PRO Č T Y Ř L E T Á G Y M N Á Z I A

)
>

A L E Š M AREČEK
J A R O S L A V HONZA

1. díl
3. opravené vydání, reprint 2005

Recenzenti:

RNDr. Petr Koloros

Gymnázium
nám. Fr. Křižíka, Tábor

RNDr. Iva Kubištová

Gymnázium
Slovanské nám. 7, Brno

Copyright ©Aleš Mareček, Jaroslav Honza, 1998

Obálka & typografie ©DaTaPrint, 1998
© N a k la d a telstv í O l o m o u c s. r. o.

ISBN 80-7182-055-5
 3

Obsah

1. A to m ...............................................................11
1.1. Stavba jádra atomu ................................. - . . . l i
1.2. Stavba elektronového obalu a to m u ...............12
1.2.1. Kvantová č ís la ...................................................... 13
1.2.2. Tvary a prostorová orientace o rb italů ................. 15
1.2.3. Znázorňování o rb ita lů .......................................... 17
Zápis orbitalů pomocí
hlavního a vedlejšího kvantového č ísla ............... 18
1.2.4. Výstavbový princip a jiná p ravidla..................... 19
1.3. Stavba elektronového obalu a poloha prvku
v periodické soustavě prvků ......................... 2 2
1.3.1. Periody................................................................... 23
1.3.2. Skupiny .................................................................25
1.3.3. Zkrácený zápis elektronové konfigurace ...........26
1.4. R adioaktivita.................................................. 27
1.4.1. Jaderné (radioaktivní) zářen í............................... 28
1.4.2. Radioaktivní rozpady ..........................................29
Rozpad (přeměna) a ............................................29
Rozpad (přeměna) (3' ..........................................29
Rozpad (přeměna) (3+ ..........................................30
Elektronový z á c h y t.............................................. 30
1.4.3. Poločas rozpadu.................................................... 31
1.5. Hmotnost atomu ............................................33

2. Chemická vazba ........................................35

2.1. Vazba kovalentní............................................35
2.2. Vazba polární a iontová................................. 38
2.3. Kovy a kovová vazb a..................................... 41
2.4 Vazba koordinačně kovalentní.......................43
2.5. Slabé vazebné interakce ............................... 45
2.5.1. Van der Waalsovy s í l y ..........................................45
Coulombické s íly .................................................. 46
Indukční síly ........................................................ 47
Disperzní s íly ........................................................ 47
2.5.2. Vazba vodíkovým můstkem ................................. 48
4
3. Látkové m n o ž s tv í...................................... 52

4. Chemické re a k c e ........................................ 55
4.1. K lasifik ace ch em ick ý ch r e a k c í ........................ 55
4.1.1. Klasifikace chemických reakcí
podle vnějších změn ............................................ 55
4.1.2. Klasifikace chemických reakcí
podle skupenského stavu reaktantů..................... 56
4.1.3. Klasifikace chemických reakcí
podle přenášených částic ...................................... 57
4.1.4. Klasifikace chemických reakcí
podle jejich tepelného zabarvení......................... 58
4.2. C h em ick é r o v n i c e .................................................58
4.2.1. Výpočet stechiometrických koeficientů chemických
rovnic pomocí rovnic matematických................. 59
4.2.2. Vyrovnávání oxidačně redukčních ro vnic...........60
Oxidační číslo .......................................................60
Oxidace a redukce................................................ 60
Oxidační a redukční činidlo ................................61
4.2.3. Vyrovnávání oxidačně redukčních rovnic
v iontovém tvaru ...................................................63
4.2.4. Výpočty z chemických rovnic..............................65

5. Homogenní a heterogenní s m ě s i.............68

5.1. R oztoky a je jic h vlastnosti ................................69
5.1.1. Dělení roztoků.......................................................69
Dělení roztoků podle skupenství......................... 69
Dělení roztoků podle vlastností
rozpouštěné látk y.................................................. 70
5.1.2. Složení roztoků .................................................... 71
5.1.3. Koncentrace ro z to k ů ............................................ 72
Hmotnostní zlomek w .......................................... 72
Hmotnostní procento............................................ 73
Objemové procento.............................................. 74
Molámí koncentrace ............................................ 76
Ředění roztoků.......................................................80
5.1.4. Koncentrace roztoků
a výpočty z chemických rovnic............................82
 5
6. Chemická term odynam ika ..................... 86
Soustava................................................................. 8 6
Stavové veličiny .................................................. 8 6
6.1. Term ochem ie.................................................. 8 8
6.1.1. Termochemické zákony........................................89
I. termochemický zákon (Laplaceův-Lavoisierův 89
II. termochemický zákon (H essův)..................... 90
Standardní slučovací tep lo ....................................92
Standardní spalné te p lo ........................................94

7. K inetika chemických reakcí ................... 97

Teorie aktivních s rá ž e k ........................................97
Teorie aktivovaného kom plexu......................... 100
7.1. Vliv koncentrace
na průběh chemické re a k c e ......................... 1 0 2
7.2. Vliv teploty na průběh re a k c e .....................105
7.3. Vliv katalyzátorů
na průběh chemické re a k c e ......................... 105

8. Acidobazické reakce
(kyseliny a zásady) 110
8.1. Arrheniova te o rie ..........................................110
8.2. Neutralizace.................................................. 112
8.3. Teorie Bronsted-Lowryho........................... 112
8.4. Síla kyselin a zásad ......................................116
8.5. Vyjadřování kyselosti a zásaditosti látek . . . 118

9. Hydrolýza s o l í .......................................... 122

Hydrolýza kationtů ............................................ 122
Hydrolýza aniontů.............................................. 123
6
1. Prvky I. s k u p in y ...................................... 127
1.1. V odík.............................................................127
1.2. Alkalické kovy ............................................ 132

2. Prvky II. skupiny .................................... 136

2.1. Beryllium .................................................... 136
2.2. H o řč ík ...........................................................137
2.3. Kovy alkalických z e m in ..............................139

3. Prvky III. sk u p in y .................................... 143

3.1. B o r.................................................................143
3.2. H liník.............................................................147
3.3. Galium, indium, thallium ........................... 150

4. Prvky IV. s k u p in y .................................... 151

4.1. U h lík .............................................................151
4.2. Křemík .........................................................157
4.3. Germanium, cín, o lo v o ................................162

5. Prvky V. sk u p in y ...................................... 166

5.1. D u sík .............................................................166
5.2. Fosfor ...........................................................170
5.3. Arsen, antimon, bism ut................................176

6. Prvky VI. sk u p in y ....................................179

6.1. Kyslík ...........................................................179
6.2. Síra ...............................................................187
6.3. Selen, tellur, polonium ............................... 194

7. Prvky VII. s k u p in y ..................................197

7.1. Výskyt a příprava halogenů ....................... 197
7.2. Sloučeniny halogenů....................................200

8. Prvky VIII. skupiny 205

 7
1. Chemické názvosloví ............................. 209
1.1. Chemické v z o rc e ..........................................209
1.2. Oxidační číslo .............................................. 210
1.3. Vaznost.......................................................... 212

2. Názvosloví anorganických sloučenin . . 213

2.1. Názvosloví o x id ů ..........................................213
Odvozování vzorců o x id ů ..................................214
Odvozování názvů o x id ů ....................................215
2.2. Dvojprvkové sloučeniny v o d ík u .................215
2.3. Názvosloví kyselin........................................217
2.3.1. Bezkyslíkaté kyseliny ........................................217
2.3.2. Kyslíkaté kyseliny.............................................. 217
Tvorba vzorců kyslíkatých ky selin ...................218
Tvorba názvů kyslíkatých kyselin..................... 219
Strukturní vzorce kyslíkatých kyselin...............220
2.3.3. Thiokyseliny ...................................................... 221
2.3.4. Halogenokyseliny
a jiné substituované kyslíkaté kyseliny............. 2 2 2
2.4. Funkční deriváty k y selin ............................. 223
2.5. Atomové skupiny..........................................223
2.6. Názvosloví isopolykyselin........................... 225
2.7. Názvosloví hydroxidů ................................. 226
Tvorba vzorců hydroxidů ..................................226
Tvorba názvů hydroxidů....................................226
2.8. Názvosloví solí ............................................227
2.8.1. Názvosloví solí bezkyslíkatých kyselin .......... 227
Tvorba vzorců solí bezkyslíkatých kyselin . . . . 227
Tvorba názvů solí bezkyslíkatých kyselin . . . . 228
2.8.2. Názvosloví solí kyslíkatých k y s e lin .................228
Tvorba vzorců solí kyslíkatých kyselin ...........229
Tvorba názvů solí kyslíkatých kyselin .............229
2.9. Názvosloví kyselých s o lí............................. 230
2.10. Názvosloví krystalohydrátů......................... 232

Výsledky .........................................................233

R e js tř ík 237
 Úvodní slovo

Válení přátelé,

kniha, kterou jste právě otevřeli, je určena studentům prvního

ročníku čtyřletého gymnázia a odpovídajících ročníků víceletých
gymnázií. Při přípravě textu této učebnice jsme vycházeli ze
současných platných osnov. Zájemci o přírodovědné studijní obo­
ry jistě uvítají, ze učební text obsahuje větší množství řešených
i neřešených příkladů z různých oblastí chemie. Kniha je rozčle­
něna do tří částí:
- první část knihy je věnována kapitolám z obecné chemie,
- druhá část knihy obsahuje poznatky z chemie nepřechod­
ných prvků,
- poslední třetí část učebního textu vznikla tak, že jsme z učiva
vyčlenili názvosloví jednotlivých skupin anorganických slouče­
nin. Díky tomu máte k dispozici ucelený přehled anorganického
názvosloví v rozsahu, který bývá běžně požadován u přijímacích
pohovorů na vysoké školy.
Klíčová slova, umístěná na okrajích jednotlivých stran, umož­
ňují rychlou orientaci v textu a pohodlné opakování učiva. Pokud
znáte první vydání této knihy z roku 1995, chtěli bychom Vás
upozornit, že všechny kapitoly z chemie nepřechodných prvků
jsme rozšířili a doplnili nadstandardním učivem, které poznáte
podle drobného písma a tenké šedé čáry na okraji textu.
Jako doplňující materiál k této učebnici, která je prvním dílem
třídílného souboru, můžete využít sbírku příkladů z obecné
a anorganické chemie, kterou jsme vydali v roce 1997. Bližší
informace jsou uvedny na straně 241.

Závěrem nám dovolte, abychom poděkovali firmě DaTaPrint

Brno, která provedla grafickou úpravu knihy a měla velké pocho­
pení pro naše nemalé požadavky.

Mnoho úspěchů ve studiu Vám přejí

autoři
OBECNÁ CHEMIE
 11

1. Atom

Každá látka je složena z nepatrných hmotných částic -

atomů, které nelze chemickými postupy dále dělit. Fyzikové
zjistili, že každý atom se skládá z kladně nabitého jádra a zá­
porně nabitého obalu. V jádře atomu je soustředěna většina
jeho hmotnosti.

1.1. Stavba jádra atomu

Jádro atomu je tvořeno protony, částicemi s jednotkovým

kladným nábojem, a neutrony, které jsou bez náboje. Klidová
hmotnost protonu a neutronu je přibližně stejná. Celkový
počet protonů v já d ře bývá označován jako protonové číslo protonové číslo
a značí se písmenem Z. Zapisuje se pomocí dolního indexu
před chemickou značku prvku (např. 6 C, 7 N, l6 S). Počet neu­
tronů v já d ře vyjadřuje neutronové číslo, které se značí neutronové číslo
písmenem N. U značky prvku se neuvádí.
Protony a neutrony tvořící jádro atomu mají společný ná­
zev nukleony (z lat. nucleus = jádro) a jejich celkový počet
v jádře vyjadřuje tzv. nukleonové číslo A. Nukleonové číslo je nukleonové číslo
tedy rovno součtu všech protonů a neutronů v jádře:
A= Z + N

Zapisuje se obdobně jako protonové číslo -^>řed značku prv­

ku, ale pomocí horního indexu (např. I2C , 3 S).

Množina atomů mající stejné protonové a neutronové nuklid

číslo se nazývá nuklid. Nuklid je například libovolná množina
atomů J7 CI nebo ¿8 0 .

L átka tvořená výhradně atomy se stejným protonovým

číslem se nazývá prvek. Všimněte si, že definice prvku neříká prvek
nic o počtu neutronů. Z toho vyplývá, že všechny atomy dané­
ho prvku musí mít stejný počet protonů, ale mohou se lišit
počtem neutronů. Prvkem je tedy například soubor atomů
1 7 CI, ale také soubor tvořený směsí atomů 1 7 CI a 1 7 CI. Atomy

téhož prvku, které se od sebe liší pouze neutronovým

číslem, se nazývají izotopy. izotop
12
Zapamatujte si, že počet protonů v jádře atomu je vždy
shodný s počtem elektronů v jeho obalu. To vysvětluje, proč je
atom navenek elektroneutrální.

1.2. Stavba elektronového obalu atomu

Obal atomu je tvořen částicemi, které se nazývají elektro­

elektron ny a mají jednotkový záporný náboj. Jejich klidová hmotnost
je přibližně 1840krát menší než hmotnost protonu. Stavba
elektronového obalu atomu podmiňuje chemické vlast­
nosti každého prvku, proto sejí budeme zabývat podrobněji.
Nejdříve několik slov o samotném elektronu. Mnozí z vás
si ho představují jako velmi malou kuličku, která obíhá kolem
jádra po určité dráze. Tato představa má své historické opod­
statnění, ale skutečnost je jiná.
Dnes již víme, že pro popis vlastností mikročástic, tedy
mikročástice i elektronu, nelze využít klasickou fyziku, která důsledně
odděluje pojem částice (neboli korpuskule) od pojmu vlnění.
Tento přístup je charakteristický tím, že za částici je považován
hmotný, od okolí ostře ohraničený útvar, jehož polohu v pros­
toru lze přesně určit a je možné definovat dráhu, po které se
pohybuje. Vlnění je pak chápáno jako šíření vzruchu ve hmot­
ném prostředí. Pro lepší představu si vzpomeňte, jakým způso­
bem se pohybuje hladina vody, do níž jste vhodili kámen.
Vlnění se vyznačuje přítomností ohybových (difrakčních)
a interferenčních jevů.
Vědci postupně zjistili, že mikročástice m ají v závislosti
na typu experimentu, který je s nimi prováděn, někdy
korpuskulární, jindy vlnový charakter. Proto byla připuště­
na dvojakost (dualizmus) jejich chování. Pro mikročástice je
tedy charakteristické, že v sobě spojují vlastnosti vlnění
i hmotných částic. Z výše uvedených důvodů bylo nutné při
popisu stavby elektronového obalu opustit klasickou předsta­
vu o pohybu elektronů po kruhových či eliptických drahách
a tyto dráhy nahradit vymezením prostoru tzv. orbitalu , ve
kterém se elektron s největší pravděpodobností nachází.

* Pojem orbital nezaměňujte s pojmem orbit, který znamená dráhu.

 13
Rozdíl mezi
orbitalem a orbitem

Co se rozumí místem nejpravděpodobnějšího výskytu?

Představte si, že chcete vymezit prostor nejpravděpodobněj­
šího výskytu některého studenta ve třídě. Pro tento účel využi­
jete prostorový model třídy, do kterého budete pomocí tečky
v určitých časových intervalech zaznamenávat, kde se sledo­
vaný student právě nachází. Nejvíce teček by asi bylo v místě,
kde dotyčný sedí při vyučování, méně v uličkách, kde se o pře­
stávce prochází, žádné tečky by například nebyly v prostoru
kolem stropu. Pokud by pozorování probíhalo dostatečně
dlouhou dobu, vznikl by z jednotlivých teček jakýsi útvar,
který by bylo možné považovat za místo nej pravděpodob­
nějšího výskytu sledovaného studenta ve třídě.
Nyní se vraťme zpět k elektronovému obalu atomu a k poj­
mu orbital.
O rbital je definován jako část prostoru v okolí já d ra orbital
atomu, ve kterém se elektron vyskytuje s 95% pravdě­
podobností.

m Otázky a úkoly

1. Objasněte pojmy: protonové číslo, nukleonové číslo, nuklid, prvek

a izotop.
2. Jaký je rozdíl mezi prvkem a nuklidem?
3. V atomu se vždy shoduje počet protonů s počtem .......
4. Charakterizujte elektron.
5. V čem spočívá dualistická povaha mikročástic?
6. Objasněte rozdíl mezi pojmy orbit a orbital.

1.2.1. Kvantová čísla

Pro názornost si elektrony tvořící obal atomu představte

jako obyvatele vícepatrového domu. Pokud bychom chtěli
popsat, kde některý z obyvatel bydlí, asi bychom uvedli číslo
patra, o jaký byt se jedná, případně další informace. Obdob­
14
ným způsobem lze popsat místo nejpravděpodobnějšího vý­
skytu elektronu v obalu.
obal atomu Elektrony se v elektronovém obalu atomu nacházejí v ně­
kolika hladinách (vrstvách), jejichž energie s rostoucí vzdá­
leností od jádra roste. Energetické hladiny můžeme přirovnat
k patrům výše zmíněného domu. K popisu hladiny, ve které se
kvantové číslo elektron nachází, slouží tzv. hlavní kvantové číslo. Značí se
písmenem n a může nabývat hodnot celých kladných čísel
(n = 1, 2, 3 ...). Někdy se tato čísla nahrazují velkými písmeny
(1 = K, 2 = L, 3 = M ...). Čím více je elektron vzdálen od jádra
atomu, tím má vyšší energii a tím je hodnota n větší.
hlavní Hlavní kvantové číslo n rozhoduje o energii elektronu
kvantové číslo a rovněž o jeho vzdálenosti od já d ra . Nabývá vždy klad­
ných celočíselných hodnot.

Typ orbitalů je určen hodnotou vedlejšího kvantového

čísla 1 , které může nabývat hodnot od 0 až po n- 1 (například
pro n = 2 je vedlejší kvantové číslo 1 rovno: 0 a 1 ).
vedlejší Vedlejší kvantové číslo společně s hlavním kvantovým
kvantové číslo číslem určuje energii elektronu a rozhoduje o tvaru orbi-
talu. Nabývá hodnot od 0 až po n-1.

Orientace jednotlivých orbitalů v prostoru se určuje vzhle­

dem k trojrozměrnému systému souřadnic a vyjadřuje se pro­
magnetické střednictvím magnetického kvantového čísla, které se značí
kvantové číslo n i |. Magnetické kvantové číslo nabývá hodnot od -1 přes nulu
do + 1 (například pro 1 = 1 je magnetické kvantové číslo mj
rovno: - 1 , 0 , 1 ; případně pro 1 = 2 je mj = -2 , - 1 , 0 , 1 , 2 ).

Několik příkladů:

kvantová čísla
hlavní n vedlejší 1 magnetické m i
1 0 0
0 0
2

1 -1 ,0 ,1
0 0
3 1 -1 ,0 ,1
2 -2,-1, 0 ,1 ,2
 15
Magnetické kvantové číslo ni| udává orientaci orbitalu
v prostoru. Nabývá hodnot od -1 přes nulu do +1.

Poslední kvantové číslo se nazývá spinové a značí se ms spinové

(spin z angl. vír, rotace). Spinové kvantové číslo popisuje kvantové číslo
zvláštní vlastnost částice, která v oblasti klasické mechaniky
nemá obdoby. Touto vlastností je tzv. vnitřní moment hybnosti.
Jeho působení na okolí si lze velmi přibližně představit jako
účinky rotující nabité kuličky. Podrobnější objasnění pojmu
spin přesahuje rámec této knihy. Spokojíme se proto s konsta­
továním, že spinové kvantové číslo ms může nabývat pouze
dvou hodnot: plus nebo minus jedna polovina.
Spinové kvantové číslo ms nabývá hodnot + 1/2 a -1/2.

Souborem čtyř kvantových čísel je možno jednoznačně

charakterizovat kterýkoli elektron v obalu atomu. Tento fakt
vyjadřuje Pauliho princip výlučnosti: V atomu nemohou
existovat dva elektrony, které by měly všechna čtyři kvan­
tová čísla stejná.

1.2.2. Tvary a prostorová orientace orbitalů

Vraťme se ještě k vedlejšímu kvantovému číslu 1. Víme, že

kromě energie elektronu určuje také tvar orbitalu, tedy místa
nejpravděpodobnějšího výskytu elektronu. O rbital, jehož
1 = 0, se označuje jako orbital s. Má tvar koule, jejíž polo­ orbital s
měr se s rostoucí hodnotou n zvětšuje. Každá hladina (vrstva)
elektronového obalu obsahuje pouze jeden orbital s.

grafické znázornění
z z orbitalů s

2s 3s

Pro 1 = 1 je charakteristické, že v každé hladině elektro­

nového obalu jsou tři orbitaly typu p. Vyplývá to z počtu orbitaly p
hodnot magnetického kvantového čísla (mi = -1,0, 1). Magne­
tické kvantové číslo m| rozhoduje také o orientaci orbitalů p
 16

v prostoru. Všechny tři orbitaly typu p mají stejnou energii, ale

liší se prostorovou orientací. Takovéto orbitaly se označují
jako degenerované.

grafické znázornění
orbitalů p

Py

degenerované Zapamatujte si, že degenerované orbitaly m ají stejnou

orbitaly hodnotu hlavního a vedlejšího kvantového čísla (tedy stej­
nou energii) a liší se v čísle magnetickém.

Hodnotě 1 = 2 odpovídá pět hodnot magnetického kvanto­

vého čísla (mi = -2 , - 1 , 0 , 1 , 2 ) a také pět různých orbitalů,
orbitaly d které se označují jako orbitaly typu d. Orbitaly d jsou opět
degenerované - mají stejnou energii a liší se prostorovou
orientací.

grafické znázornění
orbitalů d
 17
Pro vedlejší kvantové číslo 1 = 3 nabývá rri| sedmi různých
hodnot (m! = -3, -2, -1 ,0,1,2,3). To znamená, že existuje sedm
energeticky rovnocenných orbitalů, lišících se prostorovou
orientací. O těchto orbitalech, označovaných jako orbitaly f, orbitaly f
se zmíníme později, ale jejich tvary si zde uvádět nebudeme.

1.2.3. Znázorňování orbitalů

Znázorňování orbitalů pomocí prostorových tvarů je velmi

zdlouhavé a graficky náročné. Proto byly zavedeny následující
postupy:

Zápis orbitalů p om ocí rám ečků

- všechny orbitaly se znázorňují stejně velkými rámečky zápis orbitalů

- jestliže jsou orbitaly degenerovány, odpovídající počet rá­ pomocí rámečků
mečků (3 pro orbitaly typu p, 5 pro d a 7 pro f) se spojí do
jednoho celku

s p d f

□ u n n r m i i -i n n i
- jednotlivé elektrony se znázorňují pomocí šipek, umístě­
ných v příslušném rámečku.

Příklad 1: Zapište, že v orbitalů s je jeden elektron.

Řešení:

Předpokládejme, že v jednom orbitalů jsou dva elektrony

lišící se spinem. Tuto skutečnost lze zapsat dvěma opačně
orientovanými šipkami umístěnými v rámečku, znázorňujícím
daný orbital.

Příklad 2: Zapište, že v orbitalů s jsou dva elektrony lišící se spinem.

Řešení:

chybně správně
18
Zápis orbitalů
po m o cí hlavního a vedléjšího kvantového čísla

Jednotlivé orbitaly je také možné zapsat s využitím hodnot

hlavního a vedlejšího kvantového čísla.

- Hlavní kvantové číslo n se zapisuje velkou arabskou číslicí

a za ní se malým písmenem (s, p, d, 0 vyznačí typ orbitalů,
určený vedlejším kvantovým číslem l.

vedlejší kvantové číslo 1 0 1 2 3

typ orbitalů s P d f

- Počet elektronů v orbitalech se zapisuje pomocí exponentu.

Například zápis ls 2 (čte se „jedna es dva“) říká, že v orbi-
talu typu s ( 1 = 0 ) první vrstvy (n = 1 ) se nachází dva
elektrony.
způsob zápisu
WNÍ POČET
obsazování orbitalů TOVÉ
elektrony SÍSLO ■
'ť S : i ' -
fů
TYP
ORBITALŮ

Příklad 1: Zapište, že v orbitalů 3s se nachází dva elektrony, v orbitalů

3d jeden elektron a v orbitalů 4f pět elektronů.

Řešení: 3s2 3d‘ 4f5

- Zápis orbitalů s využitím hlavního a vedlejšího kvantového

čísla se používá buď samostatně (1 s, 3p, 4d) nebo doplňuje
výše uvedené „rámečky“.

Příklad 2: Zapište pomocí rámečků orbitaly 2s, 3p a 4d.

Řešení: _ . ,
2s 3p 4d

□
Příklad 3: Zapište s využitím rámečků, že v orbitalů 3p je jeden elek­
tron.
Řešení: 0

T
 19

m i Otázky a úkoly

1. Kolik kvantových čísel je třeba k jednoznačnému popisu určitého

elektronu v obalu atomu? Vyjmenujte je.
2. Objasněte funkci jednotlivých kvantových čísel a vysvětlete, jakých
hodnot mohou nabývat.
3. Rozhodněte, jakých hodnot může nabýt vedlejší kvantové číslo 1,
je-li a) n = 1, b) n = 3, c) n = 5.
4. Degenerované orbitaly mají:
a) stejnou hodnotu n, 1 , mi
b) stejnou hodnotu n, I a liší se v mi
c) stejnou hodnotu n, ale musí se lišit v 1
5. Popište tvary orbitalů s, p a d a určete jejich počet.
6. Zapište pomocí rámečků orbitaly 3s, 3d, 4f, 2p.
7. Zapište pomocí rámečků, že v orbitalech 3p se nachází
a) 1 elektron, b) 6 elektronů.
8. Zapište pomocí hlavního a vedlejšího kvantového čísla, že v orbi­
talech a) 3d se nachází 6 elektronů, b) 4p se nachází 5 elektronů,
c) 5f se nachází 7 elektronů.

1.2.4. Výstavbový princip a jiná pravidla

V předchozí kapitole jsme se blíže seznámili s orbitaly

a nyní si uvedeme a vysvětlíme pravidla, která popisují, jakým
způsobem je elektronový obal zaplňován elektrony:

1. V jednom orbitalu mohou být maximálně dva elektro­ Pauliho princip

ny, lišící se hodnotou spinového kvantového čísla. výlučnosti

2. V degenerovaných orbitalech vznikají elektronové páry Hundovo

teprve po zaplnění každého orbitalu jedním elektro­ pravidlo
nem. Všechny nespárované elektrony m ají stejný spin.
V tomto případě má systém nejnižší energii, a je proto
nejstabilnější.

Prohlédněte si následující zápisy, které znázorňují obsazení

orbitalů 2 p třemi, čtyřmi, případně pěti elektrony:
2P > 2P . 2P . 2P

Ti l TT T ti ti T
' a ^ i-
b r c > dj
Zápis b a d je správný, protože elektronový pár vznikl až
po zaplnění každého degenerovaného orbitalu jedním elektro­
20

nem a nesparované elektrony mají stejný spin (šipky mají

stejnou orientaci). Zbývající zápisy jsou chybné. V případě a
vznikl elektronový pár dříve, než byly zaplněny všechny dege­
nerované orbitaly jedním elektronem, a v případě c mají
nespárované elektrony různý spin.

3. Orbitaly s energií nižší se zaplňují elektrony dříve než

orbitaly s energií vyšší.

Energie orbitalů se zvyšuje s rostoucí hodnotou součtu

hlavního (n) a vedlejšího kvantového čísla (1). Jestliže mají dva
různé orbitaly stejný součet n +1 (například pro orbital 3s a 2p
pravidlo n + l je součet n +1 roven 3), potom je rozhodující hodnota hlavního
kvantového čísla. Orbital, jehož hodnota n je menší, má nižší
energii a proto se zaplní elektrony dříve. (V našem případě
orbital 2 p).

Příklad 1: Rozhodněte, který z uvedených orbitalů: 3s, 3p, a 2p má

nejvyšší (nejnižší) energii.

Řešení: Pro orbital 3s je součet n + 1 roven 3, pro 3p = 4 a pro 2p = 3.

Z toho vyplývá, že nejvyšší energii má orbital 3p a nejnižší 2p (orbital
2p má v porovnání s orbitalem 3s nižší hodnotu hlavního kvantového
čísla).

Nyní na základě pravidla „n + 1“ zapíšeme jednotlivé orbi­

taly v pořadí, v jakém budou postupně zaplňovány elektrony:

výstavbový ls 2s 2p 3s 3p 4s 3d 4p 5s 4d 5p 6s 4f 5d 6p
princip
Uvědomte si, že například orbitaly 3d, které jsou součástí
3. vrstvy elektronového obalu (n = 3) se v porovnání s orbitaly
4s (n = 4) zaplňují elektrony později, i když čtvrtá vrstva má
v porovnání se třetí vyšší energii. Je to něco podobného, jako
když majitel domu povolí obsadit pětipokojový byt ve třetím
patře (orbital 3d) teprve tehdy, až bude mít obsazen jedno-
pokojový byt ve čtvrtém patře (orbital 4s). Je třeba pochopit,
že výše uvedený zápis udává pouze pořadí, v jakém jsou orbi­
taly 3d a 4s zaplňovány elektrony. (Byt v domě také nemění
svoji polohu vzhledem k pořadí, v jakém byl obsazen.)
 21
Příklad 2: Napište elektronovou konfiguraci atomu fluoru

Řešení: Atom fluoru má v jádře 9 protonů a v elektronovém obalu

9 elektronů. S využitím všech pravidel o zaplňování orbitalů můžeme
psát;
9 F: ls 2 2s2 2p5
nebo
1 s 2 s 2p

F: i U Ú t lí
Příklad 3: Napište elektronovou konfiguraci atomu, který má v jádře
6protonů.

Řešení: Šest protonů v jádře, a tedy šest elektronů v obalu, má atom

uhlíku ( (,C):
6 C: ls 2 2s 2 2p 2
nebo
1 s 2 s 2p

C: 1 Ti T T
Příklad 4: Určete, kolik orbitalů se nachází ve třetí vrstvě elektronového
obalu.

Řešení: Jedná se o třetí vrstvu elektronového obalu - hlavní kvantové

číslo je tedy rovno 3. Dále odvodíte vedlejší a magnetické kvantové
číslo:

1 = 0 (orbital s) mi = 0
1 = 1 (orbital p) mi = - 1 , 0 , 1
1 = 2 (orbital d) mi = -2 , - 1 , 0 , 1 ,2

Z uvedeného vyplývá, že ve třetí vrstvě elektronového obalu je

9 orbitalů (v každém mohou být 2 elektrony, které mají opačný spin).

Obdobným postupem (viz příklad 4) lze odvodit počty

orbitalů a elektronů i v dalších vrstvách elektronového obalu.
Z takto získaných výsledků jsou odvozeny následující obecné
vztahy:

- počet orbitalů v každé vrstvě elektronového obalu je dán

vztahem n2 (n je hodnota hlavního kvantového čísla)
2
- maximální počet elektronů ve vrstvě určuje vztah 2n
(n je hodnota hlavního kvantového čísla)
 3 Otázky a úkoly

1. Rozhodněte, který z následujících zápisů je správný, a svoje tvrzení

zdůvodněte: a) 2s3, b) 2d4, c) 4p6.
2. Jak zní Pauliho princip výlučnosti?
3. Určete, které z následujících zápisů jsou správné:
a) n=2 1=2, mi= 1; b) n = 3 ,1=0, mi=-1; c) n= 1, 1=0, mi=0
d) n = 3 ,1=2, mi=0; e) n= l, 1=0, mi= 1; f) n=2,1=-1, m=0
4. Hodnotě 1= 1 odpovídají orbitaly ty p u ......
5. Zapište, že:
a) v orbitalech p třetí vrstvy se nacházejí dva elektrony
b) v orbitalech d čtvrté vrstvy se nachází pět elektronů
c) v orbitalech s třetí vrstvy se nacházejí dva elektrony
a v orbitalech p téže vrstvy čtyři elektrony
6 . O čem rozhoduje pravidlo n + 1 ?
7. Rozhodněte, které z orbitalů se zaplní dříve:
a) 3s nebo 3p; b) 4s nebo 3p; c) 4p nebo 3d;
d) 4s nebo 3d; e) 4f nebo 5d; f) 5p nebo 6 s;
g) 6 s nebo 4f; h) 4d nebo 5p; i) 5d nebo 6 p
8 . Napište elektronové konfigurace následujících prvků:| 7C1, «O, 5B,
3 sBr, 15 P, 33AS.

1.3. Stavba elektronového obalu

a poloha prvku
v periodické soustavě prvků

Periodická soustava prvků (periodická tabulka) je gra­

fickým vyjádřením periodického zákona:

periodický zákon Vlastnosti prvků se periodicky mění v závislosti na

vzrůstajícím protonovém čísle.

Nyní si vysvětlíme, jak souvisí stavba elektronového obalu

atomu s polohou daného prvku v periodické tabulce a s jeho
chemickými vlastnostmi.
Periodická soustava prvků je rozdělena do vodorovných
řad a svislých slouců. Vodorovné řady se nazývají periody
a svislé sloupce skupiny.
 23
1 2 13 14 15 16 17 18
I II III IV V VI VII VIII
1 1 2
H He
2 3 4 5 6 7 8 9 10
Li Be B C N 0 F Ne
3 11 12 13 14 15 16 17 18
Na Mg 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 AI Si P S Cl Ar
4 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36
K Ca Sc Ti V Cr Mn Fe Co Ni Cu Zn Ga Ge As Se Br Kr
5 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54
Rb Sr Y Zr Nb Mo Tc Ru Rh Pd Ag Cd ln Sn Sb Te I Xe
6 55 56 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86
Cs Ba Lu Hf Ta W Re Os Ir Pt Au Hg TI Pb Bl Po At Rn
7 87 88 103 104 105 106 107 108 109
Fr Ra Lr Unq Unp Unh Uns Uno Une

57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70
Lanthanoidy ' La Ce Pr Nd Pm Sm Eu Gd Tb Dy Ho Er Tm Yb
\ 89 90 91 92 93 94 95 96 97 98 99 100 101 102
Aktinoidy
\ Ac Th Pa U Np Pu Am Cm Bk Cf Es Fm Md No

1.3.1. Periody

Pořadové číslo periody je totožné s hlavním kvantovým

číslem poslední obsazované vrstvy.

V první periodě (n = 1) se nacházejí dva prvky - vodík periody

a helium. Je tomu tak proto, že hlavnímu kvantovému číslu
n = 1 přísluší jediná hodnota vedlejšího kvantového čísla
1 (1 = 0). Z toho vyplývá, že první vrstva elektronového obalu
obsahuje pouze jeden orbital typu s. K jeho úplnému obsazení
jsou třeba dva elektrony.

Druhá perioda (n = 2) obsahuje celkem osm prvků. Tyto

prvky mají zcela zaplněnou první vrstvu ( 2 elektrony v orbi-
talu ls). Zbývající elektrony jejich obalů se nacházejí v orbi-
talech poslední (v tomto případě druhé) vrstvy. Lithium a be­
rylium mají své elektrony v orbitalu 2 s, zbývajících šest prvků
(B, C, N, O, F, Ne) doplňuje elektrony i do orbitalů 2p, které
mají v porovnání s orbitalem 2 s vyšší energii.

* Pokud máte problémy s pochopením učiva, zopakujte si pravidla, která

popisují zaplňovaní elektronového obalu elektrony.
 Atomy prvků třetí periody (n = 3) mají své elektrony
v orbitalech ls, 2s, 2p, 3s a 3p. Nej vyšší energii mají orbitaly
3p, které jsou společně s orbitaly 3s součástí třetí vrstvy elek­
tronového obalu.

Ve čtvrté periodě (n = 4) je situace složitější. V předchá­

zející kapitole jsme si vysvětlili, že elektrony draslíku a vápní­
ku zaplňují orbital 4s, který je součástí poslední (čtvrté) vrstvy
elektronového obalu. Pak následuje deset prvků (od skandia až
po zinek), jejichž elektrony vstupují do orbitalů 3d. Tyto tzv.
d-prvky d-prvky doplňují elektrony do předposlední vrstvy elek­
tronového obalu, a jsou proto označovány jako prvky p ře­
prvky přechodné chodné. Za zinkem následuje dalších šest prvků (od galia až
po krypton), které doplňují elektrony do orbitalů 4p, které jsou
opět součástí poslední (čtvrté) vrstvy.

Stavba elektronového obalu prvků páté periody (n = 5) je

obdobná jako u prvků periody čtvrté.

Prohlédněte si periodickou tabulku umístěnou na násle­

s-prvky dující straně a zapamatujte si, že s-prvky (prvky obsazující
s orbitaly) se nacházejí v I. a II. skupině periodické soustavy
prvků (výjimku tvoří helium). V posledních šesti skupinách,
p-prvky označených římskými čísly III až VIII jsou umístěny p-prvky,
tedy prvky, které doplňují elektrony do p orbitalů. Prvky s a p
bývají označovány jako prvky nepřechodné. Přechodné
d-prvky se nacházejí (počínaje čtvrtou periodou) ve střední
části tabulky.

Šestá (n = 6) a sedmá (n = 7) perioda obsahuje kromě

nepřechodných a přechodných prvků také prvky vnitřně pře­
f-prvky chodné (f-prvky), které doplňují elektrony do orbitalů f.
V každé periodě jich je 14. V šesté periodě následují za lantha-
nem a v sedmé za aktiniem a podle těchto prvků získaly spo­
lečné názvy: lanthanoidy a aktinoidy. Vnitřně přechodné
prvky doplňují elektrony do vrstvy s hlavním kvantovým čís­
lem o dvě jednotky nižším, než je pořadové číslo periody, v níž
se nacházejí.
Pro větší přehlednost se lanthanoidy a aktinoidy z přísluš­
ných period vyčleňují a uvádějí se jako dvě samostatné řady
umístěné ve spodní části periodické soustavy prvků. Pokud
bychom tyto prvky začlenili do period, prodloužili bychom
periodickou tabulku o 14 skupin. Chemie vnitřně přechodných
 25
prvků přesahuje rámec této učebnice, a proto se o nich až na
výjimky nebudeme zmiňovat.
1 2 13 14 15 16 17 18
I n □ n e p řech o d n é ni IV V VI VII VIII
1 1 □ p ře ch o d n é 2
H C3 vnitřně přechodné He
2 3 4 5 6 7 8 9 10
Li Be B C N 0 F Ne
3 11 12 13 14 15 16 17 18
M
Na Mg 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 AI Si P S Cl Ar
4 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36
K Ca Sc Ti V Cr Mn Fe Co Ni Cu Zn Ga Ge As Se Br Kr
5 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54
Rb Sr Y Zr Nb Mo Tc Ru Rh Pd Ag Cd ln Sn Sb Te I Xe
6 55 56 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86
Cs Ba Lu Hf Ta W Re Os Ir Pt Au Hg TI Pb Bi Po At Rn
7 87 88 103 104 105 106 107 108 109
Fr Ra Lr Unq Unp Unh Uns Uno Une

1.3.2. Skupiny

Svisle je periodická soustava prvků rozdělena do 18 sku- skupiny

pin, které jsou označeny arabskými čísly 1 až 18. Skupiny
nepřechodných prvků mají navíc římská čísla I až VIII, která
zároveň udávají počet elektronů v poslední vrstvě. V každé
skupině jsou pod sebou seřazeny prvky, které m ají stejné
počty elektronů v poslední, případně v předposlední vrstvě
elektronového obalu, což má za následek podobné chemic­
ké vlastnosti těchto prvků.
Chemické vlastnosti prvků určují tzv. valenční elektrony. valenční
Jsou to elektrony s nejvyšší energií a nacházejí se: elektrony
- u nepřechodných prvků v orbitalech ns a np
- u přechodných prvků v orbitalech ns a (n-l)d
- u vnitřně přechodných prvků v orbitalech ns a (n-2)f,
případně i v orbitalech (n-l)d

Pro jednotlivé skupiny prvků se často používají názvy,

jejichž základem je číslo skupiny (prvky prvé skupiny apod.).
26
Kromě toho se pro některé příbuzně prvky umístěné v téže
skupině používají tzv. názvy skupinové.
Například:

skupinové Alkalické kovy Li Na K Rb Cs Fr

názvy prvků Kovy alkalických zemin Ca Sr Ba Ra
Chalkogeny O S Se Te Po
Halogeny F Cl Br I At
Vzácné plyny He Ne Ar Kr Xe Rn

Poslední vrstva elektronového obalu může obsahovat

elektronový maximálně 8 elektronů (ns2np6). Výjimku z tohoto pravidla
oktet tvoří pouze vrstva s pořadovým číslem 1 , ve které mohou být
maximálně dva elektrony. Zcela zaplněná poslední vrstva je
charakteristická vysokou stabilitou. Proto všechny prvky,
které mají v poslední vrstvě elektronového obalu osm elektro­
nů (respektive dva u He) jsou velmi stabilní - nereaktivní.
Několik příkladů:
2
1. vrstva He: ls
2. vrstva Ne: ls 2 2s2 2p6
3. vrstva Kr: 1s2 2s2 2p6 3s~3p6 atd.

Uvedené prvky patří mezi prvky VIII. skupiny, které jsou

známé pod skupinovým názvem vzácné neboli inertní plyny.

1.3.3. Zkráceny zápis elektronové konfigurace

Při tomto způsobu zápisu se uvádí jen obsazení těch orbi-

talů, které má daný atom navíc proti atomům předcházejícího
vzácného plynu. Například: elektronové uspořádání v ato­
mech prvků 4. periody se zapisuje s využitím argonu, který je
posledním prvkem třetí periody.

Příklad 1: Napište elektronovou konfiguraci vápníku

Řešení:
a) nezkrácený zápis: 2 <>Ca: 1s2 2s2 2p63s2 3p64s2
b) zkrácený zápis: 2 <>Ca: [|gAr]4s"

20Ca. [18Ar] Ti
 27
Příklad 2: Napište konfiguraci elektronového obalu atomu fluoru a ur­
čete počet jeho valenčních elektronů.

Řešení: Fluor je prvek druhé periody (n = 2), patří mezi nepřechodné

prvky:
9F: [2HeJ2s22p5

Atomy fluoru mají sedm valenčních elektronů, umístěných v orbi-

talech 2 s a 2 p.

Otázky a úkoly

1. Zkráceným zápisem zaznamenejte elektronovou konfiguraci násle­

dujících prvků: 7N, 19 K, 32 Ge, 22 TÍ, 2 sNi, |6S
2. Vysvětlete pojem valenční vrstva.
3. Jak zní periodický zákon?
4. Které z uvedených prvků jsou nepřechodné: Ge, Te, O, Ti, Os, Sn,
Ce, Ca, U, B?
5. Kde se v periodické tabulce prvků nacházejí s- a kde p- prvky?
6. Vysvětlete následující pojmy: valenční elektron, prvky přechodné,
nepřechodné a vnitřně přechodné.
7. Vysvětlete, proč jsou prvky VIII. skupiny velmi stabilní.

1.4. Radioaktivita

V přírodě se vyskytují atomy, jejichž jádra jsou nestabilní

a samovolně se přeměňují. Jejich přeměnou vznikají jádra
jiných prvků a uvolňuje se neviditelné záření. Tento proces se
označuje jako radioaktivita. radioaktivita
Důležitým faktorem, který rozhoduje o tom, zda bude
daný nuklid stabilní nebo nestabilní, je poměr počtu neu­
tronů N k počtu protonů Z. U prvků s protonovým číslem
Z < 20 jsou nej stabilnější ta jádra, u nichž je podíl N : Z ro­
ven 1. Se zvyšujícím se protonovým číslem poměr N : Z pro
stabilní nuklidy postupně roste až do hodnoty 1,5. Závislost
počtu neutronů vyskytujících se ve stabilních jádrech pří­
rodních nuklidů na protonovém (atomovém) čísle vyjadřuje
následující graf. Někdy bývá tato závislost označována jako
řeka stability.
řeka stability

protonové číslo Z

1.4.1. Jaderné (radioaktivní) záření

Rozpad nestabilních jader bývá provázen uvolňováním

(eliminací) některých částic z prostoru jádra. Existují tri zá­
kladní druhy jaderného záření: alfa (a), beta ((3) a gama (y).

částice a Záření (a) je tvořeno částicemi (a). Jsou to kladně nabitá

jádra helia složená ze dvou protonů a dvou neutronů ( 2 He).
Toto záření má velmi malý dosah a zachytí ho i papír nebo
tenká hliníková fólie.

částice (3 Záření (p) se dělí na P+ a fT. Záření P~je tvořeno proudem

záporně nabitých elektronů ^ e . Má větší pronikavost než
záření a. Záření p+je tvořeno kladně nabitými pozitrony +|e.

záření y Záření (y) je elektromagnetické vlnění s velmi krátkou

vlnovou délkou a vysokou energií. (Energie záření je nepřímo
úměrná vlnové délce.) Záření y se svými vlastnostmi podobá
rentgenovému záření a často se používá k podobným účelům.
Z uvedených typů záření je nejpronikavější. Jen pro vaši před­
stavu: vrstva olova silná 1,3 cm pohltí přibližně 50% záření
gama.
 29
*
Radioaktivita je schopnost některých atomových jad er přirozená
samovolně se rozpadat a přitom vysílat záření. a umělá
radioaktivita
Seznámili jsme se s jednotlivými druhy jaderného záření
a nyní se budeme věnovat samotným radioaktivním rozpadům.

1.4.2. Radioaktivní rozpady

Rozpad (přem ěna) a

přeměna a
Rozpad a je typický pro přeměny jader těžkých prvků.
Z jádra je vymrštěna částice 2 He, a tak vzniká jádro prvku,
který má nukleonové číslo A o čtyři jednotky a protonové číslo
Z o dvě jednotky menší než původní jádro. Je zřejmé, že
rozpadem vzniklý nuklid je v periodické soustavě prvků
posunut vzhledem k původnímu já d ru o dvě místa vlevo.
Celý děj vyjadřuje následující obecná rovnice:
A-«r A 4-«t- 4*y \/x| * * 226^ 222»~n ^ tt
zX —» z- 2 * + 2 ^ e přiklad: 88 Ra —> 86 Rn + 2He

Rozpad (přem ěna) p přeměna (3

Rozpad (5-je charakteristický pro jádra nuklidů, která vybo­

čují z „řeky stability“ svým počtem neutronů (např. ]H).
V tomto případě se některý z neutronů může přeměnit na pro­
ton a elektron. Proton zůstává v jádře, elektron jádro opouští.

1
0n —v> ip
1
+, _je
0

Jádro vzniklé rozpadem ((3~) má o jeden proton více. Vzni­

ká nuklid, který je v periodické tabulce vzhledem k původ­
nímu prvku posunut o jedno místo vpravo. Celý děj může­
me vyjádřit následující obecnou rovnicí:
zX —> z+)Y + !!|e příklad: —> 9 2 *U + ^ e

* Je třeba rozlišovat mezi radioaktivitou přirozenou a umělou. Přirozená je

vlastností nestabilních nuklidů vyskytujících se v přírodě. Umělou radioakti­
vitou se rozum í samovolný rozpad uměle připravených nuklidů, které se
v přírodě nevyskytují. Tyto nuklidy je možné připravit ve speciálních labo­
ratořích ostřelováním stabilních jader částicemi alfa, neutrony apod.
30
Záření a a (3bývá provázeno zářením y. Nově vzniklé jádro
se tímto způsobem zbavuje přebytečné energie.

přeměna (3+ Rozpad (přem ěna) (3+

Některé uměle připravené nuklidy vybočují z „řeky stabi­

lity“, protože jejich jádra mají relativní nadbytek protonů.
V těchto případech může dojít k přeměně některého z protonů
na neutron a pozitron. Popsanou jadernou přeměnu vyjadřuje
následující jednoduchá rovnice:
i i , o
iP on + +ie

Pozitron opouští jádro a velmi rychle zaniká rekombinací

s elektronem za vzniku fotonů. Při rozpadu (3+ vzniká nu-
klid, který je v periodické tabulce posunut o jedno místo
vlevo. Celý proces přeměny jádra je možné vyjádřit obecnou
rovnicí:
A v , 0 - , 30^ v 30c . , 0
ZX —> z-iY + +ie příklad: 15 P —> 1 4 S 1 + +ie

Elektronový zách y t

Přebytek protonů, diskutovaný v předcházejícím případě,

může být odstraněn i tak, že proton, který je součástí jádra,
zachytí některý elektron z elektronového obalu. Podle toho, ze
které vrstvy byl elektron zachycen, je možné hovořit o záchytu
K, záchytu L apod. (Jednotlivé vrstvy obalu se někdy označují
písmeny K, L, M ... , přičemž nejblíže jádru je vrstva K.)
Probíhající děj vyjadřuje rovnice:
o . 1
-ie + 1P -> on

Celý proces přeměny jádra vyjadřuje následující obecná

rovnice:
e.z.
A A
ZX —> 2 - 1 Y e.z. = elektronový záchyt

elektronový Elektronovým záchytem vzniká nuklid, který je v pe­

záchyt riodické tabulce, vzhledem k původnímu prvku, posunut
o jedno místo vlevo.
 31

1.4.3. Poločas rozpadu

Jistě vás napadlo, jak dlouho může trvat, než se přemění

(rozpadne) určité množství radioaktivní látky. Vlastní přemě­
na jednoho jádra proběhne velmi rychle, ale tento děj nenastá­
vá u všech jader současně. Určit, které jádro a v kterém okam­
žiku se rozpadne, zatím nedovedeme. Z tohoto důvodu byla
zavedena veličina zvaná poločas rozpadu.
Poločas rozpadu (xVz) je doba (časový interval), za kte­ poločas rozpadu
rou se rozpadne polovina přítomných jad er radioaktivní­
ho nuklidu.
Poločas rozpadu je nezávislý na původním množství ra­
dioaktivní látky a není možné ho ovlivnit změnou vnějších
faktorů, například zvýšením teploty. Závisí výhradně na da­
ném nuklidu a je pro něj stálou, konstantní veličinou.

schematické
znázornění
časového průběhu
radioaktivní
přeměny

Po uplynutí deseti poločasů rozpadu je radioaktivní látka

prakticky „vymřelá“. Po této době je v soustavě méně než
tisícina původních atomů. (Označíme-li původní množství ra­
dioaktivních atomů B0 - viz obr. - je množství atomů po
uplynutí deseti poločasů rozpadu rovno Bq/1024.)
Poločasy rozpadu jednotlivých nuklidu jsou rozdílné.
Například polonium g^Po má poločas rozpadu velmi krátký,
pouze 3.10 s. Nejdelší poločas rozpadu mají thorium go^h
(13,9 miliard let), uran 9 9 8U (4,5 miliard let) a uran 9 2 5 U(710
miliónů let). Tyto tři nuklidy jsou základem tří přírodních
rozpadových řad. Rozpad každého z nich zahajuje řetěz pře­
měn, v jehož průběhu postupně vzniká řada radioaktivních
nuklidů s různě dlouhým poločasem rozpadu. Výchozí nukli­
dy všech tří rozpadových řad mají podstatně delší poločasy radioaktivní
rozpadu než vznikající sekundární radionuklidy, a proto se rozpadové řady
mezi jednotlivými členy každé rozpadové řady ustavila trvalá
 radioaktivní rovnováha. Všechny tři přírodní rozpadové řady
jsou zakončeny stabilními nuklidy olova.
Kromě tří přirozených radioaktivních rozpadových řad
existuje ještě čtvrtá - umělá, ^která začíná uměle připraveným
radioaktivním neptuniem 9 3 Np a končí stabilním izotopem
bismutu 2 3 9 Bi.

určování stáří Uvedené poznatky o nestabilních jádrech a poločasu rozpa­

archeologických du se využívají například při určování stáří některých archeo­
nálezů logických nálezů. Nejznámější je tzv. radiouhlíková metoda.

Povězme si o této metodě více. Začneme u oxidu uhli­

čitého, který je nedílnou součástí atmosféry. Tento plyn má ve
své molekule vázaný atom uhlíku, který je v průběhu rozma­
nitých biochemických reakcí zabudováván do organických
sloučenin, které tvoří podstatu rostlinných a živočišných těl.
Přírodní uhlík je tvořen třem i izotopy: 1 2 C, I3C a 1 4 C.
Izotop l4C je radioaktivní (poločas rozpadu 5 730 let) a v po­
rovnání s izotopem I2C je v přírodě podstatně méně zastou­
pen. Poměr izotopů uhlíku v atmosféře je dlouhodobě kon­
stantní. Z toho vyplývá, že živé organizmy mají ve svém těle
všechny tři izotopy uhlíku ve stále stejném poměru. Pokud
organizmus odumře, přísun uhlíku, a tím i izotopu C, se
zastaví. Radioaktivní izotop se rozpadá a poměr mezi stabilní­
mi izotopy a 14C se zákonitě zvětšuje.
Bylo zjištěno, že v lg uhlíku izolovaného z živého orga­
nizmu proběhne 16 radioaktivních rozpadů za minutu. Jestliže
organizmus odumře, počet rozpadů ve stejném vzorku klesá.
Za 5 730 let (poločas rozpadu 1 4 C) bychom zjistili, že v 1 g
uhlíku proběhne 8 rozpadů za minutu. Nebo jinak: jestliže
zjistíme, že v 1 g uhlíku obsaženém ve zbytcích kostry pro­
běhnou 4 rozpady za minutu, tak víme, že kostra je stará
přibližně 11 400 let.
 33

Otázky a úkoly

1. Objasněte pojem radioaktivita.

2. Jaký je rozdíl mezi přirozenou a umělou radioaktivitou?
3. Při a rozpadu se:
a) A zmenší o 2 jednotky a Z o 4 jednotky
b) A zmenší o 4 jednotky a Z o 2 jednotky
c) z jádra atomu uvolní elektron
d) nezmění počet nukleonů v jádře atomu
4. Objasněte princip přeměny p~.
5. S využitím periodické tabulky prvků doplňte následující rovnice:
a) ^&Fe -» ... + 2je
b) ... -> + ^ 6H f+ |H e
c) ) l2Pt -> jg8O s+ ...
6. Definujte poločas rozpadu.
7. Které izotopy jsou základem radioaktivních rozpadových řad?
8. Který izotop uhlíku se používá při určování stáří archeologických
nálezů organického původu?

1.5. Hmotnost atomu

Skutečné hmotnosti atomů jsou velmi malé. Například

atom nejlehčího prvku, vodíku, má klidovou hmotnost
1,67348 . 10 “ kg. Počítat s obdobnými čísly by bylo velmi
nepohodlné. Proto byly zavedeny relativní atomové hmot­ atomová
nosti. Základem pro jejich určení je atomová hmotnostní hmotnostní
konstanta, která byla definována jako 1/12 skutečné hmot­ konstanta
nosti atomu nuklidu uhlíku 12C.

m = m(_ Q = j 6 6 0 5 7 10-27 k
12
Relativní atomová hmotnost (Ar) kteréhokoliv prvku je relativní atomová
definována jako poměr skutečné hmotnosti atomu k ato­ hmotnost
mové hm otnostní konstantě mu.

Ar(zAX) = ^ kg

Ar( £X) = relativní atomová hmotnost prvku X

m( ÉX) = skutečná hmotnost atomu X
mu = atomová hmotnostní konstanta
34
Relativní atomové hmotnosti prvků jsou bezrozm ěrná
čísla (to znamená, že nemají jednotky), která vyjadřují, ko­
likrát je atom daného prvku těžší než 1/12 hmotnosti ato­
mu nuklidu uhlíku 1 2 C.

Relativní hmotnosti protonu a neutronu se blíží jedné, proto téměř

všechny známé nuklidy mají relativní atomovou hmotnost blízkou
celým číslům. Relativní atomové hmotnosti mnohých prvků se však od
celých čísel výrazně liší. Například relativní atomová hmotnost chloru
má hodnotu 35,453. Vysvětlení je snadné. Přírodní chlor je směsí dvou
izotopů ( 35C1 - 75,53% a 37C1 - 24,47%), které vzhledem k různému
počtu neutronů mají různou hmotnost. Hodnota uvedená v periodické
tabulce na tuto skutečnost reaguje a je dána procentním zastoupením
obou izotopů v přírodní směsi. Tabelární hodnota se označuje jako
střední relativní atomová hmotnost a lze ji vypočítat tak, že relativní
atomové hmotnosti jednotlivých izotopů vynásobíme jejich hmotnost­
ním zlomkem ve směsi a sečteme je. Jako příklad si uvedeme výpočet
pro již zmíněný chlor:
34,9688 . 0,7577 + 36,9658 . 0,2423 = 35,4527 = 35,453

Stejně jako atomy, tak i molekuly mají nenulovou klidovou

hmotnost. Místo skutečné hmotnosti se podobně jako u atomů
používá relativní veličina.
relativní Relativní molekulová hmotnost (Mr) je definována jako
molekulová pom ěr skutečné hmotnosti molekuly k atomové hm otnost­
hmotnost ní konstantě m u. Můžeme ji získat součtem relativních ato­
mových hmotností všech prvků obsažených v molekule slou­
čeniny.
Střední relativní molekulová hmotnost je dána součtem středních
relativních atomových hmotností všech prvků vázaných v molekule.

Otázky a úkoly

1. Jakým způsobem je definována atomová hmotnostní konstanta?

2. Jakým způsobem lze vypočítat relativní atomovou hmotnost?
3. Vypočtěte střední relativní molekulovou hmotnost následujících
sloučenin (výsledek zaokrouhlete najedno desetinné místo):
a) H20 b) CaC 0 3 c) H2 SO4
d) CI2 e) HCI f) FeS
4. Jaký je rozdíl mezi relativní a střední relativní atomovou hmotností?
 35

2. Chemická vazba

Již na základní škole jste se seznámili s faktem, že atomy

většiny prvků se spojují do větších celků, které se nazývají
molekuly. Spojení mezi jednotlivými atomy je realizováno
prostřednictvím valenčních elektronů a označuje se jako che­
mická vazba.

Molekuly jsou částice chemických látek složené ze dvou

nebo více atom ů vzájemně vázaných chemickou vazbou. molekula
Poloha atom ů v molekule i typ spojem mezi nimi je přesně
definován.
Molekuly mohou být složeny buď z atomů o témže proto­
novém čísle, nebo z atomů, které se počtem protonů liší. V pr­
vém případě se jedná o molekuly prvků, v druhém o molekuly
sloučenin.
Víte také, že existuje vazba kovalentní, po lárn í a ionto­
vá. Nyní se budeme touto problematikou zabývat podrobně­
ji-

2.1. Vazba kovalentní

Vznik kovalentní vazby si objasníme na následujícím, čistě

teoretickém příkladu. Budeme sledovat změnu potenciální
energie dvou izolovaných atomů vodíku. Jeden označíme pís­
menem X a umístíme ho do počátku souřadnicového systému.

vznik
kovalentní vazby
 36
Druhý, označený písmenem Y, se bude k němu ve směru
vodorovné osy x postupně přibližovat. Na osu y budeme vyná­
šet potenciální energii systému (Ep).

