Podkarpatská Rus

hranice regionu
 Ukrajina-Podkarpatská Rus.

Podkarpatská Rus

Vlajka Podkarpatské Rusi a dnešní Zakarpatské oblasti

Znak Podkarpatské Rusi a dnešní Zakarpatské oblasti

Mapy

Podkarpatská Rus po 1. světové válce, východní část bývalých Horních Uher

hranice nově vzniklých států (červeně) a tehdy právě zaniklého Rakouska-Uherska (šedě, pokud rozdílné od
nových)

Karpatská Ukrajina 1938-39

Podkarpatská Rus je termín označující historické území, na němž se nyní rozkládá dnešní ukrajinská Zakarpatská
oblast, z přísně historického hlediska je to označení jedné ze čtyř samosprávných zemí Československa v letech
1919-1939, jejíž území mělo nepatrně odlišné hranice (zahrnovala například i dnes slovenskou obec Lekárovce,
naopak nezahrnovala úzký pruh území na jihozápadě s městem Čop, který byl v té době součástí Slovenska). Jejím
hlavním městem byl Užhorod; v listopadu 1938 se jejím správním střediskem stalo po První vídeňské arbitráži, která
přičlenila jižní oblasti, včetně Užhorodu a Mukačeva, osídlené především Maďary k Maďarskému království, město
Chust.

Historické názvy Podkarpatské Rusi

Poprvé je Podkarpatská Rus připomínána pod názvem Podkarpatsko nebo také Uherská Rus. S tímto označením se
objevovala v tehdejším tisku a literatuře do roku 1918. Větší význam tehdy ale mělo dělení na uherské župy, či
případně historické regiony (například Maramureš).
Označení Podkarpatská Rus, nebo také Zem podkarpatskoruská se začalo používat od Trianonské smlouvy z roku
1920, kdy byly definitivně stanoveny hranice Československa. Do té doby nebylo jisté, jak velká část rusínského
území bude k Praze připojena, původně se uvažovalo severní Maramureš nepřičleňovat vůbec.
V souvislosti s naplněním plánované, avšak neustále odkládané a zamezované autonomie se název území v listopadu
1938 změnil na „autonomní Karpatská Ukrajina“; přestala se používat předpona „pod-“, která poukazovala na
příslušnost území ku Praze. Toto území vyhlásilo na několik dní v roce 1939 (14.–18. března) nezávislost jako
Republika Karpatská Ukrajina, poté byla obsazena Maďarskem. To Podkarpatské Rusi říkalo jednoduše
Podkarpatsko (Karpátálja); tento název se používal po celou dobu druhé světové války a maďarské správy. Faktem
Podkarpatská Rus 2

je, že Karpátálja označuje v současné době spíše rozsáhlejší území, hlavně pak to, které dnes patří Rumunsku a před
rokem 1918 bylo součástí uherské části dunajské monarchie.
Po přičlenění celé země k Sovětskému svazu se dané oblasti začalo říkat Zakarpatská Rus či Zakarpatská Ukrajina,
aby byla zdůrazněna úloha Kyjeva (území se z pohledu ukrajinské metropole nachází za Karpaty) a místo země nyní
mělo status autonomní oblasti. Dnešní Zakarpatská oblast je jednou z administrativních jednotek od roku 1991
nezávislé Ukrajiny.

Historie
Za Velkomoravského knížete Svatopluka (vládl 871-894) patřilo území pod správu Velkomoravské říše. Po jeho
smrti za jeho syna Velkomoravského knížete Mojmíra II. (vládl 894-906) je ovládnuta Maďary. Po roku 981 je
ovládnuta Kyjevskou Rusí. V 11.století se stává celá Podkarpatská Rus součástí Uherského království a to až do
první světové války. Roku 1301 získal pro svého syna Václava III. uherskou korunu, a tedy i Podkarpatskou Rus,
Václav II., král český a polský. Václav III. (uherský král 1301-1305, český a polský král 1305-1306) se však vzdal
kromě Chebsa a Gdaňského přímoří taky Uher hned, jak umřel jeho otec v roce 1305.
V době Jagellonců je v letech 1490-1526 personální unie mezi českým a uherským státem. V roce 1526 vzniklo
Habsburské soustátí (zaniklo až roku 1918) spojením českého státu, rakouských zemí a západního dílu Uher, protože
zbytek obsadili Turci, tedy i Podkarpatskou Rus.
Na území Podkarpatské Rusi zasahovala většina Užské župy (se sídlem v Užhorodu), většina Berežské župy
(Berehovo), většina Marmarošské župy (Sighetu Marmaţiei), asi dvě třetiny Ugočské župy (Vynohradiv), okrajová
severovýchodní část Sabolčské župy (Nyíregyháza) a okrajová část Satumarské župy (Satu Mare), k níž z
Podkarpatské Rusi náležela pouze obec Velika Palaď. Území bylo osídleno převážně Rusíny, v jižních rovinatých
oblastech však převažovali Maďaři. Existovala zde početná německá, židovská a rumunská menšina.

První světová válka

Během první světové války uzavřeli představitelé rusínské emigrace pod vedením právníka Hrihorije Žatkoviče
dohodu s Tomášem G. Masarykem na jejímž základě měla být zdejší, do té doby Maďary národnostně utlačovaná
oblast dosavadních Uher, začleněna do budoucího Československa jako její autonomní část.
Podkarpatská Rus 3

Po válce
12. listopadu 1918 Americká národní rada uherských
Rusínů v Serantonu souhlasila s tímto plánem a v
listopadu a prosinci téhož roku uspořádali američtí
Rusíni plebiscit, v němž se 67 procent delegátů
přihlásilo k myšlence spojit Podkarpatskou Rus s
Československem, které pro ně bylo příslibem
uceleného státu; 28 procent hlasovalo pro připojení k
Ukrajině, 2 procenta pro samostatný stát a sotva 1
procento se hlásilo k Rusku, Maďarsku nebo k Haliči.

V prosinci 1918 odjela rusínská delegace do Budapešti

za Milanem Hodžou, který tam jednal s maďarskou
vládou, a tlumočila mu většinový názor, že se
podkarpatská země hodlá odloučit od Maďarska a
připojit se buď k Ukrajině nebo k Československu.
Názory na Podkarpatské Rusi se teprve tříbily. V
Chustu národní rada vyhlašovala v lednu 1919 příklon
k Ukrajině, i když ne zcela bez vnitřních rozporů.
Užhorodská rada setrvávala na požadavku autonomie v rámci Uherska a národní rada v Prešově souhlasila s tímto
plánem amerických Rusínů. Teprve závěrečné jednání Centrální ruské národní rady v Užhorodě 8. května 1919
rozhodlo, že Rusíni se připojí k Československu (viz Užhorodské memorandum). 11. června 1919 též zanikla nikým
neuznaná Huculská republika.

Maďarská vláda premiéra Karolyiho však nestála pasivně stranou. V prosinci 1918 vyhlásila pro Podkarpatsko
autonomii ve spolupráci s užhorodskou Radou maďarských Rusínů. V době sovětské a maďarské republiky pronikly
vojenské oddíly i na Podkarpatsko, kde se začala provádět četná socializační opatření, která však narážela na odpor
obyvatelstva (např. zřizování zemědělských družstev a mobilizace do Rudé armády).

Mírová konference v Paříži

V únoru 1919 se v Paříži sešel Hrihorij Žatkovič s A. Beskidem, mluvčím Podkarpatska. Vytvořili rusínskou komisi
a společně s československou delegací na mírové konferenci předložili plán na spojení Podkarpatské Rusi jako
autonomní oblasti s Československem. Součástí dokumentů pro mírovou konferenci bylo i užhorodské memorandum
z května 1919 doporučené prezidentu Masarykovi, který při přijetí delegace 23. května pravil, že „spojenci v Paříži
uznali požadavek karpatských Rusů a přiřkli jim právo se přičlenit jako autonomní část k československému státu.“
Dne 10. září 1919 pak byla uzavřena mírová smlouva v Saint-Germain-en-Laye, podle níž se Podkarpatská Rus stala
součástí Československa jako autonomní země s vlastním sněmem, který měl mít zákonodárnou moc v otázkách
místní samosprávy, školství, náboženství apod. Desátý článek Smlouvy stanoví: „Československo se zavazuje, že
zřídí území Rusínů jihokarpatských v hranicích, určených čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými, v rámci
státu československého jako samosprávnou jednotku, která bude vybavena nejširší samosprávou slučitelnou s
jednotností státu československého.“ Mezinárodněprávní uznání připojení Podkarpatské Rusi k Československu
potvrdila i trianonská mírová smlouva, podepsaná 4. června 1920.
Podkarpatská Rus 4

Odložení autonomie
Guvernér jmenovaný prezidentem byl odpovědný podkarpatskému sněmu. Tyto skutečnosti potvrdila také nová
ústava z roku 1920 29. února 1920.
16. listopadu 1919 vydala vláda generální statut Podkarpatské Rusi, podle něhož se zřizovalo zatímní direktorium
autonomní země, aby se tak vyhovělo saint-germainské podmínce. Byla současně vytvořena funkce vládního
administrátora podléhajícího ministerstvu vnitra. Za vyučovací jazyk a úřední byl prohlášen jazyk lidový (rusínský).
Cestu k autonomní samosprávě měly otevřít volby do parlamentu v Praze i do rusínského sněmu - v roce 1920 se
však nekonaly (až v roce 1924). Teprve od roku 1923 byla Podkarpatská Rus zastoupena v parlamentě devíti
poslanci.
V letech 1919–1920 bylo území Podkarpatské Rusi pod přímou správou československého státu. Po složitých
jednáních mezi čsl. vládou a zástupci Podkarpatska byla ústavně, ale jen formálně (ne fakticky) zavedena autonomie
území pod vedením guvernéra a zemského prezidenta. Guvernér byl orgán volený pouze z občanů Podkarpatské
Rusi, Zemský prezident byl orgán jmenovaný prezidentem Československé republiky:
• 1919–1920 – prvním státním správcem byl jmenován Jan Brejcha
• 1920–1921 – guvernér Hrihorij Žatkovič, odešel z úřadu na protest toho, že území stále nebylo autonomní (odešel
do USA)
• 1921–1923 – víceguvernér Petr Ehrenfeld (funkce guvernéra nebyla obsazena)
• 1923–1933 – guvernér Anton Beskid
• 1933–1935 – zemský prezident Antonín Rozsypal (po smrti Antona Beskida v roce 1933 nebyla funkce
guvernéra obsazena)
• 1935–1938 – guvernér Konstantin Hrabar
Sídla guvernéra a státní správy byla:
• 1919–1922 – bývalý Župní dům na Žatkovičově náměstí
• 1922–1936 – budova ve Švehlově ulici
• 1936–1938 – „definitivní“ budova od architekta A. Krupky na Beskidově náměstí ve čtvrti Malé Galago, této
čtvrti se dodnes říká „užhorodské Dejvice“
V tomto období byla Podkarpatská Rus rozdělena na Zemské politické kraje / okresy:
• 1919–1927 – župa Užhorodská (Užhorod), župa Mukačevská (Mukačevo), župa Marmarošská (Chust)
• 1927–1938 – okres Užhorod, Perečín, Vel. Berezný, Svalava, Mukačevo, Berehovo, Volové, Iršava, Sevluš,
Chust, Ťačovo, Rachov
Od 17. listopadu 1938 byla oblast na základě návrhu autonomní vlády nazývána Karpatská Ukrajina.

Autonomie
Dohoda z roku 1919 o poskytnutí autonomie byla nakonec naplněna až 22. listopadu 1938. Ve vládní vyhlášce se
uvedla v činnost podkarpatská vláda a měl být svolán sněm Karpatské Ukrajiny. Hlavním městem země se stal
Chust, kde kněz a spisovatel Augustin Vološin ustanovil autonomní vládu Karpatské Ukrajiny.

Vídeňská konference (arbitráž)

V návaznosti na mnichovský diktát dal Hitler svolat na 2. listopadu 1938 arbitrážní konferenci do Vídně. Podle
jejího rozhodnutí muselo Československo odevzdat Maďarskému království jižní část Slovenska a jih Podkarpatské
Rusi s Užhorodem, Mukačevem a Berehovem (první a druhá arbitráž). Maďaři zabrali 152 tisíc hektarů nejúrodnější
části země s vinicemi, ovocnými sady, tabákovými a kukuřičnými plantážemi. Přerušili tak hlavní železniční trať od
Čopu na východ.
Po dobu předání „vládl“ na guvernérském úřadu ministr čsl. vlády Ivan Parkányi. Československá vláda rozhodla
definitivně o autonomii a úřad předsedy autonomie byl přestěhován do města Chust, do budovy, která původně
Podkarpatská Rus 5

sloužila jako Okresní úřad pro okres Chust. Předsedou autonomie byl zvolen zprvu Andrej Bródy, po něm Augustin
Vološin.

Složení autonomní vlády

Související informace lze nalézt také v článcích Vláda Andreje Bródyho, První vláda Augustina Vološina,
Druhá vláda Augustina Vološina a Třetí vláda Augustina Vološina.

Samostatná Karpatská Ukrajina

14. března 1939 vyhlásilo Slovensko Slovenský štát a na zasedání podkarpatského sněmu je rozhodnuto bránit zemi
proti případnému maďarskému vpádu. V noci ze 14. na 15. března vtrhli Maďaři přes podkarpatské hranice, když
předtím poslali do Prahy ultimátum, aby československé vojsko vyklidilo do 24 hodin Podkarpatskou Rus.
15. března 1939 je pak vyhlášena nezávislá republika Karpatská Ukrajina pod správou vlády Augustina Vološina.
Nově zvolený prezident Karpatské Ukrajiny Augustin Vološin posílá do Bukurešti telegram a požaduje vojenské
obsazení země a zřízení rumunského protektorátu. Na tento telegram však nikdo neodpovídá. Nezávislost je
zlikvidována československou brannou mocí, ale vzápětí je anektována Maďarskem. Boje mezi Maďarskou a
Československou armádou probíhají ve dnech 14.3. až 18.3.1939 a nejintenzivnější jsou u Onkovců. Tyto boje se po
zániku Československa 15.3.1939 změnily na slovensko-maďarské boje, které skončily odstoupením východního
Slovenska (východní Beskydy-Vihorlat) Slovenským štátem Maďarsku. Východní Slovensko pak Maďaři začlenili
do Karpatska.

Maďarská okupace a 2. světová válka

Po několika dnech, 18. března 1939, je celá Karpatská Ukrajina, tedy i horské oblasti, Maďarskem obsazena. Území
je nadále nazýváno Podkarpatsko (Karpátálja) a je mu přislíbena autonomie v rámci Maďarského království.
Mnoho Rusínů po anexi Podkarpatské Rusi Maďarskem utíká do SSSR, kde jsou uvězněni do internačních táborů a
hodně jich zde pomře. Po vytvoření československé vojenské jednotky v SSSR v roce 1943 se Rusíni z těchto
internačních táborů do ní hlásí a bojují o obnovu předmnichovské republiky. Augustin Vološin žil po dobu války v
Praze a měl status cizince. V roce 1945 byl odvlečen do Moskvy, kde v témže roce zemřel na následky mučení v
tamní věznici. Byl prohlášen hrdinou Ukrajinské republiky.

Po druhé světové válce

Po poměrně rychlém osvobození v souladu se sovětsko - československou smlouvou z prosince 1943, která ještě
uznávala Československo v jeho předmnichovských hranicích a podle dohody z 8. května 1944 o spolupráci
Sovětské armády s československou vládou na osvobozeném území, vyslala koncem října 1944 vláda
Československa na území Podkarpatské Rusi oficiální delegaci pro správu osvobozeného území v čele s ministrem
londýnské vlády Františkem Němcem a generálem Antonínem Hasalem-Nižborským. Československou správu však
záhy začal mařit Sovětský svaz a vyvolal hnutí za připojení Podkarpatské Rusi k SSSR.
Sovětské orgány organizovaly především násilnou mobilizaci československých občanů do Rudé armády. Podle
obvyklé komunistické propagandy vstupovali do Rudé armády „dobrovolně a nadšeně“.
Koncem října a začátkem listopadu 1944 se konaly - oficiálně - „první svobodné volby“ do národních výborů, za
dozoru vojenské diktatury, která ovládala celou zem a nastolila atmosféru strachu. Poslanci byli vybráni v
sekretariátech komunistické strany; nikdo jiný než takový pověřenec nemohl kandidovat. Úkolem voličů svážených
často do volebních místností vojenskými nákladními auty bylo vhodit do připravených uren obstoupených dozorčí
komisí vytištěný seznam poslanců. Činnost jiných stran než komunistické byla zakázána.
12. listopadu 1944 se konaly na Podkarpatské Rusi veřejné schůze, na nichž se souhlasilo s připojením k Sovětskému
svazu. O týden později se vytvořila samostatná komunistická strana, do té doby součást Komunistické strany
Podkarpatská Rus 6

Československa, a schválila připojení země k Ukrajině.

25.-26.11.1944 sjezd národních výborů Zakarpatské Ukrajiny vydal v Mukačevě manifest O opětovném sjednocení
Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou. Po nedemokratických volbách do místních výborů opakoval i
mukačevský sraz podle komunistické direktivy, že vyjadřuje svobodnou vůli lidu připojit se k SSSR. Napětí
vyvrcholilo 8. prosince 1944, kdy sovětské úřady násilím vyhnaly představitele československé vlády ze země.
František Němec se sice ještě vrátil 17. ledna a zůstal tam do 1. února 1945, ale faktickou činnost však
českoslovenští představitelé nemohli vykonávat.

Připojení k SSSR
Stejně jako Čechy byla Podkarpatská Rus rozdělena demarkační linií, která vedla na trase Sevluš, Bílky, Volovec.
Východ území od čáry byl pod československou správou, sídlo správy bylo v Chustu. Západ území od čáry, tedy
průmyslové oblasti, byl pod sovětskou správou, sídlo v Užhorodu. Oblast pod sovětskou správou se oficiálně
nazývala Zakarpatská Ukrajina a byla jí sovětskými orgány slibována plná autonomie. Ta existovala do roku 1946,
kdy tato autonomie byla rozhodnutím z Moskvy zrušena a název území byl změněn na Zakarpatská oblast.
V květnu 1945 byly obnoveny hranice Československa ve stavu před mnichovskou konferencí. Vzápětí dne
29.6.1945 je pak celá oblast s pruhem území na východě Slovenska (který jednostranně obsadil SSSR) odstoupena
Československem Sovětskému svazu. Toto odstoupení je provázeno migrací 120.000 obyvatel Podkarpatské Rusi do
Československa. 2.4.1946 došlo k přesnému vytyčení hranic mezi SSSR a ČSR. Za hranici byla vzata zemská
hranice Slovenska a Podkarpatské Rusi z roku 1937. Obec Lekárovce byla pak 2. dubna 1946 vrácena
Československu a přičleněna ke Slovensku a naopak slovenská obec Čop byla přičleněna k SSSR.
V Československu bylo v roce 1945 (podobně jako v případě názvu "Sudety") tiskovou normou Ministerstva vnitra
ČSR zakázáno použít v tisku názvu "Podkarpatská Rus".

Po rozpadu SSSR
V den rozpadu SSSR 29.12.1991 se Podkarpatská Rus stává součástí nezávislé Ukrajinské republiky. Od rozpadu
SSSR sílí na území celé někdejší Podkarpatské Rusi hnutí za autonomii a uznání rusínského národa. Až do zániku
Československa 31.12.1992 se zde ozývají hlasy po autonomii či dokonce připojení k Československu. V této době
se objevuje nový název Podkarpatské Rusi a to v pořadí již sedmý a to Zakarpatsko.

Jazyky
Co se týče jazykové kultury, národním jazykem byla vždy rusínština. Dalším jazykem, kterým se na podkarpatsku
hovořilo, byla jidiš. Na tomto území bylo nejvíce židů z celé bývalé ČSR; prakticky všichni byli ale v roce 1944
deportováni do koncentračních táborů. Přestože již zmíněná rusínština byla národním jazykem, jako úřední jazyk
byla až druhá, po češtině. To se změnilo až v roce 1938, po zavedení autonomie do praxe.

Související články
• Československo, Maďarské království, Ukrajina, SSSR
• Rakousko-Uhersko

Externí odkazy
• Podkarpatská Rus [1] - informace + fotografie přírody i místních obyvatel]
• Z historie Zakarpatské Ukrajiny [2] - rozsáhlá seminární práce]
• Podkarpatská Rus 1938 [3] - dobové fotografie z r. 1938, autor Kamil Raichl
• Podkarpatská Rus (Historie.cs) [4]
• Karpatia [5] - všeobecné aktuální informace o Zakarpatí i Ukrajině
Zakarpatská Ukrajina: 

periferie ve středu Evropy?

Na jedné straně přestavuje Podkarpatská Rus, resp. dnešní Zakarpatská oblast Ukrajiny pro českou veřejnost nostalgickou vzpo-
mínku na prvorepublikové Československo, zromantizovanou představu loupežníka Nikoly Šuhaje nebo po zrušení vízové povinnosti
v roce 2005 čím dál více využívanou možnost dotknout se přírody a tradičního venkovského života v Karpatech. Zcela jiný kontakt pak
představuje realita ukrajinských dělníků u nás, z nichž podle odhadů zhruba polovina pochází právě ze Zakarpatské oblasti. Ti jsou
často zneužíváni kriminálními strukturami, nemají zdravotní ani sociální pojištění, přesto je jejich práce mnohdy vědomě využívána,
např. velkými stavebními firmami. Co vlastně víme o důvodech, proč k nám přicházejí, a o zemi, ze které přicházejí?

Geopolitická a kulturně-historická
specifika
„Narodil jsem se v Rakousko-Uhersku,
do školy jsem chodil v Československu,
sloužil jsem v armádě horthyovského
Maďarska, většinu svého života jsem strá-
vil v SSSR a stáří prožívám na Ukrajině.
Nejsem však žádný světoběžník, vlastně
jsem nikdy nevytáhl paty ze svého rod-
ného kraje…“ Takto by mohl popsat svůj
osud a zároveň i pohnutou moderní his-
torii Zakarpatské Ukrajiny některý z je-
jích nejstarších současných obyvatel. Jen
těžko lze najít region, který by v průběhu
20. století tolikrát změnil svůj politický
statut. Složitý politický vývoj můžeme
spojovat se specifickou geopolitickou,
ale i kulturně-historickou polohou. Toto
území je historicky součástí jakési náraz-
níkové zóny mezi „ruskou“ částí Evro-
py a zbytkem kontinentu, stejně jako je
Zakarpatské zemědělství stále tvoří významný zdroj obživy většiny obyvatel. Bez potravin z vlastních
zdrojů by život tady byl ještě daleko těžší. Foto: J. Novotný.
Politické křižovatky dnešní Zakarpatské Ukrajiny v průběhu 20. století
– 1918 součást Rakouska-Uherska (jeho uherské části)
1918 – 1919 součást samostatné Západoukrajinské republiky
duben – červen 1919 okupace Rumunskem
1919 – 1938/9 součást Československa
vyhlášení nezávislé Karpato-ukrajinské republiky
15. březen 1939
(v Chustu; Užhorod a Mukačevo zabrány Maďarskem v listopadu 1938)
1938/39 – 1944 okupace fašistickým Maďarskem
1944 okupace fašistickým Německem
1944/45 – 1991 součást SSSR (fakticky od podzimu 1944, formálně od 29. 6. 1945)
1991 – součást Ukrajiny
součástí kulturní hranice mezi západním čtvrtinu území Zakarpatí pak zabírá níži-
latinským a východním byzantským svě- na řeky Tisy). Historicky můžeme regi-
tem, včetně náboženského rozhraní mezi on považovat za součást střední Evropy
katolickou a ortodoxní církví. Specifické – však také nedaleko Rachova nalezneme
postavení má Zakarpatská oblast i v rám- jeden z „oficiálních“ geografických středů
ci samotné Ukrajiny, od které je oddělena Evropy. S tím souvisí i silnější orientace
přirozenou fyzicko-geografickou bariérou Zakarpatské Ukrajiny na okolní země,
Východních Karpat (jsou zde nazývány nejvíce patrně na Maďarsko, dále pak na
též Lesní Karpaty či Poloniny; zbylou Slovensko, Polsko a Rumunsko a v nepo-
slední řadě i na Česko.
Tuto skutečnost odráží etnická struktura:
podle sčítání v roce 2001 zde žije 1,2 milionu
obyvatel, z nichž 80 % se přihlásilo k ukra-
jinské národnosti, 12 % k maďarské a zby-
tek k některé z ostatních minoritních národ-
ností: rumunské, ruské, romské, slovenské,
německé, židovské. Je třeba podotknout, že
ukrajinská vláda neuznává rusínskou národ-
nost (úředně byla za SSSR zlikvidována),
ačkoliv by se s ní zřejmě nezanedbatelná
část místních obyvatel identifikovala. Podle
odhadů místní Rusínské obce se k rusínské
národnosti hlásí 40 tisíc lidí. Také řada dal-
ších obyvatel by se patrně ztotožnila s ozna-
čením ukrajinský Rusín.
Rusínská identita se však dnes projevuje
především v kulturní rovině, a nikoliv již
v politických aspiracích na získání nezávis-
losti. Podle výběrového šetření, provede-
ného v roce 1994 zahraničními odborníky,
pouze 14 % dotazovaných podporovalo
myšlenku samostatné Podkarpatské Rusi,
13 % preferovalo možnost připojení
k Maďarsku (hlavně silná maďarská men-
šina na jihozápadě, zejména kolem Bere-
hova), 9 % ke Slovensku, zatímco 53 %
respondentů bylo pro zachování současného
stavu (Jordan a Klemenčič 2003). I když byl
při referendu v roce 1991 vyjádřen požada-
vek získání autonomie v rámci Ukrajiny,
nejen administrativně, ale i z ekonomické-
 5
Podkarpatská Rus
ho, jazykového a kulturního hlediska již
dnes převažují vazby Zakarpatí na zbytek
Ukrajiny.

