Sharon J.

Boltonová

MÁ JI RÁD, NEMÁ JI RÁD

2017
 Prolog

Státní věznice Isle of Wight – Parkhurst Clissold Road

Newport
Má lásko,
když myslím na okamžiky, které mi přinášely největší
potěšení – šplhání na nedobytnou skálu, pozorování měsíce nad
mořem na Štědrý den ráno nebo to, když můj pes poprvé uviděl
sníh, všechny blednou vedle chvíle, kdy jsem se Ti podíval do
očí a v nich jsem spatřil, že mě miluješ.
Vstoupila jsi na toto bezútěšné místo jako duha. Tvé
barvy září, plaší stíny a zjemňují chlad i nelítostné kontury
mého vězení. To Tvá přítomnost všechno mění.
Když jsem sem vstoupil poprvé, měl jsem pocit, že žádný
osud, který by mě mohl potkat, by nemohl být krutější. Jak moc
jsem se pletl. Ty mříže nic neznamenají. Ale fakt, že jsem od
Tebe odloučený a musím jednotlivé okamžiky každého dne
prožívat bez Tebe, to je mučivá trýzeň, která mě zlomí.
Toužím po Tobě.
Hamish

VLASTNICTVÍ POLICEJNÍHO ODDĚLENÍ AVON A

SOMERSET.
REFERENČNÍ ČÍSLO 544/45.2
Hamish Wolfe

***
 Státní věznice Isle of Wight – Parkhurst Clissold
Road
Newport
Maggie Roseová
Literární agentura Ellipsis
Bute Street
Londýn WC3

Pondělí 2. listopadu 2015

Nejdražší slečno Roseová,

nejsem vrah.
Je mi jasné, že právnička ve Vás bude říkat: důkaz,
poskytněte mi důkaz pro své tvrzení. A věřte mi, to mohu: můžu
Vám poskytnout celou řadu důkazů. Ale pro teď mi dovolte,
abych apeloval na osobu, která bez ustání hledá pravdu a jíž,
jak dobře vím, jste. Jsem nevinný. Pomozte mi, prosím.

S úctou Váš,
Hamish Wolfe

Anne Louise Moorcroftová

Literární agentura Ellipsis
Bute Street
Londýn WC3
pan Hamish Wolfe
Státní věznice Isle of Wight
18. listopadu 2015
Re: Maggie Roseová

Drahý pane Wolfe,

má klientka velice lituje, ale její odpověď zůstává
neměnná. Projekty a případy, na nichž se aktuálně podílí, ji
plně zaměstnávají a ještě nějakou dobu budou, takže Vaši
žádost musí znovu odmítnout a nemůže bohužel poskytnout
konzultaci k Vašemu případu.
Požádala mě, abych jí žádnou další korespondenci od
Vás nepřeposílala. Proto bude nejlepší, když nás v budoucnosti
již nebudete kontaktovat.

Se srdečným pozdravem
Anne Louise Moorcroftová

Na somersetském pobřeží Bristolského zálivu se

přibližně ve stejné vzdálenosti od Mineheadu a Weston-super-
Mare nachází široká odvodňovací strouha.
Nikdo to tam nemá rád.
Leží tady zčernalé potrubí, které měří přibližně jeden
a čtvrt metru v průměru. Strouha odvádí nadbytečnou vodu z
obdělávaných hospodářských oblastí v Mendipy Hills a vlévá
se do zálivu ve vzdálenosti asi sto metrů od zděné zábrany na
pobřeží. Když nastane vysoký příliv, vtéká do ní mořská voda,
hučí a rachotí uvnitř, zatímco kameny a naplavené dřevo s
překvapivou zuřivostí narážejí na okolní betonové stěny.
Když kolem vstupního otvoru procházejí výletníci, lidé
venčící psa nebo rybáři, obvykle zrychlí krok. Čtvercový
železný plot je sice drží v dostatečné vzdálenosti od výpusti,
ale vysoké oplocení připomínající klec vytváří hodnověrnou
iluzi, že tam dole pod povrchem se pohybuje něco hrozivého.
Nikdo navíc necítí žádné potěšení ze smradlavých, olejových
kapek, které s každou trochu silnější vlnou prostřikují skrze
ocelová oka plotu. Dovnitř se dostávají nejrůznější organické
látky, uvíznou tam a hnijí. Pravdou je, že strouha do sebe
pohlcuje a uzavírá všechno, co je na moři nepříjemné a
odporné. Maggie Roseovou ta strouha vždycky znervózňovala.
Během několika málo minut by dostala strach, že v ní
nakonec zemře.
 Když se Maggie dostane až sem na pobřeží, většinou
se vydává stezkou podél útesů. Tentokrát ji ale zaujme malá
panenka Raggedy Ann, která leží položená na zděné zábraně.
Maggie se zdráhavě ohne, aby panenku vzala ze země. Je to
divné, protože do těchto končin děti nikdy nechodí. Není tu
písečná pláž, na které by si mohly hrát u moře, a po velkých
vyhlazených kamenech se už tak chodí docela nepříjemně.
Maggie tady ještě nikdy nepotkala žádné dítě, a o to víc by ho
tady nečekala přímo uprostřed zimy.
Maggie drží panenku v ruce a začne se otáčet kolem
dokola. Pohlédne na zuřící vodu i na racky, kteří si šibalsky
poletují vysoko v oblacích. Na vzdálené louce spatří ovce, které
nešťastně popocházejí a srst mají promrzlou.
Pláž je skoro prázdná. Maggie nikde nevidí žádné dítě,
spatří jenom dva lidi, kteří by snad nějakého prcka mohli ztratit.
Oba stojí až po kolena ve vodě právě v místech, kde ze strouhy
vyvěrá voda do zálivu. Je tam hubená žena s krátce střiženými,
plavými vlasy a muž, který je oblečený jako rybář. Ta žena
vypadá, jako by se snažila do strouhy dostat, ale prudce
narážející vlny i rybář, který ji drží, jí to nedovolují.
„Co se stalo?“ Maggie si není jistá, jestli ji vůbec
uslyší, protože vítr prudce duje a hučí a pohřbívá všechny
zvuky. Slyšet je pouze hlasité burácení. Do obou mezitím
narazí další vlna.
Muž, kterého náraz smete, spadne do vody.
Když do ní Maggie vstoupí, zjistí, že voda je ledově
studená. Kvůli zvířeným oblázkům je brodění v prudkém
vlnobití ještě nebezpečnější. Šedavou vodou plnou naplavenin
a bahna navíc není vidět na dno. Maggie námahou popadá dech,
ale podaří se jí dostat až k oběma lidem. Rybář se mezitím
vyhrabal zpátky na nohy.
„Jdu dovnitř,“ říká zrovna žena. „Jestli se jí něco
stane, mého syna to zabije.“
Ta panenka, kterou teď Maggie svírá v kapse. Že by
ženina vnučka? Šestileté nebo menší dítě může rourou projít,
aniž by muselo sehnout hlavu. Navíc by vidělo jenom
dobrodružství, které výprava do tajemného, temného tunelu
poskytuje, ale už ne nebezpečí přicházející se sílícím přílivem.
„Kdy jste ji naposledy viděla?“ Maggie musí svoji
otázku zakřičet ženě přímo do ucha.
„Před minutou, maximálně před dvěma.“ Ženě vším
tím překřikováním větru a vln skoro odchází hlas. „Běžela
hlouběji dovnitř, dál od vln.“
To je aspoň relevantní informace.
„Tudy ale dovnitř nemůžete,“ řekne Maggie. „Za
několik minut bude strouha plná vody. Obě byste se v ní
utopily.“
Několik minut je navíc spíš přehnaně optimistický
časový údaj. Voda už je hodně vysoko a s přílivem teď
dosahuje Maggie až ke stehnům. S každou nově přicházející
vlnou navíc hladina vody v rouře znatelně stoupá. Ještě chvíli,
a ta malá už nebude mít před vlnami kam ustupovat.
„Snad by se nám ji mohlo podařit vytáhnout tamhle, o
kousek dál.“ Maggie se otočí na rybáře.
„Mohl byste zůstat tady tak dlouho, dokud to bude
bezpečné? Pro případ, že by ji to vyplavilo ven tudy?“ A ženě
nařídí: „Pojďte se mnou. Budu potřebovat pomoc.“
Obě se chytí za ruce a začnou se brodit vlnami zpátky
ke břehu. Než se jim k němu podaří dostat, mají už všechno
oblečení úplně promáčené a nacucané vodou. Když vyšplhají
nahoru na betonovou stěnu, Maggie, která je zjevně o více než
dvacet let mladší, se rozběhne napřed.
Prochází tudy každý den. Viděla, jak dělníci lezou do
strouhy otvorem seshora.
„Co to je?“ zeptá se žena, když Maggie konečně
dostihne. Ta si mezitím prohlíží plot obklopující vstupní otvor
do strouhy.
„Pst!“
Obě se zaposlouchají do lomozu, nárazů a skučení,
které se ozývají zdola pod jejich nohama.
 Něco obrovského tam dole naráží do stěn.
„To, co slyšíte, jsou vlny.“ Maggie ukáže skrz pletivo.
„Až bude příliv v plné síle, voda vytryskne ven mřížovím nad
otvorem, který vidíte. Nic takového se ale zatím neděje. To
znamená, že roura pod námi zůstává zatím suchá minimálně při
odlivu vln. Voda ji ještě nestačila úplně zaplavit. Pomozte mi
nahoru.“

Když je na druhé straně plotu, Maggie poklekne a

skloní se těsně nad mříží, s níž se pokouší pohnout. „Haló!
Slyší mě tam dole někdo? Pojď za mým hlasem!“
„Daisy,“ řekne žena ztěžklým, chraplavým hlasem.
„Jmenuje se Daisy.“
Maggie se ještě víc přitiskne nad otvor a znovu zakřičí
dovnitř. „Daisy, jestli mě slyšíš, jdi za mým hlasem.“ Znovu
zalomcuje mříží, ta se ale ani nehne.
„Pomohlo by tohle?“ Právě za nimi dorazil rybář,
který se teď natahuje k Maggie a něco jí podává. „Je to
multifunkční nůž, Leatherman. Zkuste některý z klíčů na
matice.“
Zatímco Maggie naslouchá nářkům babičky té
holčičky, bere si od rybáře multifunkční nástroj a nachází klíč,
který odpovídá velikosti matek, jimiž je mříž připevněná k
otvoru. „Vydrž, Daisy, už jdeme.“ Znovu zkusí mříží pohnout.
Tentokrát ucítí, jak jí kov pod rukama povoluje.
„No tak, holka, vydrž,“ vykřikne rybář. „Ty to přece
zvládneš.“
Mříž je konečně povolená. Poklop teď leží na betonu
vedle otvoru a Maggie zírá do temnoty pod sebou. Dřív než si
to může rozmyslet, spustí nohy dolů a skočí dovnitř do strouhy.
Jakmile je v tunelu, rozhlédne se, ale nevidí ani neslyší vůbec
nic kromě rachotu blížících se vln. Aby neztratila rovnováhu,
přidržuje se okolních stěn. Skloněná až k pasu začne
postupovat dopředu a neustále na dítě povzbudivě volá.
„Daisy! Ničeho se neboj. Jenom postupuj ke mně.“
 Maggie udělá sotva deset kroků směrem ven k výpusti,
a voda už jí dosahuje až po kotníky.
Hladina ve strouze se navíc s každou další přicházející
vlnou o něco zvyšuje. Babička i rybář na Daisy shora bez ustání
volají, což je dobře, protože pokud by se tomu mohla vyhnout,
Maggie by tady dole ráda křičela co nejméně. Ujde sotva
dalších dvanáct kroků a vodu má skoro po kolena.
Z ohýbání ji začínají bolet záda a cítí, že ji stehenní
svaly v tak nepřirozené pozici už dlouho neudrží.
„Daisy?“
Vtom se proti ní vyřítí obrovská vzedmutá vlna a
uhodí ji naplno do obličeje. Ta malá je bůhvíkde. Všechno je
ztracené. Je to beznadějné. Maggie se natočí a další vlna, která
do ní narazí, ji vychýlí z rovnováhy. Dopadne tvrdě na kolena,
když vtom uslyší těsně za sebou škrábavý zvuk následovaný
přidušeným zafňukáním. Někdo tu těžce dýchá. Tiskne se k ní
nějaké roztřesené tělo. Maggie se otočí a uvidí vyděšený pohled
očí, které se vpíjejí do jejích.
Pak k ní dolehne zoufalé a zároveň vděčné zakňučení.
Daisy je pes. Respektive fena.
Za vlastní hloupost si může Maggie vynadat až
později. Teď ale popadne fenku pevně za obojek právě v
okamžiku, kdy se další vlně málem podaří stáhnout s sebou psa
na volné moře. Jakmile vlna odezní, zapře se fena o Maggiino
tělo, škrábe se po ní a dere se k otvoru.

Další vlna, tentokrát mohutnější. Maggie se na pár

vteřin ocitne pod hladinou a cítí, jak jí nohy podkluzují na
zmáčeném a zabahněném betonovém dně. V kulaté a hladké
rouře není nic, čeho by se člověk mohl zachytit. Další vlna,
která ji opět postrčí o kousek dozadu. Problém je, že vlny
přicházejí rychle po sobě. Tím pádem nemá čas se vzpamatovat
z nárazu jedné, a už udeří další, takže to Maggie tlačí pořád dál
a dál do tunelu pryč od poklopu.
Kousek od ní mocně štěká Daisy, která se sama
nedokáže vyškrábat nahoru a zachránit se.
Postarší žena i rybář pořád křičí. Maggie je tak zmrzlá,
že se skoro není schopná hýbat, a navíc sotva lapá po dechu.
Přesto se ale zapře a začne po čtyřech postupovat kupředu.
Zemře tady při záchraně psa. To je vážně pošahané.
A pak na ni Daisy vyskočí. Drápy se jí zařezává do
bundy a využívá ji jako žebřík, po němž lze vystoupat vzhůru.
Ozve se škrábání drápů o beton a potom je aspoň ona v bezpečí.
Maggie se zvedne na nohy, zapře se lokty pevně o
výstupní otvor, přitáhne se, odrazí a pak vyskočí nahoru.
Konečně se bezpečně ocitla na suché, pevné zemi. Beze slova
se sveze na zem vedle vyčerpané Daisy.
„To je ono, hodná holka, chytrá holka, moc dobrá
práce.“
Maggie si není úplně jistá, jestli žena pochvalně
promlouvá k ní, nebo ke zvířeti, které se jí právě podařilo
zachránit před utonutím. Zvedne ruku a pohladí promáčeného,
třesoucího se psa po hřbetě. Z roztomilého psího čumáku na ni
upřeně hledí dvě obrovské hnědé oči. Bílou, hladkou srst zdobí
občasné černé fleky. Daisy je dalmatinka.
„No tak, krasavice,“ řekne a rukou fenu odstrčí kousek
na stranu právě ve chvíli, kdy přijde další vlna – ta, která je
mohla obě zabít – a otvorem ze strouhy vytryskne nahoru proud
vody. Maggie zaslechne, jak něco kovového dole naráží do stěn
roury, a instinktivně vytuší, co to je. Když pak rychle prohledá
kapsy, její podezření se potvrdí: Maggie dole v tunelu ztratila
klíčky od auta.
„Jmenuji se Sandra,“ představí se žena, když startuje
motor a mává na rozloučenou rybáři.
„Zavezu vás domů, budeme tam hned.“
„Děkuji vám.“ Maggie sleduje ve zpětném zrcátku, jak
je její auto pořád menší a menší. Bude sem muset později dojet
na kole a auto si vyzvednout. Nebo si zavolá taxíka.
„Myslím, že vzadu bude ještě jedna deka.“
Maggie už má sice přes ramena přehozenou jednu
deku a žena zapnula topení na maximum, přesto se ale nemůže
přestat třást. „Jste si jistá, že se zvládnete bez klíčů dostat
domů? Mohla bych vás totiž zavést k nám a napustit vám
horkou vanu. Mimochodem, já jsem Sandra.“
„Mám v zahradě pro takové případy schovaný klíč.“
Maggie by byla daleko raději, kdyby strávily zhruba dvě míle
cesty, které je k ní domů čekají, mlčky.

„Můžu zavolat manželovi. Řeknu mu, aby zapnul

topení, a uděláme vám horkou čokoládu, co vy na to? V
oblečení mé velikosti budete sice plavat, ale zase bude suché a
zahřeje vás.“
„Moc vám děkuji, ale doma mám zapnuté topení.“
„A vy máte psa?“ Sandra rozhodně není atraktivní
žena. Má příliš protáhlý obličej, propadlé tváře a tak úzké rty,
že téměř nejsou patrné. Zato sanice má ostré a vystouplé. Musí
jí být stejná zima jako Maggie. Pokožku má podivně flekatou
a špičku nosu úplně červenou. Zjevně by se také potřebovala
co nejrychleji dostat domů.
„Nemyslíte si, že kdybych měla psa, byl by na
procházce společně se mnou?“ Maggie se otočí a podívá se na
dalmatinku, která tvrdě usnula na zadním sedadle. Panenka
Raggedy Ann, kterou Daisy vyčenichala a domáhala se jí ještě
dřív, než obě přelezly plot, teď leží feně pod hlavou a je z ní
vidět sotva kousek. „Jsem ráda, že je Daisy v pořádku.“
Sandra zastaví u krajnice a předjede je další auto.
„Dnes jsem sem přijela, abych si s vámi promluvila,“ řekne.
„Nechtěla jsem jet k vám domů, nechtěla jsem vám narušovat
soukromí, a tak jsem si říkala, že bych na vás mohla počkat na
pláži. A potom, těsně předtím, než jste přijela, se Daisy
zaběhla. Moc nechybělo a dopadlo to katastrofálně.“
Maggie se dívá zpříma na silnici před sebou. „Cesta je
volná,“ podotkne pouze.
„Přijela jsem tady dnes ráno,“ řekne Sandra dřív, než
zařadí rychlost. „Byla jsem tady i včera po ránu. Viděla jsem
vaše auto vyjíždět od domu. Napadlo mě, že pojedete sem.
Říkala jsem si, že sem za přílivu jezdíte.“
Pokud má žena takový přehled o tom, co Maggie dělá,
musela ji sledovat déle než dva dny.
Pravděpodobně za ní na pláž jela už někdy dříve.
„A o čem jste se mnou chtěla mluvit?“ Za chvíli budou
na hlavní silnici. Kdyby nebylo zbytí, mohla by odtud Maggie
už dojít pěšky.
„Četla jsem všechny vaše knihy.“ Sandra ztěžka
dýchá, jako by ani neseděla v autě a neprojížděla zvolna
krajinou, ale pohybovala se rychlým tempem po svých. „Někdo
mi tři z nich poslal asi před půlrokem poštou. Nějaký anonymní
dobrodinec, nikdy jsem nepřišla na to, kdo to byl. Ostatní jsem
si potom dokoupila.“
„Děkuji.“ Odtud to může trvat ještě deset, patnáct
minut, než dojedou k Maggiinu domu. Pokud by byla nucena
dojít část vzdálenosti pěšky, zabere jí to samozřejmě znatelně
víc času.
„Moc se mi líbily. I když nevím, jestli líbily je zrovna
to správné slovo. Nejsem si tím jistá.
Připadaly mi velice zajímavé. Umíte vystavět dobrou
zápletku. Všechny byly hodně čtivé. Žádné zbytečné technické
složitosti. Navíc s nezvyklou lehkostí popisujete krvavé scény
i násilí.“
„Čtenáři čtou krimi a thrillery zejména kvůli
neopodstatněnému násilí, které se v nich popisuje,“ podotkne
Maggie.

„Pracujete na další knize?“

„Jistě.“
„Předpokládám, že mi asi nemůžete prozradit, o čem
má být? Myslím tím, o kom teď budete psát?“
„Můžu si dělat, co chci a co sama uznám za vhodné.
Ale obávám se, že nerada mluvím o práci, kterou mám teprve
rozdělanou.“
 „Asi si teď říkáte, proč takhle mluvím a k čemu se
snažím dospět.“
„Abych byla upřímná, spíš by mě zajímalo, jak jste
přišla na to, kde bydlím.“
Sandra zpomalí, aby zabočila za roh. Když je znovu
na rovné silnici a může zrychlit, podívá se na Maggie. „Jsem
Sandra Wolfová,“ řekne.
Obě ženy na sebe chvíli jen mlčky zírají. „Hamishova
matka,“ dodá Sandra, přestože nic takového není nutné.
„A tohle je Hamishův pes.“ Maggie se ohlédne přes
rameno a znovu si prohlédne nehybné zvíře.
„No jistě. Vzpomínám si na jednu fotografii, na níž
byli ti dva spolu. Při soudním procesu se právě tato fotka často
objevovala.“
„Tým jeho obhájců měl za to, že právě ona bude nejvíc
vzbuzovat sympatie a vyvolávat soucit.
Hamish se svým milovaným psem. Ne, že by to
nakonec k něčemu bylo.“
„A fena se jmenuje Daisy?“
„Syn vám psal. Čtyřikrát. Vím, že jste jeho dopisy
četla. Ukázal mi vaše odpovědi.“
„Jak se vám podařilo zjistit, kde bydlím?“
Sandřin výraz i lehce předsunutá brada prozrazují
chování člověka, který ví, že není v právu, ale přesto se nehodlá
jenom tak vzdát. „Někdo to pro mě zjistil. Slíbila jsem, že
neprozradím, kdo to byl. Nemusíte se ale ničeho obávat. Ani ve
snu by mě nenapadlo narušovat vaše soukromí. Právě proto
jsem čekala na pláži, abychom si mohly promluvit.“
„Dalo by se polemizovat, jestli právě to není daleko
větší narušení mého soukromí. Doma bych vás vůbec nemusela
pustit dál, stačilo by mi zdvořile vás odmítnout a zavřít dveře.
Ale teď nemůžu dělat nic jiného než čekat, až mě dovezete
domů.“
Vyjedou na hlavní silnici. Sandra zatáhne ruční brzdu.
„Slečno Roseová, můj syn je nevinný. On není žádný
vrah. Vždyť já ho znám.“

Maggie si přitiskne ruce pevněji k tělu. Zima, kterou

pociťuje, jí začíná způsobovat fyzickou bolest. „Jsem si jistá,
že tomu, co říkáte, pevně věříte. Umíte si ale představit, že by
matka kteréhokoli odsouzeného násilníka tvrdila něco jiného?
V tuto hodinu tady bývá poměrně hustý provoz. Jeďte opatrně.“
Vjedou do cesty nějakému žlutému osobáku.
„Tu noc, kdy byla zabita Zoe Sykesová, byl Hamish
se mnou.“ Sandra ignoruje mocné zatroubení řidiče žlutého
auta. „Dali jsme si večeři a pak jsem ho zavezla domů. Prostě
ji nemohl zabít, a z toho přece jasně vyplývá, že nezabil ani ty
další dívky. Nebo snad ne? Všechny čtyři mladé ženy se přece
staly obětí jediného pachatele, takže pokud Hamish jednu z
nich nezabil, nemohl zabít ani ty ostatní.“
Vjedou do vesnice. K Maggiinu domu už to není ani
pět minut jízdy. „Obávám se, že toho o případu, v němž
figuroval váš syn, vím jenom velice málo.“
„Policie mi nevěřila. Mysleli si, že lžu. Ani restaurace
nám nemohla pomoct, nemají totiž kamerový systém. A
zaměstnanci si na nic nevzpomněli, ale já dobře vím, že tam byl
se mnou. A proto nemohl zabít tu dívku, Zoe Sykesovou.“
„A přesto celá porota uvěřila tomu, že to udělal.“
„Byla jste někdy ve vězení, slečno Roseová?“
„Ano, mnohokrát.“
„Tak potom dobře víte, jaké to tam je. Slušní lidé, lidé
jako Hamish, ve vězení nemohou přežít.
Všechen ten zápach, násilí a neustálý křik. Od chvíle,
kdy ho odsoudili, neměl ještě ani chviličku klidu.“
„Potom to nejlepší, co pro něj můžete udělat, je
dodávat mu dostatečné množství špuntů do uší.“
Sandra sebou trhne. „Zrovna včera se na jeho patře
strhla rvačka. Všichni si tam na něho zasedli a nedají mu pokoj.
Každičký den, kdy tam je, se musí strachovat o život.“
„Proč já?“
 „Promiňte?“
„Proč je pro vašeho syna tak strašně důležité, abych se
jeho případem začala zabývat právě já?
Tady prosím zabočte doprava a jeďte po High Street.“
„Nejsem v tom sama. Existuje celá řada lidí, kteří
Hamishe podporují. Jsou to lidé, kteří o jeho případu četli. Lidé,
kteří vědí, že tady došlo k justičnímu omylu. Slečno Roseová,
přála bych si, abyste se s nimi setkala. Mají i vlastní webové
stránky. Můžete se na ně podívat.“
„Paní Wolfová.“

„Prosím, říkejte mi Sandro.“

„Jak už jsem napsala přímo vašemu synovi, mám v
dohledné době zcela zaplněný diář.
Jednoduše nemám čas. Tady před hospodou doprava.
Děkuji vám, že jste mě dovezla až domů.“
„Mohla bych vás zavézt zpátky, abyste si vyzvedla
auto. Až se převléknete.“
„Vezmu si taxík. A nezlobte se na mě pro mou
otevřenost, ale skutečně bych ocenila, kdybych vás už nikdy
nepotkala na pláži, kde byste na mě čekala.“
„Počkejte!“
Maggie už je jednou nohou venku z auta. Ještě se otočí
a vidí, že k ní Sandra natahuje ruku a něco jí podává. Je to malá,
hranatá krabička. „Požádal mě, abych vám to dala. Sám je
vyrábí.“
Maggie začne odmítavě vrtět hlavou. Daisy na zadním
sedadle líně otevře oči.
„Prosím vás, Maggie. Nikomu přece neublíží, když si
to vezmete.“
Maggie si tedy žlutou krabičku převázanou bělostnou
stuhou od Sandry převezme, zabouchne za sebou dvířka vozu
a vydá se ulicí k domu. Až když zajde za roh a Sandra už ji
nemůže vidět, dárek rozbalí.
Uvnitř je květina vyrobená z papíru. Má bílé okvětní
lístky. Stonek i listy jsou jasně smaragdově zelené. Květina je
nádherná a dokonalá.
Odsouzený vrah poslal Maggie Roseové růži.

Webové stránky The Times , pondělí 8. září 2014

KONTROVERZE V SOUDNÍ SÍNI PŘI ZAHÁJENÍ
SOUDNÍHO PROCESU S HAMISHEM WOLFEM
Obviněný chirurg Hamish Wolfe se u soudu odmítl
vyjádřit k procesu, který proti němu dnes prvním dnem v Old
Bailey začal. To v souladu s anglickými zákony znamená, že s
ním bude nadále jednáno, jako by sám zaujal stanovisko
„Nevinen“.
Wolfe, oblečený v tmavě šedém obleku a bílé košili,
věnoval zvýšenou pozornost všem soudním náležitostem. Když
ho ale soud vyzval přímo, aby vyjádřil své stanovisko, mlčel,
přestože mu soudce Peters třikrát připomenul, že je v jeho
nejlepším zájmu promluvit.
Až do svého zatčení byl Wolfe přední chirurg,
specialista na vyjímání nádorů a jeden z nejoceňovanějších
mladých lékařů na jihozápadě. Byl to aktivní sportovec, hrál
ragby a hokej, a zároveň zkušený a talentovaný horolezec.
Celkově vzato je to nesmírně pohledný mladý muž, který, jak
se alespoň zdálo, prožíval šťastný život v kruhu milující rodiny
a mezi mnoha přáteli.
Teprve přednedávnem oznámil světu svoje
zasnoubení se známou modelkou Claire Coleovou.
Dnes ale čelí obžalobě z únosu a vraždy čtyř mladých
žen. Pokud bude odsouzen, pravděpodobně stráví zbytek života
za mřížemi.
Zmizení čtyř mladých žen mezi červnem 2012 a
listopadem 2013 představovalo pro policisty v avonském a
somersetském okrsku jedno z nejobsáhlejších vyšetřování.
Zlom v případu nastal díky detektivovi Peteru Westonovi a
právě na základě jeho obvinění došlo v prosinci 2013 k zatčení
Hamishe Wolfa.
Případy, kdy obžalovaný odmítne před soudem učinit
prohlášení o své vině či nevině, jsou velice zřídkavé. Ze strany
obžalovaného se většinou jedná o snahu získat převahu a
nepřijmout nadřazenou autoritu soudu. Zajímavé je, že tři
nezávislé psychiatrické posudky uznané Královskou právní
komorou byly předloženy v nekompletním znění. Vyvolává to
stále silnější spekulace, že Wolfe možná není schopen
vystoupit před soudem a účastnit se přelíčení.
Detektiv Weston, který Wolfa zatýkal, však takovou
spekulaci důrazně popřel.
„Úplný nesmysl,“ okomentoval Weston, který byl
povýšen do hodnosti seržanta. „Wolfe dokonale chápe, o co v
procesu jde, a je víc než schopen vystoupit a přednést svoje
vyjádření o vině či nevině. Jenom si s námi všemi hraje, protože
to je to, co dělává.“
Případ Královský soud versus Hamish Wolfe bude
pokračovat zítra.
(Maggie Roseová:
složka k případu 004/TT8914 Hamish Wolfe)

„Fakt už musím končit. Co kdybys to probral s

Timem?“
„Tak to kurva ani omylem.“
Ozve se obsazovací tón. Detektiv Pete Weston začne
v duchu počítat. Jedna, dvě, tři – ale ne, tentokrát se nedostane
až k dvouciferným číslům. Tentokrát ne.
Pohledem zabloudí na sedadlo spolujezdce, kde jako
nedbale pohozené smetí leží zlaté hodinky.
Zvedne je a přitom uvažuje o jejich schopnosti podržet
si teplo i ve dnech, jako je tenhle. Pak se na ně na chvíli zadívá.
Nikdy by mu nepadly.
Pořád ještě vytočený vystoupí z auta a otevře kufr.
Sotva si všímá miniaturních úlomků ledu, které se mu
zabodávají do holé kůže. Hasák je ledově chladný tím
způsobem, kterým zlato nikdy zledovatět nemůže. Upustí
hodinky na chodník a potom do nich s rozmachem flákne
hasákem, který třímá v ruce.
Sebere ze země tři kousky a ani se nenamáhá, aby
posbíral i všechny střípky krycího sklíčka.
Z palubní přihrádky vytáhne sáček na důkazy a
kousky rozbitých hodinek do něj mrskne. Teď už se mu ruce
třesou zimou, ale stejně ještě sáhne po telefonu.
Našel jsem tvoje hodinky, vyťuká do zprávy. Musely
nějak zapadnout mezi sedadla. Myslím, že by mohly jít opravit.
Předám je Timovi.
Domácí záležitosti by tímto byly vyřízené a on se
může konečně vrátit k práci.
Otevře železnou bránu a vydá se po zledovatělé krustě,
která mu křupe pod nohama, nahoru cestou lemovanou
ojíněnými vavřínovými keři. Zahrada je dlouhá a úzká. Vedle
raně georgiánské fary rostou vysoké stromy, sklánějí se nad ni
a jako starostliví rodiče jí vlastními těly poskytují přístřeší. Po
obou stranách vstupních dveří jsou prostorná okna a Weston
má pocit, jako by, ačkoli uvnitř nikdy nebyl, mohl popsat
elegantní, prostorné pokoje s vysokými, vyřezávanými stropy
a zelenkavými stěnami.
U červeně lakovaných dveří není zvonek ani klepadlo,
jenom staromódní zvonec, za nějž Weston zatahá a který vydá
hluboký, čistý, kovový zvuk. Čeká třicet vteřin, možná minutu,
než uslyší, jak někdo uvnitř odstraňuje ze dveří řetízek a
odemyká.
Když se dveře otevřou, zavane do venkovního chladu
teplý vzduch zevnitř a přímo před Westonem stojí nějaká žena.
Díky zvýšenému prahu je její obličej na stejné úrovni s jeho.
 „Slečna Roseová? Maggie Roseová?“
Má pocit, jako by nad sebou dočasně ztrácel kontrolu,
protože je překvapený. Každý polda v tomhle okrsku nejednou
slyšel o Maggie Roseové: obhájkyni a autorce krimi thrillerů,
která je snad pro všechny místní policajty něco jako osina v
zadku, ale málokterý z nich se s ní skutečně setkal. Neposkytuje
žádné rozhovory a éterem nekolují ani její fotografie.
Bude jí kolem čtyřiceti, možná maličko přes, a je tak
hubená, že působí křehce a zranitelně dokonce i v přehnaně
velkém bílém vlněném svetru, který jí dosahuje až ke stehnům.
Má drobné rysy a ostře řezaný, hodně bledý obličej, ve kterém
se skví modré oči.
A stejnou barvu mají i její vlasy.
„Co pro vás můžu udělat, detektive?“ zeptá se.
Není to namodralý odstín, jaký nosí noblesní postarší
dámy. Nejsou to ani nesmělé modré prameny, které jsou čas od
času k vidění na některých návštěvnicích festivalu v
Glastonbury.
Maggie Roseová má vlasy jasné, tyrkysově modré
barvy, a volně jí splývají k ramenům.
Weston nemá tušení, odkud ví, že je policajt.
„Detektiv seržant Peter Weston,“ představí se a
zvedne služební průkaz. „Doufal jsem, že byste mi mohla
věnovat pár minut svýho času.“
„Tak pojďte na chvíli dál.“
Weston ji následuje světle zelenkavou chodbou podél
pečlivě zavřených výplňových dveří.
Kuchyň, do níž nakonec oba vejdou, je prostorná a
vymalovaná v odstínech krémové a zlatavé barvy.
Zatímco se Weston rozhlíží – koneckonců je to polda,
takže si nemůže pomoct –, usedne Maggie Roseová do křesla
poblíž kamen. Na nohách má obrovské, kožešinové boty,
modré stejně jako její vlasy.
„Posaďte se.“
Weston si sedne na židli a koutkem oka si změří laptop
položený na stole, ale spořič obrazovky mu nabídne jenom
pohled na měnící se scenérie arktických plání: vidí masivní
sněhové závěje, ledová uskupení a namodralé kry.
„Mohla byste mi prosím potvrdit, že jste skutečně
Maggie Roseová?“
„To jsem. Bude to trvat dlouho? A žádá se ode mě,
abych vám v rámci pohostinnosti nabídla hrnek kávy?“
„To je na vás, slečno Roseová. Jsem tady, protože vás,
jak jsem vyrozuměl, včera navštívila jistá Sandra Wolfová.“

Maggie přikývne a promluví: „Pokud jsem to správně

pochopila, přišla nejprve sem, ale nepokusila se mě kontaktovat
doma. Namísto toho mě sledovala až na pláž, kde za mnou
teprve přišla.“
Maggie Roseová má odměřený styl mluvy. Uvážlivě
volí každé slovo, jako by hovořila k publiku.
„Moh bych se vás zeptat, vo čem jste spolu mluvily?“
„Předpokládám, že to tušíte.“
„Rád bych to slyšel přímo vod vás.“
„Chtěla, abych se ujala případu jejího syna a abych její
nade vše milované dítě – v jehož nevinu ta žena mimochodem
bezvýhradně věří – dostala z vězení.“
„A co jste jí na to řekla?“
Maggie Roseová zamrká. Řasy má hodně tmavé,
přesto Weston nevidí obvyklý lesk řasenky.
„Mohla bych se nejdřív na něco zeptat já vás?“
„Jen do toho.“
„Jak víte, že jsme se setkaly?“
„Sledujeme webový stránky, který spravuje Sandra
Wolfová ještě s několika přáteli. Maj tam i veřejně přístupnej
chat. No a vona – Sandra Wolfová, vo který se teď spolu
bavíme – sdělovala jinýmu členu tý jejich skupiny, že se s vámi
setkala.“
„Pak budete pravděpodobně znát i odpověď, kterou
jsem jí dala.“
 Nachytala ho. „Zkusí to znovu,“ odpoví proto Weston.
„Sandra Wolfová rozhodně není ženská, která se snadno
vzdává. A příště už by se nemusela namáhat a čekat na vás
zdvořile na pláži, může zabušit rovnou na dveře vašeho domu.
A taky by s sebou mohla přivýst některý ze svejch přátel.
Sandra Wolfová je truchlící žena, slečno Roseová. Věří, že to
na jejího syna všechno ušili, a takový ženský bejvaj často dost
nestabilní.“
Maggie si na křesle přesedne. Skrčí nohy, takže se
botami dotýká zadku. „Takže vy jste sem přišel, protože si o
mě děláte starosti?“
„Jsem tady, protože tadle skupinka lidí – který bych,
upřímně řečeno, nejradši nazýval magoři nebo vyvrženci, což
je ale poněkud kritický a není to dvakrát profesionální, takže se
spokojím s voznačením pomýlený individua –, si může ve
svým volným čase dělat, co bude chtít. A já bych byl nerad,
kdyby vobtěžovali, nebo dokonce zastrašovali řadový
vobčany.“
Maggie Roseová se mu dívá zpříma do očí. „Ale já
jsem nebyla nijak vystrašená.“

„Nic takovýho bych ani nepředpokládal.“

„A navíc mi tady do očí lžete.“
Weston nasadí přemrštěně šokovaný tón: „Můžete to
zvopakovat?“
„Nejste tady proto, že byste o mě měl starost. Jste tady,
protože si nepřejete, abych se ujala případu Hamishe Wolfa.
Nechcete totiž, abych se prohrabávala starými spisy a
zkoumala detaily, nacházela vaše chyby a hnala vás k
odpovědnosti. Chytit Hamishe Wolfa a dostat ho za mříže byl
největší úspěch vaší dosavadní policejní kariéry – byl jste to
přece vy, kdo ho tehdy zatkl, viďte? Vzpomínám si, že jsem
četla vaše jméno v novinách. A teď se nedokážete smířit s
představou, že by někdo mohl tím vaším nezvratitelným
přesvědčením a sebedůvěrou otřást.“
 Pete Weston cítí, jak se mu rozbušilo srdce. „My jsme
tehdy žádný chyby neudělali. Hamish Wolfe je vinnej.“
„Všichni dělají chyby. Dokonce i Hamish Wolfe. A
právě proto jste ho nakonec chytili. A pokud jde o tohle,
souhlasím s vámi. Navíc rozhodně nemám v plánu chopit se
jeho případu jako obhájkyně.“
Maggie se znovu pohne. Tentokrát položí nohy zpátky
na podlahu. „Ale dovolte mi, abych s vámi mluvila zcela
otevřeně, detektive,“ řekne. „Pokud bych se měla rozhodnout
jinak a Hamishe Wolfa hájit, žádný nátlak z vaší strany by mé
rozhodnutí nemohl zvrátit.“
Weston se postaví dřív, než to stihne ona. „Nevadilo
by vám, kdybych si u vás vodskočil? Venku je zima jak v psírně
a já měl až moc kafe, vobávám se.“
Maggie pokývne ke dveřím za jeho zády. „Tudy se
dostanete do chodby. Dveře přímo naproti vám vedou do
spodní koupelny.“
„Díky.“ Potom opustí pokoj a cítí na svých zádech její
upřený pohled. Po pravé ruce uvidí zadní dveře domu se
skleněnou výplní i dvojitou garáž venku. Spodní toaleta je malý
prostor, jednoduchý a ryze funkční. Po levé ruce má Weston
další dveře.
Z kuchyně, kterou právě opustil, se ozývá nějaký
zvuk. Nerozumí sice slovům, ale neomylně pozná, že slyší něčí
hovor.
Když se Weston vrátí do pokoje, naklání se Maggie
Roseová nad stolem a dívá se na monitor laptopu. Je tam sama.
Maggie zaklapne laptop, ale Weston si přesto stihne všimnout
jména, které bylo na obrazovce napsané. Bylo to jeho jméno.
„Děkuju vám,“ řekne. „Myslím, že už jsem vás vokrad
vo dost vašeho vzácnýho času.“
Maggie na to nic neřekne, jenom se znovu posadí do
křesla. Tentokrát skrčí kolena pod bradu a přetáhne si přes ně
mohutný svetr. Na způsobu, kterým Maggie Roseová sedí, je
něco bytostně dětského. A kdyby neměla tak ostře řezané rysy
tváře, vypadala by teď skoro jako malá holčička.

Pete Weston udělá krok ke dveřím. „Mrzí mě, že za

váma Sandra Wolfová přišla. Lituju i toho, že jste musela
dostávat dopisy vod Hamishe Wolfa. To jsme taky zjistili na tý
jejich webový stránce. Kéž bych moh něco udělat s nepohodlím
a narušením vašeho soukromí, ke kterýmu tím došlo, ale
vobávám se, že to není v mejch silách ani v mý pravomoci.
Dokud neporušujou zákon, můžou si tihle lidi dělat, co se jim
zlíbí.“
„Zákonům rozumím víc než dobře, děkuji za
vysvětlení.“
„Ale jedno udělat můžu. Dám vám radu. A moje rada
zní, abyste si nic nezačínala se Sandrou Wolfovou ani s toudle
Vlčí smečkou nebo jak si ta banda outsiderů zrovna říká. A
důrazně vám radím, abyste si nikdy nic nezačínala s Hamishem
Wolfem. Vopakuju: nikdy a za žádnejch vokolností.“
„Pokud mi opravdu jenom upřímně a dobře radíte,
detektive, proč mám pocit, jako bych se měla cítit ohrožená?“
Ani se nepohnula. Pořád sedí v obrovském křesle
zkroucená jako kočka. A Weston si snad ani neumí představit,
že by se právě mohl dívat na někoho, kdo by vypadal míň
ohroženě než ona v daném okamžiku.
Z náhlého popudu přejde Pete k oknu. K domu patří
obrovská zahrada, ale těch několik barev, které jsou vidět pod
nánosem sněhu a ledu, je mdlých a vybledlých. Chodník, který
vede od zadních dveří do zahrady, působí křídově bílým
dojmem. Vysoké cihlové zdi, linie vzrostlých stromů i husté
křoví jako by se domluvily, že k domu nepropustí téměř žádné
sluneční paprsky.
„Bydlíte tady sama, slečno Roseová?“
V odrazu skla se objeví pohyblivý odraz. To se za ním
Maggie Roseová zvedla z křesla. Její bledá pleť a zářivě modré
vlasy se mu najednou zhmotnily za zády.
„Pocit, že bych si měla připadat vyděšená, prozatím
neodezněl,“ řekne místo odpovědi na jeho otázku.
„Omlouvám se. Rozhodně jsem neměl v úmyslu vás
nějak polekat.“ Otočí se obličejem k ní.
„Než jejího syna zatkli, byla Sandra Wolfová
bezpochyby roztomilá somersetská středostavovská dáma,
která pracovala na částečnej úvazek, zvala si přátele na večeři
a v sobotu večer jídávala v golfovým klubu. Ale všichni dobře
víme, čeho jsou samice schopný, když někdo vohrožuje jejich
mláďata.“
„Měla jsem jenom pocit, že je to hodně nešťastná
žena, ale budu na vaše slova pamatovat.“
Pak se otočí a Weston nemá na vybranou. Musí ji
následovat ven z pokoje. V chodbě se rozhlédne, aby rozpoznal
nějakou stopu po dalším obyvateli domu, ale dveře do neznáma
zůstávají zavřené.
„A ta jejich nátlaková skupinka, to je příběh sám pro
sebe,“ pokračuje Weston. „Podle mě nikdo z nich nebyl nikdy
úplně normální. Některý maj záznam, jsou to drobný delikty,
jiný měli v minulosti psychický problémy. Většina je bez práce
nebo dělaj něco podřadnýho. V životě vlastně skoro nic nemaj,
a aby vyplnili mezeru, vrhli se na tenhle případ. Když už se ho
navíc jednou chopili, snaží se působit co možná
nejpřesvědčivěji a využít všechny dostupný prostředky.
Samostatně by asi nikdo z nich větší problém nepředstavoval,
ale navzájem se podporujou a hecujou.“
Když dojde až ke vstupním dveřím, otočí se Maggie
Roseová na Westona. „Takový princip dobře znám. Říká se
tomu skupinové myšlení.“
„No, tak to tady funguje dokonale. Takže jestli vám
můžu přece jenom radit, zkontrolujte si všechny bezpečnostní
vopatření na domě. Ujistěte se, že máte dobrý a pevný zámky,
pořiďte si pár reflektorů navíc, pokud je teda ještě nemáte, a
zadělávejte si dveře na řetízek. Ti lidi totiž věděj, kde bydlíte.“
Svaly v jejím obličeji se na moment uvolní, až
Westona napadne, že se chystá usmát, ale ona jenom řekne:
„Budu na to myslet.“
Pete využije příležitosti a rychle mrkne nahoru. V
mezipatře ale taky nikoho nevidí. „Prosím vás vo to,“ řekne.
„Ale především se nenechte zlákat a nezačínejte si nic s
Hamishem Wolfem.
Koukal jsem tomu člověku do vočí a věřte mi, není v
nich vůbec nic lidskýho. Wolfe není člověk, slečno Roseová.
Je to stvůra.“
A Maggie Roseová se usměje. Tentokrát je to
skutečný, nefalšovaný úsměv. Má širší ústa, než si předtím
uvědomil, a její světlé rty jsou v úsměvu docela plné. Zuby má
rovné, drobné a bělostné.
„Slyšela jsem, že na něho ženy dost letí.“
„S tím asi neměl problém. To proto se mu jich taky
podařilo tolik zabít.“
„A víte co, to mě na tom vlastně dost zajímá. Ne to,
jak oblíbený byl ještě před zatčením. Je to velice pohledný muž,
o tom není sporu, takže na tom by nic zvláštního nebylo. Ale
fascinuje mě počet žen, které mu nepřestávají psát dopisy do
vězení. Proč by něco takového dělaly? Co o tom soudíte?“
„Všichni sérioví vrazi maj fanklub,“ odpoví Weston.
„Fascinující.“ Maggie Roseová se nepřestává usmívat,
když se natahuje po klice. „Díky tomu by z jeho příběhu mohla
být sugestivní kniha. Kdybych na něj tedy měla čas, což ale
nemám.“
„Vobávám se, že Wolfa byste nezajímala,“ řekne Pete.
Přitom si vymění místa ve dveřích. Když kolem ní
prochází, zachytí Weston z jejích vlasů nádech podivného,
chemického odéru.
„Proč myslíte?“
Pete Weston ji sjede pohledem odshora až dolů.
„Protože máte zhruba vo pětadvacet kilo míň než ty holky,
který Wolfa zpravidla přitahujou. Děkuju vám za váš čas.“
Než stačí ujít po cestě od domu tři kroky, dveře se za
ním zabouchnou. Weston se neohlédne ani nezpomalí, přestože
mu v kapse začne zvonit telefon, zrovna když se blíží k brance.
Nastoupí do auta a zabouchne za sebou rychle dveře, aby
nechal mrazivý vzduch venku. Až pak se podívá na mobil. Volá
mu jeden z jeho konstáblů, čtyřiatřicetiletá Liz Nuttallová.
Weston klikne na Přijmout . „Tak copak potřebuješ, Nutty.“
„Takže jseš tam?“ řekne Nuttalová. „Jak to šlo?“
„Je úplně jiná, než jsem si myslel, to bezesporu. Ale
pokud jde vo Wolfa, vypadá to, že ji jeho případ nechává
poměrně chladnou. Neměl jsem dojem, že by se chtěla se
Sandrou Wolfovou dál stýkat.“
„A nemůže to na tebe jenom hrát? Mimochodem,
sháněl se po tobě Latimer. Řekla jsem mu, žes jel na radnici na
schůzku vohledně protidrogovejch vzdělávacích programů.“
„Moc hezký.“ Jejich nadřízený, šéfinspektor Latimer,
se totiž o nic z toho, co se mohlo na radnici dít, zajímat nebude.
Nijak se netajil tím, že ho veškerá byrokracie nudí.
„Poslyš, Nuts, udělej mi jednu laskavost. Můžeš?
Vomrkni pro mě tu faru.“ Při těch slovech se Weston podívá na
veliký dům, ze kterého před chvílí vyšel. „Seznam voličů,
veřejný služby a podobně, však to znáš. Když jsem u ní byl,
Roseová s někým mluvila, ale podařilo se jí ho přede mnou
šikovně zatajit, ať to byl, kdo chtěl. Jako by si nepřála, abych
věděl, že v tom baráku není sama.“
„Nic jsem nenašla,“ řekne Liz po chvilce mlčení. „Nic
nenasvědčuje tomu, že by měla partnera nebo podnájemníka.
Vůbec žádnej záznam, prostě nikde nic.“
Pete se ještě pořád dívá na dům. Okna jsou čistá a
prázdná. „Uvnitř byl ještě někdo další,“ řekne.
„Tím jsem si jistej.“
 4.
www.CommonplaceSexism.com
JAK SE MŮŽE STÁT TLOUŠŤKA OTÁZKOU
ŽIVOTA A SMRTI
Vydala 5. října 2014 Beth Tweedeyová, pravidelná
přispěvatelka a dívka, která se „netají tím, že má oproti
normálu pěkných pár kil navíc“.
Zoe Sykesovou, Jessie Toutovou, Chloe Woodovou a
Myrtle Reidovou zavraždili, protože byly tlusté. To je
nezvratný fakt.
Na Zoe, Jessie, Chloe a Myrtle se pachatel zaměřil
kvůli jejich nadměrné konfekční velikosti.
Následně byly zavražděny. Stále ještě nevíme přesně,
jak k tomu došlo, ale můžete se klidně vsadit, že to nebylo nic
příjemného. Jejich těla byla pohozena v temných, vlhkých,
podzemních prostorách, v nichž měla patrně už navždycky
zůstat a nikdy se neobjevit. Zoeino tělo se ostatně dodnes
nenašlo. Čtyřem mladým ženám se stalo něco takového,
protože žijeme ve společnosti, v níž váha a nadváha představují
poslední baštu předsudků. A protože tloušťkou všichni
přiznaně opovrhují, jako bychom mohli její vyhlazení tolerovat
snáz.
V průběhu posledních dekád bez ustání narůstaly
projevy nepřátelství vůči těm, kteří neodpovídají námi
unifikované představě o dokonalém těle. Ale no dobře, vždyť
já vím, na holky ve školních uniformách nadměrných velikostí
se pokřikovalo odjakživa. Tlustí lidé – a obzvlášť obézní ženy
– byli vždycky (ohromným) terčem pro vtipy komiků, ale v
posledních letech tento „tloušťkismus“ o poznání potemněl.
Byli jsme svědky toho, jak jsou obézní ženy napadány
v barech i na ulicích, a to jak muži, tak ženami. Dentální
hygienistka Tracey Keithová, která váží sto třicet kilogramů,
zůstala ležet otřesená a se spoustou podlitin a modřin po
slovním i fyzickém napadení. Stalo se to, když se loni v červnu
vracela jedné noci domů vlakem. A čímže útočníky tak
popudila? Zabírala příliš mnoho místa na sedadlech. Existuje
celá řada žen s podobnými zkušenostmi a příběhy. Tlustým
ženám je odpírán vstup do nočních klubů a stávají se terčem
nadávek v lékařských ordinacích, protože jakmile si dovolí
onemocnět, musí se jejich choroba přece automaticky
vztahovat k nadměrné tělesné hmotnosti, takže to, že jsou
nemocné, je nakonec jenom jejich vina. Lidé s nadváhou
nedostávají práci, nesmějí se účastnit některých pracovních
pohovorů, a dokonce si v polovině případů nemůžou ani
zavolat taxíka, jako by snad jejich nadměrná hmotnost mohla
způsobit újmu potahům na sedadlech v autě.
A tohle všechno mlčky tolerují ti, kdo mají postavení,
vliv a tím i možnost něco změnit.
Najednou se zdá v pořádku, že surovci, jako třeba
hnusák Ron Carter píšící pro The Spectator, mluví o „nechutně
tlusté ženské“ ve frontě u pokladny v Tescu, již podle jeho slov
doprovázejí její „obtloustlé dětičky“. Zdá se v pořádku, když
vtipkuje, jak by je všechny měli poslat do tábora, kde je
hladověním přinutí rapidně zhubnout. Pokud vzdělaní lidé,
kteří veřejně formují i názory ostatních, budou mluvit takto, jak
se potom může vyjadřovat obyčejná masa blábolící na twitteru?
Jako národ jsme pyšní na to, že jsme odlišní a sví. A
přesto je vůči lidem s nadváhou používána de facto nulová
tolerance. Ženy, které váží stejně jako já nebo i víc, nemůžou
jít v klidu po ulici, aniž by je někdo slovně nebo fyzicky
napadal. Jako by se nás obecně uznávaná pravidla chování,
respektu a vzájemné zdvořilosti jednoduše netýkala.
A teď se zdá, že pro nás neplatí ani to nejzásadnější z
deseti Božích přikázání. Hamish Wolfe přísahal, že bude
zachraňovat životy, kdykoli to bude možné. Ale pak se nechal
tím, kolik viděl v Národní zdravotní službě tlustých lidí, rozlítit
natolik, že vzal záležitosti do svých rukou.
Dokonce i těm, kdo navenek odsuzují jeho násilné
činy, se tajně ulevilo, že nezabil nikoho důležitého. Rozhodl se
totiž zabíjet tlusté, neatraktivní ženy, a na tom přece není nic
tak špatného. Vlastně tím nám všem prokázal velikou službu,
protože svým činem v příštích letech znatelně snížil náklady
Národní zdravotní služby. Máte pocit, že teď už přeháním? Tak
si na sociálních sítích najděte kombinaci Hamish + tlustí lidé.
Uvidíte, co všechno tam najdete.
Svým jednáním legitimizoval Wolfe špatné zacházení
s obézními lidmi i jejich zneužívání. Tím nás poslal o několik
desítek let zpátky.
Hamish Wolfe nikdy nevyjde z vězení živý. Ale
nebezpečí, které na takové ženy v ulicích čeká, s jeho
uvězněním rozhodně nezmizelo.

KOMENTÁŘE:
HruštičkaSuzie napsala…
Jsem sice tlustší, než je obvyklé, ale jinak jsem úplně
zdravá žena. A přesto jsem si dnes vyslechla následující hanlivá
oslovení: Sude, Slonice Nelly nebo Tlustá krávo. A to máme
sotva brzké odpoledne. Už dávno jsem přestala počítat, kolikrát
do mě úplně cizí člověk na ulici dloubl, postrčil mě nebo do mě
žduchnul jenom pro to, jak vypadám. Když stojím ve frontě v
Asdě, ostatní zákazníci se mi koukají do košíku a pohrdavě se
ušklíbají. Jeden muž se mě dokonce jednou zeptal, jestli mám
tohle všechno v plánu sníst úplně sama. Mám tři děti, díky za
optání, kreténe. Takže máš úplnou pravdu, Beth, na tlustých
ženách vždycky záleží o něco míň.

MellSouth napsala…
Temnější stránkou ponižování tlustých je i předpoklad,
že obéznější ženské jsou automaticky lehké holky. Protože
vypadají, jak vypadají, půjdou přece s každým, kdo se naskytne
a projeví zájem, vždyť ony musí být vděčné za trochu té
pozornosti. Nemají dovoleno být nějak vybíravé, musí brát,
cokoli se jim namane (a často to taky dělají). Jakmile kdokoli
sáhne na tlustou ženskou v baru – poplácá ji po zadku nebo jí
sáhne na prsa –, budou to všichni kolem brát jako zábavné
rozptýlení. Navíc si o něco takového buď říkala, nebo by měla
být vůbec vděčná, že je na ni někdo ochotný máknout. Obézní
ženy prostě nemají stejná zákonná práva jako jejich vyzáblejší
kolegyně.

GazboGoon napsal…

Z tlustých krav jako vy se mi zvedá kufr. Přestaňte

žrát, děvky zasraný, a vaše problémy štandopéde zmizí.

Jeezzer napsal…
Šukali jste někdy s tlustoprdkou? Pokecejte si s ní o
prdech a pak nám dejte vědět. LOL.
„Nikdy se těmi komentáři nedokážu prokousat.“
„A dobře děláš.“ Maggie zaklapne laptop.
„Myslíš, že lidi něčemu takovému skutečně uvěří? Že
jsou ty vraždy něco jako pomsta tlusťochům?“
„Ne. Většina toho, co se psalo v mezinárodním tisku,
byla daleko decentnější.“
„Například?“
Maggie chvíli hledá v záložkách. „Třeba tady. Tenhle
text v Telegraphu .“

Telegraph Online. Středa 15. října 2014.

TLOUŠŤKA NENÍ TO, OČ TU BĚŽÍ

Zděšená hysterickými reakcemi, které minulý měsíc

provázely odsouzení Hamishe Wolfa, argumentuje Sally
Kelseyová, proč nebyla tloušťka jeho obětí nikterak relevantní.

Od chvíle, kdy nastoupil Hamish Wolfe do vězení, aby

si zde odpykal svůj trest, neuplynul snad ani den, kdy bychom
nebyli konfrontováni s ostře kritickým článkem zaměřeným na
„zostuzování tlustých lidí“. „Spravedlnost i pro tlusté holky!“
vykřikoval v titulku svého článku zrovna minulý týden jeden
známý blogger, jako by snad Hamish Wolfe nedostal doživotí,
což ho bezpečně oddělí od okolního světa po zbytek jeho
života. Nejsem si vědoma toho, že by mohla spravedlnost
vynést tvrdší rozsudek než právě doživotní žalář.
Policie čelila kritice, že ho nedopadla dostatečně
rychle. Už když v červnu 2012 zmizela Zoe Sykesová, měli si
prý policisté uvědomit, že se tady jedná o útok vraha
zaměřeného na dívky při těle. Bez ohledu na to, že se tělo Zoe
nikdy nenašlo a že celé dny, týdny i měsíce po svém zmizení
byla Zoe Sykesová neustále vedená jako pohřešovaná osoba,
měla policie už tehdy vědět, že je něco špatně. Pravděpodobně
měli také varovat všechny obézní dívky a oznámit jim, že jsou
v nebezpečí.
Média čelila pro změnu obvinění z toho, že sériového
vraha nebrala dost vážně, protože „zabíjel výhradně tlusté
dívky“. Nás novináře potom obviňovali, že jsme tiše souhlasili
s chováním „spodiny“, lidí, kteří se prezentovali na
facebookových nebo twitterových účtech obětí a zaplavovali je
nenávistnými komentáři, podle nichž dostaly akorát to, co si
zasloužily.
Jenomže těm, kteří celou aféru komentují tímto
způsobem, ať už oficiálně, nebo na neoficiálních kanálech –,
něco dost podstatného uniká.

Hamish Wolfe rozhodně nespustil samozvanou

kampaň proti obézním ženám. Na takový nesmysl byl až příliš
inteligentní. Byl to zabiják, masový vrah, a jako každý sériový
vrah naší doby měl i on svůj typ obětí. Zoe, Jessie, Chloe a
Myrtle prostě pouze odpovídaly jeho typu.
Líbily se mu. Bohužel pro ně jim to Wolfe dával
najevo velice nepříjemným, zvráceným způsobem.
Existuje celá řada důkazů, a mnohé z nich byly
zveřejněny také během soudního procesu, které ukazují, že
Hamish Wolfe měl odjakživa slabost pro boubelky. Pro naši
společnost, tak posedlou dokonale formovanou postavou, je
něčemu takovému zjevně těžké uvěřit, zvlášť s ohledem na to,
že Wolfe svým vzezřením a dokonale vypracovanou postavou
připomíná řecké bohy. Pravdou ale je, že se mu dívky při těle
skutečně líbily. (A nenechte se prosím mýlit fotografiemi v
novinách, na nichž ho můžete vidět bok po boku s jeho
vychrtlou přítelkyní – někteří muži jsou překvapivě dobří ve
využívání svých partnerek jako kamufláží a štítů.) Ještě na
univerzitě chodil Wolfe s několika obézními dívkami. Dokonce
prý bylo nalezeno i poměrně nehezké video, na němž má Wolfe
sex s mladou dívkou výrazně rubensovských proporcí.
To, co udělal, je strašlivé. Šokující. Ale o naší
společnosti to nevypovídá nic víc než to, že čas od času
vyprodukujeme zvráceného a nemocného jedince. A na
Hamishi Wolfovi je toho zvráceného a špatného až dost. Žádný
seriózní komentátor ale nikdy ani slovem nenaznačil, že by
něco špatného bylo i na jeho obětech.
Takže klidně jezte dál, dámy. Nejste ve větším
ohrožení než kterákoli z nás.

KOMENTÁŘE…
„Ne. Už žádné komentáře. Tady přestaň.“
Maggie zavře webové stránky. „Tím končím.“
„A co soudíš o detektivu seržantu Westonovi?“
Maggie se neúspěšně pokusí potlačit zívnutí. „Vlastně
jsem o něm moc nepřemýšlela. Ale působil na mě docela
rozumně.“
„A myslíš si, že na jeho domněnce, že by sem mohli
Wolfovi přívrženci přijít a nějakým způsobem tě ohrozit, něco
je?“
„O tom silně pochybuji. Proč se na to ptáš?“
„Ale, jen si tak říkám, jak dlouho ještě hodláš
ignorovat to křupání štěrku na cestičce vedoucí k domu,
převržený květináč i zvuk toho, jak někdo lomcuje klikami a
zkouší, jestli některá nepovolí. Jen mě zajímá, jak dlouho ti
bude ještě trvat, než přiznáš, že se zhruba poslední půlhodinu
někdo potuluje kolem domu?“
Nejprve Maggie venku vůbec nic nevidí. Noc je příliš
temná. Nakonec, kromě praskání a chrastění v ústředním
topení, které se v pravidelných intervalech ochlazuje, není
slyšet nic.
Náhle se ale za domem objeví světlo. Ozařuje
osamělou postavu směřující k cestě.

Maggie sleduje, jak se její tajemný půlnoční

návštěvník bez jediného dalšího ohlédnutí vydává po silnici
pryč.

Časopis People of Our Time , prosinec 2014

HLADOVÝ JAKO VLK?
Silvia Pattisonová navštívila vězení Parkhurst, aby se
mohla setkat s nechvalně známým panem Wolfem.
Hamish Wolfe dostává více než sto dopisů měsíčně,
přičemž přes devadesát procent z nich tvoří dopisy od
nejrůznějších žen. Když jsem se s ním setkala ve státní věznici
Isle of Wight (Parkhurst), řekl mi, že ho většina
korespondentek považuje za oběť justičního omylu.
„Někdy je pravda tak zjevná,“ řekl mi. „Pouze lidé se
zvláštními osobními zájmy k takové pravdě zůstávají slepí.“
Když jsem se ho ale zeptala, do jaké míry bychom
měli důvěřovat lidem, kteří se s ním nikdy osobně nesetkali,
neměli možnost prostudovat si detaily případu a mohli by být
– jsem si jistá, že se sama červenám, když to teď píšu – spíše
ovlivněni jeho dokonalým vzhledem než smyslem pro pravdu
či spravedlnost, Wolfe jakýkoli vliv své osobnosti na mínění
druhých odmítl.
„Pokud existuje větší množství lidí přesvědčených o
nějaké pravdě, obvykle je to tím, že to pravda skutečně je. Stal
jsem se obětí jednostranně zaměřeného vyšetřování šitého
horkou jehlou, které se kvůli potřebě rychlého uzavření případu
uchýlilo k jednoduchému, nabízejícímu se řešení.“
Když jsem se ho ale zeptala, proč se potom proti
stávajícímu rozsudku neodvolal, prozradil mi, že má něco
takového rozhodně v plánu. „Někdy je nutné, aby se zvířený
prach zase usadil.
Velice uvážlivě teď přemýšlím o tom, s kým bych v
budoucnosti rád spolupracoval. Chci, aby můj obhájce byl ten
nejlepší možný. Můžu si počkat. Moje svoboda je až příliš
důležitá, než abych ji dal všanc kvůli unáhlenému,
uspěchanému pokusu verdikt soudu zvrátit.“
A zatímco Wolfe čeká, nemá rozhodně nouzi o ženy
ochotné mu toto období zpříjemnit. Dámy mu posílají peníze,
píší podpůrné dopisy, navrhují možné plány útěku, a dokonce
mu nabízejí manželství. Každá z nich se domnívá, že právě ona
je ta jediná, která se o Wolfa zajímá. Mají pocit, že musí být
nesmírně osamělý, a proto touží po jediném dopisu právě od ní.
Podotkla jsem, že po našem rozhovoru a článku, který
na jeho základě vyjde, budou možná některé překvapené, on
ale jenom pokrčil rameny. Mám pocit, že je imunní vůči obdivu
všech žen, s nimiž se pravděpodobně nikdy v životě neuvidí.
Jak říká, odpovídá pouze na málo pečlivě vybraných dopisů.
Reaguje pouze na ženy, které považuje za inteligentní a citlivé,
a i jim ve své odpovědi v podstatě pouze poděkuje za podporu
a vřelá slova. Značné množství obdržených dopisů potom
předává spoluvězňům, zejména ty vulgární či oplzlé.

Když jsem se ho zeptala, jestli mu připadá morální

předávat dál dopisy adresované přímo jemu, jenom se nelibě
zamračil a ostře se na mě zadíval. Oči se mu zúžily a já jsem si
poprvé za celou dobu uvědomila, že jsem se ocitla v
přítomnosti odsouzeného vraha.
„Kdyby vám nějaký muž poslal svoje boxerky,“ řekl
nakonec, „společně s poznámkou, že je nosil dva dny v kuse a
potom v nich i masturboval, co byste s nimi udělala?“
„Flákla bych s nimi do koše,“ odpověděla jsem bez
váhání. „Okamžitě se jich zbavila.“ V této fázi našeho
rozhovoru jsem lehce znervózněla. Sedím tu sama s Hamishem
Wolfem v místnosti bez oken. Wolfe je sice připoutaný ke
stolu, ale je to velice urostlý a silný muž a sedí jenom kousek
ode mě.
„Přesně to jsem také udělal,“ řekl mi. „A ostatní je z
těch košů začali vyhrabávat, takže teď jim jenom ulehčuji
práci.“
Zeptala jsem se ho, jestli většina dopisů, které dostává,
má právě takto sexuální podtext. „Mnohé z nich,“ přiznal
Wolfe. „Některé pisatelky zase chtějí vědět, co všechno jsem
udělal svým obětem. A pokud mám být upřímný, právě to jsou
nejvíc znepokojivé listy. Jejich autorky nezajímá, jestli jsem
vinen, nebo ne. Ve skutečnosti doufají, že jsem to všechno
spáchal a že jim teď poskytnu celou řadu obscénních detailů.
Jiné se ptají, jestli Parkhurst poskytuje manželským párům
možnost návštěv v soukromí. Což je služba, kterou toto
vězeňské zařízení mimochodem nenabízí. Ale většina žen,
které mi píší, je pouze velice osamělá, dokonce i v případě, že
mají rodinu. Zoufale se snaží nalézt spřízněnou duši a
dosáhnout tohoto vzácného splynutí dvou lidí.
Mají pocit, že v tomto ohledu bych mohl být snadná
kořist. Nemám přece kam utéct a nikam jim nezmizím.“
Po těch slovech se na mě Wolfe usmál a já z něho
najednou paradoxně dostala daleko větší strach než před chvílí,
kdy ke mně rozhodně tak přívětivý nebyl.
„Alespoň ne hned,“ dokončil ještě.
(Maggie Roseová:
složka k případu 00326/5 Hamish Wolfe)
 6

Státní věznice Isle of Wight – Parkhurst

Clissold Road
Newport

Má milovaná,
v noci jsem se vzbudil ze sna, který se mi o Tobě zdál.
Byl tak živý, že jsem měl ještě několik vteřin v polospánku pocit,
jako bys skutečně ležela po mém boku. Otevřel jsem oči dřív,
než mě náhlé zjištění pravého stavu věci a následné zklamání
naplní hořkostí, a zjistil jsem, že je má cela zalitá bledým,
tajuplným světlem.
Vstal jsem a přešel k oknu. Vzpomněl jsem si, jak
podivně vzrušená a nepříčetná bývala některé noci moje fena.
Chodíval jsem za ní dolů po schodech domem plným podivné,
stříbřité záře.
Následoval jsem ji ven do zahrady, kde jsem ale
neobjevil žádnou mimozemskou vesmírnou loď, pouze měsíc v
úplňku. Moje fena nikdy nemívala potřebu pobíhat venku
(nebudu se tu snižovat popisem jediné výjimky, k níž ji nutily
její tělesné potřeby), chtěla se jenom natáhnout na trávník,
ležet ve svitu měsíce a pozorovat hvězdy. A tak jsme to dělávali
společně.
A včera v noci jsem stál u okna, pozoroval měsíc a
myslel jsem na psa, kterého miluji, a na ženu, kterou miluji. A
najednou mě pohltil intenzivní pocit, že se můj čas protáhne
donekonečna: že tato malá, stísněná cela bude už navěky mým
jediným světem, a že dokonce i po smrti na sebe peklo vezme
podobu této cely. A že ty hovny potřísněné zdi a nechutné jídlo
budou mými společníky i nadále. A vzpomínka na Tebe bude
jako umírající hvězda: bude to pouhá připomínka světla, kvůli
němuž je temnota k nesnesení.
Hamish
 VLASTNICTVÍ POLICEJNÍHO ODDĚLENÍ AVON
A SOMERSET.
REFERENČNÍ ČÍSLO 544/45.2
Hamish Wolfe

Kanceláře na portisheadské policejní stanici jsou

nezvykle prázdné na to, že je všední den ráno.
Může za to ozbrojená loupež a dvě loupežná
přepadení, ke kterým během včerejší noci v centru Bristolu
došlo. V této chvíli jsou v místnosti jenom Pete Weston, Liz
Nuttallová a Sunday Sadik, což je korpulentní a nechutně
veselý a rozšafný chlapík.
Liz upřeně hledí na monitor. „Shane Ridley utopil
svoji ženu ve vaně,“ řekne, „a pak rozsekal její tělo na kousky,
aby se jí moh zbavit. Porotě to netrvalo ani hodinu, než ho
poslala za mříže.
Maggie Roseová prej ale našla důkaz, že Lara
Ridleyová měla poměr – nebo možná několik aférek – s
neznámou vosobou nebo vosobama. A teď tvrdí, že Laru
Ridleyovou zabil jeden z jejích milenců.“
Pete Weston stojí přímo za židlí Liz Nuttallové, takže
na obrazovce vidí fotografii Ridleyho ženy: zhruba pětadvacet,
plavovlasá, krásná žena.
„Takže nejenom, že ji zabili, ale teď ještě celej svět
poslouchá, jaká to byla děvka,“ pokračuje Liz. „Ridleyho
vodvolání se bude projednávat zhruba za dva měsíce a
vočekává se, že to pro něj dopadne dobře. Minulej měsíc dostal
Lařin otec ze všeho toho stresu infarkt a její matka bere
antidepresiva.“
Sunday, který se zásadně nezvedal ze židle, pokud to
nebylo nezbytně nutné, se k nim začal sunout na pojízdné židli.
Zastavil se jenom několik centimetrů od Westonovy nohy.
 „Steve Lampton zmlátil a uškrtil tři ženy, který si
našel přes internetovou seznamku.“ Liz otevře další okno.
„Jenomže podle Maggie Roseový, která ho v roce 2007 dostala
ven, to nebyl von.
Navíc vysoudil skoro půl milionu jako vodškodný, a
pokud říkaj ty fámy, který kolujou, pravdu, čtyřicet procent
připadlo jeho právničce.“
„Gwentská policie navíc v souvislosti s těma
vraždama nikdy nikoho jinýho nepodezírala,“ dodá Pete.
„Její druhej vobrovskej úspěch byl Nigel Upton.“ Liz
je teď vysloveně na koni. „Ven se dostal v roce 2008.
Vodškodný se tenkrát vyřešilo jako mimosoudní vyrovnání, ale
všichni věřej, že to bylo sakra vysoký číslo.“ Liz se podívá přes
rameno na oba své kolegy. „Takže pokud si někdo třeba nebyl
jistej, jak si Maggie Roseová může dovolit ten svůj kurevsky
vobrovskej barák, tak tady máte vodpověď.“
Na Sundayho stole se rozřinčí telefon. Na židli se k
němu přesune a zvedne sluchátko.
„Je jako posranej vampýr,“ řekne Liz.
„Je dole na recepci,“ podotkne Sunday. „Chcete,
abych tam pro ni zašel a vyzved ji?“

Pete je vmžiku na nohou. „Já to udělám. Nejdřív vo

tom ale informuju Latimera.“ Když ustupuje od Lizina stolu,
zakopne o její tašku a část obsahu se vysype na podlahu. Skloní
se, aby věci sebral, ale Sunday bryskně vyskočí ze židle a ohne
se dřív než on.
„Nechtěla bys nám něco říct, Liz?“ zeptá se Sunday
významně. V ruce drží číslo časopisu Nevěsty .
Liz zrudne a na Westona se nemůže ani podívat. „To
mám pro jednu kámošku,“ řekne pak. „Jako bych byla znovu
takhle pitomá.“
Pete otevře dveře šéfovy kanceláře. „Je tady Maggie
Roseová,“ oznámí Latimerovi. „Čeká dole na recepci.“
Šéfinspektor Tim Latimer zavře složku, kterou zrovna
pročítal, a odloží ji do otevřené zásuvky.
Potom přepne telefon na záznamník a upraví úhel
mezi jedinými dvěma předměty, které kromě telefonu na stole
má. Jsou to dvě fotografie. Když se zvedá od stolu, vezme si z
opěradla židle sako a uhladí případné záhyby či nerovnosti.
„Tak ji radši přiveďte nahoru,“ promluví nakonec.
„Brenda už je v trojce, pochopil jsem to správně?“
„Přesně tak. Je tam s ní i styčná důstojnice.“
Latimer je o několik palců vyšší než Pete a má ve
zvyku stavět se k člověku až příliš blízko, takže na něho shlíží
lehce svrchu. „Nezapomeň si vzít sako,“ dodá ještě.
Na vnitřní straně dveří šéfinspektorovy pracovny visí
malé, čtvercové zrcadlo. Není to standardní vybavení.
Šéfinspektor, který tu sloužil před Latimerem, na dveřích nic
takového neměl. Latimer ale nikdy neopustí kancelář, aniž by
se v něm krátce zkontroloval. Když se spokojeně ujistí, že ani
jediný šedivý vlas nevyčnívá z jeho dokonale uhlazeného
účesu, vyjde před Petem do společné kanceláře jednotky. Při
chůzi se mu hlava jemně kymácí na obě strany. I přes jeho
výslovný zákaz, že do pátku jedenáctého, čili do doby dva
týdny předtím, než nastane ten velký den, nechce v kanceláři
vidět ani náznak výzdoby, začínají se už teď tu a tam objevovat
papírové řetězy a vánoční ozdoby. Působí to trochu jako býlí
rozlezlé v rozích opuštěné zahrady.
Liz čeká u dveří a v ruce drží Peteovo sako. Má krátce
střižené vlasy barvy slámy, které jí po desáté hodině dopolední
sotvakdy drží hezky uhlazené u hlavy, takže teď její účes věrně
připomíná vrabčí hnízdo. Když se k ní Pete blíží, zamáchá jeho
sakem ve vzduchu jako toreadorka a on se zaksichtí.
„Nepřeháněj to.“ Liz se postaví za něho, aby mu tak
mohla na ramena snáz navléct sako. Když se jejich těla letmo
dotknou, ucítí Weston její parfém. A taky pot. „Hodně štěstí,“
popřeje mu Liz.
V chodbě se oba muži rozdělí: Latimer jde do
zasedačky, Weston dolů na recepci.
 Maggie Roseová tu stojí v kabátě, který odpovídá
jejímu příjmení. Když je od ní Weston pouhých několik kroků,
vzhlédne a podívá se na něj. Jakmile je mimo domov, oblečená
do společnosti, vypadá Maggie úplně jinak. Růžový odstín
rtěnky má přesně sladěný s barvou kabátu. Její ústa teď mají
nádech plnosti, kterého si předtím u ní doma nevšiml. Taky
oční stíny má růžové, jen v jemnějším odstínu, a růž na tvářích
je opět barevně sladěná se zbytkem jejího outfitu. Růžová navíc
ostře kontrastuje s modrými vlasy i očima a výrazně vystupuje
na její bledé pleti. Maggie Roseová vypadá jako postava z
jedné pohádkové knížky jeho dcery.
„Je to vod vás laskavý, že jste přišla.“ Potřesou si
rukama.
„Ne, to není.“ Dokonce i pod koženými rukavicemi
působí její ruka studeně.
„Promiňte?“
Maggie Roseová stáhne ruku zpátky, ale zůstane stát
hodně blízko u něj. „Přišla jsem částečně proto, že nikdy není
dobré dostat se kvůli čemukoli do křížku s policií, a částečně
také proto, že jsem k vám posledně, když jsme se setkali,
nebyla zrovna nejzdvořilejší, takže jsem se cítila trochu
provinile. No a konečně jsem přišla i proto, že očekávám něco
na oplátku.“
„Ach ano, to jste říkala. Chcete si vo tom promluvit
teď hned?“
Maggie Roseová se rozhlédne a zjevně zhodnotí, že je
na recepci dostatečný klid. „Tak dobře.
Uděláme to následovně. Umím si docela dobře
představit, o co se tady jedná, a je mi také poměrně jasné, že se
mi to nebude zamlouvat. Takže mi něco dlužíte. Souhlasíte s
tím?“
„V zásadě,“ reaguje Pete obezřetně.
„Až příště budu potřebovat mluvit s nějakým
detektivem a budu shánět potřebné informace, zvednete mi
telefon.“
 Weston předstírá, že její požadavek zvažuje. „Tak
fajn. Ale jenom jednou. Pak budeme vyrovnaní.“
„Uvidíme.“ Maggie si trochu vyhrne rukáv kabátu,
aby se podívala na hodinky. „Jdeme pozdě.
Hodláte to svést na mě?“
Pete pomyslí na Latimera, který netrpělivě přešlapuje
nahoře v zasedačce. „Věřte mi, že vzít vinu za todle zpoždění
na sebe bude mým velkým potěšením.“
„Slečno Roseová, šéfinspektor Tim Latimer. Je od vás
nesmírně laskavé, že jste přišla. Jsem veliký fanoušek.“
Maggie Roseová nakloní hlavu mírně ke straně a
zvědavě se na něho podívá. „Fanoušek čeho?“
Pete zůstal stát ve dveřích a teď ty dva zaujatě
pozoruje. Maggie vedle Latimera působí samozřejmě drobným
dojmem, ale z nějakého důvodu obvyklá fyzická převaha jeho
šéfa v její přítomnosti bledne. A není to jenom zářivými
barvami, které má Maggie Roseová na sobě.
Způsobuje to spíš její nehybnost. Její poklid.

„Váš, samozřejmě,“ dodá Latimer.

Zrovna teď se Maggie Roseové dostalo Latimerova
pověstného obouručního potřesení rukama, při němž ji po
vzoru politiků levou rukou dvakrát jemně poplácá po stisknuté
pravačce. Jedná se o gesto, které říká: Nesmírně mě těší a blaží
vaše přítomnost, ale v nadřazené pozici jsem tady pořád já, na
to nezapomínejte . Maggie si ještě stále nesundala rukavice.
„Četl jsem všechny vaše knihy,“ mluví Latimer dál.
„Jsou skvělé.“
Za posledních šest měsíců neviděl Pete Latimera
přečíst ani řádku.
Konečně spustí Latimer z Maggie oči. „Pojď dál, Pete,
předpokládám, že se k nám budeš chtít přidat. Nedáme si k
tomu kávu?“
„Pro mě ne, děkuji. Kam chcete, abych se posadila?“
Maggiiny oči se teď slabě lesknou, když pohledem přejíždí
jednotlivé židle u stolu v policejní zasedací místnosti. Když její
pohled doputuje až k Brendě Sykesové, na okamžik se u ní
zastaví, styčnou důstojnici přeskočí a konečně se zaměří zpátky
na šéfinspektora Latimera.
„Co kdybyste si sedla do čela?“ navrhne Latimer.
Pete si hlasitě odsune židli a usedne naproti Maggie i
důstojnici. „Slečno Roseová,“ promluví, „rád bych vám
představil paní Brendu Sykesovou, matku Zoe Sykesové, první
oběti Hamishe Wolfa.“
„Já vím.“ Maggie se na Brendu zdvořile, přátelsky
usměje. „Viděla jsem vaši fotografii v novinách. Je mi
nesmírně líto, co se stalo vaší dceři.“
Brendiny oči se zalijí slzami. Pokusí se říct něco, co
snad mělo být: „Děkuju vám.“ Styčná důstojnice se k ní nakloní
a útěšně ji pohladí po ruce.
„Nejsem si jistý, kolik toho o Zoeině vraždě víte,
Maggie,“ začne mluvit Latimer, „ale –“
„Vím, že se Zoeino tělo nikdy nenašlo, ale že mezi
jejím případem a dalšími třemi zavražděnými ženami byl
dostatek podobností, aby to státnímu zástupci stačilo k
obvinění Hamishe Wolfa i z její vraždy. Tento pokus se ale
nakonec ukázal jako neúspěšný.“
„Od té doby, co je Wolfe ve vězení, se na něho Brenda
několikrát písemně obrátila. Požádala ho, aby jí prozradil, kde
jsou ostatky její dcery,“ pokračuje Latimer. „Pro něj v tom není
žádný rozdíl, nemůže totiž dostat tvrdší trest než doživotí. Ale
pro Brendu i její rodinu by to znamenalo tolik kýžené uzavření
celého tak smutného případu.“
„Tady by bylo asi dobrý dodat, že celou voblast kolem
Cheddar Gorge jsme důkladně pročesali.
Prohledávala se tak důsledně, jak to bylo v našich
silách,“ vezme si slovo Pete. „Domníváme se, že bude stejně
jako ty vostatní někde v jeskynním systému, ale v týhle části
Somersetu jsou tam dole míle a míle podzemních tunelů a
jeskyní, a Wolfe je navíc znal daleko líp než kdokoli jinej.
 Upozornili jsme všechny horolezecký a jeskynní
kluby, aby nám cokoli nevobvyklýho vokamžitě hlásily, ale
pokud nebudeme mít z pekla štěstí a náhodou na ni někdo
nenarazí, naše šance najít ji bez Wolfovy pomoci jsou dost
mizivý.“
„Tomu rozumím.“ Maggie teď otočí ty své
znepokojivé modré oči přímo na Petea. „Ale já nejsem
horolezkyně ani fanynka jeskynního lezení, takže co s tím vším
mám společného?“
„Brenda dostala od Hamishe Wolfa dopis,“ odpoví na
její otázku Latimer.
„Vítejte v klubu.“ Maggiin výraz v obličeji je stále
stejně přátelský. „Já už jsem dostala čtyři.“
„Máme tady jeho kopii.“ Latimer před sebou
rozprostře list formátu A4. „Mám vám ho přečíst?“
Chvíli čeká na Maggiinu reakci, která ale nepřichází.
„Drahá paní Sykesová,“ rezignuje Latimer po chvilce
na další čekání. „Vaše dcera se mi moc líbila. Jak možná víte,
dostala ke mně doporučení na vyšetření cysty děložního čípku,
která, jak se nakonec ukázalo, byla zcela neškodná. Chvíli jsme
si povídali obecně o jejím zdravotním stavu. O některých
věcech zjevně mluvila ochotně a ráda, u jiných se spíše
zdráhala.
Pravděpodobně byste mohla namítat, jestli je vhodné,
abych s Vámi takto otevřeně probíral zdravotní stav Vaší dcery,
a samozřejmě bych to dělat neměl. Mám ale za to, že do větších
problémů se zdravotní radou už se dostanu jen těžko.
Nejsem si jistý, jestli budu schopný být nápomocen při
nalezení ostatků Vaší dcery, ale slibuji, že pro to udělám
maximum. Pomůžu Vám v případě, že se Vám podaří přesvědčit
Maggie Roseovou, aby mě navštívila ve věznici Parkhurst.
Stačí mi jediná návštěva, ale musí za mnou přijít s otevřenou
myslí a ochotou mi naslouchat. V úctě Váš,
Hamish Wolfe.“
„Můžu se podívat?“ zeptá se Maggie a její ruka
okamžitě vystřelí přes stůl k Latimerovi.
Ten jí poskytne několik vteřin, aby si mohla Wolfův
dopis prohlédnout. „Je zřejmé, že najít Zoe je naší hlavní
prioritou, a pokud je Wolfe ochotný spolupracovat, jsme nuceni
jeho nabídku alespoň seriózně zvážit. Zároveň je pro nás
podstatné, že v tomto dopise je první náznak změny jeho
výpovědi. V zásadě je ochotný přiznat vinu.“
„Nic takového nedělá.“ Maggie ani na okamžik
nezvedne zrak od dopisu.
„Co prosím?“
„Wolfe nepřiznává vinu. ‚Nejsem si jistý, jestli budu
schopný být nápomocen při nalezení ostatků Vaší dcery, ale
slibuji, že pro to udělám maximum.‘ To nemusí znamenat nic
jiného než to, že se Wolfe ochotně podívá na mapu a náhodně
vybere a navrhne několik jeskyní, které byste na základě jeho
předchozích zkušeností s tamním terénem ještě měli
prohledat.“
„I kdyby to tak bylo, musíme to zkusit.“
„To možná ano. Ale beze mě.“

Je slyšet, jak Brenda prudce zadrží dech, zatímco

styčná důstojnice se jen nervózně rozhlédne po místnosti.
Maggie ale nedává Latimerovi šanci se k tomu
vyjádřit a pokračuje. „Hamish Wolfe nemá nejmenší zájem s
vámi spolupracovat. Ani nemůže, protože by musel přiznat
vinu, a nic takového Wolfe nikdy neudělá. Nikdy by nezahodil
šanci na zvrácení svého rozsudku a změnu z doživotního vězení
na jinou formu trestu, která by snad mohla jednoho dne přijít.
Rozhodně neudělá nic, čím by ohrozil své odvolání, které, a tím
jsem si jistá, má v plánu podat.“
„Mohla bych se vás na něco zeptat, slečno Roseová?“
Výrazný somersetský přízvuk Brendy Sykesové s ostře
vyslovovaným písmenem „er“ je všechny překvapí.
„Ale jistě.“ Výraz v obličeji Maggie Roseové ale říká
přesný opak. Kdyby bylo po jejím, nezaplétala by se Maggie s
Brendou Sykesovou do hovoru, a vůbec by s ní měla
společného co možná nejméně. Ideálně by chtěla celou tu věc
ukončit a co nejrychleji se odtud dostat pryč.
„Máte děti?“
Než odpoví, její rty se na vteřinu stáhnou. „Nejsem
matka.“
„Pak nemůžete tušit, jaký to je, když se vašemu dítěti
stane něco zlýho.“
Zoe bylo sice v době jejího zmizení čtyřiadvacet let,
takže byla stěží dítě, ale na ten drobný rozpor samozřejmě
nikdo nepoukáže. Brenda teď mluví k Latimerovi. „A co vy?
Vy máte děti?“
Latimer sklopí oči k desce stolu. „V mém životě se teď
objevilo malé dítě,“ odpoví po chvíli.
„Čtyřleté děvčátko. Začíná pro mě být velice důležité,
takže ano, já –“
„Já mám dceru.“ Pete rozhodně neměl v úmyslu, aby
jeho slova zněla tak ostře a hlasitě. „Jsou jí čtyři. Pokud by to
teda někoho zajímalo.“
„Pokračujte, Brendo,“ povzbudí Brendu Sykesovou
styčná důstojnice. „Chcete přece něco říct.
Tak jen do toho.“
„Věděla jsem, že se jí muselo něco stát. Tehdy tu
páteční noc, když se Zoe nevrátila domů.“
„Umím si představit, že to pro vás musely být strašné
chvíle.“ Latimer se ji pokouší utišit, ale Brenda ho ignoruje,
protože veškerou pozornost soustřeďuje na Maggie Roseovou.
„Celou noc jsem si pořád představovala, co se mý
holčičce mohlo stát. Myslela jsem na to, jak někde pláče a volá
mámu, protože když jsou vyděšený nebo mají bolesti, tak právě
tohle všecky vždycky udělají. Chtějí jenom svoji mámu. A já
jsem nemohla dělat nic, vůbec nic. Nemohla jsem jí pomoct.“
Tady Brenda Sykesová přestane mluvit, aby popadla
dech. Styčná důstojnice ji znovu chlácholivě chytí za ruku.
 „Pořád ji slyším. Každou noc. Probudím se a slyším ji,
jak křičí. A najednou si nejsem jistá, jestli zvládnu ještě jedny
Vánoce bez ní.“
Řeč těla Maggie Roseové neomylně prozrazuje, že
chybí málo, aby se zvedla od stolu a odešla.
„Moc mě mrzí, čím si procházíte, Brendo, ale nemohu
vám pomoct.“
„Ale jo, můžete. Můžete za ním jít, navštívit ho.
Můžete ho přinutit, aby vám řekl, kde Zoe je.“
„Ale nic takového mi Wolfe neřekne, nemůže ani
nechce. Chápu, jak pro vás musí být těžké to slyšet, ale tady ve
skutečnosti nejde o vás. Jenom vás využívá. Hraje hru. Ale tu
hru hraje Wolfe se mnou.“
„S vámi? Kdo si sakra myslíte, že jste, když máte bejt
tak dů…“
Latimer ale Brendu přeruší. „Možná máte pravdu,
Maggie. Ale rozhodně máte schopnost popasovat se s někým
jako Hamish Wolfe. Takže nestálo by to aspoň za zkoušku?“
Maggie se pohledem přesune od Brendy k Latimerovi.
„Dovolte mi, abych vám prozradila, co je na vězení pro lidi
jako Hamish Wolfe úplně nejhorší. Kupodivu to nejsou zoufalé
podmínky, hnus a špína, a není to dokonce ani nechutné jídlo
nebo soustavná hrozba násilného útoku, kterému je vystaven.
Je to nuda. Nemá přístup k počítači, natož k internetu, všechny
knížky, které v tamější knihovně mají, přečetl už dvakrát,
přístup k televizi je omezený, a navíc ostatní sledují takové
programy, jež Hamish Wolfe považuje za zbytečné. Prozatím
strávil ve vězení pouhých čtrnáct měsíců, několik měsíců
předtím byl ve vyšetřovací vazbě, a už teď se může ukousat
nudou. Takže šance, že by si s námi mohl trošku pohrát a
zatáhnout nás do svého plánu, by pro něj byla jako dar z nebes.“
Potom se Maggie otočí zpátky k ženě po své levici.
„Zoe vám už nic nevrátí, Brendo. Chápu, že pokud se podaří
nalézt její tělo a vy ji konečně pohřbíte, budete to považovat za
jakési uzavření a snad i smíření, k čemuž do jisté míry také
dojde, ale vaše bolest i zuřivost bez ohledu na to přetrvají dál.
Pokud jste dost silná, najdete způsob, jak se s nimi vypořádat.
Jestli ale necháte Hamishe Wolfa, aby se vám dostal do hlavy
a pohrával si s vámi, pouze to prodlouží vaši agónii na tak
dlouho, jak mu jenom vy sama dovolíte. On má totiž k dispozici
všechen čas světa, nikam nespěchá. To vy ale ne. Máte svůj
život, ve kterém byste měla pokračovat.“
„Jste vobyčejná bezcitná mrcha, víte to?“
Maggie vstane od stolu. „Ignorujte ho. Zapomeňte na
něj.“ Potom se podívá na ostatní, takže následující slova
adresuje všem přítomným. „To je ten nejlepší způsob, jak
Hamishe Wolfa ztrestat. Mrzí mě, že vám nemohu pomoci.“
Pete ji dožene těsně nad schodištěm a Maggie mu
dovolí, aby se vedle ní zařadil. „Vy se na mě nezlobíte, viďte?“
řekne a po očku se na něho podívá. „Všichni ostatní jsou na mě
naštvaní, ale vy jediný ne. Nechcete přece, abych se s Wolfem
setkala.“
„Ne, to teda nechci.“

„Proč ne? Máte strach, že bych ho byla schopná dostat

ven?“
Weston se nuceně zasměje. „Wolfovo vodsouzení
stojí na solidních základech. Nechci, abyste za ním šla, protože
s váma souhlasím. Hraje si s váma, pohrává si s náma se všema.
Dělá to jenom pro zábavu. A já prostě nechci, aby se mu dostalo
takovýho zadostiučinění.“
„I kdyby tu byla jenom nepatrná naděje, že se nám
díky němu podaří najít Zoe?“
Naproti nim se na schodech objevili lidé stoupající
nahoru, takže Weston zůstal o krok zpátky za Maggie a teď
promlouvá k temenu její hlavy. „Nevěřím, že by nám řek, kde
je Zoe,“ odpoví. „A popravdě to ani nepotřebujem vědět.
Brenda má sice pocit, že to musí zjistit, ale my to nepotřebujem.
Zoe je mrtvá, Wolfe ji zabil a teď si za to vodpykává trest.
Takže jestli její tělo najdeme, nebo ne, na tom nic nezmění.“
 Maggie sestoupí z posledního schodu. „Přesně to si
myslím i já. Takže jaký je mužský ekvivalent bezcitné mrchy?“
Weston se uculí. „Nejspíš bude stačit jenom chlap.
Vozval se vám Wolfe znovu vod tý doby?“
„Ne.“
„Takže budeme doufat, že už to vzdal.“
Weston má chuť zeptat se jí na hlasy, které u ní v domě
slyšel. Když se ale nadechuje k otázce, Maggie se kousek před
vstupními dveřmi do budovy najednou zastaví. „Proč se vy a
šéfinspektor nemáte v lásce?“
„To je to tak vidět?“
„On je tady na stanici jak dlouho, ani ne rok? Takže
na chycení a odsouzení Hamishe Wolfa neměl pražádný podíl,
přesto se jedná o nejprovokativnější případ, na kterém avonská
a somersetská policie za posledních několik let pracovala. Je
nad slunce jasnější, že jakmile se mu naskytne sebemenší
příležitost, bude se na něm chtít aspoň částečně přiživit. Což vy
nesete dost nelibě. Je to váš případ, takže o tom, co se kolem
něj děje, chcete mít rozhodující slovo a slíznout i případnou
smetanu.“
„No jo, to bude vono.“ Weston o krok ustoupí, a pak
ještě o jeden. Ustupuje od dveří i od Maggie Roseové. „Díky,
že jste se stavila. To vám nezapomenu. Teď jsem váš dlužník.“
„Ta čtyřletá holčička.“ Maggie zůstane stát na místě,
dokonce trochu zvýší hlas. „Ta, která začíná být tolik důležitá
pro Latimera. Je vaše, viďte? Což musí zároveň znamenat, že
Latimer –“
Nebyla to úplně konverzace, která by se zrovna tady
měla odbývat tak nahlas. „Šukal s mojí bejvalou ženou. V mým
bejvalým domě. Potkali se na jedný policejní konferenci. A
zatímco já se účastnil přednášek, oni dva si našli jinej způsob,
jak trávit čas. Dřív bylo trochu jednodušší se s tím vyrovnat,
než ho povýšili a převeleli sem.“

„To mě mrzí. Musí to pro vás být hodně složité.“

 Weston pokrčí rameny a pokusí se nahodit výraz typu
„vlastně o nic nejde “. „Jsme přece civilizovaný lidi.“
„Což jinými slovy znamená, že vy jste civilizovaný a
oni kvůli tomu unikli jakémukoli trestu.“
Weston ale nechce, aby ho Maggie Roseová litovala.
Proto přejde ke dveřím a otevře je. „Co kdybyste mi dala vědět,
pokud vás Wolfe nebo někdo z toho jeho pošahanýho gangu
znovu kontaktuje?“
„Vás opravdu netěší představa, že se Wolfe a já
můžeme sejít, viďte? Ten váš případ musí být děravější než
cedník.“
„Můj případ je neprůstřelnej. Abych byl upřímnej,
dělám si spíš starosti vo vás. Wolfe je nesvéprávnej. Myslím si,
že kdyby tehdy požádal vo zproštění trestu na základě
nesvéprávnosti, dostal by ho. Jenomže to by musel přiznat vinu,
což rozhodně udělat nechtěl. Strávil jsem s tím člověkem
docela dost času, Maggie, takže dobře vím, vo čem mluvím.“
Maggie Roseová se zničehonic usměje. Vypadá to,
jako by jí právě převyprávěl nějaký vtip.
„Řeknu vám jen dvě věci, Petere, ačkoli jsem si téměř
jistá, že to nebude trvat dlouho a my dva spolu budeme mluvit
zase. Ta první je: vždycky bude nejvíc milovat vás, pokud jí to
dovolíte.“
„Moje dcera?“
„Přesně tak. Pokud jde o vaši ženu, ta bude
pravděpodobně ztracený případ. Šéfinspektor Latimer je dost
pohledný a šarmantní muž.“
„Díky. A ta druhá?“
„Pokud je Wolfův případ tak neprůstřelný, jak tvrdíte,
pak musí existovat jiný důvod, proč jste tak strašně nervózní.
Že byste v určité chvíli vy sám zvažoval, jestli Wolfe náhodou
nemůže být nevinný?“
 8

PRACOVNÍ VERZE
VELIKÝ, ZLÝ VLK?
Poznámka: Příliš otřepané, ale prozatím vhodné
jako pracovní název.
Autorka: Maggie Roseová
KAPITOLA PRVNÍ: ZMIZENÍ ZOE SYKESOVÉ

Zoe Sykesová je jednou z našich zmizelých. Její smrt

je považována za jistou, její předpokládaná vražda usvědčena a
potrestána, neboť domnělý viník dnes sedí ve vězení, přesto ale
nevíme, a snad ani nikdy s jistotou vědět nebudeme, co se tehdy
oné páteční noci v červnu před třemi lety skutečně stalo.
Zoe bylo čtyřiadvacet let, byla svobodná a žila v
Keynshamu ve společné domácnosti s matkou Brendou
(čtyřicet devět let) a mladší sestrou Kimberly (čtrnáct).
Pracovala v salónu krásy a soláriu v centru města. Měla přítele
Kevina, s nímž byla čtyři roky. Podle předpokladů se hlavním
podezřelým ze Zoeiny vraždy stal právě on, což mělo logické
opodstatnění, jak zjistíme později.
Poznámka: V této fázi nevím o Kevinovi nic moc
konkrétního. Je potřeba něco vyšťourat.
U fyzického popisu oběti je nutné postupovat
obezřetně, zejména pokud jde o oblečení, které má ženská oběť
v době zločinu na sobě. Pokud je však do případu zapletený
sériový vrah, bezmála vždy odpovídají jeho oběti konkrétnímu
typu. V takové chvíli je důležité myslet na to, jak do něj ta která
oběť „zapadala“. Jinými slovy převažuje nutnost zabývat se
podrobněji Zoeinými fyzickými atributy nad přehnanými
ohledy vůči těm, jichž by se takový popis mohl případně
dotknout.
Zoe Sykesová byla tlustá. Nehodlám se tady skrývat
za nějakou politickou korektnost nebo feministické cítění,
takže nebudu tvrdit, že byla plnoštíhlá, při těle nebo že měla
nadměrnou velikost. Pokud je mi známo, vážila Zoe Sykesová
devadesát kilogramů. To znamená, že index její tělesné
hmotnosti (BMI) byl třicet dva, což ji jednoznačně zařazuje do
kategorie obézní.
V tu poslední noc svého života, o níž něco víme, se
Zoe setkala v bytě v centru se čtyřmi kamarádkami. Měla na
sobě černou koženou bundičku, černočervené šaty s
květinovými motivy, černé punčocháče a červené kovbojské
boty.
Kamarádky společně vypily tři lahve vína a potom se
rozhodly jít ven. Do hospody Trout Tavern na Temple Street v
Keynshamu dorazily okolo půl desáté.
Hospoda se ale rychle zaplňovala a ony se začaly
domlouvat, jestli se raději nepřesunou do jednoho z nočních
klubů. Zoe se diskuse příliš neúčastnila, což ale nebylo nic
neobvyklého. Často se stávalo, že ji Kevin vyzvedl přímo v
hospodě a domů ji doprovodil nebo odvezl autem, jímž tam
přijel.
Zoeiny přítelkyně se ve svém názoru na Kevina
nebývale jednomyslně shodovaly: ani jedné z nich se nelíbil.
Příliš ji kontroloval, měl tendenci mluvit jí do toho, co
si vezme na sebe, kam smí jít, a dokonce i jak se tam má chovat.
„Zoe působila v jednom kuse vystrašeně,“ řekla jedna
z jejích kamarádek polici. „Jako by se celou dobu pořád
ohlížela přes rameno.“

Kevin tvrdil, že té osudné noci v pátek 8. června se se

Zoe vůbec nesetkal. Údajně byl ještě dlouho po půlnoci v jiné
hospodě, navíc v dost vzdáleném městě. Společně s
kamarádem, s nímž tam byl, se potom vrátili do kamarádova
domu, kde, jak oba tvrdili, strávil Kevin celou noc a zůstal až
do rána. A právě tady začíná jeho alibi haprovat. Kamarád byl
namol, takže odpadl těsně po příjezdu domů a prospal celou
noc. O tom, co Kevin dělal od půlnoci dál, proto nemůže vůbec
nic vědět.
 Zoe byla té noci zachycena na záběrech ze tří různých
kamer. Můžeme se tedy domnívat, že hospodu, v níž s
kamarádkami byla, opustila někdy mezi jedenáctou a čtvrt na
dvanáct v noci, čili těsně předtím, než odešly i ostatní čtyři
dívky. Policie nebyla schopná vypátrat, proč odešla Zoe sama,
dříve než ostatní, a proč ani jedné ze svých kamarádek
neprozradila, kam se chystá.
Naposledy byla spatřena čtvrt hodiny před půlnocí, jak
jde směrem k železniční stanici. Neexistuje ale žádný důkaz, že
by došla až na nádraží, koupila si lístek nebo nasedla na vlak.
Budeme tedy prozatím předpokládat, že k ničemu takovému
nedošlo.
Tím se dostáváme k časovému úseku, o němž nevíme
zhola nic. Je to doba mezi Zoeiným zmizením a chvílí, kdy byla
označena za pohřešovanou. Zoe beze stopy zmizela těsně před
půlnocí. Její matka Brenda se po ní začala shánět druhý den
zhruba v deset hodin dopoledne. Netušíme ale, co se s ní dělo
po dobu těch deseti hodin.
Policejní verze událostí je následující: Hamish Wolfe
s vražednými úmysly potkal Zoe, když vrávorala ke stanovišti
taxíků u železniční stanice. Ti dva se znali, a ne jen tak letmo.
Wolfova matka Sandra často navštěvovala salón krásy, v němž
Zoe pracovala. Podstatnější ale je, že Zoe se několik měsíců
předtím stala Wolfovou pacientkou. Proto policie zastávala
názor, že pokud by Hamish Wolfe Zoe nabídl svezení nebo
doprovod, jistě by ho neodmítla.
To je ale pouhopouhá, čirá spekulace. Neexistuje
jediný důkaz, který by v tu noc Hamishe Wolfa nebo jeho vůz
spojoval s oblastí keynshamské železniční stanice. Hamish i
jeho matka naopak tvrdí, že společně povečeřeli v restauraci a
ona ho potom zavezla domů. Nikdo ze zaměstnanců to ale není
schopen potvrdit (tu noc měli obzvlášť napilno, a navíc jim tu
otázku policisté položili o více než rok později), takže Wolfovo
alibi bylo do značné míry zpochybněno.
Je to ale správné? Základním principem britského
práva je mimo jiné to, že lidé říkají pravdu a za pravdivé jsou
jejich výpovědi i považovány, dokud důkazy neprokáží opak.
Podle policie i obžaloby Hamish Wolfe narazil na Zoe,
unavenou, opilou a prochladlou – a nabídl jí, že ji sveze. Domů
ji ale nezavezl. Odvezl ji někam jinam, na místo, kde ji zabil.
Časový rámec přesto zůstává neúplný: částečně proto, že se
Zoeino tělo nikdy nenašlo, částečně také proto, že ostatky tří
dalších zavražděných žen byly nalezeny ve stadiu rozkladu,
který v podstatě znemožňoval jakoukoli forenzní analýzu.
Proto dodnes nevíme, co se s nimi v posledních hodinách před
smrtí skutečně dělo.

