10.

Gotické umění - sochařství

 10. Gotické umění – historický kontext – vznik pojmu gotika
• 1. raná gotika - 12.st. / 2. vrcholná gotika - 13. - 14 st./ 3. pozdní gotika -15.st.
• Gotický sloh má v cz 100 let zpoždění.
• 1. raná gotika - přemyslovská - 13. st. / 2. vrcholná gotika - lucemburská - 14. st. /
3. pozdní gotika, jagellonská - 15. st.
• Gotický sloh se stal uměleckým výrazem vrcholného a pozdního středověku.
• Vznikl před ½ 12. st. ve Francii, ale teprve do 13. st ovládl západní, střední a
částečně jižní Evropu. V 15. st. Vytvořil gotický sloh v zemích severně od Alp své
„ barokní“ vývojové období v podobě tzv. pozdní gotiky, zatímco se v Itálii
rozvíjelo umění renesanční.
• Pojem „gotika“ vznikl v renesanční Itálii jako posměšný název pro středověké
umění, považované na rozdíl od umění antiky nebo tehdy aktuální renesance za
projev úpadkový, který byl přisuzován barbarskému germánskému kmeni Gótů.
• Gotický sloh vznikl ve Francii v oblasti kolem Paříže tzv. Ile-de-France („ostrov“
Francie), ve staré doméně francouzských králů z rodu Kapetovců, v jejímž středu
leží Paříž. První stavbou nového slohu byl klášterní chrám Saint – Denis u Paříže,
který dal přestavět opat Suger v letech 1132 -1144 n.l.
• Gotická doba ve Francii a Anglii se vyznačuje postupným feudální roztříštěnosti a
vytvořením jednotných feudálních monarchií.
• Francie versus Anglie - Ztráta anglických držav na pevnině. Anglický král Jan
Bezzemek (1199-1216) vydal půdu Francii a byl donucen anglickými barony,
zemany a městy, aby roku 1215 vydal Velkou listinu svobod tzv. Magna charta
libertatum, jež feudálům zajistila výsadní postavení a podíl na správě státu. Z tzv.
Velké rady se postupně vyvinul anglický parlament.
• Sjednocení Francie a její vítězství na Anglií v tzv. stoleté válce (1340-1453). Za
krále Ludvíka 9. 1461-1483 se Francie stala jedním z prvních národních států v
Evropě. V Anglii vytvořil jednotný feudální stát král Jindřich 7. Tudor 1485-1509.
• Itálie a Německo jsou nadále feudálně roztříštěny.
• Zápas mezi papežstvím a císařstvím. Avignonské zajetí 1309 -77, kdy byl papež
držen v Avignonu.
• Církev získala ve 13.st.n.l. v křesťanství hegemonii nad mocí světskou a papežství
vytvořilo z církve pevně sjednocenou centralizovanou organizaci podléhající
kanovnickému ( církevnímu) právu.
• Vzrůstající kritika církve, odpor proti bohatství církve a úpadku náboženského
života. Vznikají nové žebravé řády : sv. František z Assisi (1183-1226) se stal
zakladatelem - minoritů lat. fratres minores = menší bratři, františkáni. tzv. sv.
Dominik ( 1170-1221) – zakladatel řádu dominikánů.
• Minorité a dominkáni, kteří měli žít v chudobě, pouze z almužen, se ve 13. st.
Rychle rozšířili po celé Evropě, zvláště v gotických městech.
• Univerzity vznikají ve středověkých městech. Na univerzitách se rozvíjí tzv.
scholastika ( školní učení). Hlavním střediskem byla pařížská Sorbonna na níž ve
středověku působili františkán sv. Bonaventura a dominikáni sv. Albert Veliký a sv.
Tomáš Akvinský - spojením křesťanského učení s Aristotelovou filozofií vytvořil
základ katolické filozofie.
• Spor o univerzálie : nominalismus versus realismus
• V 2/2 13. st. n.l. soupeřila se Sorbonnou univerzita v Oxfordu, jež se zasloužila o
vítězství nominalismu ( pojmy jsou pouhá slova) nad realismem ( pojmy existují v
nadpozemském světě jako pravzory platónské ideje). V Německu v porýnských
klášterech se rozvijí mystika Mistr Eckhardt.
• Objednavatelem umění se stávají ve stále větší míře kromě panovníka, šlechty a
církve také města tzv. třetí stav měšťané. Města jako celek se kulturně stále více
prosazovala. Gotická katedrála už není pouze už biskupským kostelem, ale slouží
zároveň jako městský chrám, shromaždiště a reprezentativní stavba města, kde se
odehrávají slavnosti, disputace a divadelní představení – mystérie, pašijové hry.
Města sama často financovala stavbu dómu a navzájem spolu soutěží o
velkolepost stavby a nádhernější výzdobu apod.
 10. Gotické umění - sochařství - gotický realismus

• Východiskem gotického sochařství byla funkce náboženská - propagovat křesťanský • Řezbářství se soustřeďovalo na náměty Krista např. Ukřižování a Panny Marie –
názor katolické církve. Madona s Ježíškem + Pieta s mrtvým Kristem, světců – apoštolové, evangelisté,
mučedníci, patroni kostela. Roste záliba v zobrazení svatých legend, apokryfů,
• Od románského sochařství se gotické sochařství liší tím, že se odvrací od přírody a patronů měst a řemeslných cechů
pozemského života, ale postupně jim přiznává stále větší platnost, až z nich nakonec
učiní hlavní náplň uměleckého díla. • Realistické tendence byly posilovány snahou umělců vcítit se do náboženských
námětů, zlidštit postavy. Přenesení postav do tehdejší současnosti, zájem o
• Gotický realismus - Ve snaze zlidštit náboženské náměty a působit na cit a fantazii realistické zobrazení přírody a detailu ( vegetace a zvířata).
diváka se projevil názor laických umělců, kteří vyjadřovali touhu po poznání
nastupující měšťanské třídy.
• Dva druhy gotického sochařství : 1.) Monumentální skulptura – kamenictví spojené
s architekturou a zdobící průčelí chrámů, v interiéru hlavice přípor, konzoly, svorníky
apod. 2.) Komorní sochařství – tvoří přenosné volné sochy především ze dřeva (
řezbářství), ale také sošky ze slonoviny a také z kamene.
• Gotická skulptura na průčelí katedrál – přijala funkci „bible chudých“, podobala se
kamenným encyklopediím středověkého myšlení : náměty z přírody – svět rostlin a
zvířat + vědy postava Scholastiky + morálka – alegorie ctností a neřestí + historie
Starý a Nový zákon.
• Kalendářní výjevy předváděly koloběh práce rolníka – nevolníka, protože práce byla
chápána jako trest boží a cesta ke spáse.
• Sochařská výzdoba se uplatnila vně stavby i nad portály, v galerii králů, ve štítu ,na
věžích, na bočních lodích i na lodi příčné, na opěrném systému a na fantastických
chrličích, symbolizujících zlé démony. Uvnitř chrámu na hlavicích, konzolách a
svornících..
10. Gotické umění - sochařství - gotický realismus

Sv.Ludvík, André Beveneau, 1290

10. Gotické umění - sochařství - Francie -

Vývoj francouzské katedrální skulptury

- Od románského typu sochy - sloupu k trojrozměrné postavě přirozeného
postoje a pohybů, rozdílného věku a charakteru a odpoutané od architektury.
Tento vývoj můžeme sledovat od portálů Saint Denis (1140) + západní portál v
Chartres (1155) + Notre - Dame v Paříži (¼ 13.st.) + Až po vrcholná díla na
portálech katedrál v Amiens a Remeši (2/4 13 st .)
- Postav Žehnajícího Krista tzv. Krásný bůh na středním pilíři hlavního portálu
katedrály v Amiens - syntéza gotického idealismu a realismu.
P. Marie s Ježíškem - tzv. Zlatá panna na pilíři severního portálu Notre - Dame v
Paříži. P. Marie zde byla pojata jako mladá krásná matka + zdůraznění
kontrapostu a osa těla se prohnula do charakteristického tvaru písmene S.
Tento typ sochy se stal typizovaným vzorem.
V Remeši působili dva anonymní mistři : Mistr Navštívení P. Marie a Mistr
Zvěstování
Mistr Navštívení P. Marie : Realizoval - postavy Marie, Alžběty v klasicizujícím
stylu, znal antické sochařství ( plastická plnost + harmonická úměrnost postav +
iluze drapérie + modelace + klasický kontrapost )
Mistr Zvěstování : Byl ryzím gotikem, měl rád štíhlé dynamické postavy,
elegantní postoje a gesta, půvabné obličeje s úsměvem. (usměvavý anděl)
– zajívavý výraz Následovník mistra zvěstování – vytesal tzv . Zlatou panna
Amienská na jižním portálu příčné lodi katedrály – jejíž typ ovládl fr. skulpturu do
konce 13 st.

Zvěstování a Navštívení , 1300, Remeš, Fr.

10. Gotické umění - sochařství - Francie -

• Následovník Mistra Zvěstování vytesal tzv. Zlatou pannu amienskou na

jižním portálu příčné lodi katedrály – jejíž typ ovládl fr. skulpturu do konce 13
st.
• Ve 14. st. nahradil stagnaci monumentální skulptury rozkvět
interiérového řezbářství – ( Kristus – Trpitel, Ukřižování, Pieta, Oplakávání
Krista, Madona s dítětem ). Dobová potřeba osobního prožívání utrpení i
radosti. Oblíbené byly také drobné Madony řezané do slonoviny.
• Kolem ½ 14. st. rostla obliba věrného zobrazení podoby zemřelého na
náhrobcích francouzských králů v příčná lodi v chrámu v Saint -Denis. Vznikl
skutečný sochařský portrét - král Ludvík V. + manželka.
• Nositelé realismu se na konci 14. st. stali nizozemští sochaři zaměstnáni ve
Francii.
• Nejvýznamnější dílo této doby je výzdoba kartuziánského kostela v Dijonu,
kde vytvořil svá vrcholná díla Claus Sluter genius. Vytvořil podobizny
donátorů vévody Filipa Smělého a Markéty Flanderské + pilíř kalvárie /
Mojžíšova studna/ – postavy Mojžíše, Davida, Jeremiáše, Zachariáše +
náhrobek Filipa Smělého. Realismus + pronikavý výraz + každá z postava je
typizovaná + důraz na psychologii osobnosti + duševní stav + drapérie
barokní dynamika + protiklady světla a stínu předjímá pozdní gotiku.

Claus Sluter, Mojžíšova kašna, Dijon, 1404

10. Gotické umění - sochařství - Francie

• Pozdní gotické sochařství se rozvíjelo ze společné základy vlámsko –

burgundské základny skulptury, jež dávala podněty celé Evropě. Realismus,
usilující o portrétně vyhrocenou individualizaci postav, se v řezbářství
spojuje s patetickým pohybem a malebnou draperií. Drapérie různé formy
záhybů bohatě dekorujících postavu - ostře lámané záhyby až po široce
vzedmuté křivky.
• Některé náhrobky mají silně expresivní výraz tzv. expresivnímu naturalismu,
zpodobování lidského těla v posmrtném rozkladu.
• V 2/2 15. st. vznikaly v chrámových interiérech sochařské skupiny – Kladení
Krista do hrobu, v nichž se uplatnil pozdně gotický patos.
10. Gotické umění - sochařství - Německo

• Německo působili ve 13. st . kameníci vyškolení ve Francii.

Jejich díle je např. Adamův portál, tzv. Bamberský jezdec, katedrála v Bamberku, 1235.
• Skupina Navštívení v Bamberku – vliv remešské huti.
• Mistr naumburský - 12 postav zakladatelů v katedrále naumburského dómu. Gotický realismus
zde vyústil v naturalismus - výraz tváří je individualizován, že vznikla studie lidských povah + citu
+ bolest. Ekkehard – vážnost, Uta – uzavřenost.
• Piety – expresivní patos – řezbářství.
• Pozdní gotika v Německu Viet Stoss v Norimberku. Obrovský oltář Smrti P. Marie v Mariánském
kostele v Krakově ( 1477 –1489) +13 m vysoký +11m široký + postavy 2,8 m vysoké.

Bamberský jezdec, 1235, Německo

10. Gotické umění - sochařství - Německo

Ekkehard a Uta, Naumburg, 1250, Německo - Mistr naumburský - 12

postav zakladatelů v katedrále naumburského dómu. Gotický realismus
zde vyústil v naturalismus - výraz tváří je individualizován, že vznikla Pošetilá panna, Basilej, kolem 13.st.
studie lidských povah + citu + bolest. Ekkehard – vážnost, Uta –
uzavřenost.
10. Gotické umění - sochařství - Itálie

• Italské gotické sochařství se odlišuje od ostatní Evropy stejně jako

v architektura nebo malířství. Hlavní příčinou byla tradice antického umění,
jež se v Itálii projevovala silněji než kdekoliv jinde + zde byl silný vliv
byzantského umění.
• Vývoj gotického sochařství v Itálii je spojen se sochařskou školu v Pise a
sochařskou rodinou Pisánů.
• Zakladatelem školy byl Niccoló Pisano (1220-1284). Syntéza antického
sochařství + vzorem mu byli římské sarkofágy s francouzskou gotikou –
kazatelna baptisteria v Pise (1260), kazatelna dómu v Sieně (1268).
• Jeho syn Giovanni Pisano (1245-1320), prohloubil gotický názor důrazem na
citový a duchovní obsah námětu + zájem o duševní život postav a lidské
afekty - kazatelna dómu v Pise (1310 ), Madona piského baptisteria
(1310). Na jeho díla (Sibyly a proroci na průčelí sienského dómu) mohli
navázat mistři italské renesance. Působil i jako architekt např. sienský dóm.
• Jeho žák Andrea da Pontedera, zvaný Pisano (1295-1348 ), provedl jižní
bronzové dveře florentského baptisteria (1336 ). Výjevy ze života sv. Jana
Křtitele a čtyři alegorie ctností. Sochy a reliéfy pro florentskou kampanilu
alegorie pastýřství , orání , vinařství aj. Při tomto díle spolupracoval s
Giottem, jehož umění na něho silně zapůsobilo
• Rodina pisánů ovlivňuje toskánské sochařství až do konce 14. st .

Niccoló Pisano, kazatelna Siena, 1268, Itálie -Syntéza antického

sochařství + vzorem mu byli římské sarkofágy s francouzskou
gotikou – Kazatelna baptisteria v Pise (1260), kazatelna dómu
v Sieně (1268).
10. Gotické umění - sochařství - Itálie - Zakladatelem školy byl Niccoló Pisano / 1220-1284/. Syntéza antického sochařství +
vzorem mu byli římské sarkofágy s francouzskou gotikou - kazatelna baptisteria v Pise (1260), kazatelna dómu v Sieně (1268).

Niccoló Pisano, kazatelna a baptisterium, Pisa, 1260, Itálie Niccoló Pisano, Klanění tří králů, Pisa, 1260, Itálie
10. Gotické umění - sochařství - Itálie

Andrea da Pontedera, zvaný Pisano (1295-1348 ), provedl jižní bronzové dveře florentského baptisteria (1336
). Výjevy ze života sv. Jana Křtitele a čtyři alegorie ctností. Sochy a reliéfy pro florentskou kampanilu alegorie
pastýřství , orání , vinařství aj. Při tomto díle spolupracoval s Giottem, jehož umění na něho silně zapůsobilo
 Renesance

• 1.Raná renesance - 15.st.

• Florencie
• 2.Vrcholná renesance -
1500-1520
• Řím, Florencie,Benátky
• 3.Pozdní renesance
(manýrismus)
1520-1590
Řím, Florencie,Benátky aj.
Parma ,Vicenza
 Raná renesance - architektura
• Filippo Brunelleschi • Leone Battista Alberti
( 1377-1446 ) ( 1404-1472 )
- zlatník, sochař, teoretik, - Univerzální autor,
architekt věnoval se všem
druhům výtvarných
umění, architekt a
teoretik architektury
 Filippo Brunelleschi
• Sochařská soutěž -
konkurz na dveře
florentského baptistéria
(1401) – neuspěl
• Soutěžní práce F. B.
Obětování Izáka
• Odjíždí do Říma, kde se
věnuje studiu antických
památek
 F.Brunelleschi
1. Kupole florentského
dómu a lucerna –
osmiboká,
dvouplášťová, šířka
42m. (1419-46)
2. Florentský nalezinec Neviňátek (1419)
Arkádový dvůr, průčelí otevřené lodžií se
sloupovými arkádami – vzor pro florentská
náměstí. (1419)
3. San Lorenzo (sv. Vavřinec) – Florencie (1421-1428)
Trojlodní bazilika s rovným stropem v hlavní lodi.
Arkády oddělují vedlejší lodi. V tomto kostele je tzv.
stará sakristie.
4. Kaple Pazziů v křížové chodbě kostel a sv. Kříže,
Florencie, exteriér
Sloupy s korintskými hlavicemi nesou kladí, přerušené
obloukem vchodu. Po stranách rovné kladí, střed je
zdůrazněn archivoltou. Oddělení vnějšího prostoru
pomocí portiku.Středová kompozice.
5. Kaple Pazziů v křížové chodbě kostel a sv. Kříže,
Florencie – interiér
Centrální řešení, kaple je sklenuta melounovou klenbou.
Kapli F. Brunelleschi dekoroval čtyřmi terakotovými
medailónky evangelistů.
 Leone Battista Alberti
6. San Francesco, Rimini (1446-
1455)
• Kostel Malatestů, tempio
Malatestiáno. Na průčelí
kostela bylo použito poprvé
v církevní architektuře
motivu římského vítězného
oblouku - Triumfálního
oblouku.
7. Sant Andrea v Mantově (1472)
Nový typ jednolodního prostoru – transept, kopule
nad křížením lodí, kaple v bočních lodích. Tento typ
sakrálního prostoru předjímal barokní
architekturu.
 Raná renesance - sochařství
• Druhy sochařství:
• Volná socha nebo sousoší umístěná
na náměstí, nádvoří nebo v
interiéru.
• Sochařský portrét :
• hlava
• poprsí – busta
• celá postava
• jezdecký pomník
• Sochy jsou umísťovány do
veřejného prostoru - zahrady,
kašny , fontány.
• Sochařské techniky :
• Odebírání hmoty – kamenictví,
řezbářství, tesání do mramoru,
pískovce atd.
• Přidávání hmoty : Vymodeluje se z
hlíny a později odlije forma.
• Kovolijectví : např. odlévání do
bronzu.
• Dekorativní sochařství : zájem o
ornament - vejcovce, perlovce,
akant.
• Obnovení klasických antických
prvků : např. karyatid, hermovek (
hlava jejíž poprsí přechází ve
čtyřboký sokl)
 Konkurz na dveře florentského baptistéria
1401
• Jižní dveře florentského.
baptistéria - ( gotizující ) Andrea
Pisano ( 1330 ).
• Roku 1401 se ve Florencii rozhodli
uspořádat konkurz na severní
bronzové dveře baptistéria.
• Rok 1401 se uvádí jako
symbolický počátek renesance.
• Motiv konkurzu - umělecká
soutěž. Zúčastnilo se sedm
sochařů z celé Itálie (např. Filipo
Brunelleschi a Lorenzo Ghiberti.
Konkurz na severní dveře florentského baptistéria
(1401) - soutěžní návrhy na téma - Obětování Izáka

Filipo Brunelleschi Lorenzo Ghiberti

Lorenzo Ghiberti (1378-
1455)
-Severní dveře florentského
baptistéria (1401-1424).
-Náměty z Nového zákona.
-Navázal na Jižní dveře od
Andrea Pisána.
-Jejich gotický styl proměnil v
renesanční realismus.
-Objem tvarů, perspektiva,
anatomie, výraz života, krása
pohybu.
- Jeho práce vzbudila nadšení
a dostává další zakázku na
východní dveře florentského
baptistéria , které se později
nazývají „Rajskou branou“.
 Lorenzo Ghiberti - Východní dveře florentského
baptistéria tzv. Rajské dveře (1425-1452)

Lorenzo Ghiberti - Rajské dveře Lorenzo Ghiberti – Ezau a Jákob

 Donatello (1386-1466)
Donato di Niccoló di Betto Bardi

Sv. Jiří, Or San Michele (1416)

• Nejvýznamnější sochař rané
renesace.
• Kamenické řemeslo – vyučil se u
Ghibertiho a v huti florentského
dómu.
• Inspiroval se atikou, navštívil Řím
• Studium anatomie, perspektivy.
• Donatello +F. Brunelleschi +
Masaccio
• Gotický patos a klasická antická
tradice.
• Sv. Jiří - Představa křesťanského
rytíře.
.
 Donatello

Sv. Jan Evangelista (1415) Prorok Habakuk (1434)

Hostina Herodova (1426), Siena - baptistérium
Nízký reliéf, vědecká perspektiva, několik prostorových
plánů, je porušena jednota času a místa, lidská anatomie,
psychologie výrazů a gest, dramatičnost - živost výjevu.
Cantoria – Zpěvácká tribuna, Florentský dóm, 1433
Andílci – vitalita a radost, studie pohybu, studium
anatomie, křepčící a hrající si děti, 39 motivů pohybu.
Donatello, David, (1430)
-Bronzová socha Davida
vzniká pro Cosima Medici
roku 1430.
-Dokonalý kontrapost, kdy
David odpočívá po boji s
Goliášem. Hlava Goliáše
spočívá u jeho nohou.
- Harmonická kompozice je
metaforou rané renesance.
Jezdecká socha
kondontiéra Gattamelaty,
Padova, 1453
•První renesanční jezdecký
pomník.
•Umístěn na náměstí před
kostelem S. Antonio.
• Socha je umístěna na
hrobce.
• Rovnováha mezi
monumentalitou a
portrétním naturalismem.
 Donatello, zázrak sv. Antonína Paduánského, kostel S.
Antonio, Padova (1447-1448)
Donatello v padovské bazilice S. Antonio realizoval celý
oltář - 22 soch a reliéfní výzdoba, dochovaly se jen
fragmenty. Reliéf líčí sugestivní scénu v kontextu v
perspektivě zachyceného prostoru.
 Andrea del Verrocchio (1436-1488)

Lorenzo Medici, portrétní busta

(1410) Žena s provosenkami
Andrea del Verrocchio

•Pokračovatel Donatella,
ale chtěl ho překonat –
rivalita.
•Mnohostranný umělec -
univerzální – sochař, malíř,
výrobce dekorací pro
průvody, výroba šperků.
• Lidská anatomie , živost
výjevu - gesta a mimika
obličejů, především
psychologický efekt.
• Kristus a sv. Tomáš
(1466)
Jezdecký pomník
Bartolomea Colleoniho,
Benátky, (1481-1488)
• Druhý renesanční
jezdecký pomník.
• Plastický dojem z díla,
kde je vše podřízeno
celkovému dojmu.
•Monumentální forma díla,
hrubá modelace obličeje.
 Renesance - malířství
• Druhy malby : • Náměty :
• nástěnná • náboženské
• desková • mytologické
• knižní • alegorické
• na skle • historické
• na plátně +olejomalba • Větší důraz na zachycení
• Koncepce obrazu jako okna krajiny vede k osamostatnění
do světa. krajinomalby v 16.st.
Madona kancléře Rolina, Jan van Eyck (1436), Nizozemí

Pozadí obrazu - demonstrace perspektivy – dlažba,

průhled ven do exteriéru, klikatící se řeka směrem
k horizontu, zamlžené hory v pozadí.
 Tommaso Guidi – Massacio(1401-1428)

• Fresky v kapli Brancacciů -

kostel S. Maria del Carmine,
Florencie
• Na freskách zachytil život
Krista a sv. Petra
• Anatomická přesnost +
modelace světlem + reálné
prostředí
• Freska - sv. Petr a sv. Jan
udělují almužnu v
Jeruzalémě
• Florentská škola
 Massacio (1401-1428)

• Ukřižování, před rokem

1428
• Autor počítá s pohledem
diváka z podhledu. Hlava
tedy je jakoby bez krku.
• Nedokonalá perspektiva +
anatomie
Massacio - Vyhnání z
ráje (1427)
- první renesanční akty
- expresivita
 Fra Giovanni Angelico ( 1387- 1455)

• Zvěstování (1437)
• Oltářní desková malba
• Vyhnání z ráje v levé části a
námět zvěstování v pravé
části.
• Vyjev je umístěn do
architektonického rámce v
kontextu perspektivy F.
Brunelleschiho.
 Fra Angelico ( 1387- 1455)

• Dominikánský mnich
• Maloval fresky a oltářní
obrazy.
• Ideální krása madon a
andělů
• Obrazy nikdy
nepřemalovával. Měl
dojem, že je namaloval z
Boží inspirace.
• Cyklus fresek pro klášter
San Marco, Florencie
• Zvěstování, San Marco,
Florencie
 Paolo Uccelo (1397-1475)

• Soustředil se na anatomii a
perspektivu.
• Sv.Jiří osvobozuje princeznu
• Zachycuje především
náměty, které jsou akční.
Bitva u San Remo (1456) – čtyři obrazy
Namalováno na oslavu vítězství Niccola da Tolentino
nad sienskými vojsky roku 1433. Kompozice díla je
nepřehledná, nedokonalé zachycení anatomie.
 Piero della Francesca (1420-1492)

• Umbrijská malířská škola

• Malíř a teoretik
• Napsal traktát O perspektivě
• Zaměřil se problém barvy a
světla v obraze.
• Pracoval pro urbinského
vévodu Federika da
Montefeltro.
• Obraz Narození
Bičování Krista ,Piero della Francesca

Prostor je vymezen architektonickým rámcem, který

naznačuje perspektivní diagonály. Námět bičování Krista
je v pozadí, popředí je věnováno troj-portrétu spiklenců.
Obraz má patrně dokumentovat jejich podobu..
Konstantinův sen – Pierro della Francesca
Cyklus fresek - O sv. Kříži, kostel San Francesco v
Arezzu. Legenda dává do spojitosti Nový a Starý
zákon. Noční výjev – iracionální osvětlení výjevu.
 Andrea Mantegna (1431-1506)

• Padovská škola
• Vybírá si těžké perspektivní
zkratky, práce s prostorem
je velmi efektní, dramatické
momenty.
• Fresky, malba na plátno,
grafiky – mědirytina.
• Kristus v zahradě
Getsemanské
Andrea Mantegna – Oplakávání Krista (1480)
Velmi těžká kompozice, kdy se autor pokusil
zachytit ležící tělo Krista v perspektivní zkratce ze
předu. Proporce lidského těla zachytil velmi dobře
stejně jako dramatičnost celého výjevu.
Andrea Mantegna – Oculus, výzdoba Svatební komory-
Camera degli Sposi, Dožecí palác v Mantově (1460)
Vytvoření iluzivního průhledu skrz strop paláce k nebi.
Dramatické perspektivní zkratky lidské anatomie . Přes
okraj zábradlí nakukují slohové, dvorní dámy a andělíčci.
Tento způsob nástropní fresky se později uplatňuje
zejména v barokním umění.
 Sandro Botticelli ( 1445-1510)
• Patří k nejslavnějším renesančním
malířům 15.století.
• Náměty : křesťanství + antická
mytologie, portréty atd.
• Studuje lidskou anatomii a
prostor, používá perspektivu.
• Vytváří si vlastní kánon krásy,
používá originální rukopis.
• Pracoval ve Florencii na zakázkách
pro Mediceje a později v Římě na
výzdobě Sixtínské kaple pro
papeže Sixta 4.

• Portrét Giuliana dé Medici.

Sandro Botticelli, Zrození Venuše (1485)

Bohové mírných větrů Zefýr a Chloris ženou Venuši

na lastuře ke břehu, kde čeká bohyně Héra. Freska pro
vilu Lorenza Medici.
 Sandro Botticelli -Zrození Venuše

• Zrození Venuše detail

• S. B. si vytvořil idealizovaný
typ lidské postavy, kánon
proporcí : protažený krk,
zvýrazněné oči, plošná
malba a silná obrysová linie.
• Ornamentální plošné
dekorace
• Nepřirozené postoje
Sandro Botticelli, Jaro -
Primavera(1478)

Děj obrazu se odehrává v

pomerančovém háji, v
jehož středu stojí Venuše
jako matka přírody, nad ní
střílí z luku Amor na
Merkura (objednavatel
obrazu Piere Medici), který
trhá ze stromu ovoce lásky,
Grácie tančí,Flora jde
dekorována květinovými
šaty. Zefýr pronásleduje
Chlóris, z jejíchž úst pučí
květy.
Sandro Botticelli - Kladení do hrobu 1500
Sandro Botticelli - Kladení do hrobu 1490
Sandro Botticelli - ilustrace k D. Alighieri - Božská
komedie - Peklo
 Renesance - vrcholná

• 1500-1520
• Řím, Florencie,Benátky
• Vliv římské antiky
• Monumentalita,
velkolepost, bohatost
• Mecenáši papežové :
Julius II. (1503-1513),
Lev X. (1513-1521)
 Vrcholná renesance – architektura
Donato Bramante (1444-1514)

Santa Maria delle Grazie, Miláno Santa Maria delle Grazie,

(1492) - exteriér Miláno (1492) - interiér
Donato Bramante
San Pietro in Montorio, Řím
(1503)

• Centrální kruhová stavba.

