Děják poznámky

Francie za druhého císařství

 Napoleon III., vlastním jménem Karel Ludvík Napoleon Bonaparte (Charles Louis Napoléon Bonaparte)
byl synovcem bývalého císaře Napoleona I

 Karel Ludvík chytře využil situace, ve které se Francie v této době nacházela. Vláda Napoleona I. byla v
paměti lidí stále zapsána jako symbol velikosti Francie, před kterou se třásla Evropa, nezapomínalo se
ani na relativní stabilitu, které se francouzská společnost těšila (v porovnání s předchozím revolučním
obdobím). Napoleonův synovec plně využil vážnost, které se jméno Bonaparte ve Francii těšilo.

 Po úpadku, který Francie poznala za „červencové monarchie“, přišel s vizí stability a posílení
mocenského významu země, spolu se sliby vůči největší společenské skupině – rolníkům

 Díky tomu poměrně překvapivě zvítězil v prezidentských volbách 10. prosince 1848 a stal se tak
prvním prezidentem nově ustanovené 2. republiky. I přes existenci republiky zde ale existovala silná
vrstva monarchistů, kteří doufali v návrat Bourbonů nebo Orleánské dynastie. Ovládali Národní
shromáždění a měli velmi silnou pozici i v parlamentu.

 Bonaparte se neúspěšně pokusil prosadit změnu ústavy z roku 1848, která umožňovala vykonávat
prezidentskou funkci pouze jednou a omezovala ji na 4 roky

 Postupně si kromě rolníků získával podporu armády a církve a 2. prosince 1851 se chopil diktátorské
moci. Tento krok si nechal schválit veřejným referendem. Přesně rok na to, po dalším referendu, byl
Bonaparte korunován císařem jako Napoleon III.

 Důležitým rysem císařství byla agresivní zahraniční politika, která měla obnovit velmocenské postavení
Francie:

 K nejvýznamnějším počinům 2. impéria a císaře Napoleona se přičítá masivní přestavba Paříže

 Během 2. císařství došlo rovněž k vybudování francouzské železniční sítě, což výrazně přispělo k rozvoji
poměrně zaostalého průmyslu

 Obrovské náklady, spojené se zahraniční politikou, výstavbou infrastruktury, průmyslu a nákladným,

pompézním životem císaře a jeho dvora vedly nejen k obrovskému rozpočtovému deficitu, ale v jeho
důsledku i k velké vlně nevole, která se proti císaři zvedla

 tzv. Emžská depeše, původně zdvořilé odmídnutí ze strany Pruska, které ale kancléř Bismarck upravil
tak, aby vyznělo pro Francii urážlivě.
 V zrcadlové síni ve Versailles bylo 18. 1. 1871 vyhlášeno Německé císařství. Francie přišla o Alsasko a
Lotrinsko.
 Po vyhlášení 3. republiky se ve Versailles ustanovila nová francouzská vláda, ovládaná konzervativci.
Nová finanční zátěž, která byla uvalena na již vysátý lid, vyprovokovala v Paříži „povstání Komunardů“,
vedené především levicově orientovanými silami
1. Dokončování průmyslové revoluce v západní Evropě a USA, hospodářství volné soutěže (neomezená
svoboda podnikání), tržní hospodářství, vede těžký průmysl – věk oceli, budování železniční sítě.
První hospodářské krize z důvodu nadvýroby.

2. Zlepšuje se vzdělávání (odborné školství), rozvoj žurnalistiky.

3. Krymská válka (1853 – 1856) – konflikt Ruska a Turecka o hegemonii v Černém moři. Oba státy byly
dosti zaostalé, v Rusku vládne absolutisticky Mikuláš I., Turecko (Osmanská říše) se postupně rozpadá –
ztráta Egypta v napoleonských válkách, národnostní odpor Rumunů a jižních Slovanů na Balkáně, evropské
země usilují o zisk kolonií na jeho úkor. Záminkou byl spor o Svatou zemi v Palestině. Rusko se prohlásilo za
ochránce křesťanství, vtrhlo do Rumunska a zničilo turecké loďstvo. Rusko by tak mělo volný vstup do
Středomoří (agrese). Proto Turecku pomohla Velká Británie, Francie, Sardinie – Rusko poraženo u
Sevastopolu. Tak ztratilo vliv na Balkánu, muselo vyklidit Černé moře = neutrální oblast. Turecko se stalo
politicky závislým na evropských velmocích. Rakousko ztratilo svým jednáním důvěru Ruska.