Pátrání po Zoe
V sobotu v deset hodin dopoledne se Zoeina mladší
sestra Kimberly zmínila matce o tom, že Zoe se předcházející
noci vůbec nevrátila domů. Brenda se spojila s Kevinem, jenže
ten tvrdil, že se se Zoe předchozí noc neviděl, a pokud ví, Zoe
ji ani nestrávila v jeho bytě.
Dvě hodiny poté, co Brenda oznámila zmizení své
dcery, navštívil dům Sykesových policejní konstábl.
Peněženku i mobil měla Zoe u sebe. Byl to chytrý telefon s
možností sledování přes GPS, ale když policie aplikaci
spustila, zjistila, že poslední hlášené místo, na němž byl
zachycen signál ze Zoeina telefonu, je hospoda Trout Tavern v
pátek večer. Z nějakého důvodu si Zoe před odchodem z Trout
Tavern mobil vypnula.

Hon se stupňuje
Po několik následujících dní policie hovořila se Zoeinými
kamarády, kolegy a známými. Její nadřízená v salónu krásy
Zoe popsala jako svědomitou a spolehlivou zaměstnankyni.
Policisté také dlouze vyslýchali Kevina Walkera. Ten ale
neustále opakoval, že o tom, kde se Zoe momentálně nachází,
vůbec nic neví.
V pondělí večer se do pátrání nově zapojil celý
avonský i somersetský policejní sbor. Také regionální
zpravodajství v místní televizi se pokoušelo pomoct. Několik
následujících dní se nedělo nic.

Červená bota
Ve čtvrtek 14. června byla těsně za vesnicí Cheddar v
okrsku Somerset u silnice nalezena červená kovbojská bota.
Bylo to pouhých dvě stě metrů od jeskyně, v níž budou skoro o
dva roky později nalezeny ostatky těla Myrtle Reidové. Zoeina
matka botu bezpečně identifikovala. Drobné stopy po krvi
uvnitř boty naznačovaly, že Zoe byla zraněná.
V tu chvíli se z lokálního policejního pátrání stalo
rázem celostátní. Všem policejním složkám v Anglii a ve
Walesu byla zaslána Zoeina fotografie. Její zmizení začalo
plnit celoplošná zpravodajská vysílání. Odvysílána byla také
výzva, v níž Brenda Sykesová osobně žádá o jakékoli
informace vedoucí k nalezení její dcery.
Dva týdny po nálezu zkrvavené boty a tři týdny od
chvíle, kdy byla Zoe naposledy spatřena, bylo s konečnou
platností potvrzeno, že krevní stopy nalezené v botě jsou její.
Kevin Walker byl znovu povolán k výslechu.
Policie prohledala jeho dům i zahradu. Obdobně
postupovali i v domě, v němž bydlela Zoe.
Nenašlo se vůbec nic. Jako by Zoe Sykesová pro své
zmizení použila ten nejdůmyslnější kouzelnický trik, který kdy
kdo viděl. Po čase, což je bohužel nevyhnutelné, bylo
intenzivní pátrání pomalu odvoláno a Zoe zařadili mezi
dlouhodobě pohřešované osoby. Dá se polemizovat s tím, jestli
mezi nimi neměla také zůstat. Neexistuje totiž jediný důkaz, že
ji Hamish Wolfe – případně kdokoli jiný, abychom byli
spravedliví – skutečně zabil.
Maggie si uloží to, co právě napsala. Jsou to všechny
informace, které dokázala o Zoe Sykesové zjistit, a bez přístupu
k policejním dokumentům se pro tuto chvíli dál nedostane.
„Takže už ses rozhodla?“
 Maggie zavře Word a otevře e-mailovou schránku.
„Ale kdeže.“
„Spousta práce na případu, který možná nikdy
nevezmeš.“
„Jenom si tu při psaní třídím myšlenky.“
„Já být gambler…“
„Což ale nejsi.“
„Vsadím si klidně okamžitě. Deset ku jedné, že ještě
před koncem roku bude Hamish Wolfe tvůj klient.“

Sto metrů nad hladinou moře, vysoko nad kopci,

kamenolomy a řekami, nad lesy a loukami se v somersetské
krajině do výše tyčí barevná, ocelová věž observatoře. Všichni,
kdo vystoupají až k její osmihranné plošině, se mohou podívat
přímo dolů do rozeklané trhliny, které se říká Cheddar Gorge,
a sledovat, jak si razí cestu vápencovým masivem horského
pásma Mendipy.
Zrezivělá stará pozorovatelna skřípe a vrže. Ne ve
větru, protože dnes je úplné bezvětří, ale netrpělivostí s mužem,
který stoupá po jejích schodech nahoru tak často, a přesto se
nikdy nedívá. S mužem, který stojí stejně poklidně jako věž a
oči má pevně zavřené.
Detektiv Pete Weston tu stál už mnohokrát.
Na jaře má pocit, že právě tady ve vzduchu cítí, jak se
svět probouzí k životu. Prociťuje hutnou sladkost půdy, kterou
proorávají červi a jíž se pohřbené cibulky rostlin pomalu derou
na povrch.
V letních měsících se vítr prudce žene nad krajinou,
duje a rachotí a přináší s sebou nahořklý závan oceánu. Na
podzim stromy v nedalekém hájku vypouštějí zvláštní odér,
pižmové aroma, které mu připomíná vůni vlasů jeho bývalé
ženy. Ale dnes jako by byl vzduch příliš chladný na to, aby se
vůbec pohnul, takže Weston necítí nic kromě vlastního dechu.
Kdyby byl chytřejší, vzal by si na výpravu na vrchol
věže observatoře v zimě aspoň rukavice a teplejší kabát, ale
vypadá to, že se nikdy neumí vhodně obléct podle času a
období, kdy se tady ocitne. Možná má pocit, že ho utrpení
přiblíží Zoe a bude pro něj snazší vycítit, kde by mohla být.
Protože Weston na věž observatoře přichází, aby našel Zoe.
Kdykoli sem vystoupá, zůstane nehybně stát a zavře
oči. Říká si totiž, že když je potom otevře, padne jeho zrak
přesně na místo, kde Zoe leží.
V kapse kabátu se mu rozvibruje mobil, známka toho,
že mu přišla zpráva. Weston to pochopí jako znamení a prudce
otevře oči. K ničemu to ale není. Zírá k severnímu útesu do
oblasti kolem jeskyně Rill Cavern. Tam byla nalezena Myrtle
a celou oblast tudíž týmy průzkumníků důkladně pročesaly.
Kde se schováváš, Zoe?
Weston se otočí, vrazí ruce hluboko do kapes a zadívá
se severovýchodním směrem k dalšímu vápencovému masivu.
Tomu se říká Burrington Combe. Je v něm i jeskyně známá
jako Sidcot Swallet, která se stala pohřebištěm Jessie Toutové.
Nikdo dodnes nebyl schopný vysvětlit, jak se Hamishi
Wolfovi mohlo podařit dostat tělo Jessie Toutové do zúžené
díry, kterou Sidcot Swallet představuje, a on se prozatím
nerozhodl to celému světu objasnit. Nějak to ale dokázat musel,
protože právě tady byla necelé čtyři měsíce po svém zmizení
Jessie Toutová nalezena.
Nedaleko místa, kde leželo Jessiino tělo, se nachází
jeskyně Goatchurch Cavern. Vyhledávají ji zejména ti, kteří s
prolézáním jeskynních prostor teprve začínají. Skupinka kluků
ze základní školy na severovýchodě ji prozkoumávala v lednu,
skoro pět měsíců poté, co zmizela Chloe Woodová. Část se jich
oddělila od hlavní skupiny a vydala se na průzkum zúženého
ramene, nalezli tam ale daleko víc, než by si byli přáli.
Rill Cavern, Goatchurch Cavern, Sidcot Swallet.
Westonův tým strávil dlouhé hodiny zíráním na silniční mapy,
turistické mapy, jeskynní mapy i mapy na Googlu. Hledali
mezi těmi místy nějaký vzorec, který by jim naznačil čtvrtý
bod, kde najdou tělo mrtvé Zoe Sykesové. Prohledávali to tam
po nalezení Chloe, znovu po nalezení těla Myrtle a ještě jednou,
když k nim nově nastoupil Latimer a měl pocit, že s takovým
nápadem jako s novinkou přišel právě on.
Jenomže ta místa žádný zjistitelný vzorec nespojuje.
Nic nenaznačuje, kde by mohla být Zoe ukrytá. A Pete Weston
má někdy pocit, že pokud se mu ji nepodaří najít, mohl by
klidně strávit zbytek života marným hledáním a sledováním
okolní krajiny.
A tak sem Weston čas od času zajede a doufá, že
správná myšlenka přijde sama. Doufá, že jednoho dne z
výhodné pozorovací pozice náhle zpozoruje osamělého
chodce, bude ho následovat – jako právě nyní toho v bílém
kabátu a modré čepici, který šplhá nahoru po kamenné stráni k
severnímu útesu – a v náhlém osvícení mu dojde, kde se Zoeino
tělo nalézá.
Chodec v bílém kabátu se na okamžik zastaví, aby
mohl popadnout dech. Potom si sundá čepici, vlasy sepne do
drdolu těsně u hlavy a okamžitě si vlněnou pokrývku znovu
nasadí.
Weston se pohybuje rychle. Nedokáže seběhnout
čtyřicet sedm kovových schodů z vyhlídkové věže, a rozhodně
se mu nepodaří uběhnout dvě stě kroků po skalnatém povrchu,
čímž by se dostal zpátky na cestu. Ale vezme to co nejrychleji
soutěskou a nahoru k útesu se dostane z druhé strany, protože
vlasy, které si ta osoba stahovala do ohonu pod čepici, byly
zářivě modré.
Maggie Roseová právě šplhá nahoru po severním
útesu a směřuje k jeskyni Rill Cavern.
 10

PRACOVNÍ VERZE
VELIKÝ, ZLÝ VLK?
Autorka: Maggie Roseová
KAPITOLA DRUHÁ: ZOSTUZENÍ JESSIE
TOUTOVÉ
Na první pohled nemohla být druhá oběť, Jessica (Jessie)
Toutová, odlišnější od tiché a nenápadné Zoe.
Jessie vyhledávala pozornost, byla to bloggerka a
druhořadá novinářka, jejímž hlavním tématem byla právě
tělesná hmotnost. Pokud bychom navíc věřili tomu, co Jessie
psala, za svoji nadváhu se rozhodně nestyděla.
Jessie chodila do práce: vyřizovala pohledávky pro
jednu pojišťovací společnost v Bristolu, ale snila o kariéře
novinářky. Doufala, že se jednoho dne uplatní a bude psát pro
některé celoplošné noviny. Prozatím psala pro místní plátek
sloupek nazvaný příznačně „Přiznání tlusťošky“. Podle všeho
byl mezi čtenáři dost oblíbený.
Jenom na twitteru Jessie sledovalo více než deset tisíc
lidí. Z Jessie se svým způsobem stávala lokální hvězdička.
Rozhodně neměla strach navážet se do lidí, kteří podle ní
„zostuzovali ty s nadváhou“. Jessie byla kontroverzní i útočná
a její blogy vyvolávaly spoustu reakcí, které ale nebyly vždy
klidné, smířlivé a vyargumentované. Některé její příspěvky na
twitteru se setkaly s otevřenou nenávistí, pohoršením i
výhrůžkami. Neminul den, aby se kolem některého jejího
příspěvku nebo výkřiku na twitteru nestrhla hádka. Všechno se
to ale samozřejmě odehrávalo ve virtuálním prostoru.
Neexistuje ani náznak toho, že by některý z Jessiiných online
nepřátel převedl svůj boj do skutečného života.
Jessie měla rodinu (rodiče a dva sourozence) i široký
okruh přátel. Bydlela sama v bytě v posledním patře jednoho
ze starších domů na předměstí Cliftonu.
Poznámka: Může to mít nějaký větší potenciál?
Posedlý šťoura na twitteru, který nechal věci zajít příliš
daleko? Mohl v sobě někdo z náhlého popudu objevit choutky
pro sledování a vraždění obézních dívek?
Jessie se oblékala vyzývavě, tak totiž chtěla poutat
pozornost. Vlasy měla obarvené načerno, vždycky byla
výrazně nalíčená a nosila stylové oblečení, kterého jste si
rozhodně všimli. Jako by její mantrou bylo: mohutná a krásná.
Jako by se Jessie Toutová rozplynula Někdy
dopoledne v sobotu 9. července 2013 poslala Jessie zprávu třem
kamarádkám. Psala v ní, že ji čeká „velké“ rande – měla jít s
někým na oběd. Zdráhala se jim svěřit něco víc, přesto jim ale
prozradila, že se má potkat s cizím mužem a že jde ve
skutečnosti o schůzku naslepo. Ujistila je, že jsou oba rozumní.
Potkat se mají v parku v centru města. Potom společně půjdou
do blízké restaurace. Celou dobu bude kolem spousta lidí, takže
si o ni nemusí dělat starosti, bude v pořádku. Ještě dodala, že to
byl vlastně jeho návrh. Přestože se spolu zatím nesetkali, jsou
v kontaktu už několik měsíců.
Pokud bylo jejím kamarádkám známo, vydala se
Jessie na schůzku s tím mužem přesně podle plánu a jejich
rande podle všeho probíhalo moc dobře. Během sobotního
odpoledne dostala její nejlepší kamarádka ještě další tři zprávy.
15:15 – Právě jsme dojedli. Je to skvělý. Teď jdeme
na pláž. Zatím fakt dobrý.
17:47 – Myslím, že jsem se zamilovala!
19:18 – A dokonce umí i vařit!!!
To je poslední věc, kterou jsme od Jessie slyšeli.
Na scénu zleva vstupuje detektiv konstábl Pete
Weston Jessie nikdo nepohřešoval až do pondělí. Tehdy jí její
matka Linda Toutová zavolala do práce a dozvěděla se, že se
tam Jessie zatím neukázala. Linda měla klíč, takže si odemkla
Jessiin byt a zjistila, že tam po ní není ani stopy. Oba s
manželem tehdy osobně přijeli na policejní stanici, aby
nahlásili dceřino zmizení. Jejich oznámení přebíral detektiv
konstábl Peter Weston.
 Z něčeho na tom novém případu měl detektiv konstábl
Weston díky svým pavoučím instinktům mravenčení.
Není jisté, kdy si dal případy Zoe a Jessie do
souvislosti, ale víme s jistotou, že jeho snaha přesvědčit
nadřízené o spojitosti mezi oběma vraždami zůstala ještě
nějakou dobu nevyslyšena.
V Jessiině bytě nebyly žádné stopy po zápasu. Vlastně
se zdálo, že v něm od sobotního poledne, kdy ho Jessie opustila,
nikdo nebyl. Její počítač odvezli na policejní stanici a pečlivě
prozkoumali. To, co v něm detektivové nalezli, se pro další
směr vyšetřování ukázalo jako klíčové. Právě díky Jessiinu
počítači se policie poprvé setkala s Harrym Wilsonem.
Kdo je Harry?
Jessiin první kontakt s mužem jménem Harry proběhl
formou soukromé zprávy na facebooku. V té jí Harry gratuloval
k poslednímu příspěvku na blogu, který se mu zjevně
zamlouval. Psal jí, že jako lékař cítí už dlouho, jak se význam
něčí nadváhy a s ní spojenými zdravotními riziky extrémně
přeceňuje. Dále jí psal, že pokud obézní lidé jedí s rozumem a
vhodně se stravují, alespoň trochu se hýbou a nepožívají
rekreační drogy včetně alkoholu, mohou být stejně zdraví jako
kdokoli jiný. Současná preference mimořádně hubených žen je
podle něj pouhou ukázkou momentálního společenského vkusu
a důsledkem davového vymývání mozků.
Napsal jí tedy přesně to, co chtěla Jessie slyšet!
Zdálo se, že se Harry sám od sebe snaží být
nápomocný a všemožně Jessie podporuje. Dokonce ke svému
vzkazu připojil i odkaz na jeden odborný článek na to téma.
Tón jeho zprávy byl plný respektu, mluvil profesionálně a nijak
se nevnucoval. Slova, která používal, i odborné termíny, které
jeho zpráva obsahovala, dávaly najevo, že bude tím, za koho se
vydává – skutečným doktorem medicíny. Na druhou stranu
každý jen trochu inteligentní a způsobilý člověk, který by
podnikl menší průzkum na internetu nebo v odborných
publikacích, mohl napsat Jessie úplně totéž.
 Jessie na jeho vzkaz odpověděla. Jistěže ano. Byla to
mladá žena, která se cítila nesvá ve vlastním těle bez ohledu na
to, že veřejně tvrdila opak. A najednou se objevil inteligentní
muž, přitakával jejím názorům a podporoval ji v její vlastní
pravdě. Navíc chválil postoj, který zastává, a také způsob,
jakým o svých pocitech psala.
Jejich konverzace v soukromých zprávách na
facebooku proto pokračovala. Jedny z víkendových
velkoformátových novin ji v plném znění otiskly po skončení
procesu s Wolfem. To, co následuje, je zkrácená ukázka jejich
dopisování:
Jessie: Nejvíc mě frustruje, že za přibíráním na váze
musí být vždycky nějakej zástupnej důvod. Holka při těle musí
automaticky trpět nízkým sebevědomím a celkově si nebejt jistá
svým místem ve světě. Jezení se pořád chápe jako kompenzační,
obrannej mechanismus. Zažil jsi někdy, že by tě lidi soudili
jenom na základě toho, jak vypadáš?
(Tady se Jessie pokouší zjistit, jak její tajemný
protějšek vypadá. Fotka na jeho facebookovém profilu totiž
zobrazuje jenom roztomilé štěňátko huskyho.)
Harry: Také mi hrozila nadváha. Máma byla
fantastická kuchařka a doba oběda i večeře se v našem domě
považovala za velikou událost. Na střední jsem začal hrát
ragby, což proměnilo většinu nadbytečného tuku ve svalstvo.
Vzpomínám si ale, jak bleskurychle se dokázala parta mladých
kluků nehezky zaměřit na kohokoli, kdo nějakým způsobem
vybočoval z jejich pojetí normálu. Hodně štěstí v Bristol Post.
Dej mi vědět, jestli jsi uspěla.
(Harry s ní sice sympatizuje a dává najevo pochopení,
zároveň se ale netají tím, že je kus chlapa. Zpráva končí, ostatně
jako všechny jeho vzkazy, přátelskou výzvou Jessie, aby se mu
znovu ozvala. Nenápadně a nenásilně se ujišťoval, že jejich
konverzace bude mít pokračování.) Zprávy v chatové
konverzaci bohužel polici prozrazovaly pouze to, že Jessie
někdo pozorně sledoval.
 Facebookový profil Harryho Wilsona byl falešný a
vytvořený na počítači s IP adresou, kterou se policistům nikdy
nepodařilo vystopovat. Jméno, profilová fotka i další použité
obrázky byly stažené z internetu. Harry Wilson měl sice úzký
okruh „přátel“ – bylo jich pouze čtyřiadvacet –, když je ale
později policie kontaktovala, nikdo z nich neměl tušení, kdo
Harry Wilson ve skutečnosti je. Podle časté praxe na facebooku
jeho žádost o přátelství přijali, aniž by se hlouběji zajímali, o
koho jde.
Harry si s Jessie psal po chatu několik dlouhých
měsíců, až konečně ona navrhla, že by si mohli vyměnit e-
mailové adresy. Jessie si potom ve své e-mailové schránce
vytvořila složku nazvanou prostě „Harry“. Do ní si ukládala
jeho e-maily, které označovala různobarevnými vlaječkami.
Policisté nebyli schopni identifikovat jakýkoli vzorec mezi
jednotlivými barvami, takže mám silné podezření, že je
nenapadlo jednoduše se zeptat jakékoli mladé ženy toužící po
lásce. Různé barvy vlaječek totiž označovaly, jak povzbudivý
na škále romantických citů ten který e-mail od Harryho byl.
Přesto zůstával tón jejich konverzace do značné míry
pracovní a profesionální. Harry jí pomáhal s výzkumem
(přestože člověk při čtení nabude dojmu, že si Jessie vymýšlela
nejrůznější záminky, jen aby ho mohla kontaktovat – většinu
věcí, na které se ho ptala, si totiž mohla snadno vyhledat sama
s pomocí Googlu). Harry jí předem pročítal a komentoval
příspěvky na blog i články a pokaždé se mu podařilo přesně
vybalancovat hranu mezi užitečnou kritikou a chválou.
Povzbuzoval ji, aby se nebála a posílala svoje texty do
celoplošného tisku.
Ke konci května začalo být zjevné, že by Jessie ráda
udělala v jejich vztahu významný posun. Podnítila totiž v
rozhovoru téma homosexuality. Bylo nad slunce jasnější, že se
pokouší zjistit, jestli Harry není gay. Ten se ale letmo zmínil o
bývalé přítelkyni.
Hovor o schůzce v tu poslední sobotu, kdy o Jessie
něco víme, zůstal zvěčněný v e-mailu.
Vlaječka, kterou Jessie e-mail označila, měla rudou
barvu.
Harry: Nesmírně rád bych se s Tebou setkal. Navrhl
bych něco takového daleko dřív, ale a) nechtěl jsem Tě nijak
vyplašit a b) pracuji jako lékař, a v takové profesi si musím
dávat skutečně velký pozor na to, jak mě budou ostatní vnímat.
Vím, že dělat si starosti o „reputaci“ musí znít strašně
staromódně, ale právě ztráta dobré pověsti může mít v mém
oboru katastrofální následky.
Jessie: Kde se sejdeme?

Harry: Prozatím mi nedávej svoji adresu. Nechci,

abys měla z něčeho strach. Co třeba v Downs kousek od
dětského hřiště? Pak bychom mohli zajít na oběd do Al Bacio
na Queen’s Road.
Jessie: To zní skvěle. Nedostanu se tam ale dřív než
ve tři čtvrtě na jednu. Stačí to tak?
Schůzka
Jessie dorazila na schůzku s Harrym včas. Na sobě
měla zářivě zelené šaty, takže si jí několik lidí v parku všimlo
a zapamatovalo si ji. Tři z nich si vybavili i to, že mluvila s
nějakým mužem, jeho popis, který policii poskytli, byl ale příliš
vágní, a v několika aspektech si svědci dokonce protiřečili.
Jeden ze svědků pak tvrdil, že se Jessie nakláněla přes oplocení
kolem dětského hřiště a hovořila s nějakou ženou.
V italské restauraci, kterou Harry zmínil v e-mailu, si
nikdo nevzpomínal, že by u nich Jessie se svým společníkem v
tu sobotu po poledni obědvala. Neměli rezervaci ani na jméno
Harry Wilson, ani Jessie Toutová, žádná rezervace jim ten den
ale ani nepropadla, takže stůl zamluvený na jiné jméno také
nepřichází v úvahu.
Žalobkyně při soudním přelíčení tehdy mimo jiné
výrazně argumentovala tím, že ať už to byl kdokoli, kdo se tyto
chytré mladé ženy pokoušel vylákat, musel být mimořádně
šarmantní a pravděpodobně musel i velice dobře vypadat.
Málokterá žena by nasedla do auta k úplnému cizinci, který
navíc vypadá trochu divně, ale pokud by (a při těch slovech se
dramaticky otočila, aby se podívala na Wolfa sedícího na lavici
obžalovaných) to byl muž se vzhledem filmové hvězdy, o kolik
ochotnější jít s ním kamkoli by asi takové ženy byly?
Jednoduše si spojujeme hezký vzhled s dobrým a
laskavým chováním. Žádné další námitky. Prostě to děláme.
Pátrání po Jessie pokračovalo i přesto, že v této fázi
ještě její zmizení nikdo veřejně přímo nespojoval s předchozím
zmizením Zoe. Jenom detektiv konstábl Pete Weston aktivně
prosazoval svoji teorii a většinu pracovního i volného času
trávil tím, aby obě zmizení spojil dohromady a našel mezi
oběma ženami i podobnosti. Pokoušel se objevit někoho, kdo
by je znal obě.
A potom našli Jessiino tělo. Bylo to 22. října 2013.
Jeskynní expedice narazila zhruba osmnáct metrů pod
povrchem v jedné jeskyni kousek od Burrington Combe a
přibližně šest kilometrů severně od úžlabiny Cheddar Gorge na
lidské ostatky. Mrtvola už byla ve značném stadiu rozkladu a
poznamenala ji i výrazná aktivita různého hmyzu, navíc ležela
ve vodě. Jessie sice mohla do jeskyně vstoupit jako jedna z
obézních somersetských dívek, opouštěla ji ale s úplně jinou
tělesnou konstitucí.
Tělo bylo nalezeno svlečené. Přestože nebyl prokázán
sexuální motiv zločinu, tento fakt by tomu nasvědčoval. Ani
příčina smrti nebyla zřejmá. Některé kosti včetně lebky
vykazovaly fyzické poškození a zlomeniny, vzhledem ke stavu
ostatků ale nebylo možné konstatovat, jestli Jessie zranění
utrpěla před smrtí, nebo až post mortem.
Policie měla při vyšetřování štěstí. Na Jessiiných
vlasech ulpěl kousek průhledné lepicí pásky značky Sellotape,
dlouhý sotva pár centimetrů. Podle spekulací tedy Jessie ležela
na podlaze ve vrahově domě. Její vlasy byly dlouhé a hodně
husté. Proto si vrah kousku zachycené lepicí pásky nevšiml.
 Na pásce byly vlákna z koberce a dva krátké, bílé
chlupy, které byly identifikovány jako psí. Podařilo se přesněji
určit i původ nalezených vláken z koberce. Policie nyní věděla,
že pátrá po někom, kdo má psa se světlou srstí a auto ze série
BMW 6.

11

Maggie stojí u vstupu do jeskyně Rill Cavern a

naslouchá zvukům proudící vody i neustálému kapání, při
němž se formují stalaktity. Tady u vchodu do jeskyně je hodně
chladno, protože prosincové slunce je dost nízko na obloze.
Stíny už se prodlužují a pobledlé, slabé sluneční paprsky
nedosáhnou až na severní útes. Uvnitř bude určitě o něco
tepleji.
Jakkoli to může znít divně, v jeskyni přežívá spousta
rostlin. Na vertikálních skalních stěnách jsou vidět houbovité
shluky, sněťovité kapraďorosty vykukují z prasklin a na
stěnách se vinou nazelenalé řasy. Puklinami ve skále i otvory
ve stropě jeskyně, které vedou ke světu tam venku, sem tu a
tam proniká trochu světla a umožňuje cizím, pokrouceným
formám života přežít.
Maggie Roseová udělá další krok a podklouzne.
Rozsvítí baterku a nechá kužel světla obkroužit okolní stěny.
Na vápencové mase, která ji obklopuje, je něco nepříjemně
organického. Nahání jí to husí kůži. Kus skály po její levici by
stejně dobře mohl být bokem nějakého zvířete. Po pravé ruce
visí od stropu formace, které připomínají sesychající kůži.
Přímo před ní se strop jeskyně snižuje. Pokud se bude chtít
dostat do komory, o níž ví, že je za zúženým průlezem, bude se
muset hodně sklonit.
Maggie vstoupí do nízké, úzké chodbičky. Je si dobře
vědoma tíhy skalního masivu, který má nad hlavou. Kdyby se
ale v takto stísněném prostoru chtěla otočit a rozhlédnout se
kolem sebe, bylo by to ještě horší, a tak postupuje přímo vpřed.
Přiměje se udělat několik posledních kroků.
Najednou jí snížený strop nad hlavou zmizí a nahradí
ho nekonečná prázdnota. Maggie zvedne baterku před sebe a
namíří ji nahoru, ale kužel světla není dost silný, aby dosáhl až
k nejvyšším a nejvzdálenějším bodům nad její hlavou. Komora,
do níž právě vstoupila, je prostorná. Působí to dojmem, že je
celý útes uvnitř vykotlaný, a přesto má skála, která ji obklopuje,
vzhled živoucího masa. Snadno by si mohla představit, že se
nachází v útrobách nějakého obrovského zvířete, a kdyby se
natáhla a dotkla rukou okolních stěn, byly by teplé, podvolily
by se tlaku jejích prstů a pulzovaly by životem.
Vtom se Maggie Roseové nad hlavou ozve třepotavý
zvuk a ona instinktivně skloní baterku, protože rušit světlem
spící netopýry je nezákonné a hrozí za to postih. Postupuje dál
k podzemní řece. Projde kolem vyvýšeného jezírka na skalnaté
římse. Vápencové prsty sahají hluboko pod hladinu. Skála pod
vodní hladinou se leskne jako drahokam.
Podzemní vodní proud teče východním směrem a
spojuje tuto komoru s několika dalšími, čímž vytváří síť
jeskynních prostor a chodeb mezi nimi. Nakonec vyvěrá ven z
horského masivu Mendipy, protéká přes somersetské roviny a
nakonec se vlévá do Bristolského zálivu.
Někde za Maggie Roseovou se ozve zvuk hlasitější
než všechno to zurčení, kapání a cupkání, který přehluší
přirozené zvuky jeskyně. Bezmyšlenkovitě zhasne světlo a
jeskyně se okamžitě ponoří do tmy.

Vyčkává. Slyší tlumené ševelení podzemní vody i

neustálé kapání. V temnotě jeskynní komory, v níž se právě
nachází, se může skrývat navěky. Ať už se sem blíží kdokoli,
nikdy ji tu nenajde.
„Maggie?“
Objeví se světlo a ona se vmžiku narovná. Zastydí se,
že se nechala tak instinktivně vystrašit.
Když znovu rozsvítí baterku, spatří pár nohou v
tmavých kalhotách a hlavu s krátce střiženými hnědými vlasy.
Jakmile ten člověk dojde až na konec průchodu, vztyčí se.
Světlo, které se kolem něho rozlévá, je daleko slabší než
světelný proud její baterky. Příchozí si totiž na cestu svítí
jenom mobilem.
„To bude stěží náhoda,“ pronese Maggie Roseová.
Pete Weston zavrtí hlavou. Vypadá jako pes, který se
snaží setřepat ze své srsti kapky vody.
„Viděl jsem vás vcházet dovnitř. Nemoh jsem si
pomoct, ale zajímalo mě, co tady děláte.“
Maggie Roseová pocítí osten viny, a nejen proto, že ji
právě někdo přistihl při nedovoleném vniknutí na zapovězené
území. Westonovi bude jasné, že je tady ze zájmu o Wolfův
případ, a zrovna on by byl hodně nerad, kdyby se do něho
Maggie pouštěla.
„Ze zvědavosti, aspoň předpokládám,“ odpoví
Maggie. „Wolfovi se podařilo dostat do mého hledáčku. Když
se to stane, musím se do tématu chtě nechtě zanořit o něco
hlouběji.“
„Našla jste něco?“ Weston se rozhlíží kolem sebe a
marně zírá do temnoty, kterou nemůže slabé světlo vydávané
jeho mobilem nikdy proniknout.
„Co bych tady podle vás mohla najít? Předpokládám,
že jste to tu podrobně prohledali. Kdyby byla Zoe tady, dávno
byste to věděli.“
„Tady není.“ Weston se kolem ní opatrně prosmýkne.
„Policejní potápěči za asistence zkušenejch místních
speleologů prohledali každou píď. Dokonce jsme nechali
potápěče prohledat i řeku. Aspoň ty části, ke kterým se byli
schopní dostat.“
Weston mezitím došel až na břeh řeky. Maggie se k
němu připojí. „Proud mohl její tělo odplavit mimo dosah.“
Maggie posvítí baterkou do míst, kde se voda ztrácí pod
skalním převisem.
„Mohlo se cestou o něco zachytit.“
„To je dost pravděpodobný. Buď v týhle jeskyni, nebo
v jedný ze zhruba dvanácti dalších, co v týhle oblasti jsou. Ale
dokud nám Wolfe neprozradí, kde máme hledat, nemáme šanci
její ostatky najít.“
„Kde jste našli Myrtle?“ zeptá se ho Maggie.
Weston pokývne k úzkému pruhu sutin, který se tváří
jako malá pláž. „Tamhle, napůl na souši, napůl ve vodě,“
odpoví. „Nejspíš ji vyplavil proud, protože tahle jeskyně je
hojně navštěvovaná.
Kdyby tady byla vod tý doby, co zmizela, někdo by ji
musel najít daleko dřív. Takže co vy, Maggie: zůstanete tady
dole, nebo byste si radši někde dala kafe?“

Maggie už otevírá ústa, aby mu řekla, že musí domů,

protože má spoustu práce. K vlastnímu překvapení se ale místo
toho naposledy rozhlédne po jeskynní komoře.
„Tady jsem skončila,“ odpoví pak. „Káva zní dobře.“

12

PRACOVNÍ VERZE
VELIKÝ, ZLÝ VLK?
Autorka: Maggie Roseová
KAPITOLA TŘETÍ: OŠÁLENÍ CHLOE WOODOVÉ
Chloe Woodová se stala třetí obézní ženou v řadě,
která byla pohřešována. Došlo k tomu ve středu 11. září 2013.
A právě její zmizení posunulo dosavadní vyšetřování novým
směrem: odstartoval se jím hon na sériového vraha.
Chloe bylo dvaatřicet let, podnikala v oblasti tvorby a
designování šperků a z domova na předměstí Glastonbury řídila
poměrně úspěšný obchod.
Žila se svým přítelem, s nímž byla už osm let.
Jmenoval se Jeremy a byl to advokát. Všechno nasvědčovalo
tomu, že spolu jsou šťastní, a o Jeremym se ve skutečnosti
nikdy vážně neuvažovalo jako o možném podezřelém.
Chloe byla o dost hubenější než zbývající tři dívky,
měla dlouhé kaštanové vlasy a krásnou pleť. Na fotografii,
kterou policisté při pátrání používali nejčastěji, měla oblečené
volné, tmavé modrozelené šaty. Mezi její záliby patřila silová
chůze a jóga. Byla vegetariánka. Zdálo se, že právě Chloe je
živoucím důkazem toho, že často opakovaný předsudek ještě
nemusí být pravdivý: byla při těle, a přesto zdravá jako řípa.
Několik měsíců před svým zmizením „hovořila“
Chloe, nejprve na svých webových stránkách, později v e-
mailech, se ženou jménem Isabel e Warnerová. Byla výkonnou
ředitelkou firmy JustOffMainStreet.com, společnosti zaměřené
na distribuci šperků. Měla v úmyslu rozšířit a distribuovat také
Chloeiny umělecké šperky, a to do větších obchodů,
maloobchodních prodejen a zlatnických řetězců. S distribucí by
se začalo na jihozápadě, později by byla rozšířena po celém
státě. Pokud by tato nabídka byla skutečná, pro Chloeino
dosavadní drobné podnikání by to byla obrovská výhra.
Obě ženy si domluvily schůzku na středu 11. září.
Potkat se měly ve veřejné knihovně v Cheddaru. Knihovna sice
může znít jako dost podivné místo na obchodní schůzku, ale
Chloein přítel vypověděl, že dle domluvy se měly ženy z
knihovny přesunout do nedalekého sídla společnosti.
Chloeino zmizení ohlásil její přítel ještě téhož večera.
Seržant, který hlášení sepisoval, věděl o snaze detektiva
konstábla Westona propojit případy Zoe Sykesové a Jessie
Toutové. Další zmizelá dívka proto upoutala jeho pozornost.
Okamžitě Westonovi zavolal a pátrání po Chloe se ihned
rozjelo na plné obrátky.
V tomto okamžiku je nutné si uvědomit, že prozatím
nebylo objeveno tělo Zoe ani Jessie. Obě dívky byly stále
evidované jako pohřešované osoby.
Policie odvezla Chloein počítač. Bylo otázkou
několika málo minut, než se jim podařilo zjistit, že e-maily,
které Chloe dostávala od „Isabelly Warnerové“, byly posílány
ze stejného počítače, na němž byl vytvořen i facebookový
profil „Harryho Wilsona“. Obě ženy podlehly nástrahám téhož
predátora.
Chloeino tělo bylo nalezeno v lednu roku 2014 v
Goatchurch Cavern, známé a oblíbené jeskyni v horském
masivu Mendipy.

13

Našli si stolek v kavárně, pod jejíž tvrzenou skleněnou

podlahou protékala řeka.
„Je to tatáž řeka?“ Maggie sleduje proplétání vln mezi
kameny, zatímco Pete Weston pokládá na stůl dvojité espresso
pro sebe a flat white pro ni. Krátce se přeli o to, kdo za kávu
zaplatí. Líbilo se mu, že jeho ochotu zaplatit za oba nebrala
jako samozřejmost. Stejnou měrou ho ale těšilo, že ho nakonec
nechala vyhrát.
„Nejspíš jiný rameno.“ Pete si sundá kabát. „Napadá
mě jedinej způsob, jak to zjistit na beton.
Musela byste se vrátit zpátky do tý jeskyně a poslat po
proudu lodičku. Já tady zatím počkám a zjistím, jestli tudy
propluje.“
Čeká, až se Maggie usměje. Safírově modré oči jako
by teď ještě víc kontrastovaly s bledostí její tváře.
„Pocházíte odtud, ze Somersetu?“ přeruší Maggie
nepříjemné mlčení.
Přikývne a zbrkle se napije stále vroucí kávy. „Narodil
jsem se v Somersetu a taky jsem tu strávil část svýho dětství.
Vyrost jsem ve Weston-super-Mare. Váš přízvuk naznačuje, že
pocházíte vodněkud víc ze severu. Vobčasnej přízvuk myslím.
Divný spojení.“
„Můj otec pocházel z Yorkshiru, ale nebydleli jsme
tam. Sloužil v armádě. Takže jsme většinu mého dětství strávili
v cizině.“
„Tak co vás přivedlo zpátky sem?“
„Když jsem byla mladší, patřila jsem k new age. Idea
Glastonbury mě tehdy fascinovala. Sbíhání svatých linií a cest
a podobné věci.“
„To bych do vás nikdy neřek. Teď působíte docela
konvenčně.“
Weston vidí, jak za Maggiinou ledovou maskou
probublává úsměv. Jen je až přehnaně dobrá v jeho skrývání.
„Když mi bylo sedmnáct, celé měsíce jsem na naše
dotírala, aby mě pustili na hudební festival,“ řekne. „Nakonec
se mému naléhání podvolili a já jim nikdy neprozradila, jak
strašně mě to tam nebavilo. Ale místo, na kterém se konal, se
mi líbilo moc.“
„Máte nějaký nový zprávy vo Hamishi Wolfovi nebo
jeho fanklubu?“
Maggie vystrčí z úst špičičku růžového jazyka a slízne
jí kapku kávy z horního rtu. „Dostala jsem několik e-mailů od
členů jeho skupiny. Dnes večer mají sraz v Mineheadu. Pozvali
mě, abych se jejich setkání zúčastnila.“

„Důrazně vám radím, abyste nic takovýho nedělala.

Ale když už byste tam nutně musela jít, rozhodně nechoďte
sama.“
„Víte, už jsem se s lidmi jako oni párkrát setkala.“
Weston to ví. Je si dobře vědom toho, že Maggie
Roseová často navštěvuje věznice a mluví i s těmi nejtěžšími
zločinci, kteří v nich sedí. Navíc nepotřebuje, aby se o ni
Weston staral.
„Můžu se vás na něco zeptat?“ řekne proto.
„Můžete se mě zeptat, na co chcete.“
„Říkala jste mi, že žijete v domě sama.“
Maggie se na něho podívá přes okraj šálku. „Ne, nic
takového jsem vám neřekla.“
 „Když jsem přišel k vám domů a mluvili jsme spolu
vo Wolfovým fanklubu, ptal jsem se vás přece –“
„A já jsem to chápala jako nepřímou pohrůžku. Takže
jsem na vaši otázku neodpověděla.“

„Tak dobře.“ Weston to zkusí odjinud. „Nechal jsem

někoho, ať to prověří. A ukázalo se, že žijete sama.“
Dvě dokonale tvarovaná obočí se tázavě pozvednou.
„Když jsem si u vás vodskakoval, slyšel jsem vás s
někým mluvit.“
Nezdá se, že by žena naproti němu měla na repertoáru
jakýkoli typ úsměvu. Ale jemné změny výrazu v jejích očích
vám dají jasně najevo, když se vám ji podaří zaujmout nebo
pobavit.
„Třeba jsem telefonovala.“
Pete zavrtí hlavou. „Žádnej telefon vám nezvonil.“
„Tomu dotyčnému jsem mohla zavolat já.“
„Někomu voláte, když máte na záchodě hlučnýho
policajta? A víte, abych řek pravdu, neznělo to jako hovor s
někým po telefonu. Poloha hlasu při telefonování je úplně jiná.
Hlas je vyšší, jasnější. Formovanej tak, aby se hladce přenášel
a ten na druhým konci všemu rozuměl. Vy jste ale mluvila s
někým, kdo byl přímo tam, v pokoji.“
„A pokud ano?“
Weston to vzdá. „Co už. Nakonec nemám právo se vás
na to vyptávat. Jenže slídění je každodenní součástí mý práce.“
„Co kdybych vám odpověděla, až se budeme znát
trochu lépe? Je to pro vás přijatelné?“
„Tak dobře.“
„Teď je řada na mně. Začala jsem se trochu zabývat
Wolfovým případem a prostudovala jsem k němu dost
materiálů. Ne proto, že bych se rozhodla jeho případ vzít – jsem
si stále docela jistá, že k něčemu takovému nikdy nedojde –,
musím ale přiznat, že mě zaujal. Na něco jsem narazila.
Byla tam jedna zmínka, drobná poznámka vlastně
hned na dvou místech, nic podrobnějšího se o tom ale dál
nepsalo. Říkala jsem si, jestli byste byl schopný mi tu věc
objasnit.“
„Zkuste to.“
„Co je ‚Daisy v řetězech‘?“
Weston pocítí okamžité ztuhnutí v šíji. Jenom doufá,
že si toho Maggie Roseová nevšimla. „Kde jste vo tom
slyšela?“
„Jedna zmínka byla v knize o Wolfovi. Byl to hrozný
škvár, takže jsem si nebyla jistá, do jaké míry ji mám brát
vážně. Je ale zjevné, že jste o tom taky slyšel, tak mi prozraďte:
o co se jedná?“
„Abych byl upřímnej, nevíme přesně. Byl to důkaz,
kterej zůstal v rovině šeptandy, pouhopouhý zvěsti. Nikdy jsme
to nenašli.“
„Ale co jste nikdy nenašli?“
„Když byl Wolfe ve vazbě a my jsme sbírali důkazy a
stavěli celej případ, mluvili jsme s lidmi, který ho znali, když
byl mladší.“
Maggie se nakloní nad stůl blíž k Westonovi a sundá
si rukavice, čímž odhalí malé, bledé ruce s růžově
nalakovanými nehty.
„Snažili jsme se co nejdůkladněji pochopit, jakej je.
Hledali jsme jakýkoli známky toho, že má za sebou násilnou
minulost. Nebo aspoň podivný, vyšinutý chování.“
„Týrání zvířátek a podobné věci?“
„Přesně tak. Nebo přítelkyni, která by se až nezvykle
často objevovala na pohotovosti, když s ním byla.“
„Našli jste něco?“
Weston zavrtí hlavou. „Nic vysloveně násilnýho.
Dozvěděli jsme se toho ale spoustu vo – jak to jenom nazvat –
jeho sexuálních preferencích.“
„Týká se to jeho slabosti pro obézní ženy?“
„Když byl ještě na univerzitě, údajně tam fungoval
jistej klub. Říkali si Tlusťošskej klub. Byla to parta čtyř, možná
pěti kluků, kteří randili s vobézníma holkama a – což je právě
ta zajímavá, pikantní část – nahrávali si sex s nima na kazety.“

Maggiiny oči se znatelně zúží. „A ty ženy o pořizování

záznamů věděly?“
Weston znovu zavrtí hlavou. „Ne. Nahrávky těch
schůzek si pořizovali tajně. Problém je v tom, že členové toho
takzvanýho Tlusťošskýho klubu, čili muži, kteří se na tom
aktivně podíleli, samozřejmě držej jazyk za zuby a nic
neřeknou. Několikrát jsme je vyslýchali. Nic. Řeklo nám vo
něm několik lidí mimo klub, kteří ale vo jeho existenci věděli.
Kluk, kterej s nima chodil na stejnej předmět, nebo holka, která
se měla údajně stát jednou z jejich obětí. A v tom byl další
problém, všechno to byly jenom povídačky. Žádnej přímej
důkaz, nic.“
„A co ty povídačky přesně říkaly?“
„Že těch pět kluků záměrně cílilo na holky při těle.
Často prý je nalívali chlastem, dost pravděpodobně jim nabízeli
i lehčí drogy, no a když se holky dostaly do stavu, kdy byly
uvolněný a povolný, natáčeli si, jak si to s nima rozdávaj.“
„Okouzlující.“
„Právě. Ale bude to ještě horší, protože tyhle nahrávky
hoši nepořizovali jenom pro svý soukromý potěšení. Podle
toho, co jsme slyšeli, je prodávali, byl to takovej pokoutnej,
podpultovej prodej. Měli dokonce vlastní vobchodní značku;
Vošukaný tlustý holky. Podle toho, co se říká, prodali pěknou
řádku kopií a vydělali tím dost peněz.“
„A pro nic z toho neexistuje žádný důkaz?“
„Celý se to vodehrálo skoro před dvaceti lety. A tyhle
pouliční kšefty s videokazetama už dávno pozavíraly. Navíc se
něco stalo. Nevíme přesně co, já ale tipuju, že na to jedna z těch
holek nějak přišla a podala oficiální stížnost univerzitě. Možná
se do toho zapojili i některý z rodičů.
Každopádně hra skončila a filmový záznamy byly
zničený. Nezůstala po nich žádná hmatatelná stopa. Jenom
spousta fám a domněnek.“
„A jedním z těch videí byla i Daisy v řetězech ?“
„Podle všeho ano. Navíc to bylo jedno z těch
pofidernějších.“
„Proč pofidernějších?“
„Protože v něm vystupoval Hamish Wolfe a mladá
studentka jménem Daisy, která prý měla hodně bujný vnady.“
„A k tomu řetězy?“
„Přesně tak. Aspoň se to říkalo. Takže údajně ano.
Některý říkali, že šlo vo dost surový sado-maso a Daisy se při
tom zranila. Jeden kluk šel dokonce ještě dál a tvrdil, že to byl
klasickej snuff film, čili snímek, ve kterým je natáčený násilí,
a dokonce i vražda. Tvrdil, že Daisy skončila mrtvá. Všechno
to byly dost nespolehlivý svědectví a důkazy, protože k tomu
došlo před tolika lety. Navíc když se kluci tenkrát na ty kazety
dívali, bývali většinou nalitý. Nebylo ani možný zjistit, jestli je
viděli voni sami, nebo jenom mluvili s někým, kdo jim vo nich
vyprávěl. Jediný, co víme s jistotou, je, že tahle Daisy – pardon,
nemůžu si vybavit její příjmení – vodešla ze školy, hned jak se
to provalilo. Nikdo neví, kam se poděla. Jako by se propadla
do země.“
Maggie se na okamžik odmlčí. Zdá se, že nad něčím
přemýšlí. „A vy se domníváte, že to ona mohla být jeho první
obětí?“
„Kdo ví?“ odpoví Weston. „Pokud chcete slyšet můj
názor, podle mě se tenkrát při natáčení Daisy v řetězech něco
zvrtlo. Možná došlo k nehodě, možná se Wolfe nechal unést.
Myslím si, že Daisy je skutečně mrtvá a jemu se to podařilo
nějak ututlat. Ať už to tehdy zvlád zamaskovat sám, nebo mu
při tom pomáhal někdo z jeho kamarádů. Vosobně si myslím,
že tím, co udělal, se cítil vnitřně zahanbenej, možná i poníženej,
a přísahal, že už to nikdy neudělá. Zkusil se přes to přenést,
zapomenout na to, a soustředil se na budování kariéry
úspěšnýho, brilantního chirurga.“
„Ale myslíte si, že nebyl schopný potlačit svoji
přirozenou náturu?“
„Copak to jde?“
Maggiiny oči se náhle rozšíří. „Jeho fena se jmenuje
Daisy.“
„Já vím. A vždycky, když si to uvědomím, stydne mi
z toho krev v žilách. Protože Wolfe si toho psa pořídil těsně
předtím, než začal znovu zabíjet.“

14

PRACOVNÍ VERZE
VELIKÝ, ZLÝ VLK?
Autorka: Maggie Roseová
KAPITOLA ČTVRTÁ: JAK SE POHÁDKA
MYRTLE REIDOVÉ ZMĚNILA V HOROR
Myrtle Reidová měla třiadvacet let a byla nejmladší a
také nejobéznějších z našich čtyř obětí. Žila s matkou, čtyřmi
sourozenci a nevlastním otcem (ačkoli si nejsem jistá, jestli se
její matka někdy skutečně vdala). Podle toho se dá
předpokládat, že nevedla nijak šťastný ani naplněný život.
Ve škole nijak nevynikala, neměla žádný očividný
talent a nikdy z ní neměl být ten, kdo v životě dosáhne něčeho
významného. Školy nechala v šestnácti a od té doby vystřídala
několik mizerně placených zaměstnání, žádné si ale neudržela
déle než po dobu několika měsíců.
To nejzajímavější na Myrtle byly pravděpodobně její
husté, dlouhé tmavé vlasy. Jestli se jim ale podařilo překrýt
špatnou pleť, černé obroučky brýlí s tlustými skly a křivé zuby,
to je jiná věc. Neví se o tom, že by měla přítele, je tedy
pravděpodobné, že nikdy s nikým nechodila.
Myrtle měla obrovskou vášeň hraničící s posedlostí, a
tou byl Walt Disney. Na její facebookové stránce jste v
podstatě nenašli nic jiného. Její blog Tumblr obsahoval
každodenní krátké příspěvky plné hrubek, v nichž Myrtle
popisovala, na jaké filmy se toho dne dívala a které nové články
k tématu si přečetla. Zveřejňovala také svoje názory na postavy
z disneyovek, na jejich kostýmy, a dokonce i jejich vztahy.
Na facebooku měla jako profilový obrázek fotku
pořízenou o několik let dřív: byla na ní ona sama v Disneylandu
v Paříži, na hlavě měla mickeymouseovské uši a stála hned
vedle Mickeyho a Minnie. Na fotce v pozadí byl vidět Myrtlin
pokoj, což bylo v podstatě muzeum disneovských suvenýrů.
Všechny peníze, které ušetřila, utrácela Myrtle za
hračky, oblečení, plakáty a obrázky s disneyovskou tematikou.
Byla to obsese, která ji měla nakonec stát i život.
Ve skutečném životě měla jenom pár přátel, i na
facebooku měla jenom několik skutečných kamarádů.
Většina lidí, s nimiž se stýkala nebo si s nimi
dopisovala, sdílela její zálibu. Obvykle se s nimi seznámila na
nějakém disneyovském fóru nebo v podobně zaměřené skupině
na facebooku. Jedna z jejích „přítelkyň“ se vydávala za
dvaasedmdesátiletou babičku jménem Anita Radcliffová.
Kdyby byla Myrtle stejně chytrá, jako byla posedlá všemi
věcmi spojenými s Disneym, muselo by jí dojít, že Anita
Radcliffová je jméno postavy z filmu 101 dalmatinů.
Anita Radcliffová byla jenom další smyšlená identita.
Policistům netrvalo dlouho a zjistili, že všechny „příspěvky“ i
zprávy posílala Anita ze stejného počítače, který používali také
Harry Wilson a Isabel e Warnerová.
Harry Wilson a Anita Radcliffová byli dokonce
„přátelé“ na facebooku – jak zvrácené už tohle je?
12. února 2013 našla Myrtle na své facebookové zdi
vzkaz od Anity Radcliffové. Anita si totiž procházela Myrtliny
fotky a zaujala ji ta, na níž se Myrtle vyfotila v kostýmu
Sněhurky.
„Moje nejstarší vnučka by mohla mít zhruba tvoji
velikost,“ napsala Myrtle Anita, „a kvůli jednomu večírku
zoufale shání kostým Sněhurky. Nevadilo by ti, kdybych se
zeptala, odkud máš ten svůj?“
 Obě ženy si začaly povídat. Z odstupu je samozřejmě
jasně patrné, jak snadné bylo Myrtle ošálit a obelhat.
Na její narozeniny jí Anita na zeď nasdílela přání s
disneyovskou tematikou a k němu připsala následující text:
„Přeji své nové ‚přítelkyni v Disneym‘ překrásný den. Spoustu
radosti, má drahá mladá přítelkyně.“
Když potom Myrtle zveřejnila poměrně banální
komentář, v němž se vyjadřovala ke vztahu Marlina a jeho syna
ve filmu Hledá se Nemo , pochválila ji Anita za její vzhled a
porozumění.
„Asi pomilióntý se dívám na Hledá se Nemo , LOL.
Mám chuť na Marlina zařvat, aby toho kluka krucinál nechal
žít, tss.“
„To, co píšeš, je nesmírně prozíravé, Myrtle.
Tendence přehnaně vychovávat a poučovat naše děti
vede pouze k závislosti, kterou je později tak těžké prolomit. Z
tvé vyspělosti a síly cítím, že pocházíš z veliké rodiny, v níž
rodiče každého člena od útlého věku povzbuzovali, aby se
postavil na vlastní nohy. Nebo se pletu?“
„To se teda nepletete. Máte naprostou pravdu, ženská
jedna chytrá. Je nás doma pět + máma a garry. Není tu ani
chvilka klidu.“
Anita začínala pomalu klást past. V několikadenních
rozestupech vždy nasdílela Myrtle na zeď nějakou fotografii
disneyovského suvenýru, který měla před pár lety pořídit
jednomu ze svých vnoučat. Navíc začala naznačovat, že
všechny ty věci teď leží bez užitku na půdě, kde se na ně akorát
práší a jenom zabírají místo.
Některé kousky, které Myrtle posílala, byly navíc
poměrně vzácné a na eBayi stály více než sto liber. Myrtlina
dychtivá nátura byla dostatečně vydrážděna.
Anitin zájem o ni, její ochota si s Myrtle povídat i
zájem o její názor na nejrůznější věci navíc dělal dobře
sebeúctě mladé ženy, která toho jinak v životě moc neměla.
Ze všech obětí byla Myrtle pravděpodobně
nejsnadnější kořistí.
Devatenáctého října poslala Anita Myrtle následující
zprávu:
„Nejdražší Myrtle, cítím, že se z nás staly přítelkyně. I
když to, co se Ti právě chystám sdělit, pro Tebe bude svým
způsobem neakceptovatelné, doufám a modlím se, že to
nevezmeš nijak zle, moje chytrá, zábavná mladá přítelkyně. Po
dlouhém a strastiplném rozhodování jsem došla k závěru, že
opustím svůj dům a přestěhuji se do něčeho menšího.
Proč Ti ale píši. Ráda bych se Tě zeptala: nechtěla by
sis vzít moji disneyovskou sbírku?
Vnoučata už ji nevyužívají a ani v budoucnu nebudou.
Samozřejmě vím, mohla bych ji prodat a pravděpodobně tím
vydělat slušnou sumu peněz, ale já už vlastně žádné
nepotřebuji. Nijak se přece nevychloubám a vím, že to o mně
víš i Ty. Jen říkám pravdu, protože bych si přála, abys
pochopila, že největším štěstím pro mě bude, když moje sbírka
doputuje k někomu, kdo z ní bude mít radost a bude si jí
patřičně vážit.“
Očividně není nutné zveřejňovat Myrtlinu reakci.
Jistěže stála o Anitinu disneyovskou kolekci.
Anita ji nechala čekat ještě několik dalších týdnů, ale
nakonec se 4. listopadu dohodly na schůzce. Anita se nabídla,
že Myrtle vyzvedne na autobusové zastávce na předměstí.
A tím z našich stránek mizí další mladá žena.
Několik dnů po Myrtlině zmizení se na polici poprvé
za celý případ usmálo štěstí. Pokladní čerpací stanice Esso na
Bridgwater Road (A38), která se nachází několik kilometrů
severně od města Cheddar, si v obslužném prostoru všiml
něčeho neobvyklého. Majitel černého BMW tu zastavil, aby
zkontroloval tlak v pneumatikách, a pokladní měl to štěstí a
viděl, když muž otevíral kufr. To, co následovalo, popsal
pokladní jako „takovou potyčku“.

Už se nikdy nedozvíme, co by se stalo, kdyby pokladní

okamžitě zkontroloval záběry kamer a zavolal polici.
K ničemu takovému ale bohužel nedošlo. Na stanici
byl frmol, spousta lidí, a on si nebyl stoprocentně jistý tím, co
viděl. Navíc v té době ještě nevěděl o zmizení Myrtle Reidové.
O tři dny později se o něm ale dozvěděl ve zprávách a
naštěstí ho to znepokojilo natolik, že se o tom, co před pár dny
viděl, zmínil policistovi, kterého znal, a tím se dostáváme
zpátky k detektivovi konstáblu Peteu Westonovi.
Když se Weston s pokladním dívali na záběry z
bezpečnostních kamer, uviděli muže oblečeného v tmavých
věcech, jak opatrně otevírá kufr auta, pak se vrhne vpřed a
urychleně ho zase zabouchne. V kufru byla příliš velká tma,
takže nebylo vidět v podstatě nic, ale když potom auto ze
stanice odjíždělo, na záběru byl patrný kousek látky, který visel
přibouchnutý z kufru.
Když potom policisté prohledávali okolí čerpací
stanice, nalezli vyhozenou „nylonovou podkolenku“. Později ji
díky částečkám kůže a testům DNA spojili s osobou Myrtle
Reidové.
Detektiv konstábl Weston okamžitě vystopoval černé
BMW až k osobě Hamishe Wolfa, uznávaného chirurga.
Wolfe byl bez dalších průtahů na místě zatčen.
Policisté mu zabavili počítač. Pokud ale doufali, že v
něm naleznou známou IP adresu, museli být zklamaní.
Wolfe nicméně udělal obrovskou chybu. Jednou
jedinkrát se ze svého počítače přihlásil do účtu Harryho
Wilsona a napsal zprávu na facebook Jessie Toutové. A to byl
druhý klíčový důkaz, který definitivně zpečetil jeho osud.

15

Podle webových stránek je Minehead Caravan Park

jednou z nejpopulárnějších somersetských destinací k trávení
dovolené. Fotografie na webu předvádějí domečky natřené
bělostnou barvou čerstvého mléka s laťkovými ploty a
upravenými předzahrádkami. Ukazují rodiny, které se
procházejí po cestičkách lemovaných rákosím, které vedou „ke
kilometry dlouhým písečným plážím“. Ty se podle popisu
nalézají „co by lasturou dohodil“ od nejbližších karavanů.
Žádná fotografie ale nebyla pořízena v prosinci po půl
sedmé večer, kdy svět potemní a z jemného, chladivého větříku
se stává mrazivá vichřice.
Maggie sedí v autě, motor má nastartovaný a čeká u
výjezdu z parkoviště. Závora se zachvěje, vystoupá vzhůru a ji
ten nečekaný, přízračný pohyb na okamžik vyvede z konceptu.
Potom si všimne bezpečnostní kamery na střeše boudy. Někdo
ví, že je tady, což by ji mělo uklidňovat, ale z nějakého důvodu
to má spíš opačný efekt. Maggie Roseová se konečně rozjede a
závora za ní zase zapadne.
Cesta vedoucí vesnicí v dovolenkovém resortu přesně
opisuje pobřežní linii. Později se stočí do vnitrozemí a vede k
administrativním budovám a koncertnímu sálu. Nedaleko před
sebou Maggie uvidí ruské kolo i překotnou veselost lunaparku
s tobogány.
Okraje silnice lemuje písek, který leží na okenních
římsách, zatěžuje střechy a usazuje se v rozích pokojů. Po
minutě jízdy, možná dvou, spatří Maggie Roseová několik
tlumených světel správní budovy. V létě hlásají neonové nápisy
Tanec , Hudba , Licencovaný bar a jsou vidět až z druhé strany
zálivu. Žádný z nich ale dnes večer nesvítí.
Foyer je cítit po zvětralém pivu, přepáleném oleji a
provlhlém koberci. O stěnu je opřená celá řada kovových židlí.
Zmačkané sáčky od chipsů a bonbonů se v chomáčích prachu
povalují ve všech rozích. Smeták s dlouhými štětinami postává
zapomenutý v rohu. Jeho štětiny jsou plné špíny a lidských
vlasů.
Taneční sál je víceméně potemnělý, pouze
bezpečnostní světla do něj pouštějí nazelenalou záři a osvětlují
stěny. Maggie postupuje do míst, z nichž se ozývají nějaké
hlasy. Přímo před sebou má pódium, kryté těžkou oponou z
červeného sametu. Vůbec poprvé za celou dobu začíná litovat,
že odmítla nabídku Petea Westona a nedovolila mu, aby ji
doprovodil.
Kdyby sem ale přišla po Westonově boku, nebyla by
tady vítána.
Hlasy najednou zmlknou a Maggie Roseová teď pouze
cítí přítomnost lidí, kteří se nacházejí u baru za rohem a
naslouchají tomu, jak k nim přichází. Dojde blíž a spatří záda a
temena hlav, které se teď jako na povel všechny otočí k ní.
Teď už je vidí všechny. Je tady zhruba tucet lidí.
Většina z nich sedí na židlích, někteří postávají u baru, na němž
jsou ale všechny dávkovače k nalévání nápojů prázdné. Na
jedné ze židlí uvidí Maggie Roseová Sandru Wolfovou. Sedí
vedle mladé ženy s velice dlouhými černými vlasy.

„Maggie?“
Nějaký muž jí jde v ústrety. Je malý a pohublý a na
krku má nehezky vypadající ekzém a několik řezných ranek od
holení.
„Jsem Mike Shiven,“ řekne a natáhne k ní malou ruku.
Když ji stiskne a jeho ruka jí leží v dlani jako leklá ryba, musí
Maggie bojovat s tím, aby se znechucením neotřásla. Stojí u něj
tak blízko, že nad jeho obočím vidí odlupující se kousky
seschlé kůže. Když potom Mike Shiven uvolní stisk a pustí její
ruku, má Maggie neodbytný pocit, jako by jí v dlani trocha jeho
kůže zůstala.
„Je od vás velice laskavé, že jste za námi přišla,“ řekne
Mike Shiven. „Všichni jsme vám za to nesmírně vděční.“
Ostatní na ni mlčky zírají a ani se nepokoušejí skrývat
zaujetí i zvědavost. Jedna žena vypadá starší, na druhou stranu
je tu pár mladých lidí, skoro ještě teenagerů. Většinu tvoří ženy.
Když Maggie přijde blíž, všimne si, že všichni do jednoho mají
v knoflíkové dírce papírovou květinu.
„Tohle je Andy Bear.“ Shiven ukazuje na zavalitého
muže, který spolu s ním vyšel zpoza baru.
„Je hlavní správce místní dovolenkové vesničky. To
díky němu se tady můžeme scházet.“
Maggie se překoná a natáhne ruku k panu Bearovi,
jehož chlupaté břicho vylézá na odiv světu zpod příliš krátkého
svetru. Na sobě má teplákové kalhoty, ale guma, která by je
měla držet na místě, dávno povolila a v oblasti rozkroku jsou
značně ošoupané. Ruku má studenou a lepkavou, takže ji
Maggie zase co nejrychleji pustí.
„Neposadíme se?“ S jednou rukou na temeni hlavy ji
Shiven vede přímo doprostřed kruhu ze židlí plných dalších
napjatě čekajících lidí. „Jsem si jistý, že mluvím za všechny,
když teď v našem středu co nejsrdečněji přivítám Maggie
Roseovou.“ Ozve se nejistý, polovičatý potlesk.
„Děkujeme, že jste mezi nás přišla, Maggie. Jsme tady
pro vás. Co byste nám chtěla říct?“
„Co kdybychom začali tím, že se mi postupně všichni
představíte,“ navrhne Maggie. „Pěkně jeden po druhém.
Řeknete mi, kdo jste, jestli se s Wolfem znáte osobně, nebo ne,
a předně proč věříte, že je nevinný.“
„Jmenuje se Hamish.“ To promluví žena přímo po
levici Sandry Wolfové, ta s dlouhými černými vlasy a černýma
očima s tvrdým pohledem, kterým si teď Maggie měří.
Maggie její pohled opětuje a řekne: „Nechtěla byste
začít?“
Černé oči jenom něco zamumlají.
„Sirocco, chci, abys tohle přestala říkat.“ Sandřin hlas
se prožene chladným vzduchem jako závan ledového vichru.
„Je to přesně ten typ nesmyslu, který Hamishovu situaci akorát
komplikuje.“
„Jakže se to jmenujete?“ zeptá se Maggie.

„Sirocco.“ Žena se v židli narovná. Vypadá jako

kočka, která se zrovna chystá olíznout si packy.
Oděná je celá v černé. Šaty jsou volné a nemají žádný
střih ani tvar.
„Jako to auto?“ zeptá se Maggie.
Žena zavrtí hlavou a záplava černých vlasů prolétne
vzduchem. „Jako vítr. Mé jméno je Sirocco Silverwoodová. S
Hamishem jsme spřízněné duše.“
Není snadné odhadnout Sirocčin věk. Její oblečení,
vlasy i make-up odpovídají zhruba pětadvaceti, ale hrubost její
kůže poukazuje spíš na věk těsně po třicítce, kdy se právě tyto
znaky začínají na pleti u žen objevovat. Vypadá dost hubeně,
ale na sobě má tak volné a beztvaré šaty, že je těžké odhadnout,
co přesně se pod nimi skrývá.
„A ví o tom?“ zeptá se jí Maggie.
V zúžených očích se objeví jasný záblesk. „No
samozřejmě že ví.“
Sandra v podstatě vyskočí ze židle, což je známka
neskrývané frustrace. „Nikdy se osobně nesetkali. Sirocco říká
nesmysly.“
Tělo černovlasé ženy ztuhne a chvíli to vypadá, jako
by se chystala na Hamishovu matku vystartovat. „Celou dobu
si spolu píšeme. A nevídáme se jedině proto, že všechny
návštěvy si pro sebe uzurpuješ ty.“
Sandra nevypadá ani trochu polekaně. „Hamish se
chce vidět s rodinou, a ne s nějakou pitomou holkou, která žije
ve vlastním světě.“
Maggie se od obou hádajících se žen odvrátí a otočí se
na Shivena. „Co kdybyste s představováním začal vy, Mikeu.
Dále můžeme postupovat proti směru hodinových ručiček.“
Začnou tedy znovu a tentokrát probíhá představování
jednotlivých přítomných bez dalšího přerušování. Osobně se s
Wolfem setkala ani ne třetina z nich. Ženy hovoří zejména o
tom, jak je upoutala jeho fotografie. Prý mají pocit, jako by k
nim Wolfe promlouval, volal je, a ony instinktivně věří v jeho
nevinu. Všichni ale prohlašují, že si s ním pravidelně dopisují.
Po pravé ruce hned vedle Maggie sedí muž v sytě
červené manšestrové bundě s buřinkou na hlavě. Po pravici má
drobnou, buclatou ženu, na kterou je přes něj ale sotva vidět. Ti
dva k sobě nepochybně patří, což je zjevné z jejich
excentrického oblečení, odznáčků a spon, jež zdobí jejich
bundy i klobouky, z bahna na botách a konečně z nepatrného
zápachu nepraného oblečení a nemytých těl, který je z nich
obou cítit. Nejspíš to budou bezdomovci.
Žena se jmenuje Odi.
„S Hamishem jsem se setkala, když jsem dostala zápal
plic.“ Odi mluví tak tiše, že všichni ostatní v kruhu včetně
Maggie se k ní musejí naklonit blíž. „Odvezli mě do Bristolské
všeobecné nemocnice a on měl zrovna službu. Už navždycky
si budu pamatovat, jak byl ke mně milý.
Dobře věděl, že jsem bez domova, ale nedělal při péči
o mě vůbec žádné rozdíly oproti jiným pacientům. Staral se o
mě vážně moc hezky. A já prostě nemůžu věřit tomu, že by
někdo tak laskavý byl schopný zabít několik žen.“
Jakmile řekne, co měla na srdci, zajede Odi ještě o
něco hlouběji do židle. Maggie ale zachytila záblesk něčeho
jiného a podstatnějšího, než je její omšelé, barevné oblečení.
„Já jsem Broon.“ Muž v zářivě červeném
manšestrovém saku pevně svírá Odinu ruku. „Toho chlapa
neznám. Jsem tady proto, že moje dáma za ním stojí. A tak já
budu taky.“
Muž jménem Rowland, jehož třas rukou prozrazuje
pokročilou fázi alkoholismu, mluví spíš o sobě než o
Hamishovi. Je autorem thrillerů a prozatím mu vyšly čtyři
knížky. Když si dělal průzkum pro svoji další knihu, zaujal ho
případ Hamishe Wolfa. Rozhodně se prý nechce plést Maggie
do řemesla, ale domnívá se, že by na základě příběhu Hamishe
Wolfa mohlo vzniknout slibné dokumentární drama. On sám je
připravený začít co nevidět pracovat na scénáři.
„Myslíte si, že je vinen?“ zeptá se ho Maggie.
U nohy Rowlandovy židle je postavená plechovka s
pivem. Muž se pro ni natáhne, ale v půlce pohybu si to rozmyslí
a nechá ruku jenom volně viset dolů. „Myslím, že ne,“ odpoví.
„V důkazním materiálu je až příliš mnoho nesrovnalostí.“
„Jakých nesrovnalostí?“
Rowland se rozhlédne po ostatních, jako by ho její
otázka znejistila.
Zato Shiven okamžitě vyskočí na nohy. „Co kdybych
se téhle části chopil já?“ řekne a otočí se přímo na Maggie. „Za
tu dobu, kdy se společně scházíme, jsme samozřejmě zaujali k
případu jednotný postoj. Máme se o něj s vámi podělit?“
„Určitě.“
„Možná byste si chtěla dělat poznámky.“
Když Maggie zůstane sedět bez hnutí a je zjevné, že
se nechystá sáhnout po peru a notesu, přejde Shiven do středu
kruhu mezi své soukmenovce. „První problém, který s
vyšetřováním a jeho závěry máme, je následující: obžalobě se
nikdy nepovedlo věrohodně vysvětlit, jak se mohlo Hamishovi
podařit dostat oběti do jeskyní. Nemám pravdu?“
Všichni členové skupiny souhlasně přikyvují.
„Kousek, který se měl Hamishovi údajně podařit, je
totiž v podstatě nemyslitelný a neproveditelný, a to i pro
zdatného a silného jeskyňáře, který místní systém jeskyní a
podzemních chodeb dobře zná.“ Shiven se zhoupne na patách
a pak na Maggie ukáže prstem.
„Obžaloba argumentovala tím, že Hamish tamější
jeskyně dobře znal. Že jako lékař měl de facto volný přístup k
sedativům a uměl zacházet s lany i kladkami. Pokud se to tedy
mohlo někomu podařit, tvrdili tenkrát, byl to právě Hamish
Wolfe. Otázkou ale zůstává, jestli se něco takového mohlo
vůbec někomu povést?“

Otázka zůstane chvíli viset ve vzduchu. Shiven zavře

oči a pozvedne hlavu, jako by snad naslouchal nějakému
vnitřnímu hlasu.
„Je tady ale i další věc, která nám nedává žádný
smysl,“ řekne a prudce otevře oči, „a jsme vděční Rowlandovi,
že nás na ni upozornil. Jde o nekonzistentní umístění
jednotlivých těl.
Pachatel velice úspěšně ukryl tělo Zoe, ale Jessie,
Chloe i Myrtle byly naproti tomu nalezeny v relativně krátkém
čase. Všechny tři byly totiž zanechány v oblastech, které jsou
spolky jeskyňářů hojně navštěvované. To přece také mluví
proti Hamishově vině. Kdyby chtěl, aby se jejich těla nikdy
nenašla, mohl je přece skrýt důmyslněji, zatížit je a shodit do
některé z hlubinných, nepřístupných jeskynních šachet. Mohl
je pohodit v jeskyních, do kterých nikdy nikdo nechodí.
Nebo se pletu?“
Všichni se, zdá se, domnívají, že to by mohl a měl.
„Uvažovala jsem podobně,“ promluví proto Maggie.
„Je ale možné, že ostatní tři oběti byly na takto dostupných
místech ukryty schválně. To by zajistilo jejich včasné nalezení
a zamaskovalo spojení vraha s první obětí. Pokud by tomu tak
bylo, nemluvilo by to spíše v neprospěch Hamishe Wolfa? Zoe
byla přece jedinou obětí, s níž se osobně znal.“
„Ale Hamish byl se mnou, když Zoe zmizela.“
Všichni se jako na povel otočí k Sandře. „Proč mi to nikdo
nevěří?“
Shiven si odkašle. „Dobře, teď k dalšímu bodu. Odkud
přesně měl vrah domněle po síti stalkovat Jessie, Chloe a
Myrtle? Vrah, kterému rozhodně nehodlám říkat jménem
Hamish.“ A při těch slovech Mike Shiven roztáhne ruce v
řečnickém gestu. „Nebo by snad někdo z vás chtěl, abych mu
tím jménem říkal? Že ne? Děkuji vám. Takže tento vrah
dokázal postupně vytvořit tři zcela odlišné identity: lékaře
jménem Harry, šperkovou magnátku Isabelle a konečně
babičku Anitu se zálibou v čemkoli disneyovském.“
Při výčtu všech tří falešných identit je Shiven názorně
počítá na prstech. „Počítač, na kterém pachatel tyto tři identity
vytvořil, policie ale nikdy nenašla. Za posledních pět let
neexistuje jediný důkaz o tom, že by si Hamish Wolfe kupoval
jakýkoli počítač. Policie alespoň žádný takový důkaz
neobjevila. Proto Hamish nemohl ty ženy sledovat po síti.“
 „A přesto byl jeden vzkaz na facebookové stránce
Jessie Toutové odeslán prokazatelně z počítače Hamishe
Wolfa,“ vstoupí do toho znovu Maggie. „Stopa byla
vysledována na jeho domácím počítači. A jeden jediný vzkaz
bohatě stačí na to, aby bylo možné vytvořit spojení mezi obětí
a Hamishem Wolfem.“
Další rychle vyvrácený argument, a Maggie jako by
slyšela slova podvrh a smyšlenka . Pokud budou pokračovat
cestou konspiračních teorií, bude doma dříve, než se původně
domnívala.
„Také na další nejasnost v případu upozornil tady
Rowland,“ pokračuje Shiven. „Rowlande, nechtěl bys o ní
promluvit ty sám?“
Rowland potlačí říhnutí a odmítavě zavrtí hlavou.

„Tak fajn.“ Na Shivenovi je vidět, s jakým potěšením

si ponechá slovo. „Víme, že v průběhu února a března 2013 si
vrah ‚namlouval‘ své následující tři oběti. Díky Rowlandovi a
jeho hlubokým znalostem vzorce chování a návyků sériových
vrahů ale také víme, že takovýto paralelní výběr obětí je pro ně
výrazně netypický. Sledovat tři oběti najednou se tak trochu
podobá chování ‚dítěte v obchodě s bonbony‘. To je ale v
přímém rozporu se vším, co je o sériových vrazích a jejich
typickém chování známo.“
Tohle je vlastně poměrně dobrý postřeh.
„Tak co vy na to, Maggie? Přesvědčili jsme vás?“
Všechny obličeje kolem ní mají výraz bezvýhradné
víry ve správnost jejich názoru na Hamishův případ.
„Ani zdaleka ne,“ odpoví Maggie. „Prozatím jste
nepřednesli jediný dobrý důvod, proč by pachatelem neměl
nebo nemohl být Hamish Wolfe. O Hamishově alibi pro noc,
kdy zmizela Zoe, slyšela tehdy porota všechny detaily.
Vyslechli si i spekulace o tom, jak obtížné by pro jednotlivce
bylo dostat ty ženy dolů do jeskyní, ale nakonec správně
rozhodli, že pro takový úkol je Hamish Wolfe stejně vhodným
adeptem jako kdokoli jiný. A přestože chápu, že vám to může
připadat jako jisté nesrovnalosti v případu, jsou tyto drobnosti
vyváženy nezvratnými důkazy, konkrétně chlupy a
kobercovými vlákny, které se našly na těle Jessie Toutové,
příspěvkem na facebooku psaným z Hamishova počítače a
zejména faktem, že jeho auto bylo spatřeno u benzínové pumpy
v tu noc, kdy zmizela Myrtle Reidová. Nedozvěděla jsem se od
vás žádné nové informace. A pokud bych měla seriózně
zvažovat možnost stát se obhájkyní Hamishe Wolfa, museli
byste přijít s něčím novým a podstatným.“
„Ale my máme něco nového.“
Broon promluvil tak tiše, že ho mohla zaslechnout
jenom Maggie.
„Co je to?“
Zdálo se, že mezi Odi a Broonem se právě odehrává
nějaká soukromá komunikace beze slov.
Odi důrazně vrtí hlavou a Maggie zachytí pohled
odulé, pobledlé tváře orámované krátkými šedivými vlasy.
Všichni ostatní v kruhu se tváří nechápavě.
„Co je to, Broone?“ zeptá se Shiven. „Víte snad s Odi
něco, s čím jste se nám zatím nesvěřili?
Protože naprostá upřímnost byla jedním ze stěžejních
kamenů našeho společenství.“
„Broone?“ Sandra vypadá, že každou chvíli vyskočí
ze židle. „Odi, co víte?“
Zdá se, že Broon si to konečně rozmyslel. „Hamish
byl zatčen 4. prosince 2013, tedy dřív, než byla nalezena těla
Chloe Woodové a Myrtle Reidové.“
„Broone, nedělej to!“

Maggie Odin výbuch ignoruje. „To je pravda. Jejich

těla byla nalezena o několik měsíců později.
Obě už ve značném stadiu rozkladu.“
„Někoho jsme v dubnu viděli jít do jeskyně Rill
Cavern. Odi a já. Viděli jsme tam někoho vstupovat, a ten
někdo nesl něco hodně těžkého.“
„Jen já jsem to viděla, Broone. Ty jsi tehdy spal.“
Maggie najednou tluče srdce daleko rychleji než před
chvílí. Nemůže si pomoct ani tomu nijak zabránit. Nakloní se
dopředu, aby na drobnou ženu lépe viděla. Odi je starší, než si
Maggie prve myslela. Rovné krátké vlasy má kompletně
šedivé. To jen baculatost její tváře vyhlazuje vrásky, díky
čemuž Odi vypadá daleko mladší, než je. „Vy jste viděla
někoho nést tělo Myrtle Reidové do jeskyně Rill Cavern?“
„Ne, to ne, nebylo to tělo.“ Odin pohled se zarývá do
země. „Byla tma a my jsme byli hodně daleko. Jenom jsem
viděla někoho s malým světlem. Víte, takovou tou svítilnou,
jak mívají horníci. Nosívají ji připevněnou na čele. Nic víc jsem
neviděla, jenom temnou siluetu a tohle světlo.“
„Rozumím,“ řekne Maggie. „Lidé si je pořizují, když
se chystají kempovat. Někteří je používají při běhání.“
„No tak Odi viděla někoho s takovou čelovkou,“ řekne
Broon. „A ten člověk něco nesl a šel s tím do jeskyně.“
„Kolik bylo hodin?“ Maggie Broonova slova ignoruje
a pohledem se dál vpíjí do Odi.
„Určitě po setmění.“ Odi pokrčí rameny. „Možná
kolem jedenácté, spíš k půlnoci.“
„Muž, nebo žena? Mladý? Starý?“
„To nedokážu říct. Byli jsme moc daleko.“
„Řekla jste o tom policii?“
Ticho. Odi si pořád hledí na špičky bot. Broon svoji
přítelkyni pozorně sleduje.
„Odi!“ Sandra už nedokáže mlčet. „Nemůžu uvěřit, že
jsi nám o tom doteď nic neřekla. A hlavně nemůžu uvěřit, že
jsi nic neřekla policii. Vždyť Hamish sedí ve vězení už skoro
dva roky.“
„Nech laskavě moji dámu na pokoji a nevyskakuj si
na ni. Přidali jsme se k vaší skupině. Pro Hamishe jsme udělali
všechno, co bylo v našich silách.“
Teď už je Sandra úplně běsná. „Ne, to jste rozhodně
neudělali! Měli jste přece důkaz, který mu mohl výrazně
pomoct, ale neřekli jste ani slovo.“
Odi se na Sandru opatrně podívá. Oči má zalité slzami.
„Už tak jsme měli s policií dost nepříjemností. Stejně by řekli,
že jsme byli moc daleko a že to mohl být někdo, kdo šel na
průzkum jeskyně. Jistěže by s sebou měl podobné vybavení a
další potřebné věci by si nesl ve vaku. S Myrtle to vlastně
nemuselo mít nic společného.“
„A je tu ještě jedna věc – když Odi viděla to, co viděla,
netušili jsme, že by to mohlo něco znamenat.“ Broon teď zvýšil
hlas. „Vlastně si nejsem vůbec jistý, jestli jsme v té době o
nějakém zmizelém děvčeti něco věděli. Nebo o tom, že zatkli
Hamishe. Neodebíráme totiž Timesy . Bylo to týdny předtím,
než se Myrtlino tělo našlo.“
„A než jste se o tom dozvěděli, uběhlo několik týdnů,
takže vaše vzpomínky byly o to nejasnější.“ Maggie se teď
otočí na Sandru. „Nemůžete Odi nic vyčítat. Je více než
pravděpodobné, že zkušení právníci by ji na lavici svědků
roznesli na kopytech. Pokud by ji obhajoba považovala za
natolik důvěryhodného svědka, aby ji při procesu vůbec
předvolala.“
„Ale.“
Maggie se od Sandry odvrátí a přeruší ji. „Kde jste
byla, Odi? Když jste viděla toho člověka vstupovat do
jeskyně.“
„Byli jsme o něco výš v roklině. V jeskyni Gossam
Cave. Často tam spáváme, pokud to počasí dovolí a není moc
škaredě. Spousta bezdomovců jeskyně v létě využívá jako
přístřeší. Takže jsem si tenkrát myslela, že je to jenom další
člověk, který hledá nocleh.“
Maggie se na Odi pokusí povzbudivě usmát.
„Pravděpodobně to tak i bylo.“
„Ale.“ Sandra zjevně na svém místě už dlouho
nevydrží.
„Na druhou stranu pokud ta těžká věc, již jste viděla,
skutečně byla Myrtle, potom člověk, který ji do jeskyně nesl,
jistě nemohl být Hamish Wolfe. Toho totiž tou dobou dávno
drželi ve vazbě.“
„No právě.“ Sandra je na nohou a Daisy, která jí sedí
u nohy, začne slabě poštěkávat. „Musíme jít na policii, Odi. A
půjdeme hned. Zavezu tě tam.“
„To ne.“ Odi vyskočí na nohy a Broon udělá totéž,
pouze s vteřinovým zpožděním. Ihned následuje svoji
přítelkyni, která zamířila ven z místnosti.
„Tak co vy na to?“ zopakuje Shiven otázku. „Vezmete
ten případ?“
Maggie se rozhlédne kolem sebe. Dívá se na lidi, kteří
jsou tady, protože cítí dobrodružství a hledají nějaký cíl nebo
smysl života – a vlastně jakýkoli. Dívá se na ty, kdo sem
přicházejí, protože díky tomu mají jednou za měsíc co dělat a
protože jim to dává falešný pocit, že mají přátele.
„Je mi líto,“ řekne nakonec. „Nemůžu vám pomoct.
Není tu nic, s čím bych mohla pracovat. Teď vás nechám,
abyste pokračovali ve schůzi.“

Maggie vyjde z budovy. Postupuje pomalu, protože

všude kolem je tma a ona si moc nevzpomíná, co má před
sebou. Když se dostane do auta a nastartuje motor, otevřou se
náhle dveře spolujezdce a vpustí dovnitř ledový, navlhlý
vzduch. Je to ta tmavooká žena s divokými černými kadeřemi,
Sirocco. Posadí se a zabouchne za sebou dveře.
Když sedí tak blízko, má v obličeji podivně urputný
výraz, který Maggie znervózňuje. Přes mizernou pleť a silný
make-up náhle prosvítá její krása, jíž si Maggie předtím v
klubovně nevšimla. Její tmavé oči jsou výrazné a jasné, lícní
kosti má vysoko posazené a spodní čelist hladkou a vláčnou.
Teď se dívá přímo na Maggie. „Mrzí mě, že jsem na vás vevnitř
tak vystartovala. Dobře vím, že se nám jenom pokoušíte
pomoct.“
Maggie uvolní ruční brzdu. „Vlastně ani ne. Zapojila
bych se do Wolfovy kauzy, jedině kdybych měla pocit, že mi
za to stojí a vynahradí mi investovaný čas. Takže se mi nemáte
za co omlouvat.“
„Lidi říkají, že pokud se Hamish někdy dostane ven,
bude to jedině díky vám. Musíte to zkusit.
Nemůže tam zůstat. Potřebuje mít lidi na svojí straně.“
Maggie se ohlédne dozadu. „Zdá se, že několik lidí na
svoji stranu už získal.“
Sirocco máchne pohrdavě rukou. „Myslíte, že někdo z
nich ví nebo se zajímá o to, jestli to Hamish udělal, nebo ne?
Sandře je úplně jedno, kolik ženských Hamish zabil, jenom
chce dostat synáčka z vězení. A ostatním je to taky úplně fuk.
Podílejí se na tom jenom proto, že díky tomu mají ty jejich
bezvýznamné, nicotné životy aspoň jakýs takýs smysl. Kdyby
se na jednom z jejich sezení Hamish skutečně objevil, nejspíš
by se s křikem rozutekli, jako kdyby uviděli strašidlo.“
Přestože je žena na vedlejším sedadle vlezlá a otravná,
něco na té situaci Maggie baví. „Pokud jsou tady podle vás
všichni ostatní jenom kvůli troše slávy, co potom motivuje
vás?“
„Už jsem vám to řekla, já Hamishe miluju. A on
miluje mě. Jsme spřízněné duše. Jsme zrození k tomu, abychom
byli spolu.“
„A to i přesto, že jste se nikdy nesetkali?“ Ta ženská
je vážně cvok. Vzhledem k tomu, že jsou v autě samy, Maggie
doufá, že neškodný cvok.
„To přece nevíte. Víte jenom to, co vám namluvila
Sandra.“
„Sirocco, to je sice všechno pěkné, ale už se
připozdívá. Mám dnes večer domluvenou ještě jednu schůzku,
kterou potřebuji stihnout. Takže pokud nemáte něco
podstatného, co byste mi nutně chtěla sdělit, budu vás muset
požádat, abyste vystoupila.“
„Svezte mě do centra Mineheadu. Můžeme si
promluvit cestou.“
 „To bohužel nepůjde. Vystupte prosím z auta.“

Sirocco se zaboří do sedadla spolujezdce, zkříží ruce

na prsou a řeč jejího těla jasně prozrazuje, že se rozhodně
nechystá vystoupit. Maggie vidí obličej té tmavé ženy po svém
boku ve zpětném zrcátku. Co to má ksakru být? pomyslí si a
nastartuje motor.
„Vlastně bydlím několik kilometrů za Mineheadem.
Kam přesně máte namířeno?“
„Do centra, a pokud si tam okamžitě nevystoupíte,
budu nucena zavolat policii.“ Bariéra byla vztyčena, takže se
rozjede a vyjede z parkoviště. Taktak se vyhne dvěma
postavám, které se ruku v ruce pohybují u krajnice. Obě mají
na zádech obrovský bágl. Maggie sundá nohu z plynu.
„Tihle dva podivíni vám akorát pěkně zasmradí auto.“
I Sirocco je viděla a teď obě postavy pozoruje ve zpětném
zrcátku.
Oba bezdomovci se přiblíží a Maggie otevře okýnko
na straně spolujezdce.
„Nechcete svézt do Mineheadu?“ nabídne jim.
„To je od vás velice las –“ Broona přeruší poklepání
na paži. Na chvíli se otočí zády, je slyšet rychlou výměnu
názorů a potom se Broon znovu skloní k autu.
„Moc vám děkujeme, ale raději se projdeme. Přeju
vám pěkný večer.“
Silnice do Mineheadu je klidná a skoro prázdná.
Nevlídné počasí udržuje většinu lidí doma.
„Vypadáte jako inteligentní žena, Sirocco,“ promluví
Maggie. „Proč trávíte čas s takovými lidmi? A proč se upínáte
k člověku, který s největší pravděpodobností stráví zbytek
života za mřížemi? Jenom mě, prosím vás, znovu nekrmte
zhůvěřilostmi o spřízněných duších. Znala jste vůbec Hamishe
předtím, než ho zavřeli?“
„Toho, koho milujeme, si přece nevybíráme, Maggie.
Byla jste někdy zamilovaná?“
 „Nemůžete milovat člověka, s nímž jste se nikdy
nesetkala a kterého ani nepotkáte, protože se z věznice
Parkhurst nikdy nedostane.“
„Hamish už ve vězení dlouho nebude. Má plán.“
„Plán? A co to bude? Prokope si tunel?“
„Celý plán mi neprozradil. Ne, že by mi nevěřil, ale na
místě, kde je, nemůže být nikdy dost opatrný. Jednu věc však
vím jistě. Součástí toho plánu jste i vy.“

16

Sunday Telegraph , 9. listopadu 2014

ŽENY MILUJÍCÍ ZRŮDY
Fiona Vermeerová si klade otázku, proč se ženy
zamilovávají do těch nejhorších možných mužů.
Každou druhou sobotu vstává Helen Raynerová o půl
páté ráno, aby ve svém domovském městečku na
severovýchodě chytila vlak. Směřuje k věznici Wandsworth,
aby zde navštívila svého manžela, za kterého je druhým rokem
provdána. Jmenuje se Stephen Rayner, ale většina z nás ho zná
spíše pod přezdívkou Škrtič ze Stevenage.
V letech 1998-2001 Rayner znásilnil a uškrtil přímo v
jejich domovech tři ženy. Všechny bydlely v oblasti Stevenage.
Žalobce tehdy při soudním přelíčení jeho zločiny popisoval
jako jedny z nejnásilnějších a nejsadističtějších vražd, s jakými
se za svou kariéru setkal. Rayner si odpykává doživotní trest,
což znamená, že je velice, velice nepravděpodobné, aby se
někdy dostal z vězení. A přesto je z něj ženatý člověk a má
manželku, která tvrdí, že ho nesmírně miluje.
Helen začala Raynerovi psát osmnáct měsíců poté, co
ho odsoudili na doživotí. On jí odepisoval. Později Helen
Raynerová o prvním dopise, který od budoucího manžela
dostala, tvrdila toto: „Něco ve mně se po přečtení změnilo.
Věděla jsem, že tohle je muž, s nímž je mi souzeno strávit
zbytek života.“
Bylo to rozhodnutí, které, jak si dokážu představit,
nemohlo být snadné vysvětlit manželovi, s nímž v té době
Helen žila dlouhých třináct let, ani jejich náctiletým synům.
Helen se ale k takovému kroku odhodlala a krátce po výměně
prvních dopisů začala Raynera ve vězení navštěvovat. S
manželem se rozvedla v roce 2003 a o tři měsíce později se
provdala za Raynera.
Jejich manželství nebylo technicky nikdy naplněno.
Věznice Wandsworth totiž nepovoluje soukromé návštěvy
manželských párů, takže Helen s Raynerem spolu nebyli nikdy
ani chvíli o samotě. Také s ohledem na tento fakt je těžké
pochopit, co přesně získala Helen na oplátku za tak
kataklyzmatickou životní změnu. Helenini synové se matce
odcizili a mnozí členové její rodiny i bývalí přátelé s ní nadále
nechtějí mít nic společného. Uzavřením manželství se Helen
odsoudila k neustálému čekání. Je navíc pravděpodobné, že se
na jejím stavu v následujících letech vůbec nic nezmění.
Helen ale není výjimečný případ. Domníváme se, že v
britských věznicích je v tuto chvíli hned několik stovek
odsouzených vrahů, kteří se oženili se ženami, s nimiž se
seznámili až po nastoupení do výkonu trestu. A ještě mnohem
vyšší čísla se budou vztahovat k dlouhodobým romantickým
vztahům mezi odsouzenými vrahy a ženami, které se do nich
zamilovaly. Ve Spojených státech amerických dosahují taková
čísla hodnot daleko vyšších.
Romantické vztahy s vězni odsouzenými na doživotí
jsou ve Spojených státech relativně časté a běžné. Tam navíc
bezprostředně hrozící poprava dodává podobným vztahům
ještě více lesku a zvláštního vzrušení. Bez ohledu na strašidelné
vražedné řádění zaujali Richard Ramirez i Ted Bundy celou
řadu obdivovatelek, které s nimi byly v kontaktu až do jejich
smrti.
Přestože by člověka lákalo generalizovat a označit tyto
ženy za nevzdělané a tedy snadno ovlivnitelné, důkazy svědčí
o něčem jiném. Odsouzení zločinci se oženili se svými
právničkami, psychiatričkami, policejními důstojnicemi i
vězeňskými dozorkyněmi. Tedy se ženami, které by – jak si
jistě říkáte – mohly a měly mít na víc.
Není těžké představit si, co může být lákavého na
takovém vztahu pro muže, který si v base odpykává doživotní
trest. Žena nebo dlouhodobá přítelkyně se stane zároveň
advokátkou v jeho případu a bude neustále podněcovat jakékoli
možnosti odvolání. Pokud má vězeň dlouhodobý vztah,
případně trvalé bydliště získané sňatkem, považuje se to za
velikou výhodu při zvažování podmínečného odpuštění zbytku
trestu. Pravidelný návštěvník mu navíc bude přinášet peníze,
jídlo i další věci. Dopisy i telefonáty představují kýžené
rozptýlení a vytržení z monotónního života ve vězení. Vězeň,
který má ženu, nota bene hezkou ženu, získává mezi ostatními
vězni automaticky vyšší status. Svou roli tu samozřejmě hraje
i erotické vzrušení z letmých doteků či sexuálního styku v
takových věznicích, které intimní styk mezi manželi podporují.
Jak ale vysvětlit, co na vztahu s doživotně
odsouzenými vrahy láká jejich ženské protějšky? Proč by se
jakákoli žena emočně i zákonně vázala k muži, s nímž si
pravděpodobně nebude moct vybudovat společnou
budoucnost? Proč by se oddala člověku, který s největší
pravděpodobností nikdy nebude usínat ani spát po jejím boku,
nebude s ní o Vánocích, nestráví s ní dovolenou a nebude jí
moct dát dítě? Uznávaná psycholožka Emma Bartonová takové
vztahy vysvětluje jako ekvivalenty ke středověkým romancím.
„Takováto romantická láska není skutečná láska,“ přibližuje
Bartonová. „Je to romantizující ideál. Dokonalý nápadník se
dvoří své dámě, obdivuje ji, oddává se jí nepodmíněnou láskou
i věrností, a na oplátku od ní vůbec nic neočekává.“
Absence jakéhokoli očekávání je v těchto případech
zjevně klíčová. Žena není nucena vařit, umývat nádobí nebo
prát špinavé oblečení muži, který sedí za mřížemi. Takový
chlap neprdí v posteli, nevrací se nad ránem domů opilý ani je
nepodvede. Nikdy s ní nebude špatně zacházet, protože mu
bachaři jednoduše nedovolí, aby se k ní dostal tak blízko.
Nebude mít sice sex, prožije ale časté sexuální vzrušení.
Mnohým ženám navíc přináší vzrušení z očekávaného daleko
víc slasti než vlastní sexuální akt. Vášnivou touhu tady nikdy
nenahradí vynucený sex z povinnosti.
Konkrétní případ Hamishe Wolfa, nedávno
odsouzeného sériového vraha, ale podle Bartonové u žen
kompenzuje ještě jinou potřebu. „Wolfe funguje jako typický
zlý hoch, tím se proslavil,“ říká Bartonová. „Davy náctiletých
dívek a mladých žen, které mu do vězení posílají milostné
dopisy i zcela explicitní fotografie, si tím kompenzují odvěkou
touhu dospívajících dívek: rebelovat tím, že si něco začnete s
nevhodným klukem. Dívky, které se do Hamishe zamilovaly,
mohou rodiče šokovat vědomím, že pokud nedojde k útěku z
vězení v Parkhurstu, jsou před Wolfem v bezpečí. Starší ženy,
které mají pro Wolfa slabost, chápou zlo v něm skryté jako jeho
vlastní zranitelnost. Wolfe je podle nich zlomený muž a jenom
ony mu dokážou pomoct.“
Nereálný narcisismus bývá také často klíčem ke
vztahu ženy s ďábelsky zlým mužem. Nezáleží jí na tom, ke
kolika jiným ženám se choval nepěkně. Ve svých pomýlených
představách si žena vysní, že ho změní a že právě k ní se takový
muž bude chovat jinak než ke všem ostatním, díky čemuž bude
výjimečná a vyvolená.
Sue Van Morkeová se ale nedomnívá, že touha po
návratu ztracených romantických ideálů může plně osvětlit
fascinaci odsouzenými vrahy. Podle jejího názoru je motivace
těchto žen často daleko temnější. Ve své knize Nejtemnější
láska tvrdí, že mnohé z těchto žen samy tíhnou k násilí, v
mezních případech jsou na něm dokonce závislé. „… mnohé
vězeňské nevěsty za sebou samy mají násilnou minulost. Tím,
že se dají dohromady s odsouzeným vrahem, se jim daří
násilnické sklony naplňovat, aniž by samy sebe nějak výrazněji
ohrožovaly.“
 Vztah s notorickým vrahem může ženě s nízkým
sebevědomím přinést zvrácené uspokojení a navýší její
společenské postavení. Muž, který vraždil, je mocný. Když se
tedy ona stane jeho ženou, přenáší se část jeho moci a síly
automaticky i na ni.
A právě tato úvaha podněcuje následující otázku: Jak
nevinné tyto ženy jsou? Hybristofil je člověk, kterého sexuálně
vzrušuje násilí páchané na druhých. Některé z žen, které se
zamilovaly do vrahů a násilníků, se ale nutně nemusí spokojit
s rolí pasivních pozorovatelek. Samy mohou mít násilné sklony
nebo násilí přímo praktikovat.
Svůj k svému, jak říká Van Morkeová. „Ukažte mi
ženu, která se zamilovala do násilníka, a já vám ukážu osobu,
jejíž násilné tendence jsou obrovské. S těmito ženami by se
mělo zacházet jen s nejvyšší obezřetností. Možná by bylo
vůbec nejlepší se jim úplně vyhnout.“
(Maggie Roseová:
složka k případu 00357/4 Hamish Wolfe)

17

Pete Weston sedí u obloukového okna, jímž

prostupuje do místnosti větší chlad, než jaký by se do ní šířil
otevřenými dveřmi mrazáku. Zatažené těžké závěsy sice
obvykle část zimy zadrží, on má ale zrovna dnes z nějakého
nevysvětlitelného důvodu chuť hledět z okna ven do noci.
Jedním okem neustále pozoruje telefon a sbírá odvahu, aby
konečně uskutečnil hovor, na nějž se chystá celý den. Nakonec
přístroj popadne a vytočí číslo.
„Maggie Roseová.“
Špatný signál. „Tak jaký to bylo?“ zeptá se Weston.
„Jaké bylo co?“
Sotva ji slyší. Přitiskne si mobil těsněji k uchu. „Vaše
první setkání s Vlčí smečkou.“
 „Takže vy mě teď sledujete?“
„Jistěže ne,“ odpoví sice, ale opak je pravdou. Fakt je,
že poslal hlídku přímo naproti parkoviště u budovy, do níž
Maggie mířila. Instrukce zněly jasně: policisté mu měli
okamžitě ohlásit, jakmile auto Maggie Roseové parkoviště
opustí. „Jen jsem si říkal, že tomu nakonec nedokážete vodolat.
No tak, řekněte, jaký to bylo?“
Maggie se krátce zasměje. „Jsou to naprostí cvoci,
jeden jako druhý. To jste ale věděl, nebo snad ne?“
„Pokoušel jsem se vás varovat.“
„Už jsem přišla do styku i s horšími. Vlastně nakonec
vyšlo na světlo několik docela zajímavých věcí. Máte
chvilku?“
„Pardon, hrozně se mi ztrácíte. Můžete to
zvopakovat?“
„Potřebovala bych se vás na něco zeptat. Co kdybych
vám zavolala, až se dostanu domů?“
„Slyším sotva každý třetí slovo. Co máte v plánu teď?
Už jste večeřela?“
Chvilka ticha. „To mě jako zvete na večeři?“
„Bydlím kousek vod Crownu, na náměstí ve Wellsu.
Zrovna se chystám jít ven a někde něco sníst. Tak co kdybyste
dojela a přidala se ke mně?“
„Vypadá to, že se spojení zázračně zlepšilo, nezdá se
vám?“
„Asi jste vyjela na nějakej kopec. Do minuty se určitě
zase ztratí, to vám garantuju. V Crownu dělaj moc dobrej rybí
koláč. A taky skvělý burgery. Takže co takhle brzká turecká
večeře se vším masem, co k tomu patří? Pokud máte chuť.“

„A co když jsem vegetariánka?“

„Určitě by vám vohřáli nějaký fazole a k tomu plácli
toast. Jenomže vy vegetariánka nejste.“
„A jak můžete vědět o mých stravovacích návycích?
A víte co, je to velice zvláštní, ale pořád vás báječně slyším.“
 „Když jsem byl u vás, zrovna jste v dřezu
rozmrazovala kuře. Cože to? Říkala jste něco? Fakt skoro
nerozumím ničemu z toho, co říkáte.“
„Budu u vás zhruba za dvacet minut, detektive.
Objednejte mi rybí koláč.“
Jde pozdě, což Weston ostatně dopředu věděl. Cestu,
kterou musela zdolat, zná za všech dopravních situací i za
každého počasí. Když vstoupí dovnitř – zářivě modré vlasy
rozcuchané větrem a tváře zrůžovělé od zimy –, hovor v
restauraci se jako na povel ztiší. Na sklenici vína, kterou jí
objednal a čeká na ni na stole, se zkondenzovaly kapičky vody.
Maggie Roseová se na ni tázavě podívá.
„Koše na recyklovanej vodpad jsou hned vedle šatny,“
oznámí jí trochu záhadně Pete Weston.
„Zdálo se mi, že byste mohla dávat přednost
Sauvignonu Blanc.“
„Když řídím, zásadně nepiji.“
„Je to jenom decka a čtvrt. Dokonce i někdo tak
drobnej jako vy si ji může dát, aniž by překročil povolenej
limit. Věřte mi, bejval jsem dopravák.“
Maggie usedne. Ani si nesundala kabát. Pozvedne
sklenku s vínem, a když ji po chvilce znovu pokládá na stůl,
Weston si všimne, že se hladina ve skle povážlivě snížila.
„Díky, to jsem potřebovala.“
„Napadlo mě, že by vám to mohlo přijít vhod. Jídlo
bude do pěti minut. Takže se pojďme nejdřív vypořádat s prací:
na co jste se mě to chtěla zeptat?“
„Setkal jste se někdy se ženou jménem Sirocco
Silverwoodová? Což téměř jistě nebude její pravé jméno.“
Weston mírně svraští čelo, jako by přemýšlel. „To si
nejsem jistej, ale každej, kdo dostal varování nebo byl přímo
vobviněnej, musí udat i svý pravý jméno, nejen to, který
používá, když si hraje s děckama na narozeninový voslavě.“
„Nejsem si jistá, že byste tu dámu rád viděl kdekoli
poblíž malých dětí. Buď má bujnou fantazii, nebo nemá daleko
k psychotičce.“
Pete upíjí pivo a Maggie mu zatím ve zkratce
převypráví podivný rozhovor, který vedla se ženou, jež se
vydávala za skutečnou lásku Hamishe Wolfa.

