Univerzita Palackého v Olomouci

Katedra psychologie Filozofické fakulty

MENTÁLNÍ AKTIVIZACE SENIORŮ

NA ODDĚLENÍ NÁSLEDNÉ PÉČE

Diplomová práce

Autor: Mgr. Markéta Šrámková

Vedoucí práce: PhDr. Radko Obereignerů, Ph. D.

Olomouc
2009
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a všechny použité prameny
řádně citovala a uvedla.

V Praze 25. března 2009 …………………………………………….

Jméno a příjmení autora: Markéta Šrámková, Mgr.

Název diplomové práce: Mentální aktivizace seniorů na oddělení následné péče

Název práce v angličtině: Mental activization of seniors at department of

consecutive care

Katedra: Psychologie

Vedoucí diplomové práce: PhDr. Radko Obereignerů

Rok obhajoby: 2009

Anotace v češtině
Cílem práce bylo ověření efektivity neuropsychologické rehabilitace u
hospitalizovaných seniorů se stanovenou diagnózou demence. V teoretické části je
věnován prostor problematice stárnutí a využití kognitivní terapie u seniorů s demencí.
Také je zde zmíněn částečný přehled výzkumů týkajících se paměti a neuropsychologické
rehabilitace. Praktická část je zaměřena na zjištění možnosti či nemožnosti pozitivního
ovlivnění kognitivních funkcí, které jsou v průběhu onemocnění postupně degradovány.
Po dobu 3 měsíců byl s hospitalizovanými seniory vysokého věku a s rozvinutou demencí
prováděn kognitivní trénink. Před započetím tréninku a po jeho ukončení byla provedena
diagnostika pomocí Addenbrookského kognitivního testu a pomocí Geriatrické škály
deprese. Lze říci, že výsledky výzkumu potvrdily mírně pozitivní vliv neuropsychologické
rehabilitace na stav některých kognitivních funkcí. Trénování paměti je jednou z možností,
jak zajímavým způsobem zkvalitnit život seniorů v ústavní péči.

Anotace v angličtině
The aim of the thesis was to verify the effectiveness of neuropsychological
rehabilitation of hospitalized seniors with diagnosis of dementia. In theoretical part we deal
with problems of aging and the use of cognitive therapy for seniors with diagnosis of
dementia. There is also partial survey of research dealing with investigation of memory
and neuropsychological rehabilitation. Practical part is focused on detection of the
possibility or impossibility of positive influence on cognitive functions that are, owing to
the illness, gradually degraded. For the period of three months cognitive training was
performed with seniors who were hospitalized, of high age, and with highly developed
dementia. Before the start of the training and after the end of it there was implemented
diagnostics by means of Addenbrooke`s Cognitive Examination and by means of Geriatric
Depression Scale. We can conclude that the results of the research proved a slightly
positive impact of neuropsychological rehabilitation on the status of some cognitive
functions. Training of memory is one of the ways how to improve life of hospitalized
seniors in an interesting way.

Klíčová slova v češtině

Stárnutí, paměť, demence, kognitivní trénink

Klíčová slova v angličtině

Aging, memory, dementia, cognitive training

Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Radku Obereignerů, Ph.D. za podnětné a
cenné rady a pomoc při zpracovávání diplomové práce.
Obsah

Úvod.......................................................................................................................................5
1 Stárnutí...........................................................................................................................7
1.1 Biologické stárnutí.................................................................................................8
1.2 Psychické stárnutí...................................................................................................9
1.3 Sociální stránka stárnutí.......................................................................................10
2 Paměť...........................................................................................................................12
2.1 Klasifikace typů paměti........................................................................................12
2.2 Modely paměti.....................................................................................................13
2.2.1 Dlouhodobá paměť.......................................................................................15
2.2.2 Tulvingův model organizace paměti............................................................17
2.3 Zapomínání a jeho příčiny...................................................................................17
2.4 Stáří a paměť, norma a patologie.........................................................................18
3 Demence.......................................................................................................................19
3.1 Demence a její typy..............................................................................................20
3.1.1 Specifické znaky u kortikální a subkortikální demence...............................20
3.2 Diagnostická kritéria demence.............................................................................21
3.3 Demence u Alzheimerovy choroby......................................................................23
3.3.1 Stádia rozvoje syndromu demence...............................................................23
3.4 Ischemicko – vaskulární demence.......................................................................25
3.5 Daignostika demencí............................................................................................25
3.6 Symptomy............................................................................................................28
3.6.1 Kognitivní symptomy...................................................................................28
3.6.2 Poruchy emotivity........................................................................................29
3.6.3 Behaviorální symptomy...............................................................................30
3.6.4 Funkční obtíže..............................................................................................30
3.7 Terapie..................................................................................................................31
3.8 Aktivizace klientů s demencí...............................................................................32
4 Senioři v nemocničním zařízení...................................................................................35
4.1 Nabízené aktivity v nemocnicích.........................................................................36
5 Neuropsychologická rehabilitace.................................................................................37
5.1 Plasticita mozku...................................................................................................38
5.2 Rehabilitace poruch paměti..................................................................................39
6 Trénink paměti.............................................................................................................41
6.1 Metoda Stengelové...............................................................................................42
6.2 Organizace tréninkových skupin..........................................................................43
6.3 Obecné schéma setkání........................................................................................44
6.4 Cvičení zaměřená na rozvoj paměti.....................................................................45
6.5 Paměťové techniky...............................................................................................47
6.6 Další paměťové postupy.......................................................................................50
7 Vzdělávání seniorů.......................................................................................................52
7.1 Schopnost učení ve stáří.......................................................................................53
7.2 Celoživotní vzdělávání seniorů v ČR...................................................................54
8 Cíle výzkumu...............................................................................................................56
9 Pracovní hypotézy........................................................................................................56
10 Metodika práce.........................................................................................................57
 10.1 Základní soubor....................................................................................................57
10.2 Kontrolní soubor..................................................................................................58
10.3 Metoda výzkumu..................................................................................................59
10.4 Postup...................................................................................................................60
10.4.1 Vstupní testování u základního souboru......................................................61
10.4.2 Kognitivní trénink........................................................................................61
10.4.3 Kontrolní soubor..........................................................................................62
10.4.4 Opakované testování u základního souboru.................................................63
11 Výsledky..................................................................................................................64
12 Diskuse.....................................................................................................................74
13 Závěr........................................................................................................................80
14 Seznam použité literatury.........................................................................................82
15 Přílohy......................................................................................................................85
1 Úvod

Téma diplomové práce jsem si zvolila záměrně, neboť mentální aktivizaci chápu
jako nedílnou součást psychosociální rehabilitace seniorů. Tento druh péče poskytuji
hospitalizovaným seniorům již šestým rokem v rámci svého zaměstnání v nemocnici. Při
dlouhodobějších hospitalizacích na nemocničních lůžkách je důležité nabídnout seniorům
kromě kvalitní zdravotnické a ošetřovatelské péče ještě „něco navíc“ - něco co jim pomůže
lépe vyplnit a strukturovat den v nemocnici a vylepší jejich subjektivní vnímání sebe sama
jako osoby, která ještě spoustu věcí dokáže a má druhým lidem stále co předat.
Každý z nás žije individuální a neopakovatelný život a proto také každý z nás
prožívá a pociťuje stárnutí způsobem zcela individuálním a neopakovatelným. Dnes je
známo, že stárnutí a vlastní stáří odpovídá kromě dědičných vloh do značné míry stylu
života, kterým lidé žijí hlavně ve středním věku.
Fyzická a duševní pasivita je pro každého, a zejména pro stárnoucího člověka,
nezdravá a dokonce nebezpečná. Lidský organismus se skládá z orgánů a orgánových
systémů a každý orgán v lidském těle má typickou strukturu, přirozenou funkci, tj.
„povinnost“ cosi vykonávat. Lidský organismus je stavěn pro činnost a aktivitu. Pokud je
delší dobu v nečinnosti, může to vést k jeho ochabnutí či atrofii. „Lenivět znamená
rezivět“. Rezivět může ovšem i duševní a rozumová schopnost člověka, není-li vědomě
„trénována“. Nároky na intelekt a psychiku člověka a na jeho adaptační schopnosti se stále
zvyšují, neboť držet krok s rostoucím množstvím poznatků, se zvyšujícími se požadavky
na výkonnost v nových, stále se měnících podmínkách, je velmi náročné. Duševní a tělesná
aktivita a souhra mezi těmito dvěma složkami jsou základem dobrého zdraví člověka a
také kvalitního a nenásilného přechodu do seniorského věku.
V teoretické části je věnován nejprve prostor problematice stárnutí a jeho vlivu na
kvalitu lidského života. Následují kapitoly zaměřené na paměť a její fungování, na které
navazuje zpracování problematiky demence. V závěru je podán přehled o kognitivním
tréninku, neuropsychologické rehabilitaci a částečný přehled výzkumů v této oblasti.
Cílem praktické části bylo zjistit, zda se po tříměsíčním kognitivním tréninku s využitím
vlastnoručně sestaveného programu podaří pozitivně ovlivnit některou z kognitivních
funkcí u hospitalizovaných seniorů se stanovenou diagnózou demence.
Po zhodnocení výsledků jsem dospěla k závěru, že trénování paměti je jednou
z možností, jak nenásilným a zábavným způsobem zkvalitnit život seniorů v ústavní péči.

4
 Trénink paměti není omezen pouze na procvičování paměťových funkcí, ale
ovlivňuje i schopnost koncentrace, myšlení a v neposlední řadě fantazii. Přínosem je také
pravidelné setkávání seniorů, které vede k navázání nových sociálních vazeb.

5
2 Stárnutí
V současné době se problematice stáří a stárnutí věnuje velká pozornost, neboť
demografický vývoj ukazuje strmě stoupající podíl seniorů v populaci a zároveň se
prodlužuje délka života. Stáří je možno definovat jako pozdní fáze přirozeného
ontogenetického vývoje člověka s projevy a důsledky involučních změn (morfologických a
funkčních), které probíhají specifickou rychlostí a s výraznou individuální variabilitou
(Kalvach a kol., 2004). Stejně jako ostatní vývojová období má i stáří své kritické
vývojové periody a uzlový ontogenetický bod, za který je považován věk 75 let.
Stáří je podle R. Havighursta charakterizováno šesti vývojovými úkoly:
 přizpůsobovat se úbytku tělesných sil a zdraví,
 přizpůsobovat se odchodu do důchodu a snížení příjmů,
 vyrovnat se se smrtí životního partnera,
 vytvářet kladné vztahy uvnitř vlastní věkové skupiny,
 vycházet vstříc sociálním a veřejným závazkům,
 zajistit si podmínky pro uspokojivou životosprávu.
Pro doplnění je možné stáří rozdělit také podle kalendářního věku (dle SZO z 60.
let 20 stol.)
 65 – 74 let: mladí senioři
 75 – 84 let: staří senioři
 85 – a více let: velmi staří senioři

Stáří je provázeno velkým množstvím změn, souvisejícími s biologickými projevy

stárnutí, specifickou psychologickou problematikou a změnou sociální situace a postavení
starého člověka ve společnosti. Samotné stáří není chorobou, organismus starého člověka
je pouze zatížen větším množstvím chorob, které nutně nemusí vést ke ztrátě soběstačnosti.
Úkolem moderních geriatrických oborů je prodloužení aktivního období života, zachování
soběstačnosti a dostatečná nabídka smysluplných aktivit. Další podkapitoly se budou
podrobněji věnovat jednotlivým změnám, které ve stáří nastávají a jejich významu pro
život jedince.

6
 2.1 Biologické stárnutí

Proces stárnutí provází velké množství fyziologických změn a je možno jej

charakterizovat jako involuční proces, který postihuje všechny orgány a tkáně a jehož
působením dochází k úbytku jejich funkcí.
Zevní projevy stárnutí se dají pozorovat na kůži, kde dochází ke ztenčování
pokožky a tvorbě vrásek, zároveň se mění i kvalita kožních adnex, ubývá množství
vlasových folikulů, vlasy se ztenčují a mění se jejich barva v důsledku úbytku vlasového
pigmentu. Současně se změnami kůže je dobře pozorovatelná i změna postavy. Ve stáří
dochází k úbytku svalové tkáně a celá postava se snižuje následkem atrofie
meziobratlových plotének.
Méně nápadné jsou změny v ostrosti smyslového vnímání. Vlivem stárnutí dochází
k jeho poklesu. Snižuje se schopnost akomodace oční čočky a tím je způsobeno horší
rozeznávání blízkých předmětů- presbyopie a musí se korigovat brýlemi. Problémem
bývají také atrofické změny ve sluchové dráze, které vedou k poklesu schopnosti
rozeznávat nejprve vysoké tóny, a později se snižuje i schopnost rozumět mluvené řeči.
Staří lidé často tento nedostatek skrývají. Při komunikaci s takto postiženým člověkem je
nutné dodržovat určité zásady (pomalá a zřetelná řeč), jinak se vlivem špatné komunikace
stává podrážděným a izoluje se od okolí. V osmém deceniu dochází také k otupení chuti a
čichu.
Další změny postihují kardiovaskulární a respirační systém, dochází ke snížení
výkonnosti srdce a úbytku pružnosti cév, což má za následek zvýšení systolického tlaku.
Klesá váha plic a současně s ní i jejich vitální kapacita, která vede ke zhoršenému dýchání
při zvýšené námaze a k poklesu celkové výkonnosti.
Trávicí trakt je postižen ve všech svých oddílech. Nejvýraznější změnou je
postupná ztráta dentice, která způsobuje problémy nejen při příjmu potravy, ale i
v komunikaci- bezzubý člověk nevyslovuje přesně a některá slova se stávají
nesrozumitelnými. Žaludeční sliznice atrofuje a vlivem této atrofie dochází k absorpčním
poruchám, stejně je tomu i se sliznicí tenkého střeva. Snižuje se motilita tlustého střeva,
která může mít za následek habituální zácpu.
Ve vylučovacím systému dochází k poklesu glomerulární filtrace, hrozí zde
nebezpečí kumulace léků vlivem opožděného vylučování. Výrazným problémem je
inkontinence, která výraznou měrou limituje kvalitu života.

7
 Endokrinní žlázy snižují svou produkci, významný je pokles sekrece androgenů u
mužů a estrogenů u žen, který často vede k rezignaci na sexuální život, ačkoliv zde není
žádná překážka a realizace sexuálních potřeb by mohla pozitivně ovlivnit kvalitu života.
Ve stáří dochází také ke změnám ve stavbě nervového systému. Následkem procesu
stárnutí ubývá počet neuronů, které nejsou schopny regenerace, a jejich zánik je ve stáří
urychlen ukládáním stařeckého pigmentu - lipofuscinu. Vzhledem k úbytku a atrofii
neuronů mozkové kůry klesá i váha mozku. Dochází také k biochemickým změnám na
synapsích a ve vedení vzruchu na periferii. Rychlost se vlivem zmenšování průměru
nervových vláken snižuje, což zapříčiňuje jinou kvalitu psychických funkcí.

2.2 Psychické stárnutí

Významným faktorem provázející proces stárnutí je změna kognitivních funkcí. Už

v pátém deceniu se u některých osob objevují potíže s vybavováním si názvů a jmen,
dochází ke zpomalování psychomotorického tempa. Zdravý starý člověk ale dokáže řešit
zadané úkoly dobře, pokud není stresován časem. Typickým příkladem probíhajících změn
je snížená vštípivost a výbavnost, zejména je postižena krátkodobá paměť a s ní i fixování
nových poznatků, avšak ani tato skutečnost nevylučuje schopnost seniorů nadále se učit.
Starý člověk musí pouze vynaložit zvýšené úsilí při osvojování si nových poznatků, a proto
je vhodná neustálá mentální aktivita a podnětné prostředí. Naopak dlouhodobá paměť
zůstává neporušena a rychlost vybavování si starých poznatků se nemění.
Změny ve vštípivosti a výbavnosti vedou ke snížené adaptabilitě, která má za
následek obtížné přizpůsobování se novým situacím a prostředí. Starý člověk špatně snáší
změny ve svém zaběhnutém způsobu života a má sklony k stereotypii.
Další kognitivní funkcí, která se procesem stárnutí snižuje, je schopnost
koncentrace pozornosti. Starý člověk se obtížněji soustředí a velkým problémem je
rozdělování pozornosti na několik podnětů. A tato změna úzce souvisí se zvýšenou
únavností.
Ani emoce a osobnostní rysy nezůstávají zcela nedotčeny. Stáří je provázeno
sníženou dynamikou citového prožívání a jeho zužujícím se okruhem. Zároveň se objevuje
emoční labilita a v některých situacích sklony k dojetí, někdy bývá akcentovaná úzkostnost
a sklon ke střídání nálad. Ve stáří se zvýrazňují některé osobnostní rysy. Staří lidé již
nedokáží tak dobře hrát svou naučenou roli a často mívají sklony k egocentrismu.

8
 Ovšem stárnutí neznamená pouze samá negativa. S rostoucím věkem se řada věcí
krystalizuje a narůstá jejich kvalita. Dochází k modifikování životních orientace a hodnot.
Je známo, že inteligence a tvůrčí schopnost zůstávají zachovány do vysokého věku
především u lidí, kteří po celý život denně využívali svých mozkových a tvůrčích kapacit.
S dobrou adaptací na stáří souvisí také psychická pružnost a vědomé pěstování kladného
vztahu ke změnám. Nejdůležitějšími klady stáří je rostoucí rozvaha, vytrvalost a trpělivost.
Vysoká míra zkušenosti může při správném využití vést ke zkvalitnění myšlení a
osobnostní zralosti.

2.3 Sociální stránka stárnutí

Stárnutí a dosažení důchodového věku s sebou nese řadu změn v sociální oblasti
lidského života. Současný svět není příliš nakloněn seniorům a jejich potřebám a vlivem
prodlužujícího se věku přestal být starý člověk výjimkou. Stáří se stalo běžným sociálním
jevem a došlo k jeho degradaci. Erikson (1999) tento fakt popisuje jako proces, kdy se
z elity seniorů stala masa starých. Zejména ve společnostech s vysokou produktivitou
práce je degradace stáří nejcitelnější. Senioři již dosáhli postproduktivního věku a jsou
odkázáni na rentu od státu. Zároveň jejich situaci nepříznivě ovlivňuje rozvolnění
rodinných svazků, dlouhodobější závislost dětí na rodičích (studium, nedostatek bytů) a
oddělené bydlení, takže je narušena dřívější mezigenerační výměnná služba.
Jednou z nejvýraznějších změn, která stáří provází, je odchod ze zaměstnání do
starobního důchodu, kdy z dříve aktivního člověka, se spoustou povinností a plánovaným
časem, se stává penzista, bez povinností a se spoustou volného času. Průběh adaptace na
změněnou roli podmiňují osobnostní a sociální faktory jako např. individuální potřeba
práce, pracovní uplatnění, sociální a finanční potřeby, předdůchodové pracovní podmínky.
Odchodem do důchodu dochází k poklesu na společenském žebříčku, jež je způsoben již
dříve zmiňovanou degradací stáří.
Degradaci stáří se pokoušelo řešit několik teorií. První z nich je teorie aktivity,
popírající vliv kalendářního věku na kvalitu života člověka, který by se měl nadále věnovat
své profesi, dokud mu v tom nezabrání zdravotní potíže. Druhou je teorie stažení, která
propaguje předčasnou přípravu na odchod do důchodu, postupné vyvazování se z funkcí a
pracovních povinností a pěstování volnočasových aktivit. Třetí teorie antiageing

9
zdůrazňuje individualitu starého člověka a jeho potřeby, které jsou stejné jako potřeby
ostatní populace, je třeba pouze respektovat odlišné tempo seniorů.
Vzhledem k výše zmíněným okolnostem se stává jedním z největších sociálních
problémů seniorů po odchodu do důchodu ztráta programu. Vhodné je sestavit si náhradní
program, který by hodnotně naplnil život seniora. Strukturace volného času může mít
mnoho podob: od pěstování koníčků až po organizované aktivity nabízené společností.
Moderní doba nabízí dostatek možností, jak aktivně naplnit získaný volný čas. Existují
univerzity třetího věku, akademie, kluby aktivního stáří a kluby důchodců, které pro své
členy pořádají řadu aktivit. Jednou z nich bývají také kurzy trénování paměti.
Další významnou událostí, zasahující do života seniora, se stává jeho postupná
sociální izolace vlivem umírání přátel a vrstevníků a často i ztrátou životního partnera. Jde
o radikální změnu života, kdy následný proces adaptace je obtížný a dlouhodobý, a tuto
adaptaci značně podmiňuje kvalita zbylých primárních sociálních vztahů a schopnost
jedince navazovat a rozvíjet vztahy nové.
Významný podíl na sociální izolaci má také zhoršující se zdravotní stav a
přibývající dlouhodobé hospitalizace. Poté může následovat umístění seniora do ústavní
péče, kdy dochází nejen k vytržení z dosavadního způsobu života, opuštění důvěrně
známého místa domova, ale zejména ke ztrátě sociálních kontaktů s přáteli, se sousedy, se
kterými prožili „kus života“. Samotný přechod z domácího prostředí do ústavního je
provázen řadou adaptačních problémů, neboť pobyt ve společnosti dalších seniorů a
personálu má svá specifika. Potom je na kvalitě a zkušenostech personálu, jak konkrétní
situaci zvládne, aniž by senior trpěl pocity degradace a osamění.
Psychickou aktivitu ovlivňuje i kvalita prostředí, ve kterém starší člověk žije.
Záleží, zda se jedná o prostředí, které seniory podněcuje k vlastní psychické aktivitě, či
prostředí, které je zaměřeno převážně na péči. Přehnaně pečovatelské prostředí bere
seniorům možnost iniciativy a tlačí je do pasivní role. Podnětné prostředí, které si žádá od
starých lidí samostatnost a soběstačnost, zřejmě udržuje stupeň inteligence i ve stáří na
vyšší úrovni. Velmi důležitou roli zde hraje také rodina seniora, která může svým zájmem
či nezájmem výrazně ovlivnit kvalitu jeho života během pobytu v takovém zařízení.
Z předešlého stručného nárysu biopsychosociálních aspektů stárnutí je zřejmé, že
v této etapě lidského života je více než nutné dívat se na člověka jako na celek a
neoddělovat od sebe jednotlivé části lidského života. Ve stáří je akcentován vliv
zdravotního stavu na sociální stránku života včetně všech psychických důsledků, zároveň
je nezbytné akceptovat rozdílné individuální nároky starých lidí. V souvislosti s

10
prodlužováním života vystupují ve stáří do popředí otázky smysluplnosti a seberealizace
v seniorském věku - problematika naplnění života, splnění životního úkolu a zachování
identity v kontextu závažných osobních změn.

3 Paměť
Paměť je možné obecně charakterizovat jako schopnost organizmu zaznamenat,
uchovat a posléze nalézt určitou informaci. Bez paměti by se život skládal z momentálních
epizod, které by k sobě neměly žádný vztah. Nebylo by možné reflektovat svou existenci,
protože vývoj sebepojetí souvisí s kontinuitou vzpomínek.
Informace prochází v paměti třemi fázemi, kterými jsou vštípení (kódování),
uchování (retence) a vybavení (reprodukce). Vštípením je myšlena transformace
senzorických vstupů do podoby mentálních reprezentací, které lze uložit do paměti.
Retence je proces uchování zakódované informace v paměti po různě dlouhou dobu.
Nejedná se o pasivní proces, neboť údaje uložené v dlouhodobé paměti jsou dále
zpracovávány, tříděny a řazeny do nových souvislostí. Reprodukce je vyhledávání
informací v dlouhodobé paměti a jejich vyvolání zpět do vědomí. Vštípení i vybavení
může být bezděčné (spontánní) či záměrné (volní). Retence je naproti tomu vždy bezděčná
a lze ji ovlivnit pouze více či méně důkladným záměrným učením. Reprodukce se skládá
ze dvou forem a to ze spontánního vybavování a znovupoznání (rekognice).
U znovupoznání se jedná o rozpoznání toho, zda je podnět starý nebo nový.
Rekognice se často využívá při ověřování znalostí. Při spontánním vybavování se snažíme
najít v paměti údaje bez jakýchkoliv percepčních vodítek. Při ověřování schopnosti
volného vybavování je úkolem přečíst si seznam slov či jiných položek a za určitou dobu
je zopakovat. Metoda párových asociací spočívá v tom, že se jedinec seznámí s dvojicemi
slov, které spolu mohou, ale nemusí významově souviset. Poté je mu předloženo jedno
z nich a jeho úkolem je, vybavit si slovo, které s ním bylo asociováno.

