Barokní klasicismus aneb divadlo rozumu

Malířství
Itálie konce 16. století je dobou Caravaggiova revolučního vystoupení. Jeho odvaha však
nenašla pochopení u jeho krajanů a současníků. Itálie totiž byla odkojena antickou kulturou,
hledáním řádu, harmonie a uměřenosti. Na syrový realismus Caravaggia se dívala s velkým
znepokojením. Daleko více ji zaujala reforma „rodinného klanu“ Carracciů (bratři Aniballe a
Agostino, bratranec Lodovico).Nejvýznamnějším členem tohoto trojčlenného klanu byl
Annibale Carraci, který položil základy k novému slohovému proudu malířství 17. století –
baroknímu klasicismu. Charakteristické rysy takové malby názorně ukazuje Carraciův obraz
Útěk do Egypta (r. 1603). Srovnáme-li tento obraz například s krajinou představitele
barokního realismu Jakoba van Ruisdaela: Větrný mlýn ve Wijku (r.1665), vidíme
zřetelně odlišný přístup obou mistrů. Carraciho krajina není a ani nechtěla být realistická.
Malíř namaloval ideální krajinu. Hlavním cílem barokního klasicismu byl dokonalý až
matematicky přísný řád. Takovou krajinu bychom však v přírodě těžko hledali. Carraci proto
spojil reálné krajinné útvary s vymyšlenými – čili ideálními – a sestavil je do promyšleného
kompozičního schématu jako stavebnici. Toto základní schéma je sice v jednotlivých
obrazech obměňováno, ale jeho základ zůstává stejný (systém několika plánů, zlatý řez).
Známá díla: Venuše a Adónis (okolo r. 1588 – 1589), Domine Quo vadis? (1602-1603).
Dovršitelem barokního klasicismu v malbě byl francouzský malíř Nicolas Poussin (nikolas
pusen).
Jako krajan filozofa Deskarta (dekárta) vyznával přísně rozumový přístup ke skutečnosti.
Většinu svého tvůrčího života však prožil v Římě a Francii navštěvoval jen neochotně, na
přání panovníka.
Pocit uspokojení, který jeho obrazy vzbuzují,vyplývá především z přehlednosti a dokonalé
vyváženosti kompozice – tedy celkového uspořádání obrazu. Stal se vzorem malíře filozofa.
Vše je dokonale promyšleno. Rozumová podstata Poussinových obrazů však neznamená, že
jim chybí cit. Jeho obrazy nepostrádají hloubku prožitku a neváhá při tom používat rafinované
divadelní efekty a zajímavé hry světla.
Známá díla: Únos Sabinek (okolo r. 1637), Arkadští pastýři ( okolo r. 1640), Krajina
s Diogenem (r. 1640), Eleazar a Rebeka u studny ( r.1648), Krajina s Orfeem a
Eurydikou (okolo r. 1648).
Skvělým krajinářem byl také Poussinův přítel Claude Lorrain (klód lorán), vlastním
jménem Claude Gellé (klód želé) původem z Lotrinska. Již jako mladý se vydává do Itálie
kde se postupně specializuje na krajinomalbu. Hodně času věnuje pozorování přírody.
Výtečně ovládl perspektivu a práci se světlem. Jeho kompozice jsou dokonalé. V jeho
obrazech je cosi nadčasového.
Známá díla: Vyplutí svaté Pauly z přístavu v Ostii (r. 1639), Svatá Uršula(r. 1641),
Procesí v Delfách (r. 1650), Krajina s nymfou Egerií oplakávající Numu Pompilia (r.
1669).

České malířství
Barokní klasicismus se postupně prosadil z Itálie a Francie do dalších zemí a tedy i do Čech.
Významnou roli zde sehrál malíř Karel Škréta, který se za svého studijního pobytu v Itálii
seznámil jak s díly A. Carraciho ( boloňská škola, Q. Reni) tak N. Poussina (římská škola).
O tom jak se s těmito vlivy vyrovnával svědčí obraz: Sv. Karel Boromejský navštěvuje
nemocné morem (1647).
Zvláštním zjevem barokního umění u nás i v Evropě byl grafik Václav Hollar. Patřil
k početné skupině exulantů, kteří museli opustit Čechy. Natrvalo se usadil v Anglii kde ve
službách jednoho z knížat vytvářel grafické listy s různou tématikou. Navštívil jej i J. A.
Komenský.

