'RPLQLN'iQ

32+ň%(1,
=$æ,9$
 Text © Dominik Dán 2019
Published by arrangement with DANNKAS, spol. s r. o.
Translation © Jan Hanzlík 2019
Czech edition © Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., Praha 2019

ISBN 978-80-7529-865-2

Všechna práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována nebo využita žádným způsobem a žádnými
prostředky, elektronickými nebo mechanickými, včetně
fotokopií, nebo zaznamenána do informačních systémů
bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.
 1
ZÁŘÍ 2009

Pršelo.
Konečně. Po mučivých extrémních teplotách v srpnu při-
nesla změna počasí všem úlevu. Nejen lidem, zvířatům, stro-
mům a vyprahlé trávě, dokonce i asfalt přijal příval deště
s úsměvem. Voněl, odpařoval se, chladil se, radoval se, že se
konečně neroztéká, že může chodcům poskytnout pevnou
oporu pod nohama bez nepříjemných lepkavých překvapení.
Všichni se radovali.
Všichni se neradovali. Skupinka lidí v černém nepřijala
déšť s úsměvem, smáčel je od hlavy k patě navzdory čer-
ným deštníkům. Kapky prskaly, poskakovaly, odrážely se
od vykopané hlíny a kamínků. Ženám zašpinily lodičky
a černé punčochy, mužům lakýrky a spodek černých kal-
hot. Voda stékající ze sousedních deštníků jim promočila
saka, ženám blůzky a kabelky. Někteří ani deštníky neměli
– během chvilky byli mokří až na kůži.
Všichni a všechno byli černí, neboť pochovávali dědu
Vaculíka. Kryté hřbitovy ještě nevymysleli – kdo se spo-
lehl na milosrdné počasí, hořce zaplakal, nejen nad ztrá-
tou dědy.
„Do prdele, to nemoh’ zdechnout před tejdnem? To eště
bylo hezky.“
„Drž hubu! Někdo tě uslyší!“
Zeť zesnulého nasadil naštvanou grimasu – jednak ho
iritovaly kapky šlehající rovnou do tváře, jednak neměl rád,
když ho manželka poučovala. Doma by se na ni obořil,
i ohnal, ale teď nemohl nic, bylo tu příliš mnoho lidí. Příliš
mnoho ksichtů z rozvětvené nenáviděné rodiny, i cizích.

9
 Manželka se pro jistotu rozhlédla, zda je někdo náho-
dou nezaslechl. Nezaslechl, byli sami – dobíhali skupinku
okolo rakve.
Zdrželi se, paní Ivica Marková musela jít na konci obřa-
du v domě smutku nutně na toaletu, ale kněz v čele průvo-
du se mezitím pohnul k jámě, takže se oddělili.
„Do prčic! Zrovna dneska musí takhle lejt!?“
„Ty vaše věčný ženský problémy!“
„A k tomu tenhle liják!“
„Měla sis vzít větší deštník.“
„Já!? Proč vždycky všechno já? Cos udělal ty?“
„Ivico! Bože! Neser…“
Manželé Markovi se neudrželi ani na pohřbu vlastního
otce a tchána, i tady se museli hádat. Svorně nadávali, dobí-
hali smuteční průvod, cupitali po úzkém strmém chodníku,
krčili se, předkláněli, jedním deštníkem určeným pro dva
se snažili odrazit útok dotěrných kapek. Konečně doběhli,
mezi černými těly si prorazili cestu do první řady, kde má
podle práva a zvyklostí stát nejbližší rodina.
Pozůstalých okolo hrobu bylo požehnaně, děda Vacu-
lík byl známá firma. Dechový kvintet dohrál poslední tóny
smutečního pochodu, všichni ztichli. Kněz si odkašlal, roz-
hlédl se, zda mu pozůstalí věnují pozornost, počkal na opoz-
dilce, trpělivě vyčkal, až se přestanou vrtět, vzhlédl k nebi,
zda si to jeho nadřízený s tím deštěm nerozmyslí – neroz-
myslel, znovu si odkašlal, schoulil se pod deštník, který mu
přidržoval ceremoniář, a zahájil první požehnání hrobu.
„Všemohoucí Bůh povolal k sobě z tohoto světa našeho
bratra Petra Vaculíka. Jeho tělo ukládáme do hrobu, aby se
vrátilo do země, ze které vzešlo. Kristus, který vstal z mrt-
vých, přetvoří jednou naše smrtelné tělo, aby se stalo po-
dobným jeho požehnanému tělu. Proto svěřujeme našeho
bratra Petra Pánovi, aby ho vzal do své náruče a aby jeho
tělo vzkřísil, až přijde soudný den.“
Pozůstalí pozorně naslouchali, žmoulali si sepjaté mokré
ruce, mračili se do země. Ne všechny knězova slova zaujala,
na konci smutečního davu šeptem mudrovali dva dědečci.
„Hovno mu bylo, eště začátkem léta mě oškubal o se-
dum eur.“
„V mariáši?“

10
 „V čem jinym?“
„V mariáši, dyť ste poslední dobou ani nic jinýho nedě-
lali.“
„A co sme podle tebe měli dělat? Sme důchodci! Co asi
podle tebe dělaj důchodci, třeba i poslední dobou?“
„Dobře, dobře, tak už se nerozčiluj! Tolik sem toho zas
neřek. Radši mi pověz, proč umřel. Proč, když byl takovej
čipera, že tě eště před pár měsícema oškubal v mariáši?“
„Co já vim?“
„Já vim. Protože ho rodina vyšoupla z bytu do domova
důchodců! Umřel smutkem. Ze stesku po svým bytě, po
ulici, po sousedech, po partě.“
„Ticho buď! Neblbni! Takhle nemluv, aspoň ne na po-
hřbu, dyť je tu celá jeho rodina! Eště nás někdo zaslechne.
A dej sem to paraple, dyť na mě prší!“
„Na mě taky!“
„Ale na mě víc! A je můj!“
Varhaník, zároveň ceremoniář, začal zpívat antifonu. Hlas
měl jako zvon, mohl by zpívat i v opeře.
„Já jsem vzkříšení a život, kdo ve mě věří, bude žít, i když
zemře, a žádný nezemře navěky, kdo žije a věří ve mě.“
Kněz nelenil, během zpěvu kropil hrob i rakev svěcenou
vodou. Dva starci nad hrobem si pokecali, pohašteřili se,
přetahovali se o společný deštník, rozhlédli se, zda je nikdo
neslyší, posunuli se dál, aby nepřekáželi, ale stejně nic ne-
zmohli, řeč o dědovi Vaculíkovi šla dál. I na druhém konci
pohřebního průvodu…
„Ty víš, proč umřel?“
„Prej srdce.“
„Co srdce? Tejden předtím, než ho převezli do domova
důchodců, mi pomáhal s pračkou. Než sem stihnul odkop-
nout obal do chodby, popadnul jí a přenes až ke dveřím do
kuchyně. Musel sem na něj zařvat, ať přestane blbnout, pak
sme jí spolu došoupali dovnitř a zapojili. Přenes pračku jako
nic! To byl soused! Takovýho už mít nebudu.“
„A vidíš, rodina tvrdí, že srdce.“
„Prdlajs srdce, Peter měl srdce jako zvon.“
„I játra.“
„Mít játra jako zvon není zas až taková výhra, lepší je to
srdce.“