4. Sjednocení Itálie:

a) iniciativa vzešla ze dvou stran:

I. shora = Sardinské království v čele s králem Viktorem Emanuelem II. a ministrem

Cavourem, pomáhala jim Francie (Napoleon III.) a Velká Británie – 1859 porazili Rakousko

II. zdola = národní revoluce ve střední Itálii a povstání rolníků na Sicílii – vedl Garribaldi,
osvobodil Sicílii, obsadil Neapol a vládu předal Viktoru Emanuelovi

b) 1861 vyhlášeno italské království  v čele se sardinským králem

c) 1870 připojen papežský stát (Řím) a 1871 i Benátsko (zde dosud rakouská nadvláda ), Řím hlavním
městem

d) po sjednocení rozvoj průmyslu – hlavně na severu, jih zaostává, některá území zůstala neosvobozena
(Terst, Savojsko, Dalmácie), nespokojenost radikálních republikánů s vývojem

5. Sjednocení Německa:

a) V 50. a 60. letech rozmach těžkého průmyslu (ocelárny, chemie, těžba uhlí), rozvoj železnice, snaha
dohnat Anglii. V politice u moci velkostatkářská aristokracie – junkeři.

b) Sjednocení proběhlo shora („krví a železem“), iniciátorem bylo Prusko – král Vilém I. a jeho
ministerský předseda Otto von Bismarck.

c) 1864 válka s Dánskem = zisk Šlesvicka a Holštýnska

d) 1866 válka s Rakouskem o definitivní vliv v Německu, porážka Rakouska u Hradce

Králové, vytvořen konfederační Severoněmecký spolek s celní unií

e) 1870 válka s Francií, záminkou spor o nástupnictví ve Španělsku a snaha Napoleona III. o  vměšování
do německých záležitostí, porážka Francie a ve Versailles (!) vyhlášeno německé císařství, připojeno
Alsasko a Lotrinsko + 5 mld. zlatých reparací = potupa Francie, bude usilovat o odvetu, stejně tak i
Německo získalo „chuť“ po dalších územích. Bylo zahájeno velké zbrojení, posilována armáda.
Vyvrcholením bude I. světová válka.

f) Německo tvořilo 25 států (4 království, 6 vévodství, 3 svobodná města), císař sjednocuje stát a navenek
reprezentuje.Vilém I. abdikoval 1890. Faktická moc v rukou říšského kancléře, který nebyl odpovědný
 říšskému sněmu (parlamentu). Šíření militarismu, potlačování sociální demokracie, podpora průmyslu.
Zisk drobných kolonií - Togo, Kamerun, Nová Guinea.

6. Francie za druhého císařství a Pařížská komuna:

a) dovršena průmyslová revoluce, ale pozice až za Anglií i Pruskem

b) výbojná politika Napoleona III. – proti Rusku za krymské války, zisk Savojska za pomoc při
sjednocování Itálie, válka v Mexiku (proti vlasteneckým republikánům využil jako mexického císaře
habsburského arcivévodu Maxmiliána), kolonizační politika v Sýrii, Egyptu, Číně, Indočíně, kvůli brutalitě
se dostala Francie do izolace

c) porážka v prusko – francouzské válce, Napoleon III. zajat, abdikoval

d) v Paříži vyhlášena 3. republika, Prusové oblehli Paříž, lidové masy se radikalizovaly, z obavy před
revolucí vláda uzavřela příměří za ztrátu Alsaska a Lotrinska.

e) Paříž odmítla se nechat odzbrojit = vypuklo povstání Pařížská komuna (28.3.1871), v jeho čele
radikální republikáni, socialisté, demokratická inteligence. Komuna se pokusila o rozsáhlé sociální
reformy (zvýšení mezd dělníků, omezena těžká práce žen, úprava nájemného, pevné ceny potravin,
bezplatné lékařství, právo na vzdělávání bez omezení, volby úředníků), obrana – národní gardy, teror
proti nepřátelům povstání.

f) Komuna brutálně poražena v květnu 1871

g) obnovena republika, přijala odkaz revoluce 1789, demokratické reformy – všeobecné volební právo pro
muže, volby do parlamentu, reformy školství, omezen vliv církve, Francie = demokracie x Prusko =
autoritářský režim

h) Francie zůstala velmocí, určuje módu, kulturu (impresionismus, symbolismus, secese), postavena

Eifellova věž (1889), na přelomu století vlna antisemitismu (tzv. Dreyfusova aféra)

7. Velká Británie:

a) vláda královny Viktorie = stabilita, konzervativismus + modernizace

8. světová velmoc, v čele průmyslové revoluce, vyrábí a vyváží levné zboží, nemá konkurenci, propaguje volnou
hospodářskou soutěž, centrum obchodu a světových financí, 1870 – 1.metro na světě, pokrokové zákony =
zákaz otroctví, osmihodinová pracovní doba, zákaz těžké práce žen a dětí do 13 let

9. stabilní demokracie – v parlamentu pouze dvě strany – konzervativní a liberální, soupeří v otázkách
sociálních, o volební reformu – 1884 pak mohlo volit 60% Angličanů

10. vznik odborů a dalších politických stran (př. Dělnická strana Labour Party)

11. koloniální velmoc – Indie, Barma, Thajsko, Afghánistán (x Rusku), Egypt – získán v souvislosti se stavbou
Suezu a po odkoupení akcií od Francie, v Africe snaha o propojení kolonií ve směru sever – jih (nezdařilo se).
Některé kolonie získaly statut dominia = větší volnost (Irsko, Kanada, Austrálie, Nový Zéland)