7 SED M

A  PŮL
K A PITO LY
O MO ZKU
½
L ISA F E LD MA N BA R R E T TOVÁ
Copyright © 2020 Lisa Feldman Barrett
Illustrations by Flow Creative (flowcs.com)
Cover Image © Getty Images / Oxygen
Cover Design: Picador Art Department
Czech edition © 2021 Nakladatelství Slovart, s. r. o.
Translation © 2021 MUDr. Veronika Němcová, CSc.

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována
a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného
souhlasu nakladatele. Neoprávněné užívání této knihy bude trestně stíháno.

SEDM A PŮL KAPITOLY O MOZKU

Z anglického originálu Seven and a Half Lessons About the Brain přeložila
MUDr. Veronika Němcová, CSc.
Redigovala Iveta Poláčková
Korektury Marie Teplá
Editorka Kateřina Eliášová
Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava
Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín
Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v roce 2021
Vydání první

Cena uvedená na obálce je nezávazným doporučením pro konečné prodejce

ISBN 978-80-276-0396-1
10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
www.slovart.cz
 Obsah

Poznámka autorky 9

Zkrácená úvodní kapitola

Mozek nemáme na přemýšlení 11

Kapitola 1
Máme jeden mozek (ne tři) 21

Kapitola 2
Náš mozek je síť 35

Kapitola 3
Malé mozky se zapojují do světa 51

Kapitola 4
Náš mozek předvídá (skoro) vše, co uděláme 65

Kapitola 5
Náš mozek tajně spolupracuje
s jinými mozky 81
 8 G Obsah

Kapitola 6
Náš mozek vytváří více než
jeden druh myšlení 93

Kapitola 7
Náš mozek umí vytvořit realitu 103

Doslov 115

Poděkování 117

Dodatek: Věda schovaná za vědou 121

Rejstřík 155
 Zkrácená úvodní kapitola
Mozek nemáme na přemýšlení

P na Zemi vládly bytosti bez mozku.

Ř E D D ÁV N Ý M I Č A S Y
Ne v politickém smyslu slova, ale v biologickém.
Jednou z nich byl kopinatec (Amphioxus). Snadno bys-
te si ho spletli s malým červem, pokud byste si nevšimli ža-
berních štěrbin po stranách těla. Kopinatci osídlili oceány
asi před 550 miliony let a žili prostě. Pohybovali se ve vodě
díky velmi jednoduchému pohybovému systému. Také veli-
ce snadno přijímali potravu. Zahrabali se na mořském dně
jako stébla trávy a filtrovali a trávili jakékoli drobounké
živočichy, které jim náhodou proud vody přinesl do tla-
my. Chuť ani vůně je nezajímaly, protože tyto naše smysly
ještě neměli. Neměli ani oči, jen pár buněk zachycujících
změny intenzity světla, a nic neslyšeli. Jejich chabý ner-
vový systém tvořil jen drobný shluk buněk, kterému se ne-
dá říkat mozek. Kopinatec by se dal přirovnat k žaludku na
stopce.
Kopinatci jsou naši vzdálení bratranci a žijí na zemi do-
posud. Když vidíte současné druhy kopinatců, pozorujete
živočichy velmi podobné našemu drobnému předkovi obý-
vajícímu kdysi stejná moře.
 12 G Sedm a půl kapitoly o mozku

Dokážete si představit červovitého tvora dlouhého jako prst,

pohupujícího se uprostřed proudu v prehistorickém oceánu?
Dokážete na okamžik zahlédnout kousek z evoluce člověka?
Je to těžké. Máme toho tolik, co pravěký kopinatec neměl. Pár
set kostí, spoustu vnitřních orgánů, končetiny, nos i okouzlu-
jící úsměv a hlavně nám nechybí mozek. Kopinatec mozek
nepotřebuje. Jeho senzorické buňky jsou přímo napojeny na
buňky svalové, takže na popud svých nedokonalých smyslů
reaguje bez nějakého velkého zpracovávání informací (bez
přemýšlení). Naopak náš schopný mozek reaguje na podněty
nejen reflexy, ale také duševními pochody, jako jsou myšlen-
ky, emoce, vzpomínky a sny. Tento vnitřní život nám nazna-
čuje, co je v našem životě důležité a smysluplné.
Proč se vůbec takový složitý mozek vyvinul? Obvyklá
odpověď je, že kvůli myšlení. Často máme za to, že mozky
se vyvíjejí od jednoduchých u nižších živočichů po složité
u vyšších živočichů a že na vrcholu je ten nejsložitější – lid-
ský. Je takovou lidskou superschopností. Ale jednoduché
odpovědi jsou často špatné. Ve skutečnosti se myšlenka, že
se nám mozek vyvinul kvůli myšlení, stala zdrojem spousty
falešných dojmů o našem duševním životě. Když opustíme
tuto uznávanou domněnku, uděláme první krok k poznání
toho, jak náš mozek ve  skutečnosti pracuje a  co je jeho
hlavní funkcí, a také zjistíme, co jsme to vlastně za bytosti.

