Člověk

Pohybový systém

Kostra
○ opěrná soustava
○ pasivní pohybový aparát
○ počet kostí: u dospělého člověka se může pohybovat od 206 do 213 kostí (nejčastěji
je to právě 206)
● ochranná funkce
Stavba kosti
Na povrchu kosti se nachází okostice (neboli periost), která je bohatě prokrvená a inervovaná.

Vnější část kosti tvoří hutná kost (kompakta), vnitřní část je tvořena houbovitou kostí (spongiosou).
Uvnitř kosti ve dřeňové dutině se nachází kostní dřeň.

Kloubní okraj kosti nazýváme epifýza, střední část dlouhé kosti diafýza. Přechod epifýzy a diafýzy
nazýváme metafýza.

Příčný řez kostí

Na příčném řezu kostí můžeme pozorovat osteony, které jsou tvořeny lamelami. Uvnitř ostenu se
nachází Haversův kanálek, ve kterém jsou uloženy cévy a nervy, které vyživují kost. Volkmannův
kanálek spojuje příčně Haversovy kanálky.
Zralé buňky, které tvoří kost, nazýváme osteocyty. Novotvorbu kostní tkáně (nových osteocytů)
zajišťují osteoblasty, což jsou kmenové buňky. Za odstranění kosti (kostní resorpci) zodpovídají
osteoklasty, které vznikají z makrofágů.

Osteoblasty i osteoklasty pracují u dospělého člověka v rovnováze – dochází k obměně kostní tkáně
(proto se mohou hojit zlomeniny).

U dětí převládá činnost osteoblastů – kostní hmota přibývá a kosti rostou. U starých lidí převládá
činnost osteoklastů – dochází k řídnutí kostí a častějším zlomeninám.

Kostní dřeň
Červená kostní dřeň je důležitá pro krvetvorbu – dochází zde ke vzniku všech krevních buněk a
elementů z prekurzorových (kmenových) buněk. Podrobnosti si rozebereme později v lekci Krev a
imunita.

Kostní dřeň se nachází v dlouhých kostech uvnitř diafýz a v epifýzách, v plochých a krátkých
kostech ve spongiózní kostní tkáni.

S přibývajícím věkem dochází k ukládání tuku do kostní dřeně a vzniká žlutá kostní dřeň, která se ve
stáří ztrátou tuku změní na šedou kostní dřeň.
Růst kostí
Kosti rostou u dívek přibližně do věku 17 let, u chlapců do věku 20 let.

● do délky – růstová chrupavka (fýza) a její následná osifikace

● do šířky – pomocí okostice (+ přirůstání nových vrstev lamel)

Spojení kostí
Máme dvě skupiny kosterních spojů. První skupinou je pevné spojení pomocí pojivové tkáně a
druhou skupinou je pohyblivé spojení pomocí kloubů.

Pevné kosterní spoje

● Spojení pomocí vaziva – vazy, švy
● Spojení pomocí chrupavky – hyalinní chrupavky, vazivové chrupavky, růstové chrupavky
● Spojení pomocí kostní tkáně – dochází ke srůstu původně samostatných kostí (kost křížová,
kost pánevní)

Pohyblivé kosterní spoje – klouby

Klouby dělíme na základě několika kritérií – podle počtu spojených kostí, podle tvaru plošek kloubů
nebo podle stupně pohyblivosti kloubů.

● Podle počtu stýkajících se kostí

○ Jednoduchý kloub – v kloubu se stýkají pouze dvě kosti (ramenní kloub)
○ Složený kloub – v kloubu se stýká více kostí (loketní kloub)
● Druhy kloubů podle tvaru styčných plošek
○ Kloub s nepravidelnými plochami – kloubní plochy jsou nerovné (křížokyčelní
kloub)
○ Plochý kloub – kloubní plochy jsou rovné (klouby obratlů)
○ Kulový kloub – kloubní plochy mají tvar koule
○ Sedlový kloub – kloubní plochy mají tvar koňského sedla
○ Válcový kloub – kloubní plochy mají tvar válce
○ Kladkový kloub – kloubní plochy mají tvar hrany a vodící rýhy
● Druhy kloubů podle pohyblivosti
○ Klouby s minimálními pohyby
○ Klouby s posuvnými pohyby
○ Klouby s rotačními pohyby se rozlišují podle osové pohyblivosti kolem:
■ jedné osy – pohyb pouze v jedné ose, například flexe – extenze (koleno)
■ dvou os – pohyb ve dvou na sobě kolmých osách, například flexe – extenze
(1. osa) a abdukce – addukce (2. osa) (kloub v zápěstí)
■ tří os – pohyb ve třech na sebe kolmých osách, flexe – extenze (1. osa),
abdukce – addukce (2. osa) a pronace – supinace (3. osa) (rameno)
A nyní se podíváme na přehled všech kostí lidského těla – jejich dobrá znalost je důležitá pro
přijímací zkoušky a také další studium lékařské fakulty. V závorkách pro úplnost uvádíme také
latinské názvy.

Páteř (columna vertebralis)

Páteř je složena ze 33 – 34 obratlů.

Každý obratel má svou zkratku, která vychází z jeho umístění v páteři – krční obratle mají zkratku C,
první obratel je C1, druhý obratel C2 a tak dále. Zkratky jsou odvozeny z latinského názvu (C =
cervicalis).

● KRČNÍ OBRATLE (vertebrae cervicalis) – 7 obratlů

 ○ C1 – C7
○ C1 = nosič (atlas), C2 = čepovec (axis)

● HRUDNÍ OBRATLE (vertebrae thoracicae) – 12 obratlů

○ Th1 – Th12

● BEDERNÍ OBRATLE (vertebrae lumbales) – 5 obratlů

○ L1 – L5

● KOST KŘÍŽOVÁ (os sacrum) – 5 obratlů pevně srostlých k sobě

○ S1 – S5 (vertebrae sacrales)

● KOST KOSTRČNÍ (os coccygis) – 4-5 obratlů pevně srostlých k sobě

○ Co1 – Co5 (vertebrae coccygealeae)

Páteř je dvakrát esovitě prohnutá, což zajišťuje její pružnost. Mezi obratli nalézáme meziobratlové
ploténky, které se také podílí na pružnosti páteře. Zakřivení směrem dopředu nazýváme lordóza a
nalézáme ji v oblasti krční a bederní páteře. Zakřivení směrem dozadu nazýváme kyfóza a nalézáme
ji v oblasti hrudní páteře a kosti křížové.
Vadné držení páteře
1. Skolióza páteře
○ patologické vybočení páteře do strany
2. Hyperlordóza
○ nadměrné prohnutí páteře směrem dopředu
3. Hyperkyfóza
○ nadměrné prohnutí páteře směrem dozadu

Lebka (cranium)
Lebka se skládá z 22 kostí, které rozdělujeme na:

● část obličejovou, neboli splanchnocranium – tvoří obličej, žvýkací aparát (14 kostí)
● část mozkovou, neboli neurocranium – větší kosti, které chrání mozek (8 kostí)

Splanchnocranium – část obličejová

● horní čelist (maxilla) – 2
● dolní čelist (mandibula) – 1
● patrová kost (os palatinum) – 2
 ● lícní kost (os zygomaticum) – 2
● kost slzná (os lacrimale) – 2
● kost nosní (os nasale) – 2
● kost radličná (vomer) – 1
● skořepa nosní (concha nasalis inferior) – 2

Neurocranium – část mozková

● kost týlní (os occipitale) – 1
● kost klínová (os sphenoidale) – 1
● kost spánková (os temporale) – 2
○ součástí je kost skalní (chrání vnitřní ucho)
● kost temenní (os parietale) – 2
● kost čelní (os frontale) – 1
● kost čichová (os ethmoidale) – 1
Lebeční švy (suturae cranialis)
Lebeční švy jsou vazivová spojení mezi plochými kostmi lebky.

● věnčitý šev – mezi kostí čelní a kostmi temenními

● šípový šev – mezi 2 kostmi temenními

● lambdový šev – mezi kostmi temenními a kostí týlní
● šupinový šev – mezi kostí spánkovou a kostí temenní

Lebka novorozence
Lebka novorozence je typická výskytem vazivových blan, které nazýváme fontanel

y. Tyto útvary slouží k lepšímu průchodu hlavičky novorozence porodními cestami a během vývoje
dítěte osifikují a mizí.

● velká fontanela (fonticulus major) – v místě styku věnčitého a šípového švu, osifikuje do 2.
roku života
● malá fontanela (fonticulus minor) – v místě styku šípového a lambdového švu, osifikuje do
3. měsíce života
Hrudník (thorax)
Hrudní koš je důležitý pro ochranu srdce a plic. Je složen z hrudní kosti a žeber. Žebra jsou napojena
na hrudní páteř – na každý hrudní obratel nasedá jeden pár žeber. Žebra rozdělujeme na pravá,
nepravá a volná (počty je důležité znát!).

● hrudní kost (sternum)

○ rukojeť (manubrium sterni)
○ tělo (corpus sterni)
○ mečovitý výběžek (processus xiphoideus)
● žebra (costae) – 12 párů
○ PRAVÁ (c. verae) – 7 párů – jsou připojena přímo na hrudní kost
○ NEPRAVÁ (c. spuriae) – 3 páry – jsou spojena s žebry pravými pomocí chrupavky
○ VOLNÁ (c. fluctuantes) – 2 páry – jsou zakončena volně v dutině hrudní

Horní končetina (membrum superior)

Horní končetina je k osovému skeletu připojena pomocí pletence horní končetiny. Klíční kost je
pomocí kloubního spojení spojena s rukojetí hrudní kosti, lopatka je napojena na páteř pomocí svalů.
Pažní kost je spojena s lopatkou pomocí ramenního kloubu. Na pažní kost navazuje loketní a
vřetenní kost – tyto 3 kosti jsou spojeny pomocí loketního kloubu. Vřetenní kost je spojena s první
řadou zápěstních kůstek. Zapamatujte si, že zápěstních kůstek je 8! Na druhou řadu zápěstních
kůstek navazuje 5 záprstních kostí a dále články prstů.

● PLETENEC HORNÍ KONČETINY

○ klíční kost (clavicula)
○ lopatka (scapula)
● PAŽE (brachium)
○ pažní kost (humerus)
● PŘEDLOKTÍ (antebrachium)
○ loketní kost (ulna)
○ vřetenní kost (radius)
● RUKA (manus)
○ zápěstní (karpální) kůstky (ossa carpi) – 8 kostí
○ záprstní (metakarpální) kosti (ossa metacarpi) – 5 kostí
○ články prstů (palec – 2, ostatní prsty – 3)
Dolní končetina (membrum inferior)
Dolní končetina je k osovému skeletu připojena pomocí pletence dolní končetiny – pánev je
spojena s kostí křížovou. Stehenní kost je spojena s pánví pomocí kyčelního kloubu. Na stehenní
kost navazuje holenní kost, která spolu s čéškou tvoří kolenní kloub. Lýtková kost je napojena na
holenní kost z vnější strany. Na bérec navazují zánártní kosti – kloubní spojení s bércem tvoří kost
hlezenní. Zapamatujte si, že zánártních kostí je 7! Na zánártní kosti navazuje 5 záprstních kostí a
dále články prstů.

● PLETENEC DOLNÍ KONČETINY

○ pánev (pelvis) – složena ze 3 párových kostí (celkem 6!)
■ kost kyčelní (os ilium)
■ kost sedací (os ischii)
■ stydká (os pubis)
● STEHNO
○ kost stehenní (femur) + čéška (patella)
● BÉREC
○ kost holenní (tibia)
○ kost lýtková (fibula)
● NOHA
○ kosti zánártní (ossa tarsi) – 7 kostí
○ kosti nártní (ossa metatarsi) – 5 kostí
○ články prstů (palec – 2, ostatní prsty – 3)
Klouby
Kloub je pohyblivé spojení dvou nebo více kostí, styčné plochy kostí jsou kryty chrupavkou. Kolem
kloubu se nachází kloubní pouzdro, které je vyplněno synoviální tekutinou. Tato tekutina je
produkována buňkami vnitřní části kloubního pouzdra a slouží k výživě kloubních chrupavek. U
některých kloubů nalezneme pomocné útvary – např. menisky, které zajišťují vyrovnání
nepravidelných ploch kostí. Kolem kloubu se nachází kloubní vazy, které slouží k zesílení pouzdra.

Základní pohyby kloubů

● FLEXE – ohnutí (např. v loketním kloubu)
● EXTENZE – natažení (např. v loketním kloubu)

● ABDUKCE – odtažení (např. odtažení paže od těla)

● ADDUKCE – přitažení (např. přitažení paže k tělu)

● ELEVACE – zdvihnutí (např. dolní čelisti)

● DEPRESE – pokles (např. dolní čelisti)
 ● SUPINACE – (předloktí) malíkem k tělu
● PRONACE – (předloktí) palcem k tělu

Svaly
● aktivní pohybový aparát (kosterní svaly)
● v těle více než 600 svalů (kosterních)
● okamžitý zdroj energie: cukry

3 základní typy svaloviny:

● příčně pruhovaná svalovina (kosterní) – upíná se na kosti

● srdeční svalovina (myokard)
● hladká svalovina – orgány, cévy

Příčně pruhovaná svalovina

Rhabdomyocyt = buňka příčně pruhované svaloviny
● mnohojaderný útvar vzniklý fúzí několika buněk (syncytium)
● sarkoplazmatické retikulum = hladké endoplazmatické retikulum, které slouží jako
zásobárna vápenatých iontů
● sarkoplazma = cytoplazma svalové buňky

Stavba kosterního svalu

Základní strukturou jsou myofibrily, které tvoří svalová vlákna. Jednotlivá vlákna se skládají do
snopců a snopce potom tvoří samotný sval. Sval je krytý povázkou (fascií), což je vazivový obal. Na
každém konci sval přechází v šlechu – kolagenní vazivo, které sval upíná nejčastěji do kosti, někdy
do kůže nebo kloubu. Důležitou součástí jsou svalová vřeténka a šlechová tělíska, která informují
mozková centra o stupni natažení daného svalu – to je součástí propriocepce.
Funkční jednotkou svalu je sarkomera, ve které se pravidelně střídají 2 typy vláken:

● tlustá vlákna – myosin

● tenká vlákna – aktin

Aktinová vlákna se ukotvují v Z-liniích, myozinová vlákna jsou ukotvena v M-liniích.

Díky pravidelnému střídání vláken aktinu a myozinu je svalovina pod mikroskopem příčně pruhovaná.

Inervace svalu
Kosterní svaly jsou inervovány pomocí motorických nervů, které vycházejí z předních rohů míchy.

Nervy jsou na svalovou buňku napojeny přes nervosvalovou ploténku. Jako mediátor pro přenos
vzruchu zde slouží acetylcholin.
Stah svalu
Vzruch je přenesen z centrální nervové soustavy pomocí motoneuronu a předán na nervosvalové
ploténce na svalovou buňku (přenos vzruchu pomocí mediátoru acetylcholinu). Dojde k depolarizaci
membrány svalové buňky a uvolní se vápenaté ionty ze sarkoplazmatického retikula do
sarkoplazmy.

Vápenaté ionty se naváží na svá vazebná místa na aktinu, dojde k odkrytí vazebných míst pro
hlavice myozinu.

Hlavice myosinu se ,,zaháknou“ o aktinová vlákna, dojde k jejich posunu a celková délka svalového
vlákna se zkrátí.

