MODERNÍ POLITICKÉ DEJINY

Horor první světové války

Hororový začátek „Krátkého 20. století“ (Věku extrémů - Eric Hobsbawm, Věku
nenávisti - Niall Ferguson)
• "Po celé Evropě zhasínají lampy. My je už v našem životě neuvidíme znovu
rozsvícené.“ (Edward Grey).
• Konec dlouhé a klidné éry (s jednou velkou areálovou výjimkou).
• Srovnání s konflikty 50. - 70. let 19. století.
• Drtivé důsledky: nejviditelněji zánik čtyř velkých monarchií - impérií.
• Zkypření půdy pro extrémisty.
• Konec dlouhé éry prosperity a vzestupu (problém následného meziválečného vývoje –
zpětně viděno spíše následovalo příměří, nikoliv trvalý mír).
Celosvětový charakter
• Všechny evropské země s několika málo výjimkami.
• Válčilo se ovšem i v Africe a Asii (někdy dost dobrodružně - německý plukovník Paul
von Lettow-Vorbeck či britský důstojník Thomas Edward Lawrence), do války se
zapojilo i Japonsko, britská dominia či některé Latinskoamerické země.
• Do války se na frontách zapojilo kolem 70 milionů vojáků, z nichž asi 9,4 milionu
padlo.
• Největší ztráty v absolutních číslech Němci (2 miliony), proporcionálně Srbsko (0,3
mil. – 37 % vojáků).
Nevyhnutelnost války a vina za její rozpoutání
• Dodnes neukončená debata, byť zjevné hluboké kořeny války (fr.- německý vztah),
ovšem i faktory brzdící (např. příbuzenské vztahy).
• Nedávné rozpory i mezi některými budoucími spojenci: Velká Británie a Francie a
jejich tradiční soupeření (kulminace v severní Africe).
• Důležitý „motor“: německé zbrojení hlavně loďstvo, ovšem britský příklon k Francii a
Rusku až do r. 1914 jen neformální – teprve tehdy Dohoda.
• Nepevnost Trojspolku – případ Itálie.
• Silná teze o německém úsilí o světovládu (Fritz Fischer).
• 28. červen 1914 a atentát na Františka Ferdinanda d'Este: ještě několik týdnů poté se
nečekala Velká válka.
• Kontext srbských aktivit v Bosně a Hercegovině, Gavrilo Princip a spol., Černá ruka,
Apis (Dragutin Dimitrijević).
Selhání diplomacie
• Význam německého bianco šeku pro Rakušany (ti sami ovšem nejednotní).
• Pokořující rakouské ultimátum – ponižující ovšem z větší části přijato (nestačilo),
ruské ujištění Srbů, že za nimi stojí + částečná a potom všeobecná mobilizace Ruska –
vyvolala německou reakci, následovala francouzská protireakce.
• Hra Němců o čas, nedokonalý předobraz blitzkriegu - Schlieffenův plán (problém
téměř samostatného postupu německé armády).
• Politické důsledky něm. tažení přes Belgii - Velká Británie.
• Význam britských sil na Západní frontě bez ohledu jejich (zpočátku) malou početnost
- ale plně profesionální (chybějící branná povinnost při vypuknutí války).
 • Německé podcenění Belgičanů + německá zvěrstva a jejich ohlas V Británii i jinde
(bez ohledu na starší precedenty v jižní Africe a souběžné analogie hlavně na
východní frontě).
Západní fronta (nejdůležitější)
• Vojenský krach Schliffenova plán, Helmuth von Moltke (mladší) a oslabení
německého pravého křídla mířícího k Paříži (ale nejasný cíl), důsledek překvapivě
rychlého ruského nástupu.
• Fr.-britská protiofenzíva/bitva na Marně, využití i netradičního způsobu přísunu
posil, německý ústup ovšem trvalá stabilizace fronty v severní Francii – na téměř tři
roky, výběr obranného terénu který Němcům vyhovoval.
• Zákopová válka - opotřebovací válka a materiální bitvy.
• Problém technologií – převaha obrany nad útokem, význam palebné (hlavně
dělostřelecké) síly, i když poprvé tanky a letadla, problém koordinace při útoku
(chybějící vysílačky).
• Bojové plyny.
• Video.
• Nejdůležitější: Verdun, Somma, Nivellova ofenzíva.
Jiná bojiště (výběr)
• Dardanely: neúspěšné hledání cesty ze zákopové války na záp. fr., velký propagátor
Winston Churchill, zrození „Otce Turků“ – Atatürk.
• Východní fronta:
1914: Ruský postup – přesun německých sil určených původně pro záp. fr., bitva ve
Východním Prusku/bitva u Tannenbergu – jediná velká úspěšná obkličovací operace 1. sv.
války (a zajímavý předobraz 2. sv. války), zásluha Paula von Hindenburga a Ericha
Ludendorffa – důsledky pro jejich budoucí kariéru (převzetí řízení Německa po r. 1916).
Mnohem větší pohyblivost války, občasné ruské úspěchy (největší 1916: Brusilovova
ofenzíva), prohlubování rozdílu mezi kvalitou německých a rakouských jednotek (etnické
rozdíly v loajalitě).
• Vedlejší efekty války v Zakavkazsku – genocida Arménů.
• Definitivní vyřazení Ruska na zač. r. 1918.
• Italská fronta: bitva u Caporetta - přechodné zhroucení it. armády, ovšem rakouský
rozklad r. 1918.
Válka na moři a její politické důsledky
• Bitva u Jutska.
• Ponorka - nová zbraň a její překvapivá efektivita.
• Německé experimentování s neomezenou ponorkovou válkou, parník Lusitanie.
• 1917: Ludendorffova sázka na rychlý úspěch.
• Fatální důsledky pro původně neutrální postoj USA k světovému konfliktu (+
německá neopatrná nabídka Mexiku).
• Začátek pomalého přílivu Američanů do Evropy – rodící se změna poměru sil.