Před pěti sty miliony let, když kopinatci a jim podobní po-
klidně večeřeli na dně oceánu, Země vykročila do období
vědci nazývaného kambrium (první periody prvohor). Bě-
hem něho došlo na evoluční scéně k něčemu novému, začalo
 Mozek nemáme na přemýšlení G 13

společný předek

kopinatec člověk

Dnešní kopinatci nejsou naši přímí předkové, ale máme

s nimi společného předka, který se modernímu kopinatci
velmi podobal.
 14 G Sedm a půl kapitoly o mozku

lovení. Nějaké stvoření začalo být schopné poznat přítomnost

jiné živé bytosti a záměrně ji pozřelo. Dříve také živočicho-
vé polykali jiné živočichy, ale nyní to začali dělat záměrně.
Lovení ještě nevyžadovalo přítomnost mozku, ale bylo vel-
kým krokem k tomu, aby se nějaký vyvinul.
S příchodem predátorů během kambria se svět změnil
na soutěživější a nebezpečnější místo. Jak u predátorů, tak
u jejich kořisti se vyvíjely čím dál tím lepší smysly, aby si
více všímali okolního prostředí. Kopinatci rozlišovali světlo
a tmu, ale novější druhy už opravdu viděly. Zatímco kopinat-
ci měli jednoduché kožní čití, novější druhy už vnímaly po-
hyby vlastního těla ve vodě a měly také další receptory, díky
nimž vnímaly okolní objekty pomocí vibrací. Tato schopnost
dodnes skvěle slouží žralokům k lokalizaci kořisti.
Se zlepšením smyslového vnímání se nejdůležitější exis-
tenční otázkou stalo: „Je ten flek v dálce vhodný k jídlu,
nebo mne sežere?“ Tvorové s lepším smyslovým vnímáním
svého okolí měli lepší vyhlídky na přežití a dařilo se jim.
Kopinatci byli možná pány prostředí, ve kterém žili, ale ne-
byli schopni ho vnímat. To ovšem nové druhy uměly a ne-
ustále prostředí sledovaly.
Lovci i  kořist získali také nové motorické schopnosti.
U kopinatce, který má přímo propojeny senzitivní a moto-
rické nervy, je pohyb velmi jednoduchý. Pokud se proud při-
nášející potravu zmenší, kopinatec se zkroutí a po pohybu
náhodným směrem se usadí jinde. Když se vynoří jakýkoli
nejasný stín, donutí ho to pelášit pryč. V novém světě se však
u predátorů i kořisti objevují dokonalejší systémy pro pohyb
(motorické systémy), které jsou rychlejší a zaměřené určitým
směrem. Tito tvorové se ve svém prostředí mohou pohybovat
rychleji a záměrně směřovat k potravě i pryč od nebezpečí.
 Mozek nemáme na přemýšlení G 15

Jakmile se objevily smysly rozeznávající objekty v blíz-

kém i dalekém okolí a složitější pohyby, evoluce zvýhodňo-
vala toho, kdo tyto schopnosti lépe využíval. Pokud jste vi-
děli potravu, ale byli jste příliš pomalí, někdo jiný ji přímo
před vaším nosem chytil a snědl. Pokud jste plýtvali ener-
gií na útěk před domnělým nebezpečím, ale to nepřicháze-
lo, přišli jste o energetické rezervy, které se mohly později
hodit. Dostatek energie byl klíčem k přežití.
Na efektivitu spotřeby energie můžeme pohlížet jako na
rozpočet. Finanční rozpočet počítá s penězi, jejich získáváním
a utrácením. Rozpočet našeho těla podobně počítá s pří-
jmy, jako jsou voda, minerály a glukóza, a s jejich výdejem.
Každá činnost spojená se spotřebováním zdrojů, např. pla-
vání nebo běh, je něco jako výběr z bankomatu. Činnosti,
při kterých se obnovují zásoby energie, třeba příjem potra-
vy nebo spánek, jsou jako vklady na účet. Je to hodně zjed-
nodušené, ale vystihuje to klíčovou myšlenku, že pohyb těla
vyžaduje biologické zdroje. Každý pohyb, který vykonáte
(nebo nevykonáte), je ekonomickou rozvahou, kdy zdroje vy-
dat a kdy je šetřit.
Všichni z vlastní zkušenosti víme, že nejlepším způso-
bem, jak zůstat solventní, je vyhnout se nečekaným překva-
pením a předvídat budoucí výdaje, ještě než narostou, a být
si jistí, že máme dostatečnou rezervu na jejich pokrytí. Totéž
platí pro naše tělo. Drobní živočichové v kambriu potřebova-
li energeticky výhodný způsob, jak přežít v sousedství hlado-
vých predátorů. Je lepší počkat, než se dravá bestie pohne,
a potom reagovat „zamrznutím“ či plavbou do úkrytu? Nebo
předvídat útok a už dopředu své tělo připravit na útěk?
Když dojde na ekonomiku těla, je výhodnější předvídat
než reagovat. Živočich připravený k pohybu ještě před útokem
 16 G Sedm a půl kapitoly o mozku

