Jan Kamínek

PSYCHEDELICKÁ
ČÍTANKA
 ÚVOD
Tento sborníček shrnuje mé články o psychedelických zkušenostech.
Uvedené texty, škoda řeči, nejsou v žádném případě míněny jako pobídka
nebo návod k užívání jakýchkoliv drog a slouží pouze ke studijním účelům!
Přes pokračující brainwashing v masmédiích se informovanost veřejnosti přeci
jen pomalu zlepšuje a i mnohá babička už pochopila, že třeba marihuana je
opravdu úplně jiné kafe než heroin. Přesto považuju za nutné uvést tento sborník
několika tezemi, v nichž osvětlím své - ostatně nijak objevné - základní postoje
a názory. Zde jsou - pro účely ”čítanky” přirozeně v náležitě čítankové podobě:
1. Užívání jakýchkoliv ilegálních drog je nějak nebezpečné - tak jako je bůhvíproč
nějak nebezpečné téměř vše, co je značně, až bytostně zajímavé (třeba sex).
2. Užívání opiátů (heroinu, morfinu), stejně jako stimulancií (pervitinu a dalších
nesubstituovaných amfetaminů, kokainu) je kvůli jejich zhoubné návykovosti
krajně nebezpečné. I když si od toho bohužel nic moc neslibuju, důrazně se
distancuju od kohokoliv, kdo s těmito látkami byť jenom experimentuje, a
připojuju své varování.
3. Rozumné užívání tělesně nenávykových psychedelických drog (od marihuany až
po LSD) může poučenému konzumentovi poskytnout zážitky neobyčejné ceny,
které většinou více než kompenzují případné problémy. Tyto drogy nejsou
pouhým prostředkem k úniku z reality, ale především nástrojem hlubšího
poznání světa i sebe sama.
4. S tím, jak u nás vzrůstá obliba empatogenních amfetaminů (”tanečních drog”
jako Extáze, MDMA), patrně poroste i počet komplikací s tím spojených. Chtěl
bych proto už tady v úvodu upozornit, že užívání těchto drog při přílišné tělesné
námaze v opakovaných dávkách bez dostatečného přívodu tekutin či častěji než
jednou týdně je holý nerozum.
5. I když jsou problémy s užíváním třeba heroinu na jedné straně a psychedelik na
straně druhé neporovnatelné, v obou případech jsem na straně nějaké formy
legalizace (kontrolované distribuce a užívání) těchto látek jako účinné cesty ke
snížení škod (harm reduction). Všeobecně známé argumenty pro legalizaci
opiátů (například v souvislosti s minimalizací černého trhu a ”udržovací léčbou”
drogově závislých) zde opakovat nebudu, argumenty pro legalizaci psychedelik
snad nenápadně vyplynou z těchto textů.
6. Nehledě na předchozí – poněkud maximalistický – odstavec se domnívám, že
jakákoliv rozumná právní úprava musí respektovat reálné rozdíly
v nebezpečnosti jednotlivých ilegálních drog. Jsem pro přísnější postih výroby a
distribuce drog s nepřijatelnými riziky (viz bod 2), ale pro liberální přístup ke
konzumaci zejména konopných drog, například podle ”holandského modelu”.
Většina uvedených textů už je staršího data a v mnohé už nejsou aktuální, ale
snad i tak přispějí k lepší informovanosti v této choulostivé problematice.
 Sborníček je doplněn článkem má přítelkyně Alžběty Slimákové a rovněž
nejlepším dostupným souhrnným textem o drogách z pera Michala Klodnera.
A závěrem ještě jedno poděkování: chtěl bych srdečně poděkovat sám sobě, že
jsem se do práce na tomto sborníčku vůbec pustil.
- Jan Kamínek
DIAGNÓZA: EXTÁZE aneb FENETHYLAMINOVÁ
PSYCHEDELIKA
(prosinec 1995)

Onehdy jsem to zkoušel s psychedelickými látkami. Co jsem zažil, mě DOST

zaujalo. Opravdu DOST. Předem budiž řečeno, že mé zkušenosti nejsou jen
pozitivní, ale pro nadaci Drop-in tahle stať asi vhodná nebude.
Jelikož se mám relativně rád, začal jsem se před soustavnějším sebetravičstvím
pídit po dalších informacích a zjistil, že:
a) těch odborných, dostupných v češtině, je směšně málo. Pominu-li lehce
předvěké spisy, např. Mečířovo Zneužívání alkoholu a nealkoholových drog u
mládeže (Avicenum 1989), je tu snad jediná odborná knížka, a to Grofovo
Dobrodružství sebeobjevování (Gemma 1993). (Autorova pozn. z března 1998:
to už samozřejmě dávno neplatí!)
b) V česky přeložené beletrii a literatuře faktu o psychedelických látkách
soustavně mluví snad jen Castaneda (Oddělená skutečnost, Volvox Globator
1994). (Autorova pozn. z března 1998: to už samozřejmě taky dávno neplatí!)
A pak jsem našel (spíš náhodou) pár po časopisech roztroušených house-rave-
techno-acid- a já nevím jak orientovaných článků, v nichž se omezuje popis
účinků psychedelik většinou na "je to nářez", "úlet", "sračka", etc., čágo belo
šílenci. Dost možná, že tyhle výroky představují nakonec jediný poctivý –
protože zcela vágní – popis toho, oč tu běží, ale dost možná, že ne. Rozhodně
orientaci bloudících příliš nepomohou.
Jiné články (třeba ty od McKenny, Huxleyho nebo Learyho), jsou zase možná
příliš zatíženy glorifikací psychedelik až na hranici (či za hranici) zbožnění. Jsou
chytré, ale na moje chápání většinou až moc.
c) Existuje ovšem zdroj, který skoro nemá chybu. Je to Internet, jmenovitě
server hyperreal.com a další. Je tam pěkné čtení na mnoho hodin, kromě
odborných statí také Learyho rozbor psychedelické zkušenosti ve světle
Tibetské knihy mrtvých, odborná část níže zmíněné knihy A.Shulgina a četné
osobní zpovědi.
Každopádně mi připadá, že informační exploze v této oblasti zatím u nás
poněkud nenastala a při vědomí toho, kolik se toho napovídá obecně kolem
drog, je možné, že i tahle stať o jedné třídě psychoaktivních látek bude lepší než
nic. Nejsem ani psycholog, ani filozof, ani lékař, a tak budu možná některé věci
vidět v jiném (daleko prostším) světle než věrozvěstové psychedelických hnutí a
sekt. Zmatená veřejnost snad ocení alespoň informace o extázi (MDMA), kolem
níž se v poslední době nadělalo tolik povyku. Někdy budou samozřejmě pro
zasvěcenější mé informace triviální, za to se dotyčným předem omlouvám.
Psychedelika jsou doslova "látky odhalující psyché", působící jistý druh
změněných stavů vědomí, podle mě pak především stavy fascinace okolním i
vnitřním světem. Zatím nelze být konkrétnější, blíže u jednotlivých látek. V
médiích jsou často označována jako halucinogeny (což je dost zkreslující),
delirogeny, apod. Psychedelika se po staletí používala rituálně, dnes se v
indikovaných případech "ordinují" v psychoterapii a dokonce v léčbě
alkoholismu a jiných toxikomanií (viz Grof). Jsou fyzicky nenávyková, což
ovšem neznamená, že by na ně nemohl vzniknout návyk psychický. Vzniká.
Pravda je, že osoby ještě méně zdrženlivé než já to mohou s "experimenty" (jaký
eufemismus!) nebezpečně přehánět.
A co jsou "fenethylaminová psychedelika"? Tady budu muset nepatrně zabrousit
do historie a chemie. Až do začátku šedesátých let byla paleta psychedelik
poměrně úzká a většina známých látek měla indolový skelet (psilocybin,
harmalin, ibogain, dialkyltryptaminy, ale taky LSD). Výjimku tvořil (kromě
ketaminu, PCP a některých rostlinných jedů) pouze meskalin, což je derivát
fenylethylaminu (zkráceně fenethylaminu). Jak to tak ve farmacii bývá,
zkoušelo se, co vznikne obměnami struktury meskalinu, a v šedesátých a
sedmdesátých letech tak bylo připraveno několik set látek, z nichž většina má
slabší či silnější psychedelické účinky. Zásluhu na tom má především
kalifornský chemik Alexander Shulgin, jehož kniha "Phenylethylamines I have
known and loved" (označovaná jako PIHKAL) je po všech stránkách skvělé
čtení. Fenylethylaminové deriváty (jednak "pravé" fenethylaminy, jednak
amfetaminy neboli 1-methyl-2-fenylethylaminy) působí efekty od čisté
stimulace (na benzenovém kruhu nesubstituované amfetaminy) až po silnou
psychedelii (některé 2,4,5- a 3,4,5- substituované deriváty) a jsou zajímavými
látkami pro korelace struktura - účinek, čímž vás ale nebudu obtěžovat.
Níže jsou rozebrány účinky psychedelických fenethylaminů, s nimiž jsem se
seznámil (vždy v několika "experimentech"). Vlastní zkušenost je samozřejmě
natolik subjektivní, že ji pro jistotu doplňuji literárními údaji. Látky byly podány
v chemicky čisté formě jako soli (hydrochloridy nebo hydrobromidy) per os a
jsou v dalším seřazeny podle stoupající účinnosti, což, jak doufám, přispěje k
určité gradaci textu.
------------------------------------------------------------
MDMA (extáze, XTC, Adam, "E", atd.) je 3,4-methylendioxy- N-
methylamfetamin.
I když byla extáze poprvé syntetizována už počátkem tohoto století, její "zlaté
časy" časy nastaly až v sedmdesátých letech, kdy ji psychiatři začali používat
pro uvolnění zábran svých pacientů a v "manželské terapii". Až do r. 1985
představovala v USA legální náhražku svého silnějšího předchůdce MDA,
potom byla zakázána. Ve Velké Británii byla postavena mimo zákon už v r.
1977. O jejím zneužívání na diskotékách by patrně zasvěcené osoby mohly
mluvit dlouho, leč já nejsem zasvěcená osoba.
Účinek trvá cca 4-6 hodin.
Budiž předem řečeno, že zažitý název "extáze" je podle mě vyloženě zavádějící.
MDMA rozhodně žádnou extázi nevyvolává (přinejmenším mimo "house
parties", kde hraje roli mnoho dalších a patrně převažujících vlivů). Účinek
začíná asi po půl hodině ne vždy příjemnou excitovaností a lehkou zmateností
(stejně jako u většiny dalších psychedelik), která brzy přejde v něco, co bych
nazval nejspíš "rozšafnou pohodou." Je spíš letargická než euforická. Kromě
jistého "ozvláštnění světa" nedochází k žádným smyslovým změnám, které by
stály za řeč. Hudbu jsem vnímal jako jindy. Všiml jsem si, že k psanému i
mluvenému slovu jsem byl kritičtější než obvykle, ale drobné lapsy řečníků jsem
bral v dobrém. Vcelku nic bůhvíjak povznášejícího, nic objevného - alespoň pro
mě. Kromě příležitostného pocení a dost pravidelného napětí v čelistech je vám
tělesně velmi příjemně. Stejně jako u ostatních fenethylaminů (zvláště pak
amfetaminového typu) je více či méně silná mydriáza (rozšíření zorniček),
někdy tachykardie (zrychlený pulz). Silně se doporučuje přijímat hojnost tekutin
(což platí i pro všechny dále uvedené látky).
Vaše velmi smířlivá nálada vede k potřebě vinout se k bližním. Manželka je
výjimečně milý tvor, kterého se musíte dotýkat a s kterým je hezké pohovořit.
Zdaleka není vyloučeno, že si budete vyznávat lásku. "Extáze" je zkrátka
typický empatogen ("zesilovač sympatií") a entaktogen (látka vyvolávající
potřebu tělesného dotyku). Tento účinek vydrží podstatně déle než samotné
změny nálady. Není divu, že extáze byla a je (teď už nelegálně) tolik využívána
v terapii manželských vztahů.
Extáze rozhodně není afrodiziakum (často spíše snižuje schopnost erekce), ale
stejně jako MDA a některé další deriváty amfetaminu dokáže prakticky
donekonečna oddálit ejakulaci. Pokud překonáte jistou přirozenou lenost, čekají
vás v posteli moc hezké věci, na něž budete s nostalgií vzpomínat ještě po
letech.
Kromě toho, že je extáze patrně ideálním prostředkem proti hojně se
vyskytujícímu "ejaculatio praecox" (předčasnému výronu semene), vykazuje do
jisté míry znaky jakéhosi "univerzálního léku". Je dobrým laxativem
(projímadlem) a otorinolaryngologikem (spolehlivě potlačuje rýmu a do značné
míry i kašel). Oba tyto účinky souvisejí se zúžením periferních cév. Extáze je
jako všechny amfetaminy skvělé anorektikum (potlačuje hlad, což souvisí s
jejími anestetickými účinky). Není lepší způsob, jak zhubnout... pokud ovšem
nepočítáme všechny ostatní způsoby. Musíte totiž mít rozum, a ten má málokdo.
Extáze je dobrá jako antidepresivum, anxiolytikum a ataraktikum, zkrátka je
dobrá na nervy, pakliže to nepřeženete. Pak je na nervy špatná.
Extáze, pokud je používána k občasnému odreagování a relaxaci, je vcelku
bezpečná látka, hlavně bezpečnější než alkohol. Požití nikdy nevede k
agresívním stavům a k nekontrolovanému chování. "Bad trips" nehrozí.
Upřímně řečeno ovšem nehrozí ani "good trips" (pokud tady jde vůbec o "tripu"
mluvit) a uživatel se často marně snaží zvýšit celkově nevýrazný účinek další
dávkou. Přivodí si tím jen zvýšené pocení a následnou kocovinu.
V masmédiích se začínají objevovat zprávy o úmrtí po požití MDMA. Někdy
jde o anafylaktické šoky (které ovšem sem tam nastanou i po aspirinu či
penicilinu), jindy o následky přetížení organizmu a dehydratace při tanci.
Americké vědecké studie u krys a později i u primátů potvrdily po delším
užívání nijak obrovských dávek MDMA poškození mozku. Výsledky těchto
pokusů se nyní ověřují. Fakt je, že co platí u primátů, patrně neplatí u lidí,
protože extázi příležitostně požívají mnoho let beze škody milióny lidí. Tak či
onak, dlouhodobé silné zneužívání (více než jednou týdně) patrně může vést ke
stejným stavům, jako zneužívání pervitinu či alkoholu (a koneckonců i mnoha
běžných léků): k celkové vyčerpanosti, k stihomamu a k psychotickým koncům.
Dlužno ještě dodat, že to, co je k sehnání v rozličných klubech či na
diskotékách, obsahuje málokdy čistou extázi. Bůhví, co do toho strkají. Neberte
to! Potažmo: neberte nic!
-------------------------------------------------------------
MDA je 3,4-methylendioxyamfetamin.
Jak už bylo řečeno, jde o staršího sourozence extáze, od níž se liší především
podstatně silnějším účinkem. Mimo zákon je MDA ve světě už od šedesátých
let.
Účinek trvá 7 až 10 hodin.
Po požití této látky se TOHO (totiž jakéhosi tajemství) poprvé lehce dotknete.
Svět potemněl, odkudsi jako by se snášely záhadné stíny a dýmy, na nichž
ovšem není nic děsivého. Jste pohodově zpitomělí (Američani tomu říkají
"stoned"), ale smysly jsou spíš zbystřeny. Myšlení je jasné a souvislé, něco však
vidíte v nových kontextech. Vzpomínám si, jak jsem pod vlivem MDA poprvé
postřehl, že věčně rozzářené oči dětí (odpusťte, prostě se to nedá jinak popsat)
mluví o jejich permanentně psychedelickém stavu. O tom, jak jsou fascinovány
světem, který jim každou vteřinu přináší gigabyty nových nezařazených (a
mnohdy nezařaditelných), nad pomyšlení zajímavých informací. (Pedagogická
poznámka: pochopil jsem - či spíš prožil jsem - konečně, proč děti neposlouchají
něco tak banálního jako své rodiče či učitele a proč mají takové potíže se
soustředěním.) Připadá mi od té doby, že krajní vulgární materialismus děcka
zírajícího do výkladní skříně je svým způsobem duchovnější než vánoční projev
papežův. "Fenomén rozzářených očí" je zkrátka pro psychedelika příznačný...
jenže doktor vám řekne, že jde o obyčejnou mydriázu, jež mimo jiné znamená,
že teď při zrychleném metabolismu prostě dostáváte málo kyslíku.
Bohužel (či bohudík, k tomu se vrátím ke konci) je zvýšený účinek psychedelik
pravidelně provázen silnějšími vedlejšími tělesnými příznaky. Po MDA se často
potíte, zatímco je vám vlastně trochu zima. Kromě trnutí čelistí a nutkání třít
zuby o sebe nastává někdy slabý vnitřní třes, nijak nepříjemný, ale zřetelný.
Co se týče ostatních účinků a nebezpečí, platí pro MDA totéž, co pro extázi,
ovšem v příslušně zvýšené míře. Lehká kocovina je téměř pravidlem ("co já
jsem to blbec zase sežral").
Pro úplnost pro chemicky vzdělanější dodejme, že podle literatury (zejména
PIHKAL) má vlastnosti podobné MDMA a MDA mnoho dalších 3,4-, 2,4-, a
podobně na benzenovém kruhu substituovaných amfetaminů a dalších derivátů
(N-ethyl derivát odvozený výměnou aminového vodíku u MDA je např. znám
jako "Eve" a patrně často v praxi zastupuje extázi).
------------------------------------------------------------
2C-B (CBr, Bromo-meskalin, Venus, Nexus) je látka, kterou A. Shulgin ve
svém arcidíle díle PIHKAL označuje jako jeden ze svých největších objevů.
Chemicky je to 4-brom- 2,5- dimethoxyfenylethylamin.
Účinek 2C-B trvá 5-8 hodin.
Než promluvím o svých pokusech s 2C-B, rád bych předeslal několik věcí, ale
omezím se teď na jedinou: účinek této látky na mou maličkost byl do puntíku a
k nerozeznání stejný, jako účinek psilocybinu (ve formě třiceti plodnic
lysohlávky z českých luhů a hájů). Později z toho vyvodím důsledky, jestli se mi
to povede.
Když se to tak vezme, lépe než slohové práce Grofových klientů vystihují
dotyčné stavy jako vždy půvabné citace pana profesora Vondráčka (Fantastické
a magické z hlediska psychiatrie, Avicenum 1972): "Chci se škvařit ve svém
blahu." "Člověku se derou do očí slzy a přitom se směje. Všechno je plošší
(ďábel byl podle některých učení plochý). Člověk se ztrácí. Je to nějaký oceán.
Chvílemi tady jsem a chvílemi zase nejsem. Já se nemohu vrátit do reality."
"Teď chápu pocity schizofrenika. Mám velké nohy. Vy byste mohl být třeba
medvěd, s prominutím." "Já, obyvatel Absurdie, se dorozumívám s vámi
pozemšťany. Tento stav je příšerný a zároveň krásný." "Já mám ráda žirafu, ale
musela by mít na hlavě čepičku." "Klauni jsou dobří lidé." "Zavřu-li oči, zjevují
se mi bizarní postavičky, připomínající obyvatele jiných planet."
Smyslové změny po požití 2C-B (nebo psilocybinu) začínají asi za čtvrt až půl
hodiny. Vidění se prohlubuje a rozostřuje zároveň (čtení dělá potíže), předměty,
především vzorované (např. záclony), dostávají duhové barvy. Svítící body
začínají jiskřit. Všechno, hlavně pak veškeré rostlinstvo, je ornamentální,
zdobné, výtvarné. Svět se vůbec stává nějak ROSTLINNÝM, což nutně
navozuje naprosto neoriginální myšlenku, že je jedním velkým organizmem.
Absolvoval jsem v příslušném stavu zářijový výlet na Blaník, kde v té
požehnané době rostly desítky druhů hub a mnoho bylin. Byl to prostě výtvarný
koncert, většinou van Gogh, ale chvílemi zase Mařák, Dali a tak. Nějak takhle
patrně vidí svět malíři a vůbec se jim nedivím, že TO všechno musí namalovat.
Neobyčejný smysl pro vizuální detail ale zároveň někdy "zesiluje" vše ošklivé a
neharmonické. Jste-li doma, vidíte náhle (s jistým dobromyslným údivem)
každý prášek na zemi či na nábytku, což vás někdy vede ke snaze vše neustále
uklízet. Zajímavé je, jak v tomto stavu vnímáte lidské obličeje. Ty přirozeně
hezké či blízké většinou zkrásní, kdežto z těch pro vás neutrálních se spíš stávají
karikatury. Vlastní obličej se mi (zcela poprávu) hrubě nelíbil.
Přímo magické rysy dostává svět v noci. Byl jsem v takových případech vždy v
bezpečí svého obýváku a několik svítících diod, jež trpělivě oznamují
připravenost mé (nekvalitní) domácí elektroniky, se stalo přímo symbolickými
majáky mého spojení s normálním světem.
Velmi důležité jsou změny sluchového vnímání. V jakýchsi vlnách přichází
zvláštní hukot v uších, jenž mistrně navozuje pocit, že jste někde na dně oceánu
či v obrovském jeskynním dómu. Z šumění vroucí vody v rychlovarné konvici
či na sporáku se stává závažná symfonická skladba rozměrů Orffovy "Carminy
Burana". Slyšení je výrazně prostorové. Jednou jsem takhle poslouchal mizerný
tranzistorák s polovybitými bateriemi, jenž náhle zněl o dost lépe než nejlepší
kvadrofonní hifi. Hudba někdy spíš ruší, jindy je k sežrání.
Také hmat (a vnímání chladu, vzdušných proudů) je zesílen. Pokud jsem byl
venku a zavanul vítr, cítil jsem to jako by přicházela bouře, nějaká závažná,
osudová změna. Sám pro sebe jsem si tento efekt lehce schizofrenně nazval jako
"VÍTR ČASU".
V literatuře se uvádí (PIHKAL), že "zesíleny" jsou i chuť a čich, čímž pádem
jídlo chutná jako nikdy. Nic takového jsem nepozoroval. Pokud jsem jedl, tak
spíš s odporem. Patrně tu dost záleží i na celkové "kondici" trávicího ústrojí, v
mém případě nevalné.
Celkově však není smyslové vnímání po 2C-B (nebo psilocybinu) porušeno
natolik, aby se člověk stále a slušně neorientoval v prostoru. V čase se ovšem
orientuje o DOST hůře.
Než se dostanu k vlivu 2C-B (a psilocybinu) na myšlení, musím předeslat, že
tělesné pocity jsou nepříjemné. Obzvlášť ze začátku je lehká nauzea (nevolnost),
vnitřní třes a pocity chladu nebo horka, lehká zimnice. Především pro tyto
vedlejší příznaky byly moje prožitky s těmito psychedeliky dost rozporuplné.
Přestože jsem měl ve své rozhárané mysli neustále kategorický imperativ
"DON'T PANIC!" (zlatá slova!), mírné panice jsem se většinou neubránil.
Člověku to totiž stále až příliš myslí a je si vědom prosté, neoddiskutovatelné
pravdy, že se prostě OTRÁVIL, i když opravdu zajímavě. Upřímně řečeno,
jednou či dvakrát jsem zamyšleně listoval Zlatými stránkami, jaké že má číslo
psychiatrická ambulance. "Chemický ráj" to věru není, spíš "chemický očistec"
(s účinky opravdu očistnými). O bůhvíjaké euforii se nedá mluvit, spíš jen
náhodně se člověk zasměje neuvěřitelným souvislostem, které jeho vyšinutý
mozek náhle objevuje.
Celá zkušenost nicméně stojí za to kvůli chvílím potrhlých, leč neobyčejně
působivých kontemplací a časoprostorových "úletů", které popisuji podrobněji
níže u nejsilnější látky DOB. Tady snad jen jediný praktický postřeh: tyhle silné
okamžiky přicházejí často při výrazném vertikálním pohybu, např. při cestě
výtahem nebo na eskalátorech v metru. Patrně to nějak souvisí s drážděním
labyrintu ve vnitřním uchu.
Vše, co jsem popsal výše, platí, pokud máte otevřené oči, a ne vždy se dostaví
všechny popisované efekty. Když je zavřete a v klidu ulehnete... nastávají
ovšem pravidelně VĚCI. Před očima se rozvlní složité arabesky z květin či
obličejů nebo poloprůhledných, duhových lidských těl. Pokud jsem si to přál
(viděné obrazy totiž je možno do jisté míry ovlivnit vůlí), věnovala se ta těla
půvabným (protože nebesky čistým) sexuálním orgiím. (2C-B je Shulginem
propagováno jako afrodiziakum, což má své oprávnění.) Někdy jsou, pravda,
obrazce spíše děsivé (hmyzí či pavoučí spletence, nepříliš laskavé ksichty
příšer), ale velký strach z nich nemáte. Myšlení začíná těkat a ztrácet souvislosti.
Začíná boj o vědomí, chvíle depersonalizace a rozplývání se v nekonečnu (nebo
co to je) a nakonec (někdy) spánek. Tyto chvíle nelze věru popsat žádnou
"ortogonální" větou s podmětem a přísudkem, už proto, že lze těžko zvolit osobu
vypravěče. KOMU se vlastně dějí tyhle bezdějové procesy?
Účinek 2C-B (i psilocybinu) končí poměrně náhle a prakticky beze stopy.
Kocovina se nekoná, hlava je vcelku jasná a spokojená ("zaplaťpánbůh, že ten
blázinec skončil").
A teď se ještě vrátím k srovnání 2C-B a psilocybinu. V poslední době se šíří
patrně zdravý, leč nijak neopodstatněný názor, že když už někdo blbne s
psychedeliky, není nad "přírodu", tedy nad "houbičky". "Zdravý" je tento názor
podle mě hlavně proto, že místo lysohlávek vám těžko kdo něco podstrčí
(maximálně špičky do polívky), kdežto bílý prášek může být prostě cokoliv.
Jinak má psilocybin stejné chyby (totiž vedlejší tělesné příznaky a nebezpečí
nekontrolovatelných reakcí), jako čistě syntetické 2C-B. Při glorifikaci
přírodních produktů se nějak zapomíná, že příroda stvořila nejen vitamín C a
penicilin, ale taky strychnin, nejen beránka, ale taky vlka. Stvořila prostě i
psilocybin, látku ambivalentní a v každém případě mírně toxickou, stejně jak
2C-B. Složité konstrukce Terrence McKenny, který se domnívá, že lysohlávka
měla kdysi rozhodující podíl na polidštění našeho opičího prapředka (a dokonce
že sem byla vysazena mimozemšťany), považuju za... složité konstrukce.
Podle Shulgina a Grofa existují mezi psychoterapeuty obhájci kombinace extáze
a 2C-B, která údajně ideálně spojuje empatogenní účinky první látky s
meditativními účinky druhé. Neřekl bych (protože jsem to zkusil). 2C-B prostě
smete účinek extáze kamsi do propadliště dějin (stejně jako smete třeba účinek
alkoholu).
Pro chemiky dodávám, že podobný účinek jako 2C-B přisuzuje A.Shulgin
dalším 4-substituovaným 2,5-dimethoxy- derivátům fenylethylaminu (např. 4-
ethyl derivátu, 2C-E).
--------------------------------------------------------------
DOB je 4-brom-2,5-dimethoxyamfetamin.
I DOB je objevem A.Shulgina.

Účinek trvá až 24 (!) hodin

SBOHEM, ROZUME!
DOB je po LSD nejsilnější známé psychedelikum (nepočítáme-li některé
exotické deriváty kyseliny lysergové a dva další 4-halogen deriváty 2,5-
dimethoxyamfetaminu). Je více než stokrát silnější než meskalin.
Pro úplnost musím předeslat, že podle literatury má podobné účinky jako DOB
4-methyl-2,5-dimethoxyamfetamin zvaný DOM nebo STP ("Serenity
Tranquility Peace"), jedna z kultovních, avšak značně problematických drog
psychedelického hnutí šedesátých let.
Následující odstavce jsou záměrně poněkud nesystematické, protože hodně
nesystematické jsou i příslušné prožitky a stavy.
Stejně jako u 2C-B je účinek silně závislý na dávce, v každém případě však
kulminuje někdy mezi druhou a osmou hodinou.
Fyzické symptomy jsou ještě o poznání nepříjemnější než u 2C-B (popsal bych
je asi jako pocity při začínající chřipce - "něco na mě leze"), ale vzhledem k
celkovému rozpoložení je po nějaké době přestanete vnímat. Zřetelný je při
dávkách nad 3 mg jistý třes a napětí v pánvi a dolní polovině těla (podle
literatury podobné jako u LSD). V anglické literatuře se tomuto jevu říká
"energy tremor" (energetické chvění či vlny energie) a jsou mu někdy
přisuzovány pozitivní významy, leč patrně jde o kupu eufemismů. Silné
předávkování DOBem může být rozhodně fyziologicky nebezpečné!
Smyslové vjemy jsou zkresleny podobně jako u 2C-B, jenže podstatně
výrazněji. (V prostoru se nicméně orientujete docela dobře, asi jako po láhvince
vína.) Svět je barevný, jiskřivý, tajemně rozzářený, rovné linie se zaoblují a
bortí, všechno se vlní a přelévá. Statické výjevy se rozpohybují jako film.
Jednou jsem snad hodinu pozoroval obraz, který mi visí v pokoji. Jsou na něm
dvě malé holčičky, které sedí na zemi, a nad nimi drží svou ochrannou ruku
strážný anděl. Milé dívenky si celou dobu nádherně hrály. Byl to bezvadný
kýč... Když jsem šel občas na malou (i psychedelik tam musí), s podivem jsem
konstatoval, že záchodová mísa je vlastně duhový vulkán, v jehož kráteru leze
obdivuhodné množství nejrůznějších zábavných breberek. Dost nebezpečné je v
tomto stavu kouření (jsem bohužel kuřák). Z hořící cigarety je sršící ohňostroj,
jehož lokalizace je pro vás poněkud nejasná (stejně jako význam telefonního
čísla 150).
Zvukové halucinace jsou běžné. Kromě pocitu oceánu či kosmu, popsaného u
2C-B, jsem často slyšel falešná zvonění telefonu a mnoho dalších zvuků.
Vnímání hudby je kapitola sama pro sebe. Vlastně se vám zdá, že teď jste
poprvé hudbu poprvé v životě USLYŠELI. Muzika závratně expanduje v
širokých vířivých kruzích, stejně jako vaše vědomí, je prostě velebná a
ohromující a podobně. Ale to se musí zažít. Ještě dnes, když zaslechnu hudbu
vnímanou tenkrát pod vlivem DOBu, mě rafinovaně mrazí v zádech.
Jednou jsem pozřel 3 mg a věnoval se četbě, konkrétně Nanebepění Johna
Lennona. Tento text mi připadal jako s přehledem největší literatura všech dob.
Intenzivně jsem cítil, že se dotýkám něčeho, co bych zkusmo nazval
PROPASTNÉ HLUBINY BYTÍ. Dovolte, abych pro ilustraci ocitoval odstavce,
z nichž jsem doslova plakal nadšením:
Žily byly dva balonky jménem Jock a Yono. Byly na přímé cestě k lásce, jež se
udává jednou za sto let...
Bylo nebyliárdovalo, přikulhal po cestě z Ostergardu nakrátko ostříhaný
řeznický učeň. Stalo se to na světlovětném letišti. Příběh jeho otce byl utnut
uprostřed živobytí... Celý smysl winchesterské katedrály se vymyká popisu.
jejich nechtěnost byla naší rozmyslbeknulostí. zvuk služebného
kazivšebastardozmermomocúdolního času...
Jak vidno, jde (nejspíš) o roztomilé (skvěle přeložené) blábolení. Jenže i když
vás v tomto stavu fascinuje úplně všechno, mé souznění s Lennonovým textem
bylo přece jen mimořádné. Mimo jiné asi proto, že samo vnímání mateřštiny je
zvláštním způsobem zkomoleno. Řeč náhle pulzuje, dýchá, vrní jako roztomilé
dětské žvatlání. Pohybujete se v jakýchsi pravěkých sémantických bažinách
podobných patrně tomu, jak řeč a všechny systémy znaků vnímá mírně
probudilé batole. Už mnohokrát mi vrtalo hlavou, nakolik je Lennonův text
ovlivněn jeho pokusy s LSD... a taky co o tom vědí překladatelé (pánové
Zábranský a Záleský). Ostatně ty zvláštní věty trochu připomínají i jakési
zaříkávání. Dokážu si živě představit, jak intenzivně musí v tomto stavu člověk
vnímat magické rituály. Bůh je přece nutně blázen, proč s ním tedy mluvit
normálně?
Chystám se k velkým slovům, a tak cítím povinnost už předem jim trochu
přistřihnout křidýlka. Přestože se totiž pod vlivem silných psychedelik cítíte,
jako byste poprvé v životě opravdu mysleli, prostě jste se jen tak trochu
zbláznili. Myšlení je nesouvislé a útržkovité, o poznání víc než např. při těžké
opici. Moje žena si jednou dala tu práci a v hluboké potrhlé noci zaznamenala
doslova několik mých výroků: Tak něco udělejte. Ten tvůj způsob života, jakej
reprezentuje tady ten mraženej špek... Myslím, že jsme se na tyto předměty moc
upnuli. Muselo to něco být. Asi nějaký rozměr, minimálně jeden... Tyhle věci
nikoho nenapadnou, život spočívá... ani nevím, jestli to má nějaký pravidla,
akorát vím, že je to nesmírně řídký... A tak dále...
Po amatérské analýze mých "psychedelických výroků" (jsou jich dohromady
skoro tři strany, ale to byste nevydrželi) soudím, že se vcelku podobají
naprostým blábolům, ale se signifikantní četností se v nich opakují vysoké
kategorie jako čas a život. Za střízliva je interpretovat nedokážu ani náhodou,
jen jsem si přímo bolestně jistý, že jsem tenkrát konečně něco pochopil. Ledaže
by ne. Pane Bože, do kohos to duši dal...
Po pěti (a více) miligramech DOB přichází většinou zhruba tři hodiny trvající
delirium, jehož průběh lze vůlí někdy ovládat, někdy ne. Realita jde k čertu. Za
zvuků chorálů a hymnů se cestuje složitými Vesmíry a Prostoročasy a
Dimenzemi a spoustou dalších krámů. Jakkoliv jsou tyto zážitky zcela
neuchopitelné (asi jako HODNĚ divoký sen), nemůžu si nevzpomenout na závěr
Kubrickova filmu "Vesmírná oddysea 2001", v němž hrdina před svou konverzí
v Hvězdné Dítě podniká let Červí dírou (?). Tak takhle nějak TO trochu vypadá,
jenže TO není film. Jste to vy, CESTOVATEL. Od chvíle první cesty mě
přestaly do značné míry zajímat nabídky cestovních kanceláří.
Můj přítel mě informoval, že při cestě nakonec dorazil na jakousi planetu a tam
se choulil do klubíčka s podivuhodnými huňatými bytostmi. Příznačné. Ačkoliv
jsou cesty podivné a nevyzpytatelné, většinou neztrácejí jakýsi lidský rozměr.
Ty SVĚTY jsou obydlené. (Terrence McKenna kdesi napsal něco v tom smyslu,
že lysohlávky byly na Zemi mimozemšťany přeneseny proto, aby nám při tripu
ukázaly cestu ke svým tvůrcům. No budiž... V každém případě jsou kosmické
cesty pravidlem, což nemusí být bez zajímavosti pro čtenáře a teoretiky sci-fi.)
Jednou nastal BAD TRIP. Všude krev a spousta střepů a těžký stihomam, že
jsem v centru pozornosti přinejmenším celého města. Okolo našeho domu
spousta sanitek a aut se sirénami a přistávajích vrtulníků a létajících talířů nebo
co to bylo a muži s tlampači volali: "Zachovejte klid! Don't panic! Nic se neděje,
jen se tady jeden blbec zfetoval! Svět ještě nekončí, zachráníme ho! " V
podivném rozmaru jsem tehdy schoval své manželce několik předmětů (např.
kabelku) tak rafinovaně, že jsme je pak několik dní hledali. Bad trip je divná
věc, ale nikoliv nutně a jednoznačně zlá. Spíš šokující. Ostatně zlý sen taky
přece není jen zlý. Člověk, jak známo, si po probuzení alespoň náležitě váží
nesporného bezpečí a jiných kvalit pošmourného čtyřrozměrného pondělního
rána.
Po velmi složitém procitnutí z deliria (podobném nesjpíš zrození) nastává
dlouhý, dlouhý čas téměř nepřetržité čiré extáze. Trvá snad patnáct fyzikálních
hodin. Tak TOHLE je extáze, nikoliv dobromyslný rozmar po MDMA. Všechno
je neuvěřitelně zajímavé, dojemné, smysluplné, významné. V tomto stavu bych
se pochopitelně neodvážil vystrčit nos z domu, a tak jsem většinou jen tak seděl
a koukal na televizi. Všechno, co jsem viděl, se ve mně nesmazatelně zapsalo.
Nastává nový čas IMPRINTINGU, stejně jako v nejranějším dětství. Viděl jsem
přírododopisné dokumenty a koncerty a filmy, Zázračnou planetu, Michaela
Jacksona, National Geographic, Nedvědy, Fanánka Hagena, Simpsonovy (ty
obzvlášť), válku v Bosně, Lucku Bílou, Fernandela, Zemědělský magazín, Pink
Floyd, Plíhala, Rychlou rotu, Monty Python Circus, Petera Gabriela a podobně,
seznam si můžete operativně doplnit podle Borgesovy povídky Alef (což byl
Úhelný Bod Světa). Taky jsem viděl poslední díl německého seriálu o cestě po
čínské Žluté řece a když se ta řeka vlévala širokou deltou do oceánu, bylo to,
jako bych se tam vléval já ("I nejznavenější řeka v moře dopluje klín", napsal
tuším Jack London v Martinu Edenovi). Jako by něco strašně důležitého končilo
a zároveň začínalo a všechny tyhle věci. Kdybych měl ještě o něco méně
vyvinutý smysl pro styl, bylo by teď v každé druhé větě této statě slovo
MYSTÉRIUM. Inu, jsou to zkrátka takové DRUHÉ VÁNOCE, jak říkají v
Dejvicích... Ale aby nebyla mýlka: to vytržení a dojetí není příliš podobné oněm
horkým slzičkám, co se člověku vyřinou, když se kouká na Forresta Gumpa. Ty
stavy jsou opravdu HODNĚ ulítlé a divné a vymknuté z kloubů. Je z vás
obludné, přemoudřelé mimino, které dostalo nejfantastičtější hračku všech dob.
Ostatně klauni jsou dobří lidé. Jako všichni.
Už je zase konec století a je postmoderní eklekticismus a jsou interaktivní
multimédia, a kýč se přetváří ve v kvalitu a naopak, do všeho se pletou vysoké
technologie a vypadá to, že kultura (alespoň její tykadla vystrčená do budoucna)
už nikdy nebude taková jako dřív. Mimo jiné bere za své jednoduchý vztah
hotové dílo - pasivní divák. Po požití silných psychedelik se z vás samotných
stane Dílo. Což je poučné, zábavné a pochopitelně magické. Spousta lidí od
umění či dokumentaristiky se teď snaživě pokouší překonat ohromně zvýšený
práh naší vnímavosti nejrůznějšími experimenty a "zesílit" svá díla za každou
cenu, aby si jich vůbec někdo všiml... ale existuje tu jiná, psychedelická cesta:
zásadně "zesílit" samotného diváka (konzumenta). Funguje to skvěle. Autoři a
režiséři by z vás měli opravdu radost (pokud by ovšem raději nezavolali
sanitku). Nakolik má ovšem tenhle způsob vnímání budoucnost se neodvažuju
odhadnout. Nejspíš i nadále zůstane v ilegalitě, málo platné. Převažující kulturní
konzument bude asi muset mít i v budoucnu některé zastaralé a vypočitatelné
psychické parametry, aby byl vůbec ke konzumaci použitelný.
(Mimochodem, jedno se mi v těch stavech nelíbilo úplně stejně jako za střízliva:
totiž násilí. Samoúčelné násilí nedostalo žádný nový rozměr, ale zůstávalo mi
protivné jak činže. Na druhou stranu jsem si uvědomil, že spousta videoklipů má
nesporné psychedelické kvality, jejich tvůrci mají zřejmě své zkušenosti.)
Přímo mystický význam dostaly digitální hodiny na mém videu. Člověk se v
tomto stavu POTŘEBUJE držet nějaké fyzikální veličiny a objektivní ČAS se
jaksi nabízí (na rozdíl třeba od mezinárodního etalonu metru uloženého v Sevres
u Paříže). Ta čtyři čísla, oznamující hodiny a minuty od začátku Experimentu
(nebo snad života?), jsou tak nějak podstatná. Vlastně nejpodstatnější (jako
ostatně všechno).
Zapomněl jsem říct (i když to možná vyplynulo z kontextu), že jako po většině
amfetaminů není na spánek ani pomyšlení. V pokročilé noci tak jeden po
druhým končí všechny televizní programy, až zbyde jen slavné ZRNĚNÍ a vám
(protože jste třeba líný si zapnout video) je, jako by vás odstřihovali od světa.
Zůstáváte sám, dokonale sám, a v PROPASTNĚ hlubokých (i když asi zcela
zhovadilých) meditacích čekáte na kalné ráno.
Často jsem se vracíval do svého dětství. Do parku, v němž jsme si nejčastěji
hráli, a tak, ale s tím vás nebudu zatěžovat, to je moje věc.
Několikrát jsem se díval na své vlastní děti. Byly z nich Světelné Bytosti. Byla
to opravdu síla.
Během cesty s DOBEM uplynou snad celé roky vnitřního mentálního času. Ty
roky dostáváte navíc.
Vždycky je ale něco za něco. Kocovina je totiž dlouhá. Trvá snad dvacet hodin.
Připadáte si, jako byste celý den štípali dříví, pocity u žaludku jsou nevalné.
Nemůžete spát, nemůžete pořádně pracovat. Fyzicky to snad není horší než po
důkladném flámu, ale mate vás neschopnost soustředit se a podivný pocit, že už
se z toho nikdy nevzpamatujete.
-------------------------------------------------------------------
Což je do jisté míry pravda. A tak jsem toho víceméně nechal. Pokusy s DOBem
a s 2C-B (patrně stejně jako s LSD) jsou poněkud nebezpečné. Na začátku téhle
kapitoly jsem se loučil s rozumem, tak teď ho zase rozpačitě vítám. Silný
psychedelický zážitek se příliš podobá psychóze, jakkoliv snad krajně pozitivní.
Psychedelika jsou v masmédiích většinou (ať už schválně či nechtěně) házena
do stejného pytle jako například opiáty nebo návyková stimulancia (třeba
pervitin či kokain) a je to vlastně dobře. Po nějaké (nedlouhé) době jejich
užívání se u průměrného jedince vyvine pocit, že dělá pitomosti. Stalo se mi to
taky. Jenže ne každý je průměrný jedinec.
Nicméně musím ještě jednou opakovat, že silná psychedelika nejsou
fyziologicky návyková. Abstinenční příznaky neexistují, nepočítáme-li
případnou kocovinu. Časté opakování tohoto zážitku (už kvůli tělesným
symptomům) si přejí jedině cvoci. Nebezpečí silných psychedelik spočívá
hlavně v možném nepředloženém jednání během intoxikace a potom
(výjimečně) v prodloužených psychotických reakcích. Nepochybuju o tom, že
alkohol způsobil o mnoho řádů více malérů než psychedelika, tím ovšem nechci
říct, že jsou neškodná. Jsou to jedy, málo platné. "Dokonalé" (zcela bezpečné)
psychedelikum neexistuje a možná ani existovat nemůže. Zaplaťpánbůh za to.
Takhle je každý Experiment dobrodružstvím, do něhož se vrháte tak trochu jako
vyznavači adrenalinových sportů z padesátimetrového mostu, svázáni se
životem jen bungee-jumpingovou gumou. (Sportovci teď nejspíš vzteky
vyskočili ze židle, leč já na tomto přirovnání trvám. Oč je zdravější bungee-
jumping než trip? Jen potřebná míra odvahy je, přiznávám, zcela nesrovnatelná.)
Soudný čtenář se asi zeptá PROČ VLASTNĚ. Proč jsem to dělal? Poprvé, škoda
řeči, z čiré zvědavosti. Jsem prostě nerozuma. Podruhé pak proto, abych se
přesvědčil, zda se mi to nezdálo a zda to bude stejné (a ukázalo se, že se mi to
nezdálo, a že některé "motivy" a stavy se opravdu opakují). A pak už jsem to
zkoušel "rekreačně". Ne snad že by mi reálný svět připadal až tak nesnesitelný a
šedivý a ortogonální a daný a podobně. Spíš jsem ve svých středních letech
začínal mít pocit, že nesnesitelně šedivý, (příliš skeptický, málo vnímavý) jsem
často já sám. Pod vlivem silných psychedelik jsem cítil život a lidi jako
nesamozřejmý zázrak, což není k zahození. Stavy pod vlivem DOBu a 2C-B
byly s velkým náskokem nejzajímavější události v mém životě. Uplynulo už
mnoho měsíců od mého posledního "experimentu", ale sem tam se mi "fenomén
rozzářených očí" vrací a dokážu z něj čerpat a občas se tak nějak radovat nebo
co. Ve skutečnosti má jistou psychedelickou zkušenost snad každý, jen ji
nedokáže pojmenovat (jak se teď říká skoro o všem).
Kdesi jsem četl (zase u McKenny?), že psychedelika nejsou pro každého. Svatá
pravda. K téhle zkušenosti asi musí být člověk nějak "predestinován". Já osobně
mám teď pocit, že na něco podobného jsem vlastně čekal celý život, krátě si
čekání četbou fantastické literatury (jaký eufemismus!) a pohádek. Rozhodně si
ale nemyslím, že by existovala jakási "třída šamanů", jež by byla pověřena
používat psychedelika k vyšším cílům. Příliš to zavání "třídním pohledem". Je to
nejspíš tak, že někoho (aniž by měl souzeno stát se moderním šamanem) tahle
zkušenost povznese, jiného zklame a zmátne. Pokud si nade vše vážíte své
normality, tak dobře fungující při vyplňování daňového přiznání a analytických
rozvahách všeho druhu, nezkoušejte to. Raději se opijte. Nebo zůstaňte střízliví.
Taky to má kolikrát něco do sebe.
Silná psychedelika by patrně dokázala i ze zarytého kariéristy udělat přiblble se
usmívajícího "muže této chvíle". Nepopírám ovšem, že to není bez nebezpečí
pro tuto požehnanou civilizaci. NĚKDO prostě MUSÍ chtít úspěch a všechny
tyhle věci, a já mu k tomu přeju vše nejlepší. MORE SUCCESS!
Psychedelické smíření se světem (a se sebou samým) je bezesporu zástupná
metoda. Není přece možné, aby tři miligramy bílého prášku či pár ohavných hub
bylo to pravé ořechové. Nebo že by to možné bylo? Opakuju totiž, že Bůh je
bezesporu blázen. DON'T PANIC!
MOJE NOVÉ HOBBY
(srpen 1997)
Chtěl bych se s vámi podělit o své tiché štěstí. Mám totiž - jako každý správný
chlap - konečně po letech koníčka. Zajímavého a velmi podnětného koníčka:
psychedelickou toxikomanii. Po letech také cítím touhu psát z vnitřního přetlaku
a něco sdělit. Čím víc času totiž uplynulo od mých vlastních nezodpovědných,
leč opravdu pamětihodných experimentů s psychedeliky (halucinogeny)
meskalinového typu, tím je mi jasnější, že mě hodně poznamenaly. Jen pořád
nevím přesně jak, zeptejte se příští týden.
Původně měla být tato stať recenzí na skvělou autobiografii Záblesky paměti
věrozvěsta LSD, Timothyho Learyho. V Živlu č. 3 ale vyšla recenze tak dobrá,
že bych mohl napsat jen daleko horší, a tak jsem od svého záměru upustil.
O něco později jsem chtěl tento článeček pojmout jako Learyho nekrolog
(zemřel koncem května 96, prý vyrovnaný a spokojený - jak by ne, když prožil
bezesporu jeden z nejbohatších životů všech dob?). Jenže... kdo jsem, abych
posuzoval skutky této pozoruhodné osobnosti a nyl něco jako "drahý Timmy, ty
starý brachu feťáku, budeš nám scházet!"?
Ještě o něco později jsem se rozhodl, že o svých psychedelických zkušenostech
napíšu knížku, která by rozváděla můj dřevní článek z Interkomu 5/96 a přispěla
k lepší informovanosti totálně tápající veřejnosti. Od té doby se však s
příslušnou literaturou roztrhl pytel a kdo chce, může se nechat informovat, až
zčerná. Já osobně jsem začal relevantní knížky sbírat a teď už mám slušnou
knihovničku, čítající zhruba třicet titulů (většinou díkybohu v češtině). Mnoho
nového jsem se taky dozvěděl z Internetu.
Pojmu tedy tuto stať spíše jako volnou review, která shrne, co jsem se dočetl, a
podám jistou laickou zprávu o literárním stavu věci s jistými osobními
přípodotky. Co nejdůrazněji chci soudné čtenáře upozornit, že následující
odstavce mnohdy v obecně uznávaném smyslu příliš soudné nejsou. Kdo
nedokáže přečíst slovo "droga", aniž by se mu otevřela kudla v kapse, nechť se
věnuje raději "kulturnější" četbě, než tomuto ohavně nadnesenému pamfletu.
Psychedelické výzkumy a praxe - tak nějak ve stopách univerzalismu Járy
Cimrmana - jsou mimořádně širokou mezioborovou záležitostí někde na pomezí
farmakologie, santusáctví, psychologie hraničních stavů, organické chemie,
neurologie, aplikované mystiky, zločinu, etnobotaniky, fantastické gynekologie,
filozofie "New Age" a extrémních sportů. Už to je na celé záležitosti fascinující
- v málokterém jiném oboru lidské činnosti by například mohlo vzniknout dílo
tak intimní a přitom zároveň v odborné části vědecky tak rigorózní, jako je
PIHKAL (Phenylethylamines I Have Known and Loved) kalifornského chemika
Alexandra Shulgina. Ve svém vrozeném (i naučeném) pozitivismu mám
živelnou radost, když čtu o rozsáhlých Shulginových korelacích mezi
chemickou strukturou požité psychedelické látky a dosaženým "stupněm
extáze". Tohle není žádná přihlouplá módní paravěda či esoterická nauka. Tohle
je poctivá chemie a jsou to poctivé zprávy o velmi skutečných transcendentnech
(byť existujících jen hluboko v našich duších). Ale i "pouhá" literatura faktu má
v tomto oboru mnohdy neobyčejnou sílu, danou prostě tím, že jde o fakta
opravdu prazvláštní.
Z veškeré literatury, která se pokouší pojmout účinek psychedelických látek (i
nezanedbatelná nebezpečí, která přinášejí), se mi skoro nejtrefnější zdá stručný,
vyvážený a moudrý doslov MUDr. J. Horáčka ke knize Halucinogeny a kultura,
nazvaný "Psychedelická zkušenost jako okamžik singularity". Píše, že
základním pocitem většiny tripperů a "psychonautů" je pocit totální jinakosti.
Nemusí jít nutně o mystický prožitek, vize Světla Na Konci Tunelu a tyhlety
krámy. Mnohdy je prostě "jen" při tripu nepříliš okřídlené "Všechno je jinak"
(heslo to všech scifistů) dotaženo k tak naprosté okřídlenosti, že zůstanete
dočista štajf (stává se to však většinou jen v určitých požehnaných momentech,
aby nebyla mýlka).
J. Horáček píše: "Z nepoznatelné a vzdálené říše ‘nebytí’ tryská erupce nového
jsoucna, nové reality... S intenzivním prožitkem dochází k tomu, že se pak
(psychonauté) stávají méně zranitelnými nepříznivými faktory všedního života a
snižuje se hladina existenciální úzkosti." Za sebe bych dodal, že těžké
psychedelické stavy mají jisté vlastnosti singularity typu "černá díra": nelze
odtamtud například podat prakticky žádnou (natož rozumnou) zprávu a čas v
těchto končinách tak nějak přestává být lineární (jako by celé dějiny mé mysli i
Vesmíru probíhaly v jediném okamžiku i ve věčnosti zároveň). Říkáte, že je to
blábol? Nejspíš ano, ale celkem případný a hezký!
T. Leary někde napsal, že když se to povede (a hlavně když se to předávkuje),
jde o skutečný "ontologický šok" (neboť pouhé označení "gnozeologický šok"
mu jako výbornému stylistovi a obratnému manipulátorovi mas asi přišlo málo
úderné). Ano, Timmy, ty starý brachu feťáku, zase jsi uhodil hřebíček na
hlavičku. Nebo že bys to zase přehnal?
Ale abych byl opět chvíli osobnější: nedokážu analyzovat, co vlastně moje tripy
znamenaly. Jakkoliv lze celkem snadno zachytit jisté konstanty - např. hluboké
návraty do dětství, cesty do nejrůznějších obskurních Vesmírů, depersonalizace
a splývání s veškerenstvem -, zvláštní mnohovrstevnost příslušných stavů nelze
zachytit nijak a ani náhodou. Ještě po letech ve mně přetrvává intenzivní pocit,
že mi při tripech bylo laskavě dopřáno prožít celé roky a celé světy navíc, a
mám z toho cosi jako radost. A jestli jsem tím něco získal pro své střízlivé bytí?
Možná jistý vnitřní klid (zkrátka: snížila se hladina existenciální úzkosti). Víc
než tyhle praštěné extáze už mě určitě v životě nečeká, kam se ještě pachtit?
"Cesta" tu tak nějak končí.
Což je - a to jsou ty paradoxy - patrně jedna z hlavních příčin, proč západní
společnosti koukají na psychedelické drogy tak nevraživě. Málo platné: rády by
svého občana a voliče viděly i nadále coby zdatný biostroj na "životní cestu", na
kariéru, na pracovní, společenský a sexuální úspěch (a hlavně na tvorbu trochy
toho hrubého národního produktu).
I já mám samozřejmě raději spoluobčana coby zdatný biostroj, než jako lidskou
trosku, potácející se v chronických toxických psychózách, jenže... jak velké je
vlastně to nebezpečí? Nejvyšší čas to stručně probrat.
Když jsem v Interkomu 5/96 otiskl svůj článek Diagnóza: Extáze aneb
Fenethylaminová psychedelika, čtenáři, vesměs vysoce vzdělaní, leč náležitě
zpracovaní stovkami knih, filmů a seriálů o statečném boji proti drogám, se mě
pak monotónně ptali stále na totéž: opravdu nevyvolává LSD závislost? Když
jsem je ujišťoval, že OPRAVDU ne (stejně jako všechna ostatní pravá
psychedelika), připadal jsem si tak trochu jako magor, který zhůvěřile lže, aby
vyškemral prachy na další dávku. Fakt je (viz třeba Preslovu Drogovou
závislost), že z ilegálních drog vytvářejí zhoubný tělesný návyk pouze opiáty
(heroin, morfin a spol.), zničující psychický návyk pak především stimulancia
(např. pervitin a kokain). Jen tyto látky jsou z hlediska závislosti skutečně
nebezpečné a ten, kdo si s nimi zahrává, je politováníhodný idiot.
Cítím ale ve svých starých odvápněných kostech, že mi mnozí stejně nevěří ani
nos mezi očima, a proto budu raději znovu citovat knížku Drogová závislost od
J. Presla z nadace Drop-In, jehož jistě (téměř) nikdo z vás nepodezírá z
předpojatosti: "Abstinenční syndrom se v této skupině látek (psychedelik čili
halucinogenů, pozn. autora) nevyskytuje, nedochází k fyzickému poškození
organizmu a závislost se ve své typické podobě nevyskytuje."
Psychická závislost na účincích psychedelických látek ovšem bezesporu existuje
a může mít různé podoby od pozitivní dlouholeté fascinace touto zkušeností
(můj případ) až po nepříliš přínosný nezájem o všechno, co není tripem.
(Osobně jsem si na své maličkosti všiml dvou ambivalentních jevů: a) jakéhosi
kulturního nihilismu, jenž přichází po tripu s poznáním, že sebevětší hovadina
může být v jistých stavech vnímána coby božské veledílo; b) jistého odcizení,
zkrátka pocitu, že teď jste už navždy jiný než ostatní, co TAM nebyli.
Navíc tu je rozsáhlá třída divokých experimentátorů a polymorfních toxikomanů,
tedy lidí, kteří si s láskou zblbnou hlavu čímkoliv od heroinu po odvar z
durmanu a LSD. V takových případech mohou i psychedelika přispět k
zničujícímu psychickému návyku být co nejčastěji mimo. Pakliže se dostanou
do ruky dětem či vůbec nedospělým, všechna ta ohromná psychedelická legrace
naprosto končí, to se rozumí.
Jak už jsem v Interkomu uvedl, požití pravých psychedelik je v podstatě
dobrovolná OTRAVA. J. Horáček v již zmíněném doslovu poznamenává, že
psychedelické stavy svou povahou vůbec nejsou euforické, ale prostě "jiné" a
někdy až šokujícím způsobem "divné". Prakticky každý trip má mnoho
nepříjemných až děsivých momentů a tělesně je nepříjemný vždycky. V
normální osobě tento typ zážitku brzy vyvolá zdravý strach a frekvence pokusů
po ukojení počáteční zvědavosti většinou klesá až na rovnovážnou úroveň
"jednou za několik týdnů" až "jednou za několik let". Ne každý je ovšem
"normální osoba". Mnoho z těch, kdo si zahrávají jenom s psychedeliky,
požívají jako "hlavní drogu" relativně neškodnou travku marjánku a
opravdovým tripem si jen čas od času vylepší psychické menu (viz např. značně
rozevláté auditorium "Drogy" na serveru Mamedia). I tohle může mít sem tam (a
třeba i po mnoha letech) velmi nepříjemné následky, byť ne tak spektakulární,
jako heroinové absťáky a pervitinové paranoie. Pravda také je, že u jistých
citlivých osob může účinek pravých psychedelik spustit latentní psychózy nebo
příliš zasáhnout do obvyklých psychických jistot existence, zvlášť když je trip
špatně naplánován.
(Mimochodem, já osobně jsem cítil, že trip je velmi hodně o zodpovědnosti. O
zodpovědnosti k vlastnímu zdravému rozumu, díky němuž se za střízliva v
prvoplánové realitě tohohle světa jakž takž orientuji, jsa schopen např. částečně
uživit svou početnou rodinu, plnou útlých hladových krků.)
Pokládám si nyní onu shakespearovskou otázku "blbnout si hlavu psychedeliky
či neblbnout?" a hned si na ni odpovídám v podstatě kladně. Tento typ poněkud
nebezpečného blbnutí totiž dokonale naplňuje dosti trefný slogan, že se musíte
nejdřív zbláznit, abyste mohli být opravdu normální. Je potřeba jen pár
maličkostí: aby se psychedelické drogy užívaly S MÍROU (tedy svátečně), s
ničím se nemíchaly a experimenty se dostaly z ulice zpátky k psychiatrům a
psychologům. A jak si to představuju?
Představuju si (společně třeba se Stanislavem Grofem a zástupy dalších
odborníků), že stejně jako na začátku šedesátých let budou za zkušenými
psychology s příslušnou licencí chodit nemocní i zdraví a v kontrolovaném,
příjemném, inspirativním (nikoliv tedy konspirativním či medicínském)
prostředí budou požívat kvalitní psychedelika a hojně je zapíjet kvalitními
ovocnými džusy. Ani by to nemusela hradit zdravotní pojišťovna, hádám, že pár
miliónů klientů by to klidně zacvakalo ze svého. Zkrátka a dobře, jako se dnes
chodí do obyčejného divadla, chodilo by se do jakéhosi "divadla duše" (kde se
věru nikdy nenudíte).
A v čem je tedy háček? Inu v tom, že jsme holt lidi a zprasíme, co se dá. Záhy
by některý z psychologů zjistil, že ten či onen klient je ochoten odkoupit za
výhodnou cenu větší množství psychedelik pro (údajně) svou potřebu. Proč si,
sakra, pár šušňů nepřivydělat? Jiný odborník by zase (stejně jako Leary v
šedesátých letech) usoudil, že kontrolovanými seancemi v rámci licence se
psychedelické stavy svatosti mezi prostý lid šíří příliš pomalu a věc by malinko
uspěchal. A tak dále... Jak se zdá, platí železné pravidlo, že svatost (nebo co to,
krucifix, je) není nikdy zadarmo a tak či onak si ji lidstvo vždycky musí odtrpět.
Dnes třeba i nesmyslným kriminalizováním těch, kdo chtějí víc než vegetovat.
Či naprostým vegetováním těch, kdo chtěli víc než vegetovat a přehnali to. Tak
to chodí...
Ale teď si matně vzpomínám, že jsem tuto stať na začátku deklaroval jako
volnou literární review, a tak nyní dostojím slovu aspoň bleskovými
minirecenzemi ve stylu Pavla Vachtla. Mám např. tyto knížky a myslím si o
nich následující:
V. Vondráček: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie (Avicenum,
1971): Roztomilé, nadčasové. Nenapodobitelný styl plný potrhlých zkratů a
kouzla nechtěného, moudrost starého praktika a krajně skeptického materialisty
od Boha. Půvabné citace klinických případů, z nichž proslul hlavně případ ženy,
jež dosahovala orgasmu ponořením do zmrzlé Vltavy (v jiných řekách to
nefungovalo).
V. Mečíř: Zneužívání alkoholu a nealkoholových drog u mládeže
(Avicenum, 1989): Medicínsky věcné, poněkud nečitelné, místy z chemického
hlediska nepřesné. Dnes už zastaralé.
A. Janík, K. Dušek: Drogy a společnost (Avicenum 1989): Spíše sociologický
rozbor problémů, chvílemi zajímavý, chvílemi méně. Snad první oficiální - ještě
předrevoluční - citace Learyho v Česku a první rozsáhlejší zmínky o
psychedelickém hnutí šedesátých let.
J. Presl: Drogová závislost (Maxdorf 1995): Tahle brožurka by měla být
povinnou četbou pro pedagogy a zodpovědné státní úředníky. A pro všechny,
kdo chtějí o drogách vědět víc, než hysterické nic, jež nám sdělují média a
negramotné výkřiky do tmy lidí typu poslance Severy. Ani Presl se ovšem zcela
nevyvaroval věcných chyb (DOM neboli STP např. není stimulans, ale extrémně
silné psychedelikum, které kdysi udělalo na pár dní ze San Francisca město
bláznů. Bůh buď milostiv studentu, který by se touto látkou chtěl nadopovat
před zkouškou, aby mu to lépe myslelo! Naštěstí ji nesežene.).
M. Miovský: LSD a jiné halucinogeny (Albert 1996): Poučené a objektivní,
napsáno ale poněkud těžkopádně a s několika chybami v chemickém názvosloví.
Pane Miovský, jistěže část mládeže zkouší psychedelika (halucinogeny) proto,
aby dostála životnímu stylu "utrhnout, co se dá". Druzí je však konzumují z
důvodu přesně opačných, totiž proto, že je jim tenhle nízký přístup k životu
odporný. Sám ostatně mnohde zdůrazňujete, že psychedelický prožitek dokáže
léčit a transformovat osobnost k méně utilitárním životním postojům.
S. Grof: Dobrodružství sebeobjevování (Gemma 1992): Pěkná, kultivovaná,
avšak pro chudáka laika psychologickými hypotézami příliš přetížená kniha o
použití psychedelik v psychoterapii. Autor, jak už celkem všeobecně známo,
vyvinul holotropní dýchání a stále je propaguje jako alternativní cestu k
rozšířeným stavům vědomí. Patrně hlavně proto, že i jemu přístup k
psychedelikům v sedmdesátých letech zamezily americké drakonické zákony. V
knize je rozebráno plánování psychedelické seance, jež je pro úspěch tripu velmi
důležité, ba naprosto kritické (pročež jsem se tím svého času ani trochu neřídil a
jen shodou okolností vždy nadmíru dobře dopadl).
C. Castaneda: Oddělená skutečnost (Volvox Globator, 1994): Prostředí
mexických hor, kde roste posvátný kaktus peoytl i magické houby lysohlávky,
tajemné až běda, romantické. Osobně se domnívám, že Castaneda často celou
záležitost spíš zamlžuje, než projasňuje světlem poznání. Na druhé straně ale
právě tímto mlžením občas dosahuje atmosféry až psychedelické "jinakosti".
Autenticita ústřední postavy Dona Juana, indiánského šamana a léčitele, jenž
vzal údajně Castanedu do učení, bývá zpochybňována, což mě uvádí do
rozpaků. Další díla této série (Učení Dona Juana, atd.) jsem si už sice rovněž
pořídil, ale zatím nečetl. Čekám na vhodnou chvíli (snad klidnou dovolenou
někde v horách) a zvýšenou míru chápavosti. Jsem patrně příliš pevně zakořeněn
v téhle zatracené židovsko-křesťanské zápaďanské tradici, než abych jen tak
lehce přijal Castanedovo šamanistické dílo.
T. Leary: Záblesky paměti (Votobia, 1996): Již zmíněná báječná
autobiografie. Nemám skoro, co bych dodal. Vcelku méně je obecně známo, že
Leary se v posledních letech života místo psychedelii věnoval počítačům a
kyberkultuře. Inu, přijde čas a muž se musí usadit. Někdo ve dvaceti, někdo holt
v pětašedesáti. Kdo by taky chtěl podzim života trávit v kriminále? To už je o
něco líp u monitoru.
P.T. Frust: Halucinogeny a kultura (Maťa 1996): Poprvé se tu v češtině v
náležitě obšírném výkladu dovídáme, že psychedelika jsou nejen základním
nástrojem religiozity přírodních národů, ale stála i u zrodu náboženství a kultury
civilizací tzv. rozvinutých (evropská eleusinská mystéria a černá magie, asijské
požívání konopných produktů, atd., atd.). Pouze Eskymáci a některé polynéské a
australské kmeny patrně nikdy nepožívali žádné přírodní halucinogeny.
Muchomůrka červená je možná totožná s bájnou Sómou. Uvádí se tu, že kvůli
opojení členové sibiřských kmenů dychtivě pijí moč těch, kdo už muchomůrku
požili. Sobi účinky této malebné houby milují jakbysmet a pokud vidí močit
"zhoubovaného" pastevce, nelení a jdou se rychle napojit. Jak rozmile hnusné!
Proboha, nežerte muchomůrky! Podle opravdových znalců je prý vůbec nejlepší
ta zelená (hlízovitá), ale výsledek experimentu je většinou pohříchu fatální. Už
aspoň náznakem chápete,co je to ta "toxikomanie"?
R.E. Schultes, A. Hofmann: Rostliny bohů (Volvox Globator/Maťa 1996):
Výpravné, skvostné, dokonalé a po zásluze drahé. Albert Hofmann je
legendárním objevitelem LSD, stejně jako autorem první syntézy psilocybinu
(účinné látky lysohlávek). Už je mu přes devadesát, z čehož někteří nadšenci na
Internetu usuzují, že rozumné užívání psychedelik život prodlužuje, nikoliv
zkracuje (jako v případě jiných drog). Zatím to nelze vyloučit, hlavní generace
psychedeliků šedesátých let se teprve blíží důchodovému věku. Je až k nevíře,
co všechno jsou podle autorů této knihy lidi ochotni spolknout pro pár hodin
instantní extáze. Tím ovšem nechci jejich snahy zlehčovat, i instantní extáze
píše. Kdo nevěří, ať tam běží. Polykání byť i jedovatých rostlin je ostatně pořád
bezpečnější cestou k extatickému osvícení, než křesťanské čtyřicetidenní půsty
na poušti či otřesná sebetrýznění praktikovaná v jiných kulturách. A o
bezpečnost nám všem přece jde především. Nebo ne?
B. Shlain, M.A. Lee: Sny vědomí (CIA, LSD a revolta 60. let) (Volvox
Globator 1996): Naprosto fascinující. Snad jedinou vadou na kráse je několik
chyb v chemickém názvosloví, knihu měl určitě redigovat příslušný odborník.
Jinak je to skvělá kronika bájných šedesátých let, hnutí hippies, atd. Autoři se
dostali k odtajněným materiálům CIA. Vyplývá z nich např., že tato slovutná
organizace, deklarující sama sebe coby záruku americké demokracie a
humanity, v padesátých letech nevelmi humánně naordinovala LSD tisícům nic
netušících spoluobčanů. Zvláště měla v oblibě mejdany s najatými
prostitutkami, jejichž klienty posléze otrávila LSD. Vše pak pozorovali nadržení
agenti jednostranně průhlednými zrcadly. LSD nakonec při těchto a podobných
pokusech zklamalo coby "sérum pravdy" a začalo se uvažovat spíš o jeho
využití coby chemické zbraně. Záhy však byly objeveny látky, proti nimž je
LSD něco jako vitamín C (zvláště superhalucinogen BZ, použitý ve Vietnamu;
mezi superhalucinogeny je ostatně někdy řazen i DOM a také DOB, jehož
vskutku malebné účinky na mou maličkost jsem popisoval v Interkomu 5/96).
Další část historie LSD už je převážně ta medicínská, dále pak pouliční, značně
divoká a mládežnická. Nicméně existuje smělá hypotéza, podle níž byla celá
šedesátá psychedelická léta jedním gigantickým tripem, řízeným právě CIA. Cíl
projektu? Něco jako: Prověřit možnosti ovládání revoltujících mas v hraničních
situacích. Číslo grantu neznám. Maně mi to připomíná skvělý závěr Dobyvatelů
ztracené archy, kdy je bednička s biblickou Archou úmluvy (získanou chrabrým
Indiana Jonesem s jistými nezanedbatelnými potížemi) uložena mezi tisíce
podobných beden ve skladu CIA (pro případné pozdější využití?).
A.W. Watts: Radostná kosmologie (Volvox Globator 1996): Zpočátku
poněkud nezáživné, později dost dobré. Inu -- filozof. Mimochodem, zdá se mi
to pořádně předražené i na dnešní poměry.
N. Saunders a kol.: Extáze a Techno scéna (nějací Brňáci, 1996): Monografie
věnovaná slaboučkému psychedeliku Extázi (MDMA) a jeho rituálnímu
zneužívání na rave-, techno-, acid-, house-, trance- a jiných moderních
tancovačkách. Pejorativní výraz tancovačka užívám z rozpaků, jelikož sám
netančím. Kniha je to poněkud nesourodá, leč velmi obsažná. Chvílemi spíš
nadšenecká a jurodivá, než objektivní. Četné příklady z praxe tu ukazují, že
spousta lidí užívá Extázi častěji než jednou týdně. To je skutečnost VARUJÍCÍ,
aby bylo jasno!!! Při takto silném zneužívání si konzumenti koledují o toxické
psychózy a jiné problémy. Osobně bych MDMA mezi psychedelika (látky s dost
otřesnými účinky, a tím pádem s nízkým potenciálem častého zneužívání) vůbec
neřadil. Kniha má výborný Doudův doslov.
B. Eisner: Ecstasy, the MDMA story (Ronin Publishers 1994): Jiná
monografie o Extázi, tentokrát v angličtině. O poznání konzistentnější, než
Saunders, leč také ne zcela objektivní. Polomystické prožitky, citované autorem,
jsou pro mě těžko k uvěření. MDMA je zajisté opravdovou Drogou lásky, leč
rozhodně ne Drogou osvícení (ledaže byste lásku ztotožnili s osvícením, což
jistě lze). Věřte mi, zkoušel jsem to x-krát. Eisnerova kniha má v USA přispět k
opětné legalizaci MDMA v psychoterapeutické praxi, což se jí mimochodem
snad i docela daří. Pro uvolnění blokád v párové komunikaci (např. v manželské
krizi) je tato látka bezesporu užitečná.
A. Hofmann: LSD, mé nezvedené dítě (Profess 1997): Autobiografie a názory
již několikrát zmíněného objevitele LSD. Popisuje zde svůj proslulý
”bicyklový” trip, který to celé odstartoval, stejně jako cituje zprávy z prvních
klinických pokusů s LSD. Autorův střízlivý, vyrovnaný a moudrý pohled na
celou tu mystickou záležitost příjemně kontrastuje s mnohdy nekritickým
nadšením pionýrů psychedelického hnutí. Překlad je bohužel velmi špatný, tohle
si takový borec jako Hoffmann určitě nezasloužil. (Mimochodem, nelze si
nevšimnout, že zatímco knih o víceméně pozitivních účincích psychedelických
drog u nás utěšeně přibývá, strana drogových odpůrců jako by neměla co
publikovat. Omezuje se na televizi a periodický tisk -- snad proto, že na malém
prostoru, který je tam k dispozici, může náležitě zkreslit a zjednodušit všechna
relevantní a důležitá fakta, především pak všechny drogy nastrkat do jednoho
pytle.)
J.X. Doležal: Marihuana (Votobia 1997): Kniha je stručně pojednána ve třetí
části této série článků, a tak tu o ní řeknu jen to, že se mi dost líbila. A zmíním
se ještě o Doudově předmluvě, která je patrně největším masově publikovaným
literárním výkonem z pera českých drogových odborníků a dost mě pobavila.
T.Szasz: Ceremoniální chemie (Votobia 1996): Při četbě tohoto brilantního
publicistického kousku jsem byl dost na rozpacích, a to prostě proto, že autor
traktuje právo užívat všechny drogy bez rozdílu. Právo svobodného jedince
užívat třeba heroin (u nás pak navíc zejména pervitin) je podle mě stejného rodu
jako právo jíst všechny druhy hub. Zkrátka je to smrtelně nebezpečná iluze.
Kolektiv z rozumných důvodů blíže nespecifikovaných českých autorů:
Kouzelné houby (Dveře 1996): Jistě hodnotné informace o lysohlávkách a
jejich umělém pěstování. Lysohlávky už sbírat -- natož pěstovat – nehodlám, a
tak mě osobně zaujaly zejména pasáže o správné přípravě tripu, doplněné o
kvalifikovaná varování.
M. Voborník: Tajemné houby (Velarium 1997): Útlý lysohlávkový spisek
vlasatého jihočeského psychedelického jedince, který je už ve svých třiceti
letech moudřejší než já ve svém lehce předdůchodovém věku.
R. Robinson: Velká kniha o konopí (Volvox Globator 1996): Díla o
konopných drogách zatím sbírám spíš okrajově, ale tohle jsem nemohl vynechat.
Doležalova Marihuana je zaručeně zábavnější, tady se zase dozvíme víc
informací z historie konopného fetování a podobně.
T. Leary: Politika extáze (Votobia 1997): Sbírka esejů, úvah a rozhovorů.
Jakkoliv je Leary opravdu obratný řečník, trpí tyhle texty bohužel vesměs
tendencí k jisté přemrštěnosti, velkohubosti a religiózní rétorice, která mně
osobně leckde vyloženě vadila. Právě tyto eseje názorně ilustrují, proč byl Leary
některými psychedeliky, tím spíš pak nepsychedeliky, odsuzován. Je jistě těžké
při probírání víceméně mystické zkušenosti dodržet tu správnou míru věcnosti či
objektivity, ale za pokus by to stálo. Nejchoulostivější stránkou věci ovšem
samozřejmě nejsou Learyho stylizace, nýbrž jeho (tehdejší) názory. Svou
propagací masového užívání LSD natropil víc škody než užitku.
A. Huxley: Brány vnímání (Dharmagia/Maťa 1996): Rozsáhlá esej, která
v padesátých letech díky proslulosti svého autora vlastně spustila vlnu obecného
zájmu o psychedelické drogy. Jakkoliv Huxley věc probírá ze všech stran, důraz
klade na estetickou stránku tripu. Esej se mi velmi líbila, ale možná jsem od ní
čekal ještě trochu víc. (Mnozí si asi pamatujeme na Huxleyovu antiutopii Konec
civilizace -- Brave New World, kde je hypotetická droga soma používána coby
nástroj manipulace mas. Neuplynulo věru příliš mnoho let a tentýž Huxley začal
jisté drogy – totiž psychedelické – obhajovat. Co si o tom myslet? Můžeme si
myslet, co chceme – třeba i to, že se z tohoto aristokrata ducha stal prachsprostý
feťák. Všechno to ovšem bylo daleko složitější, jak to tak bývá a jak se
dozvídáme v pěkném doslovu k této knížce.)
A.V.Frič: O kaktech a jejich narkotických účincích (Dharmagaia/Maťa
1995): Roztomilý spisek, v němž náš slavný cestovatel a sběratel kaktusů
popisuje svoje pokusy s kaktusem peyotlem (obsahujícím meskalin). Jestliže byl
u Huxleyho Bran vnímání dobrý doslov, tady je zase výborná předmluva.
Ostatně – doslovy a předmluvy byly vždycky moje gusto, já vlastně nikdy
přesně nevěděl, co si o dotyčné knize (či o dotyčném světě) myslet, dokud mi to
někdo nevysvětlil.
P. Stafford: Psychedelics Encyclopedia (Ronin Publishers 1992): Bezva
kniha, splňující požadavky na dobrou "oborovou" encyklopedii ve všech
směrech. Historické exkurzy, trocha chemie, trocha botaniky, hodně pěkných
obrázků. Komplexní, věcné a přesné, chvílemi skoro i objektivní, vyrovnané,
přitom velice čtivé. Základní a nenahraditelný zdroj informací pro všechny
zainteresované. (Pozn. z podzimu 1997: toto dílo vydalo ve velmi dobrém
překladu a důstojné úpravě – i když s jistým počtem věcných chyb -- pod názvem
Encyklopedie psychedelických látek nakladatelství Volvox Globator. Pánbůh mu
to zaplať.)
A. and A. Shulgin: PIHKAL (Transform Press 1995): Na tuto veleknihu jsem
již pěl chválu výše. Má skoro tisíc stran. Její první část je věnována osobním
zpovědím manželů Shulginových, druhá popisům syntézy a účinků zhruba dvou
set padesáti nových psychedelik s fenethylaminovým skeletem. Ty účinky
Shulgin skoro třicet let chrabře zkoušel na sobě, na své ženě a několika svých
přátelích z vědeckých a uměleckých kruhů. Rozsáhlé, odborně hluboce
fundované a přitom mnohdy roztomilé komentáře. Shulgin byl dlouhá léta
expertem pracujícím pro americké vládní instituce, nedávno bohužel přišel o
licenci.
M. Stolaroff: Thanatos to Eros (VWB 1994): Zvláštní, tak trochu
sentimentální dílo stárnoucího psychedelika, jenž byl na konci padesátých let
vedoucím pracovníkem špičkové firmy v oboru magnetického záznamu obrazu
Ampex. Ze svých depresivních stavů byl po pár tripech rychle vyléčen. Nechal
špičkovou firmu špičkovou firmou a zbytek života strávil studiem psychedelik.
Údajně je už pětatřicet let celkem v pohodě (viz titul knihy). Rád bych ho
následoval, ale nejdřív musím patrně absolvovat první krok: stát se manažerem
nějaké té špičkové firmy, aby na mě jako přišly ty deprese.

