Daisy Mrázková

Neplač,
muchomůrko
(malá kníţka o velkých věcech)

Praha 1969 Klub mladých čtenářů

© Daisy Mrázková 1965, 1969
Illustrations © Daisy Mrázková 1965, 1969
 Jak šumí les

Byl jeden myslivec. Zelený plášť, vousy, klobouček,

vysoké boty, no všecko. Pušky měl tři: maloráţku,
brokovnici na ptáky a kulovnici na vysokou. Kdyţ se
zlobil, říkal Prach a broky! anebo Tisíc kulí a granátů! A
on se zlobil dost často. Ale také byl často veselý. Zkrátka,
jak se říká – zelená krev. Pravý lesů pán.
A tenhle myslivec byl tatínek a měl malou holku
Kateřinu. Ta Kateřina vypadala jako obyčejná, ale měla
taky zelenou krev. Víte, jak se to pozná? Ta holčička se
například ničeho nebála. Ani hada! Říkala, ţe hadi za to
nemohou, ţe jsou hadi. Ani se nebála jít potmě ke studánce
pro pitnou vodu. Taky se pozná zelená krev podle toho, ţe
takové dítě si radši dá, jak se říká, vrtat koleno, neţ by
šláplo na mladý stromeček. Anebo kdyţ u rybníka přišla
náhodou na kachní hnízdo, myslíte, ţe brala ta hezká
zelená vajíčka do ruky? Kdepak! Ani na ně nesáhla.
Jednou v neděli odpoledne seděla Kateřina s tátou na
zahradě. Myslivec kouřil dýmku a díval se na špičky
vysokánských smrků, obalené šiškami, jak se kývají ve
větru. Křepelák Lovka mu leţela u nohou. Foukal vítr,
stahovaly se mraky, Kateřině se to nelíbilo.

– Tatínku, prosím tě, udělej mi lepší počasí!

Táta byl v náladě. Vstal, vyklepal dýmku, postavil se
proti lesu, zamračil se, roztáhl ruce a spustil:

– Kůry, můry, ven!

Ať je krásný den!
Klektáky, páráky, kančí kůţe!
Mraky ať zalezou, kam který můţe!
Vítr spát! Vítr spát!
Ať sluníčko můţe hřát!

Mraky se lekly – to se ví, kdyţ lesů pán řekne, tak se

musí poslechnout – a zalézaly za kopec. Za chvíli je nebylo
vidět a sluníčko mělo celou modrou oblohu pro sebe. Taky
vítr se poslušně uloţil někam do trávy, kde se jen tak
maličko provaloval a čekal, aţ zase bude smět vyrazit.
Kateřina byla spokojená a šla si na malou procházku k
lesu. Přišla k němu:
– Co děláš, lese?
– Šumím.
– To nic není!
– Jakpak ne, urazil se les.

Co ty víŠ
Co S tím mám
vŠeCky ptáČky uSpat Sám
od Setmění do Svítání
SůviČky Se Spánku brání
kolébám je Sem a tam
Sem a tam a
Sem a tam
ach ta Sojka malilinká
Co to práCe dá neţ Spinká
ve dne zaS
Sám a Sám
Zpívám Sličným SaSankám…

Holčička poslouchala, a pak pomalounku rozhrnula

houštinu a vešla. Větve se za ní zavřely. Šla daleko, aţ k
malým zeleným paloučkům uprostřed lesa. Zvěř tam měla
cesty, srnky, lišky, zajíci, kaţdý svou. Kateřina brouzdala
po té jemňoučké trávě, co po ní tancují víly, tu sebrala
modré sojčí pírko, ţe ho dá tátovi za klobouk, tam si zas
uloupla nádherný kus zlaté smůly. Táta má pravdu, ţe
nikde jinde není tak krásně, myslela si. Ještě našla růţový
křemínek a natrhala si jahodové listí na čaj. A potom, co
byste řekli? Sedla si do mechu a trochu si zdřímla. Proč ne,
vţdyť byla neděle. Lovka ji za chvíli vyčenichala a hlídala
ji.
A les se usmíval.
 Rozmazlená hrdlička

Jednou po bouřce šel myslivec do lesa obhlédnout

škodu. Několik výmolů, jedna jedle rozštípnutá bleskem na
tříštičky, samé neveselé věci. Copak se to tamhle na mechu
pleská bílého? Byla to mladá hrdlička, neuměla ještě lítat.
Byla celá mokrá a natahovala moldánky. Vzal ji domů:
– Kateřino, něco ti nesu!
Kateřina vzala hrdličku do obou rukou. Byla pěkně bílá
a hladká. Uklidila pro ni jedno oddělení ve staré králíkárně,
tam, co někdy zavírali kvokající slepice. Dala tam větev.
Hrdlička trucovala:
– Já tady nebudu!

– Milá zlatá, ty buď ráda, ţe jsi v suchu. Musíš se přece

trochu najíst, osušit. Moţná ţe si zítra pro tebe přijde tvoje
maminka.
– Tak jí to jdi říci, smlouvala hrdlička.
Kateřině jí bylo líto. Dala jí misku s vodou a trochu
jeřabin a šla k lesu. Zvedla ruce k ústům a křičela ze všech
sil:
– Paní hrdličkovááá! Pojďte si pro svou holkúúú! Máte
ji v myslivně!
 Nic. A šla zpátky. Vida, hrdlička se krmí jeřabinami.
– Uţ se nebojíš?
– Uţ tak ne.
Druhý den vyndala hrdličku a učila ji lítat. Posadila si ji
na ukazováček a mávala rukou nahoru dolů. Hrdlička
plácala křídly a smála se. Párkrát se spustila a letěla sama
na zem.
– Táto, já s ní půjdu na paseku, tam je to lepší.
– Tak jen běţte.
Na pasece bylo krásně, slunce svítilo jen coţ. Těch
květin ve vysoké trávě! Hrdlička do nich kaţdou chvíli
zapadla.
Chechtala se tomu rozpustile: – Cuk-rúúú-úúú-u! Cuk-
rúúú-úúú-u! Hrála si s Kateřinou na schovávanou. Potom
uţ lítala na vysoké stromy. Kateřina běhala dole se
vztaţenýma rukama a výskala radostí. Zatím paní
hrdličková lítala po lese a sháněla dceru.
– Prosím vás, neviděli jste takovou malou hrdličku, ještě
dost hloupou? ptala se kaţdého. Aţ uslyšela to výskání a
cukrování na pasece. Pospíšila tam. Kateřina ji viděla letět
a šla hned domů, aby nerušila. Mladá hrdlička, jak zas
měla mámu, přestala se smát:
– Vidíš, maminko, tamhleta protivná holka mě
zdrţovala celou noc v takové šeredné boudě a hubovala
mě!
Ale na mámu si s tím nepřišla. Ta prohlásila rozhodně:
– Ta Kateřina je moc hodné děvče, a ty jsi hloupá aţ
hrůza!
A letěla za Kateřinou a děkovala jí a Kateřina ji
pohladila jedním prstem po té pěkné bílé ustarané hlavičce
a řekla, ţe se rádo stalo, a pozvala hrdličku na své okno a
ona tam pak opravdu často lítala a nosila Kateřině největší
borůvky, jaké mohla najít.
 Směšná ještěrka

Kateřina si hrála u lesa na písku. Písek byl horký od

slunce a holčička se do něho pěkně bořila bosýma nohama.
Stavěla hrad – z písku se nejlépe staví hrad – a pod hradem
Obdivuhodnou květinovou zahradu a mnoho cest a tunelů.
Pracovala horlivě. Dávala pozor, aby nenabrala na lopatku
ještěrčí vejce. Ještěrka totiţ měla v tom horkém písku svá
vejce, bílá, pruţná, větší neţ fazole, a v kaţdém vejci byla
malinká ještěřička s malinkými černými prstíčky na
malinkých černých noţkách. Ještěrka myslela, ţe o tom
nikdo neví. Strčila zkrátka ta vejce do písku a šla si.
Ta ještěrka byla vůbec k smíchu. Kateřina dostala
najednou chuť si s ní porozprávět. Pokud ještěrka nespala,
byla s ní vţdycky výborná řeč. Holčička poloţila lopatku.
– Haló, ještěrko! Ještěrko, haló!
 Šust šust, a uţ tady byla. Usmívala se jako vţdycky –
všecky ještěrky se vţdycky usmívají, ta vlídnost je u nich v
rodě – a pravila:
– To máme dnes krásný den!
– Posaď se tady u hradu, pozvala ji holčička.
– Nemám moc času, ještě jsem neobědvala, postěţovala
si ještěrka s úsměvem.
Kateřina si otřepla ruce od písku a hledala chvíli po
kapsách. Sláva, chroust. Dala ho ještěrce k obědu.
Ještěrka poděkovala a jedla ho pomalu a vesele, ačkoli
byl větší neţ její hlava. Dala si s ním práci. Chvíli měla
chrousta v tlamičce – Kateřina nikdy neviděla úsměv tak
široký – a pak chvíli měla chrousta v jícnu – bylo ho dobře
vidět, ačkoli uţ byl spolknutý – a potom měla chrousta v
ţaludku – a to bylo také velice dobře vidět. Pak poţádala o
trochu vody na zapití a Kateřina jí se zbytečným spěchem
podala malou mističku, kterou si předtím vyrobila z hlíny.
Ještěrka se s úsměvem napila a popolezla aţ na
Obdivuhodnou květinovou zahradu pod hradem, kam
nejvíc pálilo slunce, a tam seděla a broukala si:

– Kdo chce chrousta – kdo chce chrousta –

kdo chce chrousta chroustati,
musí ousta – musí ousta –
musí ousta…

– Neříká se ousta, ale ústa, podotkla Kateřina. Ještěrka

jen přimhouřila oči a zase:

– Kdo chce chrůsta – kdo chce chrůsta

kdo chce chrůsta chrůstati,
 musí ústa – musí ústa…

– Neříká se chrůst, broukla Kateřina.

– Ty říkáš jenom, co se neříká, vrněla ještěrka. – Radši
kdybys řekla, co se říká!
– Říká se toho moc!
– Co například?
– No tak třeba:

Kdo chce chrousta – kdo chce chrousta –

kdo chce chrousta chroustati,
musí nejdřív – musí nejdřív –
na chrousta chuť dostati.
Takových by bylo spousta,
co by chtěli schroustat chrousta,
nemohou však úzká ústa
roz – ta – ho – va – ti!

