fakulta umění Ostravská univerzita / zimní semestr 2020/2021

Dějiny umělecké kultury 10

Gotické sochařství

Doporučená literatura:
Adolf Feulner – Theodor Müller, Geschichte der deutschen Plastik, München 1953.
Hans Multscher, Bildhauer der Spätgotik in Ulm. Katalog výstavy, Ulm 1997.
Albert Kutal, České gotické umění. Praha, Obelisk 1972.
Jiří Fajt – Štěpánka Chlumská, Čechy a střední Evropa 1220–1550, Praha, Národní galerie v Praze 2014.
Jiří Kuthan (ed.), Umění doby posledních Přemyslovců, Středočeské muzeum Roztoky u Prahy 1982.
Jiří Fajt (ed.), Karel IV., císař z Boží milosti. Kultura a umění za vlády Lucemburků 1310–1437, Praha, Academia
2006.

Počátky gotického sochařství spojujeme s výzdobou francouzských katedrál, realizovanou na

konci 12. a počátku 13. století, zvláště vstupních partií (portály). Sem patří jižní portál
v západním průčelí katedrály v Chartres (před 1150), pozoruhodný umístěním figury sedící
madony s dítětem, jež ukazuje před sebou a s dvojicí adorujících andělů [obr. 01]. V druhém
desetiletí 13. století vznikla výzdoba portálu Panny Marie chrámu Notre-Dame v Paříži; pojetí
postav, zpracování vlasů a drapérie ukazuje na klasicizující tendenci v soudobém sochařství [obr.
02]. Druhá polovina 13. století je ve znamení umělecké činnosti kolem pařížské Saint Chapelle
(dokončené v roce 1248). Na počátku 13. století byl v Remeši činný sochař neznámého jména,
který je označován dle charakteru jeho tvůrčí práce označován jako Mistr antických postav. Tato
tvorba sugeruje představu obrody klasicky cítěného sochařství.

V německých zemích 13. století existovala řada lokálních center, konkrétně kolem katedrál
(Štrasburk, Naumburk, Řezno, Bamberk); tamní produkce ovlivnila situaci ve střední Evropě
(Vídeň, Praha). Zlomovou událostí byl příchod francouzských kameníků do Bamberku (po 1230),
aby se zde podíleli na výzdobě katedrály. Vyniká umělecké zpracování tzv. Knížecího portálu s
reliéfem Posledního Soudu. Uvnitř katedrály je umístěn jezdecký portrét neznámého krále (tzv.
Bamberský jezdec, kolem 1236), vynikající klasicky cítěnými tvary a téměř antikizující drapérií
[obr. 03].
Kolem poloviny 13. století se profiluje jako centrum nadregionálního významu město Naumburk.
Působil zde umělec francouzského původu, který pracoval pro zdejší katedrálu a je označován
jako Mistr z Naumburku. Ikonograficky i umělecky velmi pozoruhodný je jeho retrospektivní
sochařský dvojportrét zakladatelů dómu v Naumburku markraběte Ekkeharda a jeho manželky
Uty, polské princezny [obr. 04]. Do stejného autorského okruhu patří i pozoruhodný Poslední
večeře [obr. 05].
Kontrastujícím směrem byl expresionismus doby kolem roku 1300, jenž se promítl zejména do
velkých Krucifixů s naturalisticky zpodobněnými figurami ukřižovaného Krista [obr. 06; kostel
Panny Marie v Kolíně nad Rýnem].

Polovinu 14. století vyznačuje ve francouzském sochařství nový klasicky uměřený styl, který
anticipuje kompozičním zpracováním tématu stojící Panny Marie s dítětem Madony období
krásného slohu. Takto vyznívá Madona z pařížské katedrály Notre-Dame z doby před rokem
1350 [obr. 07]. – Ve Vídni vyniká umělecká činnost soustředěná kolem dómu svatého Štěpána.
Jde zejména o tzv. Zpěváckou bránu, kdy v profilovaném ostění jsou umístěny postavy Rudolfa
Zakladatele a štítonoše (1359–65) a reliéf s námětem obrácení svatého Pavla.

1
fakulta umění Ostravská univerzita / zimní semestr 2020/2021

Kolem roku 1400 se formuje internacionální měkký styl. Po německých zemích nalezneme řadu
příkladů, zejména volně koncipovaných figur Madon a Piet. Tvůrčích center existovalo hned
několik, včetně Vídně a Salcburku. – Po roce 1400 dochází proměně stylu. Jestliže české země (a
s nimi v podstatě střední Evropa) jsou zasaženy husitstvím a ztrácení na významu, progres
sledujeme v západoevropském sochařství, kde se profiluje několik osobností, které známe
jménem. Průkopníkem nového uměleckého směřování byl

Claus Sluter (1340–1406) – sochař vzdělaný v Nizozemí, se v roce 1389 stal dvorním sochařem
burgundského vévody Filipa Smělého. Vrcholným dílem je tzv. Mojžíšova kašna pro nádvoří
kartuziánského kláštera v Champolu (dnes součást Dijonu). Sluter anticipuje svým
naturalizujícím realismem renesanci (analogicky tvorbě malířů Jana a Huberta van Eycků).

Nicolaus Gerhaert van Leyden (1420/1430–1473) – umělec, který s odstupem půlstoletí navázal
na Sluterův umělecký odkaz. Proslulým dílem je Ukřižovaný z Baden-Badenu (1467), zajímavý
barokně stylizovanou bederní rouškou. Pro Vídeň vytvořil desku na náhrobku císaře Fridricha III
v katedrále sv. Štěpána (1469–1473?). Gerhaertovský vliv na rakouskou a českou plastiku druhé
poloviny 15. století je velmi důležitý.

