ATLAS ROSTLIN

Dr. Albert Pilát

NAMALOVAL
OTTO UŠÁK
 OBSAH
PŘEDMLUVA ..................................................................................10
1. Paličkovice nachová čili námel ................................................11
Claviceps purpurea (FR.) TUL. Houby vřeckaté: Tvrdohouby. —
Ascomycetes: Pyrenomycetes. .......................................................11
2. Přeslička rolní ...............................................................................13
3. Stulík žlutý ....................................................................................15
Nuphar luteum (L.) SM. Leknínovité — Nymphaeaceae. .............15
4. Leknín bělostný.............................................................................17
Nymphaea candida PRESL. Leknínovité — Nymphaeaceae.........17
5. Blatouch bahenní ..........................................................................19
Caltha palustris L. Pryskyřníkovité — Ranunculaceae. .................19
6. Ostrožka stračka...........................................................................21
Consolida segetum (LAM.) GRAY. Pryskyřníkovité —
Ranunculaceae. ...............................................................................21
7. Sasanka hájní ................................................................................23
Anemone nemorosa L. Pryskyřníkovité — Ranunculaceae...........23
8. Sasanka pryskyřníkovitá .............................................................25
9. Jaterník podléška..........................................................................27
10. Koniklec luční .............................................................................29
11. Pryskyřník prudký .....................................................................31
12. Orsej.............................................................................................33
13. Hlaváček jarní.............................................................................35
14. Kopytník evropský .....................................................................37
15. Vlašťovičník větší .......................................................................39
Chelidonium majus L. Mákovité — Papaveraceae. .......................39
16. Mák setý.......................................................................................41
Papaver somniferum L. Mákovité — Papaveraceae. .....................41
17. Dymnivka dutá............................................................................43
Corydalis cava (L.) SCHW. & KÖR. Mákovité — Papaveraceae. 43
18. Zemědým lékařský .....................................................................45
Fumaria officinalis L. Mákovité — Papaveraceae. ........................45
19. Brukev řepka olejka ...................................................................47
Brassica napus L. var. arvensis (LAM.) THELL. Křížaté —
Cruciferae. ......................................................................................47
20. Hořčice polní. ..............................................................................49
Sinapis arvensis L...........................................................................49
Ohnice. ...............................................................................................50
Raphanus raphanistrum L. Křížaté — Cruciferae. .........................50
21. Kokoška pastuší tobolka ............................................................52
Capsella bursapastoris (L.) MED. Křížaté — Cruciferae...............52
22. Tařice skalní................................................................................54
Alyssum saxatile L. Křížaté. — Cruciferae....................................54
23. Řeřišnice luční.............................................................................56
Cardamine pratensis L. Křížaté. — Cruciferae. .............................56
24. Potočnice lékařská ......................................................................58
Nasturtium officinale R. BR. Křížaté — Cruciferae. .....................58
25. Violka vonná ...............................................................................60
Viola odorata L. Violkovité — Violaceae......................................60
26. Violka (maceška) rolní ...............................................................62
Viola arvensis MURR. Violkovité — Violaceae. ..........................62
27. Violka trojbarevná .....................................................................64
Viola tricolor L. Violkovité — Violaceae. .....................................64
28. Ptačinec velkokvětý ....................................................................66
Stellaria holostea L. Silenkovité — Silenaceae..............................66
29. Průtržník lysý..............................................................................68
Herniaria glabra L. Silenkovité — Silenaceae. ..............................68
30. Hvozdík kartouzek .....................................................................70
Dianthus carthusianorum L. Silenkovité — Silenaceae. ................70
31. Mydlice lékařská.........................................................................72
Saponaria officinális L. Silenkovité — Silenaceae. .......................72
32. Rdesno hadí kořen ......................................................................74
Polygonům bistorta L. — Rdesnovité — Polygonaceae. ...............74
33. Kopřiva dvoudomá .....................................................................76
Urtica dioica L. Kopřivovité — Urticaceae....................................76
34. Chmel otáčivý..............................................................................78
Humulus lupulus L. Konopovité — Cannabaceae. ........................78
35. Rozchodník bílý ..........................................................................80
Sedům album L. Tučnolistovité — Crassulaceae...........................80
36. Netřesk zední...............................................................................82
Sempervivum tectorum L. Tučnolistovité — Crassulaceae. ..........82
37. Lomikámen zrnatý .....................................................................84
Saxifraga granulata L. Lomikámenovité — Saxifragaceae............84
38. Rybíz černý..................................................................................86
Ribes nigrům L. Lomikámenovité — Saxifragaceae. ....................86
39. Maliník.........................................................................................88
Rubus idaeus L. Růžovíte — Rosaceae..........................................88
40. Ostružiník....................................................................................90
Rubus fruticosus L. Růžovíte — Rosaceae. ...................................90
41. Mochna husí ................................................................................92
Potentilla anserina L. Růžovíte — Rosaceae..................................92
42. Mochna nátržník.........................................................................94
Potentilla erecta (L.) RAEU. Růžovíte — Rosafceae. ...................94
43. Jahodník obecný .........................................................................96
Fragaria vesca L. Růžovíte — Rosaceae. .......................................96
44. Kuklík městský ...........................................................................98
Geum urbanum L. Růžovíte — Rosaceae. .....................................98
45. Řepík lékařský ..........................................................................100
Agrimonia eupatoria L. Růžovíte — Rosaceae. ...........................100
46. Kontryhel obecný......................................................................102
Alchemilla vulgaris L. Růžovíte — Rosaceae..............................102
47. Růže šípková .............................................................................104
 Rosa canina L. Růžovíte — Rosaceae..........................................104
48. Trnka .........................................................................................106
Prunus spinosa L. Růžovíte — Rosaceae. ....................................106
49. Jehlice trnitá..............................................................................108
Ononis spinosa L. Motýlokvěté — Papilionaceae........................108
50. Vojtěška .....................................................................................110
Medicago sativa L. Motýlokvěté — Papilionaceae......................110
51. Jetel luční...................................................................................112
Trifolium pratense L. Motýlokvěté — Papilionaceae. .................112
52. Jetel plazivý ...............................................................................114
Trifolium repens L. Motýlokvěté — Papilionaceae. ....................114
53. Hrachor lecha čili lecha jarní ..................................................116
Lathyrus vernus (L.) BERNH. Motýlokvěté — Papilionaceae. ...116
54. Hrách setý..................................................................................118
Pisum sativum L. Motýlokvěté — Papilionaceae. .......................118
55. Fazole obyčejná.........................................................................120
Phaseolus vulgaris L. Motýlokvěté — Papilionaceae. .................120
56. Kakost smrdutý.........................................................................122
Geranium Robertianum L. Kakostovité — Geraniaceae..............122
57. Šťavel kyselý .............................................................................124
Oxalis acetosetta L. Šťavelovité — Oxalidaceae. ........................124
58. Len setý......................................................................................126
Linum usitatissimum L. Lnovité — Linaceae. .............................126
59. Pryšec chvojka ..........................................................................129
Euphorbia cyparisias L. Pryšcovité — Euphorbiaceae. ...............129
60. Sléz lesní.....................................................................................131
Malva silvestris L. Slézovité — Malvaceae. ................................131
61. Lýkovec jedovatý ......................................................................133
Daphne mezereum L. Vrabečnicovité — Thymelaeaceae. ..........133
62. Žindava evropská .....................................................................135
Sanicula europaea L. Okoličnaté — Umbelliferae.......................135
63. Jarmanka větší..........................................................................137
Astrantia major L. Okoličnaté — Umbelliferae. ..........................137
64. Bedrník obecný .........................................................................139
Pimpinella saxifraga L. Okoličnaté — Umbelliferae. ..................139
65. Prvosenka jarní čili petrklíč ....................................................141
Primula veris L. Prvosenkovité — Primulaceae...........................141
66. Vřes obyčejný............................................................................143
Calluna vulgaris (L.) Halí. Vřesovcovité — Ericaceae. ...............143
67. Borůvka .....................................................................................145
Vaccinium myrtíllus L. Brusnicovité — Vacciniaceae. ...............145
68. Brusnice čili brusinka...............................................................147
Vaccinium vitisidaea L. Brusnicovité — Vacciniaceae. ..............147
69. Hořec tolitovitý .........................................................................149
Gentiana asclepiadea L. Hořcovité — Gentianaceae. ..................149
70. Vachta třílistá............................................................................151
Menyanthes trifoliata L. Vachtovité — Menyanthaceae..............151
71. Brčál menší................................................................................153
Vinca minor L. Tojesťovité — Apocynaceae. .............................153
72. Pomněnka lesní .........................................................................155
Myosotis sílvatica (EHRH.) HOFFM. Drsnolisté — Boraginaceae.
......................................................................................................155
73. Pilát lékařský.............................................................................157
Anchussa officinalis L. Drsnolisté — Boraginaceae....................157
74. Plicník lékařský tmavý.............................................................159
Pulmonaria officinalis L. subsp. óbscura (DUM.) MURB.
Drsnolisté — Boraginaceae. .........................................................159
75. Kostival lékařský ......................................................................161
Symphytum officinále L. Drsnolisté — Boraginaceae.................161
76. Zběhovec plazivý ......................................................................163
Ajuga reptans L. Pyskaté — Labiatae. .........................................163
77. Popenec brečťanolistý ..............................................................165
Glechoma hederacea L. Pyskaté — Labiatae. ..............................165
78. Hluchavka bílá ..........................................................................167
Lamium album L. Pyskaté — Labiatae. .......................................167
79. Hluchavka pitulnik ...................................................................169
Lamium galeobdolon (L.) NATH. Pyskaté — Labiatae. .............169
80. Hluchavka nachová ..................................................................171
Lamium purpureum L. Pyskaté — Labiatae. ...............................171
81. Šalvěj luční ................................................................................173
Salvia pratensis L. Pyskaté — Labiatae. ......................................173
82. Mateřídouška ............................................................................175
Thymus serpyllum L. Pyskaté — Labiatae. .................................175
83. Rulík zlomocný .........................................................................177
Atropa belladonna L. Lilkovité — Solanaceae. ...........................177
84. Blín černý...................................................................................179
Hyoscyamus niger L. Lilkovité — Solanaceae. ...........................179
85. Lilek černý.................................................................................181
Solanum nigrům L. Lilkovité — Solanaceae. ..............................181
86. Potměchuť .................................................................................183
Solanum dulcamara L. Lilkovité — Solanaceae. .........................183
87. Divizna velkokvětá....................................................................185
Verbascum thapsiforme SCHRAD. Krtičníkovité —
Scrophulariaceae...........................................................................185
88. Lnice květel ...............................................................................187
Linaria vulgaris MILL. Krtičníkovité — Scrophulariaceae. ........187
89. Rozrazil rezekvítek ...................................................................189
Veronica chamaedrys L. Krtičníkovité — Scrophulariaceae. ......189
90. Rozrazil lékařský ......................................................................191
Veronica officinális L. Krtičníkovité — Scrophulariaceae. .........191
91. Náprstník velkokvětý čili hlínožlutý .......................................193
Digitalis grandiflora MILL. (= ambigua MURR.) — Krtičníkovité
— Scrophulariaceae......................................................................193
92. Podbílek šupinatý .....................................................................195
Lathraea squamaria L. Zárazovité — Orobanchaceae..................195
93. Jitrocel kopinatý .......................................................................197
Plantago lanceolata L. Jitrocelovité — Plantaginaceae................197
94. Mařinka vonná..........................................................................199
Asperula odorata L. Mořenovité — Rubiaceae. ...........................199
95. Kozlík lékařský .........................................................................201
Valeriana officinális L. Kozlíkovité — Valerianaceae. ...............201
96. Chrastavec polní .......................................................................203
Knautia arvensis (L.) COULT. Štětkovité — Dipsacaceae..........203
97. Zvonek broskvolistý .................................................................205
Campanula persicifolia L. Zvonkovité — Campanulaceae..........205
98. Čekanka obecná........................................................................207
Cichorium intybus L. Složnokvěté — Compositae. .....................207
99. Smetanka lékařská čili pampeliška.........................................209
Taraxacum officinale WEB. Složnokvěté — Compositae. ..........209
100. Sedmikrása chudobka ............................................................211
Bellis perennis L. Složnokvěté — Compositae. ...........................211
101. Kociánek dvoudomý ...............................................................213
Antennaria dioica (L.) GAERTN. Složnokvěté — Coxnpositae..213
102. Slunečnice roční ......................................................................215
Helianthus annuus L. Složnokvěté — Compositae. .....................215
103. Kmen rolní...............................................................................217
Anthemis arvensis L. Složnokvěté — Compositae. .....................217
104. Žtebříček obecný.....................................................................219
Achillea millefolium L. Složnokvěté — Compositae. .................219
105. Heřmánek pravý .....................................................................221
Matricaria chamomitta L. Složnokvěté — Compositae. ..............221
106. Heřmánek terčovítý................................................................223
Matricaria discoidea DC. Složnokvěté — Compositae. ...............223
107. Kopretina bílá .........................................................................225
Chrysanthemum leucanthemum L. Složnokvěté — Compositae. 225
108. Podběl léčivý............................................................................227
 Tussilago farfara L. Složnokvěté — Compositae.........................227
109. Chrpa modrá...........................................................................229
Centaurea cyanus L. Složnokvěté — Compositae........................229
110. Křivatec žlutý..........................................................................231
Gagea lutea SCHULT. Liliovité — Liliaceae. .............................231
111. Lilie zlatohlavá........................................................................233
Lilium martagon L. Liliovité — Liliaceae. ..................................233
112. Kokořík vonný ........................................................................235
Polygonatum odoratum (MILL.) DRUCE. Liliovité — Liliaceae.
......................................................................................................235
113. Konvalinka vonná...................................................................237
Convallaria majalís L. Liliovité — Liliaceae. ..............................237
114. Sněženka jarní čili podsněžník ..............................................239
Galanthus nivalis L. Amarylkovité — Amaryllidaceae. ..............239
115. Bledule jarní............................................................................241
Leucoium vernum L. Amarylkovité — Amaryllidaceae..............241
116. Šafrán Heuffelův.....................................................................243
Crocus Heuffelianus HERB. Kosatcovité — Iridaceae................243
117. Kosatec žlutý ...........................................................................245
Iris pseudacorus L. Kosatcovité — Iridaceae...............................245
118. Střevíčník pantoflíček ............................................................247
Cypripedium calceolus L. Vstavačovité — Orchidaceae.............247
119. Vstavač obecný čili kukačka..................................................249
Orchis morio L. Vstavačovité — Orchidaceae.............................249
120. Puškvorec obecný ...................................................................251
Acorus calamus L. Aronovité — Araceae....................................251
 PŘEDMLUVA

Hlavním účelem atlasu rostlin je poskytnouti naším učitelům užitečnou po-

můcku při vyučováni přírodopisu na školách národních a středních. Na ISO ta-
bulích je vyobrazen sice jen omezený počet druhu, přesto však zde najdeme rostliny
nejdůležitější a nejvýznačnější pro naši květenu.
Při výběru rostlin řídili jsme se několika hledisky. Především byly do něho
pojaty hojné a nápadné rostliny divoce u nás rostoucí, s nimiž se setkáváme takřka
na každém kroku ve svém okolí. Všecky rostliny však nejsou všude stejně rozšířeny.
Protože jsme se řídili hlediskem celostátním, nalezneme v atlase třeba některé
druhy, které v okolí pražském jsou vzácné, jinde však, na př. na Třeboňsku nebo v
Polabí, jsou velmi hojné. Zařadili jsme sem také některé druhy, Které jsou sice
vzácnější, ale z hospodářského hlediska důležité, na př. pro svůj význam v
lékařství, potravinářství, v textilním průmyslu a jinak. Je to na př. řepík lékařský,
potměchuť, rulík, paličkovice nachová čili námel a pod. V atlase najdeme i některé
rostliny v přírodě ne tak všeobecně rozšířené, s nimiž se však často setkáváme v
zahradách. Jsou to především některé krásné rostliny jarní, jako na pfc bledule,
hlaváček jarní, šafrán Heuffelův, které vždy upoutají naši pozornost svým zjevem a
pro svůj časně jarní květ jsou všem lidem zvlášť milé. Také jsme vyobrazili několik
druhů vzácnějších, později kvetoucích, ale nápadných svou krásou, jako na př.
střevičník, lilii zlatohlavou a hořec tolitovitý. Nalezneme zde i několik rostlin cizího
původu, jez se však u nás velice hojně pěstuji jako důležité rostliny hospodářské,
jako na př. řepka olejka, len setý, mák a slunečnice roční.
Obrazy jsou určeny k demonstracím při výkladech i k vystavení ve skřínkách, v
rámech a pod. Text je určen hlavně pro přednášejícího, a proto je v něm zahrnuto
více podrobnosti, než tomu obvykle bývá v učebnicích. Dosti podrobně je
pojednáno o užitkovosti jednotlivých rostlin, o jejich praktickém významu pro naše
hospodářství, o jejich účincích léčivých a pod. U plevelů je ve zkratce probrána
také jejich biologie, jejíž poznáni je velmi důležité pro úspěšný boj s nimi v polním
hospodářství a v zahradních kulturách.
U každé rostliny je udáno její rozšíření nejen u nás, nýbrž na celém světe. Tyto
fytogeografické poznámky umožní také opakováni zeměpisu v hodinách
přírodopisu, takže vynikne souvislost těchto dvou vědních oborů.

Dr. Albert Pilát

 1. Paličkovice nachová čili námel

Claviceps purpurea (FR.) TUL. Houby vřeckaté: Tvrdohouby. —

Ascomycetes: Pyrenomycetes.

V červnu a červenci nalézáme v klasech obilí a jiných trav (nejčastěji v klasech žita)
růžkovité útvary, které vynikají z klasu jako zveličelá a tmavofialově až skoro černé
zbarvená zrna. Bývají 10—14 mm dlouhá a 2—8 mm široká a sedí v klasu po l—5, řidčeji
ve větším počtu (až 65). Čím je jich více, tím bývají menší. Vznikají nakažením mladého
semeníku žita houbou, jež se nazývá paličkovice nachová a náleží mezi houby vřeckaté do
skupiny tvrdohub (Pyrenomycetes). Mladý semeník proniknou vlákna této houby a jeho
spodní část zduří a zméní se v bělavou hmotu; ta je pokryta na povrchu sladkou tekutinou,
tak zvanou medovicí, kterou vylučuje rostlina z blížen. V tekutině nalézáme velice drobné,
nepohlavní výtrusy houby, t. zv. konidie; hmyz je roznáší z květu na květ. když medovici
olizuje. Tyto výtrusy klíčí během 10—12 hodin po přenesení na zdravý semeník a nakazí
jej. Konidie slouží tedy k rozšiřování houby během léta. Napadený a zveličelý semeník,
který je zprvu bílý a později na povrchu ztmaví, přemění se posléze v houbovou blízku,
podobající se tmavému růžku. Námel je tedy houbovou blízkou čili sklerotiem houby
paličkovice nachové. V době zralosti obilí vypadne námelová hlíza z klasu ven. Na zemi
nebo částečně v zemi ukryta vytrvává do příštího jara v klidu; někdy tak leží v klidu i 2—3
roky. Z jara příštího roku nebo některého z příštích roků počnou z blízky vyrůstati ve větším
počtu (10—58) tenké, nafialovělé stvolečky, které jsou ukončeny kulatou, temně červenou
hlavičkou. Stvolečky jsou různě dlouhé a slouží k tomu, aby se hlavička na konci dostala
nad povrch půdy, neboť v ní se tvoří uvnitř pod povrchem drobnohledné, baňkovité
plodničky s kyjovitými buňkami, kterým říkáme vřecka. V nich vznikají výtrusy, vždy po
osmi v každém vřecku. V mladém vřecku splývají původní dvě jádra, jež buňka obsahuje, v
jedno, takže tyto výtrusy vznikají pohlavním způsobem. Napětím buněčné šťávy, v níž
výtrusy plují, protrhne se posléze blána na konci vřecka a výtrusy i s tekutým obsahem
vřeckové buňky vystříknou ven. Proudy vzdušné přenesou je na mladé klasy žita nebo
jiných trav a výtrusy se zachytí na bliznách nebo naspodu mladých semeníků. Semeník
může být nakažen ještě před rozkvětem žita nebo až i 14 dnů po odkvětu a po oplodnění
pylem.
Námel obsahuje řadu jedovatých látek, jichž se často používá v lékařství (ergotinin,
ergotoxin, ergotamin, tyramin, histamin, cornutin, ecbolin a j.). Účinné látky námele působí
stažení cév, a proto se používá léků připravených z námele k zastavení vnitřního krvácení, a
to jak v lékařství, tak i ve zvěrolékařství. Tato vlastnost námele byla známa již starým
Číňanům. Mouka, která obsahuje námel, je zdraví škodlivá. Obsahuje-li mouka 5°/o nebo i
více námele, končívají otravy smrtí; při menším množství nastávají vleklé otravy, které byly
u nás dříve hojně rozšířeny, neboť v minulých dobách nečistilo se obilí před semíláním tak
dobře jako dnes. Tyto otravy námelové byly označovány jako námelka. šimravka či
ergotismus. Dostavují se při nich křeče, dávení, oslepnutí, zuření a někdy i snětivění
končetin. U dobytka i u lidí mají za následek odumření plodu, u drůbeže odumíráni a
odpadávání hřebínků, prstů a pod. Ještě dnes používají lékaři preparátů z námele k léčení, a
proto se námel sbírá a také se i uměle pěstuje.
 2. Přeslička rolní

Equisetum arvense L. Přesličkovité. — Equisetaceae.

Tato vytrvalá rostlina vyhání z plazivého černého a článkovaného

oddenku, ukrytého hluboko v zemi, lodyhy dvojího druhu, jež se
zevnějškem od sebe značně liší. Jarní lodyhy, které vyrůstají v březnu a
dubnu, jsou plodné a tvoří výtrusy. Jsou nezelené, 10—20 cm vysoké a
3—5 mm tlusté, světle hnědé až načervenale. rourkovité, asi s 5 od sebe
dosti oddálenými a až 2 cm dlouhými, nafouklými až nálevkovitými
pochvami, jež objímají lodyhu a nahoře jsou opatřeny 8—12 zuby, asi
tak dlouhými jako rourkovitá část pochvy. Jsou kopinatě přišpičatělé a
černohnědě zbarvené. Výtrusný klásek, který ukončuje jarní plodnou
lodyhu, je podlouhle vejčitý a asi 35 mm dlouhý. Po vyprášení lodyhy
odumírají. Letní, neplodné lodyhy, jež vyrůstají z oddenku po odumření
jarních plodných lodyh, jsou zelené, 10 až 50 cm vysoké, s 6—19
rýhami a jsou rozvětvené přeslenitě; vrchol mají však nerozvětvený a
dlouze protažený. Pochvy na těchto lodyhách jsou 5 až 12 mm dlouhé,
nahoře obyčejně od lodyhy trochu odstávají a jsou hnědě zeleně
zbarvené. Zelené letní lodyhy přesličky při smačnutí chřestí.
U nás je tato rostlina velice hojná na vlhčích hlinitých i písčitých půdách. Na
některých polích je jednou z nejobtížnějších plevelí. Lze ji těžko vyhubiti, neboť
má oddenky velmi hluboko v zemi ukryté. Je hojná v rovinatých krajích naší země,
ale stoupá také vysoko do hor, v Alpách až přes 2000 m. Je rozšířena skoro v
celém mírném pásu severní polokoule a roste také v severní a jižní Africe a na
Kanárských ostrovech.
Přeslička rolní obsahuje v zelených letních lodyhách tříslo, hořčinu, pěnivý
saponin a koloidní kyselinu křemičitou. Od dávných dob se jí používá v domácím
lékařství. Již Dioscorides a Plinius doporučují přesličku k utišení vnitřního
krvácení a jako prostředek močopudný. Dobře se osvědčuje také při ošetřování ran
a kožních ekzémů a svým vysokým obsahem kyseliny křemičité blahodárně působí
při tuberkulose a kornatění tepen.
 3. Stulík žlutý

Nuphar luteum (L.) SM. Leknínovité — Nymphaeaceae.

Vytrvalá vodní rostlina. Její poměrně tlustý oddenek plazí se v bahně pod
vodou a nahoru vyhání dlouze řapíkaté listy, jejichž čepele plavou na vodní hla-
dině. Jsou zelené, zřídka kdy hnědé, celokrajné, 10—30 cm v průměru, v obrysu
vejčité, naspodu s klínovitým výkrojkem a špičatými nebo i tupými laloky. Jsou
dosti kožovité a jejich nervy jsou na spodní straně zřetelně viditelné. Řapík listový
je na průřezu trojhranný a podle hloubky vody dlouhý. Poměrně veliké, žluté květy
mají stejně dlouhou stopku jako listy řapík a rozevírají se nad hladinou vodní. Měří
4—5 cm v průměru a silně voní. Jsou složeny z 5 žlutých, 2—3 cm dlouhých
kališních lístků, jež dlouho vytrvávají a nahrazují korunu, neboť početné plátky ko-
runní jsou poměrně malé, o 2/3 kratší než kališní lístky, v obrysu lopatkovité a rov-
něž žlutě zbarvené, četné tyčinky nasedají pod semeníkem, který je poměrně
veliký, baňkovitý až široce lahvicovitý. Tvarem trochu připomíná makovici, neboť
na zúženém temeni nese trochu nálevkovitě prohloubenou bliznu, jež je celokrajná
nebo nepravidelně vroubkovaná a má 5 až 24 paprsků bliznových. Plod je
lahvicovitý, 3—4 cm dlouhý; posléze nepravidelně puká a vypouští četná a
poměrně těžká semena. Stulík kvete od dubna skoro až do konce léta.
Roste dosti hojně ve stojatých nebo líně tekoucích vodách, hlavně v rybnících
a ve slepých ramenech řek (na př. Labe), zejména v rovinatých krajinách, skoro v
celé Evropě, v Malé Asii, Persii a Zakavkazí a zasahuje na východ až do střední
Asie a do Sibiře. U nás roste v Českém ráji, v Podrudohoří, na Plzeňsku,
Blatensku, v Pootaví, Polabí a hlavě v pánvi Budějovicko-třeboňské, dále na
Olomoucku a Těšínsku, na jižní Moravě a na jihovýchodním a jihozápadním Slo-
vensku.
Listů možno použíti jako krmiva pro dobytek. V Turecku destilují vonné květy
k přípravě příjemného a chladícího nápoje, který se nazývá Pufer ciceghi. Husté
porosty stulíku skýtají v rybnících ochranu rybímu potěru.
Kromě stulíku žlutého roste u nás ještě podobný, ale menší stulík malý —
Nuphar pumilum (HOFFM.) DC, který má čepel listovou 8x5—7 cm velikou a
jehož slabě vonné květy měří 2—3 cm v průměru. Roste na podobných místech, je
však mnohem vzácnější.
 4. Leknín bělostný

Nymphaea candida PRESL. Leknínovité — Nymphaeaceae.

Silný oddenek této význačné vodní rostliny plazí se pod vodou v

bahně a vyhání dlouze řapíkaté listy, jejichž čepel plave na vodní
hladině. Délka řapíku je závislá na hloubce vody, v níž rostlina roste —
někdy jsou řapíky až přes 2 m dlouhé. Čepel je vejčitě okrouhlá,
naspodu úzce srdčitá, s laloky sblíženými až se překrývajícími, na špičce
zašpičatěle eliptičnými. Jejich vnitřní strany nejsou nikdy rovnoběžné.
Poměrné veliké, bílé a slabě vonné květy vyrůstají na dlouhých stopkách
a rozevírají se nad vodní hladinou. Jsou složeny ze 4 zelených,
podlouhle vejčitých kališních lístků, jež později opadávají, a z 15—18
bílých korunních plátků, které směrem do středu květu znenáhla
přecházejí v tyčinky. Vnější plátky korunní jsou jen o málo delší kalicha
a nejvnitrnější tyčinky mají nitky rozšířené. Dolejší 2/a semeníku jsou
porostlé tyčinkami. Jeho blizna má 6—16 paprsků, je silně vydutá a
často napurpurověle zbarvená. Za plodu se mění semeník ve vejčitě
kulovitou tobolku, která buď nepuká nebo puká nepravidelně. Leknín
kvete od července do září.
Roste roztroušeně ve stojatých nebo mírně tekoucích vodách v
rovinatých krajinách, a to skoro v celé střední Evropě (na západ sahá až
do Alsaska-Lotrinska, na jih do Štýrska a Tyrolska) a odtud na východ
do Sibiře až k městu Irkutsku; tam dosahuje nejvýchodnějšího bodu
svého rozšíření. Je rozšířen dosti daleko na sever. Ve Skandinávii roste
ještě na 68058' sev. šířky. U nás je rozšířen v Polabí, Podrudohoří a v
jižních Čechách a na mnoha místech na Moravě a ve Slezsku. Hojně se
také pěstuje pro ozdobu v zahradách.
Podobá se velice druhému druhu, který u nás roste, totiž leknínu bí-
lému — Nymphaea alba L. Květ tohoto leknínu má bliznu plochou,
žlutou; vnitřní tyčinky mají nitky čárkovité, nerozšířené a porůstají
semeník až skoro nahoru. Vnější plátky korunní jsou delší než kalich.
Roste na podobných místech jako leknín bělostný nejen u nás, ale téměř
v celé Evropě; na východ zasahuje r SSSR až k Uralu. Dříve oba tyto
druhy leknínu byly považovány za druh jediný a teprve český botanik
Presl je správně rozlišil.
 5. Blatouch bahenní

Caltha palustris L. Pryskyřníkovité — Ranunculaceae.

Bažinná, vytrvalá rostlina s vystoupavými, zřídka vzpřímenými,

chudě rozvětvenými a vícekvětými lodyhami, jež někdy poléhají a
kořenují a jsou 15 až 40(80) cm vysoké, zelené, duté a lysé. Přízemní
listy jsou dlouze řapíkaté, okrouhle srdčité až ledvinité, vroubkované až
zubaté, tmavě zelené a mastně lesklé. Listy lodyžní jsou kratčeji řapíkaté
a hořejší až přisedlé, s čepelí podobného tvaru jako u listů spodních, ale
menší. Letní listy jsou větší, až 25 cm V průměru, na okraji ostře zubaté
až pilovité. Žluté květy měří až 4 cm v průměru a jsou složeny z 5
(řidčeji z většího počtu) okvětních plátků, 12—25 mm dlouhých,
okrouhlých až oválných a žloutkově žlutých, lesklých. Četné tyčinky
mají podlouhlé prašníky. Plody jsou měchýřky, jež před otevřením
odstávají a jsou obloukem zpět zahnuté, na hřbetě zřetelně zakřivené a
7—10 mm dlouhé.
Velice hojná tato naše rostlina rozkvétá brzo z jara a kvete dosti
dlouho (od března do května). Roste na vlhkých a bahnitých lukách, v
příkopech, u potoků a na okraji rybníků, často také ve vlhkých lesích a
sahá z roviny až vysoko do hor. Je rozšířena v celé Evropě, v mírné i
chladné Asii a také v Severní Americe. Na sever zasahuje až na Island a
na Novou Zemlju a rovněž do arktických krajů SSSR a Kanady.
Blatouch bahenní je dosti měnlivý a tvoří řadu poddruhů, z nichž
některé rostou také u nás. Celá rostlina ostře chutná a je mírně jedovatá.
Dobytek ji nežere a zemědělci ji nemilují, neboť znehodnocuje luční
trávu. vlhčích luk. Místy nakládají mladé květní pupeny do octa a
nahrazují jimi kapary. V zahrádkách se často pěstují některé plnokvěté
odrůdy pro ozdobu. V takových květech jsou přeměněny tyčinky v
plátky okvětní, takže vypadají jako ploché, živě žluté růžičky.
 6. Ostrožka stračka

Consolida segetum (LAM.) GRAY. Pryskyřníkovité — Ranunculaceae.

Jednoletá, 20—40 cm vysoká rostlina s krátkým, nahnědlým

kůlovým kořenem a s lodyhou obyčejně vzpřímenou, značně
rozvětvenou a krátce vlnatě chlupatou až lysou. Lodyžní listy jsou více
méně řapíkaté, Sčetná, 2krát až 3krát dělené v dlouhé, úzce čárkovité,
l—2 mm široké úkrojky. Listeny jsou jednoduše, úzce čárkovité až
nitkovité, nejspodnější 2—3klanné, mnohem kratší než odstávající
stopky květní. Květy jsou uspořádány do volných, chudokvětých, často
vícekrát rozvětvených hroznů. Jsou modrofialové (řidčeji růžové nebo
bílé), 20 až 30 mm dlouhé a opatřené nápadnou, až 22 mm dlouhou
ostruhou. Plod je jednoduchá, vzpřímená, válcovitá, asi 2 cm dlouhá
tobolka, která je na konci náhle zúžena v krátký zobánek. Ostrožka
rozkvétá od května do srpna.
Je to polní plevel, rostoucí také na mezích a suchých stráních. V
teplejších krajích je u nás velice hojná a ojediněle stoupá i dosti vysoko
do hor. Roste v celé Evropě (na sever až k 60° sev. šířky); na východ
zasahuje až do Malé Asie a Arménie, v SSSR pak až k Uralu. Medovina
hromadí se v konci dlouhé ostruhy, a proto navštěvují květy ostrožky
hlavně jen čmeláci a někteří motýlové, kteří mají dostatečně dlouhý
sosák. Semena obsahují nejméně 3 různé alkaloidy a květy zelené
barvivo, které v roztoku kamence modrá. Druhdy sloužilo k barvení
cukrovinek a některých léčiv.
 7. Sasanka hájní

Anemone nemorosa L. Pryskyřníkovité — Ranunculaceae.

Vytrvalá, 6—20 cm vysoká rostlina s plazivým, žlutým až hnědým

oddenkem, z něhož vyrůstá jeden přízemní trojčetný list s koncovým
lístkem trojlaločným a postranními lístky dvoulaločnými, o lalocích
dvousečných. Květní lodyha je jednoduchá a přímá, se 3 lodyžními,
řapíkatými listy, jež jsou růžicovité rozloženy a podobají se listu
přízemnímu. Je zakončena jedním přímým, 15—40 mm V průměru
měřícím květem na dlouhé stopce, jenž je složen ze 6—8(12) podlouhle
vejčitých okvětních lístků, uvnitř bílých a na zevnějšku často trochu
červenofialové nadechlých. Uvnitř květu nalézáme četné žluté tyčinky a
6—20 podlouhlých, 4 mm dlouhých pýřitých pestíků, jež jsou
zakončeny krátkým, prohnutým zobánkem a uzrávají v drsně chlupaté
nažky. Doba květu od března do května.
Sasanka hájní roste u nás hojně v listnatých hájích, v křovinách na
vlhčích místech a také na vlhkých lukách; nejhojnější je v rovině, ale
stoupá i dosti vysoko do hor.
Velmi milá tato jarní rostlina je značně rozšířena v mírném pásu
severní polokoule, ale roste ve třech oblastech značně od sebe
vzdálených:
1. skoro v celé Evropě (chybí na Sicílii, Sardinii a v Řecku), na
východ zasahuje až ke střednímu toku řeky Volhy a na sever až do
Laponska;
2. ve východní Asii z Poamuří do severní Koreje, na východ do
Japonska a na sever až na Kamčatku;
3. v Severní Americe z Kalifornie až do jižní Kanady a směrem
severozápadním až do jihovýchodní Aljašky.
Sasanky obsahují za čerstva jedovaté látky, které způsobují puchýře.
Alkaloid anemonin je prudce jedovatý, má účinky narkotické a působí
podobně jako aconitin (z orné je). Usušením ztrácejí sasanky zčásti svou
jedovatost. Pasoucí se dobytek, který požil tuto rostlinu, onemocní
střevními záněty a objevuje se u něho krvavá moč.
 8. Sasanka pryskyřníkovitá

Anemone ranunculoides L. Pryskyřníkovité — Ranuneulaceae.

Vytrvalá bylina, 7—20 cm vysoká, (naspodu) s plazivým, hnědým a

šupinatým oddenkem a vzpřímenou, roztroušeně chlupatou lodyhou.
Někdy má jeden přízemní list, dlouze řapíkatý, trojčetný, s lístky skoro
přisedlými a středním lístkem trojlaločným, postranními dvoulaločnými.
o lalocích hluboce zastřihovaně zubatých až dělených. Obyčejně je však
bez přízemních listů. Lodyžní listy jsou více méně přisedlé nebo krátce
řapíkaté, trojčetné, podobné listům přízemním a skoro vodorovné
rozložené. Květy vyrůstají jednotlivě nebo po dvou, zřídka ve větším
počtu, a jsou vzpřímené, složené obyčejně z 5 široce vejčitých a
zlatožlutých, vně pýřitých okvětních lístků a kratších, žlutých tyčinek.
Pestíky se mění za plodu ve 4—5 mm dlouhé, krátce chlupaté nažky,
zakončené krátkým, prohnutým zobánkem. Kvete od března do května.
Roste hojně na podobných místech jako sasanka hájní, především
tedy v listnatých hájích a v lužních lesích, na vlhčích lukách a v
křovinách, obyčejně ve velkém množství pohromadě. Je vlhkomilnější
než sasanka hájní. Rozšířena je skoro v celé Evropě (v některých zemích
však chybí), dále na Kavkaze, v pohoří Taurus, v Sibiři a snad také v
Tibetu. Sasanka pryskyřníkovitá roste tedy na menším území než
sasanka hájní a je také vzácnější. Jedovaté účinky má podobné jako
sasanka hájní.
 9. Jaterník podléška

Hepatica nobilis MILL. Pryskyřníkovité — Ranunculaceae.

Vytrvalá, 5—15 cm vysoká bylina s krátkým, vláknitým a

tmavohnědým oddenkem, z něhož vyhání větší počet přízemních listů,
dosti kožovitých a vytrvávajících až do jara příštího roku. Na dosti
dlouhém a tenkém řapíku sedí srdčitě trojlaločná čepel, jež v mládí je
měkce chlupatá a pak olysává, svrchu je zelená a vespod většinou
nafialovělá. Vedle loňských listů vyrůstají z jara, většinou před rašením
nových listů, četné jednokvěté lodyhy, jež se podobají květním stopkám.
Jsou tenké a krátké a nesou 3 celokrajné a neřapíkaté listeny asi l cm
dlouhé. Listeny se dohromady podobají kalichu, neboť sedí na lodyze
těsně pod vzpřímeným květem, jenž je složen ze 6—7(10) azurově
modrých (řidčeji růžových nebo bílých), zevně bledších, úzce vejčitých
okvětních lístků a četných, bělavých tyčinek a pestíků. Za plodu mění se
pestíky v chlupaté nažky s krátkým zobánkem. Kvete v březnu až
květnu.
Je to hojná jarní hájová rostlina, rozšířená u nás skoro všude v
listnatých lesích z nížiny až do hor, kde místy stoupá dosti vysoko (v
Alpách až do výšky 2200 m).
Je rozšířena v mírném pásu severní polokoule, a to tak, že roste ve
třech územích, jež jsou od sebe značně vzdálena:
1. skoro v celé Evropě (s výjimkou některých zemí, na př. Anglie,
Holandska a severovýchodní a východní části evropské SSSR);
2. v jižním Mandžusku, na Koreji a v Japonsku;
3. v mírném pásu Severní Ameriky.
Je to jedna z nejkrásnějších jarních rostlin, která svými azurově
modrými květy závodí v barvě s vysokým jarním nebem.
 10. Koniklec luční

Pulsatilla pratensis (L.) MILL. Pryskyřníkovité — Ranunculaceae.

