PoSlEdNí DnY

ArChIeHo
MaXwElLa
 Text © Annabel Pitcher 2017
Translation © Anežka Mann 2022
Czech edition © Nakladatelství Slovart 2022
First published in Great Britain in 2017 by Barrington Stoke Ltd

Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, uložena

ve vyhledávacím systému či šířena jiným způsobem – elektronicky,
mechanicky, kopírovaním, nahráváním či jinak – bez předchozího
písemného svolení majitelů autorských práv.

Poslední dny Archieho Maxwella

Z anglického originálu The Last Days of Archie Maxwell
přeložila Anežka Mann
Redigovala Iveta Poláčková
Korektury Jana Kunová
Editorka Kateřina Eliášová
Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v edici #BOOKLAB v roce 2022
Vydání první
Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava
Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín
ISBN 978-80-276-0392-3

10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
www.slovart.cz

Cena uvedená na obálce je nezávazným

doporučením pro konečné prodejce
 1
„Takže na tomhle jsme se nakonec dohodli. Bude to
tak nejlepší,“ řekl táta potom, co nepřetržitě mluvil
dvě minuty, nebo deset, Archie si nebyl přesně jistý,
jak dlouho. Čas se buď zastavil, nebo uháněl mílový-
mi kroky, nebo obojí zároveň. To sice nebylo možné, ale
všechno, co táta říkal, by se ten den ráno taky zdálo být
nemožné, a přitom tu teď všichni seděli nad máminou
kuřecí polévkou a bavili se o rozvodu.
Ne, že by se do té polévky někdo pustil. Na kuchyň-
ském stole chladlo pět talířů. Pes Huxley zavětřil ve
vzduchu vůni kuřete a tiše zakňučel. Byl to projev na-
prostého zoufalství. Archie ho ucítil hluboko v kostech.
Zabořil bosá chodidla do Huxleyho husté srsti a kout-
kem oka pohlédl na Maisy. Její tvář byla nečitelná. Pod
vrstvami hnědého čehosi, co si napatlala na pupínky, se
mohlo odehrávat cokoli. Falešné obočí, které si namalo-
vala někde v půlce čela, jí dodávalo překvapený výraz,
jako by ji to, co se právě odehrávalo, šokovalo stejně jako
Archieho, ale ten si tím nemohl být jistý. Její pravé obočí
možná vypadalo mnohem méně překvapeně.

7
 Amy se tvářila přesně naopak, v obličeji měla vepsa-
né zoufalství a beznaděj. Normálně by se Archie svých
sester nedotknul, pokud by se tomu mohl jen trochu
vyhnout, ale dnes soucitně stiskl Amyino buclaté ko-
leno. Amy se zatvářila překvapeně a potom oběma ru-
kama popadla jeho dlaň a už ji nepustila.
Táta si odkašlal.
„Chci tím říct – takhle jsem se rozhodl já. Je to moje
vina, hlavně protože… No, k tomu se dostaneme.“ Táta
polkl. „Nejdůležitější je, že to takhle bude nejlepší pro
mámu. Tohle není její vina. Chápete mě? Veškerou od-
povědnost beru na sebe.“
Táta zněl úplně jinak než normálně. A taky vypadal
úplně jinak. Kterýkoli jiný pátek by se převlékl z pra-
covního oblečení, jakmile překročil práh, ale dneska ho
čekala práce i doma a on to dával jasně najevo tím, že
na sobě ještě pořád měl svůj oblek. Jeho kabát působil
zlověstně, jak tak visel na opěradle židle místo na věšá-
ku pod schody. Jeho klíče odpočívaly vedle talíře jako
stříbrný pavouk. Číhající. Připravený vystartovat do
noci. Archie jedním lokem vypil sklenici vody a před-
stavil si, jak jí toho pavouka přiklopí, aby neutekl.
„Ne, Time,“ řekla máma. „Tohle není ničí vina. Ne do-
opravdy.“ Byla to její první slova od chvíle, kdy jim táta
oznámil tu strašlivou novinu, a zněla mnohem klidněji,
než Archie čekal. Zdvihla se v něm vlna podráždění. Jak

