Tereza Votýpková

Dohlížet a trestat
Michel Foucault
Úvod

Když jsem se poprvé seznámila se seznam knih určených k tomuto zápočtu, řekla jsem si, že
si vyberu knihu pouze na základě to, jak se mi bude zamlouvat název. Jako první mě up-
outala kniha Dohlížet a trestat od francouzského autora Michela Foucaulta. Nikdy jsem o ní
nic neslyšela ani nečetla, proto jsem byla velmi překvapena, když jsem zjistila, o čem je.

Hlavní část

Pokud přeskočíme několik velmi věrně zachycených dobových ilustrací a popisu

parního stroje pro rychlou nápravu malých dívek a chlapců, kniha se nám v první části naz-
vané “Mučení”, otevírá porovnáním veřejné popravy z roku 1757 s popisem vězeňských
pravidel z roku 1837. Změny mezi těmito dvěma ukazují, jako se právo postupem často
vyvíjelo.
Nejprve bylo rozčtvrcení, mučení, bití, polévání všemožnými látkami nebo lámání
kolem hlavním cílem trestu. Jednalo se o výkon nejdrastičtějšího trest za nejhorší zločin.
Účelem mučení bylo vystavení těla bolesti, která je odvozeno od zločinu, který byl spáchán.
Autor nám ve svém díle sděluje tři měřítka, kterými se má mučení řídit. Nejdříve se
musí vytvořit jistá míra utrpení, která se dá buď odhadovat, nebo specifickým způsobem
vyměřit a také nabírat na intenzitě. Také záleželo na tom, jak se dané mučení mělo provést.
Všechny tyto kruté způsoby jsou promyšlené do nejmenších detailů. Jejich druh, intenzita a
délka trvání se odvíjí od zločinu, který byl spáchán.
Velkou roli v tomu koloběhu hrál i panovník, který měl neomezenou moc a byl tak
jediným soudcem a pánem. Vydával zákony a tak jakékoliv jejich porušení bylo po-
važováno za projev vůle proti vladaři. Cílem veřejných poprav bylo ukázat lidu, jaký je
rozdíl mezi obyčejným člověkem ( který porušil zákon ) a panovníkem, který je všemocný.
Koncem 18. století se začal přeměňovat charakter trestu. Cílem už nebylo předvádění
moci panovníka. Postupem času jsou výkony trestu přesunuty mimo pohled veřejnosti.
Přelomové 18. a 19. století a hlavně jejich reformátoři a reformy požadovali lidštější tresty,
méně násilí a více humánnějšího přístupu.
S novou dobou se změnili i postupy - začínají se zkoumat i okolnosti trestních činů,
které vedly pachatele ke spáchání zločinu, nebo které ovlivnily jeho jednání. Je třeba nalézt
trest, který ovlivní odsouzeného do takové míry, že se po návratu do společnosti bude chtít
řídit danými zákony. Od toho se odvíjí délka trestu, která je proměnlivá a závisí čistě na
špatném nebo dobrém chování daného člověka. Trestání už není pouze v rukou panovníka,
ale do procesu vstupují dozorci, lékaři nebo psychiatři.
Foucalt také položil základ novému konceptu duše, která se “nalézá” v lidském těle.
Je ovládána společností a sama ovládá těla jednotlivců. Také disciplína je dokonalým
nástrojem moci, protože utváří poslušné lidi. Disciplína s lidmi manipuluje a přizpůsobuje si
k obrazu svému. Během 18. století došlo k několika změnám. Jednalo se o rozsah, předmět a
modality kontroly. Lidské tělo se tímto způsobem stalo spíše loutkou moci, která si s ní ma-
nipuluje, jak se jí to zrovna líbí a hodí. Disciplína se objevuje ve vězení, kasárnách, školách
i v nemocnicích.
Během 19. století je rozvinul panoptismus. Jeho základním principem je neviditelná
dohlížející moc. Z pohledu architektury jde o kruhovou stavbu, kde uprostřed stojí po-
zorovací věž, do které ale není vidět. Hlavní funkcí je vytvořit v každém člověku vědomí, že
pozorovateli nic neunikne a že je pod neustálým dohledem.
Důležitou roli v této knize hraje i vězení. Dříve sloužilo pro mučení, další násilné
praktiky a celkově k odstranění “nepohodlných” osob. Technika trestání se průběhem času
také změnila. Vězení se stalo zařízením, kde mělo docházet k napravování jednotlivců, kteří
nějak porušili zákon. Ve věznici se lidé mění - jsou vedeni k poslušnosti. Děje se tak po -
mocí disiplíny. Autor nazval vězení despotickou disciplínou, protože má nad trestancem
naprostou moc. Vězení tak nejen zbavuje svobody, ale také vězně přetváří.

Závěr
Kniha ve mě zanechala velice silný dojem. Autor se nejdříve zaměřil na tělesnou stránku
pachatele, protože tělo bylo vnímáno jen a pouze jako nástroj, na kterém byla vykonána
pomsta panovníka za porušení zákona. Moc byla absolutně v panovníkových rukou. Postu-
pem času se ale tento způsob ukázal jako neefektivní. Změnil se charakter trestu, kdy je
hlavním cílem duše odsouzeného. Trest se přesunul z pohledu veřejnosti a odehrává se ve
vězení. Trestání jedince se změnilo na disciplinovanou přeměnu člověka, kterého pak bude
možné vrátit “napraveného” zpět do společnosti. K přeměně využívá systém panoptikum.