Poznej svého nepřítele: jak včas rozpoznat potenciální

zločince a vyhnout se jim

Na úvod mi dovolte se představit: nejsem Mistr Světa v karate ani obranné střelbě, nejsem
instruktor sebeobrany a nejsem ani ulicemi protřelý rváč. Jsem knihomol, který se léta baví
syntézou různých zdrojů a zamýšlením nad nimi (obyčejně s cílem napsat pojednání o
nějakém létajícím stroji).
Tak se stalo, že jsem před časem strávil několik dní studiem stránek jistého Marca
MacYounga, kterýžto pán byl v mládí tuze ošklivým gangsterem v chudinské čtvrti, okolo
třicítky mu došlo, že násilí není úplně perspektivní zvláště z hlediska dožití se požehnaného
věku a tak plynule přestoupil na opačnou stranu barikády a jako vedlajšák při všelijakých
riskantních profesích začal psát a učit - zejména policisty a jim podobné - o zločincích, jejich
modu operandi a ohledně toho, jak se pokud možno vůbec nedostat do situace, kde by člověku
šlo o život, zdraví či majetek. Udělal si z toho dobrou živnost, napsal spoustu knih - nu a
založil i stránky, koncipované okolo myšlenek

 že fyzický boj je až ta poslední možnost - v případě, že všechna preventivní opatření

selhala;
 že se lidé nemají nebržděně vytáčet do emocionální spirály, řízené limbickým
systémem namísto vyššího neo-cortexu a vyjádřené postojem "teď-hned-musím-
absolutně-zvítězit-nebo-bude-konec-světa-couvnití-nepřipadá-v-úvahu" a konflikt
eskalovat, ale naopak se mají snažit ovládnout a konflikt deeskalovat, byť za cenu
zdánlivé "ztráty tváře";
 a že řada pojednání, obranných nástrojů a kurzů "sebeobrany" ve skutečnosti naprosto
neplní svůj účel, protože buď slouží jako stimul pro latentní agresory, kteří chtějí
získat "ultimátní výhodu, kterou rozsekají na kousky 'zlouna' jakmile jim k tomu dá
vhodnou záminku" nebo naopak vyrábí "talismany", se kterými člověk získá falešný
pocit bezpečí a nevědomky napochoduje přímo do pasti a pak se hrozně diví.

Klade tedy velký důraz na rozumnou opatrnost, vyhýbání se potenciálním rizikům a

deeskalaci. A jako bývalý zločinec má ty nejlepší předpoklady předat normálnímu
středostavovskému člověku znalosti o tom, na co si dát pozor a jak vybruslit z nebezpečí nebo
se do něj ideálně ani nedostat. Což mi přijde rozumné a koreluje to i s českou školou "taktické
obrany" pánů Špičky a Nováka s jejich tezí "sebeobranná situace se produkuje".
V nedávné diskusi pod DFENSovou zkušeností s pokusem o situační přepad jsem proto
předestřel několik z tezí, které MacYoung razí a byl jsem vybídnut, abych se pokusil o
nějakou stručnou sumarizaci toho, co jsem si nastudoval. Pakliže vás takový náhled zajímá a
nemáte náladu, čas či jazykové znalosti jít přímo ke zdroji, tzn. na portál
nononsenseselfdefense.com s křížovými odkazy zvícími Wikipedie, čtěte dál.

Pět fází násilného zločinu

Co do zločinu se MacYoung točí okolo teze "zločin je proces - a vy selžete, když jej
neodhalíte a necháte se zaskočit."
Rozděluje zločin do pěti fází, z nichž každé věnuje vlastní stránku; ty jsou:

1. ÚMYSL. Zločiny a násilí se - vyjma psychicky narušených jedinců - nedějí z čistého

nebe; většinou trvá, než se člověk dokáže "přepnout" do takového stavu, kdy je
odblokovaný a ochotný k násilí. Ochota k páchání násilí se dá mnohdy vyčíst z řeči
 těla a v řadě případů ji lidé podvědomě mohou vycítit - to je ten pocit "něco není v
pořádku, jen nevím co". Zjištění, že má někdo okolo vás úmysl k páchání násilí nebo
zločinu není dostačující k obraně, ale je dobré se přepnout do režimu zvýšené
ostražitosti a neeskalovat situaci.

