Universum

revue Č e s k é k ř e s ťan s k é aka d e m i e  3/2015

Potřebujeme uzákonit vztah islámu
ke státu?
Hans Waldenfels

Anketa: Hladověl jsem,

a nedali jste mi jíst
Petr Vaďura, Václav Vacek, Milan Glaser, Sandra Silná,
Robert Frouz, Marek Vácha

Bude mít Evropa jednu učebnici

dějepisu?
Rozhovor s Janem Stříbrným

Jan Hus v Kostnici

německýma očima
Peter Neuner

Rouhání a meze tolerance

Stephan Herzberg

Islám v Evropě
Alain Feuvrier

Laudato si
Leona Svobodová

Husovské jubileum je příležitost

k širší reflexi
Jan Bednář  

Jan Zahradníček
Jan Wiendl

Ako kapitán, ktorý sa vracia na more

Františka Safková

ROČNÍK XXV, CENA 50 Kč

 Ze života čka

Letos 15. června přijal papež František českou delegaci ve své soukromé knihovně
v Apoštolském paláci u příležitosti vzpomínky na šestisté výročí upálení M. Jana Husa.
Mezi jejími členy se kromě kardinála Miloslava Vlka, který byl apoštolským legátem pro
Husovy oslavy, nacházeli i nejvyšší představitelé nekatolických církví, českobratrské církve
evangelické a církve československé husitské, Joel Ruml a Tomáš Butta. Akademickou obec
zastupoval viceprezident ČKA doc. Jaroslav Šebek. „Oslovující byla Františkova pozornost,
nevnímal nás jako masu, ale soustředil se na každého jednotlivě. Vysoce ocenil význam
M. Jana Husa, přičemž vyzval k dalšímu studiu jeho osoby i činnosti. Souzněl jsem zcela
s Františkovým názorem, který mi řekl při setkání – že vidí významnou úlohu historického
bádání ve službě hledání pravdy. František nám osobně předal výtisk apoštolské exhortace
Evangelii gaudium, jež vede k otevírání se církve vůči světu a jeho potřebám. Papež stál
bezpochyby o to, abychom se mohli co nejlépe seznámit s jeho programem, obsaženým
v této knížce, který je nepochybně inspirativní i pro Českou křesťanskou akademii,“ uvedl
Jaroslav Šebek.    

Prezident ČKA Tomáš Halík v pátek a v sobotu 28. a 29. srpna přednášel v letním papežském sídle v Castel Gandolfo
emeritnímu papeži Benediktu XVI. a kruhu jeho žáků. V neděli s ním koncelebroval mši sv. a v pondělí se s ním setkal na
soukromé večeři a při následném osobním rozhovoru. Před několika lety členové „kruhu žáků“ předali a doporučili papeži
Benediktovi knihu Tomáše Halíka Vzdáleným nablízku, která v roce 2009/10 získala Cenu za nejlepší teologickou knihu
Evropy. Papež Benedikt zřejmě vybral Tomáš Halíka pod dojmem četby této knihy a svou roli sehrálo i to, že Tomáš Halík
získal v roce 2014 prestižní Templetonovu cenu.

ČESKÁ KŘESŤANSKÁ AKADEMIE je občanské sdružení, jehož posláním je přispívat k rozvoji vědy, umění a vzdělání v České republice.
Je nezávislým sdružením občanů, otevřeným pro křesťany všech církví a pro každého, kdo cítí odpovědnost za uplatňování křesťan-
ských kulturních a morálních hodnot ve společnosti. ČKA má v současné době na 1620 individuálních členů a kolektivními členy jsou
Svatojosefská jednota Polička, Společnost pro církevní právo, Křesťanské občanské sdružení ve Vsetíně, Asociace kolegií katolických
lékařů a Vysokoškolské katolické hnutí Praha. Její sídlo je v Praze, ale působí i v řadě dalších měst: Benešově u Prahy, Blatnici pod
Sv. Antonínkem, Bohumíně, Brandýse nad Labem, Bruselu, Českých Budějovicích, Českém Krumlově, České Třebové, Dvoře Králové
nad Labem, Havlíčkově Brodě, Hodoníně, Humpolci, Chrudimi, Jeseníku, Jihlavě, Jilemnici, Jindřichově Hradci, Klatovech, Kostelci nad
Orlicí, Kroměříži, Kyjově, Letohradě, Liberci, Litomyšli, Milevsku, Milíně, Mladé Boleslavi, Moravské Třebové, na ostrově Nelson, v Nové
Pace, Novém Jičíně-Hodslavicích, Opavě, Pečkách, Pelhřimově, Písku, Plzni, Prachaticích, Praze 3, Praze 5, Praze 6, Přerově, Příbrami,
Rožmitále pod Třemšínem, Rožnově pod Radhoštěm, Říčanech, Sušici, Světlé nad Sázavou, Šternberku, Táboře, Třebechovicích pod
Orebem, Třebíči, Třeboni, Týnu nad Vltavou, Valašském Meziříčí, Vizovicích, Vodňanech, Vrchlabí, Vysokém Mýtě, Zábřehu a Železném Brodě. ČKA žije
z příspěvků svých členů a z darů domácích i zahraničních sponzorů. Nejdůležitějšími zahraničními partnery ČKA jsou: Ackermann-Gemeinde, Renovabis
a Konrad-Adenauer-Stiftung. Zájemci o členství mohou napsat na adresu: Česká křesťanská akademie, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2. Číslo konta ČKA
je 1816056343/0300.

UNIVERSUM  REVUE ČKA, číslo 3, vychází 12.10. 2015, vydává čtvrtletně Česká křesťanská akademie s přispěním Ackermann-Gemeinde: Vyše-
hradská 49, 128 00 Praha 2, tel.: 224 917 210, fax: 224 916 237, e-mail: cka@omadeg.cz, www.krestanskaakademie.cz. Reg. č. MK ČR E17764. Redakční rada:
Jan Bednář, Josef Beránek, Petr Kolář SJ, Alois Křišťan SDB, Vladimír Petkevič, Vladimír Roskovec, Ilona Trnková, Přemysl Rut, Vladimír Smékal, Jan Stříbrný,
Jan Fischer, Jiří Grygar, Ladislav Krlín, Karel Šprunk. Výkonný redaktor Lukáš Jirsa. Jazyková úprava Vladimír Petkevič a Eva Jelínková. Foto na obálce Rozka
Beránková. Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková. ISSN: 0862-8238. Za text jednotlivých článků odpovídají autoři a jejich pohled nemusí vyjadřovat
stanovisko ČKA. Redakce si vyhrazuje právo dodané rukopisy krátit. Cena je 50 Kč, roční předplatné 200 Kč, sponzorské předplatné 250 Kč a více. Tisk
Květoslav Zaplatílek, Vesec. Předplatné zajišťuje SEND Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax: 225 341 425, send@send.cz.

2
editorial OBSAH

Letem světem

Situace rodiny v České republice

Milí čtenáři, z teologického hlediska   / 4
Potřebujeme uzákonit vztah islámu ke státu?  / 5
Hans Waldenfels
křesťanství, které nás učí lásce k bližnímu, prochází
velkou zkouškou. Složitá doba, ve které společně s ostat- Naše krajina – místo pro těžbu,
ními Evropany čelíme uprchlické krizi, nás zavazuje nebo společný život   / 6
Martin Stránský
připomínat si podobenství o milosrdném Samaritánovi
a znovu si odpovídat na otázku: Kdo je můj bližní? Je Čtvrtstoletí dvou křesťanských akademií  / 7
to ten, kdo patří do mé rodiny? Je to ten, kdo je mi Rozhovor s Tomášem Halíkem
blízký? Křesťanství, náboženství lásky, klade na člově- Anketa
ka ohromný nárok milovat bližního svého jako sebe
Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst…  / 8
sama, přičemž bližní není jen ten, kdo vyznává stejné Petr Vaďura, Václav Vacek, Milan Glaser SJ, Sandra Silná,
náboženství. Robert Frouz, Marek Vácha
Červená nit, která se vine debatou o migrantech, je
Rozhovor
hranice. Hranice států, hranice naší tolerance vzhledem
k zodpovědnosti za naše hodnoty a hranice necitlivosti Bude mít Evropa jednu učebnici dějepisu?  / 10
Rozhovor s Janem Stříbrným
vůči trpícím. Kam až musíme a kam až smíme zajít, aniž
bychom překročili jednu z těchto mnoha hranic. Téma
S osobní zkušeností se k této problematice vyslovuje Jan Hus v Kostnici německýma očima  / 14
francouzský jezuita Alain Feuvrier, který se islámem Peter Neuner
zabývá celý svůj život. Patnáct let působil v Alžírsku, na
Dopis prof. Skalického  / 17
Madagaskaru buduje jezuitské středisko pro porozumění
s islámem. Jeho životní postřehy, často velmi dramatické, Pravda, Hus a koncil  / 18
Jan Bednář
jsou pro nás obohacující a vyzývají k hlubšímu poro-
zumění rozdílnosti obou kultur. Feuvrier nám říká, že Člověk a společnost
„je velmi složité popsat, co je to evropský islám, protože Rouhání a meze tolerance  / 20
muslim se musí podrobit muslimskému zákonu šaría, Stephan Herzberg
který je božského původu a který je strukturou celého
Islám v Evropě  / 22
muslimova života politického, společenského i osobního Alain Feuvrier
a nezná koncept lidské osobnosti, jak jej vypracovalo
křesťanství. Svou důstojnost nečerpá z toho, že byl stvo- Mienkotvorný potenciál slovenských
řen k obrazu Božímu, ale z toho, že se podrobuje Bohu,
biskupov a iných cirkevných autorít  / 24
Terézia Rončáková
což je také význam slova islám.“
Pestrá škála odpovědí je zde také nabídnuta v anketě Trendy
inspirované papežovou výzvou evropským farnostem, Laudato si  / 28
aby přijímaly uprchlické rodiny. Názory respondentů Leona Svobodová
dokazují složitost celého problému. Otázku migrace zva-
Ohlasy, názory, diskuse
žuje v obsáhlém rozhovoru kromě jiných témat i historik
Jan Stříbrný, dlouholetý viceprezident České křesťanské Husovské jubileum je příležitost k širší reflexi  / 29
Jan Bednář  
akademie, který nedávno oslavil 65. narozeniny.
Velmi zneklidňující je nedávno zveřejněný fakt, že na Proč není nutné mít certifikovaný les?  / 34
hranici chudoby a sociálního vyloučení se ocitá 1,5 mili- Vojtěch Macek
onu obyvatel ČR. Jednou z ohrožených skupin balancu- Historie
jících na hranici životního minima jsou rodiny s dětmi, Jan Zahradníček  / 35
často rodiny plně funkční, s oběma rodiči. Také oni jsou Jan Wiendl
naši bližní, myslíme na ně dostatečně? Situaci rodiny
z teologického hlediska přibližují teze České společnosti
Ako kapitán, ktorý sa vracia na more  / 38
Františka Safková OSU
pro katolickou teologii. Řeší zde problémy dlouho opo-
míjené a stále palčivější, jako jsou nemanželská soužití Dvanáct hvězd, dvanáct kostelů
nebo děti narozené mimo manželství. na předměstích Prahy  / 41
Jan Bradna
Začátkem září nás opustil vzácný přítel, filosof a pe-
dagog prof. Radim Palouš, kterého jsme měli možnost Kultura
naposledy pozdravit při jeho devadesátých narozeni- Odvaha pohlédnout na svůj hřích  / 45
nách. Prof. Palouš byl aktivní křesťan a jeden ze zaklada-
telů pedagogické sekce České křesťanské akademie. Čest Recenze  / 47
jeho památce a klid jeho duši. Komentáře  / 50
 Ilona Trnková
 Letem světem
Situace rodiny v České republice
z teologického hlediska
Následující teze vycházejí z kolokvia České společnosti pro katolickou teologii,
které byly nabídnuty jako podněty pro přípravu synody o rodině.
Č lenové České společnosti pro katolic-
kou teologii (ČSKT) se zájmem sledují
přípravy XIV. řádného zasedání biskupské
synody. Za účelem vlastního prohloubení
vhledu do situace rodin v České republice
z hlediska nauky a praxe katolické církve
uspořádala ČSKT kolokvium na téma „Si-
tuace rodiny v ČR z teologického hlediska“.
Kolokvium se konalo 9. 3. 2015 v budově
Katolické teologické fakulty UK v Praze.
Jako host byl pozván olomoucký arcibiskup
Mons. Jan Graubner, který sdělil přítom-
ným dojmy z III. mimořádného zasedání
biskupské synody ve dnech 5. 10. – 19. 10.
2014. S připravenými diskusními příspěvky
vystoupili (bez titulů): Michal Kaplánek,
Ludmila Muchová, Libor Ovečka, Aleš
Opatrný a Dominik Opatrný. Z příspěvků
vyplynuly následující podněty k tématu
XIV. řádného zasedání biskupské synody.
Popis situace
Manželský a rodinný život v naší zemi
se dostal do kritické fáze: nemanželské
soužití, děti narozené mimo manželství
a rozvody se staly běžným jevem. K překo-
nání krize se nestačí dovolávat tradičního
obrazu rodiny.
Důvody, proč žijí mnozí katolíci v neplat-
ném manželství, jsou velmi různé. Některé
Druhé svazky
Dominik Opatrný: Druhé svazky – různý
stupeň viny, stejná sankce
V dokumentech magisteria i v teologické lite-
ratuře se objevuje řada důvodů, proč podruhé
sezdaní nesmějí přistupovat ke svátostem: jsou
v situaci těžkého hříchu, kterého účinně nelitují
(morální argument), jejich život je v objektiv-
ním rozporu se samou podstatou eucharistie
(sakramentologický argument, hrozí nebezpečí
pohoršení (pastorační argument). Poslední,
pastorační argument, je ze své povahy překo-
natelný, a tedy pouze podpůrný.
4
z nich jsou spravedlivé a závažné, představují
často jediné odpovědné východisko ze situ-
ace; týká se to například těchto skupin lidí:
• platně sezdaní neobrácení, kteří se po
rozvodu v novém svazku obrátí,
• opuštění, hledající oporu v manželství
při plném životě víry,
• uvěřivší dospělí, kteří mají být pokřtěni,
obrátili se, ale žijí v manželství, které
nemohou opustit a které nelze zplatnit.
Utrpení křesťanů, kteří trpí rozpadem
manželství, je velké, jak na to poukázal už
papež Benedikt XVI. na Světovém dni ro-
din v Miláně v r. 2012.
Zkušenost ukazuje, že někteří svým
vztahem v druhém manželství ze své strany
skutečně naplňují požadavky a ideály, které
na manželství klademe.
Často není manželství – ani mezi ka-
tolíky – vnímáno jako životní úkol, Boží
povolání.
Úskalím současné náboženské výchovy
je tendence vzdělávat děti a mladé lidi bez
ohledu na realitu současného sekularizova-
ného světa, jako bychom se pohybovali ve
světě velkých křesťanských rodin s otcem
jako živitelem a matkou v domácnosti
jako vychovatelkou a pečovatelkou. Realita
současných neúplných, partnerských či
doplněných rodin tvoří pozadí, ve kterém
křesťanské rodiny žijí a které zažívají jako
pole pro šíření Božího království.
Sv. Jan Pavel II. a Benedikt XVI. zdůrazňovali
především sakramentologickou argumentaci
– patrně proto, že si byli vědomi nedostatků
morálního argumentu (ne vždy musí být tako-
véto soužití skutečným těžkým hříchem). Způ-
sob vedení sakramentologického argumentu
je ale v církevní praxi dost ojedinělý. Vyvstává
proto otázka, zda není veden cílem jednoduše
zachovat dosavadní praxi při uznání obtíží
argumentu morálního. Je potřeba zvážit,
nakolik dlouhodobá věrnost, pomoc v utrpení
a společná péče o děti může být pro podruhé
sezdané způsobem, kterým se ve svém životě
přibližují Kristovu jednání v eucharistii.
K diskusi: Nepřipuštění podruhé sezdaných
Návrhy řešení
Jasněji formulovat a předkládat přirozené ar-
gumenty pro manželství a vážit si všech, kte-
ří manželství uzavřou, byť pouze občanské.
Trpělivě a pravdivě poznávat realitu,
v níž manželé žijí, jak na to poukázal již Jan
Pavel II. v apoštolské exhortaci Familiaris
consortio (čl. 4).
Jan Pavel II. povzbuzoval také k řešení
bolestné situace rozvedených. Vybízel du-
chovní správce i celé společenství věřících,
„aby rozvedeným pomáhali se starostlivou
láskou tak, aby se necítili odloučeni od
církve“ (FC 84). Tato pomoc by měla mít
především formu kvalifikovaného doprová-
zení při zpracovávání „neštěstí rozvodu“.
„Je velkým úkolem farnosti, katolického
společenství, udělat vše, co je v jejich mož-
nostech, aby tito lidé cítili, že jsou milová-
ni, přijímáni, že nejsou ,mimo‘“ (Benedikt
XVI. na Světovém dni rodin, 2012).
Zvážit, nakolik dlouhodobá věrnost, po-
moc v utrpení a společná péče o děti může
být pro podruhé sezdané způsobem, kte-
rým se ve svém životě přibližují Kristovu
jednání v eucharistii. Posílit vokacionální
dimenzi v životě každého křesťana, aby
mohl chápat svou životní cestu jako Boží
povolání. To pomůže jak k odpovědnému
rozhodnutí pro manželství, tak i k objevení
kněžského či zasvěceného povolání.
ke svátostem je možné porovnat se záka-
zem pohřbívat sebevrahy. Klasický morální
argument zněl: sebevrah těžce zhřešil, neměl
čas litovat, zemřel v těžkém hříchu, a proto
nemůže být pohřben do posvěcené země.
Zhodnocení i praxe se změnily s citlivějším po-
znáním stavu lidí, kteří svůj život sebevraždou
končí. Přitom by ale bylo možné použít také
„nový“ argument jako u podruhé sezdaných:
Smyslem křesťanského pohřbu je vyjádřit
naději na věčný život s Kristem. Sebevrah svůj
život zcela odmítl, proto je jeho smrt v rozporu
s podstatou křesťanského pohřbu. Naštěstí
v případě sebevrahů tak nikdo neargumentuje
a sebevrazi jsou pohřbíváni.

Potřebujeme uzákonit vztah islámu ke státu?
Koncem minulého roku odhlasoval rakouský parlament znění zákona, který
vstoupil v platnost 30. března 2015 a má určit práva a povinnosti muslimů
v Rakousku.
P odobný zákon už tu existuje od roku
1912, kdy rakousko-uherská monar-
chie anektovala Bosnu, čímž se zhruba půl
milionu bosenských muslimů stalo obča-
ny podunajské monarchie. Od té doby se
politické poměry v Evropě změnily a také
v Rakousku žijící muslimská menšina se
v posledních letech výrazně proměnila
imigrací.
Podle nového zákona se mohou mus-
limské organizace stát veřejnoprávním
sdružením; jejich uznání je podmíněno
zásadně kladným vztahem k platnému
rakouskému zákonodárství. Muslimům
přitom bude zajištěna náboženská služba ve
veřejnoprávních zařízeních, například v ne-
mocnicích, v justici a ve vojenské službě.
K zajištění příslušné formace potřebného
personálu bude na vídeňské univerzitě
zajištěno studium islámské teologie s šesti
vyučujícími a pamatuje se i na usnadnění
každodenního muslimského životního stylu
včetně respektování  jejich svátků. Zámě-
rem zákona je zakotvit v Rakousku islám
i jazykově. Proto mají imámové studovat
v Rakousku, aby se naučili němčině, budou
ale také Rakouskem finančně zajištěni.
To má v protisměru za následek nepří-
pustnost personální a finanční závislosti
rakouského islámu na zahraničí. Vliv is-
lámských zemí na zhruba 560 000 zdejších
muslimů je tím do značné míry držen pod
kontrolou. Týká se to především tureckým
státem financovaných imámů, pro které se
musí nalézt jiné trvalé řešení. Zásadním
bodem zákona pro muslimy je uznání pri-
ority rakouského státního zákonodárství
před jejich náboženským zákonem šaría.
Diskuse pokračuje
Takto pojatý zákon má v Rakousku své
zastánce i odpůrce. První vyzdvihují zvýše-
nou právní jistotu místních muslimů, pro
druhé je nežádoucí nebo dokonce nepřija-
telné omezení zahraničního vlivu na život
muslimů v Rakousku. Nutno dodat, že na
rozdíl od křesťnanství je islám strukturálně
méně přehledný a také jeho provázanost se
státní mocí je jiná.
H an s Wal d enfel s S J
Zásadním bodem zákona
pro muslimy je uznání
priority rakouského
státního zákonodarství
před jejich náboženským
zákonem šaría.
Rakouský zákon vyvolal pochopitelně
velký zájem u sousedů, jmenovitě v Ně-
mecku, kde si mnozí kladou otázku, zda
by i zde nebyl takový zákon užitečný.  Jeho
přednosti a nevýhody jsou v Rakousku
předmětem diskuse, kterou si můžeme
dobře představit i u nás a jinde. Jistě máme
dostatek důvodů k rozpravě o takovém zá-
konu u nás. Přitom je mínění bezprostřed-
ně zainteresovaných důležitější než rozpory
uvnitř většinového společenství, které u nás
reaguje na přítomnost islámu více nebo
méně přátelsky či naopak odmítavě. Ať už
se vede okolo tvrzení dřívějšího spolkové-
ho prezidenta Christiana Wulffa a dnešní
spolkové kancléřky Angely Merkelové jaká-
koliv debata, platí, že „islám je v Německu
skutečností“.
V našem vztahu k muslimům musíme
rozlišovat mezi islámskými organizacemi
a jednotlivci, kteří se hlásí k islámu. Zatím-
co organizace usilují v první řadě o udržení
svých pozic, nabízí jednotlivcům nový
zákon nepochybně větší prostor svobody
a právní ochrany jako rovnoprávným ra-
kouským státním příslušníkům.
Budoucnost
evropského islámu
V současném islámu nepřehlédnutelně
probíhá kritická výměna názorů počínaje
otázkou přístupu k posvátné knize Korá-
nu. Jestliže ovšem přibývá těch, kdo stále
otevřeněji usilují o kontextuální  přístup
k němu s oporou v literárněkritické meto-
dě, vypracované evropskou teologií, pak
Letem světem
nelze nevidět, že v islámu je daleko častější
rozhodný odpor k takovému zacházení
s posvátným Koránem. Není to tak dávno,
co se univerzita v Bonnu spolu s tehdejším
ministrem zahraničí Hans-Dietrichem
Genscherem veřejně postavila za význam-
ného egyptského reformního teologa Nasr
Hamíd Abú Zajda (1940–2010), když bylo
v Egyptě jeho manželství z moci úřední
anulováno (1995) s odůvodněním, že
odpadl od islámu. Oba manželé nakonec
směli z Egypta vycestovat a strávit zbytek
života v Holandsku.
Klasický islám ale dodnes do značné
míry odmítá fenomén osvícenství. Kon-
zervativní uskupení odmítající modernu
existují i v křesťanských církvích, ale jejich
váha v rámci křesťanství jako celku je
v porovnání se silou islámského konzer-
vativismu zanedbatelná. A jestliže u nás
80 až 90 % křesťanů zaujímá k církvím více
či méně výrazný odstup, pociťuje většina
v diaspoře žijících muslimů mešitu jako
kus domova. Pro mladou generaci mus-
limů, jejíž členové se už snaží akceptovat
životní styl většinové společnosti, je ale
nový islámský zákon a jím vytvořený od-
stup od islámského zákona šaría oporou při
hledání takové podoby islámu, která by jim
usnadnila život v moderní, osvícenstvím
utvářené společnosti.
Od islámu se dnes na Západě vyžaduje
nezávislost na zahraničí, ke které zde kře-
stanství už většinově dospělo. Evropské
země byly dlouho pyšné na misionáře,
které vysílaly do celého světa. Tento proces
dnes dochází ke svému závěru i přes stále
ještě trvající pomoc bohatších církví chud-
ším. Čína je zemí, která v nedávné minu-
losti začala nejvehementněji zdůrazňovat
svou nezávislost na zahraničí. Se stejným
požadavkem se dnes obrací Západ na šířící
se islám. Spojené státy s jejich odlišným
vztahem k náboženskému pluralismu jsou
možná na této cestě o pár kroků dále. Jed-
no je ale jisté: islámský zákon by byl užiteč-
ný i u nás, už s ohledem na vliv islámského
zákona šaría.
 Hans Waldenfels SJ
Z časopisu Stimmen der Zeit 6/2015
přeložil Petr Kolář SJ.
5
 Letem světem
Naše krajina – místo pro těžbu, nebo společný život
Přinášíme doplnění palety názorů k anketě revue Universum 2/2015, která se
věnovala otázce prolomení limitů těžby uhlí v severních Čechách a obnovování
dolů na Ostravsku.
„K rajina“ vyjadřuje životní prostor,
který na rozdíl od jiných skutečnos-
tí nevnímáme pouze čichem, zrakem nebo
hmatem, ale i rozumem. Krajinu nedoká-
žeme pouze měřit, přetvářet a měnit, ale
umíme z ní také „těžit“. Ne pouze ve smy-
slu materiálním, neboť je pro nás zdrojem
potravy, energie a materiálů pro naše oby-
dlí a život v nich, ale dokážeme i důmyslně
využívat její kulturní a estetické hodnoty
pro náš sociální a duchovní rozvoj. Rozvoj
našeho vědomí, identity a sounáležitosti,
která do našich životů přináší řád a mír,
bez nichž bychom na této zemi dlouho
nepřežili.
Těžko je možné si představit, že se
může rozvinout naše kulturní a sociální
identita na území zasaženém válkou, ve
městě po zemětřesení nebo záplavách.
Stejně tak není možné uvažovat o jakém-
koliv ekonomickém, neřku-li sociálním
rozvoji na území, ze kterého bylo původ-
ní obyvatelstvo vyhnáno nebo tam bylo
zlikvidováno tak, jako to zažila naše země
během nacistické a komunistické éry a jak
to vidíme v nedalekých zemích. Podobný
dopad a následky měly, mají a budou mít
i rozhodnutí o prolomení limitů těžby.
Krajina – zdroj identity
Nebudu zde polemizovat o takzvaných
ekonomických výhodách, surovinové so-
běstačnosti, udržení zaměstnanosti nebo
jiných technokratických argumentech poli-
tiků a jejich partnerů. Jsou vždy prezento-
vány jako rozumné a žádoucí, je však zcela
evidentní, že zakrývají podporu a zvýhod-
nění jedné skupiny lidí na úkor druhé.   vědomí, jehož přítomnost si mnoho lidí
Existuje však zcela jiná kategorie hod-
not, která tyto argumenty dalekosáhle
přesahuje.
Krajina je mostem, který nás spojuje
s naší obecnou (kolektivní) identitou –
„ztotožněním se“ s místem, kde žijeme.
Pro vznik kolektivní identity je důležitá
a nepopiratelná role „času a prostoru“,
které dokáže vnímat pouze člověk.
Z hlediska „času“ není pro naši identitu
nejdůležitějším faktorem přítomnost, ale
6
především společná minulost (kulturní)
transformovaná do kolektivní paměti
a identity – kolektivního vědomí, které se
zde vytvářelo po mnohá staletí.
Do každé identity se promítá také „pro-
stor“ se svými specifickými kvalitami. Územ-
ní „prostorová“ identita se tradičně spojuje
zejména s místem, lokalitou či (mikro)regi-
onem, je utvářena, modifikována a reprodu-
kována každodenními zkušenostmi člověka
nebo společenstvím, ve kterém žije.
Představme si společenství lidí (region,
obec nebo rodinu), kteří žijí na území, kde
byly od roku 1992 uzákoněny limity těžby,
které zaručovaly jejich budoucnost. Jejich
prolomením se tato společenství najednou
ocitnou na pokraji zkázy, jako například
zámek Jezeří.
Dnes již umíme vyčíslit hodnoty ekolo-
gických dopadů a ztrát na kulturním dědic-
tví, ale nikdo se zatím nezabýval vyčíslením
ztrát a újmy obyvatel takto zasažené kra-
jiny. Dokážeme si představit, jak rozsáhlý
to bude zásah do vědomí a identity nejen
místních obyvatel, jejich blízkých i vzdále-
ných příbuzných, přátel, ale i návštěvníků
tohoto území?
Pro stanovení těchto hodnot zatím ne-
existuje žádný model, ale vzhledem k roz-
sahu zasažení velkého počtu obyvatel jak
z České republiky, tak z Evropy budou tyto
hodnoty tak vysoké, že před nimi těžko ob-
stojí jakékoliv politické nebo ekonomické
argumenty.
Zákonná obrana krajiny
Krajina je celek stejně jako naše kolektivní
neuvědomuje, dokud o ně nepřijde. Je však
patrné, že krajina je obrazem všech hodnot,
pozitivních i negativních, které naše spo-
lečné vědomí vytvořilo.
Společnost se proto snaží, zejména po
období nacismu a komunismu, vytvořit
podmínky pro ochranu lidských práv
a svobod. Listina základních práv a svobod
– č. 2/1993 Sb., která vycházela především
ze Všeobecné deklarace lidských práv OSN
z roku 1948, Evropské konvence o ochraně
práv člověka a základních svobodách Rady
Evropy (1950) a dalších, říká v odst. (3), že
„…vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito
na újmu práv druhých a /nebo v rozporu
se zákonem chráněnými obecnými zájmy.
Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví,
přírodu a životní prostředí…“
Evropská úmluva o krajině (dále jen
Úmluva), kterou Česká republika ratifiko-
vala 4. 10. 2004, rozšiřuje práva a svobody
o rozměr krajiny. Ačkoliv česká legislativa
toto právo plně neakceptovala (viz www.
umluvaokrajine.cz), jsou tato práva a svo-
body vymahatelné přes Evropský soudní
dvůr a to je důležité.
Úmluva, kterou do současnosti pode-
psalo a ratifikovalo 38 států, ve svém textu
dokázala pojmenovat udržitelnost života
v krajině jako výraz humanismu evropské
civilizace, který se odrazil v článku 1a, De-
finice krajiny:
„Krajina znamená část území, tak jak je
vnímána obyvatelstvem, jejíž charakter je
výsledkem činnosti a vzájemného působení
přírodních a /nebo lidských faktorů.“
Tato jednoduchá věta je však skuteč-
nou revolucí, neboť je konečně stanovena
právní norma, která zasahuje celé území, ve
kterém žijí a pracují lidé, jejichž společen-
ství je středem tohoto dění. Norma, která
je zaměřena nejen na ochranu, ale také na
správu a obnovu krajiny. Úmluva je důka-
zem toho, že evropská krajina je středem
politického zájmu a přáním aktivně zasa-
hovat a chránit, spravovat krajinu a dávat jí
nový život.
„Nedědíme Zemi po svých předcích,
nýbrž si ji vypůjčujeme od svých dětí.“ 
Slova Antoina de Saint-Exupéry, která se
stala heslem udržitelnosti života na naší
planetě, by si měli vrýt do paměti všichni,
kdo o naší krajině rozhodují, neboť nejsou
zodpovědní pouze současné generaci, ale
především těm příštím.
Jakékoliv požadavky na prolomení
limitů těžby nebo jiné zásadní rozhodnutí
o zásazích do krajiny ukazují v celé své
nahotě egoismus a lhostejnost mocných.
Bez lidí není krajiny a lidé bez krajiny jsou
ztraceni. My jsme krajina. Krajina je naší
identitou. Martin Stránský

Čtvrtstoletí dvou křesťanských akademií
Prezident ČKA Tomáš Halík nedávno poskytl rozhovor sesterské
Moravsko-slezské křesťanské akademii, a my jej ve zkrácené podobě přetiskujeme.
  Jaký má 25 let po svém vzniku smysl
existence křesťanských akademií v naší
zemi?
Jak nám to pregnantně řekl jeden z nej-
chytřejších a nejzkušenějších jezuitů
v římském generalátu Tovaryšstva: Církev
bez vzdělání je v sekulární společnosti
vykastrovaná, neplodná. A Jan Pavel II.
i Benedikt XVI. stále opakovali: Víra bez
myšlení je nebezpečná. To vidíme bohu-
žel kolem sebe – a nejen u fanatiků mezi
muslimy, ale i u některých křesťanů. Jsem
šokován, kolik katolíků je schopno se ne-
chat ohlupovat např. prolhanou propagan-
dou dnešního putinovského Ruska nebo
nekriticky polyká nebezpečné hlouposti na
různých sociálních sítích. Má-li křesťanství
kultivovat tuto společnost, je třeba ohrom-
ného úsilí na poli kultivace nás křesťanů
samých.
  Po dlouhém období míru se v Evropě
znovu bojuje. V muslimských zemích se
rozpíná krutý islámský stát. Do Evropské
unie míří miliony lidí prchajících před
válkou, hladem či bídou. Papež František
po sv. Janu Pavlu II. a jednom z největ-
ších teologů 20. století Benediktu XVI.
překvapuje celou planetu. Jak se to týká
křesťanských akademií?
Opět mohu mluvit jen za ČKA: Podporu-
jeme jednoznačně proces evropského sjed-
nocení, který tak ležel na srdci jak velkým
poválečným katolickým státníkům, tak
zejména sv. Janu Pavlu II., a zdůrazňujeme
(i ve spolupráci s ostatními evropskými
křesťanskými institucemi) jeho duchov-
ně-kulturní dimenzi. V duchu těchto
papežů rozvíjíme mezináboženský dialog
a snažíme se plnit na tomto poli dnes nej-
závažnější úkol – překonávat primitivní
islamofobii (vyplývající především z totální
neznalosti islámu a hloupého a nebezpeč-
ného zaměňování islámu a extrémního
politického „islamismu“), snažíme se léčit
hřích xenofobie, šovinismu a nacionalismu
(rozšířeného protikřesťanského národního
sobectví) zdůrazněním vážného biblického
příkazu lásky bez hranic a úcty k cizincům
a přistěhovalcům. Nezůstáváme ale jen
u moralizujících frází, věnujeme se např.
v kolokviích a odborných seminářích pro-
blematice práce s migranty a menšinami za
aktivní účasti předních odborníků na tyto
otázky. Bereme vážně slova Benedikta XVI.
o tom, že dialog s agnostiky a vzdělání jsou
dva nejdůležitější úkoly církve v ČR dnes.
A nepřestáváme děkovat Bohu za papeže
Františka a jeho odvahu žít a uplatňovat
radikálně ducha evangelia a získávat tak
Kristu a církvi lásku a vážnost i daleko za
hranicemi církve.
  Česká republika je poměrně malou
zemí a aktivních křesťanů je v ní jako
šafránu. Přesto u nás máme hned dvě
křesťanské akademie. Proč nevznikla jed-
na celonárodní?
Ano, zejména v době, kdy papež Jan Pavel
II. mluvil o potřebě Evropy bez hranic a o
potřebě výměny darů mezi Východem
a Západem jsem považoval a považuji
tehdejší usilovnou snahu zejména dvou
lidí v původním zakladatelském týmu
MSKA stavět „čínskou zeď“ mezi Čechami
a Moravou opravdu za holý nesmysl. Ale
bohužel, vše je „o lidech“ a s některými
opravdu nebyla po léta možná rozumná
řeč. Ve vedení MSKA se však postupně, zdá
se mi, prosadila větší otevřenost, což samo-
zřejmě vítáme a je to ku prospěchu oběma
stranám. Já jsem např. vždy bez problémů
přednášel na kterékoliv pobočce MSKA,
pokud mne pozvala a pokud jsem ještě mí-
val víc času, než mám dnes.
Letem světem
  Jaké jsou vztahy mezi ČKA a MSKA
dnes a jak se podle Vás budou nadále
vyvíjet?
Dnes je to mnohem lepší než před lety.
Myslím, že časem určitě obě akademie
splynou, ale asi k tomu ještě úplně nenazrál
čas, jsou tu určité výrazné rozdíly ve stano-
vách: nám se velmi osvědčil ekumenický
charakter a statut občanského sdružení
(dnes zapsaný spolek) bez přímé vazby na
diecézní struktury. Od toho určitě neu-
stoupíme. Momentálně je tedy asi nejvý-
hodnější postupné prohlubování přátelské
spolupráce. To se už děje a bude se to určitě
velice prohlubovat. Ale opakuji: vše je „o li-
dech“, o otevřenosti nebo uzavřenosti mysli
a ochotě a schopnosti komunikovat.
  Co považujete za největší úspěch,
kterého se vaší akademii podařilo
dosáhnout?
Ohromné je to, že máme síť místních sku-
pin po celé zemi – obětavost dobrovolníků
v desítkách měst je obdivuhodná. Skvěle
funguje tradice kolokvií, „laboratoř dialo-
gu“ – k této iniciativě mne před lety inspi-
rovala zkušenost s Havlovou „vilou Amálií“,
daří se nám nyní myšlenky z uzavřených
kolokvií šířit na YouTube. Také díky Bohu
za každoroční „Zvěřinovy dny“ – ty však
budou mít od letoška novou podobu.
Jsme hrdí na úroveň časopisu Univer-
sum. A zdá se, že se nám podaří získat
granty na několik významných mezinárod-
ních výzkumných projektů.
  Jak byste si přál, aby vypadala ČKA či
MSKA za dalších 25 let?
Aby naše práce byla líhní iniciativ, které by
skutečně kultivovaly společnost a hledaly
církvím cesty do budoucnosti. Aby si před-
stavitelé církví uvědomili, jak ohromný
potenciál cenných laboratoří a „pokusných
pracovišť“ pro hledání nových cest půso-
bení církví ve společnosti v akademiích
mohou mít, důvěřovali jim, podporovali je
a využívali je k dobru církve i společnosti.
Co byste popřál své akademické sestře?
Výrazné autentické křesťanské osobnosti,
otevřené hlavy a umění „číst znamení
doby“.
7
 anketa
Hladověl jsem,
a nedali jste mi jíst…
Papež František v neděli 6. září během modlitby na Svatopetrském
náměstí vyzval evropské farnosti, náboženská sdružení a kláštery,
aby se každý ujal alespoň jedné uprchlické rodiny.
Vnímáte to jako výzvu pro sebe?
Petr Vaďura
kazatel sboru evangelické církve
metodistické
Zatím ne. V tuto chvíli
vidím jako důležité sta-
vět se proti demagogii,
xenofobii, islamofobii
a všem ideologům na-
cionalismu. Současně
je třeba zachovat si
chladnou hlavu tváří
v tvář událostem, jež se na nás valí. Dnes
mluvíme o uprchlících, zítra mohou být
titíž lidé dohnáni k zoufalým činům způ-
sobeným hladem a zimou. Dnes Německo
přijímá statisíce kultivovaných, vzdělaných
a relativně bohatých běženců ze Sýrie
a Kurdistánu, zítra mohou dorazit miliony
nekultivovaných, nevzdělaných a chudých
lidí ze Somálska, Eritreje a dalších afric-
kých zemí. Dnes se začínají stavět ploty na
hranicích, zítra se může začít střílet.
Dnes není problém s tím, kam by měli ti
lidé jít a co by měli dělat. Odhaduji, že jen ve
dvanáctitisícovém Tachově by nebyl problém
ubytovat a zaměstnat nějakých sto lidí. Pro-
blém je v tom, jak se k celé věci stavíme jako
společnost, jak se k ní staví naše politická
reprezentace (včetně starostů měst a obcí),
jak ji podávají média. A zde je role církve
jednoznačná, jak jsem nastínil v úvodu.
Co však bude dál? Co až se uzavře Ně-
mecko a další bohaté země? Pak přijde na
řadu ona anketní otázka. Ovšem to budou
před našimi městy stát jiní lidé, kulturně,
civilizačně, myšlenkově i nábožensky odliš-
ní od těch dnešních běženců. Otázka nebu-
de znít, zda je možné se někoho ujmout,
ale jak. A to je, myslím, třeba promýšlet
už dnes.
8
A pak se může stát, že se objeví násilí jak
ze strany zoufalých a hladových běženců, tak
ze strany společnosti (vznik „domobrany“
apod.). Co budeme dělat jako církve pak?
Výzev je tedy řada. V ECM na ně zatím
reagujeme ve svých modlitbách, osvětou
a snahou být informováni a používat víc
rozum než emoce. A také si stále připo-
mínáme ty části Mojžíšova zákona, které
ukládají ohleduplnost vůči cizincům, např:
„Bude-li přebývat s tebou ve vaší zemi někdo
jako host, nebudete mu škodit. Ten, kdo
bude s vámi přebývat jako host, bude vám
jako domorodec mezi vámi. Budeš ho milo-
vat jako sebe samého, protože i vy jste byli
hosty v zemi egyptské. Já jsem Hospodin, váš
Bůh.“ Lv 19,33–34
Václav Vacek
katolický kněz
I při bohoslužbách
myslíme na uprchlíky.
Modlitba je čin, který
má vést k dalšímu činu.
Odmala jsme obdivovali
ty, kteří třeba za války,
navzdory nebezpečí
pomohli ohroženým.
Naše „živé betlémy“ nejsou folklórem jako
„jízda králů“, ale probouzejí v nás solidaritu
s potřebnými. Pobožnosti „křížové cesty“
vedou k pěstování statečnosti, abychom se
nenechávali ochromovat strachem a nestáli
stranou, je-li někdo pronásledován. Bůh nás
učí přemýšlet a nenechat se ošálit propagan-
dou. Kdybychom utečencům nepomohli, co
by si o nás pomyslel třeba Nicholas Winton?
Myslíme si, že politici měli dávno svolat
tým odborníků a pomoc dobře promyslet.
Dlouho čekáme, co s nimi biskupové
vyjednají.
Před léty jsem vzal na faru rodinu Ukra-
jinců. Byl jsem naivní, nedopadlo to dobře.
Myslíme si ve farnosti, že je lepší uprchlí-
kům nabídnout dům, který si pronajmeme.
Politici by měli vyjednat, aby utečenci
mohli pracovat, možná uklízet veřejné pro-
stranství. Nebudou se cítit jako žebráci, ve-
řejnost uvidí, zda jsou k práci. Nabídneme
jim svou úctu a lidské zázemí. Třeba časem
ocení křesťanské hodnoty a naši kulturu.
Necítíme se ohroženi Vietnamci a dal-
šími cizinci, kteří u nás žijí. Jen jsme si jich
měli dávno víc všímat. S dospělými máme
jazykovou bariéru, ale dětem můžeme
třeba nabídnout, že jim opravíme  domácí
úkol z češtiny. Spřátelíme-li se s nimi, mož-
ná se nám podaří jim ukázat, jak žijeme ve
svých rodinách, jaké hodnoty vyznáváme,
co a proč slavíme. Z toho, co vidí na uli-
cích nebo v televizi, naši západní kulturu
nepoznají. Před dvaceti léty jsme měli v Le-
tohradě na dvouměsíční pobyt v rodinách
víc než 250 dětí z Běloruska postižených
havárií v Černobylu. To se povedlo. Něco
odkoukali z naší rodinné kultury a vztahů.
Některé naše rodiny dodneška těm dětem
pomáhají.
Nikdo z nás nemá možnost zastavit
válku, ale pomocí potřebnému sloužíme
životu.
V naší společnosti se vede ošklivý střet
názorů na uprchlíky. Přispívají k tomu
i média. I my,  křesťané, církev, jsme zaspa-
li. Nebylo nás mnoho slyšet. Přitom návště-
va římského biskupa Františka v Lampe-
duse už před dvěma roky byla významným
signálem. Teď moudře mluvil biskup Vác-
lav Malý v rozhovoru v Lidových novinách.

