RŮŽE

Karel J. JAKSAM
ČERNÁ HROUDA

Majitel vily si tuto mladickou slečnu přivezl

z výletu do kopců přesně před týdnem.
Byla hezká, tak trošku, jako by vypadla
z jiného světa. Byla uvedena jako
příští pomocnice v domácnosti - a také
jako kuchařka. Představil ji jako Qvida.

"Kde pán je velkomošny?", vykoktala ta

dívenka, která se v mundůru kuchařky
rozhlížela po rozlehlé místnosti.
"Jak to ranní žradlo na čas kolikatýý,
švíídrat mám?"
Tajemník na ni pohlédl, a musel se usmát.
"Děláte pokroky, milostivá, ale takovým jazykem
se už dávno nemluví. Přeskočte do roku - no
třeba dva tisíce."
Vyhlédl z okna: " Přesně na desátou."

Pán velkomožný seděl u kulaté, černým saténem

obložené vrchní části stolu a při mihotavém
plameni bachratého svícnu dokončoval
matné pročítání čerstvých zpráv v celostátním
tisku: delegace přijela, jiná odkudsi odletěla,
policajti rozprášili geng lupičů aut, zase se
kamsi zatoulala nějaká žena, pomatený lupič
ukradl chromého psa a téměř celého ho
přes noc stačil sníst - brrr!
"Dnes je ale zase den...", slova mu nečekaně
hlasitě vytryskla z úst, jakoby se nechal unést
pomíjivou realitou dobového času.
Dívenka, tak ve věku asi kolem osmnácti let,
pokývala hlavou. Pročísla si vlasy a usmála se:
"Ano...je to tak! Jak to asi chutnalo?"
"Chutnalo?"
Po kratičké odmlce se rozhodla k dalšímu
náznaku až dětsky sdílného a důvěrného
rozhovoru. Vytáhla z kabelky pečlivě složený
kapesníček a začala ho zdlouhově rozmotávat.
Měla patrně dost času. Poplatek, který platila
za jedno sezení, nebyl malý, ale jistě se již
našel někdo, kdo ho za ni úspěšně vyrovná.

Místnost, do které na vyzvání vstoupila, nebyla

zpočátku vůbec zřetelným prostorem.
Chvíli trvalo, než si její zrak přivykl přechodu
ze světla denního režimu - do záhadné tmy.
Tmy?
Byla to taková účelná polotma.
Celý prostor byl v podstatě na stěnách
mihotavě dělen na stíny plápolajících -
na stolku i na ostatních vhodných místech
uložených svíček - na různé tvary kolíbajících
se úhelníků, čtverců a jehlanů.
Po chvíli si její oči přivykly nejen na prvotní
prostředí, ale i na jakýsi povzbudivý náznak
atmosféry jejího, právě začínajícího životního
zlomu.
"Ano, vždyť víte - chci se stát tou, proč jsem
se konečně narodila!", odhodlaně zašeptala
a vzlykla do hedvábné plenky, kterou si hladila
svůj jemný nosík.

"Cítím tu bouřící se hladinu", zadíval se jí přímo

do zavlhlých očí.
Jeho upřený, uhrančivý pohled, ještě navíc
nečekaně podpořila blesková záře právě
zapálené zápalky. Přiložil ji do svícnu pod
křišťálově čirou kouli, uvnitř které byla zasazena
jakási imitace kopce. Hůrka se mohla jmenovat
jakkoliv. Třeba taková malá černá hrudka.
Byla tak titěrná, že by se člověk musel dívat
velice zblízka - snad to bylo i vzdálené pohoří.
A nad ním se vznášela stříbrná hvězdička.
"Dívejte se, prosím, přímo na tento zářící
předmět..."
"Na tuto hvězdičku nad horou?", ukázala
chvějícím se prstem. Málem ho v této počínající
ztátě prostorového vnímání zapíchla téměř do
jejího skleněného obvodu.
"Pozor! Nedotýkat se!", naklonil se nad stůl
a jemně ji odstrčil natahující se dlaň.
"Budu počítat, a to velmi pomalu, do deseti.
Vaše oči upadnou do tlumeného polospánku...
Vaše duše se otevírá... dýchejte zlehka...
duše vás opouští...čtyři.
Nebraňte se klidu a nevědomí... nebraňte se.
Jen odpočívejte... odpočívejte."

A šumivý hlas se začal protáčet mezi

pohupujícími se stíny na stěnách, mezi
mihotavými plamínky, hladce se nořil do
těžkých tmavých závěsů, aby opět pohladil
odněkud na opačné straně místnosti.

"Jste sama uprostřed chladivé jeskyně...

ležíte na promáčeném písku, který se ...deset."

Písek se měnil v ostře řezající kamení, poté se

osoba ocitla v žádostivém obalení vápencových
stalaktitů, stalagnátů - a, no co naplat, zuřící
buňky v jejím těle se začaly, kdoví proč, vytrácet,
jako pára nad neposlušným hrncem.

"A nyní počítám zpátky od desítky po nulu.

Jakmile sněhobílá koule zhasne, uslyšíte tlesknutí.
Probudíte se."
Přibližně patnáctiminutová seance skončila.
"Přijďte se ukázat zítra přesně v devět hodin
po setmění", oznámil ji na rozloučenou.

Muž byl po celém dnu tak vyčerpaný, že slečnu

vyprovázel ke dveřím vily už jen jeho, na první
pohled dosluhující, stařičký asistent.
Třesoucí se rukou pokýval absolventce a otočil
se konečně na mládenečka, který nedočkavě
přešlapoval u lavičky těsně za vjezdem do
rezidence: "Jste objednán, hochu?"
Právě v tom okamžiku ho ovanul závan chladu.
Pohlédl na oblohu. No ano, pomyslel si, zase
bude lít. Jako z konve. No ba - pán říkal, abych
si vzal deštník.
Šedočerný mrak zastínil slunce a prudce se
zvedly silné poryvy větru.

"Ne, nejsem - ale hledám svoji máti", vychrlil nedorost.

"V obchodě mně řekli, abych se, když nic, nakonec
zastavil i u vás."
"To je jistě zodpovědný přístup, ale -", muž se
nenápadně otočil ke vchodu do domu.
"Moje maminka se už několik hodin nevrátila domů.
A táta se vrátí brzo z práce na večeři - to víte...
aby si nemyslel, že je máti někde -", ve vzduchu
zůstal viset záhadný otazník.
"Táta pracuje jako zemědělec?", pohlédl nevzrušeně
na hocha..
"No, zemědělec? Dojí krávy a počítá prasata - všichni
mu říkají: pane zootechniku -"
"Promiň, chlapče, ale tvoji paní maminku ... "
Mládenec vykročil směrem k němu a sáhl do kapsy.
Po chvíli hledání vytáhl pomačkaný smotek papíru.
"Tady si to přečtěte!", vystrčil cár lístku asistentovi
přímo pod nos.
"Ne, opravdu s touto paní - tedy, toto jméno mně
nic neříká, to mohu odpřísáhnou! To bych si musel
jistě pamatovat -", pohlédl s laskavým nástinem
úsměvu přímo do chlapcových očí.
"Dyť ste si to ani nepřečetl", vyštěkl puberťák.
Muž si dal tu práci, že vytáhl z náprsní kapsičky
kulaté brýle a nasadil si je na skobovitý nos.
"No, vidíš! Nakonec - píše ti, že si odskočila pro
cigarety do samoobsluhy, tak hochu, vydrž, jistě se
vám máma v pořádku vrátí!", uzavřel rozhovor stařík
a pohlédl opět na oblohu.
Chlapec sledoval s rozpačitým výrazem šouravě
se vzdalující postavou.

Maminka zatím v naprosté tmě čekala trpělivě

na příchod své stříbrné hvězdičky.
Ležela na jakémsi operačním lůžku a dychtivě
dýchala do podivného ovzduší, patrně kdovíjakého
uskupení.
A nebyla tady sama.

Stylově oblečený muž si se zájmem, který se

vyznačoval převážně tím, že decentně mlaskal,
prohlížel svítivými kamínky obložený mohutný
plášť zlatých hodinek.
"Takový skvost náš pán ve své sbírce ještě
nemá."
Obracel je zkoumavě v rukou: "Ale, drahá,
to jste na nás vůbec nemusela brát takový
ohled!"
Nasadil si je na ruku a začal s ní kroužit,
jakoby rozdával nějaké nadmíru povzbudivé
požehnání. Málem mu přitom i vytryskly slzy:
"Předám tedy tento zanícený dar Nevšednímu."
Uctivě si přikryl ústa papírovým kapesníčkem
a způsobně si do něj odkašlal.
"Děkuji vám - a i jeho jménem - vám všichni
žehnáme rychlé probuzení do dalšího života."
"Prosím vás, mohl byste mně jen říct, kolik
je na hodinkách hodin?", nesměle zašeptala.
Pohlédl nevzrušeně na ciferník: " Na servírování
oběda pro rodinku budete mít spoustu času,
drahá."
Elektrické svíčky začaly pohasínat, blikaly jen
sem tam naaranžované voskovky.
Hlas se změnil do hřejivých tónů Karibiku.
Kolem se odkudsi z dálky blížily zelenavomodré
vlnky a v ovzduší převládla mírně slaná vůně.
Když se muž dopočítal do deseti, byla žena
dokonale étericky zhypnotisovaná.
Oči jí potměšile zářily, jako by byly právě
uloženy do nějaké skleněné nádoby a kdosi
je zalil vášnivě nasvíceným formalínem.
A také i třtinovou sečkou v nesmyslném tvaru
třeba božského kubánského rumu.
"Áno - ", šeptala a šeptala, dokud neupadla
do zasněného klidu.

Když se, snad až za nekonečně dlouhý čas,

začala ze svého nadšeného rozjímaní pomalu
vracet k realitě života, rozpoznávala kolem sebe
jen naprostou tmu.
Něco ji zašimralo na levé noze. Zatřásla několikrát
chodidlem a ten pocit zmizel. Ale jen na chvíli.
Šimrání ji přeskočilo na pravou. Vymrštila se
a vykřikla.
Co to bylo?
Náhle si uvědomila, že se kolem ní nerozsvěcují
kouzelné hvězdičky, ale že to jsou malinkatá,
potměšilá očka. A postupně, se sílícím šramotem,
dokonce cupitání přibývalo. Krysy!
Ze staženého hrdla se jí prodral výbuch zbytku
vzduchu z plic. Ve zlomku vteřiny se proměnil
v dozvuky dokonalého zděšení.
Začala ve smrtící křeči kolem sebe jen kopat
a mlátit pěstmi.
Ale byl to přece jen podivný sen.
Ve skutečnosti byla pečlivě stabilizovaná
k operačnímu lůžku a kolem ní se tiše pohybovaly
jen podivné mlžné stíny se zářícíma očima.
Muž v zahradnickém úboru zavřel pečlivě vrátka
do dřevěné chaloupky na horním konci zahrady.
Stála těsně u plotu, který se přimykal až k samému
okraji hustého lesa. Z pohledu od vjezdové části,
byl celý pozemek v rozloze několika hektarů,
ohraničený vysokým cihlovým plotem.
Chlapík se vydal dlážděnou cestičkou směrem
k záhonu rajčat. Míjel políčka se všemožnými
bylinkami, nahlédl do skleníku, kde posedávaly
na větvích barevní opeřenci a v podlouhlém
rybníčku pod nimi se blýskaly červenobílé rybičky.
"Pane, za hodinu máte posed s panem - ",
prudce u něj zastavil jeho asistent s typicky
tichým, golfovým elektromobilem.
"Vím -", přerušil ho a odhodil do trávy lopatu
a hrabátka. Motyčku zakopl do zkypřené hlíny.
"Ale s okopáváním mně teď nepomůže", usmál
se konečně poprvé dnešního dne vystrojený
zahradník.

"Vážený pane, znáte postup. Jste u nás už po

několikáté...že!? A teď pěkně položíte svoji levou
dlaň na toto svítivé políčko - a druhou do mých
rukou -"
Po chvíli byla celková iluze dokonalá.

Vymezený čas plynul, jako nějaký přítažlivý sen.

Vážený pan B. se postupně dostával ze svých
potíží, takřka virtuálně i ze svých dluhů - a věštec
zase neztrácel čas zbytečně.
Po očku pokukoval na umělou sovu, která do
temné místnosti hleděla za zády návštěvníka -
právě se jí zeleně zabarvilo pravé oko.
Bylo to takové skryté varování, že seance končí.
Něco jako takový roztomilý budíček.

Vizionář se krátce osprchoval, nasoukal se do

leskle černé, kožené kombinézy a vyšel před
dům. Dálkovým ovladačem otevřel garážová vrata
v suterénu vily.
Vedle dvou nablýskaných veteránů stál těsně
u zdi i zašedivělý trabant. A to ne ledajaký.
Byl vybavený tmavými skly, zesílenými blatníky
a dokonce i širšími teréními pneumatikami.
Na střeše měl navíc čtyři přídavná světla, která by
v případě potřeby musely ozařovat noční silnici,
jako filmové reflektory.
Muž si pečlivě nasadil helmu, nastartoval a opatrně
vyjel z obrovské brány na asfaltovou silnici.
Rozhlédl se nalevo, napravo, sešlápl plyn a povolil
spojku.
"Hááálalíííí!", zařval odvázaně do větru, který
začal rychle proudit kolem.

