Professional Documents
Culture Documents
JINDŘICH
ELIŠKA
MLYNÁŘ
ČERT (ČERTÍK)
VODNÍK (HASTRMAN)
KNÍŽEPÁN
ŽÁN
ČARODĚJNICE
VYPRAVĚČ, JINDŘICHŮV TÁTA A MÁMA, KOČÍ, BABIČKA, SEDLÁK, MUZIKANTI, HOLKY ZE VSI
(vedlejší role – sbor)
Vypravěč: Příběh, který vám teď budu vyprávět, se na mou duši stal, ale je to tak dávno, že už to snad ani
pravda není. To ještě v hlubokém lese pod starým hradem Krákorkou žila byla jedna čarodějnice, která
by se tuze ráda vdávala, ale čert na kterého měla políčeno si z ní dělal jenom samá šprťouchlata.
Čarodějnice: Ááááá!
Čarodějnice: Ááááá! Já tě roztrhnu jako hada! Kde mám koště? Já tě, pojď sem, vypráším ti kožich.
Čarodějnice: Čerte smradlavá, hnusná, špinavá, vošklivá, vokatá, zubatá! Zabiju tě, strašně tě roztrhnu
jako hada!
(na mlejně)
Vypravěč: Čert sedával nejraději za komínem mlýna pod rybníkem a vymýšlel jednu čertovinu za druhou.
Čert: Co to jede?
Knížepán: Žán! On se zbláznil! Ani sedmihlavá saň toho tolik nesežere jako vona!
Žán: Milosti, Milosti, princezna halapartna, to by byla nevěsta pro vás. Milá, krásná, ušlechtilá a bohatá.
S tou byste se ani potmě nebál, Milosti!
(vykoukne na ně Čert)
Vypravěč: On ani Hastrman z rybníka nad mlýnem nebyl o nic lepší. Místo aby pod hrníčky střádal
dušičky, chodil tajně mlsat do mlýna.
Vypravěč: Pak vysedával dlouho do noci na stavidle nad rybníkem a bafal ze své fajfčičky. A zrovna tehdy
se udál náš příběh...
(u zábavy)
Jindřichův táta: Sejkorky jedny! Nechte si taky něco na Jindřicha, todle už pro mě nejni...
Holka 1 a 2: Jo!
Babička: Zlej černokněžník se v jedovatýho hada proměnil. Ale Honza se nezalekl, popadl meč, co od
dědouška dostal, a usekl hadovi hlavu. Honza dostal princeznu za ženu, půl království k tomu a žili
šťastně a spokojeně na zámku. A jestli neumřeli, tak tam žijou dodnes...
Holka 1 (Anička): To nemá cenu, ten o nás nestojí. Pojď, půjdeme tancovat samy.
(Jindřichovi se zdá sen o tom, jak jako princ bojuje s hadem... když hadovi usekne hlavu, objeví se krásná
prinezna – stejná herečka jako Eliška)
Princezna: Děkuji ti, Jindříšku, že jsi mě vysvobodil. Ráda se stanu tvojí ženou. (políbí Jindřicha na čelo)
Jindřichův táta: Co je to s tebou, Jindřichu? Mládenec k pohledání, za práci taky vzít umíš jako málokdo,
a večer místo aby jsi šel k muzice, posloucháš s mrňatama pohádky. Měl by ses už taky povohlídnout po
nějaké té nevěstě. Tadyhle Baruška s Aničkou ti nadbíhají, kde můžou!
Jindřich: Kdepak, pan tatínku. Tydle naše holky, to pro mě nic není.
Jindřich: Princezna.
Jindřich: Neviděl.
Jindřichův táta: No tak. Najdi si poctivý a pracovitý děvče a budeš se mít líp jak na zámku. Copak si
myslíš, že zrovna na tebe nějaká princezna čeká?
Jindřich: Půjdu ji hledat do světa. Najdu nějakou zakletou, vysvobodím ji a pak ji dostanu za ženu.
Jindřichova máma: (zadrží tátu) Vendelíne! (otočí se k Jinřichovi) Chlapče nešťastná! Už tě zase chytá
fantas?
Jindřich: Jen mě nechte maminko. Ještě budete ráda, až budete mít za syna pana krále.
Jindřichův táta: Jen ho nech mámo. Chce jit do světa, tak ať si jde, kam chce. Však on se vrátí. Uvidíte, že
bude doma dřív, než se nadějeme. A ještě bude rád, jestli si Baruška nebo Ančí zatím nenajdou někoho
jinýho!
Čarodějnice: A dejte mně pokoj! (promění se v babičku) [vezme si přes hlavu šátek?]
(přichází Jindřich)
Čarodějnice (babička): Já už jsem ale jedla. Dej to sem. Ta je pěkná. (začne zobat buchtu)
Čarodějnice (babička): To jako já, jo? (vyndá z buchty chlup) Ále, tady je chlup... (šeptem pro sebe) To
abych ti splnila nějaký přání, viď?
(Jindřich přikývne)
(během písničky Jindřich poslouchá Elišku a vrazí přitom do Vodníka a oba spadnou do rybníka, rozhovor
pokračuje během písničky)
Jindřich: Nezlobte se, pantáto, já nerad. Chtěl jsem se jenom kouknout, kdo to tak krásně zpívá. Tak
může zpívat jedině princezna.
Vodník: A kdežpak princezna! To je naše Éliška, ze mlejna. A tej se žádná princezna na světě nevyrovná.
Ale to není nic pro tebe! Koukej plavat vodkaď jsi přišel!
Jindřich: Však já do zelí nikomu nepolezu. Já se narodil pro princeznu a ne pro nějakou vobyčejnou holku
ze mlejna.
