Ruhrberg3: Umění 20. století, výběr s.

407-576 Skulptury a objekty

RUHRBERG, et.al: Umění 20. století: malířství, skulptury a objekty, nová média, fotografie. Praha: Slovart, 2004

1.Mezi tradicí a modernou

- starší popisy moderny byly založené na anticipaci prostřednictvím několika sochařů
- Géricault, Daumier (exprese, nadsázka, karikatura)
- Edgar Degas (směřující k ready-made, příprava pro propojení s prostorem)
- Paul Gauguin

AUGUSTE RODIN - dovršitel sochařství a ducha 19.st, považován za jakýsi “most” mezi minulostí a
sochařstvím v současnosti
- žáci: Camille Claudelová, Charles Despiau, Antoine Bourdelle, Hans Albiker,..
- bez stanovení žádných zákonů, neklid a posedlost experimenty
- zvrásnění, rozrušení povrchu hrboly, brázdami, světelnými skvrnami a stíny => cesta k
abstrakci
- zhroucení tradičních vypravěčských vzorů a kompoziční hierarchie
- tzv. “stavebnice končetin” - Rodinova sbírka paží,dlaní, nohou a torz podle velikosti =>
dosahuje éry montáže
- asambláže sádrových postav => expresionistické a kubistické rozdrobení
- sousoší Měšťané z Calais - dlouho předmětem sporu - odsazení bez postavce -> umístění
sousoší do reálného prostoru => předjímá převrat v sochařství 60.let
- 1917 mrtvý :-(

ARISTIDE MAILLOL - aktualizuje tradici raně klasického do platné modernosti

- dílo La Méditerranée zavazuje na východní metopy Diova chrámu v Olympii
- splynutí architektury s anatomií
- návrat k jednoduchosti, uvolnění, k členěné tektonice spájené s kvetoucí erotickou smyslností
(oh wow)
- nazírán jako antipod Rodina
- vychází z hmoty těla a dává mu těsně přiléhající tektonickou oporu (X Rodinovo
vystavení postav do prostoru)
- omezuje se na jednu monumentálně zjednodušenou postavu (X přiklánění ke
skupinám a jejich excentrickým propojením)
- zaobluje údy v organický celek (X rozvrásnění, prolamování)
- je tedy Maillol druhým otcem-zakladatelem moderního sochařství?
- dnešní pohled: Je posledním významným mistrem v tradici klasického (ale
nedemonstruje žádné noblesní, dějinami umění poučené teorie)

ERNST BARLACH - německý sochař s expresivními zahalenými figurami

- podněty v Německu nepřijal - ovlivněn Ruskem (stejně jako jeho kolega W. Lehmbruck)
- hlavním tématem u něj zůstává vyobrazení člověka - působí na figurativní linii německého
sochařství
- později zmasivňuje a komprimuje figury do tvaru krychle (Verblockung) stejně jako Derain,
Picasso a Brancussi

WILHELM LEHMBRUCK - oduševnělý architekt údů

- stejný jako týpeček nad ním, až na to, že zůstává nedotčen kubistickým “posunem hlásek” -
jako problém této dekády vidí komplementární proniknutí postavy a prostoru
- extrémní prodloužení těla, nepřirozená stavba končetin podobné tektonice růstu rostlin ->
“tajná gotika”
- později v sochách křehkost a ohrozitelnost, smyslový výraz lidského smutku, zoufalství a
samoty
Zobrazovatelé člověka: od Hildebranda k Marinimu
- vnější hranice vyobrazení člověka posunuli poč. 20.st Brancusi, Picasso, Boccioni, Archipenko
- vedle tvrdého revolučního směru je aktivní ještě proud umírněné konzervativní moderny
- heslo: zachovat obraz člověka, neporušit lidské tělo, ať už je jakkoliv stylizováno nebo
abstrahováno
- pokračování v úkolech 19.st - plastika, socha, portrét
- Bernard Heiliger, Gerhard Marcks, Kolbe, Adolf von Hildebrand
- EWALD MATARÉ - heraldické abstrahování zvířat
- vyhlazení tvarů (připomíná Brancusiho)
- jeho žákem Joseph Beuys
- meanwhile in Itálie:
- silný antropocentrický a klasický směr, převrat k modernismu až kolem roku 1960 ->
otevřeně pojímaná antika
- Arturo Martini (postfuturismus), Giacomo Manzu, Marcello Mascherini, Emilio Greco,
Marin Marini
- Gustav Vigeland (po seznámení s Rodinem přehánění a manýrismus)
- Gaston Lachaise (nadouvání ženských aktů svalstvem, na hranici karikatury)