Pokud se může mezi atomy vytvořit chemická vazba, zač­

nou mezi nimi při vzájemném přibližování (postupně se mění­
cí poloha atomu Y označená čísly 1, 2...) působit přitažlivé
síly, které budou mít za následek jejich další přibližování.
Potenciální energie bude klesat, to znamená, že vznikající
systém bude stabilnější. Při určité vzdálenosti středů ato­
mů 1 (poloha Y3) dosáhne potenciální energie systému svého
minima (systém má v tomto okamžiku největší stabilitu).
délka Vzdálenost 1 se označuje jako délka chemické vazby
chemické vazby a energie Ep je energií této vazby. Pokud by přibližování
atomů pokračovalo, začaly by se projevovat odpudivé síly
mezi elektrony obou atomů a potenciální energie by prudce
vzrostla.

energie Energie chemické vazby je energie, která se uvolní při

chemické vazby vzniku dané vazby. Udává se v kj/mol.

Jestliže bychom chtěli od sebe oddělit atomy poutané che­

mickou vazbou, museli bychom soustavě dodat takové množ­
ství energie, jaké se při vzniku vazby uvolnilo.

disociační Energie potřebná ke zrušení chemické vazby se ozna­

energie vazby čuje jako disociační energie. Má stejnou hodnotu jako
energie vazebná, ale opačné znaménko.

Na vzniku kovalentní vazby se od každého z vázaných

atomů podílí jeden, dva nebo tři valenční elektrony. V prvém
vazba jednoduchá případě hovoříme o vazbě jednoduché - neboli o vazbě a,
v druhém a třetím případě pak o vazbě dvojné a trojné. V ná­
vazby násobné sobných vazbách je jedna vazba a provázena jednou nebo
dvěma vazbami typu n.

Vznik jednoduché, dvojné a trojné vazby mezi dvěma ato­

my obecného prvku X můžeme znázornit následujícím sche-
matem:

X' + X —► X - X
X : + :X —* X = X
x; + !X — X = X
 37
Několik příkladů:

H -H H - Cl 0 =0 N=N
vazba jednoduchá dvojná trojná

Při zápisu elektronové konfigurace pomocí „rámečků“ se

chemická vazba znázorňuje čárkou, která spojuje orbitaly,
jejichž překryvem došlo ke vzniku vazby. Všimněte si, že ve
vazebných elektronových párech mají jednotlivé elektrony
opačný spin.

1s 1s 2s 2p
H: T N :| ti T T T
molekula molekula
vodíku dusíku

H: i N: U Ti l i i

3s 3p

17 Cl: [ Ne] Ti Ti Ti T
molekula
chlorovodíku

H:
1s

Pro vazbu a je charakteristické, že největší hustota vazba a a n

vazebného elektronového oblaku se nachází na spojnici
jader obou vázaných atomů. U vazeb n je největší hustota
vazebného elektronového oblaku symetricky rozložena
mimo spojnici obou jader.
Rozdílné rozložení elektronové hustoty je podmíněno vzá­
jemnou polohou překrývajících se valenčních orbitalů. Při
vzniku vazby G dochází k překryvu dvou orbitalů na spojnici
jader. Tato spojnice se pak stává osou vazby.
38

vznik vazby a

Vazba n vzniká bočním překry vem orbitalů p nebo d (případně

orbitalu p a d). To vysvětluje, proč se maximum elektronové
hustoty nachází mimo spojnici jader.

vznik vazby n

2.2. Vazba polární a iontová

vazba polární Ze základní výuky chemie již víte, že elektrony chemické

vazby jsou mezi vázanými atomy umístěny zcela symetricky
pouze v případě, že se jedná o vazbu mezi atomy téhož prvku
(např. v molekule vodíku, chloru nebo bromu). Ve všech
ostatních případech dochází k posunu vazebných elektronů
k jednomu z vázaných partnerů. To má za následek vytvoření
částečného (parciálního) elektrického náboje na obou váza­
ných atomech. Čím je posun vazebných elektronů větší, tím
větší jsou vzniklé náboje. Vznik parciálních nábojů (značíme
je 8 + a 5~) mezi vázanými atomy je charakteristický pro vazbu,
která se označuje jako vazba polární.

znázornění
vazby polární 8+ 5-
H - Cl H-*C1 y y
 39
Může však nastat i případ, kdy je valenční elektron jednoho
atomu vtažen do valenční vrstvy atomu druhého. Důsledkem
je vznik elektricky nabitých částic, zvaných ionty. Tento typ
vazby je označován jako vazba iontová a vzniká například vazba iontová
mezi atomy alkalických kovů a halogenů:
2Na + Cl2 -> 2NaCl

Schopnost atomů přitahovat vazebné elektronové páry se

vyjadřuje číselnou hodnotou. Tyto hodnoty zavedl americký
fyzik a chemik L. Pauling a nazval je elektronegativitou .
Čím více daný prvek vazebné elektrony přitahuje, tím vyšší je
hodnota jeho elektronegativity.

Elektronegativita je schopnost vázaného atomu p řita­ elektronegativita

hovat elektrony chemické vazby. Čím je rozdíl elektrone-
gativit mezi atomy vázaných prvků větší, tím je vazba polár­
nější a naopak, čím je rozdíl elektronegativit menší, tím je
vazba kovalentnější.

hodnoty
H
elektronegativity
2.1
nepřechodných
I II III IV V VI VII
prvků
Li Be B C N 0 F
1,0 1,5 2,0 2,5 3,0 3,5 4,0
Na Mg AI Si P s Cl
0.9 1,2 1,5 1,8 2,1 2,5 3,0
K Ca Ga Ge As Se Br
0,8 IX) 1.6 1.8 2,0 2A 2.8
Rb Sr ln Sn Sb Te 1
0,8 1,0 1.7 1,8 1,9 2,1 2,5
Cs Ba TI Pb Bi Po At
0,7 0,9 1,8 1,8 1,9 2,0 2,2

* V současné době existuje několik postupů pro stanovení hodnot elektro­

negativity. Získané hodnoty se v závislosti na použité metodě poněkud liší.
Paulingova metoda vychází z experimentálně stanovených hodnot disociač-
ních energií vazeb.
40
Výše uvedené poznatky mají základní význam pro pocho­
pení dalšího učiva, které vás v průběhu studia čeká. Zapama­
tujte si:

vazba kovalentní - Čistě kovalentní vazba vzniká mezi atomy stejných prvků.
V tomto případě je rozdíl elektronegativit roven 0.

vazba polární - Dohodou bylo stanoveno, že vazbu budeme považovat za

polární, je-li rozdíl elektronegativit mezi vázanými atomy
větší než 0,4, ale menší než 1,7.

vazba iontová - Obdobně bylo rozhodnuto, že vazby, v nichž je rozdíl elek­

tronegativit větší než 1,7, budou považovány za iontové.
i
Uvědomte si, že na rozdíl od čistě kovalentní vazby, která
je charakteristická pro molekuly prvků (např. CI2 ), čistě ionto­
vá vazba neexistuje. Vazba iontová je ve skutečnosti vazbou
extrémně polární. V následujícím grafu je znázorněna zá­
vislost iontového charakteru vazby (vyjádřená v %) na rozdílu
elektronegativit mezi vázanými atomy.

závislost
charakteru vazby
na rozdílu
elektronegativit

rozdíl elektronegativit vázaných atomů

 41

Otázky a úkoly

1. Vysvětlete následující pojmy: valenční elektrony, molekula prvku,

molekula sloučeniny.
2. Definujte pojmy: vazebná energie a disociační energie vazby.
3. Objasněte pojmy: jednoduchá, dvojná a trojná vazba; vazba a a n.
4. Popište prostorové rozmístění elektronové hustoty vazeb a a n.
5. Jakým způsobem musí být v prostoru rozmístěny orbitaly, které se
podílejí na tvorbě vazby a a vazby ti?
6. Definujte elektronegativitu.
7. Jakým způsobem je z hlediska rozdílu elektronegativit definována
vazba kovalentní, polárně kovalentní a iontová?
8. Ve které části periodické tabulky se nacházejí prvky s nevyšší (nej-
nižší) elektronegativitou?
9. Existuje čistě kovalentní a čistě iontová vazba?

2.3. Kovy a kovová vazba

Většinou si neuvědomujeme, že přibližně 80% všech zná­

mých prvků patří mezi kovy. Nacházejí se v levé a střední části
periodické tabulky. Z jejich umístění vyplývá, že všechny mají
v poslední vrstvě elektronového obalu malý počet elektronů
a také nízké hodnoty elektronegativity.
13 14 15 16 17 18
III IV V VI VII VIII

PQL0K0VY
57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70
La Ce Pr Nd Pm Sm Eu Gd Tb Dy Ho Er Tm Yb
89 90 91 92 93 94 95 96 97 98 99 100 101 102
Ac Th Pa U Np Pu Am Cm Bk Cf Es Fm Md No
42
Z umístění kovů v periodické soustavě prvků lze odvodit
následující pravidlo:
Prvek je kovem, jestliže počet elektronů jeho nejvyšší
zaplňované vrstvy je menší nebo roven číslu periody, v níž
se nachází.
Uvedené pravidlo si ověříme na dvou známých prvcích: hliní­
ku a fosforu. Hliník patří do třetí periody a v poslední vrstvě
elektronového obalu má tři elektrony; hliník je tedy kov.
Fosfor je také prvkem třetí periody, ale v poslední vrstvě elek­
tronového obalu má 5 elektronů. Z toho vyplývá, že fosfor
mezi kovy nepatří. Obě tvrzení jsou v souladu s naší zkuše­
ností.

Dokážete si vzpomenout na některé charakteristické vlast­

nosti kovů? Ano, je to kovový lesk, tažnost, kujnost a tepelná
a elektrická vodivost. Jistě vás v souvislosti s látkou probí­
ranou v předcházejících kapitolách napadne, že tyto vlastnosti
nějakým způsobem souvisejí s typem vazeb, které se v kovech
vyskytují. Je tomu tak. Chemické i fyzikální vlastnosti kovů
jsou podmíněny speciálním druhem vazby, která se označuje
kovová vazba jako vazba kovová.
Pro popis kovové vazby byla vytvořena celá řada teorií.
Podle nejjednodušší z nich jsou kationty libovolného kovu
rozmístěny do uzlových bodů krystalové mřížky a valenční
elektronový plyn elektrony se mezi nimi volně pohybují ve formě tzv. elektro­
nového plynu.

krystal kovu

Z výše uvedeného vyplývá, že kovová vazba je typem

vazby, u níž nejsou elektrony umístěny (lokalizovány) mezi
dva atomy. Všechny valenční elektrony jsou společné všem
 43
členům mřížky. Z toho vyplývá, že vazba v kovech je delo-
kalizovaná. Na základě volné pohyblivosti elektronů lze vy­
světlit elektrickou vodivost kovů (elektrický proud je vlastně
usměrněný pohyb elektronů). S kovovou vazbou souvisí také
kujnost kovů. Při kování nebo tváření se díky delokalizaci
vazebných elektronů jednotlivé vrstvy krystalové mřížky po
sobě volně posouvají.

© © © © © © © posun vrstev
v krystalu kovu

© © © © © © ©

2.4. Vazba koordinačně kovalentní

Pro vznik jednoduché vazby je nutné, aby do ní každý

z vázaných atomů poskytl jeden elektron. Vazba koordinačně
kovalentní je charakteristická tím, že celý elektronový pár,
potřebný pro vznik vazby, poskytuje pouze jeden z vazebných
partnerů. Tato vazba se vytvoří např. při vzniku amonného
kationtu reakcí amoniaku s protonem.

H
I znázornění
H+ N+ vzniku
/ I' amonného kationtu
H H H

NH3 + H+ NH+

Dárcem (donorem) elektronového páru je dusík vázaný

v molekule amoniaku. Jeho příjemcem (akceptorem) je vodí­
kový kation. Je třeba si uvědomit, že všechny čtyři vazby
44
v amonném kationtu jsou naprosto rovnocenné. Obdobným
způsobem vzniká reakcí vody s protonem oxoniový kation
(H 3 O4). Atom kyslíku vázaný v molekule vody dává k dispo­
zici jeden ze svých volných elektronových párů a ten je přijí­
mán vodíkovým kationtem.

znázornění vzniku H+ o+
oxoniového kationtu
/ \ / I\
H H H h H

HoO H+ h 3o +

Obecně lze vznik koordinačně kovalentní vazby vyjádřit

následující rovnicí:
Bl + A -> B - A

donor Částice Bl je nazývána donor (dárce) a částice A ak ­

akceptor ceptor (příjemce) elektronového páru. Na donomím atomu
se nachází volný elektronový pár, zatímco akceptorní atom
musí mít k dispozici prázdný (vakantní) orbital.

Přítomnost koordinačně kovalentních vazeb v molekulách

je charakteristická pro komplexní sloučeniny. Podrobněji se
s nimi seznámíte ve druhém dílu učebnice.

Otázky a úkoly

1. Popište kovovou vazbu.

2. Proč jsou kovy elektricky vodivé?
3. Kde se v periodické tabulce nacházejí kovy?
4. Objasněte pojmy: donor, akceptor, vakantní orbital, koordinačně
kovalentní vazba.
5. Popište, jakým způsobem vzniká koordinačně kovalentní vazba
a uveďte konkrétní příklady.
6. Objasněte pojem delokalizovaná vazba.
 45

m 2.5. Slabé vazebné interakce

on
o-
jí_ Kromě chemických vazeb, které poutají jednotlivé atomy
v molekulách, existují i interakce podstatně slabší. Jejich pro­
střednictvím se vzájemně ovlivňují jednotlivé molekuly. Tyto
síly při nižších teplotách sdružují molekuly do tzv. agregátních
stavů - kapalného nebo tuhého skupenství; to znamená, že
podmiňují některé fyzikální vlastnosti látek, např. bod tání
a varu. Jinak řečeno: slabé vazebné interakce jsou příčinou
toho, že některé látky s nízkou molekulovou hmotností se při
nižších teplotách vyskytují v kapalném (voda, brom) nebo
pevném (jod) stavu. Ke slabým vazebným interakcím může
docházet mezi molekulami téže látky, ale i mezi molekulami
;t látek různých.
Síly působící mezi molekulami dělíme na van der Waal-
sovy síly a vodíkové můstky.

2.5.1. Van der Waalsovy síly

Van der Waalsovy síly působí mezi libovolnými mole­

kulami v závislosti na jejich vzájemném přiblížení. Pod tento
pojem se zahrnují síly coulombické, indukční a disperzní.
Jejich energie je postatně menší než energie vazeb kovalent-
ních. Dříve, než si vysvětlíme podstatu těchto interakcí, sezná­
míme se s dipolovým momentem a polaritou molekul. dipólový moment
V minulé kapitole jsme si vysvětlili, že vznik polární vazby
mezi atomy různých prvků je spjat s existencí parciálních
nábojů na obou vazebných partnerech. Z toho vyplývá, že
v polárních molekulách jsou elektrické náboje rozloženy nesy­
metricky. Na jednom z vázaných atomů převládá náboj klad-

p. = 8 . 1 schematické
znázornění
dipólového
momentu
46
ný, na druhém záporný. Velikost polarity molekuly je možné
vyjádřit pomocí dipólového momentu vazby (|i), který je dán
součinem délky vazby 1 s parciálním nábojem „5“.
Dipólový moment |L i je vektorová veličina, která je oriento­
vaná od záporného pólu ke kladnému. Pokud je vektorový
součet všech dipólových momentů v molekule různý od nuly,
molekula látky je polární.
Dvouatomové molekuly složené z atomů téhož prvku (AA)
jsou nepolární, zatímco heteroatomické molekuly (AB) jsou
polarita molekul více nebo méně polární. Určit polaritu víceatomových molekul
je však obtížnější. Například trojatomové molekuly typu AB2
(C 0 2, H2 0 ) mohou být polární i nepolární. Záleží na tvaru
molekuly, který může být lineární nebo lomený. V molekule
oxidu uhličitého se dipólové momenty vzájemně ruší a vý­
sledný moment je nulový. V druhém případě, tedy v molekule
vody, je výsledný moment různý od nuly.

znázorněni
dipólových
momentů
CO2 a H2O
-o-

C 0 2: JI = 0

coulombické síly C oulom bické síly

Povaha coulombických (orientačních) sil je čistě elektro­

statická. Tyto síly působí mezi molekulami s permanentními
elektrickými dipóly. V důsledku odpuzování stejně nabitých
částí dipólů a přitahování částí s náboji opačnými dochází
k uspořádání soustavy. Tento děj je spojen s poklesem energie
systému, a tím i se vzrůstem jeho stability.

schematické
znázornění
soustavy
polárních molekul

V kapalinách, kde se mohou molekuly volně pohybovat, je

toto uspořádání vlivem tepelného pohybu částic neustále naru­
šováno, vždy se však obnovuje. Říkáme, že došlo k ustavení
 47
dynamické rovnováhy (viz. str 103). V krystalech pevných
látek, kde k volnému přemísťování částic docházet nemůže, je
vzniklá struktura pochopitelně zachována.

Indukční síly indukční síly

Částice s permanentním dipólovým momentem vždy půso­

bí na jiné částice, ať už jsou polární či nepolární, a způsobují
deformaci jejich elektronových obalů. Tím původně nepolární
částice získají dipólový moment (jsou polarizovány) a dipó-
lový moment částic, které ho již měly, je pozměněn. Výsledný
dipólový moment je ve druhém případě roven vektorovému
součtu původního a indukovaného dipólového momentu. Je
jasné, že ovlivňování částic je vzájemné.

vznik
indukovaného
dipólu

(i s = původní dipólový moment

(i i = indukovaný dipólový moment
H c = výsledný dipólový moment

D isperzní síly disperzní síly

Při vysvětlování podstaty disperzních sil vyjdeme z před­

stavy, že elektronový obal každé molekuly osciluje (kmitá).
Vlivem těchto oscilací dochází k tomu, že těžiště záporných
nábojů všech elektronů a těžiště kladných nábojů jader spolu
v některých okamžicích nesplývají. Molekula se tak vlastně
stává oscilujícím dipólem. Pokud se k sobě přiblíží dva takto
oscilující dipóly, dochází k jejich synchronizaci. To znamená,
že na sousedních molekulách se v určitém časovém okamžiku
nacházejí opačné náboje.
Disperzními silami na sebe působí molekuly všech látek.
Ve většině systémů, s výjimkou těch, které obsahují silně po­
lární molekuly, představují tyto síly nej významnější složku
van der Waalsových sil.
48

2.5.2. Vazba vodíkovým můstkem

podmínky vzniku Dalším příkladem slabé vazebné interakce je vazba pro­

vodíkového střednictvím vodíkového můstku. Tento typ interakce mezi
můstku molekulami je podmíněn:
a) existencí volných elektronových párů na některém z atomů
vázaných v molekule,
b) přítomností atomu vodíku vázaného s atomem, který má
vysokou elektronegativitu.
Jistě si vzpomenete, že vodík má pouze jediný elektron.
Pokud je atom vodíku vázán s atomem prvku A, který má
v porovnání s vodíkem vysokou elektronegativitu, dojde k po­
sunu vazebného elektronového páru směrem k tomuto atomu,
a tím ke značnému odhalení jádra vodíku. (Na vodíku vznikne
kladný parciální náboj.) Kladný náboj vodíkového jádra pak
může poutat volné elektronové páry atomu B stejné nebo i jiné
molekuly. Atomy A a B jsou tak spojeny přes atom vodíku -
jsou poutány vodíkovým můstkem.
A5" - + E -> A - H ... B

Energie vazby zprostředkované vodíkovým můstkem je

podstatně menší než energie běžné kovalentní vazby. Její
pevnost závisí na velikosti parciálního náboje na atomu vodí­
ku, tedy na elektronegativitě atomu, se kterým je vodík vázán.
Předpoklady pro vznik vodíkové vazby splňuje například mo­
lekula vody.

vznik vodíkových
můstků mezi
molekulami vody

O
/ \
H H

Pokud jsou vodíkové vazby dostatečně silné, výrazně

ovlivňují fyzikální vlastnosti látek.
Na důkaz tohoto tvrzení si uvedeme jeden příklad. První
čtyři prvky VI. skupiny (O, S, Se, Te) se slučují s vodíkem za
vzniku vody (H 2 0 ), sulfanu (H 2 S), selanu (H2 Se) a telanu
(H 2 Te). Experimentálně bylo zjištěno, že body varu těchto
sloučenin rostou v závislosti na rostoucí molární hmotnosti.
 49

Výjimku tvoří voda, která by měla mít vzhledem k nejnižší

molámí hmotnosti bod varu nejnižší. Opak je pravdou (viz
obrázek). Voda má podstatně vyšší teplotu varu než ostatní
uvedené sloučeniny. Zdánlivě nelogický vzrůst bodu varu vo­
dy je způsoben přítomností poměrně silných vodíkových
můstků, pomocí kterých jsou molekuly vody v kapalném
i pevném stavu vzájemně poutány. Ve zbývajících, výše uve­
dených sloučeninách, tyto vazby prakticky neexistují, proto
jsou za normálních podmínek plynné. (Pokud vám není vše
jasné, porovnejte elektronegativity prvků VI. skupiny).

body varu
dvojprvkových
sloučenin vodíku
s prvky VI. skupiny

číslo periody

Podobnou závislost bodu varu na molekulové hmotnosti

lze vysledovat i u halogenovodíků - sloučenin prvků VII.
skupiny s vodíkem.

body varu
dvojprvkových
sloučenin vodíku
s prvky VII. skupiny

číslo periody

Fluorovodík, který má ze všech halogenovodíků nejnižší

molární hmotnost, má díky přítomnosti silných vodíkových
můstků nej vyšší bod varu.
50
vznik
vodíkových můstků
H H H H H
mezi molekulami
fluorovodíku

Zajímavou skutečnost zjistíme u prvků IV. skupiny. Jejich

sloučeniny s vodíkem mají závislost bodu varu na molámí
hmotnosti téměř lineární. Vysvětlení je jednoduché. Mezi mo­
lekulami methanu nemůže dojít ke vzniku vodíkových vazeb.
Příčinou je malý rozdíl v elektronegativitách uhlíku a vodíku
a nepřítomnost volných elektronových párů v molekule této
sloučeniny.

body varu
dvojprvkových
sloučenin vodíku
s prvky IV. skupiny

č íslo p e r io d y

Na závěr ještě jeden příklad, tentokrát z organické chemie.

Ethanol a dimethylether jsou tzv. konstituční izomery, tedy
látky se stejným sumárním vzorcem (C2H60 ), ale různou
strukturou molekul:

H H H H
I _ I I 11
H - C - O C- H H - C - C-
I “ |1 I1 I1
H H H H
dimethylether ethylalkohol
b.v. -24°C b.v. + 78°C
 51
Jak je ze strukturních vzorců patrné, v dimethyletheru jsou
všechny atomy vodíku vázány s atomy uhlíku. Vzhledem
k malému rozdílu elektronegativit vázaných prvků se na ato­
mech vodíku nevytvoří dostatečně velký kladný parciální ná­
boj, a proto volné elektronové páry přítomné na kyslíku nemo­
hou být využity ke tvorbě vazby vodíkovým můstkem.
V molekule ethylalkoholu je jeden atom vodíku vázán
přímo s atomem kyslíku a to umožňuje vznik vodíkových
můstků mezi jeho molekulami. Z tohoto důvodu má ethy­
lalkohol při stejné molekulové hmotnosti o 102°C vyšší bod
varu než dimethylether.

Otázky a úkoly

1. Vysvětlete, co jsou van der Waalsovy síly.

2. Které interakce mezi molekulami jsou zahrnuty pod pojmem van der
Waalsovy síly?
3. Objasněte pojmy dipólový moment, polární molekula.
4. Kdy tvrdíme o molekule, že je polární? Na základě jakých znaků lze
usuzovat, že molekula je polární?
5. Jakou podmínku musí splňovat molekuly, aby mezi nimi působily
coulombické síly?
6. Popište, jakým způsobem vzniká indukovaný dipólový moment.
7. Objasněte podstatu disperzních sil.
8 . Za jakých podmínek může vzniknout mezi molekulami vodíkový
můstek?
9. Porovnejte energii kovalentní vazby a energii vazby vodíkovým
můstkem.
10. Jakým způsobem ovlivňuje vazba vodíkovým můstkem body varu
látek?
11. Které z uvedených molekul mají předpoklady pro vznik vodíkových
můstků?
a) CH 3 COOH (kyselina octová) b) CH 3 OH (methylalkohol),
c) CH 4 , d) HF, e) CCU, f) H20
12. Lze předpokádat vyšší bod varu u vody, nebo u tellanu (H2Te)?
Své tvrzení zdůvodněte.
52

3. Látkové množství

mol 1 mol je množina, která má stejný počet prvků, jak o je

atomů ve 12 g nuklidu uhlíku 12C. Velikost tohoto čísla je
Avogardova určena Avogadrovou konstantou - NA.
konstanta
Na = 6,022 . 102 3 mol" 1

Podobná označení pro množiny s přesně definovaným poč­

tem prvků znáte i z běžného života. Například pro množinu
obsahující 1 2 prvků se běžně používá název tucet a množina
se 2 prvky je označována jako pár.

Uvědomte si, jak je Avogadrova konstanta nesmírně velké

číslo. Jenom pro vaši představu: atom fluoru má průměr
1,28 . 10’ 1 0 m. Pokud bychom mohli vytvořit z jednoho molu
atomů fluoru řadu, vznikl by řetěz dlouhý 7,7 . 10 1 0 km, což je
přibližně 515násobek vzdálenosti mezi Zemí a Sluncem.

Praktický význam jednotky látkového množství spočí­

vá v tom, že dává do přím é souvislosti važitelné množství
látky s počtem částic, které jsou v tomto množství obsa­
ženy. 1 2 g uhlíku, zvolených pro definování látkového množ­
ství, je totiž číselně rovno relativní atomové hmotnosti uhlíku.
Pokud tedy navážíme takové množství libovolného prvku, že
hmotnost navážky vyjádřená v gramech bude číselně rovna
jeho relativní atomové hmotnosti, bude v tomto množství prá­
vě 1 mol atomů. Například ve 12 g uhlíku je stejný počet
atomů (1 mol, tedy 6,022 . 102 3 atomů) jako ve 32,06 g síry, ve
40,80 g vápníku nebo v 118,69 g cínu.
Podobný závěr platí i pro jakoukoliv sloučeninu. Například
voda má relativní molekulovou hmotnost 18,015. Z toho vy­
plývá, že v 18,015 g vody je obsažen 1 mol molekul vody.
Uvědomte si ještě jednu důležitou věc. Molekula vody se
skládá z jednoho atomu kyslíku a dvou atomů vodíku.
V 18,015 g vody je obsažen 1 mol molekul vody, ale také
1 mol atomů kyslíku a 2 moly atomů vodíku. Jinými slovy
řečeno: 1 mol atomů kyslíku a 2 moly atomů vodíku jsou
sloučeny v 1 molu molekul vody.

Jednotka látkového množství - mol dává do přím é sou­

vislosti také počty molekul reaktantů vyjádřené reakční
 53
rovnicí s počty skutečně reagujících částic. Jako příklad si
uvedeme následující rovnici:
2H 2 + 0 2 -> 2H20

Tato rovnice vyjadřuje:

A. reakcí dvou molekul vodíku s jednou molekulou kyslíku
vzniknou dvě molekuly vody,
B. dva moly (molekul) vodíku reagují s jedním molem (mole­
kul) kyslíku za vzniku dvou molů (molekul) vody.

Případ B je tedy 6,0225 . 1023 násobkem případu A.

Z uvedeného je vám jistě zřejmá i přímá souvislost mezi
chemickou rovnicí a skutečnými počty reagujících částic. Sku­
tečný děj je vždy celistvým násobkem zápisu chemické rovni­
ce vyjadřující průběh dané reakce.

Látkové množství n (počet molů) určité látky je možno

vypočítat tak, že podělíme hmotnost m dané látky, vyjádřenou
v gramech [g], její střední relativní atomovou či molekulovou
hmotností M, vyjádřenou v gramech na mol [g . mol ].
výpočet
m [g]
látkového
n= M
- = ___
T f r [m o11
množství
mol

Příklad 1: Kolik molů je a) 50 g vápníku, b) 50 g amoniaku?

Řešení:

a) Molámí hmotnost (hmotnostjednoho molu) Č aje 40,08 g . m o l 1

n = — = - — - = 1,23 molů
M 40,80
50 g vápníku je 1,23 molů tohoto prvku.

b) Molámí hmotnost amoniaku je 17,03 g . m o l 1

n = - — - = 2,94 molů
17,03
50 g amoniaku je 2,94 molů této sloučeniny.

Bylo zjištěno, že za stejných podmínek (teploty a tlaku)

obsahují stejné objemy plynů stejné počty částic.

Poznámka:
Relativní atomová (molekulová) hmotnost vyjádřená v gramech se označuje
jako molámí hmotnost a její rozměr je [g . m o l'1].
54
Za normálních podmínek zaujím á 1 mol kteréhokoliv
plynu objem 22,4 dm3. (Normální podmínky jsou definovány
jako teplota 0 °C a tlak 101,325 kPa.)

Příklad 2: Jaký objem zaujímá za normálních podmínek 20 g oxidu

uhenatého? MKCO) = 28,01

Řešení:
20
n= = 0,714 molů
28,01

20 g oxidu uhelnatého = 0,714 molů této sloučeniny

1 mol CO...............22,4 dm 3
0,714 molů CO.......... x dm 3
0,714 : 1 = x : 22,4
x = 16 dm 3

2 0 g oxidu uhelnatého zaujímá za normálních podmínek objem

16 dm .

10 Otázky a úkoly

1. Definujte jednotku látkového množství - mol.

2. Uveďte hodnotu Avogadrovy konstanty.
3. Jaký objem zaujímá za normálních podmínek 1 mol libovolné plyn­
né látky?
4. Vypočtěte látkové množství:
a) P4 v 50 gramech fosforu
b) P v 50 gramech fosforu
c) HC1 v 60 gramech chlorovodíku
5. Vypočítejte hmotnost 1 dm 3 Cl2 (za normálních podmínek).
6 . Výpočtem zjistěte, je-li těžší 1 dm 3 C 0 2, nebo S 0 2.
7. Jaký objem bude mít za normálních podmínek 0,25 molu C 0 2?
8. Kolik molů jodidových iontů obsahuje 1 mol Pbl2?
9. Kolik molů chlorovodíku vznikne sloučením 1 molu H2 s jedním
molem Cl2?
10. Kolik molů H2 vznikne reakcí 1 molu zinku s kyselinou chloro­
vodíkovou?
11. Obsahuje za stejných podmínek ldm 3 vodíku stejný počet molekul
jako 1 dm 3 chloru?
12. Amoniak se vyrábí přímou syntézou z prvků. Reakci vystihuje rov­
nice:
3H 2 + N 2 2NH 3
Kolik molů dusíku je třeba na výrobu 6 molů NH 3 ?
 55

4. Chemické reakce

Chemická reakce je děj, při kterém v molekulách reagu­

jících látek dochází k zániku některých vazeb a ke vzniku
vazeb nových. Změny vazeb mají za následek vznik nových
druhů molekul. Produkty reakce mají jiné chemické a fyzikální
vlastnosti, než měly látky výchozí.

4.1. Klasifikace chemických reakcí

Množství informací o průběhu chemických reakcí s rozvo­

jem chemie prudce rostlo a chemici byli postaveni před
problém jejich utřídění. V dalších odstavcích se s několika
možnými přístupy seznámíme.

4.1.1. Klasifikace chemických reakcí

podle vnějších změn

a) Reakce skladné neboli syntézy vedou ke vzniku složi­ reakce skladná

tějších molekul z molekul jednodušších. Například: - syntéza

2H 2 + 0 2 -» 2H20

Zn + S —» ZnS

b) P ři rozkladných reakcích dochází ke štěpení složitějších reakce rozkladná

látek na látky jednodušší. Například:
CaC 0 3 —> CaO + C 0 2

(NH4 )2 Cr2 0 7 -> Cr2 0 3 + N 2 + 4H20

c) Substituční nebo-li vytěsňovací reakce jsou reakce, při substituční

kterých je jeden atom nebo skupina atomů nahrazena jiným reakce
atomem nebo jinou skupinou. Například:
Zn + CUSO4 —> ZnS0 4 + Cu

Mg + H2 S 0 4 -> M gS0 4 + H 2
56
podvojná záměna d) Reakce podvojné záměny neboli konverze jsou pochody, \
při kterých dochází k výměně atomů nebo celých skupin
atomů mezi složitějšími molekulami. Mezi chemické
reakce, které mají charakter podvojné záměny, patří něko­
lik významných skupin reakcí:

neutralizace - Reakce neutralizační, při kterých reagují kyseliny se zá­

sadami. Produktem reakce je sůl dané kyseliny a voda.
Například:
NaOH + HCl -> NaCl + H20

reakce srážecí - Reakce srážecí, při kterých je produktem reakce málo

rozpustná sloučenina, která se vylučuje z roztoku v podobě
sraženiny (v našem případě AgCl):
A gN 0 3 + NaCl -> AgCl + N aN 0 3

- Vytěsňování slabší kyseliny z je jí soli silnější kyselinou

(v našem případě FeS = sůl slabé kyseliny, HC1 = silná
kyselina):
FeS + 2HC1 FeCl2 + H2S

4.1.2. Klasifikace chemických reakcí

podle skupenského stavu reaktantů

Chemické reakce je možné třídit i podle skupenského stavu

výchozích látek. Pokud jsou všechny reaktanty ve stejném
skupenském stavu, hovoříme o reakcích homogenních. Po­
kud reakce probíhají na rozhraní dvou skupenství (např. jeden
z reaktantů je kapalina a druhý v ní nerozpustná pevná látka),
označujeme je jako reakce heterogenní. Příklady reakcí:

reakce a) Reakce homogenní:

homogenní H 2 (g) + Cl2 (g) -> 2HCl(g)

KOH(aq) + HNQ 3 (aq) -> H 2 0(1) + K N 0 3 (aq)

* V této souvislosti by bylo správné užít termín fáze; pojem však bude
objasněn později (na str. 68).
 57

b) Reakce heterogenní: reakce

heterogenní
Zn(s) + 2HCl(aq) -> ZnCl2 (aq) + H 2 (g)

2KOH(aq) + C 0 2 (g) -> K2 C 0 3 (aq) + H2 0(1)

Údaje v závorkách značí skupenské stavy látek

(s - skupenství pevné, 1 - kapalné, g - plynné, aq - vodný roztok)

4.1.3. Klasifikace chemických reakcí

podle přenášených částic

Tento způsob dělení chemických reakcí je v současné době

používán nejčastěji. Konkrétní mechanizmus většiny chemic­
kých reakcí zatím neznáme, ale téměř vždy víme, zda je
klíčovým dějem oxidačně redukční proces spojený s přenosem
elektronů, tvorba koordinační vazby nebo přenos protonů. Na
základě těchto poznatků rozlišujeme reakce acidobazické, oxi­
dačně redukční a komplexotvomé.

a) Acidobazické děje se uskutečňují mezi kyselinami a zása­

dami. Reakce je založena na výměně vodíkového kationtu
(protonu) mezi kyselinou a zásadou. Například: 4'
2NaOH + H 2 S 0 4 -> Na2 S 0 4 + 2H20

b) P ři oxidačně redukčních reakcích dochází k přenosu

elektronů mezi reagujícími látkami. Tento děj je provázen
změnou oxidačních čísel některých atomů. Například:
Zn° + S° -> ZnnS"n

c) V průběhu komplexotvorných reakcí dochází ke tvorbě

koordinačně-kovalentní vazby. Například:

NaOH + Al(OH ) 3 -> Na[Al(OH)4]

tetrahydroxohlinitan sodný

Více se o těchto reakcích dozvíte v druhém dílu naší učeb­

nice.
58

4.1.4. Klasifikace chemických reakcí

podle jejich tepelného zabarvení

Chemické reakce je možno dělit i podle toho, zda se při

reakce exotermní jejich průběhu teplo uvolňuje - reakce exoterm ní nebo spo­
a endotermní třebovává - reakce endotermní. (Problematika tepelného za­
barvení chemických reakcí bude vysvětlena v kapitole ter-
mochemie.)

11 Otázky a úkoly

1. Objasněte pojem chemická reakce.

2. Objasněte pojmy: reakce skladné, reakce rozkladné, reakce substi­
tuční, reakce podvojné záměny.
3. Jak dělíme reakce podle skupenského stavu?
4. Vysvětlete princip oxidačně redukčních dějů.
5. Čím se zabývá termochemie?
6. Objasněte pojmy endotermní a exotermní reakce.

4.2. Chemické rovnice

Průběh každé chemické reakce je možné vyjádřit pomocí

chemické rovnice. S chemickými rovnicemi jste se již setkali
na základní škole. Je třeba si uvědomit, že zápis, o němž
hovoříme, je skutečně rovnicí se všemi důsledky.
Chemické rovnice vycházejí ze zákona zachování hm ot­
nosti - to znamená, že součet hmotností reaktantů se rovná
součtu hmotností produktů. Pro chemické rovnice zároveň
platí, že počty atomů určitého druhu musí být na obou stranách
rovnice shodné. (Výjimkou jsou radioaktivní přeměny, ale
i zde platí zákon zahování hmotnosti a energie).

Uvedených poznatků lze využít při vyrovnávání chemic­

stechiometrické kých rovnic, tedy při hledání stechiometrických koeficientů,
koeficienty které udávají, kolik molekul výchozích látek (reaktantů) do
reakce vstupuje a kolik molekul produktů v průběhu reakce
vzniká. Všechny chemické rovnice je možné vyrovnat čistě
matematickým postupem, ale v případě oxidačně redukčních
reakcí je vhodné využít počty vyměňovaných elektronů.
 59

4.2.1. Výpočet stechiometrických koeficientů

chemických rovnic
pomocí rovnic matematických

Úvodem jedna poznámka. O chemické rovnici můžeme

hovořit pouze v případě, že v jejím zápisu jsou doplněny
všechny stechiometrické koeficienty (jednoduše řečeno, je-li
vyrovnána). Jedná-li se pouze o kvalitativní zápis průběhu
chemického děje bez doplněných koeficientů, nazýváme jej reakční schema
reakčním schematem.

Příklad 1: Doplňte koeficienty do schématu chemické reakce:

CaSC>4 + C —> CaO + SO2 + CO 2

Řešení:

a) Místo skutečných koeficientů zavedeme do schématu odpovídající

počet neznámých a, b,...
aCaSC >4 + bC —> cCaO + dSC>2 + eC 0 2

b) Pro jednotlivé druhy atomů, které jsou součástí molekul výchozích

látek a produktů, napíšeme rovnice, v nichž budou využity koefi­
cienty a, b, ... vynásobené počty atomů v jednotlivých molekulách:
pro Ca: a=c (v molekule CaS 0 4 a CaO je po 1 atomu Ca)
pro S: a=d
pro O: 4a = c + 2d + 2e
pro C: b=e

c) V rovnicích se nacházejí pouze neznámé, proto jedné z nich zkusíme

přiřadit konkrétní hodnotu, například a = 1. Nyní již můžeme sousta­
vu rovnic vyřešit. Získáme následující hodnoty:
a = 1; b = 0,5; c = 1; d = l; e = 0,5

Je jasné, že získaný soubor hodnot musíme vynásobit dvěma, aby­

chom obdrželi celá čísla:
a=2; b = 1; c=2; d =2; e= 1

d) Doplněním všech koeficientů do schématu získáme chemickou rov­

nici:
2 C aS 0 4 + C -> 2 C a O + 2 SO 2 + CO 2
60

4.2.2. Vyrovnávání oxidačně redukčních rovnic

Než přistoupíme k vlastnímu vyrovnávání oxidačně reduk­

čních rovnic, zopakujme si několik základních pojmů: oxi­
dační číslo, oxidace a redukce, oxidační a redukční činidlo

O x id ačn í číslo*
pravidla
pro určování - Oxidační číslo je náboj, který by byl přítomen na atomu
oxidačních čísel prvku, kdybychom elektrony všech vazeb, které z něj vy­
cházejí, přidělili vždy elektronegativnějšímu z vázaných
atomů.
- Vazba mezi atomy téhož prvku ke změně oxidačního čísla
nepřispívá.
- Oxidační číslo prvku v nesloučeném stavu je vždy rovno 0.
- Oxidační čísla prvků ve sloučeninách se mohou pohybovat
v rozmezí -IV až V III.

O x id ace a redukce

oxidace - Oxidace je děj, při kterém dochází ke zvyšování oxidačního

čísla prvku.

I— I— I— I— I— I— I— I— I— I— I— I— I
-IV -III -II -I 0 1 II III IV V VI VII VIII

i— i— i— i— i— l— l— i— i— i— l— i— i
-IV -III -II -I 0 I II III IV V VI VII VIII

redukce - Redukce je děj, při kterém se oxidační číslo snižuje.

* O xidační číslo je podrobně popsáno v kapitole Názvosloví, str. 170.

 61

O x id ačn í a red u k čn í činidlo

- Oxidace a redukce probíhají vždy současně, proto nelze

provádět samostatnou oxidaci nebo redukci. Jestliže se
některý atom oxiduje, jiný se musí redukovat. Je to záko­
nité, protože vzrůst či pokles oxidačního čísla je důsledkem
výměny elektronů mezi látkami, které spolu reagují.
- Oxidační činidlo je látka, která dokáže jiné látce ode­ oxidační
brat elektrony a tun ji oxidovat. (Přijatými elektrony se a redukční činidlo
oxidační činidlo samo redukuje.)
- Redukční činidlo dodává do systému elektrony, kterými
se některá z přítomných látek redukuje. (V důsledku
ztráty elektronů se redukční činidlo samo oxiduje.)

Například: Reakcí elementárního zinku se sírou vzniká

sulfid zinečnatý.
Zn + S —> ZnS

Na počátku reakce jsou oba prvky v základním stavu a je­

jich oxidační čísla jsou rovna nule. Při reakci se zinek oxiduje
a odevzdává elektrony síře, která se tím redukuje.
Z n ° -2 e " -> Zn11

S° + 2e~ -> S '11

Z uvedeného vyplývá, že oxidačním činidlem je síra, re­

dukčním zinek. Znovu si uvědomte, že oxidaci a redukci nelze
od sebe oddělit.
Jestliže se při oxidačně redukčních reakcích rovnají počty
uvolněných a přijatých elektronů, musí být vůči sobě v přes­
ném poměru i počty částic, které elektrony uvolňují a přijímají.
Této skutečnosti se využívá při vyrovnávání oxidačně reduk­ vyrovnávání
čních rovnic. oxidačně
redukčních rovnic
Příklad 1: Doplňte koeficienty do schématu reakce:
Cu + H N 0 3 -> C u(N 0 3)2 + N 0 + H20

Řešení:
a) Nejdříve zjistíme, u kterých prvků se v průběhu reakce změnilo
oxidační číslo.

Měď je na levé straně schématu v základním stavu. Její oxidační

číslo je proto rovno 0. V průběhu reakce se oxidační číslo mědi změnilo,
protože na pravé straně má v dusičnanu měďnatém oxidační číslo plus
62
dva - Cun(N0 3 )2. Měď se v průběhu reakce oxidovala, z toho vyplý­
vá, že v reakční soustavě působí jako redukční činidlo.
Dusík se na levé straně reakčního schématu nachází v kyselině
dusičné, jeho oxidační číslo je plus pět HNv0 3. Na pravé straně je
obsažen v dusičnanu měďnatém, kde se jeho oxidační číslo nezměnilo.
Část atomů dusíku se však vyskytuje v oxidu dusnatém, ve kterém má
dusík oxidační číslo plus dva NnO. Dusík se v průběhu chemické
reakce redukoval - kyselina dusičná působí jako oxidační činidlo.

b) Nyní oba děje, které jsme již vyjádřili slovně, zapíšeme pomocí
dílčích rovnic:
Cu° - 2e~ -> Cu11

Nv + 3e" -» N"

Počty elektronů uvedené v obou rovnicích křížem zaměníme a takto

získaná čísla vypíšeme na pravou stranu rovnice (za čáru):
C u ° -2 e " -* CuM 1.3

Nv + 3e" Nu 1.2

Pokud první rovnici vynásobíme třemi a druhou dvěma (viz čísla

vypsaná za čarou), bude v každé z nich vystupovat šest elektronů. Jiný­
mi slovy: šest elektronů, které odevzdají tři atomy mědi, spotřebují dva
atomy dusíku. (Provedenou úpravou jsme vlastně vyhledali nejmenší
společný násobek čísel 3 a 2.)

c) Zbývá provést vlastní úpravu schématu. Nejprve doplníme příslušné

koeficienty u těch látek, u kterých dochází ke změně oxidačního
čísla, a pak dopočítáme zbývající:
3Cu + HNO3 -» 3Cu(N03)2 + 2NO + H20

- Počty atomů mědi jsou na pravé i levé straně schématu stejné.

— Počty atomů dusíku nesouhlasí. Na pravé straně schématu jsou již
u všech látek, v nichž se dusík vyskytuje, koeficienty doplněny.
Součtem zjistíme, že atomů dusíku je celkem osm (šest v dusičnanu
mědnatém a dva v oxidu dusnatém). Ke kyselině dusičné na levé
straně schématu doplníme koeficient 8 (osm molekul kyseliny obsa­
huje právě 8 atomů dusíku).
- Nyní dopočítáme atomy vodíku. Na levé straně schématu, kde jsou
všechny koeficienty doplněny, je jich osm. Na pravé straně se vodík
vyskytuje pouze ve vodě. V molekule vody jsou dva atomy vodíku,
proto počet molekul této látky zvýšeme na 4.
3Cu + 8HNO3 3Cu(N03)2 + 2NO + 4H20

— Závěrem pro kontrolu porovnáme počet atomů kyslíku na obou

stranách rovnice. Na každé straně jich je 24. Výpočtem jsme si
ověřili, že upravená rovnice skutečně odpovídá zákonu zachování
hmotnosti.
 63
Příklad 2: Doplňte koeficienty do schématu reakce:
FeCl2 + H20 2 + HC1 -4 FeCl3 + H20

Řešení:
a) Železo má na levé straně schématu oxidační číslo II, na pravé III. To
znamená, že se v průběhu reakce oxidovalo (chlorid železnatý vystu­
puje v reakci jako redukční činidlo).

b) Kyslík vázaný v peroxidu vodíku má oxidační číslo -I a ve vodě -II.

Kyslík se v průběhu reakce redukoval (peroxid vodíku je v systému
oxidačním činidlem).

c) Napíšeme dílčí rovnice reakce a provedeme křížovou výměnu počtu

elektronů.
Fe11 - le" -» FeUI 1.2

2 0 _I + 2e_ -> 2 0 "n 1. 1

Všimněte si, že v dílčí rovnici vyjadřující redukci kyslíku vychá­

zíme ze dvou atomů. Je to nutné, protože v molekule peroxidu
vodíku jsou atomy kyslíku dva.

d) Do schématu vyjadřujícího průběh celé reakce doplníme zjištěné

koeficienty a zbývající dopočítáme.
2FeCl2 + H20 2 + 2HC1 -> 2FeCl3 + 2H20

4.2.3. Vyrovnávání oxidačně redukčních rovnic

v iontovém tvaru

V některých případech není nutné vypisovat celou rovnici

oxidačně redukční reakce, ale stačí zapsat pouze její princip,
který vystihuje podstatu chemického děje. Všechno si opět
ukážeme na příkladu.

Příklad 3: Doplňte stechiometrické koeficienty do schématu chemické

reakce.
C r ^ +Br + ir -> Cr3* + Br2 + H20

Řešení:
a) Nejdříve zjistíme, u kterých prvků se v průběhu reakce změnilo
oxidační číslo:

Chrom má na levé straně schématu oxidační číslo VI a na pravé III,

došlo tedy k jeho redukci.
Brom má na levé straně oxidační číslo -I a na pravé 0, to znamená,
že se oxidoval.
64
b) Oba děje zapíšeme pomocí dílčích rovnic, křížem zaměníme počty
elektronů a zkrátíme.
2CrVI + 6e" 2Crni 1. 1

2 B r '- 2 e " -> Br$ 1.3

c) Konečnou úpravu schématu provedeme stejným způsobem jako

v předcházejících případech.
Cr207_ + 6Br~ + 14H* -» 2Cr*+ + 3Br2 + 7H20

d) Při kontrole vyrovnání chemické rovnice v iontovém tvaru vypo­

čítejte výsledné náboje na její levé i pravé straně. Je-li rovnice
správně vyrovnána, musí být výsledný náboj na obou stranách stejný
(nemusí však být nulový).

Otázky a úkoly

1. Objasněte pojmy oxidace, redukce, oxidační činidlo, redukční

činidlo.
2. Doplňte stechiometrické koeficienty do následujících schémat
a) Ag + HNO3 —» AgN03 + NO + H2O
b) (NH4)2Cr20 7 -» Cr20 3 + N2 + H2O
c) CuS + HNO3 -» Cu(N0 3)2 + S + NO + H2O
d) Na2S203 + 12 —> Na2S40ó + Nal
e) HNO3 + H2S -» NO + S + H2O
f) Nal + H2SO4 —» I2 + Na2S04 + H2S + H2O
g) Cr203 + NaN0 3 + NaOH —> Na2Cr04 + NaN02 + H2O
h) FeS04 + KMn04 + H2SO4 —>
Fe2(S0 4)3 + MnS04 + K2SO4 + H20
3. Doplňte stechiometrické koeficienty do schématu chemických
reakcí
a) MnOi + H+ + NO2 -> Mn2+ + N03 + H20
b) M n04 + r + H+ -> Mn2+ + 12 + H2O
c) SOl- + MnOi + H+ -> SOÍ- + Mn2+ + H20
d) IO3 + CI2 + OH" -> ioš~ + c r + H2o
e) Mn2+ + MnOÍ + H20 -> M n02 + H+
f) CnOt~ + C r + l ť Cr3+ + Cl2 + H20
g) I03 + T + H+ -> I2 + H2O
h) S0§~ + Cr20$" + H* -> S O ť + C r ^ + ^ O
4. Pokuste se některá schémata uvedená v předcházejících příkladech
vyrovnat metodou matematických rovnic.
 65
4.2.4. Výpočty z chemických rovnic

Chemici často potřebují znát odpověď na otázku, jaká

množství látek musí navážit, aby připravili určitou sloučeninu.
Vstupní informaci pro chemickou syntézu poskytují výpočty
z chemických rovnic.

Příklad 1: Vypočítejte, kolik g uhličitanu vápenatého je nutno navážit

pro přípravu 80 g CaO. (Oxid vápenatý se připravuje termickým rozkla­
dem CaC0 3 .)

Řešení:
a) Napíšeme rovnici reakce
CaC03 —> CaO + CO2

b) Pod rovnici vypíšeme relativní molekulové hmotnosti reagujících

i vznikajících látek, které budeme pro výpočet potřebovat
CaC03 -» CaO + CO2
100.1 56,1
c) Na další řádek napíšeme vstupní data, tj. v našem případě pod CaO
číslo 80 a pod C aC 03 neznámou x. Pak sestavíme úměru.
CaC03 -» CaO + CO2
100,1 .............. 56,1
x .....................80,0
x : 100,1 = 80,0 : 56,1
x = 142,8
Všimněte si, že jsme dosud pracovali s bezrozměrnými čísly, která
vyjadřovala pouze hmotnostní poměry. Jestli nyní zvolíme jako jed­
notky gramy, kilogramy nebo třeba tuny, záleží jen na nás. V našem
případě jsou zadáním určeny gramy. Odpověď zní:
Pro přípravu 80 g CaO je nutné navážit 142,8 g CaC0 3 .

Příklad 2: Kolik dm3 oxidu siřičitého vznikne (za normálních podmí­

nek) spálením 50 kg síry?

Řešení:
a) Napíšeme rovnici reakce.
S + O2 —> SO2

b) Pod rovnici vypíšeme relativní atomovou hmotnost síry a příslušný

objem S 0 2. (Je třeba si uvědomit, že za normálních podmínek je
objem 1 molu libovolné plynné látky 22,4 dm3).
S + O2 —> SO2
32.1 22,4
c) Vypíšeme vstupní data a sestavíme přímou úměru.
S + O2 —> SO2
32,1 22,4
5 0 , 0 .......................................... x
50,0 : 32,1 = x : 22,4
x = 34,9
Vzhledem k tomu, že navážka byla zadána v kilogramech, je objem
vznikého S 0 2 v m3. Výsledek musíme převést na dm3, jak požaduje
zadání.
Spálením 50 kg síry vzniklo 34,9 . 103 dm3 oxidu siřičitého.

Příklad 3: Sulfid železnatý je možno připravit přímou reakcí z prvků.

Jaká musí být navážka síry a železa pro přípravu 120 g FeS?

Řešení:
a) Napíšeme rovnici reakce.
Fe + S —> FeS

b) Pod rovnici napíšeme příslušné relativní molekulové hmotnosti.

Fe + S —> FeS
55,8 ............. 32,1 ................... 87,9

c) Vypíšeme vstupní data a sestavíme příslušné přímé úměry. (Všechny

údaje je pohodlnější zanést do jednoho řádku.)
Fe S FeS
55,8 32,1 . 87,9
x .. y •• . 120,0
x : 55,8 = 120,0 : 87,9 y : 32,1 = 120,0 : 87,9
x = 76,2 y = 43,8
Zbývá doplnit jednotku. V našem případě jsou to gramy.

Na přípravu 120 g sulfidu železnatého je třeba navážit 76,2 g železa

a 43,8 g síry.
 13 Otázky a úkoly

1. Pro laboratorní přípravu kyslíku lze použít termický rozklad chlo-

rečnanu draselného.
(Reakce je katalyzována burelem M n02) Děj popisuje rovnice:

2KC103 2KCl + 3 0 2

Vypočítejte, kolik gramů KC103je za normálních podmínek potřeba

na přípravu 50 dm kyslíku.
2. Chlorovodík se vyrábí přímou syntézou vodíku s chlorem.
Reakce je popsána rovnicí:

H2+ CI2 -> 2HC1

Vypočtěte, kolik m3vodíku je potřeba na přípravu 100 m3HC1.

3. Do roztoku KOH byl za normálních podmínek zaváděn chlorovodík.
Probíhající reeakci popisuje následující rovnice:

KOH + HC1 KC1 + H20

Kolik gramů hydroxidu draselného obsahoval roztok, který byl zcela

zneutralizován 5 moly chlorovodíku?
4. Kolik gramů FeSC>4 . 7H2O vznikne rozpuštěním 30 g železa v kyse­
lině sírové? (Napište rovnici reakce.)
5. Oxid dusný se připravuje v laboratoři rozkladem dusičnanu amon­
ného. (Při reakci vzniká ještě voda.) Napište rovnici reakce a vypo­
čítejte, kolik gramů dusičnanu amonného se musí rozložit, aby
vznikly 3 moly N20 .
6. Kolik dm3 sulfanu bylo (za normálních podmínek) zavedeno do
roztoku olovnaté soli, jestliže vzniklo 32g PbS?
7. Kolik m3oxidu uhličitého je potřeba (za normálních podmínek), aby
ztuhla malta, která obsahuje 52 kg Ca(OH)2?
8. Rozkladem dichromanu amonného vzniká oxid chromitý, dusík
a voda. Napište rovnici reakce a vypočítejte, kolik gramů oxidu
chromitého vzniklo, jestliže se za normálních podmínek uvolnilo
40 dm3dusíku.
9. Oxid siřičitý se v laboratoři připravuje reakcí siřičitanů s kyselinou
chlorovodíkovou. Jaké množství Na2S03 . 7 H2O je nutno navážit
pro přípravu 1,5 molu oxidu siřičitého?
68
5. Homogenní
a heterogenní směsi

směs Směsi jsou látky obsahující minimálně dvě složky, které je

možné od sebe oddělit fyzikálně chemickými metodami. Uvě­
domte si, že smísením látek se jejich chemická podstata nemě­
ní. Látky tvořící směs nejsou chemicky vázány a poměr jed­
notlivých složek ve směsi lze měnit. Podle složení se rozlišují
směsi homogenní a heterogenní.

směs homogenní Homogenní směs má ve všech svých částech stejné

vlastnosti. Za homogenní jsou považovány i soustavy, jejichž
vlastnosti se spojitě (plynule) mění. Velikost částic tvořících
tyto směsi je menší než 10"9m. Jako příklad je možno uvést
vzduch, roztoky solí apod.
směs heterogenní Heterogenní směs se skládá ze dvou, případně více ho­
mogenních oblastí. Velikost částic tvořících heterogenní smě­
si je větší než 10"7m. Místo pojmu oblast bývá častěji užíván
fáze termín fáze. Fáze je homogenní část soustavy, oddělená od
ostatních částí rozhraním, na němž se vlastnosti mění sko­
kem. Jako příklad je možno uvést směs, která vznikne doko­
nalým promícháním práškového zinku a práškové síry. Při
přechodu z fáze tvořené zinkem do fáze tvořené sírou se prud­
ce změní fyzikální i chemické vlastnosti prostředí.

homogenní směs heterogenní směs

koloidy

10*10 10-9 10-8 10-7 10-6 m

disperzní Zvláštní postavení v této klasifikaci směsí mají tzv. dis­

soustavy perzní soustavy, které se někdy přiřazují k heterogenním sou­
stavám. Podle velikosti rozptýlených (dispergovaných) částic
se dělí do dvou skupin:

a) Hrubě disperzní soustavy jsou charakteristické tím, že

průměr částic rozptýlených v disperzním prostředí je větší
než 5.10 "7 m. K nejběžnějším soustavám tohoto typu patří
aerosoly (mlha, kouř, dým), emulze (mléko), suspenze
(směs hydroxidu vápenatého a vody) a pěny (šlehačka).
 69
b) Jemně disperzní soustavy se často vzhledem k velikosti
rozptýlených částic (1 0 9 - 5. 10 7 m) označují jako nepra­
vé neboli koloidní roztoky. Na rozdíl od hrubě disperzních
soustav se částice rozptýlené v koloidním roztoku neusa- koloidní roztok
zují. Mezi koloidní roztoky patří například vaječný bílek.

