Matěj Novák

Jujutsu
více než sebeobrana

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22,170 00 Praha 7
obchod@grada.cz, www.grada.cz
tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400
jako svou 2813. publikaci

Odpovědná redaktorka Magdalena Hrábková

Jazyková úprava Zoja Turková
Sazba Lenka Neumannová
Grafická úprava Jiří Pros
Fotografie archiv autora
Fotografie na obálce Miroslav Šneberger
Návrh obálky Grafické studio Hozák
Počet stran 116
První vydání, Praha 2007
Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.
Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod

© Grada Publishing, a.s., 2007

ISBN 978-80-247-1884-2
 Obsah 4,5

• Předmluva 7

• Co bylo a co je jujutsu 8

• Historie 9

Jujutsu jako součást bujutsu a jeho tvůrci 9

Vývoj jujutsu 10

Historie jujutsu v České republice 11

• Formy jujutsu 15

Esteticko-kombinační jujutsu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .15

Sportovní jujutsu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

Jujutsu jako sebeobrana 18

• Struktura jujutsu 20

Kondiční příprava 21

Technická příprava 24

Taktická příprava 27

Psychologická příprava 30

• Filozofie a duchovní nauky v jujutsu 35

Filozofie japonských bojových umění 35

Dojo a etika 39

• Příbuzná bojová umění 47

Judo 47

Aikijutsu 48

• Aplikace technik jujutsu 49

Vyproštění z úchopu 50

Obrana proti úchopu za obličej 63

Obrana proti škrcení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63

 Obrana proti úderu 67

Obrana proti přímému kopu 84

Obrana proti útoku krátkou holí 89

Obrana proti útoku nožem 93

Boj na zemi 98

• Jujutsu a sebeobrana ženy 106

Základní kurz sebeobrany pro ženy 107

Ukázka technik sebeobrany pro ženy 108

• Poděkování 114

• Literatura 115
 Předmluva 6,7

Předmluva
Vznik této knihy byl veden snahou vytvořit publikaci o jujutsu nejen pro studenty,
ale i pro odbornou a širokou laickou veřejnost, zajímající se o bojová umění.
Vzhledem k rozsahu a zaměření této publikace jsou zde uváděny informace obec­
nějšího charakteru, bez detailů a bližšího popisu tréninkových metod a výuky.
V posledních letech se o jujutsu objevovaly jen kusé informace většinou
v časopisech a zřídka v publikacích o sebeobraně. Celkovou situaci ještě kom­
plikuje značná nejednotnost výuky a rozdílná prezentace. Pro laika a začátečníka
je tedy takřka nemožné získat reálnou ucelenou představu o současném jujutsu.

V minulosti bylo jujutsu prezentováno výhradně jako sebeobrana. V současné

době, nejen ve světě, ale i v České republice, je několik forem jujutsu a nezřídka
je zaměňována jedna za druhou. Současné jujutsu se tak stává značně nepře­
hledné a to mu částečně ubírá kredit. Tato kniha má umožnit čtenáři snadnější
orientaci v jujutsu a případně vyvolat odbornou diskusi v řadách učitelů, trenérů
a studentů. Obsahem knihy je rozsáhlá obrazová část, která doplňuje uvedenou
teorii, a umožňuje čtenáři snadněji proniknout do základů jujutsu jako komplex­
ního systému.

Poznámka
V textu se mohou objevovat slova jako ju jitsu, jiu jitsu, džu džucu, džiu-džicu, džiu-
džitsu, ju-jucu. Nejedná se o rozličné systémy, ale pouze o nejednotné pojmeno­
vání (přepis) původního názvu jujutsu. Uvedené výrazy označují vždy to samé
bojové umění.

Proč vlastně cvičit jujutsu? Odpověď je jednoduchá.

„Dává to smysl"
(Ed Melaugh VlIl. Dan Small Circle Jujitsu)
Co bylo a co je jujutsu
Nejčastěji se jujutsu definuje pomocí rozboru samotného názvu, kdy ju znamená
jemný, poddajný nebo pňzpůsobivý a jutsu technika, metoda, umění. Jedná se tedy
o Jemné umění". Tímto překladem bývá demonstrován princip, že měkkost může
kontrolovat tvrdost. Za vhodnější překlad názvu považuji „přizpůsobivé umění. To
přesněji popisuje podstatu jujutsu jako umění boje, které se svými technikami
a postupy adekvátně dokáže snadno přizpůsobit každému druhu a intenzitě útoku.

Stejně jako s nekorektní definicí jujutsu jako Jemného umění" se také můžeme
setkat s výrazem „obranný systém" (vychází ze snahy zdůraznit sebeobranný cha­
rakter), nebo „systém boje beze zbraně". Přesnější definice vystihující jujutsu feu­
dálního Japonska by proto mohla znít následovně:
Jujutsu je metoda boje z blízka, beze zbraně nebo s využitím minoritní zbraně,
která může být použita k obraně nebo útoku za účelem zdolání neozbrojeného
nebo ozbrojeného protivníka.
Výše uvedená definice hovoří o tom, že v jujutsu se používají nejen zbraně, ale
využívá se i útočných metod boje jak s neozbrojeným, tak s ozbrojeným útoční­
kem. Jednalo se o umění boje pro potřebu ochrany života a mělo podřadnější cha­
rakter v rámci komplexního systému umění boje (bujutsu) feudálního Japonska.
Definovat současnou podobu jujutsu už není tak jednoduché. Soudobé jujutsu má
mnoho forem a studenti se mu věnují z rozličných důvodů (více v kapitole Formy
jujutsu). V České republice v současné době začínají vzbuzovat největší zájem
nové sportovní formy, přestože již dlouhá léta zde jedna existuje v podobě juda.
Ke svému vrcholu směřuje Grappling. Nejvíce propagovanou formou je stále
jujutsu cvičené jako sebeobrana.

Jujutsu se naprosto přirozeně přizpůsobilo době a v neposlední řadě i trhu. Vyvíjí

se v ucelený tělovýchovný systém pokrývající rozsah od cvičení pro radost
z pohybu přes porovnávání sportovních výkonů až po nejnáročnější a vrcholovou
formu sebeobrannou.
Poznámka
Minoritní zbraň - zbraň menšího významu, např. krátký meč (wakizashi), dýka
(tanto), vějíř (tessen), prsten s hroty (kakute), malá ocelová tyčka s prstenem (sun-
tesu), „boxer" (tekken) a další.
Majoritní zbraň - zbraní většího významu, např. dlouhý meč (katana), kopí (jati, nagi-
nata) atd.
 Historie

Jujutsu jako součást bujutsu a jeho tvůrci

K hlubšímu pochopení historie japonských bojových umění je nezbytné se sezná­
mit se základy historického vývoje feudálního Japonska, tedy od konce 9., respek­
tive začátku 10. století našeho letopočtu až do reforem Meiji v roce 1868. Zde je
oficiálně datován konec feudální éry a dopad těchto reforem na celou japonskou
společnost se zákonitě nevyhnul bojovým uměním. Přinesl následnou razantní
přeměnu bojových umění (bujutsu) na bojovou cestu (budo). Podstatu této pře­
měny výstižně popisují A. Westbrook a 0. Ratti: Název budžucu, tedy v japonské
doktríně umění zápasit zahrnuje všechny bojové specializace praktikované japon­
skými válečníky, jak profesionálními - příslušníky vojenské třídy - tak i příslušníky
jiných společenských vrstev, kteří se věnovali disciplínám individuálního boje.
Znovu přitom zdůrazňujme, že budžucu je zejména vztaženo k technickým, prak­
tickým a strategickým aspektům těchto umění, jak je zřejmé z použitého znaku
pro techniku. Pokud pn vyjmenovávání těchto disciplín máme na mysli jejich pojetí
se zaměřením spíše výchovným či estetickým, pak se „technika" mění na „cestu"
(dó), čímž se míní dráha vedoucí spíše k duchovním nežli k praktickým výsledkům.

Souhrnným názvem bujutsu jsou tedy označovány všechny metody, umění nebo
„techniky" boje, které byly vynalezeny a používány ve feudálním Japonsku. Tato
bojová umění byla praktikována nejen profesionálními válečníky, samuraji, ale
i příslušníky jiných společenských vrstev. A. Westbrook a 0. Ratti uvádějí jako
jeden z důvodů špatného výkladu historie vliv překladu z japonštiny pomocí an­
glického „martial arts", tedy „válečná umění", kdy může docházet k zavádějícímu
předpokladu, že právě a jedině příslušník vojenské třídy je tím, kdo provozoval
tato umění. Bez ohledu na důvody je zřejmé, že samuraj byl hlavním uživatelem
bujutsu, jelikož jej potřeboval ve svém každodenním životě, ale nemůže mu být
připisován takový podíl na rozvoji metod boje. To se obzvláště týká metod boje
neozbrojeného nebo boje s minoritními a improvizovanými zbraněmi.

Další nepřesností ve výkladu historie je prezentace čínského vlivu. Autoři publikací

z padesátých a šedesátých let dokonce uvádějí, že jujutsu má svoje kořeny v Číně.
Postata této zásadní nepřesnosti je v záměně pojmů - historie jujutsu jako
systému a historie jednotlivých škol. Čínská bojová umění zásadně ovlivnila a ovliv­
ňují jujutsu hlavně v technikách úderů, kopů a tlaků na citlivá místa (atemi waza),
a samozřejmě ve filozofii spojované s japonskými bojovými uměními. V technické
rovině bylo jujutsu spíše „úchopovým" bojovým uměním (dnes označovaným jako
Grappling od angl. grapple - pevně se držet). Ranou historii má společnou ze zápa-.
sem sumo, sumai a kumiachi později z aikijutsu, ze kterého se vyvinulo aikido.

Vývoj jujutsu
Jen několik málo raných záznamů dokumentuje počátek jujutsu až do éry dávné
mytologie. Neexistují žádné záznamy, ze kterých bychom mohli s konečnou plat­
ností pevně stanovit počátek jujutsu. Jako u většiny bojových umění bylo i to,
z čeho se později vyvinulo jujutsu, předáváno pouze ústně z mistra na žáka. Se
značnou dávkou jistoty lze předpokládat, že jujutsu není výtvorem jedné osoby.
Základem pro toto bojové umění se stala hlavní myšlenka rozvinutí dovedností,
kdy lze tělo využít k útokům a obraně. Raná historie jujutsu je spojena se sumai
(původní bojová forma sumo), jak již bylo uvedeno.

• Vznik - období Muromachi (1338-1573)

Období Muromachi se dá považovat za formální začátek jujutsu, ačkoliv historické
záznamy o technikách neozbrojeného boje sahají až do 8. století. V počátečních
letech vznikajícího systému bylo jujutsu utajováno a každá rodina nebo provincie
tak měla svůj vlastní styl. Techniky se předávaly jen mezi rodinami nebo členy pro­
vincie, a proto se jujutsu specializovalo a vyvíjelo odděleně. Tento proces pokra­
čoval i v pozdějších letech 16. století, kdy jujutsu dostává pevnou formu a vzniká
již mnoho významných škol (ryu). Několik stylů pak pomohlo zformovat to, co dnes
považujeme za moderní jujutsu.

• Formování - období Edo (1600-1867)

Kyushin ryu přinesla systémy atemi waza (úderová technika) a kappo (systémy
vzkříšení). Kito ryu zlepšila tréninkové metody, které zahrnovaly výuku od začá­
tečníků po pokročilé. Takenouchi ryu zdůrazňovala hojo (techniky poutání lanem),
které jsou v současné době používány mnoha policejními a vojenskými jednot­
kami. Daito ryu se zase specializovala na kansetsu waza (technika páčení)
a atemi waza (techniky úderů do citlivých míst na lidském těle). Například dnešní
aikido, yamaue aikijutsu a hakkoryu jujutsu jsou založeny právě na tomto stylu
pákových technik. Atemi waza je skupina technik, která zaznamenává v tomto
období největší rozvoj.
 Historie 10*11

• Moment změny - období Meiji (1868-1911)

V roce 1868 začal císař Meiji reformy, které měly za cíl přeměnit do té doby izo­
lované Japonsko v moderní stát. I přes odpor několika samurajských rodů se
Japonsko přeměnilo z feudálního státu v konstituční monarchii. V krátkém období
nabývá platnost mnoho nových zákonů, které naprosto mění tehdejší postavení
samurajů. Od roku 1872 začíná být armáda tvořena odvedenci ze všech spole­
čenských vrstev a během krátké doby je samurajům odebráno právo nosit meče.
Tyto změny značně ovlivňují nejen vývoj jujutsu, ale celého bujutsu. Jujutsu mění
svoji formu z bojového provedení na formu estetickou s důrazem na krásu prová­
dění pohybu a filozofii.

• Moderní jujutsu (1905 - současnost)

To, co dnes známe jako jujutsu, vzniklo v průběhu minulého století převážně na
americkém kontinentu a Evropě. V té době přichází nová forma bojových umění,
kdy se z umění boje (bujutsu) stává cestou boje (budo), která je značně odlišná
od původní bojové formy. Posun k filozofickému pojetí boje postihl i jujutsu -
ponechává si původní název, ale již se vyučuje v pozměněné „mírovější" formě.
Jujutsu prochází obdobím úpadku a následného znovuvzkříšení. Dostává se mimo
Japonsko, nejprve do Ameriky (USA, Havaj, Brazílie) a posléze i do Evropy. Zde se
začíná psát novodobá historie jujutsu. Vznikají nové školy a systémy a jsou dány
základy různorodé podobě jujutsu, jak je známe dnes.

Historie jujutsu v České republice

• Rok 1910 až šedesátá léta minulého století

Jujutsu je chápáno jako sebeobrana. V porovnání s tehdy známými bojovými
sporty (box, zápas, francouzský box) je bojem bez pravidel se širokou škálou
technik. Obsahuje zápasnické chvaty i údery z boxu neznámé. Je vyučováno jako
komplexní systém, kde je kladen důraz na principy jemnosti a poddajnosti. Je kla­
den důraz na úsporu energie, kdy rychlostí a technikou může být překonán i sil­
nější soupeř. Metody úderů a kopů se vyučují na základě anatomie lidského těla.
Jujutsu jako systém je zaveden v policejních a vojenských sborech v USA, Anglii
a Francii.
Pro získání konkrétnější představy o počátcích jujutsu u nás uvádím malý přehled
událostí v datech:

- Jujutsu se příležitostně cvičí od roku 1910 pod názvem jiu jitsu.

- V roce 1910 je jujutsu zařazeno v rámci vysokoškolského sportu Praha (VŠSP)
mezi úpolové sporty (box, řeckořímský zápas a jujutsu). Vzniká oddíl jiu jitsu.
- Vojenská tělovýchovná škola zařazuje do svého programu výuku jujutsu v roce
1922.
- V roce 1925 VŠSP pořádá první samostatný kurz jujutsu a tehdejší
Ministerstvo národní obrany vydává „Sebeobranu" ve Služebních předpisech
branné moci.
- V roce 1932 vyšly první příručky sebeobrany jujutsu od českých autorů.
- Od roku 1934 se začíná pod názvem jiu jitsu cvičit judo.
- V dubnu 1935 japonští mistři Dr. Hata a prof. Sugiyama vedli 6 lekcí kurzu
jujutsu a judo ve Strakově akademii v Praze.
- V dubnu 1936, přesně o rok později, byl založen Československý Svaz Jiu-
jitsu jako nejvyšší organizace tohoto sportu pro území republiky. Předsedou
byl zvolen Dr. F. Smotlacha.
- V září 1936 navštívil Prahu v rámci propagačního turné profesor J. Káno, který
měl přednášku na téma jujitsu a japonská tělesná výchova.
- V roce 1943 dochází k důležitým změnám v organizaci Českého svazu jiu jitsu,
tehdy došlo k přepracování závodního řádu - odstranění všech prvků jujutsu,
které nevyhovovaly sportovním pravidlům. Začíná cvičení sportovního juda pod
názvem jiu jitsu.

Přestože je z uvedeného přehledu patrné, že přichází nová forma sportovního

jujutsu v podobě juda, stále si ale jujutsu udržuje svůj sebeobranný charakter.

• Šedesátá léta minulého století - 1 9 8 9

V popředí zájmu je stále judo a jujutsu je jeho součástí. Tato symbióza má své
kladné i záporné stránky. Bezesporu se právě díky judu a jeho učitelům udrželo
jujutsu v povědomí, ale bohužel technické a personální propojení se negativně
projevilo na jeho dalším rozvoji. V této době bylo těžké sehnat kvalitní studijní
materiály, a tak se v praktické výuce logicky čerpalo z technik juda, a to převážně
z aplikací závodních technik (osobních) a z technik kata (předepsaný soubor cvi­
čení útoků a obran), které nesou prvky původního jujutsu.
 12,13

Postupem času se již nejedná o jujutsu v jeho pravé podobě v duchu feudálního
pojetí, názvem džiu-džitsu je označována aplikace juda do sebeobrany.
A. A. Lebeda nazývá tento systém „sebeobrana judo". Do doby, než přišlo do teh­
dejšího Československa karate, byla sebeobrana spojována převážně s judem.

Jistá samostatnost jujutsu přichází až v druhé polovině osmdesátých let, kdy vzni­
kají tři střediska účelové sebeobrany: Plzeň (Z. Honzík), Brno (J. Pokorný),
Olomouc (L. Petráš, A. Konečný). V nich se cvičí „česká varianta" sebeobranného
jujutsu pod názvem - jisai jitsu (reálná sebeobrana). V tomto období vyrůstá
a tvoří jujutsu druhá generace učitelů, jako je Vladimír Lorenz, František Kolman,
na Moravě Ladislav Petráš, Jaromír Pokorný, Alois Konečný a další. Právě jejich
žáci dnes udávají ráz současné podobě jujutsu.