Zkrácení svalu při stahu je výsledkem mnoha malých zkrácení v rámci jednotlivých sarkomer, přičemž
dochází pouze k přibližování Z-linií k sobě, nikoli ke změně délky aktinu a myozinu.

Skupiny svalů
● antagonistcké – opačná funkce
 ○ flexor x extensor
■ biceps brachialis x triceps brachialis
■ biceps femoris x quadriceps femoris

● synergické – pracují společně

○ např. břišní svaly

Kosterní svaly lidského těla (výběr)

(PDF)
Svaly hlavy
a) mimické svaly

● kruhový sval oční (musculus orbicularis oculi)

● kruhový sval ústní (musculus orbicularis oris)
● čelní sval (musculus frontalis)
● sval tvářový (musculus buccinator)
 ● velký sval lícní (musculus zygomaticus major)

b) žvýkací svaly

● sval spánkový (musculus temporalis)

● zevní sval žvýkací (musculus masseter)

Svaly krku
● podkožní sval (povrchově) (musculus platysma)
● zdvihač hlavy (musculus sternocleidomastoideus)
Svaly trupu
a) svaly hrudníku

● velký prsní sval (musculus pectoralis major)

● malý prsní sval (musculus pectoralis minor)
● přední pilovitý sval (musculus serratus anterior)
● vnější mezižeberní svaly (musculi intercostales externi)
● vnitřní mezižeberní svaly (musculi intercostales interni)
● bránice (diaphragma)

b) svaly břicha

● přímý břišní sval (musculus rectus abdominis)

● šikmý břišní sval (musculus obliqus externus abdominis)

c) svaly zad

trapézový sval (musculus trapezius)

široký sval zádový (musculus latissimus dorsi)

Svaly horní končetiny

a) svaly ramene

● deltový sval (musculus deltoideus)

b) svaly paže

● dvojhlavý sval pažní (musculus biceps brachii)

● trojhlavý sval pažní (musculus triceps brachii)

c) svaly předloktí
 ● natahovač prstů (musculus extensor digitorum)
● sval vřetenní (musculus brachioradialis)

d) svaly ruky

● krátký ohybač palce (musculus flexor pollicis brevis)

Svaly dolní končetiny

a) svaly kyčelního kloubu
 ● velký hýžďový sval (musculus gluteus maximus)
● střední hýžďový sval (musculus gluteus medius)
● malý hýžďový sval (musculus gluteus minimus)

b) svaly stehna

● čtyřhlavý sval stehenní (musculus quadriceps femoris)

● dvojhlavý sval stehenní (musculus biceps femoris)
● krejčovský sval (musculus sartorius)
● velký přitahovač (musculus adductor magnus)

c) svaly bérce

● trojhlavý sval lýtkový (musculus triceps surae)

● přední sval holenní (musculus tibialis anterior)

d) svaly nohy

● odtahovač malíčku (musculus abductor digiti minimi)

Srdeční svalovina

Kardiomyocyt = buňka srdeční svaloviny

● vícejaderné buňky, navzájem spojené pomocí interkalárních disků
● příčné pruhování

Srdeční svalovina není ovladatelná vůlí, její kontrakce jsou vyvolány z centra automacie (nachází se
v srdci) pomocí pacemakerových buněk (speciální kardiomyocyty). Frekvence kontrakcí je ovlivněna
sympatikem a parasympatikem (autonomní nervový systém).
Hladká svalovina

Leiomyocyt = buňka hladké svaloviny

● jednojaderné vřetenovité útvary, bez příčného pruhování (nepravidelná síť aktinu a myozinu)

Hladkou svalovinu nalezneme ve stěnách orgánů a cév, stahy hladké svaloviny nejsme schopni
ovládat naší vůlí. Hladká svalovina je inervována pomocí sympatiku a parasympatiku (autonomní
nervový systém).
 Dýchací systém
Funkce: výměna dýchacích plynů (O2, CO2) mezi tělem a okolím

nosohltan (hltan) – hrtan – průdušnice – průdušky – průdušinky – plicní sklípky

● vnější dýchání (plicní respirace): výměna plynů vzduchem a krví

● vnitřní dýchání (tkáňová respirace): výměna plynů mezi krví a tkáněmi

Vnější dýchání
Pro zajištění výměny plynů mezi vzduchem a krví jsou velmi podstatné tyto jevy:

1. difuze plynů = probíhá na alveolokapilární membráně plic (O2 jde do krve, CO2
vydýcháno)
2. perfuze = průtok krve plicními kapilárami, nutný pro udržení gradientu O2 a CO2

Horní cesty dýchací

Tato část dýchacího systému je vystlána sliznicí, na které nalezneme řasinkový epitel. Řasinky se
aktivně pohybují a umožňují tak posun hlenu a vdechnutých nečistot.

● dutina nosní
● vedlejší dutiny nosní
● nosohltan (sem ústí Eustachova trubice)
● hltan (větví se na hrtan a jícen)
Vedlejší nosní dutiny (sinus paranasales)
● dutiny v kostech
● slouží k odlehčení lebky a rezonanci hlasu
● pokud dojde k zánětu = sinusitida

Dutiny:

● v horní čelisti (maxillární)

● v čelní kosti (frontální)
● v kosti klínové (sphenoidální)
● v kosti čichové (ethmoidální)

Eustachova trubice
● spojení středního ucha a nosohltanu
● funkce: vyrovnání rozdílných tlaků mezi středním uchem a vnějším prostředím

Eustachova trubice se otvírá na velmi krátkou dobu např. při polykání nebo při zívání, jinak je
uzavřená. Přes Eustachovu trubici se mohou snadno šířit záněty z nosohltanu do středoušní dutiny
(hlavně u dětí, kvůli jejich kolmé E. trubici).

Dolní cesty dýchací

 ● hrtan (fonační orgán) (larynx)
● průdušnice (trachea)
● 2 průdušky (bronchi)
● průdušky lalokové
● průdušky segmentální
● průdušinky (bronchioly)
● plicní sklípky (alveoly)

Hrtan (larynx)
● fonační orgán
● podklad hrtanu tvoří chrupavky
● mezi chrupavkou štítnou a chrupavkami hlasivkovými se nachází hlasové vazy (=hlasivky)
● mezi hlasovými vazy je štěrbina hlasivková (glottis)
● vydechovaný vzduch rozkmitá vazy a dochází ke vzniku tónu
● výška tónu závisí na délce a napětí vazů
● následnou artikulaci umožňují: jazyk, rty, zuby, patro
● při polykání potravy uzavírá vstup do hrtanu hrtanová příklopka (epiglottis), aby nedošlo k
vdechnutí sousta do plic
Plicní sklípky (alveoly)
● jsou vystlané tenkým respiračním epitelem
● vnitřní stěna – vrstva surfaktantu (snižuje povrchové napětí a usnadňuje dýchání)
● z vnější strany – síť krevních vlásečnic
● přes stěnu alveolů dochází k difuzi plynů (kyslík do krve, oxid uhličitý z krve do alveolů)
● celková plocha plicních sklípků: cca 100 m2
Plíce (pulmo)
● vlastní dýchací orgán
○ levá plíce – 2 laloky
○ pravá plíce – 3 laloky
● povrch plic krytý poplicnicí (pleura visceralis)
● vnitřní strana hrudníku kryta pohrudnicí (pleura parietalis)
● mezi poplicnicí a pohrudnicí je pohrudniční dutina, ve které je PODTLAK (oproti
atmosferickému tlaku)
Plicní ventilace
● zvětšování a zmenšování hrudní dutiny (plíce pasivně následují pohyby hrudníku) – vzduch
proudí do plic na základě tlakových gradientů
● to, že plíce nezkolabují je způsobeno podtlakem v pohrudniční dutině (tlak nižší než
atmosferický)
● pneumothorax – do pohrudniční dutiny (mezi pleury) se dostane vzduch (po porušení
podtlaku např. úrazem), plíce se smrští
Dýchací svaly
● bránice (diaphragma)
● mezižeberní svaly
○ vnitřní
○ vnější
● nádech (inspirace) – aktivní pohyb (kontrakce svalů, bránice se pohybuje směrem dolů,
vnější mezižeberní svaly zvedají hrudník)
● výdech (exspirace) – pasivní pohyb (relaxace svalů, bránice se pohybuje zpět nahoru,
aktivní jsou pouze vnitřní mezižeberní svaly při usilovném výdechu)

Vzduch
● vdechovaný vzduch – 21 % O2, 0,03 %CO2
● vydechovaný vzduch – 16 % O2, 4 % CO2

● množství ostatních plynů ve vzduchu se dýcháním nemění

hypoxie – nedostatek kyslíku v buňkách nebo ve tkáních (jedna z příčin – množství kyslíku ve
vdechovaném vzduchu kleslo pod 21% )

Dechové objemy
● respirační dechový objem (nádech/výdech) – v klidu cca 500 ml vzduchu
● dechová frekvence – 14-16 dechů za minutu
● minutový dechový objem v klidu – cca 7 litrů
○ zrychleným dýcháním (hyperventilací) lze zvýšit minutový dechový objem až na 150 l

Plicní objemy
Plicní objemy měříme pomocí spirometru.

inspirační rezervní objem

● to co vdechneme navíc po běžném vdechu

● cca 2,5 litru

exspirační rezervní objem

● to co vydechneme navíc po běžném výdechu

● cca 1 litr

vitální kapacita plic

● maximální množství vzduchu vydechnuté po maximálním nádechu

● cca 3,5 – 5 litrů
reziduální objem (zbytkový)

● zůstává v plicích i po maximálním výdechu

● cca 1,5 litru

Řízení dýchání
Centrum dýchání můžeme ovlivnit do určité míry vlastní vůlí (ovlivnění prodloužené míchy pomocí
mozkové kůry), ale většinu času probíhá tento děj automaticky – nemusíme myslet na každý nádech.

● centrum dýchání – v prodloužené míše

● receptory na množství O2, CO2 v krvi a pH krve jsou umístěny ve stěně aorty a krkavic
● udržení homeostázy (stálého vnitřního prostředí) pomocí negativní zpětné vazby (Málo
kyslíku? Příliš mnoho oxidu uhličitého? Dojde ke zvýšení frekvence dýchání.)
● sliznice dýchacích cest – nervová zakončení (drážděna prachem, hlenem, plyny) vyvolávají
reflex kašle
Přenos kyslíku v těle
● 97% vazba na hemoglobin
○ oxyhemoglobin – navázaný kyslík
○ deoxyhemoglobin – bez kyslíku
● 3% fyzikálně rozpuštěno v plazmě

Přenos oxidu uhličitého v těle

● 77% ve formě bikarbonátu (HCO3-)
● 12% fyzikálně rozpuštěno v plazmě
● 11% vazba na hemoglobin
○ karbaminohemoglobin – navázaný oxid uhličitý (CO2)

Přenos ostatních plynů

● oxid uhelnatý – vazba na hemoglobin je asi 200x silnější než vazba kyslíku, hemoglobin je
blokován (riziko smrti!)
○ karboxyhemoglobin

● dusík – fyzikálně rozpuštěný v plazmě (riziko: rychlé vynoření potápěčů z velké hloubky –
mikrobublinky dusíku způsobí embolii)

Trávicí systém
Trávicí systém
Funkcí trávicího systému je příjem, zpracování a metabolismus látek, které jsou potřebné pro získání
energie pro všechny životní pochody.

Je to v podstatě jedna dlouhá trubice, která probíhá v následujícím pořadí: dutina ústní – hltan – jícen
– žaludek – tenké střevo – tlusté střevo – konečník – řitní otvor.

Do trávicí trubice ústí vývody trávicích žláz, mezi které patří slinivka břišní a játra.

Dutina ústní
● jazyk – svalnatý orgán, který slouží k promísení potravy se slinami a také umožňuje artikulaci
při řeči
● slinné žlázy – v dutině ústní se nachází 3 páry velkých slinných žláz (podčelistní,
podjazykové, příušní) a dále velké množství malých slinných žláz, které jsou rozptýlené ve
sliznici
○ sliny – denně je vytvořeno asi 1,5 l slin, které obsahují (kromě vody a iontů):
■ enzym ptyalin (štěpí sacharidy na jednodušší cukry již v dutině ústní)
 ■ enzym lyzozym, který má baktericidní účinek
○ zuby (dentes) – slouží k rozmělnění potravy a k artikulaci
■ heterodontní – jednotlivé zuby jsou různě tvarované
■ alveolární – zuby jsou uloženy v kostních lůžcích čelistí
■ difyodontní – dvě generace zubů (mléčné a potom trvalé)

Mléčný chrup
Začíná postupně růst u dětí kolem 6. měsíce věku, kolem 6. roku věku začne vypadávat a obměňovat
se za trvalý chrup.

● celkově 20 zubů
○ 8 řezáků
○ 4 špičáky
○ 8 stoliček

Zubní vzorec

Tato tabulka nám udává aktuální počet zubů, tučné čáry znázorňují střední rovinu a oddělují horní a
dolní čelist.
 ● Z tohoto zubního vzorce vyčteme: Dítě má v jedné polovině horní čelisti dva řezáky, jeden
špičák, žádné třenové zuby a dvě stoličky, stejně tak v čelisti dolní.

Trvalý chrup
Růst začíná kolem 6. roku života a postupně nahrazuje mléčný chrup. Třetí stolička (,,osmička“, zub
moudrosti) roste nejpozději, až mezi 17. a 30. rokem života, někdy dokonce nevyroste vůbec.

● celkově 32 zubů
○ 8 řezáků
○ 4 špičáky
○ 8 třenových zubů
○ 12 stoliček

Zubní vzorec

● Z tohoto zubního vzorce vyčteme: Dospělý člověk má v jedné polovině horní čelisti dva
řezáky, jeden špičák, dva třenové zuby a tři stoličky, stejně tak v čelisti dolní.
Hltan (pharynx)
● hltan navazuje na dutinu ústní
● po rozmělnění potravy dojde k polknutí (reflexní děj) a sousto se posune do hltanu
● při polykání dochází k uzavření hrtanové příklopky (epiglottis) – jinak by došlo ke vdechnutí
sousta do plic

Jícen (esophagus)
● sousto putuje z hltanu do jícnu a potom dále peristaltickými pohyby až do žaludku
● horní třetina jícnu je tvořena příčně pruhovanou svalovinou, střední třetina částečně příčně
pruhovanou svalovinou a částečně hladkou svalovinou a spodní třetina pouze hladkou
svalovinou
● jícen ústí do části žaludku zvané česlo (kardie) – je zde svěrač z hladké svaloviny, který
zabraňuje návratu kyselé žaludeční šťávy do jícnu
○ pokud svěrač nefunguje správně, dochází po jídle k tzv. refluxu – žaludeční šťáva
dráždí sliznici jícnu (pálení žáhy)

Žaludek (gaster)
● objem až 3-5 litrů
● svalnatý orgán, slouží k mechanickému a chemickému zpracování potravy – vzniká zde
trávenina
● pH je velmi nízké – cca 1-2
● produkce trávicí šťávy (cca 2,5 l denně) – HCl, pepsinogen, mucin
○ HCl – aktivuje pepsinogen na pepsin, baktericidní účinek, lepší natrávení masa
○ enzym pepsin – proteáza, štěpí bílkoviny
 ○ mucin – ochrana sliznice žaludeční stěny
● žaludek přechází v tenké střevo – tato část se nazývá vrátník (pylorus) a je zde opět svěrač z
hladké svaloviny, který umožňuje posun tráveniny do tenkého střeva až ve správnou chvíli

Zajímavost: při nepoměru ochranných faktorů (mucin, dobré prokrvení) a poškozujících faktorů
(alkohol, kouření, stres, infekce Helicobacter pylori) dochází ke vzniku žaludečního vředu, který je
velmi častým onemocněním v naší populaci.

