27.

února 2019

Zábrana – film a k tomu otázky, viz handout

6. března 2019

Svoboda: Metodologické základy výzkumu v teorii překladu

Počátek translatologie datujeme do 70. let. Ještě předtím: teorie překladu, v rámci aplikované
lingvistiky nebo literární vědy.

70. léta: pragmatický obrat. Důraz na pragmatické ( = mimojazykové) aspekty překladu, odklon od
ryze lingvistických přístupů. Otázky: V jaké době bylo dílo komunikováno? Na jakého příjemce?

80. léta: Kulturní obrat. „Mimojazykové“ aspekty se zabalí do většího balíku, text začíná být chápán
jako součást nějaké kultury. Najednou se začíná o překladu uvažovat jako o součást nějakého
systému.

90. léta: Polysystémová teorie. Even-Zohar. To pro českou translatologii nebylo překvapení (zahrnout
kulturní aspekty do překladu)
Dále: Manipulační škola, Lefevere. Hlavní myšlenka: komunikát nevisí ve vzduchoprázdnu, zajímá nás
sociologické kontexty a vztahy. Někdo si přál něco komunikovat a tím něčeho dosáhnout. Otázky:
proč to bylo komunikováno takhle a proč nebylo komunikováno něco jiného?
1995 Descriptive Translation Studies, DTS (Tory, Gideon) – musíme být deskriptivní

2005: sociologický obrat. Anthony Pym = všemu rozumí, všude byl dvakrát. „Jak můžete fungovat
v translatologii bez nějakého sociologického přístupu?“ Bez sociologie nedokážeme přesně říct, proč
se některé jevy dějí.

Rozdíl mezi Manipulační školou a Pymem: Manipulační škola se zabývá úzkou komunikací, Pym
naopak řeší mnohem širší kontext, mecenáše, situaci na nakladatelském trhu, zajímá ho PROCES.
(DTS třeba zase zajímá PRODUKT).

Další obraty:
- empirický
- globalizace (máme přístup k úžasným materiálům a zdrojům
- technologický

James Holmes založil to, čemu říkáme translatologie – translation studies.

Kam patří Dějiny překladu?

Pokud se ptám na dějiny uvažování o překladu, tak by to asi šlo doleva (pure translation studies,
theoretical pure translation studies, general theoretical pure translation studies).

Pokud se ptám na to, jak se překládalo, tak to asi půjde do pure descriptive translation studies.

„DĚJINY PŘEKLADU“ NEROVNÁ SE „DĚJINY UVAŽOVÁNÍ O PŘEKLADU“

-> Nás tu bude zajímat, jak se překládalo.
 Souhrnná pojednání o dějinách překladu

Levý: České theorie překladu. TOTO NENÍ POJEDNÁNÍ O DĚJINÁCH PŘEKLADU. Jsou to dějiny teorie
překladu, dějiny teorie uvažování o překladu. Svým rozsahem unikátní, a unikátní také rokem vydání:
1957. TEORETICKÁ VĚTEV TRANSLATOLOGIE

Dějiny o překladu patří do větve deskriptivní

Hrala: Kapitoly z dějin českého překladu. To už jsou dějiny překladu. Především studie Jindřicha
Veselého: Český překlad od středověku do národního obrození

Hrala: Český překlad a Český překlad II, obojí od roku 1945 dál. Navazují na Levého. Do roku 2003
nebo 2004.

Překlad literárního díla. Vyšlo v roce 1970. Vydáno při kongresu FIT, Mezinárodní federace
překladatelů, který měl v Praze proběhnout v roce 1969, což bylo znemožněno kvůli srpnu 1968.

Preklad a včera dněs. Opět se více věnuje dějinám překladu.

Sborník Die Ubersetzung in der Tschechoslowakei/Překlad v Československu.

Sborník:
Důležitá stať: Překladatelská metoda jako pojem dějin překladu

Ilek: Minulost a současnost českého překladu, jen stať (kde? V Překladu literárního díla nebo
v Prekladu včera a dnes?) – také syntetické dílo, všeobsahující

Routledge Encyclopedia of Translation studies, heslo Czech translation, napsala Kufnerová

Modely kritiky překladu/ translatologické analýzy

Levý i Popovič byli oba hrozně dobří a předběhli dobu.

Model Jiřího Levého: 1963

- Nejprve dle Umění překladu. Levý tam má přesahy do nejrůznějších disciplín. Uvažuje mnohem víc o
tom, jak dělat vědu o dějinách překladu.
V Umění překladu popisuje, jakým způsobem je možné postupovat, má svůj model translatologické
analýzy. Tento model uvádí do kontextu s bádáním v dějinách překladu. Tam, kde se zabývá dějinami
překladu, tak ale spíš jen tou metodou. (Pak přijde Popovič a přinese grandiózní projekt k dějinám
překladu, národní dějiny).
- Levého metoda: číst překlad proti originálu a „ono se to nějak vyvrbí“. Skvělá metoda. Sice ne moc
vědecká, ale: „ten materiál si sám řekne o utřídění“. Ono to tak funguje: když už čtete 3. Nebo 4.
Stránku, překladatel už vidí nějakou tendenci, už to dokáže nějak klasifikovat.
- Dále říká: na základě posouzení těchto tendencí dospějeme k nějakému INTERPRETAČNÍMU
STANOVISKU překladatele. Jako kritikové překladu toto chceme zrekonstruovat. Chceme se dostat do
hlavy překladatele a zrekonstruovat myšlenkové pochody.
- Dále řeší otázku formální a ideově-estetickou, a už Levý chápe celé dílo v nějakém komunikačním
kontextu, předbíhá pragmatický obrat.
- Jeho přístup v kritice překladu bychom mohli popsat tak, že zdůrazňuje STRUKTURÁLNÍ hledisko
(dívá se na text jako celek, „neznásilňuje a neškatulkuje text“), funkční hledisko (pohlíží na funkci díla)
a sémiotické hledisko
- Zdůrazňuje také dobovou podmíněnost překladatelské metody
- Levý se nejvíce zamýšlí nad metodou kritiky překladu a tu potom dává do širšího kontextu práce.
Nezůstává ale jen u toho. Ale nevytváří tak globální metodu jako Popovič.
- Říká, že máme vyčíst a rekonstruovat postup překladatele, z toho můžeme odvodit překladatelské
normy a estetické normy dané doby, odvodíme, zda překlad podléhá nějaké celkové koncepci a říká
„překlady fungují v rámci literatury“, takže na základě toho všeho se ptáme: jaký je přínos překladu
do domácí literatury v dané době?
 tohle všechno tedy máme v Levém, a to v Levém publikovaném i po roce 1963.
- JAK (TZN. SAMOTNÝ POSTUP): v Umění překladu: zkrátka srovnávám texty a ono to vyleze. Později:
je konkrétnější, říká, že je třeba vybrat si také vhodný úsek textu. Mluví také o využití korpusové
lingvistiky. Říká: srovnávat interference a nějakou individuální poetiku překladatele.
Výsledky, které zjistíme, chceme promítnout proti kritériím literatury a estetiky v dané době. Hlavní
kritérium = „působnost“, čili jak dílo působí na příjemce.
Analýza by měla být konstruktivní, tzn. kritik překladu by měl sám navrhnout alternativní překlad
(pokud něco kritizuje).
Analýza má tyto kroky:
1) Zhodnotit, jak byl vybrán text na překlad. Zde do toho vstupuje sociologie.
2) Zjistím, v jakém komunikačním kontextu se vyskytuje originál a v jakém překlad. Pak už se začnu
ptát na genezi a recepci výchozího textu a na genezi a recepci překladu.
3) Srovnat originál s překladem. U hodnocení nějakého jevu nesmíme opouštět komunikační kontext,
nemůžeme hodnotit výrazy vytržené z kontextu. Hodnotíme textovou rovinu (syntax, stylistika,
analýza výstavby, kompozice) a obsahovou rovinu (filologické porozumění vs. ideová interpretace).
K tomu Svoboda dodává: HERMENEUTICKÉ POROZUMĚNÍ.