„To není jediná,“ podotkne Weston, když je Maggie u

konce. „Wolfe dostává víc pošty než všichni vostatní vězni v
Parkhurstu dohromady. Ještě něco?“
„Ano, možnost, že byl spatřený skutečný vrah, jak
nese do jeskyně Rill Cavern tělo jedné z dívek v době, kdy byl
Hamish Wolfe už dávno zavřený ve vazební věznici.“
Weston postaví sklenici na stůl.
„Vidím, že teď jsem konečně získala vaši plnou
pozornost.“ Maggie Roseová si ho zaujatě prohlíží a jasné
modré oči se vpíjejí do jeho tváře, aby zachytily náznak
čehokoli, co by Westonova mimika mohla prozrazovat. Weston
nic neříká, jen zapne iPad, otevře Google Earth a vyhledá
příslušnou oblast v okolí Cheddaru. Dává si načas a zjevně v
duchu něco propočítává, nakonec ale zavrtí hlavou.
„Vod jeskyně Gossam Cave, kde Odi s Broonem tehdy
kempovali, je to k jeskyni Rill Cavern, kde měli údajně vidět
někoho nýst Myrtlino tělo, dobrejch padesát metrů.“
„Takže příliš daleko?“
„Bezpochyby. Navíc byla tma a máme jen jednoho
svědka, když ten druhej spal. A já ty dva navíc znám.“
„Odi a Broona?“
Weston se znovu natáhne pro pivo. „No jo, někdy
spávaj tady na náměstí. Aby nezmrzli, voba dost nasávaj.
Nikdo jim to nemůže mít za zlý, ale zrovna spolehlivý svědky
to z nich taky nedělá.“
„Samozřejmě,“ řekne Maggie. „To máte pravdu,“
dodá ještě, když výraz v její tváři zjevně prozrazuje, že si není
jistá, jestli Westonově argumentaci tak úplně věří.
Donesou jim jídlo a číšníkův příchod jejich rozhovor
na několik minut přeruší. Pete pokývne k talířům. „Doporučuju
začít jíst, dokud je to ještě horký.“
Maggie Roseovou ale není třeba dvakrát pobízet. Na
jídlo se vrhne okamžitě. „Pročetla jsem si pár materiálů k
Wolfovu případu,“ řekne.
Weston si uvědomí narůstající tlak na hrudi. „Proč mě
to vůbec nepřekvapuje?“
„Kdy jste si byl jistý, že ho máte?“
Na stejnou otázku odpovídal Weston v minulosti
nesčetněkrát. „Když jsme tenkrát našli na Jessiině těle chlupy
a vlákna z koberce, poskytlo nám to důkazy, díky kterejm jsme
mohli pachatele později usvědčit. Hlavně ty chlupy. Psí DNA
je totiž stejně unikátní jako lidská. A někdy těsně před smrtí
přišla Jessie do kontaktu s Wolfovou dalmatinkou Daisy.“
„V té době jste ale ještě nevěděli, který pes to byl,
nebo ano?“

„Ne, Wolfa usvědčily hlavně záběry z tý čerpací

stanice. A jakmile si Ahmed, to byl ten pokladní, dal dvě a dvě
dohromady a zkontroloval nahrávky z bezpečnostních kamer,
měl to Wolfe spočtený.“
„V jeho autě se ale žádné stopy po Myrtle nenašly,
viďte?“
„Měl dost času na to ho pořádně uklidit.“ Pete dojí a
odloží vidličku. „Takže vy jste teď jeho nová právní
zástupkyně? Měli by se tím pádem z nás dvou stát zapřísáhlí
nepřátelé?“
„Jsem si jistá, že by nic takového nebylo nutné, ale ne.
Ta zábavná banda podivínů nemá v ruce vůbec nic. Pochybuji,
že o nich ještě někdy uslyším.“

18

Když se Maggie vrátí domů, dopis už tam na ni čeká.

Poprvé nejde oklikou přes agenturu, ale je adresovaný přímo jí.
Celkově působí jinak. Razítko Státní věznice Isle od Wight
vypadá odlišně než všechna ostatní na předchozích dopisech od
Hamishe Wolfa. Také papír je jiný. A liší se i písmo. Dopis byl
poslán přede dvěma dny.

Státní věznice Isle of Wight – Parkhurst

Clissold Rd
Newport

Pátek 4. prosince 2015

Drahá Maggie,
dlužím Vám omluvu. Psaní, které právě držíte v ruce,
je zároveň prvním dopisem ode mě pro Vás. Zbývající dopisy
napsala a poslala moje matka, aniž by se mi o tom byť slovem
zmínila.
Mým jménem kontaktovala i Brendu Sykesovou, a také
v tomto případě předstírala, že autorem listu jsem já sám.
Doufám, že jí to odpustíte. Je to hodná žena, snad až příliš
milující, ale takovou vlastnost jsem u matek vždy považoval
spíše za klad. Hrozně trpí tím, co považuje za akt
nespravedlnosti vůči svému synovi.
Já sám jsem Brendě Sykesové nikdy neslíbil jakékoli
informace týkající se místa, na němž by se mělo nalézat tělo její
dcery. Nemám tušení, kde Zoe je, a s ohledem na to nelze Vaší
případnou návštěvou u mě vůbec nic získat. Matka si zoufale
přeje, abyste se se mnou sešla. Je přesvědčená o tom, že by
stačila jediná návštěva věznice a krátký rozhovor se mnou,
abyste uvěřila v mou nevinu. Obávám se však, že měla o síle
mého šarmu odjakživa přehnané představy.
Přesto bych Vám ale velice rád poděkoval za jednu
věc: za záchranu mého psa. Daisy pro mě znamená všechno na
světě. Kdykoli na ni jenom pomyslím, zabolí mě u srdce,
protože vím, že je doma sama, smutná a stýská se jí po mně.
Obávám se, že kdyby se tam v té strašlivé rouře utopila, zlomilo
by mi to srdce. Matka mi říkala, že jste jednala rychle a
nesmírně statečně.
Daisy by prý bez Vašeho zásahu jistě zahynula.
A za její záchranu Vám nikdy nepřestanu být vděčný.
Přál bych si, aby se Vám dařilo co nejlépe, a přeji Vám i mnoho
úspěchů v budoucnosti, ať už se budete věnovat čemukoli. Mrzí
mě, že jsme nikdy neměli možnost setkat se osobně.
Ve vší úctě Váš,
Hamish Wolfe

19

Záchodky a umývárny ve starších typech věznic

bývají často nevalné úrovně a také věznice Parkhurst na ostrově
Wight mívá v tomto ohledu mizernější chvilky. V horších
dnech se umyvadla, pisoáry, a dokonce i mísy ucpávají,
přetékají splašky a na už tak znečištěnou a ne zrovna voňavou
podlahu z nich vytéká proud příšerně páchnoucích pomyjí.
Většina chlapů prostě zadrží dech a vykoná potřebu co
nejrychleji, což ale není snadné, protože většinu času jsou
záchodky přecpané dalšími chlapy, kteří se právě pokoušejí o
totéž.
Dnes je to ale jinak. Dnes je tady Hamish Wolfe úplně
sám. A má strach.
Nikdy neměl něco takového dopustit, neměl se nechat
zaskočit. Jeho první chyba. Nikdo z bachařů na patře se mu
cestou sem nepodíval do očí. Už to ho mělo varovat, že se něco
děje. Měl si všimnout, že se všichni ostatní ze sprchy postupně
vypařili. I na to už je teď pozdě. Chlap ve dveřích, obrovská
potetovaná hora masa, mu blokuje únik ze sprch. Navíc sem
nepřišel sám.
Wolfe za ním vidí stát dvě další postavy. Na chodbě je
ticho. Zvuk napjatého očekávání.
Sexuální násilníci zůstávají v obyčejných věznicích
zřídkakdy zdraví a celí. Ostatní se nejprve zaměří na zranitelné,
drahocenné části jejich těl, oči, uši, genitálie. Pak ale přitvrdí,
a jak postupují dál, berou si na paškál životně důležité orgány:
ledviny, střeva, mozek. Šťastnější prasečkáři, umístění mezi
běžné vězně, nepřežijí první větší útok vedený proti nim. Pokud
totiž takové štěstí nemají a zůstanou naživu, s největší
pravděpodobností budou slepí, bezzubí a do konce života
budou čůrat jenom s pomocí cévky.
Wolfe technicky vzato není sexuální delikvent. Kdyby
totiž byl, dostal by se do „gajlu“ a byl by v bezpečí na
uzavřeném oddělení. Nikdy se přece neprokázalo, jak jeho
domnělé oběti zemřely nebo co se s nimi v posledních hodinách
před smrtí dělo. Zabijte ale tři, možná dokonce čtyři ženy, a
přidělí vám nálepku sadistického, sexuálního predátora, ani
nemrknete. Tak to tady prostě chodí.
„Vážně nestojím o žádné potíže, chlapi.“ S očima
sklopenýma a rukama obrácenýma dlaněmi vzhůru udělá
Wolfe několik kroků dozadu. Pořád má malou naději, že se mu
z toho podaří vyváznout, ale pokud takové štěstí mít nebude,
má záložní plán:
Bod jedna – nech je myslet si, že s tebou nebudou mít
žádnou práci.
Snaž se vypadat menší. Tvař se zbaběle a celkově
vyzařuj dojem, že pro útočníky budeš snadná kořist. Trochu se
nahrb. Nedívej se nikomu z nich do očí. Nech je nabýt
přesvědčení, že sejmout tě pro ně bude zívačka.
„Šmejde zabijácká,“ osloví ho zabijácký šmejd, který
se k němu právě blíží umývárnou. Je hodně veliký a silný, ale
bude i dost pomalý. Bojovník, který člověka rád rozdrtí silou.
Wolfe ustoupí ještě o několik kroků dozadu. Oči má pořád
sklopené k podlaze. Přesto koutkem oka vidí jenom tři páry
blížících se nohou. Čtvrtý pár, otočený patami dovnitř, stojí ve
dveřích a hlídá chodbu.
Bod dvě – zůstaň v klidu a dýchej.
Největší nebezpečí pro nezkušeného bitkaře
představuje strach, který ho ochromí. Jakmile se člověk
dostane do prvních potíží, přemůže ho strach, po němž
okamžitě následuje panika.
Přestaneš myslet jasně, zadržíš dech. Rychle ztrácíš
energii, takže během několika chvil je z tebe mrtvý muž.
Důležité je, aby vzduch dál v pravidelném rytmu proudil do plic
a zase z nich hladce vycházel ven.
Bod tři – správně zhodnoť situaci.
To už Wolfe bleskurychle udělal. Místnost bez oken.
Jedny dveře, které blokuje hlídka. Za ním jsou otevřené
záchodové kóje. Budou se ho snažit dostat do jedné z nich, kde
nemá žádnou šanci ubránit se ranám a kopancům. Taky bachaři
tuhle variantu uvítají – budou mít menší práci s vytíráním
nacákané krve.
Wolfe se teď nachází dva dlouhé kroky od vstupu do
jednotlivých kójí. Teď už nesmí postupovat dál. Tady zůstane.
Zastaví se přímo před řadou kovových umyvadel, která by
mohla hrát v jeho prospěch. Zároveň je před ním řada
ocelových zrcadel, v nichž dobře vidí ty tři muže přicházet.
První postupuje chlap jako hora a za ním jde druhý,
podobná vazba. Zrovna si protahuje a protřepává ruce. Jako
poslední v řadě k němu přistupuje mladší a hubenější vězeň.
Wolfe nespustí zrak ze zrcadel. Když se nebude dívat
přímo na útočníky, nedá jim nic zadarmo.
Bod čtyři – nedovol, aby tě zradilo vlastní tělo.
Většina bitek je prohraná, protože protivníkovi
podvědomě signalizuješ, jaký další krok hodláš podniknout.
Uvidí v tvých očích záblesk, když se mu chystáš dát ránu,
postřehne krátké zatajení dechu i zpětný pohyb v ramenou.
Uvidí pohyb nohou ještě předtím, než se ti podaří ho kopnout.
Neustále si plně uvědomuj, co tvoje tělo přesně dělá,
ale věnuj stejnou pozornost i tomu, co naznačuje to jeho,
protože i tvůj protihráč bude takto jemně signalizovat své další
zamýšlené kroky.
Právě teď Mlátička obchází kolem Wolfa, zůstává ale
prozatím v dostatečné vzdálenosti, která neumožňuje ránu
pěstí. A to je jenom dobře, protože:
Bod pět – pěsti používej co nejméně.
Boxeři totiž nenosí vycpané rukavice jen tak pro nic za
nic. Pěsti jsou hodně zranitelná část lidského ústrojí. Obsahují
sedmadvacet drobných, křehkých kostí propojených do
komplexní struktury. Při pouličním zápasu se očekává, že se
tyto jemné kůstky při nárazu střetnou s nejtvrdšími kostmi v těle
a dokážou jim způsobit zásadní poškození. Nic takového se ale
ve většině případů nestane. Postav lebku proti pěsti a všechno,
všecičko bude mluvit v neprospěch druhé jmenované. Zlom si
při prvním úderu zápěstí a zápas je rázem u konce.
Bod šest – zůstaň na nohou.
Většina pouličních bitek končí na zemi a Mlátička se
ho pokusí dostat na podlahu, jak nejdřív to půjde. Protože
jakmile se jednou Wolfe dostane na močí nasáklou zem, může
mu o ni Mlátička tlouct opakovaně hlavou, kopat ho do
obličeje, skákat mu po rukách a dopadnout mu celou svojí
vahou na hrudní koš. Jeho kamarádi, Bitkař a Hubeňour, by se
na něm mohli vyřádit kopanci.
Můžou na to mít jenom několik málo minut, než
bachaři pocítí, že je načase zakročit, ale minuty jsou v tomto
případě víc než dlouhá doba.
Bod sedm – buď připravený.
Wolfe zaslechne letmé zadržení dechu. Prozradí mu i
to, že Mlátička trpí lehkou formou astmatu.
Do útoku zbývají vteřiny.
Mlátička se vrhne na Wolfa. Wolfe se paralelně vrhne
na Mlátičku. Mlátička musí vážit dobrých sto deset kilo, jenže
Wolfe taky není žádná muší váha, a hlavně je o dost mrštnější.
Nabral slušnou rychlost, takže v okamžiku nárazu je to
Mlátička, a ne Wolfe, kdo se zakymácí nazad.
Mlátička narazí zády do umyvadel a z útrpného zavytí
Wolfe pozná, že předtím počítal správně a jeho soupeř to
nárazem o kovový okraj dostal bolestivě do ledvin.
 Žádné pěsti. Lokty. Ostrý úder nahoru přímo
doprostřed spodní čelisti, který vyšle bolestivý nervový signál
až nahoru do mozečku. Když se takový úder provede správně,
může soupeři způsobit okamžité bezvědomí, ale Wolfova rána
neměla dostatečnou intenzitu. Mlátička je sice otřesený, přesto
ale zůstal stát vzpřímeně. Levou rukou ho proto Wolfe udeří
přímo do Adamova jablka. Teď obr pociťuje značné bolesti a
sotva může popadnout dech.
Kop do holeně. A další do slabin.
Bod sedm a půl – za žádných okolností si nesundávej
boty. Nikdy.
Bitkař a Hubeňour se k němu rychle přibližují. Wolfe
popadne Mlátičku za obě uši a prudce trhne.
Bod osm – jdi po snadných cílech.
Pouliční bitka nemá žádná striktně daná pravidla.
Wolfe smýkne Mlátičkou dopředu a vrazí ho do cesty těm
dalším dvěma. Mlátička narazí do Bitkaře a oba padnou nazad.
Hubeňour se má před Wolfem na pozoru, protože už ví, s kým
má tu čest. Navíc je mladší, lehčí a ohebnější než zbylí dva.
Jeho pěst vystřelí do vzduchu a pak znovu a ještě jednou. Wolfe
uhne, přešlapuje z nohy na nohu a zůstává tak akorát z dosahu
Hubeňourovy ruky. Minuta podobného snažení, a Hubeňour se
unaví – když se člověk pokouší někoho neustále trefit pěstí a
nedaří se mu to, vezme mu to nebývalé množství energie,
jenomže celou minutu Wolfe nemá. Mlátička i Bitkař už se
sbírají na nohy. Tady nejsme ve filmu, takže padouchové
poslušně nečekají, až na ně přijde řada. No tak pojď, když mě
nemůžeš trefit pěstí, budeš mě muset, to je ono!
Bod devět – donuť protivníka, aby se tě snažil kopnout.
Kopání se nevyplácí. Především tomu, který kope.
Když totiž vykopneš nohu do vzduchu, rychleji ztratíš
rovnováhu. Kopy jsou navíc lehce předvídatelné, takže se jim
můžeš snadno vyhnout.
Wolfe popadne Hubeňourovu nohu a zatáhne.
Hubeňour okamžitě ztratí rovnováhu a několikrát poskočí na
jedné noze v zoufalé snaze to nějak vyrovnat a nespadnout. V
takovém okamžiku není nic jednoduššího než zaútočit na
slabiny. Wolfe ho do nich mocně kopne a Hubeňour je nadobro
ze hry.
Bod deset – nikdy to neskončí, dokud to neskončí.
Mlátička se mu totiž mezitím dostal do zad, a než se
Wolfe naděje, svírá ho v klinči. Navíc se na něho žene Bitkař.
Wolfe vyskočí a mocně kopne oběma nohama za sebe, což je
druhá chyba, jíž se dnes dopustil. Oba muži se řítí k zemi.
Padají dopředu, takže při dopadu bude Wolfe ten dole.
Jakmile se navíc bitka dostane na zem, bývá skoro
pravidlem, že těžší protivník vyhrává.
Pád na zem to celé málem ukončí. Mlátička na něm
leží plnou váhou. Wolfe nemůže popadnout dech, ale Mlátička
se bude muset posunout, aby mohl zasadit další úder. Zvedne
se, čímž povolí tlak, postaví Wolfa na nohy a otočí ho k sobě
čelem, aby mu mohl zasadit ránu do obličeje. A právě to je
Mlátičkova osudová chyba.
Horolezci jsou totiž vždycky silnější, než byste podle
jejich tělesné schránky na první pohled soudili. Musí být, aby
mohli vynášet celou váhu svého těla nahoru po vertikálně
zešikmené skále. Většina jejich síly se navíc koncentruje v
těžišti. Wolfovy břišní svaly jsou daleko pevnější a silnější, než
by se mohlo na první pohled zdát.
Wolfe znovu popadne Mlátičku za uši, které navíc už
jednou dostaly dost zabrat, a zatáhne dolů.
Zároveň napne šikmé břišní svaly a vystřelí hlavou
vzhůru. Jeho záměr vyjde perfektně. Střed jeho čelní kosti těsně
pod linií vlasů plnou silou narazí přímo na hřbet Mlátičkova
nosu. Jedna z nejsilnějších kostí lidského těla právě dopadla na
dvě velice křehké kůstky. Mlátičkovy nosní kůstky prudkým
nárazem povolí a prasknou a na Wolfův obličej dopadne sprška
krve. Až teď, těsně před koncem souboje, riskne Wolfe použití
pěsti. Tvrdě udeří Mlátičku těsně nad ucho do místa, kde se
temenní kost setkává se spánkovou. Je to jedno z nejslabších
míst lebky i známý tlakový bod. Mlátička se sesune k zemi.
Wolfe se nad něho nakloní. Teď už má navrch on.
Popadne Mlátičku za ucho, druhou ruku sevře v pěst a
podívá se na Bitkaře. „Ještě krok a váš šéf bude příštích pár dnů
srát vlastní zuby.“
Bitkař to pochopí. Navíc mu na několika přežraných
holkách zas až tak moc nezáleží. Ustoupí o krok stranou a
zvedne obě ruce v poraženeckém gestu. Má dost.
Wolfe popadne Mlátičku do třetice za obě uši a tvrdě
mu praští hlavou o zem.
„Jestli se mi ještě jednou byť jenom podíváš přímo do
očí, uříznu ti ptáka a nacpu ti ho do chřtánu. Rozumíme si,
tlustoprde?“
Žádná odpověď. Další prudké třísknutí hlavou o zem.
Na kachličkách se rozlévá kaluž krve.

„Tak rozumíš mi?“

Souhlasné zavrčení. Wolfe vyskočí na nohy a přejede
pohledem od Bitkaře k Hubeňourovi.
Mladší z nich je teď na všech čtyřech a krvácí ze rtu.
„Totéž platí i pro vás dva. A ty, debile, no ty v těch dveřích.
Pochopils to taky?“
Všichni se dívají do země a souhlasně přikyvují. Pro
Wolfa to dopadlo nejlépe, jak mohlo. Ještě jednou se otočí
zpátky k Bitkařovi, jedinému z nich, který z toho vyšel celkem
bez újmy na zdraví.
„Dej mi pět minut a potom je za mnou oba přiveď.
Gavinův ret potřebuje aspoň dva stehy a docela určitě zvládnu
napravit i Terryho zlomený nos. Bude to rychlejší, než kdyby
čekali na odvoz do nemocnice. Můžu jim dát i nějaké prášky
proti bolesti.“
Bitkař krátce pokývne hlavou. „Díky, doktore.
Přivedu je.“
„A ukliďte tady ten zkurvený bordel.“ Wolfe vyjde z
umýváren a zamíří do cely. Nikdo se mu nepokusí postavit do
cesty.
Někteří lidé tvrdí, že pouliční bitku můžete vyhrát,
pokud k ní zaujmete správný postoj. Chce to schopnost potlačit
strach a přemýšlet. Někteří tvrdí, že takové bitky vyhrávají ti
nejsilnější. Ale Wolfe o tom ví své. Dobře ví, že takovéhle
rvačky muže proti muži – obzvlášť ty, které se odehrávají za
zdmi věznice – může vyhrát jenom ten, kdo má dokonalé
znalosti lidské anatomie.

20

Independent on Sunday , neděle 12. října 2008

MARNÉ LÁSKY SNAHA?

Sandy Eastová se vydala na setkání s jedním z

nejznámějších britských manželských párů.
Na první pohled působí Nigel a Carly Uptonovi jako
jakýkoli jiný čerstvý manželský pár. Ona je štíhlá a má hladké
tmavé vlasy a hezkou drobnou tvářičku. On je mohutnější,
silný, urostlý chlap, přestože v posledních letech odvykl
tělesnému cvičení. Na pohovce sedí blízko u sebe a při našem
rozhovoru se celou dobu drží za ruce. Zjevně jsou zamilovaní
a stále ve fázi, kdy je pravidelný fyzický kontakt pro oba
důležitý. Jsou ale dost vyspělí na to, aby věděli, jakou míru
vzájemné touhy je vhodné demonstrativně předvádět na
veřejnosti. Mohli by tedy být jako jakýkoli jiný pár, který našel
ve středním věku novou lásku.
Jenomže potom si uvědomíte, že si Nigel Upton
odseděl sedm let za vraždu dvou teenagerů a že se ti dva
seznámili, zamilovali a vzali v době, kdy si Nigel jako
odsouzený vrah odpykával trest za mřížemi věznice
Strangeways.
Upton byl zatčen v roce 2001 krátce po objevení těl
Sama George a Esther Fletcherové. Těla byla nalezena v jejich
autě v proslulé „uličce milenců“ jen kousek od lázeňského
městečka Buxton v hrabství Derbyshire. Ještě před dvojitou
vraždou obdržela policie celou řadu hlášení o muži, který se v
této oblasti ledabyle potloukal a sledoval „dvoření“
zamilovaných párů. Proto se vyšetřovatelé přikláněli k verzi,
podle níž měli Sam s Esther šmíráka překvapit a poznat, ale
ohlášení na policii už se nedožili.
Carly Uptonová, rozená Gleesonová, byla svobodná
jednačtyřicetiletá učitelka na základní škole a Uptonův případ
ji zaujal natolik, že mu začala psát do vězení, následně ho
navštěvovala a nakonec vedla i kampaň za jeho propuštění.
Svoje snahy realizovala zejména formou dopisů různým
novinám i členům parlamentu a drobným sponzorům. Potom se
na ni ale usmálo štěstí, neboť její aktivita zaujala Maggie
Roseovou. Tato právnička, spisovatelka a účastnice kampaně,
která se rozhodla Carly Uptonovou podpořit, vstoupila do
povědomí veřejnosti poprvé o rok dříve, když zařídila
propuštění z vězení trojnásobnému vrahovi Stevu Lamptonovi.
Roseová si povšimla tří podstatných nesrovnalostí v
Uptonově případu. První byl fakt, že místo činu, na němž obě
oběti nalezli, bylo kontaminováno nejprve náhodnými svědky
a posléze i prvními policisty, kteří se tam dostavili. Za druhé to
byla první prohlídka Uptonova domu, která byla nekompletní.
Proto bylo nutné místo později prohledat ještě jednou, což
samozřejmě umožňovalo spekulace, že v mezidobí mezi oběma
policejními návštěvami byly do Uptonova domu nastraženy
některé důkazy. A konečně tu byla třetí věc: klíčový důkaz,
který naznačoval, že Upton mohl být tu noc v době vraždy na
úplně jiném místě vzdáleném několik kilometrů, policie při
původním procesu s Uptonem záměrně pozdržela.
„Ještě pořád mi to připadá jako sen, mít Nigela doma,“
řekla nám Carly. „Jediné, co bychom si přáli, je zjistit, kdo
skutečně ty dva teenagery zabil, abychom už konečně mohli žít
v klidu.“
Podobný happy end se ale v dohledné době dá
očekávat jen stěží, neboť derbyshireská policie prozatím v
souvislosti s vraždou obou teenagerů po žádném jiném
možném pachateli nepátrá. Zdroj z blízkého okolí týmu
vyšetřovatelů nám k tomu řekl následující: „Upton je
bezpochyby vinen. Maggie Roseovou nezajímá spravedlnost.
Ta chce akorát celému světu dokázat, jak je chytrá a mazaná.
Jenom kvůli ní je teď vrah zpátky na ulici a není pochyb o tom,
že jednou bude znovu zabíjet.“
Uptonovi žijí v Macclesfieldu a jejich domov se stal
už několikrát terčem útoků různých vandalů i sprejerů, ale i
tváří v tvář takovýmto veřejným projevům zůstává Carly
Uptonová neoblomná.
Když jsem se jí zeptala, jak dlouho by Uptona
podporovala a bojovala za něj, kdyby se do celé záležitosti
nevložila Maggie Roseová, odpověděla: „Tak dlouho, jak by
bylo třeba. Nigel je můj milenec, nejlepší přítel a můj muž. A i
kdybych měla žít až do konce života jako manželka člověka
odsouzeného k pobytu ve vězení, udělala bych to.“

MAJETEK POLICEJNÍHO ODDĚLENÍ AVON A

SOMERSET.
REFERENČNÍ ČÍSLO 544/45.2
Hamish Wolfe

21

Sněhová mračna. Sbírala se na obloze celé ráno. Řítila

se sem od západu. Teď jsou přímo nad hlavou Petea Westona,
hustě nabobtnalá za jediným, ledovým účelem. Jedna vrstva
provlhlého vzduchu na druhé a uvnitř se formují pichlavé,
ledové krystalky. S každou uplynulou minutou jako by se
zdrsněná hustota nebes dostávala blíž a blíž. Brzy už se počasí
musí zlomit, jinak se svět utopí v ledové mase, která se nad ním
mocně tyčí jako neproniknutelná klenba.
 „Pete, šéf si tě žádá na slovíčko.“
Pete si dá načas, než před sebe natáhne ruku s
cigaretou. Sunday se sice pokouší přestat, ale přesto si ji od
něho vezme.
„Tušíš, co může chtít? A vůbec, naval ji zpátky.
Myslel jsem, že jsi s tím sek.“
Sunday si ještě jednou mocně potáhne a potom podá
cigáro zpátky Peteovi. „Zrovna prej se doslech, že Maggie
Roseová podala ofiko žádost vo povolení navštívit ve vězení
Hamishe Wolfa.“
„Včera večer jsem s ní mluvil,“ řekne Pete. „Ani slovo
vo tom, že by se za ním chystala na návštěvu. Vlastně říkala
spíš přesnej vopak.“ Weston si znovu potáhne z cigarety a
přemýšlí, co na tuhle novinku vlastně říká. Když se později
vrátí zpátky do budovy, do tváře ho uhodí teplý, zatuchlý
vzduch policejní stanice. Pořád ještě neví, co si o tom má
myslet.
„Takže ty ses s ní včera večer viděl?“ zeptá se ho
Sunday, který je jenom o krok pozadu.
Pete na něho počká. „A víme to jistě? Vodkad to
Latimer vůbec má?“
„Nějakej kontakt přímo v Parkhurstu. Dává mu echo
pokaždý, když jde Hamishe Wolfa někdo navštívit. Tak co,
viděl ses s ní včera?“
„Byli jsme na večeři. A potom jsme se prošli kolem
Biskupskýho paláce za svitu měsíce. Což byl její nápad.“ Pete
se podívá na stranu a uvidí Sundayho výraz plný očekávání. „A
v jedenáct vodjela domů.“
„Aspoň pusa na rozloučenou?“
„A my jsme podle tebe co, dvanáctiletý puberťačky?“
Jako by si snad troufnul políbit Maggie Roseovou.
Kdyby ho neodstrčila sama, rty by mu k její tváři nejspíš
přimrzly. Ale včera večer v tom bylo něco víc, tím si byl jistý.
Nebylo to jako tání, spíš takové změknutí. Jako když sníh ztratí
něco ze své povrchové, neprostupně křupavé krusty, jakmile na
něm ulpí sluneční paprsky a prohřejí ho.
Latimer sedí za stolem. Když Pete Weston otevře
dveře jeho kanceláře, aniž by předtím zaklepal, Latimer
vzhlédne a zamračí se. „Pete. Pojď dál. A zavři za sebou
dveře.“

Pete se omluvně usměje na Sundayho, který pořád

stojí po jeho boku, a vstoupí do šéfovy kanceláře.
Latimer se zašklebí. „Byls kouřit?“
„Mluvíte jako Annabelle.“
Latimer si povzdechne. „Odpusť si to, Pete, na
podobné legrácky teď nemám náladu. Už jsi to četl?“
Pete si odsune židli, posadí se a ze stolu zvedne
výstřižek z novin, který jeho směrem poslal Latimer. Když
uvidí titulek Marné lásky snaha? odpoví: „No jo,“ a pošle
výstřižek zpátky Latimerovi.
„Maggie Roseovou nezajímá spravedlnost.“ Latimer
zabodne prst do jedné věty v článku.
„Jenom se snaží všem dokázat, jak je kurevsky
chytrá.“
„Jsem si docela jistej, že v Independent on
Sunday nepoužili slovo ‚kurevsky‘.“
„Chci znát všechny skuliny ve Wolfově případu,“
oznámí mu Latimer.
„Neměl jste spíš na mysli nedostatky? Nebo možná
slabiny? Jestli ne dokonce boty?“
„Nepokoušej se mě přechytračit, Pete, tady se
pohybuješ na hodně tenkém ledě.“
„Ale s Wolfovým případem žádný problémy nejsou.
Je solidní, vystavěnej dobře a na pevných základech.“
„Tak proč se do něho chce pustit Maggie Roseová?“
„Kdo říká, že chce?“
„Chystá se za ním do vězení. Proč by to asi jinak
dělala? Trávila čas s jeho matkou i s tou bandou pošahanců, co
si říkají Vlčí smečka nebo jak. Proč by to všechno dělala, kdyby
ho nechtěla přijmout za svého klienta?“
„Maggie mi několikrát zdůraznila, že s Wolfem
nechce mít nic společnýho. Včera jsme spolu strávili večer a
neřekla nic, co by naznačovalo, že změnila názor.“
Latimerův výraz v obličeji se okamžitě změní. Teď
vypadá spíš jako liška, která právě ucítila myš. „Ty ses s ní
viděl včera večer?“
„Přesně tak. Už je to všechno?“ Weston odtlačí židli a
vstane. Pohled mu padne na hromádku knih na Latimerově
stole. Jsou čtyři a všechny napsala Maggie Roseová. Latimer
ho pozorně sleduje.

„Četl jsi je, Pete?“

„Ne. Moji potřebu zabejvat se násilnejma zločinama
hravě ukojí každodenní práce tady.“
„Maggie Roseová napsala sedm knih.“ Latimer se
nakloní a zvedne knížku, která leží na hromádce úplně nahoře.
Zvědavě se na ni zadívá. „Ve dvou případech se jí podařilo při
odvolání zvrátit rozsudek ‚vinen‘. Tři další čekají na
projednání. Pokud vyhraje i ty, bude to pět úspěšných případů
ze sedmi.“
„Matika mi jde celkem vobstojně, díky.“
„A po pěti vyhraných případech ze sedmi bude
Maggie Roseová zasraně neporazitelná.“
„Bez urážky, ale co to má společnýho s námi?“
„Takže teď zpátky k tomu, na co jsem se tě ptal na
začátku. Jaké slabiny má Wolfův případ?
Jestli mám tvoji práci hájit proti takovým jako Maggie
Roseová, musím vědět, proti čemu stojím a s čím můžu počítat.
A jestli mám krýt tvoje průsery, musím předně vědět, jaké to
jsou.“
Kdyby teď Latimerovi jednu natáhl, přijde jenom o
práci, nebo bude čelit i obvinění z útoku? To první by za to
rozhodně stálo. A to druhé…?
„Žádný průsery,“ odpoví namísto toho Pete. „Žádný
nedostatky, nesrovnalosti, slabiny ani boty.
Wolfe to udělal. Máme fyzický důkazy,
technologickou stopu i prohlášení svědků. Vo motivu a
příležitosti nemluvě.“
I Latimer se teď postaví. „No právě. Existuje jediný
způsob, jak by mohly být fyzické důkazy neplatné. To když
jsou nastrčené.“
„Co jste to řek?“
„Ale no tak. Nebyl bys první ani poslední. Účel světí
prostředky. Všichni už jsme slyšeli o policajtech, kteří
zfalšovali nebo podstrčili důkazy, aby usvědčili člověka, o
jehož vině byli skálopevně přesvědčení.“
Možná by nakonec ani krátký pobyt ve vězení
nemusel být tak špatný. Uchovával by si totiž vzpomínku, která
by ho blažila a utěšovala: v té vzpomínce by Latimerovi
prýštila krev z rozbitého nosu, zády by dopadal na přepažení
místnosti a potom se bezvládně sesouval k zemi.
„Myslím, že jestli má tendle rozhovor pokračovat, asi
bych měl chtít právníka.“
Latimerovy oči se okamžitě zúží. „Ty něco skrýváš,
Westone?“
„Kristapána, používejte mozek, Latimere. Teda pokud
vám ho moje žena už nevyšukala z hlavy.“
„Držte –“

„Ty psí chlupy i vlákna z koberce jsme na těle Jessie

Toutový našli ještě předtím , než se z Hamishe Wolfa stal
podezřelej číslo jedna. Do tý doby, než jsme ho uviděli na
záběrech z bezpečnostních kamer vo několik tejdnů pozdějc, se
vo něm jako vo možným podezřelým vůbec nikdo ani slovem
nezmínil.“
„Na těch záběrech jste viděli jeho auto. Ne jeho.“
„A přibližně v který fázi vyšetřování jsem se mu měl
vloupat do baráku, uhodnout heslo k jeho počítači a napsat
jménem Harryho Wilsona vzkaz na facebook Jessie Toutový?“
 Latimer varovně zvedá obě ruce. „Ovládej se, Pete.
Půlka oddělení je sem připravená vtrhnout a zabránit ti, aby sis
na mě tady otvíral hubu.“
Pete se otočí a uvidí, jak se několik hlav jeho kolegů
okamžitě skloní. „Věřte mi, vtrhnout rozhodně není to správný
slovo.“
Latimer rychle a hlasitě vydechne. „Možná ne. Ale
ponechme osobní animozity na chvíli stranou. Tohle je totiž
cesta, kterou by se jistě vydala Maggie Roseová, pokud by
Wolfův případ vzala. Důkazy jsou výmluvné. Jediné, co jí
zbývá, je zdiskreditovat je. To jinými slovy znamená tvrdit, že
je někdo narafičil. A že se to ten někdo rozhodl hodit na
Wolfa.“
„Wolfe neměl nepřátele. Aspoň jsme na žádný
nenarazili.“
„Z toho, co o Maggie Roseové vím, ona alespoň
jednoho jistě najde. A oba víme, že v tuto chvíli už na Wolfově
případu pracuje. Volá různým lidem a pokládá spousty
všetečných otázek. A teď ještě žádost o oficiální návštěvu ve
věznici.“
„Takhle to ale dělá vždycky. Říkala mi to včera večer,
když jsme se procházeli kolem Biskupskýho paláce pod
voblohou plnou hvězd. Když ji nějakej případ zaujme, nedá jí
to a musí se dozvědět víc. Má doma haldu rukopisů, ze kterejch
napsala sotva třetinu a potom už v nich dál nepokračovala. A
jsem si jistej, že ten, kterej teď začala psát vo Wolfovi – pokud
s ním teda vůbec začala – dopadne úplně stejně.“
„Já jenom potřebuju vědět, jestli je na tom případu
něco, cokoli, co by se nemělo dostat na světlo a být podrobené
detailnímu zkoumání.“
„Nic takovýho. Navíc vraždění ustalo, nevzpomínáte
si? Vod tý doby, co je Wolfe bezpečně za mřížemi, nebyla
zabitá žádná další mladá žena za vokolností, který by aspoň
vzdáleně připomínaly ty čtyři vraždy.“
„To nestačí. Povinností Maggie Roseové není najít
skutečného vraha. Bohatě jí postačí, když se jí podaří
zpochybnit důkazy a vyšetřování vedoucí k jeho odsouzení do
té míry, že dosáhne úspěšného odvolání a zvrácení rozsudku.
Jestli dostane Wolfa ven, zničí tě to.“
Latimer má pravdu. Je to sice zmetek, ale v tomhle má
pravdu.

„Nenapadlo tě, že osobní zájem, který Maggie

Roseová najednou projevuje, může být pouhý kalkul a způsob,
jak se dostat blíž k vyšetřování?“
„Jo, to mě napadlo.“
„A?“
Ozve se zaklepání na dveře.
„Vomlouvám se, pane, seržante.“ Lizin hlas. „Říkala
jsem si, že byste to měli vědět. V domě Maggie Roseový byla
minulou noc nahlášená výtržnost.“
Pete sleduje, jak se Latimer na chvíli zarazí, ale potom
na Liz kývne, aby pokračovala.
„Ona sama to ale nehlásila,“ mluví Liz dál. „Podle
všeho její sousedka viděla, jak se někdo potuluje po zahradě
kolem domu, a zavolala nás. Měšťáci tam zajeli, trochu to tam
vobhlídli, promluvili si se slečnou Roseovou a zase vodjeli.“
„Co o tom soudíš?“ obrátí se Latimer na Petea.
Ten se ještě pořád neotočil, aby se na Liz podíval.
„Myslím, že bych tam měl radši zajet a zjistit, co se stalo,“
odpoví.
Potom oba počkají, až se za Liz zase zavřou dveře.
„Je to všechno?“
Latimer roztěkaně přikývne. Pete se otočí k odchodu.
„Pete.“ Latimer ho zavolá zpátky ve chvíli, kdy
Weston už už vychází na chodbu. „Je tu ještě něco, o čem jsem
se chtěl zmínit. Nezvažoval jsi už, že bys složil inspektorské
zkoušky?“
„Nejsem si jistej, jestli bych na to našel čas.“
„Pokud bys byl úspěšný, rád doporučím tvoje
povýšení. A dokud Wolfe zůstane tam, kde je, nevidím jedinou
překážku, která by tomu mohla stát v cestě.“
A povýšení na detektiva inspektora by téměř jistě a
neodvratně znamenalo také přeložení z policejní stanice v
Portisheadu. Nemusel by se dennodenně potkávat s Latimerem.
Nejspíš by stálo za to nad tím aspoň popřemýšlet.
Zároveň to lze chápat jako skryté varování. Pokud by
se na případu, který ho udělal, cokoli pokazilo, už nikdy by na
povýšení dosáhnout nemusel.

22

PSYCHOLOGICKÝ POSUDEK HAMISHE WOLFA

YPRACOVALA SONIA OKONJOVÁ
Svůj rozhovor s Hamishem Wolfem jsem nahrávala,
jako to dělám běžně. Následně jsem nechala pásku přepsat.
Čtenář má proto jistotu, že se v místech, kde cituji kousky naší
konverzace s Hamishem Wolfem, jedná o autentickou reflexi
rozhovoru, jenž se mezi námi odehrál.
Úvod
O případu Hamishe Wolfa jsem byla zběžně zpravena
v březnu 2014. Do okamžiku, než se náš rozhovor uskutečnil,
uběhlo dalších pět týdnů. Až do chvíle, kdy jsem se s
Hamishem Wolfem setkala, jsem měla možnost prostudovat si
formální obvinění, svědecké výpovědi, přepisy rozhovorů i
výslechu, vyjádření obžalovaného, jeho školské, univerzitní i
lékařské zprávy a také shrnutí dokumentace k případu i
vyšetřování, které pro mě připravil detektiv konstábl Weston.
Prošla jsem si i dokumentaci o obětech, místa činu
jsem viděla na fotografiích. Na rozhovor s podezřelým jsem
byla zevrubně připravená.
Předběžná zpráva
Když mě uvedli do místnosti, v níž se měl náš
rozhovor odehrávat a kde již Hamish Wolfe čekal, sám,
představila jsem se a vysvětlila mu, že jsem byla pověřená
Královským soudním dvorem k vykonání rozhovoru.
Účelem bylo, jak jsem mu dále vysvětlila, umožnit mi
zjistit co nejvíc o stavu jeho duševního zdraví, a to jak v
současnosti, tak v době domnělých útoků. Následně mám za
úkol vypracovat jeho psychologický profil pro Královský soud.
Zejména se budu soustřeďovat na to, jestli dle mého mínění je
nebo není schopen absolvovat soudní proces.
Dále jsem mluvila o tom, že budu po celou dobu
našeho rozhovoru používat to oslovení, které mu bude
nejpříjemnější: můžu mu říkat křestním jménem, tedy Hamishi,
formálněji pane Wolfe, případně i doktore Wolfe.
Otázala jsem se ho, který způsob oslovování by
preferoval. Neodpověděl. Svoji otázku jsem tedy zopakovala.
Ani potom žádná odpověď.
Rozhodla jsem se zvolit nejbezpečnější variantu a
oznámila mu, že ho budu nadále oslovovat pane Wolfe. Zeptala
jsem se, zda rozumí podstatě a účelu našeho rozhovoru. Pan
Wolfe na mou otázku neodpověděl a nic neřekl, ani když jsem
otázku zopakovala. (V tu chvíli jsem nabyla dojmu, že tento
rozhovor bude patřit mezi ty obtížnější.)
Rozhovor
I přes prvotní obtíže jsem se držela běžného postupu.
Zeptala jsem se pana Wolfa, jak se cítí, jak se vyrovnává s
pobytem ve vazební věznici a jestli má z nadcházejícího
trestního řízení obavy. Ptala jsem se ho, jestli se mu stýská po
rodině, přátelích a snoubence. Pan Wolfe nijak nedával najevo,
že by mé otázky vnímal.
Dále jsem si zkusila udělat obrázek o jeho životě. Ptala
jsem se ho na dětství, vztah s rodiči a sourozenci, zajímala jsem
se i o rodinné mazlíčky. Pokračovala jsem v rozhovoru přesně
podle určených pravidel, jak ostatně ukáže přepis rozhovoru
přiložený k této zprávě, ale pan Wolfe na žádnou z mých otázek
nijak nereagoval.
Chování Hamishe Wolfa
 Několik prvních minut našeho rozhovoru hleděl pan
Wolfe dolů na arch černého papíru formátu A4, který byl
položený na stole mezi námi. (Víc o něm později.) Když jsem
mu začala pokládat přímé otázky, mlčky papír zvedl a začal ho
skládat. Samozřejmě jsem se ho zeptala i na to, co dělá. Nijak
nereagoval.
Vysvětlila jsem mu, že je v jeho nejlepším zájmu se
mnou spolupracovat, protože aby mu soud mohl garantovat
spravedlivý proces, potřebuje získat odborný názor o jeho
způsobilosti a psychickém zdraví.
Kdybych mlčela, mělo by to stejný efekt. Začínalo být
zřejmé, že tento rozhovor bude naprostou ztrátou času pro nás
oba.
Na tomto místě považuji za vhodné vložit do zprávy
část přepsané nahrávky rozhovoru, protože lépe než jakékoli
mé shrnutí ozřejmí, jak přesně interakce mezi námi dvěma
probíhala.
Přepis rozhovoru začíná následovně…
DOKTORKA OKONJOVÁ: Pane Wolfe, pokud se
mnou odmítáte komunikovat, nevidím důvod, proč v tomto
rozhovoru pokračovat. Proto vás prosím, abyste vznesl
námitku, jestliže nesouhlasíte s tím, že náš rozhovor tímto
ukončíme.
HAMISH WOLFE: (Žádná reakce.)
DOKTORKA OKONJOVÁ: Z toho, že jste nijak
nereagoval, vyvozuji, že se mnou souhlasíte a můžeme náš
rozhovor ukončit. Děkuji, že jste mi věnoval svůj čas, pane
Wolfe.
HAMISH WOLFE: To jsem vyrobil pro vás.
(Když Hamish Wolfe promluvil, už jsem stála u dveří.
Otočila jsem se. Hamish Wolfe ke mně natahoval ruku, v níž
držel černý papír, s nímž si celou dobu hrál.)
HAMISH WOLFE: Řekl bych odhadem devadesát
kilo. Index tělesné hmotnosti někde kolem dvaceti devíti –
nemám pravdu?
DOKTORKA OKONJOVÁ: Co prosím?
HAMISH WOLFE: Proč by Královská soudní
komora poslala na rozhovor s mužem, který podle ní unášel a
vraždil obézní ženy, někoho, jako jste vy? Měl se mi okamžitě
postavit a následkem toho jsem se vám měl ke všemu přiznat?
DOKTORKA OKONJOVÁ: Osobní útoky proti mé
osobě nebudou mít v konečném důsledku žádný dopad, to vám
slibuji. Mrzí mě, že jste se mnou nebyl schopný mluvit,
důvodně se totiž domnívám, že vám to mohlo v mnohém
pomoct. Hodně štěstí při procesu.
HAMISH WOLFE: Všeobecná představa, že mě
vzrušují hlavně ženy při těle, už mě neskutečně nudí. Přísahám,
že na ní není ani zbla pravdy.
DOKTORKA OKONJOVÁ: Tím lépe pro vás.
Sbohem.

HAMISH WOLFE: Zhubněte dvacet kilo, Sonjo.

Lépe než kdokoli jiný si přece uvědomujete možná rizika, jako
cukrovka, mozková mrtvice nebo rakovina. A to se teprve
dostáváme k tomu, jak lidé, kteří nevědí, co by snědli dřív,
nadměrně zatěžují systém státní zdravotní péče. Zkuste jít
trochu příkladem.
DOKTORKA OKONJOVÁ: Mám jít příkladem? Asi
tak, jako jste šel vy?
HAMISH WOLFE: Zapomněla jste si tady dárek.
(Papírová věc, již mi Hamish Wolfe před chvílí
podával, ležela v jeho natažené dlani a já ji konečně viděla
jasně. Bylo to zvíře chované obvykle na farmě. Hamish Wolfe
z papíru poskládal prase.)
Závěr
Toto je pečlivě vybraný a vhodně zvolený vzorek
mého jediného setkání s Hamishem Wolfem.
Specifické okolnosti vedeného rozhovoru mě nutí k
něčemu, co obvykle nedělám, tedy ke spekulaci. Nikdy jsem k
podobným soudům netíhla. Vycházím vždy výhradně z
dostupných faktů a přináším podložené závěry, ne smyšlené
názory. Za svou praxi jsem posuzovala celou řadu zločinců,
kteří měli na kontě nejrůznější činy.
Troufám si tvrdit, že jsem se za tu dobu setkala s lidmi,
kteří absolutně postrádali jakékoli morální principy.
Přesto jsem ale ještě nikdy neviděla člověka, který by
byl takto kompletně oproštěný od jakékoli lidské empatie a
soucitu, jako právě Hamish Wolfe. Nerada užívám termín
„zlo“, ale když jsem se podívala Hamishi Wolfovi do očí, cítila
jsem, že právě cokoli lidského v nich zásadně chybí.
Kolegům, kteří tento případ přebírají, skutečně
nezávidím.
VLASTNICTVÍ POLICEJNÍHO ODDĚLENÍ AVON
A SOMERSET.
REFERENČNÍ ČÍSLO 544/45.2
Hamish Wolfe

23

V době, kdy Pete Weston zastavoval auto před domem

Maggie Roseové, se zdálo, že se svět pomalu dáví
nabobtnalými sněhovými mraky. Vršek farní střechy vypadá
zamženě. Všechny komíny i antény jako by beze stopy
zmizely. Nebesa mají barvu dlouho nepraného povlečení.
Od jeho schůzky s Latimerem uplynuly dvě hodiny.
Wolfe sem nechtěl dorazit nepřipravený, a tak si vyhledal
záznam hlášení v systému.
Paní Hubbleová z adresy 78 High Street, která bydlí
přes ulici přímo naproti Maggiinu domu, si všimla, že se po
zahradě pohybuje nějaká tmavě oděná postava. Časem si
nebyla úplně jistá, ale prý mohlo být nějak před jedenáctou,
snad tři čtvrtě. Čili zhruba v té době, kdy Pete Wolfe
doprovodil Maggie Roseovou k autu zaparkovanému na
Market Square ve Wellsu a popřál jí, ať dobře dojede.
Tou dobou, kdy si Pete Weston dával poslední
cigaretu (uvnitř restaurace bylo kouření zakázáno), obešla
temná postava kolem celého domu a paní Hubbleová došla k
závěru, že to nejspíš bude sama Maggie. Příjezd jejího auta
zhruba o dvacet minut později ji sice přesvědčil o opaku, ale
prozatím ještě nic nepodnikala.
To až ve dvě hodiny ráno, když se v Maggiině domě
zničehonic rozsvítila všechna světla, což paní Hubbleovou,
která má velice lehké spaní, okamžitě probudilo. Okna její
ložnice navíc vedou k cestě, takže je odtamtud přímý výhled na
dům Maggie Roseové. Teprve tehdy ji napadlo zavolat policii.
Nahlásila, že viděla někoho v tmavém oblečení, jak se krade
pryč ulicí.
Konstábl z hlídky, která dorazila k Maggiinu domu, s
ní na zápraží mluvil. Ujistila ho, že ji ze spánku nic nezvyklého
nevyrušilo a všechny dveře jsou zamčené a zámky neporušené.
Jeho nabídku jít dovnitř a porozhlédnout se po domě sice
odmítla, slíbila ale, že než se vrátí zpátky do postele, sama ještě
jednou celý dům obhlédne a všechno zkontroluje. Nato jí
policista popřál dobrou noc, zběžně se podíval po zahradě a
zase odjel.
Pete projde vstupní branou a dostane se na
příjezdovou cestu. Zadní část zahrady je neustále pokrytá
ledem. Roste tam spousta vysokých, hustých křovin, vidět jsou
kusy živého plotu i pahýly uschlých tisů červených. Jinými
slovy celá řada míst, kde se dá dobře ukrýt. Dokonce i za světla.
Maggie Roseová se objeví jenom několik vteřin poté,
co Pete Weston zabuší na zadní dveře domu. Úzké modré
džíny, vlněné pantofle a přehnaně veliký pletený svetr,
tentokrát bílý s černými sněhovými vločkami. Bez make-upu.
Vlasy má vyčesané do vysokého ohonu a oči modřejší, než mu
kdy předtím připadalo. Zdají se trochu vlhké a na okrajích
narůžovělé.
 „Říkala jsem si, kdy se tady ukážete,“ řekne mu, když
ho pouští dál.

Jakmile vejde do kuchyně, sundá si Pete kabát a

pověsí ho přes opěradlo židle, kterou má nejblíže. „Trávíte se
mnou čas jenom proto, abyste ze mě vytáhla co nejvíc vo
Wolfovým případu?“ zeptá se bez váhání.
Maggie v podstatě padne do svého oblíbeného křesla.
„Říkáte to tak, jako bychom spolu chodili.
Byli jsme na večeři. A svoje jídlo jsem si zaplatila.“
„Nedala jste jinak.“
„My dva spolu nechodíme.“
„Co se tady večer a v noci stalo?“
„O co se strachujete víc – o mě, nebo o svoji kariéru?“
Weston se nakloní přes stůl. Zatím není připravený si
sednout. Nechce působit zbytečně uvolněně. „Vo vás. Moje
kariéra se vo sebe totiž umí postarat sama.“
Maggie zamrká. „A já snad ne?“
„Tak co se tady stalo? To si musím udělat kafe sám,
když si chci nějaký dát? Tam venku je fakt kurevská zima.“
Maggie po něm sice šlehne pohledem, přesto ale
vstane, přejde ke konvici a nabere do ní vodu.
„Moje sousedka, nesmírně zdatná, pokud jde o
zbytečné volání policii ve zcela nevhodnou dobu, měla zlý sen,
uviděla, že se v mém domě svítí, a dřív, než se stačila pořádně
probudit, už vytáčela číslo na policejní stanici. Umím si
představit, jak hloupě si teď asi připadá. Nebo možná ne. Lidé
bývají v ospravedlňování sebe sama až překvapivě dobří.“
„Takže jste byla vzhůru ve dvě hodiny v noci?“
„Často bývám. Nespím moc dobře.“
Celou místnost zaplní vůně čerstvě pražené kávy.
„Nezahlídla jste něco, co by vybočovalo z normálu?“
„Nic takového.“
„Vůbec nic podezřelýho? Nechybělo třeba něco?“
„Vůbec nic.“
 „A nic ani nepřibylo?“
Maggiiny modré oči se zúží. „Jako třeba co?“

Weston se otočí k poličce s knihami nad křeslem, na

níž jsou postavené hlavně knížky o vaření a zahradničení. „Jako
třeba růže origami?“ Při těch slovech ukáže na malou
papírovou růži, které si všiml, jakmile vstoupil do kuchyně.
„Věc, která nahlas křičí: mám co do činění s Wolfem.“
Maggie se k němu otočí zády. Zjevně si neuvědomuje,
že Pete může její odraz jasně vidět v okně. „Začínáte si
vymýšlet.“
„Viděl jsem ho podobné věci vyrábět. Dokonce i mně
jednu takovou věcičku udělal. Říkal, že je to maceška.“
„Třeba jsem ji dělala sama.“
„No tak fajn.“ Hned vedle jejího křesla je položený
blok. „Můžu?“ Weston nečeká na svolení a vytrhne stránku.
Maggie se k němu při tom zvuku otočí. Pete před sebe natáhne
ruku s listem papíru. „Poskládejte mi macešku.“
Maggie Roseová se ani nepohne.
„Tak snad narcis? Tulipán? Nebo něco
jednoduššího?“
Znovu se k němu otočí zády. Když zvedá oba hrnky s
kávou, třesou se jí ruce. Pete sice neřekne nic, ale vezme do
ruky tužku a s její pomocí k sobě posune papírovou růži blíž,
aby si ji mohl pořádně prohlédnout. Světlounce růžová.
Dokonale poskládaná. Trochu zmačkaná, snad že se choulila v
něčí kapse. Na jednom z okvětních lístků je smítko, možná
malá skvrnka.
Růže. Pro Maggie Roseovou. Jak výmluvné.
„Tu růži jsem dnes ráno objevila tady v kuchyni,“
řekne Maggie. „Už jsem od něj jednu dostala, poslal mi ji po
své matce. Takže když jsem ji uviděla, samozřejmě mě jako
první napadl on.“
Weston čeká, co bude dál.
„Když jsem se vrátila z města, ještě jsem v noci
pracovala. Měla jsem pocit, že slyším někoho vstupovat do
domu. Nezamkla jsem zadní dveře, mimochodem.“
„Maggie, jestli se teď začnete bratříčkovat s –“
„Já vím, já vím. Prohledala jsem celý dům, pěkně mě
to totiž vyděsilo, přiznávám, ale nikdo tady nebyl. Zamkla jsem
dveře a šla si lehnout. Mohlo být něco po půlnoci, ale určitě to
bylo ještě před jednou.“
„Lady Čmuchalka z domu vodnaproti zavolala na
stanici kolem druhý,“ řekne Pete. „Tvrdila, že viděla někoho
vodcházet z vaší zahrady.“
„Což klidně může být pravda. Něco mě tou dobou
probudilo a všimla jsem si, že svítí bezpečnostní světla. Tomu
policistovi, který mi zabušil na dveře, jsem řekla, že jsem v
pořádku, ale hned ráno jsem si něčeho všimla.“

„Tý růže tady?“

Maggie se letmo podívá na růži, ale potom se vrátí
pohledem zpátky k Westonovi. „Ne. Všimla jsem si, že židle v
kuchyni nejsou zasunuté až pod stůl. Vždycky jsou, zasouvám
je pokaždé, než odsud odejdu. A stejně uspořádané byly i včera
večer, než jsem šla spát. Dnes ráno ale stály jinak, někdo s nimi
musel hýbat. A zadní dveře byly odemčené.“
Pete se podívá na dveře a potom zpátky na stůl, jako
by v duchu vyměřoval vzdálenost. „A tu růži jste našla kde
přesně?“
Maggie se skloní a naznačí, aby udělal totéž. Podívají
se na sebe pod stolem, každý na jedné straně. „Bude to vypadat
trochu divně,“ varuje ho a potom se vsune do úzkého prostoru
mezi deskou stolu a sedáky židlí. Když jsou totiž přiražené k
sobě pod stolem, vytvářejí židle jednolitou plochu. Maggie si
na ně lehne, skrčí se do fetální polohy a podívá se na Petea.
„Řek bych, že jsem se měl nejdřív votočit a napočítat
do deseti,“ zavtipkuje Weston.
„Tady se schovával. Tady byl, když jsem prohledávala
dům. Mohla jsem nakouknout i pod stůl.
 Ale nenapadlo mě to, takže sem jsem se nepodívala.
Vešel dovnitř v době, kdy jsem ještě pracovala, a schoval se
tady. A někdy později, pravděpodobně kolem druhé hodiny
ráno, když paní Hubbleová viděla někoho odcházet, se zase
vykradl z domu.“
Maggie se trochu posune, položí nohy na zem a zase
se postaví. Po tom pohybu má tváře ještě růžovější než obvykle.
„Růži jsem našla na podlaze, ležela pod jednou ze židlí,“ dodá.
Pete Weston naštvaně povzdechne. „A proč mi to
všechno říkáte až teď?“
„Je to jenom papírová růže, Pete, a já potřebuji, aby
mě policisté brali vážně. Už tak je často těžké některé z vás
přesvědčit ke spolupráci, a co teprve po nějaké za vlasy
přitažené spiklenecké teorii. Jsem si jistá, že zrovna vy byste
mě při první příležitosti rád odepsal a prohlásil za blázna.“
Tak na tom něco bude. „Máte mikrotenovej sáček do
mrazáku?“
Maggie mu ho přinese a Pete si ho natáhne na ruku.
Potom růži zvedne a schová ji dovnitř, aniž by se jí dotkl. Když
má zabalenou růži bezpečně uloženou v kapse, zeptá se jí:
„Určitě mi říkáte všechno, Maggie?“

24

E-mail
Od: Denise Princeová, poradenská psychiatrička
Komu: Ředitel sdružení veřejné obžaloby, FAO
Stephen Bachelor
Kopie: Detektiv konstábl Peter Weston, avonský a
somersetský policejní okrsek
Velice lituji, ale po svém nedávném setkání s
Hamishem Wolfem ve wandsworthské věznici, kde je
momentálně držený ve vazbě, nejsem schopná pokračovat ve
vypracování jeho posudku.
 Nevypracovala jsem ani žádnou zprávu. Slovní
výměna, která mezi námi proběhla, bohužel neumožnila vznik
jakékoli formální nahrávky.
Pokud bych mohla doporučit, jakýkoli další pokus o
vypracování psychiatrického posudku na Hamishe Wolfa by
měl provádět výhradně muž.
VLASTNICTVÍ POLICEJNÍHO ODDĚLENÍ AVON
A SOMERSET.
REFERENČNÍ ČÍSLO 544/45.2
Hamish Wolfe

25

Silnici A39 blokuje bílá dodávka. Na zledovatělé

vozovce dostala smyk a převrátila se na střechu, takže Pete
musí jet po okresce kolem Avalonských močálů. Od chvíle,
kdy opustil dům Maggie Roseové, den neustále temněl. Mračna
klesala stále níž a vnucovala přírodě falešnou představu, že se
dnes bude stmívat dřív než jindy. Když se Pete blíží k trsům
rákosí, v nichž se ukládají k spánku statisíce špačků, na obzoru
se před ním objeví hustý temný mrak. Temně šedý odstín je
daleko tmavší než u ostatních sněžných oblaků a celý se sune
po nebi jako mohutná prašná bouře. Ve své hrůzné kráse to
připomíná scénu z Hitchcockových filmů. K tomu všemu ještě
navrch tlumené ševelení všudypřítomných špačků.
„Myslíš si, že ti řekla úplně všechno?“ Latimerův hlas
proudící ze sluchátka ho na okamžik vyděsí. Pete Weston totiž
na chvíli úplně vytěsnil, že vytočil číslo svého šéfa.
„Těžko říct s jistotou. Neskákala dvakrát radostí, že se
povohlížím kolem. Řek bych, že s ní v tom domě žije ještě
někdo a vona to z nějakýho záhadnýho důvodu nechce přiznat.“
Temný mrak se přiblížil k Westonovi, jako by se mu
teď vznášel přímo nad hlavou. Pete napůl očekává, že se nebe
rozestoupí a vypustí ze svých útrob obrovská hejna ptactva.
 Latimer mluví dál: „A jak to bylo s tím člověkem, co
se jí měl včera v noci potloukat kolem baráku?“
„No, to je další věc. Roseová přiznala, že to není
poprvý, kdy se na jejím pozemku v noci někdo pohyboval. Před
několika dny sama zahlídla někoho, jak se potlouká kolem.
Pravděpodobně se mu tehdy nepodařilo dostat dovnitř.“
„Faktem je, že se pracovně setkává s dost
nevyzpytatelnými typy. A když si někdo hraje s ohněm…“
„Požádal jsem kluky z výjezdovky, aby se u ní
zastavili, ale nevoprávněný vniknutí, při kterým se vůbec nic
neztratilo, nebude zrovna prioritní případ. Maggie mi
svatosvatě slíbila, že si dneska vymění všechny zámky a
celkově bude víc dbát na bezpečnost, zamykat se a tak.“
„Takže má v úmyslu se s ním sejít? Jak to vidíš? Tím
myslím v dohledné době, Westone.“
„Jo, má to v plánu. Myslí si totiž, že když za ním aspoň
jednou zajde a nepřijde na nic, co by mohlo celou tu mašinérii
znovu rozhýbat, udělala, co bylo v jejích silách, a tendle
kolotoč jednou provždycky skončí. Tím totiž udělá všechno pro
to, aby se zavděčila tomu Wolfovic malýmu fanklubu, takže
pak by ji měli konečně nechat na pokoji.“
„Jenomže oni po ní nechtějí jenom to, aby se s ním
sešla,“ namítne Latimer, „chtějí, aby ho dostala ven z basy.“
Zákruty skončily a silnice je rovnější a přehlednější,
takže Weston může konečně trochu šlápnout na plyn. „Jak ale
sama říkala, Wolfe vosobně ji nežádal, aby jeho případ vzala.
Dostala vod něho jeden dopis a jediný, co v něm Wolfe psal,
bylo upřímný poděkování za to, že mu zachránila psa.“
„Zopakuj mi to ještě jednou!“
„To je dlouhej příběh. Poslyšte, začínám vás ztrácet.
Něco tu musí rušit signál. Uvidíme se později.“
 26

PSYCHOLOGICKÝ POSUDEK NA HAMISHE

WOLFA

VYPRACOVAL RICHARD RIDELL

Úvod

V srpnu 2014 jsem byl pověřen vypracováním

znaleckého psychologického posudku na Hamishe Wolfa, což
bylo zhruba tři týdny před začátkem jeho soudního procesu.
Říct, že jsem se cítil poněkud nepřipraveně, by byl ještě
eufemismus – sotva jsem měl čas a možnost nahlédnout do
složky jeho případu –, přesto jsem ale věřil ve svou schopnost
posoudit, jestli je Hamish Wolfe schopný absolvovat soudní
přelíčení, nebo ne.
Vzhled a vystupování
O tom, jak dobře Hamish Wolfe vypadá, už jsem
samozřejmě slyšel mnohé. Byl jsem proto nesmírně zvědavý na
osobní setkání s ním i na to, zda dostojí legendě, kterou byl
opředený a která se rychlostí blesku šířila všemi tištěnými i
sociálními médii. Mým prvním dojmem po spatření Hamishe
Wolfa bylo poznání, že několik měsíců ve vazební věznici jeho
vzezření rozhodně neprospělo. Wolfe je vysoký, ale vypadá
jako někdo, kdo poslední dobou výrazně a rychle ztratil na
váze. Být jeho ošetřujícím lékařem, sinalost jeho pleti by mě
jistě znepokojovala. Oči měl podlité krví a jeho ruce měly ve
chvílích, kdy se na ně vědomě nesoustředil, tendenci se slabě
třást. Tvář pod pravým okem měl opuchlou a otok byl patrný i
kolem úst. Pohyboval se rozvážně a opatrně, jako by mu chůze
způsobovala bolest.
Jako obvykle jsem začal tím, že jsem mu vysvětlil
průběh a účel našeho rozhovoru. Nijak na to nereagoval, ale
jakmile usedl, okamžitě začal pracovat na svém dalším origami
(na něco takového jsem byl ale připravený, četl jsem totiž
zprávu doktorky Okonjové). Postupoval jsem tedy dál stejně
jako u jiných případů a začal se ho ptát na rodinnou situaci a na
dětství. K mému velkému překvapení (psychicky jsem se
připravoval na stejné mlčení, kterého se jako jediné odpovědi
dostávalo při předchozím rozhovoru doktorce Okonjové)
Wolfe okamžitě promluvil. Nehovořil ale nijak zdvořile. Suše
mi oznámil, že všechny potřebné informace jsem mohl vyčíst z
jeho složky a rozhodně nemá v úmyslu vykládat si tady se
mnou o svém dětství.
(Na tomto místě bych si rád vypůjčil postup doktorky
Okonjové a ocitoval část přepisu našeho rozhovoru.)
Začátek přepisu:
HAMISH WOLFE: Rád bych, abyste se za mě
omluvil doktorce Okonjové. Mohl byste to pro mě udělat?
DOKTOR RIDELL: Ale jistě. Můžu se vás ale zeptat,
proč máte pocit, že byste se jí měl za něco omlouvat?
HAMISH WOLFE: Zachoval jsem se k ní velice
nezdvořile. Nezasloužila si to. Vyřiďte jí prosím, že toho teď
lituji.
DOKTOR RIDELL: A co podle vás zapříčinilo vaše
nezdvořilé chování?
HAMISH WOLFE: Byl jsem rozzlobený. A vybil
jsem si to na ní. To jsem ale neměl dělat.

DOKTOR RIDELL: Proč jste se zlobil?

HAMISH WOLFE: Jenom se podívejte, v jaké situaci
jsem se ocitl, Ríšo. (Pro záznam: Nedovolil jsem Hamishi
Wolfovi, aby mě oslovoval křestním jménem ani jakoukoli
odvozeninou z něj, ale rozhodl jsem se nechat to pro tu chvíli
být.)
DOKTOR RIDELL: Když jste rozzlobený, stává se
vám často, že si to na někom vylijete? Verbálně?
HAMISH WOLFE: Copak se to nestává nám všem?
DOKTOR RIDELL: Ublížil jste někomu fyzicky,
když jste se cítil rozzlobený?
 HAMISH WOLFE (culí se): A jak si myslíte, že jsem
přišel k těm modřinám a podlitinám?
DOKTOR RIDELL: Co vás dokáže rozzlobit?
HAMISH WOLFE: Kreténi. A taky pitomé otázky.
DOKTOR RIDELL: Zlobíte se i teď?
HAMISH WOLFE (zvedne ruce, aby mi
demonstrativně ukázal řetězy, kterými je v tuto chvíli
přikurtovaný ke stolu): Nemusíte se ničeho bát, Ríšo. Odsud na
vás nemůžu. A kdybych byť jenom trochu energičtěji zamrkal,
ti ubožáčci přede dveřmi by sem okamžitě a bez váhání vtrhli.
DOKTOR RIDELL: Co to děláte? (V tuto chvíli totiž
origami, které Hamish Wolfe vytvářel, začínalo dostávat
konkrétnější tvar. Nebylo ale snadné rozeznat, co přesně by
mělo znázorňovat.) HAMISH WOLFE: Lasičku.
DOKTOR RIDELL: Ublížil jste někdy někomu, kdo
si to nezasloužil?
HAMISH WOLFE: Ano.
(Bylo by myslím na místě poznamenat, že při této
odpovědi se chování Hamishe Wolfa náhle proměnilo. V jeho
tváři jsem spatřil jasné stopy upřímné lítosti.)
DOKTOR RIDELL: Můžete mi o tom říct víc?
HAMISH WOLFE: Ne.
DOKTOR RIDELL: Jak se cítíte, když se vás lidé
vyptávají na ty tři oběti? Myslíte, že si zasloužily to, co se jim
stalo?
HAMISH WOLFE: Když pomineme fakt, že právě
kvůli nim jsem teď tady, vůbec o nich nepřemýšlím. Nijak mi
nepřicházejí na mysl.

DOKTOR RIDELL: Tím chcete říct, že o nich

nepřemýšlíte jako o lidech?
HAMISH WOLFE: Tím chci říct, že o nich
přemýšlím jenom do té míry, která se mě osobně dotýká. A ano,
dobře si uvědomuji, že jsem právě popsal typický symptom
psychopata.
 DOKTOR RIDELL: A popsal byste sám sebe jako
psychopata?
HAMISH WOLFE: Podívejte, Ríšo, ušetřím vám
trochu času. V minulosti jsem netrpěl ani v současné chvíli
netrpím žádnou podobou nějaké duševní choroby. Jsem si
navíc jistý, že moje lékařské záznamy jste si už prošel. Pokud
ne, tak byste se měl kurevsky stydět, protože v tom případě si
ani za mák nezasloužíte tu výrazně přehnanou odměnu, kterou
lidi jako vy inkasují za sračky, co jim říkáte odborné
psychologické posudky. Nejsem psychotický. Neslyším hlasy.
Do hlavy mi nenainstalovali čip. Nikdy mě neunesli a
nezneužili mimozemšťané. Jako dítě jsem nebyl sexuálně
zneužitý ani jsem v tom věku netrápil malá zvířátka. Plně chápu
rozdíl mezi dobrem a zlem a víc než dobře vím, že pokud
vymrdám se zákony této země, tak na mě tyhle zákony téměř
jistě skočí a kousnou mě pěkně bolestivě do prdele. A teď si
vezměte svoji lasičku a kliďte se mi sakra z očí.
Konec přepisu.
Závěr
Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě průběh a výsledek
našeho rozhovoru s Hamishem Wolfem potěšil.
Nespolupracoval, byl naštvaný, výbušný a agresivní. S jistotou
si ale troufám tvrdit, že Wolfe velice dobře chápe principy
soudního řízení a ví, co to znamená předstoupit před soud jako
obžalovaný. Navíc sám o sobě prohlásil, že je plně duševně
zdráv. Víc k tomu nemám co dodat.
VLASTNICTVÍ POLICEJNÍHO ODDĚLENÍ AVON
A SOMERSET.
REFERENČNÍ ČÍSLO 544/45.2
Hamish Wolfe
 27

Je sice teprve druhý prosincový týden, přesto je cela

číslo 43 na chodbě ve druhém patře křídla H ve věznici
Parkhurst vyzdobená stejně slavnostně jako vánoční ulička v
Poundlandu, a taky tak přeplácaná. Od stropního osvětlení visí
do všech čtyř rohů místnosti upevněné papírové řetězy a
pokrývají i okenní mříže, po nichž se vinou jako plazivá vinná
réva. Další řetězy zdobí obě lůžka a ze stropu visí papírové
baňky. Chlápek jménem Phil James sedí v rohu cely, skládá a
zachycuje do sebe tenké proužky červeného a zeleného papíru.
„Tak dobře, pane Sahíde.“ Wolfe se zvedne a podívá
se na Pákistánce ležícího na posteli. „Budu se vám muset
podívat na zadek.“
Bělma Sahídových očí totiž zežloutla a jeho pokožka
dostala barvu dobře vyzrálé zvířecí kůže.
Bude mu kolem pětačtyřiceti, ale klidně by mohl být i
o deset let starší. Už tu sedí pět let a pravděpodobně se odsud
nikdy nedostane ven.
„Raději nic nezkoušej,“ řekne Sahíd a ani se nepohne.
Dva jeho kumpáni s těly stejně solidními jako dveře, které
stráží, z něho nespustí ani na vteřinu oči.
„Pokusím se ovládnout.“ Wolfe urazí jediný krok,
který ho dělí od umyvadla, namydlí si ruce a pečlivě je umyje.
Když se otočí zpátky, zjistí, že se Sahíd pořád nepohnul ani o
píď.
„Je to jenom na vás, pane Sahíde. Jsem si jistý, že
někdy v průběhu příštího týdne by se vám mohlo podařit
navštívit doktora Evanse.“
„Co mi podle tebe je?“
„Já nikdy nespekuluji, pane Sahíde. Určuji diagnózu.
Pokud jste si to ale rozmyslel, čekají na mě jinde. Kolik je jich
teď, Phile?“
Spoluvězeň z Wolfovy cely vzhlédne od výroby
papírového řetězu. „Bylo jich sedum, co jsem to čekoval
naposled, doktore. Děcka na céčku se zas spráskaly a zhulily.“
Wolfe jenom zavrtí hlavou. „Dej mi sílu.“ Zábava
jménem „spráskej se a zhul“ byla jednou z nejšílenějších
kratochvílí tady v base. Mladí se natáčeli, jak jeden druhého
podivným, rituálním způsobem mlátí. Jakékoli násilí bylo v
pořádku, protože na konci se všichni společně za odměnu
zhulili. A potom chodili za Wolfem se zlomenými nosy a
natrženými rty a chtěli, aby je dal zase do pořádku.
„Pokud mě ale nenecháte prohlédnout svou zadnici,
pane Sahíde, popřeji vám teď dobré ráno a půjdu. Až se uvidíte
s doktorem Evansem, vyřiďte mu prosím, že mě dost trápí
žloutnutí vašich sklivců. Pokud jste dřív hodně pil, obával bych
se těžkého onemocnění jater. Jak vás ale vidím, nejreálnější mi
připadají žlučové kameny.“
Podobné každodenní prohlídky vězňů doháněly
vězeňského doktora k šílenství, a navrch ho pěkně vysíraly.

Malý, hubený muž, pravděpodobně nejmocnější a

nejobávanější persona v celé parkhurstské věznici, se do Wolfa
zabodne zlostným pohledem. „Nikdo sem nevejde,“ vyštěkne
příkaz na svoje bodyguardy, kteří se k nim otočí zády a postaví
se těsně vedle sebe, takže teď svými těly vyplňují celý prostor
dveří.
I Phil se k nim otočí zády – má zdravý respekt vůči
Sahídovi i těm jeho „muslimskejm hochům“ – a zahledí se ven
z malého okýnka na nezáživnou, olověnou šeď venku. Wolfe,
kterého nastalá situace také vyvedla z míry, udělá po jeho vzoru
totéž. Ucítí prudký záchvěv paniky, ostatně jako pokaždé, když
vyhlédne z okna.
„Sundejte si kalhoty a předkloňte se.“ Snaží se
soustředit na pacienta, protože i v tomto prostředí je právě tohle
běžné a navrací ho to zpátky k normálu. To, co teď dělá, je to,
kým byl a je.
„O něco se pokus, a jsi mrtvý muž.“
„Opravdu nejste můj typ, pane Sahíde.“ Wolfe si
vhodně nastaví lampu a přidřepne. Snaží se nedýchat moc
zhluboka. Díra do prdele je pořád jenom díra do prdele. Zápach
se ale poněkud navyšuje, když jsou sprchy na příděl jako tady.
„Nějaké viditelné změny při vyměšování kromě krve,
o níž jste se zmínil?“ Na Sahídově zadnici nejsou skoro žádné
svaly ani tuk, jenom pohublé šlachy. Nahnědlá kůže světlá a
nahrazuje ji matně béžová, suchá a šupinatá. Za tím bude víc
než jenom špatná strava a pět let bez slunečního svitu.
„Nechodíte častěji na záchod? Netrpíte průjmy? Nemáte při
stolici bolesti?“
„Vlastně ani – Co to ve jménu Božím zrovna teď
děláte?“
„Prosím, zůstaňte v klidu a pokuste se uvolnit.
Kontroluji, jestli uvnitř konečníku nejsou nějaké otoky. Dobře,
hotovo. Můžete se zase obléct.“
Phil znovu naplnil umyvadlo. Dolil do něj horkou
vodu, kterou mu Wolfe nakázal přinést z kuchyně. Po osmé
hodině ranní totiž voda proudící přímo z trubek nikdy horká
není.
„Děkuji vám, sestři,“ řekne mu Wolfe, což občas
dělává.
„Vyliž mi prdel,“ odpoví Phil a podá mu ručník. Sahíd
se mezitím oblékl a posadil na palandu.
Wolfe si k němu přisedne.
„Připadá mi, že jste rapidně zhubnul.“
Sahíd se jemně pousměje. „Zrovinka se mi pokazila
digitální váha. Takže těžko soudit.“
„Když si zapínáte kalhoty, nepřijde vám, že jsou
volnější?“
Zdráhavé přikývnutí. „Tak trochu.“
„Cítíte svědění?“

Pokrčení rameny. To jinými slovy znamená souhlas.

Při tak chabých hygienických podmínkách, jako jsou tady, je
svědění v oblasti genitálií běžným úkazem téměř u všech. U
některých vězňů máte pocit, že mají skoro pořád ruce na
kalhotách a škrábou se tam. Neustálé svrbění tam dole je nutí
drbat se víc a víc. Málokdo se ale nechá vyšetřit nebo se aspoň
pídí po příčině.
„A co vaše chuť k jídlu?“
„Asi jako u všech ostatních na tomhle místě. Jaká asi
tak může být vzhledem k těm sračkám, co nám tu servírujou.“
Wolfovi se vybaví ovesná kaše, kterou mu nabídli
první týden jeho pobytu tady. Bylo v ní skutečné hovno. Navíc
si do pusy nabral vrchovatou lžíci, než mu došlo, odkud přesně
se ten příšerný smrad line. „Když budete mít štěstí, pane
Sahíde, budou to jenom hemeroidy. Na okraji nic nevidím,
nemám ale potřebné vybavení, abych vás mohl pořádně
vyšetřit. Je dost dobře možné, že máte v oblasti konečníku
rozšířené cévy. Ty by zapříčinily krvácení, o kterém jste
mluvil, a způsobovaly i případné svědění. Mohly by i za
nepříjemné pocity při vyprazdňování.“
Sahíd se podíval na oba nohsledy. „Hej, vy dva, ven.“
Ani se na Phila nenamáhal podívat, jen trochu zvýšil hlas. „Ty
taky.“
Všichni okamžitě poslechli. Ani by je nenapadlo se
jeho příkazu vzepřít. Dveře se zavřely.
„A kdybych neměl takové štěstí?“
Nemá smysl pokoušet se mu podat možnou diagnózu
ve zmírněné podobě.
„Symptomy, které jste mi právě popsal, mohou
indikovat rakovinu tlustého střeva.“
Wolfe mu dopřeje chvilku, aby to vstřebal. Nikdo
nechce ve spojení se svým tělem slyšet právě to slovo. Kdyby
se navíc po věznici rozkřiklo, že je Sahíd vážně nemocný, jeho
pozice v čele „muslimských hochů“, nejmocnějšího gangu v
Parkhurstu, by byla okamžitě oslabená. A vždycky je tu jiný
gang, který čeká právě na takovou příležitost, aby zaútočil a
vyšvihl se do sedla.
„Dobře víte, že to ještě není diagnóza. Musíte se
objednat k doktoru Evansovi a ten by vám měl udělat potřebné
testy. Kdyby vám odmítl vyhovět, připomeňte mu, že na
základě Vězeňského usnesení máte právo na patřičné lékařské
ošetření.“
„A je něco, co bych do té doby mohl udělat já sám?“
Ten člověk má strach. Nic tak nesmaže rozdíly mezi
lidmi jako rakovina visící ve vzduchu. „Pro teď
předpokládejme, že jsou to hemeroidy. Všem řekněte, že trpíte
hemeroidy. Jezte víc vlákniny, pokud je to aspoň trochu možné,
hodně pijte, zejména čistou vodu. Vyhýbejte se práškům na
bolest obsahujícím kodein, protože ty by mohly případnou
zácpu ještě zhoršit.“
Sahíd se postaví. „Díky, doktore.“ Pohledem přejede
po Wolfových zásobách, které uvězněný lékař samozřejmě
nesmí vlastnit oficiálně, všichni je ale mlčky tolerují, protože
neformální každodenní ošetření udržují v baráku klid. Když
propuknou nepokoje, pomáhají aspoň zmírnit škody.
„To, co se stalo dneska ráno, mě mrzí,“ pokračuje
Sahíd. „Mám na mysli to v umývárnách. Víš, doufám, že moji
lidé s tím nemají nic společného.“
„Nic zvláštního se nestalo,“ řekne sice Wolfe, ale ještě
teď, když si na to vzpomene, se zpotí.
„Potřebuješ něco?“
Sahíd a jeho kontakty patří k Wolfovým hlavním
dodavatelům. Když se dají do vězení propašovat drogy, peníze
a telefony, krabička aspirinu nebo role lékařských náplastí už
se mezi těmi věcmi ztratí.
Wolfe s Philem předtím prošli zásoby. „Dochází nám
paracetamol, jako vždycky. A nějaký ibuprofen by se taky
hodil. Obinadel a náplastí tu není nikdy dost. Takže jakékoli
doplňky budou přijaty s vděčností. V ideálním případě by je
sem nemusel nikdo propašovat zastrčené v zadku.“
„Vyřídím požadavky a zjistím, co může náš
Superlékárník všechno sehnat.“
„A co mapa, kterou jsem po vás chtěl?“
 „Na tom se pracuje.“ I Wolfe se teď postaví a
přikývne.
Dveře se otevřou. Dovnitř okamžitě pronikne salva
hluku a zápach zatuchlé dezinfekce. Někde poblíž se něco děje.
Ve vedlejší cele začne hrát na plné pecky hudba. Sahídovi
„muslimští hoši“ sice vydali přísný zákaz pouštění jakékoli
neislámské hudby v tomhle bloku, ale jakmile má za úkol
překřičet rvačku nebo potyčku, je povoleno cokoli.
Wolfe se otočí k oknu. Neměl by to dělat, nikdy to
totiž neskončí dobře, ale někdy je touha podívat se na venkovní
svět, byť jen na malinkatý výřez z něj, prostě nesnesitelná a
není možné jí odolat. Zápach tabáku a zatuchlých nohou mu
prozradí, že Phil je zpátky.
„Kdo je další?“
„Stan z háčka. Wanker už se zase řeže. Řek sem mu,
že se na něj nekoukneš, dokud ten svůj nástroj pěkně
nevodevzdá.“
Wolfe zavře oči a v duchu se snaží aspoň na pár chvil
přesvědčit o tom, že je to jenom běžný den, zažil přece perné
ráno v Bristolské všeobecné a potom strávil několik hodin na
operačním sále. Také odpoledne bude náročné. Čeká ho celá
řada konzultací a setkání, skončí pozdě, ale potom bude moct
konečně jet domů a vzít psa na procházku do lesa.
Podívá se na nazelenalá nebesa a sleduje, jak venku
probleskuje světlo. Cítí, jak mu pod nohama křupou suché
větvičky a seschlé listí ve větvích ševelí a šustí, zmítané poryvy
větru. Za sebou slyší jemné došlapování psích tlap.

A pak je tu Daisy. Snaží se na ni během dne moc

nemyslet, ale někdy se mu vkrade do podvědomí a dostane se
do hlavy dřív, než ji může zaplašit. Lesk v jejích očích a
chladná křivka jejího úsměvu. Daisy, i po všech těch letech
žena, která ho nikdy nenechá být.
Zhluboka se nadechne. Pak ještě jednou. Pocit paniky
zvolna ustupuje. Může pokračovat. Další den. Kývne na Phila.
Už si na sebe zvykli a Phil je mu k ruce. „Ať jde dál.“

28

Státní věznice Isle of Wight – Parkhurst

Clissold Road
Newport
Má lásko,
v očích celého světa jsem monstrum, zrůda, jsem pro
ně pouze nepopsatelná a nepojmenovatelná věc. Jsem ten, kdo
nesmí být pohřbený v posvátné půdě, člověk, před nímž ženy
odvracejí tvář a děti z něj mají nepopsatelnou hrůzu. Jsem
pokřivené, zmrzačené stvoření, ďábel, který se volně prochází
mezi lidmi.
Tak často mi podobné věci říkali, hlasy tak halasnými
a četnými, že jsem byl jen kousek od toho, abych jim uvěřil.
Ale potom jsi do mého života vstoupila Ty. Hleděla jsi
na mě jasnýma, čistýma a bystrýma očima, ve kterých nebylo
ani stopy po nějakém strachu. Za Tvým úsměvem se neskrývá
ani náznak přetvářky. Mluvíš, dotýkáš se mé ruky, vysvětluješ
mi, jak musí některé věci být a proč. A já si zase připadám
normální. Připomínáš mi, že jsem také člověk. Připomínáš mi
tu jedinou, nepopiratelnou pravdu.
Nemůžu totiž být zrůda, pokud mě miluješ právě Ty.
Hamish

VLASTNICTVÍ POLICEJNÍHO ODDĚLENÍ AVON

A SOMERSET.
REFERENČNÍ ČÍSLO 544/45.2
Hamish Wolfe
 29

Hamishi, miláčku můj,

když jsme se setkali, spala jsem. Celý život jsem
prospala. Ale Ty jsi mě probudil. Ne polibkem – ach, kéž by
tomu tak bylo, ale zjištěním, že na světě je ještě někdo stejný
jako já. Jsi stín, který mě nikdy neopouští, dokonce ani když
světlo kompletně pohasne. I pak vnímám Tvoji neustálou
přítomnost. Jsi mojí druhou polovinou. Společně vytváříme
jeden celek.
Mám pocit, jako bych celé roky čekala na to, až Ti
budu moct tohle všechno říct. Říct, že Tě miluji, a slyšet, jak mi
to vracíš zpět. Zachráním Tě, Ty můj překrásný princi. Vyrvu
Tě z náručí vězeňských zdí a pak už Tě nikdy nenechám odejít.
I já prahnu a zoufale toužím. Vím ale, že budeme spolu
a den, kdy se má touha naplní, přijde již brzy.
Navždy Tvá,
Já
VLASTNICTVÍ POLICEJNÍHO ODDĚLENÍ AVON
A SOMERSET.
REFERENČNÍ ČÍSLO 544/45.2
Hamish Wolfe.
Dopis byl nalezen ve Wolfově cele ve Státní věznici
Parkhurst. (Poznámka: Z mnoha stovek dopisů, které Wolfe za
svého pobytu v Parkhurstu obdržel, patří tento list k několika
málo vyvoleným, jež si Wolfe ponechal u sebe. I většinu
ostatních, které u sebe měl, napsala tatáž žena.)

30

Je to už třetí uzavírka cel v měsíci. Všichni jsou pěkně

napružení a vrčí jako psi v kotci, který je pro ně příliš malý.
Sebemenší potyčka, oprávněná nebo smyšlená, a všichni se
musí vrátit zpátky do cely. Tentokrát to vypuklo ve sprchách,
což se ostatně stává často, pokud k tomu ovšem nedojde v
jídelně, společenské místnosti, na dvoře, kam chodí cvičit, nebo
dokonce v kapli.
Někdo chce srovnat skóre. Pěst vystřelená do
vzduchu. Dobře mířený kopanec. Dvě těla do sebe narazí,
zaklesnou se a společně padnou k zemi. O vteřinu později
vypukne pozdvižení a všeobecná vřava.
Wolfe sedí na palandě a skládá a zase rozkládá malý,
tenký papírový obdélník.
„Je to jak v ňáký pojebaný Santový jeskyni tady.“ To
Phil právě natlačil do jejich cely Sedge, mladého Skota tak
kolem dvaceti. Protože když se během uzavírky držíte na
chodbě zbytečně dlouho, může se vám stát, že buď taky jednu
slíznete, nebo se stanete součástí odvetných opatření. Účastník,
nebo divák, není v tom valný rozdíl, když vzduchem začnou
lítat obušky.
Sedge se podívá na Wolfa. „A ten tam dělá ku’a co?“
„Vornitologii.“ Phil si ani zaboha nedokáže
zapamatovat slovo origami a Wolfe postupně rezignoval na
snahu ho to naučit. Navíc ornitologie není v daném případě
úplně mimo mísu.
Často vytváří papírové ptáky. Dnes ale ne. Nevyrábí
ani další vánoční baňku z papíru. Těch mu nad hlavou ze stropu
visí až dost.
„Vyrábí věci z různobarevnýho papíru. Jenom se
koukni.“ Jako rodič pyšný na svoje talentované dítě vede Phil
Sedgeovu pozornost k úzkému kovovému parapetu. „Jako
kdybysme tu měli vokenní truhlík.“
Nejčastěji vyrábí Wolfe květiny. Jejich jednoduché a
pravidelné linie je řadí mezi ty nejjednodušší tvary a on s
origami v podstatě sotva začal. S použitím barevných papírů,
které mu poslala matka, už Wolfe vytvořil růže, tulipány,
chryzantémy i lilie, které sice podle něj jenom podtrhují
šedivost a ušmudlanost jejich cely, ale Philovi i tak přinášejí
nemalou radost. Dokonce i další vězni začali kopírovat jejich
vánoční výzdobu a vyrábějí si vlastní řetězy, což je relativně
jednoduché, a dožadují se lekcí, na kterých by se naučili, jak
vyrobit i o dost složitější papírové baňky. Donesly se jim zvěsti,
že ředitele věznice trápí zvýšené riziko požáru, takže hrozí, že
budou muset všechny ručně vyrobené papírové ozdoby zase
sundat. To dělá Wolfovi starosti.
Jeho řetězy a papírové baňky jsou pro něho i Phila dost
důležité.
„A co jsou tydle zač?“ Sedge nevydrží ani chvíli v
klidu. Teď postává před Wolfovou poličkou s knihami a
prohlíží si řadu paperbacků, z nichž sedm napsala jedna a táž
autorka. „ Zahoďte klíč co nejdál .“ Sedge pomalu předčítá
jednotlivá slova. „ Skutečný příběh tvrdé justice , napsala
Maggie Roseová.“ Vytáhne knihu z poličky, aniž by věnoval
pozornost Wolfovu podrážděnému pohledu, a otevře ji na
stránce, která je označená žlutým nalepovacím lístečkem.
„Pře… přecho…“ pokusí se.

„Přechodník.“ Z tónu Wolfova hlasu Phila zamrazí a

nervózně se po něm podívá. „Používá přechodník přítomný
mužský, tedy klesaje , ale měla užít ženský tvar čili klesajíc .
Je to poměrně častá chyba.“
Sedge se začne probírat i dalšími papírky, nalepenými
na různých stránkách knihy. „Takže ty jako čteš tudletu bichli
a hledáš chyby, který ta ženská udělala?“
„Pomáhá mi to utlouct čas,“ odpoví Wolfe.
Někdo na chodbě má zjevně bolesti, ale zase ne tak
velké, aby nezvládl pěkně od plic klít a vyhrožovat bachařům,
kteří se ho pokoušejí zpacifikovat. Pak je najednou ticho, takže
už ho to zjevně bolí víc.
„No tak to mě teda poser.“ Sedge přestala polička s
knížkami zajímat. Zato objevil na úzkém stole hromádku
Wolfových dopisů. Probírá se poslední dávkou barevných,
někdy dokonce navoněných listů papíru, prohlíží si fotografie.
„To jsou ty ženský totál máklý, nebo co?“
 Wolfe si o Sedgeových čtecích schopnostech nedělá
valné iluze. Je mu jasné, že maximum, které Sedge zvládne,
bude komiks, a to ještě s minimem textu v bublinách. Ne že by
ho to ale valně trápilo. Nemá potřebu zachovávat mlčenlivost a
chránit soukromí žen, které stejně nikdy neuvidí.
„Můžeme to chápat jako duševní poruchu,“ odpoví
Sedgeovi na otázku. „Ale je to vlastní de facto každé ženě na
světě.“
„Cože to?“
„Všechny ženy přitahují alfa samci.“ Wolfe se vrátí
zpátky ke skládání a rozkládání archu papíru. „Nemůžou si
pomoct. Ty chytřejší, feministky, to budou popírat, ale důkazy
mluví jasně proti nim.“ Podívá se na Sedge, ale ten nevypadá,
že by se mu mělo po Wolfových vysvětlujících slovech
rozsvítit. „Je to instinktivní,“ zkusí to Wolfe jinak. „Větší,
silnější a chytřejší muži budou lepší při ochraně ženy a jejích
potomků. Přinesou domů víc jídla. A muž, který je schopen
zabít, bude samozřejmě tím nejdokonalejším ochráncem.“
„No fajn, dobrý jako, ale…“ Sedgeovi se zjevně v
hlavě začíná rodit nějaká myšlenka a on ze všech sil bojuje, aby
ji dostal ven. „Nemůžeš je vochránit všecky. Dyk jim nemůžeš
přinést všem ani pizzu, seš přece zaseklej tady, takže jak to má
jako fungovat?“
„Funguje to dokonce ještě líp. Díky tomu můžu být
pouhou představou, výplodem jejich fantazie. Můžou snít o
tom, jak temný a nebezpečný jsem, nehrozí ale, že bych jim ve
skutečném životě zkřížil cestu. Díky tomu například nezjistí, že
jako většina chlapů můžu i já být tak trochu kretén.“
Phil vzhlédne. O něčem podobném už s Wolfem
mluvili a zatím Phila moc nepřesvědčil. „No jo, ale třeba ta
moje by si nenechala srát na hlavu, a už vůbec ne vode mě.
Takže moc nekapíruju ty tvý řeči vo holkách, co chtěj, aby je
někdo komandoval. Podle mě to dost často bejvá spíš
navopak.“
 „Vado, todle je kost, ti povim, kámo!“ Sedge vytáhne
z hromady jednu fotografii. Wolfe se na ni letmo podívá. Je to
selfie focené v ložnici. Dívka na fotce je od pasu nahoru nahá.
„Vypadá na patnáct.“ Wolfe vezme Sedgeovi fotku a
hodí ji do koše. „Kdybych si s tím dělal starosti, musel bych ji
poslat jejím rodičům. A navíc tady pořád mluvíme o fantaziích,
příteli.
Každý erotický film nebo kniha vyprávějí příběh o
mladé, nevinné dívce, kterou ovládá nebezpečný muž. Všechny
ženy totiž tajně touží po tom, aby se jich někdo zmocnil a
podmanil si je.“ Wolfe se sám pro sebe pousměje. „Ideálně
když je ten muž navíc tělesně zdatný a pohledný.
To proto já dostávám všechny ty haldy dopisů, pako
jedno skotské, zato tobě nenapíšou ani řádku.“
„No to mě vyjeb vestoje, koukni, jaký má tadle
cecky!“ Sedge ho s největší pravděpodobností vůbec
neposlouchá. Podá Philovi další fotku a ten začne okamžitě
souhlasně přikyvovat.
„Hamishi, kámo, proč si někerý z těch kočen nepozveš
na návštěvu?“
„Na todle se ho ptám porád,“ ozve se Phil. „Měl by si
najít ňákou, co se mu bude zamlouvat, párkrát jí napsat a
zaháčkovat ji. Bude to lepší než ty soustavný návštěvy jeho
mámy.“
Hamish se znovu sám pro sebe pousměje a koukne na
kalendář na zdi. „Možná jen čekám na tu pravou.“
Květina je hotová. Wolfe ji několikrát protočí mezi
palcem a ukazováčkem a prohlédne si ji ze všech stran.
„Pěkná.“ Phila přestalo bavit sledovat, co se děje
venku na chodbě, a vrátil se zpátky, aby si mohl zblízka
prohlédnout nový přírůstek a obdivovat ho. „Mám ji šoupnout
na římsu k vostatním?“
„Ne, díky, příteli. Tuhle si nechám u sebe.“
„Co je to?“
Wolfe pohlédne dolů na dvanáct bílých okvětních
lístků a žlutý střed. Potom květinu zvedne k ústům a políbí ji.
„Tahle je mi obzvlášť drahá. Je to kopretina, jinak taky daisy.“

31

„Proč máš modré vlasy?“

Holčičce stojící přímo před Maggie může být tak šest
let.
„Je to moje nejoblíbenější barva,“ vysvětlí jí Maggie.
„Já mám nejraději růžovou.“
„Kelsey, neobtěžuj paní.“
Kelsey se ale na mámu ani nepodívá.
„I mně se růžová líbí,“ řekne Maggie. „Málem jsem si
dnes na sebe vzala růžový kabát.“
„A proč ho nemáš?“
„Ani nevím, měla jsem pocit, že pro dnešní den by se
lépe hodila bílá barva. Taky máš takové dny, kdy cítíš, že si
prostě musíš obléct jediný kabát nebo konkrétní šaty?“
Kelsey na ni nechápavě zírá.
„Tak na tomhle místě moc dlouho bílej nezůstane,“
ozve se žena o několik sedadel vedle, bude jí kolem třiceti.
Blond vlasy vypadají čerstvě nabarvené a její make-up by se
daleko víc hodil někam do nočního klubu než do vězení. Na
klíně drží asi osmnáctiměsíční mimino. „Ještě jsem vás tu
nikdy neviděla. První návštěva?“
Maggie přikývne. Pokud by přijala Hamishe Wolfa
jako klienta, zajistilo by jí to daleko flexibilnější časy, a navíc
oficiální návštěvy, které by se mohly odehrávat v soukromí. Do
té doby je ale běžná návštěvnice jako kdokoli jiný tady.
„My sem jezdíme každejch čtrnáct dnů. Stojí to
majlant: musíme přespat v Southamptonu, a pak taky lístky na
trajekt pro nás tři. V létě to není tak hrozný, děcka můžou běhat
po pláži, ale todle počasí je vážně k posrání.“
„Jdete navštívit manžela?“
 Žena trochu nakrčí nos. „No, manžela tak úplně ne.
Ještě nejsme svoji. Vemem se, až se vocaď dostane ven. Ale
děcka jsou jeho, vobě dvě. Jsme normální rodina.“
„A měl by se odtud dostat brzy?“
„Za pět let. Když se bude chovat slušně.“
„To zní jako dost dlouhá doba. Musí to pro vás být
hodně těžké.“

Žena si vytáhne sukni o kousek výš a poškrábe se na

koleně. „Tak není to nic, po čem by člověk prahnul, co si
budem povídat. Chybí nám jeho příjem, vo tom žádná, i když
nikdy nenosil domů prachy zrovna pravidelně, a navíc jsem
nikdy nevěděla, kde přesně je vzal, když už ňáký dovalil.
Ale chybí mi teda hlavně sex. Aby tam někdo byl se
mnou přes noc. Taky pro něj je to dost těžký, však víte, jak to
myslím.“
Maggie se nejistě podívá na šestiletou holčičku před
sebou. Světle modré oči té malé teď přelétají od jedné ženy ke
druhé.
„Přisedla bych si blíž k vám, ale trochu smrdím.“
Celá místnost je cítit dezinfekčními prostředky a
zatuchlinou cigaretového dýmu. Maggie rozpoznává i parfém,
instantní kávu a laciný bílý chleba. Odér ženy, která sedí jenom
o pár sedadel dál, ale necítí.
„Když sem jedu, nemyju se. Zhruba tak čtyři dny,
někdy i pět, když to vydržím. Jason totiž rád cejtí můj pach.
Rád cejtí vopravdovou mě, jak říká, a ne nějaký
naparfémovaný já.“
Maggie nenapadá vůbec nic, co by jí na to mohla
odpovědět.
„A za kým sem vlastně dete vy?“
„Za Hamishem Wolfem,“ odpoví Maggie.
Zdá se jí to, nebo hovor kolem nich náhle znatelně
utichl? Neotáčí se teď k ní hned několik zvědavých hlav?
„Jste jeho přítelkyně?“
 „Jeho právnička.“
Kelseyina matka jenom užasle otevře pusu, ale vtom
jejich pozornost upoutá pronikavý zvuk.
Vrata do hlavní části věznice se otevřou a v nich stojí
strážník. Dává jim znamení, aby vešly dovnitř. Je čas.
Vězni jsou usazeni u stolů ve veliké hale čpící potem
a zatuchlým olejem z prastarého topení.
Maggie Roseová vejde dovnitř jako jedna z
posledních. Všechny ostatní se tam hnaly hlava nehlava, aby už
už byly u muže, kterého sem přišly navštívit. Některé děti už
spočívají v náručí otců a natahují, protože na takový kontakt
nejsou zvyklé. Jiné se vylekaně drží zpátky. Většina lidí už
usedla, prostorem se rozléhá hovor. Několik párů se nejspíš
ihned začalo hádat.
Maggie se zastavila hned za dveřmi. Rozhlíží se po
místnosti a pokouší se najít muže, za nímž sem přišla.
Někdo ji pozorně sleduje. Samo o sobě by na tom
nebylo nic divného, žena jejího vzhledu musí očekávat, že na
ni budou lidé koukat, ale tohle je jiné. Působí to intenzivněji,
snad i trochu dravě.