11
 „Měl i játra, dyť nemoh’ odtrhnout ruku…“
„Ne, nemoh’ odtrhnout ruku, to je pravda, skleničku dr-
žel někdy až moc často.“
„Co je to až moc často? Už seš jako můj doktor, taky mě
věčně buzeruje, jestli nepiju moc často. Tak sem se ho minu-
le zeptal – co je to moc často, pane doktore? Víš, co mi řek?
Že zdravý sou tři deci vína denně!“
„Vážně? Tak to sem ani netušil, jak rychle mi někdy utí-
ká čas. Podle doktorova receptu mi uteče celej den za půl-
hodinu.“
„Přesně! Mně taky! I čtyřikrát za sebou!“
Ceremoniář-varhaník dozpíval, slova se ujal kněz.
„A teď poprosme o přímluvu za našeho zesnulého brat-
ra Petra naši nebeskou Matku Pannu Marii.“ Počkal, aby se
mohli připojit i ostatní, potom pomalým monotónním hla-
sem spustil modlitbu. „Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán
s tebou; požehnaná ty mezi ženami a požehnaný je plod ži-
vota tvého, Ježíš. Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříš-
né nyní i v hodinu smrti naší. Amen.“
V tu chvíli přestalo pršet.
„No proto, už sem si myslel, že to nefunguje,“ povzdechl
si sám pro sebe kněz. Povzdech i kajícný pohled adresoval
směrem vzhůru.
Dvě babky stojící stranou pod mohutným platanem
modlitba nezajímala, podobně jako starci i ony měly plná
ústa starého Vaculíka.
„A to si slyšela, že ho ze světa sprovodila vlastní dcera?“
„Která? Zuza?“
„Co Zuza! Kde je Zuza?“
„Co já vim?“
„Přece až někde v Trenčíně, nebo do který řitě se to vda-
la!“
„Do Púchova.“
„Tak v Púchově. Zuza ne, tahleta, co bydlí ve vedlejším
vchodu. Ivica!“
„Ale, Marko, přestaň! Proč by Ivica, taková slušná hol-
ka…“
„Já jen co sem slyšela do sousedů! A víš, co se říká – bez
lístku se ani vítr…“
„Je to opačně.“

12
 „Jak opačně? Starej zabil Ivicu?“
„Neblázni! Přísloví je opačně. Bez větru se ani lístek ne-
pohne.“
„A jó, máš pravdu. Ale s tou Ivicou…“ babka zaváhala.
„Říkáš, taková slušná holka! Holka už to dávno není, už
sou to roky, co pobíhala po sídlišti v sukni a s copánkama.
Holka už není, a jestli je slušná… No, nevim, povídá se lec-
cos. Neměli ho dávat do domova, neměli. To ho zabilo!“
Kněz jejich žahavé, nabroušené jazyky neslyšel, po mod-
litbě pokračoval v obřadu.
„Vzpomeň si, Marie, Matko bolestná, jak jsi stála pod kří-
žem zlomena žalem, když na něm Syn Boží a tvůj za naši
spásu umíral. Kvůli bolestem, které jsi tam prožívala, las-
kavě oroduj za našeho bratra Petra před trůnem milosrden-
ství. Amen.“
Obřad se chýlil ke konci. Kněz kývl na ceremoniáře, aby
složil deštník – hned bylo kolem hrobu veseleji. Takřka
s úsměvem přednesl závěrečné požehnání.
„Odpočinutí věčné dej mu, Pane.“
„A světlo věčné ať mu svítí,“ připojili se křesťané.
„Nechť odpočívá v pokoji.“
„Amen,“ souhlasilo smuteční shromáždění.
Na řadu přišel varhaník-ceremoniář, bylo třeba přednést
závěrečné poděkování. Nadechl se a pevným hlasem před-
nesl naučené formulky.
„Na závěr smutečního obřadu mi, vážené smuteční shro-
máždění, dovolte, abych jménem truchlící rodiny poděko-
val důstojnému panu faráři za pohřební obřad, za jeho slova
útěchy a povzbuzení. Zároveň mi dovolte, abych jménem
truchlící rodiny poděkoval i vám všem, kteří jste přišli na
poslední rozloučení s naším drahým zesnulým, za všechny
projevy soustrasti a krásné květinové dary.“
Kněz přikývl na znamení, že poděkování bylo interpre-
továno přesně podle jeho představ. Trval na tom, aby ho ce-
remoniář odcitoval doslova, vždyť ho sám napsal.
„Pán s vámi,“ loučil se kněz s přítomnými.
„I s tebou,“ odpovídali věřící.
„Nechť vám požehná všemohoucí Bůh, Otec i Syn, i Duch
svatý.“
„Amen.“