2. INTERVIEW. Být zločincem je značně riziková dráha, protože, mám-li parafrázovat

Hobbese, "zločinec je zločinci vlkem". Přijít ke zranění výrazně snižuje úspěch na
ulici - pročež je eminentním zájmem každého zločince si vybrat oběť, která jej pokud
možno neohrozí. Potřebuje tedy drtivou převahu a ta se zajišťuje dvěma faktory:
jednak je záhodno mít fyzickou převahu nad obětí - ať se jedná o zbraň, fyzickou sílu
nebo početní přesilu - a druhak je žádoucí přepadnout nic netušící oběť, která je
zaskočena a tudíž neschopná obrany. Proces výběru oběti nazývá MacYoung
"interview": zločinec si vás oťukává a pokud "projdete interview", usoudí že jste
vhodná oběť a i pokud na vás nakonec nezaútočí, budete to mít těžší.

Základní typ interview je "situační", kdy se zločinec zároveň dostane do výhodné

pozice pro přepad - typické "kolik je hodin", "můžete mi poradit, kudy k..." nebo
žádost o drobné. Prvořadým cílem je ale zjištění, jestli jste nic netušící oběť, nebo zda
víte, o co se jedná a nenecháte se nachytat na švestkách; z vaší řeči těla také zločinci
usoudí, jestli jste ochotni se bránit, nebo ne. (Reakci ale nesmíte přehnat, protože tím
byste útok vyprovokovali - o tom více v kapitole o "Shadow dance", která se této
formy "interview" přímo týká).
DFENSova zkušenost je dokonalou ukázkou: Spoluobčané jej podrobili interview, kde
DFENS neprošel. Proč? Protože si byl vědom jejich možného záměru a dával pozor; a
protože dal řečí těla najevo ochotu se bránit. Neprošel interview, takže nebyl napaden.

Jiná častá forma interview je "zkoušení hranic" alias "eskalující", kdy se chování
agresora neustále stupňuje a je stále agresivnější, jak tento (či častěji "tito" - zejména
skupinky mladistvých) zkouší, co mu/jim ještě projde. Sekundárním důsledkem je, že
se tím agresor sám vybičuje do stavu, kdy je schopen zaútočit - pamatujete, co se psalo
o "úmyslu"?
Tento způsob interview je náročný na ustání, protože když se ohradíte příliš agresivně,
dáte tím najevo slabost a agresoři mohou říct "ale vždyť my jenom", kdežto když to
necháte dojít příliš daleko, jednak můžete projít a druhak budou agresoři již
emocionálně vybičovaní, plní adrenalinu a fungující na bázi nižších mozkových
center. Dobrým kompromisem asi bude suchá hláška na způsob "to by stačilo.", "A
dost!" A podobně: jednak takové chování není agresivní ale jen asertivní a druhak se
na ně obtížněji reaguje eskalací na způsob "Jo? A jinak co, hm?!"

Mimo to MacYoung rozlišuje ještě interview "vášnivá", kdy na vás zločinec zčista
jasna, bezdůvodně, začne řvát sprosťárny a výhrůžky, blíží se a testuje, jak
zareagujete. Pokud zamrznete a jste rozhozeni, prošli jste a budete napadeni. Pokud
dáte budete jednat s chladnou myslí a jasně se mu postavíte - nikoli ovšem agresivně
nebo výhrůžně, to by opět provokovalo k útoku, ale na způsob "stand your ground",
tzn. "tady jsem, vím o co se snažíš, jsem připraven se bránit a čekám, jestli mne k tomu
doženeš", mnohdy se útok zastaví; "tichá", kdy si vás útočník "jen tak" vytipuje a beze
slova vás sleduje či se pozicuje; a "dlouhodobá" alias stalking nebo profesionální
příprava útoku. Proti těm se ale mnoho dělat nedá.

3. Pokud projdete interview, další nutností je ZAUJMUTÍ POZICE pro přepad.

Nejčastější pozicování je spojeno se situačním interview, kdy vás zločinec pod
 rouškou normálnosti dostane do svého bojového rádiu a přitom může až do zahájení
útoku kdykoli vycouvat s tím, že "on přece nic..., on jenom." Tato taktika je
převládající u útoků jedním zločincem.

V případě zločineckého týmu se nabízí podstatně více možností, protože se oběť dá

sevřít do kleští. Toho se dá dosáhnout typicky tím, že se k vám přibližující dvojice
rozdělí a jeden kryje vaše ústupové trasy; že dva gangsteři stojí u obou stěn chodby či
podchodu a vy musíte projít mezi nimi; že vícero (3+) gangsterů stojí rozprostřených u
zdi a když procházíte, "křídla" se dají do pohybu a sevřou vás; nebo že dva zločinci
stojí ve značném rozestupu, když projdete okolo prvního, ten se vydá za vámi a když
se vy i se svým pronásledovatelem dostanete ke druhému, sklapne past.