Ekonomická situace a výhledy do

budoucna
Navzdory své poloze ve středu Evropy,
anebo možná právě kvůli ní, patřilo území
dnešní Zakarpatské Ukrajiny vždy k nej-
chudším evropským regionům. Tíživé eko-
nomické podmínky (a výše naznačené poli-
tické kotrmelce) přinutily průběžně statisíce
místních obyvatel k emigraci, ponejvíce do
USA. Tento trend pokračuje nadále, praktic-
ky z každé rodiny na Zakarpatí dnes někdo
pracuje v zahraničí. Větší část „zarobitča-
nů“, jak se na Ukrajině lidem vyjíždějícím
za prací do ciziny říká, v současnosti směřu-
je západním směrem, ale atraktivní zůstává
také jazykově a institucionálně blízké Rusko.
Motivy jsou zřejmé, uvážíme-li, že oficiální
průměrná mzda na Zakarpatské Ukrajině se
pohybuje kolem 2 tisíc Kč, neoficiální odha-
dy míry nezaměstnanosti mluví až o 70 %
a podle výběrového šetření provedeného
v roce 2004 tu žila zhruba třetina domácností
pod hranicí extrémní chudoby, tj. s denními
výdaji nižšími, než činil zhruba ekvivalent
30 Kč na osobu (Prikhodko 2006).
Pracovních příležitostí zde nebylo nikdy
příliš, jde o tradičně zemědělský region. Ješ-
tě v roce 1998 pracovala celá třetina zaměst-
naných v zemědělství a lesnictví a pouze
14 % v průmyslu (Jordan a Klemenčič
2003). Po kolapsu centrálně plánované eko-
nomiky došlo i zde k citelnému ekonomic-
kému propadu a řada lidí byla přinucena
vrátit se k životu založenému na samozá-
sobitelském hospodaření. Situace byla na
Zakarpatské Ukrajině zvláště kritická při
ekonomické krizi ve druhé polovině 90. let,
kdy byla část území také postižena ničivými
povodněmi. Tuto skutečnost může demon-
strovat např. zkušenost mé známé, ředitelky
Zejména na venkově přežívá řecko-katolické náboženství, které bylo v období SSSR vystaveno četným
perzekucím a snahám o násilnou „reunifikaci“ s ruskou ortodoxní církví. Foto: J. Novotný
školy v jedné z místních střediskových ves-
nic, která musela kvůli nevyplácení státních
mezd nějaký čas živit svoji rodinu pašová-
ním cigaret a jejich prodejem ve sloven-
ských Košicích.
Situace se od té doby zlepšila, dochá-
zí k postupné restrukturalizaci místního
hospodářství a objevují se první zahranič-
ní investice. Ty směřují zejména do dře-
vařského průmyslu a v roce 2001 zde byl
také otevřen montážní závod automobilky
Škoda, resp. VW Group (dodejme ovšem,
že asi jednoznačně největší objem „zahra-
ničních investic“ představují remitence, tj.
prostředky posílané domů z práce v zahra-
ničí). Plány na to, že by se Zakarpatská
oblast měla stát jakousi ekonomickou brá-
nou Ukrajiny do střední a západní Evropy,
se dosud naplňují pouze pomalu. Formál-
ní kroky sice byly podniknuty: v rámci
Ukrajiny zde byla vytvořena tzv. speciální
ekonomická zóna Zakarpatsko, území se
stalo součástí euroregionu Karpaty (jedno-
ho z největších v Evropě) a plánována je
výstavba dvou větví evropských doprav-
ních koridorů (propojujících Ukrajinu
s Evropou jednak ve směru na Bratislavu
a jednak na Budapešť).
Realizace ambiciózních cílů (v někte-
rých případech spíše futuristických vizí)
všech těchto projektů zaměřených na mezi-
národní spolupráci ovšem v praxi citelně
omezují značné rozdíly v úrovních ekono-
mik jednotlivých zemí a v jejich instituci-
onálním prostředí, včetně technických, ale
typicky i byrokratických překážek. Zakar-
patí je z hlediska makroekonomických
charakteristik jedna z nejchudších oblastí
i v rámci samotné Ukrajiny. Předpoklad,
že zde v brzké době dojde kvůli „výhod-
né“ geoekonomické poloze k nějakému
rapidnímu hospodářskému rozvoji, je dos-
ti nereálný.
Na druhou stranu, zohledníme-li také
neekonomické dimenze kvality života
(sociální a demografické charakteristiky,
životní prostředí, úroveň kulturního života
atd.), již dnes patří podle existujících sta-
tistik Zakarpatská oblast k lepším z ukra-
jinských regionů. Budoucnost ukáže, zda
země pod Karpaty zůstane v evropském
kontextu spíše zásobárnou levné pracovní
síly (případně dřeva), nebo zda se poda-
ří zhodnotit místní potenciál ve smyslu
udržitelného rozvoje zdejšího venkovské-
ho prostředí tak, aby odtud lidé konečně
nemuseli utíkat.

LITERATURA: UNdP (2002): The Power of Participation. Ukraine human develop-

ment Report. Kyjev.
Časopis a internetové stránky Společnosti přátel Podkarpatské Rusi: Zprávy o situaci národnostních menšin v ČR 2002 a 2005.
www.podkarpatskarus.cz
Internetové stránky Statistického úřadu Ukrajiny: www.ukrstat.gov.ua ApLIkAcE do výUky:
JoRdaN, P., KleMeNČIČ, M. (2003): Transcarpathia–Bridge-
head or Periphery? eurasian Geography and economics, Jak ovlivnila Zakarpatská Ukrajina (Podkarpatská Rus) naši mezivá-
44, 7, s. 497–513. lečnou kulturu a umění?
PRyKhodKo, o. (2006): Relationship Between households Charac- Znáte některé autory čerpající náměty z tohoto prostředí?
teristics and Poverty in Ukraine. Ma thesis, National University, Kyiv- Co bylo hlavním tématem jejich děl?
Mohyla academy.
 Podkarpatská Rus
Časopis Společnosti přátel Podkarpatské Rusi
4 | 2010:
O letošních nositelích řádů | Obrázky se Svaljavy | Jak to viděl český
geograf Karel Matoušek | Život v Huklivém | Fedor Vico uvažuje
o Rusínech a Listopadu 1989 | České snění o Podkarpatské Rusi. Z knihy
Pavla Kosatíka | Můj táta Evžen Nedzelský

Malé vlastenecké

rozjímání
Jeden deník nedávno uspořádal diskusi, jestli
je česká hymna omšelá písnička už dávno vyšlá
z módy, nebo se pořád líbí a má lidem ještě co
říct. Škroupova a Tylova „zpěvánka“ je už dlou-
ho i mou hymnou, i když tou původní, rodnou
byla píseň „Podkarpatskije Rusiny ostavte
hlubokyj son“ – hymna Podkarpatí – a taky
kultovní píseň všech Rusínů „Ja Rusyn byv, jem
i budu…“ Ta první se za první republiky stala
i součástí československé státní hymny.
Úvahy, zda je česká hymna „pěkná“ nebo
zastaralá, je podle mne nesmysl. Prostě je.
Byla dána Čechům do vínku, patří k národu,
jeho historii a tradicím.
Při čtení toho jalového novinového debato-
vání jsem si uvědomila, že letos 28. října zněla
státní hymna na Pražském hradě i Rusínům,
kteří dostávali vysoké vyznamenání, a kteří
v mládí stejně jako já patrně taky zpívali nebo
aspoň slýchali ty naše, rusínské písně. Určitě
cítili dojetí, možná jim obě hymny v duchu tak
trochu splynuly v dějinný fakt, jímž bylo dvacet
let společného státu Čechů, Slováků a Rusínů.
A přiznám se, i já byla pyšná, když jsem me-
zi letošními vyznamenanými zaznamenala
jména svých krajanů. To mám ostatně trochu
společné se svým tatínkem. Ten si po léta se
zadostiučiněním v duchu shromažďoval jména
rusínských krajanů, kteří v nové vlasti něco
dokázali, „někam to dotáhli“. Od fotbalisty
Alexy Bokšaye přes bojovníky v zahraničních
armádách, biskupa Otce Ivana Ljavince, vyni-
kající lékaře, učitele, právníky, až třeba ke ky-
taristovi Štěpánu Rakovi. Možná by měl radost
i dnes, že tu je stále zájem i o nově přistěhovalé
Rusíny, kvalitní řemeslníky, nápadité podni-
katele, zdravotníky či provozní v restauracích
a podavače.
Ale dost sentimentality. Věru totiž nevím, co
by tatínek říkal, kdyby v Praze potkal učitele,
který staví lešení, zdravotní sestru uklízející
v supermarketu, či doktora – gynekologa, který
zedničí, protože mu v Česku byli ochotni nos-
trifikovat diplom jen za tučný úplatek. Ale ten
už je za vodou, založil si vlastní stavební firmu.
A zaměstnává v ní i svou rusínskou manželku,
která absolvovala na univerzitě matematiku
a fyziku…
AGÁTA PILÁTOVÁ
Zimní záběr na horu Pietroš z lyžařského zájezdu na východ Podkarpatska ve 30. letech 20. století
Naši na Hradě
V den státního svátku 28. října 2010 stáli
mezi dalšími vyznamenanými na Praž-
ském hradě také bojovníci druhé světové
války. Řád Bílého lva byl propůjčen mj.
plukovnici Marii Ljalkové-Lastovecké
a plukovníku Janu Plovajkovi za mimo-
řádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu
a vynikající bojovou činnost. Jejich životní
cesta i bojové zásluhy – to jsou strhující
příběhy dramatických událostí, statečnosti
i útrap.
ZVEME VÁS
do Společenského sálu Domu národnostních menšin
v Praze 2, Vocelova 3 (metro C, 3 min. od Nám. I. P. Pavlova)
V pondělí 6 prosince 2010 v 16 hodin
na dokument Marka Škopa OSADNÉ
Vítězný film soutěže dokumentů na filmovém
festivalu v Karlových Varech. Po projekci
beseda s FEDOREM VICEM, výtvarníkem,
karikaturistou a rusínským aktivistou, jedním
z protagonistů filmu Osadné, který představí
i výběr ze svých karikatur.
V pátek 17. prosince v 17 hodin
na PŘEDVÁNOČNÍ SETKÁNÍ členů
a příznivců SPPR a Klubu Rusínů
a přátel Podkarpatské Rusi.
Vystoupí Angelina Moshkolová s ukázkami mo-
derní gymnastiky, manželé Litovčenkovi, rusínský
Fo t o a r c h i v
„Zásadový dobrodruh“ Jan Plovajko
Jan Plovajko (1922) se narodil na Podkarpatské
Rusi v obci Tuří Bystrá. Otec v době hospodářské
krize odjel na tři roky pracovat do Argentiny. Po
návratu do Československa koupil pozemky a za-
čal hospodařit. Jako jediný z mnoha dětí nastoupil
Jan Plovajko na gymnázium v Užhorodě. Zde jej
14. 3. 1939 zastihlo obsazení Podkarpatské Rusi
Maďarskem. Stejně jako mnoho jeho vrstevníků
a rodinných příslušníků se rozhodl pro útěk do
Sovětského svazu. (Pokračování na straně 3)
soubor Skejušan a David Pilát a jeho přátelé s ru-
sínskými koledami i dalšími hudebními vstupy.
Prosíme účastníky, aby s sebou přinesli ozdoby či
jiné vánoční předměty a ukázky lidového umění,
recepty na vánoční menu atd; vystavíme je pod
stromečkem na malé improvizované výstavce, po
ukončení večera vrátíme majitelům.
V úterý 18. ledna 2011 v 16 hodin
na HUDEBNĚ LITERÁRNÍ POŘAD
s kytarovým virtuosem prof. ŠTĚPÁNEM
RAKEM a hercem a recitátorem
RADIMEM VAŠINKOU.
V programu zazní skladby a variace Štěpána
Raka a verše Jaromíra Hořce.
 Vysočina – Podkarpatská Rus: Příznivý partnerský účet
Díky partnerství kraje Vysočina se Zakarpat-
skou oblastí Ukrajiny se v roce 2010 podařilo
zahájit a dokončit dalších osm investičních
akcí v nejvýchodnějším partnerském regionu.
Na projekty, které mají v partnerském regio-
nu pomoci především v oblasti zdravotnictví,
školství a kultury, poskytla letos Vysočina ze
svého rozpočtu čtyři miliony korun. Finanční
spoluúčast Zakarpatské Ukrajiny se pohybuje
od 50 – 70 %.
V roce 2010 byly zahájeny projekty:
Bohdan – vybudování zázemí centra sociální
ochrany dětí ze sociálně slabých rodin, místo
pro volný čas dětí v obci Bohdan;
Lazeščyna – škola v přírodě (rekonstrukce pů-
vodního objektu);
Strymba – generální oprava sociálního zařízení
a kanalizace v základní škole;
Šyroké – výměna oken v základní škole obce;
Koločava – rekonstrukce ambulance;
Nové Davydkovo – rekonstrukce ambulance
všeobecné rodinné medicíny;
Mukačevský hrad Palanok – rekonstrukce vstupní-
ho mostu do hradu a zřízení trvalé expozice o kraji
Vysočina a spolupráci Vysočiny-Zakarpatí;
Stužycja – mateřská škola v obci Stužycja (re-
konstrukce původního objektu).
Hotové projekty v místě jejich realizace pře-
dal místní samosprávě hejtman kraje Vysoči-
na Jiří Běhounek, kterého v září 2010 dopro-
vázeli na cestě Ukrajinou i někteří členové
Stálé konference. V rámci zahraniční cesty na
Zakarpatskou Ukrajinu zahájil Jiří Běhounek
Mezinárodní konferenci o Karpatech, která se
konala v Užhorodě. Českou republiku a kraj
Vysočina na této konferenci reprezentoval
Martin Hyský, radní pro oblast regionálního
rozvoje. (kn)

Vančurova Marijka nevěrnice na DVD

Jak jsme už stručně informovali v minulém čísle PR, v létě 2010 dosáhlo na
mezinárodním festivalu archivních a restaurovaných filmů Il Cinema Ritrovato
v italské Bologni skvělého úspěchu české DVD Marijka nevěrnice. Bylo oceněno
v kategorii Nejlepší znovuobjevený film. U vzniku projektu stál Národní filmový
archiv, který pečuje o poklady filmové klasiky.
Film Marijka nevěrnice (1934, 72 min., čb), na DVD prezentovaný ve
speciálně ošetřené podobě, je baladickým milostným příběhem zasazeným do
autentického prostředí podkarpatských horalů. Výlučnost snímku je podtržena
tím, že se na něm jako režisér podílel spisovatel Vladislav Vančura, který jej
natočil podle námětu Ivana Olbrachta. Jde o jeden z významných pokusů o vy-
tvoření skutečně uměleckého díla v české kinematografii, realisticky zachycující
život na Podkarpatské Rusi ve třicátých letech 20. století.
Děj filmu vypravuje o lásce a nevěře: Chalupa Petra Bičana vyhořela po úderu
bleskem. Se svou ženou Marijkou se rozhodnou postavit nový dům. Peněz nemají
mnoho, proto chce Petro odejít do hor, aby si přivydělával kácením stromů. Starost
o své hospodářství svěří do rukou mladého a pohledného souseda Danila. Zatímco
Petro tvrdě pracuje v horách, Marijka se s Danilem důvěrně sblíží. Když se to dozví
její tchyně, nechává poslat synovi vzkaz. Rozhořčený Petro se vrací domů…
Na oceněném DVD naleznou diváci nejen Vančurův film, ale i tři dokumen-
tární snímky z předválečné Podkarpatské Rusi, rovněž technicky speciálně
ošetřené:
Jaro na Podkarpatské Rusi (1929, r. Karel Plicka, 10 min., čb, němý),
Podkarpatská Rus (1937, r. Adolf Lehner, 11 min., čb, zvukový bez dialogů)
Píseň o Podkarpatské Rusi (1937, r. Jiří Weiss, 11 min., čb., zvukový).
K bonusům patří i komentáře k filmu, biografie a filmografie, fotografie, sou-
dobá dokumentace, DVD ROM – ohlasy z dobového tisku, Podkarpatská Rus
očima Čechů – citace z dobových publikací.
DVD Marijka nevěrnice lze zakoupit v Národním filmovém archivu,

*
stepanka.erhartova@nfa.cz), v promítací síni NFA Ponrepo, v internetovém
obchodě Filmexport.cz, v prodejnách DVD a vybraných knihkupectvích. (ap)

K R ÁTC E O DEVŠAD
Podkarpatská Rus 4/2010

*krajRedakce naší rusínské rubriky Rodnyj

se ujal po zemřelé Márii Mal'covské šéfre-
daktor rusínského týdeníku Narodny novynky
Alexander Zozuljak, publicista a dlouholetý
rusínský aktivista.
* Připravujeme zájezd na Podkarpatskou
Rus, který by se měl uskutečnit ve spolupráci
s cestovní kanceláří v průběhu léta 2011. Délka
zájezdu 8 dní, pravděpodobná trasa: Praha-
-Užhorod-Mukačevo-Mižhorje-Sojmi-Koločava-
-geografický střed Evropy, příp. další místa.
Cena zájezdu cca 10 000 Kč. Prosíme zájemce,
aby se přihlásili (zatím předběžně a nezávaz-
ně), potřebujeme mít orientační představu
bolshakova@centrum.cz nebo písemně na ad-
resu Společnosti (SPPPR, Vocelova 3, 120 00
Praha 2).
* Evropskou cenu za divadelní tvorbu,
jedno z nejprestižnějších uměleckých ocenění,
udělované odbornou porotou při Evropské ko-
misi, obdržel Viliam Dočolomanský, umělecký
šéf souboru Farma v jeskyni. Dočolomanský
a jeho soubor se proslavili zejména vynikajícím
a doma i v zahraničí oceňovaným představením
Sclavi-Emigrantova píseň na motivy Čapkova
Hordubala, které tematicky čerpá ze života ru-
sínských emigrantů. Rozhovor s divadelníkem
přineseme v některém z příštích čísel PR.
na východ Evropy, sděluje, že se jeho firmě
podařilo na zajímavých místech uvést do pro-
deje již více než 130 turistických známek – viz
www.turystycni-marky.com.ua – propagujících
místa na Podkarpatské Rusi i na celé Ukra-
jině, která stojí za to vidět. Nalezli, dovezli
a zařadili do své stálé nabídky také již téměř
300 publikací – mapy, knihy, atlasy, průvodce,
slovníky atd. A další se průběžně doplňují, viz
www.vltava2000.cz/karpatia.
* Vzpomínání na Andyho Warhola, vý-
tvarníka rusínského původu, otiskl Katolický
týdeník č. 43/2010. Autorem zajímavého člán-
ku vyprávějícího i o rusínských kořenech a pří-