• Portikus s toskánskými
sloupy.
• Střední část stavby je
zvýšená a tvoří patro s
okny a kulovitou kopulí.
•Kruhový peristyl nese vlys
s triglyfy a úzkou
balutsrádou - (zábradlí z
kuželek).
•Komorní stavba vrcholné
renesance.
Donato Bramante, Chrám sv. Petra, Vatikán, Řím ( 1506)
Sv. Petra navrhl jako centrální stavbu na půdorysu řeckého
kříže se čtyřmi malými kopulemi a velkou ústřední kopulí s
průčelím zdobeným dvěma věžemi.
 Michelangelo Buonarroti - architektura

• M. architektonické dílo tvoří • Pozdní renesance -

přechod od vrcholné renesance k
manýrismu.
• Ideál dokonalé harmonie
nahradila snaha po subjektivním
výrazu.
• Nadsázka a dynamická
expresivnost.
• Porušení objektivních zákonitostí
hmoty.
• Manýristé opět nadřadili
nadzemský svět věčnosti
pozemskému hmotnému světu.
• Místo vnější pravdy zdůraznili
vnitřní duchovní zážitek.
manýrismus - (1520-1590 )
• Drancování Říma císařským
vojskem - 1527.
• Tridenský koncil 1545-1563
- Vyhlásil Protireformační
program - 1540 byl založen
protireformační řád
Jezuitský řád - Tovaryšstvo
Ježíšovo – Ignác z Lyoly.
Michelangelo Buonarroti – schodiště knihovny
Laurenziany, Florencie (1424)
Stavební hmotu člení a modeluje dle svých subjektivních
uměleckých záměrů. Perspektivní iluzionismus - hmota střední
části schodiště je rozšířena. Dle M. návrhu staví G. Vasari
 Michelangelo Buonarroti - Kapitolské náměstí v Římě (1538)

Kapitolské náměstí Kapitolské náměstí

Michelangelo Buonarroti – Chrám sv. Petra, Řím (1547)

M. se vrátil k Bramantovu projektu, Mohutná kupole dle vzoru florentského dómu.

ale postraní prostory podřídil středu. Kupoli provedl po smrti M. Giacomo della Porta.
Postupné změny půdorysu baziliky sv. Petra v Římě
Giacomo Barozzi da Vignola (1507-1573)
Papežský architekt a teoretik architektury - kniha O pěti řadách
architektury (1562). Svým typem kostela Il-Gesů (1568-1575) předjímal
barokní architekturu.
 Giacomo Barozzi da Vignola (1507-1573)
Jezuitský kostel Il Gesů (1568-1575)

Il Gesů : Jednolodní s bočními kaplemi, málo

Il Gesů : Typ kostela ideálně vyhovující požadavkům vyčnívajícím transeptem a s mohutnou kopulí nad
protireformace, jež vyhlásil tridenský koncil, křížením.
předjímal baroko.
Andrea Palladio (1508-1580)
Vila Rotonda, Vicenza (1567)
 Sochařství vrcholné renesance
Michelangelo Buonarroti (1475-1564)

• Vyučil se v dílně Ghirlandaiů a na

medicejské akademii ve Florencii.
• Působil střídavě ve Florencii a v Římě.
• Zájem o dvě oblasti o antiku a
křesťanské náboženství.
• Studium anatomie.
• Překonal realismus 15 st. i antické
vzory a vyjádřil umělecké záměry
vrcholné renesance.
• V pozdější tvorbě schématičnost a
používání manýristických deformací.
• Souboj Kentaurů s Lapithy (1492) -
Dynamická kompozice – zájem o
pohyb, lidská anatomie, perspektiva.
Pieta, chrám sv. Petra, Řím ( 1500)
Pieta - Výborně zachycená anatomie a tichá bolest p. Marie,
výraz ve tváři. Jehlancová kompozice, kontrast mrtvého těla
a bohatě řasené drapérie.
David, Florencie, (1501-4)
•Původně určen pro florentský
Dóm, po dokončení umístěn
před radnici.
•Metafora renesanční ideje
republikánských svobod
Florencie.
•Otáčivé nakročení.
•Idealizovaná anatomie,
proporce jsou deformovány -
ruce, nohy zvětšené, úzký pas.
•Soustředil se na vyjádření
hrozivého pohledu – inspirace
antikou – Herkules.
•Vnitřní napětí postavy -
vnější klid.
Mojžíš (1513-1516), kostel
San Pietro in Vincoli, Řím
• Socha Mojžíše byla
zamýšlená jako součást
náhrobku papeže Julia II.,
který byl zároveň hlavním
mecenášem MI.
• Náhrobek měl mít cca 40
soch.
•Mojžíš je jednou z mála soch,
které byly dokončeny.
•Mojžíš je také alegorickým
portrétem papeže Julia II., kdy
se M. snažil vyjádřit prchlivost
jeho povahy.
• Dynamická kompozice sochy,
draperie a hmota vousů.
 Medicejské náhrobky – Medicejská kaple, kostel San
Lorenzo, Florencie (1520-1534)
Lorenzo Medici – alegorické
Lorenzo Medici - kontemplace sochy Večera a Úsvitu.
Medicejské náhrobky – Medicejská kaple, kostel
San Lorenzo, Florencie (1520-1534)
Giuliano Medici + alegorické
Giuliano Medici - aktivní sochy Noci a Dne
Medicejské náhrobky – Medicejská kaple, kostel
San Lorenzo, Florencie (1520-1534)
Lorenzo Medici – alegorická Giuliano Medici – alegorická
socha Úsvit socha Den
 Michelangelo Buonarroti – projevy manýrismu v
sochařství
Pieta Florentská, Florentský dóm,(1555) – inspirace
Giuliano Medici – Medicejské náhrobky – gotikou, linia serpentináta, v obličeji sv. Nikodéma
deformace proporcí – protažený krk je autoportrét Michelangela.
Michelangelo Buonarroti, Pieta Rondanini (1555-1564)
M. dílo reprezentuje postupný přerod od vrcholné renesance k
pozdní, tedy k manýrismu. Způsob stylizace je jedinečný a
inspiroval jak barokní umělce tak moderní sochařství např.
Auguste Rodin
 Michelangelo Buonarroti (1475-1564) – malířství

• Svatá rodina – tondo Doniů

(1505)
• Studium anatomie, malba
která se soustředí na
vyjádření prostoru – jakoby
sochařská plastičnost.
• Krkolomná kompozice
šroubovitého vytočení těla
– linia serpentináta –
manýristická kompozice.
 Michelangelo Buonarroti - strop Sixtínské kaple ve Vatikánu (1508-
1512)

Sixtínská kaple – strop + čelní

oltářní stěna Sixtínská kaple - strop
 Michelangelo Buonarroti – čelní – oltářní stěna – Poslední soud
Sixtínské kaple ve Vatikánu (1541)

Sixtínská kaple - celek Poslední soud – Kristus (1541)

 Leonardo da Vinci (1452-1519)

• Univerzální umělec – malíř, sochař, • Anatomické sešity

architekt, inženýr, vynálezce,
hudebník, zpěvák, básník.
• Vědec - anatomie, optika,
mechanika, botanika, hydrostatika.
• Teoretik umění - Kniha O malířství.
• Zájem o anatomii, optiku atd.
• Vyučil se u A. Verrocchia.
• Působil ve Florencii a Miláně na
dvoře Lodovica Mora (1482-1499).
• Host papeže Lva X. poslední léta
strávil ve Francii jako dvorní malíř
krále Františka I.
• Komplikované kompozice – kartón
sv. Jeroným (1482).
Leonardo da Vinci (1452-1519) - zakladatel tzv. vědecká ilustrace
Anatomické sešity atd.
 Leonardo da Vinci (1452- 1519) Madony

Madona ve skalách (1483-93) Madona s karafiátem

Poslední večeře, refektář kláštera Santa Maria della
Grazie, Miláno, (1490)
Symetricky vyvážená kompozice, dramatický moment:
gesta, psychologie. Výjev zakomponován do konkrétního
prostoru refektáře, průhled do krajiny.
 Leonardo da Vinci – sv. Anna Samotřetí

kartón sv. Anna Samotřetí, 1501 sv. Anna Samotřetí - malba

Leonardo da Vinci – Mona
Lisa – Giocconda, (1503-
1506)
•Florenťanka Mona Lisa,
manželka Franceska
Bartolomea del Giocconda.
•Ideál ženské krásy
harmonická vyrovnanost.
• Sfumáto – ital. zakouřené
– chvějivé jakoby zamlžené
pozadí – dojem hloubky
prostoru.
Leonardo da Vinci – Léda s
labutí, 1510-1515
•Originál obrazu se
nedochoval, toto je kopie
jeho žáků.
•Patrně alegorie plodnosti.
• Z hlediska kompozice jde
o manýristické dílo – linia
serpentináta.
• Sfumáto, vyjádření
prostoru směrem k
horizontu.
Leonardo da Vinci, sv. Jan
Křtitel, 1510
•Šerosvit – předjímal tím
světelné efekty ,
dramatické nasvícení.
 Renesance vrcholná a pozdní

Renesance vrcholná - 1500 -1520

Renesance pozdní - manýrismus 1520 -1590
 Raffael Santi z Urbina (1483-1520)
• Vyučil se u P.Perugina
• Studijní pobyt ve Florencii
• Ovlivněn Leonardem a
Michelangelem
• V roce 1508 povolán do Říma,
stal se dvorním malířem
papeže Julia II.
• Tři Grácie, 1501 – část
diptychu – druhou tvoří obraz
Sen rytíře

3 hlavní představitelé rané

renesance -
 V písemce:
• 3 hlavní představitelé • Rafaelo, donatelo
rané renesance:

– Filipo brunelesky
(architwkturu)

- Donatelo (malba)
Athénská škola , Vatikán, ( 1509-11)
Výmalba papežských pokojů tzv. stancích, alegorie : teologie,
filozofie, poezie, práva. Athénská škola – alegorie filozofie -
zachycení významných řeckých filozofů – Platón versus
Aristoteles, Diogénes ležící na schodišti, osamocený Herakleitos
– portrét Michelangela.
Vyhnání Heliodora z chrámu, Vatikán
Biblickému ději přihlíží papež Julius II., porušení renesančního
principu jednoty místa a času.
 Raffael Santi z Urbina – Madony
proslavený ideailizovnaou madonou

Madona s Ježíškem a Janem Křtitelem (1507) Sixtínská madona (1513)

Vytváří Madony -
 Raffael Santi z Urbina - Portréty

Papež Julius II. ( 1511) Baldassare Castiglione (1514-15)

 Benátská malba – vrcholná a pozdní renesance

• Florenci , Řím + Benátky

• Benátská malířská škola
• Vyznačuje se kolorismem, barva
dominuje nad kresbou, plastickou
modelací a prostorovou
výstavbou obrazu.
• Zakladatel – Giovanni Bellini
(1430-1516)
 Giorgione (1477-1510)

• Vyučil se u Giovanni Belliniho

• O jeho životě není skoro nic
známo. Zemřel na mor.
• Maluje symbolické obrazy s
tajemnou atmosférou obrazu.
• Jednotlivec v kontextu přírody,
exteriéry
• Lyrická krajina, zlatisté světlo
• Bouře (1505) – proměna
atmosféry, příchod bouře.
Giorgione, Venkovský koncert (1508-1510)
Snová vize, nahé ženy a muži v přírodě, nádherně zachycený exteriér
přírody. Tento obraz inspiroval Éduarda Maneta k malbě slavného obrazu
Snídaně v trávě (1862-63), který vyvolal v Paříži skandál .
Giorgione, Odpočívající – Spící Venuše, (1510)
Akt ženy, souvislost s tělem ženy a krajinou. Tento obraz
inspiroval Éduarda Maneta k malbě Olymipa 1863
 Tizian (1488-1576)

• Vyučil se u G. Belliniho
• Dokončil některé Giorginovy obrazy
• Nejvýznamnější malíř – Benátské malby
• Bohatý barevný kolorit, zlatisté světlo,
vystižená psychologie.
• Přesná anatomie, kompoziční mistrovství.
• Ve jeho dílech můžeme hovořit o ideálu
vrcholné renesance – ideál lidské krásy
ideální krajina.
• Pozdní období přesahy k manýrismu
• Realizoval zakázky pro císaře Karla V., byl
povýšen do šlechtického stavu – hrabě
(1553)
• 1554 host papeže Pavla III. , Vatikán
• Pracoval pro španělského krále Filipa II.
• Tizian autoportrét - (1565 -70)
 Tizian - Assunta

• Apokryfní příběh, který nebyl zahrnut

do Nového zákona – Bible.
• Vytvořil prototyp barokní kompozice
na toto téma.
• Pohyb madony naznačil šesti způsoby
: kontrastem k hmotné skupině
apoštolů dole, lehce se vznášejícími
se anděly, otáčivým pohybem p.
Marie – linia serpetináta,
protipohybem oblouku s hlavičkami
andílků, šikmo letící postavou Boha
Otce, barevnou kompozicí – dole
tmavé, nahoře světlejší tóny, úplně
nahoře zářící zlatá barva.
• Assunta – Nanebevzetí P. Marie,
(1518) S.Maria dei Frari, Benátky
Tizian, Bacchus a Ariadna, (1518-23)
Mytologický obraz – předlohou pro barokní bakchanály.
Dynamická, nepřehledná kompozice založená na pohybu,
zvládnutá anatomie.
 Tizian – portréty + akty

Portrét císařovny Izabely – manželka

Portrét Pietra Aretina, (1545) císaře Karla V., (1548)
Podobizna císaře Karla V.,(1548)
Triumfální, jezdecký portrét císaře je namalovaný v
kontextu západu slunce. Průhled do krajiny v pozadí.
Portrét papeže Pavla III. se synovci, (1545)
Skupinový portrét, kde je výborně zachyceny psychologie
jednotlivých postav.
Tizian, Venuše z Urbína, (1538)
Bohyně Venuše je zachycena jako vznešená benátská
dáma. Tento obraz byl také inspirací pro Éduarda
Maneta Olympia (1863)
Tizian, Danáe přijmající zlatý déšť, (1545)
Ženský akt ilustrující řeckou báji.
Tizian, Venuše naslouchající Amorovi a hudbě (1548)
Manýristická kompozice je rámována výhledem do
krajiny.
 Tizian - Manýrismus

• T. nedával důraz na plastičnost , ale

na barvu a světlo.
• Pozdní dílo T. patří už do období
manýrismu.
• V náboženských obrazech sílí
soucítění s tragikou lidského života,
zářivost koloritu hasne.
• Tvary se vynořují z temnoty,
šerosvit, divadelnost.
• Kompozice je dynamická,
nepřehledná, deformuje anatomii.
• Jeho tvorba předjímá barokní
umění.
• Apollo a Marsyas (1570) – barokní
marytirium
Tizian, Venuše a Adonis, (1553)
Venuše se snaží zadržet mladého lovce. Dynamická
kompozice, světelné efekty, divadelnost.
Tizian, Kladení do hrobu
Kompozice klasického námětu naznačuje lehkou
deformaci figur, gesta a pohyb, šerosvit , barevné
akcenty – červená a modrá.
 Pozdní renesance – Manýrismus – (1520-1590)
• Florencie, Řím, Benátky, Parma,
Vicenza
• Malířství pozdní renesance -
manýrismus - odvozeno od tzv.
manýry – umělci napodobují
manýru (způsob) umění velkých
mistrů vrcholné renesance,
především Michelangela a
Raffaela.
• Manýrismu se dlouho vytýkala
nepůvodnost, přehánění,
formální i obsahové násilnosti.
• Manýrismus ocenilo až 20.století.
• Manýrismus nadřadil
nadpozemský život, svět věčného
bytí světu pozemskému, vnitřní
subjektivní zážitek vnější pravdě.
• Zrušil přirozenou zákonitost
renesančního obrazu – jednotnou
kompozici, perspektivu,
tektoničnost, jednotu místa a
času.
• Motivy byl vyjímány z celku a
libovolně spojovány.
• Umění se stalo výrazem fantazie.
 Pozdní renesance – Manýrismus – (1520-1590)

• Stoupla výrazová hodnota kresby,

která se oddělila jako samostatný
obor.
• Charakteristický je manýristický
kánon dlouhé a štíhlé lidské
postavy s malou hlavou a její
dynamické prohnutí do
šroubovitého postoje ( figura
serpentinata).
• Pozdní Michelangelo a Benátčané
: pozdní Tizian, Tintoretto, Paolo
Veronese
• Parmigiáno, Madona s dlouhým
krkem, (1540)
 Jacopo Robusti – Tintoretto (1518-1594)

• Inspiroval se Michelangelem a • Od 1564 maloval pro bratrstvo sv.

Tizianem – tradicí benátského
kolorismu.
• Zájem o světlo a stín, světelné
efekty, komplikované kompozice,
figurální anatomické zkratky.
• Hluboká zbožnost
• Zakázky často maloval pouze za
výdaje za barvy.
• Pracoval pro „scouly „ bratrstva
jejíchž význam vzrostl v 16.století.
Rocha, jehož se stal členem. Jeho
budovu vyzdobil roku 1587- 42
obrazy.
• Výzdoba Dožecího paláce
• Měl přímý vliv na El Greco a
barokní umění.
Nalezení těla sv. Marka, (1548)
Mystický náboženský děj, kdy se prolínají reálné
postavy s bytostmi duchovními.
Vraždění neviňátek
Dramatická kompozice na biblické téma, světelné efekty. Tento způsob
malby předjímá baroko.
Josef a Putifarka
Dynamická kompozice, klasické zachycení ženského aktu.
Poslední večeře, (1594)
Kompozice ponořená do tmy, světelné efekty. Diagonála, nepřehledná
kompozice, množství postav, andělé a apoštolové se prolínají.
 Paolo Veronese (1528-1588)

• Malíř slavnostní pohody, slastného • Předjímal barokní umění a také

požitkářství, dokumentárnost rokoko.
bohatství Benátek. • Pozdní období vliv protireformace.
• Často maloval hostiny – Svatba v Káni Neklidná kompozice
Galilejské, Hostina u Leviho – smysl • Inspiruje Paula Cézanne
pro radosti života.
• Působil od roku 1554 v Benátkách –
mnoho zakázek. Rozsáhlá dílna,
kterou vedl.
• Důraz na světelnost obrazu.
• V pozdním období vyzdobil interiéry
Dóžecího paláce.
Svatba v Káni Galilejské (1563)
Iluzivní architektura odvozená od architektury Benátek.
Svatba v Káni Galilejské (1563) - detail
Autoportrét P. Veronese v postavě violisty a portrét dalších malířů z
Benátek – Tintoretto a Tizian – hraje na basu.
Renesanční sloh v ostatní Evropě

Vrcholná renesance a manýrismus –

Španělsko + Nizozemí + Belgie
+ Německo
 Renesance a manýrismus v ostatní Evropě

• Renesanční sloh se začal šířit z • Mimo Itálii v ostatních zemí

Itálie do dalších zemí Evropy od Evropy nastupuje renesance o půl
konce 15.st. století později i víc. Proto je
• Nejdříve v architektuře a většinou ovlivněna
sochařství ( kamenictví). manýristickými tendencemi.
• 2/4 16 st. se rozšiřuje nový sloh
do západní a střední Evropy s
příchodem italských řemeslníků –
kameníků, zedníků, malířů.
• Umělci často jezdili do Itálie, kde
se seznamovali s novým
uměleckým směrem. Italský
manýrismu se tak stal
mezinárodním uměleckým
směrem.
Renesance ve Španělskou – Domenicos Theotocopulos
– El Greco (1541-1614)
Domenicos Theotocopulos – El
Greco (1541-1614)
• Narodil se na Krétě – učil se
malovat ikony.
• V Benátkách se stal žákem Tiziana
a vliv na něj měl i Tintorentto.
• Od roku 1577 žil ve Španělsku v
Toledu.
• Ve svém díle spojil byzantskou
uměleckou tradici s benátským
kolorismem, také lze najít vliv
Tintoretta – např. komplikované
kompozice, kouřové clony
• Vliv francouzského manýrismu
• Originální malířský styl si vytvořil
až ve Španělsku – nepřirozeně
protáhlé postavy, menší hlavy,
kontrastní barevnost – expresivní
barevnost.
• Především náboženské obrazy s
vystupňovanou mystikou.
• Pro své pojetí malby se dostal do
sporu s církví – inkvizice.
• Jeho dílo bylo církví vnímáno jako
neslušné, svévolné, mělo
nevhodný kolorit apod.
 El Greco (1541-1614)
Kristus vysvlékán z roucha Sv. Martin se dělí s žebrákem o
(1579) plášť ( 1597-99)
El Greco, Poprsí Krista ( 1590)
Zachycení Krista originálním způsobem, svatozář má
čtvercový formát.
 El Greco (1541-1614)

Kardinál Fernando Niňo de Geuvara

Klanění pastýřů (1612-14) (1596) – generální inkvizitor, Toledo
Pohřeb hraběte Orgaze (1586)
Zachytil legendu ze 14 st. dle níž nesli ke hrobu hraběte jeho
patroni sv. Augustin a Štěpán. Zachycení toledské šlechty.
V kontextu manýrismu dva paralelní děje - dole pohřební
obřad nahoře v nebi uvítání duše hraběte.
Pohled na Toledo (1604-1614)
V renesanci dochází k postupnému osamostatnění krajiny.
Krajina jako zrcadlo duše. Kromě malby byl El Grecko také
architekt a sochař. Jeho ateliér v Toledu byl střediskem kultury.
Laokoón (1610-1614)
Tragický výjev z řeckých bájí- metafora boje s osudem.
Manýristicky - nepřirozeně protažené postavy, expresivní
malířský výraz, který překonal staletí, dramatická krajina.
Pátá pečeť Apokalypsy, (1608-1614)
Dynamická kompozice, expresivní malířský výraz, deformace
anatomie, barevná stylizace apod. vize konce světa a posledního
soudu.
 RENESANCE V NIZOZEMÍ A BELGIE
Franko – Vlámské malířství
Velký rozkvět oblasti Nizozemí - V 15.st. dosáhl nizozemský průmysl značného profitu –
Bohatí nizozemští patríciové závodili se šlechtou.
V 15. století obdobně jako ve Florencii vznikají velmi zásadní umělecká díla.
Doznívající období pozdní gotiky 15 st. a období rané renesance 15.st se prolínají.
Objevuji se hraniční osobnosti, které lze uvést v obou obdobích.
 Jan van Eyck (1390-1441)
• Nizozemský malíř, bratr Hubert
van Eyck ( Jan dokončil některá
jeho díla).
• Pozdní gotika a přelom směrem k
raně renesančnímu umění.
• Zakladatel renesančního umění v
nizozemském malířství.
• Byl se službách Jana Bavorského
na dvoře v Haagu a na dvoře
Filipa Burgundského, dvorní a
městský malíř města Bruggy.
• Cestoval do Španělska a
Portugalska
• G. Vasari – Jana van Eycka uvádí
jako vynálezce olejomalby, ale
není tomu tak. Maloval
temperou, jejíž techniku
zdokonalil a vytvořil techniku,
kterou přejala nizozemská malba
15- 16. století.
• Studium anatomie i lidské
psychologie, zachycení
individuality člověka.
• Zachycení prostoru pomocí
perspektivy - lineární i světelné.
• Plastická modelace tvarů světlem
• Zachycení materiálů i přírody –
citlivost pro detail.
 Jan van Eyck (1390-1441)

• Genský oltář (1432)

• Oltář začal Hubert a dokončil Jan.
• Otevřený oltář - V dolní části se v
tropické krajině shromáždili andělé,
světci, mučedníci a apoštolové a
proroci, kteří se klaní beránkovi.
• V horní části – Kristus – vládce, P.
Maria, sv. Jan Křtitel – na křídlech
hrají andělé, akty – Adam a Eva.
• Zachycena anatomie, gotizující
ideál krásy, krajina v
perspektivě,několik prostorových
plánů, citlivost pro detail.
• Renesanční pojetí obrazu ve
Flandrech.
Jan van Eyck (1390-1441) - Gentský oltář (1432)
Jan van Eyck (1390-1441) - Gentský oltář (1432)

Andělé Eva - gotizující ideál ženské krásy.

 Jan van Eyck (1390-1441)

• Madona kancléře Rolina

(1436), Nizozemí
• Pozadí obrazu -
demonstrace perspektivy -
dlažba, průhled ven do
exteriéru, klikatící se řeka
směrem k horizontu,
zamlžené hory v pozadí.
 Jan van Eyck (1390-1441)

• Podobizna manželů Arnolfini

(1434)
• Lidská anatomie a především
zachycení individualit manželů v
jednotlivých portrétech.
• Prostor zachycený v perspektivě
• Citlivost pro zachycení materiálu
a detailu, světelnost obrazu.
• Symbolika – hořící svatební
svíčka, pes – symbol manželské
věrnosti, pomeranče - luxus.
 Jan van Eyck (1390-1441)

• Podobizna manželů Arnolfini

(1434)
• Nahlédnutí do místnosti
prostřednictvím kruhového
zrcadla, znalost zákonů optiky.
• Zachytil se tam i samotný malíř,
protože byl na této svatbě za
svědka. Nad zrcadlem je nápis
Jan van Eyck tu byl (1434).
 Hieronymus Bosch (1450-1516)
• Narodil se ve městě Hertogenbosch
• Pocházel z malířské rodiny, byl
zámožný.
• Jeho obrazy si objednávala
aristokracie např. Filip Sličný, Marie
Burgundská
• Patrně byl členem bratrstva Panny
Marie, které organizovalo místní
kulturní život např. divadelní,
hudební i výtvarné dění.
• Pravděpodobně byl členem tajných
sekt např. Bratři společného života,
Adamité
• Náměty děl – křesťanství – časté
ikonografické symboly reflektující
biblické motivy, astrologie,
alchymie, čarodějnictví atd.
• Znalost lidské anatomie, ale také
zvířecí, anatomii deformuje a
vymýšlí si fantastické děsuplné
bytosti. Kombinuje lidskou a zvířecí
anatomii.
• Perspektiva, zachycení prostoru
• Důraz na subjektivní fantazii,
nepřehledná kompozice.
• Ovlivnil P. Brueghel st. a ve
20.století např. Surrealisty
• Hraniční osobnost (pozdní gotika –
raná renesance), kdy zachycuje svět
středověkého myšlení.
Klanění tří králů
Klasická biblická kompozice, zvládnutá lidská anatomie, perspektiva,
pohled na město v dáli. Lze vidět , že B. byl schopen zachytit klasický
výjev realisticky v perspektivě. Několik prostorových plánů
Triumfální průvod s fůrou sena
Alegorický obraz, kdy fúra sena symbolizuje pozemské
statky, dění kolem je podmíněno honbou za majetkem. Z
hlediska zachycení - dynamická, nepřehledná kompozice.
Kristus nesoucí kříž
Nepřehledná kompozice, kdy zde B. ilustrativně
zachytl stylizované lidské tváře jako druh exprese,
zachycující lidské vášně, expresivní stylizace.
 Hieronymus Bosch (1450-1516)
Zahrada pozemských rozkoší Zahrada pozemských rozkoší (triptych)
(triptych) – prostřední deska - Peklo - pravé křídlo
 Pieter Brueghel starší (1525-1569)
• Nejdůležitější holandský malíř
16.století
• Žák Pietra Coecka, pro
nakladatelství Hieronyma Cocka
kreslil B. krajiny a satirické výjevy
ve stylu H. Bosche jako předlohy
pro lepty. Ovlivnil ho H. Bosch.
• V letech 1552-54 byl v Itálii, ovlivnil
ho Tizian, žil v Antverpách a od
roku 1563 žil v Bruselu.
• Věnoval se především žánrové
malbě, podle níž dostal přezdívku „
selský Brueghel“.
• Krajinomalba, zachycení prostředí –
několik prostorových plánů – světlo
v krajině.
• Moralistní kompozice, jejichž
výjevy umísťoval do vesnického
prostředí.
• Dokáže zachytit dobře lidskou
anatomii a určitý druh atmosféry.
• Jeho tvorba je humorně – satirická,
cit pro absurditu a tvoří protiklad k
italskému nebo španělskému
manýrismu.
• Jeho vliv působil v Nizozemí do
17.st .Pokračovatelé synové – Pieter
Brueghel mladší (1564-1638) zvaný
Pekelný a Jan Brueghel starší (1568-
1625) zvaný Květinový nebo
Sametový.
Bitva masopustu s půstem
Inspirace H. Boschem, kompozice je variací na
masopustní křepčení, smysl pro absurditu.
Babylónská věž (1563)
Biblické téma, pohled k horizontu, zvládnutá perspektiva, skvělá
světelnost.
Dětské hry (po 1556)
Na plátně jsou zachyceni dospělí při dětských hrách. Dění v lidské
společnosti je vnímáno jako absurdní. Perspektiva a anatomie,
nepřehledná kompozice.
Lovci ve sněhu - Prosinec- Leden, (1565)
Cyklus měsíců – vrchol B. malby, pracuje s citem pro zachycení atmosféry -
světelnosti jednotlivých měsíců roku. Zachycuje charakteristické činnosti pro
dané období. Člověk žije v jednotě s přírodou, je její součástí. Krajinomalba
Návrat stád - Říjen – Listopad, (1556)
Cyklus měsíců – vrchol B. malby, pracuje s citem pro zachycení atmosféry -
světelnosti jednotlivých měsíců roku. Zachycuje charakteristické činnosti pro
dané období. Člověk žije v jednotě s přírodou, je její součástí. Krajinomalba.
 Renesance v Německu – Albrecht Dürer ( 1471-1528)
• V Německu 1/3 16.století -
německé malířství a grafika -
Albrecht Dürer,Grünewald, Hans
Holbein, Lucas Cranach st.
• Německá náboženská reformace
a renesanční humanismus.
• Albrecht Dürer (1471-1528)
• Pocházel z Norimberku, žák
Michaela Wolgemuta.
• Věnuje se malbě a grafice -
dřevořez, mědirytina.
• Několik cest do Itálie - Benátky
• 1494-1495, 1505-1507.
• Studium perspektivy, lidské
anatomie - nauka o lidských
proporcích – napsal – Uvedení do
měření ( 1527), čtyři knihy o
proporcích (1528) – ilustrace.
• Cesta do Nizozemí 1520-22.
• V Norimberku zakládá malířskou a
grafickou dílnu.
• Přátelil se Raffaelem S. -
dopisovali si.
• 1512-1519 –pracoval pro císaře
Maxmiliána I.
• Realistická malba, psychologie,
především portréty, krajinomalba
 Albrecht Dürer ( 1471-1528) - autoportréty

A.D. 1493 A.D. 1500

 Albrecht Dürer ( 1471-1528) - portréty

Portrét matky A. D. (1514) Portrét císaře Maxmiliána I

Albrecht Dürer – Růžencová slavnost ( 1505-7)
Souměrná kompozice, klečící postavy papež Julius II. a císař
Maxmilián I. Klečící postavy tvoří spolu s Madonou s Ježíškem
rovnostranný trojúhleník.
 Albrecht Dürer ( 1471-1528) - grafika

Melancholie (1514) Adam a Eva

Pohled na Innsbruck
Akvarel, který vznikl při jeho cestách po Evropě. Zachycení
středověkého města.
 GRÜNEWALD - MATTIS GOTHART- NEITHART
(1470-1528)
• Byl dvorním malířem kardinála Albrechta Braniborského, arcibiskupa
mohučského.
• Vystupňoval pozdně gotický expresivní výraz, deformace lidské anatomie.
Zvládnutá perspektiva, lidská anatomie, světelnost - Isenheimský oltář
(1513-1515).
Isenheimský oltář (1513-1515)

Ukřižování – expresivně podané tělo Krista. Sv. Jan podpírá Pannu

Marii, Máří Magdaléna klečí před Kristem, sv . Jan Křtitel ukazuje na
výjev. Se slovy s Evagelií. Na křídlech sv. Antonín a sv. Šebestián.
Isenheimský oltář (1513-1515)

První otevření oltáře – Zmrtvýchvstání, Zvěstování Panně Marii.