2.Abstrakce a kubistický posun hlásek

> Průnik prostoru, prořezávání a krychlovitost - vysvobození figury
- vyhloubené prostory se stávají stejně hodnotnými tvary => Konvexní (prohloubený) a
konkávní (vystupující) princip
- analyticko-systematické nebo expresivně-dynamické splynutí sochy a prostoru
- z anatomie proměna v autonomii
> novým sochařským námětem se emancipuje zátiší - nové prostorové uspořádání => přejímání
reality všedního dne
- připojování kusl tapet, lahví, sklenic..
- nové médium: sklo, pohyb, zvuk, elektřina (impuls pro budoucí kinetické umění)
- Duchamp připravuje svůj první ready-made
> novým ideálem se stává “primitivní umění” => primitivismus
- nový pohled nezaujatých umělců na estetickou kvalitu umění přírodních národů
- volání po původnosti, instinktu, vitalitě, mladosti, síle
- vidí v něm omlazující lék pro unavené evropské umění
- většina umělců nepřijímá koncepční zásady, ale čerpají hlavně z tvarosloví a exoticky
vyřazující síly, hledají svobodnější a smyslnější životní intenzitu
- zmenšení do krychle nebo sloupu - vzor z Afriky nebo Oceánie
- CONSTANTIN BRANCUSSI - souhrn bytí a čistá forma, esencialista, archetyp, idea
létání, duchovnost tvaru
- Africký vliv směšuje s dědictvím rumunského lidového umění
- 1913-1923 - neobratné, aditivní, bizarně svázané dřevěné postavy
- návrat k čisté formě jako výzva k okolnímu světu
- storytime: Max Ernst mu daroval dřevěnou africkou paži a on ji hodil přes
plot jako nebezpečný fetiš - v jeho duchovním pojetí neuznává vitální, magií
nabité africké umění
- vlivem Picassa (v době, kdy namaloval Avignonské slečny) překonává
řeckořímskou tradici a vrací se ke kameni a kubusu, emblematicky
zkrácenému sochařskému vyjádření
- vytváří současný protiklad ke kubistickému členění tvarů => zakládá
“purismus moderního sochařství” a později se stává příkladem
minimalismu v 60.letech
 - jeho základní slovník: kvádr, válec, špička pyramidy
- protažená koule (proměnlivý ovoid) jako jeho formální archetyp a
charakteristický tvar
- za zakladatele primitivistických směrů se považuje PAUL GAUGIN
- odjezd na Tahiti
- na přírodní národy nahlíží z hlediska historie lidstva jako na fázi dětství
- 1906 - Vzpomínková výstava po jeho smrti v Paříži - vytváří spojnici mezi
postimpresionismem a mladou avantgardou (Picasso, Brancusi, Matisse)
- Jacob Epstein
- vliv i na expresionickou skupinu Die Brucke (objevují v místním muzeu trámy domů na
ostrovech Palau a exotické sošky)
- Kirchner, Heckel, Karl Schmidt-Rottluff

HENRI MATISSE - modelovaný prostor

- zpočátku minimální sochařská činnost, později jeho plastiky dosahují fauvistické úrovně
- deformace, která se mění v expresi a dekorativnost
- pronikání prostoru tělem => vůdčí téma budoucnosti

PABLO PICASSO jako jeden z průkopníků

- 1909 vytváří Hlavu ženy - svazuje tvar do svého vlastního raně kubistického systému
- jednotlivé, podobně velké tvary rozkládají celek do konkávně se prohlubujících a
konvexně vystupujících ploch (tyhle slova jsou šílený, ale Dytrtka je zbožňuje)
- o pár let později konstruuje kytaru z plechů => vznik “bricollage”
- zaniká staré rozlišování mezi sochou (která vzniká přidáváním hlíny nebo sádry) a
skulpturou (vznikající otesáváním kamene)
- odlévá v bronzu Šest sklenek absintu - poskládá na každou opravdovou absintovou lžičku a
sleduje vztah mezi skutečnou lžičkou a modelovanou sklenicí
- princip používaný u všech, kteří montují a kombinují skulptury, asambláže a
materiálové obrazy => nahrazení umění přejímáním reality, směr, kde se schází
artefakt a “factum brutum” => počátek nové svobody pro sochařství

Derain, Picasso (vkládání materiálů, deformace, linie, duté formy, kolážovitost…)

ALEXANDR ARCHIPENKO - emancipace duté formy

- nové vlastní téma - proniknutí prostorem
- přejímá Picassovy podněty a aplikuje je v sochařství
- radikální urychlování “recherche des formes” (hledání tvaru)
- teorie komplementárních tvarů (inverze tvarů) - každé prohloubení vytváří svůj
imaginární protiobraz
Rudolf Belling
- Trojhlas

Boccioni a futuristické vyzařování

UMBERTO BOCCIONI - Propojení figury a půdy, spojení okolí a sochy v jedno, inspirace italem
Medardem Rossem
- vytváří předstupeň k ready-made - 1912 - dává do své asambláže kus balkonového zábradlí
=> první montážně-materiálové skulptury
- manifest futurismu - “odmítáme výhradní používání jediného druhu materiálu”
 - Spojení hlavy a okna - Použil části skutečného okenního rámu, koňskou žíni a skleněné oko
- Předstupeň pro Readymade
- Používá všemožné materiály
- Vývoj lahve v prostoru - Rychlost, pohyb, výbušnost, metafora pro pokrok, rozpohybované
zátiší
- Boccioniho pěst - socha z bronzu, obsahuje “linie rychlosti” (inspirace - auta, letadla,
vlaštovky), “první bod na cestě k abstraktní a symbolické skulptuře”

Duchamp - Villon a mechanizace člověka

Raymond Duchamp - Villon - Bratr Marcela Duchampa, kubismus, nejvýznamnější portrétista, zemřel
na konci 1. s.v.
- Kůň - plastika, skládán z přímek, křivek, spirál

Nový člověk mezi manekýnem a strojem

> Změna v sochařství, používají se různé nástroje atp. a z nich se montují mechanické sochy, takoví
roboti
Raoul Hausmann
- Mechanická hlava - zachycení “ducha naší doby” použil pravítko, hodiny, součástky kamer
atd.

