JANÁČEK

Skladby pro housle a klavír

Works for Violin and Piano
Werke für Violine und Klavier

Urtext

K vydání připravili / Edited by / Herausgegeben von

Jan Krejčí · Alena Němcová

Bärenreiter Kassel · Basel · London · New York · Praha

BA 11512
 OBSAH / CONTENTS / INHALT

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  III
Preface . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . V
Vorwort . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  IX

Romance / Romance / Romanze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  1

Dumka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
Sonáta / Sonata / Sonate
I Con moto . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  15
II Balada / Ballad / Ballade . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  23
III Allegretto . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  32
IV Adagio . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  36
Příloha / Appendix / Anhang
Allegro . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  42

Notový text (kromě Dumky) vychází ze Souborného kritického vydání děl Leoše Janáčka, řada E, svazek 1:
Skladby pro housle a klavír, editoři svazku Jan Krejčí a Alena Němcová, Supraphon Praha a Bärenreiter Kassel, 1988;
notový text Dumky vychází z jejího revidovaného vydání, Bärenreiter Editio Supraphon Praha, 1996.

Musical text (except for Dumka) taken from the Complete Critical Edition of the Works of Leoš Janáček, Series E, Volume 1:
Works for Violin and Piano, editors Jan Krejčí and Alena Němcová, Supraphon Prague and Bärenreiter Kassel, 1988;
musical text of Dumka taken from its revised edition, Bärenreiter Editio Supraphon Prague, 1996.

Einzelausgabe (ausgenommen Dumka) nach Kritische Gesamtausgabe der Werke von Leoš Janáček, Reihe E, Band 1:
Werke für Violine und Klavier, Herausgeber Jan Krejčí und Alena Němcová, Supraphon Prag und Bärenreiter Kassel, 1988;
Dumka nach der revidierten Ausgabe, Bärenreiter Editio Supraphon Prag, 1996.