Milan Glaser SJ
vedoucí českého vysílání
Vatikánského rozhlasu
Výzvu papeže při-
jímám jako křesťan
i jako řeholník. Z čistě
praktického hlediska je
nutno říci, že pravomoc
poskytnout ubytování
v řeholním domě pří-
sluší pouze představe-
nému konkrétního domu. Pokud jde o ře-
holní dům, který obývám v Římě, tak jedna
rodina imigrantů do něho byla přijata letos
na jaře, tedy ještě před papežovou výzvou.
Osobně se podle svých možností snažím
pomoci každému, kdo o to stojí.
Sandra Silná
farářka CČSH
Nad otázkou, zda bych
byla schopná a ochotná
přijmout rodinu uprch-
líků, přemýšlím už
delší čas, takže v tomto
směru je výzva papeže
Františka spíše jedním
z dalších impulsů. Když
pominu prostý, ale nezanedbatelný fakt,
že můj služební byt, ve kterém s rodinou
bydlíme, sestává z jedné místnosti, a že si
tedy v tomto uspořádání dovedu představit
přijetí rodiny přímo k nám domů v řádu
jedné až několika nocí, tak pokud bych
měla na faře, kde jako farářka působím,
volný celý byt a rada starších by se usnesla
kladně, považovala bych přijetí uprchlické
rodiny za další možnost, jak v praxi reali-
zovat duchovní hodnoty a dary, o kterých
si v Písmu čteme, diskutujeme a které se
pokoušíme ve společenství i každý zvlášť
aplikovat v životě. Věřím, že by to mohla
být obohacující cesta. V tomto smyslu si
teď často připomínám konferenci na téma
„Kirchenasyl“ v Berlíně v roce 2009, kde
jsme mimo jiné naslouchali pozitivním
zkušenostem obyvatel komunitního domu
v Hamburku, kde běžně mají 1–2 byty
k dispozici pro rodiny azylantů a soužití
a vzájemná pomoc fungují. Abych ale
situaci neviděla jen pozitivně, stejně se zá-
roveň nemohu zbavit myšlenek, že i kdyby
každá rodina v Evropě přijala jednu rodinu
uprchlíků, je potřeba řešit příčiny toho,
proč lidé z východních zemí odcházejí. Ná-
roky naší západní konzumní společnosti na
nerostné bohatství, na levnou pracovní sílu,
naše stále větší plýtvání čímkoli, dodávky
zbraní vyspělými zeměmi na Východ, mě-
nící se klimatické podmínky – to jsou jen
některé z věcí, které padají na naše hlavy
a které v různě spletitých řetězcích vedou
i k masivní migraci do Evropy dnes. Nad
tím vším bychom se také měli zamýšlet
a jednat vedle toho o tom, kde usteleme té
„naší“  uprchlické rodině.
Robert „Elva“ Frouz
trvalý jáhen a učitel, Komunita Noe
Na začátku prázdnin
jsme seděli s přáteli
kolem ohně a přišla řeč
na uprchlíky. Abych do
rozpravy vnesl osobněj-
ší rozměr, zeptal jsem
se, zda by přítomní při-
jali domů uprchlickou
rodinu, která by zazvonila přímo u jejich
dveří. Otázka vzbudila podiv, u některých
dokonce pobouření – vždyť tohle se nemů-
že stát, proč se ptáš?! Jako by se „uprchlická
krize“ odehrávala někde úplně jinde.
R obert F rouz
Bydlíme s rodinou na
faře, kterou každý rok
projdou stovky lidí. Jedna
rodina navíc, například
syrská, by se k nám
určitě vešla – ale co to
udělá se všemi akcemi,
exerciciemi, setkáními,
která se tu dějí?
Výzvu papeže Františka chápu jako
zazvonění u našeho domu. A pořád ještě
nevím: můžeme a máme otevřít? Bydlíme
s rodinou na faře, kterou každý rok pro-
jdou stovky lidí. Jedna rodina navíc, napří-
klad syrská, by se k nám určitě vešla – ale
co to udělá se všemi akcemi, exerciciemi,
setkáními, která se tu dějí? Půjde propojit
tak rozdílné světy? A jak to bude dál s hle-
dáním obživy, se zapojením do života?
Žijeme navíc v pohraničí, kde je nedů-
věra ke všemu odlišnému u řady lidí samo-
zřejmou součástí přístupu ke světu. Nelze
předpokládat, že by naše bezprostřední
okolí přijalo nové sousedy bez problémů.
Nevím o způsobech, jak by nám v ta-
kové situaci pomohly státní orgány. Podle
všeho jde i náš stát spíše „maďarskou“
cestou – znepříjemnit uprchlíkům život
natolik, že sem nebudou chtít přicházet.
A církev? Kde jsou v našem okolí nějaké
anketa
podpůrné skupiny, se kterými bychom se
mohli spojit?
Vnímám záběry těch, kteří utíkají,
a snažím se vidět jim do očí, zahlédnout
konkrétní tváře a za nimi konkrétní příbě-
hy. Bolí to.
Strach a nenávist, které se vznášejí
českým veřejným prostorem, mě bolí až
fyzicky.
A zvonek zvoní a zvoní. Slyším ho, slyší
ho i moje žena a naše děti. Mám rostoucí
dojem, že jako učedníci Krista vlastně
nemůžeme neotevřít: „Hladověl jsem,
a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste
mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se
mne…“ Sbírám síly k rozhodnutí a hledám
důvěru, že v tom nezůstaneme sami.
Marek Orko Vácha
katolický kněz a biolog
Nejsem si jist, nakolik
jsou redaktoři Universa
či papež František zpra-
veni o mých majetko-
vých poměrech a uby-
tovacích možnostech.
Zde v Praze je můj jed-
nopokojový basecamp
ideální pro jednoho, ovšem jediný, kdo je
zde schopen ještě navíc přespat, je polár-
ník Pavlíček, který u mě tu a tam skutečně
přespává, protože jsme oba na stísněnější
podmínky zvyklí z Antarktidy.
Na své lechovické faře obývám dvě
místnosti, jedna je sklad táborových věcí,
ve druhé bydlím. Koupelna je na chodbě,
dělím se o ni s těmi, co jsou zrovna na
faře. Zbytek fary je otevřen, teď v září jsou
ovšem všechny víkendy obsazené různými
skauty, duchovními obnovovateli, mládež-
níky a kdovíkým.
Ano, je možné, že v případě krize jedna
či dvě utečenecké rodiny mohou nalézt na
faře bivak, jediný problém by byl s tím, že
pak nějaký čas by mládežníci nejezdili, což
by jistě nevadilo a nějak by to přežili. Já tak
jako tak sdílím kuchyň a sociální zařízení
s těmi, kdo na faře právě táboří, takže pro
mě by se nezměnilo nic zásadního. Jinak
žiji životem kočovníka, nikdy v životě jsem
neměl svou vlastní zeď, na kterou bych
mohl pověsit obraz. A když už jsme u toho,
rok výroby mého auta je 1995 a mám naje-
to dvě stě devadesát jedna tisíc.
Situace tedy není nastavena tak, že bych
utečeneckým rodinám mohl velkoryse
nabídnout levé křídlo své nemovitosti a dal
k dispozici čtvrtý bazén. Nikdy bych o tom
takto sám do Universa ani jinam nepsal, no
ale když se ptáte, tak odpovídám.
Anketu připravil Lukáš Jirsa.
9
 rozhovor
Bude mít Evropa jednu
učebnici dějepisu?
Vděčnost, dynamika životní cesty a důvěra spojená s nadějí, to
jsou hvězdy, které provázejí životní pouť Jana Stříbrného, historika,
specializujícího se na novodobé dějiny, který se právě dožívá 65 let.
  Honzo, můžeš ty tři hvězdy trochu rozvést?
Když se ohlédnu za svým životem, cítím vděčnost za to, co jsem
prožil, a hlavně za tolik dobrých lidí, kterými jsem byl obdarován, na
prvním místě svými rodiči a čtyřmi sourozenci, svou ženou a třemi
dcerami, a celou řadou přátel a výrazných duchovních osobností.
Dále je pro mne důležité vědomí trvalého dynamismu života.
Všichni máme v sobě touhu po stabilitě, ale to je v důsledku klamná
jistota, za chvíli bychom stagnovali a zkostnatěli. Zpětně viděno, je pro
nás dynamika života coby cesty a putování požehnáním. A třetí životní
oporou je mi důvěra spojená s nadějí, že život má svůj smysl a cíl.   den z nástrojů jeho identity, posilující určité pasáže novodobých dějin
  Šlo by vystopovat, kde se v tobě bere naděje a důvěra?
Je to do značné míry obdarování, které si nesu z domova. Doma,
v naší rodině přes dusnou atmosféru padesátých let – otec soukromě
hospodařil a věrně jsme žili svoji víru – jsem dostával pozitivní pod-
něty, zde jsem zažíval bezpodmínečnou lásku, spolehlivost a dobrotu
lidí. Druhou rovinu pak tvoří to, co bych nazval Boží vedení v roz-
hodujících chvílích.
Jednou z takových křižovatek byl pobyt na vojně v pětasedmde-
sátém. Sloužil jsem v Plzni na Borech na velitelství. Nevím, jak se to
mohlo s mým posudkem za tuhé normalizace stát! (smích) Když nás
po přijímači poprvé pustili ven z kasáren, vyrazil jsem pěšky směrem
do centra. Bylo před šestou hodinou večerní a nohy mne nesly okolo
kostela svatého Jana Nepomuckého, vstoupil jsem do něj a hned jsem
si všiml jiného mladíka ve vycházkové uniformě. Byl to salesián Josef
Trochta. Zazvonil zvonek a ze sakristie vyšel mladý usměvavý kaplan
Aleš Opatrný. Tento okamžik byl klíčem k mému dalšímu duchovní-
mu i osobnímu nasměrování. Pepík Trochta mne seznámil se salesiány
a ti posléze s Josefem Zvěřinou. A na společné dovolené s naší salesián­
skou partou na východním Slovensku jsem se v létě 1979 seznámil
s Trochtovou kolegyní Anežkou Erhartovou a jsme spolu dodnes.
  Zažil jsi podobný impuls i v pracovní rovině?
V profesním životě byl rozhodující přechod z nadějí osmašedesáté-
ho k postupné normalizaci. Na filosofickou fakultu jsem nastoupil
v osmašedesátém a náš ročník vedení fakulty nechalo „dojet“. Na
mne ani na spolužáky nebyl vyvíjen ideologický nátlak, abychom
reagovali na měnící se politické poměry.
Zároveň jsme ale všichni velmi dobře vnímali proměnu společ-
nosti i fakulty. V důsledku toho jsme se sblížili mezi sebou i s někte-
rými vyučujícími. Osobně jsem měl blízko k Robertu Kvačkovi. Byl to
specialista na meziválečné období, který musel čelit dramatickému
10
tlaku vedení a nakonec byl coby mladý nadějný vědec „neutrali-
zován“ tím, že musel učit stále dokola základní kurzy, vedl desítky
diplomantů. Jeho vědecký postup byl zastaven a on se stal nádení-
kem na poli pedagogickém, což ale bylo požehnáním pro několik
generací studentů historie. Právě na jeho doporučení jsem se dostal
jako historik do Svazu protifašistických bojovníků (SPB).
  Byla to výhra?
Zvnějšku to byla bezesporu instituce s normalizačním nádechem, je-
v ideologickém balení. Představitelé svazu z konce šedesátých let byli
již normalizátory vytlačeni, ale zároveň se zde zachytilo několik no-
vinářů čerstvě vyhozených z médií, kteří posilovali skupinku svobo-
domyslných. Po určité době vzájemného oťukávání jsem zde objevil
zajímavé lidi. Mým šéfem byl člověk, vězněný jako vysokoškolák v akci
17. listopad 1939, který se po roce 1948 přidal ke komunistům, ale byl
to noblesní člověk s moravskými kořeny, skvělý muzikant.
Od roku 1982 se nám dařilo s mým kolegou a přítelem Jiřím
Jožákem vytvářet prostor pro skutečné bádání v odbojové historii.
V malém vydavatelství začaly vycházet i texty lidí, kteří po šedesátém
osmém nesměli publikovat. Koncem osmdesátých let se v ústředí
začaly objevovat tváře dříve nevítaných legendárních hrdinů, jako
byli pozdější generálové Krzák, Pernický, Fajtl… Dařilo se otevírat
pravdivější pohled na nedávnou historii a také jsme si při tom ujas-
ňovali vlastní směřování. Zpětně viděno, byly chvíle, kdy se člověk
nezachoval zrovna statečně, ale ty klíčové životní křižovatky jsem,
myslím, neminul.  A to především díky dvojímu životu, v němž jsem
se od počátku osmdesátých let naplno pohyboval.
  Co myslíš tím dvojím životem?
Upřímně řečeno, veškeré nasazení, veškerou energii jsem věnoval ak-
tivitám v salesiánském okruhu skryté církve. Brzy po návratu z vojny
mě Josef Trochta pozval na schůzku. Sešli jsme se u sv. Voršily, kam
přišla i dívka jménem Mireia Ryšková, měla mne tak trochu otesto-
vat; druhý, kdo mne omrknul, byl pater Josef Šplíchal. Velmi rychle
jsem pak zapadl do různých salesiánských part, mj. jsem se velice
sblížil s rodinou Marie Rút Křížkové a nakonec jsem byl přizván do
tajného salesiánského studia teologie.
  Čím tě tyto aktivity přitahovaly?
V mých třinácti letech k nám přišel výborný farář Josef Uhlíř. Doká-
zal opravit zanedbané církevní objekty, ale hlavně rozhýbal farnost

a přitáhl mladé lidi. Fara v nedaleké Železnici byla otevřená všem,
byl velmi štědrý a přátelský. Když jsem jako vysokoškolák přišel do
Prahy, na podobné prostředí jsem nenarazil. Spíš jsem se, jako dítě
venkova, stáhl a vnitřně se vracel k nám domů, do jistot své rodiny
a farnosti. Plnil jsem si studijní povinnosti, ale jinak jsem se s Prahou
sžíval těžce, jen postupně a opatrně jsem se otvíral kamarádům. Až
vojna mne otevřela novým hlubším vztahům a salesiánské prostředí
se pro mne ukázalo jako nejpřirozenější.   tenticity. Již po druhé světové válce Zvěřina otevřeně prohlásil, že
Přitom to bylo velice dynamické prostředí. Během jednoho roku
jsem se v jedné skupince otřepal a zapracoval a další rok se už oče-
kávalo, že se někteří z nás ujmou vedení nových buněk. Vždy s no-
vým akademickým rokem totiž přicházely do Prahy další desítky
studentů…
Po třech letech, okolo roku 1980, jsem dostal nabídku tajně stu-
dovat teologii. Řadu let jsme se pak intenzivně scházeli při studiu, ale
i při dalších aktivitách a vytvořila se silná pouta přátelství a duchovní
sounáležitosti.
  To je obdivuhodné nasazení, množství času a energie…
Já jsem se takříkajíc s návratem z vojny osobnostně probudil. Činnost
rozhovor
Jan Stříbrný:
Pro mne je
poslání historika
nejenom snaha
objektivizovaně
poznat minulost,
ale také zachytit
povolání, poslání,
ktere je člověka
nabízeno.
v tomto křesťanském prostředí ve mně silně zarezonovala, jako bych
se v těchto aktivitách našel.
Nicméně musím přiznat, že mé teologické vzdělání je nedosta-
tečné. Studium mi spíš dalo nahlédnout hloubku a nároky oboru
a především možnost setkávat se s obdivuhodnými přednášejícími,
jako byli v prvé řadě Josef Zvěřina a František Míša – „Domin“. Na
nich člověk viděl naprostou osobní integritu odbornosti a lidské au-
budoucnost církve závisí na tom, budou-li křesťané žít maximální
křesťanství. To byla další zásadní křižovatka, která mne posunula dál.
  Směrem k tomu stát se maximálním křesťanem?
To mám ještě před sebou, jestli k tomu vůbec dospěju. (smích) Pro
mne to byla důležitá zkušenost, zážitek, že je to vůbec možné. Zvě-
řina byl jako dynamický člověk stále na cestě, neuhnul před žádnou
životní komplikací, čehož důsledky statečně nesl. Dospěl k úžasné
osobní svobodě. Předně nepodléhal strachu, to jsme u něj přímo
cítili. Obdivuhodná byla i jeho svoboda kněze vůči ženám. Podobně
jako papež František se nebál s niterným respektem žen dotknout,
pohladit je, obejmout… à
11
 rozhovor
PhDr. Jan Stříbrný
22. července 1950 se narodil v Radimi u Jičína
1968–1973 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
obor dějepis – čeština, roku 1990 byl promován na doktora
filosofie
1974–1990 zaměstnán v ústředí Českého svazu protifašistických
bojovníků, kde měl na starosti ústřední a okresní historicko-do-
kumentační komise
1990–1994 pracoval v Historickém ústavu Armády České repub-
liky jako vědecký tajemník Památníku odboje
1995–2014 pracoval v České křesťanské akademii, kde působil
jako viceprezident a vedl výzkumné projekty zaměřené na církev-
ní dějiny 20. století
od roku 2006 je koordinátorem projektu Martyrologium katolic-
ké církve v českých zemích ve 20. století, jehož zpracování Česká
biskupská konference svěřila ČKA. Je autorem a spoluautorem
řady odborných publikací.  
à Moje víra v kontaktu s těmito lidmi se upevňovala, prohlubo-
vala, osvobozovala. Byla samozřejmější. Díky tomu jsem bez obtíží
zvládal občasná napětí mezi církví jakožto institucí a dynamismem
osobní víry. To je dar, jehož cenu vidím při srovnání s dnešními
mladými lidmi. Často vnímají napětí mezi dozráváním osobní víry
a řádem, pravidly, institucí církve jako neschůdnou propast. Od toho
mne v kontextu normalizačního tlaku uchránilo prožívané společen-
ství vnitřně svobodných kamarádů a duchovně zralých osobností.    a to se samozřejmě promítlo do rozsahu bádání, a tedy i do času.
  Jak se toto tvé zaměření projevilo po převratu v roce 1989?
Neměl jsem ambice si teologické vzdělání nějak formalizovat. Další
čtyři roky jsem pokračoval v linii historika odboje. Po roce 1989 se
k oboru vraceli lidé, kteří se mu nemohli věnovat nebo byli odsu-
nuti, a vznikla nová samostatná pracoviště zaměřená na novodobé
dějiny. Vilém Prečan založil Ústav pro soudobé dějiny, jiní obnovili
Historický ústav ČSAV, vznikl Ústav T. G. Masaryka a další vytvořili
autonomní pracoviště pro odboj při Vojenském historickém ústavu.
Bylo nazváno Památník odboje a sešli se tam lidé, kteří si nezadali
s minulostí a měli odborně už něco za sebou. Mne tam přizvali díky
mé práci v SPB, stal jsem se tajemníkem Památníku, tedy jakousi
pravou rukou ředitele. Nebyla to ale šťastná role. Nezbýval mi čas
na odbornou práci, veškerou energii jsem musel věnovat koordinaci
jednotlivých oddělení nové organizace, která navíc procházela častý-
mi reorganizacemi. Když moje místo při jedné reorganizaci zrušili,
bez lítosti jsem odešel.
  To už jsi věděl o možné spolupráci s ČKA?
Ano, akademie se rozvíjela a strukturovala a Vácslav Babička mne
upozornil, že se v ní tříbí nové možnosti a perspektivy. Zároveň
na tradiční pouti v Kácově jsme se v srpnu 1994 potkali s panem
kardinálem Vlkem a velmi jsme si zanotovali. Když jsme pak s To-
mášem Halíkem, Jiřím Vackářem, Stanislavem Novotným a Janem
Bednářem šli panu kardinálovi představit další možné cesty rozvoje
akademie, pomohlo nám, že už jsme se všichni znali.
Od roku 1995 se ČKA s podporou Ackermann-Gemeinde a Re-
novabis profesionalizovala, vedle sekcí a místních skupin se v ústředí
vytvořil také prostor pro systematický výzkum novodobé církevní
12
historie a perzekuce křesťanů, pro práci s pamětníky. Díky projektu
Církev za obou totalit se podařilo natočit velké množství svědectví
a vzpomínek, které ještě odborné bádání zúročí.
Od roku 2000 jsem pořádal odborné konference zaměřené na
události probíhající vždy před půlstoletím – případ Babice, velké
procesy s církevními představiteli, procesy s řeholníky a řeholnicemi
a pak jsem se pustil do martyrologia české církve ve 20. století. Tento
projekt se nyní blíží ke konci a výsledkem bude publikace, která příští
rok vyjde v nakladatelství Academia.
  Pokud dobře počítám, byl to desetiletý projekt!
Rizikem zkoumání novodobých dějin je vždy značná šíře materiálů,
které se nabízejí ke studiu a využití. Zvláště v případě novodobých
mučedníků jsem považoval za důležité postupovat v maximální šíři,
Výsledek je myslím důstojný.
  Tady se skutečně propojily tvé životní zájmy. Muselo být str-
hující bádat, hledat detaily a souvislosti v životních osudech sta-
tečných věřících lidí…
Na roli historika je krásné, že sám roste s hloubkou poznání minu-
losti. Novodobé dějiny jsou charakteristické svou bipolaritou. Pro
historiky klasických období to dějiny vlastně vůbec nejsou, ještě se
v nich neustálilo, co je podstatné, co tvoří páteř daného období a co
jsou jen případky a barvy. Na druhé straně jen novodobé dějiny
umožňují přímý kontakt s jejich aktéry. To je nezapomenutelné jak
v rovině badatelské, tak i v rovině osobního zrání historika. A je to
velké obdarování.
  Co je pro tebe vlastně historie? Společné rozpomínání na to
podstatné?
Historie jsou činy lidí, prožité, tedy uskutečněné v čase. To je subjek-
tivně objektivní situace člověka, kterou má historik objektivizovat.
Rozkrývat v životech lidí i společnosti podstatné momenty a dějinné
linie, jejich zdroje v idejích, ale i v touhách a snech. Včetně udržení
povědomí o těch, kdo byli odsunuti, zapomenuti, rozdrceni pod koly
„velkých“ dějin. Vždyť mnozí z nich jednali podle maximy svého
přesvědčení. Takové lidi každá generace potřebuje. Minimálně jako
zrcadlo, v lepším případě jako inspiraci. To je pro společnost napros-
to zásadní. Člověk má přirozenou tendenci si během života vytvářet
krunýř pseudojistot a zapomíná, že je pozván k tomu, aby se nasadil
pro dobro vlastní i druhých.
Pro mne je posláním historika nejenom snaha objektivizovaně
poznat minulost, ale také zachytit povolání, poslání, které je člověku

nabízeno. Protože činitelem dějin není jen člověk, je jím i Pán, který
každého z nás doprovází, který nás inspiruje na životních křižovat-
kách a který nám dává znovu povstávat.
   
  Které jsou ty podstatné momenty novodobých dějin?
Především je to první světová válka. Ta je pro Evropu zásadním
zlomem. Tehdy vyvřela nespokojenost s tradičním, zakonzervova-
ným světem, všechny ty pokusy o náboženskou a sociální obnovu,
o ideologické revoluce se zkoncentrovaly v dramatech první světové
války. Začala jakoby nechtěně sarajevským atentátem, aby se jak po-
žár vymkla z rukou všem, kteří z ní chtěli něco vytěžit. Evropa byla
rozvalena. Vytvořil se prostor pro vzmach bolševismu na Východě
a zároveň se vítězové k poraženým nezachovali velkoryse a důstojně,
což mělo své sociální a duchovní důsledky a vedlo ke zrodu fašismu
a nacismu. Vše, co jsme v Evropě zažívali až do rozpadu Sovětského
svazu, mělo kořeny v této době.    vést k hledání východisek, často svoji roli nezvládají a sklouzávají
Rozpad Sovětského svazu přinesl Spojeným státům exkluzivní
dominantní roli, ale unipolární svět během dvaceti let dospěl do
dalšího dramatického období. Dnes jsme opět, podobně jako před
první světovou válkou, svědky geopolitických rivalit, jsme v situaci,
která nemusí být zvládnuta.
Amplitudy, jimiž procházela Evropa, poznamenaly pochopitelně
osudy českých zemí. Na jedné straně si o sobě potřebujeme vytvořit
pozitivní obraz, například skrze projekce velkých jednotlivců, a na
straně druhé máme v sobě trauma ponížení a bezmoci, zkušenost
malého národa v soukolí procesů, které neovlivňuje. A to není jen
náš pocit, ale i pocit mnohých malých evropských národů a jistým
způsobem se nyní týká i velkých evropských národů! Evropa je vpo-
sledku poraženým dvacátého století. Byla dějištěm obou ničivých vá-
lek a posléze se stala objektem mocenských her dvou supervelmocí.
Ale nezapomínejme, Spojeným státům patří dík za garance svobody
alespoň pro její západní polovinu.
S tím se musíme všichni vypořádat. V bývalé sovětské sféře se
však navíc musíme popasovat s fenoménem, kterému se říká homo
sověticus. Čím dále na východ od hranic Německa, tím je v lidech
tento komplex vyvěrající z  dlouhých let nesvobody hlubší a  více
devastující…
Přerod člověka uzavřeného do ideologického a mentálního ghetta
v člověka aktivně politického, ve svobodného občana je mnohem
složitější, než jsme kdy tušili.
  To se ovšem ukazuje jak na východě v postsovětském prostoru,
tak i v západních zemích, kde mají silné menšiny vzešlé z rodin
bývalých gastarbeiterů.
Ano, a řekněme si upřímně, že toto příslušníci intelektuální elity
podcenili. Pozitivisticky předpokládali, že půjde o jakýsi přímoča-
rý proces integrace do „vůdčí kultury“ a výsledkem bude automa-
ticky multikulturní společnost. Čas, který na základě jasných pra-
videl měl být věnován citlivému srůstání nově příchozích s jejich
exkluzivní etnicitou, kulturní i  náboženskou odlišností a  místní
společností s  demokratickou politickou kulturou, byl do znač-
né míry promarněn. Teď jsme vystaveni traumatizující zkoušce,
pro kterou bude Evropa muset mobilizovat všechny síly, nejen
ekonomické a  technologické, ale především duchovní a  mravní,
aby ji zvládla.   Změna mentality je to nejtěžší.
  To je tolik úkolů najednou, že z toho člověka mrazí.
Znamená to používat zdravý rozum, bohaté evropské zkušenos-
ti s integrací, ale také a především odvážit se pojmenovat problé-
my a neuhýbat před řešením. Musíme brát vážně hrozby pro naši
bezpečnost a stabilitu, ale současně přijmout za svůj i pól opačný
– biblicky ukotvené milosrdenství a solidaritu, abychom si uchovali
rozhovor
sebeúctu a věrohodnost vlastních civilizačních hodnot. Oba póly
nelze vzájemně míchat, ale ani je stavět proti sobě. To samozřejmě
vyvolává obrovské nároky na kvality evropských elit a schopnost
vzájemné spolupráce a důvěry.
Přitom nemám na mysli jen politické elity, ale i elity intelektuální,
osobnosti veřejného života, média. Ta, místo aby také na sebe vzala
občanskou spoluodpovědnost a neuhýbala před realitou, nám zatím
většinou předestírají emoce, vyhrocené výroky, šokující fotografie,
to je ale vposledku k ničemu. Většina lidí cítí tu bezútěšnost bez
kontextu, bez hlubší analýzy, bez vize řešení, bez naděje. Ochota lidí
pomoci se pak snadno zvrátí v ještě větší uzavření srdcí.
  Na veřejné diskusi ohledně migrace je patrné, jak snadno se de-
bata přes média zvrhává ve vzájemné ostřelování z krajních pozic
a jak ti, kdo by díky své pozici a autoritě mohli diskusi moderovat,
ke krajnostem.
Když mluvím o politickém národu, patří k tomu nejen občanská
práva jednotlivce, ale také jeho občanská spoluodpovědnost, soli-
darita s druhými. A patří k tomu i vůle vzepřít se podlosti a násilí…
To není samozřejmost. Znamená to vědomě v sobě budovat odvahu
postavit se na odpor a současně ochotu k blízkosti, k sounáležitosti
s potřebnými. K tomuto zdravému postoji jsou vedeni např. skauti,
objevíme ho u dobrovolných hasičů, vidím ho i mezi vojáky a po-
licisty i v řadách církví. Takoví lidé mohou být fyzicky i psychicky
připraveni, aby v případě krize bránili chaosu a posilovali vzájemnou
důvěru. To nelze nechat jen na armádě, policii a na jiných státních
institucích. Základem musí být široce sdílené vědomí sounáležitosti
mezi státem, aktivními občany a přirozenými lokálními komunita-
mi, jakými jsou obce.
Potřebujeme občany, kteří v sobě spojují zdravý rozum i morální
entuziasmus, a v tom vidím velký prostor pro lidi víry. Duchovní
a ideové zdroje, na kterých se shodneme napříč Evropou, ty omí-
lané evropské hodnoty jsou vlastně ctnosti. V květnu francouzský
jezuita Feuvrier během své pražské přednášky o islámu řekl, že na
náboženských otázkách se neshodneme, základní dogmata křesťan-
ství a islámu jsou často v protikladu. Žijeme však v jednom světě,
my s nimi a oni s námi, a základem soužití je dialog konkrétního
života. Dialog skrze ctnosti, jako je spravedlnost, věrnost, stateč-
nost, odvaha, štědrost… To jsou obecně srozumitelné lidské postoje,
díky Kristu povýšené na milníky života člověka, který nepřehlíží sebe
ani druhé.
Když slýchám šokující výkřiky nacionalistů, šovinistů a nejrůz-
nějších ideologů jednoduchých řešení…, obávám se, že nám hrozí
pád do tenat etnicity, panického strachu a xenofobní nenávisti, a to
je nebezpečné a v důsledku sebevražedné.
  Nepřišel čas, abychom se pokusili v Evropě učit dějepis podle
jedné učebnice?     
Bylo by to jistě přínosné, ale historiografie evropských zemí vycháze-
jí z představ o vlastní výlučnosti, podporované vyprávěním příběhů
o velkých vítězstvích nad sousedy. Národní identita je hluboce spjata
s etnickým pojetím a nerada se ho vzdává. Architekti evropské inte-
grace si toho byli vědomi, ale podcenili houževnatost těchto kořenů.
Přitom není nezbytné, abychom se hned cítili jako jeden evropský
politický národ. Stačilo by, abychom v jednotlivých zemích znovu
objevili své národní i civilizační kořeny, duchovní a kulturní tradice,
pracovali na své dvojjediné identitě, národní i evropské, a tak začali
sami sebe chápat jako politický národ a uvědomovali si s plnou váž-
ností, že své sousedy potřebujeme.
Josef Beránek
13
 téma
Jan Hus v Kostnici
německýma očima
Peter Neuner
Představy spojené s postavou Jana Husa jsou do značné míry
určeny pozicí pozorovatele. Německá reformace v něm vidí
především předchůdce Martina Luthera. Ten ale na pomníku
reformace ve Wormsu všechny „předchůdce reformace“ sedící
u jeho nohou převyšuje: je tu John Wyclif, Petr Valdes, Girolamo
Savonarola a Jan Hus.
O
svícenství vidělo v  Janu Husovi bojovníka za svo-
bodu svědomí proti nadvládě církve. České národní
obrození ho ctí jako národního hrdinu v české věci
a v českém jazyce, který odrazil germanizační tlak.
Na Staroměstském náměstí byla v roce 1915 u příle-
žitosti pětisetletého výročí Husova upálení odhalena Husova socha.
Marxisté v něm viděli sociálního revolucionáře, bojujícího v pozd-
ním středověku proti útlaku a proti vykořisťování, který nasadil svůj
život v boji za osvobození proletariátu a byl za to církví hrůzným
způsobem popraven.
Katoličtí historikové v  něm viděli bludaře a  rebela, který se
pokoušel zničit existující řád, zpochybňoval tradici víry v církvi,
a proto v souladu s jistě tvrdým právním řádem doby skončil na
kacířské hranici. Papež Jan Pavel II. ale pronesl ve svém projevu na
husovském kongresu historiků v roce 1999 tato slova: „Dnes […]
se cítím povinen vyjádřit svou nejhlubší lítost nad strašlivou smrtí
Jana Husa, nad zraněním, které vyvolalo vážné konflikty a rozervalo
ducha i srdce českého lidu.“[1]
Předreformační situace
Jana Husa lze přiměřeným způsobem pochopit jen na základě dlou-
hého předchozího vývoje. Už v 11. století bojoval papež Řehoř VII.
(1073–1085) o investituru a proti manželství kněží. Ve sporu s císa-
řem organizoval rebelie proti kněžím dosazovaným šlechtou a také
proti kněžím ženatým. Jako nejvyšší církevní autorita prohlašoval
svátosti udělované těmito kněžími nejen za nedovolené, ale rovnou
za neplatné: Jen kněží žijící jako apoštolové jsou jejich pravými ná-
stupci a jen oni mají právo spravovat církevní dary milosti.[2]
Do těchto sporů a ke schismatu, jež vzniklo v roce 1378 volbou
dvou papežů, kteří se vzájemně exkomunikovali se všemi přívrženci
14
každého z nich, vstoupil John Wyclif (před 1330–1384) jako první
svým traktátem o církvi (De Ecclesia). Prvotní církev ani scholas-
tická teologie žádný takový traktát nevypracovaly. Církev pojímali
křesťanští myslitelé do té doby jako bezpečnou danost jejich života
a nevedli o ní žádné systematické debaty. Součástí Wyclifovy ostré
kritiky byla snaha nalézt kritéria umožňující rozpoznat existenci pra-
vé církve; přitom se opřel o Augustinovu nauku o predestinaci. Údy
církve jsou z tohoto hlediska jen ti, kdo jednou vejdou do Božího
království; proto je Bůh pro věčný život vyvolil. Jsou údy Kristova
těla, zatímco ostatní  jsou zavrženi jako údy satanovy. V tomto pojetí
Božího působení Wyclif neviděl žádný prostor pro lidské počínání,
ať už spravedlivé, nebo hříšné: k církvi patří jen ti, kdo jsou k blaže-
nosti předurčeni, a jen Bůh ví, kdo je skutečně údem církve. Nikdo
to nemůže vědět ani o sobě samém. Pravá církev je nerozpoznatelné
společenství vyvolených a jsou to jen oni, kdo jsou povoláni ke spáse,
a nikoliv členové církevní instituce.
Dva aspekty Wyclifova učení sehrály v dalším významnou úlohu
v úvahách Jana Husa. Ve filosofickém sporu o univerzálie zastával
Wyclif ve značném rozsahu platonismem ovlivněný realismus a po-
stavil se proti tehdy převládajícímu nominalismu. Zastával zásadu
„Universalia sunt realia ante rem“, obecné pojmy se týkají skutečnosti
a jsou tak nadřazeny konkrétním jednotlivostem. Věda usiluje o po-
znání všeobecného, ideového, které je podstatou věcí. Tak lze stručně
označit tehdejší představu takzvané via antiqua. Via moderna napro-
ti tomu hlásala: „Universalia sunt nomina post rem“, obecné pojmy
jsou jen jména, která lidé vytvářejí a dodatečně aplikují na věci při
jejich uspořádání. Odtud název nominalismus (od nomen = jméno).
Předmětem poznání nejsou obecné pojmy, ale konkrétní jednotlivé
věci. Wyclif v tomto sporu zastával konzervativní pozici via antiqua,
a lze jej tedy považovat za novátora jen podmínečně.
Od tradičního učení se lišil také Wyclifův výklad eucharistie; za-
stával remanenci (od re-manere, trvat) a odmítl transsubstanciaci