V tehdejší ČSSR neexistovalo jen judo a jujutsu, je třeba říci, že zde bylo i karate
a neopomenutelný přínos měla česká škola sebeobrany cestou aplikovaného
karate známá pod názvem BRANÁ. Právě autoři posledně jmenované školy,
I. Špička a J. Novák, měli významný podíl na teorii sebeobrany.

• Období po roce 1989

Společenské změny po roce 1989 se projevily i na scéně bojových umění.
Začali k nám přicházet různí učitelé bojových umění a zároveň se objevila možnost
začít bez omezení navštěvovat zahraniční semináře.

Po roce 1990 se rozvijí spolupráce se zahraničními organizacemi, vznikají dvě na

sobě nezávislé organizace jujutsu (mimo judo). První je budoucí Federace jihjitsu
Česká republika (FJJČR), jejíž základy byly položeny krátce před rokem 1989.
FJJČR je členem World Jujitsu and Kobudo Organization (WJJKO). Hlavním tech­
nickým představitelem byl shihan Ladislav Petráš, dnes držitel 7. dánu (v sou­
časné době je technickým garantem nově vzniklé organizace, která je také členem
WJJKO). FJJČR působila převážně na Moravě. V Čechách zakládá ve stejném
období Martin Matouš, dnes sensei a držitel 4. dánu, Allkampf Jitsu (Allkampf).
Po dlouho dobu byly tyto dvě organizace nejvýznačnějšími školami jujutsu v ČR.

Jujutsu je v této době z hlediska techniky koncepčně vyučováno na pohybových

vzorcích juda (FJJČR, Svaz judo) a karate - taekwondo (Allkampf). V širším
pohledu je jujutsu prezentováno a vyučováno jako kombinace juda (hody, skrčení,
páky, boj na zemi), karate (úderové techniky) a aikido (páky). Mnoho učitelů se
snaží navštěvovat různé semináře a v popsaném duchu obohacovat jujutsu
o nové techniky.
Mimo uvedené organizace se objevilo mnoho tzv. garážových škol, jejich učitelé
však zůstali uzavřeni ve vlastním systému výuky, přestože měli na svou dobu
dobré základy. Další skupinu tvořily školy a styly, které z rozličných důvodů nebyly
ochotny přiznat, že vyučují aplikace nějakého bojového umění nebo sportu do
sebeobrany a použily název Jitsu" k pojmenování stylu boje (sebeobrany). Vzniká
tak nepřehledné množství organizací rozličných velikostí co do počtu studentů,
kvality a úrovně výuky. Při pečlivém pohledu lze rozeznat, ke které skupině učitel
v minulosti patřil, bez ohledu na to, jakou dnes nosí nášivku na kimonu.

• Období od roku 2000

Je těžké přesně určit datum, kdy dochází k diferenciaci a profilaci jednotlivých
škol jujutsu. Jisté ale je, že jujutsu v posledních cca pěti letech nabírá na dyna­
mice obzvláště ve sportovní formě, která si získává čím dál více příznivců. Začínají
se objevovat i kvalitní školy sebeobranné formy. V několika málo školách začíná
být jujutsu vyučováno jako ucelený systém. Studenti bojových umění a cvičenci
bojových sportů mají větší povědomí o bojových uměních a jsou schopni kvalifi-
kovaněji posuzovat jednotlivé styly a školy.
 14,15

Formy jujutsu
Pro lepší základní orientaci a popis současného stavu výuky jujutsu můžeme
vytvořit tři základní kategorie - formy. Jednotlivé formy se mohou částečně a okra­
jově prolínat a doplňovat. Svojí podstatou jsou ale co do metodiky a systému
výuky v přímém rozporu. Jsou to:

- esteticko-kombinačníjujutsu;
- sportovní jujutsu;
- jujutsu jako sebeobrana.

Esteticko-kombinační jujutsu
Základ této kombinační a estetické formy byl položen v Japonsku v období po
reformách Meiji. Následně byla tato forma přivezena i do USA a Evropy, tedy i do
ČR. Většina škol jujutsu ji má jako hlavní náplň výuky. Je určena k rozvoji pohy­
bových dovedností a technické variability. Často bývá zaměňována za sebeo­
branu, což má vliv na špatné jméno jujutsu, obzvláště mezi cvičenci bojových
sportů (karate, box...) a následně i u odborné veřejnosti.

Při cvičení této formy jde o souhru mezi útočníkem (uke) a obráncem (tori).
Můžeme říci, že útočník pomáhá obránci provést techniku. Jen tak lze pro vněj­
šího pozorovatele zachovat atraktivní a přitažlivou podívanou. Techniky jsou pro­
váděny velkými pohyby, nesmí chybět techniky hodů a případně množství kombi­
nací a přechodů mezi jednotlivými technikami. Základním předpokladem je spo­
lupráce mezi uke a tori. Vrcholnou formu tohoto přístupu můžeme vidět ve spor­
tovní formě jujutsu - Duo System. Tento přístup k provádění technik je nezbytný
i u sebeobranné formy, ale pouze v první fázi nácviku. Potom se již stává kontra­
produktivní. Tato forma je vhodná pro ty, kteří chtějí cvičit jujutsu pro radost
z pohybu. Sebeobrana či sportovní výkon zde není to hlavní.

Sportovní jujutsu
V touze po porovnávání výkonů vznikla i nová sportovní podoba jujutsu, která se
rozděluje do několik forem. Sportovní formy jujutsu Duo System a Fighting System
jsou součástí světových her, Self Defense System a Grappling však nikoliv.
• Duo System
Dva závodníci mají předem dané způsoby neozbrojeného i ozbrojeného útoku. Na
jejich řešení se předem připravují. Tato do detailu secvičená řešení útoku (tech­
nické kombinace) jsou předváděna komisi rozhodčích, která hodnotí technickou
náročnost (rychlost, přesnost) provedených technik, nasazení a celkový dojem
(zdání reality). Soutěžící jsou rozděleni do kategorií: muži, ženy a smíšené dvojce.

• Fighting System
Dva závodníci se spolu utkají v souboji se striktními pravidly. Boj má tři samo­
statné fáze, které na sebe plynule navazují. Samotný boj začíná v postoji a je roz­
dělen na dvě části. Prvníje boj v postoji na vzdálenost úderů a kopů do okamžiku,
než dojde k uchopení soupeře (druhá fáze). Do té doby se může používat atemi
waza (úderové techniky rukou i nohou) s omezením místa a intenzity útoku. V oka­
mžiku, kdy jeden ze soupeřů uchopí druhého, je zakázáno použití jakékoliv formy
atemi waza a používají se jen techniky hodů, škrcení a pák. Třetí fáze je fáze boje
na zemi.

Pro použití technik atemi waza jsou stanovena značná omezení, napřiklad:
- Je zakázaný úder nebo kop pod pás.
- Je zakázaný úder nebo kop ve fázi dvě (po uchopení v postoji) a tři (při boji na
zemi).
- Přímý úder do obličeje je povolen pouze bez kontaktu, obloukové údery s leh­
kým kontaktem.
- Není přípustné použít k úderu loket a hlavu.
- Je zakázaný kop kolenem a kop do rozkroku.
- Je zakázaný přímý kop na hrdlo nebo na hlavu.
- Je zakázaný silný kop do oblasti páteře.
Jakmile jeden ze soupeřů uchopí druhého, je zakázáno (penalizováno) používat
atemi waza (údery a kopy) a naopak je povoleno používat techniky nage waza
(hodů), žime waza (škrcení) a kansecu waza (páčení). Pokud se jeden nebo oba
soupeři dostanou na zem, hovoříme o třetí fázi boje. Zde jsou opět zakázány tech­
niky atemi waza, ale je možno použít techniky osekomi waza (držení). Boj na zemi
se podobá boji na zemi v judu.
 16,17

Omezení pro kansecu waza:

- Je zakázané páčení prstů.
- Je zakázané páčení nohou.
- Je zakázané páčení krční páteře.

Omezení pro žime waza:

- Není dovoleno škrtit prsty.

Setrvání v boji v jednotlivých fázích může být časově omezeno. Pokud dojde k pře­
rušení boje ve druhé nebo třetí fázi boje, začíná se opět z fáze jedna, tedy z postoje.

Zápas probíhá na vymezeném zápasišti (tatamí), které je ohraničeno varovnou

zónou a navazující bezpečnou zónou, obdobně jako u jiných bojových sportů (judo,
zápas). Závodníci musí být oblečeni v čistém a nepoškozeném oblečení (gi) pře­
depsané délky, jak u kabátce, tak kalhot. Musí být vybaveni chrániči zubů, holení
a nártů, suspenzorem, předepsanými rukavicemi, ve kterých lze uchopit soupeře,
ženy chráničem hrudníku. Dále musí mít krátké nehty na nohou a rukou, nejsou
dovoleny šperky, spony do vlasů, brýle (pouze kontaktní čočky) a dlouhé vlasy
musí být svázány či spleteny. Ke sportu samozřejmě patří systém poměřování
výkonu a věkové a váhové kategorie. Nejinak je tomu i ve sportovním jujutsu.
Pravidla jednotlivých soutěží včetně bodového ohodnocení a váhových kategorií se
mohou lišit podle toho, jak jsou stanovena organizátorem.

• Self Defense System

Předvádějí se sebeobranné techniky proti čtyřem útočníkům, a to několikrát za
sebou. Hodnotí se koordinace, koncentrace, realita, rychlost, plynulost, bojový
duch. V České republice není tato forma sportovního jujutsu provozována.

• Grappling
Grappling (z anglického grapple - pevně držet) je populární hlavně za oceánem
a v západní Evropě. V současné době nabírá na popularitě i v České republice. Má
dvě základní varianty - jestliže jej cvičíme v gi, tak se hovoří o tzv. brazilském jiu-
jitsu, ve zkratce BJJ. Tuto formu nejvíce proslavila rodina Gracie z Brazílie. Obecně
pod název Grappling řadíme mnoho stylů, jako je sumo, judo, řeckořímský zápas,
sambo, jujutsu. Ve sportovním pojetí je takto označována forma zápasu bez gi, pře­
vážně ve speciálních trenýrkách a triku, která se soustředí na boj na zemi.
Charakter boje můžeme porovnat například s judem. Pokud závodníci v judu bojují
na zemi a dojde k přerušení boje z důvodu opuštěni' zápasiště, vrací se boj opět
do postoje. V Grapplingu se závodníci přesunou doprostřed zápasiště a pokračují
v boji na zemi ze stejné polohy, ve které byl boj přerušen, nevracejí se tedy do
postoje, jako v judu nebo při Fightingu. Nezřídka začíná boj přímo z kleku na zemi
a nelze například zvítězit tím, že je soupeř po stanovenou dobu na lopatkách. Pro
tuto formu boje na zemi bez využití atemi waza se užívá i názvu Submission
Grappling. Konkrétní pravidla se mohou u jednotlivých organizátorů soutěže
v některých detailech lišit.

Jujutsu jako sebeobrana

Jedná se o vrcholnou a nejnáročnější formu jujutsu. Ve své koncepci výuky a náro­
cích na instruktory a učitele se naprosto liší od předcházejících forem. Zatímco
jiné formy jujutsu získávají v současné době své příznivce, tato prožívá značnou
krizi. Prvotním důvodem krize je zřejmě chybná prezentace esteticko-kombinač-
ního jujutsu jako sebeobrany. Tím se vytvořil rozkol mezi obecným povědomím
veřejnosti a realitou výuky. Jujutsu bylo prezentováno jako sebeobrana, ale vět­
šina škol měla základní problém se zvládnutím atemi waza (kromě Allkampfu).
Odborná veřejnost (zvláště cvičenci bojových sportů jako je karate, box, kickbox
či thajský box) se tedy začala dívat na výuku jujutsu s despektem.

Většina mistrů a instruktorů si krizi nepřipouští. Tak se stává, že pokročilí studenti

odcházejí k jiným systémům sebeobrany, založeným na aktuálních metodách
a konceptech. Potřeba aktualizovat systém a přizpůsobovat techniky a principy
moderní době se dá přirovnat k potřebě provádět pravidelný upgrade počítače.
Mnoho mistrů tvrdošíjně lpí na zažitých postupech a principech boje, jelikož je pro
ně daleko pohodlnější učit něco, čemu se sami naučili (tedy pouze kopírovat zna­
losti), než systém dále rozvíjet a přizpůsobovat době. Znovu je třeba připomenout,
že jujutsu lze cvičit na principu zastaralých technických postupů a metod výuky
a mít z takového cvičení uspokojení a radost. Nelze jej ale vydávat za sebeobranu!

Pokud zájemce o jujutsu (jako sebeobranný systém) pečlivě hledá, může najít
několik škol, které se snaží pravidelně aktualizovat své metody výuky, propraco­
vávat techniky do hloubky na základě definovaných principů, které pak slouží jako
základ kvalitní výuky. Učitelé v těchto školách studují u kvalitních učitelů v zahra­
ničí a mají otevřený přístup ke konzultacím a výměně zkušeností s učiteli i jiných
bojových umění a sportů.

Skutečnost, že jujutsu je považováno za jedno z nejefektivnějších sebeobranných

bojových umění současné doby, dokazuje i to, že například v Německu a ve Slo-
 18,19

vinsku je jujutsu oficiálním systémem výuky sebeobrany pro policisty. Svými jed­
noduchými technikami se dokáže adekvátně vypořádat se všemi typy útoků. Velkou
výhodou tohoto druhu sebeobrany je také fakt, že umí na útok zareagovat různými
stupni obrany, a to od prostého odvrácení útoku až po způsobení těžkého protiv­
níkova poranění a případnou finální likvidaci. Pokročilí studenti jujutsu získají větší
schopnost reagovat na rozličnou intenzitu a způsob útoku. Je zde tedy větší před­
poklad, že se dokážou v sebeobranné situaci zachovat dle právní úpravy nutné
obrany a krajní nouze. Další velkou výhodou jujutsu je, že nevyžaduje extrémní
ohebnost či silu. Ve skutečném boji nezvítězí vždy ten silnější nebo rychlejší.

V jujutsu jako v moderním bojovém umění můžeme najít cvičení pro radost s dob­
rou partou lidí, sportovní vyžití i cestu, jak udělat něco pro to, abychom se cítili
bezpečněji.
Struktura jujutsu
Staikturu jujutsu si přiblížíme na zjednodušeném modelu složek výuky, který
obsahuje základní kameny systému. Konkrétní struktura výuky v jednotlivých ško­
lách je výsledkem priorit zvolených učitelem, vycházejících ze specifických poža­
davků a celkového zaměření vyučované formy jujutsu. Realizace je zcela závislá
na vědomostech, schopnostech a dovednostech učitele, popřípadě jeho asi­
stentů.

Postavení jednotlivých složek není ve všech formách stejné. Charakter obsahu,

prostředků, forem a metod výuky je určen zaměřením konkrétní formy jujutsu na
tu či onu oblast schopností a dovedností. Vzájemné proporce a postavení jedno­
tlivých složek se dále mění v závislosti na případných zdravotních omezeních stu­
denta, na jeho pokrocích, které souvisejí s talentem, na přístupu a času věnova­
nému praktické i teoretické výuce. Proto je velmi důležité, aby učitelé byli zkušení,
uměli se orientovat v základech systému a mohli jej přizpůsobit při individuální
výuce, která je obzvláště důležitá u sebeobranné formy jujutsu. Vztahy mezi slož­
kami výuky nabývají v některých formách tak těsného charakteru, že spolu navzá­
jem splývají. Týká se to především technické a taktické přípravy. Stejné těsné pro­
pojení nalezneme v bojových uměních u psychologické přípravy a základů filozofie
a duchovních nauk.

Komplexní výuka jujutsu musí obsahovat následující složky přípravy;

- kondiční;
- technickou;
- taktickou;
- psychologickou.

Realita je ovšem velmi rozdílná a některé školy se omezují jen na část komplexní
přípravy. V praxi se soustředí na technickou přípravu a ostatní složky přípravy upo-
zacfují. Je však třeba uvést, že pro dobré zvládání některých forem není nezbytně
nutné věnovat se všem složkám přípravy se stejným důrazem. Naopak u učitelů
a instruktorů je žádoucí, aby měli teoretický základ a praktické zkušenosti s kom­
plexní přípravou v potřebném rozsahu.
 20,21

Kondiční příprava
Dobrá fyzická i psychická kondice vytváří potřebný základ pro všechny ostatní
složky výuky, bez nich není možný další růst studenta. A s narůstající technickou
a taktickou náročností jsou zpětně kladeny větší nároky na kondici studenta.

Jaké jsou tedy základní kondiční předpoklady, které musíme splňovat, abychom
mohli postupovat po žebříčku technických stupňů k vysněnému černému pásu?
Teorie a praxe je nejčastěji definuje jako sílu, rychlost, vytrvalost, obratnost
a pohyblivost. To vyžaduje dlouhodobější a soustavné působení, na kterém se
podílí objem tréninku (kolikrát v týdnu trénujeme, uplavané nebo naběhané kilo­
metry), intenzita tréninku (rychlost běhu, počet opakování, velikost závaží v posi­
lovně), vztah zátěže a odpočinku (méně někdy znamená více) a zvolené tréninkové
postupy a metody. Vztah těchto jednotlivých činitelů si demonstrujeme na definici
kondičního (rekreačního), výkonnostního a vrcholového sportovce, tak jak je defi­
nují G. Neuman, A. Pfůtzer, K. Hottenfortt:

1. Rekreační sportovci (fitness). Typický představitel této skupiny zpravidla pro­

vozuje více letních i zimních sportovních aktivit Pň jejich nácviku a tréninku
postupuje všestranně. Smyslem tréninku je udržení výkonnosti po delší životní
období a zvyšování výkonnosti v rámci vlastní věkové kategorie. Tréninkové
penzum nedosahuje 300 hodin za rok a odpovídá týdennímu čtyř až šestiho-
dinovému zatížení. Sportovec této kategorie se neúčastní závodů pravidelně,
jeho účast je podmíněna i hodnotou prožitků spojených se závody.

