Dějiny umělecké kultury 06

Románské umění
Doporučená literatura:
Peter Kidson, Románské a gotické umění, Praha 1973, s. 46–84.
René Huyghe (ed.), Umění a lidstvo – Umění středověku, Praha, Odeon 1969.
Meyer Shapiro, O estetickém přístupu v románském umění, in: Dílo a styl, Praha 2006, s. 53–78.
Máté Major, Geschichte der Architektur 1, Berlin 1979.

Románské umění (románský sloh) je stylové označení výtvarné tvorby v západní, střední a zčásti
jižní Evropě v11. až 13. století. Klíčovými fenomény byly dosažený stupeň christianizace (a
potřeba kostelů pro rozvoj křesťanské liturgie, současně kodifikace církevní hierarchie, tj .stavba
biskupských dómů – katedrál, a budování klášterů pro nejstarší řeholní komunity, zvl. pro
benediktiny), vytvoření středověkých států v čele s Římskou říší jako mocenských opor systému
(a se společenskou hierarchií a s udržením moci souvisejících světských staveb, zejména hradů) a
rozvoj měst a s nimi souvisejí vzmach řemesel a obchodu (a s tím souvisejících románských
městských domů).

Termín románský sloh použil poprvé archeolog Charles de Gerville (1769–1853) pro
architekturu západoevropských zemí mezi 5. – 13. stoletím: chtěl odlišit „románské umění“ od
antického analogicky záměně univerzální latiny za románské jazyky. Předěl představuje 9. a 10.
století, (ve Francii), kdy zemi sužovaly normanské a maďarské vpády, proto se za románské
umění označuje období 11. a12. století. Pouze v německých zemích se udržela kontinuita
karolinského umění 8. a 9. století (jako otonské umění; např. klášterní kostel sv. Cyriaka
v Gernrode, po pol. 10. století; [obr. 01]), ale ve Francii bylo období 10. a počátku 11. století
obdobím hlubokého úpadku. Počátky byly nevalné – kostel v Étampes (po 1016) a II. kostel
v Cluny. V 11. století obnovovali lombardští zedníci, známí svou šikovností, stavby po celé
západní Evropě.

Románskou architekturu reprezentuje řada rozměrných sakrálních staveb různé dispozice a vnější
podoby. Na severu Itálie jde o kostel svatého Ambrože v Miláně a v metropolitním obvodu
Milána se nacházející město Monza s románskou katedrálou; v Toskánsku o kostel svatého
Zenona ve Veroně a o katedrálu se zvonicí a baptisteriem v Pise, ve Florencii o kostel San
Miniato al Monte [obr. 02], jehož hlavní loď není sklenutá, ale krytá dřevěným stropem, a na
Sicílii o katedrálu v Cefalú [obr. 03]. Na tamní stavbě zaujmou slepá arkády s lomenými
oblouky, převzaté z islámské architektury (tj. nejde o gotiku západoevropského typu). V polovině
12. století bylo postaveno západní průčelí dómu ve Veroně, pro něž je charakteristický portikus,
jehož sloupy nesou na svých hřbetech ležící zvířata [obr. 04]. Obdobný motiv nalezneme také na
průčelí katedrály v Cremoně, která sice byla realizována ve 12. století, avšak průčelí je až ze 13. a
14. století (renesanční arkády navazující na průčelí chrámu).

V Německu se románská architektura rozvíjela v několika vyhraněných oblastech. Starší vrstva

navazuje na otonské stavitelství. To platí o opatském kostele v Maria Laach (1093–1156) se
dvěma presbytáři a dvojící transeptů, dvojící věží nad křížením a dvojicemi věže v průčelích. Na
otonský vzor navazuje katedrála sv. Štěpána a Martina v Mohuči (1081–1137), o něco mladší je
katedrála sv. Petra ve Wormsu (1170–1230). V oblasti Porýní si zachovává dominantní roli
město Kolín nad Rýnem – jde o tamní kostely svatých Apoštolů, Panna Maria in Kapitol a
svatého Martina. Na konci vývoje románského stavitelství v německých zemích stojí katedrála
v Bamberku.