Zvládnutá anatomie, perspektiva, stylizace svatozáře jako
světelného zdroje, značná expresivita.
 Hans Holbein ml. (1497-1543)

• Narodil se v Augšpurku,
nejdůležitější portrétista epochy a
malíř německé reformace.
• Věnoval se klasické malbě a
freskám, také ilustrace – užité
grafice – titulní listy, viněty,
• Působil v Basileji a Londýně od
roku 1526, kde působil na dvoře
Jindřicha VIII. – portrétoval
panovníka jeho manželky i děti,
Thomase Mora – humanistu,
• Erasmus Rotterdamský (po 1500)
Hans Holbein ml. - Kratzer (1528)
 Lucas Cranach st.(1472-1553)

• Přítel M. Luthera, dvorní malíř

saského kurfiřta ve Wittenbergu.
• 1508 povýšen do šlechtického
stavu.
• Inspiroval se A. Dürerem.
• Jeden ze zakladatelů tzv.
podunajské školy v Rakousku – šlo
především o zachycení krajiny,
člověka v kontextu krajiny prostoru
a světla.
• Rozsáhlá dílna.
• Témata malby – náboženské
obrazy- madony, podobizny
selských knížat a reformátorů.
• Odpočinek na útěku do Egypta
Martin Luther
 Barokní umění v Itálii

• Název „barokní“ dali slohu klasičtí • Periodizace

estetici v ½ 18 st., aby označili tvorbu 1. Raný barok - v Itálii - 1590-1625
porenesačního období, jež se jim
zdála úpadková a bizarní. v Cz - 1600 – 1700
• Různý výklad pojmu barok (baroko): 2. Vrcholný barok - v Itálii - 1625-
1. Figura středověké logiky – znamená 1675
nesmysl v Cz - 1700 -1740
2. „baroque“ - fr. podivný 3. Pozdní barok - v Itálii 1675-
3. „báros“ - řec. Hojnost (dekorativních 1750
prvků) – v klenotnictví znamená
zakřivenou perlu. v Cz – 1740 – 1780 (souběžně s
rokokem a klasicismu)
Označení tedy vychází z pejorativního
chápání barokního umění jako
něčeho přepjatého, přeplněného,
přezdobeného, přesahující míru
dobrého vkusu.
 Barokní umění v Itálii
• Historické procesy - různá funkce
umění.
• Země katolické - konzervativní ,
kde vládli Habsburkové a působila
katolická církev - Itálie,
Španělsko, jižní Nizozemí (Belgie),
Rakousko, Uhersko, Česko –
radikální baroko spojené s
protireformačním slohem,
jezuitský sloh.
• V katolické Francii složilo barokní
umění k reprezentaci královské
absolutistické moci – barokní
klasicismus.
• Kalvínské Holandsku - svobodná
republika - evangelíci - umírněná
forma barokního umění -
realistické malířství - portréty a
zátiší - soustředí se na věci
každodenní potřeby.
• Anglie – evangelická tzv.
Anglikánská církev - umírněná
forma barokního umění -
realistické malířství – portréty a
zátiší soustředí se na věci
každodenní potřeby.
 Barokní sochařství v Itálii
• Druhy, techniky a náměty přejalo
barokní sochařství z renesance.
• Dynamismus snaha o tvarovou a
výrazovou nadsázku
charakterizuje dekorativní
sochařství zdobící architekturu.
• Architektura na sebe váže malbu
a sochařství a umělecké řemesla.
• Figurální sochařství – opustilo
renesanční ideál harmonie. Lidské
tělo se stalo prostředkem výrazu
lidské duše.
• expresivita, do krajnosti vypjaté
duševní stavy, bakchicky
nevázanou radost, tichou
meditaci - kontemplaci,
extatickou vizi, mystickou rozkoš,
zoufalství z bědnosti a nicotnosti
života, předsmrtnou agonii.
• Drastické scény z mytologie nebo
křesťanství tzv. martyrium.
• Protiklady - kontrasty – oproti
figurám v rozkvětu mládí stavěli
sešlé a zchátralé postavy.
• Protiklad života a smrti – pomni
na smrt – tzv. „memento mori“
 Barokní sochařství v Itálii
• Lorenzo Bernini (1598-1680)
• Sochař a architekt – představitel
radikálního baroka.
• Zakladatel barokního sochařství.
• Vyučil se v dílně svého otce
sochaře, vliv antického umění a
renesance především
Michelangelo.
• Působil v Římě ve službách
papežů : Urban 8., Alexandr 7.
ve stáří pobýval na dvoře Ludvíka
14. v Paříži.
• Papežem byl povýšen do
rytířského stavu.
• Navrhl východní křídlo Louvru, ale
návrh byl zamítnut.
• V sochařství pracuje jako malíř,
citlivost pro detail.
• Sochařský iluzionismus , které ho
dosahuje tzv. vrtanou technikou.
• Sochy jakoby byly vymodelovány z
měkkého vosku.
• Vytvořil prototypy barokních soch a
sousoší.
• Socha je spojena s prostorem,
odstranil sokl. Řeší kontext
prostředí sochy.
• Berníniho styl sochařství byl
dominantní pro římské sochařství
do konce 17.st.
 Lorenzo Bernini (1598-1680)

David (1623) David (1623) - detail

 Lorenzo Bernini (1598-1680)

• Apollón a Dafné (1622-24)

• V sousoší se inspiroval
helénistickým sochařstvím ,
vytvořil barokní typ
mytologického námětu.
• Dynamická kompozice založená
na pohybu, metamorfóza -
proměně ženy ve strom- vavřín.
• iracionalita
• Citlivost pro detail – listí , kůra,
půda.
 Lorenzo Bernini (1598-1680)

Vidění sv. Terezie, (1645-1652) Vidění sv. Terezie, (1645-1652)

sv . Longin (1638), Chrám sv. Petra, Vatikán, Řím
L. Bernini vytvořil vzor kompozice pro barokní
světce ve chvíli náboženského vytržení.
Ludvík 14 – jezdecká podobizna (1670)
L. Bernini byl pozván roku 1665 do Paříže, vytvořil zde
bustu a jezdeckou podobiznu krále a navrhl východní
křídlo Louvre, ale jeho návrh byl zamítnut.
Fontána - Čtyř řek, Piazza Navona, Řím, (1647-1652)
Spodní část tvoří přírodní umělá skála pokrytá vegetací. Čtyři
alegorické sochy představují řeky čtyř světadílů - Dunaj, Nil,
Ganga, La Plata. Fontánu korunuje obelisk.
Tritonova fontána, nám. Barberíni , Řím ( 1642-43)
Čtyři delfíni na zvednutých ocasech nesou mušli s Tritonem.
 Barokní architektura
• Základní druhy, typy, architektonické
prvky vznikly proměnou z renesanční
architektury.
• Prostor barokního chrámu je založen
na průniku geometrických obrazců,
vzájemně svázaných rytmem ploch a
linií– iracionální dojem.
• Barokní dynamismu a atektoničnost
• Stěny jsou zprohýbané , zbavené
plošnosti, vlnící se rytmus zdůrazňují
pilastry, sloupy, římsy atd., postavené
k sobě pod různými úhly.
• Vnějšek stavby je často členěn jinak
než vnitřek, barokní dualismus).
• Barokní chrám nejrozšířenější typ
Il – gesu (Jezuitský kostel) Vignola
• Chrám má kopuli na elipsové
základně završené lucernou -
kopule je dotvořen freskou -
iluzivní pohled do nadpřirozeného
prostru.
• Barokní chrám má svou
strukturou tj. utvářeném stěn,
složitých kleneb, bohatstvím
plastické a malířské výzdoby,
zlacením, polychromií a
osvětlením vyvolat iluzi
křesťanského nebe.
 Barokní architektura
• Barokní zámek – svou dispozicí
navázal na renesanční typ s
čtvercovým dvorem. Oblíbeným se
také stal centrální půdorys.
• Výstavný vestibul má schodiště,
bohatě plasticky zdobené, jež vede
k reprezentačnímu sálu v prvním
patře. Tento sál je dominantou
stavby a prostupuje dvěma patry.
Ostatní místnosti jsou k němu
symetricky řazeny.
• Nový význam krajiny – barokní
zahrada ( profese zahradního
architekta), kdy je zahrad místem
ke kontemplaci. Je zaplněna
vodními díly, sochařskými
realizacemi, altány atd. Dva typy
zahrad francouzská , kdy je často
použita geometrie a preromantická
(divoká zahrada) –vzniká v Anglii v
17.st. Jako typ tzv. přírodního
(anglického) parku. (arch. W. Kent).
Místo geometrických záhonů a
alejí, stříhaných stromů a keřů
francouzské zahrady objevily
nepravidelně vinuté cestičky,
jezírka, a volné skupiny stromů a
keřů.
Lorenzo Bernini, Baldachýn – bronz, (1624-1633)
První realizace na pomezí architektury. Uplatnil poprvé
monumentální kroucené (tordované) sloupy, výška 29 m.
Lorenzo Bernini, Kolonáda před sv. Petrem, Řím ( 1656-1667)
Kolem oválného náměstí vytvořil sloupořadí o čtyřech řadách s 284
toskánských sloupů. Má připomínat rozevřenou náruč – symbol církve.
Křídla kolonády směřující ke sv. Petru se mírně rozevírají – perspektivní
iluze jako u Michelngela – Kapitoské nám.
 Lorenzo Bernini (1598-1680) - architektura - kostel Sant´
Andrea al Quirinale (1658-1670)
Kostel Sant´ Andrea al Quirinale
(1658-1670) Kostel Sant´ Andrea al Quirinale
(1658-1670) - půdorys
 Francesco Borromini (1599-1667)

• Berniniho rival.
• Přišel do Říma z Milána, nejdříve
pracoval na sv. Petrské bazilice
jako kameník.
• Radikální iluzionistické barokní
architektury – navrhoval složité
dispozice kostelů , byly
považovány za vrchol
výstřednosti, žádné stopy po vlivu
antiky nebo renesance, fasády
konvexně a konkávně zvlněné.
• Interiér a exteriér stavby
neodpovídal optickému dojmu,
nebyl identický.
• Dominantním jevem je pohyb.
F. Borromini – San Carlo alle Quattro Fontane (1638-
1641)
Kostelík, který by se vešel do jednoho pilíře sv. Petra. Půdorys kompozice
kosočtverce a elipsy. Komplikovaná stavba, dominantní složkou je pohyb.
Podivná eliptická kupole, průčelí je zvlněné, střídání konvexních a
konkávních ploch.
 Francesco Borromini (1599-1667)
Kaple Sant Ivo della Sapienza, (1642-
Kaple Sant Ivo della Sapienza, (1642- 1650)
1650)
Kostel Santa Agnese, náměstí Navona, Řím, (1653)
Zdůraznil vertikálami kampanil a tamburu kontrast s
horizontálou náměstí, které zachovalo dispozici antického
římského stadionu.
 Guarin Guarini ( 1624-1683)

• Radikální směr italské barokní

architektury vyvrcholil v Turíně v
díle velmi vzdělaného mnicha G.
Guariniho.
• Navrhoval velmi složité a
komplikované stavby, které byly
složitější než Borominiho stavby.
• Byl duchovním , matematikem, a
také filozofem.
• Jeho Architektura byla ovlivněna
stylem Borominiho, ale také
španělskou muslimskou
architekturou.
 Guarin Guarini ( 1624-1683)
S. Lorenzo, Turín, (1668-1687)
S. Lorenzo, Turín, (1668-1687)
 Guarin Guarini ( 1624-1683)
Kaple Santa Sindone, Turín,
Kaple Santa Sindone, Turín, (1667-1690)
(1667-1690)
Palazzo Carignano, Turín, (1680)
Ve stavbě paláce savojského dvora, který podporoval rozvoj
města, vyvrcholilo dílo G. Guariniho. Plastické průčelí,
střídání konvexních a konkávních ploch, rytmus a pohyb.
 Barokní malba v Itálii
• Barokní malba je podobná jako
sochařství a architektura.
• Bar. malba rozbila ucelenou
renesanční formu, porušilo
renesanční harmonii – nepřehledná
kompozice založená na pohybu a
napětí.
• Dramatické světelné efekty, jakoby
divadelní nasvícení výjevu.
• Z hlediska námětů - velkolepé
náboženské, mytologické,
alegorické výjevy – zachycující
křesťanské světce, aristokracii atd.
• Dominantní malba na plátně,
závěsný obraz. ( náboženské,
mytologické, historické, alegorické,
podobizna, krajinomalba,
mravoličný- žánrový obraz)
• Nástěnná malba dekorovala
architekturu – především nástropní
freska na klenbách a kopulích
chrámů. Malba iluzivními
prostředky otevírala klenbu do
nebeského prostoru, oživeného
náboženskými nebo alegorickými
výjevy.
• Vývoj barokní malby dospěl od
kontrastního temnosvitu raného
baroka přes různé způsoby
šerosvitové malby vrcholného
baroku až k barevnému iluzionismu
pozdního baroku a rokoka – tvary a
místní barvy se rozpustily ve
světelně barevném mediu – reakce
na proměny atmosféry a osvětlení.
 Caravaggio - Michelangelo Merisi ( 1575-1610)

Sv. Matouš s andělem ( 1600-01) Nemocný Bakchus ( 1591)

Povolání sv. Matouše, (1598-1601)
Dynamická kompozice, kde hrají důležitou roli gesta a
mimika tváří. Kompoziční schéma je podřízeno diagonálnímu
směru. Důležitou roli hraje také světlo, nasvícení výjevu.
Mučení sv. Matouše ( 1598-1600)
Nepřehledná figurální kompozice, šerosvit a divadelní
nasvícení výjevu. Gesta a mimika tváří zaplňují kompozici
obrazu, která působí jako drama ze života svatých.
Ukřižování sv. Petra, (1600-1601)
Dynamická kompozice, kdy je řešena diagonálami.
Šerosvit, vidět do tváře je jenom sv. Petrovi .
Kladení do hrobu, (1602-1604)
Dynamická kompozice tzv. vějířového typu, gesta a
výrazy tváří, šerosvit.
Večeře v Emauzích (1596-1598)
Neobvyklá kompozice založená na gestech, zastavený
pohyb, mimika obličejů, šerosvit.
Růžencová Madona, 1606-1607)
Klasické kompoziční schéma založené v C. pojetí na
gestech a výrazech tváří. Šerosvit a kontrastní
barevnost , červená látka v pozadí.
Annibale Carracci – Triumf Bakcha a Ariadny (597-1604)
Freska s mytologickým námětem je komponovaný jako
nějaký reliéf, je plný barokní dynamičnosti. Měl vliv na
Rubense.
 Vrcholný barok v Evropě
• Třicetiletá válka v Evropě
• ½ 17.st. v Evropě zaplnila
třicetiletá válka - zúčastnily se jí
skoro všechny evropské státy.
Začala jako náboženská česká
válka protihabsburským
povstáním českých stavů (1618-
1620)+ pokračoval jako válka
falcká(1621-1623), +dánská
(1625-1629)+švédská (1630-
1635)+poslední fáze - válka
švédsko – francouzská (1635-
1648) – Mír Vestfálský (1648)
• Výsledky třicetileté války
• Ztratili Habsburkové vedoucí
postavení v Evropě.
• Francie, Švédsko, Bavorsko, Prusko
získaly velká území.
• Protestanské Švýcarsko a Nizozemí
byly uznány za nezávislé státy.
• Protestanské evagelické konfese :
luteránství a kalvínství dosáhly
rovnoprávnosti s konzervativním
katolictvím.
• 21.6. – 1621 bylo popraveno 27
vůdců povstání, statky všech jeho
účastníků byly zabaveny a prodány
císařským přívržencům,
protireformační program katolické
církve byl zesílen – rekatolizace v cz
 BAROKNÍ UMĚNÍ VE ŠPANĚLSKU
Španělský král Filip IV. (1621-1665) válčil s Francií až do roku 1659, kdy byl
donucen postoupit Francii některá pohraniční území.
Španělsko si podrželo vládu v jižním katolickém Nizozemí (dnešní Belgie) a v
italským státech : Mílánsko, Neapolsko, Sicílie a Sardínie.
Konzervativní katolické náboženství.
 Diego Velázquez ( 1599-1660)

• Ovlivněn manýrismem a
Caravaggiem
• Od roku 1623 působí v Madridu,
kde se stává dvorním malířem
Španělského krále Filipa IV.
• Roku 1629 a 1649 navštívil Itálii –
vliv Tintoretta na jeho dílo.
• Dokáže zachytit komplikované
figurální kompozice – alegorické ,
náboženské nebo mytologické.
• Především dokáže zachytit tzv.
psychologický portrét.
• Má zásadní vliv na Španělské
malířství 17.st., a byl inspirací pro
E.Maneta.
. Roznašeč vody ze Sevilly (1622) –
alegorie tří lidských věků
Ježíš v domě Marty a Marie (1618)
Figurální kompozice zachycuje služebné v kuchyni, v
popředí je výjev z každodenního života, zátiší na stole,
pozadí výjev z evangelií , motiv dvoj expozice.
 Diego Velázquez ( 1599-1660) - portréty

Filip IV. (1637) Papež Inocence X. (1650)

 Diego Velázquez ( 1599-1660) - portréty

Jezdecká podobizna Baltasara Carlose Infantka Margarita (1659)

Las Meninas, Dvorní dámy (1656)
Návštěva infantky Margarity v malířském ateliéru. D.V. se
zachytil při práci na portrétu královského páru, jeho odraz
najdeme v zrcadle na stěně. Všednost, každodennost.
Venušina toaleta (1650)

Jeden z nejkrásnějších barokních ženských aktů. D. V. pravděpodobně

namaloval této obraz v Římě. Obraz byl atakován v roce 1914, kdy na něj
zaútočila feministka Mary Richardsonová na protest proti
pronásledování feministek. Boj za práva žen např. volební právo.
Sebastián de Morra (1645)
Portrét trpaslíka S de M. ukazuje V. citlivost. Mimo
reprezentativních portrétů z okruhu královského dvora vytvořil
taky sérii portrétů hedicapovaných sloužících, šašků apod., kteří
sloužili k obveselení královského dvora.
 Vrcholné barokní umění v Nizozemí

• Nizozemská revoluce ve 2/2 16.st.

vytvořila dva státy , které byly
protikladné společenským a
politickým zřízením, náboženstvím i
kulturou a uměním.
• Severní Nizozemí – Holandsko se
stalo samostatným státem, vzornou
kalvínskou - protestanskou zemí.
• Jižní Nizozemí – Španělské Nizozemí
zůstalo státem katolickým –
konzervativním závislým na
španělských Habsburcích. –
Vlámové a Valoni.
• Petr Paulus Rubens (1577-1640)
 Petr Paulus Rubens (1577-1640)
• Vyučil se u antverpských malířů, v
letech 1600-1608 pobýval v Itálii, kde
seznámil s aktuálními uměleckými
tendencemi.
• Po návratu do Antverp se stal
dvorním malířem , rádcem a
diplomatem místodržitelky Isabely,
dcery španělského krále Filipa II.
• Hodně cestoval, diplomatické mise.
• Anglický král Karel I. ho povýšil do
rytířského stavu.
• Dvě manželství – Isabela Brantová,
Helena Fourmentová.
• Portréty, náboženské nebo
mytologické kompozice.
• Přepychové sídlo v Antverpách,
rozsáhlý ateliér a umělecká sbírka.
Velké množství zakázek, kde
zaměstnával řadu pomocníků, kteří se
specializovali např. zátiší, krajina
apod.
• Zakladatel vlámského barokního
malířství - vlastní styl - inspirace
italským barokem a domácí
nizozemským uměním.
• Dramatické, patetické baroko,
šerosvit, nepřehledné komplikované
kompozice, důraz na barvu, tzv.
rubesovský idál ženské krásy.
• Věnoval se také malbě krajiny
 Petr Paulus Rubens (1577-1640)

Vztyčení kříže (1609-10) Klanění tří králů (1624)

Mučení sv. Livina (1635)
Namalováno pro jezuitský kostel v Gentu. Dramatická kompozice tzv.
martýrium, mučení sv. muže, kterému vytrhli jazyk, jenž házejí psovi. Děj
na zemi je spojen s dějem v nebi, kdy andělé slétávají s mučednickou
korunu.
Tři Grácie
Zachycení rubensovského ideálu ženské krásy, lze uvést že v
tomto mytologickém námětu patrně R. zachytil obě své
manželky - Isabellu vpravo a Helenu vlevo.
 Petr Paulus Rubens (1577-1640) - portréty

Helena Fourmentová Helena Fourmentová se synem

P. P. Rubens a Isabella Brantová (1609-1610)
Reprezentativní dvojportrét s první manželkou, který
má reflektovat bohatství a sociální postavení
Rubense.
Krajina s vozem při západu slunce (1630)
Rubens se věnuje ve své malbě také zachycení krajiny,
pokouší se zachytit světelnost a barevnost krajina
dávno před nástupem romantismu.
 Rembrandt van Rijn (1606-1669)

• R. se vyučil v Leydenu, ale v roce 1632 se

přestěhoval do Amsterodamu, kde se bohatě
oženil se Saskií van Uylenburgh.
• V A. založil malířskou dílnu a brzy se stal
slavným a nejlépe honorovaným
portrétistou.
• Malíř a grafik
• Do roku 1642 nejšťastnější období.
• Sběratelská vášeň.
• 1642 dvě krize umírá Saskie a konflikt s
objednavateli obrazu Noční hlídka, odliv
zákazníků, dluhy
• Druhá partnerka Hedrickije Stoffelsová.
• 1658 došlo k dražbě jeho domu a sbírek, R
umírá v chudobě.
• R. dílo 800 obrazů, 300 grafik – lept, suchá
jehla,2000 kreseb.
• Podobizny, autoportréty, biblické výjevy,
mytologické scény a krajiny.
• Rembrandt – autoportrét (1634)
 Rembrandt van Rijn (1606-1669)

Čtoucí Titus (1657) Saskie (1633)

Učenec v pracovně (1634)
Klasický komponovaný portrét, šerosvit,
pochopení psychologie portrétovaného.
Hodina anatomie Dr. Tulpa (1631)
R. zachytil na skupinovém portrétu přelomovou událost,
tedy veřejnou přednášku jejímž tématem byla anatomie
paže. Přednáška byla doprovázena pitvou paže.
Noční hlídka (1642)
Přelomový obraz, který vznikl na zakázku cechu
Arkebuzníků. Ti chtěli klasický skupinový portrét, ale R.
vytvořil dějovou kompozici, která se objednavatelům
příliš nelíbila. Šerosvit a výrazy tváří.
 Rembrandt van Rijn (1606-1669)

Kristus v Emauzích (1660) Betsabé (1654)

 Rembrandt van Rijn (1606-1669)

Návrat marnotratného syna (1668) Jakub žehná Josefovým synům (1656)

 Rembrandt van Rijn (1606-1669)

Autoportrét (1661) Stozlatový list (1643)

 Vermeer van Delft (1632-1675)

Čtenářka (1657) Mlékařka (1660)

 Vermeer van Delft (1632-1675)

Dívka v turbanu ( 1666) Žena vážící perly (1664)

 Vermeer van Delft (1632-1675)

Píšící dáma (1665) Krajkářka (1665)

 Vermeer van Delft (1632-1675)

Alegorie malířství (1665) Geograf (1669)

Ulice v Delftu
Pohled na Delft (1658)
Krásné zachycení města,atmosféry a světelných
reflexů na vodní hladině.
 Franc Hals (1581-1666)

Portrét Jaspera Shada (1645) Willem Coymans (1645)

 Franc Hals (1581-1666)

Cikánka Veselý piják (1630)

Správcové mužského starobince (1664)
Klasický skupinový portrét, kde dává F.H. důraz na
psychologickou individualitu každého z
portrétovaných.
 Francie - malba - barokní klasicismus

Nicolas Poussin (1594-1665) Orfeus a

Eurydiké (1649) Nicolas Poussin (1594-1665) , Léto (1666)
 Francie - malba - barokní klasicismus

Claude Lorrain (1600-1682), Západ Claude Lorrain (1600-1682) , Vylodění

slunce nad přístavem Kleopatry v Tarsu (1642)
19. Barokní umění v českých zemích - architektura
Barokní umění v českých zemích - architektura

• Periodizace • Umění Itálie, Španělska a střední Evropy ( CZ) v 17. a 18 st. Je

spojeno s ideologií protireformačního katolicismu. Umění nebylo
1. Raný barok - v Itálii - 1590-1625 pouze nástrojem náboženské ideologie a politické moci. Barok byl
také novým tvůrčím projektem vztahu člověka a svět. Umělecké
v Cz - 1600 – 1700 ztvárnění citové oblasti člověka bylo lidem blízké a je nadčasové.
Barok byl nejdříve českým zemím vnucován, ale postupně se stal
2. Vrcholný barok - v Itálii - 1625- 1675 jejich přirozeným výrazem. V zlidovělé podobě přežil až hluboko
v Cz - 1700 -1740 do 19.st.
• Porážkou stavovského/ protestanského povstání na Bílé Hoře
3. Pozdní barok - v Itálii 1675-1750 1620, došlo k vyhnání protestantů z českých zemí, tzv. čeští
v Cz – 1740 – 1780 (souběžně s rokokem a klasicismem) exulanti : J. A. Komenský, Karel Škréta, Jiří Flegel, Václav Hollar,
Jan Kupecký.
• Vzpomínka na Jana Husa je nahrazena kultem sv . Jan Křtitele/
Jana Nepomuckého. Hlavním úkolem církve je získat obyvatelstvo,
a tomu napomáhá i umění. Chrám má být symbolem nebe.
Příchod protireformačních řádů, zejména jezuitů, znamená
budování nových chrámů a klášterních budov, později i poutních
a farních kostelů i kaplí.
• Praha je barokní město na gotickém půdorysu.
• Jednou z prvních barokních staveb v Praze byla stavba
Klementina, která byla původně jezuitskou kolejí, kolejí
protireformačního řádu, dnes Národní knihovna.
Barokní umění v českých zemích – architektura – Valdštejnský palác

Architektura - raná
S prvními stavbami se setkáváme v Praze ještě před stavovským
povstáním 1618 : např. Vlašská kaple v Karlově ul., Kostel sv. Trojice –
dnes Panny Marie Vítězné na Malé Straně 1613, Matyášova brána
na Pražském hradě 1614 – obě stavby navrhl architekt - Giovanni
Maria Filippi.
Za třicetileté války stavěli své pražské paláce šlechtic, kteří zbohatli
za války např. Albrecht z Vladštejna, který si nechal postavit palác na
Malé Straně (1623-1630) na místě 23 domů, jedné cihelny a 3 zahrad
a cihelny, bez ohledu na hradby Malé Strany. Ještě manýristická
předimenzovaná architektura byla přepychovým barokním palácem :
velký sál + kaple + salu terenu + zahrada s fontánou + voliéru a
grottami + jízdárnu + konírnu + hospodářské budovy - architekt
Andrea Spezza.

Valdštejnský palác, Malá Strana – Praha, 1630, arch. Andrea Spezza

Barokní umění v českých zemích – architektura – Klementinum

Klementinum
Největší pražskou raného období baroka je Klementinum, Jezuitská
kolej na Starém Městě ( 1653-1660), dnes je to Národní knihovna.
Klementinum bylo postaveno na místě 32 domů, kláštera, 2 zahrad a
3 kostelů. Jednoduché, geometricky strohé formy, hloubkové
členění. Typické jsou mohutné pilastry s hlavicemi, které vertikálně
propojují všechna patra budovy, architekt Carlo Lurago. Dostavba
Klementina probíhá v 18.st.
Barokní umění v českých zemích – architektura – J. B. Mathey

Jean Baptiste Mathey ( 1630 -1696)

Křižovnický kostel sv. Františka Serafínského, Praha, (1679 -1687)
Arcibiskupský kostel, Praha, (1675 -1687)
Toskánský palác, Praha, (1685 -1691)
Zámek Trója, Praha, (1678 – 1696)

Do Prahy ho povolal arcibiskup a velmistr křižovníků s červenou

hvězdou Jan Bedřich z Vladštejna. J. B. Mathey pracoval v jeho
službách a jeho prostřednictvím i pro jiné církevní řády jako
projektant. Byl vyškolen malířem, jeho plány prováděli různí
profesionální stavitelé.
J. B Mathey do Čech uvedl typ trojkřídlého zámku s ústředním
hlavním sálem v kvádrovém bloku prostupujícím stavbu, pavilónové
převýšení střední části paláce, dispozici kostela na půdorysu řeckého
kříže s oválnou kopulí a klasicistním členění fasády soustavou
pilastrů, lizén, oken a plochých polí.
Barokní umění v českých zemích – architektura – J. B. Mathey

Křižovnický kostel sv. Františka Serafínského, Praha, (1679 -1687), J. B. Mathey Zámek Trója, Praha, (1678 – 1696), J. B. Mathey
Barokní umění v českých zemích – architektura – vrcholný barok +pozdní barok

Kryštof Dientzenhofer (1655 - 1722)

Giovanni Battista Alliprandi (1665 - 1720)
Giovanni ( Jan Blažej) Santini zvaný Aichel (1677 - 1723)
Kilián Ignác Dientzenhofer (1689 – 1751)
František Maxmilián Kaňka ( 1674 - 1766)
Pozdní barok
Anselmo Lurago (1701 - 1765)
Barokní umění v českých zemích - architektura - Vrcholný barok – Kryštof Dientzenhofer

Kryštof Dientzenhofer (1655 - 1722)

Začínal jako zedník a vypracoval se až na zdatného architekta. Byl ovlivněn díle 1. Průčelí a loď chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně (1702 - 1711)
italského barokního architekta Guarina Guariniho z Turína, které poznal na své
cestě do Francie – tzv. „guarinismus“. Zastával funkci pevnostního stavitele Na objednávku jezuitů, dokončen ( kopule) jeho synem K. I. Dientzenhoferem.
v Praze a Chebu a prováděl stavby podle plánů pražských architektů. Někdy
prováděl stavby podle návrhů jiných pražských architektů např. Carattiho ( kostel 2. Klášterní kostel sv. Markéty v Břevnově (1708 - 1712)
Máří Magdalény na Malé Straně ), Alliprandiho ( Šternberský, Kaiserštejnský
3. Zámecká kaple ve Smiřicích (1699 - 1711)
palác), Broggia ( kostel Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici) a Kaňky ( Vrtbovská
zahrada na Malé Straně. Velmi zvlněná fasáda.
K. D. je zakladatelem vrcholné barokní architektury v českém kontextu, kdy 4. Klášterní pavlánské kostely sv. Josefa v Obořišti (1702 - 1711)
radikální - iluzionistický směr české barokní architektury dosahuje velkého
napětí. Prostor vzniká průnikem elipsoidů (Půdorysy vytváří převážně protínající 5. Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Nové Pace (1709 - 1724)
se elipsy), střídáním konvexních a konkávních tvarů a hmot vytváří rytmické
vlnění ploch a linií, vyvolává perspektivní iluzi.Kulaté schody před kostely, vysoký 6. Kostel sv. Kláry v Chebu
sokl, obracel průčelí.
Je v řadové zástavbě, přesekávané kladí, vystupující sloupy nebo pilastry,
Po jeho smrti na jeho dílo navazuje jeho syn a vytvářejí nezaměnitelné dílo zakřivené archivolty, strop neurčitá charakteristika.
českého vrcholného baroku.
Barokní umění v českých zemích - architektura - Vrcholný barok - Kryštof Dientzenhofer

Chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně (1702 - 1711) K. Dientzenhofer - průčelí a loď chrámu + K.I. Dientzenhofer - kopule a věž. Typicky
jezuitský interiér je transformovaný do kompozice založené na půdorysu prostupujících se oválů, vzdálených o polovinu své šíře. Na koso
umístěné pilíře jsou situovány vždy v průniku dvou oválů. Loď, značně převýšená a nezvykle odhmotněná, se otevírá do bočních kaplí
konvex-konkávně ztvárněnou archivoltou arkády.
Barokní umění v českých zemích - architektura - Vrcholný barok - Kryštof Dientzenhofer – Klášterní kostel sv. Markéty v
Břevnově (1708-1712)

Klášterní kostel sv. Markéty v Břevnově (1708 - 1712), K. Dientzenhofer - Je příkladem dynamicky řešeného kostelního interiéru a je
příkladem radikálně barokního uměleckého výrazu. Jde o centralizovaný prostor nad pronikajícími příčnými ovály půdorysu,
akcentované pilíře, neutrální konkávní stěna, složitá baldachýnová klenba. Na vnějšku pak vysoký sokl, opakující se dvojice
mohutných mírně rozevřených sloupů a pilastrů. Výrazné zaoblení západního průčelí.
Barokní umění v českých zemích - architektura - Vrcholný barok - Giovanni Battista Alliprandi (1665 - 1720)

Giovanni Battista Alliprandi (1665 - 1720) 1. Zámek v Liblicích (1699 - 1706) - středová kompozice
Žák Francesca Martinelliho ve Vídni, působil od roku 1696 v Praze, kde byl roku 2. Pražské paláce : Přehořovského dnes Lobkovický + Hrzánského +
1706 jmenován pevnostním stavitelem. Přinesl do Čech v osobitém zpracování Hartigovského
podněty vídeňské architektury a obohatil pražské paláce motivem konzolového
polopatra s atikou. Soustředil se na palácové stavby a zámky s většinou Ovlivnil architekta J. B. Fischera z Erlachu
středovou kompozicí. Vyvýšená část stavby je střední a po stranách jsou další
dvě křídla. Používal vikýřovou a mansardovou střechu. 3. Návrh kostelů : Nejsvětější Trojice v Kuksu (1707) + piaristické kostely v
Benešově a v Litomyšli
Barokní umění v českých zemích - architektura - Vrcholný barok - tzv. „barokní gotika“ - Giovanni Santini zvaný Aichel (1677 -
1723)

