Univerzita Karlova v Praze

Pedagogická fakulta

UZAMČENÝ SVĚT
(zamyšlení nad dokumentární sérií)

Seminární práce na předmět Kontext života osob s poruchami chování

vypracovala Karolína Dvořáková

3. ročník SPPG KS

2023-2024
Dokumentární seriál Uzamčený svět jsem shlédla dvakrát. Poprvé v roce, kdy byla v České
televizi uvedena premiéra. Jaký pocit jsem si po prvním shlédnutí seriálu odnesla? Upřímně,
hodně povrchní. A vidím to až teď a je mi z toho malinko stydno. Člověk se totiž do
kriminálu jen tak nepodívá, je to svět, který je většině lidí vzdálen. Je to extrémní životní
situace. Je tak zajímavé vidět, kdo uvnitř pracuje, kdo je tam ve výkonu, co na sobě lidé, na
obou stranách mříží nosí, v jakých místnostech a v kolika lidech uvnitř žijí, co si s sebou
mohou vzít, co uvnitř mít nesmí, v kolik vstávají, jestli a jak pracují…..
Jenže věznice není nějaká výstava zajímavých exponátů. Nebo nějaká úchylná freak show. Je
to místo, které člověka připraví o tu možná nejdůležitější věc, kterou lidský tvor má. O
svobodu. A také o důstojnost a sebeúctu. A ve finále je to trest nejen pro odsouzeného, či
odsouzenou, ale také trest pro jejich nejbližší. Kteří trestný čin nespáchali, a přesto jsou v
podstatě trestáni. Vězení spolu s odsouzenými ,,uzamkne“ i spousty dalších lidí. Nejen uvnitř,
ale také vně mříží.
Musím říct, že od druhého shlédnutí intenzivně myslím na všechny hlavní protagonisty filmu,
kterých se onen ,, uzamčený svět“ týká. A zdaleka to nejsou jen hlavní hrdinové, odsouzení
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Jsou to také jejich dozorci, vychovatelé a všichni
ostatní zaměstnanci. Ti jsou během své pracovní doby izolováni od svých blízkých, jelikož
nemohou, stejně jako odsouzení, používat mobilní telefony. V době, ve které už jsme všichni
zvyklí, že jsme v rychlém kontaktu s rodinou, nebo třeba s kolegy, když se něco děje. Stejně
jako lidé ve výkonu trestu jsou i zaměstnanci nedůstojně kontrolováni pokaždé, když přijdou
do práce. Jak se asi člověk dlouhodobě cítí, když ho každý den v práci někdo prověřuje jako
potencionálního podvodníka?
Dalším protagonistou dokumentu, jehož výpověď mě donutila k zamyšlení, je ředitel vazební
věznice, který má v rukou poměrně velkou zodpovědnost. Je to ten, který má konečné slovo
v tom, jak se odsouzenému ve výkonu povede, zda bude moct pracovat, zda mu bude svěřena
důvěra a bude moci opustit v rámci propustky areál vězení. Je to člověk, který může zdravě
motivovat. Navracet střípky sebeúcty a respektu sama k sobě-ingrediencí nutných pro nápravu
a vůli chtít se změnit k lepšímu. Tehdejší ředitel se choval k odsouzeným lidsky, byl si vědom
hodnoty lidské sebeúcty a pozitivní motivace. Jsou takoví ředitelé věznic standardem ve všech
českých nápravných zařízeních?
Co rodiny a blízcí odsouzených? Prvně se sami musí vyrovnat s tím, že jejich blízký člověk
má průšvih. K tomu to společenské stigma, že je jejich blízký v base. To se špatně utají i
v hlavním městě, natožpak ve městech okresních. Dospělý to snese lépe. Ale co nezletilí
potomci odsouzených, kteří tátu a mámu, kteří je mají rádi, potřebují? Mezi dítětem a rodičem
vzniká nepodmíněným trestem obrovská jáma, což mi přijde smysluplné a ospravedlnitelné
pouze tehdy, je-li rodič ohrožením pro svého potomka. Trestá-li totiž stát spolu s rodičem i
jeho dítě, nedochází tím k ještě větší společenské škodlivosti? Za spoluúčasti státu, tj. nás
všech?
A nemohu nezmínit rodiny lidí, kteří jsou v oněch příbězích ti poškození. Co mají z toho, že
člověk, jež jim má zaplatit odškodnění, na něj bude moct začít vydělávat, až se vrátí na
svobodu? Jakou jistotu jim dává stát, že své peníze uvidí? Jaké možnosti vydělávat legální
cestou, bude mít odsouzený, až se vrátí na svobodu? Netýká se to bezprostředně právě těch,
kteří jsou obětmi trestných činů a mají z rozhodnutí soudu nárok na finanční odškodnění, co
nejdříve to jde?
Dokument velmi zdařile mapuje, jak obrovský onen ,, uzamčený svět“ je. Kolik lidí
zaměstnává a kolik lidské důstojnosti, práce a elánu spotřebuje. Přičemž je kladen minimální
důraz na vlastní zodpovědnost a reálnou, nejen teoretickou, nápravu samotného odsouzeného.
Je nezbytné rozlišovat společenskou škodlivost trestného činu, tj. do jaké míry je nutné, aby
k uvěznění vůbec došlo, nakolik nebezpečný je pro společnost pachatel trestného činu. Výkon
trestu odnětí svobody může mít totiž vážnější důsledky, než jaké jsou dopady samotného
trestného činu. Což je absurdní a se smyslem trestu v naší kultuře se totálně míjí. Náš trestní
řád zná spousty jiných alternativních trestů, kterých je třeba využívat tak, aby mělo potrestání
pro odsouzeného, společnost a poškozené zejména smysl. A v neposlední řadě, aby měl
odsouzený člověk možnost napravit svoje chování a vynahradit plnohodnotně společnosti to,
čím jí uškodil.