2
o počtu účastníků. Hlaste se ihned, nejpozději
do konce roku 2010 na e-mailovou adresu:
* Vladimír Hulín-Mihalec, který se speci-
alizuje na pomoc turistům směřujícím zejména
buzných umělce, je fotograf a pedagog Rudolf
Prekop. (ap)
Naši na Hradě
(Dokončení ze strany 1)
Doufal, že tam vznikne československá legie
jako za I. sv. války, která osvobodí Českoslo-
vensko od německé nadvlády, chtěl bojovat
proti nacistickým okupantům. Jedné noci za
dramatických okolností překročil nepřehlednou
hranici u obce Užok a dostal se na polské území
okupované Sovětským svazem.
Po útěku z Podkarpatské Rusi byl však zadr-
žen sovětskými orgány a poslán do sibiřského
gulagu. Dobrovolníci z bývalého Českosloven-
ska, kteří chtěli vstoupit do řad naší zahraniční
armády, totiž neměli na růžích ustláno ani poté,
když překročili východní hranice. Zejména
po pádu Polska v září 1939, které si rozdělili
tehdejší, byť jen dočasní spojenci – Německo
a Sovětský svaz – se vše výrazně zkomplikovalo.
Navíc Sověti stále potřebovali levnou pracovní
sílu, kterou uprchlíci představovali. Sny o boji
proti nepříteli proto často vystřídala neúprosná
realita, která mnohdy vyústila v boj o vlastní
holé přežití.
Také Jan Plovajko brzy poznal, že vše je
jinak, než původně předpokládal. Rozsudek
v jeho případě znamenal tříletý pobyt v táboře
nucených prací na Sibiři. Paradoxní je, že tako-
vý trest byl v sovětských poměrech považovaný
za mírný. Zklamaný mladík skončil v Norillagu,
komplexu pracovních táborů v okolí města No-
rilsk, a měl brzy o čem přemýšlet. Poměry v lág-
ru byly smrtící kombinací brutálního zacházení,
vysilující práce, podvýživy a krutého podnebí.
To vše nedávalo moc nadějí na přežití. Po napa-
dení Sovětského svazu nacistickým Německem
se ale vše najednou změnilo i pro něho. Dů-
sledkem podepsání spojenecké smlouvy mezi
československou exilovou vládou a SSSR v roce
1943 bylo i to, že Češi mohli opustit lágry, aby
podpořili vznik československého armádního
sboru na východní frontě. Po absolvování výcvi-
ku u těžkých minometů prošel s českosloven-
skou armádou mnohé významné bitvy. V bojích
u Kyjeva zahynul jeno bratr Vasil, který rovněž
prošel gulagem.
Tehdy se také na vojáka Plovajka usmálo
skutečné štěstí. Ačkoliv prošel nejtěžšími boji,
včetně krvavého masakru na Dukle, nebyl
vážně zraněn. Po politickém převratu v roce
1948 nastala nová realita. Ani předešlé zásluhy
nedávaly žádnou záruku, že se Plovajkův život
po letech vrátí zpět do normálních kolejí…
Po válce se Jan Plovajko rozhodl zůstat
v armádě. Po absolvování důstojnického kurzu
získal pozici velitele kasáren v Trutnově. Po
roce 1948 se jej komunisté snažili získat ke
spolupráci při čistkách v armádě. Odmítl však
a v roce 1950 byl z armády propuštěn. Pracoval
pak v různých profesích až do roku 1970, kdy
odešel do důchodu.
„Pan Plovajko je vlastně takový zásadový dob-
rodruh. Život se s ním nijak nemazlil a zavedl
ho nejprve do stalinských táborů smrti a pak do
války, kde si člověk musel brzy zvyknout na to,
že žádné zítra být nemusí. Přesto odmítl nabídku
NKVD ke spolupráci, která mu mohla zajistit lep-
ší postavení a snad i větší naději na přežití. Stej-
ně zásadově se zachoval po únoru 1948 a neza-
pletl se s komunisty, ačkoliv mu to mohlo přinést
řadu výhod,“ říká o něm scénárista Adam Drda,
autor televizního pořadu o jeho životě Neznámí
hrdinové – Pohnuté osudy.
(S využitím textů Ústavu pro studium totalit-
ních režimů a komentáře ČT k pořadu)
Pane plukovníku, máme snajpera!
Marie Ljalková-Lastovecká (1920) pochází ze vsi
Horoďanka u Stanislavky na Ukrajině, narodila
se v rodině volyňských Čechů Petruščákových.
Studovala na průmyslovce, ale po dvou letech
studia předčasně ukončila a vrátila se do rodné
vsi, kde začala pracovat jako řidička kolchozního
traktoru. Po obsazení východního Polska Rudou
armádou v roce 1939 se Marie v Horoďance se-
známila s vojákem Rudé armády, který pocházel
z Podkarpatské Rusi.
Když nacisté přepadli Sovětský svaz, byli
manželé Ljalkovi coby čs. občané evakuováni
do Střední Asie, až za Kaspické moře. Pracovali
Jan Plovajko
Marie Ljalková-Lastovecká
v kolchozu, Michal jako opravář, Marie jako trak-
toristka. Když do kolchozu dorazila zpráva o bu-
dování čs. jednotky, Michal Ljalko se rozhodl, že
se do Buzuluku rozjede. Při odjezdu manželce
slíbil, že zjistí, jak je to s přijímáním žen. Marie
za nějaký čas obdržela telegram přímo od velitele
jednotky, ať se jako manželka čs. občana hlásí
v Buzuluku.
Po odvodu byla zařazena do kurzu pro zdra-
votnice. Když však procházela povinnými cvič-
nými střelbami, zaujala její přesná střelba údaj-
ně samotného Otakara Jaroše: „V Buzuluku jsem
zrovna prodělávala výcvik jako zdravotnice a pak
jsem byla přiřazena jako sběračka raněných ke 2.
rotě. Podplukovník Svoboda nám s oblibou říká-
val: „Musíte se i jako sběračky raněných dobře
naučit ovládat zbraň, abyste dokázaly ubránit
sebe i raněné.“ Vzaly jsme si jeho slova k srdci
a závodily mezi sebou ve střelbách. Tak jsem se
vlastně poprvé dostala ke své odstřelovačské pušce
s optikou. Já byla mezi děvčaty nejlepší…Prapor
jednoho dne prodělával střelby. Když viděl mojí
střelbu Jaroš, zvedl ruku a zavolal směrem ke
Svobodovi: ´Podívejte, pane podplukovníku, má-
me snajpera!´ A tak jsem se dostala k vytoužené
pušce a do kurzu pro odstřelovače.“
První kurz snajperů, který probíhal v lis-
topadu 1942, absolvovalo celkem 13 mužů
a 2 ženy, mezi nimi i Marie. Na frontu u Char-
kova odjela jako odstřelovačka. Byla přidělena
k velitelství 2. roty v Arťuchovce, umístěnému
ve stodole. Na střeše si vybudovala pozoro-
vatelnu. Skrze optiku tehdy nejmodernější
snajperské verze automatické pušky SVT-40
pozorovala ves Sokolovo před řekou Mža. Na-
jednou – bylo to dne 8. března – viděla, jak se
k Sokolovu z protějšího kopce spouštějí tmavé
body. Její vzpomínka na sokolovskou bitvu:
„Zavolala jsem hned dolů na velitele roty. Ten
za mnou vylezl a podíval se přes dalekohled. Ře-
kl mi: „Ljalková, začíná boj o Sokolovo. To jsou
tanky.“ Vesnice pak byla v jednom ohni, hořela
a byla slyšet palba. Ta potom navečír utichla.
Druhého dne řekl Kudlič, že jdeme do protiú-
toku. Ti co odcházeli, se začali loučit s těmi, co
zůstávali…Udělali jsme rojnici a přískoky jsme
se snažili přejít přes zamrzlou řeku. Najednou se
na nás spustila palba. Přískoky jsme se blížili
k Sokolovu, několikrát jsem vystřelila. Polehali
jsme za palby na zem a viděla jsem, jak se na
obloze dělají červené stuhy. Nemohla jsem se
zvednout, fufajka se mi nasákla vodou a při-
mrzla k řece. Poslouchala jsem dlouho nářek
raněných, ale pomoci jsem jim nemohla. Byla
jsem jako přibitá k ledu. Kus ode mě museli být
Němci, protože jsem slyšela „Feuer!“ Pak mi
o helmu začaly břinkat projektily…Ležela jsem
tam dlouho, nevěděla jsem, kde jsou naši…Na-
jednou se ke mně přibližovaly dvě postavy.
Myslela jsem, že to jsou Němci – nechtěla jsem
jim padnout do rukou! Chtěla jsem se zastřelit.
A jak jsem se snažila namířit na sebe pušku,
uslyšela jsem jejich hlasy. Byli od nás! Říkali:
Jé, tam se někdo hýbe! A já zavolala: Kluci, to
jsem já, Ljalková! Oba mě vzali a odtrhli z ledu.
Odnesli mě do jedné chalupy, kde se mně ujala
jedna paní a uložila mě do postele…“
Marie Ljalková byla za své statečné chování
navržena na vyznamenání sovětským řádem Ru-
dé hvězdy. Její bojové vystoupení bylo oceněno
i Československým válečným křížem 1939. Byla
to naše první a poslední žena s ostřelovačskou
puškou v první linii za druhé světové války.
Po bojích u Sokolova se stala řidičkou, u Ky-
jeva vozila raněné z boje. Pro své střelecké do-
Podkarpatská Rus 4/2010
vednosti nadále nastřelovala nové pušky. Později
byla zařazena jako zdravotnice a řidička k tanko-
vému praporu 1. čs. brigády.
Na Dukle byla Marie těžce raněna, dodnes
má v hlavě kus střepiny. S tankovým praporem
prošla boji u Kežmaroku, Liptovského Mikuláše
a Ostravy.
Po válce se stala důstojnicí z povolání. Absol-
vovala kurz pro zdravotní sestry a pracovala jako
vrchní zdravotní sestra ve vojenské nemocnici.
V roce 1953 byla v hodnosti nadporučíka pro-
puštěna z armády a dána do plného invalidního
důchodu. Přes 20 let působila jako průvodkyně
v Čedoku.
(ap)
3
 VÝPISKY Z MÉDI Í
Je to zvláštní…
„Když se nad tím člověk zamysli, tak je vlastně
zvláštní, že my Češi máme osmadvacátý říjen
jako svůj státní svátek a ani Slováci od toho
nejsou moc daleko. Stát, v němž dnes žijeme,
má totiž s Československou republikou roku
1918 pramálo společného. Je hlavně o mnoho,
mnoho menší.
Vedle Slovenska si nechal v roce 1945
Stalinem vzít i Zakarpatskou Ukrajinu, tento
sice nesamozřejmý, ale nejromantičtější kus
meziválečného Československa. Což bylo o to
smutnější, že právě lidé ze Zakarpatské Ukra-
jiny položili na bojištích druhé světové války
za osvobození Československa nejvíce životů ze
všech národů, co v meziválečném Českosloven-
sku žili. A zatímco zakarpatští Ukrajinci umírali
v řadách Svobodovy československé armády na
Dukle a dalších bojištích konce války, českoslo-
venská politická reprezentace byla už v té době
přinejmenším smířena s tím, že východní část
republiky nakonec Stalinovi obětuje. Možná, že
to byl dokonce i jakýsi tichý obchod za sovětský
souhlas s vyhnáním sudetských Němců, ale
„Nesvatbov“ na východě Slovenska Půvabný, přemýšlivý i humorný dokumentární film s trochu
zvláštním názvem Nesvatbov natočila mladá režisérka Erika Hníková. Vydala se do regionu s početnou
rusínskou menšinou (film však o ní nepojednává, i když o rusínské téma se zajímají čeští i slovenští doku-
*
mentaristé), konkrétně v obci Zemplínské Humre. Mají tu agilního starostu, který za dobu starostování
svou vesnici zvelebil a přispěl k její modernizaci. Trápí se však jedním problémem – ostatně společným
řadě tamních obcí a aktuálním i v Česku: mnozí lidé kolem třicítky nejeví ochotu vdávat se a ženit, žijí
radši sami. Jak se s tím starosta chce vypořádat, o tom vypráví snímek.
*ny Historická publikace Ivana Popa Malé deji-
Rusínov (vyd. Sdružení inteligence Rusínů
Podkarpatská Rus 4/2010
Slovenska, Bratislava 2010) je nevelkou, ale
faktograficky bohatou a široce pojatou příručkou
věnovanou dějinám Rusínů pod, před i za Karpa-
ty a zároveň v kontextu celé Evropy. Samozřejmě
se zvláštním zřetelem k Podkarpatské Rusi.
Autor pojímá své téma uceleně a zasvěceně, v ši-
rokých souvislostech dějinných i geopolitických.
Úspěšně se snaží – jak také konstatuje předmlu-
va Jána Lipinského – „odbourávat romantické
mýty z historie Rusínů.“ Což je velice užitečné
nejen ve vztahu k minulosti, ale i pro současnost
a budoucnost. Popova publikace sleduje vývoj od
dávných dob (kap. Území Rusínů v pravěku), po-
jednává o Slovanech v Karpatské kotlině vůbec,
přes rušné období stěhování národů a středověk;
4 od reformace a protihabsburských válek dospívá
to se asi dozvíme až tehdy, až Moskva otevře
skutečně všechny archivy z dob stalinismu.
Dnes nemáme ani Zakarpatskou Ukrajinu, ani
Slovensko.“
Z fejetonu Luboše Palaty, ČRo 6, 22. 10. 2010
„Česká“ vesnice v horách Ukrajiny
„V den, kdy jsem do Koločavy přijel, jsem zde
napočítal třicet až padesát Čechů,“ píše Jakub
Pokorný v reportáži v MF Dnes (16. 9. 2010)
z Koločavy a vlastními postřehy dokládá zájem
naších turistů o Podkarpatskou Rus: „Všude
po vsi stojí u chalup auta s českou poznávací
značkou. Česko vám bude připomínat i čtyřba-
revný systém turistických značek, které pomáhá
obnovovat česká společnost Člověk v tísni. Dá se
tu koupit i turistická známka v češtině…“ Autor
připomíná, že turisté hojně navštěvují hrob Niko-
ly Šuhaje i českých četníků, které jeho zbojnická
skupina zastřelila. A také rádi stoupají na okolní
horské vrcholy. „Skoro mě napadá, jako by díky
zdejšímu turistickému ruchu byla Zakarpatská
Ukrajina znovu tak trochu ,česká‘…“
k osvícenství a počátkům rusínského národního
uvědomění. Rusíni na Podkarpatské Rusi se
v období první Československé republiky vydali
cestou k občanské společnosti, která ale byla
přerušena celosvětovými událostmi koncem 30.
let, druhou světovou válkou a posléze anexi úze-
mí Sovětským svazem. Výtečná monografie při-
náší i nová nebo málo známá fakta a pohledy na
skutečnost (např. kapitola Problém Podkarpatské
Rusi v československé exilové politice či Rusíni
v poválečné Evropě).
* Milým překvapením i cenným kulturně
historickým činem je vydání sborníku Choraly
iz Ljubinych dolin (Užhorod 2009), do nějž
básník, spisovatel, literární historik a publicista
Vasiĺij Sočka-Boržavin shromáždil množství
svých textů a osobních dobových dokumentů.
Obsažná kniha přináší Sočkovy prózy, články,
Na prahu druhé
světové války
Měsíc listopad v českém, stejně jako v národě
rusínském, sehrál historickou roli, i když s roz-
dílnou symbolikou. Zatímco sedmnáctým dnem
tohoto nešťastného měsíce se v 1939 u nás plně
rozhořel nacistický teror, na Podkarpatské Rusi
byl druhý listopad 1938, den vyhlášení Vídeňské
arbitráže, přivítán smíšenou reakcí obyvatelstva.
Pro maďarskou menšinu to byl důvod k vítá-
ní, stejně tak pro extrémní Ukrajince, jejichž
protičeský a protičeskoslovenský fanatismus
měl podporu ze zahraničí; říkali si Karpatští
sičovici. Rusíni byli ochotni ČSR podporovat,
pokud je ochrání před agresivními sousedy.
Na území Podkarpatské Rusi – nazvané tehdy na
pouhých pár dní podle ukrajinské „ústavy“
s jepičí platností, vzniklé po rozpadu Českoslo-
venska „Karpatskou Ukrajinou“ – byly vedeny
nelítostné šarvátky mezi proukrajinsky oriento-
vanými sičovci na jedné straně a proti velkorusky
zaměřené části na druhé straně. Sičovci šířili
mezi obyvatelstvem štvavé antičeské letáky ná-
sledující úrovně: „Náš národ už není bezbranný.
My všichni jsme s to vám úplně odolati… Při nás
je spravedlnost a dostává se nám podepření od
velikých národů. Budeme vás věšeti na stromy,
a těch je u nás dost!“ Tyto extrémní protičesky
naladěné živly neváhaly používat i střelných
zbraní. Ještě dnes žijí pamětníci půtek s naší ar-
mádou bránící Čechoslováky, kteří tam jako státní
zaměstnanci byli povinni do 15.3.1939 zůstat.
Vyslechl jsem vyprávění vojáka, který doprovázel
jako stráž vlak s našimi občany odjíždějící z Pod-
karpatí. Vlak byl přepaden bandity – sičovci,
jejichž úmyslem bylo vyplenit ho a pasažéry
pobít. Tušili bohatou kořist od uprchlíků, kteří
měli u sebe cennosti. Když byl vlak zadržen
a pasažéři vystoupili, sičovici se vrhli nedo-
čkavě dovnitř. Tam je místo očekávané kořisti
v prázdných vagónech přivítala jednotka čs. ar-
mády způsobem, jakým se zachází s bandity.
Je škoda, že současný trend oceňování českých
válečných veteránů se vyhnul dávným hrdinům
z oné vzrušené doby, kdy šlo našim lidem nejen
o majetky. Kéž by současná naše vrchnost zacho-
vala slušnost aspoň vůči jejím potomkům!
JAN ROMAN
Z R U S Í N S K É K N I H O VNIČKY
recenze a eseje, vzpomínky a archivní materiály
z jeho života i z Podkarpatské Rusi uplynulých
60 let. Neboť autor působil také jako významný
kulturní činitel a rusínský aktivista, účastník řa-
dy důležitých událostí ve své zemi i v zahraničí,
vnímavý a citlivý svědek dějů své doby. Komen-
tuje je, zamýšlí se nad dějinnými souvislostmi,
hodnotí kulturní a umělecké počiny své země,
podává zprávy z cest, vzpomíná na setkání se
zajímavými lidmi. Významnou část sborníku
tvoří reprodukce dokumentů, dopisů a novino-
vých článků, fotografie rodinné i z kulturně spo-
lečenských událostí. Některé doklady se týkají
i naší republiky, kam autor zejména v 90. letech
často zajížděl; přátelil se např. s básníkem Ja-
romírem Hořcem a s dalšími představiteli naší
Společnosti.
(ap)
*
Obrázky ze Svaljavy
I když Svaljava vždy patřila spíše k menším pod-
H I S TO R I E P O D K A R PATS K ÝC H MĚST

Fo t o a r c h i v
karpatským městům, podařilo se jí v minulosti
získat a do dnešních dnů udržet postavení regio-
nálního střediska duchovního a kulturního života
Rusínů. Leží na staré obchodní cestě z Uherska
do Haliče, která vedla údolím Latorice k Verecké-
mu průsmyku. První písemná zmínka o této loka-
litě pochází z 12. století. Později, ve 13. století se
Svaljava s okolními vesnicemi a usedlostmi stala
součástí Berežské župy. V průběhu věků projíž-
děli cestou přes městečko nejen obchodníci nebo
vzdělanci, ale také průvody vznešených knížat,
vyslanců zahraničních mocností nebo šiky cizích
dobyvatelů, ti poslední zpravidla s úmyslem ce-
lou svaljavskou kotlinu vydrancovat a vyplenit.
Po porážce Rákóczyho povstání a po krátkém
meziobdobí se v r. 1728 Svaljava jako součást
Mukačevsko-Činadijevského panství dostává do
rukou vlivného rodu Schönbornů z Buchheimu.
Správcové panství usilují o rozvoj hospodářského
života, zakládají manufaktury na výrobu lihu, Chemická továrna na suchou destilaci dřeva, akc. spol.
keramiky, zpracování dřeva. Začínají se využívat
minerální zdroje k léčebným účelům.
Později dochází k širšímu zpřístupňování les-
ního bohatství kraje. Po koupi 20.000 kat. jiter
bukových porostů v polesí Poljana od hraběte
Schönborna vybudovala pobočka vídeňské akci-
ové společnosti „Holzhandels A.G.“ v r. 1908 ve
Svaljavě parní pilu. Současně zde postavila úřed-
nické a dělnické obytné domy a v Poljaně zřídila
lesní administrativní správu. Za účelem přepravy
dřeva byla ze svaljavské pily vybudována úzko-
rozchodná dráha přes Poljanu do Izvoru. V roce
1910 vzniká ve Svaljavě nová akciová společnost
– chemická továrna na suchou destilaci dřeva
pod názvem „Szolyva“. Vyráběla dřevný líh, octan
vápenatý, denaturovaný líh a dřevěné uhlí a jako
vedlejší produkty aceton, formaldehyd a další.
Podnik tehdy zaměstnával asi 1.400 dělníků
a měl 10 retortových pecí. Pece byly vodorovné,
válcovitého tvaru, měly v profilu 2.50 m délky do
18 m s kapacitou 20 tun dříví. Surovina (bukové Budova notářství a obchod firmy Baťa v centru města
dřevo) se po předchozím předsoušení zavážela do
retortových pecí, zvnějšku vytápěných generáto- úlohu okresního centra s důležitým průmyslovým Město samo zaznamenalo stavební rozvoj v stát-
rovým plynem, uhlím nebo koksem. Voda, obsa- zázemím – s již zmíněnou chemickou továrnou ním i soukromém sektoru. Počet obyvatel vzrostl
žená ve dřevě se odpařovala několikrát, dokud a také sklárnou na výrobu lahví, která zaměst- v období první Československé republiky z cca
nevznikly finální i vedlejší produkty. Skutečnost, návala kolem 50 dělníku. Koncem 20. let je ve 4.400 v r. 1920 na 7.000 v r. 1939. Do Svaljavy
že v oboru průmyslového zužitkování bukových Svaljavě zřízena nová pila hospodářské akciové postupně přicházejí čeští podnikatelé, obchodníci
porostů byla firma „Szolyva“ v rakousko-uherské společnosti Latorica s nejmodernějším zařízením. a představitelé nejrůznějších povolání; firma Baťa,
monarchii na prvním místě, dokládá jeho značný Průmyslová výroba ve městě kulminuje v r. 1928- autodoprava V. Hartla, obchodník s elektrickým
Podkarpatská Rus 4/2010

hospodářský význam v širším regionu.
Po vypuknutí 1. světové války obsazují v říjnu
1914 rychle postupující ruská vojska několik
karpatských průsmyků a na krátkou dobu také
město Svaljava. Tyto úspěchy však netrvají dlouho
a po ofenzívách německé a rakousko – uherské
armády je území Podkarpatska od Rusů vyklize-
no. Prohra ve válce, revoluční události v Evropě
a tlak dohodových mocností vedl na podzim 1918
k rozpadu habsburské monarchie a k vzniku
nástupnických států, mezi nimi také Českoslo-
venska. První čs. vojenské jednotky dorazily do
Svaljavy v květnu 1919 a dále pokračovaly na
severovýchod k polské hranici s cílem obsadit
důležitou železniční trať Mukačevo – Lawoczne.
Po připojení Podkarpatské Rusi k ČSR město plní
1929, kdy je v chemickém závodě v provozu 18
retortových pecí s celkovou kapacitou 144.000
m3 bukového dřeva. V r. 1926 byla v areálu závo-
du postavena také soustružna. V pozdějším obdo-
bí klesl objem výroby v podniku přibližně o jednu
třetinu v důsledku přírodní kalamity – silných
mrazů v r. 1929, které těžce poškodily bukové
porosty v širokém okolí. Pod stagnaci průmyslu se
rovněž podepisuje hospodářská a odbytová krize,
která je příčinou ukončení výroby i ve zdejší
sklárně. Krize vedla k propouštění stovek dělníku
a ke zvýšení sociálního napětí. Ve městě propuka-
jí stávky a demonstrace, z nichž největší stávka se
konala v prosinci 1935. Ve druhé polovině 30. let,
kdy nastala konjunktura, produkce chemického
závodu opět vzrostla.
a smíšeným zbožím K. Novák, nájemce hostince
s ubytováním J. Hlávková, zvěrolékař L. Chyba,
zaměstnanci okresního úřadu A. Rychlík, J. Hol-
šan a další... Usazuje se zde také několik řeme-
slníků z historických zemí: zámečník A. Seiter,
řezník J. Hrubý nebo kožešník Fr. Matoušek. Od
20. let jsou ve městě vybudovány veřejné budovy,
např. dům Čs. Červeného kříže pro nemajetné
děti a sirotky, sokolovna, Masarykova měšťanská
(nižší střední) škola, funkcionalistická budova
notářství v centru města, výstavný areál okresního
úřadu (1930). Byly také postavny domy pro státní
zaměstnance. V r. 1934 zde zahájila činnost státní
škola pro lesníky, jediná svého druhu na Podkar-
patské Rusi.
(Pokračování na straně 10) 5
 Jasnozřivé postřehy českého geografa:
Zeměpis Podkarpatské Rusi z pera Karla Matouška
Knihu Dr. Karla Matouška Podkarpatská Rus.
Všeobecný zeměpis se zvláštním zřetelem k životu
lidu. Praha 1924 jsem dlouho sháněl, bohužel
se mi dostala do rukou pozdě, když už byly
rukopisy mých publikací o Podkarpatské Rusi
na cestě do tiskáry. Nemohl jsem tedy skvělý
materiál využit. Kniha je velice zajímavá, ani
po mnoha desetiletích neztratila svůj vědecký
význam. Proto bych o ní chtěl napsat také našim
čtenářům.
V době, kdy vyšla, nebyla ve svém obou první
– Podkarpatská Rus měla už na začátku 20. let
početnou literaturu od českých autorů (J. Chme-
Lázně Nelipino nedaleko Svaljavy – lázeňský pavilon Praha
lař, S. Klíma, J. Nečas, J. Král, V. Drahný, B. Ko-
či aj.). Avšak mnohé z těchto publikací byly na-
psány ještě bez hlubšího průniku do života země
a jejího lidu. Kniha K. Matouška jako první
podala nejen ucelenou geografickou informaci,
ale autor také důkladně a otevřeně analyzoval
všechny významné a palčivé otázky, které podle
jeho názoru volaly po řešení. Bohužel mnohé
z nich nejsou řešeny dodnes (etnogenéze Rusí-
nů, národní identita, jazyková otázka). Je třeba
také zdůraznit skvělý Matouškův literární styl.
Kniha byla výsledkem autorových četných
studijních cest po Podkarpatské Rusi. Při teh-
Podkarpatská Rus 4/2010
dejších dopravních možnostech v zemi to byl
vskutku hrdinský čin. Už jeho první dojem byl
zdrcující: „Je to země poloorientální, všestran-
ně odlišná od zemí českých, chaotická a plná
neklidu.“ Matoušek už na začátku překvapí
hlubokou znalosti historické, politické, geopo-
litické, národnostní, etnografické i hospodář-
ské problematiky regionu. Přitom na rozdíl od
dnešní ukrajinské a zčásti i rusínské beleletri-
zováné nacionální historiografie vidí problém
realisticky. „Pojem Podkarpatská Rus je teprve
popřevratový (vznikl po rozpadu Rakousko-
-Uherska – I.P.). Nebyla nikdy v dějinách sa-
mostatným útvarem a bývalý uherský stát nikdy
ji nepovažoval za svoji svéráznou a ucelenou
6 část; proto žila, vlastně živořila jako beze-
jmenná… 10. článek mírové smlouvy v Saint
Germainu 10. září 1919 stal se křestním listem
Podkarpatské Rusi jako samosprávné jednotky
v rámci Československa.“ Historické hranice
autor vidí pouze s Haličí na hřebenech Karpat,
ostatní úseky s Rumunskem a Maďarskem byly
zcela nové. Zajímavá fakta sděluje Matoušek
o problému stanovení hranic z Rumunskem.
Na rozdíl od jiných českých autorů nelichoti-
vé hodnotí chování spojeneckého Rumunska
v otázce stanovení hranice s ČSR. Ve válce
proti komunistickému Maďarsku (1919) obsa-
dilo rumunské vojsko střední a východní část
Podkarpatska a stanovilo tam tvrdý okupační
režim. „Rumunům nechtělo se potom z naší
země a jen neradi a etapově (šestkrát) vyklizo-
vali kus po kusu obsazené území…“ – a nutno
dodat: po důkladném vydrancování území.
Hraniční smlouva mezi Polskem, Rumunskem
a ČSR byla podepsána v Sévres 10. srpna
1920. Mezitím probíhala další územní výměna
mezi ČSR a Rumunskem, kterou Matoušek
jako jediný z českých autorů považuje za nevý-
hodnou pro ČSR. Definitivní hraniční úmluva
byla podepsána v květnu 1921. „Jednak jsme
nepřevzali některé z původně nám přiřčených
osad (na levém břehu Tisy – I.P.), jednak dali
jsme Rumunsku několik obci svých. Za to jsme
dostali od Rumunska 3 obce ve styčném úseku
rumunskomaďarském. Při těchto výměnách
jsme celkem ztratili, zvláště strategický“.
Negativně hodnotí Matoušek neobratnost
čs. diplomacie při jednání o osudu hlavního
města župy Marmarošské Sihoti a zvlášť ztrátu
úseku marmarošské železnice, spojující Prahu
a Jasinu.
Realisticky viděl i problém hranice, tj.
demarkační čáry mezi Slovenském a Podkar-
patskou Rusi, stanovené na mírové konferenci
podél řeky Už. Důsledkem toho Užhorod jako
hlavní město bylo izolovano od přímého styku
se svou zemi; jednotné údoli Uže bylo rozervano
mezi obě země. Tato situace vyvolala protesty
ze strany rusínských politiků. Proto čs. vláda
nařízením z r. vrátila údoli Uže jako celek civil-
ní správě Podkarpatské Rusi. Matoušek přitom
upozorňoval, že v zájmu státu je, „aby nemož-
ných požadavků zanechali i Slovaci i Rusíni.“
Autor také paradoxně konstatoval, „že hra-
nice proti Maďarsku jsou dobré, neboť Tisa se
nehodí za operační základnu a Maďarům tím
meně, protože přirozené opěrné, výškové body
jsou zcela na půdě naší (Černá hora nad Sevlju-
šem, Berehovské vrchy a Kosinské pahorky“...
„Naše hranice s Polskem lze považovat za vý-
borné, neboť Karpaty nás dobré brání... Každy
pokus proniknout od haličských hranic k Tise
a rovině narazil by všude na pevný horský svět,
při pohotovosti a dobré vůli obránců téměř
nedobytný”. Matouškova myšlenka se potvrdila
za druhé světové války, i když ve zcela jiné
situaci, takže naš autor se ukazal i jako dobrý
strateg. Exponovaná poloha Podkarpatské Rusi
a 570 km státních hranic podél jejího obvodu
byla podle Matouška naléhavým příkazem,
„abychom dopravně i jinak co nejvíce přiblí-
žili Užhorod a Podkarpatskou Rus ku Praze
a Čechám.“
Autor zdůrazňoval, že už beztak podlouhlá
ČSR se s Podkarpatskou Rusí stala nejprota-
ženějším evropským státem, sahala ze střední
až do východní a jihovýchodní Evropy. „Pod-
karpatská Rus uvádí nás ve styk z Ruskem…
Až se Rusko vzpamatuje a vstoupí zase do
řady spořádaných a silných států, pak zajisté
zatouží po národnostně příbuzné východní Ha-
liči a stane se pravděpodobně naším přímým
sousedem. Teprve pak ukáže se v plném roz-
sahu nedozírný význam Podkarpatské Rusi pro
naši republiku. Jsou-li Čechy naším obličejem
do západní Evropy, je Podkarpatská Rus naší
rukou, ukazující k východu a budící příjem-
nou naději na příští spojenectví s Ruskem.“
Tento závěr vyvolá dnes jen sarkastický usměv,
ačkoliv stejnou myšlenku v té době sdílel
i prezident Masaryk. Ne náhodou všemožné
podporoval ruskou emigraci ze SSSR v naději,
že se stane v budoucím demokratickém Rus-
ku vládnoucí elitou a podpora bude pro ČSR
mnohokrát zúročena. Matoušek připomněl
varování starých Římanů – caveant cosules,
ne quid deprimenti res publica capiat (nechť
jsou konzulové na stráži, aby stát neutrpěl ni-
jaké škody). Bohužel naší „konzulové“ v čele
s prezidentem Benešem zapomněli nejen na
varování Římanů, ale i na důrazné upozor-
nění Karla Havlička Borovského, který věděl
o Rusku své, a vrhli se za druhé světové války
do náruče bolševického Ruska, které ukouslo
pro sebe i Podkarpatskou Rus. Dnes musíme
zpochybnit i víru v dobré úmysly Ruska bez
bolševiků a ztotožnit se s názory politologů
a publicistů B. Doležala a nedávno zesnulého
V. Bystrova, že geopoliticky „dobré Rusko“ ni-
kdy nebylo, není a ani nebude, takže caveant
consules vůči Rusku platí i dnes.
IVAN POP
(Pokračování v příštím čísle)
Státní škola v Huklivém na pozadí s horou Stoj, nejvyšší kótou poloniny Boržava (1679 m)

Jak se žilo v Huklivém

U osady Huklivý byl jeden z pětice viaduktů na železniční trati, stoupající
k hraničnímu tunelu na úseku Skotarský–Lawoczne. Na konci 30. let mi-
nulého století, kdy vlády horthyovského Maďarska a beckovského Polska
usilovaly o dosažení společné hranice, byl citlivý prostor Skotarského
průsmyku častým cílem polských teroristů. V listopadu 1938 došlo v Huk-
livém k přepadu četnické stanice, a proto byl v obci ubytován vojenský
oddíl. Zesílené vojenské hlídky, vedené místními četníky nebo finančníky,
poté prováděly v příhraniční oblasti v okolí Skotarského průsmyku strážní
pochůzky. Podobná opatření byla přijata i v dalších obcích v blízkosti se-
verní podkarpatské hranice. Po nasazení armády bylo polským teroristům
pronikání na čsl. území značně ztíženo a bezpečnostní situace na severní
hranici se postupně stabilizovala.
„Crkev“ v Huklivém, vedle je „cintorium“ – hřbitov
Jeden z čsl. vojáků, určených
na sklonku bouřlivého roku 1938
k ostraze podkarpatských hranic,
vyfotil během pobytu v Huklivém
zajímavé momentky z všedního
života místních obyvatel.
V roce 1915 se v Huklivém
narodil Ivan Tyuška, který padl
jako policejní strážmistr dne
14. března 1939 v boji s maďar-
skou armádou u Kolčina. Byl
jedním z posledních čsl. obrán-
ců, kteří padli od září 1938 do
března 1939 při hájení svrchova-
nosti masarykovské republiky.