A konečně tu máme "překvapení" aneb starý známý útok ze zálohy. Může přijít z
keřů, ale častěji vás může překvapit v garážích či na veřejných záchodcích - o tom
více v kapitole o rizikových oblastech. Tam je esenciální prevence, tzn. vědět, kde si
dávat pozor; když kriminálník zjistí, že o něm víte a přepad by mu nevyšel, zpravidla
se stáhne a počká na další oběť.

Jak pro překažení interview, tak pro odvrácení útoku i pokud jste interview "prošli" je
stěžejní zabránit zločincům v zaujetí takticky výhodné pozice. To vůbec není tak
snadné, protože opět nesmíte reagovat přehnaně - tím dáte najevo strach, slabost a
budete napadeni. Nenápadnému protimanévrování říká MacYoung "shadow dancing"
- protože se jedná o náznaky a divadýlko - a rozeberu jej tu v další kapitole.

4. Když se agresor dostane do výchozí pozice, přichází SAMOTNÝ ÚTOK. Ale není
útok jako útok: jednak jsou rozdílné motivace, protože máme násilí sociální, kdy jde
se primitiv snaží zaujmout místo "vůdce smečky" či zapůsobit na dámy demonstrací
vlastní moci nad někým slabším; a násilí účelové, kdy je násilí toliko prostředkem,
který jeho pachateli připadá jako nejsnazší cesta k dosažení svého cíle, např. osobnímu
obohacení nebo vybití pudů.
Druhak jsou různé intenzity: nejtvrdší zločinec prostě přijde a bez varování bodne či
střelí oběť, protože když se ta v šoku svíjí na zemi a drží si rány, nebude klást odpor a
bude mnohem snazší ji oloupit; většinou jde ale o "násilí nebo...", tzn. o výhrůžky,
kdy se zločinec (nebo třeba i jen agresivní ožrala, který chce abyste odešli z "jeho"
baru či židle) nemíní uchylovat k násilí, pokud oběť vyhoví jeho požadavkům - ale
bude násilný v případě odporu. A konečně máme i násilníky, kteří se spokojí s
emocionálním či verbálním násilím - šikanéry, násilnické manžely, "deptače" a
podobné, kteří neriskují fyzický boj, ale z pozice (byť domnělé) převahy se snaží
emocionálně terorizovat emocionální pohodu oběti. (Zajímavé je, že do této kategorie
podle MacYounga patří i řada "pacifistů", kteří jsou rádi verbálně a emocionálně
násilničtí a pacifismem se jen chtějí chránit od eskalace do fyzického násilí, kterého se
bojí. Jak je rozpoznat? Podle reakce na zpochybnění jejich pacifismu.)

5. A zločin neskončí tím, že by se agresor teleportoval pryč, takže je tu DOHRA a

odpoutání. V této chvíli se zločinec rozhoduje o tom, jestli oběť zavraždí nebo ne; a
třeba 80% znásilněných žen znásilňovač fyzicky vážně zranil až po samotném aktu
zločinu, jelikož se mu nedařilo jak doufal a chtěl si vybít vztek. MacYoung říká, že
dokud zločinec není z dohledu, nejste v bezpečí - ani když jste 100%
spolupracovali a nekladli odpor.
Částečné vysvětlení může spočívat v tom, že zločin samotný - ať přepadení či
sexuálně motivovaný útok - se často odehrává pod nadvládou limbického systému a
 hormonů, tzn., jak vyjádřil jeden můj známý, vedený "animálními pudy". Když ale
samotný akt zločinu skončí, hladiny hormonů poklesnou, řízení zločince se mu vrací
do racionálně myslícího neo-cortexu a zločinec začíná uvažovat a rekapitulovat:
"viděla mi oběť do tváře? Jak moc je pravděpodobné, že mne práskne? Saturoval jsem
své potřeby či cíle?" Nebezpečí má tedy dvě špičky: jednak v počáteční fázi útoku,
kdy vystresovaný zločinec neví, jestli bude oběť kooperovat nebo se bránit, a pak po
útoku, kdy se může z čirého pragmatismu rozhodnout, že oběti ublíží.