– Ted, teď to zní dobře, zašeptala ještě ještěrka a v

příštím okamţiku usnula.
Kateřina ji nechala spát a hrála si sama dál.
Vlastně ta spící ještěrka nevypadala vedle jejího hradu
špatně.
Vypadala, jako by tam byla schválně.
Vypadala tam jako malý drak.
Tak.
 Papá rapa ododó

Jednoho krásného dne řekla maminka:

– Kateřino, nevím co vařit, skoč pro pár ryzců!
Kateřina to ráda slyšela.
Honem holínky, šátek na vlasy, kudlu, košík, a rovnou k
houštině.
Houština byla mladá, hustá, musela do ní po čtyřech.
Rozhrnovala vysokánskou mokrou trávu. To bylo ryzců!
Placatily se tam jako koláče. Brala jen ty malé. Skládala je
hlavičkami dolů, košík se plnil. Donesla je domů a šla
znova. Kdyţ se vrátila podruhé, řekla maminka: dost!
Ale Kateřina šla ještě. Jen tak, bez košíku. Líbilo se jí
to.
 Procházela lesem vysočákem. Tam rostly divné, divné
houbičky, růţové, fialové, jiné zase stříbrné a všechny se
snad chystaly hrát kolo kolo mlýnské, stály seřazeny do
pěkných krouţků! Některý krouţek byl malý jako talíř,
některý zas tak velký, ţe udělala hezkých pár kroků, neţ ho
přešla. Dávala náramný pozor, aby na tu krásu nešlápla.
Nebylo to jako v začarovaném lese?
Ba, bylo to docela tak.
Uprostřed jednoho kruhu byla pěkná pavučina mezi
dvěma stébly. Kateřina si k ní sedla a dívala se. Na
pavučině stála zrnka rosy, duhová barva se v nich měnila.
Díváš se zleva, rosa je růţová. Díváš se zprava, rosa je
zelená. Díváš se zprostředka, a celá pavučina je fialová.
Kateřina pohybovala hlavou sem a tam, aţ se jí copánky
po zádech házely. Jak je ta pavučina krásná!
Houbičkám se zase líbila Kateřina. Mrkly na sebe a
začaly tancovat takový docela malý houbí taneček:

Í – í– í
apa apa í
papá rapa ododó
edududu rododó
apa apa í

Kateřina se na ně vyjeveně ohlédla. Trochu se přece

jenom lekla. Hlavní věc je zůstat zticha.

Ó–ó–ó
gamba jamba ó
uga uga jagaga
gararara fafaga
 gamba jambaó

Kateřině otrnulo. Škoda ţe jsou tak malinké, tancovala

bych s nimi, myslela si. Není to nic těţkého.
Najednou stop, všecko se zastavilo. Mezi kmeny se
blíţilo několik lidí. Spráskli ruce:
– Ach jemine!
– Tady sedí děvčátko!
– Uboţátko, ztratilo se asi!

– Čípak jsi?
Kateřina vstala. Byla trochu dopálená. Celou radost jí
zkazili.
– Neztratila jsem se.
– Vida, ty jsi nějaká kuráţná. Sama v lese! Nevíš, kde
tady rostou hříbky?
 – Nevím, řekla Kateřina. Kdepak tady hříbky! To by
museli jinam. Jiných houbiček je tu dost, ale na ty se
neptali. Stejně by jim neřekla, jak to má její táta zařízeno:
křemenáče pod břízkami, kuřátka ve smrčí, ryzce v
houštině. Ten by jí dal, kdyby to prozradila!
A tak zase šli a Kateřina byla ráda. Ale houbičkám uţ se
tancovat nechtělo.
 Sen na čihadle

Jednou navečer pozorovala Kateřina tátu, jak se strojí

do lesa. Oblékl si dlouhý kabát, vysoké boty. Lovku nebral.
Kateřina uţ věděla, co to znamená.
– Tatínku můj dobrej, vezmi mě s sebou!
– Milá holka, já jdu dneska na čihadlo.
– To nevadí, já tam budu zticha.
– Tak jdi na mámu, ať ti dá teplejší kabátek a čepici a
vysoké bačkory. Na čihadle bude zima.
A šlo se. Prošli vysokou trávou, přešli přes kopeček a
dostali se na lesní cestu.
– Safra, tady šla před chvílí liška.
– Jak to poznáš, táto?
– I to já zkrátka cítím.
– Hm, to já bych taky chtěla cítit.
A chytla se táty za ruku. Copak její táta!
Za chvíli byli pod čihadlem. To je taková boudička ze
dřeva, dost vysoko na stromě. Vede k ní ţebřík s příčkami
daleko od sebe. Nahoře je sedátko pro myslivce.
Vylezli nahoru. Hú, to bylo vysoko! Ale holčička se
nebála. Vţdyť měla zelenou krev!
Myslivec se usadil, vzal Kateřinu na klín a ukázal jí,
odkud přijde jelen desaterák, a uţ musela být zticha. Šeřilo
se. Přišla laň, za ní druhá. Povídaly si a pásly se. Dívali se
na ně s tátou dobrou hodinu. Kateřina chtěla říci: Kdy uţ
přijde jelen? Ale táta jí jen poloţil svou velikánskou ruku
na ústa a dal si její hlavu na své rameno. A zase čekali a
čekali. Šero houstlo. Nebo uţ byla černá tma? Kateřina se
uţ nepamatovala, jak to bylo. Najednou se jí zdálo, ţe se
udělalo takové růţovější světlo, a přišel jelen, veliký, zlatý.
Král zvířat! Podíval se na Kateřinu, a znamenalo to:
– Pojď se svézt!
Sjela z čihadla jedna dvě a uţ na jelenu seděla. Měl
koţené třmínky tak právě na její bačkory. Drţela se za
parohy. To byla jízda! Jeli aţ na kopec. Tam se jelen ohlédl
těma svýma očima:
– Tak kam? Ke studánce?
– Ano, prosím, řekla Kateřina.

A zase přes trávu a přes květiny, hořec přeskočili, ten

krásný modrý, a potom černým lesem vysočákem a dál a
dál po těch jeleních cestách, to víte, on uţ je má vyběhané,
aby věděl, kde jeho parohy projdou a kde ne, aby se pak
někde nechytil, kdyby ho někdo honil. A v té jelení cestě
mu nesmí nikdo stát! Pane, ten by kaţdého rozdupal, kdo
by mu v ní stál. Co by mu také jiného zbývalo? A jeli po
pasece a dolů a uţ tam byli. Studánka měla kamenité dno a
byla trošku zakletá. Šuměla:
– Kdo se napije mé vody,
cítí, kudy liška chodí.
– Skoč, Kateřino, napij se! řekl jelen.
Seskočila a napila se.
– Můj táta se toho asi taky napil!
A zas jeli a jeli, a drncalo to a drncalo, a pak najednou
byla doma v kuchyni a zahlédla mámu a slyšela, jak táta
říká:
– Katka usnula na čihadle! A máma na to:
– No, to se dalo čekat.
A pak ji převlékli do pyţama a táta ji nesl do postýlky a
Kateřina jen tak pomalounku povídala:
– Táto, já uţ teď také budu cítit lišku!
A táta řekl, to víš, ţe ano, děvečko, tak jen uţ, prosím
tě, spi.
 Nálady hnědé veverky

Nad lesem svítilo slunce.

Malá hnědá veverka, Kateřinina dobrá přítelkyně,
poskakovala na vršku jedle, vybírala si semínka ze šišky a
rozhlíţela se po kraji. Byla ohromně spokojená. (Veverky
jsou vţdycky spokojené, kdyţ svítí slunce.) Byla tak
strašně spokojená, ţe si začala hlasitě prozpěvovat:

– Já vím
hopsasa
proč svítí sluníčko
a vím
hopsasa
proč vítr fouká maličko
já všemu rozumím
a všecko všecko vím
já někdy všecko všecko
všecko vím!

Kateřina seděla tiše pod jedlí a poslouchala to. Uţ měla

plno šupin ze šišky ve vlasech i po zástěrce, ale dělala
jakoby nic. Veverka hlaholila dál:

– A vím – tradadyá –
 proč je obloha modráááááááááááá
a vodička stříbrnáááááááááááááá
a fialové zvoooooooooooooooooonky
a bílé anemooooooooooooooooooonky
a všemu rozumííííííííííííííííím
a všecko, všecko víííííííííííím
vím všecko všecko všecko všecko vím!

– No a dál? uklouzlo Kateřině.

Veverka se zarazila. Popolezla níţ.
– Však já tě vidím celou tu dobu, jak tam sedíš, řekla
honem, ale nebyla to pravda.
– Nelţi, veverko!
– Tak proč neřekneš, ţe jsi pod stromem, mohla jsem
zpívat něco jiného.
– Mně se líbilo zrovna tohle.
– Ale to nebylo pro tebe. To bylo jenom pro mne.
– Tak víš co, zpívej ještě.
– Zpívej si sama, odsekla veverka a utekla, protoţe byla
v rozpacích.
Kateřina osaměla. Smutně ryla špičkou střevíce v
suchém jehličí. Veverka se zlobí. Co teď, propána, co teď?
Rozhlédla se po stromech. To se ví, veverka byla
schována za větví. Koukal jí ocásek. Holčička přišla blíţ:
– Veverko, co kdybych JAKO zapomněla, co jsi
zpívala? Chvíli ticho. Veverka se rozmýšlela. Pak vystrčila
hlavičku:
– Jak se dělá takové Zapomenutí?
– Takhle, řekla Kateřina pohotově, zavřela oči,
zaklonila hlavu hodně dozadu a vyzpěvovala tenounce
vysokým hláskem:
 – Nevím – tradadyá –
proč je neobloha nemodrááááááááááááááááá
a nevodička nestříbrnáááááááááááááááááááá
a nefialové nezvooooooooooooooooooooooonky
a nebílé neanemoooooooooooooooooooooooonky
a ničemu nerozumíííííííííííííííííííííím
a nic nic nevíííííííííííííííííííííííííííím
nevím nic nic nic
nic nevím!

Veverka přísně poslouchala.

– A teď ještě jednou, a pozpátku! poručila si.
Kateřina párkrát polkla naprázdno a pak začala
pomalounku a namáhavě:

– Míven cin
cin cin cin míven
míven cin cin…

… a dál to nešlo.
Ale veverka uţ se usmívala.
– Tak to by stačilo, řekla milostivě. – A teď pojď a
budeme trochu skákat.
A šly a skákaly, jedna ve větvích a druhá dole v mechu,
a těţko říci, která byla při tom veselejší.
Myslím, ţe byly obě stejně veselé.
 Rys jako kdys

– Poslyš, Kateřino, pravil jednou myslivec své dceři,

která seděla v altánku a vyšívala nedělní zástěrku pro svou
největší pannu Elišku.
– Ano, tatínku?
– Povídal hajný, ţe se nám tu usadil rys. Za starých časů
jich u nás bývalo hodně. Znáš ty rysa?
– Moc ne, přiznala se holčička.
– Rys, to je taková velikánská kočka, jenţe má oči jako
rys, uši jako rys, leze tiše jako rys a ze stromů skáče na
zvěř… Bude to vykutálený chlapík, zavírejte dobře slepice.
– Ano, tatínku.
Jenţe chlapík byl ještě mnohem vykutálenější, neţ si
myslivec myslel. Co tohle v altánku mluvili, stál milý rys
na stříšce, poslouchal je a dobře se bavil. Prohýbal se
tichým smíchem, aţ se mu hlavička třepala. Pak si
nakroutil své loupeţnické vousky a hup ze stříšky na
dubovou větev, z dubu na kurník, z kurníku na smrček a
tichounce si přitom zpíval:

– Já mám oči jako já

já mám uši jako já
a já skáču jako já
já jsem celý jako já…

… a zase ze smrčku na plot, z plotu na břízku, z břízky

to šlo na borovici a uţ se ztratil v černém lese.
Kateřina ho poprvé uviděla, kdyţ byla na malinách.
Klidně trhala, a najednou jí přišlo podívat se vzhůru. Tam
seděl na větvi a dělal na ni všelijaké kočičí obličeje! –
Jdeš! vykřikla a hodila na něj šišku.
Rys nešel.
– Já bych chtěl tu zástěrku, co jsi tuhle vyšívala v
altánku, nakrucoval se. – Není hotová, vymlouvala se
holčička.
Najednou zmizel, ani nevěděla jak, ale uţ se jí nechtělo
trhat, a šla domů. Malin měla v hrníčku malounko.
Večer, kdyţ vyšel měsíc, bylo v myslivně pozdviţení.
Nejdřív strašně křičely slepice, a zatímco myslivec běţel
ke skříni pro pušku, viděla Kateřina rysa klidně tancovat na
zábradlí verandy a na sobě měl Eliščinu zástěrku! Tancoval
a zpíval:

– Já mám oči jako já

já mám uši jako já
a já skáču jako já
 já smím všecko vţdyť jsem já…

– Počkej, ty nedobroto! volala a nevěděla, kam má běţet

dřív, jestli ven nebo pro tátu, ten uţ pospíchal, ale střelit
nemohl, nebylo uţ zase na koho. Zástěrku pak ráno našli na
zahradě roztrhanou a jedna slepice chyběla.
– Však já ho zloděje, dostanu, sliboval myslivec.
Chodíval pak do lesa častěji, a jednou, kdyţ se vracel, byl
na jeho klobouku čerstvý zálomek a u brašny mu visela
veliká, veliká kočka, která uţ neviděla jako rys, neslyšela
jako rys, neskákala jako rys, ačkoli to byl rys.
 Lidské tajemství

Jednou šla Kateřina lesem a přišla zrovna na medvěda,

jak sedí na pasece a vyhřívá se. Měla radost, ţe ho vidí.
Bouřlivě ho objala.
– Medvěde! Medvěde! To jsem ráda, ţe tě vidím!
Medvěd nic.
– Medvídku, proč nic neříkáš?
– Mám tajemství, řekl medvěd přísně.
Kateřina se zaraţeně rozmýšlela, co se má dělat, kdyţ
má medvěd tajemství, odejít po špičkách nebo co, ale pak
to nevydrţela a zeptala se tichounce:
– Jaké?
– Strašné, řekl medvěd zase tak přísně.
 Teď uţ se holčička neodváţila ptát dál. Stála před
medvědem a jen se dívala.
Medvěd najednou vstal a vzal ji za ruku a řekl:
– Pojď, já ti to ukáţu.
A šli tou převysokou růţovou trávou, a šli přes výmoly
a prolezli starým lomem – medvědovi to bylo jedno, kudy
se škrábal, a Kateřině skoro taky – aţ došli k jeho jeskyňce
a tam se zastavili.
– Vlez dovnitř, řekl medvěd, a holčička se ani na chvíli
nerozmýšlela.
Měl tam trošku chrastí a chvojí.
– Tak kdepak máš to tajemství?
Medvěd ukázal tlapkou do rohu. Leţel tam papír.
Kateřina ho zvedla a poznala ho. Byl to list z tátova
obrázkového atlasu motýlů. Myslivec ho nedávno ztratil,
kdyţ si vzal tu kníţku do lesa.
List byl trochu poškrábaný medvědími drápky, ale
motýli na obrázku vypadali stále pěkně.
Holčička se dívala tázavě na medvěda.
– No a… a copak je na tom tajemného?
Medvěd se strašlivě začervenal a uţ tušil, ţe dělá
nějakou hloupost.
– No, ţe nelítají, mručel.
Kateřina uţuţ se chtěla dát do velikého smíchu, ale
nedala. Musela chvíli počkat, aby se nezakuckala.
– Ale medvídku, to přece nejsou ţiví motýli, to jsou
obrázky!
– Mně to bylo hned divné, bručel huňáč. – A ţe si tak
sedli do řady vedle sebe… a ty malinké můří nohy pod
tím…
– Poslyš, medvěde, víš ty vůbec, co je to kniha?
 Medvěd nevěděl. A tak si sedli na schůdek před jeskyní
a holčička mu trpělivě vykládala a kreslila mu větvičkou
do písku písmena.
– Podívej se, medvídku, kdyţ chce někdo někomu v
dálce něco napsat, tak ta slova rozloţí na hlásky a ty hlásky
nakreslí na papír, takhle. Dejme tomu, ţe bys měl strýčka
někde v jiném lese a chtěl bys mu něco oznámit. Co bys
udělal?
– Doskočil bych k němu v noci, pravil medvěd
pohotově.
– Ale kdyby ten strýček byl hodně daleko a jen poštovní
holub by věděl kde, a ty bys to nevěděl…
– Cooo? Od čeho mám nos? křičel medvěd.
– Počkej, nekřič. Řekněme, ţe bys měl pro toho strýčka
důleţitý vzkaz, například… no… no řekni sám něco
důleţitého…
– Med, pravil medvěd bez rozmýšlení.
– Tak dobře, med. Tak bys vzal papírek a napsal bys
na něj takhle a takhle a takhle.
 – Zbytečnosti, bručel medvěd. – Otiskl bych packu od
medu, a strejc uţ by to cítil sám…
Kateřina jen vzdychla.
– Kaţdý nemá tak dobrý nos. Anebo kdyţ někdo chce
ukázat lidem všecky motýly, tak jim je namaluje do kníţky
a kaţdý si tu kníţku můţe koupit.
– Hlouposti! Proč se nejdou podívat na louku?
– Kaţdý nemá blízko louku. Anebo někdo chce třeba
vidět vzácné motýly zdaleka…
– Jsou zkrátka líní, shrnul to medvěd.
– Ale ne, medvídku, podívej se…
 – Já vím, mával medvěd packou. Knihy, to jsou zkrátka
hlouposti pro líné lidi, kteří nemají dobrý nos. Já bych to
svým dětem netrpěl!
Kateřina se vzdala. Opatrně vzala obrázek a odnášela ho
domů tátovi. Věděla, ţe bude rád. Medvěd se za ní díval a
mával jí packou a myslel si, to je dobře, ţe to tajemství
odnáší, lidé sice mají pěkná a hluboká tajemství, ale my
medvědi jsme na tom přece jenom lip… nemusíme
například tolik přemýšlet!
 Úplně nejkrásnější věc

Na kraji paseky stály dva staré duby tak těsně vedle

sebe, ţe mezi nimi byl jen malý ţlábek z kůry, a v tom
ţlábku bývalo trochu vody a bydlela tam ropucha.
Ropucha byla velice ošklivá a velice spravedlivá. Byla
tak spravedlivá, ţe se ani nezlobila, kdyţ jí někdo řekl, ţe
je ošklivá.
– Vţdyť je to pravda, říkávala klidně, zhlíţejíc se ve své
černé tůňce.
Kateřina si ropuchy váţila a chodívala k ní večer na
besedu.
Jednou zase šli okolo dřevaři a naklonili se nad tůňkou a
řekli: – Fuj, to je ošklivá ţába!
Kateřina byla blízko a slyšela to a přišla potom k ropuše
a sedla si vedle ní.
 – Poslyš, ropucho, nemrzí tě, kdyţ někdo řekne, ţe jsi
ošklivá?
Ropucha naklonila hlavičku na stranu a její moudré oči
zářily.
– Vţdyť je to pravda. A já mám pravdu ráda.
– Ale někoho by to mrzelo.
– Mě ne.
– Ale co kdyby tě to mrzelo. Takové věci se nemají
říkat.
– A copak se tedy podle tebe má říci?
– Nic. Anebo se má říci něco jiného. Mohli říci třeba: –
Ó, to je moudrá ţába! Byla by to také pravda.
Ropucha se chechtala tenounkým hláskem, aţ se jí
bříško tetelilo. Měla z holčičky radost.
Kateřina mudrovala dál:
– Nesměj se! Co je lepší, říci někomu pravdu, nebo ho
potěšit?
– To první, mínila ţabka.
– Ne, ne, to druhé, vím to určitě, křičela holčička. A
začaly se přít a přely se čím dál víc a jeden strom za
druhým se k té hádce přidával a za chvíli se vzrušil celý
les. A bylo tolik šumotu a šustotu a bouření a ohýbání a
praskání větviček, ţe to myslivec slyšel aţ do kanceláře a
musel otevřít okno a mávnout rukou a zavolat svým silným
velitelským hlasem:
– Ticho tam!… a Kateřina k večeři!
A všecko rázem ztichlo a holčička rychle vstala a jen se
ještě ve spěchu naklonila nad tůňkou a šeptala ţabičce, víš,
pravda je moc krásná věc, ale přece jenom není úplně
nejkrásnější…
 Pěnice, Která Má Ostrov

Vzduch byl voňavý, slunce pálilo, les vedl své

nekonečné řeči a potůček se hrnul čiperně jako vţdycky.
Voda v něm byla stříbrná a kamínky zlaté a Kateřina seděla
na kamenu a máčela si ruce.
Malá šedá pěnice si sedla na vrcholek staré jedle a
začala horlivě procvičovat své průzračné trylkování. Uměla
to skvěle. Jak by ne! Byla to pěnice Černohlávek, nejlepší
ze všech pěnic.
Kateřina poslouchala a pak se k ní obrátila:
– Jak to, ţe pořád tak krásně zpíváš?
– Ach, řekla pěnice, – zpívám, protoţe mě to baví.
– Ano, to chápu, řekla holčička.
– Za druhé, zpívám, protoţe je tu tak hezky.
– A kdyby tu nebylo tak hezky, tak bys nezpívala?
– Ne.
– A co bys dělala?
 – Odletěla bych jinam.
– A co kdyby nikde nebylo hezky?
– Tak bych umřela.
– Copak umřít je tak jednoduché?
– Velice jednoduché, pravila pěnice.
Kateřina zatím uplácala v potoce ostrůvek z kamení a
písku a nasázela na něm trochu kapradí.
– A za třetí? zeptala se.
– Za třetí zpívám pro lidi.
Kateřina udělala na ostrůvku domeček z plochých
kaménků.
– A já jsem tě prve slyšela, řekla.
– Však to taky byla písnička pro tebe!
– Jenom pro mne?
– Jenom pro tebe.
– Pro nikoho jiného?
– Pro nikoho jiného.
A tu udělala Kateřina ještě ohrádku ze zelených kamenů
a pak spokojeně vstala a osušila si ruce do zástěrky a řekla,
víš co, pěničko, já ti tenhle ostrov DÁM!
– Ale to jsem ráda, řekla pěnice. – Skutečně, velice mě
to těší. Ještě nikdy jsem neměla svůj ostrov. Je sice trochu
malý na bydlení, ale mohu kolem něj lítat a mohu se na něj
dívat a… myslím, ţe mohu o něm zpívat!
A znovu nasadila tón a přezpívala několik řádek a její
zpěv byl ještě o trochu šťastnější neţ prve, protoţe ona
sama také byla o trochu šťastnější neţ prve. Nebyla to uţ
obyčejná pěnice, ale Pěnice, Která Má Ostrov.
 Hon na kachny

Bylo v sobotu kvečeru koncem srpna.