Maggie si znovu zběžně prohlédne celou místnost a

cítí, jak se jí přitom ježí chloupky na šíji. Ví totiž, že někde v
mase lidí před ní sedí Hamish Wolfe a sleduje ji ostřížím
zrakem.
Tamhle je. Sedí přímo pod oknem a našedlé světlo,
které jím proniká dovnitř, zjemňuje a lehce zesvětluje tmavý
odstín jeho vlasů. Když se jejich pohledy střetnou, zůstane
Wolfe stejně klidný a nehybný jako zdi věznice, které ho
obklopují. Přesto Maggie Roseová cítí, že se v jeho hlavě
odehrává celá plejáda emocí a pochodů. Wolfe ji zkoumá,
vstřebává informace, zpracovává je a připravuje se na ni. Měla
by udělat totéž, ale má pocit, jako by se kolem ní utvořila
zvláštní bariéra. Všechny její schopnosti a bryskní vnímavost
jako by ji najednou opustily. Aktuálně zvládá vstřebat jenom
to, co je zřejmé na první pohled.
Maggie Roseová sice věděla, že je Hamish Wolfe
hodně vysoký, ale to, jak vzpřímeně a rovně sedí na židli,
okamžitě vytváří dojem ještě vyššího člověka. Věděla, že je
hezký, ale netušila, jakou reakci v ní vyvolá a spustí pouhý
pohled na něj. Působí nějak jasněji a plněji a linie jeho těla jako
by byly ostřejší než u všech ostatních tady.
Když se mu teď přes zatuchlou místnost plnou lidí
dívá zpříma do očí, má pocit, jako by stála na břehu rozlehlého
jezera a v dáli na horizontu zahlédla pevninu, k níž ji to
nezadržitelně táhne. Je ochotná plavat, plavit se nebo nechat
unášet vlnami, cokoli bude třeba. Zároveň jí připadá, jako by
stála na okraji útesu a hleděla dolů na překrásné údolí – bujné,
zelené – a víc než po čemkoli jiném toužila dostat se tam. Je jí
ovšem jasné, že jediný způsob, jak se tam může dostat, je skočit
střemhlav.
Maggie se konečně vydá k Wolfovi. Proplétá se mezi
ostatními stoly a snaží se vyhýbat malým dětem. Podrobně si
prohlíží jeho oči. Duhovky má zelené, možná s nádechem do
kaštanova.
Vidí, jak Wolfe pomalu, jemně zvedá obočí i koutek
úst a na tváři se mu zvolna objevuje obezřetný úsměv. Vzápětí
se zvedá od stolu a teď už se na ni plně usmívá. Zuby má
dokonale rostlé a jasně bílé. Pokožku má výrazně bledou,
ostatně není divu, už dva roky pořádně neviděla slunce. Maggie
Roseová si vzpomene, že fyzický kontakt na začátku a na konci
setkání tady není zakázán. Pokud k ní Hamish Wolfe natáhne
ruku, bude ji muset stisknout.
Nic takového ale neudělá. Počká, až Maggie dojde ke
stolu, a potom si ji zvědavě, podrobně prohlédne: tvář, vlasy i
figuru. Na stole leží položené další origami.
„Vítejte.“
Hlas má hlubší, než očekávala, jako by životem ve
vězení zmohutněl a zhrubl. Na sobě má modré džíny a volný
svetr modré barvy.
 „Zdravím vás, Hamishi. Jak se vám daří?“
Hlas má Maggie nevzrušený a klidný. Vůbec není
poznat, že kdyby zvedla ruce, které drží podél boků, bylo by
okamžitě vidět, jak se třesou.
„Prosím.“ Hamish ukáže na protější židli. Maggie
usedne. Po ní si sedne i Wolfe a najednou se zdá, jako by od
sebe byli vzdálení sotva pár centimetrů. Origami je vyrobené z
bílého, stříbřitě lesklého papíru, ale Maggie se na tu věc nechce
dívat. I pod volným svetrem je vidět, že Wolfe má široká,
vypracovaná ramena. Celkově je velice dobře stavěný a silný.
„Můžu vám něco přinést?“ nabídne Maggie. „Čaj?
Kávu? Nebo raději něco k snědku?“ Dokonce i tady na tak
příšerném místě jsou společenské návyky silnější než ona.
„Ne, děkuji.“ Wolfe není spoutaný, přestože Maggie
napůl očekávala, že bude mít alespoň pouta na rukou. Na pravé
ruce má odřeninu.
„Měla jste příjemnou cestu?“ zeptá se.
Řídila auto za sněhové vánice a postupujícího
soumraku, vlny na moři byly rozbouřené a na trajektu byla
zima a nepohodlí. „Ano, děkuji za optání,“ řekne a pomyslí si,
jak zdvořile se k sobě chovají, vrah na jedné straně stolu a na
druhé – kdo vlastně?
Wolfe se na ni náhle znovu usměje, jako by ho pohltil
momentální pocit čiré radosti. Maggie si přitom všimne, že má
řezáky delší než ostatní zuby. Právě jejich nezvyklá délka
narušuje symetrii dokonalého úsměvu. „Proč mají vaše vlasy
právě tuhle barvu?“ zeptá se.
Otázka, na niž prozatím nikdy neodpověděla pravdivě,
ji zvláštním způsobem uvolní. Navíc má odpověď pečlivě
připravenou. „Když mi bylo třináct, jeli jsme se školou do
Stratfordu nad Avonou na představení Sen noci svatojánské .
Titánie měla modré vlasy. Tehdy mi připadaly nádherné, ale
matka mi v té době samozřejmě nedovolila, abych si obarvila
vlasy namodro. Tak jsem musela počkat.“
Wolfe na to sice nic neříká, ale dívá se Maggie
neustále zpříma do očí a kolem úst mu pohrává úsměv. Příběh
o modrých vlasech ho zjevně zaujal.
„Když jsem pak začínala pracovat jako právnička,
nezdálo se, že by se podobná barva vlasů s mojí profesí
slučovala. Takže jsem musela čekat ještě déle. No a potom se
na mě usmálo štěstí.“
„Stala se z vás nekonvenční celebrita, které mají
dovoleno vybočovat a působit extravagantně?“
„Předčasně mi zešedivěly vlasy. Bohužel nezískaly
ten roztomilý, sněhově bělostný nádech, nabraly hrubý,
popelavě šedivý odstín. Musela jsem s nimi něco udělat. A
tehdy přišla chvíle pro modrou.“
„Nemůžu vám říkat Titánie?“
„Maggie bude stačit.“
„Smím přejít přímo k věci, Maggie?“
„Prosím.“
„Myslíte si, že jsem vinen?“

„Ano.“
Maggie si všimne drobného záblesku v očích. Snad
rozzlobení.
„Proč jste sem potom přišla?“ zeptá se Wolfe.
Maggie sklopí oči a zadívá se na výrobek origami
položený na stole. „To je pro mě?“ Až teď si všimla, co to je:
liška. Arktická liška.
„Pokud se vám líbí.“
Ukazováčkem se lehce dotkne papíru a přejede po
hraně. „Přidám si ji k těm dalším, které jste mi poslal.“
Wolfe zvedne tázavě obočí, ale zůstane sedět na místě.
Netlačí moc na pilu? Nebo naopak: možná že na ni netlačí dost.
Cítí, jak je lidé kolem nich kradmo sledují a snaží se
zaslechnout, co si s Wolfem říkají. Maggie ještě trochu ztiší už
tak tlumený hlas a nepatrně se nakloní přes stůl, aby k němu
byla o kousek blíž. „Co ode mě chcete?“ zeptá se Wolfa.
„Upřímně?“ Wolfe se zakloní a něco v Maggiině nitru
jako by věrolomně začalo ihned postrádat jejich předchozí
blízkost.
„Samozřejmě.“ Maggie žádnou otevřenost neočekává.
Pokud jí ale Wolfe zalže, pozná to.
„Chtěl jsem se s vámi sejít osobně.“
To zní celkem upřímně. „Proč?“
Wolfe nakloní hlavu trochu na stranu. „Ale no tak,
Maggie. I vy jste se se mnou přece chtěla setkat.“
„Zabil jste čtyři ženy. Proč by se s vámi jakákoli žena
měla chtít scházet?“
Wolfe se zhluboka nadechne a potom pomalu a
slyšitelně nabraný vzduch z plic vypouští.
„Někdy mi připadá, že všechny ženy v Británii netouží
po ničem jiném než po schůzce se mnou.
Bůh ví, že mnohé z nich mi píší dopisy.“ Wolfe se na
židli znovu dokonale narovná a výraz v jeho obličeji náhle
ožije, jako by ho něco napadlo. „A byly to tři ženy. Zoe mezi
ně nemůžete počítat. Nakonec ani nemusí být mrtvá.“
„Vlastně jsem s vámi chtěla mluvit hlavně o ní.“
Vlna jeho sebevědomí odezní stejně rychle, jako
přišla. „Dopis její matce jsem nepsal já.“
„To vím. Ale její matka neskutečně trpí. Pro vás už to
přece nic neznamená, není v tom žádný rozdíl, ale pro ni to je
to nejdůležitější na světě. Touží najít a řádně pohřbít svoji
dceru. Slíbila jsem policii, že vás zkusím požádat.“
Wolfe se zamračí. „Požádat o co?“

„Abyste jim řekl, kde je.“

Upřímný a radostný úsměv je teď nadobro pryč.
Nahradil ho lstivý, vypočítavý úšklebek. „A co mi nabízejí na
oplátku?“
„Neposlali mě za vámi se žádnou nabídkou. Na to se
budete muset zeptat jich.“
„Vyřídíte jim mé požadavky?“ Wolfe náhle mluví
smrtelně vážně. Maggie už tak tlouklo srdce rychle, ale teď
ještě přidá.
„Když si to budete přát.“
„Ukážu jim, kde je Zoe, pokud mi dopřejí dvě hodiny
na pláži. S vámi.“
Maggie se musí na vteřinu odmlčet. Nějak se jí
nedostává slov. „Dobře víte, že s něčím takovým nebude
policie nikdy souhlasit. Navíc jste odsouzený vrah. Proč bych
s vámi měla chtít trávit čas?“
„Pomůže to přece Zoeině matce, o niž si děláte
starosti, nebo to aspoň předstíráte. Musí být hezky. Pokud bude
pršet, zrušíme to a přesuneme na jindy. A trvám na tom, že tam
budeme sami dva. Policie i stráže zůstanou z doslechu.“
„Žádná pláž nebude. Přiznáváte ale, že jste ty ženy
zabil? Víte, kde je Zoe?“
Wolfe si rukou přejede přes zátylek a hlasitě
vydechne. „Nic takového. Nemám tušení, kde je Zoe. Ale mohl
bych ty hochy v modrém kapánek pohonit po cheddarských
jeskyních. Dokonce bych se jim tam někde mohl schovat.
Docela dobře se v nich vyznám.“
„Byl byste po zbytek života na útěku.“
Wolfe se rychle rozhlédne po okolních stolech a
několik lidí přistiženě sklopí zrak. „Cokoli musí být lepší než
strávit zbytek života tady. A možná se mi podaří prokázat
nevinu. Znovu se ze mě stane svobodný člověk. Kdyby se mi
to povedlo, možná bychom se my dva mohli potkat za jiných,
normálnějších okolností.“
Jejich rozhovor se začíná vymykat kontrole. Maggie
nutně potřebuje, aby trochu zpomalili.
„Dovolte mi, abych vám trochu lépe objasnila, jak
pracuji. Mám ve zvyku sledovat v této jurisdikci každé
výjimečné nebo kontroverzní obvinění z vraždy nebo jiného
vážného zločinu, při němž dojde k odsouzení obžalovaného.
Podniknu průzkum, zapátrám tam a onde, a to ve všech
případech, které hlouběji upoutají moji pozornost. Dělám si
poznámky v podobě pracovních verzí kapitol případné nové
knihy. Aktuálně mám podobným způsobem rozpracovaných
přes dvacet knih. Většina z nich se ale nedostane přes dvě tři
kapitoly, protože přijímám jenom minimum případů.“
„A kolik kapitol má kniha o mně?“

Jeho přímost a opovážlivost ji vyvádějí z míry. „Půl

tuctu,“ odpoví, ačkoli ve skutečnosti je jich víc.
„To zní nadějně. Jenom mi prosím slibte, že název
knihy nebude mít co do činění s nějakou nápaditou narážkou
na mé příjmení.“
Maggie ucítí, jak jí do tváří okamžitě vstupuje horkost.
„Myslím, že vlčích variací jsme si za poslední dva roky užili až
dost.“
„Snažím se vám tím ale říct, že pokud nebudu
přesvědčená o vážném pochybení soudu nebo o justičním
omylu, k němuž ve vašem případě došlo, nepřevezmu ho.
Důležitější než takové pochybení, a dokonce než spravedlnost
je pro mě přesvědčení, že můžu daný případ vyhrát.
Předem prohrané kauzy nejsou nic pro mě.“
„Právě proto to musíte být vy.“
I v té prostinké větě je něco, co jí připadá až příliš
intimní. „Bylo by pošetilé vkládat do mě nesmyslně velké
naděje.“
„Musela jste si říkat, proč jsem se zatím neodvolal.
Většina lidí se nad tím zamýšlela a dospěla k mylnému závěru,
že jsem pouze přijal spravedlivý rozsudek. Nic nemůže být
vzdálenější pravdě.
Jen jsem čekal na tu správnou chvíli.“
Wolfe se natáhne kupředu. Má v úmyslu se jí
dotknout. Maggie Roseová očekává, že se do toho někdo vloží
a zabrání mu v tom. Fyzický kontakt je přece povolený pouze
na začátku a na konci návštěvy, teď ne, ne – Ale nikdo nic
neudělá. Maggie nechá ruce ležet na desce stolu, jako by s nimi
nedokázala hnout ani o píď. Konečky jeho prstů se dotknou
jejích, letmo, něžně.
 „Čekal jsem na vás.“

32

Pete stojí v kuchyňských dveřích u Maggie doma a

sleduje, jak vyšetřovací tým ohledává místo činu. Jeden člověk
pořizuje fotodokumentaci, druhý snímá otisky prstů. Fotograf
na chvíli přestane. „Máme přístup do celýho baráku i do garáží,
ale ne do sklepa. Roseová tvrdí, že je pořád zamčený a dovnitř
se dá dostat jedinou cestou. Prý tam nikdo celý roky nebyl a
schody že nejsou moc bezpečný.“
Přesně takové místo by Pete Weston moc rád viděl.
„Nechala vám tu klíč?“
„Pokud vím, tak ne.“
„Nebude vadit, když se mrknu nahoru?“
„Žádnej problém, tam už jsme hotoví.“
Cestou přes chodbu se Weston koukne na hodinky.
Návštěvní hodiny ve věznici Parkhurst začaly před půl
hodinou. A pokud nedošlo k nějakému zásahu shůry, Maggie
Roseová a Hamish Wolfe jsou teď spolu.
Schodiště je vysoké, úzké a končí širokým
odpočívadlem. U zdi stojí na úzkých stolcích bílé orchideje,
stejně bledé a křehké jako Maggie Roseová. Patero dveří.
Weston by se vsadil, že okna z ložnice povedou k čelní straně
domu, a tak se obrátí doleva a vstoupí otevřenými dveřmi do
prvního pokoje. Jeden technik od nich je uvnitř. Sedí u
Maggiina stolu. Když Weston vejde, ani nevzhlédne. Pete si
nasadí rukavice a otevře další dveře.
Až do dnešního dne neměl tušení, kolik odstínů bílé
může na světě být.
Zdi mají barvu sněhu, ležícího na lesní půdě. Dřevěné
obložení kolem oken a dveří má o něco světlejší odstín, jako
když na bělostný sníh dopadají sluneční paprsky a prozařují ho.
Závěsy a povlečení na posteli jsou v těch nejsvětlejších
odstínech šedé. Rám postele je stříbrný a nábytek má barvu
březového dřeva. Musí to být její pokoj. Pokoje pro hosty nikdy
nebývají tak vyladěné.
A přesto, když pomineme všechny nekonečné variace
na bílou, nevidí Pete Weston vůbec nic, co by mu Maggie
trochu osobněji připomínalo.
Aniž by si uvědomoval, co dělá, zuje si boty a postaví
se na koberec. Je hodně hustý a při došlapu působí měkce.
Letmo zkontroluje oba noční stolky i toaletní stolek.
Šatní skříně zabírají celou jednu stěnu. Maggie zjevně
preferuje kalhoty a svetry, ale visí tady i několikery útlé,
přiléhavé šaty. Všechny mají shodně dlouhé rukávy a sukni
střiženou ke kolenům. Ve skříni visí i několik vlněných kabátů
včetně toho růžové fondánové barvy, který měla Maggie na
sobě, když přišla na policejní stanici. Všechno oblečení je
vyvedené ve světlých a jasných barvách nebo v odstínech bílé
či krémové. Nic zeleného, hnědého ani béžového.
Nevisí tu nic, co by připomínalo jakýkoli kus
mužského oděvu.

Najednou ho vyruší zvuk. Weston otevře dveře do

přilehlé koupelny a spatří mužská záda. Další policajt je
zanořený do prostoru pod vanou.
„Našel jsi něco?“ zeptá se ho Weston.
Sunday se vyhrabe ven a posadí se na paty. „Myslím,
že potrubí by potřebovalo odborně prohlídnout. Ale kromě toho
nic zvláštního.“
Když Sunday znovu napůl zmizí dole pod vanou,
otevře Weston skříňku nad umyvadlem. Make-up, kontaktní
čočky a všechny obvyklé „dámské přípravky“. Dole pod
umyvadlem najde schované role toaletního papíru, čisticí
prostředky a velké balení krémového peroxidu.
Otočí se, a když dojde zhruba do půlky ložnice, uslyší
Sundayho z koupelny.
„No to se podívejme!“
 Pete se okamžitě zastaví. „Cos tam našel?“
„Ještě nevím přesně. Dej mi chvilku. Hned to zjistím.“
Pete nechá Sundayho pátrat v koupelně a vyjde zpátky
na chodbu. Na druhé straně objeví volný pokoj s prázdnými
skříňkami a nestlanou postelí. Za ním je ještě jeden, menší
pokojík, který slouží pro uskladňování nábytku a krabic.
V pokoji na konci chodby je holá, dřevěná podlaha.
Není v něm skoro žádný nábytek. Stojí tu jediné kožené křeslo,
staré, jednoduché a pohodlné, a malý konferenční stolek, na
kterém leží sedm knih v pevné vazbě. Všechny jsou Maggiiny.
Její bestsellery, krimi thrillery, jedna za každého usvědčeného
a odsouzeného vraha, kterého zastupovala. Nic jiného v pokoji
není, ovšem s výjimkou toho, co je připevněné na zdech.
„Je to tu jak na ňáký výstavě v muzeu, co?“
Za Petem se objevila Liz a teď se mu přes rameno dívá
dovnitř na všechny ty fotografie, výstřižky z novin, screenshoty
a dokumenty k případům. Jsou jimi polepené všechny okolní
zdi.
„Ale ne, že bys na ni zrovna chtěla vzít děcka,“
poznamená Pete. Pořád ještě stojí ve dveřích pokoje. Zatím
nevešel dovnitř.
Zdi jsou ověšené velikými nástěnkami z korku. Každá
je věnována jednomu z Maggiiných klientů.
„Vypadá to tu jako ve vyšetřovačce,“ poznamená Pete.
„Akorát je to tak trochu, já ti nevím…“
„Škodolibě, perverzně veselý?“ navrhne Liz, která se
mezitím prosmýkla kolem Petea a stojí před nástěnkou
věnovanou Shaneovi Ridleymu. Maggie Roseová jako
Ridleyho obhájkyně měla přístup k policejním dokumentům a
některé klíčové důkazy včetně fotek z místa činu jí visí na
stěně. Nalezeny byly všehovšudy tři části těla Lary Ridleyové.
Jednu z nich, konkrétně její hlavu, našla parta skautíků na
výletě v lese. Právě fotografii Lařiny hlavy si teď Liz prohlíží.
Prázdné oční důlky tupě civí do objektivu fotoaparátu z haldy
podzimního listí.
 „Vona bude na to, co dělá, asi dost pyšná, co?“
podotkne Liz.
„Je v tom sakra dobrá.“ Pete postoupil blíž k
portrétové fotce Ridleyho. Pořídili ji, když byli s Larou na
líbánkách. Vlasy na ní má rozcuchané větrem a vlhké, na tváři
je vidět trocha písku.
Ramena má holá.
Další nástěnka je věnována Maggiinu prvnímu
obrovskému úspěchu. Trojnásobný vrah Steve Lampton byl
propuštěný v roce 2007, poté, co si odseděl pouhých pět let ze
svého doživotního trestu. I on teď z fotky shlíží na Petea.
Kolem něj jsou umístěné příšerné fotografie mladých žen, které
zavraždil.
Další na řadě je Nigel Upton. Ten zavraždil dva
teenagery ve známé uličce zamilovaných kousek od Buxtonu v
Derbyshire. Také Upton byl po Maggiině zásahu propuštěn na
svobodu.
Na jedné straně velikého okna bez záclon i závěsů je
Niall Caldwell, který umlátil vlastní matku, aby se k dědictví
dostal rychleji, než kdyby musel čekat, až zemře sama. Na
druhé straně je Russell Mulligan. Ten zastřelil vesnickou
pošťačku při ozbrojené loupeži, která se hodně nešťastně
zvrtla. Další v pořadí je Bill Fryer. Ten je z nich všech zřejmě
nejhorší, protože on jediný šel po dětech.
„Vona má na stěně ve svým domě pověšený fotky
mrtvejch dětí.“ Pete si vážně nemůže pomoct.
Za svoji kariéru už toho viděl hodně, ale tohle…
Poslední nástěnka v místnosti patří Hamishi Wolfovi.
I jeho fotka na ně shlíží z jedné ze stěn.
„Vona je fakt divná, Pete.“ Liz stojí těsně po jeho
boku. „Vím, myslíš si, že jsem proti ní zaujatá.
Vím, že je to její práce, ale podívej se na stůl.“
Ze všech věcí v téhle místnosti, které můžou upoutat
něčí pozornost, by Pete zrovna na konferenční stolek uprostřed
pokoje nevsadil, ale udělá, co mu Liz řekla. Je na něm docela
nepořádek a uprostřed je vidět několik ulepených kol po
hrncích od kafe a skleničkách. Kůže na křesle je stará a
vyšisovaná a vedle hromádky knih stojí prázdná sklenice. Když
ji Pete zvedne, ucítí skotskou.
„Vona tady prostě vysedává, popíjí kafe a skotskou a
prohlíží si nevinný voběti, který zemřely strašlivou smrtí, a
taky ty zrůdy, kterejm pomáhala dostat se ven,“ řekne Liz.
„Jaká ženská může něco takovýho udělat?“
Pete netuší, co by jí na to odpověděl. Otočí se a chce
odejít. Liz ale nevypadá, že by chtěla jít za ním. „Víš, co mě na
tom všem děsí úplně nejvíc?“ zeptá se.
Pete se zastaví ve dveřích. „Ne, co?“
„Podívej se na ně. Na ty úchyly. Koukni na Ridleyho,
Caldwella, na Mulligana zas tolik ne, ale podívej se na Fryera.
A to nemluvím vo Wolfovi. Jenom se na ně dobře podívej.“
Pete to udělá a okamžitě mu dojde, kam tím Liz míří.
„Pokud jí jde vážně vo spravedlnost,“ pokračuje Liz,
„tak jak je potom možný, že se rozhodla hájit jenom ty
nejpohlednější vrahy?“
„Pete!“ Někdo na něho volá zezdola. „Tohle musíš
vidět!“
Pete nadobro opustí Maggiin pracovní pokoj.
Společně s Liz seběhnou po schodech dolů a vejdou do
kuchyně, kde Pete málem přepadne přes pár natažených nohou.
Jeden z policistů leží na zádech a dívá se zespoda na desku
stolu. Všechny židle stojí stranou.
„Co tam máš?“
„Pojď se podívat.“
Pete si lehne na zem, zasune se vedle něho pod stůl a
v zádech ucítí ledový chlad dlaždic. Kolega mu posvítí na něco
nad hlavou.
„Ježíši.“
„No jo. Myslíš, že to viděla?“
Pete se zamyslí. „Kdyby jo, určitě by se zmínila. Tím
jsem si docela jistej. Co je to, není to snad –“
 „Krev? Ne, myslíme si, že ne. Ale docela jistě to má
právě takhle působit. Nejspíš to bude hodně tlustej červenej fix.
Musíme to nafotit.“
Policajt vyleze zpod stolu a nechá Petea zírat nad sebe
na nápis na spodní straně Maggiina kuchyňského stolu. Jen tři
slova.
MÁ MĚ RÁD.

33

Hluk v místnosti o poznání vzrostl, takže se Maggie

Roseová s Hamishem Wolfem k sobě museli naklonit blíž, aby
se vůbec slyšeli.
Musí to být ona.
Přála by si, aby s sebou měla něco k pití. „No tak
dobře, dejte mi něco, s čím bych mohla pracovat. Řekněte mi,
kdo mohl ty ženy zabít.“
Wolfe ale zavrtí hlavou. „Nevím o nic víc než vy.“
„Tak mi zkuste vysvětlit všechny důkazy: stopy, které
jasně dokazovaly přítomnost Myrtle Reidové v kufru vašeho
auta, nebo příspěvek na facebooku odeslaný prokazatelně z
vašeho počítače.“
Wolfe zvedne ze stolu mírně oteklé ruce plné oděrek
a modřin. „Někdo se mi vloupal do domu.
Pokud přijmete tento jediný, jednoduchý fakt, není už
nijak obtížné vysvětlit zbytek.“
Někdo se vloupal do jeho domu. Vzal mu klíčky od
auta, snad si někde nechal udělat kopii.
Sebral tam několik psích chlupů. Použil jeho počítač.
„Kdo kromě vás měl klíče od domu?“
„Moje matka, uklízečka a snoubenka. Já osobně bych
nepodezíral ani jednu z nich, ale pro jistotu je klidně všechny
prověřte.“
„Zmínila se některá z nich někdy o tom, že by klíče
ztratila nebo jen nemohla chvíli najít?
Nepostrádal jste vy sám klíče?“
„Obávám se, že ne. Ještě mám jedny záložní, uložené
v domě, ale nepamatuji si, že bych si někdy všiml, jestli
náhodou nechybí. Pravda, ne, že bych je kontroloval denně.“
„A ten vetřelec, pokud někdo takový vůbec existuje,
se dostal i do vašeho počítače.
Předpokládám správně, že je chráněný heslem?“
Wolfe se zamračí. „To sice ano, ale když jsem ráno
odcházel do práce, nebýval jsem nikdy příliš opatrný a často
jsem ho nechával zapnutý. Někdy se mi stávalo, že když jsem
se večer vrátil domů, pořád ještě běžel. Jakmile by se někdo
dostal do domu, připojit se k počítači už by nebylo nic
těžkého.“
„Tak dobře, připusťme, že by to bylo možné. Ale kdo
by zašel tak daleko, aby vás obvinil z vraždy?“
Maggie zjevně trefila citlivé místo. „Přesně tak. Musí
tady nakonec jít hlavně o mě. Kdyby vrah stál o jen tak
nějakého obětního beránka, nevybral by si mě. Zvolil by
někoho s daleko menšími možnostmi se bránit. Někoho ne tak
bystrého, možná s nižším vzděláním i IQ. Někoho, kdo má za
sebou pochybnou minulost a nemá žádné zázemí.“
Maggie zradí její vlastní tvář, když se v ní projeví
zřetelné pochybnosti a skepse. „Takže vy tvrdíte, že se někdo
snažil ublížit konkrétně vám?“
„Přesně tak.“
„Máte nějaké nepřátele?“
„Tisíce. Copak jste nečetla, co všechno o mně byli lidi
schopní napsat na twitteru?“
„Myslela jsem předtím, než se to stalo. Snad nějaký
pacient, který měl pocit, že jste se mu dostatečně nevěnoval
nebo mu uškodil? Zaměstnanci nemocnice nebo zdravotní
sestry, které jste vyhodil?“
Wolfe zavrtí hlavou. „Nikdy jsem nemusel nikoho
formálně obvinit z nedbalosti ve službě.
 Dokonce jsem nebyl nikdy nucený ani oficiálně
napomenout mladšího kolegu. Lidé se mnou většinou dobře
vycházeli a naše spolupráce byla příjemná.“
„Říká vám něco jméno Sirocco Silverwoodová?“
Wolfe pozvedne tázavě obočí. „To je postava z
nějakého románu pro teenagery?“
„Je skutečná. Tvrdí, že jste spojení.“
Podle výrazu v jeho obličeji to na něj neudělalo žádný
velký dojem. „Píše mi spousta žen a dost z nich si zjevně myslí,
že spolu máme vztah. Jejich dopisy si ale neschovávám, je mi
líto.“ Zarazí se a přemýšlí. „Ale počkejte, zdá se mi, že máma
se zmiňovala o někom s podobným jménem.
Není členkou té podpůrné skupiny?“
„Přesně tak. Setkal jste se s ní?“
Wolfe znovu zavrtí hlavou. „Kdepak.“
„Povězte mi něco o Tlusťošském klubu.“
Jeho obličej je náhle úplně bez výrazu. „Nemám
tušení, o čem to mluvíte.“
„Žena, jíž někdo otevřeně opovrhoval, si to v sobě umí
nést dlouho a nezapomíná. Traduje se, že jste svého času
prováděl dost příšerné věci.“
Když se Wolfe rozzuří, jako by jeho oči otupěly.
„Vlákat ženu do jeskyně a podříznout jí hrdlo je příšerné.
Nechat ji vykrvácet v černočerné díře pohozenou na chladné
kamenné podlaze je příšerné. I já jsem něco zaslechl, a věřte
mi, že mít oboustranně chtěný sex se spolužačkou je podle
mého žebříčku hodnot docela v pořádku bez ohledu na to, jakou
konfekční velikost ta dívka má.“

Jeho sebejistota ji provokuje a štve. Nechtěla ho tady

najít zlomeného, natož politováníhodného, ale jeho klid jí
nepřipadá správný. „Natáčel jste si to na video. Bez vědomí
těch dívek.“ Čeká, jestli to popře. O obchodu s pornokazetami
neexistoval žádný důkaz, zůstaly jen zvěsti a dohady.
„Vy i vaši kamarádi jste předstírali, že se vám ty dívky
líbí, patrně jste je nalévali levným vínem, abyste si to celé
trochu ulehčili. Připadalo vám to zábavné. Potom jste ty
nahrávky rozšířili mezi spolužáky, abyste mohli všichni
společně civět na těla těch dívek a bavit se tím, jak neskutečně
ošklivé jsou.“
Wolfe uhodí dlaní prudce do stolu. Nijak hlasitě, ale
přesto dost razantně na to, aby se po nich lidé u několika
nejbližších stolů zvědavě otočili. Někteří sousedé už se
dokonce přestali snažit předstírat, že si povídají, a bezostyšně
je teď sledují.
„Pěkně popořadě, Maggie,“ řekne. „Netvrďte mi, že
jsem ženy opíjel, abych s nimi mohl mít sex.
Studenti pijí. Pijí, mají sex a ani náznakem to nemá nic
společného se znásilněním. A víte vy co, i kdyby ty nešťastné
staré klepy byly pravdivé – a já rozhodně neříkám, že jsou –,
pořád je dost dlouhá cesta od studenta medicíny, který se chová
jako kretén, k vrahovi čtyř mladých žen.“
Maggie vyčkává. Je dobře, že Wolfe zuří. Když se lidé
naštvou, častěji jim něco nerozvážného uklouzne.
„Deset minut, dámy a pánové. Začněte se prosím
balit.“
Připadá jí, jako by Wolfova nálada rázem poklesla.
„Zdá se, že přišel čas, kdy se budete muset rozhodnout,
obhájkyně Roseová. Myslíte si, že spolu my dva uzavřeme
dohodu?“
Maggie zvedne ruce. Zjevně je to gesto bezmoci.
„Nedal jste mi vůbec nic. Někdo se vám vloupal do domu a
ukradl vám auto. Samo o sobě to sice není nemožné, nelze to
ale nijak dokázat. Někdo se na vás snažil hodit ty vraždy, vy
ale nemáte tušení, kdo to mohl být…“
Wolfe se k ní nakloní blíž. „Copak vás ještě
nenapadlo, že rozhovor detektiva seržanta Westona s tím
prodavačem na benzince byla neskutečně šťastná náhoda?“
„Promiňte, co prosím?“
„Vážně vás, Maggie, doteď nenapadlo, že člověk,
který se chystá brzy spáchat vraždu, člověk, který má vzadu v
kufru svázanou vyděšenou dívku, by si asi zkontroloval tlak v
pneumatikách, než by vyjel?“
Jistěže ano. Přesně na totéž už také dávno myslela.
„Nehody se stávají. Někdy se něco prostě podělá. Možná jste
tu noc najel na kus skla.“
„Nebo možná ten někdo, kdo řídil moje auto – ať už
to byl kdokoli, potřeboval být viděný.
Potřeboval, aby ho někde zachytila kamera, a předem
si vytipoval tuhle benzínku, protože byla ve správné oblasti a
měla vzduchovou pumpu umístěnou ve vhodné vzdálenosti od
hlavní budovy. Vždyť ani nevíme jistě, jestli byla Myrtle
skutečně v autě. Víme jen to, že se o něco později našla v křoví
její podkolenka. Copak na tom není něco divného?“

Strážný mezitím začal obcházet stoly a popohání

poslední opozdilce, aby se zvedli a opustili místnost.
„Vraždění přestalo,“ poznamená Maggie. „Jakmile
vás zavřeli do vazební věznice, vraždění okamžitě přestalo.“
„Vždyť jsem vám říkal, že tady jde především o mě.“
Maggie zavrtí hlavou. „Ne. Snahu hodit to na někoho
jiného můžu ještě vzít v potaz, ale myšlenka, že by někdo zabil
čtyři lidi jenom proto, aby vám způsobil problémy? To je přece
pitomost.“
Strážný už je skoro u jejich stolu a Maggie Roseová
vstane. Hamish se ani nehne. „Víte, Maggie, kdyby byl můj
případ snadný, nepotřeboval bych právě vás.“

34

„Před mým domem parkuje hlídka.“

„Aha, takže jste doma. Budu u vás do deseti minut.“
„Ale ne, myslím, že, propána, no tak!“
Maggie slyší jenom oznamovací tón. Weston už to
položil. Do deseti minut? Z Wellsu se sem Weston za tak
krátkou dobu rozhodně dostat nezvládne, což znamená, že se
musí potloukat někde poblíž. Do háje s ním. Maggie by si ráda
dala sprchu a zachumlala se pod deku. Potřebuje trochu času,
aby se vzpamatovala z dnešního setkání a utřídila si myšlenky.
Čas strávený s Wolfem ji vyčerpal.
„Takže teď už detektiva Petea nepotřebuješ?“
„Nikdy jsem ho nepotřebovala.“
„Ale začínala jsi ho mít v oblibě.“
Maggie zamkne zadní dveře domu. „Bude devět večer.
Je mi zima. Mám hlad. A je mi jasné, že sem jede jenom proto,
aby se mě zeptal, jak to tam dnes šlo.“
Kuchyně je cítit po vetřelcích. Čpí jejich těly, jídlem,
které si s sebou přinesli v plastových krabičkách, i cigaretami,
co kouřili vzadu na dvorku. Je cítit jejich zvědavostí i
čmucháním v jejích skříňkách a šuplících. Je cítit komentáři,
které k ní měli, uštěpačnými postřehy i neuctivým
vtipkováním.
Právě, když vychází ze sprchy, uslyší zvonek. Znovu
se ozve po chvíli, když se obléká. Potřetí na něj někdo zazvoní,
když schází dolů ke dveřím. Venku začalo zase sněžit a Pete
má ve vlasech i na kabátu sněhové vločky.
„Je šance, že to nebude trvat dlouho?“
„Přijde na to, jak rychle jíte.“
V jedné ruce drží Weston nákupní tašku. Maggie ucítí
vůni česneku, zázvoru a teplého jídla.
Měla by ji štvát jeho opovážlivost, to, jak automaticky
předpokládá, že ještě nejedla. A navíc by se jí mělo dotknout,
jak samozřejmě a bez ptaní se k ní pozval. Jediné, co ale cítí, je
hlad. Otevře dveře trochu víc a tiše mu naznačí, aby vešel
dovnitř. „Čína?“ zeptá se.
„Thajsko.“ Weston vstoupí do domu a vnese dovnitř
trochu temného chladu zimní noci.
Maggie za ním dveře co nejrychleji zavře, ale zase ne
dost rychle, protože ještě chvíli cítí ledový vzduch, který se
usadil ve všech rozích vstupní haly.

„Příbory jsou ve skříňce pod dřezem,“ oznámí mu,

když se oba dostanou do tepla kuchyně.
„Možná bych tu někde našla i hůlky. S nějakým
rituálně a přísně asijským způsobem přípravy stolu se
netrapte.“
Její poznámka ho pobaví. Hůlkám se vyhne obloukem
a místo nich oběma nachystá vidličku a nůž. Fakt, že příbory
jsou každý pes jiná ves, přejde mlčením. Maggie mezitím
opláchne talíře, a v lednici dokonce najde poloprázdnou lahev
bílého vína.
„Tak povídejte,“ pobídne ji Weston. „Padli jste si s
Wolfem hned do oka?“
„Na to, co si o mně myslí, se budete muset zeptat jeho.
Ale pokud jde o mě, viděla jsem zdvořilého muže.
Inteligentního. Vypadal dobře, fyzicky i psychicky.“
Pete zvedne tázavě obočí.
„Tím chci říct, že je po zdravotní stránce v pořádku.
Vězeňský život ho zatím nijak výrazně nepoznamenal. Ale
časem k tomu dojde. Nakonec je to dostane všechny.“
„Ve svým křídle si prej vydobyl slušný postavení a má
moc. V podstatě za úsměv poskytuje lékařský služby. Všichni
velcí bouchači se o něho staraj a nabízej mu ochranu. Navíc on
sám je celkem kus chlapa. Dokáže se o sebe postarat i sám.“
„Připadal mi hodně klidný.“
„Klidnej?“
„Ano. Ne proto, že by snad užíval nějaká sedativa.
Nebere nic, tím jsem si vcelku jistá. Ale úplně postrádá takovou
tu úzkost a urputnost, kterou vídáte u těch, co podle svého
vlastního přesvědčení trpí na základě justičního omylu. Asi to
bude znít divně, ale Wolfe vypadá se svým pobytem ve vězení
docela smířený, jako by ho nijak neomezoval.“
„A z toho usuzujete, že je nevinnej?“
Maggie se otočí k lednici. „Ne. Ne, to ne.“
 Pete narovná příbory.
„Zvažoval jste někdy možnost, že to celé na Wolfa
někdo hodil?“ Maggie tu otázku vyřkne jen tak přes rameno.
Když se ale na Westona podívá, pozná, že ji dřív nebo později
očekával.
„Jistěže,“ odpoví okamžitě. „Byl to jeho hlavní
argument, první a jediná věc, kterou se hájil.
Problém spočíval v tom, že nebyl schopnej přijít ani s
jediným možným podezřelým. Von sám navíc tvrdil, a nám se
nepodařilo vypátrat vopak, že nemá nepřátele.“
„A vy jste uvěřil, že by tak sympatický muž byl
schopný zabít čtyři ženy?“
„Můžu vám z fleku vyjmenovat několik okouzlujících
masovejch vrahů.“

Maggie nalije víno a staré známé zurčení čiré tekutiny

trochu uvolní atmosféru. Weston mezitím sundá víčka z
krabiček s jídlem. Usednou ke stolu a Maggie Roseová na
okamžik zalituje, že se z nich dvou nikdy nestanou přátelé.
„Připouštíte ale, že je to možné?“ nevzdává se.
„Řekněme, že jeho uklízečka při práci poslouchá hudbu, má na
uších sluchátka. Pokud je v patře a zrovna vysává, může v té
době kdokoli vejít do domu, najít náhradní klíče, pořídit si kopii
a o týden později je zase vrátit na místo.“
„Nemožný není ani to, že se jeho matka, dominantní
ženská, trochu žárlivej typ, kterej má rád věci pod kontrolou,
rozhodla, že bude jednodušší držet Hamishe za mřížemi, kde
nad ním bude mít úplnou moc. Pravda, je to pravděpodobný vo
něco míň.“
„Prozraďte mi, jak přesně došlo k vašemu rozhovoru
s tím prodavačem na pumpě?“
Weston se na ni mlčky zadívá, dlouze tak akorát na to,
aby si uvědomila, že postřehl náhlou změnu tématu. Pochopil,
že ho Maggie Roseová vyslýchá, a chce, aby to věděla. „Často
tam jezdívám. Vobvykle si s Ahmedem vyměním několik
zdvořilostních vět. Zeptal se mě, jak to vypadá s případem, a já
mu vodpověděl, že zkoumáme několik různejch vyšetřovacích
verzí a stop. Potom ale Ahmed řek: ‚Něco mi prozraď, Pete. Ta
holka, ta, co se ztratila, neměla na sobě něco jako modrej
kabát?‘ A já na to: ‚Je to dost možný, proč se ptáš?‘ No a
Ahmed řek jen: ‚Počkej tady chvilku,‘ a zmizel vzadu. Radši
hovězí, nebo kuřecí? Nebo vod každýho trochu?“
„Ráda vyzkouším oboje. Děkuji, vypadá to lákavě.
Pokračujte. Co ten kabát?“
„Ahmed si všim BMW a řidiče, kterej se choval dost
divně. Když se ve zprávách objevila Myrtle a hlásili, že je
pohřešovaná, napadlo ho zkontrolovat kamerovej záznam.
Zrovna přemítal, jestli to má hlásit na policii, nebo to nestojí za
řeč, když jsem se tam vobjevil doplnit jako vobvykle nádrž
naturalem.“
„A to byla ta stopa, která vás zavedla přímo k
Hamishovi. Psí chlupy a vlákna z koberce ho neomylně spojily
s Jessie. Případ byl téměř uzavřen.“
Weston má zrovna plnou pusu jídla, takže jenom
souhlasně pokýve hlavou.
„A nepřišlo vám, že je to až příliš šťastný průlom v
případu, který byl do té doby téměř neřešitelný? Chápete, jak
to myslím: případ stojí, žádné stopy, nic nemáte – bez urážky –
a najednou se zčistajasna objeví vrah zachycený na
bezpečnostní kameře na vaší oblíbené benzínce.“
Weston je zjevně hladovější než ona, takže do sebe
láduje jídlo hlava nehlava a promlouvá jenom krátce mezi
jednotlivými sousty. „Yorkshirskýho rozparovače taky dostala
úplná náhoda.“
„Před domem Hamishe Wolfa nejsou žádná vyhrazená
parkovací místa. Žádné odstavné pruhy ani garáže, nic. Všichni
parkují na ulici, kde ale není dostatek míst, a kdo dřív přijde,
ten dřív mele. Často se stávalo, že musel zaparkovat poměrně
daleko od domu.“
„Jo, vo tom se dřív taky zmiňoval.“
 „Takže někdo, kdo by měl kopii jeho klíčů včetně těch
od auta, si mohl jeho vůz v noci půjčit a schválně dofouknout
pneumatiky právě na té benzínce, kterou si čirou náhodou
oblíbil i hlavní vyšetřovatel případu těch čtyř vražd. Nemáte
žádný důkaz, že postava v kapuci, která je vidět na kamerovém
záznamu, je skutečně Hamish Wolfe.“
„Pokud bychom připustili, že jeho auto moh řídit
někdo jinej, pak máte pravdu, žádnej důkaz nemáme. Jenomže
taky nemáme toho někoho, kdo to měl údajně narafičit a
spáchat. Nikdo takovej se nevobjevil.“
„Nikdy se nenašel počítač, z něhož byla odeslána
valná většina facebookových zpráv, viďte?“
Pete zrovna vyprázdnil talíř a podává si krabici s
hovězím, aby si přidal. „Ne. Facebook s náma sice plně
spolupracoval, ale když jsme se přes BT pokusili vystopovat IP
adresu počítače, z kterýho zprávy chodily, nikam jsme se
nedostali.“
„Protože ať už byl vlastníkem toho počítače kdokoli,
povedlo se mu vybudovat takovou síť spojů a zablokovat
přístup zvenčí, že se vám ho nepodařilo vystopovat?“
„Vzpomínám si, že v jistou chvíli se zmiňovali vo
východní Evropě, kudy část toho signálu putovala. Ale to
nebylo podstatný. Jedno připojení na facebook a zprávu jsme
našli i na Wolfovým vosobním počítači, což bohatě stačilo.“
Maggie se nimrá v jídle a upíjí víno. „Takže,“ řekne a
rozhlédne se po kuchyni. „Našel jste tu dnes něco zajímavého?“
Zjevně ano. Pozná to ze zvláštního lesku v jeho očích.
Něco u ní doma našel. Její vidlička dopadne se zařinčením na
talíř.
„Co jste našli?“
Weston zvedne telefon a zapne ho, aby jí mohl ukázat
fotku, kterou udělal. Dřevo. Slova napsaná červeným
inkoustem, naškrábaná ve vzteku, zuřivými velkými písmeny.
MÁ MĚ RÁD.
 Nic to pro ni neznamená. Nemá to co dělat s ní ani s
jejím domem. Když vtom…
„Probůh!“ Maggie odsune židli a padne na kolena.
„Můžu se tedy domnívat, že to není vaše práce?“ I
Weston už je na kolenou a oba se dívají na spodní desku jejího
stolu.
Maggie natáhne ruku a prsty přejede po nápisu. Dřevo
na spodní straně je drsné a neopracované a v ruce jí zůstane
spousta pilin, ale nasliní si prsty a zkusí to znovu.
„Počkejte.“ Pete se k ní blíží.

Mohla by seškrábat ta urážlivá slova, odloupat kousky

dřeva nehtem.
„Ne, ne, nic takovýho.“ Maggie ucítí Peteovy ruce pod
paží. Táhne ji ven zpod stolu. „V kabátu mám brusnej papír.
Měl jsem takový tušení, že se toho nápisu budete chtít zbavit.
Kolegové už maj všecko, co potřebujou, takže to můžu
vodstranit, než vodsaď půjdu.“
„Děkuji.“ Dovolí mu, aby jí pomohl do stoje. „Jsem v
pořádku, díky. Omlouvám se. V klidu dojezte.“
Pete se posadí a znovu zvedne vidličku, ani na chvilku
z ní ale nespouští oči.
„Co to má znamenat?“ zeptá se jí.
„To netuším.“
„Na něco, co podle vás nemá valnej význam, jste
celkem dost rozrušená.“
Maggie ztratí nervy a vybuchne. „Mohli sem
naškrábat třeba recept na čokoládové brownies, a byla bych
stejně vykolejená. Někdo to udělal v době, kdy jsem spala, tady
v domě. Kam až hodlají zajít?“
„Těžko říct. V domě se nenašly žádný jiný votisky
prstů vyjma vašich. Máte skvělou a pečlivou uklízečku.“
„Nemám ani uklízečku, ani uklízeče.“
„Zkuste mi teď říct pravdu. Když jste ten nápis viděla,
kdo vás napad jako první?“
 Maggie zatřese odmítavě hlavou. „Je to hloupost.“
„Tak kdo?“
„Sirocco. Vzpomínáte si? Ta žena, o které jsem vám
říkala. Pořád dokola mluvila jenom o tom, že jsou s Hamishem
spřízněné duše. Připadala mi docela neškodná, snad trochu
vyšinutá. Ale jak jste sám předtím podotkl, vědí, kde bydlím.“
„Ještě někdo kromě ní?“
„Ne. Všichni to byli podivíni, jeden vedle druhého, ale
ona jediná tvrdila, že ji Hamish miluje. A papírovou růži mohla
získat od Sandry. Našli jste na ní nějaké otisky?“
„Nic průkaznýho. Několik částečnejch votisků, ty
můžou klidně patřit Wolfovi. Potom jeden, kterej jistě není ani
jeho, ani váš, nevíme ale, komu patří. V systému se žádná
shoda nenašla.“
„Dnes, když jsme se viděli ve vězení, jsem se o ní
letmo zmínila. Měla jsem na něho víc zatlačit.“
Wolfe zvedne vidličku a podrží ji před sebou ve
vzduchu. „Když jste mi tvrdila, že tady žijete sama, nelhala
jste.“
„Jistěže ne.“
„Myslíte, že už se za tu dobu dost známe?“
Maggie chvíli tápe a netuší, kam tím Weston míří.
Potom si vzpomene. Chce vědět, s kým to mluví, když by podle
všeho měla být sama. Proto řekne: „Budete si myslet, že jsem
cvok.“
Pak ji napadne, že má Weston hezký úsměv. Milejší a
daleko míň komplikovaný než Wolfe.
„Máte modrý vlasy,“ opáčí Weston. „Že jste cvok,
jsem si pomyslel hned v tu chvíli, co jsem vás uviděl prvně.“
Co na tom vlastně záleží? „Měla jsem sestru. Dvojče.
Zemřela.“
Westonovi okamžitě zmizí uvolněný úsměv z tváře.
„To je mi líto.“
„Už je to hodně dávno. Nikdy jsem ji nepoznala, ne
doopravdy. Problém je ale v tom, že jsem ji znala. Znám ji
stejně jako sebe sama a její ztrátu pociťuji každý den. Jsou
chvíle, kdy se bez ní cítím, jako by mě byla jenom půlka.“
„A vy si s ní takhle povídáte? Probíráte s ní různý věci,
který byste normálně řešila s někým blízkým, třeba s přítelem?“
Maggie nečekala, že by ji pochopil tak rychle a bez
údivu. „Mluvím s ní a ona mi odpovídá.
Slyším její hlas stejně jasně a čistě jako teď váš.“
Weston mírně svraští čelo. „A slýcháte kromě jejího
ještě nějaký jiný hlasy?“
Maggie se pobaveně usměje. „Ne. Jenom její.“
„Nenapadlo vás pořídit si nějaký zvíře, mazlíčka?“
Najednou se před ní zjeví jasný obraz psa.
Dalmatinky, která běhá do moře a aportuje klacky, brodí se ve
vlnách a je radostí bez sebe.
„Mluvíte někdy na někoho, kdo tam v tu chvíli není?“
zeptá se ho místo odpovědi.
„Jo. Povídám si takhle s dcerou. Vím, jaký to je, když
vám někdo chybí.“
Maggie působí daleko klidněji než před pár okamžiky.
Pete zvedne sklenici s vínem. „Takže jak to vidíte s případem
Hamishe Wolfa? Co máte v plánu dál, smím-li se ptát?“
A Maggie najednou pocítí úplně iracionální a
nečekanou touhu nezklamat ho, udělat mu radost.
„Vůbec nic,“ odpoví proto. „Wolfe je vinen. Ať
zůstane tam, kde je.“

Když Pete odejde, vystoupá Maggie pomalu po

schodech do patra. Potřebuje teď hlavně spát.
Musí se vyspat a na nic nemyslet nejméně několik
příštích hodin.
„Sestra? Dvojče? To jako vážně?“
„První věc, která mě napadla.“ Maggie je v ložnici a
rozhlíží se kolem sebe. Hledá župan.
„Co když si to bude chtít ověřit?“
„Nebude,“ řekne a usměje se trochu strojeným,
rychlým úsměvem. „Mám pocit, že se do mě zakoukal.“
Sundá si oblečení a vejde do sprchy. Oči jí pálí, dávno
si měla vyndat kontaktní čočky. Udělá to teď, vyčistí si zuby a
postaví se na kachličky v koupelně.
„Někdo si s tebou nehezky pohrává.“
Než odešel, dodržel Pete slovo a odstranil z desky
stolu podivné graffiti, které tam za sebou na památku nechal
neznámý vetřelec.
„Já vím.“
Už zase zhubla.
„Takže ta žena z Vlčí smečky? Sirocco?“
„Zdá se to nejpravděpodobnější. Otázka je proč.“

35

Wolfe cítí každou ránu utrženou v klubu rváčů. Oba

bojovníci mlátí pěstmi a zní to, jako by třískali do železných
skříněk. Wolfe má pocit, jako by dostal úder do ledvin. Cítí, jak
se odírá kůže prstních kloubů, když pěst narazí na čelist.
Zavře oči a zkouší si v duchu představit Maggiinu
světlou pleť i její štíhlé, lehce zašpičatělé prsty, zakončené
nehty fondánově růžové barvy. Zkouší si vybavit vůni, tu
zvláštní kombinaci teplé vlny a studených chemických
prostředků, která spolu s ní vstoupila do vězeňské místnosti.
Snaží se ze všech sil, ale neumí se oprostit od
neúprosného a chladného násilí, které se teď a tady odehrává.
Jako by mohl procítit krev, která začíná téct. Její teplá
lepkavost jako by se dotýkala jeho tváře a stékala po ní dolů.
Možná je to proto, že dokonale a detailně dopředu zná všechny
škody, které ti dva jeden druhému způsobí. Možná je to proto,
že jeho pozdějším úkolem bude dát je zase dohromady. Zranění
způsobená v klubu rváčů se téměř nikdy nedostanou k
vězeňskému doktorovi, protože veškerá zranění, i ta
nejtitěrnější, se musí okamžitě hlásit výš, a pokud by se vedení
dozvědělo o vězeňském rváčském klubu, okamžitě by byly
podniknuty náležité kroky a klub by skončil. A tak jsou strážní
podplacení, spoluvězně, kteří jsou dost blízko a můžou něco
zaslechnout, někdo zastrašil, takže mlčí, a kamery v tělocvičně
jsou začerněné, aby nesnímaly, co se tady právě teď odehrává.
Křik se ve Wolfově hlavě rozléhá a tepe v ní jako
migréna. Zvuk, kdy kost naráží o kost, do něj prostupuje a on
ho cítí až hluboko v útrobách. Sklopí oči, hledí dolů na odřenou
a opotřebovanou podlahu v tělocvičně a snaží se vybavit si
zvuk Maggiina hlasu. Lehký, zvučný, ale přitom hodně
hluboko posazený, takový má hlas. Mluví uvážlivě, jako by v
hlavě pečlivě obracela každé slovo dřív, než ho vypustí z úst do
světa. Zkouší si představit, že říká něco hezkého. Milého a
nesmyslného. Namísto toho ale slyší jenom chrčení a nadávky.
Všechny páry očí na okrajích tělocvičny jsou upřené
do středu na vrávorající dvojici zápasníků.
Mladý muslim má zjevně navrch. Je sice drobnější, ale
taky rychlejší, a údery směřuje těsně pod soupeřův hrudní koš.
Jedna dobře mířená rána do té oblasti může protivníka zastavit,
několik vhodně umístěných, opakovaných úderů tím směrem
ho dokáže úplně vyřadit ze hry. Jeho soupeř je bílý, zavalitý,
potetovaný chlap. Zrovna teď nezvládá dělat nic víc než se
nějak ubránit přívalu ran.
Zastrčená za brankové tyče, které tady budou
nevyužité ležet až do jara, leží v rohu tělocvičny plachtovina
barvy Maggiiných vlasů. Dokonce je to tentýž odstín. Modré
vlasy, vážně? Něco takového Wolfe nečekal. Nečekal ani, jak
bude krásná.
Ve vzduchu nad hlavami obou rváčů se vznáší
jemňounká sprška rudé mlhoviny. Muslim se zapotácí. Diváci
řvou jako hyeny kroužící kolem bezmocné kořisti. Zápasníci
narazí do brankových tyček. Wolfe se nervózně rozhlíží kolem
sebe.
Hladina křiku narůstá. Dokonce i vězni, kteří v celách
nemůžou vidět nic z toho, co se tady právě děje, řičí nadšením.
Mnozí z nich si jistě vsadili na výsledek, přestože se jim
nedostává luxusu v podobě sledování bitky přímo na místě. Na
konci chodby se strážní, kteří mají víkendovou službu, netečně
dívají na televizi, jenom přidají hlasitost, jinak nic. Wolfe se
koukne na hodinky.
Tři minuty a dvanáct vteřin. Delší než většina zápasů.
Ti dva jsou silově zhruba vyrovnaní.
Mohlo by to ještě nějakou dobu trvat. A na zranění,
která budou oba mít, nemusí jeho provizorní nástroje a zásoby
léků stačit.
Maggie včera opouštěla návštěvní místnost jako jedna
z posledních. Seděl tam a díval se za ní, když odcházela od
stolu. Ramena měla napjatá. Byla si vědomá toho, že ji pozorně
sleduje, přesto se jedinkrát neotočila. Zmizela, zůstal jen
bělostný stín ve dveřích, a jeho náhle přemohl pocit, že už ji
nikdy neuvidí. Jediná návštěva mohla dostatečně nasytit její
zvědavost.
Muslim je mezitím znovu na koni. Drží bělocha za
vlasy a pere mu do brady jednu ránu za druhou. Běloch
vykopne, ale mine. Svaly v jeho obličeji nadskakují při dopadu
dalších a dalších ran. Už teď má tváře zarudlé a nateklé, jako
by se mu maso chtělo kůží vydrat ven.
Dav cítí, že se blíží vítězství. Bookmakerovy oči se
zúžily napětím. Běloch je na zemi. Zvedá ruku. Je po všem.
Protivník mu uštědří poslední kopanec. Navrch se mu dostane
přívalu nadávek od všech, kdo na něho vsadili peníze a
prohráli. Potom se vězni začnou pomalu rozcházet do svých
cel.
Vítěz se odpotácí do rohu, kde se o něho stará hlouček
jeho přívrženců. Wolfe si přiklekne k poraženému bělochovi.
Je to ještě kluk, mladší, než si Wolfe předtím myslel. Ztratil
vědomí.
Wolfe mu zkontroluje tep a ověří si, jestli dýchá.
„Tylere.“ Wolfe najde na jeho tváři nezraněné místo a
jemně ho pleskne. „Řekni něco, Tylere, no tak, slyšíš mě?“
 „Ustupte, doktore, musíme ho vocaď dostat.“
„Nevím, jak těžce je zraněný. Nemůžete s ním teď
hýbat.“
Ale jasně že můžou, a taky to udělají. Tři muži ho
zvednou ze země a vynesou ven. Wolfe s Philem jdou za nimi.
Nesou ručníky, kbelíky i obvazy.
Když vyjdou ven, dveře tělocvičny se zabouchnou.
Potom cvakne zámek. Nikdo se neohlíží, protože není dobré
vědět, kteří strážní se na tom podílejí a zápasy tolerují a kryjí.
Chodba je liduprázdná. Tyler a jeho parta zmizeli v
jedné z cel. Nebude ale těžké je najít.
Wolfovi s Philem bude bohatě stačit, když půjdou
podél krvavé stopy.

36

Z kanceláře MAGGIE ROSEOVÉ

Fara, Norton Stown, Somerset
Pátek, 11. prosince 2015

Drahý pane Wolfe,

nemohu pro Vás nic udělat. Váš případ je stejně
solidní a podložený jako většina případů, s nimiž jsem se
setkala. Včera jste mi bohužel neposkytl nic, o čem by se dlouze,
a navíc bezvýsledně nespekulovalo už předtím mezi všemi, kdo
vedli kampaň za vaše propuštění.
Veškerá jejich snaha je navíc podněcovaná – a jsem si
jistá, že to sám dobře víte – spíše Vaším charismatem než jejich
skálopevným přesvědčením o Vaší nevině. Lidé Vám chtějí věřit
a chtějí věřit ve Vás, protože jste pohledný muž a umíte se
chovat velice šarmantně. A to, čemu lidé chtějí věřit, tomu
obvykle také nakonec uvěří.
Nemyslím si, že by Vás to nějak překvapilo. Včera jsem
navíc neměla pocit, že byste naše setkání bral nějak smrtelně
vážně. Představovala jsem pro Vás pouhé rozptýlení,
krátkodobou kratochvíli. Nedávám Vám to nijak za vinu, ale
obávám se, že nemám čas ani chuť poskytovat Vám podobnou
zábavu.
Se vší úctou,
Maggie Roseová

37

Státní věznice Isle of Wight – Parkhurst

Clissold Road
Newport
Sobota, 12. prosince 2015

Drahá Maggie,
před dvěma lety mi bez varování vyrvali můj život.
Přišel jsem o všechny i všechno, na čem mi záleželo. Jsem
obklopený lidmi, kteří by mě bez váhání ve vteřině zabili. Tam
venku se lidé dělí na ty, kdo ve mně vidí zrůdu a nenávidí mě, a
na ty, kdo mnou pohrdají a považují mě za hříčku přírody.
Pokud jste si někdy představovala, jak asi vypadá
peklo, dovolte, abych Vám ho popsal. Je to vědomí, že Vás
jednou zničí jediná, poslední rána, a po celý zbytek života už
budete čekat jenom na to, až takový úder přijde.
Skutečně Vám připadá tak podivné, že jsem si kolem
sebe vystavěl neprostupné bariéry?
To, co jste viděla ve čtvrtek, byla pouhá maska. Nosím
ji, abych se před takovým osudným úderem ochránil. Vím totiž,
že byste mi ho mohla zasadit i Vy. Když jsem dostal Váš dopis,
na chvíli jsem si říkal, že už jste to udělala.
Mrzí mě, pokud máte pocit, že jsem jenom plýtval
Vaším časem, nebo jestli se Vám zdálo, že jsem s Vámi hrál
nějakou hru.
Přijďte mě ještě jednou navštívit. Připravte si pro mě
deset libovolných otázek. Všechny Vám okamžitě a s co největší
upřímností zodpovím. Já budu mít stejný počet otázek
připravený pro Vás. To je fér, nemyslíte? Pokud mám do Vašich
rukou vložit zbytek svého života, neměl bych Vás znát o něco
lépe než teď?
Co ještě jedna, poslední šance, Maggie? Skutečná
šance?
Váš,
Hamish

38

„Ona za ním jde zas!“

Latimer ani nepřibrzdí, jen za sebou mocně práskne
dveřmi, až skleněná výplň hlasitě zařinčí.
Přiřítí se k Westonovu stolu a mrskne po něm nějakým
listem papíru. Liz, která se opírala o hranu stolu, okamžitě
uhne.
Pete zvedne papír a uvidí vytištěný e-mail od člena
vedení vězeňského týmu Isle of Wight, který Latimerovi
oznamuje, že Hamish Wolfe vyplnil další oficiální žádost kvůli
návštěvě Maggie Roseové.
„To přece ještě neznamená, že Maggie jeho výzvu
přijme.“ Pete zachytí přes celou místnost Lizin pohled.
„Už se stalo.“ Latimer papír zmačká, hodí a mine
odpadkový koš. „Zvedněte to někdo.“
„Tvrdil jsi mi, že šlo o jedinou návštěvu.“ Latimer s
Petem mluví, jako by to, že se Maggie Roseová chystá znovu
za Wolfem, byla jeho chyba. Jako by na její rozhodnutí měl
nějaký vliv.
„Uzavřená záležitost, to jsi říkal.“
Pete zvedne obě ruce před sebe. „Co na to mám říct?
Sdělila mi, co si myslí i jak to vidí. Podle ní je Wolfe vinnej.
Ať prej klidně zůstane tam, kde je. Tohle mi řekla, když se
vrátila z věznice.“
„Tak to se k ní musel nějak dostat a něčím ji
přesvědčit. Což znamená, že musíme razantně přidat. Všichni.“
Latimer přejede pohledem po místnosti a potom se vrátí zpátky
k Peteovi.
„Projdi znovu celou složku. Mysli stejně jako ona.
Odhadni, co má v plánu. Vlastně ještě lépe, vlož se do toho
osobně. Běž ho navštívit taky.“
„Proč já? Jeho styčná vosoba je tady Liz.“
„Moc dobře víš, proč ty. Znáš ho.“ Latimer se otočí a
vydá se ke dveřím. „Začněte makat, lidi.
Nehodlám tenhle kdysi vyhraný případ ztratit.“
Liz se na druhé straně místnosti lehce, nejistě usmívá.
„Pane,“ zavolá za Latimerem. „Kdy přesně se s ním má sejít?“
„Dneska. Pravděpodobně je s tím parchantem zrovna
teď.“

39

Tentokrát je Maggie o poznání nervóznější. Dýchá

mělce a rychle, v ústech má sucho a žaludek jako by se zvedal
a pokoušel vytlačit nahoru zbytky jídla, které v něm ale nejsou.
Nejedla totiž několik posledních hodin. Podruhé si ho všimne
okamžitě, jakmile vstoupí do návštěvní haly.
Usměje se na ni. Ona jeho úsměv neopětuje.
„Jak se máte?“ zeptá se jí Wolfe, když je neodděluje
nic solidnějšího než kus dřeva.
„Dobře. A vy?“ Maggie si všimne jemně vystouplých
pórů na tvářích i bradě. Znamená to, že se Wolfe v průběhu
několika předchozích hodin oholil. „Můžu vám něco přinést?“
Přelétne pohledem k pultu s chabou zásobou potravin a
několika lacinými nápoji. „Snad kávu? Nebo něco k jídlu?“
„Ne, děkuji. Musela jste urazit dlouhou cestu –
prosím…“ Pokyne jí, aby se posadila. Nic od ní nepřijme a jeho
galantnost vystupuje na pozadí návštěvní místnosti ve věznici
a jejích zvyklostí ještě výrazněji. Každý vězeň, kterého Maggie
doposud navštívila, nevěděl, čím se nacpat dřív, jestli koláčky,
nebo čokoládou.
Maggie si sedne, ale nejprve zkontroluje židli. Dnes
na sobě nemá bílou. Zvolila raději kalhoty pánského střihu v
námořnické modři. S výjimkou vlasů dnes vypadá jako
právnička, a ta myšlenka jí pomáhá udržet si profesionální
odstup.
„Dostal jste můj dopis?“ promluví Maggie. „A
souhlasíte s podmínkami, o nichž jsem v něm psala?
Předpokládám, že ano, protože povolení ke vstupu dorazilo
nesmírně rychle.“
„Souhlasím,“ odpoví Wolfe a pomalu se posadí. „U
několika otázek – čtyř nebo pěti – můžeme toho druhého
požádat, aby svoji odpověď rozvedl nebo zpřesnil.“
„Nekodrcala jsem se sem tu dálku, abych od vás
potom dostávala jednoslovné odpovědi.“
„To ani já ne.“ Znovu se usměje a Maggie opět
obezřetně zkoumá, jaká hra se za jeho úsměvem asi skrývá. „A
to jsem musel sejít jen jedno schodiště.“
„Takže kdo začne?“
Wolfe rukou naznačí „prosím, je to vaše“. „Dámy mají
přednost.“
„Co se stalo vaší sestře?“ zeptá se ho Maggie a s
pocitem uspokojení a kapkou studu vidí, že se jí ho podařilo
překvapit a ranit. Neočekával, že se budou bavit o jeho sestře.
„Zemřela.“
„Povězte mi o tom víc.“

Svaly v jeho obličeji se stáhnou, Wolfe zavře oči, ale

je to jenom hra a on ji bude dál hrát podle pravidel. „Byli jsme
s rodinou na prázdninách ve Walesu. Táta, Sofie a já jsme
navštívili centrum outdoorových aktivit, lezli jsme na skálu. Se
Sofií jsme byli stejně těžcí, takže jsme šplhali spolu a vzájemně
se jistili. Táta lezl s nějakým chlapíkem, ale drželi se jen kousek
od nás.
Nahoru jsme se dostali docela snadno, nebyl to složitý
výstup, a potom se Sofie spustila dolů jako první.“
Wolfe se na chvíli odmlčí, zhluboka se nadechne,
polkne. „Neměly nastat vůbec žádné problémy. Jenomže ona si
vzala špatné lano. Je to pochopitelná chyba, stává se často,
navíc Sofii to bylo podobné. Lano bylo ale o šest metrů kratší.“
Maggie nemá s lezením žádné praktické zkušenosti.
„Což znamená přesně co?“
„To znamená, že nedosáhlo až dolů. Navíc na něm
nebyl uzel. Sofie v podstatě sklouzla z konce a zřítila se dolů.
Já jsem stál nahoře a celé to pozoroval.“
Obraz, který svým vyprávěním oživil, je barvitý a
strašidelný. Teď už je ale pozdě se mu za všetečnou otázku
omlouvat. „Padala hluboko?“
„Ani ne pět metrů, ale dopadla hodně nešťastně.
Zlomila si vaz.“
„To mě mrzí. Chudáci rodiče.“
„Přišli o obě děti. Táta to v podstatě vzdal, no a
máma… ale vždyť jste ji viděla. Když jsme byli malí, bývala
úplně jiná.“ Wolfe zatřese hlavou. „Teď jsem na řadě já. Proč
jste změnila názor a rozhodla se mě přijít navštívit?“
Jakékoli zaváhání by bylo proti pravidlům. Váhání
totiž člověku dopřeje čas ke smyšleným polopravdám. „Přišla
jsem, jakmile jste mě o to požádal.“
Jeho oči se zúží. „To mi vysvětlete.“
Maggie se usměje při vzpomínce na zhruba šest
zřetelně falešných dopisů, které dostala, než jí skutečně napsal
sám Wolfe. Hned toho dne, kdy se setkala s jeho matkou, dobře
věděla, že právě truchlící žena bude nejpravděpodobnější
autorkou předchozích listů. „Dostala jsem obrovské množství
dopisů od odsouzenců,“ vysvětluje Maggie. „Poznám, když
nejsou pravé. Věděla jsem, že ty první dopisy jste nepsal vy.
Byly to velmi zdařilé padělky a věřím, že většina lidí by žádný
rozdíl nepoznala, ale já ano.“
Teď působí jeho úsměv opravdově. „Takže jediné, co
jsem musel udělat, bylo požádat. To není otázka, mimochodem,
jen konstatování faktu.“
„Jak jste sám prve řekl, chtěla jsem se s vámi setkat.
Tisíce žen přece tajně touží po setkání s vámi. Charismatický
vrah musí být fascinující. Ale neměl byste na to moc spoléhat.
Zvědavost mě sem přivedla jednou. Potom jste apeloval na
moje svědomí. Budete se ale muset ještě hodně snažit, abyste
si vysloužil i třetí návštěvu. Můžu se ptát dál?“

Wolfe přikývne.
„Co vám chybí ze všeho nejvíc?“ zeptá se Maggie.
Wolfe mlčky sklopí oči. Už se mu chystá připomenout
pravidlo okamžité odpovědi, když konečně promluví. „Moje
fenka.“ Vzhlédne. Jeho pohled jako by se náhle rozjasnil.
„Všechno ostatní zůstalo do jisté míry zachováno nebo to něco
nahradilo. Rodiče vídám. Mám tu společnost, jakkoli
specifickou. Můžu si číst. Nebo můžu zavřít oči a v duchu se
přenášet na nejrůznější místa. Můžu snít o tom, že lezu po
skalách, běhám, létám v letadle. Ale pravděpodobně už nikdy
neuvidím svého psa.“
„Proč se jmenuje Daisy?“
Wolfe ani na okamžik nezaváhá. „Protože je sladká,
věrná a nádherná. Protože mě zbožňuje.
Přeskočila jste jednu otázku. Kde jste vystudovala
práva?“
Prozatím ji Wolfe šetří a nepokládá jí nijak
komplikované ani osobní otázky. „Vlastně nikde.
Vystudovala jsem společenské vědy. Magistra jsem
potom dělala na právech, absolvovala jsem kurz profesní praxe
na Městské univerzitě. Následovala praxe na Gray’s Inn.“
„U soudu jste se ale neobjevovala nikdy?“
„Je to vaše třetí otázka?“
„Ne. Moje třetí otázka zní, proč nechodíte k soudu?
Nemáte ráda světla ramp?“
Nějaký vězeň projde těsně kolem jejich stolu, což ji
přinutí zvednout z podlahy kabelku a kousek se posunout.
Poskytne jí to několik vteřin navíc, než musí odpovědět.
„Nejlépe prodávaní autoři bývají často anonymní celebrity,“
promluví konečně. „Mám to tak ráda. Střežím si soukromí, je
pro mě důležité. Kdybych se objevovala u soudu, navíc v
nejsledovanějších kauzách, právě o tu část hájeného soukromí
bych přišla.“
Wolfe se nakloní přes stůl. „Co se pokoušíte utajit?“
Maggie udělá totéž. „Opravdu si myslíte, že všichni,
kdo si rádi hájí soukromí, musejí automaticky něco skrývat?“
„Je to vaše pátá otázka?“
„Ne, dokonce ani čtvrtá.“ Maggie sklopí oči a
pohlédne na složený list papíru, který si s sebou přinesla. Je to
kopie. Originál článku z časopisu je uložený ve složce u ní
doma. Položí list na stůl a natočí ho tak, aby na něj Wolfe viděl
a mohl si ho přečíst. „Moje čtvrtá otázka zní: jak se cítíte, když
to čtete?“

40

Časopis Hello! číslo ze září 2015

CLAIRE S TOMEM OSLAVUJÍ ŠŤASTNOU
NOVINKU
Když nám Claire Coleová předváděla byt v Chelsea,
kde žije společně se svým snoubencem Tomem Flanningem,
překypovala zdravím i spokojeností. Pouhých několik dní po
veřejném oznámení o svém těhotenství přivítala Claire
zástupce redakce časopisu Hello! v jejich stylové půdní
nástavbě na nábřeží v Chelsea Embankment, odkud mají
překrásný výhled na řeku.
Malé (pohlaví dítěte oba úzkostlivě tají) přijde na svět
v březnu a budoucí rodiče doufají, že přirozený porod proběhne
hladce a bez jakýchkoliv komplikací v křídle Lindo nemocnice
svaté Marie v Paddingtonu, v ideálním případě ne v den, kdy
se hraje zápas.
„V březnu je sezóna v plném proudu, takže se Tom
moc nezastaví,“ řekla nám Claire a objímala přitom muže,
kterého zjevně zbožňuje. Druhou ruku měla lehce položenou
na zatím jen neznatelně vypouklém bříšku. „Takže musíme
jenom doufat, že se maličké nebude chtít narodit během
některého z důležitých zápasů. Nevím, jak by se José tvářil na
to, že by měl v okamžiku přijít o jednoho z nejdůležitějších
střelců.“
Supermodelčino nově nalezené štěstí ostře kontrastuje
s těžkým obdobím, kterým si Claire prošla během předchozího
rozchodu s bývalým snoubencem, špičkovým chirurgem
Hamishem Wolfem. „Hamishova zrada mě zlomila a skoro
zničila,“ přiznala už dříve Claire Coleová. „Po dvou společně
prožitých letech bylo zničující zjistit, že jsem vlastně neměla
tušení, koho vedle sebe mám. Vůbec jsem ho neznala.“
Temné dny jsou ale pro Claire minulostí. Tom z ní
skoro nespustí oči. Budoucnost této mladé šťastné rodiny
vypadá velice růžově.
(Maggie Roseová:
složka k případu 062/118 Hamish Wolfe)

41

Maggie předpokládala, že Hamishovi zabere čtení

článku zhruba dvě minuty. On ale vzhlédne už po několika
málo vteřinách.
„Čtrnáct žen a dva gayové považovali za nutné mi ten
výstřižek poslat,“ pronese na vysvětlenou.
„Jedna žena mi dokonce posílá každičký článek o
Claire a Flanningovi, na který narazí.“
„A jak vám je, když to čtete?“
 Wolfe pokrčí rameny. „Jsem rád, že je v pořádku a
šťastná. Jenom si nejsem jistý tou růžovou budoucností, co ji
čeká . S tím pitomcem jsem se totiž setkal a měl jsem pocit, že
si nosem musel prohnat minimálně celou hrst koksu.“
„To mi vysvětlete. Ne to, že se Tom Flanning sjíždí
kokainem. Zajímá mě, jak můžete být tak klidný a srovnaný s
tím, že žena, kterou jste si plánoval vzít, žije s jiným a čeká s
ním dítě. S tím, že při vás v průběhu procesu nestála.“
Wolfe nakrčí čelo tak, že se jeho obočí téměř spojí v
jedné dlouhé temné linii. „Nikdy jsem to ani nečekal, nějakou
výraznou podporu a zastání. Navštívila mě jenom jednou, to
když mě poslali zpátky do vyšetřovací vazby. Tvářila se, jako
by ji požádali, aby šla na návštěvu do Bergen-Belsenu. A to
tehdy, když v něm probíhala všechna ta zvěrstva.“
„Její snoubenec byl ve vězení. Nic divného, že se s tím
těžko vypořádávala.“
Wolfe se rozesměje. „Ale ne, věřte mi, že se
snoubencem podezřelým z vraždy by se ještě zvládla vypořádat
docela snadno. Pokud by ovšem nemusela čekat ve frontě jako
všichni ostatní, než ji pustí dovnitř, zajistili by jí zvláštní
bezpečnostní podmínky a nejlépe i soukromý salonek, kde
bychom se mohli setkat. Ale čas strávený se všemi těmi
nemytými špinavci, to bylo na Claire prostě moc.“
„A s takovou ženou jste chtěl strávit zbytek života?“
Wolfe si povzdechne, jako by musel naprostou
banalitu vysvětlovat šťouravému a trochu otravnému dítěti.
„Maggie, muži se žení z celé řady různých důvodů, a
ne vždycky jsou ty důvody správné nebo vhodné. Claire na mě
se svatbou tlačila. A moje máma se zoufale těšila na vnoučata,
jmenovitě na vnučky.“
„Takže jste se zasnoubil, abyste udělal radost matce?“
Wolfe okamžitě zvážní, jeho smích je ten tam.
„Nezáleží na tom, kolik lidí mi tvrdilo, že jsem za Sofiinu smrt
nemohl, že to nebyla moje vina. Byl jsem tam. Když spadla,
stál jsem nahoře na skále. Možná jsem měl jenom pocit, že
vnoučaty to částečně odčiním. Třeba by to tak opravdu bylo a
něco bych tím matce vynahradil. Malá Sofie? To by přece bylo
hezké.“

Maggie se na chvíli odmlčí, aby si uspořádala

myšlenky. Zbývá jí ještě pět otázek. Stejné množství má k
dispozici i Wolfe.
„Byl byste schopen někoho zabít?“ vysloví Maggie
další dotaz.
Wolfe se zamračí, jako by mu hlavou prolétla
nepříjemná vzpomínka. „Kdybych strávil ještě nějaký čas na
tomto místě, potom bych pravděpodobně byl. Takže ano.“
V jeho pohledu je teď něco hodně, hodně temného, ale
není možné určit, jestli se jedná o vzpomínku na konkrétní čin,
nebo předpověď možného.
„Jakou barvu máte nejraději?“ Tak zní jeho otázka jí.
„Bílou,“ odpoví bez váhání, ale pak se zarazí. „Vlastně
ne, chci říct modrou. Jistěže jsem měla na mysli modrou. Která
jiná by to mohla být, stačí se na mě podívat.“ A při těch slovech
nadzvedne pramen vlasů.
Koutky úst mu zacukají v pobavenem úsměvu. „Bílá
navíc ani není barva.“
„Ne, to máte pravdu. Kde je Zoe Sykesová?“
„Nemám tušení. Jsou vaši rodiče ještě naživu?“
„Matku jsem ztratila před více než deseti lety,“ odpoví
Maggie. „O otce jsem přišla zhruba o pět let později.“
„Nějací blízcí příbuzní? Sourozenci? Utajený
manžel?“
„Ne, což platí pro všechny tři dotazy. Co se stalo s
Daisy Baronovou?“
Zahlédne v jeho obličeji výraz překvapení, ale snad o
vteřinu později se Wolfe vzpamatuje. „To nevím. Zmizela
koncem posledního semestru v prváku a už se neobjevila.“
„Co pro vás znamenala?“
„Byla to spolužačka. Kamarádka. A po většinu
prvního ročníku i přítelkyně.“
„Mělo její zmizení něco společného s vámi?“
Jeho oči se o poznání zúží. „Neměl jsem možnost se jí
na to zeptat.“
Lidé u okolních stolů začínají vstávat a loučit se.
Maggie čeká, jestli bude Hamish ještě nějak pokračovat, on ale
mlčí.
Maggie Roseová je poslední návštěvnice, která zatím
zůstává sedět. Zbytek zamířil ke dveřím.
„Někteří lidé věří, že je Daisy po smrti. Údajně to měla
být vaše první oběť. Je to pravda?“
„Už jste svých deset otázek vyčerpala, Maggie.
Vlastně víc než to.“

Maggie vyčkává. Wolfe chvíli váhá, ale potom

odpoví. „Ne, není. A upřímně doufám, že je Daisy naživu.
Kdybych ztratil tu představu, možnost, že se s ní ještě někdy v
budoucnu setkám, něco hřejivého z mého světa by jednou
provždy zmizelo.“
„Čas vypršel, paní. Pojď, Hamishi, znáš přece
pravidla.“
Oba strážného ignorují. „Čeho litujete nejvíc?“ položí
mu Maggie ještě jednu, poslední otázku.
Když vstává od stolu, Wolfe se uculí. „Že mě dostali.“
Tak zní jeho odpověď.

42

Státní věznice Isle of Wight – Parkhurst

Clissold Road
Newport
Čtvrtek, 15. prosince 2015

Drahá Maggie,
 když jsem Vám na otázku, čeho lituji nejvíc,
odpověděl: „Že mě dostali,“ nemluvil jsem o detektivu
seržantovi Peteu Westonovi. Ten blbeček pro mě není žádný
soupeř.
Mluvil jsem o Daisy!
Bylo milé Vás dnes zase vidět. Pokud byste stála o
legální návštěvu, můžete se vrátit, kdykoli budete chtít.
S přáním všeho dobrého,
Hamish

43

V jedné z chudších částí Bristolu žije v čistém a hezky

upraveném domku rodina Sykesových.
Ke vstupním dveřím vede dlážděná cestička, z níž je
pečlivě odklizená zimní směsice sněhu a bláta. Malý, nahnědlý
trávník je krátce střižený. Popelnice jsou postavené hned vedle
dveří. Za čistě bílými záclonami zahlédne Maggie několik
porcelánových figurek: jsou to ženské postavičky v kostýmech.
Je jich tam šest, pečlivě vyskládaných, s přesně stejnými
mezerami, a všechny se do místnosti dívají pod precizně
dodrženým, totožným úhlem.
Zvuk jejího zabušení ještě ani neodezní, když se dveře
před ní otevřou. Naproti ní stojí Brenda.
„Tak kdy k tomu dojde? Kdy nám ukáže, kde je Zoe?“
„Víte, Brendo, myslím si, že byste neměla propadat
falešným nadějím. Hamish stále prohlašuje, že Zoe nezabil.“
Následuje postarší ženu do kuchyně. Je to malá
místnost, která už něco pamatuje, ale je dokonale čistá a
upravená.
„Vždyť to přece řek. Slíbil, že když ho navštívíte ve
vězení, ukáže nám, kde to je. Kimberly, udělej paní Roseový
šálek čaje.“
„Obávám se, že nic takového Wolfe neslíbil. Ten
dopis psala jeho matka.“
Brendě zacukají svaly v koutcích úst. „Kráva zasraná.
Kim, hleď použít PG Tips, ne tu levnou značku z Lidlu. A dej
pozor, aby byly hrníčky dokonale čistý.“
Maggie se podívá do rohu místnosti, kde spatří
hubenou dívku zabranou do něčeho v mobilu.
Dlouhé vlasy jí spadají do obličeje a částečně ho
zakrývají.
Maggie se otočí zpět k její matce. „Brendo, myslíte si,
že Zoe měla ještě nějakého přítele?“
Když Brenda zavrtí hlavou, našpulí rty, zvedne bradu
a kolem úst se jí okamžitě vějířkovitě rozběhnou malé vrásky,
tolik typické pro náruživé kuřáky. Vypadá to jako naivní kresba
malého dítěte, které vypodobnilo slunce s rozbíhajícími se
tenounkými paprsky. „Vo tom bych věděla.
Neměly jsme žádný tajemství. Řek vám něco? Řek
vám, co jí udělal? Kam ji vodvlek? No tak, Kim! Nebudu ti to
říkat dvakrát.“
Bez jakéhokoli zvuku a tak pomalu, že má Maggie
pocit, jako by ani nerozvířila vzduch kolem sebe, se Kimberly
konečně zvedne ze židle a přejde ke kuchyňské lince. Postavu
má vyzáblou a kostnatou, stále ještě spíš dětskou. I oblečení,
které má na sobě, upomíná spíš na dítě než mladou dívku: volné
džíny a fleecová mikina.
„Podle toho, jak se Zoe tu noc chovala, alespoň z toho,
co víme, usuzujeme, že se chystala s někým setkat,“ řekne
Maggie.

„Myslíte, že by mi mohli vrátit její botu? Kim, čichni

si k tomu mlíku, než ho použiješ. Musíš si bejt jistá, že je
čerstvý.“
„Promiňte, co jste to říkala?“
„Její botu. Červenou kovbojskou botu, kterou měla
vobutou, když ji unesli. Policie mi ji nikdy nevrátila.“
Myslí kovbojskou botu, kterou tehdy našli u silnice v
rokli. Uvnitř byly stopy krve shodné se Zoeinou krví. A její
matka ji chce zpátky, jako by bolest nebyla už tak dost prudká
i bez hmatatelného důkazu, čím si její dcera musela projít.
„Domnívám se, že ji mají uloženou mezi ostatními
důkazy. Pravděpodobně si ji budou potřebovat nechat.“
„Vona tydle boty milovala. Byly to její nejoblíbenější.
Skoro nikdy je nesundávala. Byl to dárek vode mě. Stály
tenkrát strašný prachy. Vopravdu bych ji moc ráda měla
zpátky.“
Tehdy drahá, dnes ale bezcenná položka. Stejně je to
zvláštní, k jakým věcem se truchlící často upínají. V kuchyni
začne zvonit na lince položený mobil. Brenda se otočí a
natáhne se po něm.
„Ano, no, nazdar, Mand, copak?“ A jako by na
Maggie úplně zapomněla, vyjde s mobilem u ucha do chodby.
V tu chvíli se od linky otočí Kimberly a v každé ruce drží hrnek
čaje. Na pravé tváři těsně pod okem má viditelnou stopu po
staré modřině. Ruce se jí třesou.
„Dala jsem tam cukr.“ Hledí na Maggie velikýma,
bledě šedýma očima.
„Děkuji.“
„Všichni čaj nesladí. My s mámou ale jo. Je to takovej
náš zvyk. Můžu vám udělat nový hrnek, chcete?“
„To je v pořádku, díky. Dávám si ho s cukrem i bez.“
Kimberly natáhne ruku s hrnkem a trochu vylije.
Horká tekutina jí steče po hřbetu ruky. Dívka oba hrnky
nešikovně postaví na stůl a otočí se zpátky k lince.
„Pusť si na to ledovou vodu,“ navrhne jí Maggie
zbytečně. Dívka už drží ruku pod tekoucí vodou. „Moc by mi
pomohlo, kdybych si mohla prohlédnout Zoein pokoj.
Nevadilo by ti ukázat mi ho?“
Dívčina ramena okamžitě ztuhnou. „Takže vy chcete
vidět Zoein pokoj,“ pronese někam směrem ke kuchyňskému
oknu.
Hovor v chodbě náhle utichl. Dveře do kuchyně se
rozrazí a Kimberly sebou trhne.

„Můžu se vás na něco zeptat?“ Brendin pohled

sklouzne k hrnkům postaveným na stole.
„Prokristapána, proč musíš pokaždý udělat takovej
bordel?“
„Vlastně jsem to byla já,“ vloží se do toho Maggie.
„Nějak jsem nečekala, že by hrnky mohly být tak horké.
Dovolte mi, abych to uklidila.“
„Kim to udělá.“ Brenda si tvrdým pohledem měří
dívku, která mlčky zírá dolů do dřezu.
„Na co jste se mě chtěla zeptat?“
„Prosím?“
„Říkala jste, že se mě chcete na něco zeptat. Zrovna
teď, před chvilkou, když jste se vrátila do kuchyně.“
Brenda si okamžitě vzpomene a stoupne si rozhodně
přímo před Maggie. „Proč jste sem přišla?
Pokud hodláte bejt podělaná právnička toho hajzla, tak
co vode mě chcete?“
„Hamish Wolfe není můj klient a možná ani nikdy
nebude. Pokud jde o mě, pořád se přikláním spíš k názoru, že
je vinen. Jsem tady, protože na okolnostech Zoeina zmizení je
několik aspektů, které mi nedávají moc smysl. Když mi
pomůžete, slibuji vám, že se Wolfa pokusím ještě jednou
přesvědčit, aby prozradil, kde Zoe je.“
„Ale co když to fakt neví?“ To promluvila Kimberly.
Brenda po dceři okamžitě střelí pohledem. „Co to tady
ksakru plácáš? Jistěže ví.“
Kimberly má zvláštní držení těla: neustále má svěšená
ramena a skloněnou hlavu, takže jí vlasy spadají do obličeje a
zakrývají tvář. Jako by se svým postojem snažila být menší a
nenápadnější.
Maggie předstírá zakašlání. „Brendo, mohla bych
prosím vidět Zoein pokoj? Jsou v něm pořád všechny její věci
jako předtím? A kdybyste měla nějaké rodinné fotografie, moc
by mi pomohly i ty. Možná by mě tam mohla vzít Kimberly?“
Brenda se na svou dceru jenom pohrdavě podívá.
„Vemu vás tam já.“
Zoe sdílela pokoj se svojí mladší sestrou. Jsou tu dvě
samostatná lůžka, jedno z nich neustlané, je vidět, že v něm
někdo spí, druhé bez přikrývek a povlečení, jenom s holou
matrací.
„Kim!“ Maggie se při tom zaječení lekne a nadskočí.
„Vokamžitě sem koukej naklusat a ustlat si postel. Co jsem ti
říkala?“
Přestože se o pokoj dělily dvě dívky, jedna teenagerka
a druhá těsně po dvacítce, působí dětským dojmem. Nábytek je
vyrobený z bílých dřevovláknitých desek. Je to ten styl, který
vídáte v dívčích pokojíčcích, přikrášlený plakáty Hello Kitty
nebo One Direction. Původně růžové závěsy vybledly vlivem
slunečních paprsků, které na ně zjevně působily dlouhé roky.
Na toaletním stolku stojí fotografie Brendy a tří mladých dívek.
Mezi nimi jsou Kimberly a Zoe. Z toho, co mají na sobě,
Maggie odhadne, že byla fotka pořízena na rodinné svatbě.
Zoe, jednoznačně nejmohutnější ze všech tří mladých žen, byla
při focení odsunutá trochu do pozadí. Další fotka stejných tří
dívek stojí na okenním parapetu. Na ní sedí dívky na lavičce v
parku, respektive Kimberly a nejstarší z nich sedí, Zoe stojí za
nimi a naklání se nad ně. Kimberly se starší dívkou jsou si
hodně podobné.
V rohu pokoje stojí malý umělý vánoční stromeček. Je
to vůbec první ozdoba, které si Maggie v celém domě všimla.
„Co chcete vidět?“ zeptá se jí Brenda.
„Jenom bych ji chtěla trochu poznat, zjistit, jaká byla.
Máte pořád schované její oblečení?“
„Jasně že jo.“ Brenda kývne k vestavěné skříni podél
celé jedné stěny pokoje.
„Smím?“ Maggie odsune dveře na stranu. Ve skříni to
čpí jako v zadní místnosti nějakého sekáče, oblečení je ale čisté
a úhledně poskládané. Vlevo na ramínkách visí několik věcí,
které vypadají nově. Maggie je jemně posune blíž. Je si totiž
vědoma ne moc přívětivého pohledu, kterým ji Brenda zezadu
propaluje. Některé kousky mají ještě cedulky z obchodu.
Maggie vytáhne ze skříně červené šaty. Velikost 14. Rychle
přesune pozornost zhruba doprostřed tyče.
Tam visí věci velikosti 16 a 18.
Brenda si za jejími zády netrpělivě povzdychne.
„Ty patří Kimberly?“ Není to moc pravděpodobné,
Kimberly totiž nemá velikost 14 ani náhodou.
„Patřily Zoe. Tenkrát držela dietu. Vono je vždycky
dobrý mít ňákou motivaci.“
Na dně skříně pokryté kobercem stojí několik párů
bot: sportovní boty, holínky i lodičky.
Maggie si přidřepne.
„Ty kovbojský boty jsem jí koupila. Byl to dárek k
narozkám. Nechci je zpátky kvůli sobě, neseděly by mi, ani
Kimberly nebudou dobrý. A k čemu by nám navíc byla jenom
jedna bota?
Nosila skoro jenom ty. Vážně je milovala. Není
správný, že její voblíbená bota teďka leží zaházená v krabici
někde na policajtech.“
„Zmíním se o tom detektivu Westonovi. Je možné, že
na ni jenom zapomněli.“
Maggie zvedne lodičku z vínově červené lakované
usně. Velikost šest. Otočí jednu sportovní botu. Šest a půl.
Postaví se, skříň zase zavře a všimne si, že se ve dveřích
objevila Kimberly.
„Vy máte ještě jednu dceru, Brendo?“ zeptá se a
zrakem sjede k fotografii ze svatby na toaletním stolku. V
žádné policejní zprávě nebyla ani zmínka o třetím dítěti, a
přesto je rodinná podoba více než zřejmá. „Starší dívku?“
„To je Stacey. Žije v Aberdeenu. Pracuje tam pro
jednu pojišťovací agenturu.“

„Děkuji vám. Už vás nebudu okrádat o čas.“

 Když Maggie usedne do auta před domem
Sykesových, zazvoní jí telefon. Pete Weston.
„Trochu jsem šťoural, abych zjistil něco víc vo tý
Sirocco Silverwoodový,“ oznámí jí. Maggie mezitím otočí
fotografie, které si posledních několik minut zkoumavě
prohlížela. „Její skutečný jméno je Sarah Smithová. Kdysi to
bývala chytrá holka, ale ve druháku nechala školy. Chodila na
Dundee University, studovala tam anglickou literaturu. V době
před Wolfovým zatčením pracovala v Magalufu na Mallorce,
celejch devět měsíců, takže šance, že se spolu někdy potkali,
jsou dost mizivý.“
„Takže ji podle vás můžu odepsat jako další
pošahanou fanynku posedlou Wolfem?“
„Vypadá to tak. Co zrovna děláte? Nejste někde poblíž
stanice? Co kafe? Nebo voběd?“
„Jsem dost daleko. Ale díky, Pete. Ozvu se vám.“

44

Z kanceláře MAGGIE ROSEOVÉ

Fara, Norton Stown, Somerset
Středa, 16. prosince 2015

Drahý Hamishi,
tak dobře, přiznávám, že mě to zaujalo. Přesněji ne Vy
osobně, ale Váš případ. Jediné, co jste mi byl zatím schopný
poskytnout, byly konspirační teorie, z nichž žádnou není možné
dokázat. Váš případ je ale plný nesrovnalostí a jednou z nich je
Zoe Sykesová.
Včera jsem navštívila přímo u nich v domě její rodinu.
Bylo to velice zajímavé a podnětné.
Chci, aby mezi námi bylo jasno. Nic Vám neslibuji.
Pokud jde o mě, pořád jsem přesvědčená o tom, že jste vinen.
Váš případ mě ale zaujal, takže bych se chtěla podrobněji
podívat na několik věcí. Pokud Vám to stačí takto, můžu se
pokusit udělat si místo v diáři a navštívit Vás znovu tento pátek.
S přáním všeho dobrého,
Maggie

45

E-mail

Od: Anne Louise Moorcroftová, Literární agentura

Ellipsis
Komu: Maggie Roseová
Datum: 17. 12. 2015
Předmět: Hamish Wolfe
Milá Maggie,
dostala jsem několik e-mailů a další novináři volali.
Vše se týká případu Hamishe Wolfa. Chtějí vědět, jestli je Wolfe
Tvůj klient. Všichni se dožadovali rozhovoru, případně se o
něm alespoň okrajově zmínili. Na sociálních sítích se strhl
hotový poprask.
Můžeš mi říct aspoň něco, co bych mohla pustit dál?
Anne Louise

Od: Maggie Roseová

Komu: Anne Louise Moorcroftová, Literární agentura
Ellipsis
Datum: 17. 12. 2015
Předmět: Hamish Wolfe
Milá Anne Louise,
není to můj klient, pravdou ale je, že s ním mám na
zítřek domluvenou třetí schůzku a situace se může kdykoli
změnit. Až Ti řeknu, můžeš tisku poslat klasické prohlášení.
Maggie
 46

Denní světlo prokazuje Grey Mare v Bishopshire spíš

medvědí službu. Je to noční klub stavěný pro živé, hlučné
kapely, přetékající půllitry s pivem a houstnoucí cigaretový
dým, který se z kuřácké části pomalu rozšíří do celého prostoru.
Je to ten typ podniku, ve kterém se tlačí hodně lidí, křičí si do
ucha a následně námahou kašlou ve snaze přeřvat okolní hudbu
i křik a dorozumět se s člověkem vedle sebe. Sportovní bar, kde
se na velikých obrazovkách pouštějí přenosy utkání, huláká se
a rozbíjí sklo, člověk se snadno dostane do bitky, na kterou ale
zapomíná hned při odchodu, a může si užít rychlý a upocený
sex na dámských záchodcích.
Hospoda, kde vám prodají drogy, když máte štěstí,
nebo vám je nepozorovaně hodí do pití, když ho zase tolik
nemáte. Hospoda, kde si chytřejší nebo zkušenější holky berou
koktejly Mai Tai s sebou na záchod.
Za denního světla je ale zřetelně vidět a pocitově i cítit
každá skvrna na zaplivaném koberci s kašmírovým vzorem.
Člověk má pocit, že povrch všech věcí tady uvnitř je pokrytý
tenkým filmem usazené, zažrané špíny. Osm dnů před Vánoci
vypadají dokonce i slavnostní ozdoby, jako by byly zamazané
už při vytahování z krabice.
Steve Lampton se blíží od baru. V rukou nese sklenice
s pitím pro sebe i Maggie. Trval na tom, že za ně zaplatí on.
Pokaždé na tom trvá.
„Váš podnik se mi moc líbí.“ Maggie smete drobky a
nějaké smetí z napodobeniny tudorovské židle, sedne si a myslí
na další účet z čistírny, kam bude muset svoje oblečení
okamžitě zanést.
Lampton se zazubí a Maggie si všimne, že od doby, co
se viděli naposledy, se stav jeho chrupu výrazně zlepšil.
Očividně si zuby nechal profesionálně vyčistit a vybělit u
soukromého zubaře, kterého si teď už může dovolit.
Vynahradil si tím několik let nedostatečné, nebo spíš nulové
péče ve vězení.

