» 

pramen «
termín používaný v historickém bádání, kde jako zástupce zkoumaných, leč bezprostřednímu
poznání zcela nebo zčásti nedostupných skutečností (procesů, systémů, jednotlivin, jejich
vztahů atd.) vystupují některé dochované skutečnosti, o nichž se právě hovoří jako o
pramenech (přesněji historických pramenech).

V obecné historiografii i v jednotlivých speciálních odvětvích historického výzkumu se pojetí

pramene postupně měnilo;

- starší snahy o přesnou klasifikaci stabilizovaných okruhů pramenného materiálu vystřídala

- snaha o dynamičtější chápání a o dostatečně široké definice historického pramene jako

libovolného předmětu, z něhož můžeme odečíst jakoukoli informaci o historických procesech
či dějích.

V muzikologii dospěl k podobné definici již G. Adler („Alles, was zur Aufhellung des
musikhistorischen Tatbestandes, des Entwicklungsganges der Musik dienlich ist, wird unter
den Begriff der Quelle zusammengefasst“).

Výraz pramen zaujal postavení v terminologii historických věd proto, že vedle svého
primárního významu („podzemní voda vyvěrající na povrch“, „počátek vodního toku“) nese v
obecné jazykové komunikaci i význam „to, odkud je něco odebíráno nebo odkud něco
vychází“ (např. pramen obživy, zla, informací).

Termín pramen má přitom poněkud širší význam než částečně synonymní výraz dokument.
Při nedostupnosti minulých procesů pro přímé pozorování i při jejich neopakovatelnosti a
experimentálně laboratorní neprověřitelnosti lze pramen pokládat za rozhodující
prostředek k jejich vědeckému poznání a interpretaci. Pramen je tedy stopa, kterou
konkrétní historický proces (děj atd.) zanechal

a) buď jako svůj výsledek v materiální skutečnosti

b) nebo jako otisk (určité změny procesem způsobené) v oněch částech hmotné
skutečnosti i v lidském vědomí, jež na tomto procesu nějak (byť i jen pasívně)
participovaly.

Z těchto stop pak historická věda (za spoluúčasti logických operací a společenské zkušenosti)
odečítá, popř. dotváří poznání či model historických procesů. Do pozice historického pramene
se přirozeně dostávají některé jevy i při historickém studiu současnosti. V obecné metodologii
věd se řeší otázka, zda nemohou mít povahu pramene i:

a) skutečnosti studované při výzkumu minulostních přírodních procesů,

b) dále jevy zastupující nedostupný zkoumaný objekt vůbec (tedy i v nehistorických
oborech) apod.

Soudobé pojetí historických pramenů umožňuje zahrnout do daného pojmu množství

a) nejrůznějších předmětů
b) a materializovaných (písemnou formou nebo jinak komunikovaných) obsahů lidského
vědomí, které jsou vůči historickému procesu, o němž vypovídají, v jakýchkoliv (i
nahodilostních) vztazích.
Podmínkou je pouze to, aby daný předmět nebo obsah lidského vědomí souvisel s příslušným
historickým procesem víceméně časově bezprostředně. Pokud tomu tak není, mluvíme nejvýš
o pramenech odvozených (sekundárních) nebo - má-li pramen formu slovesného sdělení - o
literatuře.

Aby mohla být z historického pramene informace získána, musí být příslušný svědecký (i
nahodilostní) vztah rozpoznán. Historické bádání vyvinulo pro tento úkol řadu speciálních
pracovních postupů a resortů. Odbornému zpracování některých zvláštních typů historických
pramenů slouží okruh tzv. pomocných věd historických. Vyhledáváním a
shromažďováním pramenů v jejich komplexnosti i konkrétní jedinečnosti se zabývá
heuristika.

Vlastní vyhodnocení pramenů z hlediska jejich informační hodnoty je věcí souboru

pracovních postupů, pro něž se vžil název pramenná kritika. Rozlišuje se kritika vnější
(zabývá se dochovanou formou pramene) a vnitřní (zaměřená na obsah pramenné informace).
Důležitým nástrojem historické kritiky jsou komparační metody. Zapojení informace do
širších souvislostí se pak nazývá interpretace. V oblasti historie umění má tato historická
interpretace něco společného i s interpretací uměleckou (přítomnost umělecky tvůrčího
momentu, který ovšem do jisté míry narušuje historickou autenticitu).

Metodologie historických věd se pokouší i o určité systematické a klasifikační výklady oblasti

historických pramenů. Na hudebně historický materiál lze nejsnáze aplikovat dělení
Bernheimovo, které rozlišuje:

a) prameny narrativní,
b) zprávy,
c) dále pak tzv. pozůstatky.

Kritériem je obecná forma vztahu k danému historickému procesu či faktu: pozůstatky z něj
přímo vznikly nebo se na něm podílely (nástroje, náčiní, stavby apod., ale i právní akta a
listiny), kdežto zprávy a narrativní prameny jsou slovní informace (resp. vyobrazení)
vytvořené záměrně za účelem sdělení nebo „zachování paměti“ o události (původcem je
bezprostřední svědek či někdo, kdo získal informace z relativní blízkosti). Ostatní třídění jsou
většinou jen komplikovanějšími variantami této klasifikace.

