Karel Pauzer: český žijící sochař, keramik a grafik. Již od mládí ho zajímala příroda.

Preferuje
modelaci v keramické hlíně a svým sochám ponechává přirozenou barvu materiálu, nebo je
zvýrazňuje polychromií. Jeho tvorba vychází z vnitřního neklidu a autor se stává jakýmsi novodobým
mystikem přírodních dějů. Mezi výtvarníky své generace působí jako solitér, který nepodléhá tlakům
ani dobovým výtvarným proudům. Patří ke skupině českého Informelu. Jeho ranné díla zahrnují
reliéfní plastiky s tendencí strukturální abstrakce. V polovině 60. let se vrátil k figuraci a vystavuje
první expresivní podobenství inspirovaná nelítostným bojem o existenci, agresivitou a
žravostí. Okupace Československa roku 1968 vrátila tvorbu Karla Pauzera k syrovému realismu a
brutálnímu pojetí jeho fantaskního bestiáře. V metaforických zobrazeních zvířat sochař využívá
často drasticky expresivních scén zdánlivě animálních, ve skutečnosti situací lidských. [5] Nahota jeho
zvířecích figur, napjaté svaly, odhalené bradavky a genitálie, mimika, zobrazené pozice a
deformované proporce mají znepokojit, znejistit a přivést k hlubšímu zamyšlení. Realistickou
modelací vyvolává Pauzer dojem smyslově konkrétní podoby živého organismu.

Milan Grygar: Žijící český malíř, grafik a typograf, tvůrce zvukových realizací. Tvorbu Milana
Grygara charakterizuje originální pojetí vztahu obrazu, zvuku a prostoru. Grygarův zájem o tradici
moderní malby v intencích kubismu a abstrakce v rané tvorbě padesátých let, který této koncepci
předcházel, se brzy zaměřil na skladbu a strukturu jednotlivých barevných ploch, které vyústily v roce
1963 do kompozic geometrické abstrakce v podobě barevných konstrukcí abstrahovaných znaků.
Tehdy se Grygar soustředil na kresbu; systematická práce s tímto médiem, důraz na jeho
procesuálnost a elementární tvůrčí gesto, jej přivedla k zájmu o fenomén zvuku. Hledal takovou
formu kresby, která by umožnila vyjádřit přítomnost zvuku v obraze. Při kresebném gestu si
uvědomil jeho zvukový rozměr a nadále se zaměřil na možnosti jak ho s realizací díla trvale propojit.
Proces vzniku prvních akustických kreseb, do jejichž realizace zapojil zvuk, souběžně zaznamenával na
magnetofonový pásek. Nově definovaná dvojdimenzionální akusticko-vizuální forma kresby
obohatila o rozměr zvuku – času. Zvukový záznam se stal ekvivalentem kresby v časové shodě
procesu vzniku, stal se „hlasitým čtením kresby“. Synchronní vnímání nebylo nadále podmínkou, obě
složky mohly existovat nezávisle na sobě. Ke kresbě Grygar používal netradiční prostředky, drátěný
hřeben dřívka, kovovou krabičkou a další předměty. Vytvářel jimi černobílé geometrizující struktury;
založené vždy na výrazném vizuálním kontrastu grafických znaků.
Jiří Hilmar: Český, žijící sochař, malíř a grafik. V roce 1969 odešel do Německa a dlouhá léta žil v
Gelsenkirchenu. Jiří Hilmar na sebe upozornil v šedesátých letech sérií optických reliéfů. Je jedním z
nejvýznamnějších představitelů proudu, kterému se říká op-art neboli optické umění. Hilmar řeší
otázky a problémy každodennosti skrze tvary zjednodušené a oproštěné až k jádru věcí. Ale zajímá
ho i kinetický princip v umění. Hilmarovy proslulé reliéfy byly papírové, ale naprosto precizní. Skládal
do rozměrných čtvercových rámů v různých systémech proužky papíru. Estetické kouzlo geometrie
prozkoumal Hilmar do všech záhybů reliéfního prostoru. Dalo by se říci, že jeho práci motivovaly
prostorové možnosti – kam až se dá rozvinout dvourozměrná plocha a otázka zážitku vidění. Od
osmdesátých let Hilmar nachází způsob jak vyjádřit svůj vztah k fungování světa ve dřevu. Dřevo je
snadno dostupný materiál, který má svou paměť, svou hudební kvalitu, svou zvláštní poezii. Rodí se,
žije a umírá jako člověk. Umělec opracovává dřevo tradičními nástroji, kombinuje zabroušené a drsně
neuhlazené plochy. Hraje si s protiklady – kulatým tvarům vyvrtá hranaté otvory, nechává růst
dřevěné hradby a otesává plody, rekonstruuje les. Umělec používá tvůrčí sílu, kterou hledá v přírodě
a vědomě se jí připodobňuje. Můžeme Hilmarovu práci vidět jako protipól technického světa
civilizace.
Jiří Kolář: byl český spisovatel a malíř. Zdroj Kolářova výtvarného díla lze nalézt již v jeho básních, kde
použil postupy podobné koláži nebo roláži. Je autorem více než 120 metodicky různých druhů
plošných a prostorových koláží. Na mezinárodní umělecké scéně je Kolářovo dílo jedním z
nejosobitějších a patrně nejoriginálnějším projevem československého umění v druhé polovině 20.
století. Počet jeho autorských výstav ve světě se blíží 300 a kromě toho se zúčastnil stovek
společných výstav. Kolář sám i autoři biografických článků uvádějí odkazy na prvotní inspirace k jeho
výtvarnému dílu – tajemství spatřené v dětství přes červený střep skla, jabloň zasazená ke dni
narození (jablko jako objekt), plakát přejetý náklaďákem (muchláž), reprodukce v časopisu Uppercase
z roku 1959 (roláž). 

Stanislav Kolíbal: Český, žijící malíř, sochař a scénograf. Je průkopníkem české Avantgardy. Zaměřuje
se na prekérní vzájemný vztah mezi dokonalostí/nedostatečností, stabilitou/nestabilitou,
jednoznačností/nejednoznačností nebo jistotou/nejistotou. Tyto základní kategorie -
neodmyslitelně vzájemně spojené v umělcových sochách, instalacích a kresbách - pro něj představují
samotnou podstatu bytí. Kolíbalovo umělecké dílo je nepochybně určováno „nejzajímavějšími časy“,
které zažil v Československu, kde byl od počátku čtyřicátých let svědkem extrémně náročného
politického vývoje. Od většího k menšímu, k prázdnu. Od čtverce ke kruhu, k jiné možnosti. Od
pevného, jako je železo, k čáře. Od nejistého, tušeného k přesnému…“ Takový je tvůrčí proces
Stanislava Kolíbala, kterému dává umělec zaznít v mnoha formách a jazycích po desítky let
uměleckého vývoje od experimentů po vzoru Duchampových ready-made přes sochařskou figuraci,
vznešenost a informel až po minimalistický a postminimalistický přístup k formě, myšlence a
materiálu. Jeho dvoj – a trojrozměrné práce rozostřují hranice mezi malbou, kresbou, sochou a
architekturou, vyjadřují polohy lability a mnohoznačnosti a jsou založeny na kritickém vnímání
sociálního a politického kontextu. Kolíbalova práce využívá jazyk geometrie a abstrakce a osciluje
mezi iluzí a skutečností.