predátora má větší šanci dožít se zítřka než ten, který jen če-
ká, až predátor vystartuje. Tvorové, kteří většinou dobře před-
vídali a jen občas udělali drobnou chybu, z níž se poučili,
byli ve výhodě. Ti, kteří se často pletli, podcenili nebezpečí
nebo je zmátl falešný poplach, na tom byli hůř. Méně pro-
zkoumávali své okolí, méně sháněli potravu a měli menší šan-
ci se rozmnožit.
Vědecky se ekonomickému nakládání s energií těla říká
alostáza (proces, kdy se prostřednictvím změny dosahuje
stálosti vnitřního prostředí – homeostázy, tedy vyrovnané-
ho tělesného rozpočtu). Znamená to automaticky předvídat
a připravit se na zvýšení spotřeby energie, ještě než k ní do-
jde. Tvorové v kambriu získávali a vydávali energii celý den
díky činnosti svých smyslů a motoriky a alostáza to udržova-
la většinu času v rovnováze. Výdaje byly v pořádku, pokud
se včas objevily zdroje k obnovení energetických rezerv.
Jak mohou živočichové předvídat své budoucí potřeby?
Nejlepším zdrojem informací je minulost, tedy to, co za po-
dobných okolností dělali už dříve. Pokud jim nějaká činnost
v minulosti přinesla zisk, např. úspěšný únik před predá-
torem nebo chutnou stravu, snaží se tuto činnost opakovat.
Všichni živočichové včetně člověka se nějakým způsobem
učí z minulých zážitků, k jaké akci mají připravit své tělo.
Předvídání je tak užitečná schopnost, že dokonce i jedno-
buněčné organismy předem plánují svůj pohyb. Pro vědce
je stále záhadou, jak to dělají.
Jen si představte drobného živočicha z kambria unáše-
ného proudem. Náhle si všimne něčeho, co by mohlo být
dobré k jídlu. Co teď? Mohl by se pohnout, ale měl by? Ko-
neckonců pohyb spotřebovává jeho energetické zásoby. Po-
hyb by měl ekonomicky řečeno stát za to. To je předpověď
 Mozek nemáme na přemýšlení G 17

oxid
kyslík uhličitý
soli
kortizol
voda
tuky

glukóza
opioidy

inzulin
dopamin

kanabinoidy serotonin

zánětlivé
faktory

Naše mozky hospodaří s vodou, solemi, glukózou a mnoha

dalšími biologickými zdroji v našem těle. Vědci tomuto
hospodaření s naším tělesným rozpočtem říkají alostáza.
 18 G Sedm a půl kapitoly o mozku

založená na předchozích zkušenostech, kdy připravil své

tělo k pohybu. Samozřejmě že to není vědomé, promyšlené
rozhodnutí po zvážení všech pro a proti. Ale něco se musí
přihodit uvnitř živočicha, co předpoví a zahájí jeden způsob
pohybu a ne jiný. To něco odráží stanovení hodnoty. Hod-
nota jakéhokoli pohybu je úzce svázaná alostázou, s hospo-
dařením s tělesnou energií.
Mezitím se pravěcí živočichové stále zvětšovali a jejich
tělesná stavba byla čím dál propracovanější. Kopinatci, ty
drobné žaludky na stopce, neměli v těle skoro žádné regu-
lační systémy. Hrstka buněk byla dobrá jen ke stabilizaci
jejich těla ve vodě a ke zpracování potravy uvnitř primitiv-
ního trávicího ústrojí. U novějších organismů se však vyvi-
nuly složité vnitřní orgánové systémy, jako je kardiovasku-
lární ústrojí se srdcem pumpujícím krev, dýchací ústrojí,
které získává kyslík a vylučuje oxid uhličitý, a adaptabilní
imunitní ústrojí pro boj s infekcemi. Tato ústrojí ztížila také
hospodaření s energií, spíše než péči o jeden účet v bance
začala připomínat účtárnu většího podniku. Složitější těla
potřebovala více než hrstku buněk k zajištění efektivního
hospodaření s vodou, krví, minerály, kyslíkem, kortizolem,
pohlavními hormony a dalšími látkami. Potřebovala řídicí
centrum. Mozek.
A tak jak se vyvíjeli větší živočichové s více orgánovými
systémy, které bylo třeba řídit, objevovaly se u nich čím dál
složitější mozky. Mnohem později, po pár stech milionech
let je Země plná všech možných složitých mozků, včetně
těch našich. Mozek efektivně řídí činnost více než šesti set
svalů, ladí hladiny spousty hormonů, ovlivňuje činnost srd-
ce, které přečerpá denně sedm tisíc litrů krve, zabezpečuje
vyrovnanou energetickou bilanci miliard mozkových buněk,
 Mozek nemáme na přemýšlení G 19

řídí činnost trávicího, vylučovacího i imunitního ústrojí non-

stop v průměru sedmdesát dva let, ať už se nám to líbí, nebo
ne. Energetický rozpočet našeho těla připomíná tisíce účtů
v obrovské nadnárodní společnosti, které spravuje jeden je-
diný mozek. A všechno naše hospodaření s energií probíhá
ve velmi složitém prostředí, kde na nás působí mozky dal-
ších lidí a živočichů.
Znovu se tedy vracíme k úvodní otázce: Proč se nám vy-
vinul mozek, jaký máme? Na to nelze odpovědět, protože
evoluce nepracuje s nějakým záměrem, není zde tudíž žád-
né „proč“. Ale dokážeme říci, co má náš mozek nejdůleži-
tějšího na práci. Není to myšlení. Nejsou to emoce. Není to
představivost, kreativita ani empatie. Náš mozek má na sta-
rost řízení těla, zabezpečuje alostázu tím, že předvídá zvý-
šení energetické potřeby, ještě než k ní dojde, takže naše
pohyby jsou účelné a my přežíváme. Mozek neustále inves-
tuje energii do činností slibujících zisk, tedy jídlo, bydle-
ní, lásku a fyzickou ochranu, abychom mohli splnit životně
důležitý úkol: předat své geny další generaci.
Zkrátka nejdůležitějším úkolem našeho mozku není myš-
lení. To, co dělal malý kopinatec, se časem velmi, velmi
zkomplikovalo.
Náš mozek samozřejmě myslí a cítí, představuje si a vy-
tváří stovky jiných možností, například vám umožňuje číst
si tuto knihu a porozumět jí. Ale tyto mentální schopnosti
jsou jen důsledkem jeho hlavní mise, tedy udržet nás naživu
a v pohodě řízením hospodaření s energií. Vše, co náš mozek
vytváří, od vzpomínek po halucinace, od extáze po pocit za-
hanbení, je součástí této mise. Někdy mozek něco krátkodobě
vybere z celkového rozpočtu, například když si dáme kávu,
abychom zvládli v noci dokončit nějaký projekt, a ví, že druhý
 20 G Sedm a půl kapitoly o mozku