Literární přípodotky z října 1999

Rok se s rokem sešel a ve vybraných knihkupectvích jsem měl to potěšení
koupit další knihy, které se dotýkají psychedelie a ”drogového problému”.
Podotýkám, že níže uvedené minirecenze opět nejsou recenzemi v pravém slova
smyslu -- píšu je většinou s velkým časovým odstupem a zachycují jen můj
povšechný dojem nadšeného laika.
T. Leary: Chaos a kyberkultura, Maťa a Dharmagia 1997: Ačkoliv byl
Leary podle podlých pomlouvačů ”kyselinová hlava”, i na stará kolena mu to
hodně pálilo, a tak nejsou ani jeho fejetony z úsvitu ”kyberkulturního věku”
vůbec k zahození. Jistý exhibicionismus mě tu ale dráždí stejně jako v jeho
pilotním díle ”Politika extáze”. Leary měl talent nadchnout se pro každou
”špatnost” -- v téhle knize například tvrdí, že nástup informačního věku a
kyberkultury znamená pro naši hyperracionální židovsko-křesťanskou civilizaci
podobnou revoluci jako v šedesátých letech objev halucinogenů. Já si to ale ani
dost málo nemyslím. Jistou paralelu například mezi elektronicky vytvořenými a
”pravými” psychedelickými vizemi lze jistě vidět, ale je zcela vnější, povrchní a
zavádějící. Ani superpočítač velký jako zeměkoule nikdy nedokáže s lidskou
duší a představivostí byť náznakem provést to, co 200 mikrogramů diethylamidu
kyseliny lysergové. Přesvědčují mě o tom i legrační pokusy vyvolat stavy
podobné psychedelickým elektronickou cestou -- např. tzv. psychowalkmany.
Robert Shea a R.A. Wilson: Oko v pyramidě, Illuminatus 1, Maťa 1997:
Drogovou beletrii—od Wellshova Trainspottingu až po Burroughsův Nahý oběd
-- rovněž vlastním, ale v tomhle přehledu ji převážně opomíjím, protože se
převážně týká mně na hony vzdálené heroinové či ”speedové” komunity. Jednu
výjimku ale nemohu nezmínit: Oko v pyramidě je zručně zpracovaná
”paranoidní halucinóza” na téma celosvětového megaspiknutí, pro jehož špičky
jsou takoví rosekruciáni či američtí a ruští prezidenti pouhými nesvéprávnými
loutkami v opravdu vysokých hrách na kosmické úrovni. Ne že bych něco
podobného četl poprvé (stačí si vzpomenout na prastaré Jitro kouzelníků), ale
psychedelické pojetí vnášejí do zavedeného sci-fi žánru ”We are only property”
přece jen ledacos nového. Tady už opravdu čtenář často FUCKT neví, kde mu
hlava stojí a kdo koho jak a čím manipuluje. Ti pánové psát umějí, jen kdyby
občas trochu míň mlžili.
Terrence McKenna: Návrat archaismu, Dharmagia a Maťa 1998: McKenna
je v mnoha ohledech víc než důstojným Learyho nástupcem a to, že má rád jiné
halucinogeny (hlavně psilocybin, harmalin a N,N-dimethyltryptamin), jakož i
jiné ideologie (šamanismus), není v mnohých ohledech dvakrát podstatné. Leary
byl spíše lehký materialista, v pozdních fázích dokonce technokrat, zatímco
McKenna má sklony silně zelené -- tváří v tvář "oné zkušenosti" se ale ony
rozdíly dost smývají. Podobně jako u Learyho se v McKennových esejích
střídají pronikavé, ba geniální postřehy s bohapustými tlachy, ale celkový dojem
je věru monumentální. Geniální postřehy nad bohapustými tlachy ostatně silně
převažují. Autor je liška podšitá, jen kdyby občas netvrdil takové věci, jako že
v roce 2012 nastane jakýsi ”konec historie”. I když… raději nepředbíhejme
událostem.
Jim DeKorne: Psychotropní šamanismus, Volvox Globator 1997: Kniha je
přes dosti obecný název zejména osobní zpovědí jednoho nadšeného
psychedelického experimentátora a moc se mi líbila. Tenhle chlápek si farmaří
(farmařil?) na jakési odlehlé americké farmě, ve volných chvílích si čte chytré
knihy a blbne s psychedeliky. Inu, dolce vita -- skoro si nedovedu představit
krásnější osud. Na rozdíl od Learyho i McKenny píše DeKorne poměrně věcně a
střízlivě, ale ve vypjatých momentech dokáže náležitě přidat. Paráda.
Tom Wolfe: Kyselinovej test, Maťa 1999: A ještě trochu beletrie, i když
vlastně spíš beletrizované literatury faktu. ”Kyselinovej test” pojednává
prehistorii amerického psychedelického hnutí, zejména dějiny ”Veselých
šprýmařů” kolem Kena Keseyho, a činí tak velmi zdařile. Kdo si přečte tuhle
knížku a k ní pak přibere ”Sny vědomí” a ”Záblesky paměti”, udělá si o
psychedelických šedesátých letech skutečně barvitý a snad i věrný obrázek.
Nemohu nezmínit kongeniální a suverénně zvládnutý překlad Ivy Pekárkové.
Inu, není velkým tajemstvím, že tato bývalá newyorská taxikářka nemá
k takzvaným ”omamným a psychotropním látkám” vyložený odpor.
Stanislav Grof: Kosmická hra, Perla 1998: Já nějak nevím. Tohle dílo sice na
rozdíl od Dobrodružství sebeobjevování není nijak přetíženo odbornou
terminologií, ale zase mi čímsi připomíná různé sektářské či náboženské
příručky, které rozdává usměvavá zmanipulovaná mládež v parcích a u stanic
metra. Na rozdíl od Grofa si například vůbec nemyslím, že by byla "klasická"
věda v koncích a neměla o světě co důležitého říct. A jakkoliv psychedelická
zkušenost opravdu světonázorem pravidelně nějak zatřese, to mohu potvrdit,
nemusí nutně vést k náboženské víře.
J.X. Doležal: Jak se berou drogy, Formát 1998: Nepatřím mezi toxikomany,
jimž už se J.X. Doležal stačil zprotivit, a tak jsem si i tuto knihu koupil zcela
dobrovolně. Jde o sbírku textů od našich drogových odborníků, která má jistě
svou hodnotu, ale jedno se mi na ní velice nelíbí: je v ní neuvěřitelné množství
překlepů a chyb. Doležal sice už v úvodu upozorňuje, že v zájmu autenticity
texty nijak redakčně neupravoval (snad aby dal vyniknout pologramotnosti
svých protivníků), ale udělal tím sám sobě i svému sborníku medvědí službu.
V knize mě mimo jiné zaujala jedna pasáž ze stati protidrogového MUDra. Z.
Bašného. ”Já jsem se jedné intoxikaci LSD sám podrobil,” píše MUDr. ”Nejde o
vyšší stav vědomí… Má-li někdo podobný pocit ‚divinace‘, jde o podobný úkaz,
jako když má někdo v alkoholovém opojení pocit velké tělesné síly.”
Leč ”pocit svatosti” je záležitost opravdu neobyčejně křehká a těžko
uchopitelná, vážený pane Bašný. A má-li někdo onen pocit ”divinace”, prostě ho
subjektivně má, a ani vy mu ho nevezmete. Jestliže ovšem tak přesně víte, která
svatost je ta pravá a která je pouhou iluzí, mrháte jako pouhý MUDr. svým
vzácným talentem -- měl byste být minimálně papežem.
Tomáš Zábranský a kol.: Racionální protidrogová politika, Votobia 1997:
Tuhle knihu mám spíš do počtu, protože problematiku opiátů sleduju jen
z povzdálí. Zábranského snahy o jistou formu legalizace opiátů v rámci ”harm
reduction” a léčby závislých jsou mi intuitivně velmi sympatické, ale nejsem
schopen posoudit, nakolik mohou podobná opatření pomoci. Ono by asi bylo
vůbec nejlepší opiáty už kvůli likvidaci černého trhu legalizovat úplně, jenže to
by se patrně muselo odehrát najednou v celosvětovém měřítku. A to zůstane
patrně navždy jen zbožným přáním. Nic víc bych si přitom víc nepřál, než aby
se s tímhle svinstvem lidstvo nějak vyrovnalo a heroinisté konečně přestali dělat
ostudu slušným feťákům -- mezi něž se skromně počítám i já.
Professor Buzz: Recreational Drugs, Loompanics Unlimited 1989: Toto
poučné dílo jsem do své sbírky zakoupil za nemalý peníz v jedné internetové
kavárně jako vzorek obskurní literatury, která bez obalu a šťavnatě popisuje
syntézy nejrůznějších ilegálních psychotropních látek. Upřímně řečeno nechápu,
jak je v bigotně protidrogové Americe vydávání podobných knih právně
ošetřeno. Že by i v zemi Velkého bratra stačila kouzelná formulka, že "uvedené
informace slouží pouze ke studijním účelům"?
Jiří Kuchař: Ayahuasca aneb tanec s Bohy, Eminent, rok vydání neuveden:
Pěkná knížka, která přitom přímo neopisuje od žádného ze světových velikánů.
Skoro panu Kuchařovi závidím, kam až on se za psychedeliky nelenil vydat
(totiž do Peru za domorodými šamany). Díky tomu si psychonautiku zpestřil i
docela obyčejným reálným cestováním a celé se to dobře čte. O tom, že by byla
ayahuasca tím jediným správným (protože přírodním) psychedelikem, si ovšem
dovoluju upřímně pochybovat. Pan Kuchař se jistě aspoň chvílemi klonil k
podobnému názoru -- třeba když se po ayahuasce několikrát šeredně vyzvracel z
podoby. Dlužno dodat, že autorova cestopisná líčení jsou vesměs zdařilejší, než
jeho popisy tripů s ayahuascou. Tam autorovi nějak dochází jinak dobrá
vyřídilka (ostatně není sám).
Kniha má velmi krásné ilustrace, nutno vidět.
J.M. Nerad, L. Neradová: Drogová problematika z nizozemské perspektivy,
Votobia 1998: Holandský přístup k drogové problematice je mi pochopitelně
blízký -- zvlášť když uvážím, že se tahle malá zemička vlastně odvážila jít proti
celosvětovému restriktivnímu proudu vnucenému Strýčkem Samem. Klobouk
dolů. Stejně tak jsou mi většinou blízké názory i téhle dvojice českých lékařů v
Nizozemsku působících. V knize jsem se dozvěděl ledacos překvapivého
zejména v pasáži "Mýty o Nizozemsku a tvrdých drogách". Autoři například
vyvracejí hluboce zakořeněnou představu, že heroinový abstinenční syndrom je
pravidelně peklo na zemi. "V bezdrogovém, bezpečném prostředí… je průběh
odvykacích příznaků u naprosté většiny klientů zcela nedramatický a odpovídá
průběhu obyčejné chřipky," píší.
Heroinová závislost i tak ale umí své a nezbývá než si přát, aby slovo "heroin"
mělo stejný zvuk jako slovo "smrt".
Miroslav Nožina: Svět drog v Čechách, KLP 1997: snaživý, obsažný a
bohatě vypravený sborník, který zahrnuje všechno možné od přetištěných
novinových zpráviček z drogové oblasti až po pasáže z jiných knih (třeba z
Preslovy Drogové závislosti). Jde prostě jen o kompilaci, ale určitě užitečnou a
informativní. V knize jsem mimochodem při zběžném čtení nenašel žádnou
chybu v chemickém a farmaceutickém názvosloví či vzorcích, v čemž je u nás
opravdu unikátní. Dílo je ovšem ”tripper unfriendly”, což se mi na něm
pochopitelně nelíbí.
Milan Hausner: Psyche in Statu Nascendi (LSD Therapy behind the Iron
Curtain), soukromý tisk, 1992: Psychiatr dr. Milan Hausner vedl v
socialistickém Československu oficiální LSD výzkum až do těžce
normalizačního roku 1974 (!!!) a v tomto bohatě ilustrovaném skriptu
shromáždil mnohé ze svých vědeckých zpráv. Není to samozřejmě čtení zrovna
strhující, ale nemělo by chybět v knihovně žádného zájemce o danou
problematiku. Zásluhy dr. Hausnera pro seriózní výzkum interakce halucinogen-
lidská duše lze sotva náležitě docenit -- stejně jako fakt, že náš malý státeček byl
díky lidem jako on kdysi opravdovou psychedelickou velmocí. Skoro bych řekl,
že bychom na tuhle vynikající tradici měli co nejdřív nějak navázat a aspoň
v něčem tak předběhnout takzvané ”rozvinuté státy.