Kateřina stála u rybníka na hrázi a rmoutila se.
Kolem pomalu pluly kachničky, celé hejno jich bylo, a
spokojeně kvákaly a hrály si v rákosí. Holčička je
pozorovala a pak k nim začala mluvit:
– Přestaňte s tím hraním! Zítra tu bude na vás hon!
Nejlíp uděláte, kdyţ se hned zvednete a poletíte na jinou
vodu!
Kachničky nic. Jen pořád kekekeke ke a kvakvakvakva
kva!
– Poslouchejte mě! volala Kateřina. – Seberte se a leťte
jinam! Zítra ráno sem přijde dlouhatánská řada myslivců,
můj táta taky, to je to nejhorší, budou mít s sebou psy,
obstoupí potichu rybník kolem dokola, pak jeden
zatroubí…
– Kekekeke ke! kvákaly kachničky. Nebraly holčičku
váţně. Hrály si, potápěly se, dělaly směšné kotrmelce.
Kateřina mluvila horlivěji a hlasitěji:
– Povídám vám, jen si vzpomeňte, jak to bylo loni.
Jeden zatroubí, začnou práskat rány, vy se leknete,
zvednete se nad vodu…
 – Kvaky kvaky kva kva kva! Nevidíš, jak se pěkně
potápíme ve stříbrné vodě? Neslyšíš to krásné šplouchání a
ţbluňkání?
– Poslouchejte, co povídám, křičela holčička. – Leknete
se, zvednete se nad vodu, bude vás dobře vidět proti
obloze… nebudete se mít kam schovat!
Ale kachničky jen ke ke ke a čvachtaly se a samá
legrace. Nepamatovaly se na nic. Chtěly si jen hrát.
Kateřina byla rozčilená. Dupla na ně:
– Jste hloupé! Hloupé jste!
A pomalu odcházela a vztekle plakala do zástěrky. Bylo
jí líto hloupých kachniček.
Myslivec stál za olší a všecko to slyšel. Poškrábal se za
uchem a odcházel ještě pomaleji a velice bručel. Vlastně
mu mluvila z duše. Vida ji, jak na to přišla! Bude prý vás
vidět proti obloze. Hm. On tak nerad střílíval ty vyděšené
kachny. Srnec v houštině, to je něco jiného. Ten se má kam
schovat, myslivec se musí namáhat, aby ho ulovil. Ale
kachny nad rybníkem? To jenom vţdycky drţel v duchu
palce kachničce, která letěla sama a na kterou pálilo tolik
střelců… Přál jí, aby se dostala z dostřelu.
Přišel domů, nemluvil, večeře uţ byla na stole.
Pozvánka na hon leţela vedle jeho talíře. Kateřina s
červenýma očima seděla tiše na svém místě. Maminka
rozdávala polévku a pozorovala je po očku.
Myslivec si rozpačitě odkašlal a řekl:
– Tak si myslím, maminko, ţe letos na ten kachní hon
snad ani nepůjdu! Nemám nějak chuť.
A hops! Kateřina mu skočila na klín a láskou div ho
neudusila.
 Králíčkova rada

Myslivec zamyšleně kráčel lesní cestou a počítal si něco

v notýsku. Šel vydávat dříví. Kateřina poskakovala vedle
něho.
– Tatínku, jaký je svět? (Věděla to, ale chtěla to slyšet
znova.)
– I jakýpak by byl, kulatý.
– A my jsme nahoře?
– Tak, tak.
– A tatínku, a jaké je to na té druhé půlce?
– Stejné jako tady, mínil myslivec a škrtal si tuţkou
nějaké číslice.
– Stejně modrá obloha?
– Hm.
– Stejné mraky?
– Ano.
– Všecko stejné?
– Ano.
– Úplně stejné?
– Ano.
– Úplně, ale ÚPLNĚ stejné? zeptala se ještě jednou pro
jistotu. Táta jen přikývl. Počítal.
– Stejný les?
– Úplně stejný, bručel myslivec.
– Stejná myslivna?
– Ovšem, ovšem.
– A v ní stejný myslivec jako ty?
– Tak, tak, stejný.
– Stejný klobouk a na něm stejná jezevčí štětka?
zpytovala holčička čím dál vzrušeněji.
 – Ano, ano, ano, řekl táta, protoţe uţ viděl přicházet
hajného a několik jiných lidí.
– Ale tatínku, ty nedáváš pozor. Má ten stejný myslivec
také takovou stejnou holku, jako jsem já?
– I bodejť by neměl! Co by si bez ní počal!
A uţ hlaholil s přáteli.
A Kateřinka pomalounku, co noha nohu mine,vracela se
lesní cestou.
Došla k lískovému houští a sedla si tam na pařez po
staré borovici. Měla starost. Stejná holka! Jistě má stejné
šaty. Jistě teď sedí na stejném pařezu a přemýšlí stejné
myšlenky. Kateřinu to zlobilo.
A tu se přištrachal divoký králíček. Byl to nejhloupější
králíček z celého lesa, ale jinak měl dobrou povahu.
– Jak se máš, Kateřino?
– Ach králíčku, já mám souţení! Představ si, svět je
kulatý.
– No a? pravil králíček.
– A ta druhá strana je stejná jako tahle!
Králíček nic. Okusoval trávu.
– Je tam taky nachlup takový králíček jako ty!
Na králíčka to neučinilo ţádný dojem. Pásl se.
– A králíčku, nejhorší je, ţe je tam taky úplně stejná
holka jako já!
– Nerozčiluj se, poradil králíček.
– Já se nerozčiluju, mě to rozčiluje samo. A ta holka má
taky bílé šaty a bílou mašli a sedí u toho stejného králíčka a
povídá mu to samé, co já tobě!
Králíček zůstal jako socha. Začal o věci přemýšlet.
– Co dělají teď? zeptal se po chvíli.
 – Ona sedí a levou ruku má takhle a on stojí a ptá se, co
dělají teď, odpověděla holčička uţ skoro s pláčem.
Králíček sebou najednou hodil a udělal kotrmelec ve
vzduchu.
– Udělal to taky? zeptal se.
Kateřina zoufale kývla. Králíček zadupal zlostí.
– Co budeme dělat, králíčku? Králíčku, já – a tu se
Kateřina shýbla a šeptala mu do ucha – já mám chuť udělat
něco, víš, NĚCO, na co by ta stejná holka nepřišla!
Králíček teď horlivě kýval hlavou.
– Třeba – třeba… přemýšlej taky, králíčku!
Králíček se poctivě pokoušel přemýšlet. Moc mu to
nešlo.
– Třeba překousni tuhle trávku a sněz ji, radil.
– Na to by přišla hned.
– Tak coţ pár kotrmelců hodně rychle za sebou?
Kateřina jen vrtěla hlavou.
– Víš co, řekl náhle králíček a šeptal jí něco tak
tichounce, ţe to sotva bylo slyšet. Kateřina také něco
šeptala a pak zase králíček něco šeptal a pak zase Kateřina.
– Myslíš, ţe na TOHLE nepřijdou?
– Na TO určitě ne.

A pak se oba smáli a králíček rychle začal hrabat jamku

v zemi a Kateřina se rozběhla hledat jakési věci a skrývala
je v kapsičce. Kdyţ jich měla dost, schovala se v houští a
něco s tím dělala. Byl to malinový list, který spíchla do
kornoutku a dala do něho zmuchlanou kopretinu a suchou
mravenčí kuklu a staré křídlo z modré váţky a ještě do
něho zašeptala zaříkání tak tajné, ţe tajnější být nemůţe:

– BRIMBRUMPANGRI BRAMBREMPINGRO
BREMBRIMPUNGRE BRAM BRAM BRAM!

A zabalila to a pevně omotala trávkou a zavázala na

čtyři uzly. A pak honem s tím do jamky a velkou rychlostí
na to nahrnuli zem a udupali a navrch dali jehličí a potom
uţ jen skákali radostí.

– Jestlipak teď taky skáčou? zeptal se králíček.

– Ano, ale nevědí proč!
A zase skákali a smáli se, aţ se kutáleli v trávě a
nemohli ani přestat.
 Mravenčí cesta

Kateřina měla trojí mravence. Vzteklé zrzavé, kteří

bydleli hned za plotem. Malé černé, kteří mluvili tak tiše,
ţe si je musela dávat aţ k uchu, kdyţ jim chtěla rozumět.
Těm nosila cukr. A pak ohromné černé lesní, kteří vypadali
jako chodící zrnka ostruţin. Ty měla nejradši.
Tihle velcí mravenci měli po lese dlouhatánské cesty.
Od dříví k dubu, od dubu k pasece, od paseky do modřínů,
od modřínů k lesní školce, od školky ke krmelci a od
krmelce bůhvíkam. Kateřina byla zvědavá, kam ta cesta
ještě vede. Chtěla to vypátrat. Jednou si chytila takového
mladého mravence:
– Poslyš, kam vede ta vaše cesta?
– To se nesmí říkat.
– Kdo to řekl?
– To se nesmí říkat, řekl zase mravenec.
– Proč ne?
– To se nesmí říkat.
– Copak ty na všecko řekneš jenom, to se nesmí říkat?
Mravenec sklopil oči.
– Řekneš taky někdy něco jiného?
– To se nesmí říkat, zašeptal mravenec…
 Kateřina pokrčila rameny a dala ho zase na trávu. Však
já si to najdu sama, myslela si. Cesta bude asi dlouhá. Musí
se to říci mámě. Kateřina velice dbala na svou maminku.
Byla to ohleduplná holčička.
Přiběhla domů. Maminka zrovna něco četla v kuchařské
knize.
– Mami, prosím tě, já bych šla do lesa.
– Do večeře doma, řekla máma a četla dál. Kateřina
poskočila na jedné noze, a tatam.
Cesta začínala blízko dříví u ohromné kupy jehličí,
která patřila mravencům. Do té kupy dával táta nové
parůţky, kdyţ je chtěl mít pěkně očištěné. Mravenci mu je
obírali do běla.
A vzhůru k dubu, na paseku, do modřínů, ke školce, a
uţ byla holčička u krmelce. Okolo krmelce bylo přítmí.
Táta ho schválně dal postavit pod nejhustšími stromy, aby
se tam zvěř nebála chodit.
Tak, a dál. Mravenčí cesta teď vedla do houštiny.
Kateřina musela lézt po kolenou, jehličí se jí zapichovalo
do punčoch. To nevadí, řekla si, to se potom vyndá.
Uţ byla daleko od domova. – Jak je ta cestička pěkně
vymetená! Škoda ţe nejsem malá jako mravenec, to by se
mi to po ní šlapalo!
Ale nebyla jako mravenec. Musela opatrně přeskakovat
a shýbat se a podlézat větve. Do mravenčí cesty se nesmělo
přitom šlápnout. Vţdyť jim musela dát strašnou práci, neţ
ji těma svýma noţičkama vymetli a vydupali.
Holčička uţ byla unavena. Natáhla se do mechu a trošku
odpočívala. Coţ kdyby tak, myslela si, coţ kdyby tak zas
chodil nějaký obr a hledal, kam vedou naše lidské silnice.
Taky by se mu asi líbily. A jestlipak by mě tu viděl? A coţ
kdyby byl ještě stokrát větší obr, proti kterému by ten první
obr byl jako mravenec? A coţ kdyby byl ještě a ještě větší
obr, a coţ kdyby nad ním byl ještě větší obr, ten snad by
dal celou zeměkouli do kapsy u kabátu? A coţ kdyby ten
obr se zeměkoulí v kapse byl jako nic proti ještě většímu
obru?
Kateřina spala a spala.
A co ji probudilo? Lovka ji ťukla nosem do tváře.
Holčička se posadila a objala pejska oběma rukama. Uţ se
šeřilo. Mravenčí cestu uţ nebylo vidět. Honem, Lovko,
honem čuchej cestu, ať jsme do večeře doma, já jsem to
slíbila mámě. Já najednou nevím, Lovko, jestli jsem strašně
malá nebo strašně velká, ale to je jedno, teď jsem se tu
úplně ztratila, to je dobře, ţe jsi přišla, tak prosím tě dělej,
ať jsme včas doma.
Lovka se činila.
A kdyţ pak u večeře Kateřina vyprávěla, ţe hledala
konec mravenčí cesty, řekl táta: – Má děvenko, tam bys
nedojela ani na koni!
 Uplakaná muchomůrka