den za to zaplatíme nedostatkem energie. Jindy si půjčí ener-

gii na delší dobu, například když strávíme dlouhé roky stu-
diem matematiky nebo se učíme tesařem. Sice musíme ener-
gii investovat, ale vrátí se nám to v šanci na úspěšný život.
Nikdo z nás si neuvědomuje každou svou myšlenku, po-
cit štěstí, hněvu nebo hrůzy, každé objetí, které jsme poskyt-
li nebo se nám ho dostalo, každou prokázanou laskavost,
ani příkoří, co nás postihlo, jako příjem nebo výdej těles-
né energie, ale za každým takovým dějem se skrývá energe-
tická bilance. Tento fakt je klíčový pro pochopení toho, jak
mozek funguje, a také pro způsob, jak žít déle a smysluplně.
Tato drobná evoluční historka je jen začátkem dlouhého
příběhu našeho mozku a mozků, které nás obklopují. V ná-
sledujících sedmi krátkých kapitolách se seznámíte s vý-
znamnými objevy z oblasti neurověd, psychologie a antro-
pologie, které změnily náš pohled na to, co se děje v naší
hlavě. Zjistíte, čím se lidský mozek liší od jiných neuvěři-
telně zajímavých mozků ostatních živočichů. Odhalíte, jak
se mozek dítěte postupně mění v mozek dospělého. A do-
zvíte se, jak u člověka mohou ze stejné struktury mozku
vycházet různé typy myšlení. Dotkneme se i  základních
existenčních otázek: Co nám dává sílu vytvářet nové zvy-
ky, pravidla a civilizace? Při tom se znovu budeme zabývat
hospodařením s tělesnou energií, předvídáním budoucích
potřeb a jejich zásadním postavením při řízení našeho cho-
vání a tvorbě zkušeností. Také poodhalíme mocné propojení
našeho mozku s tělem a s mozky lidí kolem nás. Doufám, že
po přečtení této knihy vás stejně jako mne potěší, že kromě
myšlení máme mozek i na spoustu dalších zajímavých věcí.
 1
Kapitola

Máme jeden mozek (ne tři)

P ŘED DVĚMA TISÍCI let se ve starém Řecku filozof jmé-

nem Platon zabýval úvahami o válce. Ne o válce mezi městy
nebo národy, ale o boji uvnitř každého člověka. Lidská mysl
je podle Platona nikdy nekončící bitva mezi třemi vnitřní-
mi silami řídícími naše chování. Jednu sílu tvoří základ-
ní instinkty nutné pro přežití, jako je hlad a pohlavní pud.
Druhou sílu zastupují emoce, jako je radost, hněv a strach.
Podle Platona jsou naše instinkty a emoce jako koně, kteří
táhnou naše chování různými, často neuváženými směry.
Proti tomuto chaosu působí třetí vnitřní síla, racionální
myšlení, která přitáhne otěže oběma divokým koním a vede
je na civilizovanější a správnější cestu. Platonův působivý
moralizující příměr o vnitřním konfliktu je jedním z nej-
uchovávanějších vyprávění v západním světě. Kdo z nás ni-
kdy nepocítil vnitřní boj mezi touhou a rozumem? Proto snad
nepřekvapí, že vědci tento Platonův příměr později použili
při pokusech o vysvětlení toho, jak se lidský mozek vyvinul.
Tvrdili, že kdysi dávno jsme byli ještěři. Náš ještěří mozek
před třemi sty miliony let sloužil k  zabezpečení základ-
ních potřeb, jako je obstarání potravy, boj a rozmnožování.
 22 G Sedm a půl kapitoly o mozku