13. března 2019

Svoboda: konkrétní modely překladu

Shrnutí z minule: Levý není přísný systematik, Umění překladu není systematická příručka – člověk si
musí překlad několikrát přečíst a „něco z toho vyleze“, materiál sám si řekne o systematizaci

MODEL ANTONA POPOVIČE

Navazuje na
- Levý – ve strukturálně-funkčním přístupu, v komunikačním pojetí
- Dionýz Ďurišin
- František Miko – Popovič čerpá, když formuluje teorii POSUNŮ

TEÓRIA UMELECKÉHO PREKLADU (1975)

- Teorii literárního překladu zasazuje mezi (čtvereček) Porovnávací lingvistiky… a 3 dalších (rychlej
slide)
- pak ten model s bublinkama, uprostřed Teorie překladu jako čtvereček. Je to podobné tomu
stromečku, co jsme brali minule (James Holmes). Také to poukazuje na určitou systémovost,
předchází teorii polysystémů
1975
- stanovil, jak by bylo možné dojít k nějakým nadnárodním jazykově nespecifickým dějinám překladu
- 6 ústředních bodů: 1) přípravné práce, bibliografie překladatelů, 2) praxeologie, 3) překladatelský
program, dějiny překladatelských metod podle období (např. zformulovaná politika překladu) +
poetika překladu, proces a text, 4) úloha překladu v literárním vývoji, 5) funkce překladu v literárním
životě, 6) typologie národního překladu v jednotlivých obdobích…

Kritika překladu – trojí funkce

1) postulativní (zacílení na překladatele)
2) analytická (zacílená na text)
3) operativní (zacílená na čtenáře)

K čemu kritika slouží?

a) Chci zjisti překladatelskou metodu
b) Ptám se, jak překladatelská metoda souvisela s literární normou
c) Ptám se, jak práce překladatele souvisela s danými překladatelskými normami, pokud je známe
(ještě toho bylo málo napsáno, schází empirická data)

KRITIKA PŘEKLADU U POPOVIČE JE SOUSTŘEDĚNÁ NA KOMUNIKAČNÍ KONTEXT, NA TEORII

KOMUNIKACE.

PŘEKLADATELSKÝ PROGRAM
- Výběrová fáze překladatelského procesu (pro Popoviče tato fáze zahrnuje i překladatele – jakoby si
dílo na překlad překladatel vybíral primárně sám, a překládal si do šuplíku -> tak to dnes už
nefunguje). Jaký cíl si klade překladatel při výběru textu? Vnější motivy, vnitřní motivy? Jak si
překladatel zjišťuje informace?

Co se zjišťuje
1) překladatelská metoda
2) vývojové hledisko

PŘEKLADATELSKÁ METODA
- Postoje překladatele k předloze vs. to, co mu z toho opravdu vylezlo
- Pracovní postupy
Metoda: detailní analýza výrazových a tematických posunů, čekat, co z toho vyleze -> a pak v tom už
můžu vidět, najít nějakou poetiku překladatele.
Poetika překladatele může být ovlivněna různými věcmi -> od paralelních překladů (překlad z druhé
ruky, plagiátorství nebo i mnohem subtilnější podoby, třeba když se překladatel snaží překládat
distančně od už existujícího překladu

POSUNY
- „Všechno, co v překladu vzniká nebo zaniká se zřetelem na originál, je možné vysvětlit pojmem
POSUN.“ Kámo dík, celej překlad vzniká so zretelem na povodninu
- Posuny 1965
1) Tematické (rozšiřování tématu, přehodnocování tématu)
2) Výrazové (dle Mika)
3) Rytmické (u poezie) – včetně statistickým metod, což je Levý
Tyhle posuny se hodí zejména na literární texty.
- Posuny 1975, rozlišuje makrostylistiku (aktualizace, lokalizace, adaptace) a mikrostylistiku (zesílení
výrazu, výrazová shoda, výrazové zeslabování)

Jak má analýza vypadat

- má být objektivní
- má postupovat na všech rovinách textu
- omyly jsou irelevantní (tj. máme zmínit, že jsme si ho všimli, ale málokdy to vypovídá něco o
metodě)

VÝVOJOVÉ HLEDISKO
= zasažení zjištění do širšího kontextu, v diplomkách se na to zapomíná
- Zhodnocení současné domácí literatury, literárních struktur (ZHODNOCENÍ Z HLEDISKA
PŘEKLADATELSKÝCH METOD A VÝVOJE LITERÁRNÍCH STRUKTUR). Je tam nějaká tendence, něco
podobného nějakým jiným překladům z té doby?
- Metodu si vytvořme vlastní, ušijme ji na míru textu (o co si text řekne sám)

Překladatelská norma = v nějaké době se překládá nějak

Překladatelská tradice = jak po sobě šly nějaké překlady

20. března 2019

Belis: Od Popelky k Zabijákovi

= začneme od obrozeneckých překladů a skončíme u 80. let 19. století (Emile Zola – Zabiják)

Novodobé dějiny překladu datujeme od 3. čtvrtiny 18. století. Nejdříve se česká kultura snaží
vzpamatovat z pobělohorského období.
Fr. lit = překládaná stejně jako anglická či ruská, ještě více německá literatura.

1774 = Královská česká společnost nauk, tím nastává obrat k lepšímu: přibývá česky psaná literatura,
čeština zpět získává pozici, kterou ztratila po Bílé hoře.

1848-1851 proniká čeština do státních úřadů, ale následně je vytlačena a vrací se až v 19. století.

1848: vzniká první česká škola

1849: první česká škola s učitelským kurzem, později povinná čeština na některých SŠ
1850: Jedno gymnázium přeměněno na české, pak další české gymply
1853: obrat, čeština ustupuje němčině
1869: technické česky napůl česky, napůl německy
1882: Konečně se osamostatňuje i česká univerzita

Německý živel tu byl skutečně silný. Vladimír Macura: Ve znamení zrodu (kniha o Národním obrození)
-> v 19. století probíhala např. rodinná korespondence německy.

19. století: kniha „pro prostý lid“, zábavné čtivo = KNÍŽKY LIDOVÉHO ČTENÍ. Produkce domácí edice,
kterou založil Matěj Václav Kramerius – většinou adaptace a překlady, ale není uveden autor ani
překladatel. Tato edice pomáhala zároveň šířit četbu v češtině.
Příklad: Popelka. Oblíbené téma. Pohádka překládaná původně z francouzštiny (ačkoliv přišla
z Arábie) – původně součástí výboru jedné francouzské pohádkářky. Velké proměny v názvech, které
vypovídají i o funkci těchto knížek lidového čtení. Názvy: „Čarodějnice Popelka“, „Popelka“, „Popelka
Varšavská“, „Velmi kratochvilná historie o Popelce aneb Spanilost a Ctnost dojde odměny“,
„Staročeská povídka o Popelce: pěkný příklad, kterak spanilost a ctnost odměny dojde“.

Kromě tohoto proudu také překlad literatury tak, jak ho známe. Pokud byl překladatel národní
buditel, jako Josef Jungmann, sahal po látkách, které napomáhaly protiněmeckému duchu – proto
velký zájem o překlad francouzských osvícenců (sociální revoluce), nicméně cenzura neumožnovala
toto vydat, takže se například vydal text od Voltaira, ale Voltaire tam nebyl uveden jako autor. Jeho
jméno u nás bylo uvedeno až v 70. letech 19. století. A také nebyl uváděn překladatel.