1918 a Versailleská mírová smlouva
• Konec zákopové války: jaro-léto 1918: série posledních německých ofenzív, zpočátku
úspěch, ale znovu Marna.
• Obrat a ústup, Dohoda s technickou převahou i v živé síle – začínající rozklad
německé armády + pohyb v zázemí.
• 11. listopadu 1918 příměří podepsané v Compiégne.
 • Německé (nesprávné) očekávání přijatelných podmínek na základě Wilsonových 14
bodů.
• Realita Versaillské mírové smlouvy tvrdá (ovšem očekávatelně vzhledem k situaci).
Zámečky okolo Paříže:
• Saint-Germainská smlouva,
• Trianonská smlouva,
• Smlouva ze Sévres (u ní se ovšem většina nenaplnila díky „otci Turků“) – navazující
turecko- řecká válka skončila (znovu) masivními etnickými čistkami.

Tři ruské revoluce, občanská válka a stalinská politika do roku

1941
Rusko a zkušenost první revoluce roku 1905
• Ruské samoděržaví a jeho povaha – neidealizovat!
• Důsledky pro rozšířenost politického násilí (př. atentátu na Alexandra II. – a zrod
Leninovi nenávisti).
• Paradox Mikuláše II. a jeho slabá inteligence i vůle, problém dominantní manželky.
• Rusko-japonská válka (1904-1905) a její důsledky.
• Krvavá neděle v lednu 1905 a otřes carského režimu – konec mýtu.
• Carský manifest z října 1905 – parlament a občanské svobody, následně i ústava ALE
• Neochota brát kontitucionalizaci vážně („car byl ochoten se s ústavou smířit ovšem
pokud autokratický systém zůstane nedotčen“) x ostré spory s Dumou.
Dýmající sopka a první světová válka
• Piotr Stolypin: jeho represe, využívání Ochrany ale i reformy.
• Křehká stabilizace a enormní průmyslový růst (důležité i pro německé obavy).
• Po krátkém nadšení zjištění o nepřipravenosti na dlouhou válku a problém rychlého
vybití části vojenských profesionálů, nešťastné carovo rozhodnutí převzít osobně
velení armády.
• Grigorij Rasputin a destrukce image carské rodiny.
• Problém neschopnosti řešit hlad ve velkých městech.
• Únorová revoluce: Krize legitimity vrcholí v únoru (březnu) 1917 – analogie s
lednem 1905, ovšem s jinými efekty – (2.45 min) https://www.youtube.com/watch?
v=9dqmIOBq_sQ
• Konec monarchie a carská rodina v domácím vězení (až do zavraždění za občanské
války).
Epizodická demokracie a mocenský dualismus
• Prozatímní vláda (de facto výbor Dumy) versus sověty (klíčový Petrohradský sovět).
• Problém opor Prozatímní vlády a její chybná strategie (válka a Kerenského ofenzíva,
váhání s rolnickou reformou a volbami do Ústavodárného shromáždění).
• Eseři, menševici a bolševici (početně malá strana profesionálních revolucionářů).
• Lenin a vyhlazení nepřítele, cesta ze Švýcarska do Ruska a změna bolševické strategie
– konec války!
• Rozklad armády, kauza puče (?) generála Kornilova.
• „VŘSR“ začátkem listopadu 1917: v praxi ale téměř nekrvavý bolševický převrat.
Bolševická strategie a občanská válka
• Rozehnání Ústavodárného shromáždění
• Představa exportu revoluce a Kominterna.
 • Brestlitevský mír (Leninovo prosazení přes odpor ve vedení bolševiků)
Občanská válka – rudí proti bílým (1918-1920).
• Generál Anton Děnikin, generál Nikolaj Judenič, admirál Alexandr Kolčak.
• Faktory přející úspěchu rudých.
• Lev Trocký
• Čeka a strach, Felix Dzeržinský
• Zrod Gulagu
Ekonomická strategie
• Válečný komunismus – předobraz budoucnosti všech komunistických režimů zvláště
znárodňováním a postupem vůči vesnici, extrém různých experimentů (např. pokus o
odstranění měny).
• Krach válečného komunismu a povstání v Kronštadtu (1921).
• Přechodné řešení: Nová ekonomická politika (NEP).
• Problém částečného vlomu do ideologické vize režimu.
• Podobně se už za revoluce experimentovalo i v jiných sférách (školství, kultura,
rodina a sex), nicméně jen přechodné, končí ještě dřív než NEP.
• Leninovo vyřazení z aktivity a smrt (1924).
Boj o moc a nástup Stalina
• Stal
• Bankovní lupič ve službách strany za cara, expert na národnostní otázku a později
komisař pro národnostní otázku za občanské války, poté šéf aparátu bolševické strany
(generální tajemník) – klíč k moci.
• Leninova „závěť“ a její utajení.
• Úspěšné vyšachování Trockého s pomocí dalších vlivných členů vedení (Grigorij
Zinovjev, Lev Kameněv, Nikolaj Bucharin) – oslabení Trockého, poté vyšachování i
jich (doprovázené Stalinovým zavržením NEPu).
• Zrod kultu osobnosti.
• Od let 1927-1928 „Velký přelom“, konec NEPu, první pětiletka a „budování
socialismu v jedné zemi“ (odklon od původní strategie).
Kolektivizace a rozmach Gulagu
• Rekvizice (zdroje pro industrializaci) a kolektivizace: její příčiny a důsledky - kulaci a
holodomor 1932-1933.
https://www.youtube.com/watch?v=NJ4L8JEILNE
• Rozmach Gulagu – využit i pro velkolepé projekty (př. Bělomořsko-baltský kanál, 25
tisíc mrtvých).
https://www.youtube.com/watch?v=wP0pnSoPAHY
• Ovšem režim i sociální výtah pro mnoho lidí (loajalita a ideologická pevnost), Nová
třída (Milovan Djilas) – jistota a stabilizace ovšem až po Stalinově smrti.
Velký teror/Velká čistka
• Smrt Sergeje Kirova (1934).