Tenké střevo (intestinum tenue)

● průměr 3-4 cm, délka 3-5 m
● hlavní funkcí tenkého střeva je vstřebávání živin
● stěna je složena z velkého množství záhybů – klky (+ mikroklky)
○ zvětšení plochy pro vstřebávání živin
○ v každém klku je céva a lymfatická kapilára
○ do krve se vstřebávají cukry a bílkoviny, do lymfy tukové kapénky (chylomikrony)
● 3 části
○ dvanáctník (duodenum)
 ○ lačník (jejunum)
○ kyčelník (ileum)
● do dvanáctníku ústí vývod ze slinivky břišní a žlučové cesty – tyto šťávy jsou důležité pro
enzymatické rozložení a následné vstřebávání živin
● střevo se pohybuje pomocí peristaltických a segmentačních pohybů
● tenké střevo přechází v tlusté střevo v pravém podbříšku

Znázornění sliznice tenkého střeva, kterou tvoří klky – každý klk obsahuje cévy a lymfatickou kapiláru.

Tlusté střevo (intestinum crassum)

● průměr 5-7 cm, délka 1,5 m
● konečný oddíl trávicí trubice, který slouží k intenzivnímu vstřebávání vody a zahušťování
tráveniny
● na stěnách NEJSOU klky
● žijí zde symbiotické bakterie (Escherichia coli)
● probíhají zde hnilobné a kvasné procesy
● části tlustého střeva:
○ slepé střevo (intestinum caecum) + červovitý výběžek (appendix)
○ vzestupný tračník (colon ascendens)
○ příčný tračník (colon transversum)
○ sestupný tračník (colon descendens)
○ esovitá klička (colon sigmoideum)
○ konečník (rectum)
 ○ řitní otvor (anus)

Zajímavost: karcinom tlustého střeva (kolorektální karcinom) patří mezi nejčastější nádory v ČR i SR,
je zde velký vliv stravy a životního stylu.

Slinivka břišní (pankreas)

● exokrinní část
○ vývod ústí do dvanáctníku, pankreatická šťáva obsahuje:
○ trávicí enzymy
■ lipáza – štěpení tuků
■ amyláza – štěpení sacharidů
■ trypsin – štěpení bílkovin
○ hydrogenuhličitan sodný
■ neutralizace žaludečních šťáv

● endokrinní část
○ tvořena Langerhansovými ostrůvky – zde se tvoří hormony, které jsou vylučovány do
krve
○ inzulin – β-buňky pankreatu
 ■ snižuje hladinu glukosy v krvi (tím, že usnadní vstup glukosy do buněk)
○ glukagon – α-buňky pankreatu
■ zvyšuje hladinu glukosy v krvi (podpoří štěpení zásobního glykogenu v
játrech a ve svalech)

Glykemie
= hladina cukru v krvi

● fyziologická hodnota (nalačno): 3,9 – 5,6 mmol/l

● toto rozmezí hodnot je udržováno pomocí hormonů inzulinu a glukagonu, které reagují na
množství cukru přijatého v potravě (případně na hladovění) pomocí senzorů, které jsou přímo
ve slinivce břišní

Hypoglykemie

● nedostatek glukosy v krvi z důvodu hladovění nebo nadbytku inzulinu (u diabetika, který si dal
více inzulinu, než měl)
○ pankreas v této situaci vyplaví glukagon, aby došlo k normalizaci glykemie

Hyperglykemie

● nadbytek glukosy vkrvi z důvodu nedostatku inzulinu (u diabetika 1. typu) nebo z důvodu
rezistence buněk na působení inzulinu = nechtějí pustit glukosu dovnitř (diabetik 2. typu)
○ pankreas u zdravého člověka při zvýšení cukru v krvi vyplaví inzulin
Diabetes mellitus (lidově cukrovka)
1. typ
● nejčastěji začátek v dětském věku
● příčina: autoimunitní zničení β-buněk pankreatu – to vede k absolutnímu nedostatku inzulinu
v těle
● nutnost podávání inzulinu injekčně (několikrát denně)
2. typ
● nejčastěji začátek po 40. roce věku
● příčina: rezistence buněk na působení inzulinu – relativní nedostatek inzulinu v těle (je tam v
normálním množství, ale nestačí na to, aby snížil hladinu cukru v krvi – buňky nereagují)
● velký vliv životního stylu – rizikovými faktory jsou obezita, hypertenze, vysoký cholesterol
● zezačátku je možná léčba úpravou diety a léky – antidiabetiky, často je nutné postupně přidat
také inzulin

Játra (hepar)
Játra se nachází v pravé horní části břišní dutiny přímo pod bránicí, z velké části jsou kryty žebry.
Játra jsou největší exokrinní žlázou v lidském těle, váží asi 1,5 kg. Jednotlivé buňky jater se nazývají
hepatocyty.

Jednotlivé funkce jater:

● detoxikace látek, které přicházejí z trávicího traktu vrátnicovou žilou a jejich vyloučení z těla
● metabolické děje – vzájemné přeměny živin (cukry, tuky, bílkoviny)
● degradace cholesterolu (a z něj vznik žlučových kyselin)
● degradace hemu (vznik biliverdinu a bilirubinu)
● degradace některých hormonů a léčiv a jejich vyloučení z těla
● zásobní funkce (lipidy, glykogen, železo, vitamin A, D, K, B12)
● produkce žluči – denně až 1 litr
○ žluč putuje žlučovodem do dvanáctníku
○ nadbytečná žluč se shromažďuje ve žlučníku (žlučník je pouze zásobník, nic se zde
netvoří!)
○ funkce žluči: emulgace tuku – sníží se jeho povrchové napětí a malé kapénky tuku
mohou být lépe natráveny pomocí lipáz
○ složení žluči: žlučové kyseliny, barviva bilirubin a biliverdin

Krevní oběh jater:

 ● výživný
○ jaterní tepna
○ krev bohatá na kyslík
● funkční
○ vrátnicová žíla (vena portae)
○ přivádí krev ze střev se vstřebanými živinami a toxiny
● v játrech dojde ke smísení obou oběhů – pokračování jako jaterní žíla a dále dolní dutá žíla
(vena cava inferior)

Endokrinní systém
Endokrinní systém
Žlázy s vnitřní sekrecí vylučují účinné látky (hormony) přímo do krve nebo do mezibuněčných
prostor – míza, mozkomíšní mok.

Hormony jsou látky se specifickým účinkem, aby buňka reagovala na určitý hormon, musí mít
receptor pro navázání této látky. Po navázání hormonu na receptor dojde ke spuštění signální
dráhy a v buňce se aktivují konkrétní enzymy nebo reakce.
Hormony
● žlázové – vylučovány specializovanými žlázami
● tkáňové – vylučovány jednotlivými buňkami rozptýlenými v dané tkáni
○ gastrin – buňky žaludeční sliznice, zvyšuje sekreci žaludečních šťáv
○ sekretin – buňky tenkého střeva, zvyšuje sekreci pankreatické šťávy
○ vilikinin – buňky tenkého střeva, zvyšuje pohyby střevních klků
○ renin – buňky ledviny, po vyplavení dochází ke zvýšení krevního tlaku
Mechanismus účinku hormonů
● účinek hormonů je specifický
● cílová buňka musí mít pro daný hormon receptor
● dochází k vazbě hormon – receptor a spuštění signální dráhy v buňce

Typy receptorů
● membránové receptory
○ na vnější straně cytoplazmatické membrány
○ váží se proteinové a peptidické hormony
○ rychlejší účinek
● jaderné receptory
○ v jádře, vazba na DNA (ovlivnění transkripce genů)
○ steroidní a thyroidní hormony
○ pomalejší účinek

Neurohumorální regulace
Některé endokrinní žlázy jsou řízeny pomocí hypotalamo-hypofyzárního osy. Dochází zde k
vícestupňové regulaci syntézy hormonů – řídící centra v hypothalamu na základě vyhodnocení
vnějších vlivů produkují liberiny a statiny, které jsou pomocí axonálního transportu přenášeny
do adenohypofýzy. Liberiny podporují uvolňování daného hormonu, statiny jej naopak tlumí.
Pro každý hormon existuje samostatná skupina liberinů a statinů, která řídí jeho vyplavování
do krve. Adenohypofýza na základě těchto regulačních hormonů tvoří tropiny, které aktivují
danou endokrinní žlázu.

Konkrétní příklad: Hypothalamus vytváří thyreoliberin, který v adenohypofýze zvýší tvorbu

thyreotropinu. Thyreotropin se váže na své receptory ve štítné žláze a zvyšuje produkci
thyroxinu a trijodthyroninu. Na základě negativní zpětné vazby dojde při zvýšení hormonů
štítné žlázy ke snížení tvorby thyreoliberinu a naopak se začne tvořit více thyreostatinu, který
ve výsledku zase sníží množství hormonů štítné žlázy.
Hypofýza
● nadřízené ústrojí ostatních endokrinních žláz
● uložena v tureckém sedle klínové kosti
● adenohypofýza (přední lalok) – tvoří hormony a vylučuje je do krve
● neurohypofýza (zadní lalok) – pouze uvolňuje hormony vytvořené v hypothalamu

Adenohypofýza (přední lalok)

● somatotropin – růstový hormon, stimulace syntézy bílkovin a růstu dlouhých kostí v

epifýzách
● prolaktin – růst mléčné žlázy, po porodu důležitý pro udržení laktace (produkce mléka)
● kortikotropin – zvyšuje tvorbu hormonů kůry nadledvin
● thyreotropin – zvyšuje tvorbu hormonů štítné žlázy
● folitropin, folikuly stimulující hormon (FSH)
○ u žen podporuje růst folikulů
○ u mužů podporuje spermatogenezi
● lutropin, luteotropní hormon (LH)
○ u žen vyvolává ovulaci a tvorbu žlutého tělíska
○ u mužů působí na Leydigovy buňky varlete

Neurohypofýza (zadní lalok)

● antidiuretický hormon (ADH, vasopresin, adiuretin) – působí na sběrací kanálky
nefronů v ledvinách, zvyšuje zpětnou resorpci vody (snižuje množství definitivní moči),
je vyplavován ve vyšším množství při dehydrataci
● oxytocin (uterokinetický hormon) – působí na stahy děložního svalstva při porodu a na
ejekci mléka při kojení
○ nazýván také jako hormon důvěry

Tyto hormony jsou tvořeny v jádrech hypothalamu a pomocí axonálního transportu jsou
přeneseny do neurohypofýzy, odkud se postupně uvolňují do krve. V neurohypofýze nejsou
přítomny buňky, které by tvořily hormony.
Epifýza (šišinka)
● připojena k mezimozku (hypothalamu)
● melatonin – řídí biorytmy
○ tvoří se hlavně v noci (ve tmě)
○ tlumí produkci pohlavních hormonů
○ celkové utlumení těla
○ umožňuje spánek

Štítná žláza
● uložena po stranách chrupavky štítné
● thyroxin + trijodthyronin – ovlivňují metabolismus (zvyšují jeho rychlost)
○ ovlivnění termoregulace (více těchto hormonů = je nám více teplo)
 ○ důležité pro vývoj CNS (při nedostatku těchto hormonů vzniká u dětí
kretenismus)
○ součástí těchto hormonů je jód (při jeho nedostatku v potravě dochází ke
zvětšení štítné žlázy = struma)
○ tvorba řízena thyreotropinem produkovaným v adenohypofýze

● kalcitonin – snižuje hladinu Ca2+ iontů v krvi

○ podporuje ukládání vápníku v kostech
○ zvyšuje vylučování Ca2+ iontů močí
○ vylučuje se nezávisle na hypothalamo-hypofyzární ose
○ funguje jako antagonista parathormonu

Příštitná tělíska
● čtyři malé útvary na zadní straně laloků štítné žlázy
 ● parathormon – zvyšuje hladinu Ca2+ iontů v krvi
○ stimuluje aktivitu osteoklastů v kostech – rozrušení kostní hmoty a uvolnění
Ca2+ do krve
○ snižuje vylučování Ca2+ iontů močí
○ vylučuje se nezávisle na hypothalamo-hypofyzární ose
○ funguje jako antagonista kalcitoninu

Nadledviny
1.kůra – tvorba hormonů řízena kortikotropinem z adenohypofýzy

a) glukokortikoidy (kortizol) – udržení hladiny glukosy v krvi

■ stresový hormon – uvolňován při dlouhodobém stresu, dochází

k mobilizaci organismu, zajištění dostatku glukosy pro mozek
■ protizánětlivý a protialergický účinek, imunosupresivní
působení

b) mineralokortikoidy (aldosteron) – řídí zpětnou resorpci Na + a sekreci K+ v tubulech nefronů

c) androgeny (DHEA = dehydroepiandrosteron) – velmi nízká produkce mužských pohlavních

hormonů i u žen; mírné maskulinizační a anabolické účinky

2. dřeň – tvorba hormonů nezávisle na hypothalamo-hypofyzární ose

 ■ adrenalin, noradrenalin – vyplavují se při akutním stresu,
aktivují štěpení glykogenu a tuků, příprava organismu na
zvýšenou zátěž

Slinivka břišní (pankreas)

endokrinní funkce – Langerhansovy ostrůvky

tvorba hormonů nezávisle na hypothalamo-hypofyzární ose
■ inzulin – β-buňky pankreatu
■ snižuje hladinu glukosy v krvi (tím, že usnadní
vstup glukosy do buněk)
■ glukagon – α-buňky pankreatu
■ zvyšuje hladinu glukosy v krvi (podpoří štěpení
zásobního glykogenu v játrech a ve svalech)
■ inzulin a glukagon působí navzájem antagonisticky

Glykemie
= hladina cukru v krvi

■ fyziologická hodnota (nalačno): 3,9 – 5,6 mmol/l

■ toto rozmezí hodnot je udržováno pomocí hormonů
inzulinu a glukagonu, které reagují na množství cukru
přijatého v potravě (případně na hladovění) pomocí
senzorů, které jsou přímo ve slinivce břišní
Hypoglykemie

■ nedostatek glukosy v krvi z důvodu hladovění nebo

nadbytku inzulinu (u diabetika, který si dal více inzulinu,
než měl)
■ pankreas v této situaci vyplaví glukagon, aby
došlo k normalizaci glykemie

Hyperglykemie

■ nadbytek glukosy vkrvi z důvodu nedostatku inzulinu (u

diabetika 1. typu) nebo z důvodu rezistence buněk na
působení inzulinu = nechtějí pustit glukosu dovnitř
(diabetik 2. typu)
■ pankreas u zdravého člověka při zvýšení cukru v
krvi vyplaví inzulin
Diabetes mellitus (lidově cukrovka)

■ typ
■ nejčastěji začátek v dětském věku
■ příčina: autoimunitní zničení β-buněk pankreatu – to
vede k absolutnímu nedostatku inzulinu v těle
■ nutnost podávání inzulinu injekčně (několikrát denně)
■ typ
■ nejčastěji začátek po 40. roce věku
■ příčina: rezistence buněk na působení inzulinu –
relativní nedostatek inzulinu v těle (je tam v normálním
množství, ale nestačí na to, aby snížil hladinu cukru v
krvi – buňky nereagují)
■ velký vliv životního stylu – rizikovými faktory jsou
obezita, hypertenze, vysoký cholesterol
■ zezačátku je možná léčba úpravou diety a léky –
antidiabetiky, často je nutné postupně přidat také inzulin

