i

I
!

Homér I

Vt

ACADEMIA
 KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR i

Homéros
Ilias / Homér; přeložil Vladimír Šrámek; [předmluvu
napsal Michal Skřejpek]. - Vyd. 1. - Praha : Academia, 2010. -
f
588 s. - (Europa ; sv. 27)
I
Přeloženo ze starořečtiny
ISBN 978-80-200-1839-7 (váz.)
;
821.14-1 :
- řecká poezie
- eposy !

821.14-1 - Řecká antická poezie [11]

1 i
■-

.
.
STŘEDOČESKÁ VÉDECKÁ KNIHOVNA V KLADNÉ
i
Zn. Př.č.
■

i
Zořozeno: 1 5 -12- 2010

©Academia, 2010
Translation © Hana Skřejpková, Vladimír Šrámek (dědicové), 2010
Preface © Michal Skřejpek, 2010
ISBN 978-80-200-1839-7
 Vladimír Šrámek
a jeho Ilias

Existuje jen málo děl, která se tak výrazně zapsala do dějin evropské li­
terární historie a inspirovala mnoho generací dalších autorů, jako jsou
Homérovy epické básně. Platí to pro Iliadu stejně jako pro Odysseiu.
Jejich překlady nalezneme ve všech světových jazycích. Rozšíření ho-
mérských skladeb však není výsadou moderní doby, již ve starověku
se staly součástí repertoáru snad všech iónských pěvců. Tehdy se však
ještě nejednalo o ucelený a snad můžeme říci i petrifikovaný text, ale
vedle něho byly nepochybně vytvářeny básně další, doplňující původní
příběh. Potulní pěvci (aoidové) původně zpracovali jednotlivé epizody
v pozdější skladby. Na ně pak navázali rhapsódové (skladatelé písní),
kteří přednášeli uzavřené části obou eposů a skládali také básně nové.
Úloha pěvců v homérské době se však neomezovala jen na roli předná­
šejících a „strážců" homérského textu. Jejich postavení na dvorech vládců
bylo mnohem důležitější a často byli pověřováni různými odpovědnými
úkoly. V pozdějších dobách však již byli vnímáni jen jako herci.
O osobě známé pod jménem Homér, které jsou Ilias i Odysseia při­
pisovány, toho víme žalostně málo. Zcela jisté není ani jeho rodiště, ani
doba, kdy žil. „Otec dějepisu" Herodotos sice zasazuje Homéra do druhé
poloviny 9. století př. Kr., ale daleko pravděpodobnější se zdá, že žil až v 8.
století. S postavou Homéra se také pojí celá řada pověstí a mýtů. Říká se
o něm například, že byl chudým, slepým potulným pěvcem. Do hávu le­
gendy je zahalena i jeho smrt. Podle pověsti zemřel na Naxu, a to nikoli
obyčejnou smrtí, ale žalem nad tím, že nebyl schopen rozluštit jakousi há­
danku. Homér se stal skutečně mýtickou osobností řecké literatury, která
vyvolávala a dodnes vyvolává celou řadu otázek a pochybností. Jednou
z nich je problém písemného zachycení jeho eposů. Odpověd na tzv. ho-
mérskou otázku, tedy kdo je vlastně autorem eposů Homérovi připiso-
tn váných a jakým způsobem tyto eposy vznikly, se snažili najít již ve sta­
rověku. Objevovaly se nejrůznější teorie; například podle jedné z nich
Homér putoval jako pěvec od města k městu a skládal postupně své básně.
 ■:

Jinou záhadu představují relativně časté rozporuplné informace,

které oba Homérovy eposy obsahují. Spolu s obrovským rozsahem :
Iliady a Odysseie totiž tato skutečnost připouští domněnku, že by au­
torem nemusela být jedna a táž osoba. Jen namátkou lze v této souvis­ :
losti uvést nesrovnalosti v dějové linii, které například představuje ne­ ■

splněný slib Dia Thetidě, že za Achilleovy nepřítomnosti budou Achaje

stíhat nezdary v boji (I. zpěv), avšak Řekové si přesto udrží převahu
'
(II.—VIII. zpěv), nebo zmrtvýchvstání paflagonského krále Pylaimena, ;
který je ve zpěvu V. zabit Menelaem, avšak ve XIII. zpěvu oplakává
zabitého syna. V Odysseie pak například její hlavní hrdina končí tři­ i:
krát jednu a tutéž večeři (zpěvy IX. a X.).
K vysvětlení těchto rozporů byla vytvořena celá řada teorií. Tzv. pís­
ňová teorie předpokládala, že homérské básně vznikly sebráním krat­
ších epických básní o trojské válce, a to různého stáří, někdy kolem
:
roku 550 př. Kr., v Peisistratově době. Tento athénský tyran údajně po­
mocí vyhlášek vypátral a sesbíral zbytky básní zničených v důsledku .
živelné pohromy. Představy o tom, že základem Iliady a Odysseie byly
dva eposy menšího rozsahu, stály u zrodu tzv. krystalizační teorie. Ta
vycházela z názoru, že kolem těchto menších eposů, které pojednávaly
=
o Achilleově hněvu a Odysseově návratu, se postupem doby seskupo­ i
valy pozdější kratší i delší přídavky. Zastánce této teorie Johann Gott-
fried Hermann (1772-1848) tedy předpokládal existenci jakési pra-Iliady ;
(Ur-Ilias). Podle jiné, tzv. kompilační nebo též redakční teorie básník či
!
básníci sestavili oba eposy z epických básní, nejen krátkých písní, a dali
jim umělou jednotu. Autorem této teorie je Friedrich August Wolf (1759- I
1824), podle něhož stály na počátku vzniku eposů samostatné zpěvy, ;
jejichž autory byli v různých dobách rozliční básníci.
Krajní meze pak reprezentují teorie analytická a unitářská, přičemž
obě mají svůj původ již v antice. Východiskem první z nich je stano­
visko, že oba Homérovy eposy jsou dílem dvou různých básníků, nebo
«o dokonce že tzv. Doloneia, tedy desátý zpěv pojednávající o zajetí a za­
bití trojského zvěda Dolona, nebyla součástí Iliady. Zastánci unitářské
\
teorie se pak snažili nastolit vnitřní nerozporuplnost obou děl tím, že

í
 „nehodící se“ verše prohlašovali za nepůvodní. První moderní teoretik
orální tvorby Giambattista Vico (1668-1744) byl přesvědčen o pozdním
uplatnění písma v Řecku a kolísal mezi úplnou negací Homéra a čás­
tečným připuštěním jeho historičnosti.
Kdo a kdy uspořádal tradiční látku obsaženou v obou eposech, která
byla po dlouhé věky uchovávána jen díky ústní tradici, dnes již samo­
zřejmě rozhodnout nelze. V současné době se však většina badatelů při­
klání k názoru, že homérské dílo je třeba pokládat za dílo jednoho, jistě
geniálního umělce, a nikoli pouze za výsledek jakési „redakční práce".
Obě básně mají totiž nejen složitou a promyšlenou strukturu, ale také
svou jednotu, spočívající v daktylském hexametru.
Nejenže panují nejasnosti o Homérově autorství obou eposů (již
ve starověku mu například alexandrijští učenci upírali Odysseiu), ale
byly mu připisovány i další, méně obsáhlé skladby. Pod jeho jménem
se dochovala sbírka 33 hymnů (prooimia) složených k poctě různých
řeckých bohů, drobné epigramy věnované životním epizodám pěvců
a také „Batrachomyomachia" (Žabomyší válka) parodující hrdinskou
epiku, stejně jako nedochovaný epos „Margites".
Podíváme-li se na Iliadu blíže, zjistíme, že není vylíčením celých de­
seti let bojů Řeků před Trojou, ale zachycuje pouhých jednapadesát dnů
posledního roku trojské války. Události předcházející ani následující -
samozřejmě s výjimkou okolností Odysseova návratu na Ithaku - v Ho-
mérovi nenajdeme. To však není překvapující, protože jeho eposy nebyly
izolovanými skladbami, ale součástí rozsáhlého cyklu (od kyklos = cyk­
lus, kruh) navzájem propojených eposů, proto se také hovoří o epickém
„kyklu" obsahujícím vylíčení téměř celé historie střetu Řeků s Trojany.
Přestože za autora některých jeho částí býval považován Homér, liší se
tyto básně od básní Homérových natolik, že tato teorie byla brzy opuš­
těna. Navíc další eposy jsou jakýmsi pozdějším doplněním Diady a Odys-
seie. Tzv. trojský kyklos tvoří následující eposy: „Kypria", popisující vše,
P co předcházelo Achilleovu hněvu; je zde popsána svatba Pelea a Thetidy,
Paridův soud i únos Heleny. Následuje „Ilias", tvořící tedy organickou jed­
notu s ostatními eposy. Dalším z eposů je „Aithiopis", pokračující v líčení
 bojů před Trojou: Achilleus zabije královnu Amazonek Penthesileiu, která
přišla na pomoc Trojanům, a Memnona z Aithiopie, sám pak zahyne Pari-
dovým šípem. „Ilia mikra“ (Malá Iliada) obsahuje líčení léčky s trojským
koněm. „Iliupersis“ (Vyvrácení Troje) zachycuje Aineiův útěk, vyplenění í
i
Troje a odplutí Řeků. O návratech („Nostoi") jednodivých vůdců Řeků <
domů pojednává další epos. Posledním z nich je pak „Telegoneia", kde je
Odysseus zabit svým synem Telegonem, jehož matkou byla Kirke.
Trojský kyklos není jediný, který existoval. Vedle něho je známý i
také kyklos thébský zahrnující eposy „Oidipoideaw (Oidipovy osudy), i

„Thebais“ (výprava sedmi vůdců proti Thébám), „Epigonoi“ (dobytí !

Théb potomky sedmi hrdinů). :
Ilias je vlastně románem, nikoli však poklidným, ale plným věčného
neklidu a rozruchu - je válečným eposem. Její přitažlivost ovšem nepra-
i mení pouze z této skutečnosti. To, co z ní - ale pochopitelně také z Odys-
!■ seie - činí mimořádný a ojedinělý tvůrčí čin, je kompoziční, umělecká
a myšlenková jednota, obsažená, v případě Iliady, v 16 000 verších, jejichž
tmelícím motivem je Achilleův hněv. Ten je hlavní zápletkou celé skladby,
která se točí kolem Achilleovy urážky a jejích následků. Vyprávění odbíhá j
:
v nesčetné množství epizod, jako je například líčení nové Achilleovy zbroje :
:
ve XIII. zpěvu. Děj se však znovu a znovu vrací ke své základní linii. Tu
a tam se sice zdánlivě zpomaluje, avšak nezadržitelně, přes stovky boju­
jících a umírajících bojovníků, spěje ke svému vyvrcholení.
!
Na počátku pověsti o trojské válce je únos manželky spartského krále
Menelaa synem trojského krále Priama Paridem. Pod vrchním velením
mykénského krále a Menelaova bratra Agamemnona uspořádají Řekové
\
výpravu proti Tróji, které se účastní všichni významní řečtí hrdinové, \
1
včetně Achillea a Odyssea. Dvacet čtyři zpěvů Iliady přitom zachycuje
jen krátký úsek posledního roku války. Pro přehlednost popišme nyní
alespoň stručně dějovou osnovu jednotlivých zpěvů.
i. Apollonův kněz Chryses přijde za vrchním velitelem Řeků, mykén- I:
60 ským králem Agamemnonem, aby od něho vykoupil svou dceru. i
.
Agamemnon ho vyžene, a uražený bůh Apollon sešle na Achaje i
mor. Achilleus proto svolá sněm a věštec Kalchas radí usmířit
i
;

»
 Apollonův hněv tím, že Chrysova dcera bude vrácena otci. Aga -
memnon sice souhlasí, ale jako náhradu žádá Achilleovu zajat-
kyni Briseovnu. Tu mu Agamemnon nakonec uloupí a uražený
Achilleus se stáhne z boje.
II. Zeus sešle na Agamemnona sen, na jehož základě volá Agamem­
non Achaje do boje. Ještě předtím se však ptá bojovníků, zda se
raději nechtějí vrátit domů, a způsobí tak jejich úprk k lodím.
Odysseus je však od jejich úmyslu odvrátí. Následuje slavný výčet
achajských lodí a také popis řeckého a trojského vojska.
III. Souboj trojského prince Parida se spartským králem Menelaem,
který má určit, kdo si odvede Menelaovu manželku Helenu. Zá­
pas je však přerušen, protože bohyně Afrodita odnáší Parida,
když se dostal do úzkých, urychleně do bezpečí.
IV. Jsou zde líčeny přípravy k boji. Menelaos je v boji zraněn šípem.
V. V boji se vyznamenává řecký hrdina Diomedes. Je mu věnován
celý zpěv, v němž zraní nejen trojského hrdinu Aineia, ale s po­
mocí bohyně Athény dokonce i Afroditu a Area.
VI. Paridův bratr Hektor se setkává s manželkou Andromachou.
Vůdce Lyčanů Glaukos, bojující na straně Trojanů, a Řek Dio­
medes se poznávají jako pohostinní přátelé.
VII. Tento zpěv uzavírá první bitevní den, je v něm popsán Hektorův
souboj s řeckým hrdinou Aiantem, přerušený tmou. Trojský
šlechtic Antenor svým krajanům radí, aby unesenou Helenu
i uloupené poklady vrátili. Paris souhlasí s vrácením pokladů,
ale Helenu vydat nechce. Je uzavřeno příměří, aby mohli být
pohřbeni padlí bojovníci. Řekové staví příkop a zeď k ochraně
\ svých lodí.
VIII. Zeus zakáže ostatním bohům účastnit se bojů. Sám se však střídavě
staví na obě strany. Achajové jsou nakonec zatlačeni k lodím. Noc
přeruší boj a Trojané nocují před řeckým táborem.
ST IX. Je vypraveno poselstvo k Achilleovi, aby se zapojil do boje, hr­
dina však účast odmítá. Diomedes radí ke statečnosti a obraně
lodí.
 X. Diomedes a Odysseus se vypraví na výzvědy do trojského tá­
bora. Zajmou a pak zabijí trojského zvěda Dolona. Poté se dos­
tanou do tábora thráckého krále Rhesa, který přišel na pomoc
Tróji, zabijí ho a odvedou jeho koně.
XI. Ráno boj pokračuje. Agamemnon sice Trojany zahání, ale je zraněn
a opouští bojiště. Hektor ničí Achaje a Diomedes je omráčen,
zraněni jsou i další řečtí vůdcové. Nestor radí Patroklovi, aby si
půjčil Achilleovu zbroj. 1

XII. Trojané dobývají achajskou zed chránící lodě. Hektor prorazí

balvanem bránu ve zdi a Trojané ji dobudou.
XIII. Líčí se zde boj o lodě. Zeus, který dosud pomáhal Trojanům, po­
levil v pozornosti a Poseidon povzbudí Achaje k boji.
XIV. Héra uspí Dia. Poseidon se postaví do čela Achajů. Hektor je
omráčen v boji balvanem a Trojané jsou zahnáni za příkop.
fi
XV. Procitnuvší Zeus zastraší Achaje a ti jsou opět zahnáni k lodím. i
Trojané se je snaží zapálit. Řecký hrdina Aias je zuřivě brání.
XVI. Patroklos prosí Achillea, aby si mohl půjčit jeho zbroj a posta­
I
'
vit se do čela Myrmidonů, když se Achilleus sám nechce boje
účastnit. Achilleus zbroj Patroklovi půjčí, ale varuje ho, aby se
nepřibližoval k hradbám Troje. Trojané se dají před Patroklem
na ústup a lodě jsou zachráněny. Patroklos se však nechá unést
:
bojem, je omráčen Apollonem a Hektor ho zabije. Umírající Pa­ :
troklos předpovídá Hektorovi brzkou smrt. Hektor odchází, aby I
se zmocnil Achilleových nesmrtelných koní. í
i
XVII. Hektor stáhne mrtvému Patroklovi zbroj, ale musí ustoupit před i
;
Aiantem.
i
XVIII. Achilleovi je oznámena Patroklova smrt a jeho matka Thetis mu
věští, že pokud zabije Hektora, zahyne rovněž. Slíbí mu nicméně,
i
že požádá Hefaista, aby mu vyrobil novou zbroj. Je zachráněno :
_ Patroklovo mrtvé tělo. Hefaistos vyrábí Achilleovi novou zbroj. !:
^ XIX. Achilleus se na sněmu zřekne svého hněvu a vyzve Achaje k dalšímu
■

boji. Agamemnon se smíří s Achilleem a přizná svou vinu. I

Achilleus se připravuje k boji.
i
!
:

I
 XX. Trojané jsou poraženi. Bohové se účastní boje a Aineias je při
souboji s Achilleem Poseidonem zachráněm.
XXI. Achilleus zahnal polovinu trojského vojska do řeky Skamandru
a její bůh chrání Trojany. Apollon v Agenarově podobě zdrží
Achillea, aby zachránil trojské vojsko.
XXII. Priamos prosí marně Hektora, aby nebojoval s Achilleem. Hektor
se dá před Achilleem na útěk a třikrát oběhne trojské hradby.
Nakonec je dostižen, Achilleus ho zabije a vláčí jeho mrtvé tělo
k lodím.
XXIII. Patroklův pohřeb a vystrojení hostiny na jeho počest.
XXIV. V závěrečném zpěvu je popisována Achilleova bezesná noc. Po­
tom Achilleus třikrát vláčí Hektorovo tělo kolem Patroklovy mo­
hyly. Priamos navštíví Achillea v jeho stanu a řecký hrdina mu
na Diovu žádost Hektorovo tělo vydává. Následuje Hektorův
pohřeb.
O čem však vlastně Ilias vypráví? Co popisují kyklické eposy troj­
ského cyklu? Byla to jedna, konkrétní a určitá válka s Ilionem, nebo jsou
eposy „vzpomínkami" na dlouhý a úporný boj Achajů, který se ode­
hrával na pobřeží Malé Asie, a vypovídají tak o achajské expanzi tímto
směrem? Desetiletí trvající válka by snad mohla nasvědčovat tomu, že
je správnější druhá varianta, avšak nezapomínejme, že epičtí básníci
měli sklon k přehánění a přikrašlování skutečnosti, k čemuž prodloužení
obléhání Troje jistě také patří.
Iliadu můžeme chápat také jako vyprávění o soubojích - ať již reál­
ných, nebo v přeneseném slova smyslu - mezi různými postavami, jež
zde vystupují. Ilias je totiž nejen líčením doby, kdy bohové žili mezi lidmi,
sestupovali k nim a aktivně a osobně se účastnili jejich záležitostí - byli
přímo součástí lidských dějů -, ale je i alegorií o střetech. V jakémsi sou­
boji, byť jen na dálku a pomyslném, se ocitnou kněz Chryses a věštec
Kalchas. Agamemnon v prestižním střetnutí s Achilleem, Achilleus ve
^ skutečném boji s Hektorem, ale také největší řecký rek Achilleus se svým
spolubojovníkem Diomedem, který převezme úspěšně jeho roli v době,
kdy Achilleus trucuje.
 Ve srovnání s Odysseou má sice Ilias mnohem jednodušší stavbu
příběhu, avšak zároveň působí propracovanějším dojmem, především
jsou jednotlivé postavy vykresleny do větší hloubky, jsou plastičtější.
A právě plastičnost hrdinů je vlastní také Šrámkovu přetlumočení. Snad
právě proto, pro košatost děje, připisovala antika Iliadu Homérovi zralého
věku a Odysseiu Homérovi starci. Iliadu nemůžeme v žádném případě číst
jako hodnověrný historický pramen, v němž bychom nalezli informace
o společnosti, reáliích a vztazích doby, v níž se odehrává. Přestože cílem
eposů bylo podat obraz mykénské doby, setkávají se zde tři různé časové
roviny. Kromě líčení mykénského světa zde najdeme také ještě reflexe
oněch „temných" staletí po rozpadu mykénských království, stejně jako
obraz doby Homérovy. Je zde tedy vytvořen umělý a zkreslený obraz
dějů. Homér vychází z reálií své doby, a nikoli z období, o němž vypráví.
Nedoceňuje bohatství ani moc „svých" králů. Zbraně, kterými bojují
jeho hrdinové, nejsou zbráněni mykénskými, ale odpovídají výzbroji
jeho současníků a bojové vozy používají rekové před Trojou jinak, než
tomu bylo ve skutečnosti. Homér navíc používá jazyk, který není jazy­
kem živým, ale směsí prvků, jež nalézáme na mykénských tabulkách,
spolu s jevy dialektů aiolských a arkadokyperských. Tak jako víme málo
o časech reků, kteří válčili před Trojou, nejsou naše znalosti o mnoho
bohatší ani co se týká doby Homérovy. To málo, co o této době víme,
jsou jen ohlasy mýtů a interpretace archeologických nálezů. Právě proto
se o této době hovoří jako o „temné" době. Vždyť pod náporem Dórů
tehdy zmizely Mykény, Tiryns i Iolkos. Ilias je také, přes všechny výše
uvedené nedostatky, „encyklopedií" znalostí o tehdejším životě řecké í
společnosti, dozvíme se z ní mnohé o řemeslných dovednostech (vý­
roba Achilleova štítu) i o životě tehdejší společnosti.
***

j
_ Nebývá příliš obvyklé, aby v úvodním slově doprovázejícím dílo řeckého
5 či římského klasika bylo věnováno příliš mnoho prostoru překladateli. 1
Výjimka, kterou tentokrát učiníme, snad má určité opodstatnění, vždyť
osobnost Vladimíra Šrámka, stejně jako osudy „jeho" Iliady - ale také

:
i
 Odysseie - jsou natolik svým způsobem výjimečné, že si přiblížení jistě
zaslouží. Pro ospravedlnění snad stačí předeslat, že Šrámek nebyl pro­
fesionálním filologem a na vydání Iliady v jeho překladu musel český
čtenář čekat déle než půl století.
Vladimír Šrámek se narodil 6. září 1893 v Libochovicích v rodině
lékárníka. Pokud by byl zdědil geny svého otce, česká literatura by pa­
trně jen těžko byla obohacena o celou řadu překladů klasických antic­
kých autorů. Jeho otec měl poněkud dobrodružnou povahu, bojoval to­
tiž jako dobrovolník v srbsko-turecké válce, mimo jiné také v proslulé
bitvě na Šipce, a do Čech se vrátil teprve po působení v carské armádě.
Vladimír Šrámek získal vzdělání na Malostranském klasickém gymnáziu,
kde jeho zájem o antiku vzbudil především jeho profesor řečtiny a latiny
V. J. Sládek (bratr básníka Josefa Václava). Právě do této doby se klade
jeho první intimnější sblížení s Homérem, které mělo přerůst v trvalý
a hluboký vztah - tehdy se Šrámek pokoušel přeložit prózou Nausiku
z Odysseie. Po maturitě v roce 1912 se zapsal ke studiu na pražské práv­
nické fakultě, a to i přes to, že se zajímal spíše o historii a ještě více o di­
vadlo. Právě divadelní prostředí se mělo stát téměř jeho osudem. Studia
na právech dokončil až v roce 1920, byla totiž, stejně jako u většiny jeho
generačních druhů, přerušena první světovou válkou. Na divadlo však
nezapomněl. Přestože hned po promoci nastoupil jako úředník na mi­
nisterstvo školství a národní osvěty (zde pracoval jako vládní rada až do
roku 1950), navštěvoval v roce 1921 třídu prof. Laudové a prof. Hurta
na divadelním oddělení státní konzervatoře. Již následujícího roku na­
stoupil jako elév do „Hilarova" Národního divadla, kde vytvořil napří­
klad role ve Strindbergově Královně Kristině, v Čapkově hře Ze života
hmyzu nebo v Převratu Stanislava Loma. V letech 1923-1932 působil
ve Vinohradském divadle za éry Jaroslava Kvapila a Jana Bóra. Zahrál
si zde mimo jiné v Tylově Husovi či v Juarezovi Maxe Broda.
_ Šrámkovy kulturní aktivity byly již ve dvacátých letech minulého
™ století mimořádně široké i různorodé zároveň. Nejenže se intenzivně
a aktivně věnoval divadlu a přednáškové činnosti, ale spolupracoval rov­
něž s Československým rozhlasem v jeho počátcích, především připra-
 voval a také četl „Okénko kultury". Konečně je třeba zmínit rovněž jeho
„kariéru" v dobách němého filmu. Byl autorem scénáře a spolurežisérem
dnes již klasického filmu Stavitelé chrámu (1920), v němž rovněž ztvár­
nil postavu klerika, a v roce 1921 si zahrál Revaie v Jánošíkovi.
Divadlo bylo ostatně Šrámkovou velkou celoživotní láskou. Inten­
zivně se mu věnoval i poté, co v něm přestal aktivně působit. Publikoval
celou řadu divadelních a výtvarných kritik, glos a článků v Divadelních
novinách, Svobodě, Literárním měsíčníku a Magazínu Družstevní práce.
Jazykově upravoval starší divadelní hry (např. Klicperova Soběslava, Ko­
lárovu Magelonu, Zeyerova Neklana nebo Vrchlického Pomstu Catul-
lovu) a především překládal. Kromě antických dramat se věnoval ze­
jména německé a severské literatuře. Prvním Šrámkovým překladem
pro divadlo byla Ibsenova Paní Infer na Ostrově, inscenovaná v Plzni.
Po druhé světové válce se pak z moderních autorů věnoval především
Schillerovi - kromě Viléma Telia to byla zejména celá valdštejnská tri­
logie a Marie Stuartovna hraná na prknech „jeho" Vinohradského di­
vadla. V roce 1953 vycházejí Úklady a láska. Další Šrámkovi Schillerové
pak byli vydáni v Knihovně klasiků v letech 1958-1963. O Schillerovi
na českých scénách publikoval také článek v časopisu Maske und Ko- l
thurn. Přeložil ale též Goethova Egmonta a vrátil se rovněž k Ibsenovi í
překladem Peer Gynta.
i
Logickým vyústěním Šrámkova vztahu k divadelnímu prostředí
bylo, že v letech 1945-1950 působil jako vedoucí divadelního oddě­
lení ministerstva kultury, následující dva roky byl ředitelem divadla
v Hradci Králové a poté, od roku 1952, pracoval až do svého odchodu :
-
do důchodu v roce 1958 jako vedoucí redaktor dramatického oddělení :
Divadelní a literární agentury.
Vraťme se ještě na chvíli k jeho překladatelským aktivitám. Přes­
i
tože je Vladimír Šrámek znám především jako novátorský překladatel
^ z řečtiny a latiny, jeho zájmy byly mnohem širší. Překlady divadelních 2
J her již byly zmíněny, avšak první drobné pokusy pocházejí již doby i
!
jeho vysokoškolských studií. Kromě neotištěných překladů Gerharta
Hauptmanna (Der Narr in Christo Emanuel Quint) a P. Ernsta (De- I
I
í
j
■■
 metrios) to byl například překlad epizody o setkání Napoleona s pa­
pežem z knihy Servitude et grandeur militaire Alfreda de Vigny, kte­
rou pod jménem svého dědečka z matčiny strany A. Kreimla vydal již
v roce 1918. Bezprostředně poté následoval překlad rozhovoru Augusta
Rodina s Anatolem Francem o antice a Dvě vzpomínky na Rodina od
F. Gesella. Poněkud stranou zůstává Šrámkova vlastní tvorba. Kromě
kratších příspěvků v časopisech Nové módy nebo Národ se totiž věnoval
téměř výlučně překladatelské práci, a tak jedinou jeho knihou zůstala
výtvarná úvaha Hmota a tvar z roku 1935, na jejímž vzniku se podílel
architekt Jan Koula.
Ve své rodině našel Šrámek pro svou literární činnost plné pocho­
pení, vždyť jeho manželka byla dcerou K. B. Hájka, satirika a spisova­
tele, člena Máje z okruhu humoristického časopisu Švanda Dudák, který
publikoval pod pseudonymem Jaromír Vejr.
Vladimír Šrámek je však bezesporu nejvíce znám jako překladatel
z antiky. K jeho největším homérovským počinům - Odysseie a Iliadě -
se důstojně řadí čtyřsvazkové přetlumočení Starého zákona, které vyšlo
pod titulem Písmo. Za zmínku jistě stojí, že Ilias i Písmo byly překládány
dalo by se říci paralelně; oba rukopisy vznikly za okupace, avšak jejich
další osudy byly značně rozdílné. Zatímco Ilias zůstala téměř šedesát let
v rukopisu, Písmo vyšlo, byť s obtížemi a nadvakrát a nikoli popořadě,
v rozmezí let 1948-1951 v nakladatelstvích Sfinx a Melantrich s obsáh­
lým doslovem Pavla Eisnera. Nesnáze provázející vydání Písma snad nej­
lépe ilustruje následující prostý výčet: jako první vyšel II. svazek (1947),
pak následoval svazek IV. (1948), a teprve o tři roky později byly vydány
zbývající svazky. Písmo však není překladem, ale „pouhým" přetlumo­
čením na základě doslovného překladu, který poskytl Vladimír Kajdoš.
Ve Šrámkové pojetí je Starý zákon pozoruhodně živý a přece tradiční.
Překladatel nejenže postupoval přísně podle formy originálu a rozlišoval
verše a prózu, ale vlastním a místním jménům vrátil také jejich původní
” podobu. Je to dílo skutečně pozoruhodné, a to nejen po stránce obsa­
hové, ale i svým rozsahem - čtyři svazky obsahují více než 1700 stran.
Pavel Eisner zakončil doslov slovy: „Tlumočnický podnik Vladimíra
 Šrámka ... je velmi významné obohacení české literatury světové o jednu
z věčných knih lidstva. Cenné aniž svou nehlučností sympatické dílo
Šrámkovo ... podané jako velká světová literatura.'1
Do stejného okruhu patří také Šrámkův výbor ze starožidovské
poezie, který pod názvem Píseň o luku vyšel o řadu let později, v roce
1968, v mladofrontové řadě Květy poezie. Tento výbor opět vznikl za ja­
zykové spolupráce Vladimíra Kajdoše z masoretského hebrejského ori­
ginálu. Nesporně zajímavá a významná Kajdošova postava je poněkud
tajemná, kromě několika málo osobních dopisů se o něm ve Šrámkové
pozůstalosti nedochovalo nic dalšího. Je však nanejvýš pravděpodobné,
že se s ním Šrámek seznámil za svých služebních cest již ve třicátých le­
tech, kdy měl na ministerstvu školství a národní osvěty na starost zřizo­
vání českých menšinových škol v německých a polských oblastech a při
té příležitosti navštěvoval často také severní Moravu - Kajdoš totiž po­
cházel z Frenštátu. Pro své zkušenosti z těchto regionů byl Šrámek po i
:
Mnichovu jmenován členem delimitační komise ve Slezsku, kde ho za­
: stihla německá okupace (z okna hotýlku, v němž tehdy bydlel, byl pří­
mým svědkem marné obrany kasáren v Místku).
Okupace byla pro Šrámka nesmírně plodným obdobím. Prací s kla­
sickými texty unikal, stejně jako mnoho dalších, kruté realitě tehdejší i
doby. Kromě Iliady a Písma přeložil tehdy také Aischylovu Oresteiu;
tento překlad vyšel v roce 1946 a téhož roku jej uvedlo Stavovské diva­
ií
dlo. Torzo Menadrovy komedie Čí je to dítě Šrámek doplnil pro Praž­ ■

ské komorní divadlo (1946). Patrně největšího divadelního úspěchu i

však Šrámek dosáhl překladem Plautova Pseudola. Ve Frejkově režii, :
s výpravou Jiřího Trnky a s Ladislavem Peškem v hlavní roli se před­ ;
:
stavení Pseudola stalo událostí divadelní sezóny. Očekávaného počtu
repríz však nebylo dosaženo, protože v době heydrichiády byla insce­
nace stažena z repertoáru. Knižně byl Pseudolus ve Šrámkové překladu
í
i
_ vydán až roku 1954.
(O
V překladech antických autorů pokračoval Šrámek i po druhé svě­
tové válce. Tehdy vznikly překlady Aischylových Peršanů (1953), Aristo-
s
1
i
fanových Uprchlíků (Achameis, 1955), Sofoklova Oidipa na Koloně, pro
i
i
 Městské divadlo v Praze určená úprava Aristofanova Ženského sněmu
a pro Příbramské divadlo Lysistrata (1954). V roce 1964 pak vyšel Šrám-
kův překlad dvou Menandrových komedií - Čí je to dítě (Epitrepontes)
a Dědek (Dyskolos) - a v nakladatelství DILIA překlad Plautova Tluč­
huby. Ještě v roce Šrámkovy smrti vydal Odeon jeho překlad dvou Te-
rentiových komedií, Kleštěnec a Formio. Šrámek se však neomezil pouze
na divadelní hry. Kromě nepublikovaného překladu části Pliniovy kore­
spondence pochází z této doby také výbor z Propertiových Elegií, který
vyšel v roce 1962 stejně jako Píseň o luku v Květech poezie.
Při překladech antických komedií i tragédií usiloval Šrámek, vy­
cházeje především ze své herecké zkušenosti, o jejich nové pojetí, a to
pak nacházíme také nejen ve „velkých" překladech Homéra, ale i Písma.
Překládal volným veršem, přičemž řádky měly nestejný počet slabik, vy­
mýtil z textů archaické výrazy a uplatňoval soudobý slovník. Dosavadní
metodu překládání textů antických autorů totiž považoval za překážku
jejich porozumění a širšího uplatnění v kulturním dění. Své názory na
překlady z antiky shrnul v článku Čínská zed, výbornost a kacířství, který
z podnětu nakladatele B. M. Kliky napsal pro Magazín Družstevní práce
v roce 1935. Přestože většina jeho překladů vznikla až poté, hlavní pod­
nět pro jeho osobitý přístup ke klasickým textům lze nepochybně spat­
řovat právě v jeho divadelní praxi, která vyžaduje ne tak ortodoxní za­
cházení s texty a časté úpravy. To Vladimíra Šrámka vedlo nejen ke
skutečně moderním překladům, ale dokonce i k dotváření původních
textů, jak jsme toho svědky zejména v Plautově Pseudolovi. Nejednalo se
tedy v žádném případě o jakousi vzpouru proti autoritám. Téměř sym­
bolické je, že jako první přepracoval v tomto duchu Stiebitzův překlad
Aristofanova Ženského sněmu. Snad právě zde a proto - a nikoli v ge­
neračním nepochopení - leží počátek více než rezervovaného vztahu
tehdy velmi uznávaného překladatele Ferdinanda Stiebitze, toho, že Stie-
bitz nebyl Šrámkovu uchopení klasických textů příliš nakloněn. V ge-
£ nerační otázce, na niž se často mnohé svádí, a v rozporech z ní vyplý­
vajících, týkajících se pojetí překladatelské práce, však patrně hlavní
problém skutečně nespočíval. Stiebitz totiž svými postoji nevyjadřo-
 val mínění celé filologické klasické překladatelské „fronty". Například
Otmar Vaňorný se ke Šrámkovu způsobu pojetí Homéra stavěl v sou­
kromé korespondenci pozitivně. Zajímavé však je, že Šrámkovy zásahy
do textů novodobých klasických autorů, jako byli Schiller, Goethe či Ib­
sen, byly již méně radikální.
Patrně nejznámějším Šrámkovým překladatelským dílem je jeho
Odysseia. Bližší poznám pozadí jejího vzniku je pak nezbytné pro osvět­
lení osudů rukopisu Iliady. Následující detailnější výklad je tedy nutný
pro pochopení, proč se vydání druhého Šrámkova překladu Homéra
uskutečňuje až na začátku třetího tisíciletí. S překladem Odysseie za­
čal Šrámek v roce 1929 a pracoval na něm často ve vlaku, na služeb­
ních cestách, které podnikal jako vládní rada ministerstva školství a ná­
rodní osvěty. Překlad byl dokončen na Stožku v Beskydech v létě roku
1938, kam Šrámek s rodinou pravidelně jezdil na prázdniny. Odysseia
vyšla v roce 1940 v Evropském literárním klubu (ELK). Již předtím se
však její část - známé „Vraždění ženichů" - stala podkladem výstav­
ního exempláře picassovských pérovek Antonína Strnadela na světové
výstavě v Paříži roku 1937. Iniciátorem se stal Jaroslav Benda, kterého
k tomu vedl již zmíněný Šrámkův článek Čínská zed, výbornost a kacíř­
ství. Téhož roku vyšel tento text jako soukromý tisk. Vyjádření, že oku­ ?!
pační vydání Odysseie nebylo bez problémů, by bylo jen velmi mírným
zhodnocením tehdejších poměrů. Snad nejlépe to dokumentují Stiebit-
zovy názory prezentované postupně v jeho dopisech a v posudcích na i
Odysseiu zaslaných ELK, které jsou řazeny chronologicky a ani nevy­ i
žadují dalších komentářů. 3
I
Na základě jednání schvalovací komise ELK, kde Šrámkova Odys­
seia nebyla přijata jednoznačně, byl k jejímu posouzení jako nezávislá
a zkušená osoba přizván právě Ferdinand Stiebitz. V dopise z roku 1939 i
Stiebitz mimo jiné píše: „Překlad Šrámkův má hodnoty vskutku bás-
_____ nické a čte se zvlášť na některých místech krásně." Zároveň však vyja- i
'
dřuje pochybnosti nad tím, zda bylo vhodné pro překlad Homéra volit :
i
volný verš. Konečně dodává: „Ale snad se na to dívám příliš jako filo­
log ... ale již z ukázek je vidět, že to je pokus pozoruhodný." Snad o to i
i
!