5.1. Roztoky a jejich vlastnosti

Roztok je homogenní směs dvou nebo více látek. Děj,

v jehož průběhu roztoky vznikají, se nazývá rozpouštění a do­ rozpouštění
chází při něm k promísení látek na molekulární úrovni. Při
míšení často vznikají nová uskupení neboli asociáty, tvořené
s molekulami (případně jinými částicemi) rozpouštědla a roz­
pouštěné látky. Tato uskupení mohou být různě pevná.

Za rozpouštědlo bývá často považována ta látka, která je rozpouštědlo

v soustavě v nadbytku. V roztoku vzniklém smísením látky
kapalné s látkou pevnou, případně plynnou je rozpouštědlem
kapalina. Pokud se jedná o homogenní směs nejrůznějších
látek s vodou, za rozpouštědlo je téměř vždy považována voda.

5.1.1. Dělení roztoků

Dělení roztoků podle skupenství

Podle skupenství rozlišujeme roztoky pevné (např. slitiny

kovů), kapalné (např. cukr nebo kyslík rozpuštěný ve vodě)
a plynné (např. vzduch). Roztoků je celá řada. My se v dalším
výkladu omezíme na roztoky, ve kterých je rozpouštějící lát­
kou kapalina.

% w .
in i m i bé i MmVtlfmkflrl EligwWi
kapalina plyn
kapalina kapalina
kapalina pevná látka
70
Dělerrí roztoků podle vlastností rozpouštěné látky

Na základě tohoto přístupu rozlišujeme roztoky neelektro-

lytů a elektrolytů.
neelektrolyt Roztoky neelektrolytů vznikají při rozpouštění látek, je ­
jichž molekuly obsahují pouze nepolární nebo slabě polární
kovalentní vazby a přecházejí do roztoku jako celek. V rozto­
ku jsou obklopeny molekulami rozpouštědla a vzájemně na
sebe působí slabými van der Waalsovými silami. Vzniklé roz­
toky nevedou elektrický proud. Do této skupiny patří např.
roztok jodu v chloridu uhličitém nebo roztok glukózy ve vodě.

pravý elektrolyt Roztoky pravých elektrolytů vznikají při rozpouštění

iontových sloučenin v polárních rozpouštědlech. Při jejich
rozpouštění dochází k vytrhávání jednotlivých iontů ze struk­
tury krystalu molekulami rozpouštědla. Vzniklý roztok obsa­
huje volně pohyblivé, elektricky nabité částice, a je proto
elektricky vodivý.

rozpouštění
iontového krystalu
ve vodě

Elektricky vodivé roztoky vznikají také při rozpouštění

sloučenin, v jejichž molekulách se vyskytuje polárně kova­
lentní vazba. Jejich molekuly mohou být molekulami polární­
ho rozpouštědla roztrženy a vzniklé ionty se pak rozptýlí mezi
potenciální molekulami rozpouštědla. Látky tohoto typu se označují jako
elektrolyt potenciální elektrolyty.
 71
io ❖ lo -<x rozpouštění
* I
i potenciálních
Ol ❖ ^❖ - Ol
' ^1 elektrolytů
H 5- a 5 h H a h h v polárním
Ol \ / rozpouštědle
x°/ H H x°/
I \ —/
❖ as ?♦
H

5.1.2. Složení roztoků

Uvědomte si, že ne všechny látky, které tvoří roztoky, lze

mísit v libovolných poměrech. Z hlediska vzájemné mísitel-
nosti rozlišujeme: látky neomezeně mísitelné, omezeně mísi-
telné a nemísitelné.
Neomezeně mísitelné látky vytvářejí homogenní směs bez
ohledu na to, v jakém pom ěřuje smísíme. Patří mezi ně všech­
ny plynné látky a také některé kapaliny. Příkladem neomezeně smísitelnost
mísitelných kapalin je soustava vzniklá smísením ethylalko­ omezená
holu s vodou nebo methylalkoholu s ethylalkoholem. a neomezená
Omezeně mísitelné látky tvoří homogenní směs jen v ur­
čitém rozsahu vzájemných poměrů. Do této oblasti patří větši­
na soustav vzniklých smísením pevných a kapalných látek.
Vzniklé roztoky mohou být nenasycené nebo nasycené. V ne­ roztoky nasycené
nasyceném roztoku se zadaných podmínek rozpustí ještě další a nenasycené
množství rozpouštěné složky. Pokud je roztok nasycen, za
daných podmínek se v něm více rozpouštěné látky nerozpustí.
Vzájemnou mísitelnost látek lze charakterizovat i exaktním
způsobem, pomocí tzv. rozpustnosti.

Rozpustnost určité látky v daném rozpouštědle se větši­ rozpustnost

nou udává hmotností látky, která se za daných podmínek
(teploty a tlaku) rozpustí v určitém váhovém nebo obje­
movém množství rozpouštědla za vzniku nasyceného roz­
toku.

Rozpustnost látek v závislosti na podmínkách (tzn. teplotě

a tlaku) udávají křivky rozpustnosti.
72
250-
křivky rozpustnosti řA gN 0 3
některých solí Kl
a 200-

i s X/)
/
150- N a N O « /^
n(/) N
0 8
100-
1 Z
Q .O
N T-
O o, N a2S 0 4
cc > 50

N aC I U 9S O d

0
() 20 40 60 80 100

Teplota fC]

látky nemísitelné Nemísitelné látky jsou vzájemně nerozpustné. Příkla­

dem nemísitelných látek je olej a voda. Pokud rozmícháme
olej ve vodě a soustavu necháme určitou dobu v klidu, olej se
od vody oddělí a vytvoří na jejím povrchu vrstvu. Je nutné si
uvědomit, že naprosto nemísitelné látky prakticky neexistují.
O oleji a vodě hovoříme jako o látkách vzájemně nemísitel­
ných, protože množství vody, které zůstane po promíchání
rozpuštěné v oleji a naopak, je velmi malé.
I řada jedovatých kapalin, o nichž tvrdíme, že jsou s vodou
nemísitelné, se v nepatrném množství ve vodě rozpouští. Je­
jich vodný roztok je i přes velmi nízkou koncentraci pro živé
organizmy škodlivý. Právě to je jeden z důvodů, proč je nutné
chránit přírodní vodní zdroje před znečištěním nejrůznějšími
organickými kapalinami.

5.1.3. Koncentrace roztoků

V praxi je často důležité vědět, jaké množství látky je

v roztoku obsaženo. Jinými slovy: je třeba znát, jaká je kon­
centrace roztoku. Koncentraci roztoku lze vyjádřit různými
způsoby. S některými z nich se nyní seznámíme.
 73
H m otnostní zlomek w

Hmotnostní zlomek látky A v roztoku je definován jako

podíl hmotnosti látky A ku celkové hmotnosti roztoku:
mA vztah pro výpočet
WA= 1^ hmotnostního
zlomku
mA - hmotnost látky A
mr - hmotnost rozpouštědla
mR - hmotnost roztoku
mA + mr = mR

Obdobným způsobem je možné vypočítat i hmotnostní

zlomek rozpouštědla, které je podobně jako rozpouštěná látka
jednou ze složek roztoku.
Součet hmotnostních zlomků všech látek tvořících roztok
je roven jedné.

H m otnostní procento

Hmotnostní procento určité složky v roztoku získáme vztah pro výpočet

vynásobením jejího hmotnostního zlomku stem: hmotnostního %
hmotnostní procento = w . 100

Příklad 1: Jaký je hmotnostní zlomek chloridu sodného v roztoku, který

vznikl rozpuštěním 15g NaCl v 65 gramech vody?

Řešení: V tomto případě stačí dosadit přímo do základního vztahu

nriNaci 15 n in
W N aC l = ----------------------- W N a C l = — ------— - 0 , 1 9
m N a C I + m Vody 15 + OJ

Hmotnostní zlomek chloridu sodného v roztoku je 0,19.

Příklad 2: S využitím zadání předcházejícího příkladu vypočtěte hmot­

nostní zlomek vody v roztoku.

Řešení: w h 2o můžeme vypočítat dosazením do vzorce pro výpočet

hmotnostního zlomku nebo postupujeme tak, že odečteme WNaCl vypoč­
tený v předcházejícím příkladě od jedné (součet hmotnostních zlomků
všech látek v roztoku je roven 1).
WHjO= —~ — —0,81
^ 15 + 65
Hmotnostní zlomek vody v roztoku je 0,81.

* V případě, že roztok vznikl rozpuštěním většího počtu látek, je celková

hmotnost roztoku dána součtem hmotnosti rozpouštědla s hmotnostmi všech
látek, které jsou v něm rozpuštěny.
74
Příklad 3: Kolik gramů bromidu draselného je rozpuštěno v 70 g vody,
je-li hmotnostní zlomek bromidu draselného v roztoku 0,15?

Řešení: Dosadíme do základního vztahu a vyřešíme rovnici

— - — = 0,15
x + 70
x = 0,15x + 0,15 . 70
x = 12,4 g

V roztoku je obsaženo 12,4g bromidu draselného.

Příklad 4: Jaká je procentová koncentrace (vyjádřená ve hmotnostních

procentech) NaOH v roztoku, který vznikl rozpuštěním 40 g NaOH
v 80 g vody?

Řešení: Vypočítáme hmotnostní zlomek NaOH a ten vynásobíme stem.

40 . 100 = 33,3%
40 + 80
Roztok obsahuje 33,3% NaOH.

Otázky a úkoly

1. Jaký je hmotnostní zlomek dusičnanu draselného v roztoku, který

vznikl rozpuštěním 26 g této soli v 90 g vody?
2. V kolika g vody je nutno rozpustit 32 g NaCl, aby vznikl 20% roztok
chloridu sodného?
3. Kolik gramů N aN 02 obsahuje 58 g roztoku této soli, je-li hmot­
nostní zlomek vody v roztoku 0,95?
4. Kolik gramů vody obsahuje 70 g roztoku KOH, ve kterém je hmot­
nostní zlomek KOH 0,25?
5. Kolik gramů KBr získáme po odpaření veškeré vody ze 120 g
roztoku, ve kterém je hmotnostní zlomek KBr 0,12?

O bjem ové procento

Koncentrace roztoků, které vznikly smísením dvou nebo

více kapalin, bývají často vyjadřovány v objemových procen­
vztah pro výpočet tech. Objemové % látky A v roztoku je definováno vztahem:
objemového %
objem % = . 100

V r - celkový objem roztoku

Va - použitý objem látky A
 75
Je nutné si uvědomit, že celkový objem roztoku by byl
roven součtu objemů jednotlivých složek pouze v ideálním
případě. Pro reálné roztoky platí, že součet objemových
procent všech složek tvořících roztok není roven stu.
Občas bývá pro vyjádření koncentrace roztoku používán
i objemový zlomek. Pro jeho označení se používá malé řecké objemový zlomek
písmeno q> a získáme ho vydělením objemového procenta
stem.)

Příklad 1: 500 cm3 vodného roztoku ethylalkoholu obsahuje 200 cm3

ethanolu. Jaká je koncentrace ethanolu v roztoku vyjádřená v obje­
mových procentech?

Řešení: Sestavíme přímou úměru.

500 cm3 ....................................100 obj.9í
200 cm3 .................................... x obj.%
200 : 500 = x : 100
x = 40 obj.%
Roztok obsahuje 40 objemových procent ethylalkoholu.

Příklad 2: S využitím údajů z předcházejícího příkladu vypočítejte

objemová % vody v roztoku.

Řešení:
a) Abychom mohli příklad vypočítat, musíme nejdříve v tabulkách
vyhledat hustotu 40% (obj.) roztoku ethanolu, hustotu 100% etha­
nolu a hustotu vody. (Použité údaje se vztahují na teplotu 20°C.).
p 40% = 0,9497 g . cm3 p ioo% = 0,7907 g . cm-3
p vody ~ 0,9982 g . cm
b) Nyní vypočteme hmotnost 40% roztoku ethanolu a od ní odečteme
hmotnost 100% ethanolu. (Pro výpočet hmotnosti použijeme vztah
p . V = m) Výsledkem je hmotnost vody v roztoku.
500. 0,9497 - 200 . 0,7907 = 316,71 g vody
c) Dosazením do vztahu V = m/p vypočteme objem vody v roztoku.
316,71 o m o ___3
------ = 317,28 cm
0,9982
Roztok obsahuje 317,28 cm3 vody.
d) Nyní vypočteme objemové procento vody v roztoku.

500 cm3 .................................... 100 obj. %

317,28 cm3 ............................... xobj. %
317,28 : 500 = x : 100
x = 63,46 obj.%
Roztok obsahuje 63,46 objemových procent vody. (Porovnáním
s předcházejícím příkladem zjistíte, že součet obou výsledků se sku­
tečně liší od hodnoty 100.)
76
Příklad 3: Vyjádřete koncentraci 45 % (obj.) roztoku ethanolu ve
hmotnostních procentech.
(p 45% = 0,9410 g . cm3 p i oo% = 0,7907 g . cm“3)
Řešení:
a) Pro výpočet zvolíme libovolný objem roztoku. Nejvýhodnější bude
1 dm .
b) 1dm3ethanolu o koncentraci 45obj.% má hmotnost 941,0g. V tomto
objemu roztoku je obsaženo 450 cm3 100% ethanolu.
450 cm3ethanolu má hmotnost.............450 . 0,7907 = 355,8g

c) Vypočítáme hmotnostní procenta ethanolu v roztoku.

" 1 0 0 % .......................................... 941, Og
x% .............................................. 355,8 g
x : 100 = 355,8 : 941,0
x = 37,8%
V roztoku je obsaženo 37,8 hmotnostních % ethanolu.

15 Otázky a úkoly

1. Jaká je koncentrace methanolu (vyjádřená v objemových %)

v 800 cm3 roztoku, který obsahuje 350 cm3methanolu?
2. Vyjádřete koncentraci roztoku, který obsahuje 32 obj.% roztoku
ethanolu v hmotnostních procentech.
(p 32%= 0,9613 g . cm-3; p ioo% = 0,7907 g . cm-3)
3. Hustota 50% (hmotnostní procenta) vodného roztoku ethanolu je
0,9153 g . cm'3. Přepočítejte tuto koncentraci na objemová procenta.
(Hustota bezvodého ethanolu je p \oo%= 0,7907 g . cm-3)

Molární koncentrace

Molární koncentrace^je definována jako počet molů určité

látky rozpuštěné v 1 dm roztoku:
nA
CA = ------
vztah pro výpočet VR
molární ca - molární koncentrace látky A
koncentrace nA - počet molů látky A
V r - celkový objem roztoku

Poznámka:
Jestliže využijeme k vyjádření koncentrace některé složky roztoku objem ové
procento, objemový zlomek, případně m olární koncentraci, m usím e počítat
s tím, že tato vyjádření jsou závislá na teplotě soustavy. Koncentrace vyjádře­
né na základě hm otností (hm otnostní procento a hm otnostní zlom ek) jsou na
teplotě nezávislé.
 77
Příklad 1: Jaká je molámí koncentrace roztoku NaCl, který obsahuje
v 1 dm3 125g NaCl?

Řešení:Molámí koncentrace je definována jako počet molů látky roz­

puštěné v jednom dm3 roztoku. Vzhledem k tomu, že náš roztok má
objem právě 1 dm3 , zbývá zjistit, kolik molů je 125 gramů NaCl. To
zjistíme výpočtem ze vzorce:
n=— po dosazení n= ^ = 2,14 molů
M P 58,44
Roztok chloridu sodného je 2,14 M.

Příklad 2: Kolik gramů chloridu sodného je obsaženo ve 420 cm jeho

1,8M roztoku? (Mr(NaCl) = 58,44)

Řešení:
a) Sestavíme přímou úměru.
v 1000 cm3 roztoku j e ...............1,8 molu NaCl “
ve 420 cm3 roztoku j e ...............x molů NaCl
420: 1000 = x : 1,8
x = 0,756 molů NaCl
b) Dosazením do známého vztahu vypočítáme hmotnost chloridu sod­
ného.
n . M = m tedy 0,756 . 58,44 = 44,18 g

Roztok obsahuje 44,18 g NaCl.

Příklad 3: Kolik cm3 0,5M roztoku NaOH lze připravit z 60 g této

látky? Mr(NaOH) = 40,0)

Řešení: Sestavíme přímou úměru.

" 1000 cm3 0,5M roztoku N a O H ...................20 g NaOH
x cm3 0,5M roztoku NaOH .................60 g NaOH
x : 1000 = 60 : 20
x = 3000 cm3
Z 60 g NaOH je možno připravit 3000 cm3 0,5M roztoku.

Příklad 4: Jaká je procentová koncentrace 5M roztoku kyseliny sírové?

M r(H2S 0 4) = 98,1

Řešení:
a) K přepočtu potřebujeme hustotu 5M kyseliny sírové, která má hod­
notu 1,29 g . cm-3 (vyhledáme ji v tabulkách).
Hmotnost 1000 cm3 5M H2SO4 je tedy 1290 g.

b) Hmotnost kyseliny sírové v roztoku zjistíme ze vztahu

m= n .M tedy m = 5 . 98,1 = 490,5 g H2SO4
78
c) Zbývá vypočítat procentovou koncentraci kyseliny. Vyjdeme ze
vztahu pro výpočet hmotnostních %.
m H- °- . 100 . 100 = 38,0%
mR 1290
V 5M roztoku kyseliny sírové je obsaženo 38,0% kyseliny.

Příklad 5: Jaká je molámí koncentrace 30% kyseliny chlorovodíkové?

Řešení:
a) Nejdříve musíme v tabulkách vyhledat hustotu 30% kyseliny chlo­
rovodíkové a její relativní molekulovou hmotnost.
p = 1,15 g . cm'3; Mr(HCl) = 36,46

Z údaje o hustotě vyplývá, že 1000 cm330% HC1 váží 1150g.

b) N yní vypočtem e hm otnost chlorovodíku, který se nachází

v 1000 cm3 30% roztoku HC1.
1150 g ........................................ 100%
x g .............................................. 30%
x : 1150 = 30 : 100
x = 345 g HC1

c) Molámí koncentraci roztoku získáme dosazením do vztahu:

n = tedy n = -M rL — 9,46 molů
M 36,46
30% kyselina chlorovodíková je 9,46M.

Příklad 6: Kolik cnr 50% kyseliny sírové je třeba na přípravu 1,5 d n /

2,5M roztoku této kyseliny?

Řešení:
a) Nejdříve musíme v tabulkách vyhledat hustotu 50% roztoku kyse­
liny sírové a její relativní molekulovou hmotnost.
p 50%= 1,40 g . cm“3 ; Mr(H2S 0 4) = 98,1

b) Dále zjistíme, kolik gramů 100% kyseliny sírové bude roztok obsa­
hovat. Při výpočtu vyjdeme z následujících vztahů:
n = c .V ( l) a n . M = m (2)

S využitím vztahu (1) dosadíme za n do vztahu (2):

m=c.V .M

m = 1,5 . 2,5 . 98,1 = 367,9 g H2S 0 4

Vypočtená hmotnost kyseliny sírové je hmotností 100% kyseliny.

My však máme k dispozici 50% kyselinu, proto musíme provést
přepočet.
 79
Sestavíme nepřímou úměru:
100% kyseliny ......................... 367,9 g
50% kyseliny ........................... x g
100 : 50 = x : 367,9
x = 735,8 g

c) Vypočtenou hmotnost kyseliny přepočteme na objem.

V = — dosadíme V = = 525,6 cm3
p 1,40
Na přípravu 1,5 dm3 2,5M kyseliny sírové je potřeba 525,6 cm350%
kyseliny sírové.

I Q Otázky a úkoly

1. Kolik gramů dusičnanu sodného je třeba na přípravu 1,5 dm3 2M

roztoku této látky?
Mr(N aN 03) = 85
2. Jaká je molámí koncentrace roztoku bromidu draselného, který
obsahuje v 5 dm3254 g KBr?
Mr(KBr)= 119
3. Jaký objem 0,2M roztoku Na2C03 můžeme připravit z 15 g této
sloučeniny?
Mr(Na2C 0 3) = 106
4. V 0,5 dm3 roztoku je obsaženo 20 g chlorovodíku. Jaká je molarita
této kyseliny?
Mr(HCl) = 36,46
5. Kolik gramů NaOH je obsaženo ve 2 dm3jeho 0,8M roztoku?
6. Jaká je procentová koncentrace 2M roztoku kyseliny dusičné?
Mr(HNC>3) = 63,0; p 2Mh n o 3 = 1,06 g . cm 3
7. Jaká je molámí koncentrace 10% kyseliny sírové?
Mr(H2S04) =98,1; p io% h 2s o 4 = 1,07 g . c m 3
8. Kolik cm3 66% kyseliny dusičné je třeba na přípravu 3 dm3 5M
roztoku této kyseliny?
M r(HN03) = 63,0; p 66% h n o 3 = 1,40 g . cm 3
9. Kolik gramů NaCl obsahuje lem 31,1M roztoku této látky?
10. Kolik cm320% hydroxidu sodného je třeba na přípravu 1,3 dm3 2M
roztoku této látky?
Mr(NaOH) = 40,0; p 2()%NaOH = 1,22 g . cm 3
80
Ředění roztoků

Vše si vysvětlíme na následujících příkladech:

křížové pravidlo a) Křížové pravidlo

P říklad 1: Kolik cm3 50% kyseliny dusičné (p = 1,310 g . cm'3) je

potřeba pro přípravu 450 cm3jejího 10% roztoku (p = 1,054 g . cm '3)?

Řešení: Pro výpočet použijeme tzv. křížové pravidlo.

a) Vstupní koncentrace roztoků napíšeme vedle sebe. Pokud k ředění
použijeme vodu, jako v tomto případě, místo druhé koncentrace
píšeme nulu.
50 0

b) Do středu pomyslného čtverce vepíšeme požadovanou koncentraci

50 0
10
c) V úhlopříčkách vytvoříme absolutní hodnotu rozdílů vstupní a poža­
dované koncentrace.

50 0 50 0
\ ■/ \
10 10
\ \
40 10 40

d) Pod výchozími koncentracemi se nyní nachází počet jejich hmot­

nostních dílů, které jsou pro přípravu roztoku třeba.

50 0

*X i
10 dílů 40 dílů

e) Pomocí známého vztahu (m = p . V) vypočteme hmotnost připra­

vovaného roztoku.
m = 1,054.450 = 474,3 g

f) 474,3 g 10 % roztoku vzniklo smísením 10 hmotnostním dílů 50 %

roztoku kyseliny a 40 hmotnostních dílů vody. Celkově je roztok
 81
tvořen 50 díly. Zjistíme hmotnost jednoho z nich a vypočítáme
hmotnost 10 dílů kyseliny a 40 dílů vody.
474,3 : 50 = 9,486 g
10 dílů 50% H N 03 ............... 10 . 9,486 = 94,86 g
40 dílů v o d y ......................... 40 . 9,486 = 379,44 g

g) S využitím následujícího vztahu přepočteme hmotnost obou složek

na objem:

Abychom si usnadnili výpočet budeme předpokládat, že hustota

vody je rovna jedné (p h2o = 1 ,0).

.. 379,4 __n . 3
V h 2o = — ~ = 379,4 cm

VHNO, = - ^ = 72,4cm3

Na přípravu 450 cm3 roztoku 10% kyseliny dusičné použijeme

72,4 cm 50% roztoku této kyseliny a 379,4 cm3 vody.

Nejčastější zdroje chyb ve výpočtu:

Při výpočtu je třeba počítat s hmotnostmi, protože výsledný objem

roztoku není dán součtem objemů roztoků, ze kterých vznikl! Při ředění
totiž dochází k objemové kontrakci.

b) Zřeďovací rovnice zřeďovací rovnice

Druhá metoda, často používaná při výpočtech spojených

s ředěním roztoků, vychází z tzv. zřeďovací rovnice. Napíšeme
si její obecný tvar pro míšení dvou různě koncentrovaných
roztoků.
mjCj + m 2C2 = (mj + m2)c
nebo
mjCj + m 2c2 = m c

ci, C2 - jsou procentové koncentrace výchozích roztoků

c - koncentrace vzniklého roztoku
mi, r m - hmotnosti výchozích roztoků
m - celková hmotnost roztoku
82
Příklad 2: Pomocí zřeďovací rovnice vypočítejte, kolik cm3 50% kyse­
liny dusičné (p = 1,310 g . cm'3) je potřeba pro přípravu 450 cm3jejího
10 % roztoku (p = 1,054 g . cm '3).

Abychom mohli porovnat obě metody používané při výpočtu ředění

roztoků má příklad 2 stejné zadání jako příklad 1.

Řešení: Voda má koncentraci 0%. Hodnotu m2 získáme tak, že od

celkové hmotnosti roztoku m odečteme hmotnost mi:
m2 = m - mi

hmotnost m vypočteme ze vztahu:

m=p .V tedy m = 1,054 . 450 = 474,3

dosadíme do zřeďovací rovnice:

mi . 50 + (m - m i) . 0 = 474,3 . 10
mi = 94,9 g
m2 = 474,3 - 94,9 = 379,4 g

Výpočet objemů kapalin je již shodný s bodem g) předcházejícího

příkladu.

17 Otázky a úkoly

1. Kolik cm340% kyseliny dusičné (p = 1,25 g . cm'3) a kolik g vody

je potřeba pro přípravu 250 cm3 15% roztoku H N 03
(p = 1,08 g . cm j ?
2. Jaká bude výsledná koncentrace roztoku, který vznikne smísením
250 cm350% kyseliny dusičné (p = 1,310 g . cm'3) s 300 cm3 15%
roztoku této kyseliny (p = 1,08 g . cm'3)?
3. Kolik cm3 50% H2S 0 4 (p = 1,40 g . cm 3) je potřeba k přípravě
1000 cm310% roztoku této kyseliny (p = 1,07 g . cm'3)?

5.1.4. Koncentrace roztoků

a výpočty z chemických rovnic

Příklad 1: Vypočítejte, kolik g 30% kyseliny sírové bude potřeba pro

přípravu 50 g ZnSC>4.

Řešení:
a) Napíšeme rovnici reakce.
Zn + H2SO4 —^ ZnSC>4 + H2
 83
b) Pod rovnici doplníme relativní molekulové hmotnosti reagujících
látek.
Zn + H2SO4 —» ZnS04 + H2
9 8 ,1 161,4
c) Doplníme vstupní data a sestavíme přímou úměru.
Zn + H2SO4 —> ZnSC>4 + H2
98,1 161,4
x ..............................50
x : 98,1 = 50 : 161,4
x = 30,4
Pozor!! Údaje získané výpočtem z chemické rovnice odpovídají
100% látkám.

Pro přípravu 50 g síranu zinečnatého by bylo třeba 30,4 g 100%

H2SO4.

d) Nyní pomocí nepřímé úměry vypočteme hmotnost odpovídajícího

množství 30% roztoku kyseliny sírové.
" 30,4 g ........................................ 100%H2S 0 4
x ................................................ 30% H2SO4
x : 30,4 = 100 : 30
x = 101,3 g
Pro přípravu 50 g ZnSCUje třeba 101,3 g 30% kyseliny sírové.

Příklad 2: Oxid uhličitý se připravuje reakcí kyseliny chlorovodíkové

s uhličitanem vápenatým. Kolik cm 2M roztoku kyseliny chlorovo­
díkové je za normálních podmínek třeba na přípravu 10 dm C 0 2?

Řešení:
a) Napíšeme rovnici reakce.
CaCOí + 2HC1 -> C 0 2 + CaCl2 + H20

b) Z reakční rovnice plyne, že 2 moly kyseliny chlorovodíkové (2 HC1)

zreagují s uhličitanem vápenatým za vzniku 22,4 dm3 CO2. Tuto
skutečnost zapíšeme pod rovnici reakce. Pokud v zápise použijeme
konkrétní jednotku (např. molX musíme všechny ostatní jednotky
volit tak, aby zápis byl správný nejen číselně, ale také rozměrově
C aC 03 + 2HC1 -> C 0 2 + CaCl2 + H2O
2 moly ........ 22,4 dm3
c) Doplníme vstupní data a sestavíme úměru.
CaC03 + 2HC1 CO2 + CaCl2 + H20
“ 2 m o ly .........22,4 dm3
x m o lů .........10,0 dm3
x : 2 = 10,0 : 22,4
x = 0,9 molu
 d) Zbývá vypočítat, v jakém objemu 2M roztoku je obsaženo 0,9 molu
HC1. Z definice molámí koncentrace plyne, že v 1000 cm32M rozto­
ku HC1 jsou obsaženy 2 moly HC1. Můžeme sestavit přímou úměru.

1000 cm3 2M roztoku ...............2 moly HC1 "

x cm3 2M roztoku ..................... 0,9 molu HC1
x : 1000 = 0,9 : 2
x = 450 cm3

K přípravě 10 dm3 CO2 bude třeba 450 cm3 2M roztoku HC1.

Příklad 3: Vypočítejte, kolik cm3 1M roztoku NaOH bude potřeba

k neutralizaci 15 cm 2% roztoku HC1 (p = 1,008 g . cm'3).

Řešení:
a) Nejdříve provedeme přepočet procentové koncentrace na molámí.
1000 cm 2% roztoku HC1 má hmotnost 1008 g a obsahuje
20,16 gH Cl
20,16 . c_ ,
n = — — = 0,55 molu
36,46
Roztok HC1 je 0,55 M, to znamená, že v 1 cm3 tohoto roztoku je
obsaženo 5,5 . 10-4 molu HC1.
V 15 cm3 roztoku je tedy 15 . 5,5 . 1 0 ^ = 8,25 . 10~3 molu HC1.
b) Napíšeme rovnici reakce.
NaOH + HCl -> NaCl + H20

c) Z rovnice plyne, že 1 mol NaOH zreaguje s 1 molem HC1. Můžeme

proto napsat následující přímou úměru.
“ 1 mol H C 1................................. 1000 cm3 1M NaOH ‘
8,25 . 10 3 molu HC1.................x cm3 1M NaOH
8,25 . 10‘3 : 1 = x : 1000
x = 8,25 cm3

K neutralizaci HC1 je potřeba 8,25 cm3 1M roztoku NaOH.

Příklad 4: Pro stanovení obsahu některých látek v roztoku se využívá

jejich reakce s manganistanem draselným (manganometrické stanove­
ní). Vypočítejte, kolik g kyseliny šťavelové bylo v roztoku, jestliže na
její oxidaci bylo spotřebováno 19 cm3 0,02M roztoku KMn04. (Manga­
nistanem je kyselina šťavelová oxidována až na CO2.). Popsanou reakci
vyjadřuje následující rovnice:
5C2H20 4 + 2KM n04 + 3H2S 0 4 ->
K 2S O 4 -i- 2M nS04 + IOCO2 + 8H2O

Řešení:
a) Ze zápisu reakce je zřejmé, že 5 molů kyseliny šťavelové reaguje se
2 moly KM n04:
5 molů C2H2O 4........ 2 moly KMn04
 85
b) Ze zadání plyne, že bylo spotřebováno 19 cm3 0,02M roztoku
KM n04. Vypočteme, kolik molů je ve spotřebovaném objemu rozto­
ku obsaženo (cm3převedeme na dm3: 19 cm3= 1,9 . 10 dm3).
1,9 . 1 0 2 . 0,02 = 3,8 . 10" molů K M n04

c) Vypočtený údaj doplníme do zápisu.

5 molů C2H2O4 .........2 moly KMn04
x molů C2H2O4 .........3,8 . 10'4 molu KMnCU
x : 5 = 3,8 . 10-4 : 2
x = 9,5 . 10'4 molu

d) Nyní dosadíme do vztahu m = n . M a tímto způsobem vypočítáme

hmotnost kyseliny šťavelové. V tabulkách zjistíme její relativní
molekulovou hmotnost Mr(C2H204) = 90.
9,5 . 10-4 . 90 = 8,6 . 10'2 g

Roztok obsahoval 8,6 . 102g kyseliny šťávelové.

18 Otázky a úkoly
1. Vodík se v laboratoři připravuje reakcí kyseliny sírové se zinkem.
Reaci popisuje následující rovnice:
Zn + H 2S O 4 —> ZnSC>4 + H 2

Kolik cm3 40% kyseliny sírové (p = 1,3 g . cm'3) je potřeba na

přípravu 20 dm3 vodíku?
2. Jaká je molarita roztoku KC1, který byl připraven neutralizací vodné­
ho roztoku KOH zavedením 44,82 dm plynného chlorovodíku?
(Reakce proběhla za normálních podmínek). Výsledný objem rozto­
ku byl 2 dm3.
3. Manganometrické stanovení železa vyjadřuje následující iontová
rovnice.
5Fe2+ + MnOi + 8H* SFe3* + Mn2+ + 4H20

Při titraci bylo spotřebováno 22,5 cm30,02M roztoku K M n04.

Vypočtěte, kolik gramů síranu železnatého roztok obsahoval.
4. Stejná objemová množství hydroxidu draselného a hydroxidu bama-
tého byla zneutralizována 1M kyselinou chlorovodíkovou. Na
neutralizaci KOH bylo spotřebováno 25 cm3 HC1 a na neutralizaci
Ba(OH)2 42 cm3jejího roztoku. Který ze zkoumaných roztoků má
vyšší molámí koncentraci?
5. Kolik cm3 40% H N 03 (p = 1,25 g . cm'3) je potřeba na přípravu
50 g C u(N0 3)2 . 3H20 ? Průběh reakce popisuje následující rovnice:
3CU + 8HNO3 3Cu(N03)2 + 2N 0 + 4H20
86
6. Chemická termodynamika

Přemýšleli jste někdy o tom, proč vlastně probíhají che­

mické reakce? Proč některé látky spolu reagují za běžných
podmínek, jiné až po zahřátí, případně spolu nereagují vůbec?
termodynamika Odpověď na všechny tyto otázky poskytuje termodynamika
- vědní obor zabývající se studiem fyzikálních a chemických
dějů spojených s energetickými změnami.
Nejprve se seznámíme s několika základními pojmy, které
tato vědní disciplína běžně používá:

Soustava

soustava Soustava je část prostoru s jeho hmotnou náplní. (Na­

příklad chlor uzavřený ve skleněné baňce nebo kádinka s roz­
toky vzájemně reagujících látek.) Od okolí je oddělena skuteč­
nými nebo pomyslnými stěnami. Pokud stěny dovolují výmě­
nu hmoty i energie mezi soustavou a okolím, označujeme ji
jako soustavou otevřenou. Může-li přes stěny soustavy pro­
stupovat pouze energie a hmota ne, hovoříme o soustavě
uzavřené. Při neprostupnosti stěn pro hmotu i energii se jedná
o soustavu izolovanou.

schematické .í
znázornění
soustavy otevřené,
uzavřené
a izolované N

soustava soustava soustava

otevřená uzavřená izolovaná

energie • částice

Stavové veličiny

Pokud v soustavě proběhne chemická reakce, dojde ke

změně některých jejích vlastností, tedy ke změně stavu sousta­
vy. Veličiny popisující aktuální stav soustavy (realitu v daném
 87
okamžiku) se označují jako stavové. Stavové veličiny jsou stavové veličiny
závislé pouze na počátečním a konečném stavu soustavy, niko­
li však na cestě, kterou soustava prošla.
Celou situaci můžeme přirovnat k případu, kdy se budeme
při nákupu ojetého automobilu rozhodovat mezi pěti vozy
stejné značky, roku výroby a barvy, jejichž počitadlo kilometrů
bylo vynulováno. V tomto případě bude rozhodovat aktuální
technický stav vozidla - neboli stav soustavy charakterizovaný
jednotlivými veličinami: např. stavem motoru, karoserie apod.
Kolik kilometrů auto ujelo, než se dostalo až k nám, není
rozhodující. Vraťme se zpátky k chemickým látkám a sousta­
vám. Mezi stavové veličiny patří například teplota, objem
nebo chemické složení soustavy, ale práce, kterou soustava
látek vykonala při přechodu z jednoho stavu do druhého, mezi
stavové veličiny nepatří. Stavové veličiny se dělí na extenzivní
a intenzivní

Extenzivní stavové veličiny závisí na velikosti systému. stavové veličiny

Pokud například spojíme tři naprosto stejné soustavy v jeden extenzivní
celek, ztrojnásobí se hmotnost systému, jeho objem a samo­ a intenzivní
zřejmě i látkové množství částic v soustavě. Nezmění se však
hustota, tlak a teplota. Tyto veličiny patří mezi intenzivní
stavové veličiny. Intenzivní stavové veličiny se s velikostí
systému nemění.

Chemické reakce bývají často prováděny tak, aby některá

z proměnných, nejčastěji tlak nebo teplota, zůstala konstantní.
Děj probíhající za konstantního tlaku se nazývá izobarický.
Děj, při kterém nedochází ke změně teploty, je označován jako
izotermický.

19 Otázky a úkoly

1. Čím se zabývá chemická termodynamika?

2. Objasněte pojmy: soustava, soustava otevřená, soustava uzavřená,
soustava izolovaná.
3. Uveďte příklady stavových veličin.
4. Objasněte pojmy extenzivní a intenzivní stavové veličiny.
88
6.1. Termochemie

termochemie Průběh chemických reakcí je spojen s uvolňováním nebo

naopak se spotřebou tepla.

Termochemie je oblast termodynamiky zabývající se

studiem tepelného zabarvení chemických reakcí.

Reakce, při kterých systém teplo uvolňuje, se nazývají

exotermní. Průběh těchto dějů je často (ne však ve všech
případech) velmi prudký a může být provázen i světelnými
efekty - hořením. Reakce spojené se spotřebou tepla jsou
označovány jako endotermní.

Většina chemických reakcí prováděných v laborato­

řích, ale i v průmyslových zařízeních, probíhá za konstant­
izobarický děj ního tlaku. (Jedná se o děje izobarické). V těchto případech je
pro stavovou funkci popisující výměnu tepla s okolím použí­
entalpie ván název entalpie H. Entalpie je extenzivní stavová veličina.
Její absolutní hodnotu nelze změřit. Je ovšem možné stanovit
změnu entalpie vztaženou na určitý předem dohodnutý stav -
tzv. standardní stav.
Pro snazší pochopení právě vyřčeného tvrzení vám poslou­
ží následující příklad. Představte si, že se díváte z okna velmi
vysokého mrakodrapu, který je tak vysoký, že nedohlédnete na
zem. Pohledem z okna vzdálenost mezi vámi a zemí neurčíte,
obdobně nedokážete určit, jak vysoko nad zemí jsou okolní
okna budovy. Pokud však zvolíte např. právě vaše okno za
vztažný bod, můžete určit, jestli jsou okolní okna výš nebo níž
než vy.
standardní stav Jako standardní se volí takový stav látky, ve kterém je
při teplotě 298,15 K a tlaku 101,325 kPa látka nejstálejší.

V termochemických rovnicích je třeba vyjadřovat skupen­

ství všech zúčastněných látek, protože změny skupenství jsou
spojeny s výměnou tepla. Například:
2H 2(g) + 0 2(g) -> 2H 20 (g )

* Rozlišujeme skupenství pevné s (z lat. solidus - pevný), skupenství

kapalné 1 (liquidus - kapalný) a plynné g (gasseus - plynný). Jestliže se
jedná o vodný roztok určité látky, píše se do závorky za je jí vzorec
zkratka - aq (aquatic).
 89
Množství tepla, které soustava během reakce probí­ reakční teplo
hající za konstantního tlaku a v rozsahu jednoho molu
základních reakčních přeměn s okolím vymění, se ozna­
čuje jako reakční teplo a značí se A H.
2H 2(g) + 0 2(g) -> 2H 20 (g ) AH298 = -4 8 3 ,6 kJ

Pro exotermní děje je A H záporná, protože systém pře­

dal teplo do okolí a je o tuto energii chudší. Při endotermních
dějích je A H kladná - systém od okolí energii přijal. Změny
entalpie v průběhu exotermních a endotermních reakcí lze
vyjádřit také graficky. Všimněte si, že při exotermní reakci je
entalpie produktů nižší než entalpie výchozích látek. U endo­
termních reakcí je tomu naopak.

změna entalpie
t výchozí látky t produkty v průběhu
2
© 5 exotermní
ro AH < 0 AH > 0 a endotermní
0 reakce
7
produkty výchozí látky

reakční změna —► reakční zména —►

EXOTERMNÍ REAKCE ENDOTERMNÍ REAKCE

6.1.1. Termochemická zákony

Entalpie patří mezi extenzivní stavové veličiny. Z této sku­

tečnosti plyne její aditivní charakter, který umožnil formulaci
I. a II. termochemického zákona.

I. termochemický zákon (Laplaceův-Lavoisierův)

Reakční teplo přímé a protisměrné chemické reakce je zákon Laplaceův-

až na znaménko stejné. Vše si vysvětlíme na příkladu: Lavoisierův

Vznik vody z prvků popisuje následující termochemická

rovnice.
2H 2(g) + 0 2(g) —» 2H 20 (g ) AH298 = -48 3 ,6 kJ

Jaké bude reakční teplo zpětné reakce?

90
Z prvního termochemického zákona vyplývá, že reakční
teplo rozkladu vody na prvky je až na znaménko stejné jako
reakční teplo uvolněné při hoření vodíku v kyslíku.
2H 20 (g ) -4 2H 2(g) + 0 2(g) AH?98 = 483,6 kJ

Reakční teplo zpětné reakce je 483,6 kJ.

Řešení je možné znázornit i graficky. Z diagramu je

patrné, že hoření vodíku v kyslíku je reakce exotermní a roz­
klad vody je reakce endotermní.

2H,

+ 483,6 kJ

- 483,6 kJ

2H2 0

II. termochemický zákon (Hessův)

zákon Hessuv Výsledné reakční teplo chemické reakce nezávisí na

způsobu jejího průběhu, ale pouze na počátečním a ko­
nečném stavu.

Hessův zákon je možné využít k výpočtu těžko dostupného

reakčního tepla některé z vícestupňových reakcí. Výpočet lze
provést pouze za předpokladu, že známe reakční tepla ostat­
ních reakčních kroků dané vícestupňové reakce. Například:

Při spalování grafitu v kyslíku vzniká oxid uhličitý. Probí­

hající reakci je možné vyjádřit termochemickou rovnicí:
C(grafit) + 0 ,(g ) -> C 0 2(g) AH?98 = -3 9 3 ,7 kJ

Reakci je možné provádět i tak, že produktem reakce je

převážně oxid uhelnatý. Je však těžké docílit, aby veškerý
grafit zreagoval a výsledný produkt reakce (CO) nebyl zne­
čištěn oxidem uhličitým. Z uvedených důvodů je přímé měření
reakčního tepla vzniku oxidu uhelnatého reakcí grafitu s kyslí­
kem velmi obtížné a získaná hodnota by zřejmě nebyla přesná.
C(grafit) + '¿ 0 2(g) -> CO(g) AH598 = ?
 91
Experimentálně nedostupnou hodnotu je však možné vypo­
čítat, protože vznik oxidu uhelnatého při spalování grafitu
v kyslíku je dílčím krokem vícestupňové reakce.
K provedení příslušného výpočtu ještě potřebujeme reakční
teplo oxidace CO na oxid uhličitý. To však je přímému měření
přístupné:
CO(g) + ‘/Ž0 2(g) -> C 0 2(g) Ah5 98 = -283,6 kJ

Vše lze vyjádřit následujícím schematem:

výchozí látka produkt schematické

+02 (9) znázornění
AH^ge =-393,7 KJ vícestupňové
reakce

CO(g)
meziprodukt

Z druhého termochemického zákona vyplývá, že celko­

vé tepelné zabarvení vícestupňové reakce je dáno součtem
reakčních tepel všech reakcí dílčích.

-393,7 kJ = -283,6 kJ + x
x = -110,1 kJ

Reakční teplo oxidace grafitu kyslíkem na oxid uhelnatý

je rovno -110 kJ.

Z grafického vyjádření celého děje je patrné, že obě dílčí

reakce (samozřejmě i reakce celková) jsou exotermní.

C +0,
-110,1 KJ
| CO+1/2 O,
-393,7 KJ
-283,6 KJ

co,
92
P říklad 1: Reakci vzniku oxidu dusnatého z prvků a jeho následnou
oxidaci vzdušným kyslíkem na oxid dusičitý popisují následující ter-
mochemické rovnice:
N2(g) + 0 2(g) -> 2NO(g) AI$98= 180,5 kJ

2N0(g) + 02(g) -> 2N 02(g) A H 598 = - H 4 ,l k J

Určete reakční teplo vzniku oxidu dusičitého z prvků:

N2(g) + 2 0 2(g) -+ 2N 02(g) AH^98 = ?

Řešení:
Z druhého termochemického zákona plyne, že reakční teplo celkové
reakce je dáno součtem reakčních tepel reakcí dílčích.
AH% = +180,5 + (-114,1) = 66,4 kJ

Reakční teplo reakce, při které vzniká oxid dusičitý přímo z prvků,
je 66,4 kJ.

Celý děj lze opět vyjádřit graficky:

2NO + 0 2

+180,5 KJ

+66,4 KJ

N2 + 2 0 2

S využitím druhého termochemického zákona můžeme vy­

počítat reakční tepla některých reakcí nepřístupných přímému
měření. Věc má ale jeden háček. Neznámé reakční teplo jsm e
vždy vyjádřili pomocí známých hodnot. Problém je však
v tom, že hodnoty reakčních tepel jednotlivých reakcí nejsou
tabelovány. Vzhledem k počtu možných reakcí to není reálné
a navíc je to zbytečné. Celý problém je možné elegantně obejít
s využitím druhého termochemického zákona, ale nejprve si
musíme vysvětlit dva důležité pojmy: standardní slučovací
teplo a standardní spalné teplo.

Standardní slučovací teplo

Standardní slučovací teplo - (AH598)síu¿ je reakční teplo

(změna entalpie) reakce, při které vzniká 1 mol sloučeniny
přímo z prvků. Reagující prvky i produkty musí být ve
standardním stavu (teplota 298,15 K, tlak 101,325 kPa).
Rozměr standardního slučovacího tepla je kJ . mol* .
 93
-
standardní
amoniak (g) nh3 -46,11 slučovací teplo
některých sloučenin
oxid uhelnatý (g) CO - 110,10
oxid uhličitý (g) CO 2 -393,70
chlorovodík (g) HC1 -92,30
oxid dusnatý (g) NO +90,25
oxid dusičitý (g) NO 2 +33,20
voda ( 1) H20 -285,80
voda (g) H 2O -241,80

Pamatujte si, že standardní slučovací tepla prvků jsou

nulová.

Standardní slučovací tepla patří mezi veličiny charakte­

rizující látky. Pro většinu sloučenin byla již stanovena. Nej­
častěji se používají při výpočtech reakčních tepel libovolných
reakcí.

Výpočet se provádí následujícím způsobem:

a) Standardní slučovací tepla produktů vynásobíme stechio-

metrickými koeficienty z rovnice reakce a získané hodnoty
sečteme.
b) Stejným způsobem postupujeme i v případě výchozích lá­
tek.
c) Reakční teplo dané reakce vypočteme jako rozdíl hodnoty
získané v bodě a) a hodnoty získané v bodě b).

Postup při výpočtu vyjádřený matematickým vzorcem:

AH 298 = £ AHs,uč (produktů) - Z AHj?luč (reaktantů)

Z = matematický znak pro součet

Příklad 2: Sirouhlík je možné připravit reakcí methanu se sírou. Vy­

počtěte reakční teplo reakce, jestliže znáte standardní slučovací tepla
výchozích látek a produktů: CH4(g) = -7 4 ,8 kJ . mol-1;
CS2(1) = 89,7 kJ . mol-1; H2S(g) = -20,6 kJ . mol-1
CH4(g) + 4S(s) -> CS2(l) + 2H2S(g)
94
Řešení:
Vyjdeme ze vztahu pro výpočet reakčního tepla ze standardních slučo-
vacích tepel. (Uvědomte si, že slučovací tepla prvků jsou rovna nule.)
1 m o l. (89,7 kJ . mol-1) + 2 m o l. (-20,6 kJ . m o l'1) -
1 m o l. (-74,8 kJ . mol-1) = 123,3 kJ

Reakční teplo reakce je 123,3 kJ. (Všimněte si, že reakční teplo

reakce je udáno v kJ a ne v kJ . mol'1.)

Standardní spalné teplo

Standardní spalné teplo - ( AH$98)spal je reakční teplo

reakce, při které je 1 mol látky spálen v nadbytku kyslíku.
Reaktanty i produkty musí být ve standardních stavech.
Rozměr spalného tepla je kJ . mol' .

standardní sloučenina A H spal [kJ * m ol“1]

spalné teplo
methan (g) ch4 -890
některých
sloučenin acetylen (g) C 2H 2 -1300
ethan (g) C 2H 6 -1560
ethanol (g) C2H 50 H -1368

Je důležité si uvědomit, že spalná tepla prvků nejsou

nulová.

Standardní spalná tepla patří mezi veličiny charakterizující

látky a může jich být použito (podobně jako tepel slučovacích)
při výpočtech reakčních tepel chemických reakcí. Postup:

a) Standardní spalná tepla výchozích látek vynásobíme ste-

chiometrickými koeficienty z rovnice reakce a získané
hodnoty sečteme.
b) Stejným způsobem postupujeme i v případě produktů.
c) Reakční teplo dané reakce získáme jako rozdíl hodnoty
získané v bodě a) a hodnoty získané v bodě b).

Postup při výpočtu vyjádřený matematickým vzorcem:

AH298 = IAHspai(reaktantů) - XAHspa|(produktů)
Z = matematický znak pro součet

* Při spalování v nadbytku kyslíku vznikají pouze konečné produkty

reakce.
 95
Příklad 3: Reakcí benzenu s vodíkem vzniká cyklohexan. Vypočtěte
reakční teplo této reakce (za standardních podmínek), jsou-li známá
standardní spalná tepla výchozích látek a produktů:
CóHóO) = -3 268 kJ . mol-1- H2(g) = -286 kJ . mol-1;
C6H i 2(1) = - 3 920 kJ . mol"1
C6H6(l) + 3H2(g) -> C 6 H | 2( 1 )

Řešení:
1 m o l. (-3 268 kJ . mol-1) + 3 m o l. (-286 kJ . mol-1) -
1 m o l. (-3 920 kJ . mol-1) = -206 kJ
Reakční teplo reakce je -206 kJ.

Příklad 4: Vypočtěte, jaké teplo se uvolní při spálení 60 g acetylenu za

standardních podm ínek. S tandardní spalné teplo acetylenu je
-1 300 k J . mol-1.

Nejdříve zjistíme, kolik molů je 60 g acetylenu:

n = -----ftP-i-- ■ = 2,3 mol
26 g . mol
" spálením 1 molu C2H2 se u v o ln í___ 1300 kJ "
spálením 2,3 molu C2H2 se u v o ln í...........x kJ
2,3 : 1 = x : 1300
x = 2990 kJ

Při spálení 60 g acetylenu se uvolní teplo 2990 kJ.

96
20 Otázky a úkoly

1. Čím se zabývá termochemie?

2. Která stavová funkce popisuje výměnu tepla s okolím při dějích
probíhajících za konstantního tlaku?
3. Objasněte pojem standardní stav.
4. Objasněte pojem reakční teplo.
5. Jaké znaménko má změna entalpie při exotermních a jaké při endo-
termních dějích?
6. Jak zní I. a n . termochemický zákon?
7. Objasněte pojmy slučovací a spalné teplo.
8. Vypočítejte reakční teplo reakce, při níž by došlo (za standardních
podmínek) k přeměně diamantu v grafit. Spalné teplo grafitu je
-393,7 kJ . mol-1 a spalné teplo diamantu -395,7 kJ . mol-1.
9. Vypočtěte reakční teplo reakce grafitu s vodíkem:
C(grafit) + 2H2(g) -» CH4(g)
Spalné teplo methanu je -890 kJ . mol-1, grafitu -393,7 kJ . mol-1
a slučovací teplo vody je -286 kJ . mol-1.
10. Vypočtěte reakční teplo reakce:
2 S 0 2(g) + 0 2(g) -» 2 S 0 3(g)
jsou-li známa reakční tepla následujících reakcí:
S(s) + 0 2(g) -* S 0 2(g) AH° = -296,8 kJ
2S(s) + 3 0 2(g) 2 S 0 3(g) AH° = -791,4 kJ

11. Jaké množství tepla se uvolní spálením 70 g methanu za standard­

ních podmínek? Spalné teplo methanu je -890 kJ . m o f 1.
12. Jsou dána slučovací tepla kapalné vody -286 kJ . mol-1,
oxidu uhličitého -393,7 kJ . m o f1 a acetylenu 226,7 kJ . mol-1.
Vypočítejte spalné teplo acetylenu.
 97
7. Kinetika
chemických reakcí

Chemici na základě experimentů zjistili, že doba nutná

k uskutečnění určité chemické reakce není vždy stejná a závisí
především na koncentraci výchozích látek, na teplotě při které
reakce probíhá, a na přítomnosti nebo nepřítomnosti kata­
lyzátorů. S rozvojem chemie se ukázalo nutné empirické po­
znatky vyjádřit pomocí matematických vztahů. Řešení tohoto
problému je náplní reakční kinetiky. reakční kinetika
Nejprve se budeme zabývat průběhem chemických reakcí
z hlediska mikrosvěta. Chemickou reakci je možné chápat chemické reakce
jako děj, jehož podstatou jsou srážky molekul reaktantů,
po nichž následuje zánik některých vazeb a vytvoření va­
zeb nových. Na první pohled to vypadá jednoduše, ale sku­
tečnost je jiná. Mezi částicemi plynných látek dochází v po­
rovnání s látkami kapalnými, případně tuhými, k obrovskému
množství srážek. Z toho vyplývá, že v plynném skupenství by
měly všechny reakce proběhnout relativně velmi rychle. Je
tomu opravdu tak?
Jestliže smísíme (za normálních podmínek) například vo­
dík s chlorem, ke srážkám mezi molekulami obou plynů dojde,
ale molekuly chlorovodíku prakticky nevznikají. Reakční ki­
netika má pro objasnění tohoto problému několik teorií. Se
dvěma z nich, teorií aktivních srážek a teorií aktivovaného
komplexu, se nyní seznámíme.

Teorie aktivních srážek

Teorie aktivních srážek vychází z předpokladu, že pro teorie

uskutečnění chemické reakce je nutná srážka mezi mole­ aktivních srážek
kulami reagujících látek. Porovnání skutečné reakční rych­
losti s počtem srážek za jednotku času svědčí o tom, že jen
zlomek z celkového počtu srážek je účinný a vede ke vzniku
produktů. Bylo zjištěno, že reakce proběhne pouze tehdy,
srazí-li se částice, které mají dostatečnou energii. Je třeba si
uvědomit, že při srážce musí dojít k přerušení některých vazeb
a to je endotermní děj. Minimální energie, kterou musí
částice mít, aby srážka mezi nimi byla účinná, se nazývá
energií aktivační. aktivační energie
98
Podle teorie aktivních srážek je velikost aktivační energie
dána součtem energií všech zanikajících vazeb.

Změnu energie v průběhu chemické reakce můžeme zná­

zornit i graficky.

změna energie
soustavy
v průběhu
chemické reakce

Na reakční koordinátě (osa x) je vynesen průběh chemické

reakce směrem od reaktantů k produktům a na ose y energie
reagujících a vznikajících částic. Rozdíl mezi energií reaktantů
a maximem na křivce odpovídá aktivační energii reakce EA.
Energetický rozdíl mezi maximem křivky a vzniklými pro­
dukty je aktivační energií zpětné reakce EA>.

Rozdíl mezi aktivační energií přímé a zpětné reakce

určuje tepelné zabarvení chemické reakce - reakční teplo
AH.
Je důležité si uvědomit, že molekuly tvořící určitou sousta­
vu mají různě velkou energii tepelného pohybu (v dalším textu
budeme místo o energii tepelného pohybu hovořit pouze
o energii). V každém systému se vyskytují molekuly s velmi
vysokou i velmi nízkou energií, ale většina molekul má energii
blížící se určité hodnotě. Protože reálné systémy jsou tvořené
obrovským počtem molekul, lze pro rozložení jejich energií
v závislosti na teplotě využít matematickou disciplínu nazva­
nou statistika a s její pomocí získat následující křivku:
 99
rozložení
energií molekul
v závislosti
na teplotě

Z průběhu křivky je patrné:

- Při vyšších teplotách se maximum křivky posouvá k vyš­

ším energiím.
- S růstem teploty (Ti T 2 T3) se zvyšuje počet molekul, je ­
jichž energie dosahují aktivační energie; to vysvětluje, proč
zvýšení teploty výchozích látek zrychlí průběh chemické
reakce.
- Dostatečným snížením teploty lze zastavit průběh jaké­
koliv reakce.

Má-li proběhnout chemická reakce, reagující částice

musí mít při srážce nejen dostačnou energii, ale také vhod­ prostorová
nou prostorovou orientaci. orientace

Uveďme si příklad:

Oxid uhelnatý může reagovat s oxidem dusičitým za vzni­

ku oxidu uhličitého a oxidu dusnatého.
C 0 (g ) + N 0 2(g) -> C 0 2(g) + NO(g)

K uskutečnění reakce je však nutné, aby molekuly reagu­

jících látek byly vůči sobě vhodně orientovány (natočeny) -
obr. A. Při srážce znázorněné na obr. B k reakci nedojde,
i kdyby molekuly reaktantů měly dostatečnou energii.
100

prostorová
orientace
molekul CO a NO2
při efektivní srážce

A) efektivní srážka

prostorová
orientace
molekul CO a NO2
při neefektivní
srážce

B) neefektivní srážka

Teorie aktivních srážek byla aplikována na celou řadu che­

mických reakcí, ale získané výsledky často neodpovídaly ex­
perimentálním poznatkům. Příčina rozporu spočívá v tom, že
srážku reagujících částic nelze přirovnat k mechanické srážce
pevných koulí. Proto byla vytvořena nová teorie, která res­
pektuje postupné změny vazebných poměrů při přechodu od
výchozích látek k produktům. Tento přístup je nazýván teorií
aktivovaného komplexu nebo také teorií přechodného stavu.