Pohlavní orgány
a) mužské – varlata (Leydigovy buňky)

■ testosteron – podporuje růst a vývoj mužských

pohlavních orgánů a celého těla, řídí růst ochlupení,
vousů
b) ženské – vaječníky

■ estrogeny (estron, estradiol) – produkovány Graafovým

folikulem
■ růst a vývoj pohlavních orgánů, produkce
vajíček, zrání folikulů, ukládání tuku v těle
■ gestageny (progesteron) – produkován žlutým tělískem
■ zajištění podmínek pro těhotenství
 Vylučovací systém
Vylučovací systém
Vylučování cizorodých látek z těla
● zplodiny metabolismu (exkrety) odstraňovány z těla více cestami:
○ dýcháním (CO2, aceton, částečně alkohol)
○ stolice (nestravitelné zbytky potravy, žlučová barviva, cizorodé látky rozpustné v
tucích)
○ kůže – pot (NaCl, močovina, kyselina mléčná)
○ ledviny – močové ústrojí (voda, ionty, močovina, cizorodé látky rozpustné ve vodě )

Močová soustava
Základní části:

● ledviny (ren)
● močovod (ureter)
● močový měchýř (vesica urinaria)
● močová trubice (uretra)
Ledviny
● obaleny tukovým polštářem – mechanická a tepelná ochrana
● na horní stranu nasedají nadledviny (endokrinní žláza)
● stavba
○ vazivové pouzdro – na povrchu
○ kůra (nefrony)
○ dřeň (sběrací kanálky)
● nefron – základní stavební a funkční jednotka (cca 1 milion v každé ledvině)

Funkce ledvin
● endokrinní funkce
○ renin – vyplaví se při sníženém prokrvení ledvin, dochází k zadržení vody a solí v
těle
■ funguje přes tzv. renin-angiotensin-aldosteronový systém (RAAS), je to série
reakcí (aktivace enzymů), která ve výsledku vede k uvolnění aldosteronu
○ erytropoetin – vyplaví se při sníženém parciálním tlaku kyslíku v okolním vzduchu
(např. vysokohorské prostředí), dochází ke stimulaci tvorby erytrocytů v kostní dřeni
○ vitamin D – v ledvinách přeměna na aktivní formu vitaminu – kalcitriol
● udržení stálého objemu tělních tekutin a krevního tlaku
● acidobazická rovnováha (stálé pH)

Homeostáza
= stálost vnitřního prostředí
Ledviny jsou velmi důležité pro udržení některých složek homeostázy:

● pH
● koncentrace iontů
● množství vody v těle
● krevní tlak

Mezi další složky homeostázy patří například tělesná teplota nebo hladina cukru v krvi, ale na jejím
udržení se nepodílejí ledviny.

Poznámka: Nepleťte si homeostázu s hemostázou (= zástava krvácení).

Nefron
● část cévní
○ ledvinné (Malpigiho) tělísko
■ Bowmanův váček – vazivo
■ glomerulus – klubíčko cévních vlásečnic
● část tubulární
○ proximální tubulus (vinutý kanálek I. řádu)
○ Henleova klička
○ distální tubulus (vinutý kanálek II. řádu)

Vznik primární moči

● z klubíčka vlásečnic v glomerulu se filtruje tekutina podobná krevní plazmě (bez proteinů) =
primární moč
○ aferentní arteriola – přivádí krev
○ eferentní arteriola – odvádí krev
● v glomerulu je filtrační tlak (2 kPa), způsobený hydrostatickým tlakem krve
● krev se filtruje přes stěnu arteriol (pórovitá membrána) – neprojdou například krevní buňky
nebo velké proteiny
● denně vzniká cca 180 litrů primární moči
Vznik definitivní moči

● primární moč projde systémem kanálků (proběhne tubulární sekrece a resorpce)

● dojde k zahuštění a zpětné resorpci vody, iontů a glukózy
● zároveň dojde k vyloučení (sekreci) některých látek do moči (látky, které se nedostaly do
primární moči např. kvůli velikosti)
● definitivní moč přechází do sběracího kanálku a odtéká přes papilu do ledvinné pánvičky a do
močového měchýře
● denně je vyloučeno cca 1,5 litru definitivní moči

Zpětná resorpce
= zpětné vstřebání některých látek z primární moči zpět do krve (pokud by se tyto látky všechny
vyloučily močí, v organismu by chyběly!)

Pro některé ionty existují speciální přenašeče (pumpy závislé na ATP), některé ionty prochází na
základě tzv. transepitelového potenciálu – tedy pasivně bez nutnosti dodání energie. Resorpce
iontů probíhá hlavně v proximálním tubulu, u některých také v Henleově kličce, distálním tubulu a ve
sběracím kanálku.

Zpětná resorpce proteinů, které se dostanou do moči, probíhá pomocí endocytózy (pouze v
proximálním tubulu).

Zajímavost: U pacientů s diabetes mellitus (cukrovka), kteří mají vysokou hladinu glukózy v plazmě,
nezvládají ledviny resorbovat glukózu zpět do krve, a proto u těchto pacientů nacházíme glukózu v
moči. U zdravého člověka se glukóza v moči nenachází.
Resorpce vody
● 65 % proximální tubulus
○ voda následuje osmoticky aktivní částice (Na +, Cl–)
● 10 % Henleova klička
○ sestupné raménko – nepropustné pro ionty, propustné pro vodu
○ vzestupné raménko – aktivní transport iontů do intersticia, nepropustné pro vodu
○ protiproudový systém krevních cév a Henleovy kličky (krev teče opačným směrem
než tekutina v Henleově kličce)
● 20 % distální tubulus
○ voda následuje osmoticky aktivní částice (Na +, Cl–)
● 0,5 – 5 % sběrací kanálek
○ při vlivu ADH (antidiuretický hormon) dojde k zabudování akvaporinů do membrány a
většímu vstřebávání vody

Resorpce vody je poměrně stálá v proximálním tubulu, Henleově kličce a distálním tubulu. O
celkovém množství moči rozhoduje zpětné vstřebávání vody ve sběracím kanálku, které podléhá vlivu
ADH. Tento hormon je vyplaven z neurohypofýzy při zvýšené osmolalitě plazmy (při dehydrataci
organismu) a zabrání tak dalším ztrátám vody z organismu.

Sekrece látek
= vyloučení látek z krve do moče

Nejvíce probíhá v proximálním tubulu, jsou zde aktivní transportní mechanismy, které využívají ATP.

● močovina
● kreatinin
● adrenalin
● histamin
● některé léky (morfin, penicilin)

Acidobazická rovnováha
 ● cílem je udržení stálého pH krve (přibližně 7,4) – na tom se podílí hlavně pufrové systémy v
krvi, ledviny a také plíce (vydýcháním CO2)
● pH moči – kolísá mezi 4,5 a 8 – v závislosti na potravě a na aktuálním stavu vnitřního
prostředí těla)

V případě acidózy (pH krve pod 7,36):

● sekrece H+
● resorpce HCO3–
● moč bude mít nízké pH

V případě alkalózy (pH krve nad 7,44):

● resorpce H+
● sekrece HCO3–
● moč bude mít vyšší pH

Složení moči
● voda
● močovina
● soli (NaCl) a jiné ionty
● odpadní produkty metabolismu (toxiny, zbytky léků, vitamíny rozpustné ve vodě)
● žluté zbarvení moči způsobují produkty rozpadu žlučových barviv (urobilinogen)

Vyloučení moči z těla

● sběrací kanálek
● ledvinné kalichy
● ledvinná pánvička
● močovod (cca 30 cm, peristaltické pohyby)
● močový měchýř (objem až 700 ml)
● močová trubice (u žen kratší)
Močení
● tlak moči na receptory – reflexní stah měchýře + uvolnění zevního svěrače močové trubice
– vyprázdnění močového měchýře
● centrum reflexu močení – mícha

Pohlavní systém
Pohlavní ústrojí muže
Jednotlivé části:

● varlata (testes)
● nadvarlata (epididymis)
● chámovody (ductus deferens)
● část močové trubice
● měchýřkovité žlázy
● předstojná žláza (prostata)
● pyj (penis)

Primární pohlavní znaky muže

Orgány sloužící k rozmnožování (viz výše), viditelné již při narození, ale svou funkci jsou schopny
plnit až v pubertě.

Sekundární pohlavní znaky muže

Začínají se objevovat a rozvíjet až v pubertě (začíná kolem 14. roku)

● zrychlený růst svalové hmoty

● rozšíření ramen
● hrubší kůže
 ● zvýšená činnost mazových a potních žláz
● růst ochlupení a vousů
● prohloubení hlasu (mutace hlasu)

Varle (testis)
● semenotvorné kanálky – probíhá zde tvorba spermií (spermatogeneze) – vytvoření trvá cca
74 dní
● Sertoliho buňky – podpůrné buňky, které se nacházejí v semenotvorných kanálcích
● Leydigovy buňky – nacházejí se v intersticiálním vazivu varlete, tvorba testosteronu
● varlata uložena v šourku (scrotum) mimo tělo (k dozrávání spermií je nutná teplota o 4 °C
nižší než tělesná)
● kryptorchismus = varle nesestoupilo do šourku, je v dutině břišní nebo pánevní

Nadvarle (epididymis)
● na horním pólu varlete
● spermie zde získávají pohyblivost (jsou zde až 40 dní)
● obohacení spermatu o hlenovitý sekret

Chámovod (ductus deferens)

● vývod nadvarlete, prochází přes prostatu a ústí do močové trubice
● délka cca 40 cm
● ejakulace – nasávání spermií z nadvarlete, jejich vypuzování přes chámovod do močové
trubice

Měchýřkovité žlázy + prostata

● obohacují hlenovitý sekret nadvarlete, vzniká semeno (sperma/ ejakulát)
● obohacení o látky důležité pro průnik spermie k vajíčku
Pyj (penis)
● mužský pohlavní úd
● prochází zde močová trubice, která slouží jako společný vývod močové a pohlavní soustavy
● penis je tvořen párovým a nepárovým topořivým tělesem (celkem 3 topořivá tělesa)
● erekce – topořivá tělesa se naplní krví, zároveň dojde k omezení odtoku krve
○ složitý reflexní děj, řízený z míchy
● ejakulace – vyvrcholení, vypuzení spermatu
○ složitý reflexní děj, řízený z míchy

Pohlavní ústrojí ženy

Jednotlivé části:

● vaječníky (ovaria)
● vejcovody (tubae uterinae)
● děloha (uterus)
● pochva (vagina)
● zevní pohlavní orgány
○ malé a velké stydké pysky
○ klitoris
○ vestibulární žlázy
Primární pohlavní znaky ženy
Orgány sloužící k rozmnožování (viz výše), viditelné již při narození, ale svou funkci jsou schopny
plnit až v pubertě.

Sekundární pohlavní znaky ženy

Začínají se rozvíjet v pubertě (začíná kolem 12. roku)

● růst prsou
● růst ochlupení
● rozšíření pánve
● nárůst podkožního tuku

Vaječníky (ovaria)
● uloženy v pánevní dutině
● produkce zralých vajíček (oogeneze) – začíná již v nitroděložním vývoji, dokončena těsně
před ovulací (zralé vajíčko má přibližně 150 μm)
● syntéza a uvolňování pohlavních hormonů (progesteron, estrogeny)
● zralé vajíčko je poměrně velká buňka – je pozorovatelné okem
Vejcovody (tubae uterinae)
● funkce: zachycení vajíčka uvolněného z Graafova folikulu a jeho transport do dělohy
● zde většinou dochází k oplození vajíčka

Děloha (uterus)
● dutý orgán vystlaný sliznicí
● funkce: zachycení rozrýhovaného vajíčka a jeho vývoj v plod

Ovulační cyklus
● folikulární fáze
○ Graafův folikul – váček obsahující tekutinu a zralé vajíčko
○ produkce estrogenu
○ cca 15. den – uvolnění vajíčka z Graafova folikulu – proběhne ovulace
● luteální fáze
○ po ovulaci vzniká z Graafova folikulu žluté tělísko (corpus luteum)
○ produkce progesteronu
○ bez další stimulace žluté tělísko samovolně zaniká (cca po 14 dnech od vzniku) a na
vaječníku zůstává bílé tělísko (corpus albicans)

Funkce hormonů hypofýzy:

● FSH – folikuly stimulující hormon – zvýšení produkce estrogenu, podpora růstu Graafova
folikulu
● LH – luteinizační hormon – ovulace a vznik žlutého tělíska, následná produkce
progesteronu
Menstruační cyklus
● opakuje se v intervalech cca 28 dní
○ menstruační fáze – 3-5 dní
■ odloučení a odstranění děložní sliznice – krvácení z pochvy
○ proliferační fáze – 5.-15. den
■ regenerace a růst sliznice, vliv estrogenů
○ sekreční fáze – 15.-27. den
■ pokračuje růst a překrvování sliznice, vliv progesteronu
○ ischemická fáze – trvá 24 hodin
■ nedošlo k oplození, nízká hladina hormonů, stažení cév, odumření buněk
sliznice, následuje menstruace (krvácení)

Ovulační a menstruační cyklus jsou velmi úzce provázány. Děložní sliznice je každý měsíc připravena
na probíhající ovulaci a na případné těhotenství, které by mohlo vzniknout.
Oplození vajíčka (fertilizace)
Cesta spermie k vajíčku: varle – nadvarle – chámovod – močová trubice muže – vagina – děloha –
vejcovod

● k oplození dochází většinou ve vejcovodu – sem se dostane pouze několik desítek spermií,
které soutěží o prvenství
● spermie, která se jako první dotkne vajíčka, odhodí bičík a proniká do vajíčka
● dojde ke splynutí jádra vajíčka a jádra spermie a vzniku diploidní zygoty
● vajíčko se dále rýhuje (dělí) přibližně dvakrát za den
● – 6. den dojde k nidaci (uchycení) vajíčka na děložní sliznici
● menstruační cyklus je zastaven v sekreční fázi (k menstruaci během těhotenství nedochází)

Těhotenství
● s vývojem zárodku se vyvíjí také placenta – připojena k dítěti pupečníkem
● placenta zajišťuje výměnu živin, plynů a odpadních látek mezi matkou a dítětem
● krevní oběhy matky a dítěte NEJSOU propojeny – dochází k omývání placentárních klků krví
matky, výměna dýchacích plynů a živin probíhá přes membránu
● placenta produkuje hormony:
○ choriongonadotropin (hCG) – udržuje v činnosti žluté tělísko, pokud by žluté tělísko
zaniklo, chyběl by progesteron a došlo by k zániku těhotenství!
■ detekce hCG v moči – princip těhotenských testů
■ tento hormon je příčinou nevolností v těhotenství
○ estrogen
○ progesteron – až v pozdější fázi, proto je důležitá činnost žlutého tělíska v prvních
měsících těhotenství
○ somatomammotropin – podporuje růst prsní žlázy matky
● normální délka těhotenství – cca 266 dní (38 týdnů) od oplození
○ někdy se vypočítává jako 40 týdnů (280 dní) od prvního dne poslední menstruace (to
je většinou datum, které je žena schopná přesně říct na rozdíl ode dne oplození)
● normální těhotenství končí porodem – dítě jeví známky života (dýchání, srdeční činnost)
● hormon oxytocin – vyvolání porodu – kontrakce děložní svaloviny (pozitivní zpětná vazba –
čím více oxytocinu, tím silnější kontrakce a čím silnější kontrakce, tím více oxytocinu se
vyplaví)
Po porodu
● kolostrum (mlezivo) – první mléko, které vytéká z mléčné žlázy
○ bohaté na proteiny a protilátky
○ důležité pro vývoj imunitního systému dítěte
● mekonium (smolka) – první stolice novorozence