Dvoutakt si silácky pobrukoval mezi výmoly - nebylo

divu, když jezdec opustil udržovanou okresní silnici
a zamířil na úzkou cestu mezi vysokými smrčinami
na jedné straně a širokými lány v klesajících svazích
naproti.
Přidával nárazově plyn, poté prudce ubíral otáčky.
Chvílemi jel úplně po levé straně, aby se vyhnul
blátem a vodou zaplaveným vyježděným dírám,
místy musel vjet i na vyvýšenou, travnatou část,
která ovšem nebyla moc ráda, protože na ní rostly
dokonce i chráněné, pestrobarevné rostliny.
Povrch začal prudce stoupat.
Rozkydané bahno se postupně měnilo ve štěrk
a poté i v kamení a dokonce i celé kamenné desky.
Několikrát projel i jakési křižovatky, kde se křížily
vyšlapané turistické skratky s oficiální cestou
po vytýčené modré značce.
Zastavil na svém oblíbeném místě. Byla to snad
pro vozítko poslední možnost, protože další
kruté stoupání by zvládl už jen vycepovaný
terénní motocykl. Z přihrádky vytáhl plastovou
láhev z minerální vodou, zamkl trabantíka a rozhlédl
se kolem.
Nad sebou měl už jen vysokou hroudu skály
a takřka kolem dokola jen vzdálená údolí,
vyplněná místy titěrnými chomáčky vesniček.
A také poněkud rozměrnějším pláckem - ano,
to bylo právě město, odkud před slabou hodinkou
vyjel.
Hltavě se napil. Zašrouboval uzávěr a po svých
vyrazil na zbytek cesty.
Pohlédl na zlaté hodinky na své ruce. Byl to
dokonalý dárek pro Nevšedního.
Musel se zastavil a okamžitě na chvíli vydechnout.
Podřepl si a zase se trošku napil. Poslední úsek
zdolával po čtyřech.
Ocitl se na samém vrcholu.
Nad hlavou se mu zčistajasna objevil malý mráček.
Uviděl ho přesně ve chvíli, kdy se roztáhl - jak dlouhý,
tak široký - na žulovém platu se zaraženou dřevěnou
informační tyčí, na níž byla umístěna cedule, která mimo
nadmořské výšky hlásala: ČERNÁ HROUDA.

Ve výletní restauraci "U tří lvů" sedělo na kraji, těsně

u východu z výčepu, několik stálých hostů. Právě se
zase dohadovali, kdo vložil do banku místo koruny
starý a tudíž neplatný padesátihalíř.
"Vykašlete se konečně už na to!", zasáhl do trapné
situace vrchní, který před každého postavil další pivo.
Zalovil ve vytahané kapse pod zástěrou: "Tady máte
perzonální bonus, a držte huby!", hodil na hromádku
korunu a rychle se otočil k právě přicházející rodince.
Oprášil utěrkou ubrus a mile se na požďuchující se
děti zazubil. Pak pohlédl na maminku a zaběhle se
uklonil tatínkovi: "Ráčíte se posadit?"
Karbaníci se vrátili opět k pohledům do svých karet.
S nepředstíraným rozmyslem pokračovali v ukládáním
piků vedle křížů, červených a kárů - nebo jinak.
Starouš buchnul pěstičkou do stolu a neobvykle
hlasitě vykřikl: "Padla!"
Jeho horní polovina zmizela.
"S ním se nedá rozumně hrát", pohlédl znechuceně
na kolegy Vašek, "pořád sbírá listy po zemi!"

Bylo krátce po páté a vedle u stolu si rodinka

dopřávala asi časnější večeři - svíčkovou, děti
palačinky a rezavý ratlík si mlsně pohrával
s kostičkami uzeného špeku, který mu žena
vybírala ze svého hovězího zadního.
"Hele, děti - podívejte!", utřel si tatíček drobet
omáčky ze rtu a ukazoval prstem kamsi do
vzdálené krajiny.
"No tam - tam nad ten vysoký kopec!"
Ratolesti točily hlavami, až jejich poslušnost nabyla
výsledku.
"Co to je, tati?!"
Na modré, bezmaračné obloze, pulsoval přesně
nad vrcholem vyvýšeniny jakýsi chuchvalec stříbřité
hmoty. Vypadalo to, jako by někdo nesmyslně
nafukoval a zase vyprázdňoval balónek na každoroční
jarní pouti.
"Jééje!", vyskočil radostně desetiletý synek a zaplácal
si rukama o kučeravé spánky.
Ozvala se rána, jako po dopadu granátu z nějakého
atomového děla.
S karbaníky to trhlo. Zahleděli se na bezmračnou
oblohu.
"Odkud to, kruci, bylo?", ozvalo se z druhé strany
verandy.
Pes poskočil a v letu našpicoval splývavé uši.
Právě v tom okamžiku také začal vydávat zvuky -
kdyby byl větší, patrně by se řeklo, že zvrací
kombajn.
Také další návštěvníci, sedící na zastíněné verandě,
se dívali směrem k neobvyklému přírodnímu úkazu..
Bylo to opravdu hodně zvláštní, ale co? Možná by
se následnou vzájemnou výměnou názorů nad
neobvyklým dějem nakonec i pobavili, ale klouzavé
dveře do kuchyně se rozlétly a upocený číšník jimi
stačil šikovně proskočit.
Kdo ví, jak to dělal - na každé paži balancoval se
dvěma platy vrchovatě naloženýma jídlem a pitím.
Hráči se vrátili ke hře.
"To se tady přece občas děje, ne!", poznamenala
servírka, která vykoukla z kuchyně.

VLNĚNÍ
Před roky

"Kdepak ty ptáčku hvízy máš?", pobrukoval

si melodii a hlavou se mu odvíjela tato žertovná
slova textu.
Asi po třetím opakování popěvku se muž pousmál.
"Hvízy máš?", zajímavé, pomyslel si. Kterej vůl by
to takto nasmolil? Co to je za nesmysl?!
Došel do kuchyně, kde zapnul elektrický vařič
a nachystal si hrnek na kávu. Z lednice vytáhl
kbelíček másla a sýr.
Včerejší rohlíky měl připravené pod poklopem
z umělé hmoty.
"Kdepak ty ptáčku hvízy máš?", vtíravá melodie
na něj opět podvědomě zaútočila.
Posadil se a všiml si, že sklenice s okurky,
která stála na lince, není pevně uzavřená.
Vstal - a právě v tom okamžiku začala voda
v ohřívači brutálně vřít. Bublinky mocněly,
nádoba se rozkymácela a kontrolní světlo
zhaslo.
Z rytmu ho vystrčilo lehké klepání. Co to?
Že by se porouchalo čerpadélko na vhánění
kyslíku do akvária? Ale v motorku nic takového
přece není! Nebo agregát v pračce? Tu sem přece
taky nezapínal - mozek se mu začínal pomalu
rozbíhat na zpátečku.
Někdo ťuká do dveří. Proboha, proč nezazvoní?!
Šoural se rozpačitě ke dveřím.
"Jen vy nepolehávat, vy mít jen čtvrt z hodina čas",
uslyšel ochraptělý tón. Otočil se po zvuku.
Ze stěny na něj vlažně hleděla prošedivěle bledá
tvář.
"Myslí patnáct minut?", podivil se a pohlédl na hodiny.
Bylo teprve za deset minut pět ráno. Uvědomil si,
že ho budík probouzí do práce až o šesté.
A v ten okamžik ztuhl. "Kdo ste?!", vykřikl do zdi.
"Vy utíkat pryč z dům, nebo ukončit den špatně,
zloba krutá!"
"Kdo ste, proboha?!"
"Vy neptat moc a utíkat!"
"Mám ještě hodinu na snídani, člověče!"
"Jak vy myslela. Já dostat úkol. Já splnit. Vy být
ten Ptáček, oni bydlela zde v domku, elemoš".
Rázem postava zmizela tak náhle, jak se i objevila.
Protřel si oči. Zatřepal hlavou. Co to bylo?
No jo, ráno! Sny jsou potvora. Zasmál se.
Co to je elemoš? Asi něco jako v indiánštině howg.
"Tak", uzavřel hlasitě ranní úvahy a nasypal si do
hrnku kávu a přidal lžičku cukru.
Směs zalil horkou vodou, dotáhl uzávěr na hrnku
naložené zeleniny a - v okně se objevily modravé
záblesky rotujících světel. Ozvala se směsice sirén
a rachotu rychle jedoucích automobilů.
Asi někde hoří, pomyslel si, a dal se do mazání
pečiva.
Po necelé půl hodině se ozval zvonek. A dokonce
i silné údery na vstupní dveře..
V ten okamžik se mu před očima rozsvítila už jen
černočerná tma.

Zamžoural a statečně se nadechl.

Pozvedl o kousek hlavu a snažil se přiostřit zrak.
Ležel v podivném pokoji. Kolem bylo až moc světla,
od pravé ruky mu visely hadičky, z prsou se odvíjely
další a téměř na dosah blikaly světýlka na monitorech.
"Promiňte, že vás rušíme - cítíme s vámi - ale čím
dřív odhalíme viníka - pokuste se nás pochopit",
dolehlo k němu z dálky.
Muž s tváří debilního souseda se mezi policisty
naklonil: "Vašíku, jak jsem rád, že ses mezi nás
vrátil -", procítěně zablekotal, než ho druhý policajt
jemně odstrčil: "Raději se zeptejte, jestli s tím
chlapem hovořil, rozumíte?!"
"Vašíku, co ti říkal ten muž, co tě před výbuchem
navštívil? Vzpomeň si – než nastala ta exploze
v rozvodné trafostanici elektrárny?“ otočil se nejprve
na policisty, a pak postřehl odmítavé gesto doktora,
který nervózně přešlapoval vedle nich a po očku hlídal
křivky na obrazovkách přístrojů.
Bylo mu velice zle. Zvedal se mu žaludek, hlava
pulsovala jako nějaká vřískavá pumpa, místnost
se otáčela chvíli nalevo, chvíli napravo.
"Končíme, pánové", nakonec zaslechl známý hlas
lékaře.
A konečně nastalo naprosté, tak hluboce léčivé
ticho.

"Neseme večeři -", u lůžka zastavil vozík se dvěma

úhlednými sestřičkami.
První, ta statnější, mu píchla do kanyly jakousi
injekci, zatímco ta menší v tichosti servírovala do
dózičky směs různobarevných prášků.
"Dobré chutnání", usmály se a jako na povel
vycouvaly s náklaďáčkem ze dveří.

Před měsíci

"S pravdou se neumíte vyrovnat... - kde sem to

jen slyšel?", vztekle se zahleděl na propíchnutý
levý prostředníček, z něhož mu začala pozvolna
stékat krev.
Neuměle látal děravou ponožku a přitom si
zadumaně dál tvořivě prozpěvoval: "Auu, aúú -
dyť zelená je kráva, mlíčko, to je hra -", zmlkl.
Jehla se ve vzduchu v obloučku zastavila.
Co to bylo!?
Olízl si prst a pohlédl ke dveřím.

"Sem tady - sem já", uslyšel další zmatený zvuk.

Rozhlédl se, ale nikoho nespatřil.
"Pacholku, sem tady - tady !", do nosu ho udeřila
vůně tlejícího listí. Nebo to byl odér jako z nějaké
chemické laboratoře?

Zčista jasna uviděl nad stolem pohybující se stín.

Zatřepal hlavou, aby se zbavil tohoto přeludu.
"Do hajzlu, zas mně blbne hlava", pomyslel si,
když se píchl podruhé téměř do stejného místa.
"Ty vypadnout a utíkati. Jako bomba krutná bude
domy ničit."

Na rameno mu dopadla jakási těžká hmota.

Tělem mu trhla podivná křeč. Otočil se a málem
v ten okamžik ztratil vědomí. Přímo za ním vyrůstala
z podlahy naprosto cizí postava. Zloděj? Násilník?!
Vrah neviňátek?
Pud sebezáchovy mu diktoval, aby jen konal.
Tak se nadechl a napnul hrudní svaly: "Cože?"
"Ty vypadnout a utíkat. Jako bomba krutá bude
domy ničit", zopakoval podivný návštěvník.
"Jaká bomba, jaký domy?!", vykřikl.
"Čas není - ty utíkat a utíkat. Hned, hned!"
"Co to meleš?", otočil se, ale po postavě
v šedém plášti se vznášela těsně u stropu
jen jakýsi duhový závěs.
Chvíli jen tak prozařoval barevnou škálou,
než s podivným sykotem docela zmizel.
Právě v tom okamžiku se rozezvučely klaksony
autoalarmů snad z celého města současně.
"Co se to děje?, pomyslel si nahlas. Že by sem
zaútočila disciplinovaná armáda zlodějů rachotin
z celé půlky světa? Nebo rázovití vysavači benzínu
z kladivy a majzly z půlky kraje?
Svistot pojednou nabýval na síle.
Po několika vteřinách se proměnil na třesky a blesky.
To už si ale krejčík neprozpěvoval kdovíjaké náznaky
znásilněných melodií.

