» 

teorie hudebního zápisu «

termín zaváděný v české muzikologii od 70. let 20. stol. a označující muzikologický obor, jehož úkolem
je systematické, srovnávací a historické studium všech forem grafického záznamu hudby.

Takto nazvaný obor vzniká na bázi hudební paleografie integrací dalších relevantních
hledisek, zvl. aspektů komunikačních, sémiotických, taxonomických ad. Historickovývojová
problematika notace zůstává nadále předmětem hudební paleografie, která se stává dílčí
disciplínou teorie hudebního zápisu. Obor teorie hudebního zápisu nabývá tedy povahy
střechové disciplíny, zahrnující vedle tradičních úkolů (dešifrace, transkripce a výklad
historických notací) i výzkum soudobé notační problematiky, srovnávací studium notačních
systémů a interpretaci funkcí hudebního zápisu ve sféře hudební kultury a materiální i
duchovní kultury lidstva vůbec. Teorie hudebního zápisu definuje základní jevy vymezující
předmět oboru (notační znak, notace, hudební zápis, zvuková realizace hudebního zápisu,
vztah zápisu k hudebnímu myšlení skladatele a interpreta) a provádí systematickou klasifikaci
notací a notačních znaků podle různých kritérií (doposud se vycházelo hlavně z grafické
povahy znaků, méně z fixačních možností notačních systémů, z jejich funkčního využití
apod.). Dále se studují vzájemné vztahy notačních systémů, zejména z hlediska
převoditelnosti jednoho systému na druhý (diktováno praktickou potřebou transkripce
hudebních památek do novodobé notace; poněvadž různé notace vyjadřují zpravidla i různé
stránky a kvality hudebního projevu, je každá transkripce rekonstrukcí sui generis). Nově je
nastolena otázka vztahu notačních systémů k jiným znakovým systémům (zvl. k písmu
vůbec). Teorie hudebního zápisu se zamýšlí i nad problémem, které stránky hudební struktury
jsou reprezentovány notačními znaky a jejich konkrétními seskupeními v zápise a jak je
realizována snaha po stále dokonalejším, jednoznačnějším, resp. adekvátnějším zápisu.
Protože notační záznam zpravidla neoznačuje to, co je předáváno jinak (např. pamětí či
tradicí) a co se přenechává interpretačnímu dotváření, je nutno zkoumat poměr notačně
fixovaného a nefixovaného (či jinak, např. pamětí fixovaného) prostřednictvím specifických
metod, jež pomáhají řešit otázku správnosti notového záznamu vzhledem k dobovému stavu
hudebního myšlení. Toto studium bývá označováno jako kritika hudebního zápisu. Centrální
pozornost je ovšem nadále věnována vývojové problematice notace. V tomto směru zůstává
kompetentním oborem zejména hudební paleografie, která se dosud věnovala zvl. výzkumu
historických evropských notací a na bázi teorie hudebního zápisu svůj předmět postupně
kompletuje. Konečně jsou zkoumány vztahy notace k různým sférám materiální a duchovní
kultury. Sem náleží zejména studium vztahu notace k písmu, dále k formám materiálně
technické realizace notačních znaků (materiály jako kámen či papír, technika zhotovení
písařskými pomůckami, tiskem apod.) a k mimohudebním sférám umělecké kultury (vztah k
výtvarnému umění a jeho stylu, k liturgice, ke knižní kultuře atd.).

Bibliografie

Hudební věda II, s. 591 - 606. Poledňák - Fukač 1995, s. 73 - 77. [ST]