Vytrvalá, 7—30 cm vysoká (po odkvětu trochu vyšší) rostlina, která

vyhání na jaře z jednoduchého nebo vícehlavého, tlustého a tmavého
oddenku vzpřímenou a hustě chlupatou lodyhu, nesoucí podkvětní listy
(listeny) odstále chlupaté, rozdělené v široce čárkovité úkrojky. Ničí
květ je složen ze 6 okvětních lístků černě fialově zbarvených (zřídka kdy
světlých, červenavě fialových nebo ještě řidčeji žlutých nebo bílých), jež
jsou zevně dlouze a nápadně chlupaté, 15—25 mm dlouhé a na špičce
obloučnatě zpět ohnuté. Uvnitř květu nalézáme četné žluté tyčinky a
štětičku pestíků, jež se mění v přímé plodenství, složené z hlávky
chlupatých nažek, opatřených chlupatým přívěskem až 6 cm dlouhým.
Přízemní listy se vyvinují až po odkvětu a nevytrvávají přes zimu. Jsou
dlouze řapíkaté, s čepelí v obrysu vejčitě podlouhlou, třikrát zpeřeně
rozdělenou v čárkovité. l—3 mm široké úkrojky. V mládí jsou listy
bělavě plstnaté, později jen roztroušeně chlupaté.
Koniklec luční roste na výslunných stráních a ve světlých listnatých i
borových lesích, v nížinách i pahorkatinách, hlavně v teplejších krajích.
V jižních Čechách chybí. Rozšířen je ve střední, severní a jihovýchodní
Evropě a zasahuje až do Sibiře. Tento druh je dosti měnlivý; dělí se v
několik poddruhů a tvoří také četné křížence. Je to náš nejhojnější
koniklec; není ovšem zdaleka tak krásný jako jiné druhy, jež jsou
mnohem vzácnější a s nimiž se často setkáváme v zahradách.
 11. Pryskyřník prudký

Ranunculus acer L. Pryskyřníkovité — Ranunculaceae.

Vytrvalá luční bylina, 30—100 cm vysoká, s krátce ukousnutým a

ztlustlým oddenkem, z něhož vyrůstají četné postranní kořeny.
Vzpřímená a většinou silně rozvětvená, naspodu dutá a slabě přitiskle
chlupatá a mnohokvětá lodyha má naspodu přízemní, řapíkaté, dlanitě
5—7klané listy, o úkrojcích Sdílných, s úseky zastřihovaně zubatými až
rozdělenými v kopinaté cípy. Lodyžní listy prostřední jsou jednodušší,
jinak však podobné listům přízemním, ale kratčeji řapíkaté. Listy
nejhořejší jsou přisedlé a až kespodu rozdělené v čárkovité úkrojky.
21uté, pětičetné květy měří 20—24 mm v průměru a jejich stopky jsou
oblé, neryhované a měkce chlupaté. Kališní lístky jsou přitiskle chlupaté;
nápadně lesklé zlatožluté plátky korunní mají medník zakrytý
čtvercovou šupinkou. Květ obsahuje četné tyčinky a také početné
pestíky, jež za plodu mění se ve vejčitě okrouhlé, slabě smačklé nažky,
opatřené krátkým a skoro přímým zobánkem. Rozkvétá od května do
podzimu.
Je to velice hojná bylina; roste obyčejně ve velikém množství na
vlhčích lukách, u příkopů a na travnatých místech v lesích a sahá z rovin
až dosti vysoko do hor (na př. v Alpách stoupá místy až na 2530 m).
Je rozšířena v Evropě, v severní i jižní Asii, v severní Africe, v
Habeši, v jižní Africe a v Severní Americe. Na sever sahá až do
Grónska.
Pryskyřník prudký je bylina jedovatá a čerstvý nemá býti dobytkem
zkrmován. U člověka působí puchýře na kůži. Louky, kde tato rostlina
hojně roste, skýtají méněcenné seno. Možno je zlepšiti částečným
odvodněním nebo časným sečením.
 12. Orsej

Ficaria verna HUDS. Pryskyřníkovité — Ranunculaceae.

Naše jarní rostlina, rostoucí hojně v křovinách a v hájích. Některé

její kořeny zduřují v kyjovité hlízky, tvořící dohromady svazeček.
Lodyhy jsou obyčejně poléhavé a lysé, podobně jako listy, které jsou
srdčité, mělce tupě zubatě vykrajované a mastně lesklé. Úhledné, žluté
květy jsou složeny ze 3 (zřídka ze 4—5) lístků kališních a ze 3—12
plátků korunních, které naspodu mají medovou jamku, jež je zakryta
šupinkou. Malé semeníky sedí na společném lůžku, podobně jako u
pryskyřníků, jimž je orsej velmi blízký. Semena se však vyvinují jen
vzácně. Orsej se rozmnožuje většinou jen vegetativně, a to tak, že v
paždí některých listů vyvine se drobný pupen a vytvoří po straně vedlejší
kořínek. Ten silně zduří a přemění se v hlízku velikou asi jako pšeničné
zrno. Hlízka odpadne od mateřské rostliny, zakoření v zemi a vytvoří
novou rostlinu. Na výslunných místech počíná orsej rozkvétati často již
v březnu; plně kvete v dubnu. Vývoj celé rostliny je velmi rychlý.
Koncem května její nadzemní část již odumírá a v zemi zbudou jen
hlízky, z nichž se na jaře příštího roku obnoví. Celá rostlina chutná
hořce.
Roste velice hojně v křovinách a v hájích, skoro vždycky pospolitě.
Je rozšířena v celé Evropě a v Přední Asii. V Evropě zasahuje daleko na
sever. V mládí není tato rostlina jedovatá; později chutná ostře a je
jedovatá.
 13. Hlaváček jarní

Adonis vernalis L. Pryskyřníkovité — Ranunculaceae.

Krásná jarní vytrvalá bylina, rozkvétající v dubnu a v květnu. Ze

silného, dlouhými vlákny pokrytého oddenku vyhání přímé, 10 — 40 cm
vysoké a většinou nevětvené, skoro lysé a dole šupinaté lodyhy, porostlé
jen lodyžními listy, které jsou 2 — 4krát zpeřené v úzce čárkovité
úkrojky. Jednotlivé, jasně žluté květy jsou konečné a přímé a měří 3 — 7
cm v průměru. Jsou složeny z měkce chlupatého, pětičetného kalichu,
který je přitiskly ke koruně, a z 10 — 10 podlouhlých a úzkých plátků
korunních. Tyčinky jsou žluté a četné. Drobné semeničky sedí na válco-
vitě prodlouženém lůžku ve větším počtu a mění se za plodu v
jednosemenné, svraskalé, tvrdé a chlupaté nažky s hákovitým zobánkem.
Roste na teplých a výslunných stráních a kamenitých stepích, hlavně
na okraji teplomilných hájů a sípákových doubrav, především na půdách
vápenitých. U nás je rozšířena hlavně v teplých krajinách středních
Čech, v českém Středohoří, na střední a jižní Moravě a na Slovensku,
hlavně na vápencových obvodech jižního předhoří Karpat. Hojné se
pěstuje také v zahrádkách. Roste divoce v celé jihovýchodní a střední
Evropě (na sever zasahuje až na ostrovy Oeland a Gothland v Baltickém
moři), vzácně také v jihozápadní Evropě. Kvetoucí rostliny se suší a
používá se jich k lékařským účelům (Herba Adonidis). Slouží k přípravě
léků povzbuzujících činnost srdeční (náhražka za náprstník), neboť
obsahuje srdeční jed adonidin (asi 4 %).
 14. Kopytník evropský

Asarum europaeum L. Podražcovité — Aristolochiaceae.

Vytrvalá, 4 — 10 cm vysoká rostlina s plazivým, tenkým a

větevnatým oddenkem, posázeným 3 — 4 hnědozelenými šupinovitými
listeny. Vystoupavá lodyha, která z něho vyrůstá, je chlupatá a nese 2
nebo 4 skoro vstřícné, dlouze řapíkaté, přezimující listy, jejichž
kožovitá, tmavě zelená a lesklá čepel je okrouhlá a naspodu hluboce
srdčitě vykrojená. Krátce stopkatý a trochu ničí květ sedí (jednotlivě) na
konci lodyhy. Je malý a nenápadně zbarvený, k půdě skoro přitiskly a
pod listy ukrytý, takže snadno unikne pozornosti. Okvětí je baňkovité
zvonkovité, trojcípé, vně hnědé, uvnitř tmavě purpurově fialové. Spodní
semeník je složen ze 6 plodolistů. Tyčinek je 12 ve dvou kruzích.
Semeník, který je nahoře plochý, nese krátkou a dosti tlustou bliznu a po
odkvětu mění se ve vejčitou, chlupatou tobolku. Květy i oddenky voní
po rozemnutí příjemně pepřovitě balsamicky. Kvete v březnu a dubnu.
Kopytník je hojná naše rostlina, rozšířená hlavně v listnatých lesích a
ve stinných hájích, řidčeji i ve smrčinách, v křovištích, ve stínu skal a na
podobných zastíněných a vlhčích místech; sáhá z roviny až do horských
poloh. Tvoří obyčejně dosti veliké rozlezlé trsy. Je domovem v jižní a
střední Evropě, v Malé Asii a v Sibiři. Na sever zasahuje až do Anglie a
do jižního Švédska. Dříve se sušené rostliny (i s kořeny a oddenky)
používalo v domácím lékařství.
 15. Vlašťovičník větší

Chelidonium majus L. Mákovité — Papaveraceae.

Vytrvalá, 30 — 50 cm vysoká rostlina, s lodyhou vzpřímenou a

rozvětvenou, roztroušeně chlupatou, na lomu ronící oranžové mléko.
Dolní listy jsou řapíkaté, hořejší přisedlé, jednoduše až přetrhovaně
lichozpeřené, s řapíky a vřetenem křídlatým a lístky laločnatě
vroubkovanými, vespod sivými, roztroušeně chlupatými. Květy má
žluté, složené ze dvou žlutých, po rozkvětu opadavých lístků kališních a
ze 4 plátků korunních, až 12 mm dlouhých, které rovněž brzo opadávají.
Četné žluté tyčinky mají nitky pod prašníky kyjovitě zduřelé. Protáhlý,
čárkovitý semeník, složený ze dvou plodolistů, je jednopouzdrý,
zdánlivě však dvoupouzdrý, protože má dvě nástěnné placenty, na nichž
sedí ve dvou řadách vajíčka. Za plodu se mění v tobolku, která se
podobá sesuli a je až 5 cm dlouhá. Semena jsou až 1,5 mm dlouhá,
černá, vejčitě ledvinitá, siťnatě ďubkovaná, s hřebínkatým přívěskem.
Kvete od května až do podzimu.
Tato hojná a málo vzhledná rostlina roste většinou poblíž lidských
sídlišť, u zdí, v plotech, v křoví, na okrajích cest a pod. Sahá z roviny až
dosti vysoko do hor. V některých alpských údolích stoupá až do výše
1650 m. Je rozšířena od Středomoří po celé Evropě až do subarktických
krajů Skandinávie a roste také skoro v celé mírné a subarktické Asii. Do
Severní Ameriky byla zavlečena.
Není ovšem vyloučeno, že na mnoha místech v Evropě, kde nyní
hojně roste, je zbytkem prastarého pěstování, neboť již od pradávných
dob byla považována za velmi účinnou léčivou rostlinu, a proto byla
vysazována poblíž sídlišť, aby byla vždy po ruce. K léčebných účelům
používalo se jak kořene, tak i nadzemních částí rostliny (radix et herba
Chelidonii). Hořké šťávy a oranžového mléka používá se místy ještě
dnes v lidovém lékařství k odstraňování bradavic a pih. Mléko obsahuje
vedle jiných látek řadu alkaloidů, z nichž chelerythrin je jedovatý.
Nanesen na sliznici nosní působí silné kýchání a vnitřně požit vyvolává
silné zvracení. Nejedovaté alkaloidy jsou chelidonin a stylophorin,
obsažený ve značném množství hlavně v kořeni, a. pak kyselina
chelidonová. Přívěsek na semeni rádi požírají mravenci, a roznášejíce
semena do hnízd a pod., rozšiřují tak rostlinu po okolí.
 16. Mák setý

Papaver somniferum L. Mákovité — Papaveraceae.

Jednoletá, dosti statná bylina s lodyhou 30—150 cm vysokou, modravě ojíněnou,

přímou, jednoduchou nebo spoře rozvětvenou, lysou, řidčeji roztroušeně štětinatou,
ronící na lomu (podobně jako celá rostlina) bílé mléko, jež po chvíli na vzduchu tuhne
v hnědou, vláčnou hmotu. Lodyžní listy jsou přisedlé, podlouhle vejčité, na okraji
vroubkované nebo laločnatě zubaté, zvlněné a modravě ojíněné. Jenom spodní listy
jsou staženy trochu v řapík, ostatní napolo objímají svým spodkem lodyhu. Květní
stopky jsou dlouhé a vzpřímené, ale nerovné, zvlněné, často odstále štětinaté, ukončené
zprvu ničím poupětem a později rozevřeným, velikým a přímým květem, jenž měří až
10 cm v průměru. Jeho kalich je složen ze dvou zelených, lysých a při rozkvětu
opadavých lístků kališních a ze čtyř velikých, červenofialových, červených, růžových
nebo bílých okrouhlých či obvejčitě okrouhlých, celokrajných nebo vpředu
vroubkovaných až zubatě stříhaných plátků korunních, které na spodině jsou ozdobeny
červenohnědou skvrnou a svými okraji se vzájemně značně překrývají. Četné tyčinky
mají nitky nahoru kyjovitě ztluštělé a podlouhlé prašníky modrozeleně zbarvené.
Semeník sedící uprostřed květu je kulovitý, s bliznou 8—12laločnou, uzrávající za
plodu ve známou makovici, která obsahuje četná drobná, modrošedavá semena
ledvinitého tvaru, ozdobená na povrchu vystouplou síťkou. Kvete v červnu až srpnu.
Mák setý se pěstuje od nepaměti. Patrně již v době Homérové byl mák rostlinou
kulturní a byly známy jeho uspávači a omamné účinky. Divoce nikde neroste, takže
předpokládáme, že vznikl pěstěním zmáku štětinatého — Papaver setigerum DC, který
je zřetelně štětinatý, má listy více dělené a bliznu se 7—8 laloky. Tento druh roste
divoce ve Středozemí a také se místy ještě dnes pěstuje (na př. v severní Francii)
společně s mákem setým.
Mák setý je významnou hospodářskou rostlinou, která v mnoha směrech je
člověku užitečná, ale dík hlouposti lidské také v mnoha směrech škodlivá. Semena jeho
jsou jedlá a obsahují 40—55°/o jakostního oleje, který se dobře hodí k jídlu a dobře
nahradí olej olivový. Získáváme jej ze semen lisováním, a to bud' za studena nebo za
tepla. Nejlepší je čirý olej vylisovaný za studena. Tuhne při 18° C v hustou, pevnou,
bílou hmotu. Mléko obsahuje více než 20 různých alkaloidů, z nichž některé jsou velmi
prudce jedovaté, jiné mírněji. Nařízneme-li nezralou makovici ve spodní polovině
několika mělkými řezy, vytéká z ní mléko, které do rána ztuhne v hnědou vláčnou
hmotu. Ta se sbírá a přichází do obchodu jako opium. Alkaloidy, jež obsahuje, jsou
důležitými léčivy; je však nutno jich rozumně používati. Nejdůležitější a nejúčinnější z
alkaloidů makových jsou morfin, codein a thebain; slabší účinky mají papaverin,
codamin, laudanin, tritopin, mekonidin, protopin, narkotin, papaveramin, gnoskopin,
narcein, hydrotarnin, xanthalin a jiné. Nejvíce těchto účinných látek obsahuje makové
mléko z rostlin vypěstovaných v teplejším podnebí, než je naše (na př. v Přední Asii a v
Indii). Zlozvyk kouření omamného opia stal se neštěstím některých východních národů.
Děti se mohou mákem (i mákem vlčím) snadno otráviti, když žvýkají lodyhy těchto
rostlin, neboť morfin, jeden z alkaloidů máku, působí u dětí smrtelně i v dávkách zcela
nepatrných, takže někdy stačí i jedna tisícina gramu, aby způsobila smrtelnou otravu.
 17. Dymnivka dutá

Corydalis cava (L.) SCHW. & KÖR. Mákovité — Papaveraceae.

Vytrvalá, 10—35 cm vysoká bylina, vyhánějící z kulovité, asi jako

vlašský ořech velké, brzo duté a hnědé, hluboko v zemi ukryté hlízy
vzpřímenou lodyhu, jež je masitá, zelená až červenohnědá, lysá. bez
šupin a vedle konečného a vzpřímeného květního hroznu nese pouze dva
řapíkaté, v obrysu široce trojhranné a dvakrát trojčetné, sivě zelené listy,
složené z lístků klínovitě obvejčitých, nepravidelně laločnatých a
dělených v podlouhlé a zašpičatělé úkrojky. Přímý květní hrozen je dosti
hustý a bohatý. Je složen z kvítků buď špinavě růžových nebo nažloutle
bílých. Jednotlivé kvítky jsou složeny ze 4 plátků korunních, z nichž oba
vnitřní jsou podlouhlé, na hřbetě ryhované a vnější dva tvoří horní a
dolní pysk. Jsou oba hluboce vykrojeny a hořejší pysk je prodloužen v
dlouhou a na konci zpět zahnutou ostruhu, v níž se hromadí medovina.
Tyčinky jsou pouze dvě. Svrchní semeník je složen ze dvou plodolistů a
mění se za plodu ve 25 mm dlouhou, znenáhla v přímý zobánek zúženou
tobolku, která obsahuje černá, kulatá, lesklá, asi 3 mm v průměru měřící
semena, opatřená přívěskem.
Tato naše milá jarní rostlina je hojně rozšířena ve světlých lesích a
hájích, v křovinách a vzácně i na lukách. Roste obyčejně ve velkém
množství pohromadě na humusních půdách, a to jak v nížinách, tak i v
podhoří. Rozšířena je v celé střední a jižní Evropě. Většinou rostou
rostliny červeně a bíle kvetoucí pohromadě. Hlíz se používalo dříve v
lékařství.
 18. Zemědým lékařský

Fumaria officinalis L. Mákovité — Papaveraceae.

Jednoletá, 10—30 cm vysoká, lysá, modrozeleně ojíněná bylina s

lodyhou jednoduchou nebo odspodu rozvětvenou, vzpřímenou nebo
vystoupavou a větevnatou. Listy jsou řapíkaté, dvakrát zpeřené, jemné, s
lístky řapíčkatými, podlouhle čárkovitými, 2—3 mm širokými. Květy
má uspořádány do několika vzpřímených a mnohokvětých hroznů, zprvu
hustých, později prodloužených a uvolněných. Květy jsou asi 8 'mm
dlouhé, složené ze dvou kališních lístků, 2—3 mm dlouhých a o 2/3
kratších než koruna bez ostruhy. Dva vnější korunní plátky jsou vpředu
zaoblené, purpurově červené, na špičce, stejně jako dva vnitřní,
tmavočervené až černé, se zeleným kýlem. Plody jsou kulaté, trochu
stranou zploštělé, jejich šířka je větší než délka; jsou zelené a slabě
brázdité, na tupém vrcholu trochu vmáčklé, 2—2,5 mm široké, se
stopkami odstálými, 2—3krát delšími než plod a dvakrát delšími než
kopinatý listen, v jehož paždí vyrůstají. Kvete od dubna do října.
Hojně rozšířená plevel, která roste na polích i v zahradách, na
okrajích cest i na rumištích, a to z roviny až do horského pásma. Je
rozšířena v celé Evropě (kromě nejsevernějších krajů) a dále v západní a
mírné Asii a v severní Africe. Jinak byla zavlečena s obilím do všech
dílů světa. Používalo se jí v lidovém lékařství. Obsahuje také zelené a
žluté barvivo. Kromě zemědýmu lékařského roste u nás na podobných
místech ještě dalších pět druhů tohoto rodu, které jsou si velmi podobné.
 19. Brukev řepka olejka

Brassica napus L. var. arvensis (LAM.) THELL. Křížaté — Cruciferae.

Jednoletá, řidčeji dvouletá bylina s kořenem tenkým, vřetenitým a s

lodyhou až l m vysokou, jednoduchou nebo rozvětvenou, s nenápadnými
jizvami po opadlých listech. Všecky listy jsou modravě ojíněné, spodní
řapíkaté, lyrovitě peřenosečné, s velkým koncovým úkrojkem, který je oddělen
od dvou párů lístků. V mládí jsou trochu porostlé štětinovítými, asi 1/2 mm
dlouhými chlupy. Hořejší a střední listy jsou lysé, přisedlé a nasedají mělce
srdčitou a objímavou basí na lodyhu. Jsou celokrajné nebo jen zubaté a
nedělené. Květní hrozen je prodloužený hned od počátku, takže rozvité květy
nepřesahují podlouhlá květní poupata. Květy jsou složeny ze 4 odstálých, 6—8
mm dlouhých lístků kališních, ze 4 žlutých, 9—18 mm dlouhých plátků
korunních a ze 6 tyčinek, z nichž dvě postranní mají obloukovitě vystoupavé
nitky a jsou zřetelně kratší než ostatní čtyři. Semeník se za plodu mění ve
vzpřímenou, odstálou a ve stáří někdy převislou, 45—90 mm dlouhou a 2,5 až
4 mm tlustou sesuli, která je ukončena zobanem a obsahuje kulatá, namodrale
černá, řidčeji tmavě červená, skoro hladká semena měřící v průměru 1,5—2,4
mm. Jejich osemení po navlhčení téměř neslizovatí. Kvete v dubnu a květnu..
Původní vlast této rostliny, jež se pěstuje od nepaměti, není známa. Pěstuje
se dnes v mnoha krajích v mírných pásech obou polokoulí a často také
zplaňuje. U nás je vysévána hojně, neboť je naší nejdůležitější olejnou
rostlinou. Ve 100 l semene je obsaženo asi 30 l oleje, který nevysychá. Dnes se
pěstuje většinou jako ozimá kultura. Semena se vysévají na podzim; mladé
rostliny přezimují pod sněhem, rozkvétají v dubnu a zralá semena přinášejí v
červnu. Sklízet ji musíme velmi opatrně, aby semena nevypadala, řepka
poskytuje cenný, nevysychavý olej, který slouží za potravu a také má
mnohostranné upotřebení v průmyslu. Již od středověku je to nejdůležitější
olejnatá rostlina našich krajů. Řepkový olej sloužil dříve k svícení. Plnily se
jím olejové lampy se širokým knotem. V Číně připravují tuš ze sazí, které
vznikají nedokonalým spalováním tohoto oleje.
Některé odrůdy řepky jsou důležitými zeleninovými rostlinami. Je to
především turín, kolník (var. napobrassicaj (L.) RCHB., který má kořen
řepovitě ztluštělý, často velmi mohutný. Poskytuje dobrou zeleninu. Jiná
zeleninová odrůda řepky je t. zv. č í n s k é zelí var. chinensis (L.) O. E. SCH.
 20. Hořčice polní.

Sinapis arvensis L.

Od ohnice, které se zevnějškem velmi podobá, rozeznává se již z dálky

živě žlutými květy. Je to rostlina rovněž jednoletá, má však lodyhu živě
zelenou a listy většinou nedělené, spodní někdy slabě lyrovitě peřenoklané,
lodyžní vejčité nebo podlouhlé, nepravidelně zubaté. Čtyři korunní plátky jsou
živě zlatožluté, bez fialového žilkování. Tyčinek je 6, podobně utvářených jako
u ohnice, s níž společně náleží hořčice do čeledi rostlin křížatých. Plody nejsou
struky, nýbrž šešule. Tyto podlouhlé, pukavé plody vznikají ze semeníku
složeného ze dvou plodolistů a jsou rozděleny ve dvě pouzdra nepravou
přehrádkou napjatou v rámečku, na němž visí semena. Jsou buď lysé nebo
porostlé zpět obrácenými, štětinovitými chlupy. V době zralosti jsou hrbolaté
až růžencovitě zaškrcované a otvírají se chlopněmi, jež mají 3 vyniklé nervy,
gešule hořčice polní je zakončena dosti dlouhým, kuželovitým a jen málo
smáčknutým zobanem, asi tak dlouhým jako 1/4 až 1/2 celé šešule. Semena
jsou tmavě červenohnědá a hladká, po navlhčení silně slizovitá. Hořčice kvete
od června až do podzimu. Je to velice hojná plevel, rozšířená hlavně v
nížinných krajích na hlinitých a hlavně vápenato-hlinitých půdách. Místy
vystupuje i do podhoří a ve Švýcarsku v průsmyku Berninském byla zjištěna
ještě ve výši 2309 m. Roste hojně v celé Evropě, na Sibiři, v jihozápadní Asii a
severní Africe. S obilím byla zavlečena i do Severní Ameriky, Západní Indie,
jižní Afriky, do Uruguaye v Jižní Americe a také na Nový Zéland.
Tato obtížná plevel se rozšiřuje velmi rychle, neboť jedna rostlina za rok
přinese až 25.000 semen (ohnice »pouze« 12.000). Nejnepříjemnější vlastností
obou plevelí jest však to, že semena podržují klíčivost velice dlouhou dobu —
25 až 50 let. Klíčí jen ta semena, která jsou blízko povrchu půdy. Ostatní
odpočívají v půdě klidně celá desetiletí a vyklíčí při některém z příštích orání,
když je radlice dopraví blíže k povrchu půdy. Proto jednou zaplevelené pole lze
tak nesnadno vyčistiti. Obě plevele rostou hlavně v jařinách, zvláště hojně v
ječmeni. Množí se také dobře v polích řepných. V posledním případě je to
zvlášť nemilé, protože oba tyto plevele hostí háďátko řepné (Heterodera
Schachtii), které z nich přechází na řepu a působí onemocnění, jež velice
snižuje výnos. Za píci se ani hořčice polní, ani ohnice nehodí, neboť působí
dráždivě na zažívací orgány dobytka.
 Ohnice.

Raphanus raphanistrum L. Křížaté — Cruciferae.

Jednoletá rostlina s rozvětvenou, odstále štětinatou a namodrale

ojíněnou lodyhou, která je jenom nahoře lysá. Dolejší listy jsou řapíkaté,
lyrovitě laločnaté až peřenodílné, hořejší jsou méně dělené až nedělené,
podlouhlé a nepravidelně zubaté. Květy skládají vrcholové a bezlistenné
hrozny. Mají bledě žluté nebo sírově žluté plátky korunní, jež obyčejně
jsou ozdobeny fialovým žilkováním. Kališní lístky jsou 4. Tyčinek je 6,
z nich 4 delší a 2 kratší. Semeník je složen ze dvou plodolistů a mění se
za plodu ve struk. Je to suchý, poltivý plod, tvarem upomínající na
dlouhý, válcovitý lusk, v době zralosti se však rozpadá zaškrcením až v
8 dílů, jež jsou soudečkovité a jednosemenné. Ohnice kvete od května až
do podzimu.
Je to jedna z nejobtížnějších plevelí našich polí, hlavně na půdách
písčitých a hlinitých, a to jak v rovině, tak i v podhorských polohách (ve
Švýcarsku vystupuje ojediněle na některých místech až do výše 2000 m).
Na sever sahá až k nejzazší hranici, kde vůbec lze obilí pěstovat (na př. v
Norsku roste ještě na 70° sev. šířky). Jinak je ohnice rozšířena v celé
Evropě, sev. Africe, v Malé Asii a Sýrii. S obilím však byla zavlečena
skoro do všech krajů, kde se obilí pěstuje, a místy, jako je tomu na př. ve
vých. části Severní Ameriky, stala se zrovna tak nepříjemnou plevelí
jako u nás. V Jižní Americe roste v Uruguayi a v Argentině; je rozšířena
také v Japonsku a v jižní Africe. Semena ohnice mají ostrou chuť jako
hořčice a obsahují asi 25% tuku. Dříve se jich používalo v lidovém
lékařství proti reumatismu. Velice se podobá hořčici polní.
 21. Kokoška pastuší tobolka

Capsella bursapastoris (L.) MED. Křížaté — Cruciferae.

Dvouletá (řidčeji jednoletá), 3—50 cm vysoká bylina, s kůlovým,

později trochu drevnatějícím kořenem a početnou růžicí přízemních
listů, z níž vyrůstá jedna (řidčeji i více) vzpřímená, jednoduchá nebo
odstále rozvětvená lodyha, jež bývá lysá nebo — hlavně naspodu —
někdy roztroušeně chlupatá. Listy přízemní růžice jsou tmavě zelené,
kracovitě peřenosečné až celokrajné a řapíkaté. Listy lodyžní, jež
střelovitým spodkem objímají lodyhu, jsou nedělené a celokrajné nebo
nepravidelně laločnaté až zpeřeně dělené a zoubkaté, porostlé
jednoduchými i hvězdovitými chlupy. Drobné květy tvoří husté, později
prodloužené hrozny. Jsou složeny ze 4 vejčitých, l—2 mm dlouhých
lístků kališních s bělavě blanitým okrajem a ze 4 plátků korunních, jež
jsou opakvejčité, v krátký nehet zúžené, 2—3 mm dlouhé a bílé. Plody
jsou trojhraně opakvejčité, 6—9 mm dlouhé šešulky, obsahující četná
(až 34), 0,8—l mm dlouhá, skoro hladká a světle hnědá semena.
Kokoška je jednou z nejhojnějších našich plevelí na polích, úhorech i
na rumištích, při cestách i na pěšinách, z roviny až vysoko do hor. Je
dnes rozšířena téměř po celém světě (kromě Polynesie). V Evropě sahá
daleko na sever; byla zjištěna i na Severním mysu a na Islandu. V
Alpách stoupá do značné výše, takže ji místy nalézáme ještě v pásmu
2000—3000 m nad mořem.
Původní oblastí kokošky jsou asi země kolem Středozemního moře;
odtud rozšířila se s obilím do krajů, kde nyní roste. Dříve se jí používalo
v lidovém lékařství a ještě dnes připravují z ní léky k zastavení vnitřního
krvácení.
 22. Tařice skalní

Alyssum saxatile L. Křížaté. — Cruciferae.

Vytrvalá a často polokřovitá, 15—40 cm vysoká rostlina s

vřetenovitým kořenem a trochu poléhavými až vzpřímenými a
větevnatými lodyhami. Kořenová hlava je pokryta starými, zaschlými
listy a vyrůstají z ní jednak zkrácené větve, nesoucí pouze růžice listové,
jednak květní lodyhy, skoro vzpřímené a šedozelené od hvězdovitých
chlupů, kterými jsou porostlé. Listy v růžici jsou řapíkaté, obvejčité až
kopinaté, tupé nebo špičaté, celokrajné nebo nezřetelně zubaté, vespod
šedozelené od hvězdovitých chlupů, jimiž jsou hustě porostlé, svrchu
zelenější a méně chlupaté. Lodyžní listy jsou přisedlé, většinou kopinaté.
Květy jsou uspořádány do hustých hroznů, které často nesou ještě
hrozny postranní a tvoří dohromady chocholičnaté květenství. Kališní
lístky čtyři, na přední polovině s bílým blanitým okrajem a porostlé
hvězdovitými chlupy. Korunní plátky rovněž čtyři, zlatožlutě zbarvené,
3—5 mm dlouhé, lysé. Tyčinek je 6. šešulky jsou i v mládí lysé, z
klínovitého spodku eliptičně okrouhlé, 4—5 mm dlouhé, s čnělkou
nejvýš l mm dlouhou; jsou dvoupouzdré a v každém pouzdru mají dvě
křídlatá semena. Kvete v dubnu a květnu.
Zlatožluté trsy této krásné rostliny rostou většinou na strmých a
nepřístupných skalách, takže v době květu jsou již zdaleka nápadné. U
nás roste hojně v okolí pražském, v Českém Středohoří, v horním
Povltaví a Pootaví, u Tábora a na Plzeňsku; dále ve střední a jižní
Moravě a na Slovensku na vápencových předhořích Karpat a také na
jiných 'místech. Její vlastí je střední Evropa a kraje na východ odtud až
do jižní části evropské SSSR a na jihovýchod na Balkán a do Malé Asie.
Je to tedy rostlina, která je rozšířena hlavně v krajích kolem Černého
moře a na severozápad zasahuje až do střední Evropy. Rostliny s tako-
vým rozšířením označujeme jako element pontický. Tato krásná rostlina
pěstuje se často na skalkách v zahradách a někdy také zplaňuje.
 23. Řeřišnice luční

Cardamine pratensis L. Křížaté. — Cruciferae.

Vytrvalá, 20—45 cm vysoká rostlina s plazivým oddenkem, sem tam

s výběžky, a s přízemními listy v růžici. Ty jsou lichozpeřené, dlouze
řapíkaté a složené ze S—11 lístků okrouhle vejčitých, řapíčkatých a
oddálené zubatých, s koncovým lístkem největším, obyčejně
trojlaločným. Lodyha je přímá a nevětvená s listy krátce řapíkatými,
peřenosečnými, s úkrojky podlouhlými až čárkovitými a většinou
celokrajnými, odstávajícími v ostrém úhlu od vřetene listu. Květenstvím
řeřišnice je konečný hrozen, složený ze 7—20 květů; jejich čtyři korunní
plátky jsou slabě růžově fialové, s temnějšími fialovými žilkami, někdy
celé bílé, 8 až 10 mm dlouhé. Čtyři kališní lístky jsou žlutozelené, na
špičce fialové, s bělavým, blanitým okrajem a při odkvětání se zbarvují
oranžově žlutě. Tyčinek je 6 se žlutými prašníky. Semeník mění se za
plodu v sesuli, jež je 28—40 mm dlouhá a l—1,5 mm široká a odstává
na dlouhé stopce. Kvete od dubna do června.
Roste hojně na vlhčích lukách, u potoků a v příkopech z roviny až do
hor. Je rozšířena v Evropě a v severní Asii (až na Kamčatku) a také v
Severní Americe. Je to tedy rostlina s rozšířením cirkumpolárním, neboť
roste v celém mírném pásu severní polokoule kolem dokola severního
pólu. Usušených a rozpráškovaných květů se používá proti křečím.
 24. Potočnice lékařská

Nasturtium officinale R. BR. Křížaté — Cruciferae.

Vytrvalá, lysá rostlina s plazivým oddenkem a s lodyhou naspodu

plazivou a kořenující, 30—90 cm vysokou, vystoupavou, hranatě
brázdovitou a nesoucí lichozpeřené a dosti masité listy, jež jsou složeny
z 5—18 okrouhlých nebo široce eliptičných celokrajných nebo tupě
vykrajovaných zubatých lístků. Hořejší listy lodyžní jsou složeny jen z
5—9 lístků. Bílé květy skládají hrozen. Jsou složeny ze čtyř bílých, asi 4
mm dlouhých plátků korunních, jež jsou asi dvakrát delší než čtyři lístky
kališní. Tyčinek je 6 se žlutými prašníky. Za plodu se květní hrozen
prodlužuje, takže šešule jsou rozestaveny dosti řídce. Jsou většinou
vzhůru srpovitě prohnuté až odstálé. zakončené krátkou čnělkou, 20—25
mm dlouhé, 2—2,5 mm široké, bez zřetelného středního nervu a
spočívají na stopkách rovnovážně odstálých až sehnutých, 5—15 mm
dlouhých. Okrouhlá až vejčitá, asi l mm dlouhá semena, na povrchu
ozdobená hrubou, voštinovitou síťkou, stojí v šešulích ve dvou řadách.
Kvete od května až do září a někdy po druhé v říjnu.
Roste na březích potoků a sestupuje až do mělké vody, na
prameniskách, v příkopech s čistou vodou, řidčeji i ve vodách stojatých,
z roviny až vysoko do hor. V Čechách a na Moravě je poměrně vzácná,
na Slovensku hojnější a je rozšířena od Bratislavy až po Košice a na
sever až k Březnu. Jinak je tato rostlina domovem skoro po celém světě.
V Evropě sahá na sever až do Dánska a na Gothland.
Z přezimujících výhonků připravují místy salát, který chutná ostře,
hořce a křenovitě, a proto se také místy pěstuje. Dříve se jí používalo i v
lékařství proti kurdějím a také proti nervovým bolestem a horečce. Ze
semen možno také připravovat hořčici.
 25. Violka vonná

Viola odorata L. Violkovité — Violaceae.

Vytrvalá, nízká bylina, která vyhání z krátkého a poměrně tlustého

oddenku 10—20 cm dlouhé, kořenující, plazivé výhonky, které kvetou
pak druhým rokem, a přízemní listy i tmavě červenavě fialové květy,
stojící na 3—7 cm dlouhých stopkách, s listeny v polovině nebo nad
polovinou. Listy jsou tmavě zelené, spoře přitiskle chlupaté až olysalé, s
řapíky až 5 cm dlouhými a čepelemi okrouhle ledvinitými až široce
vejčitými, naspodu hluboce a srdčitě vykrojenými, vpředu
zaokrouhlenými nebo trochu zašpičatělými, na okraji hustě a jemně
vroubkovanými, naspodu s palisty široce vejčitými, zašpičatělými.
Květy jsou převislé, pětičetné a souměrné, složené z pěti lístků kališních,
jež jsou vejčité, 4—5 mm dlouhé, tupé a mají naspodu přívěsky. Pět
plátků korunních je zbarveno tmavě fialově s odstínem načervenalým,
naspodu bíle; dolní plátek je větší a protažený v 5—7 mm dlouhou
fialovou ostruhu, jež je dvakrát delší než přívěsky kališní, skoro rovná a
zašpičatělá. Semeník je složen ze tří plodolistů a nese zobánkovitou
bliznu. Po opylení, které obstarává hmyz, hlavně včely, mění se v
kulovitou, krátce a hustě chlupatou tobolku, která se poltí ve tři chlopně.
Obsahuje semena s masitým přívěskem. Mnoho květů zůstává
neoplodněno, protože fialka kvete časně z jara, kdy hmyzu je málo.
Koncem léta se však objevují druhé a zcela nenápadné květy, jež mají
zavřené lístky kališní a sotva znatelnou korunu; jejich tyčinky mají malé
prašníky, pevně přitisknuté na bliznu. Tyto drobné květy, jež se
nerozevírají a opylují se vlastním pylem, nazývají se květy
kleistogamickými. Přinášejí tobolky s klíčivými semeny.
Violka vonná roste v lesích i v křovinách, hlavně v blízkosti příbytků
lidských, neboť často zplaňuje. Zdá se, že u nás, a vůbec ve střední
Evropě, není rostlinou původní, nýbrž jen zplanělou, neboť se od
pradávna pěstuje v zahradách. Její původní vlastí jsou patrně jen krajiny
kolem Středozemního moře od Kavkazu a Mesopotamie až k jižním
Alpám a k pohoří Atlasu v severní Africe. Květů používá se někdy v
lidovém lékařství. Violka vonná obsahuje kyselinu salicylovou a hořké
látky; za války sloužila za náhražku dovážené drogy Radix
Ipecacuanhae. (proti kašli).
 26. Violka (maceška) rolní

Viola arvensis MURR. Violkovité — Violaceae.