Shadow dancing: jak vybruslit z pasti a nespustit přitom útok

Podle MacYounga je zcela zásadní chybou postoj "nesmím dát najevo slabost, takže budu
vyzývavě stát, vyhrožovat a ani se nehnu". Jednak proto, že protřelí násilníci ví, že právě v
tom je strach: protože strach a snaha "vypadat drsně". Prakticky to popisuje ve svém
pojednání o šikaně a o tom, jak šikanéři určují, kdo je slabý:
»"Přestože si Bob myslel, že jeho chování vysílá jasný signál 'jsem drsňák, tak si se mnou
raději nezahrávej', právě toto chování by skončilo tím, že mu někdo nakope zadek. A přitáhl
jím pozornost těch, kteří byli ochotni zadek nakopat.«
Druhak to mnohdy znamená, že "drsoň" zůstává v takticky nevýhodné pozici: nechá se
obklíčit nebo zavřít, počká až k němu přijde přesila apod. Samozřejmě, jasný útěk provokuje
k pronásledování a je na místě tehdy, pokud se dá včas doběhnout do bezpečí, tzn. do hustěji
zalidněné oblasti, na fízlárnu nebo tak podobně; třeba v noční vilové čtvrti to nese značný
risk.

Zcela jiná věc je ale taktické manévrování. To nedává najevo útěk a strach ("bojím se tě,
napadni mne"), ani agresi ("vyzývám tě, napadni mne"), nýbrž "vím, že jsi zločinec a snažíš se
dostat do výchozí pozice pro útok - a tuhle hru umím hrát taky". A už toto mnoho zločinců
naopak odradí - protože nejste nepřipravená oběť, na které mohou vykonat přepad, ale víte co
jsou zač, aktivně hrajete protipozicování a tudíž jste mnohem nebezpečnější.
Jedná se tedy o tanec na ostří nože, kdy balancujete mezi zdáním slabosti, které vyprovokuje
útok, a přílišnou agresivitou, která vyprovokuje útok stejně spolehlivě. Rozdíl mezi
úprkem=slabostí a taktickým manévrováním pak spočívá ve zdání normálnosti. Agresoři
přece neútočí: "jen" se ptají nebo se procházejí. Vaše manévrování musí být stejně nevinné.
Navenek to vypadá, že se nic neděje - a přesto se děje. Je to hra stínů. A proto tomu
MacYoung říká shadow dancing - stínohra.
Do diskuse jsem již přeložil část původního článku, takže budu chvíli jen citovat:

»Jiný příklad je, když se vás lupič, znásilňovač nebo carjacker snaží dostat do situačního
přepadu pod zástěrou otázky (např. na cestu). Tento proces je popsán v 'Pěti krocích
násilných zločinů'.
I když víte, o co mu ve skutečnosti jde, jeho akce jsou jakoby "nevinné". Jelikož se teprve
připravují, mohli by v případě, že byste je konfrontovali, všechno popřít -- a u soudu byste
neměli šanci. Ale to neznamená, že se nic neděje...
(...)
Shadow dancing nastává tehdy, když dva hráči - z nichž oba vidí, co se ve skutečnosti děje --
soupeří o strategicky výhodnou pozici. Proto se tomu říká tancování. A všichni předstírají, že
dělají jen naprosto nevinné věci. (...)
Spočívá to v tom, dostat druhého do nevýhodné pozice aniž by se člověk sám vystavil
druhému. Tzn. obě strany provádějí jemné přesuny a manévrují s cílem zvětšit své šance na
úspěch, pokud by došlo k fyzickému násilí. Celou tu dobu se oba 'tanečníci' snaží zabránit
tomu druhému, aby se dostal do výhodné pozice - a přitom nevyprovokovat útok. Balancují na
ostří nože, kde si ani jeden nemůže dovolit být moc agresivní nebo naopak vystrašený -
protože cokoli z toho by vyprovokovalo fyzickou konfrontaci. Je to potenciálně smrtící hra
tahů, protitahů a proti-protitahů. Navenek to vypadá, jako že se nic neděje, ale oba hráči
velmi dobře vědí, co se odehrává pod fasádou normálnosti.