Asi o sto milionů let později se v mozku vyvinuly nové struk-

tury, které nás obdařily emocemi, to už jsme byli savci. Na-
konec se vyvinuly racionální části mozku, které regulují ty
dva naše vnitřní divoké koně. Od té doby jsme lidmi a žije-
me logicky.
Podle této evoluční teorie se lidský mozek skládá ze tří
vrstev: pro přežití, pro pociťování emocí a pro myšlení – to-
muto uspořádání se říkalo trojjediný mozek. Nejhlubší vrstva,
ještěří mozek, který jsme zdědili po dinosaurech, se považuje
za sídlo instinktů. Střední vrstva, nazývaná limbický systém,
je považována za sídlo emocí, které jsme zdědili od primitiv-
ních savců. Zevní vrstva je část mozkové kůry, která je pova-
žována za výhradně lidskou, nazývá se neokortex (nová kůra)
a je zdrojem racionálního myšlení. Část našeho neokortexu
zvaná prefrontální kortex se považuje za část mozku regulu-
jící emoční a ještěří mozek, aby naše neracionální animální já
udržela na uzdě. Příznivci teorie trojjediného mozku pouka-
zují na to, že lidé mají velmi rozsáhlý neokortex, a berou to
jako důkaz naší hlavně racionální podstaty.
Možná jste si všimli, že toto je už druhá teorie evoluce
lidského mozku. V předchozí, zkrácené kapitole jsem psa-
la, že mozky se vyvíjely s tím, jak se neustále vylepšova-
ly senzitivní i motorické systémy a hospodaření s tělesnou
energií u čím dál větších a složitějších organismů. Teorie
o trojjediném mozku však říká, že se mozek vyvíjel po vrst-
vách, což nakonec umožnilo, aby racionalita vyhrála nad
našimi instinkty a emocemi. Jak si poradit s těmito dvěma
vědeckými názory?
Naštěstí nemusíme obě teorie uvést v soulad, protože
jedna z nich je chybná. Teorie trojjediného mozku je jed-
ním z nejúspěšnějších a nejrozšířenějších omylů ve vědě.
 Máme jeden mozek (ne tři) G 23

neokortex
lidský „racionální mozek“

limbický systém
savčí „emoční mozek“

ještěří mozek
instinktivní mozek „pro přežití“

Teorie trojjediného mozku

Jistě je působivý a pomáhá pochopit naše každodenní poci-

ty. Například když vás chuťové pohárky svádí k tomu, abys-
te si dali ještě kus výborného nadýchaného čokoládového
dortu, ale vy si ho odepřete, protože jste právě vydatně po-
snídali. Je lehké uvěřit, že vás váš impulzivní vnitřní ještěří
a emoční (limbický) mozek svádějí, abyste si dali dort, a ra-
cionální neokortex nad jejich choutkami zvítězí.
Ale lidský mozek takto nefunguje. Špatné chování ne-
pochází od prastarých a neřízených koní, kteří nás k ně-
čemu táhnou. Dobré chování není důsledkem racionality.
A rozum nebojuje s emocemi... Rozum a emoce ani nejsou
v mozku izolovány na různých místech.
 24 G Sedm a půl kapitoly o mozku

Teorie trojjediného mozku byla v minulosti předkládána

mnoha vědci a formalizoval ji v polovině dvacátého století
lékař Paul MacLean. Představoval si mozek jako Platono-
vo bitevní pole a svou teorii doložil nejlepšími soudobými
technologiemi, tedy vizuálním popisem. Pod mikroskopem
porovnával mozky mrtvých ještěrů a savců s mozkem lid-
ským a všímal si podobností i rozdílů v jejich tvaru a ve-
likosti jejich částí. MacLean popsal, že lidé mají novou
část kůry, kterou jiní savci postrádají, a nazval ji neokor-
tex. Také si všiml, že savci mají v mozku struktury, které
ještěrům chybí, a nazval je limbický systém. A hle, zrodila
se teorie o vývoji lidského mozku.
MacLeanova teorie o trojjediném lidském mozku získala
příznivce v části vědecké komunity. Byla jednoduchá, ele-
gantní a na první pohled v souladu s myšlenkami Charlese
Darwina o evoluci lidského myšlení. Darwin ve své knize
O původu člověka prosazoval, že lidská mysl se vyvinula spo-
lečně s tělem, a proto má každý z nás v sobě „divoké koně“,
které krotí racionalitou.
Astronom Carl Sagan myšlenku trojjediného mozku zpo-
pularizoval v roce 1977 v knize Draci z ráje, za kterou zís-
kal Pulitzerovu cenu. Dnes jsou populárně-vědecké kni-
hy i články v novinách a časopisech pojmů, jako je ještěří
mozek a limbický systém, plné. Když jsem psala tuto kapi-
tolu, narazila jsem v samoobsluze na speciální číslo Har-
vard Business Review, kde vysvětlují, jak máte „stimulovat
ještěří mozek zákazníka, aby koupil věci ve slevě“. Vedle
bylo zvláštní číslo časopisu National Geographic, kde byl
seznam mozkových oblastí, které tvoří emoční mozek.
Příliš se o  tom neví, ale kniha Draci z  ráje vyšla až
v době, kdy už měli znalci evoluce mozku pádné důkazy
 Máme jeden mozek (ne tři) G 25

o tom, že teorie trojjediného mozku je chybná. Jejich dů-

kazy se zakládaly na nejmodernější analýze molekulární
stavby mozkových buněk zvaných neurony. V devadesá-
tých letech minulého století vědci zcela vyvrátili myšlen-
ku o trojjediném mozku. Vzala zasvé při zkoumání neuronů
modernějšími metodami.
Za časů MacLeana vědci porovnávali zvířecí mozky tak,
že je rozřezali na  tenké plátky, obarvili a  pak zkoumali
pod mikroskopem. Dnešní neurovědci zabývající se evo-
lucí mozku to dělají stejně, ale používají i moderní meto-
dy umožňující nahlédnout do nitra neuronů a zjistit jejich
genetickou výbavu. Objevili, že neurony dvou druhů zvířat
mohou vypadat velmi rozdílně, přesto však obsahují stejné
geny, což naznačuje, že tyto neurony mají stejný původ. Po-
kud například najdeme v některých potkaních i lidských neu-
ronech totožné geny, pak měl s vysokou pravděpodobností
podobné neurony se stejnými geny náš poslední společný
předek.
Díky těmto metodám vědci zjistili, že se během vývoje
nepřidávaly ke starému mozku další vrstvy, jako se to děje
v geologii se sedimentárními horninami. Ovšem lidský mo-
zek se od potkaního značně liší. Jak tedy došlo k této změ-
ně, když ne přidáváním dalších vrstev?
Vypadá to tak, že jak se mozek během vývoje zvětšuje,
dochází k jeho reorganizaci.
Dovolte mi to vysvětlit. Náš mozek má čtyři skupiny neu-
ronů neboli čtyři různé oblasti, které nám umožňují vnímat po-
hyby našeho těla a napomáhají k hmatovému vnímání. Tyto ob-
lasti mozku jsou dohromady zvány primární somatosenzitivní
kůra. V mozku potkana tvoří primární somatosenzitivní kůru
jen jedna oblast. Pokud se díváme na lidský a potkaní mozek
 26 G Sedm a půl kapitoly o mozku