• Moskevské procesy (1936-1938), vybití starých bolševiků („šťastný“ Trocký), mnoha
dalších stranických funkcionářů, ředitelů podniků, zahraničních komunistů (známý
případ Bély Kuhna), generality a důstojnických kádrů (Michal Tuchačevský, důsledky
pro sovětsko-finskou válku i rok 1941), částečně i etnicky zaměřené represe (Poláci,
Finové, Němci, Čečenci, Korejci …) - oficiálně kontrarevoluční živly, špióni, kulaci
…
 • Dost nevypočitatelný teror, i vrchní kati se stávají oběťmi (Genrich Jagoda, Nikolaj
Ježov).
• Zvýraznění etnického rozměru represí v letech 1939-1941 na nově připojených
západních územích, deportace i za 2. sv. války: přesídlování celých „nespolehlivých“
národů – Tataři, Čečenci, Ingušové, Němci….

Výmarské Německo a nástup Hitlera

Císařství Viléma II. před rokem 1914
• Militarismus vs. nové trendy.
• Vilém II. a „včerejší“ představy o roli panovníka.
• https://www.youtube.com/watch?v=tAhQGe5m8gw
• Fungující právní stát (kontrast k carskému Rusku), i když „politika cukru a biče“ Otto
von Bismarcka do r. 1890 (bič ve vztahu k SPD, cukr k dělníkům), Kulturkampf +
tvrdá politika vůči Polákům.
• V mnohém liberální stát (paradoxy - četné protižidovské strany a spolky, míra
antisemitismu nicméně na evropské poměry spíše nižší).
• Všeobecné a rovné volební právo – důsledky pro postupnou parlamentní socializaci
SPD.
• Stoupající tlak na odpovědnost kancléře Říšskému sněmu – reálná pozice císaře stále
slabší.
• Předválečné Německo: Demokratizující se nedemokracie.
Konec války a Dolchstosslegende
• Podzim roku 1918 – stupňující se nepokoje a rozklad.
• 9. listopadu 1918 – císař donucen abdikovat.
• Tentýž den předání vládní moci do rukou Friedricha Eberta (předseda SPD) –
předseda nové Rady lidových pověřenců (dočasná vláda).
• Příměří podepsáno zástupci nové vlády 11. listopadu 1918 – železniční souprava
v Compiégne.
• Klíčový špatný moment zrodu republiky – Dolchstosslegende a Erich Ludendorff,
přenesení odpovědnosti za prohranou válku na civilisty.
Rozštěpení levice a Listopadová revoluce
• SPD - problém vztahu s odštěpenou Nezávislou sociálnědemokratickou stranou
(USPD) a ještě více de facto bolševickým Spartakovým svazem.
• Neochota vedení SPD kopírovat bolševickou revoluci – při de facto revoluční náladě
ve většině Německa.
• V závěru roku 1918 a v lednu 1919 do spojenectví s armádou a Freikorps – klíčové
potlačení revoluce v Berlíně (zavraždění Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové).
• Schizma na levici – zrod KPD začátkem roku 1919.
Zrod výmarské koalice
• Volby v lednu 1919: SPD vítěz, druhé Centrum, třetí Německá demokratická strana
(prodemokratičtí liberálové).
• Dohromady ¾ hlasů: později už nikdy většina v důsledku vlivu „dýky do zad“ a
neztotožnění značné části obyvatel s novým republikánským režimem.
• Dva hlavní straničtí odpůrci nového režimu:
konzervativní monarchisté – Německá nacionální lidová strana (DNVP)
nacionální liberálové (pro monarchii) – Německá lidová strana (DVP)
Výmar srpen 1919
• Ústava: formálně parlamentní demokratická republika,
• ALE problematický prvek – silné postavení říšského prezidenta: zavedena přímá
volba, jmenování a propouštění kancléře, možnost volně (bez omezení) rozpustit
Říšský sněm, možnost volně vydávat dekrety rušící občanská práva v situaci ohrožení
státu nebo nařídit nasazení ozbrojených sil – problém interpretace.
• Problém loajality důležitých opor státu a většiny společenských elit
(antirepublikánské).
• Zvláště důležitý prvek – „neutralita“ armády Reichswehr (promonarchistické
sympatie).
• Paradoxy: Ani pro SPD a pro Centrum nebyl výmarský režim ideál.
Otřesy
• 1919 – Versailleská mírová smlouva a její podmínky.
• 1920: Kappův puč (Freikorpsy proti republice) – nezastavila ho armáda („neutralita“)
ale generální stávka.
• Komunistické povstání v Porůří.
• 1921: Reparace: neúnosná částka – 132 miliard marek – při nesplácení vstupuje
Francie v roce 1923 do Porůří – okupace (fr. představy o „zadupání Německa“).
• Golo Mann: „Každý politik, který zahřímal proti „hanebné smlouvě“ a vynuceným
poplatkům, získával popularitu.“
• Hyperinflace eskalující během roku 1923 – záměrně vyvolaná.
• Komunistický (poslední) pokus o puč v Hamburgu, Pivní puč v Mnichově na podzim
1923 – poslední (na čas) velký otřes.
Éra stabilizace (1924 – 1929)
• Měnová reforma v listopadu 1923: 1 nová marka = 1 bilion papírových marek.
• Hospodářský vzestup a prosperita, kulturní kvas (experimenty).
• Smíření části konzervativců s novým režimem: Gustav Stresemann (DVP) - umírněný
revizionista (snaha vyvést Německo z pozice páriji Evropy, vstup do Společnosti
národů, Locarno, vyklizení Francií obsazených oblastí + změna procedury reparací a
hlavně rozložení v čase.
• 1925 – nový prezident Paul von Hindenburg.
Začátek pádu demokracie
• Krach na New Yorské burze, propad přílivu zahraničního kapitálu, vzestup
nezaměstnanosti (44 % konec r. 1932!).
• Březen 1930: pád poslední stranické vlády – vedené soc. demokratem Hermannem
Müllerem.