Hans Multscher (1400–1467), sochař, autor sochy císaře Zikmunda pro radnici v Ulmu, kde se
v roce 1427 usadil. Předpokládá se školení u Clause Slutera.

Michael Pacher (1435–1498), tyrolský malíř a sochař, autore velkých skříňových oltářů
s bohatou plastickou výzdobou (Mnichov, Bolzano, Salcburk; nejvýznamnější ve Svatém
Wolfgangu v Solné komoře).

Tilman Riemeschneider (1460–1531), jeho život vrcholil v letech 1520 –1524, kdy vykonával
funkci starosty Würzburgu. Jeho dílo uzavírá německou gotickou plastiku a některými rysi již
náleží k renesanci [obr. 08 a 09].

České gotické sochařství začíná nenápadně některými výjimečnými památkami ze 13. století. Je
to madona z Tuřan, která byla vytvořena z hruškového dřeva přibližně kolem roku 1250. Typ
trůnící madony, k němuž se hlásí, odkazuje k severní Francii [obr. 10]. Výrazně mladší, až
z doby po roce 1300, je Madona strakonická, která reprezentuje typ stojících madon. Její forma,
typika tváře i způsob řešení oděvu navazuje na francouzské nebo porýnské katedrální sochařství
13. století [obr. 11]. Analogickou podobu má Madona z Rouchovan (kolem 1300) [obr. 12].
Vedle madon se v raně gotickém sochařství objevují figury Ukřižovaných, které vynikají
mimořádnou expresivitou. Platí to o Ukřižovaném z Polné (kolem roku 1300), jehož tvář
paradoxně ve výraze umocňuje poškození dřeva [obr. 13].

Zlom v české gotické plastice představuje Mistr Michelské madony. D9lna tohoto anonymního
sochaře působila kolem roku 1340 v Brně nebo Olomouci a nelze vyloučit, že mistr přešel do
Prahy. Jde o prvého umělce, kterému je společná stylově vyhraněná skupina děl. Madona
z Michle pochází patrně z Brna a v roce 1856 byla darována kostelu svatého Václava v Praze-
Michli. Styl soch tohoto umělce reprezentuje ohlas poklasické francouzské gotiky (katedrální
sochařství ve Štrasburku, Paříži nebo ve Freiburku): Důležité je elegantní prohnutí těla a
mohutná, precizně zpracovaná drapérie [obr. 14].

2
fakulta umění Ostravská univerzita / zimní semestr 2020/2021

Sochařství doby Karla IV. tvoří jeden z uměleckých vrcholů české středověké kultury.
Sochařskou dominantu Svatováclavské kaple v katedrále svatých Víta, Václava a Vojtěcha
v Praze tvoří jedna z nejvýznamnějších středověkých sochařských památek v českých zemích –
mimořádně ušlechtilá socha svatého Václava [obr. 15], dílo Petra Parléře (1332/133–1399).
K sochařské výzdobě katedrály náleží mj. soubor byst na vnitřním triforiu [obr. 16; Jan
Lucemburský]. S jeho okruhem se pojí také sochařská výzdoba panovnických tumb v závěrných
kaplích Svatovítské katedrály [obr. 17–18].

Období panování Karlova nástupce krále Václava IV. je spojeno s prosazením krásného slohu,
jehož lokálním centrem se stala Praha, odkud se díla exportovala do Slezska nebo Německa.
Krásný sloh reprezentuje zvláště soubor madon (Madona krumlovská, Madona plzeňská, Madona
šternberská aj.) a piet (pieta z kostela sv. Jakuba v Brně) [obr. 19].
Mimo tyto volné sochy, umístěné na oltářích, se pro rok 1400 dochovalo jedno výjimečné dílo
architektonické plastiky: jde o sochařskou výzdobu severního portálu kostela Panny Marie před
Týnem v Praze. Toto ikonograficky a formálně výjimečné dílo je spojováno s jedním, blíže
neznámým umělcem, který je označován jako Mistr Týnské kalvárie.

Období husitských válek zcela přerušuje uměleckou tvorbu v Praze. Ta se rozvíjí v jižních
Čechách na panstvích Rožmberků, které si udržují kontakty s Podunajím. Až s nástupem Jiřího s
Poděbrad se opět obrozuje umělecká tvorba v Praze a zcela nový, moderní směr přináší závěr 15.
století, kdy sochařské dílny v českých zemích navazují na trendy v soudobé plastice v německých
centrech. Vrcholným počinem končícího 15. století je umělecká výzdoba kaple na hradě
Křivoklát.

Závěr českého gotického sochařství spadá do počátku 16. století. V této době působil v Českých
Budějovicích umělec běžně označovaný jako Mistr Oplakávání ze Žebráku. Jeho tvorba
sledovala kontext podunajských vlivů (Vídeň, Pasov). Mezi jeho díla náleží Truchlící Marie
z Kralovic a zejména Oplakávání Krista ze Žebráku (kolem 1510). Další jeho práce jsou spjaty
s jihočeskými lokalitami a postupně je v nich patrný přechod k renesanci. Přechod od gotiky k
renezanci je v českém prostředí spojen s Monogramistou IP; tento řezbář původem z Pasova
tvořil prokazatelně ve 20. letech 16. století; jeho dílem jsou například oltář z hradu Rábí nebo
votivní oltář ze Zlíchova [obr. 20].