JOSEF JUNGMANN
- překládal z FJ, AJ, NJ, RJ i ŠJ
- obrovský význam: Goethe, Pope, Milton, Shakespeare, Chateaubriand, Karamzin, velké rozpětí
- Proč nás zajímá:
1) jeho přínos češtině, která v té době byla pro seriózní překládání v těžko použitelném stavu.
Jungmann pracoval několik desítek let na slovníku, který měl 120 000 lexikálních hesel -> dal k nim
německé protějšky a tím provedl jak sběratelskou, tak novátorskou práci. Když slovo chybělo,
doplňoval ze slovanských jazyků, z praslovanštiny, vytvářel neologismy, oživoval archaismy.
2) Jungmann přivádí do Čech i díla, která nejsou příliš populární ani ve svých původních zemích
(například Miltonův Ráj nebo Attala)
- považoval mateřský jazyk za základ národa. Jeho práce má obrovský přesah směrem k probouzení
demokratického myšlení, otvírání oken do Evropy (přináší i žánr NOVELY, který tu neexistoval a který
se v dalších 60 letech stal nosným -> předtím tu vůbec nebyly podmínky pro román, první román
napsala až Karolína Světlá). Čili do české kultury přivedl i nové žánry nebo další formální útvary jako
sonet či baladu.
- Láska dvou divochů na poušti (Attala) -> tragický příběh o lásce dvou Indiánů. Celý příběh je
prošpikován odkazy na křesťanství – Jungmann měl zajímavý postup, nepřekládal ho přesně, ale
upravoval ho podle svého svědomí tak, že z něj vystříhal jazykové odkazy na katolický kult a nahradil
je obecnějšími výrazy, které se odkazují na křesťanství, a tím tento text posunuje. Podobně postupuje
i u Herdera.
- Kromě precizní práce na slovnících byl schopen i poměrně přesného převodu, nicméně aktivně
zasahoval do ideologického vyznění díla. Jeho představa překladu je tedy jiná než naše. On svými
zásahy českého ČTENÁŘE VYCHOVÁVÁ.

Výběr textu k překladu – ovlivněn Národním obrozením.

Strategie otvírání oken = poučování se z toho nejlepšího, co bylo k dispozici v jiných kulturách.
Zde už také začíná jev, že dílo je z francouzštiny do češtiny přeloženo třeba do roka.
60. léta 19. století: jsou u nás známy písně francouzského písničkáře Pierra Jeana Berangera –
vysmívá se autoritám, představitelům moci a církve (známý v celé Evropě) – u nás se překládal a
ovlivnil třeba Karla Havlíčka Borovského. Beranger se ve svých písních dotýká sociálních témat, jeho
texty patří spíše do ideologické sféry. Propagují myšlenky, které učí, jak propagovat nezávislost
národa etc. To pak inspiruje i Karla Sabinu a Jana Nerudu.
Jan Neruda vydal Berangerovy překlady ve svém časopise Obrazy života. Překládal ho Josef Václav
Frič. Je k nám tedy zaváděn žánr satirické písně s politickým charakterem

Život Ježíšův -> popisuje dějiny počátku křesťanství. Autor se dívá na Ježíše z pozice materiální vědy
francouzského pozitivismu. To u nás vyšlo do roka od vzniku originálu. Odpoutávání od církevních
dogmat, zpochybňování vědeckou cestou.

Dostávají se sem také texty týkající se socialismu a komunismu. Dále francouzští osvícenci, třeba Jean
Jacques Rousseau. Dohánění evropské demokracie.

1840s, 1850s, 1860s -> překládá se George Sand. Tyto texty vychází v tzv. Ženské bibliotéce, kterou
založila Žofie Polipská, sestra Karolíny Světlé. Tyto knihy ovlivnily Boženu Němcovou, Karolinu
Světlou, ženská problematika v knihách. Ženská tematika se tedy ocitá v určitém centru zájmu
spisovatelek-průkopnic okolo Ženské bibliotéky. George Sand se tedy nejvíce čte v 1860s a 1870s.

Další důležitý vliv: v této době ve Francii vzniká „román fejeton“ (autor: Eugene Sue). Snaží se přiblížit
prostému čtenáři, který nekonzumuje „vysokou knižní kulturu“. Psal příběhy ze života aristokratů,
nicméně tyto příběhy se týkaly také hříchu a zločinu -> myslelo se tam na napětí, dobrodružné
aspekty.
Proč „román fejeton“? Byl psán tak, že vycházel na pokračování v přílohách různých novin a časopisů.
Vraždy, intriky, boj o dědictví.
O tomto žánru informoval Jan Neruda, oceňoval ho v článku Škodlivé směry a psal, že učí poznávat
život. Neruda se pokouší pak tento žánr propagovat u nás. Napsal povídku Trhani, která měla
vycházet po částech a vycházet v Národních listech.

Vycházel u nás také Victor Hugo. Bídníci vyšli v 1860s, vycházeli přesně touhle formou, jako román na
pokračování. Stejně tak vycházel i Emile Zola.

U nás měl Eugene Sue vliv až v 1890s na Karla Matěje Čapka Choda.

1860s a 1870s
- Překládá se Alexander Dumas, Tři mušketýři.
- Skutečnou událostí byly překlady Julese Vernea, což je ve Francii aktuálně zakladatel vědecko-
fantastického žánru. Za čerstva se s ním seznamuje Jan Neruda. Ten je vyslán do Paříže na výzvědy,
jestli by nešlo přinést něco nosného do Čech – Neruda tehdy přivezl do Prahy Pět neděl v balóně.
- Jana Nerudu fascinovalo to, co Francouze – humor, zábavnost, výchovné aspekty, ale HLAVNĚ
POPULARIZACE NEJNOVĚJŠÍCH VĚDECKO-TECHNICKÝCH POZNATKŮ. V těchto knihách je anticipován
rozvoj využívání vědy a techniky, která v té době byla v rozpuku.
- Když Neruda přivezl Pět neděl v balóně, prezentoval to jako literární kuriozitu. O 4 roky později byla
založena Matice lidu (levné nakladatelství s pestrým výběrem domácích a zahraničních autorů, kteří
by bojovali proti brakové literatuře).
- První český překlad Julese Vernea byl Cesta kolem Měsíce a vyšel téhož roku jako originál: 1870.
- Ohlas na Vernea u nás byl obrovský. Nicméně když německý nakladatel Hartleben vydal tento zájem
o Vernea, rozhodl se vydat dva svazky v němčině. Krásně vydané knížky, s rytinami. A tyto knihy tu
najednou měly spoustu čtenářů, v němčině tu uměl číst každý. Nakladatel se navíc rozhodl, že nejen
že je bude vydávat v této luxusní edici, ale že bude vydávat i o 40 % levnější verzi, kterou zasypal
nakladatelství. Zájem o tyto knihy v češtině najednou opadl, každý je mohl mít v němčině. Čili na pár
let se úplně zastavila možnost v češtině Vernea nějak propagovat.
- Jan Neruda krátce na to vydává PÍSNĚ KOSMICKÉ, které jsou přímo inspirovány Verneem. Kromě
toho v Národních listech Verneovky velmi detailně komentuje, a postupně se po letech k Verneovi
začal stavět kriticky. „Verne knihy své jen sype“, Neruda na nich hledá mouchy. Po 7 letech nicméně
ty věci, které předtím vytýkal, najednou začne chválit. A Neruda vlastně pomohl sem Vernea dovést.
- 1875: Začíná vycházet Verne v českých překladech i s těmi známými ilustracemi.