3.1 Klasifikace typů paměti

Podle Kulišťáka (2007) je možné paměť rozdělit podle různých hledisek. Může být
rozdělena:
1. Podle analyzátorů na paměť zrakovou, sluchovou, hmatovou, čichovou a chuťovou.

11
 2. Podle předpokládané doby uchování paměťového záznamu na paměť krátkodobou
(ultrakrátkou), střednědobou a dlouhodobou. Dlouhodobou paměť pak dále rozdělil
Tulving na paměť epizodickou, která zabezpečuje zapamatování konkrétních
událostí, mající svůj časový, prostorový a pocitový kontext, a paměť sémantickou,
která se týká našich vědomostí o světě a schopnosti jejich explicitního vybavení
(Tulvig,1972).
3. Podle vztahu k funkci hippokampu a vědomí můžeme paměť dělit na deklarativní
(slouží k zapamatování údajů a událostí, tedy odpovědi na otázky „kdo, co“) a
paměť nedeklarativní či procedurální (zabezpečuje zapamatování všeho ostatního,
tážeme-li se „jak“). Zástupně bývají používány další klasifikační pojmy a to paměť
explicitní (deklarativní) a paměť implicitní (procedurální).
4. Další možné dělení je podle A. D. Baddeleyho na paměť přímou (explicitní) a
paměť nepřímou (implicitní). Toto dělení je významné v souvislosti s poruchami
paměti. Paměť nepřímá umožňuje učení (tj. vytváření nových paměťových
záznamů) i při úplné amnézii.

3.2 Modely paměti

Nejznámějším modelem paměti, který navrhli Aktinson a Shiffrin v roce 1968,

rozděluje paměť na tři hlavní systémy. Jsou jimi již výše zmíněné:
 prchavá senzorická paměť;
 krátkodobá, aktivní, vědomá paměť s omezenou kapacitou;
 dlouhodobá paměť s hypoteticky neomezenou kapacitou.
Nejedná se o samostatné mentální jednotky, ale spíše o hypotetické psychické struktury.
Senzorická paměť uchovává informace přicházející ze smyslů jen krátkou dobu,
během níž je zpracovává a stanovuje jejich důležitost. Uchovává přesný obraz smyslových
podnětů, jakousi kopii senzorických zkušeností. Bezvýznamné podněty jsou zapomenuty a
důležité údaje jsou přesunuty dále do krátkodobé paměti k dalšímu zpracování. Součástí
senzorické paměti je i ikonická paměť (uchovává vizuální informace) a echolalická paměť
(slouží k podržení sluchových podnětů).
Krátkodobá paměť dokáže po dobu několika sekund podržet informaci, kterou
aktuálně potřebujeme ke svým psychickým aktivitám. Jak uvádí Plháková (2003) „ je
možno podržení údajů v tomto systému přirovnat k žonglování s vejci. Dokud s nimi

12
žonglujeme, jsou v naprostém pořádku. Jakmile přestaneme, je s nimi konec.“. Kromě
informací zprostředkovaných smysly, je zde možné uchovat také citové zážitky. Pokud
chceme nějaký psychický obsah udržet v krátkodobé paměti delší dobu, je dobré jej převést
do slov. Krátkodobá paměť obsahuje nejméně dva subsystémy- fonologickou (artikulační
smyčku), která se opírá o fonetickou podobu čísel či slov, a konceptuální paměť, v níž
uchováváme významy nebo myšlenky obsažené především v mluvené řeči a psaných
testech. Zajímavá je kapacita krátkodobé paměti, s níž se hojně pracuje při trénincích
paměti. Pohybuje se kolem čísla 7±2. Jednotlivé položky mohou být velmi jednoduché
(např. slova či čísla) nebo sdružené do smysluplných jednotek- chunks. Pokud se
jednoduché údaje podaří propojit do smysluplných jednotek, kapacita krátkodobé paměti
se výrazně zvýší. Existují rozmanité strategie, které napomáhají zapamatování si jmen,
číselných řad a dalších údajů (o těchto technikách je podrobněji pojednáno v kapitole
trénink paměti). I o další metodě, kterou jsou mnemotechnické pomůcky, je podrobněji
pojednáno dále. Kapacita krátkodobé paměti je i přes všechny techniky omezená (např.
prodloužením časového intervalu mezi prezentací podnětu a jeho vybavením).
Krátkodobá paměť je také někdy označována jako paměť pracovní či operační.
Dočasně v ní uchováváme jak data ze senzorických systémů, tak také data, která jsme si
vybavili z dlouhodobé paměti. Krátkodobá paměť je tedy oblastí lidské psychiky, v níž
probíhá aktuální mentální aktivita.
Další z modelů paměti předpokládá koncentrické uspořádání hlavních pamětních
systémů (Engle, 1994 in Plháková 2003). Pasivní dlouhodobá paměť se nachází na okraji,
zatímco blíže středu je umístěna pracovní paměť, což je aktivovaná složka dlouhodobé
paměti. Uvnitř pracovní paměti se nachází krátkodobá paměť. Pracovní paměť zahrnuje
oživené obsahy dlouhodobé paměti, které přesunuje do krátkodobé paměti a zpět.
Neméně zajímavý je model navržený Craikem a Lockhartem (1972). Podle tohoto
modelu závisí uchování informace v paměti především na kvalitě či hloubce jejího
zakódování. Informace může být zpracována na různých úrovních: od relativně
povrchního, „mělkého“ (shallow processing), až po hluboké zpracování (deep processing),
který vyžaduje určitý čas a duševní námahu. Craik a Lockhart se domnívají, že čím větší
úsilí vynaložíme na zpracování informace, tím snadnější je její pozdější vybavení. Za
velkou přednost této teorie je možné považovat to, že nevytváří nové psychologické
konstrukty, ale vychází ze subjektivní lidské zkušenosti.

13
3.2.1 Dlouhodobá paměť

Dlouhodobá paměť, vycházející z modelu Aktinsona a Shiffrin, je relativně pasivní

součástí paměti, která slouží k uskladnění velkého množství informací. Do dlouhodobé
paměti ukládáme nejen informace zprostředkované našimi smysly, ale také myšlenky, city,
představy či sny (tedy psychické obsahy pramenící především z vnitřních zdrojů).
Vštěpování údajů do dlouhodobé paměti probíhá záměrně nebo bezděčně. Při záměrném
ukládání někdy používáme mechanické opakování neboli memorování (učení se
slovíčkům, vyjmenovaným slovům či násobilce). Tento způsob není příliš efektivní. Lépe
je využít tzv. sémantického kódování. Jde o zapamatování si celkového, povšechného
významu slov, vět nebo delšího psaného či mluveného textu.
Většina současných autorů se přiklání k dělení dlouhodobé paměti na dva
subsystémy, a to na explicitní a implicitní paměť. Údaje ukládané do explicitní paměti
musí projít vědomím. Vštěpování informací do implicitní paměti může naproti tomu
probíhat bez účasti vědomí. Údaje zde uložené, jsou obtížně verbalizovatelné. Procedurální
paměť slouží pro uchovávání dokonale naučené, automatizované dovednosti (plavání, jízda
na kole) (Rathus, 1999, in Plháková 2003). V explicitní paměti uchováváme vzpomínky na
různé životní události a faktické znalosti o světě. Dále ji dělíme na dva relativně nezávislé
subsystémy- paměť epizodickou a sémantickou.
Epizodická paměť slouží dle Tulvinga k uchování a vybavení si událostí nebo
příhod, které jsou prostorově umístěny, časově datovány a subjektivně prožívány.
(Tulving, 1972, in Plháková 2003). Součástí epizodické paměti je dále tzv. autobiografická
paměť, v níž uchováváme vzpomínky na různé osobní zážitky, které se odehrály během
našeho života. Nejtrvalejšími obsahy autobiografické paměti jsou vzpomínky na osobní
zážitky, které měly výrazný emocionální doprovod.
Podle Tulvinga slouží sémantická paměť k uchování a využívání znalostí o slovech
a pojmech, jejich vlastnostech a vzájemných vztazích. (Tulving, 1972, in Plháková, 2003).
Sémantická paměť se liší od epizodické tím, že údaje v ní obsažené si pamatujeme bez
vztahu k času a místu jejich osvojení. Obsahem jsou konkrétní i abstraktní pojmy a
rozmanité faktické znalosti, které vyjadřujeme prostřednictvím jazyka. Kanadský
psycholog Paivio hovoří o tzv. duálním kódování paměťových stop. Mentální reprezentaci
tvoří verbální znak a s ním spojená vizuální představa. (Plháková, 2003).
Zajímavou otázkou, je jak kvalitu vybavování informace ovlivňují vnější okolnosti
či osobní vnitřní rozpoložení. Pokud jsme si nějaký materiál zapamatovali v určitém

14
prostředí, pak si ho v podobném prostředí vybavíme snáze než v úplně odlišných
podmínkách. Také se zdá pravděpodobné, že vybavování z dlouhodobé paměti je
snadnější, pokud je naše momentální psychické ladění podobné tomu, v němž jsme se
nacházeli při ukládání příslušné informace do paměti. Podle Gorgona H. Bowera
představují poznatky a pocity uzlové body v pamětní síti. Vznik určité emoce může vést
k aktivaci dalších uzlových bodů. Například radost může oživit vzpomínky na dřívější
úspěchy nebo motivovat jedince k dosažení ještě větších úspěchů prostřednictvím realizace
tvůrčích plánů. Neúspěch může naopak aktivovat „uzly“ spojené s dřívějšími zážitky
prohry či selhání. (Bower, 1981, in Plháková 2003). Bowerova teorie vysvětluje, proč je
obsah vzpomínek závislý na náladě. Máme-li špatnou náladu, zvyšuje se pravděpodobnost,
že si vybavíme negativní zážitky, Zatímco v dobré náladě se nám vybavují zkušenosti
s kladným citovým nábojem. Tento fenomén se označuje jako efekt kongruence.
Vztahy mezi pamětními procesy a emočním laděním objasňují mnohé potíže při
léčbě depresí. Depresivní lidé mají tendenci vzpomínat především na smutné životní
zkušenosti a obtížně si vybavují období, ve kterých se cítili lépe. Pokud se terapeutům
podaří tento začarovaný kruh prolomit a náladu pacienta zlepšit, začnou se mu vybavovat
radostnější okamžiky života.
V dnešní době se předpokládá, že procedurální paměť je jednou ze složek implicitní
paměti, do které často ukládáme postupy, které byly původně explicitní. K poznání tohoto
subsystému přispěli neurologové svými výzkumy amnézie (tj. ztrátou paměti). K té
dochází jen velmi zřídka, snad jen v pokročilých etapách demence. Nejdůležitější
nervovou strukturou, která se podílí na ukládání údajů do explicitní dlouhodobé paměti, je
hipokampus, lokalizovaný v podkorové oblasti mediálních temporálních laloků.
Neurologové se shodují v tom, že tato nervová struktura má klíčový význam pro vštípení si
nových údajů jako trvalých vzpomínek, ale není nezbytná pro vybavování si starých
vzpomínek. (Koukolík, 2000, str. 98-100).
Implicitní paměť je souborem několika různých subsystémů, jejichž fungování
zajišťují různé oblasti mozku. Patří k nim senzibilizace- „priming“, tj. znecitlivění vůči
relativně novým podnětům, které zajišťují senzorické oblasti mozkové kůry. Dalším
subsystémem je procedurální paměť, která formuje dovednosti a návyky. V implicitní
paměti dále probíhá jednoduché klasické podmiňování.
U zdravých lidí se procesy probíhající v explicitní a implicitní paměti vzájemně
doplňují a společně se podílejí na učení i vybavování si z paměti.

15
3.2.2 Tulvingův model organizace paměti

K vysvětlení vlastní činnosti paměti může posloužit Tulvingův model paměti- SPI
model (S = sériovost, P = paralelnost, I = nezávislost). Model vychází z předpokladu, že
podstata vztahů mezi různými kognitivními systémy je dána specifičností procesů
zpracování informace.
1. Informace je ukládána do systému sériově a ukládání do jednoho systému závisí na
úspěšném zpracování informace v některých systémech jiných, tedy výstup
z jednoho systému je vstupem do systému jiného.
2. Informace je „skladována“ v rozdílných systémech paralelně. „Sledovaná událost“
je každým systémem ukládána jako původní informace. Ukládání probíhá podle
specifik každého systému. Událost má tedy i vícenásobné paměťové důsledky
v odlišných oblastech mozku, do nichž má přístup. Různé systémy zpracovávají a
uchovávají tuto informaci paralelně.
3. Informace může být v každém systému a podsystému vyhledána bez důsledků na
vyhledávání odpovídající informace v systémech jiných. Z hlediska nalézání
informace jsou proto odlišné systémy nezávislé. (Kulišťák 2003).
Model SPI platí pro všechny kognitivní paměťové systémy, tj. systém percepčních
reprezentací, sémantickou paměť, primární neboli pracovní paměť a paměť epizodickou.

3.3 Zapomínání a jeho příčiny

Je zřejmé, že mnohé údaje, které jsme uložili do paměti, se z ní postupně ztrácejí
nebo je v ní nedovedeme najít. Zapomínání však nelze jednoznačně považovat za
nežádoucí proces. Je pravděpodobné, že chrání mozek (respektive mentální kapacitu) před
zahlcením a přetížením. Zdá se, že v ultrakrátké, krátkodobé a dlouhodobé paměti probíhá
zapomínání odlišně a řídí se rozdílnými principy. Existuje několik teorií, které se snaží
proces zapomínání vysvětlit.
První z nich je teorie rozpadu paměťových stop. Podle ní je příčinou zapomínání
v dlouhodobé paměti oslabení („blednutí“) nebo rozpad paměťových stop. Nejsou-li
neurofyziologické změny vyvolané učením občas reaktivovány, postupně se rozpadají.
Nervové spoje pak mohou být využity k vytváření novějších paměťových záznamů. Hlavní
příčinou zapomínání je tedy plynutí času. Tato teorie vcelku koresponduje s naší
každodenní zkušeností. Informace, které jsme si osvojili před několika lety, si zpravidla

16
vybavujeme hůře než nově naučené údaje. Ačkoliv zní tato teorie logicky, existuje řada
pochybností o její správnosti. Pochybnosti podporují i zkušenosti s hospitalizovanými
seniory, kdy ačkoliv je u nich vštípivost vážně narušena, vzpomínky na mládí i mnohé
školní znalosti zůstaly v jejich paměti relativně nedotčené.
Výsledky výzkumů dochází k závěru, že při znovupoznání je úbytek
zapamatovaného podstatně menší než u spontánního vybavování. Rozpad pamětních stop
je nepochybně důležitou příčinou zapomínání v senzorické a dlouhodobé paměti.
Smyslem účelného zapomínání je odstranění nepřesných, nepotřebných nebo
chybných informací z paměti. Údajům tohoto druhu je věnována menší pozornost než těm,
které pokládáme za důležité. Poměrně rychle jsou zapomínány pravidelně se opakující
zážitky. Také mnohé každodenní činnosti provádíme automaticky, proto je neukládáme do
explicitní paměti.
Teorie interference vychází ze skutečnosti, že podobné duševní obsahy uložené
v paměti na sebe působí rušivě, což ztěžuje jejich vybavování. Zvláště rušivě působí učení
se podobné látce krátce před reprodukcí (tzv. ekforický útlum). Interference je významnou
příčinou potíží při vybavování si z dlouhodobé paměti. V krátkodobé paměti způsobuje
interference přetížení její kapacity, což zpravidla vede k definitivní ztrátě určitých
informací. Narušené je také vybavování takových údajů, které nejsou v paměti zapojeny do
širších logických souvislostí.
Teorie ztráty vodítek (klíčů) vychází z předpokladu, že informace jsou
v dlouhodobé paměti utříděny do určitých kategorií a vzájemně propojeny do
sémantických sítí. Spoje mezi psychickými obsahy umožňují nebo usnadňují jejich
vybavování. Příčinou zapomínání je to, že se hledanou informaci nepodaří v dlouhodobé
paměti najít. Tento předpoklad je potvrzován známým zážitkem „mám to na jazyku“.
Volní úsilí působí v této situaci spíše rušivě a správný údaj zpravidla spontánně vstoupí do
vědomí poté, kdy o jeho vybavení přestaneme usilovat. Vybavování si z dlouhodobé
paměti může znesnadňovat, vychází-li z neefektivních či chybných vodítek.

3.4 Stáří a paměť, norma a patologie

U starých lidí je důležité rozlišovat mezi patologickými procesy poruch paměti a

běžnou stařeckou zapomnětlivost.

17
 Se stoupajícím věkem klesá schopnost plně se soustředit a přenášet pozornost
z jednoho objektu na druhý. Navíc často dochází ke zhoršování zraku a sluchu, takže
přijímané informace jsou zkreslené. Běžným problémem stárnoucích lidí je pamatovat si
nové informace a adaptovat se na nové podmínky. Proces učení probíhá pomaleji a senior
se dříve unaví. Všechny tyto okolnosti zasahují zejména funkci krátkodobé paměti.
Podstatnou skutečností ovlivňující výkon seniora je, že kromě vrozených dispozic a
involučních změn zde působí rozmanité nemoci, životní styl, aktuální celkový stav a
okolnosti. Zachování výkonnosti a úspěšnosti vyžaduje respektování specifických nároků-
včetně poučeného a vstřícného prostředí (Kalvach 1997). Vhodnou stimulací a tréninkem
se dají zmíněné psychické funkce udržovat ve velmi dobrém stavu a senior netrpí pocity
méněcennosti ze své „nedostatečnosti“. Dlouhodobá paměť se s věkem nemění, proto je
velmi vhodné využívat její kapacity k řešení různých situací na základě zkušenosti.
Psychickou a intelektuální výkonnost ve stáří ovlivňuje také vzdělání a
profesionální kvalifikace. Čím vyššího stupně vzdělání člověk dosáhne, tím lépe pracuje
jeho intelekt ve stáří. S tím souvisí také fakt, že lidé s vyšší profesionální kvalifikací
doplňují své znalosti a vědomosti po celý život, proto mají i v pokročilém věku vysokou
psychickou a intelektuální úroveň.
U patologických poruch se v souvislosti se stářím mluví nejčastěji o demenci.
Pokud se problematikou demence zabýváme, je nutné si uvědomit, že ne všechny hlubší
poruchy rozumových schopností jsou způsobeny touto nemocí. Často se na nich může
podílet deprese, toxický účinek léků nebo jiné onemocnění mozku. Pokud je senior správně
léčen, příznaky poruch paměti odezní. Problematice demence bude věnována další
kapitola.

4 Demence
Demence (pochází z latinského „demens“- „de“=mimo a „mens“=duch- „ten, kdo
ztratil ducha“)
Demence je označením pro syndrom, který postihuje přibližně 5% obyvatel nad 65
let a vzniká na základě organického poškození mozku. Je charakterizován postupným
úbytkem kognitivních funkcí, který se nejprve projeví v oblasti paměti a inteligence. Během
dalšího rozvoje tohoto syndromu bývají postiženy i další psychické funkce a dochází
k rozpadu osobnosti.

18
 Vzhledem k rostoucímu věku obyvatel se demence stala nejčastější organickou
poruchou ve stáří. Celková prevalence dementního syndromu stoupá ve stáří s dosaženým
věkem a nejvíce obtíží se vyskytuje v populaci nad 60 let. V procentuálních údajích se
jedná o 3-5 % osob s demencí ve věkové skupině 65-75 roků a až 40 % osob nad 85 let.
Většina z nich je ve stádiu rozvinuté demence hospitalizována nebo umístěna v domovech
důchodců a léčebnách dlouhodobě nemocných.

4.1 Demence a její typy

Rozlišujeme 3 základní typy demencí:
 Atroficko-degenerativní (60-70 % vzniklých demencí). Řadíme sem Alzheimerovu
nemoc, Pickovu chorobu, Parkinsonovy nemoc, Huntingtonovy choreu.
 Ischemicko-vaskulární (15-20 % vzniklých demencí). Do této skupiny patří
multiinfarktová demence a Binwangerova choroba
 sekundární, symptomatické (vyvolané jinými příčinami).

Klasifikace demencí podle MKN-10

1. demence u Alzheimerovy choroby
2. vaskulární demence
3. demence u chorob klasifikovaných jinde:
 demence u Pickovy choroby,
 demence u Creutzfeldovy-Jakobovy choroby,
 demence u Huntingtonovy choroby,
 demence u Parkinsonovy choroby,
 demence u infekce HIV,
 demence u ostatních chorob klasifikovaných jinde.
4. nespecifikované demence

4.1.1 Specifické znaky u kortikální a subkortikální demence

U kortikálních (korových) demencí dominuje:

 globální či ostrůvkovité poškození mozkové kůry,
 poruchy kognitivních funkcí s projevy agnózie (tj. neschopnost poznávat a
interpretovat smyslové vjemy), apraxie (tj. neschopnost vykonávat naučené

19
 složitější pohyby), fatické poruchy (tj. ztráta schopnosti vyjadřovat se mluvenou
řečí),
 deficity v zrakově-prostorových funkcích.
Řadíme sem Alzheimerovu nemoc, Pickovu nemoc a multiinfarktovou demenci.
U subkortikálních (podkorových) demencí dominuje:
 porucha podkorových struktur mozku,
 extrapyramidové projevy,
 projevy dysartrie (tj. motorická porucha projevující se porušenou artikulací),
dysfagie (porucha polykání),
 zpomalení myšlenkové činnosti,
 poruchy nálady (apatie, deprese),
 méně postižena je kognice a osobnost.
Zařazujeme sem vaskulární, tzv. lakunární demenci, demenci u Parkinsonovy nemoci a
Huntingtonovy chorei, demence toxicko-metabolické. U Huntingtonovy choroby je
porušeno neverbální porozumění a naopak Parkinsonova choroba je spojena s deficity
neverbální produkce.
Vaskulární demence, s poruchami mozkové tkáně v obou oblastech a
posttraumatické demence s narušením jak mozkové kůry, tak i podkoří, se zařazují ke
kortiko-subkortikálním, smíšeným či globálním demencím. (Topinková, Neuwirt, 1995)
U frontotemporální demence je relativně dobrá paměť (vázne výbavnost). Těžké poruchy
chování kontrastují s dobrými výsledky neuropsychologických testů.

4.2 Diagnostická kritéria demence

Obecná diagnostická kritéria pro demenci (Vágnerová, 2002)

1. Úbytek paměťových funkcí se odráží zejména v neschopnosti vštěpovat si a
uchovávat nové informace a učit se. Týká se krátkodobé paměti. Znalosti uložené
v dlouhodobé paměti nebývají v počáteční fázi onemocnění zasaženy. Během
progrese dochází k neschopnosti vybavovat si i starší vědomosti, návyky a
dovednosti. Je zde zasažena i paměť dlouhodobá.
2. Úbytek dalších kognitivních funkcí se týká především myšlení, kdy dochází k jeho
zpomalení- bradypsychismu, nevýbavnosti, rigiditě a stereotypii. Nemocný ztrácí
schopnost zpracovávat běžné informace, plánovat a rozhodovat se. Myšlení se zcela

20
 rozpadá, stává se inkoherentním- nesouvislým. Někdy dochází k rozvoji bludu,
jehož obsah bývá nejčastěji paranoidní. Postižený podezřívá a obviňuje své okolí
z krádeží peněz, věcí apod.
3. Poruchy vnímání vznikají přes zachované senzorické funkce. Nemocní nejsou
schopni rozpoznat předměty, osoby, atd.
4. Apraxie se projevuje jako neschopnost vykonávat motorické dovednosti, návyky,
užívat zcela běžné nástroje při neporušené motorice.
5. Postižení řeči odráží poruchy myšlení. Verbální projev se stává ulpívavým,
nevýpravným. Postižený přestává rozumět mluvené řeči a narůstá jeho nechuť
komunikovat s okolím.
6. Poruchy emotivity provází proces demence již od počátku, projevují se jako
nápadnosti v citovém ladění a sklon k emoční labilitě, výbuchům afektů a
motorickému neklidu. Pokročilejší stádium bývá provázeno citovou otupělostí a
apatií.
7. Poruchy motivace se projevují buď jako ztráta iniciativy a zájmu o cokoliv-
apaticko-abulický syndrom, nebo jako jednostranně akcentovaná motivace (potřeba
jídla).
8. Spánková inverze-posun cyklu spánku a bdění, který se projevuje denním spaním a
nočním bděním.
Existují faktory, které ovlivňují obraz demence. Platí zde, že v symptomech se
odráží život klienta. Při dobré znalosti „životního příběhu“ seniora dává řada symptomů
smysl a může nám pomoci ve správném přístupu k němu.
Faktory:
a) fyzikální vlivy- rozsah organického poškození, rychlost, jakou je mozek postižen,
somatický stav klienta,
b) psychické vlivy a osobnost- osobnost klienta a jeho obranné mechanismy, inteligence a
vzdělání, úroveň psychické přizpůsobivosti, současný psychický stres nebo konflikt,
c) sociální vlivy- stupeň sociální izolace nebo podpory, stupeň obeznámenosti
s prostředím, nedostatek či nadměrnost podnětů, které způsobují zmatenost.

