Pestitelske Prace 1

Univerzita Palackého v Olomouci
Pedagogická fakulta
Pěstitelské práce 1
Pro obor Učitelství pro 1. stupeň základních škol
Pavlína Škardová, Ondřej Škarda
Olomouc 2006
Oponenti: RNDr. Vlastimil Tlusták, CSc.
doc. Ing. Robert Pokluda, Ph.D.
Mgr. Irena Šindlerová
Publikace byla vydána s podporou Rozvojových programů MŠMT ČR na rok 2005.
Jazyková korektura nebyla provedena, za jazykovou správnost odpovídají autoři.

Rozmnožování a šíření jen se svolením SCV PdF UP a Vydavatelství UP v Olomouci.
1. vydání

c Pavlína Škardová, Ondřej Škarda, 2006
ISBN 80-244-1194-6
Pěstitelské práce 1 3
Obsah
Vysvětlivky k ikonám 5
Úvod 7
1 Půda 9
1.1 Složení půdy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
1.2 Vlastnosti půdy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12
1.3 Půdní typy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
2 Zpracování půdy, výživa rostlin a hnojení 19

Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26
3 Hnojiva 29
3.1 Hnojiva průmyslová . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
3.2 Hnojiva organická (statková) . . . . . . . . . . . . . . . . 31
Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38
4 Vnější podmínky růstu a vývoje rostlin 41

4.1 Teplo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41
4.2 Světlo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43
4.3 Voda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45
4.4 Vzduch . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46
4.5 Živiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47
Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47
5 Růstové regulátory rostlin 49

Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53
6 Škodliví činitelé 55
6.1 Choroby rostlin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55
6.1.1 Viroví původci rostlinných chorob . . . . . . . . . 55
6.1.2 Mykoplazmy (MLO) . . . . . . . . . . . . . . . . 57
6.1.3 Bakteriózy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57
6.1.4 Houbová onemocnění . . . . . . . . . . . . . . . . 58
6.2 Škůdci kulturních rostlin . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59
6.3 Fyziologické poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62
6.4 Ochranná opatření proti škodlivým činitelům . . . . . . . 63
6.4.1 Šlechtitelská opatření . . . . . . . . . . . . . . . . 63
6.4.2 Agrotechnická opatření . . . . . . . . . . . . . . . 63
6.4.3 Mechanická a fyzikální ochrana . . . . . . . . . . 64
6.4.4 Biologický způsob obrany . . . . . . . . . . . . . 64
6.4.5 Chemická ochrana kulturních rostlin . . . . . . . 66
6.5 Plevelné rostliny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68
Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71
4 Obsah
7 Rozmnožování rostlin 73
7.1 Generativní rozmnožování z hlediska zahradnické praxe . 73
7.1.1 Semena klíčící ve tmě a semena klíčící na světle . 73
7.1.2 Semena klíčící za nízké teploty . . . . . . . . . . . 74
7.1.3 Doba klíčení a klíčivost . . . . . . . . . . . . . . . 74
7.1.4 Vlhkost a vzduch . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74
7.2 Vegetativní rozmnožování rostlin z hlediska zahradnické
praxe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75
7.2.1 Dělení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75
7.2.2 Řízkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75
7.2.3 Metoda podélného zářezu . . . . . . . . . . . . . 76
7.2.4 Šlahouny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76
7.2.5 Viviparie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77
7.2.6 Štěpování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77
7.2.7 Hřížení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77
7.2.8 Tkáňové kultury . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77
Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77
Seznam použité literatury 79
Rejstřík 81
Vysvětlivky k ikonám
Cíle
Na začátku každé kapitoly naleznete konkrétně formulované cíle. Jejich
prostřednictvím získáte přehled o tom, co budete po nastudování přísluš-
ného tématického celku umět, znát, co budete schopni dělat.
Průvodce studiem
Prostřednictvím průvodce studiem k vám promlouvá autor textu. V prů-
běhu četby vás upozorňuje na důležité pasáže, nabízí metodickou pomoc
a nebo předává důležitou informaci ke studiu.
Příklad
Příklad objasňuje probírané učivo, případně propojuje získané znalosti
s ukázkou jejich praktické aplikace.
Úkoly
Pod ikonou úkoly najdete dva druhy úkolů. Buď vás autor vybídne k to-
mu, abyste se nad nějakou otázkou zamysleli a uvedli svůj vlastní názor
na položenou otázku, nebo vám zadá úkol, kterým prověřuje vaše získané
znalosti. Správné řešení zpravidla najdete přímo v textu, nebo v klíči na
konci kapitoly.
Pro zájemce
Část pro zájemce je určená těm z vás, kteří máte zájem o hlubší studium
dané problematiky. Najdete zde i odkazy na doplňující literaturu. Pasáže
i úkoly jsou zcela dobrovolné.
Shrnutí
Ve shrnutí si zopakujete klíčové body probírané látky. Zjistíte, co je po-
kládáno za důležité. Pokud shledáte, že některému úseku nerozumíte,
nebo jste učivo špatně pochopili, vraťte se na příslušnou pasáž v textu.
Shrnutí vám poskytuje rychlou korekci!
Kontrolní otázky a úkoly

Prověřují, do jaké míry jste pochopili text, zapamatovali si podstatné
informace a zda je dokážete aplikovat při řešení problémů. Najdete je na
konci každé kapitoly. Pečlivě si je promyslete. Odpovědi můžete najít ve
více či méně skryté formě přímo v textu. Někdy jsou tyto otázky řešeny
na tutoriálech. V případě nejasností se obraťte na svého tutora.
Pojmy k zapamatování
Najdete je na konci kapitoly. Jde o klíčová slova kapitoly, které byste měli
být schopni vysvětlit. Po prvním prostudování kapitoly si je zkuste nej-
prve vyplnit bez nahlédnutí do textu! Teprve pak srovnejte s příslušnými
formulacemi autora. Pojmy slouží nejen k vaší kontrole toho, co jste se
naučili, ale můžete je velmi efektivně využít při závěrečném opakování
před testem!
Úvod
Vážení čtenáři,
máte před sebou publikaci, která je určena především Vám, studentům

kombinovaného studia oboru Učitelství pro 1. stupeň ZŠ. Jejím cílem je
seznámit Vás s poznatky v oboru pěstování kulturních rostlin, v rozsahu
nezbytně nutném pro Vaši budoucí praxi. Byla sestavena tak, aby svým
obsahem odpovídala právě Vašim potřebám. Náplň učiva této studijní
opory respektuje Vzdělávací program základní škola schválený MŠMT
v roce 1998 a jeho objem je srovnatelný s jednosemestrální výukou to-
hoto předmětu v denním studiu, což odpovídá přibližně 10 hodinám teo-
retické výuky. Doba potřebná ke studiu je však individuální a nezahrnuje
samostudium literatury pro zájemce.
Text je psán jako distanční studijní opora. Měli byste jej tedy nejen pře-
číst, ale především studovat, k čemuž můžete využít různých zpětnova-
zebných prvků včleněných do textu. Popisný sloupec, v němž je pro lepší
orientaci umístěno několik symbolů, můžete používat pro své poznámky
a komentáře. Snažte se text studovat po jednotlivých kapitolách a pokud
při četbě „shrnutíR zjistíte, že něčemu nerozumíte, vraťte se k příslušné
části v textu. Na konci každé kapitoly jsou uvedeny „kontrolní otázkyR.
Pokuste se na ně odpovědět vlastními slovy, pak je teprve porovnejte
s textem.
Studijní opora by se dala obsahově zhodnotit jako část všeobecná, která
Vás má uvést do problematiky obecných nároků kulturně využívaných
rostlin na podmínky umožňující jejich zdárný růst a vývoj. Dále se zde
seznámíte se škodlivými vlivy a činiteli působícími na pěstované rostliny,
a se způsoby využívanými k rozmnožování kulturních rostlin. Na tento
výukový text navazuje studijní opora Pěstitelské práce 2, která pojednává
o způsobech pěstování již konkrétních rostlinných skupin.
Během Vašeho studia se budeme pravidelně setkávat na společných kon-
zultacích, kde bychom si měli Vámi již nastudované dílčí části prodisku-
tovat a případné nejasnosti upřesnit. I řešení úkolů a otázek k zamyšlení
uvedených v textu se stane nedílnou součástí našich diskusí. Velmi důle-
žitý bude i Váš názor na danou problematiku, včetně Vašich dosavadních
zkušeností a postřehů, o něž byste se na našich setkáních měli podělit se
svými kolegy.
S přáním mnoha úspěchů při studiu a pěstování rostlin
autoři
1 Půda
Cíle
Záměrem této kapitoly je, abyste po jejím nastudování byli schopni:
– definovat pojem půda,

– objasnit procesy podílející se na vzniku půd,
– vyjmenovat hlavní půdní fáze,
– popsat vlastnosti půdy a půdní strukturu,
– interpretovat rozdíly mezi jednotlivými půdními typy.
Z hlediska zemědělské výroby je půda jedním z hlavních výrobních pro-

středků podílejících se na produkci kulturních rostlin. Půdu je třeba chá-
pat jako dynamický přírodní útvar, který se tvoří, vyvíjí a udržuje pod
vlivem okolního prostředí.
Půda je definována jako přírodní útvar, který vznikl působením půdo-
tvorných činitelů na horniny. V zemědělské výrobě považujeme za půdu
část zvětralé zemské kůry, která již je nebo po určitém uzpůsobení může
být vyhovujícím stanovištěm pro zemědělské plodiny. Její důležitou vlast-
ností je úrodnost (schopnost půdy zásobit rostliny vodou a živinami).
Při vzniku půd rozlišujeme tyto 3 vývojové stupně: vývojové stupně půd
1. Matečná hornina – která je původní, nedotknutá zvětráváním
nebo pouze na povrchu částečně narušená.
2. Zvětralina – matečná hornina rozpadlá fyzikálním zvětráváním
a pozměněná chemickým zvětráváním. Je to základní půdotvorná
hmota označovaná také jako půdotvorný substrát.
3. Půda – vzniká již z půdotvorného substrátu působením níže uve-
dených půdotvorných procesů.
Zvětrávání a půdotvorný proces nelze od sebe časově oddělit. Rozdíl mezi
matečnou horninou a půdotvorným substrátem je v sypkosti, chemickém
složení a mnoha dalších fyzikálně-chemických vlastnostech. Půda se od
půdotvorného substrátu liší tím, že je již produktem především biologické
činnosti.
Během vývoje půdy na určitém stanovišti dochází k typickému utváření
půdního profilu a k diferencování tzv. půdních horizontů.
Půdním horizontem označujeme vrstvu půdy lišící se nějakým znakem půdní horizont
(př. barvou, strukturou) od vrstev ostatních.
Půdním profilem pak nazýváme řez půdou, na němž je patrné uspo- půdní profil
řádání jednotlivých půdních horizontů. Půdní profil mívá povrchovou
půdní vrstvu mocnou 0,20–0,30 m, což odpovídá u orných půd ornici, na
loukách je to vrstva drnu asi 0,10–0,15 m tlustá. Pod ní je spodina, první
spodina zasahuje do hloubek 0,50–0,70 m, druhá spodina 1,30–1,50 m.
Druhá spodina přechází v podloží. V povrchové vrstvě a první spodině
10 1 Půda
probíhají hlavní půdotvorné děje (fyzikální a chemické zvětrávání, mi-

krobiální děje). Snadno sem proniká vzdušný kyslík (je zde intenzivní
výměna půdního vzduchu s atmosférickým vzduchem), ukládají se zde
odumřelé zbytky rostlin a živočichů, které podléhají složitým procesům,
jejichž výsledkem je vznik humusu. Kořeny rostlin přijímají z této vrstvy
většinu živin a vody. Do druhé spodiny zasahuje kořenový systém velmi
mnoha rostlin, ale pouze v malém množství. Zde dochází ke zvětrávání
matečné půdní horniny. S narůstající hloubkou se mikrobiální a půdo-
tvorné pochody zpomalují a ustávají. Podloží půdního profilu již není
půdotvornými procesy ovlivněno.
Příklad 1
Rozvrstvení jednotlivých půdních horizontů v rámci půdního profilu bývá
někdy patrné již při výkopu jámy na výsadbu ovocných stromků, kdy se
u některých půdních typů už v malých hloubkách zřetelně rýsují barevně
a strukturně odlišné vrstvy půdy. Jistě jste si toho při práci na školním
pozemku povšimli.
půdotvorní činitelé Mezi půdotvorné činitele řadíme:
1. Matečnou horninu – jejíž zvětralina má vliv na chemické a fyzikální
vlastnosti utvářených půd.
2. Klima – působí přímo (př. tepelné záření, srážky) a nepřímo pro-

střednictvím organismů, kteří v daném klimatu žijí.
3. Biologické faktory – organismy, které oživují zvětralinu, dávají pů-

dotvornému substrátu vlastnosti, jež dříve neměl. Řadíme sem pře-
devším činnost mikroorganismů, ale také životní projevy vyšších
rostlin a živočichů.
4. Výšku hladiny podzemní vody – vláhové poměry v půdě ovlivňuje

podzemní voda společně s vodou povrchovou. Vysoká vlhkost zpo-
maluje rozklad organických látek. Spodní voda bohatá na organické
látky může způsobovat zasolení.
5. Reliéf zemského povrchu – důležitou roli zde hraje nadmořská výška

území a relativní výškové rozdíly.
6. Čas – vývoj půd je procesem velmi dlouhodobým, probíhajícím

neustále. Čím je půda starší, tím bývá vyhraněnější půdní profil.
7. Činnost člověka – rozhodně nepatří v současné době k činiteli zane-

dbatelnému. Vliv člověka se projevuje různými způsoby jak v po-
zitivním tak i v negativním smyslu.
Otázka k zamyšlení
Pokuste se, prosím, formulovat některé lidské činnosti, jimiž zasahujeme
do vývoje půd. Jsou vámi uváděné vlivy, vzhledem k utváření půd, pozi-
tivní či negativní? Tuto problematiku společně prodiskutujeme na našem
setkání.
1.1 Složení půdy

Půda se skládá ze tří hlavních fází: tři fáze půdy
1. Tuhá fáze nebo-li pevný podíl (tvoří přibližně 50 % půdní hmoty)
se dále člení na
a) organický – celkově tvoří 1–5 % tuhé fáze
• živý – živé kořeny rostlin a tzv. edafon, který dále dě-
líme na mikroedafon (bakterie, řasy, houby aj.) a mak-
roedafon (členovci, měkkýši aj.)
• odumřelý – zbytky rostlin a živočichů – jejich rozkla-
dem vzniká humus, který ve spojení s jílem vytváří tzv.
sorpční komplex, jehož význam spočívá ve schopnosti
poutat živiny,
b) anorganický
• jež je tvořen úlomky a zvětralinami půdotvorných hor-
nin a nerostů, jílem
• obsahuje minerální látky, které společně s prosakující
vodou vytváří půdní roztok
• celkově tvoří anorganický podíl 95–99 % tuhé fáze.
2. Kapalná fáze nebo-li kapalný podíl (tvoří okolo 30 % půdní hmo-
ty) – sestává z půdní vody. Srážková voda při prosakování půdou
rozpouští některé látky, a vzniká tak složitý půdní roztok, naprosto
nezbytný pro růst rostlin.
3. Plynná fáze nebo-li plynný podíl – je tvořen půdním vzduchem
(tvoří většinou 20 % z celkové půdní hmoty).
Půdní organická hmota představuje směs látek, které pochází z rost-
linných zbytků po sklizni kulturních rostlin, ze zbytků vzniklých po ukon-
čení vegetace dlouhodobě rostoucích rostlin, z kořenové soustavy rostlin,
která odumírá v průběhu vegetace, z organických hnojiv, z odumřelé
půdní mikroflóry a fauny. Všechny tyto organické látky podléhají růz-
ným procesům rozkladu a řada těchto rozkladných produktů je opět syn-
tetizována v nové organické látky, zejména v půdní humus, který silně humus
ovlivňuje půdní úrodnost. Mezi hlavní zdroje humusu řadíme poskliz-
ňové zbytky jetelovin, obilnin a okopanin, dále rostliny na zelené hnojení,
chlévský hnůj a komposty. Proces přeměny primárních organických látek
na látky humusové nazýváme humifikací. Veškeré chemické procesy roz-
kladu a syntézy ještě dodnes nejsou zcela objasněny. Humifikace však humifikace
probíhá pomocí těchto dějů:
a) tlení = rozklad organické hmoty za dostatečného přístupu vzduchu,
pomocí aerobních bakterií, pro zemědělství nejvýhodnější, nejin-
tenzivněji probíhá především ve vrchních vrstvách půdy,
b) hnití = rozklad dusíkatých organických látek za nepřístupu vzduchu
v půdě anaerobními bakteriemi,
c) kvašení = dochází k němu činností kvasinek při rozkladu bezdusí-
katých organických látek za omezeného přístupu vzduchu v půdě.
12 1 Půda
Všechny tyto tři způsoby rozkladu probíhají současně a neoddělitelně.

Naší snahou při kompostování rostlinných zbytků je, aby rozklad orga-
nické hmoty probíhal v co největší míře procesem tlení, protože takto
vzniklé organické látky jsou pro výživu rostlin nejpříznivější (proto se
doporučuje kompost dvakrát ročně přehodit, aby došlo k jeho provzduš-
nění). Z hlediska obsahu humusu v půdě rozdělujeme půdy do jednotli-
vých kategorií, jak udává tabulka 1.
Tabulka 1 Klasifikace půd na základě obsahu humusu
Obsah humusu Označení půd

pod 1 % slabě humózní
1–2 % mírně humózní
2–3 % středně humózní
3–20 % humózní
20–50 % humusové
nad 50 % organogenní (rašelinné)
Obsah humusu v našich půdách je poměrně nízký, a to především podíl

humusových látek podílejících se aktivně na vytváření půdní úrodnosti.
U jednotlivých půdních typů silně ovlivňují kvalitu a obsah humusu pří-
rodní faktory.
Příklad 2
Černozemě mají kvalitu humusu dobrou, s průměrným obsahem organic-
kých látek 2,5–4,5 %. Hnědozemě obsahují středně kvalitní humus o prů-
měrném obsahu 1,5–3 %.
vlastnosti půdy 1.2 Vlastnosti půdy

fyzikální vlastnosti 1. Fyzikální: mezi fyzikální vlastnosti půdy řadíme pórovitost, pro-
pustnost, vodní a vzdušnou kapacitu, soudržnost, přilnavost, tep-
lotu, barvu a strukturu.
chemické vlastnosti 2. Chemické: sem spadá zejména půdní reakce, kterou vyjadřujeme
v hodnotách pH (matematicky vyjadřuje symbol pH záporný deka-
dický logaritmus koncentrace vodíkových iontů). Schopnost půdy
udržet danou reakci nazýváme pufrovitost. Půdní reakci pak rozli-
šujeme na
a) aktivní – stanovuje se výluhem destilovanou vodou a je způso-
bena volnými ionty H+ rozpuštěnými momentálně v půdním
roztoku,
b) potenciální výměnnou – která se stanovuje ve výluhu roztoku
půdy KCl. Udává stupeň možného okyselení půdy, který by
nastal např. používáním častých a silných dávek průmyslo-
vých hnojiv a při nedostatečném vápnění.
Pro přehlednost jsou hraniční hodnoty aktivní půdní reakce uvedeny
v následující tabulce.
Většina zahradních rostlin vyžaduje půdu neutrální až slabě
kyselou, při níž mohou nejlépe přijímat živiny ve formě půdního roztoku.
Tabulka 2 Rozmezí aktivní půdní reakce ve vztahu k charakteristice půdy
aktivní půdní reakce charakteristika půdy

do 4,5 extrémně kyselá
4,6–5,5 silně kyselá
5,6–6,5 slabě kyselá
6,6–7,2 neutrální
7,3–7,7 alkalická
nad 7,7 silně alkalická
Pasáž pro zájemce

Pro dokreslení této problematiky lze požadavky vybraných rostlinných rodů
a druhů na půdní reakci shrnout do následujícího přehledu (tab. 3). Názvy
květin jsou ponechány v latinském názvosloví, na rozdíl od přehledu požadavků
zelenin jejichž jména jsou pro snadnější orientaci uvedena v češtině.
Tabulka 3 Požadavky některých hrnkových rostlin na půdní reakci
silně kyselá kyselá slabě kyselá neutrální

pod pH 4,5 pH 4,5–5,4 pH 5,5–6,4 pH 6,5–7,4
Begonia elatior Adiantum L. Begonia rex Asparagus L.
hort. Anthurium Putz. Clivia Lindl. Ficus
epifytické Schott. Calceolaria L. elastica Roxb.
Bromeliaceae Aphelandra R. Cyclamen L. Hippeastrum Herb.
Ericaceae Br. Fuchsia L. Chrysanthemum L.
Araucaria Juss. epifytické Saintpaulia H.
Camellia L. kaktusy Wendl.
Coleus Lour. Kalanchoe kaktusy
Fatsia Decne. et Adans.
Planch kapradiny
Hydrangea L. Monstera
Tradescantia L. Adans.
epifytické Myrtus L. palmy
orchideje PelargoniumL’
Hérit.
Primula L.
Sinningia Nees
většina květin
ozdobných
listem
Také ovocné rostliny jsou různě citlivé na půdní reakci. Jabloň roste na
mírně kyselých podzolovaných půdách i na slabě vápenitých půdách. Ja-
hodníky a maliníky lze s úspěchem pěstovat i na půdách značně kyselých,
peckoviny (višeň, třešeň, švestka, meruňka a broskvoň) dávají přednost
půdám neutrálním, kdežto hrušně, rybízy a angrešty rostou a plodí jak
na neutrálních, tak i slabě kyselých půdách. Jedlý kaštan prospívá na
nevápenatých půdách, které jsou zároveň kypré a dobře provzdušněné.
14 1 Půda
Tabulka 4 Optimální výměnná půdní reakce pro zeleniny
Druh pH Druh pH
Česnek 6,0–7,0 Petržel 6,0–7,0
Cibule 6,5–7,8 Pór 6,0–7,5
Čekanka 6,5–7,5 Rebarbora 5,5–7,0
Černý kořen 6,5–7,5 Rajče 5,5–7,0
Křen 6,5–7,5 Ředkev 6,2–7,5
Kedluben 6,2–7,8 Ředkvička 6,2–7,5
Zelí 6,2–7,8 Salát 6,0–7,5
Květák 6,2–7,5 Chřest 6,0–7,5
Kapusta 6,2–7,8 Špenát 6,0–7,5
Meloun 6,0–7,0 Tykev 6,0–7,0
Mrkev 6,5–7,5 Okurka 6,0–7,2
Pažitka 6,0–6,7 Celer 6,0–7,5
pufrovitost půdy Dalším důležitým pojmem je pufrovitost půdy vyjadřující schopnost

půdy bránit se změně půdní reakce. Je dána úrovní iontové výměny
v půdě a přítomností tzv. pufrů. Pufrem pro kyselou oblast je půdní
zásoba uhličitanu vápenatého, pufrem pro alkalickou oblast je bohatá
zásoba půdních fosforečnanů.
Mezi vlastnosti půdy důležité pro úrodnost řadíme také zrnitost půdy.
půdní druhy Při třídění půd podle zrnitosti rozlišujeme půdní druhy.
Nejznámější je rozlišení podle procentického obsahu jílových částic (čás-
tice menší než 0,01 mm).
Tabulka 5 Rozlišení půd na základě obsahu jílových částic
obsah jílových částic půdní druh označení půdy podle

v% zpracovatelnosti
0–10 písčitá půda lehké půdy
10–20 hlinitopísčitá
20–30 písčitohlinitá střední půdy
30–45 hlinitá
45–60 jílovitohlinitá těžké půdy
60–75 jílovitá
nad 75 čistý jíl
Lehké půdy jsou nadměrně propustné pro vodu a mají malou schopnost
poutat živiny. Oproti tomu půdy těžké jsou za mokra mazlavé, za sucha
tvrdé, málo propustné pro vodu.
půdní struktura Půdní strukturou nazýváme vzájemné seskupení půdních částic. Ve
strukturních půdách se půdní hmota nachází ve formě agregátů, které
jsou do jisté míry odolné proti rozpadu. Snahou je docílit drobtovité
struktury ornice, kde převládají drobty o velikosti několika mm. Ty vzni-

kají stmelením mechanických elementů a jako tmel slouží jílové minerály
a humusové látky.
Schopnost půdy poutat v sobě určité látky z půdního roztoku označu-
jeme termínem sorpce. Půdě dávají tuto schopnost koloidy, které vy- sorpce půdy
tváří v půdě soubory složené především z koloidního jílu a huminových
kyselin. Na humusojílovité jádro koloidů se poutají ionty. Jádro s tě-
mito ionty pak tvoří koloidní micelu. Seskupení koloidní micely tvoří
tzv. sorpční komplex půdy. Humusojílovité jádro má zpravidla zá-
porný náboj, poutá tedy především kationty. Sorpční kapacitou půdy
nazýváme množství sorbovaných kationtů. Těžší jílovité půdy mají vyšší
sorpční kapacitu než půdy lehké, písčité.
Obr. 1 Schematické znázornění jílovitohumusového sorpčního komplexu

(Baier, 1962)
Podle stupně nasycení půdy kationty rozlišujeme:

a) sorpční komplex nasycený – v pasivní části převládají zásadotvorné
kationty nad kyselinotvornými kationty vodíku,
b) nenasycený sorpční komplex – převládají vodíkové kationty nad
ostatními kationty, vznikají tak půdy se zvýšenou půdní kyselostí.
1.3 Půdní typy