Mlynář: Jo hotovo... Zrovna nejčko přijel sedlák z Hoštic s obilím a do rána to chce mít všecko semletý.
Mlynář: Já to tak nerad vidím, jak se mi tady dřeš, holka moje zlatá. Ale cožpak za to můžu, že u nás
žádný pomocník nevydrží?
Eliška: Ale tatínku, nejčko pokropím prádlo a to přeci není žádná robota.
(Eliška běží na louku za mlýnem kropit prádlo, mlynář se vrací od rybníku ke mlýnu)
Jindřich: Ještě tu jednu mám, ale ta ti už asi chutnat nebude. Je skoro celá rozmáčená.
Vodník: (nadšeně) To mně nevadí! Já bych si jí stejně namočil, aby nebyla tak suchá.
Vodník: Zkus to ve mlejně. Starej mlynář je dobrej člověk. Nechá tě přespat, a když mu drobet i
pomůžeš, s prázdným žaludkem taky spát nepudeš. (něžně, zamilovaně) Aspoň se Éliška nebude mušet
tulika dřít. Chuděrka moje malá.
(na dvorku Eliška tahá pytle s oblilím a pomáhá je mlynáři nakládat na záda)
Sedlák: No no, opatrně s těma pytlema, holka, ať se neprodřou! Jsou nový, z jarmarku v Písku. A taky
stály! No jo, no jo. Holka jako kyrysar. Ta mlejn podrží. Povídám, sousede, ráno muší bejt namleto. Naše
Verunka se bude na Jakuba vdávat! Terno udělala! Sám první zámeckej kancelista si o ní přišel říct.
(přichází Jindřich)
Jindřich: Pozdrav pán Bůh, hospodáři. Nenašel by se u vás pro pocestnýho nocleh?
Mlynář: To víš, že našel, a když nám pomůžeš, najde se i něco teplýho do žaludku. Podívej, holka, máme
pomocníka. To koukáš, co? Samo nebe nám ho poslalo.
(sedlák pozoruje, jak se má Jindřich k dílu a nosí do mlýna jeden pytel za druhým)
Mlynář: Jen si ber, mládenče, a nic se nevostejchej – jak k dílu, tak k jídlu.
Mlynář: Takového pomocníka, jako jsi ty, bych potřeboval jako sůl. Nemám pravdu Eliško? Nechceš u nás
zůstat? Dobře bych ti zaplatil, to se neboj.
Jindřich: Děkuju vám za nabídku, pane otče, ale přede mnou je ještě dlouhá pouť. Já se totiž vypravil do
světa. Až ráno vyjde slunce, budu už zase dávno na cestě.
Mlynář: Nu což, zbraňovat ti nemůžu. Tak ti přeju, aby ses u nás dobře vyspal.
Jindřich: O to pan táto nemusíte mít starost. Ještě se drobet projdu okolo rybníka a budu spát jako
dudek.
(Jindřich se při měsíčku prochází okolo rybníka a zpívá si další sloku Vím jedno návrší)
(Eliška se krade za Jindřichem a zamilovaně ho poslouchá, pak uteče zpět do mlýna pro šátek a jde za
Jindřichem)
Jindřich: Ještě ne. Ale prolezu svět křížem krážem, dokaď ji nenajdu.
Čert: (nadšeně) Jo, to jo! Jen jdi! Jdi, jdi, jdi! Jůůů!
Eliška: Proč tak daleko? Cožpak u nás není dost hezkejch holek?
Jindřich: To asi ne. Ale já hledám zakletou princeznu. Až ji vysvobodím, dostanu ji za ženu.
Eliška: To nevím. To bys musel počkat do úplňku. Kmotřička říkávala, že to se na rybníce vždycky zjevuje.
Eliška: Dobrou!
Čert: Osm! Pět! Deset! Čtyři! Jedna! Moc, moc! (vletí k Jindřichovi a blekotá)
(Jindřich se na čerta podívá a převalí se na druhý bok, čert poletuje kolem a divoce blekotá dál, skáče mu
po peřině, Jindřich zívne, otočí se zpátky a snaží se usnout, čert v blekotání polevuje, šťouchá ho do
polštáře, až mu ho sebere)
Čert: Nedám!
Jindřich: Co?
Čert: Ne!
Čert: Nebojím!
Jindřich: Já ti ukážu! Ty obludo jedno špinavá, rohatá. Vypráším ti kůži. Ty... no... no počkej! Tak... a
ještě... (nahání čerta po místnosti s koštětem)
Čert: Ááááá!
Jindřich: Já tě dostanu!
Čert: Ááááá!
Jindřich: A už tě mám!
Čert: Ááááá!
Jindřich: A je to! Zpátky! Tady budeš, říkám! Lehni! (přiváže Čerta k noze postele za ocas)
Čert: Ááááá!
Jindřich: Pěkně tě tu přivážu. Tak, jen drž, a máš po strašení! Tak kuš! Ticho tady bude! (Čert okamžitě
zmlkne) Lehni! No tak lehni!
Čert: Ááááá!
Čert: Néééééé!
(Čerta to očividně bolí, brečí a jen občas pípne, dělá u toho xichty)
Čert: Za-slou-žím!
Čert: Nene, nezačnu. Uvidíš, auvej auvej, slibuju při ohni pekelným, jau jau, že už ani nepípnu.
Jindřich: No dobrá, zkusím to s tebou. Ale chraň tě sám Lucifer, jestli neposlechneš!
Čert: Neposlechnu.
Jindřich: Co je zasejc?