13
 „Jděte ve jménu Božím.“
„Bohu díky.“
I když kněz shromáždění rozpustil, nikdo se ani nepo-
hnul – děda Vaculík ležel v rakvi a rakev byla ještě nad hro-
bem, takže nemohl být konec. Ani nebyl, ceremoniář stiskl
čudlík na přehrávači a hřbitovem se nesly tóny smutné pís-
ně Ave Maria od Franze Schuberta. Po úvodních taktech se
připojila zpěvačka, asi italská, a řádně při těle, neboť výš-
ky vytáhla s takovou lehkostí, až naskakovala husí kůže.
„Krásně zpívá.“
„Drž hubu aspoň teď!“ okřikla paní Marková manžela.
Tklivá dojemná píseň byla asi v polovině, když varhaník-
-ceremoniář zvedl bradu a nenápadně přikývl. Čtyři zřízen-
ci, každý u jednoho rohu rakve, čekali jenom na to – jako na
povel se sehnuli, uchopili konce lan, nadzvedli je, další se
sehnul, vytáhl dvě břevna, na kterých ležela rakev nad hro-
bem, a začalo spouštění do země. S posledními tóny písně
dosedla rakev na dno.
Ceremoniář vypnul přehrávač, podal knězi lopatku.
Když bylo sucho, stačila k hození hroudy hlíny i holá ruka,
jenže od rána pršelo, vykopaná hlína se proměnila v bláto,
raději použili lopatku. Obyčejnou plastovou lopatku urče-
nou na dětské pískoviště. Žlutou, veselou, optimistickou.
Černé, depresivní, pro děti nevyrábějí.
Kněz se sehnul, nabral, natáhl se nad hrob, otočil lopat-
kou – a nic. Musel třikrát poklepat, než se hrouda odlepila
a odpadla, držela jako sopl na rukávu. Lopatku podal cere-
moniáři, ten, poučený, nabral raději kámen – bez problémů
se skutálel a hlasitě zarachotil na víku rakve.
„Pardon,“ řekl kněz první dceři, které kondoloval. „Při-
jměte moji upřímnou soustrast.“
Varhaník-ceremoniář kondoloval hned za ním, do ruky
jí vtiskl lopatku jako štafetový kolík.
„Opatrně, lepí,“ varoval ji, ale zbytečně, dcera viděla, jak
to šlo, vlastně nešlo, knězi. Nabrala vrchovatou lopatku, aby
alespoň něco odpadlo do hrobu. Trhla, něco odpadlo, po-
dala lopatku sestře.
Sestra Zuzana po otci skutečně truchlila, oči měla plné
slz, ničeho si nevšimla, takže udělala tu samou chybu jako
kněz. Musel jí pomoct manžel, jinak by si přilepenou hrou-

14
du odvezla až domů do Púchova. Lopatku podala bratro-
vi, tomu se podařilo zasypat otce na první pokus. Lopatka
kolovala z ruky do ruky.
Dvě sestry a bratr s nejbližšími se postavili bokem k chod-
níku, aby jim úspěšní absolventi aktu zasypávání mohli
popořadě kondolovat. Kněz s ceremoniářem se vydali po
chodníku ke kapličce, pro ně obřad skončil, pro dnešek měli
odpracováno.
Nikdo nepodklouzl, nikdo se nezranil, nikdo kromě rak-
ve v hrobě neskončil – pohřeb se vydařil.
 2
„Dále!“ zvolal shrbený šéf oddělení vražd Alexander Ma-
yor, ani nezvedl zrak od papíru na stole.
Vešel detektiv Richard Krauz.
„Vidíš, jak je to jednoduchý?“ zeptal se detektiv namís-
to pozdravu. „Stačí zaklepat, počkat…“
„Co klepeš!? Seš snad nějaká návštěva, nebo co?“ sko-
čil mu do řeči nadřízený. Krauz mu nestál ani za pohled,
stále četl tiskopis před sebou.
„Klepu v marný snaze a naivní naději, že se to jednoho
dne taky naučíš,“ trpělivě vysvětloval detektiv.
„Nemám čas na klepání, když je práce, tak švihám, ne-
kle…“ Mayor zvedl zrak, zasekl se. „A co se tak přiblble
šklebíš?“
„Přiblble,“ zopakoval Krauz sám pro sebe. „V životě
sem takový slovo neslyšel. Kdybych měl tužku, hned si ho
zapíšu. Přiblble…“ nechápavě kroutil hlavou.
„Aha, prší,“ Mayor si odpověděl sám, pochopil. Ohlé-
dl se, aby se oknem přesvědčil, zda se nemýlí. Nemýlil se,
po okenních tabulích stékaly pramínky vody.
Krauz stál na šéfově koberci a z rukávů si sklepával deš-
ťové kapky, ani se nesnažil šetřit koberec. Ve tváři měl za-
seknutý blažený úsměv jako malý kluk před výkladem
s autodráhou – nic mu nemohlo pokazit dobrou náladu.
„Děkuju i za koberec,“ Mayor vyčítavě ukázal rukou,
co to vyvádí.
„Promiň,“ usmíval se Krauz a sklepával dál. „Krásně
prší,“ vzdychl blaženě.
„Neměl bys skočit za doktorem?“
„Teď du z nemocnice.“
„A co ti řekli?“

16
 „Že je to s nim blbý…“
„Myslel sem se sebou k doktorovi!“
„Proč?“
„Protože každej normální člověk se před deštěm scho-
vá, nadává, protože mu kazí náladu, přivádí lidi…“ Mayor
na chvíli zaváhal, „přivádí normální lidi do deprese, jen ty
se v dešti tváříš, jako by ses ukájel, dokonce se deš i projít!
Abys pořádně zmoknul a nasral šéfa i jeho koberec! Zdá
se ti to normální?“
Krauz přestal setřásat kapky, zhluboka vzdychl, sedl si
na nenabídnutou židli. Nepatrně se nahnul k Mayorovi,
jako by se chystal vyzradit nějaké dlouho utajované tajem-
ství.
„Nemůžu za to, Šani, je to silnější než já! Jakmile začne
pršet, mám sto chutí tancovat.“
„No,“ zaváhal Mayor, zda je to skutečně problém pro
lékaře.
„… a převlíct se do holčičích šatiček před vysokym ovál-
nym zrcadlem a prohlížet se a natřásat se…“
Oba ztuhli, Krauz v mírném upřímném předklonu, Ma-
yor ve zděšeném záklonu. Chvíle napjatého ticha, pak se
Krauz rozesmál na celé kolo.
„Ty seš debil!“ komentoval jeho výkon šéf. „Na chvíli si
mě regulérně vyděsil!“
Krauz se řehtal, až mu zaskočila slina a začal se dusit.
Mayor toho okamžitě využil.
„Ale na psychiatrii by sis měl zajít, pro dobro nás všech.
Dokud nedoneseš lejstro, aspoň mi odevzdej zbraň!“ trval
na svém šéf.
„Nemůžu, Šani, nemůžu! Minulej tejden sem jí vyměnil
za supr podprsenku s černejma krajkama,“ bránil se Krauz
mezi slzami.
Poslední slova zaslechl i přicházející Hanzel.
„Podprsenka s krajkama? Zkrvavená? Máme novej pří-
pad?“ nechápal.
„Oto! Poď mi s nim pomoct, ale opatrně, moh’ by bejt ne-
bezpečnej!“ šéf se zaradoval z příchodu posily.
„Co se řehtáš? Seš normální, Ríšo, dyť je sotva poled-
ne!? Jak se můžeš smát uprostřed pracovní doby, když je
do padla tak daleko?“ stále nechápal Hanzel.