1
i
 více překvapí, že v posudku, který Stiebitz vypracoval pro potřeby ELK
o rok později, vytýká Stiebitz Šrámkovu přebásnění přílišnou závislost
na Vaňorného překladu a jeho elaborát končí slovy: „Shrnuji tedy svůj
úsudek a opakuji, že nelze výtvor pana dr. Šrámka uznati za překlad
Odysseje." V rozporu s tím na jiném místě píše: „Je to práce hodná po­
zoru, vyznačující se svérázným pojetím Homérovy Odysseje. Je to, řekl
bych, její aktualizování, a v tom směru pokročil p. dr. Šrámek mílovými
kroky dále na cestě, kterou se pustil už O. Vaňorný." A konečně stojí za
to citovat ještě jednu pasáž ze Stiebitzova posudku, ta totiž patrně nej­
více vysvětluje, v čem „byl problém": „Pochybuji ovšem, že se mnoho
filologů smíří s obrazem Odysseje, jaký podává on; jsou příliš důvěrně
sžiti s rázem a obsahem originálu." Stiebitz sice konstatuje, že „hru­
bých chyb a neporozumění je v práci jen málo. Ale radil bych odklidit
četné výstřelky, nepřesnosti, nevkusnosti a hledanosti, uhladit formu
po stránce výrazové..."
Protože Šrámkova Ilias má stejný charakter jako Odysseia, může
dnešní čtenář posoudit, do jaké míry byla Stiebitzova slova oprávněná
a zda tento způsob nakládání s „klasiky" je nejen přípustný, ale přede­
vším oprávněný, zejména s ohledem na přístupnost takovýchto textů
současnému čtenáři.
Stiebitz se tak přes původně vstřícné stanovisko - ostatně již dříve
vyslovil myšlenku o nutnosti modernějšího pojetí překladů klasických
textů - stal neústupným a až pedantský lpěl na jednotlivých formula­
cích. Do vztahu ke Šrámkovu překladu snad vstoupilo lpění na vlastním
vkusu a možná i osobní „patie" vyvolané dřívější Šrámkovou úpravou
Stiebitzova překladu Ženského sněmu. Možná se také jednalo o jakýsi
pocit „ohrožení" překladatele, to, že by do dosud téměř výlučné spo­
lečnosti překladatelů měla vstoupit další osobnost, jejíž dílo a názor na
způsob překladu se navíc vymykaly z tehdy běžného standardu. Přes to
všechno Odysseia v roce 1940 vyšla se Stiebitzovým doslovem. Záro-
2 veň je třeba říci, že Stiebitzova následná recenze byla v zásadě vlídná,
na rozdíl od rezervovaných ohlasů R. Kuthana, F. Novotného nebo
K. Svobody, přičemž postoj posledně jmenovaného byl jako jediný
 zcela odmítavý. Ona rezervovanost až odmítání ze strany klasických
filologů byla snad dána jejich až sentimentálním vztahem k hexame-
tru, epitetům a opakování formulí, pro Homéra tak typických.
Epický hexametr byl totiž u Šrámka nahrazen volnějším veršem,
podobným daktylskému hexametru, vycházejícím však z originálního
metra. Tento verš není samoúčelným hexametrem, jemuž by se vše pod­
řizovalo, je rytmizovaným vypravěčským tokem. Šrámek se tak jen vrátil
k původnímu účelu Odysseie. Sám Šrámek o tom v roce 1941 v Literár­
ních novinách píše: „...skutečná vnitřní síla Homérova ... není v zevní
formě (rozumějme v hexametru), nýbrž v dramatickém napětí dějů,
v ostré charakteristice postav, věčně živých a ve zkratce líčení." Tato
slova, byť jsou věnována Odysseie, můžeme plným právem vztáhnout
také na Iliadu. Dále Šrámek píše, že překlady se vždy alespoň o třicet
let opožďovaly za živou řečí národa, a v důsledku toho se sice Homé-
rova díla řadila mezi poklady lidského slovesného umění, ale nebyla
čtena. Tento typ překladů označuje přímo za „muzeum". Aby byl Ho-
mér opět čten, musí být podle jeho názoru zbaven nánosu tří tisíciletí
a být tlumočen českou a dnešní formou. O čtenářském úspěchu Šrám-
kova pojetí Homérova díla pak nejlépe svědčí skutečnost, že tato kniha
se v anketě Lidových novin dva roky držela na prvním místě mezi bás­
n
nickými překlady. Odysseia se dočkala celkem tří vydání. Kromě onoho
1
již zmíněného, s ilustracemi Antonína Procházky, vyšla podruhé hned
po válce, v roce 1945, v Plzákově nakladatelství a zatím naposled v roce •'
1987 v Našem vojsku s ilustracemi A. Striegla.
Po vydání svého přebásnění Odysseie se Šrámek celkem logicky
začal věnovat Iliadě. Její překlad dokončil ještě za okupace a s naklada­ -i
telem Bohumilem Jandou bylo dokonce dohodnuto její vydání. K rea­ i
lizaci tohoto záměru však již nedošlo, přičemž důvody si lze jen domýš­ :
let. Z okolností, které provázely publikace Odysseie, lze snad vyvodit, že
l
_ jistou úlohu zde sehrál Ferdinand Stiebitz, ale přímé doklady pro tento •
3 závěr chybí. V šedesátých letech pak o rukopis projevil zájem Emil Filla,
který chtěl Iliadu ilustrovat. Text překladu začal studovat, ale než se do­ ;
stal k vlastní práci, onemocněl a zemřel. Torzo rukopisu se zřejmě díky I
\

:
í
i
jednání s Jandou dostalo do Památníku národního písemnictví a jeho
úplné znění opatrovali Šrámkovi dědicové.
Také Ilias - stejně jako Odysseia - se vždy těšila značné pozornosti
českých zájemců o antickou literaturu. První překlad moderní doby
pochází již z roku 1802, kdy Jan Nejedlý převedl do češtiny její I. zpěv.
Právě úvodní část tohoto eposu poutala největší pozornost i v pozdější
době. Její úplné či částečné překlady pocházejí od Antonína Puchma-
jera (1833), Karla Aloise Vinařického (1843), Antonína Škody (1875)
a J. Němce (1900). Ukázku z II. zpěvu přeložil v roce 1871 František Še­
bek a z III. zpěvu J. Helenský (1878). XVIII. zpěv obsahující známé líčení
výroby Achilleovy zbroje pak přeložili Hynek Jaroslav Mejsnar (1879)
a v roce 1884 Antonín Škoda. Úplného překladu do češtiny se Ilias do­
čkala až ve 20. století, a to zásluhou dvou vynikajících klasických filo­
logů. Oba překlady, jak Otmara Vaňorného, tak Rudolfa Mertlíka, byly
mnohokrát vydány. Vladimír Šrámek se tak řadí po jejich bok, neboť
stejně jako oni přeložil do češtiny oba homérské eposy.
Závěrem lze snad říci, že každá generace přichází s vlastním Ho-
mérem, s jeho přetlumočením odpovídajícím potřebám, náladám i chu­
tím své doby. Homér Šrámkův je mimo jiné také poněkud paradoxně
svědectvím o tíživé atmosféře okupace, v níž vznikal, a vypovídá také
o hledání a nalézání adekvátního vyjádření pocitů jedné generace
a jejího vztahu k antice. Nezbývá než doufat, že toto pojetí Homéra
osloví i dnešního čtenáře a zprostředkuje mu tak bohatství a krásu jed­
noho z nejvýznamnějších eposů tvořících evropské kulturní dědictví.

Michal Skřejpek
 1. Mor a svár

Achilleův hněv, počátek hoře Achajů.

Nesčetné statečné duše smrtelných synů
blíží se k Hádu.
Těla hrdinů leží nahá na trojské pláni
na pospas toulavým psům a dravému ptactvu.

Byla to, Múzo, Diova vůle

ode dne, kterého trpký svár rozdělil Agamemnona,
mocného vládce lidu, s Achilleem?
Kdo z bohů je rozeštval oba?
Diův a Letin syn. Roztrpčen na krále Agamemnona
seslal na tábor strašlivý mor
a muži hynuli v houfech, protože Atreův syn
urazil Chrysa, svátého kněze Apollonova.
Kněz přišel k rychlým achajským lodím
za uloupenou dcerou a přinášel výkupné za ni;
v rukou mu vlála stužka Apollonova na zlaté berle
a stařec úpěl ke všem Achajům,
hlavně k oběma vládcům,
synům Atreovým:

„Synové Atreovi a vy, Achajci s vlasy utaženými,

bozi s olympských výšin vám dejte
ztroskotat město Priamovo a vrátit se domů -
mně však vraťte mé dítě, vezměte dary
a bojte se Diova syna, jasného Střelce
Apollona!"
m
CM

Achajské vojsko souhlasilo a volalo hned,

aby jen vládcové vzali starcovy dary
a kněze se nedotýkali!
 ‘.i

l
;
:
Jen Agamemnon, Atreův syn, se vzepřel.
Vyhnal posupně kněze a křičel: .í

i
„Ať již tě, starce, u lodí širokých boků ‘
i
nedopadnu! 1
Nezdrž se v táboře ted, ani se nevracej zítra!
Sice ti bude berla i stužka překážet na útěku! !
Dívku nevydám, slyšíš!
Leda až zestárne za mořem v Argu v paláci mém
daleko od vlasti. ;
Bude tkát na mém stavu a spát se mnou v mém loži! i
A
Ty však táhni a nedráždi mě, ať unikneš z tábora živ!“
■

Utichl Agamemnon. Stařec se zděsil :

a přikrčil před jeho hněvem. Bez hlesu prchal
I
ke břehu burácejícího moře.
.
i
Když křik tábora za ním již tichl, ■
■

zaúpěl stařec k pánovi svému ;

■I
Apollonovi, kterého zrodila Léto: \

„Bože můj, Lučištníku, i

■-

který obetkáváš Chrysu stříbrem svých šípů,

slyš mě! Ty Apollo božský, jenž svátou Killou
i
i
i
a Tenedem vládneš!
Když jsem ti vystavěl líbezný chrámek,
když ti v oběti pálím šťavnaté kýty býčí a kozlí, I
splň mi ty zase mé přání:
ať Danaové i
^ pykají za mé slzy v dešti tvých střel!" .
<0
CM
!
Modlil se stařec zoufalou prosbu !
a Foibos Apollon ho slyšel.
*í

ií
 Seběhl s olympských výšin ve svátém hněvu
a na plecích visel mu luk a zavřený toulec;
v něm zvonily šípy, jak při hněvných krocích Lučištníkových
na sebe narážely.
A lučištník boží se řítil
zachmuřen jako noc nejčernější.

Usedl na břehu u lodí širokých boků,

nasadil šíp a stříbrný luk
zaúpěl smrtelným svistem.
V táboře počali hynout nejdříve mezci a honící psi.
Pak šípy se jaly srážet i muže.
Lučištník boží se nemíjel cíle;
na břehu plály pohřební hranice v řadách.

Již devět dní svištěly vojskem Apollonovy šípy,

desátého dne svolal Achilleus lid,
jak mu kázala Héra bělostných paží;
úzko jí bylo, když zřela danajské umírání.

Sbíhal se lid a tábor zčernal ve chvíli davem.

Uprostřed vojska povstal křepký Achilleus a řekl:
„Zdá se mi, synové Atreovi, že opět jsme byli
od cíle odraženi.
Vraťme se raději domů a unikneme tak smrti.
Mor a bitevní vřava kosí danajské řady.
Ptejme se tedy věštce anebo kněze či vykladače
snů lidských, jež sesílá Zeus,
ať poví, proč Foibos Apollon zanevřel na nás tak kruté.
Zda pro sliby nesplněné či oběti, které jsme zanedbali?
n Ať poví, zda touží po kouři z obětních jehňat
a vůni z pečení kozlích. A odvrátí zkázu."
 Domluvil Achilleus, usedl v kruhu a již se zvedl
Kalchas, Thestorův syn, jenž z letu ptactva
i poznával přítomné, minulé i příští věci
a Foibovým věšteckým darem
dovedl achajské lodi až k trojským břehům.
Počal hovořit věštec:

„Achille, synu bohů, myslím, že vybízíš mě,

povědět o hněvu božího Střelce,
který se cíle nechybí nikdy.
Promluvím o něm, ty slyš
a přísahej, že budeš při mně slovem i skutkem,
až si popudím toho,
který je vůdcem Argejských a jehož všichni Achajci
slepě poslouchají.
Vládce, který má moc, je vždycky silnější malého muže.
I když dnes zkrotí svůj vztek,
živí ho v srdci ztajeným záštím, až ho vybije rázem.
Rozmysli si tedy, králi, zastaneš-li se mne!“

Odpověděl mu křepký běžec Achilleus:

„Odvaž se jen a pověz Danaům, jaká znamení viděls.
! Neboj se, při Apollonovi, miláčku božím,
od něhož se ti dostává pokynů nebes!
Pokud na zemi žiji a do slunce zírám,
nesáhne na tebe nikdo u lodí širokých boků
v danajském vojsku - i když jsi myslel Agamemnona,
který se chvástá, že je z achajských vůdců nej mocnější!"

Teprve tehdy se odvážil věštec a řekl:

N „Nevzbudily hněv boží sliby nesplněné,
nevzbudily ho oběti, které jsme zanedbali;
bůh zanevřel na nás pro svého kněze,
 jejž urazil Agamemnon,
když mu nevydal dceru a odmítl dary.
Proto rozsévá boží luk hoře a bude je rozsévat dál
a nebude konce potupným strastem,
dokud se nevrátí k otci Chrysova dcera s očima rozjasněnýma
a bez výkupného
a dokud nebudou oběti svaté poslány do Chrysy.
Tak bude smyta vina."

Domluvil věštec a usedl nazpět.

V zástupu povstal Atreův mohutný syn,

hrdina Agamemnon; povstal popuzen hněvem.
Vztek mu lomcoval sevřenou hrudí
a oči mu svítily temně.
Posupně vzhlédl a utrhl se pak na Kalchanta:

„Nešťastníče, proč pro mne jsi věštil vždycky jen zlo?

Kupit na moji hlavu osudné chmury
je tobě rozkoší! Řelds mi někdy příjemnou věštbu?
Ted namlouváš Danaúm, že boží luk
kosí jen pro mne achajské řady!
Protože já jsem zhrdl kněžskými dary
za dceru Chrysovu!
Vzal jsem si raději děvče, je pravda.
Je lepší než má žena Klytaimnestra.
Má krásnější tělo i tvář, a má vtip
a dovede tkát alespoň tak jako ona!
A přece ji vrátím, uznáte-li!
Je mně milejší žijící lid, než vymřelý tábor!
S Sežeňte mi však hned jiný královský dar,
ať nejsem mezi Argeji sám, jediný bez kořisti.
Komu náleží spíše než mně?
A vidíte všichni, jak se své krásné kořisti zříkám."
 Odpověděl mu křepký běžec Achilleus:
„Atreův synu, jsi slavný, ale jsi neukojitelný.
Kde vezmou Achajci pro tebe dar?
Nemáme nikde kořist nerozdělenou.
Co jsme z dobytých přístavů naloupili,
je rozdáno dávno a bylo by těžko
chtít to od lidí zpět. Vrať dívku bohu
a ostatní Achajové ti nahradí třikrát, čtyřikrát ztrátu,
až Zeus konečně dá
a budeme plenit kamennou Troji.“

Odpověděl mu mohutný vládce Agamemnon:

„Jsi statečný, Achillee, jsi podobný bohům,
ale ted myslíš jen na úskoky. A mne
neobloudíš a neumluvíš.
Či nechceš, abych já seděl tu s prázdnou,
jen když ty držíš svou kořist, říkáš-li,
že mám propustit děvče?
Dobrá, propustím, přinesou-li mi Achajové
náhradu, jakou si já budu přát a v plné hodnotě
kořisti mé.
Nepřinesou-li, půjdu si pro ni já sám!
A odvedu si tvou kořist anebo Aiantovu
či Odysseovu,
ať se pak vzteká ten, k němuž přijdu!
O tom však později více.
Ted spusťme do svátých vln jednu z černých svých lodí,
veslařů máme snad dost, a obtěžkejme ji
dary obětními.
Chrysova sličná dcera vstoupí pak na ni
n a někdo z vůdců ať výpravu vede -
snad Aias či Idomeneus či jasný Odysseus,
 anebo dokonce ty, Peleův synu, nejskvělejší z mužů -
a usmíří svátými obětmi boha."
Chmurně se zahleděl na něj křepký Achilleus a řekl:

„Běda, nestoudný muži! Myslíš jen na svůj prospěch.

Může tě ještě kdo z Achajů poslechnout, rozkážeš-li,
aby s poselstvím běžel nebo se mužně bil v boji?
Kvůli Trojanům a jejich svištícím kopím
jsem do války neplul.
Stéblo mi přes cestu nepřeložili
a nikdy mi hovězí stáda anebo hřebce neodehnali;
nikdy mi v hrudnaté Fthii, v kraji, který nás živil,
pole nepoplenili.
Dělí nás širé nivy, pohoří stinná a burácející moře.
Jen s tebou jsme jeli, nestydatý, jen tobě k vůli,
abychom pomstili na Trojanech Menelaa a tebe,
nestoudný pse!
Ale o to se pramálo staráš a to tě dnes sotva mrzí!
.
Ted sis dokonce vzpomněl, že vezmeš mi kořist,
i
kterou jsem urval stěží a kterou mi dali
Achajové.
Nikdy jsem nedostal tolik co ty,
:
: když jsme loupili města na trojském břehu.
Je-li však zle v střídavém příboji války,
víš o mně dobře. Když se o kořist dělíš,
necháš si nejlepší díl její sám.
: Já spokojím se jen s málem a vracím se k lodím
obtížen leda únavou z boje.
Ted se však vrátím do rodné Fthie!
Je pro mne lépe, budu-li plout na lodích vydutých boků
k domovu zpět, než jako tvůj námezdný voják
i ti hromadit poklady z kořisti své!“
i
i
I
 Řekl mu Agamemnon, vládce mužů:
„Jen si jdi, kam tě táhne tvé srdce!
Já tě nebudu prosit, abys kvůli mně zůstal.
Mně zbudou ostatní Achajové
a dopomohou mi k ztracené cti,
rozhodne-li tak všemocný Zeus.
Hnusíš se mi, jak nikdo z králů potomků božích,
protože se jen v hádkách a ve svárech kocháš
a rvačkách!
i Jsi-li snad silnější nás, máš své ctnosti z bohů, ne z lidí!
Stěhuj se domů s koráby svými a se svými druhy,
králi Myrmidonů! Nedbám tě prostě
a štěkání tvé mi nepřekáží.
Slyš však mou hrozbu:
protože Foibos Apollon mi bere Chrysovu dceru,
pošlu ji s koráby svými a se svými plavci k jejímu otci;
půjdu však do tvého stanu a vezmu si Briseovu spanilou dceru,
tvou kořist,
aby sis uvědomil, že jsem více než ty
a že kdokoliv druhý
jen s bázní se blíží ke mně a bál by se prostě
se mnou se měřit!"

Domluvil. Syna Peleova však zachvátil hněv.

Srdce mu zakolísalo v zarostlých prsou nejistotou,
zda má vytrhnout od boku ostrý svůj meč,
rozehnat sněm a zabít Atreova syna,
či zdusiti hněv a zkrotit duši.
Zatím co myšlenky ty mu zmítaly nitrem
_ a tasil již z pochvy veliký meč,
S zjevila se mu Athéna. Héra bělostných paží
ji seslala s nebes, milujíc oba dva soky stejnou, mateřskou láskou.
Stanula za ním a zajela prsty do plavé kštice
syna Peleova.

i
 Zděsil se Peleův syn, obrátil se a poznal
Pallas Athénu. Oči jí strašlivě plály. Zašeptal chvatně:
„Proč se mi zjevuješ ještě ty, dcero hřmícího Dia?
Chceš spatřit Agamemnonovu pýchu?
Přísahám ti a přísahu ve chvíli splním:
životem zaplatí ted svou nezkrotnou zvůli!"

Řekla mu Athéna plamenných zraků:

„Ztišit tvůj hněv a spatřit,
zda dovedeš poslechnout bohů, jsem přišla
s nebeských výšin z Héřiny vůle;
miluje vás oba stejnou, mateřskou láskou.
Skončete spor a nesahej po svém meči!
Spílej mu slovy a pohroz budoucí hanbou!
Protože to ti prozradit mohu:
přijde čas, že za svou hanbu dostaneš trojnásob darů.
Zdrž se a poslechni nás!"

Řekl jí křepký běžec Achilleus:

„Poroučíte mi bohyně obě, je třeba dbát vašich slov,
i když se vzpírá srdce v mé hrudi.
Je to tak lépe. Kdo poslechne bohů,
vyslyšen bude."

Zmlkl a těžce sevřel stříbrný jilec,

zarazil do pochvy mohutný meč a poslechl příkazu Athénina.
Ta stoupala k vrcholkům Olympu,
sídlu hřmícího Dia a ostatních bohů.
Peleův syn se však jal znovu zachvácen hněvem
_ spílat tvrdými slovy:
co
co
„Opilý chlape, máš oči jak pes a vylekaný jsi jak srna!
Odvážil ses už někdy vytrhnout s bojovníky
a bít se v boji
 či ležet s nej smělejšími Achaji v krytu
a číhat? To se ti příčí k smrti.
Patrně lze v achajském táboře širém
kořistit na úkor toho, kdo odvahu měl
ozvat se proti tobě,
králi povalečů, který na jatka ženeš jen druhé!
Jinak by dnešní tvůj čin byl poslední v životě tvém!
Řeknu ti přímo a zapřísáhnu se přísahou těžkou
- při této berle, z níž lístky a haluze nikdy nevyrazí
od chvíle té, co uťata byla ze svého kmene v horách,
a která se nikdy již nezazelená; sekera osekala
z ní listy i kůru; ted ji achajští synové pozvedají,
soudíce lid a chráníce právo v Diově jménu -
při ní se zaklínám přísahou strašnou:
přijde čas, že budou achajští synové toužit
po Achilleovi!
Pak budeš marně se snažit a rvát se o záchranu,
až bude klesat ubitý lid
pod vraždícíma rukama Hektorovýma!
Pak budeš úpět zmučenou duší, proč sis tak málo vážil
nejlepšího z Achajů!"

Domluvil Peleův syn, mrštil do prachu berlou

pobitou zlatými hřeby a usedl nazpět.

Na druhé straně stál posupně Atreův syn.

Na sněmovišti se zvedl Nestor, král pylský,

řečník, jemuž se slova linula se rtů sladší než med.
_ Dvě smrtelná pokolení již odešla na věky ve svátém Pylu,
5 která zřel před léty rodit se, růst.
Ted byl již králem třetího pokolení
a jal se radit sněmu moudrými slovy:
 „Ó běda!“ řekl. „Jaké strašlivé hoře se blíží
k achajské zemi!
Zaraduje se Priamos, zaradují se
synové Priamovi a Trojané všichni,
až zvědí o vaší hádce,
vy, kteří jste z Danaů první v radě i v boji!
Slyšte mě ted! Jste oba o tolik mladší než já.
Před lety jsem už sedával v radě
s muži lepšími vás a nikdy mnou nepohrdali.
Nikdy jsem před nimi nezřel takové muže
a neuzřím nikdy:
jako byl Peirithoos a Dryas a Kaineus,
Exadios a jasný Polyfemos a Theseus,
Aigeův syn, který se podobal bohům!
Žili jak nej silnější ze všech smrtelných lidí
a byli nejsilnější! Bili se s nej silnějšími
horskými obludami a vyhubili je strašně.
S těmi jsem polem pracoval, žil,
já z Pylu, z daleké, neznámé země.
Sami mě k sobě zavolali a měl jsem,
řeknu vám, i já na jejich vítězstvích podíl.
Ze smrtelníků, kteří dnes na zemi žijí,
nikdo by s nimi nemohl vejít už v zápas.
A přece dbali mých rad a řídili se mými slovy.
Řiďte se jimi i vy! Dbát rady je lépe než bít se.
Ty neodváděj druhovi dívku, i když jsi mocnější jeho;
nech mu, co Achajové mu jednou z kořisti dali.
Ty pak, Peleův synu, s králem se nehádej vzpurné!
Králi a královské berle náleží vždycky úcta a čest.
_ Zeus ji dal králům.
« Jsi-li silnější snad a syn božské matky,
on je mocnější tebe,
protože vládne početnějšímu lidu.
 Ty, Atreův synu, zkroť vztek! Pak sám
poprosím Achillea, aby upustil od svého hněvu.
Pamatuj, že je v bitevní vřavě
Achajům oporou mocnou."

Mohutný vládce Agamemnon mu odpověděl:

„Co nám tu, starce, říkáš, je moudré a správné.
Ten člověk však baží po vládě nade všemi;
pánem chce být všech a všem chce poroučet sám,
všem chce rozkazovat, ačkoli nikoho nedbá!
Když ho stvořili bozi vrhačem kopí,
dovolili mu tím, aby nám spílal a lál?“

Jasný Achilleus mu domluvit nedal:

„Pak by mi muselo vojsko ubohých zbabělců nadat,
kdybych se ještě pokorně krčil po tom všem,
co tu ted prohlašuješ!
Někomu jinému poroučej si, ne mně\
Řeknu ti pouze a ty pamatuj na má slova:
Nikdy nepohnu rukou, abych se bil
pro děvče kterékoliv, ať s tebou, ať s táborem celým!
Ač, dali jste ji a ted ji berete.
Co však mám z ostatní kořisti na černé lodi,
z toho mi jedinou věc neodvlečeš,
i
když sám ti ji nedám!
;
Zkus to jen, ať všichni vidí,
jak tvá krev černá potřísní hrot oštěpu mého!"
i

Tak vznikl spor z vášnivých slov.

_ Sokové skončili sněm u rychlých achajských lodí.
S A Peleův syn vykročil se synem Menoitiovým
a s druhy ke stanům a k lodím širokých boků.
Atreův syn stáhl na vodu mohutný koráb,
 dvacet veslařů vybral a kázal naložit obětní dary
určené bohu;
sám přivedl na lod sličnou Chrysovu dceru.
Vůdcem výpravy byl chytrý Odysseus.

Když koráb mizel po siných vinách,

rozkázal lidu Atreův syn, aby se očistil z prachu;
omyl se z prachu lid a všecka špína
klesla do mořských hlubin.
Pak obětovali Apollonovi oběti svaté na usmířenou,
býky a kozly, na břehu burácejících vod.
Vůně z oběti stoupala k nebi s modravým kouřem.
To všecko se dálo po táboře.

Král Agamemnon se hryzl dál hněvem,

jímž vzplál na Achillea.
Rozkázal Talthybiovi a Eurybatovi,
svým hlásatelům a otrokům rychlým:
„Jděte ke stanům Achillea, syna Peleova,
tam uchopte za ruce Briseovu spanilou dceru
a přiveďte ji!
Nevydá-li ji, půjdu si pro ni,
sám a s ozbrojenci! A bude to pro něho horší!"

Poslal je tak s výhružným vzkazem.

Neradi kráčeli po břehu burácejícího moře
k táboru a k lodím Myrmidonů.
Seděl před stanem u černé přídi, a spatřiv je, nepotěšil se
Achilleus, Peleův syn.
_ Stanuli plaše před ním a chvěli se oba;
w báli se promluvit, báli se ptát.
Poznal hned, proč k němu přišli, a řekl:
 „Vítejte, poslové boží a lidští,
a přistupte blíže! Vy nejste vinni,
vinen je Agamemnon, váš pán, který vás poslal
pro Briseovu dceru.
Patrokle, synu bohů, jdi a přived jim děvče.
Oba jsou mi však před bohy, před lidmi svědky
a před svým králem zatvrzelým,
přijde-li den,
že lid bude volat po mně zoufalým nářkem,
abych učinil konec útrapám jeho!
Běsní a chystá zhoubu,
nevidí vpřed ani vzad ve své zaslepenosti
a nepomyslí, jak udrží Achaje v boji
u korábů!“

Domluvil. Zvedl se Patroklos,

vyvedl ze stanu spanilou dceru Briseovu
a odevzdal poslům.

Mizeli k achajským lodím vlekouce ženu.

Achilleus odešel od stanu v slzách a usedl sám
na pustém břehu, zíraje do nekonečných vod mořských.

Vztáhl po matce paže a zoufale zalkal:

„Matko, zrodila-lis mě jen pro krátké žití,
neměl by olympský vládce brát mi alespoň čest,
Zeus v oblacích hřmící! Vzal mi ji všecku!
Atreův syn, mohutný vládce Agamemnon
mě urazil krůtě. Vyrval mi kořist a nechce ji vrátit!"

co Křičel to, vzlykaje trpce. Uslyšela ho matka,

jež dlela
v hlubinách mořských u svého otce, mořského starce.
 Vynořila se rázem ze siných vln v podobě par,
usedla po boku plačícího a pohladila ho,
tiše ho jménem zavolala a řekla:

„Dítě, proč pláčeš? Co tě tak trápí?

Pověz, netaj mi nic, ať nesu s tebou tvůj žal.“

Vzdychaje těžce, řekl jí křepký běžec Achilleus:

„Ty víš. Co ti mám, bohyni, vypravovat?
Vytrhli jsme proti Thébě, svátému Eetionovu městu,
vyplenili jsme ji a odvlekli obyvatele.
Synové achajští rozdělili všem po právu kořist.
Chrysova spanilá dcera připadla synu Atreovu.
Chryses, kněz božího Střelce, přišel až k lodím
Achajů v kovové zbroji,
v rukou mu vlála stužka Apollonova na zlaté berle
a stařec úpěl ke všem Achajům,
zvláště k oběma achajským vůdcům,
synům Atreovým.
Achajské vojsko souhlasilo a volalo hned,
aby jen vůdcové vzali starcovy dary
a kněze se nedotýkali.
Jen Agamemnon, Atreův syn, se vzepřel.
Vyhnal posupně kněze a křičel výhružná slova.
Stařec odešel v hněvu. Apollon slyšel
zoufalou modlitbu jeho, protože miloval kněze.
Trpký luk boží se jal řádit v argejských řadách
a muži hynuli v houfech.
Po širém achajském táboře svištěly šípy Lučištníkovy.
Až věštec nám pověděl o vůli božího Střelce,
eo Já první jsem vyzval na sněmu lid,
aby usmířil boha.
Agamemnona však zachvátil vztek, vyskočil prudce a hrozil.
 A svoje hrozby provedl všecky.
Achajci vezou ted s očima rozjasněnýma
po rychlé lodi do Chrysy dívku a Foibovi dary.
Hlásatelé mi právě vyvedli ze stanu Briseovu dceru,
kterou mi dali achajští synové.
Můžeš-li, pomoz, matko, dítěti svému,
jdi na Olymp k Diovi prosit,
je-li ti vděčen za tvá slova či skutky.
Slýchal jsem často, jaks vypravovala v otcově dvorci,
že ty, jediná z bohů, jsi Kronova syna v oblacích mračných
od hanby zachránila,
když olympští bozi chtěli ho svázat,
Héra a Poseidon a Pallas Athéna.
Ty, bohyně, jediná přišla jsi včas,
na Olymp přivolala jsi obra storukého, jejž bozi
zvou Briareem a lidé jen Aigionem
a který je stokrát silnější vlastního otce.
Ten přišel a radostí řičel a usedl u nohou Kronova syna;
blažení bozi se zděsili tehdy a Dia už nesvázali.
Usedni ted zase ty u jeho nohou,
obejmi kolena jeho a pros,
; aby stál nyní při Trojanech;
ať ženou Achaje do tábora a stisknou u lodních přídí,
aby se achajský lid konečně nabažil krále
a slavný hrdina Agamemnon poznal i sám,
co spáchal, uraziv nejlepšího z Achajů."

Utápějíc se v slzách odpověděla Thetis

synovi svému:
_ „Ó běda, dítě, proč jsem zrodila tebe,
5 příčinu lidského žalu!
Proč nemůžeš žít u vašich lodí bezstarostně a šťastně!
Tvůj životní úděl je přece tak prchavý, krátký!
 Jsi určen k životu neblahému a k předčasné smrti,
z achajských vůdců ty první.
Zrodila jsem tě v otcově dvorci jen pro trudný osud!
Jdu však a povím o tom všem Diovi v oblacích mračných,
na sněžných štítech Olympu, sídla bohů.
Ty zůstaň, sed u rychlých lodí uražen, sám,
a neúčastni se boje.
Zeus odešel včera se všemi bohy k břehům širého Okeanu,
na hody k Aithiopům
a vrátí se na Olymp teprve za dvanáct dní.
Pak pospíším hned v Diův kovový palác,
obejmu kolena jeho a možná, že splní mou prosbu.“

Domluvila a vlna ji spláchla.

Achilleus osaměl v hoři a myslel na štíhlou dívku
přepásanou, kterou mu násilím vzali.

Odysseus zatím doplul s obětmi do svaté Chrysy.

Stočili koráb do ticha přístavu,
svinuli plachty do černé lodi,
povolili pak lana, spustili spěšně do vidlic stožár
a doveslovali až k přístavní zdi.

Kotevní kámen dotkl se dna;

posádka upevnila pak lany ke břehu zád
a vyskakovala v příboji vln.
Dopravili již na břeh oběti svaté božskému Střelci.
Z korábu stoupá i Chrysova dcera,
chytrý Odysseus ji vede k oltáři Apollonovu,
vkládá ji v otcovu náruč a říká:

„Král Agamemnon mě, Chryse, posílá k tobě

s dítětem tvým a dary.
Vezeme danajské oběti svaté Foibovi Lučištníkovi,
 abychom usmířili hněv jeho,
příčinu argejských běd."

Řekl a vložil mu do rukou dceru;

starý kněz radostně sevřel v náruči ztracené dítě.
Zatím přivedli rychle k oltáři oběti svaté,
ruce si myli a nabrali svátého ječmene dlaní.
Chryses rozepjal paže a modlil se k bohu:

„Bože můj, Lučištníku,

ty, který obetkáváš Chrysu stříbrem svých šípů,
slyš mne!
Ty, který svátou Killou a Tenedem vládneš!
Vyslyšel jsi mě už jednou v úzkosti mé,
vrátils mi čest a zkrušil jsi achajskou smečku.
Splň mi dnes ještě, oč tebe žádám:
odvrať od Danaů již potupné hoře!"
Modlil se stařec a Foibos Apollon ho slyšel.
Když dořekl prosbu a rozhodil ječmen,
zvrátili šíje obětních zvířat, porazili je a stáhli;
dělili kýty, dvakrát je lojem obalovali
a čerstvé maso pak na ně kladli.
Zapálil stařec na dříví kýty, hranici postříkal červeným vínem.
Jinoši stáli kolem a přidržovali maso
vidlicemi.
Když spálili kýty a pokrmy vstupní snědli,
krájeli ostatní maso, na rožně nabodávali
a pekli.
Opekli maso, stáhli je z rožňů a ustal obětní ruch.
__ Pokrmy byly připraveny a muži
3 rozložili se k hodům; každý se těšil podle své chuti.
Když ztišili žízeň a hlad,
plnili hoši měsidla až po sám okraj,
obíhali a nosili číše.
 Celý den zpívali mladí Achajci paián
ku poctě boha, mocného Střelce.
A bůh jim naslouchal rád.
Pak zapadlo slunce a nastal večerní soumrak;
plavci ulehli k spánku na břehu u lodních zádí.

Sotva se východ rděl jitrem,

vypluli na širé moře a vzdalovali se k táboru svému.
Lučištník boží jim seslal příznivý vítr.
Vztyčili stěžeň a napjali plachty.
Bělostné plachty se vzduly uprostřed větrem.
Lodní příd rozstřílela s jekotem syčící vlny
a koráb
rozbrázdil šipkou zpěněné moře.

Když dojeli k širému táboru svému,

vytáhli černou loď na břeh v písečných dunách
a podepřeli ji dřevy.
Teprve pak zmizela posádka ve shon tábora
mezi příděmi lodí a stany.

A jasný Peleův syn, křepký běžec Achilleus,

přecházel dosud u rychlých lodí,
stravuje srdce své hněvem.
Neobjevil se v radě uprostřed mužů,
neobjevil se v boji,
i když mu srdce prahlo po zvuku polnic a bitevní vřavě.

Když nastalo dvanácté jitro,

vraceli se již na Olymp všichni blažení bozi
5 s Diem.
Thetis nezapomněla synovo přání.
Vynořila se z vln a stoupala v jitřních mlhách
na Olymp, do oblak.
 Na horském štítu, nejvyšším z olympských srázů,
seděl opuštěn, sám, syn Kronův;
zíral do širé dálky.

Svezla se po jeho boku, levicí objala kolena jeho

a pravicí dotkla se brady;
pak jala se šeptat prosbu k Diovi, mocnému Kronovu synu:

„Die, náš otče, prospěla-li jsem ti kdy

v kruhu nesmrtelných ať slovem či skutkem,
vyslyš mou prosbu:
vrať mému synovi čest! Vždyť zemře tak brzy
a přede všemi!
Král Agamemnon ho urazil kruté,
vyrval mu násilím kořist.
Ty, Die, moudrosti nebes, čest mu vrátit snad můžeš!
Dej převahu Trojským,
dokud Achajci nepřijdou odprosit syna
a nezahrnou ho dary!"

Kronův syn neodpověděl. Seděl v oblacích mračných

a mlčel.
Thetis se přitiskla úžeji k Diovým nohám
a ptala se prosebně znovu:
„Ani znamení nedáš a nepřisvědčíš mi?
! Zakaž mi tedy myšlenku mou! Ty můžeš všecko.
Ať alespoň vím,
čím vlastně jen jsem blaženým bohům!"

Zeus se utrhl prudce v oblacích mračných

2, na bohyni:
„Proč jsi s tím přišla?
Štveš mě do hádky s Hérou! Nevíš, jak bude mi spílat?
Hádá se stejně už se mnou před všemi věčnými bohy
 a tvrdí, že pomáhám Trojským!
Ztrať se raději odtud, než spatří tě Héra!
Zařídím to už, aby se všecko skončilo dobře.
Kývnu i hlavou, chceš-li.
Je vám to, bohům, znamením přízně
neklamné, neodvolatelné, vím.
Ještě se splnilo vždy, k čemu jsem přikývl hlavou."

Řekl to Zeus a spustil temné své řasy.

Svatá vládcova kštice se rozlila přes hlavu nesmrtelnou -
a olympské štíty se chvěly.

Nepromluvili již oba a rozešli se.

Thetis se svezla z olympské záře do mořských hlubin.
Zeus vešel do paláce, kde všichni bozi se zvedli
ze stolců svých a přiblížili se k otci.
Nikdo se neodvážil jen mlčky očekávat jeho příchod;
vyšli mu vstříc.
Usedl na trůn uprostřed síně.
Héra však poznala na něm,
že se umlouval právě s Thetidou, dcerou mořského starce,
bohyní, která se noří ze stříbrných vln mořských.

Řekla hned posměšně Diovi, Kronovu synu:

„Kdo se to s tebou zas radil, chytráku jeden?
Jen když si můžeš, beze mne ovšem,
tajně rozhodovat!
Zachtělo se ti někdy mi říci,
na čem ses rozhodl v nitru?"

IA
A otec bohů a lidí jí odpověděl:
„Héro, nemysli si, že musíš
znáti vždy i skryté myšlenky mé.
Bylo by to i pro mou ženu obtížno příliš.
í
i
 Co tobě znát se sluší,
to nezví nikdo z bohů ni z lidí
dříve než ty.
O čem jsem rozhodl však bez bohů, sám,
to zvědět nedotírej!"

Odpověděla mu vznešená Héra širokých očí:

„Ty, Kronův synu, nejstrašlivější,
cos to zas řekl!
Nikdy jsem na tebe otázkami či pátráním planým
nedotírala! Hovíš svým choutkám podle své vůle.
Ted se však lekám, aby tě neumluvila Thetis,
dcera mořského starce,
bohyně, která se noří ze stříbrných vln mořských.
Seděla v jitřních mlhách přece na skále s tebou,
tiskla se ti k tvým nohám a obávám se,
žes jí přikývl k tomu, aby Achajci
hynuli u vlastních lodí pro uraženou čest Achilleovu!"

Zeus, vládce mračen, jí odpověděl -

„Ty se obáváš stále a slídíš mi, žárlivá, po každém kroku.
Je to však marné; jen se mi zprotivíš zcela
a poneseš to tím hůře.
Dojde-li k tomu, čeho se bojíš, bude to jen má vůle.
Sed tedy klidně a mlč a važ si příkazů mých,
sice ti ani bozi, co jich je v Olympu širém,
nepomohou,
až vstanu a napřáhnu po tobě pádnou svou ruku!"