8
to, že máma nebrečí? Nebo koneckonců ani táta? Tohle
byl přece stav nejvyšší nouze, ne? Katastrofa? Všichni
by měli být bez sebe, vyvádět jako pominutí.
Ale táta se usmál. „Díky, Jo. Fakticky. Moc si vážím
toho, že to říkáš, obzvlášť před dětma.“
„No,“ odvětila máma. „Nemá smysl si tu na nic
hrát, nemám pravdu? Asi to tak bylo psáno už dávno.“
Archieho napadlo, jestli se náhodou nemohla splést.
Jestli tam spíš nestálo něco o lásce a navždycky a zůsta-
neme spolu pro blaho svých dětí.
Takhle si totiž Archie připadal – jako malé, ustraše-
né dítě. Najednou byl vděčný za Amyinu ruku ve své.
„Je to smutné,“ řekla máma. „Ale tak to prostě je.“
Zhluboka vzdychla a potom se rozhostilo ticho, kte-
ré narušoval jenom Huxley, který tiše kňučel, zatímco
polévka dál chladla. Předchozího dne začal zimní čas,
a tak jim teď kuchyň připadala na večeři až příliš tem-
ná. Mámina a tátova slova visela ve tmě. Mámina a tá-
tova slova byla tma.
Bylo to nesnesitelné. Archie se zvedl od stolu.
„Všechno v pohodě, zlato?“ zeptala se máma.
Venku za oknem projel kolem spodní části zahra-
dy vlak, chabě osvětlené vagony se míhaly nad živým
plotem. V jednu chvíli byl vlak tady, a pak hned pryč,
a Archie si přál, aby do něj mohl naskočit a zmizet spo-
lu s ním.

9
 „Opravdu ti nic není, broučku?“ zeptala se znova
máma.
Archie cvakl vypínačem a znovu se posadil. Kuchyň
zalilo jasné světlo, ale to nestačilo. Potřeboval ještě
svíčky a světýlka na vánoční stromek, co byla na půdě,
a z garáže tátovu baterku z krabice s věcmi na kem-
pování. Loni jeli pod stan do Jezerní oblasti, jenom on
a táta, vylezli na horu a potom si na břehu řeky postavi-
li stan pro dva. Široko daleko nebyla živá duše, jako by
na světě zůstali docela sami. Hráli donekonečna karty
a svítili si na to čelovkou. Chodili čurat za kus skály.
„Sakra! Sakra… Já snad zmrznu!“ křičel táta, když
čural, a Archie málem umřel smíchy.
„Já taky!“ řekl a potom po krátké odmlce dodal.
„Sakra!“
Čekal, až dostane vynadáno, ale to se nestalo. Táta
si prostě zapnul poklopec a potom otevřel batoh a vy-
táhl z něj konzervu fazolí. Ohřáli si je na plynovém va-
řiči a jedli je tak, že si do nich namáčeli kusy chleba,
protože s sebou neměli lžíce, a pak stáli na kamenech
uprostřed řeky a vyli na měsíc jako dva vlci. Archie si
nikdy předtím nepřipadal tak silný, mocný a divoký.
Vlasy mu cuchal ledový vítr.
Měl sto chutí chytit ten měsíc do lasa a stáhnout ho
ze vzpomínek do téhle kuchyně, aby mu pomohl roz-
ptýlit temnotu.

10
 „Bude to tak nejlepší,“ řekl táta, už podruhé za večer.
Jiskra vzteku se v Archiem rozhořela ve skutečné
peklo. Rozpálila ho doruda. Vymanil se z Amyina se-
vření a přitiskl dlaně na chladnou desku stolu. Zacu-
kalo mu v pažích, když si představoval, jak ho převrh-
ne, rozbije všechny talíře a máminu polévku rozlije po
podlaze.
Začal se povzbuzovat, aby to opravdu zkusil, po-
malu počítal a v prstech mu tepala zoufalá touha udě-
lat něco – cokoli –, jen aby táta konečně sklapl. Jedna…
dvě… tři…
„Lidi se rozcházejí v jednom kuse,“ řekl táta.
Čtyři… pět…
„Ne nutně z tohohle konkrétního důvodu, časem
se k němu dostaneme… časem se k němu dostanu. Už
brzy.“
Šest… sedm…
„Ale je to přece normální, ne?“ pokračoval táta.
„Rozchody?“
Osm... devět...
Máma začala až příliš horlivě přikyvovat. „Když se
to vezme kolem a kolem, je to vlastně až zoufale před-
vídatelné.“
DESET.
Archie nařídil svým rukám, aby se pohnuly, ale nic
se nestalo. V žaludku mu neslyšně vybuchla sopka.