17
 „No právě, no právě! Mě taky trápí, jestli je normální!“
přikyvoval Mayor.
„Dobře, dobře,“ Krauz zamával rukou, jako by se s nimi
loučil. „Stačilo, uznávám,“ uklidnil se, přestal se řehtat, ale
úsměv mu zůstal. „Vzdávám se, ste v přesile. Co máš, Oto,
něco nutnýho?“
„Ne, viděl sem tě přicházet, tak du, abych to slyšel pří-
mo od tebe, a ne až na rozdělení od šéfa. Tak to vysyp. Jak
to s nim vypadá?“
Také Hanzel si přisedl bez vyzvání. Mayor se zachmuřil
na papír na stole, Krauz to postřehl.
„Zdržujeme tě?“
„Ale,“ protáhl šéf, „zase jedno blbý zbytečný hlášení na-
horu. Vyplnim ho pozdějc,“ Mayor mávl rukou, s odporem
odstrčil papír, jako by smrděl. „Mluv, jak to s nim vypadá?“
„Dobře i špatně.“
Mayor rozhodil rukama, že nerozumí.
„Operace dopadla dobře, přežil,“ pokračoval Krauz bez
přerušení. „Nemuseli vzít celou pravou půlku, jenom půl-
ku z půlky, takže tři čtvrtiny plic mu zůstaly. Ani metastázy
nenašli, asi to svinstvo lokalizovali včas. To je to dobrý. Špat-
ný je, že má vysoký horečky, nedokážou je srazit. Prej mu
hrozí zápal plic, a to by v jeho stavu…“ Krauz nedokončil.
Mayor i Hanzel synchronizovaně přikývli – není třeba
dokončit, i tak chápou, že stav jejich kolegy Eduarda Bur-
gera je po operaci vážný.
„Ale nádor vyndali, ne?“
„Vyndali,“ Krauz přikývl, už se neusmíval. „A nechce,
abychom za ním furt lezli. Má bolesti, je mu zle. Maskuje
to, zamlouvá, ale viděl sem na něm, že mu je zle a nechce,
abychom ho v takovym stavu chodili očumovat.“
Také teď oba přikývli, dalo se to pochopit.
„Dobře,“ rozhodl šéf, „řeknu chlapům, aby za nim ne-
lezli. Návštěvy nechám výhradně na vás, hoši, dobře? Ale
po každý mě informujte – kdyby se ptal ředitel, abych do-
kázal reagovat.“
„Už se ptal?“ zajímal se Krauz.
„Samozřejmě! Jak shora, tak zdola, pořád se ptaj. Eda je
Eda, znaj ho všude.“
„A v dobrym?“ zatnul Krauz.

18
 „V dobrym? Jak to myslíš?“
„No…“ Krauz zaváhal. Střelil zrakem po kolegovi. Hle-
dal podporu, neboť s Otou už se o problému bavili a měli
na něj stejný názor. „Jestli se ptaj v dobrym, jestli je zajímá
jeho stav, protože maj o něj strach, anebo…“ Krauz váhal,
nedokázal srozumitelně zformulovat závěr.
„Jestli mu nechtěj ty nahoře podrazit nohy,“ dokončil
za něj Hanzel.
„Nohy?“ pořád nechápal Mayor.
„Jestli jen nečíhaj, kdy uvolní flek nějakýmu protekční-
mu děcku,“ upřesnil Oto.
„Aha!“ pochopil šéf oddělení vražd. „Tak o to de.“
„A ne?“
„Oto, koukni… Oba koukněte… Věc se má tak…“ teď
zaváhal šéf, i jemu se těžko formulovalo. „Nalejme si čistý-
ho vína. Věk a zdravotní stav, to sou dva limitující faktory
pro plný nasazení policajta. Na oddělení vražd plný nasaze-
ní vyžadujeme úplně samozřejmě, to víte nejlíp vy, protože
všechny noční, mimořádky, soboty, neděle, svátky, všechny
služby a výjezdy odserete sami, takže co vám mám vysvětlo-
vat? Věk sám o sobě eště nic neznamená, ale když se k tomu
přidá i těžká nemoc…“ Mayor nechal konec otevřený.
„Mně to zní, jako by si už automaticky počítal s tim, že
Edu vyhoděj,“ zhrozil se Hanzel.
„Oto, prosim tě! Kdybys to nebyl ty, tak ti jednu fláknu!
Zrovna vám dvěma musim vysvětlovat, že automaticky
počítám s tim, že se vrátí?“ Mayor se rozčílil, oba podříze-
ní viděli, že to nehraje. „Ale ten jeho zdravotní stav…“ Ma-
yor si povzdechl, jako by ho čekalo řešení těžké, neřešitelné
úlohy.
„Šaňo, v čem je problém? Dyť je tu možnost snížit mu
zdravotní klasifikaci z A na B nebo dokonce C, a může pra-
covat dál,“ navrhoval řešení Hanzel.
„Oto, ale snížení zdravotní klasifikace z áčka na céčko
znamená výkon služby s omezeníma, takže žádný noční,
pravidelná pracovní doba, kancelářský práce bez výjezdů
do terénu…“ Mayor výčet omezení nedokončil, co řekl, sta-
čilo, jen mu poskočilo obočí a doširoka roztáhl ruce, zda to
stačilo i jim. „Posloucháš mě? Umíš si to představit? De to
vůbec? Vydržel by Eda takhle fungovat na oddělení vražd?