Shadow dance je pro lidi, kteří považují násilí za prostředek k dosažení svých cílů do značné
míry tím, co rozhoduje jestli do toho jít, nebo ne. Dovedný hráč se pokusí nepozorovaně
zaujmout útočnou pozici. Pokud si toho nevšimnete, prošli jste zločineckým 'interview' (viz Pět
kroků násilných zločinů) a i kdyby gauner rovnou nezaútočil, bude mít za to, že má nad vámi
převahu - což podstatně komplikuje jednání s ním. (...) Když nevíte, že s vámi 'tančí', selhali
jste.
Selžete ale i pokud zareagujete nepřiměřeně. Ano, snaží se dostat do útočné pozice. Ale když
se zachováte emocionálně nebo zaujmete bojový postoj, on si nebude myslet "jejda, ten je
nebezpečný". V jeho malém mozečku mu vyblikne jistota, že nad vámi získal převahu a vy se
ho bojíte... Což vyprovokuje útok stejně dobře, jako kdybyste si vůbec nevšimli, že se dostává
do pozice.«

Pokusím se předestřít teoretický příklad Shadow dancing na příkladu DFENSova střetnutí,

které přečtěte, neučinili-li jste tak.
"My" představuje blížící se Spoluobčany, "Já" představuje hypotetického DFENSe-stínového
tanečníka.

 My nic neděláme - jen se ptáme na cestu a přibližujeme se na dosah pěsti/nože.

 Já nic nedělám, jen jdu do silnice podívat se, jestli mi svítí světla, po očku vás sleduji -
ale vystrašeně nezírám - a udržuji vzdálenost pro pistoli.
 My nic neděláme - jen dáváme ruce do kapes, kde máme nože.
 Já nic nedělám - jen si rozepínám bundu a dávám ji dozadu, abych mohl snadno
zvednout košili a dostat se k opasku, ať už na něm mám cokoli.
 My nic neděláme, jen přecházíme na druhý chodník okolo tebe přes silnici.
 Já nic nedělám - jen kontroluji světlo na druhé straně, takže je auto mezi námi, a teď
jdu zkontrolovat to přední.

Co teď? Když se gangsteři otočí a půjdou opět k "DFENSovi", šaráda praskla - pro takový
obrat a pronásledování nemají záminku. Prohráli a "Pánové, laskavě se nepřibližujte pod deset
kroků, ano?" A pokud tak neučiní, je již na místě tasit a opakovat výzvu. Je totiž jasné, že se
nejedná o možnost náhodného setkání s nevinnými, jakou jsem předestřel v diskusi pod
původním článkem, ale již zcela zjevný pokus zaujmout pozici pro útok. Teprve teď je tedy
přípustné tasit a opakovat výzvu k nepřibližování se zbraní v ruce. Protože útočníci nezvládli
shadow dance: nemají ospravedlnění pro umístění sebe sama do takticky výhodné pozice pro
útok.
Pravděpodobnější je, že jim to dojde a "bude jim blbé" tak očividně přijít o roušku nevinnosti,
takže si odejdou vyhlédnout jinou oběť. A toto, právě toto znamená "neuspět v situačním
interview".

Rovnou tasit, aniž by člověk hrál Shadow dance je ale chyba, protože je to právě nepřiměřená
reakce: v aktualitě (tzn. ne ve "vaší realitě", vašem vnímání ohnutém emocemi a adrenalinem,
nýbrž na záznamu z bezpečnostní kamery) by takový pistolník vypadal jako agresor, který
bezdůvodně tahá pistoli na dva neozbrojené, nevinné kolemjdoucí. Zapomeňte na porovnání
renomé - před zákonem jsou si recidivisté, ajťáci i konstruktéři rovni a Policie zná až příliš
napohled slušných příslušníků střední třídy s čistým rejstříkem, které zatkla při vraždě nebo
krádeži. Vy budete agresor - a vše, co udělají skuteční zločinci budou jen "zoufalé činy obětí,
bránících se šílenému střelci". A "oběti" již ví, že jste to emocionálně nezvládl. Ví, že máte
strach. Ví, že nesmíte střílet, nebo půjdete do vězení - a ví, že vy to víte.
"Co blbneš, vždyť my jenom..."
Vystřelíte jako "očividný" agresor a šílený střelec? Zničíte si život? O tom pojednává poslední
kapitolka - "Kdy je přípustné se bránit střelnou zbraní".