Jednoletá až dvouletá bylina s lodyhami většinou poléhavými až

vystoupavými, řidčeji vzpřímenými, lysými nebo spoře chlupatými,
většinou silně rozvětvenými, 10—20 cm vysokými. Listy s čepelemi
vejčitě eliptičnými (dolní listy více méně okrouhlé), l—2 cm dlouhé, s
řapíky 2—3 cm dlouhými. Palisty s konečným úkrojkem vejčitým až
kopinatým a obyčejně zřetelně vroubovaným. Květy 10—15 mm dlouhé,
na stopkách 2—3krát delší než listy, složené z pěti kališních lístků, jež
jsou kopinaté, špičaté, 6—10 mm dlouhé a mají okrouhlé nebo eliptické
přívěsky. Plátky korunní kratší nebo stejně dlouhé jako lístky kališní,
bledožluté, s ostruhou asi stejně dlouhou jako přívěsky kališní a podobně
jako hořejší plátky korunní obyčejně nafialověle zbarvenou. Kvete od
dubna do října a často skoro do zámrazu.
Obyčejná naše plevel, rozšířená na polích, úhorech, na mezích a u
cest i na jiných pustých místech v nížině i pahorkatině. Je velice
příbuzná violce trojbarevné, za jejíž poddruh ji nověji botanikové
většinou považují. Je to rostlina velice proměnlivá, která řadou
přechodních forem (jsou to většinou kříženci) je spojena s jinými
příbuznými druhy (či poddruhy), jako na př. s violkou trojbarevnou,
violkou skalní a violkou nejmenší. Jelikož violka rolní kvete téměř po
celý rok, nasazují bujnější trsy mnoho květů během jednoho vegetačního
období. Za jeden rok bylo napočítáno na jedné rostlině až 1600 květů,
které přinesly stejný počet tobolek, obsahujících až 90.000 semen.
Maceška rolní množí se tedy velice rychle, a není proto divu, že je
plevelí dosti nepříjemnou. Její původní vlastí je patrně Orient, odkud se
rozšířila s obilím takřka do celého světa. V lékařství slouží k podobným
účelům jako violka trojbarevná (viz obr. č. 27).
 27. Violka trojbarevná

Viola tricolor L. Violkovité — Violaceae.

Jednoletá až víceletá bylina s přímou nebo poléhavou, 10—30 cm

vysokou, lysou nebo dole trochu chlupatou, jednoduchou nebo
rozvětvenou lodyhou, která nese v dolní části vejčitě okrouhlé a výše
vejčité až vejčitě kopinaté listy, opatřené palisty, s hořejším úkrojkem
vejčitě kopinatým a vroubkovaným. Květy jsou poměrně veliké,
nevonné, 15—30 mm dlouhé a vyrůstají na stopkách z paždí listů. Jejich
barva je velmi proměnlivá; často jsou až nápadně pestré a mají korunu
větší než kalich. Korunní plátky jsou obvejčité, buď všecky žluté, nebo
některé zcela anebo zčásti fialové. Oba postranní plátky jsou zdviženy
podobně jako u macešky rolní, takže zakrývají svými hořejšími okraji
částečně oba plátky horní. Ostruha na dolejším plátku korunním je 3—5
mm dlouhá a l—1,5 mm široká, delší než přívěsky kališní. Semeník,
opatřený hlavatou bliznou, mění se za plodu v kulovitou tobolku. Violka
trojbarevná kvete od dubna do října.
Hojná naše rostlina, kterou nalézáme na kamenitých a skalnatých
půdách, na lukách i na mezích nebo na písčinách, a to jak v nížině, tak
často i dosti vysoko v horách. Je velmi proměnlivá. Divoce roste v
území táhnoucím se z Francie a Anglie přes střední a východní Evropu
do Přední Asie.
Výběrem odchylných exemplářů a později křížením s jinými druhy
(hlavně s violkou altajskou a žlutou) bylo vypěstováno mnoho
zahradních okrasných odrůd, s nimiž se setkáváme všude v zahradách. O
pěstování okrasných velkokvětých macešek máme zprávy již ze 16.
století. Maceška je tedy starou okrasnou rostlinou, která dříve byla
pěstována nejen pro ozdobu, ale také jako rostlina léčivá (již od
středověku). Používá se jí místy ještě dnes při léčení dětských nemocí,
kožních vyrážek, krtic a křivice a v jejím odvaru koupají někdy
novorozeňata.
Křížením vypěstované zahradní formy jsou překrásné rostliny,
jejichž květy jsou často podivuhodně zbarveny. Příčinou sametového
vzhledu povrchu plátků korunních jsou čočkovitě vyklenuté pokožkové
buňky.
 28. Ptačinec velkokvětý

Stellaria holostea L. Silenkovité — Silenaceae.

Vytrvalá bylina vyhánějící z tenkého a plazivého oddenku dvojí

lodyhy: jednak krátké nekvetoucí, jednak kvetoucí, přímé, 10—30 cm
vysoké, lámavé a 4hranné, na hranách drsné. Trávově zelené listy stojí v
párech proti sobě a jsou naspodu spolu trochu srostlé, úzce kopinaté,
přišpičatělé, 4—7 cm dlouhé a 5 až 7 mm široké, na okraji a vespod
drsné. Bílé květy, jež skládají řídký vidlan, měří 2—3 cm v průměru a
mají tenké, dlouhé a odstále jemně chlupaté stopky. Jsou složeny z pěti
vejčitě kopinatých, špičatých a na okraji suchomázdřitých lístků
kalíšních a hluboce srdčitě dvouklanných, bílých plátků korunních, jež
jsou dvakrát delší lístků kališních. Plod jest tobolka ukrytá v kalichu,
otevírající se 6 chlopněmi. Na krátkém sloupku obsahuje kulatá, jemně
bradavčitá semena. Rozkvétá v dubnu a květnu.
Roste hojně v sušších hájích a v křovinách, jak v nížině, tak i v
pahorkatině. Je rozšířena skoro v celé Evropě, v severní Africe a Malé
Asii. Na východ zasahuje do Arménie a Zakavkazí, na sever do Finska a
Skandinávie.
 29. Průtržník lysý

Herniaria glabra L. Silenkovité — Silenaceae.

Jednoletá až vytrvalá rostlina, přitiskla k zemi, s několika lodyhami,

většinou kruhovitě rozloženými a plazivými, žlutě zelenými a skoro
lysými. Jednotlivé lodyhy jsou bohatě rozvětvené, oblé, až 20 cm
dlouhé, lysé nebo porostlé velice krátkými a pokroucenými chlupy, s
listy vstřícnými, 5—10 mm dlouhými, na hořejší straně obyčejně
menšími. Na konci lodyh zakrněním jednoho listu z páru jsou listy
zdánlivě střídavé, vejčitě kopinaté, přišpičatělé, lysé, s jedním nezřetel-
ným nervem a se dvěma vejčitými, bělavými, blanitými, srostlými a na
okraji třásnitými palisty. Velice drobné kvítky jsou zelené, pětičetné,
směstnané až po desíti do hlávkovitých, úžlabních květenství, jež na
konci lodyh jsou skoro hroznovitě nahloučena, a mají bělavé, třásnité
listeny, podobné palistům. Kalich je složen z pěti vejčitých, tupých, na
okraji úzce suchomázdřitých a jen 0,6 mm dlouhých lístků, jež ve spodní
třetině srůstají dohromady. Plátků korunních je rovněž pět a jsou velice
malé, bílé, šidlovité, kratší než kalich. Tyčinek je 5. Semeník se dvěma
krátkými bliznami uzrává v drsný, vejčitý, nepukavý plod, jenž obsahuje
jen jedno černé, lesklé a čočkovité semeno.
Je velmi hojně rozšířena na suchých písčitých polích, na pastvinách,
na kamenitých a travnatých místech, na úhorech a okrajích cest z roviny
až dosti vysoko do hor. Roste v celé Evropě, v Přední a severní Asii a
severní Africe. Rostliny používá se ještě dnes v lékařství jako prostředku
močopudného.
 30. Hvozdík kartouzek

Dianthus carthusianorum L. Silenkovité — Silenaceae.

Vytrvalá, 20—45 cm vysoká (zřídka menší), trsnatá rostlina s

mnohohlavým oddenkem, z něhož vyrůstají jednak krátké, nekvetoucí
lodyhy, jednak ztuha vzpřímené a nerozvětvené lodyhy kvetoucí. Listy
vstřícné, čárkovité, špičaté, na kvetoucích lodyhách 2—3 mm široké, na
nekvetoucích užší, pouze l—2 mm široké, na ckraji drsné, pochvatě
srostlé, s pochvami až 15 mm dlouhými, více než 4x delšími nežli šířka
listů. Kvítky po 6 (někdy ve větším nebo menším počtu) skládají na
konci lodyh stažené, hlávkovité květenství, s listeny čárkovitě
kopinatými a podkališními listenci kožovitými, světle nebo tmavě
hnědými, obvejčitými a více méně osinkatě špičatými. Kalich květů je
válcovitý, 14—18 mm dlouhý, podélně žilnatý, alespoň na špičce tmavě
červenohnědý, s trojbokými špičatými zuby na okraji. Korunní plátky
jsou 6—12 mm dlouhé, vpředu zubaté, červené (zřídka růžové až bílé).
Tyčinek je 10 a mají tmavofialové prašníky. Semeník dozrává v
podlouhlou, trochu smačklou tobolku, jež obsahuje zploštěle okrouhlá
semena. Kvete od konce května přes celé léto.
Velice hojný druh, který roste na písčitých' pahorcích, na lukách, v
suchých lesích a na pastvinách, na okrajích polí a na skalách z roviny až
do hor. Je rozšířen ve střední a jižní Evropě a v Malé Asii. Je to velmi
měnlivý druh; v novější době jej botanikové rozdělují v několik
poddruhů, z nichž roste u nás na horských lukách v Jeseníku a v
Karpatech hvozdík kartouzek horský (subsp. montivagus [DOM.]
DOST), který je statnější, většinou asi 60 cm vysoký.
 31. Mydlice lékařská

Saponaria officinális L. Silenkovité — Silenaceae.

Statná a vytrvalá bylina s lodyhou na dolejšku rozvětvenou, tvořící

výběžky a nevětvené, vzpřímené kvetoucí lodyhy, jež jsou asi 30—70
cm vysoké, jen nahoře rozvětvené, porostlé vstřícnými, eliptičnými až
podlouhlými, k oběma koncům zúženými a na konci špičatými listy, z
nichž spodní jsou krátce řapíkaté a horní přisedlé, trochu dohromady
srostlé, 4žilné, lysé nebo roztroušeně chlupaté, na okraji drsné. V úžlabí
hořejších listů nalézají se většinou svazečky malých lístků. Dosti
příjemně vonné květy skládají zkrácené vidlany na konci lodyh a v paždí
hořejších' listů. Květy mají rourkovitý, 18—20 mm dlouhý, bledě zelený
kalich s pěti nestejnými, krátkými zuby a korunu bledě růžovou až bílou
z plátků 35—40 mm dlouhých, nehetnatých a vpředu mělce
vykrojených. Podlouhlý, válcovitý semeník se dvěma bliznami uzrává v
podlouhle vejčitou tobolku, otevírající se 4—5 trochu nestejnými zuby a
obsahující četná, černavá, kuželovitě ledvinitá a málo smáčkla semena,
měřící 1,8 mm v průměru. Kvete od června do září.
Význačná rostlina pobřežních houštin, hojně rostoucí na březích
potoků a řek, hlavně na písčitých půdách, a to jak v nížině, tak i v
horách. Je rozšířena ve střední a jižní Evropě a přes Malou Asii a střední
Asii a Sibiř zasahuje až do Japonska. V Severní Americe vyskytuje se
jen zplaněle.
Celá rostlina, ale hlavně kořen, obsahuje jedovatou látku saponin v
množství 3—5%. Vodní roztok této látky chutná v krku škrablavě a silně
pění jako mýdlo. Užívá se ho proto někdy k čištění látek. Jinak rostlina
skýtá dobrou píci, hlavně pro ovce.
 32. Rdesno hadí kořen

Polygonům bistorta L. — Rdesnovité — Polygonaceae.

Vytrvalá rostlina vyhánějící z dužnatého, dosti tlustého a esovitě

pokrouceného oddenku — vedle výběžků — přímou, 30—120 cm
vysokou, většinou nevětvenou lodyhu a naspodu přízemní listy, jež jsou
podlouhle vejčité až podlouhle kopinaté, 5-15 cm dlouhé a 2-3 cm
široké, na konci přišpičatělé a na okraji jemně vroubkované až
celokrajné, někdy jemně brvité, svrchu živě tmavě zelené, vespod
namodrale zelené a skoro lysé. Listy lodyžní jsou oddálené, naspodu
trochu srdčité až uťaté, s křídlatým řapíkem, nejhořejší listy lodyžní
skoro čárkovité a téměř přisedlé. Botka, jež vzniká z palistů a objímá
lodyhu v místech přisedání řapíku jako válcovitý blanitý útvar, je
rourkovitá, hnědá a lysá. Drobné, růžové, řidčeji až skoro bílé květy
skládají na konci lodyh zdánlivý klas, 3—9 cm dlouhý, l—1,5 cm tlustý.
Jejich okvětní lístky jsou asi 3 mm dlouhé. Tyčinky, kterých je v každém
květu 8, vyčnívají z květu. Semeník nese 3 volné, na konci trochu
ztluštělé blizny. Plod je ostře trojhranná, lesklá, tmavohnědá, až 5 mm
dlouhá oříškovitá nažka, která je delší než okvětí. Rdesno h. k. kvete od
května do srpna.
Roste na vlhkých až rašelinovitých lukách, u potoků a pod., z
pahorkatiny až dosti vysoko do hor. Je to význačná rostlina podhůří,
která v rovinatých a teplejších krajích je dosti vzácná. V Evropě je
rozšířena hlavně v horských oblastech, rovněž na Kavkaze a Himalájích.
V chladnějších krajích sahá přes Sibiř až na Kamčatku a také v chladné
části Severní Ameriky je místy hojná. Na lukách roste obyčejně ve
velkém množství pohromadě. Pasoucí se dobytek se jí vyhýbá. Pro vy-
soký obsah tříslovin bylo oddenku používáno v lékařství při průjmech,
úplavici a a pod., dnes jen ve zvěrolékařství. Je to dobrá medonosná
rostlina.
 33. Kopřiva dvoudomá

Urtica dioica L. Kopřivovité — Urticaceae.

Vytrvalá, dvoudomá, řidčeji jednodomá bylina, která vyhání z větevnatého,

plazivého a žlutě zbarveného oddenku jednotlivé, čtyřhranné, přímé, lodyhy, porostlé
štětinkami a žahavými chlupy. Listy lodyžní vstřícné, řapíkaté, vejčité až podlouhlé,
dlouze přišpičatělé, u spodu srdčité nebo zaoblené a hlavně hořejší na okraji hrubě
pilovité, šedozelené, na obou stranách přitiskle chlupaté, s přimíšenými žahavými
chlupy, 7—14x2—4 cm veliké. Palisty volné, čárkovité, kopinaté a špičaté. Samčí
květenství přímá, latovitá, s krátkými větvemi, vcelku delší než řapíky listů. Samicí
květenství s delšími větvemi, v době květu ničí. Obojí kvítky s okvětím zelenavým,
štětinavě, žahavě chlupaté a delší než stopky květní. Samčí i samicí květy nalézáme
většinou na dvou různých rostlinách, řidčeji obojí květy na jedné rostlině. Žahavé
chlupy jsou dlouhé, úzce kuželovité buňky, jež naspodu jsou cibulkovitě ztluštělé a
stojí na podstavečku z několika malých pokožkových buněk. Ostrá špička chlupu je
velmi křehká, neboť blána buňky zde je zkřemenělá, a proto se snadno ulamuje. Hrot se
při dotyku zabodne do kůže, špička se ulomí a část obsahu buňky žahavého chlupu
vnikne do rány. Je to látka příbuzná hadímu jedu (nikoliv tedy kyselina mravenčí, jak
se dříve botanikové domnívali) a působí bolestivý zánět kůže. Těžší »popáleniny«
léčíme obklady z octanu hlinitého. Kopřiva dvoudomá kvete od června do konce září.
Roste ve vlhkých lesích na půdách bohatých dusíkem, hlavně na takových, kam
dobrá prst je splavována, dále u příbytků lidských, v plotech a v příkopech nebo na
rumištích, kam zatéká močůvka nebo výkaly zvířat. Je domovem v rovině a stoupá i
vysoko do hor, a to jak u nás, tak skoro na celém světě, kromě tropické Afriky a Jižní
Ameriky.
žahavé chlupy snad skýtají kopřivě jakousi ochranu před býložravci. Chlupaté
housenky babočky kopřivové listy této rostliny však s chutí ožírají. Sušené a rozdrcené
kopřivy dobytek velice rád žere, takže v Alpách platí přísloví: »Nežere-li zvíře sušené
kopřivy, nebude žrát již vůbec nic!«. Mladými kopřivami se z jara krmí housata. Mladé
kopřivy možno vařit jako špenát a připravovat z nich dosti chutnou a cennou zeleninu,
neboť obsahují značné množství solí železa. Rovněž v lidovém lékařství je kopřiva
ceněna jako léčivo čistící krev (odvar) a zevně použita podporuje prý vzrůst vlasů.
Bolestivá místa těla, ochořelá reumatismem, doporučuje se šlehat čerstvými kopřivami.
Kopřivami možno také dobře čistit skleněné a měděné nádobí a jiné předměty.
Lýková vlákna s povrchové části lodyhy kopřivy jsou velmi pevná a dlouhá a
možno jich proto použít jako suroviny pro textilní průmysl. Již ve středověku spřádali
tato vlákna a tkali z nich t. zv. kopřivové plátno. V době první světové války sloužila
kopřiva za náhražkovou textilní surovinu. V mírových dobách ovšem těžko může
soutěžit s lepšími a výnosnějšími textilními rostlinami, které skýtají lepší vlákna a ve
větším množství. Pěstování kopřivy je velmi nákladné, protože je to rostlina velmi
náročná na dusíkatá i jiná hnojiva.
Kopřiva dvoudomá je dosti měnlivá a botanikové rozeznávají řadu odrůd a
poddruhů, z nichž některé nemají žahavých chlupů a proto »nepálí«.
 34. Chmel otáčivý

Humulus lupulus L. Konopovité — Cannabaceae.

Pravotočivě oplétavá dvoudomá bylina, jež vyhání z plazivého

oddenku 3 až 6 m dlouhé lodyhy, porostlé drsně háčkovitými chlupy, s
listy dlouze řapíkatými, které naspodu mají více méně srostlé palisty.
Spodní listy, až 12 cm dlouhé, mají čepel okrouhle vejčitou a dlanitě 3—
5laločnou, u řapíku srdčitě vykrojenou, pichlavě zubatou a na líci
hladkou až drsnou. Horní listy jsou mělčeji laločnaté až nedělené,
vstřícné nebo se střídají se samičími květenstvími. Samčí rostliny mají
květenství úžlabní nebo konečná. Jsou to laty, složené z pětičetných
kvítků, jejichž okvětí je bledě žluté a hvězdovitě rozložené; uvnitř mají 5
tyčinek. Samicí kvítky skládají malé klásky, jež se mění ve vejčité
šištice, 2—3 cm dlouhé, v době květu světle zelené, v době zralosti bledě
žluté a převislé, se šupinami až 2 cm dlouhými, vejčitými, pokrytými
zlatožlutými lupulinovými žlázkami. Ploché nažky rovněž nesou na
povrchu tyto žlázky. Semena mají šnekovitě stočený klíček. Chmel kvete
od května do července a plody uzrávají od srpna do září.
V křovinách na vlhkých místech, hlavně v pobřežních houštinách a v
olšinách u potoků a řek dosti hojně rozšířená rostlina, a to jak u nás, tak i
v celém mírném pásu severní polokoule. Často šplhá po keřích a
stromech několik metrů vysoko.
Chmelové šištice jsou důležitou přísadou při vaření piva, jemuž
dodávají význačnou nahořklou a aromatickou chuť a zvyšují také jeho
trvanlivost, neboť brání vývoji bakterií mléčného kvašení. Účinné látky
chmele jsou nahromaděny hlavně v t. zv. lupulinových žlázkách, které v
největším počtu sedí na šupinách šištic a okvětních lístků i nažek v
chmelových šišticích. Tyto žlázky jsou živě žlutě zbarvené vícebuněčné
útvary v podobě houbiček, které vznikají z buněk pokožky. Jsou 0,10—
0,25 mm veliké a v dospělosti snadno opadávají v podobě žluté moučky.
Pro účely pivovarské pěstuje se chmel odedávna, v Čechách na př.
již od 14. století. Chmel nejlepší světové jakosti daří se u nás hlavně na
žatecku a Oštěcku a dosahuje na světových trzích také nejvyšších cen.
Rovněž v Bavorsku pěstuje se chmel hojně. Má bujnější vzrůst, ale jeho
jakost je horší. Chmel je také rostlinou léčivou. Slouží na př. k úpravě
léčiv tišících nervy.
 35. Rozchodník bílý

Sedům album L. Tučnolistovité — Crassulaceae.

Vytrvalá, 8—25 cm vysoká bylina, rostoucí v řídkých trsech.

Lodyhy jednak krátké, nekvetoucí a hustě olistěné, jednak květní,
vystoupavé, jednoduché a řídce olistěné. Listy zelené nebo načervenalé,
masité, podlouhle čárkovité a válcovitě oblé, 5—15 X l—3 mm, tupé,
sklenuté, trochu zploštělé, lysé a od lodyhy odstávající. Drobné, bílé
květy skládají vrcholičnaté květenství, složené z vijanů. Jednotlivé
kvítky na krátkých, l—4 mm dlouhých stopkách jsou složeny z pěti
široce podlouhlých, 1.3 mm dlouhých, nezřetelně třínervých, zelených
lístků kališních a pěti podlouhle kopinatých, krátce přišpičatělých, 3—5
mm dlouhých, bílých, řidčeji slabě červenofialových plátků korunních.
Deset tyčinek je o trochu kratších než plátky korunní a má červenohnědé
prašníky. Plody jsou pětičetné měchýřky, oddálené, vzpřímené a
válcovité, až 5 mm dlouhé, jež obsahují podlouhlá, 0,7 mm dlouhá,
světle hnědá semena. Kvete od června až do podzimu.
Na skalnatých, výslunných stráních, na skalách, na zdech a
kamenitých pastvinách i v suchých světlých lesích na kamenitém
podkladu, v rovině a v pahorkatině dosti hojně rozšířená rostlina, která
roste skoro v celé Evropě (na sever zasahuje až do Skandinávie), v
severní Africe a západní a severní Asii. V Alpách vystupuje ojediněle
dosti vysoko do hor (až na 2500 m). Listů se dříve používalo v lidovém
lékařství na léčení zánětů.
 36. Netřesk zední

Sempervivum tectorum L. Tučnolistovité — Crassulaceae.

Vytrvalá bylina, která tvoří dužnaté, přízemní růžice listů, s četnými

výhonky. Listy v růžicích jsou rozestavěny hvězdovitě. Ze zúženého
spodku se obvejčitě až obkopinatě rozšiřují, na konci jsou náhle a
prohnutě špičaté, zelené, na špičce většinou červenavě hnědé, na ploše
lysé, nežláznaté a na okraji porostlé zpět namířenými, dosti tlustými
brvami. Z dospělé růžice, která počne kvést, vyrůstá vzpřímená, 10—50
cm vysoká lodyha, jež je, hlavně v hořejší části, žláznatě chlupatá a
porostlá lodyžními listy, které z vejčitého spodku jsou jemně
přišpičatělé, většinou hnědočerveně nadechlé a v přední polovině
hnědočerveně zbarvené, na ploše listové žláznatě chlupaté a na okraji
hustě brvité. Květenství je konečné, z několika vijanů složené, dosti
bohatě rozvětvené a složené z poměrně hustě směstnaných, růžově
zbarvených květů. Jednotlivé kvítky jsou složeny většinou ze 13 ko-
pinatých, žláznatě chlupatých a přišpičatělých lístků kališních a rovněž
většinou ze 13 (řidčeji až ze 16) hvězdovitě rozestavěných, 9—10 mm
dlouhých, vespod žláznatě chlupatých a na okraji většinou žláznatě
brvitých, svrchu bledě růžových a červenofialově čárkovaných, na
středním nervu nažloutlých plátků korunních. Tyčinky, jichž je většinou
26, jsou růžové a nesou purpurově oranžové prašníky. Plody jsou zelené,
žláznatě chlupaté, asi 7 mm dlouhé měchýřky. Kvete od června do září.
Tato jihoevropská rostlina je domovem v jižnějších Alpách a v
předhoří Alp, dále v Pyrenejích, ve středofrancouzských pohořích, v
Juře, v Apeninnách a v severní části Balkánského poloostrova. V Alpách
je rozšířena ve výši 800—2800 m. U nás se odedávna pěstuje, podobně
jako i jinde v Evropě, a často zplaňuje — u nás na př. hojně v
jihovýchodní Moravě.
V dávných dobách byl pěstován na hlinitých hřebenech střech a na
hlínou pokrytých hřebenech zdí. patrně proto, aby je svými kořeny
zpevňoval. Později byl vysazován spíše z pověrčivosti, neboť se věřilo,
že obydlí chrání před bleskem. Používá se ho také v lidovém lékařství
proti vyrážkám, včelímu píchnutí, na kuří oka a na pihy a proti jiných
neduhům. V některých krajích připravují z listů a mladých výhonků
salát. Ve Švýcarsku místy venkované vkládají několik listů do pitné
vody, které dodává osvěžující chuť.
 37. Lomikámen zrnatý

Saxifraga granulata L. Lomikámenovité — Saxifragaceae.

Vytrvalá bylina s lodyhou vzpřímenou, 20—50 cm vysokou,

jednoduchou, nahoře chudě a vzpřímeně větvitou, žláznatě lepkavou,
naspodu s dosti chudou růžicí přízemních listů, jež tvoří v paždí
rozmnožovací cibulky. Jejich čepele jsou ledvinité, l—3 cm v průměru,
vroubkované až laločnaté, naspodu uťaté nebo srdčité; řapíky jsou l—
2krát delší než čepele. Listy lodyžní jsou nečetné (2—6), oddálené,
dolejší řapíkaté, hořejší sporé, skoro přisedlé, obvejčité až podlouhlé,
vpředu laločnaté, bez cibulek. Latnaté květenství je vzpřímené a
chudokvěté, složené ze žláznatých, bílých květů. Jednotlivé kvítky mají
kalich složený z pěti lístků, jež spolu naspodu srůstají v číšku (češuli), s
cípy přitupělými a podlouhle vejčitými, a korunu z pěti bílých, vejčitých,
naspod klínovitě zúžených, 10—17 mm dlouhých plátků korunních, jež
jsou 3—5krát delší než kalich. Deset tyčinek je o polovinu kratších než
plátky korunní. Semeník, ze dvou plodolistů složený, uzrává za plodu v
široce vejčitou tobolku, jež obsahuje malá, drobně bradavčitá semena.
Kvete od května do července.
Na travnatých stráních', na sušších lukách i ve světlých lesích hojně
rostoucí rostlina, a to jak v rovině, tak v pahorkatině. Je rozšířena z
Maroka a Iberského poloostrova na východ až do západní části evropské
SSSR. V Maroku vystupuje místy až do výše 2400 m. Pasoucí se
dobytek tuto rostlinu nespásá. Chutná nakysle. Rozmnožovacích cibulek
bylo dříve v lidovém lékařství používáno k rozpouštění močových
kamínků.
 38. Rybíz černý

Ribes nigrům L. Lomikámenovité — Saxifragaceae.

Až 2 m vysoký a netrnitý keř, který páchne nepříjemně. Jednoleté

větvičky jsou chlupaté a mají světlou kůru. Listy má dosti veliké,
řapíkaté, 3—Slaločné, naspodu srdčité a laloky tříhranné, špičaté nebo
zatupělé, dvojnásobně hrubě pilovité, svrchu olysalé a vespod obyčejně
chlupaté a poseté žlutavými žlázkami. Špinavě bílé květy skládají
převislé, 4—l0květé hrozny, jež vyrůstají v paždí listů. Kalich z pěti
lístků složený je naspodu srostlý v číšku (češuli), z níž vyrůstají
podlouhlé, tupé a ohrnuté kališní cípy, jež jsou 2krát delší než podlouhle
čárkovité, vzpřímené plátky korunní. Plody jsou kulaté, černé, žláznatě
tečkované a nepříjemně páchnoucí bobule. Kvete v dubnu a květnu.
Ve vlhkých křovinách a ve vlhkých lesích, v pobřežních houštinách,
v bažinách a na rašelinách z nížiny až do podhoří roztroušeně. Často se
pěstuje v zahradách a někdy také zplaňuje. Divoce roste skoro v celé
Evropě (kromě jižní) a v severní Asii, kde zasahuje na východ až do
Mandžuska a Turkestanu.
V severní Evropě připravují z bobulí, které máčejí v lihu, chutný
likér. Ze stavy z bobulí vytlačené možno připravit chutné víno, zvlášť
když ji zředíme šťávou rybízu červeného. Proto se také v poslední době
dosti hojně vysazuje. Při výsadbě mějme vždy na paměti, že černý rybíz
žádá velmi vlhké stanoviště.
 39. Maliník

Rubus idaeus L. Růžovíte — Rosaceae.

Keř s dvouletými, zřídka víceletými pruty, jež na zimu shazují listy.

Nekvetoucí jednoleté prýty jsou oblé, porostlé četnými, dosti měkkými,
kuželovitými až šídlovitými, většinou červenočerně zbarvenými ostny.
Listy lichozpeřené, Sčetné až 5četné, zřídka až 7četné, složené z lístků
svrchu lysých, vespod běloplstnatých, na okraji nepravidelně, ostře
pilovitých. Koncový lístek bývá na basi trochu srdčitý, srdčitě vejčitý,
řidčeji podlouhle vejčitý, dosti dlouze řapíčkatý. Palisty jsou nitkovité.
Květy objevují se na prýtech druhým rokem, tedy na těch, které
přezimovaly, a skládají chudokvěté laty. Kvítky jsou převislé a složené z
dosti velikých lístků kališních, jež jsou naspodu trochu srostlé a po
odkvětu většinou zpět přehnuté. Korunní plátky jsou bílé a poměrně
malé. Četné tyčinky jsou dlouhé jako blizny nebo jsou kratší, vzpřímené.
Početné semeníčky sedí na zvýšeném lůžku uprostřed květu. Každý
semeníček uzrává v malou, červenou (řidčeji žlutou), zevně trochu
plstnatě šedě ojíněnou peckovičku; dohromady skládají složený plod,
jemuž říkáme malina. V době zralosti oddělují se všecky peckovičky od
bílého lůžka najednou a odpadají jako dužnatý, malý náprstek. Pecičky
jsou na povrchu síťkovaně vrásčité. Kvete od května do července a
plody uzrávají od července do září — podle polohy — v rovinách dříve,
v horách později.
Na pasekách, ve světlých lesích a v křovinách z nížiny až do hor
obecně rozšířený keř, který roste často ve velikém množství pohromadě.
Jeho plody jsou jedlé a výtečné chuti, kterou ani po zkvašení neztrácejí.
Maliník roste v celém mírném pásu severní polokoule; v jižnějších
krajích mírného pásu pouze na horách. V zahradách pěstují se
velkoplodé odrůdy, jichž je známo několik set. Z vytlačené šťávy
smíšené s cukrem připravuje se chutný syrup nebo marmeláda. Listy
slouží za náhražku čaje. Pecičky obsahují asi 16°/o žlutozeleného oleje.
 40. Ostružiník

Rubus fruticosus L. Růžovíte — Rosaceae.

Keř s dvouletými až víceletými pruty čili prýty. které dřevnatějí.

Jsou obloučnaté, poléhavé nebo plazivé, někdy šplhají v křoví nebo v
houštinách vzhůru mezi větvemi jiných stromů. Dotkne-li se špička
obloučnaté větve půdy, obyčejně zakořeňuje v novou rostlinu. Prýty jsou
oblé, častěji však trochu hranaté a obyčejně porostlé tvrdými, špičatými,
rovnými nebo zahnutými ostny a vedle nich někdy ještě štětinkovitými
žlázkami. Listy na nekvetoucích prýtech jsou dlanitě nebo znoženě
pětičetné, řidčeji jen 3—4četné, často ostnité, složené z lístků široce
vejčitých, špičatých, na okraji jednoduše nebo dvojitě pilovitě zubatých,
na líci lysých, chlupatých až šedobělavě plstnatých. Listy kvetoucích
prýtů jsou většinou 3—5četné. Květy skládají latnatá, často bohatá
květenství, vyrůstající z paždí listů dvouletých prutů. Stopky květenství
jsou l—3květé, někdy i vícekvěté. Kalich je obyčejně plstnatý a korunní
plátky (5) jsou bílé nebo růžové. Semeníčky uzrávají v malé, kulaté,
černé, někdy trochu sivě ojíněné peckovičky, které dohromady skládají
složený plod — ostružinu, jež — na rozdíl od maliny — odděluje se od
kalicha i s lůžkem. Kvete od května do srpna. Plody uzrávají později než
maliny, většinou po žních.
V křovinách, v lesích, na okrajích lesů, v pobřežních houštinách, u
cest a na mezích velice hojně rozšířený keř. Je to souborný druh, který se
dělí ve veliký počet drobných druhů (v Čechách jich roste více než 100),
které mezi sebou se mnohonásobně kříží. Tak vzniká nepřeberné
bohatství jedinců, kteří se zevnějškem navzájem od sebe často dosti
značně liší. Listy, které obsahují značné množství třísloviny, slouží za
dobrou náhražku čaje. Z jedlých plodů možno připravovati syrup i
marmeládu, které jsou velmi chutné. Šťávou se přibarvují někdy málo
červená révová vína.
 41. Mochna husí

Potentilla anserina L. Růžovíte — Rosaceae.

Vytrvalá bylina s poměrně silným, až hlízovitým oddenkem, z něhož

vyhání plazivé, až 80 cm dlouhé a na uzlech kořenující lodyhy, jež jsou
přitiskle chlupaté a později obyčejně olysávají. Přízemní listy jsou v
obrysu podlouhlé až obvejčité, přetrhovaně lichozpeřené, až 20 cm
dlouhé, hořejší menší a chuději zpeřené, nejvyšší zakrnělé a zastoupené
jen palisty, složené z lístků podlouhlých až obvejčitých, hluboce
pilovitých až peřenosečných, l—3 cm dlouhých, ke spodu listu čím dál
tím menších, svrchu skoro lysých nebo hedvábitě chlupatých, vespod
hedvábitě běloplstnatých, s dosti velikými palisty. Květy vyrůstají z
úžlabí listů na poměrně dlouhých stopkách a měří 10—20 mm v
průměru. Kalíšek je složen obyčejně ze 3 lístků a kalich z pěti stejně
dlouhých nebo kratších lístků. Zlatožlutá koruna složena je z pěti
vejčitých plátků, jež jsou dvakrát delší než kalich. Dvacet tyčinek má
prašníky vejčité a nahoře i dole vykrojené. Kvete od května do srpna.
Velice hojná rostlina, která roste na návsích, v příkopech, na březích
rybníků a na podobných místech, a to jak v krajích rovinatých, tak
ojediněle v horách i dosti vysoko. V Alpách byla zjištěna ještě ve výši
2426 m. Je rozšířena skoro po celé severní polokouli — na sever
zasahuje až do Grónska, na Island a na Špicberky. Roste však také na
jižní polokouli, na př. v Chile v Jižní Americe, v jižní Austrálii, na
ostrově Tasmánii a na Novém Zélandu. Mladší výhonky upravují místy
jako zeleninu a usušené listy slouží za náhražku čaje. Na drobno roz-
sekané listy smíšené s otrubami jsou dobrým krmivem pro husy.
Sušených listů používá se také v lidovém lékařství. Místy v zahradách je
nepříjemnou plevelí, podobně jako příbuzná mochna plazivá, která je
ještě horší.
 42. Mochna nátržník

Potentilla erecta (L.) RAEU. Růžovíte — Rosafceae.

Vytrvalá bylina s l—3 cm tlustým a svislým oddenkem, který skoro

dřevnatí a na řezu je červeně zbarven. Lodyhy, které z něho vyrůstají,
jsou přímé nebo vystoupavé až polehlé, ale nekořeňují, 10—50 cm
dlouhé, hustě porostlé střídavými listy, roztroušeně chlupaté a v hořejší
polovině vrcholičnaté až latovitě rozvětvené. Přízemní listy jsou dlouze
řapíkaté, většinou dlanitě trojčetné, řidčeji pětičetné, složené z lístků
obvejčitých, ke spodu klínovitě zúžených a na okraji hrubě zubatých.
Listy lodyžní jsou podobné, ale přisedlé, trojčetné a nejvyšší jen
jednoduché, po obou stranách zelené, svrchu lysé, vespod přitiskle
chlupaté. Lodyžní listy mají bylinné, veliké, 5—7klanné palisty,
přízemní listy mají palisty blanité. Stopky květní jsou dlouhé a tenké.
Květy většinou 4četné, asi 10 mm v průměru. Kalíšek je složen z lístků
podlouhle vejčitých až čárkovitých, zatupělých. Kališní lístky jsou
většinou kratší a širší, roztroušeně chlupaté. Korunní plátky jsou žluté,
naspodu tmavší, většinou srdčitého tvaru a asi stejně dlouhé jako kališní
lístky. Tyčinek je 15—20. Plůdky vejčité, vrásčitě rýhované, řidčeji
hladké. Kvete od května až do října.
Roste hojně na sušších lukách, v řídkých lesích, ve vřesovištích a na
rašelinách z nížiny až do hor, a to jak u nás, tak také v celé Evropě a v
severní Asii, na východ až k Altaji a na jih až na Kavkaz. Také se
vyskytuje na Azorech.
Oddenek byl dříve velice ceněným léčivem proti různým nemocem a
ještě dnes v lidovém lékařství se ho mnoho užívá. Likér připravený
máčením oddenku v lihu doporučuje se pro posílení žaludku.
 43. Jahodník obecný

Fragaria vesca L. Růžovíte — Rosaceae.

