» 

teorie hudebního zápisu «

termín zaváděný v české muzikologii od 70. let 20. stol. a označující muzikologický obor, jehož úkolem
je systematické, srovnávací a historické studium všech forem grafického záznamu hudby (český
pojem – non-artificiální hudba).

Takto nazvaný obor vzniká na bázi hudební paleografie integrací dalších relevantních
hledisek, zvl. aspektů komunikačních, sémiotických, taxonomických ad. Historicko-vývojová
problematika notace zůstává nadále předmětem hudební paleografie, která se stává dílčí
disciplínou teorie hudebního zápisu. Obor teorie hudebního zápisu nabývá tedy povahy
střechové disciplíny, zahrnující vedle tradičních úkolů (dešifrace - rozluštit, transkripce -
přepsat a výklad - vyložit historických notací) i výzkum soudobé notační problematiky,
srovnávací studium notačních systémů a interpretaci funkcí hudebního zápisu ve sféře
hudební kultury a materiální i duchovní kultury lidstva vůbec.

Teorie hudebního zápisu

a) definuje základní jevy vymezující předmět oboru (notační znak, notace, hudební zápis,
zvuková realizace hudebního zápisu, vztah zápisu k hudebnímu myšlení skladatele a
interpreta)

b) provádí systematickou klasifikaci notací a notačních znaků podle různých kritérií (doposud
se vycházelo hlavně z grafické povahy znaků, méně z fixačních možností notačních systémů,
z jejich funkčního využití apod.).

c) studují vzájemné vztahy notačních systémů, zejména z hlediska převoditelnosti jednoho

systému na druhý (diktováno praktickou potřebou transkripce hudebních památek do
novodobé notace; poněvadž různé notace vyjadřují zpravidla i různé stránky a kvality
hudebního projevu, je každá transkripce rekonstrukcí sui generis).

d) nově je nastolena otázka vztahu notačních systémů k jiným znakovým systémům (zvl. k
písmu vůbec).

e) teorie hudebního zápisu se zamýšlí i nad problémem, které stránky hudební struktury jsou
reprezentovány notačními znaky a jejich konkrétními seskupeními v zápise a jak je
realizována snaha po stále dokonalejším, jednoznačnějším, resp. adekvátnějším zápisu.
Protože notační záznam zpravidla neoznačuje to, co je předáváno jinak (např. pamětí či tradicí
- kadence, čtení jazzového zápisu, cimbálky improvizace) a co se přenechává interpretačnímu
dotváření, je nutno zkoumat poměr notačně fixovaného a nefixovaného (či jinak, např. pamětí
fixovaného) prostřednictvím specifických metod, jež pomáhají řešit otázku správnosti
notového záznamu vzhledem k dobovému stavu hudebního myšlení. Toto studium bývá
označováno jako kritika hudebního zápisu. Centrální pozornost je ovšem nadále věnována
vývojové problematice notace. V tomto směru zůstává kompetentním oborem zejména
hudební paleografie, která se dosud věnovala zvl. výzkumu historických evropských notací a
na bázi teorie hudebního zápisu svůj předmět postupně kompletuje. Konečně jsou zkoumány
vztahy notace k různým sférám materiální a duchovní kultury. Sem náleží zejména studium
vztahu notace k písmu, dále k formám materiálně technické realizace notačních znaků
(materiály jako kámen či papír, technika zhotovení písařskými pomůckami, tiskem apod.) a k
mimohudebním sférám umělecké kultury (vztah k výtvarnému umění a jeho stylu, k liturgice,
ke knižní kultuře atd.).
Bibliografie

Hudební věda II, s. 591 - 606. Poledňák - Fukač 1995, s. 73 - 77. [ST]