chleba a vína, které se stávají pouze nositeli
božské skutečnosti.
Wyclifovo učení odsoudila Oxfordská uni-
verzita i  arcibiskup z  Canterbury; Wyclif se
proti tomuto odsouzení ohradil a zůstal v ce-
lém 14. století rozhodným kritikem církve.
Praha v době císaře Karla IV.
Karel IV. (1316–1378) proměnil Prahu v du-
chovní centrum říše. Založil zde její první uni-
verzitu (1348) mezinárodního významu, což
v jejím konkrétním životě vedlo k vytváření re-
gionálních seskupení. Vznikly nationes: česká,
ke které patřili také maďarští a z českých zemí
pocházející německy mluvící studenti i vyuču-
jící, dále saská, bavorská a polská se slezskými
vyučujícími i studenty. Při rozhodování hlaso-
váním v univerzitních grémiích měla každá ze
čtyř nationes jeden hlas. To ovšem znamena-
lo, že Němci měli trvale většinu 3:1. Konflikty
byly nevyhnutelné.
Karel IV. provdal svou dceru Annu, sest-
ru budoucích králů Zikmunda a Václava, za
anglického krále Richarda II. a  tím posílil
vztahy mezi oběma zeměmi. Wyclifovy myš-
lenky a spisy se tak dostaly do Prahy. Ovlivnily
pražskou univerzitu a univerzitní spor o uni-
verzálie se přitom stal vhodným postředkem
kontroverzí mezi Čechy a Němci a opatřil jim
vědecký nátěr. Česká natio přijala Wyclifův re-
alismus, tedy konzervativní via antiqua, Něm-
ci via moderna.
Jan Hus na univerzitě
a na kazatelně
V této vypjaté situaci byl Hus zvolen děkanem
artistické fakulty. Nebyl originálním filosofem,
ve sporu o univerzálie se ale přiklonil k Wyc-
lifovi; ve výkladu eucharistie se naproti tomu
držel tradičního učení církve. V  roce 1403
rozhodla univerzita německými většinovými
hlasy, že Wyclifovo učení nesmí být v Praze
přednášeno; jeho spisy byly liturgicky slavnostně a za hlaholu zvonů
spáleny, Češi byli opět jednou přehlasováni.
Takto vyhrocené napětí přivedlo krále Václava, syna Karla IV.,
k rozhodnutí udělit do budoucna proslulým Kutnohorským dekre-
tem (1409) českému natio při všech rozhodováních tři hlasy. V re-
akci na toto rozhodnutí opustilo šedesát německých profesorů a při-
bližně tisíc studentů Prahu a ve stejném roce byla pro ně založena
univerzita v Lipsku. Praha měla napříště univerzitu pouze zemského
charakteru; Hus by zvolen rektorem a tím se dostal do centra celého
sporu. Otázky pravověří a církevní existence tím vším ale zůstávaly
zprvu nedotčené.
Významnou skutečností bylo už v roce 1402 Husovo jmenování
kazatelem v Betlémské kapli. Kázal česky a jím ceněné Wyclifovy
myšlenky přitom došly patřičného uplatnění. Mocným a bohatým
vyčítal rozmařilý způsob života, což vyvolávalo velký ohlas v praž-
ském obyvatelstvu. Byl silně ovlivněn tehdejším ideálem chudoby
téma
a  kritizoval i  zneužívání odpustků, vyhláše-
ných v roce 1412. Král Václav mu byl naklo-
něn, ale na druhé straně k němu rostl odpor
kléru a mezitím už zbohatlých žebravých mni-
chů, jejichž životní styl Hus neúprosně káral.
Odvetou byla jejich žádost „rázně potírat mo-
rovou ránu nevíry“, která se šíří ze „zamoře-
ných spisů kacíře Wyclifa“.[3] Proti Husovi se
postavily i některé mocné cechy, jejichž členo-
vé pracovali na objednávky majetnějších lidí.
Hus dále kritizoval i papeže: „Naši papežové
a Petrovi nástupci se proměnili v katy a po-
pravčí; věrného křesťana prohlašují za kacíře
a upalují jej na hranici.“[4]
Roku 1410 uvalil na Husa arcibiskup Zby-
něk Zajíc z Hamburku klatbu. Poté jej vyzval
kuriální soudce Colonna k cestě do Říma, ale
Hus se na tuto cestu nevydal, a  tak na sebe
svolal i  klatbu papežskou. Nebyl to ovšem
trest velkého významu – v době schismatu byl
kaž­dý křesťan v klatbě od některého z papežů,
takže její ostří bylo otupeno.
Hus musel nicméně opustit Prahu po poku-
su o jeho zatčení během jednoho kázání, kdy
jej ale účastníci bohoslužby před biřici uchrá-
nili. Uchýlil se pod ochranu šlechtických přátel
do jižních Čech, kde sepsal několik spisů, mezi
nimi i traktát „De Ecclesia“ (1413) o církvi,
který svým obsahem sehrál důležitou úlohu
v jeho reformačním postoji a osudu. Na zá-
kladě svědectví Nového zákona hlásal návrat
k původní podobě křesťanského společenství
a zastával názor, že všechny struktury a hod-
nosti nejsou Božím, nýrbž lidským dílem,
včetně celé hierarchie s papežstvím. Nositelé
těchto úřadů nemohou být v žádném případě
pokládáni za reprezentanty církve. „Jestliže
tedy od   papeže vyjde nějaký mandát, musí
věrný učedník Ježíše Krista uvážit, zda se vý-
slovně jedná o přikázání jednoho z apoštolů,
nebo o zákon Kristův“. A jestliže rozpozná, že
tomu tak není, „musí se mužně postavit proti
němu, nechce-li se svým souhlasem stát spo-
luviníkem takového zločinu“.[5]
Hus vzal za svůj Wyclifův názor, že církev je
společenství těch, kdo jsou ke spáse předurčeni
a kteří jsou skutečnými kněžími. Skálou, na které stojí církev, není
papež, ale sám Kristus.  Moc rozhodovat má jen ten, který je k tomu
povolán samým Bohem, a vnějším znamením tohoto povolání je
život v chudobě. Tehdejší papež Jan se v tomto traktátu dostává do
těsné blízkosti Antikrista. V souvislosti s Husovými konkrétními
požadavky se dostalo kalichu laiků  centrálního významu v dalším
vývoji celé kauzy.
Kostnický koncil
Církev prožívala hlubokou krizi, více než šedesát let sídlili pape-
žové v Avignonu (1309–1377). V roce 1378 vyhověli kardinálové
tužbám římského lidu a zvolili papežem Itala, Urbana VI. Když se ale
ukázalo, že tento papež nehodlá zahájit vytoužené reformy, zvolilo
stejné kardinálské grémium Klementa VII., který se ale opět vrátil à
15
 téma
à do Avignonu. Kardinálové se odvolávali na tlak,
kterému byli vystaveni v Římě před Urbanovou
volbou, čímž se jeho zvolení stalo neplatným.
Snahy o nápravu schismatu ztroskotaly na ne-
ochotě nástupců obou zvolených papežů podat
demisi. Za této situace oba (Řehoře XII. a Be-
nedikta XIII.) sesadil v Pise konaný koncil na
základě obvinění, že se jedná o tvrdošíjné schi-
smatiky.[6] Zvolil Alexandra V., po němž v ná-
sledujícím roce nastoupil Jan XXIII.[7] Žádný ze
sesazených papežů ale tuto volbu neuznal s odů-
vodněním, že tento koncil nesvolal právoplatný
papež, takže jde o neplatné setkání. Důsledkem
bylo trojpapežství a nikdo si netroufal s jisto-
tou tvrdit, který ze tří je pravým papežem. Ze
„zlověstného dvojpapežství“ se stalo „zlořečené
trojpapežství“.[8]
Z těchto do hloubky vyježděných kolejí
pomohl ukázat cestu ven Zikmund, syn Karla
IV.[9] Na podzim roku 1414 svolal do Kostni-
ce koncil a k této jeho iniciativě se dodatečně přiklonil i papež Jan
XXIII., o nějž se ve své politice Zikmund opíral; ostatní dva papežo-
vé zde nehráli žádnou aktivní roli. Na programu svolaného koncilu
byly tři úkoly: obnovení církevní jednoty, ochrana před heretickými
naukami a zahájení nevyhnutelné reformy.
Kostnický koncil byl do značné míry politickou událostí. Bylo to
největší středověké shromáždění. Sešlo se tu něco přes 200 bisku-
pů a kardinálů, 100 opatů, 570 doktorů, a také více než 100 hrabat
a vévodů, 2400 rytířů a 116 zástupců měst. Vjezd krále Zikmunda
a papeže Jana XXIII. do Kostnice popisují tehdejší pozorovatelé jako
triumfální. Jeden z kronikářů tvrdí, že o Vánocích roku 1414, ve
vrcholném okamžiku konání koncilu, se v Kostnici nacházelo na sto
tisíc účastníků. Údaje z tehdejší doby musíme přijímat zdrženlivě,
dnes se udává skromnější počet účastníků; má se zato, že do Kostnice
tehdy přijelo mezi 15 000 a 20 000 cizinců. Pro město s méně než
10 000 obyvateli to byl přesto obrovský přírůstek: s určitou dávkou
skepse je třeba brát i údaj tohoto kronikáře, týkající se přítomnos-
ti 700 kurtizán. Honoré de Balzac jim vystavěl pomník příběhem
Imperia.[10]
Hus byl na koncil přizván, ale šel tam nakonec z vlastního popudu,
se záměrem předložit velkému společenství svůj reformní postoj. Na
cestě do Kostnice byl chráněn Zikmundovým průvodním glejtem,
přesto ale počítal i s možností, že tam bude odsouzen k smrti.[11]
V porovnání se závažnými problémy, o jejichž řešení se koncil
pokoušel, měla kauza českého kazatele pro Zikmunda malou váhu.
Husovi nebyla poskytnuta žádná možnost přednést své pro koncil
připravené projevy „O míru“, „O víře“ a „O obecné dostatečnosti
Kristova Zákona“. Naopak byl po svém příjezdu do Kostnice vlákán
do léčky a uvězněn. Žalobu proti němu sestavili do značné míry
z jeho tezí, obsažených v traktátu „De Ecclesia“, jeho čeští nepřátelé
spolu s kancléřem pařížské Sorbonny J. Gersonem. Ten se na koncilu
snažil prosadit pragmatická řešení, ale v Husově kauze situaci spíše
vyhrocoval. Zastánce konciliarismu považoval za své odpůrce.
Vedle požadavku kalicha pro laiky byl Hus obviněn ze třiceti
bludných tezí, mimo jiné z těchto:
„Žádný Bohem zavržený nemůže být pravým papežem.“ – „Zavr-
žení nejsou členy církve, stejně jako ti, kdo nenásledují Krista svým
životem“ – „Jen ti jsou údy církve a sedí s apoštolskou plnou mocí na
stolci Petrově, kdo následují Krista a jeho apoštoly celým svým živo-
tem“ – „Každý, kdo následuje Krista dobrým životem, může a smí ve-
řejně učit a kázat, a to i tehdy, kdy k tomu nemá povolení od žádného
preláta nebo faráře, […] nebo když mu to oni zakázali, a to i tehdy,
16
kdy jej dokonce exkomunikovali“ – „Poddaní
nejsou povinni poslušností ani poddaností vůči
zavrženým prelátům a představeným, kteří ve-
dou špatný život“ – „Kdo se jako papežem ex-
komunikovaný odvolá ke Kristu, bude spasen,
takže se takové exkomunikace nemusí obávat,
ale naopak jí může pohrdat.“[12]
Hus byl vyzván k odvolání těchto tezí. Touto
cestou se koncil pokoušel vyřešit spory o pravost
víry (o pravé víře) a tak uklidnit vření, kterým
byly zachváceny především české země. Hus ale
odmítl odvolat a požadoval slyšení v koncilním
plénu. Namítal, že v obvinění uvedené teze ne-
zastával nebo že byly vytrženy ze souvislostí
a tím jeho postoj zkreslují. Jejich odvolání přes
snahy protivníků i přátel odmítl. „Odpřisáhnout
tyto omyly by znamenalo, že jsem se jich skuteč-
ně držel … Bůh ví, že jsem tyto smyšlené bludy
nikdy nekázal.“
Tak došlo ke katastrofě. V průběhu 15. zase-
dání koncilu 6. července 1415, kterého se osobně s korunou na hlavě
a obklopen všemi šlechtici zúčastnil král Zikmund, bylo přečteno
třicet inkriminovaných tezí. Pro rozsudek byly připraveny dvě verze
podle toho, zda Hus v závěrečné fázi přece jen neodvolá. Když od-
mítl odvolat, byl přečten rozsudek: „Kostnická synoda předává Jana
Husa světskému rameni spravedlnosti s rozhodnutím postoupit jej
světskému soudu.“
Ortel byl vykonán bezprostředně poté, s obvyklými symbolic-
kými gesty. Hus byl oblečen do kněžského šatu, do ruky dostal ka-
lich, který sám důrazně vyžadoval. Potom mu byly odňaty všechny
kněžské insignie a na hlavu mu vsadili papírový klobouk s nápisem
„toto je arcikacíř“. Příkaz k popravě měl vydat falckrabí Ludwig III.
Rýnský. Ten ale tuto úlohu odmítl, a tak byla celá krvavá dohra vy-
konána spálením na hranici v režii starosty města Kostnice a jeho
pomocníků.[13]
Ze Stimmen der Zeit, 7/2015, přeložil Petr Kolář SJ.
Literatura a poznámky:
[1] Promluva ze 17. 12. 1999, dokument na webových stránkách Svatého
stolce. Obsáhlá dokumentace je ve F. Seibt (ed.), Jan Hus, Zwischen
Zeiten, Völkern, Konfessionen, München 1997.
[2] Srov. Peter Neuner, Der Abschied von der Ständekirche, Freiburg 2015.
[3] Die Theologie des Jan Hus v Thomas Zotz (ed.), Das Konstanzer Konzil.
Essays. 1414–1418. Darmstadt 2013, 87–91, 89.
[4] Gerhard Wehr, Jan Hus. Ketzer und Reformator, 36. Gütersloh 1979.
[5] Tamtéž, 350.
[6] Text rozhodnutí sesadit oba papeže z díla Konstanz und Basel-Florenz
(autor Joseph Gill), Mainz 1967, 37n.
[7] Ten byl ale později jako vzdoropapež vyškrtnut ze seznamu papežů,
takže o více než pět set let později si toto jméno (Jan XXIII.) zvolil papež
druhého vatikánského koncilu, A. G. Roncalli (1958–1963).
[8] Srov. Klaus Schatz, Der Päpstliche Primat. Würzburg 1990, 133.
[9] Z obsáhlé literatury ke kostnickému koncilu lze v tomto směru poukázat
na práci „Das Konstanzer Koncil“; autoři Karl-Heinz Braun, Mathias Her-
weg, Hans W. Hubert, Joachim Schneider, Thomas Zotz (eds.). Essays.
1414–1418. Darmstadt 2013.
[10] Honoré de Balzac, Die schöne Imperia v díle Tolldreiste Geschichten.
München 1987, 7–30.
[11] R. Friedenthal, Ketzer und Rebell. Jan Hus und das Jahrhundert der
Revolutionskriege. München 1972, 233.
[12] Gersonova excerpta z traktátu „De Ecclesia“ in: von Benrath (ed.),
Wegbereiter der Reformation, Bremen 1988, 353nn.
[13] Wehr (pozn. 14) 76.

Dopis prof. Skalického
Následující dopis zaslal 29. 3. 1990 prof. Karel Skalický papeži Janu Pavlu II.
S vatý otče, podruhé si dovoluji obrátit
se na Vaši Svatost s úpěnlivou prosbou,
abyste promluvil a nemlčel.
Poprvé jsem si to dovolil udělat 17. října
1979, kdy jsem Vaši svatost požádal o slo-
vo ve prospěch členů Výboru na obranu
nespravedlivě stíhaných, mezi něž patřil
také spisovatel Václav Havel; a Vaše svatost
promluvila během nedělní modlitby Anděl
Páně na jejich obranu. A hle, tento Václav
Havel, jakožto prezident Československé
republiky, nyní přijme Kristova náměst-
ka na jeho první apoštolské cestě do této
země.
Tentokrát však si dovoluji požádat Vás
o slovo na obranu nikoliv živých, nýbrž
mrtvých, a sice Jana Husa a Jeronýma Praž-
ského, kteří byli kostnickým koncilem od-
souzeni jako heretici a byli upáleni zaživa.
Odvažuji se toho, neboť jsem se doslechl,
že jiní se na Vaši svatost obrátili s prosbou,
abyste nic neříkal. Svírá se mi srdce, když
pomyslím na to, že Kristův náměstek by
mohl dbát na radu těchto rádců oportuni-
stického mlčení. O těchto rádcích si opo-
važuji říci, že „aemulationem Dei habent,
sed non secundum scientiam“[1] (Ř 10,2).
Neboť  skutečným problémem není to, zda
Hus byl, nebo nebyl heretik, ale spíše to,
zda koncil měl právo od Husa (či od které-
hokoliv jiného křesťana) žádat pod hroz-
bou trestu smrti, aby odvolal svá teologická
přesvědčení, a zda měl právo v případě,
že to odmítá, zbavit ho kněžského svěcení
(jedná-li se o kněze), vydat ho nechutnou
ceremonií ďáblu a předat ho světskému
rameni k usmrcení. A konečně, zda měl
právo zabránit jeho přátelům, aby ho řádně
pohřbili. Židovská velerada, v případě Je-
žíše, tomu nebránila. Naopak, dva členové
velerady se sami na pohřbení podíleli, když
jim k tomu Pilát dal svolení. Kostnický
koncil však nepovolil ani toto!
Kdyby Patres et Magistri posvátného
sněmu kostnického nevěděli, co místodr-
žitel v Achaji, Gallio, odpověděl Židům
ohledně Pavla („Kdyby šlo o nějaký přečin
nebo dokonce zločin, náležitě bych vás,
Židé, vyslechl. Poněvadž se to však týká
sporů o slova či nějaká jména a váš vlastní
zákon, vyřiďte si to sami mezi sebou.“
Sk 18, 15–16), kdyby nikdy nečetli moud-
rou Gamalielovu radu veleradě, pokud
šlo o apoštoly, kdyby nikdy nečetli
přikázání: „Co sám nenávidíš, nikomu ne-
čiň!“ (Tob 4,15), kdyby nikdy nečetli slovo
evangelia: „Nesuďte, abyste nebyli souze-
ni.“, neměli by vinu. Koncil samozřejmě
musí odsoudit herezi, když je to třeba, ale
nesmí dát popravit heretika. A tak, viděno
čistým a jasným pohledem, skutečným
viníkem není Hus, nýbrž koncil. O Huso-
vě pravověrnosti či nepravověrnosti jistě
mohou diskutovat odborníci na středověké
dějiny, ale o postupu koncilu proti Husovi
může diskutovat také člověk z ulice a může
ho označit za závažné provinění proti svo-
bodě svědomí.
Zajisté, je možné říci, že koncil odsouze-
ním Husových teologických tezí nejen hájil
pravověří, ale také chránil stabilitu spole-
čenského a politického uspořádání a proti
nebezpečnému rozvratníkovi za­kročil způ-
sobem v oné době obvyklým.
To je pravda pravdoucí. Nikdo nemůže
popřít váhu dějinných podmíněností. His-
torický relativismus, který nás nabádá, aby-
chom nepřenášeli své soudy na jiné epochy
a kultury, má nepochybně svůj díl pravdy.
Ale ne celou pravdu! Bylo by to Pyrrhovo
vítězství, kdyby se podařilo zprostit koncil
viny na základě situační etiky. Sesazení
papeže Jana XXIII., který byl koncilem
označen jako „columna iniquitatis“[2], vy-
hlášení konciliaristické teorie a provinění
proti svobodě svědomí v případě Jana Husa
a Jeronýma Pražského, to jsou tři závažné
téma
pohledávky, které vážně zatěžují toto rozto-
divné a nebývalé zasedání. První dvě byly
v určitém smyslu „napraveny“ pozdějším
vývojem událostí. Ta třetí však zůstává
bolestně otevřená. A ti, kteří radí nezavadit
o tuto strunu, objektivně chtějí (nemluvím
o subjektivních úmyslech), aby zůstala
otevřená i do budoucna – jako kdyby četná
vyhlášení svobody svědomí, náboženské
svobody a lidských práv, která byla učiněna
druhým. vatikánským koncilem, Pavlem VI.
i Vaší svatostí, nikdy nebyla vyslovena. Ale
nemluvit o Husovi v zemi, z níž pocházel,
když kardinál Beran o něm mluvil na dru-
hém vatikánském koncilu, to by vážně po-
škodilo věrohodnost církve a papeže.
Kdo se však již tehdy, v tom dávném
roce 1415, zastal „Mistra Jana“, to byli „no-
biles domini Bohemicae et Polonicae natio-
num“[3], kteří 13. května sepsali list kon-
cilním otcům. Tehdejší Poláci pochopili.
Ovšem pochopili také Poláci dnešní, jako
například věhlasný odborník na středověké
dějiny, Stefan Swieżawski. Jsem přesvědčen
o tom, že chápe také polský papež. Stále
však nechápou ti, kdo lnou k biskupu Lefe-
bvrovi, ti, kdo teskní po „zlatém věku“ stře-
dověkého křesťanství, ti, kdo nedokážou
opustit ustálená myšlenková schémata, a ti,
kdo jsou zaslepeni klerikální pýchou.
Přiznávám, Svatosti, že tento dopis
nepíši jen proto, abych vyjádřil své obavy
o zdar apoštolské cesty Petrova nástupce
do země Jana Husa, ale také proto, abych se
zbavil zátěže, s jakou Husův případ doléhá
na mé svědomí katolíka, který chce být
zcela věrný Magisteriu, avšak nemůže se
ztotožnit neříkám s učením, nýbrž s jedná-
ním koncilu. Nyní však, když jsem dopis
napsal, mohu říci s určitou úlevou: Scripsi!
Innocens sum a sanquine iusti huius; vos
videritis![4] (Mt 27, 24).
Svěřuji apoštolskou cestu Vaší svatosti
Tomu, který se dokáže postarat o zázračný
rybolov, a setrvávám v synovské lásce
Váš kněz Karel Skalický
Přeložila Kateřina Brichcínová.
Poznámky:
[1] Jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravé-
ho poznání
[2] sloup nepravosti
[3] urození páni českého a polského národa
[4] Napsal jsem! Nejsem vinen krví toho spraved-
livého, to je vaše věc!
17
 téma

Pravda, Hus a koncil

Jan Bednář

Nelze se přiblížit Janu Husovi bez porozumění dobovému kontextu,

ovlivněnému mj. středověkými diskusemi a spory mezi stoupenci
tzv. realismu a nominalismu.

P
rávě tyto spory představují jedno z  nepominutelných nezabýval, neboť našemu praktickému poznání není objekt existující
témat, chceme-li alespoň trochu porozumět Husovým jen v Boží mysli přístupný.
filosofickým postojům a  intelektuálně společenskému Kromě právě naznačených intelektuálních sporů mezi realisty
i  teologickému klimatu na kostnickém koncilu. Před- a nominalisty se do klimatu kostnického koncilu významně promí-
stavme si jako ilustrativní příklad množinu všech stolů taly i ostře konkurenční vztahy mezi dvěma tehdy nejvýznamnějšími
existujících na světě jako jednotlivosti. Této množině lze přisou- univerzitními centry západní Evropy, tj. mezi anglickým Oxfordem
dit tzv. univerzálii, tj. ideu jakési „stolovitosti“. Jádrem sporu mezi a pařížskou Sorbonnou. Prominentním oxfordským profesorem byl
realisty a nominalisty pak byla otázka, zda John Wycliffe (česky obvykle přepisovaný
takovéto univerzálie mají svoji reálnou exis- J an B e d ná ř jako Jan Viklef, 1327?–1384), jenž byl v řadě
tenci. Realisté zastávali stanovisko, že ano, že svých tezí inspirátorem pro Husa. V roli ja-
univerzáliím přísluší jejich vlastní objektivní Ke kostnické hranici kéhosi odborného experta (řečeno dnešním
existence. Tzv. krajní realisté pak soudili, že jazykem) v Husově procesu v Kostnici pak
jenom univerzálie jsou skutečné, neboť mají spěla středověká Evropa působil Jean Gerson (1363–1429), vynikající
trvalost a neměnnost, zatímco od nich odvo- tehdejší filosof a teolog podstatně spjatý se
zené jednotlivosti jsou nahodilé, proměnlivé, a zesvětštělá církevní Sorbonnou, kde byl dokonce po jistou dobu
pomíjející. Krajními realisty v podstatě byli
Jan Hus a většinou i pozdější otcové refor-
autorita po staletí. univerzitním kancléřem.
Jan Viklef byl stoupencem učení o prede-
mace, mezi nimi především Martin Luther. stinaci ke spáse. V tomto ohledu jej možno
Existenci univerzálií jako obecných a absolutních principů pak dobře považovat za augustinovského konzervativce a  právě zde zřejmě
odpovídalo přesvědčení, že vše ve světě se děje zcela nutně. Zde pak Husa významně ovlivnil. Středověké realisty a nominalisty si však
nastává zřejmá rezonance s názorem nejvýznamnějšího církevního přes ostrost jejich sporů nemůžeme dnes představovat jako dvě
učitele křesťanského starověku sv. Augustina a jeho následovníků skupiny myšlenkově od sebe oddělené univerzálně a absolutně ne-
o predestinaci (předurčení) ke spáse. Církev se pak v tomto pohle- prostupnou zdí. Některé, a to zejména praktičtější postoje mohly
du jeví jako společenství předurčených ke spáse, což zastává i Jan mezi nimi i prolínat. Viklef silně ovlivnil Husa i v praktickém po-
Hus, např. ve svém spise „O církvi“. Nominalisté naopak hlásali, že stoji k tehdejší církevní instituci, když požadoval, aby byla zbavena
univerzálie jsou pouze naše lidská, a tedy subjektivní pojmenování demoralizujícího majetku a kázeňsky postavena pod světský (pa-
vyplývající jen z potřeby jistého zobecnění (abstrakce) v naší mys- novnický) dozor. Podle názoru odborníků byl však jemu samému in-
li.  Nepřiznávali jim tak reálnou existenci. spirátorem jeden z nejvýznamnějších nominalistů William Ockham
(1287?–1347). Ten působil jako františkánský mnich, a lze ho proto
považovat za součást tzv. františkánského nominalismu, jenž měl své
Sporem k podstatě? stoupence i v řadách účastníků kostnického koncilu.
Hus jako krajní realista upřímně věřil v reálnou existenci abso-
Právě naznačené spory se dnešnímu člověku právem mohou zdát lutní Pravdy, jež není závislá na žádné lidské instituci a měla by být
až nepochopitelné ve své malichernosti, ale ve středověku mnohdy ideově řídícím principem světské i církevní politiky. V duchu čistě
hýbaly společností, rozpory mezi realisty a nominalisty se hluboce prožívaného křesťanství mu tuto Pravdu zosobňoval Ježíš Kristus, ke
promítaly do praktické politiky i do teologie. Existovali však i tzv. kterému se posléze v logickém souladu se svým svědomím i filosofic-
umírnění realisté, k nimž patřil např. sv. Tomáš Aquinský, velmi kým pohledem odvolal jako ke svého druhu soudní instanci. Světské
významný až podnes zejména v katolickém prostředí. Ti zastáva- i církevní právo však žádnou nadlidskou soudní instanci pochopi-
li stanovisko, že univerzálie jsou přítomny jako ideje v Boží mysli, telně neznalo a nezná. Právě zde nám může na mysli vytanout jedna
reálně (pozemsky) však existují pouze v jednotlivostech, jsou tedy analogie k naší současnosti. I u nás se nedávno vedly (a snad ještě
svého druhu abstrakcemi, vzory či pojmy. Názorně řečeno v na- vedou) ideové spory, zda Pravda (a Láska) přímo patří mezi prvky
šem příkladu: Pokud by na světě fyzicky neexistoval vůbec žádný reálné politiky. Máme zde tedy své novodobé Husy i jejich odpůrce.
stůl, umírněný realista by se univerzálií typu „stolovitosti“ zřejmě Nemusíme si na tomto místě činit nárok být jejich rozsuzovateli,

18
 téma

uvědomme si však, že často užívané slovo „prav-

doláskař“ spontánně nabylo charakteru jisté de-
honestace zajímavých a ideově hlubokých histo-
rických konotací. V uvažované analogii zřejmě
možno jít i dále, a to zejména ve vztahu ke krizi
společenské autority. V Husově pojetí nepochyb-
ně existoval konflikt mezi jím uznávanou autori-
tou absolutní Pravdy a institučně společenskými
autoritami jeho doby.
Na Západě sice na rozdíl od křesťanského
Východu došlo především v  době tzv. sporů
o  investituru k  významnému oddělení světské
(státní) a církevní moci, ale přesto církevní au-
torita neztratila svůj zásadní společenský roz-
měr. Za Husových časů však právě tato autorita
degraduje od univerzální jedinečné instituce
v  hájení světských, převážně sobeckých zájmů
reprezentovaných dvěma a posléze třemi pohor-
šlivě soupeřícími papežskými dvory. Od každé-
ho z nich se pak do celé tehdejší společnosti šíří
pavoučí sítě nevábných vztahů a vazeb. Bohužel
však máme dnes na naší politické a hospodářské
scéně povážlivou analogii. Ideově politické vize
a perspektivy nám mizí za obzorem, nastupují
užší zájmy jednotlivých lobbistických skupin,
jež jdou mnohdy i napříč oficiálními politický-
mi stranami a splétají se v nepřehledné husté sítě
sobeckých, mnohdy však až kriminálních vztahů.
Mohli bychom si tedy říci: „Nic nového pod slun-
cem.“  Společenské důsledky poněkud analogické
situace v minulosti by nám však měly být pro naši
aktuální současnost vážnou výstrahou.

Ideologické interpretace dvou formálně protichůdných filosofických názorů

Hledání vrcholné autority mohou překvapivě snadno vést k týmž destruktivním účinkům ve společenské
praxi.
Osudový střet Jana Husa a kostnického koncilu
evidentně probíhal v podmínkách hluboké krize církevní autori-
ty, přičemž hlavním cílem koncilu bylo obnovení této autority na
základě reformy. Za situace, kdy papežská autorita byla v naprosto
zřejmém rozkladu, koncil neviděl jiné cesty, než že se sám stane vr-
cholnou autoritou. Hus však svým krajně realistickým stanoviskem
ohledně existence absolutní Pravdy panující nad všemi lidskými au-
toritami tuto jeho aspiraci bytostně relativizoval, a tím se mu stává
nebezpečným. Již zmíněný Jean Gerson jako svého druhu expert
koncilu v Husově procesu měl zřejmě k Husově osobnosti značný
lidský i intelektuální respekt. Jako přesvědčený reprezentant paříž-
ské školy má však odpor k oxfordskému Viklefovi a k Husovi jako
jeho stoupenci. Přímo dovozuje, že Husova absolutní Pravda by byla
jako princip lidskému chápání nedostupná, každý by si ji pak mohl
subjektivně interpretovat po svém, což by zřejmě vedlo ke společen-
skému rozkladu.
Hus a koncil tak stojí v dané chvíli před osudovou srážkou. Hus
by ji mohl odvrátit za cenu toho, že znásilní svoje svědomí, poruší
svoji intelektuální a mravní integritu a nakonec zradí všechny, kdo
mu důvěřují. Koncil na druhé straně klade na misku pomyslných
vah samu podstatu svého sebepochopení, vizi svého historického
poslání autoritativně reformovat rozkládající se, i když dosud for-
málně institucionálně jednotnou západní církev. Právě naznačené
možno chápat jako výraznou ukázku historických skutečností, kdy
konflikt dospěje k tragické explozi, kterou v poslední chvíli již žádná
ze zúčastněných stran nemůže odvrátit, aniž znemožní samu sebe.
Takových situací jistě bylo v různé intenzitě v dějinách naší civilizace
více, snad možno říci, že mnoho. Evidentně nabíhají i v současnosti
v podobě progresivně se rozvíjejících společenských a civilizačních
rozporů. Dovedeme však vždy tyto rozpory řešit včas, než se vyvinou
do objektivně nevybratelné vývrtky, do níž se při selhání posádky
dostane letadlo? Ke kostnické hranici spěla středověká Evropa a ze-
světštělá církevní autorita po staletí. Od císaře Konstantina uplynulo
jedenáct století doby, kdy křesťanství se svou církví bylo v evropském
prostoru dominující duchovní silou, do značné míry přitom převza-
lo odpovědnost za rozvoj civilizace, avšak současně bylo vystaveno
neodolatelnému pokušení politické a ekonomické moci.
Otcové kostnického koncilu se mohli domnívat a  zřejmě se
i vskutku domnívali, že lidsky institučním pojetím autority a pravdy
zabránili určitému relativismu v podobě subjektivních interpretací
absolutní Pravdy stojící nad celou lidskou společností, a tedy fak-
ticky již mimo ni. Postavili tak hráz jakési „sekundární“ relativiza-
ci absolutní Pravdy. Zřejmě si však neuvědomili, že svým určitým
příklonem k faktickému nominalismu, popírajícímu samu reálnou
existenci univerzální ideje Pravdy, a ztotožněním pravdy s institu-
cí, podléhá v řadě ohledů historickému vývoji a z něho plynoucím
změnám, pootevírají dveře „primární“ relativizaci pravdy na prahu
nastupujícího období novověku. Opět možno nalézt historické po-
učení. Ideologické interpretace dvou formálně protichůdných filoso-
fických názorů mohou překvapivě snadno vést k týmž destruktivním
účinkům ve společenské praxi.

19
 ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Rouhání a meze tolerance
Stephan Herzberg
Jak dalece jsme ochotni respektovat či tolerovat,
aby náboženství formovala veřejný prostor?
„T
oleranci“ lze chápat jako dobrovolný postoj sub-
jektu (osoby, skupiny lidí, státu) vůči cizímu pře-
svědčení nebo konání (např. náboženskému, mo-
rálnímu, estetickému), které tolerantní subjekt
z  racionálně pochopitelných důvodů považuje
za mylné. Charakteristickým rysem tolerantního
jednání je ochota mylné přesvědčení nebo jednání, které by mohlo
z pohledu tolerujícího vyvolat oprávněnou reakci, přesto snášet, a to
z hlediska vyššího principu.[1] Tolerance se při pozornějším zkou-
mání jeví jako činorodý postoj[2], který vyžaduje od tolerantního
energii, sílu, a přitom mu působí bolest: je přesto rozhodnut snášet
něco, co se mu jeví jako nesnesitelné.
V pluralitní společnosti se tento postoj stává ctností jednotlivého
občana: je to ctnost nezbytná pro společnost, která uznává jako vý-
sledek užívání vlastního rozumu v rámci institucí trvale zajišťujících
svobodu různost postojů jednotlivců s protichůdnými „celostními
světonázory“ (comprehensive doctrines), ať už náboženskými, filo-
sofickými nebo morálními.[3] To pro nábožensky založeného ob-
čana s jeho požadavkem pravdivosti ale neznamená, že by uznáním
zmíněné názorové plurality byla popřena lidská schopnost poznávat
pravdu. Tolerance jako společenská ctnost spíše počítá s „břemenem
různosti lidských úsudků“, umožňujícím pokojné soužití rovnopráv-
ných, inteligentních subjektů in statu viatoris.[4]
Pro pojem tolerance považuji – s odvoláním na Reinera Forsta
– za podstatné následující prvky: 1. Odmítavý postoj: bez něj by se
20
jednalo o souhlas nebo o indiferenci, ale je důležité, aby se takový
postoj opíral o důvody, které jsou jiným srozumitelné; jinak jde o ne-
opodstatněné odmítnutí nebo o nenávist; 2. Přijatelnost: zároveň
jsou zde důvody vyššího řádu, které „přetrumfnou“ odůvodněný
odmítavý postoj (mohou se podobat důvodům odmítavého postoje)
a „ospravedlňují snášení omylu“. Základní odmítavý postoj ale trvá
spolu se svým odůvodněním; 3. Relativizace (zpochybnění) vlastní-
ho názoru: Tolerantní subjekt trvá na svém přesvědčení o pravdě,
ale přijetí důvodů vyššího řádu (například úcty ke svědomí druhé
strany) přece jen poněkud relativizuje jeho vlastní postoj. Svému
protějšku však musí jeho omyl, a dokonce i jeho hřích „ponechat“;
nesmí se pokoušet vnucovat mu své přesvědčení ani ho násilím při-
vádět ke konverzi; 4. Meze tolerance: Tolerance sahá od přijetí až
k úplné negaci názoru a jednání druhého (např. při prohřešcích proti
lidské důstojnosti). Neomezená tolerance, tedy tolerance vůči tomu,
co je netolerantní, ústí do popření sebe samé.
Posvátno z právního hlediska
Rouhavé výroky nebo také karikatury mohou zraňovat cit věřících.
Bezohledně zacházejí s tím, co je věřícím posvátné, co je neovlada-
telné a nedotknutelné. Nasnadě je otázka, zda se zde nedostáváme
na hranici tolerance. Neměl by stát ve jménu náboženské svobody
takové rouhání trestně stíhat? Není povinen chránit nábožensky za-
ložené občany před ostouzením a ponižováním jejich náboženství?
Ti, kdo se uchylují k takovému rouhání se ovšem mohou odvolávat
na základní právo svobody projevu a umělecké tvorby (Článek č. 5
odstavec č. 1 GG, resp. článek 5 odstavec 3 GG).[5]
K omezení této svobody projevu a tím i jednoho ze základních
lidských práv zde z hlediska jurisprudence není dostatečný důvod.
Pouhý výsměch neohrožuje náboženskou svobodu jednotlivce ani
celého společenství a meze názorové trestuhodnosti nemohou být
stanoveny na základě něčích pocitů a citlivosti.[6] Ochrana musí mít
objektivní charakter:  Zákonodárce poměřuje „trestnost nadávek na
adresu náboženského vyznání“ mírou ohrožení veřejného pokoje,
ke kterému by mohlo dojít (§166 StGB).[7] Urážky náboženství se
stávají trestnými pouze v případě rozdmychávání nenávisti vedoucí
k násilnostem a svévoli vůči jednotlivcům nebo skupinám obyvatel-
stva a nabádají-li  k násilnickým, zlovolným (společensky štvavým)
zákrokům proti nim nebo je očerňují způsobem, který útočí na jejich
lidskou důstojnost (§ 130 StGB). „Společenský mír“, který je součástí
obou paragrafů, nutno podle zákonodárce posuzovat v jeho kon-
krétním „výrazu, jehož zážitek plyne z praktické aplikace toleranční