21
 4.3 Demence u Alzheimerovy choroby

Většina případů této demence se rozvíjí ve věku mezi šedesátým pátým a

osmdesátým rokem. Etiologie tohoto onemocnění je multifaktoriální. V některých
případech byla prokázána dědičnost a za rizikový faktor se považuje stáří.
Rozvoj Alzheimerovy choroby je pozvolný, příznaky se projevují postupně a velmi
nenápadně. Porucha paměti se již od počátku manifestuje zapomnětlivostí, která
postiženým činí problémy v běžném životě, neustále něco hledají a tím se zvyšuje pocit
jejich nejistoty a napětí. Výpadky paměti kompenzují konfabulacemi, kdy odpovídají
přiléhavě podle situace, ale jejich odpověď nemá nic společného se skutečností. Počínající
onemocnění bývá zaměňováno s benigní stařeckou zapomnětlivostí. Rozvoj příznaků vede
ke ztrátě schopnosti orientovat se v čase a prostoru, dále v dané situaci a končí komplexní
dezorientací, kdy dochází ke ztrátě vlastní identity. Společně s poruchami paměti se
manifestují změny osobnosti a nápadnosti v chování, akcentují se negativní osobnostní
rysy, postižení přestávají dodržovat společenská pravidla. Postupně ztrácí zájem o
jakoukoliv činnost a upadají do celkové apatie. Mizí schopnost logicky uvažovat,
porozumět verbálním sdělením a provádět běžné denní činnosti. V konečném stádiu není
nemocný schopen sebeobsluhy, projevují se u něj poruchy spánkového rytmu,
inkontinence, obtížně zvladatelné poruchy chování a je nutná jeho hospitalizace, protože
v rodinném prostředí není možné zajistit veškerou péči.

4.3.1 Stádia rozvoje syndromu demence

Počáteční stádium demence není často zachyceno. Mylně je považováno za

příznaky stárnutí.
Mezi prvními příznaky se mohou objevit:
- horší vyjadřování, hledání slov,
- lehká porucha paměti, především deficit krátkodobé paměti,
- těžkosti s početními úkony a psaním,
- obtíže v nových situacích a vyhýbání se komunikaci se sociálním okolím,
- zhoršení paměti (zejména krátkodobé),
- zhoršení orientace v prostoru a čase, poruchy ve vizuálně- prostorovém vnímání,
- potíže s rozhodováním,

22
 - ztráta iniciativy a motivace,
- poruchy kritičnosti,
- úzkostnost, depresivní nálada, apatie či naopak agresivní chování,
- ztráta zájmu i o koníčky a oblíbené činnosti.

Ve středně závažném stádiu se projevy nemoci zvýrazňují a komplikují nemocnému

každodenní život. Nemocný:
- není schopen vést bez problémů samostatný život,
- vzrůstá u něj deficit krátkodobé i dlouhodobé paměti, objevují se poruchy řečové
komunikace,
- objevuje se ztráta schopnosti učit se, vybavit si novou informaci a abstraktně
uvažovat,
- dochází ke ztrátě náhledu do vlastních poruch a obtíží,
- nepamatuje si nedávné události a jména,
- zhoršuje se jeho soběstačnost,
- potřebuje pomoc s osobní hygienou,
- velmi špatně se vyjadřuje,
- může bloudit a chovat se nepřiměřeně dané situaci.

Pozdní stádium onemocnění je označováno jako „stav nesoběstačnosti“. Ztráta paměti

a orientace je již pokročilá a choroba způsobuje i zhoršení tělesného stavu. Nemocný:
- nepoznává příbuzné, přátele ani dobře známé předměty,
- vytváří mizivý oční kontakt s komunikující osobou,
- stále opakuje pohyby či bezesmyslná slova, často může být přítomný mutismus (tj.
oněmění),
- není schopen porozumět nebo se vyjádřit,
- bloudí a většinou i špatně chodí,
- neudrží moč a stolici,
- zůstává upoután na vozíku nebo lůžku, dochází ke ztrátě hybnosti.

23
 4.4 Ischemicko – vaskulární demence

Příčinou tohoto onemocnění je aterosklerotické postižení cév v mozku, často

následuje po prodělání cévní mozkové příhody. Její počátek je náhlý a rozvoj choroby má
stupňovitý průběh.

První známky jsou opět patrny v oblasti paměťových funkcí, kdy klesá schopnost
nemocného pamatovat si nové informace. Informace uložené v dlouhodobé paměti
zůstávají relativně dlouho vybavitelné. Postižený je schopen samostatného života
v rutinních podmínkách. Poruchy paměti si uvědomuje a velmi častá je reakce depresivním
laděním. Úbytek myšlení má postupný charakter, v počátcích se objevují výkyvy duševní
výkonnosti, které se projevují sklonem k stereotypii a rigiditou. Nemocní jsou snadno
unavitelní a postupně se stávají bradypsychickými. Na rozdíl od Alzheimerovy demence
zde nedochází k nahrazování chybějících myšlenkových obsahů konfabulacemi. Typickým
projevem vaskulární demence je emoční labilita, která se projevuje zvýšenou dráždivostí,
plačtivostí, sklonem k úzkostem, depresivnímu ladění a hypochondrickým steskům.
Osobnost nemocných se delší dobu výrazně nemění, dochází k akcentaci některých
negativních rysů (žárlivost, podezíravost, lakota apod.).

4.5 Daignostika demencí

Diagnostika demencí je v současné době problematická. Demence je syndrom,

který vznikl následkem onemocnění mozku, obvykle chronického nebo progresivního rázu,
u něhož dochází k narušení mnoha vyšších korových funkcí, včetně paměti, myšlení,
orientace, chápání, uvažování, schopnosti učení, řeči a úsudku. Vědomí není zastřené.
Zhoršení kognitivních funkcí je obvykle doprovázeno, někdy také předcházeno, zhoršením
kontroly emocí, sociálního chování nebo motivace. Ačkoliv pro stanovení diagnózy stačí
běžná klinická vyšetření, většina demencí bývá diagnostikována až v pozdějších stádiích,
kdy už je úbytek psychických funkcí značný a práce s postiženým a jeho je rodinou
obtížná.
Základními kroky diagnostického procesu jsou: podrobná anamnéza, fyzikální a
laboratorní vyšetření, vyšetření a cílené zhodnocení paměti a ostatních kognitivních funkcí,
včetně funkčního hodnocení pacienta. Neuropsychologické testovací baterie umožňují

24
definovat strukturovaný deficit osob s demencí. Většinou ale jen u osob s méně závažnými
kognitivními deficity u lehčích případně reverzibilních forem demence, kdy je pacient
schopen spolupracovat při časově a výkonnostně náročném vyšetření. Diamant a Vašina
(1998) „doporučují zaměření na kvalitativní změny u různých druhů demence za použití
krátkých zaměřených zkoušek kognitivních, fatických a percepčních schopností, které
specifikují hlavní charakteristiky projevů demence u daného pacienta, nikoliv pouze
přítomnost či nepřítomnost syndromu demence“. Pro zhodnocení kognitivních funkcí se
využívají kognitivní škály Mini-Mental-State Examination, Test kreslení hodin (Clock
test), Addenbrookský kognitivní test, dále pak Škála deprese pro geriatrické pacienty a pro
stanovení funkčního poškození Barthelův test základních všedních činností -ADL (Activity
Daily Living). V literatuře je uváděna Krátká škála kognitivních funkcí (BCRS), se kterou
nemá autorka zkušenosti.

Mini - Mental - State Examination (MMSE-dle Folsteina, 1975) Krátká škála

mentálního stavu

Test psychických funkcí zahrnuje vyšetření několika oblastí, které bývají u syndromu
demence postižené. Je vhodný pro stanovení kognitivního deficitu, určení jeho závažnosti
a monitorování průběhu. Test hodnotí aktuální stav kognitivních funkcí a patologické
hodnoty nemusí nutně znamenat demenci, ale jsou odrazem zhoršeného fyzického stavu
nebo zvýšené psychické zátěže. Je vhodný spíše pro monitoraci průběhu již rozvinuté
demence a selhává ve screeningu časných stádiích demence i Mírné kognitivní poruchy.
Trvá 10 až 15 minut, pomocí 30 otázek a činností zahrnuje zhodnocení orientace, okamžité
paměti a výbavnosti, pozornosti, fatických funkcí, gnozie a praxie. Hodnocení: bez
poruchy kognitivních funkcí- lehká- středně těžká- těžká demence. (Topinková, 1999)

Test kreslení hodin- Clock test- Clock Drawing Test. Během 5 až 10 minut umožňuje
využít realizaci kresby ciferníku hodin a určené polohy ručiček k hodnocení poruch
paměti, vizuálně-konstrukčních schopností a výkonných funkcí (představivost a vlastní
provedení). Vzhledem k tomu, že test je citlivý i pro diferenciální deficity (např. projevy
neglect syndromu) je doporučeno provádět jej společně s předchozím testem MMSE.
(Topinková, 1999)

Addenbrookský kognitivní test (ACE-R) Addenbrookeś Cognitive Examination. Jde o

jeden z bed-side testů, který je citlivý na záchyt časných stádií demence i Mírné kognitivní
poruchy (MCI). Má přesnější diagnostiku různých typů demence. Zaměřuje se více než

25
MMSE na paměť a podrobněji vyšetří i parientální a okcipitální lalok. Má 100 bodů, trvá
asi 20 minut a MMSE je jeho součástí (30 bodů ze 100). Test se zaměřuje na 5 oblastí:
paměť, slovní produkci, vyšetření orientace a pozornosti, komunikačních a jazykových
schopností a zrakově prostorových schopností. Výsledek rovný nebo menší než 90 bodů je
signálem pro podrobné vyšetření pacienta specialistou. Jedná se tedy o vyšetření
kognitivních funkcí, nejen paměti. Při porovnání s MMSE je jeho výhodou vyšetření
funkcí frontálního laloku (tj. exekutivních funkcí) a zrakově- prostorových schopností.

Škála deprese pro geriatrické pacienty- Geriatric Depression Scale (GDS) (Yesavage,
1983) se používá při diferenciální diagnostice demence a pomáhá nám odhalit depresivní
ladění pacienta, které může být příčinou snížené aktivity a celkových schopností. U
starších lidí bývá deprese spojena s poruchami koncentrace, vštípivosti, sníženým
psychomotorickým tempem a nerozhodností, která může vést až k neschopnosti provádět
běžné denní úkony. Je vhodná zejména pro pacienty ve vyšším věku. Diagnostika deprese
u pacientů s demencí je důležitá ze dvou důvodů: deprese může demenci napodobit
(pseudodemence) a je jedním z nejčastějších příznaků, který demenci doprovází. Test
obsahuje 15 otázek, na které pacient odpovídá ANO/NE, při získání více než 10 bodů se
jedná o manifestní depresi, která vyžaduje podrobné vyšetření psychiatrem.

Barthelův test základních všedních činností (ADL) hodnotí 10 základních

sebeobslužných činností, které jsou nezbytné pro samostatnou existenci. Pomáhá také
stanovit rozsah dopadu nemoci na funkční schopnosti pacienta a průběžně hodnotit vývoj
postižení, případně jeho úpravu rehabilitací. U pacientů s demencí pomáhá hodnotit
funkční ztráty v jejím průběhu. Podle potřeby pomoci druhé osoby se každá činnost
hodnotí:

 0 bodů- činnost nezvládá, musí ji provádět druhá osoba,

 5 bodů- činnost provede jen s pomocí druhé osoby,

 10 bodů- činnost provede samostatně.

Brief Cognitive Rating Scale- Krátká škála kognitivních funkcí. Škála zachycuje v pěti
oblastech kognitivní funkce (koncentrace a početní schopnosti, krátkodobá paměť,
dlouhodobá paměť, orientace, sebeobsluha a soběstačnost) sedm úrovní od absence poruch
a obtíží po výpadek funkcí v dané kognitivní oblasti. Vyšetření trvá 20 minut a využívá
škály pro strukturovaný klinický rozhovor s vyšetřovanou osobou či partnerem nebo
pečovatelem v případě nespolupráce. (Filip, 1997)

26
V rámci diagnostiky demence je třeba odlišit jiné příznaky, jakými mohou být například:

 Běžné změny ve stáří.

 Reakce na změnu prostředí.
 Poruchy nálad, zejména deprese.
 Reakce na obtížnou situaci.
 Somatické onemocnění se znaky selhávání sebepéče.

4.6 Symptomy

Symptomy, které nacházíme u demence, můžeme rozdělit do 4 celků:

I. kognitivní poruchy
II. poruchy emotivity
III. behaviorální poruchy
IV. funkční potíže

4.6.1 Kognitivní symptomy

1. Poruchy paměti:

 potíže se získáním nových informací,

 špatná orientace,
 opakování dotazů,
 konfabulace- „vymýšlení si“,
 úzkostlivost, špatné chápání situace.

2. Poruchy řeči:

 problémy v komunikaci, nedorozumění (pomůžeme opisem, synonymy),

 neporozumění myšlence,
 chybějící slova, rozsáhlé opisování, špatné řazení vět,

27
  chybí možnost předem naplánovat a vyhodnotit činnost, situaci.

3. Poruchy pozornosti:

 neschopnost začít a ukončit úkol, činnost,

 fixace na nepodstatnou část úkolu (lpění)- chápáno někdy jako vzdor,
 neschopnost vytěsnit rušivé podněty, není selekce důležitého,
 snížená schopnost reagovat,
 zmatené reakce.

4. Poruchy vnímání:

 neschopnost poznávat věci a lidi,

 mylný výklad podnětů (iluze),
 špatný odhad vzdálenosti,
 potíže najít cestu,
 z toho plynoucí úzkost a nejistota.

5. Poruchy úsudku:
 odmítání pomoci (špatně hodnotí situaci, nevnímá realitu),
 trvání na starých vzorcích chování,
 ztráta zábran,
 nepředvídání důsledků,
 chybějící představy o abstraktních věcech,
 tendence brát si věci osobně.

4.6.2 Poruchy emotivity

1. Poruchy nálad

Nejčastěji se setkáváme s depresivní poruchou. Stejně závažná je depresivní reakce

na životní změny způsobené onemocněním. V počátku si nemocný silně uvědomuje, že
ztrácí své dosavadní schopnosti. Mohou se objevit i úvahy o sebevraždě.

28
2. Oploštělá emotivita

Zvláště rodinu překvapí vymizení přiměřených emočních reakcí u nemocného.

Může to připomínat nezájem, neochotu se citově zapojit do života rodiny. Vymizení
citových reakcí doprovází snížení neverbálních projevů. Takový člověk se stává pro své
okolí nesrozumitelným.

3. Emoční labilita

Opakem oploštělých emocí je emoční labilita. Vyjadřované city jsou nepřiléhavé

situaci a rychle se střídá pláč a smích.

4. V pozdních stádiích ztráta vyšších citů

Tento projev je často zdrojem devalvujících postojů okolí. Nemocný ztrácí

představu o základních lidských postojích a hodnotách. Pokud má hlad, vezme si jídlo a
nepřemýšlí, zda není někoho jiného. Chybí stud, rozpadají se společenské zábrany.

4.6.3 Behaviorální symptomy

Poruchy chování:

1. Agresivní chování - od verbálních projevů po fyzické napadání.

2. Verbální naléhavost, opakování dotazů.
3. Agitovanost-zvýšená aktivita.
4. Nedodržování osobní hygieny.
5. Zpomalení, snížená vůle, ztráta zájmu.
6. Nezdrženlivé chování na veřejnosti (sexuální projevy, vyprazdňování, obnažování)

4.6.4 Funkční obtíže

Kognitivní poruchy vedou k postupnému zhoršování denních činností. Nezvládnutí

péče o sebe, domácnost, riziko úrazu či způsobení nehody vede často k umístění seniora do
ústavní péče.

Oblast denních aktivit lze orientačně otestovat testem bazálních denních činností-ADL.

29
 4.7 Terapie

U demencí není zatím možná kauzální terapie (zejména u Alzheimerovy choroby),

farmakoterapie se využívá k procesu zpomalení postupu choroby, k udržení stávajících
kognitivních funkcí a zvládání stavů, které proces demence doprovázejí (neklid, deprese).
Nejpoužívanějšími přípravky jsou nootropní látky, které chrání mozek před toxickými
noxami a působí antihypoxicky. U demencí vaskulárního typu se uplatňují vazodilatancia,
která zvyšují mozkový krevní průtok a normalizují distribuci kyslíku do tkáně. Při velkém
neklidu, delirantních stavech a spánkové inverzi se využívají neuroleptika a u depresivních
syndromů atidepresiva. Rozvoj farmakologie umožňuje lépe zvládat některé poruchy bez
větších vedlejších příznaků.

V rámci terapie by měl být sestaven rehabilitační program s realistickými cíli, které
se budou snažit o maximalizaci zachovaného potenciálu a uplatnění vhodných
kompenzačních strategií. Při postupujícím procesu demence pak o zpomalení
progresivních ztrát a o zachování co nejvyššího stupně samostatného života v aktuálním
stádiu nemoci. Stále větší důraz je kladen na přístup ke klientům, na vhodné uspořádání
prostředí, ve kterém se nachází, na zapojení rodiny a specialistů do plánování péče.

Psychoterapie geriatrických pacientů není v současnosti příliš rozšířena, ačkoliv je

pro účelnou a komplexní terapii nezbytná. U dementních pacientů se uplatňuje zejména
skupinová práce ve formě tréninkových skupin, které jsou zaměřeny na reaktivaci
zapomenutých dovedností, nácvik vhodných aktivit, práci s pamětí a navazování nových
kontaktů (Kalvach, 1997). Velmi vhodné jsou arteterapeutické, muzikoterapeutické a
petterapeutické postupy. Pracovní skupiny by měly být sestaveny ze seniorů, u kterých je
podobný stupeň postižení. Zařazování seniorů v pokročilejších stádiích demence mezi
seniory v počátečních stádiích vede k jejich demotivaci a depresivnímu ladění. Pro
skupinovou práci se nehodí pacienti postižení těžkou demencí. U nich je alespoň možné
pokusit se individuálním nácvikem zlepšit jejich orientaci a udržet stávající sebeobsluhu.

Kvalitní péče o klienty s demencí by neměla opomíjet dostatek mezilidských

kontaktů a dobrou komunikaci. Poruchy způsobené organickými změnami zvyšují
závislost klienta na jiných lidech. Dobrý kontakt s okolím jim může vrátit pocit jistoty a
bezpečí. Většina klientů trpí nedostatkem kontaktů a může je vyhledávat neadekvátním
způsobem. Neméně důležitá je také redukce poruch kognitivních funkcí. Do určité míry
je možné ovlivnit i ztrácející se schopnosti. Aktivity zaměřené na nácviky a podporu

30
samostatnosti zároveň umožňují klientům být v kontaktu s dalšími lidmi a vhodně vyplnit
čas. Je dobré mít na paměti, že člověk, který ztrácí své schopnosti, se obává kritického
hodnocení. Proto by si klient měl při všech aktivitách zažít úspěch a dobrý pocit z činností,
které se mu povedly.

4.8 Aktivizace klientů s demencí

Mezi vhodné aktivity pro klienty s demencí řadíme:

 kognitivní terapii (trénink paměti, orientace, nácvik základních dovedností),

 tělesná cvičení ve skupině, individuální fyzioterapii, bazální stimulaci,
 skupinovou terapii zaměřenou na trénink paměti,
 zájmové činnosti, poslech hudby, výtvarné a ruční práce,
 reminiscenční terapii,
 pomoc při zlepšení prostředí instituce či domova.

Mělo by se vždy jednat o smysluplné činnosti (z pohledu klienta). Tyto aktivity:

- jsou důležité pro sociální status klienta,
- jsou prováděny dobrovolně,
- mají smysl, který je klientovi zřejmý a pro něj přijatelný,
- zaručují úspěšný výsledek,
- vedle činností zábavných a odpočinkových jsou důležité i každodenní úkoly, které
jsou rovněž součástí smysluplného života.

Součástí práce s klienty je najít vyhovující míru aktivizace. Psychosociální

rehabilitace se zaměřuje na zvýšení aktivizace klientů a to takovým způsobem, který
odpovídá jejich zájmu, potřebám a aktuálnímu zdravotnímu stavu. Je nutné volit programy
vždy pro konkrétní skupinu klientů. Aktivita musí být dobrovolná a je skvělé, pokud je
možno utvářet program spolu s klienty a jejich blízkými. Rodina nám může poskytnout
cenné informace o klientových zálibách v minulosti. Při všech činnostech je vhodné řídit se
zásadou: CO-PROČ-JAK. Klient musí vědět, co bude dělat, proč je to pro něj důležité a
jakým způsobem se bude při práci postupovat.

Vhodný aktivizační program může obsahovat:

31
  Reflektování průběhu dne, aktivit. Zaměříme se na to, jak klient trávil den, co jedl,
s kým se setkal apod. Informace vhodně doplňujeme, nekonfrontujeme jej.
 Aktivity na podporu paměti. Ptáme se na zprávy v novinách či rozhlase, na děj
knihy či filmu, který klient sledoval.
 Zařadíme aktivity, při kterých je nutné zapojit kognitivní funkce. Jsou vhodné
společenské hry.
 Plánujeme spolu s klientem úkoly, které má za den zvládnout. Večer shrneme, zda
a jak se podařilo úkoly splnit. Vždy oceníme snahu.
 Všechny denní činnosti využijeme k tréninku. Vzpomínáme s klientem na
posloupnost činností, necháme ho připravit věci pro hygienu, stolování atd.
Bohužel se zhoršením demence klesá možnost realizovat některé aktivity.

Při společných aktivitách si klient jednak zlepšuje určitou schopnost, na kterou je

aktivita zaměřena, a jednak mu kontakt ve společnosti naplňuje potřebu blízkosti
s druhými a může přinášet lepší náladu. Skupinová aktivita může také přispět k poznání, že
podobné problémy mají i další lidé. Vynikající je, pokud se společné skupinové setkání
podaří naplnit také legrací a dobrou zábavou.

Při skupinové práci u klientů s demencí je vhodné zaměřit se zejména na jejich

sociální a interakční dovednosti. Ve skupině se díky zajímavým činnostem zvýší podíl
nanejvýš důležité „doby kontaktů s jinými lidmi“. Na začátku skupinové aktivity je
důležité skupinu pozitivně naladit a získat ji k aktivitě. Terapeut musí být připraven na
aktivní a časté podporování klientova snažení. Základem je povzbuzování a oceňování
sebemenšího náznaku vlastní tvorby. Často bývá úspěchem již klientova pasivní účast ve
skupině. Většina klientů se snadno unaví a nedokáže se delší dobu koncentrovat na jednu
činnost. Proto je výhodné postupně vystřídat více aktivit. Práce, vyžadující větší
soustředění a zapojující spíše kognitivní složky osobnosti, je vystřídána činností fyzickou a
opačně. Lépe se tak udrží zaujetí klientů pro práci a program získá na atraktivitě.

U mnoha seniorů se obecně jejich vztahy často zhoršují a sociální dovednosti se

vinou izolace a osamění vytrácejí. Nedostává se jim příležitosti k tomu, aby si tyto
dovednosti upevňovali. Často se může přidat také:

 uzavřenost,
 ztráta kontaktů s jinými lidmi,
 úzkost,

32
  strach ze selhání,
 účinky hospitalizace,
 deprese,
 pocit vlastní neschopnosti,
 ztráta sebeúcty,
 ztráta sebedůvěry,
 stigmatizování ze strany jiných lidí,
 paranoia (chorobná podezíravost).

Klienti trpící demencí jsou velmi citliví na změny prostředí, a proto každé umístění
do instituce (hospitalizace, překlad, přestěhování do instituce pro seniory) vede ke zhoršení
příznaků. Setkáváme se s tzv. adaptačním syndromem. Můžeme pozorovat zhoršení
nálady, zmatenost, neklid, poruchy vnímání a myšlení. Poruchy chování mohou trvat i tři
měsíce po přemístění pacienta. Institucionalizace bývá spojována s vyšší mortalitou.