Důležité pojmy
● gonochorismus = jednopohlavnost, každý jedinec tvoří pouze 1 typ gamet (samčí nebo
samičí)
● hermafroditismus = oboupohlavnost, jedinec tvoří oba 2 typy gamet (samčí i samičí)
● pohlavní dimorfismus = samice vypadá jinak než samec (rozdílné pohlavní orgány a také
sekundární pohlavní znaky)
 Kůže
Kůže
● celková plocha cca 1,8 m2

Vrstvy:

● pokožka = epidermis, ochrana před pronikáním vody

○ mnohovrstevný dlaždicový rohovějící epitel
● škára = dermis
● podkožní vazivo = hypodermis, obsahuje tukové buňky

Kožní buňky v pokožce

● melanocyty – tvoří pigment melanin, který určuje zbarvení pokožky (více melaninu = tmavší
kůže)
○ melanin slouží jako ochrana před UV zářením
● Langerhansovy buňky – zajišťují imunitní reakci kůže (makrofágy)
 ● Merkelovy buňky – spojení s nervem – Merkelova tělíska – mechanoreceptory pro jemný
dotek

Škára
● obsahuje vazivo, kolagen, elastin
● vedou zde cévy, nervy
● smyslové buňky
○ Meissnerovo tělísko – rozlišuje charakter dotýkaného předmětu
○ Krauseho tělísko – vnímání chladu
○ Ruffiniho tělísko – vnímání tepla
○ Paciniho tělísko – vnímání tlaku a vibrací
● volná nervová zakončení – vnímání bolesti
● potní a mazové žlázy
● kolagenní vlákna určují směr štěpitelnosti kůže (důležité při operacích – vedení kožních řezů
tak, aby se kůže lépe hojila)

Kožní deriváty
● vznikají rohovatěním pokožky

● ochlupení
● řasy, obočí
● vlasy
● nehty
● lanugo (chmýří u novorozenců)
Kožní žlázy
● potní
● mazové

– většinou jsou vázané na vlas nebo chlup

● mléčná žláza – modifikovaná potní žláza

 Krev a imunita
Krev
Krev je červená, vazká, neprůhledná tekutina, která proudí v cévách. Muži mají v těle přibližně 5,5
litru krve, ženy přibližně 4,5 litru.

● složení krve
○ krevní plazma (54 %)
○ krvinky (46 %)
■ erytrocyty 45%
■ leukocyty a trombocyty 1%

Hematokrit
● udává podíl objemu erytrocytů k celkovému objemu krve (= 45 %)
● hematokrit se zjišťuje z odměrného válce ustálené centrifugované krve – na dně zkumavky se
usadí erytrocyty, nad nimi je tenká vrstva – tzv. buffy coat a v horní části je krevní plazma
● buffy coat = leukocyty + trombocyty (= 1 % objemu)

Krevní plazma
● obsahuje vodu (92 %)
● ionty (Na+, K+, Ca2+, Cl–, Mg2+,…)
● pufrační systémy mají význam pro stálé pH (cca 7,4)
● organické látky
○ proteiny (albumin, imunoglobuliny, fibrinogen)
○ glukóza
○ lipidy, cholesterol
○ vitaminy, hormony
○ močovina
Krevní plazma x krevní sérum
● vysrážením plné krve a odstraněním sraženiny vznikne krevní sérum

Sérum má stejné složení jako plazma, ale neobsahuje fibrinogen a další srážecí faktory krve.

Krvinky – přehled
● červené krvinky (erytrocyty)
● bílé krvinky (leukocyty)
● krevní destičky (trombocyty)

Všechny krvinky vznikají z kmenových buněk kostní dřeně.

Červené krvinky (erytrocyty)
● muži: 5 · 106/ mm3 (nebo také 5 · 1012/ l)
● ženy: 4,5 · 106/ mm3 (nebo také 4,5 · 1012/ l)

Erytrocyty jsou bezjaderné buňky, má tvar bikonkávního disku. Průměr je cca 7,2 µm, projde i
nejmenšími kapilárami v lidském těle.

Obsahují červené krevní barvivo = hemoglobin

● hem – obsah železa, váže kyslík

● globin – bílkovinná část
● tvorba erytrocytů – v červené kostní dřeni z kmenových buněk
● při sníženém parciálním tlaku kyslíku se v ledvinách uvolňuje hormon erytropoetin, který
zvyšuje tvorbu erytrocytů
● zánik erytrocytů – ve slezině po cca 4 měsících (120 dní)
● denně vznikne (a zároveň zanikne) cca 1011 erytrocytů
● anémie – chudokrevnost, nedostatek erytrocytů (hemoglobinu)

Sedimentace erytrocytů
● běžně prováděné vyšetření, určujeme rychlost klesání erytrocytů ve vzorku nesrážlivé krve
● normální hodnoty:
○ ženy: 3–8 mm/hod
○ muži: 2–5 mm/hod
● zvýšená hodnota: při zánětu, infekčních chorobách nebo v těhotenství
Krevní skupiny – AB0 systém
● na membránách erytrocytů jsou antigeny (aglutinogeny) – A/B
● v krevní plazmě jsou protilátky (aglutininy) – anti-A/anti-B
● při reakci antigenu s protilátkou (např. antigen A a protilátka anti-A) dojde ke shlukování
erytrocytů (aglutinaci)
● krevní skupiny AB0 systému – monogenní Mendelovská dědičnost, gen má 3 alely (I A, IB, i0)
● systémů krevních skupin existuje mnohem více, nejznámější a v praxi nejpoužívanější je
právě AB0 systém

Krevní skupina A: na membráně erytrocytu je antigen A, v krevní plazmě je protilátka anti-B

Krevní skupina B: na membráně erytrocytu je antigen B, v krevní plazmě je protilátka anti-A

Krevní skupina AB: na membráně erytrocytu jsou antigeny A i B, v krevní plazmě nejsou protilátky
anti-A ani anti-B

Krevní skupina 0: na membráně erytrocytu není antigen A ani antigen B, v krevní plazmě jsou
protilátky anti-A a zároveň anti-B
Zdroj

Transfuze
● lze použít jen krev stejné skupiny
● poučka o univerzálním dárci (0) a univerzálním příjemci (AB) je spíše teoretická, reálně
používá pouze v krizových situacích
● vždy je provedena křížová zkouška – ověření, že sérum příjemce neshlukuje krvinky dárce a
naopak

Určení krevní skupiny sklíčkovou metodou

Na sklíčko si kápneme jednu kapku séra, které obsahuje protilátku anti-A a vedle jednu kapku séra,
které obsahuje protilátku anti-B. Do obou kapek zamícháme krev, u které chceme určit krevní
skupinu. Po několika minutách pozorujeme reakci – pokud došlo k aglutinaci (shlukování červených
krvinek), ověřili jsme přítomnost daného antigenu na membráně erytrocytu. Protilátka anti-A se váže
na antigen A, protilátka anti-B se váže na antigen B. Vazba protilátky na antigen způsobí aglutinaci
erytrocytů.

Příklad:

Při křížové zkoušce nastala následující situace:

● po smíchání séra anti-A s krví došlo k aglutinaci

● po smíchání séra anti-B s krví nedošlo k žádné reakci

Jakou krevní skupinu má pacient?

Řešení: Pacient má krevní skupinu A. Došlo k reakci protilátky anti-A v séru s antigenem A na
povrchu erytrocytů, a proto nastala aglutinace. Protilátka anti-B nereagovala, protože na erytrocytu
není antigen B.
Bílé krvinky (leukocyty)
● 4 000 – 10 000/ mm3 (nebo také 4 – 10 · 109/ l)

Leukocyty jsou buňky s jádrem, mají schopnost diapedézy (pronikají stěnou kapilár do
mezibuněčného prostoru)

● tvorba leukocytů – v červené kostní dřeni z kmenových buněk

Zvýšená hodnota leukocytů

● leukocytóza – zvýšená hodnota leukocytů např. při zánětu nebo infekci
● leukemie – zvýšená hodnota (vadných) leukocytů z důvodu nádorového onemocnění kostní
dřeně

Dělení:

● granulocyty (75 %)
○ eozinofilní (3-4 %)
○ bazofilní (1 %)
○ neutrofilní (70 %)
● agranulocyty (25 %)
○ lymfocyty (20 %)
○ monocyty (5 %)

Granulocyty
● obsahují barvitelná granula v cytoplazmě
● dělení podle barvení (kyselý eozin, zásaditá barviva – bazofily, žádné – neutrofily)
 ● neutrofilní – améboidní pohyb, schopnost fagocytózy – pohlcování a rozložení cizorodých
buněk
● eozinofilní – zmnožení při parazitárních chorobách a při alergiích
● bazofilní – granula v cytoplazmě obsahují histamin, aktivace při alergii a zánětlivé reakci

Agranulocyty
● neobsahují barvitelná granula v cytoplazmě
● lymfocyty – imunologicky kompetentní buňky
○ T-lymfocyty – buněčná imunita
○ B-lymfocyty – humorální (látková) imunita
● monocyty – prostupují stěnou krevních kapilár (diapedéza), dostávají se do tkání jako
makrofágy
○ schopnost fagocytózy = pohlcování a rozložení cizorodých buněk

Imunita
● schopnost organismu bránit se invazi cizorodých látek a organismů
● nespecifická – vrozená
○ reaguje okamžitě
● specifická – získaná
○ aktivace trvá 3-5 dní
○ imunologická paměť

B-lymfocyty
● zajišťují specifickou humorální imunitu
● B-lymfocyty dozrávají v kostní dřeni
● na svém povrchu mají B-lymfocyty receptory pro specifický (konkrétní) antigen
 ● antigen = látka, kterou je schopen imunitní systém rozpoznat, může pocházet z vnějšího
prostředí (např. bakterie) nebo z vnitřního prostředí těla (část lidské buňky)
● látková (humorální) imunita = B-lymfocyty tvoří protilátky (imunoglobuliny), které působí v
boji s infekcí – velmi účinná metoda
● po kontaktu s antigenem a aktivaci vznikají 2 typy buněk:
○ plazmatické – uvolňují protilátky (imunoglobuliny) do krve
○ paměťové – zůstávají v krevním řečišti, rychlejší reakce při dalším setkání s daným
antigenem

T-lymfocyty
● zajišťují specifickou buněčnou imunitu
● T-lymfocyty dozrávají v brzlíku (thymus)
● buněčná imunita = T-lymfocyty přímo napadají cizorodé buňky (buňky, které mají na
povrchu pro tělo neznámé antigeny) – nejčastěji se jedná o nádorové buňky nebo buňky
napadené intracelulárními patogeny (např. viry)
● T-lymfocyty také odvrhují transplantovanou tkáň – nežádoucí účinek
● T-lymfocyty (CD4+) jsou napadány virem HIV – dochází k sekundární imunodeficienci
(utlumení imunity)

Nespecifická imunita
● fagocytóza (makrofágy, neutrofily) – pohlcování cizorodých částic nebo mikrobů
● interferony – bílkoviny působící proti virům (produkovány buňkami, které jsou napadeny
virem)
● komplement – kaskádová reakce proteinů v plazmě, způsobující lýzu (rozložení) některých
cizorodých buněk
● enzym lysozym ve slinách – baktericidní účinek
● HCl v žaludku
● baktericidní charakter kůže (mírně kyselá)
● zánět, horečka – vedou k aktivaci specifické imunity

Imunizace
● očkování (vakcinace) založeno na získání specifické imunity vůči určitému antigenu
Imunizace – dělení:

● aktivní – do těla vpraven usmrcený nebo oslabený mikroorganismus, tělo si samo vytvoří
potřebné protilátky
○ vznik paměťových buněk a dlouhodobé imunity
● pasivní – do těla vpravena přímo protilátka získaná aktivní imunizací některého zvířete
○ pouze krátkodobý efekt (důležité například u profylaxe vztekliny)

Krevní destičky (trombocyty)

● 150 000 – 300 000/ mm3 (nebo také 1,5 – 3 · 1011/ l)
● trombocyty nejsou buňky, ale pouze buněčné úlomky z megakaryocytů v kostní dřeni
● jsou křehké, při rozpadu se uvolní tromboplastin (trombokináza) – spuštění srážení krve

Srážení krve (hemokoagulace)

● vyvoláno řetězcem enzymatických reakcí (koagulační kaskáda)
● protrombin se mění na trombin (vlivem tromboplastinu a Ca2+ iontů)
● to vyvolá změnu rozpustného fibrinogenu na nerozpustný fibrin
● fibrin vytvoří hustou síť, ve které se zachytí krevní buňky – vznik strupu
● hemostáza = zástava krvácení

Patologie – zvýšené srážení krve

● trombus = krevní sraženina (pevně přilnutá ke stěně cévy)
○ hluboká žilní trombóza – ucpání žíly, nejčastěji na dolní končetině
● embolus = utržení trombu a jeho odplavení krevním řečištěm
○ plicní embolie – ucpání plicní tepny
○ infarkt myokardu – ucpání koronární tepny
Transplantace
● přenos orgánu nebo tkáně od dárce pro příjemce
● autologní transplantace – příjemce získává tkáň odebranou dříve z jeho vlastního těla
● izotransplantace – příjemce získává tkáň od svého jednovaječného dvojčete
● allogenní transplantace – příjemce získává tkáň od cizího dárce stejného druhu
● xenogenní transplantace – příjemce získává tkáň od dárce jiného živočišného druhu
● implantace – vložení syntetické tkáně do těla příjemce

Komplikace transplantace
● odmítnutí transplantátu (rejekce) – imunitní reakce příjemce proti tkáni dárce
(zprostředkována T-lymfocyty)
● léčba: imunosupresiva
● komplikace nehrozí při autologní transplantaci (a izotransplantaci)

Oběhový a lymfatický
systém
Oběhový systém
Pomocí srdce je zajištěn oběh krve v cévách. U člověka nacházíme uzavřený krevní oběh (tepny a
žíly jsou pomocí kapilár spojeny v uzavřený celek), krev se nedostává do mezibuněčných prostor –
dochází pouze k difuzi krevních plynů a jiných látek přes stěnu kapilár.
Krevní cévy
● tepny (arteria)
○ stěna: endotel, vazivo, hladká svalovina, adventicie
○ vedou krev směrem ze srdce
● žíly (vena)
○ stěna: endotel, vazivo, hladká svalovina, adventicie
○ vedou krev směrem do srdce
○ kapsovité chlopně v průběhu některých žil – usměrňují tok krve směrem do srdce
● vlásečnice (kapilára)
○ stěna: pouze endotel
○ průsvit 5-20 μm
○ probíhá zde výměna látek a kyslíku mezi krví a tkáněmi

endotel = jednovrstevný plochý epitel uvnitř cév

adventicie = vazivová blána na vnější straně cévy, spojuje cévu s okolím

Průřez cévami
Odkaz

Působení hladké svaloviny ve stěně cév

● vazokonstrikce – zúžení cév, zvýšení krevního tlaku
○ vazokonstrikce cév v kůži zabraňuje ztrátám tepla
● vazodilatace – rozšíření cév, snížení krevního tlaku
○ vazodilatace cév v kůži vede k ochlazování těla v horkém počasí