Po výbuchu se dopravní letadlo rozpadlo na několik

menších kousků, které chaoticky rotovaly vzduchem,
dokud nenarazily obrovskou rychlostí do střech
domů, do korun stromů v parku u zámku - některé
části ukončily svoji netradiční pouť až na dně
okrasné vodní nádrže uprostřed klikatého náměstí.
Krátce nato se ozvala nad oblastí obrovská detonace,
poté i několik menších a prskavějších ran.
Věž kostela se tak roztřásla, až zvony začaly
nesouvisle bimbat a hejna holubů, která vylétávala
z okolí zvonice, do sebe navzájem tak mocně
v tom zmatku narážela, až se většina z nich
umlátila k smrti.
Jejich křečovitá těla pak zamířila mezi hořící trosky
přímo ve středu rozvalin.
Hořely domy, plápolala auta, stánky s občerstvením
i různým spotřebním zbožím na trhu.
Obzvláštní pozornost věnovaly plameny obchůdkům
s oblečením či spodním prádlem, protože tam se jim
mezi látkami a papírovými krabicemi velice dařilo.
A žár byl smrtící.
Tavila se nejen lidská těla, ale i trvanlivější konstrukce
lidských příbytků, složité stroje v několika městských
továrničkách ale i těžkotonážní lisy ve velkopekárně
U tří lip.

Hned další den byl vyhlášen celostátní smutek.

V pravé poledne se v kostelech rozburácely zvony,
úřednické sirény po celé zemi se probudily k životu.
Smutně plandající symboly byly neprodleně svěšeny
do poloviny žerdí.

Někteří občané jen plačtivě naslouchali minutě ticha.

Jiní si s úctou sundali pokrývky hlavy a zadumaně
hleděli kolem sebe.
Někteří se i odevzdaně modlili.

A tak denní tisk, televize i rádia - prostě všichni z oblasti

tak vznešeně nazývané média - se předháněla v úvahách,
co vlastně bylo příčinou katastrofálního rozpadu obrovského
dopravního letadla přímo ve výšce deseti tisíc metrů nad
zemí.
Vyšetřování této tragické nehody teprve začalo, ale téměř
nikdo nebyl na pochybách, že výsledek může být jen jeden.
Letadlo se prostě ve vzduchu srazilo s nějakým jiným
předmětem.

"Dyť ste to taky viděl, ne?!", vyprskla uřícená žena na

vyšetřovatele.
Přidal se k ní i uhlazený rolník: "OK, vážená paní. Kókali
sme vyděšeně na to, ako do futer zmrazení. Ta dlúhá
miska, takové veliké podlúhlé rošlápnuté dótník, aérbus
několikrát oblítla a z ničeho nic si to namířila přímo na něj.
A bác! Narazilo do tý veliký potvory – a v tu ranu pak vodlítlo
hen pryč."
"A už potém enem všetko z týho letadla padálo k zemi,"
přidal se chlapík s červeným nosem.
"To jo - ako rozházané prskauky z vánočného brka",
poznamenal udýchaný vedoucí jatek, který se také právě
přiřítil až z horního konce města, kam plamenná smršť
zatím nedolehla, aby se připojil ke zděšeným sousedům.
"A vy jste kdo?", zvedl oči od zápisníku vyšetřovatel, který
na šéfa porážek skotu ostražitě pohlédl.
"Já?" zarazil se silák v kostkované zástěře a rozkašlal se.
"Ano, vy! Kdo ste?!", probudily se vyšetřrovateli ve tváři
téměř ocelové rysy bystrého detektiva.
Přísně na muže pohlédl a odsunul stranou upovídanou
hospodyni.
"Já sem tady - no, z jatek támhle -", vychrlil ze sebe
řezník a ukázal směrem k roztroušeným střechám,
které shovívavě vyčnívaly nad lesíkem, a které daly
tušit rozlehlejší družstevní areál pod nimi.
"A copak to máte na rukou?", zaútočil policejní tazatel.
Svalovitý stařešina pohlédl na svoje upracované ruce
a statečně se pochlubil: "To je krív."
"Cože?".
"No krív z praseta."
"Cože? Z praseta? Krííív?! A není to tak náhodou krív,
tak říkajíc, místní?!"
"Jak – místní? Je okolní", nedal se porážečský šéf.
"Ukažte mně platnou letenku!", udeřil na něj a o kousek
poodstoupil.
"To víte, že je téměř místní, súdruhu seržant. Právě sme
začali porážet -", zastal se ho rudonosáč.
Kolem hloučku se začaly zvědavě hromadit zbytky
vyšetřovatelského týmu a opodál nedočkavě na řetězech
chrochtala čtyři nabuzená a řádně motivovaná policejní
psiska.

Zatímco se začal hlouček takto pochmurně dohadovat,

také dva šťastně nesmiřitelní cizinci se vysoko nad jejich
hlavami chystali rozmařile střihat svýma třináctiprstýma
rukama, který z nich si dneska připíše naději probarvit
střed dosud ne tak zcela poslušné černé díry.
"No dobře, teď si vyhrál."
"Vidíš! Jsem prostě lepší!"
Poraženec vyfoukl směsku hvězdného prachu:
"Ale bílá kulička je základ! Chlad je prostě mráz a led."
"Ne! Ne! Červená – termická, ta je, ty kopyto, přece
o hodně živější!"
"A máme to tady! Zase to bude na poloviny!?"
"Tak si už konečně poctivě na chvíli rozhodnem!", vykřikl
ten šedivější.
Čáry, máry – končetiny se opět zaleskly vzduchoprázdnem
a dopadly s udušeným plesknutím tlumeně na sebe.
"A mám tě! Hnízdo je trvalejší, než jakýsi hvííízdy."
"Jo, jo – a podle tebe, je ta pozemská zelená kráva bělejší
než planetární tráva, co?"

A tak se stalo, že jak nebetyčně nahoře, tak i hluboko dole,

nebo všelijak obráceně, nebylo do skutečně závěrečného
okamžiku úplně jasno, kde by mohla být ta věčná pravda.

RŮŽE
Bylo krátce po osmé ráno a kulisáci - také se jim mohlo
příležitostně říkat jevištní technici - se začali tak všelijak
pohybovat v prostorách divadla.
Jedni dopíjeli kávu v šatně, ti vytíženější se odhodlali
přinášet části kulis ze sklepa budovy - pár se jich už
s pochmurnými výrazy rozhlíželo po potemělém jevišti.
"Střed je tady," rozhodl se mistr a udělal křídou čárku
na temně šedé, dřevěné podlaze.
Jirka ustoupil tak o tři krůčky vzad, až se málem zhroutil
do odkrytého orchestřiště, "Mirku, já bych dal tak padesátku
nalevo", řekl a pokýval hlavou.
Mirek přivřel levé oko a narovnal se. Chvíli si poměřoval
vzdálenosti s plánkem jevištní stavby.
Odložil schéma na podlahu.
"Ne, necháme to tak, stejně se nám ty kraje nakonec
celkově vystředí."
Jak se do díla začali postupně zapojovat další
kumpáni, poměrně náročná kompozice
se systematicky rozrůstala.

Zaskřípaly ocelové protipožární dveře.

Z chodbičky po straně jeviště proniklo dovnitř
poněkud ostřejší světlo, které ozařovalo nejen
přístup na scénu, ale také otevřenou kabinku
inspicienta.
"Čau, soumaři, zdravím!", vykřikl do pracovního
šumu muž s lesklými, přemaštěnými vlasy, který
letmo vyhlédl do pološera jeviště. Měl asi dost
naspěch, nečekal na nějakou reakci a zabručel
si sám pro sebe něco v tom smyslu, že skleróza
je na hovno. Zamířil ke klavíru, který byl prozatím
uklizen za černou vykrývkou a nahmátl složku
s notami. Začal se ve fasciklu spěšně přehrabovat.
Několik listů mu upadlo na zem.
Když si podřepl, aby je sebral a vrátil zpátky,
málem ho povalil prudký vír, který ho zčista jasna
zasáhl. Prudce se chtěl nadechnout, ale to, co mu
proniklo do plic, bylo ohromující - naráz ucítil
příšerný zápach. Tak příšerný, že zarazil tělesný
postup a nebožák začal chraplavě kašlat.
Vzhlédl s vytřeštěným zrakem do světla nad sebou.
Poťukávání kladívek na jevišti, které oznamovalo
svému okolí přibíjení koberce pod scénou, zesílilo
do neskutečných úderů.
Muži od klavíru se roztočila hlava. Zavrávoral -
a málem by se zhroutil na zaprášenou podlahu -
v posledním okamžiku podvědomě hrábl rukou
do prostoru. Zachytil se čehosi tmavého.
Pak se mu zatmělo před očima.

Nejprve ucítil, že dýchá. Pak k němu dolehly hlasy.

A nakonec otevřel i oči.
"Co je s tebou!?"
Zatřepal hlavou, když na jeho tvář dopadla čísi
zvlhlá dlaň.
"Co blbneš?"
Začalo se mu po kouscích vracet chápavější vědomí.
Kde je ten puch? Pozvedl se na loktech a začal
se rozhlížet kolem. Uviděl napjaté tváře kulisáků
i popelavou tvář jejich šéfa, který mu držel hlavu
a mírně s ní třásl.
"Jáá - asi sem omdlel... ten smrad -", pohlédl do
výšky nad jejich těla.
Uviděl jen prudkou zář lampy, a nad ní se rýsovalo
jen tradiční nevábné zákulisní divadelní prostředí:
rotující ventilátory, zaprášené stěny plné letitých
pavučin a různé kladky, směsice lan od tahů, na
něž se věšelo, co se právě hodilo k předváděné
hře.
"Bože, promiňte -", zavzlykal, "to se mně ještě
nestalo", zasípal, když se pevněji postavil na nohy.
"Hlavně, že seš zase v pořádku, kamoško!"

Stavěči kulis se s vervou tažných volů pustili opět

po ránu do své umělecké dotvorby, jak té dělnické
šarži u piva občas říkali.
"Jo, rána po chlastu někdy dovedou zázraky!",
poznamenal Jirka a začal se stylově klátit, jakoby
předváděl nějaký šamanský rituální tanec.

Světla v hledišti postupně slábla, ozval se zvuk

elektronického gongu.
Šum v sálu utichal, až nakonec úplně zanikl.
Po chvíli se dala do pomalého pohybu opona.
Z orchestřiště se začaly ozývat rytmické
údery tympánů, které postupně zesilovaly.
K nim se nakonec přidal i silně echovaný sólový
tón kytary a vzápětí i opakované trioly basy.
Mezitím se po stranách jeviště začaly objevovat
ve světle bodových reflektorů charakteristicky
zatuhlé postavy, před nimiž se tlumeně rýsovaly
mříže.
Scéna měla působit dojmem, že kolem prázdného
prostoru uprostřed jsou v půlkruhu v klecích
rozmístněni uvěznění lidé.
Hudebně-rytmický scénický úvod utichl.
Do středu jeviště proniklo více světla.
Objevil se stůl s telefonem, prázdná židle,
obstarožní věšák, na kterém visela jakási
dlouhá, bílá kápě a umývadlo na zrezivělé
trojnožce.
Ze stínu do děje rázně vkráčel muž.
Měl na sobě uniformu, na níž se blýskaly
medaile, za pasem mu visel dlouhatánský
obušek, jehož konec se při chůzi odrážel
od země.
Právě v tom okamžiku se z přední klece po
levé straně ozvalo silné zachrčení.
Dozorce se prudce zastavil, až mu jedna
medaile upadla.
V hledišti to zašumělo - a patrně tento okamžik
ani nebyl režijně připravený.
Dráb se na okamžik zahleděl na podlahu před
sebou, musel logicky posoudit vzniklou situaci -
má drahocenný kov zvednout, nebo ho pro tuto
chvíli nechat být?
Z okamžité nejistoty ho vysvobodila intuice.
Obrátil se k vězni z přední klece na levé straně
a zařval na něj: "Co má v životě smysl? Ses ptal?!"
Kamenná kreatura ožila.
Přiložila si obě ruce k ústům, mohlo se zdát, že
mluví do nějakého trychtýře: "Jo, všechno je na
hovno! Akorát, že se rodí nový děti."
"A ty, dementní nulo, znáš nějaký starý děti?!"
Do nastalého ticha se rozezvučely táhle unylé tóny
kytary, přidala se celá kapela - celkově ta pasáž
vyznívala jako počátek jazzového jam-sessionu,
zatím pro posluchače na neujasněné téma.
Bachař jakoby chvíli poslouchal, pak se začal
do nerytmického tempa vlnit, prohýbal se v bocích,
prsty náznakově propichoval kolem sebe pomyslné,
létající mýdlové bublinky.
Přibalancoval k zamřížovaným celám.
Vytáhl zpod opasku pendrek a začal jím namátkově
mlátit do mříží. Nyní se pevně držel scénáře - tudíž
byl připraven na to, že si musí při této akci i nově
tvarovat svoje povislé kalhoty. A tak ho napadlo,
že si iniciativně konečně zvedne i drahocenný kov,
který se dosud povaloval na koberečku.
Vrátil pendrek za kožený pás a začal se nervózně
pantomimicky protahovat, přičemž si snažil oživit
původní text scénáře.
Prudce se zastavil. Otočil se a o krok se vrátil.
Pomalu pohlédl do tváře, z níž spoza mříží vystřeloval
dlouhatánský jazyk a střídavě olizoval mříže.
"Tak - ty tak?!", a začal si mnout prsty sevřené
v zaťaté dlaně, "Snad nemáš, co by sis dal dobrého?!"
Nečekal na odpověď, zakroutil hlavou a mávl nad
nebožákem rukou.
Přikročil k další kleci.
"...A co ty!?.. A ty?", rozběhl se obloukem po jevišti.
Když oběhl kolečko, zastavil se u věšáku s bílou
kápí. Zarazil se. Začal si svršek prohlížet - plácl se
po bradě - a dostal jakoby nápad: "Ale já vás
všechny vyléčím... to se budete, vy hastroši, divit!"
Sundal ze skříně s imitacemi bambitek dlouhý bílý
pléd a snažil se ho obléknout.
Ale pravá ruka ne a ne proklouznout rukávem.
To ve scénáři přece nebylo - málem vykřikl do sálu.
Jak se marně snažil, aby se mohl konečně do kostýmu
navléknout, napětí v hledišti se střídalo s rozpačitými
pohledy na sousedy kolem.
Herec v souboji s rukávem - právě v okamžiku, kdy se
mu přehoupla, přes na hlavě se otáčející dlouhovlasou
paruku, a odhalujíc tak jeho lepidlem potřenou pleš - se
konečně profesionálně opět našel. Mezitím ovšem
vrazil bojovně do stolu, který se s hřmotem několikrát
v letu obrátil, až málem upadl mezi muzikanty pod
forbínou.
V poslední chvíli tyto zmatené improvizace zastavila
svým tělem herecká kolegyně, která vyběhla z přední
části jeviště s pozvednutou pravicí a s výkřiky: "Pusťe
ty defraudanty!", a "Sme všichni na stejné hrudi!",
vklouzla opět téměř plynule do dalšího pokračování
záhadného děje.
Inu dramaturgie společně s režií, autorem scénické
hudby a nakonec i samotnými herci, vytvořili - bez
ohledu na původní autorský text - tak avantgarní dílo,
že se domotali v závěru až někam do říše totální tvůrčí
zkázy.

