Evropa po vídeňském

kongresu
vídeňský kongres a jeho výsledky; revoluční a národně osvobozenecké hnutí ve Francii,
Itálii, Španělsku, Belgii, Polsku, Rusku, Rakousku, na Balkáně; počátky dělnického hnutí,
chartismus, utopický socialismus, marxismus
Vídeňský kongres, který se sešel po Napoleonově svržení v letech 1814-1815, měl za úkol
uspořádat poměry po napoleonských válkách. Do Vídně se sjeli zástupci všech evropských
států. Pro panovníky a vyslance se denně pořádaly plesy, výlety, lovy, takže se ani jednou
nesešel celý. Nakonec rozhodoval o uspořádání Evropy tzv. „výbor čtyř“: představitelé
Anglie, Ruska, Rakouska a Pruska.

• Vídeň – mezinárodní kongres: září 1814

• cíl: poválečné uspořádání Evropy
• Rusko, Prusko, VB a Rakousko se snažily vrátit Francii do hranic před rokem 1792
• kníže Metternich – rakouský ministr zahraničí se podílel na stanovení nových hranic
Evropy
• Napoleon využil jednání ve Vídni k návratu – tzv. stodenní císařství

Výsledky vídeňského kongresu: Francie – byla vrácena do hranic z r. 1790 a byla jí

uložena vysoká válečná náhrada; Německý spolek – volné sdružení 34 států a 4 svobodných
měst s rozhodujícím vlivem Rakouska. Nejvyšším orgánem spolku byl spolkový sněm se
sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, v jehož čele byl rakouský zástupce, součástí byly i české
země a Rakousko;Prusko – se rozrostlo, získalo část Saska, švédské Pomořany, Poznaňsko a
Vestfálsko;
Itálie – byla rozdrobená, sever patřil Rakousku (Lombardie a Benátsko), ve středu byl
papežský stát, na jihu bylo Království obojí Sicílie, kde vládl rod Bourbonů; Anglie získala
Maltu, Jónské ostrovy, Hellgoland, Kapsko, Cejlon…; Belgie a Holandsko – byly spojeny
v Nizozemské království; Rakousko – si podrželo Halič, Lombardii a Benátsko; Švédsko –
k němu bylo připojeno Norsko, které bylo dříve součástí Dánska.
Nastal návrat k starým pořádkům, do zemí se vracely staré vypuzené panovnické rody –
restaurace rodů. Vlády hlásaly vyčerpanému lidu, že naprostý klid a neměnnost poměrů
mohou zachovat vytoužený klid a mír – kvietismus. Na návrh ruského cara byla vytvořena
Svatá aliance (Rusko, Rakousko, Prusko), k němuž postupně přistoupili i další evropští
monarchové,ve které se státy zavázaly, že budou chránit nový pořádek a pomáhat si proti
revolučnímu hnutí; Sv. al. se stala symbolem politického útisku, který zavládl po kongresu.
2 politické proudy – rodí se v 1. pol. 19. století: liberalismus – názory – jedinec nesmí být
omezován státem, pokud ve své činnosti neškodí jiným, stát má zaručovat jedinci svobodu
slova, podnikání, ochranu majetku, politické rozhodování mají mít pouze lidé hmotně
nezávislí (ti, kteří nepracují za mzdu) a platí daně, v hospodářství zdůrazňovali zásadu
svobodného trhu, do kterého nemá stát zasahovat; demokratický proud – odmítal pouhou
formální rovnost občanů před zákonem, názor, že každý občan bez rozdílu majetku má mít
právo podílet se na politickém životě (právo volit a být volen), měli podporu hlavně mezi
řemeslníky a dělníky.