Vytrvalá bylina se šikmým a větvitým oddenkem, z něhož vyrůstají

přízemní růžice dosti dlouze řapíkatých listů a jen krátké, 10—20 cm vysoké
lodyhy, jež jen o málo převyšují přízemní listy. Jsou odstále a nahoře více
přitiskle chlupaté a v hořejší polovině chudě rozvětvené a nesou několik bílých
květů, které skládají chudokvětý okolíkovitý vrcholík. Přízemní listy jsou
trojčetné, dlouze řapíkaté, složené z lístků vejčitých, z nichž prostřední je
kratičce řapíkatý a dolů trochu klínovitě zúžený, od poloviny nahoru na okraji
zubatých, s konečným zoubkem menším, na líci tmavě zelených a roztroušeně
přitiskle chlupatých, vespod přitiskle leskle chlupatých. Bílé květy, stojící na
dlouhých a chlupatých stopkách, mají kalíšek asi tak dlouhý jako kalich, který
je složen z pěti trojboce vejčitých, špičatých, chlupatých a za plodu zpět
odstávajících lístků. Pět korunních plátků, bíle zbarvených, 4—8 mm
dlouhých, má tvar okrouhle obvejčitý. Tyčinek je 20. Na masitém lůžku sedí
četné drobné semeníčky, které uzrávají v drobné pecičkovité nažky. Ty sedí na
povrchu lůžka, v době zralosti červeného a šťavnatě masitého, a dohromady
tvoří složený plod, t. zv. jahodu. Zralá jahoda má velice příjemnou a sladkou
chuť a krásně voní. Je lysá, až 2 cm dlouhá, podlouhle vejčitá a snadno
odpadává. Kvete od dubna do srpna.
Na pasekách, ve světlých lesích, na kamenitých stráních, v příkopech i na
lukách z nížiny až do hor rozšířená rostlina, která roste skoro v celé Evropě a V
mírné části Asie, na východ až k Bajkalskému jezeru. Zplaněle vyskytuje se
však i jinde, na př. ve vých. Asii, v Japonsku, v Severní Americe, na Jávě, na
ostrovech Mauritiu a Bourbonu, v jižní Austrálii, na Tasmánii a na Novém
Zélandu.
Sušené listy slouží za náhražku čaje. Mají příjemnou chuť. Plody jsou dob-
rým a chutným ovocem jak za čerstva, tak i konservované. Některé osoby
jahody nesnášejí; dostávají po nich vyrážky a kopřivku.
Zahradní velkoplodé jahody vznikly většinou křížením dvou amerických
druhů, a to jahodníku čilského — Fragaria chiloensis (L.) WHRH. a jahodníku
viržinského — Fragaria virginiana DUCH., z nichž prvý druh je domovem v
jihoamerické republice Chile a druhý ve střední části Severní Ameriky. Jiné
zahradní odrůdy vznikly křížením těchto kříženců s našimi domácími druhy, na
př. s jahodníkem obecným, jahodníkem truskavcem a jahodníkem trávnicí,
které rostou u nás divoce a jež skýtají také dobré jedlé plody.
 44. Kuklík městský

Geum urbanum L. Růžovíte — Rosaceae.

Vytrvalá bylina s šikmým, nevětveným a až 2 cm tlustým oddenkem,

z něhož vyrůstá růžice přízemních listů. Jsou krátce řapíkaté,
přetrhovaně lichozpeřené, se 3—9 okrouhle vejčitými, dvakrát
nepravidelně zubatými lístky, z nichž koncový je trojlaločný, řidčeji
pětilaločný. Lodyhy, vyrůstající z úžlabí přízemních listů, jsou skoro
přímé, chudě rozvětvené, pyrite, hranaté a nesou na spodní části tříčetné,
nahoře třílaločné listy s velikými palisty, jež se podobají listům. Listy
jsou porostlé na obou stranách chlupy a stopkatými žlázkami. Pětičetné
květy jsou dosti malé a nenápadné, přímé, na dlouhých stopkách, jež
jsou pyrite, roztroušeně žláznaté a chlupaté. Kalich je složen z pěti
vejčitě kopinatých, 3—8 mm dlouhých, chlupatých a za plodu zpět
přehrnutých lístků. Kalíšek je o polovinu menší. Pět koráních plátků,
jasně žlutě zbarvených, 3—7 mm dlouhých a okrouhle vejčitých brzo
opadává. Nažky jsou štětinatě chlupaté, dolejší část přívěsku je lysá, 3—
4krát delší než horní, která naspodu je chlupatá. Konec přívěsku je
háčkovitý, takže se nažky snadno zachycují na srst zvířat a ta je roznášejí
po krajině. Také na šaty, hlavně na punčochy, se snadno přichycují.
Kvete od května do října.
V křovinách, ve světlých lesích a na okrajích lesních, u zdí, na
pustých místech velmi rozšířená rostlina, z nížiny až do hor. Roste v
celém mírném pásu Evropy a Asie a také v severní Africe. Na jih sahá až
do Himalájí a na sever v Evropě až na Lofoty. Rovněž v Severní
Americe je rozšířena. Do Austrálie byla zavlečena.
Sušených oddenků bylo používáno v lidovém lékařství. Vedle jiných
látek obsahují také množství etherického oleje, který se při usychání
rozkládá a voní po karafiátech. Oddenek se také někdy přidává do piva,
vína, pálenek i do likérů a dodává jim příjemnou chuť.
 45. Řepík lékařský

Agrimonia eupatoria L. Růžovíte — Rosaceae.

Vytrvalá bylina s krátkým až dosti dlouhým, jednoduchým nebo spoře roz-

větveným oddenkem, z něhož vyhání většinou jen jednu vzpřímenou nebo
nahoře jen spoře rozvětvenou, 30—100 cm vysokou, oblou nebo trochu
hranatou a většinou měkce chlupatou lodyhu, jež je porostlá dole sblíženými a
nahoře oddálenými a na samém spodu jen šupinovitými listy. Ty jsou
přetrhovaně lichozpeřené, 10 až 15 cm dlouhé, složené z 5—9 větších a 6—10
menších vejčitých až kosníkovitých, hrubě zubatých, svrchu tmavozelených,
vespod světlejších a hustě hedvábitě chlupatých a žláznatých lístků. Palisty
jsou podobné lístkům a jsou 10—20 mm dlouhé, s l—5 velikými zuby. Žluté,
drobné květy skládají většinou jednoduchý nebo jen dole spoře rozvětvený,
10—30 cm dlouhý, protáhlý klasovitý hrozen. Jednotlivé kvítky jsou složeny z
pětičetného, naspodu čihovitého kalichu, ozdobeného 10 rýhami. Místo kalíšku
nalézáme naspodu několikanásobný věnec na konci háčkovitě zahnutých ostnů,
jež jsou zprvu měkké a později tuhé. Pět korunních plátků je zbarveno žlutě a
jsou 4—6 mm dlouhé a síťkovitě žilkované. Tyčinky, jichž je v každém květu
10—20, jsou kratší než plátky korunní. Nažka je zpravidla jen jedna a je
uzavřena do zdřevnélé, l0žilné, 4—5 mm dlouhé šešule, která nese na povrchu
háčkovité ostny. Kvete od června do září.
Roste ve světlých lesích, na pastvinách, v křovinách, v příkopech a na pa-
sekách, z nížiny až do hor. Místy je velmi hojný, jinde vzácný a v celých
územích také zcela chybí. Je to druh dosti měnlivý a dělí se v několik plemen,
jež jsou rozšířena skoro po celé severní polokouli, na jih zasahují až do sev.
Afriky, střední Asie a některá odchylnější plemena rostou také v jižní Africe,
ve východní Asii, ve Střední a Severní Americe a v Brasilii. Jeho plody, jež
jsou opatřeny háčkovitými ostny, přichycují se snadno na srst zvířat, která je
roznášejí po krajině.
Řepík lékařský je známou léčivou bylinou, které hlavně dříve bylo hojně
používáno proti rozmanitým nemocem a jejíž sláva ani v době nynější mezi
lidem nepohasla. Používá se jí ještě dnes hojně proti jaterním a ledvinovým
nemocem a jako léku, který podporuje výměnu látek v těle. Léčivé účinky
řepíku objevil prý král Mithradates Eupator z Pontu (123—63 před Kristem) a
po něm nese latinské jméno. Kozy a ovce spásají tuto rostlinu, hovězí dobytek
a koně se jí však na pastvě vyhýbají — snad proto, že voní terpentinovitě.
 46. Kontryhel obecný

Alchemilla vulgaris L. Růžovíte — Rosaceae.

Vytrvalá bylina, která má při povrchu půdy statný oddenek, pokrytý

zbytky odumřelých palistů a listů, zakončený růžicí přízemních listů, z
jejichž úžlabí vyrůstají vzpřímené nebo vystoupavé, lysé nebo více méně
chlupaté lodyhy. Listy jsou dosti tuhé a jsou i v dospělosti trochu řasnatě
složené, lysé nebo chlupaté, v obrysu okrouhlé a na obvodu dlanitě 7—
11laločné, se zářezy sahajícími do 1/4—1/3 čepele listové, a na okraji
jsou zubaté nebo vroubkované. Listy lodyžní jsou trochu menší, jinak
podobné, s palisty zubatými. Drobné, žlutozelené kvítky tvoří na konci
větví vrcholičnaté květenství složené z vidlanů, jejichž poslední větve
přecházejí ve vijany. Jednotlivé kvítky mají kalich ze čtyř odstálých
lístků, jež naspodu srůstají v číšku, která je stejně velká nebo větší než
volné části lístků. Pod kalichem nalézáme ještě kalíšek, jehož lístky jsou
kratší než kalich. Koruna není vyvinuta. Tyčinky jsou obyčejně 4 (ale
také jen l—3), s prašníky otevírajícími se společnou příčnou skulinou. V
číšce sedí semeník, který má postranní čnělku zakončenou paličkovitou
bliznou. Za plodu mění se v nažku, která je obalena vytrvávající
bylinnou číškou. Kvete od května do září.
Roste na lukách, hlavně vlhčích s dobrou půdou, ve vlhkém křoví, na
prameniskách a u potoků z roviny až vysoko do hor, a to jak u nás, tak
skoro v celé Evropě a v severní Asii od Kavkazu a Himalájí na jihu až
do Sibiře. Na sever sahá až do Grónska. Roste také ve východní části
Severní Ameriky.
Kontryhel je rostlinou velice proměnlivou; má množství více méně
stálých, ale zevnějškem málo se odlišujících plemen a odrůd. V názoru
na jejich systematickou hodnotu nejsou botanikové jednotní. Ačkoliv
tyto rostliny kvetou, nerozmnožují se většinou pohlavně, nýbrž vajíčko v
semeníku bez oplození vyvíjí se v semeno (apogamické květy). To je
také příčinou mnohotvárnosti, neboť jednotlivé odchylky udržují se beze
změny, nezmění-li se prostředí, v němž rostou. Obsahuje třísloviny a
hořké látky, a proto se ho v lidovém lékařství používá na rány, průjem,
při krvácení a proti ledvinovým kamenům. Slouží také za náhražku čaje.
 47. Růže šípková
Rosa canina L. Růžovíte — Rosaceae.
Prostředně veliký až statný keř s obloučnatě převislými větvemi, jež jsou porostlé
roztroušeně tlustými, trochu srpovitě hákovitými a dole tlustými ostny. Listy střídavé,
lichožpeřené, složené z 5—7 lístků, jež jsou vejčité nebo eliptičné, na konci trochu přišpičalělé,
2—3,5 cm dlouhé, dvojité nebo jednoduše pilovité, vespod lysé nebo jen málo pyrite, svrchu živě
zelené až nasivělé. Palisty dolejších listů úzké, hořejších širší a žláznaté. Pětičetné květy stojí
jednotlivě nebo skládají vrcholíky (2—4květé) a stojí na l—3 cm dlouhých, většinou lysých
stopkách. Měří 4—5 cm v průměru. Kališní lístky srůstají naspodu v baňkovitou číšku (sesuli)
elipsoidního tvaru, zevně hladkou, na jejímž obvodu stojí pět kališních lístků, jež jsou obyčejně
laločnaté, později zpět ohrnuté a poměrně brzo opadávají. Pět korunních plátků je světle
růžových (až skoro bílých), srdčitých a 2—2,5 cm dlouhých. Mezi početnými tyčinkami
uprostřed květu jest ucpáno ústí číšky hlavičkovitým shlukem čnělek, jež ční z početných
semeníčků ukrytých uvnitř číšky. V době zralosti číška zdužnatí a zčervená a obsahuje pak uvnitř
četné pecičkovité nažky, obalené dosti tuhými a křehkými chloupky, jež se snadno zabodávají do
pokožky a působí svěděni kůže. Tento plod, zvaný šípek, je elipsoidní a 1.5—2 cm dlouhý.
Kvete od května do července.
Keř, který roste velmi hojně na mezích, na kamenitých stráních, na okrajích lesů a jiných
místech z nížiny až do hor, a to jak u nás, tak skoro v celé Evropě, kromě nejsevernějších krajů.
Zplaněle nalezneme jej také v Sev. Americe. Plody obsahují značné množství vitaminu C,1 který
je obsažen v největším množství v šípcích, pokud nejsou zcela zralé. Z šípků se vaří čaj, který má
příjemnou chuť, a z jejich dužniny připravuje se marmeláda. Květy příjemně voní, neboť
obsahují těkavý olej růžový. Více voní a větší množství tohoto vonného oleje obsahují některé
jiné druhy růží, na př. růže turecká čili damascénská třicetiplátečná (Rosa damascena var.
trigintipetala), která je domovem v Přední Asii, ale odedávna se pěstuje. Již ve starých dobách v
Řecku a Símě si hudebníci a básníci natírali vlasy růžovým tukem.
Výroba růžové vody destilací růžových květů byla známa již ve staré Persii. Je známo, že v
9. století po Kristu bylo vyváženo ročně na 30.000 lahví této vonné vody z Iránu do Bagdadu a
odtud dále do celého tehdy známého světa, na východ na př. hojně do Indie a Číny. Ve
středověku byly destilovány růžové květy hlavně s vínem. Destilace čistého růžového oleje
počala se prováděti v Evropě teprve roku 1580. Brzo byla růže turecká vysazována k tomuto
účelu na velkých plochách. Tak v Bulharsku bylo její pěstování rozšířeno již kol r. 1700 a kolem
roku 1910 bylo osázeno růžemi asi 75.000 hektarů. Z jednoho ha se sklidí asi 3 miliony květů,
jejichž plátky váží 3000—4000 kg. Z tohoto množství možno získati přibližně asi l kg oleje. V
Bulharsku se tehdy vyrábělo ročně 3000—6000 kg této drahé, ale velice příjemné vonicí látky. Z
plátků růží smíšených s cukrem možno vařiti příjemně chutnající marmeládu (želé), jež se
bulharsky nazývá »slatko ot rosy«. Na Balkáně je to velmi oblíbené mlsání.
Kromě růže šípkové roste u nás ještě asi 20 dalších druhů divokých růží, kromě četných
poddruhů, odrůd a četných míšenců. Pěstují se také pro ozdobu v parcích a v zahradách četné cizí
divoké druhy růží, jež někdy zplaňují.

1
*) Nedostatek vitaminu C v potravě je příčinou těžkého onemocnění, zvaného kurděje. Trpívali jím
dříve hlavně námořníci na dlouhých plavbách, když jedli pouze konservované maso a jednostrannou potravu
Rovněž obyvatelstvo nejsevernějších krajů v době zimní někdy trpí touto nemoci, protože se mu nedostává
čerstvé zeleniny a ovoce.
 48. Trnka

Prunus spinosa L. Růžovíte — Rosaceae.

Hustě rozvětvený trnitý keř, l—2 m vysoký (řidčeji až 5 m), již od země
většinou rozvětvený nebo s větvemi až k zemi sahajícími a velmi tvrdými.
Postranní větvičky mění se v trny čili kolce (ztrnovatělé větvičky). Mladé
větvičky jsou chlupaté a zelené, později červenohnědé až tmavě šedohnědé.
Pupeny kulovité, krátce brvité. Drobné listy jsou 2—4 cm dlouhé a raší
většinou až při odkvětání. Jejich čepel je podlouhle vejčitá, tupá nebo
přišpičatělá, lysá nebo vespod na nervech chlupatá, na okraji jednoduše či
dvojitě vroubkovaně žláznatě zubatá. Řapík je krátký, pouze 2—10 mm
dlouhý, chlupatý, bez žlázek, naspodu s žláznatými a zubatými palisty, jež
bývají delší než řapík. Květy se rozvíjejí před rašením listů a vyrůstají z pupenů
jednotlivě nebo v okoličnatých svazečcích a mají lysé a krátké stopky. Jsou
pětičetné, složené z kalichu, z pěti naspodu trochu srostlých, asi 2 mm
dlouhých, lysých, vpředu žláznatě zubatých lístků a pěti čistě bílých, podlouhle
vejčitých, 5—8 mm dlouhých plátků korunních. Uvnitř květu nalézáme asi 20
tyčinek a pestík, z něhož se po oplodnění vyvinuje kulovitá, 10—15 mm v
průměru měřící peckovice, která je zprvu zelená, v době zralosti modročerná a
silně sivě voskem ojíněná. Dužnina je skoro zelená, chutná trpce kysele a
uvnitř obsahuje pecku, v níž je uloženo semeno. Plodní stopka je krátká a
poměrně tlustá. Kvete v březnu a dubnu.
Na kamenitých stráních, na výslunných skalách, na ssutích, na mezích a
suchých pastvištích i ve světlých lesích, z nížiny až do horského pásma velmi
rozšířený keř, který roste skoro v celé Evropě, na východ zasahuje až do Iránu
a Zakavkazí a dále k severu k Narve, Vitebsku, Mogilevu, Orlu, Saratovu a
Ckalovu. Na sever zasahuje v Evropě až po města Bergen a Uppsalu ve
Skandinávii. V Severní Americe roste jen zplaněle. Trnka kvete brzo z jara;
doba rozkvětu řídí se počasím a přirozeně také zeměpisnou šířkou. Tak na př. v
Řecku v okolí Athén rozkvétá již počátkem února, u nás kvete podle počasí od
konce března do dubna a na severní hranici svého rozšíření ve Švédsku a ve
Finsku teprve ve druhé polovině května. Trnkové dřevo je velice tvrdé a těžké.
Kmínky ovšem nedožívají se příliš velikého stáří — většinou odumírají po
20—40 letech, někdy i dříve. Sušených květů používá se v lidovém lékařství k
léčení různých nemocí. Také plody jsou do jisté míry užitečné člověku. Slouží
k výrobě ovocného vína, z něhož možno také destilovat pálenku. Za syrová
jsou poživatelné jen tehdy, když přes ně přešel několikrát mráz. Někteří ptáci je
však rádi pojídají. V severských zemích nakládají trnky do lihu a připravují tak
likér. V dávných dobách pradleny žvýkaly trnky, aby slinné žlázy vyměšovaly
hojnost slin, které potřebovaly k vlhčení niti při předení.
 49. Jehlice trnitá

Ononis spinosa L. Motýlokvěté — Papilionaceae.

Vytrvalá bylina nebo polokeř se statným kůlovým kořenem, asi 50 cm

dlouhým, z něhož vyrůstají rozvětvené lodyhy, které naspodu dřevnatějí, ale v
zimě většinou odumírají až k zemi. Postranní výhonky mění se většinou ve
špičaté a pichlavé trny. Lodyhy jsou porostlé bělavými a žláznatými chlupy, ve
stáří obyčejné olysávají a páchnou kozinou. Listy jsou většinou krátce řapíkaté
až přisedlé, spodní, trojčetné, mají prostřední lístek větší, s delším řapíkem;
hořejší jsou většinou přisedlé. Lístky jsou l—2,5 cm dlouhé, na okraji jemně
zoubkaté, lysé nebo chlupaté. Palisty veliké, vejčité, zubaté. Motýlovité květy
stojí po l—3 na zkrácených a většinou ztrnovatělých výhoncích v paždí listů a
často skládají dohromady hustě olistěné a volně hroznovité květenství. Kalich
kvítků je delší než velice krátká květní stopka, posléze se rozkládá a jeho zuby
jsou 3—4krát delší než kališní rourka. Motýlovitá, souměrná koruna je l—2 cm
dlouhá, masově červená nebo růžová až růžově purpurová, s odstínem
nafialovělým, řidčeji skoro bílá, složená z pěti plátků korunních, z nichž horní
je největší (pavéza) a překrývá dva užší, postranní, t. zv. křídla. Dva spodní
plátky srůstají dohromady a tvoří člunek. Deset tyčinek srůstá svými nitkami
dohromady. Pestík se svrchním semeníkem, z jediného plodolistu složeným,
mění se za plodu v malý, vejčitý, málo smáčkly žláznatý lusk, který je o málo
delší kalicha a obsahuje l—3 okrouhlá a silně hrbolatá semena. Kvete od
července do srpna.
Roste na sušších pastvinách, na chudých lukách, ve světlých lesích a na
stráních, zvláště na vápenci, a to jak v nížině, tak i v pahorkatině, roztroušeně
skoro v celé Evropě (kromě nejsevernějších a horských krajů) a také v severní
Africe a v západní Asii.
Kořen jehlice je dosti hledaným lékem, hlavně v lidovém lékařství. Používá
se ho ke zvýšení vyměšování moči a proti žlučovým a močovým kaménkům a
ještě proti jiným nemocem, jež vznikají ze špatné výměny látkové. Také sušené
květy a lodyhy mají účinky léčivé. Hnědočerveného odvaru z květních i
listových výhonků používalo se dříve k barvení vlny, a to buď na žluto nebo na
zeleno, podle toho, byla-li vlna upravena k barvení kamencem nebo zelenou
skalicí. Na pastvinách, a ještě více na lukách, je jehlice trnitá nepříjemnou
plevelí, neboť jednak zatlačuje cennější luční rostliny, jednak dobytek na
pastvě si snadno zraňuje nohy jejími trny.
 50. Vojtěška

Medicago sativa L. Motýlokvěté — Papilionaceae.

Vytrvalá bylina s dlouhým kořenem a přímými, skoro lysými, 30—

100 cm vysokými lodyhami, jež jsou porostlé trojčetnými a krátce
řapíkatými listy, složenými z lístků 20—30 X 10 mm velikých,
obvejčitých a olysalých. Drobné motýlovité kvítky skládají hlávkovité
hrozny, 10—30 mm dlouhé, jež vyrůstají v paždí listů. Jednotlivé kvítky
jsou 8—11 mm dlouhé, složené z pěticípého kalichu, který je na nervech
chlupatý, a z modrofialové, bledě modré až někdy i bělavé koruny, jejíž
největší horní plátek čili pavéza nese tmavou kresbu. Dva postranní
plátky korunní čili křídla jsou delší než dva spodní plátky, které jsou
srostlé a tvoří tak zv. člunek. Tyčinek je 10, z toho 9 srůstá svými
nitkami dohromady a jedna zůstává volná. Pestík se svrchním
semeníkem mění se za plodu v krátký, šnekovitě stočený lusk, který má
l—3 řídké závity a měří 4,5—11 mm v průměru. Na povrchu je
síťkované žilkovaný a přitiskle chlupatý. Kvete od května do října.
Tato rostlina pěstuje se od nepaměti jako cenné krmivo pro dobytek.
Není dobře známo,"kde je její původní vlast, ani jak vznikla. V typické
podobě se v přírodě planě nevyskytuje. Nejpodobnější rasy nalezneme v
Přední Asii a v jižní evropské části SSSR. Patrně je to kříženec několika
divokých druhů. Byla pěstována již ve starém Řecku a Římě, kam se
dostala kolem roku 470 před Kristem v době perských válek z Iránu. Ve
staré Persii se asi odedávna hojně pěstovala.
Vojtěška má mnoho lidových jmen. U nás se jí říká na venkově také
lucinka nebo lucerka. což je z francouzského (a také německého)
označení lucerne. V Anglii a Americe, kde se také dnes velice hojně
pěstuje, používají španělského jména alfalfa, které Španělé převzali z
arabštiny.
Protože kořen vojtěšky vniká hluboko do půdy (i několik metrů),
snáší tato rostlina poměrně dobře sucho, a když v době přísušků přece
jen počne vadnout, po prvním deštíku se brzo vzpamatuje.
Nejvhodnější dobou pro setí vojtěšky je počátek května. Seje se buď
sama, nebo spolu s ovsem, ječmenem, pšenicí nebo lnem. Protože
hluboce koření, používá se jí také často k osetí železničních náspů, které
svými kořeny zpevňuje.
 51. Jetel luční

Trifolium pratense L. Motýlokvěté — Papilionaceae.

Vytrvalá (u některých kulturních forem jen 2—3létá) bylina se silným, kůlovým

kořenem, který sahá i přes 60 cm hluboko do půdy, a s trsnatým oddenkem bez
výběžků, z něhož vyrůstá přízemní růžice listů a přímé neb vystoupavé, jednoduché
nebo spoře rozvětvené, 20—50 cm vysoké, chlupaté a většinou trochu hranaté lodyhy o
3—5 článcích. Všecky listy jsou trojčetné, spodní dlouze řapíkaté, hořejší s řapíky
kratšími až přisedlé, s palisty vejčitě kopinatými, s řapíkem listu vysoko srostlými,
ostře špičatými a vně chlupatými. Listy jsou složené z lístků 7—15x15—30 mm
velikých, vejčitých až široce eliptičných, skoro celokrajných, na líci lysých a
ozdobených příčnou, bělavou nebo červenohnědou skvrnou, vespod přitiskle
chlupatých a na okraji brvitých. Drobné, masově růžové, červené nebo řidčeji vybledlé
až bílé kvítky skládají v počtu 30—60 hlávkovitá květenství 2—3 cm v průměru
měřící, jež jsou kulatá nebo vejčitá, polozakrytá velikými palisty podpůrných listů. Na
jedné lodyze bývají l—3 květenství, rozmístěná tak, že postranní vyrůstají v paždí listů
a hořejší je zdánlivě vrcholové. Pětičetné kvítky jsou přisedlé, bez listenců, 13—18 mm
dlouhé, přímé, složené z l0žilného kalichu, který je vně krátce chlupatý a má dolní zub
delší, zbarvený bělozeleně nebo načervenale. Motýlovitá koruna je k dolejšku srostlá a
horní její plátek čili pavéza je delší nežli oba postranní (křídla) a dva spodní jsou
srostlé ve člunek. Pestík mění se za plodu ve vejčitý, tence blanitý, jednosemenný lusk.
Kvete od května do září.
Na lukách, v příkopech, ve světlinách lesních roste divoce a je také hojně pěstován
na polích jako píce pro dobytek. Je to rostlina značně proměnlivá, která roste z roviny
až do hor skoro v celé Evropě a v západní Asii, kde zasahuje na východ až k Altaji,
Bajkalskému jezeru a do Kašmíru. V severní Africe roste v Alžíru. V Severní a Jižní
Americe a na Novém Zélandu roste jen zplaněle.
Je to význačná medonosná rostlina. Dvacet milionů opylených květů dává l kg
medu a 30 kg semene. Opylení obstarávají hlavně čmeláci a někteří motýlové, neboť
ostatní hmyz má většinou kratší sosák, než je zapotřebí. Samoopylení u jetele lučního
nenastává, jak zjistil pokusy již Darwin a jak to potvrdila řada dalších badatelů. Květy,
které nenavštíví hmyz, nepřinesou semena. Pěstujeme-li jetel na semeno, poskytne nám
při prvním sečení méně semene než při druhém, neboť na jaře je ještě málo čmeláků,
takže opylení je špatné.
Jetel seli již staří Médové na Iránské plošině. V Evropě se vysévá asi od 10. století.
Sv. Hildegarda (1098—1178) píše o něm, že je výtečnou picni rostlinou pro dobytek a
o pěstování jetele k tomuto účelu pojednává také Albertus Magnus (1193—1280).
Tehdy byl ceněn a někde se dosud cení jako léčivá rostlina. Z mladého jetele možno
připraviti zeleninu, která ovšem obsahuje více vlákniny než zelenina jiná.
 52. Jetel plazivý

Trifolium repens L. Motýlokvěté — Papilionaceae.

Vytrvalá bylina se silným kůlovým kořenem a větvitým oddenkem, s

lodyhami poléhavými až plazivými a kořenujícími, 10—30 cm
dlouhými, na konci vystoupavými. Listy jsou dlouze řapíkaté a zdánlivě
jen přízemní, trojčetné, složené z lístků přisedlých, eliptičných, 10—20
mm dlouhých, na konci tupých a na okraji skoro až k dolejšku jemně
zoubkovaných, ozdobených světlou příčnou skvrnou. Palisty jsou veliké,
blanité a srostlé. Květenství stojí na vzpřímených stopkách, jež jsou delší
než listy. Je kulatě hlávkovité, asi 20 mm v průměru, složené ze 40 až 80
kvítků, jejichž stopky jsou delší než listeny. Kvítky jsou 6—12 mm
dlouhé a po odkvětu se sklánějí dolů. Jsou složeny ze zvonkovitého,
desetižilného a pětičetného, slabě dvoupyského kalicha a z motýlovité,
bílé, nazelenalé nebo slabě narůžovélé, po odkvětu hnědnoucí koruny.
Hořejší plátek (pavéza) je špičatý a o třetinu delší než oba plátky
postranní (křídla). Kvete od května až do podzimu.
V příkopech, na lukách, na pastvinách, u řek a jinde velmi rozšířená
rostlina, která roste z nížiny až vysoko do hor (ve Vysokých Tatrách na
př. ještě u Skalnatého plesa a v Alpách stoupá místy až do výše 2300 m,
ba dokonce na jednom místě byla zjištěna nad sněžnou čárou ve výši
2760 m). Roste v celé Evropě, v severní a západní Asii a sev. Africe. V
jižní Africe, v Severní i Jižní Americe a ve vých. Asii vyskytuje se jen
zplaněle. Na sever sahá místy až za polární kruh.
Jetel plazivý poskytuje dobrou píci, a proto se také místy vysévá.
Jeho výnos je však menší než jetele lučního. Seje se hlavně ve směsi s
travinami. Jeden trs za příhodných podmínek pokryje během jednoho
roku i plochu několika m2. Květů používá se zřídka v lidovém léčení.
 53. Hrachor lecha čili lecha jarní

Lathyrus vernus (L.) BERNH. Motýlokvěté — Papilionaceae.

Vytrvalá bylina s krátkým, tlustým a větvitým oddenkem, z něhož

vyrůstají většinou jednoduché, 20—40 cm vysoké, ryhované, ale
nekřídlaté, lysé lodyhy, složené z 5—8 článků, naspodu se šupinami
(zakrnělé palisty), v hořejší části se 3—6 listy. Ty jsou sudozpeřené,
složené většinou ze 3 párů vejčitých, dosti dlouze přišpičatělých, 3—7
cm dlouhých a l—3 cm širokých, lysých nebo na okraji trochu brvitých,
vespod silněji lesklých a bledších lístků. Vřeteno listu končí hrotem.
Palisty jsou l—2 cm dlouhé, polostřelovité, s malými kopinatými oušky.
Květy jsou 13—18 mm dlouhé a po 3—5 skládají chudý hrozen, a to
buď jen jeden, koncový, nebo 2—3 v paždí listů, které zřídka kdy
přerůstají. Kalich jejich je zvonkovitý, šikmý, pětičetný, obyčejně
zbarvený trochu hnědě nebo fialově. Koruna je motýlovitá, pětičetná a
souměrná, červenofialová, s křídly spíše modrými, a po odkvětu
zbarvuje se modře až zelenomodře. Hořejší plátek korunní (pavéza) je
delší než oba postranní (křídla) a dolní, jež jsou srostlé ve člunek. Pestík
mění se za plodu ve zpřímený, odstávající, čárkovitý, dosti plochý, na
špičce šikmo dolů zakřivený, 4—6 cm dlouhý a 5—6 mm tlustý,
kaštanově hnědý lusk, který obsahuje 8—14 kulovitých nebo
čočkovitých. hladkých, žlutohnědých nebo tmavěji strakatých semen.
Kvete v dubnu a v květnu, v teplých polohách někdy již ve druhé
polovině března.
V listnatých lesích a hájích, ve vlhčích křovinách, nejčastěji na
vápencovém podkladu z nížiny až do podhoří hojně rozšířená rostlina.
Roste skoro v celé Evropě a na východ zasahuje do západní Sibiře, na
Kavkaz a do Malé Asie. Květy navštěvují hlavně čmeláci.
 54. Hrách setý

Pisum sativum L. Motýlokvěté — Papilionaceae.

Jednoletá bylina, zcela lysá a sivě nebo žlutavě zelená, s lodyhou jen naspodu
chudě rozvětvenou, chabou, poléhavou nebo špinavou, hranatou a 50—200 cm dlou-
hou. Listy sudozpeřené, s vřetenem na konci přecházejícím v úponku rozdělenou ve
3—5 větví, s l—3 páry vejčitých, dolů klínovitě zúžených, 2—6 cm dlouhých a 1,5—
3,5 cm širokých, zaoblených a celokrajných lístků. Palisty většinou větší než lístky,
široce polosrdčité, na spodním okraji oddálené zoubkaté nebo celokrajné. Květenství,
které vyrůstá v paždí listu, je jen l—2květé, většinou kratší než palisty. Květy mají 5—
10 mm dlouhou stopku a jsou 20—25 mm dlouhé, vonné, složené z pěticípého,
zvonkovitého kalicha, s nestejnými zuby, a z bílé motýlovité koruny, jež je bíle, řidčeji
narůžověle zbarvena a skládá se z hořejšího plátku (pavézy) obsrdčitého, z křídel šikmo
eliptičných a rozestálých a z člunku (dva srostlé spodní plátky) silně zakřiveného.
Pestík se mění v plod zvaný lusk (což je tobolka složená z jednoho plodolistu), 5—10
cm dlouhý a 12—20 mm tlustý, zprvu dosti plochý, v dospělosti skoro oble válcovitý,
na obou koncích krátce přišpičatělý, obsahující 4—10 semen. Ta jsou kulovitá nebo
trochu pomačkaně hranatá, bledě zelená až bledě žlutozelenavá. Kvete v květnu a
červnu.
Hrách je starou kulturní rostlinou; pochází z východu a u nás se odedávna pěstuje
v četných formách, a to buď pro jedlá semena, nebo jako píce pro dobytek. Daří se v
pásu mírném i v tropech a možno ji pěstovati daleko na sever. Tak na př. ve
Skandinávii pěstuje se ještě na 67" sev. šířky a v Alpách daří se i ve vysokých
polohách, na př. ještě místy ve výši 1700—1900 m a na jednom místě ve Wallisu ve
Švýcarsku sejí ji dokonce ještě ve výši 2125 m.
Bělokvěté odrůdy hrachu, jež mívají listy vejčité a celokrajné, bývají označovány
jako hrách setý zahradní (subsp. hortense [NIELS] A. GR.). Vedle nich pěstuje se však
často ještě peluška čili hrách polní (subsp. arvense [L.] A. GR.), a to většinou jako píce
pro dobytek, obyčejně společně s jinými rostlinami (směska). Lístky má oddálené
zubaté a palisty jsou ozdobeny fialovou skvrnou. Květy její jsou pestře zbarvené, neboť
horní plátek korunní čili t. zv. pavézu mají modravou, dva postranní plátky, t. zv. křídla
jsou červeně fialová a člunek (dva srostlé spodní plátky) zelenavý. Často se vyskytuje
také jako plevel na polích.
Hrách je rostlina dosti výnosná, neboť poskytuje 20—9Okrát větší sklizeň, než
byla setba. Na jednom hektaru sklidí se, podle okolností, 1300—4000, někdy dokonce
až 6000 kg semen, která obsahují, vedle škrobu a jiných cukrů, 18 až 28% látek
dusíkatých a bílkovin. Proto je hrách velmi výživný, a to jak pro člověka, tak pro
zvířata. Je dosti těžko stravitelný a nedostatečně uvařený způsobuje nadýmání.
V Evropě pěstoval se hrách již v mladší době kamenné, jak bylo dokázáno četnými
praehistorickými nálezy. Dostal se k nám z východu, kde byl pěstován ještě mnohem
dříve. Kdy a kde se dostal do kultury, těžko lze říci; jen jedno je jisté, že ve vých. Indii
nalézáme pro označení hrachu mnoho jmen a že v sanskrtu má své jméno (harenso).
Staří Vikingové ve Skandinávii hrách znali a pekli z něho chléb, jak svědčí nálezy v
hrobech.
 55. Fazole obyčejná

Phaseolus vulgaris L. Motýlokvěté — Papilionaceae.

Jednoletá bylina se slabě vyvinutým hlavním kořenem a četnými kořeny

vedlejšími, s lodyhou přímou, až l m vysokou nebo oplétavou a levotočivou, až
4 m vysokou, lysou nebo krátce chlupatou. Listy jsou dlouze řapíkaté, zpeřeně
trojčetné, s palisty malými, vejčitými, s postranními lístky krátce řapíčkatými a
s koncovým dlouze řapíčkatým. Lístky jsou vejčité a dlouze zašpičatělé, na basi
zaokrouhlené až klínovitě zúžené, 5—20 cm dlouhé, roztroušeně chlupaté.
Květenství přímé, kratší než listy, v jejichž úžlabí vyrůstají. Kvítky sestaveny
jsou v pároví tem, chudokvětém (2—6květém) hroznu a jsou dlouze stopkaté,
10—15 mm dlouhé a pod kalichem vždy se dvěma listenci. Jsou složeny z
širokého kalichu, jehož dolejší zuby jsou kratší než trubka, a z bílé, nažloutlé,
řidčeji růžové nebo nafialovělé motýlovité koruny. Pestík mění se za plodu ve
velmi dlouhý lusk, který je rovný nebo trochu prohnutý a nad semeny uzlovitě
naduřelý, slabě pyrity, později obyčejně lysý. Obsahuje ledvinitá semena, jež
podle odrůd různí se velikostí, barvou a také tvarem. Kvete od června do září.
Stará americká kulturní rostlina, která v teplejší části mírné Ameriky a také
v tropické oblasti byla pěstována dávno předtím, než Kolumbus objevil Ame-
riku. Semena fazolí byla nalezena ve starých peruánských hrobech a zbytky
starého pěstování nalezeny i v Arizoně. V Evropě pěstuje se od 16. století a
počínaje 17. stol. rozšířila se její kultura skoro po celém světě. Je známo
mnoho zahradních odrůd této znamenité užitkové rostliny, které se zevnějškem
namnoze velmi liší. Z více než 500 pěstovaných odrůd některé jsou nízké a
keřovitého vzrůstu, jiné oplétavé a dlouhé. Semena fazolí, která obsahují asi VB
váhy škrobu a z dusíkatých látek hlavně phaseolin, jsou velmi výživná.
Požívají se zralá a polozralá a vyluštěná; ještě nedozrálé lusky se připravují
jako zelenina. Ze zralých semen možno vyrábět i mouku, kterou místy přidávají
do chleba. Chléb takto připravený je sice velmi výživný, má však nahořklou
chuť.
Vedle fazole obyčejné pěstuje se ještě několik dalších druhů, u nás hlavně
dva, a to fazole šarlatová — Phaseolus coccineus L., která má květenství delší
než podpůrný list a květy ohnivě červené nebo bílé s červenou pavézou, řidčeji
čistě bílé. Lusky její jsou drsné. Je to oplétavá, až 4 m dlouhá bylina, která
rovněž pochází z teplé Ameriky. U nás i jinde se hojně pěstuje.
Fazole měsíční — Phaseolus lunatus L. má květenství kratší než podpůrný
list, podobně jako fazole obyčejná, ale květy má červenavě fialové a žluté,
křídla i člunek hlemýžďovitě svinuté a lusky poloměsíčitě zakřivené, jen 2—
4krát delší než široké. Je domovem rovněž v teplé Americe a pěstuje se dnes
skoro po celém světě.
 56. Kakost smrdutý

Geranium Robertianum L. Kakostovité — Geraniaceae.