11
 „Chápu, že je toho na vás teď hodně,“ řekla máma,
„ale opravdu je to takhle nejlepší.“ Usmála se na Archie-
ho a jeho sestry. Její vřelý pokus narazil na ledový chlad.
Oči se jí zalily slzami, a Archieho napadlo, jak dlouho
je asi musela přemáhat. „Hele. Já to chápu, jasný? Vím,
že se zlobíte a je vám z toho smutno. Mně taky. Váš táta
a já… Oba máme vztek. Trápí nás, že vám to musíme
říct. Není to pro nás snadné. Ani omylem. Ale prostě…
s některými věcmi nic nenaděláme, jasné? Bez ohledu
na to, jak strašně moc si přejeme, aby to bylo jinak.“
Táta se předklonil tak hluboko, že si div nevymá-
chal konec kravaty ve studené polévce. „Dlouho jsem
si přál být jiný. Věřte mi. V podstatě každý den svého
dospělého života.“
Máma se dotkla tátovy ruky. „Ach, Time.“
Archie se zamračil. Nedávalo to smysl. Když se roz-
váděli Leonovi rodiče, jeho máma házela věcmi o stěnu
a táta rozstříhal její oblíbené šaty kuchyňskými nůžka-
mi. Ale Archieho rodiče tu seděli u jednoho stolu nad
domácí večeří a navzájem si tiskli dlaně.
„Důležité je, že jsme pořád dobří přátelé,“ řekla
máma. „Vždycky jsme byli dobří přátelé.“ Z nějakého
důvodu nad tím potřásla hlavou. „A v tom je asi ten
problém. Vždycky jsme byli jenom –“
„Já bych toho pro dnešek nechal,“ přerušil ji táta.
„Není kam spěchat.“

12
 Máma přikývla. Vyměnili si mezi sebou nějakou ti-
chou zprávu, přímo Archiemu pod nosem, a on přitom
netušil, co by to mohlo být.
„Hlavně, prosím vás, pochopte, že vás milujeme,“
řekl táta. „Strašně moc. A to se nezmění, bez ohledu
na to, kde budu bydlet.“
„Kam půjdeš, tati?“ zeptala se Amy tenkým hlás-
kem. Ruce položené v klíně měla sevřené v pěst.
„K jednomu kamarádovi,“ odpověděl táta trochu
moc rychle. Poškrábal se na skráni. „Do Kirkburtonu.
Není to daleko.“
„Tenhle tvůj kamarád,“ řekla Maisy a její tón jako
by naznačoval něco, čemu Archie nerozuměl. „Jak se
jmenuje?“
Nastala nesmyslně dlouhá odmlka. „Malcolm.“
Táta se zahleděl na Maisy a ta mu upřený pohled
oplácela. Archie se v duchu vypařil oknem a vznášel
se ve tmě za sklem.
„To je blbost,“ řekla Maisy. „Blbost!“ Vstala tak
prudce, že převrhla židli a ta s rachotem dopadla na
podlahu. „Malcolm? Vážně? To má být nějakej podě-
lanej fór?“
„Mluv slušně, Maisy!“ napomenula ji máma. Zakry-
la Amy uši, ale Amy se jí vykroutila.
„Už mi není šest!“
„Ne, je ti sedm. Jsi moc malá na –“