myšlenky“.[8] „Toleranci“ vztahuje Pawlik na vzájemné vztahy obča-
nů. Zákonodárce usiluje o zachování společenského klimatu, v němž
se občan může spolehnout, že jeho náboženské nebo jiné světonázo-
rové přesvědčení bude respektováno; vládne tedy vědomí právních
jistot a možnosti spoléhat se na ně.[9]
Jinými slovy, stát musí udržovat společenskou atmosféru, v níž
se občané podílející se na společenské debatě navzájem respektují
při zachování takto popsaného minimálního standardu tolerance;
ten musí stát vymáhat, případně jej v zájmu zachování svobodného
uspořádání pluralitní společnosti musí zajistit; tím ale také úloha
státu končí. Slušnost, uctivost, ohleduplnost k jiným, úcta k tomu, co
je jiným posvátné, a také výše popsaná tolerance jakožto ctnost – to
vše je záležitost mravnosti, která jako taková nemůže být vymáhána
zákonem. Stát musí – ve smyslu „Böckenfördeova teorému“[10] –
mravnost předpokládat, ale nemůže a nesmí ji nikdy ukládat.
Morální dimenze konfliktu
Ať je to pro jednotlivého věřícího sebeobtížnější, musí ve společnosti
tolerovat rouhačské projevy, pokud nevyvolávají štvavou atmosféru
a nesnižují něčí důstojnost. Od státu v tomto směru nelze očekávat
žádnou ochranu před urážkami náboženského přesvědčení. Rou-
hačské výpady pod prahem zmíněných vymezení musí věřící snášet
jako cenu za naši svobodu: „Kdo chce žít ve společenství svobodných
lidí, musí snášet svobodné praktiky jiných členů společnosti. To je
nepsaná základní povinnost, bez které nelze základní společenská
práva uvést do praktického života.“[11]
Křesťanovi je tato tolerance evangeliem uložena jako povinnost.
Když sluhové objevují v poli plevel, ptají se hospodáře: „Máme jít
a plevel vytrhat?“ On však odpoví: „Ne, protože při trhání plevele
byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do
žně“ (Mt 13,28–30). Křesťan přenechává konečné rozlišení mezi ple-
velem a pšenicí Bohu, jeho soudu, a střeží se vynášení definitivních
lidských rozhodnutí.
Tolerance ale nikdy není jednostranná: je současně morálně ne-
zbytným požadavkem na adresu těch, kdo se při svých hanlivých
výpadech proti náboženství dovolávají svobody projevu. Při neo-
pomenutelné kritice pochybných náboženských praktik se musí
kritik přesto obracet na adresáta jako na rovnocenného partnera,
musí jej brát vážně a  nesmí věřícímu a  priori upírat schopnost
racionálního uvažování, například ve jménu absolutně pojatého
sekularismu.[12]
„Světonázorová neutralita státní moci je neslučitelná s politic-
kým zevšeobeněním sekularistického světonázoru; příčí se to etické
rovnosti všech občanů. Sekularizovaní občané si nesmějí přisvojovat
právo upírat náboženskému pohledu na svět potenciální pravdivost,
ani věřícím spoluobčanům právo přispívat náboženským projevem
do veřejné debaty.“
V dalším musí být kritizovanému poskytnut prostor k diskur-
zivní odpovědi a kritizující strana musí projevit zájem o opravdový,
věcný dialog: „Právu jednotlivce na osobní, veřejně předložený ná-
zor, odpovídá na druhé straně právo na respekt, pluralismus, dialog
a vzájemnost, které vytvářejí důležitou vyváženost.“[13]
Příkladem může být řezenská přednáška papeže Benedikta XVI.,
která vedla k prohlášení A Common Word a k řadě křesťansko-mus-
limských náboženských setkání a dialogů.
O zájmu na věcném dialogu a přístupu k druhému jako k rov-
nocennému partnerovi lze nicméně v mnoha situacích odůvodněně
pochybovat. Rouhačské karikatury jsou většinou výrazem sekulár-
ního světonázoru a vědomě zesměšňují věřícího  člověka. Je to škoda
– obě strany by se přitom mohly poučit a vlastně by se poučit měly.
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Sekulárně zaměřená inteligence přitom v  mnoha případech
potřebuje očistu právě ve vztahu k nepostižitelnému, posvátnému
a k tajemství: initium sapientiae timor Domini (bohabojnost je po-
čátek moudrosti, Ž 111,10).[14] Rouhačské karikatury se pohybují
na hranici toho, co lze morálně tolerovat a co je právně stíhatelné:
Kdyby se měly stát v budoucnu upřednostněným prostředkem ná-
boženské kritiky a polemiky, mohly by přispět k podkopání základ-
ního předpokladu otevřené společenské debaty a vůbec svobodného
uspořádání společnosti, totiž vzájemné úcty mezi všemi stejně váže-
nými a rovnoprávnými občany bez ohledu na jejich světonázorovou
orientaci.
Autor Stephan Herzberg je docentem filosofie na
Philosophisch-Theologischen Hochschule Sankt Georgen
ve Frankfurtu nad Mohanem a přistupuje k právnímu a morální-
mu rozboru tolerance z pozice současného německého práva.
Z časopisu Stimmen der Zeit 5/ 2015 přeložil Petr Kolář SJ.
Literatrura a poznámky:
[1] Srov.  Rainer Forst, Toleranz im Konflikt. Geschichte, Gehalt und Ge-
genwart eines umstrittenen Begriffs. Frankfurt 2003, 30–41; srov. také
Gerhard Kaiser, Toleranz. Der historische und aktuelle Spielraum einer
Idee, in: Stimmen der Zeit 228 (2010), 541–544.
[2] Aristoteles rozlišuje v Metafyzice V 20 dva významy termínu „jednání“
(hexis), a to ve smyslu efektivní činnosti, nebo dispozice. V prvním
z obou významů označuje hexis „opravdovou činnost jednajícího, ve
smyslu skutečného pohybu“ (1022b 4f.)
[3] Srov. John Rawls, Politischer Liberalismus, Frankfurt (1998) 2013, 107,
215. Rawls je přesvědčen, že „skutečný rozumný pluralismus“ (fact of
reasonable pluralism) není žádná politováníhodná skutečnost lidského
života.
[4] Srov. Max Sekler, Religionsfreiheit und Toleranz; „Deklarace o nábožen-
ské svobodě“ druhého vatikánského koncilu.
[5]  GG (Grundgesetz), základní neboli ústavní zákon SRN.
[7] StGB (Strafgesetzbuch) je trestní zákoník SRN.
[8] Cit. podle Michael Pawlik, Der strafrechtliche Schutz des Heiligen, in:
Isensee: Religionsbeschimpfung (pozn. 15), 31–61, 42.  
[9] Srov. opus citovaný v poznámce 15, 43n. – Pawlik zastává představu
„společenského míru“ nikoliv jako „dodatečné korektury“ konkrétní
situace, nýbrž jako schopnost „vytrvat v ní i po pečlivém zhodnocení
závažnosti urážlivých výroků“.
[10] „Svobodomyslný, sekularizovaný stát stojí a padá s předpoklady, které
sám nedokáže zaručit“: Ernst-Wolfgang Böckenförde, Recht, Staat und
Freiheit. Frankfurt 1991, 112. – Habermas vidí v tomto tvrzení jednak
„pochybnost, zda stát s demokratickou ústavou své vlastní normativní
podmínky existence dokáže generovat z vlastních zdrojů, zároveň ale
také domněnku, že je odkázán na světonázorová nebo náboženská,
v každém případě kolektivně závazná etická ústní podání“: Jürgen Ha-
bermas, Vorpolitische Grundlagen des demokratischen Rechtsstaates?,
in týž/Joseph Ratzinger, Dialektik der Säkularisierung. Über Vernunft
und Religion, Freiburg 2005,16.
[11] Josef Isensee, in: FAZ, 29. 1. 2015.
[12] Srov. Jürgen Habermas, Ein Bewußtsein von dem was fehlt, in: Michael
Reder/Josef Schmidt (eds.), Frankfurt 2008, 26–36, 34; srov. také Bene-
dikt XVI., Nicht gehaltene Vorlesung für die römische Universität
„La Sapienza“ (17. 1. 2008).
[13]  Burkhard Josef Berkmann, Von der Blasphemie zur „Hate speech“? Die
Wiederkehr der Religionsdelikte in einer religiös pluralen Welt. Berlin
2009, 98. – Berkmann pojímá dnešní svobodu projevu jako komunikač-
ně-dialogickou svobodu.
[14] K „očistě rozumu“ vírou srov. Ratzingerovu tezi o vzájemné závislosti:
Na rozdíl od Habermase mluví Ratzinger o „nutné vzájemnosti mezi
rozumem a vírou, rozumem a náboženstvím […], určeným ke vzájem-
nému očišťování, takže se navzájem potřebují a také se musí navzájem
uznávat“: Joseph Ratzinger, Wer die Welt zlusammenhält. Vorpolitische
moralische Grundlagen eines freiheitlichen Staates, in: Habermas/týž
(pozn. 21) 57.
21
 ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Islám v Evropě
Na pozvání pražského arcibiskupa kardinála Dominika Duky
přijel do Prahy Alain Feuvrier. Tento francouzský jezuita
s mnohaletou zkušeností života mezi alžírskými muslimy
pronesl v Praze několik přednášek o islámu.
R
ád bych se představil jako křesťan, který se dlouho in-
tenzivně zabývá islámem. Měl jsem možnost žít pat-
náct let v Alžírsku a poté jsem na jezuitských fakultách
v Paříži učil úvod do islámu. Mým cílem bylo vést mé
křesťanské bratry k  soužití s muslimy. Náš dnešní večer
by mohl být nazván Islám v Evropě a já bych chtěl pouze poukázat
na některé specifické prvky takového  soužití.
Je nesnadné uvést spolehlivý počet  muslimů v Evropě. V sou-
časné chvíli se má za to, že v EU je jich asi šestnáct milionů. Vstup
Turecka do Evropské unie by znamenal  ohromné zvýšení počtu;
najednou by se v Evropě ocitlo dalších osmdesát milionů muslimů!
V řadě členských států Evropské unie ovšem není dovoleno při sčí-
tání lidu zkoumat náboženské vyznání lidí. A to, že se jmenuji Petr
nebo Pavel, ze mě nedělá křesťana, stejně tak pokud se jmenuji Mu-
hammad nebo Fatima, ještě nemusím být muslimem. Tedy kolik je
muslimů v Evropě a odkud se tu vzali? Přicházejí z Maghribu, ze
severní Afriky, ze střední Asie, z některých dalších oblastí Afriky
a také jsou to Evropané, kteří se obrátili na islám.
V islámu existuje ohromná různorodost kulturní, kultovní, práv-
ní a politická. Je to ale náboženství tolerantní, snášenlivé, nábožen-
ství lásky, o kterém v dobré víře mluví celá řada muslimů, nebo jde
přece jen o náboženství ideologické, násilnické a  nesnášenlivé, ob-
jevující se ve Francii v médiích jako terorizující  strašák?  Na takto
položenou otázku je nesnadné, ne-li nemožné  stručně odpovědět.
Sunnitský islám, který je v Evropě většinový, nemá hierarchickou
strukturu, která by byla reprezentativní, podobná té, jakou známe
z katolické církve i evangelických sborů. Islám je skutečně pro nás
nezvykle pluralitní.
Oživení islámu
Na rozdíl od přistěhovalců  po obou světových válkách nejsou sou-
časní muslimové ve Francii přechodně, ale chtějí se zde usadit na-
trvalo. V minulosti tu byli jednotliví muslimové, dnes už ve Francii
existuje  etablovaný islám. V celé Evropě jsou dnes  muslimové re-
islamizováni a důležitou úlohu přitom hraje Saúdská Arábie. Proje-
vuje  se to zejména v satelitním rozhlasovém a televizním vysílání
a v organizování velmi oblíbených poutí do Mekky. Přitom je třeba
vědět, že právě Saúdská Arábie představuje velmi rigidní podobu
islámu.
Zajímavé jsou některé projevy zmíněné reislamizace: Narůstá
účast na náboženských obřadech, množí se žádosti o povolení ke
stavbě mešit, stále častěji jsou vidět muslimové modlící se na ulici,
22
roste poptávka po potravinách halal. V průběhu ramadánu tu dnes
dodržuje 70 % muslimů předepsaný půst, což ovšem ještě nezname-
ná, že přísně dodržují všechno, co by měli. Podobně je tomu s noše-
ním muslimského šátku ve všech jeho početných podobách. Pro řadu
muslimů je především výrazem jejich identity; náboženská otázka
tu hraje až druhořadou úlohu. Ve Francii bohužel došlo kvůli těmto
záležitostem k manifestacím. Nejsem si zcela jistý, zda francouzští
politikové našli nějaké rozumné řešení těchto problémů v součas-
né emotivní atmosféře laicity v zemi s odlukou církve od státu. Ve
jménu této laicity a také sekularizace jsme nedokázali chápat islám
v jeho politicko-nábožensko-společenské integrálnosti, v níž tento
všezahrnující postoj může být v některých svých projevech až extre-
mistický. Ve Francii  trvalo sto let, než judikatura umožnila soužití
římskokatolické církve se státem; vůči islámu dnes ale v podobné
situaci  projevuje veřejnost velkou netrpělivost.
Evropský islám
Po uvážení těchto okolností je na místě otázka, za jakých předpo-
kladů lze hovořit o evropském islámu, resp. co se pro něj dá dělat.
Je to otázka nesnadná a jejím jádrem je možnost integrace muslimů
do evropské společnosti. Mají-li se stát plnohodnotnými Evropa-
ny, musí přijmout systém hodnot, které jsou podle mého názoru
vyznavačům islámu cizí. Mám před očima tři důležité  podmínky,
se kterými bych se v tomto ohledu  rád u muslimů setkal. První je
proměna jejich vztahu ke Koránu a k sunně (tj. tradici), což jsou dva
hlavní zdroje islámského práva šaría. Některé prvky islámské věrou-
ky jsou totiž neslučitelné s těmi, které utvářely evropskou civilizaci.
Druhou podmínkou je osvobození od nadvlády náboženského vlivu
země původu. Souvisí to se způsobem, jakým imámové nabízejí  své
služby, a se skutečností, že v islámu neexistuje autorita podobná té,
kterou známe z křesťanství. Třetí podmínkou je přístup k výše zmí-
něné laicitě. V islámu je oddělení politické moci od náboženské ne-
známým pojmem, Muhammad vykonával souběžně obojí. A potom
je tu ještě muslimský hadís, původně ústní tradice Muhammadových
výroků, z nichž jeden tvrdí například: „Islám ovládá a nemůže být
ovládán.“
Muslim se musí podrobit muslimskému zákonu šaría, který
je  božského původu a který je strukturou celého muslimova života
politického, společenského i osobního a nezná koncept lidské osob-
nosti, jak jej vypracovalo křesťanství. Svou důstojnost nečerpá z toho,
že byl stvořen k obrazu Božímu, ale z toho, že se podrobuje Bohu, což
je také význam slova islám. Je tím podřízen Muhammadovi a patří
 ČLOVĚK A SPOLEČNOST

do společenství  muslimských věřících, umma, které má mateřskou muslimem – skvělé. Za druhé lze zůstat židem nebo křesťanem, ale
konotaci. Přestože teoreticky jsou si  muslimové mezi sebou rovni, se specifickým menšinovým statutem. Znamená to například zákaz
zavádí už Korán tři formy nerovnosti: Muslim je nadřazen nemusli- staveb kostelů, postupu do vyšších funkcí ve státní správě, zatížení
movi, muž je nadřazen ženě a svobodný muž je nadřazen otrokovi. zvláštní daní. V  Alžírsku, kde jsem pobýval, je praxe mírnější a já
jsem žádnou daň platit nemusel, ale jakmile fundamentalisté v Al-
žírsku získali větší vliv, chtěli po mně například, abych uřízl kříž,
Tři formy nerovnosti který trošku přesahoval střechu presbytáře. Současný islám se stále
zřetelněji staví proti názorové svobodě a odmítá právo jednotlivce
Tento princip nerovnosti se uplatňuje na změnu vyznání. V Alžírsku jsem strávil
A la i n F euvr i er S J
i v manželství. V islámu je sňatek právním patnáct let a mám na tu dobu řadu hezkých
aktem a  nemá nic společného se svátostí vzpomínek. Měl jsem tam ovšem také pro-
křesťanského sňatku. Je to akt soukromého Současný islám se stále blémy, například na univerzitě v Tlemcenu
práva a legalizuje pohlavní styk. Polemicky
bych mohl říci, že islám nezná manželské
zřetelněji staví proti se studenty, kteří se snažili rušit mé před-
nášky, ale pomáhaly mi – nečekaně – stu-
partnerství, které je pro křesťany určitým názorové svobodě a dentky v šátku (!), které seděly v první řadě
odrazem vztahu mezi Bohem a  člověkem. a hltaly má slova. Ne že bych byl skvělý pro-
Věrnost je očekávána vlastně pouze od ženy, odmítá právo jednotlivce fesor, ale ony si chtěly prostě poslechnout
což teoreticky umožňuje polygamii, která se můj svobodný projev. Já jsem včera říkal na
sice v některých zemích Maghribu stala pro- na změnu vyznání. semináři na teologické fakultě, že když jsem
tiprávní, myslím v Tunisku a také v Alžírsku, měl problém s fundamentalistickými  stu-
kde jsem žil a které znám léta. V  roce 1988 tam ale prezident repub- denty, jiní muslimové mi umožnili, abych si mohl nechat opravit
liky, aby „se vlichotil voličům před volbami“, polygamii opět povolil. auto, nebo mi pomohli, když jsem byl napaden.
Desítky žen se ocitly na ulici, protože byly zapuzeny a staly se obětí
situace, jež nastala po druhých a třetích sňatcích.
Muslim se smí oženit s nemuslimkou, ale muslimka si nemuslima Vědomí odlišností
vzít nemůže. Řada jich tak žije ve Francii s nemuslimem, tedy křes-
ťanem, aby si nemusely vzít svého muslimského bratrance. Uniknou Jako kněz se bohužel setkávám s katolickými duchovními, kteří byli
tak dalšímu úskalí islámského manželství, totiž právu muže bít svou semleti církevní hierarchií, a někdy mám pocit, že jednají jako nějací
ženu. Tyto situace jsou dramatické a neměly by vyvolávat úsměv. islámští fundamentalisté. Tady bych chtěl závěrem říci tři základní
Pak je tu islámský šátek. Korán vyžaduje od ženy, aby skrývala věci, jejichž opomenutí by mohlo být nebezpečné: Neznalost speci-
své vnady, což je úkol hidžábu (tj. „oddělení“). Je to problém bo- fických rysů islámu, který bychom neměli považovat jednoduše za
lestný. V Alžírsku, v Maroku a v Tunisku nebyl šátek nutně zna- jedno náboženství mezi mnoha jinými. Neměli bychom vztahovat
mením podřízenosti ženy muži, ale není přece jen výrazem určité svá vlastní kritéria na jeho vztah ke státu. Druhý a vlastně hlav-
podezřívavosti vůči ženě? Otázka je o to bolestnější, že  islám tím, ní problém se týká svobody svědomí. Při prvních jednáních mezi
že  prosazuje oblečení pro muže i  pro ženy, vlastně odmítá jistý francouzskou vládou a představenými muslimského společenství byl
společenský model. podpořen návrh charty, která měla upravovat organizaci nábožen-
Poslední věc, o které bych chtěl hovořit, je otázka svobody vy- ských obřadů pro muslimy, a předpokládala také svobodu svědomí.
znání. Nedovolil bych si  islám poučovat, protože nám v rámci křes- Ale právě toto ustanovení z návrhu bohužel vypadlo, protože pro
ťanství také dlouho trvalo, než jsme dokázali docenit náboženskou řadu muslimů je šaría nadřazena občanským zákonům. A třetí pro-
svobodu a svobodu projevu. Nezapomínejme, že dekret o nábožen- blém představují mešity. Nelze je prostě zakázat, ale měli bychom vě-
ské svobodě byl poslední, který byl odhlasován na druhém vatikán- dět, že to nejsou jen „muslimské kostely“; je s nimi spojeno vzdělání
ském koncilu, a že procento koncilních otců, kteří jej odmítali, bylo imámů, kteří jednu dobu přicházeli ze Saúdské Arábie. Jejich kázání
významné! Každý si musí zametat před vlastním prahem. bylo fundamentalistické, a proto je třeba obnovit islámské organizace
ve Francii. Není to snadné, ale je to důležité.
Řešení těchto problémů v České republice není naléhavé, ale i zde
Takzvané sebevraždy stojí křesťan před některými úkoly. Prvním je povinnost analýzy,
pomáhající odolávat zjednodušujícímu zevšeobecňování, kterého
Korán v súře 2, verš 256 říká: „Žádné donucování, co se týče nábo- se často dopouštějí média. Je třeba rozlišovat z hlediska sociologic-
ženství.“ To jsem často slyšel v běžných debatách s muslimy: ty jako kého, politického a ekonomického. To pomáhá vytvářet podmínky
křesťan klidně můžeš přijít, my podle této súry nikoho nenutíme. k pokojnému soužití. Druhá povinnost je znát islám alespoň v jeho
Jenže tento verš je třeba zasadit do celého kontextu právě této části základech –  a také  znát muslimy! Za třetí, dialog života a součin-
Koránu. Korán je postaven na principu zvaném ve francouzštině nosti v protikladu k dialogu ideologií. Otázkou přitom není vědět,
„abrogeant-abrogé“  (odvolávající/odvolaný), kdy jednotlivé verše zda máme žít a pracovat s našimi bratry jiných vyznání, jedinou
mohou rušit účinek jiných. To umožňuje volbu „vyhovujícího“ ver- otázkou je „jak“. Pro křesťana je povinností osobní zakořenění ve
še Koránu pro zamýšlenou akci. V daném případě říká Prorokova znalosti osobnosti Ježíše Krista. Toto zakořenění v jeho osobě mi
tradice mimo jiné také toto: „Ten, kdo opouští víru, může být za- možná jednou umožní zažít mystickou zkušenost muslima a jeho
bit.“ Já vím, že v řadě islámských zemí tento výrok není  uplatňo- víry v Boha. Celá část islámu, súfismus a islámská mystika, která
ván, ale v Alžírsku docházelo k takzvaným sebevraždám, což byly není vždy oficiálně islámem uznávána, nabízí nekonečné možnosti
ve skutečnosti vraždy osob, které opustily společenství muslimů, setkávání tohoto druhu.
aby se staly křesťany. Tady se dotýkáme velkého problému svobody Text je zkrácenou verzí přednášky Alaina Feuvriera pronesené
vyznání. „Lid Knihy“, tedy židé a křesťané žijící v zemi s převláda- v pražské akademické farnosti u Nejsvětějšího Salvátora.
jícím islámem, musí volit mezi třemi možnostmi: první je stát se Upravil Petr Kolář SJ.

23
 ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Mienkotvorný potenciál
slovenských biskupov
a iných cirkevných autorít
Terézia Rončáková
Úloha názorových vodcov z cirkevného prostredia pri formovaní
postojov mladých angažovaných katolíkov k cirkevno-spoločenským
problémom
P
ri skúmaní celospoločenského diskurzu je zaujímavé sle-
dovať nielen jeho vonkajšiu podobu (čo a ako rezonuje vo
verejnej mienke), ale aj podpovrchové procesy, ktoré ten
výsledok formujú. Komunikačné a sociologické vedy sa
v tejto súvislosti zaoberajú aj názorovými vodcami a in-
terpretačnými (mikro)komunitami. V rozsiahlom výskume sme sa
tejto problematike venovali v kontexte cirkevno-spoločenského ak-
tuálneho diania na Slovensku. Zacielili sme sa pritom na mladých
angažovaných katolíkov ako špecifickú spoločenskú vrstvu, dôležitú
jednak pre svoj vek (sú formovateľní a ich názory majú potenciál
priniesť v budúcnosti ovocie), jednak pre svoju angažovanosť (patria
medzi ľudí s osobitným záujmom o spoločenské a cirkevné dianie, sú
ochotní vyvinúť vlastnú aktivitu a disponujú potenciálom stať sa ná-
zorovými vodcami vo svojom prostredí). Na účely svojho výskumu
sme za mladých a angažovaných považovali katolíkov vo veku 18–40
rokov, ktorí sa sami cítia angažovaní (čo bola základná podmienka
na účasť na výskume) a zároveň rôzne konkrétne formy svojej spo-
ločenskej alebo cirkevnej angažovanosti aj deklarujú (pýtali sme sa
na ne v cielených výskumných otázkach).
Keď skúmame, „kto“ a  „kde“ formuje názory mladých angažo-
vaných katolíkov na Slovensku na cirkevno-spoločenské problémy,
osobitne zaujímavé je zaostriť pozornosť na úlohu cirkevných auto­rít
a medzi nimi zvlášť biskupov. Práve túto časť výsledkov nášho výsku­
mu rozvinieme v nasledujúcom texte. Odpovieme na otázky: Ktoré
konkrétne cirkevné autority ovplyvňujú názory mladých angažovaných
katolíkov na cirkevno-spoločenské dianie a ktorí slovenskí biskupi sú
v tejto súvislosti pre mladých angažovaných katolíkov inšpiratívni.
Metodológia
Výskum sme uskutočnili dotazníkovou metódou kvantitatívno-
-kvalitatívneho charakteru. Zostavili sme 27 otázok, z  ktorých
deväť sa týkalo demografických údajov (pohlavie, vek, vzdelanie,
24
bydlisko, rodisko) a údajov dotvárajúcich obraz o respondentovi
(vzťah k Bohu, vzťah k cirkvi, angažovanosť v cirkvi, angažovanosť
v spoločnosti). Samotné výskumné otázky sa týkali troch oblastí:
vzťahu k médiám, vzťahu k názorovým autoritám (s osobitným dôra-
zom na takéto autority v cirkevnom prostredí, vrátane biskupov)
a formačných prostredí.
Vplyv cirkevných autorít sme skúmali v kontexte troch konkrét-
nych cirkevno-spoločenských tém: odvolania arcibiskupa Róber-
ta Bezáka, finančnej odluky cirkvi od štátu a kňazského celibátu.
V súvislosti s každou témou sme položili respondentom otvorenú
otázku, ktoré cirkevné autority prispeli k tvorbe ich názoru.
Zároveň sme sa pýtali, ktorého slovenského biskupa by respon-
dent rád pozval na diskusiu o cirkevno-spoločenských témach. Zá-
mernou otvorenosťou tejto otázky sme skúmali, na ktorých biskupov
si respondent spontánne spomenie (nechceli sme ho ovplyvniť tým,
že by sme do zoznamu zaradili aj emeritných či v zahraničí pôsobi-
acich biskupov).
Získali sme 367 odpovedí, z ktorých dostatočne vyplnených a spĺ-
ňajúcich podmienky veku a katolicity bolo 339 dotazníkov. Medzi
odpovedajúcimi bolo 51 % mužov a 49 % žien. Z hľadiska veku boli
bohatšie zastúpení respondenti do 30 rokov (61 %), najslabšie za-
stúpenie mali okrem 18-ročných práve tridsiatnici a potom ľudia
nad 35 rokov. Z hľadiska vzdelania tvorili takmer polovicu vzorky
magistri a inžinieri, štvrtinu stredoškoláci a zvyšok si rozdelili ba-
kalári a doktori (PhD.).
Boha vnímajú naši respondenti v prevažnej väčšine ako svojho
milujúceho Otca (79 %), zvyšok preferuje charakteristiku Stvoriteľ,
Pán a Sudca (13 %). Neosobné vnímanie Boha sme zaznamenali
v troch kategóriách (energia, niečo nad nami, iné) spolu v 6 %. Zod-
povedá to našej požiadavke, aby respondenti boli angažovaní katolíci
– osobné vnímanie Boha a jeho lásky je pre nich prirodzené.
Cirkev vnímajú naši respondenti prevažne ako Boží ľud, s chyba-
mi a so slabosťami, ale s istotou konečného víťazstva (66 %). Pozitív-
ne vnímanie cirkvi sme zaznamenali aj v ďalších štyroch kategóriách

Keď mali respondenti uviesť konkrétne mená cirkevných autorít, ktoré ich ovplyvnili v uvažovaní o jednotlivých témach,
boli nad očakávanie striedmi.
a spolu predstavovalo 92 %. Neosobný neutrálny obraz o cirkvi (in-
štitúcia prospešná v charite, inštitúcia ako každá iná, prísna stráž-
kyňa morálnych noriem) malo 6 % respondentov a negatívny 2 %
respondentov.
Takmer polovica respondentov dobrovoľnícky pracuje v  pro-
spech cirkevného spoločenstva, pričom ak k nim prirátame kateché-
tov, kňazov a členov farských rád, dostaneme 55 % dobrovoľníkov.
Pri určovaní spoločenskej angažovanosti dostali respondenti
možnosť označiť viacero z ponúkaných možností, prípadne doplniť
vlastnú. Najväčší podiel dosiahlo aktívne sledovanie spoločenského
diania a príležitostné zapájanie sa do aktivít (65 %). Nasledovalo
členstvo v občianskych združeniach a iných spoločensky prospeš-
ných organizáciách (42 %). Amatérsky alebo profesionálne publikuje
21 % ľudí. Tých, ktorí organizujú petície, otvorené listy, zhromažde-
nia, diskusie, semináre apod., bolo 11 %. V komunálnej alebo celo-
štátnej politike sa angažuje viac ako 7 % respondentov.
Cirkevné autority
V širšom výskumnom zábere sme sledovali účinkovanie názorových
vodcov (opinion leaders) v procese formovania postojov mladých
angažovaných katolíkov. Pri tejto príležitosti sa zameriame len na
názorové autority v cirkevnom prostredí.
Keď mali respondenti uviesť konkrétne mená cirkevných autorít,
ktoré ich ovplyvnili v uvažovaní o jednotlivých témach, boli nad
očakávanie striedmi. Ukázalo sa, že konkrétne osobnosti, ktorých
mená respondentom spontánne napadnú, keď sa majú na niekoho
odvolať v súvislosti s určitou cirkevno-spoločenskou témou, pod-
statne viac figurujú pri aktuálnych a  celospoločensky intenzívne
vnímaných kauzách s emotívnym nábojom. Pri odbornejšie ladenej
téme odluky cirkvi od štátu sme medzi 339 respondentmi zozbierali
len 45 zmienok o konkrétnych ľuďoch, pričom niektorí respondenti
uvádzali, samozrejme, aj viacero autorít. Pri téme odluky sme získali
86 mien a pri téme odvolania R. Bezáka 234 mien.
Za najvplyvnejších názorových vodcov môžeme označiť pápe-
žov, R. Bezáka a českého kňaza Tomáša Halíka. Všetky tri autority
sa uplatnili pri všetkých troch skúmaných témach, pričom pápeži
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
boli jednoznačne najcitovanejší pri téme celibátu; zvyšní dvaja pri
téme odvolania arcibiskupa Bezáka. Medzi pápežmi respondenti
najčastejšie uvádzali, samozrejme, posledných troch: Františka, Be-
nedikta XVI. a Jána Pavla II.
Medzi autority s viac než 10 hlasmi sa zaradili aj dvaja laici: poli-
tik František Mikloško a novinár Štefan Hríb (šéfredaktor časopisu
Týždeň, ktorý respondenti označili spomedzi všetkých slovenských
médií za najinšpiratívnejší a dali mu najvyššie hodnotenie). Mená
oboch rezonovali takmer výlučne v spojitosti s prípadom R. Bezáka,
v ktorom sa intenzívne angažovali.
Zo slovenských biskupov sa do výberu dostali obaja bratislav-
skí Stanislav Zvolenský a Jozef Haľko, emeritný trnavský Ján Sokol
a kardinál Jozef Tomko, pričom všetci okrem J. Haľka boli spomenutí
iba v súvislosti s kauzou odvolania R. Bezáka. Slovenských kňazov
zastupovali okrem Jozefa Kováčika a františkána Leopolda Jablon-
ského, ktorí figurovali iba pri kauze Bezák, ešte Marián Kuffa, Anton
Srholec, Milan Bubák a Karol Lovaš.[1] Spomedzi reholí boli viac-
krát spomenutí františkáni a kapucíni, po jednom hlase zaznamenali
saleziáni (odluka) a jezuiti (celibát). Okrem katolíckych kňazov sa na
zozname objavil aj kazateľ Cirkvi bratskej, spisovateľ a maliar Daniel
Pastirčák.
Do českého prostredia siahali naši respondenti pomerne často,
pričom uvádzali všeobecne „českých biskupov“. Konkrétne meno-
vali iba pražských: emeritného Miloslava Vlka, sídelného Domini-
ka Duku a pomocného Václava Malého. Všetkých okrem kardinála
Duku výlučne v súvislosti s Bezákom. Z českých kňazov najčastejšie
skloňovali mená T. Halíka a Vojtěcha Kodeta.
Zo slovenských laikov sa medzi viackrát spomenutých dostal
okrem F. Mikloška a Š. Hríba iba ďalší kresťanskodemokratický po-
litik a Mikloškov spolupútnik Vladimír Palko. Z ostatných laikov
boli v súvislosti s odvolaním R. Bezáka spomínaní politik Richard
Vašečka, publicisti Imrich Gazda a Róbert Mátéffy, aktivisti Juraj
Šúst a Marek Nikolov. V téme odluky cirkvi od štátu ovplyvnil našich
respondentov novinár František Múčka, rektor Katolíckej univerzity
Tadeusz Zasępa a spisovatelia Jacques Maritain, Gilbert K. Chester-
ton a C. S. Lewis. Pri téme celibátu sa objavilo meno jediného laika
– Ľudovíta Štúra. Respondentka napísala: „Angažoval sa v inom –
v národnom obrodení –, ale princíp bol rovnaký. Dvakrát sa zriekol à
25
 ČLOVĚK A SPOLEČNOST
à milovanej ženy a života s ňou, lebo bojoval za nás, Slovákov,  a videl,
že keby mal rodinu, nedokáže sa plne angažovať za našu krajinu.“
Osobitné miesto patrilo v zmienkach našich respondentov svät-
com. Pri téme odvolania arcibiskupa Bezáka im názor pomohli sfor-
movať don Bosco, Matka Tereza, Páter Pio, Ján z Kríža, sv. Metod,
sv. Faustína, Ján Mária Vianney a sv. Pavol. K finančnej odluke cirk-
vi od štátu našli podnety u Benedikta z Nursie a Gregora Veľkého
a k celibátu u Matky Terezy, dona Bosca a Benedikta z Nursie. Za-
ujímavý bol komentár respondenta k sv. Jánovi z Kríža, u ktorého
ho zaujal „príklad ‚poslušnosti‘ – ušiel z väzenia“ a k sv. Metodovi
a jeho žiakom sedmopočetníkom, ktorí „ak by nasledovali uistenia
a chlácholenia KBS-ky po zákaze slovanskej liturgie, boli by tu ostali
v symbióze s franskými kňazmi/ biskupmi; oni sa na neprajné pro-
stredie Veľkej Moravy ‚vykašľali‘ a šli slovanskú liturgiu šíriť inde“.
Zaujímalo nás, či je nejaký rozdiel v názoroch na hodnotené témy
vzhľadom na to, či respondent uviedol konkrétnu cirkevnú autoritu.
Tí, ktorí sa prihlásili ku konkrétnemu názorovému vodcovi z cirkev-
ného prostredia, považovali odvolanie arcibiskupa Bezáka viac než
ostatní za nespravodlivosť (53 % oproti 38 %), menej sa odvolávali
na neoddiskutovateľnú autoritu Ríma (10 % oproti 17 %) a mierne
menej vyčítali arcibiskupovi neposlušnosť (6 % oproti 8 %). Záro-
veň mali v téme menší chaos (11 % oproti 16 %). Pri téme odluky
podstatne menej zaujímali postoj proti nej (určite nie – 7 % oproti
23 %) a podstatne viac ju podporovali (skôr áno – 40 % oproti 28 %
a určite áno – 31 % oproti 20 %). Zároveň boli menej dezorientova-
ní (15 % oproti 20 %). V súvislosti s celibátom podstatne ráznejšie
podporovali jeho dobrovoľnosť (41 % oproti 28 %) a zároveň si vôbec
nemysleli, že je zlý (0 % oproti 3 %). Možnosť „neviem“ sme zazna-
menali len v 1 % oproti 7 %.
Znamená to, že tí, ktorí sa neodvolávajú iba na všeobecné kolek-
tívne autority, prípadne na vlastný úsudok, ale majú v cirkevnom
prostredí konkrétnych názorových vodcov, sú vo všetkých témach
podstatne zorientovanejší (nezaujímajú postoj „neviem“) a sú voči
súčasnému stavu vecí kritickejší.
Biskupi
Popri všeobecne chápaných cirkevných autoritách sme sa v súvislosti
so spoločenským dianím respondentov pýtali aj na ich vzťah k slo-
venským biskupom. Zvolili sme formu otvorenej otázky, ktorého zo
slovenských biskupov by radi pozvali do diskusie o spoločensko-
-politickom probléme, ak by takú organizovali.
V situácii, keď nemali pred sebou zoznam a museli sami uvažo-
vať o menách, menovali respondenti najmä arcibiskupov R. Bezáka
(23 %) a S. Zvolenského (14 %), pričom často zaznievalo, že by ich
najradšej pozvali diskutovať spolu. Tesne za S. Zvolenským nasledo-
val jeho pomocný biskup J. Haľko (13 %). V intervale medzi piatimi
a desiatimi percentami sa pohybovali biskupi Štefan Sečka, Bernard
Bober, Tomáš Galis, Milan Lach, Milan Chautur, Cyril Vasil a Pe-
ter Rusnák. Štyria poslední sú z gréckokatolíckej cirkvi. Po jednom
hlase (0,3 %) získali biskupi Dominik Kaľata, Ján Chryzostom Korec
a Dominik Tóth. Spomedzi uvedených biskupov 20 % hlasov[2] zís-
kali gréckokatolícki biskupi. Na Slovensku tvoria gréckokatolíci 6 %
spomedzi všetkých katolíkov.
Niektorí respondenti si situáciu zľahčili tým, že by pozva-
li všetkých biskupov (4 %). Jeden to okomentoval: „Asi všetkých,
lebo ovečky moc nepoznajú svojich pastierov.“ Aj ďalší si myslí, že
„všetkých treba zapájať do spoločensko-politických diskusií“. Jeden
z respondentov menoval Bezáka a Zvolenského a dodal: „S určitou
hanbou priznávam, že ostatných nepoznám po mene, a vôbec nie
po osobnosti. Ale s každým by sa oplatilo, lebo biskup je biskup.“
26
Niektorí respondenti si naopak nevedeli vybrať žiadneho z bis-
kupov (2 %). Väčšinou konštatovali, že by namiesto biskupa pozvali
radšej laického odborníka alebo nejakého kňaza. Jeden z nich sa
vyjadril: „Poznám viacero kňazov, s ktorými sa dá diskutovať lepšie
ako s našimi biskupmi.“ Niektorí menovali konkrétnych kňazov,
napr. A. Srholca, Jána Sucháňa, M. Kuffu, Mariána Bublinca, J. Ko-
váčika[3]. Iní vyjadrili nostalgiu za už zosnulými biskupmi; viackrát
sa objavilo meno banskobystrického biskupa Rudolfa Baláža a spiš-
ského biskupa Františka Tondru.
Z hľadiska spoločenskej angažovanosti prejavili voči biskupom
najmenší záujem respondenti deklarujúci neangažovanosť – takmer
u všetkých biskupov s hodnotením nad 5 % bol ich záujem podpri-
emerný alebo priemerný okrem M. Chautura, ktorý dosiahol v sku-
pine neangažovaných respondentov štvornásobok priemeru. Nijako
sa voči priemeru nevyhranili respondenti, ktorí spoločenské dianie
aktívne sledujú. Podobne na tom boli respondenti angažovaní v ob-
čianskych združeniach apod., ktorí prejavili mierne vyššiu sympatiu
len voči J. Haľkovi. Respondenti publikujúci amatérsky by menej než
ostatní pozývali S. Zvolenského (polovičný záujem oproti priemeru)
a B. Bobera (nulový záujem), nižšie skóre dosahovali v tejto kategórii
aj Š. Sečka, C. Vasil a M. Lach. Respondenti publikujúci profesio-
nálne prejavili nulový záujem o M. Chautura, T. Galisa a P. Rusná-
ka; naopak výrazne nadpriemerne si žiadali R. Bezáka, B. Bobera
a M. Lacha. Respondenti angažovaní v komunálnej alebo celoštátnej
politike sa zhodli na vyššom hodnotení R. Bezáka, J. Haľka, B. Bobe-
ra a M. Chautura; nulový záujem prejavili o M. Lacha a P. Rusnáka.
V súvislosti s angažovanosťou v prostredí cirkvi sa znova potvrdil
podpriemerný záujem o diskusiu s akýmkoľvek biskupom u tých,
ktorí sa neangažujú vôbec. Tí, ktorí dianie aktívne sledujú, podstatne
viac preferovali R. Bezáka a mierne viac aj S. Zvolenského. Tí, ktorí
v cirkvi nejakým spôsobom pracujú (dobrovoľnícky, vo farských
radách, ako katechéti alebo kňazi), prejavili, naopak, podpriemerný
záujem o R. Bezáka a výrazne nadpriemerný o C. Vasila. Mierne
viac si žiadali aj J. Haľka, M. Lacha, T. Galisa, Š. Sečku, P. Rusnáka
a M. Chautura.
Súvislosti s názormi
Preferencie respondentov voči slovenským biskupom sme porovnali
s ich názormi na jednotlivé cirkevno-spoločenské témy.
Pri téme odvolania arcibiskupa Bezáka sa od priemeru prirodze-
ne, najviac odlišovali tí respondenti, ktorí by na diskusiu radi pozvali
práve R. Bezáka. V tejto skupine výrazne dominoval názor, že jeho
odvolanie bolo nespravodlivé (80 % oproti 44 %) a na okraji sa ocitli
názory, že arcibiskup sa správa pyšne a neposlušne (0 % oproti 8 %),
že sa treba bezvýhradne podriadiť Rímu (3 % oproti 14 %) a že chy-
ba sa stala na oboch stranách (1 % oproti 8 %). Veľmi blízki týmto
názorom boli respondenti, ktorí by na diskusiu pozvali biskupa M.
Lacha (nespravodlivosť 75 %), tí však zároveň odvolanie považovali
za nezvládnuté zo strany cirkvi (15 % oproti 6 %). V miernejšej po-
dobe sme podobnú tendenciu zaznamenali u respondentov, ktorí
by pozvali biskupa M. Chautura, tí však zároveň videli chybu na
oboch stranách (11 % oproti 8 %). Hodnotenie odvolania ako ne-
spravodlivého bolo mierne vyššie aj u respondentov, ktorí by pozvali
biskupa C. Vasila (47 % oproti 44 %), ale v tejto skupine bolo zároveň
zvýšené vnímanie konania R. Bezáka ako neposlušného a pyšného
(12 % oproti 8 %).
Neposlušnosť R. Bezákovi v nadpriemernej miere vyčítali respon-
denti, ktorí preferovali biskupov B. Bobera (17 %) a Š. Sečku (16 %).
Na autoritu Ríma sa odvolávali predovšetkým priaznivci biskupov
P. Rusnáka (19 % oproti 14 %) a S. Zvolenského (17 %), pričom obe