EMILE ZOLA
- Přichází se svými romány ve Francii v 1870s, nicméně svou tvorbou zaplní celé poslední čtvrtstoletí.
- Ve Francii bomba, přišel s tématy, která nebyla ve vysoké literatuře okoukaná. Sociální pohled,
nahlížení na chudé lidi a zejména na ženy (kvůli podmínkám, ve kterých žijí). Inspirace: bratři
Gonguerové??? Podle jejich inspirace chtěl založit sérii románů, na kterých ukazuje, jak funguje
genetika -> determinovanost člověka jeho vlastními geny.
- Zolovo dílo vzbudilo obrovský zájem, zároveň ale bylo velmi nežádoucí – upozorňoval na stinné
stránky kapitalismu, opouštění venkova, příšerné podmínky ve městech.
- Naturalistický způsob zobrazování skutečnosti
- Pravděpodobně ho někdo zabil – byl nežádoucí osoba. Jednak nepříjemná témata, a ještě vydělával
spoustu peněz.
- NANA je o životě prostitutky, ZABIJÁK je o životě alkoholika. – Šokující témata, mohutně překládáno
všude, dokonce i v Rusku a v Německu, jenom u nás ne. Proč? Tady byla tendence informovat
čtenáře o tom, co u nás vychází zajímavého, a uvádění informací o Zolovi se ujal Ferdinand Schulz.
Ten v časopise Osvěta velmi podrobně popisoval děj každého z románu a řekl, že něco takového
vůbec nepatří českému čtenáři do ruky, natož mládeži. „Toto my tady nechceme.“ Velmi ostře se vůči
tomu vyhradil. „Nebudeme tímto ničit náš mateřský jazyk“.
- Tím pádem žánr naturalistického románu u nás neměl moc času. Jediný, kdo u nás Emila Zolu
obdivoval, byli bratři Mrštíkové.

Divadlo

Co tu bylo nového a mohlo nás posunout někam dál?

Divadlo u nás bylo docela urputnou baštou německého živlu. České hry se u nás hrály až pozdě.

V 1870s a 1880s se k nám díky překladům dostává díky překladům žánr, který do divadel přilákal
střední vrstvu. ZÁPLETKOVÁ KONVERZAČNÍ KOMEDIE.
- Na maximum využívá jazyka: slovní hříčky, jinotaje. Témata bývají prostá, třeba milostný trojúhelník.
Třeba manželka mluví zároveň k manželovi a milenci schovanému ve skříni – vyžaduje velice vyspělý
jazyk, je to jevištní jazyk, na který jsme tu vůbec nebyli zvyklí. Takhle se k nám dostávají hry Alexandra
Dumase mladšího
- Tento žánr se tady ujal, protože domácí produkcí nebyl zastoupený. My jsme měli vážná témata:
národ a ctnost a vlastenectví.
- Tyto překlady z francouzštiny napomáhaly k postupnému upřednostňování češtiny na divadlech.
= Prubířský kámen fungování překladu. Musela být zachována hravost jazyka, aby měl překlad u
divadla úspěch.
Prozatímní divadlo
- v té době tam šéfoval Jakub Arbes, který propagoval Moliérovy hry, ale také dramatizace Balzaca,
Zoly, Dumase i Victora Huga.

1870s
- mezi překladateli, kteří si troufli na obtížné překladu těchto konverzaček, byla i Žofie Podlipská
- dále se uváděla i dramatická díla Julese Vernea

1880s a 1890s
- překládal Bedřich Frída, bratr Vrchlického -> např. Sua
- Edmond de Rostand: Cyrano z Bergeracu – tato hra šokovala svým zvláštním novoromantismem
(navíc pravidelné verše, rýmy) v období, kdy ve Francii měli všichni hlavu plnou úplně jiných
záležitostí (pod vlivem Schopenhauera, Nietzscheho) – ve stejné době jako Král Ubu, což je úplný
kontrast (absurdní divadlo). U nás tuto hru přeložil Jaroslav Vrchlický, který krátce předtím přeložil i
Dumasovy Tři mušketýry, a to tak, že je „tlumočil z listu“.

Látky, které přicházely z Francie, byly pro naši kulturu úžasně zajímavé a byly pro nás obrovskou
výzvou – byli jsme velmi pozadu.

27. března 2019

POEZIE

1915: Karel Čapek s překladateli zakládá skupinu v zájmu vyjádření sympatií bojující Francii -> chtěli je
podporovat tak, že vytvoří Velkou antologii francouzské poezie

Hanuš Jelínek = intelektuál řídící časopis Lumír, miloval Francii, nesmírně vzdělaný, básník. Napsal
Dějiny české literatury, přednášel o nich ve Francii na Sorbonně.

Arnošt Procházka -> v Moderní revue

Jindřich Hořejší

Ti všichni tvořili jádro této iniciativy, která nakonec neuspěla (Antologii nevydali). Po válce ale každý
z nich vydal svou vlastní antologii překladů poezie.

Karel Čapek 1920: Francouzská poezie nové doby.

Přeložil tam Appolinairovo Pásmo – vznikla v roce 1913 ve Francii, polytematická báseň -> mnoho
témat a míst propojeno volným veršem.
Tato báseň se sem dostává v překladu DRAMATIKA a PROZAIKA, ne básníka.
-> obrovský vliv na české básníky té doby.

Victor Hugo – génius a zároveň národním bardem, stal se mluvčím a propagátorem určitých
myšlenek. Proto pobýval x let ve vyhnanství. Dílo LEGENDA VĚKŮ inspiroval Vrchlického, proto pak
něco podobného vytvářel.
Vrchlický vydává překlad z Huga v 1870s. Pak vydává jednotlivé antologie a portréty, podobizny,
statě.
Neustálým překládáním si Vrchlický vynalezl jakýsi překladový verš jambického charakteru a pak byl
schopen „překládat alexandrín rovnou z listu“. Navíc si vytvořil určitou manýru dosazování slovních
spojení do určitého rytmického rámce.
Ne vždy to pak bylo ku prospěchu těch veršů, např místo „mraky“ dal „mraků sbor“ – najednou je
tam personifikace, jiná rytmika. Byly tam tedy dopady, které posloužily jako záminka masarykovské
generaci (Šalda, Karásek ze Lvovic) ke kritice: „Vrchlický obsáhnul celou kulturu“.

Vrchlický se rozhodl, že přeloží u nás první výbor z Baudelaira (ještě s Haasem). Šalda, který byl
odborník na francouzskou literaturu, ho strašně zkritizoval -> Vrchlický se z toho zhroutil. Pak brzy
umírá. Podle něj „Vrchlický je představitel romantické generace“ a chtěli překládat poezii prózou.
Přitom ale později zase všichni překládali poezii poezií.

Jedna z Vrchlického antologií se jmenuje Poezie francouzská nové doby, proto Čapek pak pojmenoval
svou antologii Francouzská poezie nové doby -> hlásil se k Vrchlického tradici.

VÝVOJ OD ROKU 1948 DO ROKU 1990

1948: vzniká první černá listina: seznam autorů, kteří nesmí publikovat svá díla + jsou odstraněni
z knihoven

1950s: uznáván hlavně SOCIALISTICKÝ REALISMUS -> upřednostňují se realistická díla, vydává se u nás
Balzac a Maupassant (a vše, co cenzura považovala za nezávadné).
1953: Nikita Chruščov pojmenoval stalinský kult, a od té doby se v SSSR cenzura trochu uvolňuje
(naopak u nás vzniká první cenzurní úřad).
1956: Myšlenka na uvolnění na Sjezdu spisovatelů, pak podpořena v 1963.
Pak zrušena v roce 1968.
A pak opět normalizace.