© 2015 by Bärenreiter Praha

Všechna práva vyhrazena / All rights reserved / Alle Rechte vorbehalten
Printed in the Czech Republic
Pořizování jakýchkoli kopií je podle zákona zakázáno.
Any unauthorized reproduction is prohibited by law.
Vervielfältigungen jeglicher Art sind gesetzlich verboten.
ISMN 979-0-2601-0761-8
 PŘEDMLUVA
Leoš Janáček (3. července 1854 – 12. srpna 1928) nastou-
pil svoji hudební pouť jako zpěváček na kůru kostela
sv. Maxmiliána v rodných Hukvaldech a v sousedních
Rychalticích, kde spolu s  otcem a  sourozenci vypo-
máhali při svátečních figurálních mších. Kromě zpěvu
naučil se malý Leoš u otce také hře na varhany a kla-
vír. Už v  osmi letech přehrával na  starém pianu pod
otcovým přísným dohledem Beethovenovy sonáty. Ani
housle však v  domácnosti hukvaldského „rechtora“
nechyběly. Po  otci je podědil nejmladší Leošův bratr
Josef, který s  nimi přijel v  r. 1875 do  Brna, kde začal
studovat na učitelském ústavě. V té době přišly velmi
vhod také Leošovi, který 13.–17. října toho roku vyko-
nal státní zkoušky ze zpěvu, hry na  klavír a  varhany
pro učitele hudby na středních školách a učitelských ús-
tavech s podmínkou, že aprobaci doplní ještě zkouškou
ze hry na housle. Tu absolvoval v listopadu 1878, kdy
také zmizely housle i s bratrem Josefem do Ruska, od-
kud se po 43 letech spolu s majitelem vrátily přes Sibiř
cestou československých legionářů kolem světa zpět
na Moravu.1 Leoš si pravděpodobně základy houslové
hry přinesl již z  domova a  ve  starobrněnské fundaci,
kam přišel ve svých 11 letech, se lecčemu přiučil od Ba-
rocha von Infelda, který fundatisty učil houslím. Hra na
housle byla též součástí výuky na  učitelském ústavě,
na kterém Janáček studoval v letech 1869–1872. Tři roky
předcházející státní zkoušce byly asi posledními, kte-
ré Janáček houslové hře aktivně věnoval. Stačily však
k tomu, aby nástroji dokonale porozuměl a dokázal ho
mistrovsky využít.
První Janáčkovou zachovanou skladbou pro hous-
le a klavír je Romance, autorem datovaná 16. listo-
padu 1879. Vznikla jako úkol do  hodin kompozice
u Dr. Oskara Paula na lipské konzervatoři, kam Janáček
přijel 1. října 1879. Cílem jeho studia v Lipsku (1879/80)
bylo získat co nejvíce znalostí v oboru kompozice, zdo-
konalení hry na klavír a varhany a rozšíření hudebního
obzoru o koncertní a duchovní skladby hojně provozo-
vané na koncertech v Gewandhausu, na konzervatoři
a na kůru svatotomášského kostela. Epistolární deník,
adresovaný mladičké snoubence Zdence Schulzové,
nám přibližuje Janáčkovo horečné pracovní vypětí, stu-
dijní nezdary i  úspěchy, je plný zajímavých postřehů
1 Svědectví o rodinném klavíru a houslích podává Josef Janáček
v konceptu dopisu A. Huskovi z Přerova z 3. 6. 1937 (Pozůstalost Jo-
sefa Janáčka v Nadaci Leoše Janáčka v Brně).
a kritických glos na koncerty i na adresu školy a uči-
telů – to všechno spojeno vroucími citovými projevy
ke  „vzdálené milé“. Janáček plní svědomitě zadané
úkoly, i  když mnohdy se zaťatými zuby: „Jsem zce-
la bez sebe, jsem nešťasten, pochybuji o svém talentu
a  o  jakémkoli nadání“2 a  v  jiném dopise – „kdybych
chtěl pracovat, jak to chce ten mudrc Grill, zapomněl
bych do měsíce, co je vůbec fantazie“.3 V pondělí 27. říj-
na 1879 se konečně dočkal zadání skutečných skladeb:
„Tu sedím radostně vzrušen. Konečně se mi otevřela
cesta: mám napsat tři romance pro klavír a housle; po-
daří-li se, budou veřejně provedeny“.4 V 10 hodin večer
již sedí u práce, která ho však neuspokojila: „Celek je
příliš spletený, myšlenky jsou dobré, ale v příliš volné
formě – jako každá začátečnická práce. Zítra se do toho
pustím s větším klidem“.5 Se střídavými úspěchy píše
jednu romanci za druhou, některé odkládá ad acta sám,
k  jiným má výhrady učitel. Po  týdnu usilovné práce,
kdy kromě romancí cvičně komponuje ještě fugy, ozna-
muje v neděli 2. listopadu v 10 hodin večer Zdence, že
pro Paula připravil „pěknou fugu a  romanci“.6 Příští
den však u učitele opět neuspěl: „Tak s mou romancí