Rizikové oblasti aneb kde a na co si dát pozor

Bylo by velmi zatěžující a náročné, kdybychom se okolo sebe museli obezřetně ohlížet 16
hodin denně, jak doporučují ti, podle kterých musí každý ozbrojený člověk chodit v
"Condition Yellow" podle barevných kódů Jeffa Coopera. MacYoung s některými
Cooperovými tezemi nesouhlasí: říká, že Cooper jako bývalý voják to bere moc vojensky a do
civilního prostředí se to nehodí.
Svůj "obranný systém", pyramidu osobní bezpečnosti, tudíž staví tak, že "nezabere ani pět
minut denně". V principu jde o to, že zločinci nemohou útočit všude - a tam, kde útočit
nemohou nebo kde je útok nesmírně nepravděpodobný se nemusíte mít tak na pozoru. Proto je
stěžejní vědět, kde jsou riziková místa a na co se v nich zaměřit.
Krátkou analýzou získáte obecnou definici místa vhodného pro zločin: nesmí být moc
zalidněné, protože to znamená příliš svědků a možnost, že oběti někdo přijde na pomoc. Ale
nesmí být ani úplně odlehlé, protože tam by zločinec mohl sedět ve křoví celý den, aniž by
mu okolo prošla jediná oběť. MacYoung tedy definuje "rizikové oblasti" jako místa, kde lidé
běžně chodí, ale v tak nízké hustotě, že i kdyby někdo slyšel volání o pomoc, nedostane se k
vám během méně, jak třiceti vteřin. To je "riziková oblast".

To znamená podzemní garáže a parkovací domy; podchody ve večerních hodinách; chodníky

satelitních městeček mimo špičku; a dokonce i taková místa, jako veřejné záchodky v
supermarketech mimo špičku: když na ně zajde jeden člověk za pět minut a loupežné
přepadení trvá do dvou minut, je to ideální místo. Navíc se tam dá schovat za dveřmi
záchodku a udělat ideální situační přepad. A co bankomaty? Situované ve výklencích a právě
tak odlehlých místech, aby zajistily soukromí a přitom lidem enbylo zatěžko si k nim zajít?
Tam není problém se k vám nalepit s nožem a vyžádat si zrovna vydanou hotovost.

Vědět, kde je potřeba dávat pozor je ale dost k ničemu, když nevíte, na co si dávat pozor. To
MacYoung rozebírá ve dvou článcích - jednak "fringe areas", což je právě popis rizikových
oblastní a jak je rozpoznávat, a druhak "robbery avoidance", kde je řada praktických rad,
čemu se vyhnout. Oba články maximálně doporučuji si přečíst, je tam až příliš dobrých
rad, na které v této stati není prostor.
Po čem se tedy dívat a čemu se vyhnout? Zločinci musejí v "rizikové oblasti" čekat - a to tak,
aby si mohli vyhlédnout oběť. MacYoung říká - pokud vidíte, že se o stěnu podzemní garáže
poblíž výtahů opírá banda mladistvých, obraťte se a vraťte se (a zavolejte na ně ochranku):
nemají legitimní důvod tam být a jsou usazení tak, aby vám mohli odříznout východ a
pronásledovat vás. Vyjdou klidným krokem - a když začnete běžet, poběží za vámi. Buďte si
jisti, že nestihnete otevřít auto, dostat se dovnitř, zavřít jej, nastartovat a vycouvat, aniž by vás
dostali. A proti celému gangu se nikdo nepostaví, ani kdyby tam byli svědci.
Ditto bandy postávající v podchodech - to je prostě příliš rizikové, vyhněte se jim a obejděte
je.
Na tomto místě mohou mít někteří lidé problém s pýchou: "já mám právo jít kam jen chci a
NIČÍM se nenechám omezovat!" Inu, pýcha předchází pád. Užijte si svůj boj, může být váš
poslední. A že máte zbraň? To, co jsem napsal ve svém pojednání o plynovkách platí stejně
dobře i pro ostrou: »nespoléhat na plynovku (nebo koneckonců ani na jinou zbraň) jako na
magický talisman, který vás ochrání - to jest, pokud vidíte v podchodu divné týpky a normálně
byste se mu vyhnuli, jen hlupák eskaluje situaci s myšlenkou "mám zbraň, tak si to mohu
dovolit" a jde tam. Co do proaktivní části chování tedy doporučuji jednat vždy tak, jako byste
zbraň neměli. Tím zabráníte tomu, aby vás falešná sebejistota přivedla do problémů.«
Jak říká MacYoung, "nikdy nedovolte své hrdosti, aby vám zabránila couvnout nebo někoho
zeširoka obejít."