Územní změny
• Rusko:
– zisk bývalého Polska a Finsko
• Habsburská monarchie:
 – zisk severní Itálie včetně Benátské republiky, na jaderském pobřeží zisk
Dalmácie, Istrie, zisk Solnohradska
– ztráta Jižního Nizozemí – připojeno k Nizozemskému království
• Prusko
– zisk Sárska, Porýní, Vestfálska; zisk poloviny Saska (za oddanost Francii)
• Švédsko (včas v protinapoleonské koalici)
– => zisk Norska, které bylo odebráno Dánsku
• Krakov – svobodné město pod patronátem Rakouska, Ruska a Pruska
• Velká Británie
– zisk části nizozemských kolonií v zámoří a Maltu
Restaurace Evropy
• obnovení starého společenského pořádku
• na francouzský, španělský a neapolský trůn znovu usedli Bourboni
• papeži vrácen církevní stát
• vedlejší větve Habsburků obdržely Modenu a Toskánsko
• v Sardinském království zpět Savojská dynastie

Německý spolek
• 1806 zánik SŘŘNN
• ve Vídni vytvořen německý spolek = 35 monarchií a 4 svobodná města (Frankfurt
nad Mohanem, Brémy, Hamburk, Lübeck)
• v čele spolkový sněm, který měl ovšem omezené pravomoce
• převaha Habsburků X hospodářsky silnější Prusko
• celní spolek (1834) – sdružení většiny německých států s vyloučením Rakouska =>
začátek politicko-ekonomického prusko-rakouského soupeření

Svatá aliance
• úmluva Alexandra I, Fridricha Viléma III. a Františka I. o vzájemné pomoci a kontrole
na udržení nového státoprávního pořádku v Evropě
• společná politika panovnických rodů Rakouska, Pruska a Ruska usilující o udržení
politického a sociálního pořádku - tzv. metternichovský systém - díky Metternichově
postavení
• později se k politice SA přidali všichni křesťanští vládci Evropy kromě britského krále
a papeže
• ve 20. letech vojska Svaté aliance potlačila povstání v Neapolsku a Španělsku

Ve všech evropských zemích však pokrokové vrstvy, zejména mladí a vzdělaní lidé, přijímali
myšlenky francouzské revoluce a jejich hlavním cílem bylo zničit veškeré pozůstatky feudální
závislosti, odstranit absolutistické režimy a prosadit myšlenky občanské svobody.
Podporovali práci pro národ, i úsilí o národní sjednocení či národní nezávislost.
RUSKO
• jeden z vítězů nad Napoleonem
• podíl na utváření nové Evropy na vídeňském kongresu
• zisky: Finska (od Švédska), východní část bývalého polského státu (s Varšavou)
• Rusko se považovalo za ochránce pravoslavného a slovanského obyvatelstva na
Balkáně proti tureckému útisku
• vítězství nad Turky – rozšíření území k ústí Dunaje
Carský absolutismus
• nesouhlas šlechtických důstojníků, kteří poznali poměry ve Francii a snažili se srovnat
ruské poměry s ostatní Evropou
 • zakládání spolků
• snaha omezit cara
• 1825 – smrt Alexandra I. – pokus o státní převrat a nastolení ústavy; povstání
děkabristů (prosinec) neúspěšné => zpátečnictví v Rusku = samoděržaví (Mikuláš I.)
– vláda cara a statkářů > znevolňovaným venkovským obyvatelstvem;
• uzavřenost před Evropou, nemožnost cestovat, studovat v zahraničí, zostřena cenzura,
policejní režim
Politika Ruska
• konzervativismus – spojenectví s Rakouskem, Pruskem
• protipolské akce, Krakov připojen k Rakousku (1846)
• pomoc Vídni proti maďarské revoluční armádě (1849)
• kritika: A. S. Puškin, N. V. Gogol
ŘECKO
• Osmanská říše – pozvolný úpadek od konce 17. st., ale ještě na počátku 19. století
nadvláda nad Balkánem
• útisk netureckého pravoslavného obyvatelstva vedl k povstáním Srbů a Řeků
• 1822 – vyhlášení nezávislosti Řecka – nepřišla slibovaná pomoc z Ruska, ale po
krveprolití na ostrově Chios podpora západní Evropy
• dobrovolníci: G. G. Byron
• pomoc britsko-francouzsko-ruského námořnictva, později i ruské armády
• Bospor a Dardanely otevřeny pro obchodní loďstvo všech států
• 1830 – Řecko nezávislým státem (král Ota Bavorský Wittelsbach)
POLSKO
• od konce 18. století neexistoval samostatný polský stát
• Polské království – území připadající Rusku; moc carova zástupce omezena ústavou a
šlechtickým sněmem; polština - úředním jazykem
• vliv červencové revoluce ve Francii na protiruské povstání ve Varšavě (listopad
1830) – car dočasně zbaven koruny, ale povstalci byli na jaře 1831 potlačeni à
odchod do emigrace
• porušťování (ruská měna, nápor pravoslaví, omezení ústavy, zrušení polského vojska,
rušení polských škol)
Polské království – Kongresovka. To byl ruský zábor Polska. Tam byli nespokojeni
s vládou reakčního cara Mikuláše I. a chtěli si se zbraní v ruce vybojovat nezávislost.
V listopadu zahájili povstání žáci důstojnické školy ve Varšavě a k nim se přidala i radikální
část inteligence a středních vrstev. Povstalci vyhnali ruské úředníky z Varšavy a ovládli
většinu země. Svolali sejm, který prohlásil Mikuláše I. za sesazeného, ale v otázce dalšího
postupu mezi nimi nebylo jednoty. Mezitím shromáždil car armádu a r. 1831 zaútočil,
povstalce porazil. Začala krutá perzekuce spojená s deportacemi povstalců na Sibiř. Car dal
zrušit autonomní statut království, zrušil polské vojsko, univerzitu i většinu středních škol,
kulturní život byl zcela ochromen a polské obyvatelstvo mělo být postupně rusifikováno.