Dále můžeme půdy rozčlenit do jednotlivých půdních typů, přičemž půdní typy
půdním typem rozumíme skupinu půd s určitou sumou vlastností, které
přímo či nepřímo ovlivňují výživu rostlin. Půdy jednoho typu prošly stej-
ným hlavním půdotvorným pochodem. Vyznačují se určitým uspořádá-
ním půdních horizontů, které je pro daný typ neměnné.
Stručná charakteristika hlavních půdních typů podle Tomáška
(2000):
1. Černozemě – nachází se do 250 m n. m., průměrná roční teplota
nad 8 ◦ C, obsah humusu 2–4,5 %, pH neutrální až zásadité, prů-
měrné roční srážky 450–650 mm, mocnost humusového horizontu
16 1 Půda
0,60–0,80 m. Půdy úrodné s možností pěstování širokého spektra

kulturních rostlin.
2. Černice – půdy nížin (především Polabí a jižní Morava), jsou méně
ovlivňovány záplavami, mají vysokou hladinu podzemní vody, ob-
sah humusu je velmi vysoký, půdní reakce je neutrální až slabě
zásaditá. Půdy velmi úrodné.
3. Hnědozemě – vyskytují se nejvíce mezi 200–450 m n. m., průměrná
roční teplota 7–9 ◦ C, průměrné roční srážky 500–700 mm, obsah
humusu 1,5–2,5 %, humusový horizont mocný 0,30 m, pH slabě ky-
selé. Jsou méně náchylné k vysychání než černozemě. Půdy úrodné,
vyžadují však pravidelné vápnění a vydatnější hnojení. Jsou vhodné
pro náročné obiloviny, cukrovku a vojtěšku.
4. Ilimerizované půdy – půdy pahorkatin a vrchovin, do 600 m n. m.,
průměrné roční srážky 600–900 mm, průměrná roční teplota je
6–8 ◦ C, obsah humusu 1,5–2 %, málo propustné pro vodu. Bývají
méně úrodné, chudší na živiny, se slabě kyselou až kyselou půdní
reakcí. Úrodnost lze zvýšit prohlubováním ornice, vápněním, hno-
jením a vhodnou úpravou vodního režimu. Daří se zde především
obilovinám, jetelovinám, vojtěšce a cukrovce.
5. Hnědé půdy – na našem území jsou nejrozšířenějším půdním typem,
tvoří 50 % veškeré zemědělské půdy. Jsou to půdy částečně i nižších
poloh, pahorkatin, vrchovin i hor. Nejvíce jsou rozšířeny v nadmoř-
ské výšce 450–800 m n. m., s průměrnou roční teplotou 4–9 ◦ C,
průměrnými ročními srážkami 500–900 mm. Obsah humusu silně
kolísá. Kvalita humusu je různá podle podmínek rozkladu a stupně
humifikace. Jsou to celkově půdy středně úrodné, pěstují se zde
hlavně brambory, méně náročné obiloviny a len. Mohou být i dob-
rými lesními stanovišti.
6. Podzoly – vyskytují se v horských a vysokohorských polohách (nad
800 m n. m.), pod jehličnatými, především smrkovými lesy, na kyse-
lých holinách. Roční úhrn srážek bývá vyšší než 800 mm, průměrná
roční teplota 0–6 ◦ C. Probíhá zde pouze slabá biologická činnost,
jsou to půdy s nízkou přirozenou úrodností. Mohou být využívány
jako horské louky a pastviny.
7. Rendziny – vznikají na vápencových horninách. Probíhá zde inten-
zivní koloběh látek, humusový horizont je sorpčně nasycený, vysky-
tují se především na Slovensku. Lze na nich zakládat ovocné sady
a vinice.
8. Pseudogleje – vyskytují se ve středních výškových stupních (u nás
zejména v pánvích Českobudějovické, Třeboňské, Chebské). Půdní
reakce je kyselá až silně kyselá. Vyžadují úpravu vodního režimu
odvodněním. Skladba plodin přibližně jako u illimerizovaných půd.
9. Nivní půdy – vznikají na náplavách v povodí řek a potoků. Půdo-
tvorný proces zde často narušují záplavy. Původními porosty zde
byly lužní lesy. Obsah humusu bývá střední, reakce půdy slabě ky-
selá až neutrální. Na orné půdě se s úspěchem pěstuje především
zelenina.
10. Gleje – jsou rozšířeny po celém území republiky (především v nivách

vodních toků), mívají vysokou hladinu spodní vody (0,5–1 m). Jsou
zastoupeny v pahorkatinách a vrchovinách. Jsou málo úrodné až
neúrodné, bývají využívány jako méně kvalitní louky.
11. Rašeliništní půdy vznikají na organických substrátech (rašelinách)
v silně zvodnělém prostředí. Jako zemědělské půdy jsou nevyuži-
telné, mají však vodohospodářský význam.
12. Slance – u těchto půd vystupuje silně mineralizovaná voda až k po-
vrchu. Vyskytují se na jižním Slovensku. Porosty tvoří řídká slano-
milná vegetace. Půdní reakce silně zásaditá, obsah humusu velmi
nízký. V přirozeném stavu jsou tyto půdy zemědělsky nevyužitelné.
Zvláště se pak vyčleňují alpinské půdní formy, které se vyskytují v našich
nejvyšších pohořích nad hranicí lesa a půdy antropogenní, které nabývají
velkého významu především v poslední době. Antropogenní půdy jsou
ve velké míře ovlivněny lidskou činností nebo jde přímo o půdy uměle
lidmi vytvořené. U původně přirozených půd je jejich přírodní charakter
potlačen dlouhodobou kultivací. Řadíme zde tzv. kultisoly, např. půdy
intenzivně zahradnicky využívané, terasované půdy, hluboce rygolované
půdy a tzv. technosoly, mezi něž řadíme půdy výsypek, zavážek, skládek
apod.
Shrnutí
Půda je přírodní útvar vzniklý působením půdotvorných činitelů na

horniny. Při vzniku půd rozlišujeme tři vývojové stupně – matečnou
horninu, zvětralinu a půdu. Při vývoji půdy na dané lokalitě dochází
k utváření typického půdního profilu a k diferenciaci jednotlivých půd-
ních horizontů. Za půdotvorné činitele pokládáme matečnou horninu,
klima, biologické faktory, výšku hladiny podzemní vody, konfiguraci
terénu, čas a činnost člověka.
Půda se skládá ze tří hlavních podílů, a to tuhého, kapalného a plyn-
ného. Z hlediska zemědělské činnosti je důležitý obsah organických
látek v půdě, především půdního humusu, který vzniká pomocí tlení,
hnití a kvašení. Úrodnost půdy dále ovlivňují fyzikální a chemické
vlastnosti půdy.
Podle zrnitosti rozlišujeme jednotlivé půdní druhy – písčitou půdu, hli-
nitopísčitou, písčitohlinitou, hlinitou, jílovitohlinitou, jílovitou a čistý
jíl. Podle souboru určitých typických vlastností půdy stanovujeme jed-
notlivé půdní typy. V naší republice se především vyskytují černozemě,
černice, hnědozemě, illimerizované půdy, hnědé půdy, podzoly, pseu-
dogleje, nivní půdy, gleje a rašeliništní půdy. Zvláštním typem jsou
pak alpinské půdní formy a půdy antropogenní.

1. Definujte svými slovy pojem půda, charakterizujte vývojové stupně
půd a vyjmenujte půdotvorné činitele.
2. Rozlište pojmy půdní horizont a půdní profil.
18 1 Půda
3. Uveďte z jakých fází se skládá půda a vysvětlete význam půdní re-

akce.
4. Jaké znáte půdní druhy a půdní typy? Podle čeho se stanovují?
Průvodce studiem
Domnívám se, že tato kapitola byla pro některé z Vás plná nových pojmů
a náročná na jejich osvojení. Pokud jste však správně odpověděli na kont-
rolní otázky, pak Vám gratuluji k zvládnutí této poměrně obtížné kapitoly.
– půda, půdní horizont, půdní profil, půdotvorní činitelé
– tuhá, kapalná a plynná půdní fáze, humus
– fyzikální a chemické vlastnosti půdy
– půdní druhy, půdní typy
2 Zpracování půdy, výživa rostlin a hnojení

Cíle
Tato kapitola je sestavena tak, abyste po jejím prostudování:
– dokázali vysvětlit nutnost obdělávání půdy,
– byli schopni reprodukovat základní možnosti zpracování půd,
– mohli uvést rozdíly mezi makroprvky a mikroprvky,
– uměli popsat příjem živin rostlinami z okolního prostředí,
– dokázali interpretovat možnosti aplikace hnojiv.
Vážení čtenáři, v předešlé kapitole jste se seznámili se základními ter-

míny týkajícími se vzniku a vlastností půd. Nyní přejdeme k možnostem
jejího zpracování, tato problematika vám bude jistě tématem již poněkud
bližším.
Jak jistě z vlastní praxe víte, má obdělávání a ošetřování půdy nemalý
vliv na úspěch pěstovaných plodin. Pokud se půda správně ošetřuje a ob-
dělává, dochází i k účinnému ničení plevelných rostlin a do určité míry
i k omezení výskytu chorob a škůdců. Při obdělávání půdy se působí obdělávání půdy
na její
a) fyzikální vlastnosti – především na strukturu, pórovitost, vzdušnou
a vodní kapacitu,
b) chemické vlastnosti – ovlivňuje se obsah oxidu uhličitého a humusu
v půdě,
c) biologické vlastnosti – tak, aby se podpořil rozvoj užitečných mik-
roorganismů v půdě.
Mezi základní zpracování půdy se řadí orba a podmítka. Úkolem orby orba a podmítka
je výměna svrchní vrstvy ornice za spodní, při orbě se také mohou za-
pravovat rostlinné zbytky nebo hnojiva. Podle hloubky se rozlišuje orba
na mělkou (0,05–0,20 m), střední (0,20–0,25 m), hlubokou (0,25–0,30 m),
velmi hlubokou (nad 0,30 m) a tzv. rygolování (0,50–0,60 m). V současné
době se také uplatňuje tzv. bezorební systém pěstování polních plodin,
kdy se na polích po sklizni provádí pouze podmítka. Na školních po-
zemcích se orba nahrazuje rytím. Při něm se půda zpracovává většinou
maximálně do hloubky 0,20 m. Podmítka se provádí po sklizni plodin do
hloubky 0,06–0,12 m a slouží především k uchování půdní vláhy, zapra-
vení posklizňových zbytků a k likvidaci plevelů.
Průvodce studiem
Více se o základním zpracování půdy z hlediska vaší profese zabývat nebu-

deme. Pevně věřím, že při exkurzích s vašimi žáky do zemědělských pod-
niků vám jistě odpovědní pracovníci vše rádi předvedou a zodpoví vaše
případné dotazy. Názorná ukázka práce zemědělských strojů děti jistě více
upoutá a zaujme, nežli sáhodlouhé vysvětlování v rámci třídy.
20 2 Zpracování půdy, výživa rostlin a hnojení
Po základním zpracování půdy následuje předseťová příprava. Sem

patří opět práce, které lze sledovat s dětmi při jarních vycházkách:
smykování a) smykování – při němž se urovnává povrch půdy po orbě, drtí se
hrudy a likvidují plevele,
vláčení b) vláčení – kypří půdní povrch, omezuje vzlínání vodym a následně

tedy její ztrátu, zabraňuje vysychání půd a slouží i k zapravování
hnojiva či osiva,
válení c) válení – které slouží k utužení půdního povrchu a k urovnávání

menších nerovností, je prováděno i po výsevu.
Na školních zahradách se nahrazuje vláčení při úpravě jednotlivých zá-
honů urovnáním povrchu železnými hráběmi a válení lze provádět ručními
válci.
A konečně mezi zpracování půdy během vegetace se řadí:
kypření a) kypření povrchu – přispívá k ovlivnění vodního režimu půdy, pro-
vzdušnění půdy a tím i k biologické činnosti v půdě,
odplevelování b) pletí, okopávání a plečkování – kdy zbavujeme půdu plevelů,
mulčování c) mulčování půdy – uváděno také pod označením nastýlání půdy –

znamená v podstatě přikrývání povrchu půdy mezi pěstovanými
rostlinami organickými či anorganickými materiály (např. zahradní
fólie, netkané textilie, sláma, shrabané listí, drcená kůra aj.). Slouží
k zabránění vzniku půdního škraloupu, chrání půdu před výparem,
zaplevelováním atd.
Obdělávání půdy je tedy snahou o vytvoření co nejpříznivějších půdních
podmínek pro růst a vývoj kulturních rostlin! Mají-li být uvedené me-
chanizační zásahy účinné, musí se provádět ve správnou dobu a nářadím
vhodným pro jednotlivé operace.
Tím, že na určitém místě intenzivně pěstujeme nějaký rostlinný druh,
dochází ke značnému odčerpávání živin z půdy nezbytně nutných pro
normální růst a vývoj rostlin. Rostlinné živiny jsou chemické prvky, které
nelze v jejich funkcích nahradit jinými prvky. Ze svého okolního prostředí
mohou zelené rostliny přijmout více než 90 různých prvků, ale jen 18
z nich lze označit za rostlinné živiny biogenní povahy. Rostliny přijímají
živiny ze svého okolí, a to z ovzduší (uhlík, ve formě oxidu uhličitého
CO2 ), z vody (vodík a kyslík) a ostatní životně důležité živiny získá-
vají především z půdy pomocí kořenového systému, rozpuštěné ve vodě
formou tzv. půdního roztoku. Přijímány jsou ve formě iontů vzniklých
štěpením, a to především solí, na záporně nabité anionty a kladně nabité
kationty.
Příklad 3
Chlorid draselný (KCl) se ve vodě štěpí na aniont chlóru (Cl− ) a kationt
draslíku (K+ ) nebo dusičnan (ledek) amonný (NH4 NO3 ) na aniont NO− 3
a kationt NH+ 4 .
Příjem živin rostlinami z půdy si lze představit takto: příjem živin

1. nejdříve dochází k tzv. pasivnímu příjmu, kdy ionty z živného pro-
středí pronikají k plazmatickému povrchu pokožkových buněk ak-
tivních kořínků kořenového vlášení,
2. v druhé fázi již dojde k aktivnímu příjmu a hromadění živin – ži-
viny proniknou přes pokožku do vnitřního prostředí buněk a zde se
hromadí,
3. a v konečné fázi dochází k jejich přesunu z kořenů do stonků a listů.
Výhodou bobovitých rostlin je jejich soužití s hlízkovými bakteriemi vy-
skytujícími se na jejich kořenovém systému, které dokáží poutat vzdušný
dusík ze vzduchu a zásobovat jím tak symbiotickou rostlinu.
Ze vzduchu se oxid uhličitý dostává do rostlin i pomocí listových prů-
duchů. Přes pokožku listů dokáže rostlina přijímat ve formě vodního
roztoku i jiné živiny. Této schopnosti se využívá k přihnojování rostlin
postřikem na list (tzv. mimokořenová či foliální výživa). Rostlina živiny
přijaté v této formě velmi rychle využívá pro stavbu organických látek
(dovnitř listů dokáží některé živiny proniknout již za 10 sekund). Postřik
však za teplého a slunečného počasí na listech rychle zasychá a živiny
jsou pak přijímány velmi pomalu. Až po opětovném rozpuštění mohou
být rostlinami normálně přijímány. Příjem živin mimokořenovou formou
je tedy velmi dobrý při nižších teplotách a vyšší relativní vzdušné vlh-
kosti.
Obr. 2 Schéma příjmu živin rostlinami z okolního prostředí (Baier, 1962)

Většinu živin však rostliny získávají z půdy. Jejich příjem závisí na ob-
sahu živin v půdě a jejich vzájemném poměru, na půdním druhu, vlhkosti
půdy, momentálních klimatických podmínkách, na vzájemném ovlivňo-
vání při příjmu živin a na příjmové kapacitě rostlin. Živiny jsou v půdě
přítomny v různých formách. Dělíme je na živiny pevně vázané (nevý-
měnné), poutané (sorbované, výměnné ionty) a konečně živiny rozpuš-
těné ve vodě. Přístupné živiny z hlediska výživy rostlin představují živiny
rozpuštěné ve vodě a živiny poutané výměnnou sorpcí.
makroelementy Jednotlivé prvky nutné pro rostlinou výživu se dělí na makroelementy,
které rostliny přijímají ve větším množství a na mikroelementy, jež jsou
v rostlinách zastoupeny menším podílem. Mezi makroelementy řadíme
uhlík C, vodík H, kyslík O, dusík N, fosfor P, draslík K, vápník Ca,
hořčík Mg, síru S a železo Fe (bývá někdy též řazeno mezi mikroele-
menty). Z mikroelementů jsou nejdůležitější především bór B, molyb-
den Mo, mangan Mn, zinek Zn a měď Cu.
základní prvky výživy Tabulka 6 Přehled základních prvků výživy, jejich funkce v rostlinném
těle a projevy jejich nedostatku
Živina Funkce v růstu rostlin Příznaky nedostatku

C
– součást základních
stavebních látek (až
polovina hmotnosti
sušiny rostliny)
O, H
– s uhlíkem tvoří organické – rostlina vadne a zaniká
molekuly, O – nezbytný
v dýchání a chemosyntéze
N
– součást základních složek – snížení růstu rostliny
rostlinné hmoty (zpomalení až zastavení,
– nezbytný pro tvorbu zakrnění)
chlorofylu – omezená tvorba
– podporuje růst rostlin chlorofylu
– při poruchách tvorby – rostlina předčasně stárne,
bílkovin se hromadí dochází k opadu listů
v rostlinném těle jako – malá tvorba kořenů
dusitany
P
– obsažen v buněčném – rostliny pozdě a málo
jádru, plodech, semenech kvetou, jsou nedostatečně
– podporuje tvorbu oplozené
a opylování květů – listy mají tmavězelenou
– důležitý pro využití až namodralou barvu
energie při – u starších listů červenají
fotosyntetických špičky
pochodech

K
– důležitý pro tvorbu – listy mají azurově
škrobu, celulosy, cukrů modrou barvu
a vitamínů – později listy od vrcholu
– podporuje vyzrávání a okraje odumírají
a mrazuodolnost rostlin – spodní a střední listy
– zlepšuje jakost předčasně opadávají
a skladovatelnost plodů – narušení vodního režimu
– ovlivňuje vodní režim – plody a zelenina se při
rostlin, příjem a využití N skladování rychle kazí
– rostlina je málo odolná
proti infekci, mrazu
Mg
– součást chlorofylu – mezi žilnatinou starých
– ovlivňuje průběh listů se objevují světlejší
fotosyntézy žlutá místa až nekrózy
– působí na příjem – celá rostlina působí
a transport P „zvadlýmR dojmem, jako
u nedostatku K
– vápněním se projevy
nedostatku zesilují
S
– součást bílkovin, vitamínů – obdobně jako u N, na
rostlině se vyskytují
světle zelené až žluté,
příp. i načervenalé části
Ca
– součást buněčných stěn – staré kořeny zahnívají
– působí na pružnost a odumírají
buněčných stěn a na – mladší listy jsou bledé,
propustnost plazmy později zasychají
– neutralizuje přebytek – druhotně se projevuje
organických kyselin blokováním řady prvků,
nárůstem kyselosti půdy
Fe
– ovlivňuje průběh – projevuje se jako
a výtěžek fotosyntézy nadbytek P, nedostatek K
– nejmladší listy jsou
žlutozelené s tmavou
žilnatinou
– listy blednou, jsou až bílé
Mn
– aktivizuje funkce enzymů – zaostává růst kořenů
– podílí se na tvorbě – na nejmladších listech
a transportu cukrů jsou skvrny
hvězdicovitého tvaru

Cu
– aktivizuje funkce enzymů – snižuje se tvorba květů,
a průběh fotosyntézy semen
– ovlivňuje vodní režim – vzniká silná chloróza listů
Mo
– významný pro – starší listy modrozelené,
symbiotickou výživu, později až žluté
zejména u jetelovin – zaostávání růstu
a luskovin – rostliny nekvetou
– nezbytný pro tvorbu růžic – u květáku se netvoří
květáku růžice
B
– významný pro tvorbu – nejmladší listy a kořeny
a funkci buněčných stěn znetvořené, ztlustlé
– transport cukrů – poruchy vývinu růstového
– podporuje klíčivost pylu vrcholu
– podporuje – rostliny nezakládají na
mrazuodolnost, odolnost květ a odumírají
proti houbovým
chorobám
Zn
– aktivizuje funkce enzymů – listy žloutnou mezi
– účastní se dýchání žilnatinou
– podporuje – mladé listy pokroucené,
mrazuodolnost, odolnost nepravidelných tvarů
proti houbovým – zastavuje se růst
chorobám – bývá vyvolán hlavně
nadměrným vápněním
Nedostatek, ale i přebytek, jedné či více živin omezuje tvorbu organických

látek, a tím i růst a vývoj rostlin. Poruchy vzniklé následkem špatného
vyvážení živin v půdě, či jejich nedostatkem se projevují na vzhledu
a vývoji rostlin, i na kvalitě produktů.
Naší snahou tedy musí být udržet a zabezpečit obsah živin v půdě v op-
timálním množství i poměru.
hnojení Na zemědělsky využívaných půdách obsah živin ovlivňujeme násle-
dujícími způsoby:
1. střídáním pěstovaných plodin – dochází tak ke zlepšování fyzikál-
ních, chemických a biologických vlastností půd, různé druhy rostlin
také čerpají živiny z různých hloubek půdy,
2. vápněním půdy – je důležité pro odstranění kyselé půdní reakce,
nasycení sorpčního komplexu, zlepšení půdní struktury,
3. hnojením organickými hnojivy – což má vliv na zvýšení obsahu
humusu a živin, zlepšení sorpční kapacity půd, vodního režimu,
biologické činnosti aj.,
4. hnojením průmyslovými hnojivy – kdy opět dochází ke zvyšování

obsahu živin, ovlivnění biologické činnosti apod.
Hnojiva bychom měli používat pouze v optimální míře, jinak
hrozí narušení vzájemného poměru živin v půdě či jejich vyplavování do
podzemních vod. Školní pozemky je tedy (zjednodušeně řečeno) vhodné
hnojit 1× za 3–4 roky některým dostupným organickým hnojivem, nebo
komplexním hnojivem anorganickým v dávce doporučené výrobcem.
Další možností, ale již poněkud nákladnější, je zaslání půdního vzorku
k rozboru a přesnému stanovení obsahu jednotlivých živin do některé
zemědělské laboratoře. Na základě zjištěných výsledků a doporučení od-
borníků pak postupujeme při používání hnojiv na dané ploše. Vedle roz-
boru půdy lze využít i tzv. listovou diagnostiku, při níž se stanovuje
potřeba živin podle chemického rozboru listů. Tato metoda se uplatňuje
především u dlouhodobých kultur jako jsou např. ovocné sady.
Hnojiva se do půdy aplikují těmito způsoby:
1. při orbě nebo při rytí,
2. před setím,
3. při setí a během vegetace.
Nezbytné prvky pro růst rostlin však nemusíme dodávat pouze do půdy.
Jak již víte z předešlého textu, rostliny jsou schopny přijímat živiny i po-
mocí pokožky, čehož se využívá při mimokořenové výživě postřikem na
list.
Průvodce studiem
Na školních pozemcích se nejčastěji využívají kombinovaná hnojiva při

jarní předseťové přípravě půdy a během vegetace. Jejich aplikace je jed-
noduchá, ale i tak je třeba dbát veškerých zásad bezpečnosti a hygieny
práce. Používá se především běžně dostupný Cererit v průměrné dávce
100 g/m2 , tj. 10 kg na 100 m2 , a to ve dvou oddělených dávkách – před
setím a v průběhu první poloviny vegetace.
Aplikace hnojiv má také vliv na půdní mikroorganismy. Organická hnojení a půdní

hnojiva slouží v půdě jako zdroj energie pro mikroorganismy, proto se mikroorganismy
jejich aplikací výrazně aktivují biologické procesy v půdě. Půda je také
organickými hnojivy (zvláště statkovými) obohacována baktériemi. Apli-
kací minerálních hnojiv působíme na půdní mikroorganismy ve dvou smě-
rech:
a) přímo – zvyšujeme koncentraci živin v půdním roztoku. Není-li však
v půdě dostatečný zdroj organické hmoty, nevyužijí dodaných živin
dostatečně ani rostliny ani půdní mikroorganismy.
b) nepřímo – po zapravení minerálních hnojiv se obvykle zvyšuje pro-
dukce nadzemní i podzemní rostlinné hmoty, tím dochází i ke zvý-
šení množství posklizňových zbytků, které pak v půdě slouží jako
energetický a živný substrát pro mikroorganismy.
Nižší dávky minerálních hnojiv ovlivňují množství a aktivitu mikroor-
ganismů příznivě. Naproti tomu vyšší dávky, a především jejich dlouho-
dobá aplikace, vyvolávají v půdě řadu nepříznivých změn. Tyto změny

následně vedou ke zhoršování kvality mikrobního společenstva, např. sni-
žování počtu bakterií fixujících dusík, naopak vzrůstající zastoupení fy-
topatogenních a toxických látek, jež produkují mikromycety.
Jednotlivé rostlinné druhy mají pochopitelně různé nároky na obsah živin
v půdě. Také rostliny v určitých vývojových stupních požadují rozdílné
množství živin. Obecně platí, že mladé, klíčící rostlinky vyžadují méně
živin než rostliny starší, vyspělé, kvetoucí či plodící. Musíme tedy vždy
plně respektovat požadavky dané skupiny rostlin i jejich momentální fy-
ziologický stav.
Shrnutí
Při obdělávání půdy působíme na její fyzikální, chemické i biologické

vlastnosti. Rozlišujeme základní zpracování půdy, mezi které řadíme
orbu a podmítku. Dále předseťové zpracování půdy zahrnující smyko-
vání, vláčení a válení. V rámci vegetačního období následuje zpraco-
vání půdy za vegetace, při němž probíhá kypření povrchu půdy, pletí,
okopávání, plečkování a mulčování půdy.
Velmi důležité je dodávat do půdy odčerpané rostlinné živiny, a to
především některé makroelementy a pokud je to zapotřebí i mikroele-
menty. Mezi makroelementy často dodávané do půdy formou hnojiv
řadíme dusík, fosfor, draslík, vápník a hořčík, v menší míře pak železo
a síru. Z mikroelementů jsou nejdůležitější bór, molybden, mangan,
zinek a měď. Hnojiva musíme dodávat do půdy v optimální míře, aby
nedocházelo k narušení vzájemného poměru živin v půdě, nebo k jejich
vyplavování do podzemních vod. Hnojiva pak zapravujeme do půdy
při orbě nebo při rytí, před setím nebo při setí a během vegetace.
Mimo hnojení organickými či průmyslovými hnojivy můžeme obsah
živin v půdě ovlivnit i střídáním pěstovaných plodin a vápněním půdy.