Červená muchomůrka stála v trávě a brečela:

– Nikdo mě nechce. Jsem jedovatá. Kaţdý sbírá hříbky
a všechno moţné, a mne si nikdo nevšimne. Buhuúú!
Kateřina seděla na bobku vedle ní a lámala si hlavu, jak
ji potěšit.
– Neplač, muchomůrko. Za nic nemůţeš. Buď ráda, ţe
jsi zdravá!
– Bodejť bych nebyla zdravá, kdyţ mě ani ten slimák
nechce. Ehééé! Ehééé!
 – Nic si z toho nedělej, muchomůrko. Všecko není k
jídlu.
– Ještě mě někdo schválně rozšlápne. Uehééé!
– Ţádné strachy! Kaţdému, kdo nerozumí houbám, se
líbíš víc ty neţ hříbek.
– Ale kdyţ někdo rozumí – uhuhúúú…
– Ţádné kdyţ! Kdo houbám rozumí, ten tě nerozšlápne
taky. To dobří houbaři nedělají. To dělají jen ti hloupí…
– A těch je nejvíc, ouououóóó!
Kateřina si shrnula vlasy s čela a zkusila to jinak.
– Podívej se, muchomůrko, jakou máš krásnou barvu.
No řekni sama, má někdo v lese takovou barvu?
– Ţádnou barvu nemám, štkala houbička. – Všecko je
zelené.
– Jenom ty jsi červená.
– Co je to červená?
– To je taková barva. Já mám jen jednu červenou
zástěrku, ale mám ji nejradši.
– Ty to říkáš jen tak!
– Neříkám! Přinesu ti z domova zrcátko, uvidíš to!
Přiběhla se zrcátkem a nastavila je houbičce.
Muchomůrka se podívala a ztichla. Ještě třikrát popotáhla a
bylo po pláči.
– Tohleto jsem já?
– No vidíš. A kdybys tady nebyla, nebyl by ten
palouček tak hezký. Proč myslíš, ţe sem chodím? Jenom
kvůli tobě, hloupá! Táta mě sám poslal. Povídal: Jdi se
podívat do mlází, je tam plácek s moc krásnou
muchomůrkou.
 Teď uţ muchomůrka plakat nemohla. Zavalila ji taková
vlna štěstí, ţe zčervenala ještě víc. Kateřina od ní
odcházela spokojená, zrcátko v kapse.
– Musím k ní kaţdý den zajít a vypravovat jí něco
veselého. Takoví ubrekánkové potřebují pořád něco slyšet.
A tak Kateřina vypravovala všelijaké malé pohádečky a
muchomůrka poslouchala a jen si medila.

Vzdychavá pohádka
(První malá pohádka pro muchomůrku)

ACH, kdybych já vrba měla zelenější vlasy,

ACH ACH, nebo kdyby byly alespoň delší,
OCH, aby dosáhly aţ do tůně,
OCH, OCH, abych si je mohla namočit,
OU OU, abych vypadala, jako ţe pláču,
 OU JOU JOU, ale takhle jsou docela suché,
OJOJOJOJ, a to se nedá napravit,
AJAJAJ, leda aţ bude pršet,
Ó JEJEJEJEJ, a uţ tak dlouho nepršelo,
JAUVEJAUVEJ, a jistě ještě dlouho pršet nebude,
OCH OCH OCH, vţdyť já takhle vypadám,
Ó JÉ, jako bych nebyla dost smutná,
OU OU OU OU OU OU OU OU OU!

Ťukavá pohádka
(Druhá malá pohádka pro muchomůrku)

ŤUK! udělal jednou kůrovec na kůru.

– Smím jít dál?
– Radši nechoď, řekla kůra.
Ale kůrovec šel dál a zařídil se pod kůrou jako doma.
Strom uschl.
ŤUK ŤUK! zaťukal myslivec na suchý strom. Tak se mi
zdá, ţe tady máme kůrovce!
A ŤUK ŤUK ŤUK! udělal ten myslivec na dveře
hájovny.
Pošlete mi dřevaře pokácet ten strom!
ŤUK ŤUK ŤUK ŤUK! udělali dřevaři sekerou, a strom
se sloţil s velkým ťuknutím.
ŤUK ŤUK ŤUK ŤUK ŤUK! ťukal tesař, kdyţ z toho
dřeva tesal pěkné dveře.
A co se s těmi dveřmi dalo dělat jiného neţ pořád na ně
ťukat:
ŤUK ŤUK ŤUK ŤUK ŤUK ŤUK!
Je někdo doma?
ŤUK ŤUK ŤUK ŤUK ŤUK ŤUK ŤUK!
 Vrzavá pohádka
(Třetí malá pohádka pro muchomůrku)

V lese byla rozvrzaná bouda: krrr – krrr.

Té boudě strašně vrzaly dveře: krí – krá.
Okénko v té boudě vrzalo ještě víc: krrrúúú – rííí –
rourourou.
Přišel tam chlap, boty mu vrzaly: prí – rum prá – rum.
Chlap otevřel dveře, krí – krá, šel prírum prárum k
okénku a chtěl je otevřít, krrrúúú – rííí – rourourou, okénko
se vysypalo, křís – krás, chlap zaskřípal zubama,
kreksykreksykreks, práskl dveřmi, KŘAMS! a prírum
prárum prírum prárum, uţ byl v prachu.

Šplounavá pohádka
(Čtvrtá malá pohádka pro muchomůrku)

V potoce mezi kameny a mechem bylo místo, kde se

voda tuze ráda točila. Šplounal tam malý vodopádek.
– Ty se něco našplounáš, zlobil se jezevec, který se
špatně vyspal.
– Nemůţeš být zticha?
– A co já bych? ohradil se vodopádek. – Co já bych si
nezašplounal? Práci mám všechnu hotovou. Odnášel jsem
suché listí celou noc a celý den, dětičkám jsem koupal
nohy, nechtěly z mé vody ven, papírovou loď jsem plavil,
vůbec jsem se nezastavil, všechny mlýnky měly spěch, teď
chci šplounat, tak mě nech. Přenášel jsem písek po dně,
napájel jsem v noci zvěř, kamínky jsem ohlazoval, to je
těţké, to mi věř, zavlaţil jsem cestou louku, dal se nabrat
do klobouku, podemlel jsem jeden břeh, teď chci šplounat,
tak mě nech! Dřevařům jsem umyl ruce, dívkám dělal
zrcátko, spadla do mne jedna včela, pustil jsem ji zakrátko,
a kdyţ přišlo hejno kluků, nad raky jsem drţel ruku,
schoval jsem je v kořenech, teď chci šplounat, tak mě
nech!
– To je řečí, to je řečí, vrtěl hlavou jezevec a honem
ubíhal dál do lesa, aby uţ nemusel poslouchat.

Ticho a linduška
(Pátá malá pohádka pro muchomůrku)

V lese byla tma a ticho.

Ticho chudáček nemohlo nic říci.
Seděla na větvi linduška a poslouchala to ticho a bylo jí
ho líto.
– Poslechni, ticho, řekla linduška.
Ticho nic.
– Poslechni, ticho, nechceš ty něco říci?
A ticho nic.
– Poslyš, ticho, ţe ty chceš vlastně něco říci?
A ticho zase nic. Jen bylo.
– Poslyš, ticho, já bych to řekla za tebe, řekla linduška.
Ticho se začalo těšit.
– Podívej se, ticho, já třeba zazpívám, řekla linduška.
Ticho si velmi přálo, aby linduška zpívala. Neříkalo
však nic.
– Poslyš, ticho, já bych třeba zazpívala, jak je v noci v
lese krásně, řekla linduška.
 Ticho bylo čím dál větší, aby linduška mohla lip zpívat.
A linduška vzlétla nad les a zpívala a zpívala. Zpívala od
půlnoci do svítání. Zpívala smutně a pěkně, jak se na
lindušku sluší. Ticho bylo velice, velice šťastné.
 Modrá královna

Kateřina si hrála na dvorku u dříví. Našla si zábavu:

malou sekerkou štípala polena a vybírala z nich pilořitky.
Měly ve dřevě pěkné chodbičky. Taková pilořitka čtyři
roky kouše dřevo, roste a roste, a právě kdyţ se jí chce
lítat, prokouše se ven. A zrovna na to se Kateřina ráda
dívala!
Sek sek! Tady je jedna krásná, silná, nebojácná, hned
letí. Je jako ta modrá královna z loutkového divadla v
dlouhých lesklých šatech. Sek sek sek! A uţ je sekerka v
palci.
Ani to nebolelo. Palec do pusy, tekla krev. Honem s tím
k mámě. Máma dala rychle obvaz, hezky pevně, a přidala
buchtu do zad. Sekerka není pro děti!
Kateřina se šourala zpátky ke svým pilořitkám. Uţ
nesekala. Hrála si s těmi, které měla v krabici. Pobízela je
stéblem: leťte! Nechtělo se jim ještě. Vyndala je moc brzo
z jejich dřevěného vězení. Nu coţ, poví jim za to pohádku.
O čem? Inu o nich. Kaţdého přece nejvíc zajímá, kdyţ
slyší o sobě.
»Tak byla jednou taky jedna pilořitka, a ta musela pořád
jenom kousat dřevo. Copak my, my máme jednou lívance,
podruhé karbanátky a potřetí bublaninu. Ale ona pořád jen
to dřevo! A k tomu jí na zádech narostly takové modré
závojíčky. K čemu jsou? Milá pilořitka tušila, ţe jsou k
něčemu pěknému. Jak tak kousala to protivné dřevo,
najednou – ejhle! – udělalo se v něm okýnko.
Zastavila se a koukala se z něho ven. Bylo to zvláštní,
to, co viděla. Bylo to modré, chladné, čerstvé. Byl to letní
večer.
Vystrčila hlavičku:
– Dobrý večer, večere!
– Vylez celá, poradil jí večer.
Vylezla – a modré závojíčky se začaly napínat a
prostírat. Trochu se rozhlédla – a
frrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr! daleko, daleko, jako by to
odjakţiva uměla. Aţ na vršek borovice.
– Výborně, pochválil ji večer.
A modrá královna lítala a lítala, jako by se nemohla své
svobody nabaţit. Za chvíli vzlétla její kamarádka a lítaly a
lítaly a lítaly a měsíc svítil na jejich křídla a večer byl rád,
ţe jim to tak pěkně jde.«
Nad Kateřinou se někdo sklonil. Byl to táta.
– Ukaţ paleček! Copak jsi dělala? Á, pilořitky. Taky
jsem je hledával jako kluk…
– A taky ses přitom sekl, táto?
Táta místo odpovědi ukázal svůj velký palec, přes jehoţ
špičku se táhla pěkná kulatá jizvička.
 Habásek