Vážení čtenáři, právě jste dočetli nesouvislou review o některých zajímavých

titulech, které nám na pulty vybraných knihkupectví prozatím nadělil náš
rozvinutý kapitalistický trh. Děkuji tímto za projevenou odvahu a drobnou
mravenčí práci na zpsychedelizování české veřejnosti zejména pánům z
nakladatelství Votobia, Volvox Globator a Maťa.
TO BYLA PĚKNÁ OTRAVA!
aneb PSYCHEDELIE HLUBINAMI PRŮMĚRNOSTI
(říjen 1997)
"Jediné, co mi dal kapitalismus dobrého, jsou psychedelické drogy" - neznámý
český provokatér
Tento alfanumerický řetězec je pokračováním mých článků o psychedelických
drogách neboli halucinogenech (1 a 2). Rád bych v nich ledacos rozšířil,
upřesnil a sem tam možná i lehce vyvrátil.
I tato stať bude ryze amatérská a částečně nevzdělaná. Je proto záměrně napsána
v duchu poněkud lehčím a neklade si rozhodně za cíl úplnost či odbornou
způsobilost v oborech, jichž se dotkne. Jsem vlastně docela průměrný
konzument, starý a ustrašený, a tak tento článek asi nebude nějak zásadním
příspěvkem do klenotnice avantgardní psychedelické literatury. Ale třeba právě
z hlubin průměrnosti vysvitnou občas něco zajímavého. A třeba vás to občas
aspoň pobaví.
Co mě vlastně vede k tomu, abych se k věci dále vyjadřoval?
Především to, že jsem měl tu čest v uplynulých měsících vykouřit tři kvalitní
jointy (a osobně se tedy setkal s trávou o hodně později než s pravými
psychedeliky). Psát o třech jointech by dnes jistě jinak bylo hodně směšné, ale
snad mi to prominete, protože já účinky marihuany na mou maličkost použiju
zejména k tomu, abych provedl další marný pokus přiblížit drogovým
abstinentům (dále jen d.a.) svou zkušenost s pravými psychedeliky. Po oněch
jointech jsem totiž v principu zjistil, že: a) marihuana je (alespoň ve větších
dávkách a pro člověka s předchozími zkušenostmi s pravými psychedeliky)
bezesporu psychedelikum - o čemž se v literatuře často pochybuje; b) její
působení na elévy jako jsem já je přitom ještě RELATIVNĚ přehledné - měl
jsem zkrátka pocit, že od tohohle se lze při psaní odrazit. Pokusím se proto uvést
na základě jedné z mých zkušeností s marihuanou na pravou míru mimo jiné i
některé přepjaté žvásty, jimiž oplývaly moje minulé články (a nahradit je jinými
přepjatými žvásty).
MARIHUANA , I. DÍL
Takže abych nezdržoval: vykouřil jsem jednou v zahradní hospůdce po jednom
pivu jointa velmi dobré trávy a pár minut jsem pak nervózně posedával v
rozechvělém očekávání, abych posléze zjistil, že jsem značně omámen a že mi
to najednou myslí o dost jinak.
S lehkostí až zavádějící mohu příslušné změny, způsobené látkou THC v trávě,
zvnějšku svést na změny v řazení a rychlosti myšlenkových asociací. Zajisté i v
normálním stavu během myšlení přecházím během minuty volnými asociacemi
od čerta k ďáblu, ale stále mám skoro oprávněný dojem, že je vše víceméně pod
kontrolou. Pod vlivem slušné dávky THC ovšem tato kontrola příliš nefunguje a
v hlavě se odehrává "učiněný hokej", jak říkával jeden můj romský přítel.
Najednou si lze myslet i zdánlivě zcela nemyslitelné, abych tak řekl. Asociace se
pouze nezrychlují, ale skládají se v nových vzorech, těhotní naprosto
neobvyklými významy, zatímco zároveň nabývají na naléhavosti. Jako by se
moje já účinkem drogy nejdřív rozpadlo, aby zároveň docházelo k četným
pokusům o jeho novou syntézu.
V těch lepších momentech jsem měl silný pocit, že teprve teď se mi spousta věcí
vyjasnila, otvírá se mé nitro, zjevily se dřív hluboko skryté souvislosti, že
dokážu myslet v několika pozoruhodných rovinách vědomí, které si vzájemně
podávají zprávu o svých stavech a jedna druhou pozorují.
V těch horších chvílích jsem prostě přemýšlel, kde nechal tesař díru a kdy to
proboha všechno skončí (a napjatě pohlížel na hodinky). A když už jsme u těch
hodinek: rozbitím normálního běhu myšlení došlo (celkem pochopitelně) k
rozbití subjektivního vnímání času, jenž do jakýchsi pastí s oblibou lapal některé
skupiny asociací, z něhož se stala značně nepřehledná entita a jenž se vcelku táhl
jako med.
"Panebože!" zvolal jsem vždy, když jsem se trochu sebral. Byl jsem zároveň
vyděšen, zmaten, ohromen i okouzlen (ale nejvíce zmaten, jak mohou potvrdit
moji tehdejší zhulení souputníci). ”Jak odsud jenom podat nějakou zprávu?”
dumal jsem bezvýsledně. Přepadaly mě sem tam i záchvaty divné, nijak zvlášť
veselé euforie, kterou jsem si sám pro sebe kdysi nazval "kosmickým smíchem".
"Pardón, nemohu komunikovat!" hlásil jsem posléze z hlubin THC-opojení
dalšímu, tentokrát nezhulenému souputníkovi, který si k nám v oné hospodě
přisedl. "Nejsem na příjmu! Došlo k destrukci mentálního pole!" omlouval jsem
se holé realitě, zatímco jsem přemýšlel, jak se zhruba jmenuji.
Racionální rovina myšlení ale stále někde fungovala. "Napiš o tom článek!"
velelo mé střízlivé já, hlídající celé houfy mých já zfetovaných.
A tak o tom tedy píšu článek. Lze shrnout, že na mě měla marihuana tohoto
velmi slušného "modelu" zhruba následující účinky: a) asi na hodinu a půl došlo
k dosti zásadní dezorientaci, která byla ovšem mnohdy naopak vnímána jako
zásadní reorientace; b) Změny zrakového vnímání byly velmi mělké, leč
postřehnutelné - okolní svět nepatrně zkapalněl a byl prokreslen náznaky
psychedelických struktur (což nedokážu více přiblížit). c) Na podstatné změny
sluchového vnímání si nepamatuju. d) Motorika a prostorová orientace u mě
byly kupodivu porušeny víc než po požití pravých psychedelik. Nemohl jsem
skoro otočit hlavou, zejména jsem se pak bál jít na toaletu, abych nezabloudil,
popřípadě nebyl spláchnut. e) Tělesné pocity byly vcelku nezajímavé. Lehká
nevolnost postupně opadla a sucho v ústech bylo kontinuálně zavlažováno
pivem (což je možná jeden z důvodů, proč to se mnou tak zacloumalo - alkohol
a THC se prý míchat nemají, i když to velmi mnozí beze škody dělají).
Celkově vzato - nebyl to zážitek zrovna dvakrát příjemný a osobně jsem patrně
na THC přecitlivělý. Tenhle trip mi však jasně řekl, že marihuana je stejně jako
pravá psychedelika droga s velkým poznávacím potenciálem. Zejména takový
slušný joint důtklivě napoví, že dokud je člověk ve světě (a v sobě) takzvaně
"orientován", neví vlastně vůbec nic podstatného.
K trávě se ještě stručně vrátím, tohle byl teprve I. díl.
PRAVÁ PSYCHEDELIKA - LSD, MESKALIN, PSILOCYBIN,
DIALKYLTRYPTAMINY, HARMALIN, IBOGAIN, DOM, DOB, 2C-B,
ETC.
Jestliže jsem už dostatečně naznačil, co se mnou udělala marihuana, mohu snad
znovu pokročit k účinkům pravých psychedelik. Vše, co se děje s myšlením po
dobré trávě (tedy jistý druh mnohovrstvého mentálního panoptika), děje se i u
pravých psychedelik, ale přistupují k tomu nejméně tři další faktory:
1) Neobyčejně pilně pracuje fantazie, a to zejména na základě změněného
smyslového vnímání (jen telegraficky zopakuji, že zrakové i sluchové vjemy
dostávají jakési další rozměry, vidění se "ornamentalizuje", silně se zvyšuje
smysl pro detail, zejména při zavřených očích dochází k bohatým iluzím na
základě kaleidoskopických, neustále se měnících vzorů).
2) V mnoha momentech je trip velmi, velmi emocionální. Ona pouhá
naléhavost, jež byla zmíněna u THC-tripu, jakási fascinace novým myšlením a
novými světy, se tu mnohdy ještě značně prohlubuje.
3) Trip při středních a vyšších dávkách drogy (o jiných situacích v tomto článku
mluvit nebudu) prochází různými stadii, v nichž se mění hloubka opojení od
dobře kontrolovatelných a málem střízlivých stavů až po značně vypjatá deliria,
čímž vše ještě značně ztrácí na přehlednosti.
V každém případě jde ale opět primárně o záležitost duševní, nikoliv smyslovou.
Pokud jsem se na začátku chlubil, že přiblížím d.a. psychedelické stavy, už zase
jsem dost bezradný a uchýlím se raději nejdřív k drobné literární krádeži, totiž k
citaci prastaré (a o to dnes zajímavější) přednášky K. Beringera "Experimentální
psychóza působením meskalinu", jež u nás již byla uvedena v milé knížce (4).
Jakkoliv jsou tyto rozličné přeludy (myšleno smyslové iluze, pozn. aut.)
pozoruhodné, přece bývají meskalinovými osobami hodnocené jako
bezvýznamné ve srovnání s dojmy následujícími v další fázi. Během ní pokusná
osoba upadá v podivný, nikdy neprožitý stav, v němž se zážitky ustavičně mění a
prolínají, takže není možné rozlišit jejich vzájemné vztahy nebo jednotlivé části.
Tento stav je plně srovnatelný s psychózou.
Objevují se například pocity odcizení se světu, poruchy vnímání času,
paranoidní náběhy, iritující pocit vlastního významu, zdvojení osobnosti,
depersonalizace, poruchy vůle, jakási duševní stísněnost, ochromující myšlení i
motoriku až k strnulé nehybnosti. Jak se blíží zážitek k vrcholu své intenzity,
kvalitativně se stupňuje v nový a neopakovatelný abnormální citový stav, jenž je
nám jinak cizí a nezažitelný, jenž se nedá ani popsat, snad jen přirovnat k jakési
pošetilé, ale nepřemožitelné euforii nebo k extatickému stavu vytržení plného
bezprostředního poznání.
Dokonale sebeodcizená osobnost bezuzdně plave několik okamžiků v jakémsi
citovém proudu bez jakýchkoliv vztahů, ale znovu a znovu je puzena k zvláštní
nutkavé sebereflexi, k pozorování vlastního stavu. Poslední racionální součást
vědomí je mučivě vtahována za hranice všedního myšlení a rozumového chápání
do nekonečných, neohraničených zážitkových dálav, kde přestávají platit
omezené pojmy, kde v expanzi metafyzického poznání mizí Já a problémy tohoto
světa a kde je temné tušení protrženo jasem kosmického vědomí.
Tyto hamletovské zážitky nirvány jsou provázeny pocitem nesmírně vznešené
důležitosti vlastního Já, který přetrvává i do klidných úvah v delším časovém
odstupu.
Řekl bych, že tohle je vzorný popis vrcholných fází vzorného tripu, tak jak je
může lékař či psycholog obdařený slovesným talentem popsat, aniž by příliš
slevil ze skoro vědecké objektivity. Tento pěkný text byl patrně napsán na
základě zobecnění výpovědí "meskalinových osob", jak byly podávány
citlivému pozorovateli zvenčí.
Jenže takhle prostinké to zevnitř věru není. Například to subjektivně všechno
nesmírně dlouho trvá. Trvá to tak dlouho, že bychom museli s Beringerem
popsat metráky papíru, než bychom aspoň naznačili, jaká že je to divně dlouhá
doba. Vše je také o dost morbidnější, o dost méně přehledné, méně konzistentní
a méně euforické (protože - aspoň pro mě - ani psychedelická extáze není nějaká
radost nebo blaženost v obvyklém slova smyslu, ale spíš jakési ohromení). Trip
mnohdy, zejména při špatné přípravě a v málo optimálních podmínkách,
doprovázejí období nepříjemné zmatenosti, nezdravé elektrické třesy a zimnice
těla i duše, a vůbec je celkem pravidelně dosti problémový. Častým a velmi
upřímným přáním zfetovaného bývá, aby už to všechno proboha skončilo, jak už
jsem uvedl u marjánky.
Nedostatečně jsem ve svém prvním článku, který se ještě snažil o jakou takous
systematičnost, zdůraznil, že hloubku opojení (a především jeho fantazijní
složku) lze docela snadno ovlivnit prajednoduchým trikem: otevřením či
zavřením očí. Hned to napravím, protože tohle je koneckonců jedna z mála věcí,
které platí při tripech skoro bez výjimky.
NA VLASTNÍ OČI
Při otevřených očích lze často realitu vnímat téměř normálně, situaci vcelku
dobře zvládat (mnohdy lépe než po THC, podle mé skromné zkušenosti) a tiše
se kochat zejména zvláštním, až magickým zkapalněním prostoru a času a
půvabným zkreslováním a rozplýváním hranic reálných předmětů ve vlnící se
kvantové kapalině psychedelického oceánu. Co to je? Ale, to je takový oceán
smyslové divnosti, někdy klidný a téměř nezřetelný, jindy (zejména po větších
dávkách drogy) trochu rozbouřený. Při mých tripech ale nikdy nebyl rozbouřený
natolik, aby nějak bránil orientaci v prostoru. O typické vlastnosti
"psychedelické" kapaliny, totiž o tom, jak přeměňuje svět v jakousi nesmírnou
botanickou zahradu, jsem už psal (1). Není divu, že si obdivovatelé psychedelik
většinou tak dobře rozumějí s obdivovateli Země coby Živé planety, Gaie.
K jistému zvýraznění barev, jež je v obecných představách s účinky psychedelik
tak úzce svázáno, opravdu dochází, ale je podstatné jen při vysokých dávkách
drogy. Hry barev jsou často vcelku subtilní a křehké - s mým dobrým známým
jsme se shodli na tom, že vůbec nejvýraznější jsou na záchodě. Tohle tentokrát
není laciný vtípek. Tohle je empirické pozorování dvou velmi pravdomluvných
tripperů, kteří nad záchodovou mísou prožili úchvatné okamžiky toxikofilní
euforické nevolnosti. Je opravdu neobyčejně zajímavé pozorovat proud vlastní
moči v barvách jásavé duhy. Vypovídá to například jasně o tom, že jste otráven
a vaše tělo se právě detoxikuje. Ostatně i jiní psychonauté, od nichž mám skoro
přímé zprávy, se s jistým uznáním zmínili o toaletních zátočinách svých tripů -
jeden například shledal, že toaletní mísa je skleněná a stěny místnosti průhledné,
což ho dosti zaujalo a zmátlo. Později skončil na záchytce, tuším.
Oproti představám "laiků" k opravdovým optickým halucinacím, tedy vizím
neexistujících objektů, dochází s otevřenýma očima spíš výjimečně. Já osobně si
jasně vzpomínám především na to, jak snadno a s oblibou se drobná smítka na
zdi či na zemi se proměňovala v roztodivný hmyz, to je skoro všechno.
Celý duševní stav je ale jakousi halucinací, totiž velkolepou halucinací užaslého
dětství. Řekl bych, že pohled na svět je nyní něčím mezi nejistým pohledem
dítěte, jež ulpívá na zdánlivě nepodstatných detailech a teprve se učí, co je tohle
a co zase to vedle, a pohledem namazaného hyperestéta. V tomhle je jedno z
tajemství a kouzel psychedelického multimediálního pořadu Na vlastní oči.
Většina interpretací reality je nyní tak originální, že je to zkrátka k zbláznění.
Abych textu dodal jisté pochybné svěžesti, použiju k uvození dalších odstavců
jakési hypotetické reklamní slogany (snad tím nikoho příliš nepopudím).
"Fascinogeny - vstupenky do jiných realit!" Termín "fascinogen" (ostatně
filologicky nesprávný) jsem právě vymyslel a přidávám jej k nejméně dvaceti
termínům, jimiž už byla psychedelika dříve v literatuře označena. Říká to, co
říká, totiž že když to spolknete, jste téměř neustále něčím fascinováni. O čemž
už jsem několikrát psal.
"Kulturní přehled tisíciletí!" Odvažuji se říci, že psychedelika mají nejen vysoký
"filozofický" náboj, ale i náboj "kulturní" (nechci říct pouze "estetický"). Termín
"kulturní droga" rovněž označuje to, co označuje - totiž že když to spolknete, je
z vás vlastně najednou neobyčejně kulturní člověk, i když ošklivě zfetovaný.
Během hodinky jsem naprosto hravě pochopil a prožil všechny myslitelné i
nemyslitelné umělecké směry, které vznikly, vznikají a teprve vzniknou.
Dostatečně dobrým podnětem k tomu bylo prostě cokoliv, nebudu unavovat.
Snad jen znovu zdůrazním, že moje vlastní tripy byly vždy vysoce televizní, a
troufám si znovu televizi ke "kulturním tripům" vřele doporučit. Televize, což se
všeobecně neví, je ve skutečnosti skvělá, bezedná, úžasná studnice těch
nejvzácnějších kulturních pokladů, nejněžnější i nejvášnivější hudby (například
ty znělky!), nekrásnějšího výtvarna, pronikavě metafyzických rozprav a až
patologicky přesného pochopení člověčenství.
Pokud pak třeba vy budete mít to štěstí a podaří se vám na obrazovce v tomto
stavu spatřit třeba filmy jako Baraka, není už vůbec co řešit. Zcela jistě to bude
největší kulturní zážitek vašeho života. Ostatně co vás nezabije, to vás posílí.
"Občerstveníčko u Žeryčka" Tímhle záhadným titulkem si dovoluji uvést
rozpačitý odstavec o jevu, který se (alespoň v mém případě) s účinky
psychedelik věrně pojí a o kterém jsem přitom nikdy nikde nečetl (nepočítám-li
svůj vlastní článek 1). Psychedelický oceán při mých tripech neustále jemně
vibroval v rytmu několika hertzů a těžko popsatelným způsobem těmito
vibracemi rozmýval a zkresloval nejen optické a jiné vjemy, ale třeba i řeč. A to
jak slyšenou, tak mou vlastní. Slova dostávala zvláštní, patlavý nádech, byla
legračně zkomolená do jakýchsi "karikatur" a pitvorných "zdrobnělinek". Výše
uvedený titulek snad alespoň trochu naznačuje, jak já jsem to slyšel. Důležité je,
že rozmýváním slov (či jejich kontaminací v jakési sémantické bažině, jak už
jsem to jednou nazval) dochází k rozmývání jejich obvyklého smyslu podle
jakéhosi "principu psychedelické neurčitosti". To má důsledky vskutku
neobyčejně zajímavé, jak ještě níže rozeberu.
Abych tuto kapitolku shrnul: s otevřenýma očima mi bylo špatně i pěkně
zároveň, a tak nějak jsem se kochal. Sice o dost obskurnějším a méně
přehledným způsobem, než doktor ve střediskové Vesničce, ale o to víc. Občas
jsem se docela bál, nutno podotknout. Bál jsem se temných koutů těchhle
tekutým tajemnem zaplavených psychedelických jeskyní zrovna tak, jako se
temných koutů své ložnice bojí malé dítě. Jakési enervující opticko-akustické
signály mi přinášely zprávu, že něco příšerně divného (v mém případě např.
jakýsi psychotický elektrický hmyz) přichází. Pak to ale zase odešlo a byl svatý,
svatý klid. Hodně svatý.
SBOHEM, ROZUME, II. DÍL
(Pro pořádek, I. díl byl uveden ve stati 1 pod kapitolkou DOB)
Jestliže jsem při tripu zavřel oči a lehl si (ať už záměrně nebo přemožen
delirantním stavem), duše tím dostala jasný signál, že se má utrhnout ze řetězů.
Celkem pravidelně se už po několika vteřinách začínají objevovat vize
abstraktní, architektonické, anatomické, astronomické... nemá asi cenu, abych
vypisoval nějaký seznam. Prostě se dostavují nejrůznější bizarní vize.
Užitečnější bude možná v tomhle bodě nejdřív učinit jistou systematickou
poznámku. Jak už jsem uvedl ve stati 1, své tripy jsem absolvoval (s výjimkou
jednoho pokusu s psilocybinem) buď pod vlivem 2C-B (označil bych tuto látku
za středně silné psychedelikum) nebo pod vlivem DOB (což je psychedelikum
silné). 2C-B lze přirovnat zhruba k psilocybinu z lysohlávek, DOB k LSD. Síla
halucinogenu (psychedelika) se projevuje pochopitelně jak ve fázi "na vlastní
oči", tak ve fázích delirantních či snových, o nichž je právě řeč.
Vize po středně silných halucinogenech, dovoluji si jalově systematizovat, mají
spíše charakter měnících se obrazů, scén, mnohdy skoro divadelních a bezmála
někdy zachytitelných a popsatelných. S pozoruhodnou četností se tyto scény
nějak týkaly mého dětství.
To u silných psychedelik jsou fantazijní představy mnohdy velmi a nepolapitelně
dynamické. Dostávají často až ztřeštěně klipový charakter, ale zejména se
celkem pravidelně dostavuje pocit letu, například průletu jakýmsi nesmírně
komplikovaným tunelem. Co vše lze v tomhle tunelu vidět? Spoustu zajímavých
věcí.
Snový trip pod vlivem 2C-B bych tedy po vizuální stránce přirovnal k jakémusi
velmi bizarnímu divadlu, trip pod vlivem DOB k jakémusi neméně bizarnímu
fantastickému velkofilmu. Přičemž hranice mezi oběma těmihle žánry
samozřejmě nejsou tak ostré, jak jsem naznačil.
Podstatné ovšem je, že jsem tuhle roztodivnou podívanou většinou už viděl
očima jakéhosi božského psychopata. Během hodinky jsem dokázal projít
celými dějinami lidského i nelidského myšlení. Má vskutku velmi rozháraná
mysl v těch ještě poměrně přehledných chvílích různě expandovala (zejména
pod vlivem hudby, pokud nějaká hrála), vířila, opojeně putovala do dálek... aby
posléze někam úplně nepřehledně ulítla. Prostě se rozplynula. Nikoliv v nicotě,
jako když člověk usne beze snů. Prostě v jinde. Což zde nazvu psychedelickou
depersonalizací, nemaje po ruce lepší termín - protože jsem nestudoval
psychologickou literaturu.
Chvílemi mi teď připadá, že zcela zlikviduji klávesnici svého počítače, než o
tomhle napíšu něco trefného. Ale chvílemi se mi zase zdá, že je to vlastně docela
jednoduché. Ta depersonalizace - totiž ztráta vlastního já za víceméně stále
fungujícího vědomí - je podle mě přinejmenším do jisté míry založena na
selhání druhé signální soustavy, tedy řeči. Asociace už jsou tu opravdu hodně
zběsilé. A slova a jejich spojení už jsou rozmývána v sémantické bažině na kraji
psychedelického oceánu natolik důkladně, že nejdřív zcela ztrácejí svůj obvyklý
smysl, posléze však i všechny další představitelné významy. Což není žádná
legrace, podotýkám. Jakmile přestane fungovat řeč, přestane fungovat i vnitřní
čas a podobně. Tohle už s duší hodně zamává. A hodně to změní entitu, které se
obvykle říká "já".
Jak to popsat? I když snad jsou tyto stavy doprovázeny hlubokými pocity
jakéhosi sjednocení, neodvážím se za sebe tvrdit, že jde o emoce jednoznačně
pozitivní. I zvnějšku už při popisu těchhle stavů druhá signální soustava se
svými pojmy hrubě nestačí. Západní termín extáze mi v téhle souvislosti připadá
pouze pomocný a nepříliš případný, snad bližší bude východní nirvána či satori,
nebo jak se to všechno jmenuje. Je tak to trochu smrt i narození, naprosté
pochopení i zcela nechápavý úžas, všechno splývá dohromady v jedno. Když se
pak člověk vrací zpět, téměř pravidelně cítí jako jakýsi druh posvěcení, že tohle
mohl zažít.
Pokud si jen trochu vzpomínám, depersonalizace tohoto typu se většinou během
mých tripů mnohokrát opakovaly v různých působivých podobách. Což,
doprovázeno hodně divným divadlem (2C-B) či hodně nápaditými velkofilmy
(DOB), nebylo tak zcela nezajímavé. Mírně řečeno.
Ale už toho nechám. Ve skutečnosti ještě žádný člověk tomu druhému ještě
dostatečně trefně nepopsal, jak divně se třeba cítí, když na něj leze rýma.
Nevím, proč zrovna mně by se mělo povést vylíčit, jak jsem se cítil v
psychedelickém oceánu. Jádro zkušenosti ostatně není v těch či oněch
atraktivních detailech, ale především v její neuvěřitelně složité struktuře, která
nějak zahrnuje i běžné bytí a střízlivé já a činí z nich pouhé ”výběžky” daleko
komplexnějších realit. Chtěl jsem touto kapitolkou hlavně říct, že kdo stráví trip
zmateným pobíháním a mnohdy velmi nepodařenými pokusy o jakous takous
střízlivost a kontrolu nad věcí, připravuje se o to podstatné. Je třeba ulehnout,
zavřít oči, říct "sbohem" rozumu a nechat se unášet tím, co přijde - protože ono
to většinou přijde.
ANDĚL STRÁŽNÝ
Nejdřív definice: "Anděl strážný" je takový jakoby anděl, který nad tripperem
bdí, ať se děje cokoliv. Ve skutečnosti je to obyčejná, racionální rovina vědomí,
pro účely této statě na chvilku personifikovaná, která naštěstí nikdy nepřestane
zcela fungovat. Funguje do jisté míry i v situacích, které jsem popsal výše, tzn.
ve stavech hlubokých depersonalizací. A velmi vhodně zasahuje i v nijak
vzácných chvílích strachu z trvalého zešílení. "Klídek," říká obvykle anděl
konejšivým, ale jasným hlasem do končin bez času a prostoru, kde už zůstal jen
jakýsi světélkující reliktní šum ontologicky neznámé povahy, "tohle přejde. To
je v pohodě. Ještě tak dvě a půl hodinky a jsi z toho venku. Jednou budeš zase
normální." A podobně. Popravdě řečeno, bez tohohle konejšivého hlasu by se
asi psychedelika ve vyšších dávkách vůbec nedala používat. Takže díky, anděli.
Mimochodem, jeden můj přítel mi vyprávěl, jak jednou pozřel houby lysohlávky
a dostal se do nedobrého stavu. A co se nestalo: přišel pro něj Anděl strážný,
popadl ho za límec a odvlekl ho domů. Tam ho donutil, aby vzal všechny houby,
co mu ještě zbyly, a šel je vyhodit někam před dům do křoví. Čehož bylo
uposlechnuto a můj přítel se od té doby hub ani nedotkl.
Jelikož mí přátelé jsou neobyčejně pravdomluvní (vrána k vráně sedá), i tomuhle
naprosto a do puntíku věřím. Myslím, že je to názorná ilustrace toho, jak
komplexní a záhadné mohou být "halušky", tedy halucinace.
MAKE LOVE NOT WAR
Nelze snad nikdy dostatečně zdůraznit, že účinky psychedelik (na rozdíl třeba od
alkoholu) vzbuzují - akutně i chronicky - v srdci hluboký mír. I v mém srdci se
takový mír v posledku vždy rozhostil, pokud jsem nezmatkoval. Ten mír je
zajisté naivní, jak už mír mívá ve zvyku, a nelze jej téměř nijak prakticky
upotřebit.
Přesto je mi zfetovaný květinkový psychedelický mír šedesátých let pořád
miliónkrát sympatičtější a bližší než "kokainová" agresivní zloba dnešní doby.
Vlastně jsem skoro v pokušení říct všem těm zneurotizovaným rodinným,
podnikovým, celostátním i celosvětovým agresorům, aby spolkli trip a uklidnili
se.
Jenže tohle už kdysi napadlo T. Learyho a jeho kamarády a nějak to nedopadlo -
zejména proto, že Tim jaksi příliš naléhal a zacházel nějak příliš daleko, mimo
jiné i svým ne zcela zářným příkladem (tím myslím zejména jeho "permanentní
trip" na zámečku v Millbrooku). Tahle civilizace opravdu nemůže být jeden
velký mírový psychedelický mejdan. Žádná fungující civilizace taková být
nemůže (ale to netvrdil ani Leary, já to uvádím spíš pro jistotu, a že to dobře
zní).
A jen tak pro úplnost: psychedelika jsou ambivalentní a vysoce nevypočitatelné
psychotropní látky a sem tam (velmi zřídka) místo míru holt přijde agrese. Bývá
to výhradně agrese z paniky, nikoliv ze zloby, ale vyjde to nakonec nastejno.
Nic prostě není nemožné a nic není dokonalé (snad kromě poslance Severy). Co
mě se týče, byl jsem při tripu vždy a dokonale hodný, neobyčejně příjemný a
roztomile připitomělý, to může potvrdit má žena.
EX POST
Co si různí absolventi tripu o věci myslí posléze? Lze slyšet například, že šlo o
za a) "duší otřásající transcendentální zkušenost", b) "dobrou pařbu", c)
"prvotřídní mystérium", d) "divné blivno", e) "přímé zření podstat", f) "duševní
průjem", apod. Za střízliva se já osobně většinou přikláním k variantám d) a f).
Mnohdy ale také k variantám a), b), c) a e). Pravda tu neleží někde uprostřed,
jak je obvyklé, ale tak nějak všude.
Odborníci (např. 10) uvádějí, že to, co při psychedelické otravě pokusné osoby
vnímají jako neobyčejně hluboké náhledy pod povrch holé reality, za střízliva
považují zhusta za banality nebo prostě úplné pitomosti. Leč zároveň se pokusné
osoby uculují a utrousí přinejmenším, že jim to "přece jen cosi důležitého dalo".
Zůstaňme u tohoto prostého konstatování, stejně se zatím dál nedostaneme
(dokud se nezfetujeme). Je tu totiž zásadní PROBLÉM SVĚRACÍCH
KAZAJEK. Problém je to takový: d.a. se vždy bude domnívat, že zfetovaný je
magor, který si zaslouží svěrací kazajku. Psychedelický experimentátor naopak
pevně věří, že ve svěrací kazajce racionální střízlivosti fatálně uvízl d.a.. Je mu
ho líto a rád by mu dal korunu (či dávku). Co s tím? Asi nic.
V literatuře (a také třeba na Internetu) jsme se setkal se stovkami záznamů, ve
kterých se trippeři pokoušeli vylíčit své zážitky ex post. Snad na každém
takovém pokusu je něco zdařilého a dohromady jistě dávají docela dobrý
obrázek, ale skoro všechny záznamy trpí stejným, principiálně nevyléčitelným
neduhem: dodatečnou, zoufale bezradnou racionalizací. I tahle moje stať
pochopitelně trpí stejným neduhem. Nelze jinak. Tohle je pouhý alfanumerický
řetězec, nikoliv psychedelický hologram.
Jiné pokusy věc zachycují víceméně formou rozličných udivených výkřiků,
tajemných povzdechů, nesouvislých výroků, apod. Na konci této statě podobný
pokus provedu taky, uvidíme, jak to dopadne.
Zdánlivě nejnadějnější je pokusit se své pocity a nápady zachycovat přímo
během tripu nebo je někomu diktovat. Čteme-li však jako laici lineární přepis
nelineárních úvah zfetovaného (viz např. příslušný odstavec v mém článku (1) či
marihuanové zápisky J.X. Doležala (3)), připadne nám to asi jako typické
nesmyslné plané filozofování, jež jinak slýcháme například od hodně zřízených
opilců okolo zavírací hodiny. Domnívám se, že vnímavější (a zvláště pak
příslušně zkušené) osoby mohou za těmito texty cítit naléhavost, se kterou se
ony převratné myšlenky překotným tempem draly z mozku na jazyk. Nakonec
ale zfetovaní stejně jen mávnou rukou a řeknou něco jako: "To se dá jen
prožít..." Jistěže se dá všechno jen prožít. (Ostatně není i pouhopouhé plané
filozofování pořád lepší než žádné?)
P.S.: Nevím, čím to přesně je, ale stále mi jako nejlepší psychedelický text, jaký
se mi dostal do ruky, připadá knížka Johna Lennona Nanebepění. Zrovna
nedávno jsem do té knihy znovu nahlížel, a ačkoliv už mě ty řádky zdaleka
nezaváděly do propastných hlubin bytí jako kdysi pod vlivem DOB, bylo v nich
něco... prostě bylo to tam! Pánové Záleský a Zábranský, kteří jste tu knihu
přeložili, kdy se mi konečně ozvete? Ta knížka je skvělá! John Lennon byl
skvělý! Vy jste skvělí! Všechno je skvělé! Buď mi to vysvětlíte - nebo mi to
nevysvětlíte. Jinak to nevidím.
TRIP A SEN
Řekl bych alibisticky, že podobnost psychedelického tripu se sny je hluboká i
povrchní zároveň.
Trip se zavřenýma očima se snu v mnohém podobá zejména nepolapitelnou
měnlivostí vizí, nápadů a představ, jež si tvoří mozek, když odpočívá od
racionálna.
Rovněž emoce při snění dost zlobí, stejně jako při tripu. Jsem od dětství
specialista na noční můry a nebylo to jistě méně než tisíckrát, co jsem se ze snu
budil hrůzou tak bytostnou, že mě husí kůže ještě dlouho nesnesitelně svědila.
Stejně tak se občas budím ze snů dojatým pláčem, což je ode mě docela hezké, i
když někdy poněkud trapné.
Při bližším amatérském zkoumání se mi ale zdá, že jakýkoliv sen je přece jen o
několik řádů pozemštější a konzistentnější než trip a většinou jeví jasné znaky
"příběhu" (byť pěkně praštěného). Nevzpomínám si, že bych nějakou část svého
tripu se zavřenýma očima mohl pojmout jako ucelenější příběh, na to byly ony
stavy a vize příliš nepřehledné. To u snu se dodatečná beletrizace občas přece
jen podaří - i když čestní vypravěči většinou nakonec bez mučení přiznají, že to,
co bylo ve snu ze začátku švagrovou, se jim ke konci aktu jevilo spíš jako
eroticky přitažlivé růžové umyvadlo.
Zásadní rozdíly mezi snem a snovou částí tripu vidím dva:
1) Intenzita zážitku je při tripu nesrovnatelně větší než při snění, a proto se vše v
daleko větší míře odráží v pozdějším "bdělém bytí".
2) Struktura vědomí (nebo "já") je při tripu daleko složitější než při snění. A v
tom je asi to podstatné. Snad už jsem například aspoň trochu naznačil, že člověk
na vrcholu tripu může při víceméně zachovaném vědomí přestat existovat.
Takové přemety se patrně v "obyčejném snu" nedějí, tam se asi existuje pořád
(přinejmenším ve formě pozorovatele), i když jinak než v realitě, v níž vás právě
teď oslovuji.
Pokud jde o trip s otevřenýma očima, i ten má četné znaky snu, zejména když je
psychedelický oceán rozbouřen. Ale o tom snad už byla řeč.
V každém případě opravdu důležité sny, stejně jako psychedelické tripy, tvoří
nezbytnou součást duševní výbavy (a duševního pokladu) každého moderního
jedince, jenž je pevně odhodlán bojovat s blbou racionalitou tohoto světa svým
malým soukromým šílentvím.
(Poznámka po čarou: moje žena, trpící nespavostí, často usíná při televizi a
často se také při televizi v noci budí. Již několikrát se mi svěřila, jak zajímavé jí
někdy připadají televizní pořady, které takto zhlédne, zvláště pokud mezi tím
třeba několikrát znovu usne. I z banálního erotického filmu či detektivky se tak
mohou stát docela surreálná dílka a celá takto napůl probdělá noc může mít do
jisté míry téměř psychedelické kvality. Usínání i probouzení mají svým
balancováním na hraně reality vůbec z běžných netoxických psychických stavů
asi nejblíže k psychedelickému vnímání, bohužel jsou příliš prchavé, než aby se
daly jakkoliv zachytit. A tady právě pomůže již několikrát tu blahoslavená
televize, která ony stavy božské dezorientace náležitě zmnoží a zesílí.)
PSYCHEDELIKA A SEX
Silná psychedelika - na rozdíl od THC - mají na libido vliv dost nevypočitatelný,
ale statistiky uvádějí, že sexualitu většinou dost tlumí. Výjimky, jak už to bývá,
potvrzují pravidlo.
Nejdřív k mé vlastní zkušenosti: chuť na sex jsem měl spíše při nástupu účinku
drogy - a pak až při jeho doznívání. Ve střední, vrcholné fázi tripu je člověk
většinou rád, že je rád, a navíc si sám často připadá dosti nevábný, scvrklý,
nemytý a vůbec ne dost použitelný (tak na něj ovšem jeho partnerky nepůsobí,
ty vypadají v těchto stavech velmi hezky!).
Obě "libidózní" fáze mých tripů se přitom výrazně lišily: ta první, při "rushi"
neboli nájezdu účinku drogy, měla velmi výrazné fantazijní prvky. Erotická
fantazie tu pilně pracuje zejména se zavřenýma očima na bázi oněch
kaleidoskopických vzorů, jež si tvoří omámené zrakové vnímání a které už jsem
na příslušném místě zmínil. Tyto neustále se měnící a svíjející se obrazce lze
velmi snadno interpretovat sexuálně, což se také zhusta děje. Nedá se ovšem
říci, že by šlo o jasné vize běžných sexuálních aktů, spíše o pořádně trhlé
genitální dusno. Popsal-li jsem ve svém prvním článku (1) celý ten cirkus jako
"nebesky čisté orgie", trochu hodně jsem věc přikrášlil. Mohou to být orgie i
dost od ďábla.
Dojezdová libidózní fáze mých tripů (zejména po 2C-B, po kterém není
kocovina) se velmi podobala stavům po požití Extáze (MDMA), jež je často
deklarována jako "droga lásky": chuť k prostému psychickému i fyzickému
kontaktu byla značná, chuť ke koitu věru nijak zběsilá. Jestliže však přece jen
došlo k právě zmíněnému požehnanému aktu, byl velice, velice uspokojivý.
Nemohu se tu nezmínit o svého času proslulém rozhovoru Timothyho Learyho
pro časopis Playboy, který byl nedávno uveden ve sbírce jeho esejů a interview
(5). Musím říci, že jsem se dobře bavil. Nedůvěřivý reportér Playboye svými
otázkami vyjadřuje asi následující údiv: "A opravdu si myslíte, že LSD trip je
lepší, než když si to člověk rozdává se dvěma naducanými blondýnami s
králičími oušky na kraji bazénu s chlorovanou vodou?" Tim mu neobyčejně
exaltovaně, ač trpělivě, odpovídá něco v tom smyslu, že trip je lepší asi tak
miliardkrát (zvláště když jsou u toho ty blondýnky). Za sebe bych dodal, že
koitus zejména v nejvypjatějších psychedelických stavech, kdy občas člověk
fakt neví, jak se jmenuje a kde má milovaná partnerka který konec, mi připadá
jako záležitost poněkud odcizená - leč proti gustu žádný dyšputát. Já to
nezkoušel.
V každém případě není psychedelie - stejně jako sex - záležitost jenom krásná a
všelijak vznosná, ale i poťouchle a živočišně ulepkaná, legrační a především
hodně, hodně bizarní - tohle nelze, než bezmocně opakovat pořád dokolečka.
PSYCHEDELICKÉ A JINÉ INICIACE
Mnozí z vás si již asi všimli, že jsem zatím psychedelika nedával do žádné
spojitosti např. s takzvanými "iniciačními" či "zasvěcovacími" obřady u
přírodních národů (zejména některých indiánů), kde se tyto drogy stovky let
hojně používaly a ještě používají. Ještě se k tomu stručně dostanu.
Ale i u civilizací tzv. "rozvinutých" dochází k jakémusi zasvěcení, totiž k
zásadnímu zlomu ve způsobu života a změně hodnotových žebříčků po dosažení
jisté mety (i když se to většinou obejde bez obřadu). Mezi nejtypičtější iniciace
(nebo spíše autoiniciace) patří zajisté zasvěcení sexuální - první pohlavní styk -
či třeba náboženská konverze. Přidávám k nim teď směle iniciaci
psychedelickou a vstupuji tím na chvíli na věru tenký led. Co tím vlastně ksakru
myslím, když srovnávám jakýsi druh zfetovaného šílenství s propadnutím
vznešené lásce k Bohu, či s uvedením do lásky fyzické, tak bytostně nezbytné
pro zachování rodu? Chci se snad rouhat? Nejspíš ano. Tak či onak, kdo byl
jednou v psychedelickém jinde, je většinou jaksi iniciován a nikdy už se nevrátí
před bod iniciace. Mně se to taky zdá neurčité, ale nevím přesně, co bych dodal.
Snad jen proslulé: "Člověk, jenž se vrací branou ve zdi, už nikdy nebude
člověkem, který vyšel ven." (Aldous Huxley: Brány vnímání).
Jediné, čím se psychedeličtí zasvěcenci odlišují od ostatních, je jistý druh
spřízněnosti volbou s kolegy feťáky. Na rozdíl od jiných sektářů psychedelici
totiž neklepou u dveří s barevnými brožurkami (či tabletami), nepřepadají
nevinné lidi v parku, a vůbec, nikomu svou "pravdu" nevykládají a nevnucují. A
není to jen tím, že je to jaksi ilegální (i když je to tím nejvíc). Jsou prostě
rozumnější než já a neobtěžují okolí. Mezi sebou si ovšem notují i beze slov.
PSYCHEDELIE A NÁBOŽENSTVÍ
O tomto zajímavém tématu, které úzce souvisí s předchozím, už bylo hustě
popsáno mnoho stran, z nichž mnohé jsem i četl. Nemá smysl, abych nějak
sáhodlouze rozebíral, co jsem se dočetl, stejně tomu většinou nerozumím.
Vyjádřím jen poněkud lapidárně, jak to vidím já na základě své zkušenosti.
Učenci tvrdí (viz třeba 6, 13), že procento nábožensky laděných tripů je velmi
vysoké, a dokládají to i v tabulkách. Zejména se v exponovaných vizích zjevují
náboženské symboly či stavby, opojený je dojat až k slzám jen pouhým faktem,
že mu bylo dovoleno existovat, atd.
To všechno mohu s jasným čelem potvrdit. Taky jsem několikrát asi minutu
brečel proto, že mi bylo dovoleno existovat. Jedna z mých nejsilnějších (a
několikrát se vracejících) vizí byl grandiózní obraz obrovského kříže, který se
vztyčil nad jakýmsi městem plným nebohých (nejspíš Kalkatou) a v
chrámovém, až velehorském tichu vyzařoval svou nebetyčnou důstojnost. Byla
tohle náboženská záležitost? Bezesporu, byť zjevně a prostince podmíněná
kulturní historií míst, kde žiju. Ale k žádné křesťanské či podobné konverzi u
mě sakra nedošlo. Jediným jednoznačně religiózním poznatkem, který jsem si z
tripů odnesl, bylo už dvakrát uvedené rčení, že "Bůh je bezesporu blázen". Tato
hypotéza mi i nadále připadá natolik nosná, že jsem ji asi těžko vymyslel vlastní
hlavou (patrně má bohatou kulturní historii, o které nemám ani tušení). Jako
každý druhý slušný paradox, i tenhle hravě vysvětluje všechno na světě, a
můžeme se přít spíš jen o detaily, například zda se Bůh zbláznil už před
stvořením nebo až po něm. Ostatně není to vlastně tak, že Bůh, vida své dílo,
zfetoval se nějakým hodně silným metafyzickým "elesdýčkem" a ještě pořád je
na tripu? Nebo je na tripu odjakživa?
Ale teď trochu vážně: psychedelická zkušenost i u mě bezesporu posílila takový
ten hodně neurčitý pocit, že je "tu něco, co nás strašlivě, ale opravdu strašlivě
přesahuje," jak říkají s oblibou lehce panteističtí, západně orientovaní
intelektuálové. To ale ještě není žádná víra, jak s oblibou vrčí zase západní
církev všeho druhu, a já s ní v tomto bodě souhlasím. Neřekl jsem už, že
psychedelie je především bizarní? Jistěže řekl! A nezdá se mi, že by zrovna
bizarnost nějak úzce souvisela s božstvím osobního typu, které by asi mělo být
hodně důstojné. Nebo ne? Hádám, že psychedelický zážitek může mít - a
většinou taky má - ohromnou cenu i jaksi sám o sobě, naprosto nezávisle na
tom, je-li opatřen nějakou ideologickou, odbornou či náboženskou nálepkou a je
použit k tomu či onomu konstruktivnímu účelu.
Stačila ovšem při mé nevzdělanosti jediná tenká a dobře napsaná brožurka (8),
abych pochopil, že psychedelická zkušenost má velmi mnoho společného s tím,
co se poněkud klopotně nazývá východní panteistický monismus. Átman je
brahma, vyjadřuje se prý v těchto typech učení náležitě nesrozumitelně to, že
nejvyšším jsoucnem je jakási zhola nerozlišitelná, vágní, a přesto nad všechno
pomyšlení vznešená jednota, což jsme i my. Tak tohle už je bizarní skoro
dostatečně a určitě to má nějakou souvislost s mými stavy při psychedelické
depersonalizaci (jakož i s tím, jak mocně už stovky let dýmají východní učenci z
fajfek konopné produkty).
Dále jsem se v oné pěkné brožurce dozvěděl, že ve východním panteistickém
monismu nemá vcelku žádný význam to, co zjistíme (protože v nerozlišené
jednotě mizí všechny duality a protiklady a jakákoliv "pravda" - či "lež" - se
nijak neliší od jiných pravd nebo lží), ale jak zjišťujeme. Jinými slovy, záleží
spíš na technice poznání, nikoliv na jeho produktu. Jmenovány jsou zde
například metody odříkávání manter, jiná "rituální říkání" a podobné
monotónnosti. Neobyčejně živě si dokážu představit, že podobnými praktikami
se lze dostat přes stadium čirého nesmyslu k smyslu vyššího druhu, protože
přesně to se mi přece stávalo v záhadných končinách psychedelické sémantické
bažiny.
Tyto východní nauky, jak jsem se dále dočetl, mívají čtyřstupňové pojetí "já" -
rozlišuje se bdění, snění, hluboký spánek a "probuzený život čistého vědomí" - z
nichž ten posledně jmenovaný stav je od "normálního stavu", v němž spolu
právě komunikujeme, nejdále, a až podezřele se podobá některým hodnotným
momentům z mého psychedelického jinde.
Nerozlišitelnost oné jednoty jde pak v těchto moudrých učeních tak daleko, že je
postavena i mimo čas (jenž je jako plynoucí řeka nazírán pouze přímo ze břehu,
zatímco z dostatečné výšky se bude jevit ve své celistvosti). Nestalo se mi snad
právě v mentálních černých děrách uprostřed deliria, že čas najednou zmizel
jako pouhá iluze - "mája", a věčnost splynula s okamžikem? Samozřejmě že
stalo, a nejednou, na to vsadím poslední pětník!
Výše probírané božství typu nerozlišené jednoty, jež lze při tripu celkem snadno
nahlédnout, mi přitom neobyčejně vyhovuje i za střízliva. Je dostatečně
vznešené, abych se před ním jako před Zdrojem všeho bytí hluboce skláněl, a
přitom se o něm nedá říct celkem nic kloudného. Ani trochu mě proto
nerozčiluje jako třeba osobní verze Boha křesťanského, jemuž se s takovou opičí
láskou připisují spousty zjevně antropomorfních atributů a jenž je (jen tak
namátkou) údajně např. všemohoucí, všudypřítomný, a přitom svrchovaně dobrý
(sic!). Tohle mi, aby bylo jasno, pořád nepřipadá ani tak velkolepě bizarní, jako
prostě amorální.
Venkoncem se tedy zdá, že jsem prošel přinejmenším částečnou, zato však
velmi praktickou konverzí k východnímu panteistickému monismu, aniž jsem si
toho svého času valně všiml. Otázka ovšem je, co z toho pro mě vyplývá. Zatím
celkem nic. Dál jsem nedošel. Zejména mě uvádí do krajních rozpaků učení o
převtělování duší a "karmě", které k těmto naukám prý patří. Pykat za hříchy
mého minulého převtělení mi v mé nynější střízlivé individuální malosti připadá
skoro stejně sprostě nespravedlivé, jako třeba nekonečně velká odplata "na
věčnosti" za zanedbatelně malé (protože vždy konečné) hříchy, v nichž si tak
libuje "lidové" křesťanství a příbuzné věrouky.
Řeším to zatím takhle: jednou za pár měsíců se zfetuju, prožiju si ono brahma,
se vším tím vznosným, co k tomu patří, a jinak žiju jako každý normální, středně
hřešící a středně pykající, nijak se nepřevtělující daňový poplatník. Zejména mě
do téhle chvíle kupodivu nic nenutí k bůhvíjaké dokonalosti a k tomu, abych
zkoušel jiné "techniky" osvícení - protože metoda, kterou jsem čirou náhodou
zvolil (totiž polykání jistých nezdravých pilulek), funguje velmi uspokojujícím
způsobem. Tím ovšem ani trochu nechci říct, že to někomu doporučuji (což jistě
u všech stání potvrdí i můj advokát ex offo, až mi přišijí šíření toxikomanie).
Ostatně nevylučuji, že se časem ve všem vyznám lépe a sám to všechno využiju
pro účely hodnotnější, než pro tyhle zpozdilé poznámky a výkřiky typu "Vau!
To jsem nečekal!" Člověk by si měl vždycky nechat otevřená zadní vrátka.
PSYCHEDELIE, VĚDA (A JÁ)
Zatímco psychedelie a náboženství se jako metafyzické systémy vždycky nějak
střetávají, psychedelie a věda (či přesněji řečeno vědecké racionální poznání) se
do značné míry míjejí.
Proč tedy vůbec tyhle dvě věci kladu k sobě a namáhám se sepsat další
odstavce? Z čistě osobních důvodů.
S vědou mám dlouhá léta mnoho společného a mám ji tak nějak rád. Líbí se mi,
že se tolik snaží být poctivá, a oceňuji, kolik jí dá práce, aby taková byla. Je
prostě fér, a než něco prohlásí, stokrát si to ověří a rozmyslí. A umí být i
nadobyčej zajímavá. Snaží se dnes pojmout racionálně i záležitosti tak
fascinující, že je to někde na samé hranici "gnozeologického šoku" a onoho
magického "všechno je jinak" (kosmologie, život a jeho vznik, a tak).
Obdivuju prostě vědecké poznání a kořím se mu.
Jenže, málo platné, na to psychedelické poznání od jisté doby myslím o DOST
častěji. Otřesným důkazem toho je samozřejmě i tento článek. Ono "přímé zření
podstat" při těžkém fetu je mnohem rychlejší (což vyplývá již z definice),
malebnější, údernější a jaksi efektnější, v tom je jádro pudla. Ale nejenom v
tom.
Nebudu-li do toho plést mou maličkost, je to s vědou a psychedeliky snad nějak
takhle: věda se o psychedelika pochopitelně zajímá (teď už bohužel spíš
sporadicky a proti všem). Zkoumá tyto látky podle svého zvyku co možná věcně
(třeba z hlediska chemie, medicíny, fyziologie, etnografie, sociologie), ale v ten
pravý metafyzický okamžik (totiž ve chvíli, kdy má říct, co to všechno
znamená) nad nimi samozřejmě a přirozeně láme hůl. Vždy však bude
neobyčejně dobrá k tomu, aby nám řekla, jak užívat psychedelika rozumně.
Psychedelické "poznání" se naopak o to racionální nezajímá ani trochu. Prostě
ho obchází a jde rovnou k věci s určitou lehkomyslnou blazeovaností. Připomíná
mi to tak trochu vztah rozumné mámy a nezbedného dítěte. Ta matka je tu jaksi
nutná, aby si dítě neublížilo, ale nakonec je to ohromená a nejistá duše dítěte, oč
tu běží.
PSYCHEDELIE A UMĚNÍ
S drzostí hodnou lepší věci se znovu vyjádřím i k tomuhle, i když se moje
kunsthistorické znalosti omezují na to, co jsem se před mnoha a mnoha lety
dozvěděl na gymnáziu.
Jak už jsem se na několika místech snažil naznačit, psychedelická zkušenost je
celkem pravidelně cosi jako "kulturní šok". Je uváděno (např. 12), že jeden
pořádný trip se vyrovná několikaletému studiu na dobré umělecké škole. Jistě to
tak u správně disponovaných osob i bývá. Ale šok je prostě šok a účinek
psychedelik je ambivalentní a kolikrát velmi zrádný.
Což budu demonstrovat na své osobě. Již minule (2) jsem uvedl, že mě
psychedelické pokusy zavedly do bludných končin jistého kulturního nihilismu.
Když se teď rovnou přiznám, že mě v oněch stavech třeba Kačeří příběhy z
dílny Walta Disneye připadaly minimálně stejně hodnotné, jako všechna
Felliniho díla dohromady, možná se ledasjaký d.a. jen usměje a mávne nad tím
shovívavě rukou. Nebo si prostě řekne, že jsem dement.
Tohle však není jen k pouhému pousmání - a ani snad nejde o to, jak velký
dement jsem zrovna já, protože v tom zdaleka nelítám sám. Fascinace světem (a
rovněž světem umění) bývá v psychedelických stavech tak značná, že všechna
pracně nabiflovaná (málokdy ovšem niterná) hodnotící kritéria jdou zcela k
čertu. Psychonauta při tripu ani zbla nezajímá, zda to či ono dílo má myšlenku,
kompozici nebo styl, zda to rozkrývá hlubinnou psychologii postav, a podobné
nesmysly. Dokonce ani neuvažuje o tom, jestli se mu to má líbit nebo ne. Líbí se
mu to prostě zcela automaticky. Nebo ho to aspoň velmi, velmi zajímá.
Všechno, co člověk vytvořil, je najednou tak krásné, či pozoruhodné, významné
a podstatné, že to záhy splyne v jistém druhu výsostné nerozlišené jednoty, o níž
byla řeč výše v souvislosti s božstvím.
Je snad skoro pochopitelné, že po tomhle musí za střízliva přijít cosi jako
kulturní kocovina. Jestliže člověk zažil stavy, kdy takzvaná "umělecká pravda"
zcela splývá s "uměleckou lží" (ať už do těch kategorií patří cokoliv, na tom
přece z jistých pozic nezáleží), prakticky celé umělecké snažení mu pak mnohdy
připadá jako jakási monstrózní nesrozumitelná "mantra", kterou odříkávají málo
probudilí pouze proto, že přes stadium nesmyslu ještě nepronikli k vyšším
významům. Kulík, Dulík a Bubík z Kačeřích příběhů by o tom jistě mohli říct
svoje. A vysvětlili by to líp.
Nazíráno z většího odstupu tu přitom patrně nejde o zcela tuctovou "krizi
hodnot". Psychedelická zkušenost vlastně netvrdí, že "to nemá cenu". Prohlašuje
zároveň, že "nemá smysl se snažit", stejně jako říká, že "i ta nejpošetilejší snaha
vede k cíli". Což je přinejmenším matoucí, jakkoliv svým způsobem působivé.
Promluvil jsem právě ústy pouhého kulturního konzumenta - a je ostatně otázka,
nakolik je tenhle můj nihilismus dán psychedelickým šokem a nakolik mou
ignorancí či prostě unaveným a skeptickým stářím. Domnívám se ale, že
podobným martyriem musela projít i většina činných umělců, kteří "si zobli". A
není jich málo a svého času jich byla například plná Amerika. Což navozuje
hypotézu, že Američani třeba nejsou tak blbí, jak to vypadá ze Střední Evropy.
Mají všichni prostě jen ještě z psychedelických šedesátých let pořádnou
kocovinu, a protože ji stále trochu přikrmují, nějak se z toho pořád nemůžou
vymotat. Proto to jejich postmoderní zbožnění komerčního kýče. K čemu nějaká
umělecká kvalita, když stejně nikdo neví, co to je? Jistě, samozřejmě jde v první
řadě o prachy (všechno to má přece pod palcem Strýček Skrblík, já vím), ale
taky o tu zatracenou kocovinu a její neobyčejně rafinované vyjádření. Nebo tak
nějak.
Kulturní historii Spojených států amerických (a tím i světa) v posledních třiceti
letech jsem tímto popsal a vrátím se ke své maličkosti.
Můj osud coby pro umění ztraceného individua samozřejmě není tak zoufalý,
jak jsem naznačil o pár odstavců výše v několika chmurných řádcích.
Psychedelie má sice silnou složku antikulturní (nebo obrazoboreckou), ale
zároveň na troskách skácených model staví nové chrámy - přesně tak, jak se to v
revolučních dobách vždycky dělo. I v mé duši tedy jistě vzniklo cosi nového.
Cítím to v kostech.
Praxe je taková, že se mi prostě občas něco líbí a většina věcí mě neoslovuje,
stejně jako předtím. Přidalo se k tomu ale zjevně jakési psychedelické kritérium,
jež na sebe často bere formu jakýchsi pozitivních flashbacků, tedy záblesků té
správné fascinace ve stavu zcela střízlivém (či mírně podnapilém).
Situace je jasná zejména v případech, kdy člověk znovu vnímá to, co kdysi pod
vlivem halucinogenu. Tehdy se znovu dostane do miniaturního "rauše" docela
často a hezky si zavzpomíná a kulturně užije. Někdy před rokem jsem se zrudlý
rozpaky přiznával svému dobrému známému, znalci progresivní a alternativní
hudby, že se mi na videu zase moc a moc líbila píseň "Man in the Mirror" z
bukurešťského koncertu Michaela Jacksona (která mi kdysi při tripu připravila
jednu z nejkrásnějších extatických chvil mého života). "To je naprosto v
pořádku," chlácholil mě známý, rovněž s příslušnými zkušenostmi. "Michael je
přece těžký psychedelik!" Což je samozřejmě v nerozlišeném "jednom" pravda i
lež - a ostatně Man in the Mirror je opravdu nádherný kousek, na tom trvám.
Jinak je třeba říct, že se mi vůbec často náležitě líbí takzvaně nevkusné
videoklipy, protože obsahují onen potřebně bizarní náboj, mnohdy pak i
dokumenty (zejména přírodopisné), dětské kresby, apod. Myslím, že nemá cenu
vypisovat nějaký seznam, zvláště pak ne jmenný. Dostatečně oslovit může ve
vhodnou chvíli postiženého jedince stejně tak pouliční billboard na cigára R1,
jako skupina Prodigy. Psychedelie coby umění, jak se mi zdá, není nijak
vymezena svými tvůrci, ale spíš svým obecenstvem (které musí být příslušně
naladěno). Je to "žité umění okamžiku", když to mám říct s levným patosem,
nebo "náhodná rezonance jistých vibrací", pokud se mám vyjádřit sprostě
paravědecky. Tím pádem je jako kulturní fenomén těžko zachytitelná a všechny
pokusy to nějak "ukazovat", "natáčet" či "malovat" nemají podle mě valnou
naději na úspěch.
MARIHUANA, II. DÍL
Velkým obloukem se vracím k marjánce. Na základě vlastní (byť v případě
trávy nepatrné) zkušenosti čestně prohlašuji, že tráva vlastně umí totéž, co pravá
psychedelika - totiž dovoluje nahlédnout pod povrch. Jakkoliv se to možná zdá
na základě výše uvedeného licoměrné, myslím si to. Opravdu. Není třeba se