19
Jako jestřáb bez křídel. Jak funguje jestřáb bez křídel? Jak
vysoko vyletí?“
„Jestřáb bez křídel!“ zamumlal Krauz. I tohle slovní spo-
jení se mu líbilo; kdyby měl tužku, poznamenal by si ho.
„Takže už seš rozhodnutej?“ rýpal Hanzel.
„Nikdo není rozhodnutej!“ Mayor praštil do stolu, proto-
že už ho štvali. „Vy dva ste si ráno dali půlku viagry, že mě
tak jebete? Nebo co!? Jasně, že nejsem rozhodnutej, přesněji
řečeno, sem rozhodnutej, ale bojovat za Burgera do posled-
ního dechu! Oddělení bez Edy si ani neumim představit!“
„Přesně tohle sem chtěl slyšet,“ uklidnil se Hanzel.
Krauz neřekl nic, ani teď, ani předtím. Nikomu neřekl,
že už se o problému s Burgerem bavili, v nemocnici, krát-
ce před operací. Nikomu neřekl, že Burger problém vyře-
šil sám – už se nechce vrátit. Burger přiznal, že je unavený,
a ještě k tomu ta nemoc… Na plný výkon už se prostě ne-
cítí a pracovat na poloviční, to by nepřijal, na to byl příliš
hrdý. Krauz o jejich rozhovoru neřekl nikomu, Hanzelovi
nemusel, neboť s Burgerem si byli alespoň tak blízcí jako
on, pokud ne bližší, navíc byli skoro stejný ročník, Hanzel
byl o chlup mladší. Byli dlouholetí kamarádi, navštěvovali
se i v rodinách, Krauz tudíž předpokládal, že až se Burger
rozhodne, řekne to Hanzelovi ve vhodné chvíli sám. Kolegy
informovat nechtěl, těm musí stačit to, co jim poreferuje šéf,
a Mayorovi nic neřekl naschvál. Byl zvědavý, jak se problém
s Burgerovým zdravotním stavem bude vyvíjet, takříkajíc
oficiálně, jaké stanovisko zaujmou nadřízení funkcionáři,
odbory, personalisté, zda je bude Burger opravdu zajímat
i z lidské stránky, anebo ho jako vymačkaný citron bez mrk-
nutí oka hodí přes palubu, jako se to stalo mnohokrát jiným.
Krauz neřekl nic, jen přikývl. Mayorovo stanovisko ho
nepřekvapilo, trochu s tím i počítal. Znali se dost dlouho,
aby některé kroky dokázal předvídat, ale Mayor není nej-
důležitější. Jsou tu i jiní nadřízení, kteří mohou šéfova slo-
va a snahy ignorovat, a na ty byl Krauz náramně zvědavý.
Když bylo třeba tahat horké kaštany z ohně, to jim byl Bur-
ger dobrý, v kteroukoli denní či noční hodinu, na úkor osob-
ního volna, svátků či dovolené, a teď se ukáže, jak se mu do-
kážou odvděčit. Proto nikomu nic neřekl, protože se chtěl
přesvědčit, a přesvědčit se chtěl proto, protože se to týka-

20
lo i jeho. Také on mohl kterýkoli den skončit podobně jako
Burger, a tak alespoň na vlastní oči uvidí, co ho čeká, čeho
se může dožít, jaké odplaty se dočká za věrné služby státu.
„Necháme Edu Edou, eště bude čas. V první řadě ať se
vylíže a dorazí na oddělení, dáme řeč a uvidíme,“ uzavřel
problém Mayor. „Radši mi řekněte, jak je na tom Petra.“
Hanzel přenechal slovo Krauzovi.
„Probrala se, to víš, ale nemluví. Paměť se jí pomalu vra-
cí, ale nemluví.“
„Poškození mozku?“
„Možná, ale i kdyby ne, nedivil bych se, celou hubu má
zdrátovanou, půlku hlavy zafačovanou, trčej z ní hadičky,
vypadá jak hadičková chobotnice…“ Krauz bezmocně po-
krčil rameny.
„Takže žádná změna,“ povzdechl si Mayor.
„Ale jo,“ nesouhlasil Krauz, „Chosé jí přines pyžamo, už
neleží v erárním, ale v pěknym hedvábnym s kytičkama.“
„Vtipný.“
„Co ti mám říct?“ Krauz ukázal šéfovi dlaně, jako by se
bránil. „Že je teprve na začátku? Že ani ona, ani Chosé eště
netušej, co jí čeká?“
„Co o tom víš? Byl si za primářem?“
„Ne, od něj se dozvíš eště míň než od ošetřujícího dok-
tora, jako by tam drželi bobříka mlčení. Když doktoři ml-
čej, nevěstí to nikdy nic dobrýho. Zaskočil sem za kama-
rádem, trhá zuby.“
„Za zubařem? Ty fakt nejsi normální!“
„Ne ledasjakej zubař, stomatochirurg. Dělá ty nejtěžší
operace v hubě, i rekonstrukční chirurgii. Dost podrobně,
květnatě mi popsal, co Petru po operaci mozku eště čeká.
Vydržel sem ho poslouchat jen do poloviny, skoro sem se
při tý představě pochcal strachy. Ta holka si vytrpí víc bo-
lesti, než si my tři dohromady dokážeme představit. Pro-
to jí o tom doktoři nechtěj předem nic říct, neví to ona a nic
netuší ani Chosé. Nechtěl sem ho stresovat, řikám to jenom
vám, ale nechte si to pro sebe. Až příde čas, Chosé se všech-
no dozví z pravýho zdroje.“
„Kristepane,“ Hanzel si zoufale promnul tvář. „Naše
kráska…“
„Už nikdy nebude, ale to by bylo to nejmenší.“

