DRUHY

MALEB
Pigmenty, závěsný obraz, nástěnná malba, al fresco,
al secco, olejomalba, tempera

Vypracovala: Tereza Picková

Pigmenty
Využití pigmentů a barviv lidstvem se datuje do jeho počátků, konkrétně doby
kamenné. Člověk využíval snadno dostupné pigmenty (grafit, okry a červeně na
bázi oxidů železa, různě zbarvené hlíny). Jejich konkrétní využití je však nejisté,
snad pro estetické a rituální účely.

Z ranné lidské historie jsou pravděpodobně nejznámějším příkladem jeskynní

malby v Lascaux (Francie) a Altamiře (Španělsko)
 Závěsný obraz
Přesné vymezení a datování vzniku prvních
závěsných obrazů není zcela tak zřejmé (ani
předmětem mého zkoumání), jako fakt, že
jejich vznik znamená zásadní mezník ve
výtvarném umění, z hlediska vývoje obsahu
i formy obrazu.
● První zhotovování závěsných obrazů by se dalo
zařadit do přelomu gotiky a renesance, tedy
kolem 15. století. V období gotiky se již
objevovala desková malba, často však jako
součást souborů oltářních obrazů. Jejich
námětem byly náboženské příběhy, lidé se
knim modlili a uctívali je. Obraz pro ně
znamenal možnost znázornění života svatých a
poučení o biblických příbězích a jejich hlavní
účel byl sloužit duchovnímu poselství.
● Rané 15. století Gombrich nazývá jako Dobývání reality.
Spřechodem krenesanci se totiž učinilo mnoho objevů,
které tuto realitu pomohlo přiblížit. Brunelleschi objevil
perspektivu a poskytl umělcům matematické pomůcky k
řešení tohoto problému. Jeden z prvních obrazů s
využitím těchto poznatků byla Masacciova freska Svatá
Trojice, Panna Marie, sv. Jan a donátoři. (kostel Santa
Maria Novella ve Florencii), kde si umíme představit, jak
překvapení byli Florenťané při pohledu na tuto fresku, Zámek Lednice
která vyvolávala dojem díry ve zdi.
 Vystavování závěsných obrazů
● Závěsné obrazy se od jeho počátků vystavovaly v kostelech, později i
na veřejných prostranstvích (radnice apod.), lidé je začali sbírat a
vyvěšovat, a tak nakonec vznikly i první galerie, které daly závěsnému
obrazu úplně nový význam edukačního rázu. Obrazy se totiž dostaly k
širšímu publiku, které tak mělo možnost nahlédnout do dosavadního
vývoje umění. Začalo se rozšiřovat povědomí o nejnadanějších
umělcích a ukázalo se, jakým stylem jejich umění dosáhli. Tím, že tyto
nové instituce diváci procházeli a dozvídali se nové věci, se také dalo za
vznik zprostředkování umění, což je pojem, který nabývá své důležitosti
především dnes, kdy umět v obrazech číst není samozřejmost, ale kdy
díky průvodcům, edukačním programům a výtvarným ateliérům dostává
široká veřejnost možnost se tomuto čtení naučit.
Nástěnná malba
• Nástěnné malby patří k nejstarším výtvarným technikám, které se rozvíjeli
už v pravěku

• Malba na stěny se rozvíjela i ve starověku. Ve starověkém Egyptě se

uplatňovala vedle hieroglyfů a nízkého reliéfu.

• Ve středověku se vedle barevné a dekorativní výzdoby architektury

uplatňovaly zvláště v kostelech ilustrační malby k biblickým tématům, tzv.
bible chudých.
 Al fresco (freska)
Freska je nástěnná malba zhotovená na vlhké
omítce. Název freska pochází z italského al fresco což
znamená “na čerstvo” .Technika malování fresek byla známa
již ve starověku, používala se v Řecku a především v Itálii,
ale také v Číně a Indii. Raně křesťanské umění a umění v
raného středověku dalo přednost mozaikám, takže umění
fresky upadlo na dlouhou dobu téměř v zapomnění. K obnově nástropní malby – fresky Saint Savin sur Gartempe
došlo až koncem 13. století.

Malování fresek je technicky náročná práce. Nános barvy

(rozmělněné minerální pigmenty smíchané s vodou) se
nanášejí do ještě vlhké omítky tak, aby se barvy vsákly do
podkladu a usychaly společně s ním. To znamená, že malíř
musí pracovat rychle, aby omítka nezaschla, neboť poté
lze provádět pouze malé opravy temperou.
 Al secco Používala se zejména v antické,
středověké a renesanční malbě.
Secco „na sucho“ je způsob malby na suchou omítku. Jako podklad
slouží hlazená omítka upravená přírodní kaolinovou hlinkou, na
kterou jsou nanášeny temperové vaječné barvy smíšené se lněným
olejem. Je méně trvanlivá než freska, ale její výhodou je možnost
pracovat na větší ploše nebo za nepříznivých technických podmínek
bez nebezpečí, že omítka zaschne.

Al secco v rotundě sv. Kateřiny

Olejomalba
● Olejomalba je technika malby, při níž je
užito olejových barev. Barevné pigmenty se
pojí pomocí (vysýchavých) olejů. Před
objevením olejomalby se jako pojidlo
užíval vaječný žloutek. Olejomalba je
mistrovskou malířskou technikou, které se
učí mnoho let, a bývá časově nejnáročnější.
● Rozšířena je tato technika od dob pozdní
gotiky, a podle G. Vasariho (16. stol.) ji
objevil Jan van Eyck (15. stol.). To ovšem
není zcela přesné, protože vrstvy, pojené
olejem, byly používány už ve starověku i ve
středověku před Janem van Eyckem
Příklady olejomaleb

Leonardo da Vinci- Mona Lisa Jan van Eyck -Svatba manželů Arnolfiniových
Tempera
Tempera je malířská technika, pro niž jsou charakteristické
krycí rychleschnoucí nelesklé barvy s nesplývavými tóny,
jejichž ředidlem je ve vodě rozpustná emulze (směs oleje a
vody)
Tempera byla oblíbená ve středověké malbě nástěnné a
deskové do 15. století.
Olejová tempera byla přechodným stupněm k
olejomalbě. V olejové malbě je tempera používána k
podmalbě nebo malbě detailů. Zejména v minulosti byla
požívána tzv. vaječná tempera. Dnes jsou pigmenty
pojeny emulzí s emulgačním činitelem jako je klíh,
kasein a vosk.
Příklady tempery

Giotto di Bondone: Madonna

Duccio: Madona s dítětem

 Zdroje:
https://wikijii.com/wiki/Tempera
https://cs.wikipedia.org/wiki/Nástěnná_malba
https://wikijii.com/wiki/Oil_painting
https://wiki.rvp.cz/Kabinet/Ucebni_texty
/Výtvarná_výchova/Dějiny_výtvarného_umě
n%C3%AD/Uměn%C3%AD_baroka/
Mal%C3%ADřstv%C3%AD
 Konec
Děkuji za pozornost