Na konci představení zmatení diváci připravili

pro herce několik děkovaček - šatny se vyprázdnily
a světla v sále pozvolna pohasla.

Ale v dominantní herecké šatně to nepříjemně vřelo.

"Kdo mně sešil ten rukáv?", vyprskl již po několikáté -
a byl čím dál choleričtější - představitel vězeňského
hlídače, "to ty!?", zastavil se před hlavní hrdinkou,
a - to už nebyl při smyslech - když všichni ostatní
nechápavě kroutili hlavami.
"Uklidni se. Kdo z nás by ti chtěl tak pitomě komplikovat
premiéru?", pokusila se o přívětivý tón favoritka.
"Ano, bylas to ty!", to už mu však od úst vyrážely
bublavé chomáče nažloutlé pěny. Rozběhl se ke
své pracovní skříňce. Prohrábl naházené svršky
a vytáhl pistoli H+K. Kolegové ztuhli.
"On úplně zešílel!", vykřikl kdosi.
Prvním výstřelem se trefil přímo doprostřed čela
ambiciózní frontmanky a druhým si prostřelil vlastní
hlavu od ucha k uchu.
Asi po měsíci pečlivého prošetřování byl
celý případ vraždy a sebevraždy ukončen.
Viník byl po smrti, tak se nebylo třeba dál
zabývat přípravami soudního procesu -
nedejbože všelijakými případnými odvoláními,
tahanicemi soudních znalců a různými jinými
triky dědiců a advokátů. Také veřejné mínění
na tento nechutný čin potrhlého umělce po
čase spravedlivě zapomnělo.

Ale v divadle přece jenom muselo dojít

k nevyhnutným proměnám - museli nahradit
dva nebožtíky, a poněkud psychotické vedení
se rozhodlo pro obnovenou premiéru nasadit
také nového režiséra a výtvarníka scény.

Byli to typy ctižádostivích - jak jinak - mladých

kumštýřů, kteří ovšem dobře chápali, co to může
často znamenat, když máte před sebou příležitost
a jistou volnost tvorby.
Nicméně v tomto případu to mohlo být slavnému
autorovi úplně jedno, protože odpočíval v tichém
koutku vzdáleného hřbitůvku, ve stínu několika
vzrostých tisů a monstrózního žulového náhrobku.
A režisér měl o svém pojetí celkem jasnou vizi.
Nechal tedy umělce, ať napřed vyjádří, co v mládí
od života pochytili.
Výtvarník se těmito otázkami vůbec nerozptyloval.
Dobře si byl vědom, co v zámoří znamenaly první
stavby převratných mrakodrapů.

Na první čtené zkoušce proniklo do místnosti

tolik nových záměrů, tolik pozměněných představ
o zpodobnění scény, o scénické hudbě i - kupodivu -
o emočním vyjádření jednotlivých postav dramatu,
že bylo až s podivem, kdo vlastně předchozí děj
tak neuváženě režíroval.
Několik uměleckých poznámek bylo ovšem hodno
do obnovené premiéry začlenit. Režisér sice naoko
gumoval a škrtal, vysvětloval a pochopitelně dál
vymazával, nicméně, bylo to stále jen jakési včleněné
kolečko do systému překrásně funkčního tvůrčího
orloje.

V polední přestávce se mezi členy divadelního

souboru zčista jasna objevil ředitel se svým
objemným poznámkovým sešitem.
"Kolegové", usmál se vlídně do žvýkajících tváří,
"nerad vás ruším, ale musíme tuto záležitost
vyřešit co nejdřív... mám na svém stole totiž
spousty jiných - a neméně důležitých - poznámek",
zahleděl se nepřítomně právě směrem k oknu,
odkud místnost strakatily přímé sluneční paprsky.
Odkašlal si. Přitáhl si vypolstrovanou židli a dosedl.
"Tak tedy - zaprvé -", ulpěl pohledem na nové hlavní
představitelce, která z něj nespustila ani na okamžik
své přesládle zvýrazněné oči, "mám tu výborný
nápad na kvalitu postavy, chci říct na lepší umocnění
děje, řek bych - tak lepší satirický dopad na diváka."
Konečně, při náhlém pomyšlení na tento okamžik,
hlasitě vyprskl a začal se plácat oběma rukama do
stehen: "No, představte si, tady Helenka -", zakýval
hlavou k poněkud prsatější favoritce, která v tu chvíli
skromně sklopila oči, "by si předem nacpala mezi
kozy -", tajemně se pousmál a sklonil se ke svému
baťůžku, který si uložil k nohám. Po chvilce napětí
vytáhl na stůl před sebe veliký, tak sto let starý
časovací přístroj "- tento budík!"
Divadelníci se po sobě překvapeně podívali.
"No a ten budík by začal těsně před tím zvonit -
no, co se na ten nápad dá říct, že!?"
"To je báječné!", vykřikl kdosi.
"Jistě. A Helenka se překvapí a vykřikne, kdo to
zvoní?! A pohlédne za sebe ke kulise dveří... Ale
uvědomí si, že ji do prsou něco tluče - a vytahuje
zvonící budík - to bude pro diváka ovšem satirický
šok!", radostně se rozhlédl po svých podřízených,
kteří tiše pokyvovali hlavami.
"Nebo další úžasná korekce scénáře -", ukázal
prstem na vyzáblého muže, který měl představovat
dobyvatele nových světů, " když si tady - jak se
jmenuješ?", usmál se na herce, "Horent, pane řediteli",
"když si pan Horent vyleze na záda svého kuchaře,
zacloní si oči a zahledí se z houpajícího se korábu
do dálky... a po chvíli vykřikne - země!"
Herci a herečky přestali pohybovat hlavami. Ředitel
je pomalu přejel pohledem.
"Vidíte! A přesně tak se zachová i jeho negramotná
posádka, když nic - mimo široširého oceánu nevidí.
A tady, pan hrdina Heront... Horent, když se zahledí
do nechápavých tváří, se poopraví a vykřikne - ze
mě táhne rum..."
"Aha - no to je dobré -", zazněly i hlasy ve smyslu
nečekané, zajímavé nebo jen neutrální - hmm.

Po měsíci se umělci zlehka přesouvali na divadelní

prkna. Byl kupodivu právě pátek, dvanáctého.
Nespěchali. Vařili si ranní kafíčka, čajíčky a také
si v různých zákoutích přečítali a případně i jinak
vtloukali do hlav svoje pozměněné texty.
Ale právě ve chvíli, kdy si měli v kostýmérně
prohlídnou návrhy kostýmů, zaskočila je čirá
novinka.
A tak poněkud znervózněli - dnes se přijde do
divadla podívat na zkoušku sám úřadující ředitel
i s některými nejbližšími podřízenými

Chlapci z technického personálu měli ovšem právě

jiné starosti.
Napřed jejich mistr zapnul silné ventilátory, aby se
prostor na jevišti poněkud zlidštil po včerejším
představení, pak nahlédl v rychlosti do pracovní
knihy, a když byl s výsledkem tak nějak běžně
spokojen, zamířil ke dveřím do dvora. Chtělo to také
něco konečně i sníst. Tak si na terase zapálil svoji
další cigaretu.
V ohni zapalovače se zaleskla jakási modročerná
houžvička. Pak plamínek lehce prskl a přelud zmizel.
Téměř to vypadalo, že kuřákovi dochází v zapalovači
plyn.

Předchozí scéna byla bourána, jak bylo u všech

her obvyklé. Napřed mizely menší kusy kulis, pak
i ty větší - odnášeli je do volných prostor za černými
bočními vykrývkami. Pak, když se jeviště od harampádí
uvolnilo, byly instalovány monstrózní konstrukce
nového ztvárnění, i když nad tím od začátku parta
kulisáků kroutila hlavami, protože od třetiny hlediště
nemohlo být pro diváka patrné, co se na jevišti
v horních patrech znázorněného vězení - když tam
po žebřících lumpové při svém osvobození vyšplhali,
aby rozehrávali další děj představení - na scéně
vlastně děje.
Jirka opatrně vystupovat po jednom ze žebříků
na vysokou plošinu, odkud se vytahovaly a zase
spouštěly těžké železné trubky, kterým se v kulisáckém
žargonu říkalo horizontální tahy, na něž se zavěšovaly
třeba další vykrývací závěsy, nebo vršky vyšších kulis,
aby měly patřičnou stabilitu.
Uchopil kliku otočného ozubení, uvolnil závlačku -
a náraz zpětného chodu mu vyrazil kliku z ruky.
Ozval se rachot protáčejícího se soukolí a nakonec
i mohutná rána, která všem ohlásila, že tunové
zavěšovací tyče i s nehorázně těžkými závěsy
neuspořádaně dopadly. Celkově to vypadalo jako
kácející se domino.
Po vteřinkách uši drásajícího skřípotu, se klika
rumpálu konečně naposledy zhoupla a zastavila.

Divadelní sál naplnily jen ozvěnou zmocněné výkřiky

zděšení a bolesti, které se začaly utápět v mohutných
přívalech vody.
Protipožární zařízení se spustilo okamžitě.
Jakoby nastala potopa.
Snad dokonce celého světa.
Ještě přihrnu trošku písku, rozhodl se.
Hrabal rukama, aby navršil na syna další
hromadu sypkého, zlatavého a pořádně
jemného - takřka pomádového prachu.
Dvě, pěkně do červena ozářená tělíčka, měl
už, mírně udusaných, za sebou. Vyčuhovaly
jim nad pláž jenom zamokřeně kučeravé hlavinky.
Děti překvapivě pomrkávaly do sluníčka a bály
se pod nánosem moc hýbat, aby nepokazily
tatínkovi radost z vkusně uplácaných obdélníčků.

Muž se tvářil navýsost spokojeně.