Architektura
Barokní architektura vzniká v Itálii již v době vrcholné renesance. Stavby se postupně
zbavují renesanční čistoty a strohosti. Půdorysy se postupně stávají členitější a tím se formují
i složitější tvary budov i jejich vnitřních prostorů. Více se používá plastického zdobení fasád.
Interiery působí mnohem honosněji a pompézněji. Barokní principy nacházíme například ve
zralých dílech Michelangelových. Plně se však rozvíjí v pracech mladších římských
architektů. Klasicistní forma barokní architektury je v porovnání s dynamickou mnohem
klidnější a uměřenější. Skoro by se chtělo říci strohá, ale to platí skutečně jen v tomto
srovnání. Vedle např. renesanční architektury je naopak členitější a zdobnější.
Nejvýznamnějším z Italů, jehož architektonické dílo je do jisté míry poznamenáno
klasicismem byl Giovani Lorenzo Bernini, skvělý architekt a sochař. K jeho nejznámějším
dílům patří hlavní oltář chrámu sv. Petra v Římě s mohutným baldachýnem na bronzových
sloupech a vynikajícím způsobem řešené kolonády, které obemykají ovál náměstí před tímto
chrámem. Pomocí perspektivního klamu mění proporce průčelí chrámu a vytváří dojem
většího prostoru. Stejný princip použil již dříve na královském schodišti ( Scala Regia) ve
Vatikánu.

Francouzská posedlost řádem se naplno projevila při výstavbě Versailles (versaj), sídla krále
slunce Ludvíka XIV. Zraky celé Evropy byly tehdy upřeny do Itálie k její architektuře
udivující iluzí pohybu hmot, linií, světla a stínu. Ludvík proto pozval Berniniho a pověřil jej
vypracováním projektu. Plány však nakonec nepoužil a obrátil se na daleko méně slavné
francouzské architekty.
Výsledek jejich snažení dnes můžeme vidět. Důsledně geometrickému řádu celkového
uspořádání obrovského komplexu budov odpovídá i charakter jednotlivých staveb. Versailles
je ve své matematické přísnosti kamenným symbolem francouzského racionalismu. I když se
Francie nakonec vlivu italské architektury neubránila nikdy ji nepřijala beze zbytku. Vždy se
snažila smířit dynamičnost s francouzským smyslem pro ukázněný řád.

Architektura v Čechách
Nejvýznamnějším českým barokním architektem byl Kilián Ignác Dienzenhofer
(dýncenhofer), nejslavnější člen původně bavorského stavitelského rodu. Podílel se na
dokončení mnoha staveb svého otce Kryštofa. Jeho nejznámější vlastní stavbou je Kostel sv.
Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze. Na většině jeho církevních staveb se projevuje
tzv. barokní dualismus – poměrně klidná vnější fasáda je v ostrém kontrastu s vnitřní
dynamikou. Interiér je řešen nezávisle na exteriéru. Odvozením z Dienzenhoferových staveb
vznikl běžný typ českého venkovského kostela.

Sochařství
Klasicistní smysl pro uměřenost proporcí a ukázněnost tvaru se uplatnil i v sochařství.
Většinou však ve spojení s realismem. To vedlo k větší životnosti a přesvědčivosti. Příkladem
takového řešení jsou sochy Itala Alessandra Algardiho (algardy) např.: Podobizna Olimpie
Maidalchini. Génius Bernini ve svých sochách směřoval spíše k radikálnímu dynamickému
baroku, ale dokázal, bylo li třeba tvořit v duchu spíše klasicistním např.: návrh obelisku se
slonem.
 České sochařství
Citlivé propojení barokního realismu s barokním klasicismem dovedl k dokonalosti
Ferdinand Maxmilián Brokof. Jeho sochy a sousoší najdeme například na Karlově mostě
v Praze. Ferdinandův otec Jan Brokof je autorem první sochy na Karlově mostě sv. Jana
Nepomuckého (1683).