Na pasekách se sušilo seno. Kateřina tam chodila se

svačinou. Jednou také hopsala s taškou po krásné zelené
cestičce a dívala se, kde je největší kapradí a kde je nejdelší
plavuň, a občas také přeskakovala potůček, který se skoro
ztrácel ve vysokém mechu.
Za ní jako stín – vlk.
Nejdřív ho povaţovala za vlčáka, ale pak si všimla těch
šikmých očí a rovného ocasu a zrychlila krok. Jenţe on
také zrychlil krok. Je z cizího polesí, rozumovala. U nás
ţádného nemáme. Mít píšťalku, zapískala bych a táta by ho
hnal! Jakáţ pomoc, vyřídím si to sama.
Poloţila tašku do trávy, otočila se, ruce v bok.
 – Tak copak pořád za mnou? spustila přísně.
Vlk se překvapeně zastavil.
– Co je to za způsoby?
Nic. Stál jako oukropek. ‚
– Tak co? doráţela holčička.
– Já – eee – já…
– Ty eee, nevíš teď, co bys řekl!
– Mám hlad, mumlal vlk sotva slyšitelně.
– A to se mám nechat sníst nebo co? rozčilovala se
Kateřina.
Vlk byl v hrozných rozpacích.
– Já nemyslel sníst tebe, hájil se.
– A copak sis tedy, prosím tě, myslel?
– Já myslel – eee – ten – eee – ten chleba se salámem,
co máš v tašce… A to uţ mu sliny kapaly na zem.
Kateřina se plácla do čela. Jakpak by ne! Co nám voní
jenom slabounce, ţe to sotva cítíme, to pro vlka je taková
vůně, ţe ho to táhne, jako by k jeho nosu vedl provázek. A
co povídám provázek, spíš důkladné lano!
Vybalovala krajíc.
– Tu máš, beztoho všichni říkají, ţe jim toho maminka
posílá moc…
– Takové věci bych nikdy neříkal, mručel vlk s plnou
tlamou.
Kateřina ho pozorovala, jak obrací krajíc v tlapkách.
Začal se jí líbit.
– Kterýpak ty vlastně jsi?
– Říkají mi Habásek. Myslivci po mně pasou, ale
nedostanou mě. Jsem chytřejší neţ oni.
– Můj táta po tobě nepase.
– To vím taky.
 Kateřina uţ byla u něho a hladila ho po drsné srsti.
– Jaké to je, kdyţ se člověka kaţdý bojí?
– Někdy je to dost legrace, přiznal vlk.
Kateřina uţ musela jít.
– Tak podívej se, Habásku, čekej tady na mne kaţdý
den, ale moc se neukazuj, aby tě nikdo neviděl.
Habásek souhlasil.
Maminka jim na ty spády přišla brzo, ale neříkala nic,
jen od té doby krájela ještě větší krajíce.
A kdyţ to svěřila tátovi, odbyl to také jenom stručným
povzdechem, který Kateřina o sobě slyšela tak často:
– Co se dá dělat, je to dítě lesa!
 Jácíček má moc řečí

Jednou přišel myslivec z lesa celý nesvůj. Unaveně

dosedl v kuchyni na ţidli, nevrle odhodil klobouk, z jedné
kapsy vyhrábl na stůl hrst mateřídoušky, z druhé trochu
třezalky, z brašny vysypal pár hříbků a podborováků a pak
uţ jen zaloţil ruce a díval se zničeně do země.
– Copak, copak? ptala se maminka.
– Tisíc hromů a blesků! Tak drzého zajíce jsem v revíru
ještě neměl! rozzlobil se myslivec.
– Ale, ale, snad není tak zle?
– Jářku, strašná drzost! Jdu lesem, vyhlíţím si stromy ke
kácení. Najednou tam sedí zajíc. Sedí a panáčkuje.
Nevšímám si ho, jdu dál, a on zas přede mnou! Ztratí se,
zase se objeví, zleva zprava na mne juká. Tak se mi zdálo,
ţe se mi směje! Běţ domů, nebo si tě udělám k večeři,
povídám mu. A on, představ si, maminko, ţe prý ţádné
strachy, ţe paní lesní stejně nepeče zajíce bez brusinek, a
brusinky ţe ještě nejsou zralé… a ţe dnes se mají značit
stromy, na střílení prý není čas! Popadla mě zlost, sundal
jsem flintu a prásk! A střelil jsem do mechu!
Maminka těţce vzdychla. Jak myslivec něco netrefí, je
zle. Zle a zle. To abych dělala k večeři bramborák, to
tatínek nejradši, přemýšlela.
Kateřina na verandě natahovala uši. Bylo jí to všecko
jasné. Táta zkrátka potkal Jácíčka. Jiný zajíc by tolik
neřečnil.
Vyběhla tiše do lesa a rovnou ke známému pelíšku pod
borovicí. Zaklepala na tlustou kůru:
– Dobrý den! Je Jácíček doma, prosím?
– Copak zase provedl? zabědovala matka Jácíčková. Tu
se viník objevil.
– Pojď trošku se mnou, Kateřina na něj.
A jak zašli za houští, začala mu domlouvat:
– Copak tě to napadá, zlobit našeho tátu! To se nemá
dělat. Já nechci, aby se náš táta zlobil. Kdyţ se zlobí, zkazí
se počasí.
– Hrál jsem si na Indiány, kroutil se zajíček.
– Musíš myslet, ţe to tátu nebaví. Vidíš, uţ je to tady.
Začíná pršet. Jácíčku, Jácíčku! Ty bys měl jít k nám a
omluvit se.
– A copak řeknu? Přece neřeknu: Račte si mě tedy
upéci, pane lesní, já se moc těším, jak budu na porcelánové
míse se zlatým prouţkem…
– Ty máš moc řečí, Jácíčku. Stačí, kdyţ řekneš, ţes to
tak nemyslel.
– Ale já jsem to tak myslel, bránil se zajíček. Kateřina
přemýšlela. Přemýšlela hluboce.
– Dobrá. Tak tedy řekni, ţe jsi nechtěl tátu rozzlobit.
 – Ale já jsem ho chtěl rozzlobit! On mě také rozzlobil.
Řekl, ţe si mě udělá k večeři.
– Myslivec můţe mít k večeři co chce, vysvětlovala
Kateřina. – Měl jsi zkrátka dát pokoj. Tak aspoň jdi a řekni,
ţe je ti teď líto, ţe jsi tátu rozzlobil.
– Mně to není vůbec líto, kňoural zajíček. – Jsem rád.
– A jsi také rád, ţe prší?
– Ano, lhal, ačkoliv se tiskl pod trávu, jak jen mohl. A
tu Kateřina poznala, ţe je hrozně tvrdohlavý.
– Uţ s tebou nebudu mluvit. Nemá to cenu.
A šla.
Jácíček chvíli koukal, koukal, pak se rozběhl také.
Nezastavil se u ní, kdepak! Předhonil ji a zmizel směrem k
myslivně. Kateřina z toho nebyla moudrá. Za nějakou
chvíli, kdyţ docházela k domovu, sluníčko se vesele
rozzářilo.
– Ale! Ţe by? řekla si a přidala do kroku. Uţ ze dvora
slyšela ohromný tátův smích:
– Ja hahaha hé! A hehehehe hí! A jahihihi hihihihi há!
smál se myslivec, aţ se stoleček v kuchyni třásl a bylinky
na něm nadskakovaly.
– Představ si, holka, vykládal Kateřině, sotva vešla do
dveří, – byl tady zajíc, ten, co mi prve utekl, a ţe prý se
velice omlouvá za to, ţe moje dcera musí jít domů v
dešti…
Jak to Kateřina slyšela, moudře se usmála a šla zase
zpátky k borovici. Bylo krásně. Vzala si Jácíčka na ruku a
hladila mu dlouhé uši.
– Jsi nejprotivnější, nejtvrdohlavější, nejzábavnější
zajíc, kterého znám, šeptala mu do hebounké srsti.
Jácíček to rád slyšel.
 Světlo a stín

Někdy se dějí malé věci a někdy velké. Někdy se stane

mnoho malých věcí najednou anebo se dlouho neděje nic.
A pak najednou BUMS! a stane se pěkná veliká věc.
Kateřina leţela v trávě, podpírala si rukama bradičku a
dívala se na pěknou velikou věc, totiţ jak hlemýţď snáší
vejce.
Nejdřív si tou svou nohou udělal jamku, asi jako kdyţ
se do země strčí prst a chvíli se jím otáčí. Jamka byla
hluboká a úzká. Pěkně si ji vyhladil a vystříbřil, jak uţ to
hlemýţdi dovedou. Pak se usadil na kraji a spouštěl do ní
vajíčka jako takové skleněné hrášky. Kateřina počítala.
Bylo jich dvacet šest. Hlemýţď je ani ničím nepřikryl a
odlezl, aby se uţ nikdy, nikdy nevrátil.
Kateřina si to hnízdečko pamatovala a často k němu
chodila. Skleněné hrášky se čím dál míň podobaly
skleněným hráškům a čím dál víc se podobaly průsvitným
hlemýţdím ulitám. A jednoho krásného dne, kdyţ se zas
přišla podívat, našla jamku prázdnou a na okolních
trávkách a lístcích posedávalo šestadvacet maličkých
hlemýţďků, kteří překvapeně pištěli a volali na sebe.
– Hádejte, na čem já sedím! Já sedím na něčem širokém
a zubatém! volal jeden. Seděl na listě pampelišky.
– Já jsem našel něco, a je to studené a stříbrné! hlásil
druhý, který vlezl do listu kontryhelu a uviděl tam velkou
kapku rosy.
– Já se houpám na něčem tenounkém zeleném! křičel
třetí.
– To je tráva, řekla holčička.
– Já jsem na něčem velikém a jsem vysoko, nejvýš ze
všech, volal další.
– To sedíš na kamínku. A moc se nenaparuj. Nikdo se
nesmí naparovat na tom světě.
Ale hlemýţďkové nevěděli, co je to naparování.
Nevěděli ani, co je to svět.
– Co je to svět? ptali se.
– Svět, no, to máte… to jsou trávy a potom ještě jiné
větší trávy, a kamínky a jiné velikánské kamínky, a kapky
rosy a moc kapek rosy dohromady.
– Aha, řekli hlemýţďkové.
A zase se houpali a lezli sem tam a všecko se jim líbilo.
Buďte radši ve stínu, radila jim Kateřina. Měla o ně starost.
Byli ještě miminka.
 – Co je to stín? ptali se.
Těţká otázka! Holčička uţ byla trochu nesvá. Jak jim to
má říci? Stín je přece stín, to by mohl vědět kaţdý.
– Stín je tam, kde není světlo, vysvětlila.
– Jaké světlo? Co je to?
Ach! Kateřina si přitiskla ruku na čelo a kuráţně začala
vykládat, co je světlo.
– Světlo, to není nic, víte, ale musí být všude, sice by
nebylo nic vidět.
Hlemýţďkové se dívali kolem dokola.
– A světlo je od slunce, rozkládala holčička. – A slunce,
to je tamhleto, co se do toho nemůţeme ani podívat.
Všichni se ohlédli na slunce a hned zase zpátky a uznali,
ţe se tam nemohou ani podívat.
– Proč se tam nemůţeme ani podívat?
– Protoţe je tam moc světla. Světla nesmí být ani málo
ani moc. Kdyţ je ho málo nebo moc, tak nic nevidíme…
leda kočky, pravda, kočky a sovy, ty vidí, i kdyţ je světla
málo… ale kdyţ je ho moc, tak nevidí nikdo, leda snad…
Holčička se zaplétala dál a dál.
–… leda by byly takové velikánské bílé kočky a
velikánské bílé sovy s ohnivýma očima, a ty snad by se
mohly dívat do slunce, ale nevím to jistě…
Ale hlemýţďkové uţ neposlouchali. Bylo to na ně moc.
Rozlézali se na všechny strany.
– Tak na shledanou, zítra přijdu zase, řekla Kateřina s
povzdechem a narovnala se a uviděla na dolní cestičce tátu
a rozběhla se k němu a skočila mu do náruče a řekla, táto,
to ti je hrůza, kdyţ se někdo pořád vyptává!
 Nic a plch