skupiny zároveň videli viac chýb na oboch stranách (u P. Rusnáka 25 %
oproti 8 % a u S. Zvolenského 13 %). Medzi respondentmi, ktorí by
pozvali P. Rusnáka, bolo zároveň nadpriemerné množstvo tých, ktorí
sa ku kauze vôbec nevyjadrili (6 % oproti 3 %). Podobne reagovali pri-
aznivci biskupa T. Galisa (10 %), ktorí zároveň vo zvýšenej miere vní-
mali chybu na oboch stranách (19 % oproti 8 %). Respondenti, ktorí
by pozvali biskupa J. Haľka, videli v prípade menej nespravodlivosti
a viac považovali vec za nezvládnutú zo strany cirkvi (13 % oproti 6 %).
V postojoch voči odluke cirkvi od štátu boli respondenti, ktorí
vyjadrili vôľu pozvať na diskusiu niektorého z desiatich najčastejšie
spomínaných biskupov, odluke zväčša nadpriemerne naklonení.
Inak to bolo iba medzi priaznivcami arcibiskupa B. Bobera, ktorí
boli skôr proti odluke (35 % oproti 26 %), a biskupa Š. Sečku, ktorí
boli nadpriemerne dezorientovaní (31 % oproti 18 %). Spomedzi
ostatných sa za odluku najdôraznejšie prihovárali respondenti, ktorí
preferovali biskupov P. Rusnáka (81 % oproti 56 %), J. Haľka (78 %),
M. Chautura (74 %), T. Galisa (71 %) a C. Vasila (71 %), pričom tí
poslední zároveň podporovali odluku najradikálnejšie (určite áno:
47 % oproti 24 %).
V názoroch na kňazský celibát sa respondenti rozdelili na dve
skupiny: dobrovoľnosť celibátu nadpriemerne podporovali tí, ktorí
by radi diskutovali s  biskupmi R. Bezákom (48 % oproti 33 %),
P. Rusnákom (44 %) a J. Haľkom (40 %); správnosť a vznešenosť
celibátu nadpriemerne zdôrazňovali tí, ktorí by pozvali na diskusiu
biskupov M. Lacha (80 % oproti 61 %), C. Vasila (76 %),  M. Chau-
tura, S. Zvolenského (po 68 %), T. Galisa (66 %) a B. Bobera (65 %).
Ani do jednej z týchto skupín nezapadli svojimi odpoveďami jedine
priaznivci biskupa Š. Sečku, ktorí v problematike prejavili nadprie-
mernú dezorientáciu (13 % oproti 5 %).
Interpretácia
Keď mali respondenti uvádzať konkrétne cirkevné autority, boli
pomerne striedmi, najmä v témach celibátu a odluky. Aspoň piati
spomenuli v súvislosti s celibátom len pápežov, M. Kuffu a T. Halíka;
v súvislosti s odlukou len R. Bezáka a pápežov. Pri Bezákovi sa nad
túto hranicu dostalo 13 autorít. Tí, ktorí si na nejakú konkrétnu
autoritu spomenuli, boli oproti ostatným výrazne menej dezoriento-
vaní (menej odpovedí neviem, mám chaos) a prezentovali podstatne
radikálnejšie názory: cirkvi vyčítali nespravodlivé zaobchádzanie
s R. Bezákom, volali po odluke od štátu a po dobrovoľnosti celibátu.
Na diskusiu o spoločensko-politickom probléme by mladí sloven-
skí katolíci pozvali prednostne a s veľkým náskokom odvolaného ar-
cibiskupa R. Bezáka (23 %). Je očividné, že jeho popularita sa odvíja
od kauzy jeho odvolania, pretože mnohí respondenti by spolu s ním
najradšej videli diskutovať ďalších zainteresovaných (a vnímaných
viac-menej v opozícii voči R. Bezákovi): S. Zvolenského, J. Oroscha,
J. Sokola a D. Tótha. S približne 10-percentným odstupom nasle-
dovali za R. Bezákom bratislavskí biskupi S. Zvolenský a J. Haľko.
Z hľadiska troch konkrétnym skúmaných aktuálnych tém sme
najvyhrotenejšie názory zaregistrovali medzi priaznivcami biskupov
R. Bezáka, B. Bobera a Š. Sečku. Tí, ktorí by chceli diskutovať s R. Bez-
ákom, veľmi jednoznačne považujú jeho odvolanie za nespravodlivé,
celibát by žiadali zdobrovoľniť a sú za odluku cirkvi od štátu. Priaz-
nivci košického arcibiskupa Bobera naopak prejavili v kauze R. Bez-
áka nadpriemernú kritickosť voči Bezákovej pýche a neposlušnosti,
sú proti odluke a celibát chvália ako dobrý a vyhovujúci v súčasnej
forme. Priaznivci spišského biskupa Sečku vytvorili skupinu najvi-
ac dezorientovaných respondentov (v téme odluky a celibátu sa cítia
neisto), ktorým sa nepáči Bezákova pýcha a neposlušnosť. Dobrovoľ-
ný celibát aj cirkevnú odluku podporujú ešte priaznivci P. Rusnáka,
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
v Bezákovom prípade však zdôrazňujú vernosť Rímu. Odluku aj Bez-
áka nadpriemerne podporujú tí mladí katolíci, ktorí by chceli disku-
tovať s biskupmi M. Chauturom a M. Lachom.
Ak vo všeobecnosti mladí angažovaní katolíci na Slovensku pripi-
sujú výrazný vplyv na svoje názory v  cirkevno-spoločenskej oblasti
kňazom[4], keď majú spomenúť konkrétnu cirkevnú autoritu, ktorá
im pomohla vytvoriť si o určitej téme mienku, sú veľmi zdržanliví.
Môže to poukazovať na to, že autorita kňazov je zmiešaná: vyplýva
z cirkevného úradu aj z osobného vzťahu. Práve osobný, emotívny
aspekt trojčlenného vzťahu subjekt – názorový vodca – spoločenský
problém sa ukazuje ako rozhodujúci prameň autority a formačnej
sily. Aj to môže byť príčinou javu, že pri formovaní názorov mladých
angažovaných katolíkov na aktuálne cirkevno-spoločenské dianie
akoby sa autorita daná cirkevným úradom uplatňovala viac-menej
iba na úrovni farností (u kňazov), iné úrovne úradov do názorotvor-
ného procesu vstupujú minimálne. Na konkrétne názorové vzory
z cirkevného prostredia poukazujú skôr ľudia, ktorí majú podstatne
kritickejšie a vyhranenejšie názory. Na všeobecnejšie názorové vply-
vy sa odvolávajú tí, ktorí zastávajú konzervatívnejšie postoje.
Na svojich biskupov sa síce mladí angažovaní katolíci na Sloven-
sku neodvolávajú spontánne, avšak pri cielenej otázke vyšli na po-
vrch niektoré zistenia. Prvým bol očividný vplyv kauzy odvolania
arcibiskupa R. Bezáka na vnímanie slovenských biskupov (i cirkev-
no-spoločenského diania vôbec), pretože potrebu hovoriť o cirkvi
a spoločnosti práve s ním deklarovalo jednoznačne najviac mladých
veriacich ľudí (takmer štvrtina), pričom často by spolu s ním najrad-
šej videli aj ostatných biskupov zainteresovaných na prípade, na čele
s arcibiskupom Zvolenským. Spomedzi ostatných biskupov vyčnie-
val aj bratislavský pomocný biskup J. Haľko, ktorého priaznivci sú
voči R. Bezákovi pomerne kritickí, dôrazne sa však stavajú za odluku
cirkvi, dominujú medzi nimi muži, Bratislavčania, vzdelanejší ľudia
s nadpriemernou spoločenskou i cirkevnou angažovanosťou. Podob-
ná skupina ľudí preferovala ešte gréckokatolíckych biskupov C. Vasila
a M. Lacha. Gréckokatolícki biskupi celkovo sa ukázali veľmi obľúbe-
ní (okrem prešovského eparchu J. Babjaka), ich preferencie presiahli
trojnásobok podielu gréckokatolíckej cirkvi v rámci katolíckej cirkvi
na Slovensku.
Terézia Rončáková
Katolícka univerzita v Ružomberku, Filozofická fakulta
Poznámky:
[1] Jozef Kováčik bol v čase výskumu hovorcom Konferencie biskupov
Slovenska; Leopold Jablonský je františkán, bol exorcistom trnavskej
arcidiecézy, z úradu bol odvolaný po tom, ako sa verejne vyjadroval
v prospech R. Bezáka; Marián Kuffa založil Inštitút Krista Veľkňaza
v Žakovciach, kde žije s bezdomovcami a ďalšími ľuďmi na okraji spoloč-
nosti, často prednáša; Anton Srholec je salezián, počas komunizmu bol
väznený v uránových baniach, žije s bezdomovcami, ktorým pomáha,
publikuje; Milan Bubák je verbista, známym sa stal najmä počas dlho-
ročného úspešného pôsobenia medzi vysokoškolákmi v Univerzitnom
pastoračnom centre v Bratislave, venuje sa o. i. psychológii; Karol Lovaš
je premonštrát, nesie rehoľné meno Gottschalk, pôsobí v Čechách: patrí
do kanónie v Želive a je farárom v Božejove, na Slovensku je známy aj
ako básnik, publicista a politický komentátor.
[2] Ide o podiel z celkového množstva hlasov, pričom jeden respondent
mohol uviesť viacerých biskupov.
[3] Ján Sucháň sa stal známy svojimi rozhlasovými zamysleniami a knižnými
publikáciami; Marián Bublinec bol vikárom banskobystrickej diecézy,
ktorú spravoval po smrti sídelného biskupa Rudolfa Baláža, známy je aj
ako kazateľ a teológ.
[4] V našom výskume, z ktorého sme tu prezentovali len časť, sa kňazi
ukázali v tejto oblasti ako najvplyvnejší názoroví vodcovia (27 % respon-
dentov sa odvolávalo práve na nich), dokonca tesne pred rodinnými
príslušníkmi ako druhým najdôležitejším typom názorových vodcov.
27
 Trendy
Laudato si
Leona Svobodová
Co vedlo papeže Františka k sepsání encykliky týkající se tak
profánní oblasti, jakou je ochrana životního prostředí, která
zdánlivě tak málo souvisí s církví, se spiritualitou, s pastorací
a dalšími tématy obvykle probíranými v církevních dokumentech?
O
dpověď na tuto otázku se vine jako zlatá nit celým
textem. Papež již v úvodu píše, že existuje velmi úzký
vztah mezi chudobou a křehkostí planety Země. Své
přesvědčení, že všechno na světě je spojené se vším,
pak rozvádí v jednotlivých kapitolách dokumentu.
V úvodu papež zmiňuje své papežské předchůdce, kteří se tématu
životního prostředí byť jen okrajově dotkli, a ekumenického patriar-
chu Bartolomea, který nás nabádá, abychom vyměnili spotřebu za
posvěcení, nenasytnost za štědrost, marnotratnost za ducha sdílení,
asketismus, který učí dávat, a nejen se zříkat.
V této encyklice rozhodně nemůže chybět postava sv. Františka
z Assisi. Papež František na příkladu tohoto světce demonstruje, že
náš vztah k přírodě by měl překračovat rámec přírodních věd a měl
by vycházet ze srdce. Chudoba a prostota sv. Františka není pouhým
výrazem askeze, ale něčím mnohem radikálnějším: odmítnutím pře-
vést realitu na předmět použití a ovládnutí.
Kapitola I. Co se děje našemu společnému
domovu
V první kapitole papež František rekapituluje hlavní ekologické pro-
blémy současného světa. Je pozoruhodné a v církevním dokumentu
nečekané, jak hluboký vhled to této problematiky papež má a jak
přesně dokáže popsat příčiny.
Nejprve se zabývá problémem znečištění a odpadu akumulova-
ných dopravou, průmyslem i zemědělstvím. Rezidua toxických či
radioaktivních látek zamořují planetu, která začíná vypadat jako
hromada odpadků, krajina se mění na smetiště a dochází k aku-
mulaci různých škodlivých reziduí ve vodě i v organismech. Tyto
problémy jsou spojeny s naší kulturou „použij a zahoď“, která rychle
degraduje všechny věci na odpadky. V přírodě byl evolucí ustaven
cyklický model koloběhu látek v přírodě. Člověk by měl tento model
respektovat a omezit využívání neobnovitelných zdrojů, a pokud je
používá, pak zefektivnit jejich užívání a zajistit jejich recyklaci.
Dalším problémem je oteplování planety. Podílejí se na něm jistě
i jiné faktory, ale mnoho vědeckých studií ukazuje, že hlavní příčinou
oteplování je růst koncentrace skleníkových plynů uvolňovaných
v důsledku lidské aktivity. Dva faktory hrají rozhodující roli – spa-
lování uhlí, na kterém je z velké části založena světová energetika,
28
a odlesňování rozsáhlých území. Tání polárních čepiček a ledovců
vede k dalšímu uvolňování metanu a rozklad původně zmrzlého ma-
teriálu vede k dalšímu uvolňování oxidu uhličitého, který je hlavní
součástí skleníkových plynů. Rostoucí koncentrace oxidu uhličitého
způsobuje acidifikaci oceánů, a to narušuje mořský potravní řetězec.
Pokud bude tento trend pokračovat, bude toto století svědkem nebý-
valé klimatické změny, která způsobí destrukci celých ekosystémů.
A to bude mít dopad na nás všechny. Mnoho chudých lidí světa žije
v oblastech, které jsou přímo zasaženy důsledky klimatických změn.
Jejich šance na přežití závisí na přírodních zdrojích a ekosystémo-
vých službách, jako je zemědělství, lov ryb a lesnictví. Nemají žádné
finanční prostředky ani aktivity, které by jim pomohly adaptovat se
na změny klimatu a nemají kam odejít… Podle papeže by se mělo
investovat do obnovitelných zdrojů energie, měly by se objevovat
možnosti uchovávání energie, nutné jsou investice do výroby a do-
pravy, aby spotřebovaly méně energie a surovin, měly by se stavět
ve větší míře domy s vyšší energetickou účinností a přístup k pitné
vodě by měl patřit mezi základní lidská práva.
Velkým tématem je ztráta biodiverzity. Je spojena zejména se
ztrátou lesů a s vysoušením mokřadů, což vede k vymírání druhů.
Každý druh je jedinečný a může obsahovat ve svém genomu gen,
který by mohl být klíčový pro člověka, ale když vyhyne, i tento gen
nenávratně mizí. Všechny druhy mají svou hodnotu samy o sobě
a zánik druhu je vždy nevyčíslitelná škoda. Aby se zamezilo vymí-
rání, je nutné zachovat jejich přirozené prostředí. Zničení takových
ekosystémů je dražší než ekonomické výhody, které plynou z často
jen krátkodobého využití daného území.
Dalším tématem je nadměrný růst měst, který s sebou nese urba-
nistický chaos, špatnou dopravu, hluk, plýtvání energiemi a vodou,
absenci zelených ploch a prostor pro setkávání. Jak dobře známe tuto
situaci v posledních letech i z Prahy!
Sociální rozměr globální změny zahrnuje vliv technologických
inovací na zaměstnanost, na sociální vyloučení, nerovnoměrnou
distribuci a spotřebu energií a jiných služeb, zhroucení společnosti,
růst násilí, vznik nových forem sociální agrese, obchodování s dro-
gami a jejich rostoucí spotřebu mladými lidmi a ztrátu identity. To
jsou známky toho, že růst v uplynulých dvou století nevedl vždy
k integrálnímu rozvoji a ke zlepšení kvality života lidí. Některá tato
znamení jsou symptomy úpadku společnosti, přetrhávání vazeb so-
ciální soudržnosti.

Prostředí, ve kterém člověk žije, ovlivňuje způsob jeho myšlení, cítění a jednání. Používáme své životní prostředí jako způsob
vyjádření naší identity.
Obecně je malé povědomí o problémech chudých a sociálně vy-
loučených, bohatou část světa jejich problémy nezajímají. Přestože
chudí tvoří většinu populace na planetě, jejich problémy jsou bo-
hatou částí světa brány jako okrajové. Je to tím, že ti, kdo rozhodu-
jí, bydlí v uzavřených enklávách určených pro bohaté a se světem
chudých se vůbec nepotkávají. Rozhodují z pohodlných pozic vyšší
společnosti, chybí fyzický kontakt se světem chudých a vyloučených
a to vede k popírání části reality. Naopak je nutno si uvědomit, že
opravdu ekologický přístup se vždy stává sociálním přístupem, otáz-
ky spravedlnosti musí být zahrnuty v debatách o životním prostředí
tak, aby bylo slyšet pláč Země a pláč chudých.
Někteří lidé tvrdí, že ekologické problémy lze vyřešit snížením
počtu lidí na planetě, ale tento názor je pokusem legitimizovat sou-
časný model distribuce zdrojů a bohatství, kde minorita věří, že má
právo spotřebovávat způsobem, který nikdy nemůže být celosvětově
rozšířen, protože by planeta neunesla množství odpadních produktů
takové spotřeby. Navíc je známo, že asi třetina vyprodukovaných
potravin se vyhazuje.
Opravdový ekologický dluh existuje mezi Severem a Jihem, je
spojen s nerovnováhou obchodu mající vliv na životní prostředí.
Týká se to zejména těžby surovin v rozvojových zemích, kdy je suro-
vina vyvážena, ale znečištění zůstává. Navíc jsou tyto suroviny často
těženy nadnárodními společnostmi, které se chovají v chudých ze-
mích takovým způsobem, jakým by se ve svých zemích nikdy chovat
nemohly, a když odejdou, zůstanou po nich zničené vodní zdroje,
půda, vybydlená města a rozvrácená společnost. I z naší republiky
máme podobné zkušenosti.
Trendy
Papež upozorňuje na existenci falešného ekologického přístupu,
který vzniká v každé krizi, jež vyžaduje radikální řešení. Ukolébává
nás v přesvědčení, že se vlastně nic neděje, že se vlastně neví, kde
je pravda, že situace není tak vážná. To vede mnohé k zachovávání
současného životního stylu a modelu výroby a spotřeby. Takto lidé
vytěsňují problémy, aby mohli oddalovat rozhodnutí a předstírat,
že se nic neděje.
Kapitola II. Evangelium stvoření
Ve druhé kapitole papež František prochází Písmo a učí nás Boží-
mu pohledu na stvoření. Biblický text, který si mnozí vykládají jako
výzvu k absolutní nadvládě člověka nad stvořením, musí být čten
v kontextu. Bůh svěřil člověku zahradu v Edenu, aby ji „okopával
a střežil“. Okopávat znamená zúrodňovat, orat, pracovat a střežit
znamená chránit, dohlížet, bránit. Lidé si mohou vzít z hojnosti země
cokoli potřebují pro svou existenci, ale také mají povinnost zemi
chránit a zajistit její plodnost pro budoucí generace. Bůh odmítá tvr-
zení o absolutním vlastnictví – země patří Bohu, my jsme pouhými
správci. „Půda se nebude prodávat se ztrátou veškerých práv, neboť
půda patří mně a vy jste pro mne pouze cizinci a hosty.“ (Lev 25,23)
I jiná stvoření jsou cenná v Božích očích, každé stvoření má své
vlastní dobro a dokonalost, je chtěno a odráží svým způsobem papr-
sek nekonečné Boží moudrosti a dobroty. Rozumíme lépe důležitosti
a smyslu každého stvoření, pokud ho nazíráme v celku Božího plá-
nu. Naopak považujeme-li ostatní stvoření za pouhé předměty, nad à
29
 Trendy
à kterými může člověk neomezeně vládnout, pak je příroda nahlížena
pouze jako zdroj zisku a to má vážné důsledky pro společnost; vidina
„co se může, je správné“ zplodila obrovskou nerovnost, nespravedl-
nost a násilí proti většině lidstva, protože zdroje končí v rukou těch,
kdo přijdou první, nebo těch, kdo mají moc.
Příroda jako celek není jenom obrazem Boha, ale je také místem
jeho přítomnosti. Duch života je v každém živém tvoru a volá nás,
abychom vstoupili do vztahu s ním. Objevení jeho přítomnosti nás
vede ke kultivaci „ekologických ctností“. Nesmíme ale zapomenout
na nekonečnou vzdálenost mezi Bohem a stvořenými věcmi, které
nemají jeho plnost. Proto od nich nemůžeme žádat to, co nám vzhle-
dem ke své konečnosti nemohou dát.
Bůh dal zemi pro život všem a nikdo nesmí být vyloučen z to-
hoto obdarování. Přírodní prostředí je společné dobro celého lid-
stva a odpovědnost všech. Církev nepopírá legitimitu soukromého
vlastnictví, ale také učí, že na každém soukromém vlastnictví visí
„sociální hypotéka“, aby všechen majetek sloužil záměru, který mu
dal Bůh. Každý domorodec má přirozené právo vlastnit pozemek,
kde by mohl mít domov a pracovat pro zachování své rodiny a pro
bezpečný život. Země je naším společným domovem.
Kapitola III. Lidské kořeny ekologické krize
Třetí kapitola je věnována hledání kořenů ekologické krize. Současný
technologický rozvoj není doprovázen rozvojem lidské odpovědnos-
ti, hodnot a vědomí. Máme čím dál větší moc a možnosti, ty nám
ale přerůstají přes hlavu a neumíme s nimi zacházet. Chybí správná
etika, kultura a spiritualita schopná stanovit limity a učit nás jasně
myslící sebekázni. V důsledku subjektivistického konceptu se lidé
vyčleňují (subjekt, já) a vše okolo sebe považují za objekt, kterému
nepřiznávají jeho vlastní existenci. Vše vnímají v míře utility, a proto
nevnímají realitu takovou, jaká je, a mohou tedy snadno podlehnout
iluzi o neomezených zdrojích.
Musíme přijmout fakt, že produkty technologií nejsou neut-
rální, vnucují nám životní styl a sociální možnosti diktované zá-
jmy některých mocných skupin. Rozhodnutí, která se mohou zdát
pouze instrumentální, jsou ve skutečnosti rozhodnutími o druhu
společnosti, kterou chceme budovat. Představa podpory různých
kulturních vzorů a přijetí technologie jako pouhého instrumentu je
v současné době nepředstavitelná. Technologie mají tendenci absor-
bovat všechno s neotřesitelnou logikou. Jejich základním motivem je
ovládání – ovládnutí všeho. Pod jejich vládou klesá naše schopnost
činit rozhodnutí, naše skutečná svoboda a zmenšuje se prostor pro
alternativní kreativitu.
Některé kruhy tvrdí, že současná ekonomie a technologie vyřeší
všechny environmentální problémy, a prohlašují, že problémy hladu
a bídy ve světě budou vyřešeny jednoduše růstem trhu. Ale jsou
to jen slova, ve skutečnosti nemají zájem o spravedlivější rozdělení
bohatství, o životní prostředí ani o práva budoucích generací. Jejich
zájmem je pouze maximalizace zisku a trh sám o sobě nemůže zajistit
integrální lidský rozvoj a sociální začleňování. Říká se, že architek-
tura odráží ducha doby. Pak současné stavby: jednotvárné ohromné
šedivé monolity betonu, železa a skla vyjadřují velmi trefně ducha
globalizované technologie, kde záplava nových produktů koexistuje
s nudnou monotónností.
Papež František nás ale vyzývá, abychom nerezignovali a pře-
mýšleli o  záměru a  smyslu všeho. Je nutné najít jiný pohled na
věci, způsob přemýšlení, politiku, výchovný program, životní styl
a spiritualitu, které by dokázaly odolávat útokům technokratického
přístupu. Jinak i ty nejlepší ekologické iniciativy mohou být pohl-
ceny globalizační logikou. Nelze tedy hledat pouze technická řešení
30
environmentálních problémů, která ve skutečnosti maskují jejich
hlubší podstatu. Nikdo nenavrhuje, abychom se vrátili do doby
kamenné, ale nutně potřebujeme zpomalit a podívat se na realitu
jiným způsobem. Naše vládnutí by mělo být chápáno ve smyslu od-
povědného správcovství. Zde se nabízí velká role křesťanství, které
může pomoci světu, neboť křesťané mají úctu a respekt ke každému
stvoření zakódován už ve víře samé.
Nebezpečným jevem současnosti je praktický relativismus. Když
lidé umístí sami sebe do středu, dávají absolutní prioritu svému
momentálnímu pohodlí a vše ostatní je pro ně relativní. Nejsou-li
přijímány objektivní pravdy a správné principy jiné, než je uspokojo-
vání momentálních potřeb, jaké limity mohou být dány obchodová-
ní s lidmi, organizovanému zločinu, obchodu s drogami, diamanty,
kožešinami a ohroženými druhy zvířat?
Důležitá je pro papeže otázka práce. Pokud reflektujeme vztah
mezi lidmi a světem okolo nás, vidíme potřebu porozumět práci;
smyslu a záměru vší lidské aktivity. Práce úzce souvisí s modlitbou.
Benediktinské „Ora et labora“ ukazuje, že manuální práce má spiri-
tuální smysl. Tak, jak chybí úcta ke kontemplaci, tak málo rozumíme
smyslu práce. Práce má být prostředím pro osobní růst, kde hraje roli
mnoho aspektů života: kreativita, plánování budoucnosti, rozvíjení
talentů, naplňování hodnot, vztahy s druhými, vzdávání chvály Bohu.
Byli jsme stvořeni s  povoláním pracovat. Nahrazování lidské
práce technokratickým pokrokem je velmi špatnou cestou a bude
pro lidstvo fatální. Práce je nutností, je částí smyslu života na této
zemi, cestou růstu, lidského rozvoje a osobního naplnění. Proto je
tak důležité klást důraz na zaměstnanost bez ohledu na pochyb-
ná ekonomická zdůvodňování. I finanční pomoc chudým musí být
vždy pouze provizorním řešením v době akutní nouze. Opravdovou
pomocí musí být umožnit chudým pracovat a tak si vydělávat na
důstojný život.
V této kapitole se papež dotýká i nových biotechnologií, zejména
genetických manipulací. Geneticky modifikované (GM) plodiny ne-
lze posuzovat obecně, ale vždy případ od případu. Riziko není ani tak
spojeno s užitou technikou jako spíše s nadměrnou aplikací. Rozvoj
GM plodin začal s objevem bakterie, která spontánně modifikuje
rostlinný genom. V přírodě tento proces probíhá pomalu, člověk
tento proces zrychlil a používá jej pro šlechtění některých plodin.
Genetické manipulace tedy existují v přírodě, člověk je nevymyslel.
Využívá již toho, co existuje, stejně jako při domestikaci zvířat nebo
při šlechtění rostlin a zvířat křížením. GM plodiny nejsou škodlivé
samy o sobě, ale expanze některých těchto plodin má vliv na eko-
systémy snižováním biodiverzity, zvýšením nebezpečí eroze a v ně-
kterých oblastech světa má negativní ekonomický dopad na drobné
zemědělce a jejich komunity.
Kapitola IV. Integrální ekologie
Ekologie studuje vztahy mezi živými organismy a prostředím, ve kte-
rém žijí. To nutně zahrnuje reflexi a debatu o podmínkách nutných
pro život a přežití společnosti. Zde je důležitá role vědy. Výsledky
jejího svobodného bádání by nám měly dát lepší porozumění, jak
různá stvoření spolu interagují, jak fungují ekosystémy. Ačkoli si
toho nejsme vědomi, naše existence závisí na funkci širších systé-
mů. Potřebujeme vědět, jak ekosystémy interagují při šíření CO2,
čištění vody, regulaci nemocí a epidemií, tvorbě půdy, rozkládání
odpadu a v mnoha dalších případech, které přehlížíme nebo jed-
noduše ignorujeme. Ochrana životního prostředí je ve skutečnosti
integrální součástí procesu rozvoje a nelze o ní uvažovat odděleně.
Je tedy nutné dát dohromady různé oblasti poznání včetně ekonomie
do služby integrující vize.

Součástí integrální ekologie musí být kultura, neboť pouze tech-
nické přístupy se často zabývají jen symptomy, ale ne podstatou pro-
blému, a proto je nutné respektovat právo místních lidí a kultur. Je
nutné uznat, že rozvoj určité sociální skupiny předpokládá historický
proces, který probíhá v jistém kulturním kontextu a žádá si stálou
a aktivní účast místních lidí zevnitř jejich vlastní kultury. O kvalitě
života se musí uvažovat v symbolech a zvycích vlastních každé lid-
ské skupině. Proto nelze vnucovat kulturu ani politické uspořádání
žádné jiné skupině lidí. Zánik určité kultury by se měl považovat za
podobně vážný problém, jako je vyhynutí nějakého rostlinného či
živočišného druhu.
Prostředí, ve kterém člověk žije, ovlivňuje způsob jeho myšlení,
cítění a jednání. Používáme své životní prostředí jako způsob vyjá-
dření naší identity. Pokud je naše prostředí plné nepořádku, chaosu,
hluku a ošklivosti, těžko budeme celiství a šťastní. Prostředí našich
velkoměst s sebou nese vykořeněnost, antisociální jednání a násilí.
Řešením je zde vytváření společenství, kde by se lidé učili respekto-
vat a přijímat se navzájem. Je nutné, aby do plánování měst a obcí
vždy mohli mluvit ti, kdo tam žijí. Lidé si spontánně vytvářejí a chrá-
ní místa, krajiny, které zvyšují jejich pocit sounáležitosti, kořenů,
pocit domova a tato místa se jim nesmějí brát.
Nedílnou součástí integrální ekologie je princip společného
dobra a mezigenerační solidarita. Společné dobro je suma takových
podmínek sociálního života, které dovolují sociálním skupinám
a jejich individuálním členům přístup k jejich vlastnímu naplnění.
Mezigenerační solidarita je otázka základní spravedlnosti, protože
svět, který jsme dostali, patří i těm, kdo přijdou po nás.
Kapitola V. Řady přístupů a jednání
Je nutné hledat globální konsensus pro řešení mnoha problémů:
plánování udržitelného a diverzifikovaného zemědělství, vývoj ob-
novitelných a méně znečišťujících forem energie, efektivnější vyu-
žívání energie, lepší řízení využívání zdrojů, moře a lesů a zajištění
univerzálního přístupu k pitné vodě. Ekologická hnutí a organizace
zaznamenaly značný pokrok. Díky nim se mnohé otázky ochrany
životního prostředí dostaly do veřejných agend.
Papež zde vyjmenovává některé významné summity a dokumen-
ty, ale konstatuje, že tyto dokumenty se jen málo opravdu naplňují.
Většinou chybí systém kontroly a postihů pro ty, kteří je neplní. Na
posledních konferencích o ochraně životního prostředí dalo mnoho
bohatých států přednost svým ekonomickým zájmům, takže konfe-
rence vlastně nepřinesly žádné výsledky.
Některé strategie pro snížení emise polutantů volají po interna-
cionalizaci plateb za emise, což by znamenalo, že by za ně platily
i země, které na nich mají jen malý nebo žádný podíl. Problém emisí
by ale měly řešit ty státy, které ho způsobily. Namísto toho se z pro-
dávání emisních povolenek stal obchod, který rozhodně problém
emisí skleníkových plynů nevyřeší.
Naopak příkladem hodným následování jsou družstva, která
vznikají na některých místech světa, jež využívají obnovitelné zdroje
energie a zajišťují tak lokální energetickou soběstačnost. Na rozdíl od
globálního světa tyto malé podniky učí místní komunity nést odpo-
vědnost, mají silný smysl pro komunitu, připravenost chránit ostatní,
probouzejí v lidech ducha kreativity a hlubokou lásku k půdě. Také
se starají o to, co předají svým dětem a vnukům.
Politika nesmí být součástí ekonomie a  ekonomie nesmí být
pod diktátem technokratického přístupu. Dnes vzhledem ke spo-
lečnému dobru potřebujeme, aby politika a ekonomie vstoupily do
otevřeného dialogu ve službě životu. Nemá smysl za každou cenu
zachraňovat banky a  držet moc finančního systému, který nemá
Trendy
žádnou budoucnost a pouze způsobí další a další krize. Potřebu-
jeme odmítnout magickou koncepci trhu, která nám vsugerovává,
že problémy se dají vyřešit jednoduše růstem zisku společností
nebo jedinců. Naopak potřebujeme růst v přesvědčení, že pokles
tempa produkce a spotřeby může časem vést k jiné formě pokroku
a rozvoje. Měli bychom být otevření jiným možnostem pro realizaci
lidské vynalézavosti tvořit a zlepšovat a zároveň chránit životní pro-
středí a vytvářet více pracovních příležitostí. Taková kreativita by
byla cenným výrazem skutečného lidství v kontextu širšího pojetí
kvality života.
Nastala doba pro novou definici pojmu pokrok. Technologický
a ekonomický rozvoj za sebou nenechávají lepší svět a vyšší kvalitu
života. Ve skutečnosti často kvalita života lidí v současnosti klesá
v důsledku zhoršování kvality životního prostředí, nízké kvality po-
travin a vyčerpání zdrojů. Mluvit v tomto kontextu o udržitelném
růstu je odváděním pozornosti od skutečných příčin.
Kapitola VI. Ekologická výchova
a spiritualita
Moderní člověk si myslí, že je tak svobodný, jak svobodně může
spotřebovávat. Nicméně člověk je schopen se poctivě podívat sám
na sebe, uznat svou hlubokou nespokojenost a  dát se na cestu
opravdové svobody. Žádný systém nikdy úplně nepotlačí naši ote-
vřenost k tomu, co je dobré, pravdivé a krásné, neboť Bohem nám
daná schopnost odpovídat na jeho milost působí hluboko v našem
srdci. Papež František nás vyzývá k  novému začátku – změnou
životního stylu žít naplno šťastný život ve spravedlnosti a  míru.
Pokud překonáme individualismus, budeme skutečně schopni
rozvinout jiný životní styl, který s sebou přinese podstatné změny
ve společnosti.
Velkou roli zde hraje ekologická výchova v rodině i ve škole. Za-
tímco dříve byla zaměřena na předávání vědeckých informací, na
růst vědomí a na prevenci environmentálních rizik, dnes zahrnuje
rovněž kritiku mýtů modernity, jako jsou individualismus, neome-
zený pokrok, soutěžení, konzumismus, neregulovaný trh. Má se také
snažit vychovávat k životu v ekologické rovnováze, v harmonii v nás
samých, mezi námi, s přírodou, se stvořením a s Bohem. Má vést lidi
k růstu solidarity a odpovědnosti.
Všechny křesťany vyzývá papež František k ekologické konverzi.
Jako křesťané se nedíváme na svět zvnějšku, ale zevnitř, vědomi si
vazeb, kterými nás Otec spojil s ostatními tvory. Ekologická konver-
ze nás může inspirovat k větší kreativitě a entuziasmu řešit problémy
světa. Křesťanská spiritualita nabízí alternativní porozumění kvalitě
života a vybízí k prorockému a kontemplativnímu životnímu stylu.
Být šťastný s málem, cenit si malých věcí, být duchovně oddělen od
vlastnictví a nepodléhat smutku pro to, co nevlastníme. Střídmost je
osvobozující. I když s málem, mohu žít naplno, mohu nacházet uspo-
kojení v činnosti, v setkávání, ve službě, v hudbě a umění, v kontaktu
s přírodou, v modlitbě. Štěstí znamená vědět, jak omezit ty potřeby,
které nás pouze snižují, a být otevření mnoha různým možnostem,
které život nabízí.
Všichni žijeme ve společném domově, který nám svěřil Bůh, Pán
života, který nás nikdy neopustí, nikdy nás nenechá samotné, pro-
tože se definitivně spojil s naší zemí a jeho láska nás neustále nutí
hledat nové cesty dopředu. Chválíme Tě, Pane!
Autorka RNDr. Mgr. Leona Svobodová, Ph.D.,
vede Ekologickou sekci ČKA.
31
 Ohlasy, názory, diskuse
Husovské jubileum je
příležitost k širší reflexi
Jan Bednář  
Husovské jubileum nás může inspirovat k širším úvahám ohledně
dějin evropského křesťanstva, možno též říci církevních dějin,
a to od pozdního středověku, což je mj. čas kostnického koncilu,
až po osvícenství. Je i příležitostí k velmi aktuálním aplikacím.
D
oba kostnického koncilu není jen dobou vrcho-
lící hluboké krize západní církve, ale i dobou, kdy
se již zřetelně ohlašuje soumrak středověku, v Itálii
plně nastupuje renesance, nad historickým vývojem
zejména západní Evropy se již začínají rýsovat ob-
rysy novověku se změnou feudální ekonomie v ekonomii kapita-
listickou, přírodní vědy nabírají dech ke své novověké expanzi. Ve
vztahu k těmto aspektům je možné zdůraznit zejména tři základní
skutečnosti:
1. Křesťanský rámec důstojnosti člověka jako svého druhu Božího
vyslance a spolupracovníka uvnitř celé sféry stvoření přestává být
jen ideovým konceptem, ale začíná se již naplňovat autonomním
společenským vědomím a snahami o přímou realizaci lidských práv
a svobod.
2. Přírodní vědy se emancipují v samostatný prostředek lidského
poznání. Dosud byly spíše považovány za součást filosofie a spolu
s ní pak za pomocný aparát (služku) teologie. Poněkud zjednodušeně
řečeno, ve středověkém křesťanském a církevním myšlení bylo po
více než tisícovku let jejich hlavním úkolem poskytovat racionální
zdůvodnění teologickým koncepcím. Právě zde však nastává s eman-
cipací přírodních věd přelomový obrat, role se obracejí. Přírodní
vědy si vytvářejí svůj vlastní obzor poznání a odtud kladou teologii
náročné otázky. Ta však na ně většinou není vůbec připravena pozi-
tivně a efektivně reagovat. Zde je mj. třeba si představit, jak obrovitý
nárok na změnu v dobově filosofickém a teologickém myšlení kladl
přechod od geocentrického vesmíru k nekonečnému homogennímu
vesmíru, v němž Země nezaujímá žádné preferované místo, neboť
preferovaná místa v nové koncepci vesmíru prostě neexistují. Změna
triviálně názorné představy Boha sídlícího v nadoblačných sférách
nad Zemí, jež je centrem celého vesmíru, v mnohem abstraktnější
představu Boha nekonečného vesmíru, v němž Země není nijak pří-
rodovědně preferována, byla zřejmě potřebou, jejíž náročnost pro
teologii a dobově podmíněnou křesťanskou víru si dnes jen stěží
dovedeme představit.
3. Pozvolna, ale důsledně nastupují prvky nové kapitalistické eko-
nomiky, která svou dynamičností a uvolněním mnoha společenských
32
vazeb razantně překonává dosavadní strnule statickou ekonomiku
feudální. Podstatnou roli začíná hrát akumulace kapitálu, a to přede-
vším ve vztahu k progresivním inovacím zásadního významu.
Lze koupit všechno?
Jak na právě zmíněnou situaci reaguje evropská náboženská sféra
a dosud jednotná západní církev? Dvojpapežství a trojpapežství je
sice na kostnickém koncilu překonáno, ale vývoj v církevní oblasti
se přímo ubírá k papežství renesančního Říma s celou jeho pohorš-
livou morální zkažeností a neukojitelnými mocenskými aspiracemi.
Jednota západní církve je střídána obdobím reformace a následný-
mi krutými náboženskými válkami. Filosofické a teologické otázky
kladené novým přírodovědným poznáním jsou namnoze církevní
autoritou arogantně odmítány a mocensky potlačovány.
Dovolme si nyní malé podobenství a představme si tehdejší Ev-
ropu v její duchovní a intelektuální dimenzi jako dospívající lidskou
osobnost s rodinnými křesťanskými kořeny, jíž se otevírají ohromují-
cí perspektivy poznání a široké prostory pro její uvědoměle dospělou
angažovanost. Představme si však zároveň i to, že její rodiče, poží-
vající přirozené autority, se právě v této chvíli zachovají  nezodpo-
vědně, násilnicky, propadnou nějaké morální zkaženosti apod. Jak
asi bude téměř dospělý potomek reagovat?  Položme si nyní zcela
reálnou, i když svým způsobem provokativní otázku: Mohla evrop-
ská civilizace v počátku svého novověkého rozvoje a v následujícím
období osvícenství, v době bouřlivě se rozvíjejících vědeckých po-
znatků a nastupující dynamiky kapitalistické společnosti reagovat
jinak než sekularizací a despektem k církevní instituci, když rodi-
čovské křesťanské kořeny byly touto institucí reprezentovány právě
zmíněným způsobem?
K uvedenému ještě dílčí, ale velmi podstatná konkrétnost. Zá-
sadní vyostření Husova konfliktu s tehdejšími církevními i státními
institucemi znamenala r. 1412 záležitost prodeje odpustků. Není naší
úlohou zde problematiku odpustků blíže rozebírat, popř. vysvětlovat
tehdejší nebo současnou katolickou církevní praxi v tomto ohledu.