Každodenní péče o klienty, u kterých se projevují poruchy chování způsobené

onemocněním, je nesmírně náročná. Jedná se o práci nesmírně psychicky a poměrně i
fyzicky náročnou. Mezi nejobtížnější úkony řadíme:

 Nemožnost domluvit se na spolupráci, hlavně při každodenních činnostech.

 Agresivita klientů vůči personálu, ale také vůči jiným klientům. Projevuje se od
nadávek po fyzické napadení.
 Stálé opakování dotazů, které souvisí s poruchami aktuální paměti. Personál
zatěžuje stálá potřeba jasně formulovat informace, které klient žádá.
 Bloudění, bezcílné popocházení po instituci je odrazem dezorientace a zároveň
projevem psychomotorického neklidu. Napětí je odventilováno pohybem.
 Noční neklid související s narušením spánkového režimu.

Při rozhovoru s člověkem s demencí se mohou objevovat stále stejná témata, dotazy a
stále se opakující situace. Podkladem pro takové chování může být snaha nemocného
nemoc zakrýt. V počátcích onemocnění nemocný využívá všech svých schopností, aby
nahradil to, co nemůže použít. Běžnou reakcí je složité opisování situací, když si nemůže
vzpomenout na vhodné a výstižné slovo či jméno. V pozdějších stádiích onemocnění, kdy
je v popředí porucha aktuální paměti, neudrží nemocný informace. Proto stálými dotazy

33
hledá ujištění, aby zabránil pocitům bezradnosti a úzkosti, ale ani zopakování často
nepomáhá.

Kvalita života osob s projevy demence se odvíjí od kvality uspokojování

základních životních potřeb. Cílem efektivní péče je tedy vždy podpořit kvalitu života
respektující klientovu důstojnost, jeho identitu a jeho potřeby. K takové péči může dojít jen
v prostředí důvěry a vzájemného respektu. Zvláštní místo při péči o osoby s demencí
zaujímá důvěra a vzájemná úcta a je jedním z nejdůležitějších nástrojů a nejúčelnějších
prostředků při péči o tyto osoby.

5 Senioři v nemocničním zařízení

Řada chorob přechází ve stáří do chronického stádia, častá jsou předchozí zhoršení
zdravotního stavu, jejichž následkem jsou hospitalizace. Právě hospitalizace, zvláště
dlouhodobé, bývají často příčinou zhoršené schopnosti sebeobsluhy a ztráty soběstačnosti
a vedou k rychlejšímu rozvoji a postupu demence i specifických poruch, provázejících
pobyt v nemocnicích.

Reakce na hospitalizaci mají široké spektrum, od určité úzkosti, zhoršené

přizpůsobivosti až po rozvoj hospitalizmu a závislosti na okolí. Při každé hospitalizaci
vykazuje pacient „psychoafektivní reakci“ (Haškovcová, 1997), je zde přítomna určitá
forma závislosti, která vyžaduje pomoc druhých, ale i vlastní spolupráci na zlepšení svého
stavu.

S novým prostředím se každý klient vyrovnává po svém, velmi častým jevem je

negativismus, který komplikuje efektivní komunikaci a spolupráci s klientem. Může
přerůst až v hostilitu vůči personálu, ostatním klientům nebo sobě samotnému. Typickým
znakem hospitalizovaných seniorů je pasivita, kdy nechávají veškerá rozhodnutí i péči na
personálu, nevyvíjí žádnou vlastní aktivitu. Dalším problémem se stává depresivní ladění,
vedoucí k hypoaktivitě a obrazu velmi podobnému demenci. Hospitalizovaný senior je
osvobozen od každodenních povinností a starostí a často i základní denní činnosti
(oblékání, hygiena atd.). Tato situace může vést ke snížení soběstačnosti a často je
impulsem k rychlejšímu rozvoji syndromu demence tam, kde se již plíživě rozvíjela. Velmi
vážnou komplikací v prvních dnech hospitalizace je rozvoj deliria. Často se vyskytuje u
klientů ve vysokém věku. Projevuje se poruchami myšlení, dezorientací časovou i místní,
poruchami spánku a bdění, psychomotorickým neklidem. Zvládnutí tohoto stavu je velmi

34
náročné. Kombinuje se farmakologická a režimová léčba. Důležitá je trpělivost personálu a
komunikace s nemocným.

Je zřejmé, že rehabilitaci poté nelze vnímat pouze jako fyzioterapii, ale jako
komplexní systém, zahrnující psychickou i sociální složku, zajišťující přiměřenou
aktivizaci pacientů a zmírňující nepříznivé dopady hospitalizace.

5.1 Nabízené aktivity v nemocnicích

Posláním oddělení následné péče, sociální péče a léčeben dlouhodobě nemocných

by měla být snaha o udržení či zlepšení kvality života lidí s demencí v době, kdy dojde
k výraznému snížení jejich soběstačnosti v denních aktivitách a schopnosti postarat se o
sebe sama. Tito klienti většinou nejsou schopni samostatně pobývat doma, potřebují
soustavnou péči a dohled a rodina již nemůže tuto péči v plném rozsahu sama zajistit.
Oddělení, kde lidé s demencí v podstatě žijí, by mělo být vlídné, přehledné a bez
zbytečných bariér. Vzhledem by mělo připomínat domácí prostředí s prostornými, dobře
dostupnými a označenými toaletami. Oddělení neposkytuje jen pobyt a dohled, ale důležitý
je především program, který odpovídá obvyklému rytmu dne. Program musí být pestrý a
zároveň odpovídat potřebám, možnostem a zájmům klientů. Aktivity zahrnují podporu
soběstačnosti, procvičování fyzických i psychických schopností klientů v rámci jejich
možností a odpovídající jejich zdravotnímu stavu. Vycházejí z individuálního plánu
každého klienta.
Obsahem celodenní péče je:
 péče a podpora v běžných denních činnostech,
 zdravotnická a ošetřovatelská péče,
 podpora v soběstačnosti a přiměřené aktivitě,
 dostatek pohybu a fyzioterapie,
 verbální i neverbální komunikace s klienty,
 validace (přijetí tématu, pocitu či názoru klienta a práce s nimi, nepodporování
bludného kruhu utkvělých představ),
 vřelý lidský kontakt,
 poskytovaná blízkost (fyzická či psychická),
 rozvíjení vztahu mezi klientem a pracovníky oddělení (individuální přístup),

35
  péče o vzhled,
 společenský život.

Speciální programy, které mohou být nabízeny jsou:

 kognitivní rehabilitace, cvičení paměti (respektující individuální preference a
schopnosti, u klientů s demencí bez soutěživých prvků),
 reminiscenční terapie (využití vzpomínek v rámci terapie a aktivizace),
 taneční terapie,
 muzikoterapie,
 canisterapie či pet-terapie,
 kavárničky, čajové dýchánky,
 bazální stimulace (nabízí příjemnou stimulaci všech smyslů, je vhodná i u
pokročilých či termálních stádií demence),
 ergoterapie (vedení k maximální soběstačnosti).

Program každého klienta je individuální, vychází z pravidelného hodnocení jeho

aktuálního fyzického i duševního stavu (emotivity, kognitivních funkcí), řídí se
individuálním plánem péče a směřuje k naplňování jeho osobních cílů. Individuální plán
vychází z posouzení klientova funkčního stavu (senzorických, motorických a kognitivních
funkcí, psychického stavu, soběstačnosti), z jeho individuálních potřeb a s ohledem na jeho
biografii a osobní cíl. Důležité je v případě zájmu maximální zapojení rodinných
příslušníků.
Hezký nápad, o kterém autorka četla v časopise, je transformace velkých domovů
důchodců či nemocničních oddělení do podoby chráněného bydlení (chodby nesou jména
ulic, vchody do pokojů připomínají více vchody do domu).

6 Neuropsychologická rehabilitace
Neuropsychologická rehabilitace „se zabývá posouzením, léčbou a obnovou funkcí
u lidí s poraněním mozku; jejím cílem je zmenšit dopad postižení a znevýhodňujících
podmínek a nepřímo tak zvýšit kvalitu života pacienta“. (Wilson, 1997, in Baštecká, 2003).
Kulišťák (2003) uvádí, že „jeho postoj k problematice neuropsychologické rehabilitace je
zatím optimistický, neboť právě dlouhodobější výsledky nám ukazují, že lze vhodným

36
individuálním projektem docílit významných zlepšení v oblasti kognitivních funkcí, celé
osobnosti a psychosociální adaptace postiženého jedince“.
Termín kognitivní označuje řadu mentálních a intelektuálních schopností, které
závisejí na funkci mozkové kůry, jako je vnímání, paměť, řeč, usuzování. Termín
kognitivní deficit používá i M. Lezaková k „popisu zvláštností v chování a prožívání osob
s poškozením mozku“ (in Preiss, 2006, s. 28).

Kognitivní trénink je významnou součástí kognitivní rehabilitace a ta je součástí

celkové rehabilitace pacienta.

Jako nejplodnější postupy se v rehabilitaci kognitivních funkcí jeví ty, které se

pokoušejí (Wilson,1989,s.136, in Kulišťák, 2003, s. 280):

1. nacházet alternativní řešení,

2. překlenout (obejít) problémové oblasti,

3. nalézt způsoby, jak využít stávajících dovedností mnohem účinněji.

6.1 Plasticita mozku

Nervový systém není statický, během času se mění. Tato schopnost změny se
vyskytuje již u nejjednodušších organismů.
Plasticita mozku je definována jako schopnost mozkové kapacity modifikovat svou
strukturu nebo funkci jako odpověď na učení a poškození mozku (Lebeer, 1998 in
Kulišťák, 2003,s.70).

Překvapením pro vědce v devadesátých letech minulého století bylo zjištění, že

mozek dospělého člověka je schopný vytvářet nové neurony a glie, ale také to, že tvoření
nových buněk je ovlivněno zkušeností. Nové neurony pravděpodobně nahrazují ty staré;
avšak přežití nových neuronů není jisté a může být ovlivněno mnoha typy zkušeností.
Zatím se spekuluje o tom, zda-li přežití buněk závisí na úspěšném splnění úlohy. Pokud
tomu tak je, v případě neúspěchu je možnou příčinou oslabené množení buněk a naopak.
Zajímavá je vazba chronického stresu a deprese, kde atidepresiva, která stimulují produkci
serotoninu, také zvyšují výrobu neuronů v hippokampu. Výsledky studií předpokládají, že
terapeutická aktivita antidepresiv souvisí s jejich schopností stimulovat neurogeneze a tak
měnit mentální aktivitu.

37
 První zmínky o tom, že i v dospělém lidském mozku probíhá neurogeneze se
objevily kolem roku 1998. Je ověřeno, že v lidském mozku dochází k buněčné genezi a
tuto schopnost si mozek uchovává po celý život. Výzkumy Gage a Suhonena (1996)
ukázaly, že nové buňky z oblasti čichového mozku se mohou diferencovat
s morfologickými a fenotypovými charakteristikami neuronů. Bohužel nebyla prokázána
jejich funkčnost.

Každý senzorický systém disponuje mapami, které poskytují topografické

reprezentace vnějšího světa. Výsledky studií na krysách, opicích a lidech ukázaly, že
například specifický motorický trénink dovede zvětšit velikost jednotlivých komponent
motorických map. Tak mají třeba houslisté větší reprezentace prstů levé ruky než je tomu u
ostatních. Podobné výsledky uvádí také Preiss u osob, které vykonávaly během dlouhého
časového úseku vysoce specializované úkony (mechanik, písařka na stroji).

Mozek dovede zranění kompenzovat, ale skutečná obnova funkcí je pravděpodobně

nemožná bez regenerace ztracené mozkové tkáně a návratu původních konexí. Pokud
dojde z jakéhokoli důvodu k poškození či omezení některé oblasti mozku, pravděpodobně
v tomto místě k následné obnově nedojde a je nutné pro dosažení vyšší úrovně fungování
použít kompenzaci.

6.2 Rehabilitace poruch paměti

Důležitou roli u rehabilitace hraje její praktičnost pro klienta. Pro úspěšnou léčbu je
nutné, aby se všechna specifická pravidla a strategie staly zvyklostmi a zařadili se pevně
do každodenního života. Proto se doporučuje začít s její aplikací již v době, kdy je pacient
v léčebném zařízení. (Brouwer, van Zomeren, Berg, Bouma, de Haan, 2002).
Je známo, že rychlost spontánní obnovy je u poškozené paměti nejrychlejší v prvním roce
po jejím poškození. Výjimkou jsou degenerativní onemocnění, kde je zřejmé, že paměť se
bude postupně zhoršovat.
Techniky užívané při rehabilitaci je možné rozdělit na techniky: rekonstrukce,
reorganizační techniky a behaviorální kompenzační strategie.
Techniky rekonstrukce vycházejí z předpokladu, že paměť je jako sval a pro její
posílení je ji třeba trénovat (Harris a Sunderland). Provádí se nácvik určitých technik
v laboratorním prostředí. Ukázalo se, že za pobytu v nemocnici či laboratoři probíhalo
zlepšení v daném úkolu, ale výsledek se negeneralizoval na další podobné úlohy. Pro

38
vysvětlení existují dvě teorie- lidé s poškozenou pamětí si nepamatují, kdy naučené
strategie použít nebo tyto strategie dostatečně úzce nesouvisí s denními aktivitami
(Carlesimo, 1999).
Funkce reorganizačních technik spočívá v nahrazení ztracených funkcí těmi
zachovalejšími, proto se vytváří náhradní způsoby posílení paměti a kompenzace
ztracených schopností. Snahou je zapojit co nejvíce smyslových modalit, přirozených
asociací a nedeklarativní paměti.
Behaviorální kompenzace je považována za efektivní prostředek ke zlepšení
paměti. Zařazujeme sem rozmanité systémy nápověd. Významné jsou především externí
pomůcky (mezi nejjednodušší patří seznamy, alarmy, hodinky, ale i označení poliček
apod.). Jejich účinnost je podporována také výsledky výzkumů, které vyzdvihují možnost
jejich dlouhodobého využití a úspěšnost při výuce, jak s nimi nejlépe zacházet. Jsou
vhodné pro klienty s demencí, kde jsou jinak možnosti intervence značně omezeny.
Jiným způsobem, jak podpořit paměť, je adaptace prostředí (označení dveří
piktogramy, instrukce umístěné na domácích spotřebičích).
Variantou systematické aplikace externích pomůcek v běžném životě je „Reality
Orientation“. Používá se převážně u osob s demencí umístěných v ústavní péči. Je
zaměřena na udržování povědomosti lidí o čase, místě a současných událostech začleněním
těchto informací do každé interakce klienta s personálem. Obsahuje připomínání klientům,
kdo jsou a nabízení komentáře toho, co se děje. Hodiny mají podobu malého
strukturovaného skupinového sezení při použití různých aktivit a materiálů pro stimulaci
klientů. U orientace realitou byl prokázán celkem konzistentní, ale malý účinek na
kognitivní funkce (převážně orientaci). Došlo také k behaviorální změně (například ve
schopnosti klientů najít místo na oddělení či doma).
Odlišný je přístup tzv. vnitřních strategií, které učí klienty metodám rozpomínání
se. Cílem je zlepšit výkon nejen u natrénovaných úloh, ale také u podobných úkolů.
Řadíme sem klasické mnemotechniky, jakými je metoda místa, metoda klíčového slova a
systém závěsných slov. Mnemotechnikám je vytýkáno, že jsou strategiemi umělými,
náročnými na zapamatování a je vyžadována kreativita pro jejich efektivní aplikaci. Také
jejich využitelnost v běžném životě je omezena a uvádí se, že jejich účinek je dočasný. O
některých z nich je zmínka v následující kapitole.
U všech uvedených technik je důležitá jejich generalizace v čase. Lze říci, že kompenzační
metoda má klinickou platnost pouze tehdy, pokud jsou pacientovy zisky podrženy dlouhou

39
dobu po tréninku na stejné nebo blízké úrovni. Vhodná jsou tedy podpůrná sezení nebo
krátké opakovací kurzy.
Ačkoliv je proces rehabilitace záležitostí dvou lidí (klienta a terapeuta), její
výsledky ovlivňují a jsou zpětně ovlivňovány reakcemi sociálního prostředí. Nejdůležitější
jsou reakce klientovy rodiny. Preiss (1998) cituje studii Memory kliniky z Paříže, kde se
uvádí, že „byly signifikantní rozdíly, ve smyslu častějších poruch paměti, zaznamenány u
lidí s nižším sociálním statusem a negativními stereotypy s přibývajícími léty“. Jedná se
například o chování izolující člověka od společnosti, sociální reality, vedoucí k nečinnosti
a nezájmu o dění kolem.
Podpůrná sociální síť může poskytovat starému člověku oporu a motivaci, nebo
naopak jeho sociální situaci svým přístupem zhoršovat.

7 Trénink paměti
Trénink kognitivních funkcí je vhodný při benigním zapomínání i při počátečních
příznacích demence. Ve středním věku je možné paměť podpořit soustavným učením,
opakováním a minimalizováním činnosti, která ji poškozuje. Zhoršení kognitivních funkcí
u demence je obvykle doprovázeno i zhoršením kontroly emocí, sociálního chování a
motivace. (Preiss, 1998). Zpočátku nemocný svůj deficit skrývá.
O rozsáhlém výzkumu české seniorské populace informují průběžné zprávy
projektu-2D06013-Trénink kognitivních funkcí u stárnoucí populace- efektivita a využití
(realizovaný v letech 2006-2010). Cílem projektu je zjistit efektivitu tréninku paměti jako
klíčové kognitivní funkce u stárnoucí populace. Projekt se podle řešitele PhDr. Marka
Preisse zajímá o subjektivní význam tréninku: objektivní změnu změřenou testovými
metodami před samotným tréninkem, po něm, s delším odstupem a posouzení blízkými
trénovaných osob. Vychází z předpokladu, že nácvik kognitivních paměťových strategií se
odrazí v okamžité výkonnosti při ukončení tréninku a že bude přetrvávat i s časovým
odstupem. Celý projekt by měl přispět ke zvýšení sebevědomí seniorů, jejich větší
aktivizaci na pracovním trhu a prodloužení jejich soběstačnosti.
Z průběžných statistických závěrů vyplývá, že naprostá většina (97% zúčastněných
seniorů) považuje trénink za přínosný či dokonce velmi přínosný. Přínos byl potvrzen i
s časovým odstupem šesti měsíců a potvrzen i osobami blízkými (62%).

40
 7.1 Metoda Stengelové

Jedna z teorií tréninku paměti, která posloužila jako základ a inspirace i v praktické
části diplomové práce, vychází z metody Dr. Med. Franzisky Stengelové. Tato metoda je
shrnuta v publikaci Veselé hrátky s pamětí. Tato publikace byla zpracována jako
tréninkový materiál pro využívání při komplexní aktivizační péči a pro symptomově
orientovaný trénink paměti v terapii.
Důvodem, proč se zabývat právě trénováním paměti, je skutečnost, že člověku i ve
stáří zůstává schopnost učit se, dále se psychicky rozvíjet a disponuje velkou kapacitou
myšlení. Pokud se specifickým způsobem trénují psychické funkce, dochází ke stimulaci
nervových buněk a tak vznikají nová větvení a sítě. Činnost mozku se dá přirovnat
k činnosti svalu, tréninkem se jeho funkce zdokonalují. U zdravého jedince dochází ke
zlepšování výkonnosti, u jedince s deficitem psychických funkcí se docílí jejich
stabilizace.
Důležitý je pedagogický přístup k dané problematice. Volená témata mají mít vztah
ke všednímu životu, zvyšuje se tak jejich využitelnost. Jsou sledovány tři cíle: prvním je
optimální tréninkový efekt, druhým bezprostřední a déletrvající motivace a posledním
podpora sociálních kontaktů.
Optimální tréninkový efekt je zajišťován volbou smysluplných témat a úkolů,
jejichž řešení vyžaduje zapojení různých psychických funkcí. Pro prohloubení
zpracovaných informací je vhodné zpětné dotazování. Metoda efektivního vedení tréninku
spočívá v hravosti s vyloučením stresu a časového tlaku.
Motivace tvoří podstatnou součást úspěšného vedení tréninku. Jako motivační
faktory se osvědčilo vytváření atmosféry pohody a radosti a strukturování jednotlivých
cvičení tak, aby každý mohl prožít úspěch. Dále je nutné povzbuzovat a dodávat odvahu
frekventantům či klientům zejména u cvičení, kterých se nejvíce obávají.
Podpora sociálních kontaktů spočívá v kolektivním řešení úloh, prezentaci výsledků
před ostatními a společném řešení domácích úkolů.
Trénování paměti lze také využít v komplexní, aktivizující péči. Zahrnuje
každodenní tělesnou a duševní mobilizaci a aktivizaci ležících klientů. U všech se používá
stejného dialogu, který zahrnuje především informace o současném dění, orientaci v čase a
je zaměřen na biografické aktivity, kdy se klient rozpomíná na události ze svého života a
podle svých možností je vztahuje k současnosti.

41
 7.2 Organizace tréninkových skupin

Pro dobrý průběh samotného tréninku paměti je zásadní již výběr a sestavení
tréninkové skupiny. Tato skupina by měla být homogenní. Trénink paměti je možné
v praxi připravit pro čtyři rozdílné skupiny seniorů.
První je skupina zdravých a samostatných seniorů, kteří na setkání docházejí ze
svých domovů. Tuto skupinu je možné na základě motivace frekventantů rozdělit na dvě
podskupiny. Jednu z nich tvoří senioři, kteří se chtějí ještě něčemu naučit, a většinou
pocházejí z řad studentů Univerzity třetího věku (U3V). Pro ně je vhodné volit formu
výcviku s větším podílem teorie včetně domácích úkolů a samostudia. Druhá skupina je
poněkud pasivnější a tvoří ji lidé, kteří se bojí demence. Pro obě skupiny se doporučuje
délka setkání 90-120 minut včetně přestávky a kurz by se měl skládat z 6 až 8 setkání
s frekvencí jedenkrát týdně. Maximální velikost skupiny je 16 členů. Jednotlivá setkání
obsahují teoretické informace, zaměřená motivační cvičení a zadávání domácího úkolu.
Druhou skupinu tvoří senioři z domova důchodců. Cílem je, co nejdéle zachovat
jejich samostatnost a udržet paměťové funkce na přijatelné úrovni. Maximální doba trvání
jednoho sezení se pohybuje kolem 120 minut včetně přestávky a setkání se opakují také
jedenkrát týdně. Vhodný počet je kolem 10 klientů. Cvičení jsou orientována zejména na
práci s dlouhodobou pamětí a jsou věnována jednomu samotnému tématu. Teorie tvoří jen
malou část. Je vhodné zdůraznit především rozdíl mezi dlouhodobou a krátkodobou
pamětí. I zde je vhodné zadávat domácí úkoly.
Třetí cílovou skupinou jsou senioři s lehkou demencí. Zde hraje významnou roli
citlivý výběr frekventantů. Nevhodné a demotivující je, tyto klienty kombinovat s dalšími,
kteří jsou již v pokročilejším stádiu demence. Setkání se opakují dvakrát až třikrát týdně a
trvají maximálně 60 minut. Počet členů tréninkové skupiny by neměl převýšit číslo 10.
Cvičení jsou orientována na udržování a podporu dlouhodobé paměti a posilování
sebedůvěry. Teoretický výklad již není uplatňován. Cvičení musí probíhat v příjemné
atmosféře a prostředí bez soutěživosti a konfrontace. Také zde je vhodné zadávat domácí
cvičení.
Poslední skupinou jsou senioři s těžšími poruchami paměti a psychických funkcí,
případně hybnosti (stavy po cévní mozkové příhodě). Setkání jsou orientována na nácvik
kompenzace narušených funkcí a kognitivní revalorizaci. U této skupiny je nezbytné, aby
byl lektor speciálně vyškolen.

42
 Pro všechny tréninkové skupiny je vhodné organizovat pokračovací setkání, kdy po
skončení jednoho bloku tréninkových lekcí může následovat blok tématicky navazující.
Postupně je zvyšována obtížnost a množství cvičení včetně narůstání podílu samostatné
práce a náročnosti domácích úkolů.