FRANCIE
• za Ludvíka XVIII. Francie konstituční monarchií – zachována politická a
náboženská svoboda, rovnost občanů před zákonem, ochrana soukromého vlastnictví,
nebyly obnoveny výsady šlechty a duchovenstva, volební právo měli movitější
(100 000 Francouzů /43 mil.)
• Karel X. – 1824 – tlak royalistů – snaha omezit volební právo
• pokus Karla X. omezit ústavu X opozice
červencová revoluce
 • příčiny:
– Karel X. nařídil rozpuštění poslanecké sněmovny parlamentu, změnu
volebního řádu
• konec července – pouliční boje (účast studentů, dělníků, republikánů – vznik barikád;
V. Hugo – Bídníci)
• 30/7 se Karel X. vzdal trůnu, dožil v Praze
• Ludvík Filip (orleánská větev bourbonského rodu)
- podpora zámožnějších občanů
- konstituční monarchie
- vláda bohaté buržoazie
- politická práva jen pro nejbohatší => stálé vnitřní napětí (nespravedlivý systém pro
neplnoprávné)
- republikánská a bonapartistická spiknutí X panovníkovi => vláda reagovala
zvýšeným policejním dozorem a konzervativní politikou
- vypracování sociálního učení pramenilo z nerovností ve společnosti (Saint Simon,
Louis Blanc – převedení výrobních prostředků komunám)
Ohlas červencové revoluce
• Velká Británie liberální whigové r. 1832 vystřídali aristokratické torye; liberalizace
volebních řádů (na politickém životě se podílí i průmyslová buržoazie a střední vrstvy
z průmyslových středisek)
• ohlas v Jižním Nizozemí, kde francouzsky a vlámsky mluvící obyvatelé
X protestantskému holandskému králi; vypuklo lidové povstání v Bruselu =>
londýnská konference potvrdila, že Jižní Nizozemí se stává samostatnou konstituční
monarchií – Belgické království (1831) – liberální vláda Leopolda I. (německý sasko-
koburský rod) – podpora průmyslu, stavba železnic
• Německo – nepokoje v Hesensku, Falci, Sasku, Hannoversku – prosazení liberálních
ústav
• stupňují se požadavky po sjednocení německého národa
• ústava – symbol doby, měla zaručovat rovnost před zákonem, svobodu majetku a
podnikání, svobodu slova, vyznání, shromažďování, volební právo
Německé národní hnutí – chtělo vytvoření jednotného Německa, ale bez vlády knížat.
Po r. 1815 tyto názory získávaly hodně přívrženců na německých univerzitách. Studenti
zakládali vlastenecké spolky. Začali ale používat i politické atentáty, proto Metternich proti
stud. hnutí zasáhl. Svolal poradu zástupců něm. států do Karlových Varů a zde prosadil návrh
na omezení akademických svobod (dohled nad přednáškami, jejich cenzura adt. ).
Španělsko – byli restaurováni Bourboni. Panovník tam odstranil svobody, které si občané
vybojovali v době odporu proti Napoleonovi. Když se snažil pokořit také španělské kolonie
v Latinské Americe, bojující za nezávislost, vzbouřily se pluky připravené k přepravě do
Ameriky. Rozšíření odporu až do revoluce. Revoluce měla oporu ve městech, ale nezískala
venkov, a navíc se zmítala ve vnitřních rozporech. Francouzská armáda z pověření mocností
povstání násilně potlačila. (1920-1923).
Itálie – rozdrobená. Zde vlastenci zakládali tajné organizace, které měly připravit národní