Jednoletá nebo ozimá, odporně páchnoucí bylina, s dosti slabým,

větevnatým kůlovým kořenem, s lodyhou v uzlech snadno lámavou,
celou odstále žláznaté chlupatou, rozvětvenou, přímou nebo poléhavou,
20—50 cm vysokou. Růžice listů z rostlin vyklíčivších na podzim
přezimují a mají listy živě červeně zbarvené, neboť obsahují hojnost
barviva anthocyanu. Přízemní listy záhy odumírají. Lodyžní listy
vstřícné, 2—8 cm dlouhé, s čepelemi v obrysu trojbokými, tříčetnými,
řidčeji až pětičetnými, složenými z lístků trojboce vejčitých a většinou
dvakrát peřenodílných s úkrojky hrubě špičatě zubatými. Karmínově
růžové kvítky skládají po dvou vidlanovitá květenství, vyrůstající z
paždí listů, které přesahují. Stopky kvítků jsou krátké a trvale přímé.
Pětičetné květy mají kalich složený z lístků ostře trojžilných, žláznatě
chlupatých, který vytrvává i za plodu. Korunu tvoří pět karmínově
červených, obvejčitých. asi 10 mm dlouhých, dlouze nehetnatých plátků
korunních, mezi nimiž nalézáme 5 žlázek. Uvnitř květu, vedle pestíku, je
10 tyčinek ve dvou kruzích po pěti a kruh vnější stojí před plátky
korunními a vnitřní kruh se s nimi střídá. Prašníky bývají červenohnědě
zbarveny. Svrchní semeník, z pěti plodolistů srostlý, má i čnělky srostlé
v zobánek. Plod je zobanitý, asi 2 cm dlouhý a v době zralosti se
roztrhává v pět jednosemenných dílů. Kvete od května do října.
V lesích listnatých i jehličnatých na dosti stinných místech, dále v
křovinách, na stinných skalách a na jiných pustých místech hojně
rozšířená, nevzhledná a odporně zapáchající rostlina, která roste skoro v
celé Evropě, na východ přes středoasijská pohoří zasahuje až do Číny a
Japonska. Roste také v severní Africe a odtud na jih až do Ugandy a na
západ až na Kanárské ostrovy. Rovněž se vyskytuje ve východní části
Severní Ameriky. V Jižní Americe, kde sahá na sever až do Chile,
vyskytuje se snad jen zplaněle, podobně jako na Novém Zélandu. Roste
v nížině, ale místy stoupá i dosti vysoko do hor. tak na př. ve Vysokých
Tatrách byla zjištěna ve výši 1696 m a v Alpách dokonce ve výši
1820 m.
Místy se ji používá v lidovém lékařství proti různým nemocem.
 57. Šťavel kyselý

Oxalis acetosetta L. Šťavelovité — Oxalidaceae.

Vytrvalá, 5—15 cm vysoká bylina s niťovitým a dužnatě šupinatým,

plazivým oddenkem, s lodyhou zcela zakrnělou a listy proto jen
přízemními, dlouze řapíkatými, trojčetnými, složenými z lístků
srdčitých, snadno vadnoucích, lysých nebo naspodu roztroušeně
chlupatých, na okraji trochu žláznatě brvitých a vespod často
načervenalých. Květy na dlouhých stopkách, jež uprostřed nesou dva
malé listeny, jsou složeny z pěti vytrvávajících lístků kališních a pěti
bílých a růžově žilkovaných, obvejčitých, 10—25 mm dlouhých plátků
korunních, ozdobených dole žlutou skvrnou a zcela naspodu trochu
srostlých. Protože nejsou stejně veliké, není koruna pravidelná, nýbrž
trochu souměrná. Tyčinek je 10, a to pět delších a pět kratších,
rozestavených tak. že delší se s kratšími střídají a nitky všech jsou
naspodu srostlé. Svrchní semeník se skládá z pěti plodolistů a nese pět
čnělek, které bývají různě dlouhé, takže jsou kratší než tyčinky nebo asi
stejně dlouhé. Pestík se mění za plodu v podlouhlou, asi 10 mm dlouhou
tobolku; ta puká na hřbetě pouzder a vzniklými postranními skulinami
jsou vymršťována semena dosti daleko od mateřské rostliny. Kvete v
dubnu a květnu. Květy se rozvírají mezi 9—10 a zavírají mezi 17—18
hodinou a rovněž tak před deštěm. Stopky jejich se přitom ohýbají dolů,
takže květ je před vlhkosti chráněn. Rovněž jednotlivé lístky skládají se
podle středního nervu a ještě řapíčky ohýbají dolů, takže se spodními
stranami dotýkají.
Roste ve starých a humusních lesích, v křovinách a v ssutích na
stinných místech hojně z nížiny až do hor. Obyčejně tvoří rozsáhlé
porosty. Je rozšířen skoro v celém mírném pásu severní polokoule a také
v severní Africe.
Listy šťavele chutnají nakysle, neboť obsahují kyselinu šťavelovou
čili oxalovou (podle Bergia l,25%). Je to kyselina dosti prudce jedovatá,
která působí škodlivě na ledviny. Hlavně děti z nerozumu často pojídají
šťavelové lístky, protože příjemně a osvěživě kysele chutnají. Mohou tak
snadno ohroziti svoje zdraví nebo dokonce, při větším množství požitých
listů, mohou si přivoditi i smrt, neboť smrtelná dávka čisté kyseliny
šťavelové je pro člověka 4—5 g. V lidovém lékařství se listů
šťavelových někdy používá k léčení.
 58. Len setý
Linum usitatissimum L. Lnovité — Linaceae.
Jednoletá (až dvouletá), 20—100 cm vysoká, lysá bylina s krátkým, světle žlutým,
vřetenitým kořenem, z něhož vyrůstá jedna až několik vzpřímených či dole trochu prohnutých,
jednoduchých nebo nahoře spoře rozvětvených a hustě olistěných lodyh. Listy střídavé, přisedlé,
ke spodu trochu zúžené, čárkovitě kopinaté, 20 až 30 mm dlouhé a 3—4 mm široké, tenké, z
nichž spodní jsou menší než prostřední. Všecky listy mají po 3 nervech a jsou na okraji hladké.
Květy stojí na stopkách, jež jsou delší než kalich květní a tvoří volné, vrcholičnaté květenství,
složené z volných vijanů. Jednotlivé květy jsou složeny z pěti vejčitých, kýlnatých, 5—6 mm
dlouhých a přišpičatělých lístků kališních a pěti obvejčitých, klínovité zúžených, vpředu
obyčejně uťatých, 12—15 mm dlouhých, azurové modrých a na basi žlutých plátků korunních,
jež jsou protkány tmavšími žilkami. Zřídka kdy jsou plátky korunní vybledle modré až bílé nebo
růžové. Tyčinek v květu je pět a jsou naspodu krátce spojené a nesou modré prašníky. S
tyčinkami se střídá pět krátkých štětinek, jež jsou zbytkem dalších pěti tyčinek, které zakrněly.
Kulovitý semeník mění se za plodu v kulovitě vejčitou, asi 6—8 mm dlouhou tobolku, jež
obsahuje asi 10 semen, často však méně, mnohdy jen jedno. Semena jsou silně zploštělá, vejčitá,
4—6 mm dlouhá a 2,5—3 mm široká, leskle hnědavá. Kvete od června do srpna.
Len setý je prastarou kulturní rostlinou, která poskytuje člověku jednak vlákna k výrobě
tkaniv, jednak olejnatá semena, z nichž se tlačí lněný olej. Je to rostlina se širokou biologickou
amplitudou, to znamená, že se daří v krajích mírných, teplých i studených, v rovině, v
pahorkatině i v horách. Pěstuje se na př. ve vých. Indii, všeobecně v mírném pásu, tedy i u nás, a
daří se ještě v severní Evropě. Ve Švýcarsku (v Engadinu) nalézáme pole lnu ještě v nadmořské
výši 1800 m, tedy výše než vrchol Sněžky.
Náš pěstovaný len, jednoletá rostlina, která se botanicky jmenuje len setý, neroste v přírodě
nikde divoce. Je to prastará kulturní rostlina, jejíž vlast není známa a jež patrně vznikla
pěstováním z jiných druhů. Předpokládá se, že mateřskou rostlinou našeho jednoletého lnu je
vytrvalý nebo dvouletý druh len úzkolistý — Linum angustifolium HUDS., který roste divoce ve
Středozemí.
Pěstují se především dvě základní odrůdy lnu setého, a to len setý obecný (var. vulgare),
který se seje pro vlákna (textilní rostlina), a druhou základní odrůdou je len setý nízký (var.
humile nebo crepitans), která se pěstuje pro olejnatá semena. Textilní len vyšívá se hlavně ve
studenější části mírného pásu, kdežto len olejny v krajinách teplejších a v tropech, neboť semena
vypěstovaná v teplých krajích obsahují větší množství oleje, jak tomu u olejnatých rostlin
pravidelně bývá. Spojiti dobré vlastnosti obou těchto odrůd v jednu rostlinu se podařilo teprve v
novější době, takže se často pěstuje len olejopřadný, který skýtá jak vlákna, tak i olejnatá
semena.
Len byl v dobách minulých nejdůležitější evropskou textilní rostlinou a z jeho vláken se
tkalo plátno na prádlo i na oděv. Později, když stoupla obliba dovážené bavlny, bylo jeho
pěstování omezeno. Dnes však pěstování lnu se opět šíří. Vlákna jeho jsou pevnější a trvanlivější
než vlákna bavlny, která je však levnější.
Lněná vlákna nejlepší jakosti skýtají rostliny vypěstované v chladnějších přímořských
krajinách, kde letní teploty nestoupají příliš vysoko a rovněž vzduch i v létě není příliš suchý.
Nejkvalitnější len daří se v pobaltické oblasti SSSR a dále v Belgii, Holandsku a Irsku. Americký
len je horši jakosti. Přesto však jakostní len se do Ameriky skoro nedováží, protože americký
textilní průmysl ovládá bavlna. Do úplné zralosti potřebuje len, počínaje od zasetí, 84—120 dnů.
Nesmí se pěstovat na jednom poli v krátkém mezidobí, neboť značně vysiluje půdu, a proto se
doporučuje totéž pole osíti lnem teprve po 7—9 letech.
 Len se nesklízí kosením, nýbrž rostliny se vytrhávají ze země, a to bud' ručně nebo
zvláštními stroji. Sklizený len se rosí nebo máčí, aby se účinkem bakterií a jiných hub uvolnila
vlákna od ostatního pletiva. Proto se rozkládá buď na strniště nebo na louky a ponechává se po
určitou dobu účinkům povětrnosti (rosy a deště). Při tom se přirozeně několikrát překládá, aby
neshnil. Podle počasí, t. j. po 4—10 týdnech, se usuší a dále zpracovává. Vlhké počasí dobu ro-
sení zkracuje, suché naopak prodlužuje. Jinde opět len svázaný do snopů ponořují do menších
rybníků nebo do zvláštních nádrží naplněných vodou. Oba způsoby mohou také kombinovat. V
Americe máčejí len v teplé vodě (27—360 C), v níž jej ponechávají 3—7 dní. Vyrosený nebo
vymáčený a usušený len se dále zpracovává, což dříve se primitivně provádělo v domácnostech,
nyní většinou v továrnách.
Len se pěstuje od pradávna. Známý švýcarský badatel Oswald Heer nalezl semena lnu a
části jeho stonků, plodů a i lněná tkaniva v bahně švýcarských jezer, kde v pradávných dobách
stály tak zv. kolové stavby. Byly to celé vesnice postavené na kůlech v jezerech. Odpadky
odhazovali obyvatelé pod sebe do vody a přirozeně spadly tak náhodně i jiné předměty, které
nebyly odhozeny, a v bahně se jejich zbytky uchovaly až na naše časy. Kolové stavby byly
obývány v mladší době kamenné, tedy asi před 3000—4000 lety. Již tehdy byl ve Švýcarsku
pěstován len a tamější obyvatelé uměli jej dovedně spřádat, tkát z něho látky a dokonce je barvit
rostlinnými barvivy. Podle zbytků se soudí, že nepěstovali náš len, nýbrž jiný, který
pravděpodobně byl vytrvalý, nikoliv jednoletý. O tom, který druh to byl, nejsou badatelé
jednotní.
Ve starém Egyptě byl pěstován len již ve 4. tisíciletí před Kristem. Mumie byly obalovány
lněným plátnem. Na staroegyptských obrazech nástěnných z doby XII. dynastie (2400—2200
před Kr.) je znázorněn celý postup zpracování lnu. Egypťané pěstovali již náš len setý. Také v
Mesopotanii byl vyšíván len již před 4000—5000 lety. Starobabylonské město Borsippa bylo
střediskem zpracovávání lnu v tehdejších dobách. Když Židé vtáhli do Palestiny, nalezli v této
zemi již pole lnu. V bibli se mluví o lnu na několika místech a dovídáme se, že již tehdy byly v
oblibě lněné košile. Také ve starém Řecku a Římě pěstoval se hojně len. Píší o tom staří
spisovatelé a z jejich spisů dovídáme se i jiné podrobnosti. Tak na př. Plinius starší podotýká, že
v Germanii je pěstování lnu na vysokém stupni dokonalosti a že je velmi rozšířeno.
Pěstování lnu a hlavně jeho zpracování bylo v minulých dobách čistě ženskou záležitostí.
Přeslice stala se tak odznakem ženství — zrovna tak, jako meč byl odznakem muže (odtud
dědictví po meči a po přeslici). Předení bylo pokládáno vždy za zaměstnání čestné, a proto i
dcery knížecí a královské byly vedeny od mládí k tomu, aby předly. I královny si předly svoje
šaty vlastnoručně a mrtvým ženám bylo při pohřbu dáváno do hrobu jejich přadeno.
Len se však pěstuje také pro olejnatá semena, která obsahují 30—40% oleje a vedle slizu asi
25% bílkovin. Lněný sliz slouží za lehkou apreturu (škrobení) na látky. Nejcennější je však olej,
který se lisuje z rozmělněných semen buď za studena nebo za horka. Olej získaný lisováním za
studena je světle žlutý a slabě chutná a páchne. Lisováním za horka získá se větší množství oleje,
ale horší jakosti. Je hnědavě žlutý a chutná a páchne více. V tenké vrstvě rozetřen tuhne na
vzduchu v pryskyřičnatou hmotu, a proto slouží k výrobě fermeží, tiskařských barev, linolea
(míšením s rozdrceným korkem), voskovaného plátna a tmelů. Zbytky semen po lisování, t. zv.
lněný koláč, jsou výborným jadrným krmivem pro dobytek. Lněný olej slouží také k jídlu, ač
není tak chutný jako jiné oleje. Odedávna se ho používá v kuchyních v Rusku, Polsku i
Maďarsku.
Ale i v lékařství používá se semen a lněného oleje dosti často. Tak na př. směs vápenné
vody a lněného oleje je dobrým lékem na popáleniny.
 59. Pryšec chvojka

Euphorbia cyparisias L. Pryšcovité — Euphorbiaceae.

Vytrvalá bylina, která vyhání z větevnatého a dosti dřevnatého, šikmo v zemi

uloženého a často uzlovitého oddenku lodyhy květní a tlusté plazivé výběžky. Lodyhy
vyrůstají z oddenkové hlavy, a také na výběžcích, roztroušené nebo v řadách. Jsou
vzpřímené, 15—40 cm vysoké, naspodu záhy bezlisté a červenavě zbarvené. Ostatně
jsou porostlé střídavými a husté sblíženými, rozestálými listy. Pod květenstvím vyrůstá
několik hustě otištěných a nekvetoucích větví, jež později se prodlužují. Listy lodyžní
jsou 10—20 mm dlouhé a 2—3 mm široké, na větvičkách více jehlicovité, přisedlé,
tupé až krátce přišpičatělé, měkké a lysé, svrchu živě zelené, vespod namodrale zelené.
Podpůrné listeny se podobají listům. Květenství je mnohoramenný lichookolík, jehož
větve se l—2krát vidličnatě větví. Listence zákrovní jsou široce vejčité, špičaté, žluté,
za plodu červené. Nenápadné, nepravé květy sedí jednotlivě mezi zákrovečky. Podobají
se květům, ve skutečnosti jsou to však květenství, v nichž kolem jednoho kvítku
samičího, který je stopkatý a je omezen jen na pestík, stojí větší počet kvítků samčích
(8—12), z nichž každý je zastoupen pouze jednou tyčinkou. Celé toto květenství, jež
nazýváme lichokvětem čili cyathiem, je obaleno zvonkovitým obalem, který se podobá
okvěti a nese na okraji většinou čtyři okrouhlé, dvourohé. žlutavé, později hnědé
žlázky. Trojpouzdrý, stopkatý semeník, který ve skutečnosti je celým samicím kvítkem,
nese 3 dvouklané čnělky a mění se za plodu ve třílaločnou, lysou a jemně bradavčitou
tobolku, jež se otevírá tak, že popuká na hřbetech plodolistů a plodolisty se současně
oddělí pružně od společné semenice, takže semena daleko odmrští. Kvete v červnu a
červenci.
Pryšec chvojka roste hojně na travnatých a výslunných pahorcích, na skalách, ve
světlých a suchých lesích, na mezích i v křovinách, a to jak v rovině, tak i vysoko v
horách. Ve Švýcarsku byl pozorován ještě ve výši 2650 m nad mořem. Je rozšířen ve
střední a jižní Evropě a na východ zasahuje až k Bajkalskému jezeru v Sibiři. Do
Ameriky byl zavlečen.
Je to rostlina jedovatá a dobytek ji nežere. Jedovaté látky jsou soustředěny hlavně
v mléku, které prýští při poranění z rány. Tato bílá tekutina obsahuje vedle jiných látek
také kaučuk. Některé druhy pryšců, které rostou v teplých krajinách, velice se podobají
kaktusům. Od pravých kaktusů je však ihned rozpoznáme podle toho, že po poraněni
tryská z nich bílé mléko.
Do čeledi rostlin pryšcovitých nenáležejí jen byliny, nýbrž také stromy, jež rostou
však jen v teplých krajinách. Jedním z nich je až 20 m vysoký kaučukovník brazilský
— Hevea brasiliensis WILLD., který je nejdůležitějším kaučukovým stromem. Roste
divoce v tropických pralesích Jižní Ameriky, dnes se však pěstuje i v jiných světadílech
na vhodných místech. Nejrozsáhlejší plantáže této rostliny jsou na Sumatře, na Jávě a v
Malajsku. Po naseknuti kůry roní tyto stromy hojnost bílého mléka, které se zachycuje
do malých nádobek připevněných pod ránu. Mléko se shromažďuje a připravuje se z
něho kaučuk.
 60. Sléz lesní

Malva silvestris L. Slézovité — Malvaceae.

Dvouletá až vytrvalá bylina, 25—130 cm vysoká, s masitým, vřetenitým kořenem,

s lodyhou většinou poléhavou až vystoupavou, zřídka vzpřímenou, vétevnatou a
chlupatou, dole trochu dřevnatějící. Listy okrouhlé nebo ledvinité, přízemní dlouze
řapíkaté, hořejší méně, naspodu srdčité, 3—7laločné, s vroubkovanými, polokulovitými
až vejčitě trojhrannými úkrojky, na okraji málo, na ploše více až hodně chlupaté a na
nervech se žláznatými chlupy. Palisty krátce trojhranně vejčité, nestejné. Květy
vyrůstají po 2—6 v paždí listů na 10—25 mm dlouhých stopkách. Vnější kalich je
složen ze 3 volných lístků, 4—5 mm dlouhých, dlouze kopinatých, svrchu lysých,
vespod většinou chlupatých a na okraji štětinatě brvitých. Kalich skládá pět lístků, jež
jsou asi 6 mm dlouhé a do dvou třetin srůstají dohromady; jejich volný díl je
trojhranný. Plátků korunních je pět a jsou volné, 20—25 mm dlouhé, obvejčité, ke
spodu klínovité zúžené, na konci hluboce vykrojené, na svrchní straně v dolní části
krátce chlupaté, dole hustě chlupaté brvité, růžově fialové se 3 tmavšími proužky, asi
5krát delší kalicha. Početné tyčinky srůstají nitkami v 10—12 mm dlouhou rourku.
Poltivý plod je terčovitého tvaru, 8—8,3 mm v průměru, uprostřed 3,5 mm tlustý, s
pupkem a vyčnívajícím středním sloupkem a rozpadá se v době zralosti v 8—11 dílků,
jež jsou na hřbetě síťkovitě jamkaté, lysé či spoře chlupaté. Kvete od května do září.
Na pastvinách, na sušších lukách, na pustých místech, na okrajích cest, na polích,
ve vinohradech, na starých kompostech i v zahradách hojně rozšířená rostlina, která
roste jak v nížině, tak i v pahorkatině. Je to druh s rozšířením evropsko-sibiřským,
neboť roste skoro v celé Evropě, sev. Africe a na východ sahá hluboko do Sibiře a
Přední Indie. Zplaněle vyskytuje se skoro ve všech světadílech. Je to léčivá rostlina,
které se odedávna a hojně používá v lidovém lékařství. Květy obsahuji množství slizu a
používá se jich k přípravě ústních vodiček, na tišení bolesti zubů a na obklady.
Podobně listy natrhané v době květu obsahují hojné slizu. Slouží k přípravě léků k
usnadnění odkašlávání a na obklady.
 61. Lýkovec jedovatý

Daphne mezereum L. Vrabečnicovité — Thymelaeaceae.

Menší keř, 30—150 cm vysoký, s větvemi většinou dosti řídkými,

velmi pevnými a houževnatými, jež jsou v mládí plstnaté a později
olysávají. Listy střídavé, na konci větví nahloučené, podlouhlé a tupě
špičaté, s krátkými řapíky, až 8 cm dl., lysé, naspodu bledší. Drobné
růžové nebo růžově fialové (zřídka bílé) kvítky, jež tvarem i zbarvením
trochu upomínají na kvítky šeříků, jsou nahloučeny v chudých
postranních svazečcích na hořejších částech větví. Krásně voní, jsou při-
sedlé a 5—10 mm dlouhé. Jejich okvětí (korunovitě zbarvený kalich,
neboť vlastní koruna není vyvinuta) je tvořeno dlouhou trubkou, která na
konci nese 4 ploše rozložené cípy. Osm tyčinek přirůstá krátkými
nitkami ke trubce okvětní ve dvou kruzích, a to tak, že 4 jsou blíže ústi a
4 o něco níže. Svrchní semeník, tvořený jedním plodolistem, mění se za
plodu ve šťavnatou, ohnivě červenou peckovici. Kvete v únoru až
březnu, je-li mírná zima často již v prosinci nebo v lednu, je-li zima tuhá
až v dubnu. Celá rostlina je prudce jedovatá.
Roste ve světlých lesích z roviny až do hor roztroušeně. Často se
vysazuje v zahradách pro časné rozkvétající a nádherně vonné květy.
Jinak roste skoro v celé Evropě a v Sibiři až k Altaji, také na Kavkaze a
v Malé Asii. Kořen i kůra chutnají hořce. Peckovice jsou jedovaté.
Působí u člověka i u některých zvířat silné zvracení a zánět střev. Mohou
způsobiti i smrt, což se v mnoha případech stalo nepozorným dětem,
které je považovaly za jahody. Jsou krásně červené a šťavnaté a lákají
přímo k jídlu. Někteří ptáci je beze škody požírají. Protože nestravitelná
semena odcházejí nepoškozená s trusem, rozšiřují tak tento krásný keř.
Pro většinu zvířat je však lýkovec prudce jedovatý, zrovna tak jako pro
člověka. Tak již Linné píše, že 6 bobulí stačí usmrtit vlka. Také kozy se
mohou mladým listím otrávit. 30 g sušených listů stačí usmrtit koně.
Kůra z kmene a silnějších větví na jaře sebraná a usušená přichází do
obchodu jako droga (Cortex Mezerei). Vedle řady jiných látek obsahuje
slabě hořký glykosid daphnin. Dříve bylo používáno léků z kůry lýkovce
připravených k léčení různých nemocí. Rozdrcená bylina přiložená na
kůži silně ji dráždí a způsobuje puchýře. Dnes se používá lýkovce v
lékařství jen zřídka kdy.
 62. Žindava evropská

Sanicula europaea L. Okoličnaté — Umbelliferae.

Vytrvalá bylina s krátkým, skoro vodorovným oddenkem, který je

pokryt vlákny a na konci nese zbytky řapíků listů z minulého roku a ve
stáří je vícehlavý. Lodyha, většinou jen jedna, přímá, jednoduchá a ostře
hranatá. Přízemni listy jsou dlouze řapíkaté s čepelemi v obrysu
okrouhle srdčitými, 4—8 cm v průměru, dlanitě 3—5dílnými, s úkrojky
2—3klanými, klínovitě obvejčitými, vpředu 3—5laločnými, ostře
zubatými. Listy lodyžní nejsou obyčejně vyvinuty, a jsou-li přítomny,
jsou méně dělené, hořejší přisedlé. Květenství je vrcholové, v podobě
chudého okolíku, jehož postranní paprsky jsou vidličnatě větvené a
listeny obalů i obaličků krátké. Kvítky oboupohlavné jsou většinou
přisedlé a samčí krátce stopkaté. Jsou složeny z pěti čárkovitě
šidlovitých lístků kališních a pěti bělavých nebo načervenalých plátků
korunních a pěti tyčinek. V oboupohlavných kvítcích nalézáme pestík,
složený ze dvou plodolistů, se dvěma bliznami, posléze zpět spirálovitě
zatočenými a mnohem delšími než kališní lístky. Plod je dvounažka,
kulovitá nebo krátce vejčitá, 4—5 mm dlouhá, na všech stranách
porostlá háčkovitými ostny a v době zralosti poltí se ve dvě poloviny.
Kvete od května do července.
Roste v humosních, stinných lesích, hlavně listnatých a smíšených, a
to z roviny až dosti vysoko do hor. Často ji nalézáme až v pásmu
kosodřeviny. Je domovem v Evropě, západní Asii, severní Africe a také
na pohořích v tropické Africe, kde na př. v Kamerunu vystupuje až do
výše 2500 m. V trochu odchylných formách roste však také v jižní
Africe, v jižní, střední a východní Asii a na Sundských ostrovech.
Semena, která jsou porostlá háčkovitými chlupy, zachycují se snadno
na srst zvěře, která je roznáší po krajině. Kořene a listů se používalo,
hlavně dříve, v lékařství a na venkově místy dosud lid jimi léčí různé
nemoci.
 63. Jarmanka větší

Astrantia major L. Okoličnaté — Umbelliferae.

Vytrvalá a statná bylina s lodyhou 30—100 cm vysokou, jež vyrůstá

ze šikmého, válcovitého a dosti dřevnatého oddenku, pokrytého černými
vlákny. Lodyha je přímá, nahoře řídce rozvětvená s l—2 listy, naspodu s
dlouze řapíkatými přízemními listy, jejichž čepele jsou v obrysu
okrouhle ledvinité, 3—7dílné, s úkrojky špičatě obvejčitými a vpředu
2—3laločnými a hrubě zubatými. Drobné kvítky skládají jednoduché
okolíky, jejichž veliké listeny jsou kopinaté, načervenalé nebo bílé,
vpředu oddálené zubaté a skládají dohromady mnoholistenný obal,
paprsčité rozložený, který napodobí květní korunu; uprostřed něho sedí
okolíček drobných kvítků, a to jednak oboupohlavných, jednak samčích.
Korunní plátky jsou bílé a špičkami ohrnuté dovnitř. Plody jsou 4—7
mm dlouhé dvounažky, které jsou hřebenovitě kýlnaté a rozdělují se v
dospělosti na dvě poloviny. Kvete od června do srpna.
Roste v lesích, houštinách a také na horských lukách, z nížiny až do
hor roztroušeně, a to nejen u nás, nýbrž skoro v celé Evropě a na východ
zasahuje až do Kavkazu.
 64. Bedrník obecný

Pimpinella saxifraga L. Okoličnaté — Umbelliferae.

Vytrvalá rostlina s vřetenitým, kroužkatým, nepříjemně a silně

páchnoucím kořenem, z něhož vyrůstá v růžici několik přízemních listů
a uprostřed ní 15 až 60 cm vysoká, šedivě pýřitá, přímá, oblá a jemně
ryhovaná, rozvětvená lodyha, která dole nese listy jednoduše
lichozpeřené. dlouze řapíkaté, složené z lístků hluboce zubatých, tupých,
někdy až hluboce laločnatých nebo peřenoklaných, z nichž koncový je
trojlaločný. Přízemní listy jsou podobné, jen s delšími řapíky. Prostřední
listy lodyžní jsou pochvovitě přisedlé, s lístky více dělenými a s čepelí
zmenšenou. Okolíky velice drobných kvítků jsou složeny ze 6—15
paprsků a chybějí jim obaly i obalíčky. Maličké kvítky mají koruny bílé,
růžové nebo nažloutlé. Plody jsou krátce vejčité dvounažky, jež jsou na
hřbetě útle žebernaté, asi 2 mm dlouhé. Kvete od července skoro až do
října.
Velice hojná naše rostlina, rostoucí v množství na suchých lukách,
na stráních, pahorcích a na mezích a náspech z roviny až do hor. Je
rozšířena skoro v celé Evropě, a to ze severního Španělska na východ až
do Malé Asie a západní Sibiře.
Dříve, hlavně ve středověku, platila za výtečnou rostlinu lékařskou a
používalo se jí hlavně proti moru a choleře. Je mnoho lidových veršů,
jimiž opěvá se její léčivá moc, a to jak v řeči české, tak i německé. U nás
na př. tyto:
»Pijme pivo s bobkem, jezme bedrník, nebudeme stonat, nebudeme
mřít!«
Později pověst její upadla, takže dnes se jí v lidovém lékařství
používá zřídka kdy.
 65. Prvosenka jarní čili petrklíč

Primula veris L. Prvosenkovité — Primulaceae.

Vytrvalá bylina s listy v přízemní růžici, jež v mládí mají okraj naspod
podvinutý, pak jsou ploché, vejčité až eliptičné, vpředu zaokrouhlené nebo tupě
přišpičatělé, k dolejšku náhle zúžené v křídlatý řapík, na povrchu svrasklé a na
okraji tupě vroubkované, krátce pyrite, pak olysávající, v době květu asi 6 cm
dlouhé, pak větší. žluté květy skládají okolík na konci bezlistého, 10—20 cm
dlouhého, žlaznatě chlupatého stvolu, který je podepřen bledě žlutým obalem.
Květy mají 10—20 mm dlouhé stopky a jsou složeny z nafouklého, pětizubého
kalicha, který odstává od trubky korunní a je zelenavě žlutý a hranatý.
Srostloplátečná vonná koruna má válcovitou trubku obyčejně trochu delší než
kalich nebo stejně dlouhou a pět obsrdčitých, žloutkově žlutých a v ústí
oranžových cípů je trochu zvonkovitě skloněno, neboť nejsou ploché, nýbrž
vyduté. Pět tyčinek přirůstá výše nebo níže k trubce uvnitř. Uprostřed květu
nalézáme svrchní kulovité vejčitý semeník, který je složen z pěti plodolistů, jež
však k sobě dokonale srůstají, takže to není patrné. Uvnitř semeníku nalézáme
četná vajíčka na střední semenici. Čnělka je jen jedna, a to buď kratší nebo
delší a nese na konci hlavatou bliznu. Plod je jednopouzdrá, vejčitá tobolka,
6—10 mm dlouhá a pěti zuby se otevírající, která sahá asi do poloviny
zveličelého kalicha, vytrvávajícího i za plodu. Kvete v dubnu a květnu.
Roste dosti hojně v křovinách a ve světlých lesích v nížině a pahorkatině, a
to skoro v celé Evropě a na východ do východní Asie až k řece Amuru. Květů a
kořene používá se v lidovém lékařství. Květy prvosenky jarní, podobně jako i
četných jiných druhů prvosenek, jsou různočnělečné. Některé mají čnělku
kratší a tyčinky vysoko v rource nad bliznou přirostlé, jiné mají čnělku delší a
tyčinky přirostlé hlouběji v rource pod bliznou. Význam tohoto zařízení
objasnil Darwin. Slouží ke kříženému oplodnění. Pylová zrnka z květů s kratší
čnělkou musí býti přenesena hmyzem na bliznu květů s dlouhou čnělkou a
opačně. Také pylová zrnka z květů krátkočnělečných jsou větší, protože jejich
láčka musí prorůsti dlouhou čnělkou, než se dostane k vajíčku, jež zúrodní.
Kromě prvosenky jarní roste u nás ještě šest dalších druhů prvosenek, a to
hlavně ve vysokých horách. Ze všech nejpodobnější prvosence jarní je
prvosenka vyšší — Primula elatior (L.) GRUFB., která se od ní liší sírožlutě
zbarvenými květy, jejichž kalich těsně přiléhá k trubce korunní a cípy korunní
jsou ploše rozestálé. Roste z pahorkatiny až vysoko do hor.
V zahradách, hlavně na skalkách, pěstuje se ještě mnoho krásných cizích
druhů prvosenek a ještě větší počet pestře zbarvených a vděčných zahradních
kříženců.
 66. Vřes obyčejný

Calluna vulgaris (L.) Halí. Vřesovcovité — Ericaceae.

Drobný, vždy zelený keřík s poléhavými a často kořenujícími

větvemi a metlicovitě vzpřímenými a rozvětvenými, až 50 cm vysokými
větvičkami, jež jsou porostlé střídavými lístky, a to tak, že na
postranních větvičkách stojí velmi hustě, že se střechovitě kryjí. Jsou
čárkovité jehlicovité, na okrajích silné ohrnuté a svými okraji skoro
srostlé, takže jsou zdánlivě duté a na basi jsou opatřeny dvěma
ostruhatými oušky. Drobné, ničí, krátce stopkaté, růžově fialové, řidčeji
až bílé kvítky skládají 5—15 cm dlouhé, štíhlé a špičaté, konečné a
jednostranné listenaté hrozny. Jsou složeny ze čtyřdílného, obyčejné
růžově fialového, suchomázdřitého kalichu, který je až 4 mm dlouhý,
lesklý a po odkvětu vytrvává, a rovněž čtyřcípé, srostloplátečné,
zvonkovité koruny, která je však o polovinu kratší než kalich. Uvnitř
květu nalézáme 8 tyčinek, jejichž prašníky mají vždy dva výrůstky, a
semeník složený ze čtyř plodolistů opatřený čnělkou. Pod květem je
čtyřlistenný kalíšek. Plod je nahnědlá tobolka, sedící v neopadavém
kalichu; puká v době zralosti ve 4 chlopně, jež se oddělují těsně po
stranách přehrádek, zůstávajících na středním sloupku. Tobolky obsahují
mnoho drobných semen.
Vřes je význačnou rostlinou chudých, kyselých a hlavně písčitých
půd. Roste v lesích i na výslunných skalách a stráních, ale také na
rašelinách, a to z nížiny až vysoko do hor. Obyčejně tvoří rozsáhlé
porosty, jimž říkáme vřesoviště. Je domovem v Evropě a Malé Asii a na
východ zasahuje až do západní Sibiře. Sahá dosti daleko na sever (místy
až k 68° severní šířky). Zplaněle se vyskytuje také v Severní Americe.
Nejrozsáhlejší vřesoviště jsou v severním Německu.
V zahradách se někdy pěstují i odrůdy s plnými květy nebo s květy
odchylně zbarvenými.
 67. Borůvka

Vaccinium myrtíllus L. Brusnicovité — Vacciniaceae.

Nízký keřík se zelenými, žlábkovitě ostrohrannými, lysými větvemi

a s listy na zimu opadavými, jež jsou střídavé, okrouhle vejčité,
přišpičatělé, naspodu zaokrouhlené a kratičce řapíkaté, lysé a na okraji
jemně pilovité. Květy vyrůstají jednotlivě v úžlabí listů a jsou převislé
na 3—5 mm dlouhé stopce. Jejich kalich je sotva znatelný, v zuby
nerozdělený a koruna kulovité baňkovitá, se 4—5 krátkými,
zoubkovitými cípy. bledě zelená a narůžovělá. Osm nebo deset tyčinek
sedí na zvláštním nadplodním terči a jejich žluté prašníky mají na hřbetě
dva růžkaté výrůstky. Pyl, který je slepen po 4 zrnech dohromady,
vypadává z prašníků na horním konci dvěma otvory a nikoliv podélnou
štěrbinou, jak tomu bývá u většiny rostlin. Semeník je spodní, složený ze
4—15 plodolistů a nese jednu dosti dlouhou čnělku, která přečnívá
prašníky. Za plodu mění se v černou, na povrchu modravě ojíněnou,
šťavnatou bobuli (borůvku), která obsahuje hojnost temně červené šťávy
a drobná semínka. Kvete v květnu a červnu a plody podle polohy
uzrávají od července do října.
Roste hojně v řidších lesích na humosní a ne příliš suché půdě, z
roviny až vysoko do hor. Nad hranicí lesa roste i v kamenitých holích.
Většinou tvoří rozsáhlé porosty. Je rozšířena ve větší části Evropy a
severní Asie a také v severozápadní Americe. Vzácná je odrůda s bílými
plody. Borůvky jsou výtečným a ceněným lesním ovocem, které se
hojně u nás jí syrové i konservované. Ze šťávy možno připravit dobré
ovocné víno. Sušené bobule jsou osvědčeným léčivem v lidovém
lékařství proti průjmů.
 68. Brusnice čili brusinka

Vaccinium vitisidaea L. Brusnicovité — Vacciniaceae.

Nizoučký polokeř, 5—24 cm vysoký, s pozemními, šupinkatě

olistnatělými výběžky, z nichž vyrůstají olistěné a květní nadzemní
větve v řadách. Listy střídavé, ale často dvouřadé rozložené, vejčité nebo
opakvejčité, na konci tupé až i trochu vykrojené, ztuha kožovité. na
podzim neopadávající a přes zimu zelené, celokrajné nebo na okraji
trochu vroubkované a podvinuté, svrchu tmavě zelené, vespod bledší,
kratičce řapíkaté. Slabě vonné květy skládají směstnané a trochu převislé
hrozny. Jsou bílé nebo slabě narůžovělé. Tvoří je pětičetný, blanitý
kalich s brvitými cípy a obyčejně ničí koruna, 5—10 mm v průměru
měřící, zvonkovitá a do poloviny rozdělená v pět (řidčeji ve 4) cípů.
Tyčinek 10, s prašníky protaženými ve dvě špičky, ale bez přívěsků.
Blizna vyčnívá z květu ven. Plody jsou bobule, zprvu bílé, pak živě
červené, lesklé, kulaté, chuti trochu nahořklé, konsistence trochu
moučnatě, obsahující četná, drobná semena. Tvoří jednostranný,
směstnaný hrozníček na konci lodyhy. Kvete v květnu až v červnu a
někdy v nižších polohách ještě po druhé v srpnu.
Roste hojně v sušších lesích, hlavně borových, na písčitých,
kyselých, ale humosních půdách nebo na rašelinách, z roviny až vysoko
do hor. V Alpách byla nalezena ještě ve výši 3040 m. Je rozšířena v
severnější části Evropy a na východ přes celou SSSR až do Japonska a
dále do Severní Ameriky a Grónska. Sahá na sever daleko za polární
kruh. Tak ve Skandinávii roste ještě na 71° severní šířky a jinde byla
zjištěna dokonce skoro na 76° severní šířky. Z plodů, známých brusinek,
připravuje se výborný kompot pikantní chuti, hodící se zvlášť dobře k
masitým pokrmům. Vedle cukrů obsahují plody kyselinu citrónovou a
jablečnou a také kyselinu benzoovou, a proto se tak snadno nekazí jako
jiné plody. Kyselina benzoová totiž je známým a osvědčeným
chemickým konservačním prostředkem. Listů se také používalo jako
močopudného léčiva v lidovém lékařství. Ve větším množství jsou
zdraví škodlivé.
 69. Hořec tolitovitý

Gentiana asclepiadea L. Hořcovité — Gentianaceae.