1. Vyjmenujte používané metody při zpracování půd.
2. Popište příjem živin rostlinami.
3. Uveďte jednotlivé makroelementy a nejdůležitější mikroelementy.
4. Charakterizujte možnosti aplikace hnojiv.
Průvodce studiem
Věřím, že informace shrnuté v této části byly již pro Vás známější, a že
Vám tedy tato kapitola nečinila větší potíže. Jistě jste se již někdy zpra-
cováním půdy zabývali, a to buď na školních pozemcích nebo soukromých
zahradách. Je důležité, abyste si plně uvědomili význam těchto opatření
společně s dodáváním živin do půdy pro zdárný vývoj a růst rostlin.
– základní, předseťové zpracování půdy a obdělávání půdy během
vegetace
– rostlinné živiny – makroelementy a mikroelementy
– příjem živin rostlinami z okolního prostředí
– aplikace hnojiv
3 Hnojiva
Cíle
Úkolem této kapitoly je, abyste po jejím nastudování byli schopni:
– definovat pojem hnojiva,
– vyjmenovat jednotlivé druhy hnojiv,
– uvést rozdíly mezi průmyslovými a organickými hnojivy,
– aplikovat hnojiva na školních pozemcích,
– správně založit kompost na školním pozemku.
Průvodce studiem
Zcela jistě jste se všichni již seznámili s důležitostí obdělávání půdy

a s možnostmi aplikace rostlinných živin. Proto můžeme navázat proble-
matikou, jaká hnojiva můžete při své praxi na školách použít.
Hnojiva lze definovat jako látky, které obsahují rostlinné živiny a látky hnojiva
sloužící přímo či nepřímo k výživě kulturních rostlin. Přispívají také
k udržení nebo zlepšení půdní úrodnosti.
Hnojiva pro lepší orientaci dělíme na:
a) průmyslová hnojiva minerální – získávají se chemickými či mecha-
nickými postupy,
b) průmyslové komposty – vznikají úpravou organických aj. surovin,
odpadních mimozemědělských látek, případně statkových hnojiv,
jsou to hnojiva univerzálního typu,
c) organická (statková) hnojiva mezi něž řadíme hnojiva stájová (hnůj,
močůvku, kejdu), zelené hnojení a hnojení slámou a v neposlední
řadě komposty,
d) nepřímá hnojiva – jimiž rozumíme pomocné látky pro zvyšování
půdní úrodnosti a biologicky aktivní látky bez většího obsahu živin,
ovlivňují úrodnost, růst rostlin a účinnost živin. Např. očkovací
látky obsahující kmeny hlízkových bakterií, jimiž se očkují semena
bobovitých rostlin – u nás vyráběný přípravek.
3.1 Hnojiva průmyslová

Jsou to produkty chemického, báňského, hutního a stavebního průmyslu,
vyrábí se tedy mimo zemědělské podniky.
Podle počtu živin, které obsahují, je dělíme na: jednosložková, víceslož-
ková (dvojsložková, třísložková) a hnojiva s obsahem stopových prvků
(hnojiva univerzální). Podle skupenství rozeznáváme pak hnojiva tuhá
(prášková, granulovaná, krystalická), kapalná a plynná (s nimiž se zřejmě
ve své učitelské praxi běžně nesetkáte).
30 3 Hnojiva
Jednotlivá průmyslová hnojiva se rozlišují podle hlavního obsahu kon-

krétního prvku na:
hnojiva jednosložková • Hnojiva jednosložková
Dusíkatá hnojiva jež obsahují nebo po rozkladu uvolňují N ve formě

přijatelné rostlinami. Rozlišujeme dusíkatá hnojiva s nitrátovou,
amonnou, amidovou a s dvěma a více formami dusíku. Vyrábí se
ledek vápenatý, síran amonný, bezvodý čpavek, močovina, dusíkaté
vápno, dusičnan amonný, ledek amonný s vápencem a DAM 390.
Fosforečná hnojiva jsou v podstatě soli kyseliny fosforečné. Mezi

fosforečná hnojiva řadíme Superfosfát granulovaný, Superfosfát
práškový Kola a granulovaný Kola, Hyperfosfát a Tomasovu mouč-
ku.
Draselná hnojiva což jsou vodorozpustné soli, obsahují draslík ve

formě dobře přijatelného kationtu K+ , dělíme je na hnojiva obsa-
hující draslík ve formě chloridové, síranové, uhličitanové a křemi-
čitanové. Ke hnojení draslíkem lze použít draselnou sůl 40%, 50%
a 60%, dále pak síran draselný.
Vápenatá hnojiva obsahují Ca ve formě přijatelných kationtů Ca+ 2

nebo ve vazbách, z nichž se tyto kationty rozkladem v půdě uvol-
ňují. Obsahují Ca ve formě oxidové, uhličitanové, síranové a křemi-
čitanové. Vyrábí se vápenec hrubě a jemně mletý, dolomit na hno-
jení, pálená vápna, vysokopecní strusky, ocelářské strusky (Ca-Mg),
využívají se i upravené saturační kaly.
Hořečnatá hnojiva obsahují Mg ve formě přijatelných kationtů, pří-

padně je po rozkladu uvolňují, rozlišujeme hnojiva síranová, oxi-
dová, s nitrátovým N, vápenato-hořečnatá a draselno-hořečnatá.
Pro hnojení hořčíkem můžeme použít např. Kamex, Kieserit, Ro-
mag, Premag.
hnojiva vícesložková • Vícesložková hnojiva trojitá obsahují tři základní živiny – N,

P, K. Jako příklad lze uvést NPK 1, NPK 2, Synferta, Demetra,
Amofos, Fosfim, Duslosol, Hortus.
hnojiva univerzální • Plná (univerzální, kombinovaná) hnojiva obsahují vedle zá-

kladních živin i mikrobiogenní prvky nebo další látky (př. stimulá-
tory růstu). Sem náleží Cererit, Herbasyny, Herbapon, Harmavit,
Vegaflor aj.
hnojiva smíšená Mechanickým smícháním se připravují hnojiva smíšená. Je možné
míchat pouze sourodé materiály, tzn. hnojiva granulovaná s granulova-
nými, prášková s práškovými, kapalná s kapalnými. Lze míchat taková
hnojiva, u nichž nedochází k nežádoucím fyzikálním či chemickým změ-
nám.
Jak již bylo výše zmíněno, vyrábí se průmyslová hnojiva v několika sku-
penstvích. Pro školní využití se doporučují především hnojiva granulo-
vaná či kapalná. Prášková hnojiva se ve školní praxi příliš nevyužívají.
Tabulka 7 Nemísitelnost průmyslových hnojiv
Pro vznik ztrát Z důvodu Pro zhoršení Z důvodu

amoniakálního zhoršení fyzikálních nerovnoměrné
N přístupnosti P vlastností aplikace
(mazlavost)
Průmyslová Průmyslová Ledky se Prášková
hnojiva hnojiva superfosfátem hnojiva
obsahující obsahující s hnojivy
amoniakální N vápno s hnojivy granulovanými
s hnojivy, která obsahujícími P
obsahují vápno vodorozpustný
(volný CaO) (superfosfátem)
Močovinu se Močovinu
superfosfátem s hnojivy
obsahujícími
Mg
Úkol
Zamyslete se, prosím, nad tím, proč nejsou prášková hnojiva doporučo-
vána k běžné aplikaci na školních pozemcích. Své tvrzení zdůvodněte.

Jistě jste již ve škole nebo doma nějaké běžné hnojivo aplikovali. Rádi bychom
Vás nyní upozornili na celkové výhody hnojiv kapalných vůči hnojivům tuhým:
• kapalná hnojiva lze velmi přesně dávkovat,
• jejich nespornou výhodou je dobrá mísitelnost,
• dále odstranění nedostatků tuhých hnojiv jako je spékavost a prašnost,
• s kapalnými hnojivy je snadná manipulace,
• při jejich použití dochází ke zvýšení hygieny práce,
• nachází uplatnění při mimokořenové výživě rostlin (přihnojení na list),
• mohou se mísit s přípravky na ochranu rostlin, stopovými prvky nebo
s herbicidy,
• důležitým hlediskem je pak jejich ekonomičtější výroba (odpadá sušení,
granulace, pytlování atd.).
3.2 Hnojiva organická (statková)

Chápeme je jako zdroj organických látek záměrně dodávaných do půdy.
Do skupiny statkových hnojiv řadíme hnojivé hmoty a materiály, které
mají biologický původ. Jsou jedním ze základních faktorů udržení života
v půdě, protože poskytují organické látky pro bioprocesy v půdě. Obsa-
hují živiny ve fyziologicky vyrovnaném poměru, které jsou zčásti ihned
přístupné rostlinám, zčásti se uvolňují při mineralizaci organických látek.
Výrazně ovlivňují půdní režimy: vodný, vzdušný, tepelný režim. Z části
32 3 Hnojiva
jsou schopny kompenzovat nežádoucí zasolování, které je způsobeno vy-

sokými dávkami průmyslových hnojiv a atmosférickými spady. Jejich ne-
žádoucí vliv spočívá však v zanášení semen plevelů do půdy. Proto orga-
nická hnojiva uváděná na trh nesmí obsahovat semena plevelů.
Mezi organická hnojiva řadíme:
hnojiva stájová Stájová hnojiva mezi která patří chlévská mrva, močůvka a kejda.
Tato hnojiva obsahují všechny rostlinné živiny včetně mikroelementů,
biologicky aktivních látek a mikroorganismů.
Jednotlivá stájová hnojiva lze charakterizovat takto:
a) chlévská mrva – je surovinou pro výrobu hnoje. Tvoří ji směs vý-
kalů, steliva a části moči ustájených zvířat. Její kvalita a množství
závisí na druhu a stáří chovaných zvířat, na krmení, podestýlce, na
stupni rozkladu i obsahu vody. Uzráním chlévské mrvy na hnojišti
(min. 6 měsíců) vzniká chlévský hnůj. Používá se především k zá-
kladnímu vyhnojení orné půdy, do níž se zapravuje nejčastěji na
podzim při orbě či rytí, lze ho však aplikovat i na jaře.
b) močůvka – je tvořena rozloženou močí zvířat nezachycenou ve ste-
livu a vytékající ze stáje zředěnou vodou (splachovací, někdy však
i dešťovou). Před aplikací se ještě dále zředí vodou a to v poměru
1 : 5 – 15 dílům vody. Z hlediska obsahu živin je to hnojivo dusíka-
todraselné, ideální pro louky, pastviny, pícniny a okopaniny, může
se využít i pro zálivku kompostů. Nelze ji aplikovat za slunečného
počasí a na zmrzlou půdu. Na školních pozemcích se většinou ne-
používá.
c) kejda (skotu, prasat, drůbeže) – je definována jako statkové hnojivo
vyráběné smícháním pevných a tekutých výkalů zvířat, zředěných
vodou. Získává se při roštovém nebo volném ustájení (bez pode-
stýlky). Ředí se před aplikací v poměru 1 : 3 – 10 dílům vody.
Kejdu můžeme označit za hnojivo dusíkatodraselné. Používá se na
hnojení pastvin nebo lučních porostů, z čehož vyplývá, že se s ní
opět jen těžko setkáte ve školní praxi.
Průvodce studiem
Jistě si uvědomujete, že ne všechny druhy stájových hnojiv jsou vhodné

k aplikaci na školních pozemcích, a to především z hlediska hygieny práce.
Také zarývání chlévského hnoje je práce fyzicky velmi náročná, a proto ji
na malotřídních školách vykonává pověřený učitel či jiná dospělá osoba.
Na školách ji pak můžete svěřit žákům osmých či devátých ročníků.
zelené hnojení Zelené hnojení a hnojení slámou je další skupinou používaných or-
ganických hnojiv.
Při zeleném hnojení se do půdy zapravuje veškerá nadzemní i kořenová
hmota. Půdu tak obohatíme o organickou hmotu i rostlinné živiny. Rost-
liny vyseté k zelenému hnojení zaoráváme na podzim, případně v prů-
běhu vegetace, nikoliv po přejití mrazy, kdy zelená hmota degraduje.
Motýlokvěté rostliny (př. fazol, lupiny) mohou pomocí hlízkových bakte-

rií poutat vzdušný dusík, a tak půdu ještě více obohacovat o N, dále pak
ve větší míře i o kyselinu fosforečnou a vápník, které uvolňují z půdy. Ze-
leným hnojením zlepšujeme půdní strukturu, zvyšuje se schopnost půdy
jímat živiny a vláhu, potlačí se výskyt plevelů, dochází k zastínění půdy
což ji chrání před vysycháním a nepříznivými mechanickými účinky deště
aj.
Výběr rostlin pro zelené hnojení závisí na době setí, na předplodině,
resp. následné plodině. Mezi plodinami nesmí být příbuzenský vztah,
kvůli případnému nebezpečí přenosu chorob (př. pěstování hořčice po
zelí). Plodiny můžeme vysévat do řádků nebo na široko.
Zapravení plodin do půdy provádíme dříve než rostliny zdřevnatí (při
tlení by pak docházelo k odčerpávání N z půdy) – minimálně však až za
45–60 dní od vysetí. Při dřívějším zapravení nebo při nedostatku vláhy
ztrácí pěstování na zelené hnojení smysl, protože se nevytvoří dosta-
tek biomasy. Porost by neměl být vyšší než 0,2–0,3 m. Větší rostliny je
nutno před zapravením posekat. Rozmělněný rostlinný materiál musíme
před zarytím nechat zavadnout. Zelené hnojení zapravujeme přibližně do
hloubky 0,15 m, ne hlouběji a to alespoň tři týdny před termínem setí
následné plodiny.
Zelené hnojení je cenné i tím, že zpřístupňuje živiny, které hluboko ko-
řenící rostliny čerpají ze spodních vrstev půdy (např. jetel luční a lupiny
zasahují kořenovým systémem do 2 m i hlouběji). Po zapravení tak obo-
hatí svými živinami horní vrstvy půdy. Schopnost pronikání kořenů u jed-
notlivých plodin je různá a kolísá v závislosti na půdních podmínkách.
Dosažitelné hloubky některých rostlin uvádí následující schéma (obr. 3,
str. 34).
K zelenému hnojení můžeme využít:
a) rostliny poutající vzdušný N – např. vojtěška setá, bob obecný, jetel
luční, lupina úzkolistá, vikev huňatá,
b) rostliny, které nepoutají vzdušný N – např. hořčice bílá, jílek mno-
hokvětý, pohanka jedlá, svazenka vratičolistá, žito seté.
Při nadbytku slámy můžeme i tento materiál využít k obohacení půd hnojení slámou
o organický materiál. Sláma má však nízký obsah N, a tak při jejím
zapravení dodáváme do půdy průmyslová dusíkatá hnojiva.
Komposty komposty
Kompostem vracíme do půdy velkou část organické hmoty. Kompost po-

skytuje životní prostředí půdním organismům, provzdušňuje půdu a zlep-
šuje její propustnost a prokořenění. Zbytky rostlin se při kompostování
obohatí dusíkem, protože bakterie z rodu Azotobacter mají po dobu roz-
kladu organické hmoty příznivé podmínky, dokáží poutat vzdušný N a dát
ho tak k dispozici ostatním mikroorganismům. Po uzrání kompostu zís-
káváme plnohodnotné hnojivo, bohaté především na humus, které zpra-
vidla obsahuje všechny živiny i se stopovými prvky: 30–50 % organických
látek, 0,3–1 % N, 0,2 % P, 0,8 % K, 2,5–3,5 % Ca + Mg, pH 7,5–8.
34 3 Hnojiva
Obr. 3 Schematické znázornění hloubky zakořenění různých plodin pou-

žívaných k zelenému hnojení (Baier, 1962)
K přípravě kvalitního kompostu potřebujeme vhodný materiál (organická

hmota musí převažovat nad složkou minerální). Kompostovat lze orga-
nické odpady ze zemědělství např. listí, posečenou trávu, slámu, zelené
plevele před vytvořením semen, dřevní hmotu (piliny, kůru aj.). K nim
se přidává mikrobiálně oživený substrát (hnůj, kejda, močůvka). Vzniká
tak směs organických látek a zeminy oživená užitečnou mikroflórou, v níž
probíhají humusotvorné procesy.
kompostování Kompostování lze charakterizovat jako přirozený proces, při němž do-
chází k rozkladu různorodé organické hmoty za aeorobních podmínek.
Při kompostování rozlišujeme čtyři základní fáze:
1. fáze – Kompostovaný materiál se zahřívá až na teplotu 60 ◦ C.
Příčinou vzrůstu teploty je masové rozmnožení mikroorganismů,
které odbourávají lehce rozložitelné látky. Zároveň dochází k likvi-
daci choroboplodných látek a semen plevelů.
2. fáze – Dochází k rozkladu hůře rozložitelných látek.

3. fáze – Následují látkové přeměny a mineralizace.
4. fáze – Za pomoci mikroorganismů a chemických reakcí jsou produ-
kovány složitější organické látky humusové povahy.
Kompost zakládáme v šířce 3–4 m a ve výšce 1–1,5 m obvykle na okraji
zahrady na polostinném místě. Pod kompost navrstvíme 0,2–0,3 m raše-
liny nebo slámy. Zrání kompostu by mělo probíhat přibližně při teplotě
45 ◦ C uvnitř hromady. Dále je velmi důležitý přístup vzduchu, při špat-
ném přístupu rozklad probíhá z větší části pomocí anaerobních bakterií,
což není příznivé. Různé materiály je proto dobré mezi sebou smíchat –
jemné materiály se mísí se vzrůstnějšími a hrubšími rostlinami, příp. slá-
mou. Přidáním chlévského hnoje nebo drůbežího trusu obohatíme kom-
post o cenný N, který je důležitý pro rozkladné bakterie. Přimícháním
vápenatého hnojiva pak zmírníme kyselost kompostu. Tam, kde je půda
na vápník bohatá, ho již pochopitelně do kompostu přidávat nemusíme.
Kompost by měl být neustále vlhký, neměl by vysychat (pravidelné za-
lévání vodou či močůvkou). Po založení přikryjeme kompost vrstvou ze-
miny. Dvakrát ročně bychom kompostovanou hmotu měli překopat, čímž
ji provzdušníme a urychlíme tak zrání kompostu. Kompost je zralý, když
vytváří drobtovitou, tmavou a kyprou hmotu bez zápachu, ve které již
nelze rozeznat strukturu původních hmot.
Kompost aplikujeme jako základní hnojení s mělkým zapravením do aplikace kompostu
půdy nebo jako regenerační přihnojení. Zapravujeme ho na záhony na
jaře před výsevem či výsadbou nebo i na podzim. Dávky volíme podle
nároků jednotlivých pěstovaných plodin. Přednostně ho používáme k plo-
dinám s vysokými nároky na organické látky. Kompost můžeme do půdy
zapravit samostatně, což bývá nejběžnější způsob nebo společně ještě se
slámou, zeleným hnojením, kejdou či močůvkou (což na školním pozemku
není dost dobře možné). Na lehčích půdách se hnojí zpravidla ve 2–3 le-
tých cyklech, na těžkých půdách ve 3–4 letých cyklech. Kompost by měl
být založen a používán na každém školním pozemku!
Ke kompostování bychom neměli používat:
• nemocný či hmyzem napadený materiál,
• bramborovou nať (obsahuje spory plísně bramborové),
• vařené kuchyňské zbytky (hnijí a lákají hlodavce),
• kořeny nebezpečných plevelů (pýr plazivý, bršlice kozí noha, svlačec
rolní aj.),
• části rostlin se semeny,
• rostlinný materiál z blízkosti silně frekventovaných komunikací.
Použijeme-li některý z výše uvedených materiálů, je potřeba tuto hmotu
povápnit a zasypat zeminou, čímž se rychleji zvýší teplota a dojde k rych-
lejšímu rozkladu nežádoucí hmoty, přičemž vápno plní i funkci desin-
fekční.
Ke kompostování můžeme použít i chlévskou mrvu, kterou důkladně pro-
mísíme se zeminou (1–2 váhové díly zeminy na 10 dílů mrvy). Směs urov-
náme do tvaru krechtu, zároveň však dbáme, aby zůstala v nakypřeném
36 3 Hnojiva
stavu. Hotový kompost zakryjeme slabou vrstvou zeminy či rašeliny (asi

10–20 mm). Za 2–3 dny v létě, popřípadě 6–7 dnů v zimě, stoupne teplota
na 60–65 ◦C. Asi po 7–10 dnech po založení kompost zavlažíme, abychom
ho zchladili. Po několika dnech teplota opět stoupne, ale ne již k tomuto
maximu. Po 4–6 týdnech kompost překopeme. Za příznivých podmínek
kompost uzraje za 4 týdny po překopávce (celková doba zrání je tedy asi
8–12 týdnů) a převážná část organických látek se přemění na humus.
Vyzrálý kompost v žádném případě nesmí obsahovat:
• klíčivá semena plevelů, vegetativní orgány plevelů schopné dalšího
růstu,
• živé patogenní organismy (mikroorganismy) ani živočišné škůdce,
• toxické množství těžkých kovů, xenobiotické látky (herbicidy, in-
sekticidy, fungicidy atd.) v bioticky účinných množstvích.
problémy při Nejčastější problémy při kompostování a jejich řešení:
kompostování • kompost je suchý – povrch kompostu je šedavé barvy, drolí se, je
přítomno větší množství svinek, mikroorganismy ustávají ve své
činnosti. Kompostovanou hmotu pokropíme, můžeme ji i překopat
nebo přidat v dostatečném množství čerstvý a vlhký materiál.
• kompost je příliš vlhký – kompostovaná hmota většinou zapáchá,
pokud malé množství hmoty stiskneme v ruce vytéká z něho voda.
Hromadu přeložíme a současně přidáváme suchý materiál (listí, dr-
cená sláma, suchá půda) a pokud to jde, zabráníme, aby do kom-
postu dále pršelo.
• kompost zahnívá – v okolí se šíří výrazný hnilobný zápach, většinou
k tomu dojde, máme-li v kompostu příliš veliký podíl čerstvých za-
hradních a kuchyňských odpadů. Postupujeme jako v případě příliš
vlhkého kompostu, můžeme přidávat i zeminu ze záhonů, která by
měla potlačit zápach.
• kompost „nepracujeK – nedochází ke zřetelným změnám odpadu.
Tento případ řešíme přidáním hnoje, čerstvé trávy, materiálu ob-
sahujícího hodně dusíku. Kompost provlhčíme, smícháme s půdou
ze záhonů, čímž také dodáme potřebné mikroorganismy.
kompostér V posledních letech se do obliby dostává tzv. kompostér
Může být zhotoven z různých materiálů – dřeva, plastů, z cihel, z hranolů
i pletiva. Kompostéry zaberou v zahradě minimální prostor a působí es-
tetičtěji než samotná navršená hromada kompostovaného materiálu. Na
trhu jsou k dispozici kompostéry různých rozměrů a lze si tak zvolit nej-
vhodnější podle velikosti zahrady. Cenové relace se v současné době po-
hybují v rozmezí 300 až 6 000 Kč v závislosti na použitém materiálu a ve-
likosti kompostéru. Ideální je, máme-li na zahradě k dispozici kompostéry
dva – v jednom dochází k rozkladu organické hmoty a druhý se během
této doby plní. Při malé zahradní ploše se doporučuje jeden kvalitní ter-
mokompostér s dvojitými stěnami a dalšími konstrukčními vylepšeními,
v němž kompost zraje rychleji. Máme-li dostatek místa a rostlinného od-
padu, můžeme využívat tři kompostiště a plnit je v různých časových
obdobích:
1. časové období – naplní se na začátku jara, uzavře se a otevře až příští

rok na jaře, kompost je zralý a ihned použitelný k rostlinám.
2. časové období – kompost založíme v dubnu, přes léto plníme a v srpnu
jej uzavřeme. Na podzim je kompost polozralý a můžeme ho zapravit do
půdy při podzimním rytí.
3. časové období – kompostér začneme plnit na počátku léta, přidáváme
drcený dřevní odpad a listí. Na konci podzimu ho uzavřeme a otevřeme
až přespříští jaro, kdy je zralý a vhodný k použití.
Kompostér se plní nejdříve vrstvou hrubšího materiálu (sláma, hnůj aj.),
která zabezpečuje provzdušnění celé hmoty ode dna, dále přidáváme
vrstvu rostlinného materiálu posypanou kompostovým startérem (skládá
se z živých organismů, N, minerálních látek), následuje další vrstva kom-
postového materiálu a tak postupujeme až kompostér naplníme zcela,
potom ho uzavřeme, dokud se materiál nerozloží. U některých typů je
důležité hmotu promíchávat po 2–4 měsících kompostování. Kompostér
bychom měli umístit na nezpevněné půdě, aby mohla být kompostovaná
hmota v kontaktu s půdou, což je důležité z hlediska půdních mikroor-
ganismů. Dále by neměl stát na místě, kde celý den svítí slunce, protože
by zbytečně vysychal, volíme tedy místo částečně zastíněné.
Další možností je využití vermikompostu (žížalového kompostu) vermikompost
Při vermikompostování se využívá schopnosti některých druhů žížal pře-