Čert: Když já, když já jsem chtěl Elišku pro sebe. (začne natahovat) A proto když k nám přišel do mlejna
nějakej krajánek nebo kdo, tak jsem ho vystrašil a on upaloval a ani do rána se nezdržel. (skoro brečí) Já
jsem měl strach, aby mi někdo Elišku nevodved. Juj, juj, juj... A teď jsi tu ty... a co já?
(Jindřich se směje)
Čert: Já chci Elišku za ženu. (brečí) Ááááá!
Čert: Čtyři! Osm! Jedenáct! To je moc, to je moc! Honem, hop... (uteče pryč a Jindřich usne)
Mlynář: Hepčík!
Mlynář: No, víš, vo našom mlejně se široko daleko vypráví, že prej tu straší. Už ani nevím, kdy to kdo
zůstal až do rána.
Mlynář: To rád slyším. Práce je tu habaděj a my dva s Eliškou už na všechno nestačíme, viď, holka? A co
že jsi se tak najednou rozhodl?
Čert: Honem. Haló? (když se nikdo neozývá, má strach) Kde může bejt? Honem, honem, honem... Haló!
Kde jsi? (pořád se nikdo neozývá, skloní se k vodě v rybníce) Vodičku ne... Haló! No tak kde jsi? (prskne
vodníkovi jiskry do rybníka)
Vodník: (hubuje mu) Málem jsi mi popálil starého kmotra sumce. To by bylo nadělení!
Čert: Nadělení, nadělení... Jestli chceš vidět, jak vypadá vopravdický nadělení, tak se plav podívat, co se
děje ve mlejně.
Vodník: Pro pět šupin z leklý ryby! Snad se nestalo něco Elišce?
Vodník: (uklidní se) Jé, ty jsi mi dal. Z toho strach mít nemusíme. Ten o buchty naší Élišky vůbec nestojí.
Von si chce vzít nějakou zakletou princeznu nebo co... No sám mi to říkal.
Vodník: (zamilovaně) Když vona Eliška snad ženská ani není. To je učiněnej anděl.
Čert: Ještě víc, přece! Když Eliška dokáže pobláznit nás voba dohromady, ty si myslíš, že se jí to nepovede
s vobyčejným smrtelníkem?
Čert: To já nevím... (rozzáří se, dostal nápad) Mně se zdá, že mě možná asi něco napadlo.
Čarodějnice: Co chceš?
Čarodějnice: Polívku.
Čert: (najde vedle ležet hadí ocásky) Aháá, z hadích vocásků! Jééé, mňam! (začne jíst hadí ocásky)
Čarodějnice: (rozplývá se blahem, když vidí, jak Čertovi chutná) Hm... pořád stejnej. (zamilovaně)
Čarodějnice: No co?
Čarodějnice: (vyčítavě) A vode mně chceš co? Abych jí přičarovala lásku k tobě?
Čert: Jo!
Čert: Já vím. To po tobě ani nechci. Ale poslední dobou se kolem ní motá takovej mladej a protivnej... a
vůbec se nás nebojí. A tak máme strach, aby nám jí nevodved.
Čarodějnice: (pro sebe, aby ji čert neslyšel) Jen ať si jí vodvede. Aspoň budete zasejc chodit za mnou.
Chachá!
Čarodějnice: Na co?
Čert: Von by chtěl pořád vysvobodit nějakou zakletou. A tu by si pak vodved a Eliška by zůstala nám.
Čarodějnice: Tak takhle je to, ty mezuláne jeden! Ty si myslíš, že když mi dáš košem, že já ti budu ještě
shánět nevěstu?!? Tůdle! Já tě přetáhnu! Já tě zmydlím! Zase jsem ti naletěla!
Čarodějnice: Já jsem krasavice, abys věděl! Zmiz nebo z tebe udělám pět zelenejch trpaslíků!
Čarodějnice: Neřád jeden! Tady mi to akorát zasmrdí vždycky a uteče! (končí v breku)
Eliška: Spánembohem!
(Vím jedno návrší – další sloky – zpívá Eliška a Jindřich – nesou koš s prádlem)
Eliška: V údolí
Jindřich: Dneska asi ne. Všiml jsem si, že je tady na kopci nějakej rozpadlej hrad, tak jsem si řekl, že bych
se tam podíval.
Eliška: Tam nikdy žádná princezna nebyla. To by mi kmotřička pověděla. Jediná široko daleko je ta
z našeho rybníka. Vopravdu. Na mou duši.
(uteče pryč)
Čert: Tak počkej, počkej, počkej... Jůůůůů-pa, růůůů-ta... (snaží se zase kouzlit)
Čert: Aůůů-pa, můůů-pa, růůů, bim bim bim bim pááááu! (pořád neúspěšný)
(Jindřich se blíží)
Čert: (překvapeně) Jé! Jé! Jé, to je krásný! To je! To se mi ale povedlo. Já jsem malej, ale šikovnej! Že jo?
Haha...
Čert: Že jo?
Čert: (táhne těžkou kouzelnou knihu od čarodějnice) ...když nám to nechtěla půjčit, tak jsem... (sekne
sebou na zem pod tíhou knížky)
Vodník: Dělej, ty vozembouchu jeden!
Čert: No dyť jo. (začne listovat knihou) Koukám, koukám... Ale... já neumím číst.
Vodník: (listuje knihou) Princezny krásný zakletý, tady by to mělo bejt... Ha! (lekne se) Tady chybí
stránka!
Čert: Co?
(Vodník hraje jako že se probudil z dlouhého spánku... stydí se... pošimrá Jindřicha na bradě a nasměruje
ho aby políbil taky kočku)
Čert: Jé... (otočí se k Vodníkovi) Ó, drahá sestřičko! (Vodník a čert se zlehka políbí jako zdvořilostně)
Jindřich: (diví se) Dvě princezny? To snad není možný, to se mi snad zdá.