2. Výkonnostní sportovci Trénují ve volném čase pn zaměstnání s celkovým

ročním objemem tréninku přes 300 hodin ve svém odvětví nebo v doplňkovém
sportu. Tito sportovci v některých případech absolvují i 1000 tréninkových
hodin za rok a speciálně se připravují na vybrané závody. Hranice, kdy spor­
tovci spadají do kategorie vrcholového sportu, nejsou vždy zcela jednoznačné.
To platí zejména v případech, kdy usilují o dosažení špičkových výkonů v růz­
ných věkových kategoriích. Zvýšení tréninkového zatížení je omezeno pracov­
ními a sociálními (rodinnými) povinnostmi. Chybějící odborné zázemí zvyšuje
pravděpodobnost tréninkových chyb a přetrénování.

3. Vrcholoví sportovci Sportovci této kategorie trénují v profesionálních pod­

mínkách a jejich tréninkový objem dosahuje od 1000 do 1600 hodin ročně.
Týdně se jedná o 20 až 35 tréninkových hodin, v některých týdnech mohou
sportovci trénovat až 40 nebo dokonce 50 hodin. Základem vrcholového tré­
ninku je sportovní talent, sociální i materiální zázemí a ohodnocení dosaže­
ných výsledků. Trénink je podřízen účasti na mezinárodních závodech.
Většina studentů jujutsu bude zřejmě patřit do kategorie rekreačních sportovců.
Jen malá část se posune do kategorie výkonnostní. Vrcholové sportovce v jujutsu
v České republice nenalezneme. Učitelé a instruktoři se proto budou při kondiční
přípravě pohybovat převážně v rovině fitness.
Z pohledu jednotlivých forem jujutsu lze říci, že zvyšování kondice je nejvíce
potřebné u sportovní formy. U esteticko-kombinační bude postačovat spodní hra­
nice požadavku a nebude kladen stejný důraz na všechny složky kondiční přípravy.
U sebeobrany je logické, že čím lepší je kondice obránce, tím vyšší je jeho šance
se ubránit. Vzhledem k tomu, že většina studentů sebeobranné formy je starší
a nezřídka překračuje hranici 30 let, je nutno kondiční přípravu pojímat v celé šífi,
včetně spolupráce se sportovními lékaři, diagnostiky a případně fyzioterapeuty.

Cílem kondiční přípravy v jujutsu by měla být v první řadě obecná kondiční příprava
zaměřená na stabilizaci a následný rozvoj funkčních možností organizmu. K volbě
odpovídajících tréninkových metod je nutné znát počáteční zdravotní stav stu­
denta v oblasti kosterní a svalové (omezení, dysbalance), zároveň je třeba znát
funkční možnosti kardiovaskulárního systému (srdce a plíce), například v podobě
laktátové křivky - V02max. K tomu je nezbytná spolupráce s kvalifikovanými
odborníky z oblasti medicíny a sportu, bez které se ani rekreační sportovec neo­
bejde. Čím dříve si to učitelé a hlavně studenti uvědomí, tím dříve budou moci
lépe pracovat na své kondici a zamezí případným zdravotním komplikacím. Teprve
po vytvoření potřebného základu může učitel přistoupit ke speciální kondiční pří­
pravě, která je zaměřena na maximální rozvoj schopností, specifických pro daný
výkon.
Obecná i speciální kondiční příprava jsou ve vzájemné interakci, a proto je
žádoucí, aby i obecná příprava měla vztah k zvolené formě jujutsu. Student este­
ticko-kombinační a sebeobranné formy může vytrvalost trénovat převážně na
inline bruslích, plaváním nebo v zimě běháním na lyžích. Pokud se ale rozhodne
závodit v některé ze sportovních forem jujutsu, bude muset trávit více času v dojo
na tatami a rozvíjet speciální vytrvalost pro potřeby opakovaných dvou až pětimi­
nutových zápasů.

Blíže se podíváme pouze na samotný základ kondiční přípravy, který je důležitý pro
další růst studenta - ať už se bude následně věnovat jakékoliv z forem jujutsu -
a tím je vytrvalost. Vzhledem k rozsahu této publikace se budeme zabývat vytrva­
lostí pouze v základní rovině, protože už jen samotný rozvoj kondice se všemi
aspekty by naplnil předepsaný rozsah této knihy.
 22,23

Kondice a vytrvalost
Vytrvalost je pohybová schopnost člověka k dlouhotrvající pohybové činnosti. Je
to soubor předpokladů provádět cvičení s určitou nižší než maximální intenzitou
co nejdéle, nebo po stanovenou dobu co nejvyšší intenzitou (viz J. Dovalil,
M. Choutka).
Z výše uvedené definice je zřejmé, že se jedná o schopnost odolávat únavě. Je
tedy důležité, aby se učitelé a instruktoři při kondiční přípravě zaměřili právě na
rozvoj vytrvalosti a v co nejkratší době vytvořili u studenta základ, na kterém bude
moci dále stavět vzhledem k potřebám výuky, osobním prioritám v tréninku a zdra­
votním omezením.

Rozvoj základní vytrvalosti

Výuka (tréninková jednotka) je zaměřena na dobu trvání zatížení. Úspěšnost tako­
véhoto tréninku vyžaduje velký tréninkový objem. Intenzita zatížení (rychlost, doba
tréninkové hodiny, množství uběhnutých nebo uplavaných kilometrů) bude v roz­
mezí 60 až 85 % osobního maxima podle použité metody. Z pohledu energetic­
kého krytí se budeme pohybovat v rozmezí aerobního a aerobně-anaerobního
metabolismu. Použijeme metody nepřerušovaného zatížení:

Jedná se takovou výuku, kdy je student zatěžován souvisle po delší dobu, od 30

minut až po několik hodin. Doba zátěže a intenzita jsou v nepřímé úměře, tedy při
kratším tréninku můžeme studenty více zatížit a naopak. Minimální hranice inten­
zity by neměla klesnout pod 130 tepů za minutu a maximální by neměla teoreticky
překročit 170 tepů. Horní hranice se odvíjí od individuální zdatnosti. Rozhodujícím
ukazatelem je to, že spotřeba kyslíku se rovná jeho dodávce. Student by pň této
formě tréninku neměl lapat po dechu - neměl by se u něj výrazně projevit kyslíkový
deficit.

Jakmile je student adaptován na souvislé zatížení stejné intenzity, zaměříme se

místo na dobu trvání zátěže více na rychlost. Bude se tedy jednat o déletrvající
nepřerušované zatížení se střídavou intenzitou - tzv. intervalové metody. U před­
cházející metody jsme se pohybovali v aerobní oblasti energetického krytí, u této
se již posuneme do oblasti aerobně-anaerobní. Jedna z variant intervalové
metody může mít například následující parametry:

Doba cvičení: 3-5 minut.

Intenzita cvičení: blíží se maximu zatížení pro daný interval a to tak, aby bylo
možno zatížení v daném intervalu absolvovat rovnoměrně.
Doba odpočinku: 3-5 minut.

Ráz odpočinku: aktivní.

Počet opakování: do doby, dokud je možné udržet potřebnou intenzitu cvičení.

Střídáme úseky s rozdílnou intenzitou zatížení. Při zvýšené intenzitě se dostává

organizmus do kyslíkového deficitu a při následném úseku s nižší intenzitou
dochází k jeho vyrovnání. Účinky zatížení se projevují jak v rovině aerobní, tak ana­
erobní. Výrazným způsobem jsou ovlivňovány dýchací procesy a činnost srdce
a dochází k posunu v základní vytrvalosti (dlouhodobé a střednědobé).

Ke kvalitní aplikaci těchto metod do výuky je potřebné znát a stanovit hodnoty

určující míru zatížení (maximální tepová frekvence, V02max, anaerobní práh, lak-
tátová křivka). Některé hodnoty lze stanovit výpočtem dle vzorce: maximální
tepová frekvence = 220 - věk. Je ale vhodnější navštívit profesionální laboratoř
a nechat si stanovit potřebné hodnoty spolu se základním vyšetřením aktuálního
funkčního stavu organizmu pro potřebu předpokládané zátěže v tréninkových hodi­
nách. Pro ty, kteří to myslí opravdu vážně a pojali jujutsu jako svoji životní cestu,
je dlouhodobější spolupráce s odborníky v oblasti sportovního lékařství nezbytná.
Každý zájemce by měl absolvovat také prohlídku u lékaře a případně u fyziotera-
peuta se zaměřením na svalové dysbalance.
Jednou z výhod rozvoje základní vytrvalosti je, že ji můžeme rozvíjet za pomoci
doplňkových sportů a aktivit, jako je například běh, cyklistika, plavání, inline brus­
lení či skákání přes švihadlo. Je to výborná prevence přetrénování. S přibývajícím
věkem nás bude opouštět sila a rychlost. Vytrvalost nám ale zůstane i v pokroči­
lém věku, na ní budeme moci pracovat a udržovat ji.

Technická příprava
Původní feudální jujutsu bylo čistě válečným systémem, který byl založen na tech­
nikách neozbrojeného boje, popřípadě boje s minoritními zbraněmi. Výuka byla
vedena tak, aby se tělo bojovníka stalo dokonalou zbraní, a právě proto obsahuje
systém velkou škálu technik neozbrojeného boje, které využívají celého těla
obránce k poražení soupeře.
 24,25

Techniky jujutsu můžeme pro snadnější orientaci rozdělit do několika skupin:

1. Nage waza - techniky v postoji, jimiž obránce dostane útočníka na zem. Dělí
se do jednotlivých skupin podle toho, která část těla při provedení techniky
hraje nejdůležitější úlohu.

- Te waza - techniky chvatů, kdy nejdůležitější úlohu hrají ruce.

- Koshi waza - techniky chvatů, kdy nejdůležitější úlohu hrají boky.
- Ashi waza - techniky chvatů, kdy nejdůležitější úlohu hrají nohy.
- Sutemi waza - techniky porazů, kdy soupeře strháváme na zem pádem
vlastního těla. Tato skupina se dále dělí podle toho, zda soupeř padá
v ose nebo mimo osu pádu obránce.

2. Osae komi waza - techniky znehybnění protivníka pomocí držení.

3. Kansetsu waza -techniky páčení, kdy je protivníkovi působena značná bolest

při uvádění kloubů do nepřirozené polohy.
4. Shime waza - techniky skrčení, kdy dochází k blokování přívodu krve do
mozku.
5. Tai sabaki - pohyby těla.

6. Atemi waza - tlaky na citlivá místa spolu s údery, kopy.

Součástí jujutsu jsou také základní postoje, chůze, obraty, úhyby a pády. (Pozn.: vět­
šina technik se aplikuje jak v postoji, tak i na zemi.)

Některé školy „tradičního" jujutsu vyučují techniky jak s tradičními zbraněmi

samurajů, tak zbraněmi nižších vrstev feudálního obyvatelstva: bo (180 cm dlou­
há hůl), jo (120 cm dlouhá hůl), hanbo (90 cm dlouhá hůl), tessen (vějíř) a dal­
šími zbraněmi. Současné školy jujutsu zaměřené na praktickou sebeobranu do
své výuky zahrnuly „vše, co je zrovna po ruce". Převážně se tak soustředí na vyu­
žití nože, hole různých délek a improvizovaných prostředků z předmětů denní
potřeby (kulečníkové tágo, klacek, noha od židle, propiska, brýle, klice, atd.).
 Obr.1
Ukázka vybavení
pro výuku jujutsu

Obr. 2 Ochranný oblek

pro pokročilou výuku
sebeobranné formy
jujutsu
 26,27

Taktická příprava
Taktika je způsob vedení boje jednotlivce, skupin nebo družstva, jehož cílem je
optimální výsledek nebo vítězství ve sportovní soutěži. V tomto smyslu je taktika
soubor poznatků a zevšeobecněných zkušeností, ale i pravidel a návodů jednání,
jichž se využívá v konkrétním sportovním odvětví k tvorbě taktického plánu boje
(viz J. Dovalil, M. Choutka).
Z uvedené definice vyplývá, že se v jujutsu můžeme setkat s velkou škálou tak­
tických postupů, které mohou být dokonce v přímém vzájemném rozporu.
Důvodem jsou již uvedené rozdílné cíle výuky, na jejichž základě se mění celé
zaměření metodiky výuky. Je zřejmé, že jiné taktické postupy bude používat stu­
dent jujutsu při prezentaci technické ekvilibristiky nebo při soutěži v rámci pravi­
del, jiné při řešení sebeobranné situace. Přestože v teoretické rovině je to
naprosto zřejmé, můžeme v praktické výuce vidět záměny taktických postupů
a tím zdánlivé nefunkčnosti technik a následné podceňování funkčnosti jujutsu.
Když k tomu přidáme ještě nositele mistrovských stupňů, kteří popisují a také vyu­
čují jujutsu jako kombinaci juda, karate a aikida, tak si o ucelené koncepci tak­
tické přípravy, která postihuje celou šíři výuky v jejich specifikách, můžeme v sou­
časné době nechat zdát. Mezi učiteli jsou ale výjimky, které si to uvědomují a usi­
lují o vytvoření komplexní metodiky výuky.

Technická příprava velmi úzce souvisí s taktickou - hovoříme o takticko-technické

přípravě. Vyjdeme tedy ze základní poučky, že student je schopen taktického cho­
vání až po dosažení určité kondiční a technické úrovně. Pro potřeby této knihy se
omezíme pouze na taktickou výhodu jujutsu na pozadí technického fondu, který
přímo ovlivňuje taktické možnosti.

• Taktická příprava jednotlivých forem

Taktická příprava přímo navazuje na technickou náplň jujutsu. Na rozdíl od technické
přípravy, která je u všech škol jujutsu přibližně stejná, existují z hlediska taktiky mezi
školami velké rozdíly. V základní rovině je lze přiblížit na jednotlivých formách
jujutsu:

- U esteticko-kombinační formy můžeme taktickou přípravu omezit na mini­

mum. Ve výuce je kladen důraz na krásu pohybu, na tvořivou koordinaci a apli­
kaci technik. Techniky nejsou prováděny s maximální rychlostí, a pokud ano,
pak se vždy jedná o domluvené způsoby obrany a útoku. Jen tehdy, když mají
obránce (torí) a útočník (uke) přesně stanovené techniky útoku a obrany, lze
 je aplikovat v průběhu celé kombinace (útok - obrana) ve větší rychlosti
a větší silou a přitom zamezit zranění. Zdání reality útoku a obrany je jedním
z faktoru, který se hodnotí ve sportovní formě Duo System.
- Ve sportovním jujutsu v podobě Fighting nebo Grappling či Grappling
Submission jejiž taktická příprava náročnější. Je plně zaměřena na překonání
soupeře v rámci stanovených pravidel. Zde již není přesně staveno, kdo je
obránce a kdo útočník. Role se velmi rychle střídají. Obzvláště v Grappling
Submission dochází k rychlému střídání technik a kontra technik a je nutné
technické a taktické dovednosti zvládat na detailní úrovni. Ovšem stále v ome­
zeném rámci pravidel.
- Na taktickou přípravu jsou kladeny největší nároky u sebeobranné formy
jujutsu. Magická slova, od kterých se odvíjí taktická příprava, jsou: „pravidla
neexistují". Ano, je to tomu tak. Nejsou předem dány útočné techniky, které
útočník použije, a tak nelze předem vybrat vhodnou techniku obrany, jako je
tomu u esteticko-kombinační formy. Beze změn v metodice výuky nelze apli­
kovat ani taktické postupy sportovního jujutsu. Variabilita útočných a násled­
ných obranných technik je větší a jednotlivé techniky jsou prováděny větší
razancí a silou. Existuje definovaný technický rámec a tomu odpovídá i celá
příprava, tedy i taktická. Ze sportovní formy jujutsu lze ale celkem úspěšně
aplikovat při výuce sebeobrany některé postupy a metody nácviku taktiky
boje, jako jsou na například některé formy sparingu. Musíme je ale považovat
za vyšší formu průpravného cvičení, nikoli za konečnou podobu aplikace tak­
tických a technických prostředků.

• Taktická příprava ve vztahu k technickému obsahu

a vzdálenosti
Na pozadí teorie vzdálenosti a technické náplně se podíváme na taktické mož­
nosti jujutsu. Dosud se při popisu vzdálenosti všichni autoři omezovali na přepi­
sování teorií, které byly zakomponovány do teorie jujutsu ve druhé polovině minu­
lého století. Ty však nedostatečně vystihovaly podstatu jujutsu. Teorie tzv.
nadmezí a podmezí zásahu, které se mění podle případně použité zbraně s při­
dáním těsné vzdálenosti, je již nevyhovující. Dřívější tvůrci teorie vzdálenosti pohlí­
želi na taktiku a techniku více v oddělené podobě.

Rozdělení vzdáleností pro neozbrojený boj v přímé vazbě na techniky uvádí násle­
dující tabulka.
 28,29

Tabulka v obecné rovině ukazuje technické možnosti jujutsu v porovnání s jinými

bojovými uměními a sporty. Popisuje možnosti volby přímo navazujících citlivějších
taktických postupů při řešení případné sebeobranné situace. Studenti vhodně
zvolenou taktikou lépe kontrolují konfliktní situaci a chrání tak sebe a všechny
zúčastněné od dramatických následků.