pouhým okem jako MacLean, mohli bychom si myslet, že pot-

kanovi chybí tři somatosenzitivní oblasti nacházející se v lid-
ském mozku, a vyvodit z toho, že se musely nově vyvinout
u člověka spolu s funkcemi vlastními jen lidem.
Vědci však zjistili, že naše čtyři a potkaní jedna oblast
obsahují stejné geny. Tato skutečnost něco vypovídá o evo-
luci: poslední společný předek hlodavců a lidí, žijící asi
před šedesáti šesti miliony let, měl pravděpodobně jednu
somatosenzitivní oblast, která dělala to samé, co naše sou-
časné čtyři. Ta jedna oblast se nejspíš zvětšila a rozdělila na
okrsky s různými pravomocemi s tím, jak se našim předkům
zvětšovaly mozky a těla. Toto uspořádání jednotlivých ob-
lastí – jejich vymezení a následná integrace – vytváří složi-
tější typ mozku, který je schopen řídit větší a složitější tělo.
Je obtížné porovnávat mozky různých druhů a snažit se
najít rozdíly, které by nám ukázaly, jakou cestou se ubíral
vývoj. Tato cesta je klikatá a nepředvídatelná. To, co vidí-
me, není často podstatou věci. Části pouhým okem odlišné
mohou být geneticky podobné a ty geneticky rozdílné mo-
hou zase vypadat velmi podobně. A i když najdeme v moz-
cích různých zvířat stejné geny, mohou mít tyto geny různé
funkce.
Díky posledním poznatkům molekulární genetiky víme,
že ještěři i savci mají v neuronech ty samé geny, které vy-
tvářejí báječný lidský „neokortex“. Lidský mozek nevznikl
z ještěřího přidáváním nějakých nových částí pro emotivi-
tu a racionalitu, ale místo toho se stalo něco mnohem zají-
mavějšího.
Vědci nedávno zjistili, že mozky všech savců jsou vysta-
věny podle jediného pracovního plánu a podle něj se zřej-
mě vyvíjejí i mozky plazů a jiných obratlovců. Mnoho lidí,
 Máme jeden mozek (ne tři) G 27

mihule ještěr

ryba myš

makak člověk

Mozky různých živočichů se na první pohled značně liší.

 28 G Sedm a půl kapitoly o mozku

včetně mnoha neurovědců, se s touto teorií ještě nesezná-

milo a ti, co ji znají, jsou teprve na počátku dohadů o tom,
co vše z ní vyplývá.
Společný plán pro stavbu mozku se rozbíhá krátce po po-
četí, v době, kdy embryo začne produkovat neurony. Neuro-
ny savčího mozku vznikají v pevně stanoveném pořadí. To
platí pro myši, potkany, psy, kočky, koně, mravenečníky,
lidi i pro všechny ostatní dosud studované savce. Genetic-
ké studie prokazují, že stejné pořadí se uplatňuje i u pla-
zů, ptáků a některých ryb. Ano, podle nejnovějších vědec-
kých výsledků máme stejné plány na vývoj mozku jako krev
sající mihule.
Pokud se tedy mozky tolika druhů obratlovců vyvíjejí
podle stejného plánu, proč nakonec vypadají tak odlišně?
Protože výstavba mozku probíhá po etapách a každá z nich
trvá krátce, nebo dlouho v závislosti na druhu zvířete. Bio-
logické stavební bloky jsou stejné, to, co se liší, je nača-
sování. Například stadium, kdy se tvoří neurony mozkové
kůry, je u hlodavců kratší než u člověka a u ještěrek ještě
kratší než u hlodavců. Z toho důvodu je nová mozková kůra
u člověka tak velká, u myši menší a u leguána tak nepatr-
ná, že se vedou spory o její existenci. Kdybychom uměli ně-
jakým kouzlem toto stadium u ještěřího embrya prodloužit
na dobu, kterou potřebujeme pro vývoj neokortexu my, vy-
rostlo by na ještěřím mozku něco jako naše mozková kůra.
(I když by neměla stejné funkce jako lidská. Velikost není
všechno, ani u mozku.)
U lidského mozku tedy nenacházíme žádné nové části,
které by neobsahovaly mozky jiných savců (a pravděpodob-
ně ani ostatních obratlovců). Tento objev vyvrací evoluční
podklady pro teorii o trojjediném mozku.
 Máme jeden mozek (ne tři) G 29