Teorie aktivovaného komplexu

teorie Teorie aktivovaného komplexu vychází z předpokladu, že

aktivovaného v průběhu chemické reakce musí soustava projít stadiem tzv.
komplexu aktivovaného komplexu. Jeho vznik a rozpad je patrný z ná­
sledujících obrázků:

vznik
aktivovaného
komplexu
při srážce
molekul A2 a B2
 101
Celý proces můžeme vyjádřit schematem:

A B A •••••••• B
I + I -> | j -» 2 A -B
A B A — B

výchozí aktivovaný produkt

látky komplex

Vytvoření aktivovaného komplexu vede k oslabení někte­ aktivovaný

rých vazeb v molekulách reaktantů a současně ke tvorbě vazeb komplex
nových. Z energetického hlediska zde probíhají dva protichůd­
né děje. Při štěpení původních vazeb se energie spotřebovává
a při vzniku nových uvolňuje. Z uvedeného vyplývá, že
u teorie aktivovaného kom plexu je energetická bilance
vyjádřená prostřednictvím aktivační energie příznivější a také
bližší skutečnosti než u teorie aktivních srážek.
Následující schéma znázorňuje vzájemný poměr aktivač­
ních energií, který byl získán aplikací obou teorií na stejnou
chemickou reakci. Aktivační energie nutná k vytvoření akti­
vovaného komplexu je mnohem nižší než aktivační energie
potřebná k úplné disociaci molekul výchozích látek.
2A + 2 B změna energie
soustavy
v průběhu
chemické reakce
vyjádřená
pomocí teorie
aktivních srážek
a teorie
aktivovaného
komplexu

* Všim něte si, že reakční teplo je závislé pouze na počátečním a konečném

stavu reakce a nikoli na jejím m echanizmu (druhý term ochem ický zákon).
102
7.1. Vliv koncentrace
na průběh chemické reakce

Budeme uvažovat soustavu, ve které reagují látky A a B

a jejich vzájemnou reakcí vznikají látky C a D. Průběh reakce
vyjadřuje následující reakční rovnice:

aA + bB = * cC + dD

obecně: reaktanty = produkty

Dvě opačně orientované šipky v zápisu reakce vyjadřují, že

probíhá také reakce zpětná, při které z látek C a D vznikají
látky A a B. Uvažované změny v reakční soustavě probíhají
v reálném čase, proto je vhodné pro jejich popis zavést pojem
reakční rychlost.

rychlost Rychlost reakce je definována jako časový úbytek mo-

chemické reakce lární koncentrace některého z reaktantů nebo přírůstek
molární koncentrace libovolného produktu dělený jeho
stechiometrickým koeficientem.

Z uvedeného vyplývá, že máme čtyři možnosti, jak vyjádřit

rychlost naší obecné reakce.

Například:
A[C]
v = --------
c .At
v = rychlost reakce
A[C] = změna molární koncentrace látky C
c = stech, koeficient látky C
At = časový interval

platí:
A[A] A[B] _ A[C] _ A[D]
a . At b . At c . At d . At

Záporné znaménko u prvních dvou vztahů vyjadřuje, že v prů­

běhu rekace dochází k úbytku výchozích látek A a B. Produktů
C a D naopak přibývá, proto je u odpovídajících vztahů zna­
ménko kladné.
 103
Gultberg a Waage zjistili, že rychlost reakce je funkcí
okamžitých koncentrací reaktantů.

S využitím jejich poznatků lze rychlost obecné chemické rychlost

reakce vyjádřit následujícími vztahy; Vj je rychlost reakce přímé a zpětné
probíhající zleva doprava a v2je rychlost zpětné reakce: reakce

aA + bB _=L cC + dD
V2

v, = k , . [A]a . [B]b
v2 = k2 . [C]c . [D]d

[A], [B], [Cl, [D] jsou okamžité molámí koncentrace látek

A, B, C a D. Rychlostní konstanty kj a k2jsou závislé na teplotě
a typu reakční soustavy. Tyto konstanty tvoří nedílnou součást
uvedených vztahů, protože rychlost chemické reakce je úměr­
ná součinu molárních koncentrací výchozích látek, ale není mu
rovna.
V průběhu každé chemické reakce ubývá výchozích látek
a přibývá produktů. Reakce se proto postupně zpomaluje, až
zcela ustane. Toto tvrzení je v souladu s tím, jak se jeví průběh
reakce vnějšímu pozorovateli. Než budeme pokračovat ve vý­
kladu, uvědomte si, že „naše“ obecná reakce probíhá nejen
zleva doprava, ale také zprava doleva, tedy oběma směry.
S klesající koncentrací výchozích látek A a B rychlost reakce
vj klesá a naopak, vzhledem k rostoucí koncentraci látek C a D
roste rychlost reakce v2.

závislost
reakčních rychlostí
na čase

Po určité době dospěje soustava do stavu tzv. dynamické dynamická

rovnováhy, kdy se rychlosti obou reakcí vyrovnají (vj = v2). rovnováha
Je důležité pochopit, že po dosažení rovnováhy se celkové
104
koncentrace látek A, B, C, D v systému nemění, ale obě reakce
probíhají neustále. Jinými slovy řečeno: jestliže zreaguje urči­
tý počet molekul látek A a B za vzniku produktů C a D, musí
zreagovat takové množství molekul C a D, aby se obnovil
původní počet molekul látek A a B.
Celou situaci si můžeme přiblížit na následujícím příkladě:
Po silnici jede autobus, ve kterém sedí 15 mužů a 20 žen,
10 mužů a 5 žen stojí. Má-li být počet sedících mužů a žen
zachován, může si vyměnit místo pouze muž s mužem a žena
s ženou. Jinými slovy: vstane-li žena, musí jiná žena usednout,
aby celkový počet stojících a sedících žen byl zachován. Tento
stav se nazývá dynamická rovnováha. Není totiž určeno, které
ženy a kteří muži musí stát - je určen pouze jejich počet.

Pokud se rychlost vj rovná rychlosti v2, můžeme psát:

vi = v2
k ,.[ A ] a .[B ]b = k 2 .[C ]c .[D ]d

rovnovážná odtud:
konstanta
K je tzv. rovnovážná konstanta reakce

Koncentrace látek [A], [B], [C], [D] uvedené v tomto vzta­

hu se označují jako rovnovážné kmoncentrace.
Obecný vztah, který jsm e právě odvodili, je známý jako
Guldberg - Waageův zákon a platí pro libovolný počet
reaktantů a produktů.

Příklad 1: Amoniak se připravuje přímou syntézou z prvků

N2 + 3H2 -> 2NH3

Po dosažení rovnovážného stavu byly stanoveny následující kon­

centrace reaktantů a produktů:

koncentrace 0,150
0,575 0,425
[m o l. dm '3]

Vypočítejte rovnovážnou konstantu reakce.

* Součin rovnovážných koncentrací produktů (um ocněných na příslušné

stechiom etrické koeficienty) dělený součinem rovnovážných koncentra­
cí výchozích látek (um ocněných na příslušné stechiom etrické koefi­
cienty) je konstantní a rovná se rovnovážné konstantě dané reakce.
 105
Řešení: Nejdříve napíšeme vztah pro rovnovážnou konstantu reakce

r _ [NH3]2
[N2] . [Hj]J
Nyní dosadíme do vztahu

[0,425]. [0,575]3

7.2. Vliv teploty na průběh reakce

Jak již bylo řečeno, rychlost průběhu chemické reakce

závisí i na teplotě. Na základě experimentálních výsledků
dospěl van‘t Hoff k závěru, že zvýšení teploty výchozích van i Hoffovo
látek o 10 °C má za následek dvoj až čtyřnásobné zvýšení pravidlo
reakční rychlosti. Vzhledem k rychlejšímu průběhu reakcí
v obou směrech se rychleji ustaví také chemická rovnováha.
Se změnou teploty se však změní i hodnota rovnovážné
konstanty. To znamená, že rovnovážná konstanta reakce je
funkcí teploty.

7.3. Vliv katalyzátorů

na průběh chemické reakce

Celá řada chemických reakcí má vysokou aktivační energii,

a jejich realizace je proto obtížná. Existují však látky nazývané
katalyzátory, které umožňují vést reakční systém cestou, kte­ katalyzátor
rá je energeticky méně náročná.
Katalyzátory jsou látky, které se v průběhu chemických
reakcí nespotřebovávají, nemohou posunout chemickou rov­
nováhu ani změnit složení systému, který dospěl do rovno­
vážného stavu. Katalyzátory pouze snižují aktivační energii,
a tím zkracují čas potřebný k dosažení chemické rovnováhy.
Princip katalýzy si objasníme na jednoduchém příkladu:

Vzájemnou reakcí látek A a B vzniká sloučenina AB:

A + B -» AB

Předpokládejme, že průběh reakce je velmi pomalý, ale je

možné ho urychlit pomocí katalyzátoru. Katalyzátor K velmi
snadno zreaguje s jedním z reaktantů, například s látkou A, za
vzniku nestálého meziproduktu AK. Ten v následné reakci
106
s látkou B poskytne sloučeninu AB a katalyzátor se uvolní.
Syntéza sloučeniny AB je s využitím katalyzátoru rozložena
do dvou kroků, které mají nižší aktivační energii než původní
reakce:
A + K -> AK

AK + B -> AB + K

Průběh nekatalyzované (obr. a) i katalyzované (obr. b)

reakce můžeme znázornit pomocí diagramu.

porovnání
průběhu
katalyzované
a nekatalyzované
reakce

Všimněte si, že reakční teplo AH katalyzované i neka­

talyzované reakce je v obou případech stejné. (Připomeňme si,
že tato veličina je závislá pouze na počátečním a konečném
stavu systému a nikoli na průběhu reakce.)
Jako katalyzátory se používají nejrůznější látky: kyseliny,
zásady, kovy, oxidy, soli aj. Používané katalyzátory mají různé
skupenství a s reaktanty mohou být ve stejné, případně různé
fázi. Pokud jsou reaktanty s katalyzátorem ve stejné fázi
a tvoří spolu homogenní směs - hovoříme o katalýze homo­
homogenní genní. Jako příklad takové katalýzy si uvedeme rozklad kyse­
katalýza liny m ravenčí, při kterém vzniká voda a oxid uhelnatý.

HCOOH -> H20 + CO

Vyjdeme z teorie aktivovaného komplexu. Pokud je reakce

nekatalyzovaná, aktivovaný komplex vzniká přesunem atomu
vodíku, který byl původně vázaný s uhlíkem, na atom kýslíku
-OH skupiny. Vznik komplexu je podmíněn vysokou aktivační
energií (obr. A).

* Kyselina m ravenčí neboli kyselina m ethanová je nejjednodušší orga­

nickou kyselinou.
 107
rozklad
kyseliny mravenčí
o bez přítomnosti
O
l_)
0
c
) katalyzátoru
<D
'E
o
c
*oa■>
>
o.

reakční koordináta

A - nekatalyzovaná reakce

rozklad
kyseliny mravenčí
a> katalyzovaný
'5
w
o
cQJ protony
E
oc
<®->
o
o.

reakční koordináta

B - katalyzovaná reakce
V průběhu katalyzované reakce (obr. B) se katalyzátor -
vodíkový kationt H+ - váže na atom kyslíku -OH skupiny.
Vytvořený aktivovaný komplex má kladný náboj, je nestabilní
a rozpadá se za přerušení vazby mezi uhlíkem a kyslíkem.
Vzniká molekula vody a skupina HCO+, která je rovněž nesta­
bilní. Jejím rozkladem vzniká druhý produkt reakce - oxid
uhelnatý a uvolňuje se katalyzátor, tedy vodíkový kationt H+.
Při heterogenní katalýze jsou reaktanty a katalyzátor
v různé fázi. Katalyzátor je většinou pevná látka, zatímco heterogenní
reaktanty mají skupenství kapalné nebo plynné. Vzhledem katalýza
k tomu, že reakce probíhá na povrchu katalyzátoru, bývá pro
tento druh katalýzy používáno označení kontaktní katalýza.
Příkladem heterogenní katalýzy je syntéza amoniaku z du­
síku a vodíku:

3H 2(g) + N 2(g) -> 2NH 3(g)

108
Reakce je katalyzovaná železem, ve kterém jsou obsaženy
příměsi zvyšující jeho aktivitu - např. AI2O 3. Molekuly dusíku
a vodíku se nejprve sorbují (zachycují) na povrchu kataly­
zátoru (obr. A), kde dochází k jejich disociaci na atomy
(obr. B). V dalším kroku z volných atomů vzniká molekula
amoniaku (obr. C, D, E). Molekuly amoniaku se na povrchu
katalyzátoru neudrží a uvolňují se do prostředí, (obr. F).

A B C
syntéza amoniaku
z prvků <
probíhající
za přítomnosti O S> i
katalyzátoru

D E F

pozitivní Kromě tzv. pozitivních katalyzátorů, které urychlují prů­

a negativní běh chemických reakcí a o kterých jsm e si zatím povídali,
katalyzátory existují i negativní katalyzátory, které výrazně zvyšují akti­
vační energii systému, a tím zpomalují průběh dané reakce.
Negativní katalyzátory se někdy označují jako inhibitory a vy­
užívají se ke zpomalování nežádoucích chemických reakcí
nebo reakcí, které bez jejich přítomnosti probíhají velmi prud­
ce nebo dokonce s výbuchemV
 109
Otázky a úkoly

1. Objasněte pojmy: aktivační energie, reakční koordináta.

2. Objasněte princip teorie aktivních srážek a aktivovaného komplexu.
3. Rozdíl aktivační energie přímé a zpětné reakce u rču je.....
4. Jakým způsobem je definována reakční rychlost?
5. Gultberg a Waage zjistili, že rychlost reakce je funkcí...
6. Objasněte pojem dynamická rovnováha.
7. Objasněte princip Gultberg-Waageova zákona.
8. Jaký vliv má na průběh reakce zvýšení teploty?
9. Objasněte pojmy: katalyzátor, homogenní katalýza, heterogenní ka­
talýza, inhibitor.
10. Syntézu jodovodíku lze popsat následující chemickou rovnicí
H2 + I2 -> 2HI

Po dosažení rovnovážného stavu byly při teplotě 445 °C stanoveny

následující koncentrace reaktantů a produktů:

Vypočítejte hodnotu rovnovážné konstanty.

110
8. Acidobazické reakce
(kyseliny a zásady)

Acidobazické neboli protolytické reakce se uskutečňují

mezi kyselinami a zásadami
Látky označované jako kyseliny a zásady jsou známé mno­
ho let. Prapůvod jejich názvů souvisí s chutí těchto látek.
V dnešní době je známo několik různých teorií, které popisují
vlastnosti kyselin a zásad exaktně. V této kapitole se s někte­
rými z nich seznámíme.

8.1. Arrheniova teorie

Arrheniova teorie definuje kyseliny jako látky schopné

kyseliny ve vodných roztocích odštěpit vodíkový kation H*.

Disociaci (štěpení) kyseliny HB ve vodném prostředí je

možné vyjádřit obecnou rovnicí:
HB -> H+ + B“

Ke kyselinám podle této teorie patří například HC1, H N 0 3

a HC104. Jejich disociaci ve vodném prostředí vyjadřují násle­
dující rovnice (porovnejte je s výše uvedenou obecnou rovni­
cí).

HCl -> H+ + C f
HNO 3 -> H+ + NO 3

zásady Zásady jsou látky schopné poskytovat ve vodných roz­

tocích anionty OH~.

Disociaci zásady ZOH ve vodném prostředí je možné vy­

jádřit obecnou rovnicí podobně jako disociaci kyseliny:
ZOH -> Z+ + OH~

Poznámka:
Na rozdíl od Arrhenia dnes víme, že vodíkový kation ř f 1" není ve vodném
vznik H30 + prostředí schopen samostatné existence. Ve vodném roztoku je hydratován
a vyskytuje se především ve formě oxoniového k ation tu: H 3Ó +
h + + h 2o h 3o +
 111
Zásadami jsou podle Arrheniovy teorie hydroxidy, napří­
klad: KOH, Ca(OH)2a NaOH. Jejich disociaci vyjadřují násle­
dující rovnice:
KOH -> K+ + OH"

Ca(OH )2 -> Ca2+ + 20H~

Pokusme se nyní zamyslet nad problémem, co vlastně způ­ chování

sobuje kyselé nebo zásadité vlastnosti látek. Ve své úvaze kyselin a zásad
vyjdeme ze struktury látek. V kyselinách je atom vodíku v polárních
vázán s atomem elektronegativního prvku - u kyslíkatých ky­ rozpouštědlech
selin je to kyslík, u bezkyslíkatých např. atom chloru nebo
bromu. Vazba, kterou je vodík s tímto atomem poután, je proto
polární.

O
6+ 8- 5+ 8-
H - O - N H - Cl
O

Aby však mohlo dojít k odštěpení kationtu vodíku (H+),

musí být v soustavě přítomno „něco“, co kation odtrhne. Ve
vodných roztocích jsou to molekuly vody (obecně tuto funkci
plní molekuly polárního rozpouštědla).
Jistě si vzpomenete, že v molekule vody jsou parciální
náboje. Na obou atomech vodíku je náboj kladný a na kyslíku
záporný. Víte také, že opačně nabité náboje se přitahují. Proto
molekuly vody svými zápornými póly obklopí odštěpitelný
atom vodíku vázáný v kyselině a kladnými póly se naopak
orientují k aniontu kyseliny. Vlivem tohoto působení dojde
k roztržení molekuly kyseliny a ke vzniku iontů.
Hydroxidy jsou tříprvkové sloučeniny. Jejich molekuly
obsahují atom elektropozitivního kovu a jednu nebo více -OH
skupin. Vazba mezi atomem kovu a kyslíkem hydroxidové
skupiny je iontová (polarita vazby mezi vodíkem a kyslíkem je
v porovnání s polaritou této vazby menší)- Pokud se hydroxid
dostane do kontaktu s vodou, její polární molekuly se svými
zápornými póly orientují kolem kationtů kovu a kladnými ko­
lem -OH skupin a vytrhují ionty z povrchu rozpouštěného
hydroxidu.
112
8.2. Neutralizace

V roztocích kyselin se podle Arrheniovy teorie vyskytují

kationty H+ a v roztocích zásad anionty OH- .

kyselina: HCl -> H+ + Cl"

zásada: KOH -> K+ + OH~

Vzájemnou reakcí iontů H+ a OH- vzniká voda. Reakcí

kaniontu kovu (v našem případě K+) s aniontem kyseliny
(Cl”) vzniká sůl.
H+ + OH- H20

K+ + C f -> KCl

Vzájemná reakce kyseliny se zásadou se nazývá neutra­

lizace. Produktem reakce je voda a sůl dané kyseliny. Prů­
běh neutralizace lze znázornit jednoduchým schematem:

OH + H Q J .) + H20
hydroxid ky selin a sůl voda

Například:
NaOH + H N 0 3 -> N a N 0 3 + H20

KOH + HCl KCl + H20

8.3. Teorie Bronsted-Lowryho

Jistě jste si uvědomili, že k tomu, aby se určitá látka mohla

projevit jako kyselina nebo jako zásada, je nutné brát v úvahu
i rozpouštědlo. Význam rozpouštědla při acidobazických dě­
jích však Arrheniova teorie nepostihovala. I přes tento nedosta­
tek vyhovovala chemikům několik desetiletí. Později, v roce
1923, byla nahrazena obecnějším přístupem Brónsteda a Low-
 113
ryho. Jejich teorie definuje kyseliny a zásady obecnějším způ­
sobem:

Kyselina je částice (molekula, ion), která je schopna kyseliny a zásady

odštěpit proton. Zásada je částice (molekula, ion), která je
schopna proton vázat.

Jak již bylo dříve řečeno, acidobazické reakce se usku­

tečňují mezi kyselinami a zásadami. Elementárním acidoba-
zickým krokem je z hlediska Brónstedovy teorie přenos proto­
nu (H+) odštěpeného z kyseliny na zásadu (bázi).

přenos protonu
mezi kyselinou
a zásadou

Například: reakce kyseliny chlorovodíkové s vodou

h c i + h 2o H 3o + + c r

- molekula HC1 se chová jako kyselina, protože odštěpuje

proton
- voda je v této reakci zásadou, protože odštěpený proton
váže
- pokud by reakce proběhla v opačném směru, je kyselinou
H 30 + a zásadou C f

Nyní vytvoříme dvě dvojice, tzv. konjugované páry. Každý

je tvořen kyselinou a zásadou, která z kyseliny vznikne po
odštěpení vodíkového kationtu (protonu). Konjugovaný pár konjugovaný pár
je tvořen dvojicí látek, které se vzájemně liší o proton.

HC1 + H20 ^ H30 + + Cl"

Ki Z, K* Z,
114
Bez dalšího komentáře si uvedeme několik příkladů:
příklady
konjugovaných H2S 0 4 + H20 ^ H30 + + H so;
páru
Kj 7^ ^ Zj
I I_____________I I

HSO 4 + H20 ^ H 30 + + SO 4
Kj Z2 K, Zj

NH 3 + H20 ^ NH 4 + OH"

Z1 *2 K1 Z2

HC10 4 + H 2S 0 4 ^ H 3SO 4 + CIO 4

Kj Z2 Kj Zj

Položme si nyní otázku, které částice mohou podle Brón-

sted-Lowryho teorie vystupovat jako kyseliny a které jako
zásady.
Z uvedených příkladů je zřejmé, že to mohou být jak ionty,
tak elektroneutrální molekuly. Rozhodující je schopnost těchto
částic poskytovat nebo přijímat proton. Kyselina je dárcem
(donorem) protonů a zásada jejich příjemcem (akceptorem).
Uvědomte si také, že některé částice mohou vystupovat jako
kyseliny i jako zásady.

protické K předání protonu může dojít i mezi samotnými mole­

rozpouštědlo kulami protického rozpouštědla. Rozpouštědlo se v tomto
případě chová jako kyselina i jako zásada. Říkáme, že má
amfolyt amfotemí (obojaký) charakter nebo že je amfolytem. Tento děj

* Brónsted a Lowry se ve své teorii om ezili pouze na m olekuly protických

rozpouštědel, tj. rozpouštědel, jejichž m olekuly obsahují ionizovatelný
atom vodíku - tedy atom, který lze odštěpit ve formě H+.
 115
se nazývá autoprotolýza. Jako příklad uvedeme autoprotolý- autoprotolýza
zu vody:
h 2o + h 2o -» H 30 + + 0 ř r

Stejným způsobem lze zapsat autoprotolýzu libovolného

protického rozpouštědla. Prohlédněte si rovnice zachycující
autoprotolýzu amoniaku a kyseliny octové a porovnejte je
s rovnicí vyjadřující autoprotolýzu vody.
2NH 3 -> N H j + NH^

2CH3COOH -> CH 3COOHJ + CH 3COO"

Na závěr se ještě jednou vrátíme k pojmům kyselina a zása­

da a názorně si ukážeme relativnost tohoto označení. To, jestli
se určitá látka bude chovat jako kyselina nebo jako zásada, je
totiž závislé na vzájemném vztahu rozpouštěné látky a roz­
pouštědla. Jako příklad si uvedeme chování kyseliny sírové ve
vodném roztoku a v prostředí kyseliny chloristé.

h 2s o 4 + h 2o ^ h 3o + + hso ;
Ki Zj Kj Z,

HC104 + H2S04 ^ H3SO4 + c io 4'

Kj Z2 Kj Z,

Z první rovnice je zřejmé, že ve vodném roztoku je kyselina

sírová opravdu kyselinou, ale v prostředí kyseliny chloristé
(druhá rovnice) se chová jako zásada. Kyselina chloristá doká­
zala kyselině sírové „vnutit“ svůj proton, je tedy v porovnání
s kyselinou sírovou silnější. Pojem síla kyselin a zásad si
objasníme v následující kapitole.
116
8.4. Síla kyselin a zásad

Některé kyseliny předají svůj proton určité zásadě (např.

vodě) snadněji než jiné.

síla kyselin Kyselina je tím silnější, čím snadněji odštěpí proton,

a naopak zásada je tím silnější, čím snadněji proton váže.

Pokud je některá kyselina velmi silná, její konjugovaná

zásada musí být velmi slabá. (Jesliže se kyselina snadno zbaví
svého protonu, pak zásada, která z ní takto vznikne, nebude
mít velkou tendenci přijmout ho zpět). Stejné tvrzení pocho­
síla zásad pitelně platí i pro zásadu. Čím je zásada silnější, tím slabší je
její konjugovaná kyselina.
Pro kvantitativní popis síly kyselin a zásad můžeme použít
rovnovážných konstant jejich disociace ve vodě. Vyjdeme
z obecné rovnice:
h b + h 2o -> h 3o + + b~

Rovnovážná konstanta této reakce je dána vztahem:

_ [H 3Q+] . [B~]
[H B ]. [H 20 ]
Ve zředěných roztocích se koncentrace vody prakticky ne­
mění, proto ji můžeme zahrnout do rovnovážné konstanty:

[H30 +] . [B~]
K[H2Oj = --------
[HB]
Levou stranu rovnice - K [H20 ] - položíme rovnu KA a tím
získáme novou konstantu, kterou označíme jako konstatntu
acidity.

[H 30 +] . [B~]
lv A—------------------
[HB]
konstanta acidity Čím je hodnota konstanty acidity KA menší, tím je
kyselina slabší. Slabé kyseliny mají konstantu acidity výrazně
menší než 1.
 117
P říklad 1.: Vyjádřete konstantu acidity kyseliny dusité
h n o 2 + h 2o -> H30 + + N 0 2

Řešení:
_ [H30+] ■[N og
A [ h n o 2]

Konstanta bazicity KB se odvozuje obdobným způsobem konstanta

jako konstanta acidity. Výsledný vztah si uvedeme již bez bazicity
odvození:
„ [Z+] . [OH- ]
IS-b —----------------
[ZOH]
Slabé zásady mají konstantu bazicity výrazně menší
než 1.

Někdy budete potřebovat určit alespoň orientačně, zda je

daná kyselina silná nebo slabá, a nebudete mít k dispozici
hodnoty konstant acidity. Proto na závěr několik praktických
rad, jak v tomto případě postupovat.

Obecně platí, že nejslabší jsou ty kyslíkaté kyseliny, v je ­ síla

jichž molekulách se shoduje počet atomů vodíku a kyslíku. kyslíkatých
Čím více je v molekule kyseliny atomů kyslíku v porovnání kyselin
s atomy vodíku, tím je kyselina silnější.

- Velmi slabé kyseliny mají obecný vzorec HnXOn a patří

mezi ně například: HCIO, H 3BO 3, H 4SÍO4.

- Slabé kyseliny mají obecný vzorec HnXOn+j.

Například: H 2C 0 3, H 3PO 4, H N 0 2, H 2S 0 3.

- Silné kyseliny mají obecný vzorec HnXOn+2.

Například: H 2S 0 4, HNO 3, HC103.

- Velmi silné kyseliny mají obecný vzorec HnXOn+3.

Například: HC104, H M n04.

Ze všech bezkyslíkatých kyselin jsou nejsilnější kyse­ síla

liny halogenovodíkové, které jsou odvozené od prvků VII. bezkyslíkatých
skupiny. Zapamatujte si, že síla halogenovodíkových kyselin kyselin
postupně stoupá od kyseliny fluorovodíkové k jodovodíkové,
která je z nich nejsilnější. Bezkyslíkaté kysliny odvozené od
prvků VI. skupiny jsou podstatně slabší.
118
8.5. Vyjadřování kyselosti
a zásaditosti látek

V předcházejících kapitolách nás zajímalo, proč některé

látky patří mezi kyseliny, jiné mezi zásady, jak se tyto látky
vůči sobě chovají apod. Chemici však potřebují také vědět,
jaká je koncentrace oxoniových kationtů H 30 + v roztoku nebo
v jakém rozsahu proběhla neutralizace, případně jak kyselá či
zásaditá je voda tekoucí vodovodním potrubím apod. Proto se
budeme problematice acidobazických reakcí věnovat také
z hlediska kvantitativního.

Začneme vodou. Měřením elektrické vodivosti vody za

standardních podmínek bylo zjištěno, že v 10 000 000 (= 107)
litrech čisté vody je obsaženo 17,009 g aniontů OHT (1 mol)
a 1,008 g (1 mol) kationtů H+ ve formě H 30 +. Jinými slovy
řečeno:
molární koncentrace
[OH~] = [H30 +] = 1 ,0 .10'7 m o l. dm"3

Popsaný děj můžeme charakterizovat pomocí rovnovážné

konstanty. Autoprotolýzu vody vystihuje následující rovnice:
2H20 _ H 30 + + 0H~

Rovnováha této acidobazické reakce je výrazně posunuta smě­

rem ke vzniku molekul vody:
r
_ [ h 3o +] . t o m
K —--------------- 5------
[H2O j 2
Vzhledem k tomu, že počet disociovaných molekul je
k celkovému počtu molekul vody prakticky zanedbatelný, je
možné rovnovážnou koncentraci vody zahrnout do konstanty
a vytvořit tak novou konstantu Kv. Celou úpravu provedeme
následujícím způsobem:

K . [H20 ]2 = [H 30 +] . [OHT]
nyní položíme K . [H 20 ]2 = Kv
Kv = [H 30 +] .[ 0 ř T ]
po dosazení
Kv = [1,0 . 10-7] . [1,0 . 10"7] = 1,0 . 10" 14
 119
Součin m olárních koncentrací obou iontů [H 3 0 +]
a [OH-] se nazývá iontový součin vody Kv a jeho hodnota
je za standardních podmínek konstantní.

V čisté vodě jsou m olámí koncentrace iontů H 30 + a OH”

stejné. Můžeme je však ovlivnit rozpuštěním některých látek
ve vodě. Například při rozpouštění plynného chlorovodíku ve
vodě vzrůstá koncentrace kationtu H 30 + a při rozpouštění
plynného amoniaku koncentrace aniontů OHT.

h c i + h 2o _ H30 ++ C f

NH 3 + H20 _ NH 4 + OH"

Vzhledem k tomu, že hodnota iontového součinu vody je

za standardních podmínek konstantní Kv = 1,0. 10-14, má ja ­
kékoliv zvýšení molámí koncentrace jednoho z iontů (např.
OH- ) za následek okamžité snížení molámí koncentrace dru­
hého iontu (v našem případě H 30 +).
Pokud je například ve vodném roztoku kyseliny molámí
koncentrace oxoniových kationtů
H 30 + rovna 1,0 . 10’4 m o l. dm '3,
tak odpovídající koncentrace hydroxidových aniontů OH
je rovna 1,0 . 10- 10m o l. dm-3, protože:
Kv = (1,0 . 10-4) . (1,0 . 10- 1° ) = 1 ,0 . 10-14

Podle toho, zda rovnovážné koncentrace oxoniových

a hydroxidových iontů mají stejnou nebo různou hodnotu,
rozlišujeme roztoky neutrální, kyselé a zásadité.

Roztoky, ve kterých je molární koncentrace kationtů roztoky

H30 + stejná jako koncentrace aniontů OH", se označují neutrální
jako neutrální.

Roztoky, ve kterých je molární koncentrace kationtů roztoky

H30 + větší než 1,0 . 10-7 m o l. dm-3, jsou kyselé a roztoky, kyselé a zásadité
v nichž je koncentrace těchto kationtů m enší než
1 ,0 . 10-7 m o l . dm-3, jsou naopak zásadité.

* U vědom te si, že hodnota iontového součinu vody byla odvozena, a proto také
platí za standardních podmínek. Hodnota Kvje závislá na teplotě.
120________________________________________________________________________
Pro vyjádření kyselosti či zásadidosti roztoku se m olámí
koncentrace oxoniových a hydroxidových iontů většinou ne­
používají. K tomuto účelu stačí kladná hodnota exponentu
pH koncentrace oxoniových kationtů, která se označuje jako pH.
S ohledem na iontový součin vody platí:
pH + pOH = 14

pH = kladná hodnota exponentu koncentrace oxoniových ka­

tiontů a pOH = kladná hodnota exponentu koncentrace hydro­
xidových aniontů.

Uvědomte si, že v neutrálním roztoku je pH = pOH = 7

Pomocí stupnice pH můžeme vyjádřit kyselost a zásaditost

libovolného roztoku.

Příklad 1: Jaké je pH roztoku, ve kterém je látková koncentrace H3 0 +

rovna 1,0 . 10-6 m o l. dm'3?

Řešení: Hodnota exponentu koncentrace vodíkových iontů je rovna -6.

Z toho vyplývá, že pH roztoku je rovno 6.

Příklad 2: Jaké je pH čisté vody?

Řešení: V čisté vodé je látková koncentrace oxoniových i hydroxido­

vých iontů rovna 1,0 . 10'7m o l. dm '3. Z toho plyne, že její pH = 7
a pOH = 7.

Příklad 3: Jaké je pH roztoku, ve kterém je látková koncentrace OH"

rovna 1,0 . 10'8 m o l. dm'3?

Řešení: Pomocí kladné hodnoty exponentu vyjádříme pOH, které je

rovno 8. Dosazením do vztahu pH + pOH = 14 vypočteme pH roztoku
pH + 8 = 14
pH = 6
pH roztoku je rovno 6.

Existují látky, které při různých hodnotách pH mění svoje

indikátory zbarvení. Tyto látky se nazývají indikátory. V laboratořích se
často používají papírky napuštěné směsí indikátorů - tzv. uni­
verzální indikátorové papírky, které se pro každou hodnotu
měření pH pH zbarví jinou barvou. K přesnému zjištění hodnoty pH se
používají speciální měřící přístroje tzv. pH-metry.
 121
22 Otázky a úkoly
1. Jakým způsobem definuje kyseliny a zásady Arrheniova teorie?
2. Objasněte pojem neutralizace.
3. Jakým způsobem definuje kyseliny a zásady teorie Brónsted-Lowry-
ho?
4. Vysvětlete pojmy: amfolyt a autoprotolýza.
5. Objasněte pojem síla kyseliny.
6. Čím je kyselina slabší, tím má její konstanta acidity....... hodnotu.
7. Jak můžeme u kyslíkatých kyselin odhadnout jejich sílu?
8. Která z kyselin je silnější, fluorovodíková nebo jodovodíková?
9. Objasněte význam pH a pOH.
10. Kyselé roztoky mají p H ....... . zásadité....... a neutrální........
11. Jaké je pH roztoku, v němž je koncentrace H30 +
rovna 109 m o l. dm'3?
12. Jaké je pH 0,0001M roztoku silné jednosytné kyseliny?
(Předpokládáme, že tato kyselina je úplně disociována.)
13. Jaké je pH 0,001 M roztoku KOH?
(Předpokládáme, že KOH je v roztoku úplně disociován.)
14. K čemu slouží indikátory?
122
9. Hydrolýza solí

Rozpuštěním chloridu sodného ve vodě vznikne roztok,

který je neutrální. Vodný roztok chloridu amonného je však
kyselý a roztok uhličitanu sodného naopak zásaditý. Co způso­
buje rozdílné chování vodných roztoků solí? Odpověď na
otázku je třeba hledat v síle kyseliny a zásady, jejichž vzá­
jemnou reakcí daná sůl vznikla.

ionizace solí Při rozpouštění solí ve vodě dochází k jejich ionizaci.

Uveďme několik příkladů:

■ .......... >
kation anion
NaCl —> Na+ cr
NH4CI —> NHj cr
Na 2C 0 3 —» 2Na+ co3_
Vzniklé ionty mohou v některých případech reagovat s mo­
lekulami rozpouštědla. Tento děj označujeme jako hydrolýzu
kationtu resp. aniontu.

Hydrolýza kationtů

Pokud je hydroxid, ze kterého kation pochází, slabou zása­

dou (konstanta bazicity této zásady je podstatně menší než l ),
bude probíhat reakce, jejíž průběh vyjádřuje následující obec­
ná rovnice:
hydrolýza M+ + 2H20 -> M 0H + H 30 +
kationtu
Důsledkem této reakce je zvýšení koncentrace H 30 + iontů
v roztoku. Uveďme si ještě jeden konkrétní příklad.

Reakci amonného kationtu s vodou:

n h J + h 2o -> n h 3 + h 3o +
 123
Společným znakem hydrolýzy všech kationtů je vznik
H 30 +, který má za následek zvyšování acidity roztoku (pokles
pH). Průběh hydrolýzy bude podporovat alkalické prostředí,
kyselé ji bude naopak brzdit .

Hydrolýza kationtů má v konkrétních případech podstatně

složitější průběh, než vyplývá například ze sumární rovnice
popisující hydrolýzu kationtů hlinitého:
Al3+ + 6H20 -> Al(OH )3 + 3H 30 +

Hydrolýza aniontů

Podobným způsobem jako kationty mohou s vodou reago­

vat i anionty. Pokud je kyselina, ze které anion pochází, slabou
kyselinou (konstanta acidity této kyseliny je podstatně menší
než 1 ), bude probíhat reakce, jejíž průběh vyjádřuje následující
obecná rovnice:
hydrolýza
B“ + H20 -> HB + OIT
aniontu
Jako konkrétní příklad si uvedeme hydrolýzu kyanidového
aniontu.
CN" + H20 -> HCN + OH"

Při hydrolýze aniontů dochází ke zvyšování koncentrace

OH- iontů v roztoku, a tím i ke zvyšování pH (bazicita roste).
Průběh hydrolýzy bude podporovat kyselé prostředí, alkalické
ji bude naopak potlačovat. (Porovnejte vliv prostředí na průběh
hydrolýzy aniontů a kationtů).

Pokud jste učivo správně pochopili, dokážete odhadnout,

jak se bude určitá sůl při rozpouštění ve vodě chovat:

- Ve vodném roztoku soli silné kyseliny a silné zásady nebu­ hydrolýza

de docházet k hydrolýze disociací vzniklého kationtů ani soli
aniontu.

* Tato skutečnost má praktické využití. Do roztoků solí slabých bází se pro

potlačení jejich hydrolýzy často přidává malé m nožství kyseliny, o jejíž sůl
se jedná - např. do roztoku síranu hlinitého se přidává kyselina sírová.
124
- Příklady: NaCl, K N 03, Na2S 0 4, KBr, KCIO4 aj.
Roztok soli silné kyseliny a silné zásady má neutrální
reakci.

- Ve vodném roztoku soli slabé zásady a silné kyseliny bude

docházet k hydrolýze kationtu, a tím ke zvyšování kon­
centrace H 30 +. Anion silné kyseliny hydrolyzovat nebude.
V důsledku toho bude reakce roztoku kyselá.
Příklad: NH 4C1, CuS04, FeCl3, NH 4C104, Pb(N 0 3)2 aj.
Roztok soli silné kyseliny a slabé zásady má kyselou
reakci.

- Ve vodném roztoku soli slabé kyseliny a silné zásady bude

docházet k hydrolýze aniontu, a reakce roztoku bude proto
alkalická (kationt hydrolyzovat nebude).
Příklad: Na2C 0 3, Na2S 0 3, K3P 0 4, KCN, Na2S aj.
Roztoky solí slabých kyselin a silných zásad reagují
alkalicky.

O J I Otázky a úkoly
1. Objasněte pojmy hydrolýza kationtu a hydrolýza aniontu.
2. Jak budou ve vodném roztoku reagovat následující soli?
a) ZnCl2 b) C u (N 0 3)2 c) K 2SO 3 d) KI
e) K2SO4 f) AICI3 g) CS3PO 4 h )B aC l2
i) K2CO3 j) NaBr k) NH 4NO 3 1) NaCN
NEPŘECHODNÉ PRVKY
 127

1. Prvky I. skupiny

I. skupinu periodické soustavy prvků tvoří vodík (H), lithium

(Li), sodík (Na), draslík (K), rubidium (Rb), cesium (Cs) a fran­
cium (Fr). Elektronová konfigurace valenční vrstvy všech prvků
I. skupiny je ns1, nachází se v ní tedy pouze jeden elektron.

1.1. Vodík

Vodík je nejrozšířenějším prvkem ve vesmíru. Vyskytuje se

v plynném obalu Slunce a stálic i v mlhovinách. Na Zemi
existuje pouze ve sloučeninách. Největší množství vodíku je
vázáno ve vodě, která pokrývá dvě třetiny zemského povrchu.
Vodík patří mezi prvky, které tvoří základ veškeré živé hmoty.
Přírodní vodík je směsí tří izotopů: lehkého vodíku neboli izotopy vodíku
procia |h , těžkého vodíku - tzv. deuteria - a tritia jH.

Deuterium, pro které se běžně používá značka D, se v přírodě

vyskytuje ve vodě ve formě D 2O . V porovnání s lehkým vodíkem má
vyšší bod tání i varu.
Tritium - značka T - se vyskytuje v horních vrstvách atmosféry, kde
vzniká jadernou reakcí, jejíž průběh vyjadřuje následující chemická
rovnice:
I4
N + n 1H + I2C

Pokusné jaderné výbuchy v atmosféře, které byly zahájeny v roce

1954, způsobily stonásobné zvýšení obsahu tritia v prostředí. Po zákazu
těchto zkoušek se však jeho koncentrace, díky přirozenému rozpadu,
vrátila na původní úroveň.

Vodík se nejčastěji připravuje reakcí zředěné kyseliny příprava vodíku

sírové se zinkem.
Zn + H 2SO4 —> ZnS0 4 + H2

Další způsob přípravy vychází z reakce amfotemích kovů

s roztoky hydroxidů alkalických kovů. Např.:

Zn + 2Na0H + 2H20 -> Na2 [Zn(OH)4] + H2

tetrahydroxozinečnatan sodný

* D 2 O, tzv. těžká voda, se používá v jaderných reaktorech ke zpomalování

rychlých neutronů, uplatňuje se jako tzv. moderátor.
128
2Al + 2NaOH + 6H20 -> 2Na[Al(OH)4] + 3H 2
tetrahydroxohlinitan sodný

výroba Průmyslově se vodík vyrábí přeháněním vodní páry přes

rozžhavený koks (koks je v podstatě čistý uhlík). V první fázi
reakce vzniká směs oxidu uhelnatého a vodíku .
h 2o + c -> CO + H2

Výroba vodíku pokračuje reakcí oxidu uhelnatého s dalším

podílem vodní páry:
c o + h 2o -> c o 2 + h 2

Vznikající oxid uhličitý se z reakční soustavy odstraňuje

vypíráním vodou.

Jiný způsob výroby vodíku je založen na reakci methanu

s vodní párou. Reakci je nutno provádět za vysoké teploty
(1100 °C) a za přítomnosti katalyzátoru, kterým je nikl rozptý­
lený na povrchu oxidu hlinitého.
CH 4 + H20 -> CO + 3H2

Velmi čistý vodík se vyrábí elektrolýzou vody okyselené

např. kyselinou sírovou. (Princip elektrolýzy si vysvětlíme
později, ve druhém dílu naší učebnice.)

vlastnosti Vodík je za normálních podmínek plyn, lehčí než vzduch.

Jeho bod varu je -252,8°C a bod tání -259,2°C. Je prvním
prvkem periodického systému. V atomovém jádře má jeden
proton a v elektronovém obalu jeden elektron. Tvoří dvou-
atomové molekuly - H2, ve kterých jsou atomy vodíku poutá­
ny jednoduchou vazbou.
Vodík patří mezi nekovy, a proto má na rozdíl od ostat­
ních prvků I. skupiny podstatně vyšší hodnotu elektro-
negativity. To vysvětluje, proč se v pevných látkách nevysky­
tuje v podobě jednoduchých kationtů, jak je charakteristické
pro ostatní prvky I. skupiny, které patří mezi kovy. Za labo­
ratorní teploty není vodík příliš reaktivní. Příčinou je poměrně
vysoká energie vazby H-H. V průběhu většiny chemických
reakcí vystupuje vodík jako redukční činidlo.

* Směs oxidu uhelnatého a vodíku se označuje názvem vodní plyn a používá

se jako plynné palivo. Vodní plyn je rovněž významnou chem ickou suro­
vinou.
 129
Chemické reakce vodíku

Vodík reaguje se všemi halogeny. Průběh uvedených reakce s halogeny

reakcí lze vyjádřit obecnou rovnicí:
H 2 + X2 -> 2HX kde X = F, Cl, Br, I

Rekce vodíku s fluorem probíhá explozivně i při velmi

nízkých teplotách (-200 °C). Za laboratorní teploty a při osvět­
lení má obdobný průběh také jeho reakce s chlorem. Reakci
vodíku s bromem a jodem je však třeba provádět za zvýšené
teploty a s využitím katalyzátoru.
V přítomnosti kyslíku vodík hoří, ale sám hoření nepod­ reakce s kyslíkem
poruje (hořící špejle vložená do zkumavky s vodíkem okamžitě
zhasne). Zvláštní pozornost však zasluhuje směs vodíku s kyslí­
kem, která při teplotě vyšší než 600 °C nebo po iniciaci jiskrou
(el. výboj apod.) prudce exploduje. Při laboratorní teplotě probíhá
uvedená reakce i v přítomnosti katalyzátoru velmi pomalu. Celou
reakci lze souhrnně popsat následující rovnicí:
2H2 + 0 2 -> 2H20

Reakci vodíku s kyslíkem, případně chlorem, lze provést

i bez exploze. Je však nutné postupovat tak, že vodík v kyslíku
či chloru spalujeme. Uvědomte si, že v tomto případě ne­
dochází k zapálení směsi obou plynů. Ke slučování dochází
pouze na povrchu kužele, který tvoří plyn unikající z trubice.
Na tomto principu jsou konstruovány speciální hořáky, které
se používají např. při sváření a tavení kovů kyslíkovodíkovým
plamenem nebo při průmyslové výrobě chlorovodíku.

Výzkumy prokázaly, že reakce kyslíku s vodíkem (stejně jako vodí­

ku s halogeny) probíhá tzv. řetězovým mechanizmem. Tímto dějem se řetězová reakce
budeme zabývat podrobněji.
V první fázi reakce, při tzv. iniciaci, dochází účinkem zvýšené
teploty, elektrické jiskry nebo jiného podnětu, k symetrickému rozště­
pení vazby v molekule vodíku. Reakcí vznikají volné atomy s nepá-
rovým elektronem. Obecně se takové jedno i víceatomové částice s ne-
párovými elektrony nazývají radikály.
H- H -> 2H*
vodíkový radikál

P oznám ka: Tečka u chem ické značky vodíku (H*) značí, že se jedná o částici
s nepárovým elektronem.

Volný atom vodíku je velmi reaktivní a napadá molekulu kyslíku;

způsobuje tak vznik dalších dvou radikálů.
H* + O 2 —» *OH + »O»
 130
Druhou fází reakce je tzv. propagace. V jejím průběhu dochází ke
vzniku dalších radikálů, a tím k pokračování reakce.
• O + H2 —> *OH + H*

•OH + H2 -> H 20 + H*

Reakce končí zánikem radikálů - jejich vzájemným spojením. Tato

závěrečná fáze reakce se označuje jako terminace. V našem případě:
•OH + H 0 2* -> 0 2 + H20

reakce s vodíkem Jak již bylo uvedeno, elementární vodík je silné redukční
činidlo. Redukcí plynným vodíkem lze připravit řadu kovů
z jejich oxidů:
CuO + H2 —^ Cu + H2O

W 0 3 + 3H2 -> W + 3H20

hydrogenace Další významnou skupinou reakcí jsou hydrogenace. Tyto

reakce probíhají za účasti katalyzátorů a podrobněji se s nimi
seznámíme při probírání učiva organické chemie. Jako příklad
si uvedeme reakci oxidu uhelnatého s vodíkem, při které vzni­
ká z látek anorganických látka organická - methylalkohol.

CO + 2H 2 CH 3OH
methylalkohol

Sloučeniny vodíku

Binární (dvojprvkové) sloučeniny vodíku s jinými prvky se

nazývají hydridy. Jejich názvosloví najdete na str. 215. Podle
rozdělení hydridu typu vazebné interakce se hydridy dělí do několika skupin.

a) Iontové hydridy jsou sloučeniny vodíku s nejelektropozi-

tivnějšími kovy. Jsou to reaktivní, termicky málo stabilní,
bezbarvé krystalické látky, ve kterých má vodík oxidační
oxidace vodíkem číslo -I. Iontové hydridy lze připravit přímou reakcí vodíku
s alkalickými kovy nebo kovy alkalických zemin.

2Na + H 2 -> 2NaH Ca + H2 -> CaH 2

hydrid sodný hydrid vápenatý

* Mezi iontové hydridy patří i hydridy obecného vzorce M H 2 , odvozené od Sc,

Zr, La, Ac, některých lanthanoidů a aktinoidů.
 131
Uvědomte si, že v průběhu uvedených reakcí vystupuje
elementární vodík jako oxidační činidlo.

Iontové hydridy reagují s vodou za vývoje vodíku:

CaH 2 + 2H20 Ca(OH )2 + 2H 2

b) Kovové hydridy jsou křehké pevné látky kovového vzhle­

du. Tvoří je prvky podskupiny chrómu, triády železa
a palladium. Tyto sloučeniny se vyznačují vodivými nebo
polovodivými vlastnostmi. Jejich struktura není dosud zce­
la objasněna.

c) Hydridy přechodného typu tvoří prvky podskupin skan-

dia, titanu a vanadu a také některé lanthanoidy a aktinoidy.
S uvedenými prvky vodík dobře reaguje za vzniku slou­
čenin, které nejsou přesně definované. Většinou mají cha­
rakter berthollidů (např.TiH 175 nebo VH071). Vazebné berthollidy
poměry v těchto sloučeninách jsou přechodem mezi vazba­
mi iontovými a kovovými.

d) Molekulové hydridy tvoří nekovy a polokovy IV. až VII.

skupiny periodického systému. Pokud jde o jednotlivé sku­
piny, pevnost vazeb v těchto sloučeninách i jejich termická
stabilita klesá s rostoucím atomovým číslem. V rámci jed­
notlivých period však roste směrem zleva doprava.

e) Polymerní hydridy jsou sloučeniny s elektronově deficit­ elektronově

ními vazbami (více nastr. 146). Tvoří je prvky 2. a 3. skupi­ deficitní vazba
ny periodického systému (Be, Mg, Zn, Cd, B, AI, Ga, In,
TI). Studium vazebných poměrů v těchto sloučeninách mě­
lo značný význam pro rozvoj teorie chemické vazby.
Hydridy boru a gallia jsou většinou plynné nebo kapalné,
zatímco ostatní mají skupenství pevné.

* V krystalové struktuře chemických látek může docházet k poruchám. Jejich

důsledkem je do jisté míry prom ěnlivé chem ické složení těchto látek, které
není v souladu se zákonem stálých poměrů slučovacích. Takové sloučeniny
se často označují jako berthollidy. Sloučeniny s konstantním složením bývají
naproti tomu označovány jako daltonidy.
132

1.2. Alkalické kovy

Mezi prvky I. skupiny periodické soustavy prvků patří kromě

vodíku lithium, sodík, draslík, rubidium, cesium a fran­
cium, které se označují společným názvem alkalické kovy.
V přírodě se vyskytují pouze ve sloučeninách. Sodík se např.
vyskytuje v chloridu sodném, draslík v chloridu draselném
apod.
výroba Alkalické kovy se vyrábějí elektrolýzou taveniny některé
ze svých solí. Nejdůležitější z nich, sodík se vyrábí elektro­
lýzou taveniny chloridu sodného. Odpovídající technologické
zařízení - elektrolyzér - má grafitovou anodu a železnou
katodu. Na katodě se vylučuje sodík a na anodě chlor. (S elek­
trolýzou se podrobněji seznámíme v kapitole nazvané elektro-
chemie, která je součástí II. dílu naší učebnice.)

vlastnosti Všechny alkalické kovy jsou měkké (dají se krájet nožem),

stříbřitě lesklé a mají velmi nízké hustoty. (Lithium má nej-
nižší hustotu ze všech pevných látek: 0,534 g. cm 3.) Dobře
vedou elektrický proud i teplo a charakteristickým způsobem
barví plamen: Li - karmínově červeně, Na - žlutě a K, Rb, Cs
- fialově. Francium je radioaktivní. Většina solí alkalických
kovů je dobře rozpustná ve vodě. Výjimku tvoří některé lithné
soli (fluorid, uhličitan a fosforečnan) a chloristan draselný.

Atomy alkalických kovů mají ve valenční vrstvě pouze

jeden elektron, který odštěpují tím snadněji, čím vyšší je jejich
protonové číslo. Kationty alkalických kovů se vyznačují elek­
tronovou konfigurací shodnou s nejbližším výše stojícím vzác­
ným plynem. Jako příklad si uvedeme vznik sodíkového ka-
tiontu:
Na —» Na+ + e~

Sodíkový kation Na+ má ve svém obalu stejný počet elek­

tronů jako výše stojící neon.

Alkalické kovy mají ze všech prvků nejnižší elektrone-

gativitu. Její hodnoty klesají s rostoucím protonovým číslem
reaktivita a pohybují se v intervalu od 1,0 (u lithia) po 0,7 (u cesia).
alkalických kovů Z toho vyplývá, že všechny alkalické kovy jsou velmi reak­
tivní a mají silné redukční schopnosti, které se zvětšují
s rostoucím protonovým číslem.
 133
Chemické reakce alkalických kovů

Pokud jsou alkalické kovy za laboratorní teploty po­ reakce s kyslíkem

nechány na vzduchu, poměrně rychle se oxidují. V průběhu
reakce vznikají odpovídající hydroxidy nebo uhličitany. Al­
kalické kovy se proto uchovávají pod inertním rozpouštěd­
lem, například petrolejem. Při spalování na vzduchu tvoří
lithium oxid Li20 (znečištěný peroxidem Li20 2) a sodík
peroxid Na20 2 (znečištěný oxidem Na20). Ostatní alkalické
kovy poskytují hyperoxidy (K 0 2, R b0 2,C s02), které obsa­
hují anionty 0 2.

Všechny alkalické kovy bouřlivě reagují s vodou za reakce s vodou

vzniku příslušného hydroxidu a vodíku. Průběh jednotli­
vých reakcí lze vyjádřit následující obecnou rovnicí:
2M + 2H20 -> 2MOH + H 2 M = Li, Na, K, Rb, Cs

Prudkost reakce se zvyšuje od lithia k franciu, tedy s ros­

toucí vzdáleností valenčního elektronu od jádra atomu. Jako
příklad si uvedeme reakci sodíku s vodou:
2Na + 2H20 -> 2NaOH + H2

Reakcí alkalických kovů s vodíkem vznikají iontové reakce s vodíkem

hydridy:
2M + H 2 -» 2MH M = Li, Na, K, Rb, Cs

Hydridy alkalických kovů jsou krystalické pevné látky

a jejich termická stabilita klesá od lithia k cesiu. Reaktivita
těchto látek však ve stejném směru roste. Hydridy alka­
lických kovů prudce reagují s vodou. Produktem reakce je
odpovídající hydroxid (LiOH, NaOH ...) a vodík.
MH + H20 -> MOH + H2

Přímou reakcí alkalických kovů se sírou vznikají sul­ reakce se sírou

fidy obecného vzorce M 2S. Tyto látky jsou dobře rozpustné
ve vodě. Praktický význam má pouze sulfid sodný Na2S.
Z hydrogensulfidů je nejběžnější hydrogensulfid draselný
KHS.
reakce s halogeny Alkalické kovy se přímo slučují s prvky VII. skupiny.
Reakce mají bouřlivý průběh a jsou provázeny světelným
efektem nebo i výbuchem:

2M + X2 2MX
M = Li, Na, K, Rb, Cs X = F, Cl, Br, I

Jako příklad si uvedeme reakci sodíku s chlorem:

2Na + Cl2 -> 2NaCl

Z halogenidů alkalických kovů má největší význam chlorid

sodný. Získává se z mořské vody nebo se těží jako užitkový
nerost. Je nezbytnou součástí lidské i živočišné potravy a je
také důležitou průmyslovou surovinou.

amidy Za vyšších teplot reagují alkalické kovy s am oniakem . Produk­

tem reakce jsou odpovídající amidy a vodík. Průběh reakcí lze vyjádřit
následující obecnou rovnicí:
2M + 2NH3 -> 2MNH2 + H2
amid alkalického kovu

Sloučeniny alkalických kovů

Alkalické kovy tvoří celou řadu hospodářsky významných

sloučenin.
Hydroxid sodný NaOH a hydroxid draselný KOH patří
mezi základní laboratorní i průmyslové chemikálie. Vyrábějí
se elektrolýzou vodných roztoků chloridu sodného, případně
chloridu draselného. Hydroxid sodný se používá například při
výrobě mýdla a léčiv.
Dusičnan sodný NaN0 3 se v přírodě vyskytuje v čilském
ledku, který kromě dusičnanu obsahuje ještě malé množství
čilský ledek jodičnanu sodného. Na počátku 20. století byl čilský ledek
nejvýznamnějším dusíkatým hnojivém a hlavní surovinou pro
výrobu kyseliny dusičné.

Dusičnany alkalických kovů se při vyšších teplotách rozkládají na

dusitany a kyslík. Jako příklad si uvedeme termický rozklad dusičnanu
sodného, který probíhá při teplotě 500 °C.
2N aN 03 -> 2N aN 02 + 0 2

Další zvýšení teploty vede až ke vzniku oxidu kovu, dusíku a kyslí­

ku. U dusičnanu sodného k tomu dochází při teplotě 800 °C:
4N aN 03 -4 2Na20 + 2N2 + 5 0 2
 135
Termická stabilita dusičnanů alkalických kovů roste s protonovým
číslem kationtu.

Konverzí dusičnanu sodného s chloridem draselným je

možno připravit dusičnan draselný KNO3 :
N aN 0 3 + KC1 -» KNO3 + NaCl

Dusičnan draselný patří mezi významná oxidační činidla

a průmyslová dusíkatá hnojivá. Užívá se také k výrobě černé­
ho střelného prachu.

Dusitany alkalických kovů jsou bílé, krystalické látky. Jsou hygro-

skopické a velmi dobře rozpustné ve vodě. Průmyslově nejvýznamnější
je dusitan sodný N aN 02, který se vyrábí zaváděním oxidů dusíku do
roztoku uhličitanu sodného:
N a2C 0 3 + NO + N 0 2 -> 2N aN 0 2 + C 0 2

Dusitan sodný se využívá k výrobě barviv, jako inhibitor koroze a ke

konzervování masa.

Uhličitan sodný Na2 C 0 3 neboli soda patří mezi nejvý­ soda

znamnější sloučeniny alkalických kovů. Dnes se vyrábí Sol-
vayovým způsobem. Do solanky (nasycený vodný roztok
chloridu sodného) nasycené amoniakem se zastudena zavádí
oxid uhličitý. Reakcí vzniká málo rozpustný hydrogenuhli-
čitan sodný, který se ze soustavy odstraňuje filtrací.
NaCl + H20 + NH 3 + C 0 2 -> NaHC0 3 + NH 4C1

Získaný NaHCC>3 se při teplotě 150 °C rozkládá a vzniká

uhličitan sodný, voda a oxid uhličitý.
2 NaHC 0 3 -» Na2C 0 3 + H20 + C 0 2

Soda se používá při výrobě skla, v textilním a papírenském

průmyslu apod.
Hydrogenuhličitan sodný NaHC0 3 neboli jedlá (užívací)
soda je součástí kypřících prášků do pečivá a používá se
k neutralizaci žaludečních šťáv při překyselení žaludku.
Uhličitan draselný K2 C 0 3 neboli potaš je surovinou po­ potaš
užívanou při výrobě draselných mýdel a chemického skla.
136

2. Prvky II. skupiny

Do II. skupiny periodické soustavy prvků patří beryllium

(Be), hořčík (Mg), vápník (Ca), stroncium (Sr), baryum (Ba)
a radium (Ra). Elektronová konfigurace valenční vrstvy všech
prvků II. skupiny je ns2, jejich valenční vrstva tedy obsahuje
dva elektrony.
Oxidy prvků II. skupiny mají obecný vzorec MO (M = Be,
Mg, Ca, Sr, Ba) a jejich zásaditost roste s rostoucím proto­
novým číslem. Stejným způsobem vzrůstá také síla jejich
hydroxidů: Be(OH )2 je amfotemí, Mg(OH )2 slabě zásaditý,
Ca(OH )2 a Sr(OH )2 patří mezi silné zásady a Ba(OH )2 se svojí
sílou blíží alkalickým hydroxidům.