Vytrvalá, 1/2 až l m vysoká, řidčeji nižší, lysá bylina, bez přízemní

růžice listů, která ze silného oddenku vyhání více jednoduchých a
mnohokvětých lodyh, jež jsou porostlé četnými listy. Tyto jsou
obvejčité, 5—8 cm dlouhé a 3,5—5,5 cm široké, dlouze přišpičatělé,
celokrajné. a bezřapíčně přisedající. V úžlabí hořejších listů vyrůstají ve
svazečcích po dvou až třech 3,5—5,5 cm dlouhé květy, které dohromady
tvoří úzký a na nakloněné lodyze poněkud jednostranný hrozen. Jed-
notlivé květy mají pětičetný, zvonkovitý kalich, který je mnohem kratší
než srostloplátečná, kyjovitě zvonkovitá, tmavě azurově modrá a uvnitř
fialově tečkovaná a světlejšími pruhy zdobená koruna. Její cípy jsou
trojhranně přišpičatělé a v záhybech nalézáme obyčejně po jednom
tupém zubu. Plody jsou podlouhlé, na dolejšku zúžené a zřetelně
stopkaté tobolky, jež obsahují četná, vřetenovitá, asi 2 mm dlouhá a kol
dokola široce křídlatá semena. Kvete od srpna do října. Roste hojně v
lesích a na nivách v podhoří a v horách a roztroušeně vystupuje až do
pásma kosodřeviny (v Alpách až do výše 2200 m). Je rozšířen v horách
jižní a střední Evropy, u nás hlavně v Krkonoších a Karpatech, na sever
zasahuje až do okolí Varšavy a na východ do Kavkazu.
Jeho kořeny chutnají hořce, podobně jako jiných velkých hořců, jsou
však méně hořké, a proto pro přípravu léků a likérů nejsou tak cenné.
 70. Vachta třílistá

Menyanthes trifoliata L. Vachtovité — Menyanthaceae.

Vytrvalá, 15—30 cm vysoká bylina s plazivým, 10—15 mm tlustým,

článkovaným oddenkem, jenž přechází ve vystoupavou lodyhu s listy
střídavými, trojčetnými, s řapíkem velmi dlouhým, dolů pochvovitě
rozšířeným. Lístky jsou skoro přisedlé, obvejčité, celokrajné nebo
nezřetelně vroubkované a tupé. Úhledné květy skládají hustý, přímý
hrozen a svými asi l cm dlouhými stopkami nasedají v paždí malých
listenců. Pětičetný kalich jejich má tupé ušty a rovněž pětičetná, srostlo-
plátečná koruna je nálevkovitá, asi do poloviny rozdělená v třásnité cípy,
zbarvené bíle nebo narůžověle. Pět tyčinek má fialové prašníky. Svrchní
semeník, složený ze dvou plodolistů, mění se za plodu v okrouhle
vejčitou tobolku. Kvete v květnu a červnu.
Roste na okrajích rybníků, tůní, v příkopech, na rašelinovitých
místech nebo i na mokrých lukách roztroušeně z nížiny až do hor skoro v
celém mírném pásu severní polokoule.
Listů používá se v lékařství hlavně k přípravě léků posilujících
zažívání.
 71. Brčál menší

Vinca minor L. Tojesťovité — Apocynaceae.

Vytrvalá, polokeřovitá rostlina, 10—20 cm vysoká, s plazivým,

tence válcovitým oddenkem, který je velmi dlouhý a na uzlech vyhání
trsy výhonků, z nichž nekvetoucí jsou až l m dlouhé a kořenují, kvetoucí
jsou vzpřímené nebo vystoupavé, krátké a naspodu dřevnaté. Listy
neopadavé, vstřícné, kožovité, kopinaté až eliptičné, tupé, nebo krátce
špičaté, velice krátce řapíkaté, na líci tmavě a leskle zelené, na rubu
světlejší, na okraji slabě podehnuté. Spodní listy lodyžní menší. Květy
vyrůstají jednotlivě z úžlabí hořejších listů na dosti dlouhých stopkách.
Kalich jejich je pětičetný, nálevkovitý, mnohem kratší než koruna, která
je srostloplátečná, s pěti cípy šikmo obvejčitě klínovitými, bledě modrá
až modrofialová, zřídka, bílá nebo růžová. Za plodu tvoří se ze semeníku
dva jen naspodu srostlé, podlouhle válcovité a přišpičatělé měchýřky, jež
obsahují válcovitá, hrubě bradavčitá, až 9 mm dlouhá hnědá semena.
Kvete od března do června.
Roste obyčejně v množství pohromadě, takže svými zelenými
lodyhami zcela zakrývá půdu na velkých plochách, a to hlavně ve
světlejších lesích listnatých, křovinách, také na zarostlých skalách a i na
vinicích z nížiny až do podhoří. U nás roste roztroušeně a v některých
krajinách chybí. Je domovem ve střední a jižní Evropě a na východ
zasahá až do Malé Asie a Kavkazu. Často pěstuje se v zahradách a také
na hřbitovech, a proto nezřídka i zplaňuje. Místy ho používají v lidovém
lékařství. Protože se této rostliny ve středověku používalo i k účelům
čarodějným, ještě dnes mezi lidem v některých krajinách je obetkána
mnohými pověrami.
 72. Pomněnka lesní

Myosotis sílvatica (EHRH.) HOFFM. Drsnolisté — Boraginaceae.

Dvouletá až víceletá bylina s krátkým, vícehlavým oddenkem a

přímými nebo krátce vystoupavými, 10—40 cm vysokými, hustě
chlupatými a skoro oblými lodyhami. Přízemní listy jsou obvejčité, s
řapíkem l—5 cm dlouhým, lodyžní většinou trochu přišpičatělé a
přisedlé. Drobné, blankytně modré kvítky skládají vrcholové
dvouvijany, řidčeji též vijany postranní, jež za květu jsou husté, později,
hlavně za plodu, se prodlužují. Stopky květní jsou v době květu sotva tak
dlouhé jako kalich, později se značně prodlužují. Květy jsou složeny ze
zvonkovitého kalichu, který je rozdělen za polovinu v pět zašpičatělých,
úzkých uštů, které se za plodu prodlužují, a naspodu je porostlý
krátkými, háčkovitými chlupy. Koruna je jasně blankytně modrá, zprvu
většinou však růžová, řidčeji bílá, 5—8 mm v průměru, s trubkou zdéli
kalicha, s pěti zaoblenými, kolovitě rozloženými cípy, v ústí žlutá a s
pěti žlutými hrbolky. Tyčinek je pět. Semeník je složen ze dvou
plodolistů, jež se však dělí již za květu rýhami ve 4 poloviny, jež se
přemění v jednosemenné, nažkovité plody, t. zv. tvrdky. Jsou lesklé,
černohnědé, zašpičatělé. Tvrdka obsahuje jedno semeno. Je to tedy
nažka složená z poloviny plodolistů a je význačná pro rostliny drsnolisté.
Kvete od května do září.
Tato naše milá rostlina roste hojně ve světlých i stinných lesích a na
nivách, a to z nížiny až vysoko do hor. V Alpách roste místy ještě ve
výši 3000 m a na Kavkaze dokonce ve výši 4000 m. Je rozšířena skoro v
celé Evropě, na východ sahá až do Himalájí a přes celou Sibiř a
nejvýchodnější Asii až na ostrov Sachalin. Na jih zasahuje do Maroka,
na Kanárské ostrovy, do Malé Asie, do Iránu a dokonce i do Habeše. Je
to druh značně měnlivý, který botanikové rozdělují v řadu poddruhů.
Také se pěstuje hojně v zahradách v četných zahradních odrůdách.
 73. Pilát lékařský

Anchussa officinalis L. Drsnolisté — Boraginaceae.

Dvouletá nebo tříletá, řidčeji víceletá bylina, s černým, skoro

nevětveným kůlovým kořenem, z něhož vyrůstá více přímých nebo
vystoupavých, drsnými chlupy porostlých, 30—80 cm vysokých lodyh,
jež jen nahoře jsou krátce větvené. Listy přízemní v prvním roce jsou až
20 cm dlouhé a v řapík zúžené. V době květu jsou však již uschlé.
Lodyžní listy kopinaté, srdčitým spodkem přisedlé, celokrajné nebo
spoře zubaté, 5—10 cm dlouhé. Poměrně drobné kvítky mají korunu při
rozkvétání červenou, rozkvetlé modrofialovou (zřídka bílou) a skládají
krátké a husté vijany, jež se za plodu prodlužují. Koruna je nálevkovitá,
10—15 mm dlouhá, 5 až 9 mm široká, s pěti okrouhlými, rozloženými
cípy, jež v ústí jsou ozdobeny bíle sametovými hrbolky. Plody jsou
šikmo vejčité tvrdky, 3—4 mm dlouhé, vrásčité a jemné bradavčité,
světle hnědé. Jinak složením květů se podobá pomněnce. Kvete od
května do září.
Roste u nás dosti hojně na suchých stráních a na jiných výslunných
místech, na pastvinách a podobně, z nížiny až do podhůří. Je domovem
jak u nás, tak skoro v celé východní a střední Evropě. Činností lidskou
šíří se k západu. Používá se ho zřídka v lidovém lékařství.
 74. Plicník lékařský tmavý

Pulmonaria officinalis L. subsp. óbscura (DUM.) MURB. Drsnolisté —

Boraginaceae.

Vytrvalá bylina s poměrně tenkým, rozvětveným oddenkem a

lodyhami 10 až 30 cm vysokými, chlupatými, přímými a jen nahoře
rozvětvenými většinou ve 3 vijany. Pět až sedm lodyžních listů je úzce
vejčitých až kopinatých, skoro přisedlých, 4—6 cm dlouhých, l—2 cm
širokých. Přízemní listy v růžici se vyvinují zároveň s květními
lodyhami a jsou 4—12 cm dlouhé a mají dosti dlouhé řapíky, na líci
opatřené hlubokým žlábkem a kratší nebo stejně dlouhé jako čepele, jež
jsou vejčité, na konci špičaté, naspodu skoro srdčité nebo uťaté, 2—5 cm
široké, dosti tmavě zelené, bez bělavých skvrn, s žilnatinou zpeřenou a
jen někdy podle žilek světlejší, dosti měkce chlupaté. Květy skládají
vijany. Jednotlivé kvítky mají kalich 6—8 mm dlouhý, za plodu
prodloužený až na 12 mm, do třetiny až poloviny rozdělený v pět cípů.
Nálevkovitá koruna je červenofialová. 13—18 mm dlouhá, v ústí s
chomáčky chlupů, rozdělená v pět zaokrouhlených cípů. Pět tyčinek je
kratších než trubka koruny. Jejich nitky jsou krátké. Semeník nese
čnělku s hlavatou bliznou a mění se za plodu ve 4 tvrdky, jež jsou 3,5—
4 mm dlouhé, leskle hnědé až černé. Význačná naše jarní rostlina,
rozkvétající od března do května.
Roste hojně ve světlých hájích z nížiny až do podhoří. Kromě
plicníku lékařského tmavého roste u nás ještě druhé plemeno, plicník
lékařský skvrnitý (subsp. maculosa [HAY] GAMS), který má listy
ozdobené na vrchní straně bělavými, okrouhlými skvrnami a je drsněji
chlupatý než plemeno tmavé. Květy má fialové a řapíky listů trochu
delší než čepele a na líci opatřené jen mělkým žlábkem.
Plicník lékařský je evropská rostlina, která na východ je rozšířena do
střední a jižní části evropské SSSR, kde zasahuje až do předhoří
Kavkazu. Na západ zasahuje do pohoří Ardenn a do francouzské Jury.
Plicníku se používá ještě dnes v lidovém lékařství a také se pěstuje v
zahradách pro ozdobu.
 75. Kostival lékařský

Symphytum officinále L. Drsnolisté — Boraginaceae.

Statná, vytrvalá, až l m vysoká bylina s lodyhami ztuha přímými,

odstále štětinatými, jež vyrůstají z vícehlavého. svislého, řepovitě
ztlustlého, na povrchu skoro černého a uvnitř bělavého a až 30 cm
dlouhého oddenku. Tuhé lodyhy jsou nahoře rozvětvené a od sbíhajících
listů nápadně křídlaté. Listy lodyžní jsou vejčitě kopinaté, špičaté, k
dolejšku zúžené v řapík, který je křídlatý a křídla sbíhají daleko po
lodyze. Čepel listů je na rubu nápadně vynikle žilnatá, špinavě
červenofialové květy skládají husté dvojvijany. Jednotlivé květy jsou
krátce stopkaté a mají kalich rozdělený do poloviny až do dvou třetin v
pět kopinatých cípů. Nápadně srostloplátečná koruna je trubkovitě
baňkovitá, l—2 cm dlouhá, na konci rozdělená jen v pět malých, široce
trojbokých cípů a v ústí má krátce trojboké, ven zahnuté šupinky. Pět
tyčinek má fialové prašníky, jež jsou delší než nitky. Semeník mění se za
plodu ve 4 tvrdky. Jsou šikmo vejčité, šedohnědé, asi 5 mm dlouhé a na
vnitřní straně opatřené ostrou hranou. Kvete od května do Července.
Roste u nás hojně na okrajích tekoucích i stojatých vod, na vlhkých
lukách a podobných místech z nížiny až do podhůří. Je rozšířen skoro po
celé Evropě a na východ zasahuje do Malé Asie a do západní Sibiře.
Dužnatého oddenku se používá v lékařství.
 76. Zběhovec plazivý

Ajuga reptans L. Pyskaté — Labiatae.

Vytrvalá bylina s krátce ukousnutým oddenkem, z něhož vyrůstají

trsnatě rozvětvené kořeny a plazivé, značně dlouhé, jen na uzlech
kořenující, většinou lysé výběžky. Květní lodyha je většinou jen jedna
přímá, jednoduchá, čtyřhranná, dole obyčejně lysá a červenofialově
naběhlá, nahoře většinou dvouřadé chlupatá. Přízemní listy sblížené v
růžici, lodyžní vstřícné, krátce řapíkaté až přisedlé, podlouhle ob vejčité,
vroubkované až celokrajné, 4—8 x 1—3 cm veliké, na obou stranách
nebo jen vespod drsně chlupaté, tmavozelené, často s nádechem
červenofialovým, přecházející v listeny zdéli nebo o málo delší květů,
jež v jejich paždí vyrůstají a dohromady na konci lodyh skládají řídké
lichoklasy. Květy jsou krátce stopkaté, l—1,5 cm dlouhé a mají
zvonkovitý, více méně drsně chlupatý a do poloviny v zuby rozeklaný
kalich a fialově modrou (zřídka kdy růžovou nebo bílou), pýřitou,
pyskatou korunu, která má dlouhou trubku a dolejší pysk třikrát delší než
hořejší, hluboce trojlaločný. Tyčinky jsou čtyři, asi stejně dlouhé a mají
žluté prašníky. Plody jsou 4 tvrdky. Kvete od května do srpna.
Roste na chudých lukách, v lesích a hájích, na pasekách, hlavně na
trochu vlhčích místech, a to z nížiny až do hor velice hojně. V Alpách
vystupuje místy až na 1500 m, někde dokonce na 2000 m. Je rozšířen
skoro v celé Evropě, také v Tunisu v severní Africe a na východ
zasahuje až do Iránu. Používá se ho odedávna v lidovém lékařství. Také
se někdy pěstuje v zahradách pro ozdobu (hlavně růžokvětá odrůda).
 77. Popenec brečťanolistý

Glechoma hederacea L. Pyskaté — Labiatae.

Příjemně vonící, vytrvalá, nízká bylina, s plazivou a na uzlech

kořenující a také v zimě olistěnou hlavní lodyhou, z níž vyrůstají
chlupaté nebo olysalé, vystoupavé, 10—30 cm vysoké, rozvětvené
lodyhy vedlejší, které v době květu vyhánějí četné, až přes l m dlouhé,
olistěné nadzemní výběžky. Listy řapíkaté, ledvinité až široce srdčité,
1,5—3 cm dlouhé, vroubkované. Květy vyrůstají v úžlabí prostředních a
hořejších listů po 2—3. Jsou zřetelně stopkaté, asi l cm dlouhé. Jejich
kalich je trubkovitý a odstále chlupatý, slabě dvoupyský a modře fialová
koruna je lysá, delší než kalich, s hořejším pyskem dvoulaločným,
dolejším trojlaločným, a prostředním cípem obvejčitým, hluboce
vykrojeným. Dolejší pysk je tmavě fialově zdobený. Tyčinky lysé, zadní
delší. Plody jsou 4 hladké tvrdky. Kvete od dubna do července.
Roste velice hojně v lesích i v křovinách, podél cest nebo na lukách a
stráních, často mezi kameny, z nížiny až do hor. Je rozšířen skoro v celé
Evropě a v celé severní Asii a na východ zasahuje až do Japonska. Tuto
příjemně vonící rostlinu přidávají někde jako koření do jarních polévek.
Možno ji upravovat také jako špenát. Místy jí ještě dnes používají v
lidovém lékařství.
 78. Hluchavka bílá

Lamium album L. Pyskaté — Labiatae.

Vytrvalá bylina s lodyhami 20—40 cm vysokými, volně odstále

pýřitými, dole obyčejně olysalými a fialově naběhlými, s listy
vstřícnými, 4—7 cm dlouhými, 2—4 cm širokými, s řapíky l—3 cm
dlouhými a čepelí vejčitou, dlouze zašpičatělou, naspodu srdčitou nebo
zaokrouhlenou, na okraji zubatou. Hořejší listy, jež přecházejí v listeny,
jsou krátce řapíkaté a dlouze zašpičatělé. V úžlabí hořejších 3—6 párů
listů (listenů) vyrůstají květní lichopřesleny, složené z 20 až 25 mm
dlouhých květů. Mají kalich zvonkovitý, v pět rozevřených zubů roze-
klaný a pyskatou, bílou nebo slabě nažloutlou korunu, jejíž trubka je
dlouhá a prohnutá, hořejší pysk přilbovitý, vně pyrity, dolní pysk
trojcípý, s postranními cípy v zoubky zmenšenými. Tyčinky čtyři, přední
delší než zadní a všecky s prašníky tmavěhnědými. Plody jsou 4
pyramidálně trojhranné, asi 3 mm dlouhé tvrdky. Kvete od května do
srpna.
Roste hojně v křovinách a plotech, na okrajích lesů a na rumištích,
hlavně v blízkosti příbytků lidských, z nížiny až do hor. Je rozšířena
skoro v celé Evropě a v celé mírné severní Asii. Do Severní Ameriky
byla zavlečena. Sušených květů používá se dosti často v domácím
lékařství. Je to droga dosti drahá, neboť k nasbírání l kg sušených květů
je zapotřebí asi 90 pracovních hodin.
 79. Hluchavka pitulnik

Lamium galeobdolon (L.) NATH. Pyskaté — Labiatae.

Vytrvalá bylina, jež se zevnějškem dosti podobá hluchavce bílé, ale

kvete žlutě a má dlouhé výběžky. Lodyhy 10—40 cm vysoké,
roztroušeně chlupaté až olysalé, jsou porostlé vstřícnými, dosti dlouze
řapíkatými listy (řapík l—3 cm dlouhý), jejichž čepel je 3—8 cm dlouhá
a 2—4 cm široká, vejčitá, dlouze zašpičatělá a naspodu srdčitá, na okraji
hrubě a často nepravidelně zubatá, v zimě často na svrchní straně
nepravidelně bělavě skvrnitá a vespod někdy nafialovělá. V úžlabí
hořejších listů (listenů) vyrůstají 6—10květé lichopřesleny, složené z
15—20 mm dlouhých květů, jejichž kalich je rozdělen v pět
štětinovitých zubů a světle žlutá koruna má trubku skoro rovnou, hořejší
pysk přilbovitý a dolejší zřetelně trojcípý. Čtyři tyčinky mají žluté
prašníky. Plody jsou 4 tvrdky, černě zbarvené, s bílým masíčkem. Kvete
od dubna do července.
V hájích, křovinách a ve vlhčích lesích hojně rostoucí rostlina,
kterou u nás nalézáme z nížiny až do hor. Je rozšířena ve větši části
Evropy a na východ zasahuje až do krajů přiuralských, do střední části
evropské SSSR a přes kavkazské sovětské republiky až do Iránu.
 80. Hluchavka nachová

Lamium purpureum L. Pyskaté — Labiatae.

Jednoletá nebo dvouletá bylina s krátce vystoupavými až přímými,

10—20 cm vysokými lodyhami, jež naspodu jsou rozvětvené, dole méně
a nahoře hustěji porostlé vstřícnými, řapíkatými listy, jejichž čepel je
trojboce vejčitá, naspodu srdčitá, na okraji vroubkovaná. Hořejší listy
(listeny) jsou menší a více méně červeno-fialově naběhlé. Lichopřesleny
květů vyrůstají z paždí nejvyšších listenů, jež stojí blízko sebe.
Jednotlivé kvítky jsou skoro přisedlé, asi l cm dlouhé a jsou složeny z
kalichu asi do poloviny rozděleného v pět kopinatých a rozestálých zubů
a z růžově červené, pyskaté koruny, která má trubku o málo delší než
kalich a přilbovitý hořejší pysk polokulovitě vyklenutý, pyrity a dolejší
pysk delší, trojcípý, s vykrojeným velkým středním cípem, čtyři tyčinky
mají fialové prašníky. Plody jsou šedé tvrdky. Kvete od března do září.
Plevelová rostlina, která je u nás všude hojná, hlavně na hlinitých,
obdělaných pozemcích, z roviny až do hor. Roste také skoro v celé
Evropě, zasahuje daleko na sever (až na ostrovy Lofoty) a na východ
přes Sibiř až k Altaji, na jih pak do Malé Asie a Sýrie. Byla také
zavlečena do Severní Ameriky. Ačkoliv je u nás tak hojná, přesto není
patrně rostlinou původní, nýbrž byla k nám zavlečena již v
předhistorických dobách jako plevel ze západní Asie. Dříve se jí
používalo také v lidovém lékařství.
 81. Šalvěj luční

Salvia pratensis L. Pyskaté — Labiatae.

Vytrvalá a příjemně vonná bylina (ač slaběji než jiné druhy šalvějů), roz-
troušeně chlupatá, řidčeji olysávající, s lodyhou přímou nebo jen dole prohnutou,
chudě rozvětvenou. Přízemní listy, které tvoří naspodu růžici, jsou dlouze řapíkaté
a mají čepel vejčitě až podlouhle kopinatou, naspodu srdčitou, na okraji nestejně
laločnatě vroubkovanou, řidčeji hlouběji laločnatou až peřenoklanou, 6—12 cm
dlouhou a 2—4 cm širokou, vespod svraskalou. Listy lodyžní chybějí nebo stojí v
l—3 párech a jsou mnohem menší a krátce řapíkaté až přisedlé. Květy v licho-
přeslenech skládají řídký lichoklas a vyrůstají ve vidlanovitých svazečcích po 2—6
z úžlabí malých, vejčitých a zelených listenů. Jednotlivé květy jsou kratičce
stopkaté, l—3 cm dlouhé. Jejich kalich je zvonkovitý a dvoupyský, hořejší pysk
jeho je složen ze 3 cípů a dolejší ze dvou a celý je zevně odstále chlupatý. Pyskatá,
tmavě modrofialová, srostloplátečná koruna je roztroušeně pýřitá. Má trubku o
málo delší než kalich, hořejší pysk obloukovitý, dvoulaločný a dolejší kratší, rozeklaný
ve tři sehnuté laloky. Tyčinky jsou ukryty pod horním pyskem. Jsou vyvinuty jen dvě,
a to ještě neobvyklým způsobem. Hořejší dvě jsou zakrnělé. Nitka dvou vyvinutých
tyčinek je krátká a spojidlo (tak zvaný konektiv, který spojuje normálně dva prašné
pytlíčky) je rozšířené v nestejnoramennou páku. Na delším, obloukovitě prohnutém
konci je prašný pytlíček a na kratším, lopatkovitě rozšířeném rameni je druhý pytlíček
zakrnělý a netvoří se v něm pyl. Tato krátká ramena dvou tyčinek zakrývají ústí rourky
květní. Hmyz, na př. čmelák, který usedne na spodní pysk květu, dere se do rourky
květní, aby sosákem nassál sladkou šťávu na jejím dnu. Tím narazí na krátké rameno
tyčinky a tlakem sehne druhé, dlouhé rameno tyčinky s prašným pytlíčkem dolů, takže
prašník narazí na jeho hřbet a posype jej pylem. Při návštěvě jiného, staršího květu otře
čmelák pyl o bliznu, neboť ve starších květech po vyprášení pylu sehne se čnělka s
bliznami obloukovitě dolů, takže čmelák musí na ni hřbetem narazit. Tak je důmyslně
zařízeno křížené opylení. Vedle květů obojakých, které mají tyčinky i pestík a mají
velikou korunu 27—29 mm dlouhou, nalézáme na téže rostlině nebo na jiných rost-
linách ještě jiné květy, a to květy jenom pestíkové, v nichž tyčinky jsou zakrnělé. Mají
korunu 19—24 mm dlouhou. Jiné květy jsou opět obojaké, ale jejich koruna je
mnohem menší, pouze 16—23 mm dlouhá a posléze květy jen pestíkové, s malou
korunou, jen 10—15 mm dlouhou. I v těch jsou tyčinky zakrnělé. Po oplodnění
vznikají ze semeníku 4 tvrdky, jež jsou hranaté a tmavohnědě zbarvené. Kvete od
května do srpna.
Roste u nás velmi hojně na suchých lukách, na pastvinách, na stráních i na mezích
z nížiny až do podhoří. Je rozšířena ve větší části Evropy (kromě severních krajů) a na
východ sahá v SSSR až do oblasti horního toku řeky Volhy. Zřídka se této byliny
používá v lidovém lékařství.
 82. Mateřídouška
Thymus serpyllum L. Pyskaté — Labiatae.
Polokeř se slabě zdřevnatělými větvemi, s výběžky nebo bez nich. Lodyhy jsou vzpřímené,
vystoupavé nebo plazivé, 10—50 cm dlouhé, oblé až význačně čtyřhranné, různé chlupaté, buď
celé chlupaté, nebo jen na hranách nebo na dvou stranách. Vstřícné listy jsou 5—15 mm dlouhé,
eliptičné až skoro okrouhlé nebo i čárkovité, celokrajné, zúžené v krátký řapík nebo přisedlé,
lysé, brvité. chlupaté nebo až vlnaté. Drobné, světle až tmavě fialově červené květy skládají
lichoklasy. jež bývají na konci lodyh kulovitě nahloučené, někdy jsou však prodloužené a
směrem dolů přetrhané. Kalich květů je dvoupyský, l0žilný a koruna 3—6 mm dlouhá, tmavě
nebo světle fialově červená, řidčeji bělavá až bílá, s krátkou trubkou. Semeník mění se za plodu v
elipsoidní, 0,6—0,7 mm dlouhé tvrdky. Kvete od dubna až do září.
Mateřídouška je souborným druhem, který se rozpadá ve veliké množství ras či malých
druhů, z nichž některé jsou význačné a snadno poznatelné, jiné lze jen nesnadně rozlišiti. U nás
takových význačnějších ras roste asi 11 a v celé střední Evropě asi 21. Mnoho dalších roste na
Balkáně, v Přední Asii a jinde, kde mateřídouška roste. Je totiž rozšířena skoro v celém mírném
pásu Starého světa. Na jih zasahuje až do Přední Indie a na sever až na Kamčatku a do severní
Sibiře, kde byla nalezena ještě při řece Jeniseji na 72° severní šířky. Roste také v Grónsku a na
Islandu. V Himalájích stoupá až do výše 4500 m.
U nás rostou různé její rasy na travnatých místech, na mezích, na stráních, o málo delší než
kalich, hořejší pysk obloukovitý, dvoulaločný a dolejší kratší, rozeklaný ve tři sehnuté laloky.
Tyčinky jsou ukryty pod horním pyskem. Jsou vyvinuty jen dvě, a to ještě neobvyklým
způsobem. Hořejší dvě jsou zakrnělé. Nitka dvou vyvinutých tyčinek je krátká a spojidlo (tak
zvaný konektiv, který spojuje normálně dva prašné pytlíčky) je rozšířené v nestejnoramennou
páku. Na delším, obloukovitě prohnutém konci je prašný pytlíček a na kratším, lopatkovitě
rozšířeném rameni je druhý pytlíček zakrnělý a netvoří se v něm pyl. Tato krátká ramena dvou
tyčinek zakrývají ústí rourky květní. Hmyz, na př. čmelák, který usedne na spodní pysk květu,
dere se do rourky květní, aby sosákem nassál sladkou šťávu na jejím dnu. Tím narazí na krátké
rameno tyčinky a tlakem sehne druhé, dlouhé rameno tyčinky s prašným pytlíčkem dolů, takže
prašník narazí na jeho hřbet a posype jej pylem. Při návštěvě jiného, staršího květu otře čmelák
pyl o bliznu, neboť ve starších květech po vyprášení pylu sehne se čnělka s bliznami obloukovitě
dolů, takže čmelák musí na ni hřbetem narazit. Tak je důmyslně zařízeno křížené opylení. Vedle
květů obojakých, které mají tyčinky i pestík a mají velikou korunu 27—29 mm dlouhou,
nalézáme na téže rostlině nebo na jiných rostlinách ještě jiné květy, a to květy jenom pestíkové, v
nichž tyčinky jsou zakrnělé. Mají korunu 19—24 mm dlouhou. Jiné květy jsou opět obojaké, ale
jejich koruna je mnohem menší, pouze 16—23 mm dlouhá a posléze květy jen pestíkové, s
malou korunou, jen 10—15 mm dlouhou. I v těch jsou tyčinky zakrnělé. Po oplodnění vznikají
ze semeníku 4 tvrdky, jež jsou hranaté a tmavohnědě zbarvené. Kvete od května do srpna.
Roste u nás velmi hojně na suchých lukách, na pastvinách, na stráních i na mezích z nížiny
až do podhoří. Je rozšířena ve větší části Evropy (kromě severních krajů) a na východ sahá v
SSSR až do oblasti horního toku řeky Volhy. Zřídka se této byliny používá v lidovém lékařství.
mezi kamením a pod. obyčejně v množství pohromadě. Je to bylina příjemně vonná, neboť
obsahuje množství těkavého oleje. Používá se jí často v domácím lékařství, mezi jiným na př.
přidává se do koupelí pro novorozence.
 83. Rulík zlomocný

Atropa belladonna L. Lilkovité — Solanaceae.

Vytrvalá, statná bylina, až 150 cm vysoká, s tlustým, válcovitým,

rozvětveným a vícehlavým oddenkem a se vzpřímenými, bohatě
rozvětvenými, tupě hranatými a jemně chloupkatými lodyhami. Listy
dole střídavé, na kvetoucích větévkách zdánlivě vstřícné, jeden z nich
větší a druhý menší. Mají krátký řapík a skoro vejčitou, přišpičatělou, až
15 cm dlouhou a až 8 cm širokou čepel, která je živě až smutně zelená,
pyrite chlupatá, celokrajná. Květy jsou jednotlivé, stopkaté, převislé,
zdánlivě úžlabní, složené z vytrvalého kalichu, který je rozdělen v pět
vejčitých, přišpičatělých cípů, které za plodu se ještě trochu zvětšují a
hvězdovitě rozkládají. Květní koruna je rourkovitě zvonkovitá, 2,5—3,5
cm dlouhá, vně hnědě fialová, uvnitř špinavě žlutá a tmavočerveně
žilkovaná, na okraji s pěti zaoblenými a trochu zpět zatočenými cípy. Pět
tyčinek se žlutými prašníky přirůstá ke spodku koruny. Čnělka je
nitkovitá, nahoře nazelenalá, dole fialová a nese dvoulaločnou bliznu.
Semeník se za plodu mění v kulatou, asi jako třešeň velikou bobuli, která
je zprvu zelená, úplně zralá však je černá a lesklá a obsahuje hojnost
fialové šťávy a četná drobná semena. Kvete od června do srpna.
Roste u nás roztroušeně v listnatých lesích, hlavně v bučinách a na
pasekách, z pahorkatiny až do horského pásu. Je rozšířen ve větší části
Evropy a také v Malé Asii a na východ zasahuje až ke Kavkazu a do
Iránu. V Severní Americe roste jen zplaněle. Je to rostlina dosti
stínomilná a ve všech částech prudce jedovatá! Obsahuje totiž hlavně
jedovatou látku hyosciamin, a jeho isomer atropin, tedy stejně jedovatou
látku jako blín. Je to prudký jed, z jehož účinků je zvláště nápadné to, že
rozšiřuje oční panenku. Další příznaky otravy rulíkem je suchost v krku
a v ústech, obtíže při polykání, zčervenání a suchost kůže, až
dvojnásobné zrychlení tepu, chorobné představy, záchvaty zuřivosti, po-
sléze ospalost a celkové ochrnutí. Již dávka '/>» g může býti smrtelnou.
Atropin, je důležitým léčivem, proto se listy rulíku sbírají a suší pro další
zpracování v lékárnách. Sbírají se na rostlinách divoce rostoucích nebo
také na pěstovaných. Někdy se děti otráví krásnými bobulemi rulíku, jež
zjevem lákají k jídlu, chutnají však odporně.
 84. Blín černý

Hyoscyamus niger L. Lilkovité — Solanaceae.

Většinou dvouletá, řidčeji jednoletá bylina, 20—70 cm vysoká, celá

žlaznatě a vlnatě chlupatá, s lodyhou vzpřímenou, jednoduchou nebo
rozvětvenou, porostlá střídavými listy, jež v dolejší části jsou krátce
řapíkaté, v hořejší poloobjímavě přisedlé. V obrysu jsou podlouhlé, vejčité,
pereně laločnaté, s úkrojky špičatými a zářezy tupými. Bezstopečné květy
sedí v paždí hořejších listů a tvoří prodloužené, jednostranné vijany.
Složeny jsou z trubkovitě baňkovitého kalichu s pěti pichlavě špičatými
cípy, který je síťkovitě žilkovaný a žlaznatě chlupatý, a ze srostloplátečné,
nálevkovité, pěticípé koruny, jež je vně chlupatá a uvnitř lysá, špinavě žlutě
zbarvená, v ústí červenofialová, jinde zdobená fialovým síťkovitým
žilkováním. Tyčinek je pět, z nichž dvě jsou kratší, s prašníky fialovými a
nitkami chlupatými. Semeník mění se za plodu ve džbánečkovitou tobolku,
která se otevírá víčkem a vypouští černohnědá semena. Kvete od května po
celé léto.
Na rumištích, úhorech cest a na jiných pustých místech, hlavně v
teplejších krajích dosti hojně. Je rozšířen skoro po celé Evropě (kromě
nejsevernějších krajů), dále v sev. a záp. Asii, Indii a sev. Africe. V Severní
Americe, východní Asii a v Austrálii roste zplaněle.
Blín má malá semena — průměrně 200 v jedné tobolce. Jedna rostlina
vytvoří průměrně 50 tobolek, jež obsahují dohromady 10.000 semen.
Kdyby všechna vyklíčila, daly by rostliny z nich vzešlé 100,000.000 semen,
ve třetím roce jeden bilion semen, takže v pátém roce by narostlo 100.000
bilionů blínů. Silné rostliny však mají mnohem víc tobolek než 50. Tak byla
pozorována jedna zvlášť silná rostlina, která dala 2800 tobolek s 96.000
semeny. Semena na štěstí klíčí velmi nepravidelně. Často leží v půdě
několik let, než vyklíčí. Ale i tak je blín někdy plevelí nepříjemnou.
Hlavní alkaloid, který blín obsahuje, je hyoscyamin (v listech 0,02—
0,07%). Od pradávna se blínu používalo v lékařství jako léčiva a ještě dnes
se ho používá k přípravě léčiv uklidňujících a uspávajících, ke zmírnění
dráždění ke kašli, do mastí na tišení reumatických bolestí a bolestí v uších.
Proto se také blín pěstuje na polích. Ve středověku bylo používáno blínu k
uspávání místo chloroformu při chirurgických operacích a také k utišení
bolesti zubů (vdechování kouře z blínových semen).
 85. Lilek černý

Solanum nigrům L. Lilkovité — Solanaceae.

Jednoletá, vzpřímená a rozvětvená, tmavě zelená bylina, porostlá

trochu zahnutými, odstávajícími chlupy, někdy olysávající a s větvemi
na hranách často hrbolkatě zubatými. Listy má široce vejčité nebo skoro
trojhranné, tupě přišpičatělé a krátce v řapík stažené, na okraji mělce
laločnatě zubaté, někdy až celokrajné. Květy tvoří krátce stopkaté
vrcholíky a jsou pravidelné. Mají pěticípý kalich s tupě vejčitými ušty a
bílou korunou kolovitě rozloženou, dvakrát delší než kalich, s pěti
tupými cípy. Tyčinek je pět a jejich nitky jsou krátké a prašníky k sobě
přitisklé, zlatožluté. Spodní dvě třetiny čnělky jsou chlupaté a celá je 2—
3krát delší než tyčinky. Svrchní semeník je složen ze dvou plodolistů a
mění se za plodu zprvu v zelenou, v době zralosti černou, lesklou,
kulatou bobuli, která většinou měří méně než l cm v průměru a chová ve
šťavnatém obsahu l—1,5 mm veliká semena. Kvete od června do října.
Roste velice hojně na rumištích, na polích' jako plevel, na úhorech,
skoro všude po celé zemi, kromě nejstudenějších krajů. Je to rostlina
snad mírně jedovatá. Jsou známé případy, kdy se děti, drůbež a kachny
otrávily po požití bobulí, jsou však známé i jiné případy, kdy i po požití
většího množství bobulí žádná otrava nenastala. Příčina tohoto zjevu
nebyla dosud dostatečně vysvětlena.
 86. Potměchuť

Solanum dulcamara L. Lilkovité — Solanaceae.

Vytrvalá bylina, nebo spíše polokeř, s plazivým, rozvětveným

oddenkem, z něhož vyrůstají popínavé nebo poléhavé, až 2 m dlouhé a
naspodu dřevnatějící, lysé lodyhy, porostlé listy dosti měnlivého tvaru.
Jsou dosti dlouze řapíkaté, s čepelí nejčastěji vejčitě kopinatou a na basi
srdčitou a v horní části střelovité až hrálovité nebo dole se dvěma
ouškovitými úkrojky, nebo jsou tak hluboce zaškrcené, že jsou až
trojčetné, na konci špičaté, celokrajné a po obou stranách roztroušeně
chlupaté. Tmavě modrofialové květy skládají vrcholičnatou, většinou
ničí latu, která vyrůstá z lodyhy vždy proti listu. Kvítky jsou složeny z
pětizubého kalichu a pěticípé, fialové (zřídka bílé) koruny, jejíž cípy
jsou špičaté a zprvu vodorovně rozložené, pak nazpět přehrnuté a na basi
ozdobené dvěma zelenými, bíle lemovanými skvrnami. Pět tyčinek se
zlatožlutými prašníky srůstá v kužel. Semeník je kuželovitý, lysý,
dvoupouzdrý, s četnými vajíčky. Za plodu mění se ve vejčitou, v době
zralosti živě červenou a lesklou, převislou bobuli, obsahující čočkovitá,
ledvinitá semena. Kvete od června do srpna.
Dosti hojná rostlina, vyskytující se v pobřežních' křovinách, u
potoků, v příkopech, někdy přímo na okraji vody, ale také na pasekách a
na jiných místech z nížiny až do podhorského pásma. Je rozšířena skoro
v celé Evropě, v severní Africe a v západní Asii až do Indie a také v
Číně a v Japonsku. Roste také v Severní Americe, není však jisté, zda je
tam původní.
Potměchuť je rostlina jedovatá. Obsahuje solanin a dulcamarin.
Alkaloid solanidin, který je štěpným produktem solaninu , je obsažen
hlavně v listech a v mladých výhoncích. Chuť je zprvu hořká a pak
nasládlá — odtud také původ českého jména. Mladých výhonků se dříve
používalo v lékařství, nyní však jen v lidovém lékařství, zvláště při
chorobách plicních a kožních.
 87. Divizna velkokvětá

Verbascum thapsiforme SCHRAD. Krtičníkovité — Scrophulariaceae.