Skupina čsl. vojáků s místními Rusíny u starého huculského mlýna (Stránku připravil R. Lášek) Gazda se synem ve svátečním „číku“ Podkarpatská Rus 4/2010

Doprava dřeva na saních, vpravo je zachycen Ruský národní dům Židé jdou o šábesu ze synagogy 7
 Nie sme ako oni (?)
Rusíni žijú na severovýchode Slovenska od nepa-
mäti a sú teda autochtónnymi obyvateľmi týchto
končín. Patria pravdepodobne do tej množiny
predkov, ktorých teraz niektorí pojašenci nazýva-
jú starými Slovákmi. Keď som bol v roku 1997 na
4. Svetovom kongrese Rusínov v Budapešti, istý
hosťujúci maďarský historik vo svojom príhovore
spomenul, že keď svojho času prišli (či vtrhli na
malých škaredých koníkoch?) do Karpatskej kot-
liny predchodcovia dnešných Maďarov, narazili
tu na Ruthenov. Neviem, či narazili aj na odpor,
ale starých Slovákov ten historik nespomínal...
Dosť na tom, že rôzne národy na tomto území
žili vedľa seba oddávna v dobrom i zlom a žijú
tu i dodnes. Len nie všetky rovnako, lebo osud
a i rôzne okolnosti sa zahrávajú nielen s jednot-
livými ľuďmi, ale aj s celými národmi. A tak sa
z času na čas stane, že jeden z národov, ktoré žili
dlho vedľa seba v biede a porozumení, sa zrazu
voči tomu druhému ocitne v nadradenom posta-
vení. A ten mu je zrazu na príťaž...
Slováci sa chytili slamky a zrazu boli po rozpa-
de Rakúsko-Uhorska štátotvorným národom. Ale
Rusíni (ktorí poluzakladali Maticu slovenskú) to
ešte tiež stihli, dnes by sme povedali „vstúpiť do
Európskej únie“. A Podkarpatská Rus tam vydr-
žala po 2. svetovú vojnu. Po nej sa stala súčasťou
boľševickej sovietskej Ukrajiny, kde sa Rusíni
postupne rozplývali až kým oficiálne nezanikli
úplne a neexistujú tam ani dnes, aj keď Ukra-
jina vystupuje navonok ako demokratický štát.
Naopak, Slovensko je po rôznych peripetiách
samostatným štátom. Ale to by sme už boli za
prelomovým rokom 1989. Najprv sa však musí-
me dostať aspoň pred rok 1968.
Rusíni, ktorí žili na území Slovenska, v povoj-
novom období, teda od nástupu komunistov
k moci, administratívne neexistovali. Násilne bo-
la likvidovaná gréckokatolícka cirkev a všetko ru-
sínske, vrátane školstva, bolo na základe príkazu
z Moskvy ukrajinizované. Ja som sa do takéhoto
obdobia počas vojny narodil a postupne som túto
národnostnú problematiku spoznával na vlastnej
koži. Rodičia, pochádzajúci z rusínskeho etnika,
boli učitelia a v takomto prostredí aj po vojne uči-
li. Po ukrajinizácii školstva v neslávnych 50-tych
rokoch náš otec prijal ponuku robiť vedúceho
redaktora pre ukrajinské vydania pri Slovenskom
pedagogickom vydavateľstve v Bratislave na Sas-
inkovej ulici. Kvôli tomu sme sa aj my (ja a môj
starší brat) ocitli mimo prostredia, pre ktoré sa
školské učebnice v Bratislave vydávali.
Podkarpatská Rus 4/2010
Cez letné prázdniny sme v rodnej dedine
nášho otca komunikovali len po rusínsky, ale
počas školského roka, sme už nemali možnosť
pociťovať rozpor medzi používaním materinské-
ho jazyka a úradne nadiktovaným vyučovacím
jazykom, ktorým bola ukrajinčina. My sme totiž
školské roky trávili v inojazyčnom prostredí či
už v Prahe, Zvolene, Bratislave alebo Prešove.
Bolo to však obdobie, kedy som si tieto anomálie
národnostného charakteru nedával do nejakých
politických súvislostí.
Až po maturite na Strednej umeleckej priemy-
selnej škole v Bratislave a po príchode do Prešo-
va som sa s týmto problémom začal stretávať tak-
povediac zoči-voči. Napríklad, keď som zhodou
8 okolností nastúpil do vtedajšieho Ukrajinského
Fo t o a r c h i v
Fedor Vico
národného (!) divadla (dnes Divadlo Alexandra
Duchnoviča). Nie ako výtvarník, ale rovno ako
sólista činohry. Úvodom do každej novej insce-
nácie bol rozbor a čítačka. Tá však pozostávala
najmä z toho, že sme si museli osvojovať jazyk
a vyznačovať si do scenára dĺžne v ukrajinskom
texte. Teda herci, ktorí pochádzali z domáceho,
rusínskeho prostredia. Ale boli aj iní (s menami
ako Hajný, Chocholouš, Procházka a pod.), ktorí
ukrajinčinu ovládali a až omnoho neskôr som sa
dozvedel, že to boli volinskí Česi, ktorým Beneš
(pred odstúpením územia Podkarpatskej Rusi
Sovietskemu zväzu) umožnil návrat do svojej
pôvodnej vlasti výmenou za naivných Rusínov,
ktorí uverili propagande a odchádzali na Ukra-
jinu s nádejou na krajšiu a svetlejšiu budúcnosť.
Dnes vieme, aká bola.
Potom som sa od tohoto druhu problémov
vzdialil do Českých Budějovíc, kde som si
odkrútil dva roky základnej vojenskej služby.
A vrátil som sa do Prešova na jeseň roku 1967
a nastúpil som ako výtvarný redaktor do ukra-
jinského mesačníka s názvom Družno vpered
(Spoločne vpred). Vydavateľom bol Kultúrny
zväz ukrajinských pracujúcich (dnes by mohol
vzniknúť v Prahe, lebo tam teraz robí najviac
Ukrajincov). Bol to vlastne taký malý Ústredný
výbor jednej umelo prerobenej národnosti, lebo
prakticky od prvého tajomníka až po šoféra
boli všetci Rusíni. To už som si tú schizofréniu
uvedomoval, súčasne som kreslil slovenských
zbojníkov v Roháči a ešte k tomu sa priblížila
jar roku 1968 s Alexandrom Dubčekom.
Nastalo všeobecné politicko-spoločenské
uvoľnenie, ktoré pozitívne pocítili aj Rusíni. Ale
neprejavili sa spontánne, ako by si snáď niekto
myslel. Boli tu totiž aj scenáre, ktoré sa nakoniec
v auguste 1968 aj naplnili vstupom spojenec-
kých vojsk Varšavskej zmluvy. Preto tí, čo z nado-
budnutej ukrajinskej identity slušne profitovali,
po nejakých zmenách ani veľmi netúžili. A časť
bola na všetko ukrajinské už tak orientovaná, že
im na srdci ležal skôr osud sovietskej Ukrajiny,
než osud vlastného národa. Podľa toho aj vyzerali
vzťahy v čase tvrdej normalizácie po potlačení
tzv. obrodného procesu v Československu. Pocí-
til som to aj ja osobne. No k tomu, aby som bol
prepustený zo zamestnania, som dal dôvod sám.
K prvému výročiu vstupu vojsk na naše územie
som pripravil obálku časopisu a môj zámer vyšiel
najavo tesne pred tlačou.
Mal som zakázanú publikačnú činnosť a ako
sa neskôr ukázalo, trvalo to 17 rokov. Do udalos-
tí v roku 1989 už spojenecké tanky nezasiahli
a keďže to komunistickí ideológovia dopredu
tušili, myslím, že sami boli iniciátormi hesiel
proti násiliu, vrátane vzniku VPN a všelijakých
tých nežností (NIE SME AKO ONI). Snáď
z obavy, aby sa im nebodaj neprihodilo to, čo
Ceaucescovi v Rumunsku. V takejto atmosfére
sa začal naplno prebúdzať i rusínsky živel. Jeho
aktivizácii sa už nedalo mocensky zabrániť a tak
bola v krátkom čase založená Rusínská obroda.
Kultúrny zväz ukrajinských pracujúcich však
nezanikol a dokonca jeho tvrdé jadro bolo aj
proti vzniku jednej organizácie s názvom Zväz
Rusínov a Ukrajincov. Neskôr ju premenovali
na Zväz Rusínov-Ukrajincov, teda cez pomlčku,
ktorá rezonovala aj pri vyjasňovaní vzťahou
medzi Čechmi a Slovákmi.
Je príznačné, že členovia tejto organizácie
nechcú v nijakom prípade vystupovať ako
čistá ukrajinská organizácia. Sú si vedomí,
že pri súčasnom rozložení síl, potvrdenom pri
posledných sčítaniach ľudu na Slovensku, by
jej existencia stratila opodstatnenie. Preto po-
čujeme z ich strany neustále volanie po akomsi
zjednotení, ktoré by im umožnilo naďalej na
Rusínoch parazitovať. Vymaniť sa z toho objatia
stojí veľa námahy, ale je to jediná cesta, ako
naplniť naše predstavy o náprave starých krívd
a o ďalšom všeobecnom napredovaní Rusínov.
Lebo súčasná situácia na Slovensku, napriek
striedaniu rôznofarebných politických garnitúr,
nám v zásade nebráni uskutočňovať naše záme-
ry, čoho dôkazom je napríklad kodifikácia ru-
sínskeho jazyka v roku 1995, vznik rusínskeho
rozhlasového a televízneho vysielania, Múzea
rusínskej kultúry, Inštitútu rusínskeho jazyka
a kultúry na Prešovskej univerzite a pod. Zdá sa
teda, že okolnosti, vyplývajúce zo spoločenskej
situácie tak na Slovensku, ako aj v celoeuróp-
skom priestore sú našim zámerom naklonené.
Ide len o to, aby Rusíni v sebe našli dosť síl na
to, aby ich vedeli využiť.
FEDOR VICO
Autor je rusínský aktivista, výtvarník
a karikaturista, žije v Prešově
Sen o Podkarpatské Rusi
Až do podzimu 1918 sotva některého z Čechů
napadlo, že by ten bezejmenný kus uherského
území pod hřebeny Karpat mohl s jejich příštím
státem nějak souviset. A zpočátku to netušili ani
sami představitelé Rusínů v Americe. Hnuli se
mezi posledními, až v létě 1918, a svou rezoluci,
žádající pro mateřskou zemi právo na sebeur-
čení, předložili prezidentu Wilsonovi v hodině
dvanácté, 21. října 1918. Navrhli tehdy, v se-
stupném pořadí, trojí možný způsob budoucnosti
své země: nezávislost Podkarpatské Rusi, její
spojení s Rusíny v sousední Haliči a Bukovině
nebo autonomii v rámci některého státu – bylo
jim jedno kterého, ale v úvahu tehdy přicházely
nejpravděpodobněji Uhry.
O možném spojení s Československem, které
v té chvíli oficiálně ještě ani neexistovalo, nej-
prve vůbec nebyla řeč. Změnilo se to, až když
představitel amerických Rusínů, mladý a schop-
ný advokát Grigorij Žatkovič navázal kontakt
s Masarykem. Ten měl v té době mezi slovan-
skými exulanty z Evropy výborný kredit: právě
dotvářel demokratický stát po americkém vzoru,
do kterého Pittsburskou dohodou s představiteli
amerických Slováků vtělil také východní část
země. Obtíže spojené s přidružením vzdáleného
Podkarpatska si dokázal představit. Zároveň si
však, jako dobrý stratég, uvědomoval i význam
takového spojenectví: ČSR by jím získala hra-
nici s Rumunskem a dostala by do obklíčení
nenáviděné Maďarsko; Podkarpatskem mimoto
vedla i důležitá železniční trať ze střední Evropy
k Černému moři.
V plebiscitu uspořádaném na konci roku 1918
se ze zástupců amerických Rusínů vyslovily pro
připojení k ČSR dvě třetiny. Zbytek dokonal
dramatický vývoj na sousední Ukrajině a v Ma-
ďarsku, kde se na jaře 1919 v obou případech
ujali moci bolševici. V květnu 1919 rusínští
zástupci oficiálně požádali prezidenta Masaryka
o začlenění Podkarpatska do ČSR. Podrobnosti
pak upravila saintgermainská mírová smlouva
ze září 1919: její dikce neskrývala, že cílem bylo
dostat území pod jedinou demokratickou správu,
která v tomto neklidem zmítaném koutě Evropy
v dané chvíli přicházela v úvahu.
K republice, nabyvateli území, byla saintger-
mainská smlouva velmi vlídná. ČSR se zavazova-
la poskytnout Podkarpatské Rusi autonomii, jiný-
VÝPISKY Z MÉDI Í
Virtuos Rak se po prvé
setkal s bratrem
V MF Dnes(3. 11. 2010) publikuje Jan Gazík
vyprávění houslového virtuosa Štěpána Raka
o jeho rusínských kořenech a nedávné návštěvě
Ukrajiny, kde se setkal se svým bratrem. „S brá-
chou Volodymyrem Slivkou jsme si padli v Ky-
jevě do náruče a dlouho nebyli schopni slova,
protože jsme brečeli jako malí,“ řekl reportérovi
profesor Rak. Vyprávěl dále, jak se stalo, že se
ocitl v Čechách: jeho maminka, Vaselina Sliv-
ková, zdravotní sestra 1. čs. armádního sboru
v SSSR, ho porodila na našem území krátce po
osvobození Československa. Malý Štěpán však
mi slovy „obdařit ji nejvyšší měrou samosprávy
slučitelné s jednotností státu československého“.
V praxi to znamenalo, že o tom, kolik bude na vý-
chodě státu svobody, se mělo rozhodovat v Praze.
Podkarpatská Rus měla dostat svůj sněm (s dů-
ležitými zákonnými pravomocemi v otázkách
jazyka, vyučování, náboženství a místní správy),
aniž bylo řečeno, kdy se tak stane. Státní úřední-
ci měli být „pokud možno“1 vybírání z místních
obyvatel, aniž bylo stanoveno, co dělat pro pří-
pad, že by se tak nestalo. Československá ústava
z roku 1920 tato ustanovení převzala včetně sli-
bu, že v čele autonomní správy bude prezidentem
jmenovaný guvernér.
Skutečný vývoj se ubíral jinou cestou. První
čeští legionáři sice dorazili do Užhorodu už
12. ledna 1919, potom však zemi obsadili ko-
Pavel Kosatík
munisté z Maďarské republiky rad. Po jejich
vytlačení v červnu 1919, v reakci na válku
s Maďarskem, tam vznikla nikoli autonomie,
ale vojenská diktatura v čele s francouzským
generálem Hennocquem, která trvala až do ledna
1922. Civilní správu dostalo na starost direkto-
rium, jmenované pražskou vládou a podřízené
Hennocqueovi, v čele s administrátorem Janem
Brejchou. Ten přivedl na území Podkarpatské
Rusi první české úředníky s cílem začlenit tuto
zemi do celku republiky. Mezi členy direktoria
onemocněl a byl v nemocnici, zatímco maminka
odjela navštívit příbuzné na rodné Podkarpatské
Rusi. Netušila, že mezitím bude země připojena
k SSSR a na léta se uzavřou hranice…
Věříme, že pan profesor Rak o tom bude
vyprávět i návštěvníkům našeho hudebně-
-literárního odpoledne, které připravujeme na
18. ledna příštího roku v Domě národnostních
menšin v Praze.
Konec chutnal hořce
V týdeníku Reflex (č. 43/2010) se vrátil Vác-
lav Tikovský k osobnosti plukovníka Mikuláše
Guljaniče (1908–1992), původem Rusína
a legendární postavy našeho leteckého světa,
byli zástupci Rusínů včetně „Američana“ Žatko-
viče; na výkon moci však měli malý vliv; de facto
vládl Brejcha spolu s generálem.
V českých zemích si jen zvolna uvědomovali,
co zisk nepravděpodobných východních území
znamená. Bylo to něco úplně jiného než se
Slovenskem, ke kterému Češi chtěli mít intimní
vztah. Jak uvažovat o území, které dosud nemělo
ani ustálené vlastní jméno? V pražských novi-
nách se rozproudila debata na téma, jak kraji pod
Karpatami říkat: Uherská Rus? Podkarpatská
Ukrajina? Zakarpatí? Karpatské Rusínsko?
Že nečekaně nabyté území může přivodit státu
také nečekané potíže, ukazoval z nedávné minu-
losti „případ“ rakouské Bosny. Vídeň ji nejdřív
třicet let spravovala, pak v roce 1908 anektovala,
avšak nikdy nestrávila (anexí proti sobě navíc
popudila Rusko, čímž urychlila velmocenské
směřování k světové válce). Následník trůnu
František Ferdinand si do bosenského Sarajeva
přijel pro smrt, pak přišla válka; nakonec Ra-
kousko na Bosnu jako na jednu z četných svých
vnitřních nemocí zahynulo.
PAVEL KOSATÍK
(Z úspěšné knižní novinky historika Pavla
Kosatíka České snění, kterou r. 2010 vydalo
nakladatelství Torst. Další část kapitoly
o Podkarpatské Rusi v příštím čísle.)
Podkarpatská Rus 4/2010
o vojenské i politické kapitulaci na podzim
r. 1938 i dalších událostech. Zaznamenal je už
před dvěma desítkami let, ale Guljaničovo líčení
je stále živé. „Byl to bojovník, za nímž letci jeho
pluku byli odhodláni i jít i do ohně,“ soudí autor
článku. Guljanič patřil k „nebeským jezdcům“.
Dramatické bojové osudy i osobní hrdinství ru-
sínského plukovníka byly však po únoru 1948
zapomenuty, čekalo jej to, co většinu našich
válečných letců – vyhazov z armády, vytěsnění
na okraj společnosti, postupné zapomnění. Au-
tor v závěru píše: „Zůstalo jen pár vyznamenání
a legenda, udržovaná mezi pamětníky.“ Rozsáh-
lý článek rozhodně stojí za přečtení.
(ap) 9
 Obrázky ze Svaljavy
(Dokončení ze strany 5)
Příznívé podmínky demokratického Českosloven-
ska přispěly k rozvoji národní identity Rusínů. Ve
20. letech byl v Svaljavě pod patronátem kultur-
ně-osvětového spolku A. Duchnovič založen
Ruský národní dům. Pořádaly se zde divadelní a
filmová představení, návštěvníci měli k dispozici
knihovnu s čítárnou, působilo tu hospodářské
družstvo „Zorja“, fungovala restaurace. Svaljava
se stala v polovině 30. let domovem známého
rusínského básníka A. Karabeleše, který zde
krátkou dobu působil jako učitel na místní škole.
Svaljaváky se na několik let stali i čeští učitelé
a pozdější spisovatelé E. Vávrovský a F. Továrek.
Připomeňme také, že v nedalekém Holubinném
se narodil G. Žatkovič, jeden z otců – zakladatelů
moderní Podkarpatské Rusi a její první guvernér
v letech 1920-1921.
***
Pokud jde o turistickou přitažlivost, Svaljava se
nacházela poněkud stranou nejznámějších desti-
nací Podkarpatska, jako např. byly divoké masi-
vy Černé hory a Pop Ivana na Rachovsku, skvělé
lyžařské terény ve Volovci nebo Užocký průsmyk
*
s pitoreskně se kroutící železniční tratí. Přesto
turisté i zde nacházeli řadu zajímavostí a atrakcí,
počínaje jedním z nejstarších dřevěných kostelí-
*letosSdružení inteligence Rusínů Slovenska
slaví patnácté výročí svého vzniku. Až
do konce roku pořádá k tomuto výročí množství
akcí, a to jak doma na Slovensku, tak i v cizině
– včetně Česka. Oslavy vyvrcholí v lednu 8. no-
voročním plesem Rusínů v Bratislavě.
* 19. listopadu proběhl v Bratislavě, ve Vel-
kém koncertním studiu Slovenského rozhlasu,
koncert laureátů festivalu rusínské lidové
písně Zpěvy mého lidu. Akci spolupořádalo
několik slovenských rusínských organizací
a Slovenský rozhlas. Koncert potvrdil, že rusín-
ský folklór je stále oblíben a věnuje se mu čím
dál víc i mladých umělců a folkloristů.
* Potvrdil to i Večer rusínských hlasů, který
se uskutečnil v polovině listopadu v Ruském
centru vědy a kultury v Bratislavě.
* Internetový server www.rusyn.sk přetiskl
stať prof. Ivana Popa z našeho časopisu Pod-
karpatská Rus. Materiál nazvaný Ústava ČR
a Podkarpatská Rus se týká postavení Pod-
Podkarpatská Rus 4/2010
karpatské Rusi v rámci Československa od roku
1919 do roku 1921, popisuje politický vývoj na
tomto území a analyzuje i činnost guvernéra
Žatkoviče.
* Ze svého vztahu k Jasině se vyznává a své
zážitky z této oblasti popisuje Jan Roman.
I tento článek přetiskuje server www.rusyn.sk
z našeho časopisu Podkarpatská Rus. K vidění
tu je i pozvánka na naši akci – večer s pro-
mítáním dokumentu Marka Škopa Osadné
na 6. prosinec do Domu národnostních menšin
v Praze. Ze stále se rozvíjející žurnalistické spo-
lupráce máme velkou radost!
* Juraj Jakubisko navštívil Haburu, aby si ji
obhlédl coby kulisy svého připravovaného filmu
10 o Velké Moravě. „Našli jsme tu vhodná místa. Vy-
Dělnická a úřednická čtvrť pro zaměstnance chemické továrny
ků v zemi, jenž byl postaven v r. 1588 v Bystrém
na svaljavském předměstí. Oblíbeny byly neda-
leké lázně v Nělipeno, zejména železité a uhli-
čité koupele v kachlových vanách v pavilonech
„Praha“ a „Bratislava“. Hojně byly navštěvovány
také lázně Poljana „dobré a poměrně vzhledné
v krásném kraji horském“ jak psal S. K. Neu-
mann v knize „Československá cesta“. Vyvěrají
zde jedinečné prameny minerálních vod, jež
se pod názvy „Poljana“, „Vlena“ a „Pannonia“
rozvážely po celé Podkarpatské Rusi a do Ma-
ďarska. Mezi obyvateli a návštěvníky Svaljavy
byla známá a hodně využívána vynikající kyselka
v nedaleké obcí Luhy, zvaná „Lužanská“.
Z E Ž I V OTA R U S Í N Ů N A S LO V E N S K U
hodnotíme je společně s filmovým architektem,“
komentoval návštěvu proslulý tvůrce.
* Ze srbského Ruthenpressu přetiskuje rusyn
materiál věnovaný národnostním menšinám
v Maďarsku, velký prostor je tu samozřejmě
věnován Rusínům.
* Od stejné agentury je převzat i článek
o zasedání Světového kongresu a Světové
rady Rusínů v Bratislavě. Tato zasedání se
uskutečnila v druhé polovině listopadu.
* Ruthenpress otiskl a Rusyn převzal inter-
pelaci na Svetozára Čipliče v souvislosti se
zmenšením dotací pro Rusíny v Srbsku.
* V Užhorodě vyšla nedávno kniha Dmitrije
Popa a Taťjany Vološinové Historie Podkar-
patské Rusi skrze prizma křesťanských
idejí. Server www.rusyn.sk přináší dvě krátké
ukázky z knihy.
* V prostorách Národního osvětového centra
v Bratislavě byla otevřena výstava nazvaná
Prameny byzantské tradice na Slovensku.
Expozice představuje především rukopisné pa-
mátky spjaté s byzantsko-slovanskou kulturou
a tradicí na Slovensku.
* V listopadu oslavil krásnou devadesátku
Ján Lazorík, etnograf, který se celý život snažil
o obhajobu nářečí a lidové kultury vůbec. Osla-
vencovi připravili gratulanti bohatý program, ve
kterém vystoupila více než stovka účinkujících,
vše měl pod palcem vedoucí souboru Sabinov-
čan Miroslav Fabián.
* Narozeniny, ovšem už 104. oslavila i nej-
starší obyvatelka okresu Svidník Paraska
Denisová z Nižného Orlíku. S blahopřáním za
ní vedle jejích nejbližších přišli i starosta obce
a pravoslavný duchovní.
* Další hezké jubileum: při příležitosti de-
Fo t o a r c h i v
Pro milovníky horské turistiky byla Svaljava
východiskem k četným pěším výpravám po tu-
ristických značkách na poloninu Boržavu (Veliký
vrch 1598 m, Stoj 1679 m), nebo na sever situo-
vanou horu Bužoru (1097 m), která na některých
mapách nesla ještě ve 20. letech příznačné jmé-
no – Schönborn. Není jistě náhoda, že Svaljavu
a zdejší okolí si zamiloval p. Kameníček, malíř
– krajinář, který sem často v 30. letech zajížděl.
Jedno je jisté: bez poznání Svaljavy, její his-
torie, osobností, kulturních tradic a přírodních
krás budou naše znalosti Podkarpatska o mnoho
ochuzeny.
VLADIMÍR KUŠTEK
vadesátin rusínského spisovatele Michala
Šmajdy z Krásného Brodu přijal tohoto umělce
primátor Medzilaborců. Šmajda zasvětil svoji
celoživotní tvorbu rozvoji kultury, literatury, et-
nografie a folkloristiky v regionů Rusínů, za což
obdržel v roce 2008 od slovenského prezidenta
státní vyznamenání.
* Koncem října proběhla ve Světlicích „od-
pustová slávnosť“ spojená se svěcením obno-
veného chrámu sv. velkomučedníka Demetera.
Na jeho rekonstrukci přispěli rodáci, sponzoři,
lidé zblízka i daleka.
* Ve Snině proběhl Festival duchovní písně.
Vedle desítky domácích souborů na něm mimo
jiné vystoupil i sbor řeckokatolické církve z No-
vého Sadu. Za dvacet let existence akce už ve
Snině liturgické písně prezentovalo přes třicet
těles ze zahraničí.
* Pěvecké trio z Humenného oslavilo
třicet let svého trvání. Oslava proběhla na vý-
ročním koncertě v Domu kultury. Vedle tria na
něm vystoupili například Mikuláš Petrašovský
(bývalý člen tria), Anna Servická z Prešova,
bratři Kollárové a pěvecká skupina Lelija.
* Sdružení Rusínů Slovenska uspořádalo
18. listopadu v Prešově jubilejní koncert
Márie Macoškové. Záštitu této akci poskytl
prešovský primátor.
* Úspěšné je stále i Divadlo Alexandra
Duchnoviče z Prešova. 18. listopadu vystoupi-
lo na festivalu Astorka 2010 a jeho předsta-
vení bylo, jak už jsme si zvykli, vyprodané.
* Sninčan Peter Hrib, rodák z Ruského, by si
přál zpřístupnění jeskyně pod Rypami, ve
které – podle staré legendy – měl zbojník Fedor
Holovatyj ukrytý poklad. Hrib je přesvědčen, že
je tu dodnes uložených dvanáct sudů zlata.
 К в а р т а л н и к Р у с и н і в
Родный край
Д о д а т о к д о н о в и н к ы Po d k a r p a t s k á R u s ( П р а г а – П р я ш і в )
Десять научных семінарїв карпаторусиністікы
На Пряшівскій універзітї в Пряшові 27. октобра
2010 ся одбыв юбілейный, 10. Науный семінарь
карпаторусиністікы. Семінарї кажду третю
середу в місяцю уж другый академічный рік орґа-
нізує Інштітут русиньского языка і културы ПУ
і они ся стали добрым жрідлом знань і інформацій
зо сферы карпаторусиністічных штудій нелем про
одборну, але і лаіцьку публіку.
З думков зачати орґанізовати семінарї при-
шов академік Павел Роберт Маґочій, знамый
америцько-канадьскый історік, бадатель історії
Україны і Карпатьской Руси, етнічных ґруп
сучасной Канады і Русинів карпатьского ареалу
і їх потомків у Америцї. Зато праві ёму была дана
почливость, жебы ся став реферуючім на першім
научнім семінарї. І так новый проєкт ІРЯК ПУ
отворив проф. П. Р. Маґочій 12. фебруара 2009
у засїдалнї Ректорату ПУ, де выступив на тему
Карпатьска Русь – реґіон сполужытя на-
родів і народностей без насилства. Тема
Карпатьской і Підкарпатьской Руси і погляд на
ню з боку канадьского гостя притягли на першый
семінарь понад 60 людей, што была найбівша
кількость споміджі вшыткых дотеперь орґанізо-
ваных десятёх семінарїв.
На другім семінарї 19. марца 2009 выступив
з рефератом Русины на Словеньску в 20. сто-
рочу історік ПгДр. Станїслав Конєчні, к. н., науч-
ный працовник Сполоченьско-научного інштітуту
Словениской академії наук у Кошіцях. Він уж по-
над 25 років ся занимать штудіом історії Русинів
і Українцїв на Словеньску і в середнїй Европі. Є
сполуавтором восьмох моноґрафій і веце як 100
штудій і одборных статей, реалізатором многых
лекцій і научных презентацій на Словеньску і за
ёго граніцями з области історії Русинів, історії
іншых етнічных меншын і подобных тем. Вів рї-
шіня трёх научных і одборных проєктів, быв орґ-
анізатором або єдным із орґанізаторів дакількох
научных акцій міджінародного характеру, зато
мав што інтересного повісти і у своїм рефератї
на семінарї.
Не менше заінтересовав і далшый заграніч-
ный гость на третїм семінарю, якый ся одбыв
8. апріля 2009 у Музею русиньской културы
в Пряшові. Быв ним історік і соціолоґ, ПгДр.
Кіріл Шевченко, др. н. з Інштітуту російскых
штудій у Празї, якый в сучасности чітать лекції
на універзітї в Міньску. Ёго реферат Културна
і народностна політіка Прагы на Підкар-
патьскій Руси в 20-ых роках 20. стороча
выкликав тыж добру діскусію участників, значіть
тема была про них інтересна з многыма настоле-
ныма проблемами.
На четвертім научнім семінарї 6. мая 2009
на Пряшівскій універзітї привітали сьме гостя з
Польска – Польку Мґр. Еву Міхну, ПгД., соці-
олоґічку з Яґелоньской універзіты в Кракові, яка
выступила з рефератом Од Талергофу по Сіґ-
ет. Мапа русиньскых памятных міст і їх
роль у формованю колектівной ідентіты.
„Отчізна – то нелем ґеоґрафічне понятя, але
і важный псіхолоґічный момент, вплываючій
на жывот і розвиток каждого єдного чоловіка.
Памятны історічны місця суть про конкретну
міноріту барз важны, бо на них ся етнічны
ґрупы одкликують при утримованю своёй
ідентіты,“ підкреслила в рефератї соціолоґічка
Ева Міхна, котра уж дакілько років ся інтересує
мінорітами в Польщі – Кашубами, Слезанами,
но і Русинами, котры суть в сучасности в центрї
в Ч е х а х
На послїднїм, десятім семінарї участників у просторах ІРЯК ПУ привітала директорка А. Плїшкова,
міджі нима главно реферуючого гостя зо Сербії – проф. Др. М. Фейсу із Новосадьской універзіты (пя-
тый злїва).
єй інтересу. На семінарю презентовала часть із
своёй роботы, котра ся дотыкать памятных міст
Русинів-Лемків у Польщі, але і Русинів Пряшів-
щіны і Підкарпатя. Семінарь быв іншпіратівный
главно з аспекту порівнаня значіня і впливу
русиньскых памятных міст в поєдных державах,
де жыють Русины, на розвой їх колектівной
ідентічности.
Пятый Научный семінарь карпаторусиністі-
кы 21. октобра 2009 належав гостёви з Австрії,
конкретно професорови Віденьской універзіты,
Інштітуту славістікы – Міхаелови Мозерови,
в славістічных кругах в сучасности знамому укра-
їністови. Выступив на тему Граматика русь-
кого языка Івана Панькевича і ту было добрї
чути погляд на дану „з другого боку“ – україні-
сты, бо семінарї суть отворены вшыткым, котры
мають што повісти у сферї русиністікы, хоць не
цалком прямо, але „міджі рядками“ выступу ся
мож часто много дізнати.
Шестый Научный семінарь карпаторуси-
ністікы 17. децембра 2009 занимав ся темов
Статусу русиньской народности в кон-
текстї сучасного общественного двиганя
на Підкарпатю, з яков выступив директор Вы-
скумного центра карпатістікы в Ужгородї Мґр.
Валерій Падяк, к. н.. У своїм выступі В. Падяк
назначів основны внуторны і вонкашнї факторы,
якы детермінують розвой русиньского руху на
Українї в сучасности і впливають на ёго выслїдкы.
Є то барз шырока тема, зато В. Падяк ся у своїм
рефератї сконцентровав лем на факты з послїднїх
пятёх років і освітлив дакотры шпеціфічности
русиньского руху на Підкарпатю.
За 20 років розвоя русиньского руху у світї
знаме, же якраз позіція підкарпатьскых Русинів
у рамках незалежного штату Україна є найдіску-
тованїша в цїлорусиньскім контекстї, бо є найпр-
облематічнїша. Єй проблематічность выходить
у першім рядї з неакцептованя Русинів як
самостатной народности на Українї і од того ся
одвиваючого множества недорїшеных проблемів,
Нe люб cвій нaрoд
зaтo, жe є cлaвный,
aлe зaтo, жe є твій.
якы на основі законів мають вызначати статус
народности в демократічнім обществі. В конте-
кстї штату Україна є то в першім рядї проблем
леґалного уводжованя народности Русин і ма-
териньского языка русиньского в конкретных
офіціалных документах, т. є. без додаточного їх
деґрадованя ці высвітлёваня, же іде лем о „су-
бетнос“ україньской народности, респ. односно
языка, же іде лем о „діалект“ україньского язы-
ка, як то было при послїднїм списованю людей на
Українї. Дале є то проблем леґалного вжываня
русиньского языка в розлічных сферах жывота
– літературній, медіалній, церьковній, сценічно-
театралній, научній, але главно в школьскій, якы
суть самособов детермінованы основным вопро-
сом сучасности – неакцептованём русиньской
народности Українов а наслїдком того абсенціов
штатной фінанчной підпоры розвоя народностно-
го жывота Русинів а тым і сфер офіціалного вжы-
ваня їх материньского языка. І хоць, парадоксно,
в послїднїх роках якраз Україна ся стала країнов,
яка зазначіла найбівшый нарост русиньскых
клас – вдяка реалізації Проґраму русиньскых
недїльных школ на Підкарпатю, підпорованых
Podkarpatská Rus 4/2010
але не Українов, але фінанціями загранічных,
главно америцькых добродителїв, орґанізованых
через Світовый конґрес Русинів. А в непослїднїм
рядї іде о проблем неґатівной характерістікы ру-
синства на Підкарпатю з боку україньскых медій
– а то вдяка екстремістічным і сеператістічным
тенденціям як супроводным знакам еволуції ру-
синьского руху, детермінованым невырїшеныма
высшеспоминаныма основныма проблемами.
Русины на Підкарпатю наслїдком невырїшеного
свого статусу в послїднїм часї ся стали „вгодным“
інштрументом на просаджованя общественно-
політічных інтересів розлічных політічных партій
або іншых впливных ґруп дїючіх в рамках Укра-
їны і мімо нёй.
Александер Зозуляк, фоткa автора
(Dokončení v příštím čísle) 11
 Jevgenij Nedzelský, spisovatel Podkarpatské Rusi
„Po přečtení zjistíte, že život mého táty nebyl pro-
cházkou růžovým sadem,“ napsal nám Svatopluk
Nedzelský v průvodním dopise k zajímavé zásilce
– životopisu svého otce, který zpracoval podle jeho
rukopisných zápisků. PhDr. Jevgenij Nedzelský
patřil k emigrantům z bolševického Ruska, kteří
po odchodu z vlasti našli útočiště v Československé
republice, a z nichž někteří odešli na Podkarpat-
skou Rus. Zůstali tam léta a významnou měrou
přispěli k rozvoji regionu na různých pracovištích
a ve společenském životě – jako učitelé, badatelé,
technici, lékaři atd. Doktor Nedzelský byl žurnalis-
ta, historik a folklorista, spisovatel a básník, který
věnoval svůj zájem i pracovní aktivity Podkarpat-
ské Rusi; žil tu od r. 1927 do poloviny třicátých
let. Věříme, že jeho životní osudy i tvorba zaujmou
i naše čtenáře.
Narodil se v Ivanovcích u Čorného Chutoru
v Charkovské gubernii (nyní Ukrajina) 3. 11. 1894.
Jeho praděd z otcovy strany byl účastníkem
polského povstání roku 1830 a jako rakouský
poddaný utekl do Ruska a v Žitomíru založil
malé hospodářství.
Tátův otec Leopold Alexandrovič měl sedm
dětí, táta byl nejstarší. Do gymnázia v Sumách
nastoupil roku 1904, studium dokončil se zla-
tou medailí v roce 1913. V průběhu studia se
zajímal o výtvarné umění, vážil si francouzských
impresionistů a sám maloval. Básně začal psát
už v dětském věku a posílal je do místních novin
Sumskoj Věstnik, kde je otiskovali pod pseudo-
nymem Evž. Oseňjev. Hltal ruskou a současnou
zahraniční literaturu. četl i polské autory. V létě
hrál ochotnické divadlo; účinkoval v ruských
i ukrajinských hrách. Rodiče tátu přesvědčovali,
aby byl inženýrem, proto nastoupil na Polytech-
nický institut v Petrohradě na obor stavby lodí.
Později však usoudil, že technika ho neuspokoju-
je a přitahují ho humanitní vědy.
Opustil Petrohrad a od podzimu roku 1914
začal studovat na filologické fakultě v Moskvě.
Věnoval se studiu historie, filozofie a dějin umě-
ní. V průběhu tří let splnil všechny předpoklady
pro státní zkoušku. Pro disertační práci zvolil
téma „Pohřební žalozpěvy Slovanů“.
Ale v červnu roku 1917 musel z Moskvy
předčasně odejít – a už mu nebylo souzeno,
aby se vrátil a dostudoval. Rodina žila ve městě
Sumy, byl revoluční chaos, bylo třeba jí pomá-
***************************************************************
Podkarpatská Rus 4/2010
***************************************************************
Podkarpatská Rus – časopis Společnosti přátel Podkarpatské Rusi, 20. ročník, č. 4/2010. Redakce: Agáta Pilátová, Tomáš Pilát, Alexander Zozuljak (Rodnyj kraj). Grafická úpra-
va a sazba: Ondřej Huleš. Tisk: Tiskařské služby Rudolf Valenta. Evidenční číslo MK ČR E 10937. Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR. E–mail redakce: agata.pilatova@tiscali.cz
Internet: www.podkarpatskarus.cz. Kontaktní adresa: Dům národnostních menšin, Společnost přátel Podkarpatské Rusi, Vocelova 3, 120 00 Praha 2. Předáno do tisku 22. listopadu 2010,
12 vyšlo v prosinci 2010. Příspěvky jsou redakčně upravovány a mohou být i kráceny.
hat. V zimě roku 1917/18 se začala organizovat
bolševická „Raďaňska Ukrajina“ a táta sloužil
v zásobovacím oddělení. Na jaře začala německá
intervence, při níž generál Hoffman chtěl vyple-
nit Ukrajinu. Čerstvě organizovaná Rudá armáda
ustoupila bez většího odporu. Když Němci utrpě-
li na západě porážku, vrátili se domů a na jejich
místě se objevily německo-polské bandy Petljury.
Neloupily, jen se jejich jednotky na několik týdnů
zdržely a pak zmizely. Přišla znovu Rudá armáda,
kterou všelijací naivní idealisté vítali v naději, že
nastolí pořádek.
Služba, zatčení mého děda bolševiky, starost
o něj a o rodinu na čas odtrhly otce od literatury
i od publikování. Dědu soudili neznámo za co,
komunistický prokurátor Borovskij dokonce chtěl
stáhnout obvinění, protože proti němu nevypoví-
dal ani jeden svědek. Ale přesto bylo rozhodnuto
poslat dědu na práci jako „kontrarevolucionáře“.
Protože rozsudek byl nesmyslný, dědu nikam ne-
odeslali, zůstal v místní věznici, jídlo mu denně
dodávali příbuzní. Když se blížili bílí, předseda
soudu ho dokonce pustil na svobodu.
Otcův další život poznamenaly bouřlivé udá-
losti a zmatky v zemi. V listopadu 1918 jel do
Charkova, v naději rychle dokončit univerzitu,
ale tady ho zastihl panický útěk „bílých“. Poslé-
ze se dostal do Angličany zásobovaného tábora
v Malé Asii jménem Tuzla, odkud se kvůli léčení
oka v prosinci 1919 přemístil do Konstantinopo-
le. Tam byl až do konce roku do konce roku 1920.
V Konstantinopoli prodával na ulici květiny, roz-
nášel prádlo pro americkou prádelnu, navštěvo-
val schůzky kroužku spisovatelů a básníků, kde
se recitovaly básně a táta tam dokonce přednášel.
Tamní Cech básníků oznámil v tisku vydání táto-
vy knihy básní „Patriotičeskij jamb“.
Rusy v Konstantinopolu začali postupně odesí-
lat pryč, spisovatelský cech se rozptýlil na různé
strany. Také otec se jako student dostal do Prahy.
Ještě předtím však byl v Konstantinopoli zatčen
v budově ruského vyslanectví pro podezření, že
okradl vyslanecký kostel. (Později tuto událost
popsal v berlínských ruských novinách.)
V Praze, po krátkém seznámení se studijním
programem univerzity, byl zapsán na filozofickou
fakultu, i když měl jen nedostatečné doklady
o svém studiu v Rusku. Změnil si jen speci-
alizaci: místo ruské literatury začal studovat
slovanské literatury, speciálně českou, a jako
Vážení přátelé a příznivci,
přejeme Vám všem pěkné a pohodové Vánoce a šťastný Nový rok!
Děkujeme za aktivní spolupráci i pomoc, kterou nám mnozí
z vás poskytují, za podněty, nápady, příspěvky do časopisu a další
iniciativy. Věříme, že se s Vámi budeme i v příštím roce nadále
setkávat na našich akcích a zůstanete nám příznivě nakloněni.
druhý předmět k doktorátu si vzal dějiny umění
a archeologii. Teprve v roce 1925 se mu podařilo
získat zápočtovou knížku z moskevské univerzity,
díky níž mu uznali chybějící čtyři semestry. Když
však táta chtěl složit doktorát, ukázalo se, že pod-
le nových pravidel nelze s literaturou kumulovat
archeologii ani dějiny umění, proto si místo toho
vzal českou historii. Téma pro doktorát nazval
„Pohřební obřady Slovanů“, bylo obdobné, jaké
rozpracoval už v Moskvě. Věnoval se tu slovan-
ským národům, ale přitom přišel na myšlenku,
že práci rozšíří o žalozpěvy nad mrtvými u všech
národů, a to od 12. století před Kristem (Gilga-
meš a Ingrid, bible a další) – až do roku 1924.
Tátu to zajímalo nejen z literárního hlediska jako
folklórní produkt, ale i jako lidová dramatika
a samozřejmě jako národní projevy náboženství.
Podrobně prostudoval texty, oklasifikoval jejich
motivy a témata. Ve zvláštní kapitole doložil,
že ani jeden slovanský národ nevěří v posmrtný
život a posmrtná setkání, což křesťanská termino-
logie zaznamenala jen na okraj a velmi skoupě.
Současně poukázal na to, že všeobecně známý
Pláč Jaroslavny ze „Slova o pluku Igorově“ se
jeví jako výtvor čistě individuální tvorby. Práce
měla 280 stran textu s citacemi v sedmi slovan-
ských jazycích, což znamenalo na svou dobu
zcela vyčerpávající prezentaci tématu.
Recenzenti považovali otcovu práci za vynika-
jící. Jeden z nich řekl, že na doktorát by stačily
i první tři či čtyři kapitoly. Radili mu, aby nabídl
práci k publikování v Československé akademii
věd, ale marně, nevešel se do dlouho dopředu
stanoveného pořadí prací určených k vydání.
(Později, v 30. letech si na tu práci vzpomněl
a předložil ji k vydání vydavatelství Škoĺnaja po-
mošč v Užhorodě. Firma souhlasila, ale ukázalo
se, že v Užhorodě nelze rukopis vytisknout - pro
množství textů srbských, chorvatských, polských
a jiných nebyly v tiskárně příslušné technické
podmínky. Kopie tohoto vědeckého díla byla
zničena po obsazení Podkarpatské Rusi Maďary,
jediný exemplář je v archivu doktorandských
prací filologické fakulty Karlovy univerzity v Pra-
ze za rok 1926.)
SVATOPLUK NEDZELSKÝ
Zpracováno podle rukopisu
otce Jevgenije Nedzelského
(Pokračování v příštím čísle.)
Výkonný výbor SPPR
 Podkarpatská Rus
Časopis Společnosti přátel Podkarpatské Rusi
3 | 2010:
Miroslav Donutil podpořil natáčení Nikoly Šuhaje – J. Hořec
v pamětech o Podkarpatské Rusi – Skejušan slavil výročí – Berehovo,
město vína – O nepochopitelné byrokracii úřadů – Vzpomínky
Ireny Preislerové na Mukačevo – Víte něco o Václavu Holíkovi?