Krevní oběh
● malý krevní oběh (plicní)
○ výměna krve mezi srdcem a plícemi
○ odkysličená krev jde z pravé komory plicní tepnou (plicnicí) do plic, dojde k
okysličení
○ okysličená krev se vrací 4 plicními žilami do levé síně srdce
● velký krevní oběh (tělní)
○ okysličená krev jde z levé komory aortou (srdečnicí) do těla
○ odkysličená krev se vrací dolní a horní dutou žilou do pravé síně
Srdce (cor)
● uloženo v mezihrudí, v dutině osrdečníkové
● cévní zásobení myokardu: koronární (věnčité) tepny
● vazivový obal srdce = perikard
● srdeční sval = myokard
● epitelová výstelka = endokard

1. Horní dutá žíla

2. Plicní tepna (plicnice)
3. Plicní žíly (celkově 4)
4. Mitrální chlopeň
5. Aortální chlopeň
6. Levá komora
7. Pravá komora
8. Levá síň
9. Pravá síň
10. Aorta (srdečnice)
11. Plicní chlopeň
 12. Trojcípá chlopeň
13. Dolní dutá žíla

● do pravé síně ústí horní a dolní dutá žíla (vena cava superior + inferior)
● krev pokračuje do pravé komory a odtud plicní tepnou do plic, kde dojde k okysličení krve
● plicní žíly vedou do levé síně okysličenou krev
● krev pokračuje do levé komory a dále aortou (srdečnicí) do těla

Srdce funguje jako pumpa

● dochází nejdřív ke stahu obou síní, poté ke stahu obou komor (synchronizovaná aktivita)
● systola = stah svaloviny
● diastola = relaxace svaloviny
● při systole síní a diastole komor se krev dostává ze síní do komor
● při systole komor se krev dostane do plicnice (z pravé komory) a do aorty (z levé komory)
● při diastole síní vtéká do pravé síně krev z dutých žil, do levé síně vtéká krev z plicních žil

Chlopně
● usměrňují proud krve jedním směrem
● cípaté chlopně – šlašinky (vazivové struktury) se upínají na papilární svaly
● chlopeň trojcípá – mezi pravou síní a pravou komorou
● chlopeň dvojcípá (mitrální) – mezi levou síní a komorou
● chlopeň poloměsíčitá – na začátku aorty a plicnice
Řízení činnosti srdce
● kontrakci myokardu zajišťuje převodní systém srdeční (centrum automacie) – tzv.
pacemakerové buňky
● inervace vegetativními nervy (sympatikus a parasympatikus) – regulace srdeční frekvence
○ sympatikus – zvyšuje výkonnost srdce, vyšší tepová frekvence (vyšší počet stahů
srdce za minutu)
○ parasympatikus – snižuje výkonnost srdce, nižší tepová frekvence (nižší počet
stahů srdce za minutu)

Převodní systém srdeční

● primární centrum automacie – sinoatriální uzel (SA) ve stěně pravé síně
○ zde vzruch začíná a šíří se dále k AV uzlu
● sekundární centrum automacie – atrioventrikulární uzel (AV) v mezisíňové přepážce
● pokračování přes Hisův svazek, který se dělí na Tawarova raménka sbíhající k hrotu
srdečnímu
● dále se do myokardu obou komor větví Purkyňova vlákna

EKG
● celý průběh šíření vzruchu se projeví jako postupná kontrakce svaloviny síní a komor
● dochází ke změnám elektrického potenciálu, které lze sledovat na elektrokardiografickém
záznamu (EKG)
EKG křivka
Depolarizace vede ke stahu svalové buňky – tedy k systole síní nebo komor.

Repolarizace vede k relaxaci svalové buňky – tedy k diastole síní nebo komor.

● vlna P – depolarizace síní

● komplex QRS – depolarizace komor a současná repolarizace síní
● vlna T – repolarizace komor
● vlna U – repolarizace papilárních svalů (není u všech)

Srdeční objem, tep

● tepová frekvence v klidu: 70 úderů za minutu (beats per minute = BPM)
○ tachykardie – nad 100 BPM
○ bradykardie – pod 60 BPM
● tepový srdeční objem – vypuzená krev při každém stahu (systole) srdce – cca 70 ml
● minutový srdeční objem – v klidu přibližně 5 l (tepová frekvence x tepový srdeční objem)

Krevní tlak
● normální (ideální) tlak: 120/80 mm Hg (nebo torr) – přesné rozmezí normálního tlaku viz níže
● 120 torr (=16 kPa) – tlak v tepnách při systole (stah srdeční)
● 80 torr (=10,6 kPa) – tlak v tepnách při diastole (relaxace srdce)

Pro vlastní přepočet platí: 1 torr = 133,3 Pa

POZOR! Systolický tlak můžeme považovat za normální v rozmezí 90-139 mmHg, diastolický tlak
považujeme za normální v rozmezí 60-89 mmHg, pokud jsme mimo tato rozmezí, rozlišujeme:

● hypertenze – vysoký krevní tlak, nad 140/90

● hypotenze – nízký krevní tlak, pod 90/60

Může se vyskytovat také izolovaná diastolická hypertenze, kdy je systolický tlak normální a
diastolický tlak zvýšený nad normu nebo izolovaná systolická hypertenze, kdy je diastolický tlak
normální a systolický tlak zvýšený nad normu.

Ateroskleróza
● degenerativní onemocnění cév
● dochází k ukládání cholesterolových plátů ve stěnách cév a k jejich zúžení

Lymfatický systém
● míza (lymfa)
● mízní cévy
● mízní uzliny
● brzlík (thymus)
● slezina (splen/lien)
● krční (patrové) a nosní mandle
● kostní dřeň
Míza (lymfa)
● vznik: na tepenném konci propouští kapiláry do mezibuněčného prostoru tekutinu a menší
molekuly a ionty – tím vzniká tkáňový mok
○ nadbytečný tkáňový mok je z tkání odveden soustavou slepě začínajících mízních
cév
● míza má podobné složení jako krevní plazma (míza je chudší na proteiny, které neprochází
stěnou kapilár)
● míza z trávicí soustavy je bohatá na tuky, které se zde vstřebávají ve formě chylomikronů
● v míze nalezneme také lymfocyty a monocyty, které prochází stěnou kapilár (= diapedéza)

Mízní cévy
● začínají slepě ve tkáních mízními vlásečnicemi
● z mízních cév vznikají tenkostěnné mízní kmeny (mízovody) a tvoří:
○ mízovod hrudní – odvádí mízu z celé dolní poloviny těla, z levé poloviny hrudníku,
krku a hlavy
○ pravostranný mízní kmen – odvádí mízu ze zbytku těla
● míza je odváděna do žilní krve poblíž horní duté žíly
Mízní uzliny
● vyskytují se v průběhu mízních cév
● míza se zde filtruje a zachycují se zde mikroorganismy, nádorové buňky – dochází k
aktivaci specifického imunitního systému a zneškodnění nežádoucích organismů
● při zánětlivých procesech se uzliny zvětšují
● příušní, krční, podčelistní, podpažní, tříselné, střevní uzliny, …

Slezina (splen)
● nepárový orgán pod levou klenbou bránice
● největší lymfatický orgán v těle
● v nitroděložním vývoji funguje jako krvetvorný orgán
● červená pulpa (dřeň)
○ velké množství fagocytů – slouží k pohlcení mikroorganismů
○ zánik přestárlých červených krvinek
● bílá pulpa (dřeň)
○ převažují B a T-lymfocyty
○ monocyty se mění na makrofágy
● splenektomie = odstranění sleziny, např. při úrazech, kdy hrozí velké krvácení ze sleziny
Brzlík (thymus)
● uložen v mezihrudí nad srdcem
● největší je v dětství, od puberty se zmenšuje
● dozrávají zde T-lymfocyty

Nosní a patrové mandle (tonsillae)

● sekundární lymfoidní tkáň
● obrana sliznice před patogeny
● nosohltanová mandle
○ nepárový orgán
○ ve stropu nosohltanu
● patrové (krční) mandle
○ párový orgán
○ součást měkkého patra
○ na pomezí dutiny ústní a hltanu
● tonsilektomie = chirurgické odstranění mandlí – při jejich nadměrném dlouhodobém zvětšení
 Nervový systém
Nervový systém
Nervový systém přímo nebo nepřímo řídí činnost všech orgánů v těle. Základní jednotkou je neuron.

Nervový systém dělíme:

● centrální nervový systém (CNS) – mozek a mícha

● periferní nervový systém (PNS) – hlavové nervy, míšní nervy, autonomní nervový systém

Neuron
● jádro nalezneme v těle buňky (soma)
● dendrity – vedou signál dostředivě (směrem k tělu buňky)
● neurit (axon) – vede signál odstředivě (směrem od těla buňky)
● obal axonu – myelinová pochva
○ v PNS produkována Schwanovými buňkami
○ v CNS produkována oligodendrocyty

Myelinová pochva mnohonásobně zrychluje vedení vzruchu – funguje jako izolátor pro nervové
vlákno a vzruch poté „přeskakuje“ pouze přes Ranvierovy zářezy (místa bez myelinové pochvy).
Iniciální segment – zde dochází k sumaci signálů přicházejících přes dendrity a poté buď dojde ke
vzniku akčního potenciálu nebo ne (podle toho, jestli převáží inhibiční nebo aktivační signály).
Pokud vznikne akční potenciál, šíří se dále po axonu a na synapsi je předán na další neuron (nebo
na nervosvalovou ploténku).

Klidový membránový potenciál (KMP)

Pozor! V biologii se běžně používá pojem klidový membránový potenciál, ale fyzikové by použili výraz
klidové membránové napětí (jedná se o rozdíl potenciálů na opačných stranách membrány). To stejné
platí u akčního potenciálu, který by fyzik raději nazval jako akční napětí.

● napětí mezi intracelulárním (= uvnitř buňky) a extracelulárním (= vně buňky) prostředím

● hodnota: -70 mV
● intracelulárně – záporný náboj
● význam: umožňuje vznik akčního potenciálu

● KMP je způsoben rozdílným rozložením iontů uvnitř buňky a vně

● proteiny se záporným nábojem se nachází pouze intracelulárně (neprochází přes membránu)
● nerovnoměrné rozložení je udržováno pomocí Na/K pumpy (nutná energie ve formě ATP!)

Koncentrace iontů (mmol/kg H2O):

Akční potenciál (AP)
● může proběhnout pouze u excitabilní (vzrušivé) tkáně, tedy u svalů nebo neuronů
● u dané buňky je průběh akčního potenciálu vždy stejný (stejná amplituda a délka trvání)
● akční potenciál funguje na principu ,,vše nebo nic“ – buď proběhne tak jako vždy nebo
neproběhne vůbec
● musí dojít k překročení prahové hodnoty (-55 mV), aby AP proběhl

Vznik akčního potenciálu

● při podráždění (excitaci) tkáně dojde k otevření iontových kanálů pro Na + ionty, které pronikají
do buňky – tyto Na+ kanály jsou běžně uzavřené a otevírají se pouze na určitý signál (např.
změna napětí na membráně)
● po průniku Na+ iontů do buňky dojde k depolarizaci (změní se polarita membrány na cca +30
mV) – vznik akčního potenciálu, který se dále šíří
● následně dojde k otevření iontových kanálů pro K + ionty, které se dostávají ven z buňky,
dojde k repolarizaci
● napětí před návratem k původní hodnotě klesne až na -90 mV (= hyperpolarizace), tím se
zajistí šíření vzruchu pouze jedním směrem
● po návratu napětí do normálního stavu se ionty vymění pomocí sodno-draselné pumpy (za
účasti ATP)
Šíření vzruchu (synaptický přenos)
● chemické synapse (= synapse)
○ jednosměrné spojení přes synaptické uzlíky
○ váček s mediátorem splyne s presynaptickou membránou (vliv Ca 2+ iontů)
○ vylití mediátoru do synaptické štěrbiny
○ difuze mediátoru k postsynaptické membráně
○ interakce s receptorem – změna elektrického potenciálu na postsynaptické
membráně
 ● elektrické synapse (= gap junctions)
○ obousměrné vedení, rychlá a synchronizovaná aktivita (mezi senzorickými a
motorickými neurony, srdeční svalovina), málo časté

Pokud uvidíte otázku, kde je napsáno pouze „synapse“, je tím myšlena chemická synapse. Elektrické
spojení buněk je relativně vzácné a používá se spíše anglický výraz ,,gap junction“.

Schéma (chemické) synapse:

Mediátory (neurotransmitery)
● excitační
○ podporují vznik akčního potenciálu
○ kyselina glutamová, acetylcholin
● inhibiční
○ zhoršení podmínek pro vznik akčního potenciálu
○ kyselina gama-aminomáselná (GABA)

Poznámka: na postsynaptické membráně dochází k sumaci, o vzniku AP rozhodne poměr složek (zda
převáží excitační nebo inhibiční mediátory).
Centrální nervová soustava (CNS)
● mozek + mícha
● umožňuje velmi rychlé reakce organismu na podněty zevního i vnitřního prostředí

Mícha (medulla spinalis)

● šedá hmota – těla neuronů
● bílá hmota – výběžky neuronů
● nachází se v páteřním kanálu
● umožňuje spojení mozku s periferií těla
● centrum základních reflexů (hybné reflexy, svalové napětí, močení, defekace, erekce,
ejakulace)

● vystupuje z ní 31 párů míšních nervů

○ 8 párů krčních nervů
○ 12 párů hrudních nervů
○ 5 párů bederních nervů
○ 5 párů křížových nervů
○ 1 pár kostrčních nervů
● somatická vlákna (motorická, senzorická)
● vegetativní vlákna (autonomní)

● zadní rohy míšní – nervová vlákna senzorických nervů – dostředivé dráhy

● přední rohy míšní – začátek motorických nervů – odstředivé dráhy
● spojení zadních a předních rohů – vznik míšních nervů
Mozek (encephalon)
● váha 1300 – 1400 g (2% tělesné hmotnosti)
● objem 1450 cm3
● obsahuje 50–100 miliard (1011) neuronů
● podpůrné buňky – gliové buňky (tvoří 90 % buněk v mozku)
● zadní mozek – prodloužená mícha, most Varolův, mozeček
● střední mozek
● přední mozek (mezimozek a koncový mozek)
● mozkový kmen = prodlouže

ná mícha + most +
střední mozek

cerebrum = mozek
cerebellum = mozeček
diencephalon = mezimozek
mesencephalon = střední mozek
pons (Varoli) = most Varolův
medulla oblongata = prodloužená mícha
Prodloužená mícha (medulla oblongata)
● jsou zde uložena jádra IX. až XII. hlavového nervu
● ústředí životně důležitých autonomních funkcí
○ dýchací centrum
○ kardiovaskulární centrum
○ centra pro sekreci slin a žaludeční šťávy

Most Varolův (pons Varoli)

● jádra V. až VIII. hlavového nervu
● procházejí zde nervové dráhy, spojující míchu, mozeček a vyšší oddíly mozku

Střední mozek (mesencephalon)

● jádra okohybných nervů (III. a IV. hlavový nerv)
● na zadní straně je čtverhrbolí
○ horní hrbolky dostávají zprávy ze zrakového ústrojí
○ dolní hrbolky zprávy ze sluchového ústrojí
○ střední část obsahuje jádra významná pro motoriku

Mozeček (cerebellum)
● přijímá zprávy z proprioreceptorů, vestibulárního ústrojí i z koncového mozku
● koordinuje pohyb
● působí na svalové napětí a rovnováhu těla
Mezimozek (diencephalon)
● hrboly mezimozkové (thalamus) – přepojovací místo všech informací z celého těla a jejich
výběr (co se pošle do koncového mozku), integrace smyslových informací
● podhrbolí (hypothalamus) – nadřazené centrum vegetativních funkcí, produkce hormonů
řídících činnost hypofýzy, centrum regulace tělesné teploty
● šišinka (epifýza) – produkce melatoninu

Termoregulace
● regulační centrum se nachází v hypothalamu (vyhodnocení signálů z termoreceptorů)
● snížení teploty (přehřátý organismus):
○ vazodilatace
○ pocení
● zvýšení teploty (organismus v chladu):
○ vazokonstrikce
○ chladový třes (svalový třes)
○ zvýšení metabolismu (thyroidní hormony)
○ husí kůže

Koncový mozek (telencephalon)

● 2 hemisféry spojené vazníkem (corpus callosum)
○ levá hemisféra – logické myšlení
○ pravá hemisféra – umělecké, tvůrčí myšlení
● šedá kůra mozková – na povrchu
● bílá kůra mozková – uvnitř
● mozek je krytý plenami
○ tvrdá plena = dura mater, spojená se lebečními kostmi
○ měkká plena = pia mater, těsně naléhá na mozek (míchu)
● mezi plenami je pavučnice (= arachnoidea) a podpavučnicový (= subarachnoidální)
prostor, vyplněný mozkomíšním mokem (likvorem)
● neokortex – šedá kůra mozková
○ čelní (frontální) lalok – motorická oblast – ovládání příčně pruhovaných svalů
■ motorické centrum řeči (Brocovo centrum) – umožňuje ovládat mimické svaly
a tvořit tak řeč
○ temenní (parietální) lalok – senzorická centra (= centrum cítivosti) – pomocí tohoto
centra vnímáme např. dotek a jsme schopni jej lokalizovat
■ temenní lalok je oddělen od čelního laloku centrální rýhou
○ týlní (okcipitální) lalok – zrakové centrum
○ spánkový (temporální) lalok – sluchové centrum
 ■ senzorické centrum řeči (Wernickeovo centrum) – umožňuje vnímat slova a
rozumět řeči
● bazální ganglia – pod mozkovou kůrou
■ vytváření pohybové aktivity
● limbický systém – poblíž hypotalamu
■ ovlivnění emocí, instinkty, pud sebezáchovy

Zajímavost: Kromě neokortexu se kůra koncového mozku člení také na

paleokortex a archikortex. Paleokortex je centrem čichu a nachází se na
spodní straně mozku.