tvářet organickou hmotu na kvalitní hnojivo – vermikompost. Žížaly patří
do čeledi červů máloštětinatců a každoročně vytváří asi 40–100 tun žíža-
lového humusu na 1 ha. Žížaly trávením rozkládají odpadové produkty
na jednodušší sloučeniny, které vylučují ve formě malých kuliček – ko-
prolitů. Tím zlepšují drobtovitou strukturu půdy. V koprolitech jsou ži-
viny pro rostliny v přístupné formě. Rozkladem organické hmoty připra-
vují podmínky pro činnost půdních organismů – urychlují tak nepřímo
proces rozkladu, podporují tvorbu humusu. Tvorbou chodeb mísí, kypří
a provzdušují půdu. Žížalový humus obsahuje kromě enzymů, antibiotik
a aminokyselin i kyselinu křemičitou, která zpevňuje pletiva rostlin.
Do chovu se zařazují žížaly druhu Eisenia foetida Savigny (žížala hnojní).
Žijí v hnoji, kompostech a v zahradních půdách bohatých humusem.
Délka těla je 60–130 mm, články s červenými, purpurovými nebo hněda-
vými příčnými pruhy, mezičlánkové prostory jsou světlé. V našich pod-
mínkách se rovněž využívá kalifornský hybrid s vysokou produktivitou
a plodností. Vermikompost můžeme vyrábět přímo na volné půdě na
hromadách o max. šířce 2 m a max. výšce 0,6 m nebo lze použít ver-
mikompostér, což je v podstatě bednička s perforovaným dnem, s víkem
a s miskou na spodu. Vermikompostér pak můžeme umístit na zahradu,
do garáže, na balkon i na chodbu. V zahradě by měla být bedna na
žížaly umístěna na chráněném slunném místě. Optimální teploty jsou
pro ně 20–24 ◦ C, vyhovuje jim spíše vlhčí než suché prostředí, nepříznivá
zimní a letní období přečkávají v klidovém stavu stočené do klubíčka na
dolním konci chodeb. Kalifornský hybrid při teplotách pod 0 ◦ C a nad
42 ◦ C hyne.
38 3 Hnojiva
Žížaly krmíme především zbytky ovoce a zeleniny, nevhodné jsou mléčné

výrobky, maso a tuky. Důležité je sledování vlhkosti, a při vysychání
substrátu dostatečné ovlhčení. S přibývajícím objemem vermikompostu
v bedničce je vhodné ho občas provzdušnit.
Žížaly oddělujeme od vermikompostu dvěma způsoby. V prvním případě
nabídneme žížalám chutné krmivo (př. šrot) a většina žížal se tak přemístí
do horní vrstvy, kterou odebereme včetně krmiva a můžeme použít pro
založení nového vermikompostu. Druhá metoda využívá toho, že žížaly
nesnáší světlo. Žížalám přestaneme dávat krmivo a po 2–3 týdnech hmotu
vysypeme na volnou plochu a zhruba v 5 minutových intervalech můžeme
odebírat horní 30 mm vrstvu vermikompostu.
Žížalový kompost je vhodný k nastýlání kolem okrasných rostlin, ovoc-
ných keřů a stromů. Biohumus získaný s pomocí žížal je považován za
nejúčinnější organické hnojivo. Podle literatury obsahuje rafinovaný bio-
humus 50–60 % organických látek, 17,6 % huminových kyselin v sušině.
Obsah N v sušině 1,5–3 %, P2 O5 1,5–2,5 %, K2 O 1–2,5 %, CaO 4–8 %.
Shrnutí
Hnojiva jsou látky obsahující rostlinné živiny a látky, slouží přímo či

nepřímo k výživě kulturních rostlin. Dělíme je na průmyslová hnojiva
minerální, průmyslové komposty, statková hnojiva a nepřímá hnojiva.
Průmyslová hnojiva jsou produkty nezemědělských podniků. Rozlišu-
jeme hnojiva jednosložková (draselná, dusíkatá, fosforečná, hořečnatá
a vápenatá), vícesložková a hnojiva plná. Některé typy těchto hnojiv
můžeme mezi sebou míchat. Musíme však dbát na to, aby v důsledku
smíchání nedošlo k nežádoucím fyzikálním či chemickým změnám po-
užitých hnojiv.
Organická hnojiva mají biologický původ. Řadíme sem hnojiva stá-
jová (chlévskou mrvu, močůvku, kejdu), zelené hnojení a komposty.
Kompostování je složitý proces, při němž dochází k rozkladu různo-
rodé organické hmoty a k následné syntéze organických látek. Při kom-
postování je důležité respektovat zásady správného založení kompostu
a jeho následné aplikace. Možné problémy vzniklé při kompostování je
nutné podle jejich charakteru správně řešit, aby vznikla kvalitní kom-
postová hmota použitelná ke hnojení. Dnes již můžeme využít i ce-
lou řadu kompostérů v nejrůznějších typech a provedeních. Nabízené
kompostéry působí na pozemcích estetičtěji než navrstvená hromada
kompostovaného materiálu.
V poslední době se do obliby dostává i vermikompost. Při jeho vzniku
se využívá schopnosti některých druhů žížal přetvářet organickou
hmotu na kvalitní hnojivo. K těmto účelům se chovají především žížaly
hnojní.

1. Definujte pojem hnojiva.
2. Uveďte rozdělení hnojiv.
3. Popište postup při zakládání kompostů a vyjmenujte využitelné su-

roviny pro kompostování.
4. Vysvětlete pojem vermikompost a kompostér.
Průvodce studiem
Pokud jste bez váhání dokázali odpovědět na všechny kontrolní otázky,

můžete být se sebou spokojeni, zvládli jste sice kratší, ale důležitou kapi-
tolu.
Používání hnojiv je i na školních pozemcích v rámci výuky povoleno, žáci
by však na hnojiva neměli sahat nechráněnýma rukama. Doporučuje se
proto používat hnojiva kapalná, nebo hnojiva granulovaná, která se aplikují
rozhozem lopatkou.
Velmi důležité je dodávat do půdy hnojiva organická, z nichž jsou na
školních pozemcích nejvyužívanější komposty. Je proto důležité osvojit si
jejich zakládání i aplikaci!
– průmyslová a organická hnojiva
– mísitelnost hnojiv
– kompost, vermikompost, kompostér
4 Vnější podmínky růstu a vývoje rostlin

Cíle
Po prostudování této kratší kapitoly byste měli být schopni:
– definovat pojem růst a vývoj rostlin,
– specifikovat vnitřní a vnější faktory ovlivňující růst a vývoj rostlin,
– objasnit vliv tepla, světla, vody, vzduchu na rostliny a jejich význam
z hlediska rostlinných potřeb.
Průvodce studiem
Až doposud jsme se zabývali pouze otázkou půd, hnojiv a výživy rostlin.

Jistě mi dáte však za pravdu, že pouze dobré půdní podmínky samotné ke
zdárnému vývoji a růstu rostlin nestačí. Je třeba mít na paměti a zohlednit
i ostatní vnější podmínky, které musí být ve vyváženém poměru, aby se
naše snaha o vypěstování kvalitních plodin setkala s úspěchem.
Co tedy rozumíme růstem a vývojem rostlin? Růst je charakteristickým růst

projevem živých organismů. Růstem označujeme kvantitativní změny
podmíněné tvorbou nových buněk, zvětšováním jejich objemu a tedy
množstvím protoplazmy a jejich diferenciací (= rozlišování původních
meristematických buněk v buňky specializované). Je tedy propojen i se
změnami struktury, utvářením pletiv a orgánů rostlinného těla. Časový
sled růstových a diferenciačních změn můžeme zahrnout pod pojem vý-
voj. Nás bude nyní zajímat především individuální vývoj, který charakte- vývoj
rizují změny v individuálním organismu od jeho vzniku do zániku. Vývoj
pochopitelně nemusí mít kontinuální charakter. V důsledku sezónnosti
klimatu dochází ve vývoji k diskontinualitě. V oblasti mírného pásma,
které nás zajímá především, se rostliny přizpůsobují zimním podmín-
kám, a to např. klidovým obdobím, dormancí semen a pupenů atd. Na
rostliny během jejich života působí celá řada vnitřních a vnějších faktorů.
Mezi vnitřní faktory počítáme rostlinné hormony (ať už přirozené nebo
uměle syntetizované) a další regulační látky, jejichž významem a funkcí
se budeme zabývat v následující kapitole. Mezi vnější faktory řadíme:
teplo, světlo, vodu, vzduch a živiny. S problematikou živin a výživy rost-
lin jste se již obeznámili v předchozí kapitole a proto se nyní budeme
věnovat zbylým čtyřem faktorům.
4.1 Teplo
Na teplotě vzduchu a půdy a na slunečním záření je závislá většina biolo-
gických a chemických procesů rostlin. Teplota ovlivňuje rychlost různých
životních pochodů (dýchání, fotosyntézy aj.).
Jsou stanoveny tzv. kardinální body teploty, které nejsou konstantami, ale kardinální body teploty
mění se v závislosti na stáří a druhu rostliny. Mladší rostliny mají zvýšené
nároky na teplotu než rostliny dospělé. Jednotlivé rostlinné druhy se
mohou správně vyvíjet pouze v určitém rozmezí teploty půdy a vzduchu.
42 4 Vnější podmínky růstu a vývoje rostlin
Nejmenší tepelné rozmezí mají tropické rostliny a směrem k pólům se

tepelné rozmezí zvětšuje.
Rozlišujeme tedy:
a) teplotu minimální, při níž růst rostlin začíná – tmin.
b) teplotu optimální, za které je rychlost růstu nejvyšší – topt.
c) teplotu maximální, při které růst rostlin ustává – tmax. – u vět-

šiny rostlin pěstovaných v našich klimatických podmínkách dochází
k zastavení růstu při teplotách 40–50 ◦C, již při teplotách vyšších
než 30 ◦ C rychlost růstu klesá.
Např. u hrachu jsou zjištěny tyto teploty: tmin = 1–5 ◦ C, topt. = 20–25 ◦C
a konečně tmax. = 25–31 ◦C.
Z našich kulturních rostlin jsou nejodolnější vůči nízkým teplotám ozimé
obilniny a v zimním období i většina ovocných dřevin. V době vzcházení
jsou nejcitlivější okurky, fazol, tabák a kukuřice. Velmi choulostivé na
nižší teploty jsou naše plodiny v době květu.
Také jednotlivé orgány téže rostliny mají různá teplotní optima. Opti-
mální teploty pro růst kořenů bývají nižší nežli pro růst prýtu a zvláště
nízké optimum bývá často pro tvorbu květů. Optimální teploty se liší
i podle podmínek ozáření, ve tmě bývá hodnota růstového optima nižší.
Teplota rostlinného těla bývá až o 8 ◦ C nižší než teplota okolního vzdu-
chu. Mnohé tropické rostliny se chrání proti slunečnímu záření například
tvorbou silné kůry, a tak zabraňují zvyšování teploty ve svém těle. Vy-
soká teplota způsobuje hnědnutí listů, nadměrné dýchání, a tím dochází
k rozkladu aminokyselin a narušování bílkovin, až k otravě rostlin.
Často se v literatuře můžete setkat s tím, že požadavky jednotlivých
vegetační termické rostlinných druhů na teplotu jsou vyjádřeny vegetačními termickými kon-
konstanty stantami, což jsou prosté součty průměrných denních teplot vegetačního
období. Např. pro brambory jsou stanoveny tyto vegetační termické kon-
stanty na 2 300–3 000 ◦C, u kukuřice 2 370–3 000 ◦C, u tabáku 3 200 až
3 600 ◦ C.
I střídáním denních a nočních teplot dochází ke stimulaci růstových či
termoperiodizmus vývojových procesů. Tento jev nazýváme termoperiodizmus. Pro většinu
rostlin platí, že noční teploty mají být nižší než teploty denní. Jinak
rostliny v noci prodýchávají větší množství asimilátů získaných přes den,
což jim neprospívá.
Určitý tepelný režim indukuje i nástup dalších fází v životním cyklu
rostlin, zejména se jedná o fázi klíčení semen, iniciaci kvetení a vyvolání
či ukončení dormance.
Podle nároků na teplotu ovzduší dělíme např. pokojové rostliny na:
• teplomilné – jejich optimální teplota se pohybuje mezi 20–28 ◦C
a neměla by poklesnout pod 18 ◦ C. Do této skupiny spadají poko-
jové rostliny z vlhkých tropických pralesů,
• rostliny se středními nároky na teplotu – v období vegetačního

klidu by se při pěstování těchto rostlin měla teplota pohybovat
mezi 15–17 ◦C,
• rostliny přezimující v chladném prostředí – sem spadají rostlinné
druhy subtropických oblastí vyžadující v zimním období vegetační
klid při teplotách 5 – 7 ◦ C.
Teploty půdy se měří speciálními půdními teploměry na meteorologic- teplota půdy
kých stanicích prvního řádu nebo na speciálních agrometeorologických
stanicích v hloubkách 0,1; 0,2; 0,5 a 1 m. Sledování teplot půdy má
v zemědělství význam především v jarním období pro plánování doby
setí a sázení jednotlivých kulturních rostlin, a to především teplomilných
druhů (kukuřice, rané brambory, zelenina apod.). Půdní teplotní optima
se řídí druhem rostliny, zvláště citlivé k půdní teplotě je kořenové vlášení.
Změny teploty půdy v průběhu dne (během 24 hodin) nazýváme den-
ním průběhem teploty a změny během roku ročním průběhem teploty.
Rostlinného krytu prostá půda bývá v létě až o 10 ◦ C teplejší než půda
pokrytá porostem. Kyprá půda se na povrchu zahřívá rychle, ale hůře
předává teplo do hlubších vrstev. Naproti tomu vlhká půda se na po-
vrchu zahřívá pomalu, ale absorbované teplo rychleji odevzdává do hlub-
ších vrstev. Denní kolísání teploty přestává v našem podnebném pásu
v hloubce asi 1 m a roční přibližně v hloubce 19–20 m, kde už je teplota
stálá.
Teplota vody je významná především z hlediska užívání vody pro zá- teplota vody
vlahové účely. K měření teploty vody v různých hloubkách se používají
speciální ponorné teploměry. Současně s teplotou vody se vždy měří i tep-
lota vzduchu suchým teploměrem ve výšce 1 m nad zemí.

Možná se Vám již někdy stalo, že po zálivce nepřiměřeně studenou vodou,
zejména v zimních měsících, došlo k vytvoření světle žlutých nepravidelných
čar až skvrn na listech rostlin. Zvláště citlivé na studenou zálivkovou vodu
jsou z pokojových rostlin africké fialky (Saintpaulia ionanta H. Wendl.). Trvalé
zalévání studenou vodou poškozuje kořeny pěstovaných rostlin, proto bychom
ji měli před použitím nechat odstát, aby její teplota dosáhla pokojové teploty.
Průměrná roční teplota se v naší republice pohybuje kolem 8,5 ◦ C. K nej-

teplejším oblastem patří jižní Morava a nejchladnější jsou Krkonoše.
Na každých 100 m nadmořské výšky se průměrná roční teplota snižuje
o 0,6 ◦ C.
4.2 Světlo
má pro rostliny základní životní význam. Světlem nazýváme viditelné
záření s rozsahem vlnových délek 400–750 nm, tvoří asi 48 % spektra
slunečního záření. Základním procesem spojeným s absorbováním záření
je fotosyntéza, světlo však také působí na normální utváření rostlinných fotosyntéza
orgánů.
Při nedostatku světla, především v úplné tmě, nastává etiolizace rostlin,

dochází k menší tvorbě mechanických pletiv. Etiolizované rostliny jsou
tak jemnější, šťavnatější a křehčí, často také rostou do abnormálních
velikostí. Záměrně se tohoto jevu v zahradnictví využívá při pěstování
chřestu nebo čekankových puků, kdy se omezuje nebo zcela zamezuje
přístupu světla, aby se vytvářely jemné a křehké výhonky.
Na jednostranné ozáření reagují rostliny usměrněným růstem ke zdroji
fototropizmus záření – tento jev nazýváme fototropizmus.
Rostliny však rozeznávají také délku dne a noci, a tak jsou schopny re-
agovat i na jednotlivá roční období – tuto jejich schopnost nazýváme
fotoperiodizmus fotoperiodizmus. Délka dne neovlivňuje pouze přechod rostlin z vege-
tativní fáze vývoje do reproduktivní, ale i řadu dalších růstových a vývo-
jových procesů: např. některé dlouhodenní rostliny vytváří za krátkého
dne přízemní růstovou růžici (salát, špenát, blín černý aj.), tvorba stonků
jahodníku je stimulována při dlouhém dni stejně jako tvorba cibulí u ci-
bule. Nejvíce byly fotoperiodické reakce prostudovány na květní indukci.
Podle nároků rostlin na délku osvětlení a zatemnění rozeznáváme rost-
liny fotoperiodicky:
1. dlouhodenní (rostliny dlouhého dne) – kvetou za dlouhého dne
(delší než 12 hodin) nebo při nepřetržitém osvětlení. Patří sem vět-
šina rostlin mírného zeměpisného pásma – většina obilovin, lusko-
vin, cukrovka, jeteloviny, brambory, salát, špenát, ředkvička, kvě-
ták, mrkev, cibule aj.
2. krátkodenní (rostliny krátkého dne) – pro kvetení vyžadují krátký

den (temnostní fáze je 12 a více hodin). Každá krátkodenní rost-
lina má svou kritickou temnou periodu, tj. nejkratší temnou pe-
riodu, která indukuje kvetení. Není to však konstanta, ale mění
se v závislosti na teplotě a stáří rostliny. Patří sem řada okras-
ných i planě rostoucích rostlin, které v našich podmínkách kvetou
brzy na jaře nebo pozdě na podzim. Ze zástupců kulturních rost-
lin můžeme uvést kukuřici, slunečnice, proso, topinambur, sóju, tj.
rostliny pocházející z teplejších oblastí.
3. neutrální (indiferentní) – kvetou při krátkém, dlouhém i nepřetr-

žitém osvětlení. Patří sem zeleniny z čeledi lilkovitých, zejména
rajčata.
4. dlouhokrátkodenní – vyžadují nejdříve dlouhé a potom krátké osvět-

lení.
5. krátkodlouhodenní – musí mít nejdříve krátké a následně dlouhé

osvětlení. Sem patří některé rostliny pocházející z blízkosti rovníku.
Dobrá znalost nároků jednotlivých druhů na délku osvětlení a zatem-
nění má v rostlinné výrobě velký význam. Např. některé dlouhodenní
rostliny pěstujeme záměrně v podmínkách krátkého dne, protože tak zís-
káme kvalitnější úrodu, jelikož rostliny nevybíhají do květu (př. špenát
a ředkvičky sejeme brzy na jaře nebo na podzim).
4.3 Voda
Vlhkost vzduchu je obsah vodní páry ve vzduchu. Vodní pára je jed- vlhkost vzduchu, srážky
nou ze základních součástí vzduchu. Nároky rostlin na vlhkost vzduchu
jsou závislé na rostlinném druhu a mění se v průběhu pěstebního procesu.
Další formou nezbytnou pro růst a vývoj rostlin jsou srážky. Nejvýznam-
nějšími druhy srážek jsou déšť, sníh, rosa a kroupy. Množství spadlých
vodních srážek se nejčastěji udává v milimetrech. Jeden milimetr srážek
představuje jeden litr vody na jeden čtverečný metr nebo 10 m3 na jeden
hektar.
Tedy:
1 mm srážek = 1 l na 1 m2 = 10 m3 na 1 ha.
Voda tvoří podstatnou část zelených rostlin, často i více než 90 %. Je dů-
ležitou složkou při fotosyntéze, má význam při přijímání minerálních lá-
tek z půdy, ovlivňuje také mnohé půdní vlastnosti. Zdrojem kapalné fáze
půdní vody jsou atmosferické srážky, podzemní voda, podzemní a povr-
chový přítok, eventuálně závlaha.
Kvalita závlahové vody závisí na tuhých nerozpustných látkách a roz- závlahová voda
puštěných látkách ve vodě. Rostliny nejsou stejně citlivé k vyššímu ob-
sahu solí ve vodě. Při závlaze tvrdou vodou se do půdy dostává mnoho
Ca a Mg, čímž se reakce půdy dostává do alkalické oblasti. Tím se sni-
žuje rozpustnost některých živin, dochází k pevnému vázání stopových
prvků, které se tak stávají pro rostliny nepřijatelnými. Celková tvrdost
vody zahrnuje tvrdost uhličitanovou nebo-li přechodnou (je způsobena
rozpustnými hydrogenuhličitany vápníku a hořčíku) a síranovou tzv. tr-
valou. Tvrdost vody se vyjadřuje v německých stupních tvrdosti ◦ dH, kdy tvrdost vody
1 ◦ dH = 10 mg CaO · l−1 . Měkká voda obsahuje do 8 ◦ dH, středně tvrdá
8,1–12 ◦ dH, dosti tvrdá 12,1–18 ◦dH, tvrdá 18,1–30 ◦dH a velmi tvrdá
nad 30 ◦ dH. Zálivkovou vodu můžeme upravovat na požadované hodnoty
změkčováním nebo pomocí ionexů. Při změkčování dochází k neutrali-
zaci hydrogenuhličitanů vápníku koncentrovanou kyselinou sírovou (ke
snížení tvrdosti o 1 ◦ dH se přidává 10 cm3 kyseliny sírové na 1 m3 vody)
nebo kyselinou šťavelovou (ke snížení tvrdosti o 1 ◦ dH se přidává 22,5 g
kyseliny šťavelové na 1 m3 vody). Ionexy jsou umělé pryskyřice vázající
kationty Ca2+ a Mg2+ na základě výměny iontů. Také varem nebo del-
ším stáním vody se hydrogenuhličitany vápníku a hořčíku rozkládají na
nerozpustné uhličitany a na CO2 .
Při nedostatku vody nedorůstají kulturní rostliny do požadovaných roz-
měrů, letorosty ovocných dřevin, a to zejména mladších stromů, mají
slabé přírůstky, mladé plody často opadávají.
Přebytek vláhy je také škodlivý, především pro plodiny, které pěstujeme
pro výrobu semene. Dále jsou takovéto podmínky příznivé pro rozvoj
houbových chorob.
Požadavky rostlin na vodu jsou různé. Dá se říci, že nejnáročnější na
vodu jsou pícniny a zeleniny. Nároky rostlin na vodu se mění i v průběhu
vegetace. Nejvíce vody potřebují rostliny při vytváření nadzemních částí
a tato potřeba se stupňuje až do začátku kvetení. V době kvetení a po

odkvětu potřeba vody klesá. V období tvorby semen rostlinám prospívá
vyšší relativní vlhkost vzduchu, která by měla za optimálních podmí-
nek postupně klesat s postupujícím dozráváním. Pro rostlinnou produkci
je tedy dobré znát nejen celkový roční úhrn srážek v dané oblasti, ale
i rozdělení srážek v průběhu jednotlivých vegetačních obdobích.
Některé kulturní rostliny jsou sice náročné na vodu, ale daří se jim i v suš-
ších oblastech. Umožňuje jim to bohatá kořenová soustava. Z našich kul-
turních rostlin je to především vojtěška a réva vinná. Takovéto rostliny
nazýváme suchovzdornými, ale zavlažováním můžeme značně zvýšit je-
jich úrodu.
Nejsušší oblasti u nás jsou v okolí měst Žatec, Slaný, Plzeň a na jižní
Moravě. Naproti tomu nejvlhčí jsou Krkonoše.
4.4 Vzduch
tlak vzduchu Důležitým hlediskem je tlak vzduchu. Ten se mění v závislosti na nad-
mořské výšce, zeměpisné šířce, teplotě a na celkové povětrnostní situaci.
Se vzrůstající nadmořskou výškou tlak vzduchu klesá (na každých 100 m
výšky přibližně o 1,066 kPa). Změny tlaku vzduchu nemají přímý vliv
na život rostlin, ale ovlivňují proudění vzduchu, transpiraci rostlin, vy-
sychání půdy a výměnu půdního vzduchu.
Mírný vítr působí na rostliny příznivě – podporuje zakořeňování stromů,
je důležitý při opylování větrosnubných rostlin aj. Silný vítr ale rostlinám
škodí – zvyšuje výpar vody z půdy i transpiraci rostlin atd.
Cirkulaci vzduchu pak značně ovlivňuje jeho nerovnoměrné zahřívání nad
pevninou a oceánem.
kyslík, oxid uhličitý Rostliny získávají ze vzduchu vzdušný kyslík nezbytný pro dýchání a oxid
uhličitý, který je jedinou živinou přijímanou rostlinami přímo ze vzduchu.
Rostliny přijímají mnohem více oxidu uhličitého než anorganických látek
z půdy (např. porost ovsa váže za jednu hodinu 15 kg CO2 na jeden hek-
tar). Obsah CO2 ve vzduchu se pohybuje okolo 0,03 %. Rostlinám vyho-
vuje vyšší obsah CO2 až do koncentrace 1 %. Ve sklenících bývá problém
s nežádoucím poklesem koncentrace CO2 především u hrnkových a hyd-
roponických kultur. V přízemní vrstvě vzduchu, především v hustých
porostech, je obsah oxidu uhličitého vyšší než v ostatním ovzduší – nad-
zemní části rostlin zadržují CO2 , který se uvolňuje z půdy v důsledku
dýchání kořenů a činnosti půdních mikroorganismů. Tak vznikají přízni-
vější podmínky pro asimilaci rostlin.
Obsah CO2 v půdním vzduchu závisí na pěstované plodině, hnojení a způ-
sobu obdělávání půdy. Průměrně je asi 10krát vyšší než ve vzduchu.
Důležité je také celkové složení vzduchu, především případný obsah ně-
kterých prvků nebo sloučenin podílejících se na jeho celkovém znečištění
a případně ovlivňující životnost rostlin (př. SO2 ). Tato problematika však
již svým obsahem spadá do oblasti ekologie.
Složení vzduchu je velmi důležité v uzavřených prostorách, ať už obytných

místnostech, pěstebních sklenících nebo speciálních skladech. Sklady vy-
užívané pro uchování rostlin nebo jejich částí (př. plodů) dnes mají tzv.
řízenou atmosféru, kdy se pomocí speciálních přístrojů udržuje optimální
složení vzduchu v daném prostoru, podle nároků naskladněného materi-
álu. Větrání ve skleníkových prostorách je pak důležité především z hle-
diska možnosti nadměrného hromadění oxidu uhličitého a obměnu vzdu-
chu v obytných místnostech jistě není třeba zdůrazňovat.
4.5 Živiny
Jak již bylo výše zmíněno, živinami a půdou jsme se již dostatečně zabý-
vali v předchozích kapitolách. Proto si jen připomeňme, že podle nároků
rostlin na živiny rozlišujeme mikroelementy a makroelementy, že určité
prvky jsou pro život rostlin nepostradatelné. Veškeré prvky musí být op-
timálně vyvážené, v dostatečné zásobě a vhodných chemických vazbách,
aby mohly být rostlinami přijímány a využívány.
Shrnutí
Charakteristickým projevem živých organismů je růst. Vývojem pak

nazýváme časový sled růstových a diferenciačních změn organismu. Na
růst a vývoj rostlin působí celá řada vnitřních a vnějších vlivů. Mezi
vnější faktory řadíme teplo, světlo, vodu, vzduch a živiny.
Na teplotě vzduchu a půdy je závislých mnoho biologických a chemic-
kých procesů v rostlinách. Důležité jsou tzv. kardinální body teploty,
které stanovují optimální teplotní rozmezí pro růst a vývoj konkrétních
rostlinných druhů. Z pěstebního hlediska jsou dále významné vegetační
termické konstanty, teplota půdy a i teplota vody.
Základním procesem spojeným s absorbováním záření je fotosyntéza.
Fototropizmem nazýváme reakci rostlin na jednostranné ozáření a fo-
toperiodizmem schopnost rostlin reagovat na délku dne a noci. Podle
jejich nároků na délku osvětlení a zatemnění pak rozlišujeme rost-
liny fotoperiodicky dlouhodenní, krátkodenní, neutrální, dlouhokrát-
kodenní a krátkodlouhodenní.
Dalším důležitým faktorem ovlivňujícím rostliny je voda. Významná
je vlhkost půdy a vzduchu. Při pěstování rostlin v krytých prostorách
(obytné místnosti, skleníky, pařeniště atd.) musíme brát v úvahu také
kvalitu závlahové vody, především její množství, teplotu a tvrdost.
Z hlediska vlivu vzduchu je významný především jeho tlak, který ovliv-
ňuje proudění vzduchu, transpiraci rostlin, vysychání půdy a výměnu
půdního vzduchu. Ze vzduchu rostliny získávají kyslík a oxid uhličitý,
které nezbytně potřebují pro svůj život. Nemalý vliv má také celkové
složení vzduchu.
Samostatnou kapitolou je potom obsah a dodávání živin. Ty musí být
optimálně vyvážené, v dostatečné zásobě a ve vhodných chemických
vazbách, aby mohly být rostlinami přijímány a využívány.