13
 „Podělanej není žádný posraný sprostý slovo,“ od-
sekla Maisy a vztekle se vyřítila z kuchyně.
„Okamžitě se vrať!“ zakřičela za ní máma, než
práskly dveře, a Amy se dala do pláče. „Podívej! Roz-
plakala jsi svou sestru!“
„Mě nerozplakala Maisy,“ vykvikla Amy. „Ale vy!“
A potom taky utekla.
Archie zůstal sedět u stolu. Vypadalo to, že máma
zadržuje dech. Archie chtěl křičet, kopnout do svojí
židle, rozrazit zadní vchod a vyřítit se do noci, ale má-
miny modré oči byly studánky plné smutku a táta ho
poplácával po zádech.
„Ženský, co?“ řekl táta.
„S klukama je to mnohem jednodušší než s holka-
ma. Vždyť to v jednom kuse opakuju.“ Máma se natáhla
přes stůl a dotkla se bílé jizvy, která se táhla po Archie-
ho tváři. „Až na všechny ty hloupé šrámy a modřiny.
Ale i za ty bych občas dala nevím co.“ Sevřela Archieho
ruku ve své a hladila ho palcem po kloubech. „Jsi hodnej
kluk, Archie. Vždycky jsi byl. Bude to dobrý. Slibuju.“
Archie jí chtěl uvěřit. Toužil, aby v hrudi ucítil zá-
chvěv naděje, ale jeho srdce ztratilo křídla. Čas se teď
zpomaloval, o tom nebylo pochyb. Sopka přestala běs-
nit. Zůstal jen popel. Kouř. Tma.
„Dojez večeři, zlato,“ řekla máma.
Archie ji poslechl.
 2
Archie se vyškrábal nahoru po schodech a v koupelně
našel Maisy, jak si shrbená nad umyvadlem do obliče-
je stříká studenou vodu.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se. Maisy se na něj podívala
a potom si na tvář cákla ještě pár kapek. Archie poznal,
že brečela. Přál si, aby taky mohl brečet. Jeho vlast-
ní slzy mu připadaly šíleně daleko, pohřbené hluboko
v zemi pod něčím studeným a tvrdým.
„To bylo, ehm, to bylo fakt… No ne?“ zeptal se Ar-
chie. Postával u dveří, nebyl si jistý, jestli může ve-
jít dovnitř. Maisy zavřela kohoutek a upřeně se za-
hleděla do zrcadla, jako by tam vůbec nebyl. „Můžu
dál?“
Maisy neodpověděla. Její make-up byl ten tam, až
na dvě černé šmouhy pod očima – modrýma očima,
jaké mají máma a Amy, ne oříškově hnědýma, jako má
Archie a táta. Maisyiny pupínky teď byly mnohem víc
vidět, ale Archie si stejně pomyslel, že s nenamalova-
ným obličejem vypadá líp. Jemněji. Její skutečné obo-
čí, nenápadné, světlé, se zamračilo.

15
 „Jsi v pohodě?“ zopakoval otázku Archie, a tento-
krát se odhodlal vstoupit do koupelny.
„Je mi báječně.“ Maisy si utřela obličej a potom
vztekle hodila ručník na topení. „Zatraceně báječně.“
Archie zavřel poklop od záchodu a posadil se
na něj. Z poličky nad sebou sundal jednu z tátových
knih s hlavolamy. Zběžně očima přelétl pár stránek
a potom knihu odhodil na podlahu. „Jo,“ řekl. „Tak
to jsme dva.“
Maisy sebou plácla na zem vedle topení a vztekle
natáhla nohy před sebe. „Já to prostě nechápu. Fakt že
ne.“ Strhla si trochu kůže ze záděry na palci a odhodila
ji na zem. „Chci říct, tušila jsem to. Tak trochu. Uhádla
jsem to, chápeš? Některý nápovědy byly až moc jasný.“
„Jo, to teda jo,“ řekl Archie, ačkoli neměl nejmenší
tušení, o čem to Maisy mluví.
Maisy si strhla další kus kůže, tentokrát z malíčku,
nejdřív nehty a potom se do něj zakousla a vyplivla
ho. „Malcolm!“
„Vůbec ho neznám,“ řekl Archie. „Ty jo?“
Maisy podivně vyštěkla smíchy. „Táta se s ním před
náma bude asi sotva chlubit, co myslíš? Jasně že ho ne-
známe.“
„Asi ne, no,“ odpověděl Archie, ale blafoval. Pokud
byl Malcolm opravdu dost blízký kamarád na to, aby
u sebe tátu nechal pár dní bydlet, Archie měl za to, že