Periferní nervová soustava (PNS)

● hlavové nervy – 12 párů
● míšní nervy – 31 párů
● nervy autonomní (vegetativní) – sympatikus a parasympatikus
● PNS spojena s CNS
○ odstředivě – motoricky
○ dostředivě – senzitivně
Hlavové nervy
● I. čichový nerv – nervus olfactorius
○ výběžky čichových buněk (v nosní dutině) tvoří čichovou dráhu a vedou vjemy do
mozku
○ vzniká jako výchlipka koncového mozku (telencephala)
● II. zrakový nerv – n. opticus
○ vede zrakovou informaci ze sítnice do mozku
○ vzniká jako výchlipka mezimozku (diencephala)
● III. okohybný nerv – n. oculomotorius
○ inervuje okohybné svaly
○ jádro se nachází ve středním mozku
● IV. kladkový nerv – n. trochlearis
○ inervuje okohybné svaly
○ jádro se nachází ve středním mozku
● V. trojklanný nerv – n. trigeminus
○ 3 větve
○ vede senzitivní vjemy (= citlivost) z celého obličeje včetně dutiny ústní a zubů
○ motoricky inervuje žvýkací svaly
○ jádro se nachází v mostě Varolově
● VI. odtahovací nerv – n. abducens
○ inervuje okohybné svaly
○ jádro se nachází v mostě Varolově
● VII. lícní nerv – n. facialis
○ inervuje mimické svaly
○ vede chuťovou informaci
○ jádro se nachází v mostě Varolově
● VIII. sluchově rovnovážný nerv – n. vestibulocochlearis
○ vede sluchovou informaci + informace k udržení rovnováhy
○ jádro se nachází v mostě Varolově
● IX. jazykohltanový nerv – n. glossopharyngeus
○ inervuje svaly patra
○ vede chuťovou informaci
○ jádro se nachází v prodloužené míše
● X. bloudivý nerv – n. vagus
○ parasympatická inervace orgánů dutiny hrudní a břišní (dosahuje až k varlatům /
vaječníkům)
○ jádro se nachází v prodloužené míše
● XI. přídatný nerv – n. accesorius
○ inervuje svaly hrtanu a trapézový sval
○ jádro se nachází v prodloužené míše
● XII. podjazykový nerv – n. hypoglossus
○ inervuje svaly jazyka
○ jádro se nachází v prodloužené míše
Autonomní (vegetativní) nervový systém (ANS)
● ANS ovládá hladkou svalovinu orgánů i cév, srdeční svalovinu a žlázy
● antagonistické (protichůdné) působení sympatiku a parasympatiku
● sympatikus – systém adrenergní, na synapsích uvolňuje mediátor noradrenalin
○ příprava organismu na zvýšenou zátěž
○ systém thorakolumbální – větve vystupují z míchy v místě hrudních a bederních
segmentů
● parasympatikus – systém cholinergní, na synapsích uvolňuje mediátor acetylcholin
○ organismus je v klidu
○ systém kraniosakrální – větve vystupují z mozkového kmene (součást některých
hlavových nervů, např. n.vagus) a z křížových segmentů míchy
Poznámka: noradrenalin – uvolňuje se na synapsích nervových vláken, adrenalin – uvolňuje se z
dřeně nadledvin do krevního oběhu a působí na buňky, které pro něj mají receptor (účinky shodné s
účinky sympatiku).

Do autonomního nervového systému můžeme zařadit také enterický nervový systém (ENS), který
se nalézá ve stěně trávicí trubice a zajišťuje některé reflexy, které zde probíhají.

Reflexy
● odpověď na dráždění organismu, přenos signálu z čidla k výkonnému orgánu
● nejjednodušší – míšní obranný reflex
● nepodmíněné – vrozené (polykání, močení)
● podmíněné – vznikají na základě spojení podnětu s nepodmíněným reflexem (mrknutí na
tlesknutí ruky)
 Smysly
Smysly
Receptory
Receptory jsou specializované buňky, které reagují na podněty z prostředí

● exteroreceptory – reagují na podněty z vnějšího prostředí

● interoreceptory – reagují na podněty z vnitřního prostředí organismu

Každý receptor je schopen vnímat určitou kvalitu:

● mechanoreceptory – reagují na mechanické podněty (dotyk, tlak, zvuk)

● fotoreceptory – reagují na světlo (tyčinky a čípky na sítnici oka)
● termoreceptory – reagují na teplotu (tělíska v kůži)
● chemoreceptory – recepce chemických změn (chuť, čich)
● proprioreceptory – vnímání tlaku a tahu ve svalech, šlachách, kloubech
● nociceptory – vnímání bolesti, volná nervová zakončení v kůži nebo uvnitř těla
Zrak
● princip – fotoreceptory reagují na elektromagnetické vlnění o vlnové délce 400 – 800 nm (400
nm = fialová, 800 nm = červená)
● tyčinky a čípky transformují světlo na biochemické procesy
● na sítnici se promítá zmenšený, převrácený, skutečný obraz
● smyslové buňky
○ tyčinky (100 milionů) – rodopsin, reagují na intenzitu světla (černobílé vidění)
■ vlivem světla dojde k rozkladu rodopsinu na retinal a opsin, molekula retinalu
změní konformaci a tím spustí kaskádu – dojde ke snížení produkce
neurotransmiteru (tuto informaci předají bipolární neurony dále do mozku
jako zrakový vjem)
○ čípky (10 milionů) – jodopsin, rozeznání spektra barev, největší množství čípků je ve
žluté skvrně
■ na sítnici jsou 3 druhy čípků, každý z nich reaguje na jinou vlnovou délku
světla (= jiná barva)
■ obsahují fotopigmenty, které mají různá absorpční maxima

Oko (oculus)

Oko je umístěno v dutině očnicové (orbita), která je ohraničena: kostí klínovou, kostí patrovou, horní
čelistí, kostí čelní, kostí slznou, kostí čichovou a lícní kostí. Uvnitř oka (za čočkou) se nachází sklivec

– bezbarvé rosolovité těleso.

Vrstvy oka:

● vazivový obal – na povrchu

○ bělima – zadní 2/3 oka
○ rohovka – přední 1/3 oka
● cévnatá vrstva
○ cévnatka
○ řasnaté těleso – je na něm zavěšena čočka, obsahuje svaly sloužící k akomodaci
(ztluštění / ztenčení čočky – zaostření na blízko nebo na dálku)
■ při pohledu do dalekého bodu(nekonečno) je akomodace oka minimální
■ při pohledu do blízkého bodu(až 15 cm) je akomodace oka maximální
○ duhovka – určuje barvu očí, závislost na obsahu pigmentu melaninu, uvnitř duhovky
je otvor = zornice (pupilla), kterým prochází světelný paprsek
● vnitřní vrstva = sítnice
○ slepá skvrna – zde z oka vybíhá zrakový nerv (místo bez tyčinek a čípků)
○ žlutá skvrna – největší koncentrace čípků, místo nejostřejšího vidění

● přídatné struktury oka

○ spojivka – tenká blána, která spojuje oční víčko a rohovku
○ oční víčka – pohyblivé útvary, na okraji se nacházejí řasy
○ slzná žláza – nachází se nad horním vnějším okrajem oka, slouží pro zvlhčování
sliznice oka, vývod slzného kanálu ústí do nosní dutiny

K pohybu oka slouží okohybné svaly, které jsou vůlí ovladatelné.

Svaly, které slouží ke zužování a rozšiřování zornice se nacházejí v duhovce a nejsou vůlí
ovladatelné – jsou řízeny autonomním nervovým systémem v závislosti na intenzitě světla a na jiných
vjemech.

● mydriáza (rozšíření zornice) – dilatator pupillae (sympatikus)

● mióza (zúžení zornice) – sphincter pupillae (parasympatikus)
Užitečná čísla:

● optická mohutnost oka 60D

● nitrooční tlak 9-20 mm Hg
● pozorovací úhel 1´

Průchod světelného paprsku okem

● rohovka (cornea)
● přední komora oka
 ● zornice (pupilla)
● čočka (lens)
● sklivec
● sítnice (retina)

Vady oka
● krátkozrakost (myopie) – paprsky se protínají před sítnicí
○ pro korekci použijeme rozptylnou čočku
● dalekozrakost (hypermetropie) – paprsky se protínají za sítnicí
○ pro korekci použijeme spojnou čočku
● astigmatismus – vada způsobená chybným zakřivením rohovky
○ pro korekci použijeme cylindrickou čočku

Sluch
● funguje na principu mechanorecepce
● vnímáme mechanické vlnění o frekvenci 16 – 20 000 Hz
○ infrazvuk = vlnění o frekvenci <16 Hz
○ ultrazvuk = vlnění o frekvenci >20 000 Hz
● ve vzduchu se zvuk šíří jako podélné vlnění, v kosti jako příčné vlnění
Dělení ucha:

● zevní ucho
○ ušní boltec
○ zevní zvukovod
● střední ucho
○ bubínek
○ středoušní kůstky – kladívko, kovadlinka, třmínek
■ slouží k přenosu mechanického vlnění z bubínku na oválné okénko vnitřního
ucha
○ Eustachova trubice – spojuje středoušní dutinu s nosohltanem
● vnitřní ucho
○ kostěný labyrint + hlemýžď
○ blanitý labyrint + hlemýžď

Vnitřní ucho
1. Vestibulární ústrojí
Blanitý labyrint je umístěn uvnitř kostěného labyrintu, který se nachází ve spánkové kosti.

● funkce: udržení rovnováhy, vnímání polohy těla

● receptorové buňky (vláskové buňky) jsou drážděny pomocí pohybu otolitů (CaCO 3) – fungují
jako mechanoreceptory
● váček vejčitý a kulovitý – pro vnímání polohy, statické čidlo
● polokruhovité kanálky – vnímání pohybů hlavy, udržení dynamické rovnováhy
○ 3 na sebe navzájem kolmé kanálky
● informace důležité pro udržení rovnováhy jsou vedeny VIII. hlavovým nervem a jsou
zpracovávány především v mozečku

2. Sluchové ústrojí (= Cortiho orgán)

● Cortiho orgán je uložen v hlemýždi vnitřního ucha (kostěná struktura)
● je to klíčová struktura pro vnímání zvuku
● z bazální membrány vybíhají vláskové buňky se stereociliemi, které jsou zanořeny do krycí
membrány
● při rozechvění endolymfy dojde k podráždění vláskových buněk o krycí membránu a ke
vzniku vzruchu

Tekutina
● endolymfa – uvnitř blanitého labyrintu
● perilymfa – mezi blanitým a kostěným labyrintem

Obrázek: průřez hlemýžděm, který je membránou rozdělen na tři vrstvy. Cortiho orgán se nachází v
prostřední vrstvě (scala media).
Scala vestibuli a tympani obsahují perilymfu, scala media obsahuje endolymfu.

Vnímání zvuku
● zvukové vlny jsou zachyceny ušním boltcem
● dojde k rozechvění bubínku
● přenos vlnění pokračuje systémem středoušních kůstek z bubínku na oválné okénko na
hlemýždi
● dojde k rozechvění perilymfy v bubínkovém patře a tím i rozkmitání bazální membrány
blanitého hlemýždě
● chvění se přenese na endolymfu v blanitém hlemýždi
● rozkmitané vláskové buňky Cortiho orgánu naráží na krycí membránu a podráždí se
● podráždění je vedeno VIII. hlavovým nervem do mozku do sluchového centra (spánkový
lalok)

Chuť
● funguje na principu chemorecepce
● chuťové buňky – na jazyku
○ sladká chuť
 ○ slaná chuť
○ hořká chuť
○ kyselá chuť
○ umami (chuť vyvolaná kyselinou glutamovou)

Chuťové pohárky

Rozložení chuťových pohárků pro jednotlivé chuti (největší koncentrace):

Čich
 ● funguje na principu chemorecepce (částice rozptýlené ve vzduchu)
● čichové buňky – sliznice v horní části nosní dutiny
○ cca 30 základních čichových kvalit
○ rozlišíme až 10 000 různých pachů

Ontogeneze a embryologie

Ontogeneze člověka
(původ a vývoj jedince – organismu)

Ontogeneze obvykle začíná oplozením vajíčka a vede k dospělosti.

Dělení:
1. prenatální období (od oplození do porodu)
● zygota – vzniká splynutím spermie a vajíčka (do konce 1.týdne)
● embryo = zárodek (2. – 8. týden)
● fetus = plod (9. týden – porod)

2. postnatální období
● novorozenec (1 – 28 dní)
● kojenec (28 dní – 1 rok)
● batole (1 – 3 roky)
● předškolní věk (3 – 6 let)
● školní věk (6 – 15 let)
● adolescence = dospívání (15 – 18 let)
● dospělost (18 let a více)
● stáří (nad 60 let)

puberta = 11 – 15 let

kmetský věk = nad 90 let

Základy embryologie
Rýhování vajíčka (blastogeneze)
zygota – morula – blastocysta – zárodečný disk – embryo – plod (fetus)
 ● zygota – jednobuněčný útvar, vzniká oplozením vajíčka spermií (fertilizace); pohlavní buňky
mají každá poloviční sadu chromozomů (u člověka 1n – haploidní), po splynutí pohlavních
buněk je zygota diploidní (2n).
● rýhování – mitotická dělení, která následují ihned po sobě; buňky vznikající rýhováním se
nazývají blastomery
● morula – vzniká rýhováním (více než 16 buněk)
● blastocysta – se vytváří přibližně 5. den po oplození, když morula vstoupí do děložního
prostoru, dovnitř buněčné masy se dostane tekutina a vzniká mezibuněčný prostor
(blastocoel); blastocysta se uchytí v děložní sliznici a dochází k dalšímu dělení buněk
(blastogeneze trvá první 3 týdny)
○ buňky blastocysty se poté diferencují na trofoblast (ten dává vznik plodovým obalům
a placentě) a embryoblast (z toho následně vzniká tělo zárodku).
● vznikají zárodečné obaly – amnion (uvnitř) a chorion (vně)

Blastulace: 1 – morula, 2 – blastocysta

Gastrulace: 1 – blastula, 2 – gastrula; žlutá – ektoderm, červená – entoderm.