Nemůže však být sporu, že středověký člověk, bytostně toužící po
tom, aby se vyhnul trestům za svoje hříchy, si právě za tímto účelem
odpustky hojně kupoval, mnohdy zřejmě i za svůj poslední groš.
Dva a posléze tři papežské dvory potřebovaly mj. na své soupeření
mnoho peněz, mocně se přiživovaly i lokální církevní instituce, část
výnosů odplývala i panovníkovi a světské vrchnosti. Prodej odpustků
byl proto záležitostí masovou a navíc intenzívně propagovanou velmi
pohoršlivým způsobem. V lidu pak nutně musel vzbuzovat dojem, že
za peníze je možno si koupit nakonec všechno. Do historicky vbrzku
již nastupující kapitalistické společnosti, spojené s hlubokou změnou
společenských a ekonomických vztahů, to zřejmě byl vklad velice
neblahý. Pohoršlivá praxe prodeje odpustků bohužel pokračovala
ještě dlouho po kostnickém koncilu.
V katolické církvi učinil přítrž nejvíce pohoršlivým excesům
tridentský koncil (1545–1563). Ten však zároveň dovršil bolestnou
skutečnost rozdělení západní církve. Měl těžkou úlohu. Katolická
církev připomínala v jeho době pacienta nalézajícího se s rozdrce-
nými údy na operačním stole. Lékařům se nakonec podařilo kosti
srovnat a přiložit ochranný znehybňující sádrový krunýř. Nic jiného
se zřejmě nedalo dělat. Převratně bouřlivé období nastupujícího no-
vověku si však od církve nepochybně žádalo mnohé náročné a od-
vážné  pozitivní aktivity. Jak jich však mohla být efektivně schopna,
jestliže se nalézala zraněná ve znehybňujícím krunýři? Při léčení
zlomenin bývá důležitou otázkou, jak dlouho má být znehybňují-
cí krunýř aplikován. Pomyslný ochranný krunýř zůstal v katolické
církvi v podstatě až do druhého vatikánského koncilu. Nebylo to
vzhledem k náročným potřebám doby až příliš dlouho?
Nalézáme se dnes v sekularizované Evropě, jež v řadě ohledů jeví
tendence stydět se za svoje křesťanské kořeny nebo je přímo odmítat.
Křesťané jsou přitom rozděleni do různých církví a náboženských
společností. Ve smyslu toho, čím jsme se zde právě zabývali, pociťují
tíživé stránky svého dějinného dědictví. Z historických důvodů a též
na základě toho, že je dnes kvantitativně nejsilnější křesťanskou in-
stitucí, dopadá tato tíživost nejvíce, i když přirozeně ne výlučně na
katolickou církev. Může se za této situace křesťanství stát v Evropě
znovu inspirujícím elementem? Věřme, že ano, avšak zřejmě pouze
za jistého předpokladu.
Křesťanství vždy ve společnosti vítězilo, jestliže bylo vnímáno
jako nositel osvobození od zotročujících způsobů života v nejobec-
nějším smyslu. Takových zotročení přináší moderní doba plnou
náruč, a křesťanství tedy nemusí mít obavu o potenciální pole své
působnosti.
Étos osvobození
Chce-li však někdo nést étos osvobození do společnosti a popřípadě
i do celé civilizace, musí být sám osvobozený. Zde však bohužel mno-
hé svědčí o tom, že současní křesťané v Evropě dosud zdaleka nejsou
osvobozeni od zátěží minulosti. Je zde sice nepopiratelný pokrok
ekumenických snah, ale dosud zřejmě chybí dovršení komplexní
a zcela upřímné osvobozující reflexe. Ta je ovšem těžká a v mnoha
ohledech bolestná. Uvědomme si např. v této souvislosti, kolikrát
jsme v právě proběhlých diskusích o Husovi místo sice tvrdé, ale
osvobozující reflexe slyšeli laciné vytáčky ve smyslu, že různá ně-
kdejší pohoršlivá jednání byla v duchu tehdejší doby, že to aktéři
nemysleli zle, že měli své důvody apod. Kolikrát se např. zejména
v katolickém prostředí místo opravdové reflexe diskutuje o tom, zda
a popř. v čem Hus osobně byl, nebo nebyl kacíř?  Položme si proto
nyní zásadní otázku, zda dostatečná osvobozující reflexe může v naší
současné společenské praxi, vyznačující se nepochybně jistou po-
vrchností, vůbec existovat.
Ohlasy, názory, diskuse
Křesťanství se svou institucionálně církevní strukturou si dnes
stále nese tíživou část svého historického dědictví. Nutně se od ní
potřebuje osvobodit, aby se samo stalo pro dnešní civilizaci osvobo-
zujícím elementem a mohlo tak naplnit své zásadní poslání věrohod-
ně hlásat světu radostnou zvěst spásy. K tomuto osvobození je však
třeba dovršit hlubokou a upřímnou reflexi minulosti. Mnohé prvky
této reflexe se již uskutečnily, stále jí však chybí završení a mnohdy
se bohužel zdá, že i plně přesvědčivá upřímnost. Formální omluvy
jistě nejsou jejím dostatečným naplněním. Evropští křesťané, a mezi
nimi na prvním místě katolíci, mají stále dosti daleko k tomu, aby
na svou „porážku“ v podobě novověkého a především osvícenského
sekularismu dokázali vnitřně důsledně a uvědoměle pohlížet jako
na „vítězný“ proces nabízející jim šanci osvobodit se od neblahých
skutečností v jejich vlastních dějinách. Jedině takováto reflexe však
evropské křesťany rehabilituje ve vlastních očích, uvolní soudobá
pouta věrohodnému hlásání křesťanské zvěsti a způsobí, že tíživé
stránky křesťanských (církevních) dějin sice zůstanou mementem
minulosti, ale celkově nebudou deformovat obrovský přínos křes-
ťanství evropské civilizaci.
Pasivní Evropa
Na samém závěru našich úvah se dnes nelze vyhnout aktuální po-
známce v souvislosti s pokračující vlnou imigrace do Evropy. Strach
a obavy veřejnosti i vzrušení celé politické sféry jsou zcela pocho-
pitelné, ale uvažujme chvíli i z „druhé“ tematické strany. Početnost
lidských mas, jež jsou v pohybu, dosahuje řádově zlomku procenta
domácího evropského obyvatelstva, které má namnoze vážné pro-
blémy se svou přirozenou reprodukcí. Evropa disponuje obrovským
intelektuálním, technickým a ekonomickým potenciálem, přebytky
potravin atd. Mezi imigranty evidentně představují nemalou část ti,
kteří ve svých původních vlastech patřili k místní společenské elitě,
a mohli by tak být pro Evropu přínosem. Evropa však dnes vnitřně
prožívá období zatěžující pasivity, ztráty kreativity, společenských
vizí, ochoty k vlastní obraně a individuálním obětem ve prospěch
celku. Uspokojuje ji „ideál“ mělce prožívaného, individuál­ně tzv.
spokojeného života nerušeného vnějšími znepokojujícími impulsy.
Pak ovšem nemůže být pro imigranty tvůrčím transformujícím pro-
středím schopným bránit se i případnému pronikání extremistických
elementů. Není-li takto Evropa po etické a morální stránce připravena
poskytnout imigrantům účinnou pomoc, těžko očekávat, že problém
zvládne po technické stránce. Za této situace je nutnou podmínkou
pro naději (a to i při vědomí všech objektivně nepominutelných ri-
zik)  pouze perspektiva celospolečenského osvobození od právě zmí-
něné zátěže. Může se však tato perspektiva stát realitou, nedojde-li
u evropských křesťanů k jejich vlastnímu osvobození v tom smyslu,
o němž jsme zde uvažovali?  Mohou další složky evropské společnosti
(liberálové a další) dostat jiné, efektivnější impulsy k tomu, aby se
samy osvobodily od svých vlastních zátěží, předsudků apod.?
Pokud jde konkrétně o problematiku islámu, je pozoruhodnou
skutečností, že při pozorném zamyšlení nalézáme řadu analogií mezi
současností islámského světa a situací, kterou prošli evropští křesťa-
né a západní církev v období konce středověku a počátku novověku
(politicko-mocenské infekce v náboženském myšlení i praxi, ideo-
logizace víry a její násilné prosazování, tehdy vnitrokřesťanské, dnes
vnitromuslimské náboženské války atd.). Byli by však dnešní křes-
ťané a jejich církve právě na tomto poli ochotni a schopni nezaujatě
nabídnout svou těžce nabytou historickou zkušenost?  Muselo by to
samozřejmě být při realistickém vědomí určitého objektivně exis-
tujícího rizika, neboť odpověď na tuto nabídku nemůže být předem
nijak garantována a záležela by pouze na rozhodnutí druhé strany.
 Jan Bednář
33
 Ohlasy, názory, diskuse
Proč není nutné mít certifikovaný les?
V Universu 2/2015 dostal prostor k představení tématu certifikace lesů zástupce
občanského sdružení FSC ČR (resp. o.s. Fairwood), které je českým členem
mezinárodní organizace Forest Stewardship Council (FSC). Nebráním se
akademické diskusi k danému tématu a dovoluji si předložit svůj pohled na věc.
P ředně je certifikace lesů, v České re-
publice reprezentovaná dvěma systémy
–  výše zmíněným FSC a plošně převažu-
jícím PEFC –, trh svého druhu. Za certifi-
kaci se platí. Certifikátoři jsou ve vzájemně
konkurenčním postavení. V odborném
lesnickém prostředí (tisk, konference, ve-
letrhy, univerzity…) mají jejich prezentace
charakter reklamy, byť se snaží vyvolat
zdání, že se o komerční aktivitu nejedná.
Dosavadní konkurence zatím vlastníky
a správce lesů chrání před povinnou certi-
fikací, k níž by došlo, pokud by jeden z cer-
tifikátorů (příp. kartel certifikátorů) získal
dominantní postavení a politickými pro-
středky se mu podařilo certifikaci zakotvit
do legislativy (předpoklad tohoto scénáře
je celkem důvodný – viz energetické štítky
budov apod.). Prvním paradoxem je, že
se zvyšujícím se podílem certifikovaného
území a počtem certifikovaných vlastníků/
správců lesa klesá váha certifikace, v pří-
padě 100 % pokrytí až na nulu. Jestliže mě
má certifikát, za nějž jsem zaplatil a kvůli
němuž jsem splnil určitá kritéria, kvalita-
tivně odlišovat od jiných a dávat mi výho-
du na trhu, ztrácí certifikace smysl a stává
se jen prázdným přívažkem legislativních
omezení, pokud jsou certifikováni všichni
nebo skoro všichni. Ostatně lesnický ma-
nagement certifikaci vesměs chápe jako
zbytečnou módu, která má dílčí praktický
význam pouze v době převisu nabídky
dřeva, kdy odběratelé preferují dřevo z cer-
tifikovaných lesů; tento převis nebývá dlou-
hodobý a odvíjí se zpravidla od nahodilých
kalamit většího rozsahu. Přesto jsem zatím
neporozuměl tomu, proč se tolik vlastníků/
správců lesa certifikaci podvolilo, a z to-
hoto hlediska považuji za výzvu naopak
to, aby se církevní vlastníci lesů tomuto
trendu vzepřeli a dali najevo, že hlavička
církve římskokatolické (příp. jiné) je dosta-
tečnou garancí hospodaření ohleduplného
k lesu, lidem v něm pracujícím a životní-
mu prostředí obecně a budí u veřejnosti
větší důvěru než certifikát. Tento svůj ryze
34
subjektivní názor opírám o zkušenost,
že i přes hlasitou kritiku, nepochopení
a odpor lidé vůči církvi neztrácejí vysoká
mravní očekávání a mnoho obchodníků
považuje za prestiž mít v portfoliu svých
partnerů církevní subjekt. (Krom toho by
mi přišlo nevkusné a signalizující nezdravý
pokles sebevědomí, kdyby církevní subjekt
se staletou historií vedle svého tradičního
znaku uváděl certifikační logo z důvodu
smluvní publicity.)
Dále je k certifikaci nutno říct, že je to re-
gulační nástroj, který na rozdíl od zákona na
sebe vlastník/správce aplikuje dobrovolně na
základě kalkulace obchodní (či společenské
či jiné) výhody, kterou investicí do certifikátu
získá. Jde-li o jakoukoli regulaci, je na místě
otázka „proč je nutná“, nikoli „proč je dobrá“.
Jak patrno i z článku, na nějž reaguji, les-
nická legislativa v ČR patří k nejpřísnějším
a nejpodrobnějším na světě, zejména díky
dobré práci generací českých lesníků na poli
vědy, výzkumu i hospodářské praxe. Sedm
z uvedených deseti principů FSC je přímo
dáno již naší legislativou, jeden princip nelze
v ČR aplikovat (práva domorodců), jeden
princip (doplňkový charakter plantážového
hospodaření) se v ČR týká spíše zemědělské
než lesní půdy (rychle rostoucí dřeviny) a je-
den princip (blahobyt dělníků a místních ko-
munit) má rovněž významnou oporu v so-
ciální legislativě (potažmo v sociální nauce
církve, jde-li o církevní lesy). Otázka ohledně
nutnosti certifikace proto pro českého lesní-
ka vyznívá jednoznačně negativně.
Pro to, že je certifikace žádoucí či potřeb-
ná, se argumentuje jednak celosvětovým
úbytkem lesů o rozloze více než dvě ČR
ročně, jednak špatným stavem lesů v ČR,
kdy vznikají jednodruhové porosty a holo-
seče. Uvádím na pravou míru: Nepřirozené
jednodruhové lesní porosty, až na zákonem
minimalizované výjimky, v ČR již delší
dobu nevznikají, protože pro vlastníky lesa
je závazné do porostů při obnově vnášet tzv.
meliorační a zpevňující dřeviny. Velikost ho-
lých sečí je rovněž omezena zákonem v míře
a detailu na evropské, natož světové, poměry
neobvyklé. Šetrnost, jíž se certifikace snaží
docílit, je u nás obecně vzato již nastolena.
Jako druhý paradox lze na tomto místě uvést,
že výměra lesů na území ČR od 19. století
setrvale mírně narůstá a celkové zásoby
dříví v našich lesích mají také rostoucí trend.
S přihlédnutím k důvodům uváděným pro
její zavedení je certifikace lesů v našich
podmínkách dokonce neadekvátní – aniž
bych samozřejmě popíral fakt, že české les-
nictví čelí významným problémům (rázu
klimatického, sociálního aj.). (Koneckonců
nemůže v tom být i pokušení uchopit pod
svá křídla zdejší systém zákonných regulací
a prezentovat jej na mezinárodní úrovni jako
plod certifikačního úsilí?) Poznamenávám,
že nelegální těžba dříví v ČR tvoří necelé 1 %
celkové těžby (touto mírou je potřeba po-
suzovat riziko koupě nelegálně vytěženého
dříví, nikoli mírou certifikovaných lesů), což
je velmi solidní hodnota, a nelze tvrdit, že
nelegálními těžebními zásahy vždy vznikne
rozsáhlá holoseč; navíc nelegálně vytěžené
dřevo na kvalitě neztrácí a certifikace maje-
tek před krádeží nechrání.
Stojí za upřesnění, že přírodě blízké hos-
podaření jako metodu péče o les lze aplikovat
i bez certifikátu a zodpovědný vlastník lesa
má (mimochodem ekonomický) zájem tuto
metodu, opírající se o znalost přírodních me-
chanismů, využívat. V tomto směru není řeč
o certifikátu odlišná od sloganu typu „výlet
do lesa, který je spojen s pořízením nového
vozu značky XY, je opravdu nádherný“.
Certifikace lesů je nakonec dítětem své
doby s jejími neduhy, jednou z mnoha ne-
vládních struktur hledajících své místo na
slunci mezi panovníkem a poddaným, mezi
správou veřejných věcí a konáním jednot-
livých osob. Nezpochybňuji hodnoty, o něž
certifikátoři usilují (ty jsou jaksi společné
všem), ani dobrou vůli lidí podílejících se na
odborném zázemí certifikačního snažení,
nemohu však nebýt obezřetný vůči rétorice
a metodice certifikačních organizací.
 Vojtěch Macek
 Historie

Jan Zahradníček
Jan Wiendl

V osudu Jana Zahradníčka, od jehož smrti letos uplyne

padesát pět let, se odrazily mnohé zlomové okamžiky spojené
se společenskými a politickými zvraty 20. století.

P
očátky Zahradníčko- znamení mocné duchovní obro-
vy poezie, jíž se začal dy, jež se promítla do intenzivní
věnovat v době studií náboženské perspektivy ve vní-
na třebíčském gym- mání světa, umělecky poprvé
náziu, kde maturoval přítomné zejména ve druhé,
v červnu 1923, a zejména během abstraktně založené básnické
studia na pražské filosofické fa- knize Návrat z roku 1931. Toto
kultě (imatrikulován na podzim duchovní obrození, jež zcela
1926) jsou v  paradoxním pro- zásadně přetavilo hodnotové
tikladu k  pozdější tvorbě. Ne- spektrum básníkova postoje
sou se ve znamení uměleckého a ve spojení s uměleckou tvor-
zachycování obrazů osiřelého, bou vymezilo smysl jeho života,
ohrožujícího a  nebezpečného se zcela zřetelně promítlo do
světa a zmarněného, mnohdy až třetí sbírky Jeřáby (1933). Právě
nihilisticky založeného životní- v Jeřábech se výrazně proměňu-
ho východiska. Všudypřítomná je svět Zahradníčkovy poezie ve
tu je zejména vyhraněná životní prospěch hledání souladu bás-
zkušenost, u mladého začínají- nického individua s  předmět-
cího básníka neobvyklá. Podně- ným světem, jenž ho obklopuje
tem pro ni byly jistě pocity vy- a který může pozitivně dotvářet
kořenění při příchodu do Prahy, svým básnickým slovem, čili je
stejně jako reflexe jeho tělesné- mu dáno podílet se na velkole-
ho hendikepu. V raném dětství pém a nikdy nekončícím Božím
Zahradníček nešťastnou náho- stvořitelském díle. Zejména pří-
dou spadl ve stodole ze seníku roda ve svých nejobyčejnějších
a poškodil si páteř.  Následkem projevech se tu stala zdrojem ne-
toho byla pokročilá kyfoskoli- vyčerpatelného množství témat.
óza, bortící jeho trup a  vážně Apoteózy kopřiv, lopuchu, bezu,
zatěžující Zahradníčkovo srdce. keřů, stromů, zvířat, ptáků čili
Nepřehlédnutelná je v  raných symbolů prostoty, skromnosti,
verších také značná a  umělec- nenáročnosti, tu symbolizují
ky produktivní sečtělost v mo- přimknutí se k hodnotám, které
derních básnických směrech, zejména francouzské symbolistní ve své zdánlivé přehlédnutelnosti vyjadřují klíčové hodnoty života
(Baudelaire) a kubofuturistické (Apollinaire) provenience, a opora založeného ve víře v Boží prozřetelnost. Právě z tohoto úhlu pohledu
v domácí básnické tradici (Mácha, Březina). To vše byly znaky, které je v Zahradníčkově poezii druhé poloviny třicátých let zvýznam-
již na samém počátku signalizovaly přítomnost svébytného talentu ňován venkovský, rustikální svět, který je o tyto vazby opřen a je
s nezaměnitelným stylem básnické tvorby. Z této situace mimo jiné s nimi v důvěrném kontaktu. Zejména v básnických knihách Žíz-
vyvěrá intenzita poezie jeho prvotiny Pokušení smrti (1930), oceněná nivé léto (1935) a Pozdravení slunci (1937) je charakteristické nejen
dobovou kritikou. znovuobjevování tvůrčího potenciálu venkovské krajiny, apoteóza
V letech 1930 a 1931 Zahradníček vykonal nižší a vyšší knihov- rodu, předků, domova, křesťanské tradice jako básnického téma-
nickou zkoušku, kterými svá studia ukončil. Působil poté ve svo- tu, ale také umělecky velice produktivní scelování světa přírodního
bodném povolání jako příležitostný lektor a překladatel z němčiny a duchovního. Návrat k venkovským kořenům je navíc v této době
a angličtiny. Počátek třicátých let však byl u básníka především ve podepřen také Zahradníčkovým rozhodnutím ukončit „život trochu à

35
 Historie
Na oslavě narozenin Jakuba Demla. Jan Zahradníček je druhý zleva.
à nepořádný“, jak napsal v jednom z dopisů, a zakotvit v Uhřínově,
vesnici poblíž jeho rodiště, kde jako farář sloužil básník a vzdálený
Zahradníčkův příbuzný Jan Dokulil. Na jeho faře Zahradníček začal
bydlet s přestávkami od druhé poloviny třicátých let a přebývá tu
trvale po celou dobu okupace a války.
Z uhřínovského zázemí rovněž prožívá události v době druhé re-
publiky a počátku okupace. V té době začíná básník – do té doby
zcela apolitický – komentovat veřejné události (soubor esejů Oslice
Balaamova, 1940), a to v duchu prosazování integrální katolické tzv.
svatováclavské idey jako páteře domácího duchovního a politického
uspořádání. V souladu s tímto ideovým stanoviskem vznikla i Zahrad-
níčkova nejznámější válečná, cenzurou ovšem poznamenaná sbírka
Korouhve (1940), kterou koncipoval jako patetickou obhajobu národa
v duchu svatováclavské tradice a pod záštitou „korouhví“ národních
světců – svatého Vojtěcha, Prokopa, Jana Nepomuckého a Cyrila a Me-
toděje. Až do sklonku roku 1944, kdy vychází soubor Zahradníčkovy
milostné lyriky Pod bičem milostným, básník nepublikoval žádný text.
Naopak se společně s Janem Dokulilem podílí na ukrývání proná-
sledované rodiny generála Ludvíka Svobody, pomáhají v dočasném
ukrývání Františku Halasovi. Od roku 1940 Jan Zahradníček převzal
rovněž řízení literární a kulturní revue Akord, kde až do jejího za-
stavení protektorátními úřady v roce 1944 otiskuje mimo jiné verše
básníků, kteří nemohli publikovat z rozličných ideových a rasových
důvodů v jiných časopisech (Ivan Blatný, Jiří Orten aj.).
36
Na sklonku války a v letech poválečných se Zahradníčkův život
jako by rozlomil do dvou stran. Prožívá tehdy šťastné osobní období
– v době války, za svého uhřínovského pobytu, se seznámil s mladou
učitelkou Marií Bradáčovou, s níž se v říjnu 1945 oženil. Odstěhují
se do Brna, kde je Jan Zahradníček zaměstnán jako redaktor nakla-
datelství Brněnská tiskárna. Obnovuje také vydání Akordu, z něhož
vytvořil renomované literární a kulturní periodikum. V poválečných
letech se mu také narodily tři děti – syn Jan Jakub (1948) a dcery
Zdislava Marie (1950) a Klára Marie (1951). Jako další básníci i Za-
hradníček tehdy vydává počet ze své válečné poezie – v roce 1945
vychází v bibliofilském vydání rozsáhlá monumentální skladba Žalm
roku dvaačtyřicátého, reagující na nacistická zvěrstva po atentátu na
Heydricha, v roce 1946 pak sbírka válečné poezie Stará země. V roce
1945 je bibliofilsky vydána rovněž skladba Svatý Václav, koncipovaná
původně jako klíčová z „korouhví“ českých světců a patronů z doby
první válečné sbírky. Zvláště v potížích, které provázely vydání sbír-
ky Stará země (1946), začíná do Zahradníčkova života prosakovat
i temná poloha jeho pokvětnového osudu. Zahradníček, podobně
jako řada dalších katolických intelektuálů a umělců, začíná být často
ostrakizován zejména prokomunistickým tiskem, kde je obviňován
z údajné a pochopitelně zcela smyšlené spolupráce s protektorátními
a nacistickými úřady. Bezprostředně po květnu 1945 je tak zahájen
proces, jehož cílem je vytěsnit katolickou intelektuální elitu z ak-
tivního společenského života a minimalizovat její vliv na názorové
 Historie

smýšlení národa, konfrontovaného se sílící komunistickou a pro-

sovětskou propagandou, jejíž byli katoličtí intelektuálové odpůrci.
Do Zahradníčkovy poezie se začínají v této době vlamovat otázky
po smyslu existence člověka ve světě, který utíká před Bohem, tedy
před určitou vizí řádu a životní hierarchie, který na místo Boha sta-
ví takzvaně osvobozeného člověka. Ve skutečnosti ale jen zdůraz-
ňují úzkost a pád člověka do stále větší nejistoty a temnoty. Tato
nová básnická perspektiva a stylizace se promítne jednak do útlého
souboru veršů Rouška Veroničina, vydaného v roce 1949, ale vzhle-
dem k politické situaci po komunistickém převratu v únoru 1948
antedatovaného do roku 1947. Jedná se vlastně o poslední vydanou
básnickou sbírku za Zahradníčkova života. Klíčové místo v  této
době však zaujal zejména diptych velkých básnických skladeb –
La Saletta (1947) a Znamení moci (dokončeno počátkem roku 1951).
V La Salettě, inspirované stým výročím známého mariánského zje-
vení z roku 1846, Zahradníček založil velkou básnickou vizi světa,
který se tím, že nedbá Božích přikázání a abdikuje před tradičními
životními vazbami a dobrovolně se zbavuje závazků, vydává vstříc
silám a mocnostem usilujícím o zničení životní kontinuity a celist-
vosti. Druhá ze skladeb – „básnická symfonie“ Znamení moci ‒ je již Jan Zahradníček
diagnózou světa na prahu katastrofy, světa propadajícího se do jícnu
nicoty. Monumentální skladba o sedmi zpěvech se stala věrným ob- 17. ledna 1905 se narodil v Mastníku poblíž Třebíče
razem rozpadu světa pod vládou sil, které pod záminkou osvobození 1930 a 1931 vykonal nižší a vyšší knihovnickou zkoušku
člověka vrhají lidstvo k nesvobodě a zániku.
1945 oženil se s Marií Bradáčovou
La Salettou a Znamením moci jako by si Jan Zahradníček básnicky
„předepsal“ svůj další osud. Ačkoli se snažil být i po roce 1948 umě- 1951 zatčen a v roce 1952 ve vykonstruovaném procesu
lecky aktivní (spolupracuje tehdy např. s O. F. Bablerem na překladu odsouzen ke 13 letům vězení
Dantovy Božské komedie), ocitá se v naprosté kulturní a společenské 1956 může se zúčastnit pohřbu dvou dcer
izolaci. Jakkoli byl publicistickou štvanicí po roce 1945 spíše zvidi- 1960 propuštěn na amnestii
telněným symbolem než aktivním účastníkem protikomunistického
7. října 1960 umírá na srdeční selhání  
odboje, je 14. června 1951 ve svém brněnském bytě zatčen a ve vy-
konstruovaném procesu s dalšími katolickými intelektuály (Bedři-
chem Fučíkem, Josefem Knapem, Františkem Křelinou, Zdeňkem
Kalistou, Ladislavem Kuncířem, Václavem Prokůpkem ad.) 4. čer-
vence 1952 odsouzen ke třinácti letům vězení. Vězněn je v Brně,
v Praze, na Mírově a ve slovenském  Leopoldově. V roce 1956 mu 1969). Do Zahradníčkovy vězeňské poezie – udržované zprvu v pa-
je snížen trest (pravděpodobně na zásah básníka Jaroslava Seiferta měti, posléze příležitostně zaznamenávané – se promítají dva klíčo-
u prezidenta Zápotockého) na devět let. Tato příznivá zpráva je však vé významové okruhy: zkušenost politického vězně (Dům Strach)
bezprostředně vystřídána jinou, když se v září 1956 dozvídá, že jeho a zkušenost osiřelého otce (Čtyři léta). Velkou vypovídací hodnotu
žena a všechny tři děti byly hospitalizovány v třebíčské nemocnici. o Zahradníčkově osobní i umělecké zkušenosti, jeho zralém život-
Vrcholil zde jejich tragický příběh po básníkově zatčení, kdy byly ním postoji a statečnosti má ale rovněž korespondence s manželkou
jeho žena a děti exemplárně vystěhovány komunistickými úřady vydaná v roce 2008 pod názvem Mezi nás prostřena noc… Dopisy
z brněnského bytu. Marie Zahradníčková pak nalezla azyl v Uhří­ z vězení ženě Marii.
nově v přístavku jednoho z domů, kde přebývala za existenčně velice Z vězení je Jan Zahradníček propuštěn jako politický vězeň na
nuzných podmínek. Shodou nešťastných náhod tuto vypjatou situ- amnestii 12. května  1960. Vrací se ke své rodině do Uhřínova. Jeho
aci završila chyba způsobená přehlédnutím při sběru hub. Matku zdravotní stav je po devítiletém martyriu věznění a tragických rodin-
a syna se třebíčským lékařům podařilo zachránit, obě dcerky však ných událostech velice rozkolísaný. Srdeční vada, způsobená kdysi
zemřely. Janu Zahradníčkovi je naprosto výjimečně – také vzhledem nešťastným úrazem a vystupňovaná následky dlouholetého vězení,
k aktuálnímu snížení trestu – povoleno opustit vězení a zúčastnit ho brzy přivedla ke smrti. Umírá 7. října při převozu do třebíčské
se pohřbu jeho dětí. Přitom je mu naznačeno, že se zpět do vězení nemocnice v sanitním voze na celkové selhání srdeční činnosti, ne-
nebude muset vracet. Po čtrnácti dnech pobytu v Uhřínově mu však daleko obce Rudíkov, v náručí své ženy. Za hojné účasti rodinných
telegramem dojde strohé oznámení, že se musí vrátit do Leopoldova příslušníků a přátel byl básník pochován 9. října 1960 na uhřínov-
a zbytek trestu si odpykat. Zničenému umělci nezbývá nic jiného než ském hřbitově.  
příkazu uposlechnout. (Článek vznikl jako součást přípravy projektu GA ČR 15-04068S
Ve vězení stráví další čtyři léta, která představují podle básníkova Básnické dílo Jana Zahradníčka.)
svědectví nejtragičtější etapu jeho života. Jakkoli se mezitím manže- doc. PhDr. Jan Wiendl, Ph.D.
lům Zahradníčkovým narodí třetí dcera Marie (1957), jde o období, ředitel Ústavu české literatury a komparatistiky
které představuje pro básníka i jeho ženu velikou zkoušku. O vnitř- Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
ním heroismu, který básník v této době musel podstoupit, svědčí
zejména jeho poezie, kterou editor Bedřich Fučík posléze rozdělil                                            
do dvou básnických knih – Dům Strach, poezie z let 1951‒1956 (vy-
dáno v Torontu 1981) a Čtyři léta, poezie z let 1956‒1960 (vydáno

37
 Historie
Ako kapitán,
ktorý sa vracia na more
Františka Safková OSU
Svedectvo a spomienky na náš pobyt v Taliansku s otcom
Jozefom Zvěřinom v lete roku 1990
J
e to až neuveriteľne dlhých 25 rokov od tej tak sľubne
krásnej a dlho pripravovanej púte do Ríma a do Rimi-
ni, kde sme sa mali zúčastniť na veľkolepom stretnutí,
ktoré už tradične organizovalo hnutie Communione
e liberazione.
Bolo to 2. augusta 1990, skoro ráno, keď sa nad Mal-
vazínkami len brieždilo, a pred „naším domečkem“, ako
otec rád s láskou hovorieval, zastavila Dacia combi s naším šoférom
Zdenkom Macikom a herečkou Maruškou Pištěkovou, zvanou „Jo-
hanka“. V tichosti a vrúcne sme sa rozlúčili s Andělkou Bílkovou,
vernou domvedúcou a spolupracovnicou otcovou, ktorá nám priala
všetko dobré, a zdôraznila, aby sme na otca dali pozor.
Prečo hovorím o púti? Otec túto cestu vnímal ako púť, stretnutie
sa s Pánom života. Prečo práve Pánom života? Dva dni pred touto
našou cestou sme spolu boli na cintoríne navštíviť hrob jeho rodi-
čov, kde sa veľmi vrúcne a synovsky rozprával s nimi a prosil o ich
ochranu. Rozhovoril sa celkom spontánne o svojej synovskej láske
k nim, a bol veľmi rozcitlivený. Vyjadril vďaku, pomodlili sme sa
a ešte poznamenal, že on už pri nich nebude môcť byť pochovaný,
lebo už je zákaz pochovávať kvôli spodným vodám. Ešte sme sa za-
stavili pri hrobe pani docentky Růženky Vackovej, ktorú si hlboko
vážil, pomodlili sme sa a opúšťajúc cintorín bol otec dojatý a tak
zvláštne nežný.
Naša cesta v to augustové ráno viedla do Viedne, kde sme na-
vštívili otcových priateľov. Boli to stretnutia radostné, srdečné, plné
spomienok a možností nových známostí a kontaktov. Otec bol vždy
veľmi pozorný a ľudský, nezabudol, že 6. august je deň mojich rehoľ-
ných sľubov, a tak ma pozval na obed, ostala mi  taká malá úsmevná
spomienka, objednali sme si slonie uši, boli to velikánske vyprážané
rezne.
Ďalšou našou zastávkou bolo mesto Salzburg. Obdivovali sme
toto krásne, čisté a bohatou kultúrou dýchajúce mesto, jeho nád-
herné kostoly ako aj otcovu až detinnú schopnosť objavovať a ve-
lebiť Stvoriteľa. Ešte aj dnes mám pred očami jasne otcov blažený
úsmev, oči plné nadšenia a obdivu pri pohľade na Mozartovo mesto
s modlitbou na perách. Naše dni splývali v jeden veľký chválospev
vďaky Bohu a stále hlbšej vzájomnej blízkosti. Neboli sme zaťažení
nákupnou horúčkou, boli sme naozaj slobodní ako vtáci, ktorí sa vy-
brali na veľké stretnutie s Pánom. Než sme opustili Rakúsko, zastavili
sme sa v Klagenfurte u sestier uršulínok, kde sme strávili milé chvíle
38
s mojimi spolusestrami. Otec si veľmi vážil hodnotu zasväteného ži-
vota, poznal veľmi dôverne naše stanovy, a preto toto stretnutie bolo
vzájomným obohatením sa a radosťou pre dary Pánove, ktorými nás
obdaroval. Túto neopísateľnú vďačnosť znásobil pohľad na jazero
Wörthersee a vrcholom všetkej tejto krásy a veľkoleposti boli Alpy.
S otvorenými ústami a srdcom, ktoré chcelo vyskočiť od radosti, sme
upadli tak povediac do extatickej modlitby chvály.
Naše tak trochu skromné autíčko nás bodro unášalo krásnou pa-
norámou, až sme zastavili pred mestečkom Mestre, ktoré je jednou
zo štyroch frakcií Benátok. Je krásne, ale nás tu očakávali priatelia,
ktorí vlastne boli iniciátormi tejto našej púte. Keďže sme došli ve-
čer, ubytovali nás v malom hoteli, kde sme si užívali naozaj skvelý
komfort. Boli to dni plné aktivity. Stretli sme sa s Luigim Giussanim,
zakladateľom hnutia Communione e liberazione, strávili sme s ním
a s jeho blízkymi spolupracovníkmi ako aj s mládežou tohto hnu-
tia krásne dni vo veľkej otvorenosti v dialógoch a debatách. Jedno
odpoludnie bolo vyhradené na slávenie Eucharistie v kostole a po
nej mal otec Jozef prednášku. Všetci boli plní nadšenia, počúvali ho
s údivom nad obsahom, ale aj krásou a  bohatosťou jeho taliančiny.
Agapé bolo večerom priateľstva, požívania tradičných jedál a vese-
losťou vyjadrenou spevom. Otec Jozef s donom Luigim potom ešte
v úzkom kruhu hodnotili a plánovali možnosti spolupráce, ktorú
umožnila situácia pádom železnej opony. Pamätám sa, že otec Jozef
nám s radosťou ukázal zmluvu, ktorou donovi Luigimu dal autorské
právo na všetky svoje spisy s platnosťou do konca svojho života.
Jeho úmrtím sa toto právo strácalo. Tešil sa peňažnej sume, ktorú by
dostával, lebo financie boli potrebné pre pomoc akademickej obci
vo vtedajšom ešte Československu. Myslím, že v ten večer svoj prí-
hovor  na veľké stretnutie, „míting“ v Rimini, dal už vopred donovi
Luigimu a upresnili priebeh nášho príspevku do bohatého progra-
mu mítingu. Maruška Pištěková, zvaná „Johanka“, mala zohrať for-
mou divadla jedného herca monológ „Johanka z Arcu“, Zdeněk bol
osvetľovačom a  technikom divadla a ja som mala vydať svedectvo
o živote zasvätených v čase totality. Totiž, my sme sa už tohto mítingu
nezúčastnili, ale počula som, že otcov príspevok s veľkou ováciou
radosti bol prečítaný.
Boli sme na púti a  Benátky svojimi nádhernými námestiami,
kanálmi, kostolmi, bazilikou ako aj najstarším židovským ghettom
na svete nás uvádzali do dojemnej vďačnosti nielen voči našim
 Historie

hostiteľom, ale predovšetkým voči Pánovi. Otec Jozef ako kunsthis-

torik obdivoval okom a srdcom profesionála to podstatné, ale ako
kňaz všade, v každom kostole zotrval pred Bohostánkom v tichej
modlitbe, pokiaľ my sme ako amatéri chceli všetko vidieť. V Benát-
kach bol aj on prvýkrát, lebo ako mladý študent teológie sa mimo
Ríma nikde nedostal a potom vojna a režim mu to nedovolili. Uve-
domovala som si jeho pokoru, vďačnosť a nenáročnosť i napriek
tomu, že toľkí ľudia by si považovali za česť mu poskytnúť o mnoho
viac. My sme sa pri ňom mali nezaslúžene dobre. Nastal čas rozlúčky
s našimi priateľmi do skorého stretnutia v Rimini a naša púť nás
viedla priamo do srdca kresťanstva, do Ríma.