Čert: Švarný náš zachránče udatný, já i moje sestra Vodněna... (oba udělají pukrle) ...ti děkujeme, že jsi
nás vysvobodil a... vysvobodil. (lehce zmateně) Za odměnu si vyber jednu z nás, kerou si pak vemeš za
ženu. Že jo? (k Vodníkovi)
Čert: To jsme.
Jindřich: Jednu z vás si vyberu a tu si odvezu k nám domů. Druhou tady nechám, ale pošlu pro ni kočár,
který ji odveze k jejímu pantatínku králi.
Čert: (vyděšeně) Jednu si odvezeš?
Čert: Ale, švarný náš udatníku, moji sestru Vodněnu si vem, vona je mladší a krásnější...
Vodník: (zdráhá se) Ne, ne, ne, ne, ne... udaný švarníku, moji sestru Belzebu si vem... já mám tuze ošklivý
zelený vlasy.
Čert: (k Vodníkovi) Dyť tebe políbil první! (k Jindřichovi) Ji jsi políbil první, tak jakýpak copak?
Vodník: Ne, ne, ne, ne, ne... moji sestru Belzebu si vem... já mám ustavičně strašně studený a mokrý
nohy a pak celý noci prokašlu, jak jsem pořád nastydlá. (začně fingovat kašel, Čert do něj strčí)
Čert: (k Vodníkovi) Nech mě! (k Jindřichovi) A víš co? Víš s čím se ti musím přiznat? Já mám od narození
todle! (začne točit dokola ocasem)
Čert: A víš co? Víš co já? Já kulhám. No, podívej. A kulhám, to je pokulháníčko. (chodí kolem a hraje
kulhání) Co já se toho nakulhám... A víš proč? (vychloubačně) Protože mám kopejtko! Nevěříš? (vyhrne si
šaty a ukáže kopyto) Zavaž mi střevíček, no...
Vodník: (naštvaně) Ne! Vemeš si Belzebu a hotovo! (utrhne Čertovi kus šatů)
Vodník: Belzebu!
(trhají při tom ze sebe šaty a shazují klobouky co mají na hlavě a začnou se oba škrtit)
Jindřich: (naštvaně) Ticho tady bude! Slyšeli jste? Tak takhle je to tedy vy podvodníci. (obrátí se na
Vodníka) A já už myslel, že ty jsi ta zakletá princezna z rybníka. Že se nestydíte... vy hambáři!
Čert: Ale...
Čert: No jo...
Mlynář: Za práci vzít umí, jen co je pravda. To by mlejn vesele klapal, kdyby měl takovýho mlynáře. Co
říkáš Eliško? To by byl ženich.
Eliška: Já vo něj nestojím. Má plnou hlavu princezen, tak ať si jde za nima! (naštvaně)
Mlynář: Ty nestojíš vo nikoho, jak tak pozoruju... Nezapomínej holka, už jsem starej a někomu bych měl
mlejn předat. Podívej Vojta a Štěpán co dneska obilí přivezli. Mohli na tobě voči nechat. Však mi taky
Vojta v hospodě nadhodil, že se mu tuze líbíš.
Eliška (ublíženě) Tatínku prosím vás... (uteče pryč, doběhne k rybníku kde pláče)
Čert: (pozoruje z dálky a říká potichu pro sebe) Eliško! Eliško neplakej!
Mlynář: (přichází od mlýna a zdálky volá) Eliško, Eliško... Nebreč holka, s tím nic nezmůžeš. Ale takhle to
dál nejde, já chci přeciž pro tebe jen dobrý. Radši bych se koukal na vnoučata než na to jak tady ve
mlejnici jenom dřeš.
Mlynář: Ale je to pravda, holka jako rozmarýna. (sedne si) Jau, zatracená práce, už mi zase luplo v kříži.
Tady vidíš, že už to mlynářský řemeslo sám nezastanu. (zvedne se) Ale já už toho mám dost! (naštvaně)
Jestli si do ouplňku nevybereš ženicha sama, tak tě dám prvnímu, kdo si vo tě řekne a basta! To slibuju
na svou mlynářskou čest!
Čert: Slyšíš mě? Neslyší... (oběhne postel) Vidíš mě? (přiblíží se k Jindřichovi)
Jindřich: (naštvaně) S tebou já se nebavím! Jsi pěknej podvodník! A ten zelenej z rybníka taky! Chtěli jste
mě napálit!
Čert: Nene! Chtěli jsme ti sehnat jenom tu princeznu... tak už se na nás nezlob.
Jindřich: (pobaveně) Belzeba a Vodněna? Jedna lepší než druhá! A co že najednou taková starostlivost?
Že byste mě měli tulik rádi?
Jindřich: A hele?
Čert: No... a proto jsme ti honem rychle chtěli nějakou tu princeznu najít aby jsi už šel ze mlejna pryč.
Čert: A protože se ti Eliška ale vůbec nelíbí, žejo? ... a ty hledáš přece pořád tu zakletou princeznu,
žejo? ... No tak jsme ti chtěli drobátko pomoct, no. Nám se ty princezny nepovedly. A to je všechno. Ale
protože v širokodalekým okolí tady stejně žádná zakletá princezna není...
Jindřich: A co ta v rybníce?
Čert: V rybníce? No tady žádná není. Tam je jenom hastrman, to já musím vědět, hehe.
Čert: Počkej, počkej, počkej, počkej... Kde to mám? (hledá měšec) Tady mám pytlíček! A když ti dám pár
zlaťáků na cestu, tak by jsi mohl odejít do toho světa za těma jinejma zakletejma...
Čert: Hm, no. My ji máme totiž rádi! A hele... nemohl bys mi učesat záda?