16
je poměrně pravděpodobné, že už o něm přinejmen-
ším někdy slyšel.
„Jak si myslíš, že Malcolm vypadá?“ zeptala se
Maisy.
Archie zaváhal. „Copak na tom sejde?“
„Já si ho představuju trochu jako Grahama Norto-
na,“ pokračovala Maisy. „Ale mladšího. Mám takový
strašlivý tušení, že je mu asi tak devatenáct a seznámi-
li se na internetu.“
Archie nakrčil nos. „To těžko. Táta všechny tyhle
věci nesnáší. Pořád do nás hučí, že máme žít ve sku-
tečném světě.“
„Kde jinde by se mohli potkat?“
„Kdekoli. V práci. Na fotbale. Nebo je to možná tá-
tův bejvalej spolužák.“
Maisy si přitáhla kolena k hrudníku a opřela si o ně
bradu. „Na internetu. Věř mi. Prostě si nemyslím, že
by to ve skutečným životě bylo tak snadný. Ne, když je
člověk ženatej. Jak bys na to vůbec zavedl řeč?“
Archie měl sto chutí se jí zeptat, na co přesně by se
měla ta řeč zavádět, ale bál se, že bude za blbce. „Mys-
lím, že někoho má,“ řekl, aby dokázal, že není tak úpl-
ně naivní. „Myslím, že je dost dobře možný, že je mámě
nevěrnej.“
Maisy po něm loupla očima, aniž by pohnula hla-
vou. „Cože?“

17
 „Nevěrnej,“ zopakoval Archie. „Nemyslíš? Přesně
to se stalo Leonovi. Jeho máma spala s chlápkem, co
jim venčil psa. Šťastný lovec–“
„No to se vsadím.“
„Ne, tak se jmenovala ta firma. Šťastný lovecký pes –“
„Já vím, Archie.“
„No, tak vidíš. Možná že táta taky někoho má.“
Maisy zvedla hlavu. „Děláš si srandu, že jo?“
Archie se odmlčel. Nechtěl Maisy ranit, ale zároveň
se mu zamlouvalo být pro jednou o pár kroků napřed.
„Prostě si myslím, že je v tom někdo třetí. To proto se
tak bál prozradit pravej důvod, proč od nás odchází.
Nechtěl to říkat před Amy.“
Maisy si opřela hlavu o topení a zavřela oči. „Ach
jo, Archie.“
„Promiň,“ omluvil se Archie. „Možná se pletu, ale –“
„Jasně že někoho má, ty blbečku.“
„Cože? Jak to víš? Jak se ta ženská jmenuje?“
Trvalo celou věčnost, než Maisy konečně otevřela
jedno oko. „Ten chlap, Archie. Ten chlap se jmenuje
Malcolm.“

„Připravený vyrazit?“ zavolal táta následující den ráno

nahoru do patra. „Archie?“

18
 Archie byl připravený, oblečený do fotbalového dre-
su a kraťasů, ale nepohnul se ze svého místa u okna.
Slunce bylo naštvané, ohnivá koule zuřící na nebi,
a Archie si přál cítit jeho vztek. Ale necítil vůbec nic.
Sledoval, jak se rudá mění v bílou a ze světa se vy-
trácejí barvy a srdce mu o žebra odbíjelo nekonečné
vteřiny.
Děda říkával něco o pastýři a červeném nebi. Archie
si zkusil tu básničku vybavit, ale jeho mysl byla poma-
lá a jako v mlze, plná ranního oparu, který se usazoval
na kolejích za domem.
„Hejbni kostrou, Archie!“ ozval se znovu táta po ně-
kolika minutách. „Musíme vyrazit!“
I kdyby se Archie chtěl pohnout, pochyboval, že by
dokázal sejít po schodech dolů. Nebyl si tak úplně jis-
tý, jestli má ještě vůbec nohy. Předpokládal, že ta cho-
didla na koberci musí patřit jemu, ale v prstech u no-
hou neměl vůbec žádný cit.
Prsty u nohou jsou zvláštní.
A kotníky taky, uvědomil si, jak tak na ně koukal –
dva hrbolky vystupující pod kůží jako neforemné pre-
historické lebky. Zívl a připadalo mu, že je mu nejmé-
ně 150 000 let. Celou noc nezamhouřil oka, hodiny zíral
do černého stropu a snažil se zapomenout na Maisyina
slova, protože to byla úplná a naprostá –
„Blbost,“ řekl nahlas. „Totální kravina.“