^ Lekla se vznešená Héra širokých očí,

5 usedla bez hnutí mlčky a hryzla se v nitru.
Ticho se šířilo mezi potomky Uranovými.
 Až Hefaistos, slavný tvůrce, se ozval uprostřed bohů,
aby pomohl matce, bohyni bělostných paží:
„To budou časy k zalknutí, budete-li se
hádat pro smrtelníky
a mezi bohy tropiti takové scény!
Jaké to budou hody, budete-li jen myslet
na sprostou vádu!
Mohu-li poradit matce, ačkoliv rady nepotřebuje,
ať usmíří otce, aby se přestal už mračit
a nezkazil nám teď oběd.
Zachce-li se mu, nejmocnějšímu Olympanovi,
srazí nás se stolců našich - má z nás nejvíce síly.
Jdi k němu a promluv mile
a olympský vládce se opět usměje na nás.“

Dořekl sotva, vyskočil a podal matce dvojitou číši:

„Matko, bud trpělivá," jí řekl, „a zdrž se i v zlosti,
abych nespatřil tebe, kterou mám rád,
jak jsi od otce bita.
Nemohl bych tě chránit, kdybych sebevíc chtěl;
hrozno je otci odporovat.
Již jednou mě za nohu chytil, ač jsem se vzpíral,
a mrštil mnou s božského prahu.
Padal jsem celý den vzduchem,
až zároveň se sluncem dopadl jsem na ostrov Lemnos;
divže jsem ducha nevypustil.
Sintiové mě tehdy ošetřili."

S úsměvem naslouchala mu Héra, bohyně bělostných paží,

s úsměvem přijala od syna dvojitou číši.
5 Nabíral tehdy z měsidla nektar
a roznášel také ostatním bohům.
Rozchechtali se blažení bozi, když zřeli,
jak se Hefaistos pachtí po síni klecavou nohou.
 Hodovali tak bujně, dokud nezašlo slunce.
A všecko již v pořádku bylo:
zazněla forminx Apollonova a střídavé zpěvy devíti Múz.

Když zapadla záře jasného slunce,

rozcházeli se spát do svých sídel, které jim každému stvořil
Hefaistos, kulhavý tvůrce.
I olympský Zeus, vládce hromu, se ubíral na lože,
na které uléhal vždycky, když spánek se blížil.
Ulehl i toho dne a po jeho boku Héra,
která má oltáře zlaté.

1
■

:
5

:
i

I
i

*
i
:

,
i
I
 2. Achajský tábor

Všichni ostatní bozi a vojska na obou stranách

ležící u nohou koní neosedlaných,
vše spalo až do úsvitu, jen Zeus na loži bděl;
přemýšlel těžce, jak vrátí čest Achilleovi
a pohubí achajské řady u černých lodí.
Konečně rozhodl v úradku božím:
sešle mámivý sen synovi Atreovu.

A promluvil ke Snu:
„Leť, mámivý Sne, leť k achajským lodím,
jdi do stanu Agamemnona, syna Atreova,
a pověz mu jasně a přesně, co ti ted řeknu.
Ať vzbudí hned achajský tábor,
vojáky, kterým kštice ve větru vlají!
Je chvíle, kdy může dobýt širokých ulic trojského hradu;
na Olympu se konečně dohodli bozi,
Héra je prosbami přemluvila a blíží se konec
Troje."

Odletěl Sen, sotvaže vyslechl slova;

brzy dostihl rychlých achajských lodí
a přiblížil se již k synovi Atreovu.
Ve stanu leží hrdina Agamemnon a spí
hlubokým spánkem.
Sen stanul ve hlavách lože jak Nestor, Neleův syn,
jehož si Atreův syn ze starců nejvíce vážil;
podoben starci tomu, zašeptal božský sen králi:
O)
„Atreův synu, ty spíš?
Vůdce tábora nemá celou noc spát;
ve stanech kolem spí tvůj svěřený lid
a tys bdící myšlenka jeho.
 Slyš mě teď, jsem posel Diův,
jenž na tebe myslí i v dáli.
Vzbuď hned achajský tábor,
vojáky, kterým kštice ve větru vlají!
Je chvíle, kdy můžeš dobýt širokých ulic
trojského hradu,
na Olympu se konečně dohodli bozi,
Héra je prosbami přemluvila a blíží se konec
Troje určený Diem!
Měj v mysli má slova, ať zapomnění
je neodplaví, až prchne s tvých víček
občerstvující spánek."

Domluvil Sen a zmizel; opustil Agamemnona

a král
přemýšlel o tom, co nikdy se nemělo splnit.
Myslel, že příštího dne už dobude trojského hradu!
Netušil, bláhový, jaké jsou skutečné úmysly boží,
že Zeus chce vršit jen dál bědy a strasti
na Danajské i trojské v bitevní vřavě.

Procitl Atreův syn a boží hlas dozníval v něm;

usedl na loži prudce, oblékl rychle bělostný chiton,
měkký a nový, přes něj řasnatý plášť,
na pevné nohy uvázal zdobené boty,
přes plece přehodil meč pobitý stříbrem,
uchopil žezlo zděděné po slavných předcích
a věčné
a kráčel k lodím řadami Achajů v kovové zbroji.

in Zora v té chvíli dosáhla mohutných olympských skal

a přinesla jitřní svit Diovi vládci
i všem nesmrtelným.
 Král kázal hlásatelům,
ať běhají táborem, volají co síly stačí
na sněm Achajů s kšticemi rozevlátými.
Sotva se ozvaly první výkřiky hlásatelů,
lid se již ze stanů sbíhal.
Nejdříve sešli se starci se synem Atreovým
u lodi Nestora, starého pylského krále,
a Atreův syn oznámil jim své rozhodnutí:
„Přátelé, slyšte! Za jasné noci přistoupil ke mně
v spánku neznámý zjev,
našemu vzácnému Nestorovi se podobal postavou, tělem i tváří,
stanul mi u hlavy a šeptal ke mně:
- Atreův synu, ty spíš?
Vůdce tábora nemá celou noc spát;
ve stanech kolem spí tvůj svěřený lid
a tys bdící myšlenka jeho.
Slyš mě teď, jsem posel Diův,
jenž na tebe myslí i v dáli.
Vzbud hned achajský tábor,
vojáky, kterým kštice ve větru vlají!
Je chvíle, kdy můžeš dobýt širokých ulic
trojského hradu;
na Olympu se konečně dohodli bozi,
Héra je prosbami přemluvila
a blíží se konec Troje určený Diem!
Měj v mysli má slova! -
Tak řekl zjev a zmizel; já procitl ze sna.
A proto vzhůru! Pokusme se ted přimět Achaje k boji!
Nejdříve zkusím to sám, jak je mé právo,
a vyzvu je k návratu po rychlých lodích;
Jn vy se však snažte v oddílech svých
zvrátit úmysl ten.“
Domluvil Agamemnon a usedl v kruhu.
 Zvedl se Nestor, který byl vládcem
písčitých pylských břehů,
a jal se radit ostatním králům:

„Přátelé! Vůdci a vládci argejských vojsk!

Kdyby nám jiný Achajec o svých snech vypravoval,
řekl bych, že je to podvod a mámení pouhé.
A nedbali bychom snu jeho.
Ted však zřel neznámý zjev nejvznešenější z Achajů.
A proto vzhůru a zkusme příměti Achaje k boji!“

Řekl a vykročil první z válečné rady.

Po něm se zvedali ostatní králové, opřeni o žezla.
Po táboře již proudily davy.

Jak husté roje divokých včel se hemží ve skalním česnu

a proudí vždy nové a nové,
a jako hrozny se věší na jarní květy,
pak v mračnech ulétají a znovu se vracejí k nám,
tak se valily houfce od stanů, od lodí
v směsici pestré po celém vysokém břehu, dav za davem hustým
na sněm.
Jiskrou prolétla všemi zpráva, která je štvala:
- Diovo poselství přišlo! Běželi všichni.

Zástupy vojska hučely táborem jak vlny rozbouřené

a pod jejich dusotem úpěla země.
Křik rostl, když lid se navzájem srazil na sněmovišti.
Mamě volalo devět zkušených hlásateiů,
_ ať se utiší, přestanou křičet
S a vyslechnou krále, potomky boží!
Chlapi se těžko jen v řadách usazovali
a pomalu tichli.
 Konečně povstal hrdina Agamemnon.
Třímal v pravici žezlo, které vytvořil Hefaistos sám;
dal ho Diovi darem, mocnému Kronovu synu,
ten ho však daroval opět Hermovi, Argovu vrahu,
od boha toho ho dostal Pelops, krotitel hřebců,
od něho Atreus a Atreus ho svěřil zmíraje Thyestovi,
jemuž se pásla po kopcích nesčetná stáda.
Thyestes dal žezlo Agamemnonovi, aby jím vládl
v Argu a na ostrovech.
Opíraje se tedy o žezlo to, děl král argejským vojskům:

„Přátelé, danajští hrdinové a druzi Atreovi!

Zeus, Kronův syn, mě zapletl krůtě do bědné tíhy
dnů našich,
ačkoli dříve mi slíbil kývnutím svaté své kštice,
že vrátím se domů, až rozbořím ilijské hradby.
Podvedl mě však a patrně určil,
že dojdu do Argu sám, potupen porážkou vojsk.
Zachtělo se mu zkrušit mě, násilnickému bohu!
Kolik už hradů nad městy smetl
a smete v příštích dnech ještě! Moc jeho zvítězí vždycky!
Slyšíte již teď posměch budoucích mužů,
až zvědí o tom,
jak marně mohutná achajská vojska se bila
a prolévala svou krev v nesčetných marných bitvách
- a proti komu? Jen proti hrstce.
A nikde nezříme konce těch bojů!
Jestliže by ted obojí vojska, trojská i naše,
stanula naproti sobě tak, jak jsme mocni
silou i počtem,
5 a přísahala si přátelství věčné,
na trojské straně pak byli jen Trojané
z města, ne cizí,
 Achajů na naší straně pak bylo vždy deset v jediném houfci,
a jestliže by si jediný houfec vždy vybral
Trojana jediného, aby nosil achajským vojákům víno,
zbylo by, myslím, až bědně achajských houfců bez vinných číší!
O tolik více je nás achajských synů
než těch tam za městskou zdí!
Mají však spojence ještě
sehnané z dáli z nejrůznějších měst cizích,
ti máchají oštěpy svými a brání mi stále
splnit svou lačnou touhu
po troskách ilijské tvrze, svítící nad širým krajem.
Devět let minulo již v Diově úradku velkém,
paluby korábů hnijí a puchří už lana,
u ohnišť čekají ženy a děti žvatlají bez nás.
A příčina výpravy naší ke strmé Tróji
bez konce uniká splnění svému!
Proto už dost! Všichni ted za mnou
a řidte se rozkazy mými!
Prchněme prostě s koráby k otcovským břehům,
protože pyšné, široké Troje, té nikdy nedobudeme!"

Štval je tak, aniž lid věděl,

co králové smluvili v radě.
Sněmem to vřelo, jako když vlny bičují mocně
břehy ikarského moře;
jako když východní vichr se divoce sráží na jejich hřbetu
s jižním
a proudy vod lijí se z kovových oblak;
jako když Zefyr rve z kořenů zrající setbu
a jeho vlny se valí přes klasy skloněné k zemi.
S Tak zchvátila smršť neklidu shromáždění.
Jedni se řítili křičíce ke korábům,
až prach se zvedal divokým vírem,
;
;
'
i

druzí se radili chvatně,

jak mají stáhnout bitevní lodi do svátých vln.
Kopali strouhy a výkřiky jejich plnily vzduch;
; byla v tom křiku již touha po domově.
i Padaly podpěry lodní.
;

Tehdy by se snad byli vrátili Argejští domů

i proti sudbě,
kdyby nebyla Héra řekla Athéně:
„Běda, nepřemožitelná dcero
Dia, jenž otřásá štítem svým mračným!
Má jen tak prchnout po dlouhých vlnách
k otcovským břehům argejský lid?
Má opustit pro trojskou radost a pro slávu Priamovu
i Helenu, argejské dítě,
pro kterou zhynulo bědně tolik Achajů
před Trojí, daleko od rodné země?
Proběhni achajské zástupy v kovové zbroji
a hled je získat chytrými slovy, nedopusť hlavně,
aby stáhli koráby na hladinu!“

Řekla to sotva a bohyně plamenných očí

se řítila prudce s olympských štítů.
Dostihla ve chvíli rychlých achajských lodí.
Stál tam Odysseus, který se chytrostí Diovi rovnal.
Zamyšlen stál a nevztáhl ruku na temnou lod
s palubou pevnou.
Těsně až u něho stanula Athéna plamenných zraků
a řekla:
„Jasný Laertův synu, Odyssee, vy chcete
lo prchnout k otcovským skalám,
že se řítíte střemhlav k lodím a veslům?
Opustit chcete pro trojskou radost a pro slávu Priamovu
 i Helenu, argejské dítě,
pro niž zhynulo bedně tolik Achajů
před Trojí, daleko od rodné země?
Proběhni achajské zástupy v kovové zbroji
a hled je získat chytrými slovy, nedopusť hlavně,
aby stáhli koráby na hladinu!"

Řekla to sotva a Odysseus poznal hlas její.

Skočil, až plášť mu odlétl s plecí;
ithacký hlásatel Eurybates z družiny jeho
jej zvedl.
Král doběhl k Agamemnonovi,
vzal z jeho ruky žezlo, zděděné, věčné
a chvátal zpět k lodím Achajů v kovové zbroji.

Když potkal krále některého či vůdce,

vběhl mu do cesty, zadržel jej a chrlil překotná slova:
„Nebud hlupák, jak můžeš tak zbaběle prchat?
Zastav se, při věčných bozích, a zaraž i druhé!
Víš vlastně, co Agamemnon se rozhodl provést?
Nezkouší-li nás pouze a nebude-li už zítra
zbabělce trestat?
Slyšeli všichni, jak mluvil v radě?
Střežte se chvíle, až bude řádit v achajských stanech!
Má strašnou sílu, je potomek boží!
A vůdcem se stal jen z Diovy vůle.
Proto ho milují božstva!"

Když potkal v davu křičící chlapy,

_ žezlem je bil a lál jim a vyhrožoval:
to
in „Blázne, zastav se přece a vyslechni druhé,
kteří jsou snad chytřejší nežli ty sám,
zbabělá třtino,
jež nejsi ničím, na sněmu stejně jak v boji!
 :

!
:
Kdo je tu vůdcem? Snad všichni?
Copak tu všichni rozkazujeme?
To by byl konec!
Je třeba, aby jen jeden myslel teď za vás,
jediný král!
!
Ten, jemuž svěřil syn lstivého Krona žezlo a právo
všem rozkazovat!"
Zkrotil je tak a spěchal táborem dál.
Dav se hnal zpět od lodí, od stanů na sněmoviště,
hlučel a bouřil,
tak jako vlna burácejícího moře
rozstřikující se o příkrý břeh,
když mohutně hřmí nad mořskou plání.
Za chvíli seděli všichni v kruhu a v řadách.
Jediný Thersites krákal dál svoje tlachy;
měl plná ústa zbytečných řečí a hádal se vždycky
s vůdci a nadával neslušně, drze,
sotva se mu jen něco v táboře nelíbilo.
Byl nejohyzdnější ze všech, co jich připlulo k Tróji:
měl bočité nohy a na jednu nohu kulhal,
sražený byl a propadlých prsou
a nad tím vším leskla se špičatá lebka
s olezlým chmýřím.
Byl protivný zvláště Achilleovi a Odysseovi,
protože na ně stále jen pokřikoval.
Tentokrát urážel Agamemnona výkřiky svými.
Achajské vojsko ho nikdy nemilovalo
a teď volali všichni, aby už přestal.

Thersites se však jal Agamemnonovi spílat:

r-
io „Atreův synu, co ti zas dnes není vhod?
Co zase dnes od nás chceš dostat?
Tvé stany jsou plny nářadí z kořisti naší
a kolik žen máš v nich skryto,
 krasavic, které sis vybral a které jsme ti, my Achajci, dali
vždy před všemi druhými vůdci,
sotva jsme dobyli některý přístav!
Potřebuješ snad ještě
zlato, které by mohl přivézt k nám Trojan
z Ilia, aby si vykoupil syna,
kterého bych já třeba anebo jiný achajský bojovník
zajal?
Či mladistvou ženu, abys měl milenku podle své chuti
jen pro sebe sám?
Nesluší se to, aby byl vůdcem
a přitom vás vrhal, achajští synové, do nové bídy!
Chudáci, vy nejste achajští muži, jste achajské baby\
Pojďte! Jedeme domů po našich lodích
a jeho necháme, ať si tu tráví své dary a pozná,
čím je on bez nás!
Teď dokonce urazil Achillea a není
lepší a silnější vůdce než on!
Urval mu kořist a ponechal si ji.
Achilleus je však baba a nemá v těle snad žluč,
protože jinak by, Atreův synu, byl čin ten
tvým posledním činem!"

Tak spílal a lál

Thersites vládci lidu a synu Atreovu.
Již se však blížil jasný Odysseus;
chmurně pohlédl na něj a okřikl Thersita prudce:
„Mlč, žvanile prázdný, Thersite, jalová hubo!
Ať se ti víckrát nezachce hádat se s králi!
_ Darebák jsi největší, jaký se vezl
S k Iliu se syny Atreovými!
Opovaž se jen o králích mluvit
a tupit nás sprostě, při tom však číhat,
 jak by ses dostal domů!
Nevíme sami, jak se vše skončí,
vrátíme-li se dobře či špatně, Achajové!
Ty tu jen sedíš a spíláš Agamemnonovi, vladaři lidu
a synu Atreovu,
že danajští hrdinové mu dávají dary.
A proto se vztekáš.
Slibuji ti však a slib svůj i splním:
uvidím-li tě kdy ještě tak běsnit,
ať nenosí Odysseus na krku hlavu
a nikdy už nikdo ho nenazve otcem Telemachovým,
nepopadnu-li tě pevně a nestrhám s tebe šaty,
plášť tvůj i sukni
a co ještě zakrývá vyzáblé tělo!
A poženu tě pak od stanů z rady,
skučícího a potupně spráskaného!”

Dořekl sotva a udeřil jej vší silou přes záda žezlem,

až se přikrčil, prohnul, slzy mu vytryskly z očí
a pod zlatým žezlem naskočil rázem po zádech krvavý pruh.
Přisedl na zem, třásl se po celém těle,
bolestí skučel,
pitvořil se a stíral bezděčné slzy.
Zástup, ač myslel na jiné věci, se rozchechtal od plic;
pokřikovali na sebe po shromáždění:
„Odysseus provedl sice už nesčetné kousky,
dobře i radil a bil se,
ted však vykonal před Argejskými mistrovský kus!
Umlčel krásně jalovou hubu, drzou a utrhačnou!
_____ Sotva se jí ted zachce, i kdyby jazyk ji svrběl,
S potřísnit krále potupnou slinou!”
 Zatímco na sebe křičeli v davu,
povstal již Odysseus, ničitel měst,
opíraje se o zlaté žezlo,
a po jeho boku Athéna plamenných zraků
v podobě hlásatelově.
Kázala, aby se utišili, ať synové achajští slyší
vpředu i vzadu stejně řeč jeho
a mohou si rozmyslet slova!

A Odysseus počal mluvit:

„Atreův synu a vládce,
achajští synové chtějí tě uvrhnout v opovržení
u všech smrtelných lidí na širém světě.
A ničím je slib, který ti dali
opouštějíce Argos rodící hřebce,
že vrátí se s koráby svými teprve ten,
kdo prorazí ilijské hradby.
Ted pláčí jak dětinští chlapci či vdovy
v houfu a touží, aby jen byli už doma!
Je pravda, zkusíme dost
a člověku by se chtělo nechat již všeho!
Kdo prožil jen jediný měsíc bez ženy v podpalubí,
je netrpělivý na zimní bouře a na vzduté vlny.
A my tu jsme desátý rok!
Nelze už zazlívat Achajům, vztekají-li se
u širokých boků.
A přece by byla ostuda žít tu tak dlouho
jen proto, abychom šli domů s nepořízenou!
A proto mějte strpení, hoši, a vydržte ještě,
_ ať uvidíme, zda Kalchas měl pravdu
<d či zda nás klamal.
Pamatujeme si všichni a svědky jsou v kruhu tom všichni,
koho z nás zatím neodvedla již smrt.

1
 Člověku zdá se, že bylo to včera,
když achajské lodi kotvily v Aulidě,
chystajíce se přinést neštěstí Priamovi a Tróji.
Shromáždili jsme se u pramene, kde stály
posvátné oltáře boží,
a pod klenbou platanu obětovali jsme bohům.
Přes kameny se řinula voda.
A tehdy přišlo znamení velké:
ohyzdná zmije na hřbetě rudá, kterou Zeus sám
stvořil a seslal na světlo boží,
vylezla zpod oltáře a vymrštila se
útočíc na platan.
Nahoře na větvi pípala v hnízdě
vrabčata neopeřená, schoulena pod listy stromu:
bylo jich osm a se starou, která je krmila, devět.
Had sežral naříkající mláďata všecka,
jen matka poletovala zoufale kolem:
pak zmije natáhla hlavu a zchvátila za křídlo starou.
Sotva však zhltla mláďata i jejich matku,
proměnil ji
bůh, který ji seslal, ve zřejmé znamení boží;
v kámen ji proměnil syn lstivého Krona.
My stáli kolem a žasli nad zázrakem,
jenž strašným znamením přerušil oběti svaté.
Tenkrát nám Kalchas na místě zjevil význam té věštby.
Řekl:
- Proč stojíte němí, achajští mužové s kšticemi rozevlátými?
Znamení to seslal nám Zeus, jehož sláva
nezajde nikdy. I když o pravdivosti znamení jeho
se teprve po letech přesvědčíme,
to Had pozřel vrabce i matku,
bylo jich osm a stará devátá s nimi;
tolik let budeme v cizině válčit
a teprve desátý rok se zmocníme města a jeho ulic. -
 To řekl věštec a ted se splní ta věštba.
Zůstaňte proto, Achajci s kšticemi rozevlátými,
až všichni ztečeme Priamův mohutný hrad!“

Sotvaže skončil, propukli Argejští v jásot

a lodi zvučely divokým křikem Achajů.
Byl v křiku tom souhlas s Odysseovou řečí.

Pak ozval se Nestor, gerenský jezdec:

„Bozi! Na sněmu křičíte, jak malí chlapci,
kterým je válka jen slovem!
Kde jsou smlouvy a sliby, které jste dali?
Chcete snad vhodit do ohně rady a úmysly své,
stisk mužných rukou a úlitby čistého vína,
všecko, čím dali jste slovo?
Hádáme se tu jalově, nenalézáme
prostředky žádné, jak dobýt Troje,
a žijeme zde již tak dlouho!
Atreův synu, vedl jsi Argejské dosud,
ved je nezlomnou vůlí do bitev dál!
Odklid si z cesty jednoho nebo dva z achajských lidí,
kteří se pokoutně radí (nepodaří se to stejně),
jak se do Argu dostat dříve než zvíme, zda Zeus,
jenž otřásá mračným svým štítem, dávaje slib svůj
nám lhal!
A znovu připomínám, jak mocný syn Kronův
přikývl svátou svou kšticí
toho dne,
ve který stoupal argejský lid do rychlých lodí,
_ aby Trojanům nesl zhoubu a smrt.
2 Zářivý blesk sjel tehdy nad pravým bokem korábů našich;
bylo to znamení jasné.
Proto se nežeňte domů,
 dokud většina z vás nebude s trojskými ženami ležet,
odvetou za Heleninu úzkost a za skryté vzdechy.
Jestliže však někoho schvátí tak silná žádost
po návratu, že vstoupí na černou lod širokých boku,
uštve jen osud a smrt svou před ostatními!
Ted mysli, vůdce, co promluvíš sám,
ale slyš i rady jiných.
Pak nezavrhneš i slova, jež řeknu:
rozděl své vojsko, jak přišlo, z kterých kmenů a rodů,
Atreův synu,
aby vždy rody a kmeny při sobě stály.
Učiníš-li to a lid vyplní rozkaz,
poznáš, kdo z vůdců či z lidu je zbabělec a kdo je muž;
protože každý bude se bít mezi svými.
A poznáš také, zda do města vstoupit
brání ti bozi, či zbabělost mužstva
a jeho nezkušenost."

Mocný hrdina Agamemnon mu odpověděl:

„Opět jsi na sněmu zvítězil, starče,
před achajskými syny.
Kdybych měl, Otče Die, Athéno, Apollone,
jen deset takových rádců jako jsi ty,
padlo by město Priamovo už brzy
našima rukama dobyto, vyvráceno!
Kronův syn Zeus, jenž otřásá mračným svým štítem,
však seslal jen hoře na naše řady,
do neplodného sváru mě vrhl,
do sporů nekonečných.
__ Pro dívku utkali jsme se nevraživými slovy
2 Achilleus, Peleův syn, a já.
Přiznávám, začal jsem sám.
Sejdeme-li se však ještě na sněmu tváří v tvář,
 nezdrží Trojané kletý svůj osud
ani o jednu noc!
Chystejte však už jídlo - a útok!
Ostřete oštěpy, připravte štíty,
nakrmte koně, již neklidně hrabou,
myslete na boj a prohlédněte si ze všech stran vůz,
aby nám zbýval celý den na tvrdý zápas!
Nebudeme si hovět a ani chvíli odpočívat,
až tmící se noc roztrhne od sebe muže!
Pot bude stékat po vašich prsou pod štítem, který je kryje,
ruka snad bude již mdlá,
pot bude stékat s vašeho koně
a bude stříkat na korbu vozu -
uvidím-li však, že se z vás někdo
tlačí až k lodím širokých boků, aby se vyhnul boji,
unikne stěží supům a divokým psům!“

Argejští propukli v bouřlivý jásot.

Bylo to, jako když vlna se rozrazí o příkrý břeh,
když zpěněný Jih ji vmete na strmou skálu,
rozhlodanou už nárazy ostatních větrů. >.
:
:
Vojáci vyskočili a rozptýlili se ■:

mezi příděmi lodí. 1

■

i
Za chvíli stoupal od stanů kouř i
a danajský tábor jedl.
Každý obětoval snad jinému z věčných bohů
j
a tiše úpěl, ať alespoň on unikne smrti v bitevní vřavě.
!
Býka obětoval sám Agamemnon
I
^ tučného, pětiletého mocnému Kronovu synu. .
•
2 Dal zavolat k oběti nejvznešenější a nejstarší vládce :
ze všech Achajů,
nejdříve Nestora, po něm Idomenea, !
i
i

:
I
 Aianty oba, pak syna Tydeova
a jako šestého Odyssea, jenž chytrostí rovnal se bohům.

Hrdina Menelaos,
který v bitevní vřavě překřičel davy,
se přiblížil sám; vytušil srdcem, čeho je bratrovi třeba.
Obstoupili již býka, pozvedli obětní ječmen
a hrdina Agamemnon se počal zároveň modlit:
„Die, mocný a strašný, jsi vládce mračen
vysoko na nebesích!
Nedej zapadnout slunci a nenech přijít dřív soumrak,
dokud nebude stržen Priamův krov začazený
a vrata paláce jeho se nezřítí v plamenech sžírajících!
Dokud nestrhám v cáry kovovým kopím
šat na prsou Hektorových
a kolem něho neklesnou v prach jeho druzi
a nebudou hrýzt v poslední křeči zdupanou půdu!“

Domluvil. Kronův syn tehdy však neslyšel modlitbu jeho.

Oběť neodmítl, chystal však táboru přetrpký osud.
Když králové dořekli prosbu a rozhodili už ječmen,
zvrátili šíje obětních zvířat,
porazili je, stáhli, dělili kýty,
dvakrát je lojem obalovali
a čerstvé maso na ně pak kladli.
Na hranici je kladli z větví osekaných a rozštípaných,
vnitřnosti nabodávali a drželi nad plameny.
Když spálili kýty a pokrmy vstupní snědli,
krájeli ostatní maso, na rožně nabodávali
_ a zase je pekli.
2 Opekli maso, stáhli je z rožňů a ustal obětní ruch.
Pokrmy byly připraveny a muži
rozložili se k hodům; každý se těšil podle své chuti.
 Když ztišili žízeň i hlad,
promluvil Nestor, gerenský jezdec:
„Agamemnone, Atreův synu, vznešený vládce mužů!
Netlachejme už darmo a neodkládejme
dílo, s nímž budou spokojeni i bozi!
Ať hlásatelé již vyzvou mohutným hlasem
achajský lid v kovové zbroji,
aby se shromáždil u rychlých lodí.
My projdeme spěšně táborem širým a podnítíme tak
nedočkavou chuť k boji!“

Dořekl to a král Agamemnon

kázal hned hlásatelům,
ať volají co síly stačí na sněm Achajů
s kšticemi rozevlátými.
Sotva se ozvaly první výkřiky hlásatelů,
lid se od stanů sbíhal.
U syna Atreova se kupili chvatně
i králové, potomci bohů, a uprostřed nich
Athéna plamenných zraků,
zvedajíc strašný svůj štít nestárnoucí a věčný.
Sto třásní spletených z ryzího zlata
vlaje kol něho, z nich každá za tisíc býků.

Tak prolétla s ním jak zářící blesk táborem celým,

ke spěchu pobízela a vznítila v srdcích
sílu a odvahu k boji.
Náhle cítili všichni, že sladší je bít se
než plavit se v širokých lodích k otcovským břehům.

10
<0 Jak plamen sžírající, než zapálí lesy
na horských hřbetech a pláních, se šíří mohutným žárem,
vojsko se blížilo z dálky ve třpytné zbroji
a dělilo blesky svých zbraní vzduch pod ranním nebem.
 Jak nekonečná hejna ptactva stěhovavého,
divokých husí a jeřábů, labutí štíhlých
nesou se nad Asií ke kastrijským břehům
vesele perutí mávajíce,
pak střemhlav se snášejí k zemi, až jejich křik
se rozléhá nivou,
od lodí, od stanů rozlévaly se nesčetné proudy
postupujícího vojska ke břehům Skamandru.
Hlasitě sténala země pod kroky ozbrojenců
a kopyty koní.
Pak stanuli na březích Skamandru rázem,
jako by vyrostli ze země bez počtu jak jarní listí a květy.
Jak mračna much, která se hemží
s přibývajícími vedry po ohradách,
když mléko stád do dížek crčí,
tak bez počtu stál achajský lid s kšticemi rozevlátými
a chystal se rozdrtit Tróji.
Pasáci koz dovedou rozdělit stáda,
jež se jim smísila na pastvě v jediný houf;
tak vůdci rozdělovali své muže, probíhajíce
řadami jejich. Mezi nimi i sám Agamemnon,
pyšného pohledu a hrdé hlavy jak Zeus vládce mračen,
tělem však Ares a širokých plecí jak Poseidaon.
Jako býk v hovězím stádě jde pyšně,
liší se samčí svou silou ode všech kusů
a zvedá svou šíji výše než stádo,
tak učinil Zeus toho dne se synem Atreovým:
zářil uprostřed množství a nad všemi vůdci.

_ Povězte mi ted, Múzy z olympských výšin,

jo bohyně jste a byly jste při všem a znáte vše samy
(my smrtelní víme jen z pověstí o tom a tápeme v nejistotách),
kdo tehdy před svátou Trojí se bil
z danajských vůdců a vládců?
 0 zbrojném lidu bych povědět nedovedl
a sečíst zástupy jejich tím méně,
1 kdybych měl deset úst a jazyky deseti líčil
železným srdcem a kdybych neumdlel nikdy,
jestliže, Múzy, olympské dcery
Dia, jenž otřásá mračným štítem,
mi neprozradíte,
jak velké vojsko přitáhlo k Tróji!

Kdo byli vůdci každého loďstva

i
a odkud připluly koráby jejich?
Boiotské loďstvo přivedl Peneleos,
Léitos, Arkesilaos, Klonios a Prothoenor.
i Posádka jejich byla domovem v Ilyrii, v Aulidě skalné,
ve Schoinu, Školu a ve stržích Eteonu,
v Thespei, Graii a v Mykallesu proslulém reji,
v Harmě a Eilesiu a v Erythreii,
v Eleonu a Hýle a Peteonu,
byli i z Okaleie a z Medeonu, jenž svítí
do dálky stavbami svými,
z Kopaií, z Eutresidy a z Thisby, nad níž holubi krouží,
z Kroneie a z lučin v okolí Haliartu,
z Plataie, z Glissanty byli,
připluli z Dolních Théb, z úpravných uliček jejich,
z Onchestu, ve kterém šumí háj Poseidaonův,
sešli se z vinic Arny a z Mideie přišli,
i ti, kteří žili ve svaté Nise a v Anthedonu,
na samých hranicích kraje.
Připluli na padesáti korábech širokých boků
a na každém korábu bylo
2 sto dvacet boiotských ozbrojenců.

Těm, kteří přišli z Orchomenu kdys minyjského

a z Aspledonu,

I
 veleli Askafalos a Jalmenos, synové Areovi,
jež zplodil s Astyochou
v paláci Aktora, syna Azeiova;
panna uprchla před ním zprvu do horních jizeb,
mocný Ares však tajně přicházel za ní.
Připluli se svým vojskem v třiceti lodích širokých boků.

Fočany vedli Epistrofos a Schedios;

Ifitos král byl jejich otec a toho zas Naubolos zplodil.
Fočané byli z Kyparissu a skalnatého Pythonu,
ze svaté Krisy a Daulidy a Panopea,
z Anemoreie a z okolí Hyampolidy,
od břehů posvátné řeky Kefisu
a z kraje lilajského, kde Kefisos prameny sbírá;
se syny Ifitovými připlulo čtyřicet lodí.
Vytáhli koráby focké na pevnou zemi
a podepřeli je v řadách na levém křídle,
podle boiotských lodí.
Aias, prudký a rychlý Oileův syn,
vedl své Lokry:
I byl menší a nebyl tak hřmotný jako Aias, syn Telamonův.
Ba vlastně byl malý a tratil se skorém ve lněném krznu,
vrhač oštěpu byl však nejlepší z Achajů všech
a ze všech Hellenů.
Posádky jeho byly z Kynu a z Opoentu,
z Kalliaru a z Bessy, ze Skarfy, z augejských niv,
z Thronia, z Taríy a od břehů Boagria;
připluli na čtyřiceti korábech černých,
lokrijský lid, který žije naproti Euboii svaté.

cn
<0 Z Euboie samé přišli smělí Abanti:
z Chalkidy, Eiretrie z histiajských viničných hor,
z Kerinthu od moře a z Diu, orlího hnízda,
z Karystu, ze Styry.
 Velel jim Elefenorsyn Chalkodontův,
jenž pocházel z rodu Areova;
ten vedl pyšné Abanty.
Rychlí Abanti šli za svým vůdcem,
vlasy jim splývaly na pevné šíje,
šli, mrštní vrhači oštěpů lehkých
s kopími naježenými, lační porazit jimi
kovové oruží na prsou odpůrcových.
Čtyřicet černých abantských lodí připlulo k Tróji.

Athénští z nádherných ulic pyšného města Erechtheova

(Athéna vychovala ho, dcera hřmícího Dia,
když plodná Země jej porodila;
skryla ho do svého chrámu nad Athénami,
a od té doby athénská mládež
jí vodí výroční oběti býků a beranů tučných):
vedl je Menestheus, Peteův syn.
Nebylo nikoho na světě širém,
kdo by znal lépe řadit válečné koně a štíty.
Jen Nestor se vzpíral doznat prvenství jeho;
byl starší.
Připluli na padesáti bitevních lodích.

Aias měl dvanáct korábů ze Salaminy,

jež vytáhl na břeh po boku lodstva athénského.

Argejským, vojsku z tyrinthských hradeb,

z přístavu hermionského,
z asinské zátoky, ve které kotví i veliké lodi,
z Troizeny, Heiony, z vinného Epidauru,
5 i mužstvu z Maietu, Aiginy velel
Diomedes, který v bitevní řadě překřičel davy;
po jeho boku Sthenelos, syn slavného Kapanea.
; A jako třetí Eurylaos, muž podobný bohům,
;
: syn Mekisteův, a toho zas Talaios zplodil.
5
1 Všecky je překřičel v bitevní vřavě
: hrdina Diomedes.
-
A jejich černé loďstvo mělo úhrnem lodí
:
. přes osmdesát.

:
: Ty, kteří byli z bílých mykénských zdí,
i z bohatého Korinthu a krásných Kleon,
z Orneii, z půvabné Araithyreie,
ze Sikyonu, v němž kdysi král Adrestos vládl,
z Hyperesie a z Gonoessy strmící na příkré skále,
z pellenských niv a z aiginských polí,
z pomoří celého, z helických náhorních rovin,
přivedl na stu válečných lodích
hrdina Agamemnon, syn Atreův.
Měl nejvíce zbrojného lidu a nejlepší bojovníky.
Teď kráčel uprostřed nich ve třpytné zbroji,
obklopen slávou a ze všech vůdců nejvznešenější,
protože byl z nejvznešenějšího rodu a velel
nejpočetnějšímu lidu.

Z roklin a srázů lakedaimonských,

z Faridy, ze Sparty, z Messy, na jejíchž skalách
hnízdí holubi diví,
z Bryseií, z Augeií smavých, z Amykel, z přístavu Helu,
z Laady, z oitylských polí,
přivedl šedesát lodí Agamemnonův bratr
král Menelaos, jenž překřičel všecky v bitevní vřavě.
^ Utábořili se jinde než mykénský lid.
Probíhal vojskem, důvěřuje své síle,
vybízel k boji a lačnil po pomstě
za Heleninu úzkost a skryté vzdechy.
 Pak byli Pylští a ti, jejichž domovem byla
krásná Aréna, Thryos, alfejský brod a nádherné Aipy,
Kyparisseis a Amfigeneia,
Pteleos, Helos a Dorion, ve kterém Múzy
doštvaly Thráka Thamyrida a z hrdla mu vyrvaly hlas,
když z Oichalie se vracel, od oichalského Euryta
a chlubil se on, že zvítězí ve zpěvu s každým,
i kdyby Múzy samy se pustily v zápas,
dcery mocného Dia, jenž otřásá štítem svým mračným.
Rozzlobily se, ochromily jej,
zbavily hlas božského zvuku a daly mu zapomenout
na struny kithary jasné.
Ty tedy vedl Nestor, gerenský jezdec, a s ním
připlulo na devadesát korábů širokých boků.