Konečně na něj a jeho rodinku dopadla
zasloužená dovolená.
Druhá polovička polehávala pod hranatým
slunečníkem a pravděpodobně se oddávala
typicky bláhovému snění.
"Tati, podívej, to je ale veliká vlna!", vykřikl
nejstarší, a ještě ne zcela pískem zasypaný
hošík a ukazoval toporně někam doprostřed
nekonečně modrozeleného mořského zálivu.
Muž pohlédl tím směrem, zaclonil si oči,
aby lépe viděl skrz oslepující sluneční paprsky.
A právě v tom okamžiku se začalo celé okolí
chvět. Také maminka se probrala z nečinosti.
Na pláži vypukl chaos. Lidé si začali zmateně
balit svoje deky, osobní věci a při útěku bezhlavě
vráželi do všeho, co jim stálo v cestě.
A obrovská vlna tsunami se blížila k pobřeží.
Mírné záchvěvy se rázem probudily v hrozivý
rachot.
Hlava rodiny se vrhla k žertem téměř zahrabaným
synům a začala nános písku bezhlavě odhazovat.
Přidala se i maminka, která v záchvatu šílenosti
jednou rukou pomáhala manželovi a druhou ho
mlátila za trest do hlavy.
Bylo to naprosto marné.
Obrovská hmota vody všechno přikryla a tlačila
rotující změť lidí a kdovíjakého harampádí, jako
pomačkaný papír, vzhůru do strání nad letoviskem.
Pan divadelní ředitel si už jen uvědomoval, jak se
převaluje ve valícím se smrtícím proudu, naráží
do lámajících se kmenů palem, drcených stolků
a jiného nábytku na terase hotelu - a v jakémsi
pudu sebezáchovy vdechuje střídavě bublinkovitě
slanou mořskou vodu i hrudky zářivého kyslíku.
Tlak mohutného příboje ho vynesl až téměř na
vrcholek kopce nad zálivem. A právě, když se
snažil na vzduchu konečně pořádně nadechnout,
podemletý svah sklouzl a maják na špici hůrky
se začal naklánět.
Rázem ho ovanul šustivý příval vichru. Ucítil, jak
se na něj valí podivná vůně. Vůně?
Odporně hnilobný pach to byl.
Co to - ?! Snažil se rychle otočit hlavou.
Spatřil, že tak padesát metrů od něj právě přistávala
helikoptéra, označená červeným křížem na boku.
Do bláta z ní vyskočil muž v černém závoji, který
kolem něj vlál, jako nějaký půlnoční příkrov nad
ponurým vřesovištěm.
Divadelní ředitel na něj začal hystericky mávat:
"Kde je má rodina? Kde je - zachraňte je - prosím,
prosím!!"
Zahalená postava jeho cizí řeči kupodivu rozuměla.
Z přehozu vyklouzla bílá ruka a namířila ukazováček
vzhůru k nakloněnému majáku.
Otočil se tím směrem... Jehlanovitá stavba se
naposledy ve svém životě zakymácela.
"To ne! To přece ne!", vykřikl.
V každém ze čtyř čelních obloukovitých oknen
se na oprátkách pohupovalo jedno z jeho tří dětí.
A v tom zbylém, těsně pod kopulí s otáčivým
mechanizmem reflektoru, se vznášela i jinak
stále usměvavá maminka.
Už týden bojoval se šplhem po kostrbatých
schodech a svým děsivým, ponuře temným stínem.
Ze začátku to bylo celkem jen napínavé, ale cesta
postupně strměla. A to bylo čím dál i namáhavější.
Vysokých stěn okolních historických barabizen,
které úzce svíraly z obou stran hrbolatou dlažbu,
přibývalo.
Musím stále vzhůru, pomyslel si a zase vyrazil.
Teď už byla kolem něj šířka uličky jen takový metr.
Nad hlavou mu plandaly chuchvalce sušícího se
prádla - ponožek, různobarevných doplňků a o
tváře se mu občas začaly otírat i cípy prostěradel
nebo děravého povlečení kdovíjakých domácností.
Pot z něj ztékal, jako by mu na hlavě děravěla
přechlastaná velryba. A ten děsivý zápach!
Vypadalo to, že jeho trápení nemá konce.
Schody se za zákrutou jen ještě zúžily a okolní
rozpadající se kamenité skulptury jen zvýšily.
Sotva se mezi popraskanými zdmi stačil prosmýknout.
Na tělo se mu pojednou snášely nejen vlny termického
prachu, ale i hrozny vína, roztrhané kůže velbloudů
či ovařené zbytky koňských lebek, těla různých
exotických hadů a štírů - a dokonce snad i tuny
přezrálých, matlavě temných oliv.
"Situace byla už tak exekuční, že mně nezbylo
nic jiného, než ten humus vdechovat", otřásl se
nepředstíraným odporem režisér.
"A co pecky?", zeptal se nezáludně psychiatr,
který seděl naproti a dělal si do sešitku poznámky.
"Nevím... ale pochop, už se ty sny vlečou téměř
měsíc...Nespím, nejím - jen chlastám, abych mohl
vůbec nějak existovat", řekl muž, jehož zkroucená
postava vypadala spíše jako už vysloužilá mumie
před exekucí.

Ozvalo se jemné zaklepání na dveře ordinace.

"Prosím - vstupte!", ozval se lékař a vzhlédl
k příchozímu.
"Promiňte, ale sotva se vleču", řekl muž, který
se sotva došomtal na sedátko u kulatého stolku
uprostřed místnosti, na němž stály dva šálky
s tmavou tekutinou.
Vonělo to, jako chladnoucí, dobrá káva.
"No, už na tebe čekáme", poznamenal psychiatr
a zvedl se ze židle, aby se také přesunul ke
druhému křesílku. To třetí čekalo na režiséra
v roli zasloužilé mumie.
Po chvíli všedního tlachání přešel psychiatr
k věci.
"Přátelé, oba sny, co jsem si během týdne od
vás vyslechl, jsou zajímavé. Nejsou zase v mé
praxi tak pocitově vyjímečné. Neobvyklé je ovšem
stále stejné téma a také délka jejího trvání...Měsíc?
Takřka měsíc?!"
Zádumčivě se na oba podíval a pobídl je.
" Tak, a teď si oba srkněte."
Celé to vypadalo, jako podivně bláznivá scénka
z přátelského setkání starých kamarádů ze
střední školy. Ano, jeden se vypracoval až na
ředitele divadla a ten druhý na ambiciózního
režiséra. A ten třetí rozdával svoje poznatky
mezi návštěvníky psychiatrického oddělení
místního špitálu.
Chlapíci se lehce napili a odložili šálky.
Muž v bílém plášti hrnky opatrně zvedl ze stolu
a zbytek tekutiny vylil do umyvadla. Zahleděl
se do obou sedlin.
"Vy dva cirkusáci, taky jste mohli přijít dřív!",
usmál se na ně.

Nastal den D.
V konferenčním salónku se konečně usadili všichni
členové, kteří měli rozhodovat o budoucnosti tolik
problematické divadelní hry.
Běžně by se tato ošemetná záležitost ubírala tím
správným směrem - diváci i média by tak mohla mít
po obnovené premiéře další sousta k uměleckým
popravám.
Neobvykle nekompromisní hlas ředitele divadla
a nakonec i režiséra a nakonec - i už za téměř
stálých strašidelných pocitů staršího městského
úředníka, který vzdělaně a neustále bojoval
s myšlenkou na svůj důchod - velice rychle
otázku vyřešily.

Na malebném hřbitůvku, kdesi téměř uprostřed

cizí země, převládala neobvyklá, slavnostní
atmosféra.
Ptáci si na větvích hlasitě - o necelý půltón výš,
než obvykle - prozpěvovaly, občas zatřepetaly
křidélky, čímž svižně doladily, a někteří se také
bezstarostně odrazily od halouzek, a poté
v přehlídkovém letu zakroužily nad vycíděnými
hroby i vznešenějšími konstrukcemi památníků.
Stříbřitě prozelenalé ještěrky ve svých pantomimách
kouskovitě prošplhávaly vzhůru k těm nejhřejivějším
místům na mramorových kvádrech hrobek.
Na jedné z nich přibyla jednomu slavnému dramatikovi
kytice čerstvých růží.

Veliký černý pes se hravě přenesl přes ozdobnou,

křovinatou hřbitovní alej a společně s odérem růžového
oleje se rozplynul v tom příjemném zrodu nového dne.

HLUBOKÉ OKTÁVY
Zkouška

Žena si nervózně prohrábla chomáčky kadeří na svoji

olysalé hlavě.
Zarazila se.
Byla přece zvyklá na bujně rostoucí, ocelově blýskavé
černé vlasy, které se ji kdysi živě vlnily až téměř do poloviny
zad.
Smutně vydechla a upravila listy hudebního partu na stojánku
klavíru před sebou.
Pohlédla na rotu sborových elévů, jak skupinu ne úplně
nejmladších sboristů zlostně častokrát nazývala, a ještě
víc se zamračila.
"No, nic. Ale já z vás vystrojím něco takého, čemuž se,
vy hnusobní šlompáci, budětě diviť!", nečekaně vykřikla
do pochmurné skalní výdutě, až ji od povadlých úst
vylétly pramínky zdrobnělé pěny.
"Ále, poťěžte sa, mám pre vás také dobrů zprávu."
Muži i ženy na ten výjev odevzdaně zírali, ale byli
už za ty roky zvyklí, že si jejich letitá šéfová umí
sjednat, i přes svoje často podivné nálady, náležitý
respekt.
"Postavíme k vám navíc i druhů škvádru.
Mladů, nebojácnů, hezků a nezkaženů těma
vašima virkliš unapetytliš alt prožitkama.
A budětě sa v kunstartu obe grúpy dopélňovať.
Tož sa radujtě, ogáři!"
Tvořivě se usmála na zmatené pohledy kolem ní.
Ruce na klaviatuře se posadily do hezky
rozvětveného akordu ef dur.
V kolektivu zpěváků si každý odvodil svůj
nástupní tón a potichoučku si jej uchovávali
ve zmatené paměti.

Klavíristka se zhluboka nadechla - a pohlédla

na placaté zvířátko, které blýskalo všemi barvami.
Třepetalo se, přichyceno za chlupaté nožky,
ve skalním výklenku přímo nad ní.
Dupla si, zavýskala, a její prsty se hbitě
rozběhly po černobílých ostrůvcích letitého
nástroje.

Asi po minutě melodie rázně utichla, jakoby

ji někdo právě vykopl z hrany mostu do
bezedné hlubiny.
Žena zrudla a zařvala: "Tož teda dosť!"
Zpěv se kolísavě také zastavil. Kdosi si
dovolil i tlumeně zakašlat.
"Té kvarty sú snáď o cihlu véš - a nemladé alt
řezník, ten sa furt něnaučííl stakatové frázovánie
floskulé! Tož, to si furt myslítě, že som dopádla
až - až z -", nemohla si právě přesně uvědomit,
odkud vlastně dopadla.
"Shora - z futér", zašeptala Evinka.
"Tak - ááá znovu!"
Šestkrát udeřila pěstí do ozvučného ostění
klavíru, až těleso trošku popojelo na levou
stranu.
Než se vzápětí znovu opřela do kláves,
stačila si mírně posunout i kolísavou, ze
dříví modelovanou stoličku, která snad
pamatovala kdoví koho asi z právě prvního
koncertu ještě pořádně nedorostlého Mozarta.

Sbor se snažil, co to v této napjaté dopolední

atmosféře šlo, neboť vidina brzkého oběda je
jakž takž přidržovala v duchu vzájemnosti.

Oběda?!
Ano - troška strakaté polívky, žvanec udusaného
prachu, který častokrát zaváněl bující směskou
z vytrvalého odpadu, hrnečky naplněnými, dle
ročního období, sušeným či čerstvým sádrovým
laskavcem.
Těm pokrmům se jednou říkalo špenát, podruhé
zelí nebo dokonce - ve sváteční dny - i zelená
bramborová směs. No, možná do ní občas
skutečně zapadla i nějaká ta zbloudilá, umělecká
představa.

A stále znovu a pořád dokola.

Sluneční paprsky, které do nitra dopadaly
rozeklanými škvírami před vstupní komorou,
naznačovaly, že se už konečně blíží obvyklá
polední přestávka.
Žena za klavírem vztáhla pravou ruku a na
okamžik jakoby její vypjaté tělo zmalátnělo.
Basový podklad ukončila dohasínající sextola
na tónu v mínusově jednočárkovém tónu á.
To nevěstilo opět nic dobrého.

Průvan v hrdlech sboristů okamžitě vyschl.

Jakoby všechny setnulo rázné ostří gilotiny.
A vypuklo hrozivé ticho.
Bylo tak dokonalé, že ani ozvěna si s ní
nevěděla rady.
Šéfová kupodivu jemně odsunula starověkou
sesli pod sebou, vstala a hebce upířím zrakem
vysála i poslední zbytek energie podařeného
pěveckého týmu.
"Hezučké!", vyprskla do sinalých tváří.
Letmo pohlédla na paprsky, které konečně
dopadly i na vystouplý kámen uprostřed
prostoru.
Zdomácnělá napodobenina létající chobotnice
už dávno necvičila nad její hlavou a očekávaně
opět přeskákala do hlubších zákrut této prapodivné
jeskyně.
Zůstal po ní jen duhový odlesk, něco jako
notně stylizovaný rentgenový snímek.

Výlet

"Tak, zase ste ňa sklamáli! Co, sklamáli - nasráli!

Na co zasék myslítě, šumaři?!"
Vstala a houpavým krokem se blížila do kmitajících
paprsků energetického bloku, který pulsoval nitrem
všemi duhovými barvami.
"Do řady přede mnú si stúpne Pygmalion, Jóža,
Božidara, Josef Dvě, Beruna, Lojza -", na vteřinu
se zamyslela, " Rezyvka - vlastně celá levá řada -".
Podívala se na mlčenlivě rozvětvený karabáč,
který ležel prozatím nevšímavě na balvanu
téměř uprostřed jeskyně.
A nevkusně plivla na zem přímo pod utichlým
klavírem.
Na výstřední mohylu, která napodobovala
nevkusný balvan, právě začaly dopadat
elektro-magnetické záchvěvy vlnění.

Po chvíli se na pláni kolem vchodu do nitra

nevzhledného skaliska začaly ozvěnou šířit
naříkavé zvuky a snad nekonečné pleskoty
dopadů pracovitého biče.

Reklamou pomalovaný autobus stoupal

v rozvláčných serpentinach na vrcholek
kopce.
Školní výlet se už dávno před nástupem
do luxusního autobusu stal pro mládež
jakýmsi povyražením.
Jakousi odměnou za to, že přetrpěl měsíce
v pochmurných škamnách devítiletky.