Poznámka
Výše uvedená omezení v obměněné podobě existují i v rámci jujutsu v jeho spor­
tovní podobě.
Psychologická příprava
Psychologická příprava je v jujutsu velmi rozdílná, přestože sportovní forma nabírá
na dynamičnosti, je stále v začátcích a metody koučování do jujutsu teprve při­
cházejí. Ve výuce jujutsu jako sebeobrany je situace v oblasti psychologické pří­
pravy ještě problematičtější. Omezuje se pouze na to, že útočník je brutální
a všeho schopný a podle toho je třeba se také chovat. Přijímání tohoto vzorce
řešení konfliktu a následných postupů ovlivňuje i náš každodenní život plný agre­
sivního chování. Skoro denně se setkáváme s arogantními lidmi, kteří si myslí, že
mohou beztrestně porušovat zákony a každý, kdo jim jen i zdánlivě překáží musí
být poučen, nejlépe cestou fyzického násilí.

Omezení psychologické přípravy na řešení takovýchto situací v návaznosti na pou­

žití technických a taktických prvků vede k roztáčení spirály násil. Člověk, který při­
šel cvičit sebeobranu, se při výuce často setká pouze s razantními řešeními, která
pak použije i tam, kde to ani není třeba. Má tendenci přeceňovat reálné nebezpečí
a může sám vyhrotit situace, které mohly být řešeny smírem bez fyzického napa­
dení. To neznamená, že není nutné umět řešit konfliktní situace rychle a radikálně.
Naopak. V některých situacích je třeba postupovat rozhodně a razantně a také je
důležité umět se psychicky vyrovnat s následky, které z takového postupu vyplynou
(zranění způsobené útočníkovi, vlastní zranění, právní důsledky atp.). Znalost tvr­
dých, nekompromisních (likvidačních) technik nemá být tedy cílem, ale prostřed­
kem ke získání sebedůvěry a s tím související větší psychické odolnosti, která
umožní hledat i jemnější postupy řešení konfliktů, např. vymluvit oponentovi jeho
agresivní chování, útočný záměr.
JEDEN PŘÍKLAD ZE ŽIVOTA
Mám velmi dobrého přítele, který je bývalým vrcholovým sportovcem a již několik let
se věnuje bojovým uměním a duchovním naukám. Psychologickou přípravu prodělal
pouze v rovině sportovní. Má dospívající dítě na druhém stupni základní školy a vede
ho ke sportu. Před několika měsíci jsme spolu vedli jednu z mnoha diskusí na téma
sebeobrany. On se mi svěřil, že jeho dítě u sebe nosí nůž a on ho vede tomu, aby
ho bez váhání použilo, pokud by ho někdo napadl. Zdůvodnil to celkem silným argu­
mentem: aby se jeho dítě nestalo obětí sexuálního násilí. Celkem mne vyděsilo, že
tak malé drtě u sebe nosí tak devastující sebeobranný prostředek, jako je nůž. Stálo
mě to několik týdnů argumentace, než jsem přítele přesvědčil, aby přehodnotil svůj
postoj a zvolil pro své dítě jiné prostředky sebeobrany.

Psychologická příprava je o to složitější, že neexistuje jednouchý návod na to, jak

připravovat studenty na psychické zvládnutí sebeobranné situace. Je třeba si uvě-
 30,31

domit, že sebelepší trénink nikdy nenahradí zkušenost z řešení reálné situace! Je

ale povinností každého učitele a instruktora sebeobrany, aby se snažili maxi­
málně přibližovat výuku k řešení reálných konfliktních situací. Je třeba hledat
a nacházet metody a postupy psychologické přípravy, které využijí technickou
a taktickou část výuky, podpořenou dobrou kondicí, ke zvládnutí skutečných kon­
fliktů reálného života.

Dříve než si některé postupy popíšeme, je třeba si říci něco málo o teorii konfliktu,
tedy o řešení sebeobranné situace. Pro pochopení psychologické přípravy se
musíme v chápání sebeobranné situace posunout dál než jen k řešení fyzického
útoku. Současná teoretická i praktická výuka sebeobrany se soustředí jen na řešení
konfliktu od momentu, kdy přerostl do situace, v níz se na nás někdo rozhodl fyzicky
zaútočit. Uvádí postupy řešení samotného útoku vedoucí k jeho zastavení, odvrá­
cení a k následné kontrole útočníka.

Výuka sebeobranného jujutsu se tímto omezeným chápáním soustředila převážně

na řešení konfliktu v rovině technicko-taktické. Byly přijaty rozsáhlé teorie z oblasti
taktiky s náznaky psychologie boje - převedení přepadu (obránce neví, že bude
napaden) na střetný boj (obránce ví, že mu hrozí nebezpečí"), boj proti skupině (útok
na vedoucího skupiny). Tyto teorie pocházejí převážně z autorské dílny Špička,
Novák. V době jejich vzniku (publikováni") byly bezesporu velmi progresivní, o čemž
svědčí i to, že po dobu několika desetiletí z nich čerpalo mnoho autorů publikací
o sebeobraně. Za této situace tedy nelze hovořit o ucelené psychologické přípravě.

Pro pochopení širšího kontextu psychologické přípravy si konflikt, jehož součástí

je řešení toho, co nazýváme sebeobrannou situací (fyzický útok), rozdělíme do tří
časových (reakčních) pásem:

1. Úvodní část konfliktu

Jde o dobu, kdy konflikt začíná a nedošlo k reálné hrobě fyzického napadení.
Z pohledu taktiky jsme mimo dosah oponenta, včetně jeho zbraní (mimo střel­
ných). Máme tedy dostatek prostoru a času konfliktu zabránit. K tomu vede dosta­
tečná předvídavost a citlivost, která umožní včas a přesně rozpoznat příznaky hro­
zícího nebezpečí a umožní nám tak zamezit gradaci konfliktu i případnou cestou
vynuceného použití technicko-taktických prostředků. V této části konfliktu je ještě
možno volit jemnější technické prostředky s menšími následky pro útočníka.
Máme šanci, že konflikt nakonec vyřešíme v přátelském duchu.

JEDEN PŘÍKLAD ZE ŽIVOTA

Jakub se vracel ve večerních hodinách domů a všiml si, jak ve vedlejší ulici tři
muži likvidují dopravní značku. Zakřičel na ně, ať toho nechají. Oni se k němu po
prvním úleku, že je někdo okřikuje při skvělé zábavě, a zjištění, že Jakub je jen se
svou přítelkyní, vydali rázným krokem za vydatné verbální komunikace. Aby lépe
prosadili svoje stanovisko (uhájili postoje), vytáhli nože a ve světle pouličních
lamp předvedli naostřené čepele. Jakub nakonec vše zvládl na jedničku s hvěz­
dičkou. Nikdo nebyl zraněn a on vyhrál proti přesile, ačkoliv neměl pistoli.
Rozpoznal, že jde o demonstraci sily a ne opravdový úmysl na něj zaútočit.
Pohyboval se na tenkém ledě, kdy stačilo málo, aby se konflikt vyostřil ve velmi
nebezpečnou situaci. Svým přístupen konflikt nehrotil - „ukecal to".

V současné době lidé při řešení konfliktu většinou hned sahají k těm nejrazant-
nějším metodám. Jako adekvátní reakci by většina škol doporučila situaci řešit
ještě větší silou a postřílet všechny, co drží nůž. Z taktického hlediska je použití
střelné zbraně proti třem útočníkům s nožem jediné možné řešení. Jakýkoliv jiný
technicko-taktický postup je velice riskantní (kromě útěku - a ani to není jisté).
Podíváme-li se ale na stejnou situaci z pohledu psychologické přípravy, je možno
ji řešit v rovině verbální a neverbální komunikace do doby, než dojde k opravdu
reálné hrozbě fyzického útoku, tj. rozhodnutí útočníků opravdu zaútočit a tím způ­
sobit velmi vážná zranění nebo smrt.

2. Fyzický útok
Právě a pouze na tuto část se soustředí výuka sebeobranného jujutsu ve většině
škol! Potencionální fyzické řešení konfliktu se stává reálným. Z oponenta se stává
útočník Roste jeho agresivita projevovaná důraznějšími verbálními i neverbálními
projevy. Jeho chování ztrácí racionální kontrolu. Zvyšuje se pravděpodobnost
útoku, útok přímo hrozí. To je okamžik, kdy již není čas na hrdinství a fair play.
Pokud to jde, volíme útěk. Pokud to nejde, soustředíme se pouze na neverbální
projevy útočníka, verbální potlačíme. Hledáme vhodný okamžik pro útok, a pokud
ho promeškáme, volíme obranu s následným protiútokem. Konflikt tedy řešíme
technicko-taktickými prostředky s cílem zamezit útoku, odvrátit ho, s následnou
kontrolou či likvidací soupeře.

3. Zvládnutí postkonfliktní situace

Tato fáze je v současné době u drtivé většiny škol nejméně propracovanou částí
psychologické přípravy. V praxi jsem se několikrát setkal s tím, že studenti nemohli
ani stát na nohách vlivem fyziologické reakce na stres. Uvědomil jsem si význam
postkonfliktního stavu a začal hledat psychologické metody redukce následné
reakce organizmu na stres. V reálné situaci je to velmi složité. Dostavuje se stav
mentální a fyzické vyčerpanosti. Pomalu odeznívají vyplavené stresory a navrací se
energie. Pokud obránce způsobí útočníkovi značná či rozsáhlá poranění nebo ho
dokonce usmrtí, mohou se dostavit závažné psychické stavy vyžadující péči odbor­
níků. Ještě pravděpodobnější psychické problémy nastanou v případě, kdy se
obránce neubrání nebo nedokáže ochránit blízkou osobu.
 32,33

Opomíjená, nesprávně směřovaná a nekomplexní psychologická příprava lidí, kteří

získají dovednosti, jak druhým ubližovat, může vést k velkým osobním problé­
mům, životním zklamáním a v neposlední řadě ke konfliktům se zákonem.

• „Scénáře"
V současné době přicházejí ze západní Evropy a USA nové komplexnější metody
výuky sebeobrany s důrazem na psychologickou přípravu. Tyto metody začali
zapracovávat do výuky jujutsu i někteří učitelé. Jde o tzv. scénáře, které jsou jed­
nou z metod psychologické přípravy. Tato metoda je využívána v rámci prvních
dvou částí konfliktu. Jde tedy o nácvik chování a jednání ve fázi počátku a eska-
lace konfliktu, před řešením situace fyzickým napadením do momentu, kdy jedna
ze stran prosadí své stanovisko a druhá je akceptuje. V praxi to znamená, že útoč­
ník buď násilím dosáhl svého, nebo obránce úspěšně zvládl fyzickou inzultaci,
dostal útočníka pod kontrolu, v horším případě byl donucen řešit situaci těžkým
ublížením na zdravici dokonce usmrcením útočníka.

Využití „scénářů" při výuce sebeobrany je aplikovanou metodou modelovaného

tréninku, dobře známou z koučování ve sportovním tréninku. Jedná se o jednu
z regulačních technik, které slouží k překonání problémů s technikou nebo takti­
kou soupeře cestou vžití se do dané konkrétní situace.

Obr. 3 „Scénáře" - modelování situací a prostředí

- Modelování vnitřních podmínek. Student je naveden do situace, která může
s velkou pravděpodobností nastat. Zde se potom modelují vhodné technické
a taktické možnosti a samotný postup řešení problému. Pokud nedokáže
danou situaci (v sebeobraně konflikt) řešit v průběhu modelovaného tréninku,
potom už to nezvládne vůbec. V praxi není čas přemýšlet. V jiných sportech
ztratíme např. body, ale při konfliktu můžeme přijít o víc. Tato metoda je pova­
žována za velmi důležitou nejen pro formu sportovní, ale i pro sebeobrannou.
- Modelování vnějších podmínek. Jde o modelování klimatických podmínek
a prostředí. Jestliže je třeba připravit studenty na sportovní výkon v místě, kde
je větší nadmořská výška, případně vlhkost a teplota, musíme se snažit
takové podmínky připravit i v tréninku. Jako přímo ukázkový příklad tréninku
modelovaného na klimatické podmínky je přespávání sportovce v mrazírnách,
aby si navykl na podmínky, které jej očekávají na jeho plánované výpravě.
Ve sportovní formě jujutsu je celkem jednoduché modelovat trénink. Je zde jen
omezený a snadno čitelný rámec možných situací, na které má být student při­
pravován. Pravidelným pozorováním soupeřů, kteří jsou z větší části předem
známí, se dá s velkou pravděpodobností kvalitně stanovit obsah modelovaného
tréninku. Při výuce sebeobrany to už tak jednoduché není. Je možné definovat
základní rámec, ale nikdy se nepodaří postihnout všechny faktory. Realizace scé­
nářů klade velké nároky na osobnostní vyspělost učitele i instruktorů a na tech­
nickou vybavenost. Instruktor musí porozumět schématu vývoje konfliktu, musí
poznat jeho psychologickou podstatu, projevy i příčiny vzniku. Při samotné výuce
musí být učitel empatický a mimo jiné by měl disponovat výrazovými prostředky -
herectvím.

Osobně mám s touto metodou zkušenosti v oblasti aplikace jujutsu pro potřeby
sebeobrany žen, kde se velice osvědčila. Jsem přesvědčen, že „scénáře" jsou
v současné době základní metodou výuky sebeobrany založené na realitě.
 34,35

Filozofie a duchovní nauky v jujutsu

Významnou součástí vzdělání studentů a učitelů jujutsu je vedle kondiční, tech­
nické, taktické a psychologické přípravy i zvládnutí základů východních nábožen-
sko-filozofických a etických principů. V historii bujutsu tomu značnou měrou napo­
máhala striktně vyžadovaná společenská pravidla vycházející z tradice, která jsou
v současných bojových umění extrahována do dojo etikety. Přestože jujutsu ve
svém názvu přímo nemá znak do, je součástí historické transformace bujutsu
v budo a neliší se tak od jiných bojových umění. Nelze jej tedy chápat v duchu
striktního překladu významu jutsu (umění, metoda) a do (životní cesta).

Reálná situace výuky filozofie a etiky je velmi různorodá a je přímo závislá na kva­
litě a vyspělosti jednotlivých učitelů a jejich priorit. Je velmi těžké rozeznat kvalit­
ního učitele. Během svého bezmála dvacetiletého působení na scéně jujutsu
v České republice a v posledních letech i v Evropě a v zámoří jsem měl tu čest
potkat jen dva mistry bojových umění, kteří jsou zároveň i kvalifikovanými učiteli
v oblasti duchovních nauk. Stal jsem se osobním žákem jednoho z nich - soke
J. K. Yamaue, nositele 10. dánu Aiki Jutsu Yamau Ryu a 10. dánu Noru Shaolin
Kung fu, který je i knězem jedné z nejstarších škol buddhismu - shingon. Druhou
autoritou, se kterou jsem měl možnost se setkat, je jeden z prvních studentů
soke Yamaue sensei Sozen L. Kusano, který je nositelem mistrovských stupňů
v několika japonských bojových uměních a knězem zen buddhismu školy soto.

Ti, kteří nemohou studovat filozofii a duchovní nauky spolu s bojovým uměním, si
mohou najít učitele i mimo bojová umění. Zde je ale reálná možnost nesouladu
některých principů. Znám případ, kdy dobrý bojovník a mistr bojových umění opus­
til bojová umění a šel jen cestou víry. Je velmi těžké najít kvalitní mistry bojových
umění, kteří jsou zároveň znalí duchovní nauky a jsou schopni a ochotni vyučovat.

Filozofie japonských bojových umění

V následujícím textu od sebe budeme jednotlivá učení oddělovat, v praktickém
životě Japonce jsou však zřídka chápána jako samostatné prvky. Japonská spo­
lečnost je v tomto naprosto rozdílná od evropské nebo americké. Celkovým sché­
matem duchovného života Japonců je koexistence mnoha tradic na jedné
duchovní cestě. Japonské náboženství je jádrem celé japonské společnosti,
pomáhá vymezit vlastní identitu, dává smysl života a zároveň je praktickým
návodem na život každého jednotlivce. Pro západní civilizaci to může být těžko
pochopitelné, neboť je zvyklá se ztotožňovat pouze s jednou konkrétní vírou.
Stejně tak jako každodenní život, byl i svět bojových umění ovlivněn duchovními
a filozofickými směry. Jujutsu, jako jedna z forem japonských bojových umění
nebylo a není spojeno s konkrétní filozofií nebo náboženstvím, jako je například
Shorinji Kempo spojeno se soto zen buddhismem. Jujutsu je duchovní a filozofic­
kou cestou, která je souborem vzájemně provázaných a doplňujících se aspektů
jednotlivých duchovní nauk. Plní stejnou funkci jako u těch, kteří se nevěnovali
a nevěnují bojovým umění, jen s tím rozdílem, že studenti bojových umění získá­
vají dovednosti v tom, jak ubližovat druhým. Musí se tedy duchovně rozvíjet a vyu­
žívat své znalosti k pomoci druhým a k vlastnímu rozvoji a růstu. V následujících
kapitolách jsou uvedeny nejvýznamnější směry, které slouží jako teoretické
východisko pro všechna bojová umění, a tedy i pro jujutsu.