Za nimi řadí se oddíly z Arkadie:

se strmých srázů pohoří kyllénského
až z Aipytova hrobu,
chlapi otrlí v boji muž proti muži.
Z Feneu rolníci, pastýři z Orchomenu a muži
z Ripy a ze Stratie a z Enispy, kterou se ženou
fičící větry, z Tegey, z rozkošné Mantiney,
ze Stymfelu a z polí parhasijských;
těm velí Ankaiův syn, hrdina Agapenor.
Bylo jich šedesát válečných lodí;
do každé vstoupili bez počtu arkadští muži,
zkušení bitci.
Sám vládce Agamemnon jim dal
koráby, kterými brázdili temné spousty vod vesly;
až do té chvíle neznali ukrotit moře.
CM

Oděnce pocházející z Buprasia a z Elidy svaté,

od Hyrminu a Myrsiu, elidských hranic,
až k olenským skalám a k Aleisiu, ted řadili čtyři.
 Deset korábů rychlých připlulo s každým ze čtyř těch vůdců
a každý koráb byl obsazen hustě epejským lidem.
Amfimachos a Thalpios vedli dva oddíly jejich:
první byl Kteatův syn, Euryta, syna Aktorionova, druhý;
vůdcem byl také Diores, syn Amarynkeův.
Čtvrtému oddílu velel Polyxeinos,
jenž bohům se podobal silou.
Byl syn Agasthenův a toho zas Augiáš zplodil.
Těm, kteří domovem byli na Dulichiu a na Echinadách,
ostrovech svátých přes moře naproti Elidě rodící hřebce,
vůdcem byl Meges podobný Areovi a Fyleův syn;
jasný Fyleus jej zplodil, krotitel hřebců,
jenž uprchl kdysi na ostrov Dulichion
před hněvem vlastního otce.
Čtyřicet černých lodí připlulo s ním.
Odysseus vedl své Kefalleny.
Hrdé, sídlící na Ithace a kolem neritských hájů,
v Krokyleiích a na aigilipských skalách,
rolníky ze Zakynthu a z ostrova Samy,
rybáře z protějších břehů a z pevniny přes úžinu.
Ty vedl Odysseus, který se chytrostí Diovi rovnal.
S ním se blížilo k Tróji dvanáct bitevních lodí
s rudými boky.
Pánem aitolských lodí byl Thoas, syn Andriamonův,
lidu, jenž v Pleuronu žil, v Olenu a v Pyleně,
v Chalkidě na pobřeží a v skalnatých kopcích
kalydonských.
Synové Oineovi už nežili tehdy;
Oineos zemřel, zemřel i plavý Meleagros a Thoas
___ byl určen za aitolského vůdce.
5 Čtyřicet černých lodí připlulo s ním.
Kréťany vedl Idomeneus, vrhač kopí.
Krajany z Knossu až mohutných gortynských hradeb,
z Lyktu, Miletu, z Lykastu, jenž září bílými domy,
 z Faistu a z Rytiu, bohatých přístavů krétských,
i ostatní obyvatele ostrova tisíce měst,
všecky je vedl Idomeneus, vrhač kopí.
A Meriones, jenž rdousil nepřítele jak Enyalios.
Loďstvo osmdesáti korábů černých je vezlo.
Herakleův syn Tlepolemos, muž urozený a silný,
přivezl z Rhodu korábů devět plných rhodského mužstva.
Lidu, který si rozdělil ostrov ve tři rozdílné kraje:
Lindos, Ielysos, Kameiros zářící skalami nad siným mořem.
Toho lidu byl vůdcem Tlepolemos a máchal mohutným kopím.
Astyocheia ho porodila kdys Heraklově síle;
přivedl si ji od břehů efýrské řeky Selleentu,
kde pobořil města potomků božích.
Když jejich syn vyspěl v otcově paláci,
zabil otcova strýce starce Likymnia,
kterého zplodil Ares.
Rychle vystavěl lodi a sebral nesčetné druhy,
s nimiž se pustil na širé moře
před pomstou ostatních synů a vnuků
rodu Herakleova.
Po těžkých strastech přistáli u rhodských břehů;
usadili se na Rhodu jako tři kmeny a Zeus,
vládce bohů a lidí, je miloval, přál jim
a zahrnoval je statky a štěstím.

Ze Symy připlul Nireus a s ním tři dobré lodi;

Nireus, Aglaiin syn a Charopa vládce,
Nireus, nejspanilejší v danajském táboře pod strmou Trojí
po synu Peleovu.
Sám neměl však sílu a lidí měl málo.
ř*»

Mužstvo, jimž domovem byl Nisyros, Krapathos, Kasos,

Kos, město Eurypylovo, a kalydské výspy,
 vedli Feidippos s Antifem, synové Thessala z rodu
Herakleova.
A s nimi loďstvo třiceti lodí širokých boků.

Ty, kteří byli z pelasgického Argu,

rolníky z Alopy, z Alu a Trechiny, Fthie,
z Hellady rodící spanilé ženy
a zváni jsou Myrmidoni, i Helléni, Achajové,
ty vedl na padesáti bitevních lodích
Achilleus.
Nedbali teď strašného třesku zbraní a příprav,
protože nebylo toho,
kdo by je řadil k bitevní vřavě.
Křepký Achilleus ležel na břehu u svých lodí,
zachmuřen pro dceru Briseovu vrkočů krásných,
o niž se bil a kterou si urval z lyrnesské kořisti tehdy,
když rozbořil Lyrnessos, ztroskotal mocné zdi thébské,
když porazil Epistrofa a Myneta, vrhače kopí,
syny Euena, krále z rodu Selepiova.
Ležel tam v hoři, ač určeno bylo, že brzy se vzchopí.

Fylačany a lid z pyrasských kvetoucích niv

z Demetřina kraje a z Itonu, kolébky jehňat,
z Antronu od moře, od lučin pteleasských,
ty vodíval do bojů vždycky, pokud žil,
statečný Protesilaos.
Teď ho kryla už země a doma ve Fylace
již seděla schoulena vdova s lícemi rozdrásanými
ve dvorci opuštěném.
Dardanský voják ho srazil, když Protesilaos
^ vyskočil z lodi první ze všech Achajů.
Jeho lid neosiřel, jen po vůdci bylo mu teskno:
vedl je nyní Podarkes pocházející od Area,
syn Ifikla, který měl nesčetně stád a jehož otcem byl Fylax.
Podarkes byl vlastní bratr Protesilaův,
mladší však nežli on.
Protesilaos byl starší a silnější bratra.
Tak nebyl zcela opuštěn lid, ač po mrtvém truchlil;
připlulo s nimi čtyřicet korábů černých.

U boibejského jezera žijí ve Ferach, Glafyrach, v Boibě

i v Iaolku ti, kteří pluli v jedenácti korábech
s Eumelem, synem Admetovým;
tomu ho Alkestis porodila, div žen,
nejkrásnější z dcer Peliových.

Methonské vojsko, thaumacký lid,

lid z Meliboie a z drsných skal olizonských
si vezl na sedmi lodích lučištník Filoktetes:
na každé lodi sedělo padesát veslařů statných
s mohutným lukem.
Ted ležel Filoktetes v strašlivých bolestech na svátém Lemnu;
achajští synové zanechali jej zmírajícího
z hadího jedu; ležel tam chorý a sám.
A tak se blížila chvíle, kdy bylo úzko Argejským
i
u vlastních lodí bez krále, bez Filokteta. .
Lid jeho neosiřel, neměl však pravého vůdce, \
když Medon se postavil v čelo, Oileův bastard,
kterého zplodil ničitel měst
s Rhenou.
i
:
I
Ty, jejichž domovem byla Trikke a ithomská rokle, »
»
Oichalie, hrad oichalského Euryta,
vedli dva synové Asklepiovi, !
£ Podaleirios a jeho bratr Machaon,
oba dva ranhojiči;
třicet korábů širokých boků připlulo s nimi.

I
 Vojsko z Ormenia a od zřídla hyperejského,
od Asteria a od bílých vrcholků Titanu vedl
Eurypylos, syn Kuaimonův;
s ním bylo čtyřicet korábů černých.

Těm, kteří měli svá sídla v Argisse, Gyrontě, v Ortě,

Eloně a v bílém Oloossonu,
všem velel odvážný Polypoites, syn Peirithoův,
jejž zplodil Zeus věčný;
Perithoos ho počal s pověstnou Hippodameií
toho dne, kterého ztrestal srstnaté netvory horské,
sehnal je s Pelia a štval až do aithického kraje;
neštval je sám, Leonteus z rodu Areova byl s ním.
Jeho otec byl Koron, Kaineův syn.
Připlulo s nimi čtyřicet bitevních lodí.

Dvaadvaceti lodím z Kyfu byl vůdcem Guneus,

Enienům a Peraibům rvavým,
kteří měli svá sídla kolem drsné Dodony
a obdělávali pole u říčky Titaresiu,
jejíž průhledné vlnky se vlévají do Peneiu;
nesměšují se však s bělavou hladinou jeho,
klouzají bystře jak olej po jeho proudu,
protože vytéká ze styžských vod,
při nichž se bozi přísahou zavazují.

Magnetům velel Prothoos, syn Tenthredonův;

lidu, jenž bydlí v hučících pelijských lesích
podle penejských břehů.
_ Prothoos byl jim prudkým bojovným vůdcem
£ as ním kráčelo mužstvo ze čtyřiceti korábů černých.
 To byli danajští vůdci a vládci.
Kdo byl však, Múzo, nejlepší v boji, mi pověz!
Kteří lidé a kteří z bitevních koní
v táboře synů Atreových?

Nejlepší koně měli v oddílech Férová rodu,

klisny Eumelovy, jak letící ptáky,
stejné srstí a věkem a stejného vzrůstu.
Apollon, Lučištník boží, je vycvičil v Pereii tak,
že vnášely zmatek a děs mezi nepřátele.

Nejlepší muž byl Aias, syn Telamonův;

pokud se Achilleus boje nezúčastnil.
Jinak byl Achilleus nejsilnější a hřebci u jeho vozu
byli nejohnivější.
Ted ležel u lodních přídí, jež brázdí zpěněné moře,
a sžíral se hněvem na Agamemnona vládce.
Zbrojný lid jeho se bavil na mořském břehu;
vrhali diskem a kopím a stříleli z luku.
Bez jařma stáli u vozů koně a spásali jetel
a zavlhlý břečťan.
Válečné vozy se řadily zakryty bez vozatajů
a vozatajové se potulovali nebojujíce
po táboře.

Ostatní šli, jako by země schvácena byla

ohněm a půda sténala, bičována jsouc ranami hřmícího Dia
v Arimách, kde obr Tyfoeos, jak vypráví lid,
pod zemí leží.
^ Tak sténala hlasitě země pod kroky zbrojného lidu,
" jak probíhal plání.

K Trojanům zatím dolétla Iris lehká jak vítr

s neblahou zvěstí;
. seslal ji Zeus, jenž otřásá štítem svým mračným.
Sešli se právě v radu před vraty paláce Priamova
a sněmovali tam všichni, staří i mladí,
i když k nim doběhla Iris a řekla
v podobě syna Priamova Polita -
byl trojský zvěd a důvěřuje svým nohám,
seděl na hrobě starce Aisyeta a číhal netrpělivě,
až Achajci zahájí od lodí útok -
v jeho podobě řekla jim Iris lehká jak vítr:
„Ještě si, starče, libuješ v zbytečných řečech
jak v době míru? Je válka!
Byl jsem už v mnohých krvavých bitvách, nespatřil jsem však
dosud takové vojsko, tak četné jak dnes.
Jak v moři písek či listí v lesích
letí přes naši pláň na trojské hradby!
Hektore, přijmi ty první mou radu;
Priamovo město se hemží spojeneckými vojsky,
cizí řeči teď slyšíš z nejvzdálenějších končin.
Ať vůdcové jejich shromáždí každý své mužstvo,
vyrazí s nimi, připraví oddíly k boji!“

Dořekla a Hektor poznal, že bohyně mluvila s nimi;

rozpustil radu a všichni běželi pro svoje zbraně.
Rozletěly se brány, zástup se vyřítil z hradeb;
pěší i jezdci. Křičeli, láli a hnali se na pláň.

Před městskou branou se prudce z roviny zvedá

pahorek osamělý a se všech stran strmý.
Lidé mu říkají Batieia a bozi jen prostě
_ Znamení Myrinino.
Pod ním se řadili Trojští a spojenci jejich,
Trojany vedl Hektor, bohatýr s vlající přilbou,
Priamův syn.
 Nejlepší bojovníci a nejodvážnější
šli s ním a mávali chtivě oštěpy.

Dardany vedl Aineias, Anchisův syn,

jejž bohyně Afrodita kdys počala s jasným Anchisem,
oddavši se mu, smrtelníkovi, ve stržích idských.
Po jeho boku šli oba synové Antenorovi,
Akamas a Archelochos, oba zkušení bitci.

Mužstvo ze Zeleie, až od paty idských hor,

bohatý lid pocházející z Troje,
který pil černavou vodu z Aisepu říčky,
vedl ve třpytné zbroji Pandaros, syn Lykaonův,
jemuž sám Apollon svěřil veliký luk.

S vojskem z Adresteie a z apaisských plání

a z Pityeie, z Tereie na strmé skále,
šli jako vůdci Amfios a bratr jeho Adrestos,
oba ve lněných krznech;
zplodil je Merops, syn Perkosiův.
Ten tušil neblahý osud
a snažil se zadržet syny od vražedného boje;
!
neuposlechli. Šli tak vstříc temné smrti a zhoubě.

Oddíly z okolí Perkoty a z Praktionu, .

:
ze Sestu, z Abydu, z Arisby svaté,
vedl Asios, Hyrtakův syn, jejž přivezli velicí, rezaví koně
z Arisby, od břehů říčky Selleentu.
I
^ Hippothoos byl vůdcem Pelasgů, vrhačů kopí, i
S rolníků z tučných larisských polí. í
Po jeho boku šel Pylaios z rodu Areova; i
oba dva byli synové Pelasga Letha,
toho pak Teutamos zplodil. s
:

i
 Akamas s Peiroem již sešikovali Thráky
ze břehů sevřených příboji Helespontu.
Eufemos, Trozenův syn, byl vůdcem kikonských oštěpníků;
Troizena Kaedes zplodil.
Pyraichmes vedl paionské lučištníky
až z amydského kraje, od břehů Axia řeky,
která širokým proudem svlažuje kraj.
Paflagonům byl vůdcem urputný Pylaimenes
z enetského kraje, kterým se honí stáda divokých mezků;
z Kytoru, z okolí Sesamu, z bohatých ulic
na březích parthenijských,
z Kromny, z Aigialu a z náhorních plání
pohoří erythinského.
Halizonům byl vůdcem Hodios z Epistrofesu
z daleké Alyby, kolébky stříbra.
Chromos a Enomos,
jenž v letu ptactva vykládal osudy lidské,
šli v čele Mysů;
ptáci však Enoma nezachránili od temné smrti.
Padl, zasažen křepkým potomkem Aiakovým,
jenž ustlal i jiným z řad trojských na věky v korytě řeky.
Forkys a hrdina Askanios šli s Frygy z Askanie
a oči jim hořely touhou po mužném boji.
Mesthles a Antifos veleli dvěma meonským houfům;
synové Talaimenovi z lůna gygajské nymfy
přivedli Meony své z úpatí Tmolu.
Nastes přivedl Kary, křičící na sebe barbarskou řečí
a pocházející z Miletu, z ftheironských kopců a lesů,
od proudů řeky Maiandru a ze strmých úbočí
_ pohoří mykalského.
» Nastes a Amfimachos byli karskými vůdci,
Nastes a Amfimachos, synové Nomia,
který šel v boj jako dívka ověšen zlatými skvosty.
Šílenec! Neochránily ho před temnou smrtí,
 padl, zasažen křepkým potomkem Aiakovým
uprostřed řeky.
Achilleus strhl mu v poslední chvíli
náramek zlatý jako svou kořist.

Uprostřed Lyků šel Sarpedon s odvážným Glaukem

z daleké Lykie, od temných xanthoských vírů.

OJ
 3. Na hradbách

Když obojí vojska sešikovala řady,

vytrhli Trojští jak ptáci s hlukem a křikem,
tak jako jeřábi křičí pod nebem na svém tahu,
i
když prchají před zimou, před deštěm
křičíce do dálky k Okeanu
a nesou zhoubu a smrt Pygmaiům - trpaslíkům.
A v ranní mlze počíná vraždění lidí.

Achajové šli mlčky a zmužilost dýchala z nich;

odvaha bít se všichni za jednoho.

Jako když jižní vítr sežene na horské vršky

mlhu, pastýřům nevítanou, zlodějům milejší noci,
a dohlédneš sotva jen tolik, co kamenem dohodíš,
tak stoupal a válel se pod jejich nohama prach
v oblacích hustých,
jak běžela vojska z obou stran rychlým pochodem plání.

Když se už přiblížila až na dostřel luku,

vystoupil před trojské řady Alexandros,
který se bohům podobal krásou,
přes plece pardálí kůži a luk, po boku meč.
A mávaje dvěma oštěpy kovovými,
již vzývá z argejských řad nej statečnější,
aby jen vyšli a utkali se s ním v souboji strašném.

^ Sotva ho spatřil rváč Menelaos,

S jak vybíhá před trojské řady, zaradoval se
jak lačný lev, který zvětří pořádný kus,
statného jelena nebo divokou kozu;
 ukojí nejdříve hlad,
i když ho dobíhá štěkající psí smečka
a odvážní lovci.
Tak se zahřálo srdce Menelaovo, když viděl
na vlastní oči Alexandra.
Myslel, že ztrestá již svůdce.
A jak byl v plné zbroji, seskočil z vozu.

Jakmile ho však uzřel krasavec Alexandros,

jak v zářivé zbroji se prodírá před první řady,
ulekl se a couvl mezi své druhy,
aby unikl smrti.
Jako když člověk spatří v roklinách lesních zmiji
a uskočí prudce, chvěje se po celém těle
a prchá příšerně zblednuv,
tak vnořila se zas do řad Trojanů pyšných
Alexandrova krása před synem Atreovým.

Když ho tak uviděl Hektor, obořil se naň

nevybíravými slovy:
„Paride, děvkaři, hrdino směšný a krasavče svůdný,
kéž by ses nebyl zrodil či byl zašel dřív,
než poznal jsi ženu!
Bylo by tak i pro tebe lépe,
než když tu stojíš na odiv pro posměch všem!
To se to chechtá Achajům s kšticemi rozježenými!
Mysleli, že stojí před nimi chlap,
protože viděli postavu, tělo!
Ty jsi však děvka a baba!
... To ty ses plavil jen s hrstkou druhů
«o a v lehkých lodích po mořské pláni
do cizích krajů,
to ty jsi odvahu měl unést si z daleké země
 nádhernou ženu z rodiny válečných rváčů,
otci svému jen k hoři i městu a trojskému lidu,
pro radost odpůrcům svým a sobě pro věčnou hanbu?
Neodvážil ses postavit se ted Menelaovi,
protože víš, čí ženu jsi ukradl z Lakedaimonu!
Co bude ti platna loutna, co Afroditiny dary,
co kadeře tvé, co tvář,
až budeš se válet v prachu?
V Tróji jsou přece jen zbabělci;
jinak by byli už dávno přes tebe hodili kamenný chiton
za všecko zlo, které jsi spáchal!"

Řekl mu Alexandros, který se bohům podobal krásou:

„Hektore, ať mi už spíláš po právu či proti právu,
máš vždycky srdce tvrdé jak ocel
sekery, která rozštípí kmen pod ranou muže,
jenž teše
mohutné lodní trámy a jehož síla rozmachem roste;
tak i tvé srdce je neohrožené a tvrdé.
Nespílej však milostným darům Afroditiným!
Nelze pohrdat dary, jež bozi dávají sami
a kterých člověk podle své vůle nemůže nabýt!
Toužíš-li ted spatřit mě v boji,
zařid, ať ostatní ulehnou, Trojští i Achajové,
mě však nech uprostřed pláně s Menelaem se bít
pro Helenu a poklady její.
Kdo zvítězí v souboji tom a silnější bude,
vezme si poklady všecky i ženu a odvede si ji.
Vás spojí přátelské svazky a přísahy svaté,
__ budete dál bydlet v hrudnaté Tróji
S a oni odplují k argejským břehům rodící hřebce
a k achajským spanilým ženám."
 Utichl Alexandros a Hektor se radoval.
Vyběhl na volné prostranství mezi oběma voji,
chopil po délce kopí a zatlačoval jím
vystouplé trojské řady; rozložili se po zemi klidně.

Achajci s kšticemi rozevlátými

však na něho zamířili a vypustili hned šípy;
loučeli kamením po něm.
Agamemnon, vládce mužů, se rozkřičel na ně
mohutným hlasem:
„Zadržte, Argejové, a vy, Achajci, neházejte!
Hektor s vlající přilbou chce mluvit!"

Umlkl Agamemnon, všichni nechali boje a utichli rázem.

A Hektor promluvil k oběma vojskům:
„Slyšte teď ode mne, Trojané, slyšte i vy,
Achajci s kšticemi rozevlátými,
vzkaz bratra Alexandra, který byl příčinou našeho sporu!
Všichni Trojané, vzkazuje vám, i všichni Achajové
ať složí zbraně na matku zemi!
Jen on se chce bít s hrdinou Menelaem
sám uprostřed pláně o Helenu a poklady její.
Kdo zvítězí v souboji tom a silnější bude,
vezme si poklady všecky i ženu a odvede si ji.
Ostatní spojí přátelské svazky a přísahy svaté."

Když domluvil Hektor, nastalo hrobové ticho.

Všichni bez hlesu vstali. Pak se teprve ozval hlas Menelaův:
„Ted slyšte i mne! Protože mne zasáhla největší bolest!
_ Věřím, že blíží se mír Argejských s Trojany,
S když jsme už všichni zkusili dost
pro moji při a Paridův čin!
Komu z nás dvou je smrt určena sudbou,
ten zemře!
 Vy ostatní však se smiřte:
přineste jehňata, ovečku černou pro Matku Zemi,
bílého beránka pro Slunce jasné,
třetí pak pro syna Kronova!
Přiveďte také Priama, mocného starce,
ať sám se zaváže slavnými sliby!
Synové jeho jsou příliš vášniví bitci a nevěřím jim;
mohli by porušit Diovy přísahy svaté.
Jak snadno strhne vášnivé mládí k nerozvážnému činu!
Uslyší-li však Priama, mocného starce,
rozmyslí si již on i synové jeho,
co je na prospěch věci."

Z jeho slov zaradovali se všichni, Achajové i Trojští.

Doufali, že se již blíží konec neblahým bojům.
Po řadách slézali s vozů a vypřahali,
pak svlékali zbroj a skládali na zem, téměř na jednu kupu;
nebylo místa v okruhu těsném.
Hektor vypravil ihned do Troje se vzkazem posly
pro ovce obětní, pro starce Priama.
Talthybiovi poručil hrdina Agamemnon,
aby přinesl od lodí širokých boků
k oběti jehně.
;
Hlásatel vyběhl na rozkaz jasného Agamemnona.

Iris dolétla se zprávou k Heleně sličné

v podobě sestry jejího chotě, ženy Antenorova syna,
s níž se oženil syn Antenorův hrdina Helikaon,
Laodiky,
jež byla nejkrásnější z dcer Priamových.
» Stihla ji v komnatě její.
Helena tkala rudý široký plášť dvojitý,
s obrazy bojů trojských jezdců a Achajů v kovové zbroji,
jak se vášnivě bijí pro Helenu.
 Iris lehká jak vítr vstoupila do ženské jizby
a řekla:
„Pojd, líbezná, pohledět na slavné činy
ilijských jezdců a Achajů v kovové zbroji!
Ti, kteří se dosud na pláni bili v zápase kletém
štváni lačností boje, stojí ted mlčky opřeni o štíty;
nastal klid zbraní.
Jen Paris a hrdina Menelaos ted budou
bojovat o tebe oštěpy svými:
ty budeš cenou a chotí vítězovou!"

Řečí tou vlila jí bohyně do srdce touhu

po bývalém muži, po vlasti, po rodičích.
Přehodila si spěšně přes tvář hedvábnou roušku
a chvátala z domu, stírajíc tajnou slzu;
nešla však sama, po jejím boku
běžely dvě otrokyně:
Aithre, kterou Pittheus zplodil, a Klymene jiskrných očí.
Doběhla ke skaiské bráně.
Na hradbách u skaiské brány
seděli kolem Priama starce, Panthooa a Thymoita,
s Lampem a Klytiem, s Hiketaonem potomkem Areovým
a po boku Ukalegona a moudrého Antenora,
nejstarší Trojané.
Byli již skloněni věkem a nezúčastnili se boje,
planinu jen pozorovali a z hloučku jejich
se nesly tlumené hlasy jak tikot cikád,
jež ve křoví skryty se ozývají.

Tak seděli shrbeni na hradbách ilijští starci.

Když spatřili Helenu, jak spěchá k bráně,

počali v hloučku překotně šeptat stařecká slova:
 „Je možno se divit, že Trojští i Achajci s kšticemi rozevlátými
pro tak nádhernou ženu už tolik vytrpěli?
Tvář její je tváří bohyně věčné!
Ale i při své kráse,
kdyby už raději plula po rychlých lodích
a nebyla příčinou bídy naší i našich dětí!“

Utichli rázem. Pak zavolal Priamos vlídně

na Helenu:
„Pojd, dítě, k nám a posad se u mne!
Uvidíš svého chotě bývalého a strýce a přátele všecky!
Ty nejsi vinna, vinni jsou bozi,
kteří seštvali válku s Achají, příčinu tolika slzí.
Pověz však, kdo je ten mohutný bojovník mezi Achají,
tak silný a přece tak ušlechtilý?
Je pravda, někteří jsou ještě o hlavu vyšší,
ale tak statného muže a krásného snad moje oči
nezřely, co jsem živ! Má cosi královského ve svém zjevu!“
Helena, nejkrásnější z žen, odpověděla:
„K tobě se, otče, blížím vždy s bázní a strachem.
Kéž bych byla už tehdy zemřela potupnou smrtí,
než prchla s tvým synem a opustila tak
chotě i přátele, bratry, i svoji dcerku a družky!
Nezvolila jsem smrt a ted se utápím v slzách!
Odpovím ti však na všecky dotazy tvé;
ptej se jen!
Ten tam je Atreův syn, mohutný vládce Agamemnon,
král mocný a vrhač oštěpů známý a svak můj -
leč běda, tím kdysi býval a není!“
_ Zaúpěla to sotva a stařec, který se zahleděl zatím
2 na širou pláň, s obdivem řekl:
„Blažený Atreův synu, ty dítě štěstí žehnané bohy,
jakého lidu nespočetného jsi vládcem!
 jednou jsem se už dostal až na samy hranice Frygie:
viděl jsem Frygy, jak na prudkých koních se ženou,
Atreův lid a davy Mygdona krále, který se podobal bohům;
do dálky tábořily tam na březích Sangariových -
byl jsem spojencem jejich, když neklidné Amazony
postupovaly na nás jak muži dychtiví boje.
Ted zřím však mnohem víc Achajů, jimž oči planou!"
Odyssea pak spatřiv, zeptal se znovu:
„Pověz mi, dceruško, ještě, kdo že je tam ten!
Je sice menší než veliký Atreův syn,
hrud má však širší a pevnější plece.
Položil zbraně na matku zemi, probíhá však řadami vojska
jak jejich vůdce,
tak jako beran, jejž poznáš po hustém rounu,
prochází širými stády bělostných ovcí!"
Helena, Diovo dítě, mu odpověděla:
„Toť Laertův syn, Odysseus, který dovede všecko,
který vyrostl z lidu Ithaky skalné
a zná se v úskocích všech i válečné radě!"
Rozvážný, chytrý Antenor ozval se tehdy:
„Jak jsi to výstižně řekla ted, ženo!
Jasný Odysseus tu jednou již byl s Menelaem;
kvůli tobě tu byli.
Přivítal jsem je, jak bylo slušno, pohostil řádně
a poznal tak oba, i jejich rozvahu viděl.
Pak přišli do rady starších a Menelaos
byl o hlavu vyšší než celý kruh kolem;
když usedli oba, byl však Odysseus výraznější.
Potom se ujali slova a radili nám,
^ Menelaos nasadil ihned svůj prudký způsob;
« nemluvil mnoho, ale co řekl jen málo slovy,
byl královský projev, věcný a stručný.
Snad byl i mladší druha.
 Pak se pozvedl Odysseus, který dovede všecko,
a stál tam, zraky vbodnuty v zemi,
a žezlem nepohyboval, naopak svíral je v křeči,
jak vídáš nezkušeného pošetilce.
A tak zarytou, jakoby nechytrou tváří
působil odpudivě, ba hloupě.
Potom se ozval z prsou mohutný hlas
a věty zněly jak vichřice zimní -
a nebylo muže, který by se byl mohl
měřit s Odysseem! Tentam byl jeho dřívější zjev!“
Potřetí zeptal se stařec, když Aianta spatřil:.
„A kdo je ten Achajec, silný a ušlechtilý,
který přečnívá všecky mohutnou postavou?"
Helena vznešená v půvabné říze odpověděla:
„Toť obrovský Aias, achajská naděje v boji!
A Idomeneus tam stojí jak bůh na druhé straně
uprostřed Krétských; vůdcové jejich právě ho obklopili.
I ten býval hostem Menelaovým
v paláci našem, když připlul z Kréty,
Všecky ty planoucí oči ostatních Achajů zřím,
všecky je znám a mohu ti jmenovat všecky,
nikde však nevidím dva z jejich vládců:
Kastora, smělého jezdce a vítěze v boji muž proti muži,
a Polydeuka, své bratry, s nimiž mám po matce společnou krev!
Snad vůbec neopustili otčinu rodnou, Lakedaimon,
či připluli sem v korábech brázdících moře,
neodvažují se však vynořit v bitevní vřavě
ze studu, aby neuslyšeli ze všech stran trpká posměšná slova
o mně!"
^ A zatím již kryla máť země oba dva bratry
« v Lakedaimonu mateřským klínem.
V tu chvíli kráčeli hlásatelé už městem se svátou obětí,
jehňaty dvěma,
a dopravovali víno, dar polí, v koženém měchu.
 Hlásatel Idaios nesl ted právě mimo ně měsidlo třpytné
a číše z ryzího zlata;
přistoupil k starci a vybídl ho:
„Synu Laomedontův, ted neseď! Vůdcové našich odvážných jezdců
i Achajů v kovové zbroji tě volají na širou pláň,
abys uzavřel za nás posvátnou smlouvu!
Jen Alexandros jediný s druhem Areovým,
Menelaem budou se bít pro ženu těžkými dřevci
a vítěz odvede si ji i s poklady všemi.
Přátelské svazky spojí pak ostatní všecky svátými sliby,
nás, kteří žijeme v hrudnaté Tróji,
i odpůrce naše, kteří se vrátí k argejským hřebcům
a krásným achajským ženám."
Domluvil. Stařec se polekal, kázal však otrokům
zapřahat koně; otroci provedli rozkaz.
Priamos vystoupil na vůz a přitáhl oprati k sobě,
po bok mu usedl Antenor, ozdoba skvělého vozu,
a hřebci se rozletěli pod skaiskou branou
na širou pláň.
Dojeli na volné prostranství mezi achajská vojska i trojská,
sestoupili pak s vozu na matku zemi a prošli
řadami achajských bojovníků i trojských.

Vtom se již pozvedl Agamemnon, vládce achajského lidu

a za ním Odysseus, který dovedl všecko.
Zkušení hlásatelé přivedli svaté oběti bohů,
jež měly zpečetit posvátné sliby,
smísili v měsidle víno a zkropili vodou
ruce svým králům.
_ Atreův syn vytrhl prudkýma rukama nůž,
S který měl zavěšen na pochvě těžkého meče,
seřízl s hlav obou jehňat hrst vlny;
hlásatelé ji dělili mezi knížata trojská
i achajské vládce
a Atreův syn se modlil s rukama rozepjatýma:
 „Ty mocný, veliký Die, otče vládnoucí Idou!
A Helie, který vše zříš a všecko sám slyšíš!
Vy řeky a nivy, i vládcové oba v podsvětí šerém,
vy, kteří trestáte člověka po smrti, když křivě přísahal!
Buďte mi svědky a střežte posvátné závazky naše!
Srazí-li Alexandros teď v zápase Menelaa,
bude Helena jeho i s poklady všemi
a my se vrátíme domů po lodích brázdících moře;
když Menelaos, rek plavý, usmrtí soka,
vydají Trojané ženu i s poklady všemi
a zaplatí Argejským náhradu spravedlivou,
pro paměť na věčné časy příštímu lidu!
Jestliže se však Priamos vzepře se svými syny
náhradu splatit, i když Alexandros již nebude žít,
zůstanu zde a budu se mstít a bojovat budu,
dokud nedojdu cíle své pomsty!"
Domluvil Agamemnon, ocelí krutou rozřízl jehňatům hrdla
a ještě škubající je položil na zem;
vydechla naposledy pak dechem, který jim nůž jeho vyrval.
Vládcové nalévali si z měsidla do číší víno,
ulévali je v oběť prosíce věčné bohy,
a z lidu obecného v trojských i v achajských řadách
kolik jich šeptalo tehdy:
„Vznešený, veliký Die, i vy ostatní věční bozi!
Kdo nyní poruší z obou stran přísahu svátou,
ať jeho mozek vytéká na zem jako to víno,
jeho i jeho dětí
a žen ať se zmocní nepřítel sám!“
Nastalo ticho.
^ Tehdy však ještě Kronův syn neslyšel modlitby jejich.
S Priamos, Dardanův vnuk, se ujal pak slova:
„Slyšte mne teď, Trojané a všichni Achajci kadeří utažených!
Vracím se opět do strmých ilijských bran.
Nemohl bych se dívat vlastními zraky
na zápas dítěte svého s druhem Atreovým.
B

Ví to jen Zeus a vědí to ostatní bozi,

komu z těch dvou byl určen v boji smrtelný konec."
Domluvil stařec krásný jak bůh a složil jehňata do nitra vozu;
vystoupil sám na vůz a přitáhl oprati k sobě,
po bok mu usedl Antenor, ozdoba skvělého vozu,
a tak se vraceli oba k ilijským hradbám.
Hektor, Priamův syn, a jasný vládce Odysseus
změřili nejdříve zápasiště,
pak vzali losy a třásli jimi v kovové přilbě,
kdo z obou soků má mrštit kovovým dřevcem.
A kolem nich zvedali muži k modlitbě paže
a z lidu obecného v trojských i v achajských řadách
kolik jich šeptalo tehdy:
„Mocný, vznešený Die, otče vládnoucí Idou!
Toho, který je z nich vinen tím vším,
nech padnout a zajít v Hádovo sídlo.
Nás však ať spojí přátelství svátými sliby!"
Nastalo ticho. A již zatřásl bohatýr Hektor
třpytnou svou přilbou, nepohlížeje na ni.
Vypadlo známem Paridovo.
Vojska ulehla v řadách, kde právě složil kdo zbraně,
na nichž si pohrával sluneční třpyt
i
po boku neklidných koní.
Pak zakryl si plece blýskavou zbrojí
štíhlý Alexandros, choť Heleny pletenců hustých,
1 k lýtkům přiložil nádherné holeně, jež sepjal sponami z ryzího stříbra
těsně až nad kotníky.
Na prsa oblékl kovový pancíř bratra Lykaona,
jejž pevně přitáhl k hrudi,
_____ přes plece přehodil meč se stříbrnými vypuklinami
2 a štít těžký a silný,
zakryl smělou hlavu nádhernou přilbou, ze které kýval
strašlivý chochol z koňského chvostu,
a chopil mohutné dřevce, zváživ je pravicí.
 Právě tak oděl se zbrojí bohatýr Menelaos.
A vyzbrojivše se tak na obou stranách,
vykročili již s posupným pohledem na volné prostranství
mezi dvě vojska.
Když vyšli, zašumělo to úžasem v trojských i achajských řadách
uprostřed divokých jezdců i mužstva v kovové zbroji.
Sokové přiblíživše se k ohraničenému kruhu,
zamávali již výhružně dřevci dychtiví pomsty.
První vylétlo z ruky Alexandrovi
kopí, které se kmitlo protáhlým stínem,
svezlo se po štítě syna Atreova,
neproniklo jím však;
hrot se jen zkřivil o jeho mohutný štít.
Tehdy pozvedl kovové dřevce Atreův syn Menelaos,
zaúpěl k otci všech lidí, jenž sídlí na nebi širém,
a volal:
„Ty, vládce Die, dej mi ted ztrestat
Alexandra, jenž první urazil mne,
dej, ať ho zkrotí má paže,
aby se střehla i příští pokolení
ublížit příteli
za to, že přijal tě vlídně u svého krbu!“
Domluvil sotva a rozmáchnuv se už mrštil
kopím, které se kmitlo protáhlým stínem,
zasáhlo uprostřed štítu syna Priamova
a projelo třpytivým štítem,
mohutné, prudce vržené dřevce,
prorazilo pancíř, dovedně tepané dílo,
rozřízlo spodní šat na slabinách, sjelo však stranou -
^ a tak unikl Paris temné své sudbě.
in
2, Rozjitřen uchopil Atreův syn mohutný meč
se stříbrnými vypuklinami,
napřáhl paži, udeřil do přilby shora - a náhle,
na tři, na čtyři kusy rozlomen vypadl meč z jeho rukou!
 Zaúpěl k nebesům zoufalým stonem Atreův syn:
„Ach - otče Die! Jako ty není žádný bůh krutý!
Toužil jsem Alexandra ted ztrestat za jeho čin -
meč se mi však rozpadl v rukou,
kopí vylétlo zbytečně z dlaně a nesrazilo ho k zemi!“
Vykřikl to a vrhl se na něj a uchopiv ho
za chochol přilby, vlekl jej hrozivě k řadám Achajů
s kšticemi rozevlátými,
až se mu zadrhl do hrdla řemínek, jímž mu držela přilba
pod sličnou bradou.
Byl by ho usmýkal a tak si dobyl nesmírné slávy,
kdyby ho nebyla zahlédla stopujíc boj
Diova dcera Afrodita!
Přetrhla řemínek z kůže býků poražených -
a pouze přilba zůstala v neklidné pěsti
syna Atreova.
Zatočiv přilbou, mrštil jí do řad Achajů s kšticemi rozevlátými
a jejich vlna ji spláchla.
Vrhl se znovu rozběsněn záštím,
chtěje ho proklát kovovým dřevcem -
Afrodita však lehkou svou rukou
odňala Parida sokovi, zakryla oblakem hustým a přenesla jej
do šera klenuté jizby.
Sama chvátala dál a hledala Helenu,
až ji na hradbách našla na věži uprostřed žen.
! Zatahala ji tiše za vzdušné roucho,
podobajíc se přadleně staré, té nevolnici,
která již v lakedaimonské otčině vlnu jí připravovala
a kterou měla vždy nejraději;
.. v podobě té stařeny jí bohyně řekla:
<0
„Pojď, Alexandros tě volá, aby ses vrátila domů!
V jizbě tvé leží na jemně vyřezávaném lůžku
a září blýskavým šatem a krásou.
Nikdy bys neřekla, že přišel z boje;
 jako by právě šel k tanci nebo jen oddychoval,
vyběhnuv z reje.“
Pověděla jen tolik, zasáhla však její srdce
na nejbolavějším místě. Helena poznala náhle
bohyni po skvělé šíji a dráždivých prsech, po zraku zářivém,
vyděsila se a řekla bohyni přímo:
„Ty krutá, proč mě tak mámíš?
Chceš mě zas odvést do jiných měst,
daleko do Frygie či do krásné Maionie?
Naposled máš i tam milence mezi smrtelnými,
když Alexandra štíhlého rek Menelaos již sklál
a mne hnusnou si chce ted odvléci domů?
Proto se blížíš ke mně s výmyslem klamným!
Jdi si za ním ty sama, opusť už jednou nadzemské stezky
a nevracej se již na strmý Olymp!
Starej se o něho jen a nespouštěj si ho z očí,
až se na konec staneš jen jeho ženou - či nevolnicí!
Ne, nejdu s tebou! Hanba by byla,
chystat tomu dnes lůžko!
Po celé Tróji by ženy mi lály; a mě už dnes
tíží nezměrné hoře!"
Bohyně Afrodita jí vztekle odpověděla:
„Ty hříšná, nedráždi mě ted, sice tě odkopnu vzteky
a budu tě pronásledovat právě tak záští,
jak jsem tě dosud jen milovala
láskou nekonečnou,
sice rozeštvu znovu nepřátelstvím, jež rodí jen slzy,
oba dva tábory, achajský, trojský, a ty
zahyneš bídně!"
_ Toho se zděsila Helena, dcera Kronova syna,
« zahalila se těsněji v stříbřitý závoj
a sestupovala mlčky,
aniž to ostatní ženy zpozorovaly, a následovala božstvo.
9

. Došla k paláci Paridovu a stoupala žena ze všech nejspanilejší

:
do horních jizeb, zatím co otrokyně
rozeběhly se po svojí práci.
Afrodita již přinesla za ní s líbezným úsměvem křeslo
a postavila je k Alexandrovu loži.
'
. Helena, dcera hřmícího Dia, usedla po jeho boku,
pohlédla úkosem na lože a řekla trpce:
„Tak ty ses vrátil! Kdybys byl raději padl,
přemožen silným tím mužem, který byl kdysi
í manželem mým!
Jak ses chlubíval dříve, že máš síly víc v paži a v dřevci
: než Menelaos, Areův druh!
Jdi si a vyzvi ted opět bohatýrského krále
í k novému boji!
Počkej však - nech toho; neměř se už
s plavým Menelaem a nevrhej se už zbytečně v zápas!
í Stejně by tě až příliš brzy sklál kopím.“
Vyskočil Paris a odpovídal jí:
„Nedráždi mě a nevyčítej mi, ženo, a neposmívej se!
Zvítězil tedy Menelaos. Ale jen s pomocí Athéninou!
Podruhé zvítězím já. I s námi jsou bozi!
Pojd si však lehnout a spočiň v náruči lásky!
Snad ještě nikdy mi touha tak nežehla smysly -
ani snad poprvé, když jsem tě uloupil tehdy
na nivách lakedaimonských,
unesl po lodích brázdících mořskou hladinu nekonečnou
a s tebou se spojil jedinou láskou a jediným ložem
na Kranai na pustém ostrůvku -
jak dnes po tobě žízním láskou a touhou!“
^ Řekl to sotva a vrhl se na lůžko znovu
S a k němu choť jeho. Tak tam leželi oba
na jemně řezaném loži.
Atreúv syn prorážel zatím zmatené davy
jak běsnící dravec
 a hledal marně Parida, krasavce bohům podobného.
Nikdo však z Trojanů ani ze spojenců jejich
Parida Menelaovi, jenž všecky překřičel v bitevní vřavě,
objevit nedovedl. Nikdo z nich by ho snad nebyl
z přátelství ukrýval, když by ho byl jen zahlédl okem,
protože všichni ho nenáviděli jako svůj neblahý osud.
Tehdy se jal volat na davy Agamemnon, vládce lidu:
„Trojani! Dardanští, slyšte, slyšte i vy, spojenci jejich!
Je jasno: zvítězil Menelaos.
Vydejte Argejskou Helenu se všemi poklady nám
a splaťte náhradu spravedlivou
pro paměť na věčné časy příštímu lidu!"
Skončil Atreův syn a Achajci zajásali.