Implantace (nidace):
● k zanoření blastocysty do děložní sliznice (endometrium) dochází cca 6. den po fertilizaci
● dochází k tzv. deciduální reakci (reakce děložní sliznice na blastocystu)

Zárodečné obaly
● Amnion = vnitřní zárodečný obal
● Chorion = vnější zárodečný obal

● Placenta – vzniká srůstem klkatého choria (plodový obal) a decidua basalis (část děložní
sliznice) koncem 2.měsíce.
Embryogeneze
(vývoj embrya – zárodku)

● diferenciace embryoblastu – začíná souběžně s implantací blastocysty

● vznik ektodermu a entodermu = bilaminární zárodečný disk
● mezoderm – vzniká 2. týden (migrace buněk ektodermu mezi entoderm a ektoderm) =
trilaminární zárodečný disk
● neurulace– vzniká neurální trubice a chorda dorsalis, stadium neurula; začíná ve 3. týdnu
● chorda dorsalis = osová struktura zárodku, která postupně vymizí a na jejím místě se vytvoří
páteřní kanál
● neuroektoderm – ektoderm, ležící nad chordou dorsalis
● od 8. týdne – fetus (plod)

Neurulace:
Vznik tkání ze zárodečných listů
● entoderm (vnitřní) – dýchací soustava (hrtan, průdušnice, plíce), trávicí soustava (bez ústní
dutiny a řitního otvoru), štítná žláza, brzlík
● ektoderm (vnější) – kůže a její deriváty, výstelka obou konců trávicí trubice
● neuroektoderm – CNS, PNS, dřeň nadledvin, sítnice, pigmentové buňky (melanocyty)
● mezoderm (střední) – svaly, pojivo, kardiovaskulární systém, kosti, reprodukční a vylučovací
systém

Vývoj embrya a fetu v čase

● histogeneze = proces vzniku a vývoje tkání morfologickým i funkčním dozráváním a
diferenciací buněk (během fetálního období)
● viabilita = schopnost plodu přežít i mimo dělohu (od 24. týdne), je limitována zralostí plic
3.– 6. týden: Jako první se utváří páteř, základy pro játra a centrální nervový systém. Srdce již
pracuje a tepe v mnohonásobně vyšší frekvenci než u dospělého jedince. Vyvíjí se základy trávicího
ústrojí a hrudník. V tomto období se také vytváří oběhový systém a základy končetin.

7. týden: Prodlužují se končetiny a na jejich koncích vznikají základy prstů. Dále jsou vytvořeny
základy pro plíce, střeva, ledviny a vnitřní pohlavní orgány.

Během 8. – 9. týdne se vyvíjí, jakožto první ze smyslů, hmat. Dále jsou vytvořeny chuťové buňky a
zrak – pupila i čočka, zrakový nerv je plně funkční.

12. týden: Dítě má vytvořeno již všechny funkční orgány, oči jsou však stále zavřené a chráněné
víčkem. Jako další se vyvíjí svaly, což vede ke zvýšenému pohybu dítěte. Na prstech rostou drobné
nehty, kosti nabývají pevnosti a dítě je schopno vnímat zvuky na základě vibrací.

V následujících dvou týdnech – 13 a 14. týden, je plně vyvinuta chuť a čich a dítě je schopno
reagovat na intenzitu osvětlení.

V 16. týdnu začínají růst řasy a obočí, tělo pokrývá lanugo, vytváří se klouby, nervový systém začíná
fungovat a dochází k sekreci hormonů štítné žlázy. Poprvé během 16. – 20. týdne můžeme rozeznat
pohlaví dítěte, protože pohlavní orgány jsou již ultrazvukem rozeznatelné.

20. týden: Na hlavičce se objevují vlásky, tvoří se základ pro chrup a všechny končetiny jsou dobře
vyvinuty. Začínájí se tvořit potní žlázy a mázek.
Ve 24. týdnu sluch již plně funguje a dítě je schopno reagovat na zvuky z vnějšího prostředí, oči jsou
však stále zavřené – otevírat se začnou až od 28. týdne. Tímto obdobím nastává zlom, kdy je dítě
schopno přežít i mimo dělohu. Většina orgánů, kromě plic, částí trávicí soustavy a mozku, je plně
vyvinuta. Dýchací systém se vyvíjí až jako poslední, důležitá je tvorba surfaktantu, bez něhož dítě
není schopné samostatně dýchat.
Od cca 29. týdne se krvetvorba odehrává již pouze v kostní dřeni (během vývoje částečně probíhala
krvetvorba i v játrech a ve slezině plodu).

K porodu v termínu dochází mezi 38. a 40. týdnem, dítě váží přibližně 3 300 gramů a měří přibližně
50 cm.

Kmenové buňky (stem cells)

= buňky s neomezenou schopností sebeobnovy
mitotickým dělením vzniká:

● 1 buňka identická s mateřskou (kmenová buňka)

● 1 buňka se schopností diferenciace (odlišení od ostatních buněk organismu)
Typy kmenových buněk:

● totipotentní – schopnost vytvořit celého nového jedince – embryoblast a trofoblast (= zygota)

● pluripotentní – schopnost diferenciace v jakoukoliv buňku lidského těla, ale NE trofoblast (=
embryonální buňky)
● unipotentní – schopnost diferenciace v jeden buněčný typ (= např. ze spermatogonie se
vyvine spermie)
● multipotentní – schopnost diferenciace ve více buněčných typů (= např. hematopoetické
kmenové buňky – vznikají erytrocyty, leukocyty, trombocyty)

Tkáně lidského těla

Tkáně můžeme definovat jako soubor morfologicky podobných buněk se stejnou nebo podobnou
funkcí, jenž se vyvíjí ze zárodečných listů (ektoderm, mezoderm, entoderm). Soubor tkání dále tvoří
orgány lidského těla.

Na základě strukturních a funkčních znaků rozlišujeme čtyři typy tkání: epitelovou, pojivovou,
svalovou a nervovou.
Epitelová tkáň
Tkáň je tvořena velkým množstvím těsně na sebe naléhajících buněk, které spolu drží díky
mezibuněčným spojům. Prostory mezi buňkami vyplňuje nepatrné množství mezibuněčné hmoty.
Epitelová tkáň nemá cévní zásobení. Vyvíjí se ze všech tří zárodečných listů (ektodermu,
mezodermu, entodermu).

Epitelovou tkáň najdeme:

● na povrchu těla
● jako výstelku dutých orgánů a vývodů žláz
● jako respirační oddíl plic
● jako hlavní stavební složku některých orgánů – ledviny, endokrinní žlázy …

Epitely dělíme na základě dvou kritérií do několika skupin:

Rozdělení na základě uspořádání buněk v epitelu

● Epitely trámčité
○ epitelové buňky jsou seřazené do trámců
○ játra, adenohypofýza, kůra nadledvin
● Epitely plošné
○ buňky seskupené do plochy v jedné nebo mnoha vrstvách
○ krycí, respirační, resorpční a smyslový epitel
● Epitely retikulárně uspořádané
○ buňky jsou rozvětvené a vzájemně propojené
○ sklovina, brzlík

Rozdělení epitelů na základě funkce

Krycí epitel
● komplexy buněk krycího epitelu kryjí povrch těla nebo vystýlají vnitřek orgánů a tělních dutin
● skládá se z jedné nebo více vrstev buněk

Jednovrstvené epitely
● buňky jsou seřazené v jedné vrstvě
● rozdělení jednovrstevného epitelu na základě tvaru buněk

Jednovrstevný plochý (dlaždicový) epitel

 ● buňky jsou plochého tvaru
● na povrchu pleury, perikardu, ve středoušní dutině

Jednovrstevný kubický epitel

○ buňky mají tvar pěti-sedmibokých hranolů

○ v průdušinkách a žlázových vývodech

Jednovrstevný cylindrický epitel

○ buňky jsou vysoké, válcovitého tvaru

○ výstelka trávicí trubice od žaludku po konečník, dělohy
Víceřadý cylindrický epitel s řasinkami

○ buňky mají různé velikosti (připomínají vrstevnatý epitel), ale všechny nasedají na
bazální membránu (ve stejné úrovni = tvoří jen jednu vrstvu).
○ výstelka nosohltanu, hrtanu, průdušnice, průdušek

Vrstevnaté epitely
● buňky naskládané ve více vrstvách nad sebou
● rozdělení vrstevnatého epitelu na základě tvaru buněk v nejsvrchnější vrstvě

Vrstevnatý dlaždicový epitel

 ○ pokryv orgánů, které jsou vystaveny nadměrné mechanické, chemické, tepelné zátěži
○ nerohovějící epitel – dutina ústní, hltan, jícen, pochva
○ rohovějící epitel – pokryv povrchu těla = epidermis

Vrstevnatý cylindrický epitel

○ buňky jsou cylindrického a polyedrického tvaru

○ výstelka mužské močové trubice

Přechodný epitel

○ buňky jsou polyedrické a ploché (povrchové)

○ výstelka ledvinné pánvičky, močovodu, močového měchýře
Žlázový epitel
● je součástí struktury žláz
● rozlišujeme jednobuněčné a mnohobuněčné žlázy

Jednobuněčné žlázy

● tvořené jednotlivými buňkami, které jsou vsazené do epitelu jiné funkce

● patří sem například tzv. pohárkové buňky – v epitelu dýchacích cest, tenkého a tlustého
střeva

Mnohobuněčné žlázy

● tvořené seskupením žlázových buněk

● podle charakteru sekretu je dělíme na mucinózní, serózní a smíšené
○ Mucinózní žlázy – žlázky ve dvanáctníku a žaludku
○ Serózní žlázy – příušní žláza
○ Smíšené žlázy – podjazyková a podčelistní žláza

Resorpční epitel
● slouží k vstřebávání látek z vnějšího prostředí (např. střevního obsahu) do krve
● buňky jsou opatřené mikroklky

Respirační epitel
 ● zabezpečuje výměnu plynů mezi vzduchem a krví
● vystýlá průdušinky a alveoly
● tvořený dvěma typy pneumocytů

Smyslový epitel
● skládá se ze smyslových a podpůrných buněk
● zajišťuje příjem informací z vnějšího a vnitřního prostředí

Svalový epitel
● u člověka se vyskytuje v potních a slinných žlázách
● kontrakce buněk působí na odvádění sekretu ze žlázových vývodů

Pojivová tkáň
Máme tři typy pojivové tkáně – vazivo, chrupavku a kost. Všechny pojivové tkáně mají společný
původ z mezenchymu. Mezenchym je tkáň, která vzniká vycestováním buněk mezodermu mezi
ektoderm a entoderm. Stavba všech pojivových tkání je shodná, tvoří je buňky a mezibuněčná hmota.

Vazivo
Vazivo má funkci vitální (zásobárna látek, tvorba protilátek) a mechanickou (odolnost proti tlakovým a
tahovým silám). Hraje také důležitou roli v hojení ran a defektů (regenerační kapacita fibroblastů).
Strukturně se skládá z vazivových buněk a mezibuněčné hmoty.

Buňky vaziva:
 ● Fibroblasty – tvorba mezibuněčné hmoty
● Fibrocyty – vznik z fibroblastů, stavební opora vaziva
● Retikulární buňky – produkce kolagenu
● Pigmentové buňky – syntéza melaninu
● Tukové buňky – zásobárna tuků
● Makrofágy – fagocytární funkce
● Leukocyty – imunitní reakce
● Žírné buňky – obsahují heparin

Podle typu buněk a mezibuněčné hmoty rozlišujeme několik typů vaziva:

Rosolovité vazivo
● skládá se z fibroblastů a mezibuněčné hmoty (= retikulární vlákna)
● v pupečníku, duhovce, dřeni dočasných zubů

Řídké kolagenní vazivo

● skládá se z fibroblastů, makrofágů, leukocytů a mezibuněčné hmoty (= kolagenní a elastická
vlákna)
● nejrozšířenější typ
● většina sliznic, podslizniční vazivo, výplň mezi orgány

Husté kolagenní vazivo

● skládá se hlavně z fibroblastů a mezibuněčné hmoty (= kolagenní vlákna)
● šlachy, vazy, bělima, škára

Elastické vazivo
● skládá se především z elastických vláken (mezibuněčná hmota), buněk je málo
● tvoří hlasové vazy, vazy páteře

Retikulární vazivo
● skládá se z retikulárních buněk a mezibuněčné hmoty (= retikulární vlákna)
● tvoří nosnou síť pro buňky kostní dřeně, sleziny, lymfatických uzlin

Chrupavka
Chrupavka má hlavně podpůrnou funkci. Strukturně se skládá z buněk – chondrocytů a
mezibuněčné hmoty. Nemá cévní zásobení a není schopná se sama regenerovat při poškození.
Výživu chrupavky zajišťuje její vazivový obal perichondrium.
Podle morfologických znaků rozlišuje tři typy chrupavky:

Hyalinní chrupavka
● lehce namodralá
● tvoří skelet plodu během vývoje
● v dospělosti tvoří chrupavky žeberní, některé chrupavky laryngu, průdušnice a kryje kloubní
plošky většiny kloubů

Elastická chrupavka
● lehce žluté zbarvení
● velice ohebná a elastická
● tvoří podklad ušního boltce a Eustachovy trubice

Vazivová chrupavka
● nemá perichondrium
● tvoří meziobratlové ploténky, stydkou sponu a pokryv některých kloubních plošek

Kost
Kost tvoří oporu těl vyšších obratlovců. Od vaziva a chrupavky se liší tvrdostí a pevností. Skládá se
z kostních buněk (osteoblasty, osteocyty a osteoklasty) a mezibuněčné hmoty (kostní matrix),
která obsahuje oproti ostatním pojivům vysoký podíl anorganických látek (50 % celkového objemu).

Kost je blíže probrána v kapitole Pohybový systém.

Svalová tkáň
Svalová tkáň má schopnost se stahovat a vytvářet nebo měnit mechanické napětí. Zajišťuje pohyb
organismu v prostoru, dále zajišťuje peristaltické pohyby orgánů, změny průsvitu cév a
pravidelné stahy srdce. Rozlišuje se svalová tkáň kosterní, srdeční a hladká.

Svalová tkáň je blíže probrána v kapitole Pohybový sytém.

Nervová tkáň
Nervová tkáň je velmi specializovaná. Její funkcí je přijímat signály, třídit signály a zabezpečení
jejich šíření. V organismu je soustředěna v podobě mozku, míchy a v podobě hustých sítí prostupuje
téměř všechny další tkáně a orgány. Tkáň se skládá z nervových buněk – neuronů a podpůrných
buněk – neuroglií.

Nervová tkáň je blíže probrána v kapitole Nervový systém.