Království boží ve vás

Lev Nikolajevič Tolstoj

„Nikoli jak slepička chrání svých kuřátek, ale jak pes
brání mrchy, aby ji nejedli jiní psi, ale aby ji on sám
ohlodal všecku…“ Nepřizná-li si člověk podklad zla, těžko
pochopí (ba připustí) chapadla, která z onoho zla dále
vnikají v jeho vlastní duši. Lživé veřejné mínění,
skrytost působeného zla, na němž je založena společnost
skrze armádu a šiml zaprodaných posluhovačů, její
pikareskní svoboda – tragikomická v tom, že není pouhou
divadelní parodií; tzv. víra v rozum a nedokrvenou
morálku, masíruje a decimuje národy a Člověka, a zamotává
je v čím dál větší vnitřní i vnější okovy.
Lidé cítí se být bez ochrany násilí, jak je jim
namluveno, vystaveni napospas. Jistě, zloděj, který jich
spoutal na duchu i na těle, je si vědom, že jen lživým
míněním (oproti pravdě) může být udržován jeho násilný a
lživý stav, – a za odměnu služby, neboť sám by neměl moc,
zaplatí si ochotné pomocníčky, kteří ve své hierarchii
příživnictví budou v dominovém efektu pokračovat a druhým
namlouvat, jak zlí chrání dobré, zatímco krví dobrých
naplňují se všude potoky, a zákony podporují ty, kteří
těží z bratrovražedné řeže.
Ach, jak za přežité se má náboženství, avšak my jsme
klesli ještě pod morálku židů, natož tedy abychom se
dostali vůbec ke křesťanství! Lidé jsou násilím napospas
podrobeni, sami ve vlastním jsou jako na cizím… Světská
chytrost však má svoji kostymérii: z vlka se stal beránek
a z beránků vlci. Myšlenka konat ve jménu pobloudilých je
vždy (jaké překvapení!) více jako myšlenka konat svobodně
ve jménu lásky.
Myšlenka svobodné organizace (jaké překvapení!)
uplatňuje se jen do té míry, není-li vyvrácením samého zla
(násilí člověka nad člověkem), dávno již přitom
nekorelujícího s naším vědomím. Vštěpují se národnostní
city a jejich obrana, jako by ty nevycházely ze srdcí,
nýbrž z hlavní pušek a děl. Na této iluzi drží se
posledními vlásky apologetika Šelmy. Uznávat nenásilí je

1
věřit v sílu sebe sama, poznané pravdy, bratrství (namísto
hamižnosti) a skutečné svobody.
Neprotivit se zlu zlem skrze vzbuzenou lásku, vyžaduje
vnitřního člověka, odmítajícího konat ve prospěch
organisovaného zla (nechť se ono zlo nazývá jak chce) –
zříkat se násilí, jehož příčinou je jen lačnost po cizím
nejen v jeho nejhrubším projevu – armádě, placených to
vrahů, nastrčených primárně na vlastní lid, přísahající v
každé době pomatenosti těch, kteří se uvalí v čelo státu
či říše – za drobty povýšenosti, nýbrž i lživým
společenským hodnotám, postavení, falešnému veřejnému
mínění či vlastnictví – udržující jedny v zahálce a druhé
v otroctví; tedy zříkat se všeho, co ze života činí mezi
lidmi peklo na zemi.
Jistě, jak těžko přijímá se nenásilí, je-li život
založen na jeho opaku! Aby toho mohl člověk dosáhnout,
vyžaduje to od něj onen duchovní „kámen úrazu“: uznávat
jediný božský zákon, jímž je pravda, namísto servilnosti
vůči zlu! Neboť právě tato servilnost (spíše než
nepoznání) je z 99% příčinou všeho nepokoje, zla a násilí,
popřením našeho vlastního svědomí, jímž jako ve spojitých
nádobách ničíme život (či možnost života) nejen druhým,
nýbrž i sobě samým.
Musel by být člověk dnes velmi slepý, neřku-li hloupý,
aby nevěděl, že veškerá nespravedlnost společenského
života, vydržuje se nejen násilím či strachem z násilí (v
čemž je organizována), nýbrž především klamným míněním o
samém životě (hypnózou) – že právě do tohoto klamného
myšlení investují se největší snahy a prostředky obhájců
doby temna a děti vykrmují se touto lží od svých plenek.
Existuje jen jedno východisko – žitá pravda a láska.
Pravda, která je již dávno zapuštěno v našich srdcích
(nečinit, co nechceme, aby se činilo nám, známá již od
Egypťanů) a láska, která si nic nezadává se sentimentem,
jak jsme naučeni rozumět z kázání těch, kteří si založili
nedělní živnost skrze Kristův kříž, ale která je ostrá
jako gilotina, řešící rozpor dobrého a zlého uvnitř nás
samých, tedy stane-li se naše smýšlení nezávislé na
pobloudilých hlavách nic netušících o životě, usazených na
šíjích, a co hůře v srdcích nás samých.