Jindřich: Cože?
Čert: No já si tam nedošáhnu. No a já bych chtěl, aby mi to zejtra slušelo. Jdu totiž požádat Elišku o ruku!
Jindřich: (naštvaně) Cože? Tak tebe to nepřešlo? Koukej zmizet než vstanu a uvidíš ten tanec!
Jindřich: A co řekl?
Jindřich: (naštvaně) Ty potvoro jedna, rohatá, plesnivá. Tak na takový děvče hezký by sis dělal
laskominy?
Jindřich: Ale já něco vezmu a to se budeš divit jak z tebe budou chlupy lítat!
(čert uletí pryč a Jindřich jde koukat ven ze seníku, slyší zpívat Elišku, další sloka Vím jedno návrší)
|: Ten kterýho já chci nosí bílou čepici, ostatní ženiši jsou zbyteční. :|
(ráno Eliška zpívá u rybníka, jiný nápěv Čí to koníčky, Jindřich ji poslouchá)
Jindřich: Našel! A hned dvě! (pobaveně) Jenže jednej kapala z krajek voda a druhá smrděla sírou.
Jindřich: Žádnou.
Eliška: Pojď se mnou na houby! Udělám ti k obědu takovou bramboračku, že se ještě večer budeš
voblizovat.
Eliška: Dyť už ti toho moc nezbejvá... a když ti pomůžu, budeme hotovi jedna dvě.
(smějou se a řežou dříví a hraje instrumentální verze Žádnej neví jako já)
Vodník: (vidí Elišku s Jindřichem jak jdou na houby) Eliško, Eliško... (odhodlá se a osloví mlynáře) Dobrý
jitro, mlynáři!
Mlynář: Fuj, to jsem se lekl. A heleďte, zelenej mužíček, to jsem nevěděl, že mám ve mlejně hastrmana.
Vodník: Pane otče... Vždyť přece víte, že jsem tudle z vašeho rybníka přece...
Mlynář: I toť že vím, zelenáči a taky jsem rád, že jsme spolu pořád zadobře. No copak bys rád, brachu?
Mlynář: No jen se nestyď a ven s tím a jestli je to v mejch silách, rád ti pomůžu. Posaď se tady se mnou.
(sednou si ke stolu) Mňam sejra. (nabídne vodníkovi)
Mlynář: Cože?
Mlynář: No to je mi ale novina. (směje se) Snad si nemyslíš, že jsem ji vychoval pro tebe? Dám ji tomu,
kdo se vyzná v mlynářském řemesle. A ty co se mouky tejče znáš tak akorát buchty, jak na tebe koukám.
Vodník: (naštvaně) Tak takhle ty držíš mlynářský slovo? Slíbil jsi, že dáš Elišku prvnímu, kdo si o ní řekne!
A první jsem já!
Mlynář: No, to jsem sice slíbil, ale.. platí to až po úplňku. A do tý doby si Eliška může najít ještě dva tucty
ženichů.
Vodník: (naštvaně) Tak jí vyřiď, ať už nikoho nehledá, protože lepší živobytí než se mnou by stejně nikde
nenašla. Tak! A k večeru přijdu na námluvy a basta!
Jindřich: (zamazaný od bláta a s větvičkami ve vlasech vypadá jako strašidlo, bafne na Elišku) Áaaa –
Eliško!
(Jindřich se myje v potůčku, Eliška už se nezlobí, přijde blíž, v dálce se pasou srnky)
(Eliška zamilovaně kouká na špinavého Jindřicha a pak utíká pryč, Jindřich běží za ní)
(Eliška najednou přibíhá na cestu, kde vběhne před jedoucí kočár s knížepánem)
Kočí: Prrrr!
Knížepán (naštvaně): Co to děláš, nemehlo? (uvidí Elišku, a najednou začne mileji, žán se přidává)
Óóóóó!
(přibíhá Jindřich)
Žán: Nepotkal?
Jindřich: Princeznu?
Knížepán: Kdepak princeznu! Ne, obyčejné venkovské děvče, se zlatými vlasy, s dolíčky ve tvářích a
s červenou mašlí!
Knížepán: Kolik už mi vnucovali princezen, aby se po mém boku staly nejbohatšími v celém království.
Ale žádná z nich nebyla tak spanilá a líbezná jako tahle dívka. Znáš ji?
Knížepán: Voila!
Knížepán (namyšleně): Už se nemusí ohlížet! Bohatšího ženicha než jsem já, stejně nenajde. Apropo…
Žán: Mlejn!
Mlynář: Fuj ty jeden kakraholte! Doufám, že za tu službičku nebudeš chtít moji duši.
Mlynář: No a co teda chceš? Neříkej, že čerti choděj po světě jenom proto, aby zapalovali starejm
dědkům fajfky.
Čertík: Peklu ne. Ale mně, mně bude patřit. Já jsem si přišel o ní říct. Chci ji za ženu!
Čertík: Jo!
Mlynář: Aby Eliška celej život jen přikládala pod kotle v tom vašem začouzeným pekle? Tak to ne,
holenku, z toho chlupáči chlupatá ničehož nic nebude.
Čertík: Ale co tvoje mlynářský slovo? Jestli ho nesplníš, bude to velkej hřích! To by se potom vo tebe
peklo náramně začalo zajímat.
Čertík: Až přijdu odpoledne na námluvy, už si nebude muset vybírat. Řekni jí, ať mě určitě očekává! Já
přijdu!
Jindřich: Má zámek, spousty peněz, šperků, služebnictva, koní… Do smrti smrťoucí bys nemusela ničehož
nic dělat. Žila by sis jenom v radovánkách.
Jindřich: Jen abys nepřebrala, Eliško. A jak si vůbec toho svého ženicha představuješ?