Kdy je přípustné se bránit střelnou zbraní - situačně i legálně

Zmínkou o zbraních se dostávám k poslednímu důležitému téma: kdy je přípustné se bránit

palnou zbraní?
MacYoung to se spoustou dobrých psotřehů (včetně toho, že boj o zákazy zbraní je o důvěře -
hardcore zastánci říkají, že úplně všichni jsou dostatečně důvěryhodní na to aby měli zbraň,
kdežto zakazovači říkají, že vyjma vládu není nikdo dost důvěryhodný aby směl nosit zbraň)
podrobně rozebírá ve článku, který původně zamýšlel napsat na téma obrany domova. To
stěžejní z něj jsem opět přeložil:

»Můžete se pro to rozhodnout i když víte, že pokud zmáčknete spoušť, zničí vám to život jak
jste ho žili?
Většina lidí naneštěstí nechápe rozdíl mezi "přežitím" a "vyhráváním". "Vyhrávání" je
emocionální impuls založený na egu, který vám říká, že "musíte někomu něco dokázat" (např.
že se mýlí; nebo že se obuli do špatného chlápka; nebo že se jim nebudete podřizovat apod.)
Jednoduše řečeno, "vyhrávání" spočívá v dokazování, že to vy jste v právu (a na koni).
Oproti tomu "přežití" není o tom, kdo má pravdu nebo je v právu - ale v tom, být naživu. Je to
vědět, že pokud zmáčknete spoušť, všechno co jste si mysleli že můžete "vyhrát" bude zničeno.
Je to ochota zahodit všechny emocionální motivy pro boj, každé pravidlo a standard podle
kterého normálně žijete a udělat cokoli je zapotřebí, abyste i zítra viděli vycházet slunce.
Většina lidí ale tento rozdíl nevidí a skončí tak, že se snaží "vyhrát" tasením zbraně, aby
"odstrašili" nebezpečí. Jenže tomu se říká "blufování". A stejně jako v pokeru váš bluff mohou
vyzvat.
Jestliže se odstrašovaná osoba nevystraší, bluffer bude muset jít ještě o krok dále.
A s tímto postojem je jen jedna cesta, kterou se vytažení zbraně můžete vydat když ten druhý
necouvne.
(...) A co více, pokud někdo tasí v naději, že tím odstraší násilníka, řeč těla takové osoby bude
výrazně jiná než řeč těla někoho, kdo bez váhání zmáčkne spoušť. A to je problém: protřelý
násilník to pozná. Takže zatímco druhá zmíněná řeč těla jej obyčejně od útoku odradí, ta
první jej často vydráždí do útoku.
Což nás vrací ke starému rčení "nevytahujte zbraň, pokud nejste ochotni ji použít". Pokud
spoléháte na to, že tím někoho zaženete aniž byste ji museli použít, neměli byste ji vůbec mít.«
Pro mne osobně to byl dost "otvírák očí", protože jsem se nenápadně a podvědomě posunul
přesně do bodu, kdy jsem měl zbraň jako "talisman" a počítal s tím, že kdyby mne někdo
ohrožoval, vytáhl bych preventivně pistoli jako onehdá známý, který cvaknutím závěru
plynovky "své" obkličující spoluobčany odehnal a "nebezpečí by bylo odstrašeno". "Podle
sebe soudím tebe" - a jakkoli jsem o tom teoreticky věděl, prakticky mi přišlo téměř nemožné,
aby někdo pokračoval v nesmyslném útoku nebo přepadení i proti zbrani. Protože normální
člověk (jako já) v případě hrozby zbraní zmizí, že.
Jenže vono ne. Cholerici nejen TexMex původu reagují "na to nemáš koule" nebo "tak to
zmáčkni, dělej" - a to i u nás, protože přesně tak si tehdy bezdomovec v Brně vykoledoval
kulku do břicha a obránce 12,5 roků za mřížemi. S myšlenkou na bluff vytáhněte zbraň v
situaci, pro kterou není adekvátní nebo ji použijte v emocionálním vypětí... A pak se splní ta
část, která říká "zničí vám život".