zmrskat zcela pod obraz boží, aby člověk "poznal" až dost. Tyto věty, jak mnozí
již asi uhodli, jsou to proto, aby odradily přílišné zvědavce od experimentů s
pravými psychedeliky. Ale jsou míněny poctivě a zodpovědně, protože já jsem
vůbec neobyčejně poctivý a zodpovědný člověk. Tráva prostě bohatě stačí a
hotovo. Posledně jsem po ní měl co dělat, abych na sebe nezavolal záchranku.
(Pozn. z června 1998: Dostal jsem nedávno od známého velmi tlustého a
kvalitního jointa. Tuhle jsem si pak z něj pozdě večer dal pouhé dva důkladné
šluky a zhruba na dvě hodiny se opět ocitl v plně psychedelickém hájemství.
Bylo to, řečeno Learyho slovy, ”surfování chaosem” par excellence.
Pozorováno ex post a zvenčí byl i tentokrát zdaleka nejdůležitějším jevem
”schizofrenní” rozštěp osobnosti do několika různých rovin, které spolu
navýsost plodně komunikovaly -- a ”já” se znovu ocitl v čistém filozofickém
nebi. Ba co hůř: připadalo mi, že Kant i Václav Bělohradský jsou proti mě
najednou jen slintající idioti. Pozoruhodný byl i (momentální) hluboký vhled do
duší bližních (na chvíli jsem najednou rozuměl despresím své ženy) a pocit
naprosté bezmoci tváří v tvář problému, jak tenhle mnohoúrovňový druh bytí
přiblížit komukoliv nezfetovanému. ”Takže vy si myslíte, že víte, jak to je, co?”
oslovoval jsem v duchu střízlivé, postižen akutním záchvatem poznání.
Termín ”psychedelická iniciace”, který už jsem v tomto článku zmínil, má tedy
zjevně přinejmenším v mém případě i svůj ryze praktický význam: jakmile jsem
byl jednou ”iniciován” pravými tripy, stačí mi marjánka bohatě k tomu, abych
byl znovu plně ”in”, přitom psychicky dosti bezpečným způsobem. Vyvolává
prostě ve mně cosi jako dokonalé a velmi intenzivní flashbacky.)
SEČTENO A PODTRŽENO
Takže co mi to všechno dalo? Poznal jsem v onom umělém šílenství tak trochu
podivuhodné říše kdesi uvnitř duše i světa, mám-li to říct co nejkrásněji. A je
vcelku jedno, jestli je to vůbec pravda, zda jsem vše dobře zařadil, pochopil či
interpretoval. V každém případě ona zkušenost svou silou obohatila můj život
přímo dramaticky. Záležitost je to rozhodně fascinující a člověka do značné
míry zaměstná na dlouhá léta. "Co to, proboha, mělo znamenat? Co se to se
mnou stalo?" táže se v těch horších případech zcela bezmocně znovu a znovu,
zatímco v těch lepších případech se začne trochu víc zajímat o sebe sama i o
svět. Přihodilo se mi obojí, což snad z tohoto textu trochu vyplývá.
Všechno lze samozřejmě pojmout i tím nejpřirozenějším, totiž čistě hamižným
způsobem. Málokdo se zcela vyhne pojetí života coby honby za co
nejzajímavějšími zážitky a za rozkoší, byť třeba čistě duchovní. A já jsem ten
poslední, kdo by něco takového z principu zavrhoval. Po několika tripech jsem
chytře usoudil, že nejvyšší (duchovní) rozkoš - nebo něco na ten způsob - už se
několikrát dostavila a rozhostil se ve mně onen docela pěkný mír, který byl už
jednou zmíněn. Štvanice je jaksi u konce. (Nijak ovšem nevylučuji, že je to do
značné míry způsobeno mým pokročilým věkem; a ani zdaleka nemohu
vyloučit, že štvanice znovu nezačne.)
Zcela mimo mé verbalizační schopnosti je náležité vyjádření nejasného dojmu,
že jsem žil díky tripům vícekrát, což je zvláště silně a vcelku pravidelně
pociťováno při návratu z oněch končin. Mohu jen říct, že vzhledem k známému
faktu, že "žijeme jen jednou", není tento psychedelický efekt vůbec k zahození.
Vlastně je dost skvělý, nebo ne?
Ačkoliv už jsem snad někde napsal, že psychedelický trip je mimo jiné jakýmsi
"návratem do dětství" (psychickým regresem), stále mám dojem, že jsem to
dostatečně nevyzdvihl. Tak to tímto znovu vyzdvihuji.
Návrat do dětství je, škoda mluvit, vždycky hodně silná záležitost. Jelikož nemá
valný smysl, abych líčil, jak přesně jsem při tripech zdětinštěl a byl směšný, spíš
teď trochu odbočím a zkonstruuji jistou amatérskou hypotézu. "Teorie
sobeckého genu" (kterou vymyslel jeden pán, jehož jméno jsem zapomněl)
zhruba praví, že jsme tu na světě jen coby "plodnice", které mají jediný smysl:
předat plozením genetickou informaci. Jde zkrátka o geny, ne o nás. Onen pán
tím pochopitelně svého času naštval mnoho lidí. Já ovšem nejsem rád, když jsou
lidi naštvaní, a proto tu přicházím s hypotézou daleko, daleko hezčí: ano, my
dospělí jsme opravdu jenom plodnice - ale ne kvůli genům, ale kvůli tomu, aby
mohly být děti. A dětství. Dospělost je zhola nezajímavá, alespoň ve srovnání s
tím, jak jsme vnímali a cítili tenkrát.
Což, abych se vrátil k meritu věci, vypluje s neobyčejnou silou na povrch během
psychedelického tripu, když se povede.
RIZIKA PODNIKÁNÍ
Jelikož jsem v předešlých kapitolách víceméně "chválil své peří" (jak to kdesi
označil doktor Douda) a líčil celou tu záležitost s psychedelickými drogami jako
bezmála bezproblémovou, myslím, že je nejvyšší čas, abych se dostal k temným
stránkám věci. Učiním to hned, počínaje další kapitolkou.
BOŽE, COS TO ZASE VYMYSLEL?
(oslovuji tímto troufalým titulkem osobního Boha, aby bylo jasno, "Nerozlišená
Jednota" jako obvykle za nic nemůže!) Požívání drog je jistě (zejména v
nešťastném kontextu naší civilizace) nezdravá neřest. V mnoha ohledech je
nejlepší všem nezdravým neřestem se vyhnout, což někteří dokonce i dělají (a
tím pádem se dožijí hodně vysokého věku). Neřestná (?) touha po změněných -
pokud možno pak rozšířených, vyšších a posvátných - stavech vědomí ale prostě
jistou část populace postihuje (někdy se dokonce uvádí, že jde o základní lidský
pud - viz 7). A je jen dalším nekvalitním božím úradkem, že se tyhle stavy
dosahují daleko snáze a spolehlivěji požitím jistých toxických (nebo jinak
nebezpečných) chemikálií než úpěnlivými modlitbami a meditacemi.
Většina z nás se potřebuje občas zřídit, ať už normálně nebo mysticky. Pít a
fetovat se zkrátka bude vždycky, a je jen potřeba, aby se tyhle velmi nerozumné
věci dělaly, jak nejrozumněji to jde. Zejména se pak vždy důkladně zvážila
všechna rizika podnikání.
Ať už se problém obrací jakkoliv (slovní ekvilibristika v téhle záležitosti mi
někdy až vyráží dech - viz třeba 11), většinou se dospěje k tomu, že existují
drogy s únosnými a neúnosnými riziky. Toto dělení vychází z poměrně
podnětného předpokladu, že delší život je lepší než kratší život.
Únosnost či neúnosnost drogových rizik, jestli jsem to dobře pochopil, souvisí
spíše s pojmem "abstinenční syndrom", než s pojmem "závislost". Nějaká
závislost totiž na drogy vzniká téměř vždycky. V těch nejhezčích případech je
čistě psychická, omezuje se dokonce někdy na pouhou vzpomínku na jeden
zajímavý fet, a nijak se v zásadě neliší od "závislosti" na jiných radostech života,
jež si občas dopřejeme, řekněme houbaření (myslím teď houbaření "klasické").
V těch nejhorších případech je závislost somatická či psychosomatická, po jisté
době zneužívání s odezněním účinku drogy přichází absťák a je to špatné,
případně až velmi špatné. Nebo ještě jinak: užívání jakýchkoliv drog v rozumné
míře nijak zvlášť neškodí, či dokonce může i prospívat. Tuto rozumnou míru
ovšem lze u některých drog udržovat snadno, u některých je to skoro nemožné.
Rizikovost marihuany už v češtině obratně a patrně téměř vyčerpávajícím
způsobem pojal J.X. Doležal (3). Shrnu za něj, že trávu považuje (spolu s
kompetentními odborníky) za drogu vcelku méně nebezpečnou než alkohol, a to
jak z hlediska toxicity, tak devastující návykovosti. Je to prostě droga s
únosnými riziky. J.X.D. samozřejmě čestně přiznává, že marihuana je zdravotně
riziková zejména kvůli nejběžnější formě užívání, tedy kouření. A hezky se
zmiňuje i o těch, pro něž je tráva skoro jediným tématem hovorů a zájmu a žijí
jaksi od jointa k jointu. Což není chování zrovna dvakrát sociální (v obecně
přijatelném slova smyslu, nikdo prostě nežije ve vzduchoprázdnu) a zjevně to
lze označit za dosti silný psychický návyk. Pokud ale umím Doležala číst, tak
tráva ani po mnohaletém užívání nevyvolává abstinenční syndrom, a tím pádem
nezvladatelný kolotoč dalších a dalších aplikací drogy, protože, jak mi pořád
připadá, právě tady se láme chleba. Právě tohle celkem pravidelně dělají ilegální
drogy s neúnosnými riziky (především opiáty a v jiném provedení i stimulancia)
a mnohdy také legální alkohol.
Nesměle zkusím podotknout, že pravá psychedelika jsou z hlediska většiny
chronických, dlouhodobých rizik patrně ještě bezpečnější než tráva. Nekouří se
(kromě jistých exotických výjimek), takže plicím neškodí. Jejich toxicita je
nízká až velmi nízká a návykovost se váže téměř výhradně na polymorfní
toxikomanie. Abstinenční syndrom se tu nevyskytuje nikdy.
Jak už jsem několikrát především na základě vlastní zkušenosti uvedl,
opravdový trip je záležitost, po níž je normální člověk obvykle dost hotový,
"vyhořelý", a na delší dobu vynechává. Na rozdíl od marihuany se také všechna
pravá psychedelika vyznačují vysokou tolerancí (další dávky drogy hned po
odeznění účinků dávky předchozí již vyvolávají minimální nebo vyloženě
negativní účinky). Tohle každý experimentátor, který má všech pět pohromadě,
rychle zjistí (pokud to neví už předem) a příště to respektuje, aby se zbytečně
neničil.
Tím vším však rozhodně nechci říct, že pravá psychedelika jsou nějak lepší a
pohodovější než tráva. Právě naopak.
Nejprve metodická poznámka: mluvit o extrémech mi připadá neproduktivní
(zatímco militantním bijcům proti drogám en block naopak neobyčejně plodné).
Jistěže existují psychonauté příliš smrtelně odvážní a příliš asociální - prostě
disponovaní k jakési psychedelické autodestrukci. Jsou však lidi, kteří ulítnou i
na acylpyrinu, na zdravé výživě, na volebních výsledcích, na čemkoliv. Já se
proto budu věnovat jen vrcholu Gaussovy křivky, tedy většině.
Akutní rizikovost pravých psychedelik je v dnešní pouliční praxi asi vyšší než u
trávy, což je dáno větší silou jejich psychického účinku. Člověk může v tomto
opojení, stejně jako v opilosti, nadělat hlouposti a ublížit si - nebo, což je daleko
horší, ublížit jiným. Vzpomínám si, jak mi můj souputník při onom jointu hrdě
vyprávěl, že s oblibou při tripu jezdí kdesi na Blanicku na kole po tamních
okreskách (a to, prosím, bez držení). Tak tohle mě i v opojení tenkrát našňuplo a
připadalo mi jako neodpovědná a dětinská pitomost, jakkoliv si to jistě onen
borec zjevně užil a přežil a nikomu neublížil.
Taky jsem už mnohokrát četl, že i po jedné dávce např. LSD může
experimentátor vzácně (zhruba v jednom promile případů) prožít prodloužené
psychotické epizody, přičemž bohužel nelze zatím předem nijak zjistit, koho to
postihne. V brožurce (10) se uvádí, že po příliš mnoha tripech (zvláště jdou-li
příliš krátce za sebou), dochází ke změnám kognitivní mapy individua, tedy ke
změnám náhledu na svět a hodnotových žebříčků. Tyhle plíživé změny nejsou
vždy skvělé a pozitivní a zejména mnohdy dvakrát nepřispívají k tomu, aby
individuum normálně fungovalo. Někdy po tripu následuje pár rozkolísaných
dní (až týdnů), kdy si člověk v některých momentech není vždy tak docela jist,
jak třeba bezpečně přejít ulici a zdali je tohle skutečně a na sto procent tramvaj.
Stalo se mi to po dvou těžkých tripech kdysi taky. U mě tento jev (jistou formu
negativního flashbacku, nežádoucího "návratu divnosti") snad není třeba příliš
dramatizovat. V jiných případech ovšem tento jev dramatizovat třeba je, protože
to taky může skončit u psychiatra. Ve skutečnosti je to asi nečastější riziko, jaké
se přímo na užívání psychedelik váže.
Osobní zkušenost mi říká, že když člověk zachová jistá elementární pravidla
(nekonzumuje psychedelika v nevhodné situaci, v nepříjemném, nepřátelském a
smyslově příliš exponovaném prostředí, , ale především to nepřehání), nic se mu
velmi pravděpodobně nestane. Jenže taky se mu něco stát může, přinejmenším
může nastat "špatný" až "velmi špatný" trip. Jak často hrozí různá nebezpečí?
Původně jsem tu chtěl uvést statistiky, které praví, že v zásadě není užívání
psychedelik rizikovější než některé běžné sporty. Ale existují i úplně jiné
statistiky, jak to tak bývá, nebudu se pouštět na takhle tenký led.
Jasné je, že fetovat třeba adrenalin skrze dosti riskantní "adrenalinové sporty" je
jaksi vkusnější a mediálně přijatelnější, než fetovat LSD. Ale ne každý má holt
ke zdravému a dravému životu, jaký se teď nosí, náležitě zdravý postoj. A
mnozí prostě riskují raději s duší než s tělem, v tom je ten problém - ostatně
problém zcela nevykořenitelný.
PROČ?
Proč vlastně spojení úředníci všech zemí proti psychedelikům bojují stejně
zuřivě jako třeba proti heroinu, když na ně nevzniká nebezpečná somatická či
psychosomatická závislost?
Zejména prý proto, že jsou typickými startovacími drogami pro užívání drog s
naprosto neúnosnými riziky. Na případě marihuany tenhle běžný mediální zkrat
zpochybňují J. Presl i J.X. Doležal (9, 3). Kdyby totiž většina těch, co třeba jen
v Praze pokuřují marjánku, přecházela dříve či později na heroin, nebylo by už
na ulicích kvůli samým heroinistům k hnutí.
Pravá psychedelika, troufám si říct, nemají na zvyšování počtu tvrdých
narkomanů o nic větší podíl než marihuana - zejména proto, že je zkouší
podstatně menší počet zvědavců.
Mají však, málo platné, daleko horší reputaci z nedávné minulosti. Nejsem ani v
nejmenším odborníkem na historii psychedelik, ale pár velmi pěkných knížek
jsem o ní četl (např. 6, 12, 13, 14). Vyplývá z nich nepřímo a v kostce, že v
šedesátých letech přece jen nabylo lehkovážné rekreační užívání LSD v USA
příliš masových rozměrů, spousta lidí to ošklivě odskákala přinejmenším velmi
špatnými tripy, ale i dlouhodobými psychózami, a věc začala být navíc - skrz
hnutí vázaná hlavně na hippies - politicky nepříjemná až nebezpečná. Načež se
spojení úředníci všech zemí polekali a přišel onen striktní, lavinovitě se šířící
zákaz. Osobně se domnívám, že ne všechny chyby lidstvo vždy do puntíku
opakuje a že se občas dokáže i trošinku poučit. Pokud by byly (čistě
hypoteticky) experimenty s psychedeliky znovu legalizovány nebo aspoň mlčky
tolerovány, patrně už by nebyly nikdy tak masivně zneužívány jako politická
zbraň. Rovněž znalosti o tom, jak zacházet s těmito látkami dostatečně
bezpečně, značně vzrostly, což se dnes i v pouliční praxi pozitivně projevuje
(viz třeba 9, 10). A naprostá většina lidí se teď vcelku právem psychedelik bojí,
na rozdíl od těch božích šedesátých let, takže...
Takže nic. Problém je prostě v tom, že jistá rizika se tady na Západě připouštějí,
jiná ne. S duší se tímhle dramatickým způsobem experimentovat nesmí, ta patří
lidu, církvi, berňáku a stanici CNN. Duše musí zůstat hezky čitelná a použitelná.
Jenže k čemu takovéhle svobodomyslné, leč šedé teorie? Fakt je, že
psychedelika se v dnešní ilegální praxi bohužel mnohdy polykají hloupě (např.
pod parou, v nejistých dávkách, čistotě i identitě), ale hlavně se někdy míchají se
vším možným, od marjánky, přes chlast až po heroin, a zjevně přispívají k
devastaci hotových toxikomanů, stejně jako i k výrobě nových. V tomhle je
jádro pudla.
Nelze prostě oddělit zrno od plev (ať už "zrnem" myslíme cokoliv), dokud se
všechno odehrává pokoutně - mimo jiné jako komplikovaná a nezvládnutá
reakce na tu ohromnou a ohromně zdravou konzumaci, kterou je naše civilizace.
Když se kácí les, létají třísky - to jsem tentokrát promluvil za policii, která nějak
většinou nemá náladu a ani šanci rozlišovat. A mnohdy tomu prostě nerozumí.
Uvedl-li jsem pak výše, že procento prodloužených psychotických epizod je
"pouhé" jedno promile, není to zase až tak nízké číslo. Vyplývá z toho, že na
každý jeden milión tripů (což se zřejmě v celosvětovém měřítku odehraje za pár
dní nebo týdnů) připadá tisíc komplikovaných případů, tupě statisticky řečeno.
Velkou většinu takových psychóz lze sice relativně snadno zvládnout, ale jen
když se ví jak. A to se na ulici většinou neví, a ani zkušený laický průvodce
prostě někdy nedokáže to, co doktor například s injekcí chlorpromazinu či
jiného antidota.
"Psychedelika zkrátka na ulici nepatří", troufám si pronést neobyčejně
školometské heslo s neobyčejně nulovým dopadem. Ostatně já asi nejsem ten
pravý pro podobné moudré projevy, mé "pokusy" taky neschválilo Ministerstvo
vnitra či zdravotnictví, pokud si vzpomínám.
PSYCHEDELIKA A (NAŠE) DĚTI
Tato krajně choulostivá kapitolka je určena pro rodiče, ale děti si ji taky mohou
přečíst, taky na ně jednou dojde, až dospějí.
Těžko se mi píší tyto řádky a výmluvnost mi jaksi dochází. V review (2) jsem
napsal, že pokud se psychedelika dostanou do ruky dětem či vůbec nedospělým,
přestává samozřejmě všechna legrace. Je to svatá pravda.
Ale svaté pravdy mají tu nepříjemnou vlastnost, že kromě své svatosti jsou
mnohdy k ničemu. Není naprosto žádný důvod se domnívat, že naše děti se
zcela vyhnou potřebě či touze osladit si pobyt v tomto slzavém údolí užíváním
psychotropních látek. Myslím, škoda řeči, že je třeba je především důrazně
varovat a poučit, a to nejlépe jakžtakž kvalifikovaně. (Úplně kvalifikovaně by je
ovšem mohlo poučit až nejméně jednosemestrální studium na nějaké
hypotetické, dosud nezaložené katedře blíže nejmenované univerzity, nejlépe s
delší praxí v terénu; taky bych něco takového patrně potřeboval).
Troufám si prohlásit, že až se proflákne, že si můj syn či moje dcera někde dali
jointa, hlavu jim neutrhnu. Asi si o jejich zážitcích společně popovídáme a tak
nějak to zhodnotíme a vůbec. Jiná situace věru nastane, jestliže si budu své ne
zcela koherentní dítě s nesrozumitelným klením vyzvedávat odkudsi z
psychiatrické ambulance. Ale třeba je všechno zlé pro něco dobré a můj
potomek se z toho poučí pro příště.
Ledaže by ne. Hlavní nakonec je, aby se ten pitomec vždycky zhulil marjánkou
či si přinejhorším dal trip. Ale když už jsem takhle daleko, co kdybych si
nanečisto zkusil, co jednou budu svým dětem vykládat?
Tak možná třeba něco na tenhle způsob:
”Milý X. (to je tajné označení mého dítěte pro účely této statě), drogy jsou
velmi, velmi ošemetná věc. Nejhorší na nich je, že na některé vzniká těžká
závislost. Podívej třeba na mě, já kouřím, jsem závislý na nikotinu, a nejsem
schopen se tohohle pitomého návyku zbavit, i když mi vůbec nic dobrého
nepřináší a jen obtěžuje mě i okolí (třeba tebe). Jenže závislost na některých
ilegálních drogách je tisíckrát horší, může člověka úplně zničit. Těmito krajně
nebezpečnými drogami jsou zejména: opiáty (heroin, morfin, ‘braun’, atd.) a
pak stimulancia (pervitin neboli metamfetamin, další 'čistě stimulující'
amfetaminy, kokain). Jména těchhle zrádných jedů si vryj do paměti, budu tě z
nich zkoušet - ačkoliv ti nemůžu příliš poradit, jak je poznáš, když se s nimi
někde setkáš. Pamatuj si jedno: po těchhle drogách je ze začátku nanejvýš
příjemně, nic víc. Se stimulancii mám osobní zkušenosti, věř mi, že je to tak. Nic
to tvé zvědavé dušičce nepřinese. Když pak tahle svinstva užíváš opakovaně,
dostanou tě vcelku spolehlivě do obrovského průseru. Také užívání empatogenů
jako je Extáze může vést k problémům s příliš silnou psychickou závislostí,
případně s toxickou psychózou, i když velmi zřídka. Nikde není řečeno, že do
toho nespadneš zrovna ty.
Pak jsou tu drogy, které tak nebezpečné nejsou, protože nejsou zhoubně
návykové. Z jejich užívání se nanejvýš může vyvinout zlozvyk, když už to máme
nějak nazvat. Taková je třeba marjánka. Taky LSD a ostatní tzv. psychedelika,
například houby lysohlávky, nevyvolávají téměř nikdy zhoubnou závislost. To
ale nijak neznamená, že ti doporučuju je zkoušet, počkej když tak, až dospěješ.
Stejně jsem to udělal i já. Pamatuj, že psychedelika jako LSD či lysohlávky
nejsou žádné diskotékové hračky, můžeš taky skončit v blázinci nebo ve
špitále!!! Pozor na ně! A něco si o tom nejdřív rozhodně přečti, např... bla, bla,
bla.”
Jaký z této řeči mám dojem? Smíšený. Nebyla možná zase až tak zlá, ale... Je
dobré, abych například na sebe svým dětem přímo práskl, že mám coby jejich
vychovatel s drogami osobní zkušenosti? Na jednu stranu to možná mému
mentorování přidá na věrohodnosti, ale na stranu druhou... Poradí mi někdo?
Dlužno říci, že žiju v téhle oblasti tak trochu ve vzduchoprázdnu, prakticky
žádné feťáky, natož protidrogové pracovníky, osobně neznám, takže budu
vděčen za každý názor. Problém je jen v tom, že vám nedám svůj telefon.
(Pozn. z června 1998: Když jsem tuhle pozoroval svého syna, jak ”smaží” už
bůhvíkolikátou hodinu počítačovou hru Warcraft II, napadlo mě, že rozdíl mezi
užíváním ”měkkých” a ”tvrdých” drog lze do jisté míry přirovnat k rozdílu mezi
hraním počítačových her a závislostí na výherních automatech, tedy
”gamblerstvím”. Zajisté i pouhé vášnivé ”paření” počítačových her může vést
k rodinným či jiným problémům a ojediněle skončit u psychologa. Tyhle
problémy však nebývají fatální, nejde tu koneckonců o velké peníze (zvlášť
máme-li známého s vypalovačkou cédéček) a hráč i leccos získává: učí se
logicky myslet, piluje například angličtinu a počítačovou gramotnost.
Gamblerství na druhou stranu končí u psychiatra poměrně pravidelně a
nepřináší své oběti vůbec nic, jen okrádá ji i její blízké o čas, o prachy i o
vnitřní svobodu).
DROGY, CHLAST, SRANDA A SMRT
Možná už někteří z vás zaregistrovali, že občas v této stati zkouším žertovat.
Jsem na to v podstatě hrdý. Není věru běžné, aby se o drogách nebo v
souvislosti s nimi jakkoliv vtipkovalo, jak dále velmi stručně rozeberu.
Ruku na srdce: většina z nás (včetně mě) zažila pod vlivem nebezpečného,
návykového a toxického alkoholu, jenž má na svědomí daleko víc obětí a
zmařených osudů než všechny ostatní drogy dohromady, opravdu pamětihodné
(např. krásné, bláznivé, pikantní) chvíle. Nad pomyšlení legrační opilecké
historky jsou nezbytnou součástí každého folklóru, dobrého vyprávění, estrády
či humorného seriálu (abych zůstal jen u televize).
Jakmile jde však o nealkoholové drogy, všichni automaticky smrtelně zvážní,
nasadí poker face, seriál již není ani trochu humorný a není jiných hrdinů než
tragických - hynoucích ve zvratcích a v abstinenčních křečích či pod palbou
mafie.
Nepřipadá aspoň některým z d.a. tenhle kontrast trochu divný? Zádrhel, jak lze
snadno nahlédnout (11), je prostě v tom, že slovo droga se stalo po pilném úsilí
různých manipulátorů slovem dokonale rituálně prokletým (stejně jako např.
slovo sekta, jak mě upozornil můj kolega). Tyto termíny se staly přímo
synonymem nejrůznějších neplech a zmaru.
V sektách se samozřejmě nevyznám, ale v drogách přece jen trošinku ano, a chci
tedy co nejdůrazněji upozornit, že je BEZPODMÍNEČNĚ TŘEBA MEZI NIMI
ROZLIŠOVAT!!!, jak už snad proboha z výše uvedeného jasně vyplývá. To, že
jsou psychedelika (zejména pak marjánka) vsouvána do stejné truhly s lebkou a
hnáty jako třeba opiáty nebo stimulancia, je dezinformace, která může být ve
svých důsledcích vyloženě nebezpečná. Odradí sice jistou část populace od
jakýchkoliv experimentů, ale ty zvědavější může i zcela zničit. Proč by
prostomyslný mládenec, který bez velké škody (ale se značným ziskem) bafá pár
let jointy, a dokonce zvládl i pár tripů, nezkusil i nějakou silnější kávu, když mu
v televizi říkají, že všechny drogy jsou venkoncem na jedno brdo?
Neinformovanost se teď kolem milénia holt pomalu stává fatální chorobou. A
každý, kdo si zahrává s drogami, aniž o nich ví alespoň to, co uvádí Presl (9), je
hodně pitomý hazardér. Jsou tyto dva výroky k něčemu? Bohužel nikoliv, každý
prostomyslný mládenec má prostě dojem, že už ví dost od kamarádů. Patrně by
bylo pro bezpečné užívání drog potřeba zároveň intravenózně aplikovat
nezbytné základní vědomosti, což je zatím dalece za možnostmi našich
primitivních psychotechnologií.
Pozorný čtenář si možná pamatuje, že v titulku této části vyprávění se objevil i
termín smrt. Co jsem tím myslel? Nic konkrétního, použil jsem to slovo jen
kvůli jisté údernosti a větné melodii. Ostatně - musíme tam všichni.
MÍRNÁ PARANOIA NA MEZI ZÁKONA
Slovo droga, jak výše uvedeno, je zcela beznadějně zdémonizováno a prokleto. I
já jsem tudíž tak trochu proklet, jestliže s jistými drogami experimentuji a o
výsledcích dokonce referuji s jistým okouzlením a obdivem. Nemám věru onu
sebejistotu (a hlavně mediální postavení) J.X.Doležala, abych nebyl trochu
vyplašen. Popisovat osobní zkušenost samo o sobě samozřejmě není téměř
nikdy protizákonné, jenže znáte to...
A výsledek? Mírná paranoia, jež spočívá v pocitu, že ti, kteří o mých pokusech
vědí, se na mě dívají se směsí údivu, pohoršení a politování. Týká se to dokonce
i přátel. Myslím, že i tuhle sérii mých článků nepovažují vlastně za osvětu, ale
neobyčejně složitý pokus mé maličkosti, jak intelektuálně omluvit fety. Mám
lehký dojem, že tak trochu čekají, že velmi špatně dopadnu. Že mě jednoho dne
tak nějak najdou plačícího někde v pangejtu, kterak škemrám o "zlatou střelu" -
ránu z milosti.
Je tohle legrační? Nijak zvlášť. Samozřejmě nevylučuji, že mě jednou někdo
najde plačícího v pangejtu, ale nebude to patrně kvůli psychedelickým
experimentům.
Praktickým a pro mě trochu překvapivým důsledkem této drobné paranoie je, že
se od jisté doby víc kontroluju a dávám si větší pozor na to, co říkám (bohužel
převážně marně, většinou jen brečím nad rozlitým mlékem).
Co se týče širších souvislostí, všeobecné odsouzení psychedelických drog
(protože je veřejnost neodlišuje od jiných, jak už bylo řečeno) vede určitě k
nárůstu počtu bad trips. Je třeba si připomenout, že pod vlivem halucinogenů
mohou být neobyčejně zesíleny všechny emoce, tedy i strach a úzkost. Podniká-
li tedy experimentátor pokus v duševní nepohodě a obavách z prozrazení své
"nekalé činnosti", může skončit ve stavech nevelmi příjemných a hodně
paranoidních.
Co si o tom myslím? Špatné tripy jistě určité procento zvědavých odradí. Což je
velmi dobře, půjde-li o ty mladé a nezralé. A odradí-li ty ostatní? Taky se svět
nezboří. Jen mi je osobně a sobecky líto, že mi obecné povědomí brání užívat si
psychedelickou zkušenost opravdu zdravě a svobodně, tak jak to mohli
příslušníci přírodních národů už před stovkami let.
Na druhou stranu ale všechno sobectví stranou - krajní ostražitost společnosti
před látkami takhle hluboce měnícími vědomí je zcela na místě. A ani určitý
despekt abstinujících přátel či příbuzných není snad při tomhle divném stavu
věcí tak úplně k zahození. Obojí určitě přispívá k tomu, že to divocí
experimentátoři (protože jiní teď ani nejsou) tolik nepřehánějí. Jen by bylo třeba,
aby ta ostražitost a ten despekt byly aspoň trochu informované, jak už jsem asi
třikrát říkal.
BLACK OR WHITE?
Už podruhé se ve svých článcích vracím k častému tvrzení, že když už člověk
zlobí s drogami, měl by se omezit na ty přírodní.
J.X.Doležal (3) např. dělí drogy na černé, přírodní a "dobré" (konopné produkty,
houby, opium (?!!!)) a bílé, umělé a "špatné" (chemická syntetická svinstva jako
heroin, kokain či pervitin). Cosi přitom nesrozumitelně zadrmolí o "tripu" čili
LSD (bílých krystalcích solí diethylamidu kyseliny d-lysergové) a je s věcí
hotov.
Takže Black or White? Myslím si osobně, že jakkoliv je knížka Marihuana
báječná, tohle je přece jen trochu příliš báječně zjednodušené. Jistěže daleko
spíše Black než White. Jenže požívání opia může vést ke zhoubné závislosti,
například. Vezmeme-li to z čistě chemicky analytického hlediska, i naše
maličkost se skládá téměř výhradně z bílých, převážně krystalovatelných
sloučenin, ale tohle zjištění o nás přece mnoho nevypoví. Stejně jako bělost,
krystaličnost či přírodnost samy o sobě nijak přímo nevypovídají o
nebezpečnosti jednotlivých drog. Historicky je zcela jasné, že bílý kokain (tím
spíše pak z něho odvozený crack) je pěkné svinstvo, zatímco kokové listy (z
nichž se kokain získává) jsou v Jižní Americe užívány i s jistým prospěchem.
Tím ale všechno to zcela jasné víceméně končí. "Černé" opium zase není o tolik
méně návykové než heroin, který se z něj (přes morfin) vyrábí. Bílý krystalický
prášek psilocybin z hub lysohlávek je přinejmenším stejně "bezpečný", jako ony
houby samy. "Bílé" LSD pak je i při svém ohromujícím účinku pořád
"bezpečnější", než "černá" semena rostliny povijnice, která obsahují amid
kyseliny lysergové. A "černé" - totiž velmi přírodní - "psychedelické" drogy
jako durman a muchomůrka červená jsou vysloveně toxické. A tak dále...
Nechci příliš zabíhat do detailů. Tahle moje argumentace taky plave na vodě.
V praxi se jasně ukazuje, že pro rozumné užívání drog je většinou důležitější
sociálně kulturní kontext než jejich ”objektivní” nebezpečnost. Fakt taky je, že
”bezpečné" "černé" drogy lze mnohdy na ulici celkem snadno identifikovat, což
se o bílých prášcích nedá říct ani náhodou. Stejně tak je krutá pravda, že
většinou se u tvrdých krystalických drog nedojíždí na drogu samu, ale vlastně na
její vysokou cenu na černém trhu. Odvažuji se tu jen naznačit, že jakákoliv
dělení drog na "lepší" a "horší" selhávají, jsou-li založena jen na zbožných
přáních, a ne na nějakém velmi praktickém a co možná objektivním principu. A
jediný, na kterém se odborníci zatím shodli, je ona "únosnost rizika", zejména
riziko somatické nebo psychosomatické závislosti, naprosto nesouvisející s tím,
jestli je to ze zahrádky nebo z krystalizační misky.
Příroda je určitě nekonečně moudrá, nebo jak se to říká. Jenže je moudrá
takovým tím typicky "božím", totiž pro nás zcela nevyzpytatelným způsobem.
Patrně neměla v úmyslu vyvinout skoro ideální drogu, když "vyvíjela" konopí (a
THC), stejně jako neměla v úmyslu hubit lidstvo, když "vyvíjela" bacil černého
moru. Nějak se to prostě všechno semlelo, a my musíme především zjistit, jak se
s tím vypořádat. A jak přežít.
DOKÁŽOU PSYCHEDELIKA LÉČIT?
Bezesporu ano.
Dokážou léčit jaksi šokem zejména všelijaké neurózy a jiné duševní neduhy,
včetně závislostí na tvrdých drogách, mimo jiné i alkoholu.
Jsem však laik a nebudu doktorům fušovat do řemesla. Základní informace lze
nalézt v knížkách jako (6, 10, 12, 14, 15).
Já bych jen připomenul slavná šedesátá léta, kdy se psychedeliky léčilo občas
hodně bohatýrsky. Doktoři brali (v blíže neurčeném procentu případů)
psychedelika spolu s pacienty, aby byli dost "in", a někdy nebylo patrně příliš
jasné, kdo koho léčí, kdo koho hlídá, a vůbec, která bije. Rovněž v převažujících
případech, kdy lékaři důstojně abstinovali, ukázala se psychedelika jako léky
přece jen ne zcela zvladatelné (což ovšem v psychiatrii platí o spoustě preparátů,
už třeba kvůli jejich návykovosti).
Spojení úředníci všech zemí toho hbitě využili a přístup k oněm drogám
příslušným odborníkům a institucím prakticky znemožnili.
Proč o tom mluvím, a ještě takhle zjednodušeně? Chtěl jsem tím jenom uvodit
další svůj povzdech. Z vlastní zkušenosti i z literatury dobře vím, že
psychedelika dokáží léčit i zdravé, zejména přímo drasticky obohatit životní
zkušenost, a přispět k tomu, čemu se snad říká růst osobnosti.
Jestliže tedy dnes nejsou psychedelika připuštěna ani k léčbě nemocí, kde zjevně
pomáhala, jaká je šance, že se tyhle látky do ordinací psychologů jednou vrátí i
coby unikátní pomůcky pro léčbu zdravých?
ZBOŽNÁ PŘÁNÍ
Příslušníci mnoha přírodních národů používají psychedelika s prospěchem a
celkem v pohodě při různých obřadech už stovky, ba tisíce let. To je jednou fakt.
Zjevně a jednoznačně mi z toho vyplývá, že halucinogeny lze zvládnout, když se
s nimi zachází s náležitým respektem, úctou a jen o svátcích. Proč bychom my
nedokázali to, co dokáže každý vesnický šaman?
Jsem tak trochu názorově rozkolísaný. V článku (2) jsem uvedl, že i kdyby se
psychedelika vrátila do ordinací kvalifikovaných a dostatečně zkušených
psychiatrů a psychoterapeutů, kam zjevně a jedině patří, pořád hrozí jejich
zneužití. Je to další svatá pravda, ale... ”Civilizované” lidstvo přece zachází už
mnoho desetiletí s "hračkami" minimálně stejně ošidnými jako psychedelika
(např. s výbušninami, toxiny, patogenními organizmy, radioaktivními
materiály), a jakžtakž to zvládá. Proč si tedy myslet, že by nezvládlo slušně
zcivilizovat psychoterapeutické užití psychedelik, kdyby se poučilo z chyb
minulosti a z moudrosti přírodních národů -- a především celou záležitost
svázalo náležitě přísnými předpisy? Alespoň část konzumace těchto látek i jejich
distribuce by se tak znovu dostala pod kontrolu, a troufám si říct, že větší -- či
aspoň podstatná -- část zvědavců by zkoušela psychedelika raději pod odborným
dohledem než nadivoko. Nebo snad ne? Beru zpět, co jsem říkal minule.
Odvolávám, co jsem odvolal. Bůhví, co budu říkat příště. V každém případě
zatím zůstává jen u zbožných přání. Pořád jsou tu spojení úředníci všech zemí,
kteří jaksi nemohou překousnout, že by měli povolit cosi jako úředně posvěcené
fety. Jsme znovu u rituální démonizace slov "droga" a "fetování".
Je samozřejmé, že legalizace psychedelik, pro niž tímto nesměle horuji, má
úplně jiné sociální a medicínské pozadí než legalizace třeba opiátů, pro niž
horují jiní. V obou případech lze ale právem očekávat "harm reduction" - snížení
škod, které je s užíváním drog spojeno.
V případě prvním pak navíc i velké zisky - totiž zdařilé a všestranně hodnotné
psychonautické zážitky pod dozorem laskavého a jistě i naprosto střízlivého
terapeuta s příslušnými papíry.
IDEÁLNÍ PSYCHEDELIKUM
"Ideální psychedelikum neexistuje a nejspíš ani existovat nemůže", napsal jsem
ve svém prvním článku (1). Krátce se u toho ještě zastavím.
Před mnoha a mnoha lety (asi před čtyřmi) se mi stalo, že jsem se večer
"občerstvil" velmi nízkou, podprahovou dávkou MDMA (Extáze) a zapil to asi
půllitrem červeného vína. Druhý den mi bylo ze záhadných důvodů naprosto
skvěle. Viděl jsem svět (zejména přírodu) čistě psychedelickým způsobem, a
přitom mohl zcela normálně fungovat (a taky fungoval). Byla to taková ta
podzimní píseň na neskonalou nádheru každé květinky a trsu trávy, svět
vypadal, jako by byl před pěti minutami s nesmírnou láskou stvořen apod. Tohle
bylo věru něco úplně jiného, než letargická lenora a lehká kocovina, která (u
mě) po MDMA druhý den jindy nastávala. Prostě to nemělo chybu.
Obávám se, že kdybych věděl, jak jsem toho tehdy přesně docílil, celou věc
bych s radostí a často opakoval. A v tom je ten problém. Myslím, že ideální
psychedelikum takhle fungovat nesmí. Psychický návyk na ně by byl příliš silný.
Ideální psychedelikum musí mít účinky zdrcující, pokud možno trochu strašné a
měla by po něm snad být i pravidelně kocovina. Aby si to člověk příště
rozmyslel a bál se. Výše uvedeným požadavkům naštěstí dnešní pravá
psychedelika většinou celkem vyhovují a snad ani není třeba vyvíjet další. Ta
naše už jsou dostatečně příšerná.
JEDOVÁ CHÝŠE
A když už jsme u toho, ještě krátká, povýtce amatérská toxikologická úvaha. Z
povinné četby svátečního toxikomana (viz např. všechny citace uvedené na
konci), ale i z jiné literatury mi vyplynulo, že stavy blízké psychedelickým
nastávají i při jiných příležitostech než po požití pravých psychedelik.
Akutně se to děje třeba po konzumaci jedovatých rostlin jako durman, rulík, blín,
mandragora (abych zůstal v Evropě) a některých jedovatých hub (muchomůrky
červené a panterové). Ale také při chorobných horečnatých stavech, narkóze a
stavech blízkých smrti ("near death experiences", viz Moody). Jakož snad i při
holotropním dýchání, při smyslové deprivaci v izolačních tancích, atd.
Chronicky doprovází jistý druh skoro psychedelického vykolejení zdravého
rozumu silné zneužívání návykových drog jako stimulancií a taky alkoholu a
mnoha legálních léků - tam ovšem ve formě nebezpečné paranoidně-
halucinatorní toxické psychózy.
Je snad z uvedeného dostatečně nabíledni, že rizika podnikání jsou únosná jen u
konopných produktů (marjánky, hašiše a tak), pravých psychedelik a při
"nechemických metodách". Jenže se obávám, že příčinou účinku údajně
"nechemického" holotropního dýchání je nejspíš také prachsprostá otrava, totiž
vnitřní otrava následkem hyperventilace. A nezdá se mi ani trochu jisté, že silné
oxidační činidlo, jakým kyslík je, způsobí při této proceduře organizmu menší
škody než např. 100 mikrogramů LSD, látky s velmi nízkou fyziologickou
toxicitou.
Těch několik přímých referencí od mých známých praví, že výsledek
holotropního dýchání byl jaksi neurčitý a dost nepřesvědčivý. Ale to prostě
říkali moji známí a asi to dost souvisí s "kvalitou" kurzu, jehož se zúčastnili (a
který si rádi zaplatili). Nechci tím nijak význam holotropního dýchání jako jedné
z mála legálních psychedelických otrav snižovat. Nic o tom nevím a nezkoušel
jsem to. V každém případě má holotropní dýchání proti pravému fetu tu
ohromnou výhodu, že je lze kdykoliv snadno přerušit.
MALÁ GRATULACE
Snad časem objevíme něco, čím bychom se dostatečně svatého šílenství dobrali,
aniž bychom týrali náš organizmus a duši. Těm, kterým se to už povedlo,
srdečně gratuluji. Gratuluji například všem přirozeným mystikům, kteří oněch
stavů dosahují i bez drog zvenčí, protože svůj organizmus zjevně otravují
drogami z vnitřních biochemických zdrojů. A umělcům, kteří patrně holé realitě
vidí za roh ze stejných důvodů. A vůbec nejvíc gratuluji moudrým, kteří se
tomuhle všemu smějí, protože moudrost mi zatím nehrozí a rád bych ji někdy
poznal na vlastní kůži.
PSYCHEDELIKA A LÁSKA
Láska se jenom "nedělá", jak velí slavné heslo hippies, použité zde už jako
název jedné podkapitolky. Láska se často i cítí a psychedelika ji mohou
pozoruhodně zesílit.
Mnohokrát jsem při psaní této statě přemýšlel nad tím, která z mých
psychedelických vizí byla nejsilnější. A mnohokrát se mi vybavilo totéž.
Musím ale začít od začátku.
Vloni v červenci, když byly děti na táboře a žena přes noc někde u kamarádky,
využil jsem unikátní pozice slaměného vdovce a absolvoval svůj jediný trip roku
1996. Zde jsou některé údaje (všechny uvedené časy jsou jen velmi přibližné,
stejně jako všechna líčení, vždyť už je to přes rok):
16:00 Pilně pracuji. Začíná hustě pršet.
18:00 Návrat ze zaměstnání.
Suším si vlasy ručníkem a rozhoduji se k fetu. Stejně doma není nic k jídlu, co
bych nevyužil skvělých anorektických (hlad potlačujících) účinků MDMA
(Extáze)? (Všimněte si typické argumentace feťáka - byť svátečního -, jenž si
vždycky musí racionálně vysvětlit, proč to bere).
19:00 Ještě pořád si to rozmýšlím. Stále hustě prší. Sakra, to je počasí, ty děti na
táboře už musejí být durch! Teď mají mít zrovna večerní nástup, snad jim to Q.
(tajná šifra pro hlavního vedoucího) odpustí. Nebo ne?
20:00 Tak buď si vezmu tu Extázi, nebo si budu muset dojít do Večerky pro
něco k jídlu. Mám hlad. (Feťácké dilema.)
20:30 Polykám 130 mg hydrochloridu 3,4-methylendioxymetamfetaminu neboli
Extáze v želatinové kapsli. Řečený empatogen (nikoliv psychedelikum!) zapíjím
ovocným čajem, co doma zbyl od rána.
20:35 Ačkoliv droga ještě nemůže objektivně působit, dostavují se první
náznaky typického amfetaminového "nájezdu": vybuzení, očekávání, "něco
zkrátka visí ve vzduchu".
20:55 Jdu si vedle do hospody pro pivo, toho ovocného čaje už mám po krk,
vypil jsem ho v práci skoro dva litry. Cestou do hostince již jasně cítím mírnou
obluzenost a zároveň excitaci, kterou MDMA při nájezdu navozuje. Optické
pole se nepatrně rozhazuje, asi jako po dvou panácích vodky. Celý stav se
ostatně příliš neliší od mírné opičky.
21:10 V televizi běží Jedenadvacítka. Extáze (nikoliv televize!) projevuje své
laxativní (projímavé) účinky. Venku hustě prší. Splachuji.
21:45 Efekt MDMA se blíží k vrcholu. Jako už tolikrát předtím konstatuji, že se
zas tak moc neděje. Prostě taková líná pohoda, excitace už přešla, jen tak si
sedím a zírám na televizi. Znovu naprosto nechápu, jak se po tomhle někdo
může utancovat k smrti. Vždyť mně osobně je zatěžko vzít ovladač od televize a
přepnout kanál. Inu, jsem už postarší táta od dětí. A bůhví, jestli jim tam do toho
na těch diskotékách nemíchají nějaký pravý amfetamin, třeba pervitin, ten je o
dost levnější než MDMA.
Je to, jasně, všechno trochu zvláštní, někdy i trochu víc, ale není nakonec lepší
to pivko? Po něm má aspoň člověk sem tam nějaký nápad, po tomhle je spíš
tupo. I když, na druhou stranu... Sakra, v kterém pořadu teď vlastně dávají
předpověď počasí? Už je prakticky úplná tma. Mám pevně sevřené čelisti a
nepříliš příjemný pocit "gumových zubů". Dostavila se typická mydriáza,
rozšíření zorniček, jak se přesvědčuji v zrcadle v koupelně. Je tu také
nystagmus, bezděčné pohyby oční bulvy.
22:00 Jsem velmi, velmi v pohodě. Jsem poněkud rozevlátý. Televize mě vůbec
nezajímá. Hustě prší. Děti už teď mají večerku a leží ve stanu, doufám, že se
rukama nedotýkají celty. Když ji promastí, začne jim tam kapat. Nebo je to
nesmysl? Za mého mládí to tak rozhodně bylo, ale třeba se dnes celty
impregnují nečím lepším.
22:22 Ani nevím proč, zvedám se a vyštrachám želatinovou kapsli s 40 mg
hydrobromidu 4-brom-2,5-dimethoxyfenethylaminu (2C-B). Polykám ji a
zapíjím zbytkem piva. Tak pozor! Tohle už nejde vzít zpátky! Teď už to z
žaludku nevyndáš! Malinko se lekám. Ale hodně malinko. Za to může ta
lehkovážnost po MDMA, už mnoho měsíců jsem se žádného psychedelika
neodvážil dotknout. Mám z nich strach, docela normální, zdravý strach. Ale co,
přežiju to. Show must go on.
22:35 Pořád koukám na televizi, i když je mi srdečně ukradená. Bacha! Na
jedničce jsou zprávy a po nich předpověď počasí! Kruci, má pršet nejmíň celou
noc a ještě dopoledne...
22:45 Začalo to.
Přichází hukot psychedelického oceánu, zaplavují mě první jeho vlnky. Rozvlní
se nedávno vyprané bělostné záclony mého pokoje, jako by okny vcházel nějaký
duch, a lehká kostičkovaná tkanina zajiskří duhovými světélky. Televize začíná
vysílat trojrozměrně, to oni vždycky přepnou na jiný systém, když jsem v tom.
Zvuk je kvadrofonní, ozývá se ze všech stran, nikoliv jen z malého reproduktoru
mé noname televize.
22:50 Je mi mááálinko špatně (John Lennon). Svět je les a les je svět (Ursula
LeGuinnová). Zbylo ještě vůbec nějaké pivo? Ne. Tak zas budeme pít ten čaj, co
se dá dělat. Z mého pokoje je čarodějnická jeskyně. Zelené LED-diody na
telefonu, na televizi a na videu září jako majáčky. Za okny hustě, ale opravdu
hustě prší, bubnování deště na okenních parapetech už je skoro ohlušující.
Dostavuje se lehký třes, pocení, subjektivní vnímání těla se trochu mění.
Zejména se tělo zdá scvrklejší, ruce se přitom ale prodlužují a nejsou už tak
docela moje. Začíná mi být zima, jdu si vzít župan. Při zavřených očích bohaté
kaleidoskopické obrazce. V hlavě se ozývají divné, ne zcela verbalizované
hlasy, které nabádají... bůhví k čemu. Dezorientace roste, excitace je značná.
Zvedám se a jdu trochu uklidit pokoj.
23:00 Když znovu usedám, pociťuji sexuální vzrušení. Při zavřených očích jsou
všechny představy vysoce, dynamicky erotické.
23:05 Sexuální napětí je příliš silné, jdu se vysprchovat. Chovám se tak trochu
jako robot, třesu se po sprše zimou, přecházím po místnosti bez zjevného cíle,
znovu lehce uklízím svou čarodějnou jeskyni. Místností se nesou jakési neurčité
vzdechy, vzduch se jemně vlní pohyby oněch duchů.
23:15 Sedám si zase k televizi. Běží nějaký pořad, v němž Jan Burian (nebo
Antonín Přidal?) zpovídá jakéhosi lékaře. Když se soustředím, mohu to všechno
snadno a dobře vnímat. Na rozdíl od stavu po Extázi už mi teď zdaleka není
lhostejné, co se v televizi děje! Sakra, ten lékař je ale otřesně zajímavý chlap!
Elegantní, prostě krásný, vznešený... tak nějak lidský. A co to všechno říká!
Úžasné věci. Prosté a přitom hluboké. Ten chlap je srdcař, závidím mu to
povolání. Ale já bych to dělat nemohl. Pravda, teď vypadá spíš jako ten brouk z
Kafkovy Proměny (nemám tušení, jak vypadá ten brouk; nikdo nemá tušení), ale
jinak je to opravdu skvělý člověk.
Venku hustě prší. Dětem už je asi i ve spacáku pěkná zima. Nebo ne? Usnuly
vůbec? V hlavě se mi odehrává typický mentální psychedelický hokej. Z
průběhu závěru první třetiny tohoto duševního zápasu vám reportér bohužel
nemůže podat příliš přesné svědectví, protože už je na mraky. Zakázané
uvolnění!
23:40 Na obrazovce mezitím asi po dvou psychických měsících skončilo
interview s lékařem a odehrává se tam košíková. Je neobyčejně zajímavé vidět
očima zpoceného mentálního hokejisty zcela reálnou košíkovou v provedení
zpocených černých basketbalistů. V té hře je sama tresť světa! Samo nebe a
peklo! (Kdyby nějaká hospodyňka v tomhle stavu uviděla Dallas, patrně by
ihned zkolabovala na akutní záchvat naprosté fascinace).
24:00 Jdu na záchod. Toaletní zátočina mého tripu tentokrát nemá tu hloubku
jako pod vlivem DOB. Záchodová mísa je pořád jen obyčejná záchodová mísa.
Potřebovala by vypucovat. Je nažloutlá s duhovými nádechy. Kde máme vůbec
Domestos, nebo jak se to jmenuje? Dívám se do zrcadla. To je ale ksicht!
Pitomečku! Ty si tady klidně fetuješ, a tvoje dětičky se teď choulí ve svých
tenounlinkých spacáčcích, aniž by obdržely jakékoliv občerstveníčko! (Slova už
dlouho čvachtají v jakési pravěké sémantické bažině, což je fakt těžko k
popsání).
Vracím se poněkud nejistým krokem k televizi. Košíková je v druhém poločasu,
v mentálním hokeji začíná druhá třetina. Čarodějná jeskyně, dříve obývací
pokoj, plove v psychedelické omáčce, z temné chodby za mnou se zlobně ozývá
bzučení psychotického hmyzu. Jedete pryč, potvory?
00:10 Drnčí telefon! Ten zvuk se mi zadírá až někam do míchy. Vmžiku jsem
zcela při smyslech. Mám to zvednout? Těžko. Ačkoliv ze zkušenosti vím, že
pod vlivem 2C-B je člověk schopen vyřídit běžný telefonát ještě docela
rozumně, nebudu nic riskovat. Ostatně kdo to otravuje takhle po půlnoci? Asi
nějaký hnusný ožrala, co si spletl číslo! Žena je přece u kamarádky, a ta nemá
telefon. Nebo že by jim ho už zavedli? V každém případě vytrhávám aparát ze
zásuvky.
00:20 V televizi běží nejspíš nějaký televizní pořad. Nebo něco na ten způsob.
Zmáhá mě cosi mezi spánkem a deliriem. Uléhám a zavírám oči.
00:25 Po poměrně krátké vznosné fázi vizí neobyčejných architektur a podobně
se všechno brzy řítí do jakýchsi žlutohnědě zbarvených, divně se svíjejících
kanálií. Už zase je tu Kalkata! Prší, hustě prší, a ne zcela zřetelní žlutohnědí
tvorové se bezradně brouzdají v loužích nějakých viskózních, zakvašených
kapalin (zjevná narážka mé duše na káhirské chudinské Město mrtvých, kterým
jsem kdysi projížděl coby turista v příjemně klimatizovaném mikrobusu a které
mnou hluboce otřáslo).
Ostrý střih do mého dětství. Pořád lije jako z konve a já jsem v hořejšáku, v
parku, kde jsme hrávali fotbal a ”jednodotky" a kde jsme zakládali a zase
rozkládali různé party. Bývala tam dole pod velkým kaštanem červená
oprýskaná plechová bouda pro hlídače. A ta bouda má okap a z toho teď crčí
proud dešťové vody přímo na malou holčičkou, která se choulí v příkopě vzadu
u boudy. Sedí tam, chvěje se zimou a fňuká. Ale vždyť je to Jana W.! (Jana W.
byla taková neobyčejně ošklivá a hloupá holčička, co s námi nastoupila do první
třídy, ale smrděla a pokakávala se přímo při vyučování, a tak musela do zvláštní
školy). Jano! To jsem já! Mně to fakt tenkrát nevadilo, když ses posrala! Já si
odsedl jen proto, že to chtěla učitelka! Počkej, zavedu tě domů, ještě si
pamatuju, kde bydlíš, představ si.
Ale nikam ji zavést nestačím, protože proud vizí začíná nabývat na spádu, na
jakési dixielandové poťouchlosti, ale zároveň téměř obludné vznešenosti. Víte,
já... nemůžu vám říct, jak se teď cítím. Dost divně.
Jsem centrála světa (zjevná reminiscence na to drnčení telefonu). Neustále
zvedám imaginární sluchátka a říkám třeba: "Haló? Ano, jistě, jsem v pořádku.
Jen je mi mááálinko špatně. Nebojte, to bude dobré. Počkejte, za tohle snad
odpovídá Havel, ale nejsem si docela jistý. Já to zjistím. Ano, tu sanitku radši
zavolejte, ona se možná bude hodit. Brácho, prosím tě, jo, je to prostě tak. Volá
mě asi Clinton kvůli té vaječné galaxii, musím končit, promiň."
00:30 Na chvíli procitám a uvědomuju si, že v televizi už běží jen teletext. A k
němu drnká taková ta jednotvárná elektronická hudba, co k němu většinou drnká
(a co ji nahráli nějací studioví muzikanti na počítač někdy mezi svačinou a
druhým pivem). Ta hudba, připadá mi, je rozhodně nejvznešenější lidský výtvor
všech dob. Je to hymna Vesmíru (přinejmenším), ve své prostotě a nahotě
křišťálově jasnou, nevýslovně úplnou výpovědí o naší podstatě, mraženém
špeku, přitažlivých růžových umyvadlech - a všem ostatním.
00:35 a dále - blíže neurčený vnitřní prostoročas mentální černé díry. Rozpad
druhé signální soustavy, lavinovité depersonalizace. Do toho unyle drnká hudba
k teletextu svou šílenou Píseň písní. Zbaven jakýchkoliv kontaktů s naším typem
světa, dívám se zhroucenou Bránou vnímání skrz brány další a podstatně vyšší
daleko za všechny myslitelné obzory. Hovořím se Zdrojem. Jsem neuvěřitelně
blízko Řešení, Pochopení, Zasvěcení (i když neřeším a nechápu vůbec nic). Jsem
v nepojmenovatelných končinách jakéhosi bezedného jinde (kde lidské
"ostrovy" konečně splývají v jeden "prakontinent"). A tak podobně.
02:30 Procitám z deliria. Psychedelický hokej je v závěru třetí třetiny. Nebylo to
vlastně čisté delirium, asi jsem opravdu i usnul, ale mělo to hodně do sebe. To se
pozná podle toho, že se teď dlouho směju kosmickým smíchem, vrtím užasle
hlavou, tvářím se jako debil a uvědomuju si, že se mi dostalo neobyčejné
milosti. Mám sem tam hamletovské zážitky nirvány (Beringer) a pocit nesmírně
vznešené důležitosti vlastního já (i když si zrovna nevzpomínám, že by Hamlet
kdy zažil nějakou nirvánu).
2:50 Pořád brnká kyberhudba z teletextu a psychedelické kino pomalu zavírá.
Venku stále hustě prší. Všechno už vnímám prakticky normálně. Ale než se
Brány vnímání zavřou docela, stane se něco divného: pozvedám se na loktech,
abych se trochu porozhlédl po pokoji, a najednou to vidím. Tamhle v koutku,
vedle knihovny, klečí moje děti, cosi si špitají a hrají si (je to samozřejmě čistá
halucinace, jedna z mála, které jsem kdy měl - moje děti jsou přece na táboře).
Chvíli koukám, jak jsou krásné, jak jsou podezřele hodné, jak se jen tak trochu
pošťuchují, a pak se mi to stane.
Pocítím ke svým dětem zdrcující, čistou, ničím nepodmíněnou lásku. Nebrečím,
nejsem vlastně ani příliš dojatý, prostě jsem jen ohromen tím, jak je to vlastně
všechno jednoduché. Jak elementární, krystalicky bílé pravdy, bělejší než LSD,
bělejší dokonce než Světlo na konci tunelu, silnější než všechna mystéria světa,
se člověku mohou vyjevit, když se odněkud zdálky vrací domů. Jsem navždy
zodpovědný za to, co jsem k sobě připoutal (mírně modifikovaný Saint Exupéry).
Anebo jinak: "Nejdřív povinnosti a pak teprve zábava!", jak říkají naše babičky
a jiní zvláště probudilí trippeři.
(Kolem osmé ráno přichází od kamarádky má žena, ještě trochu zmoklá a lízlá, a
máme spolu neobyčejně hezké dopoledne. Za čtrnáct dní poté přijíždějí děti z
tábora. Jsou ušmudlané, citově rozkolísané, ale jinak docela spokojené. Syn
ztratil teplákovou soupravu nebo co, mladší dcera zase boty, a začalo to znovu.)
Tak o tom to taky někdy je.
Odvážit se je osudné -- aneb experimentátor po pěti letech
(listopad 1999)