V nedeľu 12. augusta doobeda sme stáli na prahu kolégia „Nepo-

mucenum“ a boli sme nesmierne  šťastní, že sme vo Večnom meste.
Kolégium bolo prázdne, všetci študenti, ale aj komunita rehoľných
sestier boli na prázdninách a nás čakal vrátnik kolégia, ktorým bol
veľmi príjemný Talian. Otec Jozef tu úplne omladol. Uviedol nás do
kaplnky, rozpamätúval sa na svoje študentské časy strávené v týchto
priestoroch, tu mal jednu zo svojich primičných omší. Telefonátom
z Vatikánu, meno ani úrad, aký zastával vo Vatikáne ten monsignor,
si nepamätám, ale viem, že otca Jozefa súril, že už mešká, lebo Svätý
otec ho už čakal, a teraz je v Castel Gandolfe. Hneď ako len to bolo
možné, sme sa vybrali do Vatikánu, kde sme aj my mohli vstúpiť
do častí paláca, kde sa zvyčajne obyčajný človek nedostane, ale otec
Jozef v sprievode viacerých jemu známych osobností odišiel jednať.
Tuná dohodli termín a oficiálne dostal pozvanie na stretnutie so
Svätým otcom, dnes už svätým Jánom Pavlom II. v Castel Gan-
dolfe hneď na pondelok. Bola to pre neho nesmierna radosť, ale aj
bázeň, veď on tak synovsky oddane miloval Svätého otca. Bolo to
vzrušenie. Malá vsuvka, týkajúca sa oblečenia. Otec mal so sebou
reverendu, ale kolárik nemal, no a čo teraz? Ja som mala svoj biely
golier, ktorý nosíme k habitu, upravili sme ho a bolo po probléme.
Ráno odchod na vlak do Castel Gandolfa, a keďže otec nikdy ako ani josef zvěřina
teraz nezabúdal na naše zabezpečenie, mal starosť o náš obed. On
ide k Svätému otcovi, s ním bude aj obedovať, ale čo my? Prikázal Znovu a znovu se vrací na přetřes otázka identity kněze. Co je do-
nám, aby sme sa určite v nejakej reštaurácii naobedovali a počkali opravdy jedinečné na činnosti kněze uprostřed Božího lidu, upro-
na neho. Tešili sme sa s ním pre toto stretnutie a boli sme veľmi hrdí střed farnosti? Jakou má hrát roli? Ta otázka se vrací s každou novou
na neho. Okolo 11.00 prešiel bránou paláca, zdravený švajčiarskou společenskou situací, s každým nově vysvěceným knězem. Dnes třeba
gardou, a my sme sa šli prejsť. Ako mi pamäť slúži, tak bolo horúce v souvislosti s novým modelem financování církví. Odpověď záleží
odpoludnie, okolo 13.30, keď otvárajúcou sa bránou vychádzal otec na tom, kdo se ji pokouší zformulovat. Co oceňují laici? Když je kněz
Jozef celý rozžiarený. duchovním otcem, ne snad podle oslovení, ale tím, že stojí v pozadí far-
Od radosti a dojatia bol celý na mäkko a len opakoval svoju vďaku ních aktivit. Povzbuzuje, podporuje, upozorňuje na slabiny a především
Pánovi. Ponáhľali sme sa na odľahlé miesto, kde sme si sadli na akési spoluobjevuje v těch nejrůznějších činnostech Boží stopy. Kněz nemusí
staré schody a on začal rozprávať. Prvé, čo povedal, bolo, „predstavte být organizátor, nemusí „u všeho být“, vlastně nemusí farnost řídit, jeho
si, Svätý otec ma osobne privítal, akonáhle počul, že som prišiel, vo- jedinečnou rolí je dávat farní život do kontextu s Boží věcí, s hledáním
šiel do miestnosti, kde už iní pozvaní sedeli, a osobne ma pozdravil Božího království. Modlitbou, účastí na farních radách, nenápadnou
otcovskou vrelosťou a objal ma“. Chytal si v dojatí a nadšení dlaňami přítomností při farní brigádě či oslavě narozenin, vytvářením prostoru
hlavu, hovoriac, že to bolo úžasné. Svätý otec v bielej reverende a on pro aktivity druhých i předsedáním eucharistickému společenství.
v čiernej. Bol na svoju reverendu hrdý, veď on ju koľké roky nemohol Josef Zvěřina toto uskutečňoval navzdory snad všem myslitelným
na verejnosti nosiť. Svätý otec sa zaujímal o všetko, o jeho apoštolát, obtížím. Čteme-li knihu Vojtěcha Novotného věnovanou životu a dílu
o jeho teológii agapé, o situácii v Československu, a potom diskuto- Josefa Zvěřiny (Odvaha být církví. Josef Zvěřina v letech 1913–1967,
vali na témy týkajúce sa kňažského svätenia, poslania, celibátu. Ne- Karolinum 2013), nemůže nám uniknout právě ona snaha vlastním
viem dnes presne uviesť, ale Svätý otec ho poveril zodpovednosťou životním nasazením rozpoznávat věc Boží. Výjimečnou souvislost mezi
na prípravných prácach akcie, ktorá mala byť na Lublinskej katolíckej Zvěřinovým životem a jeho reflexí ostatně vyzdvihuje už sám autor v
univerzite. Táto jemu zverená práca zmenila náš program v tom, že úvodu rozsáhlé publikace, v níž mapuje dochované Zvěřinovy práce
my sme mali ísť sami do Rimini a otec Jozef mal prísť až neskôr za od článků přes kázání až po odborné práce, zpracovává je teologicky
nami. Bol to pre nás všetkých naozaj nesmierne dôležitý deň. a vztahuje k jeho životní cestě. Je-li dnes život a dílo Josefa Zvěřiny
“jedním z úhelným kamenů dějin katolické církve a teologické reflexe
Ďalšie dni sa niesli v duchu púte ako priblíženie sa Bohu. Návštevy v českých zemích 20. století“, není to pro jeho kariéru či rozsah díla; je
bazilík, kostolov, ale aj katakomb, všade nám rozprával svoje zážitky, to pro jeho snahu být církví, neuhýbat otázkám a být oporou druhým.
ktoré s nadšením sprítomňoval. Čo bolo a ostalo vo mne ako veľká Žít jako znamení.
výzva, bola jeho uzobranosť, zbožnosť a pokora. Keď sme vstúpili
à
39
 Historie
à do Božieho chrámu, vždy naša prvá cesta bola pokloniť sa pred Bo-
hostánkom, potom nás krátko oboznámil s históriou, umeleckými
a architektonickými skvostami a nechal nás, aby sme sa rozhľadeli,
a on sa posadil pred Bohostánok s ružencom v ruke a modlil sa.
Silným zážitkom pre nás bola návšteva baziliky Božského srdca u sa-
leziánov, kde mal svoju primičnú omšu pred pol storočím. Tam do
knihy prosieb napísal aj on, ak sa dobre pamätám, poďakovanie za
kňažské povolanie a vyprosoval požehnanie pre národ. 14. augusta
odpoludnia v bazilike Santa Maria Maggiore nás objavil otec biskup
Jaroslav Škarvada a s nadšením sa privítali s otcom Jozefom. Keďže
býval v byte nad bazilikou, nič nebolo prostejšie ako nás pozvať do
jeho rezidencie.
To bol pre nás všetkých zážitok, milé útulné prostredie, malinká
kaplnka, srdečnosť a bezprostrednosť. Strávili sme tam celé odpo-
ludnie a večer sme sa lúčili s tým, že na slávnostnej koncelebrovanej
svätej omši v bazilike 15. augusta na slávnosť Nanebovzatia Panny
Márie bude aj otec Jozef koncelebrovať. Otec túto koncelebráciu pre-
žíval s hlbokou uzobranosťou a vďakou. My sme boli nesmierne hrdí,
nadšení vidieť ho v slávnostnom ornáte v zástupe koncelebrantov. Na
obed sme boli pozvaní do reštaurácie otcom biskupom a ten deň bol
prežívaný v bratskom spoločenstve. Boli to dni, ak sa to môže tak na-
zvať, dni prekypujúce radosťou a vďakou. Vo štvrtok 16. augusta sme
doobeda ponavštevovali ešte chrámy, obdivovali fontány a krásne
námestia, a keď sme už došli k bazilike svätej Agnešky za hradbami,
boli sme blízko generálneho domu sestier uršulínok Rímskej únie,
vlastne mojich sestier, tak sme neváhali ich navštíviť.
Otec Jozef bol veľkým obdivovateľom zasväteného života, a preto
svojou prítomnosťou vyjadril tento svoj obdiv a nadšenie spontánne
ako ten, kto je dôverne blízky. Bolo to vzájomné zdieľanie si radosti
a šťastia zo stretnutia pri stolovaní, a čo bolo pre sestry najviac ob-
divovania hodné, bola jeho jednoduchosť, bezprostrednosť a schop­
nosť komunikovať v mnohých jazykoch. Poznali ho ako známu osob­
nosť, ako teológa, a teraz ako priateľa a brata. Pri rozlúčke sme si
sľúbili, že sa ešte pred odchodom z Ríma stretneme, lebo nebola
prítomná generálna predstavená. Otec pred jej pracovňou zastal
a na diaľku udelil požehnanie. Tešil sa na skoré stretnutie osobné,
aby mohol osobne poďakovať, že mi umožnila svojim dovolením
túto púť, a môcť vydať svedectvo v Rimini. Večer sme si naplánovali
program na piatok, potrebovali sme si nakúpiť potraviny a chceli
sme vidieť aj atmosféru na trhu. Otec mal ešte dohodnuté stretnutie
s otcom biskupom Škarvadom a po tejto krátkej návšteve pri rozl-
účke otec biskup uisťoval otca Jozefa, že vo všetkom a kedykoľvek sa
môže na neho obrátiť, ak by potreboval akúkoľvek pomoc.
Bol to zvláštny deň preniknutý rodinnou atmosférou, keď sme
po nákupoch s radosťou vychutnávali odpočinok, ticho a tešili sme
sa ako deti na sobotu, lebo sme mali naplánovanú púť do Nettuna.
Večer nás náš milý vrátnik obdaroval plným vrecúškom žetónov na
telefonovanie, a otec sa pokúšal volať známym Helenám a priateľom,
ale ako tí, ktorí sme nevedeli správne vytočiť telefónne čísla, neznalí
medzištátnych hovorov, nepodaril sa nám ani jeden hovor, vzdali
sme to so sklamaním. Večer sme sa v kaplnke pomodlili ešte kom-
pletórium a ponáhľali sme sa spať, aby sme ráno stihli ešte navštíviť
baziliku sv. Praxédy, kúpili lístok na vlak a potom hurá do Nettuna.
18. augusta ráno otec plný energie mal najväčšiu starosť o kaplnku.
Poutieral on sám oltár, pozametal malým smetáčikom pred oltárom
a stále zdôrazňoval, že musíme Pánov dom upraviť čo najlepšie. Pri
tejto svojej upratovacej aktivite sa celkom prirodzene nahlas rozprá-
val až detinne s Pannou Máriou a s Pánom Ježišom. Po spoločnom
slávení Eucharistie sme sa ako každý iný deň pomodlili ranné chvály
a prosili o ochranu a požehnanie od Pána na našu púť. Po raňajkách
sme ostatné jedlo, ktoré sme si nakúpili, celkom slávnostne upravili
40
na stole. Vydali sme sa na púť do baziliky svätej Praxédy, otec sa ako
zvyčajne, pokiaľ my sme si obzerali baziliku, modlil pred Bohostán-
kom s ružencom v rukách. Vlak nám odchádzal do Nettuna pred
obedom, o 13.15 sme už dýchali vzduch voňajúci morom. Cestou
k sanktuáriu svätej Márie Goretti sme sa dozvedeli, že počas siesty
je neprístupná, preto sme sa rovno vybrali na pláž hneď za sanktu-
áriom. Ja som sa predtým nikdy nekúpala v mori. Jeho hladina bola
poriadne rozbúrená vlnami a ja som si nevedela ani predstaviť, aký
je to pocit vstúpiť do mora. Vlny sa krásne, ale hlučne vzdúvali.
Otec Jozef bol ako vo vytržení, ja som sa ho opýtala, aký je to pocit
byť po rokoch pri mori. On nám odpovedal asi týmito slovami: Cítim
sa ako kapitán, ktorý sa vracia na more. Povedal, vieš, nič sa neboj
tých vĺn, ony sú ako Otcova náruč, ktorá ťa ako v kolíske nežne nesie
a kolíše. Ak sa pripravíš, tak ťa s tou náručou nechám niesť. On bol
hneď pripravený v plavkách, ktoré mal na sebe, teda len si vyzliekol
košeľu a kraťasy. Zdeněk bol tiež pripravený, ale on nevedel plávať,
tak len čakal na nás dve na plytčine. Maruška otcovi dohovárala,
aby ešte nešiel, on jej odpovedal s humorom, „děvenko, nic se neboj
a nebuď jako kuře, které radí slepici“. Maruška stále naliehala, aj na
mňa, aby som mu dohovorila, ale neviem prečo, čosi mi bránilo
naliehať na neho. On vstúpil do mora, Zdeněk potom hovoril, že sa
na nás vo vode, ešte než odplával, obzrel a s takou zvláštnou nehou
pozeral, ako by nám žehnal a pomaly odplával. Keď som vošla do
mora, vyškriabala som sa na skaly, ktoré zasahovali hlboko do mora,
aby som otcovi dala znamenie, že som pripravená, aby sa vrátil. Mala
som a aj dodnes mám ten dojem, že sa nám oči stretli, a ja som sa
zrazu začala nepochopiteľne triasť a plakať volajúc na neho. Zdeněk
ale kričal, že otec sa nehýbe a je bez pohnutia na hladine.
Všetci sme kričali a volali pomoc, hneď boli pri nás carabinieri aj
sanitka a šli pre otca. Mal zatvorené oči aj ústa, akoby nabral dych,
a bol celý bledý. Pokúšali sa ho oživovať a my sme čakali, že naraz len
otvorí oči a s úsmevom nám povie, prečo plačeme. Videla som ale, že
za ušami sa urobili fialovkasté škvrny, čelusť málinko poklesla a počula
som, „c’è niente da fare, è morto“.  Boli veľmi ohľaduplní, s veľkou dis-
krétnosťou nám kládli otázky na meno a odkiaľ sme, a  priebežne iní
uložili otcovo telo do sanitky. Nedovolili nám ísť s nimi.
Bol to šok pre nás, plakali sme, odišli sme do sanktuária, kde som sa
ja osobne celou svojou bytosťou búrila a nechcela som pripustiť, že
otca už niet medzi nami. Po návrate do Ríma naša prvá cesta viedla
k otcovi biskupovi Škarvadovi, ktorý keď počul od brány zvonenie,
rýchlo výťahom zišiel, a vidiac nás samých bez otca Jozefa, udivene
sa po ňom pýtal. My sme mu povedali, že nám ho ukradlo more, že
ho Pán ukolísal vo svojej náruči.
Bola to šokujúca správa, ktorá sa rýchlo dostala telefonátom otca
biskupa Škarvadu k otcovi kardinálovi Tomáškovi, ktorého prvá re-
akcia bola, „prečo on a nie ja?“, a tiež k Svätému otcovi. Na druhý
deň l’Osservatore Romano na titulnej stránke s otcovou fotografiou
oznamovalo túto bolestnú správu. S otcom biskupom Škarvadom
v nedeľu ráno sme autom šli do Nettuna, dovolili nám otcovo telo
upraviť a obliekli sme ho do jeho reverendy. Urobili oficiálny zápis,
určená príčina smrti bola pľúcna embólia a utišovali nás, že i keby
bol na suchu, a bolo by sa to stalo, ani bezprostredná pomoc by
nebola nič platná. Bol to iba okamih, on nič necítil. Teda, práve sa
nadýchol a ostal ako dobrý plavec na hladine tvárou dole.
Jeho púť v ten deň dosiahla cieľ, nebolo to len priblíženie sa, ale
konečné a večné stretnutie sa s jeho milovanou, obdivovanou a stále
hlbšie a intenzívnejšie hľadanou Najsvätejšou Trojicou, Otcom, ktorý
ho vo svojej náruči ukolísal do sladkého stretnutia sa. Bol zrelý na
toto stretnutie, i keď s bolesťou, ale ja som to takto prijala.
Dňa 29. augusta 2015, sestra Františka Safková OSU

Dvanáct hvězd, dvanáct
kostelů na předměstích Prahy
Jan Bradna
Neslábnoucí odpor mnohých Pražanů proti obnově mariánského
sloupu na Staroměstském náměstí přivedl aktivní katolíky
na myšlenku vybudovat okolo Prahy prstenec nových kostelů,
jichž by bylo tolik, kolik hvězd zdobí gloriolu nebeské matky.
S
myšlenkou odčinit urážku Matky Boží jiným způsobem
než obnovou mariánského sloupu přišel na počátku 20. let
minulého století dr. František Nosek. Podobně biskup An-
tonín Podlaha vystoupil s myšlenkou, že lépe než stavět
nový sloup by bylo postavit kolem Prahy tolik kostelů, ko-
lik hvězd měla gloriola kolem hlavy Panny Marie. Na tyto podněty
navázal dr. Nosek s přáteli v r. 1926 založením spolku „Dílo blaho-
slavené Anežky Přemyslovny“. Pro tuto myšlenku získal i velmistra
křižovníků dr. Josefa Vlasáka, který spolek podporoval i finančně.
Spolek měl za úkol vyhledávat a nakupovat na pražských předměs-
tích vhodné pozemky pro výstavbu kostelů.
Se záměrem nejprve stavět kostely a potom usilovat o obnovu
sloupu souhlasil pražský arcibiskup dr. František Kordač i jeho ná-
stupce dr. Karel Kašpar, který dílu vycházel všemožně vstříc. Dne
1. května 1926 se schůze Díla bl. Anežky Přemyslovny v sále Plo-
dinové burzy účastnil i zástupce pražské nunciatury Msgre Ritter.
Jeho prostřednictvím byl Sv. otci zaslán telegram jako projev úcty
a lásky. Druhého dne přišla odpověď – přání úspěchu a požehnání,
které tlumočil kardinál Gaspari. Protože se práce Díla velmi rozbí-
hala, bylo třeba sepsat jasné stanovy. Ty byly poslány na konzistoř
a 23. května schváleny. Pastorace pražských předměstí a přilehlých
vesnic postupně připojovaných k městu již probíhala. O ni se velmi
zasloužil P. František Krus TJ od sv. Ignáce. Bohoslužby se tehdy
sloužily ve všech možných prostorách, kapličkách nebo i pod širým
nebem. Na periferiích působil i františkán P. Jan Ev. Urban, který
se velmi přičiňoval o to, aby v nových kostelích byly od počátku
alespoň nedělní bohoslužby. Byla to velmi těžká práce, ale setkávala
se s radostí a pochopením.
Stavby kostelů začaly nebo probíhaly v době hospodářské krize
a dělníci tak dostali práci. Důvodem spěchu s výstavbou kostelů byla
také obava, aby sebrané peníze v době hospodářské krize neztratily
na hodnotě.
Historie
Strašnice: kaple Neposkvrněného početí
Panny Marie
Arcibiskup dr. František Kordač rozhodl, aby sbírky na mariánský
sloup bylo využito na stavbu kostela ve Strašnicích. V letech 1928–
1929 Magdalena Škrábková se svým synem darovali na postavení
kostela 800 sáhů půdy na krásném místě. Dar brzy zaokrouhlili na
1000 sáhů a přidali ještě značnou finanční hotovost. Pro jiné obtíže
bylo rozhodnuto postavit nejdříve faru s kaplí. Ta byla vysvěcena
31. srpna 1930. Kaple byla velmi prostorná, byl to spíše menší mo-
derní jednolodní kostel, po levé straně měl vyvýšenou lodžii, která
sloužila jako kruchta. Výzdoba kaple byla původně v beuronském
slohu. U této stavby je výslovně zmiňováno, že byla postavena ze sbí-
rek na mariánský sloup. U dalších kostelů podíl těchto peněz zatím
není znám.
Vysočany: kostel Krista Krále
O postavení kostela se zasloužil dr. František  Nosek a vysočanský
katecheta P. Arnošt Oliva. Ten již od r. 1919 sbíral finanční pro-
středky a započal jednání s úřady. Postavení kostela provázelo velké
protivenství ze strany radnice. Kostel nesměl stát ve středu Vyso-
čan, ani na viditelném místě. Nesměl být velký a nesměl mít vzhled
kostela nebo kaple. Musel mít strohou fasádu jako činžovní dům
nebo tovární hala. Jednání trvalo až do října 1929, kdy byl položen
základní kámen kostela, oficiálně jen kaple. Základní kámen posvětil
biskup dr. Antonín Podlaha. Za necelý rok byla stavba dokončena
a v září 1931 vysvěcena také biskupem Antonínem Podlahou. Od
září 1931 také stojí před průčelím kostela obytný dům č. 14, který
zakryl pohled na kostelní průčelí. Tak bylo nařízeno, aby na kostel
nebylo z ulice vidět.
Autorem architektury kostela i domu byl arch. Otakar Nekvasil.
Dům před kostelem ihned zakoupila Metropolitní kapitula pro byty
a prostory farního úřadu. Kostel je presbytářem orientován k jihu.
Po druhé světové válce byly okolo postaveny další domy a blok tak à
41
 Historie
à uzavřen, což bylo cílem tehdejší velmi protikatolicky zaměřené rad-
nice. U průchodu domu č. 14 nesmělo být ani označení, že je zde
vstup do kostela. Proto je zde napsáno „Vchod do svatyně Krista
Krále“.
Kbely: kaple sv. Alžběty Durynské
Kostel stojí v lokalitě původní vesnice Kbely, u níž bylo v meziváleč-
né době vybudováno známé vojenské letiště. Kostel byl přestavěn ze
stodoly a vysvěcen v říjnu 1932. O hledání vhodného objektu jsem
se dozvěděl od Boženy Janouškové. Vyprávěla mi, jak jednoho ne-
dělního odpoledne šli s manželem pěšky z Vysočan do Kbel a hledali
vhodný objekt, který by bylo možno přestavět na kostel. Volba padla
na jednu stodolu. Objekt byl r. 1931 zakoupen a adaptován na kostel.
Dne 28. 10. 1932 jej vysvětil velmistr křižovníků dr. Josef Vlasák.
V kostele byl umístěn kříž z 18. století, darovaný františkány. U kos-
tela byl zřízen Domov sv. Kláry. Ve vedlejší vilce bylo ubytováno
několik sester laického apoštolátu a v jejím přízemí zřízena mateřská
školka a dětská besídka. Okolo kostela byla zahrada a na dvoře hřiště.
Krč: kaple sv. Václava v Thomayerově
nemocnici
Celý obrovský areál byl budován podle návrhu arch. B. Kozáka jako
Masarykovy domovy v letech 1926–1934. Byl to domov pro staré
a postižené lidi. Za druhé světové války byl celý areál přeměněn na
vojenskou nemocnici, kam byla dokonce z území města Prahy zave-
dena železniční vlečka pro lazaretní vlaky, aby nebylo vidět množství
raněných hlavně z východní fronty. Po válce už celý ohromný areál
zůstal nemocnicí. Kaple stojí vlevo od hlavní brány a  je postavena
ve stejném slohu jako okolní budovy. Informace, jakou měrou se na
jejím vybudování podílely finance ze sbírek, jsou velmi skrovné. Na
začátku šedesátých let byla kaple zrušena. V devadesátých letech byla
obnovena přičiněním hlavně P. Vladimíra Rudolfa, faráře z nedale-
kého kostela Panny Marie Královny míru na Lhotce. Interiér kaple je
prostorný a jednoduchý, s velmi skromnou výzdobou. To ale nevadí
krásnému duchovnímu ovzduší a atmosféře, která zde panuje.
Spořilov: kostel sv. Anežky České
a sv. patronů českých
Ve dvacátých letech 20. stol. na dalekém jižním okraji Prahy vznik-
la uprostřed polí nová lokalita jménem Spořilov. Bylo to městečko
tvořené asi 1200 malými řadovými domky a vilkami se zahrádkami.
Záměr vybudovat toto nové sídliště vznikl z myšlenky úsporného
bydlení. Stavělo se v letech 1925–1929 podle projektu arch. J. Barka
a prof. J. Bertla. Centrem celé lokality je velké mírně svažité náměstí
s parkovou úpravou, kde bylo zamýšleno postavit kostel.
Při výstavbě Spořilova sloužila dělníkům ke stravování kantýna,
dočasná dřevěná stavba. Po skončení stavby ji dr. Nosek koupil. Byla
jednoduše změněna na kapli sv. Kláry pro tři sta lidí. Bohoslužby zde
míval P. Jan Ev. Urban, zpovědník dr. Noska. Bohoslužby byly hojně
navštěvovány. Pomocnou službu u kaple a charitativní práci zde ko-
naly františkánské terciářky.  Stavba byla vně i uvnitř velmi skromná.
Byla tak chudá, že se jí za to i posmíval známý protináboženský
levicový list. V odpovědi na tento článek je psáno, že „je divné, když
se zástupce chudých tříd posmívá chudé skromné svatyni“. Právě
chudoba a skromnost nově vznikajících svatyní na periferii Prahy
byla totiž velmi dobře a vděčně přijímána.
42
Roku 1930 zakoupil dr. František Nosek
parcelu uprostřed Spořilova na Roztylském
náměstí. Chtěl využít 650. výročí smrti
bl. Anežky Přemyslovny (r. 1932) na vybudo-
vání kostela na Spořilově k její poctě. Celo-
státní sbírka na tento účel, konzultovaná s ně-
kterými biskupy, nebyla povolena pražským
arcibiskupem Kašparem a  Dílo bl. Anežky
bylo ze strachu z finančního fiaska zakázáno.
Dr. František Nosek se podřídil, ale budování
kostelů pokračovalo dál. Dne 28. října 1934
posvětil základní kámen arcibiskup kard.
Kašpar, na jaře 1935 byla zahájena stavba. Byl
postaven podle plánů architektů Karla Polív-
ky a Vlastimila Brožka. Kostel byl vysvěcen
28. 10. 1935, půl roku po smrti dr. Noska.
Krč: dřevěný kostel
sv. Františka z Assisi
Po první světové válce byla Krč v jižní části
města za Pankrácí daleký okraj Prahy, který
byl ale rychle zastavován. Stály zde též dvě vily,
kde se nacházel útulek sv. Terezie. Vily patři-
ly sestrám Neposkvrněného početí. Věřící se
zde scházeli k bohoslužbám. Dne 22. září 1935
byl založen spolek pro vystavění a udržování
katolického kostela. Na stavbu byly shroma-
žďovány finanční prostředky. Místo pro něj
bylo získáno až počátkem druhé světové války
v místě, kde se říká Na Habrovce. Polovinu po-
zemku daroval Dr. Welz, druhá polovina byla
zakoupena od Pragovaru. Arch. Jaroslav Čer-
mák vypracoval projekt moderního kostela
připomínajícího jeho kostel v Košířích. Za vál-
ky ale nebylo možné kostel stavět. Proto bylo
roku 1941 postaveno dřevěné provizorium.
Se stavbou se začalo 8. prosince a již 24. pro-
since zde byla půlnoční mše sv., kterou sloužil
P. Jeřábek. Kostel vysvětil velmistr křižovníků
dr. Vlasák. Jednoduchá dřevěná stavba podle
návrhu arch. Hrušky s interiérem, navrženým
arch. Čermákem, zde stojí dodnes.
Lhotka: kostel Panny Marie Královny míru
Asi nejznámějším kostelem postaveným částečně ze sbírek na ob-
novu mariánského sloupu a nejvíce připomínajícím stržení sloupu
a snahu o odčinění urážky Matky Boží je právě kostel na Lhotce.
V čele kostela v presbytáři je socha Panny Marie, replika sochy z ma-
riánského sloupu na Staroměstském náměstí. Socha stojí na výdusku
korintské hlavice a dříku sloupu. V kostele je také chována jedna
hvězda z původní glorioly ze Staroměstského náměstí a úlomek ka-
mene ze sochy anděla ze sloupu.
Na začátku třicátých let 20. stol. byla Lhotka malou vesničkou
za Prahou, ale byla již součástí hlavního města. Bylo to perspektivní
místo pro novou výstavbu, ale i rekreační oblast. Myšlenka postavit
na Lhotce kostel vznikla v r. 1932. Již tenkrát byl pro něj vyhlédnut
pozemek, na kterém nyní stojí. Roku 1933 bylo získáno povolení slou-
žit mše ve školní třídě. Velká škola zde nebyla, jen přízemní školní

Habrovka. Jednoduchá dřevěná stavba podle návrhu arch. Hrušky s interiérem, navrženým arch. Čermákem, zde stojí dodnes.
pavilony. Stalo se to 10. prosince 1933. Už za necelé dva měsíce však
přišel zákaz. Proto byl rychle ustaven „Spolek pro udržování římsko-
-katolických bohoslužeb a výstavbu kaple pro Prahu XI – Lhotku“.
V březnu 1934 se konala valná hromada a na ní zvolen i výbor
spolku. Dočasná kaple byla zřízena v  domě arch. Bernáta, který
dosud stojí přímo naproti vchodu do nynějšího kostela. První rok
byly prostory užívány bezplatně. Ještě před ustavením spolku podal
přípravný výbor žádost státní regulační komisi o zakreslení koste-
la na vyhlédnutém pozemku. Za podklad žádosti byl vzat projekt
kostela vypracovaný na příkaz kard. Kašpara firmou arch. Nekva-
sila z Karlína. Žádosti bylo vyhověno a tím umožněno spolku, aby
9. července 1934 podal žádost pražskému magistrátu o přidělení po-
zemku na stavbu kostela. Dne 29. prosince 1934 rozhodla pražská
městská rada prodat stavební místo o rozloze 157 čtverečních sáhů
po 20 Kč a také pronajmout okolní pozemek určený pro veřejný sad
Historie
za 50 Kč ročního nájemného. Dne12. dubna 1935 navštívil Lhotku
kardinál Kašpar, aby si osobně prohlédl kapli i pozemek pro kostel.
Jsou zachovány fotografie z návštěvy i oltáře v kapli. Při návštěvě
dal souhlas, aby budoucí kostel byl zasvěcen Panně Marii Královně
míru a 4. listopadu rozhodl, aby na hlavním oltáři byla replika sochy
Panny Marie ze strženého mariánského sloupu na Staroměstském
nám., kde se pražští katolíci v době třicetileté války modlili k Panně
Marii Královně míru. Proto bylo navázáno jednání s Lidovou aka-
demií v Praze při lidové straně, při které působil i Odbor pro rekon-
strukci mariánského sloupu. Předsedou Lidové akademie, při které
odbor působil, byl Msgr. Bohumil Stašek. Byl proto zvolen čestným
předsedou kostelního spolku na Lhotce. Do výboru spolku byla také
zvolena předsedkyně rady katolických žen Anna Šmaková.
Dne 26. dubna 1936 bylo sochaři Břetislavu Bendovi zadáno
zhotovení kopie zničené sochy Panny Marie ze strženého sloupu. à
43
 Historie
à Model sochy měl vymodelovat podle zachovalých trosek uložených
v lapidáriu Národního muzea na Výstavišti v Holešovicích a podle
zachovaných fotografií. Sochař Břetislav Benda vymodeloval třetino-
vý model sochy vysoký 73 cm. Podle „souhlasného mínění znalců“
byl model zdařilý a 24. června jej schvaluje konzistoř jako návrh
sochy určené pro hlavní oltář.
Dne 15. května 1936 bylo vloženo 30 000 složenek do pražského
nákladu časopisu Neděle s prosbou o finanční příspěvek na stavbu
kostela a zhotovení sochy. 6. září byl model sochy na místě budoucí-
ho kostela posvěcen kanovníkem Msgre Staškem a umístěn v dočas-
né kapli v domě u Bernátů. Téhož roku bylo arch. Rudolfu Svobodovi
z Prahy zadáno vyhotovení definitivních plánů na kostel. Zjara roku
1937 navštívil Lhotku ještě jednou kardinál Kašpar. Zúčastnil se vý-
borové schůze spolku a definitivně schválil plány nového kostela.
1. května 1937 pozval výbor lhoteckého kostelního spolku pražské
katolíky do Smetanovy síně, aby je ústy svého čestného předsedy po-
prosil o pomoc a podporu. Současně byly do celého nákladu Neděle
a Katolické ženy vloženy další složenky. Úspěch májové akademie
a složenkové akce předstihl všechna očekávání. Dne 31. května 1937
byl posvěcen pozemek a další den zahájen výkop základů. 6. listopa-
du byl kostel úředně kolaudován.
Chodov: kostel sv. Františka z Assisi
V roce 1922 se vesnice Chodov na jižním okraji Prahy stala součástí
města. Tehdy se již Chodov a jeho okolí značně rozrůstaly novou
zástavbou a vyvstala otázka vybudování vlastního kostela, který zde
nebyl. Byl vypracován projekt velkého kostela na tehdejším Husově
náměstí. Ale než bude postaven nový kostel, měl vzniknout malý
kostel provizorní, který by sloužil do doby jeho postavení. Byla za-
koupena dřevěná stavba, původně stodola, kde byla řadu let jatka.
Stavba byla adaptována na kostel, který svému účelu slouží dodnes,
protože zamýšlený velký kostel již postaven nebyl. Na adaptaci stav-
by na kostel se společně podílela obec i církev. Dne 4. října 1938 jej
vysvětil kardinál K. Kašpar, který také na jeho stavbu přispěl darem
50 tisíc Kč. Kostel měl původně velmi prostý interiér. Až později byla
nad oltářem namalována velmi dobrá freska sv. Františka a pořízeny
moderní okenní vitráže.
Žižkov: kaple sv. Vojtěcha
Vznik tohoto kostela se vymyká všem ostatním popisovaným kos-
telům. Nejdříve spolek Dílo blahoslavené Anežky Přemyslovny
zakoupil pozemek na rozhraní Žižkova a Nových Vysočan poblíž
dnešní kaple. Ale pro nedostatek dalších prostředků byl pozemek
opět prodán. V r. 1939 byl v Nových Vysočanech založen spolek
pro postavení nového kostela. Byla sebrána určitá finanční částka,
která ale na stavbu nestačila. Spolek se proto obrátil na obdobný
spolek v blízkých Malešicích s návrhem, aby nový kostel postavili
společně v místě, které by oběma lokalitám vyhovovalo. Plán se ale
už neuskutečnil. Dnešní kostel vznikl nápaditostí a obětavostí, které
tyto práce vždycky provázely. Kostel je totiž přestavěný z tělocvičny
spolku Orel.
Orlovna byla postavena svépomocí členů zdejší organizace a jako
první ve velké Praze otevřena 8. září 1935. Cvičilo se zde něco přes
čtyři roky. Za protektorátu byl Orel zakázán a rozpuštěn. Orlovna by
propadla konfiskaci. Proto se spolek pro postavení kostela dohodl
s Orlem, uhradil zbývající úvěry Orla a místní věřící upravili orlovnu
na kapli zasvěcenou sv. Vojtěchu. Po válce se uvažovalo o postavení
nového kostela nedaleko kaple, vše ale zmařil komunistický režim.
44
Košíře: kostel sv. Jana Nepomuckého
V horní části Košíř byl jen malý barokní kostelík Nanebevzetí Panny
Marie na křižovatce cest pod parkem Klamovka z r. 1752, který slou-
ží dodnes. Proto byl v r. 1928 založen místním katechetou P. Snížkem
kostelní spolek katolíků, který r. 1935 jednal s vedením města Prahy
o zakoupení pozemku. Jednání bylo neúspěšné. Až r. 1938 zakoupil
spolek lukrativní parcelu na jižním vyvýšeném okraji Košířského
náměstí. V témže roce byl pražským arcibiskupstvím a magistrátem
schválen projekt ve funkcionalistickém slohu, vypracovaný arch.
Jaroslavem Čermákem (1900–1990), terciářem řádu sv. Františka.
Arch. Čermák vypracoval ještě v r. 1940 projekty na kostely pro
Kbely a Dolní Krč, které bohužel nebyly nikdy realizovány. Zásluhou
P. Chlumského, který se nebál začít stavbu na začátku okupace a vál-
ky, byla stavba zahájena 1. 10. 1939. Již 11. prosince 1940 byla dokon-
čena věž. Kostel, ještě ne zcela dokončený, byl vysvěcen 17. května
1942. Poprava vedoucího stavitele Coufa za heydrichiády odsunula
úplné dokončení stavby až do poválečných let.
Troja: kaple sv. Kláry
Kaple jako jediná nebyla nově stavěna, ale zakoupena jako zrušená
a duchovní život v ní byl obnoven. Kaple stojí na vrchu vinice nad
barokním Trojským zámkem. Je viditelná z velké části vltavského
údolí. Kapli postavil r. 1685 stavebník zámku – Václav Vojtěch hrabě
Šternberk. Jeho ženou byla Klára Bernardina, svobodná paní z Mal-
zanu. Proto byla kaple zasvěcena sv. Kláře. Autorem projektu je Jean
Baptiste Mathey. Zařízení interiéru bylo vytvořeno z darů. Hlavní
oltářní obraz věnoval klášter premonstrátů na Strahově. Kaple je
opravdu obklopena krásou – na svahu k Vltavě je vinice, za kaplí
botanická zahrada. Dole pod vinicí je Trojský zámek, za ním ZOO
Praha. Duchovní správu vykonávají salesiáni z Kobylis, jsou zde pra-
videlné nedělní mše svaté.
Malešice
Je známo, že zde dr. Josef Beran, pozdější kardinál, posvětil základní
kámen. Kdy, nebylo dosud zjištěno. Z roku 1929 je fotografie mše sv.
na zahradě u soukromého domu. Kostel zde postaven nebyl.
Kobylisy: kostel sv. Terezičky
Dr. František Nosek zakoupil od statkáře Ženíška velký pozemek.
Celý pozemek později převzala arcibiskupská konzistoř, která jej
darovala salesiánům. To bylo před r. 1934, kdy byl položen základní
kámen. Tehdy přišel do kanceláře Charity, kde pracovala moje mat-
ka,  mladý kněz, pozdější kardinál dr. Štěpán Trochta, který se vrátil
z Turína. Podle jejího svědectví měl v aktovce jednu košili a breviář.
Požádal ji, zda by mu pomohla rozmnožovat a rozesílat prosby o fi-
nanční dary. Takto skromně začínalo velké dílo. Na místě byl pak
postaven kostel sv. Terezičky a část salesiánské oratoře. Kostel s částí
oratoře byl vysvěcen 24. října 1937. Další průběh stavby byl přerušen
druhou světovou válkou a pokračovat mohl až r. 1947. Od 1. prosin-
ce 1946 byly Kobylisy samostatnou farností. V devadesátých letech
byly kostel i celý salesiánský areál rošířeny a upraveny pro potřeby
dnešní „spádové farnosti“.
Akad. sochař a restaurátor Jan Bradna, spoluzakladatel a současný
místopředseda Společnosti pro obnovu mariánského sloupu v Praze.
Text byl redačně zpracován na základě autorovy rozsáhlé studie.  

Odvaha pohlédnout na svůj hřích
50. Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech přivítal tisíce příznivců
filmu. Mezi nimi nechyběla ekumenická porota a již počtvrté také šestice
křesťanských duchovních a laiků, kteří v přítmí kinosálů hledali hlubší roviny
lidské existence.
J ubilejní 50. ročník karlovarské přehlídky
nabídl řadu nevšedních filmových zážit-
ků. Do hlavní soutěže letos festivaloví dra-
maturgové zařadili třináct snímků, jejichž
kvalita byla nesporná. Práce ekumenické
poroty tak stejně jako v minulých letech
nebyla nijak jednoduchá, o čemž svědčí
udělení hned dvou ocenění – jak hlavní
ceny, tak zvláštního uznání.
Naděje v těžké všednosti
Srdce porotců si nakonec nejvíc získala celo-
večerní prvotina režiséra Diega Ongara Bob
a stromy. Francouzský filmař žijící ve Spoje-
ných státech se soustředí na nejednoduchý
život Boba Tarasuka, dřevorubce a chovatele
dobytka, který v tomto tlumeném a doku-
mentárně laděném dramatu hraje sám sebe.
Bob se již desítky let věnuje těžké fyzické
práci v těsném sepětí s přírodou. Ať těží
dřevo nebo se stará o svůj dobytek, v jeho
zdrsnělé tváři lze číst upracovanost, hou-
ževnatost i vůli překonávat těžkosti, kterých
je v jeho životě dost a dost. Ekumenická
porota ocenila skutečnost, že ač Bobův život
provází mnoho chyb – v práci, v rodině i ve
vztazích k okolí, on vždy nalézá odvahu
převzít za všechna svá rozhodnutí a chyby
osobní odpovědnost. Tím se do jeho života
dostává nenápadná, ale stále trvající naděje.
Snová Píseň písní
Zvláštní uznání ekumenické poroty získal
snímek zcela jiného druhu. Píseň písní ukra-
jinské režisérky Evy Neymannové se vrací
na začátek 20. století do ukrajinské židovské
komunity. Desetiletý Šimek miluje stejně
starou dívku Buzju, hloubku svého citu si
ale uvědomí až na prahu dospělosti, a to ve
chvíli, kdy již na Buzjino srdce nemá nárok.
Neymannová svoji poetickou vizi nestaví na
dramatickém ději, ale mnohem víc na nála-
dách a atmosféře dnes již dávno ztraceného
židovského světa. Atmosférické výjevy ze
života místní tradičně žijící, chudé, ale přesto
důstojné komunity střídají poetické vize
a sny malého chlapce. Píseň písní je oslavou
nejen mladické lásky, ale stejnou měrou i ne-
návratně ztraceného světa židovských štetlů.
Vítejte v klubu
Silné snímky se samozřejmě našly i mimo
hlavní soutěž. Jedním z nich bylo ponuré
drama chilského tvůrce Pabla Larraína
Klub, jenž si za svůj pátý film na jaře odvezl
Velkou cenu poroty – Stříbrného medvěda
z německého Berlinale.  Zlověstný portrét
čtveřice kněží-vyvrhelů, kteří jsou za své se-
xuální prohřešky odsouzeni ke společnému
domácímu vězení kdesi na chilském pobře-
ží, je tvrdou kritikou praktik katolické círk-
ve, která se ještě zcela nedokázala vyrovnat
s hříchy některých svých služebníků. Provo-
kativní snímek si rozhodně zaslouží pozor-
nost i křesťanských diváků, nicméně jeho
základní problém spočívá ve skutečnosti, že
drtivá většina publika nebude schopna hlub-
ší reflexe příběhu a nechá se strhnout jeho
povrchním proticírkevním vyzněním.
Potenciál zaujmout a vyvolat diskusi
snímek Klub nicméně dokázal již při své
premiéře na berlínském festivalu. Tamní
ekumenická porota, jíž jsem se účastnil,
totiž o tomto díle vášnivě a dlouho deba-
tovala. Její členové se rozdělili na dva proti
sobě stojící tábory. Polovina z nás chtěla
snímek vyznamenat a druhá polovina byla
razantně proti: křesťané přece nemohou
ocenit film, který očerňuje církev. V zásadě
se při reflexi tohoto filmu musíme ptát: Jsme
ochotni snést pohled na svou temnou strán-
ku, nebo dáme přednost životu ve sladkém
a snad i předstíraném nevědomí, které je
podporováno snad i chtěnou neschopností
kritické sebereflexe? Chilský Klub rozhodně
kultura
nemůžeme nařknout z levného zneužívání
mediálně atraktivního tématu. Díky svým
uměleckým kvalitám (hereckým, obrazo-
vým i hudebním) se jedná o vysoce výbě-
rový snímek, který nicméně může mnohé
znechutit. Znechutit svým ostrým tnutím do
krajně bolestivého místa nejen současné ka-
tolické církve. Jako každé umělecké dílo by
totiž i Klub byl v podstatě nefunkční, kdyby
pod povrchem konkrétního příběhu nesdě-
loval něco hlubšího o hříchu a zaťatosti nás
všech – kněží, laiků, věřících i nevěřících.
Spiritualita a film
Na 50. MFF Karlovy Vary se přítomnost
křesťanů neomezila pouze na činnost
ekumenické poroty. Již počtvrté se zde pro
zástupce křesťanských církví konal semi-
nář Spiritualita a film. Seminář je určen
jak pro křesťany (zasvěcené osoby i laiky),
kteří v rámci své církve již s filmem pracují,
tak pro ty, kdo by třeba chtěli teprve začít.
Týdenní program naplněný projekcemi
a debatami má za cíl překročit prvoplánové
vnímání filmu. „Doufal jsem, že mi semi-
nář pomůže lépe rozlišit spirituální rozměr
filmů, který často nemusí být patrný na
první ani druhý pohled. S filmy je to totiž
podobné jako se životem člověka: Vždy je
v něm duchovní rozměr, jen je někdy zapo-
třebí pozornějšího pohledu, aby byl takový
rozměr rozpoznán,“ říká Elva Frouz, kato-
lický jáhen a terapeut. Ke stěžejní stránce
semináře, tedy ke společným debatám,
Frouz dodává: „V hodnocení filmů jsme
se ne vždy shodli, ale díky vzájemnému
pozitivnímu naladění se nám dařilo jeden
druhého obohacovat. Postřehy druhých mé
vidění filmu často zásadně ovlivnily.“
Podle spoluorganizátora semináře On-
dřeje Sabola je důležité, aby se seminář ve
svém výsledku neomezil pouze na několik
intenzivních festivalových dní. „Doufáme,
že účastníci budou ochotni získané podněty
nést dál ve svých církvích a s filmy budou
aktivně pracovat během celého roku,“ upřes-
ňuje Sabol. Lukáš Jirsa
45
 kultura
Nerovnoběžné cesty filosofie a teologie
Jean-Yves Lacoste pojednává o vztahu teologie a filosofie,
jeho proměnách v dějinách a jeho možnostech dnes.
O brat k náboženství v současné postmo-
derní filosofii, který je inspirován
dílem Martina Heideggera a jeho násled-
ným rozvinutím u Jacquesa Derridy, lze
rozdělit do dvou hlavních proudů: radikální
hermeneutika, která převládá v anglofonní
oblasti, a teologická fenomenologie, která
vznikla mezi francouzskými mysliteli. Jean-
-Yves Lacoste, profesor z Cambridge, náleží
do druhé skupiny. Editor významného díla
Dictionnaire critique de théologie přednesl
v rámci prestižních přednášek nazvaných
James W. Richard Lectures na University of
Virginia řadu přednášek, jejichž přepraco-
vaná verze byla vydána knižně pod titulem
From Theology to Theological Thinking
(University of Virginia Press, 2014). Tato
útlá kniha, opatřená pečlivým úvodem o au-
torově biografii a bibliografii z pera znalce
teologického obratu ve francouzské fenome-
nologii Jeffreyho Bloechla (Boston College),
obsahuje tři krátké, leč na myšlenky bohaté
kapitoly, které lze číst hned několika způso-
by. Zaprvé Lacosteho eseje vyprávějí příběh
tradice evropského myšlení, na kterém stojí
západní podoba křesťanství a idea Západu
vůbec. Zadruhé kniha představuje přehled-
ný „úvod do teologie“, který teologa poučí
a laikovi mnohé osvětlí. Konečně – a toto se
zdá být autorovým hlavním cílem – pojed-
nává o vztahu teologie a filosofie, jeho pro-
měnách v dějinách a jeho možnostech dnes.
Vita philosophica –
vita Christiana
Filosofie a teologie jsou na počátku dějin
křesťanství jedno a totéž. Touto tezí Lacoste
otevírá své dílo, aby následně vysvětlil
podstatu původního významu řeckého
filosofia, které spojuje s dalšími termíny:
theória a epistémé, tj. náhlednutí a vědění
o bytí, a které striktně odlišuje od moder-
ních pojmů teorie a věda.
Filosof není pouhým nezaujatým pozo-
rovatelem, který hromadí moudrost. Je to
především někdo, kdo žije „filosofický ži-
vot“, někdo, mohli bychom říci, kdo ví o ži-
votě v pravdě. Dobře je to vidět na příkladu
Sókrata, který – na rozdíl od sofistů – to, co
učí, také žije.
46
Křesťanství,
které se na
počátku chápe
jako cesta, je
podle Lacosta
totožné s vita
philosophica.
Navzdory
výrokům
apoštola Pavla
o bláznovství
světské moud-
rosti, anebo
Tertuliánovu zvolání, že Athény a Jeruza-
lém nemají společného zhola nic, je křes-
ťanský život spjat s životem filosofickým.
S životem v pravdě, který lze reflektovat
rozumem. S životem, o kterém lze
přemýšlet.
Filosofie, stejně jako křesťanství, učí, že
umění myslet nelze oddělit od umění žít.
Ne že by neexistovaly rozdíly v pochopení
významů základních pojmů. Křesťanství
bezpochyby v antickém světě filosofie pů-
sobí revoluci svého druhu. Podle Lacosta
však není pochyb o tom, že zkušenost
křesťanského života se prezentuje a chápe
jako filosofický život, a to, co bychom dnes
nazvali teologií, jako křesťanská filosofie.
Hřích univerzity
Zrod univerzity znamená roztržení orga-
nické jednoty filosofie a teologie. Tento
provokativní názor se Lacoste pokouší
obhájit v prostřední části knihy. Akademic-
kou půdu vnímá jako místo fragmentace
vědění a vznik samostatných vědních
oborů a disciplín včetně teologie a filo-
sofie. V tomto momentu nadchází úsvit
modernity.
Vzájemný vztah filosofie a teologie se
pod nadvládou schólé radikálně promě-
ňuje. Teologie, královna věd, se dívá na
filosofii jako na svůj nástroj a filosofa vní-
má sice jako potřebného, avšak mnohdy
nedobrovolného pomocníka. Vše shrnuje
ve scholastickém výroku philosophia ancilla
theologiae, proti kterému se nejeden filosof
na artistických fakultách univerzit křesťan-
ského středověku vztekle bouřil.
Karta se ovšem v průběhu věků obrátí.
Filosofie, disciplína provozovaná na arti-
stické fakultě, postupně vytlačuje teologii
a uzavírá ji za zdmi vlastní fakulty, která se
ocitá na okraji akademické půdy. Filosofie
se ustavuje jako rigorózní věda o poznání
totality bytí, zatímco teologie je neustále
zpochybňována jako nevědecká. Proměna
zasahuje nejen teologii, filosofii a jejich
vztah, ale i význam pojmů poznání a věda.
Nejzávažnějším důsledkem moderního
vývoje je vykázání filosofického života do
sféry spirituality, tj. nevědeckého způsobu
života a zároveň nové neakademické dis-
ciplíny. Filosofický život spojující pravou
spiritualitu a pravdivé vědění přežívá mimo
univerzitní půdu v klášteře.
Navzdory všemu, co Lacoste vyslovuje
na adresu univerzity a co také přesvědčivě
demonstruje na příkladech z dějin západ-
ního myšlení, se nelze vyhnout kritické
otázce: Nebyla to přece jen svým způsobem
„šťastná vina“, která umožnila nebývalý
rozvoj myšlení?
Myšlení jako úkol
Organická jednota, až nerozlišitelnost fi-
losofie a teologie přetrvává i u moderních
myslitelů, avšak začasté mimo univerzitní
půdu. Kierkegaard zde stojí za vzor. Lacos-
tova kniha ovšem není v prvé řadě kritikou
univerzity, ale pobídkou k myšlení. Zde je
třeba obrátit se k Filosofovi. Lacoste tímto
označením evokujícím Tomášova Aristotela
míní jiného velikána: Martina Heideggera.
Co znamená myslet? Otázka, na niž se
odpověď hledá těžko. Snazší je odpovědět
na otázku, co nás moderní lidi od myšlení
odvádí. Moderní věda a technika, nihilistic-
ká ztráta víry ve smysl, onto-teologie, a tedy
také určitá teologie. Lacoste Heideggerovu
kritiku modernity přijímá. Záchranu nabí-
zenou Filosofem ovšem nikoliv zcela.
Myslet znamená stát na porézní pro-
pustné hranici mezi filosofií a teologií. Být
někde tam, kde je sice možné ještě rozlišit,
avšak nikoliv rozdělit. V tomto prostoru
je možné žít filosoficky a kontemplovat, tj.
myslet o Bohu, avšak také myslet o Bohu.
Martin Kočí