Týden v Jasině

Fo t o : A n g e l o P u r g e r t
po dvou letech
I když znáte řadu pěkných míst, některá musíte vidět
častěji; asi proto mě po dvou letech opět uvítala Jasi-
na. Věnec hor obklopující městečko nepostrádá zvláštní
půvab, některé vrcholy lákají k náročným výstupům,
aby poutníka odměnily čarokrásnými výhledy.
Pod Hoverlou jsem s potěšením zaznamenal vý-
znamnou změnu znamenající sblížení obou našich
turistických světů. V krajině pod Karpaty začali značit
cesty – a navíc podle našeho vzoru. Jestliže se přeme,
zda je vhodnější český způsob ukazatelů v kilometrech,
nebo slovenský s časovými údaji – zde budou uspoko-
jeni všichni. Oběma se vychází vstříc, na tabulích jsou
oba způsoby. V této věci se vracím k loňskému číslu
našeho časopisu, kde byl otištěn názor, aby se upustilo
od značkování cest. Nechte volnou přírodu, můžete
se orientovat kompasem – bylo tam proklamováno.
Současný čilý ruch na horských cestách zrodily právě
značky (na Hoverlu vedou dokonce tři značené cesty
z několika stran!). Regulovaná turistika chrání chodce
a zabraňuje devastaci krajiny.
(Pokračování na str. 2)

Z natáčení Nikoly Šuhaje

Pozvánky
Výkonný výbor SPPR vás zve na dokumentární film
Marka Škopa
OSADNÉ,
vítěze soutěže dokumentů na filmovém festivalu
v Karlových Varech. Promítání a beseda se usku-
teční v pondělí 6. prosince 2010 v 16 hodin
ve společenském sále Domu národnostních
menšin
v Praze 2, Vocelova 3 (metro C, 3 min.
od Nám. I. P. Pavlova)
Po projekci se uskuteční beseda, jejímž hostem
bude výtvarník, karikaturista a rusínsky aktivista
FEDOR VICO,
jeden z protagonistů filmu Osadné, který představí
i výběr ze svých karikatur.
Zveme vás na hudebně literární odpoledne
s kytarovým virtuosem
prof. ŠTÉPÁNEM RAKEM,
které se bude konat v úterý 18. ledna 2011
v 16 hodin ve společenském sále Domu ná-
rodnostních menšin v Praze 2, Vocelova 3.
Bližší o programu v prosincové čísle časopisu.
Podkarpatoruským dětem
se na Vysočině líbilo
Partnerské regiony kraj Vysočina a Zakar-
patská oblast Ukrajiny mají za sebou další
úspěšný projekt. Dvacet dětí z Podkarpatí
a dva dospělí se v červenci letošního roku
účastnili letního tábora na Vysočině. Měli
tak jedinečnou možnost poznat, jak tráví
prázdniny české děti, seznámit se s novými
kamarády, zahrát si zajímavé soutěže a hry
a poznat krásnou českou přírodu.
Letní tábor zorganizoval dům dětí
a mládeže Junior z Chotěboře. „Zpočát-
ku jsme se obávali jazykové bariéry, ale
děti se rychle spřátelily, bez problémů si
porozuměly. Dokonce z vlastní iniciativy
uspořádaly česko-ukrajinské divadelní
představení,“ zhodnotil atmosféru na tábo-
ře jeden z organizátorů. Táborníky navštívil
také Zdeněk Kadlec, ředitel Krajského
úřadu kraje Vysočina, a předal jim drobné
prezentační dárky za kraj. „V táboře byla
cítit příjemná a přátelská atmosféra. Se-
tkávání dětí a mládeže je jednou z oblastí,
která by se měla do budoucna v rámci
spolupráce regionů podporovat,“ uvedl.
Kateřina Nedvědová, jejímž úkolem je ko-
ordinace projektů spolupráce mezi oběma
kraji, zmínila, že zaznamenává zvýšený zá-
jem o reciproční aktivity. „Občas se ozývají
rodiče dětí z našeho kraje, zda nepořádáme
nějaké prázdninové rekreační a poznávací
pobyty v Zakarpatské oblasti. Prozatím pro
ně nemáme kladnou odpověď ...“, dodává
s úsměvem a pomýšlí už na další možné
směry rozvoje mezinárodního partnerství.
(red.)
 Fo t o : A n g e l o P u r g e r t
Týden v Jasině
po dvou letech
(Dokončení ze str. 1)

Jasina mě přivítala nečekanou změnou. Stal

jsem se zde svědkem velké proměny tohoto ven-
kovského města. Nevzhledné obchody a krámy
podél hlavní „třídy“ se stanou brzo minulostí,
neboť střed obce přebudoval jakýsi investor
– bohatec v moderní obchodní centrum. Za
budovou kdysi plánovaného rakouského hotelu
vyrůstá nové středisko nákupů, jež má podobu
podkovy s řadou galerijních obchůdků – každý
pro jiný sortiment. Od této vkusně vybudované
obchodní základny je oddělena tržnice skláda-
jící se z mnoha dlouhých pultů, kde bude radost
nakupovat ovoce a zeleninu. Vedle se připravuje
nezbytné parkoviště pro trhovce. Též obecní
radní se odhodlali od naší minulé návštěvy
obec zvelebovat, seč jim finance stačí. Vnímavý
návštěvník oceňuje budování velmi potřebné
regulace Tisy, která město při povodních tolik
sužuje. Jinak se obec zatím na víc nezmůže.
Odkryté kanály stále hrozí, veřejné osvětlení je
nedostatečné, nekázeň řidičů zůstává stále pro-
blémem, není důsledně postihována. S dojetím
jsem sledoval starší rodičovský pár kladoucí
květiny ke stromu, u něhož našel smrt jejich syn
vinou údajně opilého motoristy…
Byli jsme spokojeni s ubytováním i stravou
v nově otevřeném hotýlku v blízkosti pekárny,
kde si bylo možno koupit chleba doslova přímo
od pece. Zde jsme mohli pozorovat výheň žive-
nou dřevem. Jinak co se týká nákupu: hřivna
ke koruně klesla asi dva ku jedné, avšak ceny
produktů se zvýšily. I tak však nejsme v nevý-
hodě. Např. za bochník chleba přímo od pece
jsme zaplatili asi 7 korun, kilo hroznů stálo
2O korun, meloun stál sedm korun za kilo-
gram. Vyplatí se tu koupit náramkové hodinky
– ty stojí v rozmezí 12O–35O korun. Podobně
levně pořídíte tvrdý alkohol či cigarety.
Protože však místní mají nízké mzdy i důcho-
dy, ceny nejsou pro obyvatele zrovna výhodné.
Hlavní starostí zůstává velká nezaměstnanost.
A jinak? Podkarpatská Rus se k vyspělým
zemím přibližuje mílovými kroky svými kla-
dy i zlozvyky – například čmáranicemi po
fasádách…
JAN ROMAN
V Koločavě se natáčel Nikola Šuhaj
Klienti ústavů sociální péče ze čtyř zemí na-
táčeli koncem letošního srpna v zakarpatské
Koločavě příběh Nikoly Šuhaje. Inspirací pro na-
táčení byla známá kniha Ivana Olbrachta Nikola
Šuhaj loupežník z roku 1933. Skupina z Ústavu
sociální péče v Těchobuzi přizvala k natáčení
po loňské úspěšné spolupráci další partnery
a během devíti dnů příběh natočila. Hotový
film bude uveden v červnu 2011 na mezinárod-
ním filmovém festivalu (ne)herců s mentálním
a kombinovaným postižením Mental Power Pra-
gue Film Festival, který se uskuteční v Praze.
„Už během natáčení se ukázalo, že výběr díla byl
velice šťastný a bude žhavým adeptem na slušné
umístění v soutěži,“ uvedl radní kraje pro oblast
sociálních věcí Petr Krčál.
Příběh lásky a zrady nenatáčeli profesionální
herci, ale klienti ústavů pro mentálně postižené
ze čtyř zemí – České republiky (ÚSPMP Tě-
chobuz, kraj Vysočina), Slovenska (DSS Zavar
při Trnavě), Polska (DPS Lanowa, Krakov)
a Ukrajiny (ÚSP Vilšany, Zakarpatská oblast
Ukrajiny), film natáčela Televize R1 Vysočina.
„Na základě zkušeností, které jsme získali
při obdobném projektech v Polsku, je naším
záměrem pokračovat v úspěšné mezinárodní
spolupráci v oblasti sociální integrace a inkluze
klientů organizací poskytujícími sociální služby
a připravit a uskutečnit další program, ve kterém
by lidé s mentálním postižením získali možnost
seberealizace prostřednictvím umění,“ řekla
Simona Tomanová, ředitelka ÚSPMP Těchobuz,
která byla hlavní iniciátorkou projektu.
Podívat se na natáčení a podpořit projekt
přijeli také zástupci Vysočiny v čele s Petrem
Krčálem, radním kraje pro sociální oblast,
a Zdeňkem Kadlecem, ředitelem krajského
úřadu, a zástupci vedení našeho partnerského
regionu Zakarpatské oblast Ukrajiny včetně po-
slance ukrajinského parlamentu Stanislava Ar-
ževitina. Podporu projektu, celému přípravnému
týmu a především hercům vyslovil jeden z nej-
známějších českých umělců Miroslav Donutil,
který ztvárnil roli Nikoly Šuhaje v legendárním
filmu Balada pro banditu. Slavnostní premiéra
filmu na Vysočině – první představení filmu
(sponzorům, představitelům kraje a veřejnosti)
se uskuteční už v listopadu 2010.
Koločava proslula jako rodiště obávaného lou-
pežníka a hrdiny literárního díla Ivana Olbrach-
ta - Nikola Šuhaj loupežník. Ve vesnici je škola
s muzeem a bustou Ivana Olbrachta. U dřevěné-
ho kostela, ležícího u silnice směrem na Siněvir,
se nachází hroby českých četníků, zabitých Ni-
kolou Šuhajem, na hřbitově blíže na náměstí jsou
hroby Eržiky a Nikoly. Za hřbitovem je muzeum
československé školy a také nový skanzen. Ivan
Olbracht na Podkarpatské Rusi vytvořil stěžejní
díla své literární tvorby.
(red.)