21
 „Ríšo, drž radši hubu! Kdo to má poslouchat!?“ nevydr-
žel Mayor. „Co je s Gabem?“
„Nic novýho, ztratil se. Po tom střílení zdrhnul, dobře ví,
co proved. Dobře ví, co s nim bude, až se nám dostane do
rukou – pokus o vraždu naší kolegyně nerozdejchá. Zašil se,
ztratil se z povrchu země. Pátrání je vyhlášený, polská stra-
na spolupracuje, evropskej zatykač se připravuje, všechno
frčí, ale víte, jak to u nás chodí. O co se sami nepostaráme,
může trvat roky.“
„Roky…“
„Roky, Šani, roky, víš to dobře, už sme to zažili. Jen si
vzpomeňte na poslední případ. Jak se menoval? Jako ten
básník – Laco Novomeský?“
Hanzel přikývl, že má kolega dobrou paměť.
„Kolik je to? Pět let?“
„Čtyři,“ opravil ho Hanzel, neboť teď kolegova paměť
selhala.
„Čtyři! Máme v rukách důkazy, že je to dvojnásobnej
vrah, a pořád eště nesedí, pořád ho eště honíme!“
„Tak co navrhujete? Máte nějakej nápad?“ uznal Mayor.
„Ne, zatim ne.“
„No vidíš, Ríšo! Ani já ne. Musíme se spolehnout na za-
běhnutej pátrací systém.“
„Zkostnatělej zastaralej zaběhnutej pátrací systém,“ do-
plnil šéfa Krauz.
„Vymysli novej, lepší a deme si pro Gaba, ať ho může-
me nakopat do kulí.“
„Až ho dostaneme, nebudou to jen kopance, tomu věř!“
„Jenom tlacháte,“ skočil jim do řeči Hanzel.
Souhlasili, proto přestali, neprotestovali. Všichni tři vě-
děli, že jenom tlachají, že zaměňují realitu za zbožné přá-
ní, že za hranicemi jejich kraje končí jejich pravomoc, Gabo
je teď mimo jejich jurisdikci a nemají právní podklad, aby
střelce Gaba mohli zatknout, ať je kdekoliv. Žádné kopan-
ce, Gabovi nic nehrozí, dokud se zkostnatělý pátrací sys-
tém nerozhýbe a nevypátrá ho. Sami nezmůžou nic, ofici-
álně určitě ne.
Mayor vzdychl, tím udělal za falešnými nadějemi tečku.
„Pokecali sme si a teď vypadněte, mám práci.“ Šéf od-
dělení vražd si s nechutí přitáhl papír na stole.

22
 Detektivové jako na povel vstali.
„Eště něco!“ zastavil je Mayor. „S těma návštěvama…
Ehm,“ šéf zaváhal, bylo to citlivé téma, „dávejte si pozor.“
„Pozor? Kdo?“ nechápal Krauz.
„Ty a Chosé.“
„Jak to myslíš?“
„Byl si za Edou v pracovní době. Kde je Chosé?“
„Odskočil si…“
„Za Petrou,“ doplnil ho Mayor, „a v pracovní době! Já
vim, já vim, sou to kolegové, sou v žalostnym stavu, oba si
to zasloužej…“ zarazil se. „Teda, myslim návštěvy a náš zá-
jem, ne ten stav,“ rychle se opravil Mayor, „ale dávejte si po-
zor, aby to nebylo okatý, aby si toho někdo nevšim a nena-
třel nás. Víte, jaký sou lidi. Když se to donese k ředitelovi,
zas budu mít na poradě co vysvětlovat.“
„Šani, ale to jen teď, výjimečně,“ bránil se Krauz. „Měl
sem cestu kolem, nes sem usnesení o přibrání znalce na
soudní lékařství, tak sem se stavil, a Chosé za ní chodí kaž-
dej den, ale po práci. Dneska výjimečně, protože jí ráno vy-
tahovali nějaký dreny a chtěl jí vidět, nemoh to vydržet, ji-
nak chodí zásadně po práci.“
„Já vim, dobře, ale stejně si dávejte pozor. Některý lidi
sou zákeřný svině a jen čekaj, kdy nám podrazej nohy. Teď
to de, je takový období, že se dá přimhouřit oko, dyť od vy-
řešení Venuše ze zátoky nemáme novej případ, takže do-
kud je klid na bojišti, dá se tolerovat i opuštění pracoviště,
ale s příchodem nový vraždy budeme muset zpřísnit i dis-
ciplínu, chápete.“
Přikývli.
„Nepřeju nám to, jen ať tenhle stav klidu trvá co nejdýl,
ale sami dobře víte, že je to jen otázka tejdne, možná dvou,
a něco se na nás sesype. Zatim v pohodě, navštěvujte je, jak
chcete, ale potom utrum! Anebo, jinak řečeno, ne utrum, ale
mimořádně operativně a opatrně. Rozumíme si?“
„Jasně, dyť sme snad nějaký detektivové, ne? Anebo…“
Krauz přimhouřil oči, „už si někdo stěžoval?“
„Eště ne, a byl bych rád, kdyby si nestěžoval nikdo.
Mám i jinou práci.“
Aby je přesvědčil, že má opravdu i jinou práci, začetl
se do lejstra. Detektivové pochopili, nechali ho pracovat.
 3
Smuteční hostina původně být neměla, ale Zuzana trvala
na tom, že otec si zaslouží, aby ho uctili i smuteční slavnos-
tí, aby se rodina sešla za stolem, aby se za něj pomodlili, za-
vzpomínali si.
„Víš, co to stojí!?“ zhrozil se Roman Marko, její švagr.
„Zuzo, neblázni,“ přidala se Ivica, její sestra. „Táta už to
má za sebou, jemu je to jedno, a nám se šikne každá koruna.“
„I euro,“ doplnil ji manžel Roman.
„… i euro,“ souhlasila Ivica, neboť koruny už zrušili, ale
jako většina lidí si ani ona nemohla zvyknout.
„Ségra, neblbni.“
„Ivico! Do prdele! Odkdy ses tak změnila! Já tě nepo-
znávám!“
„Nepoznáváš? Zuzo, nepoznáváš vlastní sestru?“ zasáhl
Roman. „Moje milá švagrová, řikáš, že jí nepoznáváš!? Tak
já ti jí teda představim! Tohle je tvoje sestra Ivica, jinak řeče-
no – otrok domácí. Víš, jak žije? Víš, jak žijeme? Poslouchej!
Tvoje sestra dře od rána od sedmi do odpoledne do tří na
úřadě, pak letí domů s nákupem, něco narychlo uvaří, pře-
vleče se a do večera do deseti maká ve vedlejším paneláku
v baru za pultem. Příde domů v jedenáct, z posledních sil
se osprchuje a padne do postele. Já sem buď po šichtě ane-
bo před šichtou, takže se vidíme jen letmo, občas. Víš, kdy
sme si naposledy vrzli?“
„Romane, prosim tě…“
„No co!? Jen se nedělej, Ivico! Nemáme se za co stydět, dyť
je to lidský! Teda, lidský to je, když to vůbec je, ale u nás to
není! Jak je tejden dlouhej! Ne proto, že bychom byli nemocný
nebo nechtěli, prostě padáme do postele sedřený jak koně!“
„Romane!“ zase ho napomenula manželka.