Eliška: Mladej, hezkej, hodnej, kudrnatej, pracovitej, veselý voči aby měl, a dobrý srdce, a hlavně aby mě
měl rád. A ne takový trdlo jako ty!
Jindřich: (nechápe) To je divný… Já si tu svou zakletou princeznu představoval vždycky jen ve zlatě,
stříbře a drahejch kamenech.
(Eliška se směje)
Knížepán: Děkuji ti, mlynáři, že jsi napojil mě i mého koně. Žán, napij se také!
Žán: Merci!
Knížepán: Mlynáři, jsem spokojen! Vyřiď své dceři mou nabídku. K večeru přijedu požádat o ruku přímo
ji. A potom, mlynáři…
Eliška: Jez, nebo ti to vystydne! Když budeš chtít přidat, ještě tady zbylo. Tatínku, chcete taky?
Jindřich: Pojedu s moukou do města, pane otče. Abych byl ještě do soumraku zpátky. Zaplať pánbůh za
polívku, Eliško!
Eliška: Za co? Za trochu vody a hub? (kouká z okna za Jindřichem, jak odchází… otočí se k mlynáři)
Mlynář: Jak by mi mělo chutnat? Celou dobu si o tebe nikdo neřekl a najednou se trousí jeden nápadník
za druhým. A jaký nápadníci…
Mlynář: To by bylo ještě to nejmenší zlo. Ale přišel si o tebe říct i hastrman z našeho rybníka a navíc ještě
jeden chlupatej čert. Cožpak některej z nich umí roztočit mlýnský kolo, že si troufnou říct o mlynářovu
dceru?
Mlynář: Dělám, holka, ba že dělám. Dal jsem svý mlynářský slovo a to vždycky platilo a platí. Jednoho
z nich si holt budeš muset vybrat.
Mlynář: No moc ne, holka. Už pozejtří. (obejme Elišku) Jsem to ale vrták, řekni!
Jindřich: Copak se kaboníš, Eliško? Snad jsi se nezapomněla smát? Co ti mám přivézt z města, abych tě
rozveselil?
Žán: Ták, nožičku. (pomáhá knížepánovi z kočáru ven) Tak, vznešeně! (bere mu vlečku a jdou do mlejna)
Knížepán: Mlynáři!
Žán: Buď zdráv!
Mlynář: Nebojte se, milosti. To jsou jen další nápadníci naší Elišky. Dal jsem svý mlynářský slovo, že jí po
ouplňku dám prvnímu, kdo si o ní řekne. No, jak vidíte… Račte prosím. Do ouplňku ještě nějakej ten den
zbejvá, tak ať si Eliška podle svého gusta vybere sama.
(Knížepán si sedne mezi hastrmana a čertíka, štítí se jich, snaží se jich nedotýkat)
Eliška: Je velice těžký vybrat si mezi takovejma vzácnejma nápadníkama jako jste vy. Nerada bych
někomu ublížila. A proto… A proto bude mým ženichem ten, kerej mi zejtra přinese ten nejkrásnější
dárek.
(odchází také hastrman, málem se zapomněl uklonit, vrací se, klaní se a utíká pryč)
Eliška: (smutně) Kdybych tak mohla bejt jako vy, vlnky moje krásný. Rozběhnete se po rybníce, kam jen
chcete.
(objeví se hastrman)
Eliška: Kdybych se tak i já mohla rozběhnout. Daleko. Daleko od všeho. Co nejdál od všech těch ženichů.
(na zámku)
Knížepán: Žán, víno! Ať mám jasnou mysl, nebo mě nic velkolepého nenapadne.
Žán: Jistě, milosti, jistě! Joseph, no tak, pohnul sebou. Dal to sem! (sluha Joseph přináší víno)
Žán: Milosti, čachtické červené, prosím… (podá víno knížepánovi) Já si myslím, že každá žena ze všeho
nejraději dostává krásné šaty. A takové obyčejné děvče, jako je ta Eliška, no ta přece….
Knížepán: Můj nápad! A teď běž a povolej sto švadlenek, dvě stě vyšívaček a tři sta krajkářek…
Čarodějnice: Cože? To už jsi tu zase?!? (drží hada, ukáže mu čertíka) Sežer ho, Božka, sežer ho!
Čarodějnice: (ironicky) Hmm, najednou… (posměšně) Však jste taky dopadli – Bezzuba a Vodněna…
Čertík: Belzuba!
Čarodějníce: (směje se) Hahaha. Princezna? (k hadovi) Slyšíš to? Ňoumové jste, budižkničemové!
Čertík: Já jsem nešťastnej… Já za to nemůžu, že jí milu… (zarazí se a opraví se) …že jí mám rád skoro jako
tebe. (mrkne na ní)
Čertík: Jo, jo! Musíš mi pomoct! Jinak se utrápím a bude ze mě chcíplej čert. (čertík hraje mdloby, padne
na zem)
Čertík: Neřeknu ti, kdyby tebe chtěl někdo požádat o ruku, tak jakej dárek by se ti nejvíc líbil?
Čarodějnice: No, žádnou krasavici… (začne se parádit a předvádět, dramatická pauza)… by neurazil
drahej šperk, třpytivej.
Čertík: Šperk? Jů šperk! To je nápad! (prskne jiskru a objeví se korunka, korále a další šperky)
Čertík: No, krásný… (rychle začne dávat šperky dohromady, než si čarodějnice začne brát další) Ano,
krásný – nejkrásnější na světě. (sebere čarodějnici z hlavy korunku)
Čarodějnice: Vrať mi to, to je moje! (začne brečet, pak nadávat) Ty potvoro pekelná, tumáš, ty kůže
jedna čertovská! Já ti ukážu, to ti nedaruju! Já ti dám Elišku!