sjednocení a obnovu občanských práv. Označovali se jménem karbonáři. V červenci 1820 se
jim podařilo vyvolat povstání v Neapolsku, které přinutilo krále k přijetí ústavy. Krátce nato
provedli karbonáři převrat v sardinském království. Proti oběma povstáním vyslalo Rakousko
se souhlasem Svaté aliance r. 1821 intervenční jednotky, které v obou zemích obnovily
pořádek. Sjednocení nebylo dosaženo.
Balkán – zatímco ve vztahu k revolučním hnutím v Itálii, Španělsku, Německu i Rusku byly
velmoci celkem jednotné, v postoji vůči řeckému povstání se jejich názory rozcházely. Moc
Osmanské říše na Balkáně byla již od konce 18. století v hluboké krizi. Vnitřních rozporů
využili r. 1813 Srbové k povstání, které bylo sice poraženo, ale Srbsko získalo alespoň
autonomii. Když proti osmanské nadvládě povstali 1821 Řekové, dostalo se jim podpory
především do Ruska (které se tradičně považovalo za ochránce pravoslavných obyvatel
Osmanské říše),do Řecka odjela řada dobrovolníků ze zádapoevropských zemí i z Německa.
Anglie a Francie podporovaly povstalce již proto, že se obávaly růstu ruského vlivu. Naproti
tomu rakouský kancléř Metternich považoval i řecké povstání za narušení principu legitimity
a jakoukoli pomoc odsuzoval. Zakázal i průchod dobrovolníků rakouským územím. Řecké
povstání nakonec (také díky zahraniční pomoci) zvítězilo a Řecko získalo r. 1830
nezávislost, stalo se královstvím.
Belgie – byla z rozhodnutí vídeňského kongresu připojena k severnímu Nizozemí jako
součást monarchie, jíž vládl konzervativní král Vilém I. z rodu Oranžských. Belgičtí
liberálové byli nespokojeni s Vilémovým centralismem, jehož součástí bylo zavádění
nizozemštiny jako státního jazyka také do Belgie, kde ovšem vzdělanci a vládnoucí třída
hovořili francouzsky. Katoličtí Belgičané byli nespokojeni s preferováním kalvinismu, který
v severním Nizozemí byl stále ještě státním náboženstvím. 25. srpna 1830 se liberálové
v Bruselu pokusili o povstání a dosáhli úspěchu tak snadno, až je to samotné překvapilo. Král
Vilém sice proti povstalcům poslal vojsko, ale jeho velitel nechtěl prolévat krev a ustoupil.
Povstalci se po několika týdnech rozhodli, že Belgie má získat samostatnost a stát se
monarchií. Ústava, kterou přijali, byla v tehdejší Evropě nejliberálnější. Král Vilém celých 10
let neuznal samostatnost Belgie a snažil se ji vojensky znovu dobýt. Rozhodující však byl
zásah západních velmocí, které uznaly Belgii jako samostatný neutrální stát.
HABSBURSKÁ MONARCHIE
• jádrem rakouské země (alpské), české země a země svatoštěpánské koruny (Uhry),
s nimiž byly státoprávně propojeny i Sedmihradsko, Banát, Chorvatsko, Slavonie
• uherský sněm zasedal v Prešpurku (Bratislava) – do r. 1848
• zisk Haliče a Bukoviny při dělení Polska (centra Lvov, Černovce)
• zisk Benátska a Lombardie po napoleonských válkách
Metternichův absolutismus
• Rakousko dohlíželo na dodržování ustanovení vídeňského kongresu
• moc v rukou císaře, kancléře a úředníků - absolutismus
• liberální měšťanstvo nežádalo změny (ústavu)