Dosti rozšířené třídění Droysenovo rozšiřuje např. dvojici skupin na triádu zavedením
skupiny památek (Denkmäler), které stojí uprostřed obou skupin Bernheimových a slučují
některé jejich znaky. Je ovšem třeba počítat s tím, že i tzv. zprávy často ovlivňují další průběh
dění a že dokonce vznikají s tímto záměrem (např. hudební kritiky a referáty jsou sice
zprávami, avšak pomáhají formovat estetické vědomí a normy a již prostým výběrem
formulací, informací atd. ovlivňují další osud děl a umělců, o nichž referují).

Kromě těchto obecných zásad historické metodiky a metodologie musí hudební historiografie
počítat i s některými zvláštními rysy hudebně historických pramenů. Především lze rozlišovat
hudebně historické prameny specifické a nespecifické. Specifické jsou ty, k jejichž
zpracování a vyhodnocení jsou nezbytné speciální muzikologické metody.

1) Jde o hudební zápisy všeho druhu (notační, mechanické a elektroakustické),

2) o hudební nástroje,
3) o prostory k provozování hudby
 4) i o spisy s hudební tematikou.

Hudební historiografie proto využívá i svých vlastní pomocných věd (v této pozici se
mnohdy ocitají hudební paleografie, organologie, akustika atd.) a samozřejmě též celého
komplexu hudební teorie, ba celé systematické hudební vědy.

Často je nutno hudebně historické prameny před vlastním kritickým a interpretačním

zpracováním zvláštním způsobem připravit či rekonstruovat (spartace, dešifrace a notační
přepis u notovaných pramenů, rekonstrukce a doplnění zničených a nedochovaných částí u
hudebních nástrojů, apod.). Při těchto přípravných pracích se musí postupovat natolik šetrně,
aby nebylo porušeno nic, co by mohlo napomáhat kritice a interpretaci pramene. V hudební
historiografii souvisejí přípravné postupy s kritikou a interpretací ještě markantněji než v
historii obecné. Již z některých poznatků vnější kritiky, zaměřené na materiální podobu
pramenů, se neusuzuje

a) jen na autentičnost pramene (k tomu má co říci i stylová kritika, patřící do kritiky

vnitřní),
b) nýbrž i na to, zda jde např. v případě notového materiálu o materiál provozovací, zda a
jak často z něho bylo hráno, zda lze z počtu a rozmístění dochovaných opisů téže
skladby usuzovat na její rozšíření a společenskou funkci, co vypovídají dodatečné
vpisy a poznámky (zvl. hudebně interpretační) atd. Také z vnějšího vzhledu a místa
nálezu nástrojů usuzujeme nejen na jejich osud, nýbrž na širší hudební a kulturní
souvislosti. U moderních zvukových zápisů je třeba zkoumat kromě akustických a
technických podmínek jejich výroby i samu jejich genezi, rozšíření a fungování, což
poskytuje mnoho možností pro interpretaci.

Vnitřní kritika se pak neomezuje na stanovení obsahu, nýbrž komplexně analyzuje projev v
jeho aspektech strukturních, významových a funkčních. Přitom je třeba respektovat
specifičnost esteticko-uměleckého projevu, zvl. relativní otevřenost, týkající se obsahu sdělení
i konkrétní podoby díla (vzhledem k jeho zvukovým realizacím a interpretacím). Proto
rovněž nelze pokládat notační zápisy, ale i jednotlivé dochované zvukové záznamy či
akty ústní tradice za sám výtvor a za konečný předmět hudebně historického zkoumání,
nýbrž daleko spíše za prameny k poznání celého produkčního i apercepčního procesu.

Kromě těchto specifických pramenů pracuje hudební historiografie nutně i s obvyklými

prameny historickými a ekonomicko-historickými, které osvětlují podmínky společenské
existence a fungování hudby. Používá tu technik i zásad obecně historické metodiky a
metodologie a vyhledává tyto prameny nejen ve fondech hudebních, ale i v materiálech
správních, hospodářských a politických. Česká hudební historiografie rozvinula teorii
pramene zejména zásluhou svých čelných představitelů (Z. Nejedlý, V. Helfert), při budování
své institucionální sítě (hudební sbírky, hudební archívy, hudební muzea, hudební knihovny)
a při řešení ediční problematiky (edice).

Lexikografie
Riemann III, s. 764. Knihy a čsp.: E. Bernheim: Lehrbuch der historischen Methode und der
Geschichtsphilosophie (Lpz. 5 - 6, 1908). G. Adler: Methode der Musikgeschichte (Lpz.
1919). J. G. Droysen: Historik. Vorlesungen über Enzyklopädie und Methodologie der
Geschichte (München 1937). V. Helfert: Státní hudebně-historický ústav (P 1945). Racek.
Úvod. Fukač 1964. M. K. Černý: Hudební dílo    z hlediska hudební historiografie (HVě 2,
1965, č. 3, s. 474 - 499). M. Gosenbruch - K. Wolters - W. Wiora: Methoden der Kunst- und
Musik-wissenschaft (München 1970). J. Topolski: Metodologia historii (Warszawa 2 1973).
Z. Lissa: Wstęp do muzykologii (Warszawa 1974). M. K. Černý: Problém hudebního díla,
jeho podstaty, identity a forem existence (Estetika 11, 1974, č. 3, s. 164 - 182, č. 4, s. 193 -
212). Hudební věda III. Poledňák - Fukač 1995, s. 49 - 58. [MKČ]