• Kancléř Heinrich Brüning – předseda poslanecké frakce Centra, ovšem polopolitická
vláda, cíl, vyrovnaný rozpočet, sanace financí – s obrovskými sociální důsledky.
• Obrovský nárůst
politického napětí, začíná
se vládnout
prezidentskými dekrety.
• Po odmítnutí jednoho z
nich sněmem – rozpuštění
 parlamentu - vzestup velkého demagoga (NSDAP z 2,6 % na víc jak 18 % v roce
1930!).

Zoufalství
• 1932: 17 tisíc sebevražd, ulice bitevní pole (SA vs. komunisté).
• Brüning po volbách 1930 pokračoval s tolerancí SPD (křehká situace).
• Paradox Hindenburgova znovuzvolení v roce 1932.
• https://www.youtube.com/watch?v=3eF0_M54IvQ
• Přelom května a června 1932 - odstranění Brüninga, nástup Franze von Papena
(kalkulace s tolerancí NSDAP, která selhala) – de facto už proměna režimu,
demokracie degeneruje.
• 2 alternativy – obě diktátorské.
• Volby v červenci 1932: triumf NSDAP – 37,3 % hlasů (ze 107 na 230), mírně posílila
i KPD na více jak 14 % (89 křesel), ztráty SPD, demokratičtí liberálové téměř
vymazaní, ztráty i konzervativců, drželo se Centrum.
• Záhy po volbách nové rozpuštění Říšského sněmu (Papen neměl žádnou parlamentní
oporu, jeho vládě vyslovena nedůvěra) - nové volby s určitými korekcemi.
Hitler kancléřem
• „Všechno nebo nic!“.
• Zákulisní manévrování a neúspěch pokusu nového kancléře generála Kurta von
Schleichera rozštěpit NSDAP.
• Hindenburg a „český frajtr“.
• Konec ledna 1933 – jmenování kancléřem.
• Většina vlády konzervativci, ale k změně režimu klíčové resorty nacisté – kancléř,
vnitro, ministr pro Prusko.
• Paradox začínajícího obratu ekonomické situace.
Upevňování nového režimu (1933-34)
• Konec února 1933: požár Říšského sněmu záminka k vystupňovaným represím,
• Prezidentský dekret fakticky vyhlašující výjimečný stav.
• Březen 1933 – zmanipulované volby – 44 % hlasů NSDAP.
• Zmocňovací zákon: faktické odstranění vlivu parlamentu.
• Likvidace zbytků politické plurality: sociálnědemokratické stranické struktury a
odborů, liberálů, Centra atp., konec svobodného tisku, „očištění“ kultury …
• https://www.youtube.com/watch?v=kHCmiWaHUCw (pálení knih)
• Německá pracovní fronta (DAF).
• Nakonec došlo i na konzervativce.
Finální moment stabilizace nacistického režimu a příprava na válku
• Otázka armády.
• Nástroj v červnu 1934: tzv. Röhmův puč - noc dlouhých nožů, odstranění hrozby SA
(současně likvidování i někteří starší odpůrci – Kurt von Schleicher), jistá analogie s
Trockým.
• Prezident Říšské banky Hjalmart Schacht (veřejné práce, financování na dluh).
 • Zbrojení, dálnice, stavby, stadiony (olympiáda 1936) – bez ohledu na výdaje.
• Hospodářský růst, cena za klesající nezaměstnanost nízké platy.
Plány na válku: znovuvyzbrojování.

Druhá světová válka: od polského tažení po berlínskou operaci

Cesta k druhé světové válce
• Konsensus historiků ohledně německé viny (na rozdíl od 1. světové války) ovšem
důležité vnímat faktory, které zde působily a také milníky:
Obecný faktor: politika appeasementu - její příčiny (Británie - hájení impéria, nechuť do
velkých vojenských výdajů, pacifismus, iluze o Hitlerovi a představa zaměření Německa na
Východ - Lebensraum).
• První krůčky (1935): Britsko-německá námořní dohoda (i ponorky!) a obnovení
všeobecné branné povinnosti v Německu – obojí porušení Versaillské smlouvy.
• Zrod Osy Berlín – Řím (1936, důsledek nekonzistentní britské a francouzské reakce na
habešskou válku a znepřátelení si Benita Mussoliniho – Osa ne úplně nutný pakt).
• Remilitarizace Porýní (1936, Hitler se bál reakce - nereakce VB a Francie).
• Anšlus Rakouska (1938, ztráta italského zájmu na rakouské samostatnosti, opět
flagrantní porušení Versaillského systému bez reakce).
• Mnichovská dohoda (zajímavost: nenaplněné úvahy německé generality o svržení
Hitlera)
• Zabrání zbytku českých zemí a konec Československa.
• Sporně španělská občanská válka (1936-1939).
Cesta k druhé světové válce II.
• Ohrožení Polska a konec appeasementu (jaro 1939), vojenský paradox záruk Polsku –
absence možnosti reálně pomoci, navíc záruky někomu, kdo se „s apetitem hyeny
zapojil do drancování a zkázy československého státu“ – citace Churchilla,
pokračování nepromyšlené politiky Neville Chamberlaina.
• Problém spojenectví se SSSR: postoj Polska k „pomoci“ jednoznačný.
• Pakt Molotov-Ribbentrop (či pakt Hitler – Stalin), srpen 1939, formálně o neútočení,
tajný dodatek o sférách vlivu – dopady nejenom pro Polsko!).
• Nezamyšlený efekt: překvapení Japonska – probíhající sovětsko-japonský konflikt
(Chalchyn gol – Mongolsko), fakticky součást už probíhající války v Asii – čínsko-
japonská válka od r. 1937, následovala japonská reorientace na válku se západními
mocnostmi.
• Konečný bod: 1. září 1939 - německý útok na Westerplatte a další útočné operace.
• Následuje britské a fr. vyhlášení války Německu.