Ladislav Smoljak v českém i rusínském nebi

Podkarpatská Rus 3/2010

Ještě na sklonku loňského roku nám pro časopis Podkarpatská Rus
č. 4/2009 řekl pár vět o svých rusínských kořenech a vztahu k Ru-
sínům; to už ale byl těžce nemocen. Ladislav SMOLJAK podlehl
rakovině 6. června letošního roku ve věku 78 let. Výrazně se zapsal
do historie české kultury jako spolutvůrce legendárního autorského
divadla, jako dramatik i scénárista, dobře je známý i jako filmový
režisér a herec. Obdivuhodný je především způsob, jakým se mu
společně se Zdeňkem Svěrákem podařilo uvést do širokého pově-
domí osobnost fiktivního velikána Járy Cimrmana, který dnes patří
ke specifickým fenoménům dávno přesahujícím kulturní rámec.
V roce 1952 maturoval na gymnáziu, vystudoval na pedagogické fakul-
tě matematiku a fyziku, poté působil jako asistent Univerzity Karlovy
na fakultě jaderné fyziky a vyučoval matematiku a fyziku na střední
škole. V šedesátých letech vedl kulturní rubriku v Mladém světě, pak
2
působil jako redaktor v nakladatelství Mladá fronta. Jára Cimrman se
zrodil v roce 1966 původně v rozhlasovém pořadu Vinárna U pavouka,
Pak jej autoři proměnili v divadelní postavu. První představení Akt
mělo premiéru r. 1967. Potom přišly další hry (Vyšetřování ztráty třídní
knihy, Domácí zabijačka, Hospoda na mýtince, Cimrman v říši hudby,
Dlouhý, Široký a Krátkozraký, Posel z Liptákova atd.) – až k závěreč-
nému opusu České nebe. Ladislav Smoljak psal i režíroval divadelní
hry, kromě Divadla Járy Cimrmana hrál v mnoha filmech (Marečku,
podejte mi pero, Vrchní, prchni, Trhák a další). Některé jeho texty
byly poznamenány cenzurními zásahy komunistické moci (Lijavec).
Do posledních dní života byl velmi aktivní, na divadelním jevišti stál
naposledy 27. května 2010 v představení České nebe Divadla Járy
Cimrmana.
(ap)
Podkarpatská Rus s něžnou
maminkou a přírodním tatínkem
„Můj Menčul na Podkarpatské Rusi je nádhera
i žal, maminčina laskavá krajina, do které jsem
se narodil, ale i světlo a tma, které jdou s námi
celý život…“
To je začátek jednoho z mnoha odstavců knihy
Poválečná léta (288 stran (Mladá fronta 2010),
kterou napsal Jaromír Hořec (1921–2009), ale
jejího vydání se již nedožil. Ke svým pamětem
přistoupil poněkud později, stihl je sepsat pouze
do roku 1950, třebaže jeho projekt zahrnoval
i další velmi těžká období, ale i nadějné Pražské
jaro 1968 a cestu ineditního nakladatele se sa-
mizdatovými knihami v létech totality. Leč – dílo
zůstalo nedopsáno.
Avšak stopa, kterou zde zanechal, je zřetelná
a nepřehlédnutelná. Znal jsem ho jako svého
prvního šéfredaktora a zakladatele Mladé fronty,
později jako novinářského kolegu, kdy nás oba
spolu s tisíci dalšími postihly po srpnu 1968
existenční svízele; znal jsem ho i jako vrstevníka
s povznášejícím vztahem k T. G. Masarykovi,
do školy s jehož jménem v Užhorodě chodil, ale
také jako vpravdě zemitého člověka, který nikdy
nezapomínal na svůj původ, své dětství a podkar-
patoruské přátele.
Po roce 1989 se dokonce stal předsedou nově
vzniklé Společnosti přátel Podkarpatské Rusi
nejen pro ten svůj původ, ale zejména proto, že
se s tou jeho zemí děly nepravosti. Kolikrát jsem
od něho slýchal o proradnosti Stalina a potup-
ném protiprávním zacházení, doprovázeném
lživými argumenty, s Podkarpatskou Rusí. Stalin
dopustil, spíše však nařídil, aby oficiální vládní
delegace čs. vlády byla odtud potupně vyhnána
a naši váleční i pováleční politikové uvažovali
vůči této neúprosné, zastrašující a vyděračské
realitě jako úzkoprsí pragmatici. Situace vyvr-
cholila zjevnou zradou nekompetentních česko-
slovenských orgánů.
Ve své knize věnuje Jaromír Hořec úvodní
kapitolu s názvem Moje Podkarpatorusko. V ní
se přiznává: „I já podlehl v roce 1945 zvěstem,
že se to vše děje z vůle lidu a že bychom proto
neměli bránit, aby se jejich přání uskutečnilo.“
Rozepisuje se o tom, že celý narychlo svolaný
„mukačevský sjezd“ v roce 1944 byl nehoráz-
ným podvodem, podpisy po vesnicích se získáva-
ly za to, že se lidem slibovaly potraviny, ošacení
a vláda v obcích.
Tehdejší čs. vláda, když koncem června 1945
jednala o připojení Podkarpatoruska k Sovět-
skému svazu a schválila je, neměla k ničemu
takovému oprávnění. Při těchto jednáních se
„vyznamenali“ hlavně čeští a slovenští komunis-
té. Tehdejší předseda vlády Zdeněk Fierlinger se
při podpisu smlouvy v Moskvě dopustil velezrady
tím, že rozhodl vzdát se části našeho území. Kde
zůstala prohlášení o tom, že cílem je obnovit
Československo celistvé a s hranicemi, platnými
před mnichovským diktátem?
A dnes po rozpadu Sovětského svazu? Samo-
statná Ukrajina je mocenským pánem nad Pod-
karpatskou Rusí, ukrajinský režim neuznává Ru-
síny jako národnost a mnoho věcí v této zemi má
daleko k demokracii. „Zůstal tu veliký problém
i pro novou Evropu, aby v ní podkarpatoruská
země existovala vedle ostatních zemí se stejným
právem na svobodu, jaké mají ony,“ píše Jaromír
Hořec ve svých pamětech.
Našeho čtenáře zaujme další kapitoly a vyprá-
vění o mamince Ludmile – „sestře něhy“, jak ji
nazývá autor, a pro jejíž krásu ji dnes proslavený
předválečný fotograf František Drtikol vyfotogra-
foval.
Rovněž kapitola o autorově otci stopuje prvky
rodových genů. Periodikum Podkarpatoruské
hlasy byly českým listem, který lesník Karel Hal-
bhuber odebíral spolu s Národním osvobozením.
Z nich budoucí novinář, básník a spisovatel, jenž
si zvolil poetické jméno Hořec, vystřihoval nejza-
jímavější články a vytvářel vlastní noviny včetně
kreseb a obrázků. Už v legiích se Hořcův tatínek
nejvíce uplatnil svou loveckou puškou, když bylo
třeba zásobovat kuchyni a přinést na pekáč zajíce.
„Po lidech jsme nestříleli,“ vyprávěl, „když nám
dali bolševici pokoj, nechali jsme je na pokoji
i my. Vydali jsme se na dlouhou anabázi po sibiř-
ské magistrále dál na východ, ale na každé stanici
jsme na ně narazili. Museli jsme se bránit…“
Hořcův otec zůstal na Podkarpatsku dvanáct
let – až do jara roku 1932. Hned po svatbě se
jeho třiadvacetiletá žena s ním rozjela do Chustu.
Byl ve svém živlu, práce ho bavila, v září 1920
ho jmenovali přednostou okresní lesní správy,
po sedmi letech se stěhovali do vlastního domku
v Užhorodu. „Vidím před sebou tátu, když se
vracel z nedělního honu, ověnčený trofejemi,
přes krk zajíce a v obou rukou krásně zbarvené
bažanty a koroptve. A my mu běželi vstříc s hu-
ronským pokřikem.“
Otec se staral nejen o lesní hospodářství, ale
i o práci na pilách při zpracování dřeva, také
o otop domácností. Lesy byl nutno vyčistit, aby
se nerozmohli škůdci. „Lidé měli tátu rádi,
domluvil se s nimi jejich řečí a měl pochopení
po lidské svízele a těžkosti jejich života. Dával
lesním dělníkům vydělávat…“ Sbíraly se žalu-
Jaromír Hořec (1921–2009)
dy, jasanová a lipová semena. Ocitujme uznání
zemědělského inspektora z roku 1925, která
napsal do hodnocení Hořcova tatínka coby les-
ního správce v Chustu: „Jeho zásluhou mnohé
obce získaly za mimořádné lesní těžby velmi
cenné poloniny a pastviny, případně ornou půdu,
čímž valně přispěl ke konsolidaci celého rajónu.
V obvodu okresní lesní správy v Chustu nikdy
nedošlo k výtržnostem pro zalesňování, poněvadž
pan Halbhuber svým taktem a zkušeností vždy
dovedl spor mírnou cestou likvidovat.“
Nakonec se Hořcův tatínek staral o pražské
lesy v Šárce, Modřanech, Krči, Bohnicích
a Ďáblicích. Tady byl nejšťastnější - mezi svými
lesy, háji a školkami. Nezahálel ani jako dří-
vější legionář, měl zásluhu na odhalení sochy
zborovského bojovníka v Praze –Spořilově, kde
rodina bydlela. Psal také do České myslivosti,
Nivy a Rolnických listů své malé prózy, v nichž
vzpomínal na podkarpatoruské lovy, a v nichž
uvažoval také o zalesňování pustých a neplod-
ných pozemků.
Halbhuber – to je vlastně něco jako majitel
půlky lánu – půlláník. Přitom všichni příbuzní
s tímto jménem byli Češi jak polena. Však také
hned po roce 1945 podávali žádost o změnu pří-
jmení - nejčastěji z Halbhuber na Habr. Jaromír
si vymyslel a oblíbil hořec, tu horskou rostlinu
z Podkarpatské Rusi, nic nedbal, že vznikaly
problémy, když úřady kroutily hlavou nad tím, že
otec, synové, příbuzní se jmenují každý jinak.
Přečtěme si Hořcovu knížku, byl naším blíz-
kým přítelem. Celý život zápasil, mnohé boje
vyhrával, ale to proto, že v těch předchozích byl
mnohokrát poražen. Bylo tomu tak už koncem
čtyřicátých let: sotva zkonsolidoval poměry v no-
vě vzniklém deníku mladých lidí, upadl u komu-
Podkarpatská Rus 3/2010
nistických mocipánů a nesmiřitelných ideologů
v nemilost pro své svobodomyslné názory v poe-
zii hořkého vzdoru. Celá tvorba jeho vrstevníků
byla po tzv. vítězném únoru obětována v samém
rozletu, a to s krutou, až nenávistnou kritikou
Ladislava Štolla, Gustava Bareše, Jiřího Taufra
– poslušných slouhů největšího komunistického
tlučhuby Václava Kopeckého.
Jaromír Hořec byl nesmlouvavý, ale spraved-
livý. V knize hodnotí i některé své chyby a to mu
slouží ke cti. Jeho paměti patří do fondu české li-
teratury a žurnalistiky jako málokteré jiné. Už mu
za ně můžeme děkovat jenom posmrtně, ale jeho
i jejich duch je živý a životadárný. To je ostatně
jejich nejvyšší hodnota
MIROSLAV SÍGL 3
 Scházíme se rádi
a s pocitem uspokojení
V Jindřichově Hradci bylo minulé období úspěš-
né zvláště v činnosti odbočky pro veřejnost.
Uskutečnili jsme v městské knihovně besedu
s přednáškou na téma „Turistika a lidé na Pod-
karpatské Rusi“ a dokonce čtyři fotografické
výstavy, spolupracovali jsme s DDM v Jindřicho-
vě Hradci. Vzhledem k nedostatku peněz jsme
spoléhali sami na sebe, mnohé děláme zdarma.
Máme stále stejný styl a zaměření činnosti.
Prezentujeme se na veřejnosti, jsme známi
svým vstřícným vztahem k Zakarpatské Ukra-
jině, bývalé Podkarpatské Rusi. Snažíme se se-
znamovat zájemce s historií a současností tohoto
regionu, máme poradenskou službu pro zájemce
o návštěvu Podkarpatí. Máme docela slušnou
knihovnu, zdědili jsme zajímavou literaturu pa-
na Regece a dalších, kteří žili nebo měli vztah
k tomuto našemu bývalému území. V budoucnu
chceme věnovat více pozornosti členské základ-
ně. Je známo, že organizace stárne, musíme
se snažit přijímat nové členy. Podařilo se nám
získat 6 členů a snažíme se získat další.
Všichni členové výboru jsou pracovití a na
každou akci chodíme s pocitem osobního uspo-
kojení a vzájemně se respektujeme. Za oběta-
vost bych chtěl poděkovat zvláště panu Jarošovi.
V letošním roce pokračujeme ve společných ak-
cích, na něž zveme všechny členy. Např. v květ-
nu jsme připravili výlet do Třeboně spojený
s exkurzí do známého pivovaru „Regent“, jehož
ředitel má osobní vztah k P. R. Rádi bychom
s ním nadále spolupracovali.
V září byl na programu dvoudenní výlet na
středisko DDM s názvem „Tokaniště“, na ra-
kouských hranicích, kde je nádherná příroda,
možnost houbaření, turistiky a sportu. Tímto
způsobem stmelujeme naší členskou základnu.
Každý rok organizuje naše členka zájezd do
termálních lázní v Maďarsku. Chceme zlepšit
i publikační a informační činnost v místním
tisku, pravidelně posíláme zprávu o naší čin-
nosti Městskému úřadu.
Pokud chceme pokračovat v činnosti, která
bude ctít přijaté zásady ve stanovách, musí mít
naše práce smysl. Především každý zástupce
organizace by si měl uvědomit zodpovědnost
za členskou základnu, znát její názor a brát
jej v úvahu.
JIŘÍ VETÝŠKA
(Z vystoupení na valné hromadě 2010)
Fo t o Fr a n t i š e k Ve j r
Publikace
o Podkarpatské
Rusi
Dovolujeme si upozornit zvláště naše nové
členy a připomenout všem ostatním, že Spo-
lečnost přátel Podkarpatské Rusi vydala za
dobu své existence téměř tři desítky publikací
s tématem Podkarpatské Rusi. Jsou to histo-
rické studie, dokumenty, stati nebo vzpomínky
těch jejichž osudy jsou nějakým způsobem
spjaty s touto zemí pod Karpaty. Vydali jsme
ale i sbírky poezie nebo krátkých próz. Úplný
seznam těchto publikací naleznete na
našich webových stránkách www.pod-
karpatskarus.cz a na vyžádání na adrese:
Jiří Havel, Rostislavova 11, 140 00
Praha 4, mail: j.v.havel@seznam.cz.
Na téže adrese si můžete naše knihy ob-
jednat a budou vám bezprostředně zaslány na
dobírku poštou.
Pro členy SPPR platí některé již dříve ohlá-
šené slevy. Jednak na publikace vydané do ro-
ku 2001 – šest vámi vybraných publikací, může
jich být i víc od jednoho titulu, účtujeme pou-
hých 100 Kč. Platí pochopitelně pouze do vy-
čerpání zásob, což u některých titulů znamená
několik posledních výtisků! Stokorunu lze vlo-
žit i do dopisu, lépe doporučeného, odeslat na
výše uvedenou adresu a objednané publikace
obdržíte bez účtování poštovného. U novějších
publikací, vydaných po roce 2001, poskytuje-
me slevu 50 % z poštovného, u objednávek nad
200 Kč. Prosíme ale, v tomto případě, uvést
u objednávky vaše identifikační členské číslo,
které máte v členské legitimaci nebo u adresy
při obdržení tohoto časopisu, abychom věděli,
že jde skutečně o člena SPPR.
Přejeme vám příjemné čtenářské zážitky
a hodně radosti, pokud se rozhodnete naše
publikace věnovat svým blízkým jako vánoční
dárek. (jh)

Mária Maľcovská
Lazenština, pohled do krajiny
už není mezi námi
Skejušan slavil dvacáté výročí Po uzávěrce tohoto
čísla nás zastihla
Chomutovský rusínský soubor Skejušan oslavil zazpíval a zatancoval, na harmoniku hrál ve- smutná zpráva: ze-
20. výročí svého vzniku. K jubileu uspořádal doucí pan Ing. Martin Karaš. Ve druhé části mřela Mária Maľ-
setkání rodáků a příznivců (15. 5.). Soubor programu předvedl Skejušan pásmo „Krčma“ covská, rusínská
Podkarpatská Rus 3/2010

přijel pozdravit i folklorní soubor Barvínek
z Kamienky na Slovensku, rodné obce našich
prapředků. Sešlo se na 200 osob; přijeli také
přátelé z Troskotovic u Znojma, Pacova, Mostu,
Karlových Varů a dokonce ze Šumavy. Hostem
z magistrátu města Chomutova byla paní Kami-
la Vrtišková, předsedkyně rady národnostních
menšin.
Po zprávě o činnosti souboru začal hlavní
program. Skejušan zazpíval několik písní
a předvedl scénku, s kterou kdysi začínal:
„Požehnání a čepení nevěsty“. V první polo-
vině programu vystoupil také Barvínek, který
v dvacetiminutovém vstupu zazpíval a předsta-
vil scénku. Barvínek ve svém pásmu připomněl,
4 jak těžký život měli kdysi dráteníci, soubor
a několik písní. Celé to bylo to úchvatné, strhu- spisovatelka a pu-
jící a zároveň vyčerpávající, program trval přes blicistka; v rusín-
dvě hodiny! Po občerstvení a přestávce nám ském jazyce vyda-
ještě zahrála hudba pana Dupáka. Tančilo se, la řadu knih, dlou-
zpívalo, všichni se zapojili, nikdo neseděl. há léta byla redak-
Soubor upřímně děkuje všem, kteří přijali po- torkou rusínského
zvání a přispěli k obohacení programu, Osobně časopisu Narodny
bych ráda nakonec poděkovala všem členům novinky v Prešově, redigovala rubriku v na-
souboru za dvacet let spolupráce a nadšení. Díky šem časopise Rodnyj kraj. Působila také na
patří také Ministerstvu kultury ČR, Magistrátu Prešovské univerzitě. Za svou literární čin-
města Chomutova, Severočeským dolům, Vin- nost jí byla udělena prestižní Cena Alexan-
ným sklepům Chomutov, MUDr. Beranové, firmě dra Duchnoviče. Vzpomínku na významnou
Optika Slavíková za finanční podporu. Zvláštní autorku a naši věrnou přítelkyni přineseme
poděkování patří paní Marii Malcovské, Miluši v příštím čísle.
Bittnerové a Kateřině Malcovské. (red.)
KATEŘINA ROMAŇÁKOVÁ
Berehovo - město, kde se daří dobrému vínu
Podle tradice založil město Berehovo
princ Lambert, nejmladší syn krále
Bély I. (1061-1063), jemuž patřila ta-
to část země jako údělné knížectví. Po
něm se město nazývalo „villa Lamper-
ti“ nebo jedním slovem Lampertháza
a ještě později Luprechtsas. Jméno
Beregszász (Beregsás) se vyskytuje
v listinách poprvé r. 1504. Ve slově
„sás“ je zachována upomínka na ně-
mecké osadníky, Sasy, které po tatar-
ském vpádu r. 1241 usazovali uherští
králové ve zpustošených a méně obyd-
lených krajích své země. Všechny tyto
obyvatele, přicházející z Německa, Ma-
ďaři nazývali Sasy, bez ohledu na to, že
většinou to nebyli Sasové, nýbrž Němci
ze středního Porýní a z Flander. Samo
Berehovo je v některých listinách ze
14. století nazýváno jednoduše „civitas
Zaz“. Město samo bylo jednou z nejstar-
ších privilegovaných osad na Podkar- Grandhotel Royal v centru města s kinem
patsku. Městská práva obdrželo někdy
na počátku 13. století a král Béla IV žišti povstalci T. Esze a A. Kiss prapory odboje sem táhla přes Karpaty. Po prolomení ruské
je znovu potvrdil roku 1247. Význam po předchozím vítězství nad oddílem župních fronty u Gorlice na jaře 1915 bylo město již
Berehova vzrostl v r. 1271, kdy se stalo ozbrojenců u nedaleké obce Bene. V r. 1705 jen pasivním pozorovatelem světové války.
střediskem Berežské župy, jedné ze čtyř bylo město svědkem jiné důležité události: 20. V březnu 1919, v období krátce po rozpadu
historických žup na Podkarpatsku. prosince tohoto roku zde F. Rákóczy vydal pro- Rakousko-Uherské monarchie, přechází moc
volání ke šlechtě, aby se chopila zbraní proti v Berehově a okolí na několik týdnů do rukou
Podobně jako v některých dalších soused- císařské dynastii. V r. 1742 město postihla komunistického direktoria, řízeného z Buda-
ních městech, také v Berehově zavedli Němci morová rána tak těžce, že vláda musela povolat pešti. Obsazení města rumunskou armádou
pěstování vinné révy a dolovali tu i zlato. Ve 14. nové osadníky, aby nahradili značný úbytek v květnu téhož roku tuto krátkou epizodu
století bylo Berehovo pokládáno za nejživější berehovských obyvatel. V letech 1781-1788 ukončilo.
město Horních Uher, zvlášť za krále Ludvíka se v okolí města opětovně dolovalo zlato, ale Po příchodu čs. úřadů do Berehova v září
Velikého a jeho matky Alžběty, kteří zde zřídili protože se tato činnost nevyplácela, od dalších 1919 se město stalo nedílnou součástí Podkar-
svůj dvůr. V roce 1566 napadlo a zničilo město těžebních prací se upustilo. patské Rusi. V demokratických podmínkách
vojsko tureckého sultána Sulejmana I. Starý V revolučním roce 1848 mělo město po- Československa Berehovo zaznamenává vý-
blahobyt a rozkvět Berehova zanikl, město družný význam a bylo na čas obsazeno ruský- znamný rozvoj v hospodářské i kulturní oblasti.
kleslo na úroveň chudé vesnice. Jeho obnova mi vojsky. Po roce 1867 se mu uherská vláda Tradiční výrobu domácího průmyslu ve městě
trvala skoro celé půlstoletí. V tomto období byla snažila pomoci k novému rozkvětu, zejména představovaly Kontova továrna na roury a kry-
ve městě postavena první nemocnice a zřízena udělením samosprávy v r. 1869, dále pak tinu, Szirčákova slévárna na mosaz, továrna na
i první škola. Těžký osud postihl Berehovo podporou výstavby městského centra, poško- mýdlo Apollo, cihelny, palírna ovoce, továrny
v r. 1657, když Poláci, vedeni knížetem Lu- zeného požárem v r. 1880. Tehdy byl s vládní na víno a likéry, v okolí také těžba kaolínu, hrn-
bomirským, vtrhli do Uher. 17. června bylo pomocí postaven župní dům a některé další čířské hlíny. Ve 20. a 30. letech 20. století byla
město vypleněno, ohněm a zbraní zpustošeno, budovy. Berehovo si však i nadále udrželo po- vybudována moderní jatka, pila, obilní mlýn
přičemž zahynula velká část obyvatelstva, které dobu pouze menšího úřednického města. a sklad tabáku. Převážná část místního oby-
se Polákům postavilo na odpor. V počátečném období 1. světové války síd- vatelstva se zabývala vinařstvím. Rozsah vinic
Za povstání F. Rákóczyho se Berehovo stalo lilo v Berehově velitelství německého generála v okoli Berehova – takřka 4000 ha - byl v té
prvním střediskem protihabsburského odporu Linsingena, který zde soustřeďoval své jednot- době největší v republice. Na vinicích se pra-
– dne 22. května 1703 vztyčili na místním tr- ky a připravoval pozice proti ruské armádě, jež covalo od jara až do podzimu; bylo třeba zbavit
lodyhy vinné révy odumřelých haluzí, okopat
a pohnojit zem, včas přivazovat nové výmladko-
Podkarpatská Rus 3/2010

