O kočičce s 

duhovýma očima

Kateřina Pašková

V jedné malé vesničce, v domečku s červenou střechou a se zahrádkou malou jako dlaň,
bydlela maminka, tatínek a holčička, která se jmenovala Jasmína. Bylo to krásné děťátko s vlnitými
vlásky a očima, které zářily radostí a láskou. Jasmínka si často hrávala na zahrádce, pozorovala motýli,
kteří přilétali na kvetoucí motýlí keř. Po dešti, kdy na svoje průzkumy vyráželi hlemýždi, pořádala
šnečí závody. Sestavovala barevné obrázky z kamínků, z pampelišek pletla věnečky. A povídala si se
sluníčkem.

Dozvěděla se od něj zajímavé věci, protože sluníčko zná přece celý svět. Povědělo jí o
dalekých krajích, kde vládne sucho, vítr a písek i o končinách, kde panuje celoroční mráz a sníh.
Slyšela o indiánech, kteří mají rudou kůži. Taky se dozvěděla o zvířatech, které žijí v  mořích i o lidech,
kteří je loví. Povídání se sluníčkem patřilo k Jasmínčiným oblíbeným chvilkám každého dne. Při jedné
takové se sluníčko zmínilo o kočičce s duhovýma očima.

„Kdepak takhle vzácná kočička bydlí?“ zajímala se Jasmína.

„Daleko, v zemi, kde je celý rok léto,“ odpovědělo sluníčko.

„Co umí?“ vyzvídalo děvčátko.

„Vrací lidem barvy do života,“ řeklo sluníčko.

Jasmínka tomu nerozuměla. Svět je přece barevný?! Narcisy jsou žluté, tulipány červené,
tráva je zelená a obloha modrá. Jakou barvu je lidem potřeba navracet? Nechápala.

Čas běžel a z malé copaté holčičky vyrostla dívka s ušlechtilým srdcem. Začala pracovat
v domě, kde bydleli smutní a nešťastní lidé, kteří v životě prožili něco zlého. Jasmínka jim dělala
společnost. Byla veselá a přátelská a každé ráno, když přicházela do práce, přinášela s sebou dobrou
náladu, na kterou se všichni přítomní těšili. Měli ji rádi.

Jasmíně se vybavilo, jak kdysi dávno promlouvala se sluníčkem. Vzpomněla si na kočičku

s duhovýma očima. Napadlo ji, že ji najde a do velkého, smutného domu přivede. Ještě ten den
vyrazila do země, kde je celý rok léto. Mnohokrát se ptala na cestu, šla dlouho, byla utrmácená a
unavená. Nakonec však zemi opravdu našla a netrvalo dlouho, vypátrala i kočičku s duhovýma očima.

„Kočičko,“ oslovila ji, „mohla by ses se mnou vydat do mojí země, prosím?“

„Pročpak,“ mňoukla kočička.

„Sluníčko mi řeklo, že vracíš lidem barvy do života,“ vysvětlila Jasmínka, „pracuji ve velkém,
smutném domě. Lidé, kteří v něm žijí, vidí svět černě. Chtěla bych jim do života vrátit barvy.“

„To je ušlechtilý cíl,“ zavrněla kočička, „jsem už stará, ale půjdu s tebou,“ rozhodla se.

Dlouhou zpáteční cestu si krátily povídáním. Jasmínka kočičku s duhovýma očima občas
poponesla, aby ulevila jejím starým a bolavým nohám. Po mnoha dnech putování dorazily konečně
do velkého, smutného domu. Kočička se rozhlédla a začala čarovat.

Každý, na koho se svýma duhovýma očima zadívala, viděl od toho okamžiku svět zase
barevný, veselý a zářivý.
 S pomocí kouzelné kočičky se Jasmínce povedlo změnit život mnoha nešťastným lidem. Na
jejich tvářích se zase objevil úsměv. Už nikdy nezmizel.