Úspěchy německého blitzkriegu
• Zastaralá polská armáda versus koncentrované údery – vysoká mobilita (rozdíl oproti
1. světové válce), drtivá převaha ve vzduchu, otevření průlomu pro pěchotu,
obkličovací operace, rychlá demoralizace protivníka (nicméně mýty: NE střety
jezdectva s tanky, také jen menšina německé armády vysoce mobilní, nikoliv celá
armáda), generál Heinz Guderian.
• Sovětská invaze v polovině září: definitivní úder Polsku, de facto 4. dělení.
• Varšava se nicméně udržela až do konce září 1939.
• Podivná válka/Sitzkrieg.
 • Duben 1940: německý útok na Norsko a Dánsko (trasa švédské železné rudy, v
Norsku těsně předstiženi Britové, velké německé ztráty hladinových plavidel, silný
norský odpor – na rozdíl od Dánska).
• Bitva o Francii (květen-červen 1940): německý útok na Belgii, Holandsko,
Lucembursko – cíl oklamání Britů a Francouzů (předstíraní opakování Schliffenova
plánu), rychlá belgická kapitulace, hlavní útok ovšem mířil přes Ardeny v jižní Belgii
(považovány za nevhodné pro útok) k moři – rozdělení anglo-francouzských vojsk.
• „Zázrak u Dunkerku“ a možné interpretace úspěchu operace Dynamo.
• Rychlý kolaps francouzské vůle k odporu a podepsání příměří.
Situace po porážce Francie
• Hitlerovo váhání s vyloděním, faktor nástupu Churchilla v květnu 1940 (historická
spekulace, co kdyby se novým premiérem stal lord Halifax).
• Efekt prohrané letecké Bitvy o Británii (první německá porážka).
• Záhadná cesta Rudolfa Hesse do Británie na jaře 1941.
• Italské zapojení do války (při porážce Francie), vpád do Řecka a tažení v Africe.
• Nutnost německé pomoci na začátku r. 1941: Řecko i severní Afrika: Afrika Korps a
Erwin Rommel – problém války v poušti (logistika zásobování a „kyvadlo“ bojů,
klíčový význam britské materiální a početní převahy – efekt poutání něm. sil na
Východě, porážka Rommela u El Alamainu (podzim 1942, Bernard Montgomery),
ukončení bojů po vylodění ve fr. severní Africe (Alžírsko, Maroko) – kapitulace
zbytku Afrika Korpsu a Italů.
• Důležitý efekt vtažení USA do války v prosinci 1941.
• Jaro 1941: Německý útok po Řecku i na Jugoslávii (po státním převratu).
• Efekt zdržení pro tažení proti SSSR (nutnost využití dobrého počasí vzhledem k
nedostatku solidních cest – kontrast s válkou na Západě) - operace Barbarossa začala
de facto příliš pozdě + podcenění Rudé armády (sovětsko-finská válka) + podcenění
sovětských zdrojů (lidských i materiálních).
• Hitlerova preventivní válka vůči SSSR? Otázka spekulací na téma sovětských
útočných vojenských příprav a nepřipravenosti na obrannou válku.
Válka na Východě – krach blitzkriegu
• Zaskočení Sovětského svazu a Stalina přes různá varování.
• Stalin: „Velká vlastenecká válka“, oživení národní symboliky (analogie vlastenecké
války s Napoleonem), otevření pravoslavných chrámů …
• Počáteční velké ztráty Rudé armády (úspěch obkličovacích operací), ovšem obrovské
prostory voj. operací + zpomalení postupu kvůli počasí, útok na Moskvu (operace
Tajfun) uvázl ve sněhu a mrazu, prosinec 1941: protiofenzíva a ústup přes Hitlerův
zákaz (význam voj. sil z Dálného východu a Sibiře, Richard Sorge, Georgij Žukov).
• Nová velká německá ofenzíva v létě 1942 na jihu – cíle Kavkaz a Stalingrad
(sovětský Verdun), boje ve městě, které i obrovský symbolický význam – Hitlerova
zaťatost, listopadová sovětská protiofenzíva na křídla – hájeny vojsky německých
spojenců (Italové, Rumuni aj.) a obklíčení 6. německé armády u Stalingradu –
kapitulace přes Hitlerův zákaz v únoru 1943.
• https://www.e15.cz/zahranicni/video-barevne-unikatni-snimek-zachycuje-bitvu-o-
stalingrad-1330293
• Poslední velký pokus Němců převzít iniciativu – bitva u Kurska v létě 1943 (největší
tanková bitva v dějinách).
• Hitlerova neochota přistoupit na strategii „pružné obrany“ – zvyšuje německé ztráty.
Německý postup vůči okupovaným územím: kontrast západ a východ
• Teror v Německu do r. 1939 jen limitovaný (např. ne vyhlazovací koncentrační
tábory).
• Zlom v létě 1939 těsně před tažením do Polska (začátek systematická likvidace
psychicky nemocných – očištění německého národa – lepší rasa).
• Na okupovaných územích na Západě relativně mírný režim (i když i tam určité rozdíly
např. Dánsko a Norsko).
• Východ ostrý kontrast: Polsko od vpádu v září 1939 systematické vyvražďování
inteligence, střílení civilistů, vysídlování, zvláštní postup u Židů - zřizována ghetta
(1939-1941: sovětský postup vůči Polákům se ovšem podstatně nelišil – deportace do
Gulagu, Katyň atp.).
• Od června 1941: Einsatzgruppen a jejich postup za wehrmachtem, komisařský rozkaz.
• Leden 1942: konference ve Wannse – konečné řešení židovské otázka: hlavní rozjezd
vyhlazovacích koncentrační táborů, vyhlazování nejenom Židů – Poláci, Cikáni,
sovětští zajatci ..., způsob zacházení např. s válečnými zajatci - upracovat k smrti,
kombinace (krátkodobého) ekonomického využití s nacistickou ideologií.
• „Vyhladovění a kolonizace“ Ukrajiny a Běloruska, součást politiky Lebensraumu:
nezamyšlený efekt - mimořádně rozsáhlé partyzánské hnutí, Němci jen občas
pragmatismus – např. počáteční využití služeb Organizace ukrajinských nacionalistů
(OUN).