není nic – není to vůbec romance, spíše scherzo: kdyby
mi byl řekl, jak romance vypadá, byl bych to tak udě-
lal – teď se musím pustit s  chutí do  skutečné roman-
ce“.7 Paulova kritika ho od práce nijak neodradila a již
v 10 hodin večer Zdence píše: „Teď je hotova opravdová
romance. […] Jak jinak se pracuje, když člověk ví, co
chce“.8 Měsíc lopotné práce skončil 27. listopadu, kdy
nacházíme v korespondenci poslední zmínku o roman-
cích: „Tak ta ,třetí‘ by byla až na opisování také hotova.
Ukázal jsem ji dnes Paulovi a líbila se mu“.9 Podle znač-
ně nepřehledného číslování Janáček v  té době napsal
nejméně sedm romancí, nemůžeme však s jistotou říci,
zda šlo vždy o novou skladbu nebo jen o přepracování
některého ze starších pokusů. Do dneška se zachovala
pouze romance č. 4, jak ji na autografu sám skladatel
označil (v pořadí byla šestou, autor však mezitím dvě
vyřadil). Je ukázkou Janáčkovy vytrvalosti a  talentu,
2 Leoš Janáček, Dopisy Zdence, Editio Supraphon, Praha 1968, ed.
František Hrabal, překlad z německého originálu Otakar Fiala, s. 45.
3 Tamtéž, s. 52.
4 Tamtéž, s. 78.
5 Tamtéž, s. 79.
6 Tamtéž, s. 92.
7 Tamtéž, s. 94.
8 Tamtéž, s. 94.
9 Tamtéž, s. 149.
III
uvádí Janáček i  svoji houslovou Sonátu;18 v dopise
MUDr.  Františku Veselému 21. října 1915 navrhuje
Sonátu k  zařazení do  programu koncertu Moravské
besedy v Praze.19 Jako interpreta si tehdy vybral Jaro-
slava Kociana. Ten skladateli slíbil, že skladbě „věnu-
je pozornost, jakmile se trochu vybaví ze strašlivého
návalu práce a  neodkladného studia“.20 K  tomu však
nikdy nedošlo. Na toto zdvořile skryté odmítnutí pro-
slulého virtuosa zareagoval Janáček bezprostředně
a sebekriticky: „Já ji [Sonátu] ovšem nepovažuji za dílo
výjimečné; ale 2. a  3. věta mají kus pravdy v  sobě“.21
Tentokrát však kompozici nezavrhl. Zatímco Baladu,
která původně tvořila třetí větu, uznal téměř bez vý-
hrady, prošly ostatní části radikální proměnou. Jako
nejproblematičtější se ukázala věta čtvrtá, v  původní
verzi označená pokynem „Tempo di marcia“. Sklada-
tel ji nejdříve vyměnil za novou allegrovou větu, jejíž
hlavní motiv vzdáleně připomíná duet Málinky a Ma-
zala ze závěru Výletu pana Broučka do Měsíce (1916), ale
ani ta neobstála před Janáčkovou kritikou. Posloužila
však při kompozici nové třetí věty, někdy na počátku
r. 1920, kdy už byl zaujat prací na opeře Káťa Kabanová,
k  jejíž melodice se třetí věta bezpochyby hlásí. To je
doba, do  které spadá konečná, zásadní revize Sonáty.
Tehdy došlo k definitivnímu formulování a pročištění
všech vět a k jejich konečnému seřazení: Na původním
místě zůstala jen od základu přepracovaná první věta,
na místo druhé volné věty přesunul Janáček z třetího
místa Baladu, jiskřivé „ruské scherzo“ třetí věty vytvořil
z materiálu vypuštěné allegrové věty a na závěr použil
důkladně zkorigovanou a výrazově zdůrazněnou pů-
vodní druhou větu.22 Když na jaře 1921 zadával Janá-
18 JaB, B 1304.
19 Jan Racek, Artuš Rektorys (ed.), Korespondence Leoše Janáčka
s Marií Calmou a MUDr. Františkem Veselým, Janáčkův archiv, sv. 8,
Orbis, Praha 1951, s. 51.
20 Tamtéž, s. 81–82, dopis Jaroslava Kociana Janáčkovi z 25. 10. 1915.
21 Tamtéž, s. 53, Janáčkův dopis Marii Calmě z 27. 10. 1915.
22 Motiv scherza, zapsaný na rubu skici Kátina vyprávění z první-
ho jednání Káti Kabanové, je nápadně podobný osudovému motivu
Tichonova odjezdu, který následuje po Kátině zpěvu.
PREFACE
Leoš Janáček (3 July 1854 – 12 August 1928) began his
musical journey as a choirboy at St Maximilian’s Church
in his native Hukvaldy and in the neighbouring vil-
lage of Rychaltice, where he and his father and siblings
ček rukopis Sonáty do tisku v Hudební matici, udělal
ještě drobné korektury. Na  dotaz Otakara Nebušky,
který Sonátu připravoval k  tisku, odpověděl Janáček
velkorysým shrnutím, aniž by se trápil detaily: „Soná-
tu houslovou napsal jsem v počátku války, 1914, když
jsme Rusy čekali už na Moravě“.23 Pokyny, týkající se