Jindřich: Ano, je to všechno na voze, nic nechybí. Ošatky, provaz, tady pár košťat a dva lokty plátna.
Jindřich: Už se mi po vás i po mlejnu moc stejskalo. (na Elišku) Pojď sem. Zavři oči a nastav ruku!
Eliška: Já? (přijde k Jindřichovi, ten jí dá perníkové srdce s nápisem „Eliška“ zabalené v šátku) Bože, to je
krása! To je ten nejhezčí dárek, kterej jsem kdy v životě dostala! Tatínku, podívejte! (ukazuje mlynáři
perníkové srdce)
Mlynář: Safra porte, to je srdce… skoro jak naše mlejnský kolo!
Jindřich: (ledabyle) Až někdy jindy. Mám teď jinačí myšlenky, než na jídlo.
Jindřich: Copak jsi zapomněla? Zejtra je ouplněk a já ještě nezjistil, do čeho je moje princezna zakletá.
Natož jak jí vysvobodit. A pochybuju, že by na to nějaká písnička stačila.
(námluvy, Eliška napekla lívance, mlynář jí a mlsní hastrman a čertík ho pozorují, jak si pochutnává)
(Hastrman a Čertík se střídají a lívance jeden po druhém mizí z talíře, dokud není prázdný, Eliška se
v obavách dívá z okna, slyší v dálce přijíždět kočár z knížepánem)
Žán: A na ples do Blatný si vezmete ty krásný… Milosti, milosti! No! Podívejte, támhle!
Žán: Milosti, nezdá se vám náhodou, že se ten mladík nějak podezřele potlouká okolo mlejna, co?
Milostpán: Fuj!
(kočár přijíždí, Knížepán a Žán vstupují do světnice, kde Eliška stojí u plotny, Žán nese krásné šaty)
Knížepán: No! Vidím, že vy dva jste se sem přišli jenom najíst! Zatímco já si přišel pro Elišku!
Žán: Bravo! (vezme Elišku a sune ji ke knížepánovi) No tak, postavila se sem. Šla, šla, šla…
Žán: Ó, to je krása!
Čertík: To nic není ty tvoje šaty. To je chabej dárek! Nic nevozdobí Elišku tak, jako můj dárek! (pyšně)
Čertík: Ábr fábr domine domine – HOP! (zvedne klobouk, na stole nic není, knížepán se směje)
Knížepán: Tsss….
Čertík: (k Elišce) Podívej – prstýnky, korálky a to je všecko pro tebe Eliško, všecko všecičko.
Hastrman: (chvástavě) Co já jsem ti přines? Pche! To teprve uvidíte, jak vypadá ten nejkrásnější a
nejvzácnější dárek!
(hastrman šáhne do šosu svého kabátku a vytáhne kouzelnou šupinu, ukazuje všem kolem)
Čertík: (k hastrmanovi) Lakomče jedna! Tos tu rybu nemohl přinýst celou? Jsme si jí mohli upíct, že jo?
Eliško, když se budeme brát…
Hastrman: To není lecjaká vobyčejná šupina! To je štičí, ouplňková! Kdo jí za ouplňku do vody hodí, může
se rozběhnout po hladině, kam se mu zachce. (najednou zamilovaně) Třeba až, třeba až ke mně domů,
Éliško. (dá Elišce šupinu do dlaně)
(Eliška jde k oknu a slyší, jak Jindřich na hrázi na rybníce zpívá Široký hluboký) – ve filmu repetice nejsou,
v písni běžně ano
Eliška: (otočí se k ženichům) Přinesli jste mi krásný dary. Jeden hezčí než druhej. Ale kerej si mám
vybrat? Když sáhnu po jednom, ublížím těm ostatním. Nemůžu se rozhodnout.
Čertík: Tak to rozhodni ty, mlynáři! Dal jsi přece svý mlynářský slovo, žejo, no?
Mlynář: Ouplněk je až zejtra a do tý doby si Eliška sama eště může vybrat ženicha. Dva oukoly jste už
splnili – požádali jste mě o ruku a přinesli dary. Ale teprve třetí oukol rozhodne. Až se zejtra vyhoupne
měsíc nad lesem, bude mým ženichem ten, kerej mi na břehu rybníka zazpívá tu nejhezčí písničku.
Knížepán: Já nemám hlas, já nemám hlas! Mně to nezpívá! Já jsem vždycky říkal, že se mají věnovat
mému zpěvu! A oni se nevěnovali!
(Jindřich zpívá druhou sloku Široký hluboký) – ve filmu repetice nejsou, v písni běžně ano
Má panenko zlatá. :|
Žán: Ale nesměl by ji zpívat on, milosti. To bychom taky mohli přijít zkrátka.
Knížepán: Má recht!
(kočár odjíždí)
Mlynář: Tak vidíš holka, to jsem tomu dal… Myslel jsem si, že chci pro tebe to nejlepší a zatím jsem chtěl
to nejlepší akorát pro sebe a pro mlejn. Nejčko si holt budeš mušet vzít hastrmana nebo čerta. Nebo
toho nafintěnýho panáka. Do nejdelší smrti si to nevodpustím…
Mlynář: Vodmítnout čerta, to aby se člověk bál, že mu podpálí střechu nad hlavou. Hastrman nás zas
může zatopit velkou vodou a pohněvat si knížepána to už není kort žádnej špás. Vidíš, a teď babo raď!
Hastrman: (pro sebe) Knížepán ze zámku nebo to čertisko… to by mušela bejt Eliška slepá, aby si někoho
z nich vybrala.