Od kubismu k mýtu přírody: Lipschitz, Laurens, Zadkine

JAQUES LIPSCHITZ - Po roce 1925 odklon od kubismu k tématu rozkládání, lidské náměty - polarita
pohlaví , plodnost a boj
- 2. s.v. znechucen holokaustem -> reakce - jeho figury jsou monstrózní a roztrhané
- Postava, Žena s kytarou

Henri Laurens - do roku 1919 tvoří klíčová sochařská díla odpovídající kubismu (zátiší s hudebními
nástroji, s ovocem..),
- Používá kámen, ženské motivy
Pak bronz, z kamenných ostrých geometrických tvarů dělá díky bronzu rozevláté a uhlazené
Dělá vodní víly a rusalky
- Siréna

Ossip Zadkine - Sochy jako sloupy do kterých je vtesávána anatomie postav

- směřuje k organice, spojení kubismu a expresionismu
- Památník zničení Rotterdamu

3.Konstrukce světa

Rusko: materiální kultura a konstrukce

- Vše se odehrává v Moskvě
- Konstruktivismus - dynamičnost
- Skupina INCHUK - střídali hodně “ismů”
- Konstruktivismus se stal inspirací pro stavby, kiosky, nábytek
- v konktrastu s De Stijl v Holandsku (př. Mondrian) - statičnost
Tatlin: kontrareliéfy, monumenty a létající stroje
VLADIMIR TATLIN - Vytvářel asambláže (kov, asfalt, sádra, karton, dřevo)
- soustředil se na vlastnosti materiálů
- “má mnohem víc společného se stavitelem lodí, než-li sochařem” (byl námořník)
- dělal rohové reliéfy
- Komplexní rohový reliéf

Rodčenko a konstruktivisté INCHUK

ALEXANDR RODČENKO - umělecký mluvčí INCHUKU
- Podporovali Ruskou propagandu
- Tvořil geometrické konstrukce vznášející se v prostoru

Přestupní stanice od malířství k architektuře

> Konstruktivistická plastika - Moskva -> Paříž, Londýn, Amerika

Konstruktivistická internacionála
- 1921/22 období převratu pro konstruktivismus, z umělců se stávali “produkční umělci”
- v Holandsku - De Stijl
- Konstruktivismus 20. let je optimistický, obzor utopie, projevuje se všude (architektura,
design)

Gabo a Pevsner: krystalické rozvíjení

NAUM GABO a jeho bratr ANTOINE PEVSNER - otci konstruktivistické plastiky
- krystalické rozvíjení
- Ženská hlava (Gabo) - inspirace u Picassa

Bauhaus a DeStijl: Nová média a základní výzkum

LÁSZLÓ MOHOLY-NAGY - Bere design, fotografii, film jako stavební kameny nové společnosti
- zkoumal optické zákonitosti, transparentnost, kombinuje dřevo, sklo, ocel, zinek.. do
reflektujících blyštivých skulptur
- Používá zářivky, kontrasty světla stínu odrážející se na okolí objektu.
- Dělá “modulátory prostoru” - ohnutá průhledná plexi, která mění světlo v prostoru

“Abstrakce-tvorba” a konkrétní umění

- V Paříži, Kupka, Arp, Herbin založili spolek Abstraction-Creation
- Umění “geometrických základních forem a relací”
- Skloubení přírody a geometrie

4. Od ready-made k surrealistickému objektu

Duchamp: odpůrce jako zakladatel
Dalí (nespojitelné konkrétní),
Giacometti: inscenovaný psychoteror
Surreální duchové, Max Ernst, Joan Miró (archaičnost, totemičnost, zvíře-věc, bezčasí)
5.Nové materiálové energie: železo a ocel
Picassův objev kovové montáže
Gonzáles: otec-zakladatel železné plastiky
Calder: poezie mobilů (pohyb, linie, rytmus, vyvažování, stylizace),
S kovářským kladivem a svářečkou, Eduardo Chillida (agresivní pronikání, robustnost, přijímání
prostoru)

6. Biomorfní skulptury – vitalistická kontrapozice

Jako příroda, Karl Hartung, Henry Moore, Henri Etienne-Martin,
Alicia Penalba (vrstvení, tlaky, načítání; rytmus, pohyb, kluzné vztahy),
Hans Arp: Dadaistická hlava a Čnělka květiny (bioformy, ovoidy, archetypy, růst),
Henry Moore: Krajiny těl