na  několika místech (především na  úplném začátku
houslového partu) notového zápisu, výrazu a agogiky,
dával ještě při zkouškách na první provedení skladby,
které se uskutečnilo 24. dubna 1922 na koncertě Klubu
moravských skladatelů v Uměleckoprůmyslovém mu-
zeu v Brně v interpretaci houslisty Františka Kudláčka
a klavíristy Jaroslava Kvapila. Tato poslední Janáčkova
upřesnění se již nedostala do vydání, které vyšlo krátce
před premiérou, odchylek intepretů od tištěného znění
si však všiml Gracian Černušák v referátě o Janáčkově
pozoruhodné novince.
K EDICI
Předložené vydání přizpůsobuje notový text Soubor-
ného kritického vydání děl Leoše Janáčka (Supraphon
Praha – Bärenreiter Kassel, 1988, ed. Jan Krejčí, Alena
Němcová) běžným notačním zvyklostem. Notový text
Dumky vychází z jejího pozdějšího vydání upraveného
podle autografu houslového partu (Bärenreiter Editio
Supraphon Praha, 1996).
Alena Němcová
Brno, srpen 2015
23 Dopis Leoše Janáčka Otakaru Nebuškovi z  21. 1. 1922 (JaB,
D 1600). Toto dodatečné datování skladby poněkud odporuje exis-
tenci Balady v květnu 1914 a skici z 1. 8. 1914, neboť 1. světová válka
vypukla 28. 7. 1914 a krátká ofenzíva ruských vojsk v Haliči proběhla
v polovině září 1914. Janáčkův výklad odpovídá nejspíš celkovému
napjatému ovzduší válečných let, ve kterých se zabýval úpravami
skladby.
helped produce figural music for Mass on feast days.
Besides singing, young Leoš also learnt to play the or-
gan and the piano from his father; at the age of eight he
was playing Beethoven’s sonatas on an old piano under
V
his father’s strict supervision. The Hukvaldy teacher’s
household was also equipped with a  violin. Leoš’s
youngest brother Josef inherited it from his father and
took it with him to Brno when he began his studies at
the teaching institute in 1875. Leoš made good use of
his brother’s instrument, as on 13–17 October of the
same year he took his state exams in singing, piano and
organ play for music teachers at secondary schools
and teaching institutes, and he passed on the condition
that he supplement his qualification with an exam in
violin play. He passed the said exam in November 1878,
after which both the violin and his brother Josef disap-
peared in Russia, whence the instrument and its owner
returned to Moravia 43 years later via Siberia together
with Czechoslovak legionaries on their journey around
the world.1 Leoš had probably gleaned the basics of vio-
lin play from his childhood years and from his time as
a beneficiary at the Old Brno monastery, where he was
sent at the age of eleven and where he was tutored by
Baroch von Infeld, who taught the beneficiaries to play
the violin. Violin play was also part of the curriculum
of the teaching institute where Janáček studied in the
years 1869–1872. The three years preceding the state
exam were probably the last in which Janáček actively
attended himself to the violin. But they were enough to
provide him with a perfect understanding of the instru-
ment and the ability to make masterful use of it.
Janáček’s first extant composition for violin and pi-
ano is his Romance, which the composer dated 16 No-
vember 1879. He was tasked with writing it during his
composition lessons under Dr Oskar Paul at the Leipzig
conservatory, where Janáček arrived on 1 October 1879.
The aim of his studies in Leipzig (1879/80) was to ex-
pand his knowledge of composition, perfect his piano
and organ play, and widen his musical horizons with
both sacred and profane music, which was performed
at concerts at the Gewandhaus, the conservatory, and
the choir loft of St Thomas’s Church. His epistolary di-
ary, addressed to his young fiancée Zdenka Schulzová,
testifies to Janáček’s frenetic workload and the ups and
downs of his studies. It is full of insightful remarks
and critical comments about both concerts and the
school and its teachers – all this imbued with passion-
ate accolades to his “distant love”. Janáček dutifully