Kostel Nejsvětější Trojice v Kuksu (1707), G. B. Alliprandi Kaiserštejnský palác, Praha ( 1700), G. B. Alliprandi
Barokní umění v českých zemích - architektura - Vrcholný barok - tzv. „barokní gotika“ - Giovanni Santini zvaný Aichel (1677 -
1723)

Giovanni Santini zvaný Aichel (1677-1723)

Pocházel z italsko-německé rodiny. Pocházel z rodiny kameníků - byl mimo jiné také malíř. Vytvořil specifický sloh českého baroka, tzv. barokní gotiku. Na přání
objednavatelů, představitelů starých církevních řádů ( benediktinů, premonstrátů, cisterciáků), kteří se vymezovali vůči moci jezuitů, se inspiroval českou pozdní
gotikou ( Rejtovými síťovými klenbami ), aby připomínkou středověkého umění zdůraznil jejich starobylost a spojitost s českým prostředím. Příležitost mu poskytly
přestavby středověkých klášterních chrámů.
Přestavba středověkých klášterních chrámů v Sedlci ( od 1703), Kladrubech (1711-1728) a v Želivě (1713-1720).
Vrcholní dílo barokní gotiky je poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou ( 1719 – 1723), který v půdorysu rozvádí tvar pěticípé hvězdy.
Toto dílo bylo zařazeno do seznamu chráněných památek UNESCO.
Sloh radikálního baroka uplatnil na zámeckém kostele v Panenských Břežanech (1703-1707), klášterní budově v Plasech a na průčelí kostela Nejsvětější trojice v
Rychnově nad Kněžnou.
V oboru světského stavitelství navrhl zámek Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou (1721-1723) a pražské paláce Morzinů (1713-1714) a Kolovratů (1716, později
Thunů) v Nerudově ulici, na nichž spolupracoval s předními sochaři vrcholného baroka, F. M. Brokofem a M. B.Braunem.
Barokní umění v českých zemích - architektura - Vrcholný barok -“barokní gotika“- Giovanni (Jan Blažej) Santini zvaný Aichel
(1677 - 1723)

Kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele, Sedlec , (1702-07) Giovanni
Santini – Aichel. Obnova cisterciáckého kláštera v Sedlci. Pětilodní bazilika s Kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele, Sedlec , (1702-07) Giovanni
transeptem a katedrálním závěrem (1280-1320) byla roku 1421 vypálená. Santini – Aichel. Pohled do klášterní klenby.
Barokní umění v českých zemích - architektura - Vrcholný barok - tzv. „barokní gotika“ – Giovanni (Jan Blažej) Santini zvaný
Aichel (1677 - 1723)

Kostel Panny Marie, Kladruby , (1716 - 26) Giovanni Santini – Aichel. Je mohutný trojlodní klášterní kostel v areálu kladrubského kláštera řádu benediktinů, postavený
počátkem 12. století v pozdně románském slohu a v letech 1712 až 1726 podstatně přestavěný ve stylu barokní gotiky. Základ vzoru klenby tvoří několikrát přerušená síť,
vycházející ze síťového vzoru klenby vysokého chóru pražské katedrály. Do sítě jsou vložená další kroužená zalamovaná a přímá žebra. Výsledně tento vzor působí opticky
pulsujícím rytmem vinoucím se podél hlavní osy kostela.
Barokní umění v českých zemích - architektura - Vrcholný barok - tzv. „barokní gotika“ – Giovanni (Jan Blažej) Santini zvaný
Aichel (1677 - 1723)

Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou ( 1719 – 1723), Giovanni Santini – Aichel.
Vrcholné dílo barokní gotiky je poutní kostel, který v půdorysu rozvádí tvar pěticípé hvězdy. Toto dílo bylo zařazeno
do seznamu chráněných památek UNESCO.
 Barokní umění v českých zemích - architektura - Vrcholný barok - tzv. „barokní gotika“ – Giovanni (Jan Blažej) Santini zvaný
Aichel (1677 - 1723)

Ústřední kostel a ambit, který jej obklopuje, jsou jednotně projektovanou

stavbou. Spojuje barokní a gotické prvky, konstrukce kostela vychází
z geometrie kruhu, kdy se v dispozici opakuje číslo pět jako odkaz na pět hvězd Jana
Nepomuckého, které se podle legendy objevily nad tělem mrtvého světce.
Santini budoval celou stavbu pomocí úseků kružnic, jejichž poloměrem jsou zpravidla
násobky základního modulu stavby. Používal přitom čísel, které
mají ikonografický význam. V jeho stavbách se často objevují čísla tři, pět, sedm,
dvanáct atp. Na Zelené hoře je to vedle čísla pět ještě číslo tři, které je poukazem
na Svatou Trojici, a potom ve formě hvězd číslo šest, které je odkazem mariánským.
Po obvodu kostela se tak střídá pět hrotitých kaplí s trojúhelníkovým půdorysem a pět
kaplí oválných. Celý kostel přitom svou konstrukcí připomene řez chórem gotické
katedrály a jeho opěrným systémem. Centralita kostela naznačuje vertikální směr,
který zaměřuje pohled diváka k nebi.
Ve vnitřním prostoru kostela jsou oválné obvodové kaple spojeny s ústředním
válcovým prostorem užšími lomenými oblouky. Ústřední prostor je zaklenut kopulí s
lunetami, která je nesena deseti pilíři. V prvním patře jsou tribuny odpovídající
přízemním kaplím a ve druhém patře je vedena kolem paty klenby desetidílná galerie.

Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou ( 1719 – 1723),
Giovanni Santini – Aichel. Vrcholné dílo barokní gotiky je poutní kostel, který v půdorysu
rozvádí tvar pěticípé hvězdy. Toto dílo bylo zařazeno do seznamu chráněných památek
UNESCO.
Barokní umění v českých zemích - architektura - Vrcholný barok - tzv. „barokní gotika“ – Giovanni (Jan Blažej) Santini zvaný
Aichel (1677 - 1723)

Kolem kostela byl vybudován na půdoryse složeném z deseti úseků kružnic prstenec ambitů, který je doplněn pěti pětiúhelnými kaplemi a pěti branami. Střechy
kaplí původně vrcholily pěti pylony, které opět poukazovaly na význam světla a symbolizovaly věčnost. Tyto ambity s kaplemi sloužily pro poutnické modlitby a k
ochraně poutníků před nepřízní počasí.
Barokní umění v českých zemích - architektura - Vrcholný barok - Kilián Ignác Dietzenhofer
Kilián Ignác Dientzenhofer (1689 – 1751)
Radikální barok vyvrcholil v jeho díle ve svém pozdním období se přiklonil
k francouzskému klasicismu. Syn Kryštofa Dientzenhofera prošel
architektonickým školením ve Vídni, na cestě do Říma poznal italský
Barok. Navštívil také Paříž, kde se inspiroval dílem F. Mansarta a J.H.
Mansarta. Byl také ovlivněn italským architektem Guarinem Guarinim.
Jako první samostatné stavby v Praze navrhl letohrádek Amerika na
Novém Městě (1717-1720) a kostel sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech
(1720-1729). Pracoval pro nejrůznější církevní řády, benediktini (Břevnov,
Broumov, Staré Město v Praze, Kladruby, Přeštice, Sázava), jezuity ( Staré
Město a Malá Strana v Praze, Opařany, Odolena Voda), křižovníky s
červenou hvězdou ( Karlovy Vary), augustiniány ( Malá Strana v Praze,
Dolní Ročov) a voršilky (Hradčany v Praze, Kutná Hora), jeho kostely
najdeme po celých Čechách.
U jeho guariniovských kostelů fasáda často neodpovídá vnitřnímu
prostoru ( sv. Bartoloměj na pražském Starém Městě, kostely v Nicově,
Karlových Varech, Počáplech, Odolené Vodě aj. ), ale kostela sv. Jana
Nepomuckého na Sklace v Praze je vnějšek stavby v dokonalém souladu s
vnitřkem. Klasicismus se projevil ve stavbách kostelů sv. Mikuláše na
Starém Městě a Malé Straně v Praze, v Nepomuku, Hořicích, Dolním
Ročově, Přešticích, Dobré Vodě u Českých Budějovic apod. Stavba
Invalidovny v Praze zůstala nedokončena. Ze světské architektury navrhl
palác Piccolomini v Praze na Příkopě. V Praze zbarokizoval gotický kostel
sv. Tomáše na Malé Straně.
K.I. D. dokonale ovládl všechny prostředky barokní architektury k dosažení
maximálního dojmu, k povznesení duše diváka do nadpozemských sfér.
Jeho stavby se vyznačují půdorysem podélné centrály, venkovské stavby
kostelů mají většinou dualitu věží a fasáda často neodpovídá vnitřnímu
prostoru. K.I D. často používal kopule a tzv. kasulové okno ve tvaru
kněžského ornátu a okno tzv. volské oko. Častá je také práce se světelným
kontrastem díky různé struktuře či drsnosti omítky. Při situování staveb
prokázal genialitu při využití terénu a místní situace.
Dokončil stavbu, kterou začal jeho otec Kryštof Dietzenhofer a vyplnil
Malostranskou kotlinu vznosnou kopulí a věží chrámu sv. Mikuláše. Jeho
stavby najdeme po celých Čechách, kdy pracoval pro skoro všechny
řeholní církevní řády např. benediktiny, jezuity, křižovníky s červenou
hvězdou, augustiniány, voršilky.
Barokní umění v českých zemích - architektura - Vrcholný barok - Kilián Ignác Dietzenhofer - Kasulové okno je okenní otvor ve tvaru
kněžského ornátu (lat. casula) užívaný na stavbách vrcholného baroka v 18.století. Vrcholné baroko je charakteristické svou dynamikou, vytvářenou zakřivenými plochami
průčelí, křivkami říms apod. Kasulové okno má nejenom křivku nadokenního oblouku, ale má také různě zakřivené postranní hrany i parapet. Kasulová okna se používala
především u církevních staveb, u světských staveb převážně jen jako obvykle nezasklené otvory ve štítech nebo u vikýřů.

Kasulové okno

Kasulové okno kopíruje tvar kněžského roucha tzv. ornát = casula, který
je otočený o 180 stupňů.
Barokní umění v českých zemích - architektura - Vrcholný barok - Kilián Ignác Dietzenhofer

1. Letohrádek Amerika, Praha - Nové Město (1717-1720)

2. Kostel sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech (1720-29)
3. Kostel sv. Bartoloměje na Starém Městě
4. Kostel Máří Magdalény v Karlových Varech
5. Kostel sv. Jana Nepomuckého na Skalce v Praze (1730-39)
6. Kostel sv. Mikuláše na Malé Straně, Praha ( 1737-51)
 Barokní umění v českých zemích - architektura - Vrcholný barok - Kilián Ignác Dietzenhofer - Letohrádek Amerika, Praha - Nové
Město (1717-1720)

K. I. Dietzenhofer, Letohrádek Amerika, Praha - Nové Město (1717-1720), Michnův letohrádek, nazývaný též Vila Amerika je barokní předměstská vila. Nechal ji postavit Jan Václav,
hrabě Michna z Vacínova. Jedná se o Dientzenhoferovu první pražskou stavbu po jeho návratu z Vídně, kde studoval soudobou evropskou architekturu. Stavba je díky členění paláce a
jemně provedené dekoraci, drobnému měřítku a eleganci odpovídá principům klasicizujícího baroka, kde je patrný vliv Francie. V interiéru je velký sál v prvním patře, který připomíná
chrám múz, jehož stěny a klenba jsou pokryty freskami. Nádvoří a zahrada jsou doplněny sochami od barokního sochaře M. B. Brauna. Později byla zahrada přeměněna na anglický
park. Po roce 1826 byla ve vile zřízena zahradní restaurace, kterou navštěvovali převážně němečtí hosté a byla nazvána Amerika. Název je prý odvozen od dobrovolníků, kteří
doprovázeli rakouského arcivévodu Maxmiliána do Mexika, kteří se zde scházeli. Jiná verze vypráví také o uprchlících, kteří tajně odcházeli z monarchie do USA.
Barokní umění v českých zemích - architektura - Vrcholný barok - Kilián Ignác Dietzenhofer - Kostel sv. Jana Nepomuckého na
Hradčanech (1720-29)

K. I. Dietzenhofer, Kostel sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech (1720-29) – Centrála podélně akcentovaná, na půdorysu řeckého kříže a s ústředním prostorem
nad okoseným čtvercem, zaklenutým monumentální kupolovitou klenbou, která dosedá na mohutné pilíře v diagonále a v hlavní a příčné ose se otevírá
mohutnými oblouky do presbytáře a prostoru kruchty a do příčných křídel.
 Barokní umění v českých zemích - architektura - Vrcholný barok - Kilián Ignác Dietzenhofer - Kostel sv. Jana Nepomuckého na
Skalce v Praze (1730 – 39)

K. I. Dietzenhofer, Kostel sv. Jana Nepomuckého na Sklace, Praha(1730-39) – Celek je působivě zakomponován do terénu, kdy je před kostelem umístěno čtyřramenné schodiště, které
tak zvýrazňuje vertikální kompozici stavby. Průčelí je konkáv-konvexně zvlněné se dvěma na koso postavenými věžemi, jehož střed tvoří výrazná sloupová edikula s konvexně
ztvárněným segmentovým frontonem. Vnitřek stavby odpovídá vnějšímu dojmu.
Barokní umění v českých zemích - architektura - Vrcholný barok - Kilián Ignác Dietzenhofer - Kostel sv. Mikuláše na Malé Straně,
Praha ( 1737- 51)

K. I. Dietzenhofer, -Kostel sv. Mikuláše na Malé Straně, Praha ( 1737- 51) - Navrhl trojlistý závěr, doporučený pro jezuitské stavby, s mohutným křížením, které
umocnil výškově akcentovanou kopulí s pendantivy, tamburem a lucernou. V jihovýchodní části závěru postavil bohatě plasticky členěnou věž, jež dosahoval
výšky kopule. Tato asymetrická kompozice dotvořila impozantní dojem pražského panoramatu.
Barokní umění v českých zemích - architektura - Vrcholný barok - Kilián Ignác Dietzenhofer

K. I. Dietzenhofer, palác O. Piccolominiho, Praha – Nové Město, (1743-51) Na užší, hluboké parcele vybudoval palác s výpravnou uliční fasádou, s trojdílným vestibulem
a reprezentačním schodištěm a dále doplnil kompozici stavby dvěma dvory, vždy s průchody v hlavní podélné ose.
 Barokní umění v českých zemích - architektura - Vrcholný barok - František Maxmilián Kaňka ( 1674 - 1766)

1. Dostavba Černínského paláce

František Maxmilián Kaňka (1674 – 1766) 2. Zámek Vinoř

Byl nejžádanější a také nejlépe placený pražský architekt v druhém a třetím 3. Špitál Duchcov
desetiletí 18 st. Vyučil se v Praze u Pavla Ignáce Bayera, spolupracoval se Santinim a
Alliprandim. Roku 1709 se spolu s malířem Michaelem Halbaxem a sochařem 4. Zámek Liběchov
Františkem Preissem pokusil založit v Praze uměleckou akademii, což se 5. Zámek Jemniště
nepodařilo a tak se později věnoval vaření piva.
6. Pro jezuity kostel sv. Klimenta v Praze
Roku 1723 byl jmenován císařským architektem ve svých architektonických
projektech jejich provedení většinou svěřoval jiným stavitelům. Nebyl vyznavačem 7. Dostavba Klementina – astronomická věž , Zrcadlová kaple
dynamického baroku, dával přednost klidnějšímu výrazu a půvabné štukové
dekoraci stěn, čímž předjímal rokoko.
Pracoval pro Černíny ( dostavba Černínského paláce v Praze po roce 1717, zámek
ve Vinoři - 1718-1722), Valdštejny ( špitál v Duchcově, Horní Litvínov) Pachty z
Rájova ( zámek v Liběchově), Trautmannsdorfy ( Jemniště), Vrtby ( Konopiště,
Vrtbovská zahrada na Malé Straně). Pro jezuity navrhl a postavil kostel sv. Klimenta
v Praze (1711-1715), provedl dostavbu Klementina (1721-26) - astronomická věž,
Zrcadlová kaple. Pro cisterciáky dokončil konventní budovu na Zbraslavi.
Přátelil se s Matyášem Bernardem Braunem a Václavem Vavřincem Rainerem. A
vyučil se u něho Anselmo Lurago.
Barokní umění v českých zemích - architektura - Vrcholný barok - František Maxmilián Kaňka ( 1674 - 1766)

F. M. Kaňka, zámek Jemniště, vstupní průčelí, ( 1717 – 1725) – Na pravidelném, široce rozevřeném
půdorysu ve tvaru písmene H, přehledně uspořádaný prostor. Střed vstupní fasády zvýraznil rizalitem s
nástavcem a s velmi zajímavě členěným vikýřem.
Barokní umění v českých zemích - architektura - Pozdní barok - v Itálii 1675-1750 v CZ - 1740 - 1780 (souběžně s rokokem a
klasicismem) - Anselmo Lurago (1701 - 1765)

Anselmo Lurago (1701 - 1765)

Přechodné období od vrcholného baroka k pozdnímu baroku a rokoku
reprezentuje A. Lurago. Od roku 1752 byl dvorní stavitel v Praze, kde byla pod
jeho vedením provedena v letech 1753 - 1765 klasicistní přestavba Pražského
hradu podle plánů vídeňského dvorního architekta Niccola Paccassiho. Po smrti
K. I. Dientzenhofera dokončil stavbu paláce Sylva – Taroucca v Praze a převzal i
jeho projekty pro jezuity, benediktiny i augustiniány. Navrhl pražský palác Goltz-
Kinských, rokokový interiér zámecké kaple v Hoříně a úpravu průčelí
Černínského paláce v Praze.

Anselmo Lurago, Palác Kinských, Staroměstské náměstí v Praze. V rámci této

stavby navázal A. Lurago na předchozí návrh K. I. Dientzenhofera.
20. Barokní umění v českých zemích - malba a grafika
Barokní umění v českých zemích - malba a grafika

• Periodizace
• Umění Itálie, Španělska a střední Evropy ( CZ) v 17. a 18 st. Je
1. Raný barok - v Itálii - 1590-1625 spojeno s ideologií protireformačního katolicismu. Umění nebylo
pouze nástrojem náboženské ideologie a politické moci. Barok byl
v Cz - 1600 – 1700 také novým tvůrčím projektem vztahu člověka a svět. Umělecké
ztvárnění citové oblasti člověka bylo lidem blízké a je nadčasové.
2. Vrcholný barok - v Itálii - 1625- 1675 Barok byl nejdříve českým zemím vnucován, ale postupně se stal
jejich přirozeným výrazem. V zlidovělé podobě přežil až hluboko
v Cz - 1700 -1740 do 19.st.
3. Pozdní barok - v Itálii 1675-1750 • Porážkou stavovského/ protestanského povstání na Bílé Hoře
v Cz – 1740 – 1780 (souběžně s rokokem a klasicismem) 1620, došlo k vyhnání protestantů z českých zemí, tzv. čeští
exulanti : J. A. Komenský, Karel Škréta, Jiří Flegel, Václav Hollar,
Jan Kupecký.
• Vzpomínka na Jana Husa je nahrazena kultem sv . Jan Křtitele/
Jana Nepomuckého. Hlavním úkolem církve je získat obyvatelstvo,
a tomu napomáhá i umění. Chrám má být symbolem nebe.
Příchod protireformačních řádů, zejména jezuitů, znamená
budování nových chrámů a klášterních budov, později i poutních
a farních kostelů i kaplí.
• Praha je barokní město na gotickém půdorysu.
Barokní umění v českých zemích - malba a grafika

Raně barokní malba a grafika

Karel Škréta - Šotnovský ze Závořic (1610 - 1674)
Michal Leopold Willmann (1630 -1706)
Václav Hollar (1607-1677)
Vrcholně barokní malba
Petr Brandl (1668 – 1735)
Jan Kupecký ( 1667-1740)
Václav Vavřinec Reiner (1689 -1743)
 Barokní umění v českých zemích - malba a grafika - raně barokní malířství - Karel Škréta (1610 - 1674)
Karel Škréta - Šotnovský ze Závořic (1610 - 1674)
Příslušník protestantské rodiny se po vyhlášení Obnoveného zřízení zemského vystěhoval
z Prahy do Německa. Později studuje v Itálii (1630-1635), navštívil umělecká střediska :
Boloňa, Benátky, Florencie. Seznámil se s italskou barokní malbou a v Římě přestoupil ke
katolictví. Vrátil se do Prahy, kde vysoudil zpět rodinný majetek a stal se předním českým
barokním malířem s velkou dílnou (1653-1660) a stál i v čele pražského malířského cechu.
Dostává velké zakázky na oltářní obrazy pro pražské kostely sv. Tomáše, sv. Mikuláše na
Malé Straně, Týnský kostel atd.
Škrétovo malířské dílo představuje osobitou českou syntézu benátského kolorismu s
římským caravaggismem, boloňským klasicismem a vlámským barokem.
Svatováclavský cyklus - 6 obrazů (1641). V Narození sv. Václava zachytil tento výjev jako
rodinou událost. Sv. Václav na vinici zachytil dobový pracovní výjev na pozadí pražské
scenerie s kaplí sv. Máří Magdalény a hradčanským panoramatem. Sv. Karel Boromejský
navštěvuje nemocné morem (1647). Zde je jeho autoportrét s jeho patronem. Na obraze
Jakubův příchod k Labanovi (1643) je určitý druh světelného klasicismu. Od čtyřicátých let
dostává zakázky na velké oltářní obrazy pro pražské kostely, např. pro sv. Tomáše, sv.
Mikuláše na Malé Straně, sv. Štěpána nebo pro Týnský kostel.
Portréty
Nejvýznamnějším díle středního období je velký skupinový Portrét rodiny řazače
drahokamů Dionysia Miseroniho (1653). Zachytil Mistra s manželkou a šesti
dětmi kolem stolu s průhledem do dílny, kde Mistr řídí práci brusičů. Již v Itálii se
Škréta proslavil jako portrétista, v Římě pravděpodobně portrétoval N.Poussina.
V Praze namaloval řadu vynikajících portrétů šlechticů, měšťanů, umělců,
úředníků a církevních hodnostářů, v nichž uplatnil jemný smysl pro vystižení
psychologie portrétovaného a kultivované barvené pozadí. Podobizna
maltézského převora Bernarda de Witte (1650), Marie Maxmiliána ze Štemberka
(1665), Ignác Vitanovský z Vlčkovic (1669).
Vynikl také jako kreslíř a autor předloh ke grafickým listům. Jeho obrazy do rytin
převáděli často jeho současníci.Hlavním díle pozdního období je Pašijový cyklus
(1673-1674) o deseti obrazech pro malostranský kostel sv. Mikuláše. V
šerosvitových obrazech s omezenou barevností, kde převažují červené a hnědé
tóny a divadelní nasvícení převažuje vliv italský a severská inspirace a severu
předznamenal malbu vrcholného baroku.
Barokní umění v českých zemích - malba a grafika - raně barokní malířství - Karel Škréta (1610 – 1674)

Karel Škréta, Narození svatého Václava, (1640). Svatováclavský cyklus - 6 obrazů

(1641). V Narození sv. Václava zachytil tento výjev jako rodinou událost.
Barokní umění v českých zemích - malba a grafika - raně barokní malířství - Karel Škréta (1610 – 1674)

Karel Škréta, Portrét Ignác Vitanovský z Vlčkovice (1669) Karel Škréta, Marie Maxmiliana ze Šternberka jako tančící pastýřka (1663 - 65).
Maloval alegorické portréty (tzv. vyprávěcí), v nichž skutečné portrétované osoby
zasazoval do divadelních kostýmů a mytologických námětů.
Barokní umění v českých zemích - malba a grafika - raně barokní malířství - Karel Škréta (1610 – 1674)

Karel Škréta, Podobizna řezáče drahokamů Dionysia Miseroniho a jeho rodiny (1653).
Nejvýznamnějším díle středního období. Zachytil Mistra s manželkou a šesti dětmi kolem stolu
s průhledem do dílny, kde Mistr řídí práci brusičů.
Barokní umění v českých zemích - malba a grafika - raně barokní malířství - Karel Škréta (1610 – 1674)

Karel Škréta, Dvojportrét Františka Antonína Berky hraběte z Hovory z Dubé

a Lipého a Aloisie Ludoviky Anny de Montecuccoli jako Paris a Helena
Portrét velmistra řádu Maltézských rytířů Bernarda de Witte (1651)
(1672). Maloval alegorické portréty (tzv. vyprávěcí), v nichž skutečné
portrétované osoby zasazoval do divadelních kostýmů a mytologických
námětů.
Barokní umění v českých zemích - malba a grafika - raně barokní malířství - Michal Leopold Willmann (1630 -1706)

Michal Leopold Willmann (1630 -1706)

Dramatický barokní názor prosazoval v Čechách Němec z Královce. Vyučil se v Nizozemí a usadil se ve Slezsku a svým uměním předjímal vrcholný barok.
Vytvořil si osobitý expresivní styl, vyjádření mystické exaltovanosti patosu a tragédie – protireformační doby. Hlavním ideou Willmannova umění
(přestoupil od kalvinismu ke katolictví), se stala oslava mučednického utrpení a nadpozemské mystické lásky, jejíž příklady dávaly vize cisterciácích
světců. ( Umučení sv. Filipa a Jakuba ml. 1701, cisterciácký kostel v Sedlci u Kutné Hory.)
Barokní umění v českých zemích - malba a grafika - raně barokní malířství - Michal Leopold Willmann (1630 -1706)

M.L. Willmann, sv. Jeroným s andělem Posledního soudu, 1664 M.L. Willmann, Orfeus hrající na harfu
Barokní umění v českých zemích - malba a grafika - raně barokní malířství a grafika - Václav Hollar (1607-1677)

Václav Hollar (1607-1677) Wenceslaus Hollar Bohemus či Wenceslas Hollar nebo

poněmčenou podobou jména Wenzel Hollar
Byl český barokní rytec a kreslíř. Od roku 1627 působil v dílnách ve Frankfurtu
nad Mohanem u Matthäus Meriana, ve Štrasburku, v Kolíně nad Rýnem a
v Antverpách. Z českých umělců, kteří opustili Čechy se v cizině velmi dobře
uplatnil, byl jedním z předních grafiků 17. století, tvůrce vynikajících leptů a
kreseb, především pohledů na evropská města (tzv. veduty - je věcný,
topograficky přesný malířský nebo grafický záznam například
výseku krajiny s bočním pohledem na město, obvykle v širším zorném úhlu.),
portréty a zátiší. V Antverpách pracoval v letech 1644 -1652 pro různé
nizozemské nakladatele.
Pracoval pro anglického vyslance Thomase Howarda Arundela, jehož doprovázel
na cestách po Evropě, a odjel s ním do Anglie., kde učil kreslení budoucího krále
Karla 2.Po návratu do Anglie, kde učil kreslení budoucího krále Karla II.
Po návratu do Anglie se stal královským kreslířem a ilustroval řadu různých
publikací. Počet jeho rytin a leptů přesahuje 4000 listů. Vytvořil také mnoho
grafických reprodukcí podle obrazů významných malířů. Věrně až dokumentárně
zachytil každodennost v podobě měst, lodí, zbraní, krojů atd.

Václav Hollar, autoportrét

Barokní umění v českých zemích - malba a grafika - raně barokní malířství - Václav Hollar (1607-1677)

Václav Hollar, Krajina s mlýnem, 1635 Václav Hollar, Žena v masce, 1645
Barokní umění v českých zemích - malba a grafika - raně barokní malířství - Václav Hollar (1607-1677)

Václav Hollar, Čtyři roční období / Podzim, 1645 Václav Hollar, Rukávník s brokátem, 1647
 Barokní umění v českých zemích - malba a grafika - vrcholné barokní malířství – Petr Brandl (1668 – 1735)
Petr Brandl ( 1668-1735)
Hlavní představitel vrcholného barokního malířství u nás. Učil se u pražského dvorního Mimo oltářních obrazů maloval Petr Brandl často také portréty, které se
malíře Christiana Schrödera, inspektora královské obrazárny, kde mohl pořizovat kopie vyznačovaly pochopením psychologie portrétované osoby a někdy zálibou v
významných děl italských a nizozemských mistrů. Žil většinou v Praze, později hodně pastózním rukopisu, např. portrét pražského měděrytce J.S.F. Wussina (1703),
cestoval po celých Čechách za prací. Hostil ho i hrabě Antonín Špork v Kuksu, nakonec horního úředníka (1728), Františka A. Šporka (1731). Také realizoval malby poprsí
života se přestěhoval do Kutné Hory. Nejdříve hodně vydělával a vedl velmi bohémský světců, v nichž uplatnil zejména svou schopnost psychologické charakteristiky a
život, ale neúspěšná spekulace na zlatém dolu v Jílovém ho uvrhla do dluhů. Dramaticky zálibu pro pastózní rukopis, např. sv. Simeon s Ježíškem (1725). Celý život
schudl a zemřel v bídě. vytvářel sebereflexivní autoportréty od raného po pozdní období.
Petr Brandl se seznámil s koloristicky uvolněnou kontrastní šerosvitovou malbou
severoitalskou, která usiloval o dramatický výraz. Jeho tvorbu ovlivnili K. Škréta, J. R. Bys,
M. L. Willmann a J. K. Liška. V Itálii P. Brnadl nikdy nebyl.
Vrcholné období jeho malířské tvorby (1703-1728) se vyznačuje postupným uvolňováním
barvy a světla ze šerosvitové vazby a svobodnějším malířským rukopisem pod vlivem
pozdně barokního italského malířství. Vytvořil mnoho oltářních obrazů pro pražské kostely
: např. kostel sv. Jakuba ( Nejsvětější Trojice se světicí,1704-1711, sv. Josef s Ježíškem
1708), kostel Panny Marie Vítězné ( sv. Jáchym a Anna 1716, Vidění proroka Eliáše 1724),
kostel sv. Markéty v Břevnově ( dramatické obrazy Smrt sv. Vintíře, Zavraždění sv. Václava,
Smrt sv. Benedikta 1717-18). Výzdobu vytvářel i pro kostely venkovské např. v Doksanech
(Narození Panny Marie, 1703), Zbraslavi ( Klanění pastýřů a Klanění tří králů, 1713),
Manětíně ( Křest Krista,1715-16), Smiřicích (Klanění tří králů v zámecké kapli,1727). Svůj
nejrozměrnější obraz Historie Josefa Egyptského namaloval roku 1721, dnes je umístěn v
Jindřichově Hradci. V posledním období je kvalita Brandlových uměleckých děl značně
kolísavá.
Barokní umění v českých zemích - malba a grafika - vrcholné barokní malířství – Petr Brandl (1668 – 1735)

Petr Brandl, Autoportrét, 1700 Petr Brandl, Autoportrét s počítáním na prstech, 1722–1725
Barokní umění v českých zemích - malba a grafika - vrcholné barokní malířství – Petr Brandl (1668 – 1735)

Petr Brandl, sv. Jan křtí Krista, Manětín, 1716 Petr Brandl, sv. Jáchym a sv Anna, kostel Panny Marie Vítězné, Praha, 1716
Barokní umění v českých zemích - malba a grafika - vrcholné barokní malířství – Petr Brandl (1668 – 1735)

Petr Brandl, Smrt sv. Vintíře, kostel sv. Markéty v Břevnově, Praha, 1717
Petr Brandl, Klanění tří králů, Smiřice, 1727
Barokní umění v českých zemích - malba a grafika - vrcholné barokní malířství – Petr Brandl (1668 – 1735)

Petr Brandl, hrabě a mecenáš umění František A. Špork ,1731 Petr Brandl, Boháč
Barokní umění v českých zemích - malba a grafika - vrcholné barokní malířství – Petr Brandl (1668 – 1735)

Petr Brandl, Simeon s Ježíškem, 1725 Petr Brandl, sv. Pavel, 1724
Barokní umění v českých zemích - malba a grafika - vrcholné barokní malířství - Jan Kupecký ( 1667-1740)

Jan Kupecký (1667-1740)

K předním evropským portrétistům patřil Jan Kupecký, který po pobytu v Itálii
(1686 - 1709) žil ve Vídni ( 1709 - 1723) a později v Norimberku.
Vypracoval si zcela osobitý styl pod vlivem benátských koloristů a boloňské a
římské šerosvitové malby. Později na něj mělo vliv umění vlámských,
holandských a francouzských mistrů.
Dostával velké množství malířských zakázek, byl velmi oblíbeným portrétistou,
proto musel zaměstnávat velké množství pomocníků, vlastnil malířskou dílnu.
Ve svých portrétech usiloval o vystižení psychologie portrétovaného, jeho
individuality, založené na výrazu obličeje a živé hry rukou. Roku 1712 portrétoval
v Karlových Varech cara Petra Velikého. Celý život vytvářel řadu svých
autoportrétů.
Podobizna malíře miniatur K. Bruniho (1709), Portrét Františky Wussinové,
(1716).