Mireia Ryšková
Pavel z Tarsu a jeho svět
Karolinum 2014
V edici „Teologie“
nakladatelství Karoli-
num vyšla jako první
svazek koncem roku
2014 kniha Pavel
z Tarsu a jeho svět
Mireji Ryškové s ex-
kurzy Sylvy Seiferto-
vé. Jde v posledních
desetiletích o první
českou monografii, jež zpracovává danou
problematiku v širokém záběru.
Kniha je rozdělena do šesti kapitol:
V první kapitole jsou charakterizovány
historické okolnosti, tj. především je věno-
vána pozornost tomu, že ve středomořském
prostoru (od doby Alexandra Velikého)
dochází k významnému procesu integrace
z hlediska životního stylu, myšlení a kultury
vůbec. Z tohoto procesu helenizace se do
určité míry vymykali Židé, i když i oni jím
byli zasaženi, zvláště pak jejich komunity
v diaspoře. Autorka dále věnuje pozornost
podmínkám a vztahům důležitým pro rodí-
cí se křesťanství, významu helénistického ži-
dovstva pro počátky křesťanství a pro vznik
a šíření církve. Vykreslení dobového pozadí
se ukazuje jako důležité pro pochopení pro-
středí, v němž vyrůstal a formoval své život-
ní postoje právě Pavel z Tarsu jakožto člověk
z židovsko-helénistického prostředí.
Druhá kapitola se podrobně věnuje Pav-
lovu původu, jeho židovské formaci, vztahu
k židovské tradici, dále otázce celibátu
v dobovém kontextu a problematice Pav-
lova římského občanství i občanství města
Tarsos. Předěl kapitoly tvoří pojednání
o Pavlově „obrácení“ u Damašku, charak-
teristika kontinuity a diskontinuity jeho
postojů a radikality i jeho vztahu k Ježíši
Kristu a jeho tradovanému odkazu. Do této
kapitoly jsou vloženy exkurzy Sylvy Seifer-
tové, které se zabývají Pavlovým vztahem
k Zákonu a dobovému židovskému způso-
bu interpretace textu (hermeneutice).
Třetí kapitola je věnována kompliko-
vané otázce chronologie Pavlova života
a působení a je uzavřena Pavlovým struk-
turovaným životopisem. Z textu je patrné,
že leckteré otázky chronologie zůstávají –
i přes úsilí četných badatelů – otevřené a že
údaje Pavlových listů a Skutků apoštolů
nelze sice vždy zcela harmonizovat, ale že
zároveň jsou oba tyto zdroje pro chronolo-
gii nezbytné.
Ve čtvrté kapitole, nazvané „Pavel a jeho
křesťanská misie“, se autorka (na více než
sto stránkách textu) věnuje vztahům mezi
Pavlem a jeruzalémskou obcí, tenzím mezi
židy a křesťany, židokřesťany a pohanokřes-
ťany, Pavlem a Petrem. Autorka se na
podkladě dobového pozadí snaží objasnit,
v čem spočíval onen základní konflikt v pr-
votní církvi, který vedl Pavla k radikálně
nové interpretaci židovského dědictví
a k vytvoření samostatné misie (v zásadě
nezávislé na Jeruzalému i Antiochii), její-
miž hlavními adresáty byli pohané. Hledá
i odpověď na otázku, jaké strategie Pavel
ve své misijní práci používal a v čem tkvěla
úspěšnost jeho misie. Pozornost věnuje
i jednotlivým Pavlovým spolupracovní-
kům, protože i oni se významnou měrou
podíleli na tomto působení.
Pátá kapitola, která je stejně rozsáhlá jako
kapitola předchozí, je věnována Pavlovým
listům a hlavním tématům v nich. Autorka
věnuje relativně velkou pozornost tzv. ne-
sporným Pavlovým listům (Řím, 1 a 2 Kor,
Gal, Flp, 1 Tes, Flm), představuje jejich
strukturu a stručně charakterizuje základní
témata. Listům, jež jsou v bádání velkou
částí badatelů považovány za díla Pavlových
žáků, následovníků nebo jeho školy, je pak
věnována pouze informativní pozornost.
Šestá kapitola „Manželství, rodina a se-
xuální problematika v Pavlově pohledu“
(cca deset stran) se zabývá důležitou proble-
matikou manželských vztahů a vyzdvihuje
Pavlův progresivní přístup k rovnosti man-
želů a jeho realistické hodnocení manželství.
Kniha se nevyhýbá ani otázkám z Pavlova
hlediska nelegitimním sexuálním vztahům
a ukazuje na jeho respekt k lidskému tělu, jež
je jím chápáno jako chrám Ducha svatého.
Za velmi oslovující považuji závěrečná
a hodnotící témata zachycená na šestnácti
stránkách, jež popisují Pavlův vztah ke
společnosti, k Židům a problematice je-
jich spásy. Kniha je uzavřena stručnými
kapitolami o závěru Pavlova života a jeho
odkazu. Je zřejmé, že se autorka v této části
identifikuje s postoji apoštola Pavla, zvláště
pak s hymnickým textem z listu Římanům
8,31–39, jímž zakončuje celou knihu.
Kniha je napsána velmi kultivovaně
a čtivě. I když jde o vědeckou publikaci, je
text srozumitelný a jasný. Autorka nemá
potřebu komplikovat výklad složitými úva-
hami a teoriemi. Vyjadřuje se však k pro-
blémům, k nimž má zdůvodněně jiný pří-
stup a názor než jiné „zavedené“ autority.
Knihu doporučuji nejenom odborní-
kům, ale i těm, kteří mají o danou tematiku
zájem a chtějí se něco hlubšího o Pavlovi
z Tarsu dozvědět. Josef Šplíchal
RECENZE
Nico ter Linden
Povídá se… podle Tóry
EMAN 2015
Je nemálo lidí, křesťanů
i nekřesťanů, kteří vědí,
že Bible je významným
náboženským spisem,
a z různých důvodů se
s ní chtějí blíže sezná-
mit. Pořídí si český pře-
klad, jakých je v sou-
časné době k dispozici
několik, a začnou číst
od první stránky, tak jako čtou jiné knihy.
Po několika stránkách zjistí, že textu moc
nerozumějí, že není ani moc zajímavý či
strhující, a knihu dříve či později odloží.
Takovýmto zájemcům (ale i těm, kteří jsou
s Biblí obeznámeni více) nabízí pomoc ni-
zozemský evangelický farář, spisovatel a vy-
nikající teolog Nico ter Linden. Má dlou-
holeté zkušenosti s výkladem biblických
textů současným posluchačům či čtenářům
a shrnul je do šestidílné řady „Povídá se…“.
Evangelické manufakturní alternativní
nakladatelství EMAN v Benešově, vedené
tamním farářem Tomášem Trusinou, již
vydalo v roce 2009 český překlad druhého
dílu této řady „Povídá se… podle Marka
a Matouše“. Letos vyšel první díl.
Jak název napovídá, je věnován pěti
knihám Mojžíšovým. Autor nepředkládá
tzv. biblickou dějepravu ani převyprávění
biblických příběhů, o které se pokusila
řada spisovatelů, ani komentář v obvyklém
smyslu. V 74 krátkých kapitolách, které se
rozsahem a formou asi nejvíce blíží žánru
kázání (homilie), probírá postupně jed-
notlivé úseky biblických knih a zaměřuje
se zejména na příběhy v nich obsažené.
Většinou příběh stručně parafrázuje, upo-
zorňuje na důležité momenty či zvláštnosti
textu, na klíčová slova nebo věty a hlavně
na pointu příběhu a jeho aktuální smysl
a význam. Občas připojí informace o době
a okolnostech vzniku biblických knih nebo
uvede i rabínský výklad. Předpokládá, že
příslušný biblický text má čtenář k dispozi-
ci, a učí ho o tomto textu přemýšlet.
Téměř dvě třetiny knihy (46 kapitol)
jsou věnovány knize Genesis, která je
probrána prakticky celá. V dalších 28 ka-
pitolách se probírají klíčová témata z 2. až
5. knihy Mojžíšovy: vyvedení z Egypta,
putování pouští, Smlouva a Desatero,
předpisy o svatyni, zlaté tele, bronzový had,
Bileámova oslice, Mojžíšova smrt.
Myšlenkově bohatý text je i dobře čtivý,
na čemž má nepochybně zásluhu i výborný
překlad Jana A. Duse. Vladimír Roskovec
47
 RECENZE
Romano Guardini
Ctnosti: Meditace o podobách
mravního života
Triáda 2015
K nesmírnému
množství knih,
které kdy byly na-
psány o ctnostech
v jejich nejrůzněj-
ších  podobách,
připojil Romano
Guardini na
sklonku svého
života (1965)
své Meditace – a není to přídavek bezvý-
znamný. Nemluví o ctnostech jazykem
nadčasovým, ale ukazuje, čím mohou být
ctnosti v podmínkách současného života,
a vytěžuje přitom všechno cenné, co při-
nesla moderní filosofie, antropologie, teo-
logie, teorie duchovního života, a čerpá
z bohatých zdrojů své vlastní  zkušenosti.
Uvědomuje si, jak výslovně říká, že na-
uka o mravnosti se až příliš stala naukou
o tom, co je zakázané, a že mravní nor-
my se chápaly jako něco, co přistupuje
k člověku zvenčí. Guardini chce ukázat,
že mravní dobro činí z člověka, který je
uskutečňuje, člověka v pravém smyslu.
Ctnost necharakterizuje jako „trvalou
dispozici konat mravní dobro“, ale jako
etickou  hodnotu, která se stala dominan-
tou sdružující všechny prvky lidského
jednání v jeden celek. Je to určité uspo-
řádání lidské osobnosti, životní postoj.
V knize se  uvádí šestnáct různých ctnos-
tí. Ale jejich názvy nás překvapí. Guardini
nesleduje klasická pojednání o ctnostech,
ale vychází z různých vztahových situací
lidského života – a tak se tu jako ctnosti
prezentují (vedle spravedlnosti, trpělivos-
ti, odvahy aj.) také neúmyslnost, porozu-
mění, zdvořilost, usebrání, mlčení.
Pro celkovou charakteristiku Guar-
diniho vidění mravního života není
v krátké recenzi dosti místa. Uveďme
alespoň  myšlenku, kterou Guardini své
Meditace uzavírá: Člověk prožívá svůj
život ve vztahu k Bohu. Ale tento „Bůh“
nemůže být chápán jen jako „Absolutní
bytost“ nebo „Základ světa“. Je to Bůh,
který jedná a řídí dějiny. A to nikoli ději-
ny ve všeobecném smyslu, ale dějiny spo-
čívající na  smlouvě mezi Bohem a lidmi
v Ježíši Kristu. Z této smlouvy vycházejí
nové dějiny, směřující k uskutečnění
nového Božího království – a „spravedl-
nost“ člověka před Bohem znamená, že
„hledá především“ toto Boží království, to
znamená miluje Boha ve svých bližních,
„bere na sebe kříž“. Karel Šprunk
48
Claus Arnold
Malé dějiny katolického
modernismu
Vyšehrad 2014
Ve druhé polovině
19. stol. se vystupňo-
valy problémy, které
před křesťany, zejména
katolické, stavěly rych-
le rostoucí vědecké
poznatky i hospodář-
ský, politický a sociální
vývoj. Řada katolic-
kých teologů, filoso-
fů, historiků i politiků se snažila s touto
situací, která měla počátky již v renesanci
a zejména v osvícenství, poctivě vyrovnat.
Své názory publikovali nejen v knihách, ale
i v nově zakládaných časopisech, byly pořá-
dány katolické vědecké kongresy, vznikaly
křesťanskosociální a křesťanskodemokra-
tické strany a hnutí. Tyto snahy však často
narážely na nesouhlas a odpor církevních
představitelů a vžil se pro ně souhrnný ná-
zev modernismus.
Německý historik Claus Arnold se
problematikou katolického modernismu
dlouhodobě zabývá a publikoval o něm
řadu studií. V této své knížce (154 s.) nej-
prve sleduje vývoj pojmu modernismus,
pak informuje o tématech a hlavních před-
stavitelích modernismu v Německu, který
je znám spíše jako „reformní katolicismus“,
a o podobném hnutí ve Spojených státech,
označovaném jako „amerikanismus“. Dvě
samostatné kapitoly jsou věnovány nejzná-
mějším osobnostem modernismu, biblisto-
vi Alfredu Loisymu, jezuitům G. Tyrrellovi
a H. Bremondovi a laickému teologovi ba-
ronu von Hügelovi. Nejrozsáhlejší kapitola
líčí reakce učitelského úřadu církve. Auto-
rovi se podařilo jako jednomu z prvních
badatelů získat přístup do vatikánského
archivu posvátné kongregace Svatého oficia
(od roku 1965 Kongregace pro nauku víry),
což mu umožnilo osvětlit motivy a kroky
odpůrců modernismu v římské kurii (i
mimo ni), jejich vztahy a především okol-
nosti vzniku hlavních církevních doku-
mentů odsuzujících modernismus, dekretu
„Lamentabili“ a encykliky Pia X. „Pascendi
dominici gregis“ z roku 1907 a „antimo-
dernistické přísahy“ (1910). C. Arnold
dokládá, že názory představitelů kurie na
modernismus nebyly zdaleka jednotné a že
dekret „Lamentabili“, obsahující seznam
65 bludných tezí, formulovaných tak, že je
v této podobě patrně nikdo tehdy ani poz-
ději nezastával, vznikal poměrně dlouho
a složitě a byl výsledkem mnoha diskusí
a kompromisů. Naproti tomu encyklika
„Pascendi“ vznikla poměrně rychle v ma-
lém kroužku papežových poradců. Jejich
profily a identifikace podílu na encyklice
patří k velmi objevným pasážím knihy.
Encyklika obsahovala kromě naukového
odsouzení modernismu jako „snůšky všech
herezí“ též disciplinární část a následovala
po ní řada zásahů proti všem podezřelým
teologům až po exkomunikace. (Český
překlad obou zmíněných dokumentů byl
otištěn ve sborníku „Budoucnost moder-
nismu?“, který vyšel jako ročenka časopisu
Getsemany v roce 1999.) Velmi zajímavá je
poslední kapitola s názvem „Co bylo dál“.
Autor se v ní zabývá dalším průběhem
antimodernistického tažení, osudy jeho
protagonistů a jeho důsledky na církevní
život v první polovině 20. století. Kriticky
rozebírá i otázku spřízněnosti antimoder-
nismu s nacionálním socialismem.
Arnoldova knížka se vyznačuje velmi
vyváženým kritickým pohledem na složi-
tou problematiku katolického modernismu
a tažení proti němu, které sice postupně
sláblo, ale definitivně skončilo až druhým
vatikánským koncilem. Ten mnohé moder-
nistické impulsy a teze přejal, aniž ovšem
modernismus explicitně zmiňoval.
Předmluvu k českému vydání napsal
doc. Tomáš Petráček, který se ve svých
knihách zabýval tématy z období moderni-
smu. Zejména jeho „Bible a moderní kriti-
ka. Česká a světová exegeze ve víru
(anti-)modernistické krize“ (Vyšehrad
2011) se s Arnoldovou knížkou velmi
vhodně doplňuje. V předmluvě doc. Petrá-
ček též upozorňuje na události v českém
prostředí, které s modernismem souvisely,
především na vznik československé církve
v roce 1920, a které C. Arnold opomíjí.
Doplňuje k tomu i základní literaturu.
Terminologicky nesnadný text velmi
kvalitně přeložila Helena Medková, odpo-
vědným redaktorem byl Jaroslav Vrbenský.
Knížku by si měl přečíst každý, kdo se chce
orientovat v katolické teologii a v jejím
současném vývoji.  Bude zároveň povzbu-
zen skutečností, že se katolická církev
přece jen dokázala z důsledků antimoder-
nistické krize postupně vymanit a začala
se vyrovnávat s problémy moderního světa
a vědy, i když s nemalým časovým zpoždě-
ním a za cenu značných ztrát a osobních
tragédií. Vladimír Roskovec

Marco Politi
František mezi vlky:
tajemství jedné revoluce
Barrister & Principal 2015
Zkušený italský pu-
blicista a spisovatel
komplexně charakte-
rizuje první zhruba
dva roky Františkova
pontifikátu jako
papežovu revoluci
včetně konfrontace
s církevními konzer-
vativci („vlky“, zvláště
v římské kurii). František navazuje na pon-
tifikát Benedikta XVI., který autor hodnotí
jako rozporuplný pontifikát učence na trů-
nu, jehož velkorysé odstoupení znamenalo
jako nejvýznamnější gesto jeho pontifikátu
konec imperiální církve a polidštění a de-
sakralizaci papežství. Bergogliovo pojetí
papežství se od Ratzingerova výrazně liší:
František je na základě svých pastoračních
zkušeností mezi chudými a opovrhovanými
především jejich pastýř nemající odstup od
věřících a hlásající milosrdenství; jedinou
autoritou, jež v církvi existuje a vládne, je
Kristus, jehož on je učedníkem. Františko-
vo kouzlo spočívá ve způsobu, jakým dává
vytanout hlubokým potřebám, skrývajícím
se v nitru milionů lidí. Jeho plánem je mi-
sijní proměna církve, snaha „opustit poho-
dlný pastorační přístup, podle něhož ,se to
takhle dělalo vždycky‘ “. František se snaží
o zeštíhlení a zefektivnění kurie, o očistu
vatikánské banky, prosazení skutečné bis-
kupské kolegiality i o reformu papežského
úřadu, který musí odpovídat významu, jaký
„mu zamýšlel dát Kristus“. Autor se věnuje
řadě aktuálních Františkových starostí:
finančním machinacím významných hod-
nostářů, problémům rodiny v souvislosti
s přípravnou a řádnou synodou, problémy
italského episkopátu, snahou, aby tu církev
byla „ne pro chudé, ale s chudými“ a blízko
lidem. Církev pro 3. tisíciletí by měla být
prostoupena harmonií odlišností, jejímž
modelem je mnohostěn tvořený sbíháním
všech jednotlivostí, jež si v něm udržují
svou originalitu. Papežovou vizí je „dojem,
že Ježíš byl uzamčený uvnitř církve a teď
tluče na dveře, protože chce ven“. Tyto sna-
hy narážejí na otevřený, ale hlavně skrytý
odpor kurie a konzervativních katolíků.
Autor poukazuje na to, že papež je sice
„svatý, hodný a schopný“, ale nakonec zů-
stane ve svých reformních snahách velmi
osamocený, a že v církvi neexistuje organi-
zované hnutí stoupenců jeho revoluce na
rozdíl od názorově víceméně kompaktního
bloku konzervativců. František se snaží
co nejrychleji rozhýbat církev a přitom
se ukazuje, jak těžkopádné jsou katolické
struktury zaměstnané trávením papežo-
vých novinek. Autor zjevně sympatizuje
s jeho liberálními reformami a pojetím
chudé, milosrdné církve v pravém Ježíšově
duchu; jako velmi zvláštní se tu vyjevují
postoje konzervativců, jejichž pojetí pa-
pežského úřadu jako by bylo odtrženo od
svého základu, jímž je chudý a milosrdný
Kristus. V kurii panuje typická nostalgie
po Ratzingerovi, zneužívaná k zostouzení
jeho nástupce: papež si nechce obléct plášť
Kristovy autority, katolická věrouka se
nemůže přizpůsobovat lidstvu, Bergoglio
je proletář a populista, podrývá obraz pa-
pežské autority mající blízko k nebesům,
nelze vést řeč o čestném nebo láskyplném
primátu římského biskupa, římské pa-
pežství naopak tkví v pravomoci nejvyšší
naprosté a absolutní jurisdikce, papež večer
nepracuje (nesvítí se v papežské kanceláři),
František podněcuje ke kritice církve její
vyhlášené nepřátele, kteří na nic jiného
nečekali (M. Novak). Spor panuje i v otázce
rodiny (absolutní nerozlučnost manželství,
možnost sv. přijímání pro rozvedené, kteří
uzavřeli nový sňatek, klauzule svědomí
pro ty, kdo nezavinili rozvod, antikoncep-
ce, homosexuálové); přitom se ukazuje,
jak  obrovský je rozdíl mezi názorem laiků
a církevního magisteria.
Stranou nezůstává nádherný vztah
emeritního papeže a Františka: emeritus
nehodlá zasahovat do Františkových refo-
rem, ale modlitbou posiluje jeho pontifikát;
František o něm komusi říká: „Fantastic-
ký stařec. Neumíš si představit pokoru
a moudrost toho muže.“ V osobní rovině je
papež rovněž představen jako muž hluboké
modlitby, který si však od ostatních zacho-
vává „srdečný odstup“.
Politiho práce je vzrušující čtení o ak-
tuálních problémech církve a o bezpro-
středním okolí papeže v nitru Vatikánu
včetně konkrétních osob: členů rozhodo-
vacích grémií, významných hodnostářů
zapletených do finančních podvodů či
kardinálů a biskupů majících odlišný
vztah k Františkovým reformám a k pojetí
církve pro 21. století. Z knihy vysvítá, že
ten, kdo chápe papežství jako Petrovo ná-
sledování Krista v milosrdenství, skrom-
nosti, pokoře a chudobě, a ne jako sakra-
lizaci nejvyšší katolické hodnosti, musí
s Františkem přinejmenším sympatizovat.
Vladimír Petkevič
RECENZE
Matúš Kocian
Etika životního prostředí
ČZU 2015
Chování jednotlivců
vůči životnímu pro-
středí se u nás po pádu
komunismu v mnoha
ukazatelích bezesporu
zlepšilo (třídění od-
padu, šetření vodou
i elektrickou energií),
v jiných ovšem zase
zhoršilo (rozmach au-
tomobilismu). Nemusí jít o zásluhu či vinu
jednotlivých lidí; cena vody se výrazně
zvýšila, hromadná doprava v méně expo-
novaných oblastech do určité míry přestala
fungovat, řada obcí je v sobotu a v neděli
bez dopravní obsluhy. A podobně některé
nově vytvářené zákony jsou životnímu pro-
středí příznivé, jiné jsou orientovány proti
němu. Náš vztah k životnímu prostředí
však nemůže být určován ekonomickými
či právními nástroji, byť aspoň do určité
míry se tyto normy do našeho jednání
promítnou.
Vnímání životního prostředí, naše
postoje a chování vůči němu vycházejí
z hloubky osobnosti. Toto vnímání je
ovlivněno jak praxí okolí, tak i osobními
vědomostmi, především v oblasti přírod-
ních věd. Pro křesťana je důležité, aby bylo
v souladu s biblickým poselstvím, aby stvo-
řený svět přijímal jako dobré Stvořitelovo
dílo, aby do svých vztahů promítl Ježíšo-
vu etiku. A můžeme říci obecně, i když
překročíme hranice křesťanství, že vztah
člověka k životnímu prostředí je záležitostí
etiky. V publikaci Etika životního prostředí
autor RNDr. Matúš Kocian, Ph.D., příro-
dovědec (jeho specializací je entomologie)
a římskokatolický kněz, spolupracovník
Ekologické sekce České křesťanské akade-
mie, nepředpokládá u čtenářů křesťanskou
orientaci. Obrací se především k „ty-
pickému“ posluchači České zemědělské
univerzity. Seznamuje ho se základy etiky
a přehledně probírá vývoj vztahu člověka
k životnímu prostředí. Podrobně se v rámci
rozsahu publikace věnuje různým ekoetic-
kým koncepcím. Výklad doplňuje několika
důležitými „klasickými“ ekoetickými texty,
mezi nimiž je na prvním místě Desatero
Božích přikázání.
Kocianova kniha je bezesporu obohace-
ním českého knižního trhu. Je psána pře-
hledně, srozumitelně, systematicky a velmi
čtivě, a tak ji skutečně lze potenciálním
čtenářům doporučit. Jiří Nečas
49
 komentáře
Díváš se nám přes rameno, Radime!
Proslov Tomáše Halíka, který byl přečten 18. září při pohřbu Radima Palouše
v Akademické farnosti u Nejsv. Salvátora
D rahá Aničko, Martine, Honzo, všichni
milí společní přátelé a kolegové, kteří
jste se dnes přišli s Radimem rozloučit do
našeho kostela, kde se  i on leckdy účastnil
bohoslužeb. Přišli jste poděkovat za jeho
dlouhý,  plodný a požehnaný život,  za
jeho přesvědčivé svědectví věrnosti víře,
pravdě, svobodě, za jeho odpovědnou péči,
věnovanou  naší kultuře a naší Alma Mater,
Univerzitě Karlově.
Jsem v tuto chvíli fyzicky daleko od Vás,
na americké univerzitě Notre Dame, ale
duchovně jsem tu s Vámi.
S Radimem Paloušem mne spojovalo po
desítky let srdečné přátelství, myšlenková
blízkost a  úzká spolupráce jak v dobách
kulturního a náboženského disentu, při
„bytových seminářích“ a samizdatové pu-
blikační činnosti, tak v dobách nesnadné
obnovy vážnosti Univerzity Karlovy po
půlstoletí nesvobody.
Ano, byl  pro mne i něčím víc: po smrti
mého otce se pro mne stal v jistém smyslu
otcovskou postavou. Vzpomínám na snad
Jan Hus – Josef Toufar – Jan Nepomucký
L etos se zajímavým způsobem setkaly
dvě události. Dne 6. 7. vyvrcholil rok
600. výročí upálení M. Jana Husa a hned
následující neděli 12. 7. se v Číhošti konalo
pietní uložení ostatků patera Josefa Tou-
fara. Položme si proto otázku, zda existuje
i něco podstatného a trvalého, co tyto dva
muže spojuje navzdory časovému posunu
o přibližně půltisíciletí. Doplňme si však,
pro někoho možná překvapivě, z šera his-
torie ještě další osobnost, a to sv. Jana Ne-
pomuckého. V čem se tito nyní již tři mu-
žové shodují? Všichni tři byli katolickými
kněžími, nepochybně měli upřímně rádi
Ježíše i církev, každý z nich svým osobitým
a dějinně podmíněným způsobem. Podi-
vuhodně se shodují v tom, že nastoupili
důstojnou, společensky obecně váženou
a svým způsobem pohodlnou kariéru. Jan
Nepomucký kariéru brilantního právníka
50
stovky pondělních večerů v jeho krásném
bytě na Kampě, kde se konaly diskuse
našeho kroužku „Kampademie“, kam také
jezdili přednášet v dobách normalizace
i významní filosofové ze Západu – jako
soukromí turisté, konspiračně, s riziky,
někdy i  s dramatickým koncem po zásahu
tajné policie –, aby narušili snahy komunis-
tického režimu zahnat nás do kulturní izo-
lace, proměnit naši zem v „Biafru ducha“.
Vzpomínám na večer, kdy  právě do
jednoho pondělního semináře, kdy jsme
pod vánočním stromkem oslavovali návrat
svobody, zatelefonoval (záhy po své volbě)
Václav Havel – občasný návštěvník našich
seminářů jak v době své disidentské, tak
i prezidentské kapitoly svého života – s ná-
vrhem, aby se Radim ucházel o úřad rekto-
ra Karlovy univerzity.
Jsem vděčný za to, že jsem Radimovi
směl kněžsky poloužit v posledních
týdnech jeho života a nikdy nezapome­-
nu na jeho pohled a vroucí pevný hlas,
jímž potvrzoval své vyznání víry při
a vysokého církevního úředníka velmi
dobře zaopatřeného hmotnými prostředky.
Jan Hus intelektuální kariéru univerzitního
činitele, vysoce úspěšného kazatele, důvěr-
níka královského dvora a zprvu i pražského
arcibiskupa. U Josefa Toufara šlo o kariéru
všestranně, duchovně i společensko-mana­-
žersky úspěšného faráře těšícího se vše­
obec­né oblibě a vážnosti nejen mezi věří-
cími farníky, ale i v celé místní společnosti
včetně tamních lokálních institucí.
U všech tří nastává tvrdý zlom – tragic-
ká srážka s totalizující politickou realitou.
U Jana Nepomuckého se zvůlí panovnické
moci, u Jana Husa v podobě odmítnutí
nabízeného konformního  „kompromisu“
znásilňujícího jeho svědomí a věrnost
přátelům, kteří mu důvěřují. U Josefa Tou-
fara nakonec jde o odmítnutí ďábelského
pokušení zachránit si život a možná i jistou
udělování svátosti pomazání nemocných.
Radim vynikal laskavou moudrostí
učitele, statečností obránce duchovní i po-
litické svobody, byl to ušlechtilý gentleman,
spojující filosofickou a lidskou zralost
s  upřímnou, hlubokou a neokázalou křes-
ťanskou zbožností. Velká část jeho díla je
spojena s Komenským a s jeho blízkým pří-
telem a naším společným učitelem Janem
Patočkou. Věřím, že zůstane v kulturní
paměti českého národa jako obránce a  po-
kračovatel tohoto proudu  české intelektu-
ální  tradice a morální orientace. Zvláště
v dnešním době si potřebujeme připomínat
tuto tradici a její zastánce a statečně se k ní
hlásit a pokračovat v ní.
Edmund Husserl napsal: Ti, které jsme
milovali, vlastně neumírají. Cítíme, jak se
nám dívají přes rameno, zda schvalují či
neschvalují naše jednání.
Drahý Radime, slibujeme Ti, že budeme
pokračovat v Tvém díle, abychom mohli
vždy cítit tvůj souhlasný a povzbuzující po-
hled. Díky za všechno. Tvůj Tomáš Halík
formální kariéru za cenu zrady ve prospěch
vražedného politického režimu. Všichni tři
se tak vědomě vzdávají možnosti pokra-
čovat v relativně pohodlném a vnějškově
úspěšném životě a volí oběť bolestné mu-
čednické smrti. Prokazují tak heroismus
a ten nabývá neobyčejné duchovní síly.
Jan Nepomucký a Jan Hus měli zajímavě
kontrastní úděly ve svém tzv. druhém his-
torickém životě formovaném dodatečně již
bez jejich přičinění ideologicky uvažujícími
interpretátory. Jan Hus byl takto prezen-
tován často až v primitivně pokrokářském
duchu,  zatímco jméno Jana Nepomuckého
znělo mnohdy reakční ozvěnou. Jako by se
nám dnes od obou, jako od svého druhu
symbolických protikladů, zvedal pomyslný
historický oblouk vyúsťující na svém vrcho-
lu k Josefu Toufarovi, jehož příběh se bytost-
ně dotýká tajemství kříže. Jan Bednář
 Knihy, které mají duši

brož., s. 112, 179 Kč brož., 192 s., 299 Kč brož., 112 s., 169 Kč

KNIHKUPECTVÍ PORTÁL: Praha 1, Jindřišská 30 / Praha 8, Klapkova 2

obchod.portal.cz   


Univerzum_190x129.indd 1 16.3.2015 8:54:42

revue Č e s k é k ř e s ťan s k é aka d e m i e

Universum
ry
www.krestanskaakademie.cz rozhovo
analýzy e
tář
komen

vychází 4x ročně cena 50 Kč roční předplatné 200 Kč ukázkové číslo zdarma
zakoupíte ve všech knihkupectvích Karmelitánského nakladatelství www.kna.cz
Ukázkové číslo či předplatné zajistí: SEND Předplatné s. r. o. www.send.cz

Miroslav Bárta,
Martin Kovář
a Otakar Foltýn (eds.)
POVAHA ZMĚNY
Bezpečnost, rizika
a stav dnešní civilizace
Přední vědci, intelektuálové
a armádní specialisté se
zamýšlejí nad vybranými
problémy dneška (klimatické
změny, bezpečnostní situace,
mezikontinentální migra­
ce…). Sborník navazuje
na bestsellery prof. Bárty
a prof. Kováře.
Jejich smyslem není šířit ne­
klid, ale upozornit na mnohé
souvislosti. Protože pouze
pokud těmto jevům včas po­
rozumíme, můžeme je začít
úspěšně řešit.
Váz., 320 s., 498 Kč
Vladimír Kučera, Jan
Rychlík
HISTORIE, MÝTY
A JÍZDNÍ ŘÁDY
Profesor J. Rychlík, význam­
ný český historik současnosti
patří k těm odborníkům, kte­
ří často a zasvěceně přibližují
zákruty dějin širšímu publi­
ku, jako např. v oblíbené
Historii.cs. Právě tam
se prof. Rychlík opakovaně
setkává s V. Kučerou, jedním
z nejzkušenějších českých
publicistů dneška. Z jejich
přátelských rozmluv vznikla
kniha rozhovorů, která je
skutečným dialogem o křižo­
vatkách českých dějin
i aktuálních dějích v Evropě.
Váz., 208 s., 268 Kč
Jan Sokol
MOC, PENÍZE A PRÁVO
Esej o společnosti a jejích
institucích
Moderní společnosti fungují
jinak, než jak jsme byli až
do roku 1989 zvyklí. Přitom
předpokládají, že každý
občan tomuto fungování ro­
zumí. Kde se bere moc a jak
souvisí se svobodou? Kdy
funguje a kdy nefunguje trh?
Proč se peníze a politická
moc navzájem přitahují a kde
vzniká korupce? Co je spra­
vedlnost a k čemu má sloužit
právo? To je jen několik
z mnoha otázek, na něž se
knížka snaží dát srozumi­
telnou, a přitom odborně
fundovanou odpověď.
Brož., 304 s., 298 Kč
NAKLADATELSTVÍ
VYŠE H RAD
SPOL. S R. O.
Víta Nejedlého 15
130 00 Praha 3
tel./fax: 224 221 703
e-mail: info@ivysehrad.cz
www.ivysehrad.cz
Franz Werfel
ČTYŘICET DNŮ OBJED NÁV KY
Nejslavnější Werfelův román ZASÍLEJTE NA AD RE SU:
vyšel ke 100. výročí arménské Vy­še­hrad – ex­pe­dič­ní­
genocidy. sklad, Štěrboholská 44,
Dodnes čtenáře uchvacuje 102 00 Praha 10
mravní síla příběhu, líčícího tel./fax: 271 961 380
hrdinství hloučku špatně e-mail:
vyzbrojených arménských distribuce@ivysehrad.cz
sedláků, kteří dokázali čelit
za nepředstavitelných strastí Při ná­ku­pu 
mnohonásobné přesile v ex­pe­dič­ním skla­du
nepřátel. Přináší působivé sleva 20 %
humanistické poselství a jako
na www.ivysehrad.cz
takový se zapsal i do dějin
sle­va 15­%
literatury 20. století.
Váz., 752 s., 448 Kč
www.ivysehrad.cz

Novéna ke svatému Ignáci z Loyoly Georgij Vasiljevič Florovskij |

Křížkovského 4
772 01 Olomouc
tel., fax: 585 549 270
mobil: 603 473 152
refugium@refugium.cz
Ediční řady:
Souborné dílo Tomáše Špidlíka
Současné otázky
Studie ruského myšlení
Prameny spirituality
Societas
Novéna – devítidenní modlitba – se sv. Igná-
cem z Loyoly nás provádí tím, co je tomuto
světci nejvlastnější.
Brožovaná, 32 stran, 35 Kč.
Willi Lambert | Franz von Baader
a jeho filosofie modlitby
Práce německého jezuity Williho Lamberta jako základní příručka východní teologie.
(*1944) vyhodnocuje klíčové téma modlitby
německého romantického filosofa, jenž žil
v letech 1765–1841. Otevírá před námi gran-
diózní svět tehdejší kultury. Jako přítel F. W. J.
Schellinga a ctitel Mistra Eckharta nazývá
svou filosofii „dynamickou“ a staví ji proti
„mechanické“. Patřil mezi nejoriginálnější
myslitele 19. století. Měl velmi početné a nadšené žáky, kteří
vydali jeho sebrané spisy v 16-ti svazcích.
Vázaná, 560 stran, neprodejné, na vyžádání.
Cesty ruské teologie
Klasické dílo ruského teologa (1893–1979)
sleduje vývoj ruské spirituality od jejích
počátků až k autorově současnosti. Devět
kapitol odpovídá ideovým etapám: krize
ruského byzantinismu, poznávání Západu,
protiklady 17. století, petrohradský převrat,
zápas o identitu teologie, filosofické probou-
zení, historizující školy („útěk k faktům“), bdělost nad příchozími
vlivy a tendence sjednocující či rozptylující. Kniha je důsledná
v popisu osob, děl i v líčení historického kontextu. Je chápána
Vázaná, 680 stran, 580 Kč.
Frederick Copleston | Dějiny filosofie II.
Od Augustina ke Scotovi
Pokračování rozsáhlého redakčního počinu
Dějin filosofie Fredericka Coplestona. Druhý
díl se věnuje počátkům středověkého myšle-
ní, přičemž do něj uvádí kapitola o patristic-
kém období.
Vázaná, 792 stran, podzim 2015.

Studijní texty Centra Aletti Michal Altrichter |

Člověk a víra
Hlas Velehradu Systematizované vyhodnocení vyslovených Tomáš Špidlík |
Slovo a obraz témat lidmi napříč profesemi s rozmanitou Vatikánské promluvy s humorem – CD
duchovní zkušeností podle zásad teologie Tomáš Špidlík byl hluboce lidský a zároveň
Čeští jezuité spirituální. Z jednotlivých dotazů se nejvíce důvěrně obeznámen s Božími tajemstvími.
opakují témata: osobní Bůh a jeho zájem Do rukou se nám dostává vzácný dokument,
o člověka, nesnáze v duchovním doprovázení, část nahrávek, které hlas otce Špidlíka –
frustrace z autority, spor vědy a náboženství, jeho živé slovo – uchovávají. Sami tak můžeme vstoupit nejen
kvalita náboženského tisku, církevní majetek, přetlumočitelnost do akustiky lidského slova, ale být svědky zázraku, jak může
Nákup přes internet:
vnitřních tužeb aj. Slovo promlouvat lidskými ústy.
www.refugium.cz
– 15% sleva Vázaná, 760 stran, neprodejné, na vyžádání. CD MP3, 7h 32min, 99 Kč.