Francie (a Anglie) udivuje řadou vynikajících románských architektur. Největší románskou

bazilikou je (pětilodní) chrám svatého Saturnina v Toulouse, stavěný v letech 1080–1120 [obr.
05 a 06]. – Francii lze rozdělit na několik regionů, lišících se koncepcí chrámové lodi a jejím
zaklenutí (Burgundsko – např. Vézelay, Cluny; Provence; Auvergne a Languedock; Perigord,
Rousillon – společný region Francie a Španělska; normanská skupina – společná skupina pro
Francii a Anglii).

Románské sochařství se rozvíjí především v souvislosti s velkými kostely – biskupskými

katedrálami, opatskými a městskými kostely. Jde tedy o sochařskou práci vázanou na kamenickou
huť, realizující kostel, a sochy jsou taktéž uplatněny v pevné vazbě k architektuře. Exponovanými
místy byly portály, zvláště pokud byly řešené jako ústupkové, což umožňovalo vyplnění
stupňovitého ostění štíhlými figurami, naproti tomu tympanony v nadpraží vstupů umožnily
epičtější, plošně rozvedenou kompozici. Důležitá je obsahová hierarchie, silná stylizace a
typizace zvl. trůnící Kristus (Majestas Domini), jak vidíme na tympanonu kostela Sainte-Foy
v Conques [obr. 07]. Velký význam měly pilířové a sloupové hlavice, které kolem roku 1000
získaly antropoidní charakter a byly začleněny do celkové ikonografické koncepce interiéru,
případně konceptu rajského dvora, jak vidíme na kvadratuře katedrály v Monreale (12. století)
[obr. 08]. Do sochařské práce náleží rovněž oltáře, zlacené relikviáře, komorní plastiku
reprezentují reliéfy vsazené do knižní vazby kodexů, zhotovené ze slonoviny (z té se zhotovovaly
také šachové figurky).
Benediktinský klášter v Moissacu, založený v 7. století, získal v průběhu 10. – 12. století
dominantní pozici mezi duchovními centry jihozápadní Francie, čemuž odpovídá rovněž
výpravné architektonické řešení. Sochařská složka z 30. let 12. století ukazuje na vyspělou
stylizační techniku [obr. 09]. Významnou lokalitou spjatou s románským sochařstvím je opatský
kostel St. Trophime v Arles; tamní kostel byl budován v první polovině 12. století a obdržel po
celé šíři hlavního průčelí náročnou sochařskou výzdobu, zahrnující ústupkový portál, doslova
přeplněný postavičkami v archivoltách i ústupcích, včetně hlavic přízedních sloupů, i postranní
stěny s velkými figurami [obr. 10]. Expresivita vyznačuje tympanony dalších románských
portálů, např. katedrály v Autun v Burgundsku (1130–1140) nebo stojící, výrazně protáhlé a
štíhlé sochy západního portálu katedrály v Chartres (kolem 1140).

Románské malířství reprezentují nástěnné malby a mozaiky. – Umělecké řemeslo zlatnické práce,
např. Heribertův evangeliář v kostele sv. Heriberta v Kolíně nad Rýnem [obr. 11]. Vynikajících
výsledků dosáhlo kovolijectví, především při románské bronzové dveře v katedrále v Hnězdně
v Polsku (architektura chrámu je sice mladší, gotická, dveře jsou pozůstatkem románského
kostela).
Seznam vyobrazení
01 – Máté Major, Geschichte der Architektur 2, Berlin 1979, s. 164.
02 – Peter Kidson, Románské a gotické umění, Praha 1973, s. 56
03 – Peter Kidson, Románské a gotické umění, Praha 1973, s. 53.
04 – Peter Kidson, Románské a gotické umění, Praha 1973, s. 63.
05 – Máté Major, Geschichte der Architektur 2, Berlin 1979, s. 223.
06 – Peter Kidson, Románské a gotické umění, Praha 1973, s. 50.
07 – René Huyghe (ed.), Umění a lidstvo – Umění středověku, Praha, Odeon 1969, s.
08 – Peter Kidson, Románské a gotické umění, Praha 1973, s. 64.
09 – René Huyghe (ed.), Umění a lidstvo – Umění středověku, Praha, Odeon 1969, s. 280.
10 – Máté Major, Geschichte der Architektur 2, Berlin 1979, s. 221.
11 – Peter Kidson, Románské a gotické umění, Praha 1973, s. 91.