1. Definujte pojmy růst a vývoj rostlin.
2. Vyjmenujte vnější faktory růstu a vývoje rostlin.
3. Vysvětlete vliv jednotlivých faktorů na rostliny.
Průvodce studiem
Vážení čtenáři, v této kapitole jste se v krátkosti seznámili s faktory vněj-

šího prostředí, které bezprostředně obklopuje veškeré rostliny a působí více
či méně na jejich zdárný růst a vývoj. Naší snahou při pěstování kulturních
rostlin, a to jak venkovních tak pokojových, je, pokud to lze, ovlivnit tyto
faktory tak, aby byly pro rostliny optimální. Jen tak se můžeme následně
těšit z jejich krásy nebo je v plné míře využívat jako zdroj zdravé potravy.
– vnitřní a vnější faktory ovlivňující růst a vývoj rostlin
– kardinální body teploty, teplotní optima, vegetační termické kon-
stanty, termoperiodizmus, teplota vody, teplota půdy
– fotoperiodizmus, fototropizmus, rostliny fotoperiodicky dlouhoden-
ní, krátkodenní, neutrální, dlouhokrátkodenní, krátkodlouhodenní
– vlhkost vzduchu, srážky, německé stupně tvrdosti vody
– tlak vzduchu, oxid uhličitý, kyslík
5 Růstové regulátory rostlin

Cíle
Po pečlivém prostudování následující kapitoly budete umět:
– definovat pojem rostlinných hormonů,
– vyjmenovat jednotlivé rostlinné fytohormony,
– uvést příklady využití synteticky připravených rostlinných regulátorů
v zemědělské praxi.
Růstové regulátory jsou látky, které si syntetizují živé organismy k regu-

laci životních pochodů a koordinaci funkcí specializovaných orgánů pro
potřeby celistvého organismu. Tyto látky tedy ovlivňují růstové a vývo-
jové procesy u rostlin. I když doposud chybí zobecňující výklad jejich
regulační úlohy, víme již, že působí ve velmi nízkých koncentracích. Roz-
lišujeme přirozené a synteticky připravené růstové regulátory.
Mezi přirozené řadíme rostlinné hormony (fytohormony) a další látky fytohormony
s regulační aktivitou. Uměle připravené látky se pak využívají v ze-
mědělské výrobě k ovlivnění růstu a vývoje pěstovaných plodin nebo je
lze použít i při uchovávání sklizených plodů nebo naopak k urychlení je-
jich dozrávání. Dříve se rozlišovaly na stimulátory a inhibitory, dnes již
víme, že tyto látky v určité koncentraci stimulující mohou v jiné kon-
centraci inhibovat; účinek závisí na genotypu, stáří a fyziologickém stavu
rostliny.
Mezi fytohormony řadíme tyto látky – auxiny, cytokininy, gibereliny,
kyselinu abscisovou a etylen. Fytohormony jsou méně specifické než hor-
mony živočišné – každý ovlivňuje několik často odlišných procesů a nao-
pak, také proces bývá ovlivněn větším počtem různých látek.
Mezi některými dvojicemi fytohormonů jsou patrné kooperativní vztahy
(gibereliny – kys. abscisová, auxiny – cytokininy), které mohou být an-
tagonistické i synergické.
1. Auxiny jsou přírodní i syntetické látky, které v rostlinném těle auxiny
stimulují prodlužovací růst. Jsou syntetizovány v koleoptile, v mla-
dých listech na vrcholu rostliny, v květech a plodech. Jsou následně
transportovány bazipetálně, což znamená od vrcholu, tedy k bázi
kořene, prýtu nebo listu a jsou ovlivňovány i vnějšími faktory, svět-
lem a gravitací. Jako první byla objevena kyselina indolyl-3-octová
(IAA), dále kyselina indolyl-3-máselná (IBA) a kyselina fenyloc-
tová (PAA) vyskytující se v plodech ovocných stromů. S účinky
podobnými IAA byly uměle vyrobeny tyto látky – naftalenová ky-
selina, chlorfenoxykyseliny, benzoové kyseliny a deriváty kyseliny
pikolinové. V čistém stavu jsou to krystalické bílé prášky. Prak-
ticky užívaná v zemědělské praxi je kyselina indolylmáselná.
Hormonální účinky auxinů lze shrnout do těchto bodů:
a) růstová stimulace a s ní související regulace tropismů, což
znamená pohyby rostlin vyvolané vnějším podrážděním, a to
tzv. geotropizmu (= ohyb nějakého orgánu vyvolaný zemskou
50 5 Růstové regulátory rostlin
tíží) a fototropizmu (= ohyb působený jednostranným vlivem

světla). Pod vlivem gravitace či jednostranného osvětlení do-
chází k nerovnoměrné distribuci IAA – což způsobuje nerov-
noměrný růst a ohyb určité rostlinné části,
b) apikální dominance (= nadvláda vrcholu lodyhy nad postran-
ními lodyžními základy) hlavního růstového vrcholu,
c) dominance plodů (= plod, který transportuje nejvíce auxinu
bazipetálně, nejvíce roste a brzdí růst dalších plodů),
d) stimulace tvorby adventivních kořenů na segmentech stonků
a u explantátů (= pletivo odebrané z mateřského organismu
a přenesené na živné médium s cílem udržení jeho života-
schopnosti a dalšího růstu), čehož se s úspěchem využívá při
vegetativním rozmnožování rostlin,
e) stimulace dělení buněk a jejich prodlužovací růst – této vlast-
nosti se např. využívá v zahradnické praxi při urychlení růstu
kmenných tvarů fuchsií a pelargonií.
Nadprodukce IAA je dále jednou z příčin tvorby nádoru po napa-
dení rostlin bakterií Agrobacterium tumefaciens (vyvolává u rost-
lin onemocnění nazvané bakteriální nádorovitost), protože bakterie
přenáší do rostlin svůj plazmid (obvykle kruhově uspořádaná mo-
lekula DNA), který obsahuje dva geny pro syntézu IAA.
cytokininy 2. Cytokininy – hlavním místem jejich syntézy jsou kořeny, odkud
jsou transportovány do nadzemní části rostliny. Vysokých hladin
cytokininů bylo nalezeno i v intenzivně se dělících a rostoucích ple-
tivech a jejich syntéza byla za určitých podmínek pozorována i v ji-
ných orgánech (listech, plodech). Dnes je známo asi 30 přirozených
cytokininů. Jako první byl objeven zeatin, který je univerzálně se
vyskytujícím přirozeným cytokininem v rostlinách.
Účinky cytokininů v rostlinném těle:
a) stimulace buněčného dělení za přítomnosti auxinů, toto je
základem jejich využití v biotechnologiích, kdy vývoj explan-
tátů závisí na koncentračním poměru cytokininů k auxinům –
při vyrovnaném poměru vzniká většinou kalus (= nediferen-
cované pletivo), převáží-li cytokininy, je indukována tvorba
pupenů, převáží-li auxiny, tvoří se kořeny,
b) regenerace orgánů – tohoto se využívá v regeneračních pro-
cesech in vitro. O jejich průběhu, jak již bylo výše uvedeno,
rozhoduje poměr mezi auxiny a cytokininy. Změnami pěsteb-
ního média tak můžeme regenerovat celé rostliny,
c) potlačují apikální dominanci – jejich aplikací lze stimulovat
větvení stonku, stimulují růst postranních pupenů,
d) zpomalují stárnutí, zvyšují toleranci vůči extrémním podmín-
kám prostředí (př. teplota, zasolení substrátu), iniciují tvorbu
semen a inhibují zakořeňování – brzdí např. degradaci chlo-
rofylu a některých bílkovin a prodlužují tak životnost listů.
Zvyšují příjmovou schopnost orgánů (listů, plodů) – po jejich
aplikaci dochází ke zvýšení toku asimilátů a živin k danému
orgánu, čehož lze využít např. u klasu obilnin a tím zvýšit

výnos.
Stejně jako u auxinů, i nadprodukce cytokininů se podílí na vzniku
nádorů při infekci rostlin bakterií Agrobacterium tumefaciens.
3. Gibereliny – tvoří se zřejmě ve všech rostlinných orgánech, zkrá- gibereliny
ceně se označují GA. Především jsou však syntetizovány v mla-
dých pletivech a semenech rostlin. Jsou transportovány xylémem
i floémem. Byly objeveny jako produkty houby Gibberella fujiku-
roi, která způsobuje u rýže chorobu „bakanaeR, rychlý nadměrný
růst, který vede často až k hynutí rostlin. Mezi nejznámější patří
kyselina giberelová (GA3 ), která je taky nejčastěji prakticky vyu-
žívaný giberelin. Dnes je již známo více než 100 různých molekul
s giberelinovou strukturou.
Jejich působení můžeme vyjádřit v těchto bodech:
a) stimulují prodlužovací růst – ten je součtem zvýšené elongace
i zvýšeného dělení buněk, účinek giberelinů na dlouživý růst
nebyl dosud objasněn,
b) ovlivňují pohlaví květů – podporují vývoj květů samičích, po-
užívají se pro regulaci pohlaví květů,
c) jsou vnitřním regulátorem klíčení – mají na klíčení stimulu-
jící účinek, při přirozeném klíčení jsou po nabobtnání semen
uvolněny z embrya, jejich aplikací lze v mnoha případech eli-
minovat jarovizační požadavek některých rostlin (jarovizace –
kumulativní, dlouhodobé působení nízkých teplot nad bodem
mrazu umožňující následnou iniciaci květních orgánů, anebo,
navozující citlivost k fotoperiodické indukci kvetení dlouhým
dnem),
d) působí stimulačně na kvetení dlouhodenních rostlin – zejména
těch, které ve vegetačním stádiu vytváří pouze listovou růžici,
e) gibereliny produkované semeny jsou často důležité pro vývoj
plodu – v praxi se používají pro regulaci nasazení a vývoje
plodů u ovocných dřevin, pro kontrolu růstu a iniciaci kvetení
u stromů.
4. Kyselina abscisová (ABA) – může se vyskytovat ve formě něko- kyselina abscisová
lika izomerů. V přírodě se vyskytuje ve všech stárnoucích orgánech
rostlin, hlavně v listech a hromadí se během zrání plodů v dor-
mantních orgánech. V relativně vysoké koncentraci se však vysky-
tuje i v mladých listech na vrcholu rostliny. Její tvorba je vyšší za
krátkého dne a silně stoupá při stresech např. při nedostatku vláhy.
Účinky kyseliny abscisové v rostlinném těle:
a) inhibuje prodlužovací růst,
b) má růstově stimulační účinek na buňky opadové zóny – zvý-
šením růstu buněk v této zóně je urychlen opad,
c) ve zralých pletivech brzdí metabolickou aktivitu – stimuluje
degradační procesy, a tak urychluje stárnutí,
d) vzájemný koncentrační poměr kys. abscisová/gibereliny ur-

čuje délku dormance – v průběhu dormance její obsah v dor-
mantních orgánech či semenech postupně klesá, teprve při
ustavení určitého koncentračního poměru giberelinů a ABA
mohou semena klíčit,
e) reguluje vodní režim rostlin – při nedostatku vody vyvolá
ABA uzavření průduchů, čímž se sníží transpirace; navíc ABA
zvyšuje hydraulickou vodivost kořenů,
f) redukuje negativní vliv některých stresů – je tedy důležitým
faktorem obrany rostlin vůči stresům, případně adaptací
k nim s cílem přežít a zachovat rod i za cenu malého růstu
a minimálního nasazení plodů. Aplikace syntetických analogů
ABA zvyšuje odolnost rostlin k suchu, mrazu či zasolení.
etylén 5. Etylén je jednoduchý uhlovodík s dvojnou vazbou H2 C = CH2 , je-
diný dosud známý plynný hormon. Podle původu je rozdělován
na endogenní a exgenní etylen. Zvýšenou tvorbu endogenního ety-
lénu vyvolává nedostatek i nadbytek vody, teplotní výkyvy, zaso-
lení, poranění, napadení patogeny i toxické látky – především tedy
při stresových situacích. Tvorba etylénu stoupá většinou již bě-
hem 20–60 minut po počátku působení stresoru a přetrvává různě
dlouho (4–20 hod).
Účinky etylénu v rostlinných orgánech:
a) stimuluje dozrávání některých plodů – používá se k dozrá-
vání plodů (rajčat, banánů, hrušek, citronů, pomerančů aj.)
v kontrolované atmosféře, kdy je využíván vliv endogenního
plynného etylénu, přípravek Ethephon lze použít k dosažení
rychlejšího a rovnoměrnějšího dozrávání průmyslových rajčat
pro mechanizovanou sklizeň,
b) urychluje stárnutí a opad listů, květů a plodů – omezením
produkce i fyziologických vlivů etylénu můžeme prodloužit
uchovatelnost ovoce, zeleniny i řezaných květů,
c) ovlivňuje vlastnosti membrán – mění jejich propustnost pro
některé metabolity,
d) inhibiční účinek na dlouživý růst nadzemních částí rostlin,
často inhibuje i růst kořenů, avšak u stonků vodních rostlin
s listy na hladině stimuluje dlouživý růst – toho se využívá
např. v obilnářství ke zkrácení dlouživého růstu stébla,
e) je stresovým metabolitem – vlivem všech stresorů vzrůstá jeho
tvorba. Při mírných stresech je tvorba etylénu funkční, při sil-
ných však působí sám jako stresor, urychluje poškození a na-
konec i odumření buněk.
další využití Další možnosti použití rostlinných regulátorů

rostlinných regulátorů
Výsledky srovnávání chemické struktury aktivních látek a jejich fyzio-
logického účinku vedly k objevu selektivních herbicidů (k jejich výrobě
a použití).
V 60. létech 20. stol. byl objeven způsob zásahu do hormonální regulace
růstu a vývoje rostlin, použitelný při pěstování rostlin.
V praxi se využívají např. tyto látky:
• gibereliny se začaly využívat k regulaci pohlaví okurek, prodlužo-
vání třapin u révy vinné, ke zvýšení násady květů a plodů u ovoc-
ných dřevin, pro vyvolání partenokarpie,
• cytokininy našly uplatnění především v regeneračních technologi-
ích in vitro,
• auxiny používáme k podpoře zakořenění rostlinných řízků – např.
běžně používaný preparát pod označením AS-1,
• inhibitory biosyntézy hormonů: chlorcholinchlorid (CCC, pou-
žívá se v obilnářství ke stimulaci odnožování ozimé pšenice, v okras-
ném zahradnictví k regulaci habitu rostlin, příp. doby jejich kve-
tení), ancymidol, flurprimidol, tetcyclasis podporují větvení okras-
ných rostlin a stimulují nasazení květů a plodů u ovocných dře-
vin a vinné révy, některé přípravky zvyšují odolnost rostlin vůči
účinkům různých stresorů – př. mefluidid zvyšuje mrazuvzdornost
rostlin,
• inhibitory transportu hormonů – tzv. morfaktiny lze použít
pro kontrolu růstu trávníků a stromů, retardace růstu je však často
doprovázena morfologickými změnami,
• u velké skupiny rostlinných regulátorů dosud neznáme jejich me-
chanismus účinku, jsou to např. maleinhydrazid, který se používá
ke kontrole prorůstání cibule a brambor při skladování a k regulaci
růstu trávníků a stromů, dále dikegulac využívající se při inhibici
větvení jako tzv. chemický zaštipovač.
Vznikl obor regulátorů růstu rostlin, jehož vývoj směřuje k využití rost-
linných hormonů ve spojení s technikami genového inženýrství.
Shrnutí
Živé organismy si k regulaci životních pochodů a koordinaci funkcí

specializovaných orgánů syntetizují růstové regulátory. Ty pak roz-
dělujeme na přirozené a synteticky vyrobené. Do skupin přirozených
regulátorů řadíme rostlinné hormony – fytohormony a další látky s re-
gulační aktivitou.
Mezi fytohormony patří auxiny, cytokininy, gibereliny, kyselina abs-
cisová a etylén. Fytohormony jsou méně specifické než hormony ži-
vočišné. Často se mezi dvojicemi fytohormonů vyskytují kooperativní
vztahy, které mohou být antagonistické i synergické.
Těchto látek se dnes již s úspěchem využívá k ovlivňování růstu a vý-
voje celé řady pěstovaných rostlin, a to jak ve smyslu stimulace, tak
i inhibice. Velké uplatnění tyto látky nacházejí při in vitro kultiva-
cích a vývoj dále směřuje k jejich využití v technologiích genového
inženýrství.

1. Definujte pojem rostlinných hormonů.
2. Uveďte příklady působení auxinů, cytokininů, giberelinů, kyseliny
abscisové a etylénu v rostlinných orgánech.
3. Popište možnosti využití rostlinných regulátorů v zemědělské praxi.
Průvodce studiem
Vážení čtenáři, tento krátký, ale na nové pojmy dosti náročný text jste
jistě zvládli a odpovědi na zadané otázky Vám nečinily problémy.
Jak jste si jistě povšimli, hrají rostlinné hormony v životě rostlin velmi dů-
ležitou roli a skýtají nám mnoho podnětů pro vědecký výzkum s následnou
aplikací zjištěných faktů do praxe.
– fytohormony
– auxiny, cytokininy, gibereliny, kyselina abscisová a etylén
– rostlinné regulátory
6 Škodliví činitelé
Cíle
Po nastudování této kapitoly budete schopni:
– definovat pojem škodliví činitel,
– rozlišit pojmy choroby rostlin, škůdci rostlin a fyziologické poruchy,
– uvést příklady virových původců rostlinných chorob, mykoplazem,
bakterióz, houbových onemocnění a škůdců kulturních rostlin,
– aplikovat ochranná opatření proti škodlivým činitelům,
– charakterizovat plevelné rostliny a využívat možnosti regulace jejich
výskytu.
Pojem škodlivý činitel používáme pro biotické a abiotické faktory, které

způsobují ekonomicky významné ztráty na pěstovaných rostlinách, po-
travinách či skladovaných produktech. Jejich výskyty jsou pravidelné,
cyklické nebo náhodné. Pro biotické škodlivé organismy používáme ozna-
čení škodlivé organismy, mezi něž počítáme živočišné škůdce, původce
chorob a plevele. Mezi abiotické škodlivé činitele pak řadíme nepříznivé
klimatické, meteorologické a půdní vlivy na kulturní rostliny. Škodlivé
změny fyziologických procesů způsobené těmito faktory se nazývají po-
ruchy nebo neparazitární choroby.
6.1 Choroby rostlin

Choroba rostlin je charakterizována jako škodlivá odchylka od normál- choroby rostlin
ního průběhu fyziologických procesů, která trvá dostatečně dlouhou do-
bu, aby způsobila nižší výkonnost rostliny nebo sníženou schopnost pře-
žít.
Ve fytopatologii se pak obvykle považuje za chorobnou ta rostlina, která
má příznaky choroby poznatelné pouhým okem. Pro odlišení se rostliny
napadené, ale bez vnějších příznaků, označují jako infikované, zatímco
rostliny, které jsou infikované a zároveň vykazují příznaky, se označují
jako nemocné. Název choroba se tak vztahuje na škodlivé odchylky vy-
volané patogenními nebuněčnými i buněčnými organismy. Dříve byla za
chorobu považována každá odchylka od normálního stavu.
Ke vzniku onemocnění rostlin je potřeba 3 činitelů:

1. rostlina náchylná k onemocnění,
2. škodlivý činitel způsobující onemocnění (patogen),
3. vnější podmínky, které onemocnění umožňují.
Chybí-li některý z těchto tří činitelů, rostlina neonemocní.
6.1.1 Viroví původci rostlinných chorob

Fytoviry jsou řazeny k obligátním parazitům, kteří se reprodukují ve fytoviry
vhodném prostředí, v němž je jejich množení závislé na systémech hos-
titelské rostliny. Rozšiřuje je hlavně hmyz svým sacím ústním ústrojím
56 6 Škodliví činitelé
(hlavně mšice). Přenášejí se i při všech vegetativních způsobech rozmno-

žování rostlin, proto je velmi důležitý výběr zdravé matečné rostliny.
Reakce rostliny na infekci virem závisí na druhu viru, hostitelské rostlině
a okolním prostředí.
Příznaky napadení jsou velmi rozdílné a rozlišujeme je na
• změny barvy listů tzv. mozaiky, žloutenky, pihovatosti, pestrokvě-
tosti, skvrnitosti aj.,
• změny růstu projevující se celkovou depresí růstu, jež vede k zakrs-
losti, zmenšení plodů a hlíz,
• změny tvaru představující projevy deformace listů či jejich částí,
deformace plodů, kadeřavosti, vznik výrůstků na spodní straně listů
apod.
K léčení virů se používá tepelné terapie onemocnělých rostlin či jejich
částí. Ošetřují se vyššími teplotami, při kterých dojde k inaktivaci pa-
togena, ale hostitelské rostlina neškodí. Vystavení rostlinného materiálu
stálým vyšším teplotám na delší dobu je však v praxi technicky velmi ná-
ročné, protože při překročení stanovené teploty dochází k uhynutí rostlin
a naopak, jestliže nedodržíme inaktivační teplotu, patogen se nezničí.
Příklad 4
Virus šarky švestky se podařilo inaktivovat ohřátím části rostliny na tep-
lotu 65 ◦ C za 5 minut.
Rouby napadené virem zakrslosti šarky byly ozdraveny ponořením do vody
teplé 48 ◦ C po dobu 40 minut.
Termoterapie v kombinaci s využitím meristémových kultur byla využita
např. u ozdravení jahodníku.
Jako příklady rostlinných viróz lze uvést:
• u okrasných květin – latentní virózu narcisu a šalotky, mozaiku
chryzantém (původce B-virus chryzantémy – Chrysanthemum vi-
rus), mozaika jiřinky (původce virus mozaiky jiřinky – Dahlia mo-
saic virus), pestrokvětost tulipánu (původce virus pestrokvětosti
tulipánu – Tulip breaking virus) aj.,
• u zelenin – mozaiku okurky (původce virus mozaiky okurky – Cu-
cumber mosaic virus), skvrnitost listů salátu (původce virus mo-
zaiky okurky – Cucumber mosaic virus), kroužkovitost zelí (pů-
vodce virus mozaiky vodnice – Turnip mosaic virus), mozaika raj-
čete (původce virus mozaiky rajčete – Tomato mosaic virus), prouž-
kovitost cibule (původce virus proužkovitosti cibule – Onion yellow
dwarf virus) aj.,
• u ovocných dřevin – mozaika jabloně (původce virus mozaiky jab-
loně – Apple mosaic virus), nekrotická kroužkovitost třešně (pů-
vodce virus nekrotické kroužkovitosti – Prunus necrotic ringsport
virus), šarka švestky (původce virus šarky švestky – Plum pox vi-
rus), mozaika maliníku (původce virus černé kroužkovitosti raj-
čete – Tomato black ring virus) aj.
Jak vyplývá z předešlého textu, je tedy ochrana proti virům velmi ob-
tížná. Ochrana proti virům ovocných dřevin a révy vinné spočívá zejména
v dodržení preventivních opatření – vysazujeme pouze zdravý otesto-
vaný materiál, v ohrožených oblastech vysazujeme odrůdy s vyšší odol-
ností. Termoterapie se využívá pouze u šlechtitelsky cenných roubů nebo
podnoží. Protože přenašeči virů jsou také háďátka, zjišťuje se jejich pří-
tomnost v půdě, případně se půda před výsadbou dezinfikuje doporuče-
nými preparáty. Ochrana proti virům rostlin spočívá především v dodr-
žování osevního postupu, likvidaci posklizňových zbytků, setí kvalitního
osiva a v nevysazování rostlin ze stejné čeledi do bezprostředního soused-
ství, čímž zabraňujeme přenesení stejného viru mšicemi. Dále je důležité
z porostů včas odstraňovat rostliny vykazující známky napadení viry.
V pařeništích je důležitá výměna nebo dezinfekce půdy alespoň jeden-
krát za 2 roky.
6.1.2 Mykoplazmy (MLO)