vé haluze a bránit se proti révokazu kropením

celých vinic roztokem modré skalice.
V měsících září a říjnu nastalo vinobraní. Po-
byt v Berehově v této době byl nejen příjemný,
ale i užitečný, obzvlášť pro toho, kdo se rád léčil
vinnou révou. Vinice ožívaly zpěvem česáčů,
hlavně když se ukazovala bohatá a zasloužená
úroda. Avšak neurodilo-li se dost vína, nebyl
ani chleba, tím méně radovánky. Po celém širém
okolí byly známé delikatesní berehovské hrozny,
zejména odrůdy jako Leányka, Semillon, Sau-
vignon, rýnský ryzlink a tramín, červené velt-
línské. Státní vinné sklepy, založené v r. 1913,
Vinná etiketa na byly za čs. správy přebudovány a opatřeny
láhvi berehovske moderními stroji.
produkce (Dokončení na str. 10) 5
 Přehlížení dějinných faktů
a ministerská byrokracie
České ministerstvo vnitra se nám představilo
ukázkou neuvěřitelné byrokracie. V této souvis-
losti mi snad bude prominuta malá rekapitulace
poměrů na Podkarpatské Rusi pro méně zasvě-
cené. V prvních letech po připojení Podkarpat-
ské Rusi k ČSR přicházeli naši lidé do této země,
která byla sužována po staletí cizí nadvládou,
bez citu pro národní potřeby ať už hospodářské
nebo kulturní. Zatímco habsburská dynastie
vývojově dospívala k pozvolné osvícenosti ve
vztahu k poddaným národům a národnostem, po
vytvoření státního dualismu (Rakousko-Uher-
sko) se projevila arogance uherské moci vůči
podřízeným národům i přehlíživý poměr vůči
Rusínům. Vedle kulturní zaostalosti byly žalost-
né i sociální poměry. Již dříve jsem se zmiňoval
v našem listu o střetnutí dvou světů v sociální
sféře – přístup nové čs. vlády k starým lidem byl
na rozdíl od péče předchozích maďarských úřa-
dů nebývale kontrastní. Zásluhou přílivu české
imigrace nastalo zdravé oživení zdejšího života
ve všech směrech - v sociální sféře, kultuře, ve
Fo t o Fr a n t i š e k Ve j r
*
Autor textu Jan Roman na návštěvě Podkarpat-
ské Rusi letos v létě
*rusínské
Na Slovensku vznikla odbočka Akademie
kultury. Světová akademie rusínské
kultury je akademická a charitativní instituce
založená v roce 2002 Stevenem Chepem s cílem
stimulace nové práce a zachování bohatství a krá-
sy rusínské kultury ve prospěch celého lidstva.
* Od 9. září je v košické Tabačce k vidění
výstava fotografií nazvaná Rusňáci/Rusyns.
Jde o fotografický cyklus mapující minulý
i současný život rusínské komunity, která byla
nucena opustit domovy z důvodu výstavby pře-
Podkarpatská Rus 3/2010
hrady Starina.
* Dokumentární film Josef a jeho bratři
(režisérky Anny Hlaváčové), o kterém jsme
v časopisu Podkarpatská Rus už několikrát in-
formovali, byl uveden v září na 5. Mezinárodním
filmovém festivalu Cinematik v Piešťanech.
* Obec Chmelová a Rusínská obroda na Slo-
vensku uspořádaly 11. září Chmelovské dni
chleba. Na programu byly výstavy, filmové
projekce, folklórní vystoupení i ochutnávky
tradičních jídel.
* Den Rusínů na Makovici se uskutečnil
koncem srpna. Připravily ho místní organizace
Rusínské obrody ve Svidníku a Cenině. Někteří
účastníci sem přijeli na koních.
6 * Začátkem října oslavil devadesátku známý
vytváření infrastruktury atd. Bylo též zastaveno
skomírání národního sebevědomí. Češi se stali
avantgardou ve směřování k modernizaci země.
Věřili v budoucnost nového domova a ve svém
zakotvení v pestré národnostní směsici nalezli
nový životní smysl.
O to bolestivější bylo jejich procitnutí z lepší-
ho světa při převratných událostech roku 1938.
Jejich nadějná perspektiva se zhroutila a my
jsme byli zasaženi krutými dilematy, co s sebou
kromě holých životů vzít za hranice.
Ty jsme měli nařízeno opustit takřka
do rána. Náš majetek se musel vtěsnat do
bedny 2x2 metry. Poslední pohled patřil naší
nemovitosti, o kterou v této chvíli nebyl větší
strach než o naše životy.
V současnosti ovšem fandíme všem silám,
které se snaží, aby naše majetky byly nám as-
poň částečně uhrazeny. Moje zlobná poznámka
v záhlaví článku se týká byrokracie u mých
příbuzných, jejichž otec, spolumajitel domku na
Podkarpatské Rusi, byl nucen jako státní za-
městnanec zůstat v Chustu na území držené
do 15. března 1939 naší vládou. Po tomto datu
patřilo již Maďarům.
Protože však vzhledem k ozbrojeným potyč-
kám mu nebylo možno bez nebezpečí života
z Chustu vycestovat (což se mu podařilo za
velkých potíží o pár dní později), naše minister-
stvo z těchto důvodů nyní odmítá žádost dědiců
o majetkovou újmu akceptovat. Z podobné logiky
vyplývá, že kdyby otec dědiců v přestřelce ve
stanoveném termínu zahynul, svitla by tím na-
děje získat náhradu za těžce zbudovaný domek.
Je těžké nenapsat na podobný byrokratismus
satiru. JAN ROMAN
Z E Ž I V O TA R U S Í N Ů N A S LO V E N S K U  I J I N D E 
rusínský a ukrajinský spisovatel a folklorista
Michal Šmajda. Blahopřejeme!
* Dvě smutné zprávy: 3. září zemřel lidový
básník Nikolaj Hvozda. Bylo mu čtyřiaosm-
desát let. 2. září zemřel ve věku šestačtyřiceti let
Ignác Červeňák, jeden z hlavních představitelů
úspěšného dokumentárního filmu Marka Škopa
Iné svety. Raper, zpěvák, komunální politik,
občanský aktivista žil v osadě ve Sviné.
* Tradice starého nožířství ožila v Čertiž-
ném a Habuře, kde se konala výstava nazvaná
Když ostří může pohladit duši. Ruční výrobu
nožů tu prezentoval Michal Zozuľák, rodák
z Čertižného.
* Již šestá rusínská zábava v Bratislavě
proběhne 23. října v DK Zerkalovyj haj. Oficiál-
ně pokřtěn tu bude nový folklórní soubor Ruthe-
nia, který na zábavě samozřejmě vystoupí.
* V Podhorodi, příhraniční obci v okresu
Sobrance, proběhly už 38. Podhorodské slav-
nosti, tradiční folklórní setkání slovenských
a rusínských souborů i jednotlivců. Jeho obvyk-
lou a oblíbenou součástí byla i soutěž ženských
družstev v lepení a vaření pirohů.
* První ročník festivalu Rusínská vatra
v Malém Svidníku v polovině srpna tr. se nesl
ve znamení rusínského folklóru a mnoha stovek
K probíhajícímu
řízení o odstranění
majetkových křivd
Začátkem října 2009 zahájilo Min. vnitra
ČR správní řízení podle zákona č. 212/
2009 Sb ve věci odškodnění za nemovitosti,
které zanechali naši rodiče na Podkarpat-
ské Rusi. Někteří žadatelé již mají věc vy-
řízenu a peníze na svém účtu, jiní čekají na
vyřízení rozkladu od ministra vnitra, zby-
tek nemá správní řízení ukončeno. Nutno
přiznat, že ministertvo vnitra má o každém
případu dokonale jasno, zjistilo si spoustu
podrobností a dokladů, o jejichž existenci
neměli žadatelé mnohdy ani tušení. Také
je nutno říci, že v případech , kde jdou zjiš-
těná fakta ve prospěch kladného vyřízení,
min. vnitra tyto doklady zohledňuje.
Bohužel ale ve většině případů se pro-
jevují negativa zákona, která se nejvíce
týkají zejména skupin žadatelů – potomků
bývalých státních zaměstnanců a bývalých
legionářů-zemědělců. Také většinou těch,
kdo opustili Podk. Rus po jejím připojení
k SSSR. Také občané, kteří jsou potomci ži-
dovských majitelů, mají se zákonem problé-
my. Jmenované skupiny většinou nesplňují
podmínku opuštění majetku v termínu dle
zákona. V případě státních zaměstnanců
jde o bývalé učitele, železničáře, poštovní
zaměstnance, finance, četníky, úředníky
a pod. Ti sloužili ČSR až do obsazení celé
Podk. Rusi, které proběhlo ve dnech 15.3.
až 18.3.1939.
(Pokračování na str. 8)
diváků. Účinkujících bylo přes stovku. Rusín-
ská lidová hudba a tanec strhly bez výjimky
všechny.
* Na konci srpna podali zástupci připravované
strany Náš kraj na ministerstvo vnitra Slovenské
republiky návrh na registraci strany. Vedle
stanov, oznámení o sídle a potvrzení o zaplacení
příslušných poplatků žádost obsahuje i podpiso-
vé archy s podpisy občanů, kteří by vznik strany
uvítali.
* Server idnes (www.idnes.cz) přinesl 23. srp-
na obsáhlý článek o válečných bojích na
Podkarpatské Rusi, o statečnosti zdejších bo-
jovníků i o smutném osudu jejich hrobů, které
mizí pod odpadky a křovinami. Autorem článku
je Jan Gazdík.
* V Habite a Čertižném přivítali vzácného
hosta: do kraje svých předků zavítal Mons.
Gerald Nicholas Dino, biskup pro eparchii
řeckokatolických rusínských věřících ve Phoeni-
xu v USA. Jeho dědeček Daňo, rodák z Habury,
odešel do Spojených států za prací v roce 1911,
jeho babička pocházela z Čertižného a jmenova-
la se Kuliková. Zajímavé je, že oba tehdy mladí
lidé pocházející ze sousedních obcí se poznali
až v USA.
(top)
Výprava Sokolů z pražského Smíchova na Mezipotocích; turisté vyšli z Trebušan a přes Pop Ivan směřovali po hraničním hřebeni k trojmezní hoře Stoh (1655 m)

Jak se chodilo na horu Pop Ivan

Na sérii snímků z poloviny 30. let minulého století je zachyceno putování
pražských Sokolů po nejvýchodnější hranici předválečné ČSR. V oblasti hor-
ní Tisy bylo péčí rachovského odboru KČST vyznačeno několik set kilometrů
turistických cest, takže Rachovsko patřilo na konci 30. let k nejlépe turisticky
značeným oblastem Československa.
Potřebám turistů sloužily v odlehlé oblasti čs.-rumunské hranice také tři
obytné dřevěné chaty se sociálním zařízením, které byly původně postaveny
pro potřeby delimitační komise, vyměřující novou hranici počátkem 20. let.
Doprava a osazování hraničních
mezníků, jejichž váha se pohybo-
vala od 120 do 800 kg, musely být
Pohled na Pop Ivan od východu ve zdejších velehorských podmín-
kách mimořádně náročné.
Scenérie pohraničního hřbetu
byla podle dobového průvodce
„divoká, velehorská, jedna z nej-
lepších v zemi Podkarpatoruské.“
Z geologického hlediska se hřbet,
tvořený rulou, svorem a vyvřelým
trachytem, odlišoval od okolních
hor, složených z měkkých pís-
kovců.
Pohraniční hřebenová stezka
na mnoha místech přecházela na
rumunské území, a proto bylo tu-
ristům doporučováno s sebou mít
pas s pohraniční propustkou.
Stránku připravil
Na převoz tábornického vybavení bylo možné pronajmout si koně RADAN LÁŠEK Vrchol Pop Ivana Trebušanského (1940 m)
Podkarpatská Rus 3/2010