„Je to trochu pajzl,“ připustí Lampton. „Ale z práce si

můžu vzít jenom hodinu volna a nechci přijít vo bonus, hlavně
ne teď na konci roku.“
Od svého propuštění v roce 2007 byl Lampton nucen
brát jednu smlouvu na dobu určitou za druhou. V práci obvykle
zůstane tak dlouho, dokud se některému z jeho
spolupracovníků nepodaří vyšťourat, co je jejich nový kolega
ve skutečnosti zač.
„Takže vy ho teď jako zastupujete? Tohodle Wolfa?“
Steve si odsune židli, posadí se naproti ní a na jeden zátah
vyprázdní většinu sklenky skotské, kterou si právě přinesl od
baru. Vždycky pil hodně rychle. Přestože to nikdy nedal ničím
najevo, Maggie si pokaždé říká, jestli ho její přítomnost
nějakým způsobem neznervózňuje.
„Zatím ne. Ale začínám o tom uvažovat.“
Lamptonovi se podaří něco jako napůl úsměv, napůl
úšklebek. „Brzo budete.“
„Jak to můžete tvrdit tak jistě?“

„Nedokážete odolat tý výzvě, pokušení. A Wolfe je

dokonce ještě větší fešák než já.“
Maggie se s ním nijak nepře. Lampton je dost
pohledný, obzvlášť teď, když začal pravidelně a vydatně jíst a
každý den pracuje. Vypadá mladší, než ve skutečnosti je. Je mu
pětačtyřicet, ale zdá se, jako by mu v tomto ohledu pobyt ve
vězení nakonec prospěl a proces jeho stárnutí se tam zpomalil.
Na druhou stranu Wolfe, to je ještě jiná liga.
„Zdá se mi to, nebo máte ve vlasech melír?“ odvede
Maggie řeč, protože se jí nechce mluvit o jednom ze svých
mužů, a už vůbec ne před dalším z nich. Ve vězení měly
Lamptonovy vlasy vždycky tmavší, špinavě blond odstín. Ale
teď, dokonce i v chabém světle hospody, jasně vidí, že v nich
tu a tam probleskuje světlejší pramen.
„Můžete začít. Tak mluvte,“ pobídne ji Lampton.
„Co se stalo třicátého října, Steve? Přímo tady v
podniku, pokud mě paměť neklame.“
Lamptonův obličej se zakaboní. „Pouhý
nedorozumění.“ Oči, kterými hleděl po celou dobu od jejího
příchodu zpříma do jejích, teď sklopí a zadívá se na umaštěný
ubrus.
„Dostal jste výstrahu. Nějaká žena si prý stěžovala.“
Lampton vzhlédne. Jeho suverénnost je zpět. „Prostě
jsem jenom blbě vyhodnotil signály. To se vobčas stane. Žádný
neštěstí.“
„S tím nemůžu souhlasit. Pokud se necháte znovu
zatknout, už vám nepomůžu, nepůjde to. A ani se o to nebudu
pokoušet.“
Lampton uchopí sklenici, zakloní hlavu a pošle do
sebe zbytek skotské. Svírá ji tak pevně, že mu zbělají klouby
na prstech. Když ji ale pokládá zpátky na stůl, už zase se
usmívá. „Něco pro vás mám,“ řekne. „Dárek k Vánocům.“
„Bude se mi líbit?“
Lampton nakloní hlavu na stranu a chvíli si Maggie
zkoumavě prohlíží, jako by ji odhadoval.
„Mně se líbí.“
Maggie se skloní, aby se podívala pod stůl k jeho
nohám, přestože dobře ví, že Lampton s sebou do hospody
vůbec nic nepřinesl. „Musí to být velice malý dárek. A vám se
musí dařit hodně dobře, pokud si můžete dovolit kupovat
šperky někomu, koho už ani nepotřebujete uplácet.“
„Nepřines jsem to s sebou. Není to ten druh dárku, co
byste mohla rozbalit na veřejnosti.“
„Ale já vám svoji adresu nedám, Steve.“
Lampton se k ní nakloní blíž. „Vidíte? Tohle mi prostě
nedává smysl, Mags. Pokud si myslíte, že jsem nevinnej, proč
se mě pořád bojíte?“
Maggie se zasměje. „Zkuste mi prosím připomenout,
kdy přesně jsem řekla, že jste nevinný?“
I Lampton se pokusí zasmát, ale moc mu to nevyjde.
Nikdy se mu úplně nepodařilo smířit s jejím dvojakým
postojem. To, že nijak nehodlala předstírat víru v jeho nevinu,
se v jeho očích neslučovalo s její ochotou ho obhajovat.
Lampton se zvedne a skloní nad její téměř dopitou
sklenici. „Ještě jednu?“ nabídne jí. „Nebo snad spěcháte?“
Maggie mu podá svoji sklenici. „Děkuji,“ řekne.
„Ráda si ještě jednu dám.“

47

„Chci mluvit o Jessie, Chloe a Myrtle. Odkud byste

mohl vědět, jak zemřely?“ Maggie při těch slovech pozorně
sleduje, co se děje s Wolfovým obličejem. Obvykle okamžitě
pozná lež, když nějakou slyší. Nemá to nic do činění s očima,
protože notoričtí lháři jsou v jejich ovládání mistři, když
fabulují nějakou historku. Ale každý lhář, s nímž se zatím
setkala, se předtím, než vypustil něco lživého, nadechl o
poznání víc zhluboka než při pravdivé odpovědi.
„Nevím to.“ Wolfe odpoví, aniž by uhnul pohledem.
„Máte pravdu, jak bych mohl? Nezabil jsem je.“
Pokud vidí, prozatím žádná lež, ale sotva začali. „Při
mé první návštěvě jste se o způsobu jejich smrti rozhovořil dost
podrobně. Mluvil jste o tom, jak byly pohozené v jeskyni s
proříznutým hrdlem, ponechané samy v chladu a temnotě, kde
vykrvácely. Ale v době, kdy byla jejich těla nalezena, z nich
zbyly sotva kostry. Při pitvě nebylo možné určit, jak přesně ty
dívky zemřely.
Takže zpět k mé první otázce, jak byste to mohl vědět
vy?“
Wolfe se usměje. Je to jeho typický, opatrný úsměv,
spíš náznak, při němž sotva pozvedne koutky úst, ale rty nechá
stisknuté u sebe. Je v něm zvláštní lstivost. Jeho dech ale
zůstává beze změny. „Byl to pouhý odhad.“
„Pouhý odhad?“
Wolfe se pohodlně opře o stůl. „No ano, vždyť je to
prosté. Vezměme to ještě jednou pěkně od začátku. Ať už je do
těch jeskyní dopravil kdokoli – a tím rozhodně neříkám, že
jsem to byl já –, musel je tam na něco nalákat. Mohl jim
kupříkladu vyprávět o fascinujících skalnatých útvarech.
Já osobně bych zůstal u romantické roviny. Možná jim
slíbil, že jim ukáže místo, v němž jsou do vápencové skály
vrostlé snubní prsteny Artuše a Ginevry.“
„Artuše a Ginevry.“
Wolfe se nepřestává usmívat a celkově je řeč jeho těla
uvolněná. „Je to velice dobře možné.
Glastonbury bylo přece dávno uznáno jako místo, kde
stál Kamelot. Myslím, že pro mladé, snadno ovlivnitelné dívky
by to mohlo být veliké lákadlo, obzvlášť ty šperky. Takže je
zavede přesně tam, kde je chce mít, a potom řekne: ‚Tam, ještě
o kousek dál, přesně tam, jak teď svítím baterkou, skála se tam
trochu svažuje, takže opatrně, pozor, kam šlapeš, trošku se
nakloň, ták,‘ – už chápete, co dělá, Maggie? Vykolejí je,
dostane do míst, kde nestojí pevně na obou nohách, a potom se
k nim přiblíží zezadu – snad jim i položí ruku na rameno,
vypadá to, že jim chce pomoct udržet balanc. Je nesmírně
galantní. Podá jim baterku, aby měl obě ruce volné. Možná je
uvolněnou rukou pohladí po vlasech, stáhne je jakoby do copu,
pochopí totiž, že romantický faktor se dá drobnými něžnostmi
ještě umocnit, a ženy si na taková gesta potrpí, nebo snad ne?
Je to intimní gesto alfa samce, které v sobě navíc nese
stopy chování jeskynního muže. Ujistí se, že je svírá dost
pevně, a právě ve chvíli, kdy mu říkají: ‚Kde to je, Hamishi? Já
nic nevidím!‘ jim hlavou tvrdě práskne o kamennou stěnu.“
Maggie se instinktivně přitiskne k opěrce židle,
nejspíš ji tím prudkým pohybem odsunula o kousek dozadu,
protože cítí, jak se pod ní sedadlo pohnulo, zakymácelo.
Pohledem přelétne k nejbližšímu strážnému. Stojí na vyvýšené
platformě nějakých deset metrů od nich. Když se znovu obrátí
k Wolfovi, vidí, jak si zrovna z konečku palce olizuje nějakou
neviditelnou substanci. Má dojem, že z ní ani na vteřinu
nespustil oči.
„Takže tak jste to provedl?“ dostane ze sebe Maggie.
„Jenom hádám, k ničemu se nepřiznávám.“ Znovu se
nakloní kupředu, aby dorovnal vzdálenost, kterou Maggie
svým prudkým, vylekaným odsunutím zvýšila. Teď už jsou
zase kousek od sebe.
„První náraz by ji stěží zabil, takže musí udeřit znovu.
Kdyby měl nějaké znalosti medicíny – a na tomto místě znovu
upozorňuji, že je to čirá spekulace – věděl by, že pokud
usilovně narážíte hodně tvrdým předmětem, což například
skála bezesporu je, do kosti spánkové, zabijete toho druhého
poměrně rychle.“
Pokud se stane jeho obhájkyní, bude mít dovoleno si
jejich rozhovory nahrávat. Zatím si musí zapamatovat, co
nejvíc dokáže a pokud možno do detailů. Jenomže není snadné
ukládat a fixovat nové informace, pokud cítíte horkost po celém
těle. Když vnímáte, jak vám na kůži vyrážejí drobné krůpěje
ledově horkého potu.
„Pitevní zpráva jedné z obětí informovala o masivním
poškození lebky.“ Přála by si, aby si mohla aspoň sundat sako,
ale tím by k Hamishovi vyslala nevhodné signály, které by si
mohl špatně vyložit. „Jessie, pokud si dobře vzpomínám. Ale
to vy přece dobře víte, viďte? Četl jste ji.
Tělo se však nacházelo v tak pokročilém stadiu
rozkladu, že patolog nemohl určit, jestli byla zranění způsobena
před smrtí nebo post mortem. S ohledem na fakt, že Jessiino
tělo bylo nalezeno na dně dlouhé a úzké kamenné průrvy, je
velice pravděpodobné, že k poranění hlavy došlo při pádu.“
Wolfe přikývne. „To máte pravdu. Takže jak byste to
udělala vy?“
„Jak bych zabila tři ženy?“
„Přesně tak. Řekněme, že máte v úmyslu zabít tři
ženy, které jsou větší a pravděpodobně i silnější než vy. Chcete
je vlákat do jeskyně a tam zabít. Tak jak byste to udělala?“
„Zaprvé, něco takového není možné. Za druhé, nikdy
bych nic takového udělat nechtěla. A konečně za třetí, nejsem
tady od toho, abych vás bavila fabulacemi.“
Tentokrát je Wolfův úsměv plnější a muž naproti ní
předvede Maggie dokonale bílé a neobvykle ostré zuby.
„Nepřipadá vám, Maggie, že dostat ženu, kterou sotva
znáte, do jeskyně vyžaduje zcela mimořádné přesvědčovací
schopnosti?“ podotkne Wolfe. „Dokonce i kdybyste jí
slibovala domnělé tajemné šperky, co jsou tam k vidění.“

„S tím souhlasím. Nutně by to vyžadovalo mimořádně

charismatického a přesvědčivého člověka.
Z tohoto pohledu jste byl pro obžalobu jako dar z
nebes.“
Úsměv, který začínal pomalu ustupovat, se teď objeví
znovu. „Vy mi lichotíte.“
„Navíc je tu možnost, že v době, kdy se dostaly do
jeskyně, byly už mrtvé. Potom by nebyl žádný mimořádný
šarm zapotřebí. Jenom nadměrná síla.“ A Maggie se záměrně
významně podívá na jeho bicepsy. Dokonce i pod volnou
vězeňskou košilí se pod látkou jasně rýsují.
Wolfe vrtí hlavou. „Maggie, pokud budete vy i
obžaloba hovořit o mém luzném zjevu a šarmu, nebudu proti a
rád si to poslechnu. Jakmile se ale řeč stočí k mým
schopnostem dostat mrtvá těla pomocí lan a kladek do jeskyní
ve skalách, dostáváte se do oblasti čiré fantazie.“
„Jak to?“
„Nejlehčí z těch tří žen přece vážila osmdesát pět
kilogramů. Myrtle Reidová byla ještě o dost těžší. K jeskyni
Rill Cavern se můžete dostat nejblíže – a tady bych ještě
podotkl, že mé auto má k terénnímu hodně daleko – na
nějakých dvacet metrů. Takže podle vás jsem zvládl unést
skoro sto kilo mrtvé váhy do kopce se sklonem zhruba
pětadvacet stupňů a potom mrtvolu ženy nějak dostal dovnitř
tunelem, který měří zhruba dalších dvě stě metrů? Na světě
neexistuje systém lan, kladek a skob, který by něco takového
dokázal. Ani žádný trakař, vozík nebo kolečkové křeslo by
takovou cestu nezvládly – policie to ostatně zkoušela. Takže
vám říkám, že pokud se tady bavíme o jediném vrahovi, musely
ty ženy vejít do jeskyně samy, dobrovolně, a byly při tom
rozhodně naživu.“
„Zajímavý postřeh,“ zhodnotí Maggie. „Je tedy
možné, že hledáme vraždící gang?“
„Nějakou sektu zabijáků vysazených na obézní
dívky?“
„Nebo posedlých takovými ženami. Což by
mimochodem znovu ukazovalo na vás jako na předchozího šéfa
podobné partičky.“
„Nesmysl. Pokud jde o obezitu, nemám k ní žádný
silný osobní vztah, kladný ani záporný. Domnívám se pouze,
že překročit určitou váhu škodí v mnoha ohledech lidskému
zdraví. Vy na druhou stranu jste zase až moc hubená. Jakou
máte velikost? Třicet čtyři? Třicet šest? Netrpěla jste někdy v
minulosti poruchami příjmu potravy?“
„O mně se tady ale nebavíme. Takže se vraťme zpátky
k tomu, jak byly ty ženy zabity. U zbývajících dvou obětí se
nenašly žádné stopy poškození hlavy nebo lebky způsobené
před smrtí ani po ní. Vrah zjevně nepoužil na všechny své oběti
tutéž metodu.“
Wolfe si přejede rukou po tváři a bradě, jako by měl
kůži po holení pořád ještě citlivou a podrážděnou. Ruce má
mohutné a prsty dlouhé. Připlete se mu mezi ně pramínek vlasů.
Nehty má střižené krátce, opečovávané a čisté. Maggie si
uvědomí, že ho vůbec neposlouchá, a musí se hodně soustředit,
aby si vybavila, o čem Wolfe několik posledních chvil mluvil.
Říkal něco o tom, jak zemřela Chloe.
„Řekl bych, že v jejím případě skoro jistě použil léčku
se snubními prsteny,“ říká zrovna Wolfe.
 „Určitě by jí neodolala. Zvlášť kdyby tvrdil, že snubní
prsteny jsou vrostlé do kamene v jednom z jeskynních jezírek.“
Maggie se zamyslí, co všechno se jí podařilo zjistit.
Ve většině jeskynních prostor té oblasti je nějaká vodní plocha
v podobě podzemních jezírek, nádrží a desítek malých tůní.
„Dostanou se ke kýženému jezírku. Vodní hladinu
mají zhruba v úrovni pasu a jezírko je docela hluboké, řekněme
tak metr. Nakloní se k vodě. On stojí za ní a v chladnu, které v
jeskyni panuje, je vděčná za tělesné teplo proudící z jeho těla,
jež se k ní tiskne.“
„Chloe Woodová ale nešla na rande. Byla to pracovní
schůzka.“
Wolfe vystrčí ukazováček do vzduchu. „Máte pravdu.
Zapomeňte na podzemní objímání.
Rozsvítí baterku, namíří ji někam dolů, a když nic
nevidí, navrhne jí: ‚Musíš se postavit na špičky, ještě se trochu
nakloň.‘ Jakmile ho poslechne a udělá, co jí říká, položí jí ruku
na temeno hlavy a zatlačí ji pod hladinu.“
Maggie se na Wolfa mlčky dívá, rozhodnutá udržet
kamenný, neutrální výraz, aby z její tváře nemohl nic vyčíst.
Když se mu nedostane žádné reakce, pokračuje Wolfe
dál. „Bude s ním bojovat, to je zřejmé.
Navíc je to mohutná a silná mladá žena, takže udržet
jí hlavu pod vodou dobré čtyři minuty, možná i pět, což je
zhruba čas, po kterém se nepochybně utopí, nebude vůbec
jednoduché. Vrah, o němž mluvíme, musí být hodně urostlý a
silný chlap, co říkáte, Maggie? Někdo, kdo ví, jak funguje
lidské tělo a jaký tlak a kde je nutné vyvinout. Bude znát
všechna slabá místa, možná bude i cvičený v boji. Jak vypadá
detektiv Weston dnes? Když jsem ho tenkrát znal, byl docela
ve formě.“
Jakmile se Wolfe zmíní o Peteu Westonovi, rozzlobí
ji to. Jako by v jejich rozhovoru neměl místo, neměl by se mezi
ně plést. „Na podobné otázky nebudu odpovídat. Takže vy se
domníváte, že na každou z dívek použil úplně jiný způsob
útoku?“
„Myslím si, že měl takových útočných variant v
zásobě hned několik. Jistě chtěl mít v záloze plán B, možná i
plány C a D. Mám vám říct i to, co podle mě udělal s Myrtle?“
„Ale jistě, prosím.“
„Té dal šanci, nechal ji napospas osudu. Domnívám
se, že ji zavedl do jeskyně, chodbami někam hluboko, a potom,
když se na něco soustředila – tady by mohly znovu přijít na
řadu naše tajemné prsteny –, se tiše odplížil, zhasnul baterku,
zmizel a nechal ji tam.“
„Nemožné.“
„Proč myslíte?“

„Jak by našel v úplné tmě cestu z podzemí? A jakmile

by baterku znovu rozsvítil, uviděla by Myrtle světlo a sledovala
ho.“
„Fluoreskující kameny.“
„Co prosím?“
„Některé minerály mají fluorescentní vlastnosti, což
znamená, že v ultrafialovém světle září.
Řekl bych, že v úplné tmě urazil jen tu nejmenší
nutnou vzdálenost, patrně aby se dostal někam za roh, z
dohledu. A že jeho baterka vydávala normální světlo i UV
záření. Takže aniž by ho mohla Myrtle spatřit, sledoval
fluoreskující skály, které ho vyvedly bezpečně ven. Celou dobu
ignoroval Myrtlino volání o pomoc, možná si ho dokonce
užíval a bavil se jím.“
„To by bylo příliš riskantní. Mohlo se jí přece podařit
dostat ven. Někdo ji tam mohl najít.“
„Bez světla by Myrtle netušila ani to, kde je nahoře a
kde dole. Šance, že by se náhodou vydala správným směrem a
dokázala se vyškrábat ven z jeskynního komplexu, je v podstatě
nulová.
Takže pokud měla štěstí, tam dole se utopila.“
„Klopýtat ve tmě, tu a tam do něčeho narazit a praštit
se ale ještě nikoho nezabilo,“ namítne Maggie. „A strachy taky
ještě nikdy nikdo neumřel.“
„Jenže i kdyby se dostala ven, mohla by ho přece
jenom popsat, nic víc. Pochybuji, že by byl tak hloupý, aby jí
prozradil svoje pravé jméno.“
„A to pravděpodobně vylučuje Petea Westona ze
seznamu podezřelých. Každá oběť, která by útok přežila, by se
s největší pravděpodobností snažila okamžitě spojit s hlavním
vyšetřovatelem případu.“
„No ano, na tom něco bude. Jenom říkám, co mě
zrovna napadlo. Trochu se tím vším bavím.“
A to byl právě ten problém. Muž v jeho aktuální
situaci by se totiž neměl bavit. „Hamishi, přinesla jsem s sebou
dokumenty, jejichž vyplnění mě s okamžitou platností ustanoví
vaší obhájkyní. Jediné, co se vám ale zatím daří, je, že mě pořád
nutíte přemýšlet, proč bych něco takového měla chtít udělat.“
Wolfa její prohlášení nijak nevyvede z konceptu. „Ale
no tak, Maggie, vás přece hned tak něco nevyděsí. To, co teď
dělám, by pořád dokola dělal každý, kdo by se na vyšetřování
toho případu jenom trochu podílel. Snažím se pouze přijít na
to, jak to náš člověk provedl.“
„Ale vypadá to, že se podobnými úvahami velice
dobře bavíte.“
Wolfe se jí upřeně dívá do očí, aniž by jedinkrát
zamrkal. „Ne, jediné, co mě v tuto chvíli baví a těší, je vaše
společnost, to přísahám. Oproti návštěvám mé matky je to
nesmírně osvěžující změna.“
„Nikdo jiný za vámi nechodí?“ otáže se Maggie.

Wolfe se zamračí. „Otec, někdy, ale chatrné zdraví mu

to nedovoluje často. Návštěvy jsou tu navíc omezené, jak dobře
víte. Neomezený přístup za mnou mají pouze právníci a
policisté, kteří stále pracují na nevyřešených stránkách případu.
Detektiv Pete Weston se za mnou například zastaví v pondělí.“
O tom Maggie neměla ani tušení. A představa, že si ti
dva budou spolu o čemkoli povídat, ji z nějakého důvodu
znejistí. „Víte, proč se za vámi chystá?“
„Pokud nechce zjistit, kde se nachází Zoe Sykesová,
pak nemám tušení. Vlastně se docela těším, až si spolu
promluvíme o vás.“
„Tak dobře, dochází nám čas a je tu ještě několik věcí,
o kterých bych si s vámi ráda promluvila,“ řekne Maggie a
nakoukne do poznámek. „Jedna z žen, kterou jsem potkala na
setkání malé podpůrné skupinky vedené vaší matkou,
bezdomovkyně jménem Odi, tvrdí, že viděla někoho vcházet
do jeskyně Rill Cavern jedné dubnové noci v roce 2014, čili v
době, kdy jste už dávno seděl ve vazbě.“
To, co řekla, pro něho zjevně není žádná novinka.
„Máma mi to říkala, a přitom skoro doslova dštila oheň a síru.
Snažím se tomu nepřikládat přílišnou váhu. Podle toho, co jsem
slyšel, nebude tahle Odi zrovna prototyp důvěryhodné
svědkyně. Navíc byla tma a ona byla dost daleko.“
„Ještě jednou si s ní promluvím, tentokrát beze
svědků.“
Wolfe se zatváří ustaraně. „Máma tvrdila, že Odi
zmizela jako pára nad hrncem.“
„Deset minut, všichni.“ Hlas strážného se nese nad
obecným šumem rozhovorů. „Ještě deset minut.“
Maggie si nasadí rukavice a přes ramena si přehodí
kabát. Dobře si uvědomuje, že z ní Wolfe po celou dobu
nespouští zrak. V posledních několika vteřinách se začal
viditelně potit. Bez ohledu na jeho lehkovážné vyjadřování a
bezstarostný úsměv Maggie cítí, že má strach. Srdce mu teď
musí bušit rychle a tvrdě.
„Čas vypršel, Maggie,“ řekne. „Takže otázka za
milión: věříte mi?“
Nejtěžší je dívat se mu přitom zpříma do očí. „Ne,“
odpoví Maggie. „Ale myslím si, že bych vás odsud mohla
dostat.“
Wolfe mlčí. Ramena mu viditelně stoupají a zase
klesají zrychlenými, mocnými nádechy, které už se ani
nepokouší ovládnout nebo skrýt.
„Copak to není to, co jste chtěl?“ zeptá se ho proto
Maggie.
„Samozřejmě. Ale byl bych raději, kdybych se odsud
mohl dostat na základě své neviny, a ne pouze díky vaší
chytrosti a brilantnosti.“
„Bohužel vám můžu nabídnout jenom to.“ Maggie
čeká, co Wolfe na to.

Ten se poměrně rychle vzpamatuje a ovládne. „No tak

dobře. Zjistíme, jak moc chytrá ve skutečnosti jste. Řeknu vám,
co chci, abyste udělala. Klidně si můžete psát poznámky, jestli
chcete.“
Maggie na okamžik není schopná slova. „Co chcete,
abych udělala?“
„No jistě. Jste teď moje obhájkyně, respektive budete,
jakmile podepíši patřičné dokumenty, které vás k vykonávání
takové funkce opravňují. To mimo jiné znamená, že vám budu
dávat pokyny.“
Dobře, technicky vzato sice ano, ale –
„Prosím, dámy a pánové, už je čas. Musím proto
požádat všechny návštěvníky, aby se začali pomalu přesouvat
ke dveřím.“
„Tak dobře. Abychom to pro teď urychlili, řekněte mi,
co chcete, abych udělala.“
„Neměl bych nejprve podepsat ty papíry?“
Lidé kolem nich začínají vstávat od stolů. Páry se
objímají na rozloučenou. Někteří už se dokonce vydali ke
dveřím. Maggie co nejrychleji zaloví v kabelce a vytáhne
potřebné dokumenty.
„Doufám, že jste přinesla i pero,“ podotkne Wolfe.
Maggie se znovu zanoří do kabelky. „Jen levnou
propisku. Nic cennějšího jsem nechtěla riskovat.“
Wolfe naškrábe svůj podpis na spodní řádky dvou listů
a propisku s černou náplní jí vrátí.
„Takže, mým prvním úkolem bude promluvit si ještě
jednou s Odi, tou bezdomovkyní,“ promluví Maggie, aby
znovu navodila dojem, že pánem situace je pořád ještě ona.
Wolfe ale rychle a razantně zavrtí hlavou. „Jenom s ní
ztrácíte čas. Myslím, že byste měla zjistit, co přesně se stalo
Zoe. Najděte její tělo, spojte ji s těmi třemi dalšími vraždami, a
jsem z toho venku, protože pro noc, kdy Zoe zmizela, mi máma
poskytla alibi.“
„Takové alibi policie nepřijme. Nemůžou brát v potaz
výpověď vaší vlastní matky, která vám chce poskytnout alibi.“
„Potom byste měla najít další lidi, kteří byli ten
osudný večer ve stejné restauraci. Někdo si mě musí
pamatovat.“
Možná má pravdu. „To ale nebude snadné.“
„Jistěže ne. Kdyby to bylo snadné, dávno by to udělala
policie.“

Maggie vstane od stolu. „Myslím, že vám daleko lépe

posloužím, když najdu počítač, který vrah používal pro
odesílání zpráv a stalkování těch žen.“
Wolfe tázavě zvedne obočí. „A kde byste při tom
hledání chtěla začít?“
Maggie ustoupí o krok od stolu, aby dala strážnému
najevo, že je v podstatě na odchodu. „Už jsem začala,“ odpoví
a otočí se k východu.
Sotva ale udělá několik kroků, Wolfe za ní zakřičí.
„Ještě jedna věc.“
Maggie se zastaví. „Jaká?“
Wolfe o něco zvýší hlas, aby překonal vzdálenost,
kterou Maggie mezitím urazila. „Potřebuji, abyste našla
Daisy.“
 48

Z kanceláře MAGGIE ROSEOVÉ

Fara, Norton Stown, Somerset
Pátek, 18. prosince 2015
Drahý Hamishi,
díky za Váš dnešní čas. Jakmile se zbavím několika
úkolů, na kterých právě pracuji, pustím se okamžitě do pátrání
v několika oblastech: a) Zoe, b) Vaše alibi v restauraci té noci,
c) počítač a d) Odi.
Ani jeden z těch úkolů není snadný. Jakmile se mi
podaří zjistit něco konkrétního, neprodleně Vás o tom budu
informovat. Do té doby bychom měli zůstat v kontaktu pomocí
dopisů, navíc Vás čas od času přijdu navštívit. Poznat Vás
osobněji jako člověka je důležitou součástí práce, kterou
vykonávám.
Abych byla zcela upřímná, nevidím žádný valný smysl
v pátrání po Daisy. Zabralo by to obrovské množství času a
nepřineslo hmatatelný výsledek ku prospěchu naší věci.
Je tu ještě jedna věc. Už nikdy se prosím nepouštějte
do spekulací o tom, jak přesně byly ty tři ženy vlákány do
jeskyní. Jiní by to mohli brát vážně. Na rozdíl ode mě by si totiž
nemuseli okamžitě uvědomit, že dvě z těch tří mladých žen se
chystaly na setkání s další ženou, nikoli mužem, takže
domněnka, že se nechaly vylákat pohledným mužem do jeskyně,
aby se podívaly na starodávné snubní prsteny, je samozřejmě
naprosto scestná.
Oceňuji důvěru, kterou ve mně vkládáte. Dejte mi
prosím vědět, kdybyste cokoli potřeboval.
S přáním všeho dobrého,
Maggie
 49

Státní věznice Isle of Wight – Parkhurst

Clissold Road
Newport
Pátek, 18. prosince 2015
Drahá Maggie,
bylo příjemné Vás dnes opět vidět.
Počítač? Vážně? Každý, kdo to s počítačem jenom
trochu umí, dokáže z harddisku odstranit všechna usvědčující
data. Vím, že bych to zvládl i já – což je pravděpodobně něco,
co úplně nechcete slyšet – a tenhle člověk se vyznal dost na to,
aby vytvořil firewall, přes který se nedokázali dostat ani
policisté, ani počítačoví experti.
Kdyby měl navíc jen drobné pochybnosti o tom, jestli
se mu podařilo zlikvidovat všechny stopy, dávno by se toho
počítače zbavil. Neplýtvejte proto prosím svým ani mým časem
tím, že se budete honit za přízraky.
Vidět Vás a číst Vaše dopisy pro mě bude nesmírným
potěšením, přestože si jasně uvědomuji, že kdykoli se se mnou
sejdete a strávíme společně nějaký čas, bude motivace z Vaší
strany ryze sobecká. Je mi jasné, že pro svou knihu potřebujete
spoustu pikantního materiálu.
Nemám problém se s tím smířit, chtěl bych od Vás ale
něco na oplátku. Kdykoli mi budete psát, připište prosím do
svého dopisu něco o světě tam venku. Neumím ani vyjádřit, jak
moc mi chybí a jak mě to bolí.
Upřímně Váš,
Hamish

50

Z kanceláře MAGGIE ROSEOVÉ

Fara, Norton Stown, Somerset
 Neděle, 20. prosince 2015
Drahý Hamishi,
chcete vědět něco o světě tady venku?
Dnes ráno jsem se procházela po pobřeží Bristolského
zálivu. Chodila jsem po pláži, kde jsem se poprvé setkala s Vaší
fenou. (A s Vaší matkou!) Vyrazila jsem brzy, hned po východu
slunce. Sněhové mraky visely nízko a těžce na obloze
(směřovaly ale na severozápad k Walesu, a nám se úplně
vyhnuly), a když slunce vystoupalo výš, zdálo se, že každou
chvíli explodují zlatavým světlem, zatímco nebesa nad nimi
měla ten nejtemnější a nejkrásnější odstín tmavě fialové barvy.
Zrovna byl příliv, vlny rychlé, prudké a hlučné. Po celé pláži se
snad stokrát za vteřinu po oblázcích rozlévaly malé vlnky plné
bílé pěny a stoupající slunce po celou tu dobu zalévalo svět
žlutavě zlatavou září.
Obvykle chodívám nahoru na útes, ale dnes mě něco
donutilo najít si úkryt na břehu. Seděla jsem tam a sledovala,
jak slunce pomalu stoupá výš a výš. Bylo to překrásné. A
přesto… myslím, že teď už vím, proč máte fenku. Pochopila
jsem také, proč Vám tolik chybí. Jsou chvíle, kdy je touha po
dalším bijícím srdci ve Vaší blízkosti náhle skoro k nesnesení.
Maggie
P. S. Nezavrhujte počítač. Vrazi si ponechávají
trofeje. Možná že i náš vrah si čas od času pročítá konverzace,
které se svými oběťmi vedl, a znovu prožívá chvíle, kdy věděl,
že se chytily na jeho udičku.
P. P. S. Opravdu nemám velkou radost z toho, že se s
detektivem Westonem uvidíte v mé nepřítomnosti. Doufám jen,
že na to, co mu řeknete, budete maximálně opatrný.

51

Vítr na tom místě nikdy neustává. Dokonce i v těch

nejteplejších dnech se nad vřesovištěm nese mořem provoněný
vánek a konejší a osvěžuje vyprahlou zemi. Když je chladněji,
vítr na Black Down, nejvyšším kopci pohoří Mendipy, tancuje
jako derviš, skučí a víří kolem chodců a s lomozem se řítí podél
běžců.
Wolfe je běžec, osamělý běžec, protože je ještě hodně
brzy ráno, stíny jsou dlouhé a vrhají černé pruhy na zelený
podrost hasivek. O něco později se vynoří celé zástupy turistů
mířících k pamětnímu místu z doby bronzové, které se nachází
až na vrcholku Black Down. Prozatím je to ale jenom on, čejky,
tetřevi a sem tam i nějaký ten zajíc. Došlápne na ostružiní a
sladká vůně rozmáčknutého plodu se k němu donese těsně
předtím, než se dostane z jejího dosahu.
Jakmile doběhne na Beacon Batch, uslyší šepoty
dávno pohřbených mrtvých, kteří na něho volají.
Rychleji, Hamishi, rychleji. Něco se blíží a ty musíš
utíkat, utéct tomu.
Utíkej, Hamishi, běž, už se to blíží, je ti to v patách .
„Wolfe! Návštěva.“
Wolfe otevře oči. Phil leží na palandě a napůl
nezaujatě vyrábí modrozlatý papírový řetěz. Brzy se ale
propadne zpátky do stavu někde mezi polospánkem a
polobděním, v němž tolik vězňů stráví většinu času tady uvnitř.
Kromě toho Phil ještě sleduje opakování Grange Hill . Wolfovo
cvičení a běhání ho přestalo zajímat už dávno.
Dveře do cely jsou otevřené a dovnitř nahlíží strážný
bez jakékoli známky překvapení ve tváři.
Wolfe zpomalí do klusu a podívá se na hodinky. Běhal
na místě čtyřicet minut. Každý den se snaží odběhat aspoň
hodinu. Pak následuje dvacet minut kliků, sklapovaček, shybů
a dřepů.
„Wolfe! Nehodlám ti to říkat dvakrát.“
„Kdo to je, šéfe?“ Ptá se jenom proto, aby strážného
trochu otrávil. Dobře ví, kdo za ním přišel.
„Já tady kurva nejsem žádná tvoje sekretářka, Wolfe.
Okamžitě se seber a pojď.“
„Nemohl bych se aspoň trochu ošplouchnout, pane? A
převléct se?“ I tohle je jenom plané natahování a provokace.
Oba muži dobře vědí, že půjde přesně tak, jak je, udýchaný,
červený a zpocený.
„Vypadáš skvěle.“ Strážný zavrtí hlavou, když Wolfe
dojde až ke dveřím cely. „Pouta.“ Wolfe bez odmlouvání
natáhne ruce před sebe. Projdou celým patrem a sejdou po
prvním schodišti.
Potom ještě po jednom.
„Dobrý zprávy, Wolfe. Přeložili tě do knihovny.“
Pokud jde o Wolfa, nic dobrého na té zprávě nevidí. V
dílně na opracovávání kovů byl každý den posledního půl roku.
Svědčí mu to a je tam rád. Rozhodně netouží po tom přesunout
se do knihovny a začít pracovat tam.
„Ale proč, šéfe?“
Právě scházejí z posledního schodu a míří k
uzavřeným místnostem sloužícím pro návštěvy.
„Ředitel si myslí, že je lepší, když v knihovně pracují
ti, co taky uměj číst.“ V bachařově obličeji ale není ani stopy
po humoru nebo ironii, těžko tedy odhadnout, do jaké míry to
ten člověk skutečně myslí vážně. „A navíc je proti vězeňskýmu
řádu, aby odsouzený zločinci pracovali na opracovávání kovů.
Maj tam přístup ke všem potenciálním zbraním, chápeš?“
„To mě nikdy ani nenapadlo, šéfe. Kdy přesně k té
změně dojde?“
„Za pár tejdnů. Začátkem novýho roku. Hodí se vám
to, mistře?“
Wolfe se pro sebe usměje. „Pokud jde o mě, je to úplně
v pořádku.“
„Westone! Jak se daří, starý brachu?“
Pete Weston na něho čeká v jedné z místností
určených pro návštěvy. Soustředí se na něco v telefonu. Když
přivedou Wolfa dovnitř, nevzhlédne ani nedá jinak najevo, že
by jeho příchod zaregistroval. Dalšího policistu, který je tam s
Westonem, trochu zavalitého, docela mladého muže s tmavší
pletí, Wolfe nezná a vidí ho dnes poprvé.
Sedne si a vyčkává. Detektiv konstábl vypadá dost
nervózně a očima neustále těká z Wolfa na Westona a zpátky.
Wolfe se otočí ke strážnému a ukáže mu vztyčený
prostředníček. Ten ale předstírá, že si ničeho nevšiml, a Wolfa
ignoruje.
Weston se ani nehne, jenom kmitá ukazováčkem nad
displejem mobilu. Wolfe začne pískat několik prvních tónů
písně „I Shot the Sheriff“ a vyčkává na reakci, která ale
nepřijde.
„Dej si načas, kámo. Na dnešek nemám nic moc v
plánu.“
Weston konečně vzhlédne. Přejede Wolfa pohledem
od hlavy až k desce stolu podobně, jako si ho měřili někteří
spoluvězni, když se tady v Parkhurstu objevil poprvé. Nosní
dírky se mu jemně pohnou a Weston se na židli odsune asi o
centimetr dozadu. „Hamishi,“ řekne a pokývne hlavou, jako by
v duchu řešil nějakou komplikovanou skládačku. „Jseš v
pořádku?“ Potom sjede pohledem doleva. „Tohle je detektiv
konstábl Sunday Sadik.“
Weston zestárnul. Vlasy má prořídlé a od minula
přibylo hezkých pár šedin. Pokožku má suchou a trochu
sinalou, což s největší pravděpodobností nebude jenom reakce
na chladivé zimní počasí.
Totéž pozoruje Wolfe i na své matce, přestože ta za
ním dochází každých čtrnáct dní. Ve světě tam venku lidé
stárnou a čas plyne ve své běžné, nezměněné podobě. Ale tady
uvnitř se zastavil a nehýbe se vpřed. Wolfe náhle v duchu živě
vidí sám sebe, jak ho za čtyřicet let propouštějí z vězení a on je
pořád mladý muž, který ale za branami věznice zjistí, že
všichni, které znal, se vlivem zubu času pomalounku rozpadli
a zmizeli.
Bolest, kterou mu ta vize způsobí, je překvapivě silná
a on se hloupě, pitomě zaculí, aby ji nějak zaplašil a skryl.
„Nikdy mi nebylo líp, brácho. Vidím, že tvoje snaha přestat
kouřit úplně nevyšla, nemám pravdu?“
Byl to z Wolfovy strany jenom odhad, výstřel naslepo,
ale Weston se popuzeně zamračí, takže Wolfe pochopí, že se
trefil. Weston už kouří celou věčnost. Rok co rok se pokouší s
tím přestat, a pokaždé selže. Teď se otočí k strážnému. „Bude
to v pohodě, díky. Kdybych vás potřeboval, houknu.“
Strážný jenom pokývne hlavou a otočí se k odchodu.
„Tak fajn,“ řekne Wolfe, jakmile se dveře s klapnutím
zavřou a strážný je zvenčí zamkne.
„Pojďme si spolu popovídat.“

52

Je těsně před sedmou hodinou večer. Maggie sedí a

čeká doma, v trochu přetopené, spoře osvětlené kuchyni. Jídlo
je připravené, pivo i víno se chladí v lednici. Sepsala si
poznámky, aby na nic důležitého nezapomněla. Vlastně má
hned dva seznamy s poznámkami. Pro každého jeden.
První má čtyřiadvacet minut zpoždění, ten druhý by se
měl objevit do deseti minut, tak aspoň zněla domluva.
Maggie má nutkání zkontrolovat telefon, ale neudělá
to. Domluva času plánovaného telefonického hovoru nemůže
fungovat přesně na minutu. Aspoň ne ve vězení.
O dvacet sedm minut a čtyřicet dvě vteřiny později,
než byl dohodnutý čas, zazvoní u Maggie doma telefon.
Zvedne ho a přejde se sluchátkem k oknu.
„Maggie Roseová.“
„Slyšel jsem, že chystáte večeři.“
Maggie si nemůže pomoct a pohledem letmo přejede
od keramického hrnce na kamnech přes chléb, který vytáhla z
domácí pekárny sotva před deseti minutami, až po stůl úhledně
prostřený pro dva. Wolfe jedl zhruba před dvěma hodinami
obvyklou beztvarou šlichtu bez chuti i bez zápachu, což je pro
vězeňskou stravu typické.
„Zašla jsem dnes do té restaurace a promluvila si s
majitelem,“ řekne Maggie. „Zeptala jsem se ho, zda by byl
ochotný kontaktovat své zákazníky a zjistit, jestli tam někdo z
nich nejedl tu noc, kdy zmizela Zoe, a na něco by si
nevzpomněl.“
„A co on na to?“
„Slíbil mi, že to zváží. Buďme realisti: vzhledem k
tomu, jak je vytížený, k tomu s největší pravděpodobností do
Vánoc stejně nedojde. Mohla bych do místních novin umístit
reklamní text s výzvou těm, kdo tam ten večer byli. Totéž bych
mohla zkusit i přes sociální sítě. Bude to ale stát spoustu
námahy a času a já se vás musím zeptat, jestli máte pocit, že to
všechno stojí za to a může to přinést nějaký použitelný
výsledek. Ze Zoeiny vraždy jste totiž obviněn nebyl,
vzpomínáte si?“
Hamish si odkašle. „Když už mluvíme o Zoe, položil
mi dnes detektiv Weston jednu otázku.
Odpověděla byste mu na ni místo mě?“
„Ale jistě.“ Maggie se nezamlouvá, že Wolfe ví, kdo
k ní má dnes večer přijít na večeři. Nelíbí se jí, že o ní spolu ti
dva mluvili, přestože dobře ví, že něco takového bylo prakticky
nevyhnutelné.
„Vyřiďte mu prosím, že odpověď na jeho otázku zní
ne. Nemám tušení, kde se nachází tělo Zoe Sykesové. Nezáleží
na tom, kolik map somersetských jeskyní bych prostudoval,
jediné, co můžu nabídnout, jsou dohady a tipy míst, z nichž
mnohá už byla jistě prohledaná. A kdyby na základě takových
mých odhadů byla shodou náhod Zoe nalezena, nikdo už by mi
nikdy neuvěřil, že jsem nevinný. Když jsme při tom, postoupila
jste někam na téhle frontě?“
Na telefonát s ní dostal Wolfe přinejlepším deset
minut, možná méně. A dobré dvě z nich už jsou pryč.
„Nemusím uvěřit ve vaši nevinu,“ namítne proto
Maggie. „Bude stačit, když o ní přesvědčím všechny ostatní.“
 Za okny silně fouká vítr a Maggiina zahrada je plná
pohybujících se stínů: stromy se naklánějí a klátí větvemi, keře
se otřásají a sklání k zemi.
„To je škoda,“ reaguje na její slova Wolfe. „Bylo by
milé mít konečně někoho, kdo věří v moji nevinu, a není to ani
moje matka, ani jeden z těch pošahanců. Takže Weston vás
vyzvedne? Jestli ale zamluvil místo v Crownu, vypovídá to o
něm hned dvě věci: jednak je to pěkný škrt a jednak budou jeho
úmysly všechno, jen ne čisté, protože přímo nad tou hospodou
Weston bydlí, víte?“
„Detektiv seržant Weston mi přinese vaši složku.
Vlastně je velice vstřícný a bez námitek spolupracuje. Pokud
ale hodláte zabíjet čas, který nám vymezili, juvenilním
laškováním, pak prosím, směle do toho a pokračujte v
podobném duchu.“
Maggie slyší, jak venku na ulici zastavuje auto. Vždyť
ještě ani neodbila sedmá. Proč jenom musí být policisté takhle
dochvilní?
„Mohla byste mu prosím ode mě předat ještě jeden
vzkaz? Vyřiďte mu, že nikdo, komu už bylo patnáct, nenosí
Lynx.“
Na příjezdové cestě je slyšet kroky. Maggie rozhodně
nestojí o to, aby ji Weston přistihl při telefonickém rozhovoru
s Wolfem.
„Myslím, že váš čas vypršel. Pokud si můžete
domluvit hovor na zítra ve stejnou dobu, řeknu vám, jak se mi
podařilo pokročit. Dobrou noc, Hamishi.“
„Jedete na Vánoce domů autem?“ Pete si přehodí
kabát přes opěradlo nejbližší židle a zadívá se na mapu Bristolu
a okolí rozloženou na stole. Maggie stojí u kamen. Přes šaty má
převázanou zástěru krémové barvy a vlasy má stažené do copu.
Taková domáckost jako by se k ní vůbec nehodila. Což platí i
o faktu, že Maggie Roseová je viditelně nervózní.
„Něco k pití?“ nabídne Peteovi.
„Snažíte se mě vobměkčit,“ podotkne Pete.
 „Pivo se chystá snadněji než káva.“ Maggie popojde k
vysoké lednici a na vteřinu stojí ve světle, které z ní vyzařuje
do pokoje. Když se k Peteovi otočí, v jedné ruce drží lahev
Stelly Artois a ve druhé sklenici. „Večeře bude hned,“ řekne
ještě.
„Díky. Doufám, že vám to nezpůsobilo moc velký
problémy.“
„To je to nejmenší, co můžu udělat. Popravdě jsem
vůbec nepočítala s tím, že bych se mohla ke složkám případu
dostat tak rychle.“
Pete znovu sklouzne pohledem k mapě. „Tak kampak
se chystáme?“
„Jsem ráda, že se ptáte. Myslím, že bychom na tom
mohli zapracovat společně.“
„Pokud mi právě teď něco neuniká, mám pocit, že
jsme na vopačnejch stranách barikády.
Mimochodem, jak se daří našemu společnýmu
příteli?“
„Viděl jste ho nedávněji než já. Což mi připomíná, že
jako jeho právnička bych měla být v budoucnu přítomná všem
podobným schůzkám. Tak na to prosím nezapomínejte.“
„Vaše společnost mě bude jenom těšit. Ale na jednu
věc se vás chci zeptat. Pokud vážně nevěříte, že je Wolfe
nevinnej, proč jste ten případ vzala?“
Maggie předstírá, že se nad tím musí zamyslet.
Weston ale za ty roky dávno pozná, kdy je takové zaváhání
skutečné a kdy jenom předstírané. Pokud to někdo hraje,
obvykle rádoby roztomile našpulí pusu a uhne pohledem.
Skutečné přemýšlení však nevypadá tak ladně: člověk většinou
nakrčí čelo, soustředěně se zamračí, kolem úst se mu objeví
vrásky a pohledem směřuje před sebe někam do prázdna.
„Třeba se mi začíná líbit a propadám jeho kouzlu,“ řekne
nakonec Maggie a rty se jí rozlijí v trochu falešném, kočičím
úsměvu.
„Na to jste moc chytrá.“
 „Nebyli bychom první pár složený z odsouzeného
vraha a jeho právničky.“
„Takže to na vás zkouší?“
„A vy?“
Weston sklouzne pohledem ke svému kabátu. „Co
tady doopravdy dělám, Maggie? Proč popíjím vaše pivo a
vdechuju omamnou vůni jehněčí pečeně, která se line z trouby?
A k čemu je tady ta mapa Bristolu?“
Maggie se natáhne na linku a podá si sklenici vína.
„Najdeme počítač, který náš vrah používal k elektronickému
stalkování těch tří žen.“
„My dva?“

„Pokud skutečně věříte, že je Hamish vinen a ty ženy

zabil, pak na jeho nalezení máte úplně stejný zájem jako já.
Najdete ten počítač, na něm budou stopy, které spojíte s
Hamishem –“
„Jako třeba votisky prstů na klávesnici?“
„Přesně tak. A veškeré pochybnosti budou jednou
provždy zažehnané. Wolfe stráví zbytek života za mřížemi v
Parkhurstu, vy budete na nejlepší cestě stát se šéfinspektorem
a konečně se dostanete z Portisheadu. Budete moct začít svůj
život budovat znovu od začátku a pořádně, a přenesete se přes
to, že vaše žena žije s vaším momentálním šéfem.“
Proč všichni předpokládají, že jediné, co ho formuje a
určuje, je Annabellin odchod? „A pokud ho s Hamishem
nebudem schopný spojit? Co když nás zavede k někomu
jinýmu?“
„Potom to pro vás bude ještě lepší zpráva. Nebudete
jenom člověk, který chytil vraha. Budete někdo, kdo umí
přiznat chybu, když už se nějaké dopustí, a navíc ji dokáže
napravit.“
Pokud si vážně myslí, že to funguje takhle, musí být
úplně pitomá.
„A i kdyby to tak nefungovalo, myslím, že byste se
sebou nebyl schopný dál žít, kdybyste věděl, že jste za vraždy
tří žen poslal do vězení nevinného člověka.“
Maggie se k němu přiblíží, nakloní se přes stůl a v ruce
drží tužku a kompas. Položí ho na místo, kde předtím bydlel
Hamish, a nakreslí kolem něj kruh.
„Bude někde tady, v tomhle okruhu,“ pronese Maggie
přesvědčivě. „Pravděpodobně v menší, pronajaté kanceláři ve
velké, anonymní průmyslové budově.“
Okruh, který Maggie vykreslila, pokrývá obrovskou
plochu. Patří do něj jižní část Bristolu i západní oblast Bath.
Weston jenom odmítavě zavrtí hlavou. „Ten počítač
leží někde na dně Bristolskýho zálivu.“
„Zkuste se na to podívat z jeho úhlu pohledu.“
„Jako z Wolfovýho?“
Maggie výstražně zvedne ukazováček. „Z vrahova
pohledu. Potřebujete počítač, abyste mohl začít stalkovat ty
ženy, ale nemůžete použít žádný, ze kterého by bylo později
možné vás zpětně vystopovat. Nesmí tam být ani náznak
spojení. Co uděláte?“
„Nějakej si koupím. Nejspíš ten nejzákladnější
dostupnej model. Platit budu hotově nebo falešnou kreditkou.“
„A kam ho umístíte, když už ho budete mít?“
„Na tom přece nezáleží.“
„Ale ano, právě na tom záleží. Musí to být někde, kde
ho nikdo nenajde, to pro případ, že by se cokoli zvrtlo. Místo
ani počítač samotný s vámi nesmí nikdy nikdo spojit.“
„Dobře, poslouchám.“
„Takže ve stejné době, kdy si koupíte počítač, si
najdete šikovnou malou kancelář, jednu místnost, kam byste ho
mohl dát. Pronajmout si dům nebo byt by bylo pořád moc
drahé.
Samostatný pokoj v domě také nepřichází v úvahu,
protože ostatní lidé, kteří by tam bydleli s vámi, by si mohli
něčeho všimnout. Vhodný nebude ani pokojík v levném
hotýlku, protože zaměstnanci v takových podnicích se dost
často nudí a dlouhou chvíli si krátí sledováním zákazníků a
toho, co dělají. Proto se domnívám, že si náš člověk pronajal
kancelář.“
„Kancelář?“
„Malou kancelář v nějakém velikém, industriálním
komplexu v okrajové části města nebo mimo ně. Taková
kancelář totiž bude levná a zajistí mu téměř stoprocentní
anonymitu.“
„Vypadá to trochu přitažený za vlasy, ale řekněme, že
s váma souhlasím. Takže vy si myslíte, že zhruba někde v
tomdle vokruhu se nachází prostor, kterej si náš vrah pronajmul
čistě za účelem internetovýho stalkingu vobětí. Maggie, máte
vůbec představu, kolik –“
„Dvacet pět průmyslových budov, dost prostorných na
to, aby odpovídaly našemu typu. Vám a vašim lidem by jejich
průzkum zabral sotva pár dní.“
„Ale já na takový pátrání nemůžu nasadit policejní
zdroje,“ namítne Weston, přestože dobře ví, že Latimer by mu
nejspíš dal zelenou.
„Vlastně jsem v to ani nedoufala. Takže to vypadá, že
jen vy a já?“
Weston se málem rozesměje nahlas. „Ne. Jenom vy.
Ten počítač se někde pomalu rozkládá a reziví pod hektolitry
mořský vody a já rozhodně nehodlám ztrácet čas nějakým –“
„Ještě pivo?“
Sklenice, kterou drží v ruce, je prázdná. Vůbec si
neuvědomil, že pije tak rychle. „Díky, víc si nedám, jinak bych
si musel volat taxíka. Trochu fantazírujete, Maggie. I kdyby
Wolfe počítač nevyhodil neznámo kam z člunu do vln, tohle je
jako hledat jehlu v kupce sena a vůbec to nemusí vyjít. Stejně
dobře může bejt někde ve stodole, na půdě v domě jeho babičky
nebo v komoře v jeho bejvalý ordinaci…“
„Nebude to na žádném místě, které by s ním bylo
možné jakkoli spojit, byť jen náznakem.
Nebude ani nikde, kde by ho mohl někdo náhodou
najít. Ten vrah, a nemusí to být Hamish, si za bezpečné
prostředí a ochranu rád zaplatil. Kancelářské prostory si
pronajal někdy na začátku roku 2013, v době, kdy poprvé
kontaktoval Jessie, Chloe a Myrtle. My teď musíme udělat
jediné: spojit se s odpovídajícími realitními makléři, kteří
prostory v námi vytipovaných průmyslových objektech
spravují, a zeptat se jich na malé kancelářské jednotky vhodné
pro jednoho, které jsou obsazené zhruba od prvních měsíců
roku 2013. Pro vás bude něco takového daleko jednodušší než
pro mě. Já bych se musela uchýlit k drobným lstem a úskokům,
což by, uznávám, nebylo poprvé.“
„Než ztratím jedinou další vteřinu přemejšlením vo
tom, co mi tu s takovou jistotou předkládáte, zkuste mi, prosím
vás, vysvětlit, proč se ten počítač dávno nekoupe na dně
Atlantskýho voceánu.“
„Pokud tím stalkerem byl opravdu Hamish, neměl
přece šanci udělat to. Zatkli jste ho a převezli k výslechu dřív,
než vůbec zjistil, že po něm jdete. Následně jste ho téměř
okamžitě obvinili bez možnosti propuštění na kauci. Tím
pádem přece neměl kdy počítač schovat nebo zničit.“
Weston z toho sice nemá radost, ale to, co Maggie
říká, dává smysl.
„Na druhou stranu, pokud by to nebyl Hamish,
skutečnej vrah by ten počítač dávno zlikvidoval.“
„Pokud se ovšem ke své činnosti neplánuje vrátit.“
Pete se zasměje. „Vod vraždy Myrtle uplynuly už dva
roky.“
„Vyčkává. Dává si na čas. Ví, že kdyby jednal příliš
zbrkle a ukvapeně, hra by byla u konce.
Zároveň si uvědomuje, že teď bude muset
pravděpodobně trochu pozměnit taktiku a užité metody. Možná
si najde jiné místo, kde by mohl ukrývat těla.“
„Teď už se pohybujete v říši čirý fantazie. Naším
vrahem je Hamish Wolfe a to dušený maso voní vážně
parádně.“
 Maggie vstane od stolu a nasadí si chňapky. „Mohl
byste složit tu mapu? Ale opatrně, ještě ji budeme potřebovat.“
Když se Maggie sklání k troubě, Pete dá mapu stranou
a uvolní stůl.
„Takže na Vánoce budete doma?“ zeptá se Pete.
„Rodina přijede sem za váma?“
Maggie se usměje, jako by věděla, že Weston jemně
čenichá v jejím soukromí. „Nemám rodinu.
A o Vánocích vždycky udělám nejvíc práce. Je dost
dobře možné, že na Nový rok už budu mít Hamishův případ
vyřešený.“
Vytáhne z trouby zapékací mísu plnou casserole,
postaví ji na kamna a vytáhne talíře. „Na komodě za vámi je
seznam,“ oznámí mu.
Weston se otočí. Seznam je napsaný na psacím stroji.
Jsou to ty industriální budovy. Vedle každého jména stojí
kontaktní údaje na zprostředkujícího realitního makléře.
„Nejsem si jistej, co chcete, abych s tím dělal,“ řekne
a položí seznam zpátky tam, kde byl.
„Víte naprosto přesně, co chci, abyste se seznamem
dělal. Zavolejte makléřům. Poptejte se jich.
Vytvořte druhý seznam možností, a až ho budete mít,
ozvěte se mi.“
„Vodkdy přesně se ze mě stal váš neplacenej poskok?“
Maggie reaguje otázkou: „To se teď handrkujeme o
peníze?“
„Ne. Vo peníze nejde. Ale nehodlám dělat, co řeknete.
Takže nikam volat nebudu.“ Když tohle říká, uvědomuje si, že
hned zítra ráno, až dodá podrobnější informace Latimerovi, by
se do toho klidně mohl pustit.
„V pořádku, o nic nejde. Klidně to obstarám sama.
Mám vám dát vědět, až budu hotová, abyste měl přehled, na co
jsem přišla, a mohl se případně zapojit do konkrétního pátrání?
Za daných okolností se samozřejmě bavíme o době po
Vánocích.“
 Když ho napadne, o co Maggie jde, usměje se. „Takže
proto mě potřebujete na svojí straně.
Cokoli, co byste tam našla, by bylo jako důkaz
nepřípustný. Potřebujete, abych tam byl s váma a případný
nalezený důkazy tak prošly vofiko evidencí a byly
zaprotokolovaný do zprávy.“
Vtom zazvoní pevná linka. Maggie nejprve trochu
polekaně zvedne hlavu a vysvětlí mu, že v tuto hodinu už jí
obvykle nikdo nevolá. Než ale stihne zvednout sluchátko,
hovor se přepne na záznamník. Hlas, který se ozve, oba
okamžitě neomylně poznají. Hluboký, kultivovaný, ale jakoby
pošramocený. Jemný přízvuk naznačuje oblast kolem West
Country.
„Maggie, tady Hamish. Potřebuji, abyste to okamžitě
zvedla.“

53

„Haló, Maggie, zvedněte to. Pete, vím, že tam jsi. No

tak, tohle se musíte oba dozvědět co nejdřív.“
Maggie cítí, jak jí z obličeje mizí barva. „Jenom si s
námi hraje. Nechte to být.“
„Pete, no tak, mám na ten hovor sotva čtyři minuty,
přeskočil jsem ve frontě dobrý tucet dalších chlapů a nerad
bych to prodlužoval. Už tak mě to stojí pěkný majlant. Takže
to kurva okamžitě zvedni.“
Pete přejde k přístroji a zapne hlasitý odposlech. „Co
chceš, Wolfe?“
Wolfe řekne: „Kluk, se kterým jsem na cele, se zrovna
vrátil z počítačového kurzu. Na facebooku je stránka, kterou
musíte vidět. Zadejte Hamish Wolfe. No tak, poslechněte mě a
udělejte to.“
Maggie už spustila laptop a zrovna do něj vepisuje
heslo, aby ho odemkla.
 „Je to skupinová stránka,“ pokračuje mezitím Wolfe.
„Patří podpůrné skupině, kterou založila moje matka. Někdo
tam napsal, že se Maggie stala mojí právničkou, a stránka se
plní nejrůznějšími nadávkami.“
„To není poprvé,“ vstoupí do hovoru Maggie. „Stává
se to pokaždé, když přijmu nového klienta.“
„To sice možná ano, ale kdy naposledy někdo
zveřejnil vaši soukromou adresu i s fotografií vašeho domu?“
„No do hajzlu.“ Pete přejde ke stolu, aby viděl do
počítače.
Objeví se požadovaná stránka. Z profilové fotky se na
ně dívá Hamish Wolfe. Vypadá jako hollywoodský herec, který
se zrovna chystá ztvárnit roli masového vraha. Následuje
několik příspěvků různých lidí. Úplně nahoře, jako první, je
pod nápisem Špičková právnička přebírá případ Hamishe
Wolfa fotografie Maggie.
„Kde tu fotku vzali? Nikdo přece nemá moji
fotografii.“ Zjevně se jedná o momentku. Maggie ji neumí
přesně zařadit. Tvář je zachycená z profilu, takže není úplně
rozpoznatelná, její vlasy si ale není možné splést. Mají stejnou
délku i barvu jako teď, což znamená, že fotografie není ani rok
stará.
„Ještě jsem to neviděl,“ mluví Hamish dál. „Pochopil
jsem ale, že existuje stránka jiné skupiny, nazvaná Odplata za
Myrtle. Založil a spravuje ji nevlastní otec Myrtle Reidové a
několik jejích bratrů. Jejich cílem není nic jiného než mě
vykastrovat a oslepit. Zatím se snaží přijít na to, jak mi dát
skutečnou lekci. Z toho, co mi říkal Phil, se zdá, že Maggiina
fotka přišla právě ze stránky Odplata za Myrtle. Prý se tam dál
tvrdí, že znají nejen její adresu, ale i telefonní číslo. Celý večer
zveřejňují nejrůznější výhrůžky. Lidé z mojí skupiny je sice
mažou a blokují, jakmile se objeví, ale právě příspěvek s
Maggiinou adresou zveřejnili hned několikrát, než si toho stačil
vůbec někdo všimnout. Takže ta informace je teď veřejně
dostupná a zná ji spousta lidí. Ale no jo, dobře, už končím,
kámo. Dej si pohov, dobře? Co to kurva –!“
Z telefonu je slyšet nějaké bouchání a chrčení beze
slov. Maggie vytrhne Peteovi z rukou sluchátko. „Hamishi?“
Ale spojení se mezitím přerušilo.
Někde v pokoji zapípá telefon. Tón ohlašuje příchozí
zprávu.
Pete vezme Maggie sluchátko z ruky a položí ho na
místo. „Ten se vo sebe postará. Běžte zamknout zadní dveře.
Zkontrolujte i všechny vostatní vstupy. A pak by bylo skvělý,
kdybychom se konečně najedli.“ Weston kývne k monitoru. „Já
se mezitím kouknu na todle.“
Netrvá dlouho a Maggie zkontroluje všechny dveře v
domě i další možné vstupy. Jakmile je hotová, vezme mísu s
jídlem a postaví ji na stůl. Pete ani nevzhlédl, jen odsunul
laptop na stranu, aby vznikl na stole prostor a ona ji měla kam
dát. Pořád ji překvapuje a udivuje jeho schopnost být v pravý
čas na pravém místě. Aniž by ho o to někdo žádal, vždycky ví,
co je zapotřebí, a beze slova to okamžitě udělá.
Maggie si neumí představit, že by jí mohl nějak vadit
nebo překážet, natož aby jí byla jeho přítomnost nepříjemná či
protivná.
„Takovýhle věci jsou u nás na denním pořádku,
setkáváme se s tím často,“ ujistí ji Pete. Projíždí facebookovou
stránku a pročítá některé příspěvky. Jiné přejde, aniž by se na
ně podíval. Maggie se nad něho nakloní, aby se mohla taky
podívat, co zrovna Weston čte.
Kenneth Kill Boy vyhrožuje, že ještě dnes v noci
Maggie prohodí oknem zápalnou bombu. Sten-Man má v plánu
dát dohromady pár chlapů, vlámat se do domu a omrdat jí prdel.
Prý se uvidí, jak se jí bude líbit to, co ten parchant Wolfe udělal
těm třem ženským. Oba autoři navíc znají její adresu. Jenom
několik vteřin poté, co se příspěvky na stránce objeví, je někdo
maže. Zjevně se o stránku pečlivě stará, ale nic naplat, ke
zveřejnění už jednou došlo a spousta návštěvníků si mezitím
příspěvky stačila přečíst. Navíc mnozí z nich viděli i její adresu,
takže její soukromí i bezpečí jsou narušené, o tom není pochyb.
Pete zaklapne laptop zrovna ve chvíli, kdy zapípání v
pokoji ohlásí příchod další textové zprávy.
„Fakt, že teď spousta lidí zná vaši adresu, nemůžeme
brát jen tak na lehkou váhu.“
„Asi máte pravdu.“
„Můžu zařídit, aby sem několik příštích dní i nocí
častějc zajížděla hlídka. Někoho bych vám sem moh postavit,
aspoň na dnešní noc, hlídal by venku před barákem. Ale
dlouhodobě.“
„Prosím, nic nepodnikejte. Nejsem vystrašená. Možná
dostanu poštou několik nepříjemných balíčků. Ale nebude to
nic, s čím bych si neuměla poradit sama.“

„Možná byste na Vánoce opravdu měla vodjet domů.“

„Můj domov je tady. Žádný jiný nemám.“ Je to něco,
co ví už roky, a přesto jako by ji smutek té věty naplno zasáhl
až dnes.
„Jsem si jistej, že vám můžeme najít pokoj. Aspoň na
dnešní noc, když nic jinýho.“
Maggie zvedne vidličku. „Teď už hlavně jezte.
Všechno bude v pořádku, vážně. Čas od času mi někdo
vyhrožuje, pokoušejí se mě zastrašit. Při práci, kterou
vykonávám, je to prakticky nevyhnutelné. Dělám si nepřátele a
sociální sítě jim poskytují platformu, kde se můžou ozvat
pořádně nahlas.“
Maggie si ale není jistá, jestli se jí ho podařilo
přesvědčit. Právě si říká, jak to udělá, když se ozve třetí
zapípání. Zvedne se a popadne telefon dřív, než zpráva zmizí z
displeje.
„Něco, s čím bychom si měli dělat starosti?“ Jako by
Peteův hlas slyšela z velké dálky. Otočí se.
„Jenom můj agent,“ zalže. „Běžné záležitosti.“
Pete je sice pořád zvědavý, nabere si ale pořádnou
porci masa, ulomí kus chleba a namočí ho do omáčky. Má hlad.
Ona zjevně ne. Začíná pro ni být nepopsatelně obtížné dostat
jakékoli sousto do úst. S postupem dne se její fyzická
přítomnost viditelně ztrácí. Když světlo procházející oknem v
koupelně potemní, má i ona pocit, jako by jí kus ubyl. Jednou
možná přijde čas, kdy úplně přestane existovat. Rozpustí se a
zmizí jako kostka ledu ve sklenici, jako kostka bujónu, když se
rozpouští ve šťávě z masa, jako duha, když slunce zazáří o něco
jasněji. A možná to nebude zase tak špatné.
„Maggie. Maggie! Jste v pořádku? Ukažte mi ty
zprávy.“
„Jsou soukromé.“ Nabodne na vidličku kousek čehosi,
z čeho na hranu bílého talíře i na stůl vystříkne hutná, fialově
hnědá šťáva. Potom Maggie vidličku upustí. Už to nezvládne.
Pete najde kapesník – Maggie úplně zapomněla na
ubrousky – a stírá hustou tekutinu ze stolu.
„Kdo vám ty zprávy posílá?“ zeptá se Maggie.
„To nevím.“ Zavrtí hlavou. Nemá smysl se o tom
bavit. Muž, který s ní sedí u stolu, jí nemůže pomoct. „Chodí z
neznámého čísla.“
„Wolfe? Má Wolfe vaše číslo?“
„Nemůže to být on. Vždyť nemá mobil.“
„Neměl by ho mít. Přesto se k němu spousta vězňů
nějak dostane.“
Pete vstane od stolu. Pořád ještě žvýká, ale přejde k ní
a zvedne její mobil ze stolu. Hned nato se vrátí zpátky na svoje
místo a pokračuje v jídle, telefon ale položí vedle sebe, takže je
teď mimo Maggiin dosah. Ke zprávám se dostat nemůže,
Maggie má mobil uzamčený kódem, ale kdyby přišla další
zpráva, může si ji na displeji přečíst dřív, než zmizí.

Maggie se musí vzpamatovat. „Pete, chtěla jsem se

vás zeptat na tu dvojici bezdomovců, Odi a Broona.
Potřebovala bych s Odi mluvit. Nemohl byste mě spojit s
jakoukoli charitou zaměřenou na lidi bez domova? S kýmkoli,
kdo by mi mohl pomoct je nějak kontaktovat?“
 „Třeba vám dokážu říct, kde Odi zrovna teď je.“
„Zadrželi jste ji?“
„Kéž by. Vzhledem k tomu, jaká je venku zima, by
něco takovýho patrně vocenila i vona.
Nemůžeme ale zatýkat lidi jenom proto, že nemaj kam
jít.“
„Tak kde podle vás je?“
„Sloupovej vstup do radnice ve Wellsu. Několik
posledních nocí tam voba přespávali.“
„Oni spí na náměstí?“ Maggie pomyslí na náměstí
Market Square ve Wellsu a na místní radnici.
„Ten vstup je ze tří stran otevřený, takže to až tak
nepravděpodobné není.“
„Chápete, co znamená slovo bezdomovec , nebo snad
ne, Maggie?“
„Až pojedete, přidám se k vám. Podívám se, jestli ji
tam nenajdu.“
Píp.
Weston je rychlejší než ona. Popadne její telefon, ale
písmena na displeji jsou příliš titěrná.
Maggie sleduje, jak Pete nakrčí čelo a oddálí přístroj
kousek od obličeje. Než si ale zprávu stihne přečíst, zmizí a na
Westonově tváři se objeví výraz frustrace a zklamání. Potom
něco naťuká na displeji a Maggie jenom nevěřícně sleduje, že
si odemkl její telefon a dostal se pohodlně do nabídky.
„Jak jste to udělal?“
„Čtyři. Devět. Sedm. Sedm. Většina lidí používá jako
kód datum narození. Vy jste ale vostražitej typ, Maggie, takže
byste nikdy nepoužila vlastní datum. A taky byste si nenechala
pořád jeden a ten samej kód. Předpokládal jsem, že ho měníte
pokaždý, když vezmete nějakej novej případ.
Čtyři devět sedm sedm je datum narození Hamishe
Wolfa. Tak, a teď se podíváme…“
Weston mírně nakrčí čelo. Potom telefon znovu o
kousek oddálí. „ Má mě rád .“ Vzhlédne. „Je to stejný jako
nápis, kterej se vobjevil tady u vás pod stolem. Dostáváte
zprávy vod stejnýho člověka, kterej se vám nedávno vloupal do
domu. Proč jste mi to krucinál nechtěla říct?“
Říká mu to přece teď. Lépe řečeno z ní Weston tu
informaci vytáhnul. Maggie myslí na slova napsaná tlustým
červeným fixem na spodní straně desky stolu, u něhož právě
oba sedí a večeří.
Bojuje sama se sebou, aby překonala touhu sehnout se
pod stůl a zkontrolovat, jestli se tam náhodou zázračně znovu
neobjevila.
„Dostala jste něco podobnýho už někdy dřív?“

„Ne.“ Maggie ale vidí, že jí Weston nevěří. „Ne, až

dnes.“
Weston se vrátí k telefonu. Potřeboval by brýle na
čtení, ale je moc domýšlivý, než aby to přiznal. Jeho
soustředění poskytne Maggie aspoň chvilku času na
přemýšlení.
„ Má mě rád .“ Pete znovu nahlas přečte první zprávu
a posune se k další. „ Nemá mě rád . Pak tady máme znova Má
mě rád . Počkejte, tohle je přece –“
„Hra, kterou milenci nebo zamilovaní hrávají s
kopretinami. Odtrhávají a odečítají okvětní lístky, pěkně jeden
po druhém.“
„Pokud je jejich počet lichej, je to dobrý, když je ale
počet sudej, vyjde ‚nemá mě rád‘?“
„Přesně tak.“
„Když se k vám tehdy ten člověk vloupal, mohl se
jakýmkoli způsobem dostat k vašemu telefonu?“
Maggie nemůže nevidět jeho zvědavě pozvednuté
obočí i letmý záchvěv lítosti v jeho pohledu.
Pokud jde o něj, dostal se přes zabezpečovací kód v
jejím telefonu během jediné vteřiny. A komukoli jinému se
mohlo podařit totéž. „Byla jsem hloupá,“ pronese Maggie.
Weston se s ní nehodlá přít. „Prosím, řekněte mi, že
jste si nechala aspoň vyměnit zámky,“ podotkne jen.
Maggie přikývne. „Nechala jsem si nainstalovat
bezpečnostní zámky. Dovnitř už se nikdo nedostane.“
„Tak nebo tak, zdá se, že je nejvyšší čas pozvat si tuhle
Sirocco Silverwoodovou k nám a trochu si s ní poklábosit.
Pokud si teda pořád myslíte, že je to nejvhodnější kandidátka?“
„Je jediná, s níž jsem se setkala a kdo neustále mluví
o své neutuchající lásce k Hamishovi, která prý navíc má být
oboustranná.“
„Na druhou stranu mi připadá dost divný, že by vás
zastrašoval kdokoli z týhle Vlčí smečky.
Můžou bejt sice trochu na hlavu, vo tom žádná, ale
jestli to myslej aspoň trochu vážně, je v jejich nejlepším zájmu,
abyste byla na jejich straně.“
„Možná ne všichni. Copak se vrazi nedrží rádi co
nejblíž vyšetřování? Zůstávají v centru dění a mají svoje velká
tajemství.“
„Podezíráte ještě někoho kromě Sirocco?“
„Jak to můžu vědět? Strávila jsem s nimi minimum
času. Všichni mi přišli ujetí.“
„Říká ta s modrejma vlasama.“

Píp.
Oba nadskočí. Weston se k telefonu dostane první.
Podívá se na obrazovku a trochu se zamračí.
Pak předá mobil Maggie.
„Upomínka na zítřejší návštěvu zubaře,“ řekne.
„Pardon.“
Maggie Roseová toho má tak akorát dost. „Potřebuju
odsud pryč. Můžete zůstat a dojíst si večeři, nebo jít se mnou.
Je to jenom na vás.“
 54

„Nejsou tam,“ zakřičí Pete přes celé náměstí, zatímco

Maggie vystupuje z auta. „Ale všude se povalujou jejich věci.
Nejspíš budou v nějaký hospodě poblíž, i když mám pocit, že
v málokterý budou vítaný.“
Maggie se rozhlédne kolem sebe po obchodech a
středověkých budovách. Nakonec jí padne zrak na jemně
zlatavou záři věže katedrály.
„Pokud s nima nutně musíte mluvit ještě dneska,“
pokračuje Pete, „pojďte dovnitř, hodinku nebo tak počkáme.
Docela bych si dal kafe, nebo si můžem sednout dolů do baru.“
„Trochu se tu porozhlédnu,“ oznámí mu Maggie.
„Pokud je nenajdu, přijdu za vámi, dobře?“
„Půjdu s váma,“ navrhne okamžitě Pete.
Jak galantní. Neustále připravený udělat správnou věc.
Policejní důstojník tělem i duší.
„Když uvidí policistu, nebude se mnou Odi mluvit. To
přece víte. Do půl hodiny vám zavolám, slibuji.“
Pete to vzdá a otočí se zpátky k hospodě. Netečně
projde kolem hlavního vstupu a zmizí směrem k soukromému
parkovišti.
Maggie si zvedne límec kabátu a přitáhne si ho těsněji
k bradě. Potom se vydá z hlavní části náměstí ke katedrále.
Bezdomovce hospodští vidí neradi a ve městě nejsou žádná
oficiální ubytovací zařízení ani charity, ale církev se přece k
potřebným nikdy neobrací zády.
Najde je v hlavní chrámové lodi. Sedí v lavici v zadní
části kostela tak daleko ode dveří, jak si jenom troufli. Maggie
připadá uvnitř v kostele dost chladno, ale všechno je relativní a
těm, kdo nemají vlastní domov, musí připadat jakékoli přístřeší
lákavé. Broon si z úcty k místu, na němž se nachází, sundal
klobouk, ale pořád má na sobě stejně obnošený červený kabát,
ve kterém ho Maggie viděla i posledně. Husté vlasy mají
šedavou barvu pepře a soli a nutně by potřebovaly umýt. Odi
má čepici ozdobenou množstvím barevných odznáčků pořád na
hlavě. Sedí blízko k Broonovi. Vzájemně si dopřávají výhodu
tělesného tepla.
Katedrála zavírá za necelých deset minut. Její
zaměstnanci už teď žádají návštěvníky, aby pomalu odešli. Tón
jejich mluvy je tichý a lítostivý. Je nám nesmírně líto, že vás
ztrácíme, ale je to pouze pro tuto chvíli. Zase se k nám brzy
vraťte .
Maggie se ukryje ve stínu za dveřmi v západním křídle
a vyčkává. Naslouchá přitom hovoru skupinky Japonců, kteří
právě opouštějí kostel. Hned za nimi vychází nějaká americká
rodina a pár z Yorkshire ve středním věku.
Broon a Odi jsou poslední, což ostatně předpokládala.
Na rozdíl od všech ostatních jdou pomalu a zjevně bez cíle.
Chvíli přešlapují nad schody a potom z nich opatrně sestupují,
stejně jako staří lidé, kteří se postupem času naučili mít ze
schodiště respekt. Když vycházejí ze závětří kostela do
venkovního ledového vzduchu, ani jeden z nich si Maggie
nevšimne. Odi v ruce svírá igelitovou tašku.
Maggie očekává, že se pustí do centra města, kde plné
osvětlení přináší aspoň náznak radosti v šerém podvečeru a
úzké uličky chrání před větrem. Namísto toho se však ti dva
vydají ztemnělým klenutým průchodem a Maggie jde opatrně
za nimi. Okamžitě zahnou podruhé, aby se dostali z dosahu
hlavního náměstí a centra. Projdou dalším temným tunelem k
Biskupskému paláci a ztratí se Maggie na chvíli z dohledu.
Náměstí je teď téměř liduprázdné. Nikdo se v tak
mrazivou noc nechce potulovat venku. Okny restaurace Crown
vidí všechny ty, kteří sedí v teple, jsou nakrmení a baví se s
přáteli. Usměje se na muže, kterého sice nezná, ale on ji
bůhvíproč upřeně sleduje zpoza výlohy, a potom se vydá za
Broonem a Odi.
Na tunelu je něco portálového, protože když jím
projdete, dostanete se nadobro z dosahu centra a vstoupíte do
středověkého světa zahrad obehnaných zdí, vodních příkopů a
neprostupných kamenných hradeb. Vyšel měsíc, jehož stříbřitý
odraz Maggie vidí na temné hladině vodního příkopu.
Vtom její pozornost upoutá náhlé vzedmutí poklidné
hladiny. Voda v příkopu láká vodní ptactvo, hlavně racky z
nedalekého pobřeží a gallinuly, které se sem slétají z okolních
luk.
Nakonec je tu i stálá labutí populace. Labutě denně
krmí zaměstnanci ze strážního domku a svolávají je pověstným
cinkáním zvonku.
Párek bezdomovců teď krmí labutě něčím, co dosud
skrývala Odina taška.
„Zdravím, Odi. Dobrý večer, Broone.“
Oba se za zvukem jejího hlasu pomalu otočí. Skoro to
vypadá, jako by vítr a zima jejich reakce zpomalovaly. Maggie
k nim přistoupí blíž. Chtěla by se jich zeptat, jak zvládnou
ušetřit jídlo ke krmení ptactva, které hladem zrovna netrpí, ale
neudělá to. Ví, že by to vyznělo nevhodně. Místo toho zvedne
plátěnou nákupní tašku, kterou stačila naplnit, když Petea
přesvědčila, aby vyšel z jejího domu k autu jako první.
„Přinesla jsem vám nějaké jídlo. Doufám, že se
neurazíte, ale udělala jsem toho moc a sama bych to nikdy
nezvládla sníst. Je to dušené jehněčí a domácí chleba. Je to ještě
teplé, dala jsem jídlo do termosky.“
Ani jeden z nich nepromluví.
„Opravdu s vámi nutně potřebuji mluvit, Odi. Stačí mi
pár minut. Můžu?“
„O čem?“ Otázku položí Broon, který ochranitelsky
předstoupil před svoji partnerku.
„Chci vám něco navrhnout, Odi. Vím, říkala jste, že si
o tom člověku, kterého jste tehdy v noci viděla vstupovat do
jeskyně, pamatujete jenom velmi málo.“

Odi se přitiskne těsněji k Broonovi. „Vlastně ne. Byla

hrozná tma. Teď už si ani nejsem jistá, jestli jsem tenkrát vůbec
někoho viděla.“
 Maggie je opatrná. Nechce je vyplašit, a tak udržuje
uctivou vzdálenost. „Tomu rozumím. Pokud ale chcete
Hamishovi opravdu pomoct, vím jistě, že uděláte všechno,
abyste si vzpomněla na cokoli, co by mohlo být pro jeho případ
zásadní a nějak mu přilepšilo.“
Maggie bude muset jako to nejlepší povzbuzení,
kterého se jí mohlo dostat, brát fakt, že ji prozatím úplně
neodmítli.
„Chci vám teď něco navrhnout, Odi. Co kdybychom
my dvě, a samozřejmě by mohl jít i Broon, pokud byste se v
jeho přítomnosti cítila příjemněji, navštívily hypnotizéra.
Najdeme někoho dobrého, s těmi nejlepšími doporučeními.“
„Hypnotizéra?“ Odi to říká pomalu, jako by slovo
zkoumala. S drobnými mezerami vyslovuje jednotlivé slabiky.
Vypadá to, že zkouší, jaké to je cítit a chutnat jejich zvuk na
jazyku.
„Ano. Když se lidé pokoušejí obnovit ztracené
vzpomínky, mohou být hypnotizéři velmi nápomocní. Uvedl
by vás v podstatě do transu. Nebudete spát, ne úplně, ale
dostanete se do stavu podobného spánku a přestanete vnímat,
co se kolem vás aktuálně děje. Potom vám hypnotizér začne
klást otázky ohledně té noci. Je velice dobře možné, že až vás
uvede do transu, vzpomenete si na daleko víc z té noci, než jste
nám byla dosud schopná říct.“
„Nechci, abyste si takhle zahrávali s hlavou mojí
milované.“
„Ale to přece nechce nikdo, Broone. Podívejte se na
to z téhle stránky. V hlavě každého člověka jsou shluky
vzpomínek, je jich tam uložené obrovské množství a většina z
nich je nedostupná, protože jsou odsunuté příliš hluboko. Bez
pomoci zvenčí je nejsme schopni znovu vytáhnout na povrch,
do našeho vědomí. Ale jsou tam pořád, nikam nezmizely. Odi,
možná jste jediná, kdo viděl skutečného vraha. Mohla byste
nám říct, kdo to je.“
Odi se od ní odtáhne ještě víc. „Už jsem vám všechno
řekla a za žádným hypnotizérem s vámi nepůjdu.“
„Odi, já.“
„Ne! Řekni jí to, Broone. Řekni jí, že nikam nepůjdu.
Nic víc už nevím.“
Broon jako by se celý vypjal a narovnal, než se znovu
podívá na Maggie. „My teď odcházíme, Odi a já. A první věc,
kterou uděláme ráno: už máme sbaleno, dali jsme tomuhle
místu sbohem a mizíme jinam.“
„Ale kam? Broone, tohle je opravdu důležité.
Nemůžete se jenom tak sebrat a odjet.“
„Nikomu jsme neřekli, kam máme namířeno, a ani se
to nikdo nedozví. Víc k tomu nemáme co říct.“

„Je vyděšená, Pete. Ví daleko víc, než nám prozradila,

ale netuším, jak to z ní můžeme dostat.
Když jsem se zmínila o hypnóze, úplně se zjančila.“
„Člověk se jí nemůže divit.“
„Ale no tak, nebuďte pokrytec. Jak můžete bydlet
kousek od Glastonbury, a přitom mít tak zpátečnické
uvažování?“
„Půjdete nahoru? Udělám čaj.“
Maggie sedí za volantem. Nakloní se, aby viděla do
postranního zrcátka na straně spolujezdce.
„Ne, určitě mě sledují. Čekají, až odjedu. Myslím, že
na jednu noc jsem je naštvala až dost.“
„Mimochodem, mluvil jsem se správcem. V druhým
patře je hezkej dvoupokojovej byt, dost daleko vod mýho, a má
solidní zámky na dveřích. Neměla byste se sama vracet do toho
svýho děsivýho obřího baráku. Obzvlášť ne dneska se vším tím
svinstvem na facebooku.“
Odi a Broon už jsou od nich hodně daleko a pomalu
jim mizí z dohledu. Vydali se k radnici.
„Zkuste je neztratit z dohledu, mohl byste? Venku je
strašná zima.“
„Jestli navrhujete, abych jim na dnešek nabíd nocleh a
koupil večeři, tak na to hezky rychle zapomeňte.“
„Jak milosrdné. Ale večeři už dnes měli. To dušené
jehněčí, které jste nedojedl, jsem jim zabalila a vzala s sebou.“
Právě, když chce Weston začít klít, ho Maggie přeruší.
Bez dalšího slova nastartuje a odjede domů. Pokud cítí lítost
nad tím, že zahodila příležitost na možný nový začátek,
ignoruje ji. Čas na jakoukoli slabost je dávno ten tam.

55

„Maggie, podívej se na mě.“

„Nemůžu. Neexistuješ.“
„Budu existovat tak dlouho, dokud budeš naživu ty.
Tak se na mě podívej.“
„Ne.“
Maggie ignoruje hlas za svými zády a dál zatahuje
závěsy v ložnici. Před pěti hodinami vypnula topení, takže v
celém domě je cítit vlezlý zimní chlad. Vezme si župan
pověšený na vnitřní straně dveří do ložnice, a když schází po
schodech dolů, pečlivě se do něho zachumlá. Řetízek na
hlavních dveřích je na svém místě.
Odsud dohlédne až na ulici, ale ani se tam nepotřebuje
dívat. Auto na silnici zahlédla už předtím.
Za nocí, kdy nemůže spát, instinktivně přechází do
kuchyně. Možná tu hledá poslední zbytky tepla vydávaného
kamny. Položí si ruce na plotýnky a myslí na Odi a Broona,
kteří se teď venku v zimě choulí jeden ke druhému v radničním
portiku. Když se jí ruce trochu prohřejí, zvedne ze stolu telefon.
Odpoví jí špatně skrývaný povzdech. „Zdravím,
Maggie.“
„Říkala jsem vám přece, že nepotřebuji ochranu,“
oznámí Peteovi.
„Musel jsem k vám někoho poslat. Jednu policistku.
Pokud to bude nevyhnutelný, zůstane sedět venku v autě. Ale
teď, když vidím, že jste vzhůru, budu daleko radši, když ji
pustíte dovnitř a dovolíte jí prohlídnout všechny dveře a vokna.
Nechte ji až do rána sedět u sebe v kuchyni.“
„Co se stalo?“
„Zajedu k vám vosobně, ale není šance, že bych se tam
dostal v dohledný době. Všecko vám vysvětlím zejtra ráno,
dobře?“
„Ne, vysvětlete mi to hned.“
„Maggie, já teď vážně musím –“
„Teď, nebo za vámi přijedu. Předpokládám, že by to
nebylo ani pro jednoho z nás dvakrát příjemné.“
Uslyší další hluboký povzdech. „Jsem ve Wellsu,
hned před Crownem. Volali mě sem zhruba před čtyřiceti
minutama.“

Maggie zavře oči a představuje si Petea Westona, jak

telefonuje v bledém světle pouliční lampy.
Přísně vzato nestojí přímo před Crownem, je o kousek
dál, u radnice. Za ním Maggie vidí ztemnělou klenbu portika
skrývajícího strašlivé tajemství.
„Broon a Odi.“ Maggie to sice myslela jako otázku,
ale zní to jako konstatování.
„Voba jsou mrtvý. Z toho, co zatím víme, zabitý ve
spánku. Nebo možná v alkoholovým vopojení. Na hony je z
nich cejtit alkohol.“
Maggie potřebuje čas, aby to vstřebala. Aby se slova,
která slyší a vnímá, mohla změnit ve skutečnost. „To se ale dalo
čekat, ne? S pomocí alkoholu přečkávají zimu. Co se jim
stalo?“
„Nemůžu vám teď prozradit žádný podrobnosti. Ráno
se za váma stavím. Přijedu hned, jak se vodsaď dostanu.“
Nečekané zazvonění zvonku ji vyděsí k smrti. Pokud
ji má chránit, tak se tomu člověku venku zatím daří přesný
opak.
„Myslím, že u dveří je vaše kamarádka.“
 „Tak dobře, teď mě pozorně poslouchejte.
Nepokládejte telefon, dokud ji neuvidíte. Je jí něco málo přes
čtyřicet, kus ženský, krátký hnědý vlasy. Jmenuje se Janet
Owenová. Dveře votvírejte na řetízek. Posloucháte mě,
Maggie? Nevotvírejte nikomu jinýmu, jenom týhle policajtce.“
„Je mi to líto, Pete. Mrzí mě, čím vším si teď musíte
procházet.“
Neodpovídá. Zjevně se zase začal plně věnovat práci.

56

Daily Mail Online, úterý 22. prosince 2015

DVA ZAVRAŽDĚNÍ VE WELLSU
Podle podpůrné skupiny, která se snaží očistit mu
jméno a prokázat jeho nevinu, vnesla brutální vražda dvou
bezdomovců pochybnosti do odsouzení jednoho z
nejznámějších sériových vrahů ve Velké Británi.
Obě těla, která byla nalezena v brzkých ranních
hodinách v městečku Wells v Somersetu, známém pro svou
středověkou katedrálu, okamžitě vedla k volání po prověření
důkazů, které v roce 2014 usvědčily Hamishe Wolfa z únosu a
vraždy tří mladých žen. Čtyřiapadesátiletý Mike Shiven,
předseda takzvané Vlčí smečky, nám k tomu řekl: „Brutální
vražda dvou našich členů, kteří měli velice blízko k vyšetřování
a chystali se policii poskytnout nové a nesmírně cenné
informace k případu, jenom dokazuje to, co se snažíme celou
dobu všem vysvětlit. Policisté tehdy zvolili nejsnadnější možné
řešení celého případu. Skutečný vrah je ale pořád na svobodě a
dva z našich lidí za to teď zaplatili nejvyšší cenu.“
V době, kdy byl článek publikován, odmítala policie
komentovat domnělé souvislosti mezi vraždou obou
bezdomovců, dosud známých jen křestními jmény Odi a
Broon, a způsobem, kterým byly v roce 2013 zavražděny Jessie
Toutová, Chloe Woodová a Myrtle Reidová. Zároveň ale
policisté nepopřeli, že by kombinace zranění hlavy a
podříznutého hrdla mohla být stejná jako modus operandi,
kterým tehdejší vrah všechny tři mladé ženy zabil.
Wolfova matka Sandra ale nemá žádné pochybnosti.
„Odi a Broona zabili proto, že něco věděli,“ prozradila našemu
reportérovi ve svém okázalém domě v Somersetu. „Kdyby šli
na policii, když jsem je za nimi posílala, možná by byli dnes
ještě naživu. Snad i nejneschopnější policista teď ale musí
konečně vidět, že ten, kdo to přede dvěma lety na Hamishe celé
nastražil, je pořád tam venku.“
Hlavní vyšetřovatel obou ranních vražd, detektiv
seržant Pete Weston, byl rovněž jedním z hlavních
vyšetřovatelů v případu Hamishe Wolfa. S ním osobně se nám
ale spojit nepodařilo.

57

Broon s Odi leží bok po boku. Pitva je hotová, takže

obě těla jsou z úcty k mrtvým přikrytá plachtou. Vidět jsou
jenom nohy a hlavy.
Jediné světlo v místnosti vydávají silné zářivky přímo
nad pitevním stolem. Rohy a okraje pitevny se utápějí ve tmě.
Když pomineme moderní vybavení, připomíná Peteovi celá
scenérie staré malby chirurgů při práci. Potemnělé postavy se
tlačí kolem středu, kde stojí lékař, v jedné ruce lucernu, ve
druhé ostrý nůž. Patoložka, Asiatka kolem pětačtyřiceti, ráda
pracuje v zešeřelém prostředí s jediným světlem namířeným
přímo na mrtvolu.
„Jde především o zemřelé,“ vysvětlovala mu jednou.
„A když míří jediné světlo přímo na mě, mám pocit, že jim
věnuji maximální pozornost.“ Osobně ji ale Weston podezírá z
úplně jiné motivace.
Někde v příšeří laboratoře technici omývají nástroje a
použité nádobí a všechno zaznamenávají ve světle příručních
baterek. Neslyšně se pohybují kolem, přicházejí a zase mizí
jako vlnobití pod rouškou tmy. Odi a Broon jsou naproti tomu
plně osvětlení. Nehybní připomínají spíš exponáty v muzeu.
„Nemůžeme rozsvítit?“ Právě dorazil Latimer. Už
předtím volal a nařídil, aby patoložka nezačínala diktovat
zprávu bez něj. Pete tady tím pádem čeká už dobrou hodinu.
Doktorka Mukerjiová Latimera ignoruje. Stojí zády ke galerii,
na níž oba policisté za sklem stojí, a dokončuje poznámky.
„Nejsem si jistej, jestli už zapnula interkom,“ řekne
Pete, i když ví, že to udělala dávno. Zrovna před chvílí spolu
mluvili o tom, jak dlouho asi může šéfovi ještě trvat, než
konečně dorazí, a jestli si uvědomuje, že doktorku čeká pět
dalších případů, které musí během dneška vyřídit.
Latimer shlíží dolů na pojízdná lůžka a jejich
momentální uživatele. „A tohle se stalo přímo pod okny tvé
ložnice?“
Dole na pitevně se doktorka Mukerjiová otočí tváří k
nim. „Takže šéfinspektor Latimer konečně dorazil?“ zeptá se
Petea.
„Tim Latimer. Dobré ráno. Nemám moc času. Co pro
nás máte?“

Mukerjiová přejde ke stolu s poznámkami. Zhruba po

minutě, když už si i Pete říká, že je to natahování přehnané a
dost nápadné, se k nim znovu otočí. Postaví se přímo
doprostřed světelného kuželu mezi oběma lůžky a ruce složí za
zády. Podívá se na Odi a potom vzhlédne nahoru ke galerii.
„Máme tady ženu, bělošku, věk zhruba mezi třiceti a
čtyřiceti, vzhledem k podmínkám, ve kterých žila několik
posledních let, je obtížné určit její stáří přesněji – a v relativně
mizerném zdravotním stavu vzhledem k jejímu věku. Obecně
je známá pod jménem Odi.“
Mukerjiová otočí hlavu k druhému tělu. „Její
společník je znám jako Broon. Je o něco starší než ona, zhruba
mezi pětačtyřiceti a pětapadesáti lety, a podobně jako u Odi se
jeho životní styl podepsal markantně i na jeho zdravotním
stavu.“
Latimer vytáhne mobil a začne se probírat zprávami.
Mukerjiová přestane mluvit a pokračuje, až když Latimer
znovu vzhlédne.
„Ani jedna z obětí u sebe neměla osobní doklad k
určení totožnosti,“ pokračuje doktorka, „takže jejich přesná
identifikace může nějakou chvíli trvat.“
„Už na tom děláme,“ řekne Pete a na okamžik se s ní
střetne pohledem. Určit jejich totožnost a najít případné
příbuzné ale v tomto případě nebude snadné. Když se z lidí
stanou bezdomovci, často k tomu mívají dobré důvody. Od
života, který nechali za sebou, se navíc pečlivě odstřihnou a
zpřetrhají s minulostí veškeré vazby.
„Na místě činu jsem nebyla,“ pokračuje Mukerjiová.
Postoupí o krok blíž k nim, takže se dostane z přímého světla
do polostínu. „Ale moji kolegové, kteří tam byli, určili dobu
smrti na čas mezi jednou a čtvrtou hodinou ranní. Jak jsem
vyrozuměla, včera v noci byla venkovní teplota mínus čtyři
stupně, což společně se značnou ztrátou krve v obou případech
uspíšilo ztrátu tělesné teploty.“
Pete si říká, jak dlouho bude ještě trvat, než si
doktorka Mukerjiová uvědomí, že se dostala mimo záři
reflektorů. „Rino,“ vloží se do toho Weston. „Včera v noci se
na náměstí ještě po půlnoci pohybovalo docela dost lidí. Mluvil
jsem s majitelem domu, ve kterým je i Crown. Von sám šel spát
někdy vokolo půl jedný a jasně slyšeli venku lidi, který se
potloukali kolem a nastupovali do aut. Pravděpodobně byli
zabitý někdy po jedný hodině, ne dřív.“
Doktorka Mukerjiová neprotestuje.
„Mlékárenskej vůz tam přijel pár minut po čtvrtý,“
pokračuje Pete. „Já jsem na místo dorazil asi vo dvacet minut
později. V tý době už byli voba jako kus ledu.“
„Jak jsem říkala, jejich těla minulou noc ztrácela
tělesnou teplotu velice rychle, ale souhlasím, že dvacet minut
je nepravděpodobných. Takže pokud chcete přesnější dobu
smrti, určila bych ji mezi jednou a třetí hodinou ranní a myslím,
že se nemůžu plést.“
Patoložka ustoupí o krok dozadu a její obličej znovu
zalije ostré, přímé světlo. „Oba pacienti byli podvyživení,“
pokračuje Mukerjiová.
„Opravdu? Mně připadá docela dobře živená,“
pronese Latimer, který se dívá na Odiny plné, zaoblené tvary.
Tělo je sice zakryté plachtou, ale obrysy se pod ní jasně rýsují.
„Mohla sice přijímat spoustu kalorií, ale pocházely z
levného jídla, obvykle z rychlého občerstvení, takže mělo v
podstatě nulovou nutriční hodnotu. Hranolky, burgery, koláče,
sladké pečivo. Návykové poživatiny, po kterých se cítila dobře
a dodaly jí okamžitou energii, ale nepřinášely žádné potřebné
nutriční hodnoty. Vnitřní orgány neměla v pořádku. Její
společník byl o něco hubenější, ale jeho plíce a játra byly v
hrozném stavu. Ani jeden z nich nebyl zdravý.“
„Tím myslíte, že neměli sílu se bránit?“
„Pravděpodobně ne, ačkoli když je něčí život v
ohrožení, dokáže posbírat neuvěřitelnou sílu, aby o něj bojoval.
Zmiňuji se o tom i proto, že jenom pár hodin před smrtí jedli
na svoje poměry neobyčejně vydatně a zdravě.“
„Měli dušený jehněčí,“ řekne na vysvětlenou Pete.
„Dala jim ho Maggie Roseová. Chtěla si s nima promluvit vo
tom, že Odi loni v dubnu pravděpodobně viděla někoho
vstupovat do jeskyně Rill Cavern.“
„Co prosím?“ Latimer se k němu s prudkým
škubnutím hlavy otočí. „Proč o tom nic nevím?“
„Přišli jsme na to teprve nedávno a vona byla jako
vočitá svědkyně značně nedůvěryhodná.“
„O tom bych snad měl rozhodovat spíš já, nemyslíš?“
Dole na pitevně znovu promluví doktorka
Mukerjiová. „Oba ten večer požili značné množství alkoholu.
Tipovala bych rum, ale víc nám řeknou až podrobnější testy.“
„Byl to rum,“ promluví znovu Pete. „Mezi jejich
věcma jsme našli prázdnou půllitrovku vod rumu.“
„Nejspíš ho vypili všechen ten večer. V krvi měli
značné množství alkoholu. Nebylo by snadné je probrat.“
„Ale mohlo být o to snazší je zabít?“
Mukerjiová našpulí pusu. „Odi zemřela na
vykrvácení. Někdo jí dvakrát podřízl hrdlo ostrou, hladkou,
přibližně patnácticentimetrovou čepelí. První zásah byl
hluboký, protnul pravou krkavici i krční žílu. Druhý, mělčí
zásah prošel levou krční tepnou a menšími žílami.“
Při popisu Mukerjiová předvádí proříznutí Odina
hrdla. Pořád stojí mezi oběma těly, ale posunula se trochu na
stranu, aby oba policisté shora dobře viděli, co právě dělá.
Předvádí dva rozmáchlé, prudké švihy směřující od Odina
levého ucha k pravému. Pak se rychle přesune ke druhému
pojízdnému vozíku. „Broon zemřel jinak, udusil se vlastní krví.
Hrdlo mu pobodali minimálně čtyřmi, možná pěti ranami, čímž
se otevřela průdušnice.“ Další názorná ukázka. Pete si okamžitě
vybaví scénu ve sprše z Psycha a opakované bodání, které
sledujeme skrze poloprůhledný sprchový závěs.
„Nejsem si jistý, jestli to byl schopný udělat jeden
člověk,“ pronese Latimer. „I když byli ti dva opilí.“
„Možná ne. Ale musíte vzít v potaz i zranění na
hlavě,“ říká Mukerjiová a zároveň se přesunuje k okrajům obou
vozíků. „Obě oběti utrpěly ránu do hlavy. V obou případech se
jedná o jediný, zato velice silný úder.“ Trochu natočí Broonovu
hlavu, aby jim mohla ukázat stopu zaschlé krve.
„Obě zranění jsou podobná a velice hladce
ohraničená. Řekla bych, že úder byl vedený kladivem nebo
podobným těžkým nástrojem. Kámen nebo jiný přírodní
materiál mi připadá dost nepravděpodobný. Nejspíš se jedná o
jedno z těch velikých, těžších kladiv. Údery byly navíc vedené
značnou silou, což opět ukazuje na kladivo. Muselo to být něco,
co útočníkovi umožnilo rozmáchnout se a udeřit prudce a
rychle.“
Mukerjiová jim úder opět předvede: zvedne ruku do
výše a potom ji rychlým pohybem vede k Broonově hlavě.
„Náraz ale ani jednoho z nich nezabil. V obou případech
vidíme krvácení z rány. Vzhledem k množství alkoholu v krvi,
venkovní teplotě i faktu, že oba v době útoku spali, by je jistě
ochromil na dostatečně dlouhou dobu, aby je mohl útočník
jednoho po druhém popadnout za vlasy a proříznout jim hrdlo.“
„Pořád mi to připadá jako téměř nadlidský úkol pro
jednoho člověka,“ namítne Latimer.
„Hledáme tedy mimořádně fyzicky zdatného
jedince?“
„Jistě by to byla výhoda, ale zaráží mě na tom ta
uhlazenost, profesionalita. Jenom se nad tím zamyslete.“
Mukerjiová znovu předvede útok, rozmáchne se a
imaginární útočnou zbraní udeří Broona vší silou do hlavy.
Sotva se ale domnělá zbraň dotkne jeho hlavy, už od něj
ustupuje, znovu zvedá ruku a útočí na Odi.
Pete se neovládne a trochu sebou cukne.
„Teď poodstoupím, položím kladivo na zem a vezmu
si nůž. Levou rukou ho chytím pevně za vlasy, jsem pravačka,
mimochodem, a zabodnu mu čepel hluboko do krku. První rána
je hodně hluboká a téměř jistě by ho zabila, ale já přesto bodám
dál, znovu a znovu, abych měla jistotu, že bude po něm. Až
když jsem si úplně jistá, že má dost, nechám ho a přejdu ke
druhé oběti.“
Doktorka Mukerjiová udělá krok stranou a postaví se
nad Odinu hlavu.
„Jsem tady divný já?“ zamumlá Latimer polohlasem.
Pete o krok ustoupí, aby se dostal z dosahu interkomu.
„Ne, tohle dělá dycky. Poprvý mě to totálně vyděsilo. Zjevně
vede ve škole, kam chodí její děti, kroužek pantomimy.“
„No to mě poser. To musí být pěkná podívaná.“
„V té době byla jeho ženská oběť téměř jistě naživu.“
Mukerjiová zjevně ještě neskončila.
„Omámená, s bolestmi, zesláblá, ale uvědomovala si,
že je v nebezpečí. Nenašli ji tam, kde spala, viďte?“
 Pete se v duchu vrátí zpátky na místo činu, ke kterému
ho dnes v brzkých ranních hodinách zavolali. Broon se ani
nepohnul, pořád byl zachumlaný do deky. Ale Odi neležela po
jeho boku.

„Domníváme se, že se jí podařilo vodplazit vo kousek

dál. Až pak se jí dostalo toho samýho, co potkalo i Broona,“
doplní souhlasně Pete.
„Tahle oběť je v pohybu.“ Mukerjiová udělá dva
rozvážné kroky od vozíku. Pohled upírá k něčemu, co zjevně
vidí jenom ona. „Zatímco jejího partnera zabíjejí, ona se
pokouší dostat pryč, ale já jdu po ní.“
„Měl jsem si přinést popcorn,“ zamumlá znovu
Latimer.
„Dostihnu ji, popadnu jednou rukou za vlasy a nůž,
který svírám v druhé ruce, přiblížím k jejímu hrdlu.“
Mukerjiová předvádí přesně to, o čem zrovna mluví. „Dva
rychlé řezy, a je po všem.
Můžu se nenápadně odkrást pryč.“
Doktorka se narovná a imaginární mrtvolu Odi nechá
ležet na zemi. Projde kolem skutečného těla Odi zpátky mezi
oba vozíky. „Žádná obranná zranění. Ani stopy po zápase, jen
její neúspěšný pokus o útěk. Žádné částečky pod nehty. Jsem
hotová. Sotva bych to mohla zvládnout dokonaleji. Můžu
zmizet pod rouškou noci.“
Latimer si odkašle. „Děkujeme vám, doktorko
Mukerjiová, bylo to nesmírně.“
„Přínosný,“ skočí mu do řeči Pete.