7.Poválečná hlediska: struktury, figurativnost a abstrakce

50tá léta – a)informel a b)expresionismus
a)informel: skvrna, struktura, proces… malířský vzor Wols
b)expresionismus: gesto, akce, stopa pohybu, ocel a železo…malířský vzor Pollock, Kline
Přežívání, nebo nová svoboda?
Giacometti a ohrožení člověka, nepřekročitelná samota, zakletí do dálky, propracované meziprostory,
(komplexní fenomenologie, náhlé odcizení, shledání a jeho intenzita, mezery, zjevení idolů,
propracované meziprostory)
Richierová (existence, totemické srostlice),
Wotruba (adice, monumentalita, skladebnost),
a)Plastika informelu - proces a struktura,
Dubuffet, Fontana, Herbert Hajek,
Arnaldo Pomodoro (vnitřní struktury, rozleptání, vyžrání, systematické řádkování),

b)Abstraktní expresionismus: konstrukce gesta,

Norbert Kricke – výbušnost exprese, překonání hmoty a statiky, (abstraktní expresionismus, oscilace,
konstrukce gesta, kinetika, pohyb, výbušnost, energie, elegance),
Chamberlain slisovává své karosérie, (šrotové plastiky, víry linií, řízená katastrofa – tedy ne jako
Cézar, komprese, exprese, energetické siluety, tlaky),
Mark Di Suvero míří svými trámy do prostoru (směrovost, fyzikalita, siločáry napětí),
David Smith (i Bourgeois) zkoušejí totemistické varianty, vertikálním uspořádání, nejde ke krajinářské
horizontální souslednosti, gestická abstrakce, předpolí minimalismu, princip diskontinuity (labilní
boční pohled oproti vzletnému čelnímu)
Tony Smith od architektury k modulárnímu systému

8. Kinetická expanze
ZERO PROTI INFORMELU:
NEOSOBNOST- MODULY
KOMUNIKAČNÍ SYSTÉMY
NORMOVÁNÍ 🡪 NOVÁ TÉMATA: TECHNIKA, SPOLEČNOST, MÉDIA
Odmítnutí kompozice a psychologie, odchod od deskového obrazu, vstup do objektu, nové cíle:
společnost, život, realita, technika, krása živlů a oblohy, fascinace ulicí, mediálním světem, sociální
každodennost, kulisy velkoměsta, skládky jako inspirace, seriální, modulární uspořádání proti
estetické libovůli, neosobní, též strojová vyhotovení, krize identity sochařství – trend
k dematerializaci, ovlivnění landscape mode, místo vertikálního – horizontální uspořádání
Hans Haacke SOCIÁLNÍ, DEMATERIÁLNÍ
ANTIROMANTISMUS UMĚLECKÉHO GÉNIA – VÝZKUMNÝ TÝM
Příroda, světlo, pohyb, technologie, vibrující struktury ze světla,
Yves Klein navrhuje rozdělení světa: on bude odpovědný za vzduch,
Kricke za vodu a Piene za oheň; jde nám také o zvuk, optickou iluzi, magnetismus, pohyb písku,
smrštování…
Nicolas Schöffer: kybernetické město, které reaguje světlem a pohybem na denní období, teplotu a
počasí; pohyb jako protest proti neměnné kráse; katalog přírodních jevů
Impulsy skupin: GRAV, ZERO – k romantismu, rytmizování, podchycení světla - proti rukopisu a
psychologii, technika, média, cílem je imateriální svit, světelný idealismus
Piene – imateriální svit,
Heinz Mack - hymnik světla;
Uecker (světelné plantáže, hravost, od světelných struktur k tělesným prožitkům a hmatatelnosti, od
optiky k objektu, k seriálnímu, monochromnímu obrazu, reliéfy nástroje pro podchycení a
rytmizování světla),
John Cage – audiovizuální umění,
Moholy Nagy zakládá Center for Advanced Visual Studies
pionýr videa Jun Paik, op-art:
Jesús Rafael Soto (Venezuelan, tenké bílé hole před pruhovaným pozadím, nepatrný pohyb diváka
rozlamuje hole na malé kousky - subtilní, intenzivní vibrace, změna zorného pole mění sestavu)
Krize a diferenciace pohybového umění: „nebyl to (pohyb) jen lunapark, rezavějící trosky
utopie?“(Glozer)
V 70tých letech se umění definitivně loučí s optimismem spojení techniky a médií. Když vrcholila
válka ve Vietnamu (1955-75), bylo americké technicko-umělecké hnutí kritizováno za morální
slepotu.
IRONIZACE STROJE
Panamarenko
Švýcar Jean Tinguely: strojový park jako divadlo světa; fantastično, kterým lze vyjádřit tragédii
člověka, přeměna strojů v něco neužitečného, herkovitého – vozítko pro pocity, pro divadlo světa,
mechanické univerzum); s manželkou Niki de Sain Phalle (neužitečné stroje na stříkání, burleskní
loutky plodnosti);;
Tinguely zastavování, záškuby, trhání motoriky a techno entuziasmu, politická nedůvěra (válka ve
Vietnamu), spíše náhodnost a nepravidelnost, neužitečné stroje;