2.1. Beryllium

Beryllium je v zemské kůře zastoupeno poměrně vzácně.

Jeho jedinou průmyslově významnou rudou je beryl (složení
Be3Al2SÍ60ig), který tvoří povrchová ložiska. Vzhledem k to­
mu je beryllium i přes svůj omezený výskyt poměrně snadno
dostupné.
vlastnosti Beryllium je tvrdý a křehký kov s nízkou hustotou. Čisté
se téměř nepoužívá. Praktický význam mají jeho slitiny,
např. berylliové bronzy (slitiny beryllia s mědí). Jsou tvrdé
a pružné jako ocel, ale zachovávají si chemickou odolnost
bronzu (slitiny zinku s mědí). Sloučeniny beryllia obsahují
tento prvek v oxidačním čísle II. Všechny beryllnaté slou­
čeniny jsou jedovaté a ve formě prachu nebo dýmu velmi
nebezpečné.

Sloučeniny beryllia

V beryllnatých sloučeninách, ať už jsou v pevném stavu nebo ve formě

roztoků, se nevyskytují ionty Be2+. Příčinu je třeba hledat v relativně
vysoké hodnotě elektronegativity beryllia (porovnejte elektronegati vity jed­
notlivých prvků n. skupiny), v jeho poměrně vysokých ionizačních ener­
giích a v malém iontovém poloměru hypotetického iontu Be2+.
Na vzduchuje beryllium poměrně stálé, protože se rychle pokrývá
reakce s kyslíkem
vrstvičkou oxidu, který jej chrání před další korozí. Reakce beryllia
s chalkogeny (prvky VI. skupiny), případně halogeny, lze uskutečnit až
za vysokých teplot. Oxid beryllnatý BeO je bílá, velmi tvrdá látka
s vysokým bodem tání. Vyrábí se termickým rozkladem uhličitanu nebo
 137
hydroxidu beryllnatého. Takto získaný oxid reaguje se zředěnými kyse­
linami. Pokud je však vyžíhán při teplotě vyšší než 1800 °C, reaguje
pouze s kyselinou fluorovodíkovou. Oxid beryllnatý se používá v kera­
mickém průmyslu k přípravě glazur.

Halogenidy beryllnaté m ají obecný vzorec BeX 2 (X = F, Cl, reakce s halogeny

Br, I). Struktura chloridu beryllnatého B eC b je tvořena dlouhým i
řetězci, ve kterých je každý atom beryllia obklopen čtyřm i atomy
chloru. Vždy dva a dva atom y chloru se nacházejí v rovinách na sebe
kolm ých. Pro vytvoření druhé vazby je u atomu chloru využit jeho
volný elektronový pár. V chloridu beryllnatém se proto vyskytují
donor-akceptom í vazby.

struktura BeCfc

O Be O Cl
Hydrid beryllnatý BeH 2 se připravuje nepřímo, protože vodík
s berylliem nereaguje. Má polym em í charakter (BeH2)n a v jeho struk­
tuře se nacházejí dlouhé řetězce, ve kterých je každý atom beryllia
obklopen čtyřmi atomy vodíku.

hydrid beryllnatý

Z obrázku je zřejmé, že každý atom vodíku je vázán se dvěma atomy

beryllia. Na vytvoření vazeb v této sloučenině se podílí menší počet elektro­ elektronově
nů než v běžných a vazbách, a proto se tyto vazby označují jako elektronově deficitní vazba
deficitní. (Jejich podstata je vysvětlena u boranů na straně 146.)

2.2. Hořčík

Hořčík je v zemské kůře značně rozšířen. Vyskytuje se

především ve formě nerozpustných uhličitanů a síranů, které
jsou součástí hornin. Patří mezi biogenní prvky. Hořčík je
obsažen v zeleném listovém barvivu - chlorofylu - které je
nezbytné pro fotosyntézu.
Hořčík se nejčastěji vyrábí elektrolýzou taveniny bezvo- výroba
dého chloridu hořečnatého. Jiným možným způsobem jeho
výroby je redukce kalcinovaného dolomitu ferrosiliciem (sliti­
na železa a křemíku). Reakce probíhá za sníženého tlaku a při
teplotě 1150 °C:

2M gO . CaO + FeSi -> 2Mg + Ca2S i0 4 + Fe

ferrosilicium
138

použití Čistý hořčík se používá k získávání jiných kovů (např. Be,

Ti, Zr a U) z jejich sloučenin. Velká množství hořčíku se
spotřebují při výrobě lehkých slitin (např. tzv. elektronu), které
jsou hojně využívány v leteckém a automobilovém průmyslu.
Hořčík se také užívá k přípravě tzv. Grignardových činidel,
která se uplatňují při organických syntézách. (Více si o těchto
sloučeninách povíme ve III. dílu naší učebnice).
vlastnosti Hořčík je stříbrolesklý, měkký a kujný kov s nízkou husto­
tou. Svými vlastnostmi se odlišuje jak od beryllia, tak od kovů
alkalických zemin (Ca, Sr, Ba, Ra), značně se však podobá
lithiu. V tomto a v podobných případech hovoříme o tzv. dia­
gonální podobnosti.
Ve sloučeninách se hořčík vyskytuje v oxidačním čísle II.
Kationt^ hořečnaté Mg2+ jsou na rozdíl od kationtů beryllna-
tých Be + schopné samostatné existence. V řadě sloučenin je
však hořčík vázán kovalentními vazbami.

Sloučeniny hořčíku

Hořčík je elektropozitivnější než beryllium a snadněji rea­

guje s většinou nekovů. Na vzduchu se pokrývá vrstvičkou
oxidu, která zabraňuje jeho další korozi. Pokud je na vzduchu
spalování zapálen, hoří jasným a oslnivým plamenem. V průběhu reakce
hořčíku vzniká oxid hořečnatý MgO a nitrid hořečnatý Mg3N2. Za
zvýšené teploty reaguje hořčík i s amoniakem. Produktem
reakce je opět nitrid hořečnatý.
Oxid hořečnatý MgO je bílá, pevná látka, která pomalu
reaguje s vodou za tvorby hydroxidu hořečnatého. (Krysta­
lický oxid hořečnatý však s vodou nereaguje.) Oxid hořečnatý
se používá jako žáruvzdorný materiál na vyzdívku metalur­
gických pecí.
Hydroxid hořečnatý Mg(OH) 2 je bílá, ve vodě nerozpust­
ná látka. V přírodě se vyskytuje jako minerál brucit. Připravuje
se srážením roztoků hořečnatých solí alkalickými hydroxidy.
Hydroxid hořečnatý je slabším hydroxidem než hydroxidy
kovů alkalických zemin. Není však amfotemí, a proto reaguje
pouze s kyselinami.
Halogenidy hořečnaté MgX2 (X = F, Cl, Br, I) se vysky­
tují v podobě bezvodých solí i ve formě hydrátů. Svými vlast­
nostmi se podobají halogenidům odvozeným od kovů alka­
lických zemin.
 139
Uhličitan horečnatý MgC0 3 je známý v bezvodé formě
pod názvem magnezit. Častěji se však vyskytuje ve formě magnézií
dolomitu, jehož podstatou je podvojný uhličitan hořečnato-
vápenatý M gC03 . C aC 03. Obě nerostné suroviny se užívají
jako materiál k výrobě žáruvzdorných cihel, používaných na­
příklad k vyzdívání konvertorů pro Thomasův způsob zkujňo-
vání železa (viz 2. díl naší učebnice, str. 97).

2.3. Kovy alkalických zemin

Mezi kovy alkalických zemin patří vápník, stroncium,

barium a radium. Vápník je pátým nejrozšířenějším prvkem
zemské kůry a patří mezi biogenní prvky. Jeho nej významněj­
šími sloučeninami jsou vápenec CaC03, sádrovec CaS0 4 .
2H20 a také fosforit a apatit, jejichž základní složkou je
fosforečnan vápenatý Ca 3(P 04)2.
Stroncium je z hlediska výskytu patnáctým a baryum čtr­
náctým nejrozšířenějším prvkem. Nevýznamnějším minerá­
lem stroncia je celestit SrS0 4 a barya baryt BaS04. Radium
se vyskytuje společně s uranem. V 10 1 uranové rudy je přibližně
1 mg tohoto kovu.
Kovy alkalických zemin se vyrábějí v mnohem menším výroba
rozsahu než hořčík. Vápník se nejčastěji získává elektrolýzou
taveniny chloridu vápenatého, stroncium a baryum lze vyre-
dukovat z jejich oxidů hliníkem. V čistém stavu má z alka­
lických kovů největší význam vápník, který se ve velkém
množství používá k regulaci obsahu uhlíku v litině a k odsta­
rtování bismutu z olova.
Kovy alkalických zemin jsou stříbrobílé a měkké, s nepříliš vlastnosti
vysokými body tání (pod 900 °C). Jejich tvrdost je srovnatelná
s tvrdostí olova. Podobně jako alkalické kovy charakteristic­
kým způsobem barví plamen: Ca - cihlově červeně, Sr a Ra -
karmínově červeně, Ba - zeleně. Všechny kovy alkalických
zemin se ve svých sloučeninách vyskytují v oxidačním čísle II.
Jiné oxidační číslo není v jejich sloučeninách známo. Roz­
pustné soli stroncia a barya jsou jedovaté.
Kovy alkalických zemin jsou poměrně reaktivní (nej­
méně reaktivní je vápník). Na vzduchu se pokrývají vrstvou
oxidačních produktů, proto se podobně jako alkalické kovy
uchovávají pod inertním rozpouštědlem (např. petrolej).
140
reakce s vodou Všechny kovy alkalických zemin reagují s vodou za
uvolňování vodíku. Příklad:
Ca + 2H20 -> Ca(OH )2 + H 2

V porovnání s alkalickými kovy probíhají tyto reakce pomaleji.

Sloučeniny kovů alkalických zemin

Oxidy kovů alkalických zemin MO mají vysoké body

tání, které s rostoucím protonovým číslem klesají. Všechny
reagují s vodou za vzniku hydroxidů. Příklad:
CaO + H20 -> Ca(OH )2

Hydroxidy kovů alkalických zemin Mn(OH) 2 se ve vod­

síla hydroxidů ných roztocích chovají jako silné zásady a jejich síla stoupá
s rostoucím protonovým číslem kovu. Rozpustnost hydroxidu
vápenatého ve vodě je velmi malá a s rostoucí teplotou klesá,
zatímco u zbývajících dvou hydroxidů - Sr(OH)2, Ba(OH)2-
je rozpustnost za stejných podmínek větší a s rostoucí teplotou
roste. Reakcí hydroxidů kovů alkalických zemin s peroxidem
vodíku vznikají odpovídající peroxidy M n0 2. Nej významnější
z nich je peroxid bamatý, který se připravuje zahříváním oxidu
bamatého v kyslíkové atmosféře.

reakce s vodíkem Hydridy kovů alkalických zemin MnH2 vznikají přímou

reakcí prvků. Jsou to bílé, pevné látky, bouřlivě reagující
s vodou. Produktem reakce je odpovídající hydroxid a vodík.

Acetylidy kovů alkalických zemin lze připravit přímou

syntézou prvků. Jejich složení vyjadřuje obecný vzorec
MnC 2 (M = Ca, Sr, Ba). Z praktického hlediska má největší
acetylid vápenatý význam acetylid vápenatý CaC2, který se vyrábí v elektric­
kých pecích reakcí oxidu vápenatého s koksem.

CaO + 3C —> CaC 2 + CO

Reakcí acetylidů kovů alkalických zemin s vodou vzniká

příslušný hydroxid a acetylen. Jako příklad si uvedeme reakci
acetylidů vápenatého s vodou, která se využívá při průmyslové
acetylen výrobě acetylenu.
CaC 2 + 2H20 -» C2H2 + Ca(OH )2
acetylen
 Halogenidy kovů alkalických zemin (např. C aC h) jsou s výjimkou
fluoridů dobře rozpustné ve vodě. Zmíněné fluoridy jsou ve vodě ne­
rozpustné.

Nitridy kovů alkalických zemin M3N2 se připravují reakcí přísluš­

ného kovu s dusíkem. Reakce lze uskutečnit za vyšších teplot a získané
nitridy jsou tvrdé, těžko tavitelné sloučeniny, které snadno reagují s vo­
dou za vývoje amoniaku.

Sulfidy kovů alkalických zemin MS se připravují redukcí síranů

uhlíkem. Jsou málo rozpustné ve vodě a hydrolyzují za vzniku hydro­
xidů a hydrogensulfidů.

Ze všech sloučenin kovů alkalických zemin jsou nejzná­

mější a většinou i nejvýznamnější sloučeniny vápníku.
O některých z nich se zmíníme podrobněji.
Uhličitan vápenatý CaC0 3 se v přírodě vyskytuje ve for­
mě vápence. Zahříváním vzniká oxid uhličitý a oxid vápenatý,
který možná znáte pod názvem pálené vápno. pálené vápno
C aC 0 3 —> CaO + CO 2

Oxid vápenatý reaguje s vodou za vzniku hydroxidu vápe­

natého. Ve stavebnictví se tomuto procesu říká hašení vápna.
Vznikající hydroxid vápenatý, běžně nazývaný hašené vápno,
se používá k přípravě malty (směs písku, hašeného vápna
a vody). Její postupné vytvrdnutí je způsobeno reakcí hydro­
xidu vápenatého se vzdušným oxidem uhličitým.
Ca(OH )2 + C 0 2 -> C aC 0 3 + H20

Vytvrdlá malta tedy obsahuje uhličitan vápenatý.

S uhličitanem vápenatým souvisí zajímavá reakce - vznik
krápníků v krasových oblastech. Uhličitan vápenatý je velmi
málo rozpustný ve vodě. Pokud je ale ve vodě protékající přes krasové jevy
vápencové skály rozpuštěn oxid uhličitý, dochází k přeměně
nerozpustného uhličitanu vápenatého na rozpustný hydrogen-
uhličitan vápenatý.
C aC 0 3 + C 0 2 + H20 -> Ca(HC0 3)2

Jeho roztok po malých kapkách dopadá na skálu a pomalu

se z něj odpařuje voda. Při poklesu koncentrace oxidu uhli­
čitého, který uniká společně s vodní párou, se hydrogenuhliči-
tan vápenatý rozkládá a výše uvedená reakce probíhá v opač­
ném směru.
Ca(H C0 3) 2 -> C aC 0 3 + C 0 2 + H20
142
Tímto způsobem po dlouhá tisíciletí vzniká krása krápní­
kových jeskyní.
Hydrogenuhličitan vápenatý Ca(HC0 3 ) 2 a hydrogen-
uhličitan horečnatý Mg(HC0 3 ) 2 způsobují tzv. přechodnou
tvrdost vody tvrdost vody, kterou lze na rozdíl od trvalé tvrdosti odstranit
varem. Povařením vznikají nerozpusné uhličitany - vápenatý
a hořečnatý. Trvalou tvrdost vody způsobují především sírany
obou prvků.
Dihydrát síranu vápenatého CaS0 4 . 2H20 neboli sá­
drovec je základní surovinou pro výrobu sádry. Ze sádrovce se
zahříváním na teplotu přibližně 130°C odstraňuje část krysta­
lové vody a vzniká hemihydrát síranu vápenatého, nazývaný
sádra sádra.

2CaS0 4 . 2H20 2CaS0 4 . '/2H20 + 3H20

sádrovec sádra
o
Pokud smícháme sádru s vodou, probíhá uvedená reakce
zprava doleva a vzniká opět dihydrát. Sádra v průběhu tvrdnutí
zvětšuje svůj objem, což je z praktického hlediska (vyplňování
děr apod.) výhodné.

K významným sloučeninám vápníku patří také dusičnan

průmyslová vápenatý Ca(N03)2, používaný jako dusíkaté průmyslové hnoji-
hnojivá vo, a fosforečnan vápenatý Ca3 (P04)2, který je základní
surovinou pro výrobu dalšího hnojivá - superfosfátu.
Ze sloučenin barya je velmi významný síran barnatý
BaS04, který je nerozpustný a používá se jako kontrastní látka
při rtg. vyšetřeních zažívacího traktu. Soli stroncia se většinou
používají v pyrotechnice.
 143

3. Prvky III. skupiny

Do III. skupiny periodické soustavy prvků patří patří bor

(B), hliník (AI), galium (Ga), indium (In) a thallium (TI).
Všechny uvedené prvky mají elektronovou konfiguraci va-
lenční vrstvy ns2np'. S výjimkou boru jsou všechny prvky
III. skupiny kovy. Nejvyšší oxidační číslo, kterého mohou ve
sloučeninách dosáhnout, je rovno III. Galium, indium
a thallium se mohou vyskytovat i v oxidačním čísle I, které je
pro thallium stálejší než oxidační číslo III (proto mohou soli
thallité působit jako silná oxidační činidla - snadno se redu­
kuj 0 .
Oxid boritý má kyselou povahu, hlinitý je amfoterní a zása-
ditost ostatních oxidů roste se stoupajícím protonovým číslem.
Oxid thallný T120 je silně zásaditý a jeho reakcí s vodou
vzniká hydroxid thallný TlOH, který patří mezi silné hydro­
xidy.
Podrobněji se zmíníme o boru a hliníku.

3.1. Bor

Bor je na Zemi i ve vesmíru poměrně vzácný. Vyskytuje se

pouze ve sloučeninách, nejčastěji v boritanech nebo boro-
silikátech. Jeho průmyslově významná ložiska se nacházejí
především v Kalifornii a Turecku.
Bor se vyrábí elektrolýzou roztavených boritanů. Jiný způ- výroba
sob jeho výroby je založen na redukci oxidu boritého hořčí­
kem.
B20 3 + 3Mg -> 2B + 3MgO

Jedná se o tzv. metalotermickou reakci. Bor připravený

tímto způsobem je amorfní a nikdy není zcela čistý. Obecně
platí, že v průběhu metalotermických reakcí se redukuje oxid
připravovaného prvku - většinou kovu - silně elektropozi-
tivním kovem. Všechny metalotermické reakce jsou prová- metalotermické
zeny uvolněním velkého množství tepla. reakce
Velmi čistý krystalický bor se dá připravit redukcí bromi­
du boritého vodíkem. K reakci dochází při teplotách kolem
1000 °C na elektricky vyhřívaném tantalovém vlákně. Čistý
144
bor můžeme také získat termickým rozkladem jodidu bori-
tého.
Kovový bor se používá v letecké a raketové technice. Jeho
sloučeniny jsou součástí pracích prášků (peroxoboritany mají
bělící účinky) a uplatňují se při výrobě tvrdých chemických
skel, porcelánových polev, smaltů a v kosmetice.

alotropie Bor existuje v několika alotropických modifikacích .

Jejich základní strukturní jednotkou je tzv. ikosaedr B !2. (Iko-
saedr je útvar s dvanácti vrcholy a dvaceti trojúhelníkovitými
ploškami.)

molekula B12

vlastnosti Bor se svými chemickými vlastnostmi podobá křemíku

(diagonální podobnost). Je velmi odolný. S roztavenými hydro­
xidy alkalických kovů reaguje až při teplotách nad 500 °C.
V neoxidujících kyselinách se nerozpouští. Za horka je oxido­
ván kyselinou dusičnou a sírovou.

Sloučeniny boru

Sloučeniny boru, ať už jsou v pevném stavu nebo v rozto­

cích, neobsahují ionty B3+. Příčinou jsou malé rozměry atomu
boru a vysoké hodnoty jeho prvních tří ionizačních energií,
které značně převyšují ionizační energie ostatních prvků
III. skupiny.

reaktivita boru Za laboratorní teploty se bor slučuje pouze s fluorem.

S kyslíkem reaguje také, ale pouze na povrchu. Spalováním na
vzduchu poskytuje oxid boritý a nitrid boritý. Za vysokých
teplot se bor slučuje s většinou prvků. Výjimku tvoří H, Ge,
Te a vzácné plyny, se kterými přímo nereaguje.

* M odifikace znam ená formu uspořádání částic, ať už atomů nebo molekul.

Pokud se jedná o různé modifikace prvků, hovořím e o alotropii, u sloučenin
o polymorfii (doslovně o mnohotvarosti). Jednotlivé m odifikace libovolného
prvku (tedy i boru) se od sebe liší nejen svými fyzikálním i vlastnostmi
(tvrdost, hustota apod.), ale i svým chem ickým chováním.
 145
Oxid boritý B20 3 vzniká hořením boru na vzduchu. Větši­
nou se však připravuje žíháním kyseliny borité. Oxid boritý je
bezbarvá, sklovitá látka, která reaguje s vodou za vzniku kyse­
liny borité.
Kyselina boritá H 3BO 3 tvoří bílé šupinkovité krystaly,
v nichž jsou její rovinné molekuly vzájemně poutány do vrstev
prostřednictvím vodíkových můstků.

znázornění
vodíkových můstků
mezi molekulami
kyseliny borité

Kyselina boritá je velmi slabou kyselinou. V roztoku se

vyskytuje do značné míry neionizovaná. Při ionizaci se chová
jako jednosytná kyselina. Její molekuly se nejdříve hydratují
molekulou vody za vzniku nestabilní, slabě kyselé částice, ze
které se pak odštěpí vodíkový kation.
H 3BO 3 + 2H20 -> [B(OH)4]~ + H 30 +

Oktahydrát tetraboritanu disodného, nazývaný borax - borax

Na2[B40 5(0 H)4] . 8H20 je jednou z nej významnějších solí
kyslíkatých kyselin boru. Užívá se pro přípravu glazur, smaltů
a speciálních optických skel.

Z halogenidů boritých si uvedeme sloučeniny, jejichž

chemické složení lze vyjádřit obecným vzorcem BX3, kde X =
F, Cl, Br, I. Všechny uvedené halogenidy jsou bezbarvé. Fluo­
rid a chlorid jsou za normálních podmínek plyny, bromid je
kapalina a jodid pevná látka. Ve fluoridu boritém se vyskytuje
nejsilnější dosud známá jednoduchá vazba.

Boridy jsou sloučeniny boru s kovy. V současné době je známo více sloučeniny boru
než 200 těchto sloučenin. Většinou mají nestechiometrické složení, s kovy
které se pohybuje v rozm ezí M 5B až MBó 6 (M = atom kovu). Atomy
boru jsou ve strukturách boridů buď izolované, nebo vzájemně spojené
do řetězců, šestiúhelníkových vrstev, případně do trojrozměrných struk­
tur. Boridy bohaté na kov jsou velmi tvrdé, chemicky inertní a mají
vysoké body tání. Některé z nich mají lepší elektrickou a tepelnou
vodivost než kovy, od kterých jsou odvozeny.
146
Nitrid boritý - BN je bílá, termicky velmi stálá látka, která nevede
elektrický proud. Je málo reaktivní. Vzniká reakcí boru s dusíkem nebo
amoniakem za vysoké teploty. Průmyslově se vyrábí tavením kyseliny
borité s močovinou (diamid kyseliny uhličité) v atmosféře vodíku.
Nitrid boritý se vyskytuje ve dvou modifikacích - hexagonální a ku­
bické. Hexagonální modifikaci lze při vysoké teplotě a tlaku převést na
modifikaci kubickou.
Karbid čtyřboru je černá, velmi tvrdá a chemicky značně odolná
látka, která se vyrábí zahříváním boru nebo oxidu boritého s uhlím
v elektrické peci. Jeho struktura je tvořena ikosaedry B 12 a uhlíkovými
řetězci, na jejichž tvorbě se podílejí 3 atomy uhlíku. Karbid čtyřboru se
používá k výrobě neprůstřelných vest a ochranných štítů bojových leta­
del, ale také jako materiál na výrobu brzdových a spojkových obložení
nebo jako brusivo při broušení a leštění kovů.

Bor má ve své valenční vrstvě malý počet elektronů

(2 s22 p'), ale jeho elektronegativita je poměrně vysoká ( 2 ,0 ).
To má za následek, že v určitých sloučeninách tvoří tzv. více-
centemí vazby. Tyto vazby se vyskytují i ve sloučeninách boru
s vodíkem, které se nazývají borany. Jejich podstatu si objasní­
me na tzv. diboranu - B2H6, který je ze všech boranů nej­
jednodušší.
vznik Pokud by existovala sloučenina BH3, byl by na jejím cen­
elektronově trálním atomu (B) přítomný vakantní (prázdný) pz orbital,
deficitní vazby kolmý na rovinu, v níž by se nacházely atomy vodíku. Exis­
tence molekuly B H 3 je však z energetického hlediska velmi
nevýhodná, proto dochází k podstatně výhodnějšímu uspo­
řádání a vzniká molekula B 2H6, která má dvojnásobný počet
atomů. V molekule diboranu je každý atom boru tetraedricky
(tetraedr = čtyřstěn) obklopen čtyřmi atomy vodíku, přičemž
dva z nich jsou společné oběma atomům boru. Jinými slovy
řečeno, spojení atomů boru v diboranu zprostředkovávají
2 atomy vodíku.

znázornění vazeb
v molekule
diboranu

V molekule diboranu tedy existují dva typy vazeb. „Vněj­

ší“ čtyři atomy vodíku (leží ve stejné rovině) jsou vázány
klasickými dvojelektronovými a vazbami. Zbývající dva ato­
my vodíku, které tvoří spojovací článek mezi atomy boru, jsou
vázány elektronově deficitními vazbami. Systém tří atomů -
 147
BHB (bor-vodík-bor) je vzájemně poután pouze prostřednic­
tvím dvou elektronů. To je důvodem, proč je toto spojení
označováno jako třícentemí dvouelektronová vazba. (Jeden
z elektronů poskytl atom vodíku, druhý pochází od jednoho
z atomů boru.)
Boranů byla připravena celá řada. Jejich struktury jsou
velmi rozmanité a na tomto základě se borany dělí do pěti
skupin. Charakteristikou jednotlivých skupin se však zabývat
nebudeme.
Nižší borany jsou plynné, vyšší borany kapalné a nejvyšší vlastnosti boranů
borany jsou látky pevné. Všechny borany jsou velmi reaktivní.
Jejich reaktivita však klesá s rostoucí molekulovou hmotností.
Některé borany jsou na vzduchu samozápalné a hoří za vzniku
oxidu boritého a vody.

3.2. Hliník

Hliník je po kyslíku a křemíku třetím nejrozšířenějším

prvkem na Zemi. Latinský název hliníku - aluminium - je
odvozen ze slova alumen, což značí hořkou sůl. Hořkou solí
byl ve starém Řecku a Římě nazýván dodekahydrát síranu
draselno-hlinitého - KA1(S04)2 . 12H20 , který byl v lékařství
užíván jako stahující látka při krvácení.
Hliník se v přírodě vyskytuje pouze ve sloučeninách, výskyt
z nichž nejrozšířenější jsou různé hlinitokřemičitany - živce
a slídy. Jeho nejvýznamnější rudou je bauxit, který svým
chemickým složením odpovídá oxidu-hydroxidu hlinitému
AIO(OH). Vyskytuje se jako monohydrát nebo jako trihydrát.
Další průmyslově významnou sloučeninou hliníku je kryolit.
Bauxit, který je základní surovinou pro výrobu hliníku, se výroba
nejprve rozpustí v roztoku hydroxidu sodného a po oddělení
nerozpustných nečistot se dále zpracovává. Z roztoku je izolo­
ván hydroxid hlinitý, který je při teplotě kolem 1200 °C převe­
den na oxid hlinitý. Hliník se vyrábí elektrolýzou taveniny
směsi oxidu hlinitého a kryolitu.
Hliník je stříbrobílý, lehký kov s bodem tání 660°C. Je vlastnosti
tažný, kujný a dobře vede elektrický proud (má asi 60% vodi­
vosti mědi).

* Kryolit NaatAIRí] (hexafluorohlinitan trisodný) je vzácnější minerál než

bauxit a jeho přírodní zdroje nestačí. Proto se musí vyrábět:
6H F + A l(OH )3 + 3NaOH -> Na3[AlF6] + 6H20
148
použití Hliník se používá k výrobě předmětů denní potřeby -
např. kuchyňského nádobí. Je významným obalovým mate­
riálem používaným v potravinářském průmyslu. (Alobal je
komerční název pro tenkou hliníkovou fólii.) Kovový hliník
je také základem pro aluminotermickou výrobu manganu,
chrómu a kobaltu z jejich oxidů. Slitiny hliníku s hořčíkem,
křemíkem a manganem (dural aj.) se požívají jako kon­
strukční materiál v automobilovém a leteckém průmyslu.

Chemické reakce hliníku

Hliník je i přes svoji vysokou elektropozitivitu na vzduchu

stálý, protože jeho povrch je pokryt souvislou vrstvičkou oxidu
hlinitého, která ho chrání před další oxidací. Pokud tvorbě
ochranné povrchové vrstvy zabráníme, reaguje hliník i se
vzdušnou vlhkostí. V průběhu reakce vzniká hydroxid hlinitý.
2A1 + 6H20 -> 2Al(OH) 3 + 3H2

reakce Reakcí hliníku s kyselinami (HC1, H2S 0 4) vzniká vodík

s kyselinami a sůl příslušné kyseliny.
2A1 + 3H2 S0 4 A12 (S0 4 ) 3 + 3H2

S koncentrovanou kyselinou dusičnou však tento kov nereagu­

je, protože se jejím působením povrchově pasivuje.
Hlinité soli slabých kyselin podléhají snadno hydrolýze.
Soli silných kyselin, např. halogenidy a dusičnany, jsou vůči ní
odolnější. Hydrolýza síranu hlinitého má praktické uplatnění
při čištění vody (viz dále).

reakce Hliník je amfoterní prvek. Jeho reakcí s hydroxidy

s hydroxidy vznikají tetrahydroxohlinitany. V průběhu reakce se opět
uvolňuje vodík.
2A1 + 2NaOH + 6H20 -> 2Na[Al(OH)4] + 3H2
tetrahydroxohlinitan sodný

Díky své elektropozitivitě má hliník značnou afinitu ke

kyslíku, který je po fluoru druhým nejelektronegativnějším
aluminotermie prvkem. Této vlastnosti hliníku využívá aluminotermie -
metoda, pomocí které je možné za vysoké teploty připravit
celou řadu prvků z jejich oxidů. Jako příklad si uvedeme alu­
minotermickou výrobu železa:
Fe2 C>3 + 2Al —> A12 0 3 + 2Fe
 149
Obecně se příprava kovů založená na tomto principu ozna­
čuje jako metalotermie. (Viz příprava boru.) Kromě hliníku se metalotermie
při metalotermických reakcích používají i jiné elektropozitivní
prvky, např. Li, Mg atd.

Sloučeniny hliníku

Oxid hlinitý AI20 3 se připravuje spalováním práškového

hliníku na vzduchu. Reakce je exotermní a je provázena inten­
zivním světelným efektem.
4Al + 3 0 2 -> 2Al20 3

Oxid hlinitý se vyskytuje ve dvou modifikacích - a a y. modifikace

Modifikace y - A l 20 3 je rozpustná v kyselinách a roztocích oxidu hlinitého
hydroxidů. Žíháním přechází na modifikaci a - A l 20 3, která
je velmi těžko tavitelná a ve vodě ani v roztocích kyselin
a hydroxidů se nerozpustí. V přírodě se a - A120 3 vyskytuje
jako minerál korund, který patří mezi nejtvrdší přírodní látky
(korund je 9. členem Mohsovy stupnice tvrdosti).
Hydroxid hlinitý Al(OH)3 je amfotemí látka. V kyseli­
nách se rozpouští za vzniku hlinitých solí. Reakcí se silnými
hydroxidy poskytuje hydroxohlinitany.
2Al(OH )3 + 3H 2S 0 4 -> Al2(S 0 4) 3 + 6H20

Al(OH )3 + NaOH -> Na[Al(OH)4]

Z halogenidů hlinitých jsou nejstabilnější sloučeniny, je- halogenidy

jichž složení lze vyjádřit obecným vzorcem AlX 3 (X = F, Cl,
Br, I). Všechny bezvodé halogenidy snadno hydrolyzují - na
vlhkém vzduchu se to projevuje dýmáním. Praktický význam
má zejména chlorid hlinitý A1C13, který se používá jako
výchozí látka pro výrobu celé řady sloučenin hliníku. Nej­
častěji se vyrábí zahříváním směsi oxidu hlinitého a uhlíku
v proudu chloru.
Al20 3 + 3C + 3Cl2 -> 2AlCl3 + 3CO

Chlorid hlinitý v pevném stavu (a při nižších teplotách

i v parách) tvoří dimerní molekuly Al2Cl6 - Obdobně je tomu
v případě analogického bromidu a jodidu.

Dva z šesti atomů chloru jsou společné oběma atomům hliníku.

Dimerní molekula má proto tvar dvou deformovaných tetraedrů sdíle­
jících společnou hranu. Je třeba upozornit na fakt, že přes strukturní
150
podobnost s molekulou diboranu nejsou vazby A l-C l-A l elektronově
deficitní, ale donor-akceptomí (využívají se volné elektronové páry
atomů chloru).

struktura
chloridu
hlinitého

Síran hlinitý A12(S04)3 se připravuje reakcí hydroxidu

hlinitého s kyselinou sírovou. Užívá se v papírenském a textil­
ním průmyslu a je významnou sloučeninou používanou při
úpravě vody čiřením.
čiření vody O čiření vody se zmíníme podrobněji. V čistírnách vod se
z vody odstraňují rozmanité nečistoty, mimo jiné i látky ko-
loidního charakteru, které procházejí filtry. Tyto koloidy se
dobře zachycují na povrchu (adsorbce) čerstvě vytvořených
vloček hydroxidu hlinitého, který vzniká hydrolýzou hlinitých
solí, například síranu hlinitého. Přirozená alkalita vody umož­
ňuje neutralizaci kationtů H 30 +, které při hydrolýze této soli
vznikají. V případě potřeby lze pH vody upravit přidáním
hydroxidu vápenatého nebo uhličitanu sodného.

3.3. Galium, indium, thallium

Zbývající prvky III. skupiny - galium, indium, thallium - se

vyskytují poměrně vzácně. Gallium provází hliník a zinek v jejich ru­
dách, indium je obsaženo jako příměs v rudách zinku a thallium bývá
součástí galenitu PbS, který je průmyslově nej významnější rudou olova.
vlastnosti Všechny tři prvky jsou stříbrobílé, měkké kovy s velmi nízkými
body tání (gallium má bod tání pouze 29,8 °C.). Jsou ušlechtilejší než
hliník.
použití Velmi čisté gallium se používá v polovodičových technologiích (la­
serové diody) a jako náplň do křemenných teploměrů, určených pro
měření teplot do 1200 °C. Indium bývá součástí nízkotajících slitin
a thallium se používá při výrobě infračervených detektorů.
 151

4. Prvky IV. skupiny 13

III
14 15
V
L
■

Do IV. skupiny periodické soustavy prvků patří uhlík (C),

křemík (Si), germanium (Ge), cín (Sn) a olovo ( P b ). Elektro­
13 14 15
nová konfigurace valenční vrstvy všech prvků IV. skupiny je
AI SI P
ns"np . S rostoucím protonovým číslem roste i kovový charak­
31 32 33
ter prvků IV. skupiny. Uhlík je typický nekov, křemík a germa­
Ga Ge As
nium jsou polokovy, cín a olovo jsou kovy. 49 50 51

Ji Sn Sb
81 82 83

4.1. Uhlík TI Pb Bi

Uhlík se v přírodě vyskytuje jak volný ve formě grafitu

a diamantu, tak vázaný v oxidu uhličitém a v uhličitanech. Je
také hlavní stavební jednotkou veškeré živé hmoty.
Elementární uhlík se vyskytuje ve třech alotropických mo­
difikacích - jako grafit, diamant a fulereny. První dvě modi­ modifikace uhlíku
fikace jsou přírodní, fulereny byly teprve nedávno připraveny
uměle.
Pro grafit neboli tuhuje charakteristická vrstevnatá struk­ tuha
tura.

vrstevnatá
struktura tuhy

Každý z atomů uhlíku je velmi pevně vázán se třemi sou­

sedními atomy ležícími s ním v jedné rovině. Kolmo k vytvo­
řené rovině jsou orientovány pz orbitaly všech uhlíkových
atomů, ve kterých se nacházejí zbývající valenční elektrony.
Vzniká tak velmi rozsáhlý delokalizovaný n systém, v němž se
mohou elektrony volně pohybovat. Vytvořený vazebný systém
je příčinou černošedého zbarvení tuhy, její neprůsvitnosti, ko­
vového lesku a elektrické vodivosti. Jednotlivé vrstvy, vysta­
věné z šestičetných cyklů, jsou vzájemně poutány pouze van
der Waalsovými silami, a proto se mohou po sobě posouvat.
Tuha se otírá - píše.
152
reakce grafitu Vrstevnatá struktura grafitu ovlivňuje i jeho chemické
vlastnosti. Při vyšších až vysokých teplotách reaguje grafit
s alkalickými kovy (M) za vzniku sloučenin obecného vzorce
MC8 - MC16. Jiným příkladem je sloučenina CgBr, která
vzniká, pokud je grafit nasycen parami bromu. Uvedené slou­
čeniny mají elektrickou vodivost srovnatelnou s vodivostí kovů.

Při teplotě 450 °C reaguje grafit s fluorem za vzniku tzv. fluoridu

fluorid grafitu grafitu, jehož složení lze vyjádřit obecným vzorcem CxFy (x : y > 1).
Tato sloučenina je elektricky nevodivá, protože při reakci grafitu s fluo­
rem dochází k postupnému odstranění delokalizovaného n systému.

Grafit má rozsáhlé využití. Používá se k výrobě elektrod,

žáruvzdorných materiálů, tužek, mazadel a pigmentů.
Přírodní zdroje grafitu jsou vzhledem k jeho hospodář­
skému významu omezené, a proto je třeba jej vyrábět. Suro­
vinami pro jeho výrobu jsou koks a křemen, které se za ne­
přístupu vzduchu zahřívají v elektrické peci.

diamant V diamantu je každý atom uhlíku poután se čtyřmi sou­

sedními atomy, které jsou umístěny ve vrcholech tetraedru

struktura
diamantu

Vazby mezi uhlíkovými atomy jsou velmi pevné. Diamant

je nejtvrdší přírodní látkou (10. stupeň Mohsovy stupnice
tvrdosti) a má nejvyšší známou tepelnou vodivost (tepelná vodi­
vost diamantu je 5x větší než mědi). Pro svoji tvrdost je diamant
používán k výrobě nejrůznějších řezných a vrtných nástrojů,
které se díky jeho výtečné tepelné vodivosti nepřehrívají.

Třetí modifikace uhlíku nazvaná buckminsterfullereny

fullereny nebo zkráceně fullereny byla připravena uměle. Získává se
odpařováním grafitové elektrody v elektrickém oblouku. Reakce
se provádí v heliové atmosféře. Na rozdíl od grafitu a diaman­
tu je tato modifikace tvořena molekulami o různém složení.
Byly izolovány např. molekuly Cgo, C70, C80, C ^ , C90, C94
 153
a další. Molekuly fullerenů mají tvar mnohostěnů. S ohledem
na první identifikovanou molekulu Cgo, která svým tvarem
připomíná fotbalový míč, byl pro fullereny navrhován i „lidovější
název“ - fotbaleny. V molekule je každý atom uhlíku poután
se sousedními atomy třemi vazbami a a jednou n vazbou.

struktura molekuly
fullerenu C60

Chemií fullerenů se v současné době zabývá celá řada

renomovaných pracovišť.

Sloučeniny uhlíku s kyslíkem

Uhlík se slučuje s řadou prvků. Z jeho kyslíkatých slou­

čenin jsou velmi významné oxidy a soli kyseliny uhličité.
Oxid uhelnatý CO je bezbarvý plyn, velmi málo roz­ oxidy
pustný ve vodě. V laboratoři se připravuje dehydratací kyse­
liny mravenčí koncentrovanou kyselinou sírovou. (Kyselina
mravenčí HCOOH patří mezi významné organické kyseliny.)

HCOOH H2^ 4 CO + H20

Oxid uhelnatý vzniká při spalování uhlíku za nedostateč­

ného přístupu kyslíku (vzduchu). Skutečný průběh reakce spo­
čívá ve tvorbě oxidu uhličitého, který je následně redukován
nezreagovaným uhlíkem na oxid uhelnatý. Popsaný děj vy­
jadřují následující chemické rovnice:
c +o2 —
^co2
C + C 0 2 —) 2CO

Oxid uhelnatý je velmi reaktivní látka, která má redukční reaktivita

vlastnosti. Je jedovatý a nebezpečí otravy zvyšuje skutečnost, oxidu uhelnatého
že je bez zápachu. Příčinou jedovatosti oxidu uhelnatého je
jeho schopnost vázat se s červeným krevním barvivém hemo­
globinem, které v těle celé řady živočichů přenáší kyslík. Vaz­
154
jedovatost ba hemoglobinu s oxidem uhelnatým je v porovnání s obdob­
oxidu uhelnatého ně vázaným kyslíkem mnohem pevnější. Oxid uhelnatý se
však na rozdíl od kyslíku v tkáních neuvolňuje a „postižený“
hemoglobin je pro další přenos plynů z plic do tkání zablokován.
Při větším zasažení hrozí smrt vnitřním udušením. Člověka otrá­
veného oxidem uhelnatým je třeba přenést na čerstvý vzduch
a nechat jej (pokud je to možné) vdechovat vzduch obohacený
kyslíkem. Někdy je nevyhnutelná transfuze krve.

Oxid uhličitý C 0 2 je bezbarvý plyn slabě kyselého zá­

pachu. Je l,5krát těžší než vzduch. Není jedovatý, ale je ne-
dýchatelný. Jak již bylo uvedeno, vzniká přímým slučováním
suchý led uhlíku s kyslíkem. Pevný oxid uhličitý se pod názvem „suchý
led“ používá jako chladivo. Můžete jej vidět u pouličních
prodavačů ledňáčků jako bílou, ledu podobnou hmotu, ze které
se „kouří“. (Pevný oxid uhličitý při teplotě -78,5 °C subli-
muje.) Zkapalněný se přepravuje v tlakových lahvích ozna­
čených černým pruhem. Kapalný oxid uhličitý se kromě jiného
používá jako náplň sněhových hasicích přístrojů. „Sněhové“ se
nazývají proto, že oxid uhličitý při vypouštění z tlakové lahve
tuhne a je vypuzován v podobě vloček podobných sněhu.

Kyselina uhličitá H 2CO 3 vzniká rozpouštěním oxidu uhli­

čitého ve vodě. Vzniklý roztok má slabě kyselou reakci, ale
většina oxidu uhličitého je přítomna pouze ve volně hydra-
tované formě: C 0 2.n H20 .
Od kyseliny uhličité, kterou není možné z roztoku izolovat, se
soli odvozují dvě řady solí: hydrogenuhličitany, pro které je charakte­
kyseliny uhličité ristický hydrogenuhličitanový anion - HCO 3, a uhličitany, obsa­
hující anion uhličitanový - C 0 3~. K hospodářsky významným
uhličitanům patří například uhličitan sodný Na2 C 0 3, který
znáte pod názvem soda, uhličitan draselný K2 C 0 3 neboli
potaš a uhličitan vápenatý CaC03, který se v přírodě vysky­
tuje ve formě vápence a používá se k výrobě páleného vápna.

deriváty Mezi nejvýznamnější deriváty kyseliny uhličité patří její

kyseliny uhličité diamid, který je znám pod svým historickým názvem močo­
vina, a dichlorid, nazývaný též fosgen.
Močovina CO(NH2 ) 2 se vyrábí reakcí oxidu uhličitého
s amoniakem za zvýšeného tlaku a teploty. Meziproduktem
reakce je karbaminan amonný.

C 0 2 + 2NH 3 NH 2C 0 2NH 4 CO(NH 2)2

karbaminan amonný
 155
Močovina je surovinou pro výrobu močovinoformaldehy-
dových plastů a pryskyřic. Je dobře rozpustná ve vodě a velmi
pomalu hydrolyzuje přes karbaminan amonný až na uhličitan
amonný. Právě tato reakce je příčinou stále většího využití
močoviny jako průmyslového dusíkatého hnojivá.
Fosgen COCl2 je silně toxický. Poprvé byl připraven na
počátku minulého století reakcí oxidu uhelnatého s chlorem,
za využití slunečního záření. Odtud pochází i jeho název, který
vznikl z řeckého phos (světlo) a genes (vznikat). V současné
době je fosgen důležitou průmyslovou surovinou, která se vyrábí
z CO a Cl2 za katalytického působení aktivního uhlí. Fosgen byl jedovatost
za první světové války zneužit jako bojová chemická látka. f osgenu

Sloučeniny uhlíku s vodíkem

Sloučeniny uhlíku s vodíkem se označují jako uhlovodíky.

Zahrnují obrovské množství látek, které jsou v závislosti na
počtu uhlíkových atomů vázaných v jejich molekulách plynné,
kapalné nebo pevné. Podle typu vazeb přítomných mezi uhlí­ rozdělení
kovými atomy dělíme všechny uhlovodíky na nasycené a ne­ uhlovodíků
nasycené. V molekulách nasycených uhlovodíků jsou vazby
pouze jednoduché, zatímco nenasycené uhlovodíky mají ve
svých uhlíkatých řetězcích alespoň jednu vazbu násobnou
(dvojnou nebo trojnou). Uhlíkaté řetězce mohou být přímé,
rozvětvené nebo cyklické.
Hlavními zdroji uhlovodíků jsou ropa, zemní plyn a černo- zdroje
uhelný dehet. Plynné uhlovodíky se často uplatňují jako topné uhlovodíků
plyny a kapalné jsou podstatou pohonných látek, které znáte
pod názvy benzin, nafta, petrolej apod. (S jednotlivými skupi­
nami uhlovodíků se podrobněji seznámíte při studiu organické
chemie, která je součástí II. dílu naší učebnice.)

Sloučeniny uhlíku s halogeny

S halogeny tvoří uhlík celou řadu významných sloučenin.

O několika z nich se zmíníme podrobněji, s dalšími se sezná­
míte při studiu organické chemie.
Chlorid uhličitý CCI4je jedovatá kapalina nasládlého zá­
pachu s karcinogenními účinky. Často se používá jako roz­
pouštědlo. Dříve se jím také plnily hasicí přístroje, ale v sou­
časné době se pro svou jedovatost k těmto účelům nepoužívá.
V posledních letech jsou nejdiskutovanější skupinou slou­
čenin uhlíku s halogeny tzv. freony. Z chemického hlediska se freony
156
jedná o fluorochloroderiváty uhlovodíků. (Jejich vzorce lze
odvodit od uhlovodíků náhradou vodíkových atomů haloge­
vliv freonů ny.) Tyto sloučeniny nejsou jedovaté a nepůsobí korozivně.
na životní Pro svoje vysoká skupenská vypařovací tepla se používaly
prostředí jako náplně do chladicích zařízení. Značné množství freonů se
také spotřebovalo jako hnací médium do rozmanitých sprejů
(laky na vlasy apod). Tímto způsobem se freony postupně dostá­
valy do atmosféry. Později bylo zjištěno, že ničí ozonovou vrstvu,
a proto se od jejich výroby a využití postupně upouští.

Karbidy

Karbidy jsou binární sloučeniny uhlíku s elektropozitiv-

nějšími prvky. Nejčastěji se připravují reakcí uhlíku s kovy
nebo jejich oxidy při vysokých teplotách. Některé z nich lze
také připravit reakcí zahřátého kovu s uhlovodíky. Podle struk­
tury se karbidy dělí na iontové, intersticiální, prvků skupiny
železa a kovalentní.

a) Iontové karbidy lze považovat za soli acetylenu*, protože atomy

vodíku vázané v jeho molekule jsou mírně kyselé a lze je nahradit
acetylidy elektropozitivním kovem. Vznikající soli se nazývají acetylidy a ve
své struktuře obsahují acetylidové ionty C 2_.
Mezi iontové karbidy patří především acetylidy alkalických ko­
vů a acetylidy kovů alkalických zemin. Acetylidy alkalických kovů
M2C2 (např. Na2C2) se nejčastěji připravují reakcí acetylenu s rozto­
kem alkalického kovu v kapalném amoniaku. Acetylidy kovů alka­
lických zemin MC2 (např. CaC2) lze připravit zahříváním příslušného
kovu s acetylenem na teplotu vyšší než 500 °C, můžeme je však také
získat reakcí daného kovu nebo jeho oxidu s uhlíkem.
karbid Acetylidy reagují s vodou za vývoje acetylenu. Jako příklad si
vápenatý uvedeme acetylid neboli karbid vápenatý CaC2, který se vyrábí
reakcí oxidu vápenatého s koksem v elektrické peci.
CaO + 3C —> CaC2 + C O

Reakce karbidu vápenatého s vodou se dříve využívala při prů­

myslové výrobě acetylenu:
C aC 2 + 2H20 -> C 2H2 + Ca(OH)2

V současné době se karbid vápenatý používá především jako suro­

vina pro výrobu kyanamidu vápenatého C aC N 2, který je význam­
ným průmyslovým hnojivém.
K iontovým karbidům se také řadí acetylid stříbrný, acetylid
měďný a acetylid zlatný, které se však vodou nerozkládají. Vazebné

* Acetylen C 2 H2 patří mezi plynné nenasycené uhlovodíky. Ve své m olekule

obsahuje trojnou vazbu H -C = C -H . Více se o této sloučenině dozvíte při
probírání organické chemie, která je součástí II. dílu naší učebnice.
 interakce v jejich molekulách mají převážně kovalentní charakter.
Všechny uvedené sloučeniny jsou výbušné.

b) Interstidální karbidy mají atomy uhlíku umístěny v mezerách

krystalových mřížek kovů. Poloměr kovového atomu však nesmí být
menší než 135 pm. Tůto podmínku splňují např. Ti, Zr, V, M o a W.
Interstidální karbidy jsou žáruvzdorné, extrémně tvrdé a zacho­
vávají si některé charakteristické vlastnosti kovů (lesk, vodivost).
Jako příklad si uvedeme TaC a W C, které se používají k výrobě
rychlořezných nástrojů.

c) Karbidy prvků skupiny železa - O3C2, Mn3C, Fe3C, C03C a Ni3C -

lze považovat za určitý přechod mezi iontovými a intersticiálními
karbidy. Jsou tvořeny kovy, jejichž atomové poloměry jsou příliš
malé, a proto nesplňují podmínku pro vznik intersticiálních karbidů.
Ve struktuře těchto látek se vyskytují řetězce tvořené uhlíkovými
atomy. S vodou a zředěnými kyselinami reagují za vzniku uhlo­
vodíků a vodíku.

d) K ovalentní karbidy - Be 2C, AI4C3 SiC a B 4C - tvoří trojrozměrné

atomové mřížky. Lze je připravit reakcí prvku nebo jeho oxidu
s uhlíkem. První dva - Be 2C, AI4 C 3 - reagují s vodou za vzniku
methanu, zbývající dva - SiC a B 4C - jsou chemicky značně odolné
a mimořádně tvrdé.

Poslední významnou sloučeninou uhlíku, o které se zmíní­

me, je kyanovodík. Kyanovodík HCN je bezbarvá kapalina
s bodem varu 25,6 °C. Tvoří lineární molekuly H -C = N a bez
přítomnosti stabilizátoru polymeruje. Vyrábí se reakcí metha­
nu s amoniakem při teplotách nad 1200 °C. Reakci je třeba
katalýzo vat platinou.
CH 4 + NH 3 -> HCN + 3H2

Kyanovodík je výborným rozpouštědlem elektrolytů a sám

se velmi dobře rozpouští ve vodě. Jeho vodný roztok se chová
jako velmi slabá kyselina. Je prudce jedovatý, protože způsobuje jedovatost
ochrnutí dýchacího centra nervové soustavy. kyanovodíku
Kyanovodík je důležitou surovinou pro výrobu kyanidu
sodného NaCN, kyanidu draselného KCN, methylmetakrylátu
a acetonitrilu.

4.2. Křemík

Křemík je po kyslíku druhým nejrozšířenějším prvkem

v zemské kůře. V přírodě se vyskytuje pouze v kyslíkatých výskyt
sloučeninách. Přípravě čistého křemíku dlouho bránila jeho
158
značná afinita ke kyslíku. Připravil jej teprve počátkem minu­
lého století Berzelius redukcí hexafluorokřemičitanu draselné­
ho K2[SiF6] roztaveným draslíkem.
výroba Elementární křemík se vyrábí redukcí křemene velmi
čistým koksem; S i0 2 musí být v nadbytku. Reakce probíhá
v elektrické obloukové peci.
S i0 2 + 2C -> SÍ + 2CO

Jinou možností je redukce oxidu křemičitého karbidem

vápenatým.
S i0 2 + CaC2 —) Si + Ca + 2CO

Vysoce čistý křemík se získává redukcí hexafluorokřemiči­

tanu sodného Na2[SiF6] sodíkem. Křemík používaný v elek­
trotechnickém průmyslu se dále čistí tzv. zonální tavbou .
Tímto způsobem se připravuje křemík obsahující méně než
10 -9až 1(T 10 % nečistot.
vlastnosti Křemík je modrošedá, lesklá, velmi tvrdá krystalická
látka se strukturou podobnou struktuře diamantu. Je polo­
vodičem - to znamená, že jeho měrný odpor s rostoucí teplo­
tou klesá. Křemík se nejčastěji vyskytuje v oxidačním čísle IV
a -IV. Na rozdíl od uhlíku jeví malou ochotu k vytváření
řetězců. Důvodem je podstatně nižší energie vazby Si-Si v po­
rovnání s analogickou vazbou mezi atomy uhlíku. Rovněž
vazby Si-H jsou slabší než vazby C-H. Sloučeniny křemíku
s vodíkem (silany) jsou proto nestálé. Vazba křemíku s kyslí­
kem je naproti tomu pevnější než vazba kyslíku s uhlíkem, což
má za následek existenci velké skupiny křemičitanů. Uhlík
analogické sloučeniny netvoří.
reaktivita Křemík je poměrně odolný vůči působení vzdušného
křemíku kyslíku a vody, protože se jeho povrch pokrývá velmi tenkou
vrstvou oxidu křemičitého. Odolává roztokům kyselin, ale
snadno se rozpouští v horkých vodných roztocích alkalických
hydroxidů (např. NaOH) za uvolňování vodíku.

Si + 20H~ + H20 -> SÍO3' + 2H 2

* Při zonální tavbě se čištěná látka um ístí do trubice ze žáruvzdorného mate­

riálu a pomalu se posunuje úzkým, vyhřívaným pásm em , ve kterém taje. Po
průchodu taviči zónou čištěná látka opět tuhne. Z taveniny se nejdříve vylu­
čuje čistá složka (v našem případě křemík), která má nejvyšší bod tání.
Nečistoty zůstávají v tavenině a postupují společně s roztavenou zónou.
Koncentrace nečistot v tavenině roste. Celý čistící proces se několikrát opa­
kuje a postupně tak získáme velmi čistou látku.
Metoda zonální tavby se někdy užívá i pro izolaci látek, které se v taveném
materiálu nacházejí pouze ve stopových množstvích.
 159
Křemík není příliš reaktivní, ale za vysoké teploty se sluču­ binární
je s kyslíkem na oxid křemičitý, s halogeny na halogenidy sloučeniny
obecného vzorce SiX4, s uhlíkem na karbid SiC a s většinou křemíku
kovů na silicidy. S vodou reaguje křemík až za červeného žáru.
Si + 2H20 —) S i0 2 + 2H2

Sloučeniny křemíku s kyslíkem

Oxid křemičitý Si0 2 je - na rozdíl od oxidu uhličitého -

pevná, těžko tavitelná sloučenina. Značná rozdílnost vlastností
obou látek je způsobená tím, že oxid křemičitý je polymerní.
V oxidu křemičitém je každý atom křemíku vázán se čtyřmi
atomy kyslíku, které jsou kolem něj rozmístěny ve vrcholech
pravidelného tetraedru. Vzájemná poloha tetraedrů umožňuje
vznik různých modifikací oxidu křemičitého. K nejvýznam­
nějším patří křemen, tridymit a cristobalit. Všechny tři modi­
fikace mají navíc a a (3 - formu. (Prohlédněte si umístění
tetraedru S i0 4 ve struktuře cristobalitu.)

struktura
cristobalitu
(vlevo)

tetraedrická
struktura SÍO4
(vpravo)

V přírodě nejrozšířenější modifikací je křemen. Nejčastěji

se vyskytuje ve formě písku a bývá zpravidla znečištěn. Větší
průzračné krystaly křemene se nazývají křišťál a užívají se pro
výrobu optických přístrojů. Různě zbarvené odrůdy křemene
jsou známy pod názvy ametyst (fialový), růženín (růžový),
záhněda (hnědá), citrín (žlutý) apod.

Dalšími kyslíkatými sloučeninami křemíku jsou jeho kyse­

liny. Kyseliny křemičité (např. H 2Si0 3 , H4S i04, H 2Si20 5 , kyseliny
H6Si20 7) jsou známé pouze ve formě vodných roztoků. Při křemičité
pokusech o jejich izolaci dochází ke kondenzačním reakcím,
a tím ke vzniku polymerů.
160
křemičitany SoJi křemičitých kyselin patří mezi hospodářsky význam­
né sloučeniny. Struktura křemičitanů je tvořena tetraedrickými
jednotkami S1O4, které mohou být izolované, spojené do řetěz­
ců, dvojitých řetězců, případně kruhů.