58

Státní věznice Isle of Wight – Parkhurst

Clissold Road
 Newport
Drazí moji,
když se rozhodneme věnovat medicíně, přijímáme tím
zároveň fakt, že nás bude neustále pronásledovat smrt jako
závislé, bázlivé štěňátko. Bez ustání nám bude v patách,
přestože se nikdy nepřiblíží na dosah ruky.
V průběhu několika minulých let se ke mně smrt
dostala velice blízko. Byl jsem zodpovědný za smrt Jessie
Toutové, Chloe Woodové, Myrtle Reidové a pravděpodobně i
Zoe Sykesové.
Nezemřely mojí rukou (dodávám rychle, kdyby se
tento dopis náhodou dostal k někomu nepovolanému!), přesto
za ně nesu díl odpovědnosti.
Zprávy týkající se vraždy Odi a Broona mě velice
zasmušily. Neprolil jsem horkou krev na chladných kamenech
Market Square ve Wellsu, přesto ale vina padá na moji hlavu.
Byli to dva nevinní, prostí lidé, snad až příliš dětinští,
než aby se popasovali s velikým světem, v němž činy mají
následky, které budou jednou provždy mimo jejich chápání i
dosah.
Odi a Broon byli nezkušení a nezkažení a oné chladné,
prosincové noci se utopili ve vlastní krvi.
Takto to nemůže pokračovat. Ty, moje drahá a chytrá,
se o to musíš postarat. Je čas, aby pravda zazněla nahlas.
Hamish

VLASTNICTVÍ POLICEJNÍHO ODDĚLENÍ AVON

A SOMERSET.
REFERENČNÍ ČÍSLO 544/45.2
Hamish Wolfe

59

Umělý stromek ve výslechové místnosti vypadá, že to

nejlepší má už dávno za sebou. Někdo totiž tahal za nylonová
vlákna, takže teď, dva dny před Štědrým dnem, připomíná spíš
strom, který napadl nějaký škůdce nebo ho zničila jaderná
katastrofa.
Pete sedí tam, kde měl zůstat sedět a kde už dobrých
patnáct minut čeká. Říká si, že tomu dá ještě maximálně dvě
minuty a potom končí. Má spoustu práce, která teď stojí.
Natáhne se po vánočním stromku a začne tahat za umělé jehličí.
Dveře se otevřou a dovnitř vstoupí Latimer, který šel
vyprovodit Maggie Roseovou k autu.
„Nechtěla mi říct, kam jede. Předpokládám, že ani
tobě se s tím nesvěřila.“
Pete jenom zavrtí hlavou. Nemá tušení, kam se
Maggie chystá, neví ani, co má v plánu. Když podala vysvětlení
– viděla se s Odi a Broonem jako jedna z posledních, takže s ní
samozřejmě chtěli mluvit mezi prvními –, nabídl jí Pete
Weston, že před dům na dnešek nechá postavit hlídku. To ale
Maggie odmítla s tím, že je to ztráta času. Prý se nechystá jet
domů.
„Pete, musím se tě na něco zeptat.“ Latimer se opře o
dveře. „Mluvil jsi s těmi dvěma, s Odi a Broonem, v souvislosti
s vyšetřováním Wolfa? Někdy v posledních dnech?“
Pete sklopí oči k podlaze. „Kdo něco takovýho
tvrdil?“
„Maggie Roseová. Mluvila s lidmi, kteří bydlí na
náměstí, se stánkaři i úklidovou četou. Prý tě s nimi viděli
mluvit minulý čtvrtek.“
Pete si povzdechne. „Sama Maggie mi prozradila, že
Odi snad měla zahlédnout někoho, kdo šel nedlouho potý, co
zmizela poslední voběť, do jeskyně Rill Cavern. Takže Odi s
Broonem byli v podstatě vočitý svědci. Nemoh jsem jinak,
musel jsem to prověřit.“
„A?“
„Byla to ztráta času. Broon byl nalitej a Odi popřela,
že by vo čemkoli věděla. Vzdal jsem to asi po pěti minutách, a
abych rovnou vodpověděl na vaši další otázku, ne, Maggie
jsem vo tom nic neřek. Bez vohledu na to, jak se snaží
vystupovat, my dva rozhodně nepracujeme spolu a já jí žádné
informace nedlužím.“
Latimer chápavě přikývne. Potom řekne: „Pete,
musím tě požádat, aby ses Maggie týden nebo dva zdaleka
vyhýbal, možná i o něco dýl.“
„Co prosím?“ Pete vyskočí, pořád ještě ale v ruce svírá
stromek.
„Vím, že jste se spřátelili. Ani na začátku jsem z toho
neměl radost, zvlášť od chvíle, kdy se objevila možnost, že by
se Maggie mohla oficiálně stát obhájkyní v případu Hamishe
Wolfa. Ale po tom, co se stalo včera, vážně není dobrý nápad,
aby se jeden z hlavních vyšetřovatelů případu vraždy
pokoušel.“

„Pokoušelo co přesně?“
„Maggie Roseová se domnívá, že mezi Wolfovým
případem a tím, co se stalo včera v noci, je spojitost. Myslí si,
že právě její zájem o ty dva bezdomovce mohl nakonec
způsobit jejich smrt.
Upřímně si myslím, že na té teorii něco bude. Kdo jiný
by mohl mít zájem na jejich smrti?“
Pete má sklopené oči a prohlíží si nehty. Potřebovaly
by zastřihnout a vyčistit. Jedna z umělých jehliček by mu k
tomu mohla dobře posloužit.
„No, tak pokud je to všechno…“ Latimer se otočí a
položí ruku na kliku.
„Vlastně není. Nesouhlasím sice s tím, že mezi
vraždou ze včerejší noci a Hamishovým případem je spojitost.
Ale pokud máte pravdu a já se pletu, je tady jedna věc, na
kterou všichni zapomínáte. Jestli Odi a Broona někdo sejmul
pro to, co věděli, tak ať už je zabil kdokoli, bude nejspíš taky
vědět, že jenom pár hodin před smrtí voba mluvili s Maggie.
Mohla by bejt další na řadě. Musíme ji vodteďka hlídat.“
 Latimer přikývne. „Uvidím, co se s tím dá dělat.
Abychom ji mohli ohlídat, budeme ji ale muset nejdřív najít.
Určitě ti nenaznačila, kam se chystá jet?“

60

Člověk pochybuje, že se letadlo vůbec odlepí od země,

a ještě víc, že se na ni dostane bezpečně zpátky. Období chladu,
které se sneslo na celé Spojené království, bylo úmornější a
úmornější, čím severněji letěla. Skoro celý, bezmála
devadesátiminutový let strávila Maggie zíráním do
zledovatělých, šedavých oblaků. Několikrát zatoužila po tom,
aby letadlo nemuselo už nikdy přistát. Pak by mohla letět pořád
dál na sever do nekonečné bílé prázdnoty s příslibem
zapomnění. Dříve než se na to cítí připravená, jí tlak v uších
prozradí, že letadlo začíná pozvolna klesat.
Hamish Wolfe, který ji může jako svoji novou
právničku úkolovat, se dožaduje, aby našla Daisy.
Chce po ní, aby vystopovala ženu, která se ztratila
před mnoha lety a nemusí být už vůbec naživu. Navíc to po ní
nechce proto, že by to mohlo být jakkoli užitečné v jeho
případu.
Nepomůže to ničemu, to je nad slunce jasnější. Přeje
si to, protože mají s Daisy nevyřízené účty, něco, co tehdy
nedokončili. Z nějakého důvodu se fixuje na ženu, kterou už
skoro dvacet let neviděl, a to i přesto, že jeho budoucnost právě
teď visí na vlásku.
O půl hodiny později se letadlo dotkne země. Dosedne
na asfaltobeton pokrytý vrstvou nemrznoucí směsi a teprve
potom přibrzdí a zaroluje k bráně.
Mohla by to zvládnout. Snad. Už se jí to podařilo,
dokonce více než jednou. Klíčem je postavit se k problému z té
správné strany a položit správnou otázku. První otázka totiž
nezní, jak můžete najít někoho, kdo beze stopy zmizel. Ta
otázka zní: jak byste zmizeli vy?
Návod Maggie Roseové „jak zmizet“, krok za
krokem:
První krok: fyzicky se přemístěte. Odstěhujte se z
místa, kde vás všichni znají, kde máte přátele, rodinu, minulost.
Nový domov vybírejte náhodně, to je nejdůležitější. Musíte totiž
zvolit místo, kde by nikoho nenapadlo vás hledat. Přesuňte se
tam a choďte s hlavou sklopenou, protože nikdy nevíte, kdo se
dívá.
Aberdeen, nejseverněji položené větší britské město,
je pokryté sněhem, ale cestu od letiště do centra vyčistili. Když
Maggie uvidí první záblesky centra, připadá jí jako stříbrné
město z jejích dětských snů, jímž v jasné, severní záři
probleskují jako slavné slídové krystaly odlesky žulových
budov. Maggie nikdy předtím v Aberdeenu nebyla, vlastně se
zatím nikdy nepodívala tak daleko na sever. Napojí se na
silniční okruh a vydá se k obytné části na jižním okraji města.
Je pozdě odpoledne a slunce začíná pomalu zapadat za
obzor.
Druhý krok: změňte si jméno a nechte ho přepsat na
všech dokumentech. Dobrá zpráva je, že je to jednodušší a
méně byrokratický proces, než byste si mohli myslet. Většina
lidí si pod tím okamžitě představí návštěvu u soudu, právníky,
podpisy úředních listin i inkluzi v oficiálním registru, kde navíc
každý, kdo do něj má přístup, uvidí původní i nově zvolené
jméno dané osoby. A přestože lze změnu provést na takto
formální úrovni, většina lidí se s něčím takovým vůbec
neobtěžuje.

Pravdou je, že takto oficiálně „přihlášené“, a tedy

později dohledatelné a dostupné je zhruba jedno nové jméno z
dvou set změněných. Většina lidí si obstará vlastní dokumenty,
což vyžaduje prostou návštěvu úřadu a vyplnění několika
jednoduchých formulářů, které vypíší a podepíší za přítomnosti
dvou dalších dospělých osob. Jakmile tedy vlastníte podobně
„vydaný“ dokument, mohou být na jeho základě na vaše nové
jméno vystaveny další potřebné doklady, například řidičský
průkaz nebo pas. Úřady jako pasové oddělení a další správci
samozřejmě evidují i vaše původní jméno, a pokud je po nich
soudně požadováno, s největší pravděpodobností ho také
vydají. Ale běžní lidé bez pravomocí, kteří by se pokoušeli
vypátrat vaše „staré já“, by nejdřív ze všeho museli znát nové
jméno, pod kterým nyní vystupujete. Což je jen velice málo
pravděpodobné a často zhola nemožné.
Maggie zastaví v ulici plné vysokých,
edwardiánských budov ze šedivého kamene. Číslo dvacet je o
dva vchody dál na druhé straně ulice a byt číslo šest se bude s
největší pravděpodobností nalézat v prvním poschodí. Maggie
vůbec nepřekvapí, když na zvonění nikdo nereaguje. Vrátí se
proto zpátky do auta.
Třetí krok: pokud je to jenom trochu možné, změňte
práci. To je důležité zejména v případě, když pracujete v jedné
z profesí, v níž se vyžaduje registrace všech s povolením k
praxi.
Legislativa sice umožňuje změnu jména, ta ale musí
zůstat zaevidována. Každý, kdo zůstane ve stejné profesi,
kterou vykonával i pod původním jménem, bude v rámci této
evidence snadno vystopovatelný, a to dokonce i v případě, že
se rozhodne pracovat v jiné zemi.
Maggie znovu nastartuje motor, zajede za roh a
zaparkuje v ulici s řadou obchodů. V
McDonald’s měli odjakživa wi-fi zdarma.
Čtvrtý krok: změňte si vzhled. Ať už se rozhodnete
přestěhovat kamkoli, svět je malý. Pokud změníte barvu vlasů i
jejich sestřih, vyměníte brýle za kontaktní čočky a budete se
jinak oblékat, výrazně tím snižujete riziko, že vás někdo
nečekaně pozná.
U druhého hrnku kávy Maggie konečně našla, co
hledala. Zjistila, že auto může nechat zaparkované, kde je teď,
a dál pokračovat po svých.
 První místo, na kterém se zastaví, je výstřel naslepo.
Podobně to dopadne i při druhém a třetím pokusu. Až ve
čtvrtém případě je to jiné: podnik je větší a vkusnější, zdobený
v retro-regentském stylu. Stojí tu propracovaný, dřevěný
nábytek natřený na bílo a lampy se stínítky z růžových střapců.
Nad recepcí visí obraz Audrey Hepburnové, jež svírá
cigaretovou špičku v prstech s dlouhými nalakovanými nehty.
Každý nehet má jinou barvu i vzor. Místní salón nabízí velice
sofistikovanou manikúru.
Pátý krok: držte se při zemi. Vyhýbejte se aktivitám,
které by k vám mohly přitáhnout pozornost médií. Vhodné bude
držet se dál i od sociálních sítí. Pamatujte, svět je malý.
„Dobré odpoledne, máte fantastické vlasy.“ Žena za
pultem je mladá, rty má namalované lesklou rudou rtěnkou a
vlasy barvy uhle krátce střižené. Ostrost jejích rysů výrazně
kontrastuje se zbytkem jemných, ženských linií salonu. „Jak
vám mohu pomoct?“

„Ráda bych se k vám objednala na příští sobotu.“

Žena otevře notebook a Maggie se nakloní, aby si
mohla přečíst jména na monitoru. Becca, Sophie, Rikki,
Ashlyn a pár dalších. V salonu je zjevně zaměstnaná spousta
lidí. Všechny zaměstnankyně jsou ženy. Potom uvidí jméno,
které hledala. Konečně.
„Vyhovuje vám čtvrt na dvanáct?“
„Může být. Mohla bych vás požádat o vizitku? Pro
případ, že bych potřebovala něco změnit.“
Šestý krok: jako každý máte Achillovu patu a nesmíte
na to zapomínat. Číslo národního pojištění.
Sestává ze dvou písmen, šestice číslic a jednoho
posledního písmene. Po narození je takové číslo přiděleno
každému občanu Velké Británie. Krátce před šestnáctými
narozeninami ho všichni obdrží e-mailem.
Číslo pojištění je možné změnit pouze v
nejnaléhavějších případech, což znamená, že jak vaše původní,
tak i nové jméno se budou už navždycky pojit s tímtéž
pojišťovacím číslem.
Neklesejte ale na mysli. Existence takového spojení je
jedna věc, možnost dostat se k němu a vypátrat ho úplně jiná.
Žádný běžný občan nemá právo zjišťovat si číslo pojištění
jiného občana.
Pokud se například schováváte před manželem, který
vás týral, nemůže ten muž jen tak požádat, aby mu úřady sdělily
vaši novou identitu. Policisté mohou být úspěšnější, ale děje se
tak jen ve výjimečných případech a potřebují k tomu soudní
příkaz. Takže pokud vás například nehledají v případu
několikanásobné vraždy, je velice nepravděpodobné, že by
soud podobný příkaz vydal.
Faktem je, že pokud legálně pracujete na území Velké
Británie, vždycky je možné vás vystopovat, ale není to snadné
a musí k tomu být skutečně pádný důvod.
Takže takhle člověk zmizí. A jak zmizelého najdete?
To se hned dozvíte.
Maggie nasedne zpátky do auta, které teď stojí
zaparkované před salonem, a vyčkává. Zvedne sluchátko,
vymluví se na zapomenutou schůzku, která jí bohužel koliduje
s vybraným termínem, a zruší všechny čtyři čerstvě domluvené
termíny.
Nalezení zmizelé osoby výrazně závisí na tom, jak
dotyčný nebo dotyčná dodržuje všech šest kroků výše
popsaného plánu. A kde udělá mnoho z nich chybu? Jistěže
hned na první překážce.
Většinu zmizelých osob totiž najdete díky tomu, že se
jim nepodaří dodržet hned první bod.
Odbije pátá hodina, potom uběhne ještě pár minut a
dvě zaměstnankyně salonu spěchají ven.
Jedna zamíří na autobusovou zastávku, druhá k autu
zaparkovanému poblíž. O půl šesté vyjde další dívka. Šest
hodin, půl sedmé. Budovu opustí vysoká, dobře stavěná žena s
lesklými tmavými vlasy a výrazným nosem. Na sobě má kabát
smaragdově zelené barvy a lesklé černé boty. Má dokonalý
make-up, jen snad až příliš těžký, jako by ji silná vrstva líčení
mohla ochránit před severským chladem. Kráčí sebejistě,
vypadá bystře, pečlivě se o sebe stará a je zjevné, že ji
aberdeenští zaměstnavatelé dobře platí.
Selhání u prvního kroku. Většina lidí, nucená zvolit si
náhle nové místo k životu, obvykle nedokáže jednat nahodile.
Jenom to zkuste. Představte si, že musíte zničehonic odjet
někam pryč, bez dalšího vysvětlování a předchozího plánování.
Zkuste přemýšlet, kam byste mohli jít. S největší
pravděpodobností vás napadne místo, které je pro vás nějakým
způsobem důležité: může tam bydlet kamarád nebo některý váš
příbuzný, může to být město, v němž se narodila vaše matka,
nebo příměstské letovisko, ve kterém jste jako děti strávili
nejednu dovolenou. Jsme zvířata tíhnoucí k domovu. Máme
tendenci stahovat se do známých míst, a proto téměř každý, kdo
se rozhodne zmizet a nemá k tomu profesionální asistenci nebo
se nestal součástí programu na ochranu svědků, bude
vystopovatelný právě díky místu, jež si zvolí za svůj nový
domov. Je jasné, že někteří půjdou vypátrat snáz, jiní o něco
hůře.
Tmavovlasá žena prochází ulicí. Hlavu má skloněnou,
aby se co možná nejvíc chránila před vlezlým, mrazivým
větrem. Maggie vystoupí z auta a přejde silnici. Blíží se k
mladé ženě, která ji nemůže znát, takže se nijak nevyplaší. Až
úplně na poslední chvíli ustoupí Maggie o krok stranou, aby se
ocitla přímo naproti ženě a způsobila, že do sebe obě málem
narazí a budou se muset zastavit. Žena, jejíž oči se do té doby
neodlepily od chodníku, po němž kráčela, nyní vzhlédne. Její
pohled není zprvu nepřátelský, a už vůbec ne vystrašený. Je jen
překvapená.
„Ahoj, Zoe,“ pozdraví ji Maggie.
Teď už vypadá vystrašeně.
 61

„A to ji nikdo nepoznal? To jako vážně? Vždyť její

fotka vycházela celé týdny snad ve všech novinách.“ Hamish
odsune židli a zvedne se. V malé návštěvní místnosti vypadá
ještě vyšší, než je.
„Hodně zhubla,“ řekne Maggie. „Nechala si narůst
delší vlasy, obarvila je. Vypadá teď spíš jako její starší sestra
Stacey. Musíte si sednout, protože až sem příště někdo
nakoukne oknem a uvidí vás stát, znovu vás spoutají, pokud náš
rozhovor rovnou neukončí.“
Wolfe střelí pohledem ke dveřím a promne si zápěstí.
„Ze Zoe je teď úplně jiná mladá žena,“ pokračuje
Maggie. „Zamlouvala se mi.“
Hamish je pořád na nohou. „A bylo to vzájemné?“
„Ona i Stacey se ze začátku chovaly dost nepřátelsky.
Chtěly ihned vědět, kdo mě poslal, proč jsem přijela a co
hodlám dělat dál.“
Wolfe natáhne ruce a opře se zády o dveře. „A co
hodláte dělat dál?“
Je to poprvé, co ji Wolfe takto provokuje a vyzývá.
„Musím si to ještě promyslet,“ odpoví Maggie. „Přišla jsem si
o tom promluvit s vámi. Řekla jsem jim, že pracuji na vašem
případu jako obhájkyně. Že jste moje priorita, ne ony nebo
policejní hon na Zoe. Tak se posaďte. Buď se okamžitě
uklidníte, nebo dnešní setkání ukončím a příště se budeme
setkávat v běžných návštěvních hodinách se všemi ostatními v
hale.“
Wolfe postoupí o krok blíž k Maggie. „Tak jaký je její
příběh? Proč utekla? Týral ji přítel?“
„Týrala ji vlastní matka.“ Maggie se vybaví Brendino
chování plné příkazů a kontroly i její ustrašená nejmladší dcera.
Neomylné znaky svědčící o obsedantně-kompulzivní poruše.
Ale téhle ženě nestačilo mít pevnou kontrolu nad domem.
Potřebovala ovládat i dcery. „Všechny tři trpěly, ale Zoe to
celou dobu odnášela ze všech nejvíc.“
Hamish se nakloní přes stůl k Maggie. „A nenapadlo
je nějaké méně extrémní řešení, co já vím, třeba nahlásit matku
úřadům?“
Maggie se na vteřinu odmlčí a potom kontruje.
„Nechtěly ji dostat do vězení. Koneckonců je to jejich matka.“
Wolfe neochotně přikývne. Jako lékař přišel do styku
s nejrůznějšími podobami zneužívání. A také s tisíci a tisíci
výmluv, kterými oběti své trýznitele omlouvají. Máma má
trochu násilnické sklony . Máma je maličko výbušná. Ona to
tak nemyslí, jenom se někdy neudrží. Ani netuší, jakou má v
ruce sílu .
„A to všechno jste poznala, když jste ji poprvé
uviděla?“ zeptá se Wolfe.
Maggie pokyne ke stále opuštěné židli. „Když jsem
uviděla policejní fotografie červených kovbojských bot, bylo
mi jasné, že něco nesedí. Stopy Zoeiny krve byly totiž přesně v
místech, kam si ženy lepí náplasti přes puchýře, pokud jsou jim
boty těsné a tlačí je. Takže jsem takovou krevní stopu
nepovažovala a priori za znak neštěstí nebo zločinu. A když
jsem potom uviděla oblečení v Zoeině skříni a zjistila jsem, že
její skutečná velikost byla o dvě čísla větší než ty červené boty,
došlo mi, že jí je pravděpodobně dala matka a ona sama je
nenáviděla.“
Wolfe si sedne zpátky a židle pod jeho váhou jemně
zaskřípe. „Proč by jí ale matka kupovala o dvě čísla menší
boty?“ Wolfe má v obličeji výraz upřímného nepochopení.
Zjevně netuší, co jsou ženy posedlé svojí váhou a konfekční
velikostí schopné samy sobě provádět. Nebo jedna druhé.
Například jedna druhou donutí nosit boty číslo pět na
noze, která potřebuje šest a půlky. Jistěže to bolelo, ale Zoe je
i přesto nosila, protože její dominantní matka za ně zaplatila
spoustu peněz.
Peněz, které sotva naškudlila, a propána, kdyby Zoe
aspoň trochu zhubla, bolest a tlak v nohou by povolily a
nakonec by jí i ty menší boty mohly padnout akorát.
„Zoeina šatní skříň byla plná oblečení o dost menšího,
než je její běžná velikost. Matka ji bez ustání týrala a nutila
zhubnout.“
Maggie zavře oči a na okamžik se znovu přenese do
kavárny v Aberdeenu. „Neměla mě ráda, protože jsem byla
tlustá,“ říká Zoe a tiskne přitom ruku své starší sestry. „Zradila
jsem ji. Dělala jsem jí ostudu před sousedy. Celej život se mě
snažila přinutit, abych zhubla, ale někdy, když ten druhej moc
tlačí na pilu a neustále vás do něčeho nutí, jenom to zhoršuje.“
Maggie by ji nejraději taky vzala za ruku a přátelsky
ji stiskla.
„Kdykoli jsem chtěla někam jít, zvážila mě. A když
jsem vážila víc, než bych podle ní měla, nepustila mě. Zavolala
třeba Kevinovi a oznámila mu, že jsem nemocná. Některý dny
mi vůbec nedávala najíst.“
„Nutila ji sedět u stolu a dívat se na nás, jak jíme.“ To
promluví Stacey. „Obě s Kimberly jsme se jí snažily
propašovat nějaký jídlo, kdykoli to jenom trochu šlo, ale nebylo
to vůbec snadný.“
„Tu noc, kdy zmizela, se Zoe setkala se Stacey,“
vypráví Maggie Hamishovi. „Stacey si od přítele půjčila auto a
jela celou cestu z Aberdeenu až na jih. Když projížděly kolem
Cheddar Gorge, vyhodila Zoe boty z okýnka. Potom jim došlo,
že to byla pitomost, takže se pro ně vrátily. Našly už ale jenom
jednu.“
„A jak se vaše dvě nové nejlepší přítelkyně cítí, když
si odpykávám doživotní trest za to, že jsem měl jednu z nich
zabít?“ zeptá se Hamish.
„Mizerně.“ Maggie přemýšlí. Musí být k Hamishovi
upřímná. „Ale jak Stacey okamžitě poznamenala, do vězení
byste šel tak jako tak bez ohledu na to, jestli by Zoe žila zase
doma, nebo jestli je dlouhodobě nezvěstná.“
„Pokud jste to všechno věděla ještě dřív, než jste
nastoupila do letadla, proč jste se vůbec namáhala a letěla za
nimi? Neplatím vás za to, abyste křižovala Anglii a lovila lidi.“

Maggie ho decentně neupozorní na to, že v tuto chvíli

jí Hamish neplatí vůbec nic. „Mělo to dva důvody. První:
musela jsem mít jistotu. Nemám toho moc, s čím bych
pracovala. Takže nemůžu vynechat nic, co by nakonec mohlo
někam vést.“
Wolfe čeká.
„A druhý: potřebuji, abyste mi věřil.“
Něco takového Wolfe nečekal. Maggie to pozná,
protože neznatelně skloní hlavu a oči se mu překvapením zúží.
„V tom, co dělám, jsem opravdu dobrá, Hamishi.
Ženu, která se před policií skrývala dlouhé roky, jsem dokázala
najít během několika dní. Potřebovala jsem, abyste to viděl a
dělal, co vám řeknu. A abyste přede mnou nic netajil.“
Hamish hodně zdráhavě přikývne. „Je tu ale jeden
zásadní problém. Jakmile se všichni dozví, že Zoeino zmizení
nemá nejmenší souvislost s vraždami těch tří dalších žen, moje
jediné alibi v tu ránu zmizí jako pára nad hrncem.“
Má pravdu. „Je mi líto,“ řekne Maggie jen.
„Takže, co bude dál? Zoe zůstane v Aberdeenu a já
budu od její rodiny dál dostávat výzvy, abych konečně
prozradil, kam jsem ukryl její tělo?“
„Až přijde čas, kdy vám daná informace neuškodí,
nebudu ani chvíli váhat a okamžitě ji zveřejním. Do té doby
můžeme doufat, že se k tomu odhodlají ony samy. Mají v plánu
počkat se zveřejněním pravdy, dokud nebude nejmladší dcera
dost stará na to, aby se mohla přestěhovat za nimi na sever.“
„Takže do té doby zůstane Zoe mrtvá.“
„Mrzí mě to, Hamishi. Je to dílčí nezdar, to
nepopírám.“
„Vlastně mě to povzbudilo. Máte totiž pravdu, je
působivé, jak rychle jste dokázala Zoe najít.
Dává mi to naději, že –“
„Nehodlám pátrat po Daisy.“ Maggie zkontroluje čas.
„Musím už jít. Je mi líto, že jsem vám nemohla přinést lepší
zprávy.“
Aniž by se na něho podívala, vstane Maggie od stolu,
vezme si kabelku a natáhne kabát. Až když drží kliku a chystá
se otevřít dveře, otočí se k Hamishovi. Ten zůstal sedět a zírá
na desku stolu.
Rysy jeho tváře vypadají unaveně. Najednou působí
starší, zničený. Poprvé Maggie vidí, jak to vypadá, když nemá
nasazenou masku.
Pak Hamish lehce pozvedne hlavu a jejich pohledy se
setkají. Oči se lesknou. Skápne slza, pak druhá. Další a další,
proud zjevně není možné zastavit.
Maggie se otočí, zabuší na dveře, vyjde z místnosti a
prochází vězeňskou chodbou. Až když je venku a ocitne se
znovu na chladivém vzduchu nasáklém mořskou solí, zpomalí.
Slzy však tečou dál.
Ty slzy jsou totiž její, ne jeho.

62

E-mail
Posláno přes službu e-mailaprisoner
Od: Maggie Roseová
Komu: Hamish Wolfe
Datum: 23. 12. 2015
Předmět: Daisy
S ohledem na to, čemu všemu musíte čelit, jednoduše
nerozumím tomu, proč se fixujete na ženu, kterou jste neviděl
dobrých dvacet let.
Daisy není relevantní, Hamishi. A pokud to nevidíte,
nejsem si jistá, jestli Vám mohu pomoct.
Mrzí mě, že jsem odešla tak náhle. Doufám, že
prožijete příjemné a pohodové vánoční svátky. A když to říkám,
prosím, věřte mi, myslím to vážně. Ozvu se Vám po víkendu.
 Srdečně,

Maggie
Posláno z iPhonu

63

Státní věznice Isle of Wight – Parkhurst

Clissold Road
Newport
Středa, 23. prosince 2015
Drahá Maggie,
dovolte mi, abych Vám povyprávěl něco o Daisy.
Milovala tanec. Jakmile začala hrát hudba, a to v
podstatě jakéhokoli žánru, nevydržela v klidu. Ramena, boky,
prsty na nohou i na rukou se jí začaly pohybovat, vlnit a škubat
sebou.
Dobíral jsem si ji a ona se s tím pokoušela přestat,
opravdu se snažila. Ale nikdy se jí to nepodařilo.
Žádný taneční styl jí nebyl cizí. Dokonce mě donutila
chodit na hodiny moderního jivu. Já jsem byl úplně nemožný,
ale stálo za to sledovat lesk v jejích očích i radost, když se nám
čas od času podařil některý krok správně. Stálo to za to i kvůli
vášni, se kterou se po tanci milovala, jako by snad pro ni
taneční hodina byla něco jako upocená, vyčerpávající
předehra. Tanec Daisy vždycky nažhavil. Šukala po něm jako
králík.
Vzájemně jsme si komentovali a kritizovali, co jsme
napsali. Rozhodně ke mně nebyla shovívavá a pérovala mě za
každou chybu, i tu nejmenší, kterou jsem udělal. Když jsem ji
ale na něco upozornil já, bývala pěkně nasupená. Obzvlášť
pedantská byla na gramatiku, ale nebyla v ní tak kovaná, jak si
o sobě myslela.
Měla nejzábavnější a nejobscénnější smích, jaký si
člověk dovede představit. Zněla jako naspeedovaný osel.
Styděla se za to a snažila se nesmát moc nahlas, ale nastávaly
chvíle, kdy se nemohla přestat smát. Na hodinách bylo otázkou
cti, mužské ješitnosti Daisy rozesmát. Kdokoli, komu se to
podařilo, pil ten večer zadarmo a ostatní ho zvali.
Byla to jedna z nejchytřejších žen, jakou jsem kdy
poznal, ale byla nesmírně plachá a stydlivá. Nahoře na severu
navštěvovala malou dívčí školu, a podle mě se v Oxfordu nikdy
necítila jako doma. Byla jedna z nejlepších v ročníku, možná
úplně nejchytřejší, ale ona jediná to nechtěla, nedokázala
pochopit.
Ptáte se mě, proč chci Daisy znovu vidět. Chtěl bych
jí říct, že byla svým tichým způsobem fascinující a dokonalá. Že
si zasloužila někoho lepšího. A že mě to všechno moc mrzí.
Hamish

64

Z kanceláře MAGGIE ROSEOVÁ

Fara, Norton Stown, Somerset
Čtvrtek, 24. prosince 2015
Ne, Hamishi, dovolte vy mně, abych Vám o Daisy něco
prozradila.
Bylo jí osmnáct, v podstatě ještě dítě, které se poprvé
v životě dostalo daleko od domova.
Byla na univerzitě, kde je tlak a snaha uspět enormní.
Byla to mladá žena, která se velice styděla za svoji váhu (což je
případ všech obézních žen). Mladá žena, kterou odjakživa
šikanovali a posmívali se jí už od chvíle, kdy si začala poprvé
uvědomovat, že na konfekční velikosti v životě dost záleží.
Nemohla ani uvěřit tomu, jaké měla štěstí, když
zaujala tak pohledného muže jako jste vy.
A už ve chvíli, kdy se do Vás bezhlavě zamilovala, si
musela říkat, že je to až moc krásné na to, aby to byla pravda.
Psychicky se připravovala na neodvratné odmítnutí.
Obrňovala se, aby se vyrovnala s tím, že vás uvidí s nějakou
hezčí, zajímavější dívkou, které dáte dříve či později přednost.
Ale neuměla si vůbec představit, jak špatně to celé může
skončit.
A Vy jste tuhle nevinnou, důvěřivou, milou dívku vzal
a zlomil ji.
Myslím si, že jste si nahrál něco, co mělo navždycky
zůstat soukromé a skryté, a ukázal jste to přátelům. Dále se
domnívám, že jste to video namnožil a kopie prodával
zoufalým, nechutným chudáčkům po celé Anglii.
A víte, co ještě si myslím? Myslím si, že jste jí o tom
řekl, že jste se postaral, aby to věděla.
Dokonce jste neměl ani tolik slušnosti a dobrého
vychování, abyste tu nahrávku před ní schoval. Proto si
myslím, že odešla. Vystrnadil jste ji z univerzity, na které si
vybojovala místo, odehnal ji od přátel, které tam získala, i od
kariéry, po níž od útlého věku snila.
To je jiný způsob interpretace toho, co jste Daisy
provedl, Hamishi. Existují ale lidé, kteří si představují daleko
horší věci, jež se té dívce mohly stát a za něž jste zodpovědný
jen a jedině Vy.
Prozraďte mi pravdu o tom, co se té noci stalo, a
potom bych ji pro Vás možná mohla zkusit najít.
M.

Maggie vsune dopis do obálky a zalepí ji. Poslední

poštu na Štědrý den vybírají a odesílají o půl jedenácté
dopoledne, což Maggie o několik hodin prošvihla. Zároveň ale
nechce, aby se jí dopis pro Hamishe povaloval v domě celé
svátky. Mohla by ho spálit. Otevře dveře právě ve chvíli, kdy
na silnici před domem zastavuje auto dodávkové služby.
Žena v zelenkavé uniformě rozrazí branku a vykračuje
si k Maggie. Ruce má zarudlé, špinavé a kolem bříšek a nehtů
popraskané, přesto má ale na tváři úsměv. Květinářky
očekávají, že je přijmete s nadšením – jak by také mohl někdo
obdržet zásilku květin a nemít z ní radost? Úsměv té ženy ale
postupně uvadá, když se k Maggie přibližuje a vidí, jak se tváří.
„Vánoční zásilka jenom pro vás,“ řekne, jakmile se
dostane blíž, protože se zjevně ještě nevzdala naděje, že
všechno proběhne tak, jak má. Očekává, že ať už je Maggie v
jakkoli nepříjemném rozpoložení, probere se a řekne to, co se
při takové příležitosti obvykle říkává – Květiny, to je nádhera,
moc vám děkuji. A omlouvám se, že jste kvůli mně musela ven
na mráz .
„Bez vizitky,“ pokračuje květinářka. „Zjevně budete
vědět, od koho jsou. Odesilatel ale velice jasně specifikoval,
jak má kytice vypadat.“
Maggie nezbývá nic jiného než převzít si od ní květiny
zabalené v celofánu. „Je všechno v pořádku?“ zeptá se jí žena
ještě, i když je očividné, že v pořádku není nic.
„Ano, děkuji,“ odpoví Maggie. Je jí jasné, že otázky,
které by jí pomohly zjistit, kdo květiny poslal, nikam
nepovedou.
Květinářka se otočí a rychlou chůzí se vrací po cestě k
zaparkovanému autu. Maggie mezitím zírá na květiny, které jí
někdo poslal k Vánocům.
Je to jediná, masivní, dokonalá růžová růže.
Obklopená kopretinami.

65

Maggie se probudí. Je Štědrý den, hodně brzo ráno.

„ Když jsem ho tenkrát znal, byl docela ve formě .“
Kdy to jenom slyšela? Hamishův hlas, to je jisté, ale
při jaké příležitosti to vyslovil?
Maggie rozsvítí světlo. Ano, není pochyb, Hamishův
hlas. Není to věta, kterou jí napsal v dopise nebo e-mailu.
Tenkrát byl docela ve formě .
 „A tohle je to jediné, o čem zrovna přemýšlíš?“
Copak nebude mít nikdy klid? „Přemýšlím o spoustě
věcí.“
Hamish tenkrát přece mluvil o Peteovi a ona
automaticky předpokládala, že tím myslí dobu svého zatčení.
Tehdy se nevyhnutelně vídali dost často.
„Máš pocit, že to bylo takhle?“
„Ne.“ Teď už ne, něco jí na tom nesedí.
Když jsem ho tenkrát znal, byl docela ve formě .
„Ta věta je nějak intimnější, osobnější, nemyslíš?
Není v tom něco víc, než čeho by si Hamish Wolfe všiml,
kdyby seděl naproti Westonovi jenom ve výslechové místnosti
a viděl ho přes stůl?“
„Možná, snad.“
„Jak bys mohla něčí formu posoudit podle toho, jak
sedí, stojí, vstupuje do místnosti a zase z ní odchází pryč?“
Nic takového možné není. Člověk může maximálně
odhadnout hmotnost, případně snad i podíl tuku a svalstva.
„Pravda, lékař toho při pouhém pohledu na člověka pozná a
odhadne o dost víc než laik.“
„Ale i tak.“
Je možné, že se Pete s Hamishem znali už předtím?
Ne, že by o sobě jen věděli, ale že se ještě před Wolfovým
zatčením skutečně znali?
Kousek od ní se v pokoji ozve jemné, hrdelní zasmání.
„Maggie, Maggie, copak ti ještě zatajili?“

66

Třetí sušenka v řadě zůstane celá a na skupinku šesti

lidí, kteří se nacpali k prasknutí a teď nemají co dělat, padne
splín. „Levnej poundlandskej šunt,“ zakleje Liz. Vyčerpání z
Vánoc způsobilo, že její obličej působí vyhubleji a pobledleji
než jindy. Dokonce i její vlasy jako by ztratily něco ze svého
obvyklého lesku. „Víte vy co? Mohli bychom je všecky
naskládat pěkně doprostřed stolu a podpálit je. Potom by teprve
křupaly.“
Mladší z jejích synů vzhlédne od nového tabletu, který
dostal. „No jo, mami, můžem?“
Liz se podívá do čela stolu. „A kdyby nám todle
nevyšlo, můžem je všecky popadnout, nacpat Peteovi do kalhot
a hodit za nimi zapálenou sirku. Třeba by ho to konečně
probralo.“
Pete sebou cukne. „Promiň,“ řekne, „byl jsem někde
jinde.“
Potom nabere na lžičku poslední sousto nasáklého
piškotu a strčí si ho do pusy. V míse zůstala dobrá polovina
třešňového moučníku a on se jenom děsí, že brzy bude
následovat přídavek.
„Moc dobrý,“ řekne, aby tím zároveň odvedl
pozornost od předchozí poznámky. „Voficiálně ale prohlašuju,
že teď už do sebe nedostanu ani sousto zhruba tak do Novýho
roku.“
Lizina matka se poplácá po břiše. „Já vždycky říkám,
že vánoční pudink je po velkém jídle hrozně těžký dezert.“
Vánoční pudink je Peteův oblíbený moučník. Nejedl
ho od doby, co ho opustila Annabelle.
Lizin táta na Petea kývne a bleděmodrýma očima
přeletí od hosta, kterého si sem dcera na poslední chvíli
pozvala, k jídlu na stole a zase zpátky. „Tak co na to říkáte,
mladý muži?“
„Moc dobrý,“ zopakuje Pete a v duchu si opakuje, že
bez ohledu na to, kolik dobře míněných pozvání od kolegů a
kamarádů příští rok dostane, nebude trávit Štědrý den mimo
domov. Celý den se ovládat a chovat přístojně ještě není nic tak
hrozného, ale to věčné očekávání a dožadování se vděčnosti je
neskonale úmorné. Vzhledem k tomu, že je tady autem a bude
muset dojet domů, nemůže se navíc ani opít. Kradmo se podívá
na hodinky. Čekají ho minimálně ještě dvě hodiny, než se
omluví a dostane se odsud.
„Tak už víte, kdo zabil ty dva bezdomovce?“ zeptá se
Lizin otec.
„Briane, to by stačilo,“ reaguje okamžitě jeho žena.
„Myslím, že teď bychom měli –“
Liz okamžitě vyskočí na nohy. „Zůstaň sedět, mami.
A ty taky, tati. My s Petem umyjem nádobí.
Děcka, vemte prarodiče vedle do pokoje a koukejte je
tam zabavit.“
Jedno z dětí vydá tlumený, ale neméně zoufalý
povzdech.
„A vaše mlčení a civění do iPadů tady nikdo za zábavu
nepovažuje,“ dodá Liz.

Pete popadne horu nádobí a následuje Liz do kuchyně.

Ta pustí vodu, zbytky jídla hodí do koše, naplní myčku a pokusí
se trochu zmírnit chaos, který o Vánocích propuká v každé
kuchyni. Pete se podívá na zavřené dveře. „Je tahle místnost
zvukotěsná?“ zeptá se Liz.
Ta jenom zavrtí hlavou. „Ani vomylem.“ Pak ztiší
hlas. „Navíc malý prasátka mívaj nechutně veliký ouška. Vo
jejich prarodičích ani nemluvě.“
„Chápu.“
Oba několik dalších minut mlčky pracují a poslouchají
zvuky televize, které se sem linou z vedlejšího pokoje. Slyší i
kluky, kteří si samozřejmě dál hrají s iPady.
„Moh bys jí zavolat.“ Když konečně prolomí mlčení,
stojí Liz u dřezu zády k Peteovi.
„Dost vošidný. Latimer mi přece nakázal, abych se
držel zpátky.“
Liz se na něho napůl tázavě, napůl pobaveně podívá.
„Nařídil ti, aby ses Maggie Roseový týden nebo dva
zdaleka vyhýbal, možná i vo něco dýl, tak to přesně řek, jestli
se nepletu. Navíc je dost pravděpodobný, že vo to samý požádal
i ji.“
 Liz se zamračí a usměje zároveň. Je to podivný výraz,
který na její tváři Pete vidí snad vůbec nejraději. „Co myslíš,
jak se asi drží?“
Pete zvedne horu talířů. „Řek bych, že hodně pracuje,
aspoň podle toho, co jsem zaslech.
Nebejvá moc doma. A když už tam je, málokdy
vychází ven. Takže, jak se zdá, všecko v normálu.“
„Na podobnej nátlak bude zvyklá. Hned tak něco ji
nerozhodí.“
„Dyť já vím.“
Něco v jeho hlase Liz přiměje, aby se k němu otočila
a zkoumavě si ho prohlédla. Než se obrátí zpátky ke dřezu,
jemně nakrčí nos.
„To, co se stalo Odi a Broonovi, nebyla tvoje chyba,
jasný?“ řekne důrazně.
Pete se postaví vedle ní ke dřezu a zvedne čistou
utěrku.
„Nebyla to tvoje chyba, nebyla to moje chyba. Nebyla
to ničí chyba, může za to jedině ten psychouš, co držel v ruce
nůž.“
Pete těká očima po místnosti. „Spali v podstatě pod
vokny mýho bytu, Liz. Kdybych ho nechal votevřený, aspoň
škvíru, moh jsem klidně zaslechnout, jak chrápou.“
Liz se na něho ostře podívá. „Nemoh jsi to předvídat
ani tomu zabránit. Nikdo to nemoh tušit.“
„Ale mělo nás to napadnout.“

„Kravina.“ Znovu se na něho usměje. „No tak,“ řekne

smířlivěji, povzbudivě. „Dost řečí vo práci. Pojďme to tady
dodělat a konečně se vopít.“

67

Maggie vystoupí z auta a ovane ji tak ledový vzduch,

až má pocit, jako by se jí do kůže zabodávaly stovky ostrých
jehliček. Přitáhne si límec kabátu co nejtěsněji k bradě a vydá
se přes náměstí. Když obchází obrovskou norskou jedli
postavenou uprostřed plochy, která je spíš než po jehličnatém
lese cítit močí místních opilců, vzhlédne a podívá se na okno,
za nímž podle ní bydlí Pete Weston. Nemá tušení, jestli
skutečně patří k jeho bytu, nebo se plete, ale když se dívá
nahoru na okno, které by mohlo patřit příteli, zvláštním
způsobem ji to uklidňuje.
Nebo možná spíš někomu, s kým by se mohla za
jiných okolností skutečně spřátelit.
Pokračuje dál, když vtom k ní dolehne pomalá, táhlá
varhanní melodie z místní katedrály a zasáhne ji hluboko v
duši. Před georgiánským průčelím wellské radnice tiše postává
hlouček lidí.
Někteří mají v ruce lucerny. Na kamenných kostkách
leží několik čajových svíček. Komíhání plamenů svic i daleko
jasnější a zdobnější světla z protější hospody se odrážejí na
celofánu, který zůstal na místě, kde Odi a Broon vydechli
naposledy.
Když se přiblíží k místu uctění památky Odi a Broona,
sklopí Maggie oči k zemi. Protáhne se dopředu a položí na zem
vedle svíček kytici růží.
Vysoká mužská postava, která se k ní blíží po
přístupové cestě k jejímu domu, by ji možná vyděsila, kdyby
ovšem neviděla a okamžitě nepoznala jeho auto.
„Co tady děláte, Pete?“ Maggie najde správný klíč a
vsune ho do zámku.
Pete Weston dojde až na konec cestičky, kde se zastaví
a zůstane v uctivé vzdálenosti. „Kde jste byla? Neměla byste se
toulat sama ve tmě. Rozhodně ne teď, když se na facebooku
vobjevily všechny ty sračky.“
„Zajela jsem na náměstí ve Wellsu. Položila jsem k
průčelí radnice květiny. Takže ještě jednou, co tady děláte,
Pete?“
 Weston se k ní pomalu přibližuje. „Ujišťuju se, že jste
v pořádku.“
Maggie otevře vstupní dveře a otočí se k němu. Když
teď stojí na schůdku, je skoro stejně vysoká jako on. „Jsem v
pořádku. Ale vy se tady nemůžete zčistajasna objevit, kdykoli
se vám zamane. Je to jasný konflikt zájmů. To přece musíte
dobře vědět sám.“
Jeho oči vypadají temněji, než jak si je pamatuje.
„Takže Latimer s váma taky mluvil?“ zeptá se Pete.
„Vlastně ano, jenom pár hodin poté, co byli Odi s
Broonem zabiti, ale nebylo to nutné. Pracuji na tom, abych
dostala Hamishe Wolfa z vězení, zatímco vy máte nejhlubší
zájem na tom, aby zůstal přesně tam, kde je teď. Pokud by došlo
k dalšímu soudnímu přelíčení, mohlo by ho naše případné
přátelství ohrozit. Proto se nemůžeme dál přátelit.“

„Takže jenom to jsme podle vás byli? Přátelé, nic

víc?“
Maggie přesně ví, na co se jí Pete Weston právě ptá.
Dobře si uvědomuje, že mu dluží něco víc než strohé, úsečné
odmítnutí.
„Bylo moc milé poznávat vás blíž, ale načasování je
prachmizerné. Je mi to líto, Pete.“ Maggie se otočí dřív, než by
si to mohla stihnout rozmyslet.
Budeš toho litovat , oznámí jí hlas, který ji přivítá
doma.

68

„To jako hodláš psát celej večír?“

Phil už zase pochoduje tam a zpátky. Stejnou činností
strávil celý den a přibližně každých deset minut se zastavoval,
aby si mohl zapálit. Vzduch v cele zhoustl cigaretovým dýmem
a Wolfa už poněkolikáté napadlo, že pokud se odsud vůbec
někdy dostane živý, dost pravděpodobně bude mít zaděláno na
rakovinu plic.
Vzhlédne od papíru. „Ale kdeže, už jsem hotový.“
Zbývá ještě půlhodina, než světla nadobro zhasnou. „Nechceš
si zahrát karty?“
Když jsou zavření v cele, často spolu hrávají poker.
Wolfe se hru naučil až tady, od spoluvězně, ale poměrně brzy
ho začal přehrávat. Zhruba v šedesáti procentech případů nechá
Phila vyhrát.
Phil se zastaví u dveří a vyhlédne ven. „Todle mě
vážně vysírá,“ postěžuje si.
Wolfe už je v Parkhurstu dost dlouho na to, aby věděl,
že ze všech tří set šedesáti pěti dní je právě Štědrý den ten
nejdelší a zdaleka nejhůř se překonává.
Na Štědrý den tady totiž každý jenom sedí a přemýšlí,
co asi jeho rodina dělá tam venku bez něho. Na Štědrý den se
na člověka snese veškerá osamělost a lítostivost a obvykle se
vystupňují až do neúnosné míry.
Návštěvníci nemají vstup do vězení na Štědrý den
povolený. Vězni dnes nesmějí ani přijímat, ani posílat dárky.
Fronta lidí čekajících na telefon je tišší a posmutnělejší než v
ostatní dny. V podstatě bez ustání je odněkud slyšet křik a
hašteření. Počet sebevražd v britských věznicích v době
vánočních svátků pravidelně strmě stoupá.
„Ani jsem si nestih promluvit se Salem,“ zakňourá
Phil. „Komu to vlastně píšeš? Zas mámě?“
Phil se přibližuje a skoro to vypadá, že se chystá
naklonit Wolfovi přes rameno, aby si dopis mohl na vlastní oči
prohlédnout. Wolfe se dole podepíše a přeloží jediný list papíru
napůl.
„To bys chtěl vědět, co?“ pronese místo odpovědi.
 69

Státní věznice Isle of Wight – Parkhurst

Clissold Road
Newport
První den vánoční moje láska dala mi… jen povzdech,
svědčící o smutku, věrnosti a toužení.
Druhý den… dlaň, jež se už nikdy neoddálí od té mé.
Třetí den… pohádku, v níž ona je princeznou ve věži a
já rytířem, který ji musí, touží zachránit.
Čtvrtý den… letmý záblesk černého krajkoví, krásného
jako pavoučí síť za jasného zimního rozbřesku.
Pátý den… příběh své první lásky, a navrch ujištění,
že po mně už nepřijde žádný.
Šestý den… list, na pergamenu barvy slonové kosti, do
nějž vetkla pravou podstatu svého srdce.
Sedmý den… řadu spalujících polibků, mířících od šíje
dolů až k posledním obratlům.
Osmý den… srdce, tlukoucí v rytmu mého, to když jsme
společně leželi v růžovém svítání.
Devátý den… slib, že bude má, navždycky má.
Desátý den… odpuštění, za všechno, co odvál čas.
Jedenáctý den… plnou sílu svého hněvu, že nás ti, kdož
jsou hluboko pod námi, rozdělují.
Dvanáctý den… brilantní plán, zářící prostotou.
Všechny dary, jež jsem od Tebe kdy žádal, má lásko.
Šťastné Vánoce, Hamish

70

To ráno tři dny po Štědrém večeru vypadá Wolfe sešle

a unaveně. Je sice čerstvě oholený a jemná vůně mýdla, která
společně s ním vstoupila do místnosti pro návštěvy, naznačuje,
že se nedávno umyl, ale pokožku má sinalou, vrásky na
spáncích o něco hlubší a několik narudlých skvrn postupuje
diagonálně od koutku oka až ke středu tváře. Když ho přivedou
do místnosti, zrovna zívá a neúspěšně se to pokouší skrývat.
„Omlouvám se. Těžká noc.“ Natáhne ruce před sebe,
aby mu mohli sundat pouta. „Strávila jste příjemné svátky?“
Ale Maggie sem nepřišla proto, aby si vyměňovali
zdvořilosti. „Znal jste Petea Westona ještě předtím, než vás
zatkl?“
Dveře za strážným se zavřou. Zůstali sami. Wolfe se
zanoří do židle na protější straně stolu a na jeho tváři se pomalu
zformuje táhlý, líný úsměv. „Říkal jsem si, kdy na to přijdete.“
Dnes je jeho dokonalé sebeovládání obzvlášť
protivné. Muž v jeho aktuálním postavení nemá právo být tak
samolibý. „Už tak je tady spousta věcí, kterými si denně cvičím
svůj ostrovtip.
Takže děkuji, ale vystačím i bez toho, abyste přede
mnou zadržoval důležité informace.“
Úsměv sice zmizí, ale pobavení v jeho očích je i dál
patrné.
„Jak?“ zeptá se Maggie. „Odkud jste se znali?“
„Nejprve mi odpovězte na jednu otázku. Snaží se s
vámi sblížit? Myslím osobně, ne pracovně.“
„Ptal se mě na totéž, jen jeho dotaz se týkal vás.“
Wolfe se rozhlédne kolem sebe po malém, neútulném,
vyprázdněném prostoru, v němž se nachází jenom stůl a dvě
židle. „Má trochu víc manévrovacího prostoru než já, řekl
bych.“
„Ano, myslím si, že má zájem. Ale není to tak dávno,
co si prošel nehezkým rozchodem. Proto se domnívám, že by
se nechal unést a zakoukal se do jakékoli aspoň trochu
ucházející ženy, která by s ním byla ochotná mluvit a
naslouchala mu.“
Odněkud nedaleko se ozve něčí řev. Vzhledem k
autoritativnímu tónu hlasu, který se line až k nim, Maggie
zhodnotí, že bude nejspíš patřit strážnému.
 „Předstíráte, že se vám líbí, abyste od něho získávala
informace? Protože pokud ano, nic proti tomu nenamítám.“
„Možná nic nepředstírám. Třeba se mi opravdu líbí.“
Wolfe se rozesměje. Tato část konverzace už došla
příliš daleko.

„Odkud se vy dva znáte?“

Teď se Wolfe tváří znuděně. „Poznali jsme se za těch
nejbanálnějších okolností. Tři sezóny jsme hrávali fotbal za
tým Keynsham Athletic. Já dělal středního útočníka, on
záložníka. Sportovci se po zápasech většinou scházejí, a tak
jsme se my dva poznali.“
Wolfe s Westonem byli prakticky kamarádi. To na
celou věc vrhá úplně nové světlo. „Měl mi to říct,“ uzná
Maggie.
„Jistěže měl. Sportovní kluby. Společné sprchy i
šatny. Mikroskopické částečky kůže i vlasy na všech ručnících
okolo, které se tam jen tak povalují. Jedinečná možnost, jak
získat něčí DNA.
Jediné, co musel udělat, bylo najít stejný ručník, jako
jsem měl já, a nepozorovaně je vyměnit.“
Maggie právě dochází, že se Wolfe na tenhle rozhovor
už nějakou dobu připravoval, čekal jen na vhodnou příležitost.
„Někdy mě na zápasy doprovázela i Daisy, moje
dalmatinka. Ostatní si s ní běžně hrávali.“
Daisyiny chlupy na těle jedné z obětí. Jak snadné to
asi je, pohladit kamarádova psa po hlavě a později, když jste
sami, posbírat z rukávu kabátu několik bíločerných, krátkých
chlupů?
„Když se jezdilo na zápasy mimo město, vozívali jsme
jeden druhého, jak to zrovna vyšlo.
Nevybavuji si sice, že by v mém autě někdy seděl
konkrétně Pete, ale ta možnost tu rozhodně je, a nemalá.“
Vlákna z koberečku v autě, také nalezená na Jessiině
těle. Mohl bych si dát tašku do kufru, Hamishi ?
 „Vydržte, počkejte chvíli. Nedovolili by mu přece
pracovat na případu, pokud jste byli přátelé.
Museli ho tehdy okamžitě stáhnout.“
Hamish krátce přikývne. „Přesně tak to bylo. Po
zatčení, když se sbíraly a vyhodnocovaly veškeré důkazy proti
mně, se Weston okamžitě stáhl. Jsem si jistý, že se angažoval i
nadále, my dva už jsme se ale nikdy nesetkali. Od noci, kdy mě
zatkli, až do prvního dne u soudu jsem ho neviděl. Vyslýchala
mě tehdy žena jménem Liz Nuttallová.“
„Mohl se nějak dostat i do vašeho domu?“ Maggie to
vysloví bez přemýšlení, protože to je přece naprostý nesmysl.
„Někdo se tam očividně dostal. Někdo se mi přihlásil
do počítače a půjčil si moje auto.“
Na konci chodby s mohutným zaduněním prásknou
těžké ocelové dveře. Je slyšet kroky, které se k nim ve spěchu
blíží.
„Vědělo se o tom tehdy vůbec? Mluvilo se o tom
veřejně? Nevzpomínám si, že bych ve složce vašeho případu
našla jakoukoli zmínku.“

„Já jsem se o tom samozřejmě několikrát zmínil. Ale

jediná reakce, které se mi dostalo, je stejná jako ta, na niž se
chystáte i vy.“
„Proč?“
„Přesně tak. Z jakého důvodu by to na mě mohl
Weston chtít hodit?“
Na to ve skutečnosti nebylo tak těžké odpovědět.
„Panikařil, byl zoufalý. Případ zůstal stát na mrtvém bodě.
Potřeboval viníka, musel někoho zatknout. Podle toho, co jste
mi právě vylíčil, se rozhodl zaměřit na fotbalový tým a z
důvodů, které zná pravděpodobně jenom on sám, jste se mu
zrovna vy hodil do krámu.“
Wolfe ji pokývnutím hlavy povzbudí, aby
pokračovala, jako když učitel podporuje příliš pomalého žáčka.
„Problém s takovou teorií je…“
 „Příliš riskantní. Jakmile by vrah udeřil znovu, bylo
by očividné, že zatkl nesprávného.“
„Pokud ovšem…?“
Pokud ovšem sám Pete není vra –
„To je přece nesmysl. Proč by probůh zrovna –“
Wolfe zvedne ruce. „A proč bych to udělal já? Proč by
něco takového udělal kdokoli?“
Kroky na chodbě zpomalují, až se úplně zastaví. Mezi
strážným venku za dveřmi a nově příchozím se odehraje rychlá
konverzace. Pak se na ně zadívá nový pár očí.
„Máte za sebou aférku s obézními ženami.“ Maggie
nevzhlédne. Je zvyklá, že si ji strážní ve věznicích chodí
prohlížet.
Wolfe, který sedí zády a ani se neotočil, s odpovědí
vyčká, až se okýnko ve dveřích znovu zavře.
„Moje bývalá snoubenka je jedna z nejhubenějších
žen, s jakými jste se kdy setkala. Požádejte matku, ať vám
ukáže fotky mě a Nancy, s níž jsem byl celých pět let, než jsem
potkal Claire. Ve velikosti dvanáct by plavala. Mám rád štíhlé
ženy.“
„A co Daisy?“
A zase ten nepřístupný, podezíravý pohled ve tváři,
když zazní jméno Daisy Baronové. „Daisy byla jediná výjimka.
Zamiloval jsem se do Daisy přes to, ne pro to, jak vypadala. A
kdybychom se vídali dál, dost pravděpodobně bych na ni začal
naléhat, aby trochu zhubla, protože tenkrát jsem byl prostě
pitomec.“
„Ale nikdy jste jí to neřekl, nebo ano?“
„Co, že chci, aby trochu zhubla? Probůh, to ne. S
Daisy si člověk nezahrával. To bych musel být daleko větší –“
„Že jste se do ní zamiloval. Nikdy jste jí to neřekl.“
Znovu ten pohled. Je v něm uzavřenost. Smutek.
Tajemství. „Ne, neřekl. Měl jsem to udělat.
Možná, kdybych to udělal, mohly se věci vyvinout
úplně jiným směrem.“
 Venku se ozve další hluk.
„Maggie?“
„Promiňte. Ruší mě ten rámus. Co se tam venku děje?“
„Pravděpodobně nějaká drobná hádka. Stává se to.
Ale nemusíte se ničeho bát. Trestanci se sem dolů bez klíčů
nedostanou. Možná jen budete muset počkat o něco déle, než
vás pustí ven.“
Kroky a halasný pohyb se začnou ozývat i v patře nad
nimi a na Maggie je vidět, jak snadno ji to vyvádí z konceptu.
„Kde jsme to byli?“
„Zrovna jsem vám nabízel toho nejlepšího možného
alternativního podezřelého, a s vámi to ani nehnulo, což mi
připadá krapet znepokojivé.“
Maggie se přinutí soustředit a uvažovat jasně. „Tak
dobře, beru v potaz, že to na vás Pete mohl celé narafičit a že
si shodou okolností z celého fotbalového týmu za podezřelého
vybral právě vás. Zatím jste mi ale nevysvětlil, proč by Pete
zabíjel ty tři ženy. Zvlášť s ohledem na to, že za poslední dva
roky, kdy jste byl ve vazbě a následně ve vězení, nikoho dalšího
nezabil.“
„Nikoho, o kom by se vědělo.“
„A tím se snažíte naznačit co?“
„Možná začal být jenom mazanější. Možná se zaměřil
na ženy, které nejsou tak snadno vystopovatelné. V Bristolu i
jeho okolí žije spousta bezdomovkyň. A možná se zdokonalil i
v ukrývání mrtvých těl.“
„A jaký by k tomu měl mít motiv?“
„Jsem rád, že se konečně zmiňujete o motivu.
Prozradil vám už, kdy se jeho manželství rozpadlo?“
Nad tím se Maggie musí chvíli zamyslet. „Nijak
konkrétně. Je to dost dlouho na to, aby se pohnul z místa, ale
ne tak dlouho, aby se stačily vyřešit všechny náležitosti ohledně
rozvodového řízení.“
„To, že si to Annabelle rozdává s jedním z jeho
kolegů, zjistil Pete Weston v lednu 2013, což je přesně šest
měsíců předtím, než zmizela Jessie. O dva měsíce později se
rozjela facebooková konverzace mezi ní a někým, kdo si říkal
Harry. Celý tým vyšetřovatelů o tom věděl, Maggie.
Pete má srdce na dlani. Zvlášť když v jeho životě
existuje poměrně málo lidí, na kterých mu skutečně záleží.“

Je to pravda? Maggie se vybaví, jak Weston na

policejní stanici vybuchl, když se jednalo o jeho malou dcerku.
To, jak k ní napůl opilý dorazil na Štědrý den. „Spousta
manželství se rozpadne.
Obzvlášť svazky policistů.“
„To máte sice pravdu, ale jeho rozvod byl hodně
ošklivý. Přišel o ženu, dceru, ztratil domov, a každý den se
musí dívat na chlapa, který mu to všechno vzal. K tomu všemu
mu ještě musí říkat pane. Takové sračky by zamávaly i s daleko
tvrdšími typy, než je Pete.“
Na tom něco bude. Nebo ne? „Pořád ještě to ale –“
„Mimochodem, mám teorii, jak se ta těla mohla dostat
do jeskyní. Zajímá vás to?“
Maggie zvedne ruce v předstíraném gestu ústupu.
„Jistěže ano.“
„Všichni více méně věří, že se ty dívky musely dostat
do jeskyní ještě živé a přijít tam dobrovolně, je to tak?“
„Protože by bylo v podstatě nemožné vynést mrtvou
váhu nahoru po útesech dovnitř do jeskyní, nebo vy už si to
nemyslíte?“
Wolfe na ni významně namíří ukazováček. „Přesně
tak. To ovšem platí pouze v případě, že by byla nesena čerstvě
mrtvá těla.“
Maggie si uvědomuje, jak jí začínají vstávat chloupky
na rukou i šíji. „Jak to přesně myslíte?“
„Domnívám se, že těla těch dívek byla do jeskyní
přenesena nějakou dobu po jejich smrti.
Myslím si, že v mezičase ležela někde schovaná a
rozkládala se.“
 Tady se Wolfe odmlčí a poskytne Maggie prostor, aby
se zamyslela nad tím, co právě slyšela. Po chvilce Maggie
kývnutím naznačí, aby pokračoval.
„Tělesná tkáň se začne rozkládat v poměrně krátkém
čase a je to rychle postupující proces,“ vysvětluje Wolfe.
„Obzvlášť v létě nebo ve vytápěné místnosti. Vylíhlé larvy
začnou aktivně požírat svalovinu. Paralelně se spustí proces
vnitřního rozkladu orgánů a tkání. Dejte tomu několik měsíců,
a z původního těla nezůstane v podstatě nic víc než kosti a
kůže.“
„Tedy ostatky, které by jeden člověk mohl snadno
zabalit do pytle a přenést do jeskyně.“
Wolfe se opře a natáhne si nohy. „A pokud se to stalo
tak, jak jsem vám teď popsal, jsem rozhodně z obliga, protože
mě zatkli a uvrhli do vazby několik dní poté, co zmizela Myrtle.
Když jsem vypadl ze hry, bylo její tělo ještě dost
objemné a těžké na jakoukoli podobnou manipulaci.“
„Pokud bychom to dokázali.“
„Pokud byste to dokázala, Maggie Roseová, byl bych
do konce života vaším dlužníkem.“

Ve Wolfových očích se objeví zvláštní, výmluvný

lesk, kterým se Maggie nechce zabývat.
„Mohla bych ještě jednou pečlivě prostudovat zprávy
z patologie. Zjistím, jestli nenajdu něco, co by takovou teorii
podporovalo.“
„Děkuji vám. A teď se vraťme zpátky k našemu
detektivu Peteovi. Odi ho totiž mohla poznat.
Možná proto byla tak vyděšená a nechtěla prozradit,
co ví. Jak by asi obstálo slovo bezdomovkyně proti slovu…“
Wolfe se odmlčí a nechá Maggie, aby větu dokončila za něj.
„Detektiva seržanta.“
„Jakmile by něco řekla, jakmile by Westona z
čehokoli obvinila, byl by to její konec. Až do konce života by
se musela neustále ohlížet. A co by mohlo Odi vyděsit víc než
fakt, že vrah, kterého tenkrát v noci zahlédla, je renomovaný
policejní důstojník?“
„Pokud by to tak bylo, padala by její smrt na moji
hlavu. To já jsem Peteu Westonovi prozradila, co mi Odi řekla.
To ode mě se dozvěděl, že tenkrát v noci u Rill Cavern někoho
viděla.“
„Weston žije necelých sto metrů od místa, kde byla
nalezena mrtvá těla Odi a Broona. Věděl, že jsou tam, věděl, že
jste s nimi ten večer mluvila. Z jeho oken je pravděpodobně
přímý výhled na vstup do městské radnice. Weston mohl
hodiny tiše sedět ve svém bytě a čekat na příležitost.“
Maggie nemá tušení, které z oken nad restaurací
Crown je Peteovo. Pravdou je, že by z nich skutečně mohlo být
vidět až na radnici.
„A pokud by za sebou na místě činu náhodou zanechal
stopu, nevadí, dorazil přece na místo jako první. Snadno by tak
mohlo dojít ke kontaminaci důkazů. No tak, Maggie, vy
opravdu věříte, že smrt Odi a Broona byla pouhá shoda
náhod?“
Nevěří. Jistěže nebyla. „Hamishi, dobře vím, jak
zoufale se pokoušíte nalézt dalšího možného podezřelého – a
musím uznat, že pokud jde o rozklad těl a jejich následné
umístění do jeskyní, něco na vaší teorii rozhodně je –, ale já
toho muže znám.“
„Navrhl bych vám, abyste ho požádala o fotografii, na
níž je jeho žena. Pokud mám ale pravdu, mohl by pro vás
takový krok představovat značné nebezpečí. Jestli to ale jenom
trochu půjde, měla byste se pokusit s ní tajně setkat a
prohlédnout si ji.“
Dveře do místnosti se otevřou.
„Omlouvám se za přerušení, slečno Roseová. V
tomhle křídle se objevily nějaký potíže, takže potřebuju zavést
Hamishe zpátky do cely.“
Hamish se postaví a strážný mu spoutá ruce.
„Najděte nějakou fotografii Westonovy ženy, Maggie.
Uděláte to pro mě?“
„Proč, co bych na ní.“
„Musíte vidět, jak Annabelle vypadá.“

71

E-mail
Posláno službou e-mailaprisoner
Od: Maggie Roseová
Komu: Hamish Wolfe
Datum: 28. 12. 2015
Tak fajn, podívala jsem se na Annabelle Westonovou.
Našla jsem si ji na facebooku. Má sice striktně nastavená
omezení přístupu, ale jedna její fotografie je veřejně dostupná.
Ano, uznávám, je lehce při těle, ale to podle Vás stačí jako
motiv? Vážně?
Nevidím v tom žádnou významnou stopu, ale i tuto
alternativu můžeme nadále vést v patrnosti.
Několik následujících dní budu na cestách. Chystám
se vyhledat několik Vašich starých přátel z vysoké. Samozřejmě
Vás budu o všech novinkách zpravovat e-mailem. Opatrujte se.
M.

72

E-mail
Od: Avonský a somersetský okrsek, detektiv seržant
Peter Weston
Komu: Maggie Roseová
Datum: 29. 12. 2015
Milá Maggie,
za ten Štědrej den se fakt omlouvám. Asi bude vážně
nejlepší, když dáme jeden druhýmu trochu prostoru.
 Teda až do chvíle, kdy se konečně přestanete snažit
zachraňovat ztracenej případ jménem Hamish Wolfe. Pak bych
Vás rád vzal na večeři. LOL, jak by napsaly mladší ročníky!
Několik dní budu mimo dosah. Šéfinspektor Latimer
mě nutí „zacelit jakoukoli skulinu, která by se mohla na
Wolfově případu objevit“. Fakt to toho nebožáka dost nervuje
(buďte polichocena). Je jasný, že ačkoli jeho obavy nesdílím,
musím udělat všecko, abych udržel jeho nátlak v přijatelný,
zdraví neškodný rovině.
Takže – jen počkejte na ty výsledky – jsem se rozhod
vypátrat Daisy Baronovou, Wolfovu přítelkyni z vejšky.
Napadlo mě, že se nemusela úplně vzdát svý touhy stát
se lékařkou, takže teď projíždím přihlášky na medicínu na
různejch školách z let 1997 a 1998. Našel jsem dvě možný
kandidátky, obě ze severu.
Jasný, tak úplně nečekám, že se mi podaří najít mělkej
hrob s pytlem plným starejch zetlelejch kostí, ale kdyby se mi
něco takovýho přece jen povedlo, na celej případ by to vrhlo
úplně nový světlo, co říkáte?
Když už mluvíme o ztracenejch případech, Latimer
souhlasil a vyčlenil nějaký zdroje na nalezení toho notebooku,
na kterej jste se oba s Wolfem tak upnuli. Kdybyste nám poslala
seznam, co jste vypracovala, nejlíp i s aktuální zprávou, kam
jste se v pátrání už dostala vy sama, mohli bychom bejt schopný
vám s tím pomoct.
Sice si pořád myslím, že je to rána naslepo, ale jeden
nakonec nikdy neví.
Je tu ještě pár dalších věcí. Mluvil jsem se Sarah
Smithovou neboli Sirocco Silverwoodovou. Ta ženská je totálně
švihlá! Popřela, že by se pohybovala kdekoli v blízkosti vašeho
domu, ale odmítla nám poskytnout otisky prstů. Mohla to bejt
nakonec i ona, kdo vynes vaše osobní údaje na facebook, ale
bez dobrýho důvodu jí nemůžem zabavit notebook a poskytnout
ho našim expertům, aby se v něm pošťourali. Je to zapeklitej
případ, ale zkusíme na ni chvíli dávat pozor.
 Jo, a našel jsem u vaší popelnice kytky. Kopretiny? Co
se děje, Maggie? Kdy a jak přesně vám přišly? V tuhle chvíli
pomalu uvadaj a hnijou na zadním sedadle mýho auta, to jenom
pro případ, že byste se po nich sháněla.
Ozvu se vám. Můžu vám popřát aspoň hezkej novej
rok?
Pete

73

Guardian , sobota 13. září 2014

PROCES S HAMISHEM WOLFEM: DEN PÁTÝ
Včera jsme se stali svědky dramatického zvratu v
soudním procesu s Hamishem Wolfem. Předsedající soudce
označil výpověď klíčového svědka obžaloby za nepřípustnou a
nařídil porotě, aby na nic z jeho svědectví při dalším
rozhodování nebrala zřetel. Odborníci na soudní procesy
označili tento krok za tvrdou ránu pro obžalobu, jejíž svědek
měl předložit klíčový důkaz stran Wolfovy minulosti a jeho
nebezpečných, predátorských sklonů, které lze údajně
vystopovat dvacet let do minulosti.
James Laurence (39), gynekolog v Rawtenstal u,
hrabství Lancashire, a Wolfův bývalý spolužák z univerzity,
podával svědectví bezmála hodinu, když soudce Peters do jeho
výpovědi vstoupil a zpochybnil relevantnost a věrohodnost
všeho, co Laurence před soudem vypověděl. Soudce Peters
poté porotě připomněl, že v britském soudním systému musí
být svědectví podávané v kriminálních případech „relevantní,
aniž by bylo jakkoli předpojaté, a také věrohodné“.
„Vaše svědectví je ale založené na polozapomenutých
historkách a pomluvách bez výraznějšího opodstatnění a
jakýchkoli hmotných důkazů,“ oznámil soudce Laurencovi.
„Vaše vzpomínky, jak přiznáváte vy sám a dokazují to i
svědectví dalších, jsou velice vágní a ničím nepodložené.
Obhajoba jednala správně, když se po většině vašich tvrzení
ohradila námitkou. Vaše svědectví nevrhá na případ nové
světlo a bylo by nebezpečné se na cokoli z vámi přednesených
závěrů spolehnout. Proto tímto vyzývám porotu, aby nic z toho,
co zde svědek vypověděl, nebrala v úvahu.“
Stejně jako Wolfe studoval i Laurence medicínu v
Oxfordu a pohyboval se ve Wolfově společnosti, třebaže jen
okrajově. Obžaloba ho povolala jako svědka a spoléhala na to,
že přítomným poskytne vhled do Wolfovy minulosti. Wolfův
bývalý spolužák měl podat svědectví zejména o jeho slabosti
pro jistý typ žen.
Během výslechu vedeného státním zástupcem,
obhájcem Milesem Richardsem, Laurence vypovídal o malém
kroužku sestávajícím z pěti nejlepších studentů medicíny v
ročníku. Všichni to byli běloši buď z vysoce postavených
rodin, nebo byl jeden z jejich rodičů renomovaným lékařem.
Wolfe byl všemi uznávaný lídr skupinky. Pětice mužů, z nichž
tři zde nesmíme jmenovat, společně studovala, stýkala se a
založila, což je klíčové, i tajný klub, jehož aktivity měly,
alespoň podle názoru policejních složek, vést ke smrti jedné
mladé ženy.
„Bylo mi jasné, že se té noci něco stalo,“ vypovídal
Laurence na lavici svědků. Odkazoval tím na smrt mladé ženy
z Oxfordu jménem Ellie Holmesová. „Všichni ostatní o tom
sice mlčeli a dělali, že se nic neděje, ale mně bylo jasné, že jde
do tuhého. Když se k nám potom doneslo, že zemřela mladá
dívka, pochopil jsem, že je to ještě vážnější, než jak nám bylo
původně řečeno.“
Soudce se ale nechal slyšet, že – přestože Ellie
Holmesová zemřela, když se nacházela ve společnosti jednoho
z tehdejších Wolfových blízkých přátel – neexistuje důvod pro
zpochybnění původního koronerova verdiktu, který smrt Ellie
Holmesové označil za nešťastnou náhodu bez cizího zavinění.
Podle soudce navíc nelze předpokládat, že se na této události
Wolfe jakýmkoli způsobem podílel. Jako takový, konstatoval,
není tento starý případ pro současné soudní přelíčení jakýmkoli
způsobem relevantní.
„Před osmnácti lety koroner naopak vysoce
vyzdvihoval jednání tehdejšího studenta medicíny Warwicka
Hespa,“ zdůraznil soudce Peters, „jehož snaha oživit slečnu
Ellie Holmesovou bohužel nepřinesla kýžený výsledek a její
život se mu ani přes vynaložené úsilí nepodařilo zachránit.
Není proto důvod domnívat se, že se jedná o cokoli jiného než
nešťastnou smrt mladé ženy, kterou si bohužel způsobila sama
vinou lehkomyslného chování. Nejpodstatnější ale nadále
zůstává fakt, že se obžalobě nepodařilo prokázat jakékoli
spojení mezi tímto incidentem a osobou Hamishe Wolfa.“

Soudce pokračoval konstatováním, že na věrohodnosti

nezískalo ani tvrzení týkající se zvěstí o společnosti zaměřené
na lehké porno, kterou dle slov obžaloby tato pětice mladíků
založila, aby mohla prodávat nezákonně pořízené
videozáznamy, na nichž měli sex s mladými ženami.
„Neexistuje jediný důkaz o tom, že by takový obchod
skutečně existoval,“ podotkl soudce. „Navíc je značně
nepravděpodobné, že se pětici mladých studentů podařilo dát
dohromady dostatečný kapitál, aby mohla podobný typ
podniku založit. I domnělé jméno této společnosti, jehož
opakováním nebudu pokoušet trpělivost všech přítomných, mi
připadá jako vysoce nepravděpodobné a hluboko pod úrovní
pěti vysokoškolských studentů medicíny na Oxfordské
univerzitě. Všech pět údajných členů této společnosti včetně
pana Wolfa policie opakovaně vyslýchala a všichni do jednoho
existenci jakékoli podobné obchodní společnosti popřeli.
Nedochoval se jediný exemplář podobného videa.
Nemáme k dispozici výpověď jediné z žen, které někdo z těchto
mladíků proti jejich vůli nebo bez jejich vědomí natáčel a
udělal z nich tak nechtěnou pornohvězdu.
Obžaloba navíc nepovažovala za nutné předvolat
nikoho z ostatních mužů, kteří se měli na celé věci podílet.“
 „Vaše svědectví, pane Laurenci,“ uzavřel svoji řeč
soudce Peters, „ve mně vyvolává dojem pouhopouhého
opakování pomluv a zvěstí, které navíc máte pouze z doslechu.
Historky, které nám tady předkládáte jako věrohodné, nejsou
nic víc než chabě vyargumentované střípky zmatených
vzpomínek. S ohledem na fakt, že mezi údajnými událostmi,
jež tu popisujete, a dobou vražd, jimiž se tento soud zabývá,
uplynulo bezmála dvacet let, nemůžu vaše svědectví v žádném
ohledu považovat za relevantní. Vaše svědectví, které je navíc
výrazně nepřátelské vůči obžalovanému panu Wolfovi, může
být označeno za nemístně předpojaté. Proto tímto žádám
porotu, aby nic z toho, co si nyní z vašich úst vyslechla, nebrala
při dalším rozhodování v potaz jako důkaz.
Prosím, povstaňte a opusťte lavici svědků.“
Nikdo z vyšetřovatelů Wolfova případu nám k tomu
nebyl ochotný poskytnout vyjádření. Soudní přelíčení
pokračuje opět v pondělí.
(Maggie Roseová:
složka k případu 00326/8 Hamish Wolfe)

74

PRACOVNÍ VERZE
VELIKÝ, ZLÝ VLK?
Autorka Maggie Roseová
KAPITOLA PÁTÁ: ZABÁSNOU HO? NEBO SE Z
TOHO NĚJAK DOSTANE?
V případech sériových vražd slouží jako jeden z
klíčových důkazů, že se za mříže dostal správný člověk, fakt,
jestli v okamžiku odsouzení podobné případy přestaly, nebo ne.
Každý, kdo se pokouší orodovat za nevinu Hamishe Wolfa,
musí okamžitě čelit argumentu, že po jeho zatčení a odsouzení
nebylo v žádné z jeskyní v okolí Somersetu nalezeno další tělo
mrtvé obézní dívky.
 To sice možná ne. Je však stejně adekvátní i tvrzení,
že žádná dívka s podobnými dispozicemi nezmizela?
Rychlý průzkum v registru pohřešovaných osob ve
Velké Británii vydá několik přinejmenším podezřelých
případů.
Lynsey Osbourneová, dvaadvacet let, naposledy
spatřena ve své garsonce ve čtvrti Filton v Bristolu 12. února
2014.
Kelsey Bensonová, patnáct let, zmizela z místního
dětského domova v Honitonu, Devon v květnu 2013.
( Poznámka: Bensonová nebyla ve skutečnosti nijak
při těle, takže v tomto případě bude nejspíš nutné najít
adekvátní náhradu .)
Janice Robinsonová, čtyřicet šest let, ze Stroudu.
Opustila svůj obecní byt v noci 16. září 2014 a od té doby ji
nikdo nespatřil.
To jsou pouze tři příklady. Existují ale i další ženy.
Není samozřejmě možné s jistotou tvrdit, že všechny tyto ženy
se staly obětí téhož násilníka, který ukončil životy Jessie
Toutové, Chloe Woodové a Myrtle Reidové.
Jenže i ten nejzběžnější pohled na seznam
pohřešovaných osob vyvolává silné pochyby o tvrzení, že vrah,
jenž se zaměřuje primárně na obézní dívky a ženy, je dávno za
mřížemi.
Možná je jenom chytřejší než dřív.
(Těsně předtím, než půjde tato kapitola do tisku, bude
nutná aktualizace.)

75

Malý podnik s černou fasádou těsně za hlavní třídou v

lancashirském Rawtenstallu sice ve své webové prezentaci
působí trochu moc nenuceně a vesele, aby ho bylo možné
nazvat kouzelnickým krámkem z pohádek, ale tinktury, elixíry
a lektvary, které se v něm prodávají, v člověku vyvolávají
velice podobný dojem. Prodávají se tady kapky, posilňující
prostředky a stimulanty, na které v běžné produkci rozhodně
nenarazíte. Černé pivo se sušenými hrozinkami?
Krvavé pivo? Výluh ze smilaxu lékařského?
Řady dóz a nádob vyskládaných na dřevěných
policích až vysoko ke stropu skrývají lákavý, různobarevný
obsah a záhadně znějící polepky s exotickými názvy evokují
nebývalé chuťové zážitky. Balíčky na pultu lákají temnými
tajemstvími. Dubová podlaha se sice výrazně leskne, ale v
místech, kde se během dlouhých let některé substance vylily,
na ní zůstaly nesmazatelné flekaté stopy. Prodávané tekutiny
jsou zjevně příliš mocné na to, aby je bylo možné beze stopy
smýt. Stojí tu tři malé stolky, na každém z nich je rozprostřený
plátěný ubrus. Jmenuje se to tu Fitzatrick’s a je to poslední bar
svého druhu v Anglii. Nedostanete tu vůbec nic alkoholického.
Maggie se rozhoduje, jestli si má vybrat rebarborovou,
nebo šípkovou šťávu. Ve hře je samozřejmě i místní Iron Brew
Tonic.
„Co byste mi doporučil?“ zeptá se žoviálního,
šedovlasého muže za pultem.
„Připadáte mi docela zmrzlá. Tak co kdybych vám
udělal horký punč?“
Maggie si uvědomuje, že se venku připozdívá, a jí se
dvakrát nechce řídit pozdě v noci a projíždět bažinatou oblastí.
Proto s jeho výběrem souhlasí a usadí se naproti muži, za nímž
sem přišla.
„Abstinenční hnutí začalo v Lancashire.“ Muž má
severský přízvuk a hlas položený na svůj malý vzrůst a
nevelkou hmotnost až překvapivě nízko. „Už v devatenáctém
století. Dělnická třída začala vydělávat víc peněz a výroba
alkoholu ve velkém pomalu mizela. V roce 1880 byl podobný
nealkoholický bar v každém městě na severu země. Teď z nich
ze všech zbyl už jenom podnik, ve kterém sedíme.“
Na tvářích i v bělmech očí Jamese Laurence jsou
zřetelně patrné malé červené žilky. Tváře má povadlé a celkově
působí jako někdo, kdo měl v minulosti problémy s alkoholem.
Je mu sice teprve čtyřicet, ale vypadá daleko starší.
„Jaký je váš názor na to, že soudce vaše svědectví
tenkrát nebral vážně? Co to podle vás zapříčinilo?“
Laurence oběma rukama obejme sklenici s načernalou
tekutinou. Systematicky ji zvedá a usrkává z ní drobné doušky.
„Před soudem mě falešně nařkli. Vypadal jsem jako blázen.“
„Právníci obhajoby?“

Neochotné přikývnutí. „Chci říct, na vysoké se každý

čas od času zachová jako kretén, no ne?
Našli pár fotek, na kterých jsem byl na několika
večírcích řádně pod parou. Pořád dokola se mě vyptávali, jak
moc jsem na studiích pil. Ptali se mě, jestli jsem užíval drogy.
Snažili se mi podsunout, že po celou dobu, co jsem byl na
škole, jsem v podstatě nevnímal, co se kolem mě děje. Takže
jak by teď moje svědectví mohlo být věrohodné? Jako byste
nemohli získat diplom na medicíně v Oxfordu, když jste měli
problém s alkoholem.“
Maggie se snaží vyhýbat pohledu na jeho ruce, které
se, jak okamžitě postřehla, třesou daleko víc, než je obvyklé.
„Dívala jsem se na záznamy od soudu,“ pokračuje Maggie.
„Nepřipadá mi, že by bylo nepatřičné označit vás za
nedůvěryhodného svědka. Neexistoval jediný doklad, žádné
podpůrné svědectví nebo hmatatelné důkazy. Ani stopa po
obchodu s pornem, o němž jste mluvil. Žádná z videokazet
zobrazujících sexuální akt, které jste popisoval, nebyla nikdy
spatřena.“
Z Laurencova hrdla se vydere posměšné odfrknutí.
„Ale to víte, že byla, a kolikrát. Ale nikdo z těch, kdo se na ně
dívali, to není ochotný přiznat.“
„Z celého Wolfova okruhu přátel a známých, které na
univerzitě měl, povolali vás jediného, abyste proti němu
svědčil. Netušíte, čím to mohlo být?“
 „Nikdo jiný nemohl Wolfa usvědčit bez toho, že by
tím podkopal i sám sebe. Automaticky to bylo moje slovo proti
slovu těch pěti. Když k tomu připočtete fakt, že se mě právníci
obhajoby neustále snažili zdiskreditovat, neměl jsem nejmenší
šanci. Nakonec soudce v podstatě oznámil porotě a všem
přítomným v soudní síni, že lžu.“
Malou místností se začne linout horká, kořeněná vůně
a barman před Maggie postaví čirý plastový pohárek v
stříbrném šálku. Maggie ucítí vůni citronu a zázvoru. Barman
počká, až se Maggie napije a souhlasně pokývne, i když nápoj,
který právě okusila, chutná spíš jako něco, co by si v prášku
koupila v lékárně a vypila, aby zahnala chřipku.
„Myslíte si, že to Hamish udělal?“ zeptá se Laurence.
Pokrčení rameny. „Důkazy hovořily jasně. A
odpovídá to i tomu, co si pamatuju z vysoké. Těch pět byla
pěkně hnusná banda.“
Před soudem James Laurence tvrdil, že patřil do jejich
skupiny. Pasoval se do role blízkého přítele. „Jak moc toho víte
o jejich domnělé činnosti? Mám na mysli ten jejich ‚Tlusťošský
klub‘. A natáčení porna.“
„Docela dost. První rok jsem bydlel na stejném patře
jako Chris Easton. Někdy jsme se spolu učívali.“
„Opravdu by mi pomohlo, kdybyste mi mohl prozradit
všechno, co o tom víte.“
Laurence pokrčí rameny. Gesto, které značí, že už je
to vlastně stejně všechno jedno. „Popravdě si myslím, že to
všechno začalo jako legrace, jen tak pro pobavení, únik z nudy.
Hamishovi se líbila jedna holka na semináři. Byla pěkně
boubelatá a ostatní do něj pořád šili a nenechali ho na pokoji.
Znáte to, takové ty řeči typu: Co na ní, prosím tebe, vidíš?
Zbývá na tebe v posteli vůbec nějaké místo? No a potom se
Oliver Pearson rozhodl, že si to taky rozdá s tlusťoškou – tak
to tenkrát popisoval on, ne já, a tam někde to začalo. Stala se z
toho svým způsobem soutěž.
Začali se po večerech vydávat do oxfordských klubů a
barů, kam chodili spíš místní, ne studenti.
A lovili tam velké holky pěkně při těle. No a potom
Simon.“
„Simon Doggett?“
„Jo, přesně ten. Jednoho večera byli i s Hamishem na
našem patře. Přišli do kuchyně, hledali tam Chrise, no a Simon
se nechal slyšet, že si noc předtím celou akci s holkou, se kterou
byl, nahrál na video. Zeptal se, kdo to chce vidět. A tak se ti tři
vydali do Simonova pokoje. Ještě říkali něco o tom, že cestou
najdou Warwicka a Olivera.“
„Vy jste s nimi nešel?“
Svaly v Laurencově obličeji se znatelně napnou.
„Nikdo mě nepozval. Vlastně si mě nikdy moc nevšímali, byl
jsem pro ně nikdo. Začínal jsem pro ně existovat až ve chvílích,
když mě k něčemu potřebovali. Ale trvalo mi ještě dost dlouho,
než jsem to pochopil. Chris potřeboval pomoct s ukrytím
kamery ve své ložnici. Úplně to zpackal a nevěděl, co s tím. A
tak mě požádal, abych mu s tím píchl.“
Barman je pořád v místnosti, a tak Maggie znatelně
ztiší hlas. „Prozradil vám, co se s těmi nahrávkami chystá
udělat?“
„Ale kdeže. Dával si sakra pozor na pusu.“
„Tak jak jste se o jejich byznysu dozvěděl? O tom, o
němž jste se zmiňoval tenkrát u soudu?“
Teď je to naopak Laurence, kdo si uvědomuje
přítomnost nežádoucího posluchače. I on proto začne mluvit
tišeji. „Jednou jsem si potřeboval od Chrise půjčit nějaké
poznámky. Nebyl u sebe.
Myslím, že byl zrovna v koupelně, protože jeho věci
ležely poházené všude po podlaze. Počítač měl ale zapnutý.“
Maggie chápavě přikývne. Je jí jasné, že kdyby dala
najevo pochyby nebo nesouhlas s jeho jednáním, nic už by se
od něho nedozvěděla.
„Pro vytvoření obalů k nahraným videím používal
nějaký typ grafického programu. Jakmile jsem uviděl jejich
značku, Ošukaný tlustý holky, všechno to do sebe začalo
najednou zapadat.
Když příště opustil pokoj, vlezl jsem dovnitř a
porozhlédl se tam. Pod postelí jsem našel krabici nacpanou
videokazetami. Bylo tam víc než dvanáct různých filmů.
Všichni kluci pečlivě drželi tvář tak, aby nebyla na záběru
kamery vidět, ale poznal jsem je podle vlasů a pokojů, ve
kterých se natáčelo. Warwick, Oliver, Simon, Hamish. Všichni
tam byli.“
„V kolika videích vystupoval Hamish?“
„Viděl jsem ho jenom na jedné kazetě, ale mohlo jich
být samozřejmě víc.“

„A byla na něm ta dívka, o které jste mluvil, ta z

vašeho semináře?“
Laurence se na okamžik zamyslí, ale potom rezolutně
zavrtí hlavou. „Ne. Tohle byla nějaká blondýna. Dokonce ještě
obéznější než Daisy.“
„Daisy?“
„Jo, Hamishova přítelkyně. Nebo spíš něco v tom
smyslu. Zjevně si tenkrát s věrností hlavu moc nelámali.“
„Byla na některé z těch nahrávek i Daisy?“
„Na žádné z těch, co jsem viděl. Vzpomínám si ale, že
někdo mluvil o kazetě, na které byla právě ona. Tenkrát se
říkalo, že nahrávka s ní byla dost speciální.“
Otevřou se dveře a do místnosti společně s párem ve
středním věku vstoupí i závan ledového vzduchu. Venku už je
úplná tma a světla z příměstského osvětlení se nesou do dáli a
ozařují i přilehlé mokřady.
„Co se s Daisy stalo?“ vyptává se Maggie dál.
„Zmizela. Těsně potom, co to všechno prasklo.“
„Co prasklo?“
„Byznys, o němž jsem se pokoušel vypovídat u soudu.
Stalo se to v prostředním semestru, což znamená někdy mezi
Vánocemi a Velikonocemi.“
 „Já vím, kdy to je, děkuji. Pokračujte, prosím.“
„Zčistajasna se tam objevili Simon a Oliver a mlátili
Chrisovi na dveře. Probudilo mě to. Vyšel jsem ven a zeptal se
jich, co se děje. Oni mi řekli jenom: ‚Nic, vrať se do postele.‘“
„Váš pokoj byl hned vedle Chrisova?“
„Přesně tak. Neslyšel jsem zdaleka všechno, co říkali.
Ale zaslechl jsem, jak mluví o tom, že Hamish má snad nějaký
průser nebo co. Došlo mi, že to museli zjistit, když byli na cestě
k Warwickovi.“
„Co jste udělal?“
„Šel jsem si lehnout. Co jiného jsem měl dělat? Ale
druhý den se po celé škole mluvilo o tom, že prý snad na místo,
kde Warwick bydlel, přijela policie. Že je volali. Někdo prý
tam v tu noc zemřel. Univerzita celou věc ututlala. Jenom v
Oxford Mail se objevil krátký článeček o dívce, kterou našli
mrtvou na koleji Magdalen. Až do vyšetřování se o tom už
nemluvilo.“
„Zeptal jste se jich na to?“

„Zeptal jsem se Chrise. Ten ale tvrdil, že k

Warwickovi tu noc nešli a o tom, co se tam stalo, prý vůbec nic
nevědí. Ještě mi říkal, že šli k Hamishovi, protože ten večer
přebral a oni o něho měli starost.“
„Věřil jste jim to?“
„Ne. Ten den jsem Hamishe viděl. Rozhodně
nevypadal, jako by se vzpamatovával z těžké kocoviny. Spíš
mi přišlo, že je podělaný strachy.“
„Nahlásil jste to tehdy?“
„A co jsem měl komu vlastně říct? Že se tři kluci
někam v noci vydali a já předpokládám, že šli k Warwickovi?“
„Takže co se tam tehdy podle vás stalo?“
„Myslím, že si Warwick přivedl domů děvče a měl v
plánu s ní natočit další nahrávku. Podle mě se ale něco
pokazilo. Možná chtěl vyzkoušet něco dobrodružnějšího než
jindy. Možná to nebyl jenom on, třeba do toho byli zapletení i
Oliver se Simonem. Něco se ale stalo a ta dívka zemřela.
Jejich parta se okamžitě sešla a postarali se o to, aby
to celé vypadalo jako nehoda.“
„Což ale bezpochyby nebude tak snadné, jak to
vypadá.“
Laurence se na ni podívá pohledem plným lehkého
opovržení. „Byli to mladí studenti medicíny.
Věděli všechno o příčinách smrti i o tom, po čem bude
koroner při pitvě pátrat. Kdyby nic jiného, mohli z pokoje
odstranit veškeré nahrávací zařízení, stačili by zahladit i stopy
po předchozím tvrdém sexu. Nejhorší možná varianta je, že
Warwick dívku zabil a ostatní mu to pomáhali ututlat. V
nejlepším případě jenom přišli na to, jak zmařit výsledky
následného vyšetřování. A prošlo jim to.“
Laurencovi se teď už viditelně třesou ruce.
„Zlobí vás, když o tom mluvíte, viďte?“ podotkne
Maggie.
„Jo, to teda jo. Štve mě, když si někteří lidi myslí, že
jsou něco víc než my ostatní. Štve mě, že se právo nevztahuje
na všechny stejně, a vysírá mě, když moje slovo před soudem
nikdo nebere vážně, protože moje verze příběhu se neshoduje s
výpovědí pěti namistrovaných, zvýhodňovaných kreténů z
vyšší třídy.“
Maggie ho nechá chvilku vydechnout. „Povězte mi víc
o Daisy.“
„Co chcete slyšet? Po té noci už ji nikdy nikdo
neviděl.“
„Myslíte si, že mohli zabít i ji?“
„Vážně by mě to ani v nejmenším nepřekvapilo.“

76

Služba na Silvestra patří nepochybně k těm

nejdepresivnějším směnám na policejní stanici. Ti, kteří slouží
ranní směnu od šesti do dvou odpoledne, prakticky odklusali
do nejbližší hospody, jakmile jim padla. Ti, kteří ale nastoupí
po nich a mají za úkol odsloužit si směnu od dvou do desíti
večer, musí vystačit s nealkoholickými nápoji a sušenkami.
Zhruba v polovině služby je navíc cola dávno teplá, křupky
navlhlé a všichni mají pocit, že to hlavní z novoročních oslav
už jim stejně uniklo.
Liz se vrátí ze záchodu, proběhne kolem svého stolu a
potom se nakloní k Peteovi. „Patnáct možností,“ řekne, když
mu na stůl pokládá složku.
Pete se pro ni natáhne a uvidí seznam průmyslových
budov. Liz se řídila Maggiinými instrukcemi, jenom je trochu
vylepšila: hledala poklidné průmyslové objekty, v nichž si na
jaře 2013 někdo pronajal menší kancelář s platností na
následujících pět let, takže pronájem by vypršel na začátku
roku 2018.
Pete přikývne. „Mám vobavu, že Maggie na tom dělá
taky, na vlastní pěst. Mohla to místo vypátrat dřív než my.
Pokud teda nějaká taková skrýš vůbec existuje, vo čemž silně
pochybuju.
Už jsem se vo tom zmiňoval?“ Liz se usměje a vydá
se zpátky ke svému stolu, pak se ale znovu otočí na Petea.
„Jestli Hamishe pustěj, nebude to pro tebe dobrý,“ poznamená.
„Aspoň ne v krátkodobým měřítku.“
Pete uvažuje, jestli by si mohl nenápadně vytáhnout
jedno pivo z nákupní tašky, kterou má položenou pod stolem.
Šance, že je někdo odvolá k případu v tak pozdní hodinu na
Silvestra, je sice mizivá, ale jeden nikdy neví. „Myslím, že nám
nezbejvá nic jinýho než udělat na konci dne správnou věc,“
řekne jí Pete. To, co následuje, je úplně nečekané. Liz se
nakloní přes stůl a políbí ho jemně na spánek.
„Myslím, že tě mám svým způsobem hodně ráda,“
řekne.
Bože, nutně potřebuje pivo. „Běž vodsaď,“ nařídí jí
Pete.
 77

Státní věznice Isle of Wight – Parkhurst

Clissold Road
Newport
Čtvrtek, 31. prosince 2015
Drahá Maggie,
starý rok už pomalu vydechuje naposledy. Čeká mě
třetí Silvestr a Nový rok, které prožiji tady v cele.
31. prosince 2013 mnou lomcoval povýšenecký vztek.
A právě tehdy jsem sepsal seznam předsevzetí. Rozhodl jsem se
najmout si toho nejlepšího právníka, zaplatit soukromému
očku, aby prohledával zemi a pátral po nových důkazech, a vést
si deník, který bych mohl později publikovat a vydělat na něm
jmění. Chtěl jsem zesílit a získat kondičku, měl jsem v plánu
naučit se další jazyk, to aby měl čas nuceně strávený tady
alespoň nějaké smysluplné využití. Tehdy v tom prvním roce
jsem měl tolik energie, byl jsem plný naděje. Myslím, že Vám
ani nemusím říkat, jak to s mými předsevzetími nakonec
dopadlo.
Loni jsem se pokusil o něco podobného, ale bylo to
daleko obtížnější. Tížilo mě vědomí, že šance, aby se některá z
mých přání skutečně vyplnila, jsou téměř nulové.
Dnes mi sepsání podobného seznamu připadá téměř
nemožné. Dát si předsevzetí totiž hlavně znamená něco udělat,
něco změnit, mít nad sebou i věcmi kolem kontrolu. A tu já
právě nemám, takže se nemůžu do ničeho pustit, a nemám ani
tu moc, abych cokoli změnil. Došlo mi, že to vůbec nejhorší na
pobytu ve vězení je, jak málo kontroly nad vlastním životem mi
zůstalo.
Cokoli si předsevzít je, zdá se, mimo můj dosah.
Jediné, co můžu dělat, je něco si usilovně přát.
Pomalu se blíží půlnoc. Takže tady jsou tři má největší
přání.
1. Chtěl bych se znovu milovat se ženou. Chtěl bych na
své kůži cítit její měkké, teplé tělo a vnímat to dokonalé splynutí
těl i duší.
2. Chtěl bych znovu běžet, cítit kapky deště dopadající
na moji tvář a nechávat za sebou hluboké stopy v písku. Chci
utíkat rychleji než vítr, jako zvíře, jehož jméno si celý život
nesu. Chci běžet a cítit jistotu, že mě už nikdy nikdo nedohoní.
3. Chtěl bych se s Vámi projít po té pláži, tam, kde jste
zachránila mého psa. Chtěl bych sedět vedle Vás, sledovat
východ slunce a zabalit Vás do svého kabátu, aby k Vám
nepronikl ranní chlad. Chtěl bych Vás políbit na prochladlé rty
a zašeptat: „Děkuji Vám.“
Šťastný nový rok, moje překrásná, bystrá obhájkyně.
Děkuji Vám za záchranu Daisy. A děkuji Vám i za to, že jste mi
vrátila naději.
Upřímně Váš,
Hamish

78

Sklepení pod Maggiiným domem je prostorné a má

vysoké stropy. Celou podzemní část tvoří několik spojitých
místností. První prostora hned pod schodištěm je nejrozlehlejší.
Jsou tu úzká, horizontální okna umístěná hodně vysoko ve zdi,
která dovnitř propouštějí slabé pruhy prašného světla, ale
dokonce i přes den je nutné při pobytu tady dole použít
žárovku, jedinou v každé místnosti.
V zimním období těsně před půlnocí jsou všechny
podzemní pokoje plné stínů, ale Maggie už dobře ví, co na ni
kde číhá. Pokaždé, když sem dolů schází, myslí na duchy, zatím
však žádného nespatřila.
„Trochu brzy na jarní úklid,“ promluví hlas, který
nikdy neumlká nadlouho a pod úrovní zemského povrchu toho
má na srdci vždycky ještě víc.
„Technicky vzato spíš pozdě.“ Maggie drží v náručí
nějakou krabici. „Ale ještě mi v roce 2015 zůstalo pár minut,
abych stihla něco z toho napravit.“ Postaví ji na dřevěné
schody vedle několika dalších beden. V noci je Maggie vynese
nahoru a naloží do auta. Už si našla čtyři příhodná smetiště. Ani
jedno z nich sice není úplně v dosahu, ale Maggie tam v
průběhu několika následujících dní krabice postupně odveze a
vyloží.
V krabicích je spousta nepotřebných věcí: staré knížky
i suvenýry, s nimiž se jenom nerada loučí. Přesto ale neobsahují
jedinou vzpomínku, jejíž dozvuk by Maggie neměla uchovaný
hluboko v paměti. Nic se jí nevykouřilo z hlavy. A možná že
už nikdy na nic z toho nezapomene.
„Takže nás zase čeká stěhování?“
„Dost možná,“ odpoví Maggie, i když ví, že je to víc
než pravděpodobné, je to jisté. Ať už se na to dívá, z které
strany chce, její pobyt tady se chýlí ke konci. Říká si, jestli jí
bude chybět tenhle dům. Není to moc pravděpodobné. Bude
příjemné najít si pro změnu něco menšího bez velkých a
prázdných pokojů a rohů, v nichž se prohání průvan.
Představuje si chatu s tlustými, kamennými zdmi, hutnou
doškovou střechou a funkčním krbem v každém pokoji. Chatu
bez obrovských hal a chodeb. A taky bez sklepení. Chatu, v níž
se bude z jednoho pokoje přecházet přímo do dalšího, s malou
zahrádkou a několika sousedskými domky poblíž. Snad by
snesla i menší řadový domek.
Bylo by hezké bydlet zase v blízkosti jiných lidí. Už
se začala dívat po nějaké vhodné nemovitosti na Isle of Wight.
Naposledy se rozhlédne kolem sebe.
Vysoké police umístěné podél zdí nyní zejí
prázdnotou. Maggie nikdy neměla potřebu shromažďovat věci,
a tak netrvalo dlouho a místnost byla kompletně vyklizená. Ve
druhé, menší, není nic jiného než starší nábytek, který zůstal v
domě, když ho koupila a nastěhovala se sem.
 Ten může zůstat, kde je. Pak je tu ještě třetí, zadní
místnost. Tu musí Maggie zkontrolovat.

Někde shora se ozve odbíjení hodin.

„Šťastný nový rok, Maggie,“ pronese hlas, který jí
dělá společnost bezmála dvacet let. Teď už Maggie pochybuje,
že se ji vůbec ještě kdy chystá opustit.
„Šťastný nový rok, Daisy,“ odpoví.