Dvouletá, velice statná a až přes dva metry vysoká bylina, která je

celá žlutavě plstnatá, s konečným, dlouhým a štíhlým, většinou
nerozvětveným hroznem žlutých květů. Lodyha je od sbíhajících listů
nápadně křídlatá. Listy jsou po obou stranách hustě plstnaté, spodní
10—40 cm dlouhé, krátce řapíkaté, eliptičné, zvolna v řapík zúžené, na
okraji hrubě vroubkované, prostřední a hořejší listy lodyžní vejčité,
jemně přišpičatělé a sbíhají křídlatě spodinou až k předcházejícímu,
spodnějšímu listu. Květy ve vrcholičnatých svazečcích po 2—5 skládají
dohromady jednoduchý, zřídka nepatrně větvený, mohutný hrozen.
Stopky květní jsou kratší než kalich a stejně jako kalich jsou plstnaté.
Koruna je plochá, kolovitá, pěticípá a srostloplátečná, 3—5 cm v
průměru, světle žlutá. Tyčinky jsou nestejně dlouhé, obě delší lysé, s
dlouze sbíhajícími prašníky. Tři kratší tyčinky mají ledvinité prašníky a
hustě bíle plstnaté nitky. Blizna je hlavatá. Tobolka je asi 10 mm dlouhá,
asi stejně dlouhá jako kalich. Kvete v červenci a srpnu.
Tato velmi hojná a krásná rostlina je rozšířena na slunných místech,
ve štěrku na březích řek a podobných místech z roviny až do podhůří.
Roste skoro v celé Evropě, kromě nejzazšího severu a jihozápadní části
Pyrenejského poloostrova. Je dosti podobná divizně sápovité, ale je
statnější a listy po lodyze sbíhají vždy až ke spodnějším listům.
Vedle řady jiných látek obsahují květy divizny velkokvěté, sápovité
a jiných příbuzných velkokvětých druhů trochu slizu. Používá se jí v
lékařství, hlavně lidovém. Sbírají a suší se žluté koruny rozevřených a
polorozevřených květů.
 88. Lnice květel

Linaria vulgaris MILL. Krtičníkovité — Scrophulariaceae.

Vytrvalá bylina s válcovitým, plazivým oddenkem a jednoduchými,

většinou jen u země rozvětvenými lodyhami, jež jsou 20—50 cm
vysoké, lysé a hustě střídavě olistěné. V úžlabí některých listů vyrůstají
někdy krátké, olistěné větvičky. Listy čárkovité nebo čárkovitě kopinaté,
s jedním nervem, celokrajné a na okraji trochu podvinuté, lysé. Květy
skládají konečný hrozen, který z počátku je hustý a kuželovitý, později
prodloužený. Květy stojí na žláznaté chlupatých stopkách, jež jsou delší
než kalich. Jsou ozdobné a měří bez ostruhy 16—22 mm. Skládají se z
pětidílného kalichu a ze souměrné, srostloplátečné, dvoupyské koruny,
jejíž rourka je na dolejšku prodloužena asi v 10 mm dlouhou, dutou
ostruhu. Koruna je bledě sírové žlutá, kromě patra v ústí, které je
oranžové. Dvojcípý hořejší pysk koruny je vykrojen a okraj je zpět
ohrnut, spodní pysk je třícípý a s vnější strany vmáčklý dovnitř, takže
vzniká nápadná vychlípenina, tak zvané patro, které zakrývá ústí květní
rourky. Tyčinky jsou čtyři, dvě kratší a dvě delší, připojené na spodu
koruny. Semeník nese prodlouženou čnělku s hlavatou bliznou a mění se
za plodu ve dvoupouzdrou, vejčitou tobolku, jež je delší než kalich a
obsahuje plochá, bradavčitá a širokým křídlatým okrajem opatřená
semena. Kvete od června do září.
Roste hojně na sušších, hlavně písčitějších polích, na písčitých
březích řek, na pustých místech, na pasekách, úhorech i skalách z nížiny
až do podhůří. Je domovem v celé Evropě (kromě nejsevernějších krajů)
a v západní Asii. Na některých polích je nepříjemnou plevelí, neboť
jednak se rozlézá značně svými oddenky, jednak se bohatě rozsemeňuje.
Jedna rostlina totiž přináší průměrně 30.000 semen.
 89. Rozrazil rezekvítek

Veronica chamaedrys L. Krtičníkovité — Scrophulariaceae.

Vytrvalá bylina s válcovitým, plazivým oddenkem, z něhož vyrůstají

vystoupavé, 10—40 cm vysoké, většinou jednoduché lodyhy, jež jsou
dvouřadé chlupaté. Listy jsou vstřícné, vejčité, špičaté, spodní krátce
řapíkaté, prostřední a horní přisedají zaoblenou nebo trochu srdčitou
basí. Na okraji jsou vroubkovaně zubaté, svrchu skoro lysé, vespod
roztroušené až hustě drsně chlupaté. Kvítky skládají volné, ale dosti
bohaté, odstávající hrozny, jež vyrůstají z úžlabí hořejších listů. Květní
stopky jsou vždy vzpřímené a l—2krát delší než listeny, v jejichž paždí
vyrůstají. Jsou krátce žláznatě chlupaté, podobně jako vřeteno hroznů.
Kalich květní je 4dílný a kolovitá, azurově modrá (zřídka růžová nebo
bílá) koruna je čtyřcípá, 10—14 mm v průměru; hořejší cíp, který vznikl
srůstem původních dvou. je větší. Korunní rourka skoro není vyvinuta.
Tyčinky jsou dvě. Semeník mění se za plodu v dvoupouzdrou, plochou,
trojhranně obsrdčitou, 3—4 mm dlouhou tobolku, která obsahuje plochá,
vejčitá semena. Kvete od května do října.
Roste hojně na lukách, v křovinách, ve světlých lesích a hlavně na
lesních Okrajích, z nížiny až vysoko do hor. (V Alpách roste místy ještě
ve výšce 2000 m.) Je rozšířena skoro v celé Evropě (kromě nejzazšího
severu a jihu) a v severní i západní Asii. Na západ zasahuje až na
Kanárské ostrovy.
 90. Rozrazil lékařský

Veronica officinális L. Krtičníkovité — Scrophulariaceae.

Vytrvalá bylina s válcovitým, plazivým oddenkem, z něhož vyrůstají

10 až 20 cm dlouhé, poléhavé a kořenující, drsně chlupaté, větvemi a
květenstvími vystoupavé lodyhy, porostlé vstřícnými listy, jež jsou
vejčitě eliptičné až široce kopinaté. 20—50 mm dlouhé, zúžené klínovitě
v krátký řapík, s čepelí v dolejší polovině celokrajnou, ostatně mělce
vroubkovanou, roztroušeně chlupatou. V úžlabí listů vyrůstají květní
hrozny, jež jsou vzpřímené, husté, později prodloužené, žláznaté pyrite.
Modrofialové kvítky stojí na krátkých stopkách, jež vyrůstají z úžlabí
kopinatých listenů. Jednotlivé kvítky jsou složeny ze čtyřdílného kalichu
a čtyřcípé, srostloplátečné, zvonkovitě kolovité, 6—7 mm v průměru
měřící koruny, jejíž hořejší cíp je větší než ostatní. Semeník mění se za
plodu v obsrdčitou, mělce vykrojenou, žláznatou, asi 4 mm dlouhou
tobolku, která obsahuje čočkovitá, asi l mm široká semena. Kvete od
června do srpna.
V sušších a světlých lesích, na sušších lukách a na pastvinách, na
pasekách a jiných podobných místech z nížiny až do hor rozšířená
rostlina, která roste nejen u nás, nýbrž skoro v celé Evropě, v Přední Asii
a také v Severní Americe. Sušená nať byla užívána dříve v domácím
lékařství.
 91. Náprstník velkokvětý čili hlínožlutý

Digitalis grandiflora MILL. (= ambigua MURR.) — Krtičníkovité —

Scrophulariaceae.

Vytrvalá, 30—100 cm vysoká bylina, s válcovitým, šikmým nebo

ukousnutým a vícehlavým oddenkem. V dolní části je lysá, nahoře žláznatě
pyrit á, porostlá střídavými listy, z nichž dolejší jsou podlouhle obkopinaté,
v krátký řapík zvolna zúžené, prostřední a horní vejčitě kopinaté,
zaobleným spodkem přisedlé. Všecky jsou špičaté a nepravidelně mělce
pilovité, lysé, jen vespod na nervech a na okraji trochu pyrite. Květy
skládají konečný hrozen, který je zprvu stažený a kuželovitý. později
uvolněný a jednostranný, složený z ničích květů. Stopky květní jsou 5—12
mm dlouhé, žláznatě pyrite a vyrůstají z úžlabí čárkovitě kopinatých listenů,
jež jsou dvakrát delší než stopky. Květy jsou složeny z pětidílného kalichu,
jehož cípy jsou úzce kopinaté, nestejně velké a žláznatě chlupaté. Koruna je
nápadná, 3—4 cm dlouhá, rourkovitě zvonkovitá, s krátkým a nestejně
dvoupyským lemem, s krátkým, vykrojeným hořejším pyskem a trochu
delším třícípým spodním. Je zbarvena bledě okrově žlutě a uvnitř je hnědě
síťkovaná a skvrnitá, zevně jemně žláznatě chlupatá. Tyčinky jsou čtyři,
nestejně dlouhé, dvě kratší a dvě delší a jsou přirostlé ke spodku koruny.
Semeník se za plodu mění ve vejčitou, dvoupouzdrou, žláznatou a v kalichu
uzavřenou tobolku, otevírající se dvěma chlopněmi a vysypávající ven
četná, drobná semena. Kvete od června do září.
Dosti hojně rozšířená bylina, která roste ve světlých lesích, v křovinách
a na pasekách, z nížiny až dosti vysoko do hor. Je rozšířena v Evropě z
Pyrenejí až do jižní části evropské SSSR a do západní Sibiře a vyskytuje se
také v některých krajích Malé Asie.
V severních Čechách od Aše až po Krkonoše je domovem druhý náš
druh náprstníku, náprstník červený — Digitalis purpurea L., který je jen
dvouletý. Je to statná, až přes l m vysoká bylina s velikým, konečným
hroznem krásných červených květů, jejichž široce náprstkovitá koruna je
uvnitř ozdobena tmavými a světle lemovanými skvrnami. Hojně se také
pěstuje v zahradách pro ozdobu. Jeho listy a také semena obsahují řadu
jedovatých látek, hlavně glykosidů, které povzbuzují činnost srdeční a jsou
proto velmi důležitými léčivy. V listech je obsažen digitoxin, digitophyllin,
gitalin a gitin, vedle jiných ještě látek a v semenech je to hlavně digitalin,
gitalin a digitonin. Nejúčinnější látkou je digitoxin. Listy se sbírají k
účelům lékařským z divoce rostoucích rostlin.
 92. Podbílek šupinatý

Lathraea squamaria L. Zárazovité — Orobanchaceae.

Vytrvalá, cizopasná rostlina bez zeleného barviva, která má v půdě

větevnatý, až několik kg těžký, masitý oddenek, jenž je hustě porostlý
masitými šupinami, uzavírajícími dutiny, jež jsou sestaveny do čtyř řad.
Z konce oddenku vyrůstá kořen, který se rozvětvuje a drobnými kořínky
přissává se na kořeny některého stromu nebo keře, na němž cizopasí.
Konce kořínků při doteku s kořenem hostitele hlízkovitě zduří (tyto
hlízky jsou asi jako semenec veliké) a ze zduřeniny vyrůstá poměrně
tenký čípek, který pronikne kůrou a kambiem napadeného kořene a do-
stane se až do dřeva. Vyssává šťávy z těla hostitele, které slouží
cizopasnému podbílku za výživu. Když oddenek dostatečně zesílí (což
bývá, počítáno od vyklíčení, asi po 10 letech), vyžene nadzemní květné
lodyhy. Ty jsou 10—25 cm vysoké, jednoduché nebo zřídka kdy
rozvětvené, růžově zbarvené, zřídka kdy bílé, porostlé bledými
nezelenými šupinami, což jsou přetvořené listy. Květy skládají hustý,
konečný, jednostranný, zprvu ničí hrozen. Květy vyrůstají z paždí
šupinovitých, vejčitých nebo srdčitých, celokrajných a masitých listenů.
Jsou složeny ze zvonkovitého, pětizubého, žláznatě chlupatého a živě
růžově zbarveného kalichu a z květní koruny, jež je 15—17 mm dlouhá,
jen o málo delší než kalich, trubkovitě nálevkovitá a dvoupyská, růžově
zbarvená. Její hořejší pysk je nedělený, růžový, dolejší je trojlaločný,
bělavý. Tyčinky jsou čtyři, dvě delší a dvě kratší, přirostlé ke koruně
blízko ústí a vyčnívají ven. Semeník mění se za plodu v jednopouzdrou
tobolku, jež obsahuje hnědočerná, síťkovitě jamkatá, asi l mm dlouhá
semena. Kvete v dubnu a v květnu.
Roste dosti hojně ve vlhčích listnatých lesích, hlavně pod olšemi,
buky a lískami, řidčeji i pod jinými listnatými stromy a keři, na jejichž
kořenech cizopasí. Místy roste dosti hojně na kořenech révy vinné a je
proto nepříjemným hostem na vinicích. Vzácně roste také pod smrky.
Roste z nížiny až do podhůří skoro v celé Evropě a v mírné Asii, kde
sahá na východ až k Himalájím. Protože podbílek nemá zeleně listové,
nemůže asimilovat vzdušný kysličník uhličitý. Bez hostitelské rostliny
tedy nemůže žít.
 93. Jitrocel kopinatý

Plantago lanceolata L. Jitrocelovité — Plantaginaceae.

Vytrvalá bylina s ukousnutým, krátkým oddenkem, z něhož vyrůstají

hojné kořeny. Všecky listy tvoří přízemní růžici a jsou většinou
zpřímené, kopinaté až čárkovitě kopinaté, naspod zúžené v poměrně
široký řapík. čepel má 3—7 skoro stejně tlustých nervů, na konci je
špičatá a na okraji celokrajná nebo oddálené zoubkatá, přitiskle chlupatá
až skoro lysá. Květní stvoly. které vyrůstají z růžice ve větším počtu,
jsou 20—50 cm vysoké, vystoupavé nebo přímé, většinou delší než listy,
na povrchu s pěti rýhami a přitiskle chlupaté. Drobné kvítky skládají
kulovitý nebo krátce vejčitý klas, který před rozkvětem je krátce
kuželovitě přišpičatělý. Listeny jsou suchomázdřité, hnědé, naspodu
bělavé a trochu přišpičatělé. Kalich kvítků je složen ze 3 lístků, zadní
dva jsou volné a přední dva (z původních 4) jsou srostlé v jeden, který je
dvoukýlný. Všecky jsou suchomázdřité, se zeleným nebo hnědým, více
méně brvitě chlupatým kýlem. Koruna je 2—3 mm dlouhá, hnědavá, s
lysou rourkou a 4 cípy. Tyčinky jsou 4 a jejich dlouhé nitky vyčnívají z
květů ven, neboť jsou 2—3krát delší než koruna. Nitky tyčinek jsou
bělavé a prašníky zažloutlé. Semeník, složený ze dvou plodolistů, mění
se za plodu v tobolku se dvěma semeny, která se otvírá obřízně
opadavým víčkem. Kvete od května do září.
Velice hojná rostlina, jež se obyčejně vyskytuje v množství
pohromadě na travnatých místech, na sušších lukách, na travnatých i
kamenitých svazích, a to z nížiny až dosti vysoko do hor. V průsmyku
Bernina ve Švýcarsku roste ještě ve výši 2320 m. Je hojný skoro v celé
Evropě a v severní i střední Asii a na sever sahá až na Island. Zplaněle
vyskytuje se skoro ve všech světadílech. Šťávy, vylisované z čerstvých
listů, se používá proti kašli a jiným onemocněním dýchacích cest.
 94. Mařinka vonná

Asperula odorata L. Mořenovité — Rubiaceae.

Vytrvalá bylina s tenkým, válcovitým a plazivým oddenkem a 10—

30 cm vysokou, čtyřhrannou a lysou lodyhou. Listy po 6—9 v
přeslenech, a to dolní lodyžní podlouhle obvejčité, hořejší kopinaté až
protáhle kopinaté, krátce pichlavě špičaté, 6—15 mm široké, celokrajné
a lysé, na okraji trochu drsné, krásně zelené a vonící silně kumarinem.
Květy skládají konečné, bohatě rozvětvené a volné, vrcholičnaté,
vidlanovité laty, jejichž listeny jsou velmi drobné, kopinaté až skoro
štětinkovité. Květy jsou bílé, nálevkovité, 4—6 mm dlouhé, s korunou
do poloviny rozeklanou ve čtyři cípy. Kalich je zakrnělý v nezřetelný
lem. Semeník je spodní a je složen ze dvou plodolistů. V době zralosti
mění se v dvounažku porostlou háčkovitými osténky a 2—3 mm
dlouhou. Kvete v dubnu a květnu.
Roste ve stinných lesích, především v bučinách, ale řidčeji také v
lesích jehličnatých, obyčejně v množství pohromadě. Je hojná v nížině a
vystupuje až do horského pásma, a to v celé severní a střední Evropě (v
Itálii a na Balkáně roste jen v horách), v Sibiři a v severní Africe.
Byliny se používá v lidovém lékařství. V některých krajích, hlavně
vinařských, ještě dnes připravují z mařinky »májový nápoj«. Vyrábí se
tak, že ve slabě oslazeném víně máčí se čerstvá nať mařinky, natrhaná
brzo před rozkvětem. O tamto »májovém nápoj« zmiňuje se již
benediktinský mnich Wandalbertus v roce 854.
 95. Kozlík lékařský

Valeriana officinális L. Kozlíkovité — Valerianaceae.

Vytrvalá, statná, často l až 2 m vysoká bylina, s krátkým, válcovitým

oddenkem bez výběžků nebo s krátkými podzemními výběžky; z něho
vyhání vzpřímenou, jednoduchou a ryhovanou, dole trochu krátce
chlupatou, nahoře lysou lodyhu s několika páry listů. Tyto jsou složeny s
5—11 jařem kopinatých nebo čárkovitých, celokrajných nebo oddálené
zubatých úkrojků, z nichž konečný úkrojek není větší než ostatní. Spodní
listy lodyžní jsou většinou chlupaté a řapíkaté, prostřední a hořejší lysé, s
řapíky čím výše, tím kratšími a nejhořejší jsou přisedlé. Drobné kvítky
skládají bohatý a více méně okoličnatý, trojramenný vidlan. Kalich
jejich je nezřetelně pětizubý a za plodu se vyvinuje v pérovitý chmýr.
Koruna je trubkovitě nálevkovitá, na basi s hrbolkem, 4—5 mm dlouhá,
světle růžová až bílá, s tupými cípy. Tyčinky jsou tři. Spodní semeník je
složen ze 3 plodolistů a mění se za plodu v jednosemennou nažku
(ostatní pouzdra jsou prázdná a v dospělosti potlačená), která je na
vrcholku věnčena pérovitým chmýrem.
Roste často na vlhkých lukách, v pobřežních křovinách, v příkopech
a na okrajích lesů, z nížiny až dosti vysoko do hor, a to skoro v celé
Evropě a téměř v celé severní Asii až do Japonska. Oddenek obsahuje
význačně páchnoucí kozlíkový čili baldryanový olej a používá se ho
odedávna v lékařství.
 96. Chrastavec polní

Knautia arvensis (L.) COULT. Štětkovité — Dipsacaceae.

Vytrvalá bylina se silným kůlovým kořenem a větevnatým

oddenkem, z něhož vyrůstá květní lodyha a po straně růžice přízemních
listů; z ní vyroste příštího roku další květní lodyha a po straně nová
přízemní růžice listů. Lodyha vzpřímená, 30—150 cm vysoká, v době
květu již se zažloutlými přízemními listy, oblá až trochu ryhovaná,
jednoduchá nebo rozvětvená, dole porostlá zpět namířenými štětinami,
nahoře lysá. Listy šedozelené, nelesklé, v obrysu široce obkopinaté,
přízemní někdy nedělené, lodyžní většinou lyrovitě nebo pereně dělené
až peřenosečné s úkrojky kopinatými, skoro lysé až chlupaté. Drobné
kvítky skládají mnohokvěté, 2—4 cm v průměru měřící strbouly na
dlouhých, chlupatých a někdy i žláznatých stopkách. Strbouly složené z
kvítků oboupohlavných měří 3—4 cm v průměru a tvoří je 85—100
kvítků, strbouly složené z kvítků samicích jsou menší (1,5 až 2 cm v
průměru) a skládá je jen 56—60 kvítků. Zákrov strboulů je složen z více
řad vejčité kopinatých a chlupatých listenů a lůžko strboulů je chlupaté,
bez listenů (plevek). Jednotlivé kvítky mají kalich složený z 8 pérových
štětin a čtyřcipou korunu, která je modrá, řidčeji růžově fialová.
Okrajové květy paprskují a mají větší korunu. Spodní semeník, složený
ze dvou plodolistů, mění se za plodu v nažku 5—6 mm dlouhou a
štětinatě chlupatou. Kvete od května do září.
Roste na sušších lukách, na výslunných a travnatých místech, na
pastvinách a na úhorech, podle cest i na kamenitých stráních, z nížiny až
do subalpinského pásma, skoro v celé Evropě (kromě nejsevernějších
krajů) a na východ zasahuje na Kavkaz a do západní Sibiře.
Listů chrastavce polního bylo dříve používáno v lidovém lékařství.
Je to hrubá rostlina, která poskytuje nevalnou píci, zato však jeho květy
skýtají včelám dobrou pastvu.
 97. Zvonek broskvolistý

Campanula persicifolia L. Zvonkovité — Campanulaceae.

Vytrvalá bylina s šikmým, válcovitým oddenkem a 50—90 cm

vysokou, vzpřímenou, většinou jednoduchou a nejčastěji lysou, řidčeji
spoře rozvětvenou lodyhou, s 3—8 květy. Listy většinou lysé, lesklé,
spodní obyčejně na okraji brvité a nejspodnější podlouhle obvejčité až
obkopinaté, špičaté, ztenčené v řapík. Střední a hořejší listy lodyžní jsou
čárkovitě kopinaté až čárkovité, přisedlé, špičaté a celokrajné nebo
drobně pilovité. Veliké květy mají dosti krátké stopky a skládají
jednoduchý a obyčejně jednostranný hrozen. Stopky květní mají naspodu
dva listeny. Kalich květů je složen z pěti cípů, jež jsou kratší než
polovina výšky koruny a jsou podlouhlé až čárkovité, 2—4 mm široké,
špičaté a zprvu odstávají, pak jsou vzpřímené. Kališní rourka je lysá
nebo tuhými chlupy porostlá. Koruna je široce zvonkovitá, živé
modrofialová, zřídka bílá, s pěti cípy, jež jsou asi 8 mm dlouhé. Tyčinek
je pět. Spodní semeník, složený ze tří plodolistů, mění se v čihovitou,
10—15 mm dlouhou, žebernatou tobolku, která se otvírá třemi otvory a
obsahuje leskle hnědá, podlouhlá, asi 0,6 mm dlouhá semena.
Roste hojně v lesích i na pasekách a na křovinatých místech z
pahorkatiny až do subalpinského pásma skoro v celé Evropě a Sibiři.
Velmi krásná lesní rostlina, která v lodyze obsahuje mléko.
 98. Čekanka obecná

Cichorium intybus L. Složnokvěté — Compositae.

Vytrvalá bylina s válcovitě kůlovým kořenem a lodyhou, hlavně v hořejší

části, rozkladitě větevnatou, 15—150 cm vysokou, ztuha vzpřímenou, tuhou a
hranatou, lysou nebo častěji štětinatě chlupatou. Listy lysé nebo vespod tuhými
chlupy porostlé, nejspodnější krátce řapíkaté, kracovité laločnaté. Dolní listy
lodyžní se podobají předcházejícím, ale přisedají uťatou nebo hrálovitou basí,
hořejší listy jsou podlouhlé až kopinaté a přisedají uťatou nebo srdčitou basí.
Květenství (úbory) četné, konečné nebo úžlabní, jednotlivé nebo po několika
pohromadě, postranní přisedlé nebo velmi krátce stopkaté, konečně sedí na
kuželovité, až 7 cm dlouhé stopce. Drobné kvítky, jež sedí na společném lůžku
(t. j. rozšířeném konci lodyhy), tvoří dohromady miskovité květenství, t. zv.
úbor, který se podobá jednomu velikému květu. Naspodu úboru stojí listeny ve
dvou řadách a tvoří t. zv. zákrov, který jednak drží kvítky pohromadě, jednak je
chrání, pokud nejsou vyvinuté. Jednotlivé kvítky mají spodní semeník ze dvou
plodolistů složený, jenž však obsahuje jen jedno vajíčko. Na vrcholu semeníku
nalézáme řadu nepatrných a sotva viditelných štětinek, jež představují kalich.
Koruna je jazykovitá, složená z trubky květní a jazykovitého úzkého uštu.
Tyčinek je pět a jejich prašníky jsou dohromady slepeny v rourku, kterou
prochází volně čnělka, rozdělená na konci ve dvě bliznová ramena. Úbory měří
3—4 cm v průměru, vespod jsou podepřeny zákrovními lístky štětinatě
brvitými a často žlaznatými. Vnitřní listeny jsou podlouhle kopinaté,
vzpřímené, vnější jsou vejčité, o polovinu kratší a odstávají od úboru. Kvítky,
které úbor skládají, jsou všecky jazykovité, světle modré, zřídka bílé nebo
růžové (barvivo jejich je lehce ve vodě rozpustné, a proto snadno vyhledají), na
rubu žláznaté. Semeník mění se za plodu v obvejčitou nažku s úzkým,
štětinatým lemem. Kvete od července do září.
Hojná rostlina, rostoucí u cest, na mezích, na pastvinách a náspech a na
jiných pustých místech z nížiny až do podhoří. Je rozšířena skoro v celé
Evropě, severní Africe a na východ sahá až do střední části evropské SSSR a
přes Přední Asii, Irán a Beludžistan až k Bajkalskému jezeru. Zplaněle roste ve
východní Asii, Jižní Americe, jižní Africe a na Novém Zélandu. Čekanky se
používá odedávna v lidovém lékařství. Z pražených kořenů nekvetoucích
rostlin připravuje se náhražka kávy nebo přísada do kávy (cikorka). Proto se
tato rostlina také pěstuje, u nás hlavně v Polabí. Semena se vysévají v dubnu a
kořeny sklízejí pozdě na podzim, podobně jako cukrovka. Cikorka je známa asi
od r. 1600. V západní Evropě, hlavně v Belgii a také v Itálii, pěstuje se čekanka
pro list, který chutná mírné nahořkle a pojídá se jako salát.
 99. Smetanka lékařská čili pampeliška

Taraxacum officinale WEB. Složnokvěté — Compositae.

Vytrvalá, lysá nebo spoře vlnatými chlupy porostlá bylina s vícehlavým,

dosti tlustým kořenem a s bohatou růžicí přízemních listů, jež jsou obvejčité až
kopinaté, většinou hluboce zastřihovaně kracovitě laločnaté, řidčeji jen
oddálené vykrajované nebo zubaté, v řapík zvolna zúžené. Z růžice listové
vyrůstají v dosti četném počtu bezlisté stvoly, 5—50 cm vysoké, které nesou
vždy jen po jednom úboru, měřícím 3—5 cm v průměru, jehož zákrov je
dvouřadý a sytě až tmavě zelený. Vnitřní listeny zákrovní jsou přímé, čárkovité
a k úboru přitisklé, vnější jsou většinou nazpět ohrnuté nebo alespoň odstávají.
Všecky kvítky v úboru jsou jazykovité a mají zlatožlutou, řidčeji bledě žlutou
korunu protaženou jednostranně v pentlicovitý nebo jazykovitý útvar, který vně
je často trochu načervenalý nebo s odstínem červenohnědým. Spodní semeník
jednotlivých kvítků mění se za plodu v nažku, jež je šedě či černavě hnědě
zbarvena a je hladká nebo v hořejší polovině opatřena špičatými hrbolky,
nahoru náhle zúžená v poměrně dlouhý a tenký zobánek, který nese na konci
bílý chmýr, složený z paprsčitě rozestavených zoubkatých chlupů. Kvete od
dubna do července.
Je to velice hojná naše rostlina, která roste v množství na lukách, na pa-
horcích, na úhorech a na jiných travnatých místech z nížiny až vysoko do hor.
Pampeliška je rostlina velice proměnlivá, kterou botanikové rozdělují v řadu
poddruhů a odrůd, jež jiní botanikové považují také někdy za druhy
samostatné. Semena pampelišek se totiž vyvinují ze semeníků bez oplodnění
(parthenogeneticky), takže tímto způsobem se drobné odchylky zachovávají.
Pampeliška nepotřebuje proto k opylení hmyzu. Přesto však nalézáme v
květech hojně medoviny a hmyz je s oblibou navštěvuje, takže pampeliška je
význačnou rostlinou medonosnou. Aby včela nasbírala l kg medu, musí
navštívit 125.000 úborů pampelišek (a každý úbor je složen z 100—200
kvítků). Z mladých listů pampelišek možno z jara připravovat salát nahořklé
chuti, který zvláště v západní Evropě je velmi oblíben. Z poraněné rostliny
prýští bílé mléko, které vyplňuje dlouhé, většinou spolu souvisící buňky, t. zv.
mléčnice. Hlavně v kořenech, kde mléka je nejvíc, je obsažen kaučuk. V r.
1931 byla objevena v SSSR pampeliška, dnes všeobecně známá pod jménem
koksaghyz nebo kok sagyz (Taraxacum koksaghyz ROD.). Když sovětští
badatelé zjistili poměrně vysoký obsah kaučuku v kořenech, počali ji pěstovat
na polích. Dnes je tato pampeliška důležitým zdrojem kaučuku, a to nejen v
SSSR, nýbrž i v jiných lidově demokratických státech, kam se její pěstování
rozšířilo.
 100. Sedmikrása chudobka

Bellis perennis L. Složnokvěté — Compositae.

Malá, vytrvalá bylina, 4—15 cm vysoká, lysá nebo chlupatá, s

krátkým, válcovitým a šikmým oddenkem, tvořící trsy. Všecky listy jsou
přízemní a skládají dosti bohatou růžici. Jsou podlouhle obvejčité až
kopisťovité, vpředu zaokrouhlené a k dolejšku klínovitě zúžené v dosti
široký řapík, na okraji oddálené vroubkované, s jedním nervem, krátce
chlupaté až lysé. Krátce a přitiskle chlupatý stvol nese jeden úbor, 16—
30 mm v průměru měřící. Lůžko úboru je duté a kuželovité, na povrchu
jamkaté, bez plevek. Bylinné, pyrite listeny tvoří vně úboru dvouřadý
zákrov. Terč úboru (žlutý střed) měří 4—5 mm v průměru a nese četné,
žluté, oboupohlavné kvítky, které mají pěticípou, rourkovitě
zvonkovitou korunu, pět tyčinek a spodní semeník s dlouhou čnělkou.
Okrajové kvítky úboru jsou samicí a mají jazykovitou, 8—12 mm
dlouhou, bílou, na konci často narůžovělou korunu. Ze spodního
semeníku obojích kvítků vyvinují se za plodu nažky, jež jsou lysé a bez
chmýru. Kvete od března do listopadu, a je-li mírná zima, dokonce po
celou zimu a někdy i pod sněhem. Za vlhkého počasí a v noci se úbory
zavírají, a to tak, že se zákrovní listeny a jazykové květy okrajové
zdvíhají vzhůru a přikládají k sobě. Během dne otáčejí se úbory ke slunci
a celý úbor pomalu se pohybuje od východu k západu.
Roste velice hojně na lukách a na jiných travnatých místech z nížiny
až vysoko do hor. Je hojná v celé Evropě a na východ sahá až do Malé
Asie a Sýrie. Zplaněle roste dnes také v Severní Americe a na Novém
Zélandu. V zahradách pěstují se často statnější odrůdy pro ozdobu, z
nichž mnohé mají kvítky v úboru jazykovité, a to buď bílé, růžové nebo
až dosti tmavě červené. Dříve se chudobky používalo v lékařství, hlavně
lidovém.
 101. Kociánek dvoudomý

Antennaria dioica (L.) GAERTN. Složnokvěté — Coxnpositae.

Vytrvalá, 6—25 cm vysoká bylina s válcovitým, plazivým

oddenkem, z něhož vyrůstají květní lodyhy a nadzemní, kořenující,
kopisťovitými listy porostlé výhonky. Lodyhy jednoduché, hedvábitě
vlnatě chlupaté, olistěné a chocholíkem složeným ze dvou 3—12 úborů
okončené. Listy na svrchní straně většinou zelené, lysé nebo chlupaté,
vespod hedvábitě vlnaté, nejspodnější kopistovité, hořejší kopinaté,
čárkovité a špičaté. Jednotlivé úbory květní měří 6—10 mm v průměru a
jsou na zevnějšku obaleny střechovitým zákrovem z okrouhlých nebo
eliptičných listenů, jejichž dolní polovina je vlnatá a hořejší
suchomázdřitá. Vnitřní listeny čárkovitě podlouhlé, a to na úborech s
květy oboupohlavnými většinou bílé, řidčeji slabě růžové až červené,
tupé a kratší než květy. Zákrovní listeny úborů samicích tmavě červené,
růžové, zřídka kdy bílé, špičaté (alespoň vnitřní) a často delší než květy.
Koruna oboupohlavných kvítků bývá většinou žlutě či červeně zbarvena.
Chmýr slabě narůžovělý až červený. Samicí kvítky mají korunu bílou,
růžovou až tmavě purpurovou a chmýr bílý. Ze spodního semeníku
vyvinuje se za plodu asi l mm dlouhá, hladká nebo drsná nažka. Kvete v
květnu a červnu, v horách většinou až v červenci.
Dosti rozšířená a krásná rostlina, která roste v sušších lesích, na
pastvinách, v křovinách, na výslunných stráních i na horských lukách a
je rozšířena z nížiny až do alpinského pásma. V Alpách byla nalezena
ještě ve výši 2849 m. Je domovem nejen u nás, ale v celé střední a
severní Evropě (kde sahá až k Severnímu mysu) a dále v Sibiři a v
Severní Americe. Tvoří mnoho výběžků, a proto pokrývá půdu
souvislým kobercem a vytlačuje ostatní rostliny. Květů této krásné a
milé rostliny se dříve používalo také v domácím lékařství.
 102. Slunečnice roční

Helianthus annuus L. Složnokvěté — Compositae.

Jednoletá, 60—200 (400) cm vysoká bylina, se silnou (dole 2—10

cm tlustou) a vzpřímenou, olistěnou a většinou jednoduchou nebo i více
úbory zakončenou, odstálou a drsně chlupatou lodyhou, která je na
povrchu zelená a uvnitř vyplněna bělavou dření. Listy střídavé, řapíkaté,
trojhranně srdčité a krátce a ztuha štětinkatě chlupaté. Úbory veliké,
nakloněné až ničí, 10—50 cm v průměru měřící, složené v terči až ze
2000 oboupohlavných, hnědých, pětičetných kvítků a na okraji z kvítků
s korunou jazykovitou, zlatožlutou, 6—10 cm dlouhou a až 2 cm
širokou. Lůžko úborů je skoro ploché; plevkami porostlé a tyto plevky v
době zralosti obklopují nažky, takže ty sedí jakoby ve voštině. Nažky
jsou obvejčité, kuželovité, 7,5—17 mm dlouhé, 3,5—9 mm široké a 2—
5,5 mm tlusté, jemně podélně žebernaté, celé hustě a kratičce chlupaté,
bílé, slámově žluté až černé, s oplodím vláknitě dřevnatým, uvnitř s
olejnatým a chutným semenem. Kvete od srpna do října.
Velmi často pěstovaná rostlina, a to jak na polích, tak i na zahradách.
Pochází pravděpodobně z Mexika, odkud se dostala do Evropy v 16.
století. Je to jedna z nejdůležitějších hospodářských rostlin v Sovětském
svazu a také v Maďarsku, kde se na polích pěstuje pro olejnatá semena.
Její kultura se šíří v poslední době i v Československu, ač u nás nedává
takovou žeň jako v SSSR a v Maďarsku. Semena obsahují olej dobré
jakosti, který se hodí jak k jídlu, tak i k účelům průmyslovým. Ze 100 kg
semen vytlačí se 25—30 (až i 50) kg oleje. Oleje za studena lisovaného
se používá k jídlu, olej za horka tlačený slouží k výrobě jemnějších
mýdel, barev, margarinu a j. Úbory se natáčejí do směru, odkud přichází
nejvíc světla. Na volném prostranství se tedy otáčejí ke slunci.
 103. Kmen rolní

Anthemis arvensis L. Složnokvěté — Compositae.

Jednoletá bylina s vřetenitým. tenkým kořenem a pyrite vlnatou až

skoro lysou, vzpřímenou, většině bohatě rozvětvenou, 10—50 cm
vysokou lodyhou, jejíž jednotlivé větve jsou prodlouženy a nesou po
jednom úboru. Listy střídavé, lysé nebo trochu pyrite vlnaté,
nepravidelně dvakrát peřenosečné ve vejčité úkrojky, jež jsou
peřenoklané v cípy kopinaté, špičaté, 0,5—l mm široké. Vřeteno listů je
nezubaté. Obory jednotlivé na dlouhých stopkách, 2—3 cm v průměru, s
terčem 5—7 mm v průměru měřícím, se zákrovem skoro polokulovitým,
složeným ze střechoví tě uspořádaných, podlouhlých, vlnatě pýřitých,
bledých a na špičce hnědě blanitě lemovaných listenů. Lůžko úborů
kuželovité, na celém povrchu porostlé kopinatými. celokrajnými a ostře
přišpičatělými plevkami. Kvítky v terči zlatožluté, oboupohlavné, s
rourkou korunní dole ztluštělou a nahoře pěticípou, pravidelnou.
Tyčinek je pět. Jazykovité květy na okraji úborů jsou samicí, v počtu
5—8 nebo 13, s korunou bílou, podlouhle čárkovitou, až 12 mm
dlouhou. Nažky čihovitého tvaru, podélně ryhované, nahoře se
svalovitým, u vnitřních nažek často blanitým lemem na temeni, který
tvoří kroužek. Kvete od června do září.
Velice hojná naše plevel, která roste v množství hlavně v jařinách,
protože její semena klíčí na jaře. Rovněž hojná je na úhorech, na mezích,
u cest a na jiných pustých místech, z nížiny až dosti vysoko do hor.
Roste skoro v celé Evropě a na východ zasahuje až do Malé Asie a
Arménie, na jih pak do severní Afriky. Zplaněle roste v Severní i Jižní
Americe, v Austrálii a na Novém Zélandu. Celá rostlina voní dosti silně,
daleko ne však tak příjemně jako heřmánek pravý, kterému se dosti
podobá. Dříve se této rostliny používalo v lidovém lékařství na rány.
 104. Žtebříček obecný

Achillea millefolium L. Složnokvěté — Compositae.