9. Přímá řeč reality - K MASOVÉ KULTUŘE

Ready-made totálně: vetešnictví a bleší trhy jako forma vzdělávání, důvěra ve výpovědní sílu věcí
Kaliforňan Edward Kienholz – zahořklá sociálně-kritická tabla; asambláže jako potomek ready-made,
Duchamp ready-made odmítavě, tyto asambláže chápány jako s velkou výpovědní hodnotou, potřeba
banální skutečnosti oproti slavnostní abstraktní prohibici; Knížák tvoří na ulici enviromenty ze
skrumáže smetí,
také Arman, což je jiné, než tvůrčí integrace u Picassa a Schwiterse, a než odmítnutí Duchampa.
Surrealistická psychologie objektu se stává realistickou sociologií.
Jasper John, obrazy mohou být objekty
Rauschenberg a mezera mezi životem a uměním: malba s fragmenty reálných předmětů COMBINE
PAINTINGS
Combine paitings expresivně gestické malířství smíšené s fragmenty reálných předmětů, nejsou to
jen vitální, svévolný propletenec, jako dojmy z ulice, ale pletivo ikonografického a politického
průřezu;
Kaliforňan Edward Kienholz a inscenace „amerického způsobu života“ monstrózní opačné světy,
groteskní mementa mori, proti našminkované hollywoodské smrti, levný materiál v duchu udělej si
sám, emocionální spontaneita, jako „funky jazz“;
Georges Segal, kritika americké scény, klasické základní situace americké osamělosti - řemeslníky,
nakupující ženu – vždy s udivující přesností, ale přece ne naturalisticky; tak, že jim hrozí téměř
autistická ztracenost)
Duane Hanson a jeho dokumentární realismus, typičtí středostavovští Američané;
jediný sochař v pop artu – Claes Oldenburg
Oldenburgova „dvojnásobná ironie“ (1.všednodenní objekty ironicky, 2.změkčené nebo naopak
monumentalizované – podruhé ironicky):
„surrealista všedního dne“, pop-artista nebo realista?
cesta k antifoně budoucího (arte povera), náboj intenzivnosti a ironie 60tých let, šité potraviny, nová
fyzikalita -„soft-skulptures“: od ochablosti k tvrdě vyztuženým kartonem, vtip kontrastu mezi
důstojností pomníku a banálností předmětu: protest proti válce – osmimetrová rtěnka nad tankovými
pásy jako falická řízená střela; zednická lžíce ve vztahu k prohnutému labutímu krku v parku s
labutěmi

OTISKY PŘEDMĚTŮ A TĚL – cesta K REALITĚ, hlad po skutečném

NOVÍ REALISTÉ
Nouveau Reálisme: sociologie objektu; hlad po skutečném – iniciátor Schwiters a jeho razítkové
kresby jako formulace reality;
Rauschneberg: oleátové otisky aktů modelek, (je vháněna každodennost, konzum, plýtvání);
Armán – hází na plátno obarvené jehly, (stlačené odpadky – odmítání kompozice, „zatykač na náš
všední den“, patinované zátiší, portrét naší civilizace; most od ready-made k sociologii a psychologii),
Yves Klein – „živé štětce“, těla modelek;
Noví realisté si přisvojují velkoměsto, továrny, systematizují „dobrodružství objektu“; stlačené
odpadky – odmítání kompozice, „zatykač na náš všední den“, patinované zátiší, portrét naší civilizace;
půlení drcení předmětů – uvolnění a umocnění výrazové síly, která se ve výrobku ztrácí;
Spoerri – dávka postsurreálné ireálnosti, zajištění stop z „jednoho zlomku vteřiny z celého průběhu
cyklu od života k smrti, zetlení a znovuzrození“ (Spoerri);
Cézar – železný šrot, jinak než u Chaberlaina - NEKOMPOZITNĚ;
Christo, kritická odpověd na balení komerčního světa?, provaz dodá objektu strukturu nervstva,
napnutý provaz zdůrazňuje kontury motocyklu;
Niki de Saint Phalle – burleskní loutky plodnosti oscilují mezi dětskou a mužskou fantazií

FLUXUS
Intermédia, Fluxus: objekt a koncept; ready made ted už nezastupuje prostě realitu, ale je nosičem
myšlenkových výbojů a všeobecné kreativity; hry bez pravidel, rámusení vyšší kategorie; Fluxus
oživuje pomíjivé věci, znamená však také produktivní kriziobjektu; Fluxus je také název časopisu,
který vydává
litevský rodák, designér George Maciunas, zdůrazňuje nestabilitu, pohyblivost, proměnlivost a
náhodu, protiměšťácké a protikomerční představy o umění, spojení každodennosti a absurdity,
systému a náhody, západního akcionismu a filosofie Dálného východu; anarchická hravá svoboda;
fluxové koncerty v Düsseldorfu: „nespecifikovaná kreativita“ má zálibu v demontáži buržoazního
klavíru;
Cage již v 1937 v preparovaném klavíru naznačil cestu,
nyní Paik vytváří Klavier integral (mezi strunami skořápky, zvonky, rádio…partitura programuje
akustickou anarchii). Typický objekt Fluxu je spíše malý a všední, a nachází se v krabici (myšlenka
multiplu - krabice má původ u Duchampa).
Maciunas - edice vlastnoručně zhotovených kufrů: domácí haraburdí, veteš, asociativně potištěné
lístky, koláže, multiply, razítka, miniaturní soukromá sdělení. Robert Filliou a George Brecht: dělali
jsme hry, vyráběli létající básně a prostřednictvím pošty je prodávali „Ústav pro stálou kreativitu“,
který projektoval. „Potěšení z Fluxu musí být jednoduché, zábavné, nenáročné, musí se zabývat
nedůležitými věcmi, nesmí vyžadovat zvláštní dovednosti“
Filliou: představivost a nevinnost, jediné nástroje, které potřebujeme, abychom se stali tvůrčími;
všechna herní řešení jsou, jako v Brechtově hře, bez pravidel a bez výherce, stejně dobré. Naše
rozhodnutí beztak neovlivní běh univerza.
Filliou má svůj klid z taoismu, Brecht má ze zen-budhismu své jednoduché paradoxy, které se
vymykají logice.