Sloučeniny křemíku s vodíkem a halogeny

Silany jsou sloučeniny křemíku s vodíkem obecného vzor­

ce SinH 2n+2 (n = 1, 2 ... až 8 ). Monosilan SiH 4 a disilan
Si2H6 jsou bezbarvé plyny, zatímco vyšší homology jsou těka­
reaktivita silanů vé kapaliny. Silany jsou velmi reaktivní a na vzduchu samo-
zápalné. Jejich termická stabilita klesá s délkou řetězce.
S vodou reagují silany za vývoje vodíku. Příklad:
Si2H6 + 4H20 -» 2Si0 2 + 7H 2

Halogenidy křemičité SinX2n+2 (X = F, Cl, Br, I) se připra­

vují reakcí křemíku s halogeny. Lze je považovat za substi­
tuční deriváty silanů, protože je můžeme odvodit náhradou
vodíkových atomů vázaných v těchto sloučeninách atomy jed­
notlivých halogenů. Příklad:
H Cl
i i
H — Si — H C l— Si — C l
I I
H Cl

SÍH4 monosilan SiCl4 chlorid křemičitý

reaktivita Všechny halogensilany ochotně reagují s vodou. Jejich

halogenidíi reaktivitu lze vysvětlit tím, že atom křemíku využívá pro
reakci s vodou své neobsazené d-orbitaly, do nichž může přijí­
mat volné elektronové páry kyslíku vázaného v molekulách
vody. Sumárně lze celou hydrolýzu vyjádřit rovnicí:
SiX4 + 2H20 -> S i0 2 + 4HX (X = F, Cl, Br, I)

Nej významnější z halogenderivátů křemičitých je chlorid

křemičitý SiCl4, který se vyrábí v tisícitunových množstvích
jako meziprodukt potřebný pro výrobu křemíku o polovodi­
čové čistotě.

Významnými sloučeninami křemíku jsou také alkylhalogensilany.

Odvozují se od silanů náhradou atomů vodíku halogeny a alkyly. Od
monosilanu SiH4 lze například odvodit dimethyldichlorsilan (CH3)2SiCl2.
 161
Poznámka: Alkyl je částice, která je odvozena od nenasyceného uhlovodíku
odtržením atomu vodíku z jeho molekuly. Např. od methanu CH4 lze odvodit
methyl -CH 3. Název alkylu je odvozen z názvu odpovídajícího uhlovodíku pom ocí
koncovky -yl: např. methan - methyl, ethan - ethyl apod. Více se dozvíte
v kapitole organická chemie, která je součástí II. dílu naší učebnice.

Hydrolýzou alkylhalogensilanů vznikají tzv. siloxany. V případě siloxany

dialkyldihalogensilanů lze dospět k polymemím látkám (polysiloxany),
jejichž řetězec je tvořen střídajícími se atomy kyslíku a křemíku. Podle
délky řetězce jsou to oleje, pryskyřice nebo kaučukovité látky.

R R R
I I I
O — Si — O — Si — O — Si —
I I I
R R R

Polysiloxany neboli silikony mají značné využití jako hydraulické

kapaliny, mazací prostředky (oleje, tuky) nebo jako termicky odolné
silikonové kaučuky. (O polymemích sloučeninách se více dozvíte ve
třetím dílu naší učebnice.)

Poslední významnou sloučeninou křemíku, o které se zmí­

níme, je karbid křemíku.
Karbid křemíku SiC neboli karborundum se vyrábí reakcí
křemenného písku s nadbytkem koksu nebo antracitu v elek­
trické peci. Celý děj popisují následující chemické rovnice:
S i0 2 + 2C -> Si + 2CO

Si + C —> SiC

Karborundum je velmi tvrdé (jeho tvrdost vyjádřena karborundum

v Mohsově stupnici je 9,5; pro srovnání, tvrdost diamantu je
10 ) a používá se jako brusný materiál.

Výroba skla

Velké množství křemene se spotřebuje ve formě sklářského

písku při výrobě nejrůznějších druhů skel. K základním suro­
vinám kromě S i0 2 patří: Na2C 0 3, Na2S 0 4, K2C 0 3 a C aC 03.
Pro výrobu speciálních skel se navíc používá MgO, BaO, ZnO,
PbO, B20 3 a další.

Při výrobě skla se nejdříve promísí sklářský písek s uhli­ sklářský kmen
čitanem vápenatým a uhličitanem sodným. Jemně zrnité kom­
ponenty musí být dokonale promíseny. Jejich směs, nazývaná
sklářský kmen, se zahřátím na teplotu 1400 - 1500 °C roztaví.
Roztavená sklovina obsahuje bublinky plynů, které se odstraní
162

přídavkem tzv. čeřících látek (As20 3, NH 4NO 3). V této fázi

výroby je nutná vyšší teplota, protože tavenina musí mít níz­
kou viskozitu. Po odstranění plynů se tavenina ochladí na
pracovní teplotu a může být zpracována. Hotové sleněné vý­
robky musí být pomalu ochlazovány, aby nedošlo k jejich
popraskání.

složení skla Složení skel se běžně udává vzorci, které jsou složeny ze
vzorců oxidů, i když některé z nich - např. oxid sodný či
draselný - jsou v čisté formě poměrně obtížně připravitelné.
Sumární složení skla vyjadřuje vzorec: Na20 . CaO . 6S i02.

druhy skla Vlastnosti skla je možné do určité míry měnit prostřed­

nictvím změn ve složení sklářského kmene. Například odol­
nost skla k tepelnému namáhání se zvýší, je-li sodík nahrazen
draslíkem (místo Na2C 0 3 je použit K2C 0 3). Pokud je sou­
časně vápník nahrazen olovem, vzniká sklo s vysokým inde­
xem lomu, které se pod názvem flintové sklo používá pro
výrobu čoček a hranolů optických přístrojů. Kromě vyjme­
novaných druhů skel existuje celá řada dalších. V chemických
laboratořích se velmi často používá křemenné sklo (tavený
křemen), které má velmi nízký koeficient tepelné roztažnosti,
a je proto značně odolné vůči tepelnému šoku. Toto sklo navíc
velmi dobře odolává působení chemikálií a propouští ultra­
fialové záření. Určitou nevýhodou křemenného skla je vysoká
teplota měknutí, která je nutná pro jeho zpracování.

Pokud se taví sklářský písek s uhličitanem sodným, pří­

padně draselným, vznikají odpovídající křemičitany, které jsou
rozpustné ve vodě a do obchodní sítě jsou dodávány pod názvem
vodní sklo vodní sklo. Využívají se k impregnaci různých materiálů.

4.3. Germanium, cín, olovo

O prvcích IV. skupiny víte, že jejich valenční vrstva má

elektronovou konfuguraci ns2np2. Se stoupajícím protonovým
číslem prvků IV. skupiny stoupá jejich kovový charakter
a současně klesá schopnost elektronových párů umístěných
v ns orbitalech podílet se na tvorbě vazeb. To vysvětluje, proč
se u olova, případně u cínu, podílejí na tvorbě a vazeb pře­
devším elektrony umístěné v np orbitalech.
Tendence k tvorbě sloučenin, ve kterých je Ge, Sn a Pb
vázáno v oxidačním stupni II (Mn), roste od germania k olovu
a výrazně ovlivňuje chemické vlastnosti těchto prvků. Slou­
čeniny cínaté se snadno oxidují na cíničité, a proto se řadí mezi
redukční činidla. Sloučeniny olovičité mají naopak tendenci
přijímat elektrony za vzniku sloučenin olovnatých, proto často
působí jako oxidační činidla.
Germanium, cín a olovo tvoří dvě řady halogenidů halogenidy
obecného vzorce MX 2 a MX 4 (M = atom Ge, Sn, Pb; X = atom
některého z halogenů). I v této skupině sloučenin platí, že
halogenidy olovnaté jsou stálejší než olovičité, zatímco u ha­
logenidů germania je tomu naopak.
Další společnou vlastností germania, cínu a olova je tvorba oxidy
amfoterních oxidů obecného vzorce MO a kyselinotvorných
oxidů, jejichž složení vystihuje vzorec M 0 2.
Germanium a cín jsou, stejně jako první dva prvky IV. sku­
piny (C, Si), netoxické. Olovo však patří mezi jedovaté těžké
kovy.

Germanium a jeho sloučeniny

Germanium je ve stopovém množství obsaženo v řadě nerostů.

V současné době se vyrábí z popílku, který odpadá při hutním zpra­
cování zinečnatých rud.
Germanium je šedobílá, lesklá, krystalická látka. Krystalizuje ve vlastnosti
stejné soustavě jako diamant. Patří mezi polovodiče. Většina jeho vlast­
ností tvoří přechod mezi vlastnostmi křemíku a cínu.
Germanium je poměrně málo reaktivní. Za laboratorní teploty na
vzduchu neoxiduje. Odolává vodě, účinkům zředěné kyseliny chlo­
rovodíkové, sírové i vodným roztokům hydroxidů. Při zahřátí na teplotu
červeného žáru hoří a v průběhu reakce vzniká oxid germaničitý
GeC>2 . S vodíkem tvoří germanium obdobné sloučeniny jako křemík.
Z těchto sloučenin obecného vzorce G enH2n+2 (n = 1 až 5) je nej­
významnější monogerman GeH4, který je za běžných podmínek plyn­
ný. Připravuje se redukcí oxidu křemičitého.

Cín a jeho sloučeniny

Cín se v přírodě vyskytuje pouze ve sloučeninách. Nejzná­

mější rudou cínuje cínovec (kassiterit) S n02, který je jediným
hospodářsky významným zdrojem tohoto kovu.
Cín se z oxidu cíničitého získává redukcí žhnoucím
uhlím. Při výrobě cínu je hlavním problémem odstranění výroba
železa, které bývá obsaženo v rudě a způsobuje nežádoucí
tvrdost produktu.
164
modifikace cínu Cín se v závislosti na teplotě vyskytuje ve třech krysta­
lických modifikacích, které se často označují písmeny řecké
abecedy:

13,2 °C „ 161 °C
šedý (a) cín ■■ ^ bílý ((3) cín ^ křehký (y) cín
soustava soustava soustava
krychlová čtverečná kosočtverečná

Bílý (p) cín je poměrně měkký, stříbrolesklý kov, ze které­

ho se dá zhotovit drát, případně vyválcovat tenká fólie (sta­
niol). Cín na vzduchu postupně ztrácí lesk, protože se na jeho
povrchu vytváří souvislá vrstvička oxidu ciničitého S n 0 2, kte­
rá ho chrání před další oxidací. Modifikace p při zahřátí nad
161 °C přechází na modifikaci y.

Šedý (a) cín má vzhled šedého prášku a vzniká při dlou­

hodobém skladování bílého cínu při teplotách nižších než
13,2 °C. Možnost vzniku této modifikace je důvodem, proč
cínové předměty (například historicky cenné nádobí, poháry
apod.) nelze delší dobu uchovávat při nízkých teplotách. Vzni­
kající krystalky šedého cínu působí jako zárodky pro modi-
fikační přeměnu a „infikují“ ještě nezasažená místa bílého
cínu. Tento jev bývá označován jako cínový mor.

použití Cín je pro svou odolnost vůči vzduchu, vodě, zředěným

roztokům kyselin i hydroxidů používán k povrchové úpravě
méně odolných kovů. Velké množství cínu se spotřebuje na
výrobu „bílého plechu“, používaného pro potravinářské účely
(konzervy aj.). Cín je také součástí řady slitin jako jsou bronzy
(slitiny mědi a cínu), ložiskové kovy (cín, antimon, měď,
olovo aj.), klempířské pájky (cín a olovo) nebo liteřina (cín,
antimon, olovo).

sloučeniny Při vyšších teplotách reaguje cín s kyslíkem. Vznikající

oxid cíničitý S n0 2 se používá při výrobě smaltů.
Cín tvoří s vodíkem pouze stannan SnH4 a distannan
Sn2 H6. Uvědomte si, že schopnost prvků IV. skupiny tvořit
řetězce klesá s rostoucím protonovým číslem. (Pouze pro úpl­
nost uvádíme, že nejméně charakterizovanou sloučeninou
těchto prvků s vodíkem je monoplumban PbH4. O jeho sku­
tečné existenci se dosud vedou spory.)
 165

Olovo a jeho sloučeniny

Olovo je lidstvem využíváno od starověku. Z historických

pramenů je známo, že již ve starém Římě našlo uplatnění při
zřizování vodovodů a kanalizací. Pro podobné účely se užívalo
ještě v první polovině našeho století.
Nej významnější rudou olova je galenit PbS, ze kterého se
olovo nejčastěji vyrábí. V první fázi výroby se sulfid olovnatý výskyt a výroba
převede pražením za neomezeného přístupu vzduchu na oxid
olovnatý a ten je následně redukován uhlíkem za vzniku ele­
mentárního olova:

2PbS + 3 0 2 2PbO + 2S 0 2
PbO + C Pb + CO

Olovo je šedý, měkký, dobře tvarovatelný kov, ale výrobky vlastnosti

z něj zhotovené (dráty, tyče, plech) mají malou pevnost.
Olovo je reaktivnější než cín. Na vzduchu se pokrývá
tenkou vrstvičkou oxidu olovnatého PbO, který jej chrání
před další oxidací.
Olovo se rozpouští v kyselinách za vzniku vodíku. Vý­
jimku tvoří reakce s koncentrovanou kyselinou sírovou a du­
sičnou, při kterých dochází k redukci centrálního atomu kyse­
liny. Při reakci s kyselinou sírovou se uvolňuje oxid siřičitý,
kyselina dusičná reaguje s olovem za vzniku oxidu dusnatého.
3Pb + 8 HNO 3 -> 3Pb(N0 3)2 + 2N 0 + 4H20

Mezi významné sloučeniny olova patří oxid olovičitý P b02, sloučeniny

který se používá při výrobě olověných akumulátorů. Praktické
využití našel také chroman olovnatý PbCr04, který se pod
názvem chromová žluť používá jako pigment.
Závěrem ještě jedno upozornění: zapamatujte si, že páry jedovatost
olova i jeho rozpustné sloučeniny jsou jedovaté. olova
166

14
IV
15
W
16
VI
5. Prvky V. skupiny

K prvkům V. skupiny patří dusík (N), fosfor (P), arsen

N (As), antimon (Sb) a bismut (Bi). Valenční vrstva jejich
14 15 16 elektronového obalu má elektronovou konfiguraci ns2p3. Z to­
Sí S ho vyplývá, že prvky V. skupiny mají pět valenčních elektronů.
32 34 S rostoucím protonovým číslem roste i kovový charakter těch­
Ge As Se to prvků. Dusík a fosfor jsou nekovy, arsen polokov a antimon
50 52 a bismut kovy.
Sn Te^
82 84
Pb Po
5.1. Dusík

výskyt Dusík se v přírodě vyskytuje volný i vázaný. Vzduch, který

nás obklopuje, obsahuje 78 objemových % tohoto plynu. I přes
svou malou reaktivitu je dusík vázán v celé řadě přírodních
sloučenin. Příkladem jsou soli kyseliny dusičné (NaN 0 3 -
čilský ledek). Dusík je také součástí všech živých organizmů,
patří proto mezi významné biogenní prvky.
výroba Průmyslová výroba dusíku je založena na frakční destilaci
zkapalněného vzduchu. Laboratorně se připravuje termickým
rozkladem dusitanu amonného.
n h 4n o 2 N 2 + 2H20

použití Elementární dusík se používá jako surovina při výrobě

amoniaku, kyseliny dusičné a dusičnanů (např. KNO 3), kte­
ré jsou významnými průmyslovými hnojivý. Směsí dusíku
s argonem se plní žárovky. Je také využíván ke tvorbě inert­
ní atmosféry, používané k přečerpávání hořlavin, např. ben­
zínu.
vlastnosti Dusík je bezbarvý plyn, bez chuti a zápachu. Jeho bod tání
je -210,5 °C, bod varu -193 °C. Molekuly dusíku jsou tvořeny
dvěma atomy, vzájemně poutanými trojnou vazbou, která je
velmi pevná a je příčinou velmi malé reaktivity molekulárního
dusíku.
Ve valenční vrstvě dusíku se nachází pět elektronů. Nej-
vyšší kladné oxidační číslo, kterého může ve sloučeninách
dosáhnout, je rovno V a nejnižší -III. Vzhledem k umístění
v pravé horní části periodické tabulky má dusík vysokou hod­
notu elektronegativity (3,0), díky které se může podílet na
tvorbě vodíkových můstků.
 167
Vzhledem k tomu, že dusík tvoří velké množství význam­
ných sloučenin, rozdělíme šije do několika skupin.

Sloučeniny dusíku s vodíkem

Amoniak NH3 je bezbarvý, snadno zkapalnitelný plyn šti- vlastnosti

plavého zápachu. Jeho poměrně vysoké body tání a varu (b.t.
- 77,7 °C, b.v. -33,4 °C ) jsou dokladem existence vodíkových
můstků mezi jeho molekulami. Vyrábí se přímou syntézou
z prvků.
N 2 + 3H2 -> 2NH 3

Amoniak je dobře rozpustný ve vodě. V jeho vodném

roztoku se kromě molekul NH 3 vyskytují i ionty NH4 a OH- .
Vodný roztok amoniaku má proto zásaditou reakci. (Ve starší
literatuře často uváděná sloučenina - hydroxid amonný
NH4OH - neexistuje ani volná, ani ve vodném roztoku.)
Amoniak je při běžných teplotách stálý, ale za vysokých
teplot, se zvláště v přítomnosti katalyzátorů, rozkládá na dusík
a vodík. Touto reakcí lze vysvětlit jeho redukční vlastnosti. Při
vysokých teplotách redukuje oxidy ušlechtilých kovů. Jako
příklad si uvedeme reakci amoniaku s oxidem měďnatým.
3CuO + 2NH3 -> 3Cu + 3H20 + N 2

Do prodeje přichází amoniak ve formě 25% vodného rozto­

ku nebo zkapalněný v tlakových lahvích. Velké množství amo- použití
niaku se spotřebuje především při výrobě kyseliny dusičné
a při výrobě průmyslových dusíkatých hnojiv. Amoniak se
také používá jako chladící médium v některých chladicích
zařízeních. Od tohoto využití se však postupně upouští.
Velký průmyslový význam má reakce amoniaku s kyslí­
kem. Produktem jeho katalytického spalování je oxid dusnatý.
Pokud je však reakce provedena bez přítomnosti katalyzátoru
vzniká elementární dusík a voda. Směs amoniaku se vzdu­
chem, která obsahuje 16 až 27% amoniaku, je výbušná.

V molekule amoniaku je na atomu dusíku volný elek- vznik kationtu

tronový pár, který se může účastnit tvorby donor-akcep- NH4
torních vazeb. Jako příklad si uvedeme reakci amoniaku s vo­
díkovým kationtem, která vede ke vzniku kationtu amonného
NH4. (Další sloučeniny, které patří mezi tzv. komplexy, jsou
uvedeny ve II. dílu této učebnice.)
ŇH 3 + H+ -> NHj
168
Amonné soli jsou pevné krystalické látky, které ve své
struktuře obsahují amonný kation NH4. Většinou jsou dobře
příprava rozpustné ve vodě. Nejčastěji se připravují zaváděním plynné­
ho amoniaku do vodného roztoku příslušné kyseliny nebo
vzájemnou reakcí jejich vodných roztoků. Většina amonných
solí se při zvýšené teplotě rozkládá na plynný amoniak a kyse­
linu. Například:
NH 4Cl(s) NH 3(g) + HCl(g)

Pokud má anion kyseliny oxidační vlastnosti, vznikající

amoniak se oxiduje až na elementární dusík nebo jeho oxid.
NH 4NO 3 -> N20 + 2H20

použití Příkladem amonných solí je chlorid amonný NH4C 1, uží­

vaný jako elektrolyt v Leclancheových suchých článcích, a du­
sičnan amonný NH4NO3, který je významným průmyslovým
hnojivém.

K významným sloučeninám dusíku s vodíkem patří také hydrazin

a azoimid. Zmíníme se rovnéž o derivátech amoniaku, které se nazývají
amidy.
Hydrazin N2H4 je bezbarvá, dýmavá kapalina, která se neomezeně
mísí s vodou. Chová se jako zásada, aleje slabší bází než amoniak. Tvoří
dvě řady solí s kationty N2HI a N2H5+ (porovnejte vznik uvedených
kationtů se vznikem NHÍ). V zásaditém prostředí je hydrazin silným
redukčním činidlem.
Azoim id HN3 je bezbarvá kapalina pronikavého zápachu, která je
explozivní a velmi jedovatá. Ve vodném roztoku je poměrně stálý.
Azoim id je přibližně stejně silnou kyselinou jako kyselina octová. Její
soli, nazývané azidy, obsahují ve své struktuře anionty N 3. Iontové
azidy (NaN3) jsou poměrně stálé, zatímco kovalentní (Pb(N3)2, A g N 3)
jsou extrémně výbušné.
Amidy jsou bezbarvé krystalické látky, obsahující ve své struktuře
anion NH2. Připravují se rozpouštěním alkalických kovů v kapalném
amoniaku. Am idy kovů alkalických zemin, A g, Zn, Cd, Mn a Ni lze
připravit srážením roztoku příslušné soli roztokem alkalického amidu.
Anion NH2 je velmi silnou zásadou. Je například schopen odejmout
proton vodě.
NHž + H 20 -> NH3 + OH"

Am idy mají redukční účinky. Jako příklad si uvedeme amid sodný

NaNH2, který se používá k přípravě kyanidu sodného N aCN .

Sloučeniny dusíku s kyslíkem

/
Dusík tvoří s kyslíkem několik oxidů. K nejvýznamnějším
patří oxid dusný, oxid dusnatý a oxid dusičitý.
 169
Oxid dusný N20 je plynná látka. Není jedovatý, ale má oxidy dusíku
narkotizační účinky. Používá se při operacích jako uspávači
prostředek.
Oxid dusnatý NO je bezbarvý plyn. Na vzduchu se velmi
rychle oxiduje na oxid dusičitý. Vzniká jako meziprodukt při
výrobě kyseliny dusičné (viz dále) a je také obsažen ve výfu­
kových plynech.
Oxid dusičitý N 0 2 je hnědočervený plyn, který za nor­
málních podmínek obsahuje malé množství bezbarvého dime-
ru N 20 4. Podíl dimeru ve směsi s klesající teplotou roste. Oxid
dusičitý je vedlejším produktem řady průmyslových výrob
a vzniká také při spalování pohonných hmot. Patří mezi zdraví
škodlivé látky a jeho koncentrace v ovzduší je proto trvale sledo­
vána. Oxid dusičitý se také podílí na vzniku kyselých dešťů. kyselé deště

Oxid dusičný N2O5 je bezbarvá krystalická látka, která je v pevném

stavu tvořena ionty N O Í a NO3. V roztocích a v plynném stavu má však
povahu molekulární sloučeniny se symetrickou strukturou O2NONO2.
Na rozdíl od výše uvedených oxidů se nedá získat přímou syntézou prvků.
Získává se proto dehydratací kyseliny dusičné oxidem fosforečným.

2HN 0 3 + P2O5 2HP 0 3 + N2O5

Oxid dusičný se poměrně snadno rozkládá na oxid dusičitý a kyslík.

V některých případech probíhá rozklad explozivně. Jeho reakcí s vodou
vzniká kyselina dusičná.

Dalšími významnými kyslíkatými sloučeninami dusíku kyseliny

jsou kyseliny a jejich soli.
Kyselina dusitá HN0 2 patří mezi středně silné kyseliny.
Její soli se připravují termickým rozkladem dusičnanů nebo
jejich redukcí kovy.

2NaN0 3 -> 2 NaN 0 2 + 02

KNO 3 + Pb -» K N0 2 + PbO

Dusitany jsou s výjimkou dusitanu stříbrného A gN 0 2 dob­ dusitany

ře rozpustné ve vodě. Dusitan amonný NH 4N 0 2 je sloučeni­
nou používanou k laboratorní přípravě dusíku.
Kyselina dusičná HNO3 patří mezi nejvýznamnější anor­
ganické kyseliny. Dříve se vyráběla reakcí čilského ledku výroby
(dusičnanu sodného) s kyselinou sírovou. Skutečný průběh kyseliny dusičné
reakce vyjadřují dvě následující rovnice:

N aN 0 3 + H2S 0 4 -> NaHS0 4 + HNO 3

N aN 0 3 + NaHS0 4 -> Na2S 0 4 + H N 0 3

170
Reakce se často zapisuje jedinou souhrnnou rovnicí:
2NaN0 3 + H 2S 0 4 -> Na2S 0 4 + 2H N 0 3

V současné době se kyselina dusičná vyrábí katalytickou

oxidací amoniaku. Vznikající oxid dusnatý reaguje se vzduš­
ným kyslíkem na oxid dusičitý a ten pak reaguje s vodou za
vzniku kyseliny dusičné.
4NH 3 + 5 0 2 4NO + 6H20

2NO + 0 2 -> 2N 0 2

3N 0 2 + H20 -> 2H N 0 3 + NO

Poslední ze tří uvedených rovnic je pouze sumárním vy­

jádřením složitějšího děje.

Kyselina dusičná se nejčastěji prodává ve formě 65% vod­

použití ného roztoku. Má značné využití např. při výrobě výbušnin
a bar v iv.
Zapamatujte si, že kyselina dusičná vystupuje v celé řadě
vlastnosti chemických reakcí jako oxidační činidlo. Zředěná reaguje
například s mědí (tedy s ušlechtilým kovem) za vzniku dusič­
nanu měďnatého a oxidu dusnatého.
3Cu + 8H N0 3 -> 3Cu(N0 3) 2 + 2NO + 4H20

Uvědomte si, že v průběhu reakce se neuvolňuje vodík.

Tato skutečnost je dána polohou mědi v řadě napětí kovů.

5.2. Fosfor

výskyt Fosfor se v přírodě vyskytuje pouze ve sloučeninách. Nej­

významnější z nich je fosforečnan vápenatý, který tvoří pod­
statnou složku fosforitu a apatitu. Oba zmíněné minerály jsou
základní surovinou pro výrobu elementárního fosforu. Fosfo­
rečnan vápenatý je též stavebním materiálem kostí a zubů
živočichů. Fosfor je vázán i v organických sloučeninách. Ně­
které z nich jsou součástí šedé kůry mozkové, nervů a bu­
něčných jader. Fosfor je tedy významným biogenním prvkem.
Fosfor se vyskytuje ve třech modifikacích.
 171
Bílý fosfor je ze všech modifikací nejreaktivnější. Jeho modifikace
molekuly jsou složeny ze čtyř atomů. fosforu

molekula
bílého fosforu

Tato alotropická modifikace je na vzduchu samozápalná,

proto se bílý fosfor uchovává pod vodou. Je velmi jedovatý.
Červený fosfor vzniká z bílého zahříváním v inertní (ne­
tečné) atmosféře a podle způsobu přípravy má různou barvu -
od tmavočervené přes hnědou až po fialovou. Molekuly červe­
ného fosforu mají podobu řetězců. Červený fosfor není na
rozdíl od bílého jedovatý a je podstatně méně reaktivní.
Černý fosfor je krystalický, má kovový lesk a od bílého
a červeného fosforu se kromě jiného liší tím, že dobře vede teplo
a elektrický proud. Ze všech modifikací je nejméně reaktivní.

Nejvyšší kladné oxidační číslo, kterého může fosfor váza- vlastnosti

ný ve sloučeninách dosáhnout, je +V, nejnižší -III. Fosfor má fosforu
poměrně nízkou elektronegativitu (2 , 1), a proto se na rozdíl od
dusíku, který je prvním prvkem V. skupiny, nemůže podílet na
tvorbě vodíkových můstků. S většinou prvků (s výjimkou Sb, Bi
a vzácných plynů) tvoří binární sloučeniny. Za laboratorní teploty
reaguje fosfor s kyslíkem a halogeny, reakce s ostatními prvky
probíhají až po zahřátí.
Fosfor tvoří velké množství významných sloučenin, proto
šije rozdělíme do několika větších skupin.

Sloučeniny fosforu s vodíkem

Fosfan PH3 je bezbarvý, jedovatý plyn, který páchne po

česneku. Připravuje se reakcí fosfidů (binární sloučeniny fos- příprava
foru s kovy) s vodou nebo zředěnými kyselinami. Jeho přímá
syntéza z prvků není možná.

Ca 3P2 + 6H20 -> 3Ca(OH )2 + 2PH 3

fosfid vápenatý
2AIP + 3H 2S 0 4 -> A12(S 0 4)3 + 2PH3
fosfid hlinitý
172
vlastnosti Fosfan je silné redukční činidlo. Jako příklad si uvedeme
jeho reakci s elementárním chlorem. Produktem reakce je
chlorid fosforečný.
PH 3 + 4C12 PCI5 + 3HC1

Fosfan je špatně rozpustný ve vodě a je podstatně slabší

zásadou než amoniak. Se silnými kyselinami reaguje za vzniku
fosfonium fosfoniových solí (PH^ - fosfonium), které jsou obdobou solí
amonných. Tyto soli však ve vodných roztocích snadno hydro-
lyzují za vzniku příslušné kyseliny a fosfanu. Fosfoniové soli
reagují i s roztoky hydroxidů. V průběhu reakce vzniká fosfan,
sůl kyseliny a voda. Například:

PH 4I + KOH -> PH 3 + KI + H20

jodid fosfonia

Další binární sloučeninou fosforu s vodíkem je difosfan P2H4. Je to

bezbarvá kapalina, jejíž páry jsou na vzduchu samozápalné. Svojí struk­
turou se podobá hydrazinu, nemá však jeho bazické vlastnosti.

Sloučeniny fosforu s kovy

Fosfidy jsou sloučeniny fosforu s elektropozitivnějšími prv­

příprava ky. Připravují se zahříváním kovů s červeným fosforem na
vysokou teplotu v inertní atmosféře. Složení fosfidů je ob­
složení dobně jako složení boridů a karbidů velmi rozmanité a pohy­
buje se v rozmezí M4P až MP 15 (M = atom kovu). Jako příklad
si uvedeme fosfid vápenatý Ca 3P2 a fosfid hlinitý AIP, které se
používají k přípravě fosfanu.

Sloučeniny fosforu s halogeny

Fosfor tvoří s halogeny tři typy binárních sloučenin: halo-

genidy fosforité, fosforečné a tetrahalogendifosfany.
Z halogenidů fosforitých PX3 (X = atom halogenu) má
největší praktický význam chlorid fosforitý PC13. Vodou se
všechny tyto sloučeniny rozkládají za vzniku příslušného ha-
hydrolýza PCI3 logenovodíku a kyseliny fosforité. Například:
PCl3 + 3H20 -> H 3P 0 3 + 3HC1

Halogenidy fosforečné mají obecný vzorec PX5 (X = F,

Cl, Br). Jejich stabilita klesá s rostoucím atomovým poloměrem
halogenu. Působením vody se všechny tyto sloučeniny rozklá­
 173
dají. Prvním stupněm reakce je vznik trihalogenidu fosforylu
neboli trihalogenidu kyseliny fosforečné POX 3 (názvosloví těch­
to sloučenin je uvedeno na straně 223), který v nadbytku vody
přechází až na kyselinu trihydrogenfosforečnou. Obě reakce jsou
doprovázeny vznikem příslušného halogenovodíku. Jako příklad
si uvedeme hydrolýzu chloridu fosforečného. hydrolýza PCl5

PCI5 + H20 -> POCI3 + 2HC1

trichlorid fosforylu

POCI3 + 3H20 -» H 3PO4 + 3HC1

Dalšími binárními sloučeninami fosforu s halogeny jsou tetrahalo-

gendifosfany obecného vzorce P2X4. Při zahřívání tyto látky dispro-
porcionují na halogenidy fosforité a fosfor. Působením vody se rozklá­
dají na směs fosfanů a kyslíkatých kyselin fosforu. Nejméně známým
tetrahalogendifosfanem je tetrabromdifosfan P2Br4, jehož existence ne­
byla dosud jednoznačně prokázána.

Sloučeniny fosforu s kyslíkem

V současné době je známo šest dobře definovaných oxidů oxidy fosforu

fosforu. My se však budeme věnovat pouze dvěma nejvýznam­
nějším - oxidu fosforitému a oxidu fosforečnému.
Oxid fosfority P4 0 6 je bílá krystalická látka, vznikající
řízeným spalováním fosforu. Je velmi jedovatý. Základem
jeho struktury je tetraedr P4, ve kterém jsou všechny atomy
fosforu pospojovány pomocí kyslíkových můstků.

struktura molekuly
oxidu fosforitého

Oxid fosforitý je anhydridem kyseliny fosforité H 3PO 3,

která vzniká jeho reakcí se studenou vodou. S horkou vodou
reaguje za vzniku fosfanu, červeného fosforu a kyseliny tri-
hy drogenfosforeč né.
Oxid fosforečný P4 Oj0 je znám v několika modifikacích.
Vzniká se spalováním fosforu v nadbytku suchého vzduchu.
174

struktura molekuly
oxidu fosforečného

Velmi ochotně reaguje s vodou (má mimořádné dehydratační

vlastnosti). Afinita oxidu fosforečného k vodě je tak vysoká,
že je schopen odejmout vodu i kyselině sirové a dusičné za
vzniku jejich anhydridů. V laboratořích se proto užívá k sušení
plynů. S vodou energicky reaguje a konečným produktem po­
měrně složitého sledu reakcí je kyselina trihydrogenfosforečná.

Pouze pro zajímavost uvádíme reakci oxidu fosforečného s chlo­

ridem fosforečným, která se často užívá k přípravě trichloridu fosforylu.
P4O10 + 6PCI5 -> IOPOCI3

kyslíkaté Dalšími významnými kyslíkatými sloučeninami fosforu

kyseliny jsou kyseliny a jejich soli.
Kyselina fosfomá (dihydridohydrogenfosforečná) H3 P 0 2
příprava je bílá krystalická látka, která vzniká reakcí fosfanu s jodem
v přítomnosti vody.
PH 3 + 2I2 + 2H20 -> H 3P 0 2 + 4HI

Její strukturu vyjádřuje následující strukturní vzorec:

H
I
HO — P = O

H
vlastnosti Kyselina fosfomá je jednosytnou kyselinou, protože dva
atomy vodíku, které jsou v její molekule vázány přímo na
atom fosforu, nelze při reakci s hydroxidy nahradit kovem.
Kyselina fosfomá není termicky stabilní a při teplotách
vyšších než 130 °C se rozkládá za vzniku fosfanu, fosforu,
kyseliny fosforité a vodíku. Kyselina fosforná i její soli jsou
dobře rozpustné ve vodě a mají silné redukční vlastnosti.
 175
Kyselina fosforitá (hydridodihydrogenfosforečná) H3 PO 3 vlastnosti H^PO^
je bezbarvá, ve vodě dobře rozpustná krystalická látka. Je
dvojsytná a její strukturu vystihuje vzorec:
H
I
HO— P = 0
I
OH

Kyselina fosforitá není termicky stabilní a při zvýšené teplotě dis-

porporcionuje za vzniku fosfanu a kyseliny trihysdrogenfosforečné.
V přítomnosti vody probíhá reakce za uvolňování vodíku.
4 H3P 0 3 -> PH3 + 3H3PO4

H3PO3 + H 20 ->• H3PO4 + H2

Kyselina hydrogenfosforečná (HP03)nje polymemí, sklo­

vitá látka, dobře rozpustná ve vodě. Rekací s vodou přechází
na kyselinu trihydrogenfosforečnou.
Kyselina trihydrogenfosforečná H3 P 0 4 je bezbarvá krys­ vlastnosti H3 P 0 4
talická látka s vrstevnatou strukturou. Je velmi dobře roz­
pustná ve vodě a patří mezi poměrně silné kyseliny. Do prode­
je je dodávána ve formě svého 85% vodného roztoku. Používá
se k povrchové antikorozní úpravě kovů (tzv. fosfátování)
a k okyselování nápojů (potravinářský průmysl).
Kyselina fosforečná je trojsytnou kyselinou, která tvoří S O li H3 PO4
tři řady solí. Všechny dihydrogenfosforečnany obsahují
anion H 2PO4 a jsou rozpustné ve vodě. Z hydrogenfosforeč-
nanů a fosforečnanů jsou rozpustné pouze soli alkalických
kovů. Anionty fosforečnanový PO^- a hydrogenfosforečnanový
HPC>4~ podléhají ve vodném roztoku hydrolýze.
PO 4" + H20 — HPO4" + OH-

H PO ^ + H20 — H 2P04 + OH"

Jednou z významných solí kyseliny trihydrogenfosforečné

je fosforečnan vápenatý Ca3 (P04)2. Je podstatnou složkou
fosforitu a apatitu, které jsou základní surovinou pro výrobu
průmyslových fosforečných hnojiv. Je ve vodě nerozpustný,
a proto se reakcí s kyselinou sírovou převádí na rozpustný
dihydrogenfosforečnan vápenatý. Jeho směs s dihydrátem sí­ superfosfát
ranu vápenatého, který je dalším produktem této rekace, se
nazývá superfosfát.
176

Ca 3(P 0 4)2 + 2H 2S 0 4 + 2H20 -»

Ca(H 2P 0 4)2 + 2CaS0 4 . 2H20

superfosfát

Další průmyslově významnou sloučeninou fosforu je tri-

fosforečnan sodný Na5 P3 O10. Používá se jako změkčovadlo
vody, protože váže hořečnaté a vápenaté ionty, které způsobují
její tvrdost (viz str. 142).

Mezi velmi důležité sloučeniny fosforu, které našly uplatnění jako

retardéry hoření, speciální plastické hmoty apod., náležejí tzv. fosfa­
fosfazeny zeny. Jejich základní skelet je tvořen střídajícími se atomy dusíku
a fosforu. Každý z atomů fosforu v jejich molekule nese dva substi-
tuenty:

X
I
N — P = N —
I X = substituent;
X např. F, Cl, Br, -N H 2 aj.

Fosfazeny mají jak lineární, tak i cyklickou strukturu a celá řada

z nich je polymemí povahy.

5.3. Arsen, antimon, bismut

výskyt Arsen, antimon a bismut jsou v zemské kůře poměrně

vzácné. Nejčastěji se vyskytují ve sloučeninách s chalkogeny
(S, Se, Te). Všechny tři uvedené prvky jsou známé odedávna.
Byly izolovány dříve než elementární dusík nebo fosfor. Jedo­
vatost arsenu byla například známa již v 5. stol. př. n.l. a bis­
mut se od roku 1450 používá k výrobě slitiny zvané liteřina, ze
které se zhotovují tiskařské typy.

výroba arsenu Arsen se vyrábí žíháním arsenopyritu FeAsS (nejvýznam­

nější ruda As) za nepřístupu vzduchu.
FeAsS —» FeS + As

Vyskytuje se v několika alotropických modifikacích, ze

kterých je za běžných podmínek nejstabilnější kovový neboli
šedý arsen. Je to kovově šedá, ocelově lesklá, křehká krysta­
lická látka s vrstevnatou strukturou.
 177
Antimon se získává tavením sulfidu antimonitého se žele­ výroba antimonu
zem. Průběh reakce vyjadřuje následující chemická rovnice:
Sb2 S 3 + 3Fe -> 3FeS + 2Sb

Je známý v šesti alotropických modifikacích. Stálý je kovo­

vý neboli šedý antimon, který má podobně jako arsen vrstev­
natou strukturu.
Bismut se vyrábí stejným způsobem jako antimon. Je to výroba bismutu
křehký, bílý kov, který má lehký nádech do červena. Svojí
strukturou se podobá šedému arsenu.

Arsen a antimon se svými vlastnostmi řadí mezi polokovy.

Nejsou tažné ani kujné a mají vysoký měrný elektrický odpor.
Bismut je typický kov, podobný cínu nebo olovu.

Sloučeniny arsenu, antimonu a bismutu

Všechny tři prvky reagují s vodíkem za vzniku sloučenin

obecného vzorce MH3. Jejich stabilita klesá od arsanu k bis-
mutanu. Arsan AsH3 se připravuje obdobně jako fosfan PH 3
rozkladem arsenidů neušlechtilých kovů vodou nebo zředě­
nými kyselinami.
Na3As + 3H20 -> AsH 3 + 3NaOH

Není termicky stabilní a při zahřívání se rozkládá na arsen

a vodík. Tato reakce se využívá při tzv. Marshově zkoušce, Marshova
která slouží ke kvalitativnímu důkazu arsenu. Arsan je silným zkouška
redukčním činidlem. Stiban SbH3 a bismutan BiH3 mají
obdobné vlastnosti jako arsan.

Reakcí arsenu, antimonu a bismutu s halogeny vznikají

halogenidy, jejichž složení lze vyjádřit obecnými vzorci MX 3 halogenidy
(např. AsCl3) a MX 5 (např. BiF5).

Halogenidy arsenité AsX3 a halogenidy antimonité SbX3 (X = F,

C l, Br, I) působením vody snadno hydrolyzují, zatímco halogenidy
bism utité BiX3 jsou vůči hydrolýze poněkud odolnější a lze je izolovat
i z jejich vodných roztoků.
Z halogenidů obecného vzorce MX5 (M = As, Sb, Bi) jsou známy
pouze fluoridy (např. fluorid bismutičný BÍF5) a chloridy As a Sb.
Nejreaktivnější z halogenidů je fluorid bismutičný BiFs, který reaguje
s vodou explozivně.
178
oxidy Mezi kyslíkaté sloučeniny arsenu, antimonu a bismutu
a kyslíkaté patří oxidy, kyseliny a jejich soli. Oxid arsenitý As4 0 6 a oxid
kyseliny antimonitý Sb4 0 6 mají obdobnou strukturu jako P4 0 6 a vzni­
kají hořením prvků na vzduchu. Oxid bismutitý BÍ2 O3 se
připravuje obdobně jako výše uvedené oxidy nebo termickým
rozkladem dusičnanu bismutitého. Na rozdíl od oxidu arse-
nitého a antimonitého nemá již kyselé vlastnosti.
Kyselina arsenitá H3ASO3 existuje pouze ve vodných
roztocích. Je velmi slabou kyselinou. Arsenitany alkalických
kovů jsou rozpustné ve vodě.
Kyselina antimonitá a její soli jsou v porovnání s analo­
gickými sloučeninami arsenu méně známé a většinou hůře
definované.
Jednou z významných sloučenin této skupiny je oxid arse-
ničný As2 Os, který reaguje s vodou za vzniku kyseliny trihy-
drogenarseničné H3 As04. Od této trojsytné kyseliny lze od­
vodit tři řady solí, které se podobají fosforečnanům.
Oxid antimoničný Sb2 Os je ve vodě málo rozpustný a oxid
bismutičný Bi2 0 5 nebyl v čisté formě dosud připraven.
 179

6. Prvky VI. skupiny 15 16

v MM vit
17

Šestou skupinu periodické soustavy prvků tvoří: kys­

lík (O), síra (S) a selen (Se), které patří mezi nekovy, polokov
tellur (Te) a kovové polonium (Po). Tyto prvky bývají ozna­
čovány skupinovým názvem chalkogeny (tzn. rudotvomé). Ve
valenční vrstvě mají šest elektronů; její elektronová konfi­
gurace je proto ns2np4.

6.1. Kyslík

Kyslík je nejrozšířenějším prvkem na Zemi. Je nedílnou

součástí vzduchu, který ho obsahuje 21 objemových procent. výskyt kyslíku
Vázaný se vyskytuje v hydrosféře a litosféře. Je také význam­
ným biogenním prvkem, protože je součástí všech živých
organizmů. Přírodní kyslík je směsí tří izotopů lóO (99,76%),
,70 (0,04%) a l80 (0,2%). Vyskytuje se ve dvou alotropických modifikace
modifikacích, známých pod názvy dikyslík 0 2 a ozon 0 3. kyslíku

Ozon 0 3, jehož molekuly jsou tvořeny třemi atomy kyslí­ ozon

ku, je jedovatý, bezbarvý, v silnějších vrstvách modrý plyn
charakteristického zápachu. Kapalný ozon je modrý a pevný
čemofialový.
Ozon se v přírodě vyskytuje především ve výších vrst­
vách atmosféry, kde vzniká působením ultrafialového záření
na kyslík. Největší množství ozonu je obsaženo v tzv. ozo-
nové vrstvě, která je částí stratosféry a nachází se 25 -
30 km nad zemským povrchem. Ozonová vrstva působí jako
filtr chránící živé organizmy před negativním vlivem ultra­
fialového záření.

K přípravě ozonu se používají tzv. ozonizátory. V ozonizátoru do­ priprava

chází účinkem tichého elektrického výboje na vzdušný kyslík k rozště­ a reaktivita ozonu
pení části molekul O2 na atomární kyslík, který potom reaguje s dalšími
molekulami O2 za vzniku ozonu. Získaný ozon se používá při sterilizaci
vody, bělení olejů a škrobu.
Ozon je velmi reaktivní. Snadno se rozkládá za uvolnění atomární­
ho kyslíku, a proto má silné oxidační účinky. Jeho směs se vzduchem,
která obsahuje více než 70% ozonu, je výbušná. Ozon reaguje téměř se
všemi kovy (s výjimkou zlata, platiny a iridia) za vzniku oxidů. Reakcí
s alkalickými hydroxidy poskytuje nestabilní sloučeniny, zvané ozoni-
dy, obecného vzorce MO3.
180
kyslík Dikyslík 0 2 (dále jen kyslík) je za normálních podmínek
bezbarvý plyn s bodem varu -183 °C a bodem tání -218,8 °C.
Je tvořen dvouatomovými molekulami, ve kterých jsou atomy
kyslíku poutány dvojnou vazbou.

příprava Kyslík se připravuje několika způsoby:

a) Některé kyslíkaté soli a oxidy se účinkem tepla rozkládají
za uvolnění kyslíku:
- Z kyslíkatých solí se pro tuto reakci nejčastěji používají:
chlorečnan sodný (draselný), dusičnan sodný (draselný)
a manganistan draselný.

2KC103 k4 2KC1 + 3 0 2

2K N 03 -> 2K N 02 + 0 2

2KM n04 —> K2M n04 + M n02 + 0 2

Z uvedených solí je nej výhodnějším zdrojem kyslíku chlo­

rečnan. Jeho termický rozklad však probíhá dostatečnou
rychlostí pouze za katalytického působení oxidu manga-
ničitého, zatímco oba zbývající děje katalýzu nepotřebují.
- Kyslík lze také připravit termickým rozkladem některých
oxidů, např. rtuťnatého a stříbrného:
2HgO -> 2Hg + 0 2

2Ag20 4Ag + 0 2

b) Další možností laboratorní přípravy kyslíku je katalytický

rozklad vodného roztoku peroxidu vodíku. Reakce je kata-
lyzována oxidem manganičitým:

2H20 2 -> 2H20 + 0 2

c) Kyslík je možné také získat elektrolýzou zředěného rozto­

ku kyseliny sírové. (Podrobnější informace získáte v kapitole
nazvané elektrochemie, která je součástí II. dílu učebnice).

výroba Průmyslová výroba kyslíku je založena na frakční desti­

laci zkapalněného vzduchu. Čistý i vzdušný kyslík se uplatňu­
je v celé řadě oxidačních reakcí a při spalování nejrůznějších

* Práce se rtutí je pro je jí jedovatost ve školní laboratoři přísně zakázána.

 181
materiálů. Používá se také v lékařství (dýchací přístroje, kyslí­
kové stany apod.) a při sváření či řezání kovů.

Kyslík se nachází v VI. skupině periodické soustavy prvků. vlastnosti

Vzhledem ke svému umístění v pravé horní části periodické
tabulky je po fluoru druhým nejelektronegativnějším prvkem.
Je velmi reaktivní. Molekulární kyslík se přímo slučuje s vět­
šinou prvků za vzniku oxidů. Existují prvky, např. W, Pt a Au,
které s kyslíkem přímo nereagují, a proto se jejich oxidy připra­
vují jiným způsobem. Jediné prvky jejichž oxidy nebyly dosud
připraveny, jsou He, Ne a Ar. Některé prvky, např. uhlík, dusík,
síra a fosfor, tvoří s kyslíkem několik různých oxidů. Zapa­
matujte si, že oxidační číslo kyslíku v oxidech je vždy -II.
Atomární kyslík je v porovnání s molekulárním podstatně
reaktivnější. Jeho reakce mají často explozivní charakter.

Oxidy

Oxidy jsou binární sloučeniny prvků s kyslíkem, ve kte­

rých je kyslík elektronegativnější složkou. Tyto sloučeniny lze
dále dělit na základě různých kritérií. Velmi často se vychází
z jejich chemického chování, na jehož základě rozlišujeme rozdělení oxidů
oxidy kyselé, bazické, amfotemí a neutrální. podle vlastností

a) Do skupiny kyselých oxidů patří většina oxidů odvoze­

ných od nekovových prvků (C 0 2, N 0 2, S 0 3 apod.) a oxidy
kovů s oxidačním číslem vyšším než V (C r03, M o03, W 0 3
aj.). Některé oxidy tohoto typu reagují s vodou za vzniku
kyslíkatých kyselin. Jiné, které jsou ve vodě nerozpustné,
se rozpouštějí v zásadách za vzniku příslušných solí.

b) Skupinu bazických oxidů tvoří sloučeniny elektropozi-

tivních prvků (Na20 , CaO, BaO, MgO aj.). S vodou reagují
za vzniku hydroxidů.

c) Mezi amfoterní oxidy patří oxidy kovů s nižšími oxidační­

mi čísly (např. ZnO). Je pro ně charakteristické, že reagují
s kyselinami i se zásadami za vzniku solí. Soli vzniklé
reakcí amfoterních oxidů se zásadami mají atom kovu
(v tomto případě zinku) vázaný v aniontu.
ZnO + H2S 0 4 —> ZnS04 + H20
ZnO + 2NaOH + H20 -> Na2[Zn(OH)4]
tetrahydroxozinečnatan sodný
 d) Db skupiny neutrálních oxidů jsou řazeny látky, které
nereagují ani s kyselinami ani se zásadami (např. CO, NO).

rozdělení oxidů Oxidy lze také dělit na základě struktury, která pocho­
podle struktury pitelně ovlivňuje i jejich vlastnosti. Lze hovořit o oxidech
iontových, polymerních, molekulových a podvojných.

a) Struktura iontových oxidů je tvořena oxidovými anionty O 2“, které

se váží vazbami převážně iontového charakteru s kationty elektro-
pozitivních kovů. Tyto oxidy jsou známy především u alkalických
kovů, kovů alkalických zemin, lathanoidů, aktinoidů a některých
přechodných kovů v nízkých oxidačních stupních. Anion O 2- je
velmi silnou zásadou. S vodou reaguje za vzniku hydroxidového
aniontu OH- (odnímá j í proton).
O 2- + H 20 2 0 řT

Vzhledem k tomu se iontové oxidy, které reagují s vodou, označují

jako zásadotvorné. Ty, které se s vodou neslučují, reagují se zředě­
nými silnými kyselinami. V průběhu reakce vzniká sůl příslušné
kyseliny a voda.

b) Polymerní oxidy tvoří řetězovitá rovinná, případně trojrozměrná

uskupení, ve kterých jsou kyslíkové atomy vázány s atomy kovů
převážně kovalentními vazbami. Uvedené oxidy jsou známy přede­
vším u kovů se střední a vyšší elektronegativitou (hodnota jejich
elektronegativity bývá větší než 1,5) a u některých polokovů a neko­
vů (B, Si, Ge, Se, Te).
Většina oxidů této skupiny s vodou nereaguje, avšak reakcí někte­
rých, tzv. kyselinotvorných oxidů (CrOi, SeC>2, B2O3), vznikají
odpovídající kyseliny. Další oxidy (např. CuO, HgO) reagují se
silnými kyselinami a jiné, tzv. am foterní (např. Z11O), s kyselinami
i hydroxidy. V krystalickém stavu je však řada amfotemích oxidů
(např. BeO, AI2O3) vůči kyselinám i zásadám velmi odolná.

c) Pro molekulové oxidy je charakteristické, že tvoří přesně defi­

nované molekuly, ve kterých jsou atomy kyslíku a příslušného prvku
vázány kovalentními vazbami. Jako příklad si můžeme uvést NO,
CI2O, Mn207, N2O4, P4O10 a P4O6. Tyto oxidy tvoří většinou nekovy
(dusík, uhlík, fosfor, vodík, chlor, brom, jod a síra), arsen, antimon
VII VIII
a některé kovy ve vysokých oxidačních stupních (Mn , Os ).
Většina zmíněných oxidů této skupiny je kyselinotvomá. Patří sem
však také oxidy, které s vodou nereagují (např. CO ), a proto se
označují jako oxidy neutrální.

d) Podvojné oxidy obsahují ve svých molekulách atomy dvou kovů,

které jsou vázány s kyslíkovými atomy do trojrozměrných struktur.
Jako příklad si uvedeme SrSnOí a KNb03. Více se uvedenými
sloučeninami zabývat nebudeme.
 183

Voda

Nejvýznamnější sloučeninou kyslíku a současně nejrozší­

řenější látkou vůbec je voda H20 . V přírodě se běžně vysky­
tuje ve skupenství pevném (led), kapalném (voda) a plynném
(vodní pára).
Čistá voda je za běžných podmínek bezbarvá kapalina bez vlastnosti
zápachu, v silných vrstvách blankytně modrá. Její hustota je
při 4 °C = 1,0 g . c rrf3.
Voda se v přírodě nikdy nevyskytuje čistá. Podle původu
jsou v ní rozpuštěny, případně rozptýleny různé látky. Proto se
voda s ohledem na způsob využití čistí, sterilizuje nebo zbavu­
je tvrdosti. V chemických laboratořích apod. se nejčastěji uží­
vá voda destilovaná, kterou však nelze považovat za vodu
chemicky čistou.
Atomy vázané v molekule vody nejsou uspořádány v jedné tvar
přímce, ale svírají úhel přibližně 105°. molekuly vody

Molekuly vody mají díky svému tvaru a polaritě vazeb

mezi kyslíkem a vodíkem silně polární charakter (podrobněji
viz str. 46). Voda proto velmi dobře rozpouští látky složené
z iontů, např. chlorid sodný. Při jejich rozpouštění se uvolněné
ionty obklopují polárními molekulami vody, neboli se hydra-
tují. Struktura molekuly vody umožňuje také tvorbu vazeb
prostřednictvím vodíkových můstků. Ty významným způso­
bem ovlivňují její vlastnosti (viz str. 48). Voda se účastní celé
řady reakcí, proto některé její chemické vlastnosti byly probrá­
ny již dříve (např. teorie kyselin a zásad).

Led tvoří řadu polymorfních modifikací. Obyčejný led, který vzniká

ochlazením vody na 0 °C při atmosférickém tlaku, krystalizuje v šeste-
rečné soustavě. Bylo zjištěno, že struktura obyčejného ledu je poměrně
prázdná. Jinými slovy řečeno, jsou v ní velké dutiny podmíněné vzá­
jem nou orientací jednotlivých molekul vody. I v ledu se vyskytují vodí­
kové nůstky. Díky své struktuře má obyčejný led nižší hustotu než voda,
a proto plave na jejím povrchu.
Při nízkých tlacích provázených teplotami - 8 0 až -1 4 0 °C krysta­
lizuje led v soustavě krychlové. Jeho hustota je přibližně stejná jako
u obyčejného ledu. Další modifikace ledu, která je amorfní, vzniká
kondenzací vodní páry při teplotě nižší než -1 1 0 °C. Při vysokých
tlacích může vznikat dalších šest modifikcí ledu, pro které je charakte­
ristické, že m ají větší hustotu než voda.
184
Doposud jsme se zabývali vodou jako chemickou látkou.
Voda se však také uplatňuje jako součást chemické struktury
mnohých látek, tzv. hydrátů. Jejich problematika je poměrně
složitá.
V některých „hydrátech“ chemická individualita vázaných
molekul vody zcela zaniká. Proto se pro tyto sloučeniny název
hydrát nepoužívá. Nejvýznamnější z nich jsou některé kyse­
liny a hydroxidy, které lze formálně považovat za hydráty
odpovídajících oxidů (kyselé a bazické oxidy, viz výše). Pro
hydráty hydráty je však charakteristické, že v jejich struktuře zůstává
chemická individualita molekul vody zachována. Do této sku­
piny patří především krystalohydráty a aquakomplexy, které se
vzájemně liší vazebnými poměry ve svých molekulách.
Krystalohydráty. V krystalech některých solí je vázáno
určité množství rozpouštědla, v našem případě vody, z něhož
sůl krystalizovala. Voda vázaná tímto způsobem se označuje
jako krystalová. Uvedenou skutečnost vyjadřují i stechiome-
trické vzorce příslušných sloučenin. Některé z nich již znáte.
Například: C u S 0 4 . 5H 20 ; Na 2S 0 4 . 10H2C) aj.
krystalová voda Krystalová voda je součástí krystalové struktury krysta-
lohydrátů a přímo ovlivňuje jejich fyzikální, případně i che­
mické vlastnosti (barvu, rozpustnost aj.). Jako příklad si může­
me uvést sádrovec a sádru, která vzniká v průběhu jeho zahří­
vání (viz str. 142). Některé krystalohydráty jsou velmi la b iln í,
snadno ztrácejí krystalovou vodu a přecházejí na nižší krysta­
lohydráty, případně bezvodou látku.
komplexní Aquakomplexy patří mezi komplexní sloučeniny, se který­
sloučeniny mi se seznámíte ve II. dílu této učebnice. Aquakomplexy ve
svých molekulách obsahují donor-akceptomí vazby, na kte­
rých se podílejí volné elektronové páry přítomné na atomech
kyslíku vázaných v molekulách vod^. Jako příklad lze uvést
kation tetraaquaměďnatý [Cu(H 20 ) 4] .

Peroxid vodíku a jeho soli

Peroxid vodíku H20 2 je další významnou sloučeninou

kyslíku s vodíkem. Všimněte si, že jeho molekula není pla-
námí - atomy vodíku leží v různých rovinách.
Peroxid vodíku je bezbarvá, sirupovitá kapalina, ve které se
vodíkové můstky uplatňují ještě více než ve vodě. Proto je

* Mírou stálosti krystalohydrátů je tlak vodní páry, která je při dané teplotě
v rovnováze s krystalohydrátem. Touto problematikou se však zabývat nebu­
deme.
 185
peroxid vodíku výborným polárním rozpouštědlem. Připra- příprava
vuje se reakcí peroxidu barnatého B a 0 2 se zředěnou kyselinou
sírovou.
B a 0 2 + H 2SO 4 —> B aS 0 4 + H 20 2

struktura molekuly
peroxidu vodíku

Nerozpustný síran barnatý se z reakční směsi odstraňuje

filtrací a získaný filtrát obsahuje zředěný roztok peroxidu
vodíku. Peroxid vodíku není termicky příliš stabilní a ještě
před dosažením bodu varu se explozivně rozkládá. Jeho bod
varu - 152,1 °C - byl stanoven výpočtem. Za laboratorní
teploty je však peroxid vodíku poměrně stálý a jeho rozklad na
kyslík a vodu probíhá jen pomalu.