Hastrman: A vůbec – kdo je jí nejblíž? Já! Dyť i mlynář říkal, že mlejn a rybník je jedno a to samý, tak co?
Čertík: (vyskočí z křoví) Ne! No to teda ne! Jdi pryč! Jdi tam dolů!
Hastrman: K čertu! Co tady děláš tak brzo? Měsíc je ještě daleko za lesem!
Čertík: Doma, doma… Já si jdu ještě za světla obhlídnout místo svého vítězství.
Hastrman: Co? Vitězství? Ha! Ty bys nejlíp udělal, kdybys vůbec nezpíval! Jenom chudinku Elišku
vystrašíš. A mně vyplašíš ryby!
Čertík: Jen si nemysli! Až si Eliška vybere mě, tak budeš mít dost času ty svoje brebličky si spočítat! Ty!
(vyplázne na hastrmana jazyk)
Jindřich: (nese na rameni pytel mouky) Neviděl pantáto. Není u rybníka? Nebo na sadě?
Mlynář: Jo…
Mlynář: Eliško!
Mlynář: Jo, hledal. Podívej, slunce už zapadá. Kdybych ho tak mohl zadržet.
Eliška: Proč, tatínku? Alespoň si už dneska vyberu ženicha.
Eliška: Ale mají mě alespoň drobátko rádi. I když jsou to takový strašidla.
Jindřich: Ale počkejte… Pane otče? Dovedu je do vsi. Beztak nemám už co na práci.
(muzikanti si do kroku spustí instrumentálně Žádnej neví jako já, Jindřich si stejnou písničku prozpěvuje
cestou zpět ke mlejnu)
Kočí: Prrrr!
Žán: Hej, chasníku! Kdepak jsi sebral tak hezkou písničku?
Žán: Mravencům!
Knížepán: Mravencům, mravencům! Jé oni koušou! Oni mě celého sežerou! Žán, dělej něco! To není
k vydržení!
Knížepán: Smrdíš! Hrozně smrdíš! … Chci si najít místo, kde se má píseň bude nejlépe vyjímat, obludo!
Hastrman: Jo!
Hastrman: Jo!
(Knížepán je v šoku)
Knížepán: Možná, že někde ve světě žije lepší zpěvák, než jsem já…
Knížepán: … ale určitě to nejsi ani ty, ani ten zelenej vedle!
Hastrman: Tak! Kvak kvak kvak! Na místa, na místa! (na hrázi rybníka se vyrovnají žáby)
Hrnky s pukličkama
možná s dušičkama
co si řekneš sama
pulci,žáby,raci,
přijdou na trachtaci
v kole tancovat
víš co já mám
dobrejch znamostí?
budem rodina
že jsi má jediná…
Hastrman: No počkej!
(Knížepán a Žán se smějou)
Jindřich: Jste hodný, mravenečkové, ale svázali mě moc fest. (povzdechne si) Na to vase síly nestačí…
to ať má MADMAZEL ocení.
Žán: Už se řítím!
(Jindřich už nečeká, že by přišla pomoc, když přijde liška a začne mu kousat provazy)
Jindřich: Lištičko!
(při posledním opakování hodí Hastrman čertíkovi na ocas raka a ten ho štípne, čertík začne řvát)
(v dálce je slyšet Jindřich jak zpívá Vím jedno oudolí, všichni okamžitě zmlknou a poslouchají)
Knížepán: Jakto?
Žán: Já nevím.
Hastrman: Jo!
(na rybník zasvítí měsíc v úplňku a zjeví se Eliška v krásných bílých šatech od knížepána, na sobě šperky
od čertíka a chodí po hladině díky hastrmanově šupině, v náručí má perníkové srdce od Jindřicha)
tu si já od pantáty vyprosím. :|
Eliška: Vodník zpíval o sobě a o svém mokrém království. Jeho milost zpívala o sobě a o své pýše.
Čertík: A já?
Eliška: A Čert zpíval o sobě a o strachu, kterým peklo vládne. Jen Jindřich nezpíval o sobě. Zpíval o lásce a
o dívce, kterou má rád. Proto byla jeho písnička nejlepší. Jindřich vyhrál!
Eliška: Dal. Dal mi dar ze všech nejvzácnější. Dal mi srdce. (ukáže srdce – možné přinést a ukázat na
jevišti až v tuhle chvíli?)
Eliška: Počkejte! Třeba ještě dojde na někoho z vás. Ještě nevím, jestli chce taky on mě. Chceš mě za
ženu Jindřichu?
(Jindřich mlčí)
Jindřich: Eliško! To víš, že chci! Dyť jsem se beztak vydal do světa jen kvůli tomu, abysem tě našel.
Čertík: Ale kdepak, Eliško! Vždyť závist a zloba jsou jenom lidský vlastnosti. Jakpak bysme se my na tebe
mohli zlobit. Že jo, hastrmanskej?
Čertík: (ostýchavě) Ale ať jde vodník sám. Mě by do kostela stejně nepustili. Ale připravím vám takovou
hostinu, že na ní do smrti smrťoucí nezapomenete. Já jsem malej, ale šikovnej!
(všichni se smějí)
(svatba, Jindřich, Eliška, mlynář a Jindřichovi rodiče vychází z kostela, kapela hraje instrumentální melodii
– tady asi možno použít cokoliv, všichni tancují na dvoře u mlejna)
(na hrázi nad rybníkem sedí čertík a hastrman a cpou se koláčema a pivem, hastrman brečí)
Čertík: Nebreč, zelenáči! No! Hlavní je, že je Eliška šťastná! Dyť ty si taky můžeš najít nějakou tu krasavici
mezi rusalkama. Já se nastěhuju zpátky k čarodějnici a bude nám taky dobře! No?
Čertík: Ano!