Chvála bláznivosti je nejvýznamnějším dílem Erasma Rotterdamského.

Jde o monolog
bohyně Bláznivosti, o níž autor tvrdí, že patří mezi antická božstva, ke kolektivu posluchačů,
který představuje společnost počátku 16. století. Bláznivost si na pomoc bere své
služebnictvo - nymfy Opilost a Nevzdělanost, dále Sebelásku, Lichotivost, Zapomnění,
Lenost, Rozkoš, Šílenost, Poživačnost a dvě bohyně - Masopust a Hluboký spánek.

Zde je vidět, že lidé v 16. stol. Byli stále silně věřící.

Bláznivost se nejprve diví nevděčnosti lidí, že na ni nikdo nenapsal pochvalnou řeč, když lidé
píší chvalozpěvy i na takové věci jako jsou mouchy nebo čtvrtodenní zimnice. Připomíná, že
je nejvýznamnějším božstvem a také to náležitě dokazuje. Vypravuje, že celý život všech lidí
na světě je prostoupen velkými či malými bláznivostmi, že největší výhody jsou přisuzovány
právě šaškům a bláznům a naopak o vážné mudrce nikdo nestojí. Celkem pravdivě nám
ukazuje, oč šťastnější je obyčejný, bláznivý člověk, než věčně nespokojený, přemýšlivý
mudrc, který svou zatrpklostí dokáže zkazit i sebelepší hostinu. Přesvědčuje, že člověk je
součástí přírody a měl by se podle toho (navzdory tomu, jakkoli to může vyznít bláznivě)
chovat. Uvažuje, že i ten nejváženější stoik, chce-li darovat to nejcennější, totiž život, se
musí na chvíli chovat bláznivě. Ptá se nás, čím jsou asi omámeni lidé vstupující do
manželství, že se radostně vrhají do tohoto stavu a neuvažují nad následky.

Zde jsou vidět znaky humanismu.

Bláznivost na konci knihy věnuje rozsáhlou část kritice církve, od papeže až k samotným
mnichům. Popisuje, jak hromadí statky a oddávají se světským rozkoším, kdežto péči o věřící
přenechávají žebravým mnichům, poustevníkům, nebo rovnou samotnému Kristu.

Zde je nápadná kritika a snaha o změnění společnosti.

V celém díle není (v případě kritiky a výsměchu) použito jediné konkrétní jméno. Erasmus

nechtěl proti sobě poštvat žádné osoby, pouze chtěl ukázat pravdivý obraz špatného lidského
jednání. Jeho zájmem nebylo odsoudit jednotlivce, nýbrž podstatu činů. Kritizovaní se měli v
řádcích poznat sami. Bohužel většina lidí jeho prvotní zájem nepochopila a v popisovaném
chování se nepoznala. V důsledku toho si jedna část čtenářů knihu oblíbila coby lehké čtení a
druhou (kterou tvořili hlavně církevní představitelé) obsah velice rozlítil a Erasmovy spisy byly
přidány na seznam zakázaných knih. Úmysly autora byly v celé velikosti objeveny až v době
osvícenství.