• Taoismus
Do bojových uměni přinesl taoismus několik důležitých principů, které jsou základ­
ními kameny nejen v rovině filozofické, ale i technické. My si zde uvedeme základní
prvky s ohledem na jujutsu.
- Do - cesta. Taoismus je filozofický a později i náboženský směr, jehož název je
odvozen od tao (cesta) v japonštině (do, miči). Moderní japonská bojová umění
přijala cestu do přímo do svého názvu: bujutsu se změnilo na budo, jujutsu na
judo, kenjutsu na kendo, aikijutsu na aikido. Cesta do vede k celkovému rozvoji
studenta nejen v oblasti bojových dovedností, ale formuje ho ve vyzrálou, inte­
grovanou a vyrovnanou osobnost žijící v harmonickém vztahu se svým okolím.
Tuto obecnou pravdu ale nelze aplikovat do současného jujutsu, jak již bylo uve­
deno, protože v současném jujutsu je vyučována pouze technika s minimální
snahou působit na studenty i v oblasti filozofické a duchovní. Je samozřejmé,
že kvalita a intenzita výuky se v jednotlivých školách může značně lišit, ale
obecně je princip do zahrnut i ve výuce jujutsu. Je ironií, že současné judo, které
má ve svém názvu znak pro cestu a je přímým historickým a technickým násle­
dovníkem jujutsu, je více sportem než cestou, tak jako je například chápána
v aikido a aikijutsu či kendo a kenjutsu.
- Jin a jang. Tolik známý diagram principů jin a jang (monáda), který lze vidět
v mnoha znacích jednotlivých škol jujutsu a bojových umění, je prezentací jed­
noho ze základních principů taoismu. Většinou je tento princip prezentován
v rovině teorie boje. Pohyb, rychlost, tvrdost je jang. Klid, měkkost, vláčný
pohyb je jin. Energie musí být v souladu. Navenek je bojovník chladný a bez
 36,37

pohybu, ale jeho duch je bdělý. Bude-li mysl a tělo v pohybu, dojde k nesou­
ladu mezi energiemi, a to pro bojovníka znamená ztrátu. Pomocí tohoto prin­
cipu jsou filozoficky vysvětlovány i základní principy aplikace technik jujutsu,
jako je napřfklad princip tlaku a tahu nebo svalového napětí a uvolnění.
Bohužel je málo učitelů, kteří dokážou prezentovat a koncepčně vyučovat tyto
základní filozofické principy. S protikladnými energiemi přímo souvisí energie
čchi (jap. ki), která je pro taoisty vesmírná. Tato energie je dominantní ve vyšší
formě jujutsu, která je známá pod názvem aikijutsu, ze kterého vzniklo aikido.
- Měkkost. Je prezentována již v samotném názvu znakem ju - měkkost, pod-
dajnost, přizpůsobivost. Touto myšlenkou taoisté přinesli koncepci měkkého
přístupu, kterým lze překonat tvrdé, agresivní chování. Tolik známá poučka
„bouře stromy vyvrací, ale rákos ohýbá" má mladým studentům napomo­
ci k pochopení podstaty poddajnosti, kdy se tvrdému útoku čelí měkkou obra­
nou. V praxi to může znamenat útěk, který je někdy tím nejlepším řešením,
obzvláště pokud je útočník ozbrojen.
- Klid mysli. Uchovat si klidnou mysl je základním předpokladem pro zvládnutí
jakékoliv konfliktní situace a obzvláště takové, kdy jde o život. Jedině v tomto
stavu je možné se zbavit nadbytečné tenze ve svalech a docílit potřebného
soustředění. Jedině tehdy je možno využívat energii ki.

• Konfucianismus
Konfucius ve svém učení kladl důraz na rodinu. Úcta k předkům a k rodičům,
poslušnost a věrnost hrají prvořadou roli a právě tento systém byl přejat do bojo­
vých umění. V čínském bojovém umění wu-shu byl vztah učitel (sifu) a žák vzta­
hem otce a syna a studenti jsou jako bratři a sestry. V Japonsku byl důležitější
vztah pána a vazala. Ten se projevoval uplatňováním vztahu začátečníka (kohai)
a pokročilého (sempai), nadřízeného a podřízeného.

Začátečníci museli respektovat pokročilé studenty a všichni svého mistra.

V moderní době, kdy byl zrušen systém kohai - sempai - sensei, se tato povin­
nost (gin) transformovala do základního pravidla - nižší pás respektuje vyšší.
Tento vztah však není jednosměrný. Starší studenti přijímají odpovědnost za
mladší, stejně tak jako mistr za svoje žáky, a pomáhají jim na jejich cestě. I dnes
můžeme ve výuce jujutsu nalézt systém nadřízený - podřízený, ale drtivá většina
současných učitelů již přehodnotila svůj přístup na rodinný čínský (otec - syn),
nepřejala tedy původní vojenský japonský (pán - vazal).
Konfuciúv vliv na bojová umění je značný. Např. nejspíše jeho vlivem bojová umění
začínají a končí rituálem. Obsahují pozdravy, meditace, stanovené pohybové
úkony a také se v nich přísně dodržují stanovené vztahy i místo ve skupině. Každý
cvičenec patří do strukturované a disciplinované skupiny a je povinen přesně
dodržovat úkony při vstupu a odchodu, při jednání s mistrem i spolucvičenci, při
společných nástupech atd. Lze říci, že konfucianismus tvoří ideovou kostru bojo­
vých umění (m I. Fojtík).

• Buddhismus
Buddhismus přinesl studentům bojových umění pochopení koloběhu života, smrti
a znovuzrození, zákona příčiny a následku a přístupu k egu. To je možno vidět při
výuce někde na pomezí technické a psychologické přípravy.
Smrt není definitivní. Přichází opětovné zrození. S tím souvisí zákon příčiny
a následku, který by se dal popsat známým úslovím „nečiň jiným to, co nechceš,
aby činili oni tobě". V každém okamžiku současnosti si neseme následky našeho
chování, a to jak dobrého, tak špatného. Svým současným chováním ovlivňujeme
věci budoucí. Jestliže děláme špatné věci, máme potom špatnou karmu. Špatnou
karmu si můžeme přivodit například tím, že ubližujeme jiným. Přestože se to zdá
být jednoduché a srozumitelné, mnoho lidí se podle těchto zásad nechová!

Buddhistické učení může vést k niternému rozporu s dovednostmi a podstatou

bojových umění. Ale tím se budeme zabývat později v kapitole o zen buddhismu.
Potlačení ega je jedním z hlavních cílů buddhismu. Bojová umění musí vést stu­
denty k potlačování ega, aby dokázali získané dovednosti využívat se „střízlivou"
hlavou. Bohužel nezřídka můžeme vidět opak. Vliv buddhismu se v japonských
bojových uměních projevil ve formě dojo. Zatímco konfucianismus přinesl do bojo­
vých umění role a rituály, buddhismus ovlivnil postoj k smrti. Pro bojová umění je
však nejvýznamnější zen buddhismus.

• Zen buddhismus
Zen buddhismus ovlivnil bojová umění nejvíce v oblasti taktiky a psychologie boje.
Jeho největší význam je v teoriích zaměřujících se na stav mysli bojovníka nejen
v boji, ale i v běžném životě. V předcházející kapitole o buddhismu bylo uvedeno,
že vychovává k neubližování druhým, a pokud někomu ublížíme, vše se nám nega­
tivně vrátí (karma a zákon příčiny a následku). Pokud bychom se striktně drželi této
zásady, nemohli bychom cvičit bojová umění, jelikož ta jsou právě o ubližování
druhým.
 38,39

Pro bližší pochopení se pokusím své chápání této zásadní otázky o ubližování dru­
hým nejlépe popsat na přfkladu: Nastane situace, kdy se ne vlastní vinou ocit­
neme na špatném místě ve špatný čas. Stojíme tváři v tvář neznámé osobě, která
po nás např. požaduje naše těžce a poctivě vydělané peníze. Osud si s námi ška­
redě zahrává. Tuto situaci jsme sice nezavinili, ale přesto se v ní nacházíme. Mělo
se to tak stát a nic se proti tomu nedá dělat. Zen to zhodnotí slovy - nacházet
se v této situaci, to je karma. Vše následující záleží na tom, jak se rozhodneme.
Bez ohledu na taktické a technické postupy je základem naše rozhodnutí - roz­
hodneme se bojovat, nebo utéct. Ti, kteří cvičí bojová umění, musí bojovat (to
ovšem neznamená, že nemohou zvolit taktický ústup), jinak v jednom okamžiku
zradí vše, co v bojových uměních udělali a kam došli. Rozhodnou se tedy bojovat.
Jejich mysl se plně soustředí na to, aby nalezla taktickou nebo technickou chybu
protivníka, která umožní útok směřující ke kontrole útočníka nebo k jeho usmr­
cení. Okamžik, kdy tento moment nastane a oni útočníka překonají, je ten rozho­
dující pro jejich karmu (další osud). Provádějí-li útočně-obrannou akci s nenávistí
v mysli a srdci, je to špatně a jejich karmě to opravdu nepomůže. Z pohledu zenu
nejsou o nic lepší než útočník, přestože on byl ten, kdo vyvolal konflikt. Tváří v tvář
reálné hrozbě násilí je velmi těžké uchovat si čistou mysl. Můj učitel aikijutsu
a jujutsu a buddhistický kněz v jedné osobě soke J. K. Yamaue mi jednou řekl
slova, která shrnují vše do jedné věty: Boj a láska není dvojí. Postupem času si
stále více uvědomuji význam těchto slov...

V dnešní době většinu studentů bojových umění nezajímá jiný než technicko-tak-
tický rozměr řešení konfliktu, podpořený velkou dávkou agresivity. A to ještě nejlé­
pe cestou „co nejde silou, jde ještě větší silou". Na jejich obhajobu je třeba říci,
že jsou k tomu nezřídka vedeni ze strany učitelů naprostým opomíjením nebo chyb­
nou prezentací duchovních nauk, odtržených od jejich opravdového významu.

Dojo a etika
Filozofie, etika a samotná výuka jsou do praxe jujutsu uváděny souhrnem závaz­
ných pravidel, který se nazývá dojo etiketa. Jsou v ní promítnuty aspekty uvede­
ných filozofických a duchovních nauk. Je přímým projevem specifické filozofie
bojových umění. Tato pravidla se mohou v jednotlivých školách lišit, nicméně jsou
závazná pro všechny studenty konkrétní školy. Uvedu zde jen několik základních.
• Cvičební prostor - dojo
Prostor, kde probíhá výuka jujutsu, je nazýván dojo. Není podstatné, zda je to pro­
stor zařízený pro výuku bojových umění, nebo zda výuka probíhá v pronajaté tělo­
cvičně střední školy. Pro chování v dojo jsou stanovena přesná pravidla. Jsou pří­
mým nástrojem prosazování filozofie bojových umění do výuky a běžného života.

- Pozdrav v postoji - rlcurel. Ve stoji spatném s připaženýma rukama na straně

stehen předkloníme trup cca o 30 stupňů. Jedná se o nejčastěji používaný
pozdrav. Provádíme ho například při příchodu do dojo, odchodu z dojo, při
výměně partnerů v průběhu cvičení.
- Pozdrav v sedu na patách - seiza. Jedná se o tzv. velký pozdrav (zarei). V sedu
na patách položíme ruce na stehna dlaněmi dolů a díváme se přímo vpřed.
Hlavu neskláníme a ani bradu nemáme příliš vzhůru. Nejprve položíme levou
a potom pravou ruku před sebe. Mezi rukama vznikne prostor, kam následně
položíme čelo. Do vzpřímené polohy se dostaneme opačným postupem. Tento
pozdrav provádíme většinou v rámci ceremoniálu na začátku a konci hodiny. Při
tomto ceremoniálu sedí studenti v řadách v sedu na patách seřazeni podle tech­
nických stupňů, zády ke vstupu do dojo, čelem k učiteli, který sedí ve stejné
pozici čelem k nim. Učitel provede obrat o 180 stupňů, pak jsou všichni
čelem k shomen (strana naproti vchodu). Na povel učitele všichni provedou
velký pozdrav dojo (dozo ni rei). Potom se učitel otočí nazpět ke studentům
a stejnou formou je proveden pozdrav učiteli (sense ni rei) a pozdrav všech
navzájem (otage ni rei). Na konci hodiny se provádějí pozdravy ve stejném, nebo
opačném pořadí. Nejprve si poděkují pozdravem všichni za vzájemnou pomoc pň
cvičení, potom poděkují studenti učiteli za to, že je učil, a nakonec studenti
a učitel provedou pozdravem poděkování dojo nebo shomen.

• Budogi a obi
Pro cvičení jujutsu se používá klasické budogi, pro které je někdy nesprávně uží­
ván výraz kimono. Budogi, zkráceně gi, se skládá ze tří částí: kabátce, kalhot
a pásu (obi). Student by se k němu měl chovat s úctou. Měl by ho mít stále čisté,
a to obzvláště při výjimečných událostech, jako jsou třeba zkoušky na technické
stupně. V některých školách se doporučuje a následně vyžaduje některá z forem
skládání gi.
 40,41

Obr. 4 Skládání gi: a) rozložený kabátec, b)vložení kalhot do kabatce, c) preložení jednoho
rukávu, d) přeložení druhého rukávu, e) pŕeložení pŕesahující časti kalhot, f) pŕeložení okra
jových části do středu, g) druhé přeložení okrajových cásti do středu, h) vložení obi,
i) závěrečné přeložení do finální skladné podoby
Obi je nejdůležitější součástí oděvu. Má být tak dlouhé, aby se dvakrát omotalo
kolem pasu, provedl se předepsaný uzel a volné konce byly 15 až 30 cm dlouhé.
Ve většině škol se používá šestibarevná stupnice pro žákovské stupně (kyu):

6. kyu - bílá, 5. kyu - žlutá, 4. kyu - oranžová, 3. kyu - zelená; 2. kyu - modrá;
1. kyu - hnědá.
Tříbarevná stupnice pro mistrovské technické stupně (dan):
1.-5. dan - černá (sensei), 6.-8. dan - červeno-bílá (sensei nebo shihan), 9.-10.
dan - červená (shihan).
Pro všechny mistrovské stupně (dan) se používá barva pásu černá. Na pásu bývá
vyšito jméno jeho držitele a styl nebo škola, ve kterých jej získal. Počet proužků
označuje, jaký dan jeho nositel získal.

Obr. 5 3. danjujutsu (vlevo), 2. dan Yamaue Aikijutsu (vpravo)

Pro odlišení učitele (sensei) od učitele učitelů, držitel 6. až 8. mistrovského
stupně (shihan), je používán pás červeno-bílý, barvy se střídají po 15 cm. Devátý
a desátý dan bývá červené barvy. Desátý dan nosí většinou jen zakladatel školy.
Uvádím „většinou", protože praxe v bojových uměních je jiná. Obzvláště
v Německu není výjimkou potkat držitele stupně desátý dan a různé barevné kre­
ace neodpovídající výše uvedenému standardu. Pro získání určitého stupně,
pásu, bývají stanoveny věkové hranice a časové odstupy od poslední zkoušky.
S věkovými hranicemi souvisí i to, že bývá zvykem zavádět samostatné pásy,
včetně barevného odlišení pro děti.

V historii bojových umění nebylo vždy tolik barev pásu, jako je tomu dnes. Byla
pouze bílá, hnědá a černá. Toto členění přesně kopírovalo třídění studentů na
začátečníka (kohai), pokročilého (sempaí) a mistra (sensei). Hovoří se ale i o tom,
že se v minulosti užívaly jen dvě barvy - bílá a černá. Používáním se bílé pásy
 42,43

pochopitelně zašpinily a stávaly se tmavými až černými. Měly tak symbolizovat

nejen technický růst, ale očišťování těla a mysli studenta. Černý pás se postupem
času odíral a stával se zase bílým. Kolo života se tak uzavírá. Velmistr se stává
znovu studentem.
Když píši o velmistrovi, mám na mysli osobu straší šedesáti let s dlouholetou
praxí v bojových uměních. Pro mne je více než úsměvné, když vidím nositele prv­
ních nebo druhých mistrovských technických stupňů, kteří si odírají své pásy na
bílou podkladovou látku nebo nositele vysokých mistrovských stupňů (6.-8. dan)
ve věku třiceti let. Přestože jsou mnohdy technicky a organizačně zdatní, naprosto
nepochopili opravdovou hodnotu a význam pásu.
V minulosti byl dodržován důležitý obřad, který časem naprosto vymizel - předá­
vání pásu. Mistr osobně předával černý pás svému studentovi. Nepředával mu
tak pás jako označení technické vyspělosti, jak tomu dnes je nejen v jujusu, ale
i v mnoha jiných bojových uměních. S předáváním pásu odevzdal mistr odkaz sta­
rých mistrů svému studentovi. Poučil ho, že takto předaný pás má chránit a oblé­
kat s úctou, protože právě cestou předávání pásu je držen nepřetržitý řetězec pře­
nosu ducha starých mistrů ke studentům. Někteří z nich se časem sami stanou
mistry a budou předávat pás svým studentům. Přijmout a nosit takto předaný pás
znamená pro studenty přijmout nejen techniky, ale pokračovat v cestě započaté
starými mistry.
Bohužel se v praxi často setkávám s něčím, co jsem nazval „syndrom prvního
dánu". Když student po mnoha letech konečně získá vysněný první černý pás,
neunese tento moment jeho ego. Říkám tomu, že nabyl pocitu nepřemožitelnosti
a jasnozřivosti. Splnil se mu sen, stal se mistrem. Znám případy, kdy si tento
„pociť nesl student i několik let. Za dobu bezmála dvaceti let, co se věnuji bojo­
vým uměním, jsem měl možnost potkat mnoho držitelů mistrovských stupňů. Ti,
kteří se opravdu chovali podle duchovního rozměru pásu, bych spočítal na prstech
jedné ruky. Většina z nich byli jen techničtí bojovníci.