Rozklad peroxidu vodíku probíhá radikálovým m echanizm em

a urychlují ho jem ně rozptýlené kovy a prach. Rozklad je však možné
také zpomalit. Jako stabilizátory se používají některé anorganické kyse­
liny.

Sumárně lze rozklad peroxidu vodíku popsat následující

chemickou rovnicí:
2H 20 2 -> 2H20 + 0 2

Peroxid vodíku má velmi silné oxidační účinky. Na- oxidační

příklad v kyselém prostředí oxiduje iodidový anion až na vlastnosti
molekulární jod:
2\~ + H 20 2 + 2H 30 + -> I2 + 4H20

Je rovněž schopen oxidovat sulfidy (soli kyseliny siro­

vodíkové) na sírany:
S2~ + 4H 20 2 SC>4- + 4H20

Ve styku s některými silnými oxidačními činidly však

může peroxid vodíku působit jako činidlo redukční. To redukční
dokazuje, že chování látek je podmíněno i jejich okolím. Pří- vlastnosti
186
kladem takové reakce je redukce oxidu stříbrného nebo reakce
manganistanu s peroxidem vodíku v kyselém prostředí, která
bývá často využívána k přípravě kyslíku.
Ag20 + H 20 2 —^ 2Ag + H20 + 0 2

5H 20 2 + 2MnO^ + 6H 30 + -> 5 0 2 + 2M n2+ + 14H20

Peroxid vodíku má charakter slabé kyseliny a v jeho

molekule může dojít k náhradě jednoho nebo obou atomů
vodíku. Se silnými hydroxidy tak vytváří dva typy solí -
hydrogenperoxidy M !H 0 2 a peroxidy M 20 2.
peroxidy kovů Peroxidy jsou známé u alkalických kovů a kovů alka­
lických zemin. Lze je například připravit spalováním někte­
rého z alkalických kovů (s výjimkou Li) v kyslíku. Děj vysti­
huje obecná rovnice:
2M + 0 2 —> M 20 2

Peroxid bamatý se připravuje zahříváním oxidu barnatého

(nad teplotu 500 °C) v proudu kyslíku.
2BaO + 0 2 —) 2B a02

Peroxidy alkalických kovů a kovů alkalických zemin patří

mezi iontové sloučeniny. Je třeba si uvědomit, že peroxidický
bazicita 0% anion of ~ je extrémně silnou bází. Je například schopen
odejmout proton molekule vody.
O 2~ + 2H20 -> H 20 2 + 2QYT

Hyperoxidy

Kyslík tvoří s alkalickými kovy (s výjimkou Li) ještě tzv.

hyperoxidy M!0 2, které ve své struktuře obsahují hyperoxi-
dový anion 0 2 vázaný s kationtem kovu. Hyperoxidy draselný,
rubidný a česný vznikají přímým slučováním příslušného kovu
s kyslíkem (str. 133), zatímco hyperoxid sodný se připravuje
při zvýšené teplotě a tlaku reakcí peroxidu sodného s kyslí­
kem. Hy^eroxidový anion 0 2, je podobně jako peroxidový
bazicita 0 ~2 anion 0 2~, silnou bází. Hyperoxidy velmi ochotně reagují
s vodou. V průběhu reakce vzniká odpovídající hydroxid, pe­
roxid vodíku a kyslík.
2 0 2 + 2H20 -> 20H~ + H 20 2 + 0 2
 187

6.2. Síra

Síra je druhým prvkem VI. skupiny periodické soustavy

prvků. Volná se nachází v blízkosti sopek a je obsažena i v so­
pečných plynech. Častěji se však vyskytuje vázaná, zvláště ve výskyt
formě sulfidů a síranů. Ze sulfidů jsou nejdůležitější pyrit
FeS2, sfalerit ZnS, rumělka (cinabarit) HgS, galenit PbS,
chalkozin Cu2S a chalkopyrit CuFeS2. K nejznámějším síra­
nům patří například Glauberova sůl Na 2S 0 4 . 10H20 , sádro­
vec C a S 0 4 . 2H 20 , a baryt B aS 0 4. Mnohé z uvedených slou­
čenin jsou využívány jako rudy. Š íraje také nedílnou součástí
bílkovin, a patří proto mezi biogenní prvky. Pro síruje charak­
teristické žluté zabarvení.
Síra se nejčastěji těží tzv. Frashovou metodou, založenou těžba
na roztavení síry v jejích podzemních ložiscích přehřátou vod­
ní párou, která je do ložiska vháněna sondami. Zkapalněná síra
se pak odtud vyhání stlačeným horkým vzduchem. Získáná
síra je velmi čistá (99,6 %), a proto se většinou dále neupra­
vuje.
Síra se v pevném stavu vyskytuje ve dvou alotropických modifikace síry
modifikacích - kosočtverečné a jednoklonné. Obě modi­
fikace jsou tvořeny cyklickými molekulami S8, liší se však jejich
uspořádáním v krystalové struktuře.

S
struktura
molekuly síry Ss

Kromě krystalické síry jsou také známy její amorfní for­

my - plastická síra a sirný květ. Plastická síra vzniká prudkým
ochlazením kapalné síry a sirný květ ochlazením sirných par.
Plastická síra však není stabilní a časem přechází na síru
kosočtverečnou.

Síra má bod tání 119 °C. Při této teplotě se mění ve žlutou kapalinu,
která při zahřívání nad 160 °C hnědne a zvyšuje svoji viskozitu. Příčinou
je otevírání cyklických molekul Ss a jejich následné spojování do dlou­
hých řetězců obsahujících až 200 000 atomů síry. Další zvyšování
teploty vede ke zkracování vytvořených řetězců, což je spojeno s opět­
ným poklesem viskozity. Bod varu síry je 444,6 °C. Při vyšší teplotě
vznikají sim é páry tvořené 2 až 8 atomovými molekulami. Při teplotách
nad 900 °C jsou však schopné existence pouze molekuly S2.
188
vlastnosti Síra tvoří velké množství anorganických i organických
sloučenin. Její elektronegativita je v porovnání s kyslíkem niž­
ší (2,60). Nejvyšší kladné oxidační číslo, kterého může síra
vázaná ve sloučeninách dosáhnout, je +VI a nejnižší -II. Síra
se s většinou prvků slučuje přímo. Některé z těchto reakcí je
však třeba provádět za vyšších teplot.

Sloučeniny síry s kyslíkem

Mezi nejvýznamnější sloučeniny této skupiny patří oxid

siřičitý, oxid sírový, dále kyselina siřičitá, sírová a jejich soli.
Oxid siřičitý S 0 2 je bezbarvý plyn štiplavého zápachu,
který lze získat přímou reakcí prvků.
S + o2 —> so2
příprava V chemické laboratoři se nejčastěji připravuje reakcí siři-
čitanu sodného s kyselinou sírovou:
Na 2S 0 3 + H 2S 0 4 —> Na 2S 0 4 + S 0 2 + H20

Průmyslově se oxid siřičitý vyrábí spalováním síry nebo

pražením pyritu FeS2.
4FeS 2 + 110 2 —> 2Fe 20 3 + 8 S 0 2

redukční účinky Oxid siřičitý má výrazné redukční účinky. Ve většině

reakcí proto vystupuje jako redukční činidlo. Je například
schopen redukovat mangan v oxidačním čísle VII (manga­
nistany) až na mangan v oxidačním čísle II.
5 S 0 2 + 2M n 0 4 + 2H20 -> 2M n2+ + 5 S 0 4" + 4H*

Redukuje také chlor, případně i kyselinu dusičnou:

Cl 2 + S 0 2 + 2H20 -> 2HC1 + H 2S 0 4

2 H N 0 3 + 3 S 0 2 + 2H20 -> 2NO + 3H 2S 0 4

oxidační účinky Existují však i reakce, ve kterých oxid siřičitý vystupuje

jako činidlo oxidační. Tímto způsobem například reaguje
s uhlíkem a vodíkem. Obě reakce probíhají za zvýšené teploty.
so2 + C -» S + co 2
S 0 2 + 2H 2 -> S + 2H20
 189
Za přítomnosti katalyzátoru reaguje oxid siřičitý s kyslí­
kem za vzniku oxidu sírového.
2S02 + 0 2 -> 2S03

Oxid siřičitý má značné průmyslové využití, např. při výro­ použití

bě kyseliny sírové nebo celulózy. Na druhé straně však patří
mezi látky ohrožující naše životní prostředí. Velká množství
oxidu siřičitého se dostávají do ovzduší při spalování nekva­
litního hnědého uhlí a některých ropných výrobků.
Oxid siřičitý je součástí kyselých dešťů, podporuje korozi škodlivost
kovů, ničí jehličnaté lesy i další vegetaci a ohrožuje lidské oxidu siřičitého
zdraví. Způsobuje záněty průdušek apod. Ve vyspělých ze­
mích se koncentrace obsah oxidu siřičitého v ovzduší sleduje
a o jeho výskytu je veřejnost informována.

Kyselina siřičitá H2S 0 3 vzniká reakcí oxidu siřičitého

s vodou. Vzniklý roztok je mírně kyselý, avšak molekuly kyse­
liny siřičité jsou v něm obsaženy pouze v nepatrném množství.
Většina oxidu siřičitého totiž zůstává v tzv. hydratované for­
mě: S 0 2 . nH 20 . Kyselina siřičitá tvoří dvě řady solí. Hydro- soli
gensiřičitany, pro které je charakteristický anion H S 0 3, a siři- kyseliny siřičité
čitany s aniontem S 0 3~.
Hydrogensiřičitany se připravují zaváděním oxidu siři­
čitého do vodného roztoku nebo suspenze hydroxidů, případně
uhličitanů.
NaOH + S 0 2 -> N aH S 0 3

C a C 0 3 + 2 S 0 2 + H20 -> C a(H S0 3)2 + C 0 2

Nej významnější je hydrogensiřičitan vápenatý Ca(HS03)2,

který se používá při získávání celulózy ze dřeva.
Siřičitany alkalických kovů se připravují reakcí hydro-
gensiřičitanů s ekvivalentním množstvím hydroxidu.
NaHSOj + NaOH -> Na 2S 0 3 + H20

Jako příklad si uvedeme siřičitan sodný Na2S 0 3, který se

používá k odstraňování chloru v papírenském a textilním
průmyslu a je základní součástí fotografických vývojek.
190
redukční Siřičitany i hydrogensiřičtany patří mezi středně silná redukční
vlastnosti S 0 2 činidla. Siřičitany se na vzduchu a zejména v roztocích snadno oxidují
na sírany. Tyto reakce probíhají již při běžných teplotách.
2Na2SC>3 + O 2 —> 2Na2SC>4

Žíháním siřičitanů alkalických kovů vznikají sulfidy a sírany. N ěkte­

ré siřičitany se však při vysokých teplotách rozkládají za vzniku oxidů.
4K 2S 0 3 -» 3K 2S 0 4 + K2S

M gS03 —> MgO + SO 2

Kondenzací hydrogensiřičitanů vznikají disiřičitany. Disiřičitany

mají podobně jako siřičitany a hydrogensiřičitany redukční vlast­
nosti.
2 KHSO 3 -> K 2S 2O 5 + H20

Jejich anionty jsou nesymetrické (O 2S - S 0 3)2~ a obsahují síru ve

dvou oxidačních stavech S 1 a Sv .

kyselina Redukcí hydrogensiřičitanů vznikají soli kyseliny dithioničité

dithioničitá H 2S 2O 4, která však nebyla doposud připravena.
2 NaHSC>3 + Zn + SO 2 —> Na 2S 2C>4 + ZnS 0 3 + H 2O

Anion dithioničitanový S 2 0 Í~ je tvořen dvěma skupinami SO 2 a má

tedy strukturu O 2S -S O 2. Nej významnější z uvedených solí je dithio-
ničitan sodný. Ve formě dihydrátu N a 2S 2C>4 . 2 H 2O se uplatňuje jako
průmyslové redukční činidlo. Redukuje například ionty těžkých kovů na
příslušný kov. Této jeho vlastnosti bývá využíváno při čištění odpadních
vod.

Oxid sírový SO 3 je v plynném stavu tvořen molekulami,

které mají tvar rovnostranného trojúhelníku s atomem síry ve
středu. Za norm álních podm ínek (teplota 0 °C a tlak
101,325 kPa) se oxid sírový vyskytuje v několika modifika­
cích.
modifikace Modifikace y - S 0 3 je pevná, ledu podobná látka, která je
oxidu sírového tvořena cyklickými molekulami (S 0 3)3. Další dvě modifikace,
a - S 0 3 a P - S 0 3, jsou polymemí. Ve všech třech uvedených
modifikacích je každý atom síry tetraedricky obklopen čtyřmi
atomy kyslíku, z nichž dva jsou vždy společné se dvěma sou­
sedními atomy síry.

trimerní
oxid sírový
 191
Oxid sírový se nejčastěji připravuje vydestilováním z olea. příprava
(Oleum je 25 - 65% roztok oxidu sírového v kyselině sírové,
viz dále.) Jinou možností je termický rozklad některých síranů.
Fe 2(S 0 4)3 Fe2 0 3 + 3 S 0 3

Průmyslově se oxid sírový vyrábí katalytickou oxidací

oxidu siřičitého (viz dále).
Oxid sírový je silně hygroskopický. Je například schopen vlastnosti
odnímat vodu organickým sloučeninám, které v důsledku toho
uhelnatí. S oxidy některých kovů reaguje za vzniku síranů.
Tyto reakce mají průmyslové využití při odstraňování oxidu
sírového z kouřových plynů.

Kyselina sírová H2S 0 4 je bezbarvá, olejovitá kapalina.

Vzniká reakcí oxidu sírového s vodou. Průběh reakce je tak
prudký, že dochází ke vzniku aerosolu. Při průmyslové výrobě výroba
se proto nerozpouští oxid sírový ve vodě, ale v koncentrované kyseliny sírové
kyselině sírové. Vzniká oleum, ze kterého se kyselina sírová
o požadované koncentraci získává ředěním. Ředění olea, pří­
padně koncentrované kyseliny sírové, je provázeno vývojem
velkého množství tepla. Z uvedeného důvodu je nutné lít kyse­
linu do vody, nikdy naopak.

Pro výrobu kyseliny sírové byly postupně vyvinuty dvě metody -

nitrozní a kontaktní. Nitrozní metoda se v současné době již téměř
nepoužívá. V jejím průběhu se oxid siřičitý v přítomnosti vody oxiduje
prostřednictvím oxidu dusičitého. Vznikající meziprodukt, kterým je
hydrogensíran nitrosylu NOHSO4, reaguje s vodou za vzniku kyseliny
sírové a oxidu dusnatého. Oxid dusnatý reaguje se vzdušným kyslíkem
zpět na oxid dusičitý a ten se vrací do výroby. Celý proces lze sche­
maticky vyjádřit následujícími rovnicemi:
N 02 + S 02 + H20 -> H2SO4 + NO

2NO + 0 2 -> 2N02

Uvědomte si, že oxidy dusíku se v průběhu reakce nespotřebovávají.

U platňují se pouze jako přenašeč kyslíku.
Mnohem používanější je kontaktní způsob výroby kyseliny síro­
vé, při kterém je oxid siřičitý oxidován na oxid sírový za katalytického
působení oxidu vanadičného. Průběh reakce popisují následující rovni­
ce:
V2O5 + S 0 2 -* SO3 + 2 V 0 2

4 V 0 2 + O2 —> 2V2O5

Vyrobený oxid sírový je pohlcován v koncentrované kyselině sírové

za vzniku olea.
192
vlastnosti Kyselina sírová má značnou afinitu k vodě a je ji schopna
(podobně jako oxid sírový) odnímat organickým látkám, které
v důsledku tohoto děje uhelnatí. Koncentrovaná kyselina síro­
vá má značné oxidační účinky a za horka oxiduje i některé
ušlechtilé kovy, např. měď.
Cu + 2 H 2SO 4 —> C uS 0 4 + 2 H 2O + SO 2

Zředěná však reaguje pouze s kovy neušlechtilými, např. se

zinkem:
Zn + H 2SO 4 —> H 2 + Z n S 0 4

soli Kyselina sírová patří mezi silné kyseliny a tvoří dvě

kyseliny sírové řady solí: hydrogensírany s aniontem HSO4 a sírany, pro které
je charakteristický anion S 04~.
V pevném stavu jsou známy pouze hydrogensírany alka­
lických kovů. Připravují se reakcí kyseliny sírové s hydroxidy,
sírany nebo chloridy alkalických kovů.
příprava Sírany se připravují reakcí kyseliny sírové s kovy, jejich
oxidy nebo uhličitany. Můžeme je však také získat neutralizací
kyseliny sírové hydroxidy nebo oxidací sulfidů, případně siři-
čitanů.

Termickou kondenzací hydrogensíranů vznikají disírany. Jako pří­

klad si uvedeme vznik disíranu sodného:
2N aH S 0 4 -> Na 2S 20 7 + H20

V disíranovém aniontu jsou atomy síry spojeny přes atom kyslíku.

Složení disíranového aniontu lze tedy vyjádřit vzorcem (O 3S - O - SO 3)

použití Kyselina sírová i oleum slouží jako výchozí suroviny v celé

kyseliny sírové řadě průmyslových výrob. Uplatňují se např. při výrobě barev,
léčiv a výbušnin. Do obchodů je kyselina sírová dodávána ve
formě 96% vodného roztoku.

Jestliže necháme zreagovat oxid sírový se sulfanem (H 2S)

při teplotě -78 °C, vzniká kyselina thiosírová H2S20 3, která
je velmi nestálá. Její soli - thiosírany - obsahují anion S2 0 3 ~.
Jeho struktura je podobná struktuře síranového aniontu, ve
kterém je jeden atom kyslíku nahrazen sírou. Z toho vyplývá,
že atomy síry vázané v thiosíranech nejsou ekvivalentní.
příprava Thiosírany se připravují zaváděním plynné směsi oxidu
thiosíranii siřičitého a sulfanu (ve vhodném poměru) do roztoků hydro­
xidů alkalických kovů.
 193
T hiosírany se působením silnějších oxidačních činidel (např.
CI2 , Br 2 apod.) oxidují na sírany. Jako příklad si uvedeme oxidaci
thiosíranu sodného chlorem.
Na 2S 20 3 + 4C12 + 5H20 2N aH S 0 4 + 8HC1

Slabší oxidační činidla (např. I2) reagují s thiosírany za vzniku tzv

tetrathionanů.
2S203_ + I2 S4OÍ" + 2 r

U vedená reakce je základem tzv. jodometrie, která se často využívá jodometrie

v analytické chemii.

Jedním z nej významnějších thiosíranu je thiosíran sodný

N a 2S 20 3 , který je podstatnou složkou ustalovače používaného
v černobílé fotografii. (Více informací o této problematice
obsahuje kapitola nazvaná stříbro, která je součástí II. dílu
učebnice.)

Sloučeniny síry s vodíkem

Sulfan H2S je jednou z bezkyslíkatých sloučenin síry. Je to

bezbarvý, velmi jedovatý plyn, páchnoucí po zkažených vej­
cích. Je dobře rozpustný ve vodě a vzniklý roztok má kyselou
reakci. Bývá rozpuštěný v simých minerálních vodách, v ma­
lém množství je obsažen také ve vzduchu. Sulfan je možno příprava
připravit přímou reakcí z prvků, nejčastěji se však připravuje
reakcí sulfidu železnatého s kyselinou chlorovodíkovou:
FeS + 2HC1 H2S + FeCl 2

Za dostatečného přístupu vzduchu hoří sulfan namodra- vlastnosti

lým plamenem. Produktem reakce je oxid siřičitý a voda.
Pokud je však vzduchu nedostatek, místo oxidu siřičitého
vzniká síra.
Sulfan má výhradně redukční vlastnosti. Za vzniku ele­
m entární síry je oxidován např. halogeny nebo kyselinou
dusičnou.
H2S + Cl 2 -» S + 2HC1

3H2S + 2 H N 0 3 -» 2NO + 3S + 4H20

Od sulfanu jsou odvozeny dvě řady solí: hydrogensulfidy, soli

s anionem HS”, a sulfidy, které ve svých molekulách obsahují
anion S2-. Všechny hydrogensulfidy jsou rozpustné ve vodě,
ze sulfidů jsou rozpustné pouze sulfidy alkalických kovů.
194
Kromě sulfanu existují i polysulfany obecného vzorce H 2S11, které
ve své struktuře obsahují nerozvětvené řetězce síry. V čisté formě byly
zatím izolovány polysulfany se dvěma až osmi atomy síry v molekule.
Soli těchto sloučenin se nazývají polysulfídy a ve svých molekulách
pyrit obsahující řetězovité anionty Sn . N ejvýznam nější z polysulfidů je pyrit
neboli disulfíd železnatý FeS 2 - Jeho pražením vzniká oxid siřičitý,
který je základní surovinou pro výrobu kyseliny sírové.

Sloučeniny siry s halogeny

Síra tvoří s halogeny celou řadu sloučenin. Chemické slo­

žení většiny z nich lze vyjádřit obecnými vzorci S 2X 2 (X = F,
Cl, Br), SnX 2 (X = Cl, Br, I), SX2, SX 4 (X = F, Cl), případně
vzorci SF 6 a S 2F |0.
příprava Halogenidy síry se většinou připravují přímou syntézou
z prvků. Mnohé jsou reaktivní a vodou se rozkládají. Za běžné
teploty reaguje síra s fluorem za vzniku fluoridu sírového
SF6. Tento halogenid se od ostatních liší svojí stálostí a che­
mickou inertností. Vodou se nerozkládá a je nehořlavý.

6.3. Selen, tellur, polonium

výskyt Selen a tellur se v přírodě vyskytují ve sloučeninách,

z nichž nejběžnější jsou selenidy, resp. telluridy. Oba prvky
často provázejí síru v jejích rudách, ale většinou se vyskytují
pouze v nepatrných množstvích.
výroba Selen a tellur se získávají ze svých rud, případně z jejich
koncentrátů, reakcí s koncentrovanou kyselinou sírovou, která
je oxiduje a převádí do roztoku. Odtud lze oba prvky vyre-
dukovat plynným oxidem siřičitým.
Polonium vzniká radioaktivním rozpadem nuklidu 2l0Bi
a je radioaktivní. V přírodě se vyskytuje především ve smo­
linci, který je významnou rudou uranu. Přírodní zdroje však
nemohou zdaleka pokrýt jeho spotřebu, a2^roto se polonium
vyrábí také uměle - ostřelováním nuklidu Bi neutrony.

Selen je znám v šesti různých alotropických modifikacích. Červené

modifikace krystalické modifikace, označované a , P a y, jsou tvořeny kruhy Ses
selenu a telluru a vzájemně se liší pouze jejich umístěním v krystalech. D alší dvě modi­
fikace obsahují spirálovité polym em í řetězce Sen. Jednou z nich je šedý
„kovový“ selen, který je krystalický, zatím co druhá modifikace je

* Polonium bylo objeveno až v roce 1898 M. Curie-Sklodow skou, která jej

pojmenovala na počest své vlasti, Polska.
 195
amorfní. N ejběžnější modifikací selenu je sklovitý černý selen. Jeho
struktura je velmi složitá a nepravidelná. Je tvořena z velkých poly-
m em ích kruhů, které čítají až 1000 atomů Se.
Tellur je znám pouze v jediné modifikaci, která je krystalická. Je
tvořena sítí spirálovitých řetězců Ten.

Selen a tellur jsou polovodiče, polonium je kov. Současně vlastnosti

se vzrůstem kovového charakteru těchto prvků roste i jejich
tendence ke tvorbě kationtů. Zatímco selen s kyselinou chlo­
rovodíkovou téměř nereaguje, tellur se v ní za přístupu vzdu­
chu částečně rozpouští. Reakcí polonia s kyselinou chlorovo­
díkovou vznikají růžově zbarvené roztoky, které již obsahují
kationty Po2+.

Sloučeniny selenu, telluru a polonia

Selen, tellur a polonium se s většinou prků slučují p ří­

mo, ale méně ochotně než kyslík a síra. Jejich nejstálejšími
sloučeninami jsou selenidy, telluridy a polonidy, odvozené od
alkalických kovů, kovů II. skupiny a lanthanoidů. Stálé jsou
také jejich sloučeniny s elektronegativními prvky - s kyslí­
kem, fluorem a chlorem.

Všechny tři prvky reagují s vodíkem za vzniku sloučenin obecné­ sloučeniny

ho vzorce H 2X (X = Se, Te, Po). s vodíkem
Selan H 2Se a tellan H 2Te jsou bezbarvé a nestálé plyny, které se
snadno oxidují. Jejich hořením na vzduchu vzniká oxid seleničitý, pří­
padně telluričitý a voda.
2 H 2X + 3 0 2 -> 2 X 0 2 + 2H20 (X = Se, Te)

Selan i tellan se dobře rozpouštějí ve vodě. Vzniká kyselina sele-

novodíková, resp. tellurovodíková. Obě jsou silnějšími kyselinami než
kyselina sirovodíková. Na vzduchu jsou nestálé a jejich oxidací vzniká
elem entární selen nebo tellur. Kyselina selenovodíková tvoří dvě řady
solí: hydrogenselenidy obecného vzorce IV^HSe a selenidy M^Se.
Kyselina tellurovodíková tvoří pouze telluridy M^Te. Ve vodě jsou
dobře rozpustné pouze selenidy a telluridy alkalických kovů.
Polán H 2P 0 je v porovnání s tellanem a selanem nejméně stálý.

Od selenu i telluru je známá celá řada halogenidů, ve kterých jsou halogenidy

oba prvky vázány v oxidačních číslech I, II a IV. Ve sloučeninách
s fluorem se však vyskytují i v oxidačním stupni VI. Obecně lze říci, že
halogenidy selenu i telluru jsou stálejší než halogenidy síry.
Chloridy, bromidy a jodidy polonia jsou známy pouze v oxi­
dačních stupních II a IV.

Z kyslíkatých sloučenin selenu, telluru a polonia se zmíníme o oxi­

dech a některých kyselinách.
196

oxidy Oxidy SeO aTeO jsou schopné krátkodobé oxistence v plameni, ale
není možné je izolovat. PoO byl připraven jako černá látka, snadno
podléhající oxidaci.
Oxidy typu XO 2 (X = Se, Te, Po) se připravují přímým slučováním
prvků. Oxid seleničitý Se02 reaguje s vodou za vzniku kyseliny sele-
ničité H 2Se 0 3 . Oxid telluričitý Te02 není ve vodě rozpustný a má již
am fotem í charakter. Proto reaguje jak se silnými kyselinami, tak i s roz­
toky hydroxidů. Reakcí oxidu telluričitého s roztoky hydroxidů alka­
lických kovů vznikají telluričitany, zatímco výsledkem jeho reakce
například s kyselinou sírovou je sloučenina, jejíž složení lze vyjádřit
vzorcem Te203S04.
Oxid poloničitý P 0 O2 má rovněž am fotem í charakter, je však zása­
ditější než oxid telluričitý. S kyselinou sírovou tvoří například síran
poloničitý Po(S04)2, který není u telluru znám.
Další skupinou oxidů jsou sloučeniny, jejichž složení lze vyjádřit
obecným vzorcem XO 3 . Oxid selenový SeC>3 je bílá pevná látka, která
velmi ochotně reaguje s vodou za vzniku kyseliny selenové. Oxid sele­
kyseliny nový i kyselina selenová H 2Se0 4 mají výrazné oxidační vlastnosti.
Kyselina selenová je silnější oxidační činidlo než kyselina sírová. Roz­
pouští například i zlato a palladium a je schopna oxidovat halogenidové
ionty (s výjimkou F") na halogeny.
Oxid tellurový Te0 3 se vyskytuje ve dvou modifikacích - žluto-
oranžové a šedé. Vůči vodě je inertní, ale s horkými koncentrovanými
roztoky hydroxidů alkalických kovů reaguje za vzniku telluranů. Kyse­
lina hexahydrogentellurová HéTeOé je na rozdíl od kyseliny selenové
slabou kyselinou. Je však poměrně silným oxidačním činidlem.
Odpovídající oxid poloniový P0O3 nebyl dosud připraven ve važi-
telném množství.
 197

7. Prvky VII. skupiny

Prvky VII. skupiny jsou označovány společným názvem

halogeny. Patří mezi ně fluor (F), chlor (Cl), brom (Br),
jod (I) a astat ^At). Astat je radioaktivní. (Jeho nejstabilnějším
izotopem je At, který má poločas rozpadu 8,3 hodiny.)
Všechny halogeny m ají sedm valenčních elektronů, pro­
to je konfigurace jejich valenční vrstvy ns2np5. Do úplného
zaplnění valenční vrstvy (elektronový oktet) jim chybí pouze
jediný elektron. To je příčinou jejich vysoké elektronegativity.
Hodnota elektronegativity jednotlivých halogenů klesá
s rostoucím protonovým číslem (ve skupině směrem dolů).
Vysvětlení je snadné. Směrem od fluoru k jodu se vzdálenost
valenční vrstvy od jádra atomu zvětšuje, a proto jsou elektrony
této vrstvy stále méně poutány jádrem. V důsledku toho mají
halogeny s vyšším protonovým číslem menší snahu doplnit
chybějící elektron do valenční vrstvy než halogeny nacházející
se ve skupině výše.
Všechny halogeny tvoří dvouatomové molekuly a dobře
se rozpouštějí v nepolárních rozpouštědlech. V polárních
rozpouštědlech se rozpouštějí hůře, např. v 1 litru vody se
rozpustí pouze 2,3 1 chloru. Páry halogenů silně leptají slizni- práce s halogeny
ce. Při práci s nimi je třeba dbát zvýšené opatrnosti a pracovat
v dobře táhnoucí digestoři.
Fluor, který má ze všech halogenů nejvyšší elektro-
negativitu, se může ve svých sloučeninách vyskytovat pouze
v oxidačním čísle -I. Ostatní dosahují nejvyššího oxidačního
čísla +VII a nejnižšího -I.

7.1. Výskyt a příprava halogenů

Všechny halogeny jsou velmi reaktivní. V přírodě se proto

vyskytují pouze ve sloučeninách.

Fluor

Fluor je za normálních podmínek žlutozelený plyn. Jeho výskyt

nejvýznamnějšími sloučeninami jsou kazivec (fluorit) CaF2,
kryolit Na 3AlF 6 a apatit Ca 5(P 0 4)3F. Je také obsažen v kos­
tech a zubní sklovině živočichů i člověka.
198

výroba Fluor se vyrábí výhradně elektrolýzou taveniny KF . nHF

(n = 1, 2, případně 3), prováděnou v ocelových reaktorech
vyložených tzv. Monelovým kovem (slitina obsahující 68 %
Ni, 32% Cu a stopy Mn a Fe). Anoda, na které se fluor
vylučuje, je z grafitu, katodu tvoří vlastní nádoba reaktoru.
Elentární fluor se využívá především při výrobě uranu
a separaci jeho izotopů.
reaktivita fluoru Fluor je nej reaktivnějším prvkem VII skupiny. Příčinou
jeho vysoké reaktivity je poměrně nízká energie vazby v mole­
kule F 2 a vysoké energie vazeb vznikajících mezi ním a atomy
ostatních prvků v průběhu chemických reakcí. Fluor se s vět­
šinou prvků slučuje přímo. S vodíkem reaguje explozivně již
za teploty -2 5 0 °C, s Br, I, S, P, Si a některými kovy za vzniku
plamene. Měď a nikl jsou vůči působení fluoru odolné,
protože se pokrývají vrstvičkou fluoridu, která brání jejich
další oxidaci. Fluor oxiduje elektronegativní složky většiny
sloučenin. Jako příklad je možno uvést jeho reakci s vodou
a amoniakem.
2H20 + 2F 2 -» 4HF + 0 2

2NH 3 + 3F 2 -> 6 HF + N 2

Chlor

výskyt Chlor je za normálních podmínek zelenožlutý plyn. Chlor

je ze všech prvků VII. skupiny nejrozšířenější a průmyslově
nej významnější. V přírodě se nejčastěji vyskytuje ve formě
solí kyseliny chlorovodíkové (NaCl, KC1, MgCl2). Uvedené
chloridy jsou dobře rozpustné, a proto se ve velké míře nachá­
zejí v mořské vodě a v solných ložiskách, která vznikla odpa­
řením moří.
příprava Laboratorně se chlor nejčastěji připravuje reakcí kyseliny
chlorovodíkové s burelem (oxid manganičitý) nebo manga­
nistanem draselným.
4HC1 + M n 0 2 -> Cl2 + MnCl2 + 2H20

2K M n0 4 + 16HC1 -> 5C12 + 2MnCl2 + 2KCI + 8H20

výroba Průmyslová výroba chloruje založena na elektrolýze téměř

nasyceného vodného roztoku chloridu sodného. (Elektrolýza
je probrána ve druhém dílu učebnice.)
 199
Chlor je podobně jako fluor velmi reaktivní. S většinou reaktivita
prvků reaguje přímo, neslučuje se pouze s kyslíkem, dusíkem
a uhlíkem. Odpovídající sloučeniny se proto připravují nepří­
mo.

Brom a jod

Brom je za normálních podmínek červenohnědá kapalina výskyt

a jod tmavě fialová krystalická látka. Sloučeniny bromu a jodu
se nejčastěji vyskytují společně se sloučeninami chloru. Rela­
tivně velké množství bromu je obsaženo v bromidech roz­
puštěných v mořské vodě, zatímco jod je součástí mořských
řas, chaluh, hub a korálů. Ve formě jodičnanu se jod vyskytuje
v čilském ledku, který je významným zdrojem tohoto prvku.
Vydatným zdrojem jodu jsou také výluhy některých vyso-
kopecních prachů. Jod patří mezi biogenní prvky, protože je
nezbytný pro správnou funkci štítné žlázy, ve které je vázán
v podobě složité organické látky. Jeho nedostatek způsobuje
vznik Bazedovy choroby, jejím ž projevem je vytvoření stru-
my, lidově zvané vole.
Brom a jod se nejčastěji připravují oxidací bromidů, pří­ příprava
padně jodidů chlorem. a výroba
Cl2 + 2KBr 2KC1 + Br 2

Cl2 + 2KI -> 2KC1 + 12

Objasnění průběhu uvedených reakcí není složité. Chlor

má v porovnání s bromem a jodem vyšší hodnotu elektro-
negativity, a proto je schopen odebrat bromidovému nebo
jodidovému aniontu elektron.
Cl 2 + 2Br_ -> 2C1” + Br2

Cl5 + 2I” -> 2CF + I2

Oba prvky lze také připravit reakcí odpovídajících halo-

genidů s manganistanem draselným, případně oxidem manga-
ničitým v kyselém prostředí (porovnejte tuto možnost přípravy
s analogickými reakcemi u chloru - viz výše).
 200

7.2. Sloučeniny halogenů

Mezi nejvýznamnější sloučeniny halogenů patří halogeno-

vodíky, halogenidy, oxidy, kyslíkaté kyseliny a jejich soli.

Sloučeniny halogenů s vodíkem

vlastnosti Halogenovodíky HX (X = F, Cl, Br, I) jsou bezbarvé, ostře

páchnoucí plyny. Body varu halogenovodíků jsou vzhledem
k jejich molekulové hmotnosti poměrně vysoké. Extrémně vy­
soký bod varu má fluorovodík (19,5 °C), mezi jehož mole­
kulami existují velmi silné vodíkové můstky.
výroba Všechny halogenovodíky lze získat přímou syntézou z prv­
ků. Jako příklad si uvedeme syntézu chlorovodíku.
H 2 + Cl2 -> 2HC1

příprava V chemické laboratoři se fluorovodík a chlorovodík nejčas­

těji připravují reakcí příslušného halogenidu se silnou, netě-
kavou kyselinou.
CaF 2 + H 2S 0 4 -> C aS 0 4 + 2HF

NaCl + H 2S 0 4 N aH S 0 4 + HC1

Pro přípravu bromovodíku a jodovodíku nelze tuto metodu

použít, protože koncentrovaná kyselina sírová oxiduje bromo-
vodík i jodovodík na elementární prvky. Oba halogenovodíky
se však dají snadno připravit hydrolýzou bromidu, případně
jodidu fosforitého.
PX 3 + 3H20 -> H 3PO 3 + 3HX (X = Br, I)

Nej významnějším halogenovodíkem je chlorovodík HC1,

který je základní surovinou pro výrobu kyseliny chlorovo­
díkové (viz dále). V současné době se nejčastěji vyrábí spalo­
váním vodíku v chloru.

halogenovodíkové Halogenovodíky se výborně rozpouštějí ve vodě a jejich

kyseliny roztoky se označují jako halogenovodíkové kyseliny.

Pod názvem kyselina fluorovodíková H F se prodává 40 % vodný

roztok fluorovodíku ve vodě. Podobně, kyselina chlorovodíková HC1 je
36 %, kyselina bromovodíková H B r 48 %, a kyselina jodovodíková H I
57 % roztokem příslušného halogenovodíků ve vodě.
 201
Kyselina fluorovodíková je slabou kyselinou, zatímco roz­ síla
toky ostatních halogenovodíků se chovají jako kyseliny silné. halogeno­
Jejich síla roste s protonovým číslem halogenu. Z uvedeného vodíkových
vyplývá, že z halogenovodíkových kyselin je nejsilnější kyse­ kyselin
lina jodovodíková.
Kyselina bromovodíková a hlavně kyselina jodovodíková
podléhají oxidaci vzdušným kyslíkem. V průběhu reakce vzni­
ká elementární brom a jod, proto jejich roztoky časem tmav­
nou.
Z halogenovodíkových kyselin je nej významnější kyselina
chlorovodíková HC1, která se dříve vyráběla reakcí chloridu
sodného s kyselinou sírovou.
NaCl + H 2S 0 4 -» HCl + N aH S 0 4

Vznikající hydrogensíran sodný reaguje při vyšších teplotách

s další molekulou NaCl za vzniku síranu sodného a kyseliny
chlorovodíkové.
N aH S 0 4 + NaCl -> Na 2S 0 4 + HCl

Díky výchozí surovině - chloridu sodnému - se kyselina

chlorovodíková často označuje technickým názvem „kyselina kyselina solná
solná“.

Halogenidy

Soli halogenovodíkových kyselin se nazývají halogenidy.

Jsou to sloučeniny halogenů s elektropozitivními prvky. Podle
struktury se dělí na iontové, polymemí a molekulové. rozdělení
halogenidů
a) Mezi iontové halogenidy patří halogenidy alkalických kovů, hořčí­
ku, kovů alkalických zemin a některých přechodných kovů. Pro
všechny tyto sloučeniny jsou charakteristické převážně iontové vaz­
by a vysoké body tání a varu.

b) V polymerních halogenidech jsou atomy halogenu a kovu vázány

převážně kovalentními vazbami do řetězců, vrstev nebo trojroz­
měrných struktur. Do této skupiny patří většina chloridů, bromidů
a jodidů kovů se střední a vyšší elektronegativitou (nad 1,5). Neko­
nečné řetězce tvoří například chlorid a bromid měďnatý.

* Kyselina fluorovodíková je velmi jedovatá a nebezpečná látka. Popáleniny,

které způsobuje, jsou bílé a m im ořádně bolestivé. Je tomu tak proto, že
fluoridové ionty reagují s vápenatými ionty přítomnými ve tkáni za vzniku
nerozpustného fluoridu vápenatého. Díky úbytku iontů C a2+ je v tkáni rela­
tivní nadbytek iontů K+, což má za následek zvýšenou dráždivost nervů.
202

chlorid Cl Cl Cl Cl
/ \ / \ / \ / \
měďnatý Cu Cu Cu
\ / \ ^ / \ ^ \ ^ /
Cl Cl Cl Cl

Většina halogenidů kovů v oxidačním stupni II - např. Z n11, C d11,

M n11, Fe11 a N i11 má vrstevnatou strukturu.

c) Molekulové halogenidy jsou tvořeny jednotlivým i molekulami, ve

kterých jsou atomy halogenu a kovu vzájemně poutány kovalentními
vazbami. Tvoří je například kovy Ti, Sn, Pb, V, Nb, Mo, W a Os ve
vyšších oxidačních stupních, ale také nekovy a polokovy B, C, Si,
N, P, As, Sb, S, Se, Te.
Tyto halogenidy jsou těkavé a špatně vedou elektrický proud.

příprava Halogenidy lze připravit několika způsoby.

halogenidů a) Jednou z možností je přímá syntéza z prvků. Jako příklad
si uvedeme syntézu chloridu železitého a chloridu sodného.
2Fe + 3C12 -> 2FeCl 3

2Na + Cl 2 -> 2NaCl

b) Halogenidy se velmi často připravují rozpouštěním ne-

ušlechtilých kovů v halogenovodíkových kyselinách.
V průběhu uvedených reakcí vzniká příslušný halogenid
a uvolňuje se vodík. Například:
Zn + 2HC1 -> ZnCl 2 + H 2

c) Halogenidy se připravují i reakcemi halogenovodíkových

kyselin s oxidy nebo hydroxidy, případně se solemi slabých
kyselin.
ZnO + 2HC1 -> ZnCl 2 + H20

NaOH + HC1 -> NaCl + H20

C aC 0 3 + 2HBr -> CaBr 2 + C 0 2 + H20

d) Málo rozpustné halogenidy lze připravit působením halo­

genovodíkových kyselin, případně roztoků rozpustných halo­
genidů, na roztoky solí některých kovů. Například:
P b(N 0 3)2 + 2KI -> Pbl 2 + 2K N 0 3

HC1 + AgNOa -> AgCl + H N 0 3

 203
Některé halogenidy patří mezi hospodářsky významné význam
sloučeniny. Za všechny si uvedeme chlorid draselný, použí­ a využití
vaný v zemědělství jako draselné hnojivo, a chlorid sodný, halogenidu
který je nezbytnou složkou potravy a významnou chemickou
surovinou.

Sloučeniny halogenů s kyslíkem

Halogeny tvoří s kyslíkem celou řadu sloučenin. Obecně

platí, že relativně nejstálejší jsou kyslíkaté sloučeniny jodu,
zatímco obdobné sloučeniny fluoru jsou stálé jen za velmi
nízkých teplot.
Ve sloučeninách fluoru s kyslíkem je elektropozitivnější fluoridy
složkou kyslík (má kladné oxidační číslo), proto nelze uvedené kyslíku
sloučeniny řadit mezi oxidy fluoru, ale naopak hovoříme
o fluoridech kyslíku. Těchto sloučenin je známá celá řada,
např. OF2, 02F2 a dimemí O4F4.

Difluorid kyslíku OF2je žlutý, jedovatý plyn, který vzniká rychlým

zaváděním fluoru do zředěného roztoku NaOH.
2F2 + 2NaOH -> OF2 + 2NaF + H20

Difluorid kyslíku má velmi silné oxidační účinky.

Difluorid dikyslíku O 2F 2 se připravuje účinkem elektrického vý­
boje na směs kyslíku a fluoru. Je nestabilní (rozkládá se již při - 5 0 °C)
a s řadou látek reaguje explozivně.

Chlor tvoří s kyslíkem několik oxidů - C120 , C102, C120 6 oxidy chloru
a C120 7. Žádný z nich se nedá připravit přímou syntézou z prvků
a všechny jsou nestálé.

Oxid chlomý CI2 O je žlutohnědý plyn, který má silné oxidační

účinky. Dobře se rozpouští ve vodě a je anhydridem kyseliny chlomé,
která je však velmi nestálá.
Oxid chloričitý CIO2 je žlutozelený plyn, který kondenzuje na
hnědočervenou explozivní kapalinu s bodem varu 11 °C. Je silným
oxidačním činidlem.
Oxid chlorový je tmavočervená kapalina, tvořená dimemím i mole­
kulami CI 2O 6. V plynném stavu je však dimer v rovnováze s mono­
merem.
Oxid chloristý CI2O7 je bezbarvá, olejovitá kapalina. Z oxidů chlo­
ru je nejstálejší, ale při zahřátí prudce vybuchuje. Je anhydridem kyse­
liny chloristé.

Brom tvoří pouze dva oxidy, hnědý oxid bromný Br20 oxidy bromu
a žlutý oxid bromičitý B r0 2. Oba jsou stálé jen při nízkých
teplotách.
204
oxidy jodu Jod tvoří s kyslíkem tři oxidy, z nichž je nejlépe prozkou­
mán oxid jodičný I2O 5 (O 2I - O - 1 0 2), který má silné oxi­
dační účinky.

kyslíkaté Dalšími významnými sloučeninami halogenů jsou kyslí-

kyseliny katé kyseliny a jejich soli. V následující tabulce jsou uvedeny
halogenů kyslíkaté kyseliny jednotlivých halogenů:

. ; ;t ■ : ' ..... .:'■". . .. . ,

F lu o r HOF
C h lo r HCIO, HCIO2, HCIO3, HCIO4
B rom HBrO, HB 1O 3, H B r0 4
Jo d HIO, HIO 4, H 5IO6

Jedinou kyslíkatou kyselinou fluoru je kyselina fluomá

HOF. Z kyslíkatých kyselin ostatních halogenů byly izolovány
v čisté formě HCIO 4, H I0 3, HIO 4 a H 5I 0 6. Síla kyslíkatých
kyselin stoupá se zvyšujícím se oxidačním číslem halogenu.
Z hlediska centrálního atomu roste síla kyseliny s jeho proto­
novým číslem (tedy v pořadí Cl < Br < I).

soli Od výše uvedených kyselin je odvozena celá řada solí.

Mezi nejvýznamnější soli patří např. chlorečnan draselný
KCIO 3 , používaný při výrobě třaskavin, a chlorečnan sodný
NaC103, který se uplatňuje pod názvem travex jako totální
herbicid.
 205

Prvky VIII. skupiny 16 17 18

VI VII

Prvky VIII. skupiny periodické soustavy prvků - helium

(He), neon (Ne), argon (Ar), krypton (Kr), xenon (Xe) a radon
(Rn) -js o u často označovány souborným názvem vzácné ply­
ny. Pro tyto prvky je charakteristické, že jejich valenční elek­
trony zcela zaplňují poslední vrstvu elektronového obalu. Za­
plněné orbitaly valenční vrstvy (u helia s orbital, u ostatních
prvků s a p orbitaly) jsou příčinou mimořádné nereaktivnosti
prvků VIII. skupiny.
Mezi atomy vzácných plynů působí jen slabé van der
Waalsovy síly, a proto mají velmi nízké body tání a varu.
Vzácné plyny se většinou získávají frakční destilací zka­
palněného vzduchu, ve kterém jsou v malém m nožství obsa­
ženy.

Helium se využívá jako chladivo pro udržení velmi níz­

kých teplot a k přípravě vzduchu pro potápěče. Pro svoji mi­
mořádnou nereaktivnost má uplatnění jako inertní (netečný)
plyn. Helium je neoddělitelně spojeno s historií létání. Použí­
valo se k plnění balónů a vzducholodí, kde postupně nahradilo
lehčí, ale hořlavý vodík.
Neon, argon, krypton a xenon slouží k plnění žárovek,
osvětlovacích trubic a výbojek (barevné reklamní nápisy
apod.). Argon je ze všech vzácných plynů nejrozšířenější.
Používá se k vytvoření inertní atmosféry při svařování hliníku,
hořčíku, případně jejich slitin, a při práci s hořlavinami.
Radioaktivní radon se používal při léčbě rakoviny. Vzhle­
dem k jeho velmi krátkému poločasu rozpadu byl však nahra­
zen vhodnějšími zářiči.

Až do počátku šedesátých let (1962) byly vzácné plyny sloučeniny

považovány za naprosto nereaktivní. V posledních desetiletích vzácných plynu
se však chemikům podařilo připravit řadu sloučenin kryptonu,
xenonu a radonu.
Nejlépe je zatím prostudována chemie xenonu. Byl na­ sloučeniny
příklad připraven oxid xenonový, který je v pevném stavu xenonu
velmi explozivní (jeho účinnost je srovnatelná s trinitrotolue-
nem). Jeho vodný roztok je velmi silným oxidačním činidlem.
Molekuly XeC>3 mají tvar trigonální pyramidy s atomem xeno­
nu ve vrcholu.
206
Reakcí vodného roztoku X e0 3 se zásadami vznikají soli
kyseliny xenonové - hydrogenxenonany:
XeOs + O IT -> HXeO;

Některé xenonany se podařilo izolovat i navzdory tomu, že

jejich alkalické roztoky nejsou stálé a zvolna disproporcionují
na xenoničelany a plynný xenon.
2H Xe04 + 20H~ -> XeOŠ" + Xe + 0 2 + 2H20

Ke známým sloučeninám xenonu patří také plynný a ne­

stabilní oxid xenoničelý X e0 4 a následující fluoridy: XeF^,
XeF4, XeF6.
 NÁZVOSLOVÍ
ANORGANICKÝCH SLOUČENIN
 209

1. Chemické názvosloví

S chemickým názvoslovím jste se již při výuce chemie

setkali. Pro některé z vás budou následující řádky částečným
opakováním, ale řada poznatků je nových.

1.1. Chemické vzorce

Chemické vzorce se používají pro jednoduchou a názornou

charakterizaci sloučenin. Podle druhu informace, kterou má
vzorec sdělit, užíváme různé způsoby zápisu. S některými
z nich se nyní seznámíme.

Stechiomctrické neboli empirické vzorce udávají vzá­ vzorce

jemný poměr atomů v molekule. Vlastní zápis se většinou stechiometrické
uzavírá do složených závorek. Příkladem je stcchiometrický
vzorec dusitanu amnonného (H 2NO), který udává pouze druh
a poměr atomů v molekule této sloučeniny, ale ve skutečnosti
mají molekuly dusitanu amonného složení odpovídající vzorci
NH 4N O 7. Jiným příkladem je {CaH20 2}, což je stechiomet-
rický vzorec hydroxidu vápenatého - Ca(OH)2. Všimněte si,
že ve stechiometrickém vzorci se zapisují atomy jednotlivých
prvků v abecedním pořadí. Stechiometrické vzorce mají ome­
zené využití, často se používají k zápisu výsledku elementární
analýzy.

Funkční neboli racionální vzorce vycházejí ze struktury vzorce

sloučenin. Jsou v nich zachycena určitá charakteristická usku­ racionální
pení atomů - tzv. funkční skupiny (např. OH, NO 3 apod.). Jako
příklad si uvedeme racionální vzorec dusitanu amonného:
NH 4NO 2 a hydroxidu vápenatého: Ca(OH)2. (Porovnejte ste­
chiometrické a racionální vzorce obou sloučenin). Jistě jste si
všimli, že právě racionální vzorce se používají v chemii nej­
častěji.

S trukturní neboli konstituční vzorce zobrazují vazebné vzorce

poměry v molekule, ale obvykle nepostihují rozmístění atomů strukturní
v prostoru. Jako příklad si uvedeme strukturní vzorec mole­
kuly vody a amoniaku:
210
H-O-H II —N~ II
I
H

Do srukturních vzorců můžeme vyznačit i nevazebnč

vzorce elektronové páry. Jejich doplněním získáme zápis, který se
elektronové označuje jako elektronový stru k tu rn í vzorec:

H-O -H H -N -H
“ I
H

vzorce Geometrické vzorce vystihují, v rámci možností daných

geometrické způsobem zápisu, prostorové uspořádání atomů. Výše uvede­
né strukturní vzorce amoniaku a vody můžeme přepsat takto:

O N
/ \ / | \
H H H H H

1.2. Oxidační číslo

Oxidační číslo je definováno jako náboj, který by byl

přítomen na atomu určitého prvku, kdyby elektrony každé
vazby, která z něj vychází, byly přiděleny clcktronegativ-
nějšímu z obou vazebných partnerů.

Oxidační čísla se zapisují přímo do chemických vzorců

zápis pomocí římských číslic, umístěných vpravo nahoře u symbolu
oxidačních čísel prvku. V elektroneutrální molekule je jejich součet roven nule,
u iontu odpovídá jeho náboji.

Je důležité si pamatovat, že oxidační číslo atomu prvku

přiřazování v základním stavu je rovno nule. Vazba mezi atomy stejné­
oxidačních čísel ho prvku nevede ke změnč oxidačního čísla.

Například: dusík je prvek tvořený dvouatomovými mole­

kulami N2. Oba vázané atomy dusíku (N = N) mají stejnou
 211
jim ne­
s c h o p n o s t přitahovat vazebné elektronové páry, proto
můžeme přisoudit náboje. Z toho vyplývá, že oxidační číslo
o b o u dusíkových atomů musí být rovno nule:

N° = N° tedy N?
Další příklad: v molekule peroxidu vodíku je oxidační číslo
atomů kyslíku rovno -I, protože vzájemná vazba stejných ato­
mu ke změně oxidačního čísla nepřispívá.

H 1 —O*1—O '1 —H 1

M aximální kladné oxidační číslo, kterého může nepře­ maximální

chodný prvek dosáhnout, je totožné s římským číslem sku­ kladné a záporné
piny, v níž se daný prvek nachází. Výjimku tvoří kyslík oxidační číslo
a fluor pro svou velmi vysokou elektronegativitu a rovněž
některé prvky VIII. skupiny (vzácné plyny). Například:
dusík je prvkem V. skupiny, jeho maximální kladné oxidační
číslo je rovno pěti. Maximální záporné oxidační číslo je rov­
no -III.

Zapamatujte si, že kyslík má téměř ve všech sloučeninách

oxidační číslo -II a vodík +1 (výjimku tvoří iontové hydridy, ve
kterých má vodík oxidační číslo -I).

Uvědomte si, že oxidační číslo je pouze konvence a se

skutečným rozmístěním elektronů nemá nic společného.

24 Příklady k procvičení

1. Vypočítejte oxidační čísla všech prvků v následujících sloučeni­

nách, víte-Ii, že oxidační číslo kyslíku je -II a vodíku I.
a) B 2O 3 b) NH 3 c) CO 2 d) H B r c) P 4 O 10 0 H2S
g ) J I 2S 04 h) NO O H M nOi j) S 0 3 k) HCIO 1) N 2 O 4
 1.3. Vaznost

Počet kovalentních vazeb, pom ocí kterých je určitý

atom vázán se sousedním i atom y, se označuje ja k o vaznost
vaznost atomu atom u. (Pojem vaznost se nevztahuje na iontové slouče­
niny.)

Uveďme si několik příkladů:

H
I
O 0+ N*
/ \ ' Is / l ^
H H H H H H H H

H —C = C —H H -C -H
I
H
f

Kyslík: ve vodě (a) je dvoj vazný, v oxoniovém kationtu (b)

troj vazný. Dusík: v molekule amoniaku (c) je troj vazný, ale
v amonném kationtu (d) je čtyřvazný. Uhlík je v acetylenu (e)
i v methanu (f) čtyřvazný.
 213

2. Názvosloví
anorganických sloučenin

Chemické názvy většiny anorganických sloučenin jsou

tvořeny ze dvou slov - z podstatného a přídavného jména.
Podstatné jméno určuje typ sloučeniny, například: oxid, kyse­
lina, hydroxid apod. Přídavné jméno udává, od kterého prvku
je sloučenina odvozena.

2.1. Názvosloví oxidů

Oxidy jsou dvouprvkové sloučeniny kyslíku s libovolným

prvkem. Kyslík má ve všech oxidech oxidační číslo -II. Oxi­
dační číslo prvku vázaného s kyslíkem může nabývat hodnot
v rozmezí +1 až +VIII. Přídavné jméno v názvu oxidu ozna­
čuje, který prvek se s kyslíkem sloučil. Skládá se ze slovního
základu názvu prvku a koncovky, která udává oxidační číslo
atomu vázaného s kyslíkem. V následující tabulce jsou uvede­
ny obecné vzorce oxidů pro jednotlivá oxidační čísla atomů
sloučených s kyslíkem a charakteristické koncovky, které těm­
to oxidačním číslům přísluší.

oxid. číslo ■ charakter. :

koncovka W ir t i < charakteristické
CU2O měďný koncovky
I x2o -ný n 2o dusný
pro jednotlivá
oxidační čísla
l í 2o lithný
CuO měďnatý
II XO -natý NO dusnatý
CaO vápenatý
AI2O 3 hlinitý
III x2o3 -itý Fe203 železitý
Cr203 chromitý
NO 2 dusičitý
IV xo2 -ičitý CO 2 uhličitý
SO 2 siřičitý
214

oxid. číslo obecný charakter. [iříklad

prvku vzorec koncovka
-v
......
vzorec
........ .......... ....................................................................
název
-ečný N 2O 5 dusičný
V X2O5 P205 fosforečný
-ičn ý V 205 vanadičný
C r0 3 chromový
VI XO 3 -ový
SO 3 sírový
S e0 3 selenový
Mn2C>7 manganistý
VII X2O7 -i stý
CI2O 7 chloristý
R e207 rhenistý

VIII XO4 -ičelý OSO 4 osmičelý

O dvozování vzorců oxidů

postup Příklad 1: Napište vzorec oxidu dusného.

a) Ze slovního základu přídavného jm éna zjistíme, že se jedná o slou­
při odvozování
čeninu prvku dusíku. Koncovka -ný značí, že oxidační číslo dusíku
vzorců oxidů je +1.
b) Značky obou prvků (dusíku a kyslíku) napíšeme vedle sebe. Při
psaní vzorců sloučenin většinou platí, že elektronegativnější složku,
v případě oxidů kyslík, píšeme vpravo.
NO
c) Zapíšeme oxidační čísla prvků:
N1 O-11
d) Nyní použijeme tzv. křížové pravidlo: hodnoty oxidačních čísel (bez
znamének) zapíšeme křížem jako počty atomů vázaných v mole­
kule. Číslo jedna se nepřepisuje. Pokud je to možné, získaná čísla
vykrátíme.
Vzorec oxidu dusného je N 2O

Příklad 2: Napište vzorec oxidu sírového.

a) Z názvu je zřejmé, že se jedná o sloučeninu síry s kyslíkem.
b) Zapíšeme prvkové složení sloučeniny: SO
c) Doplníme oxidační čísla: SvlO”n
d) S využitím křížového pravidla zapíšeme dolní indexy: S2O 6
V tomto případě můžeme počty atomů vykrátit dvěma.
Vzorec oxidu sírového je SO 3
 215
Odvozování názvů oxidů postup
při odvozování
Příklad 1: Pojmenujte následující sloučeninu: Fe2C>3 . názvů oxidů
a) Ze vzorce je patrné, že se jedná o oxid železa.
b) Doplníme oxidační čísla. Víme, že kyslík má oxidační číslo -II
a oxidační číslo železa musíme vypočítat. Uvědomte si, že součet
všech oxidačních čísel v molekule je roven nule. Aby byla molekula
elektroneutrální, musí být oxidační číslo železa rovno plus třem

r P os"
c) Z oxidačního čísla železa (Fe111) vyplývá, že koncovka přídavného
jm éna bude -itý.
Název sloučeniny je oxid železitý.