1960s: vidíme tedy i uvolnění v tom, co se překládá z FJ: Sartre, Camus, Ionesco

1960s: Nakladatelství Odeon mělo edici Světová četba, v jiném nakladatelství to vycházelo už od roku
1948. Je zajímavé sledovat, jací autoři vycházeli – později i Samuel Beckett (Čekání na Godota)
Ke čtenářům tudy proudila nejkvalitnější světová literatura. Dílo bylo vždy uvedeno nějakou
zasvěcenou a výborně udělanou předmluvou.

Hodně záleželo i také na lektorských posudcích, jestli kniha vyjde nebo ne (projde cenzurou).

V roce 1928 přeložil Krále Ubu Voskovec.

 PRÓZA

1917 – ještě zuří WWI. Barbusse vydává román Oheň, šokující dílo vznikající ještě v zákopech. Používá
v přímých řečech vojenský žargon. Vzbudilo šok ve Francii, u nás ještě větší.

Na západní frontě klid – přeložil Hanuš Jelínek, geniální práce. Stejně tak Barbusse.

WWI – obrovská jatka. Barbusse vyjadřoval vědomí, že všichni vědí, že umřou a že o tom rozhodují ti
na těch nejvyšších místech: a hrdina říká, že to je vlastně důsledek kapitalismu.
Proč je to důležité? V meziválečném období se z Francie překládalo nejvíc. Po uvedení téhle knihy na
náš trh pomalu a neslyšně dochází k přeorientování na SSSR, protože to byla první země, která
dokázala naplnit ideály všech utopistů.
Poté tedy nastupuje hlavně překládání z ruštiny a postupně se FR a RJ vyrovnávají. Hanuš Jelínek se
nechal slyšet, že kdyby tohle věděl, tak Barbusse nepřekládá.

Gustave Flaubert – vychází v meziválečném období: v 15 svazcích, vydává ho za 2 roky…

Zaangažování nejlepších překladatelů z FJ. 10 překladatelů.

Kromě toho ale vychází i ty nejaktuálnější věci, jako právě např ten Barbusse.

V té době vychází také Cesta do hlubin noci v překladu Jaroslava Zaorálka – byl schopen maximálně
kvalitně přeložit nejrůznější typy próz od nejrůznějších autorů.
Přeložil také Hledání ztraceného času.
Nebo také Zvonokosy.
Nebo Dobrý člověk ještě žije. – v tom je zachycen „galský duch“. Nejrůznější lidová rčení.
Později pak Zaorálek vydává dílo „Lidová rčení“ – shromáždil rčení, která používal při překladech.
Přeložil také román Penězokazi.

3. dubna 2019

Anežka: Důležitost překladu a jeho role při objevování a dobývání Ameriky

Kniha: Dobytí Ameriky, psáno z pohledu sémiologa (význam porozumění znakům)

POČÁTKY PŘEKLADU
Nejstarší zmínky o překladu a tlumočení jsou ze starého Egypta, 3000 let před naším letopočtem. Pak
antický Řím, který si vlastně „přeložil“ antické Řecko -> čili už v naší evropské tradici byl překlad velmi
důležitý.

Nejstarší překlady = doslovné převody náboženských textů. Nejstarší překlad měl význam ryze
užitkový, ne umělecký. Středověké překlady byly specifické tím, že nectily pojetí autora – klidně se
vzalo několik zdrojů dohromady a z toho se splácala cizojazyčná verze. Šlo spíše o spojování více textů
dohromady, zkracovaly a rozšiřovaly se různé pasáže apod.

První překlad Bible do latiny -> svatý Jeroným, rok 380. Bible VULGATA.

Dlouho se to bralo tak, že latina je nadřazená a ostatní jazyky jsou podřadné. Teprve s příchodem
reformačních snah dochází k překladu do národních jazyků – němčina 1534 Luther.
V té době se dobývá Amerika.

V roce 1492 – kromě toho byla dokončena reconquista a také vychází první španělská mluvnice
Antonia de Nebrijy. Lidé si pak začínají uvědomovat důležitost jazyka pro šíření své kultury.

Když se sjednotilo Španělsko a vznikla španělská mluvnice, tak dostali velký nástroj k dobytí Nového
světa.

Kolumbus mluvil janovským dialektem. Mluvil portugalsky a španělsky, ale nechápal systém a
důležitost jazyka, nechápal, že existují různé jazyky… Jazyky, které uměl, si jsou podobné, a on si
myslel, že takové budou všechny jazyky. Když pak přijel k dnešní Dominikánské republice, tak vůbec
nebyl schopen pochopit, že tam jsou lidé, kteří mluví nějakým úplně jiným jazykem. Navíc si myslel,
že je v Asii, a představy o Asii měl z knih Marca Pola. Věděl, že potřebuje překladatele – měl s sebou
člověka, co uměl aramejsky, hebrejsky, arabsky a španělsky (Luis de Torres). Vyslal ho na průzkumnou
výpravu do vnitrozemí, aby se setkal s chánem a aby se s ním domluvil hebrejsky, protože si myslel,
že tam asi obchodovali Židé, takže chán bude umět hebrejsky. Luis de Torres se s nikým hebrejsky
nedomluvil, ale měl první evropský kontakt s tabákem a Indiány.
Kolumbovo lingvistické nepochopení vedlo k řadě dalších nedorozumění -> slovo Indián, ale také
kanibal (Indiáni přišli a že jsou Kariba – on nevěděl, co to je, tak si to přes latinu spojil s canis a
představoval si kanibala jako nějaké bájné stvoření se psí hlavou). Pohled „já jsem Evropan a mluvím
nějakým jazykem a co není podobné, to není jazyk a nemluví tím lidé“.

Naopak Cortés byl velmi schopný pracovat se znaky a slovy a stavět na komunikaci. Když se vydal do
Mexika (Mexický záliv) -> v té době už předtím tak ztroskotala loď, námořník (Gerónimo Aguilar) žil u
Indiánů a naučil se jejich jazyk. Cortés se o něm doslechl a ačkoliv v té době existovali Indiáni, kteří
uměli španělsky, tak si raději vybral jeho, nechal ho přivést, aby mu tlumočil. Cortés věděl, že jestli
chce něco dobýt, tak musí mít někoho, kdo mu pomůže vyjednávat.

Cortés se pak vylodil v Mexiku a dostal darem nejslavnější tlumočnici – indiánskou (aztéckou) dívku
Malinche. Chytrá dívka – „Tenepal“ = člověk, který má dar jazyka, kdo hezky mluví. Legenda:
nevlastní bratr, chtěli se jí zbavit, prodali ji do otroctví. Ona už uměla nahuatl (aztécky), v otroctví se
naučila májsky, a když ji dostal Cortés, tak se domlouval přes Gerónima (do májštiny) a on pak do
májštiny (Malinche). Malinche se pak rychle naučila španělsky a osvojila si kulturu nových obyvatel.
V Mexiku pak byla vykreslována jako zrádkyně nebo znásilněná matka (měla s Cortésem dítě) – je
otázka, do jaké míry chtěla přijmout nový jazyk a kulturu. Možná, že se jí Španělé vážně líbili.
Dokázala Cortésovi tlumočit nejen slova, ale i celý systém společnosti, a snažila se i o to, aby všechno
bylo urovnáno smírně. Tahle role je jedinečná – v žádných jiných kulturách taková významná
překladatelská osobnost neexistovala.