7.3 Obecné schéma setkání

1. Příprava nebo pozvání. Při kurzech na Univerzitě třetího věku (U3V) nebo v rámci
klubu důchodců je vhodné jasně stanovit místo, den a čas setkání včetně zveřejnění
na nástěnce a přiblížení problematiky trénování paměti. V domově důchodců je
vhodné obyvatele osobně pozvat. Osobní pozvání platí i v dalším průběhu kurzu,
protože někteří frekventanti mohou na setkání zapomenout.
2. Schéma kurzu. Je vhodné napsat schéma kurzu a vytvořit písemné podklady se
stručným nárysem probírané problematiky
3. Zahájení. Každé setkání musí být zahájeno přivítáním a stručným nástinem
probírané tématiky.
4. Zahřívací cvičení. Slouží zejména v počátečních fázích kurzů k seznámení se
s ostatními a k navázání kontaktu. Později může být nahrazeno prezentací
domácích úkolů.
5. Vysvětlení teorie. Podle charakteru skupiny se řídí obsah, náročnost a délka této
pasáže. Po výkladu následují odpovědi na otázky účastníků.
6. Cvičení. Jednotlivá cvičení je vhodné přizpůsobovat teoretickému výkladu a nechat
účastníky kurzu reprodukovat svá řešení a usměrňovat diskuzi.
7. Ukončení. Zopakování obsahu setkání včetně jeho záměru.
8. Zadání domácího úkolu.
Toto schéma setkání je pouze obecným organizačním vodítkem. První dva body
platí na začátku kurzů, kdy probíhá výběr frekventantů. Ostatní body je možné
upravovat podle struktury a schopností tréninkové skupiny. Téměř beze změn lze
schéma uplatnit u skupiny zdravých seniorů. Rozsáhlejší úpravy jsou vhodné u skupin
seniorů z domovů důchodců a u seniorů s hlubšími poruchami paměti.

43
 7.4 Cvičení zaměřená na rozvoj paměti

Trénování paměti vychází z předpokladu, že zlepšení v oblasti paměti vede ke

zkvalitnění psychického života. Vzhledem k akcentované biopsychosociální provázanosti
života seniora to znamená, že zkvalitnění psychického života s sebou zákonitě přináší i
zlepšení v oblasti fyzické a sociální.
Techniky užívané během tréninku paměti se věnují jejím jednotlivým složkám,
psychickým funkcím a jedním z hlavních cílů je procvičení všech kognitivních složek. Při
trénování paměti dle Stengelové se pracuje s celou psychikou. Nutná je aktivita účastníků,
jejich spolupráce a schopnost verbálního vyjádření. Cílem je nejen procvičení paměti, ale i
sebevzdělávání seniorů a v neposlední řadě i zvýšení hodnocení sebe sama.
Při sestavování cvičení je nutné brát zřetel na proměnné, které ovlivňují funkci
paměti:
 kvalita smyslového vnímání (poruchy zraku, sluchu),
 zájem a motivace,
 fyzická kondice (chronické onemocnění, dlouhodobá medikace),
 duševní kondice (deprese, ztráta partnera),
 vzdělání a inteligence,
 praxe a trénink (začátečníci, pokročilí, studenti U3V, obyvatelé domovu
důchodců),
 životní styl,
 věk,
 představa o sobě samém.
Tyto proměnné mají vliv na délku a náročnost zvolených tréninkových postupů.
Poruchy krátkodobé paměti se ve stáří stávají skutečností, která snižuje kladné
sebehodnocení seniorů a zároveň zvyšuje jejich obavy z možného vzniku demence. Při
jejím trénování se dá využít řada různě obtížných cvičení. Mezi nejjednodušší patří
opakování číselných řad a skupin slov, které se dají sestavovat bez nebo naopak s využitím
logických souvislostí. Dalším postupem je reprodukce přečteného textu a případné
dotazování na určité informace, které byly v textu obsaženy. Lze využít novinových článků
nebo textů zabývajících se aktuální tématikou.
Praktickými cvičeními, která současně procvičí krátkodobou paměť a blíže
představí jednotlivé členy skupiny, jsou cvičení seznamovací. Při nich se členové skupiny
představují ostatním a ke svému jménu přidávají svou charakteristiku (oblíbené jídlo,

44
zvíře, barvu, knihu atd.). Úkolem ostatních je poté k jednotlivým jménům přiřadit zmíněné
charakteristiky. Splnění zadané úlohy následně kontroluje celá skupina společně. Dalšími
cvičeními, která pomáhají rozvíjet krátkodobou paměť, jsou úkoly zaměřené na udržování
koncentrace a asociační techniky.
Výše zmíněná cvičení jsou vhodná pro aktivní seniory. Jejich efektivnost je závislá
na dobrém smyslovém vnímání a schopnosti psát. Další procvičování krátkodobé paměti,
vhodné zejména pro seniory v ústavních zařízeních, je zadávání domácích úkolů. Hlavní
přínos pro tuto složku paměti spočívá v nutnosti zapamatovat si zadání a řešení uchovat do
dalšího setkání.
Domácí úkoly záleží pouze na fantazii lektora. Pro zdravé a aktivní seniory se
mohou pohybovat v rozmezí od psaní „deníčku“ zajímavostí proběhlého týdne až po
sestavování vlastního cvičení na zadané téma. U seniorů v ústavní péči je jejich zadání
vhodné směřovat na budoucí téma setkání (pranostiky, lidové zvyky) a čerpat z dat
uložených v dlouhodobé paměti a praktických zkušeností (vaření, zaměstnání, vedení
domácnosti apod.).
Cvičení zaměřená na dlouhodobou paměť vycházejí z její hlavní funkce, kterou je
stabilita a uspořádání informací. Při nich se aktivuje a stimuluje zejména výbavnost a jejich
princip je založen na práci s řečí a se slovy. Velmi oblíbená jsou rozpomínací témata.
Práce se slovy se často praktikuje formou hry, dají se využít anagramy, doplňování písmen
do určitých schémat, vyhledávání slov a práce s křestními jmény podle zadaného klíče.
Křestní jména se mohou přiřazovat k významným osobnostem, divadelním či filmovým
postavám. Jejich náročnost se řídí podle pokročilosti a schopnosti skupiny.
Další osvědčenou technikou je práce s abecedou. Při jejím využití se může při
hledání zadaných pojmů postupovat podle abecedního pořádku nebo jiného klíče (první
písmeno vlastního křestního jména, sousedova jména apod.). Oblíbená je soutěžní forma
tohoto cvičení. Účastníci si písmena losují, případně si losují i zadání úkolů, které mají
splnit. Pokud obstojí, mohou si kartičku s úkolem nebo písmenem ponechat. Kdo jich má
nejvíce, zvládl úkol nejlépe. Při důsledném vedení „soutěže“ nedochází k prožitku
neúspěchu, protože cvičení je založené na principu šťastného losu, ne na paměťových
schopnostech. Podmínkou nezbytnou pro úspěšné cvičení je stanovení pravidel a jejich
dodržování. Nejdůležitější je zákaz nápovědy a skákání soutěžícímu do řeči, pokud sám
neusoudí, že zadané slovo nedokáže nalézt.
Rozpomínání vrací členy do jejich minulosti a jako technika se nejlépe osvědčuje
v ústavních zařízeních, kde je pobyt dlouhodobý. Zadání se mohou týkat širokého spektra

45
témat. Vhodné je začínat s významnými událostmi seniorova života- dětstvím a bývalým
povoláním. Témata se dají vztahovat k současnosti, k rozhovorům o životě „tehdy“ a
„teď“. Do konceptu se zahrnují charakteristiky jednotlivých ročních období, pranostik a
svátků k nim náležejících. Daří-li se seniory touto technikou zaujmout, může se dále
pokračovat v jejím rozvíjení. Poté jsou zadávána více specializovaná témata (doprava,
média, povolání atd.) včetně srovnání dřívějšího se současným. Při práci s obyvateli
domova důchodců či klienty na nemocničních odděleních je oblíbeným cvičením srovnání
současného života a toho dřívějšího v samostatné domácnosti. Klienti formulují klady a
zápory obojího a poté definují pracovní náplně jednotlivých zaměstnanců.

7.5 Paměťové techniky

Paměťové techniky jsou postupy, které si senioři osvojují během cyklu tréninku
paměti. Jejich cílem je zlepšit a zvýšit vštípivost a výbavnost při aplikaci v praktickém
životě. Podle převládajícího způsobu uchování informace se rozdělují na techniky externí a
interní.
Externí techniky slouží k uchování informací, které nejsou uloženy v paměti, nebo
jako připomínka, že je třeba něco vykonat. Užívání externích pomůcek si mnohdy ani
neuvědomujeme, ačkoliv jsou běžnou součástí našeho života. Můžeme sem zařadit:
 Dopisy. Ačkoliv to název nenapovídá, tuto techniku běžně užívá každý z nás.
Spočívá totiž v běžném psaní seznamů nákupů, přehledu denních povinností apod.
Techniku je vhodné využívat všude tam, kde si nejsme příliš jisti, že dokážeme
všechny potřebné informace vstřebat. Abychom sepsané seznamy nezapomínali
doma, můžeme využít další z technik- předměty.
 Předměty. Pro lepší uchování určitých informací je vhodné využít výrazných
předmětů v našem okolí. U zmiňovaného seznamu je například vhodné položit jej
na nějaké nápadné místo (pod klíče, na zrcadlo v předsíni apod.). Vhodnou
pomůckou může být také nástěnka, na kterou je možné umísťovat vše důležité
k vyřízení, a snížit tak míru přehlédnutelnosti a zapomenutí.
 Uspořádání. Tato technika využívá jednoduchého principu, kdy věcem, které často
hledáme, přisoudíme určité místo, kam je vždy ukládáme (polička na klíče, barevně
výrazné pouzdro na brýle apod.).

46
  Různé paměťové pomůcky. Jejich volba už záleží na fantazii každého z nás. Je
možné využívat budíky, velké kalendáře, výrazně barevné předměty, dávkovače
léků apod.
Využití externích pomůcek by nemělo nahradit techniky interní. Jsou pouze jejich
vhodným doplňkem.
Interní techniky jsou hlavní náplní kurzů trénování paměti. Právě jejich osvojení
pomáhá seniorům lépe si vštěpovat a vybavovat informace z dlouhodobé paměti a vede ke
komplexnějšímu zlepšení paměťových funkcí. Model, který je komplexním shrnutím
hlavních interních technik, se nazývá KASSA model. Velká písmena jsou počáteční
písmena zahrnutých technik: koncentrace, asociace, strukturace, selekce a akceptace.
Koncentrace není přímo paměťovou technikou, ale patří mezi psychické procesy.
Umožňuje vpouštět do vědomí omezený počet informací a tím jej chránit před zahlcením
velkým množstvím podnětů. (Plháková, 2004). Pro trénování paměti je významná svým
vlivem na krátkodobou paměť. Ve stáří dochází ke zhoršení její funkce. Doba udržení
pozornosti se zkracuje a zvyšuje se unavitelnost. Velkým problémem je zhoršení
schopnosti přenášet pozornost z jedné věci na druhou. Proto staří lidé nemají rádi, když na
ně mluví více lidí najednou. Nedokáží všechny informace dostatečné vstřebat a následně i
uchovat.
Skutečnosti, kterým je věnována pozornost, jsou ovlivněny osobním zájmem a
výběrem. Výběr se řídí podle aktuálního fyzického a psychického stavu, na základě minulé
zkušenosti a situačních podmínek. Více pozornosti je věnováno novým věcem, intenzivním
podnětům, pohybu, velkým, kontrastním podnětům a komplexním celkům.
Schopnost udržení pozornosti ovlivňuje i kvalitu provedení a účinnost dalších
paměťových cvičení.
Pravidla pro zlepšení pozornosti:
 zabývat se jednou věcí,
 zůstat u jedné úlohy tak dlouho, dokud není vyřešena,
 rozhodující je zaujetí úkolem,
 udržovat pořádek,
 dopřát si pauzu,
 uvědomit si své časové limity pro udržení pozornosti.
Cvičení zaměřená na pozornost spočívají ve vykonávání činnosti, na kterou je
nutno se po určitou dobu soustředit. Jako jednodušší cvičení poslouží hledání rozdílů u

47
dvou téměř identických obrázků (nedělní přílohy novin, dětské časopisy), poněkud
obtížnější je řešení bludišť, spojování číslic, čar, řešení číselných tabulek. Vhodné je využít
různých shluků číslic nebo písmen, ve kterých senioři hledají zadaný symbol. Lze zhotovit
texty s chybami, případně s přesně určeným znakem k hledání. Účinné je předčítání textu,
na jehož obsah se po skončení čtení dotazujeme cílenými otázkami. Jako domácí úkol
může sloužit sledování zpráv a jejich stručný přehled, který senior přednese ostatním
účastníkům. Hravou formou těchto cvičení jsou vyprávěné příběhy zakreslované do
předem rozdaných „slepých map“.
Při sestavování těchto cvičení je nutné dbát na dodržení optimálních podmínek a
cvičení přizpůsobit úrovni účastníků kurzu se zřetelem na jejich smyslová omezení
(dostatečně velká a zřetelná písmena, srozumitelný přednes při čtení).
Technika Asociace spočívá ve spojování slov. Určitou informaci můžeme spojit se
smyslovým vjemem a zařadit ji do kontextu. Je možné spojit také různé části informace
navzájem. „Vstoupí-li jeden z asociovaných obsahů do vědomí, často si vybavíme obsah,
který je s ním v naší mysli spojen.“ (Plháková, 2004). Proces asociačního spojování často
probíhá spontánně pod vlivem nějakého pocitu (vůně, zvuk). Pro práci s pamětí je nutno
proces asociace formovat v aktivní a vědomou práci, která vede ke vzniku účelně
využitelných asociačních technik.
Cvičení, která využívají schopnosti asociace, čerpají zejména ze slovní zásoby. Pro
začátek je vhodné požádat každého, aby si vytvořil vlastní asociační řetězec. Dále se
pokračuje se skupinami slov, které si mají senioři zapamatovat a následně reprodukovat. Je
vhodné zvolit skupinu slov spolu nesouvisejících a skupinu slov vyvolávající asociativní
spojení. Senioři poté porovnávají, kterou skupinu bylo snadnější si zapamatovat a proč.
Poté se k zadaným slovům hledají synonyma a antonyma. Také je možné pracovat
s počátečními písmeny slov a zjišťuje se, zda jejich znalost ovlivní počet zapamatovaných
slov. K zadaným písmenům se dle určitého klíče přidávají další, aby vznikla určitá slova.
Je vhodné využít křížovek, pokročilí účastníci mohou tvořit křížovky vlastní. U seniorů
v ústavní péči je možno využít metodu spontánních asociací.
Specifickou formou asociace je vizualizace, při níž si určité informace v paměti
spojujeme s obrazem. Tato metoda rozvíjí také kreativitu. Jako příklad slouží cvičení, ve
kterém senioři kreslí věci do kruhu (co všechno může být kruh- dort, míč, klubko).
Strukturace spočívá v uspořádání a roztřídění pojmů podle určitého klíče, kterým
může být uspořádání věcí podle druhu nebo jejich významnosti, seřazení údajů podle určité

48
posloupnosti nebo jejich shrnutí do věty. Pro zachycení obsáhlejší informace je vhodné
použít osnovy- kdo, proč, kdy, kde, jak, co.
Cvičení na toto téma mají mnoho variací. Lze pracovat s konkrétními věcmi, které
se seniorům ukáží, poté zakryjí a jejich úkolem je, si je zapamatovat a následně roztřídit do
příslušných kategorií (psací potřeby, ovoce, atd.). Je možno využít i různá vyobrazení a
skupiny slov. Slova se volí podle určitého klíče, senioři je zařazují do příslušných skupin
podle hlavních charakteristik. Pro praktické využití je vhodné strukturované psaní nákupů
(rozdělení věcí podle jednotlivých nákupních oddělení) nebo mimořádných povinností
(podle úředních hodin, vzdálenosti). Při zpracování textu se užívá metody stromu, kdy se
text rozdělí na hlavní a vedlejší větve. Kratší texty se hodí k trénování shrnutí podstatných
momentů do několika bodů a pro jejich následnou reprodukci.
Selekce úzce souvisí se strukturací. Její podstatou je výběr a zařazení konkrétních
věcí podle příslušnosti (vybrat všechna sudá čísla, tropické ovoce apod.). Cvičení jsou
postavená na stejném principu jako při strukturaci. Při jejich řešení senior nejprve hledaný
pojem správně identifikuje a poté vybere podle zadaného klíče. Zároveň musí znát také
obsah a příslušnost ostatních pojmů, ze kterých selekci provádí.
Akceptace není vlastní paměťovou technikou. Lze ji chápat jako přijetí sebe sama
se všemi omezeními, které stáří přináší. Je důležité si uvědomit, že všechna cvičení nejsou
určena pro každého, proto nelze být perfektní ve všech. Akceptace odkrývá vlastní
možnosti a pomáhá jejich maximálnímu využití. Postupně vede k získání sebedůvěry a
lepšímu obrazu sebe sama v mysli.

7.6 Další paměťové postupy

Pamatování čísel je výrazně omezeno naším zájmem. Vedle externích technik, kdy
si důležitá čísla zaznamenáváme do telefonních seznamů, diářů nebo na speciální kartičky,
můžeme vyzkoušet i některou z interních technik. Ta může pomoci uchovat požadované
číslo v naší paměti. Prvním požadavkem pro úspěšné pamatování čísel je motivace. Potom
nastupuje užití některé z technik:
 opakování - Neustálým opakováním čísla si v paměti vytvoříme hlubší paměťovou
stopu a číslo se dostává do dlouhodobé paměti. Je vhodné tuto techniku využít
zejména u stálých nebo dlouhodobějších údajů (data narození, tísňové volání, PIN
apod.).

49
  struktura řady čísel - Číselnou řadu si rozdělit na menší skupiny, které se dobře
pamatují (77755744 - 777 55 744).
 hledání souvislosti v řadě čísel - Ta už záleží pouze na naší životní zkušenosti,
schopnosti pracovat s čísly a představivosti. Řada čísel může být sestavena z roků
narození našich blízkých nebo jednotlivá čísla mohou mít určitou aritmetickou
souvislost (579987).
Pokud někomu žádná ze zmíněných interních technik nevyhovuje, je lépe, když
zdokonalí svůj systém technik externích. Každý nemá schopnost přesně si pamatovat větší
množství čísel.
Velkým problémem bývá pamatování si jmen a obličejů s nimi spojených. Některé
z následujících pomůcek mohou tuto schopnost zlepšit:
 výběr - zapamatovat si jména, která jsou pro nás skutečně důležitá,
 při představování někoho nového pozorně naslouchat, případně jeho jméno ihned
opakovat,
 adresným oslovováním představeného člověka si během rozhovoru opakovat jeho
jméno,
 vytvoření asociace (pytel - Pitelková),
 napsat si důležitá jména,
 spojení jména s charakteristikou obličeje (bradka, výrazný nos apod.),
 zpětné vyvolání jména, pokus vybavit si danou situaci a zařadit jméno do kontextu,
 zbavit se ostychu a nebát se na jméno opět zeptat,
 u společenské události se pokusit předvídat, kdo bude přítomen, a zopakovat si
jejich jména předem.
Zapamatování jmen lze trénovat na účastnících skupiny. Ke jménům je možné
přiřazovat různé charakteristiky pro lepší vytvoření asociací. Pro zpestření je možno využít
i fotografií slavných osobností nebo členů rodiny. Účastníci se je pokusí vštípit do paměti a
u každého z nich popíší, podle čeho si jejich jméno pamatují.
Trénování smyslů. Smysly jsou zdrojem příjmu informací, jejich ostrost postupem
věku slábne. Procvičování smyslů se stává vhodnou doplňkovou metodou pro cvičení
během tréninků paměti. Stimulace sluchu je vhodná zejména pro seniory v ústavní péči.
Pracovat se dá s předčítanými texty, kdy se správnost porozumění textu kontroluje
průběžnými otázkami. Dále se využívají rytmická cvičení a lidové písně, kde úkolem je
opakovat určitý rytmus, případně dozpívat písničku podle slyšeného začátku. Pokud je

50
dostupná přehrávací technika, může se hrát „sluchové LOTO“, kdy senioři rozeznávají
různé zvuky nahrané na kazetě, případně hlasy slavných osobností. V hudebních ukázkách
mohou mít za úkol identifikovat hudební nástroje. Procvičování zraku je vhodné jako
oddechové cvičení po náročnějších cvičeních během tréninku paměti. Senioři mohou
skládat rozstříhané obrázky nebo fotografie. Jako obměna poslouží hra, kdy jeden účastník
dostane obrázek, a jeho úkolem je přesně jej popsat tak, aby ostatní uhodli, co na obrázku
je. Tato hra se dá zadat i jako hra na detektiva, kdy se ostatní cíleným dotazováním
dostanou k řešení. Jako domácí úkol je vhodný přesný popis oblíbených míst a ostatní
mohou zkusit, zda je podle tohoto popisu uhodnou. I chuť má své místo při procvičování
ostrosti smyslů. Jako velmi jednoduché cvičené poslouží přesný popis chuti jídla, které
jedli naposledy, s případnou specifikací užitých surovin a pochutin (zejména ženy toto
cvičení zvládají dobře). Pokud to dovolují technické podmínky, je vhodné, zařadit
ochutnávku různých potravin, přesný popis chuti a zařazení do náležité skupiny (čokoláda,
rohlík, bonbón). Čich se dá stimulovat za pomoci „čichových mističek“, které obsahují
vzorky koření a jiných aromatických pochutin, a senioři je se zavřenýma očima
identifikují. Lze zařadit i rozpomínací cvičení na vůně domova, obchodů nebo cukrárny
z dětství. Hmatová cvičení poslouží i jako trénink pro seniory se slábnoucím zrakem.
Hmatové poznávání se dá nejdříve trénovat na předmětech denní potřeby, později se dá
rozlišovat i použitý materiál a pro pokročilé i rozeznávání mincí podle hodnoty.

8 Vzdělávání seniorů
Vzdělávání seniorů se v současné době věnuje nová vědní disciplína a to
gerontopedagogika (gerontagogika). V užším slova smyslu se zabývá výchovou a
vzděláváním seniorů ve stáří a ke stáří. Snaží se hledat cesty, jak nejlépe připravit člověka
na poslední etapu života a jak navrátit stáří důstojnost.
Livečka (1979) dělí vzdělávání v seniorském věku na čtyři oblasti:
1. Preventivní - v průběhu dospělosti provádět opatření, která dokáží pozitivně
ovlivnit průběh stáří bez chronických onemocnění a duševních obtíží.
2. Rehabilitační - celoživotně a trvale věnovat pozornost udržení a posilování
fyzických a duševních schopností.

51
 3. Posilovací - najít volnočasové aktivity, probudit zájem o nové věci, naučit se znát
své potřeby a umět je naplnit. Nebát se požádat druhé o pomoc a přijmout svá
omezení.
4. Anticipační - umět se připravit na budoucí změny, najít nový životní styl.

8.1 Schopnost učení ve stáří

Bylo zjištěno, že schopnost učit se, se ve stáří mění. Ne ve smyslu ztráty této
schopnosti, nýbrž dochází ke kvalitativnímu posunu. Starší člověk se například neučí tak
lehce a rychle jako mladý člověk, ale zato se učí intenzivněji, vytrvaleji a důkladněji.
Mechanicky naučené poznatky si pamatuje hůře, zato logicky uspořádanou látku zvládne
snadno. Toto je dalším potvrzením, že psychické funkce, které se po celý život trénovaly,
se obyčejně uchovávají až do vysokého věku.
Pro starší lidi má velký význam jejich životní příběh, z nějž čerpají v současnosti a
o který významně opírají svou budoucnost. Pokud učivo nemá logickou strukturu a
praktický dopad, mnohem hůře si jej osvojují. Krátkodobá paměť přestává fungovat a
dlouhodobá paměť funguje výběrově. Dochází ke zhoršení mechanické paměti, proto je
nutné se zaměřit na paměť logicko-smyslovou. Ve stáří také převládá dřívější model
osvojování poznatků memorováním.
Procvičování a upevňování nového potřebuje ve stáří více času. Snížený výkon není
způsoben neschopností starého člověka učit se, ale nejistotou, že činnost nezvládne.
Některé získané celoživotní pracovní dovednosti nelze ve stáří využít a senior může cítit
vážné ohrožení pocitu profesionální zdatnosti.
Důležité jsou pochvala a také zdravá soutěživost. Při výuce je třeba začlenit více
přestávek a učení nepřesouvat do večerních hodin.
Některé zásady při vzdělávání seniorů:
 Starší člověk potřebuje k pochopení nového svůj vlastní způsob a vlastní tempo.
 Potřebuje mít k dispozici přehledné, názorné, písemné informace.
 Objevme jeho schopnosti a opírejme se o jeho možnosti a dovednosti.
 Vyjadřujme se pomalu a srozumitelně, ptejme se, zda nám naslouchající rozuměl.
 Při nácviku používání nových pomůcek opakujme jednotlivé kroky a dbejme na to,
aby si je senior sám vyzkoušel. Jedině tak již v počátku zamezíme chybám.