Jsou u rostlin původci tzv. mykoplazmóz ze skupiny žloutenek (př. žlou- mykoplazmy
tenka aster, zelenokvětost jetele). Jsou to mikroorganismy zařazené do
rodu Mycoplasma. Množí se v lýkové části cévních svazků. Tvary MLO
jsou kulovité, rozvětvené, někdy i zaškrcené, bezjaderné s měkkou blá-
nou. Jsou citlivé na některá antibiotika tetracyklinové řady. Přenášejí
se vegetativně roubováním, vegetativním množením, pomocí křísů nebo
kokoticí.
Na rostlinách vyvolávají žloutnutí, změny tvarů listů a květů, zelenání,
zvětšování kalichů, bezsemennost a neplodnost.
Příkladem onemocnění je:
• gumovitost jabloně (Apple rubbery wood), plnokvětost rybízu (Cu-
rrant full blossom), proliferace jabloně (Apple proliferation), zploš-
tění větví jabloně (Apple flat limb), zvrat černého rybízu (Black
currant reversion diseases) – na němž se podílí zřejmě více původců
(bakterie, MLO a Y virus brambor).
Ochrana spočívá především v potlačování hmyzích přenašečů, v likvi-
daci planých rostlin, které jsou zdroji infekce a v negativním výběru
kulturních rostlin prokazujících příznaky choroby. Také materiál, který
hodláme použít k vegetativnímu rozmnožování, odebíráme pouze ze zdra-
vých jedinců.
6.1.3 Bakteriózy
Jsou způsobeny mikroskopickými jednobuněčnými organismy – baktéri- bakteriózy
emi – u nichž funkci buněčného jádra plní jeden kruhovitý chromozóm
stočený do kulovitého útvaru. Žijí hlavně v mezibuněčných prostorách
rostlinného těla, ale někdy i v buňkách a v cévních svazcích. Vylučují
toxiny, kterými rozpouští lamely buněk, usmrcují buňky nebo je dráždí
k nadměrnému dělení. Šíří se vzduchem, půdou, osivem, vodou, na nářadí
apod. Vnikají do rostlin ranami nebo průduchy.
Příkladem tohoto typu onemocnění jsou:

• bakteriózy cibulové zeleniny – nejvíce bývá napadána cibule ku-
chyňská, škodí především původci mokré hniloby: Erwinia caroto-
vora subsp. carotovora, Pseudomonas cepacia, Pseudomonas gladi-
oli pv. alliicola a Pseudomonas aerugiosa.
• bakteriózy kořeninové zeleniny – na rostlinách kopru, kmínu, fe-
nyklu a koriandru způsobují bakteriální spálu okolíku, což má za
následek pokles kvality a výnosu semen. Jako původci se uvádějí
bakterie Pseudomonas fluorescens, Erwinia carotovora subsp. ca-
rotovora, Xanthomonas campestris pv. carotae, které pronikalí do
rostlin v místech poranění.
• bakteriózy kořenové zeleniny z čeledi miříkovitých a to především
mrkve – kořeny mrkve jsou velmi živným prostředím pro původce
mokré hniloby, Erwinia carotovora subsp. carotovora. Skladované
kořeny mohou být za podmínek pro patogena příznivých během
několika dnů zcela rozloženy. Mokrá hniloba napadá i celer, petržel
a pastinák. Na záhonech se na povrchu kořenů mrkve může vyskyt-
nout strupovitost, původcem které je Streptomyces scabies.
• bakteriózy košťálovin – u košťálové zeleniny je známo asi 10 fytopa-
togenních bakterií, napadány jsou zejména druhy, jejichž užitkovou
částí je hlávka nebo květenství. Černou žilkovitost způsobuje Xan-
thomonas campestris pv. campestris. V průběhu skladování zelí
působí ztráty původce mokré hniloby Erwinia carotovora subsp.
carotovora, která často napadá i růžice květáku. Podobně škodí
i Pseudomonas marginalis a Pseudomonas viridiflava.
• bakteriózy listové zeleniny – způsobují vadnutí a hnědnutí okrajů
starších listů, ale mohou být postiženy i čepele. Na příčném řezu je
patrné hnědnutí cévních svazků. Původci jsou různé bakterie jako
Pseudomonas marginalis pv. marginalis, Pseudomonas fluorescens,
Erwinia carotovora subsp. carotovora.
• bakteriózy plodové zeleniny – napadány bývají dužnaté plody, ale
i listy a stonky. Na listech okurky škodí zejména Pseudomonas sy-
ringae pv. lachrymans, na listech tykve Xanthomonas campestris
pv. cucurbitae. Na sklizených plodech způsobuje mokrou hnilobu
Erwinia carotovora subsp. carotovora atd.
Také zde platí, že nejlepší ochranou je prevence proti poranění rostlin,
snížení nadměrné vzdušné vlhkosti, je-li to možné, úprava pH půdy nebo
úprava atmosféry ve skladovacích prostorách.
6.1.4 Houbová onemocnění

houbová onemocnění Choroboplodné houby se šíří pomocí výtrusů, které jsou šířeny větrem,
deštěm, vodou, hmyzem i jinými živočichy. Mohou se také rozšiřovat
mechanicky, a to při obdělávání půdy nebo při manipulaci s rostlinami.
Bývají nejčastějšími původci parazitických chorob. Parazitují na povrchu
rostlin, mezi buňkami i uvnitř buněk. Vylučují toxiny, kterými poškozují
buňky, dochází i k jejich nadměrnému dělení. Houbová vlákna ucpávají
cévní svazky, odebírají živiny, omezují asimilaci hostitelské rostliny.
Houby vyvolávají na rostlinách celou škálu příznaků: od moučnatých po-

vlaků padlí, nahnědlých kupek rzivých výtrusů, prášivých povlaků plísně
šedé, různých skvrnitostí a hnilob nadzemních orgánů i kořenového sys-
tému, až po celkové vadnutí rostlin.
Jako nejznámější zástupce můžeme uvést:
• původce chorob kořenů a podzemních rostlinných částí – zde řadíme
tzv. padání klíčících rostlin, na němž se podílí celý komplex hub
z rodů Fusarium, Pythium a Phytophthora a další,
• parazitické houby poškozujícístonky, lodyhy a kmeny – způsobují
vadnutí a padání klíčících rostlin na množárnách, dále pak žlout-
nutí a odumírání dospělých rostlin, a v neposlední řadě i skladištní
hniloby. Infekce se do rostlin dostává ze zamokřené půdy kořeno-
vým vlášením nebo v místech poranění, a to zejména v blízkosti ko-
řenového krčku. Kromě toho jsou druhy rodu Fusarium přenosné
i semeny. Spadají sem druhy jako např. Verticillium albo-atrum,
která se projevuje žloutnutím listů a vadnutím nebo Sclerotinia
sclerotiorum, jejímž příznakem je hniloba stonků, lodyh a vadnutí
rostlin,
• původci listových skvrnitostí a jiných příznaků na listech – výtrusy
těchto hub se šíří během celé vegetace, jsou přenášeny i na povrchu
semen a při vegetativním rozmnožování. Tvoří nejpočetnější sku-
pinu hub parazitujících na rostlinách. Nejčastěji se vyskytuje padlí
(Erysiphales), jehož zástupce poznáme podle bělavých moučnatých
povlaků na povrchu rostlinných orgánů. Dále sem řadíme rzi (Ure-
dinales), projevující se kupkami žlutých, červených, hnědých nebo
černých výtrusů, vznikajících v místě infekce, peronospory, ne-
pravá padlí (Peronospora sp.), kdy se napadení projeví světlejšími
skvrnami na vrchní straně listů a na spodní straně listových če-
pelí bělavým nebo nafialovělým plísňovým povlakem. V neposlední
řadě do této skupiny patří plíseň šedá (Botrytis cinerea) poško-
zující listy, výhony, poupata, květy, plody, cibule i hlízy. Na zele-
ných částech rostlin se projevuje drobnými šedohnědými skvrnami,
na květech světlými nebo hnědými tečkami a na plodech hnědými
vodnatými místy.
Z hlediska ochrany i v tomto případě platí pravidla prevence houbových
chorob, mezi něž řadíme střídání plodin, optimální vnější podmínky růstu
rostlin, množení pouze zdravého rostlinného materiálu, udržování čistoty
atd. Teprve potom přistupujeme k použití chemických preparátů vhod-
ných pro ochranu rostlin před houbovými chorobami – fungicidů.
6.2 Škůdci kulturních rostlin

Jako škůdce je charakterizován živočich, který v určitém období působí rostlinní škůdci
negativně na kulturní rostliny nebo snižuje kvalitu a kvantitu rostlin-
ných produktů během skladování (háďátka, roztoči, mnohonožky, hmyz,
hlodavci, někteří ptáci). Dá se tedy říci, že je to každý živočich, který
rostlinu poškozuje, a tím víceméně zhoršuje její zdravotní stav, popřípadě
užitkovou hodnotu. Na našem území se vyskytuje více než 520 škůdců
zemědělských plodin. Dále pak mezi škůdce zásob rostlinných produktů

a potravinářských skladů řadíme více než 140 druhů. Nejpočetnější jsou
druhy z řádu brouků, motýlů a dvoukřídlých. Z hlediska škodlivosti jsou
nejvýznamnější mšice a ostatní savý hmyz, který je přenašečem patogenů
a kromě přímých škod sáním způsobuje i druhotnou nákazu mikroorga-
nismy.
U hmyzích škůdců poškození rostlin závisí na ústním ústrojí
a) ústní ústrojí bodavé a sací – svilušky, třásněnky, mšice – vysávají
buněčné šťávy a přitom do nich vpouštějí látky, které vyvolávají
barevné změny, bujení pletiv aj., zároveň dochází k přenosu virů,
b) ústní ústrojí kousací – organismy ožírají různé orgány rostlin, či
žijí uvnitř rostlinných pletiv (př. vrtalky).
Háďátka (Nematoda)
háďátka Mají vláknité nečleněné tělo průměrně dlouhé do 1 mm. Většina jich
žije uvnitř rostlinných pletiv a poškozuje kořeny rostlin. Volně žijící
háďátka v půdě mohou pronikat do kořenů – Pratylenchus penetrans,
nebo žijí jako zevní rostlinní parazité a velmi často přenáší virová one-
mocnění – Longidorus, Xiphinema, Paratrichodorus.
Významná jsou cystotvorná háďátka (Heterodera), která vyvolávají
nadměrnou tvorbu kořenů a zpomalují růst rostlin. Kořenová háďátka
(Meloidogyne) vytvářejí nádorky na kořenech rostlin. Listová háďátka
migrují z půdy do nadzemních částí rostlin a pronikají do pletiv lodyh
a listů. Řadíme sem např. Ditylenchus dipsaci, Aphelenchoides ritzema-
bosi a Aphelenchoides fragariae.
Ochrana je velmi obtížná. Využívá se celý soubor opatření – střídání
plodin, volba odolných odrůd, ničení napadených rostlin a použití che-
mických přípravků.
Kroužkovití červi z čeledi žížalovitých (Lumbricidae)

červi V půdě jsou většinou užiteční. Mohou škodit pouze při velkém množství
v půdách bohatých na organické látky.
Plži (Gastropoda)
plži Na zahradách poškozují rostliny v deštivých obdobích a na vlhkých stano-
vištích. Nejčastěji se setkáváme se slimáčkem polním (Deroceras agreste),
slimáčkem síťkovaným (Deroceras reticulatum), slimáčkem hladkým (De-
roceras laeve), plzákem zahradním (Arion hortensis) a hlemýžděm za-
hradním (Helix pomatia). Poškození způsobená plži bývají provázena
stříbřitými stopami zaschlého slizu a tmavým mazlavým trusem.
Jako ochranná opatření je možno odstraňovat místa úkrytu na vlhkých
místech, ošetření ploch kolem záhonů a použití chemických preparátů.
Roztoči (Acarina)
roztoči Škodliví fytofágní roztoči na kulturních rostlinách patří k sametkovi-
tým (Tetranychidae), roztočíkovitým (Tarsonemidae) – známým škůd-
cem z této skupiny je roztočík jahodový (Phytonemus pallidus fragariae)

a vlnovníkovitým (Eriophyidae) – např. vlnovník rybízový (Cecidophy-
opsis ribis) nebo hálčivec révový (Epitrimerus vitis). Početnou skupinu
tvoří svilušky žijící většinou na spodní straně listů, kde škodí vysávání
rostlinných pletiv.
Ochrana spočívá v aplikaci chemických látek ve správnou dobu a v pra-
videlných intervalech. Používají se selektivní přípravky tzv. akaricidy.
V současnosti je proti celé řadě roztočů využívána i biologická ochrana
predátory. Například Phytoseiulus persimilis na svilušku chmelovou ve
sklenících, nebo Typhlodromus pyri v ovocných sadech.
Mnohonožky (Diplopoda)
Mají válcovitě červovité tělo rozdělené na mnoho článků. Většina článků mnohonožky
je vně srostlá po dvou a nese 2 páry noh. Na rostlinách škodí na vlhkých
stanovištích nebo ve vlhkém prostředí pařenišť či skleníků. Nejčastěji se
můžete setkat s mnohonožkou slepou (Blaniulus guttulatus).
Ochranou je snížit vlhkost v místě výskytu, mechanické ničení mnoho-
nožek nebo použití chemických látek.
Hmyz (Insecta)
Tvoří druhově nejpočetnější skupinu zahradních škůdců. Tělo dospělců je hmyz
dělené na hlavu, hruď a zadeček. Hmyz s proměnou dokonalou prochází
stádiem vajíčka, larvy, kukly a dospělce (brouci, motýli). Druhy s pro-
měnou nedokonalou nemají stádium kukly (např. mšice, křísi, ploštice).
Z hlediska ochrany je nutné znát proměnu jednotlivých druhů a způsob
příjmu potravy. Proti žravému hmyzu se používají látky s toxickým po-
žerovým a kontaktním účinkem. Na savý hmyz aplikujeme insekticidy se
systémovým a kontaktním účinkem. U většiny přípravků je však účinek
kombinovaný.
Savci (Mammalia)
V zimním a předjarním období způsobují škody zajíci a divocí králíci, savci
kteří okusují kůru na kmenech stromů a na větvích keřů.
Spolehlivou mechanickou ochranu skýtají různé oplotky z přírodních ma-
teriálů, drátěného pletiva nebo plastických hmot. Další možností je pou-
žití postřiku nebo nátěru přípravky odpuzujícími tyto škůdce.
Nevítanými návštěvníky zahrad jsou hlodavci (Rodentia). Velmi obá-
vaným je hraboš polní (Microtus arvalis), který poškozuje kůru stromů
a keřů těsně pod povrchem půdy nebo nad povrchem půdy a hryzec vodní
(Arvicola terestris), který ožírá kořeny ovocných stromů, užitkové části
kořenových zelenin, hlízy bramborů a okrasných rostlin.
Z mechanických způsobů ochrany se doporučují různé pasti, dále můžeme
použít některého z prostředků chemické ochrany.
Často se také může vyskytovat hmyzožravý krtek evropský (Talpa eu-
ropea), který škodí nepřímo podhrabáváním rostlin.
K ochraně můžeme opět využít celou škálu mechanických prostředků.
Ptáci (Aves)
ptáci Ptáci mohou škodit v jarním období vyštipováním květních pupenů ry-
bízu, angreštu, hrušní, meruněk a broskvoní, a to především vrabec do-
mácí (Passer domesticus) a zvonek zelený (Chloris chloris). Dále působí
škody na dozrávajícím ovoci a zelenině. Setkáváme se s tím, že vrabec
domácí, kos černý (Turdus merula), drozd zpěvný (Turdus philomenos)
a špaček obecný (Sturnus vulgaris) požírají plody peckovin, drobného
ovoce a révy vinné nebo vyklovávají dozrávající hrušky, meruňky, broskve
a jahody či plody rajčat. Také sýkora koňadra (Parus major) může škodit
vyklováváním jader ořešáku královského s tenkou skořápkou plodů.
Mechanická ochrana spočívá v rozprostírání sítí, popř. akrylového vlákna
přes rostliny. Rozvěšené staniolové a papírové proužky jsou také účinné,
pokud jsou upevněny nad vrcholky rostlin.
6.3 Fyziologické poruchy

fyziologické poruchy Byly dříve nazývány fyziologickými chorobami, dnes je však mezi cho-
roby neřadíme. Jsou způsobeny nepříznivými vlivy vnějšího prostředí
nebo různými chybami a nedostatky našeho pěstitelského umění. Do sku-
piny fyziologických poruch řadíme vedle poruch způsobených nevhodným
vodním režimem (tzn. nadbytkem či nedostatkem vody v půdě), nedo-
statkem nebo nevyváženým množstvím živin (nesprávné dávky hnojiv),
špatnou strukturou půdy i poškození vzniklá průvanem, přítomností to-
xických látek v závlahové vodě a v ovzduší, úpalem, mrazem, krupobi-
tím, mechanickým poškozením a chybnou aplikací ochranných přípravků
a herbicidů (chemických látek na potlačení plevelných rostlin).
Jako příznaky poruch se projevují např. různé chlorózy a žloutenky, vod-
naté skvrny, stáčení čepelí, hnědnutí, zasychání a opad listů, zpomalení
nebo zastavení růstu rostliny, odumření rostlinných pletiv a nejrůznější
růstové deformace.
Příklad 5
Často dochází k různým barevným změnám (tzv. chlorózám) z důvodu
špatného poměru živin v půdě. Tak např. nedostatek N se projevuje žlutým
až oranžovým zabarvením listů, nedostatek K listy zhnědlými po okraji
listové čepele, nedostatek Mg zhnědnutím listové čepele mezi žilnatinou,
nedostatek Fe zežloutnutím listové čepele, přičemž žilnatina zůstává ze-
lená.
Ochrana spočívá především ve správném rozpoznání příčiny. V nejas-
ných případech je žádoucí požádat o radu odborníka – zahradníka, rost-
linolékaře nebo inspektora ochrany rostlin. Většině těchto poruch však
můžeme snadno předejít dokonalou znalostí způsobu pěstování jednotli-
vých rostlinných druhů.
6.4 Ochranná opatření proti škodlivým činitelům

V přírodě od sebe pochopitelně nelze oddělit organismy „škodlivéR a or- ochranná opatření
ganismy „prospěšnéR. Příroda ani takováto dělení nezná. Teprve člověk
si zavedl rozlišení na „užitečnéR a „škodlivéR a toto své subjektivní roz-
lišení zavedl i do zemědělské praxe. Naprosto všechny organismy, od mi-
kroorganismů až po živočichy, mají v zahradě své místo a svůj význam.
V poslední době je pozitivní, že si stále více uvědomujeme zranitelnost
křehké biologické rovnováhy a snažíme se efektivně využívat i jiné pro-
středky ochrany, než v nedávné době tolik prosazované způsoby chemické
ochrany.
Nyní se v praxi stále více uplatňují tyto možnosti:
6.4.1 Šlechtitelská opatření

Šlechtitelské stanice se snaží získat odrůdy, jež by byly k určitým závaž- šlechtění
ným rostlinným chorobám rezistentní, i odrůdy odolné proti škůdcům.
Velkých úspěchů bylo dosaženo například při šlechtění švestek na odol-
nost vůči viru šarky švestky, kdy byly získány tolerantní odrůdy polo-
švestek k šarce švestek „Čačanská lepoticaR a „Čačanská najboljaR, dal-
ším šlechtitelským úspěchem je např. zimní odrůda jabloně „FlorinaR,
která je rezistentní vůči strupovitosti. Takto bychom dnes mohli pokra-
čovat dlouhou řadou nových zajímavých odrůd nejen ovocných dřevin, ale
i nejrůznějších zahradních a polních plodin. V podstatě se dnes u všech
nových odrůd vyžaduje odolnost k hospodářsky významným patogenům.
U moderních odrůd se stále více požaduje odolnost proti více patogenům
(např. u okurek 5–7), případně odolnost kombinovaná proti patogenům
a škůdcům. V poslední době je šlechtění zaměřeno i na zlepšení mra-
zuvzdornosti, rozšiřuje se šlechtění na odolnost plodů vůči mechanickému
otlačení nebo celkovou vhodnost rostlin pro mechanizovanou sklizeň atd.
Ve šlechtění na odolnost bude mít stále větší význam uplatnění biotech-
nologických metod v kombinaci s klasickými postupy.
6.4.2 Agrotechnická opatření

Jsou další skupinou nechemických prostředků a můžeme je stručně shr- agrotechnika
nout do následujících bodů:
a) vhodná příprava půdy,
b) účelné hnojení,
c) dodržení osevních postupů,
d) používání kvalitního osiva a sadby,
e) přiměřený spon výsadby nebo výsevu,
f) dodržení agrotechnických lhůt,
g) kultivace a ošetřování rostlin za vegetace podle jejich konkrétních
nároků,
h) volba vhodných odrůd,
i) sklizeň a skladování za optimálních podmínek.
6.4.3 Mechanická a fyzikální ochrana

mechanické a fyzikální Spočívá především v odstranění zdroje nákazy (napadené rostliny, rost-
prostředky linné zbytky, provádění vhodného udržovacího řezu dřevin, sbírání mo-
niliových plodů, oškrabování borky ovocných stromů aj.).
Dále se využívají lepové pásy bránící některým škůdcům k přístupu do
borky nebo do korun stromů. K omezení obaleče jablečného se používají
lapací pásy. Také se překrývají rostliny netkanými textiliemi a tak se
brání náletu škůdců na kulturní rostliny. Z fyzikálních způsobů se využívá
především dezinfekce půdy vodní parou ve sklenících, pařeništích nebo
na množárenských stolech.
6.4.4 Biologický způsob obrany

biologická ochrana Tento způsob využívá tzv. přirozených nepřátel, tedy organismů, kteří
žijí na úkor škůdců a snižují tak jejich životaschopnost. Působí smrt hos-
titele nebo snižují jeho schopnost rozmnožování. Posílením souboru přiro-
zených nepřátel se projeví snížením počtu sezon s kalamitním výskytem
škůdce.
Organismy jež se v současnosti využívají k potlačení škůdců dělíme do
dvou skupin:
1. Původci chorob – sem spadají mikroorganismy, především viry, bak-
terie, houby a prvoci. Lze je pěstovat a dnes i průmyslově vyrábět
a přímo využít v ochraně proti škůdcům. Bacillus thuringiensis –
zdravotně neškodný prostředek proti housenkám bělásků a larvám
mandelinky bramborové. Lze jej jako příklad biologické ochrany
využít i na školních pozemcích.
2. Organismy jejichž velikost je srovnatelná s velikostí škůdce. Sem
řadíme tři typy přirozených nepřátel:
paraziti a) paraziti – živočichové získávající svou výživu z jednoho je-
dince (hostitele), kterého poškozují, obvykle však nezabíjejí.
Tím je význam pro biologickou ochranu malý.
parazitoidi b) parazitoidi – žijí z jednoho hostitele, v němž uskutečňují svůj
vývoj, a nakonec ho usmrcují. Tvoří významnou složku bio-
logické ochrany proti škůdcům z kmene členovců (především
malé druhy z řádu blanokřídlých a dvoukřídlých). Jejich lar-
vální vývoj probíhá buď uvnitř těla hostitele (endoparazito-
idi), kdy se živí tkáněmi hostitelova těla nebo jsou zachy-
ceni na povrchu těla hostitele (ektoparazitoidi), a požírají
jej zvenčí. Mohou napadat všechna vývojová stádia hostitele,
jednotlivé druhy se na určitá stádia specializují. Rozlišujeme
parazitoidy vajíček, larev, kukel a dospělců hostitele. Roz-
hodující je období, kdy samice parazitoida klade vajíčka do
těla hostitele. Napadený organismus se však může vajíčkům
parazitoida po jejich nakladení bránit imunitní reakcí.
predátoři c) predátoři (dravci) – živí se požíráním většího počtu kusů ko-
řisti, kterou tímto zabíjejí. Ve většině případů nejsou úzce
specializovaní na skupinu hostitelů.
Takzvaní polyfágní predátoři napadají velký počet druhů ko-

řisti. Z polyfágních predátorů s kousacím ústrojím mají vý-
znam především střevlíkovití (Carabidae), drabčíkovití (Sta-
phylinidae), a páteříčkovití (Cantharidae). Významnou úlohu
zastává i sociální hmyz, především vosy (Vespidae), napada-
jící hlavně larvy brouků a motýlů. Z polyfágních predátorů se
savým ústním ústrojím mají význam ploštice (Heteroptera).
Kořistí specializovaných predátorů je pouze určitá skupina ži-
vočichů (v našich podmínkách jsou to mšice, svilušky a třás-
něnky). Mezi specializované predátory patří z řádu brouků
zástupci čeledi slunéčkovitých (Coccinellidae), z řádu dvou-
křídlých zástupci pestřenkovitých (Syrphidae), z řádu síťo-
křídlých zástupci zlatoočkovitých (Chrysopidae) a denivkovi-
tých (Hemerobiidae).
Z hlediska ochrany proti škůdcům je účinek predátorů na po-
pulace kořisti zpožděný, ale v mnoha případech větší než úči-
nek parazitoidů. Následující tabulka pak uvádí dnes již běžně
využívané predátory v biologickém boji.
Tabulka 8 Příklady využitelných predátorů
prostředí škůdce predátor

Skleníky a jiné sviluška Phytoseiulus
uzavřené plochy persimilis
třásněnka Amblyseius
cucumeris
Amblyseius
degenerans
molice Encarsia formosa
červci Cryptolaemus
montrouzieri
mšice vosičky rodu
Aphidius
Aphidoletes
aphidimyza
Hippodamia
convergens
Ovocné sady svilušky, hálčivci Typhlodromus pyri
Metody využití přirozených nepřátel můžeme rozdělit na tři

skupiny:
1. Záměrné dovezení přirozených nepřátel z jiných zeměpisných ob-
lastí, tzv. introdukce.
2. Umělé množení nepřátel a jejich vypouštění do napadených po-
rostů.
3. Ochrana a usměrnění pohybu přirozených populací nepřátel škod-
livých činitelů.
Pro zvýšení účinnosti přirozených nepřátel je důležité věnovat zvýšenou

pozornost těmto opatřením: rozumné aplikaci pesticidů, správné agro-
technice, podpoře jejich rozmnožování a ochraně jejich zimovišť. Při vy-
užití těchto biologických prostředků ochrany je vždy důležité řídit se
bezezbytku doporučenou metodikou.
Průvodce studiem
Vážení čtenáři, protože na školních pozemcích ani v budovách školy

nesmíte z hygienického hlediska používat prostředků chemické ochrany
(pouze v zcela výjimečných případech po schválení vedením školy, a při
zabezpečení nepřítomnosti žáků), doporučuji Vám věnovat výše uvedeným
čtyřem bodům nechemické ochrany rostlin zvýšenou pozornost.