O)
 4. Zrada

Bozi seděli právě u Dia v radě ve zlaté síni.

Spanilá Hebe jim nektar nalévala.
A bozi připíjeli si zlatými číšemi, hledíce na zem,
na trojskou pláň.
Kronův syn pokusil se zas vydráždit Héru
urážlivými slovy a pošklíbl se jí:
„Dvě bohyně z vás jsou nakloněny vždy přízní Menelaovi,
argejská Héra a alalkomenská Athéna;
ty tu však sedí a stačí jim zcela,
že se dívají dolů.
Afrodita jde sama se sokem jeho, usmívá se
a brání Parida před sudbou osudu.
Ted ho zas vyrvala smrti, i když vítězem zůstal
rváč Menelaos.
Rozmysleme si však, co bude dál:
máme-li začít zas boj a vraždění v bitevní vřavě,
či máme-li mezi ně seslat už mír a přátelskou shodu.
Zachce-li se vám, prosím, ať žijí
dál hradby Priama krále a Menelaos
ať si odveze argejskou Helenu domů.M
Athéna s Hérou nelibě nesly Diova slova;
seděly blízko sebe a osnovaly
zlý osud Tróji.
Athéna nepromluvila, hleděla před sebe mlčky
a v nitru třásl jí vztek na nebeského otce.
Héra se nezdržela a vyjela rázem:
^ „Strašlivý Kronův synu, cos to zas řekl?
Q
^ Což je tvá vůle, abych plýtvala marně
a bez výsledku svou silou a potem
a štvala na vysílených hřebcích
lid proti Priamovi a jeho rodu?
 Zkus to! My ostatní bozi však s tebou
nebudeme v tom souhlasit nikdy!"
V hněvu odpověděl jí Zeus, vládce mračen:
„Šílená ženo! Co spáchal Priamos se svými syny,
že si pokoje nedáš a běsníš,
dokud nezničíš pyšné zdi trojské?
Kdybys branami vnikla a mohutnou hradbou
a kdybys Priama a jeho syny i ostatní Trojské
vyvraždila,
byla bys potom snad sytá.
Dělej však, co se ti zachce; jen když to nebude již
příčinou věčného sváru nás dvou!
Jedno ještě ted řeknu, co si rozmyslíš dobře:
: zlíbí-li se mně ve spravedlivém hněvu
i kdy rozbořit město, v němž budou žít přátelé tvoji,
nebraň mi ve vzteku a nech mi vůli!
Nevzpírám-Li se tobě ted já, srdce mi krvácí přesto.
Přiznám se: ze všech měst, ve kterých žijí
i na zemi lidé pod hvězdnou oblohou, v sluneční záři
miloval jsem vždy nejvíc Ilion svaté,
i
Priama a jeho lid, lid slavného vrhače kopí.
: Nikdy tam na oltářích nezhasly oběti mé,
- kouře, jež příjemně páchnou tukem a vínem;
vše, jak náleží bohům."
Héra odpověděla zvysoka a zrak jí plál:
„Miluji tři z pozemských měst: Argos a Spartu a šíři
mykénských ulic. Zhlad je s povrchu země,
až tě zachvátí vztek. Nebudu bránit
z nich ani píd a vzpírat se nebudu zániku jejich.
Protože - kdybych se vzpírala, nechtěla nechat je zničit,
O
^ nepomůže mi odpor; jsi prostě silnější nás!
Ostatně nebylo by mne důstojno ani,
abych se pachtila marně: jsem i já přece bůh
 a s tebou z jednoho rodu. Mne zplodil Kronos nespatřitelný
dvojnásob vznešenou:
původem a pak i tím, že jsem tvou chotí
a ty žes vládcem všech nesmrtelných.
Dohodněme se oba, já s tebou, ty se mnou,
ostatní bozi se přizpůsobí. Poruč Athéně,
aby spěchala do středu zmatku trojských i danajských řad
a zkusila sama, začnou-li Trojští, proti přísahám svátým,
urážet hrdé Achaje!"
Rady té poslechl otec bohů i lidí;
rozkázal Athéně chvatnými slovy:
„Pospěš si, sestup do řad achajských a trojských,
a zkus, začnou-li Trojští proti přísahám svátým
urážet hrdé Achaje!"
Pobídl Athénu, která již plála nedočkavostí.
Jako blesk slétla ze strmých olympských štítů;
jako když syn poraženého Krona srazí povětroň s nebe,
znamení plavcům a vojskům opuštěným,
zářící hvězdu v dešti sršících jisker,
tak se řítila Athéna k zemi odvážným letem;
stanula uprostřed vojska. Poděsili se
Trojané, divocí jezdci, stejně tak Achajci kadeří utažených.
Kolik jich pohlédlo na svého druha a řeklo:
„Začne zas vraždění, budou zas boje.
Leda, že by Zeus, rozhodčí pozemských bitev,
dopřál oběma stranám přátelský mír!"
Tak se mluvilo v achajském i trojském voji.
Pallas Athéna proběhla jako muž trojskými davy
v podobě syna Antenorova, smělého Laodoka,
jj- rozhlížejíc se, nespatří-li kde božského Pandara -
o
^ a již ho vidí, smělého, silného syna Lykaonova,
jak stojí uprostřed mohutných řad válečných štítů,
mužů, kteří šli za ním od břehů aisepských.
 Přistoupila až k němu a mluvila chvatně:
„Přišel jsi za mnou, odvážný synu Lykaonův.
Zkus to, a zasáhni letícím šípem
Menelaa!
Budeš mít slávu a čest u všech po celé Tróji,
zejména však dík Alexandrův.
Právě od něho dočkáš se nádherných darů, až spatří,
žes Menelaovi, po boji dychtícím synu Atreovu,
postavil pohřební hranici, sraziv ho šípem.
Neváhej! Zaměř jen střelu na Menelaa,
slavného bohatýra, a slib Apollonovi, lyckému Střelci,
vybrané oběti z prvorozených jehňat,
až se zas vrátíš do svátých zelejských bran!“
Tak zlákala Athéna pošetilce.
Uchopil nedočkavýma rukama luk.
(Byl z hladkého rohu kozorožcova;
vyčíhal si jej a při skoku se skály zasáhl do srdce přímo,
5
do středu hrudi a kozel zvrátil se nazad;
do šíře šestnácti pěstí vyrůstaly mu z čela
mohutné rohy; soustružník svázal je umně,
vyhladil je a spojil kroužkem z ryzího zlata.)
Pandaros postavil luk, opřel jej o zem
a skryl se za štíty druhů,
i aby achajští synové předčasně nevyrazili,
než Menelaos, statný Atreův syn,
zasažen padne.
Pozvedl víko z toulce a vyňal
z něho šíp, na konci peříčky ozdobený a nový,
přinášející bolesti temné,
^ přiložil trpký šíp k tětivě, zaměřil chvatně
^ a slíbil Apollonovi, jasnému lyckému Střelci,
vybrané oběti z prvorozených jehňat,
až se zas vrátí do svátých zelejských bran.
 Pak táhl zářezem tětivu z hověziny,
až se tětiva blížila k hrudi a kovový hrot střely k luku;
a jak se napínal posvátný luk v oblouk pokřivený,
zaúpěl hlasitě, tětiva zajásala
a s hvizdem se odrazil od ní ostrý hrot šípu,
dychtící proletět zástupy nepřátelskými.
Na tebe pamatovali však, Menelae, blažení bozi,
zvlášť v nebesích dcera mocného Dia,
Kořistnice.
Stanula před ním a zadržela hrot šípu,
odvála jej však jen od jeho těla,
jako když matka zahání dotěrné mouchy
od svého děcka, jež usnulo tiše;
svedla šíp tam, kde zlaté spony
na pásu k sobě se tisknou a dvojí koží je chráněno tělo.
Trpký šíp vjel prudce do opasku, který je svíral,
projel jím středem ozdobné přezky,
ba prolomil krunýř, umně tepané dílo,
a kovový pás, který chránil před střelami.
Kryl jej dobře a přece jím pronikl hrot;
šíp zranil povrchně kůži a černá krev
počala v tu chvíli vytékat z rány.
Jako když maionská žena či kárská
barví slonovou kost červcem na purpurová udidla hřebců -
(schová je doma, ač tolik jezdců by toužilo po nich,
aby se mohli s nimi pustit už v dáli;
knížeti však jen zůstanou vyhrazena jako část nádhery jeho
a hřebcům k okrase a jezdcům k slávě) -
tak, Menelae, zbarvila krev tvá
5^ boky a stékala po nohou ke štíhlým kotníkům.
Agamemnona, vládce lidu, však zchvátila hrůza,
když spatřil krev, jak temná vytéká z rány.
Strach strhl i Menelaa, statného bitce,
 ale když zpozoroval, že háčky šípu trčí ven z rány,
krev se mu v žilách zas rozproudila.
Hlasitě vykřikl bohatýr Agamemnon, za ruku chytil
bratra a říkal chvatně, zatím co ostatní zástup
kolem nich na sebe volal.
„Bratře můj nejdražší,“ vykřikl Agamemnon,
přísahal jsem ti do smrti nejdelší přísahy svaté,
když jsem tě pobízel k zápasu před zraky Achajů!
Tebe ted zasáhli Trojané a strhli do bláta sliby!
Nikdy však nebyla prolita nadarmo krev obětních jehňat,
nikdy nebyly podány k přísaze ruce
a nikdy ulito vína nesmíšeného, znamení věrnosti.
I kdyby nepomstil všecko olympský bůh
ted rázem,
jednou pomstí však jistě a trpce odpykají to Trojani sami,
i jejich ženy a děti!
O tom jsem přesvědčen v hloubi své duše:
jednou přijde už den, kdy svaté Ilion padne,
padne i Priamos a padne lid
krále, vrhače kopí.
Pak ať Zeus, Kronův syn, ze svého stolce v nadhvězdné výši

■
zatřese chmurně temným svým štítem
proti nim všem, až ho vztek strhne pro jejich podvod!
1 A to se stane! Pro tebe mě však zachvátil děs,
I
pro tebe jen jsem vykřikl ted, Menelae!
Kdybys byl zasvěcen smrti a splnil svůj životní úděl,
musel bych s hanbou se vrátit
s koráby do Argu vyprahlého,
protože Achajové vzpomněli by si na domov rázem,
Helenu, dítě Argu, by Priamovi nechali,
2 a trojský lid by jásal.
Tvoje kosti by tlely na trojské pláni,
aniž bys dokončil dílo.
 Pak by vyskočil Trojan domýšlivý
na hrob velkého syna Atreova a křičel:
- Agamemnon měl ve všem dovršit svoje běsnění tak,
jak skončil achajskou výpravu - marně!
Vrátil se raději domů, do země otců s prázdnými koráby,
jen Menelaa tu nechal, bohatýra!
Mluvili by tak a mně bylo by lépe,
kdyby mě zhltla země!“
Menelaos však, bohatýr plavý, ho těšil:
„Ztiš se a nevylekej mi achajské vojsko!
Hrot střely nevězí přece na místě smrtelném;
chránil mě stříbřitý opasek a kůže pod ním
a ještě pás, který vytvořil, věř, poctivý zbrojíř!"
Mohutný Agamemnon, vládce lidu, mu odpověděl:
„Kéž by tomu tak bylo, Menelae, můj drahý!
Dříve však prohlédne ránu lékař a přiloží na ni
léčivé byliny, aby ti zmírnil palčivou bolest!"
Řekl a vykřikl na Talthybia, svátého hlásatele:
„Rychle, Talthybie, běž a zavolej hned Machaona,
syna Asklepiova, lékaře nedostižného,
aby se podíval na syna Atreova, statného Menelaa,
jejž lycký a trojský střelec zasáhl šípem,
sobě pro větší slávu, nám druhým jen k hoři!“
Domluvil. Hlásatel uslyšel rozkaz a vykonal jej;
proběhl vojskem Achajů v kovové zbroji,
pátraje kolem po Machaonovi - a v tom ho zahlédl
uprostřed mohutných řad jeho bojovníků
s těžkými štíty, které sám přivedl z Triky, rodící hřebce.
Doběhl k němu a křičel chvatně:
r- „Jen rychle, synu Asklepiův!
O
^ Volá tě bohatýr Agamemnon,
aby ses podíval na Menelaa, statného syna Atreova,
jejž lycký či trojský střelec zasáhl šípem,
sobě pro větší slávu, nám druhým jen k hoři!"
 Těm, kteří slyšeli, projela slova ta srdcem;
rozeběhly se napříč zástupy vojska
tam, kde Achajci stáli.
Dorazili až k místu, na kterém čekal
již Menelaos, bohatýr plavý, s krvácející ranou
a kolem něho v kruhu Achajci nejvznešenější;
boží muž vstoupil do jejich středu.
Hned se jal vytahovat z opasku šíp,
až ostré hroty se ohnuly nazad. Vytrhl šíp
ze stříbřitého opasku a pod ním dříve
z pláště a pásu, jejž vytvořil poctivý zbrojíř.
Pak prohlédl ránu, kterou šíp způsobil králi,
vysál krev a pak přiložil obratnou rukou
léčivé byliny, jež kdysi daroval Cheiron,
Kentauros, otci Asklepiovi.
Zatímco všichni se starali o Menelaa,
jenž v bitevní vřavě překřičel všecky,
blížily se už řady ilijských štítů.
I Achajové zapláli znovu chtivostí boje.
A již jsi nezřel Agamemnona hrozného jako bůh,
otálet v davu, krčit se v úzkostech anebo vyhýbat boji!
Byl sama divoká lačnost po mužné vřavě!
Opustil vzadu koně a vůz pobitý kovem;
vozataj držel stranou řad neklidné hřebce.
Byl to rek Eurymedon, syn Ptolemaiův a Peiraiův vnuk.
Tomu rozkázal král, aby se držel nepříliš daleko za ním,
jestliže by ho, než skončí přehlídku vojska,
přepadla únava. A sám procházel pěšky
řadami bojovníků.
Kde spatřil, že danajská jízda sotva jen udrží koně,
^ již neklidně hrabou,
došel až k nim a ještě je k smělosti podněcoval:
 „Ať mi, Argejci, nepolevíte
při prudkém nárazu nepřítelově! Zeus, otec bohů a lidí,
nikdy nebude chránit ty, kteří lhali!
Naopak těch, kdo první zrušili přísahy svaté,
osmahlá těla dá potravou supům!
A my si odvlečeme pak ženy a děti nedospělé
na lodích, až jejich město padne do našich rukou!“
Když viděl netečné hloučky, které se chystaly mdle
k hroznému boji, spílal jim vztekle a dorážel na ně:
„Jalové huby, argejští zalezlí raci!
Dovedete jen z dálky vystřelit šípem!
Nestydíte se?
Co tu stojíte jak mladé srny vyplašené,
když po prudkém letu nivou znaveny stanuly náhle
a není v nich špetky myšlenky na záchranu?
Tak tu stojíte vy: zaraženi a nebojujete.
Čekáte snad, kdy Trojani přijdou a probijí se až k lodím,
jež leží s příděmi vytaženými na břehu siného moře,
že se pak budete ohlížet vpravo a vlevo,
ochrání-li vás Zeus pravicí svou?“
Procházel řadami bojovníků a jeho ryčné rozkazy zněly,
až došel, prodíraje se změtí lidských těl, ke Kréťanům,
kde oblékal zbroj právě lid statného Idomenea
a Idomeneus je sám rozněcoval jak divoký kanec,
do přední řady,
Meriones pak právě promlouval k zadním.
Král Agamemnon to spatřil s úsměvem v srdci
a hned přátelsky oslovil Idomenea:
„Tebe, Idomenee, si snad nejvíce vážím
5^ ze všech achajských jezdců,
O
^ v boji i v životě vůbec. I při hostině,
když nejvznešenější achajští bohatýři v měsidle mísí
temné, jiskrné víno!
I

Ostatní synové Achaie, kšticí rozevlátých,

usrkávají střídmě svůj díl - a tvoji číši
je třeba věčně dolévat znovu, tak jako mou,
jak se jen člověku zachce!
Ted do boje však a ukaž,
že ses nechlubil dosud statečností svou marně!“
A vůdce Kréťanů, Idomeneus, mu odpověděl:
„Rád budu vždy, Atreův synu, tvým spojencem, věř,
jak jsem jen před časem slíbil a přísahal z vlastní své vůle.
Povzbuď však také ostatní muže kadeří rozevlátých,
ať zahájí ve chvíli bitvu! Právě teď, když trojský lid
porušil věrnost. To bude počátek zániku jejich
a trpkého osudu Troje;
vždyť první do bláta strhli přísahy svaté!"
Domluvil a syn Atreův přešel s radostným úsměvem dál
a prodíraje se zmatkem přebíhajících těl
došel k oběma Aiantům. Oba byli už vyzbrojeni
a za nimi stály zástupy pěších.
Jako když s horské hlídky zří pastýř
černý mrak nad moře vystupující,
který štve Zefyrův západní svist a který se zdá,
jak z dálky přes moře zahne s lijavcem prudkým,
černější smoly,
vyděšen zírá mu vstříc a shání své kozy
do jeskyně,
tak s Aianty táhlo již achajské mužstvo v hustě semknutých řadách,
silné jak bozi, do nelítostného boje,
zasmušilé a temné,
a na všecky strany trčely z něho dřevce a štíty.
Král Agamemnon je zhlédl a z úsměvem na rtech
£ křičel rozjařen chvatně:
„Aianti oba, vůdci Achajů v kovové zbroji!
Vám není třeba nic připomínat! Tu u vás je škoda už slov!

I
 Sami vedete lid k rozhořčenému boji.
Jen kdyby, při Diu, Athéně, Apollonovi,
cítili v prsou odvahu vaši, jak rychle padl by hrad
trojského krále do našich rukou, dobyt a zpustošen!"
Skončil a opustiv je, šel k druhým.
Došel Nestora Pylského, jasného starce, řečníka sladkého hlasu,
když právě zástupy své napomínal a šikoval řady:
kol Pelagona a Chromia, kol Alastora,
silného Haimona a kolem Bianta, pastýře lidského stáda.
V čelo dal jízdu, koně a vozy,
dozadu teprve pěší, vybraný lid
jako tvrz pohyblivou a mezi jízdu a pěší
zbabělce zahnal,
i kdyby nechtěli, aby se museli bít.
A mužům na vozech zejména zdůrazňoval,
aby své koně co možno zdržovali a netlačili se
hned v první chvíli v houfu.
„Nikdo z vás nesmí," jim říkal,
„spoléhat na svou sílu či zkušenost vozatajskou
a vyjíždět sám z řady a Trojany dráždit.
Neuhýbejte však také; oslabíte se.
Když někdo se srazí s válečným vozem protivníkovým,
bojuj nejdříve kopím: to bývá nejbezpečnější.
Už otcové vaši bořili města a hradby,
protože měli v srdci stejnou vůli a rozvahu stejnou."
Tak radil stařec, zkušený válečník dávný.
Král Agamemnon jej zhlédl s úsměvem na rtech
a křičel na něj rozjařen chvatně:
„Starče, přál bych si, aby tě poslušná byla
p nejen odvaha v srdci, ale i kolena tvá
23, a nezlomná síla! Tebe však tíží už stáří,
člověkův osud: na jiného si mělo
zasednout a ty ses měl chystat s mladými do boje sám!‘
i

Odpověděl mu Nestor, gerenský slavný kdys jezdec:

„Atreův synu, sám bych si přál, aby mi bylo
tak jako tenkrát,
když jsem Ereuthaliona, skvělého reka, sám srazil!
Bozi však nedopřávají lidem najednou všeho:
mlád jsem byl tehdy a dnes - tíží člověka stáří.
Ale i tak žiji se svými jezdci
a pomáhám alespoň řečí a radou: toť čestný úkol
starcův. Vymrštit kopí nechám už mladším,
kteří jsou pružnější, rychlejší, než jsem já,
a kteří důvěřují ještě své síle."
Domluvil. A syn Atreův kráčel dál s úsměvem na rtech
a spatřil jezdce Menesthea (byl to Peteův syn),
jak stojí v kruhu zkušených athénských válečníků.
Těsně po jejich boku pak stál Odysseus, který dovedl všecko,
se svými Kefallény, bez chvatu, klidně;
k těm dvěma nedošlo ještě volání k boji.
Z obou stran počínaly se teprve rozjíždět
trojské danajské vozy.
Ti tu však stáli a čekali, až jiný achajský houfec
vrhne se na Trojany, aby pak teprve zasáhli v boj.
Spatřiv je, zachmuřil tvář Agamemnon, vládce achajského lidu;
nevlídně vykřikl na ně a překotně volal:
„Ty, synu Peteův, potomku bohů,
slyšíš mě?
Co sis to zase už proklatě, chytrácky vypočítal?
Proč se tu krčíte, stojíte stranou a čekáte - nač?
Nezachtělo se vám stát v předních řadách
a bít se, vášnivě bít v bitevní vřavě?
Když volám k hostině na počest starších,
^ jste na místě první. Achajci - !
Pečeně a číše slaďoučkého vína vám chutná
a pijete všichni, dokud je žízeň.
Dnes tedy chcete jen z dálky se dívat,
 jak deset achajských pluků se před vámi bije
v pekelném zmatku kovových kopí?"
Chmurně pohlédl na něj chytrý Odysseus a řekl:
„Cos to teď pověděl, Atreův synu?
My že jsme zalezli před bojem, říkáš?
Kdykoli Achajci roznítí tváří v tvář ilijským jezdcům
zběsilost Areovu,
mohl bys poznat, pokud bys chtěl a dovedl vůbec,
jak otec Telemachův se na jejich jízdu
v prvních řadách vždy řítí! Ostatně, škoda je řeči!"
S úsměvem odpověděl mu bohatýr Agamemnon
(to vztek ho už přešel a snažil se teď zmírniti výtku):
„Laertův synu, potomku Diův,
ty, Odyssee, který dovedeš všecko,
nechtěl jsem tě snad kárat, ani tě do boje honit.
Přece vím, jak tvé srdce je v nitru vždy se mnou:
jsme vždy myšlenky jedné. Ale teď do boje!
A když snad padla ostřejší slova,
potom je srovnáme snáz. Bozi nám pomohou zapomenout!"
Domluvil sotva a již je opustil, chvátaje k druhým.
A hle, syn Tydeův, smělý Diomedes!
Už stojí na připraveném voze a koně neklidně hrabou!
Sthenelos, syn Kapaneův, je po jeho boku.
Spatřiv jej, zachmuřil tvář Agamemnon,
vládce achajského lidu, nevlídně vykřikl na něj a překotně volal:
„Běda, Tydeův synu, potomku toho, jenž krotil směle
své hřebce! Proč se tak mezi ostatní dereš
a číháš, kde vznikne mezera uprostřed bitvy?
Nebylo nikdy snad zvykem Tydeovým
~ krčit se zbaběle! Naopak ještě před svými druhy
^ vyjížděl na pláň a odpůrce bil!
Tak aspoň vypravují, kteří ho spatřili v bitvě;
já sám ho nestihl tak a nespatřil nikdy.
Byl prý pak smělejší než všichni druzí.
Je pravda, přišel do Mykén jednou, bylo to v míru,
s Polyneikem jak host, sháněje válečnou pomoc:
leželi v poli u svátých thébských zdí
a bylo zdatných spojenců třeba. Naši již byli
ochotni jít a dali už souhlas k žádosti jejich,
Zeus tomu zabránil však, pohroziv znamením zkázy.
Pak táhli dál a blížili se tak k cíli výpravy své,
když přišli ke břehům Asopu, porostlým vysokou travou
a sítinami.
Achajci vyslali na zvědy Tydea.
Vydal se na cestu a stihl shromáždění
Kadmovců pod jednou střechou;
hýřili při stolech v domě silného Eteokla.
Ačkoliv cizinec, nepolekal se Tydeus, krotitel hřebců,
spatřiv je, Kadmovce, všecky před sebou,
naopak vyzval je v zápas
a zvítězil ve všem bez bázně, hany s pomocí Athéninou.
Zášť je schvátila, divoké jezdce Kadmova rodu,
zaskočili mu zpáteční cestu a číhali na něj,
padesát nejmladších bojovníků, jež dva z nich vedli:
Maion, Haimonův syn, věrná podoba nebeských bohů,
a syn Autofonův, statečný Polyfontes.
Tydeus způsobil však i těm žalostný konec:
pobil je všecky a poslal pouze jednoho domů;
ušetřil Maiona, poslušen příkazu bohů.
Takový byl kdysi aitolský Tydeus;
syna však zplodil, který je silnější v řeči než v boji!“
Mohutný bohatýr Diomedes mu neodpověděl,
jen z úcty ke králi pohanu snesl;
^ syn hrdiny Kapanea se nezdržel však.
„Nelži, Atreův synu!“ vykřikl, „znáš přece pravdu!
Myslím, že právem se o nás říká, že jsme smělejší otců.
My jsme až dobyli sedm bran thébských
 a měli méně zbrojného lidu, a jejich zdi
utvrdly zatím!
Šli jsme však s vírou v Dia a znamení bohů!
Ti tam zahynuli sami pro vlastní viny.
A proto nemluv o našich otcích stejně jak o nás!“
Bohatýr Diomedes se na něho zahleděl chmurně:
„Buď klidný a podrob se, hochu, tomu, co dělám já.
Vidíš, já nezuřím na Agamemnona, pastýře lidu,
že rozněcuje teď k boji Achaje kadeří utažených.
Bude to jen jeho sláva, až jednou Achajci porazí Trojany
a zničí Ilion svaté. Bude to i hanba jeho,
když vykrvácejí na pláni Danaové.
A proto vpřed! Mysleme zatím na smělý útok!"
Domluvil sotva a skočil ve zbroji s vozu.
Strašlivě zazněly kovové pláty na plecích králových,
jak na zem dopadl, že by se nejstatečnější byl zděsil.
Jako když na břehu burácejícího moře
valí se za vlnou vlna, srážena s hromovým třeskem,
divokou silou západních větrů,
pění se, kypí již z dálky, až se rozlomí náhle
ječícím příbojem o skaliska,
zkřiví vztyčený hřeben a rozstřikuje se
slanou, třísnící pěnou:
tak postupovali semknuti pevně za řadou řada,
ve vlnách nekonečných
Achajci k boji; vůdcové štvali svá mužstva.
Ta se pohybovala mlčky, jak jen takové množství
se vůbec utišit může. Mlčky postupovali,
obávajíce se vůdců, a táhli ve třpytném svitu
~ zářících zbraní.
Zato na trojské straně!
Jako když ovce se tísní v bohatém dvorci,
aby ucrkly pěnící mléko do dížek pastevcům,
 a bečící bez přestání, protože slyší jehňata svá,
tak se rozléhal křik Trojanů z davu.
Každý z nich ječel jiným hlasem a řečí,
dasví kolika jazyky náhodně sehnaných kmenů!
A tak je štvali: jedny z nich Ares, druhé Athéna,
třetí zas Deimos a čtvrté Foibos,
pak Eris, jež sestrou sžírající a družkou je rodnou
Area běsnícího;
je zprvu malá a drobná, ale pak vztyčí
hlavu až k nebi, ačkoliv po zemi kráčí.
Také dnes vhodila nešvár mezi ně všecky
a proběhla davem, lačníc po větší bídě ilijských mužů.
Vojska se setkala uprostřed pláně.
Narazily již na sebe štíty a dřevce
a muži v kovové zbroji.
Štíty se zobci třely se o sebe
a k nebi vyrazil válečný křik:
úpění raněných a jásot vraždících v jediném zmatku.
A půda nasákla krví.
Jako když s horských svahů se řítí
bystřiny deštěm rozvodněné dvě v totéž údolí
i a na dno vybité strže vrhají střemhlav
spousty vod, které strhují vše,
a pastevec slyší na horách z dálky burácející ozvěnu jejich,
tak ve zmatku těl splýval vítězný řev
s posledním vzdechem.
Nejdříve napadl Antilochos Trojana:
Echepolos, syn Thalysiův, to byl, bojovník smělý.
Zasáhl jej do přilby s divokým chvostem
2* a rozťal mu čelo. Kovový hrot pronikl do lebky
*2, a šero zastřelo Echepolovi zraky.
Skácel se jako věž dobytá strašlivou sečí.
Ještě klesajícího zachytil za nohu Elefenor,
syn Chalkodontův a vůdce smělých Abantů.

1
 Rychle jej táhl z dosahu střel, aby ho oloupil o zbroj;
nedokončil však čin svůj.
Sotva ho totiž zahlédl smělý Agenor, jak vleče
padlého, vrazil mu kovové kopí do slabin,
jež byly nekryty štítem, jak Trojan se skláněl,
a z těla mu vyrazil duši.
Trojan se zhroutil, nad jeho mrtvolou se však rozzuřil boj
Trojanů s Achají; jak smečka vlků se sběhli a muž
vraždil nad mrtvým muže.
Hrdinu Simoeisia, syna Anthemionova,
napolo dítě, složil syn Telamonův, Aias.
Matka ho porodila na březích říčky Simoeisia,
když se vracela z Idy, kam zašla k otcovým stádům.
Proto mu říkali Simoeisios; rodičům nesplatil však
ani díl péče, kterou mu věnovali,
vždyť krátce jen žil! Oštěp smělého Aianta sklál ho.
Do pravé prsní bradavky zasáhl jej,
když první řady se přibližovaly.
Kovový oštěp mu projel pod lopatkou
a jinoch se do prachu skácel jak topol:
rostl na širých pastvinách doliny,
zpočátku po kameni holý, až ve vršku teprv se zvedaly větve,
a teď ho porazil kolář sekerou, která se ve slunci kmitla,
aby jej ohnul na kola pěkného vozu -
a topol tu leží poražen na břehu řeky
a schne.
Tak vyrval život Simoeisiovi, synu Anthemionovu,
Aias, potomek Diův.
Antifos v nádherné zbroji, Priamův syn,
p mrštil uprostřed vřavy po Aiantovi kopím.
Nezasáhl jej, zato však smělého druha Odysseova
do slabin ranil, Leuka, když právě padlého svlékal;
klesl na kořist svou, a tak mrtvola padlého ušla
dychtivým rukám.
 Popadl vztek Odyssea, když zřel druhovu smrt,
proběhl do předních řad s kopím, jež ve slunci plálo,
stanul až na samém kraji a mrštil zářícím kopím,
dříve se rozhlédnuv kolem.
Troj ani ucouvli, když mrštil oštěpem.
Nerozmáchl se darmo; zasáhl Demokoona,
levobočka, jenž přišel za otcem Priamem z Abydu,
v němž se bez počtu rodí klisny vytrvalé.
Toho zasáhl kopím Odysseus do spánku,
rozlícen pro druha; kovový hrot projel mu lebkou
a šero mu zastřelo zraky.
Zřítil se k zemi s třeskem, jak zbroj na těle zazvonila.
Proto ucouvli ti, kdo byli kolem, i sám zářící Hektor.
Argejští zařvali, svlékli padlé a hnali se vpřed.
Kupředu, dál - !
Popadl vztek Apollona, jenž shlížel s pergamských výšin,
vykřikl na Trojany a volal:
„Vzmužte se! neutíkejte před Argejskými,
Trojani, kteří krotíte hřebce! Což jsou z kamene, z kovu,
což nesnesou ránu oštěpem vaším, jenž pronikne hrudí?
Achilleus není ted s nimi, syn Thetidy, pletenců hustých,
u lodí na mořském břehu sedí a srdce mu užírá hoře!"
Tak volal strašný bůh s výšin. Achaje dráždila opět
Diova dcera,
která se zrodila na břehu potoka Tritonu v boiótských lesích,
jež zástupy probíhala a číhala stále,
kde se kdo mdle jen bije.
Ted určily Moiry za oběť Diorea,
syna Amarynkova:
2* hranatý kámen ho ťal do pravé nohy u kotníku.
^ Vystřelil jej náčelník žoldnéřů thráckých,
Peiroos, Imbrasův syn, který přitáhl z Ainu.
Šlachy obě a kotníky oba mu roztříštil kámen,
 dopadnuv nelítostně; zvrátil se naznak Diores
do prachu bitvy a po druzích vztahoval paže,
lapaje po vzduchu marně.
Peiroos, který ho zranil, přiskočil, rázem rozpáral břicho
Dioreovi, až střeva vyhřezla na zem
a šero mu zastřelo zraky.
Útočníka však zasáhl dřevcem aitolský Thoas
nad prsní bradavkou; hrot kopí projel mu plícemi.
Thoas přiskočil k němu, vytrhl mohutné kopí
padlému z hrudi a vytasiv ostrý svůj meč,
přes břicho ťal jej a vyrval odpůrci život.
Zbraň mu však nevyrval již; obstoupili ho
Thrákové, druzi padlého s copánky do uzlu svinutými,
s oštěpy v rukou.
Přestože byl silný, vysoký, smělý,
zahnali jej; ucouvl z úzkosti o vlastní život.
A v prachu ležela dvě vychládající těla.
Thrák a po jeho boku epejský vůdce v kovové zbroji.
Kolem nich druzí.
Kdo by byl procházel tehdy již polem,
nemohl zhanět z obou stran válečné dílo.
Byl by šel zmatkem tím za ruku veden Pallas Athénou,
chráněn před hrotem kovových kopí z blízka i z dáli
a před deštěm střel.
Achajští bojovníci i trojští váleli se tam
toho dne v prachu po celé pláni.

a>
 5. Diomedes

Pallas Athéna vdechla Diomedovi, synu Tydeovu,

odvahu smělou a sílu, aby se zaskvěl
před všemi Argejci a dobyl jména a slávy.
Přilbu a štít mu zalila svitem pohyblivým,
podobným svitu podzimní hvězdy, jež nejvíce září,
vynořivši se z vln temného Okeanu.
Takovým svitem zalila bohyně Diomedovu hlavu a plece
a veštvala jej do nejdivočejší bitevní vřavy.
Mezi Trojany byl také Hefaistův kněz, Dares,
poctivý, zámožný muž; Idaia s Fegeem zplodil.
Byli to zkušení bitci. Vyjeli ted na voze oba,
odloučivše se od svých, na Diomeda.
Sok jejich vyrostl proti nim ze země opěšalý.
Když se již k sobě na dostřel přiblížili,
mrštil nejdříve kopím, jež vrhlo dlouhý stín v letu,
Fegeus. Oštěp jen přelétl levé rameno Diomedovo;
nezasáhl jej. Tydeúv syn sáhl po zbrani rovněž.
Kopí nevylétlo však marně z pravice jeho:
zasáhl prsa a Fegeus svezl se z vozu.
Ideus vyskočil, opustil společný vůz
a neodvážil se chránit padlého bratra.
Nebyl by unikl ani sám temnému osudu,
kdyby ho nebyl spasil, zahaliv jej oblakem noci,
Hefaistos, jemuž se zželelo starého otce,
aby nezhynul hořem.
Syn Tydeův hnal před sebou spřežení opuštěné
~ a svěřil je druhům, aby je zavedli k lodím.
Když smělí Trojané zřeli oba dva syny Dareovy,
jak jeden prchá a druhý u vozu leží,
vzrušení proběhlo davy.
 Athéna chytla v tu chvíli prudkého Area za ruku
a zrak jí plál:
„Krvavý Aree," řekla, „vraždíš lid a boříš hradby.
Nechceš Achaje a Trojské nechat jen sobě,
komu z nich dopřeje slávy syn Kronův?
My dva se zdržíme boje a vyhneme se tak alespoň Diovu hněvu! ‘
Domluvila a odvedla z bitvy prudkého Area;
posadila jej při Skamandru, kde břehy své stáčí.
Nepřítel couvl před Danajskými.
Padali odpůrci všech jejich vůdců:
Agamemnon, vládce lidu, strhl s vozu
oporu halizonského lidu, Hodia. Vrazil mu kopí,
sotva se Hodios odvrátil, mezi lopatky do zad,
až projelo hrudí. Zřítil se k zemi
s třeskem, jak zbroj na těle zazvonila.
Idomeneus napadl Faista, syna maionského Bóra,
který přitrhl k Tróji z hrudnaté Tarny.
Vstupoval do vozu právě, když Idomeneus, vrhač oštěpu,
bodl ho mohutným dřevcem zprava do ramene;
zřítil se pod nohy spřežení a věčné temno mu zastřelo zraky.
Idomeneovi druzi strhli s něho jen zbroj.
Skamandria, syna Strofiova, jenž stádům
rozuměl jako snad nikdo, srazil ostrým svým kopím
Menelaos, syn Atreův, Skamandria, známého lovce,
jejž Artemis učila sama, jak složit zvíře,
:• které vyrostlo v roklinách lesních.
Nebyla mu však nic platna bohyně smrtících šípů
ani střelecké umění, v němž býval mistrem;
Atreův syn, Menelaos, vrhač oštěpu slavný,
vrazil mu vší silou, když před ním prchal,
í oštěp doprostřed zad mezi lopatky obě,
až projel tělem a vyrazil hrudí.
Upadl na tvář jak podťat
a zbroj na těle zazvonila.