HAPPENING
Happening: objekt a akce, odklon od obrazu vede k objektu, odklon od objektu vede k akci;
happening jako regulérní rozšíření asambláže, všude jsou v akci samotné věci: přimět k řeči nahou
materiálnost věcí;
Ulice se zase dostává do hry – Milan Knížák, skrumáže odpadků. Čím je předmět ubožejší a nižší
(Kantovy pojmy), tím větší je šance, aby se proměnil v poezii.
Strategie objektového umění: Manzoniho konzerva s vlastním lejnem ironizuje romantické umělecké
genializování

10.Američtí a evropští minimalisté

MINIMAL – ČISTÉ VNÍMÁNÍ, NEHIERARCHIČNOST, SERIALITA, PROGRESE
Minimal-art: čisté vnímání: vetešnictví je zameteno, objekt ztrácí souvislosti s „object trouvé“
(nalezený objekt), šíří se modulární prostory a prostorové struktury, jsou jednoduché, aby nerušily
odlišností, abychom vnímali jen zorný úhel a světelné poměry, vylučují jakoukoliv asociativní nebo
symbolickou hru; nehiererchické seriální uspořádání, které je prohlášeno za antievropské;
monochromní obrazy Barneta Newmanna; minimal má spojitost s Brancussiho Nekonečným
sloupem.
Minimal je prvním výlučně americkým směrem. Všechny ty krychle nejsou tak jednoduché proto, že
by v bezpředmětnosti skrývaly sumu světa předmětů (Malevičův Černý čtverec), nebo že by
koncentrovaly univerzální harmonii (pravý úhel Mondriana). Neanticipují žádnou utopii. Omezují se
na interakci objektu, prostoru a aktéra, přenášejí naše vnímání do svého systému.
Minimalisty spojuje odvrat od kompoziční ekvilibristiky, příklon k elementární geometrii, seriálnosti a
progresi.
Morris, André, Judd, Sol LeWitt, Flavin.
I hudebníci: Stil Glass, Steve Reich… Frank Stella pokládá 137 cihel – plastika jako místo a cesta, jako
operační pole

Evropa: systém, kompozice a Carova strategie diskontinuity; opouštění ideálních křivek Pevsnera,
poznávání vnitřní struktury těles a postranní silokřivky prostoru, spíše základní podmínky plastických
výrazů a ne základní podmínky vnímání;
Erwin Heerich hledá logické zdůvodněné bohatství tvarů v „zásadních strukturách“ krychle, kvádru…
dává přednost vymýšlení před provedením (karton bez dlouhé životnosti), místo aby sčítal moduly,
operuje s odčítáním, dělením, půlením.
Anthony Caro, Angličan, navštěvuje Davida Smithe, dosud asistent Moora, tvořící tělnaté ženské akty,
nyní se připojuje k abstraktní ocelové plastice – svařuje všestranně otevřené konstrukce, vyhýbá se
však americkému úkroku k seriálnosti, progresi a modulární pravidelnosti. Naopak, prosazuje
individualitu, syntax a kompozici, zůstává tak evropský. Od Smithe přijímá strategii diskontinuity –
cílenou mnohost náhledů. S minimalem ho spojuje pevný kontakt s půdou, podlahou, zohlednění
diváckého prostoru, horizontální rozvinutí, plastický a malířský aspekt, iluzionistická kompozice.
Pracuje výhradně ve vztazích, plochách, intervalech, jednotná barva stupňuje formální souvislost,
vzdal se podstavce, vertikality a pevného jádra. V pozdějším dekorativnějším díle síla dřívějších
skulptur ze standardizovaných prvků už není.

PO MINIMALU
11.Postminimalismus: intenzifikace smyslů, expanze umění
Proti minimalismu
- nová smyslová přímost, která přesahuje minimalistický purismus
- poetická ironie a metafora
- proti tvarovému formalismu minimalu - proměnlivé materiály, procesuálnost, fyzikalita: skleněné
vlákno, filc, guma, textil, popel, zkapalnění
- chudé materiály (arte povera, „antiforma“), proti pozitivistickému použití materiálů
- proti souměrnosti a sériovým systémům - akce surovin: rozpínavost, gravitace, tlak, tah jako vlastní
plastická témata – skulptury se mohou nyní podpírat, viset, podlamovat, proudit, fyzikální logika
stability, zahřívání…

Korektura 60tých let:

Kaliforňan Walter De Maria, k serialitě a progresi přidává pocit ohrožení (bodce), potenciál ke
zranění, nová smyslová přímost, která přesahuje minimalistický purismus.
Rebeca Hornová. Objekty, instalace, (zcela obrácena k ženskosti, vějířovité křídlo – masky z peří –
zintenzivnění jemných rituálů doteků, umění je zde chápáno jako zcela reálný proud energie),
Belgičan Marcel Broodthaers (poetická ironie a metafora– proti hamburgeru a pop-artu, následuje
Magritta), muzejní počiny.
Ital Giulio Paolini, dědic bohaté obrazové kultury, se brání produkci dodatečných obrazů, rafinované
prostorové podmínky: dva odlitky téže italské sochy se pozorují, umění se zabývá vždy jen samo
sebou.
Američan Joseph Kosuth – každé dílo je podle něj tautologické (výpověď o tomtéž), popisuje sebe
samo, vše ostatní zkresluje uzavřený model umění a dělá z něj estetiku, 4 čtverce s názvy: opřené,
čisté, sklo, čtverec (leaning, clear, glass, square), (radiálně izoluje umění od neumění).
Plastika se brání tvarovému formalismu minimalu proměnlivými materiály: skleněné vlákno, filc,
guma, textil, popel, zkapalněním, procesuálním charakterem, ale je také přivedena k čisté tělesnosti,
ke krajině (land-art).

ARTE POVERA - ANTIFORMA

Chudé materiály (arte povera, „antiforma“), proti pozitivistickému použití materiálů, proti
behaviorismu Američanů, trvají na své vlastní kulturní tradici a vynášejí ji proti domnělé americké
absenci historie.

FYZIKALITA, PROCESUÁLNOST – proti minimalu

Materiálové procesy a fyzikalita:
minimal přinesl souměrnost a sériové systémy – protiúder v podobě materiálů:
flexibilita, rozpínavost, gravitace, tlak, tah jako vlastní plastická témata – skulptury se mohou nyní
podpírat, viset, podlamovat, proudit, fyzikální logika stability, zahřívání… „akce surovin“. K tomu
Oldenburgova „soft-sculpture;
také Barry Flanagan šije pružné látkové potahy z písku a papíru, skládá šátky nebo je nechává volně
viset, procesuální umění).
Procesuální umění: chování, které uvolňuje nové energie.
Američanka Eva Hesseová – fyzické modely, které umrzly ve stavu vření (optické hemžení vláken, oko
se dotýká), antifona s co nejcitlivější tělesnou gestikou.
Polka Magdalena Abakanoviczová, tkalcovství a textil, monumentální biomorfní skulptury ze sisalu a
lan, „měkce = život“ a tvoří s dramatickým patosem. Víra v senzibilitu materiálu – Richard Tuttle,
materiál se nabíjí snadno kondenzující energií.
Reiner Ruthenbeck spojuje v elementárních tvarech trojúhelníku látkovost měkkého plátna a tvrdého
skla, gravitace z nich činí úžasné tiché meditativní rovnováhy.
Ulrich Rückenriem – není postminimalistou, ale pracuje s maximální tvarovou hospodárností,
jednoduché zásahy vrtáním lámání, štípání nezmění tvar kamene, ale odkryjí jeho zákonitosti, řezy
nenaruší sílu hmoty. Pak je opět seskládává, cílem není didaktická jednoznačnost, nýbrž smyslová
plastická přítomnost.

SENZIBILITA FYZIKY
Kolem 1970 – senzibilita fyziky, znalost tíže a rovnováhy:
Richard Serra inscenuje hmotnost jako dramatickou zkoušku síly železa;
Kenneth Snelson (spojuje krátké hliníkové trubky a ocelové kabely v silovém poli stále se opakujících
překřížení),
Nobuo Sekine, 12tunový kámen na lesklé oceli, zrcadlení popírá prostor, „stav ničeho“. Odvolává se
na čínské „jen nic je věčné“. Fyzikální vlastnosti vody –
Serra: od materialismu k urbánní struktuře; opravdový plastik, který dokáže uchopit do svých
skulptur kusy krajiny a městský prostor, inscenuje hmotnost těžkých desek, její rozptýlení ve směru,
průběhu, horizontu, rozhodující je pozorovatelův zážitek plastické konstrukce, plastika jako místo)

LAND ART
Land-art: malovat kopci
projekce romantických nálad, kultovně vnímaná mýtická moc jednotlivých míst,
Walter de Maria (odpověd na estetickou předlohu vznešenosti),
Richard Long (nemonumentální, neheroické, naopak přechodné a pomíjivé, paradigma nové
skulptury, která se definuje jako cesta a místo), Protipól k Longovi –
Christo a Jeanne-Claude (politická prosazení obřích projektů, sociopolitický a ekonomický rámec jako
součást díla)

TĚLO JAKO MÉDIUM, BODY ART

Bruce Nauman a tělo jako médium
Bruce Nauman (koridory – izolační stanice, tělo jako médium, uspořádání vnímaného prostoru je
založeno na systémech motorické orientace v prostoru a bez nich vůbec nemůže být pochopeno,
„vytváří-li člověk tělesné aktivity, osvojí si zvláštní formy vědomí“),
Vito Acconci, Marina Abramovic (sebezraňováním demonstrují hraniční tělesné zážitky, zbarvené
otisky přenese na jiné plochy: jako původnější, předřečová artikulace, která fyzické hranice, emoce a
bolesti překládá rovnou do obrazové řeči),
Franz Erhard Walther (objekt se stane sadou nářadí, pozorovatel se stane uživatelem, teprve v praxi
zažitá a prožitá zkušenost konstituuje dílo, držení, pohyby, protipohyby),
Beuys: aura a plastické dílo
Beuys (vodivě-akumulační izolovatelnost jako vlastnosti tuku, filcu, mědi, železa, v nichž se realita
stýká s metaforou, společenská utopie „sociální plastiky“, role učitele, kazatele, politika, teoretika,
„celý člověk“, ve kterém se snoubí příroda, mýtus, věda, intuice),