• Paradox bojovníků za národní nezávislost (nejenom na Ukrajině, ale i v Pobaltí či
Bělorusku), problém nahlížení na kolaboraci s Němci.
Válečná Jugoslávie
Po rychlém zhroucení Jugoslávie na jaře 1941 dva odbojové směry:
• Monarchistický odboj, Dražo Mihailović – četnici, srbský nacionalismus namířený
proti nesrbským etnikům, ochota spolupracovat s Italy a občas i s Němci – klíčový
antikomunismus, vyčkávací taktika.
• Komunistický odboj a Josip Broz Tito: přežil čistky v Moskvě na konci 30. let,
jugoslávská orientace, od r. 1943 pragmatická britská materiální podpora související s
válečnými cíli a italským bojištěm (Churchill: klíčové je, kdo pobije více Němců).
• Fakticky po počáteční odbojové spolupráci také občanská válka.
• Extrémně krvavý průběh války i díky charakteru místních německých satelitů - extrém
Ustašovský stát v čele s Ante Pavelićem, jednoznačně genocidní politika s důsledky
pro budoucnost.
Závěrečná léta války
• Červenec 1943: vylodění západních Spojenců na Sicílii – vyřazení Itálie z války
(ovšem následuje i Mussoliniho epizoda s Italskou sociální republikou - Republika
Saló).
• Pomalý postup Spojenců přes Itálii.
• Červen 1944: otevření efektivní druhé fronty v Evropě: vylodění v Normandii – rychlý
úspěch (Atlantický val, německé očekávání vylodění jinde).
• Konec léta 1944 ovšem krach operace Market Garden v Holandsku.
https://www.facebook.com/primazoom.cz/videos/hitler%C5%AFv-posledn%C3%AD-
rok-1-operace-market-garden/369303973767089/
• Poslední německý pokus zvrátit vývoj války: bitva v Ardenách (prosinec 1944).
Německo v ruinách a konec války v Evropě
 • Anglo-americká převaha ve vzduchu a důsledky: strategie plošného bombardování
(„Něco jako Drážďany neexistuje“ - Arthur Harris)
• Víra v zázrak u Hitlera a jeho okolí (vzpomínka na Friedricha II. Velikého), naděje
spojované s Rooseveltovou smrtí.
• Americký malý zájem o Berlín – velká politická chyba.
• Neopakování situace z konce 1. světové války – bylo jasné, že Německo poraženo –
nepřekročitelná podmínka: bezpodmínečná kapitulace (krach pokusu vlády Karla
Dönitze o manévrování).
• Kompletní převzetí veškerého řízení země vítězi (kontrast s Japonskem či Itálií).
• Rozdělení dle dohody na 4 okupační zóny.
• Koncentrační tábory a jejich důsledky v nahlížení na Němce.
• Poválečná odveta (viditelné zvláště v části Německa osvobozené Rudou armádou ale
třeba i francouzská zóna).

Německo po roce 1945, západoněmecká demokracie a rok 1968

Postupimská konference – léto 1945
• Velká trojka v měnícím se složení (oproti Jaltské konferenci z února 1945).
Hlavní témata:
• Posun německých hranic na západ (Odra a Nisa + např. sovětské připojení Královce).
• Odsun Němců ze středovýchodní Evropy (divoký odsun už před konferencí + vliv
fronty a strachu).
• Reparace (fakticky už běžely, v počáteční fázi až průmyslový kanibalismus),
vyprchání se Studenou válkou (paradox pozitivního pozdějšího efektu odvozu
vybavení závodů).
• Vykořenění militarismu a nacismu – demilitarizace, denacifikace, demokratizace (od
počátku problém ve východní zóně) a dekartelizace.
Denacifikace
• Řada nejrůznějších aspektů: (od zrušení NSDAP,
Hitlerjugend přes odstraňování symboliky, denacifikace médií až po německý jazyk -
deformace jazyka (př. eufemismu Sonderbehandlung).
• Potrestání válečných zločinů.
• Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku/Norimberský proces.
https://www.youtube.com/watch?v=szhpgDz5iC8, od 1 min. 50. s.
• 1946-47: ve třech západních zónách trestně stíháno přes 5 tisíc lidí (tisíce dalších
internovány), stovky popraveny (čísla pro sovětskou zónu neznámá).
• Otázka masivnosti a zvládnutelnosti (jen v Landsbergu čekalo na popravu v polovině
r. 46 více než tři sta usvědčených lidí – velký technický problém).
• Chaotický kontext poválečného Německa.
• Problém rozlišování viny – 6,5 milionu členů NSDAP.
• Obrovský problém jak posuzovat ekonomické viníky (známá sporná kauza popravy
ředitele a jednoho z inženýru firmy vyrábějící cyklon B).
• Obrovský problém nacifikovaného školství.
Zónové rozdíly denacifikace
• Politické uplatnění denacifikace v sovětské zóně spojené se sovětizací (znárodnění,
pozemková reforma – plošná likvidace starých elit).
 • I západní zóny personální čistky; americká praxe dotazníku pro všechny dospělé
obyvatele a kategorizace na skupiny, převzali Britové a Francouzi.
• Místní rozsudkové komise/komory, „Persilchein“.
• Ústup denacifikačních aktivit se začátkem Studené války (v západních zónách i
sovětské zóně).
Počátek SRN a dlouhodobého rozdělení Německa
• Nenápadné vzdalování se, neúspěšné pokusy o společnou správu všech čtyř zón.
• Symbolický Churchillův projev v březnu 1946 v americkém Fultonu: „…železná
opona spouštějící se od Štětína po Terst“.
• Bizónie (americká a britská zóna) - červenec 1946, potom se připojila i Francie.
• Západní podezíravost vůči SSSR (podložena sovětizací v zemích na východ od Labe) i
sovětská podezíravost vůči Západu (americký atomový monopol až do roku 1949).
• Trumanova doktrína – představa zadržování komunismu (spojeno původně s Řeckem a
Tureckem).