Třeba Pizzaro, když dobýval inckou říši: měl tlumočníka Filipio, měl tlumočit mezi kečujštinou a
španělštinou. Oběma jazyky ale vládl docela špatně. Když pak vyvrcholilo dobývání Peru (Pizarro
přišel za Atahualpou, přečetl mu Requerimiento – aby Atahualpa přijal, že jeho říše patří pod
Španělské království). Pro člověka z cizí kultury je tenhle text absolutně nesrozumitelný (náboženské
odkazy, reálie) -> Felipio to přeložil divně a Atahualpa si to vyložil divně, jakože ho ohrožuje. Navíc
pak vztekle odhodil Písmo na zem (nechápal, co to je). Španělé se pak na ně vrhli, všechny zabili a tak
skončilo dobytí Peru. ALE stejně není jasné, jestli Felipio špatně překládal, protože jazyky vážně
neuměl, nebo jestli v tom byl záměr – nedůvěra a zášť vůči Inkům, kteří porazili jeho kmen, a možná
chtěl i Atahualpovu konkubínu… Neví se.

Felipio pak odešel do Ekvádoru, zradil dobyvatele… Pak šel do Chile, kde špehoval pro Pizarra (Indiáni
se tam bouřili pod vedením Manco Capaca) -> Felipio vždy dělal jen pro někoho, pak někoho zradil,
pak ho zabili.

Ono navíc všechny ty záznamy, které o tomto máme, prošli nějakým evropským filtrem -> třeba
Evropané přidávali těmto příběhům vlastní hodnotová měřítka.

V LatAm: Araukání, Mapuches. Lautaro byl zajat (rok 1545) Pedrem Valdiviou -> nenáviděl ho, ale
skrýval to. Stal se jeho pážetem a naučil se španělsky a pak se naučil zacházet se zbraněmi a jezdit na
koni. Pak se vrátil k Mapuches, stal se jejich náčelníkem a Mapuches nebyli až do 19. století poraženi.

Další příklady kuriózních nedorozumění:

- Poprvé Evropané přijeli do oblasti, která je aspoň na stejné polokouli. Pak ale začali objevovat jiná
místa, jižní břehy LatAm a nevěděli, že když přijeli v březnu a zasejí, tak nepřijde úroda, ale naopak
mnohem krutější zima. Tihle původní osidlovatelé většinou zemřeli hladem, protože nedokázali tu
novou zemi pochopit, adaptovat se.
- Mys Horn -> holandští námořníci ho pojmenovali podle holandského města Horn. Pak se
zapomnělo, že žádný Horn neexistoval -> „Hornův mys“. Ve španělštině pak ještě navíc Cabo de
Hornos = mys kotlů, navíc nejzuřivější bouře -> s tím si to spojili geografové.
- Golfo de Penas -> záliv žalu. Původně to bylo peňas -> skalisko, záliv skalisek.

MISIONÁŘI
- Byli první, kdo byli schopni jinou kulturu pochopit. Oni vnímali důležitost jazyků -> nejprve se naučili
nahuatl a přeložili Bibli (1500s) a jako jednotný oficiální jazyk byl jejich zásluhou povolen nahuatl.
- Vedli také s představiteli místních obyvatelů disputace o bohu a o všem možném
- V roce 1531 bylo pokřtěno milion Indiánů, o 3 roky později prý 4 milionů… je ale otázka, co to
pokřtění pro Indiány znamenalo. Minimálně ale to, že už byli uznáni jako lidé. Už se nesměli brát jako
zvířata.
- V roce 1531 se prý jednomu pasáčkovi zjevila Panenka Marie Guadalupská s tmavými rysy a pletí ->
ukázka splynutí dvou kultur, původní božstva splynula s božstvy novými.
- V LatAm je dnes silný vliv katolické kultury splývající místními kulty. V SevAm to bylo úplně jinak, asi
proto, že Američané přišli později a také to byli hlavně protestanti.

Postava překladatele a tlumočníka je důležitější až dneska. Kdo tlumočil dříve? Zajatci, ztroskotanci,
ženy.

10. dubna 2019

Anežka: POSUNY V PŘEKLADATELSKÉ NORMĚ

Posun od překladu adaptačního/domestikujícího -> až k exotizujícímu

Klasický adaptační překlad: Zvonokosy (Zaorálek), Pan Kaplan má třídu rád (Pavel Eisner) -> funguje,
pokud se jedná o humoristické dílo
U řady ostatních věcí dnes adaptační překlad trochu ztrácí význam. S tím souvisí to, že „velké
překlady“ začátku 20. století se nyní překládají znovu.
Ruština: Libor Dvořák znovu překládá velké romány Tolstého. V klasickém překladu jsou dlouhé
promluvy ve francouzštině, které jsou součástí Tolstého stylu a také o postavách to něco vypovídá
(sociální status, určitá vzdělanost).
Francouzština: Anna Karenina teď nové přeložila Célina, který původně vyšel v překladu od Zaorálka.
Němčina: Kouzelný vrch nově přeložen jako Čarovná hora (Slezák)?
Angličtina: Nový překlad Melvilla: Moby Dick – Bílá velryba. Šimon Pelar pracuje s vorvaněm.

Velký krok dopředu udělala literární kritika a historie. Překladatel klasika by měl znát veškeré jeho
dílo, aby dokázal celé dílo provázat s díly předchozími.

Do příště: přečíst článek, zamyslet se, jestli je dobře nebo špatně, že to bylo podruhé přeloženo

17. dubna 2019

Překladatel z češtiny: Kepa Uharte

22. května 2019

Rubáš: Překlady Shakespeara

Hamlet: případová studie

Jak přiblížit Hamleta době? S jakou intencí byl napsán?

Překlad není možný bez nějakého interpretačního uchopení předlohy, bez jejího hlubšího
porozumění.

V češtině existuje 21 Hamletů. A jeden překlad se ztratil.

1. překlad Hamleta: z roku 1790. Prvky češtiny a slovenštiny. Je to překlad z maďarské verze a ta je
zase odvozeninou jedné z prvních německých verzí Hamleta.

Rubáš představí překlad Zdeňka Urbánka (disident, chartista)

- odvážný a věrný překlad.

Čte: Saudek (1941) x hanácká verze (podvrh  )

Interpretace:
- Hamlet žije ve „vykloubené době“, králem je vrah. Základní principy jsou smrtí starého krále
pokřiveny. Hamlet je vyzván, aby otce pomstil (duchem) -> on si to ale vyloží tak, že musí navíc ještě
napravit poměry v zemi. Že je to jeho úkol, napravit dobu.
- Hamlet na začátku přijíždí na otcův pohřeb (ze studií v Německu)
- Měsíc po králově smrti se královna vdá -> Hamlet je tím pohoršen. Zkoumá, co se tam stalo, zatímco
byl v Německu (detektivní zápletka). Shakespeare vychází ze staré legendy 12./13. století. Co do té
legendy přidat, aby se to hrálo dodnes? Původní skandinávský Hamlet je především mstitel, nemyslí
vůbec na nápravu země.
- V činech Hamletovi brání jeho neustálá nejistota, otázky, brzdí ho jeho vlastní myšlení. Neví, jestli se
při nápravě věcí veřejných ještě pohybuje na straně dobra, nebo jestli tu hranici už překročil.
- Bez pochopení toho, co se stalo, nedokáže Hamlet jednat.
- Jedna z nejtěžších věcí, co musí Hamlet udělat = zorientovat se v tom, kdo je na královském dvoře
zlý, kdo je kdo. Jedině pak může pochopit situaci a zjistit, co má udělat.
- Proto se rozhodne předstírat, že se zbláznil – jako blázen si může dovolit říkat, co nikdo jiný nemůže,
a provokovat.

Porovnávání překladů: scéna se slovním soubojem mezi Gertrudou a Hamletem. Urbánek x Hilský.
V Hilského verzi slovní souboj funguje lépe, je mnohem jízlivější, mnohem ostřejší. Urbánek je někdy
interpretačně přesnější, nabízí hercům širší možnosti (Snad mě nechceš zabít x já se zabít nedám).