Jan Kupecký, Vlastní podobizna s chotí, 1711

Barokní umění v českých zemích - malba a grafika - vrcholné barokní malířství - Jan Kupecký ( 1667-1740)

Jan Kupecký, císař Karel 6., 1720 Jan Kupecký, Německý malíř David Hoyer (1667-1720), před 1720
Barokní umění v českých zemích - malba a grafika - vrcholné barokní malířství - Jan Kupecký ( 1667-1740)

Jan Kupecký, Podobizna H. Wussinové, 1716 Jan Kupecký, Alegorie Malířství, 1716
Barokní umění v českých zemích - malba a grafika - vrcholné barokní malířství - Václav Vavřinec Reiner (1689 -1743)
Václav Vavřinec Reiner (1689 -1743)
Nejvýznamnější český barokní freskař, který pocházel z umělecké rodiny, jeho
dědeček byl stavitel a otec sochař a řezbář. Vyučil se v malířském cechu, ale
uměleckým vzorem mu byla díla od J. K. Lišky, P. Brandla a M.V. Halbax.
Začal jako malíř bitev a dramatických krajin pod vlivem Willmannovým. Ranné
období do roku 1723 bylo poznamenáno vlivem benátského předtiepolovského
kolorismu a Brandlova šerosvitu ( např. Jindřich z Valdštejna přivádí Přemyslu
Otakarovi II. svých 24 synů, umístěno na stropě hlavního sálu zámku v Duchcově
na zámku, 1714, Gigantomachie, nad schodištěm Černínského paláce v Praze,
1718, Alegorie Umění, sala terrena, Vrtbovské zahrady na Malé Straně,
1721,Poslední soud, v kopuli křížovnického kostela v Praze 1722-1723.
Ve středním období se zesiluje intenzita barevnosti ( např. Nanebevstoupení
Krista, v kapli zámku Jemniště, 1723, Legenda a glorifikace sv. Jana
Nepomuckého, v klenbě kostela sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech, 1727,
Nejsvětější trojice s Assumptou a anděly, v kopuli kostela v Duchcově, 1728,
Bakchanál, Dientzenhoferova vila na Smíchově,1729.
V poslední období došlo k vyrovnání a zklidnění Reinerova stylu ( např. cyklus
z Dějin Zbraslavského kláštera, Zbraslav, prelatura asi 1739. Také maloval fresky
v Dolním Rakousku a i jinde.
Mimo nástěnné a nástropní malby byl také vynikající portrétista např.
Autoportrét a Podobizna manželky Veroniky, 1725. Byl také malířem barokních
horských a skalnatých krajin s lovem na jelena nebo na kance a se zvířaty, např.
Orfeus se zvířaty, 1720. A také realizoval řadu oltářních obrazů, kdy vycházel z
domácí malířské tradice. Jeho realizace jsou např. v pražském kostele sv. Jiří na
Hradě, sv. Jiljí na Starém Městě v Praze nebo v kapli Zvěstování Panny Marie v
Klementinu. V. V. Reiner se stal uznávaným a bohatým měšťanem, otcem a
sběratelem umění a jeho dílo ovlivnilo celou nastupujíc generaci malířů
nástěnných maleb v Čechách.
Barokní umění v českých zemích - malba a grafika - vrcholné barokní malířství - Václav Vavřinec Reiner (1689 -1743)

V. V. Reiner, Hornatá krajina s mužem, 1725

V. V. Reiner, Orfeus se zvířaty, 1720
Barokní umění v českých zemích - malba a grafika - vrcholné barokní malířství - Václav Vavřinec Reiner (1689 -1743)

V. V. Reiner, Hornatá krajina se stafáží, po 1720

V. V. Reiner, Apotéza dominikánského řádu, freska, kostel sv. Jiljí v Praze, 1735
21. Barokní umění v českých zemích - sochařství
Barokní umění v českých zemích - sochařství

• Vznik koncem 16.st v Itálii

• Ranný barok - / v Itálii – 1590 – 1625 u nás 1600 -1700/
• Vrcholný barok / v Itálii – 1625 – 1675 u nás 1700 -1740/
• Pozdní Barok / v Itálii – 1675 – 1750, u nás 1740 – 1780 souběžně s rokokem a klasicismem
Barokní umění v českých zemích - sochařství

Jan Jiří Bendl (1620 - 1680)

Jan Jiří Heermann (1650 – 1710)
Matěj Václav Jäckel (1655 - 1738)

Jan Brokof (1652 - 1718)

Matyáš Bernard Braun (1684-1738)
Ferdinand Maxmilián Brokof (1688-1731)
Barokní umění v českých zemích - sochařství - J.J. Bendl

Čechy
V pražském sochařství přežíval v 1/3 17st. manýrismus Nizozemce Adriena de
Vries – bronzy pro fontánu Valdštejnské zahrady.
Ranné období barokního sochařství
Jan Jiří Bendl (1620 - 1680)
Prosazuje barokní názor kolem ½ 17 st. Pro svou věrnost a sklon k
monumentalitě bývá srovnáván se Škrétou. Tvoří výrazné, objemově sevřené a
statické sochy. Využíval nejen kámen, ale také dřevo. Jeho díla byla ovlivněna
nizozemským severským pojetím, ale také je v nich patrná znalost sochařských
prací římských manýristů. Vytesal sochy na průčelí pražského kostela
Nejsvětějšího sv. Salvátora v Klementinu, kdy počítal s kompozicí soch z
podhledu. Monumentální sochy 12 apoštolů pro zpovědnice sv. Salvátora. Je
autorem vinařského sloupu se sochou sv. Václava u protějšího kostela sv.
Františka na Křižovnickém náměstí u Karlova mostu v Praze Vytvořil Mariánský
sloup na Staroměstském náměstí v Praze (1650 zničen 1918 ), volná replika
sloupu byla umístěna na Staroměstské nám roku 2020.

Jan Jiří Bendl (1620 - 1680), Mariánský sloup, Staroměstské nám., Praha, 1650
Barokní umění v českých zemích - sochařství - Jan Jiří Heermann (1650 – 1710)

Jan Jiří Heermann (1650 – 1710) a jeho synovec Pavel Heermann

Pocházeli z Drážďan a působil celý život především v Praze a Drážďanech.
Po ukončení studií pobýval deset let v Itálii, převážně v Benátkách a Římě,
kde se setkal s významnými umělci, jako byli B. Permoser a J. B. Mathey.
Postupně se začíná zabývat i architekturou a sám se začíná nazývat
„sochařem architektem“. Autoři bohaté výzdoby schodiště zámku Trója (
1695–1703), Nejvýznamnější z jeho děl je Gigantomachie, umístěná na
balustrádě schodiště, poté nad oběma portály a na balkóně zahradního
průčelí.

Jan Jiří Heermann, Pavel Heermann, Schodiště zámku Trója ( 1695–1703), Praha.
Nejvýznamnější z jeho děl je Gigantomachie, umístěná na balustrádě schodiště,
poté nad oběma portály a na balkóně zahradního průčelí.
Barokní umění v českých zemích - sochařství - Matěj Václav Jäckel (1655 - 1738)

Matěj Václav Jäckel (1655 - 1738)

Přinesl berniniho radikálně barokní sloh do Prahy. Se svou dílnou vytvořil
rozsáhlé dílo pro řadu pražských kostelů (např. Křižovnický kostel na Starém
Městě v Praze – hlavní oltář kostela, polychromované řezby, Sv. Markéta v
Břevnově) i venkovské kostely ( např. Sedlec, Český Krumlov). Vytvořil také tři
sousoší pro Karlův most : Sv. Anna, Sv. Dominik a Tomáš Akvinský, Vidění sv.
Bernarda z Clairvaux.

Matěj Václav Jäckel, Hlavní oltář kostela sv. Františka křižovníků v Praze, 1700
Barokní umění v českých zemích - sochařství - Jan Brokof (1652 - 1718)

Jan Brokof (1652 - 1718)

Nebyl velkým umělcem, ale vytvořil dobře prosperující sochařskou dílnou. Od
roku 1692 působil v Praze. Vytvořil dřevěný model Rauchmillerovy sochy Jana
Nepomuckého pro Karlův most, kterou v Norimberku odlil J. W. Heroldt (1683).
Původně byl evangelík, luterán, ale při práci na tomto modelu se obrátil na
katolickou víru. Realizoval ještě sochy antických bohů na atice Toskánského
paláce a sochu Panny Marie na náměstí v Broumově.

Jan Brokof, sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě, 1682

Barokní umění v českých zemích - sochařství - Matyáš Bernard Braun ( 1684 -1738)
Studoval v Benátkách, Florencii a Římě – seznámil se s tvorbou Michelangela a
Berníniho. Založil velkou sochařskou dílnu – ateliér, má velké množství zakázek.
M.B. Braun byl vynikajícím mistrem iluzionistického směru vrcholného
barokního sochařství ve střední Evropě. Jeho modelace byla založena na
konkávním principu, který zadržuje světlo na vrcholcích tvaru a stín v jeho
prohlubních, a tak usiluje o prudký kontrast. Braun proděravuje kamenný blok a
podsekává formu tak hluboko, že dosahuje samé hranice sochařské skulptury.
Používá velmi tvrdého pískovce, jež mu umožňují větší plastický výraz
sochařského rukopisu. Citlivost pro detail. Jde o iluzionistický a expresivní směr
barokního sochařství, kdy je také zásadní práce s kontrastem, sochařské dílo je
přirovnáváno k malbě.
Sen sv. Luitgardy, Karlův most (1710) – První dílo M.B. Brauna v Čechách líčí
zázračný výjev ze života slepé cisterciačky, ukřižovaný Kristus ožil, sklání se a
rukou pozdvihuje omdlévající řeholnici. Kresbu sousoší údajně provedl Petr
Brandl.
Realizoval řadu zakázek i ve spolupráci s architekty F. M. Kaňkou – sochařská
výzdoba např. kostela sv. Klimenta (1715-1721), Černínského paláce (1718-
1720), paláce Clam Gallasů (1714) aThunů, dříve Kolovratů (1721-1726). V
chrámu sv. Víta vytvořil náhrobek maršálka hraběte Leopolda Šlika (1723), se
svou dílnou vytvořil sochy antických bohů a vázy do Vrtbovské zahrady na Malé
straně.
Přátelství s hrabětem Františkem Antonínem Šporkem. Největší část svého
díla realizoval pro jeho panství v severních Čechách v Kuksu, alegorické
sochy Ctností a Neřestí. K vytvoření 24 soch alegorií Ctností a Neřestí použil
jako předlohy sérii grafik vydanou v Augsburgu, ale tradiční schémata
dokázal zdramatizovat a proměnit v živé postavy. Původní barevná
polychromie všech soch zvyšovala dojem divadelní iluze. Jeho stopy dláta
působí jako štětcové skvrny v malbě.
V Jaroměři postavil sloup Neposkvrněného početí Panny Marie (1722-
1729), v Hlavenci mramorový pomník císaře Karla VI.(1725), v Královské
zahradě v Praze umístil sousoší Den (zničeno) a Noc (1734), na sochách po
roce 1729 pracoval Braunův synovec Antonín. Ve stáří působil Braun v
Duchcově ve službách hraběte Valdštejna.
Vlive M.B. Brauna vznikla ve východních Čechách sochařská škola, jejímž
hlavním představitelem byli Jiří František Pacák (1670-1742), Řehoř Thény
(1695-1750).
Barokní umění v českých zemích - sochařství - M.B. Braun

Sen sv. Luitgardy, Karlův most (1710) – První dílo M.B. Brauna v Čechách líčí zázračný
výjev ze života slepé cisterciačky, ukřižovaný Kristus ožil, sklání se a rukou pozdvihuje
omdlévající řeholnici. Kresbu sousoší údajně provedl Petr Brandl.
Barokní umění v českých zemích - sochařství - M.B. Braun

Venuše, Clam- Gallasův palác,Praha (1712) Sv. Juda Tadeáš, dřevo (1712)
Barokní umění v českých zemích - sochařství - M.B. Braun - 24 alegorií Ctností a Neřestí - Kuks

Neřest – alegorie Lstivosti Ctnost – alegorie Naděje

Barokní umění v českých zemích - sochařství - M.B. Braun

Matyáš Bernard Braun, Betlém – Jákobova studna, Kuks

Barokní umění v českých zemích - sochařství - M.B. Braun

Matyáš Bernard Braun, Betlém - Klanění tří králů, Kuks, ( 1733)

Barokní umění v českých zemích - sochařství - M.B. Braun

M.B.Braun – poustevník Garinus, Betlém u Kuksu.

 Barokní umění v českých zemích - sochařství - Ferdinand Maxmilán Brokof (1688-1731)
Současně provedl výzdobu průčelí Morzínského paláce v Nerudově ulici, Malá
Po vyučení v otcově dílně pobýval ve Vídni, poznal rakouské sochařství a
Strana, Praha. Svalnatí mouřeníni/ černoši ( erbovní znak Morzinů) jsou
seznámil se s arch. J.B. Fischerem.
zachyceni jako atlanti, kteří nesou balkón a chrání sídlo Morzínů. Na fasádě
Charakteristickými rysy jeho slohou je plastické zdůraznění objemu, realistické jsou umístěny alegorie Dne a Noci a alegorie čtyř světadílů na atice. Jde o
podání detailu, monumentální kompozice. Je představitelem valérové barokní velmi podařené sochařské zpracování.
skulptury. Jeho modelace je založena na konvexním principu, a proto nechává
Sousoší sv. Jana Křtitele ( patrona maltézských rytířů) vytesal pro Maltézské
světlo měkce klouzat po plynulých přechodech plastických tvarů. Plochým
náměstí na Malé Straně (1715).
dlátem, které bylo jeho hlavním nástrojem, neusiloval o vyjádření kontrastu,
ale odstínů ( valérů). Klidná monumentalita, objemové i pohybové vyvážení. Soubor dřevěných soch vytesal pro kapli sv. Kříže v kostele sv. Havla ( Kalvárie,
Soustředění na podstatné složky výrazu, smysl pro celek, menší dekorativnost. Boží hrob a postavy čtyř evangelistů, figura anděla .) na Starém Městě (1719 -
Zájem o exotik, s oblibou zpodoboval černochy či Turky. Jeho řezbářské práce 1720).
jsou ceněny pro jeho vypjatý realismus.
Realizoval Mariánský sloup (1724-1726) na Hradčanském náměstí se svými
mladšími kolegy.
Jeho vrcholným dílem jsou skulptury pro Karlův most ( sousoší sv. Barbora, Brokof pracoval také na českém venkově ( Duchcov, Děčín, Hořín, Mělník ) ve
Markéta a Alžběta (1707), Sv. Vojtěch a sv. Kajetán (1709), sv. František Slezsku (Vratislav, Křešov) a ve Vídni - Usiluje ve svém díle o monumentalitu –
Borgiáš (1710), sv. Ignác z Lyoly - zakladatel jezuitského řádu, sv. František pevný řád a klid.
Xaverský – před pokřtěním připomíná indickému knížeti zdroje a cíle víry
(1711), sousoší sv. Vincenc Ferrerský a Prokop (1712), sv. Vít (1714), sousoší
trinitářů sv. Jan z Mathy, Felix z Valois a sv. Ivan - proslulý Turek hlídající
uvězněné křesťany (1714). Pozoruhodné je především sousoší generálů
jezuitského řádu ( na sousoší sv. Františka Xaverského vytesal svůj portrét) a
poslední sousoší trinitářů, jehož součástí je proslulý Turek hlídající uvězněné
křesťany.
Kostel sv. Jakuba na Starém Městě vytvořil patrně nejkrásnější barokní
náhrobek v Praze Jana Václava Vratislava z Mitrovic (1714-1716). Sláva
pozvedá mrtvého kancléře ve zbroji maltézských rytířů, Fáma zapisuje jeho
zásluhy, Kontemplace medituje o osudu člověka jehož konečnost symbolizuje
Chronos.
Barokní umění v českých zemích - sochařství - F. M. Brokof

F.M. Brokof, náhrobek Jana Václava Vratislava z Mitrovic, kostel sv. Jakuba, Praha (1714-16). Patrně nejkrásnější barokní náhrobek v Praze
Jana Václava Vratislava z Mitrovic (1714-1716). Sláva pozvedá mrtvého kancléře ve zbroji maltézských rytířů, Fáma zapisuje jeho zásluhy,
Kontemplace medituje o osudu člověka jehož konečnost symbolizuje Chronos.
Barokní umění v českých zemích - sochařství - F. M. Brokof

Sv. Pavel, Hradčany (1731)

Sousoší Trinitářů a sv. Iva, Karlův most, Praha (1714)
Barokní umění v českých zemích - sochařství - F. M. Brokof

F. M. Brokof, výzdobu průčelí Morzínského paláce v Nerudově ulici, Malá Strana, Praha, (1714-1716). Svalnatí mouřeníni/ černoši (
erbovní znak Morzinů) jsou zachyceni jako atlanti, kteří nesou balkón a chrání sídlo Morzínů. Na fasádě jsou umístěny alegorie
Dne a Noci a alegorie čtyř světadílů na atice. Jde o velmi podařené sochařské zpracování.
 Rokoko
• Název byl odvozen od fr. slova
rocaille – kamení . Tento název byl
používán k označení motivu
asymetrického ornamentu ve tvaru
C nebo S.
• Rokoko se uplatnilo především v
dekorativním nebo užitém umění, v
uměleckých řemeslech, kde jeho
projevem byla např. drobná
porcelánová plastika, ale také v
sochařství, malbě a architektuře.
• Rokoko oproti baroku se vyznačuje
dekorativností,hravostí, jemnou
kultivovaností, eroticky
podbarvenou zdobností,
zmenšeným měřítkem.
• Rokoko nastupuje v různých zemích
v různé době.
• Ve Francii je slohem vlády Ludvíka
XV. (1715-1774), v malířství se
objevilo už v díle Antoina Watteaua
od roku 1720.
• Obecně nastupuje rokoko v Evropě
ve 2/3 18.st, kdy se často prolíná s
jinými slohy.
• V CZ od roku 1730 a od roku 1750
se objevuje spolu s klasicismem.
 Rokoko

• tzv. Rokokové zjemnění se

projevilo už v námětech -
nejoblíbenější byly fates galantes
- galantní scény - slavnosti lásky,
komedie o věčné pomíjivé lásce a
jaru.
• Rokoko objevilo kouzlo smyslnosti
a rozechvělé poetičnosti, erotický
podtext je velmi častý.
• Oblíbenou technikou se stal
pastel.
 Antoine Watteau (1684-1721)
• Fr. rokokové malířství je ovlivněno -
ital. benátský kolorismus, vlámské a
holandské baroko,
• - francouzského barokního
klasicismu
• A.Watteau byl největším mistrem fr.
rokoka. Inspirace z tvorby autorů :
Tizián,P. Veronese, C.
Lorraina,N.Poussina,P.P. Rubense,
Rebrandta, J. Vermeera
• Pohyboval se v divadelních kruzích
– Italská Komedie Dell Arte.
Divadelní postavy se často stávaly
modelem pro jeho kompozice např.
Harlekýn, Pierot apod.
• Seznámil se také s tvůrcem dekorací
pro divadlo.
• V námětech je přítomná určitá
melancholie. Zemřel ve 37 letech
na tuberkulózu.
• Stéle opakoval svá kompoziční
schémata, kdy stejné postavy
umísťoval do různých interiérů.
• Tématem jeho děl zábava,
promenády, koncerty, výjevy z
divadelních představení,maškarní
plesy, rozhovory v parcích apod.
• Vytvořil velké množství obrazů cca
500.
• Rokoko a A. Watteaua ocenilo až
20.st.
Antoine Watteau - Gersaintův vývěsní štít - detail
Obraz namaloval jako vývěsní štít - poutač za jediný týden
pro přítele obchodníka s uměním. Je zde zachycena scéna
výběru díla aristokracií, tedy realita trhu s uměním.
Antoine Watteau - Gersaintův vývěsní štít - celek
Obraz namaloval jako vývěsní štít - poutač za jediný týden pro přítele
obchodníka s uměním. Je zde zachycen a scéna výběru díla aristokracií,
tedy realita trhu s uměním.
Antoine Watteau – Italští herci Commedie Dell Arte (1720)
– Italská Komedie Dell Arte, pohled za oponu, jakoby chtěl autor naznačit,
že svět je divadlo, kde každý hraje svou roli.
Antoine Watteau - Pierot jako Gilles (1712)
Zachycení postavy z italské Komedie Dell Arte. Důležité je u obrazu
pozadí stejně jako výraz tváře herce.
Antoine Watteau - Odjezd na ostrov Kytheru (1717)
Složitá kompozice zachycuje prchavé okamžiky lidského štěstí . Rokoko se
projevuje v zdobné obřadnosti. Vidíme tam milostný pár, který je jakoby
rozfázovaný v pohybu, může to připomenout baletní sestavu. Ostrov
Kythera je mystický ostrov.
Francois Boucher (1703-
1770)
Venuše s Amorem (1731)
První králův malíř, přední
portrétista své doby, inspektor
manufaktury na gobelíny v
Beauvais, profesor a pozdější
rektor pařížské malířské
Akademie, oblíbenec paní de
Pompadour, kterou učil
malovat a sám několikrát
portrétoval.
F.B. je předním umělcem
rokoka Francie Ludvíka XV.
Jeho dílo je založeno na
kresbě – tématika je často
založena na erotickém
kontextu, ženské akty.
Často pracoval i pastelem.
Jean - Honoré Fragonard - Koupající se ženy (1780)
Erotizující téma ženské koupele bylo oblíbeným tématem
umělců, ale i sběratelů. Zaručovalo úspěch na trhu s
uměním.
Jeán – Honoré Fragonard - Šťastné náhody houpačky (1750)
Galantní hrátky spočívající v zachycení šlechtičny a ukrytého
nápadníka, který se letmo dívá ženě pod sukně.
Itálie - Giovanni Battista
Tiepolo (1696-1770)
Apotéza Španělska, trůní sál
královského paláce v Madridu
(1764), freska
 Itálie - Antonio Canal - Canaletto (1697-1768)

Cannaleto - Most Rialto od severu Cannaleto – Návrat Buciantora do přístavu

(1726) na svátek Nanebevstoupení (1729)
 Rokoko - porcelán

Harlekýna 18.st. porcelán Galantní dvojice 18.st. porcelán

 Osvícenství 18.st

• Na anglické filozofy 17.st. navázaly v • Francois Marie Arouet –Voltaire

18.st. francouzští osvícenci. (1694-1775)
• V Anglii tzv. Empirismus – • Denis Diderot (1713-1784)
• (sir Isaac Newton – přírodovědec, • Encyklopedisté
• John Locke - filozof hájil přirozenou • Jean Jacques Rousseau (1712-1778)
svobodu a rovnost lidí, David Hume – Romantismus
filozof a ekonom.
• Osvícenství ve Francii připravilo půdu
pro velkou francouzskou revoluci.
 Klasicismus - 2/2 18 st. první desetiletí 19.st

• Vykopávky v římských Pompéjích

a Herkuláneu
• Vznik klasické archeologie a
estetiky, dějin umění
• Johann Joachim Winckelmann
(1717-1768)
• Dějiny antického umění (1764)
• Alexandr Gottilieb Baumgarten
(1714-1764)
• Zakladatel estetiky
Jacques – Louis David (1748-1825) - Únos Sabinek 1799
Jacques – Louis David (1748-1825) Přísaha Horatiů 1812
 Jacques – Louis David (1748-1825)

Napoleonova korunovace 1807 Císař Napoleon 1812

 Jean Auguste Dominique Ingres (1780-1867)

Jupiter a Thétis ( 1811) Turecké lázně (1863)

 Jean Auguste Dominique Ingres (1780-1867)

Slečna Riverová (1805) Koupající se (1808)

23. Osvícenství a Klasicismus
23. Osvícenství a Klasicismus - Osvícenství 18.st

• Na anglické filozofy 17.st. navázali v 18.st. • Francois Marie Arouet –Voltaire (1694-1775)
francouzští osvícenci.
• Denis Diderot (1713-1784)
• V Anglii tzv. Empirismus –
• Encyklopedisté
• (sir Isaac Newton – přírodovědec,
• Jean Jacques Rousseau (1712-1778) Romantismus
• John Locke - filozof hájil přirozenou svobodu a
rovnost lidí, David Hume – filozof a ekonom.
• Osvícenství ve Francii připravilo půdu pro velkou
francouzskou revoluci.
23. Osvícenství a Klasicismus - 2/2 18 st. první desetiletí 19.st