• Únorový převrat v Praze a jeho vliv.
• Zavedení nové německé marky v západních zónách (měnová reforma).
• První berlínská krize – začátek červen 1948.
• Efekt sbližování Němců v západních zónách a západních Spojenců.
SRN a NDR
• Léto 1948: z pověření západních vojenských guvernérů vytvořena ústava zástupci
německých zemí – Základní zákon – účinnost od května 1949.
• Poučení z Výmaru – konstruktivní vyjádření nedůvěry vládě, ceremoniální prezident,
posílený kancléř, odmítnutí plebiscitů (referend), federalismus ovšem s „hranicemi“.
• Reakce z Východu – příprava vzniku Německé demokratické republiky (NDR,
formálně v říjnu 1949).
Základy úspěchu SRN
• Poučení z Výmaru i částečně západní „dohled“.
• Jiné (západní) Německo roku 1949 oproti Výmarské republice: hospodářské, sociální,
demografické, územní faktory (vnější i vnitřní hranice) – změněná vstupní identita
SRN: ve svém důsledku nakonec výhoda.
• Zvláštní význam hlavně sociálních změn pro stabilitu nového režimu.
Hospodářský zázrak 50. let i díky:
• Paradoxní výhodě ztráty východních území.
• Paradox výhody také odvozu části průmyslových zařízení.
• Marshallův plán.
• Měnová reforma a rychlé otevření prostoru pro obnovu tržního hospodářství (Ludwig
Erhard) – zavrženy socializující tendence při odstrašujícím příkladu NDR.
Častý závěr historiků: SRN úspěšná i díky důsledkům války – ne navzdory jim!
Hospodářský zázrak a sociální tržní hospodářství- podstata
• Ludwig Erhard (ministr hospodářství)
• Sociálně tržní hospodářství – soutěž základ (nejviditelněji protikartelová legislativa),
ovšem silná sociální a právní ochrana, stát ne „noční hlídač“, ale aktivně nastavující
mantinely, plošné dohody o tarifech mezi zaměstnavateli a odbory (odborářská
politika poměrně umírněná).
• Nastartování hospodářství i díky exportu a novým technologiím.
Kontinuita pod Adenauerem (1949 – 1963)
 • Konrad Adenauer (1876) kariéra už za císařství a Výmaru (Centrum, starosta Kolína
nad Rýnem), po roce 1933 v ústraní – nekompromitoval se.
• První poválečné volby v SRN: 1949 - kampaň CDU/CSU kombinace křesťanství a
antisocialistické „hráze“ – vliv Studené války, připojeno lákadlo sociálně tržního
hospodářství.
• SPD: Kurt Schumacher a staré ekonomické recepty propojené se silným
nacionalismem (obava západních Spojenců).
• Třetina hlasů pro CDU/CSU, odmítnuta myšlenka velké koalice, místo toho koalice s
FDP a DP (Německá strana – národní konzervativci).
• Odlišení vlády a opozice: dobrý základ parlamentního režimu.
• 1953 a 1957 – potvrzení kancléře – nadpoloviční většina pro CDU a CSU (udržení
koaličních vlád s FDP).
Kancléř Adenauer
• Formální převzetí odpovědnosti za Němce mimo SRN, tedy hlavně v NDR – magnet
pro utečence.
• Priorita: orientace na Západ - odmítnutí Sonderweg.
• Kontext: SRN v mnoha ohledech stále nesuverénní, poručnická správa - veto vojenské
správy v řadě záležitostí (obchod, zahraniční politika, finance) – cesta ven zapojení do
integračních projektů – spolupráce s Francií (překonání historických animozit).
• Počátky německo-francouzského motoru evropské integrace, K. A. se dočkal návratu
de Gaulla – akcelerace spolupráce.
• Odmítnutí neutrality: nabídka na sjednocení Německa ještě za Stalinova života - 1952,
NDR spíše patrně nechtěné Stalinovo dítě – nejasný status, cíl zjevně oddělit SRN od
Západu.
• Adenauerovo odmítání sjednocení Německa za každou cenu – odpor ve vlastní straně
a hlavně SPD.
• Specifický styl a výkon politiky (Úřad kancléře a Hans Globke – autor zmocňovacího
zákona a vykladač norimberských zákonů).
SRN, NDR a druhá berlínská krize
• Stalinova smrt (1953) a povstání v NDR roku 1953 – vliv na SRN (posílení distance
vůči NDR, která SRN stále neuznávána).
• Hrozba vykrvácení NDR - „kůl vražený do masa NDR“.
• Stavba Berlínské zdi 1961: využití americké slabosti.
Konec kancléře a velká koalice
• Od konce 50. let spory K.A. s Erhardem coby pravděpodobným nástupcem plus únava
z kancléře.
• 1959/1960 – spor o zřízení vládní televizní stanice.
• Rostoucí neloajalita FDP.
• 1963: nástup Erharda – ovšem recese, problémy a rozpad koalice s FDP.
• Kurt Kiesinger – rozhodnutí pro velkou koalici (1966 – 1969) – hospodářské
problémy, neklid i vzestup NPD.
• Nejspornější moment: takzvané nouzové zákony (vlekle řešeno už od roku 1949,
fakticky posílení exekutivy pro mimořádné situace – výjimečný stav); velký veřejný
odpor.
Rok 1968
• Vstupní předpoklady: hospodářský zázrak 50. let
(a zrod konzumní společnosti).
 • Generační změna, expanze vzdělávání, masové vysoké školství+ debata o vzdělávání v
60. letech.
• Oživená debata o denacifikaci.
• Léto 1967: návštěva šáha a průvodní incidenty – Západní Berlín ve varu (většina
obyvatel ovšem na straně policie).
• Přenesení do celé SRN – protiamerické demonstrace (Vietnam), proti kapitalismu,
velmi pestrý ideologický koktejl, o něž se protestní hnutí opíralo, stávající
západoněmecký režim je údajně fašistická diktatura.
• Postřelení Rudy Dutschkeho.