- Hamlet obecně nejprve myslí a pak teprve jedná. Nicméně když zabil Polonia -> zdá se, že jednal spíš
instinktivně, bez přemýšlení. Vypadl z role? Je ale v naprosto vypjaté situaci, snaží se matce něco
zprostředkovat, nicméně v té chvíli, kdy už ví, kdo je vrahem, si myslí, že vrah je za závěsem (myslí, že
to je Claudius). Takže Hamlet zabil Polonia omylem.
- Otázka: je možné tuto nápravu zjednat nekrvavými prostředky?
- My se nikdy nedozvíme, jestli Gertruda skutečně o násilné smrti krále nevěděla (záleží na režisérovi)

Porovnání překladů (Urbánek x Hilský) – ve scéně, kdy Hamlet ukazuje Gertrudě obrázek, Urbánek
vynechal jména římských bohů, ke kterým otce přirovnává – ale přesto tam dokázal nechat pathos,
obdiv, s jakým se Hamlet o otci vyjadřuje. Hilský tam ta jména zachoval.

- Pak se objeví duch, řekne Hamletovi, aby už matku netrestal -> Hamlet se soustředí na Claudia.
- Na konci zemře Hamlet i Claudius.
- To velké, co si Hamlet předsevzal, náprava doby, se zdá v nedohlednu. Přesto se ale zdá, že kus
cesty k nápravě byl vykonán. Třeba jeho rozhovor s jeho matkou = náprava na rovině vztahů. Při
tomto úkolu se spolehl pouze na slova.

MOC SLOVA, JAZYKA, ŘEČI

Shakespeare -> důraz na moc slovo. „Did you hear that play?“ – (ne „see“).
„Oči, které hoří plamenem“, „vlasy, které se zvedají jako vojsko“ -> slovní obrazy tenkrát 1)
nahrazovaly kulisy, 2) mají na podíl na síle Shakespearova jazyka. Rubáš: nejlépe je tato síla slova
zachycena v překladech Zdeňka Urbánka.

Urbánek
- Hamlet v jeho překladu se poprvé hrál v ND v roce 1959, a hrál se až do 60. let. Tam ho hrál
Radovan Lukavský, který si o studování Hamleta psal vše do deníčku -> pak se z toho stala knížka
(„manuál“ pro herce) jménem Být či nebýt. Režíroval Pleskot. Původně ho měl hrát Höger, ten to pak
nakonec odřekl -> obsadili Lukavského -> museli „změnit koncepci“, protože Lukavský byl
„průhledný“ -> „změníme text, aby lidi pořád věděli, o čem je řeč“ (touhle větou by se dal
charakterizovat Urbánkův překlad)
- Hamlet je všemi opuštěn a zrazen. Ofélie mu nemůže být oporou, jeho buddies z univerzity jsou
špehové, nevěří matce. V téhle situaci řeší: být nebo nebýt. Přemýšlí jako myslitel a filozof, nejde mu
jen o smrt nebo nesmrt, ale o to, co je ušlechtilejší.
- Důstojnost lidského bytí na světě ( = velké téma i pro myslitele 50. let). Urbánkův překlad se velmi
vztahuje i k politické situaci v té době v Československu.
- Jeho překlad rozdělil lidi na 2 tábory: na tradicionalisty (měli rádi překlady Saudka), a modernisty
(preferovali Urbánka). Saudek začal Shakespeara překládat už před WWII, měl na Shakespeara
monopol, čeští posluchači a diváci byli na saudkovský překlad (košatý, literární, rozvětvený –
hrdobřeskné jitro, černotajné půlnočnice, snětiplodná tresť).
- Než se Urbánkův překlad dostal na scénu ND, vyžádalo si ND posudek Zdeňka Stříbrného. Posudek
byl kladný a způsobil obrovský poprask (hrát v 50s něco jiného než Saudka?)
- Urbánek musel jít na „konferenci“ – pranýřování. Za všechny promluvil Machonin: „nejsem proti
zjednodušení originálu, nikdy ale za cenu okleštění originálu… Shakespearova tragická báseň ztratila
poezii“.
- Urbánek ale mnohé nakonec přesvědčil, a to, jak čteme Shakespeara dnes, je především jeho
zásluha. Měl přirozenou básnickou češtinu („ne dýkou, ostřím slov ho napadnu“), měl v sobě filozofii,
navíc překládá v kontextu země, která postupně začíná procitat z budovatelského nadšení („sjezd
politických červů“) -> je to i politická věc. V tom směru je Shakespearovi odvážně věrný.

Sonet 66 -> Hamletovské téma (unavenost a znechucení světem, životě)

27. května 2019

Kalivodová: náhradní přednáška, Překlad v 19. století

V 19. století nejvíce ceněná poezie, až v 2. polovině 20. století se uchytávají romány.
Předtím se nevěřilo tomu, že lidé čtoucí česky dokážou dlouhé evropské romány přečíst. Romány
například Charlese Dickense byly zkracovány, až do konce 19. století.

Americký básník v té době slavný v Čechách -> Edgar Allan Poe

Britský básník, který tu měl zvláštní recepci -> George Byron. Inspiroval mnoho českých autorů, ale
byl v podstatě zavrhován. Rehabilitoval ho až estetik Josef Durdík, který ho prohlásil za největšího
lyrika Evropy. Pak ho překládal Sládek, Vrchlický, Krásnohorská a další.
Proč byl Byron nejvíc odsuzovaný? Protože to byl ten „rozervaný“ romantik, a to se v českém
nacionalismu ze začátku moc nenosilo.

3 období časopisu Lumír (bralo se v minulé přednášce). Lumír = důležitý, protože to byla hlavní
kulturní revue, která se zabývala překladovou literaturou.
3. období, od 70. let – skupina lumírovců, která měla vliv na český překlad. Hlavní osobnost = Josef
Václav Sládek (on konkrétně byl silně orientován na překládání). Také Eliška Krásnohorská např.
překlad Mickiewicze zařazoval mezi své největší literární počiny.
Až do poloviny 19. století byla literární tvorba považována za tvorbu, do níž integrálně patřilo i
překládání (tzn. překládat by neměli lidé, kteří nejsou básníci, literáti).

V Levém je psáno, že Sládek se držel věcných významů, ale třeba přidával verše, z čehož vyplývá, že
méně dbal na formu než Vrchlický
Kalivodová: to není úplně pravda, třeba u Shakespeara sice verše přidával (blankvers, ale ne v pevné
formě), ale u jiné lyriky překládal velmi přesně

20. století

PŘELOM: 1. třetina století, česká řeč je emancipovaná a přestává „dohánět“ a už si vybírá díla podle
svých vlastních zájmů

První čtyři dekády můžeme chápat v Československu jako vývoj modernistický, reakci na pociťovanou
krizi v moderních společnostech.
V evropské literatuře bylo těch směřování spousta, ale společné měly tyto směry to, že tato literatura
se snažila najít vizi a východiska z krize pro člověka, který ztrácí určité ukotvení v moderním světě.
Literatura se snaží vytvořit něco nového.

Jak držela česká překladová literatura krok s anglo-americkým modernismem?