fulfilled the tasks he was given, albeit often with grit-
ted teeth: “I  am beside myself, desolate, I  doubt my
talent, or that I have any ability whatsoever,”2 and in
1 Josef Janáček wrote of the family piano and violin in the concept
of his letter to A. Husek from Přerov from 3 June 1937 (Josef Janáček’s
legacy in the Leoš Janáček Fund in Brno).
2 Leoš Janáček, Dopisy Zdence (Letters to Zdenka), Editio Supra-
VI
another letter – “if I  was to work the way that sage
Grill wants me to, I’d forget what fantasy was within
a month.”3 On Monday 27 October 1879 he was finally
tasked with creating actual compositions: “I am sitting
here in joyful excitement. Finally, the way has opened
ahead of me: I am to write three romances for piano and
violin; if I succeed, they will be performed in public.”4
At 10 o’clock that evening he had finished a piece, but
was dissatisfied with it: “Overall it is a  muddle, the
ideas are good, but their form is too loose – as in eve-
ry beginner’s work. I will set to it again tomorrow at
greater leisure.”5 He continued to write one romance
after the other with mixed results, some of them he
abandoned himself, others were met with criticism by
his teacher. After a week of hard work, during which
he practised composing both romances and fugues, he
informed Zdenka on Sunday 2 November at 10 p.m.
that he had prepared “a pretty fugue and romance” for
Paul.6 However, the next day the teacher turned down
his work once again: “So my romance is for nothing –
it isn’t a romance at all, more a scherzo: if he had told
me what a  romance looks like, I  would have made it
so – now I’ll happily set to work on a real romance.”7 He
was not daunted by Paul’s criticism, and at 10 p.m. he
already wrote to Zdenka: “This time I’ve finished a real
romance. […] It’s quite a different matter when I know
what he wants.”8 The month of gruelling work ended
on 27 November, when we find the last mention of ro-
mances in his correspondence: “So the ‘third’ one is also
finished, bar the copying. I showed it to Paul today, and
he liked it.”9 According to his very confusing number-
ing, Janáček wrote at least seven romances in that time,
although it cannot be said for certain whether these
were always new compositions or merely reworked
versions of some older attempts. Of these, the only ex-
tant piece is romance No. 4, as the composer himself ti-
tled it in the autograph (it was the sixth in total, but the
author had scrapped two of the previous ones). It is an
example of Janáček’s perseverance and talent, through
which he overcame the gaps in his prior education. It
reflects the influence of the Classical-Romantic reper-
toire which Janáček advocated together with Amalie
Wickenhauserová at chamber music concerts in 1870s
phon, Praha 1968, ed. František Hrabal, p. 45 (hereafter referred to
as Letters to Zdenka). Orig. in German.
3 Ibid., p. 52.
4 Ibid., p. 78.
5 Ibid., p. 79.
6 Ibid., p. 92.
7 Ibid., p. 94.
8 Ibid., p. 94.
9 Ibid., p. 149.
 VORWORT
Leoš Janáček (3. Juli 1854 – 12. August 1928) begann
seine musikalische Laufbahn als kleiner Chorknabe
im Kirchenchor St. Maximilian in seinem Geburtsort
Hukvaldy und im benachbarten Rychaltice, wo er zu-
sammen mit seinem Vater und seinen Geschwistern bei
figuralen Festmessen aushalf. Neben dem Singen lernte
der kleine Leoš bei seinem Vater auch das Orgel- und
Klavierspielen, bereits mit acht Jahren spielte er unter
der strengen Aufsicht seines Vaters auf einem alten Kla-
vier Beethoven-Sonaten. Doch auch die Violine durfte
im Haushalt des Lehrers von Hukvaldy nicht fehlen.
Leoš’ jüngster Bruder Josef, der sie 1875 mit nach Brünn
brachte, wo er ein Studium am Lehrerbildungsinstitut
aufnahm, hatte sie von seinem Vater geerbt. Zu dieser
Zeit kam die Violine auch Leoš sehr zupasse, der vom
13.–17. Oktober dieses Jahres das Staatsexamen in Ge-
sang, Klavier- und Orgelspiel für Musiklehrer an Se-
kundarschulen und Lehrerbildungsinstituten ablegte,