24
 „Dobře, dobře, to já jen tak, na dokreslení. Takže, moje
milá švagrová, Zuzanko, snadno se ti to mluví, když máš ba-
rák jak stodolu, dvě auta, za domem pozemek na dvě fotba-
lový hřiště…“ Roman si dal pauzu, aby se vydýchal. „U vás
v Púchově to možná funguje, zvlášť když máš za manžela
úspěšnýho podnikatele, ale u nás, v Našem Městě, se žije
sakra těžko a draho, a věř mi, věř nám, máme se co ohánět,
abychom uživili rodinu se třema dětma. Já vim, řekneš si,
tři děti, jaký asi děti, když už sou velký, skoro dospěláci. Jo,
sou velký, ale o to větší mají spotřebu. Nemáme na rozha-
zování, hostina je pro nás drahá. Tak je to!“
Zuzana koukla na manžela, zda ještě vydrží. Ani se ne-
hnul, s rukama na kolenou seděl nehnutě jako Buddha, ci-
věl pod stůl.
Zlatý člověk, ten její muž, ztělesněná svatá trpělivost.
Když jim volala sestra Ivica, že otec zemřel, byl večer, sko-
ro devět, zeptala se, zda mají přijet hned. Sestra řekla, že
to není třeba, stačí zítra. Zuzana se zmohla jen na poslední
přerývanou otázku: „A… Ivico… poslouchej mě… umřel
doma, anebo… tam?“
„Doma? Kde doma? Ne, umřel ve starob… ehm, umřel
v tom sanatoriu pro seniory.“
Zuzana zavěsila a rozplakala se. Schoulila se na sedač-
ce, dálkový ovladač na televizor jí spadl na zem, mobilem
převrhla sklenici s bílým vínem. Manžel přiběhl z kuchy-
ně – viděl, že telefonuje, a viděl i její reakci, neboť kuchyni
měli spojenou s obývákem do obrovské haly.
„Zuzko! Zuzi! Co je!?“ přiběhl, přisedl si. Zdvihl ovla-
dač, na louži na stole hodil utěrku.
„Táta…“
„Co je s tátou?“
„Umřel.“
„Umřel? Ale ne! Nemoh umřít, dyť mu nic nebylo!“
„Volala Ivica. Umřel.“
Objal manželku, přivinul ji k sobě, přitulil, pohoupal, po-
hladil po vlasech, dal jí pusu na čelo, znovu ji k sobě přivinul.
„Bože…“ I jemu se nahrnuly do očí slzy. „Takovej člověk!
Takovej chlap! Děda Vaculík už to má za sebou. Chudák.“
Chvíli se objímali na sedačce, Zuzana mu promočila ko-
šili na rameni, a navíc ji trochu posmrkala.

25
 „Promiň…“
„Nic, to nic. Vydrž, převleču si jí. Jedeme tam? Mám se
obléct?“
„Ne, až zejtra.“
Prvních sto kilometrů po dálnici vydržela Zuzana poti-
chu. Když se na obzoru zjevila televizní věž, odkašlala si.
„Ehm, Ivane… Ivánku, chtěla bych tě poprosit…“
„Vyřízeno, vydržím, budu ticho.“
„I tak bych tě chtěla poprosit o trpělivost.“
„Nemusíš, vím, co mě čeká.“
„Musím, nevíš.“
„Vím. Zase bude řeč o penězích. Zase si vyslechneme,
jak dřou do úmoru a maj holou řiť a my si žijeme jako bohá-
či. Vím, co mě čeká, protože tvoje sestra s mužem o ničem
jiným ani nedokážou mluvit, jenom o penězích. Na každý
návštěvě to tak je, ani teď to nebude jiný.“
„Máš pravdu, ale bude řeč i o pohřbu.“
„Ale na to si snad děda našetřil, ne?“ žasl manžel.
„Obávám se, že jeho úspory…“ Zuzana nedokončila.
„Ty něco víš?“
„Ne, jen tuším.“
„Bavila ses se sestrou?“
„Ne, říkám ti, že jen tuším. Od nich můžeme čekat jenom
podraz. Když de o peníze, jenom podraz, proto tě varuju
a prosím…“
Ivan Demeter, úspěšný podnikatel, křečovitě sevřel vo-
lant nového mercedesu, sešlápl plyn, snažil se rychlou jíz-
dou zahnat černé myšlenky. Vždycky to pomohlo, rych-
lou jízdu miloval, šum větru a hukot kol působily na nervy
jako balzám. Asi pozůstatek z mládí, kdy jezdil rallye.
Ve zpětném zrcátku postřehl blikání modrého a červe-
ného světla. Sundal nohu z plynu, posunul se vpravo, aby
nepřekážel. Zbytečně, černý superb nedoprovázel vládní
vozidlo, lovil na dálnici takové jako on.
Dohnali ho, srovnali rychlost, spolujezdec ve stejnokroji
mu ukázal, aby je následoval. Odpočívadlo Triblavina od-
tud bylo půl druhého kilometru. Projeli celým odpočíva-
dlem, zastavili až na konci. Policajti vystoupili oba, černé
auto, černé uniformy, černé čepice – cestou k němu si je na-
sazovali. Jeden mladý, druhý starší.