• Úpadek během roku 1969 – odeznívání a různé cesty aktivistů (přimknutí ke kursu
nové vlády SPD a FDP až po terorismus - RAF).

Sovětský svaz a východní blok po roce 1945:

od „utahování šroubů“ po Chruščovovo tání
Stalinská politika v SSSR za války a po ní
• Za války v SSSR kombinace cukru a teroru (částečně už zmíněno v souvislosti s 2. sv.
válkou) – apel na vlastenectví, otevřené kostely částečné propouštění z Gulagu (ovšem
při jeho zachování a doplňování), trestní prapory, ale i nové deportace
„nespolehlivých“.
• Po válce nové „utažení šroubů“: neblahý osud vracejících se sovětských válečných
zajatců, ale i dalších skupin (antikomunistických partyzánů z Pobaltí a Ukrajiny, Rusů
v Československu atp.), kádrování vracejících se vojáků, likvidace funkcionářů v
Leningradu, konstruování údajných spiknutí (těsně před Stalinovou smrtí antisemitsky
podbarvené obvinění skupiny lékařů) – chorobná podezíravost.
• Příprava na konflikt se Západem (zbrojení s důsledkem nízké životní úrovně, včetně
zanedbání bytové výstavby, těsně po válce znovu hladomory …).
Ideologie a utopie
• Andrej Ždanov a jeho ideologická očista kultury (vrchol předválečného socialistického
realismu), nový vrchol kultu osobnosti.
• Místo za války zrušené Kominterny vytvořeno Informbyro (1947).
• Útok na buržoazní pavědy a naopak např. preference třídně orientované biologie
(Trofim Lysenko) – geny neexistují! Klíčový údajně vliv prostředí.
Sovětizace střední a východní Evropy (SVE)
• Počátky už během druhé sv. války, původně navenek opatrný postup, nevystrašit! (ne
revoluce po bolševickém vzoru, klíč vlastenectví a boj proti fašismu) – vytváření
národních či lidových front v dané zemi, otevřený obrat ve strategii až po svržení
atomových bomb a s rostoucí nedůvěrou V. vs. Z.
Dvě základní cesty úspěšné sovětizace:
• Hladká sovětizace (Jugoslávie a Albánie),
• Komplikovanější sovětizace - větší síla nekomunistických aktérů (Polsko, Maďarsko,
Československo, Rumunsko, NDR) – přechodná forma tzv. lidová demokracie, často
efektivní „salámová politika“ (nejlepší příklad Maďarsko), důležitá role
bezpečnostního aparátu, ovládnutí důležitých zájmových skupin, médií, infiltrace
nekomunistických stran atd.
• Československo jasným mezníkem konce sovětizace v únoru 1948 spíš výjimečné,
• Obvykle sovětizaci pomohla druhá sv. válka a její důsledky
http://www.warsawuprising.com/movies.htm - první and
ANNIHILATION
Završení sovětizace na konci 40. let a začátkem 50. let v SVE: homogenizace bloku
• Mocenský monopol komunistů.
Následuje stalinistická doba:
• kolektivizace zemědělství a dokončení znárodňování,
• centrálně plánovaná ekonomika,
• likvidace některých společenských skupin,
• likvidace zbytků plurality (i ve sféře zájmových skupin),
• represe také proti čelním komunistům (typický př. proces se Slánským a spol.).
• Přeneseny Stalinův kult osobnosti, povinná výuka ruštiny, masivní propagace ruské
kultury, sovětští „poradci“ …
• Sovětizace NENÍ „nekonečný“ proces – končí s konsolidací komunistických režimů v
SVE.
Stalinova roztržka s Jugoslávií
• Hladké sovětizace za Tita a původně vzorový prosovětský režim.
• Ovšem důsledek hladkosti paradox: Titova obrovská autorita ovšem i tendence být
hospodářem ve vlastním domě – důsledek Stalinova podezíravost (spory kolem Terstu,
podpory řeckých partyzánů a Balkánské federace).
• Důsledek r. 1948: „zrádce a krvavý pes“.
• Jugoslávie mimo sovětský blok, přechodné sblížení se Západem, poté snaha o to, být
lídrem Hnutí nezůčastněných.
• Jugoslávský pozdější specifický vývoj včetně snah o reformy (pokus o samosprávný
socialismus v oblasti hospodářství i vztahů mezi svazovými republikami).
• Neschopnost úplně pohřbít ducha vražedné minulosti (krach pokusu o jugoslávskou
identitu) přes Titovu snahu.
Postalinská éra
• Březen 1953: Stalinova smrt (bez pomoci).
• Kolektivní vedení (Georgij Malenkov, Lavrentij Berija, Nikita Chruščov) – Berija ale
rychle odstaven a popraven (poslední tak drsný konec člena elity režimu).
• Do popředí Chruščov (první tajemník), tání včetně konce Gulagu a kritika kultu
osobnosti na XX. sjezdu (1956).
• Částečná liberalizace kultury („Jeden den Ivana Děnisoviče“).
• „Dohnat a předehnat!“
• Úspěšný kosmický program.
Nepovedené reformy a nezamyšlené důsledky destalinizace
• Krach pokusu o hospodářské reformy (zvláště zemědělství - rozorání celin, kukuřice)
– poslední pokus o oživení ideologického étosu.
• Neustálé změny vyvolávající neklid.
• 1956: maďarská revoluce/maďarské povstání + otřes v Polsku; Západ zaměstnán
vlastními problémy (Suez).
• Zahraničněpolitické střídavé úspěchy (usmíření s Jugoslávií, druhá berlínská krize,
roztržka s Čínou, Karibská/Kubánská krize r. 1962 – velké oslabení pozice prvního
tajemníka, pokus dát „ježka Američanům do kalhot“ nevyšla).
• 1964: Chruščovovo odstavení (nebyl popraven!) a nástup Leonida Brežněva – dílčí
rehabilitace Stalinových zásluh, opětovné režimní přitvrzení, stabilita kádrů, reálně
stagnace ovšem ne všemi tak zpětně vnímaná.