Opravdové pochopení a přijmutí tohoto nehmotného rozměru černého pásu vyža­

duje značnou vyspělost. U mě trvalo několik let, než jsem začal chápat opravdový
význam. První černý pás jsem získal v roce 1997. O jeho předání jsem požádal
svého tehdejšího učitele. V té době nebylo zvykem předávat studentům při
zkoušce na první dan pás. Po zdárném absolvování zkoušky mi můj tehdejší uči­
tel dal pás do ruky a poslal mne nazpět na tatami do seiza. Jiný člen zkušební
komise, nositel šestého dánu, mne zastavil - nařídil mi, ať si odvážu starý hnědý
Pás, sám mi uvázal nový černý, a následným velkým pozdravem v seiza jsme stvr­
dili předání a přijetí pásu. V onom okamžiku jsem pocítil obrovskou zodpovědnost.
 Po několika letech jsem si našel nového učitele a odešel z původní organizace.
Splnil se mi dávný sen a stal jsem se osobním žákem japonského učitele. Od něj
jsem obdržel svůj nejcennější pás a teprve tehdy jsem začal chápat jeho pravý
význam. Přesto stále vzpomínám na předání prvního černého pásu. Ceremoniál
neproběhl zrovna ideálně, ale jsem rád, že tam byl někdo, kdo za mého tehdej­
šího učitele udělal to, co udělal. V ten okamžik to pro mne bylo velice důležité.
Svým studentům předávám po absolvování zkoušky nový pás už u žákovských
technických stupňů. V rámci malého ceremoniálu, kdy si student odváže a odloží
starý pás. Potom je mu předán a uvázán pás nový a následuje velký pozdrav
v seiza. Snažím se tak postupně připravit své studenty na přijetí toho nejvýznam­
nějšího pásu - prvního mistrovského černého pásu. Ze své vlastní zkušenosti
vím, že to chce čas, aby student pochopil jeho opravdovou hodnotu. Nelze jej
nutit, aby bezpodmínečně přijal duchovní rozměry jujutsu dříve, než nastal ten
správný čas.

Pás neslouží jen k tomu, aby držel kabátec gi (jujutsu se většinou cvičí v gi, které
známe z juda, a nemá tedy tkanice na zavázání, jako je tomu například u gi
v karate) a označoval postavení jeho nositele v hierarchii technických stupňů. Má
i svůj na první pohled neviditelný rozměr. Spojením praktického pojetí a duchov­
ního rozměru pásu je tvořen opravdový význam pásu, který by studentům neměl
být nucen.
JEDNO DOPORUČENÍ NA KONEC
V okamžiku, kdy jsme došli na své cestě k významnému momentu, jako je pře­
dání prvního černého pásu, měli bychom se zastavit a ohlédnou se zpět. Musíme
pochopit svoji nedokonalost, poučit se ze svých chyb a přijmout zodpovědnost
s tím spojenou. Opravdová cesta teprve začíná a jen tak po ní lze jít dál.

• Mistr a žák
Nejprve se podíváme na to, jak takový vztah vypadal v minulosti. Používám pro něj
výraz ortodoxní- stejně tak, jako pro některé školy jujutsu, které tvrdošíjně trvají
na tradicích, jako bychom stále žili v japonském středověku. Žák, který byl přijat
učitelem za studenta školy, se stával jakýmsi druhem majetku. Učitel ukazoval
cestu a žák ji musel následovat bez možnosti odchýlení. Žák mohl techniky repro­
dukovat, ale ne vylepšovat. Jakákoliv aktivita v tomto směru byla chápán jako pro­
jev hrubého nerespektování učitele. Nebylo přípustné, aby se student dotazoval
na detaily technik. Přímo nemyslitelné bylo, aby žák studoval u více mistrů.
Bezmezná oddanost a loajalita k mistrovi byly základní podmínkou studia.
 44*45

Vztah mistra a žáka by se dal charakterizovat jako vztah nadřízený - podřízený,

nebo později jako vztah silně dominantního a autoritářského otce k submisivnímu
synovi. Právě tato forma vztahu mezi učitelem a žákem je typická pro japonská
bojová umění. Vychází z hluboko zakořeněných tradic japonské společnosti, kdy
osoba mistra (učitele) bojových umění je ztělesněním duchovních hodnot, jako je
uctívání předků a zbožňování tradic minulosti.

Tento ortodoxní přístup ve vztahu mistra a žáka se však dá velmi těžko aplikovat
mimo Japonsko. Důvodem jsou právě zmiňované tradice japonské společnosti,
které Američan či Evropan stěží přijme za vlastní.

My žijeme v Evropě a ne ve feudálním Japonsku. Máme jinou mentalitu a naprosto

jiné historické kořeny. Přesto řada z nás přichází studovat japonské bojová umění.
Jedním z důvodů je i proklamovaný výchovný aspekt, jehož základním pilířem je
právě specifický vztah mezi učitelem a žákem. Snem většiny studentů je mít
přímo japonského učitele. Některým z nás se tento sen splnil. Většina učitelů
dokázala najít modifikovaný přístup zachovávající původní význam a hodnoty
a zároveň přijatelný pro neasijské studenty. Současní učitelé pochopili, že posta­
vení mistra (učitele) není dáno automaticky, srovnatelně s postavením dědice či
jiným formálním určením. Vychází z přirozené autority, která je zčásti dána, ale na
jejímž budování musí pilně pracovat.

Vymizel dominantní autoritářský přístup hraničící s arogancí. Byl nahrazen přístu­

pem chápajícího otce pečujícího o nezbedné dítě, kterému toleruje drobné pro­
hřešky. Postupem času, kdy dítě (žák) přesvědčí svého otce (učitele), že to myslí
opravdu vážně s cestou bojových umění, nastává zásadní změna. Přísná výchova.
Učitel vede po cestě bojových umění jen takového žáka, který je připraven se na
této cestě starat sám o sebe. Opravdový učitel nutí své studenty, aby přemýšleli
a vychovává z nich samostatné osobnosti. Nečiní mezi nimi rozdíly podle pohlaví,
barvy pleti nebo vyznání. Student pak ví, že má ve svém učiteli nejlepšího přítele,
na jehož pomoc se může spolehnout nejen v rámci bojových umění, ale i v životě.
Jsem přesvědčen, že učitel musí dát svým studentům, kteří přijmou cestu bojo­
vých umění za svou životní (a těch není mnoho) a obstojí ve zkouškách, jež jim
připraví, maximum ze svého učení a musí je chránit. Nesmí je direktivně omezo­
vat striktními příkazy kromě dvou výjimek - porušení dojo etikety a překročení indi­
viduálně stanovených hranic. V takových případech následuje tvrdý a citelný trest,
většinou prostřednictvím univerzálního jazyka bojových umění, kterým je bolest.
Proč? Protože:

,,Bolest dělá věřící."

(Wally Jay, zakladatel Small Cirlce Jujitsu)
JEDEN PŘÍKLAD ZE ŽIVOTA
Dodnes vzpomínám na seminář se soke dai (dědicem) Small Cirlce Jujitsu Edem
Melaugh, který jsem organizoval v roce 2001 v Ostravě. Jejich „americký" pří­
stup k výuce plný vtipů a legrace vyvedl přítomné naprosto z rovnováhy. I soke dai
Ed Mealugh se na druhou stranu pozastavil nad tím, jak jsme upjatí. Vysvětlil mi,
že několik vtipů při výuce nezpůsobí pokles jeho autority a studenti jsou schopni
přijímat výuku ve větší pohodě. To má i širší rozměr. Soke dai Ed Mealugh mi při
dalším semináři, který jsem organizoval za několik let po „ostravském" řekl, ať se
podívám, jak se k němu chovají jeho studenti, kteří s ním přijeli, na tatami a jak
mimo něj. Na tatami je naprosto zřejmé, kdo je učitel a kdo žák, mimo tatami
nepoznáte jakékoliv rozdíly. Jsou to naprosto rovnocenní přátelé.
 46,47

Příbuzná bojová umění

V této kapitole uvádím jen aikijutsu a judo, které mají společnou historii. Do této
skupiny však patří i sumo, sumai, kumiachi a aikido. Nicméně všechna zde uve­
dená bojová umění (sporty) vzešla z jednoho původního japonského základu.

Judo
Tvůrcem juda (ju -jemná, do - cesta) je Jigoro Káno (1859-1938). V návaznosti
na společenské změny období Meiji a na následnou přeměnu bujutsu na budo
využívá J. Káno své dlouholeté zkušenosti ze studia jujutsu a vytváří novou formu
jujutsu v podobě tělovýchovného systému s názvem Kodokan Judo (dnes užívaný
zkrácený název judo).

Změna jutsu na do znamenala posun těžiště výuky a studia japonských bojových

umění od praktického využití v boji k estetickým formám s důrazem na rozvoj
osobnosti studenta. U jujutsu a juda tomu tak ale není, i když zřejmě původní
úmysl zakladatele takový byl. Judo je sportovní formou jujutsu, která si získala vel­
kou popularitu, a od roku 1964 je olympijským sportem a je naprosto nezávislé
na jujutsu. Judo po mnoho let pomáhalo jujutsu, aby zůstalo v povědomí studentů
bojových umění. O jeho významném a samostatném postavení vypovídá i to, že
se současným příchodem nových forem sportovního jujutsu (Fighting System, Duo
System...) ustupuje judo do pozadí a není vnímáno jako první oficiální sportovní
forma jujutsu. Podle mého názoru nemá jujutsu tak blízko k žádné jiné budo, jako
právě kjudu -jak z pohledu historického, tak i koncepčního.

V kata, která jsou součástí cvičení juda, je možno vidět náznak původní formy
jujutsu, ze kterého judo vzniklo. To ale neznamená, že například cvičení Kodokan
Goshin Jutsu stačí k tomu, abychom poznali, co je jujutsu, jak se někteří mohou
domnívat. Ve zkušebních řádech některých škol jujutsu můžeme nalézat převzatá
cvičení kata z juda. Předvedení kata bývá většinou součástí zkoušek na mistrov­
ské technické stupně. Myslím si, že takováto forma zkoušky u škol zaměřených
na tradičnější pojetí jujutsu nebo vzešlých z juda má jakési opodstatnění. U škol
zaměřených na sebeobranu považuji cvičení kata z juda na zkoušce jujutsu za bez­
předmětné.

J. Káno zavedl systém technických stupňů kyu (žákovských) a dan (mistrovských).

Tento systém byl dokonce přijat i mimo japonská bojová umění, například do fili­
pínského bojového umění Modem Arnis.
Aikijutsu
Aikijutsu (ai- harmonie, ki- energie, jutsu- umění, metoda boje) - zaměníme-li
ju (jemný) za aiki (harmonii s energií) při stejném jutsu (technika), získáme vyšší
formu aplikace stejné techniky. A takový je přesně vztah mezi jujutsu a aikijutsu.
Mé chápání aikijutsu a jujutsu bude možná odlišné od toho, jak se na tyto formy
boje dívají jiní učitelé nebo studenti. Začal jsem studovat nejprve jujutsu. Po zís­
kání prvního mistrovského stupně v jujutsu jsem začal studovat aikijutsu. Stále
se věnuji oběma stylům. Aikijutsu považuji za vyšší formu jujutsu a v takové
podobě se jej snažím předávat i svým studentům. Má zkušenost je taková, že
někteří studenti jujutsu po určité době začínají hledat něco víc, než jim dosavadní
studium nabídlo. Většinou jsou nositeli mistrovských nebo vyšších žákovských
stupňů. Na své cestě přišli k místu, kdy začínají pociťovat nedostatek blíže nepo­
psaného rozměru jujutsu. Někteří z nich pracují s energií například v podobě REIKI
a hledají, jak svých schopností využit v boji. Jiní hledají hlubší rozměr jujutsu.

Větší důraz na energii ki v boji a běžném životě - to odlišuje jujutsu od aikijutsu.

Můžeme být dobří bojovníci bez toho, abychom uměli pracovat s energií - tedy
v rovině jujutsu. Pokud ale využíváme o mnoho náročnější aikijutsu, náš život se
stane hodnotnějším. Naučíme se vnímat sebe i útočníka na jiné úrovni.
 48,49

Ap!ikace technik jujutsu

jednotlivá pojetí jujutsu se liší v závislosti na tom, jaké techniky a postupy prefe­
ruje konkrétní učitel. Proto je nutno všechny zde uveřejněné aplikace technických
a taktických postupů chápat jako jednu z mnoha možností reakce na zvolený útok.
Vybral jsem několik základních útoků a aplikací, aby čtenář získal představu o vari­
abilitě a možnostech jujutsu. U některých aplikací je k výchozímu popisu připojen
i bližší výklad, který umožňuje snadnější pochopení informací, uvedených v teore­
tické části této publikace.

Upozornění
Zde uvedené techniky neprovádějte bez odborného dohledu, ale vždy pod vede­
ním kvalifikovaných instruktorů.
Vyproštění z úchopy
Úchop zepředu sousměmou rukou I

1. Základní postavení útočníka a obránce.

2. Obránce nastaví ruku útočníkovi a ten provede úchop sousměmou rukou.
3. Obránce provede vyproštění mezi palcem a prsty (detail vyproštění).
4. Obránce ustoupí do bezpečné vzdálenosti; oba stojí v základním postavení.

VÝKLAD

Tuto aplikaci lze zařadit do esteticko-kombinační formy, nebo jako základní pro­
vedení techniky vyproštění s důrazem na pochopení mechaniky vyproštění a hra­
nice bezpečné vzdálenosti. Z pohledu sebeobrany je zcela nedostačující.
 50,51

Úchop zepředu sousměrnou rukou II

1. Základní postavení útočníka a obránce.

2. Obránce nastaví ruku útočníkovi a ten provede úchop sousměrnou rukou.
3. Obránce provede vyproštění mezi palcem a prsty ruky útočníka, kontroluje ruku
protivníka a připravuje se na protiútok.
4. Obránce plynule přejde do úderu loktem zespodu do brady útočníka, zároveň
táhne za soupeřovu ruku proti směru vedeného úderu loktem.
5. Aplikace je ukončena pákou na loket s vnější rotací ruky.

VÝKLAD

Zakončení aplikace závisí na tom, jak útočník zareaguje na úder. Při silném pro­
vedení úderu již nebude možno nasadit páku na loket, s jejíž pomocí můžete kon­
trolovat soupeře. Pokud úder neprovedete tak silně, abyste knokautovali útoč­
níka, umožní vám úder (atemi waza) aplikovat páku na loket (kansecu waza). Toto
je jednoduchý příklad, jak jedna skupina technik doplňuje druhou - tvrdá technika
(úder) doplňuje měkkou techniku (páku).
Úchop zepředu sousměmou rukou III

1. Útočník uchopí obránce sousměmou rukou.

2.-3. Obránce se vyprostí z úchopu stejným mechanizmem (jako v předchozím
případu), ale s tím rozdílem, že si pravou ruku soupeře připraví na aplikaci
páky na zápěstí.
4. Provedením vnějšího výkrutu zápěstí soupeřovy ruky dovede obránce sou­
peře do kleku a k následnému otočení na břicho.
5. Přetočení útočníka na břicho.
6. Fixace soupeře na zemi pomocí tlaku na rameno.
 52,53

Úchop zepředu křížovou rukou I

1. Soupeř uchopí obránce krizovou rukou na vnější straně pravé ruky.

2. Obránce zvedne pravou ruku a zároveň provede úder levou rukou na žebra
útočníka.
3.-4. „Vříznutím" (kin) pravé ruky do osy soupeřova těla se uvolní ruka z úchopu.
5. Aplikace je ukončena plynule navazujícím úderem na solar plexus.
 Úchop zepředu křížovou rukou II

1. Soupeř uchopí obránce krizovou rukou na „žilní" straně.

2.-3. Vyproštění z úchopu.
4. Obránce provede útok předloktím ze strany na krk soupeře.
 54,55

5. A Ihned provádí zadní přímý úder na solar plexus.

6. Po dobře provedeném vyproštění a následných úderech padá soupeř k zemi.

VÝKLAD

V některých školách jujutsu se můžete setkat s tvrzením, že když vás někdo chytne
za ruku, tak ho nemůžete hned praštit. Toto tvrzení tak úplně neplatí v sebeobranné
formě aplikace. Před tím, než vás útočník v reálné situaci uchopí za ruku, proběhne
většinou verbální komunikace. Při ní mu musíte sdělit, že si opravdu nepřejete, aby
vás jakkoli obtěžoval, a pokud to přesto udělá, nelze čekat. Bylo by bláhové se
domnívat, že bude útočit pouze tím, že uchopí ruku, a nechystá se úchopu využit
jako prostředku k pokračujícímu útoku, například úderem, kopem nebo nožem.
Úchop zepředu krizovou rukou III

1. Útočník uchopí obránce krizovou rukou na vnější straně pravé ruky.

2.-3. Obránce udělá stejný pohyb uchopené ruky, jako v předchozí aplikaci s tím
rozdílem, že neprovede vyproštění, ale přípravu na použití páky na loket.
 56,57

4. Páka na loket s vnitřní rotací.

5. Dovedení soupeře v páce na zem a okamžitá fixace. Pokud je třeba mít volné
ruce, je možno fixaci provést za pomoci nohou.