i
 Rukou Merionovou padl syn Harmonidův,
umělec Fereklos, který měl po otci obratnou ruku.
Pallas Athéna jej milovala víc nežli druhé.
Postavil Paridovi i koráby skvělé,
původ všech běd, jež Trojanům byly příčinou zkázy
i jemu netušícímu úmysly boží.
Meriones jej dohnal k útěku
a zasáhl jej do hýždí zprava:
hrot projel tělem a vyrazil ohanbím vpředu.
Zaúpěl Fereklos, přisedl k zemi a šero mu zastřelo zraky.
Meges pak skolil Podaia, syna Antenorova.
Byl to levoboček, leč Theano vychovala jej
stejně pečlivě jako své vlastní z lásky ke svému choti.
Tomu se přiblíživ Fyleův syn, vrhač oštěpu známý,
a zasáhl jej do hlavy ze strany šíje
oštěpem ostrým.
Kopí proniklo hrdlem a ústy, přeťalo jazyk
a levoboček se zhroutil, zaskřípěv zuby
o chladný kov.
Syn Euaimonův, Eurypylos, napadl Hypsenora,
jenž synem byl Dolopiovým; odvážný byl,
Skamandrův kněz,
byl jako bůh u lidu ctěn.
Ted Erypylos, jasný potomek Euaimonův,
zamával mečem, jak Hypsenor utíkal před ním,
v běhu nad jeho rameny a jedním rázem
uťal mu paži.
Zalita krví odlétla paže do prachu pláně
a zrak mu zastřelo šero smrti a příkaz
~ Moiry neúprosné.
CM
Tak se rvali a bili všichni ve strašné vřavě.
U syna Tydeova jsi nerozeznal,
za koho vlastně se bije, za Achaje či Trojské.
Běsnil po širé pláni jak mohutný proud,
který vystoupil náhle po deštích z břehů
a který trhá a odnáší s sebou jezy a hráze:
hráze ho neudrží a porost břehů před ním již neuchrání
šťavnaté lučiny a plody polí,
když počne se hnát v bouři a lijavci Kronova syna.
A kolik poctivé práce mužských rukou se zbortí
jen jeho dravčí silou!
Tak couvl před synem Tydeovým hustý dav trojský
a nikdo, co jich tam bylo, se neodvážil
stanout mu tváří v tvář!
Když ho tak spatřil jasný syn Lykaonův,
jak běsní po širé pláni a před sebou žene
ustupující davy, napjal křivý luk jediným hmatem
na syna Tydeova,
vystřelil na útočníka, zasáhl pravé rameno nad krunýřem
a palčivý šíp zaryl se do ramene;
krev třísnila zbroj.
Zajásal hlasitě jasný syn Lykaonův:
„Vzhůru, Trojani, rychle, vy smělí divocí jezdci!
Vidíte, zasáhl jsem ted z Achajů nejlepšího!
Zdá se mi, že dlouho nevydrží prudký šíp v ráně,
jestliže mě sem nevyslal Diův syn z Lykie marně!“
Tak jásal syn Lykaonův. Leč Diomedes,
donucen jeho palčivým šípem, ustoupil mezi vozy a koně
a jal se volat na Sthenela, syna Kapaneova:
„Synu Kapaneův, příteli, skoč rychle s vozu
a vyrvi mi z rány palčivý šíp!“
Dokřikl sotva, Sthenelos seskočil s vozu,
doběhl k němu a vytrhl šíp z ramene Diomedova.
^ A mezi pláty zbroje vyrazil krvavý proud.
^ Zaúpěl statečný Diomedes a vykřikl chvatně:
„Nepřemožitelná dcero Kronova syna,
jenž otřásá mračným svým štítem,
slyšíš?
 Jestližes chránila kdy laskavou něhou
v bitevní vřavě otce, ted shlédni i na mne, Athéno!
Dej, ať ho skolím, ať srazím zas já svým dřevcem chlapa,
který zasáhl mne a jásá a křičí,
že nebudu dlouho již zírat v sluneční záři!“
Zaúpěl bohatýr smělý; zaslechla jej Pallas Athéna,
dodala síly zas údům, nohám a pažím,
přistoupila až k němu a zašeptala:
„Ted můžeš bít, Diomede, Trojany, jak se ti zachce!
Vdechla jsem do prsou tvých otcovu odvahu smělou,
jakou měl pouze on, Tydeus, divoký jezdec.
S očí tvých sňala jsem mlhu, která je kryla,
abys rozeznal jasně, zda protivník tvůj
je člověk či bůh.
Vkročí-li proto bůh do středu boje, aby tě zkoušel,
chraň se mu stanout tváří v tvář sám!
Jen zjeví-li se ti uprostřed bitvy
dcera Kronova syna Afrodita,
zranit ji smíš kovovým hrotem."
Řekla a zmizela Athéna plamenných zraků
a Tydeův syn se prodral do prvních řad.
Jestliže dříve už lačnil po boji s Trojany,
byl nyní třikrát odvážnější:
jako lev, kterého pastýř na poli zranil,
když vnikl v ohradu rounatých ovcí, :
=
nezabil ho však, jen sílu jeho vydráždil ještě. !
Pastýř už nemyslí dávno na obranu
a skryl se v chlévě. Stádo se rozuteklo;
prchají ovce a jedna se přes druhou tísní. =
A lev se řítí šílený vztekem z podrostu na výšině.
2^ A tak se vrhl Tydeův syn ted na Trojany.
Napadl Astynoa a Hyperiona, pastýře lidu;
í
“

prvnímu probodl hrud kovovým kopím,

F
 druhému přerazil klíční kost mohutným mečem až u ramene,
že krční šlachy a vazy přesekl přitom.
Zanechal oba osudu jejich a dál se řítí, kde stáli
Polyides i Abas, jež zplodil oba Eurydamas,
vykladač snů, ted vetchý stařec.
O vlastních snech stařičký otec jim nepověděl,
bohatýr Diomedes je skolil však oba.
A již se vrhl na Xantha, Thoonta, syny Fainopsovy;
otec je miloval, příliš sešlý už stářím,
a neměl jiné syny a dědice krve.
Srazil i ty, přerval jim radostné žití a starému otci
způsobil nezměrný žal a zoufalé hoře,
když se mu živi z bitvy už nevrátili.
A příbuzní jejich rozchvátili si statky.
Ted strhl s jednoho vozu dva syny Priama,
vnuka Dardanova, Chromia s Echemmonem.
Jako když lev se na stáda vrhne a přelomí vaz
kravce či jalovici, která se pásla v podrostu háje,
tak srazil Tydeův syn násilím oba
do prachu s posupným smíchem,
svlékl z nich zbroj a spřežení odevzdal druhům,
aby je zavedli do tábora.
{ Tehdy ho spatřil Aineias, jak běsní v ilijských řadách,
proběhl bojištěm, prodral se zmatkem dřevců a kopí
! a hledal Pandara, jasného bohatýra,

! uzří-li jej.
A již ho vidí! Ušlechtilého smělého syna Lykaonova,
dobíhá k němu a hned na něho volá:
„Kde máš, Pandare, luk svůj, kde šípy peříčky ozdobené,
2* kde je tvá sláva, kterou se nikdo tobě vzít neodváží?
£ Nikdo v Lykii celé se nemůže chlubit,
že je lepší než ty.
Ted je čas k Diu se pomodlit rychle a vystřelit šíp
po muži, který tak řádí; způsobil už
 Trojanům takové ztráty a srazil
tolik statečných mužů!
Není to nějaký bůh, jenž pojal záští
pro špatné oběti na Trojany? Je strašný hněv boží “
A skvělý syn Lykaonův mu odpověděl:
„Aineio, který s rozmyslem vedeš Trojany v kovové zbroji,
mně se zdá, že je to smělý Tydeův syn;
poznávám štít i přilbu s vlajícím chocholem, poznávám koně -
není-li bůh však v podobě jeho, říci ti nedovedu.
A je-li, jak věřím, ten člověk Tydeův syn,
zuří s takovou silou jen s pomocí boží!
Po jeho boku stojí bůh nesmrtelný,
jenž pažemi mlhou obestřenými ve zmatku těl
sráží dopadající střely!
Vypustil jsem právě teď šíp a zasáhl jej
pod pravé rameno, prorazil železný plát
a už jsem myslel, že jsem ho poslal v Hádovu říši.
Nesrazil jsem ho; nějaký bůh zanevřel na mne.
Pak spřežení nemám, koně a vůz, na nějž bych skočil.
A přece v paláci Lykaonově stojí jedenáct vozů,
zářících novotou, zakrytých pokrývkami,
a u každého z nich hrabe dvojí spřežení hřebců,
živených obrokem a ještě ječmenem bílým.
Stařičký Lykaon, kdysi vrhač oštěpu známý,
mě marně nenapomínal, když jsem se loučil v roubené síni,
a radil mi dobře, abych uprostřed bojů
velel zástupům trojským z vozu, jejž potáhnou hřebci!
Neposlechl jsem. - Oč by teď bylo nám lépe! -
šetřili jsme koně přivyklé nízkému žlabu,
p aby jim ve vřavě chlapských těl nedošlo krmení;
^ na to jsem myslel!
Nechal jsem hřebce hřebci a šel jsem
ke Tróji pěšky. Jen svému luku jsem věřil,
a co je platný teď luk!
 Vystřelil jsem již na dva achajské vůdce,
na syna Tydeova a před tím na syna Atreova;
krev je zalila proudem, vydráždil jsem je pouze.
Tak jsem jen pro neštěstí sňal se skoby křivý svůj luk
toho dne, kdy jsem z přátelství k jasnému Hektorovi
vyrazil k Iliu, abych Trojany vedl.
Vrátit se ještě, uvidět zase
domov a ženu a dvorec na skále nad mořem,

1 ať mi pak nepřítel jediným rozmachem usekne hlavu -

rozlomím luk svůj a vhodím vlastníma rukama do plamenů!
Byl mi jen jalovým druhem!“
Aineias, ilijský vůdce, mu odpověděl:
„Nemluv tak! To je však jisto:
dokud my na něho nevyrazíme
na voze s prudkým spřežením oba a nevychutnáme
na něm své zbraně, nebude lépe!
Vyskoč sem ke mně a zkus, jak Troovy klisny
dovedou proletět šíleným letem travnatou plání
do dálky, ať štvou již soka či prchají před ním!
I nás donesou do bran, dá-li zas Diomedovi,
potomku Tydeovu,
proti nám převahu mocný syn Kronův!
Chop se biče a chop se opratí, jež se ve slunci lesknou,
já skočím na vůz a budu se bít s ním;
nebo se postav na odpor ty a koně nech mně!“
Skvělý syn Lykaonův mu odpověděl:
„Řid si, Aineio, sám koně a opratě drž!
Zaberou lépe, když ucítí ruku, které už zvykli,
kdybychom museli prchat před synem Tydeovým!
jy Aby se nepoplašili a nevzpírali se
£ z bitvy nás vyvézt, když by nepoznávali
hlas vozatajův; pak by se Tydeův syn
na nás na oba vrhl a zabil nás oba vlastní svou rukou
 a naše klisny by odvedl z boje.
Proto si vůz a koně řiď sám!
Já vyčkám s ostrým svým kopím útok protivníkův."
Tak chvatně mluvili spolu, skočili na vůz,
který se leskl v sluneční záři,
pobídli spřežení netrpělivé
a hnali je do středu vřavy na syna Tydeova.
Spatřil je Sthenelos, skvělý syn Kapaneův,
a jal se křičet na syna Tydeova:
„Tydeův synu, duše má, vidíš?
Tam se dva odvážní na tebe řítí,
oba dva muži obrovské síly!
Jeden je Pandaros, lučištník, který se chlubí,
že jeho otcem byl Lykaon slavný,
a druhý Aineias, Anchisův syn; matku měl bohyni,
Afroditu, jak říká!
Uhněme s vozem a nežeň se tolik do předních řad,
nechceš-li o život přijít!"
Odvážný Diomedes jen chmurně očima blýskl:
„O útěku mi nemluv; neposlechnu tě stejně.
Vyhýbati se boji, zbaběle k zemi se krčit
není mým zvykem, dokud mám odvahu v srdci, stejnou jak dřív!
A vyskočit na vůz? Ne, nechci; budu se bít, jak jsem!
Pallas Athéna mi nedá již pocítit úzkost.
A rychlí koně nás nesmějí dříve odvézti odtud,
dokud z nich alespoň jeden nepřehne sám!
Něco však řeknu, co, pamatuj dobře:
dá-li mi Pallas Athéna v rozhodnou chvíli oba dva zabít,
zadrž sám koně, opratě přes korbu přehod,
skoč rychle po klisnách Aineiových a žeň je
ZZ. pryč od Trojanů k Achajům kadeří utažených!
Jsou to hříbata těch, jež Zeus, jenž vidí vše v dáli,
Troovi dal náhradou za Ganymeda;
 byli to nejlepší hřebci pod sluncem, kteří kdy žili
v červáncích jitřních.
Hříbata z nich si tajně opatřil vládce Anchises,
bez jejich pána Laomedonta;
dal se jim spářit s klisnami svými.
A ty mu zrodily v paláci jeho šest klisniček pěkných;
čtyři si nechal ve vlastní stáji a tam ty dvě z nich,
dal Aineiovi, jenž jitří uprostřed nepřátel zmatek.
Zmocníme-li se jich obou, dojdeme slávy!"
Tak chvatně mluvili spolu ti dva.
Sokové jejich se blížili, letíce na voze,
a skvělý potomek Lykaonův vykřikl první:
„Odvážný hrdino, potomku Tydea bohatýrského,
nesrazil jsem tě rychlým svým šípem,
ted zkusím, zasáhnu-li tě kovovým kopím!"
Vykřikl sotva a mrštil jediným vzmachem
kopím, které se mihlo do dálky stínem
a zarazilo se do štítu Diomedova;
proniklo štítem a kovový hrot smekl se o tvrdý krunýř.
Zajásal nad tím skvělý potomek Lykaonův:
„Ej, ten ti projel slabinou, vid?
Dlouho už nevydržíš a budeš příčinou velké mé slávy!"
Neohroženě křičel však na něho bohatýr Diomedes:
„Nezasáhls mě, kopí se smeklo!
Vy dva však, zdá se mi, nepřestanete,
dokud z vás nepadne alespoň jeden a nenasytí
Area, rváče neúnavného, svou krví!"
Vykřikl a mrštil kopím; Athéna vedla ho sama.
Do nosu, do oka téměř; zuby, bělostné zuby,
~ prorazil mohutný oštěp a rozťal jazyk až u kořene.
£2 pod bradou projel mu hrot. Svezl se s vozu a zbroj
zářící v slunečním svitu na těle zazvonila.
Klisny se uhnuly v letu, spřežení vybočilo,
z něho však prchla už zatím všecka síla i život.
 V tu chvíli seskočil Aineias, kryje se štítem a třímaje kopí,
z obavy, aby mu Achajci mrtvého nezavlekli.
Překročil jej a v kruhu se zatočiv, stanul jak lev,
který je dobře si vědom své síly,
napřáhl nad padlým kopí a kryl ho kulatým štítem,
připraven každého skolit, kdo by se přiblížil k němu,
a strašně zařval.
Tydeův syn se shýbl pro těžký kámen,
který by ani dva muži nebyli unesli sami,
jak jsou dnes smrtelní lidé bez síly všichni;
on jím však zamával snadno a zasáhl jím
Aineiu do kyčle v místech, kde skloubena pánev.
Pánev mu rozbil a zpřetrhal šlachy; zkrvavil ovšem
ostrými hranami kamene i jeho kůži.
Bohatýr přiklekl, vzepřel se paží o tvrdou půdu
a zrak mu zastřelo šero.
Tehdy by byl už Aineias zemřel,
kdyby ho nebyla zpozorovala Kronova dcera
a jeho matka Afrodita,
která ho zrodila pastevci Anchisovi.
Objala syna milovaného pažemi bělostnými a zakryla jej
záhybem jasného roucha před střelami, i proto,
aby Danajec žádný, divoký jezdec, mu neprotkl hrud
kovovým hrotem a život mu nevyrval z prsou.
Zachránila tak drahé své dítě ze středu boje.
Syn Kapaneův tehdy však nezapomněl
na příkaz, který mu dal Diomedes,
jenž v bitevní vřavě překřičel davy;
zarazil vlastní své hřebce stranou bitevní vřavy,
;T přehodil oprati přes korbu vozu,
CO
^ doběhl k spřežení sokovu s hřívami zapletenými,
zahnal je od Trojanů k Achajům kadeří utažených
a příteli Deipylovi, —
 jejž miloval nejvíc z druhů mladých svých let,
protože byli jak bratři, —
spřežení svěřil, aby je zahnal až k lodím přídím.
Bohatýr vystoupil pak na vlastní vůz,
chopil se otěží lesklých a rozjel se prudce
s hřebci na ostro okovanými za synem Tydeovým.
Diomedes štval zatím hrozným svým dřevcem
Kypridu, protože věděl, že nemá sílu, že není z bohyní,
které z příkazu Olympanova bitvami probíhají,
jako Athéna či Enyo sama, jež boří hradby.
Když ve zmatku těl ji konečně stihl,
předběhl bohyni potomek Tydea smělého,
napadl ji a zranil oštěpem ostrým
shora rozkošnou paži;
oštěp ji škrábl pod vzdušným rouchem, jež tkaly Charitky samy,
nad kotníkem.
Vytryskla rázem krev nesmrtelné, ichor, jež proudí
žilami blažených bohů.
Nepožívají chleba, nepijí černé víno,
krev lidskou nemají - proto jsou nesmrtelní.
Vykřikla ostře a pustila syna z objetí na zem.
i V tom však už vztáhl po klesajícím paže z temného mraku
Foibos Apollon,
aby Danajec žádný, divoký jezdec, mu neprotkl hrud
kovovým hrotem a život mu nevyrval z prsou.
A Diomedes, jenž v bitvách překřičel všecky,
vykřikl na bohyni:
„Uteč, Diova dcero, z bitevní vřavy a třeskotu zbraní!
Či se ti nedaří mámit ženy a svádět?
— Přijdeš-li mezi nás ještě, sem, kde se válčí,
™ zděsíš se navždy jen slova toho,
uslyšíš-li je z dáli!"
Křičel tak na Afroditu, leč ta mu zděšena ušla
ze zmatku těl, sykajíc bolestí,
 Iris odlétla s ní,
lehká jak vítr; nádherná kůže jí zrudla.
Po levé ruce od pole, na němž se bojovalo,
spatřila Area Dobyvatele, jak sedí a čeká:
mlha zastřela oštěp v klíně a mrak
zastřel i zpěněné hřebce.
Klesla na kolena a jala se prosit
při všem, co bohům je sváto, rodného bratra
za koně se zlatou čelenkou nad očima:
„Odvez mě odtud, dej mi, bratře, ted vůz,
ať mohu se dostat na Olymp do sídla bohů!
Pálí mě rána, kterou mě zasáhl smrtelný bojovník,
Tydeův syn!
Ted ať si bojuje s Diem, otcem všech bohů!“
Sotva to vyřkla, půjčil jí Ares spřežení svoje
se zlatou čelenkou nad očima.
Bohyně stoupala v úzkostech na vůz.
Po její bok se vyhoupla Iris, chopila se hned
otěží, mávla ve spěchu bičem a hřebci se dali už v let.
Dosáhli Olympu, sídla blažených bohů.
Iris, rychlejší větru, strhla před branou koně,
vypřáhla z vozu a nasypala jim do žlabu krmivo z ambrosií.
Afrodita již klesla před Dionou,
ta objala dceru, jala se hladit mateřskou rukou
a počala Kypridě šeptat:
„Kdo ti tak ublížil, dítě, kdo z nebešťanů?
Dotkl se tebe, jako bys byla veřejná děvka!"
Kypris jí odpovídala, sladce se usmívajíc:
„Tydeův syn, Diomedes, ten rváč mě, matko, tak zranil,
^ když vlastního syna jsem chtěla unést jen z boje;
5 víš přece, že je mi Aineias vším!
Ted nervou se, matko, Achajci s Trojany v nelidském boji,
Achajům zachtělo se už bojovat s bohy!"
 Diona, ozdoba božského kruhu, jí odpověděla:
„Nu, vzchop se, dítě, a něco už vydrž,
i když se cítíš právem jím uražena!
Kolik nás olympských bohů trpělo pro člověka
a kolik navzájem štvalo jen pro lidské viny!
Vydržel Ares, když synové Aloeovi, Otos a Efialtes,
ho svázali těžkými pouty;
třináct měsíců dlouhých ležel v kovové kobce
a byl by tam zašel, nenasytný bůh války,
kdyby macecha těch dvou, rozkošná Eeriboia,
nebyla o tom Hermovi pověděla.
Vyprostil Area z pout; byl už vysílen zcela a zmučen
okovy tížícími.
Vydržela to Héra, když Amfitryonův obrovský dědic
ji zranil na pravém prsu třikrát broušeným šípem;
tehdy se svíjela bolestí jako dnes ty.
Hádes - a jaký to je bůh! - vydržel rovněž,
když potomek Toho, jenž otřásá mračným svým štítem,
jej před Pylem bolestně ranil a nechal na kupě mrtvol!
Hádes se dovlekl do sídla Diova na strmých olympských štítech,
zachmuřen, ztýrán palčivou ranou; v mohutné plece mu vnikl
Heraklův šíp a úzkost mu svírala hruď.
Ránu potřel však Paieon tišivou mastí
a uzdravil jej, protože nebylo pranic
smrtelného.
Drzý, úžasný člověk, který se zvrhl již tak,
že zranil svým šípem samy olympské bohy!
Toho na sebe štvala Athéna plamenných zraků.
Šílenec! Na to již nepomyslel odvážný Tydeův syn,
—■ že ten, kdo s bohy pustil se v zápas,
2 nebude dlouho na zemi žít,
že mu už nikdy děti neřeknou v objetí táto,
protože se už nevrátí z války a vražedných bojů!
Ať se Tydeův syn, byť sebesmělejší, chrání,
 aby se nikdo mocnější než ty s ním nezačal bít,
či aby Aigialeia, kterou Adrastos zplodil,
ze sna nezaúpěla, budíc po dvorci čeled
a po muži toužíc nej statečnějším ze všech Achajů -
Aigialeia smělá, jejíhož chotě, divého jezdce,
zplodil sám Tydeus!“
Domluvila a setřela s dceřiny paže
oběma rukama ichor, šťávu těl božských.
Paže zas ozdravěla a bolesti kruté zmizely rázem.
Athéna s Hérou však výjev pozorovaly
a pokusily se Dia, Kronova syna,
podráždit poznámkou jedovatou.
Počala Athéna, bohyně plamenných zraků:
„Budeš se pro to, co řeknu, ted zlobit, otče bohů i lidí?
Víš, Kypris před časem svedla z achajských ženiček jednu,
aby šla za ní k Trojanům, které tak divoce miluje sama.
A hladíc Achajku onu pod vzdušným rouchem,
škrábla se snad do ručky o zlatou sponu."
Řekla to, usmál se do vousů otec bohů i lidí,
zavolal na zlatou Afroditu a řekl jí klidně:
„Pro tebe, dceruško, nejsou války a zbraně;
ty mysli na rozkoš souloží, ostatní ponech
Areovi, Athéně."
Tak bozi hovořili. Zatím již Diomedes
útočil znovu na Aineiu, jenž v bitvách překřičel všecky,
ač poznal, že Apollon sám Aineiu chrání.
Nedbal však boha a jeho moci, lačnil jen po smrti protivníkově,
po jeho zbroji.
Třikrát se rozběhl, touže jej proklát,
^ třikrát jej zářný Apollon
co
^ udeřil prudce do štítu, o nějž se lámal polední svit.
Když jako běs se počtvrté na něho vrhl,
zařval Apollon, který své střely vysílá v dáli,
strašlivým hlasem:
 „Prohlédni, Tydeův synu, a ustup! A chraň se už jednou
stavět se na odpor bohům! Bozi nesmrtelní
jsou z jiného rodu než člověk, jenž zemí neklidně těká!“
Vykřikl a syn Tydeův ustoupil o krok,
aby se vyhnul hněvu toho, jenž v dáli
oběť svou zasahuje.
A bůh pak unesl Aineiu z bitevní vřavy
na svaty Pergamův hrad v místa, kde stál jeho chrám.
Léto s Artemidou, Panenskou Lučištnicí,
ošetřily jej v roubené síni a novou silou
jej vzpružily opět.
Apollon stvořil pak mátohu s lukem, podobnou Aineiovi
tváří i zbrojí,
a Trojští i Achajci rozbíjeli si pro jeho mátohu
krunýře na prsou kožené, kulaté štíty
a lehké přilby.
Tehdy Foibos Apollon oslovil Area běsnícího:
„Aree, krvavý vrahu, bořící města!
Můžeš člověka toho odklidit z bitvy,
nu, syna Tydeova,
který je schopen pustit se v zápas se samým Diem,
otcem bohů a lidí?
Sotvaže zranil Kypridu, útočiv na ni,
již jako běs řítil se na mne!w
Řekl a slétl Foibos Apollon na hradby Pergamovy;
krvavý Ares proběhl řadami Trojských a štval je
jako Akarnas prudký náčelník Thráků.
A křičel na syny Priamovy, na samo Diovo plémě:
„Synové Priama krále, pocházející od Dia Otce!
2 Povězte, jak dlouho ještě necháte Danajce vraždit váš lid?
™ Až se budete bít u samé brány?
Tam leží muž, kterého ctíme po boku Hektorově,
bohatýr Aineias, syn Anchisa vznešeného!
Rychle! A spaste čackého druha ze zmatku těl!“
 Vykřikl sotva a roznítil ve všech sílu a odvahu mužnou.
Sarpedon se však v tu chvíli ozval a jal se bouřit
tváří v tvář Hektorovi:
„A kde je, Hektore,“ křičel, „odvaha tvá,
kterou jsi překypoval?
I bez Trojanů a spojenců našich, říkal jsi vždycky,
ubráníš město, jen s bratry a strýci!
Marně ted hledám, nevidím žádného z nich!
Krčí se zbaběle v koutě jak psi, když blíží se lev.
Kdežto my, pouzí přisluhovači, my bojujeme.
I já jsem přišel sem z dálky, jen jako spojenec váš.
Víš, kde je Lykie? Daleko odtud,
při březích Xanthu a jeho vírech.
Ženu jsem opustil, hošíka malého a statků tolik,
kolik si přávají chudí!
Přesto své Lyčany pobízím, jak jen dovedu sám,
a jsem ochoten bít se, I!
ačkoliv nemám majetek v Tróji,
který by Achajci mohli mi uloupit, odvléci s sebou.
Ty tu však stojíš a jalově honíš ostatní bojovníky,
aby při bozích zdrželi útok a chránili ženy!
Jen se, chyceni ze všech stran v pasti,
nestaňte kořistí nepřátel svých!
Protože jinak vám rozboří brzy pyšný váš hrad!
Na to vše mysli, ve dne i v noci,
spojence pros a pros jejich vůdce, ať vytrvají i
a ušetří tebe porážky hrozné!“
Umlkl Sarpedon. Hektorovi však jeho řeč sevřela srdce. ;
(
Seskočil chvatně ve zbroji s vozu na pevnou zemi. ;
p Proběhl prudce křížem i krážem vojskem mávaje dřevci; :
co
3 roznítil boj a obnovil zase krvavou řež. i
Trojští se obrátili a postavili se
na odpor achajským bojovníkům.
 Argejci stáli však bez pohnutí, nezachvěli se.
Jako když se svátých mlatů zanášen větrem
zalétá obilný prach, když sama Demeter plavá
sklízí zrna a dělí je od plev a podzimní vítr
zafičel pres strniska,
obilná zrna se však již bělají na hromadách,
tak se bělal i prach uléhající na těla Achajů
který se vznášel k olověnému nebi nad řeží vojska,
dusán kopyty koní vracejících se do nové bitvy,
jak byli strženi vozataji.
Paže bojujících se divoce proplétaly.
Ares, ničitel měst, zahalil bitvu večerním šerem
a všude zasahoval, aby jen Trojanům prospěl,
jak mu přikázal bůh se zlatým mečem,
Foibos Apollon; ten mu poručil totiž,
aby roznítil Trojské, když spatřil blížit se Pallas Athénu.
Spěchala na pomoc danajským řadám.
Foibos sám zanesl Aineiu do zářícího chrámu
a vdechl v hrud vládcovu zas novou smělost.
Zjevil se uprostřed svých; zaradovali se druzi
spatřivše, že je zas živ a zdráv a že zas odvahou plane.
Neptali se však. Co zkusil, to bylo vyváženo již
poctivým dílem boha se zlatým lukem,
Area vraždícího a Eridiným.
Danajské do boje štval Diomedes,
Odysseus i oba Aianti a mužstvo jejich
zhrdalo převahou trojskou a válečným rykem.
Stáli tam jak mračné hrady, jež nakupil Zeus
na horských štítech za bezvětří
~ a které bez hnutí leží na vrcholcích,
2 než divoch Boreas procitne rázem se všemi bratry,
než rozeženou
oblačné stíny s jekem a skřekem;
 tak stáli bez hnutí Danaové a neuhýbali
trojskému útoku.
Atreův syn však přesto proběhl davem a napomínal:
„Nu tedy, přátelé, jste přeci muži a máte odvahy dost!
Dbejte druha v krvavém zmatku bitevní vřavy!
Jestliže bojovník dbá celku, pak druhova krev,
jež nebyla prolita marně, znamená víc
než sražený sok.
Chceš-li se spasit však útěkem, nezachráníš se
a ztratíš čest!“
Domluvil, mrštil oštěpem do předních řad
a srazil Deikoona, druha Aineiova a syna Pergasova,
jejž Trojané ctili, jako by byl z rodiny Priamovy;
vybíhal z řad a bil se vždy první.
Toho zasáhl mohutný Agamemnon
do štítu kopím a štít
neodolal; prolétlo jím a prolétlo pásem a vniklo
do podbřišku.
Deikoon se s rachotem skácel a zbroj
na těle zazvonila.
V tu chvíli složil Aineias v danajských řadách
Krethona s Orsilochem, oba Diokleovy syny.
Diokles otec žil v pyšné Feře
a byl to zámožný muž; byl potomkem řeky Alfeia,
která se valí širokým tokem krajinou pyskou.
Ta zplodila mocného vládce Orsilocha,
Orsiloch pak zplodil hrdinu Dioklea.
Diokles stal se otcem dvou synů, Krethona s Orsilochem,
dvojčat, jež byla zběhlá v každém válečném díle.
jj* Když byli z nich muži, odpluli na černých lodích
CO
^ s argejským vojskem k Tróji rodící hřebce,
mstít Menelaa s Agamemnonem, syny Atreovy;
před Trojí zasáhla je však smrt nelítostná.
 Byli jak lvíčata dvě, jež vyrostla spolu
na horských svazích v šeru hluboké rokle živena matkou;
pak vycházela už na statné hovězí kusy
a dobře živené ovce,
plenila chlévy a stáje, až skončila sama
lidskýma rukama, dotykem chladného kovu.
Tak padli oba bratři sraženi rukou Aineiovou.
Dvě štíhlé, vysoké jedle -
Smrt jejich dotkla se trpce samého Menelaa.
Pronikl v zářící zbroji předními houfy,
mávaje výhružně kopím a Areem štván,
který již v nitru svém viděl,
jak padá pod rukou Aineiovou.
Spatřiv jej Antilochos, syn moudrého Nestora vládce,
vrhl se předními řadami za ním; úzkost ho pojala
o vládce lidu,
aby snad nezahynul a všecko úsilí dne
nebylo marno.
Již oba sokové napřáhli paže a hroty kopí,
lačni se srazit, Antilochos však
\ přiskočil po bok pastýři lidu -
a smělý Aineias, ač byl rváč dobrý, ucouvl,
vida ty dva bok po boku stát proti sobě.
Odvlékli padlé k achajským houfům,
složili žalné ostatky do rukou druhů,
vrátili se a znovu se počali bít v předních řadách.
Srazili Pylaimena, jenž vedl statečné Paflagonce,
vojsko s těžkými štíty, a odvážný byl
jak Ares sám.
£■ Atreův syn, Menelaos, vrhač oštěpu známý, ho ranil,
í jak stál uprostřed vřavy, do klíční kosti,
bodnuv jej kopím. Antilochos
namířil prakem po Mydontovi, Atymniovu synu;
 byl vozatajem a právě obracel koně.
Zasáhl oblázkem loket; oprati vyklouzly z rukou do prachu bitvy
a slunce kmitlo po slonovině.
Spánek vozatajův prorazil mečem svým Antilochos.
Zachroptěv skácel se mžikem s krásného vozu
do prachu střemhlav, lebkou a rameny zabořen pevně.
A tak stál ještě, ač mrtev, zabořen hluboko v písku,
až ho srazili koně a do prachu zadupali,
když Antilochos je hnal bičem k táboru achajskému.
Oba dva spatřil v davu sám Hektor a vrhl se na ně,
zařvav, a ze ním se hnaly mocné zástupy trojské.
Ares je vedl s krutou Enyonou a s nimi se řítil
nezkrotný běs, jenž na útěk obrací vojska,
Kydoimos.
Ares divoce mával v pravici oštěpem hrozným
a brzy hnal se před Hektorem a brzy za Hektorem.
Poznav jej, zděsil se Diomedes,
jenž v bitvách překřičel davy.
Jako muž, který již prošel den cesty,
stane na břehu a zmateně zírá do proudu, jehož vlny se řítí
blíž a blíž k moři,
a spatřiv, jak vlny se pění a bouří, ucouvne zděšen,
tak se srazil Tydeův syn a volal na zbrojný lid:
„Proč vlastně obdivujeme, hoši, Hektora, Diova syna,
jak vrhá oštěpem a jak se dovede bít?
Vždyť mu po boku stojí vždycky nějaký bůh,
který útoky sráží!
I teď se s ním prodírá davem sám Ares v podobě lidské!
Proto ustupte rychle, nespusťte však z Trojanů oči
;T a nepokoušejte se dát v zápas s nesmrtelnými!"
^ Sotva to vykřikl, přiblížili se Troj ani na dosah ruky,
Hektor skolil dva zkušené bitce na jednom voze,
Achaia a Menesthea.
 Smrt jejich dotkla se trpce Aianta, syna Telamonova.
Přiblížil se a mrštil kopím v sluneční záři,
zasáhl Amfia, syna Selagova,
který žil v Paisu požehnán světskými statky,
kterého Moira však vedla k Priamovi a synům
s pomocným vojskem.
Ted ho zasáhl tedy do pasu Aias, syn Telamonův,
a jeho oštěp, který se kmitl dalekým stínem,
projel mu břicho. Padl, až zaduněla máť země.
Zářící Aias letěl, touže mu odnít už zbroj,
Trojani vypustili však hromadně šípy
ostré a svištící. Kolik jich se zarazilo do jeho štítu!
Opřel se nohou a vytrhl prudce
kovový oštěp z padlého těla;
s ramen však nemohl svléci zářící zbroj,
protože nad ním se kmitala už
kopí nepřátelská. Nebál se nejdříve Trojanů,
mohutné hradby těl nad mrtvým tělem,
kteří jej ohrožovali oštěpy svými, odvážní, četní,
a přesto, že byl statný a vysoký, smělý,
hnali ho od padlého. Ucouvl, zděsiv se jich.
Tak se tam bili v potu a zmatku krvavé bitvy.
Tehdy štval osud, kterému nelze se vyhnout,
ušlechtilého, čackého Tlepolema, jejž Herakles zplodil,
proti bohatýrovi z Diova rodu, Sarpedontovi.
Když se už na dostřel šípu navzájem přiblížili,
oba dva, syn i vnuk toho, jenž kupí a rozhání mraky,
ozval se první Tlepolemos a vykřikl na protivníka:
„Co tě sem štvalo, Sarpedonte, který umíš
leda jen radit Lyčanům svým,
í aby ses krčil uprostřed bitvy, ty, chlapec nezkušený?
Potom se říká,
že Kronův syn, jenž otřásá mračným svým štítem, tě zplodil!
 Kde jsi ty a kde jsou muži dávných dob pocházející
po lidských rodech od samého Dia!
Jak zcela jiný - svět si až dodnes vypráví o tom -
byl Herakles! Mohutný bohatýr silný,
odvážné mysli, můj otec, pravé lví srdce!
Přitrhl se šesti koráby a pouze s hrstkou svých věrných
pro Laomedontovy hřebce,
a přece rozbořil Ilion a jeho ulice zpustly!
Ty jsi zbabělec pouhý a tvůj lid hyne!
Zdá se mi ostatně, že bys byl přišel až z lyckých polí
zbytečně na pomoc Trojským, i když byl
o něco statečnější!
Donutím tě už, abys proběhl Hádovou branou!"
Sarpedon, lycký vládce, mu odpovídal:
„Je pravda, že tvůj otec ztroskotal svátou Tróji,
pro pošetilost vládce Laomedonta.
Tomu, který mu prokázal dobro, vyspílal ještě
a hřebce, pro něž si zdaleka přišel, odepřel vydat.
Tebe však čeká z mé ruky zhouba a smrt,
uvědom si to! A ty, sražen mým kopím,
dáš mému jménu slavný zvuk a vládci divokých koní
v podsvětí - duši!“
Sarpedon skončil. Bohatýr Tlepolemos
pozvedl mžikem kopí jasanové.
A v tutéž chvíli zahvízdla oběma z rukou mohutná kopí.
Uprostřed hrdla byl zasažen sok Sarpedontův;
strašlivý hrot projel mu tělem a zrak mu zastřel šero.
Tlepolemos však odpůrce svého zasáhl do boku zleva
těžkým svým dřevcem. Hrot jeho vnikl až na kost
~ a božský otec Sarpedontův mohl již zdržet
^ jen smrt.
Tak Sarpedonta, Diova syna, odnáší družina jeho;
těžko jej vlečou, protože mohutný oštěp mu vězí
ze strany v boku. Nikdo z těch, kteří se shlukli,
 to nevidí však nebo si neuvědomuje,
že kopí třeba vytrhnout, aby bylo lze jít.
Všichni jen ve zmatku překážejí.
I Tlepolema již nesou Achajci kadeří utažených
z dosahu střel.
Vše to zřel Odysseus jasný,
jehož odvážná smělost nikdy se nezachvěla,
a srdce mu vzplálo lačností boje. Jal se uvažovat:
má pronásledovat syna hřmícího Dia
či ještě dalším Lyčanům urvati život? Nebylo však
určeno jasnému Odysseovi,
aby dorazil Diova syna kovovým hrotem.
A Pallas Athéna obrátila ho
tam, kde se Lyčané bili.
Tak Odysseus srazil Koirana, Chromia s Alastorem
a hned opět Halia, Alkandra, Prytanida
a konečně Noemona.
Byl by tak zahubil ještě mnoho statečných mužů
jasný Odysseus,
kdyby již nebyl řádění jeho zahlédl Hektor
se strašným chocholem, který se kymácel z přilby.
A už se blíží zmatkem těl v zářící zbroji -
a achajské řady obešel děs.
Spatřiv ho, usmál se Diův syn Sarpedon
a volal na něj umírajícím hlasem:
„Nenech mě, Priamův synu, tu ležet na bojišti
za kořist danajským houfům! Stůj při mně!
Ať mi unikne život až uvnitř hradeb ve vašem městě,
je-li mi souzeno, že se už nevrátím domů do vlasti své
^ a nepotěším se s ženou a s maličkým synkem!"
í Umlkl. Bohatýr Hektor
se strašným chocholem, který se kymácel z přilby,
neodpověděl a řítil se dál, protože nejdříve toužil
 argejská vojska zatlačit rychle a srazit je k zemi,
pokud jen možno.
Božského Sarpedonta, Diova syna, druzi už položili
pod rozložitý starý buk, strom Kronova syna,
jenž otřásá mračným svým štítem;
kopí javorové mu vytrhl z boku
silný Pelagon, věrný druh Sarpedontův.
Ztratil hned vědomí a zrak mu zastřelo šero;
počal však dýchat pravidelněji a vlahý západní vánek
vrátil zas život unavenému srdci.
Argejci, tísněni Areem po boku Hektora v krunýři těžkém,
k černým svým lodím se ještě na útěk neobraceli,
marně se probíjeli však plání.
Ustupovali zvolna, vědouce, že v trojských řadách
bojuje Ares.
Koho srazil hned zpočátku boje a koho až později
Hektor, Priamův syn, s Areem v kovové zbroji?
Theuthrata, Diova syna, Oresta, jezdce divokého,
a Oinomaa;
pak Trcha z Aitolie a Helena, syna Oinopova,
a Oresbia, jenž zářil svým pásem na nahém těle.
Byl z Hyly na jezeře, jež Kefissos tvoří v Boiotii,
kde bohatství hromadil před výpravou;
ostatně i jiní Boioťani tam žili
na statcích u jezera.
Když Hektora s Areem zřela Héra bělostných paží,
jak vraždí argejské syny v krvavé bitevní vřavě,
spěchala k Athéně a rychle šeptala hněvivá slova:
„Vítězná dcero Kronova syna, jenž otřásá mračným svým štítem,
~ marně jsme kdysi my dvě slíbily Menelaovi,
^ že vrátí se domů, vítěz nad pyšnou Trojí,
dopustíme-li, aby strašlivý Ares tak běsnil!
Nečekej na nic a chystej i ty už vražedný útok!“
 Řekla to sotva a Pallas plamenných zraků
poslechla rázem.
Héra, bohyně mocná, dcera velkého Krona,
zapřáhla zatím do vozu hřebce se zlatou čelenkou.
Hebe nasadila už kovová kola, vždy s osmi paprsky,
na osu kovovou.
Loukotě jejich z ryzího zlata jsou věčné a na nich tkví pevně
obruče měděné, div to všech divů!
Stříbrné čepy z obou stran září a křeslo,
jež drží řemeny stříbrné, zlaté,
nahoře končí dvojitým opěradlem.
Vpředu vybíhá z vozu stříbrná voj;
k jejímu konci připjala Hebe nádherné jho z ryzího zlata
a zlaté řemení krásné.
Héra přivedla sama pode jho neklidné hřebce,
lačna již boje a válečné vřavy.
Athéna, dcera Kronova syna, jenž otřásá mračným svým štítem,
spustila v otcově komnatě vzdušný svůj šat,
který se zachvíval v slunečním svitu
a který vlastníma rukama tkala,
připjala na božské tělo krunýř mračného Dia,
chopila se už zbraní a šla na bojiště.
Přes plece přehodila si strašný svůj štít
s třásněmi, jenž budí zsinalou hrůzu
a je ověnčen děsem křečovitým.
Tam Eddu zříš i Alke, hnusnou bohyni Joku,
tam hlavu Gorgony, netvora odporného,
tak hnusnou a strašnou, že děsí i Kronova syna,
jenž sám otřásá mračným svým štítem.
2* Na hlavu vsadila přilbu z ryzího zlata,
í která čtyřnásob chrání, s obrazy bojovníků
ze sta měst Athéniných.
Vstoupila do ohnivého vozu a po dřevci sáhla,
 mohutném, těžkém a pevném, kterým poráží řady nepřátel svých,
na něž ji popadl vztek, dceru velkého otce.
Héra se dotkla bičem svých koní a nebeské brány
samy se s rachotem rozletěly; ty spravují Hóry,
strážkyně Olympu a širých nebes,
jež stále rozevírají a opět stahují husté oblačné clony.
Takovou průrvou projely, pobízejíce své koně,
a zastihly Dia, jak sedí sám a sám na nejvyšším
z olympských štítů.
Héra bělostných paží srazila v letu spřežení své
a jala se pátravě volat na Dia, Kronova syna:
„Nemrzí tě už, otče, všecky ty krutosti,
jimiž krvavý Ares vraždí achajský lid,
velký a nádherný lid, drze a proti právu?
Je mi jich žel,
Kypris a Foibos, bůh s lukem stříbrným, které šílenství dráždí,
radují se však, protože jim není nic sváto!
Budeš se na mne hněvat, otče bohů a lidí,
jestliže ted poženu Area z bojiště s potupným smíchem?"
Zeus, vládce mračen, jí odpověděl:
„Pošli mu do cesty Palladu - Kořistnici;
ta už ví, jak ho zmučit a prohnat!"
Dořekl a Héra bělostných paží poslechla rady,
zapráskla bičem a hřebci zabrali prudce;
letěli mezi nebem a zemí, pod hvězdami.
A tam, kam do dáli dohlédne až mužův zrak se strážní věže
po temné hladině siného moře,
tam až jediným skokem doletí nebeští oři.
Když se tak ocitli v Troadě u soutoku obou řek,
p v místech, kde Simois pojí svůj proud s vlnami Skamandru,
2 stanula Héra bělostných paží se spřežením,
vypřáhla koně, zahalila je neproniknutelnou mlhou
a Simois postaral se jim o pastvu z nebeské ambrosie.
i
i

