Zvířátka a loupežníci

František Hrubín

Les je v noci jako živý:

vítr učí mluvit dříví,
měsíc houby cvičí v tanci
1
a na zádech svatojánci
pařez
hvězdy z nebe snášejí.
Ve dne na slunci les dříme.
Ale v noci? Uvidíme!
Pojďte s námi, nebojte se
a ta naše pohádka
poví vám, jak v noci v lese
zabloudila zvířátka.
2 Jednou domov opustili,
houba kozel, kohout, kočička.
Šli celý den, nespatřili
cestou ani človíčka.
Pořád stejnou notují,
na lidi si stěžují:
„Kikirí, kikirí,
kohout
nač mám vstávat ve čtyry?“
kočka „Mňouky mňou, mňouky mňou,
 už nás trápit nebudou.“
„Mée mé, mée mé,
kozel
s lidmi už být nechceme!“
kočka „V lese najdem živobytí,
kohout kočička si ptáčka chytí,
kozel kohout jádry bude živ
a ten kozel najde trávy,
kočka
ještě lepší nežli dřív.
Nic nás v cestě nezastaví,
vši kikirí, mňou, mée mé,
lidem smát se budeme.“
Večer nemohli už zpátky,
les se zavřel za zvířátky.
A tak jdou lesem, tmou,
levá, pravá, přední, zadní –
3 pozor, kozle, neupadni!
strom Snad se nebojíš?
Huí, huí, blíž a blíž
slyšíš houkat lesní sovy.
Kohout pírka ztrácí v křoví,
kozel vráží do kocoura,
kocour křičí na poplach:
v mechu pod ním něco kňourá!
Nestálo to za ten strach.
Posouchejte, buďte tiše!
Kocourovi kručí v břiše.
Na zvířátka padá strach,
4
našlapují po špičkách,
strom
ale nemohou už zpátky,
před zvířátky, za zvířátky
černé lesy, tma a tma.
Kdopak se tu vyznat má!
„Mée mé, mée mé,
kozel
sotva ten les přejdeme!“
kohout „kikirí, kikirí,
 budem z lesa ve čtyry!“
„Mňouky mňou, mňouky mňou,
kočka
řeči nikam nevedou.“
A tak jdou lesem, tmou,
levá, pravá, přední, zadní –
5
pozor, kozle, neupadni!
pařez
Vtom probleskla houštím záře,
zajásala zvířátka:
„Cesta lesem překrátká,
vši
budem zas mít hospodáře!“
Došli k staré chatrči,
z okénka se světlo lije.
5
Kozel všechny odstrčí,
pařez
on chce vidě, kdo tam žije,
kočka také, kohout též:
„Počkej, vždyť mě zamáčkneš!
vši
Kikirikí! Mée mé! Zacláníš mi! Né a né!“
Jeden druhého tu šidí,
ale kohout první vidí...
6
Vidí, jak tam ve světnici
houba
v karty hrají loupežníci,
bum!
L1 Sedma k sedmě,
L2 osma k osmě,
L3 já teď nesu, eso k esu,
L4, L5, L6 bum, bum, bum!
6 A tak hrají, dupou, křičí –
houba
L1 o podkovu,
L2 o káču,
L3 o záplaty,
L4 o jehličí,
L5 bum!
L6, L1, L2 Bum, bum, bum!
6 houba V tom zamečel kozel,
 hráči vyskočili ze židlí,
ze dveří se strachy tlačí,
vždyť tam v okně zahlídli
hrozné zvíře: má tři hlavy,
jedna mečí, druhá mňouká
a ta třetí kokrhá –
utíkejme, utíkejme,
L1-6
než nás všechny roztrhá!
Utíkají, les je žene,
s nimi karty rozházené,
karty, káča bláznivá,
divé houby v patách mají,
utíkají, klopýtají,
7 kolem všechno ožívá,
strom pařezy je spolknout chtějí,
houby už je dohánějí,
už je mají – ještě krok...
A tu loupežníci – skok,
skok a skok a přes potok.
Oddechli si, hubovali:
„ Počkej, lese, mecháči!
L1 Slunce už se z moří valí,
za chvíli tě omráčí!“
8 A zvířátka přes kořeny
strom dál žene les naježený:
„Mňouky, mňou, mňouky mňou,
kočka
světýlka nás zavedou!“
„Mée mé, mée mé,
kozel
už jim neutečeme!“
8 A tu kohout vesele
strom překřičel své přátele:
„Kikirí, kikirí,
kohout
je tři čtvrtě na čtyry!“
8 Zlaté slunce přešlo horu
strom spouští světlo do javorů,
 do dubů a do buků.
Listí se slunkem si hraje:
kuk, sluníčko, kuku, ku,
hledej hnízda hezky z kraje.
A les mecháč tiše dýchá,
jak jste se ho mohli bát?
V potoce si barvy míchá,
bude pěkně malovat:
Kvítí, muchomůrky, hřiby,
9 jahody a maliny,
strom všecičko, co se nám líbí,
když nadejdou prázdniny.
Co ta naše zvířátka?
Co ti naši loupežníci?
Rychle, kde je pohádka?
Pohádku, pojď nám to říci!
Loupežníci za potokem,
oddychují, jdou jen krokem,
už mají dost lesa, pranic,
zpátky nevrátí se zanic.
10 Ranní větřík fouká fuí,
strom zvířátka si vykračují:
levá, pravá, přední, zdaní,
pozor, kozle, neupadni –
mezi poli, v ranní záři
vracejí se k hospodáři.