• Vykopávky v římských Pompéjích a

Herkuláneu
• Vznik klasické archeologie a estetiky, dějin
umění
• Johann Joachim Winckelmann (1717-1768)
• Dějiny antického umění (1764)
• Alexandr Gottilieb Baumgarten (1714-1764)
• Zakladatel estetiky
 23. Osvícenství a Klasicismus - Volatire + Encyklopedisté
V 18. st. převládá v myšlenkové sféře v Evropě tzv. osvícenství. Toto hnutí se zrodilo v Nizozemí a
Anglii a odtud se pak rozšířilo do Francie a Německa a dalších zemí. Na anglické filozofy 17. st.
navázali v 18.st. francouzští osvícenci. V absolutistické Francii dosáhlo svého vrcholu. Filosofie a
věda začínala mít zásadní vliv na celý život tehdejší společnosti. Šířili víru v rozum a schopnosti
člověka vytvořit společnost, v níž bude rozum vládnout. např. oddělení moci - zákonodárné,
výkonné a soudní.
Osvícenství vyzdvihlo lidský rozum, který měl nyní osvětlovat všechny temnoty lidské psychiky, ale
šlo i o nápravu starých zkostnatělých sociálních pořádků. Charakteristický pro osvícence je velmi
kritický postoj, zaměřený proti církvi a náboženským pověrám.
Začínají se objevovat první ateisté, i když většina osvícenců se označuje za deisty.
Ve Francii je velké kritice podrobena i absolutistická monarchie a rodí se myšlenky směřující
k francouzské revoluci.
Velký význam připisují osvícenci vědě. Vše je nyní nezbytné rozumově vysvětlovat na základě faktů
a zkušeností. Empirie z řec. empeiros, zkušený, je zkušenost získaná pozorováním, případně
vědeckým pokusem / vědecký experiment. Empirické vědy jsou vědy založené na opakovatelných a
ověřitelných experimentech.
Filosofové a literáti se stávají spíše vědci a učenici, roste význam přírodních věd, rozvíjí se ale i řada
věd humanitních. Osvícenství se snaží o vzestup civilizace, a právě vědění má přispět k všeobecnému
blahu. Pozitivismus, věří se v pozitivní vývoj a zlepšení životních podmínek a morálního stavu
lidstva. Je to epocha, která zavádí do evropského myšlení představu a pojem pokroku.
Rozvíjí se nové estetické teorie v kontextu osvícenství, tak v jeho protikladu. V umění se uplatňují
slohy jako např. rokoko , klasicismus a před koncem století přichází romantismus.
Protože umění hraje v životě osvícenců velkou roli, najdeme v tomto období celou řadu spisů
věnovanou umění. Vědecká aspirace vedou ale i k podrobným úvahám nad celou estetickou
oblastí. Vzniká estetika jako samostatná vědecká disciplína.
Francie se stává v 17. -18. st. kulturní velmocí, její vkus je vzorem pro celou Evropu.
Autoři se věnují otázkám vkusu a teorie umění.
Francois Marie Voltaire (1694-1778) - Spisovatel a filosof, dával důraz na rozum,
podporoval I. Newtona a myšlenky anglických deistů – náboženská tolerance. Ctění
nejvyšší bytosti, morálka ve shodě s rozumem a základě lásky k bližnímu. Voltaire, jemuž
se podařilo zpochybnit náboženskou víru u mnohých evropských intelektuálů, dosáhl
obliby u absolutistických panovníků tzv. osvícenský absolutismus - Marie Terezie a její
syn Josef II. - Rakousko, Fridrich II.- Veliký - Prusko, Kateřina II. Veliká - Rusko „filosofové
na trůnu“. Napsal Esej o epice (1727) - obhajujícím jeho vlastní tvorbu, položil základy
srovnávací literatury a kritické srovnávací metody. V otázkách vkusu je spojen spíše
s klasicismem a racionalismem, upřednostňuje jemnost a kultivovanost proti barokní
přebujelosti. V ohledu definice krásy je relativista, krása je subjektivní a nemá objektivní
hodnotu . Ve svém Filosofickém slovníku (1764-69) se vysmívá bádání v tomto směru. „
Vždyť když se zeptáte ropuchy, co je krása, že ropuší samička s velkýma očima a žlutým
břichem.“
Encyklopedisté(1751-1784) – Hlavním dílem francouzských osvícenců , které soustředilo
všechny významné vědce a filozofy, byla Encyklopedie umění a věd a řemesel,
monumentální encyklopedie nového myšlení a liberalismu o dvaceti svazcích. Jejím
hlavním editorem byl spisovatel Denis Diderot (1713-1784). Někteří encyklopedisté došli
k filozofickému materialismu, ale D. Diderot popíral, že lze duševní život vysvětlit jako
pouhý produkt vzájemného působení hmotných částic, a celé přírodě přičítal citlivost.
Encyklopedisté také odsuzovali tehdejší rokokové umění a horovali pro řecké klasické
umění, v němž spatřovali dokonalý výraz věčné a přirozené krásy.
23. Osvícenství a Klasicismus - CH. Batteuxe + D. Diderot
• Charlese Batteuxe (1715-1780) Je rozhodným zastáncem pravidel v umění,
které má podle něj za úkol především zkrášlovat. Zkoumá také vztah mezi
přírodou a uměním, kdy opakuje starou tezi o napodobování přírody
uměním. Příroda však má být učitelem a umělec může přírodu i převýšit a
vytvořit něco dokonalejšího. Přichází z první novověkou klasifikací umění,
které dělí na : 1. mechanická – užitečná + 2. krásná - zábavná + 3.
ornamentální – užitečná a zábavná současně. Umění třídí i podle toho, zda se
obrací ke zraku a sluchu, a klasifikuje je i podle námětu a obsahu. Dle B.
existuje tak umění o bozích (opery), o králích a urozených (tragédie), o
měšťanech ( komedie) , venkovanech ( pastorely) a o zvířatech ( bajky).Toto
dělení se vztahuje na literaturu a divadlo, ale také na umění výtvarná a
tanec. Architekturou a rétorikou se nezabývá.
• Denis Diderot ( 1713-1784) Umělec a teoretik, vydavatel francouzských
encyklopedií, který také dával důraz na racionalitu. V umění si uvědomoval
potřebu citu. Básník je podle něj výstřední, vzrušivá, až tragická postava.
Překvapivě zdůrazňuje také živelnost a divokost i u antických národů, které
klade nad uhlazenější, civilizovanější, a tím méně poetičtější současníky.
Kromě poetického rozměru v umění upozorňuje i na otázku asociací.
Asociace, přidružené představy, které v nás dílo vzbudí, jsou významným
estetickým faktorem. Podle něj hraje v umění tradičně důležitou roli
nápodoba. Umělecké dílo má napodobovat co nejvíce život, protože sám život
je nejvíce vzrušující, tvůrce se má vyhnout nepravděpodobnostem. Umění se
dle D. nemůže vyjadřovat tak jasně jako věda např. básnící proto mají
usilovat i o mnohovýznamnost „temnost“ jazyka.
 23. Osvícenství a Klasicismus - preromantismus - J.J. Rousseau
Romantismus - Osvícenský racionalismus nebyl jedinou tendencí doby. Již v 18.st vznikl v Anglii
romantický zájem o šerý dávnověk národní minulosti.
J.J.Rousseau (1712-1778) - Filosof a spisovatel, který pocházel ze Švýcarska. Vymezoval se vůči
osvícenským racionalistům a tvrdil, že jednostranná rozumová kultura kazí lidskou přirozenost. Hlásal
návrat k přírodě a původní přirozenosti a citové výchově apod. Jako ideál postavil člověka společenskými
konvencemi nedotčeného, ideálem je tzv. „urozený divoch“. Rousseau se stal otcem romantismu,
bojujícího za svobodu a rovnost všech lidí, hlásajícího právo povstat proti despotické vládě a spatřujícího
ideál v jednoduchém demokratickém státě zbaveném složitých institucí.
Kontrast k racionalistickému osvícenství – Proti nadvládě rozumu prosazuje cit, - proti intelektualismu
důraz na emoce, - proti adoraci kultury a vědy a umění staví přírodu a přirozenost, prostotu a
jednoduchost, - proti nadšení s civilizačního vzestupu a pokroku mu přijde, že jde spíše o úpadek mravů a
regres člověka zapleteného do sítě komplikovaných společenských vztahů a rafinované kultury, - proti
učenosti klade moudrost, - proti elitářskému aristokratismu hlásá plebejský demokratismus, -proti
bohatým stojí na straně chudých a utiskovaných.
Slavným ho učinila již jeho první eseje na téma. Roku 1749 vypsala Dijonská akademie soutěž o nejlepší
eseje jako odpověď na otázku – Zda pokrok věd a umění přispěly k zlepšení mravů?
Druhá soutěž rozpravy vyhlášená Dijonskou Akademií - Jak vznikla nerovnost mezi lidmi a je zdůvodněna
přirozeným právem? (1753)
J.J.R. odpověděl záporně, naopak dle něj vědy a umění ničí mravy, čím víc kultury a umění tím více
úpadku. Jak odkazuje na osudy mnoha civilizací, v evropském myšlení se tak začíná prosazovat skeptický
názor, kdy se kultura a civilizace sama začíná považovat za něco záporného. Uplatňuje osvícenskou
kritiku na samo osvícenství, odhaluje hlubokou a rozsáhlou společenskou krizi, která je řešitelná jen
prostředky jdoucími k jejím kořenům. Křeny shledává v soukromém vlastnictví jehož nerovnoměrné
rozdělení plodí společenskou nerovnost. Proti tradičnímu přesvědčení o převaze kultury a vědění,
zvýrazněnou vírou osvícenců v pokrok a vítězství rozumu je postavena opačná víra.
J. J. Rousseau vynáší nade vše návrat k „provopočátku“, k původnímu stavu čistoty a přirozenosti,
jednoduchosti původní autenticitě divošství, přírodního člověka, návrat k přírodě a přirozenosti.
Přeintelektualizovanou a příliš rafinovanou moderní civilizaci podrobuje zdrcující kritice, na kterou pak
naváže romantismus, a celá další epocha do současnosti. S návratem k přírodě, jednoduchému životu,
hlásá Rousseau i návrat citu.
Osvícenci adorovaný rozum je u něj v pozadí, hlavní roli hrají emoce, hodnota života se měří prožitkem,
citem.
Rousseau žádá oproštění a zjednodušení mravů i vkusu a umění. Hlavním požadavkem na umění je ve
smyslu jeho umění emocionalita a jednoduchost, žádné lpění na klasicích.
Rousseau se pak snaží tyto požadavky uplatnit i ve své vlastní tvorbě, byl skladatelem i spisovatelem.
Hudba je pro něj hlavně výrazem citu, a ten se nejlépe dá vyjádřit melodií, která je něčím přirozeným,
zatímco harmonie je něco umělého, pokusil se vytvořit i novou formu notového zápisu.
Své teze vyjádřil kromě pedagogických spisů, esejů a knih, úvah a vzpomínek i v románu v dopisech Julie
aneb Nová Heloisa (1761) - Romantický spis, romantická láska, emoce, nadšené popisy přírody,
minimální vnější děj se stal jedním z děl formujících vznik novodobého románu.
A.Smith (1723-1790) - Podal ve své knize Pojednání o podstatě a bohatství národů (1776) první
liberalistickou teorii národního hospodářství, založenou na svobodě trhu.
23. Osvícenství a Klasicismus - estetika – A. G. Baumgarten + J. J. Winckelmann

Německo Vyzdvihoval řecký ideál krásy ( klasicismus), založený na majestátnosti a klidu, proti soudobé
zálibě ve spletitosti a přehánění. Řekové se dle něj est. ideálů přiblížili nejvíce, umělec má
Německé věda a filosofie se rodí za značně jiných podmínek, než je tomu v jiných státech. Celá proto napodobovat spíše jejich umění než přírodu. Pouze od Řeků se také lze
země je vyčerpána nadlouho třicetiletou válkou a politicky roztříštěná do jednotlivých státečků. naučit umění linie, kontury, kterými se vyznačuje dobré umění.
Vznikají značně komplikované filosofické systémy. V Německou 18. st. - kontext osvícenství a
celkové emancipace, vzrůstající nacionalismus. Rodí se zde estetika ( nauka o kráse) jako
samostatná vědní disciplína, ale také dějiny umění a umělecké kritika.

Alexandr Gottlieba Baumgarten /1714-1762/

Jako první definoval oblast estetiky ( nauka o kráse), kterou je nutné vědecky prozkoumat. Spis
Několik poznámek týkajících se básní (1735).

Tvrdil , že umění a poezie mají nejen své specifické pole působnosti, ale že v nich existuje
pozoruhodný řád a dokonalost. I když tento řád a dokonalost nejsou tak skvělé jako přednosti
rozumu, jsou to jevy a vyžadují, aby je vykládalo samostatné vědní odvětví, mohou být metodicky
spojeny v logický celek, který má právo na vlastní místo v obecném společenství filosofie.

Považuje cit a uměleckou činnost za druh poznání, kde hraje určitou roli intuice. Toto poznání na
rozdíl od rozumu je nejasné Tato nejasnost už nestaví krásu a estetickou oblast na nižší stupeň,
ale je samostatnou, rovnocennou oblastí poznání.

Druhy poznání jsou tedy dva, jedno má za cíl pravdu a spadá sem věda a filosofie. Druhé má za
cíl krásu a je to poznání citové, patří sem umění. Rozumové poznání zkoumá logika a filosofie.
Citové poznání estetika a umění . Spis Aesthetica (1750)
 23. Osvícenství a Klasicismus - estetika - Immanuel Kant
Immanuel Kant (1724-1804)
Jeden z vrcholů evropské filosofie. Narodil se v pruském Královic a proslavil se především svou filosofií.
Vychází z leibnizovského racionalismu a britských empiriků. Teprve ve svých 57 letech vydává své spisy a
stává se slavným.
Zabýval se i estetikou, která měla důležité postavení v jeho filosofickém systému. Kritika soudnosti (1790) -
Nejvýznamnější novověký spis, kde je zmíněna estetika- estetické kategorie.
Nejslavnější dílo je Kritika čistého rozumu (1781) - kritika pojednává o myšlení a poznání, svět je zde
pojímán jako jev – příroda. Kritika praktického rozumu (1788) - kritika se zabývá jednáním a chtěním a svět
je zde pojímán v souvislosti se svobodou člověka, chybí cit a emoce .
Kritika soudnosti (1790) - Toto dílo je rozdělena na Kritika estetické soudnosti a Kritiku teologické
soudnosti. Zabývají se účelností v živé přírodě. Zatímco estetická část pojednává o čistě subjektivní účelnosti
při vkusových soudech, část teologická o objektivní účelnosti přírody. Kant zaměřuje svoji estetickou teorii
proti substancionalistickým teoriím krásy ( a estetiky vůbec), jaké známe např. u Platóna, Plotína, Hegela.
Kantova estetika je soustředěna výhradně na popis struktur uvnitř subjektu. Není žádné krásno, krása sama
o sobě, je pouze nějaká reakce subjektu. Pokud tvrdíme, že něco je krásné, vypovídáme pouze o sobě nikoliv
o předmětu. Estetické objekty v zásadě samy neexistují, můžeme se s nimi setkat pouze na základě
estetických zážitků.
Všechny duševní schopnosti se dají zredukovat pouze na tři – na poznávací schopnost, žádací schopnost,
pocit libosti ( Lust) a nelibosti ( Unlust), jsou to základní estetické pocity.
Přitom Kant rozlišuje vlastní estetické zalíbení a pouhé zalíbení v příjemném. Estetické zalíbení má pouze
kontemplativní povahu, bez jakékoliv touhy předměty vlastnit nebo do něj zasahovat, není tu přítomna
žádost. Vnímání krásy je vlastní pouze lidem, příjemné vnímají i zvířata.
Jak vzniká estetické zalíbení ? Dle Kanta reflexí souhry poznávacích sil subjektu. Pocit libosti vzniká reflexí
souhry. (Spiel) našich rozvažovacích schopností .
V rámci subjektu existují tři takové schopnosti - 1. rozum ( Vernuft) – schopnost myslet + schopnost úsudku
(Schluss) + rozvažování (Verstand) – 2.schopnost projevující se prostřednictvím soudů ( Urteil), 3. imaginace
(Einbildungskraft). Kombinací jejich souhry pak vzniká buď pocit krásy či vznešenosti.
Stav estetického naladění mysli není tak dle Kanta vyvolán přímo smyslovými dojmy v průběhu vnímání
objektu, ale je teprve výsledkem reflexe souhry poznávacích sil subjektu. To, co naší libost vyvolává, je také
pouhá subjektivní formální účelnost objektu. Je to skutečně formální účelnost - jakási účelnost bez účelu.
Nemáme zde co do činění s jakoukoliv dokonalostí, objektivní účelností či dobrem – estetický soud, soud
neposkytuje žádné poznání o objektu.
Estetické soudy – pojem krásy
Kant přichází s dvěma základními estetickými kategoriemi – krása + vznešeno. Krásu poznáváme na základě
vkusových soudů.
Kontext ohlašujícího se romantismu –adorace přírody
Vznešeno - Mysl jako by opustila smyslovost a směřovala k ideám vyšším, které obsahují vyšší účelnost.
Vznešeno se podle Kanta líbí v důsledku odporu našim smyslům, kdy se mysl snaží překročit v aktech
estetického posuzování za smyslový svět k nekonečnému základu světa. Je typické, že naše ideje vznešena
jsou vyvolány většinou ve střetnutí se surovou, drsnou přírodou, která nás mnohonásobně převyšuje –
velehory, rozbouřené moře atd. Kant říká, že příroda probouzí ideje vznešenosti dokonce především svým
chaosem, i „nejdivočejším a nejnepravidelnějším nepořádkem a zpustošením, v nichž ukazuje svou moc a
velikost. “Nesmírná převaha přírody nám sice dává poznat naši slabost a bezmocnost, zároveň ale ukazuje i
možnost cítit se na ní nezávislí. Paradoxně v nás probouzí zvláštní sílu ( která sama není přírodou) a ukazuje
nám, že vše oč se v životě staráme ( majetek, zdraví, život) musíme považovat za něco malého a nicotného.
Upřednostňuje krásu přírody před uměleckou krásou. Objekty, které v nás vyvolávají ideje vznešena jsou
vesměs přírodní.
Souvislost estetiky s etikou. Podle Kanta estetické soudy zařazují člověka do společnosti. Čistě individuální
vnímání krásy nemůže nikoho uspokojit, pokud se přitom necítí ve společnosti s druhými. Krása smyslových
objektů přispívá také k tříbení mravů a je nepostradatelnou složkou lidské společnosti..
Génius -Teorie genie, genius je přírodní dar, talent , který je schopen dávat umění pravidla. Genius je
vrozenou duševní vlohou, kterou dává „příroda umění pravidla“. Genius je vlastně součástí přírody, jeho díla
nejsou ani reprodukcí , ani nápodobou výtvorů jiných. Originalita je jeho první charakteristika. Sám genius
nedokáže proces tvorby popsat a vysvětlit, jeho úkolem je produkovat uměleckou krásu. Odlišuje radikální
genialitu od pouhého nadání. Geniální umění se liší zásadně od pouhého krásného umění. Genius je odlišný i
v umění a vědě. Vědeckým postupům se lze naučit , v umění je nutné také vzdělání, nadání je látka a
vzdělání forma. Genius umělecký směs nadání a vzdělání.
 23. Osvícenství a Klasicismus - historický kontext - 18. st +19.st
Vývoj průmyslové (industriální) společnosti probíhal ve třech fázích (obdobích).
Naznačení přibližné periodizace, ve vztahu k vizuálnímu umění se nás týká pouze období
první fáze – průmyslové revoluce.
1. Fáze - Průmyslová revoluce - (1750 -1850) - Hnací silou byl zdokonalený parní stroj (
James Watt, 1785), důležitým výrobním odvětvím textilní průmysl, koncentrace
průmyslu byla především v Evropě ( zejména Anglie) a USA. Ekonomickou teorií klasický
liberalismus.
Občanská společnost – Vývoj od feudální společnosti k moderní občanské společnosti
založené na demokratickém parlamentním zřízení, které uznává a obhajuje lidská a
občanská práva. V tomto procesu si vydobyly zvláštní význam americká revoluce za
nezávislost (1775 - 1782), Velká francouzská revoluce (1789 - 1794), která zároveň
předvedla jak lze demokratické vlády zneužít, a evropské revoluce roku 1848.
Omezenou úlohu měl v tomto vývoji osvícenský absolutismus, jenž úspěšně likvidoval
přežitky feudalismu bránící rozvoji kapitalismu, ale brzdil proces demokratizace. K
rozšíření demokratického systému přispěly i následky obou světových válek ve 20.st.
• Kolonialismus v 18.st - 19.st došlo k vyvrcholení kolonialismu evropských států,
které usilovaly o ovládnutí mimoevropských zemí. K jeho úplnému rozpadu a
zániku došlo po roce 1945. většina bývalých kolonií vytvořila samostatné státy.
• Otroctví :
• Velká Británie - V roce 1807 byl zakázán obchod s otroky v Anglii, otroctví bylo
zrušeno (i v koloniích) v roce 1833 s platností od 1834.
• Francie - Bylo nejprve zrušeno za francouzské revoluce v únoru 1794 po
povstání otroků na Haiti. V roce 1802 ho však obnovil Napoleon Bonaparte.
Definitivní výnos o zrušení otroctví byl vydán 27. dubna 1848.
• USA - V severních státech USA bylo otrokářství postupně zrušeno do roku 1790. Od
roku 1808 začal platit zákaz dovozu otroků. Prezident Abraham Lincoln vydal
během občanské války prohlášení o zrovnoprávnění otroků vyhlašující, že počínaje
1. lednem 1863 budou všichni otroci v konfederovaných státech nebo oblastech
aktivně zapojených do vzpoury svobodní.
• Nizozemí - Otroctví zrušilo v etapách, definitivně v roce 1863. Po zákazu však
museli otroci povinně pracovat ještě deset let na domovské plantáži, ale už za
mzdu. Farmářům byly také vypláceny kompenzace.
• Portugalsko - V Portugalsku a na ostrovech v Atlantickém oceánu bylo otroctví
zrušeno v roce 1761 premiérem markýzem z Pombalu.
• Brazílie - Všechny formy otroctví Brazílie zrušila definitivně 13. května 1888. Podle
historiků tímto krokem ztratila monarchie důvěru velkých farmářů, což mimo jiné
přispělo k jejímu svržení vojenským převratem v listopadu 1889.
• Rasová segregace na jihu USA do poloviny 50.let 20 st. a v Jihoafrické republice tzv.
Apartheid - 1948 až 1994. Kritik režimu v JAR - Nelson Mandela.
23. Osvícenství a Klasicismus - historický a filosofický kontext - 18. st +19.st

• Nacionalismus a socialismus - Dva dominantní ideologické proudy ovlivňující • 18. st. +19.st. + 20. st. členíme
politickou situaci v Evropě 19.st. nacionalismus + socialismus. Dochází ke
spojení v podobě italského fašismu a nacionálního socialismu v Německu ve • 1. 1750 -1815 - Osvícenství, americká + Velká francouzská revoluce +
20.st. Napoleon I.

• Rozvoj kapitalismu vytvořil početnou vrstvu dělnictva, jež se bránilo proti
vykořisťování zaměstnavateli stávkami a politickým bojem. ( např.
Neexistovala sociální ochrana zaměstnanců např. osmihodinový pracovní den,
zdravotní a sociální pojištění, probíhal tzv. dětská práce, neexistovaly
bezpečnostní standarty v zaměstnání nebo minimální mzda.)
• 2. 1815 - 1848 - Restaurace a revoluce
• 3. 1848 - 1914 - Rozmach velkých evropských říší např. Velká Británie,
Rakousko-Uhersko + vzestup nacionalismu, demokratizační tendence,
sociální otázka.

• Z obrané pozice vznikla sociální demokracie a utopický a diktátorský • 4. 1914 - 1945 - První a druhá světová válka
socialismus v podobě komunismu. Na vědeckém rozboru kapitalistického • 5. 1945 - 1989 - Svět po II. Světové válce tzv. Studená válka – soupeření USA
ekonomického systému založil svůj „ vědecký“ socialismus Karel Marx. a SSSR.
Teoretické teze marxismu o diktatuře proletariátu vyzkoušel v Rusku V. I.
Lenin, zakladatel SSSR. Sovětský svaz neuspěl v ekonomické soutěži v
bipolárním soupeření s USA během studené války v 2/2 20.st a po
sedmdesáti letech se rozpadl.
 23. Osvícenství a Klasicismus - historický a filosofický kontext - 18. st +19.st
Osvícenské ideje působily na panovnické dvory v Portugalsku, Španělsku, Itálii, Německou, Rakousku
a v Rusku. Protože překážkou jejich šíření byl jezuitský řád, byl zrušen roku 1773 a jeho statky byly
zabrány jednotlivými státy. Pruský král Fridrich II. zavedl ve svém státě náboženskou toleranci, ale
rovnost občanů před zákonem neuznával. Šlechtu potřeboval jako důstojníky pro svou silnou
armádu a úředníky pro správu, poddanství venkovského lidu nezrušil.
Osvícenský absolutismus – Osvícenští panovníci označováni také jako „filosofové na trůně“ začali
pod vlivem myšlenek osvícenských filosofů zavádět státní reformy, které přispěly k rozvoji zemí, v
nichž vládli. Reformy v mnoha směrech zlepšovaly postavení poddaných, odstranila šlechtická
privilegia, lépe přerozdělily daně, položily základy k odstranění negramotnosti, současně také posílily
moc tehdejších vládnoucích dynastií a zvýšily dohled státu nad jejich obyvateli. Aniž by se vzdali moci
a výsadního postavení, byli tito panovníci rozhodnuti vládnout ve shodě s rozumem pro dobro všech
svých poddaných. Pro osvícenské absolutisty byl nejvyšší hodnotou stát a jeho zájmům mělo být
podřízeno veškeré lidské konání.
V zájmu hladkého zavádění osvícenských reforem a lepšího fungování státu docházelo k
prohlubování centralizace, v jejímž důsledku docházelo k dalšímu omezování moci stavovských
sněmů a rušení stavovských privilegií, zejména daňových. V mnohonárodnostních říších byla z
praktických - funkčních důvodů dávána přednost jednomu jazyku např. němčina v případě
habsburské monarchie. V úřadech se začala prosazovat nová vrstva úředníků, kteří se řídili
jednotnými a přesnými předpisy. Tito vzdělaní úředníci - byrokraté se stali vykonavateli reforem.
V rámci reformy soudnictví docházelo k sjednocování a zjednodušování zákonů, odstraňování
mučení a nelidských fyzických trestů. Podpora vzdělávání byla motivována potřebou vzdělaných
úředníků a vojáku, ale i zaměstnanců, a také snahou o likvidaci nevzdělanosti jako jednoho ze zdrojů
zla a neštěstí. V řadě zemí byla zaváděna povinná školní docházka, která měla všem dětem zajistit
základní vzdělání a vychovat je k úctě a poslušnosti vůči státu a panovníkovi. Státnímu dohledu byla
podřízena i církev. Kontrolována byla výchova kněžích, mnišské řády, které se nezabývaly činností
vzdělávací, ošetřovatelskou či dobročinnou byly rušeny a jejich majetek připadl státu. Zrušena byla i
inkvizice.
V hospodářské oblasti se osvícenští panovníci snažili likvidovat cechovní omezení a celní bariéry mezi
jednotlivými oblastmi říše a vytvořit tak vhodné podmínky pro rozvoj manufaktur. Rozvoj obchodu a
tržních principů. Často se pokoušeli zrušit nevolnictví jako instituci nehumánní a hospodářsky
neperspektivní. Zaváděli jednotné míry a váhy, podporovali stavbu silnic a vodních kanálů.
Náboženská tolerance se rozšířila na ty skupiny věřících, kteří mohli být státu hospodářsky užiteční,
např. protestanty a Židy. Za typické osvícenské panovníky 18. st. se obvykle považují císařovna
Marie Terezie a její syn Josef II., pruský král Fridrich II., ruská carevna Kateřina II., španělský král
Karel III. či toskánský vévoda a pozdější římsko-německý císař Leopold II.
Osvícenství v Německu
Osvícenská myšlení ovlivnilo německé filosofy a spisovatele.
G.E. Lessing ( 1729-1781) - Ve spisu Hamburská dramaturgie vyzdvihl Shakespeara jako vzor
dramatického umění a ve sbírce esejů Laookon se pokusil určit hranice umění výtvarného a
básnického.
J.G. Herder (1744-1804) - Se podle Rousseauova příkladu zaměřil na tvořivost národního ducha,
jak se odráží v lidové písni a pověstech. Pravou humanitu viděl v obecném pokroku lidstva a v
takovém vlastenectví, jehož láska k vlastnímu národu neznamená zášť k jiným národům. Herder
působil na dvoře výmarského vévody spolu s oběma geniálními německými básníky J. W. Goethem
(1749-1832) a F. Schillerem (1759-1805). Jejich současníci byli velcí hudební skladatelé J. Haydn
(1732-1809), W. A. Mozart (1756-1791) a L. van Beethoven (1770-1827).
Osvícenství v Rakousku
Osvícenské myšlenky se dotkly císařovny Marie Terezie (1740-1780) jen okrajově. Reformy
prováděla opatrně, k úpravě roboty ji donutily až selské bouře roku 1775. Zmírnila daně
poddaných, zdanila částečně šlechtickou půdu, uskutečnila první sčítání obyvatelstva, zavedla
celní unii českých a rakouských zemí, sjednotila míry a váhy a upravila ražbu mincí. Zasloužila se
také o jednotné zákoníky, soudní řády a školní reformu zavedením škol triviálních, hlavních a
normálních.
Podle rozumové účelnosti chtěl provádět své reformy její syn císař Josef II. (1780-1790). Roku
1781 vydat toleranční patent ( rovnoprávnost katolického náboženství s protestanstvím
augsburského a kalvínského vyznání a pravoslavím ) a zrušil nevolnictví ( poddaní se směli
svobodně stěhovat, svobodně ženit, dát syny na řemesla a studia). V rámci proticírkevní politiky
zrušil 738 klášterů. Zavedl také jednotnou státní byrokracii, ale tím posílil v českých zemích
germanizaci. Reakcí na to byl odpor českých obrozenců. Připravoval urbariální patent ( zrušení
roboty za náhradu), ale násilně zaváděné reformy narazily v některých zemích na odpor a císař na
konci života odvolal v Belgii a Uhrách všechny novoty kromě tolerančního patentu a zrušení
nevolnictví.
Jeho nástupce Leopold II.(1790 -1792) ukončil válku s Tureckem a Pruskem, které začaly za vlády
Josefa II., z reforem zůstal v platnosti toleranční patent, zrušení nevolnictví a rovnoměrné zdanění
půdy.
23. Osvícenství a Klasicismus - historický a filosofický kontext - 18. st +19.st
Osvícenství v Rusku
Ruská carevna Kateřina II. (1762-1792), původem princezna holštýnská, jež se zmocnila
moci spiknutím, byla stoupenkyní francouzského osvícenství ( s Voltairem si
dopisovala), ale ze zamýšlených reforem uskutečnila jen některé správní a sociální
úpravy. Nevolnictví nebylo zrušeno, ale spíše utuženo. Šlechtě potvrdila všechny výsady
a měšťané dostali samosprávu, jakou měla středověká města v západní Evropě. V zájmu
státních financí zkonfiskovala rozsáhlý nemovitý církevní ( zejména klášterní) majetek.
Snažila se zvýšit úroveň ruské kultury. Za její vlády vystoupili první kritici samoděržaví a
nevolnictví. Kateřina II. vedla války proti Turkům, v nichž získala Krym a další oblasti. S
Pruskem a Rakouskem se dohodla na trojím dělení Polska - 1772, 1793, 1795, po němž
polský stát přestal existovat.
Vznik Spojených států amerických USA - Válka za nezávislost
Vliv osvícenství se projevil také v odporu třinácti starých anglických osad v Severní
Americe proti britské monarchii, který vedl ke vzniku Spojených státu amerických. Když
se britská vláda rozhodla roku 1765 zavést v Americe parlamentem schválenou kolkovní
daň, odmítli to američtí kolonisté s odvoláním na přirozená lidská práva, žádný sbor
nesmí zdaňovat ty, kteří v něm nejsou zastoupeni. Spory s britskou vládou vyvrcholily
4.7. 1776 na kontinentálním kongresu ve Filadelfii přijetím Prohlášení nezávislosti, které
ustavilo Spojené státy americké jako nezávislý stát. Autor Prohlášení Thomas Jefferson
využil při formulaci myšlenek Johna Locka o rovnosti všech lidí před zákonem.
Ve válce za nezávislost (1776-1781) Američané za pomoci Francie, Španělska a
Holandska zvítězili a roku 1783 uznala Anglie státní samostatnost USA a postoupila jim
území na západ až k Mississippi.
Francie
Velká francouzská revoluce - Účinnost osvícenských myšlenek o společnosti se
projevila rozhodujícím způsobem ve Velké francouzské revoluci (1789-1794), jež
vytvořila první novodobou občanskou společnost a občanskou armádu. Na začátku
revoluce, která začala dobytím Bastily 14.7. 1789, zrušilo Národní shromáždění 4.8.
šlechtická privilegia a feudální práva a přijalo úplnou rovnost občanskou. Dne 26.8.1789
vydalo Prohlášení práv lidských a občanských, v němž zaručovalo občanské svobody,
roku 1791 novou ústavu, založenou na oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní, v
níž měl král pouze právo veta. Církevní jmění bylo zabráno, kláštery zrušeny, kněžstvo
prohlášeno za státní úředníky. Král se pokusil o útěk, ale byl zadržen a zbaven dočasně
moci.
Dne 20. 4. 1792 vyhlásilo Národní shromáždění revoluční válku a zaútočilo na Belgii, 22.
9. 1792 prohlásil Národní konvent Francii republikou. Po útoku pařížského lidu na
Tuilerie 10. 8. 1792 byl král uvězněn, odsouzen Národním konventem k smrti a 21.1.
1793 popraven gilotinou, v říjnu byla popravena stejným způsobem i jeho manželka
Marie Antoinetta. Proti Francii se postavila koalice Rakouska, Pruska, Anglie, Holandska
a Španělska. Ve Vendée a některých jihofrancouzských městech vypuklo povstání
roajalistů.
Dne 2.6. 1793 vyhlásili radikální jakobíni diktaturu v čele s Maxmiliánem Robespierrem,
jenž násilím potlačil vnitřní odpor a bránil Francii proti zahraničním nepřátelům.
Jakobíni vytvořili novou demokratickou ústavu, kterou však neuvedli do praxe v době
ohrožení republiky. Naopak uskutečňovali vládu teroru, který připravil o život tisíce lidí :
šlechticů, kněží, ale i republikánů, jako byli Hébert nebo Danton. Zavedli nový kalendář -
začínal 22.9.1792, byl dělený na 12 měsíců po 30 dnech. Zavedli nový kult Nejvyššího
rozumu v katedrále Notre-Dame a pak ctění Nejvyšší bytosti ( podle anglických deistů),
nový metrický systém, založili v Paříži vysokou školu polytechnickou a školu
uměleckoprůmyslovou, zpřístupnili královské umělecké sbírky v Louvre.
23. Osvícenství a Klasicismus - historický a filosofický kontext - 18. st +19.st- vznik muzea umění

• Vznik instituce muzea umění má své kořeny v osvícenství • Veřejné muzeum umění vzniklo v Evropě koncem
s důrazem na chronologickou racionální expozici 18.století transformací královských a aristokartických
vystavených objektů. sbírek a v širším smyslu vyrostlo na tradici sběratelství a
vystavování, která se v Evropě od renesance vyvíjela v
• Expozice muzea umění je také interpretací dějin umění, Kunstkammern a kabinetech kuriozit.
divák se jakoby prochází závazným kánonem období a
stylů, které na sebe logicky navazují. • L.Kesner, Muzeum umění v digitální době, s. 32
• Otevírání privátních sbírek veřejnosti v 18. a 19.st. v sobě
skrývá otázku po vztahu veřejného a soukromého. Tedy
má nejširší veřejnost mít právo vidět umělecká díla?
• V kontextu vzniku muzea umění lze najít osvícenskou
myšlenku, že umění kultivuje společnost, její vkus , ale i
povahu.
 23. Osvícenství a Klasicismus - historický a filosofický kontext - 18. st +19.st – vznik muzea umění - Louvre, Paříž
Na sklonku francouzské monarchie požadovali někteří osvícenští filosofové, např. Diderot a Voltaire, aby byly v Louvru zpřístupněny královské sbírky. Roku
1777 byl skutečně vytvořen výbor, který měl dohlížet na zřízení královské umělecké galerie.Francouzská revoluce urychlila zřízení muzea umění. V sérii ediktů
nový francouzský stát konfiskoval královské sbírky a Národní shromáždění 27.7.1793 prohlásilo Louvre za Muzeum Francouzské republiky a stanovilo den jeho
otevření na 10 .srpna, v den výročí pádu monarchie. Nové muzeum umění mělo symbolicky propagovat nový francouzský stát .
23. Osvícenství a Klasicismus- historický a filosofický kontext - 18. st +19.st