- Kali to ilustruje na Staše Jílovské.
- Diplomová práce Byla Staša Jílovská modernistickou překladatelskou osobností?
- Pocházela z důležité mladočeské rodiny 19. století. Byla absolventkou Minervy, 1. dívčího gymnázia
v Praze. Připravovalo absolventky na vstup do vysoké školy. Jílovská se pak stala studentkou FF UK,
studovala francouzštinu, pak studia opustila, protože se seznámila s mužem a měla dvojčata. Její muž
Rudolf Jílovský působil v kabaretu Červená sedma, ale zároveň se pohyboval mezi nakladateli. Pak se
s Jílovským rozešla, jejím celoživotním partnerem se stal Adolf Hoffmeister, přední osobnost české
levicové avantgardy (Devětsil, Osvobozené divadlo, karikaturista, spisovatel).
- Je otázka, do jaké míry si vybírala Jílovská díla k překladu sama a do jaké míry jí to zprostředkovávali
známí a muži jejího života. Na Minervě také studovala s Milenou Jesenskou, blízké přítelkyně.
Jesenská = příklad NOVÉ ŽENY, tento koncept se objevuje na přelomu 19. a 20. století, pochází ze
střední třídy a cítí potřebu se nějak umělecky nebo intelektuálně realizovat. Je tam důležitý moment
tvůrčího uplatnění, nejde tu o dělnické ženy (není to třeba Marie Majerová).
- Jílovská byla také novinářka (časopis Eva), ale především jí zajímala hudba, knihy a překládání.
- Přeložila: Flauberta (1930), Christopher Morley: Děti ve snách, Edith Wharton: Dům radovánek,
překládala Anatola France, přeložila Milence Lady Chatterleyové (vyšlo u Fromka, nakladatelství
Odeon, avantgardně levicové nakladatelství – poetismus, surrealismus… Poprvé u něj vyšel Odysseus
Jamese Joyce).
- Milenec Lady Ch. – skandální kniha, Angličané to nechtěli vydat. D. H. Lawrence věřil, že moderní
člověk je určitým způsobem odumřelý, věřil v sexuální obrození člověka. Je to konceptuální román.
Lady Chatterleyová má odumřelého manžela, zmrzačeného ve WWI, nemůže s ním mít sex, a tak se
seznámí s hajným a má s ním poměr. Lady pak objevuje sexuální rozkoš. Ženy v té knize nacházely své
osvobození, protože o ženském sexu tak nikdy nikdo nepsal (všechny odvážnější romány přišly až
potom). Česká avantgarda se o sexuální existenci člověka velmi zajímala, a je fascinující, že Jílovská to
přeložila tak brzy a dobře (i když dnes je už zastaralý).
- Jílovská dále přeložila Radclyffe Hall, jedna z prvních otevřeně lesbických autorek. Také souzena
v Británii. Přeložila Evelyna Waugha. Přeložila experimentální dílo Virginie Woolfové Orlando, v němž
hlavní hrdinka mění pohlaví a tím i perspektivy pohledu na svět (nově ho přeložila Kateřina Hilská,
skvěle). Přeložila Johna Galsworthyho a Bennetta (realisté konce viktoriánského období).

Virginia Woolfová: také NOVÁ ŽENA, odhodlána věnovat se sama sobě, patřila do Bloomsbury group
(také E. M. Forster a Lytton Strachey) (NEpatřil tam Joyce a D. H. Lawrence). Co bylo typické pro nové
ženy: experimentování se sexuální orientací, takže Woolfová měla několik přítelkyň, i když byla vdaná
(její manžel to toleroval).
Napsala slavnou esej „Mr. Bennett and Mrs. Brown“, kde popisuje rozdíl mezi dřívějším způsobem
psaní a modernistickým způsobem psaní. Mr. Bennett se myslí ten klasický realistický autor (fakt
existoval), Mrs. Brown není nikdo. Mr. Bennett kouká na krajinu, všímá si, nakolik je krajina
industrializovaná, jak se mají dělníci, jaké mají konflikty mezi sebou, zatímco Mrs. Brown nic
takového nezajímá, zajímají ji okamžité pocity z krajiny, jaké má pan Bennett boty, jak se mu krabatí
oblek, přemýšlí nad tím, co se stalo ráno a jaké to bude mít důsledky na její život, její subjektivní
vnímání toho, co se děje. To se mísí s minulostí a budoucností. Vystihuje princip modernistického
psaní, kde nejde o žádné popisy a chronologie, ale o to, co ten člověk prožívá v čase, který se
chronologicky neodvíjí, ale trvá, a je v něm všechno najednou.
Tuhle esej jde dobře spojit s Mrs. Dalloway, její slavný román.

- Je zajímavé, že Jílovská překládá jak klasiky, tak tu Woolfovou a další modernisty. Přeložila také
jeden text Jamese Joyce, Portrét mladého umělce.
- Jílovská velmi přesně zachycuje distinkce a odlišnosti těchto stylů. Překladatelka naladěná na dobu
změn, kterou ve své překladatelské tvorbě uměla dobře vnímat.
= Příklad toho, jak české překladatelství chytilo dech (ale ne na dlouho).

Od roku 1945 do roku 1947 nastává ještě další dohánění toho, co se nesmělo překládat za německé
okupace.
Po roce 1948 je celý vývoj zmrazen. Nejvíce se překládá ruská literatura, pokud jde o Evropany, tak se
překládají klasici 19. století, ne modernisté, na avantgarda, ale klasici. Anglo-americká literatura je na
tom relativně nejhůř (specificky americká je na tom špatně). Je to vidět i na Jílovské kariéře, tak pak
v roce 1955 umírá na rakovinu.

U nás se překládal Howard Fast, americký komunista.

2. polovina 50. let

- kulturní politika a cenzura se začínají malinko uvolňovat. Hraje v tom roli smrt Stalina, smrt
Gottwalda, nástup Chruščeva
- Založeno Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, vzniklo roku 1948 (když zanikla
všechna soukromá nakladatelství). Jeho hlavním úkolem byla překladová literatura.
- V roce 1956 začíná vydávat časopis Světová literatura, kde vycházely ukázky věcí, které vůbec
nemohly vyjít knižně, a nebo tam byly publicistické články, které připravovaly půdu k tomu, aby tam
tyto texty pak mohly vyjít. Vyšel tam třeba Pohyblivý svátek od Hemingwaye (kronika toho, co se dělo
v Paříži mezi válkami
- V té době SNKL přejmenováno na Odeon, Řezáč se vrátil k Fromkovu Odeonu, tu značku přejal.

Po Pražském jaru:
Pak se objevuje instituce tzv. „pokrývačů“, tedy osob, které zapůjčují své jméno překladatelům-
nežádoucím osobám. Zoufalá snaha, aby se sem ze světa dostalo něco, co je takzvaně nežádoucí.
Stejně tak rocková hudba je projevem kulturní rezistence.
- další praxe: také se někdy prostě neuvedlo jméno překladatele
- velmi drsná dekáda, časopis Světová literatura v roce 1969 prošel absolutní proměnou redakce a
ten časopis se začal profilovat úplně jinak. Zmizely západní literatury, stalo se to oázou pro
menšinové, neznámé literatury: africké, asijské, katalánské

Doporučení: dizertační práce České recepce Edgara Allana Poea

80. léta:
- docházelo k dalšímu uvolňování
- vyšel Slovník slovenských překladatelů 20. století, velká studie slovenského překladu ve 20. Století.
Slovenská scéna už od obrození byla daleko silněji navázána na Rusko a Sovětský svaz.

Původně to měla být přednáška na základě překladů Elizabeth Browningové, v mailu se psalo, že si o
tom máme přečíst „Browningová nebo Klášterský, Krásnohorská nebo Byron“
Tyto normy často působily souběžně, nevyměnilo se to naráz. V té knize: 1. kapitola o tom, že
Browningová, autorka Portugalských sonetů psaných ženou muži, byla slavná v Anglii jako pozdně
viktoriánská spisovatelka (známá kvůli politicky angažovanému básnictví). V Čechách se ale stala
známou díky svému modernismu.