Ti na zadních sedadlech hrály už hodinu

jakýsi hazard o výletnické svačiny - a ti
před nimi pozorně poslouchaly učitelku,
která vyprávěla o krásách pozvolna ničené
přírody.
Zejména všechny nakonec pobavil příběh
o jednonohé Ježibabě a jejím červotoči
drásaném domečku ze dřeva uprostřed
prvotně zdravých lesnatých plání.
Chvíli mládeži sice trvalo, než pochopili
vtipnost třídní - a nakonec se povzbudivě
tomuto přirovnání šklebili.
"Tak vidíte, i smutným věcem se může vzdělaný
člověk nakonec moudře zasmát", poznamenala
potěšená pedagožka a vytáhla z kufříku pracovní
notes.
"Ale máme před sebou praktickou část exkurse".
Nahlédla do poznámek a posunula si moderně
vyhlížející optiku na svém nose.
Vousatý řidič právě prudce přibrzdil, aby se
vyhnul výmolu a téměř zastavil. Váhavě koukal
na rozcestník, který se před ním objevil zpoza
rozbujelých křovisek.
Po chvíli pokrčil rameny, vyhodil směrovku
doleva a začal otáčet volantem.
Autobus se mírně zhoupnul a nabral rychlost
do táhlého kopce mezi zalesněnými vrchy.
Učitelka se pustila žlutě natřeného madla
a přihladila si pramen vlasů, který ji zastínil
pohled přes brýle.
Obrovský barevný poutač, který se před nimi
náhle objevil, motoristům sděloval, že turistická
restaurace je jen padesát metrů od parkoviště.
"Blížíme se k cíli - tak mě všichni pozorně",
ukázala na skupinku na posledních sedadlech,
která stále mastila sedmu, "slyšíte mě, hej – vy
tam vzadu!?"
Partička ihned přestala s karbanem a otočila
se na podagožku.
"No - tak, dobře. Kdo z vás mně zopakuje,
o čem jste se učili ve vztahu ke krásám přírody?"
Bylo slyšet, jak řidič přeřadil na jedničku a vůz
zakvílel.
"V Njůjorku zdraví svět Socha Svobody",
vyprskl Tonda a zvedl pravici k pozdravu.
"Blbečku!", zašeptala Jiřina a stáhla ho zpátky
na bleděmodré sedadlo: "Ta baba má v ruce
přece světlici."
"Krávo - tomu se říká pochodeň", opravil ji
Karel.

Učitelka se nadechla.
Zakroutila hlavou a vyčkávala.
"No tak, mládeži!?", útočila, zatímco autobus již
zatáčel k téměř zaplněnému parkovišti u hotelu.
"Například jeskyně Macocha", vykřikla odvážně
do ticha asistentka ředitele školy, která dělala
zájezdu tak říkajíc pedagogický dozor.
"Správně. A dál Veroniko", pohlédla třídní
do pokyvujících tváří školního týmu.
"Byla to původně pověst o jakési maceše,
která pohazoval svoje děti do této stometrové
hloubky", Veronika se plaše poohlédla po svém
okolí, a když uviděla šklebící se tváře tvrdohlavě
se nadechla, "po této propasti byla nakonec
pojmenována malá vesmírná planetka těsně
mezi Marsem a Jupiterem. Její základní označení
je 1998 a další písmenka -", začala si nervózně
hladit špičku brady, protože si jednoduchý
dovětek, kterým bylo YJ12, právě nedokázala
vybavit, "- a jak je známo, je to vůbec první útvar
tohoto typu -" modrý autobus se právě zapíchl do
asfaltu, jakoby řidiči upadl na brzdový pedál kvádr
betonu.
"Zmrzlinááá!", křičely děti, když houfně vyskakovaly
z autobusu a utíkaly, hlava nehlava, ke stánku
na okraji parkoviště. Nad pruhovaným pláštěm
velikého deštníku se rýsoval v cirkusáckém
barevném provedení nápis: Pravá italská zmrzlina.

"Děkuji vám", poklepala učitelka na rameno řidiče,

který se na ni chápavě usmál.

Jakmile se místa vyprázdnila, autobusák zavřel

dveře a vydal se s prázdným busem zaparkovat
o pár desítek metrů výš.
Parkoviště bylo téměř zaplněné k prasknutí,
nicméně obratný šofér si po několika pokusech
s řadící pákou vydobyl místo těsně u ohraničeného
výhledu do hloubky propasti.
Vypnul motor, zatáhl ruční brzdu a chystal se
doplnit služební příkaz k jízdě.
Autobus se ale začal pozvolna rozjíždět.
Řidič v tom okamžiku zatlačil chladnokrevně
na spínač houkačky a po několika pokusech
sešlápnout brzdu, se konečně vydrápal z rozjetého
autobusu otevřeným oknem. Dopadl na asfalt
a chvíli se ještě kutálel, dokud se nezastavil
o travnatý násep.
Vozidlo přerazilo ohraničení můstku pro
návštěvníky nad více jak stometrovou dírou
do propasti a kolísalo ve výkrutech a hřmotu
blíž a blíž potemnělému dnu se zelenomodrým
jezírkem.

EPIDEMIE

Nálada na stadionu byla opravdu bojovná.

Většinou pokřikovali domácí nadšenci. Ale ti na

bočních tribunách se také příliš nemírnili.
O co méně byli tito hostující fanoušci slyšet, o to
razantněji mávali klubovými vlajkami, hvízdali
a dupali do betonových podlah.
Ozývalo se bujaře halasné troubení na trubky,
píšťaly a lesní rohy i všerytmické mlácení do
bubnů, tamburín či jen prostého dutého zábradlí,
které rezonovalo ve zmatených sekvencích.
Kryté lavičky u hrací plochy, přidělené zástupcům
mužstev a trenérům se zaplnily jejich šarmantními
představiteli a na plac poté vběhla i dvě šlachovitá
jedenáctičlenná družstva.
Do rámusu se plaše ozvalo zapísknutí a hráči
se rozběhli po zelené trávě.
"S dovolením?", zachraptěl jakýsi značně unavený
invalidní důchodce na příznivce v pestrobarevné
mikině a dál se neobratně prodíral štrůdlem
křepčících křiklounů k volným místům u toalet.
Do celkového obrazu jistě řádně zapadne i to,
že stejného belhajícího se podivína bylo možné
spatřit i večer při slavnostním divadelním představení
Prodané nevěsty a následující dopoledne také na
hlavním vlakovém nádraží. Byl ovšem patřičně ustrojen,
aby sám nepociťoval, že se do těchto významných
prostředí jaksi stylově nehodí.

Nebe bylo ještě stále probarveno převážně černě.

Ale místy již začaly vstupovat do děje i světlejší
odstíny.
První ptáčci škobrtaly v náznacích skřehotavých
výstřelků, ale ty se postupně vyvíjely v obvykle
třpytivé melodie přeháňkového jarního pohvizdování.

Dva muži patrně spěchali. A to dost. Navíc - před

sebou tlačili rozkodrcaný kočárek, který je místy
naháněl na pravou stranu chodníku, jindy na
levou. Byl to takový temný náznak souboje surové
hmoty s ryzím náznakem člověčenství.
Z chodníku odbočili na silnici a pak i na blátivou
cestu mezi stromy.
Minuli okrasnou ceduli s honosným názvem
rozlehlého parku, zamířili kolem malého parkoviště -
snad pro koloběžky či kola - až téměř do středu
hustě prolesněné plochy rekreačního městského
území.
Právě ta byla rozdělena nenápadným okrasným
jezírkem s šumící fontánkou na pravé straně.
Právě míjeli sousoší slavného místního rodáka,
před kterým se v legračním gestu oba rychle
uklonili. A ponořili se do hlubokého přítmí.
Zastavili se u okraje lesknoucí se vodní hladiny.
Přesně v místě, které jim bylo nařízeno.
Starší muž pohlédl netrpělivě na svoje zápěstí.
Pomyslel si - už je to dávno, co sem na něm
měl i hodinky. Odkašlal si a pohlédl na kolegu,
kterému z okraje nosu vyčnívala rozhoupaná
bublinka.
"Kolik je hodin?"
Zbývalo jim ještě pět minut.

Právě v okamžiku, kdy jim nad hlavami prolétlo

cosi pleskavého - asi nějaká nedospalá kachna -
se z křoví vysunul jakýsi podvědomý, šouravý
nástin snad i opatrných, snad i váhavých pohybů.
Rozmělněná postava se belhavými přísuny svých
končetin kolíbavě sunula k jejich napjatým tělům.
Podivné poťukávání berle o kamenitou půdu
naznačovalo, že se snad takto hrůzostrašně
může přibližovat bližním jen samotný konec
jejich života.
Konečně se ozvalo očekávané: "Nevíte, kolikátého
bude zítra?"
Mladší ze sebe vykoktal odpověď: "Zítra bude zítra.
Ale dneska je včera."
Chvíli nastalo dramatické ticho.
Záhrobní postava se zastavila a pohlédla do
zabláceného kočárku. Hrábla do něj. Okamžik
v něm vlnila rukama, nakonec vytáhla zabalený
raneček a rozpřáhla se s ním. Odhodila pytlíček
na poklidnou hladinu a chvíli všichni hleděli za
obrysy kotoučů, které se za ním vytvářely na
zčeřelém vodním povrchu.
"Pojďte za mnou!", zazněl úsečný hlas.
Dvojice i s kočárkem vyrazila do mírného stoupání.
Místy ho museli tlačit oba, protože hustá, ještě
stále vlhká a vysoká tráva bránila nepodajným
kolům v hladkém pohybu.

Po chvíli se všichni tři unaveně zastavili.

"Tady počkejte", přikázala shrbená postava
a vklouzla do pěšinky mezi keři.
Muži na sebe pohlédli. Ten starší pokrčil
rameny: "Štěstí, že sme vezli pannu. Kdyby
to bylo nějaký nemluvně -".
"Vole. Nemluvně? Proč by za náma přišlo
nemluvně?...A kde, prosím tě?!"
"Co já vím. Třeba před marketem. Třeba by ti ho
připravila pod stromeček tvoje stará -", pokusil se
o úsměv ten mladší.
Z palisády porostu se vynořil shrbenec a potácel
se se třemi igelitovými taškami, které mu narážely
svoji váhou do nohou.
Hůl zarazil do kamenité půdy jakoby se nechumelilo.
Oběma rukama hodil zátěž do kočárku. Rukávem
si otřel patrně zpocené čelo. Pohlédl na dvojici.
"Víte, co máte dělat?"
"No jo. Rozvezeme ty obálky po celým městě.
Nahážeme je do poštovních schránek -"
"Taky je můžeme rozdávat na ulici", vmísil se ten
starší.
"Správně", pochválil je cizinec.
"A aký sú v tých dopisech vlastně psaní?"¨
"Tak vy jste je neotevřely?", pobaveně na ně
pohlédl.
"Ne.To bylo v mailu přece zakázané. Jinak bysme
nedostali žádnou odměnu."
"Co v těch obálkách je?", pajdavec se na okamžik
odmlčel, jakoby pátral po správné odpovědi.
"To sem vám přece už napsal, když jsme se na netu
konečně seznámili", nevrle odpověděl, "v těch modrých
obálkách s kulatým firemním razítkem jsou reklamní
letáčky, jenom takový blažený povídání. Takový ty
informace pro čtivé občany."
"A v těch dalších?", zeptal se ten starší.
"Žádné další tady nemám.Toto není obálka.
Toto jsou balíčky s částí vaší odměny.
A tady máte první splátku -", vytáhl z kočárku
dva oválné svazečky svinutých bankovek.

Partička se rozloučila, jakoby se nikdy ani

v nejmenším neznala. Kdo by to také v tomto
tichém a nyní liduprázdném prostředí sledoval.

Opět začalo poprchávat.

Zpočátku to byl jen takový závan plachého deštíku,
taková ta ranní sprška, která se objevila a zase po
chvíli nadobro pro tento čas zmizela.

Oba muži se právě ocitli na předměstí.

Kroky je vedly přes křižovatky, přes kamenný most
nad řekou, potkávali nabývající shluky lidí, spěchajících
do práce.
Ten mladší se mohutně opíral o rukojeť kočárku, ten
starší letmo cosi brblal do zad míjejících, polospících
a jistě ránem notně poraněných soukmenovců.
"Tak, brácho, kde to rozpálíme?", zastavili se, aby se
pořádně oba nadechli.
"Nevím", rozmýšlel chvíli jeho starší kolega, a přitom
nešikovně vytahoval z kapsy pomačkanou krabičku
cigaret. Nakonec se mu to podařilo, přičemž vysypal
její obsah na chodník. Jedna pokroucená retka dopadla
přímo doprostřed kaluže, takže se téměř okamžitě
probarvila na jakousi změť hnědé, černé a místy
i vsakující bílé.
"Do hajzlu!"
"Brácho, zapomeň. Koupíš si jich třeba pytel!"
"Seru na to!", muž se otočil a rozpřáhl se pravačkou
na právě kolem cválajícího mladíka: "Kámo, nemáš
pro nás jedno cigáro?"
"Jsem nekuřák - nem...", ale nestačil tuto kratičkou
větu dokončit.
Starší mu svižně podrazil nohy a do padajícího stačil
ještě udeřit pěstí, kterou měl - kdoví, jak to všechno
stihl - obalenou blýskavým kovem, kterému se
všeobecně říká boxer.
Skupinky lidí, kteří scénku obloukem míjeli, začali
rozevírat svoje deštníky, protože právě začalo lít, jako
z konve.
Dokonce se kolem prořítil neukázněný tirák a stačil
obalit partičku nejen smradlavým výměškem z letitě
hlubokých kaluží, ale i čerstvějším tekutým blátem.

"Nech toho!", chytil kolegu za rameno ten mladší.

A podařilo se mu odskočit dřív, než ho měla zasáhnout
rozjetá pravička s boxerem.
"Bože, promiň!", ozvala se zadýchaná omluva.
Muži se ohlédli po svém okolí.
Jen šumění deště, potrubování nervózních řidičů,
blikání dálkových s potkávacími světly a pobleskování
rozhoupaných silničních luceren v prudkých nárazech
větru.
Nekuřák se neohrabaně choulil na mokrém chodníku.
"Promiň, blbe!", neodpustil si lehkou omluvu ten starší
a na rozloučenou ho jen tak nakopl do rozkroku.