Po Robespierrově pádu se vedoucího postavení zmocnila bohatá buržoazie. Napoleónův pád začal roku 1812 porážkou jeho tažení do Ruska. V dubnu 1814
Vlády se ujalo pětičlenné direktorium (1795-1799). Francouzská republikánská se Napoleon zřekl trůnu, vrátil se nakrátko do Paříže v roce 1815 (tzv. stodenní
armáda obsadila Belgii a pronikla do Holandska, které se proměnilo v Batavskou císařství) a byl definitivně poražen v bitvě u Waterloo 18.6.1815.
republiku, Prusko uzavřelo s Francií mír (1795), který ji zajistil celé levé Porýní.
Monarchisté se pokusili v říjnu 1795 o převrat, ale byli rozprášeni velitelem Francii byly na základě mírové smlouvy přiznány ty hranice, které měla před
pařížské posádky generálem Napoleonem Bonapartem. revolucí, a na trůn zasedl král Ludvík XVIII. Poměry v Evropě byly uspořádány na
základě jednání tzv. vídeňského kongresu.
Jako armádní velitel uskutečnil Bonaparte italské tažení, při němž porazil
sardinskou a rakouskou armádu a roku 1797 uzavřel v Campo Formio s
Rakouskem mír, jímž se Rakousko vzdalo Belgie a Lombardie a náhradou dostalo
Benátsko, Istrii a Dalmácii.
Dalších dvacet let pak bylo obdobím Napoleonova vzestupu a vlády. Na základě
státního převratu v listopadu 1799 byl jmenován prvním konzulem, v roce 1802
mu byl udělen doživotní konzulát a v roce 1804 mu senát udělil titul „ císař
Francouzů“. Evropu zmítaly napoleonské války přinášející stálé změny na mapě
tohoto kontinentu. V jejich důsledku došlo k takovým událostem jako ke vzniku
rakouského císařství (1804) nebo zániku Svaté říše římské německého národa
(1806). Snad žádná z evropských zemí nezůstala tohoto pohybu ušetřena. Velké
státy jako Velká Británie, Rusko, Rakousko, Španělsko, Prusko vytvářely
protifrancouzské koalice, jejichž složení se několikrát změnilo. Menší státní celky,
republiky a knížectví se staly předmětem územních zájmů mocností.
Jacques – Louis David (1748-1825) - Únos Sabinek 1799
Jacques – Louis David (1748-1825) Přísaha Horatiů 1812
Jacques – Louis David (1748-1825)

Napoleonova korunovace 1807 Císař Napoleon 1812

Jean Auguste Dominique Ingres (1780-1867)

Jupiter a Thétis ( 1811) Turecké lázně (1863)

Jean Auguste Dominique Ingres (1780-1867)

Slečna Riverová (1805) Koupající se (1808)

 Osvícenství 18.st
• Na anglické filozofy 17.st. • Francois Marie Arouet –Voltaire
navázaly v 18.st. francouzští (1694-1775)
osvícenci. • Denis Diderot (1713-1784)
• V Anglii tzv. Empirismus - • Encyklopedisté
• (sir Isaac Newton - přírodovědec • Jean Jacques Rousseau (1712-
• John Locke - filozof hájil 1778) Romantismus
přirozenou svobodu a rovnost
lidí, David Hume – filosof a
ekonom.
• Osvícenství ve Francii připravilo
půdu pro velkou francouzskou
revoluci.
 Klasicismus - 2/2 18 st. první desetiletí 19.st

• Vykopávky v římských • Heinrich Schliemann - objevní

Pompéjích a Herkuláneu Tróje
• Vznik klasické archeologie a
estetiky, dějin umění
• Johann Joachim Winckelmann
(1717-1768)
• Dějiny antického umění (1764)
• Alexandr Gottilieb Baumgarten
(1714-1764)
• Zakladatel estetiky
 Francisco do Goya (1746-1828)

• Malíř a grafik – uzavírá ve 3/3 18.st

éru šp. baroka a otevírá éru
klasicismu. Jeho dílo tvoří umělecký
protipól – J.L. Davidovi.
• Navštívil v Řím, Benátky atd.
• 1780 - členem španělské Akademie.
• Od roku 1786 královským malířem
– od roku 1799 dvorním malířem
španělského krále Karla IV. a
Ferdinanda VII.
• Cykly leptů : Caprichos = Rozmary
1799, Hrůzy války, Disparates =
Nesrovnalosti.
• Oficiální portréty, zájem o pravdu a
skutečnost, exprese, fantastické či
morbidní vize.
• Autoportrét (1815)
Královská rodina španělského krále Karla IV. (1800)
Zachycení královské rodiny a dvořanů, F. G. Také na díle
zachytil sám sebe. Pronikavá psychologická studie.
Francisco do Goya (1746-
1828)
Portrét Dona Miguela de
Lardizábal (1815)
Klasický portrét se šerosvitovým
pozadím.
Poprava vzbouřenců (1814)
Poprava vzbouřenců v La Moncloa 3.5.1808 se uskutečnila v rámci
povstání madridských vlastenců proti francouzské nadvládě.
Kompozice je expresivní a patetická, motiv hrdinství.
Oblečená Mája (1800-05)
Klasický portrét oblečené modelky je protiváhou obrazu stejné
modelky, která je nahá. Akt ženy byl pravděpodobně
nainstalován z důvodu inkvizičního postihu za obrazem oblečené
modelky. Zachycení lidské nahoty bylo inkvizicí postihováno.
Nahá Mája (1800-05)
Klasický portrét oblečené modelky je protiváhou obrazu stejné modelky, která
je nahá. Akt ženy byl pravděpodobně nainstalován z důvodu inkvizičního
postihu za obrazem oblečené modelky. Zachycení lidské nahoty bylo inkvizicí
postihováno.
 Francisco do Goya (1746-1828)

Grafický list č. 43 – Spánek rozumu plodí příšery

- cyklus Caprichos - Rozmary (1798) Disaparates - Nesrovanalosti - (1818)
Zábavy ve Španělsku (1825)
G. v tomto díle zachytil španělský folklór býčích zápasů. Krutá a
podivná zábava, která ve Španělsku funguje do dnešních dnů.
John Constable (1776-1837) - Katedrála v Salisbury
(1820)
Angličtí krajináři reprezentují snahu o co nejlepší zachycení
atmosféry, např. světla, předchůdce impresionismus.
John Constable (1776-1837) Park ve Wivenhoe
Angličtí krajináři reprezentují snahu o co nejlepší zachycení atmosféry,
např. světla, předchůdce impresionismus.
William Turner (1775 -1851) Dogana a Sta Maria del
Salute v Benátkách (1843)
Předchůdce impresionistů se soustředil na zachycení atmosféry.
Obrazy maloval olejovými barvami akvarelovým způsobem. Důraz na
světlo. Jeho dílo obdivoval Claude Monet.
William Turner (1775 -1851) Příjezd do Benátek (1844)
Předchůdce impresionistů se soustředil na zachycení atmosféry. Obrazy
maloval olejovými barvami akvarelovým způsobem. Důraz na světlo. Jeho
dílo obdivoval Claude Monet.
William Turner (1775 -1851) Déšť, pára a rychlost (1844)
Předchůdce impresionistů se soustředil na zachycení atmosféry. Obrazy
maloval olejovými barvami akvarelovým způsobem. Důraz na světlo. Jeho
dílo obdivoval Claude Monet.
 Romantismus

Proti klasicismu a osvícenství vzniklo nové myšlenkové a umělecké hnutí romantismus, které ovládlo od začátku 19. st. nejdříve
literaturu a později i ostatní umělecké obory a celkově zásadně ovlivnilo společenský život.
Jméno uměleckého směru souvisí se slovem román, jímž se označovalo vypravování v románském jazyku, které bylo plné
rytířských dobrodružství, fantazie a vášně - romantická lásky. Podle těchto rysů nazvali osvícenští kritikové nové hnutí posměšně
romantismem.
Ideálem osvícenství byl člověk osvícený věděním, jenž učinil východiskem všeho jednání rozum, podle jehož principu chtěl
uspořádat i společnost. ( Byl zaměřen na vědu a empirii). Romantismus zdůraznil proti rozumu cit, proti skepsi víru ( Přinesl
obnovu náboženství, katolictví např. obnovu jezuitského řádu 1814, i protestantismu), proti kritičnosti fantazii, proti společnosti
konvencím klade individualitu a svobodu, v umění originální osobnost umělce, který může překračovat konvence své doby –
nonkonformní nebo vizionářská osobnost.
Romantismus podle V. Huga znamená liberalismus, svobodu v umění a ve společnosti. Nespokojen se společností a jejími
konvencemi odcházel člověk do samoty, do přírody, k venkovskému lidu nezkaženému odcizenou civilizací, do světa fantazií a snů,
do historie a exotických zemí. Především ho lákal gotický středověk svou hlubokou vírou a legendami.

Místo osvícenského všelidského humanismu vznikl romantický nacionalismus, začala se studovat lidová kultura, zájem o tradice a
folklór.
Romantický umělec trpěl rozporem mezi ideálem a skutečností, nesplnitelností své touhy – z čeho vyplýval částečně pesimismus a
nihilismus.
Romantismus jako nový názor na svět a život působil na nejrůznější druhy umění, především hudbu a poezii, které byly považovány
za nejvyšší umělecké obory, ve výtvarném umění zůstal hnutím, jež se výrazně projevilo zejména v malířství, ale nevytvořilo
jednotný umělecký sloh.
 Romantismus - architektura

V architektuře romantismus vyvolal zájem o středověké stavby, zvláště o gotiku. Gotika romantikům symbolizovala ztracenou
jednotu středověké Evropy, kterou se snažili obnovit, a zároveň jim umožňovala vyjádřit národní cítění, místní specifika oproti
období osvícenského kosmopolitismu.
Architekti se inspirovali gotickými památkami, studovali gotické stavby a používali jejich prvků v nových stavbách církevních i
světských. tzv. pseudogotika nebo novogotika. Sloh se objevil v Anglii v 1/2 18.st., v architektuře Evropy a severní Ameriky se
projevoval především v 19. st. a 20. st.
Kolébkou novogotiky byla Anglie, kde se novogotické vily, zámky a domy stavěly už na konci 18.st. Často realizace nejsou slohově
čisté, lze nalézt inspiraci gotikou a orientem. Architektům pomáhali historici vědeckým průzkumem gotických památek a jejich
popularizací formou publikací ( do roku 1807). Novogotika ovládla anglickou architekturu do konce 19.st.
Pro souběžnost klasicismu a romantismu v Anglii je charakteristické, že v novogotickém slohu stavěli i klasicističtí architekti
Dance, Wilkins nebo Smirke, k nim lze připojit i architekta Jamese Wyatta (1747-1813) a architekta Johna Nashe ( 1752-1835),
jenž na přestavbě Královského letohrádku v Brightonu (1815-1823) kombinoval novogotické prvky s čínskými na viditelné litinové
konstrukci.
 Romantismus – architektura – novogotika - Anglie

Nejvýznamnější budovou novogotiky je parlament v Londýně (1836-1860 ) od architektů Charles

Barry, August W. N. Pugin. Je zde použito tvarosloví pozdní gotiky, které nevyhovuje funkčnosti
stavby.
 Romantismus – architektura – novogotika - Anglie

První litinový most ( 1776-79) na světě byl vybudován přes řeku Sovern u Brosely (Shropshire) ing.T.F.Pritchard. Souběžně s
novogotikou stavěli inženýři užitkové stavby s použitím železné konstrukce – (nádražní haly, litinové a řetězové mosty). Thomas
Telford projektoval zavěšený most přes Menaiský průliv (1819-26) a řetězový most v Conway (1826). I. K. Brunel cliftonský
zavěšený most přes řeku Aron (1829) a nádraží Temple Meads v Bristolu (1839-40).
 Romantismus – architektura – novogotika - Francie

Hlavním představitelem novogotiky ve Francii byl architekt Eugéne Viollet-le-Duc (1814-1879), restaurátor
středověkých francouzských památek, jenž hlásal svobodnou volbu slohů ve shodě s funkcí a typem architektury.
Svou metodou, v níž spojoval pietní přístup k historické památce s vlastní tvůrčí fantazií , obnovil jenom v Paříži
Sainte- Chapelle, katedrálu Notre Dame a další stavby. Svým funkcionalistickým přístupem k architektuře ovlivnil
moderní architekturu.
 Romantismus - sochařství – Čechy – Václav Levý

Václav Levý (1820-1870)

Prvním romantikem na českém území byl sochař Václav Levý, když jako samouk vytesal sochy ve
skalách u Liběchova. Po krátkodobém školení v Praze vytvořil v Blaníku velkolepé vidiny českých
rytířů, ze světel a stínů v návaznosti na Brunův Kuks, sloučil přírodní scenérii se sochřským dílem
v jeden velký celek. V Klácelce vytesal reliéfy ilustrující knížku Ferina lišák. Studium na
mnichovské akademii se stal později ortodoxním klasicistou, jeho díla např. Adam a Eva (1849)
 Francouzský romantismus – Théodore Géricault (1791-1824) -
Eugene Delacroix (1798-1863)

• Théodore Géricault (1791-1824 • Eugene Delacroix (1798-1863)

• Průkopníkem romantismu je T.G. Od
mládí záliba pro koně a dostihy. Jeho
první malba byla vystavena na
pařížském Salónu a byla oceněna
medailí.
• Důstojník myslivců císařské gardy při
útoku (1812)
• V letech 1816-1817 pobýval v Itálii
byl ovlivněn Michelangelem.
• Zemřel předčasně po pádu z koně.
• V jeho díle dosáhl francouzský
romantismus svého vrcholu.
• Ovlivnili ho T. Géricault, P.P. Rubens,F.
Goya.
• Záliba v literatuře a hudbě.
• Malba grafika, zájem o barvu a světlo.
• Časté náměty bitvy, dramatické
kompozice.
• Psal umělecké kritiky.
• Cestoval po celé Evropě, v roce 1832
byl součástí francouzské delegace k
sultánovi Maroka. Afrika - zájem o
barevnost.
•
Důstojník myslivců císařské gardy při útoku (1812)

Théodore Géricault (1791-1824) - Obraz byl vystaven na

pařížském Salónu (1812)a T .G. dostal medaili
Théodore Géricault (1791-1824) Prám Medusy (1818-1819)
Obraz je manifestem romantismu. Po ztroskotání lodi
medusa v roce 1816 byli zachráněni trosečníci na vorech.
Obraz byl vystaven na pařížském Salónu v roce 1819
Eugene Delacroix (1798-1863) Krveprolití na Chiu (1824)
skutečná historická událost
Eugene Delacroix (1798-1863) Dante a Vergilius v pekle (1822)
Námět z Božské komedie renesančního autora Danta
Aleghieriho vzbudil velkou pozornost na pařížském Salónu v
roce 1822. Dramatická kompozice ovlivněná Michelangelem.
Smrt Sardanapalova (1827) Eugene Delacroix (1798-1863)
Dramatický výjev inspirovaný orientem patří k řadě obrazů od
D. s touto tématikou.
Eugene Delacroix (1798-1863) Svoboda vede lid (1830)
Revoluce v roce 1830 inspirovala D. k tomuto dílo. Výjevy revoluce
najdeme i ve slavném literárním díle Victora Huga – Bídníci z roku 1862.
 Romantismus – francouzská krajinomalba

• K hlavním přínosům romantismu • Camile Corot (1796-1863)

patří objev přírody. Malba krajiny • První krajinář
byla pojímána jako zachycení • Barbizónská škola
obrazu duše.
• Umělecká komunita nazvaná
• Milovali přírodní nekonečnost a podle vesnice Barbizón, kde
proměny krajiny za různého umělci žili.
osvětlení.
• Théodre Rousseau (1812-1867)
• Autoři malují v exteriéru tedy v
tzv. plenéru. Realizují barevnu • Zakladatel B. školy , hlavní
skicu a obraz pak dokončují v představitel.
ateliéru.
• Romantismus se pomalu mění v
realismus.
Camille Corot - Římská campagna s akvaduktem (1862)
Pohled na italskou krajinu směrem k horizontu s
charakteristickým světlem.
Camille Corot – Katedrála v Chartres (1830)
Mimo přírody patřila k charakteristickým rysům romantismu i
idealizace středověkého umění. Zájem o lidový folklór a národní
tradice. Symbol národního cítění fr. je francouzská gotika.
Camille Corot – Žena s perlou (1869)
Přední francouzský krajinář ale také skvělý portrétista. Klasický
portrét s vyváženou barevnou škálou.
Théodore Rousseau - Napajedlo
Zakladatel barbizónců často zachycoval přírodu jako harmonický celek.
Citlivost pro atmosféru a světlo v krajině.
Caspar David Friedrich - Kříž a katedrála v horách (1811)
C.D.F. je nejvýznamnější krajinář německého romantismu. Adorace
přírody je vnímána v kontextu náboženství. Les je vnímán jako chrám.
Caspar David Friedrich – Krajina z ostrova Rujany
C.D.F. je nejvýznamnější krajinář německého romantismu.
Hlavním námětem je krajina a pohled k horizontu, Postavy
jsou zády k divákům.
25.Romantismus + historický kontext 18. st. a 19. st. + osobnosti - G.W.F. Hegel, A. Schopenhauer, F. Nietzsche
 25. Romantismus + historický kontext 18. st. a 19. st. + osobnosti - G.W.F. Hegel, A. Schopenhauer, F. Nietzsche
Vývoj průmyslové (industriální) společnosti probíhal ve třech fázích (obdobích).
Naznačení přibližné periodizace, ve vztahu k vizuálnímu umění realismu se nás týká
pouze období první fáze – průmyslové revoluce.
1. Fáze - Průmyslová revoluce - (1750 -1850) - Hnací silou byl zdokonalený parní stroj (
James Watt, 1785), důležitým výrobním odvětvím textilní průmysl, koncentrace
průmyslu byla především v Evropě ( zejména Anglie) a USA. Ekonomickou teorií klasický
liberalismus.
2. Fáze - Druhá průmyslová revoluce/ technickovědecká revoluce - (1850 - 1945) - Se
zaměřila na těžký průmysl a strojovou výrobu a vybudovala průmysl chemický a
elektrotechnický. Hnací silou se stal elektromotor a ekonomickou tendencí vytváření
monopolů.
3. Fáze - Vědeckotechnická revoluce, která začala po skončení II. sv. války v roce 1945.
Vyznačuje se automatizací výroby. Využívá atomovou energii ( jaderné reaktory).
Vynalezla a zavedla počítače, kybernetiku. Dochází k období bipolárního světa tzv.
Studené války, kdy spolu soupeří dva mocenské bloky Východní – socialistický SSSR a –
západní- kapitalistický USA ( 1945-1989). V ekonomické teorii se v době hegemonie
nadnárodních monopolů, které ovládají světové trhy a makroekonomiku celého světa,
prosazuje neoliberalismus. Rozvoj industriální společnosti, která dovedla využít výsledků
vědy a techniky k ulehčení lidského života, změnil počet a složení populace, zvětšil rozdíl
mezi bohatými a chudými zeměmi. Odhalil nebezpečí, která vznikají ze vztahu technické
civilizace a přírody ( ekologické hrozby).
Občanská společnost – Vývoj od feudální společnosti k moderní občanské společnosti
založené na demokratickém parlamentním zřízení, které uznává a obhajuje lidská a
občanská práva. V tomto procesu si vydobyly zvláštní význam americká revoluce za
nezávislost (1775 - 1782), Velká francouzská revoluce (1789 - 1794), která zároveň
předvedla jak lze demokratické vlády zneužít, a evropské revoluce roku 1848. Omezenou
úlohu měl v tomto vývoji osvícenský absolutismus, jenž úspěšně likvidoval přežitky
feudalismu bránící rozvoji kapitalismu, ale brzdil proces demokratizace. K rozšíření
demokratického systému přispěly i následky obou světových válek ve 20.st.
• Kolonialismus v 19.st došlo k vyvrcholení kolonialismu evropských států, které
usilovaly o ovládnutí mimoevropských zemí. K jeho úplnému rozpadu a zániku
došlo po roce 1945. většina bývalých kolonií vytvořila samostatné státy, které pro j
• Otroctví :
• Velká Británie - V roce 1807 byl zakázán obchod s otroky v Anglii, otroctví bylo
zrušeno (i v koloniích) v roce 1833 s platností od 1834.
• Francie - Bylo nejprve zrušeno za francouzské revoluce v únoru 1794 po
povstání otroků na Haiti. V roce 1802 ho však obnovil Napoleon Bonaparte.
Definitivní výnos o zrušení otroctví byl vydán 27. dubna 1848.ejich zaostávající ek
• USA - V severních státech USA bylo otrokářství postupně zrušeno do roku 1790. Od
roku 1808 začal platit zákaz dovozu otroků. Prezident Abraham Lincoln vydal
během občanské války Prohlášení o zrovnoprávnění otroků vyhlašující, že počínaje
1. lednem 1863 budou všichni otroci v konfederovaných státech nebo oblastech
aktivně zapojených do vzpoury svobodní. Definitivní zákaz otroctví přinesl 1
• Nizozemí - Otroctví zrušilo v etapách, definitivně v roce 1863. Po zákazu však
museli otroci povinně pracovat ještě deset let na domovské plantáži, ale už za
mzdu. Farmářům byly také vypláceny kompenzace.
• Portugalsko - V Portugalsku a na ostrovech v Atlantickém oceánu bylo otroctví
zrušeno v roce 1761 premiérem markýzem z Pombalu. V afrických koloniích z
• Brazílie - Všechny formy otroctví Brazílie zrušila definitivně 13. května 1888. Podle
historiků tímto krokem ztratila monarchie důvěru velkých farmářů, což mimo jiné
přispělo k jejímu svržení vojenským převratem v listopadu 1889.
• Rasová segregace na jihu USA do poloviny 50.let 20 st. a v Jihoafrické republice tzv.
Apartheid - 1948 až 1994. Kritik režimu v JAR - Nelson Mandela.
25. Romantismus + historický kontext 18. st. a 19. st. + osobnosti - G.W.F. Hegel, A. Schopenhauer, F. Nietzsche

• Nacionalismus a socialismus - Dva dominantní ideologické proudy ovlivňující • 19.st - 20. st. - přibližně členíme
politickou situaci v Evropě 19.st. nacionalismus + socialismus. Dochází ke
spojení v podobě italského fašismu a nacionálního socialismu v Německu ve • 1. 1750 -1815 - Osvícenství, americká + Velká francouzská revoluce +
20.st. Napoleon I.

• Rozvoj kapitalismu vytvořil početnou vrstvu dělnictva, jež se bránilo proti
vykořisťování zaměstnavateli stávkami a politickým bojem. ( např.
Neexistovala sociální ochrana zaměstnanců např. osmihodinový pracovní den,
zdravotní a sociální pojištění, probíhal tzv. dětská práce, neexistovaly
bezpečnostní standarty v zaměstnání nebo minimální mzda.)
• 2. 1815 - 1848 - Restaurace a revoluce
• 3. 1848 - 1914 - Rozmach velkých evropských říší např. Velká Británie,
Rakousko-Uhersko + vzestup nacionalismu, demokratizační tendence,
sociální otázka.

• Z obrané pozice vznikla sociální demokracie a utopický a diktátorský • 4. 1914 - 1945 - První a druhá světová válka
socialismus v podobě komunismu. Na vědeckém rozboru kapitalistického • 5. 1945 - 1989 - Svět po II. Světové válce tzv. Studená válka – soupeření USA
ekonomického systému založil svůj „ vědecký“ socialismus Karel Marx. a SSSR.
Teoretické teze marxismu o diktatuře proletariátu vyzkoušel v Rusku V. I.
Lenin, zakladatel SSSR. Sovětský svaz neuspěl v ekonomické soutěži v
bipolárním soupeření s USA během studené války v 2/2 20.st a po
sedmdesáti letech se rozpadl.
 25. Romantismus + historický kontext 18. st. a 19. st. + osobnosti - G.W.F. Hegel, A. Schopenhauer, F. Nietzsche
• Restaurace a revoluce ( 1815 -1848)
Období od Napoleonova pádu do revoluce 1848 bylo naplněno úsilím velmocí - Francie +
Rakouska + Pruska + Ruska obnovit staré pořádky před Vekou francouzskou revolucí
(snaha o restauraci a zvrátit změny , které v Evropě provedl Napoleon, a chránit Evropu
před revolučním hnutím bojujícím za občanské svobody konstituční vládu a národní
sebeurčení.
V čele konzervativního tábora stál rakouský kancléř Klemens Metternich, jenž hájil právo
velmocí zasahovat do vnitřních poměrů jednotlivých států, kdekoliv by se projevilo
revoluční nebo opoziční hnutí. Nespokojenost s konzervativním režimem u obyvatelstva
vedla v červencovou revoluci 1830 v Paříži, která měla ohlas v Belgii, Itálii, Německu a V
Polsku a pokračovala revolucí v roce 1848, která probíhala v Itálii, Francii, Německu a
Rakousku, kde na samé počátku způsobila Metternichův pád.
Vídeňský mírový kongres (1815) – jehož se zúčastnily státy protinapoleonské koalice, byla
vytvořena nová politická mapa Evropy. Německo se stalo spolkem 35 samostatných států a
4 svobodných měst, v jehož čele stála spolková rada s rakouským císařem jako předsedou.
Čtyři velmoci - Anglie + Rusko + Rakousko + Prusko uzavřely již v roce spolek, jenž měl
vykonávat nad celou Evropou poručnickou moc na ochranu před revolucí a roku 1818
přistoupila ke spolu i Francie. Car Alexandr I. však předložil svým spojencům na
vídeňském kongresu návrh na ustavení Svaté aliance křesťanských panovníků, kteří se v
politice mají řídit zásadami křesťanské spravedlnosti. – k Svaté alianci nepřistoupila Anglie
a papež.
Velmoci se roku 1821 usnesly zakročit proti ústavním snahám ve Španělsku + Portugalsku +
Itálii. Rakousko intervenovalo v Neapolsku, kde obnovilo absolutismus a roku 1822 v
Piemontu a Miláně. Francie nastolila roku 1823 absolutismus ve Španělsku. Proti intervenci
evropských velmocí v jižní a střední Americe, kde bojovaly za samostatnost španělské
osady, se postavila Anglie+ USA.
V Rusku chtěli vůdcové tajných spolků tzv. děkabristé využít krátkého mezivládí po smrti
Alexandra I. A před nastoupením Mikuláše I. roku 1825 k zavedení konstituce Z jejich
podnětů několik petrohradských pluků odmítlo poslušnost, ale byly obklíčeny a rozprášeny.
Balkán
Na Balkáně vedli národně osvobozenecké boje proto turecké nadvládě Srbové a Řekové,
kteří marně spoléhali na vojenskou intervenci Ruska. Vraždění Řeků Turky na ostrově Chiu
roku 1822 vzbudilo v Evropě hnutí podpory Řecka – lord Byron spěchá Řekům na pomoc a
zemřel na jejich půdě (1824). Po porážce tureckého loďstva u Navarina (1827) a prohrané
válce s Ruskem (1828-29) uznalo Turecko samostatné řecké království a srbské knížectví
(1830).
Francie- Belgie
Proti despotické vládě krále Karla X.( 1824-1830) vypukla v Paříži v červenci roku 1830
revoluce, která vynesla na trůn Ludvíka Filipa Orleánského, oblíbeného pro měšťanský
způsob života. Vítězná červencová revoluce vzbudila ohlas v Belgii , kde revoluční hnutí
dosáhlo roku 1831 uznání samostatnosti belgického království s Leopoldem I. na trůně, a v
Itálii ( Modena, Parma, Boloňa), kde rakouské vojsko revoluci potlačilo.
Německo
Také v Německu vznikly protivládní demonstrace ( Porýnská Falc), proti nimž zakročila
rakouská a pruská vláda. Ve Varšavě vypuklo v listopadu 1830 protiruské povstání, jež
zachvátilo celou zemi a bylo ruským vojskem poraženo v září 1831.
25. Romantismus + historický kontext 18. st. a 19. st. + osobnosti - G.W.F. Hegel, A. Schopenhauer, F. Nietzsche
Revoluce 1848
Nejmohutnější revoluční vlna prošla Evropu 1848. Začala v lednu na Sicílii a v
Neapolsku, pokračovala v severní Itálii a pod dojmem zpráv o úspěchu únorové
revoluce v Paříži zachvátila celý poloostrov.
Německo + Rakousko
V březnu se revoluční hnutí přeneslo do Německa a Rakouska. Občané téměř
všech německých států přinutili panovníky k odvolání neoblíbených ministrů a k
prohlášení rovnosti občanů před zákonem a svobodě tisku. Frankfurtský
parlament, složený z delegátů všech států Německého spolku ( včetně
německých zemí rakouských kromě českých zemí) zřídil novou vládu, která však
neměla žádnou moc. Počátkem roku 1849 odhlasoval novu ústavu, podle níž se
Německo ( bez rakouských zemí) mělo stát spolkovým státem v čele s dědičným
německým císařem. Když v březnu zvolil císařem pruského krále Fridricha Viléma
IV., odmítl nový císař přijmout císařskou korunu od parlamentu a prohlásil, že ji
příjme pouze od spolkových panovníků. Němečtí republikáni vyvolali povstání v
Drážďanech, Falci a Bádensku, jež potlačilo pruské vojsko. Spolkové státy
odvolaly své zástupce z Frankfurtu a zbylí radikální poslanci byli v červnu 1849
rozehnáni.
V Rakousku pod vlivem francouzské únorové revoluce žádali Uhři samostatnou
vládu, Češi občanské svobody, rovnoprávnost češtiny s němčinou a zvláštní
postavení zemí Koruny české v habsburském soustátí, Rakušané občanská práva
a konstituci. Císař 13.3. 1848 propustil Metternicha a 15.3. slíbil ústavu. Dne
15.5. vláda rozhodla, aby ústavu vypracoval říšský sněm zvolený podle obecného
volebního práva.
Čechy
V Čechách strana mírných liberálů v čele s Františkem Palackým a Karlem
Havlíčkem postupovala spolu s Němci v úsilí o získání občanských svobod, ale
jménem českého národa se odmítla účastnit voleb do frankfurtského
německého parlamentu, národní spory v Praze se tím vyostřily. Z obavy, aby
české země nesplynuly s ostatními zeměmi mocnářství ( kromě Uher) v jeden
celek spravovaný z Vídně, žádali Češi federativní uspořádání monarchie. Opírali
se přitom o kabinetní list z 8.4., jímž císař slíbil zemskou vládu v Čechách a sněm
rozšířený o volené zástupce občanů. Federativní princip hájili čeští delegáti i na
Slovanském sjezdu v Praze, zahájeném 2.6., jeho jednání přerušilo pražské
povstání 12.6., vedené radikálním i demokraty v čele s J. V. Fričem. Velitel
pražské posádky generál kníže Alfred Windischgratz přiměl bombardováním
povstalce, aby se vzdali, a vyhlásil stav obležení. Slovanský sjezd se rozešel, k
jednání českého sněmu nedošlo a naděje českých federalistů se rozplynuly.
Ústavodárný sněm
Císař svolal jednotný ústavodárný říšský sněm do Vídně, kam se dostavili zástupci
všech zemí kromě Maďarů a v němž měli Slované většinu. Dne 7.9. 1848 sněm
zrušil poddanství a robotu. Jednání sněmu bylo přerušeno 6.10. vídeňským
povstáním ( na podporu maďarské revoluci) a pokračovalo v Kroměříži, kde byla
vypracována liberální ústava pro mimouherskou část mocnářství. Vídeňská vláda
však vyhlásila 4.3. 1849 oktrojovanou ústavu pro země rakouské a uherské a 7.3.
kroměřížský sněm rozpustila.
Porážka italské a uherské revoluce
25. Romantismus + historický kontext 18. st. a 19. st. + osobnosti - G.W.F. Hegel, A. Schopenhauer, F. Nietzsche
Porážka italské a uherské revoluce
Na císařském trůně vystřídal 2.12.1848 Ferdinanda I. (V.) mladý František Josef I.
(1848-1916), jenž v březnu 1849 porazil italskou revoluci a Itálii podřídil opět
Rakousku. Jen v savojském království zůstala v platnosti ústava a tím také
vzrostla naděje na sjednocení poloostrova pod vládou savojského rodu. V srpnu
1849 rakouské vojsko za pomoci ruského vojska potlačilo uherskou revoluci a
císař se vrátil k absolutismu. Ústava (oktrojovaná) nevešla nikdy v platnost a roku
1851 byla zrušena.
Francie
Ze všech evropských zemí měla roku 1848 úspěch jen únorová revoluce ve
Francii, která svrhla krále Ludvíka Filipa a nastolila republiku (druhou). Nová
ústava postavila do čela vlády prezidenta, voleného na čtyři roky ( podle vzoru
USA). V prosinci 1848 byl za prezidenta zvolen Ludvík Napoleon, syn bývalého
holandského krále a synovec císaře Napoleona I.
Anglie
Anglie se stala v ½ 19.st. Po Napoleonově pádu nejmocnějším a
nejpokrokovějším státem v Evropě. Ve vnější politice získala kontrolu na
Středozemním mořem, poskytla samosprávu svým koloniím v Austrálii a na
Novém Zélandu, Kanadě dala statut dominia a rozšířila své panství v Indii. Když
Čína zakázala anglickým lodím roku 1840 dovoz opia, zničila Anglie v tzv. opiové
válce čínské loďstvo, obsadila Hongkong a vynutila si volný přístup do pěti
čínských přístavů.
Ve vnitřní politice posílila volebním řádem roku 1832 moc měšťanstva (dělnictvo
zůstalo bez volebního práva). Roku 1833 vyhlásila svobodu tisku, státní péči o
obecné školství a zrušení otroctví ve všech britských koloniích. Za vlády královny
Viktorie (1837-1901), jíž se podařilo posílit autoritu monarchie po předchozích
méně způsobilých panovnících, vzniklo hnutí chartistů, kteří žádali volební právo
pro všechny muže.
Věda
Pro vědu ½ 19.st. Je charakteristická specializace, která vedla ke vzniku nových
vědeckých oborů a urychlila pokrok zvláště v chemii a fyzice.
Technika
Svět se začal měnit také vlivem dopravy. První vlak tažený parní lokomotivou
(vynález George Stephensona, 1814) vyjel v Anglii roku 1825. V Rakousku byla
postavena koňská - železniční dráha z Českých Budějovic do Lince. Roku 1819
přeplul první parník Atlantický oceán a od roku 1830 začala paroplavba na
Dunaji. Objevily se nové technické vynálezy - Henryho elektrický motor (1829),
Resselův lodní šroub (1827) Daguerrova daguerrotypie (1839). Technika
podněcuje vědu – výzkum elektřiny a elektromagnetických zákonů ( Faraday,
Ampére, Joule) vedl k praktickému využití ve vynálezu telegrafu (1833).
 25. Romantismus + historický kontext 18. st. a 19. st. + osobnosti - G.W.F. Hegel, A. Schopenhauer, F. Nietzsche

Romantismus 1790-1840 Současně se v romantismu objevují další charakteristické pocity : tragický a melancholický životní pocit,
vášně, které mohu být prudké či zcela vyhaslé. Velmi časté jsou prudké kontrasty. Výrazným rysem
Po epoše rozumu, jasných a přesných forem ( klasicismus – osvícenství ) přichází reakce snažící se o opačné romantiky, v rámci návratu k nitru, je individualismus, důraz na osobnost – v umění to vede k důrazu na genia
tendence. Je to ale i reakce na období považující antiku za vrchol lidského snažení. a originality.