Když na jaře 1999 vyšel v časopise Joint můj nejstarší článek "Diagnóza: extáze
aneb fenethylaminová psychedelika", spousta známých (nejméně tři) se mě
ptala, jestli nechci napsat pokračování. Proč ne? řekl jsem si. Moje praktická
drogová zkušenost se sice od roku 1995 zase o tolik nerozšířila, ale snad
nepatrně vyzrála, zejména díky THC a posedávání nad dnes už bohatou
"drogovou" četbou. Ze značně přestárlého experimentujícího "hipíka" jsem se
přerodil v ještě přestárlejšího "japíka", který musí především uživit houf
hladových krků, ale občas si i nyní dovolím nějakou tu psychotropní maličkost
rekreačně okusit.
Aby byla zachována jistá návaznost na původní článek, budu i v tomto textu
postupovat od jedné drogy k druhé. Všechny syntetické látky byly chemicky
čisté a byly podány per os.

MDMA (extáze, Adam, XTC, éčko, atd.) – 3,4-

methylendioxymethamfetamin
Co ještě dodat k droze, o níž i u nás vyšla celá kniha (Extáze a techno scéna)?
Zejména to, že ona kniha není bůhvíjak objektivní, protože se věnuje zejména
tomu hezkému a nebezpečí (zne)užívání extáze možná poněkud odbývá. Ale o
tom až za chvíli.
Poznal jsem od roku 1995 několik lidí, kteří zkušenost s extází považují za
velmi zajímavou, nebo i podstatnou. Výrazně jim pomohla třeba při meditacích,
dramaticky jim obohatila výlety do přírody nebo zážitek z koncertu, zachránila
či upravila partnerský vztah, a tak vůbec. Vesměs také líčili, že hloubka opojení
a smyslové změny včetně vnímání hudby byly při plných dávkách MDMA
výrazné a nešlo zdaleka jen o "sotva postřehnutelné ozvláštnění světa", které
líčím ve svém prvním článku. Měli tedy v zásadě stejné pocity, jako okouzlení
"pacienti" či "klienti", promlouvající v knize Extáze a techno scéna.
"Silně mi utkvělo v paměti, jak se úplně vypnul ten únavný vnitřní monolog,
který člověk pořád vede," sdělila mi například jedna dobrá známá. "A s dětskou
důvěřivostí a absolutní bezprostředností jsem prožívala blízkost kamarádky a
svět kolem sebe." Jiný dobrý známý měl zážitky podobné, ale pojal v intoxikaci
úmysl projet se na kole, spadl a zlomil si rameno. Tak to chodí, když dotyčný
neví, do čeho přesně jde.
Já sám jsem zažil s extází několik podnětných měsíců na jaře 1993, kdy jsem
tuto látku zobal jako lentilky dvakrát až třikrát týdně. Při takové frekvenci
(zne)užívání se jasně projevily nejen účinky akutní, ale i "chronické" – a ty byly
koneckonců nejzajímavější. Vnímavost byla zvýšena permanentně, celý svět byl
i za střízliva velejemně psychedelický a během onoho skvostného jara byly
inspirující i jinak zcela bohapusté cesty se složenkami na poštu.
V intoxikaci jsem byl pravidelně milý, líný, přiblblý a neobyčejně smířlivý. S
manželkou jsme dokonce zažili dvě praštěné noci, kdy jsme si pod vlivem
MDMA s krajním nevkusem vyznávali lásku. Kladný vliv na kvalitu
partnerského vztahu byl ale pouze přechodný – pokud seance s extází nevede
příslušně zkušený psychoterapeut, nelze automaticky čekat žádné zázraky,
zejména pak žádné trvalé zlepšení.
Nutno dodat, že asi za tři měsíce nerozumného zobání extáze nadešel čas
účtování. Když jsem se chystal na letní tábor s dětmi, najednou jsem zjistil, že
není tak jednoduché MDMA zcela vysadit. Zhruba čtvrtý den úplné abstinence
přišly totiž poruchy spánku (jaký eufemismus!). Přesněji řečeno – zejména
usínání bylo provázeno závratěmi, neobyčejně živými halucinacemi, pocity pádů
do echt hlubokých propastí a nočními můrami tak monumentálními, že si jejich
atmosféru snadno vybavuju ještě po letech. Po několika dnech, během kterých
jsem se doslova bál jít do postele jako nějaký pomočující se chlapeček (zároveň
byl ale zvědav, co se zase bude dít), se stav upravil.
I když šlo o pouhou psychickou lapálii, značně jsem zpozorněl a ihned si dal
několikaměsíční pauzu. Tohle byl bezesporu projev jakéhosi abstinenčního
syndromu, který mi dokázal, že nezřízené užívání extáze je pitomost (inu,
chytrému napověz, hloupého trkni). K častému užívání ovšem MDMA svou
"pohodovostí" přece jen velmi svádí – stejně jako alkohol a stimulancia, o
opiátech nemluvě. A jakkoliv jsem se přesvědčil, že slabý návyk na extázi já
osobně zvládnu levou zadní, jiným se to třeba tak snadno povést nemusí.
V posledních čtyřech letech užívám MDMA jen velmi svátečně – zhruba
dvakrát do roka. Tato utěšeně nízká frekvence ovšem není diktována mým
pronikavým zmoudřením, nýbrž dvěma daleko banálnějšími faktory: 1) účinek
této látky mi po zkušenostech se silnými psychedeliky (ale i s marihuanou) už
nepřipadá příliš zajímavý; 2) požití extáze i v nízkých dávkách vždycky odskáču
kocovinou – a kocoviny já už na stará kolena prostě nerad.
Ti opatrnější a zvídavější možná očekávají vyjádření ke dvěma dnes už
notoricky známým rizikům užívání extáze: 1) dehydrataci a následnému selhání
vnitřních orgánů při přetížení organismu (většinou při tanci); 2) změnám
morfologie mozkové tkáně a trvalému úbytku serotoninu, jednoho z přenašečů
nervových signálů (neurotoxicitě MDMA). K tomu prvnímu se vyjádřím snadno
a rychle: pod MDMA pijte dost tekutin a nepřetěžujte se – jinak třeba zemřete.
A to zamrzí, a navíc tím ještě zhoršíte zbytečně špatnou reputaci této látky.
Argumentovat, že na hloupé užívání extáze umírá méně lidí než na
předávkování prachobyčejným paracetamolem (Paralenem, Panadolem), nemá
valnou cenu, protože prostě nestojíte na té správné straně bariéry.
Co se týče neurotoxicity extáze, přestal jsem výzkum v této oblasti dávno
soustavně sledovat, ale nemyslím, že by mohl nějak zásadně pokročit. Výsledky
pokusů na zvířatech není možné mechanicky přenášet na náš druh, experimenty
tohoto typu na lidech pochopitelně provádět nelze, a tak je vlastně
nejprůkaznější ona pouliční (diskotéková) praxe, která zahrnuje miliony
nadšených dobrovolníků. Nutno konstatovat, že v naprosté většině jsou poměrně
v pořádku. S tak špatně definovaným, nepolapitelným a navíc nestandardním
vzorkem lze ovšem těžko dělat nějakou kloudnou vědu a statistiku.
Moje vlastní zkušenost mi říká, že při nezřízeném užívání MDMA neurotoxická
je. Marc Rufer, militantní bijec proti legálním i ilegálním psychofarmakům
(paradoxně zároveň ale i zastánce legalizace MDMA), ve své knize Tabletky
štěstí dochází k závěru, že extáze je patrně stejně neurotoxická jako masově
předepisovaná SSRI antidepresiva, například Prozac.

MDA -- 3,4-methylendioxyamfetamin
Od roku 1995 jsem kapsli s tímto starším a silnějším bratříčkem (nebo
sestřičkou?) extáze pozřel pouze jednou. Bylo to před třemi lety v jednom
zahraničním hotelu. Zhruba deset hodin dost hluboké intoxikace jsem strávil
napůl vleže poslechem rádia a napůl zasněnými procházkami po hotelové
zahradě, při nichž jsem sem tam vrážel do rozkvetlých stromů.
Celý trip se vizuálně podobal černobílému filmu z provenience dobrého
lynchovského režiséra a byl vcelku příjemný a bezproblémový. Dosti působivá
byla zejména celková tajemná atmosféra, doprovázená jemným hukotem příboje
halucinačního moře. Myšlení mělo k čistě psychedelickému "surfování
chaosem" daleko, ale byla v něm jistá meditativní hloubka nebo něco hodně na
ten způsob.
Zajímavé je, že druhý den po onom tripu nenásledovala ani ta nejslabší
kocovina, která byla dříve pravidlem. MDA ovšem ani po tomto zdařilém
pokusu nehodlám polykat znovu, protože mi toho zase tolik nedává.

Pervitin (peří, pergo, piko, péčko) -- methamfetamin

Toto neblaze proslulé stimulans jsem ze zvědavosti pozřel v první budovatelské
pětiletce této kapitalistické dekády asi pětkrát, a to zásadně v situacích, kdy jsem
měl podat nějaký mimořádný pracovní výkon. Ten jsem také vždycky podal, ale
byl to výkon zbrklý a nevalné kvality. Jednou jsem například za jediný den a
večer přeložil pod pervitinem sedmatřicet stran anglického textu, přičemž moje
běžná denní norma byla někde kolem dvanácti. Překlad, jak se později ukázalo,
byl ale tak mizerný, že jsem další dva dny strávil jeho přepisováním a
redigováním. Takže nula od nuly pošla.
Účinek pervitinu na mou maličkost začínal vždy asi za půl hodiny pocitem jasné
mysli, pevného tělesného zdraví a ohromnou chutí pustit se do práce. Už za
nějaké čtyři hodiny, tedy zhruba v polovině akutní intoxikace, se ovšem
dostavila nervozita a roztěkanost, přičemž tělesné pocity už nijak zvlášť skvělé
nebyly. Prakticky nepřipadalo v úvahu přestat pracovat – během krátkých
přestávek jsem dehydrované tělo jen napojil sklenkou vody nebo džusu a už se
zase sháněl, co bych kde porobil (případně pokazil).
Dojezd intoxikace byl vždy nepříjemný. Nervozita neustále rostla a po nějakých
patnácti hodinách dostávala doposud zcela reálná realita jistý psychedelický
"halucinační" štych – spíš ovšem morbidní a nijak přínosný. Cítil jsem přitom v
kostech, že hned tak neusnu a situace se bude dále zhoršovat. Nezbývalo proto,
než celou tu nepodařenou "jízdu" ukončit rohypnolem nebo nitrazepamem a
smířit se s jistou únavou příští den po "tahu".
Sečteno a podtrženo: účinky pervitinu na mou osobu byly převážně negativní,
naprosto nic zajímavého mi nepřinesly a nemám v úmyslu je dál zkoumat – a to
ani při sebevětším návalu práce.

2C-B (Bromo-mescalin, CBr, Venus, Nexus) – 4-brom-2,5-

dimethoxyfenylethylamin
Podle mých zkušeností je tato syntetická droga látkou první volby pro všechny,
kdo chtějí riskovat skutečný trip (nikomu to ale nedoporučuji, aby bylo jasné).
Stejně jako lysohlávky vyvolává v plných dávkách všechny podstatné
psychedelické efekty, a to ještě poměrně bezpečně.
Od roku 1995 jsem pozřel tuto látku třikrát. Jeden z tripů byl spíše nepovedený,
protože začal jednou v zimě příliš hluboko v noci a já jsem zhruba za hodinu
únavou usnul. Z blouznění jsem se vzbudil kolem desáté dopoledne, stále ještě
na tripu. Na moje přízemní okno zrovna klepala jakási babička (nebo něco na
ten způsob), abych laskavě uklidil čerstvě nasněžený sníh. Sníh jsem laskavě
uklidil a byla to vskutku zajímavá práce – člověku se totiž stává málokdy, aby z
pražského chodníku zametal jiskřící duhu.
Další dva tripy pod 2C-B byly zdařilé a v obou případech přitom byly opět
podstatné zejména minuty či hodiny strávené vleže a se zavřenýma očima.
Požité dávky byly poměrně nízké, a tak jsem snad až příliš silně vnímal jistou
tělesnou nepohodu, které A. Shulgin eufemisticky říká "body load". Přesto byl
můj stav bezesporu požehnaně psychedelický.
A co se dělo tentokrát? Znovu nemohu příliš sloužit. Podat rozumnou a
pochopitelnou zprávu z "mentální černé díry" psychedelického blouznění je
zcela jistě nejtěžší úkol, před který byl kdy kterýkoliv pisálek postaven. Nemůže
se to samozřejmě povést ani mně, a to ani náznakem. Donekonečna můžu
blábolit cosi jako "růže je růže je růže" nebo "tajemství je tajemství je
tajemství", aniž tím neznalým věci naznačím cokoliv jiného, než svou
formulační bezradnost a bezcharakterní epigonství. Byla to prostě "ontologická
bouře", řečeno trefnými slovy Terence McKenny.
Oba poslední tripy s 2C-B byly citově relativně neutrální – nepočítám-li
tajemnou psychedelickou vysmátost, byly euforické momenty spíš výjimečné.
"Chemický ráj to věru nebyl," dovolím si citovat sám sebe ze svého prvního
článku, "spíš chemický očistec" – s účinky opravdu očistnými, opakuji po svých
dalších dvou podařených zkušenostech.
Intoxikace 2C-B končila vždy bezproblémově. "Dojezd" byl naopak vlastně
jednou z nejbáječnějších fází tripu, stejně jako jsou báječné všechny návraty z
dalekých cest. Žádné nežádoucí flashbacky (krátké návraty drogových stavů za
střízliva) se po pokusech s 2C-B nikdy nedostavily. Sem tam se naopak dodnes
dostavují drobné flashbacky vyloženě příjemné, zejména v přírodě nebo při
poslechu hudby.

DOB – 4-brom-2,5-dimethoxyamfetamin
Poslední pokus s touto látkou jsem podnikl někdy v polovině roku 1994 a
nehodlám ho opakovat. DOB je podle všech dostupných informací halucinogen
srovnatelný s LSD (patrně je ale o dost silnější) a několik tripů pod plnou
psychedelickou dávkou tohoto jedu věru bohatě stačí, aby byl zvědavec mého
kalibru vysycen až do smrti. Na rozdíl od LSD je navíc u DOBu poměrně úzké
rozpětí mezi účinnou a nebezpečně toxickou dávkou (jako u většiny
amfetaminů).
Při posledním "experimentu" s poněkud nejistou (rozhodně však velmi, velmi
vysokou) dávkou DOBu jsem upadl do delirantních stavů tak hlubokých, že
jsem během nich stokrát psychicky umřel a znovu se narodil. Prožívání i
myšlení už ztratilo kontakt s normální realitou natolik, že se "celý smysl
naprosto vymkl popisu a ozval se zvuk kazivšebastardozmermomocúdolního
času," abych znovu volně citoval Johna Lennona. Ale dobře to dopadlo, protože
úplně nakonec jsem se přece jen znovu psychicky narodil -- a nikoliv zemřel.
DOB je evidentně látka, se kterou už nejsou vůbec žádné žerty. Pozitivně vím o
dvou lidech (oba byli "velmi zkušení experimentátoři"), kteří tuto drogu vzali v
normální dávce kolem 3 mg, aniž přesně věděli, co polykají a co je čeká. Jeden z
nich skončil na psychiatrické klinice a druhý na záchytce. Oba byli
hospitalizováni a z akutní toxické psychózy se hrabali několik dní, protože tato
látka působí až několik desítek hodin. A jakkoliv na celou záležitost později
vzpomínali se zasněným úsměvem, moudře usoudili, že jim jedna zkušenost s
tímhle "poněkud příliš silným amfetaminem" bohatě stačí do konce života.
Na druhou stranu se zdá, že v nízkých dávkách do 1,5 mg je DOB zvládnutelný
stejně "dobře" jako kterékoliv jiné psychedelikum – pokud samozřejmě otrávená
osoba předem ví, že bude na tripu nezvykle dlouho.

GABA-MAX (kyselina gama-aminomáselná)

Jak bude ještě řečeno, sleduju dnes českou drogovou scénu zejména
prostřednictvím internetových "chatů". Mimo jiné jsem z nich tuhle dozvěděl, že
módní rekreační drogou české mládeže je dnes volně prodejný přípravek
GABA-MAX, a hned ho běžel koupit.
Situace okolo tohoto mozkového nutrientu, který u nás prodává americká firma
Brainway, mi není zcela jasná: podle všeho má GABA-MAX (dle příbalového
letáku "speciálně upravená" kyselina gama-aminomáselná) velmi podobné
účinky jako dnes už zakázaná droga GHB (gama-hydroxybutyrát neboli kyselina
gama-hydroxymáselná) – mají totiž do jisté míry společný metabolismus a
působí na podobné či stejné receptory. V doporučených dávkách (jedna čajová
lžička roztoku, jehož chuť kdosi přirovnal k fotografickému ustalovači) má
GABA-MAX působit zejména jako prostředek na spaní. To mohu z vlastní
zkušenosti potvrdit a GABU vcelku pochválit. Tohle mírné uspávadlo je patrně
neškodnější než všechna běžná hypnotika (kromě bylinkových čajů).
Ve vysokých dávkách okolo 1 gramu (cca 10 ml roztoku) ale působí GABA-
MAX zcela jinak: navozuje stavy obluzenosti nikoliv nepodobné účinku nízkých
dávek extáze. Charakteristická je jistá rozevlátost a lehce změněné vnímání
reality, ale také značné potíže s koordinací pohybů. Nic zvlášť objevného ovšem
podle mě tyto stavy nepřinášejí, a mám navíc pocit, že i toto oblbovadlo bude co
nejdřív zakázáno. Nikoliv snad pro své účinky "an sich", ale kvůli nebezpečné
synergii s účinkem alkoholu. Už se mi z Internetu donesly zvěsti, že na našich
diskotékách občas nějaký ten "experimentátor" s GABOU zkolabuje – téměř
vždy pak při těchto nehodách hraje svou neblahou roli právě alkohol.
(Poznámka z prosince 1999: podle českého webu se zdá, že dovoz GABY už
kdosi zatrhl, protože tento medikament náhle zmizel z prodejen).
Mám (nepotvrzený) dojem, že GABA i GHB mohou být předvojem
psychotropních látek nové generace. Tyto poměrně jednoduché a málo toxické
sloučeniny (možná nějaké aminoalkoholy, amino-dioly či deriváty
aminokyselin) nebudou ovlivňovat metabolismus serotoninu nebo adrenalinu,
ale třeba právě metabolismus kyseliny gama-aminomáselné, která je jedním z
dalších přirozených přenašečů nervového signálu.

THC (marihuana a hašiš)

Tak tahle kapitolka se nemůže obejít bez bleskové anamnézy mé toxikomanie v
posledních letech. V letech 1995 až 1998 jsem se psychedelických experimentů
krásně a zdravě bál a omezil jejich počet na jeden ročně – a to jsem se do nich
musel vyloženě nutit. Už to vlastně vypadalo, že budu po zbytek života na svou
dvouletou psychedelickou éru 1993-1994 víceméně jen zasněně vzpomínat.
Jenže – tu máš, čerte, kropáč -- počátkem tohoto roku jsem definitivně přišel na
chuť THC, účinné látce marihuany a hašiše. Zatímco při prvních (příliš těžkých)
intoxikacích touto "lehkou" drogou jsem byl spíš vyděšen než co jiného,
postupně jsem se naučil věc zvládat a dnes je THC mým jednoznačným
favoritem.
Požívám tuto látku nikoliv kouřením, ale perorálně – totiž ve formě extraktu
hašiše nebo marihuany v alkoholu (tato kapalina je v drogové literatuře
nazývána "Zelený Drak").
V následujícím stručném přehledu se pokusím s odzbrojující upřímností vylíčit,
proč je pro mě Zelený Drak (ZD) téměř ideální psychotropní látkou:
1) ZD mě na pár hodin bezpečně a reprodukovatelně vrací do psychedelického
království (které není z tohoto světa) formou jakýchsi dlouhých flashbacků – a
to bez nepříjemných tělesných příznaků. Jakkoliv tu schází onen tajemně
rozzářený halucinační cirkus, stav duše je zcela jistě psychedelický. Nejde snad
přímo o "ontologickou bouři", ale rozhodně aspoň o velmi slušný "ontologický
větřík ". "Krajně geniální postřehy" se mísí s neuvěřitelnými volovinami ve
velmi působivých výpovědích "vyššího druhu" a celý ten složitý stav je
pravidelně vnímán jako jistý druh poznání, požehnání, neřku-li osvícení.
2) ZD se dá po získání určité zkušenosti pohodlně dávkovat pro dosažení mírné
a převážně příjemné psychedelie přesně dle momentálních možností a nálady.
3) ZD u mně pravidelně vyvolává jistý "stupor" (nechuť až nemožnost se hýbat)
a jistý stupeň "sociální inkompetence" (nechuť nebo nemožnost komunikovat).
Fenomenálních účinků tohoto bylinného výtažku si proto mohu užívat téměř
výhradně o samotě – většinou pozdě večer, kdy už moje početná rodina klidně
spí a já před sebou nemám žádné povinnosti. Tím se automaticky omezuje počet
vhodných příležitostí k fetu natolik, že (snad) nijak nehrozí upadnutí do tupého
každodenního návyku. Tento "set” a "setting" mi vyhovuje také proto, že zhruba
po dvou hodinách intoxikace na mě začíná THC působit jako hypnotikum a já
zdravě usínám.
4) K příliš časté psychonautice se ZD mě ostatně nijak neponouká ani jeho
psychický účinek. Těch šedesát minut nejsilnější intoxikace bývá při vyšších
dávkách skutečná "duševní dřina" – a kdo by chtěl pořád jen dřít a dřít?
5) Kocovina po ZD je nulová, nebo téměř nulová; právě naopak, druhý den po
tripu se cítívám lehounce povznesen a dopouštím se (v duchu) velmi silných
výroků jako: "Kriminalizovat užívání marihuany a hašiše je zločin proti
lidskosti!" (Technická poznámka: zůstává ovšem otázka, zda je absence
kocoviny po THC opravdu výhodou v dlouhodobé perspektivě; právě příliš
snadný průběh intoxikace i jejího dojezdu může svádět k příliš časté konzumaci.
Uvidíme.)
6) Perorální požívání THC ve formě ZD vylučuje i ona (nevelká) zdravotní
rizika, která jsou spojena s občasným bafáním jointů. Nedělám si samozřejmě
iluze, že by celá ta legrace byla úplně neškodná, ale ve srovnání se všemi
ostatními u nás běžnými formami toxikomanie včetně "svátečního” alkoholismu
je perorální THC-manie určitě nejbezpečnější.
7) Díky THC jsem trochu omezil konzumaci alkoholu – i když možná jen
přechodně. Pravda, alkohol je co do množství hlavní složkou ZD, ale účinná
dávka tohoto nápoje ho obsahuje kolem pěti mililitrů, což je jistě bezpečné
množství i podle doporučení Světové zdravotnické organizace.
8) ZD mi nijak nebrání v plnění každodenních povinností ani v jiných
aktivitách. Také moje dospívající děti tímto mým zvláštním koníčkem nikterak
nestrádají, pokud mohu posoudit. Prostě zatím o ničem nevědí.
9) Doslechl jsem se, že THC-manie po nějakém čase většinou poněkud vyčpí a
omrzí. Možná se mi to stane taky a moje drogová éra tím třeba nadobro odezní.
Ledaže by ne...
Na základě asi padesáti "výletů” s THC a zhruba třiceti tripů s pravými
psychedeliky jako 2C-B, psilocybin a DOB už se snad mohu dopustit dalšího
srovnání. Zatímco THC na mě působí jako čistě "intelektuální" psychedelikum,
ovlivňující skoro výhradně myšlenkové procesy, halucinogeny (pravá
psychedelika) působí komplexněji a zasahují nějak celého mého "člověka" -- od
těch nejtělesnějších a nejsmyslovějších záležitostí až po nejéteričtější emoce.

Drogy všední a nevšední

Jak už jsem předeslal o pár odstavců výše, rozhodl jsem se letos vyjít ze své
"splendid isolation" a zúčastnit se rušného společenského drogového života
alespoň klábosením na Internetu. Z českých diskusních klubů jsem si vybral chat
"E jako extáze - MDMA, aneb s kolečkem za lepšími zítřky". "Kolečka", aby
bylo jasno, jsou ilegální pilulky, které by měly obsahovat MDMA (nebo aspoň
její náhražku MDEA). Také tyto relativně bezpečné drogy mnohdy obsahují, ale
často je bohužel výrobci "vylepšují" "speedy" (stimulujícími amfetaminy jako je
pervitin).
Co se týče diskutérů na chatu, obvykle jsou o svých milovaných psychotropních
látkách informováni lépe než zodpovědní státní úředníci. Osobně je zatím
neznám, ale podle všeho jsou to milí mladí lidé, kteří se fetování věnují hlavně o
víkendech během rave-, house-, techno- a jiných parties. Během týdne si pak na
webu vesele vyprávějí o svých zážitcích, případně o tom, jak už se těší na další
tah.
Účastníci chatu "E jako Extáze" mají přirozeně v oblibě zejména extázi a
psychedelika, ale až příliš často nepohrdají ani pervitinem. A to mě na nich
samozřejmě štve. Na druhé straně mě těší, že patrně nikdo z nich neužívá heroin,
a to (doufám) ani příležitostně.
"Jsem hluboce přesvědčen," napsal jsem v jednom ze svých prvních příspěvků
do chatu, "že speedy jako pervitin jsou DALEKO nebezpečnější než éčko a
psychedelika, o marihuaně nemluvě. Proto také považuju za poměrně rizikové
dlouhodobé pojídání koleček, které speedy obsahují."
S tímto názorem jsem ale příliš nepochodil.
"Tak to jsi mě celkem zklamal," napsala mi konzumentka pervitinu a extáze,
jakási Cleo. "Sorry, ale tohle mi zní jako nějaký americký protidrogový mýtus.
Proboha, člověče, vždyť jsou to všechno jenom chemikálie, ne nějaké temné
síly, které s tebou něco provádějí proti tvé vůli. Když někdo na něčem ulítne,
udělá to on, ne ta látka. Teď mi nejde o obhajování pervitinu, ale o princip."
Nelenil jsem a odepsal tohle: "Osobně považuju výrok, že drogy jsou jenom
chemikálie a zaleží jen na člověku, jestli na nich ulítne, za nic neříkající a navíc
nebezpečný žvást. Botulotoxin je taky jen chemikálie a člověk věru neovlivní,
jestli po tom umře nebo ne. A herák je taky jenom chemikálie. Milá Cleo,
většina lidí pervitin nakonec snad nějak zvládne, ale léčebny a instituce jako
Drop-In JSOU i tak plné lidí, kteří ho nezvládli. Tyto léčebny naopak NEJSOU
plné lidí, co berou éčko, trávu, ale i pravá psychedelika. Ignorovat tuto zjevnou
skutečnost mi připadá jako fatální hloupost."
Tímto jsem na chatu jasně vymezil, kde vidím dělící čáru mezi únosně a
neúnosně rizikovými drogami, a čekal, co bude dál. Zhruba polovina diskutérů
se mnou souhlasila (byť mnozí z nich zjevně pervitin příležitostně užívají),
zatímco další prohlásili, že "dělící čára" je více méně pitomost.
"Jakmile uděláš dělící čáru třeba u MDMA," namítl nějaký Carlo, "jiní ji budou
chtít posunout jinam a nikdy to pro všechny nebude OK. Kompromis se přitom
najít dá, ale náš systém ho de facto najít nechce. Jen se chce nalaďovat na EU, a
tím pádem tupě kopíruje kdejaký idiotský zákon o drogách ze svého okolí."
"Ty zákony by třeba nemusely být tak idiotské, kdybychom si vyhýbali těm
nejhorším svinstvům,” namítl jsem chabě. "A pervitin mezi ně zcela jistě patří.
Takhle se ani nemůžeme moc divit, že se všechny vlády chovají podle úsloví
Když se kácí les, lítají třísky.”
"Je mi líto, ale právě jsem si tě zařadila do stejné kategorie jako poslance Severu
-- tedy mezi represionisty," odvětila mi Cleo. "Mezi lidi, kteří neuznávají osobní
zodpovědnost jedince. Vlastně se od Severy lišíš jen v tom, kde vidíš Dělicí čáru
mezi Zlem a tím ostatním. Pan Severa ji má u alkoholu a cigaret. Ty někde u
MDMA. Jinak jsou ty hlášky dokonale stejné. Vy prostě přesně víte, jak
fungujou ostatní a co je pro ně dobré… V tomhle ohledu jste největší průser v
dějinách lidstva… Samozřejmě, znám lidi, kteří si péčkem dost ublížili. Ale taky
znám jiné lidi, co si ublížili spoustou jiných věcí, podle toho, co bylo zrovna při
ruce. Fakt si myslíš, že je to tou drogou? To bychom museli mít třeba v Praze,
kde piko zkusil každý druhý puberťák, přímo masovou úmrtnost."
Ergh... pronesl jsem v duchu oblíbené internetové citoslovce. Má vůbec smysl
proti bezbřehé svobodomyslnosti takové Cleo něco namítat?
Ale zkusil jsem to a použil k tomu bonmot, který jsem kdysi vymyslel vlastní
hlavou: "Milá Cleo, nikomu nic nezakazuju -- ani nemůžu --, ale právo užívat
herák nebo pervitin je podle mě stejného druhu jako právo či svoboda užívat
všechny druhy hub – včetně muchomůrky zelené."
Cleo se k tomu přímo nevyjádřila. Asi měsíc poté se mi ale v soukromém mailu
podřekla, že pervitin začala užívat intravenózně, a její bezbřehá
svobodomyslnost najednou ztratila svůj efektní lesk.
Domnívám se, že právě takové případy jasně dokazují, kde vede dělící čára:
kdyby Cleo užívala jakékoliv ilegální drogy kromě pervitinu (a samozřejmě
opiátů), nikdy by na "jehlu" ani nepomyslela. A jakkoliv ani injekční užívání
pervitinu nemusí nutně být začátek konce, je to (aspoň pro mě osobně) znamení,
že něco už dotyčný značně přehání. A že to s ním může jít brzy s kopce.
Praxe přece dokládá skutečná drogová rizika velmi zřetelně: jakkoliv jsou i s
divokým užíváním psychedelik, extáze a konopných drog spojeny problémy, z
jejich obdivovatelů se nikdy nestanou zoufalci, kteří kvůli nim budou
ožebračovat své bližní či prodávat své mrzké tělo na stanici Zoo. Sociální
nebezpečnost těchto látek je zkrátka i při ilegálním zneužívání daleko, daleko
nižší než nebezpečnost opiátů a stimulancií.
Právě Cleo mě mimochodem přivedla na myšlenku, jak "dělící čáru" mezi
drogami stanovit nově a trochu jinak. "Extáze v zásadě může způsobit podobné
problémy jako pervitin," napsala mi. "Je to amfetamin a vyvolává psychickou
závislost. Jenže ho není možné brát jako perník v práci, ve škole, prostě každý
den a všude, takže to nikdy tak daleko jako s pikem nedojde. Ostatně každý
éčkař ví, že tahle droga má vysokou toleranci a další dávky dřív než za několik
dní znamenají plýtvání vzácným matrošem i penězi."
Tak tohle je možná ten hlavní důvod, uvědomil jsem si, proč éčkaři nekončí v
léčebnách, zatímco péčkaři se tam ani všichni nevejdou. Nebezpečné jsou
zejména "drogy všedního dne", které lze při troše té "odvahy" užívat téměř v
jakékoliv situaci. Pro stimulancia to platí beze sporu a pro opiáty vlastně také –
tam ale po rozvinutí závislosti nejde o to, že je kdykoliv brát LZE, ale že se pro
normální fungování brát MUSÍ. Alkohol je víceméně rovněž "všední drogou",
protože opojení pod jeho vlivem, jakkoliv velmi zřetelné, je společností vysoce
tolerováno.
Naproti tomu psychedelika a extáze, stejně jako konopné produkty ve vyšších
dávkách, představují v našem kulturním kontextu "drogy nevšední" – chcete-li
"sváteční". Působí totiž příliš hluboké změny chování a vnímání, než aby je
soudný člověk mohl požívat jindy než ve specifických situacích nebo v pečlivě
vybrané společnosti.
Výjimky samozřejmě potvrzují pravidlo. A stejně je dnes každý pokus o
stanovení dělící čáry marnost nad marnost. Sám jsem se přesvědčil, že naráží
nejen na odpor ortodoxních protidrogových bijců typu poslance Severy, ale
bohužel i na odpor mnohých konzumentů. Přesto mi stále připadá, že zcela
zřetelné stanovení hranice "ještě přijatelného rizika” by mělo být jedním z
hlavních úkolů drogové legislativy, stejně jako tzv. primární drogové prevence.
Jistou část ”experimentátorů" samozřejmě neodradí ani ta nejdůraznější
varování (právě naopak), ale jiné může zachránit před opravdu vážnými
problémy.
Dělení psychotropních látek na "všední" a "nevšední" přitom i podle oficiálních
statistik dobře kopíruje jejich reálný podíl na výrobě tzv. "problémových
uživatelů drog". Jakkoliv většina "toxikomanů" konzumuje všechno, co se jim
dostane do ruky, do léčeben je nakonec tak či onak dostane závislost na
stimulanciích, heroinu nebo alkoholu, případně na hypnotikách a jiných vysoce
návykových látkách.
Nutno přiznat, že jsem během internetového tlachání narazil na několik
tuzemských zpráv o nepovedených psychedelických tripech, které skončily
několikadenní toxickou psychózou. "Tak to vypadá, že Mikeš to nevydejchal,"
ozval se mi třeba jednou kdosi. "Tuhle si dal Áju (pozn. aut.: rozuměj
ayahuasku, silný rostlinný halucinogen) a už tejden je dost mimo." Ukázalo se
ale, že Mikeš měl už dlouho problémy s pervitinem a Ája byla zjevně jen
spouštěčem, který jeho rozkolísanou psychiku na pár dní dost vykolejil. Ani v
dalších případech toxické psychózy ostatně s vysokou pravděpodobností nešlo o
čistý účinek halucinogenu, ale o neblahé důsledky příliš smělých psychotropních
kombinací.
Musím znovu zdůraznit, že divoké zneužívání silných halucinogenů nijak
neobhajuju. Pakliže ale neexistuje legální možnost, jak se k nim dostat a jak
s nimi experimentovat, budu vždycky sympatizovat s těmi, kteří to zkoušejí i
přes rizika všeho druhu. Podotýkám, že případ marihuany a ostatních konopných
drog je i v mých očích zásadně odlišný, protože poměr "zisk versus rizika" je u
nich nastaven mimořádně příznivě. Tady je zcela na místě trpělivý každodenní
zápas za nějakou formu jejich legalizace. V této věci přeju všem aktivistům
mnoho zdaru a slibuju, že se k nim připojím hned, co mi vyrostou děti a nebudu
muset živit rodinu.

Ztráty a nálezy
Už mnohokrát jsem přemýšlel, proč mi psychedelická zkušenost stále připadá
tak dramaticky důležitá. Znám přece lidi, kteří tím prošli taky, jen se občas
divně uculují a žádnou vědu z toho dohromady nedělají. Není to nakonec tak –
jak varují letáčky protidrogových nadací –, že drogami (a řečmi o nich) jen
vyplňuju vnitřní prázdnotu a utloukám nudu? Ale kdeže, neřekl bych. Značnou
prázdnotu naopak stále cítím v životní zkušenosti těch, kdo tímhle neprošli.
Vzhledem k § 188a trestního zákona o šíření toxikomanie samozřejmě nehodlám
nikoho přímo nabádat, aby si tuto prázdnotu vyplňoval tím, co je v této
euroamerické civilizaci nezbytně svázáno s kriminální činností (zatímco jinde s
nejvyššími svátostmi). Smím snad ale aspoň konstatovat, že u mě osobně
pozitiva psychedelické zkušenosti stále vysoce převažují negativa.
Negativa vlastně můžu odbýt dost rychle: dopouštím se toho, co je částí mých
blízkých a přátel stále považováno za jakýsi pomalý způsob sebevraždy – a to i
v případě pouhého THC. Musím tuto činnost navíc tajit před vlastními dětmi, a
tak není divu, že z toho sem tam vznikají mírně paranoidní stavy a situace. A
ještě něco: psychedelická zkušenost v různých podobách zaměstnává podle
mého odhadu ještě po pěti letech od "hlavní série experimentů" zhruba dvacet
procent mých střízlivých úvah. Tuto skutečnost patrně lze označit jako projev
dlouhodobé psychické závislosti a z čistě pragmatického (či darwinistického)
hlediska znamená, že oněch dvacet procent mozkové kapacity ztrácím
myšlenkami, které nijak nepřispívají ani k přežití mé maličkosti, ani k přežití mé
rodiny. Čistě pragmatické hledisko mě ovšem v této souvislosti ani dost málo
nezajímá. Horší už mi připadá, že ony každodenní úvahy i nostalgické
vzpomínky nejsem schopen lépe zpracovat a jejich jediným zjevným výstupem
jsou pořád tyto plytké poloamatérské články.
Hlavní pozitivum psychedelických pokusů vidím i dnes stejně jako před lety:
tato zkušenost především pronikavě obohatila můj život. Pokud mohu soudit,
nestal jsem se kvůli ní člověkem ani lepším, ani horším, ale určitě jsem se stal
člověkem nějak "obdarovaným". A jakkoliv je všeobecně hodnotnější dary dávat
než přijímat, tenhle mimořádný příspěvek k zajímavějšímu prožití vyměřeného
času jsem přijal opravdu s povděkem.
Založením jsem poněkud tupý skeptik bez výrazných uměleckých či
dušezpytných sklonů. Nebýt jistých ilegálních psychotropních látek, nikdy bych
proto nedostal šanci nahlédnout světu i sobě trochu "pod pokličku" a povolit
neviditelnou svěrací kazajku přísného racia, selského rozumu a tuhého
pozitivismu, ve které jsem do té doby vězel.
Psychedelika jsou farmaka, která se při divokém zneužívání dost vymykají
cílům "klasické" farmacie -- totiž léčit choroby, prodloužit život a zbavit utrpení.
Na jedné z mnoha rovin lze ovšem naše maličkosti považovat za nesmírně
složité stroje, jejichž "senzory" a "centrální procesor" jsou bohužel nastaveny
daleko spíš na pouhé přežití, než na pořádné prožívání. Dočasné psychedelické
přestavení tohoto mechanismu k hlubšímu prožívání já osobně stále cítím jako
druh autopsychoterapie, jakkoliv je to "léčba" poněkud bez pravidel.

Na půli cesty?
Nutno dodat, že svěrací kazajka tuhého pozitivismu v mém případě povolila dost
málo. Zatímco pro citlivější jedince jsou psychedelické experimenty často
odrazovým můstkem k hlubšímu zájmu o nejrůznější "alternativní" (rozuměj
nevědecké) myšlenkové směry, u mě nastalo -- řečeno psychologickou
hantýrkou -- pouhé "snížení světonázorové rigidity a dogmatismu". Jsem v
poněkud schizofrenní situaci a možná jsem zůstal stát někde na půli cesty:
zatímco za střízliva si užívám výhod kritického (byť poněkud mdlého) rozumu,
v psychedelickém opojení si zase báječně užívám výhod rozumu zcela
nekritického. A mám stále pocit, že se to nijak nekříží.
Velkou většinu esoterických, okultních, paravědeckých a náboženských nauk
považuju i nadále za podfuk, komplikovaný sebeklam nebo pouhý projev
"blátivého myšlení". Týká se to zejména učení, která zjevně podsouvají
racionální řád chaosu a "slyší trávu růst" -- skvostnými příklady jsou například
astrologie či numerologie.
Vůbec jsou mi ale cizí pokusy sešněrovat transcendentno nějakou symbolikou
nebo výklady, protože je to vesměs jen dílo pouhé rozvahy. Skutečně
zajímavých psychických produktů se podle mě v této oblasti poznání rozum
dopouští pouze ve svých mimořádných stavech. Stručně řečeno – dopouští se
jich rozum určitým způsobem opojený a vykolejený (případně rovnou šílený).
Jistým způsobem jsem v psychedelických stavech "prožil", jak divné možnosti
mimořádné stavy vědomí otvírají. Částečně jsem například vycítil, kde se
v lidech bere síla přecházet bosýma nohama po řeřavých uhlících a jak vlastně
fungují některé léčitelské metody založené na sugesci a placebo efektu. Ve
většinu tzv. "parapsychických jevů" ale věřím i coby psychedelický feťák stejně
málo jako "předtím".
Čestnou výjimkou budiž telepatie. Během tripů s halucinogeny i s THC jsem
měl mnohokrát možnost pozorovat, že jsem nějak napojen na cizí mysl a že ji
"chápu" způsobem, který je za střízliva zhola nepředstavitelný. Ani jednou však
patrně nešlo o "tepelapický" přenos konkrétních myšlenek, ale o jistý celkový
"vhled" do cizí duše a její situace. Pokud si dobře vzpomínám, při opravdu
silných tripech s 2C-B a DOBem jsem také měl čest pozorovat kolem živých
bytostí (zejména svých dětí) cosi jako auru. V oněch vypjatých chvílích mi
ovšem zároveň připadalo, že mám schopnost "rentgenového vidění" -- asi tedy
nešlo o nic jiného, než o neobyčejně působivé optické klamy.
Co se týče náboženských konsekvencí, jsem i nadále pohříchu poměrně zarytý
ateista. Zejména křesťanství a ostatní monoteistická náboženství západní
provenience mě nijak zvlášť neoslovují -- jejich osobní Bůh mi připadá přes
hlasitě proklamovanou nevyzpytatelnost stále prostince antropomorfní.
Východní představy zhola nepopsatelných a nekauzálních (bezčasových)
nejvyšších principů jsou mi intuitivně daleko bližší, ale ani v tomto případě jsem
to zatím nedopracoval dál, než k jistým neurčitým sympatiím.
To ovšem neznamená, že by i moje psychedelická zkušenost nenesla jisté
náboženské rysy. Už při poměrně mělkých a přehledných THC tripech se
pravidelně dostávám do končin, kde se z chaosu rodí jakýsi bizarní "nový řád"
dost výsostného charakteru.V psychedelické situaci rozšířeného vědomí (a
potažmo i bytí) dostává opojená mysl opravdu zvláštní "signály" z jinak zcela
nedostupných končin. Tyto končiny jsou většinou odborníků interpretovány jako
podvědomí, ale subjektivně jsou vnímány jako cosi nadosobního a ego velice
přesahujícího. Zhulenému psychonautovi zkrátka připadá, že tyto "zvláštní
signály" mají jistou složitou hierarchii a ozývá se v nich nějak i "vůbec nejhlubší
signál", kterým se hlásí přímo Zdroj vší existence. Tedy, chcete-li, od Bůh.
Podotýkám, že tento zážitek nemá nic společného s pseudoracionálními úvahami
o nezbytnosti nějakého prvotního Hybatele či Stvořitele -- je to zkrátka "přímé
zření podstat", které se zcela vymyká obvyklému kauzálnímu (lineárnímu)
myšlení.
Velké kouzlo psychedelického stavu je pro mě v "interpretačních problémech",
tedy v nejistém výkladu zdánlivě zcela samozřejmých skutečností. Podle mého
je ovšem stejně nejistý i jakýkoliv "střízlivý" výklad toho, co "to" všechno
znamená – včetně interpretací náboženských. Jde přece o mystérium -- a
"mystérium se nezhroutí žádným pokusem ho rozluštit či popsat", jak ve svém
Návratu archaismu podotkl Terence McKenna.

Použitá literatura:
1) J. Kamínek: Diagnóza: extáze - aneb fenethylaminová psychedelika, 1995,
tento svazek
2) J. Kamínek: Moje nové hobby, 1997, tento svazek
3) J.X. Doležal: Marihuana (Votobia 1997)
4) A.V. Frič: O kaktech a jejich narkotických účincích (Dharmagaia/Maťa 1995)
5) T. Leary: Politika extáze (Votobia 1996)
6) P. Stafford: Psychedelics Encyclopedia (Ronin Publishers 1992)
7) P.T. Frust: Halucinogeny a kultura (Maťa 1996)
8) J.W.Sire: Za novými světy - Průvodce světovými názory (Návrat 1993)
9) J. Presl: Drogová závislost (Maxdorf 1995)
10) M. Miovský: LSD a jiné halucinogeny (Podané ruce 1996)
11) T. Szasz: Ceremoniální chemie (Votobia 1996)
12) B. Shlain, M.A. Lee: Sny vědomí (CIA, LSD a revolta 60. let) (Volvox
Globator 1996)
13) T. Leary: Záblesky paměti (Votobia 1996)
14) A. Hofmann: LSD, mé nezvedené dítě (Profess 1997)
15) S. Grof: Dobrodružství sebeobjevování (Gemma 1992)
Očima souputníků