• občanský zákoník (1812) zajišťoval i poddaným rovné právo u soudu
• utužení policejního dohledu nad liberálně smýšlejícím obyvatelstvem
• dohled nad univerzitami
• rušení studentských spolků
• omezení ústav jihoněmeckých států
• promonarchistický , konzervativní postoj
František II. (1792)
- Leopoldův syn
- vzdal se titulu císaře římského (1806), užíval pouze titul císaře rakouského =>
František I.
- boj X republikánské a císařské Francii
- zmírnění centralizace a germanizace ve školství, státní správě, ale i potírání
- svobodomyslnějších politických projevů
• Ferdinand I. (1835)
• poslední korunovaný český král
• fakticky vládl Metternich a nový císařův poradní orgán – státní konference
Probuzení národního vědomí
• revoluce ve Francii a napoleonské války motivovaly Evropu po svobodnější a
rovnoprávnější společnosti, probouzely lásku k vlasti, národní vědomí
 • utváření moderních politických národů
– uherská šlechta X vídeňskému centralismu
– uzákonění maďarštiny jako sněmovního jazyka (1843)
Sociální otázka. Dovršuje se první průmyslová revoluce (zavádění strojů do výroby),
rozvíjí se věda, v souvislosti s rozvojem průmyslu vzrůstá počet továrního dělnictva. Dlouhá
pracovní doba, vužívání práce dětí, nízké mzdy, špatné bytové podmínky, růst
nezaměstnanosti… . V ostrém konkurenčním boji podnikatelů se bohatí stávali bohatšími a
chudí chudšími. Velké sociální rozdíly. Obraz této společnosti se lišil od osvícenských
představ spravedlivé a dokonalé společnosti, která by byla řízená přirozeným rozumem. Tak
dochází k úvahám, jak tuto majetkovou a společenskou nerovnost odstranit. Toto si všímali
někteří vzdělaní lidé. Utopický socialismus – představy o rovnosti lidí, společné práci… .
Utopický socialismus proto, že tyto představy nebyly uskutečněny. Ve Francii to byl Saint –
Simon, Fourier, v Anglii Robert Owen. Své představy hodlali utopičtí socialisté prosazovat
dohodou, příkladem, nikoli násilím.
Chartistické hnutí v Anglii. Vznikaly první odborové organizace. V r. 1836 bylo založeno
Londýnské sdružení pracujících. Předáci tohoto sdružení vypracovali petici dělníků – Chartu
lidu. Požadovali zejména všeobecné volební právo. Chartisté předkládali své požadavky
s množstvím podpisů anglickému parlamentu, ale marně. Ve 40. letech 19. století, kdy hnutí
vyvrcholilo, žádali již dělníci v jedné z petic sociální spravedlnost – např. zkrácení pracovní
doby, péči o nemocné a přestárlé… . Anglický parlament jejich požadavky odmítal. Přestože
chartisté nebyli příliš úspěšní, vytvořili první samostatnou dělnickou organizaci, která vedle
hospodářských požadavků vznášela i požadavky politické.
Marxismus. – Zkušenosti z politických zápasů se pokusili zobecnit němečtí revoluční
vzdělanci Karel Marx a Bedřich Engels. Se svou teorií poprvé vystoupili r. 1848 v díle
Manifest komunistické strany. Podle nich dělnická třída vedená organizovanou stranou (KS)
má uskutečnit revoluci a převzít moc a vytvořit společné vlastnictví výrobních prostředků.
Dělnické hnutí bylo jejich myšlenkami silně ovlivněno.