Oba muži se připojili k zástupu kolemjdoucích

a všichni společně zamířili po křivolakých uličkách
ke středu města.
"Kde začnem?", po chvíli tiché chůze opět promluvil
ten mladší.
"Vole, kdybys mě nechal domluvit - přece na sídlišti!"
Čím usilovněji tlačili do naloženého veterána, tím
víc trpěla historická ložiska v jeho kolech.
Začal se ozývat přidušený, a čím dál jeli, hlasitější,
příšerně vrzavý zvuk.
Skříííp, skříííp - a zase skřííp. Skříp!

Jak městští mravenečci postupně otvírali doručené

blankytné obálky s vyzývavými reklamními vložkami,
po chvílích padali k zemi, jako při velkolovu broky
potrefení divocí holubi při kropících zásazích
ostrostřelců.
Všechno ovšem začalo o něco dříve - na poště.

Pán, belhající se o holi a s pečlivě oholenou tváří,

s vyvalenýma očima, jedním ušním lalůčkem jako
jakási zmenšená parabola, druhý měl nápadně
ukrytý pod přiléhající pěnovou náplastí, a z pod jeho
starobylého klobouku se šířila do okolí vůně čehosi,
co mohlo připomínat báchorky o smrdutém princi,
předezinfikovaného vlezlým, ale praktickým,
nemocničním odérem - se trpělivě komíhal mezi
návalem lidí před vraty poštovní rezidence ještě
dlouho před otvírací dobou.
Snad byl poněkud nervóznější. Snad potřeboval zajít
na toaletu, snad mu šly špatně hodinky.
Pak zaduněly zvony na kostelní věži, ozvalo se
zašramocení bytelných zámků na dveřích poštovního
úřadu - a tato drobná epizoda se z ničeho nic usadila
dějinami.

"Prosím -", uslužně pobídla čekající dav usměvavá

poštovní úřednice a ustoupila stranou od otevřených
dveří.
Ti, těsně u vstupu, se začali zmateně rozhlížet:
"Kde je ten mrzák, ten tady byl přece první?!", vykřikl
kdosi.
"Teď tady procházel", přidala se patrně důchodkyně,
kolem jejichž nohou se neustále proplétal dovádivý
ratlík.
"No, byl to přece ten postižený občan - ale je fuč -",
využil zmatené situace obtloustlý pardál a prodral se
první do přetepleného prostoru poštovní stanice.

Ten kulhavý muž zmizel stejně obdivuhodně, jako

se nenápadně i objevil.
A plnil nadělení, pro které byl pečlivě vybrán, a za
jehož splněním cestoval až z nedozírného neznáma.

Invaze - tedy vlastně počátek destrukce - začala

velice nápadnou epidemií čehosi, co bylo ukryté
v zamodralých poštovních obálkách.
Žádná laboratoř, jak se později celkem zbytečně
ukázalo, nebyla schopná přijít nákaze na kloub.
Spekulovalo se o všem možném - včetně eboly
či nové formy éterického karoterismu.
A lidé umírali až zázračnou rychlostí.
A někteří dokonce také mizeli.

Ti, co přišli do styku s nákazou, ji dále šířili.

Dokonce i po smrti. Stačilo se na jejich hroutící
se schránky jen podívat. A ti, kteří byli označeni
skrytou biologickou stopou - například na různých
nádražích, v divadlech nebo na stadionech, byli ¨
během krátké doby přesunuti do tak zvaných
vývojových středisek kdesi daleko za horizonty.
Po čase se z nich stali budoucí - jak jim vznešeně
říkali - noví osadníci nejen na zelenomodré Zemi,
ale i na dalších planetách dosud málo poznaného
časoprostoru.
A kupodivu pak nemusely ani složitější cestou vznikat,
třeba na Zemi, žádné další potopy.

Eskadra podivných bytostí polehávala v průsvitném,

zakulaceném vádí, které se vznášelo mezi umělými
stromy a přívalovými vlnami a bylo patrné, že si
nadmíru užívají dobře odvedeného poslání.
Odkopl peřinu a vytřeštil oči do stropu místnosti.
Měl těžkopádně pokřivenou tvář. Vrásky kolem očí
vypadaly jako útesy po neodbytném mořském odlivu,
po čele mu stékaly prosolené krůpěje ochlazujícího
potu. Mrskl pohledem na budík, který postával na
trojnožce nočního stolku.
"Do hajzlu!", vykřikl a vyskočil z postele. To se mně
ještě nestalo, udeřilo jeho podvědomí. Chytil přístroj
a zatřásl jím. No jistě! Vybily se baterie. A k tomu ten
dementní sen!
Našplíchal na sebe trošku teplé vody a přihodil pár
kousků oblečení. Popadl elegantní koženou tašku,
klíče a vyrazil.
Když za sebou přibouchl dveře bytu, málem srazil
na podlahu patra malého Jiříčka, který si trucovitě
pojížděl s barevnou lokomotivou zase přímo na jeho
rohožce.
"Hezký den!", vykřikl na jeho dvacetiletou matičku,
která právě sestupovala po schodišti a hledala přitom
neuvěřitelně pokroucenou levicí cosi ve svém baťůžku,
který ji obepínal klenutá záda.

Samozřejmě - výtah stojí někde v přízemí a tři důchodci

si kolem něj šeptají o hrůzách ničemného světa,
pomyslel si, a vyrazil úprkem po točitém schodišti
dolů - to je den blbec! A určitě ani nenastartuju auto.

U východu z haly domu se udýchaně se zastavil.

Uvědomil si, že právě míjel svoji poštovní schránku.
Vrátil se a vytáhl svazek klíčů. Dech v něm tom chvatu
pulzoval jako předimenzovaná pumpa.
V rychlosti roztrhl naléhavě vypadající modrouobálku
s kulatým razítkem. Ukazováčkem dílo dokončil
a vsunul dlaň do otvoru. Pohlédl zadýchaně zblízka
dovnitř, aby mohl lépe uchopit cáry jakýchsi tiskovin.

A zalapal po dechu.
ELEGÁN
"Ty vole! Koukni se!", málem vykřikla dívka v černé
minisukni, která právě usrkávala žlutým brčkem
tekutinu z do výšky vyumělkované dózičky. Po bradě
ji začaly pomaloučku ztékat krůpěje vyprsknuté
šťávy.
"Vole, to není možný!", začala šmátrat v kabelce,
aby nakonec sáhla na papírový kapesníček.
"Kam se mám dívat, ty krávo?!", začala otáčet
kámoška nastrojenou hlavou.
"Tam. Za ten pekařskej auťák."
"No a?"
"Je to von, bože! Vidíš tu jeho botu?!"
Mládenc právě dokončil výstup z lesknoucího se
odstřešeného kabrioletu, opřel se pravou nohou
o jeho kapotu, naslinil si prst a smázl cosi z okraje
podrážky.
"No a?"
"No a?", sjela kamarádku vyděšeným pohledem,
"ty neznáš Davida?!", pohlédla ji do bezvýrazné
tváře.
"To je ten - tamto?"
"Bože!", málem zařvala slečna a téměř v bezvědomí
si prudce vyhrnula minisukni o dva stupínky blíž
k pasu, "A de sem - bože, ty krávo!"
Chlapík přeběhl rušnou silnici, která byla v těch
chvílích volná, protože na semaforech v obou
směrech se usadila červená, a vyšvihl se přes
nízký plůtek na zahrádku kavárny.
Kývl na servírku, která ho již vyhlížela od létacích
dveří, a zamířil ke stolku pod vzrostým modřínem
s ceduličkou Reservé.
Z krku si stáhl jakousi barevnou onuci a jemně jí
otřel proutěnou židli. Z kožené taštičky vylovil
podlouhlou krabičku a z ní vypáčil v celofánu
zabalený doutník.
Ozvalo se cupitání po kamenné dlažbě. Otočil
se - a málem ho ošlehl kmitavý plamen.
Servírka držela v jedné ruce zapalovač a ve druhé
ji balancoval tác s jedovatě, hustě rudým nápojem.
Právě v tu chvíli také vyskočila od stolku dívka
a ve chvatu si přitáhla temnou minisukni k tělu.
Přenesla se přes uličku až pod větve modřínu
a vykřikla:" Ahoj, Davide!"
Mladý muž, kterého nazvala Davidem, otočil
hlavu a zvedl k dívce překvapený pohled.
"Jéééje. A vy jste asi ta -?", pročísl si vlasy, snad
aby měl nahrabány vteřinky na přemýšlení.
Nakonec ho napadlo obvyklé: "Co tady děláte?"
"No co? Sedím s kámoškou a žvatláme - ale co
v tomhle lokálu právě ty?", vyprskla na něj
a zakroutila svůdně hlavou, až se jí blonďaté
pramínky tak trošku zahákly za obě obočí.
Usmál se. Zakašlal a usrkl nápoje, který se
zavlnil ve sklenici ozdobené rudou podkovou.
Ke stolku se diskrétně přiblížil hranáč, který
v reklamním tričku kavárny postával u vchodu
a pohlédl s otazníkem ve tváři na mladíka.
"Dobrý -", kývl na něj David a nápaditě pohlédl
na hodinky, "těšilo mě -".
"Helča -", napřáhla k němu opálenou pravici
a odsunula bíle natřenou židličku, aby se také
posadila.
David byl sice různými okolnostmi jistě protřelý muž,
ale na toto vyzývavé gesto nebyl vůbec připraven.
"Promiňte, ale čekám důležitý hosty."
"Koho?"
Pohlédl na ni.
"Koho?", zopakovala otázku a pohladila ho po
hřbetu ruky. Zdlouhavě se nadechl. Nakonec
se přece jen usmál: "Chystáme se na dovolenou.
Přijedou kolegové z klubu."
"A kam pojedete?"
Už měl této potvory opravdu dost. Z kterýho média
upadla?!
"Poletíme daleko."
"Aha - neříkej, že do Chorvatska!?"
"Říkal jsem, že poletíme k moři?", udiveně na ni
pohlédl.
Helča se ovšem nedala: " - tak do Tater?", skousla
si ret, jakoby se právě rozhodovala mezi vážným
přemýšlením nebo rafinovanou lstí, "do Špidrláku?"
Před kavárnou zastavil taxík.
David vytáhl z kapsy svazek bankovek, pár jich položil
na stolek a zatížil je popelníkem - ani se neobtěžoval
dopíjením rudotiny - v rychlosti se dívce uklonil:
"Promiňte, Hedvo, naléhavá záležitost - patrně...
jo do Špidru, budeme tam - ", při vyhýbání spěchajícímu
číšníkovi, mu vsunul do nastrčené dlaně klíče od vozu:
"Pane Františku, kdyby náhodou, tak přeparkujte. Díky!"
Pikolík se uklonil a málem se rozběhl pro zajímavější
nadílku pod prázdnou nádobkou na cigaretový popel.
"Přeje si milostivá vrátit drobné?", zašátral nedbale
v kasírce. Ale byl nakonec nemile překvapen.
"Ani nápad, Franci -", chytila ho za rukáv, " ale třeba je už
nebudu potřebovat -"
"Tak, co zase máš, Helín?!"
Dívka na něj upřeně pohlédla: "Co je to za šejkávu?
Není to ten šéfík z -?"
"Já nevím, kde čaruje. Připadá mně -"
"Kadím na to, co ti teď připadá -", přitáhla si ho blíž
a začala šeptat, " je to ten hekr? Vlastně ne - bude to
brácha od Křupavky, že ?".
"Drž hubu, slívo!", zakýval na rozteklého vyhazovače,
který netrpělivě přešlapoval u dveří do potemnělého
vnitřního prostoru slavné kavárny.

Žbluňk, žbluňk - po chvíli pozvolné ž b l u ň k.

Vlnka za vlnou se lenivě převalovaly přes drobné
kamínky a nakonec se některé přátelsky převalily
i přes mohutnější cár nasáklého kusance dřeva,
který sem vyplavily - snad před stovkami let -
z kdovíjaké potopené šalupy, a kdoví z které
části Atlantického oceánu. A pevně se tu uhnízdil.
No, nebyl zase tak veliký, aby cizokrajným turistům
vadil, snad si ho většina opálenců ani nevšimla.
David na něj přesto upřeně hleděl.
Z rozjímání ho vyrušil snědý mladík, který poskakoval
od lehátka k lehátku a vřeštěl: "Mušel - koralen!"
Neměl moc s nabídkami úspěch, ale přesto se mile
zubil, nohy se mu svižně rytmicky třepetaly a melodicky
neustále upravoval všechny možné světové jazyky:
"Koralka, šelšel, oktopůses."

"Půjdeš do vody?", otočila se na něj dívka, která si

vytrvale připékala svoje záda.
"Cože?"
"Poď se vykoupat", otřepala si z ramene poprašek
písku.
Patrně ho vytrhla z klidu okamžiku.
Slunce, šustivé přílivy vln nazelenalého oceánu,
vytrvalé melodie zvukomalebné nabídky hispánce,
pokřiky přelétavých ptáků - sem tam zahoukání
kontejnerových lodí, směřujících k nedalekému
přístavu.
"Skočím si k baru ke klukům", pokýval váhavě
rameny.
"Jak myslíš... já si zaplavu", vyskočila a rozběhla
se po pláži. Drobný písek se od jejích nohou
rozprašoval jako trhavé vzpomínky ve zpomaleném,
zašedlém historickém filmu.
Hleděl na ten výjev a musel se usmát - Helena
občas vypadá jako užvatlaný batole v neoprénovém
přelivu z kůže a proužků ničeho.