79

31. prosince 2015

Drahý Hamishi,
příští rok touto dobou, má lásko, se budeme procházet
po pláži plné zlatavého písku a budeme se koupat v průzračné
vodě, která dokáže smýt veškerou minulost.
Příští rok touto dobou, má lásko, spolu budeme
večeřet a popíjet víno pod hvězdami, které se obrátí v prach
dřív, než Tě přestanu zbožňovat.
Příští rok touto dobou, má lásko, budeme usínat za
rozbřesku. Strávíme celé dlouhé noční hodiny v jediné změti těl,
budeme upíjet extázi z hvězdného svitu a stavět hrady z
měsíčních paprsků.
Příští rok touto dobou, má lásko…
Já
VLASTNICTVÍ POLICEJNÍHO ODDĚLENÍ AVON
A SOMERSET. REFERENČNÍ ČÍSLO 544/45.2
Hamish Wolfe

80

Z úřadu
MAGGIE ROSEOVÉ
 Fara, Norton Stown, Somerset
Pondělí, 4. ledna 2016
Drahý Hamishi,
posílám Vám další střípky ze světa tam venku.
Každou čtvrtou sobotu v měsíci se v Glastonbury koná
farmářský trh. Možná byste ho mohl znát. Jak jste postřehl a
trefně poznamenal, sama jím velice málo, ale nesmírně ráda se
dívám na čestvé potraviny i jídlo, zručně přichystané a krásně
naservírované. A farmářské trhy mě pokaždé stejně fascinují.
Pokouším se tam dostat brzy ráno, abych se vyhnula
davům lidí. Jen se tak procházím mezi stánky, obdivuji barvy
vystaveného ovoce a zeleniny i umění zručných pekařů, tu a tam
si přivoním k sýrům, fascinuje mě zručnost, s níž drobní
obchodníci doma vyrábějí čerstvé sirupy a ovocné šťávy,
nakládanou zeleninu i marmelády. Tolik letních dobrot
uchovaných ve skle.
Nikdy si nic nekoupím, představuji si ale, jak by bylo
krásné vybírat a nakupovat. Musela bych mít však jistotu, že
koupené věci někdo sní a nepřijdou nazmar. Nechcete, abych
Vám něco přinesla, až za Vámi pojedu příště? Musím ještě
ověřit, co všechno je dovolené do Parkhurstu vnášet, ale co
třeba klementinky s jejich voskovitými, zelenkavými lístky?
Nebo dáváte raději přednost maracuji a granátovému jablku?
Nebo spíš čedar a dobrou tmavou nakládanou zeleninu? Jsem
teď trochu krutá, viďte? Opravdu musím nejprve ověřit
bezpečnostní opatření ve Vaší věznici, než budu dál provokovat
Vaše chuťové pohárky.
Určitě mi ale dovnitř nedovolí vnést jakékoli sklo, tím
jsem si jistá.
Minulý týden jsem absolvovala nesmírně zajímavý
rozhovor s Jamesem Laurencem. Dnes se ještě chystám do
Bristolu. Váš dávný přítel Oliver Pearson souhlasil se
schůzkou, máme se setkat, až se vrátí domů z práce. Zůstanu
tam dnes na noc, ale všechno Vám řeknu, až se zítra uvidíme.
 Dostala jsem Váš dopis a jsem sice potěšena a
poctěna, ale prozatím nemáte žádný důvod mi děkovat. Navíc
přece jednám z ryze osobního zájmu a sobeckých pohnutek, už
si nevzpomínáte?
Srdečně,
Maggie

81

Clifton je vysoko postavená část města – a to

přinejmenším geograficky, pokud ne morálně.
Nachází se na východní straně Avonské soutěsky a je
z něj výhled na řeku i významnou část Bristolu. Jeho veliké
georgiánské řadové domky tu ale stojí jen díky výdělkům z
obchodu s tabákem a otroky. Goldney Road číslo dvanáct je
čtyřpodlažní dům na konci řady. Bydlí v něm Oliver Pearson,
jeho žena Lisa a dvě malé děti.
Stejně jako její manžel pracuje i Lisa Pearsonová v
Bristolské královské nemocnici. Od narození prvního dítěte,
dcerky, které jsou teď tři roky, je na mateřské dovolené.
Manželský pár pozve Maggie bez valného nadšení dál.
„Hamish znamená jenom ztrátu vašeho času,“ ujišťuje
ji zrovna Oliver Pearson. „Chablis?“ zeptá se, ale ani nečeká na
odpověď a začne nalévat víno do sklenice o velikosti menšího
kulatého akvária na zlaté rybičky. Pohár však není pro ni.
Oliver ho zvedne ke rtům s výrazem člověka, který se už
nějakou dobu těšil, až si dnes konečně bude moct dát svůj první
drink.
„Děkuji, ale jsem tady autem.“
„A co ty, Liso?“ Oliver Pearson pozvedne lahev, když
do místnosti znovu vstoupí jeho žena: medově blonďaté vlasy,
vypracovaná stehna a prsa naběhlá kojením. Na ruce drží
mladší dítě a na manžela se sotva podívá. „Pak by asi bylo
rychlejší nalít ho do lahvičky a nechat vypít přímo Luda.“
 Posledních pár kapek z kojencovy lahvičky vylije do
dřezu. „Coco by byla mimochodem ráda, kdybys jí zašel dát
pusu na rozloučenou. Pokud si teda ještě dokážeš vzpomenout,
kde má pokojíček.“
Rysy v Pearsonově obličeji ztvrdnou. Nenabídl jí, aby
se posadila, ani jí nevzal kabát, takže Maggie teď trochu
nedůstojně přešlapuje uprostřed pokoje.
„Hamish vám byl za svědka na svatbě,“ promluví
Maggie.
Nevrlé přikývnutí. „To je fakt.“
„A je i kmotrem malé Coco,“ podotkne Lisa. „Asi vám
nemusím popisovat, co to vyvolává ve skupinách matek s
malými dětmi.“
„Musíte mít hodně dobrý důvod, abyste uvěřil, že váš
někdejší nejlepší přítel spáchal tři vraždy, pane Pearsone.“
„Čtyři vraždy.“ Lisa Pearsonová přejede pohledem od
Maggie ke svému manželovi.
„Pane Pearsone?“

„Spravedlnost v téhle zemi nadržuje vinným.“ Když si

odmyslíme sklenku vína v jeho ruce, vypadá teď Oliver
Pearson úplně jako poučující pedagog. „Daleko více viníků se
dostane na svobodu než nevinných nespravedlivě do vězení.
Takže pokud shledali Hamishe vinným z těch vražd, jistě pro
to měli hodně dobrý důvod.“
„Takový argument bych očekávala od někoho, kdo k
němu nemá žádný vztah a komu je Hamish úplně cizí. Vy jste
byl ale jeho přítel.“
„Takže?“
„Takže byste měl mít dost věrohodných informací a
mohl byste vědět, jestli by váš bývalý přítel byl schopný
zavraždit tři ženy, nebo ne.“
„Čtyři.“ Lisa, která se ocitla mimo hlavní proud jejich
rozhovoru, se svého podílu na něm nehodlá tak snadno vzdát.
„Tak byl by něčeho takového schopný, nebo ne?“
 Pearson si hlasitě odfrkne. „Co ode mě chcete slyšet?“
„Chtěla bych se od vás dozvědět, proč jste tak
skálopevně přesvědčený o tom, že váš kamarád ze studií byl
schopný zavraždit tři ženy.“
Ze vzdáleného rohu místnosti se ozve hlasité
povzdechnutí. „To jsem vážně jediná v téhle místnosti, kdo umí
počítat?“
„Má za sebou Hamish násilnou minulost? Viděl jste
ho někdy špatně zacházet se ženami? Byl jako dítě týraný?
Zneužívaný? Vykazoval jakékoli znaky duševního
onemocnění? Jste lékař, takže u někoho, koho jste tak dobře
znal, byste podobné symptomy s jistotou rozpoznal. Bral
nějaké léky? Vyhledával odbornou pomoc? Udělal nebo řekl
někdy něco, cokoli, co by vás přimělo nějakým způsobem
zpochybnit jeho duševní zdraví?“
„No páni!“ Pearson položí sklenici na stůl a zvedne
obě ruce vysoko do vzduchu. „Tady nejste před soudem,
drahoušku. Jste v mém domě. Mluvila jste i s ostatními? S
Warwickem? S
Chrisem? Se Simonem?“
„Ne. Vy jste byl jediný, kdo mi zvedl telefon.“
„To máš za to, ty pitomče,“ vyštěkne jeho žena.
„Tohle všechno pro trochu pozornosti.“
Pearsonovi odskočí hlava na stranu, jako by ho někdo
prudce uhodil do tváře. „Protože v tomhle domě se mi jí
dostává po čertech málo.“
Maggie promluví rychle, aby se Pearsonova pozornost
zaměřila zase na ni. „Mám v úmyslu dosáhnout zvrácení
Hamishova rozsudku a moje nejlepší šance jsou alternativní
podezřelí, kteří ten zločin mohli spáchat. V tuto chvíli mám na
mysli čtyři konkrétní podezřelé, pane Pearsone, a vy jste
jedním z nich. Dovolte mi, abych vám prozradila, co se podle
mého názoru stalo v Oxfordu v prostředním semestru roku
1996.“
Pearson se nahrbí. Vypadá jako bojovník, který se
připravuje na výpad. „Byl bych rád, kdybyste okamžitě opustila
můj dům.“
„Myslím si, že videokazety, které jste natáčeli, abyste
si trochu přilepšili ke kapesnému a měli se za co opíjet, začaly
být trochu moc nebezpečné. Myslím si –“
„Videokazety? O čem to sakra mluví?“
„Odejděte. Hned.“
Maggie ale zůstává pevná v kramflecích. „Netuším,
jak moc toho víte o počítačových specialistech, Olivere, ale z
internetu nikdy nic nezmizí úplně a natrvalo, nikdy. Existují
experti, kteří taková data dokážou vytáhnout i po letech. Pokud
byla některá z těch nahrávek někdy zveřejněna, existují
společnosti, které jsou schopné vystopovat ji i po celých
desetiletích. Nejsou levné, ale já nemám ve zvyku na své práci
šetřit.“
„Ven.“ Oliver Pearson vyrazí ke vstupním dveřím.
Maggie ho následuje. Cestou pokývne na rozloučenou
k Lise Pearsonové a malému. Aniž by se dočkala reakce, vyjde
na chodbu a na stolek u dveří položí svoji vizitku. „Bydlím v
centru města, v hotelu du Vin. Budu tam do zítřka do jedenácti
hodin dopoledne.“

82

Anglický řetězec hotelů du Vin se specializuje na

zavádění současného moderního designu do svébytných,
starších budov. Hotel v Bristolu je vytvořený ze starého
cukrovarského skladiště, má tři podlaží plná pevného koženého
nábytku, luxusních van na nožičkách a lůžkovin tak jemných a
sněhově bílých, že by mohly být klidně vyrobené z čerstvě
vylisovaného papíru. Po celém hotelu jsou rozmístěné prázdné
lahve od vína, což působí jako by se místní hosté neustále
vzpamatovávali z té největší a nejdivočejší párty na světě.
Maggie je vzhůru už několik hodin. Prošla se pomalu
procitajícím městem a posnídala lehce přesolené, krémové
vejce Benedikt, ze kterého se jí dělalo trochu šoufl. Za hodinu
odsud odjede.
A do té doby – zazvoní jí telefon.
„Dobré ráno, slečno Roseová, tady recepce. Jsou zde
tři gentlemani, kteří by vás velice rádi navštívili.“
Nečekala je tak brzy. Nečekala ani to, že přijdou hned
tři. Rozechvělé vzrušení Maggie prozradí, že její plán zatím
vychází lépe, než předpokládala. Naposledy zkontroluje pokoj,
vezme si věci a snese je dolů na recepci. Muži sedí v rohu
salonku a popíjejí kávu. Má zhruba vteřinu, aby si je prohlédla,
než si jí všimnou.
„Dobré ráno, Olivere.“
Když se k nim přiblíží, všichni tři vstanou. Rozhodně
v tom není nic zdvořilého, to jí výrazy v jejich obličejích dávají
jasně najevo, je to spíš chabý mužský pokus zastrašit ji. Ani
jeden z nich k ní nenatáhne ruku.
Vůně úspěšných mužů je z nich cítit na metry daleko:
vytváří ji kombinace drahé vody po holení, kávy a alkoholu,
který pozřeli včera v noci. Jeden z nich je hodně vysoký a
tmavé vlasy má hustě prorostlé stříbřitými šedinami. Druhý je
menší a nedostatek výšky se pokouší vykompenzovat dokonale
vypracovaným tělem. Maggie ignoruje Pearsona a promluví ke
zbývajícím dvěma.
„Simone, Chrisi, ráda vás poznávám. Warwick má
zpoždění?“
„Warwick je ve Skotsku.“ Pearson se na ni dívá
svrchu. „Ani jsme se mu nepokoušeli volat.“
Všichni tři si jako jeden muž myslí, že se jim ji podaří
zastrašit pouhou fyzickou přítomností a viditelnou výškovou
převahou. Mají pocit, že jim k tomu bude stačit pár kil kostí,
tuku a svalů navrch. „Zatímco vy jste si užil docela příjemnou
projížďku přes Severn Bridge.“ Maggie se rozhodla, že se
nejdřív vypořádá se Simonem Doggettem. Je vidět, že stále
hraje ragby, ale když stojí, zatěžuje víc pravou nohu než levou.
Roky neustálého tlaku v první linii, kdy musel Doggett unést
váhu několika nabíhajících protihráčů, zjevně způsobily vážné
poranění levého kolene.
„A vy jste za námi přijel z Gloucesteru, viďte, Chrisi?“
Vysoký muž je ve viditelně lepší kondici.
„Vybral jste si dobrou specializaci. Ortopedie je
rozhodně na vzestupu.“

Maggie usedne do nejbližšího křesla a oni udělají

totéž. Vypadají, jako by měli obchodní schůzku. Maggie
Roseová by mohla docela dobře být svérázná zástupkyně
obchodní společnosti, která se pokouší přesvědčit tři vysoce
postavené lékaře, aby od ní začali kupovat nový a velice drahý
lék.
„Ale no tak, pánové, netvařte se přece tak vyděšeně.
Nahlédla jsem do lékařského registru, v němž jste všichni
vedení, abych se o vás něco bližšího dozvěděla. V ročence
Magdalen College jsem našla vaši fotografii. Nikdo z vás se
nezměnil do té míry, že by ho dnes podle ní nebylo možné
identifikovat. Nejsem čarodějnice, jsem jen dobrá v pečlivém
vyhledávání informací.
Takže, kdo z vás by rád začal?“
„Dnes je to poprvé a naposled, kdy s vámi mluvíme
bez přítomnosti právníka,“ promluví Pearson.
To Maggie pobaví. „Ale právník je přece přítomen.
Já.“
„Co přesně po nás vlastně chcete?“ zeptá se Doggett.
„Chci vědět, kde jste všichni byli 6. července, 11. září
a 4. listopadu 2013. To jsou data zmizení těch tří zavražděných
žen. A raději mi prozraďte i to, kde jste se nacházeli 8. června
2012. To je den, kdy zmizela Zoe Sykesová. Bude lepší to
vědět, aspoň do chvíle, než ji z celého procesu vyloučíme.“
Všichni tři na ni mlčky zírají. Nakonec za všechny
promluví Pearson. „Copak jste se zbláznila?“
Je možné, že si to nakonec Maggie docela užije.
„Jakmile se mi podaří nalézt důkazy o vašem tehdejším
drobném podnikání, svědectví Jamese Laurence proti vám
náhle nabude na váze.
Potom tady budeme mít pět potenciálně nebezpečných
predátorů, ne jen jednoho. Představovat si, že byste na vraždách
Zoe, Jessie, Chloe a Myrtle pracovali všichni společně, je přeci
jen trochu přitažené za vlasy. Takže vaše pevná alibi – nebo
naopak jejich absence – mě okamžitě popostrčí správným
směrem.“
Simon Doggett vyskočí na nohy, a když promluví, v
podstatě vyprskne poslední doušek kávy na Olivera. „Ona je
vážně pošuk. Nemůžu uvěřit, že jsi mě sem vláčel až z
Newportu jenom kvůli tomuhle.“
„Kdo z vás zabil Daisy?“ Maggie se dívá z jednoho na
druhého a vidí, jak na Eastonových spáncích vyrazí krůpěje
potu a červené žilky na Pearsonových tvářích lehce vystoupí.
„Protože já nevěřím tomu, že to udělal Hamish. Líbila se mu,
měl ji rád. Navíc s ní tu noc byl, viďte? Byla tam, když jste k
němu uprostřed noci přišli. Asi jste o tom neměli tušení a
Hamish si myslel, že spí, ale ona tam ležela a slyšela všechno,
co jste říkali. Věděla, co se stalo té dívce ve Warwickově
pokoji. Domnívám se, že vám vyhrožovala. Chtěla jít a ohlásit
to všechno na policii, takže jste ji potřebovali okamžitě
umlčet.“
Dívají se na ni stejně, jak by pravděpodobně sledovali
divokého psa, který trhá na kusy králíka.
Jako by se dívali, kdyby zpomalili a z okýnka auta
sledovali dopravní nehodu, kolem níž právě projíždějí a která
je odpuzuje i fascinuje zároveň. Maggie se právě stala živoucím
ekvivalentem takové nehody.
„Dobře jste ale věděli, že smrt dvou žen během jediné
noci už by vám projít nemohla, a tak musela Daisy zmizet.
Nejsem si jistá jedinou věcí: nevím, jestli jste se na tom podíleli
všichni, nebo jenom někteří z vás. Jsem si ale jistá, že Hamish
v tom zapletený nebyl. Stále totiž věří, že je Daisy naživu. Chce
po mně, abych ji pro něj našla.“
Zatímco Maggie mluvila, všichni tři se jeden po
druhém zvedli. Mají chuť jí ublížit. Nic takového ale neudělají,
alespoň ne přímo tady. Civilizační pozlátko je k nim přilepené
stejně pevně jako šťáva připečená k okrajům pánve.
„Vzhledem k tomu, že jste právnička, slečno Roseová,
jistě budete znát význam slov dočasný zákaz přiblížení,“
pronese Easton.
Maggie se usměje.
„Okamžitě o vydání takového zákazu požádám a
ostatním bych vřele doporučoval, aby udělali totéž. A vznesu
na vás stížnost u právnické komory.“
„Bez několika stížností i zákazů přiblížení bych nikdy
nedosáhla reputace, kterou dnes mám, pane Eastone. Přeji vám
příjemnou cestu zpět do Gloucesteru. Jistě se ještě uvidíme.“
Maggie se za odcházejícími muži nedívá. Zaslechne
jen otevírání dveří a pocítí závan chladného vzduchu, než za
nimi nadobro zaklapnou vstupní dveře hotelu.
Když to vezme kolem a kolem, tohle šlo vážně dobře.

83

Tentokrát se Hamish neoholil. Tmavé strniště, vlastně

skoro plnovous, mu pokrývá tváře, bradu a krk i oblast nad
horním rtem. Dokonce se ani neosprchoval. Je cítit jako muži
v kombinézách, které Maggie potkává na ulici a jejichž
oblečení už by nutně potřebovalo vyprat. Je to poprvé, kdy se
kvůli ní Hamish nepokusil dát aspoň v rámci svých omezených
možností do gala, a Maggie si není jistá, co si o tom má myslet.
Ale pokud ji Wolfe začal brát jako samozřejmost, pak je patrně
nejvyšší čas připomenout mu, jak moc ji potřebuje. Maggie
začala mluvit ještě dřív, než mu strážný stačil sundat pouta,
vyšel z místnosti a zabouchl za sebou dveře, což jim konečně
poskytlo dostatek kýženého soukromí.
 „Už žádné lži ani vytáčky. Chci přesně vědět, co se
stalo tu noc, kdy Ellie Holmesová zemřela a Daisy Baronová
zmizela beze stopy. Pokud mi neřeknete celou pravdu, poznám
to.“
Wolfe si promne zápěstí a potom si narovná a protáhne
prsty na rukou. „Oni vám lhali?“
Maggie si vybaví tři muže, kteří se ji pokoušeli
zastrašit v salonku hotelu v Bristolu. „V podstatě ne. Raději se
chytře vyhnuli tomu, aby mi museli cokoli říct. Hodně se
vztekali a pouštěli hrůzu.
Vylévali si vztek jeden na druhém, zlobili se sami na
sebe. Zjevně ale něco skrývají. A jsou vyděšení.“
Wolfe se poškrábe na krku a potom si strčí malíček do
ucha. „Přesto si neumím představit, že by na mě kdokoli z nich
hodil trojnásobnou vraždu. Všechny je znám. Něco takového v
sobě nemají, ani jeden z nich.“
Maggie se do Wolfa zabodne pohledem. „To je
zajímavé. Protože oni vás všichni do jednoho považují za více
než schopného zabíjet.“
Wolfe vypadá překvapeně a pak i trochu dotčeně. Jako
by ho to, co právě slyšel, ranilo. Nechá ruce volně padnout na
stůl. „Skutečně?“
„Všichni si myslí, že jste vinen. Zejména Oliver
Pearson a jeho žena. Když o vás mluvili, byl v jejich hlase
patrný úděs a strach.“
Wolfe se nad tím na chvíli zamyslí. „Pokud ale věří,
že jsem vinen, nemohli to udělat ani oni.“
„Ne, to máte pravdu. Nemyslím si, že by kterýkoli z
nich měl na svědomí smrt Jessie a ostatních dívek. Nikdy jsem
si nic takového nemyslela.“
Přes Hamishův obličej přelétne vzácný osten
frustrace. Zamračí se a řekne. „Potom jsme se ale nikam
neposunuli. Zvlášť když neustále trváte na tom, že nehodláte za
možného podezřelého považovat ani Petea Westona.“
Je to zvláštní, ale jeho podráždění a nervozita ji svým
způsobem uklidní. Bere je jako důkaz, že i přes veškerou snahu
vypadat za všech okolností nad věcí v sobě Hamish Wolfe vede
neustálý, intenzivní vnitřní boj. „Hamishi, my ale nemusíme
soudu nabídnout skutečného vraha, dokonce ani možného
podezřelého. Musíme pouze dostatečně zpochybnit důkazy
vedoucí k vašemu odsouzení. A ti tři rozhodně cosi skrývají,
mají něco nebo někoho na svědomí. Což mě přivádí zpátky k
otázce, jejíž odpovědi se tak důsledně snažíte vyhnout. Co se té
noci skutečně stalo?“
Hamish sklopí oči k desce stolu. „Nebude se vám to
líbit.“
„Nic na celém tom nešťastném příběhu se mi nelíbí.
Tak začněte už konečně mluvit.“
Wolfe zvedne zrak a skrze řasy jí pohlédne do očí.
„Líbí se mi, když jste panovačná.“
„Já tady s vámi ale nehraji žádnou hru, Hamishi.“
Wolfe se poškrábe na hlavě. „No tak dobře. Všechno,
o čem James Laurence svědčil u soudu, je pravda. Moje
obhájkyně tenkrát odvedla sakra dobrou práci, když se jí ho
podařilo zdiskreditovat, ale Laurence mluvil pravdu.“
„Takže ten spolek existoval? Tlusťošský klub?“
„Přesně tak. Odstartovalo ho, když jsem se začal vídat
s Daisy. Hodně si mě tenkrát kvůli ní dobírali, dost jsem si s
tím užil. Ono není vždycky snadné chodit se ženou, s níž chcete
trávit čas, ale která neodpovídá představám vašich kamarádů o
tom, jakou kočku byste po svém boku měli a mohli mít. Zvlášť
když jste mladý a trochu nejistý sám sebou.“
„Srdce mi krvácí smutkem a lítostí.“
Wolfe se o kousek odsune, opře se a zadívá se na
Maggie. „Jako moje právnička byste mě neměla soudit. Teď
totiž působíte spíš jako zklamaná a odkopnutá expřítelkyně.“
„Seberte se a mluvte dál.“
Na chvíli vypadá Wolfe nejistě – jako by nevěděl,
jestli ještě protestovat, nebo udělat, co mu řekla. „Taky ostatní
kluci si začali v barech vybírat holky při těle,“ pokračuje
nakonec.
„Chodívali jsme do centra, mimo podniky, kam se
obvykle stahovali ostatní studenti.
Vyhledávali jsme zejména ženy, kterým nutně nešlo o
navázání trvalého vztahu.“
„Jinými slovy ty, které neočekávaly, že je vezmete
několikrát na večeři, než se na to vrhnete?“
Wolfe ji sjede přezíravým pohledem. „Byli jsme
studenti. Tenkrát jsme si nemohli dovolit brávat dívky na
večeře do lepších podniků. Holka byla ráda, když jsme jí
zaplatili pití. Každopádně ze začátku to byla jenom legrace,
nevinná zábava.“
„Takže jste se toho účastnil i vy? Přestože jste měl
přítelkyni?“
„Bylo mi devatenáct, Maggie. Byl jsem mladý a dobře
jsem vypadal. Omluvte mě, pokud to zní domýšlivě, ale tak to
prostě bylo. Ano, Daisy se mi líbila a měl jsem ji rád, ale nebyl
jsem připravený se usadit.“

„Takže to byla svým způsobem soutěž? Hlavní cena

pro toho, kdo dosáhne největšího počtu čárek na sloupku u
postele?“
„Nic až tak formálního. Prostě jenom parta mladých
pitomců, kteří se poflakují po okolí a užívají si.“
„Až někoho z vás napadlo ona setkání zvěčnit a
zachovat pro příští generace. Kdo s tím přišel?
Byl jste to vy?“
„Ne. Pokud si dobře vzpomínám, napadlo to Simona.
On pořídil první záznam. Všichni jsme se na něj pak společně
dívali. Pokud mám být úplně upřímný, připadalo nám to docela
rajcovní, čímž odstartovala další úroveň naší hry. Všichni jsme
si pořídili kamery, umístili je v pokojích a začali se věnovat
filmovému průmyslu.“
„Kolik takových filmů vzniklo?“
Hamish pokrčí rameny. „Ztratil jsem přehled. Několik
desítek. Možná i víc.“
„Koho z vás napadlo začít je prodávat?“
Wolfe mlčí. Když se mu Maggie podívá zpříma do očí,
uhne pohledem.
„Byl jste to vy?“
„To vám budou tvrdit všichni ostatní. A ano, asi ano,
snad jsem to byl i já, kdo jednou řekl: ‚Hele, hoši, co
kdybychom na těch nahrávkách vydělali pěkný majlant.‘ Ale
když se obchod s kazetami potom rozjížděl, už jsme se na něm
podíleli všichni rovným dílem.“
„Kolik peněz jste tím vydělali?“
„Dost. Naše studentské příjmy to výrazně znásobilo a
my přestali mít starosti s financemi.“
„Copak si toho nikdo nevšiml? Nikdo se na těch
nahrávkách nepoznal?“
„Ženy se na porno nedívají zdaleka tak často jako
muži, někdy se mu vyhýbají úplně. A my jsme ty nahrávky
neprodávali na univerzitě. Distribuovali jsme je do sítě
obchodů v jiných městech.
Většina diváků našich nahrávek neměla s Oxfordem
vůbec nic společného.“
„Na kolika z těch videí jste byl přímo vy?“
Wolfe znovu sklopí zrak. „Na třech, možná na
čtyřech.“
Pořád jí lže. Byly víc než čtyři, to je jisté.
„Byla na některém z nich i Daisy?“
„Ne. Nahrávka s Daisy byla ryze soukromá.“

„Co se stalo Ellie Holmesové?“

Wolfe sklopí zrak a chytí si hlavu do dlaní. Když
znovu vzhlédne, vidí Maggie drobné vrásky kolem koutků očí.
Takhle musí vypadat hned po ránu, napadne ji. Unavený a
trochu pomačkaný.
„Zemřela nešťastnou náhodou,“ začne vysvětlovat.
„Koroner její smrt vyhodnotil správně. V průběhu večera toho
hodně vypila. Warwick ji v tom samozřejmě mocně
podporoval. Vždycky to bylo jednodušší, když v sobě měly
několik drinků a byly povolnější. Nevěděl ale, že si vzala ještě
něco.“
„Co přesně?“
„Extázi. Navíc v hodně mizerné kvalitě. Byla říznutá
metyldietanolaminem, což později vedlo k okamžité zástavě
srdce. Ani kdyby ji Warwick přímo z klubu odvezl do
nemocnice, pravděpodobně by se ji nepodařilo zachránit.“
Maggie četla pitevní zprávu Ellie Holmesové.
Všechno, co jí tady Hamish tvrdí, je pravda.
Jenom to není celá pravda. „Pokračujte,“ pobídne ho.
Hamish se zhluboka nadechne, jako by se chystal
potopit do bazénu s hodně studenou vodou.
„Když ztratila vědomí, Warwick zpanikařil. Pokusil se
ji oživovat, což se mu nepodařilo. Potom zavolal Oliverovi.“
„Který zavolal Simonovi a šel vyzvednout nejprve
Chrise a pak i vás?“
Wolfe si chvíli prohlíží konečky prstů, potom ale
zvedne zrak a odpoví. „Obávám se, že James byl o dost
chytřejší, než jsme si tenkrát mysleli.“
„Byl jste doma sám?“
„Bydlel jsem společně s dalšími třemi kluky. Všichni
byli doma, ani jeden z nich se ale nevzbudil. Tu noc u mě byla
i Daisy. Bylo to naposledy, kdy jsem ji viděl.“
„K Daisy se ještě vrátíme. Takže vás čtyři vytáhli v
noci z postele. Co se dělo pak?“
„Jeli jsme k Warwickovi. Ta dívka byla mrtvá. Když
jsme tam přijeli, tělo už začínalo chladnout.
Nemohli jsme pro ni vůbec nic udělat.“
„Takže jste udělali aspoň něco pro sebe?“
„Říkal jsem přece, že se vám to nebude líbit.“
„Dobrý pokus. Tak dál.“
„Umyli jsme ji. Odstranili jsme z jejího těla veškeré
stopy po Warwickovi a znovu ji oblékli.
 Uložili jsme ji do postele, aby to vypadalo, že se jí
udělalo zle ve spánku z kombinace alkoholu a extáze. Tři z nás
se postarali o ni. Mezitím zbylí dva dokonale uklidili celý
pokoj. Odmontovali jsme kameru, zlikvidovali různé
Warwickovy pomůcky. Následně jsme z jeho počítače
odstranili všechno, co mělo nějakou spojitost s Tlusťošským
klubem nebo obchodem s videokazetami.
Bylo nám jasné, že by si ho policisté mohli chtít odnést
k prozkoumání. Museli jsme to udělat okamžitě na místě.“
„To všechno muselo zabrat dost času. Copak si
koroner nevšiml, že ta dívka je už nějakou dobu mrtvá, když ji
ohledával?“
Okamžité zavrtění hlavou. „Ve skutečnosti není
zdaleka tak snadné určit přesnou dobu smrti.
Nejpřesnější údaj, který je ve většině případů možné
poskytnout, pokrývá období několika hodin.
Warwick tvrdil, že usnul po jejím boku a netuší, kdy
mohla zemřít.“
„Takže to Warwick k ní potom zavolal sanitku?“
„Přesně tak. Poté co jsme všichni odešli.“
Maggie mlčí.
„Vím, co si myslíte. A netvrdím, že nemáte částečně
pravdu. Ale my jsme tu dívku nezabili.
Dokonce ani Warwick neměl tušení, že si něco vzala
a co to bylo.“
„Byl to student medicíny. Mohl rozpoznat příznaky.“
„Požití extáze nezpůsobuje jediný symptom, který
byste nemohla považovat za následek opilosti.“
Pravda, nebo lež? Maggie potřebuje čas na
přemýšlení. Nevypadá to, že by jí Hamish lhal. Ta dívka
zemřela, jako ostatně každoročně několik mladých lidí, na
předávkování nečistou drogou.
Skupinka přátel následně zosnovala plán, který je měl
zachránit a zároveň skrýt jejich nechutný byznys. Kdyby se
přišlo na to, že si bez vědomí dívek natáčejí sex s nimi, a
nahrávky navíc za účelem prodeje distribuují, okamžitě by byli
do jednoho vyloučeni z Oxfordu a jejich lékařská kariéra by
skončila dřív, než vůbec začala. Dokonce i kdyby se ke svému
prohřešku přiznali až dnes, mohlo by to jejich další působení v
medicíně vážně ohrozit. Je pochopitelné, že to Pearsonovi,
Doggettovi, Hespemu a Eastonovi dělá starosti.
Na druhou stranu to ani z jednoho ještě nedělá vraha.
„Tak dobře. A teď mi prozraďte, co se stalo s Daisy.“
Hamish mocně zívne a poskytne tak Maggie pohled na
všechny svoje plomby i kořen jazyka.
„Kéž bych mohl,“ řekne. „Když jsem se vrátil domů,
byla už pryč. Druhý den jsem šel k ní do pokoje, ale
odstěhovala se. Vzala si většinu svých věcí a zmizela. Na
univerzitě o ní nikdo nic nevěděl. Kontaktovali tenkrát i její
rodinu, která jim pouze oznámila, že se Daisy na univerzitu už
nevrátí.“
„Pokoušel jste se ji najít?“

„O Velikonocích jsem zajel za jejími rodiči. Nikdy

předtím jsem se s nimi nesetkal, ale věděl jsem, kde v Leedsu
Daisy bydlí. Jenom mi řekli, že odcestovala. Prý bude na
cestách minimálně rok a až se vrátí zpátky do Anglie, přihlásí
se na jinou univerzitu, opět na medicínu. Nechtěli mi ale
prozradit, která škola to bude.“ Hamish se při té nepříjemné
vzpomínce zamračí. „Netvářili se, že by mě tam viděli zrovna
rádi.“
„Třeba se k nim doneslo, že jste z jejich dcery udělal
pornohvězdu. Někteří rodiče překvapivě nemívají z takových
věcí velikou radost.“
„Daisy nikdy nebyla součástí našeho obchodu. Copak
jsem vám to už nevysvětlil? Nahrávku mě a Daisy nikdy nikdo
neviděl. Byla pouze pro soukromé účely.“
„Podle toho, co se říká, a tady cituji, to byla dost
nechutná sračka. Bondáž, podle odhadů.
Sadistická podívaná.“
 Hamish se zašklebí. „Pusté fantazírování.“
„Tak proč se ta nahrávka jmenovala Daisy v řetězech
? Byla? Myslím svázaná.“
„Nesvazuji ženy.“ Hamish se na ni nepříjemně zazubí.
„Pokud mě o to ovšem pěkně nepoprosí.“
„Tak proč se Daisy sbalila a ze dne na den beze stopy
zmizela?“
„Můžu se jenom dohadovat, a moje nejlepší
domněnka je, že zaslechla, o čem jsme mluvili.
Zjevně slyšela dost na to, aby si uměla spočítat, že se
stalo něco vážného. A potom našla nahrávku, na které jsme oba
byli.“
„To jste ji tam nechal někde povalovat?“
„Myslíte si, že jsem blázen? Vím ale, že ji musela
najít, protože nahrávka zmizela společně s ní.
Nebyla, kde měla být. Když jsem potom prověřoval
historii ve vyhledávači, zjistil jsem, že o půlnoci někdo – a
mohla to být jedině Daisy – našel celou složku s naším
byznysem a prohlížel si několik dalších stránek. Podle mě jí
došlo, co jsme prováděli, potom uviděla kazetu, na níž byla
nahrávka s ní, a dala si dvě a dvě dohromady, jenže jí z toho
vyšlo daleko vyšší číslo než skutečná čtyřka.“
„Daisy si myslela, že jste ji zneužil. Že jste se s ní vídal
jenom proto, abyste si mohl natočit nějaké lascivní video.
Myslela si, že spousta nechutných starých chlapů po celém
světě teď sleduje, jak si to vy dva spolu rozdáváte.“
„No ano, je možné, že si právě to myslela. Ale nebyla
to pravda.“ Hamish se odsune na židli a spojí ruce, čímž dává
jasně najevo, že tohoto tématu má tak akorát dost. „Takže, kam
nás to celé posunulo?“
„Musím už jít.“ Maggie se podívá na hodinky.
„Zmínila jsem se vám o tom, že mám zítra v plánu znovu
navštívit vaši matku a tu její skupinu?“ Maggie si začne
prohrabávat kabelku. Hledá klíče a mobil. „A posunulo nás to
tak, že máme čtyři hypotetické podezřelé – pět, pokud se
rozhodneme počítat i Jamese Laurence.“
Hamish se uculí. „Šest, pokud k nim přičteme i Petea
Westona. Pozdravujte ode mě mámu.“
„Co je ale podstatnější, máme tady čerstvou
dvojnásobnou vraždu, kterou všichni včetně médií dávají do
možné souvislosti s vaším případem.“
„Vraždu, ke které zázračně došlo přímo pod okny
ložnice Petea Westona.“
„Postoupila jsem také při hledání inkriminovaného
počítače. Vytipovala jsem několik možných míst, kde by mohl
být.“
„Pokud mám s Westonem pravdu, dávno ho
přemístil.“
„Jenže nemáte. Pletete se. A teď musím běžet, pokud
chci stihnout trajekt.“
Hamish zavrtí hlavou. Vypadá zároveň posmutněle i
potěšeně. „To je všechno skvělé, Maggie, ale když jsem říkal,
kam nás to celé posunulo, neptal jsem se na novinky v případu.
Mluvil jsem o vás. Už mi konečně věříte?“

84

Když Maggie o několik hodin později otevírá dveře

svého domu, uslyší, že uvnitř zvoní telefon.
Proběhne pokojem, aby ho stačila zvednout.
„Takže jste chytila trajekt?“
Hamish, ale zní teď nějak jinak, jako by mluvil přes
nějaký filtr.
„Ano, ale bylo to těsné, díky za optání.“ Maggie sotva
popadá dech, ani nestačila zavřít dveře.
„Musela jsem pěkně přidat do kroku.“
„Od chvíle, kdy jste odsud odešla, jsem na vás musel
bez ustání myslet.“
Maggie se právě vydala zpátky ke dveřím, ale
uprostřed kuchyně se zastaví. „Skutečně?“
„Ti dva muži, jejichž rozsudek se vám podařilo zvrátit.
Věřila jste v jejich nevinu? Nebo vám to bylo úplně jedno? Je
v tom pro vás vůbec nějaký rozdíl, jestli je člověk nevinný,
nebo ty zločiny spáchal?“ Teď už na ni Hamish v podstatě křičí.
„Nebo vám jde jen o to dokázat celému světu, jak jste chytrá?
Protože pokud tomu tak je, pak si přestávám být jistý.“
Domem táhne závan studeného vzduchu, takže
Maggie znovu vykročí a vejde zpátky do chodby.
„Hamishi, vy jste –“
„Nejsem opilý, přestože poslední dobou není nijak
složité si tady něco sehnat. Jsem jenom zvědavý.“
I když vezmeme v úvahu hluk v pozadí, mluví Hamish
pořád přehnaně nahlas, takže si Maggie není jistá, jestli historce
o jeho střízlivosti věří. „Potom byste se měl pořádně zamyslet
nad tím, na co se mě ve skutečnosti ptáte.“ Maggie zabouchne
dveře, otočí klíčem v zámku a opře se o ně.
„Opravdu vám mám znovu opakovat všechny důvody,
proč má každý, ať už je vinen, nebo ne, právo na řádnou
obhajobu?“
Maggie mu dá chvíli a čeká, jestli Hamish zareaguje.
Na druhé straně je ticho, přesto slyší, jak Wolfe dýchá.
„Litujete se, Hamishi. Rozhodně vám nic nevyčítám, ale
obávám se, že na podobné výstupy nemám čas.“
Během dne se v kuchyni udělalo chladno. Maggie
bude muset zapnout topení.
„A na co máte čas, Maggie? Co vlastně děláte sama v
tom svém obrovském domě? Když si zrovna nepohráváte se
životy ostatních a nepasujete se do role Boha, protože o jejich
osudu rozhodujete dost podobně. Člověk si říká, proč to vlastně
děláte? Z jakého důvodu si chytrá mladá žena řekne: ‚Vydám
se mezi vrahy, lháře a zloděje a budu jim pomáhat‘?“
Jak může vědět, že žije ve velkém domě? „Hamishi –
“
„Proč? Proč si nebudujete normální kariéru? Proč
nestojíte o přátele, partnera, děti? Byla jste vůbec někdy
zamilovaná, Maggie Roseová?“
Jeho matka. No jistě. Sandra její dům viděla a jistě o
něm vyprávěla i synovi. „Je mi líto, Hamishi,“ řekne Maggie.
„Do debaty o podobných nesmyslech se nehodlám nechat
zatáhnout.
Chápu, že jste rozrušený a naštvaný, ale je pozdě a
ráno všechno vypadá růžověji než večer.
Dobrou noc.“
Maggie položí sluchátko dřív, než může Hamish nějak
zareagovat. Třese se po celém těle.

E-mail
Posláno přes službu e-mailaprisoner
Od: Maggie Roseová
Komu: Hamish Wolfe
Datum: 5. 1. 2016
Předmět: Proč?
V tom Vašem sebestředném slovním útoku nacházím
jedinou otázku hodnou odpovědi. Dělám svoji práci, protože se
vyplatí (a to jak finančně, tak i v jiných aspektech) a protože je
potřebná. Nezáleží mi na tom, jestli jsou lidé, jejichž rozsudek
zvrátím, vinní, nebo ne. Jde mi primárně o to, že jejich
usvědčení a odsouzení stojí na chabých, nevěrohodných
základech. Nikdo by neměl být odsouzený na základě chybného
soudního procesu.
Nejlepší, nejsilnější a nejspolehlivější soudní systém
na světě je ten, který umožňuje, aby byl podrobován neustálému
přezkoumávání a dostál výzvám. Já přezkoumávám. A vyzývám
systém.
Jako v případě mnoha jiných jsem se i já ke své kariéře
dostala vlastně náhodou. Zaujal mě případ Stevea Lamptona,
dokonce natolik, že jsem se setkala s jeho ženou. Viděla jsem
všechny slabiny v jeho případu a rozhodla se udělat něco s jeho
rozsudkem, pokud budu moct. On sám se mi nikdy moc
nezamlouval. Ani v jeho nevinu jsem asi nevěřila. Pokud jde ale
o dostupná fakta, neměl být nikdy uznán vinným.
Ještě jedna věc, než půjdu spát. Je pozdě a jsem dost
unavená. Doneslo se k Vám někdy úsloví darovanému koni na
zuby nehleď?
Maggie

85

Státní věznice Isle of Wight – Parkhurst

Clissold Road
Newport
Středa 6. ledna 2016
Drahá Maggie,
když jsem lezl po skalách nebo zkoumal jeskyně,
vždycky jsem to podnikal v týmu. Často to byl malý tým, jenom
já a můj parťák, ale pokaždé jsem se mohl stoprocentně
spolehnout na naši vzájemnou důvěru. Než jsem se pustil do
výstupu na třicetimetrovou šikmou skalnatou stěnu,
stoprocentně jsem svému druhovi věřil, svěřoval jsem mu totiž
do rukou svůj život. Totéž dělám i s Vámi: vkládám Vám do
rukou vlastní život, ale Vy mi přesto nedůvěřujete. V tom je to
pro mě nesmírně těžké. Vlastně téměř nepředstavitelné. Toť
vše.
Děkuji za Váš e-mail. Dával smysl, přesto jste ale
jednu zásadní otázku ponechala nezodpovězenou.
Byla jste už někdy zamilovaná?
Hamish

86

E-mail
Od: Avonský a somersetský policejní okrsek, detektiv
seržant Peter Weston
Komu: Maggie Roseová
Datum: 6. 1. 2016
Předmět: Výsledek!
Daisy Baronová nastoupila na univerzitu v Newcastlu v roce
1997 a úspěšně ji ukončila v roce 2001. Čtyři roky studia
namísto obvyklých pěti, ale na univerzitě jí uznali absolvování
prvního ročníku na předchozí škole.
Tak mi to aspoň vysvětlila nesmírně milá a ochotná
paní Georgeová, která spravuje tamější agendu.
Takže pokud je Daisy Baronová mrtvá, Hamish Wolfe
ji nezabil. Rozhodně ne tehdy v Oxfordu.
Nemáte zač!
P.

„Poslouchej! Slyšíš to?“

Maggie zavře e-mailovou schránku a vstane od stolu.
Celý dům je ponořený do ticha. Ani z ulice sem nedoléhají
žádné zvuky. „Co?“ zeptá se se špatně skrývanou netrpělivostí.
„Vytí honicích psů.“
„Aha, vážně k popukání.“ Maggie přejde do
vedlejšího pokoje, přestože teď už ví, že ať se pohne kamkoli,
nepůjde tam sama.
„Detektiva Petea Westona by člověk neměl jen tak
podceňovat.“
„Tahle stopa brzy vychladne. Daisy totiž nikdy
neopustila Newcastle.“
„Ale on se hned tak nevzdá.“
„Dostal se tak daleko, jak mohl. Musí se pohybovat v
mantinelech zákona.“
Maggie zaslechne kradmé uchechtnutí.
„Na rozdíl od nás.“
 87

„Proč?“ Pete to slovo do telefonu spíš zasténá, než

vyřkne. „Proč byste se probůh měla s těma pošukama scházet
ještě jednou?“
Maggie sjede z hlavní silnice. Velká brána z drátěného
pletiva v karavanovém parku je sice zavřená, ale Bear v
prošívaném kabátu, ve kterém vypadá ještě o něco větší, už tam
stojí a čeká na Maggie, aby ji mohl pustit dovnitř.
Maggie řekne jen: „Které části věty ‚my dva se
nemůžeme dál stýkat‘ jste přesně nerozuměl?
Aha, to je zvláštní.“
Tam, kde by se před ní měla nacházet jenom černá
temnota noční zimní oblohy, spatří Maggie barvy a pohyb.
Neonová světla se přeskupují do divokých, nespoutaných tvarů
a zanechávají za sebou zářivě duhové stopy.
„Taky se s váma nestýkám, mluvíme spolu po
telefonu. Co je zvláštní? A neodpověděla jste na moji první
votázku.“
Maggie vjede do parku a nadzvedne závoru. Ve
zpětném zrcátku vidí, jak za ní Bear bránu znovu zavírá. Potom
se pomalým krokem vydá k jejímu autu a Maggie napadne,
jestli by mu neměla nabídnout svezení ke klubu. Bylo by dost
nezdvořilé nechat ho jít těsně za ní, ale ona si nepřeje mít toho
obrovského, odporného člověka ve svém autě. Nechce s ním
dýchat stejný vzduch.
Navíc dobře ví, že za sebou nechá na sedadle nepatrné,
okem neviditelné stopy, které se jí už nikdy nepodaří dokonale
odstranit. Bear ale právě došel až na úroveň jejích dveří, takže
jí nezbývá nic jiného než stáhnout okýnko.
„Dneska je už zábava v plném proudu.“ Bear na ni
chlípně pomrkává. Vypadá jako upocený strejda, který se
domnívá, že levné sladkosti vyrovnají jeho nevzhlednou vizáž
a nalákají k němu děti i tak.
„Chcete svézt?“ Slušnost a společenské konvence jsou
bezpochyby nejtěžšími řetězy, jež nás poutají.
„Počkám na Mikea. Uvidíme se tam.“
Pete to ještě nepoložil. „Co se děje, Maggie? Předně,
proč tam vůbec jste? A co je sakra zvláštní?“
„V lunaparku je dnes živo.“ Maggie se vydá dál cestou
vinoucí se podél pobřeží. Zvolila trasu, která ji provede podél
malovaných plotů, chatrných chatek i bytelných karavanů,
přestože nic z toho nevidí. Atrakce, které jí víří před očima a
posílají do všech stran barevné odlesky, na okolí vrhají stín.
Lunapark, prázdný a tichý při její minulé návštěvě, dnes
pulzuje životem a září do dáli. Ruské kolo se otáčí, v pohybu je
i kolotoč. Vidí koníky nabodnuté na tyčích jako kebab, kteří
stoupají vzhůru a zase klesají dolů v pravidelném, točivém
rytmu. Kolotoč, autíčka na autodromu a stánky okolo vrhají
paprsky světla do všech stran. Nárazy vln na pobřeží přehlušuje
několik různých rockových skladeb, hrajících najednou. Pokud
jsou ale na kolotočích lidé, Maggie je nevidí. Připadá jí, že se
to všechno děje bez přítomnosti a asistence člověka.
„V tomdle počasí? A v noci? A teď vážně, Maggie,
proč tam jste?“
„Ze tří důvodů.“ Blikající světla ji začínají oslňovat a
Maggii se před očima dělají drobné barevné mžitky. „Tak za
prvé, nepodařilo se vám zjistit, kdo se mi to před Vánoci
vloupal do domu. Totálně jste selhali. Takže se k nim vracím,
abych se jich na pár věcí zeptala sama.“
„Koukněte, jsem vod vás dobrou hodinu jízdy.
Nemohla byste třebas zůstat sedět v autě a vyluštit si křížovku,
než se k vám dostanu?“
„Pokud tady budete i vy, nebudou se mnou mluvit
vůbec. Navíc jsem na kolotoči neseděla celé roky.“
„Kristova noho. A ty další dva důvody?“
„Promiňte, co jste říkal?“ Maggie vyruší pohled na
Sandru Wolfovou, která se zimou choulí ve dveřích budovy, v
níž se schůzka koná.
„Řekla jste přece, že jste tam ze tří důvodů.“
 „Ach ano, pravda. Je tu jistá šance, že Odi někomu ze
skupiny svěřila, co přesně viděla té noci v Gorge. Také se
domnívám, že ať ji a Broona zabil kdokoli, bude dnes večer
tady. Stejně dobře by to mohl být tentýž člověk, který to celé
ušil na Hamishe.“
„Bože, dej mi sílu. Maggie –“
„Zkuste se nad tím zamyslet. Sérioví vrazi bývají z
podstaty své povahy notoricky narcisistní.
Když probíhá hon na vraha, jsou neustále v centru
dění, ale jakmile jednou někoho chytí a odsoudí, všechno
vzrušení je rázem v trapu. Kdokoli to na Hamishe hodil,
nemůže znovu zabíjet, protože by se prozradil a jeho hra by
byla u konce. Takže jediná šance, jak zůstat ve hře, je přidat se
ke skupině lidí, kteří se domnělého, odsouzeného vraha
pokoušejí očistit.“
„Nemůžu ani uvěřit tomu, co říkáte.“
„Přidejte k tomu bonus v podobě toho, že mají přehled
o všem, co se v případu děje nového.
Vědí o každém šustnutí a vytuší, jakmile by jim
hrozilo nebezpečí. Odi věděla daleko víc, než s čím se nám
svěřila. Chci zjistit, ke komu měla blízko a s kým kromě
Broona mluvila.“
„Ne, ne, ne.“ Razance Peteova hlasu výrazně stoupá.
„Jestli je tady jakákoli šance, že máte pravdu, tak vám říkám,
že jsem za celý léta svý praxe viděl málo tak bezcitnejch
případů jako vraždu Odi a Broona. Tohle není člověk, se
kterým byste si chtěla zahrávat. Čtyřicet pět minut – a riskuju,
že se cestou zabiju, zmrzačím nebo mě budou popotahovat za
rychlou jízdu.“
„Nic takového si samozřejmě nepřeji. Co kdybychom
se setkali v Crownu, až tady skončím? Pro jednou se nic
nestane, když porušíme nařízení a promluvíme si tváří v tvář.
Tam vám řeknu, co jsem se dozvěděla.“
„V tý době už bude nejspíš někdo zasypávat tvůj
mělkej hrob, ty krávo blbá.“
 Následuje ticho. Ticho člověka, který ví, že zašel příliš
daleko a výrazně tím překročil hranice křehkého přátelství.
„Jsem dojatá.“ Maggie má daleko k jakékoli
uraženosti. Vlastně jí jeho upřímná starostlivost připadá
podivně jímavá. „Přijeďte, pokud to opravdu považujete za
nutné, ale v žádném případě nespěchejte. Potřebuji čas, abych
si s nimi mohla nerušeně popovídat.“
„Bear to čas od času dělává.“ Sandra je o krok napřed,
když obě ženy procházejí zábavním parkem. „Samozřejmě by
neměl, ale majitelé jsou přes zimu v cizině.“
Obě ženy vstoupí pod osvětlený, barevný oblouk a
okamžitě se ocitnou v oblasti mírně vynuceného,
mechanického veselí, a jako by je do nosu uhodila zřetelná
vůně loňské cukrové vaty a přepáleného oleje. Jak si Maggie
odsud zblízka všimne, místa nejsou prázdná. Na atrakcích jsou
lidé. Rowland jako jediný jezdí na autodromu. Uhýbá před
ostatními zaparkovanými autíčky a ve tváři má urputný výraz
nepředstíraného soustředění.
„Před několika lety přišel o řidičák.“ Sandra zamíří
blíž k Maggie a její vysoká, mohutná postava ji částečně chrání
před ledovým vichrem.
„Sandro, je ve vaší skupině někdo, ke komu měla Odi
obzvlášť blízko? Myslím kromě Broona.
Kdokoli, s kým byste ji viděla se bavit?“
Sandra se na chvíli zamyslí. „To asi ne, jedině Broon.
Počkat, vlastně ještě Sirocco.“
Jako na zavolanou se Sirocco Silverwoodová vynoří
ze tmy. Volné, černé šaty jí dodávají vzezření vrány se
zraněným křídlem. „Čekala jsem na vás,“ promluví na Maggie.
„Pojďte na ruské kolo.“
Maggie zavrtí hlavou. „To není dobrý nápad. Nemám
moc ráda výšky.“
Sirocco ji mezitím chytila za paži. „Je to dokonale
bezpečné. Chtěla bych s vámi mluvit o Odi. A nechci, aby nás
při tom kdokoli jiný poslouchal.“
 „O čem? O co se jedná?“ Sandra očividně nechce
zůstat mimo hru.
„Jenom ona.“ Sirocco nepovoluje sevření a jemným
tlakem s sebou Maggie táhne k nehybně stojícímu ruskému
kolu.
„Kdo kolotoče ovládá?“ Když přijdou blíž, Maggie si
všimne, že na kole chybí několik světel.
Vypadá poničeně a působí dojmem, jako by se mu tak
tak podařilo vyváznout z nějakého těžkého souboje.

„Bear. V létě se tím živí. Nemůže se nic stát, no tak,

pojďte.“
Kolo vypadá hodně staré, snad několik desítek let.
Sedačky působí nestabilně. Jsou to vlastně jenom dvoumístné
sedáky s připevněnými tyčemi pro nohy a zábranou, kterou si
před sebou zaklapne každý návštěvník, aby nevypadl. Bear
stojí připravený vedle červené sedačky. Je nad ní kovová
stříška, která by je mohla ochránit před případným deštěm.
Větru budou ale ve vzduchu vydány napospas.
„Dámy.“
Maggie už už otevírá ústa, aby se zeptala na údržbu,
ale uvědomí si, že Bear je typ muže, kterého přiživuje právě
ženský strach. Nechce, aby si všiml, jak je nervózní. „Myslím,
že jednou dokola bude bohatě stačit,“ řekne, protože to vyzní,
jako by pánem situace stále zůstávala ona. „Tam nahoře bude
pěkná zima.“
Maggie usedne jako první. Sirocco nastoupí hned po
ní a sedačka se rozhoupe. Na celém kole pojedou jenom ony
dvě, protože Bear už zaklapl bezpečnostní záklopku, ujistil se,
že bezpečně zapadla, a hned nato se přesunul k ovládacímu
panelu. Kolo se začne pozvolna otáčet a jejich sedačka vyrazí
rovně kupředu, než se začne o poznání zvedat. Vítr kolem nich
téměř okamžitě prudce zesílí.
„Odi něco věděla, že je to tak? Co přesně to bylo?“
Jejich sedačka ještě není ani metr nad zemí, když se Sirocco
natočí, aby se mohla dívat Maggie do obličeje. Nemá klobouk,
takže jí dlouhé černé vlasy poletují volně kolem obličeje a
nahoru přes hlavu. Je cítit olejem pačuli.
„Co kdybych otázky kladla já?“ Po celou dobu
rozhovoru na sebe budou muset hlasitě křičet, aby přehlušily
vítr. Už teď to Maggie připadá jako pěkně pošahaný nápad.
„Před pár týdny do mého domu vstoupil nezvaný host. Nemáte
tušení, kdo to mohl být?“
Sirocco se zamračí. Má uměle dobarvované, tmavé
obočí, tvarované tak, aby nad jejíma černýma očima formovalo
dva temné, pravidelné oblouky. Vůbec k sobě nesedí s barvou
očí.
„Ten někdo mi tam nechal papírovou růži,“ pokračuje
Maggie, „kterou, jak se důvodně domnívám, ukradl Sandře.
Dobře vím, že ji vyrobil Hamish. A taky mi tam ten nezvaný
host nechal nápis na spodní desce kuchyňského stolu.“
Sirocčinou tváří přelétne sotva znatelný úsměv.
„Vyděsilo vás k smrti, že byl někdo ve vašem domě, zatímco
jste spala?“
„Ani ne, víte, já jsem zvyklá jednat s různými typy
pošuků. Nerozumím ale účelu té návštěvy.“
Teď už je sedačka vysoko nad zemí. Když se Maggie
zadívá přímo před sebe, nevidí kolotoč, jenom černé nebe a o
něco tmavší skvrny v místech, kde se patrně nacházejí hutná
mračna.
Začíná pochybovat, že by žena na sedačce vedle ní
mohla mít jakékoli relevantní informace.
Navíc ji neustálý křik začíná vyčerpávat a pálí ji z
něho v krku. „Sirocco, dobře vím, že celá vaše skupinka je
poměrně neortodoxní. Nemám s tím nejmenší problém, pokud
nebudete nikomu ubližovat. Když ale někdo neoprávněně
vstoupí na můj pozemek a vkrade se do mého domu, ubližuje
to mně, a já bych moc ráda věděla, proč k něčemu takovému
došlo.“
„Pokud to byli Odi s Broonem, už se nic takového
zopakovat nemůže, ne? Vždyť jsou oba mrtví.“
Tohle nikam nevede. Pokud byla nezvaným hostem v
jejím domě právě Sirocco, zjevně nemá v úmyslu se k tomu
přiznat. „Nemyslím si, že to byli oni dva. Je ale dost dobře
možné, že něco důležitého věděli, nebo si to o nich alespoň
někdo myslel. Ať tak nebo tak, s největší pravděpodobností je
to stálo život.“
„Přesně. Tak co to bylo?“
Vítr mohutní a zesiluje. „Nemám tušení.“ Maggie si
začíná říkat, která z nich dvou tady ve skutečnosti klade otázky.
„Neřekla mi to.“
„Ale viděla jste se s ní těsně předtím, než ji zabili.
Pravděpodobně jste byla poslední, kdo ji viděl živou.“
Maggie uslyší zvonění výstražného zvonku. Ne
skutečného. To ji upozorňuje alarm v její hlavě.
„Jak tohle víte?“ zeptá se.
„Prozradila vám něco, nebo ne?“
„Neřekla mi vůbec nic. Pokoušela jsem se ji
přesvědčit, aby šla na hypnózu, ale striktně to odmítla. Myslím
si, že se něčeho hodně bála. Sirocco, měla jsem za to, že mi
chcete něco říct.
Zatím jenom ztrácíme čas a já tady nahoře zbytečně
mrznu.“
Maggie se natočí, aby viděla, že výš než oni už je
jenom jedna sedačka. Potom se podívá k zemi a zaskočí ji náhlá
nevolnost žaludku. Nikdy nemívala závrať, i když Sirocco
předtím tvrdila opak. Ale když je teď tady nahoře, obklopená
jen okolní tmou a vystavená burácení větru, z nějakého důvodu
ji to zneklidňuje.
„Mluvila jsem s ní,“ zakřičí Sirocco. „Snažila jsem se
ji přesvědčit. Bylo mi jasné, že ví něco, co nikomu z nás
neprozradila. Nakonec by se mi s tím svěřila, vím, že ano.“
„Sirocco, nejste policistka, Hamishova právnička ani
člen jeho rodiny. Je nepatřičné, abyste se do případu tímto
způsobem vměšovala.“
 „Chcete tím naznačit, že jsem Odi a Broona zabila já?“
„Ne, jistěže ne, nic takového.“ Jak ale mohla vědět, že
Maggie s Odi tu noc mluvila? Byla snad ve Wellsu i Sirocco?
„Co když jste to způsobila vy? Co když vás s nimi
někdo viděl, nabyl dojmu, že vám Odi něco důležitého
prozradila, a rozhodl se, že je nutné se jich okamžitě zbavit?“

„Pokud by to tak bylo, musel by se vrah, ať už to byl

kdokoli, zbavit zároveň i mě. A jak vidíte, já jsem pořád
naživu.“
Pohled Sirocčiných černých očí ještě potemní a
Maggie má pocit, jako by slyšela myšlenky, které jí teď víří
hlavou. Pořád naživu, ale na vrcholku ruského kola uprostřed
temné noci, kdy poryvy větru mocně cloumají nestabilní
sedačkou. Maggie si najednou intenzivně uvědomí přítomnost
všech spojovacích kloubů, nýtů, šroubů, matic, západek a
vrutů, které drží kovové sedací zařízení pohromadě. Slaný
vzduch, neustálé kapky mořské vody, to všechno má silně
korozivní účinky na jakýkoli kov. Jak stabilní asi jejich sedačka
je a jak pevná může být konstrukce, která ji udržuje ve vzduchu
na místě? Jak mohla být tak pitomá a souhlasit s projížďkou
uprostřed noci?
„Možná jste je zabila vy,“ zasyčí teď Sirocco
nepříjemným hlasem. „Možná jste vrahem vy a došlo vám, že
toho ti dva vědí až příliš. Byla jste poslední, kdo je viděl naživu.
Věděla jste, kde budou. Dala jste jim jídlo. Možná v něm byly
nějaké drogy. Třeba jste nešla domů. Mohla jste si počkat, až
usnou, a pak jste jim prořízla hrdlo.“
Žena vedle ní není zcela příčetná. Ještě více alarmující
je ale fakt, že kolo jako by se právě přestalo otáčet. Maggie si
najde pevný bod na horizontu – světlo rozhlasového vysílače –
a okamžitě si ověří, že se nemýlila. Ruské kolo se s nimi
zastavilo.
„Když byla nalezena jejich těla, byla jsem doma, což
je přes šedesát kilometrů od místa činu.
 Mluvila jsem s detektivem seržantem Petem
Westonem přes pevnou linku, takže telefonát bude možné
snadno vystopovat. A zatímco jsem se seržantem Westonem
telefonovala, zaklepala na dveře mého domu policistka, kterou
za mnou poslal.“
„Měla jste dost času, abyste se dostala zpátky. Zabili
je hodiny předtím, než jejich těla našli.“
Jak to může vědět?
„Během pitvy v laboratoři prozkoumali i obsah jejich
žaludku,“ pokračuje Maggie. „Nenašly se žádné stopy
omamných látek. Patolog neobjevil nic neobvyklého, pouze
zvýšené množství alkoholu – a ten si koupili sami. Policie našla
v Odině tašce účtenku z Tesca.“
To poslední je lež. Z toho, co Maggie slyšela, jasně
vyplývalo, že policie nemá tušení, odkud měli Odi s Broonem
lahev rumu. Jenomže ruské kolo se ani nehne, ony visí úplně
nahoře a žena na vedlejším sedadle začíná být nepříjemně
rozrušená.
„Sirocco, pokud vám opravdu jde o to, aby Hamishe
propustili z vězení, pak nesmíme my dvě jít proti sobě.
Vzájemná spolupráce vám přinese daleko víc než nesmyslné
prskání nejrůznějších obvinění. Proč se kolo přestalo točit?“
Maggie se nakloní přes okraj sedačky a pokouší se zahlédnout
něco, co by vysvětlilo náhlé přerušení jízdy. Ovládací panel,
který se teď nachází zhruba dvacet metrů pod nimi, je opuštěný.
Sedačka, která jistě není konstruovaná pro podobně
silné nárazy větru, se kymácí a protáčí kolem své osy. Zjevně
existuje dobrý důvod, proč lunaparky a kolotočáři přes zimu
zavírají provoz.

Vítr i led si můžou s bezpečnostními pojistkami

nepěkně pohrát. Když se otočí zpátky na Sirocco, spatří na její
tváři jeden z jejích typických, nesnesitelných úsměvů.
„Bear ho zastavil,“ řekne na vysvětlenou. „A nespustí
ho, dokud mu nedám signál.“
 „Ať už je ten signál jakýkoli, vyšlete ho hned,“ nařídí
jí Maggie. „A nebudu to říkat dvakrát.“
Maggie vyčkává. Tři vteřiny, pět vteřin. To by stačilo.
Přinutí se trochu pohnout, přestože jakýkoli pohyb v této výšce
je čirý nerozum, sundá si rukavici a vytáhne mobil.
Sirocco se k ní okamžitě natáhne. Maggie instinktivně
uhne, což sedačku rozhoupe ještě víc.
Maggie prožije chvíli paralyzujícího strachu, když
zjistí, že hledí dolů do prázdna a v dálce vidí pouze zem pod
sebou. Pak se sedačka zase srovná, ale to už jí Sirocco vytrhla
telefon z ruky.
„Vraťte mi ho.“
Sirocco natáhne ruku s mobilem před sebe, takže
Maggiin přístroj se teď pohybuje ve vzduchu nad hlubokou
propastí ničeho. Když pomalu rozevírá prsty a telefon pouští,
pozvedne Sirocco napůl zaujatě, napůl pobaveně obočí.
Maggie se pevně chytne kovové zábrany a troufne si
trochu se předklonit dopředu. Nikde poblíž nevidí nikoho, kdo
by ji mohl slyšet. Kdyby navíc začala hulákat na celé kolo,
mohlo by to vypadat, že nahoře panikaří.
„Každá vteřina navíc, kterou tady strávíme, vám
přitíží, jakmile se dostaneme zase dolů,“ oznámí Sirocco.
„Okamžitě řekněte Bearovi, aby kolo znovu spustil.“
„Co od Hamishe skutečně chcete?“
„Můžeme si promluvit, až budeme zpátky na pevné
zemi.“
„Víte, on mě miluje. Až ho propustí, budeme už pořád
spolu.“
„To vám přeji. A právě proto byste se měla snažit s
jeho právničkou spolupracovat, ne tady nahoře ohrožovat její
život.“
„Ta hlupačka, jeho matka, nic nechápe. Neustále ho
navštěvuju. A on mi pořád píše.“
„Tak to byste měla vědět, že má jen jedinou šanci, jak
se dostat z vězení živý. A ta šance spočívá v tom, že se mi
podaří najít nové stopy a důkazy. Což nemůžu dělat, když mě
držíte ve výšce na sedačce ruského kola. Chováte se
nezodpovědně a hloupě a já začínám být upřímně naštvaná.“
„Tvrdíte, že jste jeho právnička.“
„Ale já jsem jeho právnička. Tak už nás konečně
dostaňte na zem.“

„Říkáte to, ale zatím jste neudělala vůbec nic. Není o

nic blíž propuštění z vězení, než k němu měl předtím. Tehdy,
než jste se do jeho případu vložila vy. Nedokážete ho dostat
ven, viďte?
Vodíte ho za nos, necháváte ho, aby si vás oblíbil a
mohla jste ho mít jenom pro sebe.“
„No tak, buďte rozumná. Začala jsem na jeho případu
pracovat teprve před několika týdny.
Policie na to měla celé měsíce a roky.“
„Řekněte mi, co jste dělala, na čem jste pracovala.
Musíte mi prozradit, na co jste za tu dobu přišla.“
„To nepřipadá v úvahu. Jsou to důvěrné informace
určené jedině klientovi. Pokud k sobě vy dva máte tak blízko,
jak tvrdíte, zeptejte se ho na to.“
„To taky udělám. Zeptám se ho hned, až ho příště
uvidím.“
„Výborně. Jsem ráda, že jsme to vyřešily. Mohly
bychom teď konečně sjet dolů?“
Sirocco se jednou rukou pevně chytí bezpečnostní
zábrany. V prvním zlomku vteřiny Maggie napadne, že se ji
chystá odklopit a vystavit je nebezpečí volného pádu. Místo
toho ale Sirocco druhou rukou uchopí opěradlo a začne
sedačkou mocně houpat.
Sedačky se mohou pohupovat ze strany na stranu, k
tomu jsou ostatně konstruované, a právě kývání je součástí celé
atrakce. Předpokládá se ale, že k němu dojde za teplého letního
dne, kdy návštěvníky ovívá maximálně svěží přímořský vánek.
Kymácení uprostřed noci za mocných poryvů větru na zařízení,
které má nejlepší léta dávno za sebou, to je něco úplně jiného.
„Tak co vám Odi řekla?“
To jsme zase zpátky u Odi? Je těžké mluvit za daných
podmínek a Maggie sotva popadá dech.
„Neřekla mi vůbec nic. Chtěla jsem po ní, aby
vyzkoušela hypnózu. Odmítla to a byla vyděšená.“
Ale zdaleka ne tak vyděšená, jako je Maggie právě
teď.
„Myslím, že máte pravdu,“ vypraví ze sebe těžce
Maggie. „Jsem toho názoru, že Odi něco důležitého věděla.
Bohužel mi ale neprozradila co.“
„Tak komu? Komu to mohla říct?“
„Pravděpodobně Broonovi, ale i on je po smrti.“
„Komu jinému?“
„Nikdo jiný tam nebyl.“
Kolo se dalo znovu do pohybu. Je si jistá? Ale ano,
pohybuje se. Díkybohu. Teď už jejich sedačka netrčí na samém
vrcholku ruského kola, ale druhou stranou pomalu sestupuje
níž a níž.

Na prostranství pod nimi se shromáždilo několik lidí

včetně urostlého muže v reflexní bundě.
Když sedačka sestoupí ještě o kousek níž, spatří
Maggie reflexní pruhy na jeho čepici a rozezná uniformu.
Nahoru k nim vzhlíží policejní důstojník.
Sirocco na vedlejší sedačce frustrovaně zavyje.
„Co jsem vám sakra říkal? Jsou to pošuci, jeden vedle
druhýho.“ Pete čekal, až Maggie podá svědectví. Vezme ji
jemně za paži a Maggie napadne, že dneska večer mají o tom,
co bude dělat a kam půjde, tendenci rozhodovat druzí. Sirocco
ji téměř proti její vůli přinutila nasednout na ruské kolo,
policejní konstábl, kterého za ní do lunaparku poslal Pete, ji
posadil do auta, a nakonec ji detektiv přiměl vypovídat o
událostech, jež se za poslední hodinu udály. A teď ji Pete
vyvádí zadním vchodem ven z policejní stanice. Pokud to tak
půjde dál, mohla by v dohledné době ztratit schopnost
samostatně se rozhodovat.
„Co s ní bude dál?“
„Se Sirocco Silverwoodovou neboli Sarah
Smithovou?“ Pete jí podrží dveře a Maggie vyjde ven.
Jeho auto stojí zaparkované poblíž. „Pravděpodobně ji
vobviníme z vomezování vosobní svobody. To by znamenalo
soudní přelíčení hned zítra, nejspíš v Mineheadu. Je ale dost
pravděpodobný, že ji vokamžitě propustěj na kauci, takže
směle pouvažujte vo soudním zákazu přiblížení. Naskočte si.“
„Potřebuji najít svoje auto. Patrně zůstalo
zaparkované u lunaparku.“
„Stojí před vaším domem. Zařídil jsem, aby vám ho
tam dovezli. To chcete stát celou noc tady venku v tý kose?“
Maggie nasedne do auta. Když se k ní připojí i Pete,
sedadlo na straně řidiče pod jeho tíhou zasténá. Weston
nastartuje motor.
„Co když s ní budu potřebovat mluvit?“
„To teda rozhodně nebudete.“ Pete se soustřeďuje na
silnici před sebou. Jede hodně rychle, způsobem, kterým řídí
všichni policajti. „Mohli jsme jí konečně vodebrat votisky
prstů. Ukázalo se, že se shodujou s těma
neidentifikovatelnejma votiskama na papírový růži, co se našla
u vás doma. Zdá se, že to vona se vám tenkrát vloupala do domu
a nechala vám ten roztomilej vzkaz pod stolem.“
To nejsou dobré zprávy. „Její otisky prstů na růži ji
jednoznačně spojují s Hamishem Wolfem.
Oba se jí dotkli.“
„Mohla ji ukrást Sandře Wolfový, ale je to spíš
nepravděpodobný. Zítra ráno se spojím s věznicí v Parkhurstu
a zjistím, jestli maj záznamy vo tom, že by Sirocco Wolfa v
nedávný době navštívila.“

„Vy se domníváte, že to ona zabila Odi a Broona, že?“

„Není to nemožný. Jak by věděla, že jste s nima tu
poslední noc mluvila, kdyby vona sama nebyla v tý době ve
Wellsu?“
„Zvládla by tak brutální dvojnásobnou vraždu spáchat
i žena? Sirocco není nijak urostlá ani fyzicky zdatná.“
„Překvapila je uprostřed noci. Byli po násilným
probuzení vospalý, vomámený a zpomalený i bez rumu, který
do sebe předtím nalili. Přikradla se k nim zezadu, popadla
Broona za vlasy a podřízla mu krk. S Odi měla ještě snadnější
práci. Jo, myslím, že je to klidně možný.“
„Ale proč by to dělala? Pokud je na Hamishově straně,
proč by se zbavovala jediného klíčového svědka, který mohl
vypovídat v jeho prospěch?“
„Odi ale neměla šanci svědčit ve Wolfův prospěch.
Byla nedůvěryhodná svědkyně, navíc to bylo v noci a vona byla
tenkrát dost daleko. Pokud to Wolfe udělal, věděl by, že její
svědectví bude úplně nanic. Možná ho ale napadlo, že by moh
Odi využít ve svůj prospěch. Tím, že by ji někdo zabil, by z Odi
byla najednou daleko důležitější vosoba. Všichni se teď totiž
ptáme, co tak podstatnýho mohla vědět, že ji to stálo život.“
„To mi připadá trochu přitažené za vlasy.“
Wolfe by ale rozhodně nebyl první ani poslední
odsouzený, který by využil spojku venku, aby mu obstarala
propracovanou obhajobu.
„Na co myslíte?“
„Na Keitha Bellucciho a Vanessu Carltonovou.“
Před popravou byl Bellucci jedním z Woodlandských
škrtičů, dvou bratrů, kteří v sedmdesátých letech v lesích kolem
St. Louis unášeli, znásilňovali a vraždili mladé ženy.
„Osvěžte mi paměť,“ požádá ho Maggie.
„Carltonová potkala Bellucciho, když seděl ve věznici
a čekal na trest smrti. Přesvědčil ji, aby zavraždila další ženu
stejným způsobem, jakým jich předtím několik zabil von sám.
Její mrtvý tělo měla navíc postříkat jeho spermatem. Bylo to
ještě před testy DNA, takže bylo možný identifikovat jenom
krevní skupinu.“
 „Plán byl jasný, policie najde čerstvě zabité tělo ženy,
již podle všech indicií zavraždil stejný pachatel jako ty
předchozí, takže vyšetřovatelé nutně musí dojít k závěru, že
odsoudili nepravého. Fungovalo to?“
„Naštěstí ne. Carltonová to podělala, voběť jí utekla a
ji policie dopadla. Když ji navíc taky uvěznili, jejich
romantická láska s Belluccim byla náhle u konce.“

Maggie se pořád ještě vzpamatovává ze zprávy, že

Sirocco pravděpodobně říkala pravdu, když jí tvrdila, že je v
kontaktu s Hamishem. Přesto on sám popřel, že by ji osobně
znal. Který z nich dvou lže?
Pete mluví dál: „Pokud by Wolfův tým vobhájců –
což, jak se důvodně domejšlím, jste v podstatě jenom vy –
dokázal vytvořit důvěryhodný spojení mezi Wolfovejma
vraždama a tím, co se stalo Odi a Broonovi, potom by na jeho
vodsouzení pad stín podezření. Vám vostatně nic takovýho ani
říkat nemusím, a Wolfovi tím tuplem ne.“
„Takže se chystáte obvinit Sirocco z vraždy?“
„Prozatím nemáme žádnej důkaz. Zatímco se tady
bavíme, kolegové jí prohledávaj byt. Jakmile vás vysadím
doma, pojedu přímo za nima.“
„Mohla bych jet s vámi?“
„To byste teda sakra nemohla. A když už jsme u toho:
Daisy Baronová není v lékařským registru, takže v týhle chvíli
nepůsobí jako doktorka, aspoň ne na území Velký Británie. Což
znamená, že vystopovat ji nebude tak snadný, jak to ze začátku
vypadalo.“
„Vlastně mi není jasné, proč se všichni tak fixujete na
Daisy. Stalo se to před dvaceti lety. Není přece vůbec důležitá.“
Několik vteřin jedou dál mlčky.
„Počkejte,“ promluví znovu Maggie, „pokud Sirocco
skutečně zabila Odi a Broona na příkaz Hamishe Wolfa, jak
potom vysvětlíte to, co se stalo dnes v noci? Jsem přece na jeho
straně. Proč by na mě chtěla zaútočit?“
 „Zní to sice logicky, ale úplně to taky nezapadá.
Nemusí ve vás vidět vosobu, bez který se Hamish nevobejde.
V tom svým pomýleným mozku to podle mě chápe tak, že
Wolfe potřebuje jenom ji. Ne, vy s těma svejma modrejma
vlasama, tvářičkou jako porcelánová panenka a nevomezeným
přístupem do vězení stojíte rozhodně ve vopozici. Jste její
rivalka v lásce.“
„ Má mě rád , naškrábané rádoby krví u mě doma na
desce kuchyňského stolu?“
„Přesně tak.“
„Nemůžu uvěřit, že by Hamish nechal zabít Odi a
Broona. Prostě nemůžu.“
Pete Weston zavrtí hlavou. „Maggie, Maggie. Fakt
jsem doufal, že jste chytřejší.“

88

Druhého dne ráno Maggie probudí telefon. Ještě než

se podívá na displej, ví, že je to Pete Weston.
„Netvrďte mi, že vám nikdy nepřináším dobrý
zprávy.“
„Prosím?“
„Jako první věc ráno jsem brnknul do Parkhurstu.
Zástupce ředitele mi dlužil službičku.
Neexistuje záznam, že by kdokoli jménem Sirocco
Silverwoodová nebo Sarah Smithová navštívil Wolfa ve
vězení. Zkontroloval i telefonický hovory a e-maily. Převážně
kontaktuje svoji matku nebo vás, nikdy žádnou paní
Smithovou. Takže jejich vztah je čirá fantazie, vzniklá v její
hlavě. Což mimochodem neznamená, že by byla vo to míň
nebezpečná, spíš navopak.“
Maggie jako by spadl kámen ze srdce. „Takže tu růži
nedostala od něj?“
„Nevidím způsob, jak by to mohli udělat. Další
částečnej votisk na růži může bejt jeho, ale není to jistý. Takže
ji nakonec mohla ukrást jeho matce. Když to vezmem kolem a
kolem, tak by snad do háje mohla zvládnout vyrobit nějaký
origami i sama.“
„Děkuji vám, Pete. Našli jste něco v jejím bytě?“
„No jo. Našli jsme tam její mobil. To vona vám tenkrát
v noci psala – víte, tohleto má mě rád, nemá mě rád . Navíc
prej si čas vod času půjčovala auto vod jednoho kamaráda,
takže teoreticky vzato nás tu noc mohla sledovat až do Wellsu.
Nemáme zatím nic, co by ji spojovalo s vraždou Odi a Broona,
ale hledáme dál. Můžeme ji u nás zadržet ještě aspoň den.“
„Pete, ani jsem vám nepoděkovala za včerejší noc.
Díky, že jste tam za mnou poslal konstábla.“
„Podruhý už to ale neudělám.“
Maggie se usmívá. „Ale ano, uděláte.“
„Ani vomylem.“
„Děkuji vám.“ A pak Maggie pomalu položí
sluchátko. „Uděláte,“ řekne si polohlasem pro sebe.

89

Hamish jí říká: „Jsem moc rád, že jste v pořádku, ale

nechci, abyste kvůli mně ještě někdy tak riskovala.“
„Stoprocentně vám můžu slíbit, že se vyvaruji
jakýchkoli dalších jízd na mizerně zajištěných kolotočích
uprostřed zimy. A kdo ví, třeba váš oblíbený detektiv seržant
najde v bytě Sarah Smithové něco, co ji bezpečně spojí s
vraždou Odi a Broona.“ Maggie se odmlčí a zauvažuje, co by
policie v Sirocčině bytě mohla reálně objevit. Zvažuje také,
jestli by Sarah Smithová mohla skutečně být podezřelou z
vražd, které měl údajně spáchat Hamish Wolfe. „Možná byste
měl vzkázat rodičům, aby se od ní drželi dál,“ dodá Maggie.
„Pro případ, že by byla propuštěna na kauci.“
Wolfe se za stolem ohne. „Říkal jsem si, že by vás to
mohlo zajímat.“ Hamish drží zhruba centimetr tlustou knihu
formátu A4 v pěkných deskách. „Požádal jsem mámu, aby ji
přinesla. Je to ročenka z Magdalen College. Tady máte.“
Wolfe knihu otevře a položí ji před ni. Maggie se dívá
na fotografii studentů, kteří se shlukují před výročním plesem.
Bude sotva podvečer, protože nebe je ještě jasné a mladíci
vypadají prozatím čerstvě a střízlivě. Je to stejná fotografie,
jejíž výřez byl hojně používaný v médiích v době soudního
procesu s Hamishem Wolfem. Ten na ní má dokonale padnoucí
frak a bílou košili, nejslavnostnější z mužských obleků. Stojí
ve skupince podobně oděných mladých mužů a zářivých dívek.
Mladá žena po jeho boku se ale od zbytku společnosti výrazně
liší.
Vlasy má husté a tmavé, vyčesané do vysokého
drdolu. Kdyby si je rozpustila, splývaly by jí volně zhruba k
ramenům. Má veliké, hnědé oči, objemný, hranatý nos a
maličko křivé zuby. Je oděna celá v černé, což obézní dívky
často dělávají, ale pěkná látka spadá podél jejích křivek a
dopadá až k zemi jako hedvábný vodopád. V hlubokém,
véčkovém výstřihu je vidět výrazný náhrdelník, který přitahuje
pozornost k jejímu bujnému poprsí a záňadří. Šaty mají dlouhé,
úzké rukávy vyrobené z černé krajky. Za uchem má umístěnou
velikou, bílou květinu.
„Daisy,“ pronese Maggie a pocítí bodnutí ostrého
ostnu hlubokého smutku. „Byla překrásná.“
Hamishova následující slova znějí trochu defenzivně.
„Ano, to byla.“
Maggie se mu podívá do očí. „Byl jste hlupák.“
Wolfe se s ní nijak nepře. „Kolikrát jsem se sám sebe
ptal, jestli je pro nás dva už pozdě. Jestli bychom mohli být
spolu, kdyby se mi ji podařilo najít. Co myslíte?“
Maggie otevře ústa, aby mu odpověděla, že na to nemá
žádný názor a Daisy ji ani za mák nezajímá, ale nevypraví ze
sebe ani slovo. Hamishův pohled se vpíjí hluboko do jejích očí.
Jsou uzamčeni v podivné hře upřených pohledů. Maggie se
snaží uhnout stranou, ale nějak nemůže – Dveře se otřesou v
rámu, když do nich narazí něco těžkého a velikého. Wolfe je
rychlejší než ona a okamžitě vyskočí na nohy. Udělá dva
dlouhé kroky, kterými se dostane až ke dveřím, a průzorem
vyhlédne ven na chodbu. Další mocný náraz do dveří. Někdo
přímo za dveřmi hlasitě nadává.
„Do hajzlu!“ Wolfe se rozhlédne na všechny strany.
„Běžte do rohu. Hned!“
Maggie sice jeho slova vnímá, ale nějak se jim nedaří
proniknout do té části mozku, která řídí motoriku, protože
neudělá nic, ani se nehne.
Venku na chodbě zuří nějaká bitka. Maggie slyší rány
pěstí, chrčení i lapání po dechu. Někde ve větší vzdálenosti,
snad o patro výš, se také ozývá hluk. Wolfe je přitisknutý přímo
k průzoru, jako by se pokoušel tělem blokovat výhled ven.
Nebo naopak pohled sem dovnitř.
„Maggie.“ Wolfe šeptá. Promlouvá tichým, ale velice
naléhavým hlasem. „Schovejte se do rohu místnosti, teď hned.“
„Co se děje?“ Je to dost hloupá otázka. Maggie dobře
ví, co se děje, slyší to. Někdo na chodbě přímo za dveřmi mlátí
strážného. Slyší sténání a nadávky zraněného člověka i hluk
několika mohutných těl, která se tisknou kolem něho. Maggie
netuší, kolik jich tam venku může být.
Mohli by tam být jenom dva lidi, ale může jich tam
přešlapovat deset, nebo i víc. Jenže oni s Hamishem jsou tady
přece zamčení, nebo ne? Jsou v bezpečí? Maggie odsune židli.
Ozve se ještě jeden hlasitý výkřik a potom nastane
ticho. Hamish jí znovu gestem naznačí, aby se uklidila na
stranu, a tentokrát ho Maggie okamžitě poslechne. Přemístí se
a tiskne v rohu místnosti.
Ozvou se tři hlasitá zabušení na dveře. „Kdo je
uvnitř?“
Hamish pevněji uchopí kliku dveří. Ty jsou ale přece
zamčené. Maggie si to opakuje pořád dokola jako mantru.
Dveře se pokaždé zamykají. Je to standardní procedura.
Jakmile je jejich rozhovor u konce, slyší Maggie pokaždé, než
odejde, jak strážný otevírá západku a otočí klíčem.
Tutéž západku, kterou někdo otevírá právě teď.
Dveře jsou zamčené. Dveře jsou zamčené.
Jenomže klíč má u sebe strážný, který teď leží v
bezvědomí na podlaze, nebo je možná mrtvý.
„Wolfe! Jsi tam ty?“
Vypadněte, modlí se v duchu Maggie, běžte dělat
binec někam jinam. Ať vás ani nenapadne prohledat v
bezvědomí ležícího strážného. Hlavně nenajděte – Ozve se
zvuk klíče v zámku. Dveře se o kousek posunou. Wolfe je zase
vší silou zabouchne a zapře se o ně. Barva v jeho obličeji se
mění z téměř bílé na růžově načervenalou. Dýchá mělce, rychle
a rozzlobeně. Mohla by přece pomoct. Její trocha síly je
rozhodně lepší než nic.
„Maggie, telefon.“

Naštvaná, že ji to nenapadlo samotnou a dřív, vyloví

Maggie z kabelky mobil a vytočí číslo.
Někdo tam venku teď vší silou kope do dveří a
Wolfovi zjevně docházejí síly.
Hlas v telefonu jí oznámí, že policie je už o situaci v
Parkhurstu zpravena a pomoc je na cestě.
„Jak dlouho to bude trvat? Za jak dlouho se sem
dostanete?“
Odpověď už ale neslyší. Upustí telefon, když vidí, jak
Wolfovy podrážky popojíždějí nazad po kluzké podlaze. Dveře
se pootevřely a vzniklá mezera odkryje Maggie výhled na
zapřené koleno z vnější strany, které je systematickým tlakem
vtlačuje dovnitř.
Wolfe ve zlomku vteřiny změní taktiku, odskočí ode
dveří a ty se okamžitě rozrazí. Maggie vyběhne z rohu
místnosti a postaví se těsně za něj.
„Kohopak to tady máš, Hamishi?“ Hlas mluví s
jiholondýnským přízvukem, bude to běloch, napadne Maggie,
věkově někde mezi třicítkou a čtyřicítkou. Ani starý, ani mladý.
„Někdo tady uvnitř smrdí vo kurevskej kus líp než ty,
Wolfe.“ Midlandský akcent. Starší hlas.
Kdosi si odkašle a odplivne. Maggie zahlédne krvavou
slinu rozprsknutou po vyleštěné podlaze.
Tři páry nohou.
„Otočte se, gentlemani, a odejděte, odkud jste přišli.“
Wolfe nezní nijak vyděšeně, proč by ale taky měl? Je přece
jedním z nich. To ona je tady kořist.
Za Wolfem jí do zorného pole vstoupí dvě mužské
postavy, každá na jedné straně.
„Nazdar, modrovlásko.“ Londýňan se na ni zazubí a
předvede jí vpadlé sanice, v nichž zůstalo jenom pár zubů. Je
menší, hubenější a starší než Wolfe, a kdyby tady byl sám,
žádné větší nebezpečí by nepředstavoval. Ti zbylí dva, kteří na
ni chlípně pošilhávají z druhé strany místnosti, jsou ale mladší
a větší.
„Můžeš vypadnout, Hamishi. My už se vo tu tvoji
návštěvu postaráme.“
„Nic takového se nestane, pánové.“
Jejich pach je teď silnější a hlasy zvučnější. Má pocit,
jako by se k ní neustále přibližovali a obklopovali ji. Jeden z
nich soustavně a hlasitě nasává vzduch, jako by se sytil její
vůní.
„Než jste sem vpadli, mluvila jsem s policií.“ Roky
praxe ji naučily udržet si neochvějný a pevný hlas i v hodně
složitých situacích. „Vědí, co se tady děje. Nepřekvapilo by
mě, kdyby už byli v budově.“
„Ále, já bych řek, že máme docela dost času.“ Muž,
který promluvil, si začal zároveň rozepínat zip u džínů.
„No tak počkat,“ ozve se od dveří. „Kdo říkal, že
pudeš prvej?“
„Nikdo nepůjde jako první,“ promluví Wolfe.
„Kohokoli, kdo by se dotkl mé právničky a ohrozil tím šanci na
obnovu mého soudního procesu i případné propuštění, si najdu
s břitvou v ruce.
Rozříznu mu břicho ze strany na stranu a vytahám mu
pěkně kus po kousku střeva. Udělám to v noci, takže ho až do
rána nikdo nenajde. To bude po několika hodinách, které strávil
umíráním v příšerných bolestech, dlouhých hodinách v agónii.
Udělám to všem, kteří by byť jenom náznakem ohrozili moji
šanci dostat se na svobodu. Má snad někdo z vás pocit, že
blufuju?“
Žádná odpověď, ale Maggie připadá, že všichni tři
trochu ztratili sebejistotu. Hamish natáhne pravou ruku.
„Ty klíče.“ Hamish postoupí o dva kroky dopředu,
čímž se vystaví riziku přímé konfrontace.
„Tak kdo je má?“
„No tak, Wolfe, deset minut?“ Muž s midlandským
přízvukem teď kňourá jako dítě, které se snaží umluvit rodiče,
aby mohlo jít spát o pár minut později. „Pudeš první, to je bez
debat.“
„Dejte mi ty klíče a pakujte se odsud.“
Mezi třemi muži proběhne nějaký nonverbální signál
a potom jejich šéf něco zamumlá. Všichni se otočí. Jeden z nich
vyjde ven na chodbu, zbylí dva jsou ještě v místnosti, ale
zamířili ke dveřím. Jdou pryč. Skutečně odcházejí. Maggie zírá
na dveře a modlí se, aby už v nich nikdo nestál. Konečně jimi
projde i poslední. Cestou ještě ukáže do místnosti obscénní
gesto – neklamnou nápodobou drsné soulože vyslanou jejím
směrem – a mocně, nechutně zamlaská jazykem s vrstvou
bílého povlaku.
Někde jinde ve vězení boj pokračuje. Kdesi nad jejich
hlavami, snad o patro výš, slyší Maggie nadávky a rány.
„Zadržte, teď rozhodně nikam nepůjdete.“ Maggie se
vydala ke dveřím, ale Hamish ji zastavil.
„Poslouchejte mě, Maggie. Posloucháte mě?“
„Musím se odsud dostat pryč.“ Maggie se otočí a chytí
Hamishe za paži. „Poslouchejte, jsou všude kolem. A můžou se
vrátit zpátky. Řeknou to ostatním. Tady rozhodně nejsem v
bezpečí, nemůžu tu zůstat.“
„Tahle místnost je právě jediné bezpečné místo.
Zamknu vás tady uvnitř.“
„Ne!“ Maggie v tom nevidí žádnou logiku. Zamkne ji
tady s těmi zvířaty? Pokud bude muset, popere se s ním. Pokusí
se mu vytrhnout, ale Hamish ji svírá pevně.
„Maggie, dokud se situace neuklidní, musíte zůstat
někde, kam se k vám nikdo nedostane.
Zamknu vás tady a klíč si nechám. Nikomu se ode mě
nepodaří ho získat, to vám slibuji.“
Maggie jen mocně vrtí hlavou.
„Tady uvnitř budete v bezpečí, přísahám.“ Teď se od
ní odtahuje on. Nechá ji stát uprostřed místnosti a zamíří ke
dveřím.

„Hamishi, neopouštějte mě.“ Maggie si vůbec

nedokázala představit, že by z jejích úst mohlo vyjít něco tak
patetického.
Hamish už je u dveří a bere za kliku, ale teď se otočí
zpátky k ní. „Nemůžu dveře zamknout zevnitř. Jsme tady na
ráně, jako bychom čekali na porážku. A podruhé už se mi je
nemusí podařit zastrašit.“
„Já vím. Přesto nechci, abyste odešel.“
Maggie vidí, jak Hamish váhá, nejistý, co má udělat.
Potom jako by se vydal zpátky k ní. Jediný rozdíl je v tom, že
on zůstal stát na místě u dveří, to Maggie ušla několik kroků a
vymazala vzdálenost, která je od sebe odděluje.
„Děkuji vám,“ řekne.
Ozývá se bouchání dveřmi. Něco těžkého a
objemného do nich naráží. Někdo sem jde.
Maggie cítí, jak se k ní Wolfe sklání, jeho tvář se
přibližuje k její. Napadá ji, že jenom využívá situace, což by
ale udělal každý vězeň, kdyby se mu podařilo zůstat několik
minut o samotě se ženou. Říká si, že neprotestuje, protože mu
pravděpodobně vděčí za svůj život. To všechno se jí honí
hlavou, zatímco se jeho ruce obemykají kolem jejího těla.
Každý sval v jeho těle jako by se napínal k prasknutí a Maggie
celou tu dobu ví, že se jenom pokouší obalamutit sama sebe,
protože to bude ona, kdo ho políbí jako první.
Postaví se na špičky a jejich rty se spojí.
Maggie obejme Hamishova ramena. Líbí se jí hra
vystouplých svalů, které cítí pod bavlněným vězeňským
mundúrem. Prsty si pohrává s poddajnou látkou a svírá ji v pěst.
Tahá za ni, mačká a drtí ji v dlaních, jako by byla poddajná a
elastická. Dobře ví, že to všechno dělá jen s látkou pokrývající
svaly, protože by si netroufla dělat totéž přímo s jeho tělem.
Někde v nějakém jiném vesmíru kdosi zakřičí.
„Pane na nebesích.“ Wolfe ji pustí a odstoupí o krok
dozadu. Reakce jejího těla na nebezpečí znásilnění nebyla nic
proti tomu, co se v ní děje teď.
Hamish se ještě jednou předkloní, aby ji naposledy
políbil. „Zůstaňte mimo dohled dveřního okýnka. Buďte zticha.
Někdo pro vás přijde.“
Maggie zůstane sama. Slyší, jak se dveře zavírají, klíč
se v nich otáčí a potom už zaslechne jenom Hamishovy kroky
mířící pryč chodbou. Přejde do rohu místnosti, kam není
dveřním průzorem zvenčí vidět, a klesne na podlahu. Tiše
vyčkává.

90

Pete vejde na ústřednu a zjistí, že se všichni shlukli

kolem Lizina počítače a koukají na monitor.
„Vo co jsem přišel?“ zeptá se cestou ke svému stolu.
„Výtržnosti v Parkhurstu,“ oznámí mu Sunday.
Troška kávy, kterou si Pete přinesl z chodby s sebou,
vyšplíchne, když postaví hrnek moc zbrkle na stůl. „Na co se
díváte?“ zavolá na ně od svého stolu.
Sunday na něho houkne jméno policejního intranetu,
stránky, na kterou teď všichni zírají. Pete okamžitě naťuká její
název do počítače, musí ale počkat, protože se načítá a ještě
chvíli bude.
„Tak řekne mi už někdo, co se tam stalo?“ požádá
kolegy netrpělivě Pete.
„Vypuklo to kolem poledne,“ popisuje Sunday to, co
zatím vědí. „Mimo běžný votvírací hodiny.
Věznice je furt uzavřená. Nikdo se nedostane dovnitř
ani ven.“
Pete si dvakrát ověří datum, i když je to sotva nutné.
Dobře ví, že právě dnes šla Maggie navštívit Wolfa. A jako
právnička se nemusí držet časů vyhrazených pro návštěvní
hodiny.
Stránka se konečně načte a on okamžitě vyhledá Státní
věznici Parkhurst.
„Může mi někdo říct něco o Parkhurstu?“ To se k nim
právě připojil Latimer. „Volám tam, ale nikdo mi nezvedá
telefon.“
„Tady se píše, že strážný už maj situaci zase pod
kontrolou a ve vězení je klid, pane,“ odpoví mu Sunday.
„Ředitel ve veřejným prohlášení tvrdí, že nešlo přímo vo
výtržnosti, jen cirka vo hodinu nepokojů, který jsou teď už ale
zažehnaný.“
Webová stránka, na kterou se dívá už i Pete, byla
kompletována ve spěchu. Hlavička prozrazuje, že se jedná o
oficiální webové stránky státní věznice Isle of Wight. Na boční
liště naleznete soudní nařízení, seznam zaměstnanců, kontaktní
telefonní čísla, veřejně přístupné dokumenty i další náležitosti
přístupné pouze policii. Článek na hlavní stránce popisuje
nedávné události.
V křídle H Parkhurstu vypukly dnes těsně před
polednem nepokoje, které se rychle rozšířily i do křídla B a D.
Ve věznici je po vánočních svátcích stále nižší počet
zaměstnanců než obvykle, takže náhlé útoky strážné na
okamžik zaskočily.
 Byla vyhlášená pohotovost a místní policejní oddělení
požádáno o posily a pomoc se zvládnutím situace.
Těsně před půl druhou se podařilo znovu nastolit
pořádek.
Několik vězňů a jeden člen ostrahy museli být
odvezeni k ošetření. Jednoho strážného a dva vězně převezli do
nemocnice. Hlavní strůjci nepokojů byli umístěni na samotku.
Při vypuknutí nepokojů bylo ve věznici přítomno
několik návštěvníků. Nikomu z nich se nic nestalo a všichni už
byli odvezeni pryč.

Vedení věznice pracuje s teorií, že nepokoje byly

vyprovokovány záměrně. Dokonce se domnívají, že snad měly
odvést pozornost strážných od něčeho závažnějšího. Nikomu z
vězňů se však nepodařilo z věznice uprchnout.
Pete okamžitě naťuká do mobilu několik slov.
Jste v pohodě? Pořád v Parkhurstu?
Maggie odpoví až za několik minut.
Jsem v pořádku. Právě mi dovolili odejít. Zkouším
chytit další trajekt. Víte, jestli byli někteří z vězňů zranění?
Liz vstala od svého stolu a přešla k Peteovi. Ten mlčky
zvedne telefon a ukáže jí jejich stručnou smskovou výměnu.
Liz si ji zběžně přečte, beze slova se otočí a vrátí se ke svému
počítači. Pete pošle Maggie všechny informace, které z webu
vyčetl. Ta už ale neodpoví.