ARTE POVERA
Arte Povera: „abeceda pro matérii“ poetická kritika moderní civilizace.
zrušení hierarchie materiálu, odklon od konzumního myšlení, masmédií, standardizovaného plochého
minimalismu, amerikanismu, příklon k přírodní energii, duchovní prodchnutí matérie,
Pistoletto, Jannis Kounellis, Luciano Fabro, Giovanni Anselmo, Giuseppe Penone, Gilberto Zorio
(evropská mytologie, poetická kritika moderní civilizace, pod vlivem Beuyse –
výklad světa v metaforách, ze symbolické síly materiálů),
Mario Merz (osobní centrum a model světa jako výraz alternativní kultury, Fibonacciho číselná řada),
Michelangelo Pistoletto (šifruje interakce mezi obrazem, pozorovatelem a zrcadlením, kombinuje
muzejní odlitky se všedním odpadem a hadry),
Penone (vegetativní kultura, intervence za přirozený růst se staví vedle zkoumání vlastního těla),
12. Přítomnost
Architektura – skulptura – forma jednání
Nábytek a modely
Stopy vzpomínek
Recyklace a ready-made
„Mladí britští sochaři“ YBA
Intimita a veřejnost

Louise Bourgeois (navazuje na Giacomettiho psychické extroverze, modeluje „nevědomé krajiny“

z prýštících úlomků hlav s otevírajícími se ranami coby vulvami, falickými vrcholky),

SIMULACRUM - MÉDIA – FIKCE – MODEL

žádné zaměnitelné anonymní prostory - proti bílé krychli - nový pojem prostoru, nevznikl z rozpuštění
a krystalického rozčlenění objemu jako u konstruktivistů, není ideální ani abstraktní, je existenční,
skulptury chápány spíš v kategoriích cesty a směru, vnitřku a vnějšku,

Architektura – skulptura – forma jednání

George Trakas, (nyní navrhují skulpturální stavby a prostory jako místa psychologického bezpečí nebo
znepokojení, koridory, tunely, bludiště, věže, mosty, stezky - srovnávají s naším chováním),
Alice Aycocková (labyrinty),
Walter Pichler (koncepty podzemních budov, mýticky laděné zákopy),
Micha Ullman (dílo jako symbolické místo, jehož nestabilita reflektuje politickou situaci). Takové
skulptury vyžadují, aby se pozorovatel stal uživatelem. Plastika jako kritika architektury –
Gordon Matta-Clark (otevírá budovy určené k demolici skrze průlomy, vztah ke komunikaci), Japonec
Tadashi Kawamata (shluky stavebního dřeva proti kategorizovaným a kulturně uzavřeným institucím),
Susana Solanová (kompaktní plochy a závaží stojí proti mřížím, roštům a tyčím, které prostor
zpropustní a zesouvstažní),
Thomas Virnich (modely),
Olaf Metzel (kritika v atmosféře Berlína, posun od existenciálního ke konkrétnímu političnu: s tématy
od kultury volného času přes konzumní teror, nenávist k cizincům, státní moc a moc obrácená proti
ní).

SBÍRKY, ZAJIŠŤOVÁNÍ STOP

- rekonstukce a dokumentace:
Nikolaus Lang (uspořádává věci mrtvých sourozenců Göttových – oděvy, domácí nářadí), Christian
Boltanski (finguje stopy svého dětství, vymazávané individuum, depresivní ticho roztavující archiv,
skladiště až k traumatu holocaustu, archivy jsou pomníky mrtvých), Manželé Anne a Patrick Poirierovi
(poetizují antická naleziště v modelových situacích, eklektismus a fantazie),
Charles Simonds (umisťuje fingované stopy jako regresivní utopie newyorského panoramatu –
uhnizďuje miniaturní vesnice fiktivního „malého národa“ do rozpadlých výklenů NY), Francouz
Berttrand Lavier (hraje starou hru objektového umění, že dva citáty po složení vydají novou
poetickou větu),
Američan Haim Steinbach (vyrovnává předměty na ručně vyrobenou polici, dává masovému produktu
pevné místo – jako umění),
Mike Kelley (látková zvířata a panenky, které se obnažují v multimediálních prezentacích), Jeff Koons
(obměna kýče, nebo zda objekty znamenají „dvojí kódování“, simulacra?),

YBA „Mladí britští sochaři“, navazují na Carovu školu, prosazují se paralelně s německými „modeláři“,
Tony Cragg (třídí věci vyplavené na pláž, odpad ze skládek, od vlajky Velké Británie po totemové
postavy konzumního věku, na zemi nebo na zdi, podle jejich výšky, barvy),
Rachel Whitereadová (zalila prostory bouraného domu, kde bydlela, betonem, dveře, okna dávají
inverzní profil blokům),
Anthony Gormley (spiritualita lidského těla).