VÝKLAD

U posledních tří aplikací je již možno vidět variabilitu a stavebnicový systém jed­
notlivých technik a postupů. Jednotlivé skupiny technik, například atemi waza,
podporují provedení technik z jiné skupiny, například z nage waza. Údery umožňují
nasazení páky nebo provedení hodu a naopak. Tato podpora by měla být zřejmá
u všech aplikací (na sebe navazujících technik). Jedná se o jeden ze základních
principů jujutsu.
Úchop zepředu za obě ruce I
 58,59

1. Základní postavení.
2. Obránce nabídne ruce k úchopu.
3. Soupeř provede úchop.
4. Obránce pomocí páky na zápěstí zablokuje zápěstí útočníka a tím následně
jeho loket a rameno.
5. To mu umožní plynule přejít na páku na loket.
6. Podtočením se přesune pod páčenou rukou tak, aby měl ruku soupeře na dru­
hém rameni.
7. Pokračováním v páčení soupeřovy paže a zatažením do středu svého těžiště
dovede (hodí) soupeře na zem; jde o techniku hodu v páce, kdy útočníkovi je
bučí ruka zlomena nebo je hozen. (Pozn.: v judu - stejně jako v ostatních spor­
tovních formách jujutsu - jsou hody v páce zakázány!)
8. Fixace soupeře na zemi pákou na loket.

VÝKLAD

Opět se jedná o ukázku kombinační formy, kdy je pomocí páky na loket manipu­
lováno s útočníkem. Pro praktické využití cvičení takovýchto kombinací má význam
ve fázi nácviku „citu pro kontrolu útočníka".
 Úchop zepředu za obě ruce II

1. Útočník uchopí obránce za obě ruce.

2.-3. Vyproštění z úchopu.
 60,61

4. Provedení páky na levé zápěstí útočníka.

5. Útočník se snaží uniknout bolesti a nastaví hlavu tak, že lze použít techniku
skrčení.

VÝKLAD

Tyto aplikace lze provést „na úchop" sousměrnou rukou i „proti úchopu" oběma
rukama. Reakce útočníka na páku na zápěstí pomohla obránci nasadit skrčení.
Nebo že by páka na zápěstí byla použita kvůli tomu, aby útočník mohl být uškrcen?
Úchop zepředu za obé ruce III

1.-2. Útočník uchopí obránce za obě ruce.

3. Obránce ohne ruce v lokti a přitlačí zápěstí útočníka k sobě (lze provést i úder
zápěstími o sebe).
4. Obránce pokračuje přímým kopem na „střední pásmo" útočníka.
5. Pokud kop nebyl proveden tak, aby srazil útočníka k zemi, pokračuje obránce
v nasazení páky na zápěstí.
6. Dotočením na stranu útočníka nasadí obránce páku na zápěstí útočníka k jeho
kontrole.
 62,63

Obrana proti úchopu za obličej

Obrana proti úchopu za obličej

1. Útočník uchopí obránce za obličej a snaží se jej odtlačit směrem vzad. Pozor,
nezaměňovat s úderem do obličeje!
2. Obránce uchopí útočníkovu ruku a přitlačí si ji do obličeje.
3. S využitím celého těla zatlačí obránce přímo do ruky útočníka s předkloněním
těla; útočník je pákou na prsty a zápěstí donucen k pokleknutí.
4. Obránce plynule přejde do páky na prsty, pozice útočníka je v případě nutnosti
odkryta k aplikaci úderů, kopů, a případně techniky skrčení.

Obrana proti škrcemí

Na začátek této kapitoly bych chtěl uvést jeden fenomén, který se objevil při výuce
sebeobrany, a s tím spojenou terminologii. Hlavním problémem sebeobranného
 jujutsu je jeho záměna s jinými formami. Co jsem tím myslel, popisují následující
dvě fotografie. Název „dojo škrčení" (existuje i „dojo úchop" atd.) plně vystihuje
podstatu problému, tedy realitu útoku.

Dojo skrčení.
Reálné skrčení se snahou o zvednutí obránce

Obrana proti skrčení I

 64,65

1. Výchozí pozice.
2. Útočník útočí na obránce škrčením.
3. Obránce blokuje útok.
4. Obránce nastupuje do techniky výkrutu ruky.
5. Obránce fixuje techniku výkrutu a útočník je bolestí nucen „jít na špičky".
6. Obránce se otočí o 180 stupňů a vyvine tak větší sílu k páčení.
7. Obránce se otočí znovu o 180 stupňů a aplikuje páku na loket.
8. Zakončení aplikace fixací na zemi.

VÝKLAD

Tato aplikace je ukázkou esteticko-kombinační formy jujutsu.

 Obrana proti skrčení II

1. Útočník vyhrožuje obránci a obránce se mu snaží vysvětlit, že nechce bojovat.

2. Útočník se rychle přiblíží k obránci s pokusem ho škrtit; obránce stačí pouze
zvednout ruku k zamezení skrčení a zastavení pohybu útočníka.
3. Nebyla-li obrana dostatečná a útočník pokračuje v dopředném pohybu,
obránce provede přehození útočníka.
4. Fixace útočníka na zemi.

VÝKLAD

V této aplikaci jsme si s mým studentem vyměnili role. Důvodem bylo provedení
techniky hodu, která by pro mne, jako vyššího, byla problémová, na rozdíl od mého
studenta, který má pro užití této techniky v praktické situaci vhodnější dispozice.
 66,67

Obrana proti úderu

Přímý úder - direkt I

1. Útočník utočí přímým úderem levou rukou, obránce blokuje úder také levou
rukou.
2. Obránce se otáčí zády k útočníkovi, provádí úder na citlivé místo (genitálie)
a stále kontroluje útočníkovu levou ruku.
3. Obránce se vrací do výchozí polohy (čelem k útočníkovi) a nasazuje páku na
zápěstí.
4. Obránce provede „navolnění" kopem (úder k zamezení nebo potlačení aktivity
útočníka).
5. Přemístěním nohy nasadí obránce páku na loket útočníka.
6. Obránce se otočí o 180 stupňů a připraví se k hodu.
7. Obránce provede přehození útočníka.
8. Po pádu se obránce dotočí k útočníkovi a stále páčí jeho loket.
 68,69

9. Obránce vede kop patou na solar plexus, aby útočník zvedl hlavu.
10. Obránce tak může odtlačením nohou škrtit útočníka.
11.-12. Obránce se přesune do kleku najedná noze, kde může lépe kontrolovat
okolí, nadále škrtí nártem nohy útočníka a páčí jeho loket o stehno.

VÝKLAD

Uvedená aplikace je názornou ukázkou esteticko-kombinační formy jujutsu.

Patří k mým nejoblíbenějším, protože je náročná na provedení jednotlivých tech­
nik tak, aby na sebe jednotlivé fáze aplikace navazovaly. Obránce musí zvládat
techniky jak v postoji, tak i na zemi. Takové kombinační aplikace by rozhodně měli
cvičit i nositelé mistrovských technických stupňů ve školách cvičících jujutsu jako
sebeobranu. Jedině tak si mohou osvojit potřebnou variabilitu.
 Přímý úder - direkt II

1. Obránce blokuje přímý úder útočníka krizovou (pravou) rukou jako u před­
chozí aplikace, ale v poněkud pozměněném postavení.
2.-3. Pravou rukou blokuje i druhý přímý úder a levou provádí úder na krk útoč­
níka.
4. Obránce přechází do páky na loket, zde by bylo možné celou kombinaci
ukončit prolomením lokte útočníka nebo jen nasazením páky a kontrolou
útočníka za pomoci působené bolesti.
 70,71

5. Působením bolesti je možno útočníka vychýlit z rovnováhy směrem šikmo

vzad.
6. Provedení hodu jako zakončení aplikace.

VÝKLAD

Podobnou aplikaci naleznete i v následující kapitole. Tam ale bude pro vychýlení
útočníka použit úder. Při použití úderu v reálné situaci je problém v tom, že těžko
odhadnete přesnou reakci těla útočníka a na rozdíl od manipulace s útočníkem
prostřednictvím páky, kdy můžete citlivěji reagovat na jeho chování.
Přímý úder - direkt III

1. Obránce blokuje direkt z vnější strany, která je pro něj bezpečnější.

2. Obránce blokuje navazující druhý direkt.
3. Obránce provádí protiúder loktem, zároveň si kryje hlavu proti případným dalším
útokům a pňpravuje si současně ruku útočníka k případné aplikaci páky na loket.
4. Obránce ale pokračuje v protiútoku vedeném kolenem proti noze útočníka.
5. Obránce provede hod.
6. Zakončení aplikace fixací na zemi za využití páky na krk.
 72,73

Obloukový úder - hák I

1. Výchozí postavení.
2. Obránce zablokuje levou rukou hák z přední ruky útočníka.
3.-4. Útočník pokračuje druhým hákem, který obránce blokuje pravou rukou a nej­
lépe současně útočí levou rukou na citlivá místa na krku útočníka, nebo hla­
vou na citlivá místa v obličeji.
5. Hod útočníka - goshi waza.
6. Zakončení aplikace pákou na. loket.
1. Základní postavení. (Všimnete si, že obránce má otevřené ruce - takové posta­
veni se dnes vyučuje ve všech systémech sebeobrany. Obránce svým postave­
ním dává najevo, že nechce bojovat a není ozbrojen.)
2. Útočník útočí „rozmáchnutým" hákem z přední ruky a obránce blokuje také
přední rukou.
3. Po zablokování útoku provádí obránce přímý kop kolenem na nohu, tzv. navolnění.
 74*75

4. Následně obránce překročí zadní nohou dopředu a nastoupí do techniky hodu.

5. Obránce dokročí a provede hod (strhl útočníka na zem za využití váhy těla).
6. Dokončení aplikace pákou na krk.
 Obloukový úder - hák III

1. Základní postavení.
2. útočník útočí „rozmáchnutým44 hákem z přední ruky a obránce blokuje také
přední rukou.
3. Po zablokování útoku provádí obránce přímý úder ze zadní ruky na solar ple-
xus, tzv. navolnění.
4. Následně obránce překročí zadní nohou dopředu a nastoupí do techniky hodu.
 76*77

5. Obránce provede hod.

6. Zakončení aplikace fixací na zemi za pomoci páky na loket.

VÝKLAD

U škol s esteticko-kombinačním zaměřením můžete tuto kombinaci vidět často.

Jde spíše o demonstraci technik než o praktické použití. Je zřejmé, že celá apli­
kace je postavena na předpokladu jednoho útoku ze strany útočníka. Ve výuce
sebeobrany ji nelze použít ani jako základní výukovou metodu. Postup zastavení
útoku a protiútok je v přímém rozporu s aplikací hodové techniky. Přesto se s ním
můžete často setkávat právě proto, že je pěkný na pohled, i když to z fotografií
možná není tolik patrné.
1. Výchozí postavení.
2. Blok háku z přední ruky.
3. Pokud stojí obránce dostatečně daleko a rána je silnější, je možné použft
měkkého bloku s okamžitou následnou kontrolou útočící ruky s vyvinutím
tlaku do soupeře.
4. Přiblížení k útočníkovi, kdy pravá ruka vede protiútok na krk soupeře, pokud ji
není nutno použít k obraně proti druhém háku.
 78,79

5. Nástup do techniky hodu.

6. Hod. Pokud je to potřebné a žádoucí, je možno po hodu aplikovat některou
z technik na znehybnění protivníka.

VÝKLAD

Tato aplikace již vyžaduje větší zkušenosti v oblasti taktilního (dotykového) vní­
mání soupeře a porozumění základním principům tlaku a tahu.
1. Výchozí postavení.
2. Blok háku z přední ruky.
3. Pokud stojí obránce dostatečně daleko a rána je silnější, je možné použít
měkkého bloku s okamžitou následnou kontrolou útočící ruky s vyvinutím
tlaku do soupeře. Útočník je v ideální pozici na použití zadní ruky k dalšímu
útoku. V tomto případě zvolil útočník další hák.
 80,81

4. Obránce pravou rukou blokuje další přicházející útok s tím, že začíná útočníka
vychylovat šikmo vzad.
5. Provedení hodu - k vychýlení jako základnímu předpokladu k aplikaci hodu si
obránce dopomůže úderem ze strany na krk útočníka a provede stejný hod
jako v předcházející aplikaci.
6. Zakončení aplikace fixací soupeře.
Obloukový úder - hák VI

1. Obránce blokuje loktem hák útočníka.

2. Obránce vede protiútok loktem druhé ruky na citlivá místa na krku nebo obli­
čeji útočníka.
3. Následuje další protiútok kolenem na pravou nohu útočníka.
 82,83

4. Tímto protiútokem donutí útočníka k pádu na zem.

5. Zakončení aplikace tlakem (nebo kopem) na citlivá místa na noze útočníka.

Poznámka
Někteří studenti a učitelé mohou poukazovat na fakt, že obránce dostal v některých
aplikacích tři tvrdé údery dříve, než byla použita měkká technika, např. v podobě
páky na loket. Protože jsem byl i já v začátcích studia veden takovouto cestou stu­
dia jujutsu, plně chápu jejich námitku. Bohužel v sebeobranném jujutsu se nemů­
žete spoléhat na to, že jedna rána útočníka zastaví a umožní vám aplikaci měkké
techniky. Pokud se to podaří, je to jen dobře. Ušetňli jste čas i energii. Ale nemu­
síte být pouliční rváč a stačí se podívat na UFC (ultimátní zápasy), v kolika případech
se podařilo jednou ranou zastavit protivníka tak, aby pochopil, že už nemá útočit.
Potom možná změní někteří z vás názor.
Obrana proti přímému kopu
Obrana proti přímému kopu I

1. Výchozí postavení.
2. Zachycení nohy útočníka s protiútokem rukou do obličeje.
3. Hod útočníka.
4. Dovedení útočníka na zem a znehybnění.
 84,85

Obrana proti přímému kopu II

1. Výchozí postavení.
2. Obránce ustoupí na vnější stranu s pootočením těla o 90 stupňů a pravou
rukou uchopí nohu útočníka.
3. Obránce přizvedne nohu a tlakem dovede útočníka na zem.
4. Nasazení páky na pravou nohu útočníka.
5. Využití i druhé nohy útočníka k nasazení páky.
Obrana proti přímému kopu III

1. Výchozí postavení.
2. Obránce provede stejnou techniku obrany, ale s tím rozdílem, že vstupuje na
vnitřní stranu útočníka.
3. Nástup k provedení hodu.
4. Pád útočníka na zem.
5. Obránce nasazuje páku na nohu.
6. Obránce pomocí nasazené páky útočníka přetočí na břicho a dochází k páčení
páteře.
 86,87

Obrana proti přímému kopu IV

1. Výchozí postavení.
2. Provedení bloku z vnější stany.
3. Následný útok na stehno útočníka.
4. Zakončení aplikace skrčením, případně pákou na krční páteř.
Obrana proti přímému kopu V

1. Výchozí postaveni".
2. Blok s ústupem do vnitřní strany a úde­
rem do obličeje útočníka.
3. Následný útok do obličeje druhou rukou
(případně blok dalšího útoku útočníka).
4. Navazující podmet.
5. Zakončení aplikace kopem na hlavu
útočníka.
 88,89

Obrana proti útoky krátkou holí

Obrana proti útoku krátkou holí I

1. Výchozí postavení.
2. Útočník se napřáhne k útoku shora na hlavu obránce.
3. Zablokování útoku v nápřahu.
4. Nasazení výkrutu ramene k dovední útočníka na zem.
5. Dovední útočníka na zem.
6. Fixace útočníka.
1. Útočník se napřáhne k útoku shora na hlavu obránce.
2. Obránce se přiblíží k útočníkovi v momentu nápřahu.
3. Pevně útočníka sevře, je zde možnost provedení úderu na krk nebo skrčení.
4. Dovedení útočníka na zem a fixace skrčením.

VÝKLAD

Obě uvedené techniky jsou náročné na načasování a útok musí být veden shora
na hlavu. Při změně úhlu musí být zvolena aplikace jiných technik.
 90,91

Obrana proti útoku krátkou holí III

1. Útočník se napřahuje k útoku.

2. Obránce uhne na vnější stranu útočníka a současně provádí úder do genitálií.
3. Obránce se dotočí za útočníka do nástupu na techniku hodu.
4. Podtržení útočníka k zemi.
5. Zakončení a kontrola pomocí páky na koleno.
Obrana proti útoku krátkou holí IV

1. Útok vedený ze strany na hlavu nebo krk - provedení bloku.

2. Kontrola ruky útočníka a protiúder na krk útočníka.
3. Odebrání zbraně.
4. Pokud chce útočník stále útočit, povede obránce protiúder holí- v tomto pří­
padě na zápěstí.
 92,93

Obrana proti útoky nožem

Obrana proti útoku nožem I

1. Výchozí postavení.
2. Krizový blok přímého bodnutí do břicha.
3. Přetočení zachycené ruky do páky na zápěstí
4. Kop na „navolnění" útočníka.
5. Nástup do páky na zápěstí.
6. Odebrání zbraně a odváděči technika.
Obrana proti útoku nožem II

1. Blok přímého bodnutí s otočením těla o 90 stupňů.

2. Přetočení ruky a následné pootočení útočníka.
3. Nástup na techniku páky na loket.
 94,95

4. Páka na loket.
5. Odebrání zbraně a odstup od útočníka.

VÝKLAD

Obě uvedené techniky spadají do kategorie historických. Lze je úspěšně provést

jen tehdy, pokud útočník nůž tlačí a nebodá. Pokud chtěl v minulosti útočník pro­
tlačit dýku přes výzbroj samuraje, mohly tyto techniky fungovat. V dnešní době čím
dál více lidí dokáže obratně používat nůž v boji a uvedené techniky by mohly při­
vést obránce do velkých potíží.
Obrana proti útoku nožem III

1. Výchozí postavení.
2. Blok přímého bodnutí na břicho s protiúderem na hrtan útočníka (pokud se
vám to povede, mělo by to útočníka zastavit nebo alespoň získáte trochu
času).
3. Odzbrojení útočníka.
 96,97

4. Obránce se přesouvá za útočníka.

5. Zakončení aplikace technikou skrčení.

VÝKLAD

Ocitnete-li se proti noži, snažte se z toho „vykecat". Pokud to nejde, volte výhod­
nější zbraň, pokud ani to nejde, najděte cokoli, co bude po ruce a pomůže vám
to útočníka zastavit. Pokud ani to není možné a nezbývá vám, než se postavit
proti noži s holýma rukama, dejte do obrany vše a nepřestaňte, dokud útočník
nebude bezvládně ležet na zemi. Potom zavolejte lékařskou pomoc a doufejte, že
přijede včas.
Boj na zemi
Boj na zemi je vjujutsu rozdělen na řešení několika následujících situací.