V závěru minulé stati jsem popsal účinky slušné dávky psychedelika 2C-B (v
kombinaci s MDMA) na mou osobu. Jakkoliv mám dojem, že jsem se sem tam
nepatrně trefil a použil i potřebnou míru nevkusu, stále mám pocit, že by věci
slušelo i něco objektivity. V následujících řádcích proto uvedu, jak účinky 2C-B
viděli jiní. Objektivita je sice v oboru, kde se často mění sama identita
pozorovatele, dosti iluzorní záležitost, ale přece jen – víc hlav, víc ”rozumu”.
2C-B je podle mě psychedelikum srovnatelné s psilocybinem z lysohlávek.
Osobně se domnívám, že rozdíly mezi účinky jednotlivých psychedelik, třeba i
chemicky značně rozdílných, jsou víceméně podružné. Proto mi 2C-B poslouží
jako ”modelová látka”, na které bych chtěl demonstrovat zejména skutečnost, že
trip má málokdy jednoznačně příjemný průběh -- a to i u velmi zkušených osob.
Kdo očekává prvoplánový ráj, může být ledačíms velmi ošklivě zaskočen
(zejména přechodným rozpadem osobnosti). Pravděpodobnost špatného tripu,
aby nebylo pochyb, prudce stoupá s rostoucí dávkou -- i když to z těchto textů
jednoznačně nevyplývá.
Prameny, z nichž čerpám, jsou vždy čestně uvedeny. Některé příspěvky jsou
ovšem více či méně zkráceny (snad aby tak nenudily).
(A and A, Shulgin: PIHKAL, Transform Press 1995)
”(16 mg) Den ve Stanfordově muzeu. Věci jsou obdařeny neobyčejnými
vizuálními kvalitami. Připadá mi, že se přes své opojení chovám celkem
nenápadně. Rodinovy sochy v sobě mají něco velmi osobního, ale nepůsobí
nijak křehce. Když na stropě zahlédnu Escherovy obrazce, rozhodnu se sednout
si na chvíli ve foyer a trochu si odpočinout. Neobvyklé vzory náhle rozeznávám
i na kůře eukalyptů a ve tvářích protijdoucích vidím trápení a strach. Jsou stejně
dramatické jako všechno, co jsem před chvílí viděl v galerii. Mám enormní hlad,
a tak si o něco později zajdu na švédský sendvič... Hodnotný zážitek ve všech
směrech.”
”(20 mg) Účinek drogy se nejprve projevil změnou normální barevné škály
směrem ke zlatým a růžovým tónům. Barvy byly intenzivnější a tvary věcí
měkčí, okrouhlejší a ‘organičtější’. Pocítil jsem lehkost a mým tělem začal
stoupat žár. Pokud jsem zavřel oči, viděl jsem pulzující a blikající světla.
Zaplavily mě vlny energie, které jsem vnímal jako cosi univerzálního. A nás
všechny jsem najednou uviděl jako množinu elektrických bytostí, uzly
v pulzující světelné síti. Interiér získal daleko širší dimenze. Složité průhledy
daliovského ražení byly ozdobeny Horovými oky a vše mělo charakter jakéhosi
bohatě zdobeného a měnlivého brokátu. Byl jsem v jakémsi uměleckém ráji,
který nějak reprezentoval celý panteon výtvarných dějin.”
”(20 mg) V místnosti je chladno a první hodinu je mi pěkná zima. Ale dá se to
vydržet. Před tripem jsme se věnovali krystalizaci jisté látky, a zřejmě proto teď
najednou moje vize mají převážně krystalické formy. Zdá se mi, že se stávám
světlem. Vidím kaleidoskopické obrazce – podobné, ale méně intenzivní, jako u
kyseliny – a organické formy připomínající květiny od Georgie O’Keefeové.
Moje tělo jako by bylo zaplaveno orgasmem, sotva jen se nadechnu. Když se
pak milujeme, je to fenomenální, vášnivé, extatické, lyrické, zvířecí, něžné a
výsostné. Zvuky ke mě doléhají zkresleně, jako bych byl pod vodou. Ale to je
možná spíš nevalnou kvalitou nahrávek. Když se soustředím, slyším hudbu
v celé její kráse.”
”(24 mg) Jsem plně soustředěn na své tělo. Vnímám každý svůj sval a nerv.
Tahle noc s úplňkem nad hlavou je opravdu neobyčejná. Je v ní cosi
neuvěřitelně erotického, ale i konejšivého a vytříbeného. Je to... skoro
nesnesitelné. Moje představivost je tak bohatá, že se mi ani nedaří vystopovat,
jak jsem vlastně dospěl k orgasmu. Snažím se porozumět spojení tělesnosti a
spirituality v přírodě...”
”(64 mg) Nejdřív jsem si vzal jen 20 mg, ale protože se mi vizuální a
emocionální efekty zdály nevýrazné, hodil jsem do sebe ještě zbývajících 44
mg. Vystřelilo mě to někam, kde jsem se rozhodně nechtěl ocitnout. Všechno
živé mě najednou děsilo. Na obraz, na němž byla krajina s keři, jsem se mohl
dívat ještě bez větších problémů. Ale když jsem pohlédl na skutečné keře za
oknem, doslova jsem zkameněl. Té životní formě jsem prostě vůbec nerozuměl
a neměl ji pod kontrolou. A cítil jsem, že svoji životní formu nemám pod
kontrolou o nic víc.”
”(100 mg) Vážil jsem dobře, ale špatnou látku. Vzal jsem omylem lahvičku s
2C-B. A kvůli téhle pitomé chybě pak na mě sáhla smrt. Chtěl jsem se trochu
projít venku, ale tam byl bazén a já ani trochu nestál o to do něj spadnout. Každý
si myslí, že je na smrt nějak připraven, jenže když to pak přijde, zůstane úplně
sám a na holičkách. Proč právě teď? A proč zrovna já? O dvě hodiny později už
jsem byl v pohodě, protože jsem věděl, že jsem přežil, a pokračování tripu bylo
báječné. Ale moment setkání s vlastní smrtí je opravdu podivná záležitost.
Vždyť jednoho dne ji potkám znovu... a já se bojím, že to bude stejně hrozné
jako poprvé.”
(Internet, server Hyperreal)
”(3 x 20 mg) Psal se rok 1979, já studoval na Reedu a 2C-B tam tehdy bylo
velmi populární a hojné. Jeho účinek je jiný než účinek LSD, dramatičtější.
Tenkrát se to hlavně šňupalo, ale já zjistil, že je to stejné, když se droga bere per
os. Jednou večer jsem se nudil, a tak jsem spolkl tři kapsle. Následovala
nejotřesnější zkušenost mého života. Halucinace byly tak intenzivní, že jsem
nepoznával lidi kolem a nerozuměl, co říkají. Viděl jsem otáčející se světelná
kola složená z čepelí nožů a na stěnách všechny barvy duhy. Myslel jsem si, že
se třesu zimou, ale můj přítel mě ujistil, že na mně nic nepozoruje. Poté to
chvění ustalo a já měl spíš pocit, že jsem plný elektrické energie, která pulzuje
mým tělem. Tu noc jsem prožil hodně bizarních věcí (včetně záchvatu paniky,
když jsem měl pocit, že se pohybuju proti proudu času), ale jsem líný je
popisovat.”
”(4 x 25 mg) Poprvé jsem si to vzal ve čtyřech dávkách, vždycky po čtyřiceti
minutách další. Díky tomu byl nástup účinku celkem pozvolný a jemný.
Postupně jsem tenhle obyčejný život opustil a dostal se do ráje. Laurie
Andersonová jednou řekla, že ‘ráj je tam, kde právě jste, jen je to prostě daleko,
daleko lepší’. Tak tohle na můj stav přesně sedělo. Všechno kolem mě bylo
nějak transformováno v dokonalost samu. Nad vším jsem měl přitom kontrolu,
jen jsem se cítil líp než kdy předtím. Byl v tom pocit, že teď jsem na absolutním
vrcholu. Moje existence je završena a nic víc už nepotřebuju. 2C-B jsou sama
nebesa, ale přitom zároveň cosi velmi pozemského.
A s jednou nohou na nebi a druhou tady na zemi jsem najednou zjistil, že se
věnuju introspekci. Cítil jsem emoce tak nádherné, že jsem začal brečet. Jako by
mi 2C-B říkalo: fajn, tady máš dvě hodiny naprosté blaženosti, ale jednou se do
normálního života vrátíš. Měl bych pro tebe pár záležitostí, které by ti měly
dělat starosti, a teď je nejspíš ten pravý čas, abys je probral. Takže jsem to
udělal a bylo to pro mě neobyčejně přínosné a užitečné. Návrat do normálu byl
pomalý a jemný a já ho jen přivítal.”
”(25 mg) Navážili jsme si s kamarádem každý 25 mg a šňupli si. Ani snad
nemusím říkat, že to pálilo jako ďas. Sliznice nám jen hořely a z nosu nám tekl
úplný vodopád. Když si k tomu připočtete téměř okamžitou dezorientaci a
nevolnost, máte přes sebou obrázek, jak jsme se asi cítili. Byli jsme pěkně
v hajzlu. Párkrát už jsem předtím všelijaké halucinogeny předávkoval, ale
s tímhle se to nedalo ani přibližně srovnat. Mám pocit, že jsem chtěl volat 911,
ale patrně bych ani nedokázal vytočit číslo. A jak to pokračovalo a nabíralo to
na intenzitě, svět byl čím dál divnější. Viděl jsem fluoreskující koule
s povrchem pokrytým fraktálními obrazci. Pak náš střízlivý kamarád zapnul
televizi. Dávali zrovna nějakou policejní relaci, což tedy fakt nebylo vůbec nic
pro nás. Přepnul proto na Wheels of Fortune a já bych přísahal, že soutěžící jsou
s námi v místnosti a písmena lítají vzduchem. Asi po hodině se všechno trochu
uklidnilo a bylo to jako intenzivní trip s LSD. Zhruba po čtyřech hodinách jsme
prakticky rázem vystřízlivěli.”
”(40 mg) Chtěli jsme vlastně navážit 30 mg, ale naše váha měla systematickou
chybu, jak jsme později zjistili. Takže jsme se předávkovali. Účinek začal asi po
dvaceti minutách pocitem všeobecného vybuzení, napětím ve svalech a
ztopořením bradavek. Následoval vnitřní třes a zimnice. Pokoušeli jsme se
zahřát ve vaně plné horké vody, což nakonec pomohlo, ale voda se nám vlastně
zdála jenom vlažná. Svět byl zbarven do nečistých modrozelených a oranžových
tónů. Okolo předmětů se tvořily mnohočetní ”duchové” a pohybující se objekty
za sebou nechávaly stopy jako meteor. Halucinace byly velmi nepříjemné a
realita zkreslena víc než kdykoliv dřív, kromě pokusů s dimethyltryptaminem a
vysokými dávkami meskalinu (přes 400 mg). Gracie reagovala rostoucí
nauzeou, třesem a úzkostí. Byli jsme vybuzeni jako zvířata, kůže nám zrudla a
sliznice naběhly, ale ani jeden v tom neshledával nic erotického. Abychom
uvolnili napětí, začali jsme tancovat, kňučet a svíjet se. Pomohlo to. Asi po třech
hodinách všechno rychle skončilo. V příštích pěti dnech jsme byli ve vynikající
duševní kondici a bylo nám fajn. V noci jsme ovšem měli velmi živé a zmatené
sny.”
(Internet, server Lycaeum)
”(12 mg) Když jsem to po pár pivech bez velkého přemýšlení spolkl, bylo osm
večer. Dal jsem si sprchu, teple se oblékl a chvíli brnkal na kytaru. Pak jsem si
lehl a usnul. Byl jsem z celého toho dne dost unavený. Vzbudil jsem se asi o
hodinu později, a to už jsem byl na pořádném tripu. Proklínal jsem sám sebe, že
jsem udělal takovou pitomost. Bylo to, jako bych se na svět díval očima mouchy
nebo pavouka. V mém zorném poli byly tisíce různých fazet a normální realita
přitom tvořila jen asi 60 % obrazu. Zbytek byl příliš děsivý, než abych se na to
odvážil podívat. Nechtěl jsem vědět, co za touhle průrvou v časoprostoru je.
”Bezva,” pomyslel jsem si. ”Otevřel jsem nějakou transdimenzionální bránu a
teď mě unesli mimozemšťani. To je přesně to, co jsem potřeboval.”
”(dávka neuvedena) Po vizuální stránce bylo 2C-B podobné jako psilocybin a
LSD. Když jsem zavřel oči, viděl jsem bez ustání se svíjející vzory, tančící
v rytmu hudby Pink Floyd. Kreslený film Ren a Stimpy na videu byl
neuvěřitelně barevný a fantasticky chytrý. Bizarní a v nejlepším smyslu
současný. Růžová tající svíčka na stole dýchala a žila, stejně jako všechno
ostatní, na co jsem pár vteřin zíral. Na základě tohohle pokusu ale nemůžu 2C-B
dost dobře označit jako entheogen (látku zprostředkující náboženskou zkušenost,
pozn. překl.), protože moje myšlení zůstalo do značné míry nedotčeno, stejně
jako emoce. K manifestaci Boha prostě nedošlo – ovšem bůhví, co by se stalo po
50 miligramech. A co se týče sexu... přátelé, dovolte mi říct, že dokud jste při
tom nebyli pod vlivem 2C-B, prostě vůbec nevíte, co ten sex vlastně je.”
”(15 mg) Dávku jsem požil v neděli odpoledne. Jsem 22letý muž, vážím 130
liber. O patnáct minut později na mě přichází zimnice, potí se mi ruce a jsem
značně obluzený. O minutu nato přicházejí vizuální efekty. Musím často zívat a
cítím se příjemně ospalý. Na druhou stranu by mě ani nenapadlo jít spát. Ta
zívání mají skoro orgasmickou intenzitu. Po chvíli to začíná být vážné.
Neztrácím své ego, ale jsem na okraji psychedelického zhroucení. Podivná
skulptura, kterou před sebou najednou vidím, se stává centrem světa. Nemůžu
od toho odtrhnout oči. Složitý povrch té věci využívají transdimenzionální
inteligence k tomu, aby daly najevo svou přítomnost.”
”(MDMA + 25 mg 2C-B) Kombinace těchhle dvou látek je něco docela jiného,
než když se bere každá zvlášť. Kolo života se zastavilo a zůstala hrůza i extáze
z toho, že prostě JSEM. Zůstal jsem v úžasu. Tohle je něco, na co je třeba se
připravit. Donutilo mě to lehnout si do postele, a zatímco před mýma očima
zářily fraktální obrazce, znovu jsem se narodil z jupiteriánského psychického
vejce. Po něčem takovém už jsem zoufale toužil.”
M. Stolaroff: Thanatos to Eros – VWB 1994)
”(160 mg MDMA + 25 mg 2C-B) 2C-B jsme si vzali dvě a půl hodiny po
MDMA. Ta látka je čímsi jemná a delikátní. Skoro mi připadalo, že se snad ani
nebude zneužívat, protože se musíte naučit, jak se tím vůbec ‘zapnout’. Když
jsme pak vyšli ven, všechno bylo neobyčejně jasné a živě zbarvené. Užívali
jsme si svěžího vánku, obdivovali oblaka a hory na obzoru. Čím víc jsme okolí
pozorovali, tím bylo velkolepější. Nebyla v tom ta intenzita jako u LSD, ale zato
jistá něha a pocit vnitřní celistvosti. Asi po dvou hodinách dospělo působení
drogy k vrcholu. Milování bylo mimořádně báječné, měli jsme ze své blízkosti
pocit naplnění i bez orgasmu. Doznívání toho tripu bylo ze všeho nejlepší.
V následujících dnech jsme k sobě byli laskaví a něžní. Já osobně jsem se
přitom cítil plný vnitřní síly a celý ten trip jako by nějak stále pokračoval.”
(S. Grof: Dobrodružství sebeobjevování - Gemma 1989)
”(150 mg MDMA + 20 mg 2C-B) Asi po půlhodině jsem vnímal svá vidění jak
se zavřenýma, tak s otevřenýma očima: cestoval jsem na jiné planety a do jiných
dimenzí. V každém z těchto světů se konala nějaká náboženská slavnost.
V jednom z nich byly velké bytosti podobné kudlankám. Byly moudré, truchlivě
důstojné a vítaly mě svým rituálem. V jiné byly zelené, zlaté, modré a purpurové
bytosti, které vypadaly jako nějaký křišťálový hmyz, připomínající proměnlivé
obrazce z kaleidoskopu. Vysílaly ke mně naléhavé zprávy o své tiché podpoře.
Nakonec se objevila dimenze, kde všechen život měl formu krystalů. Všechny
bytosti, ať už mikroskopického nebo megaskopického rozměru, se tam zdály
složeny z čiré energie a byly neuvěřitelně krásné. A pak to bylo jako bych se
vznášel nad nějakým hřmícím světelným zdrojem, od kterého mě oddělovalo
několik vrstev matoucí reality. Jak se postupně vrstva neporozumění,
nepochopení a iluzí sama od sebe rozptýlila a vytrácela se jako ustupující mlha,
zvuk víc a víc sílil. Bylo to jako syčení obloukové lampy o napětí miliard voltů,
bylo to burácení tisíců sluncí, byl to zvuk planoucího vesmíru. Stále jasněji bylo
vidět, že je to obrovské kulaté těleso a já kolem něj obíhám. Označit toto světlo
jako bílé by znamenalo vzít mu všechny barvy, které v něm byly obsaženy.
Planulo prapůvodní září a absolutní silou. Poznal jsem – ne prostřednictvím
jazyka, ale intuitivně vrozenou poznávací schopností – že tato dunící exploze je
život sám... Byl to zážitek předcházející vznik náboženství. Vedle tohoto zdroje
života se náboženství zdálo zbytečné. Spiritualita se zdála jen chabým
vyjádřením divokosti a síly života. Nebylo to jen něco, co nahání posvátnou
hrůzu, byla to posvátná úcta sama... Nebylo to dobrotivé, existovalo to svým
vlastním způsobem, bylo to čisté Absolutno, ani správné, ani milující, ani
benigní, bylo to prostě samo o sobě - živý Život. Po takovém zážitku přichází
láska, duchovnost a mír stejně jako vdech po výdechu. Žádná velká věc. Prostě
jen naše přirozenost.”
Mé zážitky s chemikáliemi
Alžběta Slimáková
1. Změněné stavy vědomí
K drogám jsem vždycky cítila směs lhostejnosti a zvědavosti. Lhostejnosti
proto, že jsem si říkala, že to přece nemůže být tak podstatný rozdíl proti
alkoholu – člověk se trochu rozveselí a uvolní a když to přežene, bolí ho hlava.
A tu zvědavost jsem pochopitelně taky cítila - i když ne tak silnou, abych se po
drogách intenzívně pídila. Říkala jsem si ale, že kdyby se mi naskytla možnost,
určitě bych to zkusila, abych náhodou o něco nepřišla. Člověk žije jen jednou a
na smrtelné posteli bych si pak třeba vyčítala, že jsem si tu příležitost nechala
ujít.
Nejdřív ze všeho jsem absolvovala víkend holotropního dýchání, při kterém by
člověk měl zakusit změněný stav vědomí. Nebylo to nic moc - mám podezření,
že jsem asi nedýchala dost intenzivně. Cítila jsem charakteristické trnutí v
končetinách, které je příznakem přebytku kyslíku, ale neměla jsem žádné vize
nebo halucinace. Lidé kolem mě křičeli, zmítali se a plakali, jenom já nic. Jen se
mi vybavovaly do překvapivých plastických podrobností interiéry bytu, kde
jsem žila v dětství, včetně zaprášeného pachu koberce - ale byt byl prázdný.
Snad jsem se opravdu vrátila do předškolních let, kdy jsem si na tom koberci v
babiččině obýváku osaměle hrála. Nevím.
Asi o rok později jsem pobývala v Anglii v alternativním vzdělávacím centru
Schumacher College a absolvovala jsem tam týden přednášek známého
kalifornského šamana Ralpha Metznera. Mimo jiné mluvil o změněných stavech
vědomí a zcela samozřejmě hovořil na téma "jak postupovat, když si vezmeme
psychedelickou látku", skoro jako bychom si ji mohli vybrat na regálu v každé
samošce. Celkově jsem si však z jeho přednášek odnesla dojem, že
psychedelické látky nijak zvlášť nepotřebujeme, pokud se dovedeme ponořit
(třeba za zvuků šamanského bubínku nebo kazety s meditační hudbou,
pravidelně dýchajíce) do jakéhosi polovědomí, stavu podobného spánku nebo
tranzu, a navodíme si zčásti řízené vize. Naše zážitky tak budou dokonce
autentičtější než s "berličkami" psychedelických látek. Ty působí v podstatě jen
jako katalyzátory, spouštěče. Ralph mluvil o tom, že když pokusným osobám
řeknete, aby dělaly, co chtějí, ale stále se přitom soustřeďovaly na své vjemy a
prožitky, často si vsugerují, že jsou ovlivněny nějakou drogou, a začnou si tak
skutečně připadat.
Z hlediska svých pozdějších zážitků s psychedeliky mám skoro chuť se
podobným řečem vysmát - psychedelické látky totiž působí tak silně, že člověk
opravdu nemá pochybnosti o tom, jestli je pod jejich vlivem nebo ne - ale na
druhé straně musím připustit možnost, že člověk, který je užíval často a
opakovaně a vůbec je zvyklý na změněné stavy vědomí, už třeba opravdu vůbec
žádné chemikálie nepotřebuje a do světa změněných stavů vědomí se možná
dostává v podstatě podle libosti.
No dobrá. Jaké postupy nám tedy Ralph radil, když si vezmeme psychedelika
nebo se jiným způsobem uvedeme do stavu změněného vědomí? - Máme si
představovat, že si nabíráme pohárem vodu ze studně rozpomínání, pak klesáme
dolů do studně, snášíme se do podzemního světa... tady potkáváme své totemové
zvíře, které se stává naším průvodcem a rádcem. Nebo si můžeme představovat,
že se touto studní propadáme o mnoho stovek let do minulosti, vracíme se do
svých minulých životů... Nebo se naopak můžeme vznést nad střechu domu, v
němž právě jsme, můžeme letět nad krajinou, třeba na nějaké historické
pohanské místo, a tam být účastni dávných obřadů... S Ralphem jsme prováděli
řízené meditace za zvuků šamanského bubínku, kdy jsem ve stavu jakéhosi
polosnu poměrně snadno podobných vizí docilovala; bylo to pěkné, ale pořád mi
připadalo, že jde spíše o toulky po závitech vlastního mozku a rozpomínání na
to, co jsem si kde přečetla nebo viděla, než o nějaké skutečné vize minulosti
nebo velmi hlubokého a zasutého podvědomí.
2. Houbičky
Uplynul další rok a moje kamarádka I. nasbírala bohatou úrodu muchomůrek
červených a nasušila je. Jednoho večera jsem tedy přišla k ní a jejímu příteli a
rozhodli jsme se to vyzkoušet. Nejprve jsme si uvařili z muchomůrek jakýsi
čajíček (podobný houbové polévce), ale nic se nedělo. Tak jsme si tedy
muchomůrky udusili a snědli jich každý po plném talíři s bramborami. Pěkně
jsem se najedla, ale nestalo se vůbec nic.
Zklamaná I. nasbírala další várku muchomůrek, tentokrát zaručeně z té správné
nadmořské výšky, a pro jistotu je neopláchla ani neusušila, jen zmrazila. Lehce
jsme je podusili a každý jich rovnou snědl vrchovatý hluboký talíř. (Vím, že
takhle to vypadá šíleně, ale v té chvíli jsem si byla jistá, že to se mnou vůbec nic
neudělá.)
Asi po půl hodině se došla vyzvracet na záchod I., pak její přítel a nakonec já.
Snažila jsem se poměrně dlouho tu nevolnost prodýchávat, a kromě toho byl
záchod obsazený. Pak mi bylo jen mírně špatně, trochu se mi motala hlava, a
když jsem zavřela oči, pod víčky jsem viděla zvláštní mihotavé žlutočerné
obrázky, připomínající ozdoby na indiánských chrámech Střední Ameriky. Byly
to halucinace, sice jen malinké, ale přece. Asi po dvou hodinách se obrázky
přestaly objevovat a bylo mi jen mírně špatně, tak, že jsem měla pocit, že musím
na vzduch. Nebyla ještě půlnoc, a tak jsem se rozhodla jet přes Prahu domů. Šlo
mi to dobře, jen jsem měla pocit, že do všech pohybů vkládám neobyčejnou sílu
- rukama i nohama jsem tak nějak rozmáchle mávala. V metru se mě ptali na
cestu nějací cizinci a já jsem k vlastnímu údivu zjistila, že nemluvím normálně,
ale hlasitě křičím. Doma jsem padla vyčerpaně na postel a velmi dlouho a velmi
tvrdě jsem spala; ještě dva dny mi bylo tak nějak divně (játra?). Naproti tomu I.
se zdály krásné barevné sny a ráno byla čilá jako rybička.
Po několika týdnech mi I. volala, že měla nádherný zážitek s lysohlávkami:
místo doporučovaných čtyřiceti kloboučků jich snědla asi dvě stě (takže na mě
žádné nezbyly, za což se mi omlouvala), načež měla skvělé vize a halucinace,
svého přítele například viděla v podobě roztomilého hodného ještěra. Musím
říct, že v té chvíli mi vůbec nevadilo, že se na mě lysohlávky nedostaly.
3. 2C-B a MDMA
Tyto dvě látky se nám dostaly do rukou krátce nato a mohly jsme s nimi po
libosti experimentovat.
První experiment - pro jistotu pěkně v klídku u I. v bytě - byl naplánován tak, že
si nejprve vezmeme MDMA, abychom se dostaly do příjemné nálady, a asi po
hodině 2C-B, čímž se předejde eventuelním nepříjemným vizím a psychózám a
všechno bude v pohodičce. Nějak se ale stalo, že naše dávka MDMA byla přímo
koňská. Asi po půlhodině se nám oběma začala děsně motat hlava, oči se mi
rozostřily asi o dvě dioptrie a měla jsem takové to útržkovité vidění - jako
jednotlivá políčka filmu - v každém případě jsem měla pocit, že se vůbec
neudržím na nohou. Tak jsme si lehly na postel, držely jsme se za ruce,
poslouchaly hudbu a plácaly, co nám přišlo na jazyk. I. nevypnula správně
telefon a volala jí jedna známá, která se chtěla poradit o nějaké profesionální
otázce. I. zpanikařila a začala do telefonu rozjařeně volat: "Jé, já teď nemůžu
mluvit, my jsme zrovna s kamarádkou vzaly nějaký drogy..." Pak si neustále
dělala starosti s tím, co si o ní dotyčná dáma pomyslí.
Jinak jsme se bavily o svých pocitech, jaké právě máme, a o svých zážitcích s
chlapy a tak.
Na horní půlce těla jsem se potila, nohy jsem měla úplně ledové a měla jsem
pocit, že se nedokážu ani podívat na hodinky - I. naopak co chvíli někam běhala,
třeba podívat se na sebe do zrcadla, nebo kontrolovala čas - skutečně se
zpomalil. Měla jsem intenzívnější pocit prožívání vlastního těla - pohybovala
jsem vleže trupem, trochu jako bych tančila, ale vstát se mi nechtělo. Taky jsem
hrozně příjemně vnímala dotek tlustých hrubých ponožek i to, že mě I. drží za
ruku. Shodly jsme se, že vůbec nemáme myšlenky na sex (ani s mužským). Před
očima se mi dělaly víry, které jako by mě někam strhávaly. I. hlídala čas a
říkala, že bychom už měly vzít 2C-B. Pocity z MDMA se trochu srovnaly,
začalo mi být jen příjemně omámeně, a tak jsem souhlasila. Po požití 2C-B už
ale moje vjemy příliš nezintenzívněly, jenom se změnily směrem k větší
barevnosti, plastičnosti, k obrazcům vynořujícím se pod zavřenými víčky. Pořád
jsem si připadala celá taková zesláblá, rozklepaná a neschopná na cokoli zaostřit
zrak. Bylo fajn poslouchat hudbu, ale na nic víc (tanec, sledování televize nebo
dokonce procházku venku) bych se rozhodně nezmohla. Iva střídavě rozsvěcela
(to jsme pak pozorovaly trámy na stropě nebo barevnou pokrývku přehozenou
přes dveře, všechno jako by mělo barevné duchy, rozplývalo se a dýchalo) a
zase zhasínala (to zase úžasně plasticky vystoupila ze tmy hudba).
Zajímavé bylo, že když jedna z nás něco řekla (třeba že trámy se vlní a strop
dýchá, nebo že vidí klikaté čáry nebo že na vzorované dece je obličej), druhá to
uviděla taky. Vyložené halucinace jsem však neměla, jen jakoby vybuzenou
představivost, která mi nabízela nové a nové obrazy.
Tohle všechno trvalo takové tři nebo čtyři hodiny, pak jsem už začala střízlivět,
zatímco I. prožívala skutečný trip, upírala zrak do stropu a pozorovala nějaké
své vize; zůstala jsem s ní ještě asi dvě hodiny, aby se její trip nezvrhl ve špatný,
ale když se vrátil domů její přítel, zcela vystřízlivělá jsem odešla domů. V noci
jsem se pak budila návaly energie a hektičnosti, zato ráno jsem se cítila totálně
převálcovaná, jako po velkém flámu. Navíc jsem toužila po společnosti I. - víc
než předtím, nad rámec našeho běžného kamarádství; jasně to byl vliv MDMA.
Byl to šokující a intenzívní zážitek, ale zdaleka ne tak příjemný, abych si ho
toužila zopakovat. Vzbudil však můj zájem, chtěla jsem zkusit nižší dávky
MDMA a samostatně 2C-B a zjistit, jaké budou mít účinky.
4. Sólo pro 2C-B
Zase jsem přišla k I. a vzaly jsme si jen samotný halucinogen. Měla jsem
rychlejší nástup tripu než I., ale i tentokrát jsem dřív vystřízlivěla.
Ležely jsme na posteli pod střešním oknem, na kterém byla námraza a padaly na
něj sněhové vločky. Zpočátku jsem kolem nich viděla duhové záblesky, za
chvíli všechno, na co jsem upírala zrak déle, jakoby ožilo: dýchalo to,
přibližovalo se a vzdalovalo, měnila se perspektiva, zvyšovala plasticita vjemů.
Když jsem přenesla pohled někam jinam, chvíli bylo všechno skoro normální,
ale pak se to začalo proměňovat. I. pouští hudbu: Black Sabbath, Yes, Jimiho
Hendrixe, Cohena, Doors. Lampa na stropě se kýve, zvětšuje se, zmenšuje.
Nejnádhernější ze všeho je okno s námrazou: bílá barva se mění v růžovou,
modrou a fialovou, vzorce splývají a zase se rozplývají jako fraktály, rostoucí
bakteriální kolonie, mimozemský život, v jednu chvíli se z nich tvoří kamenné
hlavy s dutými očními důlky. Ty už jsou děsivé, začínám chápat, co to je
nepříjemný trip. Ani nemůžu věřit tomu, že tohle všechno vidím s otevřenýma
očima! Nevydržím to a radši oči zavírám. Vidím duhové víry, květiny, spirály,
uvědomuju si, že už nechci vidět žádné postavy, protože by mi zase naháněly
strach, a skoro silou vůle je zapuzuju ze své mysli. Světlo z okna ve mně přes
zavřená víčka vyvolává pocit hřejícího slunce - vidím záplavu žhavě žluté barvy.
Určitě jsem ráda, že tu nejsem sama: jak se všechno kolem mě mění a vlní,
mohla bych začít vidět nepříjemné příšery. Na druhé straně necítím k I. žádnou
přátelskou vřelost jako pod vlivem MDMA. I. taky většinou mlčí, každá z nás se
soustřeďuje na své vlastní zážitky. Po citové stránce to není příjemné ani
nepříjemné - prostě neutrální. Nejsem do toho úplně vtažená, v mozku se mi
střídavě objevuje několik vracejících se dotěrných myšlenek: přinesla jsem si
pardubické perníčky a mám trochu hlad, neměla bych je sníst? Když tolik sněží,
pojede mi vůbec tramvaj domů?
Taky je mi spousta věcí k smíchu - ale ne že bych byla rozjařená nebo euforicky
bezstarostná, takzvaně vysmátá; je to smích ironický, smích nad absurditami
tohoto světa. Opakovaně si vzpomínám, jak mě dětičky (moje pubertální
fízlovské maniakálně kontrolující dětičky) v deset dopoledne klidně pustily z
domu, protože je vůbec nenapadlo, že bych se tak brzy po ránu mohla zfetovat!
No není to k popukání? Nebo si navlékám bundu, protože je mi tak divně horko
a zima zároveň, a I. si mě fotí, jak ležím na posteli v jejím přetopeném
podkrovním bytě v bundě; to mi přijde taky hrozně legrační. Nebo si vzpomenu,
jak nám ten kámoš, co od něj 2C-B máme, vykládal, že v tomhle stavu vodil děti
do školky, a představím si takovou tu strašnou semetriku - úču, jaké ve školkách
už tak bývají, jak ode mě přebírá dítě a stěžuje si, že zase nemá kapesník! To mi
připadá úplně příšerně groteskní!
Jednu chvíli, když vstanu a chodím, měřím najednou asi dva a půl metru a mám
strašně dlouhé čapí nohy a malinkatou hlavičku, což ve mně vyvolává
nepříjemný pocit nejistoty, co se to děje.
Část doby taky cítím intenzívní sexuální tenzi, mám pocit, že kdybych tomu dala
průchod, měla bych úplně raketový orgasmus, ale pak to zase odezní - a ani jsem
neměla nějaké nutkání se chopit vibrátoru nebo něčeho takového.
Taky se snažím rozpomenout na rady Ralpha Metznera a vybavit si studnu,
totemové zvíře, let prostorem a podobné věci, ale tyto obrazy nabízím svému
mozku marně - snad to souvisí s tím, že mi do uší hřmí Black Sabbath. Můj
mozek se mi krutě vychechtá a rázně se ohradí: "Prokristapána, to jsou ale děsný
pičoviny, di s tim někam!!!"
Po čtyřech hodinách halucinace zeslábnou, jíme popcorn a perníčky a zapínáme
televizi. Na obrazovce právě probíhá seriál, nad nímž se svíjíme smíchy; lépe
řečeno nad výroky jednotlivých postav. "Kristina dostala tuto brož od své
milované matky!" - "To znamená, že Leonardo je její otec!" Ještě chvíli se
všemu řehtáme, je mi docela pěkně a uvolněně, a pak jdu domů.
Po tomhle zážitku je mi jasné, že mi ještě něco stále uniká: strhující vize
vesmírných rozměrů, kdy se člověk úplně odpoutá od svého normálního světa. I.
si zkouší vzít 2C-B večer před spaním, po několika panácích borovičky, a zažívá
nevídané věci. Rozhoduji se zkusit podobný postup.
x
Přímo vědecky jsem si naplánovala, jak to udělám: večer jdeme s mým přítelem
do hospody, dávám si dvě piva a dvě broskvové vodky. Pak si před spaním beru
pro jistotu rovnou dvojnásobnou dávku 2C- B, ale stejně neočekávám nějaké
příliš pronikavé výsledky: snad hodně divoké sny. Svému příteli to radši
neprozrazuju, aby z toho nebyl nervózní.
Jsem upřímně šokovaná, jak šílené věci se začnou dít. Tenhle trip trvá do čtyř do
rána a nesnese srovnání s ničím, co jsem zažila předtím nebo potom. V hlavě se
mi strhne úplná smršť vesmírných a planetárních vizí, smíchu, pláče,
rezonujících prostorů a tónů, krajin, barev... většinou létám velkou rychlostí nad
povrchem planety v podobě nějaké egyptské sfingy s rovnými hladkými křídly,
nebo před sebou vidím kroužící planetární systémy, podobné fantastickým
svítícím kolotočům... a těmi vizemi se prolínají neobyčejně intenzívní pocity z
vlastního těla, prožívání jeho každé buňky, takže například letím nad povrchem
Země a náhle s jejím povrchem splynu, mé tělo se stane jejími horstvy, já sama
jsem krajina... jsem Matka Země. Mám erotické pocity, ale úplně zvláštní: jsou
rozptýlené do každého kousíčku pokožky, připadá mi, že tak nějak se musí cítit
miminko, intenzívně vnímající celým tělem...
Vracím se do dětství (aniž bych to předem očekávala a nějak se k tomu
směrovala), jsem bezmocný uzlíček a v hlavě mi zní cosi jako dětské říkanky,
snad ze školky, ale s nesmyslnými a pomíchanými slovy... a pak mi v jedné
chvíli proběhne myslí nesmírně děsivá představa, že jsem se narodila s nějakým
hrozným znetvořením a všichni mi to zatajili; možná jsem neměla spodní
čelist... (dodatečně druhý den si uvědomím, že ve skutečnosti jsem se údajně
narodila napůl udušená a s vykloubenou nebo zlomenou ručičkou - mohla to být
vzpomínka na nějaké porodní trauma). Pak mě zaplaví nová vlna vizí a najednou
vidím sama sebe, své tělo, svou postavu úplně jinak: byla jsem předurčena,
abych se stala urostlou, silnou, impozantní ženou, mateřskou, důstojnou a přitom
něžnou a půvabnou... pak si sáhnu na vlasy, ostříhané na ježka, a strašně se
vyděsím: proboha, co to sama se sebou dělám? K čemu je celá ta rádoby
intelektuální velkoměstská stylizace, vždyť to neodpovídá pravdě, tomu, jaká
jsem! Proč se tak pitvořím, proč nosím džíny a zmenšující podprsenky, není to
snad nádherné mít vyvinuté ženské tělo, včetně velikých ňader a širokých boků,
a odívat je do důstojných hábitů? Co to skrývám, před čím utíkám? Najednou
vím, že jsem byla zrozena pro něco docela jiného! Ale vize se zase mění, je mi,
jako by mi někdo nacpal mozek do mlýnku na maso, umlel a vrátil na místo,
tečou mi slzy a zároveň potlačuji nutkání hlasitě se smát...
Ale během toho všeho se chvílemi probírám a děsím se nepříjemných,
neznámých fyzických pocitů, které mě zachvacují - bolesti svalů, přecházející až
v křeče, dusivé tlaky na hrudi, střídavé horko a zimomřivý třes... když otevřu
oči, všechno se mi před nimi míhá, vidím deformovaně a když se postavím, stěží
udržuji rovnováhu, a tak radši jen ležím se zavřenýma očima. Můj přítel spí,
jeho pravidelný dech vytváří jakési lanko s realitou, je mi strašně příjemné, že
ho mám vedle sebe. Někdy ale trpí nespavostí, stejně tak i tuhle noc, a tak se asi
ve tři ráno zvedá a jde si číst do své pracovny. Zpanikařím, strašně mi vadí, že
jsem v ložnici sama. Celá zděšená ho jdu hledat, tečou mi slzy a zároveň se
hihňám, vidím ho celého červeného a stařecky zvrásněného a sebe samozřejmě
taky, konečně se mu ke svému experimentu přiznávám a připadám si hrozně
komicky. Ze solidarity si jde se mnou lehnout, milujeme se - sexuální zážitek
není tak intenzívní, jak bych čekala, pocity jsou naopak rozptýlené do všech
buněk těla, pokožky, navíc si připadám mohutná, ohromná jako Matka Země...
je to strašně zvláštní.
Ráno jsem celá umlácená - jako po probdělé noci. Tenhle zážitek už bych si
nepřála opakovat, ale snad něco takového stačí prodělat jednou za život: jako
bych toho spoustu pochopila sama o sobě, o svém dětství, o svém vztahu k této
planetě, vesmíru. Nebyla to čistě mystická vize, bylo v ní něco narcistního a
sebepitvacího, ale tím lépe: nějakým způsobem jsem se v ní vztáhla ke světu;
jsem si jistá, že to byla taková transformace, o jaké se v souvislosti s
halucinogeny obvykle hovoří. Najednou jsem vůbec nepotřebovala žádná
totemová zvířata a studny rozpomínání: to, co jsem skutečně potřebovala, v tom
zážitku bylo přesně obsaženo, v koncentrované podobě.
5. MDMA: milý ochočený domácí mazlíček
Řada lidí se o Extázi vyjadřuje, že to není nic moc; já jsem s ní podnikla řadu
experimentů a musím říci, že jsem si ji oblíbila ve zcela specifických situacích -
když chci překonat bariéry mezi sebou a ostatními lidmi, nebo když chci
zintenzívnit své vnímání, třeba hudby nebo jiného umění.
Modelová situace č.1: jdu se svým přítelem na koncert etnické hudby a vezmu si
plnou dávku Extáze. Půl hodiny po užití: jedeme autobusem. Jdou mi příšerně
na nervy ti vřeštící puberťáci na zadním sedadle. Jsem nějaká utahaná a
podrážděná. Najednou pocítím první vlnu uvolnění: a co, ať si ty děti křičí, co je
na tom špatnýho? našeptává mi Extáze. Je mi, jako by mě uchopila a vytáhla
jaksi nahoru nad všechny ty starosti, rozčilující nesmysly a potíže, které život
přináší. Vykašli se na to, říká, buď ráda, že jsi na tomhle příjemným,
pohodovým světě! Hodina po užití: vcházíme do klubu. Teď je působení Extáze
nejsilnější, zalévá mě zvláštní horko, ale ne nepříjemné; vidím trochu rozmazaně
a rozostřeně, ale všechny barvy jsou nádherně zářivé a jasné. A co je hlavní -
jsem naladěná na vnímání: ani se mi moc nechce mluvit, ale když už něco
říkám, pak bezprostředně sděluju svoje nejniternější pocity. Mám takový dojem,
že na všechno kolem sebe vyvaluju dětsky naivní oči. Prostě čumím. Postavte
mě někam a já tam klidně zůstanu dvě nebo tři nebo i čtyři (ale to je maximum)
hodiny a vůbec se nebudu nudit, protože mi bude prostě příjemně. Když bude
znít hudba, hned se chytnu jejího rytmu a budu spokojená. Když to bude film,
vžiju se do postav. (Může ovšem nastat opačná reakce, pokud se mi to nebude
líbit, pak se mi to znelíbí hodně, budu to úplně nesnášet a nenávidět. Ale to se
většinou nestává.) Samozřejmě bych z toho koncertu měla požitek i s kelímkem
piva nebo vína, nebo vůbec bez ničeho, ale víc bych si uvědomovala, že mě bolí
nohy, že mě to třeba chvílemi nudí, že už ke konci začínám být ospalá a tak
podobně. Takhle je mi většinou líto, že příslušná kulturní akce už končí. Když
jdeme domů, uvolněně a naprosto niterně - to je to pravé slovo, niterně - si s
přítelem povídám. Celý zážitek je umocněn. Druhý den mám trochu kocovinu a
ještě několik dní reflexívně zatínám zuby (nevím, jestli je to náhoda, ale
nedávno mi praskly dvě plomby).
A teď modelová situace číslo 2: chystám se třeba strávit večer v čajovně s
kámoškou, která patří k té mladší "čajové" generaci, nebo jdu na nějakou jinou
večerní akci, kde budou lidi a nebude tam alkohol (může to být třeba přednáška
nebo nějaká aktivita ve stylu New Age - samozřejmě bych bez alkoholu
vydržela, jenže bych byla nesnesitelně kritická a spousta věcí by mi vadila).
Pročež si vezmu pouze poloviční dávku Extáze. (Ověřila jsem si v praxi, že
Extáze nemá skoro žádnou prahovou hodnotu, vždycky na mě aspoň trochu
působí.) Tentokrát bude účinek slabší, nebudu tak unešená, univerzálně
fascinovaná a vůbec mimo, ale opět budu naladěná na vnímání: získám
trpělivost, abych naslouchala výlevy kámošek, které by mi jinak popřípadě
mohly jít na nervy, budu se vciťovat do všeho, co říkají, a upřímně a niterně jim
sdělovat, že jsem na tom strašně podobně - a pokud ne, tak jim stejně vyklopím,
co mě momentálně trápí nebo zajímá. Říká se, že Extáze působí "otlapkávacím"
či "ohmatávacím" způsobem; u mě je to o stupínek míň, zbavuje mě jen mé
vrozené studenočumákovitosti, introverze a odstupu. Tohle mi většinou vydrží
ještě několik dalších dní. Takže můžu říct, že mi Extáze opravdu pomáhá bourat
přehrady mezi mnou a lidmi kolem.
Účinek Extáze může být samozřejmě i opačný: když mi například nějaká
skupina lidí vadí a nevyhovuje mi, pak si to teprve jasně uvědomím; vadí mi
totiž tak příšerně - příčí se mi, připadají mi absurdní, úplně se vůči nim vnitřně
ježím - že si potom můžu být naprosto jistá, že tohle nejsou ty pravé spřízněné
duše.
V tom je taky největší rozdíl mezi Extází a alkoholem: ten mi taky pomůže se
přes ledacos přenést a vychutnat si příjemné chvíle s přáteli, jenže účinkuje v
nevyzpytatelných vlnách - nemá stabilní "plateau" jako Extáze: s alkoholem
můžu být v daný okamžik rozjařená a v příští chvíli už mít naprostou depku, a
nemusí to vůbec souviset s tím, v jaké jsem společnosti; naproti tomu Extáze mi
vytvoří víceméně setrvalý čtyřhodinový stav, kdy jsem schopná se do svého
okolí vciťovat a neomylně & hlubinně poznávat, zda mi vyhovuje či ne. A
pokud mi vyhovuje, pak se bratřit, družit, padat si do náručí a vůbec navazovat
vztahy.
Pozn. redakce: V ”drogové čítance” by neměly chybět souhrnné informace o jednotlivých
drogách. Když jsem po nich pátral, osvědčil se dobře Internet. Relativně objektivní se mi
zdála ”drogová stránka” na ”mládežnickém” serveru Adam (www.adam.cz), ale jeho
pracovníci se mi neozvali. Na několika dalších webových stránkách se pak objevoval
v různých modifikacích text, jehož původním autorem je Michal Klodner. Níže tento text
s autorovým svolením v mírně upravené podobě uvádím. Podotýkám, že věcnou správnost
informací jsem ověřoval jen výjimečně. Dělení drog do jednotlivých kategorií není zcela
ustáleno a mohlo by být předmětem diskuse, která ale asi do knížky jako je tato nepatří.

SVĚTEM DROG
Michal Klodner

Následující text obsahuje základní informace o celém spektru různých drog. Měl by být co
nejkompletnější (i když jsem některé látky záměrně vynechal) a názorově neutrální, to
znamená založený na faktech.
Nenechte si ujít aktuální plnobarevnou elektronickou verzi na
http://members.xoom.com/intervision

Nejdříve osvětlení několika základních pojmů:

Toxikofilie, Obliba drog. Toxikomanie je její těžší stadium.

toxikomanie Toxikofilie není pouze záležitostí lidskou,
vyskytuje se i u zvířat. Hmyz s oblibou saje šťávu
z ovoce, která na vzduchu rychle kvasí na alkohol,
papoušci se rádi opíjejí palmovým vínem. Na
amerických pastvinách se vyskytuje rostlina zvaná
loco; zvířata, která ji poznala, už nežerou nic
jiného a nakazí locoismem celé stádo. Otrava se
projevuje lekavostí, halucinacemi, otáčením kolem
vlastní osy a končí vyčerpaností a smrtí.
Drogy Drogy jsou ”jakékoli chemické látky, které způsobují
změny tělesné, duševní nebo emoční nebo změny chování
jednotlivce”. Tak ale samozřejmě působí všechny požívané
látky a potraviny. Jiná definice je, že drogou je každá
přírodní nebo syntetická látka, která 1. působí
psychotropně, 2. je schopna vyvolat závislost. Ilegální
drogy se oficiálně definují výčtem, seznamem.
Užívání drog Užívání drog znamená jejich upotřebení jako léku lege
artis ve vhodné dávce a ve vhodnou dobu.
Zneužívání drog Zneužívání drog (a jiných látek či pochutin) znamená, že se
 tak děje příliš mnoho, příliš často a v nevhodnou dobu.
Závislost Drogová závislost se definuje jako "stadium periodické
nebo chronické otravy, škodlivé pro jednotlivce i pro
společnost, vyvolané používáním přirozené nebo syntetické
látky." Typická je tendence pokračovat za všech okolností
a zvyšovat dávku. Přeruší-li se příjem látky, objeví se
abstinenční příznaky, jejím dodáním zmizí.
Návyk Návyk není nutkavá potřeba drogy, ale jen touha po ní.
Tendence zvyšovat dávku je malá nebo vůbec chybí.
Závislost je pouze psychická, nikoli fyzická, chybí
abstinenční příznaky.
i.m. Aplikace injekcí do svalu
(intramuskulárně)

i.v. (intravenózně) Aplikace injekcí do žíly

Orálně, perorálně Požití ústy

Letální dávka Smrtelná dávka. Toto množství není nikdy absolutní, záleží
na fyzických dispozicích jedince a zdravotním stavu.
LD50, LD100 Dávka, po které zemře 50 %, (100 %) pokusných objektů,
obvykle to bývají myši nebo králíci. Z důvodů, které jsou
asi každému jasné, se nezjišťuje pro lidi.
tolerance Snížení účinků drogy po častých dávkách. Zároveň se
mohou snižovat i účinky jiných drog (křížová tolerance).
Tolerance na drogu si většinou vynucuje zvyšování dávky.
1. Sedativa

Sedativa jsou látky používané pro uklidnění při nervozitě, vzrušení, pro otupení smyslů, popř.
k navození spánku. Jsou zde zařazeny narkotika, zneužívané k přechodu do příjemných stavů,
alkohol i nikotin. Mohou to být též různá psychofarmaka: barbituráty (Amytal, Nembutal,
Seconal, phenobarbital), benzodiazepiny (Librium, Valium = Diazepam), methaqualon
(Quaalude), glutethimid (Doriden) a jiné (Equanil, Placidyl, Valmid). Žádná sedativa není
radno kombinovat se stimulanty.

1.1. Alkohol
pivo (beer, suds, brew, brewski), víno (wine, spritzer), vodka (greyhound, screwdriver, sea
breeze), whisky, rum, ... a nepřeberné množství dalších, obecně též chlast (booze, hooch).

Jméno alkohol pochází z arabského al-kahal, což znamená jemnou substanci. Alkohol vzniká
při kvašení cukru působením kvasinek. Zkvašení může probíhat asi až do koncentrace 14 %
alkoholu. Při vyšší koncentraci jsou kvasinky zničeny vlastním produktem, dalším procesem
vzniká ocet. Lidstvo poznalo nejdříve víno, potom pivo, destilace vešla v širší známost teprve
v 11. století. Pije se pro hledání euforie, uklidnění (odstranění úzkosti, frustrace) nebo
mimořádných psychických stavů vůbec. Většinou jenom pro žízeň a pro chuť, jako
společenská záležitost, někoho láká dobrodružství - kde se ráno probudí. Nejvíce se cení
časové období, kdy stoupá hladina alkoholu v krvi (tatáž hladina v období při odbourávání a
vylučování alkoholu působí zcela jinak – ”ráno musím pít, aby se mi přestaly klepat ruce”),
kdy je postupně zaplavován nervový systém. London psal o ”bílé logice”, Hrubín mluvil o
”magickém moři nejvyššího uspokojení”, Rotter o ”magické fascinaci”. Toto období
zpočátku trvá poměrně dlouho, u pijáků se však zkracuje na několik minut. Účinkem alkoholu
trpí pozornost, pracovní tempo se zrychluje, přibývá ale chyb, prodlužuje se reakční doba,
porušuje se koordinace pohybů. Stoupá odvaha, mizí opatrnost, strach i tréma. Říká se, že
alkohol je typickou startovací drogou, která umožní poznat uměle vyvolané psychické změny.

Používá se téměř výhradně v nápojích. Alkoholické nápoje jsou podle zákona

lihoviny, víno a pivo a všechny ostatní nápoje obsahující více jak 0,75
objemových procent ethanolu (ethylakoholu). Působí nejen ethylalkohol, ale i
jiné alkoholy; nejhůře amylalkohol. Alkohol se při odbourávání mění v játrech v
acetaldehyd a na další produkty. Alkohol a acetaldehyd zasahují všechny
orgánové systémy, nejvíce nervový systém a játra. Dochází k narušení látkové
přeměny sacharidů a lipidů a k jiným změnám.
Po 600 litrech čistého alkoholu jsou patrné změny EEG, po 900 litrech atrofie mozku.
Alkohol je diuretikem, podporuje vylučování moči. Zahuštění krve má ovšem za následek, že
jsou uvedeny v chod kompenzační mechanismy s výsledným pocitem žízně. Alkohol při
chronickém zneužívání zvyšuje sklony ke křečím. Nicméně se i v lékařské komunitě objevují
názory o prospěšnosti alkoholu pro oběhový systém, srdce a pro snížení rizika infarktu.
Někteří lékaři pokládají úplnou abstinenci dokonce za ”vyloženě nebezpečnou”. Jimi
doporučované denní dávky se potom pohybují od půl sklenice piva po tři deci (!) whisky.
Závislosti propadá 7-10 % pijáků podle vrozené dispozice a dlouhodobého vlivu
společenského prostředí a může se vyvíjet řadu let. Stejně jako může náhlý vzrůst množství
drogy u závislého vyvolat delirium tremens, může ho vyvolat i náhlý pokles a abstinence.
Jsou známy mnohé případy těžkých depresí provázející abstinenci po dlouhodobém pití.
Metody léčení závsilosti jsou celkem propracované (a drastické) – aplikace
tetraetylthiuramdisulfidu (Stopethyl, Antabus), kalciumkarbimidcitrátu (CCC, Temposil) či
metrodinazolu (v těžkých případech lithiovými solemi a depotními neuroleptiky). Závislost
byla také úspěšně léčena pomocí LSD.

1.1.1. Absint

Smaragdově zelené pití s obsahem okolo 75% alkoholu, které je díky přítomnosti extraktu z
pelyňku (Artemisia absinthium) dosti hořké, a je proto tradičně naléváno přes děrovanou lžíci
s cukrem do sklenice vody. Absinth býval a je populární mezi umělci (Van Gogh, Baudelaire,
Jirous), věřilo se, že podporuje kreativitu. Byl také spojován s příliš bohémským životem, a
tudíž ve většině zemí zakázán (Česká republika je jedna z mála zemí, kde se vyrábí a
prodává). Obsažené substance, alkohol thujol a analogický keton thujon, nemají zdá se velké
účinky. Obsah trpkého pelyňkového temně zeleného oleje je asi 4 mg v jednom drinku, což
odpovídá 2 - 4 mg thujonu. To je příliš málo pro biologickou aktivitu a člověk je namol ze
samotného alkoholu dříve, než do sebe stačí dostat větší dávku thujonu. Uvádí se, že dnes je v
absintu neškodný anethol. Chronický absintismus se projevoval křečemi, slábnutím paměti a
inteligence, nespavostí, halucinacemi a epileptickými záchvaty. Stejné efekty vyvolává ovšem
i samotný alkohol.

1.2. Narkotika

Narkotika jsou drogy, které utišují bolest, často působí spánek. Řadíme sem opium, deriváty
opia a jeho syntetické náhražky. Přírodní narkotika zahrnují opium (paregoric, parepectolin),
morfin (MS-Contin, Roxanol), kodein (Tylenol w/codein, Empirin w/codein, Robitussan AC),
a thebain. Polosyntetická narkotika jsou heroin a hydromorfon (Dilaudid). Syntetická
narkotika jsou meperidin nebo pethidin (Demerol, Mepergan), methadon (Dolophin,
Methadose) a jiné (Darvon, Lomotil). Používání opiátů vyvolává labilitu nálady, třes,
nespavost, dotyčný špatně vypadá, má špatnou výživu. Opiáty jsou většinou silně návykové.
Při odvykacích příznacích je v popředí neodolatelná touha po látce. Poněvadž se zachovávají
psychické schopnosti, vynalézavost při opatřování další dávky je velká.

1.2.1. Opium
mekonium, laudanum

Už Purkyně zjistil sám na sobě účinnost našeho domácího opia. Při intoxikaci mu ulevilo víno
a dospěl také k závěru, že požití opia chrání proti opilosti vínem. Opium se používalo v Číně
jako prostředek, který stereotypní těžkou mechanickou práci činil snesitelnější, takže dělníci
podávali vyšší výkon. Číňané si jej samozřejmě přivezli i do Ameriky a za dob krize na
počátku 20. století vytvářeli bílým dělníkům pracovní konkurenci. Rasismus a nedostatek
práce tak rozdmychávaly drogovou hysterii. Opium se dodnes používá v Číně a přilehlých
oblastech Ruska. Surové opium je možné po tepelné úpravě kouřit. Zvládnutí takového rituálu
s vodní dýmkou je však náročné.

Na získání 1 kg surového opia je zapotřebí šťáva z 20 000 nezralých makovic (továrně se

zpracovává celá rostlina Papaver somniferum, Mák setý). Mák se seje v prosinci, v červnu je
sklízen, zelené makovice jsou pak naříznuty speciální škrabkou a přes noc z nich vytéká
šťáva. Vysušený latex je potom lisován do kostek. V surovém opiu je 25 alkaloidů, z nichž je
nejdůležitější morfin (9 – 13 % obsahu) a kodein (methylmorfin), který se může demethylací
v organismu měnit v morfin.

1.2.2. Morfin
morfium (Morphine)

Injekce morfia vyvolá vyrovnanou, klidnou euforii. Nastává lhostejnost ke starostem, stoupá
sebevědomí a myšlenky se zrychlí. Morfin tlumí vnímání bolesti, a dráždivost dýchacího
centra. Ve vysokých dávkách působí hypnoticky a dýchací centrum ochrne. Lékařsky se
používá při zraněních a obecně proti bolesti.

Morfin lze vyrobit synteticky, ale je to nákladné. Z 10 kg surového opia se získá 1 kg

morfinové báze mnohem snadněji. Používá se v lékařství proti bolesti v dávkách 10 - 20 mg,
účinek nastává po 20 minutách a trvá dvě až tři hodiny.
Morfin využívá speciální receptory, které se nacházejí hlavně v mezimozku, míše a
limbickém systému. Chová se jako falešný neurotransmiter, obsazuje příslušné receptory.
Neurony proto vytvářejí další receptory, čímž se zvyšuje tolerance. Po náhlém přerušení
přísunu látky dochází k nadměrné reakci neuronů. Odvykací příznaky jsou pravým opakem
normálního účinku morfinu. Smrtelná dávka je pro nezvyklého asi 100 mg.

Morfin vyvolává značnou závislost. Když má člověk drogy dostatek a dosáhne po letech jisté
stabilizace, může ji brát dvacet let bez zásadních problémů. Sherlock Holmes byl morfinista a
jsou známy případy prvorepublikových lékárníků, u nichž se po smrti zjistilo, že čtyřicet let
brali morfin. V pokročilém stádiu je morfinista bledý, předčasně zešedivělý a celkově tělesně
zchátralý. Morfinistky mívají menstruační poruchy, droga u nich snižuje plodnost, může
zavinit odchylky v těhotenství a potrat. Den po porodu se u novorozence dostaví abstinenční
příznaky.

1.2.3. Heroin
herák, háčko, psaníčko, diacetylmorfin (horse, smack, H, junk, happydust, scag, diamorphine,
poison, cash)

Heroin je klasická tvrdá droga. Funguje podobně jako morfin, stačí ale pětkrát až desetkrát
menší dávka. Při injekčním podání má náhlý nárazový účinek (kick, flash). Mrtvola se pak
najde s jehlou v žíle. Heroin proniká do mozku lépe než morfin, působí prudčeji, ale jeho
účinek je kratší. Asi jednu až sedm hodin působí příjemný pocit uspokojení, nazývaný
”high”. W. S. Burroughs o tom píše: ”Rok jsem se nekoupal ani si neměnil šaty a jen si
každou hodinu vrážel jehlu do šlachovitého šedého strnulého masa konečné závislosti. ...
Dokázal jsem se osm hodin dívat na špičku své levé boty. K činnosti jsem se vyburcoval
pouze, když docházely přesýpací hodiny drogy. ... střeva jsou plná usedlých srůstů, což
vyžaduje zákrok vykrajovačem jablek nebo jeho chirurgickým ekvivalentem.”
Acetylováním se z morfinové báze získává heroin (diacetylmorfin). Z 1 kg morfinu se získá
asi 100 g heroinu. V řetězci prodejců každý řízne směs nějakým dalším svinstvem, aby zbylo
taky na něho, a proto výsledná koncentrace dost kolísá (obvyklý obsah účinné látky býval v
70. letech asi 5 %, dnes okolo 40 %, u nás však někdy až 80 %). Toto kolísání má často za
následek požití smrtelné dávky, většinou nechtěně -- tzv. zlaté střely. Heroin vypadá jako
hnědý, někdy bílý prášek se slabou octovou vůní, dnes bývá i černý a octem přímo zapáchá.
Jedna normální dávka bývá 10 mg čistého heroinu, u nezvyklého je však 60 mg smrtelná
dávka. Když je čistý, stačí 2,5 mg, po 10 mg se ”lítá”. Heroin se šňupá, vdechují se páry při
zahřívání, nebo se aplikuje intramuskulárně či intravenózně: prášek se s přidáním citrónové
šťávy rozehřeje ve vodě na lžičce nad plamenem, přefiltruje vatou a injikuje. Pokud se vpichy
chtějí utajit, píchá se třeba pod jazyk. Mezi závislými v Americe, kde je rozšířen AIDS, jsou
jehly už dlouho pasé, pouze se šňupe.
Je-li nedostatek heroinu, užívají se z nouze velké dávky kodeinu s alkoholem. Asi 20 - 30 %
kodeinu se tak mění v morfin. Kodein je obsažen např. v Alnagonu, který se míchá s vodou,
vstřikuje do žíly a dochází k jeho přeměně na opiát.
Bylo zjištěno, že někdy stačí deset heroinových injekcí, aby došlo ke kompletní závislosti
(většinou se ale závislost vyvíjí týdny až měsíce). Heroinismus se pokládá za nejtěžší
toxikomanii a je tu ještě notoricky známé riziko přenosu nemocí sdílením stříkaček a jehel
mezi závislými.

1.2.4. Kodein, Brown

Kodein se v malých koncentracích vyskytuje v opiu, poprvé byl izolován v r. 1832, dnes se
vyrábí synteticky methylací morfinu. Používá se proti bolesti (dávka 120 mg podkožně má
přibližně stejné účinky jako 10 mg morfinu) a proti kašli (dávky 5 - 30 mg; dětské sirupy jsou
moc dobré, ale návykové). Způsobuje euforii, v některých případech značně intenzivní, pocit
tepla a spokojenosti (to ale až po 5 - 15 dávkách). Zkušení uživatelé se stabilizují na dávkách
okolo 250 mg, které mají minimum vedlejších účinků. Efekty jsou podobné jako u jiných
opiátů, většinou však mnohem slabší. Lehké bolesti hlavy, sucho v ústech, potíže při močení,
nauzea. Smrtelná dávka (LD50) je 800 mg.
Kodein je nejpoužívanější narkotikum. Je dnes součástí mnoha léků. Výhodou kodeinu je
možnost orálního požití, protože se rychle vstřebává z trávícího traktu, a není tak snadno
odbouráván játry jako morfin. Kromě podkožní a orální aplikace je možná i intramuskulární,
nikoli však nitrožilní (může vést ke komplikacím - otok plic apod.). V organismu se mění v
morfin, test na opiáty tedy nemůže odhalit, jestli došlo k aplikaci kodeinu, morfinu, nebo
heroinu. Efekty se dostaví zhruba za 10 minut (na prázdný žaludek), vrcholí asi po jedné
hodině a odeznívají po 3 - 4 hodinách (u vyšších dávek po 4 - 6 hodinách).
Může se objevit tolerance i návyk, abstinenční příznaky ale nejsou tak zlé jako u tvrdších
opiátů.