und zwar unter der Bedingung, die Approbation noch
um das Violinspiel zu ergänzen. Dies absolvierte er im
November 1878, als auch die Violine zusammen mit sei-
nem Bruder Josef nach Russland verschwand, von wo
aus sie 43 Jahre später zusammen mit ihrem Eigentümer
über Sibirien auf dem Weg der tschechoslowakischen
Legionäre um die Welt nach Mähren zurückkehrte.1
Leoš brachte wahrscheinlich die Grundlagen des Vio-
linspiels schon von zu Hause mit, und im Alt-Brünner
Augustinerkloster, wohin er mit 11 Jahren gekommen
war, hatte er von Baroch von Infeld, der die Stiftungs-
zöglinge in Violine unterrichtete, einiges gelernt. Das
Violinspiel war auch Bestandteil des Unterrichts am
Lehrerbildungsinstitut, an dem Janáček von 1869–1872
studierte. Die drei Jahre, die dem Staatsexamen voraus-
gingen, waren wohl die letzten, in denen sich Janáček
aktiv dem Violinspiel widmete. Sie reichten jedoch aus,
damit er das Instrument perfekt verstand und es meis-
terlich zu nutzen wusste.
Die erste erhaltene Komposition Janáčeks für Vio-
line und Klavier ist Romanze, die der Autor mit dem
16. November 1879 datierte. Sie entstand als Aufga-
be für die Kompositionsstunden bei Dr.  Oskar Paul
an der Musikhochschule in Leipzig, an das Janáček
zum 1. Oktober 1879 ging. Das Ziel seines Studiums
1 Zeugnis von einem Klavier und einer Violine im Familienbesitz
legt Josef Janáček in einem Konzept eines Briefes an A. Husek aus
Přerov vom 3. 6. 1937 ab (Nachlass von Josef Janáček in der Leoš-
Janáček-Stiftung in Brünn).
in Leipzig (1879/80) bestand darin, so viel wie möglich
Kenntnisse im Fach Komposition zu erwerben, sein
Klavier- und Orgelspiel zu perfektionieren und seinen
musikalischen Horizont um Konzert- und Kirchen-
kompositionen zu erweitern, die oft auf Konzerten
im Gewandhaus, im Konservatorium und in der Tho-
maskirche aufgeführt wurden. Das Epistolartagebuch,
das für seine damals noch sehr junge Verlobte Zdenka
Schulzová bestimmt war, bringt uns Janáčeks eifrige
Arbeitsauslastung, seine Misserfolge und Erfolge beim
Studium näher, es ist voller interessanter Beobachtun-
gen und kritischer Glossen zu Konzerten und zu einer
Schule und seinen Lehrern – dies alles in Verbindung
mit inbrünstigen Gefühlsäußerungen an die „entfernte
Geliebte“. Janáček erfüllt gewissenhaft die an ihn ge-
stellten Aufgaben, wenngleich er dabei oft die Zähne
zusammenbeißen musste: „Ich bin völlig außer mir,
ich bin unglücklich, ich zweifle an meinem Talent und
an jeglicher Begabung,“2 und in einem anderen Brief –
„wenn ich arbeiten wollte wie es der ausgekochte Grill
will, würde ich in einem Monat vergessen, was über-
haupt Fantasie ist“.3 Am Montag, dem 27. Oktober 1879
erhielt er dann endlich echte Kompositionsaufträge:
„Da sitze ich schon vor Freude aufgeregt: endlich ist
mir der Weg geöffnet: ich soll 3 Romancen für Kla-
vier u. Violine schreiben, glücken sie, so werden sie
aufgeführt“.4 Um 10 Uhr abends sitzt er bereits über
seiner Arbeit, die ihn jedoch nicht zufriedenstellt: „Es
ist das Ganze zu zerworfen, gute Gedanken aber in zu
loser Form, wie eine jede erste Arbeit. Morgen will ich
ruhiger ans Werk gehen“.5 Mit wechselnden Erfolgen
schreibt er eine Romanze nach der anderen, einige legt
er selbst ad acta, bei anderen hat sein Lehrer Vorbehal-
te. Nach einer Woche angestrengter Arbeit, wo er noch
neben den Romanzen noch Fugen komponiert, um zu
üben, teilt er am Sonntag, dem 2. November um 10 Uhr
abends Zdenka mit, er habe für Paul „eine hübsche
Fuge u. dann die Romance“ vorbereitet.6 Am anderen
Tag aber hat er wiederum bei seinem Lehrer keinen
Erfolg: „Also mit meiner Romance ist nichts – es ist
das keine Romance sondern eine Scherzoform: Hätte er
2 Leoš Janáček, Dopisy Zdence (Briefe an Zdenka), Editio Supra-
phon, Praha 1968, Ed. František Hrabal, S. 45.
3 Leoš Janáček, „Intime Briefe“ 1879/80 aus Leipzig und Wien, Leoš
Janáček-Gesellschaft, Zürich 1985, Hrsg. Jakob Knaus, S. 46.
4 Ebenda, S. 63.
5 Ebenda, S. 63.
6 Ebenda, S. 71.
IX