26
 Ivan Demeter vystoupil též, neměl rád vyjednávání přes
spuštěné okénko.
„Dobrý den.“
„Dobrý den, pane řidiči. Ano, správně, vaše doklady,“
usmál se mladší. Usmíval se, mohl se usmívat, tenhle řidič
byl snadná, šťavnatá kořist.
Ivan už lovil v náprsní kapse saka. Podal mu občanský
průkaz, řidičský průkaz, doklady od auta.
„Pane…“ mladší policajt se začetl, starší obcházel merce-
des, jako by tušil, kde je zašitých těch padesát kilogramů he-
roinu. „Pane Demeter!“ policajt odhalil totožnost provinilce.
„Prosím.“
„Pane Demeter, to nemyslíte vážně!“
„Co?“
„Tu rychlost!“
„Aha. Já vím, uznávám, promiňte, zapomněl jsem se…“
„No, nevypadalo to na zapomnění, spíš na pokus o tra-
ťový rekord. Víte, jaká je nejvyšší povolená rychlost na tom-
to úseku dálnice?“
„Sto třicet.“
„A vy jste jel…?“
„Jak říkám, zapomněl jsem se.“
„Dvě stě dvacet!“
Policajt čekal na protesty. Nepřišly. I tak použil oblíbe-
nou formulku.
„Vaši rychlost máme zadokumentovanou.“
„Věřím vám, nehádám se,“ připustil provinilec.
Mladého policajta evidentně zklamal.
„Ne? Takže jste si vědom přestupku?“
„Jsem.“
Mladý policajt si povzdechl, s tímhle není žádná zábava.
Měl by se rozčilovat, namítat, že má porouchaný tachome-
tr, vysvětlovat objektivní příčiny, škemrat, žadonit, svíjet
se, anebo ještě líp – vyhrožovat vysvlečením z uniformy…
On nic.
Starší policajt obešel mercedes a skončil u nich. Sehnul
se, nakoukl do auta.
„V autě je vaše…“
„Manželka.“
„A…?“

27
 „Nikdo, jenom ona.“
„Kam tak spěcháte?“
„My jedeme…“ Ivan zaváhal. Má odseknout, zaplatit po-
kutu, urychlit úřední řízení, nezdržovat se, anebo má říct
pravdu? Váhal.
Policajti stáli, pozorovali ho, nespěchali. Kam by spěcha-
li, vždyť byli ve službě.
„Včera večer nám volala švagrová, sestra mojí manželky.
Umřel tchán. Jejich otec. Jedeme z Púchova za nima. Musí-
me…“ zaváhal. „No, jak už to chodí, je potřeba vyřešit spous-
tu detailů kolem pohřbu, smuteční hostiny, hrobu a tak dál.“
„Upřímnou soustrast, ale uznejte sám. Je to důvod pro
takovou bezhlavou jízdu?“
„Není, uznávám, není, ale…“ zase zaváhal. Má jít do de-
tailů – anebo to stačilo?
Policajti se ani nehnuli, čekali. Měli dost času.
„Víte, čeká mě dost těžká debata. Debata s rodinou, kte-
rá…“ Ivan nevěděl, jak to vysvětlit.
„De o prachy?“ nadhodil starší policajt.
Ivan mu byl vděčný za rychlé a jasné vysvětlení. Přikývl.
„Před půl rokem sem pochoval mámu,“ svěřil se mu star-
ší policajt. „Těsně před pohřbem sem se dozvěděl, že brácha
utratil všechny její peníze a eště se i zadlužil. Celej pohřeb sem
cvakal ze svýho, z ubohýho policajtskýho platu, hajzl jeden!“
„A přesně to asi čeká i mě. Jak pohřeb, tak smuteční hos-
tina, tak hrob, tak kámen, tak…“ rozjel se Ivan. „Všechno!
Zrovna sem se to dozvěděl, manželka mi to nechtěla říct,
abych se předem nenervoval, řekla mi to až teď, v autě. Ne-
mám ve zvyku se nervovat, ale tak nějak automaticky sem
na to šláp. Ani nevím jak, ale šláp sem na plyn a bylo to.“
„Chápu vás.“
Mladšímu policajtovi povyskočilo obočí, po očku se za-
mračil na kolegu – tohle od něho nečekal. Policajti se koneč-
ně pohnuli. Doteď stáli jako v pozoru, jako bronzové sochy,
teď se konečně pohnuli, přešlápli z nohy na nohu. Mohlo
to znamenat, že vysvětlování je u konce a blíží se rozuz-
lení, mohlo to znamenat i to, že debata bude pokračovat.
Řešení začal hledat mladý.
„Překročil jste povolenou rychlost o devadesát kilometrů.“
„Zaplatím pokutu.“

28
 „Tady nejde jenom o pokutu, můžeme vám zabavit ři-
dičský průkaz.“
„Nedělejte to. Prosím vás, neberte mi doklady, jsem na
řidičáku závislej. Zaplatím pokutu.“
Ivan Demeter sáhl do náprsní kapsy, vytáhl to poslední,
co tam ještě zůstalo – peněženku. Otevřel ji, naklonil ji tak,
aby neviděli, z řady vložených bankovek vyndal dvě zele-
né. Složil je na polovinu, a ještě jednou na polovinu. Sklá-
danku podal staršímu. Přijal, vložil ji pod Ivanovy doklady.
„Ivane…“
„Prosím?“
„Vy ne, můj Ivan! Ivane…“
„Ano?“ zeptal se Ivan policajt.
„Dej mu bločky.“
„Ne,“ protestoval Ivan přestupník. „Lístečky nepotřebu-
ju. Jen mi vraťte doklady.“
Starší policajt natáhl krk, koukl za Ivanovo rameno
na dálnici od hlavního města. Chvíli pozoroval přijíždějící
auta, pak se pomalu otočil, zkontroloval svah naproti, dál-
nici za sebou, celé odpočívadlo.
„Co děláte?“ zeptal se přestupníka po kontrole terénu.
„Sem podnikatel, obchoduju s pozemky a nemovitostmi.“
„Vaše paní?“
„Je překladatelka, pracuje doma.“
Starší policajt váhal. Tenhle na provokatéra z inspekce
nevypadal, ani na stěžovatele. Možná jedou opravdu řešit
rodinné záležitosti, pokud ne, hraje to dokonale.
„Dobře,“ riskl to, podal mu doklady. „Šťastnou cestu
a pevný nervy na rodinným sezení.“
„Děkuju.“
Přestupník normálně nasedl a odfrčel, policajti chvíli stá-
li, čekali. Starší se ještě jednou rozhlédl, pak rozbalil zele-
nou skládačku, jeden papírek podal kolegovi.
„Na, schovej to, ale rychle!“
„Príma! Eště dva takový a normu máme splněnou,“ při-
kývl mladý, s úsměvem schoval bankovku do zákoutí uni-
formy.
Ivan Demeter vyrazil z odstavného parkoviště a šlápl na
plyn. Šlapal až po dvě stě třicítku, potom nechal, aby se ta-
chometr ustálil. Už se nebál, vždyť měl předplaceno.