Brown působí pocit tepla, těžkosti. Vymizí sexuální touha, hlad, bolest. Vyskytuje se stupor,
poruchy koncentrace, zvracení, zúžení zorniček, zácpa. Při vyšších dávkách je chladná,
namodralá kůže, pomalé dýchání, může dojít i k jeho zástavě.
Ti, co dlouho brali brown a poté přešli na heroin, tvrdí, že heroin je slabota. Brown je vodný
roztok morfinových alkaloidů, který nemá pevné složení, protože vzniká jako pouliční směs
toho, co je zrovna po ruce. Výchozí látkou pro výrobu jsou léky obsahující kodein (Codein,
Alnagon, Kodynal, Korynal, Ipecarin aj.). Hlavní složkou je hydrocodon, přítomen může být i
dihydrokodein, kodein a morfin. Roztok má žlutou až tmavohnědou barvu (podle obsahu
hydrocodonu), aplikuje se intravenózně.
Závislost je fyzická i psychická, s tendencí ke zvyšování dávky. Při dlouhodobém užívání
jsou zorničky extrémně zúženy, vyskytuje se těžká zácpa, nepravidelná menstruace u žen,
změny nálad.

1.2.5. Další opiáty

Hydromorfon je polosyntetické analgetikum s narkotickými účinky, Je 2 - 8x silnější než

morfin, a je tudíž značně vyhledávaný. Působí po kratší dobu. Na trhu je ve formě tablet a
injekcí.
V roce 1980 se v Kalifornii objevil syntetický fentanyl - ”China White". Je to preparát
asijského původu, osmdesátkrát účinnější než heroin. Špatně se dávkuje a zejména kvůli
obsaženým toxickým nečistotám z výroby dochází k úmrtím způsobeným ochrnutím
dýchacího centra a k onemocnění s projevy Parkinsonovy choroby.

1.2.6. Léčba po opiátech

Při akutních stavech (postižený zvrací, jinak má ale sucho v ústech, svaly jsou ochablé, je
zpomalené dýchání, pomalý tep) provádět umělé dýchání, výplach žaludku, protišoková
opatření.
Léčba chronické závislosti je mimořádně obtížná a je to kapitola sama pro sebe. Aplikuje se
apomorfin, haloperidol, diazepam. Dále se léčí úplnou abstinencí a detoxikací, aplikací
opiátových náhražek (methadonový program) a terapeutickým spolubydlením. Terapeutická
společenství vedou k lepší socializaci, methadonový program spíše stabilizuje. William
Burroughs říká, že se vyléčil apomorfinem, který vzniká vařením morfinu v kyselině solné a
který fyziologicky odstraňuje závislost tím, že normalizuje metabolismus.

1.3. Nikotin

Evropský starověk a středověk tabák neznal, ale kouření vonných listů, vonného koření a drog
je dávného původu. Kolumbovi námořníci tabák do Evropy dovezli hned v r. 1492, semena
dorazila o dvacet let později. Tabák byl nějakou dobu považován za všelék, kterážto pověra
vzala za své už koncem 16. století. Původně se kouřila dýmka, doutníky začali vyrábět
Španělé počátkem 18. století, první cigarety vznikly až okolo r. 1830 a v současnosti vytlačily
ostatní tabákové výrobky, neboť spěchu moderního člověka vyhovují nejlépe.
Kouří se z nudy, z rozpačitosti, při práci. Nelze pominout jistou vegetativní euforii. Nápadná
je touha po jídle po kouření, příznivý je vliv kouření na ranní defekaci a na nepříjemné
spastické stavy v trávícím ústrojí (cigareta na lačno má však spíše negativní důsledky).
Požitek z kouření ovlivňuje z velké části pozorování kouře; proto kouření potmě už tak
nechutná, také slepci prý většinou nekouří.

Nikotin je 1-methyl-2-(3-pyridyl)-pyrrolidin, alkaloid obsažený v tabáku (Nicotiana

tabacum). V rostlině je vázán na kyselinu jablečnou nebo citrónovou, jeho množství dosahuje
až 8 %. Při kouření se uvolňuje a přechází do dýmu, vstřebává se sliznicemi zejména trávícího
a dýchacího ústrojí. Přechází i do mateřského mléka, také přestup placentou na plod je možný.
Nikotin je mitotický jed, postihující buněčné jádro, zvyšuje dráždivost centrálního nervstva,
posléze působí jeho ochrnutí. V menších dávkách zvyšuje sekreci slin, žaludečních šťáv a
potu.
U 80 % zdravých lidí po vykouření jediné cigarety klesá periferní krevní objem o pětinu až o
třetinu. Vazokonstrikce dosahuje maxima 10 minut po kouření, odeznívá po půl hodině.
Dávka 60 mg nikotinu je spolehlivě smrtelná do 10 minut a jejím účinkům nelze zabránit. Z
cigarety se vstřebá 1 - 2 mg, z doutníku až 10 mg. Smrt byla pozorována po 18 dýmkách, u
jiného postiženého po 40 cigaretách a 14 doutnících během 12 hodin. Škodlivost kouře závisí
také na způsobu vdechování a rychlosti kouření.
Nelze pominout notoricky známý fakt, že kouření podporuje vznik žaludečních vředů,
infarktu myokardu, rakoviny plic atd. atd. Tabákový kouř kromě nikotinu obsahuje i
pyridinové zásady, kyanovodík, amoniak, oxid uhelnatý, uhličitý, methan a sirovodík. Běžná
otrava nebývá životu nebezpečná, projevuje se bolestí hlavy, bledostí, potem, závratí, nauzeou
a zvracením.

Mechanismus návyku lze snadno vyložit dynamickým stereotypem na základě podmíněných

reflexů. Návyk způsobuje více proces kouření, než nikotin. Složka psychosociální převládá
nad složkou toxikomanickou. Pravidlem při tabakismu je chronický zánět hrtanu, hltanu,
průdušnice a průdušek, dále nechutenství, střídání průjmů se zácpou a zvracením. Oběhový
systém se hlásí bušením srdce a nepravidelností tepu.
2. Stimulanty

Stimulanty jsou drogy, které uvolňují lehkou depresi a zvyšují aktivitu a energii. Patří sem
kofein i čaj, dále kokain, amfetaminy (Desoxyn, Dexedrin) včetně methamfetaminu
(pervitinu), fenmetrazin (Preludin), methylfenidát (Ritalin), a jiné (Cylert, Sanorex, Tenuate).
Také mnoho léků se používá jako stimulanty (uppers).

2.1. Kofein
káva, čaj, maté, yerba, kakao, kola, guaraná (caffeine, thein, coffee, joe, java, mud, tea)

Požívání kofeinu v černé kávě je velice rozšířeno, najdou se i žvýkači kávových zrnek. V
Africe žvýkají kolové ořechy, po celém světě se pije Coca-cola, v Jižní Americe maté. Indiáni
připravují nápoj z guarany. V Asii a od dob Marca Pola i v Evropě a jinde se pije čaj. S někdy
až obřadným pitím čaje je spojena praxe zen-budhismu a má v něm nezastupitelné místo. T.
Rozsak však ve své Herezi snění říká: ”Je ironií, že 'normální' muži a ženy každé ráno
vstávají, aby si aplikovali svou pravidelnou dávku kofeinu v kávě, čímž chtějí vymazat zbytky
snových zážitků. Jistě není jen shoda okolností, že kafe, čaj a kakao patří do repertoáru
stimulujících nápojů, na které si západní společnost vypracovala návyk a bez kterých by
nutkavá křečovitá bdělost, praktičnost a produktivnost naší denní rutiny byla
nepředstavitelná. I moderní věda prý má svůj původ v kavárnách Anglie 17. století. Kofein
pomohl ostří naší bdělosti napřít nemilosrdně proti naší stínové duši; ono 'kofeinové ostří'
dodnes slouží k tomu, aby si většina z nás uvědomila, že je ráno, že jsme naživu a že jsme
vstali do reálného světa.”
Obecně se dá říci, že kofein uvolňuje hladké svalstvo a stimuluje srdce a dýchací systém, má
protispánkové účinky, odstraňuje únavu, zvláště duševní, zbystřuje myšlení, působí jistou
euforii. Nemění osobnost a charakter.

Kofein je běžná, povolená látka, obsažená v mnoha potravinách, nejvíce asi v kávě (šálek
kávy: 90-150 mg, fermentovaný čaj taktéž, zelený čaj 30-70 mg, cola 0,3 l 30-45 mg, tyčka
čokolády 30 mg, kakao 2 mg, v poslední době v tzv. energy drinks: Semtex 50 mg v 0,3 l).
Kofein se vyskytuje v čajových lístcích (Thea sinensis) a v kávě (Coffea arabica). Je to 1,3,7-
trimethylxantin, čaj obsahuje i dvě další látky s podobným účinkem: theofylin (1,3-
dimethylxantin), více toxický, méně stimulační, objevují se však jen stopová množství) a
theobromin (3,7-dimethylxantin), hojně se vyskytující v kakaovníku (Theobroma cacao),
který má podobné, ale slabší účinky než kofein. Kolové semeno (Cola vera, C. acuminata, C.
Ballayi) má obsahovat nejméně 1,5 % kofeinu a theobrominu.

V kávě kofein působí v několika minutách, v čaji pomaleji (40 minut), je tlumen jinými
alkaloidy a celková povaha působení je odlišná. Káva také obsahuje karcinogenní látky, jako
všechno pražené. Je nesporné, že čaj je zdravější. Kofein je mitotický jed, ve větších dávkách
působí křeče. Zvyšuje obsah mastných kyselin v oběhovém systému, byl proto léta používán
sportovci. Pro nezvyklého má jen částečný účinek. Ve vyšších koncentracích se vstřebává
rychleji. Z těla je vyloučen asi 5 - 6 hodin po požití. Placentou přechází snadno k plodu, nemá
však na něj podstatnější vliv, nepožila-li ho matka ve větším množství. Předávkování (250 mg
a více) se projevuje nervozitou, vzrušením, tachykardií a srdeční arytmií, roztěkaností,
nespavostí a škubáním svalů. Doložená smrtelná dávka je 10 g.
2.2. Kokain
koks, cukr (cocaine, coke, blow, snow, crack, Bolivian marching powder, Betty white,
happydust)

Je nejznámějším reprezentantem stimulantů. Listy keře Erythroxylon Coca (koka pravá - a

jejích příbuzných) byly lidmi používány už dávno -- jednak k vyvolání mimořádných
psychických prožitků v rituálech jihoamerických náboženství, jednak při těžké práci ve velké
nadmořské výšce. Docházelo při tom ke stahu periferních cév a nižšímu výdeji tepla,
anestetický účinek vedl ke snížení pocitu hladu a hlavně vymizel pocit únavy. Osoby, které
takto kokain používají, se později dostávají do stavu apatie, snadněji podléhají infekcím a
někdy se stanou na kokainu závislými.
Doposud proběhlo několik vln kokainismu. V osmdesátých letech se stal kokain znovu
nesmírně populární v USA (převážně mezi yuppies) a pět let po tom, jako obvykle, také v
Západní Evropě.
S kokainem experimentoval také S. Freud, který si myslel, že zbaví přítele morfinismu, a
zatím zapříčinil jeho kokainismus. Jeho samotného stálo velké úsilí, aby přerušil experimenty
na sobě samém. Kokain brali královna Viktorie i Winston Churchill. Návyk na kokain lze
někdy dlouhodobě zvládat, ale dotyční často říkají, že kdyby nebrali kokain, brali by stejně
jinou ilegální drogu nebo by z nich byli alkoholici.
Kokain má euforizační a stimulační účinek. Někdo říká, že se cítí, jako by se v hlavě
rozsvítilo světlo neuvěřitelného jasu, jiní účinek přirovnávají k supersilné kávě. Nápadná je
aktivita a zvýšené vědomí vlastních schopností. Při vysokých dávkách se může objevit úzkost,
zkreslené vnímání i vztahovačnost. Typický je pocit chladu v obličeji; svědění je vnímáno
jako ”zvířátka", nebo ”krystaly" v kůži. Může docházet k poruchám vidění, vnímání
neexistujících záblesků, k iluzím. Při velmi vysokých dávkách je obraz paranoidně
halucinatorní psychózy, někdy jen strach a úzkost.

Vlastní kokain (benzoylekgoninmethylester) se získává jako čistá látka několika etapami

laboratorního zpracování kokových listů. Syntetická výroba je totiž drahá a zcela nevýhodná.
Crack je směs soli kokainu s jedlou sodou (hydrogenuhličitanem sodným) a vodou, jejichž
reakcí se uvolní relativně těkavá kokainová báze. Kokain i crack jsou nelegální látky, řazené
mezi tvrdé drogy.
Hlavní význam kokainu byl dříve ve využití anestetického účinku, přičemž zároveň docházelo
ke zúžení periferních cév. To se cenilo v nosním, ušním a krčním lékařství a v oftalmologii.
Dnes je kokain nahrazen účinnými syntetickými látkami. Účinky kokainu jsou různé po požití
prášku, šňupání či kouření. Většinou je důsledkem psychomotorická stimulace, účinek je
sympatomimetický. Zvyšuje se tlak, urychluje tep a dechová frekvence, zorničky se rozšiřují.
Účinek je podle způsobu aplikace pozorovatelný za několik sekund až minut, trvá asi půl
hodiny. Někteří tvrdí, že se projeví až po několika aplikacích.
K odeznění akutní intoxikace dojde za jednu až dvě hodiny, kdy už převládá deprese, pocit
tělesné sešlosti, ospalost a nemožnost usnout. To zase vede k potřebě drogu aplikovat znovu a
záležitost se tak může protáhnout na několikadenní tah. V intoxikaci může dojít k
epileptickým křečím. Po aplikaci a odeznění příjemné reakce může trvat těžká kocovina.
Tvrdí se, že ti, kteří berou kokain soustavně přes čtvrt roku, se začnou vyznačovat
nesmyslnou hovorností a kutivostí. Často se objevuje bušení srdce, nespavost, ztráta REM
spánku (snění). Komplikace bývá i v tom, že kokain je někdy používán k potlačení
nepříjemných příznaků lidmi, kteří berou heroin a amfetamin. Někdy se prodávají kombinace
kokainu s amfetaminem, jindy s LSD. K úmrtím dochází při kombinacích s morfinem nebo s
barbituráty.

Návyk bývá často těžký a označuje se jako kokainismus. Kokainisté si umějí vypěstovat
schopnost mít příjemné halucinace. Někdy jsou neklidní, úzkostní, vidí drobné parazity.
Kroužky družných požívačů si dovedou vsugerovat společné halucinace a splněná přání,
hlavně sexuální. Pohlavní pud je vystupňován, ženy se mohou stát nymfomanickými.
Řadu těžkých příznaků může dobře tlumit Haloperidol. Někdy dojde k obrazu atropinové
otravy nebo k tzv. kokainovému šoku. Při křečích je třeba podávat Diazepam.

2.3. Psychoanaleptika

Jsou další stimulanty. řadí se sem efedrin, kathin a budivé aminy (Benzedrin, Dexedrin,
pervitin, Fenmetrazin).

2.3.1. Efedrin

Obsažen v Ipecarinu, Solutanu (S, eso), Asthminu, Kodynalu, Vicedrinu, Yastilu.

Efedrin objevil K. K. Chen, když hledal náhradu za adrenalin. Původem je to alkaloid z
čínských rostlin ma huang -- Ephedra (E. vulgaris, E. equisetina, česky chvojník) je chemicky
velmi blízký kathinu, amfetaminu i metamfetaminu (má slabší a déle trvající účinky). Je to
antihypnotikum, snižuje hloubku spánku.

Efedrin se používá na léčení astmatu (30 - 60 mg perorálně 3 - 4x denně pro dospělého), nebo
jako nosní kapky při onemocnění horních cest dýchacích či pro zvýšení krevního tlaku.
Předávkování se projevuje nervozitou, závratěmi, rychlým pulsem, dýchacími potížemi,
zmatením, halucinacemi. Nastává velmi snadno (po 150 - 200 mg) a je značně nebezpečné,
zvláště pro starší osoby.
Efedrin je sympatomimetikum, uvolňuje noradrenalin ze sympatických nervových zakončení
a brzdí jeho zpětné vstřebávání ze synaptických štěrbin. Prochází snadno do mozku a působí
jako CNS stimulant. V lidském organismu se nemetabolizuje a vyloučí se do 48 hodin
ledvinami. Chemicky je to 2-(methylamino)-1-fenylpropan-1-ol.

2.3.2. Kathin
Kat (Quat, kat, khat, chat, čat)

Kathin je stimulant ze stonků a listů kathy jedlé (Catha edulis), která je domovem ve
východní Africe a v Arábii, podobá se našemu ptačímu zobu. Kat se žvýká nebo se pije jako
čaj. Požívá se také v prášku, ve směsi s cukrem a vodou nebo mlékem, případně v
alkoholických nápojích. Lze ho i kouřit. Účinek je excitační i omamný, podobný jako u
benzedrinu a pervitinu. Dochází ke zvýšení duševní čilosti, činorodosti, vzrušení. Potlačuje
chuť k jídlu, zmenšuje pocit únavy. Po dvou hodinách změny mizí a může se dostavit deprese.
Ve vyšších dávkách vyvolává halucinace. Dlouhodobé užívání katu vede k tlumení
pohlavního pudu, trávícím a srdečním poruchám. Abstinenční příznaky nejsou známy.

2.3.3. Budivé aminy

Žádoucím účinkem těchto psychostimulancií je zvýšení úrovně bdělosti, popř. potlačení

spánku. Toho se však často dosahují na úkor kvality práce mozku: člověk pracuje sice
rychleji, ale s více chybami, někdy vysloveně zbrkle až zmateně. Dalším vedlejším jevem je
snížení prahu pro vznik úzkosti a strachu. Pomocí těchto stimulantů si např. mládež usnadňuje
učení před zkouškami, rychle si vybavují. Vyhledává se hlavně euforie, aktivita a zlepšená
komunikace. Zkušení se nutí k požívání vitaminů. Amfetaminy jsou vyhledávány také proto,
že mimo excitační působení zvyšují příjemnost sexuálních pocitů a odsouvají ejakulaci –
může však naopak dojít i k přechodné impotenci. Amfetaminy také používají kokainisté jako
náhražku kokainu. Po delším užívání a zvyšování dávky (až 20 tablet denně) se začnou
objevovat prchavé iluze a halucinace. Později vystupuje do popředí vztahovačnost, paranoia,
pocit, že se ”někdo dívá”. Jsou pozorovány zvláštní záblesky, jasně barevné kontury předmětů
a dění kolem nabývá zvláštního smyslu. Významná je centrální inhibice pocitu hladu. K tomu
stačí 5 - 10 mg. Jako psychoanaleptika mohou působit i preparáty jiného složení, např. velké
dávky kofeinu, Sydnocarb, ale i Meratran, inhibitory monoaminooxydázy (Niamid, Nuredal,
Parnate).

Amfetamin
Psychoton (Aktedron, Astedrin, Benzedrin, Elastenon, Dexedrin).

Amfetamin byl vyroben už v roce 1877, účinná je jeho pravotočivá (dextroamfetamin -

Dexedrin) i levotočivá (Levedran) forma. Jeho podání vede k větší sdílnosti a urychlení řeči,
ve vyšších dávkách ke stavu intenzivní emoční hyperforie (bleskové intenzivní všeobjímající
blaho, orgasmus celé bytosti), veškeré vjemy jsou neobyčejně silné a jasné, čas jako by plynul
pomalu. Myšlení je subjektivně vnímáno jako rychlé a pronikavé, ve skutečnosti je však
bizarní a neproduktivní. Snaha využít tohoto stavu k zesílení sexuálního prožitku často končí
kvůli nezájmu nebo dokonce impotenci. V závislosti na postoji jedince a situaci mohou místo
příjemných prožitků přijít i zlobné nálady a vztek. V důsledku bludů při toxické psychóze či
depresivních nálad provázejících abstinenční příznaky se mohou objevit pokusy o sebevraždu.
Toxikomani s amfetaminem podnikají i několik dní dlouhé tahy, kdy si při odeznívání jedné
dávky ihned aplikují novou. Pomocí barbiturátů pak upadnou do spánku trvajícího i 24 - 36
hodin.

Amfetamin je základní sloučenina ”amfetaminové řady” - chemicky je to alfa-

methylfenethylamin. Jako většina drog povahy aminů se používá ve formě solí, zde často
síranu. Běžné terapeutické dávky jsou 5 mg perorálně, 2 mg podkožně, ilegálně se však často
bere až 30 - 1000 mg i. v. Typické příznaky jsou parestezie (falešné tělesné pocity, např.
svrbění), kašel, stoupá krevní tlak, zrychluje se metabolismus, objevuje se třes a pocení. U
závislých jsou komplikacemi vyhublost, celková tělesná sešlost, infikované jizvy po vpichách,
žloutenka.
Kromě halucinací a psychotických stavů se mohou objevit i organické mozkové poruchy,
doprovázené často demencí. Asi u 10 % zemřelých jsou zjistitelné změny v mozku.

Fenmetrazin

Má v molekule morfolinový kruh. Byl v roce 1954 použit k léčení obezity a již v roce 1956
byla zjištěna závislost. Je to stimulant s obdobnými vlastnostmi jako amfetamin. Urychluje
psychomotorické tempo, ruší spánek, v závislosti na dávce způsobuje podrážděnost a snižuje
pozornost. Při dlouhodobém zneužívání vznikají toxické psychózy s příznaky podobnými
schizofrenii.

2.3.4. Metamfetamin
pervitin, perník, péčko, piko, MA (Speed, Crystal, Crank, Meth, Methamphetamine)

Je nejvíce zneužívaný zástupce budivých aminů. Kdysi se dokonce předepisoval závislým na

heroinu, používala jej německá vojska v 2. světové válce, v r. 1941 byla popsána první
psychóza. Objevuje se pocit obrovské fyzické a mentální síly, pak emoční labilita. Někdy je
narušeno vnímání (iluze, halucinace). Člověk je někdy velmi hovorný, jindy se naopak
konverzaci vyhýbá, zvládá náročnou duševní práci (alespoň subjektivně). Rozpadá se denní
režim, protože není potřeba spánku. Závislé osoby používají 3 až 5x denně perorálně 20 - 50
mg, při tazích se MA aplikoval každé dvě hodiny do žíly i několik dní. Užívá se třeba 100 -
300 mg, ale jak tah pokračuje, dávka stoupá.

Závislost na pervitinu je těžká, provází ji stihomam (dotyčný má neustále pocit, že je

sledován, kontroluje z okna pohyb na ulici ve strachu z příjezdu policie apod.). Může být
někdy poměrně zvládnutá jako u kokainu, ale většinou se dříve či později vymkne z kontroly.
Při chronickém zneužívání se objevuje neklid, halucinace, psychóza. Při předávkování je
pociťována těžká bolest v hrudníku a dochází k bezvědomí na 1 až 2 hod.
Metamfetamin se vyrábí poměrně jednoduše z efedrinu. Bere se perorálně, ale může se také
kouřit, smíchat s vitamínem B-12 a šňupat jako kokain.

2.4. MDMA
Extáze, éčko (Ecstasy, X, E, Adam, XTC, M&M)

Byla patentována 1913 německou firmou MERCK, a dokud nebyla zakázána (v Anglii 1977,
v USA 1985), běžně se prodávala v barech a klubech. MDMA má široké spektrum použití. Je
to stimulant, spojený dnes hlavně s tancem na ”rave parties”, používá se jako náhrada za
Speed (koncentrace, motivace, kreativita, energie). Neméně důležitý je však její vliv na
psychiku, díky němuž byla léta používána k psychoterapii (pro uvolnění hovoru nebo
specificky k terapii manželských vztahů). Je to entaktogen (zesiluje touhu po tělesném
kontaktu s druhými) a empatogen (zesiluje empatii, vcítění do druhých), díky tomu je známa
jako ”hug drug”, volně přeloženo droga lásky. Všechno se světem se zdá dobré a v pořádku,
člověk vnímá pocity míru a radosti. Někdy se dostavuje souznění se vším tvorstvem, matkou
Zemí, Gaiou, pocit relaxace bývá velmi hluboký.
Obvyklé věci se mohou zdát abnormálně krásné a zajímavé. Jsou zažívány pocity emocionální
blízkosti k druhým (a k sobě samému), spolu se zhroucením komunikačních bariér je potom
snadné otevřít se, hovořit s ostatními. Mnoho lidí vyhledává MDMA právě k tomuto účelu:
”Konverzace proudí jako voda. Víte přesně, co říct a kdy to říct.” Mnohdy jsou intoxikovaní
naopak spíše málomluvní, ale empatie je zvýšena vždy. Depresivní nálady jsou výjimkou,
agresivita je v drtivé většině případů utlumena k nule.
MDMA často zesiluje smyslové vnímání - chuť, hmat, čich, zrak. Intoxikovaní
se rádi dotýkají různých povrchů (kůže, sebe navzájem). Sexuální kontakt se
může stát mimořádně příjemným, ale schopnost erekce je u mužů většinou
snížena. Na vrcholu intoxikace je pro ně také téměř nemožné dosáhnout
orgasmu, což pro ženy neplatí.
Míchání s účinky marihuany či LSD (známé jako ”candy flipp” či ”XL”) je přípustné, nikoli
však se sedativy nebo dalšími stimulanty. V kombinaci s MAO inhibitory může nastat smrt!
Obvyklá dávka je 80 - 160 mg perorálně (asi 2 mg/kg). Efekty se dostaví po 30 až 45
minutách, dosahují maxima po 1 - 1,5 hod. Někdy se pro prodloužení tripu v této fázi bere 1/3
až 1/2 původní dávky. Po dalších 2 hodinách se jinak účinky začínají vytrácet. Po mnoha
dávkách může MDMA pro někoho ztratit svoje kouzlo a nepomáhá ani dlouhodobá přestávka.
MDMA (3,4-methylendioxymetamfetamin) lehce zvyšuje krevní tlak a puls, někdy působí
sucho v ústech a lehkou nauzeu, téměř vždy nutkání skřípat zuby o sebe a napětí v čelistech,
nystagmus (bezděčné pohyby oční bulvy). Ve vyšších dávkách (předávkování) jsou příznaky
podobné jako u amfetaminů: závratě, hyperkardie, nervozita.
Ve vyvolané lehkomyslné euforii lze snadno ignorovat příznaky nebezpečné
dehydratace nebo přehřátí, vedoucí ke ztrátě vědomí, v horších případech
k selhání ledvin a smrti. Postiženého je nutné zchladit, podávat vodu a ovocné
nápoje, samozřejmě nikoli alkohol. MDMA též patrně způsobuje snížení hladiny
serotoninů v mozku (udává se až o 30 %), což by možná mohlo být příčinou
objevujících se depresivních stavů. Bránit se lze používáním vitaminů.
Neurotoxické změny i přes masové používání zatím nejsou prokázány (výzkumy
se provádějí pouze na laboratorních zvířatech). Přesto je zřejmé, že zneužívání
může vést k podobným problémům jako zneužívání pervitinu, i když podstatně
méně často.
Příbuzné látky: MDA (3,4-methylendioxyamfetamin) byla populární krátce v 70. letech jako
jiná ”droga lásky”. Má větší stimulační účinky a je více toxická. MDE, MDEA (N-ethyl-3,4-
methylendioxyamfetamin), často nazývána Eve, Eva, má podobné účinky, nikoliv tak
emotivní, spíše intelektuální. MMDA (3-methoxy-4,5-methylendioxyamfetamin) prý působí
zajímavé halucinace při zavřených očích, snění při plném vědomí.

2.5. Herbal Ecstasy

V poslední době se objevila a stala se populární tzv. Herbal Ecstasy, přípravek na čistě
rostlinné bázi, který má mít stejné účinky, jako syntetická MDMA. Reklamní leták praví:
”Otevřete své srdce a nechte se pohltit, protože potom a jedině potom ucítíte skutečnou sílu
tohoto zážitku”. Rostlinná extáze prý zintenzivňuje všechny smysly, myšlenky jsou čistší a
jasnější, zrychluje se jejich běh, zesiluje se imaginace. Oproti skutečné MDMA nijak neruší
koncentraci, naopak jí pomáhá, a používá se proto i při duševní práci. Je příjemným
afrodiziakem, více snad pro ženy než pro muže.Vzhledem ke složení se zdá, že efekt rostlinné
extáze se dostaví spíše sdílením zážitku s ostatními, kteří si vzali LSD nebo MDMA,
extatickým tancem na rave party apod. Herbal Ecstasy je naprosto legální a stala se oblíbeným
obchodním artiklem např. ve známých amsterdamských uličkách.

”Rostlinná extáze” obsahuje množství exotických rostlin: je v ní tibetský Ma Huang, brazilská

Guarana, čínský tmavý Ginseng (ženšen), Ginko Biloba, africký surový kolový ořech, Gotu-
Kola, Fo-Ti-Tieng, extrakt zeleného čaje, Rou Gui (vzácná forma čínského muškátového
oříšku, velmi podobná skořici), yohimbara (příbuzná yohimbe), puškvorec, tinktura Kawa-
kawa, surová ephedra, tinktura ephedra a něco dalších látek. Podle odborníků nic zvláštního,
mnoho přítomných surovin má jako hlavní složku kofein, takže se předpokládá silný
stimulující účinek. Efedrin obsažený v některých rostlinách může zapřičinit svalový třes,
pocení a intenzivnější tělesné prožitky. Ve vysokých dávkách může být nepříjemný a po delší
době užívání může mít negativní následky. Dávkování je individuální, je lépe začít s malou
dávkou, což je např. jedna čajová lžička sušených bylin. Látka se povaří 3 minuty v šálku
vody, přecedí a vše se vypije. Má velmi hořkou chuť, kterou lze vylepšit mlékem.

3. Halucinogeny

Vlastní halucinogeny jsou drogy, které u zdravého člověka vyvolávají velmi výrazné
psychické změny. Způsobují poruchy vnímání, zasahují cítění, myšlení, pod sebezáchovy a
nálady. Jen zřídka po jejich užití jde o pravé halucinace. Patří sem substituované
indolakylaminy (LSD-25, dimethyltryptamin, psilocybin), substituované fenylethylaminy
(meskalin, 2C-B) a syntetické halucinogeny amfetaminové řady (TMA, DOM neboli STP,
DOB).
Od těchto halucinogenů se většinou odlišují tzv. delirogeny: jde o látky s intenzivními
centrálními anticholinergními vlastnostmi, které zpravidla vedou k silné kvalitativní poruše
vědomí. Jsou to phencyclidin a phencyclidinová analoga (PCE, PCPy, TCP), benactyzin (BZ)
a ditran, též antiparkinsonikum trihexyfenidyl (Trifenidyl), atropin a skopolamin. Četné
rostliny a houby obsahují psychotropní alkaloidy jako muskarin, ibotenová kyselina,
muscimol, harmalin, ibogain.
Halucinogeny mají mezi drogami výjimečné postavení. Většinou nezpůsobují návyk - někdy
tomu je právě naopak, tedy jejich užívání je časem čím dál méně časté. Navozují jiné stavy
vědomí, rozpínají duši a přinášejí transcendentní zkušenost.
”Halucinogeny” je velmi nepřesný termín; i když jsou schopny před zavřenýma očima
vyvolat velice komplexní halucinatorní struktury, jejich hlavním efektem je, že jistým
způsobem vyřazují tlumící a selektivní procesy v nervovém systému, což vede mimo jiné k
zostření smyslů až k nadnormální úrovni vnímání.
Mnoho závisí na společenském a psychologickém kontextu, ve kterém dochází k jejich
nasazení. Měly by se brát nejlépe v klidném soukromí s domáckou atmosférou a je důležité,
aby byl přítomen ”průvodce” a jeho postoj byl plný podpory a pochopení. V atmosféře
nejistoty a za okolností bizarních nebo nepříznivých se prožitek snadno může zvrhnout ve
velice nepříjemný paranoidní stav. K dispozici by měly být nejméně dva dny: jeden pro sám
prožitek, který trvá několik hodin, druhý pro jeho zhodnocení v klidu a v uvolněném stavu
mysli, jaký zpravidla následuje. Jelikož člověk pod vlivem psychotropních látek často cítí
obrovské možnosti a dost dobře neví, co s nimi, bylo sepsáno mnoho příruček, manuálů a
odborných knih, jak dosáhnout určitého cíle a umělecko-estetického, psychoterapeutického či
transcendentního zážitku. Nejznámější je patrně ”Psychedelic Experience” Timothy Learyho,
manuál založený na mystice Tibetské knihy mrtvých, nebo ”LSD Psychotherapy” Stanislava
Grofa.
Psychotropní látky získaly počátkem 60. let velkou popularitu mimo oblast lékařství díky
zájmu některých filosofů, umělců a spisovatelů (A. Huxley: Doors of Perception), kteří v nich
začali vidět prostředek k prožití něčeho zcela nepoznaného, možnost rozšířit oblast vědomí do
nového mystického transcendentálna. Jejich význam je srovnáván s překročením hranic
zeměkoule člověkem do vesmíru: krok do zevního prostoru má být vyrovnán krokem do
lidského duševna. Experimentování s halucinogeny se stalo atraktivní pro různé skupiny lidí
(hippies) protestující proti vžitému řádu a způsobu života. Svými výlety demonstrovali právo
na svobodu prožívat něco výjimečného i proti vůli společenského řádu, ve kterém jsou nuceni
žít.
Hlavním apoštolem psychedelické revoluce v 60. letech byl americký psycholog Timothy
Leary. Dnes už nikdo masové užívání těchto látek neprosazuje, jsou chápány více jako
pomůcka k osobnímu růstu jednotlivce.

3.1. Přírodní halucinogeny

Celkem roste v Evropě asi 20 halucinogenních rostlin, ve Střední a Jižní Americe asi 130;
byly používány ke kultovním účelům a v příslušných etnických oblastech byly obklopeny
různými tabu. T. McKenna je přesvědčen, že nejdramatičtější změnu ve vědomí před-člověka
způsobily v pravěku právě psychedelické houby, a radí, aby člověk, než si nějakou drogu
vezme, vždy napřed studoval historii jejího použití starými národy.

3.1.1. Meskalin
Mezkalin, Peyotl (mexc, buttons, cactus)

Kaktus peyotl byl indiány amerického jihozápadu a Mexika dlouho používán

jako prostředek spojení s božským světem a požívání jeho usušených částí je
dodnes hlavní svátostí indiánské církve Native American Church. Rozsáhlé pole
působnosti má dnes také při experimentálně psychologickém výzkumu.
Vyvolává podobné účinky jako LSD, v přírodě jsou tripy hodně šamanisticky
zabarvené. Bohaté zrakové iluze, opojení, únava, pocit gumové podlahy, nohy
jako by samy odskakovaly od země, pocit, že je není možno ovládat,
odosobnění, poruchy vztahu k okolnímu světu a svému tělu (výraznější než při
LSD). Někdy zúžení vědomí, méně bizarních nápadů.
Meskalin způsobuje syneztezii, např. zvuk je vnímán barevně. Asi nejvyhledávanější jsou
zářivé, barevné pseudohalucinace a halucinace, vidiny girlandovitých a arabeskovitých
ornamentů, velmi pestrých a kaleidoskopicky se měnících. Předměty se ”tváří”, mají mimiku.
Někdy je zbystřen sluch, lokalizaze zvuku je však špatná. Nastává též snížení schopnosti
rozlišovat akustické podněty -- člověk si iluzivně přetváří zvuky, má čichové, chuťové a jiné,
i sexuálně zabarvené halucinace. Špatně se odhaduje vzdálenost, jsou poruchy vnímání času -
většinou se zpomaluje, někdy zrychluje. Je výrazná nechuť k jakékoli činnosti,
psychomotorický útlum. Někdy přichází smích, až nutkavý, jindy deprese, paranoia.

Meskalin je 3,4,5-trimethoxyfenylethylamin. Chemicky je blízký adrenalinu, noradrenalinu,

dopaminu, DOM, DOB, TMA (3,4,5-trimethoxyamfetaminu). Byl k nám dovážen už před II.
světovou válkou jako sušené řízky (mezkalové knoflíky či koláčky) nadzemní části kaktusu
Peyotl (Lophophora Williamsi). Syntetizován byl už na přelomu století. Samotný kaktus
obsahuje 40 dalších alkaloidů, které snad nejsou psychotropní, ale nějak účinkovat mohou.
Nejvíce je v něm meskalinu (až 0.58 %).
Velké dávky mohou poškodit játra a ochromit dýchací centrum (dávky bývají 200 až 600 mg,
běžně 300 mg). Nejvíce se koncentruje v játrech a ledvinách, nejméně v mozku a míše.
Polovina se vyloučí nezměněná za 6 - 8 hodin. Působit začíná za 1 - 2 hodiny, účinek trvá 6 -
12 hod. Snový stav je po přírodní droze povlovnější, po syntetickém preparátu silnější a
kratší. Vegetativní účinky jsou podobné jako u LSD -- mydriáza, změny pulsu, poruchy
dýchání. Meskalin, ale především další alkaloidy obsažené v přírodní droze, provokuje na
začátku nevolnost a zvracení. Po opakovaných injekcích meskalinu byla zjištěna tolerance, a
to i na LSD. Mezi těmito dvěma látkami tedy existuje zkřížená tolerance.

3.1.2. DMT, DET, DPT

DMT je jedním z nejrychleji a nejintenzivněji působících halucinogenů. Objekty ztrácejí

veškerou formu, rozpadají se na hru vibrací, lze zažít transport do jiného vesmíru, setkání s
cizími formami života, hudby či jazyků. Nejlepší pro trip je světlý pokoj, nikoli však přímé
sluneční světlo (barvy jsou pak neuvěřitelně intenzivní). Po návratu z hyperprostoru je dobré
začít mluvit, myšlenky si případně zaznamenat na magnetofon. DMT bylo objeveno r. 1931,
jeho halucinogenní efekty v r. 1956. Nachází se v mnoha rostlinách, např. Mimosa hostilis (z
jejích kořenů se dělá halucinogenní nápoj Jarema) nebo Ayahuasca (má psychotropní účinky,
prý produkuje stavy s telepatickou zkušeností). Při intoxikaci se objevuje mydriáza (rozšíření
zorniček), tachykardie (zrychlený tep), je těžké vyjádřit myšlenky a koncentrovat se.
Vzhledem k rychlosti a intenzitě tripu se DMT někdy přezdívá manažerská droga, protože se
prý dá aplikovat v přestávce mezi dvěma jednáními.

DMT značí N,N-dimethyltryptamin. Je podobný bufoteninu, blízký psilocybinu. Po svalové

injekci dojde k náhlému rauši, který trvá 1 - 2 hodiny. Injekce do žíly nebo kouření působí
ještě rychleji. Průběh může být někdy zlý. Dávky se při inhalaci pohybují mezi 20 a 30 mg
pro slabší a mezi 50 - 60 mg pro intenzivní trip, při kterém mohou už vstávat vlasy na hlavě.
Látka by měla být přesně odvážena. DMT není bez inhibitorů MAO orálně aktivní, je nutné
jej kouřit a věnovat tomu náležitou pozornost, jinak je polovina pokusů neúspěšná a
psychonaut se do hyperprostoru neprolomí, uvidí jen určité chryzantémové vzory. DMT pro
kouření musí být ve formě volné báze, nikoliv hydrochloridu, a nejlépe je použít uzavřenou
skleněnou dýmku, ve které se kuličky roztaví. Pokud nestačí 30 s kouření, nemá cenu
pokračovat dříve než za hodinu. Už při inhalaci se objevují intenzivní tělesné pocity a slabost
(výpary chutnají jako hořící plastik čí rybí olej a nutí ke kašli), je vhodné sedět a mít po ruce
kolegu pro další manipulaci s dýmkou. Trip začíná už v prvních sekundách, vrcholí za 5 až 20
minut a trvá asi půl hodiny.
DET (diethyltryptamin) má tytéž účinky, jsou ale jemnější, podobné psilocybinu a trvají
dvakrát déle.

DPT (dipropyltryptamin) působí stejně, má salbší vedlejší účinky než DMT. Trip trvá delší
dobu, podle dávky (15-30 mg: 1,5 - 2 h, 60 - 150 mg: 4 - 6 h).

3.1.3. Muchomůrka červená (Amanita Muscaria)

Božská houba nesmrtelnosti, muchomůrka červená, považována laiky za

typickou jedovatou houbu, je používána obyvateli severovýchodní Asie zcela
běžně. Díky neustálé poptávce houby ze Sibiře často putovaly tam, kde obyčejně
nerostou, a byly vyměňovány za zvířata - a to i kus za kus. Po dlouhá staletí je
znali i ve Skandinávii, Laponsku a Kanadě.
Účinky vypadají jako polospánek s barevnými vizemi, může se projevit i
zvýšená aktivita, euforie, pocit lehkosti, pohyblivosti. Když chce intoxikovaný
například překročit stéblo trávy, kráčí a skáče, jako by překážky byly kmeny
stromů. Pokud je i normálně hovorný, v opojení vyzradí všechna tajemství,
protože se nedokáže ovládnout. Kdo má rád tanec, tančí, a milovník hudby
neustále zpívá. Jiní bezmyšlenkovitě někam jdou nebo běží. Někdy člověk se
skelným pohledem mluví ke svým vizím. Psychické vzrušení se stupňuje a
projevuje se inkoherentním myšlením, ztrátou kontaktu s okolím, halucinacemi.
Také motorický neklid se zvyšuje (bezúčelné, nekoordinované pohyby a
grimasy). Je-li toto excitační stadium prožíváno ve spánku, bývají přítomny
halucinatorní sny a nemocný se zpravidla probouzí až zvracením. Snové stavy
jsou prožívány buď s pocitem přechodu do posmrtného života, nebo s pocitem
depersonalizace. V druhém údobí je člověk v různě hlubokém kómatu. Po
probuzení mívá často pocit reinkarnace.

Účinky mají zcela jiný charakter než po psilocybinu nebo LSD. Přicházejí po půl až dvou
hodinách a trvají 4 - 6, někdy i 8 hodin. Někdy přetrvávají poruchy koordinace pohybů a řeči i
několik dnů. Muchomůrky červené jsou houby, které si brali Vikingové, aby vstoupili do
vhodného stavu ”beserker” pro bitvu. V této houbě má možná původ i 3500 let stará droga
soma, přinesená Árijci do údolí Indu, která dala vzniknout mj. i tisíci hymnům véd (R. G.
Wasson). Psychické a neurotoxické změny vyvolávají zejména muchomůrky z vyšších
horských poloh; u muchomůrek z teplých krajů převládá muskarinový typ otravy. Smrtelné
otravy muchomůrka červená obvykle nevyvolává. Podobné vlastnosti jako muchomůrka
červená by měla mít muchomůrka královská (A. regalis), potažmo i muchomůrka tygrovaná
(A. pantheris - ovšem v menších dávkách), ale kdo se v houbách bezpečně nevyzná, neměl by
riskovat záměnu s vysoce jedovatými druhy.
Obvykle se muchomůrky konzumují tak, že se nakrájejí asi na centimetrové plátky, usuší (na
vzduchu nebo v troubě při 75 - 80 oC) a pak se polykají bez žvýkání. Muchomůrky obsahují
muscimol a muscazon (ten je v menších množstvích a méně aktivní), dále kyselinu
ibotenovou a v malém množství vysoce toxický muskarin. Sušením se kyselina ibotenová
mění v muscimol, účinek se tím zvyšuje 5x až 6x a snižují se vedlejší efekty. Jedna velká
muchomůrka nebo dvě malé by měly stačit, aby byl den o dost zajímavější. Je lepší začít s
menšími dávkami (1/4 kloboučku).

3.1.4. Lysohlávky
houbičky, gamble (mushrooms, shrooms)

Lysohlávka kopinatá je prakticky jedinou dostupnou houbou, rostoucí v našich krajích, která
obsahuje psychotropní tryptaminy psilocin a psilocybin. Tyto dvě látky byly nejprve získány
Albertem Hofmannem z mexických hub psilocybe (a příbuzných rodů panaeolus a
stropharia). Aztékové tyto houby nazývali teonanacatl (maso bohů) a při rituálech je jedli
s medem; jakmile pocítili účinky, začali tancovat. Pak seděli a povídali si o halucinacích,
které měli. Po příjezdu prvních Evropanů do Ameriky začali křesťanští duchovní zvyk
pojídání ”masa bohů” systematicky potlačovat a o znovuobjevení účinků posvátných hub pro
západní společnost se zasloužil svými etnobotanickými výzkumy až v polovině dvacátého
století bankéř Richard Gordon Wasson. Po namáhavém překonávání plachosti a nechuti
mexičanů ho v roce 1955 curandera Maria Sabina zasvětila do příslušného rituálu.
Psilocybin a psilocin se vyskytují i v některých středoevropských houbách, jako jsou naše
lysohlávka kopinatá a lysohlávka česká (Psilocybe semilanceata, Psilocybe bohemica Šebek).
Obsah účinných látek závisí na lokalitě a klesá skladováním. Normální dávka bývá 20 mg
(25-60 lysohlávek kopinatých). 9 - 10 mg psilocybinu aplikovaného podkožně vyvolává
euforii, úsměvnou duševní pohodu, zvýšenou a usměrnitelnou aktivitu, zdvořilost a uhlazené
chování, mikroskopické a jiné barevné vize většinou bez úzkostného doprovodu – ”Jako když
se dívám na barevnou filmovou operetu”, pocity rozbití a prohloubení časových a
prostorových souvislostí, deformace tváří a osob. Všechny barvy (i na bílých plochách),
nabývají krásných, teplých, pastelových odstínů, jsou vzájemně sladěny ”jako obrazy
impresionistů”. Většinou intoxikace probíhá bez prudkého myšlenkového tempa a
agitovanosti po LSD a bez změn osobnosti jako po meskalinu. Vše končí náhle 6 hodin po
aplikaci (lze také přerušit barbituráty či neuroleptiky).
Při vyšších dávkách může mít trip démonické rysy, může nastat zhroucení prostoru a času.

Psilocybin může vyvolat psychickou závislost; kombinace s marihuanou zvyšuje vizualizaci a

poruchy vnímání, působí však ukončení tripu, proto se kouří až ke konci. Při častém
opakování ztrácí zážitek s lysohlávkami svou božskost, takže je nejlepší omezit se pouze na 4
až 10 dávek ročně.
Lysohlávky rostou od září do listopadu, dají se ovšem najít jen obtížně. Jejich mykologický
popis a vyobrazení uvádí ve svých atlasech hub pouze Mirko Svrček, jiní autoři je ignorují.
Psilocybin je 4-fosforyl-oxy-N,N-dimethyltryptamin, psilocin je 4-hydroxy-N,N-
dimethyltryptamin (defosforylovaný psilocybin). Serotonin, bufotenin, psilocin a psilocybin
mají velmi blízkou chemickou strukturu.

3.1.5. Durman, rulík, blín

Velká skupina rostlinných halucinogenů je reprezentována i u nás rostoucími lilkovitými
rostlinami, většinou prudce jedovatými obsahem svých alkaloidů. Nejvýznamnějšími zástupci
této skupiny jsou durman neboli panenská okurka, rulík zlomocný a blín černý (solanaceae:
Datura stramonium, Atropa belladonna, Hyosciamus niger). Ve středověkém kouzelnictví
měly důležitou úlohu a byly součástí čarodějnických mastí, jimiž se mazaly čarodějnice před
odletem na sabat, tj. aby upadly do zvláštního mrákotného stavu s bohatými halucinacemi a
sny.
Atropin zvyšuje dynamogenii, touhu po pohybu, sklon k nemotivovanému smíchu, zrakové,
ale i sluchové a čichové halucinace. Halucinace jsou velmi pohyblivé, mnohotné. Zajímavá je
značná tendence k agresi. Leckde na světě se ještě používají ke změně psychiky (na jazzových
festivalech v USA apod.). Vyvolávají daleko těžší poruchy vědomí, než třeba hašiš, LSD,
nebo i DMT. Proti nim je to jako zahrávání si s dynamitem. S rulíkem se celá koncepce reality
hroutí, vědomá kontrola je nemožná. ”Jeden moment můžete sedět a dívat se na televizi a ten
další vás najednou vaše mrtvá babička vedle na pohovce požádá o ještě trochu čaje. Já
osobně jsem se koupal s milionovými hejny hmyzu a nevěděl, jestli je to skutečnost, nebo
ne...” I zkušení jako T. McKenna mají strach z míst, kam se lze s rulíkem dostat. Někteří
farmakologicky vzdělaní experimentují i s těmito látkami jako s přírodními drogami nebo
používají čisté alkaloidy. Snaží se modifikovat obrazy jiných intoxikací nebo se pokoušejí
zvládnout některé nepříjemné vegetativní projevy.
Účinek trvá 24 - 36 hodin. Lilkovité rostliny obsahují v různých zastoupeních scopolamin,
hyosciamin, atropin a meteloidin (durman).

3.1.6. Muškátový oříšek

Další známý halucinogen - muškátový oříšek - se většinou pije v teplém nápoji (mletý, asi 1
polévková lžíce - 15 až 25 g). Účinek je narkotický, ale může vyvolat i vzrušení. Objevuje se
za 10 minut až 4 hodiny a trvá 5 - 24 hod. Muškát obsahuje myristicin - 4%, safrol - 0,6% aj.
Berou ho často vězni a ti, kterým nevadí drsná opice po něm. Konzumují plnou krabičku od
sirek, nebo si vaří nápoj magorák, což je hlavně vývar z cigaretových špačků s různými
opojnými ingrediencemi, např. muchomůrkou červenou. Experimentátoři mluví o ztrátě
starostí, většina jej přirovnává k marihuaně. Stoupá žízeň, pocit hladu kolísá, přítomnost
druhých je nežádoucí, někdy nevadí; nálada jde většinou do deprese. Trip je často doprovázen
nepříjemnými vegetativními projevy - závratěmi, nevolností. Fyzický atak muškátového
oříšku na tělo je tak silný, že může u žen přivolat menstruaci; ve středověku se používal k
potratům.

3.1.7. Další přírodní látky

Bufotenin
V roce 1971 kouřili užívači drog v Queenslandu rozsekané kůže ropuch pro jejich
halucinogenní efekty. Lze prý také lednoduše olíznout ropuchu. Žabí kůže byla takto
používána po celém světě. Kromě sterolových derivátů byly totiž z některých kožních sekretů
ropuch izolovány zásadité dusíkaté sloučeniny, včetně bufoteninu. Jsou to deriváty
pyrokatechinu a indolalkylaminů.
Bulbokapnin
Bulbokapnin - Naše rostlina dymnivka dutá (Corydalis cava) obsahuje 5% alkaloidů, které se
dělí do 3 skupin; v jedné z nich je i bulbokapnin. Po dávkách 0,2 - 0,5 g lze pozorovat u
vyšetřovaných osob zpomalení reakcí a pohybů, občasné zapomínání končetin v
nepřirozených polohách, např. nohy jsou zdviženy nad podložku a hlava neopřena (tzv.
fiktivní poduška), a duševní změny. Všichni udávali pocit duševní strnulosti, prodloužené
ulpívání myšlenek a současné uklidnění a ujasnění ve vlastním nitru - objevuje se katatonický
syndrom.

Yohimbin
Je alkaloid z kůry kamerunského stromu Pausinystalia yohimbe. Působí pohlavní dráždění a
rozšíření cév. Smrtelná otrava není známa. Po požití větších dávek se rozbuší srdce, pálí v
očích, překrví se pánevní orgány. Může nastat erekce, až krvácení z genitálií. Běžná
terapeutická dávka je 5 - 10 mg perorálně. Yohimbinu jsou blízce příbuzné všechny alkaloidy
z Rauwolfie.

Harmin a banisterin (yagéin)

Jsou identické alkaloidy. Banisterin je obsažen v brazilské tropické liáně Banisteria Caapi,
používá se amazonskými Indiány jako narkotikum (Yagé, Ayahuasca, Caapi). Nejdříve
procházejí stadii slepé zuřivosti, načež se dostavuje příjemná polonarkóza. Harmin je v
semenech routy turecké (Peganum harmala - vyskytuje se v Eurasii od Španělska po Tibet).
Působí hlavně na afektivní stránku a na pohybové volní impulsy. Při dostatečné dávce se
dostavuje silný vztek až slepá zuřivost, následovaná stavem sníženého vědomí, příjemným,
snivým. Tato snivost je zvláště patrná u Indiánů, u Evropanů dávka 200 mg způsobila deprese
a nepříjemné duševní stavy. Extrakt z liány Haemadictyon amazonica, obsahující yagéin a
yagenin, působí živé zrakové halucinace, v nich převládá modrá barva v různých odstínech.