Pokud budete potřebovat získat podrobnější informace o této problematice do-
poručujeme Vám následující literaturu:
BAGAR, M., a kol. Predátoři a parazitoidi v biologické ochraně polních kultur,
skleníků a skladovaných komodit. VÚRV, 2003.
HLUCHÝ, M., ZACHARDA, M. Prostředky a systémy biologické ochrany rost-
lin. Brno : Biocont laboratory, s. r. o., 1994. ISBN 80-901874-0-4.
LOKAJ, Z., ŠAFRÁNKOVÁ, I. Rostliny léčí rostliny. Květ, 1995. ISBN 80-
85362-07-4.
SARTORIUSOVÁ, G. Rostliny si pomáhají. Granit, 1993. ISBN 80-85805-10-
3.
KLIKOVÁ, G. Biozahrada. Zemědělské nakladatelství Brázda, 1992. ISBN 80-
209-0210-4.
DOSTÁLEK, P., HRADIL, R., JETMAROVÁ, E., ŘEZNÍČEK, V., VLK, R.

Česká biozahrada. Fontána, 2000. ISBN 80-86179-46-X.
6.4.5 Chemická ochrana kulturních rostlin

chemická ochrana Chemické prostředky na ochranu rostlin (fytofarmaceutika) jsou synte-
tické chemické látky používané v boji proti původcům chorob, škůdcům
a plevelům. Používané chemické látky tvoří s ostatními způsoby ochrany
rostlin nedílný celek jenž je nazýván integrovanou ochranou rostlin, čímž
tedy rozumíme účelné spojení chemických prostředků s ostatními mož-
nými metodami.
Obecně se chemické prostředky k ochraně rostlin nazývají pesticidy,
které lze dělit do skupin podle toho, proti jakým škůdcům se aplikují,
a to na fungicidy proti houbovým chorobám, insekticidy proti hmyzu,
akaricidy proti roztočům, a rodenticidy proti hlodavcům aj.
Při aplikaci prostředků k ochraně rostlin je nutno bezvýhradně dodržet
přiložený návod, je nutno zkontrolovat, zda doba od postřiku do sklizně
odpovídá předepsané ochranné lhůtě. Dále při aplikaci nesmí být ani slu-
nečno (došlo by k popálení rostlin), ani silný vítr. V době květu je nutno
postřikovat rostliny večer, když už nelétají včely. Postřik aplikujeme do

té míry, až postřiková látka z listů začíná stékat po kapkách. Roztok
nesmí být připraven do zásoby, ale čerstvě rozředěn.
Přípravky je nutno skladovat v původních obalech, aby nemohlo dojít
k jejich záměně, a na bezpečném místě. Při manipulaci s pesticidy je
nutné používat předepsané ochranné pomůcky, jako jsou rukavice, gu-
mová zástěra či respirátor. V následující tabulce jsou uvedeny příklady
přípravy různých koncentrací pesticidů.
Tabulka 9 Příprava doporučené koncentrace (příklady) (Ackermann, aplikace chemických

1991) přípravků
koncentrace množství přípravku na

100 l 10 l 1l
aplikační kapaliny
0,05 % 50 ml (g) 5 ml (g) 0,5 ml (g)
0,1 % 100 ml (g) 10 ml (g) 1 ml (g)
0,5 % 500 ml (g) 50 ml (g) 5 ml (g)
Chemické přípravky mohou být aplikovány nejen ve formě kapalné, ale

také v pevné či plynné formě nebo jako aerosoly (mlha, kouř, studený
aerosol). S těmito způsoby byste se však mohli setkat pouze ve speciali-
zovaném zemědělském podniku.
Po chemickém zásahu dochází k rychlému úbytku v počtu škodlivých
činitelů, tak mají rostliny umožněny další nerušený růst. Použití chemic-
kých látek se však neobejde bez negativních vlivů na okolní prostředí!
Potlačením hlavního škodlivého činitele, odstraněním konkurentů a při-
rozených nepřátel se vytváří lepší podmínky pro jiného, dříve podřad-
nějšího škůdce. Negativním jevem intenzivní chemické ochrany je ničení
nebo oslabení přirozených nepřátel a konkurentů škodlivých činitelů (pře-
devším dravců a parazitů škůdců), dále působí na půdní mikroorganismy,
ovlivňují zastoupení a početnost jednotlivých druhů, složení půdní fauny,
aktivitu, vzájemné vztahy atd. Velmi závažným problémem jsou rezidua
pesticidů v potravinách, krmivech, v půdě, vodě apod., hlavním problé-
mem je jejich akutní nebo chronická toxicita pro člověka a teplokrevná
zvířata! Opakované dlouhodobé používání jednoho druhu nebo typu pest-
icidu může vést ke vzniku rezistentních populací, kmenů či ras škodlivých
činitelů.
Chemická ochrana používaná podle zásad integrované ochrany rostlin se
podílí na zhoršování životního prostředí v menší míře. Hlavním význa-
mem chemické ochrany z hlediska integrované ochrany je účelně dopl-
ňovat nechemické metody v případě ztráty rezistence pěstované odrůdy.
Aplikace chemických látek tak dnes musí být vždy prováděna
za plného respektování zásad ochrany životního prostředí!
6.5 Plevelné rostliny

plevelné rostliny Jako plevele označujeme druhy plané, člověkem nezušlechtěné či rostliny
zaplevelující, tj. druhy pěstované, zušlechtěné, jež se v hlavní plodině vy-
skytují jako nežádoucí příměs (př. žito v pšenici, oves v ječmeni). O ple-
velných rostlinách jako samostatné skupině hovoříme od dob, kdy lidé
začali pěstovat monokulturní rostliny. Příroda se monokulturám brání,
protože tak dochází k narušení její přirozené rozmanitosti, snaží se do-
plnit chybějící druhy a boj s plevely se tak stává bojem s přírodou, jejíž
jsme součástí. V současné době dochází k radikální změně v pohledu na
plevele, již s nimi nebojujeme, nehubíme je, ale jejich výskyt pouze regu-
lujeme. Je nutné zvážit škodlivost každého plevelného druhu na pozemku
a rozhodnout o výši jeho únosného výskytu. Vyskytuje-li se některý ple-
vel ve větší míře, je nutné najít a především odstranit jeho zdroj šíření,
dále pak použít vhodné kultivační zásady a k chemickým prostředkům
přistoupit až v případě hrozícího přemnožení. Nadměrné používání her-
bicidů (chemických přípravků ničících plevelné rostliny) a nevhodná ag-
rotechnika vede ke vzniku a šíření rezistentních druhů plevelných rostlin.
Plevelné rostliny škodí v kulturních porostech:
a) přímo – tím, že mají mohutnější kořenový systém než kulturní rost-
liny, čímž je jejich vývoj rychlejší (celkově jsou lépe přizpůsobeny
prostředí než kulturní rostliny) a dochází tak k odebírání živin
a vláhy z půdy, zastiňují kulturní rostliny, mechanicky je potlačují,
ztěžují práce na zahradě aj.,
b) nepřímo – neboť bývají prvotními hostitelskými rostlinami pro cho-
roby a škůdce, odkud se tito později šíří i na kulturní rostliny,
některé druhy také parazitují na kulturních rostlinách – kokotice,
zárazy.
Brukvovité plevele jako např. hořčice rolní, ohnice polní či penízek
rolní hostí karanténní chorobu nádorovitost kořenů košťálovin (Plasmo-
diophora brassicae), ze škůdců pak dřepčíky, blýskáčky a běláska zelného.
Lilkovité plevele př. lilek černý, durman obecný bývají prvotními hos-
titelskými rostlinami rakoviny brambor, houbovitých i virových chorob
brambor, rajčat a papriky, dále pak mandelinek, svilušek a mšic.
Merlíkovité plevele jako jsou merlíky a lebedy pak na řepu a ostatní
merlíkovité přenáší virovou mozaiku a žloutenku řepy, a hostí především
mšice a květilku řepnou.
skupiny plevelných Podle hlavních biologických vlastností se plevelné rostliny dělí do
rostlin následujících skupin:
1. Plevele rozmnožující se zcela či převážně generativně
a) jednoleté – př. hořčice rolní, laskavec ohnutý, svízel přítula,
b) dvouleté až víceleté – př. šťovíky, kokotice, zárazy, smetánky.
2. Plevele vytrvalé, rozmnožující se též vegetativně
a) mělčeji kořenící
• s plazivými lodyhami (př. pryskyřník plazivý),
• s křehkými oddenky (př. čistec bahenní),
• s pevnými a tuhými oddenky (př. pýr),

• vytvářející hlízy (př. hrachor hlíznatý) a hlízovité ko-
řeny (př. zvonek řepkovitý).
b) hlouběji kořenící – vytvářející oddenky (př. bršlice) a koře-
nové výběžky (př. pcháč oset, svlačec rolní).
Nemůžeme však říci, že by plevelné rostliny měly pouze negativní vliv, plevelné rostliny jako
tak jako všechny organismy i ony jsou důležité v celistvosti životního bioindikátory
prostředí. Jejich „užitekR spočívá především v plnění ekologické funkce,
vodohospodářské, půdoochranné a rekultivační funkce v krajině. Z hos-
podářského hlediska pak mají význam jako píce pro dobytek, jako léčivé
rostliny či pastva pro včelstva. Plevelné rostliny mohou sloužit i jako bi-
oindikátory, protože některé plevelné druhy mají vyhraněnější nároky
na podmínky půdního prostředí. Podle ČSN DIN 18 915 (září 1990)
mohou plevelné rostliny sloužit jako:
• ukazatelé vodních poměrů – na půdách zamokřených a zhutně-
lých se hojně vyskytuje např. lipnice obecná (Poa trivialis L.), met-
lice trsnatá (Deschampsia cespitosa Beauv.), mochna husí (Poten-
tilla anserina L.), podběl lékařský (Tussilago farfara L.), pryskyř-
ník plazivý (Ranunculus repens L.), psineček výběžkatý (Agrostis
stolonifera L.), sítina žabí (Juncus bufonius L.) a úrazník položený
(Sagina procumbens L.). Tato pozorování jsou však účelná pouze
na neporušených půdách, kde ukazují většinou na zhutnění půd.
• ukazatelé živin v půdě – a to ne jednotlivých prvků, ale celko-
vého složení. Indikačními rostlinami pro orné půdy s nedostatkem
živin a často se sníženým pH jsou např. jetel rolní (Trifolium ar-
vense L.), osívka jarní (Erophila verna (L.) DC.), přeslička rolní
(Equisetum arvense L.) a šťovík menší (Rumex acetosella L.). In-
dikačními rostlinami pro neobdělávané půdy chudé na živiny, ob-
vykle také se sníženým pH jsou např. kolenec jarní (Spergula ver-
nalis Willd.), kostřava ovčí (Festuca ovina L.), smilka tuhá (Nardus
stricta L.) a vřes obecný (Caluna vulgaris (L.) Hull). A konečně in-
dikačními rostlinami pro půdy bohaté na živiny (především na N)
jsou např. kopřiva dvoudomá (Urtica dioica L.), kopřiva žahavka
(Urtica urens L.), druhy rodu lebeda (Atriplex sp. L.), druhy rodu
merlík (Chenopodium sp. L.), ptačinec prostřední (Stellaria me-
dia (L.) Vill.) a zemědým lékařský (Fumaria officinalis L.).
• ukazatelé půdní reakce – indikační rostliny pro silně kyselé půdy
jsou např. chmerek roční (Scleranthus annuus L.), chmerek vytr-
valý (Scleranthus perennis L.), jetel rolní (Trifolium arvense L.),
kolenec rolní (Spergula arvensis L.) a šťovík menší (Rumex aceto-
sella L.). Indikační rostliny pro mírně kyselé půdy jsou např. kopre-
tina osenní (Chrysanthemum segetum L.), kuřinka červená (Sper-
gularia rubra (L.) J. Presl et C. Presl), rmen rolní (Anthemis ar-
vensis L.) a smilka tuhá (Nardus stricta L.). Indikační rostliny pro
slabě kyselé až neutrální půdy jsou heřmánek pravý (Matricaria
recutita L.), hořčice polní (Sinapis arvensis L.), chundelka metlice
(Apera spica-venti (L.) P.B.), kontryhel obecný (Alchemilla vulga-
ris L.), oves hluchý (Avena fatua L.), pryskyřník rolní (Ranunculus
arvensis L.), psárka polní (Alopecurus myosuroides Huds.) a země-

dým lékařský (Fumaria officinalis L.). A konečně indikační rostliny
pro neutrální až slabě alkalické půdy jsou drchnička rolní (Anagal-
lis arvensis L.), hlaváček plamenný (Adonis flammea Jacq.) a svízel
trojrohý (Galium tricornutum Dandy).
Možnosti regulace výskytu plevelných rostlin
regulace výskytu 1. Preventivní opatření – zahrnují především agrotechnická opatření
např. střídání plodin, požadované zpracování půdy, nastýlání (mul-
čování) půdy aj.
2. Přímé ničení plevelů, při němž lze postupovat několika způsoby:
a) mechanickou cestou – kdy využíváme ruční odplevelování, od-
plevelování motyčkou, rytí, vypichování, vláčení aj.,
b) využitím biologických možností, které spočívá v ničení ple-
velných rostlin pomocí přirozených nepřátel – biologické sa-
močištění půdy, vhodný zápoj porostu plodin aj.,
c) chemickými prostředky – pomocí chemických preparátů – her-
bicidů.
herbicidy Herbicidy rozlišujeme podle účinku na:
a) selektivní (výběrové) – ty potlačují pouze určité druhy v určitých
kulturních porostech, jejich účinnost je podmíněna vhodnou dobou
aplikace a správným způsobem aplikace.
Selektivní herbicidy dále dělíme na:
• kontaktní (dotykové) – aplikují se především na dvouděložné
plevele, ničí pouze zasaženou část rostliny,
• systémové listové – používají se na jednoleté a vytrvalé rost-
liny, proniknou přes listy do rostlin a jsou rozváděny do nad-
zemních i podzemních orgánů,
• systémové kořenové – aplikují se před setím či po zasetí, pů-
sobí na klíční rostliny citlivých dvouděložných i jednodělož-
ných plevelů, pronikají do rostlin přes kořenový systém. Po
určitou dobu mohou mít reziduální účinek.
b) neselektivní (totální) – ničí veškeré rostlinné druhy, používají se
k ničení nežádoucí vegetace a ohnisek zaplevelení. V půdě však za-
nechávají dlouhodobě rezidua účinných látek (př. zeazinové hebi-
cidy). Kromě toho se každý selektivní herbicid použitý v nadměrné
dávce chová neselektivně!
Vždy je třeba dobře znát druhové zastoupení plevelů na pozemku a podle
toho volit druh herbicidu, vhodný způsob a dobu ošetření. Je třeba také
herbicidy účelně střídat, aby se některé plevele nepřemnožily. Navíc si
musíme také uvědomit, že herbicidy nemohou poškodit nevyklíčená se-
mena plevelů v půdní zásobě, která vydrží životná i několik let.
Před použitím herbicidů je nutné:
• zvolit vhodný druh herbicidu podle druhového zastoupení plevel-
ných rostlin a u některých herbicidů přihlížet i k půdním podmín-
kám,
• bezpodmínečně dodržet všechny pokyny na etiketě přípravku, a to

především růstové fáze plevelů a kulturní rostliny, dávky herbicidů
a formy aplikace, povětrnostní podmínky při aplikaci a respektování
délky reziduálních účinků v půdě a případné možnosti poškození
sousedních plodin.
Při nedodržení bezpečnostních předpisů a metodik hrozí poškození kul-
turních rostlin, popř. zamoření půdy a vod škodlivými rezidui některých
druhů herbicidů!
Shrnutí
Za chorobné považujeme ty rostliny, které jeví příznaky chorob pozna-

telné pouhým okem. Aby mohlo dojít k onemocnění rostliny, musí se na
stejném místě a v daném čase vyskytnout rostlina náchylná k onemoc-
nění, patogen a vnější podmínky musí umožnit onemocnění rostliny.
Fytoviry jsou obligátní parazité reprodukující se ve vhodném pro-
středí, v kterém je jejich množení závislé na systémech hostitelské rost-
liny. Jejich napadení se projevuje změnou barvy listů, změnou růstu
a změnami tvarů určitých rostlinných částí.
Mykoplazmy jsou mikroorganismy řazené do rodu Mycoplasma. Množí
se v lýkové části cévních svazků. Na rostlinách vyvolávají žloutnutí,
změny tvarů listů a květů, zelenání, zvětšování kalichů, bezsemennost
a neplodnost.
Mikroskopické jednobuněčné organismy, bakterie, způsobují bakteri-
ózy. Vylučují toxické látky, jimiž rozpouští lamely buněk, buňky usmr-
cují nebo je dráždí k nadměrnému dělení.
Choroboplodné houby se šíří pomocí výtrusů, které jsou rozšiřovány
větrem, deštěm, vodou, hmyzem, živočichy i mechanickou cestou. Na
rostlinách vyvolávají celou řadu příznaků od moučnatých povlaků
padlí, až po celkové vadnutí rostlin.
Jako škůdce je definován živočich, který rostlinu poškozuje, a tím zhor-
šuje její zdravotní stav nebo užitkovou hodnotu. Mezi významné rost-
linné škůdce řadíme háďátka, kroužkovité červy, plže, roztoče, mnoho-
nožky, hmyz, některé savce a ptáky.
Fyziologické poruchy bývají způsobeny nepříznivými vlivy vnějšího
prostředí nebo chybami a nedostatky našeho pěstitelského snažení.
Projevují se jako různé chlorózy a žloutenky, zasychání a opad listů,
různé změny v růstu rostliny, odumření rostlinných pletiv aj.
Jako ochranná opatření proti škodlivým činitelům můžeme uplatnit
šlechtitelská a agrotechnická opatření, mechanické a fyzikální pro-
středky, biologické způsoby a také chemické látky, pesticidy.
Za plevelné rostliny považujeme druhy plané, i druhy zušlechtěné, které
se v hlavní plodině vyskytují jako nežádoucí příměs. V kulturních po-
rostech mohou škodit přímo i nepřímo. Rozlišujeme plevele rozmnožu-
jící se zcela či převážně generativně, a plevele vytrvalé, rozmnožující
se také vegetativně. Plevelné rostliny nám mohou sloužit jako bioin-
dikátory podmínek půdního prostředí. Výskyt plevelných rostlin lze
regulovat prostřednictvím preventivních opatření i pomocí jejich pří-
mého ničení.

1. Kteří činitelé jsou nezbytní pro onemocnění rostlin?
2. Uveďte příznaky napadení rostlin viry a příklady rostlinných viróz.
3. Definujte mykoplazmy.
4. Specifikujte bakteriózy a uveďte příklady tohoto typu onemocnění.
5. Co jsou to houbová onemocnění a jaké znáte jejich zástupce?
6. Charakterizujte škůdce kulturních rostlin.
7. Vysvětlete pojem fyziologické poruchy.
8. Jaká znáte ochranná opatření proti škodlivým činitelům?
9. Upřesněte co to jsou plevelné rostliny, jejich význam jako bioindi-
kátorů a uveďte možnosti regulace jejich výskytu.
Průvodce studiem
Jistě jste zvládli i tuto poměrně rozsáhlou a obtížnou kapitolu. Někteří

z Vás se také mohli při jejím studiu opírat již o své dosavadní vědomosti
a zkušenosti i s touto problematikou.
Nejrůznější choroby rostlin, především houbová onemocnění, často zne-
hodnocují produkty kulturních rostlin. Po konzumaci napadených plodů
nebo rostlinných částí může dojít i k vážnějším onemocněním, proto
bychom vždy měli takovouto poškozenou plodinu vyčlenit z našeho jídel-
níčku. Nedoporučuje se ani napadená místa vykrojit, protože většinou je
již houbové mycelium prorostlé celým plodem, či rostlinnou částí, nehledě
na to, že i původce onemocnění často produkuje chemické látky pro náš
organismus jedovaté! Neměli bychom nikdy podceňovat toto nebezpečí při
konzumaci jakýchkoliv potravin.
Vždy je lepší napadení rostlin všemi dostupnými způsoby předcházet, nežli
rostliny následně ošetřovat. A to platí jak pro naše soukromé zahrady
a zahrádky, tak i pro školní pozemky.
– viroví původci rostlinných chorob, mykoplazmy, bakteriózy, hou-
bová onemocnění
– škůdci kulturních rostlin a fyziologické poruchy
– ochranná opatření proti škodlivým činitelům
– plevelné rostliny, bioindikátory, regulace výskytu plevelných rostlin
7 Rozmnožování rostlin
Cíle
Po prostudování této kapitoly budete umět:
– rozlišit generativní a vegetativní způsoby rozmnožování,
– vysvětlit možnosti rozmnožování rostlin,
– aplikovat teoretické znalosti v praxi při pokusech v rámci výuky.
Průvodce studiem
Vážení čtenáři, v rámci výuky byste měli s dětmi zakládat celou škálu nej-
různějších pokusů, nevyjímaje také pokusy s rozmnožováním rostlin. V této
kapitole Vám předkládám stručný přehled způsobů rozmnožování rostlin
používaných v zahradnictví. Měla by Vás tedy seznámit s možnostmi mno-
žení rostlin, nejen však pouze ve školních podmínkách, ale v komplexním
pohledu na danou problematiku.
Rozmnožováním nebo-li reprodukcí nazýváme v biologii obecně pro-

ces, jenž vede k tvorbě potomstva. V podstatě rozlišujeme rozmnožování
pohlavní (sexuální) a nepohlavní (asexuální).
Nepohlavní rozmnožování je vývojově starší. Jeho podstatou jsou různé nepohlavní
typy dělení buněk jednobuněčných organismů, dále typy vývoje zárodku rozmnožování
u vyšších eukaryotických organismů z neoplozeného vajíčka nebo va-
ječné buňky, některé z podpůrných buněk rostlinného zárodečného vaku,
nebo také některé z buněk samčího pohlavního aparátu, řadíme sem však
také tzv. vegetativní množení. Důsledkem nepohlavního rozmnožování je
vznik genotypově totožných, identických potomků. Soubory takovýchto
potomků nazýváme klony.
Pohlavním rozmnožováním z genetického hlediska nazýváme proces pro- pohlavní rozmnožování
dukce potomků, který je založen na meiotickém vzniku haploidních po-
hlavních buněk (gamet) a jejich následném splynutí (oplození), za vzniku
diploidní zygoty. Jeho důsledkem je tedy vznik genotypově různorodého
potomstva, každý potomek je jedinečným genetickým individuem.
7.1 Generativní rozmnožování z hlediska zahradnické

praxe
Aby mohlo semeno rostliny vyklíčit potřebuje: generativní
• světlo (tmu), rozmnožování
• správnou teplotu,
• dostatečnou vlhkost,
• vzduch.
7.1.1 Semena klíčící ve tmě a semena klíčící na světle