52
  Starý člověk nedokáže přijmout příliš mnoho informací najednou, rozdělme je tedy
do několika částí.
 Senior potřebuje za svou snahu a píli ocenění. Pocit úspěchu přináší motivaci ke
zvládání dalších úkolů.
 Nedávejme mu příliš úkolů najednou.
 Po starém člověku nelze chtít, aby se učil nazpaměť. Naučené je nutné opakováním
uložit do dlouhodobé paměti.
 Starý člověk potřebuje znát limity svých možností a vědět, proč něco dělá a k čemu
to vede.
Zvolí-li trenér či pedagog správný přístup, senior v sobě sám objeví nové
schopnosti a přesvědčení, že nikdy není pozdě chtít něco dokázat.

8.2 Celoživotní vzdělávání seniorů v ČR

Myšlenka založit vzdělávání pro seniory vznikla v roce 1973 na univerzitě ve

francouzském Toulouse. Seniorská etapa celoživotního vzdělávání se postupem času
rozvinula také u nás a v současnosti probíhá ve čtyřech podobách- všeobecné seniorské
vzdělávání, inovace odborných znalostí a dovedností, Univerzity třetího věku a Univerzity
volného času.
Všeobecné seniorské vzdělávání má neprofesní charakter a je zaměřeno především na
výuku z oblasti informatiky, výuku jazyků, cvičení paměti aj. Dochází zde k rozšíření
obzoru a navázání kontaktu se stejně motivovanými vrstevníky.
Inovace odborných znalostí a dovedností je zaměřena na rozvoj nebo udržení kvalifikace.
Cílem je dosáhnout reaktivace seniorů a umožnit jim aktivní zapojení do života
společnosti.
Vzdělávání v ČR se začalo rozvíjet formou přednášek v klubech důchodců a
kulturních zařízeních a postupně vznikaly ucelené přednáškové bloky nazvané Akademie
třetího věku. V roce 1986 byl cyklus přednášek poprvé organizován na Univerzitě
Palackého v Olomouci pod názvem Univerzita třetího věku - U3V. První monotématický
obor U3V v Praze (Biologie člověka) byl otevřen v říjnu 1986 prof. Pacovským na tehdejší
FVL UK. V současné době nabízejí programy U3V téměř všechny vysoké školy. Odhaduje
se, že všechny U3V v ČR mají v současné době 4000 seniorských studentů. Programy jsou
rozmanité a jedná se o cykly populárně- naučných přednášek a cykly zdravotní osvěty.

53
Ucelené vzdělávací programy podporují učení v pozdějším věku s využitím nových
komunikačních technologií. Tato setkání a samovzdělávání aktivizují psychický a fyzický
potenciál staršího člověka, přinášejí obohacení, nová přátelství, nové poznatky a chuť znát
více.
Další aktivitou pro seniory jsou Univerzity volného času (UVČ). Ve srovnání
s U3V jsou mezigenerační a mají zřejmou sociální orientaci. UVČ nejsou vázány na
existenci vysoké školy a proto jsou flexibilnější. Mezigenerační UVČ organizují soukromé
organizace, knihovny, ale i některé domovy důchodců. První UVČ v ČR založila Ing. Dana
Steinová jako osobní příspěvek k Evropskému dnu seniorů a ke zlepšení porozumění mezi
generacemi. V současnosti je tato UVČ součástí Centra celoživotního vzdělávání a
organizuje tréninky paměti v domovech důchodců i vzdělávací semináře pro veřejnost.
Celoživotní vzdělávání se stává v dnešní době nutností. Přispívá k posilování
sebedůvěry, k orientaci ve světě moderních technologií a nových poznatků. Dále přispívá
k prevenci poruch kognitivních funkcí. Tím také zlepšuje kvalitu života ve stáří a
umožňuje plnohodnotný, nezávislý život osob vyššího věku.

54
Praktická část

9 Cíle výzkumu
Samotné stáří není chorobou. Organismus starého člověka je zatížen jen větším
množstvím nemocí. Řada z nich přechází ve stáří do chronického stádia a některé z nich
vyžadují hospitalizaci ve zdravotnických zařízeních. Právě hospitalizace, zvláště ty
dlouhodobé, bývají častou příčinou zhoršené schopnosti sebeobsluhy a ztráty
soběstačnosti.
Pokud má být péče o seniory v nemocničních zařízeních komplexní a účelná,
nemůže se omezit pouze na zmírnění fyzických obtíží a nápravu pohybových nedostatků,
ale je nutné, aby zahrnovala i péči o psychický stav a sociální problémy. Vhodným
prostředkem může být právě mentální aktivizace, trénink paměti či nácvik denních
činností.
Východiskem pro aktivizaci geriatrických pacientů je předpoklad, který definuje
člověka jako tvora přirozeně aktivního, potřebujícího činnost pro svůj život. Nečinnost je
špatná, patogenní a „spojená s prázdnotou, nízkou kvalitou života“ (Kalvach a kol., 1997).
Právě z těchto důvodů je vhodné seniory aktivizovat a umožnit jim přiměřenou fyzickou a
psychickou činnost, vycházející z jejich individuálních potřeb a respektující jejich
schopnosti a zájmy.
Cílem praktické části bylo zjistit, zda se po tříměsíčním kognitivním tréninku
s využitím vlastnoručně sestaveného programu podaří pozitivně ovlivnit některé kognitivní
funkce u hospitalizovaných seniorů se stanovenou diagnózou demence.

10 Pracovní hypotézy
Na základě daného cíle byly stanoveny následující hypotézy:
1. Po dokončeném- tři měsíce trvajícím- kognitivním tréninku bude základní soubor
vykazovat pokles míry deprese.
2. U kontrolního souboru jako celku bude v retestu zaznamenán mírný pokles
celkového výkonu zjišťovaných kognitivních funkcí oproti výchozímu stavu při
prvním testování.

55
 3. Efekt kognitivního tréninku se projeví nejvýrazněji zvýšením hodnot v subskóre
Pozornost a orientace testu ACE-R.

11 Metodika práce

11.1 Základní soubor

Základní soubor tvořilo 12 seniorů se stanovenou diagnózou demence. Jednalo se o

klienty Oddělení následné péče Ústřední vojenské nemocnice Praha. Diagnóza demence
byla uvedena v chorobopise a stanovena lékařem. Pro účely výzkumu nebyly rozlišovány
jednotlivé typy demence (soubor se skládal z klientů s primárně degenerativní i
s ischemicko-vaskulární demencí). Do základního souboru byli vybráni klienti s lehkou
nebo středně těžkou demencí, kteří pobývali na oddělení alespoň týden. Od všech klientů,
kteří byly do výzkumu zařazeni, získala autorka informovaný souhlas s účastí i následným
zpracováním výstupů. Celkem bylo osloveno 16 klientů z oddělení, z nichž jeden účast ve
výzkumu odmítl. S patnácti klienty byl vyplněn vstupní kognitivní test a domluven průběh
i forma kognitivní rehabilitace. Tři klienti celý tříměsíční cyklus kognitivní rehabilitace
nedokončili a proto byly jejich výsledky z výzkumu vyřazeny. Důvodem bylo v jednom
případě úmrtí klienta a ve dvou dalších případech odchod do domova pro seniory. Soubor
byl složen ze šesti mužů (průměrný věk 88,5 roků) a šesti žen (průměrný věk 82,3 roků).
Průměrný věk skupiny byl 85,4 roků, kdy nejmladšímu klientovi bylo 68 roků a
nejstaršímu 99 let. Ve skupině bylo 11 praváků a 1 levák ( byla to žena). V souboru bylo
pět klientů s vysokoškolským vzděláním, šest se vzděláním středoškolským a jeden byl
vyučen. Rozdělení podle vzdělání je uvedeno v tabulce č. 1.

Tab. 1: Rozdělení základního souboru podle vzdělání

Pohlaví\vzdělání Vyučen středoškolské vysokoškolské Celkem

Muži 1 2 3 6
Ženy 0 4 2 6
Celkem 1 (8,33%) 6 (50%) 5 (41,67%) 12 (100%)

56
 Oddělení následné péče má k dispozici 21 lůžek- jednolůžkových a dvoulůžkových.
Pobytové sociální služby využívají převážně klienti, kteří již nevyžadují ústavní zdravotní
péči, ale vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nejsou schopni se obejít bez pomoci jiné
osoby a nemohou být proto propuštěni ze zdravotnického zařízení ústavní péče. O klienty
pečuje tým zaměstnanců- všeobecné sestry, ošetřovatelky, zdravotně-sociální pracovník a
na částečný úvazek také fyzioterapeut.

11.2 Kontrolní soubor

Kontrolní soubor tvořilo také 12 seniorů se stanovenou diagnózou demence (to byla
základní podmínka pro jejich výběr). Jednalo se o klienty Léčebny dlouhodobě
nemocných, která je také součástí Ústřední vojenské nemocnice Praha. I zde byla důležitá
diagnóza lehké či středně těžké demence uvedená v chorobopise a minimálně týdenní
pobyt na oddělení. Minimální časovou lhůtu- 1 týden stanovila autorka z důvodů
aklimatizace v novém prostředí, která je u této skupiny klientů důležitá (mohlo by dojít
k negativnímu zkreslení výsledků v subskóre Pozornost a orientace). Zde bylo postupně
osloveno patnáct klientů s prosbou, zda mohou vyplnit kognitivní test a pomoci autorce
zjistit vhodnost tohoto typu testu pro seniorskou populaci. Při prvním setkání získala
autorka příslib s možností opakování testu za tři měsíce. Opakování testu se uskutečnilo s
12 klienty. Z patnácti klientů, kteří absolvovali první testování, došlo u dvou klientů ke
zhoršení zdravotního stavu (a překladu na akutní lůžka) a jeden odešel do domova
důchodců. Soubor se povedlo složit stejně jako soubor základní ze šesti mužů a šesti žen.
Průměrný věk souboru byl 83,1 roků a věkové rozpětí bylo od 67 po 94 roků (průměrný
věk byl u žen 84,1 roků a u mužů 82,1 roků). V souboru byl pouze jeden muž levák, zbytek
souboru byli praváci. Rozdělení souboru podle vzdělání je uveden v tabulce č. 2.

Tab. 2: Rozdělení kontrolního souboru podle vzdělání

Pohlaví\vzdělání vyučen středoškolské vysokoškolské Celkem

Muži 2 2 2 6
Ženy 1 3 2 6
Celkem 3 (25%) 5 (41,67%) 4 (33,33%) 12 (100%)

57
 Léčebna dlouhodobě nemocných disponuje 26 lůžky. Poskytovaná péče je
zaměřena na zlepšení soběstačnosti s cílem obnovy sebeobsluhy, dále na doléčení a
stabilizaci zdravotního stavu a zapojení klienta zpět do běžného života. Komplex péče
tvoří léčebná a ošetřovatelská péče, fyzioterapie, nácvik denních dovedností a aktivizační
činnosti.

11.3 Metoda výzkumu

Pro výzkum efektivity kognitivního tréninku u hospitalizovaných seniorů byly jako

nástroje pro sběr dat použity: Addenbrookský kognitivní test (ACE-R) a Geriatrická škála
deprese (GDS). Součástí ACE-R je také Mini-Mental-State-Examination (MMSE) a Clock
Drawing Test.
Addenbrookský kognitivní test (Addenbrookeś Cognitive Examination) (ACE-R) je
jedním z bed-side testů, který je citlivý na záchyt časných stádií demence i Mírné
kognitivní poruchy (MCI). Maximum tvoří 100 bodů a MMSE je jeho součástí (tvoří 30
bodů ze 100). Test se zaměřuje na 5 oblastí: paměť, verbální fluenci, vyšetření orientace a
pozornosti, komunikačních a jazykových schopností a zrakově prostorových schopností.
Výsledek rovný nebo menší než 90 bodů je signálem pro podrobné vyšetření pacienta
specialistou. Jedná se tedy o vyšetření kognitivních funkcí, nejen paměti. Při porovnání
s MMSE je jeho výhodou vyšetření funkcí frontálního laloku (tj. exekutivních funkcí) a
zrakově- prostorových schopností.Trvá přibližně 20 minut.

Škála deprese pro geriatrické pacienty (Geriatric Depression Scale) (GDS) se

používá při diferenciální diagnostice demence a pomáhá odhalit depresivní ladění pacienta,
které může být příčinou snížené aktivity a celkových schopností. U starších lidí bývá
deprese spojena s poruchami koncentrace, vštípivosti, sníženým psychomotorickým
tempem a nerozhodností, která může vést až k neschopnosti provádět běžné denní úkony.
Test obsahuje 15 otázek, na které pacient odpovídá ANO/NE. Při získání více než 13 bodů
se jedná o manifestní depresi, která vyžaduje podrobné vyšetření psychiatrem. Je vhodná
zejména pro pacienty ve vyšším věku.

58
Hodnocení:

0-7 bodů- odpovídá normě

8-12 bodů- mírná deprese

13-15 bodů- těžká deprese (Topinková, 1999).

Mini- Mental- State Examination (MMSE -dle Folsteina, 1975). Krátká škála
mentálního stavu vyšetřuje několik oblastí, které bývají u syndromu demence postižené. S
pomocí 30 otázek a provedení činností poskytuje krátké zhodnocení orientace, okamžité
paměti a výbavnosti, pozornosti, fatických funkcí, gnozie, praxie a grafomotorického
projevu. Trvá 10 až 15 minut. Hodnocení:

 27-30 bodů- bez poruchy kognitivních funkcí

 25-26 bodů-hraniční nález, doporučeno další sledování pacienta

 18-24 bodů- lehká demence

 6-17 bodů- středně těžká demence

 méně než 6 bodů- těžká demence. (Topinková, 1999).

Je vhodný pro stanovení kognitivního deficitu, určení jeho závažnosti a monitorování

průběhu. Test hodnotí aktuální stav kognitivních funkcí a patologické hodnoty nemusí
nutně znamenat demenci, ale jsou odrazem zhoršeného fyzického stavu nebo zvýšené
psychické zátěže. Je vhodný spíše pro monitoraci průběhu již rozvinuté demence a selhává
ve screeningu časných stádiích demence i Mírné kognitivní poruchy.

Test kreslení hodin (Clock test- Clock Drawing Test) využívá realizaci kresby
ciferníku hodin a určené polohy ručiček k hodnocení poruch paměti, vizuálně-
konstrukčních schopností a výkonných funkcí (představivosti a vlastního provedení). Trvá
5 až 10 minut. Vzhledem k tomu, že test je citlivý i pro diferenciální deficity (např. projevy
neglect syndromu), je doporučeno, provádět jej společně s předchozím testem MMSE.
(Topinková, 1999).

59
 11.4 Postup

11.4.1 Vstupní testování u základního souboru

Nejprve proběhl výběr základního souboru. Po prostudování dokumentace a

vytipování teoreticky vhodných klientů s uvedenou diagnózou demence, byli klienti
autorkou osloveni a byl jim vysvětlen průběh kognitivní rehabilitace i nutnost testování
před začátkem tréninku a po jeho ukončení. Po získání souhlasu s tři měsíce trvajícím
kognitivním tréninkem bylo stanoveno datum, kdy proběhne testování kognitivních funkcí.
Klientům byla vysvětlena vhodnost testování pro zjištění úrovně kognitivních funkcí
pomocí Addenbrookského kognitivního testu (ACE-R). Na základě získaných hodnot pak
byla zvolena konkrétní strategie kognitivního tréninku. Zároveň byla administrována také
Škála deprese pro geriatrické pacienty. Ta byla zvolena pro zmapování momentálního
psychického stavu klientů. Podle autorky je vhodným doplňkem testu ACE-R, neboť
složka kognitivní a emocionální jsou provázány a ovlivňují se navzájem.V domluveném
čase byly administrovány oba testy zároveň. Testování probíhalo vždy v dopoledních
hodinách, buď v pracovně autorky, nebo v případě jednolůžkových pokojů, přímo na
pokoji klienta. Administrace obou testů trvala v závislosti na klientovi od 50 do 75 minut.
Všichni klienti měli tendenci od otázek odbočovat k vyprávění o životě. Bylo poměrně
náročné je vracet zpět k testu. Na druhou stranu se autorka dozvěděla cenné zážitky a
zkušenosti ze života a mohla tak lépe připravit individuální program kognitivního tréninku.
Po dokončení testu požádala autorka každého klienta o jeho názor na samotný test- jeho
délku, vhodnost pro seniorskou populaci, na lehké a naopak obtížné úkoly v testu či na
absenci oblasti, která by v testu měla být. Seniorům v testu chybělo zjišťování
všeobecného kulturního přehledu a jednomu z klientů více vojenské problematiky (šlo o
válečného veterána ze 2. světové války). U některých klientů bylo zřejmé, že si svůj deficit
v kognitivních funkcích uvědomovali a snažili se odvádět pozornost k jiným tématům.

11.4.2 Kognitivní trénink

V samotném tréninku, který trval tři měsíce, byla klientovi nabídnuta řada
rozmanitých technik a cvičení pro procvičení kognitivních funkcí. Klientovi byla vždy
nabídnuta různá cvičení a on na základě své volby mohl ovlivnit, která cvičení bude v daný

60
den provádět. Konkrétní podoba cvičení kognitivního tréninku byla inspirována publikací
Dr. Stengelové Veselé hrátky s pamětí a publikacemi České alzheimerovské společnosti
Cvičte si svůj mozek 1,2. Autorka si dále vytvořila řadu vlastních cvičení rozdílné
obtížnosti, které se zaměřují na jednotlivé kognitivní funkce. Jako podnětový materiál byly
využity verbální a vizuální podněty, geometrické tvary, barvy, konkrétní předměty, tváře a
části těla. Stručný přehled používaných cvičení je uveden v kapitole Trénink paměti
(kapitola 6) a ukázka v přílohách č. 1-4. Autorka se snažila o rozmanitost, zábavnost a
atraktivnost cvičení. Osvědčilo se jí, mít připraveno více kratších cvičení a ta během
tréninku střídat (vhodné je prostřídávat cvičení, která senior zvládá snadno s cvičeními pro
něj obtížnějšími). Také bylo vhodné mít připravena cvičení různé obtížnosti, neboť výkon
při samotném cvičení je u seniorů výrazně ovlivňován jejich momentálním zdravotním
stavem. Kognitivní trénink probíhal s každým klientem individuálně třikrát týdně. Pro
některé klienty byla cvičení připravena v papírové podobě a byla trénována i schopnost
psaní, ale u některých nebylo možno tuto formu využít. Zde klient cvičení doplňoval
slovně. Klienti ze základního souboru měli řadu smyslových a pohybových obtíží, které je
do jisté míry limitovaly. Na tuto skutečnost byl brán při sestavování cvičení zřetel. Po
bezproblémovém zvládnutí určité úrovně cvičení byla zvolena úroveň obtížnější a naopak
při zhoršení zdravotního stavu bylo nutné se na čas vrátit k úrovním jednodušším. V tom
spočívá výhoda variability cvičení, která se dají různě kombinovat a navzájem propojovat.
Cvičení byla zaměřena na :
 paměťové schopnosti,
 řečové schopnosti a další symbolické schopnosti,
 vizuospaciální schopnosti (především nácvik orientace),
 exekutivní funkce,
 intelektové schopnosti,
 a zvládání každodenních aktivit.
Každý klient měl také možnost účastnit se jedenkrát týdně skupiny trénování
paměti, kterou autorka na oddělení pravidelně pořádá. Zde byla výhodou také vzájemná
podpora klientů navzájem a možnost dozvědět se o druhých nové poznatky a tím obohatit
také svůj život. Skupina většinou končila volným povídáním o životě a osobních zážitcích
a téměř vždy ve veselém duchu. Humor a zábava byly skutečnostmi, které se testovat
nedaly, ale její účinek byl patrný na každém klientovi.

61
11.4.3 Kontrolní soubor

Kontrolní soubor byl vybrán tak, aby splňoval podmínku co největší podobnosti
k souboru základnímu. Tento krok byl obtížný, neboť klientů s diagnózou lehké či středně
těžké demence, kteří by na oddělení pobývali po celé tři měsíce nebylo mnoho. Samotná
domluva s jednotlivými vytipovanými klienty již obtížná nebyla. Všem autorka vysvětlila,
že provedení testu nyní i za 3 měsíce je součástí výzkumu diplomové práce, kdy je
testována vhodnost podobných kognitivních testů a testů zjišťujících psychický stav pro
seniorskou populaci v nemocnicích. Také zde autorku zajímal názor klientů na samotné
testy a testování skončilo ve většině případů příjemným povídáním o rodině či dřívějším
životě klientů. Zde testování probíhalo buď přímo na pokoji (u jednolůžkových pokojů)
nebo v pracovně fyzioterapeuta, kde byl zajištěn klid na vyplnění obou testů. Administrace
obou testů probíhala najednou. Při prvním testování autorka sdělila přibližný termín, kdy
proběhne opakované testování. Před blížícím se termínem byli konkrétní klienti osloveni,
byl získán opětovný souhlas s testováním a bylo stanoveno jeho přesné datum. V testu byla
změněna slova či pojmy, které si má klient zapamatovat a následně vybavit. U subskóre
verbální fluence bylo nahrazeno původní písmeno (písmeno P písmenem K). Vše ostatní
bylo ponecháno beze změn. V testu tedy byly změněny následující úkoly: úkol č.2, 4, 5,
7a, 17 a 18 (viz. příloha č.5).

11.4.4 Opakované testování u základního souboru

Po ukončení tříměsíčního kognitivního tréninku byl od klientů Oddělení následné

péče tj. účastníků základního souboru získán souhlas k opakovanému testování. Bylo jim
vysvětleno, že v testu se mohou objevit změny, které přinesl kognitivní trénink. Ale také se
vylepšení, ke kterým v průběhu trénování došlo, v testu objevit nemusí, a to z důvodu
nedostatečné citlivost testu ke změnám. Na to navázala autorka konstatováním, že i toto
může být způsobem ověření vhodnosti či citlivosti testů k měření kognitivních funkcí u
seniorské populace. Přesný čas testování byl dohodnut a vše probíhalo opět buď na pokoji
u klienta nebo v pracovně autorky. K testování byly zajištěny vhodné podmínky. Délka
druhého testování se zkrátila v průměru o 10 minut. Autorka slíbila klientům, v případě
jejich zájmu, sdělit výsledek testů. Autorka se spolu s klienty shodla na faktu, že důležitý
je především subjektivní pocit z tréninku paměti a jeho konkrétní projevy v každodenním
životě než uvedené hodnoty v testu.

62
12 Výsledky
V této kapitole jsou prezentovány výsledky administrace a opakované administrace po
třech měsících u následujících testů: Addenbrookský kognitivní test ACE-R (příloha č.5),
Mini-Mental State Examination MMSE a Škála deprese pro geriatrické pacienty GDS
(příloha č.6). Autorka porovnává na základě získaných výsledků základní a kontrolní
soubor. U základního souboru bylo provedeno první testování, poté následoval tři měsíce
trvající kognitivní trénink a po jeho skončení byly osoby otestovány podruhé. U
kontrolního souboru bylo provedeno obdobné testování- počáteční a jeho opakování po
třech měsících bez procvičování kognitivních funkcí. Výsledky jsou uvedeny v tabulkách a
zpracovány do podoby grafů.

Tab. 3: Průměrné hodnoty testů před započetím tréninku a po jeho ukončení

Soubor\testy ACE-R 1 ACE-R 2 MMSE 1 MMSE 2 GDS 1 GDS 2

Základní 63,92 68,42 20,92 22,67 4,84 4,17
Kontrolní 60,42 58,83 19,00 18,5 4,75 5,67

ACE-R 1= průměrná hodnota souboru při prvním testování

ACE-R 2= průměrná hodnota souboru v re-testu po 3 měsících
MMSE 1= průměrná hodnota souboru v při prvním testování
MMSE 2= průměrná hodnota souboru v re-testu po 3 měsících
GDS 1= průměrná hodnota souboru při prvním testování
GDS 2= průměrná hodnota souboru v re-testu po 3 měsících

Z tabulky č. 3 je patrné, že u základního souboru došlo vlivem kognitivního

tréninku k nárustu dosažených hodnot v testu ACE-R o 7%, v MMSE k nárustu o 8% a
k poklesu hodnot depresivity v testu GDS o 13,8%.
Naproti tomu u kontrolního souboru došlo k poklesu celkového výkonu při
opakovaném testování o 2,64% u testu ACE-R, o 2,63% v testu MMSE a k nárustu
depresivity o 19,37%.
Výsledky podle autorky dokazují pozitivní vliv kognitivního tréninku na jednotlivé
kognitivní funkce, které se projevily v testech ACE-R a MMSE. Oba testy se zaměřují na
oblast pozornosti a orientace, krátkodobé a dlouhodobé paměti, verbální fluence,
jazykových schopností a zrakově prostorových schopností. Je patrné, že kognitivním
tréninkem za přispění faktorů, testem nezachytitelných, jako je zvýšení motivace, zájmu a

63
sebevědomí, došlo u seniorů s diagnózou demence ke zlepšení dosahovaného výkonu.
Patrné je zvýšení dosažené hodnoty u souboru jako celku, stejně jako individuální zlepšení
klientů, která budou viditelná v následující tabulce. Autorka věří, že vedlejším efektem
kognitivního tréninku je i zlepšení psychického stavu, které se projevilo snížením
dosažených bodů ve Škále deprese pro geriatrické pacienty. Došlo zde k poklesu míry
deprese téměř o 14%. Výsledky jsou povzbuzující zvláště pokud uvážíme, že se jedná o
klienty s diagnostikovanou lehkou či středně těžkou demencí. Z vývoje onemocnění víme,
že po určité době setrvávání na stávající úrovni, dochází k progresi a tedy i k postupnému
zhoršování kognitivních funkcí. Zlepšení výkonu dává naději na zpomalení procesu
degenerace mozkových struktur a poskytuje možnost k zlepšení kvality klientova života.