Ale co zbytek hypotézy o tom, že lidský mozek má neob-

vykle velký neokortex, který z nás dělá myslícího tvora? No
je pravda, že naše mozková kůra je rozsáhlá a během evolu-
ce se čím dál více zvětšovala, a to nám umožnilo dělat ně-
které věci lépe než jiná zvířata, jak si o tom ještě dále bu-
deme povídat. Ale hlavní otázka je, zda se mozková kůra
zvětšovala úměrně k velikosti jiných částí mozku. Má tedy
větší význam se ptát: Je naše mozková kůra neobvykle vel-
ká vzhledem k celkové velikosti našeho mozku?
Pro lepší pochopení této otázky začněme s analogií. Za-
mysleme se na chvíli nad všemi možnými kuchyněmi, kte-
ré jsme viděli u svých přátel. Některé kuchyně jsou velké
a jiné malé. Představme si, že jsme v obrovské kuchyni.
Můžeme si říci: Páni, ty lidi, co si takhle zařídili kuchyň,
musí bavit vaření. Je to správný závěr? Ne, pokud se za-
kládá jen na samotné velikosti kuchyně. Musíme také vzít
v  potaz velikost kuchyně vzhledem k  rozsáhlosti celého
domu. Ve velkém domě je obvykle velká kuchyň. Tak to
bývá navrženo. Ale když najdeme velkou kuchyň v malém
domě, mívá to svůj důvod, například tam bydlí vynikají-
cí kuchaři.
Stejné je to s mozky. Pokud máte velké tělo, není na vel-
ké mozkové kůře nic zvláštního, a to je právě náš případ.
Všichni savci mají relativně rozsáhlou kůru mozku, který je
velký úměrně k velikosti těla. Naše kůra je prostě jen pro-
porcionálně větší než kůra opic, šimpanzů a mnoha šelem
s menším mozkem a menší než kůra slonů a velryb mají-
cích celkově větší mozek. Pokud by byl opičí mozek stejně
velký jako náš, měl by mozkovou kůru srovnatelnou s námi.
Sloní mozková kůra je mnohem větší než ta naše, ale sloni
mají také mnohem větší tělo než my.
 30 G Sedm a půl kapitoly o mozku

Parametry mozkové kůry tedy nejsou nějaká evoluční

novinka a není třeba je nijak zvlášť vysvětlovat. Její veli-
kost také nic nevypovídá o chytrosti příslušného zvířete (po-
kud by to tak bylo, byl by největším filozofem slon Dumbo).
Západní vědci a  intelektuálové si vymysleli koncept
o velké racionální kůře a už spoustu let se ho drží. Ve sku-
tečnosti během evoluce některé geny mutovaly a způsobily,
že některá stadia vývoje mozku trvají delší nebo kratší dobu,
a tak se některé části mozku, vyvíjející se v těchto stadiích,
úměrně k velikosti celého mozku zvětšují nebo zmenšují.
Takže nemáme žádný ještěří ani emoční mozek. Žádný lim-
bický systém vyhrazený emocím neexistuje. A náš tzv. (a ne-
správně pojmenovaný) neokortex není žádnou novou částí
mozku. Většina obratlovců má stejné typy neuronů, které, po-
kud klíčové stadium vývoje trvá dostatečně dlouho, vytvoří
mozkovou kůru. Cokoli jste doposud četli o lidském neokor-
texu, mozkové kůře nebo prefrontální kůře jako o zdroji ra-
cionality či o tom, že frontální lalok reguluje tzv. emoční mo-
zek a drží naše iracionální chování na uzdě, jsou už zastaralé
nebo jen značně neúplné názory. Trojjediný mozek a jeho boj
mezi emocemi, instinkty a racionalitou je novodobým mýtem.
Aby bylo jasno, netvrdím, že náš velký mozek nemá své
výhody. (O tom, které to jsou, si povíme v následujících ka-
pitolách.) I když je pravda, že jako jediní živočichové umí-
me stavět mrakodrapy a vynalezli jsme hranolky, nevděčíme
za to jen svým velkým mozkům. Navíc jiné druhy živočichů
mají tak vynikající schopnosti, že nás v lecčem snadno pora-
zí. Nemáme křídla k létání. Neuzdvihneme věci vážící 50krát
více než my. Neregenerují nám amputované části těla. Tyto
superschopnosti mají jen naši vymyšlení hrdinové. U řady
nižších živočichů jsou však zcela běžné. Dokonce i bakterie
 Máme jeden mozek (ne tři) G 31

jsou v některých ohledech mnohem talentovanější než my.

Přežívají v drsných, nepříjemných prostředích, např. ve ves-
míru nebo v našich střevech.
Přírodní výběr neměl za cíl vývoj člověka, my jsme jen
zajímavý druh, zvláště adaptabilní, což nám umožnilo přežít
a množit se v různých prostředích. Ostatní živočichové ne-
jsou méněcennější než lidé. Jsou jedinečně a efektivně při-
způsobeni prostředí, ve kterém žijí. Náš mozek není vyvinu-
tější než mozek potkana nebo ještěrky, jen se vyvinul jinak.
Proč je tedy teorie o trojjediném mozku stále tak popu-
lární? Proč se v učebnicích stále popisuje limbický systém
a tvrdí se, že je regulován mozkovou kůrou? Proč se na dra-
hých školeních učí manažeři držet na uzdě svůj ještěří mo-
zek, když experti už dávno tyto hypotézy vyvrátili? Částečně
proto, že tito experti by potřebovali pro své názory lepší pro-
pagaci. Ale hlavně proto, že je teorie o trojjediném mozku
tak přitažlivá. Říká, že jsme svými jedinečnými schopnost-
mi racionálního myšlení zvítězili nad ostatními živočichy
a ovládli planetu. Když věříme teorii o trojjediném mozku,
hřeje nás myšlenka, že jsme získali první místo v soutěži
o nejlepšího živočicha zeměkoule.
Platonova myšlenka o věčném souboji mezi racionalitou
a instinkty s emocemi po dlouhou dobu nejlépe vysvětlovala
naše chování. Pokud správně regulujeme instinkty a emoce,
potom se naše chování považuje za racionální a odpověd-
né. Pokud se rozhodneme nechovat racionálně, pak se o nás
říká, že jsme nemorální, a pokud nejsme racionálního cho-
vání schopni, považují nás za duševně nemocné.
Ale co je racionální chování? Obvykle se tím míní ne-
emotivní chování. Na myšlení se pohlíží jako na racionální,
na emoce jako na nepromyšlené akce. Ale vždy to tak není.
 32 G Sedm a půl kapitoly o mozku