3.2. Syntetické halucinogeny

Kromě LSD-25 (v přírodě se vyskytují pouze příbuzné lysergamidy) se sem řadí tzv. Designer
drugs, např. fenethylaminy popsané nejlépe v knize Phenethylamines I Have Known and
Loved (PIHKAL) od Alexandera Shulgina a jeho ženy Ann (DOM, DOB, DOI, MDA,
MDMA, MMDA, DMMDA, MDE, 2C-B, 2C-E, DOET, DOPR, p-DOT, MBDB, MMA, LE-
25...), pak látky na bázi PCP, a jiné. Mohlo by sem do jisté míry náležet i MDMA a příbuzné
drogy, jsou ale uvedeny v oddíle stimulantů.

3.2.1. LSD-25
kyselina, kyselinka, trip, čtvereček, papírek, Bart Simpson, Homer, Stříbrný surfař,
Panoramatix… (A, acid, microdot, windowpane, vitamin A, Electric cool aid, sugar, blotter,
Heavenly blue, Wedding Bells, tab, ticket, twenty-five)

V roce 1938 mladý chemik švýcarské firmy Sandoz Albert Hofmann syntetizoval v rámci své
práce různé deriváty kyseliny lysergové, mezi nimi i její diethylamid, kterému dal označení
LSD-25. Nezdálo se, že by měl na krysách a kočkách nějaké zvláštní účinky, a tak byl uložen
k ledu. O pět let později, na jaře roku 1943, to Hofmannovi ale nedalo a vyrobil tento
diethylamid znovu. Něco mu říkalo, že skrývá nějaké tajemství. Ten den zažil cestou z
laboratoře a doma velmi zvláštní stavy. Trocha látky se mu musela kůží dostat do organismu.
Zkusil si tedy na vlastní pěst vzít nejmenší dávku, s jakou si u podobných látek dokázal
představit vůbec nějaké účinky - 200 mikrogramů. Objevil tak plné účinky této vůbec
nejsilnější drogy.
O nějakých 25 let později, kdy už si LSD vzaly statisíce lidí, si lízl také jistý
indický sadhu - svatý muž Hari Dass Baba, aby porovnal výsledky svých starých
transcendentních cvičení, vedoucích k samadhi, s tím, co mu umožnila
”kyselina". Svůj zážitek vyjádřil slovy: ”Američané se stali příliš velkými
materialisty. Proto se jim Bůh zjevil v podobě hmoty - jako LSD.” U indických
guruů psychedelika obecně vzbudila značný zájem, i když tvrdili, že podobných
stavů mohou dosáhnout i svými meditacemi. Říká se, že jeden z největších
spisovatelů moderní doby, Aldous Huxley, klasik SF žánru a velký filozof, se s
naším světem rozloučil stručně; když umíral, napsal na kousek papíru tři
písmena: L - S - D. Prý to byl jeho poslední odkaz lidstvu. Ve skutečnosti to
napsal své ženě, protože chtěl, aby mu podala dávku.
LSD se v 50. letech začalo používat jako léčebný prostředek v psychiatrii, významné
výsledky s ním dosáhl např. Stanislav Grof (právě LSD stálo u základů transpersonální
psychologie). Firma Sandoz ho také pod názvem Delysid pro tyto účely vyráběla. Když se v
60. letech rozmohlo jeho masové zneužívání, i mezi dětmi, byla výroba zastavena. Po osm let
ho potom produkovala pro celý svět naše Spofa.
Nízké dávky stimulují dýchání, vysoké jej tlumí. Běh myšlenek se urychluje, jsou zacyklené a
fraktální, člověk volně asociuje. Na plochách a věcech lze vidět barevné vzory, se zavřenýma
očima přichází vizualizace, je možné představit si jakékoliv obrazy. Hudba je vnímána se
silným prožitkem, někdy trojrozměrně, někdy zkresleně. Všechno kolem mohou být objekty,
které jsou něčím sympatické a se kterými lze hovořit apod. Při doznívání je zvýšený pocit
pochopení reality, zvýšená představivost, schopnost popsat vjemy barvitými a vzletnými
slovy.
Při vyšších dávkách přichází navíc opojení, únava, závrať, lehkost a tíže v končetinách,
fenomén gumové podlahy, dále odosobnění, poruchy jáství, uvolnění potlačených vzpomínek,
euforie, dotyčný má sklon k divokým a bizarním nápadům, zhoršují se vyjadřovací
schopnosti, téměř úplně se ztrácí chuť k jídlu. Tělo intoxikovaným připadá někdy jako velmi
těžké, že nejde ani zdvihnout prst, pak zase lehké, vzniká dojem, že lze vzlétnout a plout
místností jako ryba v akváriu. Barvy nabývají zvláštní plnosti a sytosti, jsou vidět girlandovité
a arabeskovité ornamenty, bohaté iluze a pseudohalucinace, prudký běh a víření obrazů,
obrysy předmětů nabývají na ostrosti, načež se jemně rozplývají, rozměry prostoru se mění,
perspektiva se zplošťuje a prohlubuje zároveň. Vzniká dojem jako při pohledu kukátkem,
které chvílemi vše přibližuje, pak zase vzdaluje. Člověk si přetváří monotónní akustické
podněty v sugestivní hudbu, časté jsou synestezie, zvuky mají barvy a barvy mají vůni, je
vidět hudba linoucí se jako zvláštní barevné vlnovky z reproduktoru.

Jako efekt LSD v menších dávkách (jaké se berou dnes - 100 mikrogramů, i méně) člověk
pociťuje rozkolísanost, vnitřní chvění a nervozitu, snadno zaměnitelné za účinek amfetaminů.
Změní se prožívání času a prostoru jako dimenzí, někdy má člověk tendenci vyhledávat
samotu. Při vhodném výběru prostředí a dávkování si lze zachovat kritický postoj k
prožívanému a vědomý odstup. Ten však může být na krátké okamžiky zcela ztracen a
intoxikovaný může propadnout panice, z pseudoiluzí se stanou iluze a halucinace, dochází k
paranoidním interpretacím - bojům s démony, přicházejí hrůzy opravdové psychózy a agrese.
V takovém případě je potřeba odstranit zdánlivě ohrožující vlivy a věci, pomáhá klidný hovor.
Psychedelická dávka (350 - 500 mikrogramů) způsobuje úplné, ale dočasné zhroucení
obvyklých cest vnímání světa a sebe sama (mystická transcendence). Špatné tripy (panika,
sebevražedné chování, deprese) se většinou objevují jen při psychedelických dávkách (200
mikrogramů a více).
Někomu se i účinky LSD zdají nudné a míchá jej s jinými drogami (psilocybin, meskalin).
Vizionářské stavy A. Huxley dosahoval právě kombinací LSD a meskalinu. Kombinace s
marihuanou zvyšuje vizualizaci, poruchy vnímání a řeči, při skomírání efektů LSD je může
znovu posílit. Kombinace s MDA a podobnými látkami je také možná, je ovšem potřeba
dopředu znát jejich efekty.
Účinky alkoholu LSD přebíjí a působí proti nim (alkohol je sedativum, LSD víceméně
stimulant). Při kombinaci s metamfetaminem může přijít jak extáze, tak velice nepříjemné
stavy při doznívání efektu.
LSD se používalo jako pomůcka psychoterapie, protože zpřístupňuje jiné formy vědomí.
Ukázalo se, že výsledky jsou značně ovlivněny očekáváním psychoterapeuta a že reakce se
mění od osoby k osobě i při různých sezeních. Mnoho pacientů si už opakování nepřálo.
Mnozí říkali, že se jim objevují vzpomínky z dětství, že jde o transcendentální zkušenost.
Experimenty s jednorázovou dávkou 300 gama, které se prováděly u nás na studentech
psychologie po přípravě zahrnující četbu a poslech filozofických stoických textů, ukázaly, že
nedošlo ke změně skóre v dotazníku životního smyslu, statisticky významně se snížila rigidita
a dogmatismus a významně se změnil postoj k neobvyklému a mystickému chápání
skutečnosti. Zážitek byl hodnocen jako významný příspěvek k lepšímu porozumění sobě a k
rozšíření obzoru pro hodnoty. Tyto trvalejší změny se vykládají jako následek hlubokého
zážitku, jakým může být i láska, smrt blízkého či prožití bouře na moři.
Po užití LSD, stejně jako po jiném intenzivním emocionálním zážitku, mohou nastávat
flashbacky. Jsou to okamžiky, kdy se psychické stavy vracejí na podněty z běžného světa i
bez drogy. Trpí jimi asi 25 % lidí -- 39 % z nich je má za děsivé, 57 % za příjemné. Nejčastěji
se objevují jako kratičké záblesky několik dní po intoxikaci večer při usínání, méně často i
během dne: člověk na chvíli zase vidí zvláštní fialové halo kolem předmětů, objeví se
synestezie, rovný chodník se začne hadovitě vinout. Zpravidla lze tyto vjemy vůlí
modifikovat, zahnat a zase třeba úmyslně znovu vyvolat. Po užívání LSD a podobných látek
se někteří lidé stanou citlivější k psychedelickým účinkům marihuany. Kouření marihuany je
pravděpodobně jeden z nejobvyklejších zdrojů flashbacků.

LSD-25 lze získat synteticky, ale je to příliš nákladné. Nejlépe se vyrábí z indolových
alkaloidů námelové houby paličkovice nachové. Někteří studenti vysokých škol chemických
si ji dovedli vyrobit dokonce i v poměrně dobré kvalitě, ale syntéza je obecně velmi náročná.
Samotná l-lysergová kyselina psychotropní účinky nemá. LSD-25 je vinan (tartrát)
diethylamidu lysergové kyseliny, psychoaktivní je pouze d-stereoizomer. Dnes se LSD
získává z ilegálních laboratoří, někdy s příměsemi jiných psychotropních látek, často je ale
velmi kvalitní.
Amidy kyseliny lysergové byly zjištěny i v přírodě - v semenech některých lianovitých rostlin
Jižní Ameriky, používaných jako dysleptika. Jsou to Ipomoea Violacea (Povijnice nachová) a
Rivea Corymbosa. Obsahují amid kyseliny lysergové (Ergin LA-111, Isoergin), Ipomoea
0,06%, Rivea 5x méně. Též semena Ipomoea purpurea mohou sloužit jako náhražka LSD (1
semeno odpovídá asi 1 mikrogramu LSD). Průběh intoxikace těmito semeny je daleko
nepříjemnější než u LSD.

LSD zasahuje do oblasti serotoninových i dopaminových receptorů; v podstatě je

serotoninový antagonista. Je to vůbec nejúčinnější halucinogen - k vyvolání efektu stačí
spolknout 20-50 mikrogramů, obvyklá dávka je 100 gama, v 60. letech se však běžně bralo
350 - 500 gama (tzv. psychedelická dávka).
Podává se většinou orálně (bílý prášek - tablety nebo napuštěný papírek), tj. cucá se nebo
polyká. Účinky se projeví obvykle za 20 minut až hodinu, při aplikaci do žíly po několika
sekundách. Dojde ke zrychlení, pak ke zpomalení tepu, zvyšuje se teplota, rozšíří se zorničky,
objeví se poruchy motoriky a nepříjemné pocity. Po 2 hod. zůstává v těle 1-10 % nezměněné
látky. Psychotropní efekty se projevují po 30 až 90 minutách (po nitrožilní aplikaci dříve), a
trvají 5 až 12 hodin. V té době je většina látky nedetekovatelná nebo vázaná na játra - působí
tedy zřejmě její metabolity. Splývají smyslové vjemy, barvy jsou jasné, mění se chápání času,
je narušeno tělesné schéma, norma se střídá s abnormálními prožitky. Mohou vzniknout
komplikace: křeče, aj. Psychotické reakce (paranoidní bludy, halucinace, strach) vznikají i u
dříve zdravých lidí (a to i následkem jediné dávky) -- LSD může spustit skrytou psychózu;
nelze předem stanovit, kdo k ní má dispozice. Tyto stavy bývají často způsobeny nevhodnou
aplikací v nepřátelském prostředí - např. ten, kdo LSD požívá a má přitom strach z policie, se
může stát obětí extrémního stihomamu.

Na LSD rychle vzniká tolerance (do 3 dnů), tj. další dávky brané rychle po sobě už zdaleka
tolik neúčinkují. Po vysazení tolerance stejně rychle klesá.
LSD-25 je droga, u které bylo prokázáno, že má nulový potenciál fyzického i psychického
návyku. Psychická závislost však trvá i týdny (nebo naopak může vzniknout averze vůči
droze). Byly zjištěny indukované chronické psychotické stavy, podobné schizofrenii.
Při akutním záchvatu je třeba chránit před poraněním. Pomůže Chlorpromazin, nikdy
nepodávat Respirin. Psychotické stavy může tlumit alkohol, vitamin B3 (nebo niacin).

3.2.2. DOM, DOB

DOM poprvé syntetizoval A. Shulgin a podobně jako LSD u Hofmanna je to jeho

”problémové dítě”. V polovině roku 1967 se začalo objevovat na ulicích San Francisca pod
názvem STP, nebo Super LSD. STP mělo znamenat ”Serenity, Tranquility, and Peace”
(vyrovnanost, klid a mír), interpretovalo se však i jako ”Super Terrifying Psychedelic”, ”Stop
The Police”, nebo policií jako ”Too Stupid To Puke”. Ve skutečnosti jsou ta tři písmena
převzata z názvu jedné naprosto nesouvisející přísady do motorového oleje; jistý expert to v
populárním článku o drogách obrátil a napsal, že tato přísada má psychedelické vlastnosti -
ještě že děti lásky příliš nečetly.
Podobně jako u LSD je člověk schopen separovat jednotlivé komponenty složitých objektů,
vnímá více barev a vnímá je jako extrémní (mění se jejich význam), se zavřenýma očima je
vidět obrázky synchronizované s hudbou, poslech hudby je neuvěřitelným zážitkem. Jako
jedna dávka stačí už 3 - 10 mg, zpočátku se ale distribuovalo v 20 mg tabletách a spolu s
netrpělivostí při pomalejším nástupu, než jaký je u LSD (jako obvykle nebylo známo, co to
vlastně je), docházelo k častým případům předávkování.
Účinky mohou trvat až 24 - 72 hodin, čím vyšší dávka, tím delší trip.

DOM je 4-methyl-2,5-dimethoxyamfetamin. Všechny příznaky jsou podobné

jako u LSD, při vysokých dávkách mohou být doprovázené zmateností a
úzkostí, svalovými křečemi a křečemi v břiše.

DOB (bromo-STP) je chemicky 4-brom-2,5-dimethoxyamfetamin. Rozšiřuje vizuální

vnímavost, zesiluje barvy, přicházejí barevné, důležité sny. Efekty jsou opět podobné jako u
LSD. Poprvé se objevil v Británii v 70. letech jako náhrada LSD (též na papírcích, protože
dávky jsou 1-3 mg). Aktivní je už pod 1 mg. V nízkých dávkách je poměrně netoxický a
bezpečný, ovšem byly zaznamenány i 24 až 36 h trvající tripy po předávkování. Průběh je pak
prakticky nekontrolovatelný. Předpokládá se, že už 35 mg může být smrtelná dávka.
V literatuře se traduje případ úmrtí po 100 mg, kdy si experimentátor DOB patrně spletl
s MDMA (původní zdroj této informace je ale nejasný).

3.2.3. 2C-B (2C-D, 2C-E)

2CB, CBr, bromo-mescaline, Venus, Nexus, Zenith

Přináší halucinace jako LSD, obzvláště barevné. Způsobuje zvýšenou citlivost na pachy,
chutě, citlivost kůže, sexuální stimulaci, někdy zvyšuje pocit fyzického zdraví a energie, jindy
jsou naopak tělesné pocity nepříjemné. Je popisován také jako empatogen a entaktogen.
Hudba je někdy zkreslená, sochy a jiná umělecká díla jsou vnímána personifikovaně,
přicházejí šamanské pocity a zvláštní sexuální zážitky (divoké, zvířecí). 2C-B je díky
schopnosti silně zvyšovat vizuální představivost (snad nejsilnější halucinogen v tomto směru)
zvlášť při zavřených očích považován za nástroj k osobnostnímu růstu.
Při vyšších dávkách (nad 30 mg) je 2C-B intenzivně halucinogenní, může vyvolat i zážitky
opuštění těla (disociace). Někteří lidé to těžko snášejí; účinek takových dávek je už většinou
nepříjemný. Ještě do podzimu 1993 bylo 2C-B v USA legální a používalo se v psychoterapii.
Užívá se převážně v dávkách 12-24 mg perorálně či šňupáním, trip trvá 3-8 hodin.
2C-B je chemicky 4-brom-2,5-dimethoxyfenethylamin -- je to bezpečnější analog DOB.
Neexistuje na něj návyk a nejsou známy žádné nežádoucí dlouhodobé vedlejší efekty. V
dávkách 10 - 20 mg je to prý afrodiziakum, pro tyto účely je možné jej kombinovat s MDMA
-- 2C-B se vezme asi 3 hod po běžné dávce MDMA. Jinak se říká, že 2C-B je taková třída, že
další kombinace nejsou k ničemu.

2C-D (LE-25)
Je 4-methyl-2,5-dimethoxyfenethylamin (příbuzný DOM), účinkuje už v dávkách 20-60 mg,
ale teprve nad 150 mg působí plně psychedelicky jako 2C-B.

2C-E
Také rozšiřuje estetické vnímání, někdy prý velice zvláštním způsobem, tato látka ještě však
není plně prozkoumána. Je to 4-ethyl-2,5-dimethoxyfenethylamin, jeho amfetaminový analog
je DOET. Působí 8-12 h při dávkách 10-25 mg, stejně jako u předchozích látek se u vyšších
dávek projevují spíše nepříjemné efekty.

3.2.4. PCP

”Brání mozku jasně rozeznávat mezi informacemi smyslových orgánů a duševními jevy (city,
myšlenkami). Dojde k chaotickému smíšení reality a fantazie, vnějšího a vnitřního světa."
Dávka několika mg vyvolá euforii a neklid, vyšší dávky způsobují zuřivost, poškozování sebe
i okolí (není cítit bolest), s čímž se mísí ospalost, apatie a křeče. K smrti může dojít ochrnutím
dýchacího centra. Tato droga skutečně zabíjí! Je to fenycyklidin [phencyclidine, chemicky 1-
(1-fenylcyklohexyl)piperidin]. V roce 1957 byl zaveden jako ultrakrátce působící narkotikum
(Sernylan), později vyřazen nebo nahrazen Ketaminem.
Od r. 1967 se rozšířilo jeho pouliční, nemedicínské použití. Vyrábí se levně ze tří látek a
prodává se většinou jako ”Angel dust”, nebo ”Droga šílenství” ve formě ke šňupání, spreje,
pilulek, čípků i injekcí. Často je bez výstrahy obsaženo v marihuanovém jointu nebo
vydáváno za meskalin či jiná psychedelika. Spojuje se v něm účinek halucinogenu, budivého
aminu a hypnotika. Průběh tripu je zcela nevypočitatelný. V USA PCP vyzkoušely miliony
lidí -- ale už v r. 1978 bylo 100 mrtvých a 10 000 dodaných na resuscitaci. Někteří lékaři
tvrdí, že ke spolehlivému vnímání reality někdy dojde až za dva roky po vysazení - objevují
se četné flashbacky, post-PCP deprese a psychózy. Na akutní stav zabírá Chlorpromazin,
Meperidin.

3.2.5 Ketamin
Káčko (K, Ket, Special K, Vitamin K, Cat Valium)

Svět se vzdaluje, odeznívá, v hlavě hučí jako při nedostatku kyslíku. Po chvíli nelze rozlišovat
čas, určit, co se stalo, co je a co není, co má jaký význam. Začíná prožívání velmi hlubokých
proudů lidské existence, s telepatickými vjemy kontaktu s jinými lidmi. Nastává pohyb
v neznámém, velmi zvláštně zakřiveném prostoru, který má význam událostí, osob a jejich
vztahů na zcela jiné rovině (těžko popsatelné), než jak je vnímáme normálně. Hudba zní
nebesky a prohlubuje fatální pocit nevratnosti, jako po smrti. Ketamin, to je opravdu síla. V
menších dávkách nebo při ústním požití mají prostory a vztahy konkrétnější obrysy, při
otevřených očích do nich pronikají i reálné vjemy. Díky absenci tělesných pocitů je vše
vnímáno jako ve virtuální realitě.
Ketamin je anestetikum velmi dobře vyzkoušené ve Vietnamské válce, a má se za to, že
celkem bezpečné. Způsobuje disociaci - oddělení vědomí od těla. Zážitky se liší podle
způsobu aplikace: objeví se fragmentace, pocit chaosu, při poslechu hudby (která má být
psychedelická, rozpínavá, nepříliš hlučná) se zužuje šířka pásma vnímaných frekvencí. Vůně
a chutě mizí. Někdy se míchají časové souvislosti, přicházejí i zážitky smrti. Asi po půl
hodině se vrací ostřejší zrak a schopnost řeči (po i.m. dávce). Je opět vhodné vytvořit si pro
trip příjemné přátelské prostředí, protože všechno závisí na náladě.
Ketamin je i empatogen, při tripu je možné vcítit se do ostatních a porozumět jim. Běžná
dávka je 2 mg/kg intramuskulárně (dobře ale účinkuje už od 0,5 mg/kg), stav částečného
bezvědomí se dostaví do 2 minut a trvá 20 - 30 minut. Anestetické efekty trvají pak dále až 4
hodiny a mohou být provázeny silnou nevolností a neschopností pohybu. Perorálně je nutno
brát asi 4x více: prášek (získá se zahřátím) se zalije 1 cm horké vody, rozmíchá a přidá se
něco kyselého, např. pomerančový džus. Efekt se pak dostaví za 15-20 minut a průběh je lehčí
a delší (2 - 3 h.).

Ketamin je chemicky příbuzný s PCP. Pokud se bere příliš často, nastává vůči němu
rezistence a doba tripu se zkracuje; přestávky by měly být alespoň měsíc. Nesmí se používat s
alkoholem, barbituráty, Valiem (LSD, MDMA jsou přípustné). Předávkování nic nepřinese, je
nepříjemné, ale nebezpečné až při 20 mg/kg. Ketamin je dnes používán v legální praxi pouze
veterinárně.

3.2.6. Další halucinogeny (E4Euh, DIPT, ALD-52)

E4Euh (Intellex) je dlouho působící (14 h) derivát amfetaminu, aktivní perorálně (10 - 20
mg). Má zvyšovat inteligenci, s některými efekty MDMA. Nedá se kombinovat s LSD.

DIPT je aktivní perorálně a má prý dosti specifické působení. Pouze mění vnímání hudby.

ALD-52 je N-acetyl-LSD, začalo se vyrábět jako náhražka ilegálního LSD. Trip má hladší
průběh.
4. Další psychotropní látky

Psychotropní látky v této sekci jsou většinou drogy, které nějakým způsobem mění
psychickou činnost. Často to jsou léky, které mají ve vysokých dávkách někdy psychedelické,
silně sedativní nebo stimulační účinky, tradičně ovšem nespadají do obvyklých kategorií.
Tyto léky nejsou žádnou okrajovou záležitostí. Právě prášky na spaní, proti bolesti a depresím
tvoří neviditelnou základnu pyramidy drogové závislosti.

4.1. Nootropní látky

Též nazývané ”smart drugs”, chytré drogy, drogy informačního věku, se začaly užívat asi na
počátku 80. let. Pomáhaly srovnat mozkovou činnost po dlouhých parties bez spánku,
případně zorganizovat mozkovou činnost rozházenou ecstasy a marihuanou. V devadesátých
letech jsou spojeny též s vlnou rave hudby a se snahou vybičovat kreativní a intelektuální
schopnosti mozku: ”...jako bych se celou tu dobu před tím díval do světa přes špinavé sklo,
které najednou někdo umyl.”
Jsou k dostání v lékárnách, volně nebo na lékařský předpis. V některých zemích
jsou bohatě inzerovány např. na školách a rodiče je dětem nutí před zkouškami,
aby se více naučily. Paradoxem však je, že testy těchto látek na pokusných
skupinách nikdy zvláštní zlepšení mozkové činnosti neprokázaly.
Nootropika je nová skupina farmak, která má působit příznivě na proces učení a paměti a na
kvalitativní poruchy vědomí. Nejde o stimulaci ve smyslu, jakým účinkují psychostimulancia,
ale spíše o normalizaci buněčné činnosti CNS zlepšením metabolismu glukózy, aktivací
syntézy ATP, ADP aj. To zvyšuje odolnost buněk k nedostatku kyslíku a urychluje jejich
restituci po poškození. Nezdá se, že by působily velké změny ve zdravém organismu.
Většinou nejsou toxické a berou se dlouhodobě, mohou ale způsobit nespavost, nevolnost,
útlum, deprese. Obecně by je neměli brát lidé s vysokým krevním tlakem a srdečními
problémy a se sklony k psychóze (tj. i k depresím).

4.1.1. Piracetam
Kalicor, Nootropil, Cerebroforte, Encefalux, Psychotron, Stimucortex, UCB-6215

Používá se k léčbě senilní demence, závratí, alkoholismu apod. Zlepšuje paměť, podporuje
výměnu informací mezi levou a pravou mozkovou hemisférou. Celkově upravuje
metabolismus šedé mozkové kůry a dá se považovat za CNS stimulant - člověk je aktivnější,
bystřejší, více se směje. Zlepšuje sexuální prožitek. Subjektivně působí pocity pročištění
mozku, zostření vnímání apod. Má regenerační efekt.
Při zneužívání se bere 2400 - 4800 mg denně ve třech dávkách (v lékařském použití mnohem
méně). Efekty se dostaví po 30 - 60 minutách. V dnešní době lze u nás v lékárnách dostat i
bez přepisu pod obchodním názvem Kalicor.

4.1.2. DMAE, cholin, lecitin

DMAE je 2,2-dimethylaminoethanol, stimulující produkci cholinu v mozku. Cholin
(trimethylamoniumethanolový ion) podporuje produkci acetylcholinu, hlavního mozkového
neurotransmiteru. Vyskytuje se v různých solích, včetně fosfatidylcholinu, který je aktivní
složkou lecitinu a pomáhá též při poruchách metabolismu. Acetylcholin zvyšuje inteligenci,
usnadňuje učení, zlepšuje pamět, náladu a vitalitu. Berou se různé dávky, např. 3 g cholinu
denně ve třech dávkách, nebo gram DMAE stejným způsobem (efekt se dostaví po dvou
týdnech, při vyšších dávkách dříve), plus 500-1000 mg vitaminu B-5 pro podporu přeměny
cholinu na acetylcholin (B-5 je kyselina pantotenová - lze nalézt v multivitamínech,
SEMTEXU..., stačí i její vápenatá sůl, calcium pantothenate).

4.1.3. Hydergin, sulbutiamin (Arcalion)

Hydergin má být ta pravá chytrá pilulka. Zabraňuje poškození mozkových buněk (např.
volnými radikály) a léčí, pokud už k poškození došlo. Zvyšuje mentální schopnosti a
zpomaluje procesy stárnutí, zlepšuje metabolismus mozku a zvyšuje produkci dopaminu.
Hydergin vyrábí firma Sandoz, kde ho v ergotech objevil kdo jiný než A. Hofmann. Dávky
jsou 9 - 12 mg denně. Je i ve vysokých dávkách netoxický, zpočátku ale způsobuje nevolnost.
Efekty se projeví za několik týdnů či měsíců. Sulbutiamin je podobný hyderginu, ale
účinnější. Má se brát 2 x 200 mg denně po 20 dní, více jak 600 mg způsobuje bolesti hlavy.

4.1.4. Vasopressin (Diapid)

Je přirozený mozkový hormon zajišťující pozornost, koncentraci, paměť a vybavování.

Usnadňuje učení. Používá se jako sprej do nosu, 2 - 4 vstřiky 2 - 3 x denně. Působí ihned.
Občas má za následek nepříjemné vedlejší účinky včetně krvácení z nosu a bolesti.

4.1.5. L-fenylalanin

Přeměňuje se v tyrosin, prekurzor k tvorbě noradrenalinu a dopaminu v mozku. Tím se

zvyšuje aktivita a snižuje potřeba spánku. Bere se 500 - 1000 mg spolu s 1 g vitaminu C a 30 -
50 mg B6. Dobrá kombinace je také 500 mg L-fenylalaninu s 350 mg DMAE třikrát denně +
multivitamin. Nesmí se používat s MAO inhibitory či při vysokém krevním tlaku.

4.1.6. Pemolin
2-imino-5-fenyl-4-oxazolidinon

Pemolin používali během druhé světové války američtí a britští letci k udržení pozornosti
během dlouhotrvajících náletů. Na rozdíl od amfetaminů, používaných nacistickou armádou,
se u pemolinu neobjevují po požití vážnější negativní příznaky (u německých letců byly po
požití amfetaminů shledávány příznaky silného stresu, vysychání sliznic, křeče mimického
svalstva apod.). V dávce od 20 do 50 mg (orálně) se dostavuje silně tonizující účinek na
lidskou psychiku.
Kromě uvedených jsou další známé preparáty meclofenoxát (Lucidril), piritonol (Enerbol,
Encephabol), naftidrofuril (Dusodril), DHEA (dehydroepiandrosteron), hydergin, sulbutiamin
(Arcalion), vinpocetin (Cavinton), deprenyl (Eldepryl), žen-šen apod.

4.2. SSRI antidepresiva

Patří sem prozac, paxil, zoloft. Jsou to tzv. serotonin reuptake inhibitors, léky, jež normalizují
stav neurotransmiterů serotoninu a dopaminu v mozku. SSRI se používají na léčbu depresí.

4.2.1. Fluoxetin (Prozac)

Prozac, droga, na které jede půl Ameriky, byla Timothym Learym označena jako LSD 90. let.
Je to atypický SSRI, netlumí myšlenkové pochody, někdy vede k subhalucinacím, způsobuje
nespavost a občas bolesti hlavy. Proti typickým přípravkům, jako je fluvoxamin, má více
vedlejších účinků.
Dá se koupit v lékárnách, ovšem je velmi drahý.

4.2.2. Fluvoxamin

Fluvoxamin je typický serotonin reuptake blocker, takže navozuje spánek, zpomaluje

myšlenkové pochody, snižuje agresivitu, tlumí bolesti hlavy, snižuje reakci na stres.
Způsobuje emoční indiferenci, tlumí všechna citová hnutí, včetně lásky. Je to úspěšný
přípravek firmy Duphar. Používá se v hojné míře k normalizaci nepříjemných účinků
Fluoxetinu.

4.3. Psychotropní látky jiných skupin

Některé léky, jako barbituráty, analgetika, neuroleptika, antidepresiva, trankvilizéry apod.,

mohou také vyvolat změněné psychické stavy. Často je používají osoby závislé na jiných
drogách pro modifikaci rauše či zmírňování odvykacích příznaků.

4.3.1. Barbituráty

Jsou rozšířeny hlavně jako hypnotika. Působí také v bdělém stavu ke tlumení působení
nepříznivých zevních vlivů nebo tělesných pocitů.

4.3.2. Nebarbiturátová hypnotika

Přemůže-li se jejich tlumivý účinek, mají dráždivý a euforizační výsledek, a to zvláště po

vysokých dávkách. Poté zase dochází ke spavosti.

4.3.3. Běžná analgetika obsahující fenacetin

U mnoha osob vyvolávají euforii. Způsobují hnědožluté až našedlé zabarvení kůže.

4.3.4. Neuroleptika

Je to nejstarší a také největší skupina psychofarmak. Jejich hlavním účelem je léčba psychóz,
tedy integrace psychiky. Antipsychotické působení, zejména u schizofrenních psychóz, je
prověřeno nesčetnými studiemi. Zde se většinou používají k odstranění nepříjemných
příznaků intoxikace jinými drogami. Tak postupují zkušení závislí. Neužívají se běžně, ale
děti a mládež, která chce zažít psychické změny, polyká i tato léčiva. Neuroleptický syndrom,
vyvolaný těmito látkami, je směsí účinků žádoucích a nežádoucích: je to stav jisté lhostejnosti
k podnětům ze zevního prostředí i ke stimulům přicházejícím z organismu, který je zpravidla
provázen nechutí k pohybu a snížením iniciativy. Nežádoucím účinkem (při zneužívání) je
také vznik kvalitativních poruch vědomí (delirantní stavy). Nejrozšířenější je chlorpromazin
(Largactil, Plegomazin, Chlorazin). Dále je třeba uvést Thioridazin, Chlorprothixen,
Perfenazin, Haloperidol. Měla by se dodržovat zásada monoterapie, tj. užívat pouze jeden
preparát. Neuroleptika se navzájem nepotencují.

4.3.5. Trankvilizéry

Anxiolytika, antifobika. (Zne)užívají se ke snížení strachu. Staly se farmaky všedního dne,

protože kromě neuróz potlačují i běžné, přirozeně vzniklé psychické nepříjemné stavy. Jako
vedlejší účinek vždy ve větší či menší míře ovlivňují soustředění. Původně to byly hlavně
propandioly (Meprobamat), nyní většinou deriváty benzodiazepinu (Diazepam - Valium,
chlordiazepoxid - Librium, Oxazepam, tofizopam, bromazepam, Nitrazepam, flunitrazepam -
Rohypnol, alprazolam). Účinky při delším požívání klesají. Jsou nebezpečné, mohou vytvořit
i těžkou závislost s abstinenčními syndromy. S alkoholem mohou vyvolat mimořádné stavy.

4.3.6. Silná analgetika

Jde např. o Tilidin (Valoron), blízký phencyclidinu, deriváty dihydromorfinu, dihydrokodeinu

a morfinanové deriváty, benzomorfany (Fortral) i látky obsahující pethidinovou skupinu
(Dolantin).

4.3.7. Methadonová skupina

Tyto látky jsou určeny hlavně k potlačování odvykacích příznaků při vysazení opiátů. Mají
nahradit používanou drogu a pak se má dávka snižovat, až se osoba zbaví závislosti.
Methadon, 4,4-difenyl-6-dimethylamino-3-heptanon, účinkuje centrálně podobně jako morfin,
ale je méně hypnotický. Nejvyšší jednotlivá dávka perorálně a podkožně 20 mg, terapeutická
dávka je 2 až 10x nižší.

4.3.8. Těkavé látky

Bývají to výpary toluenu, éteru, benzinu, chloroformu, trichlorethylenu a dalších organických

kapalin v různých čistících prostředcích a lepidlech. Inhalace se vyhledává buď pro
euforizující působení, nebo pro komplex příznaků obluzeného vědomí - iluze, halucinace,
změny nálady, jež se dostavuje po inhalaci trvající i desítky minut. Vcelku lze ”sniffing",
inhalaci těkavých organických rozpouštědel a výparů z lepidel, považovat za ”zábavu”
převážně mladistvých. Účinek trvá 30 - 45 min po skončení čichání. Pokud sniffer přestává
čichat, jakmile se cítí pod vlivem drogy, je tato forma používání psychotropních látek ještě
relativně bezpečná (ovšem vyvolává návyk!). V praxi ale smotek nasycený čichanou látkou
zůstane často ležet na nose i ústech dotyčného ve stavu těžké opojenosti (nebo i v igelitovém
sáčku přetaženém přes hlavu) a nastává smrt následkem ochrnutí dýchacího centra. Z tohoto
hlediska je zneužívání těkavých látek mimořádně nebezpečné!

4.3.9. Oxid dusný

Kysličník dusný, rajský plyn (N2O) je nejedovatý, nehořlavý a nevýbušný plyn nasládlé chuti.
Jeho anestetický účinek objevil Humprey Davy r. 1799. Je to prostředek pro celkové
znecitlivění. Je-li podáván sám, působí cyanózu a hlubokou narkózu, která by vyústila v
udušení. Používá se proto vždy ve směsi s kyslíkem. Po zastavení přívodu N2O se citlivost
velmi rychle vrací. Vylučuje se z organismu nezměněn. Během narkózy rajským plynem se
obvykle popisují vjemy zvonění v uších, nezřídka vyvolává vzpomínkové klamy.

4.3.10. Izopentylnitrit (izoamylnitrit)

Poppers, Popers, Fun love

Toto farmakum, působící rozšíření cév, se předepisuje pacientům s anginou pectoris a

některými druhy astmatických potíží pro odstranění akutních bolestivých stavů. Je
distribuováno v malých skleněných lahvičkách; aplikační formou je inhalace (obvykle 0,2 ml,
lahvička se přiloží k nosní dírce a konzument se zhuboka nadechne, asi na 5 až 6 sekund, pak
se totéž opakuje u druhé nosní dírky). Fyziologický efekt spočívá v mírném uvolnění svalstva
a navození týchž pocitů, jaké vyvolává rajský plyn. Vynikající je prý kombinace s
marihuanou. Při používání je lepší sedět než stát. Kontraindikace: snižuje krevní tlak, u osob s
nízkým tlakem se mohou objevit bolesti hlavy, srdeční slabost. Obvykle se však negativní
příznaky nevyskytují. Je používán také jako afrodiziakum (především homosexuály) a dá se
sehnat v sexshopech.

4.3.11. GHB
gama-hydroxybutyrát
Před časem se mě ptal přítel: ”Už jsi slyšel o GHB? Hit loňského léta, už na to zemřela
spousta lidí!” Ukazuje to na obecnou dezinformovanost o této relativně nové droze. GHB je
anestetikum, dříve používané v širokém léčebném spektru, od pomoci při porodu přes
insomnii a narkolepsii (poruchy spánku), po léčbu závislých na alkoholu. V 80. letech si ji
oblíbili kulturisté a začala být také používána jako rekreační droga, navozující příjemný pocit
lehkosti, podobný jako po alkoholu, ale bez kocoviny a se silnými prosexuálními stimuly.
Působí jako afrodiziakum převážně díky uvolnění a ztrátě obav, zejména u žen prohlubuje a
prodlužuje orgasmus, je však těžší jej dosáhnout. Dostavuje se pocit relaxace, klidu, lehká
euforie, tendence verbalizovat, příjemná otupělost, nejsou žádné dojezdy a kocovina. Při
intoxikaci GHB není radno řídit automobil nebo vykonávat jinou činnost vyžadující pozornost
(to se ovšem týká naprosté většiny už uvedených drog)!

Účinek se dostaví za 5 - 20 minut, trvá 1,5 - 3 hodiny a je silně závislý na dávce. Ta se

pohybuje od 0,75 g do 1,5 g, 2,5 g stačí na navození spánku, anestetická dávka je 4 - 5 g.
Malé zvýšení dávky může mnohokrát zesílit efekt; vysoká dávka většinou navodí spánek.
GHB je nebezpečná svou schopností vytvářet psychický návyk, protože produkuje skutečně
příjemné stavy. Koho přitahují trankvilizéry nebo alkohol, měl by si dát pozor, jelikož nízká
toxicita látky vybízí k opakovaným intoxikacím mnohokrát denně a v nekontrolovaných
dávkách.
V uplynulých 30. letech byly lékařské zprávy o GHB velmi pozitivní, popisovaly ji jako
bezpečnou látku bez negativních účinků i při dlouhodobém užívání. Na přelomu 90. let však
americký úřad FDA oznámil sérii ”otrav" spojených s GHB a látka byla brzy nato zakázána.
GHB může být skutečně nebezpečná, hlavně pro epileptiky, ve vysokých dávkách a v
kombinaci s dalšími drogami, zejména alkoholem a sedativy vůbec! Mohou se dostavit
komatózní stavy, svalové třesy a křeče, těžká otupělost, nebo spánek blízký bezvědomí.
Žádné úmrtí však není známo a postižení mají velkou šanci, že se zotaví bez následků.

5. Konopí

Konopí (Cannabis sativa, cannabis indica) poskytuje halucinogeny a tišící prostředky, včetně
marihuany, hašiše a hašišového oleje (hash oil). Hlavní účinnou látkou je
tetrahydrocannabinol (THC, Marinol).
Konopí zdaleka není jen zdroj drogy; kdyby jeho pěstování nebylo zakázáno, měli bychom
rostlinu, která poskytuje vlákna na výrobu textilu a papíru, ze které se dá získat benzin, mohli
bychom jíst její semínka, bohatá na proteiny a mastné kyseliny, vhodná i při dietách pro svou
lehkou stravitelnost (psychotropní účinky nemají), nemluvě o jejích kvalitách jako dávno
známého ”všeléku”. Kromě toho konopí roste téměř všude, bez potřeby ohromných dávek
pesticidů a hnojiv jako u ostatních plodin. Téměř nevyčerpává půdu; může růst na jednom
místě třeba dvacet let. Mnohým civilizacím pomohlo přežít právě konopí.

Marihuana bývá směs listů, květů a stonků rostliny, hašiš je vlastní pryskyřice konopí. Spíše
než mezi halucinogeny se tyto drogy někdy řadí mezi psychodysleptika, látky, které
především mění kvalitu psychické činnosti. Po aplikaci se projevují poruchy vnímání, emocí,
ale hlavně myšlení. Uklidnění nebo stimulace nejsou tak výrazné. Pokud nejde o těžkou
otravu, nedochází k zásadním poruchám vědomí: cannabis vyvolává opojení, které je sice
hluboké, rozhodně ne však zdrcující. Na rozdíl od skutečných halucinogenů totiž nenarušuje
zásadně sebekontrolu, umožňuje intenzivní soustředění, které je možné nasměrovat k
rozvíjení představivosti (což tvrdí četní hudebníci a jiní umělci, ať už západní nebo orienální),
nebo i směrem k duchovním praktikám.
Dlouhodobé užívání konopí jako by díky zkušenostem sahajícím až kamsi do dob neolitu
nevyvolávalo podstatné vedlejší účinky. Změny na chromozomech sice u jeho poživačů
zpozorovány byly, ne však ve větší míře než při užívání kávy či aspirinu. Poškození mozku
nebylo dokázáno, může však dojít k výpadkům krátkodobé paměti. Byly zaznamenány
pozitivní lékařské vlivy, a to jak tradičními čínskými lékaři, tak i moderními specialisty a
terapeuty.
Konopí seté je nápadná rostlina dorůstající výšek 2 - 3 m, konopí indické je menší (1 m) a má
delší listy. V Holandsku se prodávají semena vyšlechtěných odrůd, jež lze pěstovat doma.
Konopí potřebuje hodně světla, bez něhož správně nevyroste; při domácím pěstování, ať už
kvůli utajení či urychlení růstu, se umisťuje do místnosti polepené AL-fólií matnou stranou
navrch, ve které se svítí výkonnými výbojkami.

5.1. Marihuana
(Maria Johanna, marjánka, maruška, tráva, zelí, model, duno (marijuana, buddha, blunt, Mary
Jane, grass, weed, smoke, ganja, pot, dope, boo, gage, ju-ju, indian hay, reefer, joint, doobie,
spliff, number, giggle-smoke, Acapulco gold, Sensimilla, Skunk, Purple Sensi, Thai)

Marihuana, Budič smíchu, zdaleka není objevem šedesátých let tohoto století. Užívání konopí
je součástí těch nejstabilnějších a nejdéle existujících kultur. Psychofarmakologické studie z
poslední doby ukazují, že aktivní složka konopí - tetrahydrokannabinol - má v lidském mozku
vlastní receptor, což naznačuje, že člověk a marihuana k sobě mají dávný předkulturní vztah
(čínským znakem pro konopí je velký člověk). Drogy z konopí často hrály důležitou roli při
rituálním spojení s božstvy, i když jejich použití jako léky či masti pro duchovní, meditační,
euforické a relaxační účely bylo většinou tabu.
V letech 1430 - 1431 byla i Johanka z Arku nařčena z užívání nejrůznějších čarodějnických
bylin včetně konopí. V mnoha starých buddhistických legendách je zase psáno, že Siddhárta
(Buddha) sám užíval a nejedl nic jiného než konopí a jeho semena, a to oněch šest let
předcházejících jeho osvícení a zjevení čtyř velkých pravd buddhismu.
Konopí od počátku našeho století užívaly téměř čtyři generace Američanů. Tehdy to ještě
doktoři nepovažovali za zlozvyk, který plodí protispolečenské nálady nebo násilí, a
předepisovali extrakty z konopí jako lék i dětem. Náruživí kuřáci konopí byli i Mexikánci, jak
vidno i z originálního textu písně 'La Cucaracha'.
Celkem lze říci, že požívač marihuany prochází dvěma stadii: stadiem úzkosti a stadiem
euforie a vnitřní blaženosti. V tomto druhém stadiu si někteří počínají velmi dětinsky, dělají
nesmyslné věci a upadají občas do neztišitelného smíchu. Dobrá nálada někdy přejde v pláč a
tělesnou i duševní kocovinu. Rozkoš nemá ráz ukojení, spíše čisté spokojenosti jako po dobré
zprávě nebo po úspěchu. Smysly jsou někdy zostřeny, zejména sluch a chuť. Jídlo nabývá
nevšední chuti, šramot zní jako rány z děla.
Zrakové vnímaní je někdy zkresleno, charakteristické je špatný odhad času a prostoru.
Zaslíbeným místem, co se týče marihuany, je dnes Amsterdam. Už od r. 1975 není v
Nizozemsku vlastnictví, výroba a prodej marihuany v množství do 28 g trestným činem a je
úřady prakticky tolerováno (snaží se tam oddělit trh tvrdých a měkkých drog, kontrolovat je a
závislým na tvrdých drogách pomoci, což se jim daří). I když to úplně legální není, existuje
podle odhadů v Amsterdamu 200 - 600 cofee-shops, kde je u pultu, v oddělené kukani jako ve
směnárně, nebo u nenápadného člověka v rohu k mání menu různých druhů silné trávy.
Konopí se používá v různých formách - ganja (samičí květenství čili palice
pokryté lepkavou pryskyřicí), bhang (horní listy samičí rostliny), charas
(pryskyřice setřená rukama ze samičích květenství) a hašiš (pryskyřice
extrahovaná s tuky ve vařící vodě). Termíny bhang a hašiš jsou v některých
místech používány pro nápoje připravené z konopí.
Kouření marihuany má velké společenské kouzlo. Rituál balení jointa, čvaňháka, jeho
chválení, posílání mezi přáteli i třeba náhodnými známými na koncertě a vychutnávání
hlubokých šluků se zde nedá dost dobře popsat. Někde je zvykem balit joint na bázi tabáku z
klasické cigarety, jinde se nekouří z ničeho jiného než podomácku vyrobených šlukovek.

Konopí roste i v mírném pásmu. Cigareta marihuany (1 g) obsahuje obvykle 5 až 10 mg THC

(delta-9-tetrahydrokannabinolu), který je hlavní účinnou látkou. V jednom gramu rostlinného
materiálu, vypěstovaného u nás, se našlo od 0,2 do 69,4 mg THC (běžně ve světě je v
marihuaně 0,3 - 14% THC, ve šlechtěných druzích z Nizozemska 9 - 27% !), přičemž droga s
obsahem nad 3,3 mg THC už vyvolá typické účinky. Množství k tomu potřebné je však
značně individuální, projevuje se tzv. automatické dávkování. Nikdo kuřáka nenutí, aby
vykouřil celý 'joint', naopak - nepříjemné stavy po předávkování ho rychle naučí poznat, jak
silná požívaná marihuana je. Při kouření se účinky dostavují ihned nebo po několika
minutách, trvají 1 - 3 h. Při ústním požíváni marihuany (5 - 20 g) se efekty dostavují za 30 -
90 minut, neustále narůstají a trvají 4 - 8 h. Při předávkování mohou vyústit v
několikahodinové bezvědomí či hluboký spánek.

THC se na vzduchu oxiduje (při vyšších teplotách rychleji), je proto vhodné uchovávat
marihuanu ve vzduchotěsných nádobách a v chladu. THC se nerozpouští ve vodě, v tucích,
olejích a alkoholu ano. Alkohol jeho účinky zvyšuje.
Mimo euforizace a jiných popsaných jevů vyvolává časovou dezintegraci, ovlivňuje reakční
čas, vybavování si z trvalé paměti, atd. U epileptiků může vyvolat záchvat.

5.2. Hašiš
haš, šit, bhang, gandža, čaras, kif, dagga, černý afghán, maroko… (hashish, hash, shit, Zero-
zero, Kashmir, Lebanon)

Kouření hašiše je stejně staré a oblíbené jako užívání marihuany. Už v roce 1845 osobnosti,
jako byli Dumas, Hugo nebo Gautier založili první Cannabis club v Evropě - Klub Hašišínů
(Le Club Des Haschichins). Fitz Hugh Ludlow (The Hashish Eater, 1857) požívání hašiše
velebí jako nádherné duševní dobrodružství, zároveň však varuje před přílišnou závislostí na
něm i na jiných drogách.
Na světových výstavách od roku 1860 až do počátku 20. století byla vždy velkou atrakcí
expozice tureckého kouření hašiše a ve stejné době se v Americe běžně prodávala jako
neškodná sladkost Hasheesh candy, hašiš kandovaný v javorovém cukru. Kuřárny hašiše byly
otevřeny ve většině větších měst Ameriky a přetrvaly až do 20. let našeho století. Účinek
hašiše se projevuje nutkáním k naprostému klidu s příjemným sněním, zabarveným podle
osobnosti. Čas a vztah k okolí je chápán zkresleně, nastává depersonalizace, narušení myšlení
(změna toku asociací, jako by někdo bral myšlenky). Změny zrakového vnímání přecházejí v
iluze a bohaté barevné pseudohalucinace, je porucha prostorového vnímání. Smyslové
vnímání má zvýšenou intenzitu, člověk vidí to, na co myslí. Záleží na výchozí náladě, dávce a
okolí. Literárně se hašišem zabýval např. Charles Baudelaire (Báseň o hašiši).

Hašiš je vlastní pryskyřice konopí extrahovaná s tuky ve vařící vodě, účinné látky jsou opět
kannabinoly, hlavně THC. Vypadá jako hnědožlutá hmota, někdy zbarvená dočerna.
Začerstva je pružný, pak tuhý, drolí se po zahřátí v plameni. Postupů extrakce hašiše z konopí
je mnoho, včetně další izomerace pro zvýšení účinku. Ve formě hašového oleje je látka ještě
několikrát účinnější.
Hašiš se nejčastěji kouří. Používají se vodní dýmky, do kterých se nasype i třetina gramu, a na
jeden mocný zátah (zpočátku pomalu, než se rozhoří, pak víc a víc) se inhaluje. Příznaky se
objeví ihned, rauš po několika minutách, nejdéle po patnácti. Hašiš se také často drobí do
cigaretového tabáku a ubalí se joint. Hlavní obluzení trvá 30 až 60 minut, vytrácí se po třech
hodinách. Při požití v jídle (pro začátek např. 2 g v jogurtu) je průběh delší. Hašiš působí 5x
až 8x silněji než marihuana. Objevuje se sucho v krku, psychomotorické poruchy, hlad a
žízeň, někomu může být velmi špatně a zvrací. Vyskytuje se poměrně málo vegetativních
změn a poruch látkové přeměny. Nebezpečné jsou vysoké dávky (nad 20 mg THC) a
chronické zneužívání. Zkřížená tolerance s pravými halucinogeny není popsána. S alkoholem
se účinky se zesilují.
Když se objeví atypický rauš, panický strach, působí dobře trankvilizéry, barbituráty i káva.
Informační zdroje:

[01] Ota Riedl, Vladimír Vondráček: Klinická toxikologie. Toxikologie léků, potravin,
jedovatých živočichů, rostlin aj., 5. vyd., 820 + 43 s., Avicenum 1980, Malostranské
náměstí, Praha 1
[02] Jan Mečíř: Zneužívání alkoholu a nealkoholových drog u mládeže, 1. vyd., 160 s.,
Avicenum 1990, Malostranské náměstí 28, Praha 1
[03] Boris Mrňa: Psychofarmaka v praxi, 1. vyd., 26 s., Univerzita Palackého, lék. fakulta
Olomouc 1992
[04] Alexander Shulgin, Ann Shulgin: Phenethylamines I Have Known And Loved: The
Chemical Love Story., el. verze na ftp: ursa-major.spdcc.com (1995)
[05] Brian S. Julin: Frequently Asked Questions about Cannabis Hemp, University of
Massachusetts, Cannabis Reform Coalition 1994, S.A.O. box #2, 415 Student Union
Building, UMASS, Amherst MA, 01003 U.S.A. / verdant@titan.ucs.umass.edu
[06] Olga Benešová, Ivan Krejčí, Alfred Pavlík: Nootropic drugs, 200 s., Avicenum 1991,
Malostranské náměstí 28, 118 02 Praha 1
[07] Albert Hofmann: LSD - My Problem Child, el. verze na ftp: hyperreal.com (1995)
[08] Adam Gottlieb: Vaříme s konopím, Votobia 1995, 115 s., P. O. BOX 131, 771 00
Olomouc
[09] The Usenet alt.drugs archive na ftp, http: hyperreal.com
[10] Archiv www.lycaeum.org
[11] Vokno 27 - Psychedelie & Cyberpunk, Společnost pro podporu vydávání časopisů
1993 Bolzanova 7, Praha 1 (přestalo vycházet)
[12] Živel č. 1, 2, Živel house, Jindřišská 5, 110 00 Praha 1
Adresy se vztahují k datu uveřejnění