Chata KČST u hraniční hory Mezipotoky (1716 m) Ráno před chatou pod Pop Ivanem 7
 Ústava ČSR a Podkarpatská Rus
(Dokončení z č. 2/2010)
Do pravomoci guvernéra spadalo rozhodnutí
ukončit platnost nařízení viceguvernéra, jestli-
že je považoval za škodlivé pro Podkarpatskou
Rus. Přitom se ale musel obrátit na vládu a žá-
dat o schválení svého postupu. Místo Direkto-
ria byla nyní zavedena Guberniální rada, jež
měla velmi malé kompetence. Podle §4 změ-
něného statutu volili 10 členů této rady obecní
starostové, čtyři jmenovala vláda a v čele stáli
guvernér a viceguvernér. Rada mohla jednat
o věcech, které jí vláda nebo guvernér předloží
k jednání. Statut však výslovně zdůrazňoval,
že nařízení mohou být v naléhavých případech
vydána i bez slyšení guberniální rady. Takto
bezmocný orgán nemohl splnit ani stínovou
úlohu sněmu.
Na Slovensku vyšla ve sličné úpravě pěkná a ob-
sažná publikace s názvem Malé dejiny Rusínov
historika Ivana Popa, rovněž autora článku na této
straně. Knihu s četnými doprovodnými ilustracemi
vydalo Sdružení inteligence Rusínů Slovenska.
Prezident republiky T. G. Masaryk jmenoval
na návrh vlády dočasným guvernérem americ-
Podkarpatská Rus 3/2010
kého Rusína Grigorije Žatkoviče, Čecha Petra
Ehrenfelda viceguvernérem a Františka Bláhu
administrátorem civilní správy Podkarpatské
Rusi. Skutečná moc v zemi tak byla v rukou
českého úředníka, viceguvernéra Petra Ehren-
felda. Viceguvernér byl přímým nadřízeným
všech civilních státních úřadů, zprostředková-
val styk mezi vládou a úřady Podkarpatské Rusi
a spolupodepisoval všechny guvernérovy akty.
Viceguvernér měl samostatnou rozhodovací
moc a guvernér se mohl pouze odvolat k vládě.
Bylo jen otázkou času, kdy mezi guvernérem
Žatkovičem a viceguvernérem Ehrenfeldem
vzniknou nepřekonatelné rozpory. Po desetimě-
síčním fungování v úřadu guvernéra podal G.
8 Žatkovič demisi. V obsáhlém dopise vysvětlil
prezidentu své důvody. Demise představovala
jistou formu protestu proti postupu pražské
vlády na Podkarpatské Rusi, a to jak v otázce
autonomie, tak i v postavení guvernéra, který
je „guvernérem jen podle jména“. Žatkovič, vy-
chovaný v právních normách přísného americ-
kého federalizmu, zaručujícího rozsáhlou pra-
vomoc guvernérů jednotlivých států, to nemohl
tolerovat. Svou demisi doprovodil veřejným
prohlášením, že jejím hlavním důvodem byla
snaha použít každého prostředku, který může
napomoci tomu, aby se přislíbená autonomie
uskutečnila co nejdříve. Naznačil rovněž, že by
mohl rozpoutat i zahraniční agitaci, a dokonce
pohrozil, že v případě zamítnutí své demise
zveřejní dokumenty kompromitující vládu a ně-
které další československé činitele. Žatkovičova
demise nebyla vládou přijata ihned, do konce
března o tom vláda dokonce neinformovala ani
prezidenta. Žatkovič opětovně žádal o přijetí
demise a informoval o tomto svém kroku pre-
zidenta republiky a novináře. Teprve potom
tehdejší úřednická vláda Jana Černého začala
se Žatkovičem vyjednávat. Jednání však ne-
vedla k cíli, neboť vláda nehodlala přijmout
ani jeden z jeho požadavků. Navíc v Maďarsku
probíhal pokus excísaře Karla I. o monarchis-
tický převrat a vláda, která v prosinci 1920
odrazila pokus o domácí komunistický puč, se
obávala projevit jakoukoliv „slabost“. Dne 16.
dubna 1921 prezident republiky T. G. Masaryk
Žatkovičovu rezignaci přijal.
Vláda se domnívala, že Žatkovičovo odstou-
pení zjednoduší politickou situaci na Podkar-
patské Rusi a že její přímá jednání se zástupci
tamních politických stran budou úspěšnější.
Ministerský předseda Černý pozval k pora-
dám do Prahy představitele podkarpatských
politických stran včetně maďarských. Jednání
byla zahájena 22. dubna a trvala celý týden.
Nepřinesla však žádoucí výsledek ani pro
vládu, ani pro podkarpatské politické činitele.
Všechny podkarpatské politické strany pro-
sazovaly v podstatě obdobné autonomistické
požadavky jako Žatkovič. Jejich uskutečnění
pražská vláda považovala za předčasné. Byla
si přitom vědoma skutečnosti, že podkarpatské
strany neměly masovou základnu. Většina oby-
vatelstva, zbídačelá válkou a okupací maďar-
skou komunistickou a rumunskou královskou
armádou, byla politicky apatická. Proto si
mohla vláda dovolit po neúspěšných jednáních
nechat křeslo guvernéra Podkarpatské Rusi
neobsazené až do roku 1923 a veškerou moc
odevzdat do rukou viceguvernéra P. Ehrenfel-
da. Ten, a rovněž i jeho nástupce A. Rozsypal,
se soustředili na řešení palčivých sociálních
problémů, agrární a školskou reformu, na bu-
dování moderní infrastruktury.
Demise G. Žatkoviče sice upozornila na ne-
srovnalosti v právních otázkách postavení Pod-
karpatské Rusi mezi zněním mírové smlouvy
a Ústavou ČSR, ale v té době jejich řešeni podle
představ G. Žatkoviče a podkarpatské politické
scény nebylo možné. Na Podkarpatské Rusi byl
v důsledku války hospodářský a společenský
život rozvracen, společnost byla v patriarchál-
ním stavu, politické strany se podobaly spíš zá-
jmovým klubům bez masové členské základny.
Do země se nastěhovala spousta zkrachovalých
maďarských komunistických snílků, kteří ani
po svém debaklu v Maďarsku nepřestali agitovat
pro „světovou revoluci“. Navíc Československá
republika zdědila po monarchii komplikované
národnostní problémy, i když v menším rozsahu.
V případě uskutečnění autonomie Podkarpatské
Rusi v plném rozsahu se vláda i prezident proto
obávali vzniku řetězové reakce požadavků
představitelů početných národnostních menšin.
Nikoli náhodou snil prezident T. G. Masaryk
o 50 letech trvání Československé republiky;
teprve potom by se podle jeho názoru tyto
problémy mohly řešit bezbolestně. To platilo
i pro Podkarpatskou Rus. Ta potřebovala nej-
méně 50 let pro srovnání své civilizační úrovně
s ostatními zeměmi ČSR, hlavně pro zformování
početnější majetné střední vrstvy, která by
převzala odpovědnost za vedení společnosti bez
národní a sociální demagogie, v jejíž pavučině
se nacházeli v té ambiciózní době podkarpatští
politici. Bohužel doba, vyměřena demokratic-
kému Československu, a s ni i Podkarpatské
Rusi, byla příliš krátká, necelých 20 let. Přesto
její dědictví zůstalo trvalou hodnotou, zvlášť
pro Rusíny, pro něž další historicko-politické
zkušenosti byly cestou od špatného k horšímu,
a od horšího k dnešnímu chaosu politickému,
národnostnímu, hospodářskému a kulturnímu.
Východisko z něj je podle mého názoru v ne-
dohlednu.
IVAN POP
K probíhajícímu
řízení o odstranění
majetkových křivd
(Dokonční za str. 6)
Potom paradoxně (i když dle dikce zákona
pozdě) opouštěli území Podk. Rusi pod
ochranou Velkoněmecké říše, protože me-
zitím došlo ke zřízení protektorátu Čechy
a Morava.
(A to v té době a na tomto místě mnohým
zachránilo život!)
Bývalí zemědělci-legionáři měli osud
jiný. Agrese maďarských nacionalistů byla
tak masivní, že museli být odsunuti dále do
vnitrozemí, a potom po cca 14 dnech odjeli
na Moravu a do Čech.
K dalšímu průběhu odškodňování, jak
jsem již dříve slíbil, v současnosti konám
kroky k nápravě zákona. Někteří senátoři
slíbili v té věci pomoc. Doufám, že se vše
podaří, tak jako se po 60 letech podařilo
vůbec zákon protlačit. Myslím, že v příštím
čísle našeho časopisu budou pro mnohé
informace již lepší.
Ing. JOSEF HAVEL,
předseda obč. sdružení Podkarpatská Rus
– náhrada majetkové újmy
Vzpomínky na Mukačevo
(Pokračování z č. 2/2010)
Můj muž - „král Latorice“
Můj muž sice vstoupil ze začátku do služeb
Latorice, ale pobyl u ní jen asi rok. Zařídil si
svou vlastní kancelář inženýrskou a měl stále
velmi mnoho práce. Byl největší firmou toho
druhu na Podkarpatské Rusi a byly mu zemským
úřadem v Užhorodě zadávány velké práce: re-
gulace silnice, odvodnění, vodovody aj. Nejvíce
pracoval na projektech, ale i stavby prováděl.
Řeku Latoricu v celém jejím toku od Činadova
až po Čop měl přeměřenou, takže se mohl nazvat
„latoričním králem“. Zemský úřad v Užhorodě,
kde byli znamenití Češi, měli ho v oblibě, takže
byl prací přímo zahrnut. V posledních letech
pracoval taky velmi mnoho pro ministerstvo
národní obrany na Slovensku, kde měl zadány
veliké práce s přemísťováním vesnice Valaš-
kovce z Karpat k Humennému, parcelování pro
novou vesnici z velkostatku Andrássyho a pak
veliká zaměřování pro vojenskou střelnici v Kar-
patech. Tyto poslední práce nám zničil rok 1938
a 1939. Pracovali jsme v kanceláři ponejvíce
sami, hlavně ze začátku, později mívali jsme
i inženýry, ale byli to vždy Rusové (emigranti)
a nestáli za mnoho, proto musel si taťka pracovat
co nejvíce sám. Kresličské práce prováděl krás-
ně švagr Jarda Preisler, jemuž se jako kresliči
nikdo nevyrovnal. Mimo to byl u nás trvale pan
Kocián z Nového Města, který kreslíval i měřil,
a který se v r. 1936 oženil s Maďarkou. S ní pak
v r. 1938 musel se odstěhovat do Nového Města.
Jinak u nás byl trvale ještě Josef Urban z Udav,
taťkův bratranec, který se zapracoval jen s obec-
nou školou tak, že radil i pánům inženýrům,
Rusům nebo začátečníkům. Jako figuranty měl
nejraději taťka pracovníky ze Skotarského, něko-
lik dobrých rusínských lidí, kteří pilně a poctivě
pracovali a rádi k nám šli na práci. Přes léto mě-
řívali s taťkou dost daleko od svého domova, na
řece Latorici, na jižní Podk. Rusi, i v Rumunsku
nebo na Slovensku. Měli jsme tyto lidi rádi a při
návštěvě Skotarského, nikdy jsme nezapomněli
s nimi pohovořit.
Kancelář vyžadovala stálé ježdění, a tak
jsme koupili v r. 1932 v létě auto Škoda. Taťka
i já jsme chodili do autokursu, jenže já jsem
vynikala v teorii a s praxí to bylo horší. Když
jsme si poprvé vezli svůj vůz domů z Užhoro-
du, byl to zvláštní pocit. A taky jsme ho hned
při první cestě nabourali o telegrafní sloup na
silnici, která byla v opravě a těžko se vyhýbalo.
Protijedoucí autobus nás vylekal a vzali jsme to
trochu více doleva.
Pak jsme jezdívali Podk. Rusí. Taťka jezdíval
za svými pracemi a my s ním. Často jsme se
někde na opuštěné silnici nebo cestě načekali
i taky nastrachovali. Nejoblíbenější moje cesty
byly do Užhorodu, Mukačevo mělo dost obchodů
a pěkného zboží, ale užhorodské obchody mě
víc přitahovaly. Bylo tam více obchodů českých
se solidnějším jednáním a nikdy jsem neminula
družstvo Legií, kde jsem vždy nakoupila. Často
jsem pak ve válce blahořečila těm cestám, pro-
tože jsem byla zásobena prádlem i jinými věcmi.
Do Užhorodu mimo krásy města vábily mě taky
trhy, na kterých se kupovala laciná lidová kera-
mika. Nebylo jedné cesty, abych si nepřivezla
něco z tohoto oblíbeného nádobí. Krásné byly
cesty po řece Už nahoru, na Volovec a Skotar-
ský, kde jsme často na čs.-polské hranici se-
děli, dýchali svěží vzduch karpatských pralesů
a obdivovali krásu východní naší země. Další
naše cesty bývaly na Volové, kde taťka stavěl
severní magistrálu a kde jsme poznali zase jiný
ráz Podkarpatska. Mimo takových větších cest
projezdili a znali jsme dokonale okolí města Mu-
kačeva, jižní část Podkarpatské Rusi, východní-
ho Slovenska. Podkarpatská Rus je země krásná
a rádi na ni vždy vzpomínáme. Rádi bychom se
tam vrátili.
V roce 1935 na jaře jsme koupili v Muka-
čevě, Zahradním městě, Mitrákova ul. 5 dům.
V Latorici bylo sice krásné bydlení, ale u domu
nebyl ani kousek zahrady a mně se zdálo, že děti
jsou stále doma, uzavřené. Proto jsem toužila
po vlastním domě a v Mukačevě to nebyl žádný
problém dům buď koupit nebo postavit. Byl nám
dohozen dům v Zahradním městě a zalíbil se
nám svou výstavností, měl mimo kuchyně s pří-
Radnice v Mukačevě
slušenstvím ještě 7 místností, pěknou zahradu,
velké sklepy a hned se nám zalíbil. Měli jsme
s ním mnoho starostí, protože dosavadní majitel,
pan Mandula, nám dům prodal, ale nechtěl se
vystěhovat. Dalo nám mnoho práce, než jsme ho
dostali ven a pak ještě jsme s ním měli soud pro
chodník, který při prodeji nevěděl, že je za něj
dlužen, a pak na nás peníze vymáhal. Pro tyto
všelijaké potíže, bylo mi zpočátku v domě úzko
a stále jsem se bála dalších nepříjemnosti. Pak
jsme si všichni zvykli a dům se nám líbil. Dali
jsme do něho všude mnoho oprav, aby nám dobře
vyhovoval, pořídili jsme si nábytek a mohli jsme
žít šťastně. Taťka měl v domě dvě pěkné kance-
láře se zvláštním vchodem. Na dvoře byla pěkná
garáž, ve sklepech vždy dost pěknéh dřeva
parketového, které jsme na vagony objednávali
z parketáren. Zahradu jsem za pomoci počernic-
kého dědečka upravila a pěkně osázela. Chtěli
jsme ještě mnohé opravy udělat, ale už k nim ne-
došlo. Všichni, kdo k nám z Čech přijížděli, byli
Domek v Mukačevě
u nás spokojeni a líbilo se jim všecko, nejvíce se
tam líbilo dědečkovi křižaneckému, který u nás
býval každým rokem.
Dětem se tam líbilo oběma. Jarča měla do-
statek kamarádek, takže se doma nezdržela.
S Jendou Maškových, synem našich sousedů
v Latorici, a s Jarkem Houdou proplétali se na
koloběžce hlavním korzem a Pepa zase měl své
království později v Zahradním městě s Jarkou
Nedbalem a chlapci Špacovými. Jarča vychodi-
Fo t o a t c h i v
la obecnou školu na kolika místech – chodila
do Růžové ulice, do Nedeceyovy, taky do aka-
demie, třídy byly roztroušeny po celém městě.
Jarča pak chodila do gymnázia, ve 3. třídě,
v r. 1938 musela se v Mukačevě s gymnáziem
Podkarpatská Rus 3/2010
rozloučit, protože jsme museli utéci do Čech.
Pepa byl tenkrát ve 3. třídě obecné. Všecko
naše snažení bylo marné, zanechali jsme tam
kolikaletou práci, majetek a museli jsme odejít.
Měsíc říjen 1938 byl pro nás plný nejistoty.
Hned se říkalo, že Maďaři zaberou část i s Mu-
kačevem, hned zase, že jen po Červenou krčmu.
Každý se chytal takových zpráv a buď naříkal
nebo se utěšoval, že snad tam přece jen zůstane-
me. Chuť k práci nebyla a nepracovalo se. Kan-
celář u nás stála od mobilizace. Jarda odjel na
Křižánky s dědečkem, který k nám přijel zrovna
do nejhoršího ve dnech mobilizace.
IRENA PREISLEROVÁ
(Pokračování v dalších číslech) 9
 Berehovo - město, kde
se daří dobrému vínu
(Pokračování ze str. 5)
Vykupovaly úrodu vína jednak ze státních vinic,
jednak od soukromých výrobců. Jejich kapacita
činila 18 000 hl vína, nacházely se v nich sudy
s objemem 120 až 400 hl.
***
Ve druhé polovině 30. let dosáhl počet obyvatel
Berehova kolem 22 000, z toho bylo Rusínů
3 tisíce, Čechů a Slováků kolem 3 tisíc, silně
byli také zastoupeni Židé. Maďaři tvořili přes
polovinu obyvatel města. V Berehově v té době
vycházely desítky knižních titulů a několike-
ry noviny a časopisy v maďarštině. Aktivně zde
působily maďarské vzdělávací spolky, stálý diva-
delní soubor, fotbalový klub BFTC. Jeho hráč,
berehovský rodák G. Kalocsay, hrával později
v barvách pražské Sparty a třikrát reprezentoval
ČSR, včetně finálového zápasu s Itálií na mis-
trovství světa v r. 1934. Město bylo přirozeným
centrem kulturního života maďarské menšiny na
Podkarpatsku. Z tohoto prostředí pocházeli např.
známá operetní zpěvačka S. Fedák, hostující na
scénách Budapešti, Vídně a jiných evropských
měst, nebo spisovatel B. Illés, autor románu
Karpatská rapsodie. Berehovo a jeho okolí bylo
volební základnou také pro některé senátory
nebo poslance maďarské národnosti, působící
v parlamentu Československé republiky.
V berehovských kinech se často promítaly
i filmy z Maďarska. Podle vzpomínek pamět-
níků sloužily prostory kina na Moravské ulici
také jako středisko pro odvody branců. Smě-
rem ke kinu proudily zástupy rekrutů – nejvíce
bylo slyšet odvedence maďarské národnosti.
Zpívali svou rekrutskou písničku, která zněla
přibližně takto: „Olomóczi hetes három eme-
letes visznek katonának“ (ve volném překla-
du: „Berou nás za vojáky k 7. olomouckému
pluku, který sídlí v třípatrové budově“).
Pokud jde o berehovské Rusíny, ti měli
oproti období před r. 1919 přece jen lepší
možnosti ke vzdělávání ve vlastním jazyce
– v měšťanské (nižší střední) škole a na
gymnáziu. Mnozí z těchto rusínských studentů
pod vlivem působení ukrajinských profesorů-
-emigrantů postupně získávali ukrajinské
národní povědomí; neplatilo to však patrně
pro všechny.
A jak žili po společenské stránce místní Če-
ši a Slováci? Ve městě aktivně působil zejména
Podkarpatská Rus 3/2010
Sokol s vlastním spolkovým domem a tělocvič-
nou. V blízkosti železničního nádraží se na
tenisových kurtech situovaných u státních
10 Poštovní razítko se známkou TGM
Vojenská přehlídka 10. jezdeckeho pluku na Masarykově náměsti ke státnimu svátku 28. října 1933
domů pro zaměstnance ČSD scházeli spor-
tovci. Hojně byly navštěvovány Duškova česká
hospoda na začátku Ruské ulice, Polákův hos-
tinec u křižovatky v centru města a Donáthova
zahradní restaurace na Hlavní ulici. V družné
společnosti, scházející se obyčejně na konci
týdne v kavárně Grandhotelu Royal, padla
za oběť nejedna láhev dobrého berehovského
moku při karetní hře – nejčastěji se hrály
taroky –, nebo při billiáru. Český ochotnický
spolek (měl 28 členů) připravil ročně několik
představení, na divadelní scéně účinkovali ta-
ké ochotníci z Čs. obce legionářské a Sokola.
Nelze opominout významnou úlohu, kterou
měl ve městě 10. jezdecký pluk. Berehovská
posádka byla ustanovena v září 1920 a zruše-
na v r. 1938. Jádro posádky tvořil zmíněný
jezdecký pluk, ve kterém sloužilo několik
vynikajících důstojníků, např. čelní předsta-
vitelé protifašistického odboje na Slovensku
za druhé světové války a pozdější generálové
MVDr. M. Ferjenčík a J. Nosko. Jezdecký pluk
se v r. 1936 přestěhoval do moderních kasá-
ren v Mukačevě. Součástí posádky byl také
III. prapor 19. pěšího pluku.
Kulturní a zábavné aktivity vojáků byly
mnohostranné, od tradičních plesů důstojníku
a rotmistrů, přes různé odborné přednášky až
po sportovní činnost (kopaná, lehká atletika).
Událostí roku byly dostihy, pravidelně pořá-
dané na podzim na berehovském závodišti pod
patronátem 10. jezdeckého pluku. Soutěžilo se
o pohár pluku – vedle vojenských závodníků
se dostihů zúčastňovali reprezentanti Státního
hřebčince v Turja Remetách a rovněž jezdec-
kých klubů z celé republiky. Dostihy byly víta-
nou společenskou příležitostí pro starostu města
E. Ortutaye, pro členy městského zastupitelstva,
okresniho hejtmana J. Košvance, poslance, hos-
ty ze Zemského úřadu v Užhorodu i pro širokou
verejnost. Zkrátka, takovou událost si berehov-
ská smetánka nemohla nechat ujít.
K tomu bych rád dodal, že vztah obyvatel
města k armádě se postupně měnil kladným
směrem. Po počátečním odmítání veřejností,
způsobeném změnou státotvornych poměrů po
r. 1919, se vojáci, obzvlášť elegantní dragouni
stávali součástí života města. Jistou roli zde
sehrálo i jazykové sbližovaní: na jedné straně
si místní obyvatelé pasivně osvojili češtinu,
na straně druhé se alespoň část důstojníků
a gážistů naučila maďarsky nebo rusínsky.
Přítomnost posádky měla hmatatelně pozitivní
důsledky i pro hospodářský život města. Po
jejím odstěhování do Mukačeva kvůli zasta-
ralým kasárnám si otcové města, obchodníci
i živnostníci, náhle uvědomili ztrátu důležité-
ho stimulu pro rozvoj Berehova.
Je nepochybné, že čeští a slovenští odborníci
byli přínosem pro město i v některých jiných
oblastech. V čele státní nemocnice, ve své době
nejmodernější na Podkarpatsku, uvedené do
provozu v r. 1935, stál primář MUDr. S. Veselý,
působila zde řada předních chirurgů, např.
MUDr. F. Engel, v 60. letech náčelník Ústřední
vojenské nemocnice v Praze. Ve funkci správ-
ce nemocnice pracoval vlastenec E. Truhlář,
který byl v r. 1942 popraven nacisty za činnost
v odbojové vojenské organizaci Obrana národa.
Stavitelé arch. J. Hamáček a ing. M. Tvaroška
realizovali v Berehovu řadu staveb ve státním
i soukromém sektoru, v silné konkurenci si
úspěšně vedlo zastoupení Slovenské banky pod
vedením B. Podivínského nebo společnost pro
mléčný průmysl Karpatia v čele s podnikate-
lem J. Prokopcem.
Ve 30. letech býval častým hostem Berehova
akademický maliř J. V. Sila, krajinář z Lačnova
u Poličky. Říkaval, že Podkarpatsko je Evropa,
Balkán i Orient pod jednou střechou. S velkou
chutí vyrážel z Berehova do terénu po celé
zemi, kde nacházel mnoho objevných namětů.
Obdobím třídních bojů v Berehovu, přesněji
stávkou cihlářských dělníku v r. 1925, se
v básni „Bludný kámen“ inspiroval spisovatel
a básník J. Hanzlík. V této souvislosti bych se
rád zmínil, že z Berehova pochází plejáda čes-
kých i rusínských osobností v oblasti kultury
a vědy: R. Kalčík, autor knihy „Král Šumavy“,
která sloužila jako předloha ke stejnojmennému
filmu, Z. Soukupová, akademická sochařka
a sběratelka jihočeského písňového folklóru,
P. Janečková, sopranistka olomoucké a opavské
divadelní scény, V. Sočka-Boržavin, básník
a spisovatel, akademik M. Píchal, bývalý ředitel
Ústavu termomechaniky a další.
Navštivte Berehovo, sáhněte si na tep jeho
dějin a seznamte s jeho pamětihodnostmi pří-
mo na místě! Bude se vám tu líbit.
VLADIMÍR KUŠTEK
Z odjezdu rodin zemědělců
– legionářů po vyhnání v r. 1938
Čeští legionáři-zemědělci dostali možnost koupě zbytkové půdy z maďar-
ských velkostatků na Podkarpatské Rusi, kde hospodařili až do října 1938.
Protože tyto legionářské vesnice ležely přímo u hranic s Maďarskem, byli
jejich obyvatelé jako první ohrožováni na životech maďarskou agresí. Proto
byly tyto rodiny přesunuty 25. a 30. října 1938 dále do vnitrozemí a odtud
evakuovány. Snímky, které byly získány při řešení odškodnění, pochází
z archivu Mgr. Alexeje Bezděka a zobrazují odjezd těchto rodin k příbuz-
ným na Moravu a do Čech.
*
*SPPRZakládající schůze nové odbočky
v Brně se konala koncem června
tr. Byl na ní zvolen výbor ve složení: před-
sedkyně Ing. Dita Desová (tel. 737 934 150,
mail desova.d@seznam.cz), místopředseda
Ing. Josef Havel (Pellicova 35 602 00 Brno,
tel. 543 217 599, mail havel.j@centrum.cz),
pokladník Ing. Vladimír Pokorný (Hoblí-
kova 30, 613 00 Brno, tel. 545 582 620.
Zprávy prosím posílejte na mail ing. Havla,
sídlem odbočky je Pellicova ul. 35 v Brně.
* Skejušan úspěšně reprezentoval
v Polsku. Rusínský folklorní soubor Skej-
ušan se zúčastnil 8. MFF národnostních
a etnických menšin v polské Legnici, který se
konal s názvem „Svět pod Kyczrou“ 3. – až 6.
7. 2010. Děkujeme za vřelé přijetí a výbornou
organizaci tohoto festivalu, jmenovitě panu ng.
Jiřímu Starzyňkému a jeho týmu. Vystupovali
jsme pro rusínskou menšinu žijící v tomto měs-
tě a okolí, samozřejmě i pro širokou veřejnost.
Doufáme, že toto setkání nebylo poslední.
Eva Loudová, Skejušan
* Místo sochy Lenina památník biskupa
Bačinského vznikne v Užhorodě: Užhorod-
ská radnice se rozhodla převést bezplatně vel-
kou sochu V. I . Lenina do vlastnictví užhorod-
ské řeckokatolické církve. Předpokládá se, že
z bronzového památníku bude odlita socha
biskupa řeckokatolické církve a rusínského
národního buditele Andreje Bačinského, který
žil v Užhorodě v 18. století. Nová socha bude
(jh)
pravděpodobně stát na užhorodském Katedrál-
ním náměstí. Ostatně, Lenina potkal podobný
osud také v ukrajinském městě Sambor neda-
leko Lvova – byla z něj odlita socha s názvem
Matka Ukrajiny…
* V Prešově byla ustavena Mezinárodní
asociace rusínských novinářů.
* V řeckokatolické katedrále sv. Klimenta
byla 29. 5. 2010 sloužena děkovná boho-
služba za věrné kněze, kteří zachovali věr-
nost řeckokatolické církvi v době jejího zákazu
za komunistické totality. Letos totiž uplynulo
60 let od nechvalně známého prešovského
„lžisoboru“, na němž byla řeckokatolická
církev v Československu delegalizována. Dě-
kovnou sv. liturgii sloužil ap. exarcha Mons.
L. Hučko za účasti apoštolského nuncia Mons.
D. Causeura a kněží z farností exarchátu.
* Pod heslem Karpatští Rusíni – jeden
nerozdělitelný národ! se na hoře Kreminec
(1221 m. n. mořem) – v místech, kde se stý-
kají hranice Slovenska, Polska a Zakarpatské
Ukrajiny – ve dnech 11.–12. července tr.
konalo už třetí mezinárodní setkání rusínské
mládeže evropských zemí.
* Hodnotná a inspirativní historická publika-
ce Dějiny Ruska XX. století, 1939–2007
byla představena v pražské Slovanské knihov-
ně. Dvoudílná kniha v ruském jazyce (nakl. As-
trel v Moskvě) je první „nesovětskou“ vědeckou
prací o moderních dějinám země. Pojednává
ruské dějiny ze zorného úhlu mravnosti.
*staurovaných
K R ÁTC E O DEVŠAD
Na Mezinárodním festivalu archivních a re-
filmů Il Cinema Ritrovato (26.6.
– 3.7.2010 v italské Bologni), získal cenu za
nejlepší znovuobjevený film na DVD český
film Marijka nevěrnice, u jehož vzniku
stál Národní filmový archiv. Dnes už klasický
a slavný film, který čerpá své téma z Podkar-
patské Rusi, natočil v 30. letech minulého
století český spisovatel a režisér Vladislav
Vančura podle námětu I. Olbrachta.
* Na výstavě v Galerii Pod radnicí v Ústí nad
Orlicí, kde se představili výtvarníci a pedago-
gové partnerských uměleckých škol z Ústí nad
Orlicí a Prešova vystavovala v létě svá díla
také rusínská výtvarnice Anna Gajová.
(Její výstavu obrazů dřevěných kostelíků na
Podkarpatská Rus 3/2010
východním Slovensku uspořádala před časem
také naše Společnost.)
* Na webu www.rusyn.sk lze najít kom-
pletní vydání rusínských novinek (v sek-
ci infoRusyn), anekdoty a humorné historky
ze života Rusínů (v sekci Ujko Vasiĺ). Ujko
Vasiĺ má svoji skupinu také na Facebooku
(na adrese http://www.facebook.com/group.p
hp?gid=112052512170105).
* Na webu se lze dovědět také o sakrální ar-
chitektuře na Podkarpatské Rusi; detaily na
www stránkách http://www.oks.netkosice.sk/
drevenecerkvi/index.html v části projekt
http://www.oks.netkosice.sk/drevenecerkvi/
projekt.html.
(ap) 11
* Na vojně byli i Moravané!
Se zájmem si vždy prohlížím Váš časopis, ale
v čísle 2/2010 v článku s názvem Jak se sloužilo
… v Mukačevu od autora Radana Láška na stra-
ně 7 mně nemile překvapily tyto pasáže: „Pro
odvedence z Čech byla služba...“, „Na mladé vo-
jáky – chlapce z Čech...“ Pan Lášek nemá pově-
domí o zemích, které se nachází v tomto státním
útvaru či na území tehdejšího Československa,
z jehož doby se uvedený příspěvek týká? Či si
snad má čtenář myslet, že muži na území Moravy
nebyli povinováni základní vojenskou službou?
V jednom z vašich starších čísel jsem se dočetl
nout. Často se prostě používá – a Moravané se
kvůli tomu pochopitelně, i když ne vždy smys-
luplně zlobí – pro Čechy i Moravany souhrnné
označení „Češi“, čímž jsou míněni i občané
žijící na Moravě. Vždyť jsou české národnosti.
Nebo snad ne?)

Kdo znal Václava Holíka?

Můj prastrýc Václav Holík, o jehož osudy se
zajímám, pracoval v třicátých letech min. stol.
(asi do roku 1938 či 39) jako železniční zří-
zenec v nádražním domku na trati Kostryna/
V Sevluši je zájem o časopis
Z N A Š Í POŠT Y
(Pozn. red.: Blíže o Václavu Holíkovi v textu na
této straně dole.)

Píši vám po našem návratu z Podkarpatské Rusi,

o postesku nad tím, jak je požadovaná autonomie
Rusínů jejich země, tedy Podkarpatské Rusi,
neustále přehlížena ukrajinskými politickými
institucemi a to i v současné, údajně demokratic-
ké (!) době... Stejná nehoráznost se děje i zde a to
v případě oprávněných snah o obnovu samosprá-
vy moravsko-slezské země.
Aleš Macek
alesmacek@gmail.com
(Pozn. red.: Musíme se Radana Láška zastat:
Těmi „odvedenci z Čech“ jistě mínil i moravské
chlapce a nechtěl je žádným způsobem opomi-
Velký Berezný. Kde přesně, to nevím. Pouze
z vyprávění mého otce se o Václavu Holíkovi
a jeho působení dovídám, že byl vysoký, silný
blonďák se spoustou vlasů. Na Podkarpatské
Rusi se oženil s místní obyvatelkou. Prosím,
kdo něco o něm víte, ozvěte se mi! Rád bych
něco o osudech Václava Holíka zjistil. Dávám
dohromady rodopisné dílo o mém rodu Holíků
původem z Bořeňovic u Benešova a materiály
takto získané bych do tohoto rodopisu začlenil.
Jan Holík, Pejevové 3133/28, 143 00 Praha 4
rodholiku@seznam.cz
kde jsme v červenci strávili jeden týden. Navští-
vili jsme jižní část, mimo jiné jsme byli ve městě
Sevluši. Se zájmem jsme si přečetli v časopise
Podkarpatská Rus čísle 2/2010 článek Obrázky
ze Sevluše autora Vladimíra Kušteka. Pokud
autor článku nebude mít námitky proti přeložení
své stati do ukrajinštiny a publikaci v týdeníku
Novyny Vynohradivščiny, který vychází právě
v Sevluši, rádi bychom jeho článek nabídli
k otištění v tomto časopise. Číslo PR s článkem
pana Kušteka jsme jim darovali. K této aktivitě
nás inspirovala skutečnost, že po příjezdu do
Sevluše mi bývalý starosta Sevluše a náš přítel
Mychajlo Popovič přinesl dva výtisky uvedených
novin, v nichž byly uveřejněny i naše články.
Tento týdeník publikuje i historické texty, a tudíž
bychom mu rádi také něčím přispěli.
MUDr. Jiří Urban, Brno
mudr.urban@post.cz

Václav Holík

Archiv Jiří Kaše

* 4. 12. 1896 v Bořeňovicích
+ 22. 2. 1976 v Městci Králové
Osudy mého prastrýce Václava Holíka
jsou spojeny též s Podkarpatskou Rusí.
Můj otec Jan Holík (*1924) o něm píše
ve svých Pamětech kromě jiného toto:
„Byl to tulák a dobrodruh. Vysoký, silný blon-
ďák se spoustou vlasů. Táta o něm říkal, že to
byl “tygr”. Na začátku 1. sv. války mu bylo asi
18 roků, když jel, jak byla povinnost, s koňmi,
s takzv. “trénem” pro vojenské účely. Domů se
ale nevrátil, dal se dobrovolně na vojnu, a to
bylo, prosím, ve válce. Někde v Haliči ho Ru-
sové zajali a dostal se prý až na Sibiř. Byl pak
snad v našich legiích. Václavovi však nebylo co
věřit, rád si vymýšlel, až tomu sám věřil. Pak se
prý dostal do Turecka, na Balkán, do Srbska,
Maďarska a když se utvořila Čs. republika, zů-
stal na Podkarpatské Rusi. Oženil se s jakousi
Rusínko-Maďarkou a byl u dráhy v drážním
domku na trati Kostrina – Velký Bereznyj. Tam
se měl moc dobře. Jako Čech měl slušný stálý
Podkarpatská Rus 3/2010
krátký čas začal pociťovat bolesti a píchání po
těle, které nikdy neměl. Když se to stupňovalo
a začal viditelně chřadnout, tak ji zavolal zpátky
domů a brzy na to ho bolesti přestaly. Když se
jednou přehraboval v kůlně, našel prý zahra-
banou svoji košili a v ní zapíchané špendlíky
v těch místech, kde pociťoval píchání.
Když v roce 1938 zabírali Podkarpatskou
Rus Maďaři, odstěhoval se do Čech, též ke
Kolínu, a to do Velimi. Co tam dělal, nevím, ale
pak se odstěhoval do Poděbrad, kde žil již jako
vdovec a měl hezky zařízený byt na náměstí.
Poslední dobou byl zaměstnán v zelenině a když
byl jeho bratr Jarda v Poděbradech, říkal, že ho
obdivuje, jak ještě v 80-ti létech jezdí s rudlem
a hází těžké bedny se zeleninou jako nic. Václav
Usedlosti legionářů-zemědělců ve vesnici Svoboda
jezdíval též na návštěvy do Rožďalovic k mému
na Podkarpatské Rusi
otci. Někdy mu pomáhal v práci a prý to jen
lítalo. Ale povahu měl divnou. Ženy, u kterých v autě, mluvit. Asi se chtěl smířit. Jenda řekl:
táta hospodařil, chystaly oběd a Václav nikde. tak ať přijde ke mně, já za ním nepůjdu. Václav
Prostě se sebral a odešel. nešel, a tak spolu již nikdy nemluvili. Takové to
Zemřel v Poděbradech a musel tam být známý. byly hlavy paličaté. Jinak byl Václav šikovný,
Já jsem jednou byl v Poděbradech a na náměstí uměl se postavit ke každé práci.“

plat a v tom chudém kraji znamenal pána. Měl
prý i truhlářskou dílnu, kde dělal ze záliby pro
Rusíny nábytek a oni mu nosili, co měli. Václav
tam byl oblíben, nikoho se nebál a měl respekt
i mezi pytláky a pašeráky. Můj táta tam u něj ně-
jaký čas byl a tak vše vím od něho. Jednou, když
byl u nás v Petroupimi, vypravoval tuto historku:
Na Podkarpatské Rusi se věřilo v čarodějnice.
Jednou se prý pohádal s manželkou a vyhodil ji
z dílny s tím, aby se k němu již nikdy nevracela.
Řekla mu “ty mě ještě rád zavoláš zpátky”. Za
se u jednoho staršího pána na Václava zeptal.
Řekl: „jó toho znám, takový starý pán – vazba,
chodil sem do hospody“. Já jsem ho viděl napo-
sledy při pohřbu jeho bratra Jardy v Praze u sv.
Ludmily na Náměstí Míru. Sešlo se příbuzenstvo
a též jeho bratr Jan. Když bylo po pohřbu, Václav
seděl v autě a my jsme stáli se strýčkem Jendou,
který byl hajný, velmi milý člověk a snad jediný
z Holíků mírné povahy. Václav ho prý kdysi zle
pomluvil, a tak spolu nemluvili. Přišla Jardova
žena, že prý by s ním chtěl Václav, který seděl
Vojenská anabáze Václava Holíka (údaje
z Vojenského archivu v Praze):
– od r. 1914 na ruské frontě v 88. p. pluku
– r. 1916 přesun k maďarskému Szolnoku
– pluk dále směřoval do Albánie
– 12.7.1918 byl Václav Holík zajat v Albánii
u města Berat
– 7.10.1918 se vyskytuje v Galipolli
– 17.10.1918 v italském Avezzanu zařazen jako
střelec, složil vojenský slib
(jh)

Podkarpatská Rus – časopis Společnosti přátel Podkarpatské Rusi, 20. ročník, č. 3/2010. Redakce: Agáta Pilátová, Tomáš Pilát, Mária Mal’covská (Rodnyj kraj). Grafická úprava
a sazba: Ondřej Huleš. Tisk: Tiskařské služby Rudolf Valenta. Evidenční číslo MK ČR E 10937. Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR. E–mail redakce: agata.pilatova@tiscali.cz
Internet: www.podkarpatskarus.cz. Kontaktní adresa: Dům národnostních menšin, Společnost přátel Podkarpatské Rusi, Vocelova 3, 120 00 Praha 2. Předáno do tisku 20. září 2010,
12 vyšlo v říjnu 2010. Příspěvky jsou redakčně upravovány a mohou být i kráceny.