Obránce je v postoji a útočník na zemi

Z praktického pohledu na výuku se do této pozice dostane obránce skoro při kaž­
dém ukončení aplikace technik (použití techniky hodu nebo páky k dovedení sou­
peře na zem), jak je vidět z předcházejících fotografií. To je ale jen jedna část téže
mince. Jakmile si student osvojí základní techniky a přechody mezi nimi, je nutno,
aby tyto techniky začal využívat k udržení útočníka na zemi bez toho, aby se sám
vystavoval nebezpečí.

Obránce a útočník jsou na zemi I

V současné době je nejpopulárnější formou boje na zemi tzv. Grappling.

1. Základní výchozí pozice; útočník objímá nohama obránce v pase, obránce
fixuje útočníka tlakem rukou v pase a na hrudi - guard position.
2. Obránce zanoží levou nohu.
 98,99

3. Levou nohu vrací do takové polohy, že zafixuje pánev útočníka; zanoží pravou
nohu s posunem těla k uvolnění sevření.
4. Přitlačením levé nohy útočníka k podložce protáhne obránce svou levou nohu
na stranu, aby unikl do výhodnější přechodové polohy.
5. Poloha ze strany a příprava k přechodu do závěrečné pozice.
6. Závěrečná pozice - mount position.
Obránce a útočník jsou na zemi II

1. Výchozí poloha; obránce je v poloze na zádech, útočník se snaží blokovat ze

strany obránce na zemi - side position.
2. Obránce se pootočí k útočníkovi a loktem zablokuje nohu útočníka.
3. Obránce vloží do stejného místa namísto lokte koleno.
 100,101

4. Odsunutím těla se přesouvá obránce do konečné polohy - v tomto případě

s možností aplikace techniky škrcení.
5. Závěrečná poloha - škrcení.
Obránce a útočník jsou na zemi III

1. Útočník škrtí obránce a ten se snaží odtlačit hlavu útočníka.

2. Útočník se nesnaží ruku obránce odstranit, váhu přenese na obránce a poo­
točí se.
3. Útočník posune nohu na druhou stranu kolem hlavy obránce.
4. Útočník dokončí pokračující útok pákou na loket.

VÝKLAD

Aplikace je ukázkou protitechniky na nevhodnou obranu. Jinými slovy, obránce se

brání nevhodnou technikou a útočník pokračuje v útoku přizpůsobením se
obranné technice k obejití odporu obránce.
 102,103

Obránce a útočník jsou na zemi IV

1. Výchozí poloha, kdy obránce leží na zemi a útočník si obránce přidržuje levou
rukou a pravou se chystá k úderu.
2. Útočník provedl úder a obránce se posunul do strany spolu s blokem (kon­
trolou směru úderu).
3. Nasazení skrčení nebo páky na krční páteř podle polohy hlavy útočníka.
4. Přetočení útočníka do výchozí polohy pro návrat do postoje.
Obránce je na zemi a útočník v postoji

1. Obránce leží na zemi a útočník se ho pokouší kopnout do obličeje.

2. Obránce oběma rukama zastavuje kop a blokuje (kontroluje) obě nohy sou­
peře.
3. Obránce nastupuje na techniku ke stažení útočníka na zem.
 104,105

4. Stažení útočníka k zemi.

5. Kontrola útočníka na zemi pomocí páky na koleno a kontrola obou rukou útoč­
níka.
Jujutsu a sebeobrana ženy
O ženské sebeobraně se v poslední době hovoří velni často. Úsilí neziskových orga­
nizací v oblasti domácího násilí na ženách sklidilo úspěch. Došlo k pňjetí změn
zákona v této oblasti a v médiích se objevují případy, kdy orgány činné v trestním
řízení (policie, státní zastupitelství, soudy) zastavily trestní stíhání dívky, která v sebe­
obraně útočníka dokonce usmrtila. Bohužel se objevují i takové případy, kdy slušní
muži přispěchají napadené ženě na pomoc a jsou útočníkem bezcitně zavražděni.

Než jsem se začal zabývat ženskou sebeobranou podrobněji, netušil jsem, jak
velký problém to je. Netušil jsem, kolik žen je vystaveno fyzickému násilí ze strany
mužů. Dalším nepříjemným překvapením pro mne bylo, že více než sedmdesát pro­
cent pachatelů násilného chování na ženách jsou osoby ženě známé, např. man­
žel, partner, osoba z rodinného prostředí, kamarád a kolega. Jestliže se již jedná
o násilné chování mezi partnery, které je dlouhodobě trpěno jedním z nich, řešení
této situace není možné najft v kurzu sebeobrany pořádaného školou bojových
umění, ale je zde nutná odborná péče ze strany profesionálních institucí a nezis­
kových organizací. Fyzická sebeobrana může být pouze malou součástí programu
na pomoc obětem domácitio násilí.

V roce 2003 jsem se rozhodl zorganizovat kurz sebeobrany pro ženy. Jeho náplň
jsem koncipoval na základě do té doby mně známých tréninkových metod. Nastalo
však velké rozčarování a v průběhu prvních dvou lekcí jsem byl nucen přepracovat
systém výuky. Koncepci kurzu sebeobrany pro ženy jsem konzultoval s kolegou
Martinem Matoušem (4. dan Allkapmf jitsu), s mými profesory na Masarykově uni­
verzitě v Brně, kde jsem v té době studoval, a mými učiteli Edem Melaugh (8. dan
Small Circle Fujitsu) a K. J. Yamaue (10. dan Aikijutsu a Nord Shaolin Kung fu).

Po zavedení získaných poznatků do výuky a tříleté praxi si dovolím tvrdit, že se mi

povedlo sestavit progresivní metody výuky, které jsem nazval Základní kurz sebeo­
brany pro ženy. Na začátku roku 2006 jsem zveřejnil videozáznamy výuky ženské
sebeobrany na našich webových stránkách www.jujutsu.cz a dal na ně odkaz do dis­
kuse k ženské sebeobraně na server www.bojovaumeni.cz. Z přípěvků k uvedeným
videozáznamům jsem zjistil, že existují zarytí odpůrci kurzů sebeobrany pro ženy,
kteří si myslí, že je takový kurz pro ženy k ničemu. Na druhou stranu byla v uvedené
diskusi většina ohlasů, které tento názor nesdílely. Jsem proto přesvědčen, že by
učitelé nejen jujutsu, ale i ostatních bojových umění, měli organizovat kvalitní kurzy
sebeobrany pro ženy. Mohli by tak vrátit ženám ztracenou sebedůvěru a dát jim pře­
svědčení, že za určitých okolností jsou schopny se ubránit dominantnímu a násil-
 106 , 107

nému chování ze strany mužů, ale i žen. Na základě nabytých zkušeností zde uvá­
dím podstatnou část konceptu výuky tak, jak byla odzkoušena v praxi.

Základní kurz sebeobrany pro ženy

Osnova kurzu
Základní kurz sebeobrany je rozdělen na teoretickou a praktickou část. Maximum
času (80 %) je věnováno praktickému nácviku a „zažití" jednotlivých technik a jejich
následnému procvičování v rozličných modelových situacích. Je nutno předpoklá­
dat, že zájemci jsou naprostí laici, proto je praktická výuka založena na jednodu­
chých technikách a postupech. Ihned poté, co si účastnice kurzu osvojí potřebné
základní návyky, procvičují se v modelových situacích. Na závěr kurzu mají účast­
nice kurzu možnost vyzkoušet si všechny modelové situace v maximálním nasazení
na instruktorech, kteří jsou vybaveni speciálním ochranným oblekem. Oblek zabra­
ňuje zranění jak účastnic kurzu, tak instruktora samotného. Díky tomu je možné
útok i obranu vést značnou intenzitou. Teorie je zaměřena na prevenci a výklad
několika zásad, jejichž dodržování pomůže předejít nebo včas rozeznat potenciální
nebezpečí. Teorie je doplněna výkladem základních právních norem spojených
s řešením sebeobranných situací. V posledních hodinách výuky mají účastnice
možnost seznámit se s vybranými prostředky denní potřeby, které jim mohou
výrazně pomoci při nebezpečných situacích.

Cíl kurzu
Tento kurz je navržen tak, aby účastnice získaly základní orientaci v situacích,
při nichž dochází k blízkému až těsnému kontaktu s útočníkem, kdy hrozí nebez­
pečí v podobě obtěžování (s předcházejícími verbálními útoky), útočník se snaží
ženu osahávat, uchopit nebo obejmout, až po situace, kdy je žena již nucena brá­
nit se na zemi. Nejprve se účastnice kurzu naučí pracovat v rovině verbální komu­
nikace a následně v přímo navazující fázi řešení konfliktu za využití technických
prostředků jujutsu. Techniky jsou zvoleny co nejjednodušší a tak, aby bylo možno
je aplikovat v rozličných situacích.

Organizace výuky
Základní kurz je rozvržen do deseti lekcí po devadesáti minutách výuky jednou
týdně. Maximum času je věnováno praktickému nácviku a zažití jednotlivých technik
a jejich následnému procvičování. Na závěr kurzu si účastnice mohou ověřit nau­
čené znalosti v modelových situacích. V druhé polovině a zejména v závěru výuky
jsou účastnice podrobeny fyzickému a psychickému nátlaku na hranici individuální
snesitelnosti. Mohou si vyzkoušet schopnosti aplikace naučených sebeobranných
technik v podmínkách blížících se reálné situaci.

Kurz je určen všem ženám a dívkám starším 18 let, které jsou ochotné snášet
poškození oblečení a případná drobná poranění (modřiny a škrábance). To nezna­
mená, že účastnice musí mít vynikající fyzickou kondici.
JEDEN PŘÍKLAD ZE ŽIVOTA
Kolega a kamarád, který ve své škole jujutsu pořádá také kurzy sebeobrany pro
ženy, mi po zhlédnutí závěrečné hodiny námi pořádaného kurzu položil otázku,
jestli saháme účastnicím na poprsí. Odpověděl jsem, že ano, že i proti takovému
útoku se mají naučit bránit. On mi na to řekl, že u nich to tak není. Zřejmě obavy
z právního postihu potlačily psychologické aspekty výuky sebeobrany. Je to pocho­
pitelné, ale zároveň omezující.

Ukázka technik sebeobrany pro ženy

I na intemetu naleznete kvalitně zpracovanou teorii ženské sebeobrany z pohledu
práva, psychologie a teorie boje. Podíváte-li se ale na fotografie, zjistíte, že praxe
značně pokulhává za teorií. Posudte sami.

Nereálný útok i obrana I

1. I laik musí poznat, že se jedná o nereálný útok; jak bude asi vypadat obrana?
2. Nereálná obrana proti obejmutí ze strany.
 108 , 109

Nereálný útok i obrana II

1. Obrana proti obejmutí, výchozí postavení pro technickou aplikaci.

2. Vyproštění předpažením; bývá někdy doplněno „navolňovacr technikou, tj.
„vysazením hýždí" něco jako bodyček směrem vzad.
3. Úder loktem.

VÝKLAD

Tato aplikace technik jujutsu do ženské sebeobrany je názornou ukázkou toho, že

útočník se chová jako sparing partner, na kterém má být ukazována technika, a ne
jako reálný útočník. Jen při trochu razantnějším útoku a „neposlušnosti", tedy při
přirozeném chování útočníka, se dívce takto nepovede vyprostit. Kde je tedy
chyba? Konkrétně v tomto případě je v načasování obrany a ve zvolené technice.
Primárně je ale chyba v nereálnosti útoku, který umožňuje nereálnou obranu!
Správná reakce na útok I
 110,111

1. Reakce na útok musí nastat již před sevřením.

2. Je nutné, aby si dívka vytvořila a udržela dostatek manévrovacího prostoru;
při reálnějším útoku a včasné reakci dokáže dívka pomocí lokte jen udržet
potřebný odstup. Zvláště v takovém fyzickém nepoměru, jak je vidět na foto­
grafii. Je bláhové se domnívat, že úderem loktem zastaví „nabuzeného" útoč­
níka.
3. Pokud se jí podaří včas zareagovat a udržet si minimální potřebnou vzdálenost
pro útok, následují rychle za sebou tři útoky - úder na bradu.
4. Úder kolenem mezi nohy.
5. Kop na koleno.
6. Teprve potom může dívka utéci do bezpečí.
Správná reakce na útok II
 112,113

1. Nácvik sebeobrany musí začínat verbální komunikací, a to nejen v případě

ženské sebeobrany. Z milé a příjemné komunikace s přechodem do agresivní,
vulgární a oplzlé.
2. A potom již není na co čekat - žena se musí posunout za útočníka.
3. ...zaútočí na jeho nohu.
4. ...potom na druhou.
5. Celý útok ukončí kopem na genitálie.
6. Potom může odejít do bezpečí.
Poděkování
Na závěr bych chtěl poděkovat všem, bez nichž by tato publikace nevznikla: mému
prvnímu učiteli shihanovi Ladislavu Petrášovi (7. dan WJJKO), že dokázal udržet
můj zájem o jujutsu a za základy, které mi v prvních dvanácti letech mého studia
dal; mému současnému učiteli sokemu J. K. Yamaue, buddhistickému knězi
a držiteli 10. dánu Yamaue aikijutsu a 10. dánu Nord Shaolin Kung Fu, který mne
v roce 2000 přijal za osobního studenta a od té doby mne vede na mé cestě.
Děkuji také svým studentům a kamarádům - Jardovi Kolcunovi, Tomášovi
Pelichovi, Michale Špačkové, Karlovi Mašátovi, kteří mi pomáhali při přípravě této
publikace, a v neposlední řadě děkuji mé přítelkyni Renatě za lásku a bezmála
desetiletou podporu.
 114,115

Literatura
CLEARY, T. Japonské umění války. Praha : Nakladatelství Pragma, 1998.
DRAEGER, D. F., SMITH, R. W. Asijská bojová umění. Bratislava : CAD Press,
1995.
ERHART, H. B. Náboženství Japonska. Mnoho tradic na jedné cestě.
Praha : Prostor, 1998,1999.
FOJTÍK, I. Budó moderní Japonská bojová umění. Praha : Naše vojsko, 2001.
FOJTÍK, I. Duch BUDÓ. Olomouc, 1999.
CHOUTKA, M., DOVALIL, J. Sportovní trénink, Praha : Olympia, 1991.
KÁNO, J. Kodokan judo. Tokyo, New York, London : Kodansha International,
1986.
LEBEDA, A. A. Sebeobrana. Praha : Sportovní a turistické nakladatelství, 1961.
LORENZ, V., KATAYAMA J. Sebeobrana. Praha : Naše vojsko, 1963.
MAŠÍN, J., ZRÚBEK K. Sebeobrana pro každého. Praha : Sportovní a turistické
nakladatelství, 1966.
MATRAS, A. Sebeobrana, třetí pozměněné vydání. Praha : Naše vojsko, 1957.
MOL, S. Classical Fighting Arts of Japan. A Complete Guide to Koryu Jujutsu,
Tokyo : Kodansha International, 2001.
NEUMANN, G., PRÚTZNER, A., HOTTENROTT, K. Trénink pod kontrolou.
Praha : Grada, 2005.
RATTI, 0., WESTEBROOK, A. Tajemství samurajů. Praha : Miroslav Sobotka
Fighters Publishing, 2002.
REGULI, Z. Úpolové sporty. Brno, 2005.
SPRURNÝ, J. Psychologie násilí. Praha : EURONION spol. s r.o., 1996.
ŠPIČKA, I., NOVÁK, J., MŮLLER, J., BELŠAN, B. Příručka sebeobrany QS - 1.
Praha : Naše vojsko, 1973.
VARY, E. Jiu-Jitsu, umění japonské sebeobrany a tělesného zocelení. Třetí vydání.
Vydavatelství Sfinx, Královské Vinohrady, 1921.

Mezinárodní sdružení světových her, www.worldgame-iwga.org

International Ju-Jitsu Federation, www.jjfweb.com
O autorovi
Bc. Matěj Novák
Absolvent FSpS MU, držitel 2. dánu aikijutsu (Yamaue
ryu), 1. dánu jujitsu (IUMA), 2. dánu jujitsu (WJJKO) a 3.
dánu jujutsu (IBU), reprezentant mezinárodní organi­
zace International Bujutsu University pro Českou repub­
liku. Několik let působil ve vedení Federace Ju-Jitsu
Česká republika a byl členem dan kolegia této organi­
zace. V roce 2001 založil vlastní školu BUJUTSU DOJO,
kde vyučuje jujutsu a aikijutsu. Má bohaté zkušenosti
z oblasti výuky ženské sebeobrany, jeho kurzy prošlo od
roku 2003 bezmála sto žen a dívek. Je osobním žákem
buddhistického kněze a světově uznávaného mistra bojových umění J. K. Yamaue
a spolupracuje s významnými učiteli bojových umění a jujutsu v České republice
a mnoha zemích Evropy a USA.