91

Když dorazí domů a odemyká si dveře, ruce se jí pořád

třesou. Nepřestaly několik posledních hodin. Právě uplynulý
den vidí Maggie v nesouvislých obrazech: dveře vězeňské
místnosti se otevírají a dovnitř vstupují ozbrojení policisté.
Vyvádějí ji z Parkhurstu a ona se otáčí do všech stran, aby
spatřila jediného mezi všemi vězni. Vypovídá na policejní
stanici Isle of Wight.
Odmítá lékařské ošetření. Trvá na tom, že chce odjet
co nejdřív. Nasedá do auta a vjíždí na trajekt.
Těch několik hodin od chvíle, kdy ji Wolfe zamknul
ve výslechové místnosti, strávila Maggie v podivném
mentálním vakuu. Nemůže myslet na to, co se stalo.
Nepřemýšlí ani o tom, co bude dál.
Zapípá jí mobil. Přišla další zpráva. Pete se ji pokouší
kontaktovat nepřetržitě celé odpoledne i večer. Rychle naťuká
odpověď:
Mířím přímo do postele. Ozvu se.
Později večer zazvoní telefon, pevná linka v domě.
Maggie na něj několik dlouhých vteřin nehnutě hledí. Na
obrazovce jistě svítí skryté číslo , protože tak je tomu u všech
telefonátů z vězení.
„To jsem já,“ řekne mužský hlas.
„Já vím.“ Maggie si dlouze povzdechne.
„Jste v pořádku?“
„Nic mi není.“ Neříká pravdu. Už dlouho nebyla tak
vzdálená stavu „nic mi není“. Je jí navíc jasné, že on to moc
dobře ví.
„To je fajn. Kdy vás znovu uvidím?“
„Nejsem si jistá.“ Maggie hledá něco vhodného, co by
mohla použít. „Blížím se ke konci s prohledáváním
průmyslových budov a kanceláří. Už mi jich zbývá jenom pár.
Pokud se mi podaří něco najít, okamžitě se vám ozvu.“
„Pak můžu jen doufat, že se vám to povede.“
Znovu nastane ztěžklé ticho.
„Co se to dnes stalo, Maggie?“ zeptá se jí.
Je jasné, že nemá na mysli nepokoje ve věznici. „Na
vině byl prožitý šok,“ odpoví Maggie.
„Nemyslela jsem jasně.“

„Já jsem nemyslel vůbec. Efekt, který ve mně pokaždé

vyvolává vaše přítomnost.“
 Maggie má knedlík v krku. Nejraději by okamžitě
praštila se sluchátkem a hovor ukončila.
Zároveň si nepřeje nic jiného, než aby trval pořád dál
a dál.
„Už se to nesmí stát,“ vypraví ze sebe. „Nejsem žádná
vaše vášnivá vězeňská fanynka. Nemůžu být zároveň vaše
právnička a něco jako přítelkyně.“
Wolfe přejde k šepotu. „Tak buďte moje právnička.
Dostaňte mě odsud. A potom si promluvíme.“
Maggie si přitiskne mluvítko blíž k ústům a vybaví se
jí horké, plné rty, které se k nim tiskly jenom před pár
hodinami. Chtěla by, aby řekl ještě něco, stačí jedna větička. A
pak Wolfe promluví.
„Nedokážu myslet na nic jiného než na vás, Maggie
Roseová.“
Na telefonát má pouhé čtyři minuty. Dnes večer si
totiž chtějí zavolat úplně všichni. K příbuzným už se dostaly
zprávy o nepokojích, takže jsou vystrašení a chtějí si promluvit
se svými blízkými. Fronta se vine chodbou. Wolfe předá
sluchátko dalšímu vězni v pořadí a vrátí se do cely. Mlátička
už na něho čeká uvnitř. Uzounké šedé oči se mu lesknou.
Wolfe se na něho podívá a zeptá se: „Tak co, někdo
zraněný?“
„Jenom pár modřin. Natrženej ret a tak. Několik kluků
si chvíli posedí na samotce, nejvejš pár dní, ale přežijou to.
Takže to zabralo?“
Wolfovi se vybaví vystrašená, chvějící se žena, již
svíral v náručí. Vzpomíná si, jak se mu její ruce vinuly kolem
šíje a rty se mu tiskla k ústům. Zvedne ruku, aby si s Mlátičkou
plácl, a přitom se zaculí. „Parádně. Dobrá práce, kámo. Máš to
u mě.“
 92

Časopis The Sunday Times , neděle 17. srpna 2014

BĚŽNÝ DEN V ŽIVOTĚ
Právnička Rebecca Singerová, jež se v roce 2012
provdala za svého klienta, odsouzeného vraha Jonathana
Evanse, popisuje, jak probíhá její běžný den.
Vstávám časně ráno a jdu si zaběhat dřív, než se kolem
šesté hodiny probudí můj syn. Teď, když je toho v mém životě
tolik naruby, jsem zjistila, že podobný striktní a pravidelný
režim nutně potřebuju. Dostanu se domů včas, abych připravila
čerstvý džus k snídani. Pak už je dvouletý Jack vzhůru a v
neustálém pohybu až do chvíle, než ho zavezu do jeslí.
Jonathan se pokouší každé ráno zavolat. Většina jeho
spoluvězňů spí déle nebo jim trvá, než se ráno proberou, takže
v brzkých ranních hodinách má největší šanci dostat se k
telefonu. Obvykle spolu mluvíme tak deset, patnáct minut, a já
se snažím postarat o to, aby si Jack s Jonathanem za tu dobu
stačili vyměnit alespoň pár slov. Jack potřebuje slyšet hlas
svého otce.
Na malé, černé tabuli hned vedle telefonu mívám
napsaný seznam témat a věcí, které chci s Jonathanem probrat.
Můžou to být pořady v televizi, které jsem viděla, knihy, které
jsem přečetla, nebo různé události, které mě zaujaly, třeba i
drobná roztržka s nějakou ženou ve Waitrose. Když víte, že váš
společný čas je omezený na deset minut telefonického hovoru,
tlak na to, co všechno chcete tomu druhému říct, je neúnosný.
Většinou mluvím hlavně já – asi to bude tím, že můj život je
daleko pestřejší než Jonathanův –, zajímám se ale samozřejmě
i o drobnosti z jeho dne.
Jack chodí do jeslí od devíti hodin ráno. Odtamtud to
mám do kanceláře jenom pár minut jízdy autem. Sama se
zabývám téměř všemi součástmi trestního práva – evidováním
případů, vyšetřováním, návštěvami policejních stanic,
získáváním vyjádření svědků, spoluprací se soudem apod,
většinu pracovního času ale strávím podáváním odvolání, což
mimo jiné znamená spoustu papírování a dohledávání. Čas od
času navštěvuji vězení, nikdy ale nechodím do Státní věznice
Wandsworth, v níž si trest odpykává také Jonathan. Byl by to
možný konflikt zájmů. Valná většina klientů nemá o mém
soukromém životě ponětí a byla bych ráda, kdyby to tak zůstalo
i nadále.
Kolem šesté se s Jackem vracíme domů. Většinou
bývá dost unavený, takže se spolu chvíli díváme na televizi,
umyjeme se a je čas jít spát. Vedle postele má Jack postavenou
fotku mě a Jonathana. Jsme na ní v náš svatební den. Požádala
jsem kamaráda, aby ji upravil ve photoshopu, takže není
poznat, že se svatba konala ve vězení. Pokaždé sedím u
Jackovy postele tak dlouho, dokud neusne. Přátelé mě varují,
že si tím zadělávám na problémy a měla bych ho nechat usínat
samotného, ale Jonathan toutéž dobou sedí v cele a dívá se na
fotografii mě a Jacka. Je to náš společný čas jako rodiny.
Lidé se často domnívají, že Jack byl zplozen ještě
předtím, než Jonathana odsoudili, ale když jsme se s
Jonathanem poznali a nakonec se i vzali, o dětech jsme
nepřemýšleli. Státní věznice ve Wandsworthu sice neumožňuje
soukromé návštěvy manželských párů, ale jako Jonathanova
právnička mám možnost stýkat se s ním i mimo návštěvní
hodiny a v soukromí. Snažíme se systém nijak neobcházet ani
nezneužívat, ale co se dá dělat, nakonec jsme jenom dva
zamilovaní lidé.
Po večerech pracuji na Jonathanově případu. Starám
se o jeho webové stránky, odpovídám za něj na nejrůznější
podpůrné e-maily, zveřejňuju příspěvky na blogu i na
facebooku. Po celou tu dobu samozřejmě pracuju hlavně na
jeho odvolání. Píšu mu dopisy, ve kterých mluvím o svých
snech, myšlenkách a vzpomínkách, dobrých i špatných.
Objevila jsem, jak neuvěřitelnou nálož emocí v sobě může
skrývat upřímně napsaný dopis. Je pro mě důležité neustále
objevovat cesty, díky nimž by náš nestandardní vztah mohl
fungovat ještě lépe než běžná manželství. V tomto ohledu jsou
psané listy klíčové. Komunikace v dopisech náš vztah posiluje
a umocňuje intimitu i vzájemné propojení. Existuje celá řada
párů, které spolu sice denně stráví několik hodin, a přesto ani
zdaleka nedosahují intimity, již sdílíme s Jonathanem.
Lidé se mě často ptají, jak to zvládám a jak dlouho
ještě budu schopná vést takto polovičatý život. Znám ale
Jonathana a vím, že nemám jinou možnost. A vážně to nakonec
není tak zlé. Skoro každý den s ním mluvím nebo si píšeme.
Vídám ho jednou za několik týdnů. Není tady, aby vynesl smetí
nebo otevřel sklenici s marmeládou, ale vím, že každou minutu,
kdy je vzhůru, myslí jen na mě. Na žádnou jinou ženu, pouze
na mě.
Jeho láskou jsem si neochvějně jistá.
Lidé se mě také často ptají, jestli nemám pocit, že se
můj život na čas zastavil, že neustále očekávám, co bude dál.
Chápu, proč tak uvažují, moje odpověď je ale pokaždé záporná.
Způsob mého života může mnohým připadat nekonvenční,
moje rodina jistě nenaplňuje standardní představy o typickém
rodinném soužití, ale já samozřejmě doufám, že se to všechno
v budoucnu změní. Pro tuto chvíli jsem maximálně spokojená
s tím, co mám.
(Maggie Roseová:
složka k případu 64/701 Hamish Wolfe)

93

„Pete, volá ti Maggie Roseová.“

Pete se zrovna vrací ze záchodu a zastavil se u
automatu na kávu. Od nepokojů ve věznici Parkhurst uplynuly
dva dny a tohle je poprvé, kdy s ní bude mluvit.
„Zdravím vás, Maggie.“
„Myslím, že se mi podařilo najít kancelář, kterou
používal náš vrah. Počítač tam stále je. Jsem zrovna tady.“
 Peteovi chvilku trvá, než vstřebá novinku, kterou mu
Maggie právě oznámila. Pak se rychle rozhlédne, aby zjistil,
kdo všechno se společně s ním aktuálně nachází v místnosti.
„Ale kde?
Kde teď jste?“
Maggie jmenuje malou průmyslovou budovu na
předměstí jižní čtvrti Bristolu.
„Maggie, já jenom nevím – jak si můžete bejt jistá, že
jste na správným místě?“
„Je to kancelář o jedné místnosti, s vlastní kuchyňkou
a sociálním zařízením. Pronajala si ji společnost PCG Ltd, ale
žádná taková společnost reálně neexistuje. Ověřila jsem to.
Pronájem je zaplacený až do poloviny příštího roku, ale nikdo
se tu neukázal už celé měsíce. Vím to, protože za dveřmi se
kupí celá hora neotevřené pošty. Jsem tu se správcem budovy.
Má sice náhradní klíče, ale zatím jsme nevešli dovnitř.“
Pete se snaží přemýšlet. A upoutat pokud možno
nenápadně Lizinu pozornost. „Tak dobře.
Pokusím se sehnat někoho, kdo by se tam v nejbližších
dnech zajel podívat a prověřil to.“
„Tušila jsem, že to řeknete. Bezpečnostní systém na
bráně zajišťuje mimo jiné i strážný, který zaznamenává pohyb
přicházejících a odcházejících lidí. Potřebují totiž vědět, které
jednotky jsou aktuálně obsazené a kdo se v nich nachází.“
„A?“
„Záznamy z kamer nearchivují déle než tři měsíce a
bohužel si nezaznamenávají poznávací značky aut, ale kniha
jízd pokrývá tři roky zpátky. Kancelář byla pravidelně a hojně
využívána až do poloviny listopadu roku 2013. To je dva týdny
předtím, než policie zatkla Wolfa. Od té doby v kanceláři nikdo
nebyl.“
Pete se za stolem znatelně narovná. Symptomy
typické pro narůstající vzrušení se začínají hlásit v plné síle.
Zrychlený tep? Potvrzeno. Zvýšené pocení v podpaží?
Potvrzeno. Zvýšený tlak na hrudi? Odškrtnuty všechny do
jednoho. „Pokud je to tak, pak to jasně ukazuje na Wolfa, on
musí bejt tím nájemníkem.“

Její hlas zhrubne. „Nic takového. Ukazuje to pouze, že

se někdo hodně snažil, aby Wolfe vypadal jako nájemce té
kanceláře. Tak přijedete?“
Weston si hraně povzdechne. „Co mám s váma dělat.“
Trvá dobré dvě hodiny, než se podaří dát dohromady
tým, ale Maggie sedí a čeká v autě, když se Weston s ostatními
konečně ukážou před jednotkou číslo čtrnáct u budovy
Wynchwood Estate.
Dvě hodiny v chladnu jsou na jejím vzezření patrné na
první pohled. Maggie je pobledlá a zdá se, jako by se v její tváři
odrážel namodralý odstín jejích vlasů. Vystoupí z auta a čeká u
něj.
Předpokládá, že k ní Pete Weston dojde, on ale nic
takového neudělá. Pete se plně soustřeďuje na budovu před
sebou. Všechno, na co se teď dívá, už Maggie prověřila před
ním. Nemůže si dovolit, aby mu cokoli z toho uniklo.
Jednotka číslo čtrnáct je kancelářská budova z
červených cihel. Vstup dovnitř zajišťují jediné dveře v přední
části budovy. V přízemí se nachází místnost 14a, zrcadlově
stejná kancelář s číslem 14b je přímo nad ní o patro výš. V
místnostech jsou okna, pohled dovnitř ale znemožňují spuštěné
žaluzie.
Náhle se odkudsi vynoří hubený, tmavovlasý muž.
Maggie se k němu připojí a oba se vydají k Westonovi.
„To je Hector,“ oznámí mu Maggie. „To on budovu
spravuje.“
Pete k němu natáhne pravou ruku, ve druhé třímá
soudní příkaz. „Těší mě, Hectore. Máte tady nějakou kancelář,
ve který bychom si mohli v klidu promluvit?“ Weston se otočí
a zjistí, že forenzní tým právě přijel a jednotliví členové si z
dodávky vybalují potřebné náčiní. „Maggie, musím vás
požádat, abyste se vrátila zpátky do auta. Hoši, nikdo kromě
vás nevejde dovnitř.“
Pete se k Maggie otočí zády a následuje Hectora do
nedaleké budovy, kde má správce malý pokojík bez oken.
Weston si prohlédne knihu návštěv a dvakrát prověří to, co mu
o záznamech z kamer řekla Maggie do telefonu.
„A co účty? Za elektřinu. Nebo za internet.“
Hector sice mluví s cizím přízvukem, ale způsob,
jakým se vyjadřuje, jasně dokazuje, že vzděláním by si
zasloužil daleko výše postavenou funkci, než na jaké aktuálně
pracuje.
„Elektřina je součástí pronájmu, pokud ovšem
nájemce při odběru nepřekročí určité povolené množství.
Telefonní připojení, internet a podobné náležitosti si hradí
každý nájemce zvlášť.“
To znamená, že by mělo být možné dohledat účty.
Papírová stopa. I když někdo, kdo si s tím vším dal takovou
práci, pravděpodobně počítal i s možností, že jeho dobře
ukrytou kancelář jednou někdo najde, a postaral se o to. „Viděl
jste sem někdy někoho vejít?“
Hector se na okamžik zamyslí. „Dovnitř i ven prochází
spousta lidí. Můžete se zkusit zeptat strážného, ale už to udělala
ta dáma a loni touhle dobou tu ještě nepracoval.“
„Byl jste v kanceláři, vo kterou nám jde? Myslím
někdy v nedávný době?“

Hector zavrtí hlavou. „Nikdy jsem do ní nevstoupil.

Navrhl jsem té ženě, že se můžeme podívat dovnitř, ale trvala
na tom, že musíme bezpodmínečně počkat až na vás. Co
myslíte, že tam uvnitř najdete?“
Výraz ve správcově tváři jasně ukazuje, že doufá v
nález mrtvoly, minimálně aspoň v nějaké ukradené zboží.
„Pravděpodobně nic zvláštního.“ Z vysílačky se ozve
zachrčení. „Weston.“
„Měl bys sem za náma přijít, Pete.“ To mluví šéf
vyšetřovacího týmu. „Myslím, že ta tvoje kámoška s barevnou
hlavou na něco kápla.“
Hector natahuje uši, aby zaslechl, co se děje. Pete
vyjde ven. „Co máte?“
„První věc je, že v celý místnosti nenajdeš žádnej otisk
prstů. Nenarazili jsme ani na jedinej, což je samo o sobě dost
podezřelý. Navíc jsme ale zapnuli počítač. Maggie navrhla,
abychom jako heslo zkusili Daisy .“
Pete neslyšně zakleje. „Vona je tam s váma? Proč je
ksakru uvnitř?“
„Není uvnitř. Postává ve dveřích. Každopádně měla
pravdu, heslo funguje. Je to ono, Pete. Je to počítač, kterej vrah
používal ke stalkingu těch tří obětí. Je tady facebookovej účet,
e-maily, všecko. Balíme ho a bereme k nám.“
Pete sedí v autě a hledí na budovu, z jejíž kanceláře se
během okamžiku stalo střežené místo činu. Právě telefonuje.
„Zrovna ten komp sbalili, berou ho s sebou.“ Pete
sleduje, jak ho jeho lidi vynášejí ven, nakládají do dodávky a
za chvíli ho odvezou na místo, kde z něho géniové, kteří
vypadají sotva na patnáct, vytáhnou možné i nemožné. Uvnitř
budovy mezitím ostatní dál zevrubně prohledávají malou,
čtvercovou kancelář i ještě menší, přilehlou kuchyňku a
sociální zařízení.
O několik metrů dál sedí ve svém autě Maggie
Roseová. Všechno dokumentuje a čas od času si něco
poznamená v laptopu.
„Budeme to muset říct Latimerovi.“
„Jasný, hned, jak budeme něco vědět jistě.“ To
poslední, co Pete potřebuje, je, aby se tady producíroval
Latimer jako nějaká posraná královna plesu a dožadoval se
odpovědí, které mu zatím nikdo nebude schopný dát. „Všechno
pořád ukazuje na Wolfa, Liz. Správný místo. Pak to heslo. A
kdokoli jinej by ten kancl dávno vyklidil a všeho se zbavil.“
Liz se s ním nepře.
Pete se znovu ohlédne k Maggiinu autu. Na chvíli se
zdá, že se zadívají jeden druhému do očí.
 Pak ale vyjde z budovy další z vyšetřovatelů. Vynáší
stůl, obalený v ochranné fólii. Společně se židlí přijde do
dodávky. Za chvíli k nim přibude i koberec a všechny věci,
které je možné vynést z kuchyňky a ze záchodu. Lidi z týmu
dokonce odšroubují i kryty na světla a žárovky.
„Musíme to říct Latimerovi,“ zopakuje Liz. „Hned,
jak se sem vrátíš.“
„Já vím. Řeknem mu to.“
Peteovu pozornost odpoutá vynášení srolovaného
šedého koberce. Potom z budovy vyjde hlavní vyšetřovatel a
vydá se k Peteovu autu. Ten stáhne okýnko a vpustí dovnitř
závan studeného vzduchu. Technik zvedne průsvitný sáček na
důkazy. „Malý bonusový překvapení jenom pro tebe, Pete.“
V sáčku je pero. Levné, plastové pero bez vršku.
Modrá náplň. Technik se nakloní až k němu, jako by se
pokoušel nasát trochu teplého vzduchu z auta.
„Bylo zašprajclý mezi kobercem a podlahovou
lištou,“ oznámí mu. „Je jasný, že to nemusí nijak souviset s
posledním pronajímatelem. Mohlo tam takhle ležet roky. Ale
na perech obvykle zůstávaj otisky. Zvlášť na těch, který na
místě zůstaly zapomenutý náhodou.“

94

Latimer pokyvuje hlavou. Plně se soustřeďuje na list s

úhledně psanými poznámkami před sebou. Pak ukáže perem na
Petea. „Takže jestli tomu správně rozumím, máme tady tak
velké město, jako je Bristol, nemluvě o Bath, přilehlých
předměstích a dalších menších městech a vesnicích, a tahle
ženská narazí na klíčový důkaz v případu na základě intuice?
Nemohl jí Wolfe prozradit, kde má hledat?“
„Ať už si ten kancl pronajal a zařídil kdokoli, měl by
samozřejmě při jeho vopětovným nalézání značnou výhodu, vo
tom není pochyb,“ odpoví Pete.
 „Žádné otisky prstů ani vlasy na koberci? Něco,
cokoli, čím bychom tu kancelář mohli spojit s Wolfem?“
„Zatím nic, pane,“ odpoví Liz. „Ale tým nepřestává
hledat.“
Latimer si povzdechne a potom otočí monitor počítače
tak, aby na něj viděli i Pete s Liz.
„Poslechněte vy dva,“ řekne. „Už někoho z vás
napadlo, že na téhle Maggie Roseové něco nesedí?“
Pete se po očku podívá na Liz a přisune si židli blíž k
monitoru. Latimer si prohlížel Maggiiny webové stránky. „Co
přesně máte na mysli?“ zeptá se Latimera.
„Už ty její modré vlasy, kupříkladu. Chci říct, kdo si
probůh obarví vlasy namodro?“
„To, co všecko si jsou ženský schopný udělat s
vlasama, je pro mě záhadou,“ pronese Pete. „A pokud mám bejt
upřímnej, bude to záhada pro většinu chlapů.“
„Přesně tak. Proto si nikdy nebudete klást ty správné
otázky. Naproti tomu od tebe, Liz, bych čekal něco víc.“
Liz neznatelně vytřeští oči. „Ano, pane,“ dostane ze
sebe. „Na co bysme se podle vás měli ptát?“
„Když si lidé nabarví vlasy nějakou výraznou barvou,
obvykle to má velice konkrétní důvod.
Často se za tím skrývá touha, aby si jich někdo všiml.
Tím chci říct, že někoho, kdo má ostře modré vlasy, si všimne
úplně, ale úplně každý, nemyslíte?“
„Je to dost pravděpodobný.“ Pete už se na Liz ani
nepodívá.
„A přesto je Maggie Roseová samotářka. Neposkytuje
rozhovory, nikdy se neobjevuje u soudu.
Na webových stránkách nemá žádné svoje fotky.
Pokud s ní člověk nepracuje přímo, nemá v podstatě šanci se s
ní setkat. Proč by si někdo, kdo zjevně nechce poutat
nevyžádanou pozornost a střeží si soukromí, zároveň obarvil
vlasy tak provokativní barvou?“
„Dám se poddat, pane,“ řekne namísto odpovědi Liz.
„Tak proč?“

Latimer vstane od stolu a přejde k oknu.

„Když jsem byl malý, fascinovali mě kouzelníci,“
odpoví. „Dokonce i ti laciní, mizerní kouzelníci, kteří se
objednávají na narozeninové večírky. Hrozně jsem chtěl vědět,
jak to dělají, chtěl jsem pochopit jejich triky, ale nikdy se mi to
nepodařilo. Až později, když jsem byl starší, jsem si o magii
přečetl pár knížek. Žádný pravý kouzelník svoje triky nikdy
neprozradí, jedno mají ale všichni společné: využívají princip
rozptýlení a odvádění pozornosti.“
Následuje krátká odmlka.
„Takže rozptýlení je kouzelnickej způsob, jak vodvýst
pozornost publika vod toho, co nechtěj, aby vidělo,“ promluví
Liz.
Latimer se k nim otočí zpátky. „Přesně tak. A teď si
kladu následující otázku: pokud jsou ty její křiklavé vlasy,
safírové oči i nápadně barevné oblečení jenom prostředky k
odvedení pozornosti, co přesně Maggie Roseová nechce,
abychom viděli?“
Liz s Petem se na sebe podívají. Liz jemně, sotva
znatelně pokývne hlavou. Pete se otočí zpátky k nadřízenému.
„Pane,“ řekne jen. „Musíme vám něco ukázat.“

95

Milovaný Hamishi,
někdy mi připadá, že letošní zima snad nikdy neskončí.
Mám pocit, že už nikdy nespatřím modré nebe a celý svět bude
navěky zastíněný obrovským, temným mrakem.
Někdy mám pocit, že už navěky ucítím jenom chlad.
Zdá se mi, že mé končetiny se budou bez ustání chvět zimou,
pokožku bude sužovat ledový vítr a provlhlé, pramínkovaté
vlasy mi budou spadat na ztuhlou šíji.
 Kosti mě bolí mrazem. Srdce mi krvácí z tisíce ran po
ledových jehličkách. Mrtvé tělo, kterým se jednou dozajista
stanu, jako by se hlásilo o slovo, dobývalo mě a lačnilo po mém
mase dřív, než přijde jeho čas.
Pomalu tady zmírám. Jedině Ty. Jenom Tvá kůže, Tvé
tělo a Tvé vroucí polibky mě mohou přivést zpět.
Potřebuji Tě, Hamishi. A dochází mi čas.
Já
VLASTNICTVÍ POLICEJNÍHO ODDĚLENÍ AVON
A SOMERSET.
REFERENČNÍ ČÍSLO 544/45.2
Hamish Wolfe

96

Wolfe odpočívá, vstřebává zpomalený srdeční rytmus

a uklidňuje dýchání. Provádí tentýž rituál, který byl zvyklý
dělat před každou operací, před dlouhým během nebo než vzlétl
do mraků.
Kolem krku má omotaný ručník, takže kdokoli, kdo
by nahlédl dovnitř a prohlédl si ho, nabude dojmu, že odpočívá
po jednom ze svých pravidelných cvičení. Znovu se podívá na
hodinky, přestože si to zakázal a přísahal, že už to neudělá. Ví
přesně, kolik je hodin. Jediné, co teď potřebuje, je zůstat v
naprostém klidu.
Dveře zastře stín. Jeden ze strážných nahlíží dovnitř.
„Šéfe.“ Wolfe pokývne hlavou, jen jednou. Dost na to,
aby působil zdvořile.
„Takže se konečně zbavujete tý okrasy, hoši?“
Papírové řetězy jsou sundané a leží zamotané jeden do
druhého na Philově palandě, takže připomínají klubko
kopulujících hadů.
„Večer tříkrálový, šéfe,“ pronese Wolfe. „Když se
nechají viset delší dobu, přináší to smůlu.“
 „Jakej že večer?“
„Šestýho ledna, Tří králů,“ vstoupí do hovoru Phil.
„Datum, do kterýho byste měli dát dolů veškerou vánoční
výzdobu, jinak si na vás došlápnou zlý skřítkové a pěkně vám
to spočítaj.
Nebo tak něco.“
Wolfe potlačí úsměv. Strážní nemají usmívající se
vězně v lásce. Pokaždé mají pocit, že jim něco uniká. Což je
koneckonců ve většině případů pravda.
„No jo, tak jo. Hlavně ať jdou všecky přímo do koše.
Skladování papíru zvyšuje riziko požáru.“
Strážný odejde, slyšet je jenom ozvěna jeho kroků.
Dveře se za ním zabouchnou. Wolfe vstane a znovu je otevře.
Pak sáhne pravou rukou do kapsy kalhot, aby se ujistil, že v
nich ucítí pevný, ocelový předmět.
Přes chodbu ho pozoruje mistr Sahíd. I on se podívá
na hodinky a potom tázavě pozvedne obočí.
Wolfe trochu skloní hlavu, ale neodvrací zrak, aby
udržel oční kontakt, a potom ji znovu pozvedne.
Sahíd se zakloní a zakřičí něco arabsky.
O vteřinu později se z nejbližších cel vynoří dva muži.
V dokonale ladném a koordinovaném pohybu, který vypadá
jako nacvičený, se přehoupnou přes zábradlí a skočí do
prázdna. Okamžitě se ozve pískot a výkřiky. Přiběhne strážný.
Vězni se hrnou z cel.

Wolfe se otočí a zjistí, že Phil stojí přímo za ním.

Skloní hlavu a nechá spoluvězně, aby mu kolem krku omotal
několik papírových řetězů.
„Hodně štěstí, brácho,“ popřeje mu Phil.
Oba mladí a nesmírně zdatní muži, kteří nikdy
nepožili ani kapku alkoholu a od šestnácti let poctivě trénovali
v tělocvičně pro muslimské mladé muže, neletěli vzduchem
dlouho. Dopadli na bezpečnostní síť, která zabraňuje, aby se z
vyšších pater staly odrazové můstky sebevrahů. Teď oba síť,
na níž přistáli, využívají k improvizovanému cirkusovému
vystoupení.
Wolfe, omotaný papírovými řetězy, prochází chodbou
a naklání se přes zábradlí, jako by si hledal místo, z nějž bude
mít na představení pod sebou nejlepší výhled. Vězni ryčí
nadšením a oba performery mocně povzbuzují. Strážní se je
pokoušejí přimět k okamžitému návratu do cel.
Nikdo jim ale nevěnuje pozornost. Je to příliš velká
zábava, než aby si ji nechali ujít, takže rádi risknou, že jim na
temeni hlavy přistane dobře mířená rána obuškem.
Oba muži se drží za ruce a vyskakují vysoko do
vzduchu. Jeden z nich dělá salto nad hlavou toho druhého.
Když dopadnou, noha mu propadne sítí a všichni kolem
aplaudují, jako by se před nimi právě odehrávalo to nejlepší
vystoupení, jaké kdy viděli.
Wolfe se dostane ke dveřím. Tlačí se sem muži z
vedlejšího baráku, takže je brzy zamknou.
Blokem už se ostatně nese jasný pokřik: „Okamžitě
uzavřít všechny dveře!“ Právě to je spouštěcí signál pro
potyčku, která by měla propuknout. Wolfe přidá do kroku. Ve
chvíli, kdy se dostane na konec druhé chodby, už utíká. Dveře
jsou zamčené, ale Wolfe v dílně na obrábění kovů neztrácel čas.
Klíč, který si během týdnů strávených prací s kovy vyrobil, by
sice nezískal první cenu za dokonalé propracování, ale
několikrát ho vyzkoušel a prověřil, a díky tomu ví, že ho teď
nezklame.
Jakmile doběhne do tělocvičny, přehodí Wolfe přes
bezpečnostní kameru ručník. Dělává to tak pokaždé, když se v
tělocvičně chystá nepovolený zápas. Každý strážný, který by si
všiml nefunkční kamery v tuto hodinu, bude automaticky
předpokládat, že došlo k interní poruše.
Prověří to, ale ne ve chvíli, kdy v jednom z bloků
propukly razantní nepokoje. Wolfe má zhruba pět minut, jak
sám odhadl, což by mu mělo stačit.
Dost času, aby přeřízl černou krycí pásku, která drží
pohromadě tyče fotbalových branek. Tyče se rozpadnou na
menší části v místech, kde je Wolfe, také během prací v
dílnách, přepiloval.
Teď má k dispozici šest bezmála dvoumetrových tyčí
a tři kratší, sotva třiceticentimetrové.
Dlouhé tyče mají každých pětačtyřicet centimetrů
vyvrtanou díru, otvor s kovovým roubením.
Wolfe to riskl a otvory opracoval předem, což se
vyplatilo. Nikdo si ničeho nezvyklého nevšiml, ale to, že má
tyče takto připravené a opracované už dopředu, mu teď ušetří
drahocenný čas.
Jakmile se dostane ven, zasune dlouhé tyče jednu do
druhé. K jejich upevnění použije čtyři svorky vyrobené ze
zdvojeného plechu z plechovek, které měl uskladněné v
tělocvičně v plátěném pytli. Dokonce i v tlumeném světle je
vidět, že pytel má jasnou barvu shodnou s odstínem
Maggiiných vlasů.

Ve vaku jsou kromě svorek uložené i šrouby a matice,

kterými připevní tři kratší tyče ke dvěma prodlouženým a ony
je udrží ve správné vzdálenosti.
Stupně žebříku jsou vyrobené z vyztužených drátů
spletených dohromady. Nastříhané jsou z brankových výplní,
které Wolfe objevil v plátěném pytli. Po nocích s Philem v cele
nastříhali sítě na jednotlivé dráty a spletli z nich deset pevných,
ocelových lan, která Wolfe protáhne vyvrtanými dírami
dlouhých tyčí, čímž z nich vytvoří jednotlivé stupně žebříku.
Předchozí dva týdny se ocelové „schody“ schovávaly v
papírových řetězech, které tak okouzlujícím způsobem zdobily
jejich celu a dodávaly jí vánoční atmosféru. Kusy roztrhaných
různobarevných papírových řetězů teď leží poházené po
podlaze tělocvičny a připomínají zbytky sněhové bouře, kterou
mohl spatřit jenom člověk závislý na psychedelických drogách.
S pomocí Phila a mnoha dalších spoluvězňů, ale i
strážných, kteří mu něco dlužili a tak přivírali oko, se Wolfovi
podařilo vyrobit žebřík, který ho bude schopný dostat nahoru
přes ochranný plot obehnaný kolem celé věznice a na druhé
straně zase dolů. Srdce mu prudce buší, ale to se mužům ve
špičkové fyzické kondici stává často. Wolfe teď bude navíc
potřebovat všechen adrenalin, který mu zrychlený tep může
vehnat do žil.
Popadne žebřík a vyběhne z tělocvičny.

97

„Co to má být, trailer k nějakému filmu?“ Latimer se

skloní blíž k Sundayho laptopu. Liz zatahuje žaluzie, aby si
čtyři policisté mohli lépe prohlédnout obrázky, které se právě
objevily na obrazovce. „Domácí video?“ Na záběrech je něco,
co jim dodává amatérský vzhled: snad je to nedostatek světla,
snad nezvyklé rozestavění nábytku.
„Našli jsme tu pásku pod vanou u ní v koupelně,“
vysvětluje Sunday. „Když vezmeme v potaz, že nás k sobě
pozvala sama a my hledali důkazy vo předchozím vloupání,
měla by bejt jako důkaz přijatelná. Zkoušel jsem ji
překopírovat, což fakt nebylo snadný, ale nakonec jsem našel
ten správnej program, kterej to dokázal. Přebal je taky kopie,
ale vypadá skoro jako origoš. Hned jak jsem se dostal zpátky
na stanici, uložil jsem tu nahrávku na harddisk.“
Latimer zvedne falešnou videokazetu, kterou se
Sundaymu podařilo nakopírovat. Je to původně prázdná kazeta,
taková, které se v baleních po více kusech prodávaly za účelem
natáčení domácích videí na kameru. Stojí na ní datum: 15.
leden 1996 . Rukou tam někdo dopsal i název.
Daisy v řetězech.
„Kde je originál?“ zeptá se Latimer.
„Zpátky pod vanou,“ oznámí mu Pete.
„A můžete mi někdo vysvětlit, jak se k té nahrávce
dostala Maggie Roseová?“ vyptává se Latimer dál.
 „Ptáme se sami sebe na to samý,“ odpoví Pete. „Jedna
možnost je, že jí sám Wolfe prozradil, kde ji najde.“
„Až na to, že Hamish se vodjakživa zapřísahal, že u
týdle nahrávky vznikla jedna jediná kopie,“ vstoupí do hovoru
Liz. „Tvrdil taky to, že když Daisy vodjížděla z Oxfordu, tu
nahrávku si vzala s sebou.“
„Wolfe je lhář, to už snad všichni víme,“ pronese sice
Latimer, ale svaly v jeho tváři prozrazují, že už si není ani
zdaleka tak jistý tím, co říká. „Přehrajte to,“ nakáže.
Sunday zmáčkne Play a společně s Latimerem, Petem
a Liz se dívá na malý, prostě zařízený pokojík. Pracovní stůl a
počítač, na poličkách vyskládané knihy a postel pro jednoho, to
všechno svědčí o tom, že si prohlížejí studentský pokoj. Světla
jsou tlumená, ale všude po pokoji hoří snad dvanáct svíček,
možná víc. Ozdobný přehoz na postel má tmavě rudou barvu,
na níž je tu a tam vidět bílý flíček. Okvětní lístky. Kolem je
rozmístěných několik váz plných květin. Ve všech je jedna a
tatáž kytka.
Uprostřed obrazu stojí muž a žena a líbají se. Žena má
ruce položené na mužových ramenou.
Jedna zrovna klesá, až se zastaví na boku. Muž má na
sobě džíny a stojí ke kameře zády. Vypadá vysoký a statný a
má tmavé vlasy, které mu v kudrnách spadají až na ramena.
Drží ženu za hlavu a prsty má propletené v jejích černých,
dlouhých vlasech, s jejichž loknami si jemně pohrává.
Žena je nahá.
„To je Wolfe,“ zašeptá Latimer.
Wolfe, přesněji daleko mladší Wolfe, se pomalu
přesouvá za ženu. Přejede jí dlaněmi dolů po vlasech a
pokračuje po celé délce jejího těla, od krku, přes velká, bujná
prsa až dolů k pupíku.
„A Daisy Baronová,“ doplní ho Pete. „Našli jsme její
fotku vedle Hamishe a celý tý jeho slavný party v ročence
Magdalen College.“
„Staví si ji tak, aby byla co nejlépe vidět na kameru,“
postřehne Latimer.
Pete přikývne. Žena – Daisy – je přesněji řečeno
mladá dívka, sotva osmnáctiletá. O kameře očividně neví. Na
způsobu, kterým se vine ke svému příteli, není nic okázalého
ani extrovertního. Když roztahuje stehna, aby mezi ně mohl
vjet rukou, rozhodně to nedělá za účelem nějaké exhibice.
„Co to má ve vlasech?“ zeptá se Latimer.
„Kytky,“ odpoví Liz, která se začíná tvářit dost
urputně. „Uplet jí řetěz z kopretin.“
Pete vidí, jak se v Latimerově hlavě začíná rodit stejná
myšlenka, která napadla i jeho, když viděl video poprvé. Daisy
v řetězech . Řetězech z květů. Věnečky uvité z kopretin.
„No do hajzlu,“ uleví si Latimer. Pak se podívá na
hodinky. „Na tohle nemáme čas. Přetočte to dopředu.“
Nahrávka se přetáčí a všichni čtyři teď na obrazovce
sledují podivný, nepřirozeně zrychlený sexuální akt Hamishe a
Daisy. Petovi to připomíná dětské krabičky „Co všechno viděl
majordomus“, které si pamatuje z dětství. Byly na nich stejně
zrychlené záběry, respektive fotky připevněné na otáčivém
kulatém mechanismu, které se při otáčení pohybovaly a
simulovaly zrychlený hraný film. Všichni sledují, jak Hamish
bere do ruky další květinový řetěz a navléká tu podivnost z
kopretin Daisy kolem krku. Potom odvádí dívku k posteli,
ulehá na ni a proniká do ní. Vidí, jak ho dívka pevně obemkne
mohutnými stehny okolo pasu.
Stopáž filmu, pokud by byl puštěný běžnou prohlížecí
rychlostí, by dosáhla zhruba pětadvaceti minut, možná půl
hodiny. Tohle rozhodně není uspěchané, rychle hotové
studentské číslo.
Hamish se s dívkou miluje tak, aby vytvořil show pro
kameru. Při zrychlené verzi se celou nahrávkou proberou
zhruba během pěti minut.
Pomilovali se. Wolfe leží na zádech, Daisy po jeho
boku, hlavu položenou na jeho hrudi a přitisknutá k jeho
nahému tělu. Poničené, potrhané květy leží na Wolfově hlavě.
Usmívá se, jednu ruku položenou volně na polštáři, druhou
obemknutou kolem své přítelkyně.

„Nic z toho, co jsme si původně mysleli,“ poznamenal

Latimer.
„Přesně tak, nic takovýho,“ přitaká Pete. „Žádný
skutečný řetězy. Ani stopa po sadomasu. A rozhodně při tom
nikdo neumřel. Jenom mladej zamilovanej pár.“
„A přesto by vás pěkně nasralo, kdybyste si mysleli,
že se vo takovou nahrávku váš přítel podělil s celým širým
světem,“ vstoupí do jejich hovoru znovu Liz. „Kdybyste nabyli
dojmu, že vás jenom prachsprostě využíval.“
Latimer souhlasně přikývne. „Tak fajn. Co tu máme
dál?“

98

Maggie přechází z pokoje do pokoje a kontroluje

zámky na dveřích i oknech. Na mysl se jí derou všechny
příznaky, které jsou předzvěstí veliké bouře. Mořské vlny se
mocně vzdouvají a přicházejí jedna za druhou v rychlejším
tempu než obvykle. Nebe je navíc plné mohutných, ztěžklých
mraků, barometr zůstal stát na místě a nastalo zlověstné
bezvětří.
Už celé hodiny se nic neděje. Typické ticho před
bouří.
Dům je prázdný. Dokonce i hlas v její hlavě se utišil.
Maggie přesto cítí přítomnost té druhé, ví, že je nablízku, jen ji
nemůže vidět. Ozve se zacinkání zvonku. Ten zvuk ji vyděsí,
přestože ho očekávala.
Pete není sám. Oni dva spolu pravděpodobně už nikdy
nebudou o samotě. Krátké přátelství vykvetlo jako lilie, záblesk
barvy na šedivém dvoře, ale než slunce znovu vyšlo, seschlo a
zemřelo. Po jeho boku stojí ten mladý konstábl, s nímž už se
Maggie také setkala. Sunny, pomyslí si. Nebo možná Sydney.
Vlastně je jí to fuk a ptát se rozhodně nebude. Čas, kdy mohla
něco předstírat, dávno skončil.
Oba muži ji následují chodbou do pracovny. Maggie
před stůl nachystala dvě židle.
Mladší muž vypadá nadšeně, ale zároveň dost
nervózně. Je vidět, že se jí mladý policista trochu bojí. Pete se
tváří posmutněle. Maggie by si přála, aby mu mohla říct, že do
jisté míry jeho smutek sdílí, ale bylo by to krajně nevhodné.
Teď už si to nemůže dovolit.
„Chtěli jsme vám to sdělit co možná nejdřív,“
promluví Pete. „Došli jsme k závěru, že kdybychom to před
vámi zamlčeli, stejně tím nic nezískáme.“
Museli něco najít v opuštěné kanceláři. „Děkuji vám,“
řekne Maggie.
„Z počítače, který jsme našli, nepochybně odcházely
zprávy všem třem obětem. To přes něj je náš vrah kontaktoval.“
Maggie snad ještě nikdy neslyšela Petea mluvit tak
formálně. Zní spíš jako policejní mluvčí ve večerních zprávách,
ne jako známý, který ji přišel zpravit o posunu v případu.
„Vyšetřovatelé v něm našli všechny konverzace, který
Hamish Wolfe vedl s Jessii Toutovou, Chloe Woodovou a
Myrtle Reidovou. Znovu prověřujou data, časy i IP adresy a
další technický náležitosti, ale v podstatě není pochyb.“
„Fakt rádi bychom věděli, jak se vám ho povedlo najít
tak rychle, když policii se to za celou dobu nepodařilo.“
Konstábl má na límečku košile skvrnu. Vypadá hodně unaveně.
„Dívala jsem se, hledala.“ Maggie opětuje jeho upřený
pohled. „Vy ne. Aspoň ne pořádně.“

Výraz v konstáblově obličeji prozrazuje, že si

Maggiiny otevřené agrese všiml a hodlá jí ji při nejbližší
příležitosti vrátit, minimálně částečně. „Říkali jsme si, jestli
vám třeba klient nenaznačil, kde máte hledat.“
„Proč by měl proboha udělat něco tak hloupého?
Jediné, co jste navíc našli, je počítač, z nějž všechny dívky
kontaktovali. Neobjevili jste nic, co by ho přímo spojovalo s
Hamishem.“
„Vlastně ano,“ odpoví konstábl, než mu Pete ostrým
pohledem naznačí, aby držel zobák.
„Našli jsme pero,“ promluví Pete. „Obyčejný, levný
pero zapadlý pod kobercem. Jsou na něm Hamishovy otisky.“
Maggie na něho snad minutu mlčky zírá a vstřebává
novou informaci.
„To ještě nic neznamená,“ řekne nakonec, i když
dobře ví, že to v očích celého světa bude neomylně dokazovat
jediné. „Pokud se někdo vloupal do Hamishova domu, aby tam
získal důkazy a nastražil to na něj, mohl snadno najít i pero.“
Konstábl se pohrdavě ušklíbne. Maggie se natáhne pro
těžítko a prudce s ním uhodí o stůl.
Úšklebek zmizí.
„Pouze tři ženy?“ zeptá se Maggie.
Pete se zamračí. „Myslíte tím, jestli jsme našli nějaký
stopy po Zoe?“
„Přesně to jsem myslela.“
„Po Zoe ani stopy,“ řekne konstábl. „Faktem je, že
první aktivita, kterou jsme v tom kompu objevili, se datuje až
nějakej čas po zmizení Zoe Sykesový.“
„To jsem si myslela. Jsem totiž toho názoru, že
zmizení Zoe nemá s těmi třemi vraždami nic společného,“
řekne Maggie. „Domnívám se, že ty případy spolu vůbec
nesouvisí, a pokud ano, pak snad jen tím, že Zoeino zmizení
vnuklo vrahovi nápad. Zmizela obézní dívka a všichni ji začali
považovat za mrtvou. Hamish měl za sebou v minulosti aférku
s dívkami při těle.
Skutečný vrah se rozhodl, že nechá zmizet tlusté
dívky, nastraží falešné důkazy a svede to celé na Hamishe.“
Pete si povzdechne. „Maggie, tahle vaše konspirační
teorie vůbec nikam nevede.“
„Proč jste mi neřekl, že předtím, než Hamishe zatkli,
jste byli přátelé?“
Weston se znatelně začervená. „Nebyli jsme přátelé.“
„Proč jste mi neřekl, že vaše bývalá žena, která vás
kvůli šéfovi opustila jenom půl roku předtím, než byla zabita
Jessie, je postavou velice podobná všem třem Hamishovým
údajným obětem?“
Pete Weston se na ni podivně, posmutněle usměje.
„To myslíte vážně?“

Maggie se otočí ke konstáblovi Sundaymu. „Pokud se

mi něco stane, detektive, pokud nečekaně beze stopy zmizím
nebo budu mít velice podivnou nehodu, doufám, že si budete
náš rozhovor dobře pamatovat.“
Muž se sice zasměje, ale po očku se podívá na seržanta
Westona. Pete strčí ruku do kapsy kabátu. Vytáhne z ní
průsvitný plastový sáček s několika volnými listy papíru a
položí je všechny na stůl před Maggie.
„Jsou to jenom kopie,“ oznámí jí. „Originály zůstaly
na stanici.“
„Co je to?“ zeptá se Maggie. Zároveň si ale všimne
hlavičky dopisu a cítí, jak se v ní všechno stahuje. Adresa
odesílatele začíná slovy: Státní věznice Isle of Wight .
„Přečtěte si je, prosím. Jsou seřazený chronologicky.
Počkáme.“
Maggie by chtěla odmítnout a říct jim, ať si ty dopisy
nechají, že si je obstará, až je bude potřebovat. Dobře ví, že by
s jejím návrhem nesouhlasili.
S vědomím, že nemá na vybranou, otevře první dopis.
Má lásko,
když myslím na ty okamžiky, které mi přinášely
největší potěšení – šplhání na nedobytnou skálu, pozorování
měsíce nad mořem na Štědrý den ráno…
Psáno Hamishovou rukou. Maggie si přečte dopis až
do konce. Ve druhém psaní se hovoří o tom, jak ho celý svět
vnímá jako zrůdu a že pouze žena, kterou miluje, ho může
vykoupit. Třetí je náladovější, místy dokonce poetický a
nesmírně jímavý ve svém hlubokém, upřímném smutku.
Maggie poznává jeho časté fráze, smysl pro humor i
představivost. Z erotiky, která čiší z vánočního dopisu, se jí
stáhne žaludek. Není nejmenších pochyb o tom, že dopisy psal
Hamish.
Dohromady je jich pět, poslední byl poslán sotva před
týdnem. Hamish píše někomu milostné dopisy. A nejsou
adresovány jí.
Maggie nad sebou cítí tíhu, obrovskou, nesnesitelnou
tíhu, která ji každou chvíli zavalí a rozdrtí na prach.
„Komu jsou ty dopisy adresované?“ Slyší, jak její
vlastní hlas zní najednou staře a obnošeně.
Hamish přece nemyslí na nikoho jiného než na matku
a na ni. Řekl jí to. A ona mu uvěřila.
Je tu víc dopisů. Další sáček na důkazy obsahuje
svazek jiných listů, tentokrát psaných odlišným písmem, které
se o něco hůře čte. Žádná adresa odesilatele.
Hamishi, miláčku můj,
když jsme se setkali, spala jsem. Celý život jsem
prospala. Ale Ty jsi mě probudil. Ne polibkem – ach, kéž by to
tak bylo, ale zjištěním, že na světě je ještě někdo stejný jako já.
Maggie ty sladkobolné žvásty nemůže, nechce číst.
Přeskočí na konec dopisu.
Navždy Tvá,
Já
Je jich tam víc, ale jeden je víc než dost. „Jsou pravé?“
zeptá se, přestože zná odpověď předem.
„Kdo je poslal?“
„Všechny příchozí i odchozí dopisy z věznice
Parkhurst se kopírujou a evidujou,“ vysvětluje Pete. „Požádali
jsme vo povolení přezkoumat Wolfovu korespondenci –
potom, co jsme originály jeho dopisů našli v bytě Sarah
Smithový. Vzpomínáte si na Sarah Smithovou? Znáte ji jako
Sirocco.“
 „Ty dopisy jsou adresované Sirocco?“ Hloupá otázka,
ale to je to jediné, na co se Maggie v první chvíli zmůže. „Jeho
dopisy jí, její zase jemu?“
„Přesně tak.“
Sirocco? Té divné, zoufalé, citově labilní holce?
Hamish miluje Sirocco?
„Jste v pořádku, slečno Roseová?“ promluví znovu
konstábl Sunday. „Nemám vám podat sklenici vody?“
Jestli na ni ten chlap ještě jednou promluví, praští ho.
„Tvrdili jste mi přece, že ho Sirocco ve vězení nikdy
nenavštívila. Prověřili jste to. Takže lhala.“
„Vlastně nelhala, navštívila ho,“ řekne Pete. „Jenom
ne pod vlastním jménem. Používala jméno Sophie Wolfová a
předstírala, že je Hamishova sestra.“
„To přece není možné. Potřebovala by průkaz
totožnosti.“
„A taky ho měla,“ vysvětluje Pete dál. „Použila starý
Sophiin pas a nechala si na její jméno vystavit nový, ale se svojí
fotkou. Byla Sophii docela podobná, každopádně dost na to,
aby to úředníkovi na pasovém stačilo a nechal se vobalamutit.
Došlo nám to ve chvíli, kdy jsme prověřovali Wolfovy
návštěvy. Přidáme to samozřejmě k dlouhýmu seznamu jejích
vobvinění.“
„Aby ale mohla něco takovýho zvládnout, potřebovala
Wolfovu pomoc,“ vstoupí do hovoru Sunday. „Dost
pravděpodobně jí prozradil, kde Sophiin pas najde. Musel jí
říct, jak se dostane do domu jeho rodičů. Celou dobu to
plánovali spolu.“
Maggie pocítí silnou touhu vstát od stolu a praštit pěstí
do něčeho hodně tvrdého. Jednou rukou sevře dřevěné sedadlo
židle. „Sirocco zavraždila Odi a Broona. Pokusila se zabít i
mě.“
„To je další věc,“ pokračuje Pete. „Nemáme jedinej
důkaz, kterej by ji spojoval s vraždami na Wells Market Square.
Což jinými slovy znamená, že ji nemůžeme vobvinit. Jedinej
zločin, kterej proti ní v tuhle chvíli máme, je to, jak vás
vohrožovala. A mám neblahý tušení, že ji dneska vodpoledne
propustili na kauci.“
„Děláte si legraci?“
Všichni vstanou.
„Varovali jsme ji, aby se k vám nepřibližovala,“ řekne
Pete. „Všichni ale víme, že je dost psychicky labilní. Asi byste
se měla pořádně zamknout. A je jasný, že kdybyste měla
jakejkoli pocit vohrožení, na nic nečekejte a volejte 999.“
Když vycházejí z pokoje, Pete se ještě jednou otočí a
pohledem sklouzne k hromádce dopisů na stole. „Můžete si je
nechat.“

99

„Nemiluje ji.“
„Když to říkáš.“
„Nemůže ji milovat. Copak jsi ji neviděla? Jenom ji
využívá.“
„Takže miluje tebe a ji využívá, je to tak správně? A
přesto je to ona, kdo od něj dostává milostné dopisy.“
Maggie se vynoří z horké vany a okamžitě ji ovládne
chlad. Natáhne se po županu a papučích.
Třese se po celém těle. Je jí hrozná zima. Vyjde z
koupelny plné zkondenzované páry. Teplota v ostatních
místnostech je o několik stupňů nižší.
„Miluje mě. Řekl mi to.“
„Celkem vzato to není přesně to, co řekl. Řekl, že tě
miloval – a povšimni si prosím minulého času –“
„Tak dost!“
„Podívej se na mě.“
„Já nechci.“
„Už je čas. Podívej se na mě.“
Maggie sice šoupe nohama jako trucující děcko,
přesto přejde po koberci a postaví se před vysoké, samostatně
stojící zrcadlo v rohu pokoje. Vždycky nechává svítit v ložnici
pouze tlumené světlo a pára z koupelny navíc pronikla až sem,
takže plocha zrcadla je zamlžená.
Maggie ze svého odrazu nevidí nic než nejasnou
siluetu.
Přestože se třese zimou, nechá župan sklouznout z
ramenou na zem. V mlhou zahaleném zrcadle vidí obrys svého
pohublého těla. Dlouhé roky nepřekročila její váha padesát pět
kilogramů, během posledních týdnů ale ještě zhubla. Dnes ráno
vážila padesát čtyři kila, zhruba půl kila mohla nabýt zpátky
během dne. Vždycky věděla s přesností na čtvrt kilogramu,
kolik aktuálně váží.
Rozpustí si vlasy a nechá je volně spadat k ramenům.
Odraz pobledlého obličeje olemovaného modrými loknami
sotva zahlédne.
Štíhlá postava, dokonale oválný obličej, zářivě modré
vlasy. To je odraz, který se před ní momentálně rozpíjí v
kondenzované páře.
„Pořád jsem tady.“

„Já vím.“
„A vždycky tu budu.“
„Já vím.“
Jak se zrcadlo postupně zbavuje mlžného oparu,
získává Maggiin odraz konkrétnější obrysy.
Vidí bledou, velice bledou pokožku na dlouhých,
tenkých končetinách. Vidí povolenou, povislou kůži, kterou
nemůže ukazovat na denním světle, protože je plná záhybů a
vrásek bez ohledu na chirurgický zákrok, který kdysi
podstoupila. Vidí dlouhé, agresivní zarudlé jizvy na vnitřní
straně paží a stehen. Prohlíží si znetvořené končetiny, které
musí skrývat nohavicemi nebo neprůhlednými punčocháči a
rukávy dlouhými až k zápěstím. Končetiny, které nikdy
nepoznaly laskavý, jemný dotek milencovy ruky. Nikdy
neucítily horké, vlhké polibky.
Když se pára ze zrcadla kompletně odpaří a před
Maggie zůstane pouze čistá reflexní plocha, spatří znovu ostře
i svoji tvář. Je to ta samá tvář, jen teď vypadá úplně jinak,
protože její tvary byly chirurgicky upraveny, a to včetně
zahnutého, židovského nosu. Vidí svoji tvář předtím, než drahý
stomatologický zákrok poupravil křivé zuby. Vlasy už nemá
modré. Jsou delší, hustší, vlnitější, tmavší a vysoce se lesknou.
Oči má kaštanově hnědé. Znovu se z ní stala žena, kterou
bývala kdysi, než ji zlomené srdce a veřejné ponížení přiměly
utéct a kompletně změnit vzhled.
Pro jednou je z ní zpátky žena, jíž ve svém nitru
zůstane už navždy. A hlas v její hlavě si dlouze, hlasitě
vydechne. Konečně je spokojený a šťastný.
To ona je Daisy.

100

Webové stránky BBC News , úterý 12. ledna 2016,

8:00
ODSOUZENÝ VRAH PROLOMIL ZABEZPEČENÍ
VĚZNICE PARKHURST A JE NA ÚTĚKU
Trojnásobný vrah Hamish Wolfe (viz fotografie) je
pravděpodobně na útěku poté, co se dnes v noci dokázal dostat
ze státní věznice Parkhurst, Isle of Wight. Zatímco vedení
věznice se k celé situaci prozatím nevyjádřilo a ředitel není
dostupný, což nám znemožnilo jakkoli ho kontaktovat a získat
jeho stanovisko, obecně se přepokládá, že se Wolfovi dávno
podařilo opustit ostrov.
Ze zatím nepotvrzených zpráv, které byly do světa
vyslány z nezákonně držených mobilů ve věznici, vyplývá, že
se Hamishi Wolfovi (38), odsouzenému v roce 2014 za únos a
vraždu tří žen, podařilo dnes odpoledne uprchnout z vězení.
Proklouzl během nepokojů a k útěku použil podomácku
vyrobený žebřík (viz fotografie), jímž překonal zeď obehnanou
kolem káznice. Našim reportérům se sice nepodařilo potvrdit
informaci, že policejní psi našli Wolfovy stopy asi po deseti
mílích v otevřené krajině ve směru k letišti Sandown (viz
fotografie), v této oblasti byla ale zaznamenána výrazně
zvýšená policejní aktivita.
Zaměstnanci letiště potvrdili, že z letištního parku
zmizela dvoumístná cessna. Známo je pouze to, že její majitel
se aktuálně nachází mimo svou rezidenci na ostrově a letištní
kontrola neměla v záznamech žádný plánovaný let tohoto
stroje.
Wolfe je kvalifikovaný, zkušený pilot a všichni se
domnívají, že se mu z ostrova podařilo uprchnout právě v tomto
letadle.
Mluvčí avonského a somersetského policejního
okrsku nevyvrátil, že se policie zabývá i možností, že by se
Wolfe vrátil zpátky domů. Aktuálně policisté pracují na
seznamu možných míst a osob, za kterými by se Wolfe na útěku
mohl vydat.
Policie zatím nevydala žádné specifické varování.
Wolfe je ale považovaný za velice nebezpečného muže, a
kdokoli ho spatří, by se od něj měl držet dál.
SCREENSHOT UMÍSTĚNÝ V POLICEJNÍCH
SLOŽKÁCH AVONSKÉHO A SOMERSETSKÉHO
POLICEJNÍHO SBORU.

101

Maggie Roseová, původním jménem Margaret Rose

Baronová, jíž rodiče začali říkat Daisy, tedy kopretina, čte
znovu a znovu článek o Hamishově útěku na webových
stránkách BBC. Když už má pocit, že ho zná zpaměti větu po
větě, přejde na twitter a zkoumá proud zpráv plných překlepů a
hrubek, jež měly být údajně odeslány přímo z věznice
Parkhurst z telefonů načerno vlastněných některými vězni.
Jejich znění opakovaně nasdílely tisíce lidí.
Nemůže na internetu najít žádný další článek, který by
potvrdil zprávu o Hamishově útěku z vězení, zároveň ale dobře
ví, že se jí Pete pokouší už dobrou hodinu dovolat. Jeho
telefonáty i textové zprávy Maggie ignoruje, ale e-mail, který
jí poslal jeho mladší kolega s podivným jménem, její pozornost
upoutal. Jeho zpráva obsahovala právě odkaz na webové
stránky BBC.
Pokusila se dovolat do Parkhurstu, ale nikdo tam
momentálně nezvedá telefon. Snažila se kontaktovat policejní
oddělení na Isle of Wight, ale hovory padaly rovnou do hlasové
schránky.
Nějak sebrala síly a oblékla se, i když ani sama neví
proč.
Pokouší se v duchu vypočítat, jak dlouho může
zdravému muži v plné síle a kondici trvat, než uběhne deset
mil. A kolik času by zabralo malému letadlu, než doletí z Isle
of Wight do Somersetu.
Přijde za ní?
Vybaví si, co jí Sirocco řekla tu noc, kdy se setkaly.
„Má plán. Součástí toho plánu jste i vy.“
Pokud v tom Maggie má sehrát nějakou úlohu, netuší,
jaká je. Všechno, co jí Hamish napovídal o tom, jak na ni
spoléhá a jak jí důvěřuje, byla lež, pouhopouhá pustá lež. Celou
dobu, kdy pečlivě plánoval útěk z vězení, ji vodil za nos.
Je se Sirocco? Prchají společně?
Maggie nedokáže zůstat v klidu, dokonce nevydrží ani
v jednom pokoji. Vstane, seběhne dvojité schodiště dolů do
sklepa a rozsvítí tlumené světlo.
Podlaha první, největší místnosti je posetá mrtvými
mouchami. Křupou jí pod nohama, když na ně došlapuje. Bez
ohledu na to, kolik jich smete a vyhodí, neustále přibývají další
a další.
Většinou jsou to domácí mouchy a masařky, ale jsou
tu i jiné druhy hmyzu: můry, tiplice i obrovské bzučivky.
Maggie nemá tušení, odkud se uprostřed zimy berou, ale
objevují se tu se železnou pravidelností. Jako by tady dole bylo
něco, co je přitahuje. Což je samozřejmě nemožné. Maggie
tady dole uklízí často. Je to to nejčastěji zametané, oprašované,
vytírané a pulírované sklepení v celém West Country.
A přesto je tu tolik much.
Maggie se rozhlédne. Dívá se po koštěti. Není si jistá,
jestli ho naposledy nechala tady dole, nebo ho vynesla zpátky
nahoru a uklidila do komory. Když přejíždí pohledem po
temných zdech, vyprázdněných a vyklizených policích a
dlážděné podlaze, napadne ji, že je to patrně naposledy, kdy do
sklepa sestoupila.
Měla by se tu ještě jednou porozhlédnout a ujistit se,
že na nic nezapomněla, že tady nic nezůstalo.
Podél celé jedné stěny jsou umístěna tři topení. Čtvrté
stojí pod vysokými, úzkými okny. Když sem Maggie vstupuje,
jako ostatně do kterékoli místnosti tohoto domu, nikdy tu není
zima. Je zvyklá si mocně přitápět a její vysoké účty za topení
to jenom potvrzují. Na radiátorech se usadila jemná vrstva
prachu, ale nemusí si s tím dělat starosti. Teď už ne.
Vysoko posazená, úzká, horizontálně natočená okna
nebyla na rozdíl od zbytku místnosti nikdy očištěna. Nejsou
jenom ušpiněná, jsou nechutně zasviněná, jako by je někdo
záměrně pokryl vrstvou bláta, aby komukoli zvenčí znemožnil
nahlédnout dovnitř. Okna jsou největší nevýhodou celého jinak
dokonalého domu, a přesto jsou nezbytná. To okny sem
pronikají mouchy.
Maggie kolem nich projde a zachytí závan čerstvého,
chladivého vzduchu, který sem proudí zvenčí. Přejde do zadní
části sklepení. Nejmenší sklepní místnost byla zařízená jako
koupelna, ale vodní potrubí je dávno odpojené. Kdybyste
otočili kohoutkem, vyjde z vodovodu pouze zatuchlý, navlhlý
vzduch. Jakákoli voda odtékající z prostorné vany ve
viktoriánském stylu není odváděná do odpadu, ale do
prostorné, ploché nádoby umístěné přímo pod odtokem. Hned
vedle vany stojí několik objemných kbelíků na vodu.
Vana je bez poskvrnky. Dokonale čistá je i nádoba, do
níž se odvádí voda, a také přistavené kbelíky.
Vedle vany je postavena objemná nádoba s domácím
bělidlem. Spíš ze zvyku, než že by to bylo právě nutné, ji
Maggie otevře a rozlije část tekutiny rovnoměrně po celé ploše
vany. Bělidlo je husté a nějakou chvíli zabere, než steče po
stěnách vany na rovnou plochu a začne pomalu vytékat
odtokem. Nádoba pod ní se pomalu naplňuje hutnou tekutinou.
Zítra ji vyprázdní. Vylije ji vzadu v zahradě, protože kdyby tak
velké množství bělidla prolila odpadem v domě, bylo by
teoreticky možné ho vystopovat.
Náhlé zabušení na dveře ji vyděsí k smrti. Maggie
nadskočí. Dobře ví, že teď nemá jinou šanci než se přizpůsobit
tomu, co se děje, a zařídit se operativně podle průběhu událostí.
Vyjde proto po schodišti nahoru. Očekává, že za dveřmi stojí
Pete. Chce se ujistit, že už Maggie ví o Hamishově útěku a
přizpůsobila mu bezpečnostní opatření v domě. Myslí si totiž,
že by z Wolfa měla mít strach. Když tu dnes před pár hodinami
byl, cítila z něj nepříjemnou odtažitost a chlad.
Pete je ale v jádru dobrý člověk. Nepochybuje o tom,
že se jí znovu pokusí nabídnout pokoj v Crownu ve Wellsu.
Jako by vzduch kolem Maggie houstnul, takže jí
připadá těžší a těžší pohybovat se volně. Každý krok, který na
schodišti udělá, jako by umocňoval tlak a tíhu, které cítí na
hrudi. Copak je opravdu možné, že už Hamishe nikdy neuvidí?

Tiše otevře dveře do chodby. Vypnula bezpečnostní

světla v zadní části domu a prosklenou výplní ve vstupních
dveřích rozezná jenom temnou siluetu venku. Napadne ji, že ať
už na jejím zápraží stojí kdokoli, není dost vysoký na to, aby to
byl Pete. Srdce se jí na okamžik rozbuší, ale okamžitě jí dojde,
že pokud ten člověk není tak vysoký jako Pete, nemůže to být
ani Hamish, a tep se jí okamžitě zklidní. Odemkne dveře a
otevře je.
Sirocco.
„Je venku,“ řekne Sirocco a vstoupí do dveří tak
automaticky, jako by ji Maggie vítala a zvala dál, brala jí z ruky
kabát a stavěla vodu na čaj. „Uprchl. Už jste o tom slyšela?“
Maggie má dojem, že Sirocco má na sobě ještě
volnější beztvaré šaty než jindy. Na hlavě má přes nepoddajné
vlasy naraženou čepici Beanie. Vypadá to, jako by se chystala
odcestovat, a při tom zjištění Maggie znovu prudce bodne u
srdce.
Z toho, že ale Sirocco přišla k ní domů, plyne určitá
naděje. Prozatím s Hamishem není.
„Viděla jsem to ve zprávách,“ řekne Maggie a
uvažuje, kam se jejich rozhovor bude ubírat dál.
Když viděla Sirocco naposledy, bála se o život. Tady
ale nejsou na vrcholu ruského kola: teď se nacházejí v jejím
domě, takže má Maggie jistotu a výhodu domácí půdy.
„Přečtěte si tohle.“ Sirocco zaloví v kapse kabátu a
vytáhne z ní bleděmodrý list papíru.
„Přečtěte si to a vysvětlete mi, co to má znamenat.“
Maggie se podívá na list a spatří písmo, které okamžitě
poznává. Najednou jí tíha, kterou pociťuje v hrudi, připadá
daleko snesitelnější. Její srdce, které jako by ztěžka bojovalo o
každý další tep, zase tluče hladce a zlehka.
„Pojďte dál,“ vyzve Sirocco a ustoupí ode dveří. V
kuchyni bude mít o něco víc prostoru k pohybu. Navíc je tam
dost světla. Kdyby Sirocco něco chystala, rozpozná to včas.
„Není čas. Je na cestě sem. Musíte si to přečíst teď
hned.“ Přestože je zjevně znepokojená, z nějakého neznámého
důvodu se Sirocco záměrně drží v uctivé vzdálenosti od
Maggie. Tentokrát to vypadá, že je to Sirocco, kdo má strach.
Je na cestě sem . Když Maggie vstupuje do kuchyně,
cítí, jak jí v uších duní každý tep. „Proč bych tomu měla
rozumět?“ zeptá se ženy. „Pokud vám nedává smysl, co se tam
píše, proč bych to podle vás měla pochopit já?“
 Sirocco k ní obezřetně přistoupí. Dopis – Hamishův
poslední milostný dopis? – se vznáší ve vzduchu mezi oběma
ženami. A pak ho Maggie svírá pevně v dlani. Je provlhlý.
Maggie se letmo podívá dolů a potom vzhlédne.
„Obávám se, že takto ho nepřečtu. Potřebuji své brýle
na čtení.“
„Přečtu vám ho. Dejte ho sem.“
Maggie v ruce stále třímá Hamishův dopis. Projde
kolem Sirocco, vyjde z kuchyně a chodbou zamíří zpátky ke
schodům do sklepení. „Před chvilkou jsem je nechala tam dole.
Za minutku jsem zpátky.“
„Vraťte se.“
Maggie zbývá pár kroků ke schodišti a Sirocco ji
následuje. „Kam jdete?“ Sirocco zvyšuje hlas, který teď zní
nejistě a rozechvěle. „Tam dole je sklep? Vy chcete jít do
sklepa?“
„Můžete na mě počkat nahoře.“ Maggie se podařilo
dojít až ke schodišti a teď otevírá dveře do sklepa. „Co jste tím
myslela, když jste říkala, že je na cestě sem? Proč by chtěl
Hamish proboha přijet do mého domu? Je to jedno z prvních
míst, kde ho bude policie hledat.“
Když je Maggie zhruba v polovině schodiště, otočí se
nahoru. Sirocco nejistě přešlapuje na nejvyšším schodu.
„Přijde si sem pro mě,“ odpoví Sirocco. „Plánuje to už
dlouho. Pomáhala jsem mu. Napsal mi a prozradil, kde se
máme setkat.“ Při těch slovech Sirocco ukáže na dopis v
Maggiině ruce.
„A co s tím mám společného já?“ zeptá se Maggie.
„Řekl mi, abych se zeptala vás. Prý musí informace
zašifrovat, sdělovat je v kódech, aby nikdo ze strážných
nepoznal, co se mi snaží říct. Pokud by v dopise bylo cokoli,
čemu bych nerozuměla, měla jsem přijít za vámi a zeptat se vás
na to. Jenom mi dovolte, abych vám ho přečetla, prosím vás.
Nemusíme chodit dolů. Musím se s ním okamžitě setkat.“
Maggiino srdce zase tluče o poznání rychleji, jako by
teď každý tep zabolel. Vystoupá o čtyři schody výš. „Je
pravděpodobné, že si ho potom budu stejně potřebovat přečíst
ještě jednou a sama,“ řekne Sirocco. „Ale dobře, ať je po
vašem.“
Sirocco vezme dopis a trochu se nakloní, aby na list
dopadala část světla z chodby.
Má milovaná, začne Sirocco číst. Pak vzhlédne a s
vítězoslavným výrazem se podívá na Maggie.
Ta jenom kývnutím naznačí, aby četla dál.
přemýšlel jsem o pradávných milencích, těch, kteří
ještě bývali skuteční a přežívali pouze v srdcích těch, kdo znali
jejich příběh. Dido a Aeneas, Antonius a Kleopatra, Jindřich
VIII. a Anna Boleynová, Artuš a Ginevra.
Sirocco se při čtení některých jmen mírně zakoktává,
jako by je ještě nikdy neslyšela. Maggie má chuť jí říct, aby je
přeskočila a četla dál.
„Málokdy to s nimi dopadlo dobře.“ Jako bych Tě to
slyšel říkat, Ty moje nedůvěřivá, pesimistická holčičko!
Na Sirocčiných rtech se objeví drobný, otravně
spokojený úsměv.

Ale co ti, o nichž jsme nikdy neslyšeli? Dvojice lidí,

kteří se do sebe zamilovali, když jim bylo dvacet, vychovali
děti, zbožňovali vnoučata, společně čelili životním úspěchům i
tragédiím a prohrám a na konci dlouhého a převážně šťastného
života v požehnané anonymitě jeden druhému řekli: „Nikdy
bych si nepřál, aby tomu bylo jinak, má lásko.“ Copak právě
oni nejsou pravými hrdiny v lásce?
Sirocco o poznání ztišila hlas, takže Maggie musí
vystoupat ještě o schod výš, aby jí z Hamishova dopisu
neuniklo jediné slovo.
Požehnaná anonymita nám ale není souzena, to už je
teď jisté. Máme-li být spolu, budeš muset i Ty sdílet moji
nechvalně známou tvář. Budeme novodobí Bonnie a Clyde,
budou o nás mluvit stejně často jako o Fredovi a Rose
Westových a budou nás nenávidět stejně jako Hindley a
Bradyho. Nakazím Tě, holčičko nejsladší, a z Tebe se stane
monstrum v zastoupení.
Něco takového po Tobě nemohu žádat. A přesto dobře
vím, že kdyby to bylo naopak, vzdal bych se pro Tebe dobrého
jména i svobody a neváhal ani na vteřinu. A pokud jsi až dosud
nevěřila ničemu dobrému, co bych mohl udělat, tak tomuto
prosím věř bez váhání. Vzdal bych se své šance na vykoupení,
jen kdybych mohl prožít svůj život s Tebou.
Dobře víš, kde mě najdeš, Ginevro moje. Tvůj Artuš už
tam bude čekat.
S láskou,
Hamish
Sirocco zvedne pohled od dopisu a zadívá se na
Maggii. „Co tím myslí?“ zeptá se. „Nevím, kde ho mám hledat.
Nikdy předtím mi Ginevro neřekl.“
Celý svět se může zcela proměnit během pouhých
několika vteřin, jak právě zjistila Maggie. Její svět se proměnil.
Otočí se, aby Sirocco neviděla, že se usmívá, aby nepoznala,
jak prudce se jí rozbušilo srdce, a aby si nevšimla, že má chuť
se rozezpívat.
„Tak co?“ dotírá Sirocco, která zní čím dál zmateněji.
„Co to znamená? Rozumíte tomu? Kam to zase jdete? Vraťte
se zpátky nahoru.“
„Jistěže tomu rozumím,“ Maggie sestoupí z
posledního schodu na půdu sklepa. Neotočí se, ale s potěšením
uslyší, že i druhá žena začala pozvolna a neochotně sestupovat
dolů.
„Takže vy víte, co to znamená?“ volá na ni Sirocco a
schází po schodech. „Vy víte, kde bude Hamish čekat?“
„Ó ano.“
Kroky, které teď Maggie slyší, jsou jemnější a
vydávají tišší zvuk. Napovídají jí, že Sirocco opustila schodiště
a kráčí po rovné, kamenné podlaze první sklepní místnosti.
 Když se staví na pozici uprostřed sklepního prostoru,
pomyslí si Maggie, že jedním z nejpřekvapivějších aspektů celé
této záležitosti je, jak snadné je přesvědčit ženy, aby udělaly tu
nejhloupější věc pod sluncem. Jako třeba sestoupily do
sklepení někoho, koho vůbec neznají.
U Jessie předstírala zranění. Jessie byla popravdě
největší výzva ze všech tří, protože toho slunného sobotního
poledne přicházela s tím, že se má setkat s pohledným a milým
doktorem.
Už to vypadalo, že odmítne jít s dokonale oblečenou
mladou ženou, která jí tvrdila, že je Harryho osobní asistentka.
Měla Jessie vyřídit, že se Harry zcela nečekaně zdržel na sále,
ale později se s ní nesmírně rád sejde u sebe doma.
Naproti tomu s Chloe měla Maggie lehkou práci.
Chloe ani nenapadlo divit se tomu, že by šperková magnátka s
extravagantní vizáží mohla mít dílnu i kancelář ve sklepě svého
domu.
Myrtle ani na okamžik nezapochybovala, že sestupuje
po schodišti, aby si tam prohlédla bohatou kolekci
disneyovských suvenýrů. Neměla důvod nevěřit tomu, že
drobná, modrovlasá žena, která ji do sklepení doprovází, je
dcera Anity Radcliffové. A teď se ukazuje, že i pomýlená
Sirocco bude stejně hloupá jako všechny ostatní.
Sirocčino volné tmavé oblečení se konečně objeví ve
dveřích do sklepní místnosti. Žena se nejistě rozhlédne kolem
sebe. Sklepení je teď prázdné. Jediné, co zůstalo, jsou mouchy.
Krabic se suvenýry – oblečení a věcí tří zavražděných žen – se
Maggie stačila zbavit. Jestli se totiž dá o Maggie něco tvrdit s
naprostou jistotou, pak to, že je velmi, velmi opatrná
vražedkyně. Už před nějakým časem přemístila všechny staré
lékařské knihy, věci z dětství a mládí i další propriety.
Nenechá za sebou nic, co by ji mohlo spojovat s
předchozím životem. Nic z toho, co by ji mohlo pojit s čímkoli,
čeho se dopustila v tom současném.
Ve sklepní místnosti se nenachází nic, co by mohlo
Sirocco vyděsit nebo varovat. Z místa, kde teď stojí, nemůže
vidět vanu, v níž se rozkládala těla tří nadměrně obézních žen.
Hnila a sesychala tu tak dlouho, až z nich nezůstalo prakticky
nic a byla lehká a snadno přenosná. Sám Hamish o tom přece
mluvil.
Obě ženy teď stojí tváří v tvář a dívají se na sebe.
Sirocco vypadá, že se každou chvíli rozpláče.
„Ale jak je to možné? Jak to, že víte, kam má Hamish
namířeno, když já to netuším?“
Když k ní Maggie zamíří, když udělá první krok,
pocítí osten lítosti vůči dívce před sebou. Tolik toho ztratila.
Natáhne k ní levou ruku s dopisem, což odpoutá Sirocčinu
pozornost od toho, na co se Maggie chystá. To, co svírá v pravé
ruce, tak Sirocco sice uvidí, ale už bude pozdě, příliš pozdě.
Těžké kladivo, totéž kladivo, kterým byli omráčeni
Odi a Broon, prolétne vzduchem a dopadne z boku na Sirocčinu
hlavu. Tvrdý odpor kosti je o dost větší, než Maggie
předpokládala. Pocítí ostrou bolest, jež jí projede pravou paží.
Sirocco se zakymácí.
Maggie znovu natáhne ruku a chystá se udeřit
podruhé, ale Sirocco se bezmocně sveze k zemi.
Černé oblečení se kolem ní rozprostře jako temná
louže stojaté vody. Je jen málo pravděpodobné, že by ji zabil
jediný úder kladivem, ale Maggie už nemá čas. Dávno by měla
být jinde.

„Jak vím, kam má Hamish namířeno?“ promluví k

nehybné mase na kamenné podlaze sklepení.
„Vím to, protože žádný z jeho dopisů nebyl určený
tobě, obávám se. Posloužila jsi jenom jako doručovatelka,
prostřednice.“

102

Hamish jí zanechal zprávu, stopu, kterou má

následovat. Fluoreskující skalnaté útvary začínají hned za
vstupem do jeskyně a vedou ji hluboko dovnitř jako drobky
chleba nasypané na podlaze a ukazující cestu. Maggie ale jejich
pomoc nepotřebuje. Byla tu tolikrát, tolikrát procházela stejnou
cestou, že by to mohla udělat i poslepu. Vstoupí do jeskyně a
veškeré světlo nechá daleko za sebou – možná ale, že k tomu
došlo už dávno. Ať je to tak nebo tak, je jasné, kam se teď musí
vydat.
Po několika málo metrech ucítí jeho vůni. Ne tu,
kterou si pamatuje z minulosti, kombinaci vody po holení,
sprchového gelu a něčeho ryze mužského, co však náleželo
jenom jemu. Cítí jeho novou vůni, tu, kterou začal být cítit ve
vězení. Je v ní přítomné násilí i prožitá frustrace.
Obě se jí zamlouvají stejně.
Kapky dopadající na skalnatý masiv jí znějí jako
lahodná hudba. Když ji sem poprvé přivedl, hrála tu skutečná
hudba. Přinesl s sebou tenkrát v batohu CD přehrávač na
baterky. Vzal s sebou i karimatku, deku, chlazené šampaňské a
skleničky. A spoustu svíček.
„Nemám jeskyně ráda. Jsou hrozně klaustrofobní,“
stěžovala si tenkrát Daisy. Ve skutečnosti tím chtěla říct, že
hrozně nerada šplhá do kopce, protože musí vynaložit obrovské
množství energie, než se k nim konečně dostane. Neměla ráda
ani to, když musela svoje příliš objemné tělo soukat zúženými
otvory ve skalách, aby pronikla hlouběji do jeskynních prostor.
„Tahle se ti bude líbit,“ slíbil jí Hamish. „Je tam
jezírko, do kterého před stovkami let Artuš a Ginevra vhodili
zásnubní prsteny. Za tu dobu je obrostl skalní masiv, takže teď
vidíš jenom dva malé, zlaté kroužky pevně vrostlé do kamene.“
Potom už šla do jeskyně dobrovolně a ochotně,
protože kdo by odolal příběhu o nezlomné lásce.
Nebo o bezcitné zradě. Legendu je totiž možné chápat
oběma způsoby.
Tenkrát před dvaceti lety proměnil Hamish jeskyni v
pohádkovou skalnatou místnost s desítkami tenkých,
plápolavých světýlek. Maggie se posadila na deku a v úžasu
sledovala, kolik práce si pohledný muž před ní dal, jenom aby
ji potěšil. A právě tenkrát pochopila, že ho bude milovat v
dobrém i zlém až do konce života.
Tehdy ještě samozřejmě netušila, že to nebude moc v
dobrém, ale daleko častěji ve zlém.
Úzká průrva ve skále se snižuje a Maggie se musí také
ohnout, aby mohla projít, ale ví, že na druhé straně na ni čeká
on.
Členitá jeskynní komora je dnes daleko temnější, než
jak si ji Maggie pamatuje, když tady byli poprvé. Hamish
tentokrát neměl čas ani příležitost zapálit desítky čajových
svíček. Má s sebou jenom ruční svítilnu a cestovní deku. Obě
pravděpodobně pocházejí z letadla.
Sedí zády k podzemní řece a dívá se, jak přichází.

„Ahoj, krásko,“ pozdraví ji.

Maggie dojde až k němu a posadí se vedle něho na
rozprostřenou deku. Dokonce i v tom podivném pološeru tady
dole vypadá Hamish přehnaně bledě a dost pohuble. Je o tolik
starší než chlapec, do něhož se tenkrát v jeskyni zamilovala, a
přesto je to právě ten muž, na kterého myslela dnem i nocí
posledních dvacet let. Jen jeho smutek je teď jiný. Trápí ho, co
se z ní stalo.
„Odkdy to víš?“ Položí mu tu otázku, přestože
odpověď na ni dávno zná.
„Téměř od první chvíle,“ odpoví Hamish. „Někdo mi
podstrčil usvědčující důkazy. Netrvalo dlouho a došlo mi, že
jediný, kdo to mohl udělat, protože na to byl dost chytrý, jsi
ty.“
No jistě. Hamish ví už dávno, že Maggie Roseová a
Daisy Baronová jsou jedna a tatáž osoba.
Věděl to dávno předtím, než ho Maggie přišla poprvé
navštívit do věznice Parkhurst. Všimla by si záblesku
pochopení v jeho očích, postřehla by jakékoli okamžité, ostré
poznání v momentu, kdy by prozřel a pochopil pravdu. Takže
Hamish s ní hrál hru stejně dlouho jako ona s ním.
Jenom s tím rozdílem, že on svoji část sehrál nakonec
lépe než ona.
Pokusí se na ni usmát, ale moc se mu to nepodaří. Za
zjištění, co se z Daisy za ta léta stalo, platí draze.
„Navíc jsem byla jediná, kdo tě na to dost nenáviděl,“
doplní ho Maggie.
Je neskutečně, neuvěřitelně smutný. „A pořád mě
nenávidíš?“ zeptá se nakonec.
Maggie zavrtí hlavou. „Už ne.“
„Řekl bych, že to už něco znamená.“
Na stejném místě před dvaceti lety se tak tak udržel,
aby se jí neustále nedotýkal. Teď sedí opodál. Maggie se
natáhne a ukazováčkem přejede po hřbetu jeho ruky. Hamish
pohlédne dolů.
„Skutečně?“ zeptá se ho. „Opravdu jsem byla první
osoba, která tě napadla? Po všech těch letech?“
Hamish otočí ruku dlaní vzhůru a po chvilce váhání v
ní stiskne Maggiinu dlaň. „Přesvědčila mě hlavně místa nálezu.
Jeskyně byla jasné vodítko.“ Hamish se rozhlédne. „Když tady
našli Myrtle, bylo mi všechno jasné. Potom jsi poslala mé
matce knihy, které jsi napsala. Myslíš, že jsem zapomněl tvé
pravé jméno, Margaret? Jako kdybych neznal tvoje druhé
křestní jméno! Ty knížky mé podezření jenom potvrdily.
Nikdy, ani za ty dlouhé roky, ses nenaučila používat
přechodníky, viď? A neříká se ‚přehnaně mladý‘, říká se ‚příliš
mladý‘. Kolikrát ti to budu muset ještě zopakovat?“
Maggie se k němu nakloní blíž. „Neříkej mi, že jsi
pořád stejný gramatický nácek.“
„Co se stalo se Sirocco?“ zeptá se jí Hamish místo
odpovědi.

Když Maggie neodpovídá, vyčte Hamish z jejího

mlčení pravdu.
 „Věděl jsi to,“ dodá Maggie rychle. „Věděl jsi to už ve
chvíli, kdy ses ji rozhodl zapojit do hry.
Když jsi ji za mnou poslal s tím posledním dopisem.“
Neprotestuje, nehádá se s ní. Temnota, která do ní
vstoupila před dvaceti lety, si našla cestu i do jeho nitra.
„V mém domě se brzy ukáže policie. Najdou ji. Na
základě toho jim dojde, že jsem zabila i ostatní dívky. Budou s
jistotou vědět, že jsi nevinný.“
„Jessie, Chloe, Myrtle,“ vysloví Hamish pomalu jejich
jména, jako by o nich v poslední době nemluvil už tak dost
často. „Opravdu musely být tři?“
„Dvě by se ještě daly považovat za náhodu,“
vysvětluje Maggie. „Tři už jsou nezvratně dílem sériového
vraha.“
Hamish pomalu přikývne a Maggie si pomyslí, že
bude muset dlouho a vytrvale pracovat na tom, aby ho zbavila
toho hlubokého, skličujícího zármutku. Ale to nevadí, to je v
pořádku. Budou na to mít moře času.
„A co Odi a Broon? Viděla tě tehdy jít do jeskyně? To
proto ses jich musela zbavit?“
Maggie začíná hovor o mrtvých lidech trochu nudit.
Kvůli tomu sem přece nepřišla. „Kdo ví?
Těžko říct. Odi ze mě měla očividně strach, ale vlastně
to nemuselo nic znamenat, ona se totiž bála každého a všeho.
Jen za sebou nerada nechávám nedodělanou práci.“
„Vypadá to, že jsem zase volný.“ Hamishův obličej se
rozjasní, ale zlehčování situace je umělé a hrané. „I když
technicky vzato by mě mohli obvinit z krádeže letadla.“
Maggie se také usměje. „Obávám se, že s tím už ti
nebudu schopná pomoct.“
„Takže jaký byl plán? Chtěla jsi mě tam nechat shnít
zaživa? Když teď policie našla i kancelář, inkriminovaný
počítač a k tomu pero s mým otiskem – jak jsi to udělala,
mimochodem? –, myslel jsem si, že ti jde jenom o pomstu a že
je konec. Napadlo mě, že mě přijdeš naposledy navštívit,
usměješ se na mě tím svým lstivým, kočičím úsměvem, odejdeš
a já už tě nikdy neuvidím.“
Teď se jí Hamish dívá upřeně do očí a neuhýbá
pohledem.
„Bylo to pero, kterým jsi podepsal dohodu, že tě budu
zastupovat,“ objasní mu Maggie. „Jen jsem v něm vyměnila
inkoust a odstranila vršek. A ne, nikdy bych tě nenechala shnít
zaživa ve vězení. Myslela jsem si, že se třeba jeden do druhého
zamilujeme a já se stanu ženou odsouzeného vězně. Oddanou,
věrnou, která bude neúnavně bojovat za tvoje propuštění, ale
nikdy se jí ho nepodaří dosáhnout.“

„Takže bys mě držela přesně tam, kde jsi mě chtěla

celou dobu mít. Měla bys mě úplně ve své moci.“
„Něco takového. Zároveň jsem ale samozřejmě měla
dost důkazů, pečlivě uschovaných, abych tě mohla kdykoli
dostat ven, kdybych si to náhodou rozmyslela.“
„Vlasy obětí? Oblečení? Uložené v nějaké dobře
ukryté bezpečnostní schránce? Které bys v případě potřeby
podstrčila nějakému důvěřivému jelimánkovi?“
Maggie se usměje.
„A co bude dál?“
Maggie pokrčí rameny. Předstírá bezstarostnost a
nezájem, přestože jí snad ještě nikdy v životě netlouklo srdce
splašeněji. „Jsi volný. Mrtvá žena ve sklepení mého domu
stvrzuje tvoji nevinu.
Bude ze mě vražedkyně zodpovědná za smrt šesti lidí,
zato z tebe se během okamžiku stal nevinný, neprávem
odsouzený muž. Bude z tebe národní hrdina. Můžeš se vrátit
zpátky ke své profesi, vydělat jmění jenom tím, že se budeš
účastnit nejrůznějších akcí a poskytovat rozhovory.
Můžeš založit rodinu a žít život, o kterém jsi vždycky
snil.“
„Zatímco ty budeš sedět ve vězení.“
„Ale ne, nic takového jsem přece neřekla.“
 Hamish se jí dlouze a upřeně zadívá do očí. Ví, že
uhodl, pochopil její úmysly. Pokud ji dnes Hamish zradí,
vyšplhá Maggie až na nejvyšší místo soutěsky. Nebude první
ani poslední zrazená žena, která nalezne útěchu v jejích
chladných výšinách a nekonečné hloubce.
Maggie předstírá, že se dívá na hodinky, ačkoli od
chvíle, kdy vstoupila do jeskyně, přesně ví, kolik je hodin.
„Budou nám neustále v patách, můj dávno ztracený a znovu
nalezený miláčku.
Jaké to asi bude?“
Hamish dlouze a těžce vydechne, tak těžce, až má
Maggie pocit, že už v něm nezbyl žádný vzduch a celý se před
ní vyfoukne jako míč. Potom se nečekaně postaví jako někdo,
kdo už seděl příliš dlouho a potřebuje si narovnat nohy.
Natáhne k ní ruku, vezme její dlaň do svých a jemně ji k sobě
přitáhne. Na okamžik, kdy se jí zastaví srdce, Maggie věří, že
se skloní a políbí ji.
Potom od ní ale o krok ustoupí.
„Upřímně mě mrzí, co jsem ti tenkrát v Oxfordu
provedl.“ Hamish uhne pohledem a zadívá se jí přes rameno
někam do dálky, na nějaký bod za jejími zády. „Ale měla ses
přes to přenést.“
Maggie se otočí a uvidí dva záblesky světla, které se
vynořily zpod zúženého skalního převisu.
Rozeznává dvě postavy. Je tam Pete.
A taky Sirocco.

103

„Maggie Roseová, zatýkám vás za vraždu Jessie

Toutové, Chloe Woodové, Myrtle Reidové, Odi Smithové a
Broona Richardse.“ Zatímco mluví, vyhodnocuje Pete
bleskurychle situaci. V duchu si měří vzdálenost mezi všemi
čtyřmi přítomnými v jeskyni. Připomíná si, kde se nacházejí
všechna riskantní a nebezpečná místa, protože nemohl nevidět
výraz v Maggiiných očích. Je mu jasné, že by se to celé ještě
mohlo nehezky zvrtnout. Maggie u sebe bude mít téměř jistě
zbraň, a navíc stojí velice blízko Hamishe. „Máte právo –“
„Držte už sakra hubu!“ Maggie sice ječí na Petea,
nespouští ale oči ze ženy po jeho boku. „Kdo do háje jste?“
Maggie sice přechodně přestala vnímat Hamishe i Petea, ale to
nevydrží věčně.
Nebude to trvat dlouho a plnou sílu svého hněvu upře
k milenci, který ji zradil. Už podruhé.
Žena, již Maggie zná jako Sirocco Silverwoodovou,
otevře ústa, aby jí odpověděla, ale Pete ji chytí za paži a zadrží
ji.
„To je detektiv konstábl Liz Nuttallová,“ odpoví místo
ní Weston. „Hamishova styčná důstojnice. Jistě se vám ulevilo
po zjištění, že jste jí nijak neublížila. Měla na sobě ale
odposlech, takže jsme slyšeli všechno, co jste si u vás v domě
řekly. Ostatně i Hamish má na sobě odposlech, to jen tak pro
pořádek.“
Koutkem oka Pete vidí, jak si Liz rozepnula a rozhalila
kabát, aby si Maggie mohla zblízka prohlédnout zpevněnou
neprůstřelnou vestu, která ji měla ochránit před případným
útokem nožem. V jedné věci má ale Pete jasno: už nikdy nikoho
ze svých lidí nepošle do podobné akce.
Těch patnáct minut, kdy byla Liz v Maggiině domě,
byla nejdelší čtvrthodina v jeho životě.
Zvlášť od chvíle, kdy Liz následovala Maggie do
sklepa, kde nebyl signál a jejich spojení se přerušilo.
Maggie se prudce otočí, aby se podívala přímo na
Hamishe.
„Takže tys o tom všem věděl? Dokonce ses na tom i
podílel?“
Hamish jedinkrát rychle kývne hlavou. Uhne
pohledem a zadívá se na Liz. „Sice mi chvíli trvalo, než se mi
povedlo Liz přesvědčit, ale nakonec se to podařilo.“
 „A Liz zase přesvědčila mě,“ přidá Pete. „Je po všem,
Maggie. Teď musíte jít se mnou.“
Pete postoupí dopředu a pokouší se blokovat Maggiin
výhled na Liz, protože se mu ani trochu nezamlouvá, jakým
způsobem si obě ženy měří jedna druhou. Liz se ale nehodlá
nechat zastrašit ženou, na jejímž případu dlouhé měsíce
pracovala a kterou se snažila usvědčit z vražd a dostat do
vězení. Takže teď pomalu zvedne ruku a sundá si čepici Beanie
a po ní i černou paruku.
„Tohle je vyztužená čepice, něco jako skrytá helma.“
Liz mluví přímo k Maggie. „Často ji používaj skejťáci, když
prováděj nebezpečný kousky a skoky. Vím, žes mi chtěla
vymlátit mozek z hlavy, ale po tý tvý ráně kladivem mi bude
akorát chvíli třeštit hlava.“

Zdá se, že Hamish se chystá pohnout.

„Zůstaňte prosím na místě, Hamishi,“ nakáže mu Pete.
„Maggie, chci, abyste si klekla a ruce dala za hlavu. Provedeme
to co nejrychleji a pokud možno důstojně, ale musíme se odsud
dostat ven.“
Namísto odpovědi Maggie o krok ustoupí. „Zbláznil
jste se? To si vážně myslíte, že mě můžete obvinit a usvědčit?
Jen si uvědomte, co všechno jste spáchali. Nelegální prohledání
mého domu, vloupání, návštěvy, navíc to zastrašování na
ruském kole. To ani nemluvím o tom, že jste nechali z vězení
utéct usvědčeného zločince. Jakékoli přiznání, které byste snad
mohli mít nahrané, jsem pronesla pod nátlakem, protože jsem
se bála o život. Spíš než já zamíříte do vězení vy dva.“
Potom se otočí k Hamishovi. „Pokud jde o tebe, shnij
v pekle.“
„Oficiálně jsme ve vašem domě byli pokaždý s vaším
výslovným souhlasem,“ řekne Pete. „To vloupání – říkejme
tomu radši nevoprávněný vniknutí, protože zadní dveře nebyly
zamčený – pravděpodobně policie nikdy nevyřeší. Nic
nenasvědčuje tomu, že bychom my měli mít něco společnýho s
růží origami, nápisem na spodní straně stolu nebo kopretinami,
který vám kurýr dovezl na Štědrej den.“
„Ale já vím, že jste to byli vy.“ Maggie teď slova štěká
úsečně a nenávistně. „Nahráli jste vloupání, abych do svého
domu pustila policejní vyšetřovací tým. Dokonce jste na
facebooku zveřejnili soukromé informace o mé osobě.
Pokoušeli jste se mě vyděsit, zastrašit mě, abyste mě tím
donutili k falešnému přiznání.“
„Dokažte to,“ řekne Pete pouze. „Dokažte, že jsme s
tím my tři měli cokoli společnýho.“
„A co se týče incidentu na ruským kole,“ podotkne
Liz, „vybavuju si ho úplně jinak. Byl to váš nápad. Když jsme
vyjely až nahoru, vyděsila jste mě. Mimochodem Sandra i Bear
moji verzi rádi potvrdí.“
Maggie je každým okamžikem zuřivější a zuřivější a
Peteovi je jasné, že to musí co nejrychleji ukončit. Maggie se
obrátí přímo na Hamishe. „Utekl jsi z vězení, ukradl jsi letadlo.
To samo o sobě jsou závažné zločiny, a jestli ti tihle dva
pitomci pomáhali, pak je to dostatečně –“
„Vlastně nic takového neudělal.“ Ledový vzduch v
jeskyni prořízne nový, dosud neslyšený hlas.
Peteovi mělo dojít, že se Latimer nezvládne držet
zpátky dost dlouho. Za to, že mu neprozradili všechny detaily
o práci v utajení na operaci, kterou s Liz iniciovali, se mu bude
Pete Weston pravděpodobně ještě zodpovídat. Z nějakého
zvláštního důvodu se mu ale s příchodem šéfa trochu ulevilo,
zvlášť protože nepřichází sám. Hned za ním totiž do jeskyně
vešli i dva ozbrojení policisté, které nechali čekat venku. Je s
nimi i Sunday.
Latimer se rozhlédne po jeskyni a potom promluví na
Maggie.
„Nikdo neuběhl deset mil volnou krajinou na Isle of
Wight, nekonal se ani útěk v kradeném letadle v ryze
bondovském stylu,“ vysvětluje jí.
„Žebřík a ručně vyrobený klíč posloužily jenom k
pořízení několika fotografií. S jejich pomocí potom tady
Sunday vytvořil imitaci webových stránek BBC, mimochodem
zdařilou a velice přesvědčivou. Taky jsme potřebovali vyvolat
trochu rozruchu na twitteru. Hamish opustil Parkhurst v
policejním autě. Přivezli jsme ho sem trajektem a em pětkou.
Technicky je stále ještě zadržovaný policií, takže můj tým
nespáchal žádný zločin ani neporušil pravidla.“ Latimer ztiší
hlas. „I když, Bůh nám všem pomáhej, bylo to o fous.“
„Maggie,“ řekne Hamish. „Musíš teď jít s Petem.“
Maggie se otočí k Hamishovi a zavrtí hlavou. Dívá se
mu upřeně do očí, přestože musí vědět, že Pete, Latimer,
Sunday i Liz se k ní zezadu přibližují. Bůh ví, jak se odsud
všichni v pořádku dostanou, jestli se bude Maggie bránit
zatčení, ale musí to projednou už celé skončit. Za jejich zády
do jeskyně vstupují další uniformovaní strážníci.
„Ale vždyť mě miluješ,“ řekne Maggie Hamishovi.
„Vím, že mě miluješ.“
„Ne.“ Liz zvýšila hlas a její odpověď se v mocné
ozvěně odráží od okolních skalních stěn.
„Hamish miluje mě. To jediný byla pravda.“
Hamish udělá poslední krok a vymaže vzdálenost,
která je od sebe s Maggie odděluje.
„A jeho pes se nejmenuje Daisy,“ zakřičí Liz.
„Jmenuje se Cruella.“
Maggie vypadá, že každou chvíli omdlí, přesto
zůstává stát a nepřestává se dívat Hamishovi do očí. Peteovi
připadá, že ani jeden z nich už dobrou minutu nemrkl, možná
déle. Hamish zvedne ruce a položí je Maggie jemně na ramena.
Pak se k ní skloní, políbí ji na tvář a něco jí pošeptá.
Maggie jako by se konečně uvolnila a sesune se mu do
náruče. Hamish se přes její rameno podívá na Petea a pokývne.
S nečekaným, nervy drásajícím zaječením Maggie
vystartuje a vrazí do Hamishe. Překvapí ho a on zavrávorá. Liz
se vrhne kupředu. Maggie utíká pryč. Nemá šanci dostat se z
jeskyně, protože jediný vstup blokují policisté v uniformách,
ona se ale nerozběhla k východu. Překoná několik posledních
metrů navlhlého vápence a dostane se na okraj řeky.
„Daisy!“ zakřičí Hamish, když se žena vrhne do vln.
Proud vody se vzedme a stáhne ji do hlubin. Všichni
policisté se rozběhnou k podzemní řece a kužely baterek
prosvětlují temnou hladinu. Na vteřinu mají pocit, že snad v
záblesku světla z Latimerovy svítilny zahlédli bledou ruku, pak
už se ale mocný proud s duněním vřítí do podzemí. A potom
nastane ticho. Dál už není nic.

104

The Times online, čtvrtek 14. ledna 2016

„USVĚDČENÝ“ VRAH PROPUŠTĚN NA
SVOBODU NA ZÁKLADĚ ODVOLÁNÍ
Nejvyšší soud včera na základě odvolání propustil z
vězení Hamishe Wolfa. „Jak jsem se dnes ráno dozvěděl,“ řekl
soudce Robinson, „ukázalo se, že se v tomto případu objevily
závažné nové skutečnosti. Jakmile budou tyto důkazy
předneseny a doloží nepravost jeho předchozího odsouzení,
bude pan Wolfe okamžitě a s konečnou platností zbaven všech
obvinění a zproštěn viny. Do té doby nevidím jediný důvod,
proč by měl dál setrvávat ve vazbě a nemohl trávit čas se svojí
rodinou.“
Dnes ráno policie zveřejnila, že hlavní podezřelou z
vražd Jessie Toutové, Chloe Woodové a Myrtle Reidové je
osmatřicetiletá právnička a známá autorka úspěšných thril erů
Maggie Roseová. Roseová policii unikla při zatýkání před
dvěma dny a důvodně se předpokládá, že je po smrti. Po jejím
těle se neustále pátrá.
Hamish Wolfe (38) byl odsouzen k doživotnímu trestu
v roce 2014 a odseděl si patnáct měsíců, z nichž většinu strávil
ve státní věznici Parkhurst, Isle of Wight. Jeho rodina a přátelé
sice neustále bojovali za jeho propuštění, ke zvratu ale došlo až
ve chvíli, kdy se mu podařilo získat důvěru a podporu styčné
policejní důstojnice, detektiva konstábla Elizabeth Nuttallové
(34).
Rozvedená matka dvou dětí dnes ráno reportérům
potvrdila, že má vztah s Hamishem Wolfem a očekává se brzký
sňatek ihned poté, co bude jeho propuštění a stažení veškerých
obvinění definitivně potvrzeno.
Nuttallová není jedinou ženou, jež temnému šarmu
pohledného bývalého chirurga podlehla (údajně mu do vězení
přicházelo přes sto dopisů týdně), v jejím případě může mít
podlehnutí Wolfovu kouzlu fatální následky.
Mluvčí avonského a somersetského policejního
okrsku dnes ráno potvrdila, že Nuttallová byla suspendována a
čeká ji vyšetřování pro přestupek, jehož se dopustila, když si
začala s odsouzeným zločincem, aniž by o tom informovala
nadřízené. Pokud komise shledá, že nejednala v souladu se
svými povinnostmi, hrozí jí propuštění z řad policie.
Na tiskové konferenci konané dnes ráno šéfinspektor
Tim Latimer ale jednání Liz Nuttallové nijak veřejně
neodsuzoval. Podle jeho slov „musí samozřejmě proběhnout
důkladné prošetření celé kauzy, ale v této fázi jsem na svoje
podřízené hrdý, zejména na detektiva seržanta Petea Westona
a detektiva konstábla Liz Nuttallovou, kteří byli ochotni bez
ohledu na osobní zájmy i možné postihy udělat všechno pro to,
aby bylo spravedlnosti učiněno zadost.“
Dnes ráno se nám Hamishe Wolfa nepodařilo
kontaktovat, abychom mohli získat vyjádření k celé situaci
přímo od něj. Předpokládá se, že je společně s rodiči na blíže
neurčeném místě. Liz Nuttal ová nám ale prozradila, jak je
šťastná, že se konečně potvrdila nevina jejího snoubence. Oba
se prý těší na společný šťastný život. „Uvěřila jsem Hamishovi
ihned poté, co jsem se stala jeho styčnou důstojnicí,“ prozradila
nám Nuttallová.
„Poté už to byla jenom otázka nashromáždění
dostatečného množství důkazů. Musela jsem také přesvědčit
kolegy, že tu skutečně došlo k justičnímu omylu.“
Datum svatby prozatím určeno nebylo. „Brzy,“ svěřila
se nám ale slečna Nuttallová. „Hodně brzy. Hamish
samozřejmě potřebuje nějaký čas na vzpamatování, musí
znovu přivyknout běžnému životu mimo vězení. Budu muset
být hodně trpělivá a tolerovat některé jeho vrtochy a nezvyklá
přání, ale jak říkám, bude to brzy, hodně brzy. Ne, několik
posledních dní jsme spolu nemluvili, ale to je v pořádku.
Potřebuje trochu času a prostoru.“
Když jsem se jí zeptala, co by se stalo, kdyby se
nepodařilo najít důkazy svědčící o Hamishově nevině, jestli by
v ni i nadále věřila, bylo vidět, že na takovou otázku nemá
přichystanou odpověď. Rozhodla jsem se lehce přitvrdit a
zeptala se jí, co přišlo jako první: jestli uvěřila v jeho nevinu,
nebo ji začal charismatický Hamish Wolfe mocně, nebezpečně
přitahovat.

„Zamilovala jsem se,“ odpověděla Nuttallová.

„Samozřejmě jsem daleko šťastnější teď, když miluji
nevinného muže, jehož v dohledné době zprostí všech
obvinění, ale kdyby byl vinen a zůstal ve vězení?“ Liz
Nuttalová se na pár vteřin odmlčí a potom moji otázku zodpoví:
„Milovala bych ho úplně stejně.“
 Autorka

Sharon Boltonová je kritiky uznávaná autorka

kriminálních románů, které patří k těm nejděsivějším počinům
na poli krimi. Dostala se do užší nominace na cenu CWA Gold
Dagger v kategorii Kriminální román roku a na cenu
Theakstons Old Peculier v téže kategorii. V roce 2014 získala
ocenění CWA Dagger in the Library za veškeré své dosavadní
dílo.
 Z anglického originálu DAISY IN CHAINS
vydaného nakladatelstvím Bantam Press Londýn 2016
přeložila Markéta Polochová
Odpovědná redaktorka: Karin Lednická
Jazyková redakce: Jiří Popiolek
Korektorky: Milena Nečadová a Iveta Muchová
Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský
Obálka: Rajka Marišinská
Počet stran: 560
Vazba knihy: pevná / vázaná s přebalem
Vydání první
Vydalo nakladatelství DOMINO,
v květnu 2017
ISBN: 978-80-7498-215-6