Od té doby mám jiný přístup: "kdybych vytáhl zbraň a střílel - protože v opak nesmím doufat -
, stála by mi tato situace za to, abych ji odvrátil za cenu úplného pos*ání a zničení vlastního
života taháním po soudech až vězením?" Protože kdyby ne, miniKachna zůstane v pouzdře.
Je pár situacích, které by mi za to stály. Ale diametrálně jsem přehodnotil takové věci, jako
jestli v krajní situaci - když není zároveň důvodné podezření z ohrožení života - vydat nebo
nevydat peněženku nebo mobil. To za to prostě nestojí. A přesně na to dojel ten chlap v Brně,
který teď sedí ve vězení:
»Soud přihlédl k tomu, že poškození obžalovaného vyprovokovali, chtěli po něm peníze,
vyrazili mu jídlo z ruky. Při hádce je obžalovaný upozorňoval, že má u sebe pistoli.
"Poté, co ji vytáhl, muži jej provokovali, ať ji použije. Jsou to okolnosti, které svědčí ve
prospěch obžalovaného. Nebyl tím iniciátorem konfliktu. Bohužel reagoval zcela neadekvátně
a dal volný průchod své agresivitě, se kterou má problémy," doplnil mluvčí soudu.«

Tahat pistoli kvůli zachování tváře? Nikdy. Je-li možné bezpečně utéci nebo ujet, utečte. Je-li
možno odejít, odejděte - bez ohledu an urážky. Hrozí-li vám napadení, pusťte se do
"stínového tance" a bojujte o výhodnou pozici a vyvázání se bez boje. A hlavně myslete na to,
že to co vnímáte je "realita" ohnutá emocemi: že u soudu bude záležet na tom, jak by situaci
zaznamenala bezpečnostní kamera: na "aktualitě".
Když už počítáte s tím, že budete muset použít zbraň, musíte podstoupit shadow dance, abyste
dokázali, že se nejedná o náhodné kolemjdoucí a prokázali jejich zlý úmysl. Pokus usoupit
nebo jim hodit drobné bude přilehčující okolnost: nechtěli jste bojovat, chtěli jste se vyvázat,
oni do toho přesto šli. Pokus zavolat mobilem v levé ruce Policii - jakkoli se nedovoláte včas -
je dalším úkazem toho, že jste nechtěli boj (a že jste se museli bránit jen proto, že se tam
Policie nedostala včas a tedy je to i její vina). a tak dále. Na závěr bych jen citoval apel
klinického a forenzního psychologa Bruce N. Eimera, Ph.D, který shodou okolností vystupuje
pod hlavičkou Americké asociace pro skryté nošení:
»Hrubost a nezdvořilost jsou v dnešní společnosti velký problém. Děti (i dospělí) se zdají být
drzejšími a neurvalejšími, než kdy předtím. Pro řadu lidí je úplně přirozené vám ukázat
prostředníček, úplně bezdůvodně vám sprostě nadávat přímo do obličeje nebo se k vám jiným
způsobem chovat hulvátsky. Zdá se, že drzost a hulvátskost překročily všechny meze a mnoho
lidí je ochotných jít do extrému, jen aby si prosadili svoje.
Být ozbrojený ale není mandát k chvástání se. Právě naopak: nese s sebou povinnost se
chovat umírněně a navzdory neurvalosti se vyhýbat konfrontacím, jak jen to jde. A pokud je
konfrontace nevyhnutelná, je morální povinností ozbrojeného občana se ji snažit - v rámci
rozumných mezí - deeskalovat. Být nekonfrontční. Chovat se slušně a neagresivně, jak jen
můžete. A když není zbytí a musíte se uchýlit k útoku, buďte rychlí, rozhodní a naprosto
neústupní a udělejte, co je třeba.«

Pár slov závěrem

Nechť žádný ze ctěného čtenářstva nebere tento článek jako dogma. Je to jen něčí názor, který
se mi zrovna teď zamlouvá, protože se dám poměrně snadno přesvědčit logickými argumenty
a MacYoungův přístup mi přijde vyvážený, nesklouzávající ani do jednoho z extrémů
pacifismu - macho kovbojství..
Je mi jasné, že článek leckomu kope do posvátných krav a stejně tak je mi jasné, že může
popudit spoustu lidí, kteří o sebeobraně jen nečtou, ale nějak více se jí věnují. Stejně tak jsem
si vědom toho, že MacYoungovo učení je v některých aspektech kontroverzní.
Tím spíše tedy očekávám plodnou debatu, ve které budou kontroverze i případné záludnosti
uvedeny na pravou míru, jako již ZZR v minulé diskusi na téma "MacYoung" uvedl na
zdravější míru rozdíl mezi americkým a českým gangsterem.

A na samý konec jsem našel MacYoungovo video, kde rizikové oblasti a pozicování zločinců
velmi názorně předvádí a ukazuje i "správnou reakci", tzn. jak se vyhnout:

https://www.youtube.com/watch?v=6oRVpyD0esQ

Uvedená práce (dílo) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nezasahujte do díla
3.0 Česko