Etymologie odvozuje romantismus ze starofrancouzského slova romance, kterým se označovala románská Romantismus je hnutí původně literární, odkud se rozšíří do ostatních uměleckých druhů a pak i dalších
mluva lidu v protikladu k latinské mluvě vzdělanců ve středověku. oblastí, jako je filosofie, ale i věda a politika. V oblasti esteticko-filosofické navazuje na I. Kanta atd.

Přídavné jméno „romantický“ se pak od 17.st začíná používat ve významu „ jako v románu“, tj. pro vše
vybásněné, dobrodružné, fantastické, ale i nepravdivé. Užívá se tohoto slova i v opozici vůči “klasicismu“.
Jako romantická se označuje epocha mezi lety 1790 -1840, maximálně do poloviny století. Vzniká v Německu
( německá expresivita ) poté se šíří do Anglie, Francie a zbytku Evropy. I po svém „konci“ se však, zdá se,
neustále ve vlnách obnovuje.
Německo
Částečně do klasicismu a romantismu spadá také dílo J.W.Goetha (1749 - 1832) - Romantické prvky jsou sice
často přítomny v jeho vlastním literárním díle, ale jako kritik vkusu je více klasicistní. Jako typický romantik se
však projevuje i svou příslušností k romantické vědě tzv. naturfilosofii. Tato romantická věda se pokusila
sjednotit vědecký a estetický pohled na přírodu a byla v opozici vůči mechanické osvícenské vědě.

Romantismus přináší i novu estetiku, vzniká z pochybností o klasičnosti, klasických antických vzorech, ale i z J.W. Geothe učinil celou řadu objevů z různých odvětví vědy. Za nedůležitější považoval svůj spis „Nauka o
pochybností o civilizaci a kultuře jako takové. ( J. J. Rousseau) barvách“, který se zabýval zákony optiky a teorií barev.

Je hledána protiváha k pohanské antice a je nalezena v křesťanském středověku pro jeho duchovnost,
fantazii a nadvládu citu nad rozumem. Oproti osvícenskému kosmopolitismu latinské tradice jsou zdůrazněny
jednotlivých typické vlastnosti národů, jejich specifika. (nacionalismus).

Je objeven zejména rytířský středověk, ale i neantické historie pohanská, především mytologie Severu a
Keltů. Zájem o legendy pověsti a lidový folklór - lidové pohádky – ( např. bratři Grimmové , H. Ch . Andersen )

Objevuje se zájem o jiné kultury - orient a exotika. Romantika vzdálených jiných kultur.

Romantici se také od civilizace obrací k přírodě. Není to již geometrizovaná příroda francouzského parku, ale
příroda volná, divoká tzv. anglický park.

Zatímco člověk osvícenství hledal sílu v rozumu, racionálním zkoumání vnějších věcí, ( tzv. jevů , rozvoj
vědeckých objevů ), romantismus se zaměřuje na nitro, introspekci, kde hlavní roli hrají emoce. City hrají
vedoucí roli – a umělecká díla také pojednávají o prudkých citech svých hrdinů. Současně romantismus
zdůraznil oproti poznatelnému kosmu osvícenců – nekonečnost a tajemství přírody.

Tajemství přírody a života může mít inspiraci v křesťanské spiritualitě, může ale přicházet do tajemných sil
ďábla, pekla – J.W. Goethe - Faust. Může se objevovat mystika a popularizace iracionálního světa různých
fantómů a představ z minulosti např. Bram Stocker - Drákula, hermetické vědy, pocit ohrožení vědou Mary
Shelleyová - Frankenstein.
 25. Romantismus + historický kontext 18. st. a 19. st. + osobnosti - G.W.F. Hegel, A. Schopenhauer, F. Nietzsche
G.W.F. Hegel - tzv. triády
Georgie Wilhelm Friedrich Hegel (1770-1831)
Heglova filosofie je metafyzikou v jejímž centru stojí pojem „absolutna“ - ducha jako duchovního základu světa.
Veškerý světový proces je podle Hegela seberozvíjením ducha a úkolem filosofie je sledovat toto myšlení.
Vývoj ducha se děje podle zákonů dialektiky : ( teze - antiteze – syntéza), vždy ve třech vývojových etapách (
Proto i jeho filosofie a estetika jsou řazeny do triád.).
1) dějiny čistého rozumu - tento vývoj sleduje logika
2) dějiny přírody - ( vazby prostorem a časem) - sleduje filosofie přírody
3) dějiny ducha – (tj. lidstva, lidského poznání a vědomí) sleduje filosofie ducha
Pro pochopení Hegelovy estetiky je důležitý třetí bod. Člověk je syntézou - spojením mezi subjektivním a
objektivním. Člověk je součástí přírody, něčím hmotným, živým organismem a současně tuto přírodu svým
duchem přesahuje.
Ve filosofii ducha (bod 3) nalézáme zase triádu :
1) Část subjektivní, která pojednává o duševním životě individua např. antropologie, psychologie apod. –
člověk se v tomto stádiu vymaňuje z přírody, ale ještě v ní částečně zůstává.
2) Část objektivní, sleduje život společnosti. Sem patří filosofie státu, filosofie práva, filosofie dějin. V tomto
stádiu člověk překonává přírodu.
3) Část absolutní – syntéza obou předchozích. Tato fáze má opět tři části - umění + náboženství + filosofii.
V této triádě je pro nás důležitý opět třetí bod. Ve sféře absolutního ducha stojí na nejnižším stupni umění, výše
je náboženství a nejvýše stojí filosofie. A je tomu tak pode H. proto, že :
1) Umění je vázáno na materiál, s nímž pracuje. Idea potřebuje materiál, aby se mohla smyslově znázornit .
2/ Náboženství je vázáno na cit a představu. Je méně hmotné než umění, ale méně abstraktní než filosofie.
3/ Filosofie stojí nejvýše, pracuje s čistými myšlenkami, které už nepotřebují žádné smyslové znázornění, duch
dospěl k sobě samému.
Umění, náboženství a filosofie se dle H. neliší obsahem, ale pouze formou. Jsou to jen odlišné formy, jimiž se
projevuje svoboda ducha.
Heglova estetika
Najdeme v jeho díle : Fenomenologie ducha(1806), Encyklopedie filosofických věd (1817) a univerzitních
přednáškách , která byly vydány až po jeho smrti pod názvem Estetika(1835 ). Toto dílo je opět rozděleno do
tří částí :
1. První část se zabývá H. předchůdci ( antika , Winckelmann, Kant ) a zaujímá k nim kritické stanovisko.
2. Druhá část pojednává o kráse a krásnu v obecnosti, o přírodě a umění. Kráse v přírodě ovšem věnuje H.
jen malou pozornost, neměl pro ni velký smysl.
3. Třetí část sleduje dějiny umění jako proces vývoje estetického ideálu.
V estetických přednáškách H. rozvijí důležitou myšlenku dvojího postoje člověk k předmětné skutečnosti.
a) praktický postoj - ten je konečný + b) estetický postoj
V praktickém postoji se časem a okolnostmi vázaný člověk vztahuje k okolním věcem jen z hlediska jejich
užitku. Vnímá věci a svět jen jako pouhé užitkové předměty - funkční předměty. V tomto postoji jsou věci
redukovány pouze na to, čím a jak mohou sloužit člověku. Ale i člověk je tímto postojem svazován, protože
je na věcech závislý, nesvobodný.
Estetický postoj je jiný, věci se v něm ukazují pozvednuté do podoby nadčasové krásy. Věc se zde může
vyvíjet v celé své plnosti, nikoliv zredukována pouze na svůj účel. A tak člověk přestává být pouhým
konzumentem věcí, neboť zvláště v umělecké tvorbě se realizuje svobodně a nezávisle. Estetický postoj tak
umožňuje, aby se věci ukazovaly takové, jaké opravdu jsou.
Umělecké dílo chápe H. jako „smyslové znázornění ideje“. Dílo je jednotou ideje a materiálu, v němž je
idea znázorněna, zpodobena. Smyslová látka je nezbytnou složkou umění, ale zároveň jen povrchem, skrz
něž je poukazováno k hlubšímu duchovnímu obsahu, tedy ke smyslu díla. Přírodní předměty sice mohu být
krásné, ale jejich krása není pravá. Tou se vyznačuje jen umělecké dílo vzešlé z lidských rukou, stvořené
záměrně, neboť jen ono má smyslovou stránku, které prošla lidským vědomím ( a může ukazovat na hlubší
význam ).
Vztah pravdy a krásy : Mezi pravdou a krásou není velký rozdíl z hlediska stupně. Krása je dle H. idea jevící
se smyslům, pravda je idea jevící se rozumu.
25. Romantismus + historický kontext 18. st. a 19. st. + osobnosti - G.W.F. Hegel, A. Schopenhauer, F. Nietzsche
G.W.F. Hegel - dějiny umění

Hegel ve své estetice představil dějiny umění, které vnímá jako proces uskutečňování
estetického ideálu ( v souvislosti s celkovým pohybem a vývojem lidstva). I dějiny umění člení H.
do tří základních etap, které se liší.

1) Etapa - symbolická forma umění - Je to umění starověkých civilizací, Čína, Indie, Persie a
umění primitivů. Smyslová podoba v něm má převahu nad ideou, která je ještě zcela
nerozvinutá, nezřetelná. Idea je matně prozařuje svoji formu. Typickým představitelem je
architektura. Idea zde špatně zvládá formu, např. přírodní objekty jsou brány, tak jak jsou,
někdy jsou je hrubě opracovány, např. keltské stavby. Objekt se zdá beztvarý. Podle H.
vyjadřují lidskou neschopnost zvládnout krásu.

2) Etapa - klasická forma umění - Představuje vyšší etapu a H. zde má na mysli především
umění antického Řecka. V něm jsou smyslová podoba a idea v dokonalé rovnováze, v
harmonii. Antické umění představuje zvládnutou rovnováhu formy a obsahu.
Reprezentantem je zde sochařství.

3) Etapa - romantická forma umění - Je nejvyšší, přestože označení romantický chápe H. velmi
široce. Označuje jím umění tzv. křesťansko - germánského světa. Toto umění vzniká
z rozpadu antické kultury ve starém Římě a rozpíná se až do H. současnosti. Toto období se
vyznačuje převahou ideje nad smyslovým ztvárněním a reprezentuje je malířství, hudba a
poezie..
 25. Romantismus + historický kontext 18. st. a 19. st. + osobnosti - G.W.F. Hegel, A. Schopenhauer, F. Nietzsche
Arthur Schopenhauer (1788-1860) - Svět jako vůle a představa

Dílo A. S. vytváří i v dějinách estetiky samostatnou kapitolu, protože ho nelze zařadit do romantické linie
pokračující Heglem, ani do linie materialistické pokračující Marxem. Pesimistická linie filosofie.
Určitým způsobem navazuje na Kanta v kombinaci se znalostí neevropské - staroindické filosofie. A. S. byl
synem gdaňského obchodníka. V dětství byl většinu času na cestách, měl být obchodníkem - po otcově
smrti se věnuje filosofii. Matka spisovatelka, častým hostem u nich ve Výmaru byl např. J.W.Goethe.
A.S. studuje na univerzitě v Berlíně - filosofie a filologii, chemii, fyziku, botaniku, anatomii, astronomii.
Promoce v roce 1813. Problém s matkou, postupně výpady proti ženám tzv.misogyn.
Odchází do Drážďan, kde napsal knihu - O vidění a barvách (1816) a své hlavní dílo Svět jako vůle a
představa (1819).
Střety s Heglem. Kniha Svět jako vůle a představa se neprodávala původně a dokonce šla do stupy jako
starý papír. Vydal ji později znovu roku 1844. Schopenhauerovo dílo se získalo popularitu po roce 1850 ,
díky změněné společenské situaci po roce 1848, kdy šlo o potlačená revoluce a společenský pesimismus.
K jeho obdivovatelům patřili spíše vzdělanci a umělci např. hudební skladatel Richard Wagner.
Filosofie A. S. je zachycena ve spise Svět jako vůle a představa.
V jeho díle jde především o hledání podstaty filosofie, zabývá se postupně metafyzikou, etikou a
estetikou, které věnoval čtvrtou knihu.
Vychází z Kantovy filosofie - Věci jsou nám dány pouze jako jev .(Kant rozlišoval věc o sobě a věc jako jev).
Schopenhaur navazuje na Kanta kriticky - Od světa jako představy nevede žádná cesta k věci o sobě. Kant
zavrhuje empirismus, proti čemuž staví Schopenhauer vnější a vnitřní zkušenost, jako zdroj porozumění
světu a pramen poznání.
Když se nemůžeme přiblížit k podstatě věcí/světa z vnějšku ( vidíme jen obrazy, slyšíme jen jména ), lze je
nahlédnout z vnitřku - jen osobnost individuu samém je místo, odkud lze vstoupit do nitra světa.
Jednotlivec je dán jako tělo ( objekt mezi objekty podléhající kauzálním zákonům ) a jako vůle.
Tělo i vůle jsou přitom jedno a totéž - tělesné jednání je objektivovaná vůle v čase a prostoru.
Podstata myšlení tedy nezávisí na myšlení (vědomí) , vzniká působením vůle - intelekt, paměť apod.- jsou
pouze nástroje vůle. Vůle určuje charakter a nikdy nepodléhá spánku. Vůle se skrývá za jevy živé i neživé
přírody - vše je objektivace vůle. Nade všemi je světová vůle jako celek, kterou nic neomezuje. Vůle
jednotlivce této vůli podléhá. Světová vůle se projevuje i v dějinách - symbolem dění je kruh, vše se
neustále opakuje, střídá a žádný pokrok neexistuje. Tato slepá vůle, nevědomý tvořivý princip, není logický
ani nelogický, je mimo veškerou logiku, není zlý ani dobrý, je mimo dobro a zlo. Harmonie světa jako celku
- základní princip západní estetiky od doby antiky - neexistuje.
25. Romantismus + historický kontext 18. st. a 19. st. + osobnosti - G.W.F. Hegel, A. Schopenhauer, F. Nietzsche
Arthur Schopenhauer (1788-1860) - Svět jako vůle a představa

Z indické filosofie převzal A. S. i teorii utrpení : Lidé jsou hnáni svými pudy a žádostmi a nikdy nenaleznou
trvalého štěstí. Z každé uspokojené žádosti roste hned žádost nová, sotva pomine jedna bolest začne hned
další. Bolest je vlastní realitou života - štěstí a slast jsou vlastně nepřítomností bolesti.

Z této situace existují dvě cesty přechodná a trvalé vykoupení. ( inspirace budhismus). Mohu být nazvány
cestami - estetickou a etickou. Je shoda s Platónem a Kantem.

V platónské filosofii mají pomíjivé věci své nepomíjivé pravzory/ ideje, podle Kanta je za jevem věci věc o
sobě. Vůle je věc o sobě a ideje jsou věčné formy v nichž se zjevuje - dle A.S.

K poznání toho, co se skrývá za jevy, se můžeme dostat pouze tak, že se osvobodíme z pout vůle, staneme-li
se čistým poznávacím subjektem. Poznání, které to umožňuje je dílo genia - umění - poznání estetické.
Umění pozoruje věci nezávisle na kauzalitě a vůli, což je shodné s Kantovu nezaujatou libostí. Ideje pak
můžeme uchopit v estetické kontemplaci objektu v níž vyvstane a zformuje se poznání, čisté nazření idejí.

Schopnost takovéto nazírání ( kontemplace) je vlastností génia – ( jasné oko světa), obyčejný člověk tuto
vlastnost nemá, je zcela ovládán vůlí a žádostí - jen někdy ( málokdy) při vnímání geniálního díla je schopen
se na malý okamžik zbavit „nízkého puzení vůle“ a zažít nadzemský stav mysli, zbavený veškerého utrpení.

Se Schopenhauerovou estetickou teorií, jejíž jádro tvoří estetický zážitek – přerušení utrpení a nazření
podstaty věcí za jevy – souvisí i jeho teorie umění.

A. S. si nejvýše cení hudby, která je pro něj dokonalou abstrakcí. Hudba nenapodobuje ( napodobení –
miméze ) Nenapodobuje jevy, ale vůli, je obrazem samotné vůle ( podstaty světa). A proto tak silně působí
na lidské nitro. Hudba nepředstavuje vykoupení , ale pouze útěchu.

Vykoupení představuje estetická cest, která vychází ze staroindické filosofie a její podstatou je askeze –
záměrné překonávání vůle, jehož cílem je stav extáze –( nirvána – rozplynutí já v bohu). Tato mystika
uzpůsobuje indickou mystiku pro evropské myšlení : tzv. Světová vůle je Bráhma, átman je lidská duše –
mája je závoj svět jevů, který nám brání nazřít pravé podstaty.

Vykoupit nás může pouze vstup do nirvány, estetický zážitek - kontemplační nazírání geniálního díla je pouze
nirvánou přechodnou.
 25.Romantismus + historický kontext 18. st. a 19. st. + osobnosti - G.W.F. Hegel, A. Schopenhauer, F. Nietzsche
Friedrich Nietzsche (1844-1900) - Dionýský a Apollinský princip / Tak pravil Zarathustra
Pocházel z rodiny evangelického faráře, byl vychováván pouze ženami. V Bonnu a Lipsku
vystudoval klasickou filologii, seznámil se také se Schopnehauerovým dílem a hudbou R. Wagnera.
Zásadní vliv na jeho dílo. F. N. je pokračovatel Schopen. filosofie.
Zrození tragédie z ducha hudby (1871)
Spis, který je zásadní pro oblast estetiky, který bývá často zmiňováni v souvislosti s estetikou
postmoderny. Své pojetí estetiky demonstruje na příkladech z antiky, zejména výkladech
antického divadla z doby ještě před Eurípidem ( Sofokles, Aischylos ). V antickém divadle
spolupůsobily dva principy - živly : dionýsky a apollinský.
Dionýský princip - představuje opojení, extázi, beztvarou pravůli a projevuje se zejména v hudbě,
která způsobuje sebezapomnění a potlačování rozumových složek já, na jejichž úkor se dostává na
povrch to, co bylo ukryto v nevědomé mysli. Je zase ztělesněním nerozlišenosti, hudby, tance,
opojností, překračování hranic a orgiastické vášně
Apollinský princip - představuje míru, uměřenost a harmonii - takzvané antické ctnosti. Projevuje
se ve stavbě dramatu. Podle N. antické drama zahubila sokratovská metoda otázek a odpovědí,
kterou vnesl do umění Eurípides a zničil tak poměr mezi dionýským a apollinským principem.
Z tragédie zmizela hudba, a dionýskou extázi nahradil rozumový konstrukt, který však již neměl co
do činění sbohem Můz Apollónem. Apollinský princip je šifrou pro rozum, rozlišenost, krásu, do
konalost, realizuje se ve výtvarném umění.
Umění, které stejně jako A S. filosofii umožňovalo skrze estetickou kontemplaci nazírání podstat
věcí, tyto schopnosti většinou ztratilo. Oba principy nalez v díle hudebního skladatele R.Wagnera,
našel je zde zcela vyvážené jako v době antiky.
Roztržka s R. Wagnerem (1876), která zničila jak jejich přátelství , tak N. obdiv pro Wagnerovu
hudbu. Opera Parsifal, které N. vytýkal přílišnou podbízivost křesťanství, a také, že příliš lidi
odvrací od skutečného života. Odklon od Wagnera symbolizuje konec prvního období N.
Druhé období se vyznačuje odklonem od ideálů, zaujetím kritického postoje – zvláště k metafyzice
a křesťanství, hledáním spásy ve vědě a „ naturalismu“ apod. Svůj filosofický vývoj popsal v knize :
Tak pravil Zarathustra - 1. / Závislost na autoritách , 2. / Odklon od nich / negativní svoboda – oproštění se
od závislosti, 3. / Pozitivní svoboda / obrat k vlastním hodnotám.
25. Romantismus + historický kontext 18. st. a 19. st. + osobnosti - G.W.F. Hegel, A. Schopenhauer, F. Nietzsche
Friedrich Nietzsche (1844-1900) - mýtus nadčlověka
Již od dětství trpěl N. různými nemocemi. Jeho zdravotní stav se zhoršil po roce 1870, kdy
prodělal úplavici a poté již nebyl nikdy zcela zdráv. V roce 1879 se fyzicky zhroutil a byl
penzionován. Po roce 1880 žil převážně v Itálii, kde pracoval na Zarathustrovi, který měl být
zbásnění jeho filosofických myšlenek.
Později pracoval na čtyřsvazkovém díle jeho filosofických myšlenek, které nikdy nedokončil. Po
jeho smrti bylo vydáno podle náčrtů a plánů z jeho pozůstalosti, proto má fragmentární
charakter : Vůle k moci, Pokus o přehodnocení všech hodnot, Mimo dobro a zlo, Předehra
k filosofii budoucnosti, Genealogie morálky ( Poslední části napsal roku 1887)
V roce 1888 nastalo jeho další tvůrčí období, v němž účtuje z Wagnerem ( Případ Wagner) a s
křesťanstvím ( Soumrak model, Antikrist) a vše završil svou autobiografií Ecce homo – Ejhle
člověk.
Do roku 1888 procházely jeho spisy takřka bez povšimnutí a za ignorování univerzit. Po tomto
roce se jeho jméno stává známějším. Začíná být známý na sklonku století. Jeho psaní začalo
trpět projevy nemoci, zvláště paranoidním velikášstvím a excentrickou přepjatostí. V roce 1889
so u něj objevily příznaky paralýzy ( pravděpodobně syfilis) skoro oslepl. Léčil se v Basileji a v
Jeně, poté o něj pečovala rodina. Upoután na lůžku žil ještě dvanáct let.
Jeho dílo je značně roztříštěné jak po formální, tak myšlenkové stránce. Fragmentované dílo,
není žádná ucelená teorie či myšlenkový systém. N. se inspiroval antikou, zejména
předsokratovským filosofem Héraklitem, k němuž se hlásil a jehož slogane bylo „ Vše plyne“
nebo „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.“ Hérakleitovo střetávání protikladů.
N. pojetí světa je vznikání a zanikání, tvoření a ničení, převládá pouze jedna prasíla. Vymezuje se
proti sokratovské a posokratovské filosofii, proti křesťanství. Podstatou světa je podle něj vůle
k moci.
Filosofovat se má dle N. jedině kladivem - demaskovat a rozbíjet staré hodnoty, které jsou
falešné a stavět nové ideály. Podle N. falešné hodnoty pocházejí ze starého a nového zákona (
Bible) – relativizace morálky pojmu dobrý a zlý v kontextu doby. ( Kritika obdobně jako J.J.
Rousseau). Dle N. starý zákon převrátil přirozené hodnoty a hierarchické vztahy. Dobré a zlé
znamenalo původně něco jiného než dnes.
Dobré ve smyslu původním – aristokratickém, znamenalo vznešené , krásné, mocné a šťastné -
protikladem bylo špatné - obyčejné, sprosté, bezcenné.
Ve smyslu judaismus a pozdějšího křesťanství ( desatero), morální norma, je dobré vnímáno jako
- mírný, soucitný, dobrotivý, kdy je protikladem zlý, což znamená bezbožný, smyslný, bohatý,
násilnický apod.
Dvojice krásné a ošklivé nahrazena dvojicí dobré a špatné
N. To chápal jako otrockou vzpouru, duchovní mstu ponížených, kteří se nyní jeví jako dobří (
judaismus a křesťanství). Pod tlakem společenské morálky se silné a zdravé instinkty nemohou
projevit a obracejí se do nitra, kde hlodají v podobě špatného svědomí (sociální tlak
společenských norem). Pozdější odkaz na S. Freuda a jeho psychoanalýzu. N. hovoří o tom, že
člověk je více ovládán svými instinkty a podvědomím, než rozumem.
Kritik sociální rovnosti - N. zkoumá panující morálku a systém kulturních hodnot a hodnotí je jako
morálku stáda - a ze všeho nejstádnější jsou potom socialistické ideály. Přirozené je, že silné
přemáhá slabé, demokracie je podle N. nepřirozená a socialismus úplně nenormální. (Kritik
sociální rovnosti)
Kritika emancipačního hnutí - Muži v této nepřirozenosti postrádají svou mužnost a ženy svou
ženskost - emancipace je příznakem úpadku.
Nemožné oddělit tělo a duši (kontext Schopenhauer). Křesťané prosazují pohrdání tělem a
domnívají se, že v deformovaném těle lze přechovávat krásnou duši – pro N. je to výmysl a blud.
S tělem nelze zacházet jako s nepřítelem. Křesťané pouze převrací přirozené hodnoty. V dualita
křesťanské negativní - tělesnosti a pozitivní duchovnosti je ve skutečnosti nenávist vůči
vznešenosti, hrdosti a smyslům - smyslové kráse.
25.Romantismus + historický kontext 18. st. a 19. st. + osobnosti - G.W.F. Hegel, A. Schopenhauer, F. Nietzsche
Friedrich Nietzsche (1844-1900) - mýtus nadčlověka

N. přichází s tzv. „mýtem nadčlověka“. Člověka, který ví o smrti boha, který • Studenti doplnit :
dokáže prohlédnout přeludy a který i přesto přitakává životu a zároveň si je
vědom své konečnosti, že je jenom součást světa, součástí vůle k moci, součástí • Sören Kierkegaard ( 1813 -1855)
řetězce vznikání a zanikání. N. nadčlověk je spojen s podstatou bytí a jeho
vědomí nazývá N. „tragickou moudrostí “ - moudrostí pravého filosofa. • Karel Marx (1818 -1883)

N. bývá často spojován s nacistickou ideologií. N. byl nacisty zneužit nacisty, jeho • Sigmund Freud (1856 - 1939)
pojetí nadčlověka nemá nic společného s rasismem. Nicméně některého jeho
výroky jsou antisemitské a zamřené k destrukci společenských norem – např. kult
síly.
Lze najít mnoho styčných bodů mezi N. estetikou a estetikou Třetí říše. Ideály
krásy se vracejí k antice, - jsou tělesné a závisejí na fyzických schopnostech a na
triumfu nad každodenní realitou. Přičemž důležitou roli hraje touha po vyšších
místech zobrazována často horami a kontrast mezi čistým ( vznešeným, krásným,
aristokratickým tzv. dobrým) - a nečistým ( ošklivým, handicapovaným a proto
nečistým).
Ideálu či naplnění touhy lze dojít je za cenu smrti- vznešené smrti. Uplatňuje se
tu mýtus od J. J. Rousseau - Urozený divoch. Umění, v němž se takováto estetika
uplatňovala, bývá založené na fyzické dokonalosti spojené se silnými emocemi,
na transformování sexuální energie do duchovní pro blahu komunity.
Leni Riefenstahlová film Triumf vůle (1935)
Susan Sontagová – analyzovala formálně struktury fašistického umění ( shodné
znaky nacházela i v jiných totalitních uměních - komunismus), tyto prvky
nacházela v mnoha uměleckých směrech a dílech, které vznikaly dlouho po
válce.