Ke břehu se blížily dvě plachetnice.

Vlaječky na jejich zádích všem oznamovaly, že
jsou obě odkudsi až z daleké Austrálie.
A těsně, než se dostaly blíž k molu, do sebe
zlehka narazily.
Stěžně se zatřepetaly, osádky na jejich palubách
začaly svižně pobíhat, dav na plážích se ustálil
v uklidnění a policejní vůz prudce zabrzdil, až se
kolem něj rozvířil písečný prach.
Vyskočili dva pestře oblečení mladíci, jeden z nich
vytasil z pouzdra na krku dalekohled a druhý cosi
oznamoval do vysílačky.
A pak už jen obě vodní tělesa zakotvila takových
padesát metrů od pláže.

"Tak to bylo dílo!", otočila se k příteli Helena

a rozběhla se přímo proti klikatému přílivu vln.
"A vrať se k obědu celá -", vykřikl za její poskakující
kostřičkou.

Podíval se na hodinky. Vlažně zakroutil hlavou

a odhrnul si pramen vlasů, které mu právě spadly
do jeho jemně připáleného čela.
Tak jo, oprášil si z vlasů poprašek písku a rozběhl
se nečekaně do příboje za ní.
Za chvíli se oba ztratili mezi tak stovkou různorodých
plážových zaslíbenců, kteří se potáceli mezi mořem,
palmami, oblohou, rozptylování zisků a jinými veselými
hrátkami.
"Dohoň ji, dohoň!"
Myšlenka začala dorážet.
Rozběhl se.
Dívka se právě ponořila do veliké vlny, která ji
nadnesla tak o půl metru. Ztratil ji z dohledu.
No nic, pomyslel si.
Plácl sebou do vln a začal usilovně plavat.
A pádloval a plaval. Zabíral, čím víc, tím pošetileji.
Spodní protiproud mu v tuto chvíli ovšem vůbec
nepomáhal.
Vystrčil hlavu nad hladinu - kde je Helena?!
Začal šlapat vodu, připadal si v ten okamžik jako
při závodě na velodromu - jenom kolo ho drželo
takřka na jednom místě.
Náhle pocítil, jak se mu něco zlehka omotává
kolem chodidel. Snažil se ten podivný pocit setřást,
ale nepovedlo se. Vystrčil ústa výš nad hladinu,
aby se mohl pořádně nadechnout.
Něco ho pozvolna táhlo dolů. A po chvilce i dál
od břehu. Zděšení se však velice brzy proměnilo
v jakýsi třpytivě duhový šál, který se mu při každém
nádechu slané vody hřejivě omotával kolem těla.

Policisté na břehu a tři záchranné čluny na moři

pečlivě prohledávali okolí.

Hloučky nervózních a všemožně zaujatých - v tuto

chvíli sjednoceně vystrašených turistů - živě drásalo
na této soukromé pláži neobvyklou situaci.
"Už ho hledají třetí hodinu... to nemohl přežít", tato
fráze zaznívala v angličtině nejčastěji.
"Proč ti poloviční plavci plavou, kam jim jejich suché
síly vůbec nedovolují!", bylo slyšet v partičce, která
štěbetala španělsky.

"Hele, támhle! Něco vylovili!", vykřikla brunetka

a vymrštila prst směrem k jednomu z člunů.
V okamžiku se k němu přiblížilo i druhé plavidlo.
Záchranáři začali vytahovat z vody podlouhlý balík.
Dlouhé bidlo nevydrželo tlak, ohnulo se a přitom
roztrhlo látku, kterou byl nechutný obsah omotán.
Na okamžik vykoukla jakási polohlava - na půl
takřka bělostná kost, na půl zažloutlé zbytky kůže.
Z české výpravy rázem opadlo napětí - to není on.

Ne - nemohl to být!
Právě totiž přeskakoval písečnou dunu a zmateně
zíral na dlouhatánskou pláž před sebou, kde se vršily
desítky plážistů a kolem nich blýskaly majáčky
policejních aut. Zaslechl sirénu. Pohlédl tím směrem.
Ke břehu právě dorazily i čluny pobřežní stráže.
Zrychlil chůzi. Čím byl blíž, tím jasněji poznával i Niky,
kterou právě zvedali kamarádi z promočeného písku.
"To není on", slyšel stále dokola tu kouzelnou větu.
Rozběhl se.
A čím byl blíž, tím víc si uvědomoval, že přece žije.
Že všichni ti lidé kolem žijí.

Na parkoviště u pláže se začaly sjíždět auta televizních

společností. Chvíli nato i minibus jakési rozhlasové
stanice.

Muž, kterého dívka v jedné domácí kavárně nazvala

Davidem - a který se tak vůbec nejmenoval - se zastavil,
aby nabral dech do plic .
"Hele, tam je!", vykřikl kdosi a dav se začal zmateně
otáčet směrem, kam mířil jeho prst.
A pak se už k postavě rozběhl téměř celý dav.

Když navečer v plážovém baru rozebírali celou trapnou,

ale i - nakonec - veselou příhodu, hlavní slovo měly
především kubánský rum, irská whisky, podlouhlé
doutníčky a ruský kaviár. Jo - a také litry sladkokyselého
piva.
"Už sme tě vlastně pohřbili", poplácával hocha po
zádech jeden přes druhého.
"Jo, tak dlouho pod vodou. A tys byl neviditelný -
a hlavně někde jinde", pohladila ho po promočených
vlasech Niky. V tom se její ruka vymrštila:
"Co to je?!"
"Co, co je?", pohlédl na ni.
"Co to tady máš?", a začala mu nadzvedávat chomáč
vlasů nad temenem.
Pohladil si kůži a zakroutil hlavou: " - asi sem, jak mě
proud vláčel po kamenitým dnu, trošku narazil do -
krátce se zamyslel - do..."
"Ostrýho balvanu -" , skočil mu do úvahy parťák.
"Kravina! Válela se tam Krakenova jehlička", vyprskl
kdosi.

Když se po čtvrté ráno partička povalovala na pláži,

poslouchala šumění vln, pokřiky racků a zmoženě
vyhlížela povstání rudého slunce nad horizontem,
Niky si užívala pomíjivého pohybu, který ji rázovitě
procházel celým tělem.

"Franci, prosím tě, dvakrát pudráka."

"Hned to bude, milostivé dámy", odpověděl
číšník, "a nepřejí si dámy hned dvojité?",
vykouzlil na tváři ledabylou grimasu."
"Času dost... ále jo, dones dvakrát dvojku,
a mázni si na nás, co chceš."
"Dámy měly příjemnou noc?"
"Naser si."
"Tak jo - dvakrát dvě", a i s kamennou tváří
zmizel za vrátky zahradní části kavárny.
Téměř pod jejich nohama proběhl jakýsi
mrňavý pes.
"Fuj, hovado!", vykřikla Helča. A obě se
současně otřásly, jako ten přátelský ratlík.
Skleničky o sebe přátelsky ťukly a polovina
z každé třetinky zmizela.
Postavily zbytky na stůl a začaly ve zbytku
jejich obsahu šudlit konečky prstů.
Pak obě, jako vlastní jednobuněčná dvojčátka,
pozvedly namočené ukazováky k počínajícím
vráskám vedle očních koutků. Třely si a třely
kůži o sto šest, až jim oběma začaly spravedlivě
slzet oči.
"Tak co - jaká byla noční?", poznamenala po chvíli
kamarádka.
Helena si opatrně otřela horní část tváře kapesníčkem:
"Ani nemluv! Ještě dvakrát něco podobnýho a skončím
v pakárně", křečovitě se pokusila o pokřivený úsměv.
"Co to je - pakárna, Helín?!"
Podívala se na ni a usrkla nahnědlé tekutiny.
"Ty nevíš, co je pakárna?"
"No, tam se dělají rohlíky?"
"Krávo - to je pekárna."
"Aha - tak co je ta posraná pakárna?"
"Pakárna - vole s vemenem! Pakárna, ty vole
s vemenem, to je blázinec."
"Aha. A to se říká kde?"
"Zajímá tě taky, proč sem skoro celou noc
nespala?", nedala se odvézt od děsné myšlenky
Helena.
"Já sem spala, jako dřevo", pochválila se dívka.
"Já ne. Najednou sem měla takovou příšernou
vidinu - představ si, jakejsi chlap plaval v moři.
A najednou ho jakýsi podvodní figurky chytily
za nohy - takový mrňavý ty debílci byly, a vypadaly
jako prťatý budulínci a tahaly, a tahaly - až ho
dovlekly do jakési jeskyně na dně."
"Kde to bylo, Helín?"
"Co já vím!?. Někde v moři -", zapátrala pohledem
v oblacích. "No a pak mu vysávali z hlavy mozek."
"Cože to dělaly?", málem si polkla jazyk.
"Vysávaly mu z hlavy jakousi injekční stříkačkou -
co já vím, co vlastně dělaly - možná mu tam taky
mohly pumpovat -", otřásla se představou Helena.
"Jéžiši! A dál - ?", začala si kamarádka okusovat
červené nehty.
"Dál?...Pak tu našedlou směsku daly do jakýsi
bedny a z ní vypadly jakýsi mlhovitý kapičky."
"A jaks to všechno viděla v té hluboké vodě?"
"Co já vím - prostě sem to viděla."
"Třeba to byly nějací žraloci z Marsu - "
"Ty seš ale vopravdu kráva! No a ty kapičky pak
mraky roznesly nad jakousi atomovou elektrárnu...
a tam se ten déšť po dopadu změnil na mikroskopický
trdlíky, takový miniaturní pavoučky, a ti se houfně
proplížily až do centrály elektrárenskýho počítače -
takový neviditelní, roztomilý broučci to byly na první
pohled -"
"A?"
"Ty žlůvo! A pak ten superpočítač - samým zmatkem
z těch novejch atomovejch pokynů vybouchl - bác!",
otřásla se Helín. Jakoby si s ní právě pohrál ráz
podvědomé tlakové vlny.

"A to se ti všechno vopravdu zdálo?", přestala

vyvalovat svoje smaragdové oči parťačka.
Helena se zarazila a strnule hleděla ke vchodu
na zahrádku: "Hele, kdo to přichází...?!", ťukla
pěstičkou do stolku.

Muž, kterého před několika týdny nazývala

Davidem, právě vcházel do návštěvníky zaplněné
terasy kavárny.
Muž se rozhlížel.
Helena mu zamávala a pohladila si nervózně tvář.

"Promiňte. Málem sem tě přehlédl", obrátil se

na Helču a usmál se. Odsunul opěradlo židle
a posadil se.
"Ale jistě, Davide, držela sem ti ho", odpověděla
mu a mrkla na kamarádku. Začaly se jí poměrně
viditelně třást ruce. Nadechla se a nechala svoji
skleničku pro jistotu stát na stole.
"To je dneska krásný ráno!", opět se mile usmál.
"Tak jo, Davide - sem ráda, žes mně konečně
zavolal", pokusila se také o úsměv.
Za jejich zády zkušeně zakašlal číšník.
"Dnes to bude, jako obvykle?"
"Franci, dones mně klíče od vozu - a až se vrátíme,
objednám si něco jako grenadínu", usmál se.
Dneska měl holt usměvavý dopoledne, zdálo se.

"My někam pojedeme - a všichni?"

"Ne. Jen my dva. Musím ti něco zajímavýho ukázat,
Helín. A kámoška na nás tady jistě chvílku počká,
že!?", řekl a zvedl se od stolku.
Řekl mně, Helín!? Málem se posadila. A to přímo
na vydlážděnou terasu.
Celkem toporně se postavila, a právě, když
zasouvala židličku, všimla si, že přibíhající číšník
právě vytahoval z kapsy v igelitovém pytlíku cosi
zamotaného.
"Tady nesu klíče", řekl zadýchaně.
"Díky - hned budeme zpátky", rozloučil se muž,
kterého Helena nazývala Davidem.

Pomohl Helence zasunout židli zpátky ke stolku.

Prošli brankou a počkali, až se proud automobilů
zastaví na křižovatce na červenou. Přeběhli
silnici a zastavili se u elegantního kabrioletu.
Nasedli a muž, kterého Helča nazývala Davidem,
na ni pohlédl. Nastartoval a vytočil motor do
pořádných obrátek.
Auto se smykem otočilo do ne právě správného
směru a nabíralo prudce rychlost.
Řítilo se v protisměru s kopečku přes křižovatku,
kde naskočila na semaforu zelená.
Dívka se křečovitě chytila palubní desky.
"To nic, neboj se", vytasil na ni nádherně probělený
chrup."
Vozidlo prolétlo zbývajících sto metrů a místo
toho, aby řidič přibrzdil a zařadil se nalevo nebo
napravo, střihl to rovně přes chodník mezi několika
uskakujícími chodci.
Přerazil strom těsně pod silnicí, pak i druhý, jehož
koruna se mírně skláněla nad řekou - a nakonec
i bytelné zábradlí, které mělo chránit cyklisty či
chodce před pádem z cyklostezky do hlubokého
říčního koryta.
Sporťák se několikrát ve vzduchu obrátil a s poměrně
tichým plesknutím se ponořil pod hladinu, než by
kdokoliv napočítal do deseti.

Ve večerních televizních i rozhlasových zprávách

se téměř na celém světě objevila naléhavá informace:
"Dnešního dne došlo k havárii atomových reaktorů
v jedné z dosud stabilních elektráren.
Zamořená mračna se nekontrolovaně rozptylují
všemi směry."