Semena sejeme podle velikosti do hloubky 10–30 mm nebo se řídíme světlo a tma
údaji na balení (platí pravidlo: čím menší semeno, tím mělčeji ho sejeme).
U semen některých květin je klíčení regulováno světlem, resp. tmou.
74 7 Rozmnožování rostlin
Nejběžněji pěstované květiny klíčící na světle patří mezi tyto rody:

• netýkavka (Impatiens L.), oman (Inula L.), náprstník (Digitalis L.),
zvonek (Campanula L.), trávnička (Armeria L.), divizna (Verbas-
cum L.), kokarda (Gaillardia Foug.), silenka (Silene L.), kohoutek
(Lychnis L.), hvozdík (Dianthus L.), kuklík (Geum L.), šuškarda
(Liathris Gaertn. ex Schreb.), třapatka (Rudbeckia L.), druh violka
růžkatá (Viola cornuta L.) a dále všechny rostliny z čeledi Gesne-
riaceae a Bromeliaceae.
Semena klíčící na světle se nezasypávají, pouze se přitlačí do země nebo
se zasypou velmi tenkou vrstvou zeminy, nevystavujeme je ani přímému
slunečnímu světlu – výsev stíníme papírem. Semena vyséváme do ne-
hnojené zeminy, ve které již neprobíhá žádný rozkladný proces. Semena
rostlin z čeledi Bromeliaceae a Araceae vyséváme nejlépe na filtrační
papír nebo buničitou vatu v Petriho miskách.
7.1.2 Semena klíčící za nízké teploty

teplota Semena mnohých horských rostlin vyžadují k vyklíčení teploty v rozmezí
−5 až +5 ◦ C. Běžně setým pokojovým či venkovním květinám vyhovuje
pro klíčení pokojová teplota.
7.1.3 Doba klíčení a klíčivost

klíčivost Doba klíčení je u každého druhu jiná. Při klíčení ve špatných podmín-
kách, např. nepříznivá struktura půdy, sucho nebo chladno, může dojít
k prodloužení doby klíčení. Některá tvrdá semena (př. palmová) můžeme
před výsevem skarifikovat, tj. mechanicky se naruší tvrdá slupka, čímž se
částečně urychluje klíčení, které mnohdy u tvrdých semen trvá i několik
měsíců.
Klíčivostí označujeme období, během něhož lze semena vysetím probudit
z klidového stavu k životu. Průměrná klíčivost pěstovaných rostlin bývá
3–4 roky. Semena rostlin z čeledi Bromeliaceae, Araceae a Orchidaceae
vyséváme naopak ihned po uzrání.
Nejsme-li si jisti, že semena jsou ještě klíčivá, provedeme zkoušku klí-
čivosti dle platné ČSN. Pro školní ukázku lze postupovat např. takto:
odpočítáme semena podle velikosti: velkých 10, středních 25, drobných
50. Semena vysejeme do pískem naplněných nebo filtračním papírem vy-
ložených plochých nádob. Nádoby postavíme na světlé místo, s teplo-
tou asi 20 ◦ C. Pokud vzejde 75 % semen je jakost osiva v pořádku. Při
50 % je potřeba vysévat hustěji a je-li klíčivost nižší, je lépe koupit nové
osivo.
7.1.4 Vlhkost a vzduch

vlhkost a vzduch Vysetá semena by neměla nikdy přeschnout. Substrát bychom měli udr-
žovat stále přiměřeně vlhký, ne přemokřený. Má být dostatečně porézní
s přiměřeným zastoupením jílovitých částic, nesmí být sléhavý. Příliš
těžký vylehčíme rašelinou nebo pískem.
7.2 Vegetativní rozmnožování rostlin z hlediska

zahradnické praxe
Vegetativní rozmnožování má proti generativnímu některé výhody. Ně- vegetativní
kdy je to jediná možnost, jak můžeme zachovat a rozmnožit původní rozmnožování
porosty:
• některá semena tropických a subtropických rostlin u nás nedozrá-
vají,
• někdy nedojde k opylení a nevytvoří se semena,
• mnoho šlechtěných forem dává potomstvo identické s mateřskou
rostlinou pouze vegetativním rozmnožováním.
Tímto způsobem také získáme mladé rostliny rychleji než ze semen, takže
nám i dříve pokvetou. Můžeme tak množit i druhy, které se v přírodních
podmínkách vegetativně nerozmnožují.
V zemědělské praxi rozlišujeme následující způsoby vegetativ-
ního rozmnožování:
7.2.1 Dělení
Z pokojových rostlin lze tímto způsobem množit např. některé druhy fi- dělení
lodendronů, saintpaulií, sansiviery (tenury) nebo okrasný chřest. Obecně
lze dělit všechny rostliny tvořící trsy nebo mající rozvětvený kořenový
systém s listovými pupeny. Nejpříznivější dobou pro dělení je jaro nebo
podzim. Odděleným rostlinám je třeba ponechat přiměřené množství ko-
řenů, musí být také vyvážený poměr mezi nadzemní a podzemní částí
rostliny.
7.2.2 Řízkování
Některé vegetativní části rostlin jsou po oddělení schopny zakořenit. Ro- řízkování
zeznáváme obtížně a snadno (př. pelargonie, podeňky, břečťany, kole-
usy, nádutě, tlustice, šáchor) kořenící druhy. Některé nelze tímto způso-
bem vůbec množit, př. kapradiny, trávy. Rozlišujeme řízky osní (ston-
kové, kmínkové, zelené nebo dřevité), listové a kořenové. Substrát má
být kyprý, vlhký, teplý a bez choroboplodných zárodků. U tohoto způ-
sobu množení je velmi úzký vztah mezi teplotou a vlhkostí – čím vyšší
teplota, tím vyšší vlhkost. Teplota by se měla pohybovat od 15 ◦ C do
25 ◦ C, podle druhu rostliny. Lze použít také různých stimulátorů, např.
AS 1. Řízky odebíráme vždy pouze ze zdravých rostlin. Nařízkovaný ma-
teriál nesmíme nikdy umístit na přímé slunce.
a) Vrcholové řízky
Ostrým nožem oddělíme asi 50–100 mm dlouhý bylinný vrchol
stonku pod listovým očkem (pupenem). Řez většinou vedeme šik-
mo. Odstraníme spodní listy, květy a poupata. Řízky pícháme
10–20 mm hluboko do substrátu, písku nebo perlitu. Můžeme také
použít práškový či kapalný stimulátor. Doba zakořeňování je různá
v závislosti na rostlinném druhu a vnějších faktorech. Počítáme vět-
šinou s jedním až osmi týdny. Řízky lze také vložit do vody, takto
vzniklé kořínky jsou křehké a musíme s nimi při výsadbě opatrně

manipulovat.
b) Osní (stonkové) řízky
Celý prýt rozdělíme nožem na jednotlivé řízky. Každý řízek by měl
mít dva páry listů, odstraníme květy a poupata, řez vedeme při-
bližně 4 mm pod listovým očkem. Musíme dbát na to, abychom při
píchání nezaměnili polaritu.
c) Očkové řízky
Oddělíme asi 20 mm dlouhý dřevnatý kus výhonu, který má zře-
telné očko. U rostlin s protistojnými listy lze řízek ještě podélně
rozříznout. Tyto části pak zasadíme do substrátu, aby vyčnívalo
pouze očko. Takto lze množit hrnkové rostliny se zdřevnatělými
výhony.
d) Listové řízky
Řízky můžeme upravit dvojím způsobem. List s kusem řapíku od-
řízneme a píchneme do substrátu tak, že část řapíku nebo i čepele
je do něj ponořena (př. Saintpaulia H. Wendl., Peperomia Ruiz et
Pav., některé tučnolisté rostliny). Adventivní kořeny i výhony se
vyvíjí na bázi. Další způsob spočívá v rozřezání větších listů, pře-
tnou se hlavní cévní svazky. Adventivní výhony se vyvíjí v místech,
kde byly poraněny cévní svazky, a adventivní kořeny se vyvinou na
bázi těchto nových výhonů (př. Begonia rex Putz.).
e) Kořenové řízky
Na každém řízku, dlouhém 50–100 mm, musí být adventivní pu-
peny, ze kterých vyrůstají nové vedlejší kořeny a výhony. Řízky
pokládáme do substrátu vodorovně nebo mírně šikmo, v tomto pří-
padě musíme zachovat polaritu.
U tohoto způsobu množení rostlin lze využít chemických látek podpo-
rujících zakořeňování rostlinných částí. Využívá se především kyselina
beta-indolylmáselná, kyselina beta-indolyloctová, kyselina naftyloctová
a kyselina nikotinová či jejich směsi (preparát Stimulátor AS-1, RS-1).
7.2.3 Metoda podélného zářezu

podélný zářez Tento způsob využíváme při rozmnožování především starších rostlin.
V místě, kde má rostlina zakořenit se provede zářez pod řapíkem kolmo
na osu a potom mírně šikmo směrem vzhůru. Do řezné plochy vložíme
dřívko a rozštěp vyplníme vlhkým mechem. I stonek v oblasti zářezu
obalíme mechem nebo vláknitou rašelinou a převážeme (lze i uzavřít do
polyetylenového sáčku). Mechový obal musí být stále vlhký a při teplotě
okolo 25 ◦ C rostliny zakoření do tří týdnů. Optimální doba je v měsících
červen až červenec. Zakořenělé části pak odřezáváme a s mechovým balem
je sázíme do přiměřeně velkého květináče.
7.2.4 Šlahouny
šlahouny Některé rostliny (př. zelenec) se přirozeně množí vysíláním šlahounů na
nichž se vytváří nové mladé rostliny. Ty následně v místě uzliny oddělíme
a vysazujeme do připravených nádob a dále pěstujeme samostatně.
7.2.5 Viviparie
Na starších listech některých druhů pokojových rostlin (př. nádutí – Ka- viviparie
lanchoe Adans., kapradin z rodu Asplenium L.) se z adventivních pupenů
vyvíjí nové mladé rostliny, které se po pečlivém oddělení mohou rovnou
vysazovat a pěstovat taktéž samostatně.
7.2.6 Štěpování
Je to způsob spojení vegetativních částí 2 rostlin (roubu nebo očka s pod- štěpování
noží). Používá se u druhů nebo kultivarů, které nemůžeme rozmnožit
jinak (především se tohoto způsobu využívá u ovocných a okrasných dře-
vin, některých trvalek, sukulentů). Úspěšně štěpujeme rostliny s určitým
příbuzenským vztahem v rámci druhu, někdy rodu a výjimečně mezi rody
stejné čeledi. Běžně využívaný je způsob:
a) očkování – na vhodnou podnož se přenáší jednotlivé očko kultivaru
nebo příbuzného druhu,
b) roubování – na podnož přenášíme roub, což je nejčastěji část jed-
noletého výhonu se 3–4 pupeny,
c) ablaktace (přikájení) – dvě větve sousedních rostlin se bočně seříz-
nou tak, aby se řezné rány dotýkaly co největší plochou a zavážeme.
Vždy musíme volit vhodnou kombinaci podnože a roubu, které musí vy-
kazovat dobrou snášenlivost, ale i vhodné období štěpování.
7.2.7 Hřížení
Tato metoda se využívá především u dřevin. Spočívá v zakořenění výhonu hřížení
nebo větve zapuštěných do země, ale neoddělených od matečné rostliny.
Rozlišujeme hřížení:
a) obyčejné – výhon dřeviny se obloukovitě ohne a založí se do rýhy
v zemi těsně u své báze,
b) paprskovité (potápění) – používá se u dřevin s dlouhými výhony,
které se ohýbají a ukládají do rýh. Z jednoho výhonu získáváme
několik nových jedinců.
7.2.8 Tkáňové kultury

Pod tímto termínem rozumíme kultivace oddělených částí vyšších rost- tkáňové kultury
lin, tj. explantátů, ve sterilních a dokonale řízených podmínkách in vitro
(ve zkumavce). Tkáňové kultury je možno používat pouze na pracoviš-
tích, která jsou schopna zajistit aseptické podmínky, což na základních
školách zřejmě nepřichází v úvahu. Používá se při množení homogenního,
geneticky identického materiálu klonováním v kterékoliv etapě šlechtění
a množení rostlin.
Shrnutí
Rozmnožování je proces vedoucí k tvorbě potomstva. Rozlišujeme

rozmnožování pohlavní, kdy vznikají genotypově různorodí jedinci
a nepohlavní rozmnožování vedoucí ke vzniku genotypově shodného
potomstva.
Aby semena rostlin mohla vyklíčit musí být dodrženy požadované ná-
roky na světlo či tmu, teplotu, vlhkost a vzduch.
V zemědělské praxi rozlišujeme několik způsobů vegetativního rozmno-
žování, a to dělení, řízkování, viviparii, štěpování, hřížení, metodu po-
délného zářezu, množení pomocí šlahounů a tkáňových kultur.

1. Definujte pojem rozmnožování rostlin.
2. Uveďte rozdíly mezi rozmnožováním pohlavním a nepohlavním.
3. Jaké podmínky musí být splněny při klíčení semen?
4. Vyjmenujte způsoby vegetativního rozmnožování kulturních rostlin.
Průvodce studiem
Se svými žáky byste měli během výuky vyzkoušet výsev semen vhodných
kulturních rostlin podle možností svých pracovišť. Metodiky také doporu-
čují umožnit dětem vypěstování některé vhodné pokojové rostliny pomocí
řízkování nebo dělení. Přeji Vám i Vašim žákům při těchto praktických
pracích mnoho úspěchů.
– pohlavní a nepohlavní rozmnožování
– podmínky pro klíčení semen
– metody vegetativního rozmnožování v zahradnické praxi
Seznam použité literatury

[1] ACKERMANN, P., a kol. Metodiky ochrany rostlin pro zahrádkáře
a zahradníky. 1. vyd. Praha : Květ, 1991. 184 s. ISBN 80-85362-03-1.
[2] BAIER, J. Abeceda výživy rostlin. 1. vyd. Praha : SZN, 1962. 250 s.
[3] ČAČA, Z., a kol. Ochrana polních a zahradních plodin. 2. vyd.

Praha : SZN, 1990. 368 s. ISBN 80-209-0171-X.
[4] ČEJKA, G., a kol. Radíme zahrádkářům. 1. vyd. Bratislava : Prí-

roda, n. p., 1985. 638 s.
[5] HRADIL, R., a kol. Zelenina a ovoce bez chemie. 1. vyd. Olomouc :
Fontána, 2000. 184 s. ISBN 80-86179-46-X.
[6] KALABUS, J., a kol. Zahrádka bez chemie? 1. vyd. Praha : Minis-
terstvo zemědělství ČR, 1995. 101 s.
[7] KINCL, M., KUBICOVÁ, S., ZELINKA, J. Základy rostlinné výroby

pro učitele – část I. 1. vyd. Ostrava : Pedagogická fakulta v Ostravě,
1989. 236 s. ISBN 80-7042-009-X.
[8] KINCL, M., KUBICOVÁ, S., ZELINKA, J. Základy rostlinné výroby

pro učitele – část II. 1. vyd. Ostrava : Pedagogická fakulta v Ostravě,
1989. 236 s. ISBN 80-7042-009-X.
[9] KLIKOVÁ, G. Biozahrada. 1. vyd. Praha : Zemědělské nakladatel-

ství Brázda, 1992. 383 s. ISBN 80-209-0210-4.
[10] KRIŠTÍN, J., a kol. Nauka o prostředí rostlin. 1. vyd. Praha : SZN,
1978. 374 s.
[11] KUTINA, J. Regulátory růstu a jejich využití v zemědělství a za-

hradnictví. 2. vyd. Praha : SZN, 1988. 416 s.
[12] MAREŠ, J. (red.) Zahradnický slovník naučný. 1. vyd. Praha : ÚZPI,

1994. 1. sv. A–C, 440 s. ISBN 80-85 120-51-8.

1996. 2. sv. Č–H, 541 s. ISBN 80-85 120-51-8.

1997. 3. sv. CH–M, 556 s. ISBN 80-85 120-62-3.

1999. 4. sv. N–Q, 572 s. ISBN 80-86153-60-6.

2001. 5. sv. R–Ž, 685 s. ISBN 80-7271-075-3.
[17] PROCHÁZKA, S., a kol. Fyziologie rostlin. 1. vyd. Praha : Acade-

mia, 1998. 484 s. ISBN 80-200-0586-2.
80 Seznam použité literatury
[18] STRUMHAUS, Z., ZEMANOVÁ, A. Kurs pěstitelských prací pro

studium učitelství 1.–4. ročníku základní školy. 1. vyd. Brno : rekto-
rát UJEP, 1981. 87 s.
[19] STRUMHAUS, Z., ZEMANOVÁ, A. Pěstitelské práce pro studium

učitelství 1.–4. ročníku základní školy. 1. vyd. Brno : rektorát UJEP,
1988. 132 s.
[20] STUDZIŃSKI, A., KAGAN, F., SOSNA, Z. Atlas chorob a škodcov

zeleniny. Přel. M. Krippel, 1. vyd. Bratislava : Príroda, n. p., 1987.
320 s. Přel. z: Atlas chorób i szkodników róslin warzywnych.
[21] TOMÁŠEK, M. Půdy České republiky. 2. vyd. Praha : Český geolo-

gický ústav, 2000. 68 s. ISBN 80-7075-403-6.
[22] VÁŇA, J. Výroba a využití kompostů v zemědělství. 2. vyd. Praha :

Institut výchovy a vzdělávání Ministerstva zemědělství České repub-
liky, 1997. 37 s. ISBN 80-7105-144-6.
[23] ZAKOPAK, J., ŠEDIVÝ, J., a kol. Chemie na zahrádce. 4. vyd.

Praha : SZN, 1990. 416 s. ISBN 80-209-0140-X.
Rejstřı́k
A chemické vlastnosti půdy, 12
agrotechnická opatření, 63 choroby rostlin, 55
aplikace hnojiv, 25 I
– kompostu, 35 integrovaná ochrana rostlin, 66
auxiny, 49
K
B
kardinální body teploty, 41
bakteriózy, 57
klíčivost, 74
bioindikátory, 69
kompostér, 36
biologická obrana, 64
kompostování, 34
C komposty, 33
cytokininy, 50 kypření, 20
D kyselina abscisová, 51
dělení rostlin, 75 kyslík, 46
E M
etylén, 52 makroelementy, 22
F mechanická ochrana, 64
fotoperiodizmus, 44 mikroelementy, 22
fototropizmus, 44 mnohonožky, 61
fytohormony, 49 mulčování, 20
fytoviry, 55 mykoplazmy, 57
fyzikální ochrana, 64 N
fyziologické poruchy, 62 nepohlavní rozmnožování, 73
G O
generativní rozmnožování, 73 obdělávání půdy, 19
gibereliny, 51 odplevelování, 70
H ochranná opatření, 63
háďátka, 60 orba, 19
herbicidy, 70 oxid uhličitý, 46
hmyz, 61 P
hnojení slámou, 33 paraziti, 64
hnojiva, 29 parazitoidi, 64
– jednosložková, 29 pesticidy, 66
– organická, 29 plevelné rostliny, 68
– průmyslová, 29 plži, 60
– smíšená, 30 podélný zářez, 76
– stájová, 29 podmítka, 19
– univerzální, 30 pohlavní rozmnožování, 73
– vícesložková, 30 predátoři, 64
houbová onemocnění, 58 problémy při kompostování, 36
hřížení, 77 příjem živin, 21
humifikace, 11 ptáci, 62
humus, 11 půdní druhy, 14
CH – horizont, 9
chemická ochrana, 66 – profil, 9
82 Rejstřík
– struktura, 14 závlahová voda, 45

– typy, 15 zelené hnojení, 29
půdotvorní činitelé, 10 zpracování půdy, 19
pufrovitost půdy, 14
R
rozmnožování rostlin, 73
roztoči, 60
růst rostlin, 41
růstové regulátory, 49
Ř
řízkování, 75
S
savci, 61
smykování, 20
sorpce půdy, 15
srážky, 45
světlo, 43
Š
škodliví činitelé, 55
škůdci rostlin, 59
šlahouny, 76
šlechtitelská opatření ochrany, 63
štěpování, 77
T
teplo, 41
teplota půdy, 41, 43
– vody, 43
termoperiodizmus, 42
tkáňové kultury, 77
tlak vzduchu, 46
tři fáze půdy, 11
tvrdost vody, 45
V
válení, 20
vegetační termické konstanty, 42
vegetativní rozmnožování, 75
vermikompost, 37
viviparie, 77
vláčení, 20
vlastnosti půdy, 12
vlhkost vzduchu, 45
voda, 45
vývoj rostlin, 41
vývojové stupně půd, 9
vzduch, 46
Z
základní prvky výživy, 22
Texty k distančnímu vzdělávání
v rámci kombinovaného studia
Ing. Pavlína Škardová

Ing. Ondřej Škarda
Pěstitelské práce 1
pro obor Učitelství pro 1. stupeň základních škol
Výkonná redaktorka Mgr. Emilie Petříková
Odpovědná redaktorka Mgr. MgA. Lenka Tillichová
Návrh obálky Monika Reichlová
Sazba Vydavatelský servis, Plzeň
Vydala a vytiskla Univerzita Palackého v Olomouci

Křížkovského 8, 771 47 Olomouc
www.upol.cz/vup
e-mail: vup@upol.cz
Olomouc 2006
1. vydání
ISBN 80-244-1194-6
NEPRODEJNÁ PUBLIKACE

Pestitelske Prace 1

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Pestitelske Prace 1

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

Univerzita Palackého v Olomouci

Pavlína Škardová, Ondřej Škarda

Publikace byla vydána s podporou Rozvojových programů MŠMT ČR na rok 2005.

Jazyková korektura nebyla provedena, za jazykovou správnost odpovídají autoři.

2 Zpracování půdy, výživa rostlin a hnojení 19

4 Vnější podmínky růstu a vývoje rostlin 41

5 Růstové regulátory rostlin 49

Seznam použité literatury 79

Kontrolní otázky a úkoly

máte před sebou publikaci, která je určena především Vám, studentům

– deﬁnovat pojem půda,

Z hlediska zemědělské výroby je půda jedním z hlavních výrobních pro-

probíhají hlavní půdotvorné děje (fyzikální a chemické zvětrávání, mi-

2. Klima – působí přímo (př. tepelné záření, srážky) a nepřímo pro-

3. Biologické faktory – organismy, které oživují zvětralinu, dávají pů-

4. Výšku hladiny podzemní vody – vláhové poměry v půdě ovlivňuje

5. Reliéf zemského povrchu – důležitou roli zde hraje nadmořská výška

6. Čas – vývoj půd je procesem velmi dlouhodobým, probíhajícím

7. Činnost člověka – rozhodně nepatří v současné době k činiteli zane-

1.1 Složení půdy

Všechny tyto tři způsoby rozkladu probíhají současně a neoddělitelně.

Tabulka 1 Klasiﬁkace půd na základě obsahu humusu

Obsah humusu Označení půd

Obsah humusu v našich půdách je poměrně nízký, a to především podíl

vlastnosti půdy 1.2 Vlastnosti půdy

Tabulka 2 Rozmezí aktivní půdní reakce ve vztahu k charakteristice půdy

aktivní půdní reakce charakteristika půdy

Pasáž pro zájemce

Tabulka 3 Požadavky některých hrnkových rostlin na půdní reakci

silně kyselá kyselá slabě kyselá neutrální

Tabulka 4 Optimální výměnná půdní reakce pro zeleniny

pufrovitost půdy Dalším důležitým pojmem je pufrovitost půdy vyjadřující schopnost

Tabulka 5 Rozlišení půd na základě obsahu jílových částic

obsah jílových částic půdní druh označení půdy podle

struktury ornice, kde převládají drobty o velikosti několika mm. Ty vzni-

Obr. 1 Schematické znázornění jílovitohumusového sorpčního komplexu

Podle stupně nasycení půdy kationty rozlišujeme:

1.3 Půdní typy

0,60–0,80 m. Půdy úrodné s možností pěstování širokého spektra

10. Gleje – jsou rozšířeny po celém území republiky (především v nivách

Půda je přírodní útvar vzniklý působením půdotvorných činitelů na

Kontrolní otázky a úkoly

3. Uveďte z jakých fází se skládá půda a vysvětlete význam půdní re-

2 Zpracování půdy, výživa rostlin a hnojení

Vážení čtenáři, v předešlé kapitole jste se seznámili se základními ter-

Více se o základním zpracování půdy z hlediska vaší profese zabývat nebu-

Po základním zpracování půdy následuje předseťová příprava. Sem

vláčení b) vláčení – kypří půdní povrch, omezuje vzlínání vodym a následně

válení c) válení – které slouží k utužení půdního povrchu a k urovnávání

odplevelování b) pletí, okopávání a plečkování – kdy zbavujeme půdu plevelů,

mulčování c) mulčování půdy – uváděno také pod označením nastýlání půdy –

Příjem živin rostlinami z půdy si lze představit takto: příjem živin

Obr. 2 Schéma příjmu živin rostlinami z okolního prostředí (Baier, 1962)

Živina Funkce v růstu rostlin Příznaky nedostatku

Živina Funkce v růstu rostlin Příznaky nedostatku

Živina Funkce v růstu rostlin Příznaky nedostatku

Nedostatek, ale i přebytek, jedné či více živin omezuje tvorbu organických

4. hnojením průmyslovými hnojivy – kdy opět dochází ke zvyšování

Na školních pozemcích se nejčastěji využívají kombinovaná hnojiva při

Aplikace hnojiv má také vliv na půdní mikroorganismy. Organická hnojení a půdní

dobá aplikace, vyvolávají v půdě řadu nepříznivých změn. Tyto změny

Při obdělávání půdy působíme na její fyzikální, chemické i biologické

Kontrolní otázky a úkoly