Plch byl zvědavé zvířátko. Seděl na stromě, dělal jakoby

nic, a přitom mu oči jen hrály. Rád by věděl, co dělá
holčička pod stromem. Holčička pod stromem nedělala nic.
Byla tam jen tak.
– Co děláš, Kateřino? zavolal na ni plch.
– Nic!
– Prosím?
– NIC!
Plch chvíli běhal po větvích sem a tam a pak uţ to
nevydrţel a seběhl dolů. Chtěl vidět, jak se dělá NIC.
– Ukaţ, jak se to dělá?
– No takhle, řekla holčička a stála pod stromem a
nehýbala se.
– To je obyčejné stání, řekl zklamaně plch.
– Tak teda takhle, řekla Kateřina a sedla si na pařez a
dala nohu přes nohu a podepřela si jednou rukou bradu a
dívala se před sebe.
– To je obyčejné sezení, namítal plch.
 – No tak takhle! řekla Kateřina a lehla si do trávy jak
dlouhá, tak široká a zavřela oči.
– To je obyčejné leţení, řekl plch.
Kateřina se posadila.
– Poslyš, plchu, co je to vlastně NIC?
– Nevím, řekl plch. – Nevím přesně. Měli bychom se na
to podívat zblízka!
– To bychom měli, řekla holčička. – Ale kde je?
Plch přemýšlel a rozhlíţel se a nevěděl.
– Coţ ve vzduchu? navrhoval.
– Ve vzduchu je vzduch, pravila Kateřina mrzutě.
– Tak co pod kamenem?
A uţ horlivě obraceli veliký kámen.
Ale NIC pod ním nebylo. Byla pod ním zkroucená bílá
tráva, která si ihned blaţeně oddychla a začala se těšit, jak
se uzdraví a zazelená a jak zase poroste rovně. A bylo tam
také několik nehezkých brouků, kteří se úprkem rozběhli.
– Všude něco je, stěţovala si holčička.
A hledali pod kůrou a v duběnkách a v loňských
bukvicích a v Silence Nadmuté a ještě leckde jinde, ale
všude nacházeli plno červíků nebo pavučin nebo něčeho.
– Coţ kdybychom se podívali do lískových oříšků, víš,
do těch prázdných, co nemají jádra?
A dívali se do lískových oříšků, do těch prázdných, co
nemají jádra, a pak se dívali i do těch, co mají jádra, a pak
se přestali dívat do těch, co nemají jádra, a dívali se jen do
těch, co mají jádra, a řekli si, ţe je to lepší neţ NIC, a
potom si řekli, ţe uţ vůbec nebudou večeřet, a byl konec
hledání.
 Zvláštnosti

Kateřina se toulala lesem. Šla se jen tak trošku podívat

kolem, jak říkával myslivec.
Dostala se na vzdálený kopec. Proti ní malé údolíčko.
Lehla si do trávy a dívala se. Copak je to tam naproti za
zvíře? Protřela si oči, jestli nespí. Byla to bílá srna.
Kateřina natáhla ruku: – Pojď sem!
Srna se pomalounku blíţila. Byla ještě malá.
– Neboj se! Jak se jmenuješ?
– Albínka.
– Já Kateřina.
Chvíli se na sebe dívaly. Kateřina byla unesena
Albínčinou krásou.
– Jak to, ţe jsi bílá, Albínko?
– Moje máma měla ráda bílou barvu, vysvětlila Albínka.
– A proč máš růţové oči?
– Moje babička měla ráda růţovou.
– Ach tak. A proč ses mi neukázala dřív?
– Protoţe se bojím. Jsem moc vidět.
– Buď ráda! Jsi taková zvláštní…
 – Já nejsem ráda zvláštní, přiznala se Albínka. – Radši
bych byla hnědá. Mohla bych všude chodit s ostatními,
nikdo by si mě nevšímal… nemusela bych dávat pořád
takový pozor… vţdyť já nemám chvilku pokoje!
– Nenaříkej si, Albínko, nikdo ti nic neudělá! Podívej
se, upletu ti věneček z jetele a dám ti ho na hlavu.
– Proč mám mít jídlo na hlavě?
– Coţe, jídlo? Aha… vlastně… no… no přece pro
ozdobu! (Se zvířaty je někdy těţká řeč.)
– A co já bych, mukala Albínka, – co já bych zase měla
mít nějaké zvláštnosti…
– Ţádné zvláštnosti! Já to budu mít taky.
A opravdu holčička upletla pěkné růţové věnečky z
jetele a nasadila jeden sobě, druhý Albínce za ouška.
Albínku to rozesmálo a Kateřina byla ráda.
A skotačily a tancovaly si takový taneček:

– Ó jak zvláštní
strašně zvláštní
je ta obyčejná zem

Ó jak zvláštní
ţe tu na té
obyčejné zemi jsem

Albínce se to líbilo. Kdyţ se zastavily, zeptala se trochu

udýchaně:
– Poslyš, Kateřino, jak to, ţe se tě nebojím?
– Já mám zelenou krev, pošeptala jí holčička.
A tak si hrály aţ do večera. Večer se Kateřina loučila:
 – Buď klidná a nic se neboj, domlouvala srně. – Můj
táta tě nikdy nezastřelí, to ti slibuju!
– A přijdeš zase?
– Přijdu, řekla holčička. – To se ví, ţe přijdu!
– A zase bude jídlo na hlavě?
– Bude, slíbila Kateřina slavnostně.
A večer, kdyţ se ukládala ke spánku, zeptala se
nenápadně táty:
– Tatínku, viď, ţe bys nezastřelil bílou srnu?
– Nikdy! zvolal myslivec, – nikdy, ani já, ani můj táta,
ani můj dědeček, ani můj pradědeček, ani dědeček mého
pradědečka, zkrátka ţádný myslivec na světě od věků do
věků by NIKDY nezastřelil bílou srnu!
A holčička v posteli se blaţeně schoulila do polštáře.
 Já

Byla jedna housenka a ta seděla v listí a ţrala a ţrala a

ţrala a ţrala. Housenky totiţ nic jiného nedělají.
Kateřina u ní stávala a říkávala jí: – Nic si z toho
nedělej, housenko. Přijdou lepší časy.
Housenka to ráda poslouchala. Kdyţ všechno kolem
sebe seţrala a byla pěkně tlustá, ţe ani pěknější a tlustší být
nemohla, zakuklila se a uloţila ke spánku. A kdyţ se pak z
toho spánku probrala, nebyla to uţ housenka, ale veliký
barevný motýl.
Nádherný motýl! Jenţe byl ještě moc mladý. Nevěděl,
čí je. Lítal vysoko a sem a tam a všecko si prohlíţel. Vida,
říkal si, jak je modrá obloha! Jak je vzduch chladný a
lehounký a průsvitný! Jestlipak jsem také takový?
Vida, vida, jak je kopretina krásná a jak má bílé lístečky
pěkně kolem dokola. Nevím, jestli bych neměl zkusit
vypadat jako kopretina!
 A zkoušel to, ale nešlo mu to. Protoţe vypadat jako
kopretina není snadné. Je to vlastně úplně nemoţné.
A vida, vida, jak jsou pomněnky hezké a jak se vesele
usmívají! To se mi strašně líbí. Myslím, ţe patřím mezi
pomněnky!
Ale nepatřil mezi pomněnky. Pomněnky rostou u vody a
někdy se trhají a dávají se přátelům na památku, a to se
přece s motýly nedělá.
Ach, ach, copak je to zase tady! Červené květiny, které
vypadají, jako by také chtěly lítat. Myslím, ţe se k nim
přidám!
Byly to vlčí máky, ale lítat se jim nechtělo. Vlčí máky
jsou spokojené v poli a mají rády tu horkou suchou zem a
rády si povídají s obilím.
A copak ten fialový zvonek, co se malounko kývá na
tenkém stonku? Motýlovi se velmi líbil. Neměl bych snad,
říkal si, neměl bych se snad také malounko kývat a být
fialový?
A zkoušel to, ale nešlo mu to.
A tak lítal a hledal aţ do večera, aţ se květinky začaly
zavírat a motýlek se také usadil a sloţil křídla a spal.
Druhý den ráno se probudil a přemýšlel: Copak vlastně
jsem? Jsem kopretina? Nejsem. Jsem zvonek? Nejsem.
Jsem malá modrá pomněnka? Také ne. Kopretina je
kopretina a zvonek je zvonek a pomněnka je pomněnka, a
já…
A potom najednou na to přišel:
– Já jsem já! zvolal radostně. – Já jsem JÁ! JÁ JSEM
JÁ! Nejsem kopretina ani zvonek ani mák ani pomněnka,
jsem JÁ!
 A letěl a lítal mezi květinkami a klidně obdivoval jejich
rozmanitou krásu a pil jejich sladkou šťávu a přitom
přenášel pel, a to bylo správné, protoţe to je ta pravá práce
pro motýly.
Kdyţ přišla Kateřina odpoledne na louku, zastihla ho v
plné práci.
– Tak co, motýle?
– Já jsem JÁ, řekl motýl šťastně.
– To je v pořádku, řekla holčička. – Já jsem také JÁ.
Být JÁ je příjemné, ţe?
A radovali se a tančili po krásné louce kaţdý svým
způsobem.
 Divný svět

Kateřina ráda chodila do sklepa pro zelí, protoţe v

tmavé chodbičce pod schody viselo u stropu šest malých
netopýrků. Jak někdo otevřel dveře, sebrali se a vylétli
okýnkem ven. Kateřina si jednou na ně, počkala, aţ se
budou vracet. Trpělivě seděla na staré truhle. Kdyţ uţ zase
všech šest brášků viselo v řadě, začala s nimi řeč:
– Jak to, ţe se nikdy neuhodíte, kdyţ tak rychle tím
okýnkem letíte?
Netopýrci se lekli. Neměli rádi, kdyţ se na ně někdo
díval. Skoro chtěli zas odlétnout.
– Nikam nelítejte! ţadonila Kateřina. – Buďte tady. Já
uţ se tedy nebudu na nic ptát, kdyţ jste takoví.
– Nejsme ţádní takoví, řekl krajní netopýrek.
– Jsme docela v pořádku, řekl druhý od kraje.
– Někdo lítá rychle, někdo pomalu, řekl třetí.
– To uţ je tak na tom světě, řekl čtvrtý.
 – Jediný, kdo nás má rád, je tma, řekl pátý.
– Proto ji taky máme nejraději, řekl šestý.
– Já vám to neberu, Kateřina na to. – Jenom jsem si vás
chtěla trochu prohlédnout, kdyţ jsme sousedi. A ţe by tma
byla jediná, kdo vás má rád, to zas ne. Já kolikrát řeknu, ţe
chci zelí k večeři, jen abych sem mohla jít a vidět vás.
Kolik zelí já uţ jsem kvůli vám snědla! A vy vţdycky
vyletíte jako ševci, i kdyţ jdu po špičkách.
– To jsme netušili!
– Kdopak to mohl vědět?
– Je nám líto!
– Odpusť!
– Nemůţeme za to!
– Máme to v krvi! řekli netopýrci.
Kateřina poposedla na truhle.
– A co ještě máte v krvi?
– Tmu, Měsíc a Hvězdy, řekli všichni zároveň.
Kateřina se na ně dívala a začala chápat, proč jsou tak
podivní.
– A co ještě?
– Ticho a Tajemství!
– A co dál?
– Muší Smrt.
– A dál?
– Dál uţ nic.
– Hm. A proč visíte hlavou dolů?
– Abychom viděli svět správně.
– Copak je obrácený?
– Ovšem. Správně mají být hvězdy dole a nad tím má
být země a z ní mají viset stromy.
 – Nevykládejte! zvolala holčička překvapeně.
– Naše babička to řekla, tvrdili netopýrci sborem.
Kateřina ustrnula.
– A co ještě říkala vaše babička, prosím vás?
– Říkala, ţe potoky mají správně téci mezi hvězdami
sem a tam, nahoru dolů. Měsíc se má kutálet mezi tím. Ţe
se má jenom šeptat. Ţe se mají stavět jen samé staré hrady.
Ţe slunce je pro kočku.
– Pro kterou? vpadla Kateřina. Znala koček několik.
Strašně ji to zajímalo.
– To nevíme.
– Tak se leťte zeptat!
– Ale naše babička uţ dávno umřela!
Kateřina skryla tvář do dlaní. Takové veliké tajemství, a
ona se to nikdy nedozví! Nabírala k pláči.
Vtom myslivec vstrčil hlavu do dveří:
– Co tu kňouráš, pones zelí!
A černí bráškové, jako kdyţ střelí, hup okénkem do
svého tmavomodrého světa.
 Zlaté oči