P řík la d 2: Pojmenujte následující sloučeninu: Mn 2C>7.

a) Ze vzorce plyne, že prvkem sloučeným s kyslíkem je mangan.
b) Vypočteme a doplníme oxidační čísla:
M nVW 1
c) Oxidačnímu číslu VII (M nvn) odpovídá koncovka -istý.
Sloučenina má název oxid manganistý.

Příklady k procvičení

Napište vzorce oxidů

a) oxid sodný b) oxid uhličitý c) oxid sírový
d) oxid olovnatý e) oxid železitý f) oxid manganistý
g) oxid vápenatý h) oxid bismutičný i) oxid beryllnatý
j) oxid dusičný k) oxid hořečnatý 1) oxid manganičitý
m) oxid jodičný n) oxid chromitý o) oxid chloričitý
2. Pojmenujte oxidy
a) MnO b) I20 5 c) 0 s 0 4 d) P b 0 2 e) NiO f )W 0 3
g) Li20 h) V2O3 i) C120 7 j) N 20 k) P4O10 1) BaO
m) SÍO2 n) S e 0 3 o) SO 2

2.2. Dvojprvkové sloučeniny vodíku

Dvojprvkové sloučeniny vodíku s nepřechodnými prvky se

z názvoslovného hlediska dělí do tří skupin.

a) Sloučeniny vodíku s prvky I. a II. skupiny se nazývají

hydridy a vodík v nich má oxidační číslo -I. Jejich názvy hydridy
(např. hydrid sodný) se skládají z podstatného a přídavného
jména. Podstatné jméno hydrid určuje typ sloučeniny a pří-
216

dávné jm éno udává, který prvek se s vodíkem sloučil a jaké

má oxidační číslo. Při tvorbě vzorců a názvů hydridů se
postupuje stejným způsobem jako u oxidů. Příklady hydri­
dů: NaH - hydrid sodný; KH - hydrid draselný; CaH 2 -
hydrid vápenatý; BeH 2 - hydrid beryllnatý atd. (Všimněte
si, že elektronegativnější složka - vodík - je ve vzorci na
pravé straně).

b) Sloučeniny vodíku s prvky III., IV., V. a VI. skupiny mají

názvy jednoslovné, které jsou složené ze slovního základu
názvu prvku, který se s vodíkem sloučil a z koncovky -an.
Pro psaní vzorců těchto sloučenin si zapamatujte, že počet
atomů vodíku v molekule je závislý na prvku, se kterým je
vodík sloučen. Jestliže je ze třetí nebo čtvrté skupiny, počet
atomů vodíku je určen číslem skupiny, do které prvek patří.
Pokud je z páté nebo šesté, počet atomů vodíku vázaných
v molekuke je dán velkostí rozdílu mezi číslem osm
a číslem skupiny daného prvku.

V následující tabulce je uvedeno několik příkladů těchto

sloučenin:

skupina vzorec název

bh3 boran
III
A1H3 alan
SÍH4 silan
IV GeH4 german
SnH4 stannan
SbH 3 stiban
V ph3 fosfan
A sH3 arsan
H2S sulfan
VI H 2Se selan
H2Te tellan

c) Sloučeniny prvků VII. skupiny s vodíkem mají obecný

halogenovodíky vzorec HX. Jejich názvy se tvoří tak, že na prvním místě je
uveden název prvku, zakončený písmenem - o, ke kterému
se připojí slovo „vodík“. Několik příkladů: HF - fluo­
 217
rovodík; HCl - chlorovodík; HBr - bromovodík; HI- jodo-
vodík.

Na závěr jedna poznámka k názvosloví dvouprvkových sloučenin s vo­

díkem: je zaužíváno, že ve vzorcích sloučenin prvků I. - V. skupiny se
značka vodíku píše vpravo od značky prvku (NaH; Cařfc; BH 3 ; CH4;
N H 3) a ve vzorcích sloučenin prvků VI. a VII. skupiny vlevo (H 2S; HCl).

2.3. Názvosloví kyselin

2.3.1. Bezkyslíkaté kyseliny

Názvy bezkyslíkatých kyselin se tvoří přidáním koncovky názvosloví

-ová k názvu příslušné sloučeniny nekovu s vodíkem. V násle­ bezkyslíkatých
dující tabulce je uvedeno několik příkladů: kyselin

HF - fluorovodík kyselina fluorovodíková

HCl - chlorovodík kyselina chlorovodíková
HBr - bromovodík kyselina bromovodíková
HI - jodovodík kyselina jodovodíková
H 2S - sulfan (výjimka) kyselina sirovodíková

2.3.2. Kyslíkaté kyseliny

Z probraného učiva již víte, že kyseliny jsou látky schopné názvosloví

ve vodném prostředí odštěpit vodíkový kation. Kyslíkaté kyse­ kyslíkatých
liny patří mezi tříprvkové sloučeniny: jejich molekuly jsou kyselin
tvořené atomy vodíku, kyslíku a atomem (atomy) prvku, od
kterého je kyselina odvozena.

Přídavné jméno v názvu kyseliny charakterizuje centrální

atom a jeho oxidační číslo. Například kyselina uhličitá: cen­
trálním atomem je uhlík s oxidačním číslem IV. Oxidační číslo
centrálního atomu je vždy kladné, protože na centrálním ato­
mu jsou vázány atomy kyslíku s vysokou elektronegativitou.
Některé prvky tvoří pro určité oxidační číslo více kyselin,
jejichž molekuly se liší počtem atomů vodíku a kyslíku.
V tomto případě vyjadřujeme počet atomů vodíku váza­
ných v molekule kyseliny pomocí číselného údaje (di - dva, tri
218
- tři, tetra - čtyři, penta - pět, hexa - šest atd.) a předpony
hydrogen. Tím jednoznačně určíme, o kterou kyselinu se
jedná. Například:

H I0 4 - kyselina hydrogenjodistá
H 3 IO 5 - kyselina trihydrogenjodistá
H 5 I0 6 - kyselina pentahydrogenjodistá

Počet odštěpitelných atomů vodíku v molekule kyseliny

sytnost kyseliny bývá označován jako tzv. sytnost kyseliny. Například kyselina
trihydrogenfosforečná - H3 PO4 - je trojsytnou kyselinou, pro­
tože v její molekule jsou vázány tři odštěpitelné atomy vodíku.
Poznámka: pokud je od určitého oxidačního čísla prvku
známá jediná kyslíkatá kyselina, není nutné počet atomů vodí­
ku v názvu udávat. Například:

H 2 S 0 4 - kyselina sírová
HCIO - kyselina chlorná

Tvorba vzorců kyslíkatých kyselin

postup P řík lad 1: Napište vzorec kyseliny hexahydrogentellurové.

při odvozování a) Napíšeme značku centrálního atomu a zapíšeme jeho oxidační číslo.
Před značku centrálního atomu napíšeme značku atomu vodíku
vzorců doplněnou oxidačním číslem a indexem, který vyjadřuje, kolik je
kyslíkatých atomů vodíku v molekule.
kyselin H ÍJevl

b) Nyní sečteme všechna kladná oxidační čísla - tedy oxidační číslo

centrálního atomu, ke kterému připočteme oxidační čísla všech
atomů vodíku:
6 + 6 = 12

c) Součet všech oxidačních čísel v molekule musí být roven nule.

Z toho vyplývá, že součet kladných oxidačních čísel je třeba vy­
rovnat součtem záporných oxidačních čísel atomů kyslíku. Aby­
chom zjistili počet atomů kyslíku vázaných v molekule, stačí číslo
získané v bodě b) vydělit dvěma (oxidační číslo kyslíku je -II):
12:2 = 6
Vzorec kyseliny hexahydrogentellurové je HóTeOó-
 219
P řík la d 2: Napište vzorec kyseliny trihydrogenborité.
Budeme postupovat přesně podle schématu z minulého příkladu.
a) H^B,n
b) Sečteme všechna kladná oxidační čísla: 3 + 3 = 6
c) Určíme počet atomů kyslíku v molekule: 6 : 2 = 3
Vzorec kyseliny trihydrogenborité je H 3BO 3 .

P řík la d 3: Napište vzorec kyseliny dihydrogenkřemičité.

a) H^Si,v
b) Sečteme všechna kladná oxidační čísla: 2 + 4 = 6
c) Určíme počet atomů kyslíku v molekule: 6 : 2 = 3
Vzorec kyseliny dihydrogenkřem ičité je H 2SÍO 3.

Tvorba názvů kyslíkatých kyselin

P řík la d 4: Pojmenujte kyselinu H3PO4. postup

a) Vypočteme oxidační číslo centrálního atomu. Provedeme to tak, že při odvozování
k součtu oxidačních čísel atomů kyslíku přičteme oxidační čísla názvů
atomů vodíku. (Jedná se vlastně o obrácený postup, než při tvorbě
vzorce z názvu.)
kyslíkatých
kyselin
H ^ P íV 4 . (-2 ) + 3 = - 5

Protože součet všech oxidačních čísel v molekule musí být roven

nule, oxidační číslo atomu fosforu je rovno V.
H ÍiP W

b) Víme, že centrálním atomem kyseliny je fosfor. Jeho oxidační číslo

určuje koncovku přídavného jm éna v názvu kyseliny (k. fosforeč­
ná). Zbývá vyjádřit, že ve vzorci kyseliny jsou tři atomy vodíku.
Provedeme to pomocí předpony trihydrogen-.
H3PO4 = kyselina trihydrogenfosforečná.

P řík la d 5: Pojmenujte kyselinu H 3ReOs.

a) Vypočteme oxidační číslo centrálního atomu:
H^ReOš" 5 . (-2 ) + 3 = - 7

Z toho vyplývá, že oxidační číslo rhenia musí být VII.

H & e v,,OJn

b) - centrální atom je rhenium

- oxidačnímu číslu rhenia přísluší koncovka -istá
- předpona trihydrogen vyjadřuje počet atomů vodíku v molekule
řb R eO s = kyselina trihydrogenrhenistá.
 Strukturní vzorce kyslíkatých kyselin

postup V kyslíkatých kyselinách je odštěpitelný atom vodíku

při odvozování vždy vázán na kyslík. Proto je v molekulách kyslíkatých kyse­
strukturních lin na centrálním atomu vázána jedna nebo více -OH skupin.
vzorců Kromě -OH skupin mohou (ale nemusí) být na centrálním
kyslíkatých atomu vázány i samostatné atomy kyslíku. V tomto případě
kyselin ovšem dvojnou vazbou = 0 .

Příklad 6: Napište strukturní vzorec kyseliny tetrahydrogenkřem ičité.

Z názvu je jasné, že centrálním atomem této kyseliny je křemík s oxi­
dačním číslem IV. Dále víme, že v molekule kyseliny jsou čtyři atomy
vodíku - to znamená i čtyři -OH skupiny. Při psaní strukturních vzorců
budem e postupovat následujícím způsobem:
a) Napíšeme centrální atom kyseliny a pomocí jednoduchých vazeb
navážeme příslušný počet -OH skupin.
b) Pokud je počet -OH skupin menší než oxidační číslo centrálního
atomu, doplníme ještě atomy kyslíku, které jsou s centrálním ato­
mem vázaný dvojnou vazbou = 0 . V našem případě to již není nutné.

OH
I
HO - Si - OH
I
OH

Příklad 2: Napište vzorec kyseliny trihydrogenjodisté.

Centrálním atomem molekuly kyseliny trihydrogenjodisté je jod s oxi­
dačním číslem VII. V molekule jsou tři -OH skupiny.

OH
I
HO - I
I
OH

a) Napíšeme značku centrálního atomu a doplním e -OH skupiny

b) Počet navázaných -OH skupin je menší než oxidační číslo atomu .
Vzhledem k tomu, že oxidační číslo atomu jodu je rovno sedmi,
doplním e dva atomy kyslíku vázané dvojnou vazbou.
 221

26 Příklady k procvičení

1. Napište vzorce kyselin

a) kyselina bromná b) kyselina manganistá
c) kyselina uhličitá d) kyselina selenová
e) kyselina dusitá f) kyselina pentahydrogenjodistá
g) kyselina hydrogenjodistá h) kyselina dihydrogentellurová
i) kyselina siřičitá j) kyselina chlorečná
k) kyselina hydrogenrhenistá 1) kyselina chloritá
2. Napište názvy kyselin
a) H 3 IO 5 b) H 3 IO 4 c) H B 1O 4 d) H B 1O 3
e) H 2 S e 0 3 f) H 2 S O 4 g) H 3 P O 4 h) H N O 3
O H 3B O 3 j) H 2 SÍO 3 k ) H 3R e 0 5 1) HCIO
3. Nakreslete strukturní vzorce kyselin
a) H 2S e 0 3 b) HCIO 3 c) H N 0 2 d) H 2S e 0 4
e) HCIO 2 f) H 2CO 3

2.3.3. Thiokyseliny

V molekule kyseliny je možné nahradit jeden nebo více

atomů kyslíku atomy síry. V názvu kyseliny tuto náhradu vy­
značíme předponou thio-, dithio, trithio-,... (Obdobným způ­ thiokyseliny
sobem mohou být atomy kyslíku nahrazeny selenem nebo
tellurem. Pro vytvoření odpovídajícího názvu se používá před­
pona seleno- a pro tellur telluro-). Několik příkladů:

H 3A s0 4 - kyselina trihydrogenarseničná
H 3AsS 4 - kyselina trihydrogentetrathioarseničná
H 2S 0 4 - kyselina sírová
H 2S 20 3 - kyselina thiosírová
H2M o 0 2S 2 - kyselina dithiomolybdenová

E S I Příklady k procvičení

1. Pojmenujte následující thiokyseliny

a) H 3 P O 2 S 2 b) H 3 ASS 3 c) H 2 C S 3 d) H 2 C O 2S
2. Napište vzorce thiokyselin
a) kyselina thiosiřičitá b) kyselina dithiouhličitá
c) kyselina tetrathiomolybdenová d) kyselina tetrathioarseničná
222

2.3.4. Halogenokyseliny
a jiné substituované kyslíkaté kyseliny

V molekulách vícesytných kyselin je také možné nahradit

jednu nebo více skupin -OH halogenem nebo skupinou -NH 2
(amidoskupinou). V názvu vzniklé sloučeniny se tato náhrada
vyjadřuje pomocí předpony: např. chloro-, bromo-, amido-
apod.
Učivo si přiblížíme na několika konkrétních příkladech. Na
levé straně následujícího přehledu je uveden strukturní vzorec
kyseliny a napravo vzorec a název sloučeniny, která vznikla
substitucí (náhradou) -OH skupiny (skupin) v molekule dané
kyseliny:

OH OH
I I
halogenokyseliny
o = s=o o = s=o
I I
OH Cl
kyselina kyselina
sírová chlorosírová

OH Cl
I I
O = P —OH o = p - ci
I I
OH OH
kyselina kyselina
trihydrogenfosforečná dichlorofosforečná

OH OH
I I
amidokyseliny 0 = s=o ' 0 = s=o
I I
OH NH 2
kyselina kyselina
sírová amidosírová

Příklady k procvičení

1. Napište strukturní vzorce sloučenin

a) kyselina fluorosírová b) kyselina chlorofosforečná
c) kyselina diamidofosforečná d) kyselina amidoselenová
e) kyselina fluoroselenová
2. Pojmenujte
a) HPO 2F 2 b) H 2P 0 3Br c) HAs 0 2(NH 2)2 d) H 2ASO3NH 2
 223

2.4. Funkční deriváty kyselin

Náhradou všech -OH skupin v molekule kyseliny halo­

genem nebo amidoskupinou vznikne tzv. funkční derivát kyse­
liny. Pozor: tyto látky již nepatří mezi kyseliny, protože v je ­
jich molekulách není odštěpitelný atom vodíku. Příklad:

h 2s o 4 s o 2( n h 2)2 s o 2c i 2
funkční
OH NH 2 Cl deriváty kyselin
I I I
o=s =o 0 = s =o 0= s =o
I I I
OH nh2 Cl
kyselina diamid dichlorid
sírová kyseliny sírové kyseliny sírové

Příklady k procvičení

1. Napište vzorce sloučenin

a) diamid kyseliny uhličité
c) diamid kyseliny selenové
e) chlorid kyseliny dusité
2. Pojmenujte sloučeniny
a) S 0 2C12 b) POF 3
e) Se 0 2 (NH 2)2
b) trichlorid kyseliny fosforečné
d) dichlorid kyseliny uhličité
f) dichlorid kyseliny seleničité
c)S O (N H 2)2 d)P O (N H 2)3

2.5. Atomové skupiny

Některé neutrální atomové skupiny (případně také ka- odvození a názvy

tionty) obsahující kyslík mají nezávisle na svém náboji názvy, některých
které jsou zakončeny koncovkou -yl. Řadu těchto skupin atomových skupin
(i s jejich nábojem) odvodíme tak, že z molekuly příslušné
kyseliny odebereme všechny -OH skupiny. Několik význam­
ných skupin si uvedeme i s kyselinami, od kterých byly odvo­
zeny:

O
¡U M H O -f{ NO; nitry] nitryl

O
 OH
kyselina 0 =P~OH P 0 3+ fosfory 1
fosfo ryl tnhydrogenfosforečná ^
OH

OH
sulfuryl kyselina 0 =S = 0 S 0 2+ sulfuryl
sírová |
OH

OH
thionyl ky“ M"a i-n S 0 2+ thionyl
sihčitá 5 J
I
OH

Sloučeniny, jako je například diamid kyseliny sírové -

S 0 2(NH 2)2 - a dichlorid kyseliny sírové - S 0 2C12, mohou mít
ještě jeden název, který vychází z názvů výše uvedených sku­
pin: diamid sulfurylu a dichlorid sulfurylu.

Příklady k procvičení

Pojmenujte sloučeniny
a) SOCI 2 b) S 0 2(NH 2)2 c) POF 3 d) SO 2CI2
Napište vzorce
a) diamid thionylu b) triamid fosfory lu
c) difluorid sulftirylu d) tribromid fosforylu
e) diamid karbonylu f) dichlorid thionylu

* V chemických sloučeninách se můžete setkat s částicí, kterou lze odvodit

odtržením všech -OH skupin z molekuly kyseliny uhličité. Tato částice má
vzorec CO2+ a nazývá se karbonyl. Funkční deriváty kyseliny uhličité mají
tedy v názvu podstatné jméno karbonyl. Například COCI2 se bude nazývat
chlorid karbonylu a sloučenina CO(NH 2)2 má název diamid karbonylu.
Oxid uhelnatý - CO - je schopen tvořit s některými kovy sloučeniny (vazeb­
nými poměry se zabývat nebudeme), které mají rovněž v názvu podstatné
jméno karbonyl. Tyto sloučeniny se nazývají karbonyly kovů. V karbo-
nylech kovů vystupuje CO jako neutrální molekula. Kov, který je s ní
sloučen má oxidační číslo rovno nule.
Například:
Ni(CO)4 - tetrakarbonyl niklu nebo tetrakarbonyl nikl
Fe(CO )5 - pentakarbonyl železa nebo pentakarbonyl železo
Všimněte si, že v názvech sloučenin nejsou koncovky určující oxidační čísla.
 225

2.6. Názvosloví isopolykyselin

V této kapitole se budeme zabývat kyslíkatými kyselinami,

které mají ve svých molekulách dva nebo více centrálních
atomů téhož prvku. Počet centrálních atomů v molekule kyse­
liny se vyjadřuje číslovkovou předponou - např. kyselina dísí-
rová, kyselina tetrahydrogendifosforečná a podobně.
Vzorce kyselin s větším počtem centrálních atomů je mož­
né odvodit tak, že napíšeme vedle sebe tolik základních jedno­
tek, kolik jich udává číslovková předpona, a pak z každé dvoji­
ce odebereme molekulu vody. Tímto způsobem vznikne spoje­
ní centrálních atomů přes kyslíkový můstek.

P řík la d 1: N apište vzorec kyseliny disírové.

vznik
O O O o isopolykyselin
II i i li II II
H O - S - O Í H HO - S - O H tedy H O -S-O -S-O H
II I i II II II
O L O o o
P řík la d 2: N apište vzorec kyseliny tetrahydrogendifosforečné.

O O O O
II
H O - P - O H H O j-P -O H tedy H O -P-O -P-O H
I
OH OH OH OH

m Příklady k procvičení

1. N apište strukturní vzorce sloučenin

a) kyselina pentahydrogentrifosforečná
b) kyselina hexahydrogendikřem ičitá
c) kyselina dichrom ová
2. Pojm enujte sloučeniny
a ) H 2S 3 0 io b) H 6P 4O 13 c) H 12SÍ6O 18 d ) H 2Cr 4 0 i3
226

2.7. Názvosloví hydroxidů

Molekula každého hydroxidu se skládá z atomu kovu a jed ­

né nebo více hydroxidových skupin. Počet -OH skupin je
totožný s oxidačním číslem kovu.
Názvy hydroxidů jsou tvořeny z podstatného jm éna hydro­
xid a přídavného jména, které charakterizuje elektropozitivní
část molekuly (kov) a jeho oxidační číslo.

Tvorba vzorců hydroxidů

postup Příklad 1: Napište vzorec hydroxidu hlinitého.

při tvorbě a) Z názvu zjistíme, že centrálním atomem molekuly hydroxidu hlini­
tého je hliník s oxidačním číslem III. Napíšeme značku centrálního
vzorců hydroxidů atomu s vyznačeným oxidačním číslem a vpravo vedle ní skupinu
OH.
A lUIOH
b) Počet OH skupin je shodný s oxidačním číslem centrálního atomu.
Vyjádříme ho arabskou číslicí za skupinou OH, umístěnou v zá­
vorce.
Vzorec hydroxidu hlinitého je Al(OH) 3 .
Poznámka:
Je-li v molekule větší počet stejných víceatomových iontů (jako v tomto
případě), musíme celou skupinu umístit do závorky.

Tvorba názvů hydroxidů

postup Příklad 2: Pojmenujte sloučeninu Ca(OH) 2.

Ze vzorce je jasné, že uvedená sloučenina patří mezi hydroxidy.
při tvorbě Počet OH skupin v molekule je shodný s oxidačním číslem centrálního
názvů hydroxidů atomu, v našem případě vápníku.
Ca(O H )2 = hydroxid vápenatý.

Příklady k procvičení

1. Napište vzorce hydroxidů

a) hydroxid měďnatý b) hydroxid lithný c) hydroxid bamatý
d) hydroxid česný e) hydroxid hlinitý f) hydroxid strontnatý
g) hydroxid thallný h) hydroxid vápenatý
2. Napište názvy hydroxidů
a) NaOH b) Mg(OH )2 c) Fe(OH )3 d )Z n (O H )2 e) RbOH
 227

2.8. Názvosloví solí

Názvy solí jsou opět složeny z podstatného a přídavného

jména. Podstatné jméno charakterizuje anion kyseliny, od níž
je sůl odvozena, zatímco přídavné jméno charakterizuje kation
(většinou kation kovu) a jeho oxidační číslo. Náboj aniontu
kyseliny je určen počtem protonů, které byly z kyseliny odště­
peny.

2.8.1. Názvosloví solí bezkyslíkatých kyselin

Podstatné jméno, které je součástí názvu soli, je zakončeno

koncovkou -id. Uvedeme si několik příkladů:

chlorovodíková chlorid
bromovodíková bromid
sirovodíková sulfid
kyanovodíková kyanid

Tvorba vzorců solí bezkyslíkatých kyselin

Příklad 1: Napište vzorec chloridu vápenatého. postup

a) Napíšeme vedle sebe značky vápníku a chloru. při tvorbě
vzorců solí
CaCl .
bezkyslíkatých
b) Z koncovky přídavného jm éna vyplývá, že vápník má oxidační číslo kyselin
II; náboj kationtu bude tedy 2+. Kyselina chlorovodíková je jedno-
sytná kyselina. Náboj chloridového aniontu vzniklého odštěpením
vodíkového kationtu z molekuly HC1 bude 1-. Oba údaje doplníme
ke značkám prvků. (Místo jedničky se píše samotné znaménko.)
ca2+c r

c) Součet všech oxidačních čísel v molekule musí být roven nule.

Podobně jako u oxidů použijeme křížové pravidlo.
Vzorec chloridu vápenatého je C aC b.

Příklad 2: Napište vzorec sulfidu hlinitého.

Sulfidy jsou soli kyseliny sirovodíkové - H 2S. Sulfidový anion vzniká
otržením dvou kationtů vodíku z molekuly této kyseliny.
228

a) Napíšeme značky prvků: AIS

b) Doplníme náboje: A l 3+S2-
c) Použijeme křížové pravidlo: AI2S 3.
Vzorec sulfidu hlinitého je AI2S 3.

Tvorba názvů solí bezkyslíkatých kyselin

Příklad 3: Pojmenujte sloučeninu, jejíž vzorec je ZnBr 2 .

postup a) Vypočteme a zapíšeme oxidační čísla prvků.
při tvorbě Z n 'W
názvů solí
bezkyslíkatých b) Ze zadání plyne, že se jedná o bromid - sůl kyseliny bromovodíkové.
kyselin ZnBr 2 = bromid zinečnatý

33 Příklady k procvičení

1. Napište vzorce solí

a) sulfid železnatý b) bromid sodný c) jodid hlinitý
d) sulfid hlinitý e) chlorid vápenatý f) selenid vápenatý
g) fluorid vápenatý h) chlorid thallný i) chlorid cínatý
j) tellurid thallný k) chlorid křemičitý 1) chlorid stříbrný
2. Pojmenujte sloučeniny
a) KBr b)Z nS c )P b I 2 d) NH4B r e) K2Se
f) CuCl g) M nCl2 h) RbBr i) A gl j) CrCl 3
k) BaCl2 1) CuS

2.8.2. Názvosloví solí kyslíkatých kyselin

Podstatné jméno v názvu soli charakterizuje anion kyse­

liny, od níž je sůl odvozena a má vždy koncovku -an. Opět
několik příkladů:

liliiWĚĚĚĚBmĚmĚ
sírová síran
křemičitá křemičitan
dusičná dusičnan
manganistá manganistan
 229

Tvorba vzorců solí kyslíkatých kyselin

Příklad 1: Napište vzorec síranu železitého. postup

a) Jedná se o sůl kyseliny sírové. Náboj aniontu, který vznikl odtržením při tvorbě
dvou kationtů vodíku z molekuly kyseliny sírové, je 2-. Náboj ka- vzorců solí
tiontu, tedy železa, je 3+. Všechny údaje zaznamenáme: kyslíkatých
Fe 3+S 0 4~ kyselin
b) Pomocí křížového pravidla zapíšeme vzorec sloučeniny.
Vzorec síranu železitého je Fe 2(S 0 4 ) 3-
Poznámka: je-li v molekule větší počet stejných víceatomových iontů
(jako v tomto případě), musíme celou skupinu umístit do závorky.

Příklad 2: Napište vzorec dusičnanu sodného.

a) Jedná se o sůl kyseliny dusičné. Náboj aniontu odvozeného od této
kyseliny je 1-, náboj kationtu je 1+. Zapíšeme:
Na+NOŠ

b) Použijeme křížové pravidlo.

Vzorec dusičnanu sodného je NaNC>3

Tvorba názvů solí kyslíkatých kyselin

Příklad 1: Napište název sloučeniny, jejíž vzorec je Al2(S 0 4 )3. postup

a) Ze vzorce plyne, že se jedná o síran - sůl kyseliny sírové. Použitím při tvorbě
křížového pravidla zjistíme náboj na kationtu hliníku. názvů solí
A l!f(S 0 4)3 kyslíkatých
kyselin
b) O xidační číslo hliníku je rovno m . Na jeho základě určíme koncov­
ku přídavného jména: hlinitý
Sloučenina A l2(S04)3 má název síran hlinitý.

Příklady k procvičení

1. Napište vzorce solí

a) dusičnan bamatý b) síran hlinitý
c) uhličitan vápenatý d) siřičitan sodný
e) dusičnan draselný f) chroman draselný
g) seleničitan sodný h) dichroman amonný
i) disíran sodný j) selenan vápenatý
k) chlorečnan draselný 1) síran amonný
m) dusitan sodný n) dusičnan amonný
o) difosforečnan sodný P) manganistan draselný
230
2. Pojmenujte soli
a) Na2S e 0 4 b) K B r0 3 c ) Z n S 0 4 d )A g N 0 3
e) Na3P 0 4 f ) K 2Cr 20 7 g) BaS20 7 h) K 2CO 3
í)A 1P 04 j) S r ( N 0 3)2 1) N a3A s 0 4
m) N H 4NO 2 n) Ca3(P 0 4)2 o) C u S 0 4

2.9. Názvosloví kyselých solí

názvy
kyselých solí Pro kyselé soli je charakteristické, že jejich molekuly obsa­
hují atomy vodíku (tzv. kyselé vodíky), které je možné nahra­
dit atomem (atomy) kovu. V chemickém názvu se přítomnost
kyselých vodíků vyznačuje předponou hydrogen- před ná­
zvem aniontu (například hydrogensíran, hydrogenuhličitan).
Pokud je v molekule více než jeden kyselý vodík, jejich počet
vyjádříme pomocí známých předpon: di-, tri- atd. (například
dihydrogenfosforečnan). Náboj aniontu je opět určen počtem
vodíkových kationtů odštěpených z molekuly kyseliny.
Například kyselina sírová patří mezi dvojsytné kyseliny.
Její kyselé soli obsahují hydrogensíranový anion H S 0 4, který
vznikl odštěpením jednoho vodíkového kationtu z molekuly
H 2S 0 4. Od kyseliny sírové lze odštěpením dvou vodíkových
kationtů odvodit vám již známé sírany, ale tyto sloučeniny již
mezi kyselé soli nepatří. Z toho vyplývá, že dvojsytné kyseliny
(H 2S 0 4, H 2C 0 3) mohou vytvořit jednu řadu kyselých solí,
trojsytné kyseliny (H 3P 0 4) dvě řady apod.
Vzorce i názvy kyselých solí se tvoří pomocí pravidel,
která již znáte z názvosloví solí. Nezapomeňte, že kyselý vo­
dík je nedílnou součástí aniontu kyseliny.

P řík lad 1: Napište vzorec hydrogenuhličitanu vápenatého.

a) Hydrogenuhličitan vápenatý patří mezi kyselé soli. Je odvozen od
kyseliny uhličité, která má vzorec H2CO3. Hydrogenuhličitanový
anion H C O 3 vznikne odtržením jednoho vodíkového kationtu z je jí
molekuly.
b) Z názvu soli vyplývá, že vápník má oxidační číslo II; náboj kationtu
je 2+.

* Připomínáme, že sytnost kyseliny je dána počtem odštěpitelných atomů

vodíku vázaných v molekule kyseliny. Například kyselina trihydrogenfos-
forečná je trojsytnou kyselinou, protože v její molekule jsou vázány tři
odštěpitelné atomy vodíku.
 231
c) Oba ionty - vápenatý kation a.hydrogenuhličitanový anion napíšeme
vedle sebe
Ca2+H C05

a použijeme křížové pravidlo: Ca(HC 0 3)2

Vzorec hydrogenuhličitanu vápenatého je Ca(HC 0 3 )2.

Příklad 2: Napište vzorec dihydrogenfosforečnanu draselného.

a) Vzorec kyseliny trihydrogenfosforečné je H3PO4. Pro vznik di-
hydrogenfosforečnanového aniontu je nutno kyselině fosforečné
odejmout jeden proton. Dihydrogenfosoforečnanový anion má vzo­
rec H 2PO 4.
b) Z názvu plyne, že draslík má oxidační číslo I, náboj kationtu je proto
1+.
c) Oba ionty - draselný kation a dihydrogenfosforečnanový anion -
napíšeme vedle sebe
K ^iPO i

a použijeme křížové pravidlo: KH 2PO 4.

Vzorec dihydrogenfosforečnanu draselného je KH2PO4.

Příklad 3: Pojmenujte sloučeninu NaHC 0 3 .

a) Anion soli - H C O 3 - je odvozen od kyseliny uhličité, která má
vzorec H2CO3, odtržením jednoho vodíkového kationtu. Z toho vy­
plývá, že podstatné jm éno v názvu soli je hydrogenuhličitan. Použi­
tím křížového pravidla zjistíme náboj kationtu sodíku.
Na+HCOŠ

b) O xidační číslo sodíku je rovno I. Na jeho základě určíme koncovku

přídavného jm éna: sodný.
Sloučenina N aH C 0 3 má název hydrogenuhličitan sodný.

Příklad 4: Pojmenujte sloučeninu Ca(H 2P 0 4 )2-

Anion soli vznikl z kyseliny trihydrogenfosforečné odtržením jednoho
kationtu vodíku. Jeho náboj je proto 1-. Podstatné jm éno v názvu soli je
dihydrogenfosforečnan. Podle křížového pravidla je náboj kationtu 2+
a jeho oxidační číslo II.
Název soli je dihydrogenfosforečnan vápenatý.

35 Příklady k procvičení

1. Napište vzorce kyselých solí

a) hydrogensíran rubidný
c) dihydrogenfosforečnan amonný
e) hydrogenuhličitan hořečnatý
2. Pojmenujte sloučeniny
a) KHS b) Na2H A s0 4
b) hydrogenuhličitan bamatý
d) hydrogensulfid sodný
f) dihydrogenarseničnan sodný
c) B aH P 04 d) Cs2H 4T e 0 6
232

2.10. Názvosloví krystalohydrátů

názvy V krystalech solí je často vázané určité množství rozpouš­

kry stalohydrátu tědla (nejčastěji to bývá voda), z něhož sůl krystalovala. Na
tuto skutečnost musí chemické názvosloví reagovat. Počet
molekul rozpouštědla se vyjadřuje před názvem soli číselným
údajem (mono-, di-, tri- atd.) doplněným informací, o jaké
rozpouštědlo se jedná (např. pentahydrát).
V názvu se počet molekul rozpouštědla uvádí před názvem
soli. Ve vzorci sloučeniny je však počet molekul rozpouštědla
uváděn za vzorcem soli a odděluje se tečkou. Uvedeme si
několik příkladů:
C u S 0 4 . 5H20 - pentahydrát síranu měďnatého
F eS 0 4 . 7H20 - heptahydrát síranu železnatého
BaCl2 . 2 H 20 - dihydrát chloridu barnatého
 233

Výsledky

Pokud je u čísla úkolu místo odpovědi hvězdička,

ověřte si správnost řešení přímo v učebním textu.

1. 1. 7N: [ 2H e]2s22p3-, 19 K: [ísA rM s1;

až 6 . * 32Ge: [ i8Ar] 4s23d104p2;
22T1 : [ 18Ar] 4s23d2; 2gNi: [ igAr] 4s23d8;
16S: [ lo N e ^ s V
2. *
1. a) 0; b) 0; 1; 2 c) 3. *
2. a) 0; b) 0; 1; 2 c) 4. Ge, Te O, Sn, Ca, B
3. a) 0; b) 0; 1; 2 c) 5.
4. b) až 7. *
5. *
6.
3s 3d 4f 2p
1. *
2. *
3. b)
7. 4. *
3p 3p
5. a) $ C o; b) jf W ; c) |H e
t b) Ti TI TI 6.
až 8 . *
8. a) 3d6; b) 4p5; c) 5f7

1. *
1. a) Nesprávný - v s-orbitalech nemohou být 2. *
tři elektrony. 3. a) 18,0; b) 100,8; c) 98,1; d) 70,9;
b) Nesprávný - ve vrstvě s hlavním kvanto­ e) 36,5; f) 87,9
vým číslem 2 nemohou být d-orbitaly. 4. *
c) Správný
2. *
3. Správně c) d)
4. p-orbitaly 1.
až 9.
5. a) 3p2; b) 4d5; c) 3s23p4
6. *
7. a) 3s; b) 3p; c) 3d; d) 4s; e) 4f; f) 5p;
g) 6s; h) 4d; i) 5d 1.
8. i7a : l s 22s22p63s23p5; 80 : l s 22s22p4; až 6 .
s B ils ^ s W ;
3 sBr: I s 2 s 2 p 63s23p64s23d104p5;
15 P: ls22s22p 3s23p ;
33 As: 1s22s22p63s23p64s23d ,04p3
234
5. NH 4NO 3 -> N20 + 2H20 ; 240 g
^1 6. 3 dm3
1.
až 10. * 7. 15,7 m3
8. (NH4 )2Cr2C>7 —» Cr2C>3 + N2 + 4H20 ;
11. a, b, d, f
271,4 g
12. *
9. 378,2 g

14
až 3. * 1 . 0,22
4. a) 0,4 mol; b) 1,6 molu; c) 1,6 molu 2. 128 g
5. 3,16 g 3. 2,9 g
6. Hmotnost 1 dm3 CO 2 je 1,96 g a hmotnost 4. 52,5 g
1 dm3 SO 2 je 2,86 g. 5. 14,4 g
7. 5,6 dm3
8. 2 moly 15
9. 2 moly
1. 43,75 %obj.
10. 1 mol
2. 26,3 % hmotn.
11. ano
3. 57,9 %obj.
12. 3 moly

h > r a a R
11 1. 255 g
i. 2. 0,43 M
až 6. *
3. 707,5 cm3
4. 1,10 M
12 5. 64 g
i. * 6. 11,9%
2. a) 3 + 4 —» 3 + 1 + 2 ; 7. 1,09 M
b) 1 -> 1 + 1+ 4; 8. 1022,7 cm3
c) 3 + 8 -> 3 + 3 + 2 +4;
9. 6 ,4 . 10'2 g
d) 2 + 1 1 + 2;
e) 2 + 3 —> 2 + 3 + 4; 10. 426,2 cm3
0 8 + 5 -> 4 + 4 + 1 + 4 ;
g) 1 + 3 + 4 —> 2 + 3 + 2;
h) 10+2 + 8 —> 5 + 2 + 1 + 8
3. a) 2 + 6 + 5 —> 2 + 5 + 3; 1. 81 cm3 4C7o HNO 3, 168,8 cm3 vody
b) 2 + 1 0 + 1 6 -> 2 + 5 + 8 ; 2. 32,6%
c) 5 + 2 + 6 —> 5 + 2 + 3; 3. 152,9 cm3
d) 1 + 1+ 6 1 + 2 + 3;
e) 3 + 2 + 2 —> 5 + 4;
f) 1 + 6 + 1 4 -> 2 + 3 + 7; 18
g) 1 + 5 + 6 -» 3 + 3; 1. 168,3 cm3
h) 3 + 1 + 8 -> 3 + 2 + 4
2. 1M
3. 0,3418 g
13 4. Vyšší molární koncentraci má KOH.
1. 182,3 g 5. 69,5 cm3
2. 50 m3
3. 280,5 g
4. 149,2 g;
 235
2. a) manganatý b) jodičný c) osmičelý,
d) olovičitý e) nikelnatý 0 wolframový
g) lithný h) vanaditý i) chloristý
j) dusný k) fosforečný 1) barnatý
m) křemičitý n) selenový o) siřičitý

1.
až 7. * 1. a) HBiO b) H M n04 c) H 2C O 3
8. -2 kJ d) H2Se04 e) HNO2 f) H 5IO 6
9. -75,7 kJ g) HIO 4 h) H2T e 0 4 i) H 2SO 3
10. -197,8 kJ j) HCIO 3 k) H R e04 1) HCIO 2
2. a) trihydrogenjodistá b) trihydrogenjodičná
11. 3893,8 kJ
d) brom ičná
12. -1300,1 kJ .m o l -i
c) bromistá
e) seleničitá f) sírová
g) fosforečná h) dusičná
i) trihydrogenboritá j) dihydrogenkřem ičitá
k) trihydrogenrhenistá 1) chlorná

HO
46,1 a) ^ Se = 0 b) H O -C l
HO

HO
e) HO - Cl = O f) C = O
HO

1. a) kyselina trihydrogendithiofosforečná
b) kyselina trithioarsenitá
c) kyselina trithiouhličitá
d) kyselina thiouhličitá
2. kyselá reakce: a, b, f, k, 2. a) H 2 SO 2S; b) H2C O S2; c) H 2 M 0 S 4 ;
zásaditá reakce: c, g, i, 1 d) H 3 ASS4
neutrální reakce: d, e, h, j

a) B W b) N -,nH^ c) C 'W
d) H ^ r -1 o H^s~" a) OH b) OH c) NH*
e) P^OTA1 I I
g) H ÍSVW h) NnO-u i) HlM nVIIO í11 O= s = 0 C l- P = 0 HO — P = 0
j) Sv ,0 3 n k) ř ^ ď O -11 1) N * W I I
F OH nh2

d) nh2 e) OH
I I
O = Se = O 0 = Se = 0
1. a) Na 2 0 b) CO 2 c) SO 3 I I
d) PbO e) Fe 2 0 3 0 Mn207 OH F
g) CaO h) BÍ2O 5 i) BeO
j) N 2 O 5 k) MgO 1) Mn02 2. a) kyselina difluorofosforečná
m) I20 5 n) Cr 2 0 3 o) CIO 2 b) kyselina brom ofosforečná
c) kyselina dianidoarseničná
d) kyselina amidoarseničná
236

1. a) CO (N H 2)2 b) POCI 3 c) S e 0 2(NH2)2 1. a) FeS b) NaBr c) AII 3 d) A12S3

d) COCl2 e) NOCI f) SeOCl2 e) CaCl2 0 CaSe
2. a) dichlorid kyseliny sírové i) SnCl2 j) Tl2Te
b) trifluorid kyseliny fosforečné 2. a) bromid draselný
c) diamid kyseliny siřičité c) jodid olovnatý
d) triamid kyseliny fosforečné e) selenid draselný
e) diamid kyseliny selenové g) chlorid manganatý
i) jodid stříbrný
k) chlorid barnatý
g) CaF2 h) T1C1
k) SiCl4 1) AgCl
b) sulfid zinečnatý
d) brom id amonný
f ) chlorid měďný
h) bromid rubidný
j) chlorid chromitý
1) sulfid mčďnatý

1. a) dichlorid thionylu b) diamid sulfurylu

c) trichlorid fosforylu d) dichlorid sulfurylu
2. a) SO (NH2)2 b) PO(NH2)3 c ) S 0 2F2 a) B a(N 03)2 b ) A12(S04)3 c ) CaCC>3
d) P O B o e) CO(N H2)2 f) SO Cl2 d) Na 2 S 0 3 e) KNO 3 0 K2C r 0 4
g) Na 2 Se 0 3 h) (NH4)2C r20 7
i) Na2S207 j) C a S e 0 4 k) KCIO 3
1) (NH4)2S 0 4 m) N a N 0 2 n) NH4N 0 3
1. 0) Na4P207 p) K M n04
a) selenan sodný b) brom ičnan draselný
a) O O O c) síran zinečnatý d) dusičnan stříbrný
e) fosforečnan sodný 0 dichroman draselný
H O -P -O -P -O -P -O H g) disíran bamatý h) uhličitan draselný
I I I 1) fosforečnan hlinitý j) dusičnan strontnatý
OH OH OH k) difosforečnan draselný
1) arseničnan sodný m) dusitan amonný
b) HO OH n) fosforečnan vápenatý
I I o) síran měďnatý
H O - S i - O - S i - OH
I I
HO OH
a) R bH S 04 b) Ba(HCC>3)2
c) O O c) NH4H2P 0 4 d) NaHS
II II e) MgCHCOsfe 0 NaH2A s 0 4
H O -C r-O -C r-O H a) hydrogensulfid draselný
II II b) hydrogenarseničnan sodný
O O c) hydrogenfosforečnan barnatý
d) tetrahydrogentelluran česný
2. a) kyselina trisírová
b) kyselina hexahydrogentetrafosforečná
c) kyselina dodekahydrogenhexakřem ičitá
d) kyselina tetrachromová

32
1. a) C u ( O H )2 b) LiOH c) Ba(OH)2
d) CsOH e) Al(OH)3 f) Sr(OH)2
g) TlOH h) Ca(OH)2
2. a) hydroxid sodný b) hydroxid hořečnatý
c) hydroxid železitý d) hydroxid zinečnatý
e) hydroxid rubidný
 237
číslo magnetické kvantové 14 fosfonium 172
Rejstřík číslo
číslo
neutronové 11
nukleonové 11
fosforit 139, 170
fosfor 170
číslo oxidační 60 fosfor bílý 171
číslo protonové 11 fosfor černý 171

D
acetylidy 156
číslo
číslo
spinové kvantové 15
vedlejší kvantové 14
fosfor červený 171
fosforečnan vápenatý 175
fosforyl 174
akceptor 44 fosgen 155
aktinoidy 24 D freony 155
alotropie 144 deriváty funkční kyselin 213 fullereny 152
aluminotermie 148 délka chemické vazby 36
ametyst 159 deuterium 127
amfolyt 114 deště kyselé 169 G
amidy 168 děj acidobazický 57 germanium 163
amidokyseliny 222 děj izobarický 87 grafit 151
amoniak 167 děj izotermický 87 galenit 165
apatit 139, 170 diamant 152 galium 150
aquakomplexy 184 diboran 146
argon 205 dihydrát síranu vápenatého 142
autoprotolýza 109 distannan 164 H
atom 11 disulfíd železnatý 194 halogenidy 201
azidy 168 donor 44 halogenidy fosforečné 172
azoimid 168 draslík 132 halogenidy fosforité 172
dusičnany 169 halogenokyseliny 172
dusičnan draselný 135 halogenovodíky 166
B dusičnan sodný 134 halogensilany 160
baryt 139 dusičnan vápenatý 142 helium 205
bauxit 147 dusík 166 hliník 147
beryl 136 dusitany 169, 135 hmotnost relativní atomová 34
beryllium 126 dusitan sodný 135 hmotnost relativní molekulová 34
bor 143 hm otnost střední relativní
borany 147 atom ová 34
borax 145 E hmotnost střední relativní
borom 199 elektrolyt potenciální 70 molekulová 34
bronzy 164 elektrolyt pravý 70 hnojivá průmyslová 142
elektron 12 hořčík 137
hydrazin 168
c elektronegativita 39
elektronový záchyt 30 hydráty 184, 232
ceiestit 139 elektrony valenční 25 hydridy 130
cesium 122 energie aktivační 97 hydridy iontové 130
citrín 159 energie chemické vazby 36 hydridy kovové 131
cín 163 energie vazby - disociační 36 hydridy molekulové 131
cín bílý 164 entalpie 88 hydridy polymemí 131
cín křehký 164 hydridy přechodného typu 131
cín šedý 164 hydrogenace 130
D hydrogenuhličitan hořečnatý 127
hydrogenuhličitan sodný 135
č fáze 68
ferrosilicium 138 hydrogenuhličitan vápenatý 127
částice a 28 fluorid kyslíku 203 hydrogensírany 192
částice P 28 fluor 197 hydrogensiřičitany 189
činidlo oxidační 61 fluorid grafitu 152 hydrogensulfidy 194
činidlo redukční 61 fluorid sírový 194 hydrogenxenonany 206
čiření vody 150 fosfan 171 hydrolýza aniontu 123
číslo hlavní kvantové 14 fosfidy 172 hydrolýza kationtu 122
238
hydrolýza soli 122
hydroxid hlinitý 149
hydroxid hořečnatý 138
hydroxid sodný 134
hydroxid thallný 143
hydroxid vápenatý 141
hydroxidy 176
hydroxidy alkalických kovů 133
hyperoxidy 186
Ch
chlor 154
chlorečnan draselný 204
chlorečnan sodný 204
chlorid beryllnatý 137
chlorid hlinitý 149
chlorid křemičitý 160
chlorid uhličitý 155
chlorovodík 155
chroman olovnatý 165
D křemičitany 160
ikosaedr 144
indikátor 114
indium 150
iniciace 129
interakce slabé vazebné 45
ionizace solí 122
isopolykyseliny 215
izotop 11
izotopy vodíku 127
n kyselina fluomá 204
jednotka látkového množství 52
jevy krasové 141
jod 199
jodometrie 193
K kyselina jodistá 204
karbid křemíku 161
karbid vápenatý 156
karbidy 156
karbidy intersticiální 157
karbidy iontové 156
karbidy kovalentní 157
karbidy prvků skupiny železa 157
karbony 1 174
karbonyly kovů 174
karborundum 161
katalyzátor 105
katalyzátor negativní 108
katalyzátor pozitivní 108 kyseliny křemičité 159
katalýza heterogenní 107 kyslík 179
katalýza homogenní 106
kation oxoniový 110
kinetika reakční 97
koeficienty stechiometrické 58
D
lanthanoidy 24
komplex aktivovaný 101 látky nemísitelné 72
koncentrace tiiolámí 76 led 183
konstanta acidity 116 led suchý 154
konstanta atomová hmotnostní 33 liteřina 164
konstanta Avogadrova 52 lithium 122
konstanta bazicity 117
konstanta rovnovážná 104
konverze 56
korund 133 metalotermie 130
kovy 42 metoda radiouhlíková 32
kovy alkalické 132 měření pH 120
kovy alkalických zemin 139 mikročástice 12
kovy ložiskové 164 mísitelnost neomezená 71
kryolit 147 mísitelnost omezená 71
krypton 205 množství látkové 52
krystalohydráty 182 močovina 154
křemenné sklo 140 modifikace alotropická 129
modifikace cínu 141
křemík 157 modifikace fosforu 146
křišťál 159 modifikace síry 151
květ simý 151 modifikace uhlíku 135
kyanovodík 157 mol 52
kyselé soli 180 molekula 35
kyselina 110 moment dipólový 45
kyselina boritá 145 mor cínový 164
kyselina bromovodíková 200
kyselina dithioničitá 190
kyselina dusičná 169 N
kyselina dusitá 169 názvosloví kyselin 213
názvosloví oxidů 211
kyselina fluorovodíková 200 názvy skupinové 26
kyselina fosforitá 175 neelektrolyt 70
kyselina fosfomá 174 neon 205
kyselina chloristá 204 neutralizace 56, 112
kyselina chlorovodíková 200 nitry! 223
kyselina jodičná 204 nukleony 11
nuklid 11
kyselina jodovodíková 200
kyselina pentahydrogenjodistá 204
kyselina selenová 196 O
kyselina selenovodíková 195 obal atomu 14
kyselina siřičitá 189 oktet elektronový 26
kyselina sírová 191 oleum 191
kyselina solná 201 olovo 165
kyselina tellurová 196 orbit 13
kyselina tellurovodíková 195 orbital 13
kyselina thiosírová 193 orbital s 15
kyselina trihydrogenfosforečná 175 orbitaly d 16
kyselina uhličitá 154 orbitaly degenerované 16
 239
oťoitaly f 17 peroxid vodíku 184 reakce oxidačně redukční 57
orbitaly p 15 peroxidy kovů 186 reakce rozkladná 55
oxid arsenitý 177 pH 120 reakce řetězová 129
oxid beryllnatý 136 plyn elektronový 42 reakce skladná 55
oxid boritý 145, 149 plyn vodní 128 reakce srážecí 56
oxid bromičitý 203 polán 195 reakce substituční 55
oxid bromný 203 polarita molekul 46 reakce vytěsňovací 55
oxid cíničitý 164 pjločas rozpadu 31 redukce 60
oxid dusičitý 169 polonium 194 rovnice zředovací 8 1
oxid dusičný 169 polymorfie 129 rovnováha dynamická 103
oxid dusnatý 169 polysulfany 194 rozpouštědlo 69
oxid dusný 169 polysulfidy 194 rozpouštědlo protické 114
oxid fosforečný 173 potaš 135 rozpouštění 69
oxid fosforitý 173 pravidlo Hundovo 19 rozpustnost 71
oxid hlinitý 149 pravidlo křížové 80 roztok 69
oxid hořečnatý 138 pravidlo n+1 20 roztok koloidní 69
oxid chloričitý 203 pravidlo van’t Hoffovo 105 roztok kyselý 119
oxid chloristý 203 princip výlučnosti Pauliho 19 roztok nasycený 71
oxid chlomý 203 procento hmotnostní 73 roztok nenasycený 71
oxid chlorový 203 procento objemové 74 roztok neutrální 119
oxid jodičný 204 propagace 130 roztok zásaditý 119
oxid křemičitý 159 prvek II rubidium 132
oxid olovičitý 165 prvky - d 24 růženín 159
oxid olovnatý 165 prvky - f 24 rychlost chemické reakce 102
oxid poloničitý 196 prvky nepřechodné 24 rychlost rekace přímé 103
oxid poloniový 196 prvky - p 24 rychlost reakce zpětné 103
oxid seleničitý 196 prvky přechodné 24
oxid selenový 196 prvky - s 24
oxid siřičitý 188 prvky vnitřně přechodné 24 Ř
oxid sírový 190 prvky I. skupiny 127 řady rozpadové přirozené 32
oxid tellurový 196 prvky II. skupiny 136 řady rozpadové radioaktivní 31
oxid thallný 143 prvky III. skupiny 143 řeka stability 28
oxid uhelnatý 153 prvky IV. skupiny 151
oxid uhličitý 154 prvky V. skupiny 166
oxid xenonový 205 prvky VI. skupiny 179 s
oxidace 60 prvky VII. skupiny 197 sádra 142
oxidační číslo 210 prvky VIII. skupiny 205 sádrovec 139
oxidační číslo kladné 211 přeměna a 29 selen 194
oxidační číslo záporné 211 přeměna (3' 29 selenidy 196
oxidy amfoterní 181 přeměna p+ 30 schéma reakční 59
oxidy bazické 181 silany 160
oxidy kyselé 181 silikony 161
oxidy iontové 182
oxidy molekulové 182
D
radioaktivita 27
siloxany 161
síla kyseliny 116
oxidy neutrální 181 radioaktivita přirozená 29 síla zásady 116
oxidy podvojné 182 radioaktivita umělá 29 síly coulombické 46
oxidy polymemí 182 radon 205 síly disperzní 47
ozon 179 reakce endotermní 58 síly indukční 47
ozonová vrstva 149 reakce exotermní 58 síly Van der Waalsovy 45
reakce heterogenní 57 síra 187
reakce homogenní 56 síra jednoklonná 187
D
pájka klempířská 164
reakce hydrogenační 130
reakce chemická 55, 97
síra kosočtverečná 187
síra plastická 187
pár konjugovaný 113 reakce komplexotvomá 57 síran hlinitý 150
periody 23 reakce metal otermická 143 sírany 192
240
siřičitany 189
sklářský kmen 161
u vzorce
vzorce
funkční 159
geometrické 160
sklo 161 uhličitan draselný 135, 154 vzorce konstituční 159
skupiny 25 uhličitan hořečnatý 139 vzorce racionální 159
slídy 147 uhličitan sodný 135, 154 vzorce stechiometrické 159
směs 68 uhličitan vápenatý 141,154 vzorce strukturní 159
směs heterogenní 68 uhlík 151
směs homogenní 68 uhlovodíky 155
soda 135 X
sodík 132 xenon 205
soli amonné 168
V xenoničelany 206
soli bezkyslíkatých kyselin 227 vápenec 139
soli kyslíkatých kyselin 228 vápník 139
soustava 86 vápno pálené 141 Z
soustava disperzní 68 vazba dvojná 36 záhněda 159
soustava izolovaná 86 vazba elektronově deficitní 137, 146 záchyt elektronový 30
soustava prvků periodická 23 vazba chemická 35 zákon Gultberg-Waageův 104
soustava otevřená 86 vazba iontová 39 zákon Hessův 90
soustava uzavřená 86 vazbajednoduchá 36 zákon Laplaceův-Lavoisierův 89
stannan 164 vazba koordinačně kovalentní 43 zákon periodický 22
stav standardní 88 vazba kovalentní 35 zákon zachování hmotnosti 58
sulfan 193 vazba kovová 42 záměna podvojná 56
sulfidy 194 vazba násobná 36 záření y 28
sulfuryl 174 vazba ji 37 zásada 110
superfosfát 175 vazba polární 38 zlomek hmotnostní 73
syntéza 55 vazba a 37 zlomek objemový 75
sytnost kyseliny 118 vazba trojná 36
vazba vodíkovým můstkem 48
vaznost atomu 171 ž
veličiny extenzivní 87 živce 147
tellan 195 veličiny intenzivní 87
tellur 194 veličiny stavové 86
telluridy 196 voda 183
teorie aktivních srážek 97 vodík 127
teorie aktivovaného komplexu 100 výroba alkalických kovů 123
teorie Arrheniova 110 výroba amoniaku 145
teorie Brónstedt-Lowryho 112 výroba boru 130
teplo reakční 89 výroba bromu 156
teplo standardní slučovací 92 výroba cínu 141
teplo standardní spalné 94 výroba dusíku 144
terminace 130 výroba hliníku 132
termodynamika 86 výroba chloru 155
termochemie 88 výroba jodu 156
tetrahydroxohlinitany 148 výroba křemíku 138
thallium 150 výroba kyseliny dusičné 146
thiokyseliny 171 výroba kyseliny chlorovodíkové 155
thionyl 174 výroba kyseliny sírové 153
thiosíran sodný 193 výroba kyslíku 149
thiosírany 193 výroba olova 142
tritium 127 výroba skla 140
tuha 135 výroba vodíku 121
tuhnutí malty 127 výroba vzácných plynů 157
tvrdost vody přechodná 142 výstavbový princip 14
tvrdost vody trvalá 142 vzorce elektronové 160
vzorce empirické 159
CHEMIE
FRO Č T Y Ř L E T Á G Y M N Á Z I A

RNDr. Aleš Mareček, CSc.

RNDr. Jaroslav Honza, CSc.

Odpovědný redaktor Aleš Mareček, Jaroslav Honza

Jazyková korektura Mgr. Zdeňka Tillová
Sazba DaTaPrint Brno
Třetí opravené vydání, reprint 2005

Vydalo N a k l a d a t e l s t v í O l o m o u c s . r. o.
Sídlo a expedice Lazecká 70a, 779 00 Olomouc
tel. 585 224 037
fax 585 231 720
e-mail: olomouc@naklol.net
http://www.naklol.net

ISBN 80-7182-055-5
P r v n í díl u č e b n ic e o b s a h u j e
p oznatky z ob e c n é c h e m ie ,
z á k la d n í c h e m i c k é výpočty,
c h e m ii n e p ř e c h o d n ý c h prv-
ků a n á z v o s l o v í a n o r g a n i c -
ké c h e m ie .
Ve d ru h é m díle najdete
zb ýv a jící poz natk y z ob e c n é
c h e m ie , c h e m ii p ře c h o d -
ný ch prv ku, úv od do stu d ia
o r g a n i c k é c h e m ie , u h lo v o -
díky, jejich zdroje a ná zv o-
šlo v í.
Při s tu diu třetího dílu se
s e z n á m í t e s d eriváty uh lo -
vo d íku a jejich n á z v o s l o -
vím , b i o c h e m i í a ro zšíříte
si z n alosti v obla sti
o b e c n é ch e m ie .