Epos
"Teď nebo nikdy, příteli," zavelel Maar, podal
Temné byly časy a stokrát prokletý byl lid před
příchodem králů. Předkové hrdých pánů krčili
se hladoví v temných slujích a kroutili se pod
otrokářským bičem.
...
Stalo se jednoho dne, že chamtivec Berget
poslal služebnictvo rubat kamení. Služka Lensa
nosila toho času v břiše dítě, ale pán s ní
neměl slitování. I příroda byla nelítostná,
všechny čtyři živly začaly běsnit v bouři, jakou
nikdo nezažil, a Bergetovi sluhové museli
přečkat noc pod skálou. Lensu déšť zastihl,
když sbírala borůvky na samotném vrcholku.
Sklouznout po mokrém kameni by znamenalo
zabít sebe i dítě, ustlala si proto na loži z
ostrého štěrku a prosila své předky, ať jí
pomohou přečkat noc.
Uprostřed nejhorší bouře, na skále z kamení, z
lůna otrokyně zrozen byl první lidský král. A
když udeřil blesk a zapálil strom, nadechl se
poprvé a jeho jméno bylo Geurit.
...
Netrvalo dlouho, a mezi mladými nebylo
Geuritovi rovno. Nikdo s ním nechtěl zápasit
ani závodit, protože opakovaná prohra se
rychle omrzí. Jenom chlapec jménem Maar se
nebál a soutěžil s ním, přestože se málokdy
dostal byť jen na dosah vítězství. Nečinil tak
ale z lítosti nebo soucitu. Dobře věděl, že
trénink a hry s takovým vynikajícím přítelem
pozvedají jeho tělo i ducha. A brzy se už ani
Maarovi žádný vrstevník nevyrovnal.
...
A šestého dne zaútočil na Bergetovo panství
drak. Panstvo a vojáci odjeli v obrněných
vozech, a nebohé služebnictvo nechali
napospas plamenům.
dlouhou sekyru a sám se chopil rýče. "Není
široko daleko lepších bojovníků, máme víc
odvahy než rytíři v železné zbroji, kdo jiný než
my?" Geurit přikývnul: "Braňme, co je nám
drahé."
Utíkali za kouřem a cestou míjeli vyděšené a
zraněné sousedy. Netvor zatím běsnil v
podhradí, svým ocasem boural zdi a dechem
zapaloval střechy. Byl větší než chalupa a jeho
rudé šupiny se blýskaly v plamenech. Maar dal
signál a zaútočil zepředu, aby odvedl
pozornost bestie. Zatímco jeho přítel
uskakoval plamenům, blížil se Geurit ze strany
se sekyrou. Když už byl skoro na dosah,
zahlédnul ho drak jedním svým okem,
mohutně ho udeřil svým ocasem a mrštil jím
do vzduchu. I vykřiknul Maar, vší silou zaťal rýč
do nestvůrného těla, a krev pokryla dračí
hruď. K zabití však rána nestačila. Monstrum
udělalo několik rychlých skoků vpřed a
proklálo Maara svým pařátem. Když Geurit
dopadnul na zem a otevřel oči, uviděl nad
sebou odhalený dračí krk, jak se plaz sunul
kupředu zabít jeho přítele. Nezaváhal ani na
chvíli, vyšplhal po šupinách až k temeni hlavy,
a svými silnými pažemi sevřel jeho hrdlo v
drtivém objetí. Netvor se zmítal v křeči, dusil
se, ale slitování se mu nedostalo. A než stihlo
světlo v Maarových očích vyhasnout, padl i
drak k zemi mrtev.
...
Poručil si Geurit přinést z cely okovy, v kterých
ho Berget kdysi držel za neposlušnost.
"Zatopte v pecích, ať se sedm dní a sedm nocí
z hradu kouří, jako by drak neodletěl. Spalte
slámu na zimu. Opusťte svá stavení, přineste si
cepy a sekyry, a přijďte za mnou na hrad.
Vojáci a páni nás nechrání? Tak buďme sami
vojáky a pány, kdo nás zastaví?" A lid poslechl.
Sedm dní a sedm nocí tloukl Geurit do železa,
než se z okovů stal meč, jakému není rovno.
Do jeho čepele ukryl svůj hněv, do hlavice žal
po mrtvém příteli. Ženy z vesnice za ním
chodily s provazem pro míry, a osmého dne
ráno byla hotová i jeho blyštivá zbroj z dračích
šupin.
...
"Za tvoji zbabělost, Bergete, zaplatili mnozí
životem. Bylo by snadné tě zabít, zločinů máš
bezpočet. To však padlým život nevrátí. Mohl
bych tě donutit nám sloužit, ale k čemu, když
sám nic neumíš? Ztrať se mi z očí a vzkaž
dalším trpasličím pánům, že jejich časy končí.
Přichází nová doba, zítra už bude služebnictvo
soudit své vládce, tak jako oni soudili je. Lidské
plémě si žádá svobodu."
hvozdu na další cestu. Nelhal kníže Feilin, když
hovořil o novém moři daleko na východě, a o
lidech s bledou elfskou pletí, kteří v něm
rybaří. Přivítali krále Geurita a jeho lid ve svých
skromných příbytcích, a když uslyšeli o jejich
hrdinských skutcích a prohlédli si důmyslné
vozy a zbraně, usnesli se jejich náčelníci, že
odpřísáhnou králi věrnost. I stal se Geurit
králem všech lidí od šedé pustiny až po písčité
východní pláže a nechal na útesu vystavět Zod
- palác honosnější, než síně nejurozenějších
trpasličích pánů.
...

...

Tak dlouho jednal Geurit s elfskými náčelníky,

až pojali někteří podezření, že byl v lese snad
zabit. Když se vrátil se svým doprovodem,
spadl jeho věrným kámen ze srdce. "Jejich boj
je i náš boj - ti samí, kteří kácí jejich hvozdy,
drží naše bratry a sestry v okovech. Zítra
potáhneme na Reg, smeteme opovážlivce,
kteří se nám pokusí postavit, a zatímco jejich
armáda bude pomalu řídnout, naše posílí s
každým dobytým statkem nebo
kamenolomem a s každým osvobozeným
mužem."

...

Po třech dlouhých letech spatřil lid krále

Geurita znovu sluneční světlo, a v jeho patách
kráčely spojené armády dvanácti elfích knížat.
Poslové se rozjeli do všech koutů císařství, aby
oznámili radostnou novinu, že válka skončila.
Propuštění lidé přicházeli v houfech, a než
Geurit překročil hranice říše, táhly se jejich
zástupy daleko za obzor.

...

Po tři týdny hodovali lidé i elfové, než

královská výprava vyrazila ze Severního