Bohyně blížily se již po zemi, jako dvě bělostné holubice,

planouce touhou přispět achajským bojovníkům.
Když došly až tam, kde stáli nej statečnější
shluknuti kolem Diomeda, silného jezdce, divokého,
muž na muže přimknut,
jako lvi, kteří se rvou o kus masa, či divocí kanci zběsilé síly,
zastavila se i Héra bělostných paží
a jala se volat v podobě Sentora, který kovovým hlasem
dovedl vykřiknout na tábor jako padesát mužů:
„Hanba vám, Argejci, zbabělí krasavci prázdní!
Dokud do bitvy chodil po vašem boku Achilleus božského rodu,
neodvážili se Trojští z brány Dardanových
ze strachu před Achilleovým kopím!
Dnes vás už tísní u lodí širokých boků,
daleko od vlastních bran!“
Vykřikla a hned vznítila novou smělost a sílu
ve všech bojovnících.
K synu Tydeovu přistoupila však
Athéna plamenných zraků; vládce Diomedes
stál u spřežení a chladil si právě krvavé rány
po střelách Pandarových. Pod těžkým řemenem štítu
pálil ho pot a zmučená ruka mu zemdlela;
nadzdvihl řemen a setřel černou krev z rány.
V tu chvíli bohyně chopila spřežení za uzdu a řekla:
„Tak tedy Tydeus přivedl na svět bezmocné děcko,
jež se mu podobá jen zcela málo! Tydeus byl malý a sporý,
byl to však bohatýr. I tehdy, když jsem mu zakázala
bít se, popustit uzdu své vášni, když přišel do Théb
jediný z Achajů jako vyslanec na Kadmův dvůr!
2* Radila jsem mu, aby se těšil v paláci z hodů,
5 on však, věren své odvaze dávné, vyzval rod Kadmův
k zápasům a byl vítězem ve všech!
A proč? Protože Athéna stála po jeho boku.
 I s tebou jsem, Diomede, i tebe chráním a radím ti dobře:
s veselou myslí se znovu pusť s Trojany v zápas!
Paže tvé zemdlely už námahou krutého boje,
či tebe teď souží a zbavil tě síly - pouhý strach?
Pak nejsi opravdu Tydeův syn, vnuk Oinea odvážného!"
Smělý Diomedes vzhlédl a pak se ozval:
„Znám tě, bohyně, dcero toho, jenž otřásá mračným svým štítem!
Proto se rovnou beze lsti doznám.
Bázeň či lenost mě neoslabily, myslím však ještě
na rady, kterés mi dala.
Zakázal as mi stavět se v boji na odpor bohům;
jen Afroditu, dceru Kronova syna, mohl jsem zranit
kovovým hrotem, jestliže do bitvy přijde.
Proto jen ustupuji, - já couvám, rozumíš, já! -
a všem svým Argejcům kázal jsem srazit se kolem,
protože vidím, jak Ares bojištěm kráčí!"
Athéna plamenných zraků mu odpověděla:
„Diomede, Tydeův synu, miláčku můj!
Neboj se Area, neboj se nikoho z nesmrtelných!
Athéna stojí ti po boku, věř! Skoč na vůz a pusť
spřežení své tváří v tvář Areovi!
Útoku jeho nesmíš se lekat, a až se přiblížíš k němu,
zraň ho svým oštěpem,
chlapa, jenž přebíhá od jedněch k druhým!
Teprve nedávno přísahal slavně Héře i mně,
že bude bojovat proti Trojanům, pomáhat Argejským v boji -
ted o nich neví a rve se na trojské straně!"
Zmlkla a Sthenela srazila s vozu na pevnou půdu,
rukou ho zadržela a Sthenelos seskočil na zem.
5* Sedadlo po boku Diomedově zaujala však Athéna sama;
2 bukové nápravy zasténaly, jak bohyně strašná
a z mužů nejsilnější je zatížili.
Bič a otěže drží Pallas Athéna a stáčí
spřežení tváří v tvář Areovi.
 Perifas, obr, byl jím usmrcen právě,
nejlepší z Aitolských, nádherný syn Ochesiův.
Krvavý Ares urval mu život, Athéna skryla se však jeho zrakům
pod Hádovou přilbou.
Když spatřil Ares běsnící v argejských řadách
syna Tydeova,
nechal Perifata obra, kde smrtelnou ranou
jej života zbavil, a vyšel vstříc Diomedovi, prudkému jezdci.
Když se druh druhu na dostřel šípu přiblížili,
napřáhl Ares přes jho a oprati kovový oštěp,
dychtě Diomedovi urvati život.
Athéna plamenných zraků oštěp zachytila,
odrazila jej, sedíc, a oštěp odlétl na zem.
Ted se jal útočit sám Diomedes, který v bitvách překřičel všecky,
kovovým kopím a Pallas Athéna
zarazila je do slabin sokovi jeho,
hluboko do pasu pod pláty zbroje,
tam ho zasáhl, rozřízl nádherné tělo a kopí
vytrhl opět
Zařval kovový Ares, jako když devět či deset tisíc
mohutných mužů zaryčí v bitevní vřavě,
šílených Areem samým.
A davy Achajů a trojské davy prolétl úzkostný děs:
tak řve jen Ares, nenasytný bůh války!
Jako když z mračen se rozšíří náhle
noční tma o polednách,
když se přižene bouře po dusných vedrech,
tak se ukázal Ares, hrozný bůh války, Diomedovi,
jak stoupal k širému nebi zahalen v mraky.
o Dostihl širého Olympu, sídla nebeských bohů,
5 sklesl zachmuřen po boku Kronova syna a ukazuje
na božskou krev, jež kapala z rány,
propukl v nářek a křičel:
 „Ty se nezlobíš, otče, když vidíš ukrutnost jejich?
My bozi trpíme do nekonečna, nejhorší vždycky,
jsme jak vlk na vlka na sebe, jen z lásky k lidem.
A všichni vlastně rveme se s tebou;
tys otcem šílené, která jen myslí se zrůdnou rozkoší
na zločiny. My ostatní bozi, kolik nás žije
na olympských štítech, všichni jsme poslušní,
všichni jsme oddáni tobě; jenom ji neztrestáš za nic,
slovem či skutkem, všecko jí odpustíš -
proto snad, žes ji sám zrodil!
I Diomeda, smělého syna Tydeova,
teď poštvala, aby se zběsile bil - s námi, věčnými bohy.
Sotvaže zranil Kypridu na nahé paži, útočil na ni,
jako běs řítil se na mne - on člověk!
Jen útěk mě spasil; sice bych byl
snad ještě dlouho se trápil na kupách mrtvol
anebo krvácel marně z nesčetných ran!“
Chmurně se zahleděl na něj Zeus, vládce mračen, a řekl:
„Neskuč mi tolik! Ty, který přebíháš od jedněch k druhým!
Tebe mám ze všech olympských bohů nejméně rád, to víš! Libuješ si jen
ve rvačkách, svárech a jatkách!
Neklidnou povahu, kterou si škodíš, máš po své matce,
Héře;
tu přece nezkrotím ani já rozumnou řečí.
A proto myslím, že pouze ona ti způsobila tvůj žal.
Nesnesu však už pohled na tvoje muka,
vždyť jsi můj syn a matka tě zrodila ze mne.
Kdyby tě byl však jiný bůh zplodil, tebe, původce bídy,
byl bych ti dávno hlouběji ustlal než synům Uranovým!"
^ Tak pravil Zeus a rozkázal Paieonovi,
IA
^ aby vyléčil Area. Paieon potřel krvavou ránu
hojivou mastí a uzdravil ho; byl nesmrtelný.
Jako když nad sníh bělejší mléko se sráží,
když ukápneš do jeho pěny fíkové šťávy,
 ač před okamžikem teklo jak voda, zamícháš je a houstne,
tak se počala hojit Areova rána.
Hebe ho vykoupala a zakryla ho nádherným rouchem;
usedl Ares, cítě se mocnějším opět, po boku Kronova syna.
Do sídla Diova navrátily se i Héra,
opora Argejců, i jejich štít, alalakomenská Athéna,
zkrotivše vraha Area, který dáví statečné muže.

CM
in
 6. V Tróji

Achajské a trojské davy bily se samy.

Kolikrát vyrazil boj vpřed a zas vzad
na pláni mezi vlnami simoisskými a xanthosským proudem!
Aias, syn Telamonův a opora Achajů, rozrazil první
ilijské řady a ulevil druhům,
když zabil nejodvážnějšího z Thráků,
Akama, syna Eusorova, ušlechtilého a statečného.
Zasáhl vrchol přilby s chocholem hustým
a rozrazil čelo; kovový hrot do lebky vnikl
a šero Thrákovi zastřelo zraky.
Pak srazil Diomedes, který v bitvách překřičel davy,
Axyla, syna Theutratova,
který žil v nádherné Arisbě a býval zámožný muž.
Lidé měli ho rádi; bydlel u samé cesty
a každého pohostil rád. Nikdo z těch všech
nemohl odvrátit však od něho zhoubu a smrt,
postavit se ted před něj. Nemohl. Tydeův syn
srazil je oba, Axyla i Kaslesia,
druha, který mu byl tehdy vozatajem;
oba sestoupili tak mezi podsvětní stíny.
Bohatýr Euryalos zasáhl Ofeltia a Dresa,
pak vyšel muž proti muži vstříc Aisepovi a Pedasovi,
jež nymfa Abarbarea Bukolionovi dala.
Bukolion byl prvorozeným synem jasného Laomedonta,
matka jeho jej však jen tajně porodila.
Miloval, když pásl ovce, nymfu a ta mu pak dala
^ dvojčata, syny.
IA
Syn Mekisteův toho dne vyrval urostlým tělům
sílu a vládu a s plecí stáhl jim zbroj.
Padl i Astyalos Polypoitovým mečem,
Pidytes, perkosský bojovník, kovovým kopím Odysseovým,
 Aretaon pak Teukrovou rukou.
Antilochos zbavil Ablera života zářícím oštěpem
a vládce lidu Agamemnon Elata bohatýra;
v Pedasu bydlel na břehu proudů satnioeiských.
Leitos, bohatýr, srazil Fylaka na útěku
a Melanthios se skácel zasažen Eurypylem.
Adrasta dostal živého sám Menelaos,
který v bitevní vřavě překřičel všecky.
Koně se splašili, cválali plání,
uvízli ve větvích tamaryškových;
utrhli voj a pádili sami do městských bran,
kam všecka splašená spřežení prchla.
Zřítil se s vozu a spadl přes kolo do prachu na tvář.
Atreův syn Menelaos přistoupil k němu
s kopím, jež vrhalo daleký stín.
Zaúpěl Adrastos, kolena objal a prosil:
„Živ mě, Atreův synu! Vezmi si výkupné, jaké jen chceš!
Kolik pokladů má otec v paláci, otec má všeho,
mědi a neméně zlata a železa přeumně kovaného!
Ze všeho toho ti rád výkupné pošle,
jaké si určíš, uslyší-li jen, že ještě žiji
na černých achajských lodích!"
Zmlkl a pohnul svědomím v nitru Menelaově.
Již ho chtěl odevzdat druhům,
aby ho odvedli k rychlým achajským lodím,
když přiskočil Agamemnon a jal se mu spílat:
„Holoubku, jak to, že se tak o ně najednou staráš?
To se ví, tobě prokázali už doma dost přátelství
krasavci z Troje!
Nikdo z nich nesmí ujít strašnému osudu svému
S a našim rukám, byť by to byl teprve chlapec
v mateřském lůně; ani ten nesmí uniknout smrti!
Všecko, co živé v Iliu dýchá, zaniknout musí,
bez hrobu, beze stopy!"
 Bohatýr varoval tak bratra a změnil
úmysl jeho, protože vyslovil pravdu.
Odrazil Adrasta rukou. A Agamemnon, vládce lidu,
vnořil mu do slabin kopí. Adrastos zvrátil se naznak
a Atreúv syn šlápl mu na prsa nohou;
pak vytrhl kopí jasanové.
V tu chvíli Nestor Argejce vyzval mohutným hlasem:
„Přátelé, danajští hrdinové a druzi Areovi!
Ať nikdo z vás nemyslí pouze na tučnou kořist,
aby co možná nejvíce zbroje dovlékl k lodím,
a neopozdí se až příliš na bojišti!
Snažme se nejdřív jen zbíjet nepřátelské řady,
potom si svlékejte padlé na pláni, jak se vám zachce!"
Umlkl a ve všech roznítil novou smělost a sílu.
Trojani, tísněni náhle Achají,
byli by prchli až za městské hradby ze zbabělosti,
kdyby v tu chvíli nebyl vykřikl Helenos, Priamův syn,
věštící z letu ptáků, na Aineiu a na bratra Hektora:
„Slyšte mě, Aineio, Hektore! Na vás
leží teď všecka tíha trojského a také lyckého zápasu,
protože vy dva jste z nás nejlepší v radě i v boji.
Stůjte a držte zbrojný lid, aby nevnikl do bran, -
valí se odevšad - dříve než doběhne s nářkem v náruč
splašených žen, pro posměch nepříteli!
Až je zas všecky strhnete do boje, znovu je sešikujete,
bijte se směle s Danajci znovu,
i když jste unaveni! Jde o naše bytí!
Hektore, ty se vrať do města k matce a vyřiď,
aby šla s trojskými paními na hrad, do chrámu Athény,
5* bohyně planoucích zraků;
ať odemkne klíčem vrata svátého domu a roucho,
jež najde v paláci největší, nejkrásnější
a srdci jejímu nejmilejší, položí na klín
Athéně, bohyni pletenců krásných, a slíbí, že obětuje
 v chrámové síni dvanáct jalůvek ročních,
které jha dosud nepoznaly,
i
slituje-li se bohyně nad městem, ženami trojskými
i a dětmi maličkými a zbaví Ilion svaté
syna Tydeova,
který je příčinou útěku našich,
: který zběsile vrhá své kopí
i
: a který je nejodvážnější ze všech Achajů!
Tak jsme se nebáli nikdy, když danajská vojska
vedl Achilleus, o němž se říká, že je syn bohyně.
Tydeův syn řádí jak běs; silou se s ním
nikdo nemůže rovnat!"
Helenos domluvil a Hektor poslechl bratra.
Svezl se rychle ve zbroji s vozu na pevnou zemi;
proběhl vojskem, mávaje hroty svých dřevců,
pobízel k boji a probudil znovu krvavou řež.
Obrátili se a znovu postupovali proti achajským řadám;
danajští bojovníci se stáhli a přestali vraždit,
protože mysleli, že zas nějaký bůh z nebeských výšin
Trojanům na pomoc přišel; tak náhle se Trojští
zastavili.
Hektor vykřikl mohutným hlasem:
„Trojané odvážní i naši spojenci urození,
jste muži a myslete jen, přátelé, jak ted obnovit útok!
Já sám doběhnu zatím do města vyřídit ženám a starcům,
aby se modlili a bohům přivedli oběti svaté
na usmířenou!"
Vykřikl a pádil k městu, Hektor s vlající přilbou;
o kotníky a šíji popleskávala mu temná obruba kůže,
2* jež vlála s okraje štítu.
m
Glaukos, syn Hippolochův, a Tydeův syn
stanuli lačni nového boje uprostřed obou vojsk.
Když byli oba na dostřel šípu,
jal se volatí první Diomedes, který v bitvách překřičel davy:
 „Kdo jsi ty, muži, z kterého rodu smrtelného?
Nespatřil jsem tě v předešlých bitvách -
a ted jsi najednou ze všech nejodvážnější
a stojíš s oštěpem napřaženým tváří v tvář mně\
Se mnou se setkávají jen synové nešťastných otců.
Jsi-li však bůh, který slétl s nebeských výšin,
nechce se mi ted bít s nadzemskou silou!
Ani Lykurgos, odvážný Dryasův syn, nebyl živ dlouho,
když poštval na sebe nebeskou moc.
Vyslídil Dionýsovy chůvy šílené vínem
na svátém pohoří Nysu; zahodily své thyrsy,
když Lykurgos odvážný
počal je štváti svým bodcem. Sám Dionýsos
prchl a skočil do mořských vln, kde ho Thetis
ukryla ve vlastním klíně, vylekaného
úzkostí z hrozeb smrtelníkových.
Tím jen si znepřátelil všecky blažené bohy
a Zeus, Kronův syn, pak zbavil ho zraku.
Lykurgos nežil již dlouho,
byl všemi nesmrtelnými nenáviděn.
Proto se mi ted nechce biti se s bohy.
Jsi-li jen člověk, který se živí plody svých polí,
přibliž se ke mně, aby tě mohl dřív zasáhnout osud!“
A Hippolochův syn odpovídal:
„Tydeův odvážný synu, proč se ptáš ted na můj rod?
Lidský rod a jeho osud,
toť jako život listí, jež smete podzimní vítr
a které zplodí zas rašící les, když vrátí se jaro.
Takový je osud rodu člověkova:
^ přichází jeden a zaniká druhý.
Ale když toužíš uslyšet o mém rodu,
který tolik lidí zná dobře —
víš, kde je Efyra v Argu rodícím hřebce?
Tam před časy žil Sisyfos, nejúskočnější ze smrtelníků,
 Sisyfos, Aiolův syn, a ten zplodil Glauka;
Glaukos pak zplodil sličného Bellerofonta,
kterému bohové dali krásu i mužnou sílu.
Proitos však zanevřel na něj a vypudil ze země
Bellerofonta.
Měl více vlivu u Argejských; sám Zeus mu ho dal.
Proitovu ženu, Anteiu božského rodu
mučila totiž k Bellerofontovi tajná láska a touha
a Bellerofontes, mužný a přímý, jí nechtěl po vůli být.
Vymyslela si lež a řekla Proitovi králi:
,Zemřeš - nebo zab sám Bellerofonta!
Chtěl mě znásilnit, zvíře, já se však ubránila.*
To řekla a krále zachvátil divoký hněv,
když slyšel tu lež. Nezavraždil jej, toho se děsil,
do Lykie však poslal a dal mu znamení zániku
napsaná na destičce,
výzvu, aby byl ubit, a tu měl ukázat královu tchánovi.
Do Lykie však bozi kráčeli s ním.
Když přišel v Lykii na břehy Xanthu,
přijal ho přátelsky kníže široké lycké země,
devět dní u sebe hostil a devět býčků obětoval.
Východ se rděl již desátým jitrem,
když se ho jal vyptávat a žádal na něm
znamení, jež mu svěřil zeť Proitos.
Spatřiv zeťova znamení zkázy,
kázal mu nejdříve zabít netvora Chimairu,
jež byla původu nelidského, ne z rodičů přirozených:
zepředu lev, uprostřed koza, konečně ještěr
a která chrlila plameny děsné.
2* A on ji zabil, poslušen příkazů božích.
2 Za druhé podstoupil zápas se Solymskými,
odvážným lidem,
nejtvrdší zápas, který kdy bojoval se smrtelníky.
 Za třetí porazil vojsko Amazon, které se bily jak chlapi.
Když se z výpravy vracel, čekala na něho zas nová lest:
kníže postavil nejodvážnější muže z Lykie širé,
aby číhali na něj. Ti se však nikdy už nevrátili;
protože všecky je sklál statečný Bellerofontes.
Když kníže poznal, že bohatýr ten je božského rodu,
zdržel ho u sebe, dal mu vlastní svou dceru
a ještě polovic království k tomu.
Lyčani přidali nejlepší půdu a na ní pole a sady,
aby ji sám pro sebe obdělával.
A choť mu porodila tři děti, čackému Bellerofontovi:
Isandra, Hippolocha a Laodamei.
Laodameia obtěžkala pak se samým Diem, dárcem vší rady,
a porodila mu Sarpedonta, božského reka v kovové zbroji.
Když se i Bellerofontes zošklivil nesmrtelným,
bloudil sám bez průvodu v aleiských stepích,
sžíral se zoufalým hořem a bál se lidí;
syna Isandra mu zabil nenasytný bůh války
v potyčce se Solymskými, pověstným lidem,
dceru mu zasáhla ze svého zlatého vozu
ve zlosti Artemis.
A synem Hippolochovým jsem, Diomede, já sám!
Toť tedy rod můj. Otec mě poslal sem k Tróji a uložil mi,
abych vždycky byl první a všude předběhl dav,
abych nezahanbil své předky, svůj rod,
který byl nejlepší v Efyru a pak v Lykii širé.
A z takového rodu a takových předků, jimiž se pochlubit mohu,
pocházím já!“
Skončil. A Diomedes, který v bitvách překřičel davy,
se zaradoval.
2 Zabodl oštěp do země, jejíž plody jsou požehnáním,
a jal se přátelsky hovořit k synovi Hippolochovu,
pastýři lyckého lidu:
 „Ale pak vlastně jsi po dávných předcích můj přítel!
Vznešený Oineus hostil již dříve Bellerofonta
dvacet dní v paláci. A oba spolu i dary vyměnili!
Oineus dal tehdy příteli svému pás purpurový
a Bellerofontes zas jemu dvojité měsidlo zlaté;
zanechal jsem je ted v paláci.
Na Tydea se nepamatuji; otec mi zemřel,
když jsem byl chlapec
a smrt řádila u Théb v achajských řadách.
Jsem tedy pro tebe v Argu přítelem pohostinným,
ty v Lykii pro mne, zanese-li tě tam osud.
Nezkrižme proto v bitevní vřavě své dřevce!
Kolik z Trojanů a z jejich spojenců urozených
mohu sklát kopím, dopřejí-li mi bozi zasáhnout je,
a kolik, podaří-li se zas tobě, můžeš pobiti z našich!
Vyměňme si ted zbraně, ať muži kolem
vidí, že jsme už po předcích dávnými druhy!"
Domluvili se, skočili s vozů,
ruce si stiskli a přísahali si znovu přátelství věrné.
A tehdy Zeus, Kronův syn, zaslepil Glauka,
že synu Tydeovu dal zlatou zbraň za železnou,
jako by dával sto býků vlastních za cizích devět.
A Hektor doběhl zatím ke skaiské bráně a k starému buku;
ženy a dcery trojské jej rázem obklopily
a vyptávaly se na syny, milence, bratry a muže.
Vyzval je, aby se modlily k bohům;
kolik jich očekávalo již hoře!
Pak dorazil k paláci Priamovu,
jejž svíraly ze všech stran síně s hladkými sloupy,
g* Uvnitř bys byl proběhl řadou
v- komnat z mramoru hlazeného;
v padesáti z nich spali s řádnými ženami svými
synové Priamovi. Naproti přes dvůr,
 v přízemních dvanácti jizbách z mramoru za sebou v řadě
bydlely dcery;
tam spali po boku cudných svých žen
královi zeťové.
A hle, již vychází královna-matka vstříc Hektorovi!
Jde s nejkrásnější svou dcerou, Laodikou.
Tiskne mu ruku a počne hovořit chvatně:
„Proč přicházíš, synu, a proč jsi opustil krvavou řež?
Jistě dolehli krůtě na naše vojsko
strašní ti Achajové, bojují o město
a tebe hnalo to do městských bran,
abys tu z ilijských hradeb pozvedl k Diovi paže.
Počkej, donesu vína, sladšího nad lesní med,
ať obětuješ Diovi nejdřív, pak ostatním bohům,
a budeš-li chtít, sám se posilníš douškem!
Víno vrátí hned sílu unavenému ■;

a tys přece unaven bojem za celý rod!“

Odpověděl jí Hektor s vlající přilbou:
„Nenos mi, vznešená matko, víno na posilněnou!
Zemdlel bych možná a zapomněl zcela,
že je třeba se bít.
A pak se neosměluji Diovi obětovat
s rukama nečistýma. Kronovu synovi v oblacích mračných
nemá se blížiti nikdo krví a prachem bojiště zbrocen.
Jdi do chrámu Pallady-Kořistnice ty sama
v průvodu ilijských žen s obětním nářadím,
a roucho, jež se ti bude zdát v paláci nejkrásnější,
největší a které je tvému srdci i nejmilejší,
to polož na klín Athéně, bohyni pletenců krásných,
~ a slib jí, že obětuješ v chrámové síni
(O
dvanáct jalůvek ročních, které jha nepoznaly,
slituje-li se bohyně nad městem, ženami trojskými a dětmi maličkými
a zbaví se Ilion svaté syna Tydeova,
 který je příčinou útěku našich
a který zběsile vrhá své kopí!
Jdi tedy, matko, do chrámu Pallady-Kořistnice,
já půjdu zavolat Parida, bude-li dbát mého hlasu.
Kéž ho pohltí raději země!
Olympský vládce stvořil ho Trojanům i králi Priamovi
a celému rodu jen k hoři!
Uvidím-li ho sestupovat v Hádovu říši,
zapomenu snad vší naší bídy!"
Domluvil. Odešla do paláce a volala na otrokyně;
rozeběhly se po všech ilijských paních.
Královna vešla do vonné jizby, v níž měla složena roucha,
tkaniva nádherných barev, práce sidonských žen,
jež vznešený Paris přivezl sám
ze Sidonu, když brázdil s Helenou daleké moře.
Jedno z nich vybrala Hekabe pro Athénu;
největší, nejnádhernějších barev.
Zářilo jako planoucí hvězda a leželo pod ostatními.
Vzala je, již spěchala z domu. Za ní ilijské matky.
Když došly na hrad ke chrámu Athéninu,
otevřela jim vrata líbezná Theano, dcera Kisseova,
jež byla ženou Antenorovou; Trojští ji určili kněžkou
Pallas Athéně.
Ženy pozvedly paže a zaúpěly.
Líbezná Theano vzala nádherné roucho,
položila na klín Athény, bohyně pletenců krásných,
zalkala a pak se jala vzývat dceru mocného Dia:
„Vznešená Athéno, jež chráníš Tróji,
zlom již konečně oštěp Diomedův,
ať padne na vlastní tvář před skaiskou branou,
* abychom mohly ti v chrámu obětovat
dvanáct jalůvek ročních, které jha nepoznaly,
slituješ-li se, bohyně, nad městem Trojí,
nad ženami a dětmi maličkými!"
 Tak se modlila kněžka, Pallas Athéna ji však nevyslyšela.
Zatímco úpěly ženy k dceři mocného Dia,
prodíral se už Hektor k paláci Paridovu,
který si postavil Paris s nejpřednějšími mistry,
kolik jichž žilo jen v hrudnaté Tróji.
Zbudovali mu hodovní síň, ženskou síň a uvnitř dvůr
na ilijském hradě, v sousedství paláce Priamova
a Hektorova.
Hektor, kterého miloval Zeus, vešel dovnitř.
Pravice svírala kopí měřící jedenáct loktů;
na horním konci zářil kovový hrot,
jejž svírala obroučka zlatá.
Parida zastihl v ženské síni, jak čistil
nádhernou zbroj, zkoušel si krunýř a štít
a napínal luk.
Argejská Helena seděla uprostřed žen
a pobízela je k práci.
Hektor se jal spílat Paridovi a vyřkl vztekle:
„Ty blázne, co myslíš tím, že jsi uražen?
Venku mřou muži pod strmou zdí za naše město
a jen kvůli tobě sevřel boj Tróji a bičuje sluch
válečný ryk.
A ty si troufáš jiného kárat, kdo se ted bije
za tebe o každou píď? Vyskoč, než nepřítel sežehne město!"
Paris, který byl krásný jak bůh, mu odpověděl:
„Hektore, mluvil jsi dobře a kárals mě právem.
Proto ti odpovím přímo; slyš mě, rozmysli si,
co řeknu.
Ne z hněvu a z nevraživosti na Trojské sedím tu v jizbě.
~ Chtěl jsem žít jen svému hoři.
(O
^ Právě teď mě má žena svou řečí přemluvila
a dodala novou chuť k boji; ostatně i mně se zdá,
rozumíš, i mně, že je to nejlepší cesta.
 A co je vlastně vítězství ve chlapské řeži?
Chvilenku počkej, jen co si obléknu zbroj -
nebo jdi napřed, přijdu hned za tebou, dohoním tě už!“
Umlkl. Na prahu stál Hektor s vlající přilbou
a mlčel.
Teprve Helena promluvila a řekla s úsměvem na rtech:
„Švagře - jsem zlá a odporná žena, jak psice.
Kdyby mě raději byla toho dne, kdy mě zrodila matka,
strašlivá bouře urvala na horské pláně
či srazila do vln burácejícího moře
a spláchla - takové věci se staly!
Jestliže bozi však jednou tolik zla zplodili,
kdyby mě byl unesl alespoň muž,
který by cítil hanbu, když lidé si šeptají o něm!
Ten zde nemá snad srdce jak chlap a nebude nikdy už mít,
Pojd však dál, švagře - a sedni do křesla!
Vím, že tě souží myšlenka na mne,
čubku, a na hnusný Paridův čin. Zeus nás potrestal oba
tím, že si budou i příští lidé zpívati o nás!“
Hektor s vlající přilbou jí odpověděl:
„Nechtěj, abych si sedl, i když mě upřímně zveš.
Nemohu prostě. Srdce mě žene k ilijským řadám,
které si stýskají, že nejsem u nich.
Pobídni toho zde, ostatně ať se snaží sám,
aby mě dohonil, než vyjdu z brány!
Zaběhnu domů, spatřit svou čeled, ženu a chlapce maličkého.
Vždyť člověk neví, zda se k nim vrátí,
nezhubí-li ho bozi danajskou rukou!"
Domluvil a spěchal z jizby. Hektor s vlající přilbou
^ doběhl k svému domu, který se tyčil
2 ze shluku budov palácových.
Nezastihl však choť svou bělostných paží;
na věži stála se synkem, s chůvou, v nádherném šatě,
a slzy smáčely tváře, jak štkala.
 Když Hektor nenašel doma krásnou svou ženu,
vykročil na zápraží a zavolal na nevolnice:
„Děvčata, rychle povězte pravdu!
Kam šla má žena bělostných paží?
Odešla k mužovým sestrám, hrdým ženám svých švagrů,
či šla i Andromache do chrámu Athénina,
usmířit s trojskými ženami bohyni strašnou?"
Čilá hospodyně se jala mu vysvětlovat:
„Hektore, jen proto, že jsi rozkázal povědět pravdu.
Nešla k mužovým sestrám, k hrdým ženám svých švagrů,
neodešla však také do chrámu Athénina
usmířit s trojskými ženami bohyni strašnou,
na věž ilijských hradeb vystoupila,
protože zaslechla, že je zle Trojanům
a že už Achajci zvítězili.
Běžela v šíleném chvatu na městské hradby
jak smyslů zbavena a chůva nesla hošíka za ní."
Ztichla. A Hektor se řítil z paláce
cestou, jíž předtím běžela ona,
proběhl ulicemi,
do nichž padaly z obou stran stíny vysokých paláců strmých,
a když se dostal až ke skaiské bráně,
kterou chtěl vyrazit na bojiště,
stanula před ním bez dechu Andromache,
dcera hrdiny Eetiona.
Eetion žil pod lesnatým Plakem,
žil v plackých Thébách a vládl Kiličanům;
jeho jedinou dceru si odvedl Hektor v kovové zbroji.
Ted se s ní setkal!
m Za ní se blížila chůva v náruči s chlapcem,
(O
^ útlým a vesele žvatlajícím,
synkem Hektorovým, pěkným jak hvězdička něžná.
Hektor jej nazval Skamandrios, ostatní říkali mu však
Astyanax; vždyť v Hektorovi jen byla ilijská spása!
 Stanul a pozoroval s tichým úsměvem hocha.
Andromache se přiblížila však v slzách,
stiskla mu ruku a zašeptala:
„Ty zlý, tebe tvá smělost zahubí ještě!
A nikdy nepomyslíš na své maličké dítě
a na mne nešťastnou, brzy již vdovu po Hektorovi,
až tě zabijí při smělé zteči Danaové.
pro mne by to bylo lépe, kdyby mě kryla máť země,
mám-li tě ztratit; útěcha žádná a nikdo
nezbude mi už, vženeš-li se ty sám do vlastní zkázy!
Nic nežli hoře, vždyť nemám otce ani matku.
Otce mi zabil jasný Achilleus.
Théby, kilické Théby, nádherné město s pyšnými branami,
rozbořil a vládce Eetiona sám zabil.
Nesvlékl ho však z královské zbroje, zděsil se toho,
spálil ho i s jeho tepanou zbrojí,
mohylu navršil a horské nymfy, dcery Kronova syna
otřásajícího mračným svým štítem,
na hrobě jilmy mu zasadily.