Někdy jsou emoce racionální, například když se bojíte, pro-

tože jste se ocitli v nebezpečí. A někdy myšlení racionální
není, například když trávíte hodiny na sociálních sítích a na-
mlouváte si, že děláte něco důležitého.
Možná je lepší definovat racionalitu pomocí hlavní úlohy
našeho mozku, tedy hospodaření s vodou, minerály, glukózou
a jinými zdroji tělesné energie. Z tohoto pohledu racionalita
znamená úspěšné vynakládání nebo získávání zdrojů v bez-
prostředním okolí. Řekněme, že jsme vystaveni nebezpeč-
né situaci a náš mozek se připravuje na útěk. Posílá pokyny
nadledvinám, aby uvolnily spoustu kortizolu, hormonu, kte-
rý rychle uvolňuje ze zásob energii. Z pohledu teorie trojje-
diného mozku je uvolnění kortizolu instinktivní. Ale z po-
hledu hospodaření s energií je výdej kortizolu racionální,
protože mozek investuje do našeho přežití a do přežití na-
šich případných potomků.
Je však příprava těla na útěk iracionální, pokud nehrozí
bezprostřední nebezpečí? Záleží na okolnostech. Pokud jste
voják ve válečné zóně, kde se nebezpečí objevuje každou
chvilku, je výhodné, když ho mozek často předvídá. Občas
se splete a zaplaví vás kortizolem, i když nebezpečí nehrozí.
Tento falešný poplach sice plýtvá zdroji, které bychom mohli
potřebovat později, takže se tato reakce zdá iracionální, ale
ve válečné zóně může být i falešný poplach racionální. Při-
pravuje nás na často se opakující situace a zvyšuje naši šan-
ci na přežití.
Dokonce po návratu z války domů do bezpečí, pokud tr-
píte posttraumatickou stresovou poruchou (PTSP), váš mo-
zek pokračuje ve vyhlašování falešných poplachů. I toto se
považuje za racionální. Mozek vás chrání před nebezpečím,
o kterém si myslí, že je skutečné, i když častou aktivitou
 Máme jeden mozek (ne tři) G 33

decimuje vaše energetické rezervy. Potíž je v předvídání,

nehodí se do nového prostředí, na které se po návratu domů
mozek ještě neadaptoval. To, co nazýváme duševní poru-
chou, může být krátkodobé racionální hospodaření s energií
způsobem zanedbávajícím fakt, ve kterém jsme zrovna pro-
středí, potřeby jiných lidí nebo naše okamžité hlavní zájmy.
Racionální chování proto nezaručuje dobré hospodaře-
ní s energií v dané situaci. Pokud intenzivně cvičíte, mů-
žete se cítit nepříjemně, protože se vám vyplavuje do krve
spousta kortizolu, ale přesto považujeme cvičení za racio-
nální, protože je prospěšné našemu zdraví. Vyplavení kor-
tizolu poté, co nám spolupracovník vytkne chybu, může být
také racionální, protože způsobí uvolnění většího množství
glukózy, která nám umožní naučit se něco nového.
Tyto myšlenky, pokud je bereme vážně, mohou otřást zá-
klady všech dosud posvátných institucí naší společnosti. Na-
příklad advokáti omlouvají své klienty tím, že jejich emo-
ce zvítězily ve víru vášně nad rozumem, a proto nejsou plně
odpovědní za své činy. Ale to, že jsme ve stresu, není důkaz
racionality či iracionality ani vítězství tzv. emočního mozku
nad tím racionálním. Stres může být důkazem toho, že celý
náš mozek mobilizuje energetické rezervy pro předpokláda-
ný výdej energie.
Mnoho dalších společenských institucí se přiklání k ná-
zoru, že v nás zuří vnitřní boj. V ekonomických modelech
pro investiční chování se předpokládá, že je ostrá hranice
mezi racionalitou a emocemi. V politice máme lídry v jas-
ném střetu zájmů, jako je jejich předchozí lobování v ob-
lasti průmyslu, které dnes bagatelizují a domnívají se, že
mohou snadno své emoce změnit a činit racionální rozhod-
nutí pro blaho lidstva.
 34 G Sedm a půl kapitoly o mozku

Máme jeden mozek, ne tři. Abychom opustili Platonovo

prastaré bojiště, měli bychom možná od základů změnit své
uvažování o tom, co je racionální, co znamená být odpověd-
ný za svoje chování, a možná i to, co to znamená být člověk.