19
 Jeho výlev zamlžil okno. Zastyděl se. S muži, jako
byl Graham Norton, neměl Archie sebemenší problém.
Prostě si jen nepřál, aby jeho vlastní táta byl jedním
z nich. Udělal v mlze na skle rukávem od mikiny okén-
ko a zahleděl se skrz něj na obdélník trávníku, kde se
učil hrát fotbal, dával góly a běhal po zahradě s ruka-
ma vítězoslavně zdviženýma ve vzduchu. Táta dělal
totéž, uháněl v šílených kruzích opačným směrem. Po-
každé když se minuli, si plácli, a dávali ruce pořád výš
a výš a plácali si pořád divočeji a divočeji. Táta zvedal
ruku právě tak akorát, aby Archie musel vyskočit. Byli
Chelsea. Bayern Mnichov. Real Madrid. Mistři světa.
Šampioni. Archie tehdy věřil, že by společně dokáza-
li cokoli.
Dveře jeho pokoje se otevřely, ale Archie zůstal ne-
hybně stát u okna.
„Dělej,“ řekl táta. „Měli jsme vyrazit před deseti mi-
nutama.“
Archie se nedokázal přimět pohlédnout tátovi
do očí – oříškově hnědých očí, jako měl on sám, ačko-
li teď už si nemohl být jistý ani tímhle. Ve skutečnosti
si Archie, když to teď zkusil, vůbec nedokázal vybavit
tátův obličej. Byl to jen rozostřený flek, otazník vzná-
šející se nad tátovým tělem jako nějaká pozoruhodná
svatozář, která z něj dělala naprostou záhadu.
„Máš všechno, co potřebuješ?“ zeptal se táta.

20
 Venku se z mlhy vynořil vlak směřující do Hudders-
fieldu, který kolem projížděl minutu před půl každou
hodinu od svítání do soumraku. Archie měl sto chutí
rozbít okno a naskočit do vlaku s pevnými, neochvějný-
mi koly a spolehlivým jízdním řádem. Seděl by v něm
celý den, supěl by nahoru a dolů po kolejích a přesně
by věděl, co ho v příštím okamžiku čeká.
„Archie?“ ozval se táta. „No tak, přestaň mě igno-
rovat.“
Dokonce i tátův hlas zněl jinak. Mohla za to jen Ar-
chieho představivost, nebo teď byl o trošičku vyšší než
obvykle? Byla to snad jedna z nápověd, o kterých mlu-
vila Maisy? Kdyby se teď Archie na tátu podíval, bylo
by to zřejmé?
Ne.
NE.
Tátu přece znal. A věděl, že není –
Věděl, že není –
Věděl, že se Maisy plete.
Archie se obrnil a otočil se na tátu. Tátovy oči byly
oříškově hnědé. Měl na sobě mikinu na zip, kterou no-
sil vždycky, když se chodil dívat na Archieho zápasy.
Všechno bylo v naprostém pořádku, a Archie si s úle-
vou uvědomil, že se mu vrátil cit do nohou.
„Hodnej kluk. Máma říkala, že se na to dneska
možná nebudeš cítit, ale já věděl, že budeš chtít hrát.“

21
Táta mávl rukou směrem k odznaku na Archieho dre-
su. „Hlavně podržet tým, co? To je můj kluk. Bude-
me se chovat, jako by se vůbec nic nezměnilo. Každou
sobotu tě vyzvednu a půjdeme na zápas spolu, co ty
na to? Všechno bude jako dřív.“ Táta přistoupil k Ar-
chiemu a vzal ho za rameno, trochu příliš silně ho tis-
kl. „Vždycky jsme spolu výborně vycházeli, ty a já. To
se nezmění. Vždycky budu tvůj táta, bez ohledu na to,
co se stane. Bez ohledu na to, kde budu bydlet.“
„Kdy?“ zeptal se Archie. „Kdy se nastěhuješ k –“
Táta se začervenal, ačkoli nepadlo žádné jméno. Ar-
chiemu se ten odstín červené nelíbil. Prozrazoval něco
nebezpečného, a Archie si náhle vybavil dědovu říkan-
ku, nejdřív jako neurčitý šepot a potom hlasitý křik.
Ráno rudě maluje, starý pastýř varuje.
„Příští týden,“ řekl konečně táta. „Až dám všech-
no do pořádku.“
„Ale jen na pár dní,“ doplnil ho Archie. „A potom
si najdeš vlastní byt.“
Nebyla to otázka a táta na ni neodpověděl. „Máš
boty? Fajn. Pojďme.“