Graf 1: Výsledky testu a re-testu u ACE-R Graf 2: Výsledky testu a re-testu u MMSE

64
Graf 3: Výsledky testu a retestu v GDS

V grafech je znázorněn nárust hodnot základního souboru u testů ACE-R a MMSE

a pokles míry deprese v GDS. U kontrolního souboru je zde patrný mírný pokles ve
výkonech při opakovaném testování v ACE-R a MMSE (o necelá 3%) a naopak nárůst
míry deprese o téměř 20%. Přestože u kontrolního souboru nebyl kognitivní trénink
prováděn, nedošlo u něj k výraznějšímu poklesu kognitivních funkcí. Možným
vysvětlením je skutečnost, že tři měsíce jsou krátká doba na výraznější změny v úrovni
kognitivních funkcí u demence, kde u některých typů dochází ke změnám ve skocích. A
poté následují dlouhá období stabilizace.Možná také určitý vliv sehrála úspěšná adaptace
klientů v novém prostředí a jejich stabilizace. Nárůst depresivity podporuje myšlenku
prospěšnosti aktivizace seniorů, kde nečinnost je vnímána jako něco patologického. Nárust
hodnot v GDS může být také signálem špatné adaptace v novém prostředí.

65
Tab. 4: Porovnání výsledků jednotlivých testů u jedinců základního souboru
před a po tréninku

ACE-R 1 ACE-R 2 MMSE 1 MMSE 2 GDS 1 GDS 2

1 57 66 19 22 6 4
2 71 76 21 25 7 6
3 58 61 23 24 4 4
4 28 30 11 11 4 2
5 74 79 23 24 7 5
6 77 82 24 27 2 3
7 73 79 23 26 3 3
8 64 69 20 22 3 2
9 77 79 23 24 0 0
10 64 66 20 21 8 7
11 57 62 20 21 4 5
12 67 72 24 25 10 9

ACE-R 1= počet bodů před začátkem kognitivního tréninku

ACE-R 2= počet bodů po skončení kognitivního tréninku
MMSE 1= počet bodů před začátkem kognitivního tréninku
MMSE 2= počet bodů po skončení kognitivního tréninku
GDS 1= počet bodů před začátkem kognitivního tréninku
GDS 2= počet bodů po skončení kognitivního tréninku

Účastníci označeni čísly 1-6 v souboru jsou ženy, 7-12 muži.

Zvýrazněné hodnoty u GDS ukazují hodnoty v pásmu mírné deprese.
Tučně vytištěné hodnoty u MMSE označují  hodnoty v pásmu středně těžké demence.

Při porovnání výsledků v tabulce číslo 4 je patrné, že v testu ACE-R došlo u všech
klientů základního souboru ke zlepšení při opakovaném testování. Velmi obdobné je to
také u testu MMSE, kde došlo k vylepšení u 11 klientů a u jednoho zůstala hodnota MMSE
nezměněna. Jednalo se o klientku, u které je demence v pokročilé fázi a je úspěchem, že se
podařilo udržet hodnotu v Mini-mental testu nezměněnu. Ve Škále deprese došlo u dvou
klientů k zvýšení hodnoty o jeden bod, což může být vysvětleno i momentálním
psychickým rozpoložením. U ostatních se podařilo míru deprese udržet na stávající úrovni
nebo ji mírně snížit. Hodnoty 1-7 jsou v GDS znakem normy. Po skončení kognitivního
tréninku pouze jeden klient vykazoval hodnotu, odpovídající mírné depresi. Jednalo se o
klienta s vysokoškolským vzděláním, který má náhled na průběh onemocnění, uvědomuje
si svoji současnou situaci a nemožnost vrátit se do svého přirozeného prostředí. Rodina mu
neposkytla potřebné sociální zázemí.

66
Tab. 5: Porovnání výsledků jednotlivých testů u jedinců kontrolního
souboru při prvním testování a po tříměsíčním opakování

ACE-R 1 ACE-R 2 MMSE 1 MMSE 2 GDS 1 GDS 2

1 70 69 24 24 10 11
2 58 61 18 19 6 6
3 54 54 17 18 3 4
4 65 61 20 19 6 6
5 64 64 19 19 4 5
6 58 57 18 17 2 4
7 60 59 19 19 2 3
8 67 65 21 20 3 5
9 61 61 19 19 5 4
10 49 43 16 14 5 7
11 61 59 18 18 8 8
12 58 53 19 16 3 5

ACE-R 1= počet bodů při prvním testování

ACE-R 2= počet bodů po tříměsíčním opakování
MMSE 1= počet bodů při prvním testování
MMSE 2= počet bodů po tříměsíčním testování
GDS 1= počet bodů při prvním testování
GDS 2= počet bodů po tříměsíčním testování

Účastníci označení čísly1-6 v souboru jsou ženy, 7-12 muži.

Zvýrazněné hodnoty u GDS se vyskytují v pásmu mírné deprese
Tučně vytištěné hodnoty u MMSE ukazují hodnoty v pásmu středně těžké demence.

Z tabulky číslo 5 je možné zjistit, že u kontrolního souboru došlo u osmi klientů ke

zhoršení v testu ACE-R. U některých je zhoršení nepatrné (o 1 či 2 body), ale u některých
ukazuje propad i o 5 bodů (z maximálního počtu 100 bodů, které je v testu možné
dosáhnout). To může být přirozeným znakem pomalu progredujícího onemocnění
demence, které se nejvýrazněji projevuje právě v oblasti kognitivních funkcí. U jednoho
klienta došlo ke zlepšení výsledku o 3 body. Vysvětlením může být nejistota či tréma při
prvním testování či dobrá adaptace v prostředí léčebny. U testu MMSE došlo ke zhoršení u
5klientů a k mírnému zlepšení u 2 klientů. Zbytek dosáhl stejných hodnot jako při prvním
testování. Jeden z klientů se propadem z 19 bodů na 16 bodů přesunul z pásma lehké
demence do oblasti středně těžké demence ( rozpětí 6-17 bodů v testu MMSE). I u druhého
klienta v pásmu středně těžké demence došlo k mírnému zhoršení výkonu (pravděpodobně
projev pokračujícího procesu demence).

67
 Ve Škále deprese byl zaznamenán nárust hodnot u osmi klientů. Tři klienti se po
opakovaném testování nacházeli v pásmu mírné deprese. Příčinou může být nedostatečná
nabídka vhodných aktivit pro hospitalizované seniory s demencí. Tato skupina vyžaduje
specifický přístup personálu, který by měl být trpělivý a respektující člověka jako
svébytnou osobnost. Je vhodné, aby aktivity respektovaly limity kognitivních schopností
klientů a vycházely z jejich osobních preferencí. Může se jednat o reakci na přijetí
skutečnosti, že člověk, přechodem z domova do ústavního zařízení, mění svůj status a je
nucen změnit řadu zvyklostí. Změna přináší u seniorů nejistotu, která se může projevit
zhoršením psychického stavu. Vysvětlením může být i smrt či nemoc blízkého člověka či
konfliktní vztah s vlastními dětmi atd.

Tab. 6: Subskóre ACE-R u základního souboru před tréninkem a po tréninku

POZ POZ PAM PAM VER VER JAZ JAZ ZRA ZRA
1 2 1 2 1 2 1 2 1 2
1 0,78 0,89 0,38 0,50 0,50 0,64 0,54 0,62 0,75 0,75
2 0,67 0,83 0,62 0,62 0,50 0,57 0,85 0,85 0,88 0,94
3 0,78 0,78 0,27 0,31 0,29 0,36 0,73 0,77 0,88 0,88
4 0,44 0,56 0,46 0,46 0,07 0,07 0,19 0,23 0,13 0,19
5 0,77 0,78 0,69 0,73 0,71 0,71 0,88 0,92 0,56 0,75
6 0,89 1 0,54 0,58 0,57 0,57 0,88 0,96 1 1
7 0,72 0,83 0,88 0,88 0,21 0,43 0,85 0,85 0,75 0,81
8 0,72 0,78 0,65 0,65 0,36 0,43 0,65 0,77 0,75 0,75
9 0,78 0,78 0,73 0,77 0,57 0,57 0,81 0,85 0,94 0,94
10 0,56 0,61 0,31 0,31 0,64 0,71 0,88 0,88 0,88 0,88
11 0,67 0,67 0,54 0,58 0,14 0,21 0,73 0,81 0,63 0,69
12 0,78 0,83 0,65 0,69 0,07 0,29 0,77 0,77 0,94 0,94
Pr. 0,71 0,78 0,56 0,59 0,39 0,46 0,73 0,77 0,76 0,79

POZ = subskóre pozornost a orientace

PAM = subskóre paměť
VER = subskóre verbální fluence
JAZ = subskóre jazyk
ZRA = subskóre zrakově-prostorové schopnosti
Pr. = celkový průměr
Účastníci označení čísly1-6 v souboru jsou ženy, 7-12 muži.

Tabulka č. 6 udává hodnoty, kterých dosáhli klienti ze základního souboru

v jednotlivých subtestech Addenbrookského kognitivního testu. Jsou zde porovnány
hodnoty prvního testování, s hodnotami po ukončení kognitivního tréninku u jednotlivých

68
klientů a vypočítán průměr, kterého dosáhl soubor v jednotlivých subtestech. Desetinná
čísla v tabulce udávají poměr získaných bodů k možnému maximu. Při pohledu do tabulku
je patrné, že jednotlivá subskóre můžeme na základě dosažených výsledků rozdělit do
dvou skupin. Nejslabších výkonů dosahovali klienti v subskórech Verbální fluence a
Paměť. Druhý protipól tvoří hodnoty v subskórech Pozornost a orientace, Jazyk a Zrakově-
prostorové schopnosti, kde klienti dosahovali dobrých a poměrně vyrovnaných výsledků.
V průběhu demence dochází ke změnám. Ze změn jsou nejvýraznější ty, které postihují
paměť v celé její šíři. Je jednou z prvních , na které je deficit patrný. Postižena bývá
vštípivost- převážně konsolidace nových paměťových informací a proto klienti tak rychle
zapomínají. Na nízkých hodnotách se také podílí porucha krátkodobé paměti, která
demenci provází od počátku onemocnění. V subskóre Verbální fluence se na nízkém skóre
podílí porucha v oblasti deklarativní paměti a svůj vliv tu sehrává i nižší psychomotorické
tempo. A také postupně narůstající obtíže v nalézání a vybavování vhodných slov u klientů
s demencí. Výrazný podíl na kvalitě a množství vštípených informací sehrává pozornost.
Jde spolu s orientací o schopnost, kterou je možné tréninkem výrazně podpořit nebo
klienty naučit využívat různé externí pomůcky, které jim orientaci usnadní. V subskóre
Jazyk největší obtíže působilo pojmenování předmětů na obrázcích, které může souviset
s rozvíjející se agnózií.
Dále je možné z tabulky vyčíst údaje o zlepšení výkonů po proběhlém kognitivním
tréninku. V tomto směru se potvrdilo autorčino očekávání, že k nejvyššímu nárůstu dojde
právě u subskóre Pozornost a orientace. Při kognitivním tréninku byl kladen důraz na
edukaci klientů v používání externích pomůcek, usnadňujících orientaci v čase. Na
pozornost byla zaměřena také řada cvičení. Zlepšením pozornosti dochází také k lepšímu
procesu vštěpování, a tím může dojít k ovlivnění dlouhodobé a krátkodobé paměti.
Tréninkem se podařilo zlepšit Pozornost a orientaci o 7%. Další očekávanou změnou bylo
vylepšení verbální fluence. Rozpomínání na slova podle různých zadání byl při tréninku
věnován velký prostor a ve výsledcích testu se nácvik a dlouhodobé učení projevilo. Také
zde došlo k nárůstu o 7%. Povzbuzující je, že došlo k vylepšení funkce paměti a to
především paměti krátkodobé. Pomocí účelnějšího vštěpování informací, je do paměti
uloženo více informací, které mohou být následně vybaveny. U paměti bylo zlepšení
tříprocentní. Jazykové schopnosti zaznamenaly nárůst o 4%. Zde autorka výrazné zlepšení
výsledků v subskóre neočekávala, protože i v prvním testování, zde klienti dosahovali
poměrně vysokých hodnot. Podobně tomu bylo i v oblasti Zrakově-prostorových
schopností, kde vstupní hodnoty byly nejvyšší.

69
Graf 4: Subskóre Paměť před a po tréninku Graf 5: Subskóre verbální fluence
před a po tréninku

Graf 6: Subskóre Jazyk před a po tréninku Graf 7: Subskóre Pozornost a orientace

Před a po tréninku

Graf 8: Subskóre Zrakově-prostorové

schopnosti před a po tréninku

70
V grafech č. 4-8 jsou uvedeny pro větší přehlednost procentuálně vyjádřené nárusty u
jednotlivých subskóre ACE-R.

Tab. 7: Subskóre ACE-R u kontrolního souboru při prvním testování a po opakovaném

testování po 3 měsících

POZ POZ PAM PAM VER VER JAZ JAZ ZRA ZRA
1 2 1 2 1 2 1 2 1 2
1 0,67 0,67 0,69 0,69 0,43 0,43 0,81 0,77 0,81 0,81
2 0,72 0,78 0,46 0,46 0,36 0,36 0,69 0,77 0,63 0,63
3 0,50 0,56 0,35 0,38 0,50 0,43 0,58 0,50 0,88 0,94
4 0,61 0,56 0,58 0,54 0,29 0,29 0,77 0,77 0,94 0,81
5 0,55 0,44 0,46 0,42 0,43 0,50 0,85 0,92 0,88 0,88
6 0,66 0,67 0,23 0,23 0,64 0,64 0,73 0,73 0,75 0,69
7 0,55 0,56 0,46 0,42 0,57 0,57 0,69 0,69 0,75 0,75
8 0,67 0,61 0,62 0,62 0,36 0,36 0,77 0,73 0,88 0,88
9 0,72 0,72 0,38 0,38 0,50 0,50 0,73 0,73 0,75 0,75
10 0,50 0,39 0,38 0,35 0,43 0,50 0,54 0,42 0,63 0,56
11 0,77 0,89 0,46 0,38 0,29 0,21 0,65 0,62 0,88 0,88
12 0,77 0,67 0,54 0,50 0,36 0,21 0,50 0,50 0,75 0,75
Pr. 0,64 0,63 0,47 0,45 0,43 0,42 0,69 0,68 0,79 0,78
PAM = subskóre paměť
VER = subskóre verbální fluence
JAZ = subskóre jazyk
ZRA = subskóre zrakově-prostorové schopnosti
Pr. = celkový průměr
Účastníci označení čísly1-6 v souboru jsou ženy, 7-12 muži.

U klientů kontrolního souboru, u kterých nebyl kognitivní trénink prováděn, došlo

po tříměsíčním opakování k mírnému poklesu ve všech sledovaných oblastech. Rozložení,
podle úrovně dosahovaných výkonů v jednotlivých subtestech, je obdobné jako u souboru
základního. Nejslabších výkonů dosahovali senioři ve Verbální fluenci a v subskóre
Paměť. Téměř 70% procentní úspěšnosti dosahovali v subskóre Pozornost a orientace a
Jazyk. Nejlépe si tato skupina vedla (stejně jako soubor základní) při ověřování Zrakově-
prostorových schopností.
Při vzájemném porovnání vstupních výsledků u obou souborů, zjistíme shodu
v hodnotách u subskóre Verbální fluence, Jazyk a Zrakově-prostorové schopnosti.
V zbylých dvou hodnotách se soubory odlišovaly nejvýše o 10%. Povedlo se tedy sestavit
poměrně homogenní a navzájem si podobné vzorky a srovnání mohou být směrodatná.
Nevýhodou je malý počet klientů ve skupinách a tak není možné zjištěné údaje
paušalizovat na skupinu všech hospitalizovaných seniorů s demencí.

71
 V následujících grafech jsou uvedeny dosažené výsledky v jednotlivých subskórech
kontrolního souboru. Jednoprocentní pokles byl zaznamenán u 4 z nich a to u Pozornosti a
orientace, Verbální fluence, Jazyka a Zrakově-prostorových schopností. U Paměti došlo
k poklesu o 2%. Výsledky nejsou překvapivé, neboť všechny kognitivní složky jsou
propojeny. Pokles v jedné oblasti se následně projeví v určité míře a podobě i v dalších
oblastech.

Graf 9: Subskóre Paměť na začátku Graf 10: Subskóre Verbální fluence

a po 3 měsících na začátku a po 3 měsících

Graf 11: Subskóre Jazyk na začátku

a po 3 měsících

72
Graf 12: Subskóre Zrakově-prostorové Graf 13: Pozornost a orientace
Schopnosti na začátku a po 3 měsících na začátku a po 3 měsících

13 Diskuse

73
 Autorka se snažila pro svůj výzkum sestavit dva vyvážené soubory, které by bylo
možné navzájem porovnat. Na základě výsledků pak podpořit či vyvrátit myšlenku
účelnosti kognitivního tréninku u dlouhodobě hospitalizovaných seniorů s mírnou či
středně těžkou formou demence. Pro účel výzkumu nebyly rozlišovány různé typy
demence, protože by nebylo možné sestavit dostatečně velké soubory. Autorka odstoupila
od původně navrhovaného záměru porovnat 30 klientů s diagnózou vaskulární demence,
se kterými bude prováděn kognitivní trénink a 30 seniorů se stejnou diagnózou. Ti by
tvořili kontrolní skupinu a byli by bez kognitivního tréninku.V praxi se ukázal tento záměr
jako nereálný ze dvou důvodů. Na oddělení následné péče, kde byl výzkum po 2 roky
postupně prováděn se nenašel dostatečný počet klientů s touto diagnózou. Bylo by možné
sestavit soubor nanejvýše  5 klientů a stejný problém by nastal při sestavování kontrolního
souboru. Proto byla vytvořena základní i kontrolní skupina s nerozlišeným typem
demence.
Na začátku výzkumu byly stanoveny následující 3 hypotézy:
1. Po dokončeném- tři měsíce trvajícím- kognitivním tréninku bude základní soubor
vykazovat pokles míry deprese.
2. U kontrolního souboru jako celku bude v retestu zaznamenán mírný pokles celkového
výkonu zjišťovaných kognitivních funkcí oproti výchozímu stavu při prvním testování.
3. Efekt kognitivního tréninku se projeví nejvýrazněji zvýšením hodnot v subskóre
Pozornost a orientace testu ACE-R.
První z hypotéz byla potvrzena. Při porovnání míry deprese ve Škále deprese pro
geriatrické pacienty, která byla zjišťována před započetím a po skončení kognitivního
tréninku, došlo u základní skupiny jako celku k poklesu této hodnoty o 13,8%. Autorka
věří, že vedlejším efektem kognitivního tréninku bylo i zlepšení psychického stavu, které
se projevilo snížením dosažených bodů ve Škále deprese pro geriatrické pacienty.
Výsledky jsou povzbuzující zvláště pokud uvážíme, že se jedná o klienty
s diagnostikovanou lehkou či středně těžkou demencí. Z vývoje onemocnění víme, že po
určité době setrvávání na stávající úrovni bude docházet k progresi a tedy i k postupnému
zhoršování kognitivních funkcí. Současně může dojít k objevení se deprese. Při práci
s klienty s demencí, je důležité mít na paměti možnost výskytu deprese. Výskyt u lidí
postižených demencí, se v literatuře uvádí až kolem 50%. Diagnostika deprese u klientů
s demencí je důležitá ze dvou důvodů: deprese může demenci napodobit (tzv.
pseudodemence) a je zároveň jedním z nejčastějších příznaků, který demenci provází.

74
 U kontrolního souboru, kde nebyl prováděn kognitivní trénink došlo k nárůstu
depresivity o 19,4%. Nárust může být podpořen nepodnětným prostředím nemocnice či
špatnou adaptací klienta v novém prostředí, kdy zvláště lidé s demencí si špatně zvykají na
nové prostředí a nové lidi. V nemocnici pak může dojít k rozvoji hospitalizmu či
k urychlení procesu demence. Tomu je třeba zabránit vhodnou aktivizací kognitivních
funkcí. Východiskem pro aktivizaci geriatrických pacientů je předpoklad, který definuje
člověka jako tvora přirozeně aktivního, potřebujícího činnost pro svůj život. Právě z těchto
důvodů je vhodné, seniory aktivizovat a umožnit jim přiměřenou fyzickou a psychickou
činnost, vycházející z jejich individuálních potřeb a respektující jejich schopnosti a zájmy.
Dalším  důvodem zvýšení míry deprese, může být náhled klienta na problémy
s pamětí a na průběh vlastního onemocnění, který je v počátečních stádiích demence ještě
přítomný. S postupujícím zhoršování kognitivních schopností tento náhled mizí.
Druhá hypotéza byla také potvrzena. Zněla, že u kontrolního souboru jako celku
bude při opakování zaznamenán mírný pokles celkového výkonu zjišťovaných
kognitivních funkcí oproti výchozímu stavu při prvním testování. U klientů v kontrolním
souboru neprobíhal kognitivní trénink. Při opakované administraci testu ACE-R došlo
k mírnému zhoršení celkové úrovně kognitivních schopností, které test dokázal zachytit.
Jedná se o pokles o 2,64%. Pokud se podíváme na výsledky jednotlivců v souboru,
výsledek tak jednoznačný není. K bodovému poklesu došlo prokazatelně u 8 klientů
z celkových 12. U třech klientů zůstal výsledek mezi jednotlivými měřeními nezměněn a u
jednoho klienta došlo k zlepšení o tři body ze sta možných. Při použití testu MMSE došlo
ke zhoršení výkonu jen u 42% klientů. U 17% klientů tohoto souboru došlo naopak
k mírnému vylepšení výkonu. Zbytek souboru podal stejný výsledek jako při prvním
testování. Celkový pokles ve výkonu kognitivních funkcí, zjišťovaných testem MMSE, je
2,63%. Možným vysvětlením může být prostý fakt a tím je průběh samotného onemocnění.
U některých typů demence nedochází k poklesu rovnoměrně, ale probíhá ve skocích. Poté
mohou následovat dlouhá období relativní stability kognitivních, psychických i
exekutivních funkcí. Dalším možným vysvětlením může být účinek podávání kognitiv,
která průběh onemocnění zpomalují. U některých klientů mohou vést k částečnému
zlepšení kognitivních funkcí, chování a aktivit všedního života a emotivity.
Nejefektivnějším se ukazuje komplexní přístup a to propojení léčby farmakologické,
psychoterapeutické a neuropsychologické rehabilitace.
Dalším důvodem pro podání lepšího výsledku při druhém testování může být
adaptace v prostředí nemocnice a zlepšení orientace v čase a místě. Při prvním testování