Kateřina seděla u otevřeného okna a prohlíţela si

obrázky v knize. Z ničeho nic přiletěla Denivka Zlatooká,
nejkrásnější muška lesa, celá světle zelená, s dlouhými
průsvitnými křídly a se zlatýma očima, a sedla si klidně na
knihu. Chtěla si trochu popovídat. Kateřině to přišlo vhod.
– Poslyš, Denivko, jakpak to, ţe máš tak zlatá očička?
– No zkrátka mám, řekla Denivka.
– A vidíš všechno zlatě?
– Vidím všechno zlatě.
– Já jsem si to myslela! zvolala Kateřina. A za chvíli
zase:
– Denivko, prosím tě, podívej se na mne. Co vidíš?
– Vidím zlatou holčičku se zlatými vlásky.
Kateřina zamrkala. Vţdycky si přála mít zlaté vlasy.
Měla hnědé.
– A co vidíš tady, Denivko?
– Zlaté střevíce a na nich zlaté bláto.
– A co je tohle?
– Zlatá zástěrka se zlatou záplatou.
 Kateřina se zamyslela. Nebylo by to špatné, ten zlatý
svět. Maminka by nemusela vybírat bavlnky, aţ by
spravovala. Mohla by vzít třeba růţovou bavlnku na tátovy
zelené punčochy. Stejně by to bylo všechno zlaté. A
všechny holčičky by měly zlaté vlasy, ne jenom některé.

– Zlaté vlásky
učesat si
do zlatého copánku
tak jsem si to malovala
jenom ve spánku

Zlatou rukou
obléknout se
do zlatého kabátku
a po zlaté trávě přejít
zlatou zahrádku!

Zlaté nebe
zlaté mraky
zlatá mlha
zlatý sníh
zlaté švestky v zlatém koši
zlaté pecky v nich…

A coţ – a coţ – a coţ takhle maminčin prstýnek z ryzího

zlata… anebo slunce, co slunce, kdyţ zapadá?
– Ale Denivko, zvolala najednou holčička, – vţdyť ty
ani nepoznáš, co je opravdu zlaté!
Ale Denivka uţ byla pryč.
 Tátové

Kateřina měla v neděli odpoledne volno. Co dělat? Šít

na pannu? Nadloubat si ţlutého jílu a dělat nádobíčko?
Vylézt na dub, aţ do těch tenkých větví, odkud uţ není
vidět skrze listí na zem? Ano, to bude nejlepší.
Běţela k dubu. Lezla rychle. Znala ho tak dobře, ţe ani
křivě šlápnout nemohla. Uţ byla v koruně. Kdyby to někdo
viděl, řekl by: dost! Ale Kateřina lezla ještě výš. A ještě. A
potom ještě kousek.
A kdyţ uţ to výš nešlo, lehla si do těch hustých
větviček, dubové listy pěkně kolem sebe, oblohu nad
sebou. To bylo její hnízdo.
Dub ji maličko houpal.
– Vypravuj mi něco, poprosila ho.
Dub se ochotně rozševelil.
– Co to má být?
 – Vypravuj třeba, jak jsi byl malý, menší neţ myslivna.
– Tenkrát tu ţádná myslivna nebyla.
Kateřina vykulila oči.
– Myslivnu stavěli, aţ kdyţ jsem byl dost velký.
Předtím tu byla jen taková lesní bouda. A ještě dřív neţ ta
bouda tu byl jen borový les. Tenkrát jsem byl malý
proutek, moc rozhlíţet jsem se nemohl. Můj táta se
rozhlíţel za mne.
– Jaký tvůj táta?
Dub ukázal na ohromný pařez vedle sebe.
– Ten tu stál, a já byl v jeho stínu. Jednou ho rozštípl
blesk. Kateřina byla dlouho zticha.
– Bojíš se bouřky? zeptala se konečně.
– Ne.
– Jak to, ţe ne, kdyţ…
– Dub se nebojí, řekl krátce dub.
A zas bylo dlouho ticho.
– Nevadí ti, ţe na tebe lezu?
– Naopak.
– Můj táta taky na tebe lezl, kdyţ byl malý?
– Samozřejmě.
– Vylezl tak vysoko jako já?
– Nemohl vylézt tak vysoko, protoţe větve byly tenkrát
tenčí a tvůj táta váţil víc neţ ty.
Kateřina se spokojeně zavrtěla.
– Jak vypadal?
– Inu, jak by měl vypadat? Jak vypadají malí kluci! Měl
zkrátka pihy a byl bos.
– Jako já.
– Jako ty. Sedával tady na té větvi a trhal ţaludy a
trefoval se do borovice, co z ní vidíš tamten pařez.
 – Trefoval dobře?
– Skvěle. Říkávali jsme si s borovicí, ţe z toho kluka
něco bude.
– Byl bys tak laskav a vypravoval to mým dětem, aţ
budu stará a umřu?
– Bez starosti, řekl dub.
– Jestli na tebe polezou.
– Bez starosti, řekl zase dub.
A pak uţ nemluvili.
Dub holčičku houpal a houpal.
– Já mám duby nejradši, řekla mu, kdyţ z něho slézala.
– Však já vím, řekl dub.
 Kateřina nemá dlouhou chvíli

– Dnes budeš hospodařit sama, děvenko, řekla maminka

jednoho dne. – Táta jede na úřad, a já musím do města a to
je výlet na celý den.
A tak se táta s mámou ustrojili a odešli. Branka za nimi
zapadla. Kateřina osaměla.
Nejdřív odemkla loveckou skříň a lehounce si zatroubila
na všecky vábničky, které tam byly.
Potom si na chvíli vlezla do tátových holínek. To se
také nesmělo.
Pak si udělala nový účes.
 Potom snědla oběd a umyla všecko nádobí.
Potom nakrmila Lovku a slepice.
A pak se dívala z okna a začala mít dlouhou chvíli.
– Tak se mi zdá, řekla si starostlivě, – ţe mám dlouhou
chvíli!
Otevřela okno.
– Hej, vrabčáci, co děláte, kdyţ máte dlouhou chvíli?
– Nemáme nikdy ţádnou dlouhou chvíli, řekli vrabčáci.
– Máme jen samé kraťounké chvíle.
– To proto, ţe pořád breptáte!
Vyšla do zahrady. Seděla tam na břízce červenka.
– Červenko, dobráčku, copak děláš, kdyţ máš dlouhou
chvíli?
– Zpívám.
– To není špatné!
Kateřina se dala do zpěvu a šla dál.
– Pavouku, co ty děláš, kdyţ máš dlouhou chvíli?
– Nic není nikdy dlouhé, odbyl ji pavouk nevrle. –
Všecko je aţ příliš krátké a zamotané.
Nechala ho být a šla dál do lesa.
– Dudku, co ty děláš, kdyţ máš dlouhou chvíli?
– Sednu si na slunce, aby se moje korunka třpytila jako
zlatá, odpověděl hrdě dudek.
Kateřina šla dál.
– A co ty, veverko, děláš, kdyţ máš dlouhou chvíli?
– Louskám oříšky. Dělám to ostatně pořád, i kdyţ mám
práci. Můţeš to dělat také.
Kateřina se na ni usmála, vzala si od ní pár oříšků a
zpívala si a šla dál.
Přišla k liščí díře:
– Haló, liško, co děláš, kdyţ máš dlouhou chvíli?
 – To ti neprozradím, řekla liška. Kateřina jen mávla
rukou.

– A co ty, králíku?
– Máš-li dlouhou chvíli, utíkejme míli, nabídl se králík.
Kateřina ho pošimrala za ušima a šla dál.
– A co ty, vřetenuško, copak děláš, kdyţ máš dlouhou
chvíli?
– Sedám dětem na ruce, aby si mne mohly prohlédnout!
– No to je od tebe hezké!
A vzala si ji na ruku a šla lesem dál.
– Hej, laňko, copak děláš, kdyţ máš dlouhou chvíli?
– Jdu někam, odkud je vyhlídka do dálky, svěřila se laň.
– Ukaţ mi takové místo!
A Kateřina si zpívala a louskala oříšky a měla
vřetenušku a šla s laní na místo, odkud byla vyhlídka do
dálky. A tam seděla a dívala se a zpívala a louskala si
oříšky.
– Poslyš, laňko, řekla za chvíli, – tohle je opravdu moc
pěkné místo!
A vzala laň okolo krku.
A dívaly se a dívaly.
A v dálce na cestičce se blíţily dvě postavy, které se
zvětšovaly a zvětšovaly, aţ to byli máma s tátou. Kateřina
se jim rozběhla naproti a musela se smát, protoţe táta
volal:
– Tak co, holčičko, neměla jsi v lese dlouhou chvíli?
Obsah
Jak šumí les 7
Rozmazlená hrdlička 10
Směšná ještěrka 14
Papá rapa šodó 16
Sen na čihadle 20
Nálady hnědé veverky 23
Rys jako kdys 26
Lidské tajemství 29
Úplně nejkrásnější věc 32
Pěnice, Která Má Ostrov 34
Hon na kachny 37
Králíčkova rada 39
Mravenčí cesta 43
Uplakaná muchomůrka 46
Vzdychavá pohádka 48
Ťukavá pohádka 48
Vrzavá pohádka 51
Šplounavá pohádka 51
Ticho a linduška 52
Modrá královna 53
Habásek 56
Jácíček má moc řečí 58
Světlo a stín 61
Nic a plch 64
Zvláštnosti 66
Já 69
Divný svět 71
Zlaté oči 74
Tátové 77
Kateřina nemá dlouhou chvíli 80
 PRO DĚTI OD 4 LET

SEDMIKRÁSY

Neplač, muchomůrko
(malá kníţka o velkých věcech)

Napsala a ilustrovala Daisy Mrázková

Pro Klub mladých čtenářů vydalo jako svou 3334.

publikaci nakladatelství Albatros v Praze roku 1969
Odpovědný redaktor Karel Černý – Výtvarný redaktor
Milan Grygar. Z fotosazby Monofoto, písmem
Baskerville vytiskla Svoboda, n. p., graf. závody v
Praze – 7,87 AA (text 2,65, ilustr. 5,22), 7,92 VA
Náklad 20 000 výtisků – 2. rozšířené vydání – 13-131-
KMC-69 14/35 Vázaný výtisk Kčs 20, –
302/14/8,8-5