Příjemně nahořkle vonící, vytrvalá bylina, 20—80 cm vysoká, s

oddenkem plazivým, vyhánějícím jednak listnaté výběžky, jednak květní
lodyhy, které jsou většinou jednoduché, hustě olistěné a roztroušeně,
dlouze vlnatě chlupaté a končící chocholičnatou latou, složenou z
drobných úborů. Listy střídavé, v mládí trochu vlnaté, později jen
roztroušeně chlupaté, v obrysu podlouhle kopinaté, dvakrát až třikrát
peřenosečné, s cípy krátkými, kopinatými, špičatými, jen 0,5—l mm
širokými. Vřeteno listu skoro nekřídlaté. Úbory měří 4—6 mm v
průměru a mají na zevnějšku vejčitý, víceřadý a střechovitý zákrov,
složený ze žlutozelených a světle hnědé až černě blanitě lemovaných
listenů. Kvítky v terči jsou oboupohlavné, pravidelné, špinavě bílé.
Okrajové kvítky jsou souměrné, Jazykovité, samicí a jejich koruna je asi
o polovinu kratší než zákrov a asi stejně široká jako dlouhá, vpředu
obyčejně se třemi zoubky, většinou bíle zbarvená, řidčeji červenofialová
až tmavě karmínově červená. Nažky jsou podlouhlé, stříbřitě šedé a na
kraji bílé a až křídlaté, někdy trochu žlutavé, 1,8—2 mm dlouhé a bez
chmýru. Kvete od června do listopadu.
Je velice hojně u nás rozšířen. Roste na lukách, ve světlých lesích,
hlavně ve světlinách lesních, na pastvinách, na okrajích cest a pod., z
nížiny až do hor. Je domovem v celé Evropě a v Sibiři a zasahuje do
západních Himalájí. V Evropě sahá daleko na sever. Roste ještě na
Severním mysu a na Islandu. Zplaněle roste také v Severní Americe, v
jižní Austrálii a na Novém Zélandu. Od dávných dob se ho používá v
lékařství. O jeho léčivých účincích píší již starověcí vědci Hippokrates,
Plinius a Dioskurides, ze středověkých na př. sv. Hildegarda.
 105. Heřmánek pravý

Matricaria chamomitta L. Složnokvěté — Compositae.

Jednoletá, 10—50 cm vysoká rostlina, s tenkým, vřetenitým kořenem

a vzpřímenou, většinou rozvětvenou, oblou a lysou lodyhou. Listy
střídavé a přisedlé, dvakrát až třikrát peřenosečné v úzké, čárkovité a
špičaté, sotva půl mm široké úkrojky. Obory jednotlivé, 18—25 mm v
průměru (terč 6—8 mm), stopkaté. Zákrov jejich polokulovitý, složený z
20—30 skoro jednořadě uspořádaných, podlouhlých, tupých a zelených
listenů, jež mají úzký, hnědavý, blanitý okraj. Kvítky v terči obojaké, s
korunou pěticípou zlatožlutou. Jazykovité kvítky okrajové, v počtu asi
15, jsou 6—9 mm dlouhé a až 3 mm široké, delší než zákrov, brzo dolů
přehnuté. Lůžko úborů je l—2 mm tlusté, zprvu ploché, pak kuželovité a
posléze prodloužené, špičatě kuželovité a duté, nahé, bez plevek. Ze
spodního semeníku vyvinuje se nažka, jež v době zralosti je podlouhle
zakřivená, na vnitřní straně s 5 rýhami a na vnější straně žláznaté
tečkovaná, nahoře uťatá a bez chmýru. Kvete od května do září.
Na polích mezi obilím, na pustých místech, na úhorech i na návsích
dosti rozšířená rostlina, která roste místy v množství, ale v některých
krajinách je vzácná nebo vůbec chybí. Roste v celé Evropě a na východ
zasahuje až za Ural a přes Malou Asii, Irán a Afganistan až do severní
Indie a dále na východ vyskytuje se také ve vých. Číně. Byla zavlečena
do Severní Ameriky a Austrálie. Je to jedna z nejdůležitějších léčivých
rostlin. Květy se sbírají a suší a používá se jich v lékařství k různým
účelům. Vedle jiných látek obsahují (a celá rostlina v menším množství)
těkavý, příjemně vonící olej. Působí příznivě při křečových kolikách,
snižuje zánětlivost kůže, potlačuje záněty a pod. Podporuje růst vlasů a
používá se ho k dosažení příjemného světlého odstínu barvy vlasů.
 106. Heřmánek terčovítý

Matricaria discoidea DC. Složnokvěté — Compositae.

Jednoletá, silně vonná bylina, která voní podobně, ale trochu méně
příjemně než heřmánek pravý, kterému je blízce příbuzná. Je pouze 5—
40 cm vysoká, ale statnější, s tlustšími lodyhami a hustšího vzrůstu,
hlavně v hořejší polovině rozvětvená, lysá, s listy střídavými, dvakrát až
třikrát peřenosečnými v čárkovitě kopinaté, 0,5—l mm široké, špičaté
úkrojky. Obory 5—8 mm v průměru, složené pouze z pravidelných,
oboupohlavných, terčovitých kvítků, které mají čtyřcípou, žlutozelenou
korunu a sedí na kuželovitě vyklenutém lůžku bez plevek. Paprskující
květy s korunou jazykovitou nejsou vyvinuty. Zákrov je polokulovitý,
složený z víceřadých listenů, jež jsou všecky přibližně stejně dlouhé,
podlouhle vejčité, tupé, s širokým, průsvitným a blanitým okrajem.
Nažky jsou 1,5 mm dlouhé, na vnitřní straně se 4 nezřetelnými,
podélnými rýhami. Kvete od července do září.
Roste u nás skoro všude hojně na návsích, u cest i na pěšinách, u
silnic i na jiných pustých místech, z roviny až do podhoří. Tato zajímavá
plevelová rostlina je domovem ve východní Asii a snad i v Severní
Americe (není-li tam ovšem zplanělá podobně jako v Evropě). Jinak
dnes roste skoro všude v mírných pásech severní i jižní polokoule. V
Čechách objevila se po prvé u Záběhlic nedaleko Prahy r. 1853 a r. 1859
byla nalezena také u Podmokel. R. 1889 byl první její výskyt
zaznamenán z Vídně a r. 1890 byla nalezena po prvé na Moravě, šířila se
zřejmě nejdříve kolem železnic, pak i podél silnic a posléze i podél
polních cest. Od počátku tohoto století nastalo její lavinovité šíření,
takže dnes snad není místa v celém Československu a v celé Evropě, kde
by nerostla.
Její léčivé účinky jsou skoro stejné jako u heřmánku pravého, přesto
však se k účelům lékařským sbírá zřídka kdy.
 107. Kopretina bílá

Chrysanthemum leucanthemum L. Složnokvěté — Compositae.

Vytrvalá bylina s válcovitým, trochu uzlinatým a šikmo uloženým

oddenkem. Lodyha 20—80 cm vysoká, slabě chlupatá až lysá, přímá,
jednoduchá nebo nahoře rozvětvená v několik málo rovněž vzpřímených
a jedním úborem ukončených větví. Listy přízemní kopisťovité až
obvejčitě kopinaté, k dolejšku klínovitě v řapík zúžené, na okraji hrubě
vroubkované až peřenoklané. Lodyžní listy střídavé, poměrně řídké,
dolní zúženým spodkem a hořejší zaokrouhlenou basí přisedající.
Lodyha, je-li jednoduchá, je ukončena jen jedním úborem, je-li rozvět-
vená, nese každá větev jeden úbor. který je poměrně veliký, dlouze
stopkatý a měří 3—6 cm v průměru. Naspodu je opatřen polokulovitým
zákrovem, složeným ze střechovitě uspořádaných listenů, jež jsou
podlouhlé a světle až černohnědě lemované. Lůžko úboru je dosti
ploché, bez plevek. Kvítky v terči jsou zlatožluté, oboupohlavné,
pravidelně pěticípé. Okrajové kvítky jsou nápadné jazykovité, čistě bílé,
samicí o l—2 cm delší než zákrov. Ze spodního semeníku vyvinuje se po
oplodnění žebernatá nažka, trochu čihovitého tvaru, a okrajové nažky
mají někdy šikmý lem.
Na lukách a na jiných travnatých místech z nížiny až do horského
pásma velmi rozšířená rostlina, která je dosti měnlivá a proto ji
botanikové rozdělují v několik odrůd či poddruhů. Roste v celé Evropě a
na východ v Sibiři až k Altaji a do kavkazských sovětských republik.
Ačkoliv je to krásná rostlina, která je ozdobou každé louky, na níž roste
ve větším množství, není hospodářům zvlášť vítána. Není totiž zvlášť
dobrou luční rostlinou. V zahradách se pěstují některé velkokvěté
odrůdy. Největší mají úbory až 16 cm v průměru, a to buď uprostřed s
terčem žlutých kvítků a s okrajovými bílými květy jazykovitými, nebo
všecky květy v úboru jsou změněny v květy jazykovité, takže potom
úbor je »plný«.
 108. Podběl léčivý

Tussilago farfara L. Složnokvěté — Compositae.

Vytrvalá bylina vyhánějící z výběžkatého, šupinatého oddenku na

jaře (v březnu a dubnu) přímé, nevětvené, šupinami porostlé květní
lodyhy, zakončené jedním úborem žlutých kvítků. Tyto lodyhy v době
květu jsou 10—15 cm dlouhé a plstnaté, později se prodlužují až na 30
cm. Na bezplevném lůžku, chráněny jednořadým zákrovem, sedí drobné
kvítky dvojího druhu, a to v terči 30—40 kvítků zdánlivě
oboupohlavných, které však fungují jen jako květy samčí, neboť jejich
blizna je zakrnělá. Na obvodu nalézáme velmi početné květy pestíkové
(samicí), s korunou úzce jazykovitou, které po oplodnění pylem kvítků v
terči (buď z jiného úboru nebo i z téhož) uzrávají v plody. Jsou to nažky,
opatřené bílým chmýrem, který je jednořadý, složený z jednoduchých
paprsků. Teprve po odvetu z jiných pupenů na oddenku vyrůstají listy,
jež jsou řapíkaté a srdčitě okrouhlé, na okraji zubaté, 20—30 cm v
průměru, porostlé na spodní straně vrstvičkou plsti, jež později částečně
olysává.
Roste hojně na jílovitých půdách, hlavně na vlhčích místech, na
pasekách, na březích potoků, v příkopech, u cest a na vlhkých jílovitých
polích, a to skoro v celé Evropě, v západní a severní Asii a v pohořích
severní Afriky. V Severní Americe roste jen zplaněle. V některých
krajinách je tato rostlina obtížnou plevelí. Koření velmi hluboko,
průměrně 60—80 cm, někdy dokonce sahají její kořeny až do hloubky
250 cm. Květy se zakládají již před příchodem zimy a rozkvétají brzo na
jaře. Jedna hlávka obsahuje asi 130 semen. Semena klíčí velice rychle
(ve dvou dnech na 100°/o). Květů a listů používá se v lidovém lékařství
hlavně proti kašli. Z listů připravuje se také náhražka tabáku, a to tak, že
natrhané listy se usuší (ne docela), nakladou ve vrstvu a zatíží. Když po
určité době prokvasí, dosuší se na provazech.
 109. Chrpa modrá

Centaurea cyanus L. Složnokvěté — Compositae.

Jednoletá přezimující nebo jednoletá (t. j. na jaře klíčící) bylina s

bledým, vřetenitým kořenem a vzpřímenou, většinou bohatě rozvětvenou,
hranatou a pavučinatě chlupatou lodyhou, jež je porostlá oddálenými,
střídavými listy. Ty jsou kopinaté, přízemní nedělené nebo lyrovitě
peřenosečné, v řapík zúžené, dolejší lodyžní přisedlé, hořejší čárkovitě
kopinaté, šedozelené, pavučinovitě chlupaté a plihé. Obory stojí jednotlivě
na konci větví a jsou vzpřímené, asi 3 cm v průměru. Jejich zákrov je
vejčitý, složený ze střechoví tě uspořádaných listenů, z nichž vnější jsou
těsně přitisklé, vejčité a více méně zelené, vnitřní jsou prodloužené, volnější
a často fialově naběhlé, opatřené trojhrannými přívěsky černě zbarvenými,
po obou stranách sbíhajícími hřebenitým třásněním, se 4—7 třásněmi na
každé straně, jež na vnějších listenech jsou sotva l mm dlouhé a na vnitřních
ještě kratší. Lůžko úboru je hustě šupinkaté. Prostřední květy v úboru, v
počtu 15—19, jsou oboupohlavné, s korunou skoro pravidelnou pěticípou a
fialovou. Okrajové květy, většinou v počtu 8, jsou zveličelé, neplodné a
mají korunu šikmo zvonkovitou, souměrnou, nestejně pěticípou, 2—3krát
delší než květy vnitřní, krásně modrou (zřídka fialovou, růžovou nebo
bílou). Ze spodních semeníků vnitřních květů po opylení vznikají nažky, jež
jsou 3—3,3 mm dlouhé, jemně bíle hedvábitě pyrite, v době zralosti na
obou koncích slonovinově bílé, ostatně 'modrošedé s bílými pruhy, na
temeni opatřené dvouřadým chmýrem z dosti silných a krátkých chlupů, jež
bývají asi l mm dlouhé a žlutavě až rezavohnědavě zbarvené. Kvete od
června do srpna.
Velice hojně rozšířená plevel v obilí (hlavně v ozimech), ale také v
brambořištích a v polích řepných, u cest, na výslunných pahorcích, z nížiny
až do podhorského pásma. Chrpa modrá není naší domácí rostlinou, nýbrž
dostala se k nám s obilím z východního Středozemí (Sicílie, jižní část
Balkánského poloostrova, Přední Asie), kde je domovem. Dnes roste skoro
všude v Evropě, kde se obilí pěstuje, na sever sahá dokonce až na Island a
do severních krajů v SSSR. Roste také skoro v celé mírné Asii (ale také v
Indii) a v Číně. Byla zavlečena také do severní Afriky, Severní a Jižní
Ameriky a Austrálie. Květů chrpy modré používalo se dříve v lékařství. Je
známo asi 400 druhů různých chrp, z nichž většina je domovem ve
Středozemí a Přední Asii. U nás vedle chrpy modré roste ještě dalších 14
druhů.
 110. Křivatec žlutý

Gagea lutea SCHULT. Liliovité — Liliaceae.

Vyhání na jaře z přímé cibule jen jeden plochý, čárkovitě kopinatý a

na konci kápovitý list a vedle něho 15—25 cm vysokou, jednoduchou
lodyhu, která nese dva menší listeny a 4—7 žlutých květů na nestejně
dlouhých stopkách, jež skládají dohromady nepravý okolík. Květy jsou
složeny ze šesti podlouhlých lístků okvětních, uvnitř žlutých a vně
zelených, a ze šesti tyčinek s přímými prašníky. jež přirůstají k nitkám
svými spodinami. Svrchní semeník, ze tří plodolistů složený, nese
jednoduchou čnělku, zakončenou nezřetelně trojlaločnou bliznou. Plod
je trojpouzdrá a třemi chlopněmi pukající tobolka, která v každém
pouzdru obsahuje 1—6 semen. Kvete v březnu a dubnu.
Roste hojně v lužních lesích, v křovinách a ve vlhčích hájích, a to
nejen u nás, nýbrž skoro všude v Evropě, na Kavkaze a na východ
zasahuje do Sibiře.
 111. Lilie zlatohlavá

Lilium martagon L. Liliovité — Liliaceae.

Vytrvalá bylina vyhánějící z podzemní, vejčité, zlatožluté a až 5 cm

dlouhé, z většího počtu dužnatých šupin složené cibule vzpřímenou,
oblou, lysou nebo výše krátce chlupatě drsnou, zelenou nebo červeně
skvrnitou lodyhu, která, hlavně v prostřední části, je porostlá listy. Ty
jsou podlouhle kopinaté až kopisťovité, přišpičatělé, se 7—11 žebry,
krátce chloupkatě brvité a až 15 cm dlouhé, spodní a nejhořejší střídavé
(jednotlivé), prostřední sblížené po 5—6 do přeslenů. Konečné
květenství je volný hrozen, složený ze 3—10(40) květů, které jsou velmi
krásné, obloučnatě dolů skloněné. Tvoří je šest okvětních lístků
podlouhlého tvaru, 3 až 3,5 cm dlouhých a půvabně nazpět zatočených,
špinavě světle nachových, s tmavšími skvrnami a brvitou medovou
rýžkou, na hřbetě a na špičce málo chlupaté. Šest tyčinek má pohyblivé a
červeně zbarvené prašníky. Svrchní semeník, ze 3 plodolistů složený,
nese dvakrát delší, prohnutou čnělku, na konci s tlustou, trojlaločnou
bliznou. Plod je tobolka až 3 cm dlouhá, čihovitá a ostře hranatá, obsa-
hující četná, plochá, světle hnědá, 6—8 mm dlouhá semena. Kvete v
červenci a v srpnu.
Roste roztroušeně v listnatých lesích a v křovinách, hojněji v
hornatějších krajinách, v nížinách řidčeji, s oblibou na půdách
vápencových. Je rozšířena z nížiny až do alpinského pásma skoro v celé
Evropě (kromě nejsevernějších krajů) a v mírné severní Asii. Na východ
zasahuje až do Japonska. Vařené cibule této rostliny v Sibiři místy jedí.
Někdy se setkáváme s lilií zlatohlavou i v zahrádkách, kde se pěstuje pro
ozdobu.
 112. Kokořík vonný

Polygonatum odoratum (MILL.) DRUCE. Liliovité — Liliaceae.

Vytrvalá, 10—50 cm vysoká bylina s plazivým, podzemním, silným,

šupinatým a rozvětveným oddenkem, z něhož vyrůstají vzpřímené nebo
obloučnatě prohnuté, lysé a hranaté, nahoru skoro dvouřízně smačklé
lodyhy s několika brzo opadavými, blanitými šupinami, naspodu pod
listy. Listy podlouhle vejčité až eliptičně kopinaté, lodyhu
poloobjímající, k oběma koncům zúžené, 3— 12 cm dlouhé a 1,5—5 cm
široké, vzhůru namířené, dosti tuhé, se zřetelnými, podélnými nervy,
svrchu zelené, vespod sivě zelené. Květy vyrůstají v paždí listů
jednotlivě nebo po dvou (řidčeji po 3—5) na stopkách až 2 cm dlouhých
a jsou převislé. Jejich okvětí je bílé, trubkovité, dole trochu břichaté,
lysé, 14—17 mm dlouhé a 5—7 mm široké, na konci se 6 podlouhle
trojhrannými, zelenavými a až 4 mm dlouhými cípy. Šest tyčinek
přirůstá v polovině trubky okvětní a jejich prašníky jsou podlouhlé a asi
tak dlouhé jako nitky. Semeník je svrchní, trojpouzdrý, kulovitý, s dosti
dlouhou čnělkou a mění se za plodu v modročernou, kulatou, 8—12 mm
v průměru měřící bobuli. Kvete v květnu a červnu.
Roste hojně ve světlých a sušších lesích listnatých i v borech, také v
křovinách, na kamenitých stráních i na skalách, z pahorkatiny až do
subalpinského pásma skoro v celé Evropě (kromě nejsevernější části
evropské SSSR a nejjižnější části středomořské), dále v Sibiři až za
Bajkalské jezero a do západních Himalájí. Kromě kokoříku vonného
rostou u nás ještě další tři druhy tohoto rodu.
 113. Konvalinka vonná

Convallaria majalís L. Liliovité — Liliaceae.

Vytrvalá bylina s rozvětveným, plazivým a dosti tenkým oddenkem,

z něhož vyrůstají každoročně 2 listy 10—20 cm vysoké, jež jsou
eliptičné až eliptičně kopinaté, dlouze řapíkaté, živě zelené a naspodu
pochvovitými šupinám obalené. Příjemně vonné, bílé květy jsou
stopkaté a vyrůstají v řídkém hroznu na dosti dlouhém, přímém stvolu v
paždí drobných listenů. Okvětí je kulovitě zvonkovité, 5—9 mm dlouhé,
se šesti krátkými, odstávajícími cípy, čistě bílé nebo zřídka kdy velice
slabě narůžovělé. Tyčinky jsou uzavřeny v okvětí, vyrůstají naspodu a
jejich velmi krátké a tlusté nitky z poloviny přirostlé k okvětí a pak v
ostrém úhlu odehnuté nesou živě žluté prašné pytlíčky. Kulovitý
semeník je složen ze tří plodolistů a nese tlustou a krátkou čnělku. Za
plodu mění se v kulovitou, živě červenou bobuli, která obsahuje 2—6
skoro kulatých a modrých semen. Kvete od května do června, na mnoha
místech však vůbec nekvete nebo jen velmi spoře.
Roste hojně a pospolitě ve světlejších lesích listnatých i jehličnatých,
v křovinách, v luzích i na horských lukách, z nížiny až do subalpinského
pásma v horách. Je rozšířena skoro v celé Evropě, v celé severní mírné
Asii. kde sahá až do Japonska, a také v Severní Americe. Některé
ostrovy v Baltickém moři blízko švédského pobřeží jsou konvalinkou
téměř porostlé. V době květu odnáší vítr rozkošnou vůni i několik
kilometrů daleko nad moře.
Konvalinka vonná je prastará lékařská rostlina, které se používalo
hlavně v lidovém lékařství v SSSR. Je prudce jedovatá, neboť obsahuje
jedy convallarin, convallamarin a majolin. Convallamarin má dosti
podobné účinky jako účinné látky náprstníku. Používá se jí proti
nemocem srdečním, padoucnici a j. Květů naložených v octě nebo ve
víně se používalo dříve jako léku k tišení bolestí v hlavě.
 114. Sněženka jarní čili podsněžník

Galanthus nivalis L. Amarylkovité — Amaryllidaceae.

Vyhání časně z jara — v únoru a březnu, a je-li zima dlouhá, až v

dubnu — z podzemní cibule, jež je zaobalena v hnědých šupinách, dva
čárkovité, sivozelené, na konci tupé, 4—10 mm široké a asi 10 cm
dlouhé listy a přímý stvol, na jehož konci T paždí zelenavého a bíle
lemovaného listenu vyrůstá na tenké stopce jeden ničí květ. Je složen ze
3 vnějších lístků okvětních, jež jsou sklenuté a bílé, a ze 3 vnitřních
lístků okvětních, jež jsou o polovinu kratší, přímé, na konci srdčitě
vykrojené a zelenou skvrnou ozdobené. Šest tyčinek má kopinaté nitky a
žluté prašníky. Semeník, složený ze tří plodolistů, uzrává v trojpouzdrou
tobolku, obsahující semena opatřená přívěskem. Semena roznášejí také
mravenci, neboť rohovitý přívěsek na nich rádi ožírají. Pomáhají tak
rostlinu rozšiřovat.
Roste v lužních lesích, v křovinách, řidčeji a druhotně na loukách, z
roviny až do podhoří. Dnes je však u nás mnohem vzácnější než dříve,
protože stálým trháním květů pro trh byla na mnoha místech vyhubena.
Je rozšířena skoro v celé Evropě od Pyrenejí až po řeku Don, dále na
Krymu, na Kavkaze a také v Malé Asii.
 115. Bledule jarní

Leucoium vernum L. Amarylkovité — Amaryllidaceae.

Krásná jarní rostlina, jež vyhání z kulaté cibule obyčejně dva až čtyři
5 až 13 mm široké, živě tmavozelené listy a zároveň stvol, na němž z
úžlabí listenu vyrůstá jeden květ (zřídka dva). Je složen ze šesti skoro
stejných lístků okvětních, jež jsou 8—12 mm dlouhé, bílé, pod koncem
ztluštělé a zde zelenavě žlutou skvrnou ozdobené. Tyčinek je šest a jsou
o polovinu kratší než lístky okvětní. Mají krátké nitky a prašníky na
vrcholku nemají výrůstky. Semeník je složen ze tří plodolistů a na
temeni nese kyjovitě ztlustlou bliznu. Kvete v březnu a dubnu.
Roste ve stinných a vlhkých lužních lesích, na mokrých lukách a v
luzích z nížiny až do hor roztroušeně. Na Slovensku vyskytuje se divoce
jen na jižním úpatí Vihorlatu a také u Zvolena (kde však možná je jen
zplanělá). Tato krásná a milá jarní rostlina pěstuje se také často v
zahradách pro ozdobu. Divoce roste roztroušeně ve střední a jižní
Evropě (kromě nejteplejšího Středozemí). V Anglii a ve Švédsku v
přírodě neroste, nanejvýš na některých místech jen zplaněle.
 116. Šafrán Heuffelův

Crocus Heuffelianus HERB. Kosatcovité — Iridaceae.

Vytrvalá bylina, která vyrůstá z podzemní, kulovité, cibuli podobné hlízy, jež je
obalena síťnatě rozpadlými šupinami ze zbytků listových pochev. Listy přízemní, v
růžici, čárkovitě kopinaté, 10—20 cm dlouhé, brvité. zřídka olysalé, dole obalené l—2
blanitými, bělavými pochvovitými listeny. Květy veliké, fialové, řidčeji bílé nebo
fialově čárkované, na kratičkém stvolu téměř přisedlé na hlíze, se šesti zřetelně
vydutými, podlouhle obvejčitými, uvnitř naspodu lysými okvětními cípy. Tři tyčinky
jsou v trubce vetknuté, mají nitky lysé a jsou kratší než hřebenitě rozdřipené tři blizny.
Semeník a dolní část velmi dlouhé trubky květní je pod zemí, takže nad povrch země
vyniká jen hořejší část trubky květní, dole blanitým listenem obalená a nad zemí
rozdělená v šest okvětních cípů. Celý květ nelze vcelku utrhnout, spodní část se
semeníkem zůstane vždy v zemi. Čnělka je nitkovitá, velmi dlouhá a nahoře rozdělená
ve tři nálevkovité díly. Semeník mění se za plodu v trojpouzdrou tobolku, dozrávající
nad zemí, neboť stvol se později prodlužuje. Obsahuje četná kulovitá semena. Kvete v
březnu až květnu, podle polohy.
Roste na lukách a na travnatých místech v lesích, z pahorkatiny až do
subalpinského pásma v horách. U nás se hojněji vyskytuje jen v karpatské oblasti na
Slovensku. V Čechách a na Moravě je velmi vzácný. Na Slovensku roste od Banské
Bystrice a Lučence po Babiu Góru, Kriváň, Fatru, Tatry a také v Šariši se vyskytuje.
Kromě šafránu Heufellova roste u nás divoce ještě šafrán bělokvětý a šafrán
banátský. Mnoho jiných druhů pěstuje se v zahradách pro ozdobu a někdy také
zplaňují. Nejčastěji se setkáváme v zahradách se šafránem bělokvětým a jeho četnými
zahradními odrůdami, které mají květy bílé, fialové nebo červenofialové a rozkvétají
často již počátkem března. Divoce roste u nás jen na několika místech, ale zato je velmi
hojný v Alpách, kde z jara pokrývá svými květy často celé louky. Celkem je známo asi
80 druhů různých šafránů, které jsou rozšířeny hlavně ve Středozemí a v Přední Asii a
k severu vyzařují jen několika druhy.
Jako užitková rostlina pěstoval se dříve i u nás a podobně i v Rakousku a sou-
sedním Německu a přirozeně i jinde v Evropě šafrán setý — Crocus sativus L., který
pochází patrně z Řecka nebo z Přední Asie. Podobá se dosti šafránu Heuffelovu, ale
kvete na podzim od září do listopadu. Jeho vonné blizny slouží za koření, léčivo i
barvivo. Z květů se vytrhávají a suší nad ohněm. Pěstuje se od pradávna. Mluví se o
něm již ve starých papyrech a v bibli a byl dříve velice ceněn. Jeho sláva však z větší
části pohasla. Dříve přidávalo se několik blizen do hovězí polévky; zbarvuje ji slabě
žlutě a dodává jí příjemné vůně a chuti. Nejvíce šafránu se pěstovalo před válkou ve
Španělsku, které sklidilo ročně 70 až 100.000 kg tohoto koření a léčiva. V menším
rozsahu pěstuje se však i jinde. Ve střední Evropě od jeho pěstování bylo upuštěno
však již před dávnými lety, protože kultury šafránové jsou velmi nákladné a vyžadují
mnoho pracovních sil.
 117. Kosatec žlutý

Iris pseudacorus L. Kosatcovité — Iridaceae.

Vytrvalá, bažinná bylina se silným, rozvětveným oddenkem a

vzpřímenými, smačkle oblými lodyhami, které jsou dvouřade porostlé
trávovězelenymi, l—3 cm širokými, jezdivými listy, hranou k lodyze
postavenými. Přízemní listy jsou skoro tak dlouhé jako kvetoucí lodyha.
Světle žluté a rychle vadnoucí, vodnatě dužnaté květy jsou dosti dlouze
stopkaté, nevoní a vznikají v úžlabí bylinných listenů. Mají spodní,
trojpouzdrý semeník, který je ukryt v listenech a okvětí v dolejší části
srostlé v trubku, která se rozšiřuje náhle v šest cípů okvětních, z nichž tři
vnější jsou rovnovážně až nazpět odstálé, vejčité, bez kartáčku (který u
jiných druhů je velmi nápadný), uprostřed tmavožluté, s fialově hnědými
žilkami. Vnitřní tři cípy okvětní jsou vzpřímené, čárkovité a kratší než
bliznové laloky. Tři tyčinky mají prašníky ukryté pod laloky blizen.
čnělka je prodloužená, nahoře rozdělená ve tři velké lupenité a vpředu
dvoupyské laloky. Hořejší pysk bliznový má špičaté úkrojky. Plod je
4—5 cm dlouhá, válcovitá, převislá, tupě trojhranná tobolka s krátkou
špičkou na konci, jež obsahuje četná, plochá, hladká, 6—8 mm v
průměru měřící semena.
Roste hojně v příkopech, na březích řek a rybníků a v bažinách,
hlavně v nížině, řidčeji i v pahorkatině. Je rozšířen skoro v celé Evropě,
dále na Kavkaze, v Přední Asii a v severní Africe. Dříve se používalo
oddenku kosatce žlutého v lékařství. Protože obsahuje hodně tříslovin,
možno ho použít i v koželužství. Spolu se solemi železa hodí se k
barvení na černo.
 118. Střevíčník pantoflíček

Cypripedium calceolus L. Vstavačovité — Orchidaceae.

Vytrvalá. 20—60 cm vysoká bylina, s oddenkem skoro vodorovně

plazivým, porostlým šupinami a dosti tlustými kořenovými vlákny.
Lodyha vzpřímená, pýřita, naspodu s hnědými šupinkami, výše se 3—4
(5) listy, jež jsou rozestaveny na lodyze ve střídavém pořádku a jsou
široce eliptičné až podlouhle kopinaté a spodky objímají pochvovitě
lodyhu. Čepele jejich jsou zřasené a na konci špičaté, živě zelené,
vespod bledší. Květy po l—2 (řidčeji až po 4) vyrůstají v úžlabí
lupenitého listenu, asi stejně dlouhého jako semeník. Okvětí je složeno
ze šesti lístků, z nichž však oba postranní, vnější, jsou srostlé v
podlouhlý, dvouzubý lístek (je to prostřední dolní lístek se dvěma
zelenými zoubky na špičce), horní vnější lístek je vzpřímený a vejčitě
kopinatý, vnitřní postranní lístky jsou rozestálé, kopinaté a všecky hnědě
červené zbarvené. Nejnápadnější je vnitřní dolní lístek, zveličelý ve 3—
4 cm dlouhý, břichatý, zaoblený a citrónově žlutě zbarvený pantoflíček,
který má poměrně malé ústí. Uvnitř je ozdoben purpurovými tečkami a
žilkami, porostlými sporými chloupky. Je kratší než úzké, červenohnědé
okvětní lístky ostatní. Květ je otočen o 180°, takže plátky dolní jsou ve
skutečnosti horní. Dvě tyčinky srůstají se čnělkou ve sloupek. Blizna je
trojlaločná. Sloupek je krátký, přehnutý kupředu, se třemi nápadnými
přívěsky, z nichž oba postranní nesou jednopouzdré prašné pytlíčky a
prostřední skoro trojlaločnou bliznu; třetí zakrnělý prašný pytlíček je
přetvořen ve žlutavý a červenou kresbou zdobený, korunovitě zbarvený
lístek, který ji přikrývá. Pyl je práškovitý, neslepený v brylky. Semeník
je jednopouzdrý, chlupatý a mění se za plodu v tobolku, obsahující
velice drobná semena. Kvete v květnu a červnu.
Tato naše nejkrásnější orchidea (vstavačovitá rostlina) je u nás dosti
vzácná, ale na Slovensku místy dosti hojná. Roste zpravidla ve stinných
listnatých lesích na vápencovém nebo opukovém podkladu a to jak v
nížině, tak i v pahorkatině. Je rozšířena roztroušeně v celé střední a
severní Evropě, dále v kavkazské oblasti a v Sibiři. V Severní Americe
roste střevíčník královnin — Cypripedium speciabile SW., který má
okvětní lístky bílé a pantoflíček růžový. Pěstuje se u nás v zahradách.
 119. Vstavač obecný čili kukačka

Orchis morio L. Vstavačovité — Orchidaceae.

Vytrvalá bylina. 8—40 cm vysoká, jež má v zemi dvě kulaté hlízy,

jednu svrasklou, loňskou, z níž kvetoucí rostlina vyrůstá a bere potravu,
druhou hladkou, letošní, do níž shromažďuje zásobní látky pro příští rok.
Po odkvětu stará hlíza se ztratí a přezimuje jen letošní, z níž vyroste
květní lodyha v příštím roce. Květní lodyha je jednoduchá, nahoře
nafialovělá, naspodu s několika bílými, zašpičatělými šupinami a pak
následují střídavé listy sivozeleně zbarvené. Jsou podlouhle kopinaté,
5—15 mm široké, dole delší a prohnuté, vzhůru čím dále menší a
nejhořejší vzpřímené a lodyhu pochvovitě nebo kornoutovitě objímající.
Květy skládají hroznu podobný klas vejčitého nebo podlouhlého tvaru,
který je dosti volný a je složen ze 7—16 květů, jež vyrůstají v úžlabí
jednoduchých, jednožilných, blanitých listenů, které jsou asi. tak dlouhé
jako semeníky nebo o málo delší. Na spodním, zkrouceném a o 180°
otočeném semeníku, který se podobá květní Stopce, vyrůstá 6 nachově
zbarvených okvětních lístků, z nichž pět je přilbovitě skloněno a šestý,
temně skvrnitý, je rozšířen v pysk, který je vpředu rozeklán ve tři široké,
zaoblené laloky, z nichž prostřední je nejmenší a někdy i zakrnělý.
Vzadu je prodloužen ve válcovitou, tupou, vodorovnou nebo
vystoupavou ostruhu, která je tak dlouhá jako semeník nebo o něco
kratší. Prašník přirůstá celým hřbetem ke sloupečku (čnělce) nad
bliznou, umístěnou vpředu před ústím ostruhy. Pyl pytlíčků
prašníkových je slepen v hruškovité útvary (t. zv. brylky), jejichž
držadélko je na konci lepkavé a vězí ve zvláštní kapsičce horního okraje
blizny. Brylka se přilepí na sosák hmyzu, který ji přenese na bliznu
jiného květu, kde způsobí opylení. Jednopouzdrý semeník, složený ze tří
plodolistů, mění se za plodu v tobolku, obsahující četná a velice drobná
semena, jež mají volnou, síťkovitou slupku.
Roste dosti hojně na sušších lukách, na pastvinách, na křovinatých
stráních i v sušších lesích, z nížiny až do podhoří. Je rozšířen ve střední a
jižní Evropě, v Malé Asii a v zemích kolem Kavkazu a odtud dále až do
Sibiře. Hlízy obsahují mnoho slizu a škrobu, který je lehce stravitelný.
Proto se jich používá k výživě malých dětí a nemocných. Hlízy se sbírají
a suší (hlavně v jižní Evropě) a prodávají se pod jménem »salep«.
 120. Puškvorec obecný

Acorus calamus L. Aronovité — Araceae.

Vytrvalá, bažinná rostlina s vodorovným, plazivým, rozvětveným, l—3

cm tlustým a příjemně vonným oddenkem, který se plazí na povrchu bahna
a jen na spodní straně vyhání kořeny, jimiž je v půdě upevněn. Z něho
vyrůstají ve dvou řadách listy, jež jsou živě zelené, mečovité, až l m dlouhé
a asi 15 mm široké a také květonosné stvoly, jež jsou po jedné straně ostré a
po druhé žlábkovité. Drobné žlutozelené kvítky jsou směstnány ve
válcovitou, až 8 cm dlouhou palici, která vyrůstá zdánlivě z boku, nikoli z
vrcholu květního stvolu. Toulec, který u jiných aronovitých rostlin objímá
květní palici jako kornout, je u puškvorce mečovitý, listu podobný a je
rovněž namířen vzhůru, takže zatlačuje květní palici stranou. Drobné,
nevzhledné kvítky mají okvětí složené ze 6 žlutavě zelených, šupinkovitých
lístků a obsahují 6 tyčinek a jeden svrchní, 2—3pouzdrý semeník s
přisedlou bliznou. Plody jsou podlouhlé, červené bobule, které se však u nás
nikdy nevyvinují. Kvete v červnu a červenci.
Roste na bažinatých březích stojatých i mírně tekoucích vod, v
odvodňovacích příkopech a na jiných bažinatých místech z nížiny až do
podhůří roztroušeně, ale místy velice hojně. Není to naše domácí rostlina,
nýbrž jen zplanělá. Její vlastí jsou tropické kraje východní Asie, odtud
dostala se v pradávných dobách na západ, neboť byla hledaným léčivem.
Znali ji již staří Řekové a Římané. V roce 1557 byla Matthiolimu zaslána
do Prahy z Cařihradu první živá rostlina puškvorce. Zaslal mu ji tehdejší
císařský vyslanec na tureckém dvoře Augerius Ghislenius Busbequius.
Roku 1576 byla Clusiovi do Vídně zaslána další živá rostlina, rovněž z
Cařihradu. Z těchto dvou exemplářů rozšířil se puškvorec po celé střední
Evropě. U nás semena nikdy nepřináší. Jeho bobule jsou známé jen z nej-
teplejších krajů východní Asie. Jinde se rozmnožuje jen svými oddenky, a
že se tímto způsobem rozmnožuje dobře, svědčí dnešní jeho rozšíření. Roste
totiž nejen ve střední a východní Evropě, ale také v severní Itálii, na
Balkáně, v tropické a subtropické Asii. ve východní Sibiři, ve východní
částí Severní Ameriky a na ostrově Réunionu. Tlustých aromatických
oddenků puškvorce se odedávna používá k lékařským účelům. Byl ceněn
jako léčivo při chorobách žaludečních a ještě dnes připravují se z něho
likéry. Obsahuje hořký glykosid acorin a alkaloidy calamin a cholin, jakož i
množství škrobu a vonného oleje.