75
tyto údaje ještě nemusely být dostatečně upevněny. Zlepšení orientace a pozornosti může
vést následně ke zlepšení paměti. Praktickou pomůckou v případě orientace je, naučit
klienty používat kalendář. Tedy nespoléhat se na svoji občas chybující paměť, ale využít
externích paměťových pomůcek.
Třetí hypotéza sledovala efektivitu kognitivního tréninku v subskóre Pozornost a
orientace v testu ACE-R. Hypotéza: Efekt kognitivního tréninku se projeví nejvýrazněji
zvýšením hodnot v subskóre Pozornost a orientace testu ACE-R. Tuto hypotézu se
podařilo potvrdit částečně. V subskóre Pozornost a orientace testu ACE-R došlo při
opakovaném testování k nárustu o 7%. Autorka se domnívá, že na zvýšení se podílí svým
efektem také kognitivní trénink. Při kognitivním tréninku byl kladen důraz na edukaci
klientů v používání externích pomůcek, usnadňujících orientaci v čase. Na pozornost byla
zaměřena také řada cvičení. Zlepšením pozornosti dochází také k lepšímu procesu
vštěpování, a tím může dojít k ovlivnění dlouhodobé a krátkodobé paměti. Ke zvýšení o
7% došlo také v subtestu Verbální fluence, ve které klienti základního i kontrolního
souboru dosahovali při prvním testování nejnižších hodnot. Po tréninku došlo u základního
souboru ke zlepšení o 7% a naopak u kontrolního souboru došlo po 3 měsících k poklesu o
1%. Zde je efekt tréninku zřejmý. Rozpomínání na slova podle různých zadání byl při
tréninku věnován velký prostor a ve výsledcích testu se nácvik a dlouhodobé učení
projevilo. U základního souboru došlo k vylepšení ve všech 5 subskórech- Pozornost a
orientace, Paměť, Verbální fluence, Jazyk, a Zrakově- prostorové schopnosti. Je zřejmé, že
jednotlivé modality jsou vzájemně propojeny a ovlivňují se. Vylepšení jedné oblasti se
prolíná do oblastí dalších. Z toho vyplývá, že paměť není izolovanou složkou a její
porucha je často součástí celého komplexu potíží. Mnohdy není specificky léčena a často
ani rozpoznána.
Tréninkové úlohy proto nelze provádět izolovaně tak, aby zároveň nekladly nároky
na celý komplex mestických a kognitivních funkcí. Dlouhodobá rehabilitace je náročná i
z hlediska motivace, emocionality, sociální komunikace a interpersonálních vztahů všech
osob tvořících podpůrnou síť člověka s demencí.
V případě kognitivního tréninku je důležitá motivace a očekávání klienta i jeho
okolí. Pozitivní očekávání podporuje činnost paměti a následně si klient zažívá subjektivní
a často i objektivní prožitek lépe fungující paměti. Tím dojde k dalšímu zpevnění a
pozitivní efekt tréninku se násobí. U klientů s demencí je prožitek úspěchu důležitý.
Výhodné je spojení mezi trénováním paměti a navazováním či udržováním sociálních
kontaktů. K tomuto účelu je vhodné využít skupinové trénování paměti. Při jeho realizaci

76
nejsou doporučovány soutěživé prvky. Dochází tím také k přenášení zkušeností a
generalizaci z jednoho typu úloh na druhý.
Problémy neuropsychologické diagnostiky narážejí u klientů vyššího věku na
nedokonalé normy pro toto období života. Dalším úskalím jsou vysoké limity, kterou jsou
v tomto věku často přítomny. Autorka má na mysli poruchy smyslových orgánů, poruchy a
deficity pohybového ústrojí či neschopnost psát, které seniory limitují nebo jim dokonce
znemožňují některé testy absolvovat.
Vyšetření kognitivních funkcí by mělo být snesitelné, dostatečně dlouhé, přinášet
užitečné informace, ne příliš nudné a snadno vyhodnotitelné. Při opakovaném testování je
důležité vzít v úvahu vliv nácviku. Tím se využitelnost některých testů pro opakované
měření snižuje.
Kognitivní funkce bývají standardně zjišťovány pomocí komplexních testů paměti
WMS-R a inteligence WAIS-R či jejich vybraných subtestů. Z WAIS-R bývají většinou
vybírány subtesty Informace, Opakování čísel, Slovník a Kostky. Subtest Informace
souvisí se vzděláním, kulturními možnostmi a kvalitou dlouhodobé paměti. Opakování
čísel vypovídá o pozornosti a krátkodobé verbální paměti. Slovník ukazuje na úroveň
sémantické paměti a vzdělání. Kostky jsou subtestem, který ověřuje analyticko syntetické
vizuální schopnosti. Z WMS-R jsou většinou administrovány subtesty Vizuální asociační
učení I a II, Vizuální reprodukce I a II, které zjišťují úroveň vizuálního pamětního učení a
vizuální recentní paměti s uplatněním znovupoznání. V případě Pamětního testu učení lze
analyzovat verbální pamětní učení, verbální krátkodobou a recentní paměť.
Diagnostiku je vhodné doplnit také zhodnocením každodenních aktivit. Vhodný je
k těmto účelům Barthel ADL Index, který hodnotí míru soběstačnosti. Soběstačností
rozumíme schopnost uspokojovat přiměřené životní potřeby v konkrétních životních
podmínkách.
Autorka se i přes možné riziko nepřesnosti rozhodla k testování použít
Addenbrookského kognitivního testu, Mini-Mental State Examination a Škálu deprese pro
geriatrické pacienty. Nevyužila tedy standardního způsobu testování. Důvodem bylo
zjištění, že jednotlivé subtesty z WAIS-R jsou pro skupinu seniorů vysokého věku (věkový
průměr 85,4 roků) v kombinaci s diagnózou demence a smyslovými a pohybovými limity,
nevhodné. Po několika administracích subtesty z WAIS-R se autorka vrátila k testům, které
jsou určeny pro seniory v nemocnicích. Autorce nešlo o podklady pro vědeckou práci, ale
stačily jí orientační hodnoty, které jí tyto testy poskytly.

77
 Cílem rehabilitace by mělo být zlepšení fungování osobnosti jako celku. Je žádoucí,
aby rehabilitace seniorů v nemocnicích zahrnovala komplexní péči o klientovy potřeby.
Jedná se o práci celého týmu odborníků, kteří se na péči o klienty s demencí podílejí.
Psycholog je odborníkem, který v rámci své profese může nabízet trénink paměti,
pozornosti a zároveň v  případě potřeby poskytnou péči psychologickou či
psychoterapeutickou. Celý systém nemocniční rehabilitace by měl směřovat k zlepšení
pracovních schopností či zvýšení soběstačnosti klienta. Důležitá je tedy praktičnost a
realizovatelnost naučených dovedností či podpořených paměťových schopností
v praktickém životě. Je zřejmé, že poruchy kognitivních funkcí souvisí úzce s praktickým
životem.
V zahraničí je neuropsychologická rehabilitace součástí komplexní rehabilitace
spolu s fyzioterapií, ergoterapií a sociální prací a jejím úkolem je nácvik náhradních
dovedností a povzbuzení společenských kontaktů. Výsledkem může být snížení deprese,
úzkosti, podrážděnosti a agrese. Měla by být zaměřena na funkční adaptaci člověka
v přirozeném prostředí. U klientů s těžším poškozením intelektu a paměti by měla naopak
pomoci upravit a přizpůsobit prostředí pro jejich bezpečný pobyt. Úroveň kognitivních
funkcí pro nás může být vodítkem v odhadu budoucí adaptace klienta v novém prostředí.
Pro seniory v autorčině výzkumu byla motivací pro vstup do trénování paměti chuť:
 osvěžit si paměť,
 užít si legraci,
 příjemně si zpestřit den.

Trénink paměti by měl pozitivně ovlivňovat kvalitu života seniorů. Nemělo by tedy
být jeho jediným cílem vylepšení kognitivních funkcí. Důležitý je subjektivní pocit
zlepšení paměťových funkcí a získání nových sociálních kontaktů a zpětných reakcí
od okolí. Cílem je dosáhnout maximální možné soběstačnosti v běžných denních
úkonech a udržovat co nejdéle všechny dosavadní obvyklé činnosti.
Motivací pro uskutečnění tohoto výzkumu byla autorce snaha zjistit efektivitu a
účelnost své práce se seniory. A dále si ověřit fakt, zda se výsledky kognitivního
tréninku, který je součástí nabídky pro klienty Oddělení následné péče, projeví
změnou hodnot ve zvolených testech a tím podpoří její přesvědčení o vhodnosti tohoto
nástroje k aktivizaci seniorů s demencí. Výstupem bude poskytnutí zpětné vazby a
prezentování výsledků klientům, kteří se výzkumu zúčastnili.

78
14 Závěr

79
 Individuální rozdíly mezi staršími lidmi jsou větší než rozdíly mezi lidmi mladými.
Měli mnohem více možností a příležitostí ledacos v životě prožít a měli více času
k vytvoření vlastních osobnostních rysů. I když staří lidé mají mnoho znaků společných,
rozdíly mezi jednotlivci se spíše zvětšují. Jsou senioři, kterých se věk téměř nedotkl,
někteří dokonce stářím zkrásněli či zmoudřeli. Je-li jejich vnitřní život hodnotný a bohatý,
mohou pak pro ně být hodnoty získané v průběhu dospělosti důležitým zdrojem
spokojeného stáří.
Spokojené stáří a zvyšování kvality života seniorů v nemocničním prostředí bylo i
rámcem, ze kterého vycházela tato práce. Ke snaze o zvýšení kvality života seniorů
postižených demencí snad přispěl i výzkum, ve kterém byl zjišťován pozitivní dopad
tříměsíčního kognitivního tréninku na kognitivní funkce hospitalizovaných seniorů
s diagnózou demence.
Teoretická část byla věnována specifikám stáří a jeho dopadům na paměť a ostatní
kognitivní funkce. Autorka ve své práci zmapovala problematiku hospitalizací seniorů na
nemocničních odděleních. Zaměřila se na doporučení při aktivizaci seniorů v prostředí
nemocnic a vytváření stimulujícího a bezpečného prostředí. Největší prostor je věnován
teoretickým východiskům a praktickým postupům při trénování paměti. Diplomová práce
také poskytla částečný přehled v oblasti výzkumu paměti a neuropsychologické
rehabilitace. Literatury, ze které by bylo možné čerpat nové poznatky, je podle autorky na
českém trhu stále nedostatek. Většinou ji tvoří jednotlivé kapitoly knih o neuropsychologii.
Kognitivní trénink je v praktické části práce chápán jako součást psychosociální
rehabilitace seniorů.
Cílem praktické části bylo zjistit, zda se po tříměsíčním kognitivním tréninku
s využitím vlastnoručně sestaveného programu podaří pozitivně ovlivnit některé kognitivní
funkce u hospitalizovaných seniorů se stanovenou diagnózou demence.
Na začátku výzkumu byly stanoveny následující 3 hypotézy:
1. Po dokončeném- tři měsíce trvajícím- kognitivním tréninku bude základní soubor
vykazovat pokles míry deprese.
2. U kontrolního souboru jako celku bude v retestu zaznamenán mírný pokles celkového
výkonu zjišťovaných kognitivních funkcí oproti výchozímu stavu při prvním testování.
3. Efekt kognitivního tréninku se projeví nejvýrazněji zvýšením hodnot v subskóre
Pozornost a orientace testu ACE-R.
První dvě hypotézy byly výzkumem potvrzeny plně a třetí hypotéza částečně.
Podrobný rozbor hypotéz je uveden v Diskusi.

80
 Po zhodnocení výsledků autorka dospěla k závěru, že kognitivní trénink je jednou
z možností, jak nenásilným a zábavným způsobem zkvalitnit život seniorů v ústavní péči.
Přínosem je také pravidelné setkávání seniorů, které vede k navázání nových sociálních
vazeb.
Neuropsychologická rehabilitace by měla být součástí péče o seniory s poruchami
kognitivních funkcí. Odborník, který provádí kognitivní trénink by neměl být pouhým
trenérem paměti, ale měl by být schopen poskytnout také odpovídající psychologickou
podporu osobám s demencí. S narůstající intenzitou zdravotních, psychických i sociálních
problémů se potřebnost psychoterapeutické podpory u těchto osob zvyšuje.
Dožije-li se člověk vysokého věku v dobrém zdraví a v dobré pohodě a nemusí-li
využít pomoci různých institucí, je to velký dar života. Trefně to vyjádřil francouzský
zpěvák Maurice Chevalier, který byl do vysokého stáří nejen soběstačný, ale i tvořivý a
aktivní. Při svých osmdesátinách řekl na dotaz, jak se mu daří: “Výborně. Zejména když si
uvědomím, že to mohlo dopadnout jinak.“

81
15 Seznam použité literatury
Amber, Z. (2000). Neurologické poruchy ve vyšším věku. Praha: Triton.
Baštecký, J., Kumpel, Q., Vojtěchovský, M., a kol. (1994). Gerontopsychiatrie. Praha:
Grada Publishing.
Baštecká, B., Goldmann, P. (2005). Základy klinické psychologie. Praha: Portál.
Baštecká, B., a kol. (2003). Klinická psychologie v praxi. Praha. Portál.
Benesch, H. (2001). Encyklopedický atlas psychologie. Praha: Lidové noviny.
Erikson, E. H. (1999). Životní cyklus rozšířený a dokončený. Praha: Lidové noviny.
Filip, V., a kol. (1997). Praktický manuál psychiatrických posuzovacích stupnic. Praha:
PCP.
Gregor, O. (1999). Stárnout to je kumšt. 3. vydání. Praha: Dům medicíny.
Gruberová, B. (1998). Gerontologie. České Budějovice: ZSF JU.
Haškovcová, H. (1997). Lékařská etika. Praha: Galén-Karolinum.
Holmerová, I. (2003). Testovník- soubor testů pro gerontologii. Praha: ČALS.
Holmerová, I., Suchá, J. (2002). Cvičte si svůj mozek 1. Praha: Gerontologické centrum.
Holmerová, I., Suchá, J., Hort, J. (2004). Cvičte si svůj mozek 2. Praha: Gerontologické
centrum.
Holmerová, I., Jarolímová, E., Rokosová, M., Hort, J., Laczo, J., Vaňková, H. (2008).
Alzheimerovské společnosti pro pacienty postižené demencí a jejich rodinné příslušníky.
Nejen o desetiletém výročí. Československá psychologie, 2(LII), 201-206.
Javůrková, A. (2001). Neuropsychologické vyšetření u pacientů s roztroušenou sklerózou.
Československá psychologie, 3(XLV), 208-215.
Kalvach, Z., a kol. (1997). Úvod do gerontologie a geriatrie. Praha: Karolinum.
Klevetová, D. (2007). Vzdělávání seniorů. Florence. 5/2007, 228-229.
Kopřiva, K. (2000). Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál.
Koukolík, F. (2002). Lidský mozek. Praha: Portál.
Koukolík, F., Jirák, R. (1998). Alzheimerova nemoc a další demence. Praha: Grada
Publishing.
Kožený, J., Tišanská, L. (2005). Model adaptace institucionalizovaných seniorek na
stárnutí. Československá psychologie, 3(IL), 211-222.
Kratochvíl, S. (1997). Základy psychoterapie. Praha: Portál.
Křivohlavý, J. (1993). Povídej- naslouchám. Praha: Návrat.
Křivohlavý, J. (1988). Jak si navzájem lépe porozumíme. Praha:Svoboda.

82
Kulišťák, P. (2003). Neuropsychologie. Praha: Portál.
Lašek, J. (2004). Subjektivní životní spokojenost u tří věkových skupin respondentů.
Československá psychologie, 3(XLVIII), 215- 224.
Livečka, E. (1979). Úvod do gerontopedagogiky. Praha: Ústav školských informací.
Michálková, B. (2001). Trénování paměti. Diplomová práce. ZSF České Budějovice.
Miovský, M. (2003). Diplomové práce v oboru psychologie. Olomouc: UP Olomouc
Nekonečný, M. (1995). Psychologie osobnosti. Praha: Academia.
Neubauer, K., a kol. (2007). Neurogenní poruchy komunikace u dospělých. Diagnostika a
terapie. Praha: Portál.
Pichaud, C., Thareauová, I. (1998). Soužití se staršími lidmi. Praha: Portál.
Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia, 77-231.
Preiss, J. (2002). Zkušenosti s českou verzí revidované Wechslerovy paměťové zkoušky
(WMS-R) u neurologických a psychiatrických pacientů. Československá psychologie,
6(XLVI), 549-562.
Preiss, J., Haas, T. (2004). Paměť verbální a paměť vizuální? Analýza faktorové struktury
revidované Wechslerovy paměťové zkoušky (WMS-R) u nemocných epilepsií.
Československá psychologie, 2(XLVIII), 107-120.
Preiss, J., Vojtěch, Z. (2006). Jak měřit spolehlivě změnu? Kognitivní změny po
nesekčních operacích pro farmakorezistentní epilepsii. Československá psychologie,4(L),
349-360.
Preiss, M., a kol. (1998). Klinická neuropsychologie. Praha: Grada Publishing.
Preiss, M., Kučerová, H., a kol. (2006). Neuropsychologie v psychiatrii. Praha:Grada
Publishing.
Preiss, M., Kučerová, H., a kol. (2006). Neuropsychologie v neurologii. Praha:Grada
Publishing.
Reiterová, E. (2003). Základy statistiky pro studenty psychologie. Olomouc: UP.
Reiterová, E. (2003). Základy psychometrie. Olomouc: UP.
Stengel, F. (1996). Heitere Gedachtnisspiele im Grossdruck. Stuttgart, Memo Hedwig
Ladner.
Svoboda, M. (1999). Psychologická diagnostika dospělých. Praha: Portál.
Škodová, E., Jedlička, I. (2003). Klinická logopedie. Praha: Portál.
Tiranská, L., Kožený, J. (2004). Osobnost, anticipovaná sociální opora a adaptace seniorek
na stárnutí: Test modelu životní spokojenosti. Československá psychologie, 1(XLVIII), 27-
37.

83
Topinková, E. (1999). Jak správně a včas diagnostikovat demenci. Praha: UCB Pharma.
Topinková, E., Neuwirth, J. (1995). Geriatrie pro praktického lékaře. Praha: Grada
Publishing.
Tošnerová, T. (1998). Příručka pečovatele. Starší dlouhodobě nemocný člověk v rodině- a
co dál?. Praha: HESTIA.
Tošnerová, T. (2000). Špatné zacházení se seniory a násilí v rodině. Praha: Ambulance pro
poruchy paměti, 3. LF UK.
Tošnerová, T. (2002). Ageismus. Průvodce stereotypy a mýty o stáří. Praha: Ambulance
pro poruchy paměti, 3. LF UK.
Tošnerová, T., Bahbouh, R. (1998). Mini-mental state – Rychlé orientační vyšetření
kognitivního stavu. Československá psychologie, 4(XLII), 328-333.
Trunečková, A. (2007). Efektivita tréninku paměťových funkcí u osob s organickým
poškozením mozku. Diplomová práce. MU Brno.
Úlehla, I. (2005). Umění pomáhat. 2. vydání. Praha: Slon.
Vágnerová, M. (2002). Psychopatologie pro pomáhající profese. Variabilita a patologie
lidské psychiky. Praha: Portál.
Vašina, L., Diamant, J. J. (1998). Kapitoly z neuropsychologie. Brno: MU.
Venglářová, M. (2007). Problematické situace v péči o seniory. Praha: Grada Publishing.
Vymětal, J. (2003). Lékařská psychologie. 3., aktualizované vydání. Praha: Portál.
Walsh, D. (2005). Skupinové hry a činnosti pro seniory. Praha: Portál.

16 Přílohy

Příloha č. 1

84
Název cvičení: Opakování skupin slov
Cílová skupina: Zdraví a aktivní senioři, senioři s lehkou demencí
Záměr cvičení: Procvičení procesu vštěpování, krátkodobé paměti, vybavování a logického
myšlení
Popis cvičení: Pozorně přečíst nebo vyslechnout dané skupiny slov, upozornit na jejich
možnou logickou nebo jinou souvislost. Skupiny je možné nejdříve předčítat třikrát později
dvakrát a jednou.
 jahoda, malina, ostružina, borůvka
 kniha, hřeben, ovce, brýle, hřebík
 židle, obraz, stůl, květina, knihovna
 ulice, střecha, auto, keř, sníh
 kráva, mléko, slepice, vejce, ovce, vlna, prase, maso
 hodiny, medvěd, kost, jalovec, loď, deník, samota
Po cvičení následuje diskuze o skupinách slov, které se pamatovaly lépe a které hůře a
proč. Jaké způsoby použili účastníci k lepšímu zapamatování daných skupin.
Variace: Psaní slov pozpátku.
Vybírání předmětů, pojmenování zvířat apod.
Zařadit oddychové cvičení a po něm žádat seniory o reprodukci daných skupin.

Příloha č. 2

Název cvičení: Anagramy, hrátky se slovy a křestními jmény

85
Cílová skupina: Zdraví a aktivní senioři, senioři s lehkou demencí
Záměr cvičení: Stimulace výbavnosti, práce s řečí, procvičení dlouhodobé paměti
Popis cvičení:
Anagramy – seniorům se zadá dlouhé slovo obsahující co možná nejvíc písmen, jejich
úkolem je sestavit co nejvíce slov, která obsahují právě písmena onoho slova.
 PODĚBRADY – brady, rady, běda, dary, oděr, odběr, děda, porady, opěra, Praděd
 Další vhodná slova: KRAKONOŠ, LOKOMOTIVA, KOSODŘEVINA,
SLUNEČNICE
 domácí úkol- každý senior si vybere svůj anagram a najde k němu co nejvíce slov
Hrátky se slovy – doplňování slov dle určitých schémat
 hledání podstatných českých jmen, která obsahují písmena K a P (pokoj, konopí,
kupa, koupel, kupec, puška)
 podstatná jména začínající na K a končící na P (kup, kop, kečup, kalup, křáp)
Hrátky s křestními jmény – v tomto cvičení se využívá znalosti různých křestních jmen
 mužská jména končící na písmeno L (Pavel, Karel, Emil, Marcel, Raul, Kamil)
 ženská jména končící na písmeno E (Marie, Amálie, Cecílie, Alice, Julie)
 ke křestním jménům přiřazovat slavná příjmení

Tato cvičení mají mnoho obměn a různou náročnost. Podle ní je vhodné stanovit i
maximální počet slov a jmen, které mají senioři nalézt.

Příloha č. 3
Cvičení na asociace
Název cvičení: Doplňování slavných dvojic

86
Cílová skupina: Zdraví a aktivní senioři, senioři s lehkou demencí
Záměr cvičení: Procvičení asociativní techniky, vybavování informací z dlouhodobé
paměti
Popis cvičení: Senioři obdrží list s jedním představitelem slavných dvojic. Jejich úkolem je
doplnit toho druhého z páru. Lze pracovat i ústně.
Variace: Forma hry, kdy si účastníci jednoho z dvojice losují.
Tématické dvojice (milenecké páry, pohádkové postavy, autorské dvojice)
Dvojice autora a jeho slavného díla.

ROMEO A JULIE
OTHELO A DESDEMONA
HAMLET A OFELIE
PETRA LUCIE
RADUZ A MAHULENA
SAMSON A DALILA
PŘEMYSL A LIBUŠE
CTIRAD A ŠÁRKA
OLDŘICH A BOŽENA

BOŽENA NĚMCOVÁ – BABIČKA

BEDŘICH SMETANA – PRODANÁ NEVĚSTA
ANTONÍN DVOŘÁK – RUSALKA
ALOIS JIRÁSEK – STARÉ POVĚSTI ČESKÉ

Příloha č. 4

Cvičení na strukturaci a selekci

Název cvičení: Vyberte, co tam nepatří

87
Cílová skupina: Zdraví a aktivní senioři, senioři s lehkou demencí
Záměr cvičení: Využití metod strukturace a selekce, stimulace myšlení a krátkodobé
paměti
Popis cvičení: Lektor má připraveny skupiny slov. Optimální počet je 5 slov, kdy čtyři
spolu souvisí a jedno slovo do skupiny nepatří. Jednotlivým účastníkům vždy přečte
určitou skupinu slov a požádá je o označení slova, které do skupiny nepatří spolu
s logickým vysvětlením, proč vybral právě toto slovo. Také se pokusí zařadit zbylá slova
do nadřazené skupiny a vymyslet i další slova, která patří do stejné skupiny.
Příklad
Oves, ječmen, jablko, pšenice, žito (obilniny, ovoce)
Jablko, hruška, třešeň, okurka, meruňka (ovoce, zelenina)
Mrkev, petržel, ředkvička, celer, malina (zelenina, lesní plody)
Houska, máslo, chléb, rohlík, dalamánek (pečivo, mléčné výrobky)
Mýdlo, kartáček, šroubovák, hřeben, žínka (hygienické potřeby, nářadí)
Kladivo, šroubovák, pilník, nebozez, hrnec (nářadí, kuchyňské potřeby)
Tužka, vařečka, hrnec, poklice, naběračka (kuchyňské potřeby, psací potřeby)
Pero, tužka, propisovačka, konev, fix (psací potřeby, zahradnické náčiní)

88