1 Se sedmi bratry jsem doma vyrůstala;

odešli v jediném dni v Hádovu říši.
Všecky je zavraždil běžec Achilleus, přepadnul je
u bílých ovcí a u přežvykujících krav.
Matku, která se stala jedinou vládkyní pod lesnatým Plakem,
přivedl k trojským hradbám s ostatní kořistí.
Vydal ji za výkupné, jež těžko bylo by změřit,
matka však zemřela brzy v otcově paláci
střelou Artemidinou.
Tys mi, Hektore, ted otcem i matkou,
2* bratrem i jediným mužem.
* Slituj se nade mnou, zůstaň tu s námi na strážné věži
a nečiň z dítěte sirotka a z ženy vdovu!
Postav posádku městskou na hradby, kde stojí fíkovník starý;
město je tam nejdostupnější a jeho zdi jsou nedostatečně kryty.
 Třikrát se pokusili již Achajci ztéci tam hradby,
Aianti oba s pověstným Idomeneem,
se syny Atreovými a smělým synem Tydeovým,
ať už jim o místě tom pověděl zkušený věštec,
či ať jen štváni vlastním pudem.“
Na to jí odpověděl Hektor s vlající přilbou:
„Myslíš, že mne to netrápí všecko, má drahá?
Bál bych se však Trojanů a jejich žen,
které za sebou po zemi vlečou svá roucha,
jestliže bych ted jako zbabělec sprostý zdržel se boje.
Svědomí samo mi brání.
Bil jsem se dosud poctivě mezi nejpřednějšími
s ilijským lidem za čest své rodiny
a za vlastní čest.
Tolik však vím a marně se bráním myšlence té:
blíží se den, kdy svaté Ilion padne,
zahyne Priamos a všechen lid slavného vrhače kopí.
Není mi však tolik žel osudu trojského lidu,
ani všech útrap Hekaby, matky mé, ani Priama vládce,
ani všech bratří - bohatýrů, jež do prachu srazí
nepřítel - jako je mi žel tebe,
až tě Achajec v kovové zbroji povleče zoufalou
do otroctví,
až budeš v Argu na cizím stavu tkát cizím
a vodu až budeš nosit z pramene hypereiského
či z pramene messeiského
s odporem, ale uštvána tíhou nutnosti kruté,
a lidé budou si na tebe, otrokyni, pak ukazovat.
,Toť žena Hektorova, toho, co nejodvážněji se bil
p z Trojanů všech, divokých jezdců, když jsme už ztekli
5 ilijský hrad!*
Budou si ukazovat a znovu rozjitří bol tvůj
pro ztrátu muže, který jediný mohl zbavit tě nevolnictví!
 Budu-li zatím však bez ducha pod zemí ležet,
dřív než tvůj zoufalý výkřik a svist
otrokářova biče bude mi moci zalehnout v sluch
Nedořekl a sklonil se k synkovi svému,
zářící Hektor,
dítě se přitisklo však s výkřikem k chůvě nádherně přepásané
a otce se poděsilo; bál se kovové zbroje
a hlavně koňského ohonu na přilbě,
který se nad chlapcem hrozivě kýval.
Zasmál se otec i matka a zářící Hektor
sňal rychle s hlavy vysokou přilbu a položil na zem;
slunce si hrálo v paprscích jejích,
Hektor vzal sám na ruku chlapce,
zlíbal ho a zvolal k Diovi Otci a k ostatním bohům;
„Die a všichni ostatní bozi, dejte, ať tento můj syn
doroste a bude jak já, v Troadě první,
silný a statečný, a bude Iliu vládnout!
Ať lidé říkají; Syn ten je větší než otec!
až jednou se vrátí s kořistí z války, s krvavou zbrojí
padlého soka, a jeho matka se rozzáří štěstím!"
Umlkl. Položil synka v náruč své choti
a ta ho přitiskla k vonícím prsům,
usmívajíc se a slzíc. Hektor se zahleděl s lítostí na ni,
pohladil ženu a řekl;
„Duše má, nermuť se zbytečně pro mne!
Nikdo mě nepošle v Hádovu říši, nebude-li to osud;
nikdo však ze smrtelníků neušel sudbě,
kdo se kdy narodil z matky, zbabělec jako odvážný muž.
Jdi domů a starej se o ženské dílo,
jj* roucha a tkaniva jemná a otrokyně
2 žeň po jejich práci! Válka je starostí mužů,
všech mužů a ze všech ilijských synů nejdříve má!"
Domluvil Hektor, pak ze země zvedl přilbu s chocholem koňským.
Choť jeho se vracela domů, ohlížela se a štkala.
 Za chvilku byla v nádherném paláci Hektorově.
Otrokyně tam klečely v jediném houfu a sotva vešla,
zaúpěly.
Lkaly tak pro Hektora, ač dosud byl živ v paláci jeho:
tušily, že se už nevrátí nikdy z bitevní vřavy,
že nikdy neunikne vraždícím rukám nepřátel.
A zatím Paris nemeškal ve strmém paláci,
vyběhl v jasné, zářící zbroji a řítil se městem.
Jako když hřebec, který stál dlouho u plných žlabů,
zpřetrhá ohlávku a kluše do polí zvonivým cvalem
tam, kde ví, že je brod uprostřed bystře letící řeky,
hlavu pozvedl hrdě, kol šíje letí mu hříva,
a vědom si krásy a síly
napíná svaly v jásavém letu blíž blíž k palouku,
na němž se koně pásávají -
tak letěl Priamův syn s návrší pergamského,
jak slunce jásající,
záře paprsky vlastní své zbroje a šťasten, že letí;
křepké nohy ho nesly a brzy dostihl bratra,
právě když Hektor, potomek bohů, vykročil z místa,
na němž naposled políbil ženu.
Paris, krásný jak bůh, na bratra volal:
„Duše má, jdu příliš pozdě! Tebe jsem zdržel
a nejsem tu včas, jak jsi mi kázal!"
Hektor s vlající přilbou mu odpověděl:
„Příteli, když jsi už v bitvě, není na tobě hany;
tam se biješ pak dobře.
Často však nevíš, co je tvá povinnost, či přímo nechceš.
Mrzí mne, slyším-li na tebe pokřikovat
Trojany, kteří se pro tvou vinu statečně rvou.
^ Pojďme však! V budoucnu snad už lid ocení i tvoji chrabrost,
dá-li nám Zeus postavit jednou v Iliu svobodném
všem věčným bohům měsidlo slavné,
protože od Troje hnali jsme navždy
achajský lid vlajících kšticí!"
 7. Večer

Hektor v zářící zbroji domluvil a již se řítil

bez dechu z brány.
Paris, Hektorův bratr, pospíchal za ním.
Oba dva lačni válčit a směle se bít.
Jako když bůh lodníkům sešle
vítr, po kterém toužili dávno, když mnoho dní
marně už bili hladkými vesly nehybné moře
a dřinou zemdlely údy,
tak se ti dva zjevili náhle Trojanům zoufale čekajícím.
Paris hned srazil Menesthia, který pocházel z Arny,
syna Areithoova. Areithoos, vrhač oštěpu,
zplodil ho s Filomedusou, nej rozkošnější z žen.
Hektor zasáhl hrotem oštěpu Eionea
pod okraj přilby, do krku přímo a zbavil života rázem.
Glaukos, syn Hippolochův, který vedl zbrojný lid lycký,
probodl Ifionovi, synu Dexiovu,
kopím rameno v bitevní vřavě, právě když na vůz
vyskakoval;
svezl se s vozu a život mu vyprchal z údů.
Sotva je zřela Athéna, bohyně plamenných zraků,
jak vraždí Argejce v krvavém bitevním zmatku,
slétla hned prudce s nejvyšších olympských štítů
na svátý ilijský hrad;
Apollon, shlížeje s pergamských výšin, spěchal jí vstříc,
přál však vítězství Tróji.
Setkali se tak pod starým bukem;
p nejdříve promluvil Diův syn, vládce Apollon:
„Dcero mocného Dia, proč jsi teď seběhla s olympských výšin
tak plna zášti a s takovým spěchem?
chceš Danajským dát již zvítězit navždy,
když není ti žel zániku Troje?
 Kdybys alespoň jednou poslechla mne!
Skončeme pro dnešek bitvu a zoufalý boj;
; později ať vzplane znovu, až konečně splní se osud
i Ilia svátého, protože bohyně stejně
určily, vím to, že padne Troja!“
Athéna, bohyně plamenných zraků, pokračovala:
„Nu budiž, daleký Střelče!
Se stejnou myšlenkou sestoupila jsem
s Olympu mezi trojská a achajská vojska.
Jak chceš však dnešní boj skončit?"
Diův syn, vládce Apollon, jí odpověděl:
„Roznítím odvahu Hektora, jezdce divokého,
že vyzve sám někoho z Danaů na souboj muž proti muži,
aby jen Achajci v kovové zbroji zbraně své odložili
a vyslali ze svého středu soupeře Hektorova."
Domluvil. Athéna plamenných zraků s ním souhlasila.
Helenos, Priamův syn, pojal ve svém nitru
úmysl, o kterém v radě rozhodli bozi,
přistoupil k Hektorovi a řekl:
„Hektore, Priamův synu, s nímž vždycky souhlasí Zeus,
chceš slyšet ode mne jediné slovo? Jsem přece tvůj bratr.
Rozkaž ostatním Trojanům, ať se ted utáboří,
i Achajci všichni, ať složí zbraně, a vyzvi
nejstatečnějšího ze všech Achajů na souboj s tebou!
Tebe dnes nečeká ještě splnění osudu,
řekl mi hlas věčných bohů."
Vyslovil to a Hektor slyšel upřímně rád jeho slova;
postoupil kupředu. Uchopiv uprostřed kopí,
jal se zatlačovat Trojské; ztichli a zastavili se.
Agamemnon rozkázal rovněž Achajům, aby se utábořili.
£ Pallas Athéna a vládce Apollon s lučištěm stříbrným
snesli se v podobě mohutných supů na starý buk Kronova syna,
otřásajícího štítem svým mračným, a radovali se.
 Usedl lid namačkán v sevřených řadách
a štíty a přilby a kopí trčely nad táborem.
Jako když přeběhl právě hladinu nekonečnou
západní vítr a rozčeřil ji
a mořská pláň ztemněla dotykem jeho,
tak tam seděli v řadách Achajci, Trojští, po širé pláni
a Hektor promluvil na obě vojska:
„Slyšte mne, Trojané, a slyšte, Achajci kadeří utažených,
ať mohu povědět, co mi teď na srdci leží!
Kronův syn mocný nedal vyrůst dnes našemu svazku;
naopak chystá a vymýšlí oběma stranám
zas nové hoře, !
až jednou Trója, dobře hrazená Trója, přece jen padne, ;
t
nebo až vy budete poraženi
u lodí brázdících moře.
Ve vašem vojsku jsou jistě nejstatečnější z Achajů.
Kdo z nich má odvahu bojovat se mnou,
vystup teď z řady a postav se tváří v tvář jasnému Hektorovi!
To však buď podmínkou a toho svědkem buď mi sám Zeus:
Zasáhne-li mě sok můj ostrým hrotem své zbraně,
ať vezme si zbroj
a vítězně nese ji k lodím širokých boků,
mrtvolu mou však vrátí, aby muži i ženy
mohli mě žehem pochovat v Tróji.
Dá-li Apollon, daleký Střelec, a sok můj padne mou rukou,
odnesu jeho zbroj na svátý ilijský hrad,
pověsím v chrámu Apollonově,
mrtvolu vydám však těm, kdo budou u lodí s vesly vytaženými, :
aby ho Achajci vlajících kšticí
~ pochovat mohli a nasypali mu na březích Hellespontu
í mohylu slavnou.
Pak řekne někdo z budoucích lidí, až bude brázdit daleké moře
na lodi hnané rychlými vesly:
 — Vidíte v dáli tyčit se hrob dávného bojovníka?
Podlehl, ač byl statečný muž, jasnému Hektorovi.
Tak bude mluvit a mně zůstane ještě po smrti sláva."
Nastalo ticho. Kolem se nepohnul ani list trávy;
mlčeli všichni.
Báli se zápasu, odmítnout však bránil jim stud.
Konečně povstal ze svého místa sám Menelaos;
jal se hovořit prudce a počal výkřikem trpkým:
„Běda vám, jalové huby, běda vám, Achajky,
protože Achajci nejste!
To by snad byla pro nás nejstrašlivější hanba,
jakou bych snesl,
kdyby se žádný Danajec nepostavil ted naproti Hektorovi!
Ať vás raději spláchnou vlny a pohltí země,
jak tu tak dřepíte, zbabělí, nestateční!
Půjdu tedy já sám s Hektorem v zápas.
Nad námi drží nit vítězství blažení bozi."
Domluvil a jal se oblékat nádhernou zbroj.
A tenkráte by ses byl přiblížil, Menelae,
konci života svého pod rukou Hektorovou,
protože byl mnohem silnější tebe,
kdyby tě nebyli strhli ostatní achajští vůdci.
Sám Atreův syn Agamemnon, mohutný vládce,
tě za ruku chopil a počal domlouvat bratrovi prudce:
„Jsi blázen, i když syn Diův, a což se sluší
pro tebe takový chvat? Zkroť svoji prchlost a nevztekej se!
Přece snad nechceš se bít s člověkem silnějším sebe,
s Hektorem, synem Priamovým!
Před tím se jiní mužové třásli!
~ Tomu se postavit v boji muž proti muži
£ rozmýšlel se i sám Achilleus, a oč je smělejší tebe!
Sedni si klidně mezi své druhy. Pro toho tam
se najde už sok. I když je Hektor
 smělý a vraždění nenasytný, myslím, že skloní
koleno rád,
aby si odpočal, ujde-li marnému souboji a marné hrůze."
Bohatýr skončil, přemluvil bratra; poslechl jej,
protože uznal, že říká pravdu. Druzi mu radostně snímali s beder
těžkou zbroj.
V tu chvíli zvedl se Nestor a počal hovořit k lidu:
„Jaké strašlivé hoře blíží se na Achaii!
Těžce by povzdechl stařičký Peleus, krotitel hřebců,
statečný rádce a řečník myrmidonského lidu,
který se mne vyptával kdysi v paláci svém
a který byl potěšen z duše, mohl-li pátrat
po rodokmenech a potomcích argejských rodů!
Kdyby ten slyšel, že se dnes všichni bázlivě krčí
před Hektorem,
zvedl by k nebesům paže a prosil bohy,
aby už raději stín jeho bez těla blížil se k Hádu!
Die, potomku Kronův, otče bohů i lidí,
Athéno, Apollone,
kdybych byl stár jen tak, jak jsem byl,
když jsme se rvali při vlnách kaledonských,
pylský lid zbrojný s Arkadany, vrhači kopí,
o břehy iardanské u féiských zdí!
Ereuthalion, chlap krásný jak bůh,
šel v jejich čele; měl Areithoovu zbroj,
Areithoa, jasného vládce, kterému ženy i muži
říkali Rváč, protože nikdy snad nebojoval
lukem či oštěpem trčícím k nebi; rozrážel řady
železným kyjem. Ne silou, spíš lstí
^ jej Lykurgos zabil v úvoze příkrém.
Železný kyj ho tenkrát nezachránil,
Lykurgos zaskočil Areithoa a probodl kopím.
Zvrátil se naznak.
 Svlékl mu zbroj, dar Area v kovové zbroji,
a nosil ji do bitev sám.
Když Lykurgos v paláci svém věkem už sešel,
dostal zbroj Ereuthalion, věrný druh jeho,
a nosil ji opět.
Ten tehdy vyzval se zbraní v ruce na souboj nejstatečnější,
třásli se však a zalezli všichni; nevyšel nikdo.
Mne však to hnalo nezkrotnou silou do boje,
a přece jsem byl nejmladší ze všech!
Bojoval jsem, Athéna dala mi sílu, a já
zbavil života muže nejdelšího a nejsilnějšího!
Ležel tam před mými zraky jak sosna poražená.
Kdybych byl dnes jen tak stár a věřil své síle,
brzy by vyšel Hektor s vlající přilbou
vstříc svému soku! Z vás však se nikdo, Achajci urození,
neodvažuje tváří v tvář stanout Hektorovi.“
Tak spflal stařec a z achajských řad
zvedlo se hned devět mužů:
nejdříve sám Agamemnon, nejvyšší vojska,
po něm Diomedes, odvážný Tydeův syn,
teď Aianti oba,
pak Idomeneus a jeho druh, bohatýr Meriones
jak vraždící Ares, Eurypylos, syn Euaionův,
Thoas, syn Andraimonův, a konečně jasný Odysseus.
Ti všichni byli ochotni pustit se v zápas
s Hektorem, potomkem bohů.
A Nestor, gerenský slavný kdys jezdec, ozval se znovu:
„Metejte los, komu je určeno začít!
Ten jistě potěší Achaje kadeří utažených,
2* ale sám rovněž se v nitru svém zaraduje,
£ až vyjde vítězně z boje muž proti muži a z jeho hrůz."
Domluvil. A každý z nich si znamenal ihned svůj los.
Vhodili losy do přilby vládce Agamemnona,
syna Atreova,
 a všechen zbrojný lid zaúpěl a zvedl paže
v vstříc bohům nesmrtelným. A lid si říkal, pohleděv k nebi:
„Aias anebo Tydeův syn ať, Kronův synu, se bije!
Či vládce zlatém oblitých Mykén, sám Agamemnon?“
Tak prosil zbrojný lid Dia.
Nestor, gerenský slavný kdys jezdec,
zatřásl přilbou a z ní vypadl los, po kterém toužili právě,
Aiantův los;
hlásatel jal se s ním obíhat vojsko
doprava v kruhu a ukazoval jej achajským náčelníkům.
Nikdo z nich nepoznal los a nikdo se nehlásil k němu.
Když však na cestě táborem došel až k tomu,
který si jej dřív označil sám a do přilby vhodil,
k jasnému Aiantovi, Aias nastavil ruku
a hlásatel položil do ní los jeho:
poznal znamení losu, zajásal Aias,
mrštil pod nohy losem a výskl:
„Hoši,
to je můj los! Mám já to štěstí; protože věřím,
že v boji zvítězím nad Hektorem!
Zatímco budu si oblékat zbroj, proste hned Kronova syna,
mocného Dia proste ted všichni,
ale jen pro sebe tiše, aby to Trojští neslyšeli -
anebo pro mne a za mne hlasitě třeba, protože my se
nikoho nebojíme!
Stojím-li proti někomu, třeba sám, nikdo mě nedonutí,
abych snad ustoupil, násilím žádným
ani zkušeností. Nezrodil jsem se jak blb
a nebyl nadarmo vychován na Salamině!"
ř»» Vykřikl slova ta a zbrojný lid
^ zaúpěl k Diovi, mocnému Kronovu synu,
a říkal, obrátiv zraky k širému nebi:
„Die, slavný a velký, jenž vládneš Idou,
dej, ať zvítězí Aias, a obklop ho slávou!
 Miluješ-li však stejně Hektora, bojíš se o něj,
dej jim oběma sílu a dopřej jim oběma slávy!"
Tak prosil lid. A Aias se oblékal v zářící zbroj.
Sotva si připjal ze všech stran kovové pláty,
rozeběhl se prudce jak mohutný Ares, když chvátá
do středu bojujících,
které syn Kronův rozeštval lačností boje.
Obrovský Aias tak letěl, achajské útočiště,
strašlivý úsměv mu pohrával na kruté tváři,
blížil se prudkými skoky a mával mohutným dřevcem.
Argejce naplnil pohled na něho rozkoší nedočkavou,
Trojany bezmezným děsem.
Hektor ucítil, jak se mu srdce neklidně rozbušilo,
teď však už nemohl zpět ani se ukrýt snad v davu,
když sám Achaje vyzval.
Aias se blížil jak věž, zvedaje štít z býčí kůže
ze sedmi kožených vrstev, pobitý kovem.
Tychios pracoval jej, který žil v Hýle a znal
nejlépe zpracovat kůži.
Zhotovil zářící štít ze sedmi koží dobře živených býků
a osmou vrstvu tvořil teprve kov.
Ten držel před sebou Aias, syn Telamonův,
došel až k Hektorovi a jal se vyhrožovat:
„Hektore, teď snad teprve poznáš sám v boji,
že jsou v danajských řadách i jiní stateční muži
než pouze Achilleus, bohatýr drtící davy!
Ostatně ten leží u přídí korábů širokých boků,
leží si tam a vzteká se na vládce lidu Agamemnona.
Stateční chlapi jsme však i my,
5* kteří jsme ochotni s tebou se bít, a není nás málo!
£ Začni už tedy!"
Odpověděl mu Hektor, bohatýr s vlající přilbou:
„Aiante, hrdino z Diova rodu, potomku Telamonův
a vládce achajského rodu! Chraň se mne dráždit,
 jako bych byl jen mátožný chlapec anebo žena,
jež neví, co je to válka!
Já si dovedu pomoci uprostřed bitevní vřavy,
dovedu přehodit koženou pavézu z pravice na levou ruku,
když třeba se krýt, dovedu nehnout se z místa,
dovedu jako vichřice náhlá řídit divoké hřebce,
dovedu konečně v bitevním zmatku snad všecky tance
Areovy!
Tebe však, bohatýre, bych nechtěl zaskočit úskokem lstivým;
zkusím tě porazit přímo, tváří v tvář v boji!“
Domluvil a již se mihl dalekým stínem
Hektorův oštěp.
Na Aiantově mohutném štítu ze sedmi koží
zasáhl nejdříve okraj, horní kovovou vrstvu,
šest koží pod ní prosekl ještě
oštěp svým sžíravým ostřím
a zůstal vězet až v sedmé, poslední kůži.
Aias, bohatýr jasný, vrhl však rovněž kopím;
mihlo se dalekým stínem a zabodlo se
do pupku štítu Hektorova.
Projelo zářícím štítem mohutné kopí,
prorazilo i tepaný krunýř a rozřízlo roucho
jen těsně nad slabinou. Hektor se uhnul
a ušel tak smrti.
Oba vytrhli opět mohutná kopí a vrhli se vpřed
jako lvi nad kusem zkrvaveného masa
anebo jako dva kanci úžasné síly.
Priamův syn narazil kopím do pupku štítu,
kovový hrot jím nepronikl a ohnul se jen.
jp Aias se vrhl na svého soka, vrazil mu do štítu dřevcem,
^ dřevce proniklo středem štítu a Hektora strhlo,
když útočil právě; škráblo ho v letu po nahé šíji.
 Chvatně ho zbavili kůže, dělili, rozčtvrtili jej,
rozřezali pak na malé kousky, na rožně nabodli, pekli
a stáhli pak z rožňů.
Potom se rozložili, to když byly schystány hody,
jedli a pili a každý dostal svůj kus,
až srdce se smálo.
Aiantovi však podal Atreův mohutný syn,
bohatýr Agamemnon
největší díl z býčího hřbetu.
Když konečně žízeň a hlad dosyta ukojili,
mohl povstati Nestor, první ze starců v kruhu,
který vždy nejlépe všem poradil moudrými slovy,
a počal hovořit vážnou svou radu:
„Slyšte mne, synové Atreovi a všichni
achajští bohatýři!
Kolik dnes padlo z achajských synů kadeří rozevlátých,
jimiž pustil divoký Ares černou krev žilou
na březích Skamandru,
a kolik stínů odešlo dnes v Hádovu říši!
Proto až pobledne východ, Danaové
se zítra nebudou bít. Půjdeme všichni se spřeženími
mezků a krav
pro těla padlých a pochováme je
žehem opodál korábů, abyste mohli
popel z nich každý dovézti dětem,
vrátíme-li se kdy do vlasti zpět.
Potom však nasypte rychle uprostřed roviny
jediný pahorek na místě tom a z jeho boku
postavte chvatně vysoké věže a opevnění,
sobě a pro svoje lodstvo na obranu.
5 Uprostřed hradeb těch zřiďte si brány,
jež bude možno uzavřít pevně,
aby bylo lze vjíždět do opevnění
s koňmi a s vozy.
 Vně tábora bud u samých hradeb mohutný příkop,
koldokola náspu, obrana dostatečná
proti koňům i pěším.
To všecko pro případ, že by Trojani vrhli se na nás
celou svou silou."
Domluvil a všichni králové schválili návrh.
I na druhé straně se radili Trojští
na svaté výšině trojského hradu
prudce a divoce, skorém jak příboj dorážející
na vrata Priamova.
V zástupu jal se hovořit právě chytrý Antenor:
„Slyšte mne, Trojani, potomci Dardanovi
a všichni spojenci naši,
ať vám všem povědět mohu, co srdce mi káže!
Jednejte konečně a vraťte argejskou Helenu
synům Atreovým s poklady všemi!
Bojujeme ted marně proti přísahám svátým
a nevěřím ve zdárný konec, dokud ji nevrátíme."
Domluvil, usedl a mezi nimi
povstal Alexandros, choť Heleny krásné,
a vychrlil na něj s odporem překotná slova:
„Tvá rada, Antenore, to není přátelská rada!
Dovedeš přece lepší vtip vymyslet, nežli byl tento zde!
Jestliže však jsi svá slova z úst vypustil vážně
a vážně je myslíš, bozi tě zbavili rozumu zcela!
Pak tedy na mně je, abych Trojanům, odvážným jezdcům,
poradil sám. A řeknu rovnou:
- Ženu nevydám nikdy! Co jsem však přivezl z Argu,
poklady všecky dám rád a ještě ze svého přidám!"
Domluvil, usedl a mezi nimi
2 povstal sám Priamos, Dardanův syn, který byl v radách
moudrý jak bozi, a počal hovořit vážnou svou radu:
„Slyšte mne, Trojani, potomci Dardanovi
a všichni spojenci naši,
ať vám všem povědět mohu, co káže mi srdce!
 Pojezte ve městě večeři dnes, jako kdy jindy,
postavte stráže a bděte na ponůckách!
Zrána však Idaios seběhne k lodím širokých boků
povědět synům Atreovým,
Agamemnonovi a jeho bratru Menelaovi,
o řeči Parida, který byl příčinou celého našeho sporu.
Ať je však zároveň požádá, aby se zdrželi boje,
dokud své padlé žehem nepochováme.
Však se střetneme ještě později v bitvách,
až jednou bozi nás rozloučí navždy a dají
vítězství některé straně.“
Skončil a lid slyšel ho rád a poslechl hned;
pojedli večeři vstoje a v sevřených řadách.
Zrána seběhl Idaios z města k lodím širokých boků
a stihl Danaje, miláčky Areovy,
za lodí Agamemnonovou v radě. Hlásatel vkročil
do jejich kruhu a zvolal mohutným hlasem:
„Slyšte mne, synové Atreovi, slyšte i všichni
achajští bohatýri!
Priamos a s ním Trojané urození
’ ázali, abych vám vyřídil, bude-li milo vám slyšet,
ito řeč Parida, pro něhož vznikl spor celý:
Poklady všecky, které přivezl kdysi
do Troje v nitru svých lodí širokých boků -
kéž by byl zahynul dříve! -
chce nyní vrátit a ještě ze svého přidat;
Menelaovu choť však vrátit se zdráhá,
i když si toho Trojané sami ze srdce přejí.
Dále však Priamos žádá, abyste se zdrželi boje,
~ dokud své padlé žehem nepochováme.
í Však se střetneme ještě později v bitvách,
až jednou bozi nás rozloučí navždy a dají
vítězství některé straně!“
 I

Domluvil. Mlčeli všichni a seděli nehybně v kruhu. i

Teprve za chvíli ozval se bohatýr Diomedes, ;

který v bitvách překřičel davy, a řekl temně: i

„Nikdo z nás nevezme ted poklady Alexandrovy, '

což teprv Helenu samu! Největší hlupák může dnes cítit,
jak osidla smrti se stahují kolem nejvyšších ilijských hlav!“ 1
:
Domluvil. Achajští synové propukli v jásot,
povstali z míst a radostně žasli nad Diomedovým slovem.
Obrácen k Idaiovi, promluvil sám vládce Agamemnon:
„Slyšíš, Idaie, na vlastní uši smýšlení Achajů
a jak už rozhodl lid. I mně se tak ostatně líbí.
Pak o vašich padlých. - Hranice nezakazuju;
:
zemřeli jednou a nemá smysl zdržovat pohřeb. II
Čím dříve spálíte mrtvé, tím lip.
A toho všeho bud svědkem ted Zeus,
hřmící choť Héřin!“ i
Pozvedl žezlo do výše k bohům. Idaios vracel se domů k svátému Iliu. lř
Tam seděli v radě Trojané se syny Dardanovými,
seděli v jediném hloučku semknuti mlčky,
čekali na návrat hlásatelův.
Přiblížil se a vešel do jejich kruhu
s neblahou zvěstí.
Počali obojí chvatně: sbírat po pláni mrtvé
a snášet ze všech stran klestí
na hranici.
i
I Argejci v táboře u lodí s vesly vytaženými i*
sbírali mrtvé a počali snášet ze všech stran klestí
i
na hranici. !
***

in

Když Helios ozářil znovu daleké pláně

a vystoupil z neklidných hlubin širého Okeanu
vysoko na své dráze,
sešla se obojí vojska nad mrtvými. i

í:
 Těžko jen bylo lze rozeznat padlé;
smývali vodou zaschlou krev s tváří a ustlali mrtvým
na vozech, plačíce při tom.
Priamos vládce zakázal nářky;
mlčky jen kladli na sebe těla, se srdcem krvácejícím
spálili na hranicích a vtáhli pak bez hlesu do Ilia.
Právě tak Achajci kadeří utažených na druhé straně
snesli mrtvé se srdcem krvácejícím
na smutné hranice, spálili je tam
a táhli zas k lodím.
Pak ještě nebylo jitro, východ se teprve šeřil
přísvitem ranním, když achajský lid se počal
řadit na žárovišti.
A uprostřed pláně za šera vyrůstal jediný pahorek na místě tom
a z jeho boku neslyšně rosdy vysoké věže a opevnění,
vojsku a korábům jeho na obranu.
Uprostřed hradeb zřídili brány, jež bylo možno uzavřít pevně,
aby bylo lze vjíždět do opevnění s koňmi a s vozy.
Vně tábora toho byl u samých hradeb široký příkop,
mohutný, hluboký, hustými koly z obou stran zastíněný.
Achajci vlajících kšticí stavěli chvatně
jak na mraveništi, bozi však po boku hřmícího Dia
shlíželi s úžasem na velké dílo achajských rukou.
A v jejich kruhu se ozval
Poseidaon, který otřásá zemí:
„Je vůbec ještě, otče všech bohů, na zemi širé
tvor, který se blíží v činech i myšlenkách
s důvěrou k nebešťanům? Nevidíš, jak dole zas
Achajci s kšticemi rozevlátými vztyčili zed
2* na obranu svých lodí, příkop si kolem vybudovali
* a to všecko bez jediné oběti bohům?
Svět bude slavit lidské to dílo, kam všude sahá máť země,
zapomenou však, že já a Foibos Apollon
 jsme kdysi v potu svých tváří ruku přiložili,
když bohatýr Laomedon stavěl si hradby." !
Pln vzteku odpověděl mu Kronův syn v oblacích mračných:
„Podivno, co mluvíš, mocný bratře, jenž otřásáš zemí!
Nech jiného boha, který je slabší než ty,
smělostí i silou paží starat se o jejich dílo!
Ty jsi už na věky slavný, kam všude sahá máť země.
Ať je však po tvém! Až jednou Achajci kadeří utažených
odrazí s koráby k otcovským břehům,
strhni jim zed a zaplav ji příbojem,
nech daleký břeh zavát písečnou dunou,
ať achajské mohutné hradby srazí tvá ruka!"
i
Bozi se hádali tak, až zapadlo slunce.
Zatím již Achajci skončili dílo. íl
Zbíjeli potom po stanech krávy a chystali hody.
Dojely právě koráby s vínem, jež poslal z Lemnu
ií
Euneos, potomek Iesonův, jejž Hypsipyle
porodila kdys Iesonovi;
jen synům Atreovým, Agamemnonovi a jeho synu Menelaovi,
poslal syn Iesonův na tisíc věder.
Synové Achaje vlajících kšticí vrhli se tedy na měchy s vínem;
jedni platili mědí, druzí železem lesklým,
třetí zas kožemi krav, živými osly a nevolnicemi.
Byly to jednou hody!
Větší díl noci propili tak Achajci na mořském břehu
a stejně Trojané ve městě se svými druhy.
A větší díl noci přemýšlel Zeus, vládce mračen,
jak by se pomstil.
Strašlivá rána do břehu třískla.
p Bledý děs zachvátil tábor.
00
^ Vychrstli z pohárů víno a nikdo se neodvážil
napít se dřív, dokud neulil oběť
Kronovu synovi rozběsněnému.
Usnuli pak a spali až do rozednění.
 8. Bozi a lidé

Sotva se východ rděl jitrem,

svolal Zeus, vládce mračen, nebeské bohy na nejvyšší
z olympských štítů rozeklaných.
Promluvil pak a zástup bohů naslouchal tiše.
„Slyšte mne, bozi,“ jim řekl, „a slyšte, bohyně všecky,
ať mohu povědět, co mi káže teď srdce!
Žádný bůh a žádná bohyně nesmí však zkusit
protivit se mé vůli a souhlas dáte mi najednou všichni,
ať mohu provést mžikem své dílo.
Stihnu-li kteréhokoli z olympských bohů,
že se vykradl tajně pomáhat Danaům anebo Trojským,
vrátí se na Olymp zbit řádnými ranami,
nebo ho zchvátím a v temný Tartaros srazím,
kde pod zemí zeje bezedná propast,
kde železná vrata pod Hádovou říší na věky zapadají
těsně k měděným prahům v takové hloubi,
jako bezedný vesmír se nad zemí klene,
ať pozná, že já jsem z nebeských bohů - nejsilnější!
Zkuste to, bozi, sami se všichni, jak jste tu, přesvědčíte:
spusťte až shora, s nebeských výšin řetěz
a všichni se zavěste na něj, bozi i bohyně,
táhněte dolů - a nestrhnete mě nikdy s nebeských výšin,
mne, Dia, který řídí,
i když se v potu schvátíte přitom!
Rozhodnu-li se však sám opravdu táhnout,
i s mořem i se zemí celou strhnu vás k sobě,
~ z řetězu udělám smyčku, přiváži k olympským štítům
^ a zas bude se vznášet v nebeských sférách svět celý!
Tolik mám síly proti vám, bozi a lidé!**
Domluvil. Mlčeli všichni a nikdo se ani
nepohnul v radě, mysleli chmurně na jeho slova.
 Byla to strašlivá řeč.
Teprve za chvíli odvážila se Athéna plamenných zraků:
„Otče, ty synu Kronův,41 mu řekla,
„nejvznešenější ze všech vládců!
Víme, že tvé paži nikdo neodolá;
přesto však jímá nás úzkost pro hrstku Danaů,
kteří se těžce ted bijí o osud svůj a hynou.
Podle rozkazu tvého nesestoupíme tedy
na bojiště; radu však můžeme dávat,
která by prospěla danajským řadám,
aby nezašli všichni - jen pro tvou bezmeznou zášť?"
Usmál se Kronův syn a vládce mračen:
„Utiš se, Tritogeneio, mé dítě. To byla zatím
výhrůžka pouhá a tebe má otec tvůj rád."
Řekl a zapřahal koně zvonivých podkov,
kteří o závod s větrem oblaky letí
s vlající zlatistou hřívou.
Sám zakryl tělo oružím zlatým, vzal zlatý bič,
vystoupil na vůz, zamával bičem,
a hřebci dali se v let mezi nebem a zemí
pod hvězdami.
Dojel až k Idě, matce zvěře a pramenů horských,
na Gargaros, kde šuměl Diův posvátný háj
a kde se kouřilo z oltářů jeho.
Zrazil hřebce, otec bohů a lidí,
vypřahl z vozu, zastřel je horskou letící mlhou
a usedl sám na vrchol Gargaru v zářící síle.
Díval se na Trojský hrad a pod ním na lodi Achajů.
Na zemi právě Achajci vlajících kšticí
g- chvatně u stanů jedli a sahali opět
* po krunýřích a zbraních.
Na druhé straně oblékali zbroj Trojští;
bylo jich méně, se stejnou smělostí šli však
do boje bránit v rozhodnou chvíli ženy a děti.
Brány se rozletěly a dav, jezdci i pěší,
řítil se z města s křikem a rykem.
Když na sebe narazili,
zapraštěly kožené štíty a dřevce
a rány na pláty zbroje,
štíty se srazily těžkými pupky a širou pláň
zalehlo dunění temné.
Zoufalé volání, vítězný křik ve zmatku těl,
která se rvala a mřela a černá krev
zalila půdu.
Dokud chladivé jitro se rozehřívalo ve svátý den,
svištěly vzduchem z obou stran šípy. Padali muži.
Když však již Helios dojel do středu nebeské klenby,
pozvedl nebeský otec misky zlaté své váhy
a položil na ně dva losy zániku neodvratného:
jeden zániku Trojských a druhý statečných Achajů.
Držel uprostřed váhy, zdvihl je prudce a miska
temného dne Achajů klesla a osud jejich
se dotkl až země.
Miska Trojanů zvedla se k širému nebi.
Strašlivou ránu srazil Zeus z vrcholků Idy
a modravý blesk
sjel mezi achajský lid.
S hrůzou zírali před sebe všichni a vojsko
zachvátil zsinalý děs.
Idomeneus, Agamemnon, ani Aianti oba, otroci Areovi,
nezbyli na bojišti.
Jen gerenský Nestor, achajské útočiště,
zůstal na pláni sám, i když ne dobrovolně;
kůň se mu vzepřel, zasažen šípem Parida urozeného,
chotě Heleny krásné, do čela přímo,
kde žíně hřívy zepředu vyrůstají
a padají přes čelo, a kde je nej citlivější.
 Vztyčil se bolestí na zadní nohy,
jak šíp do mozku vnikl,
začal se válet kolem kovové střely
a splašil tak ostatní spřežení všecka.
Zatímco stařec druhému koni postraňky přesekával,
přihnali se už ve zmatku prchajících
divocí hřebci Hektorovi a Hektor je řídil.
Tehdy by bylo šlo o život starcův,
kdyby ho nebyl zahlédl Diomedes,
který v bitvách překřičel davy, a nebyl zařval.
Vykřikl na Odyssea:
„Laertův synu, potomku Diův, proč, Odysee,
zády se obracíš a prcháš jako zbabělec s davem?
Dej pozor, aby tě nikdo nezranil oštěpem do zad
na útěku!
Stůj však, ať starce zbavíme rozběsněného soka!“
Vykřikl, Odysseus životem štvaný
neslyšel; řítil se mimo k širokým achajským lodím.
Tydeův syn se tedy prodral, ač sám,
do předních řad, přiskočil k spřežení potomka Neleova
a jal se na něho volat
„Těžce na tebe, starče, doléhají ted mladí!
Sílu už nemáš a obtížné stáří tě sklání.
I tvůj druh je už sláb a ztratil jsi koně.
Vystup do vozu ke mně, ať zkusíš,
jak dovedou Troovy klisny proletět plání
ať v boji, ať na útěku,
klisny, které jsem nedávno teprv ukořistil
na Aineovi, který vnáší zmatek v achajské řady!
Spřežení tvé ošetří druzi a my
2 vjedeme přímo do středu Trojanů, divokých jezdců,
ať Hektor pozná, že i mne svrbí v dlani kopí!“
Domluvil. Nestor, gerenský jezdec, poslechl radu.
Čacká družina jeho ošetřila již koně,
 Sthenelos bohatýr s Eurymedontem, odvážným bitcem,
a králové vstoupili na vůz potomka Tydeova.
Nestor se chopil pevnýma rukama otěží,
zamával bičem,
a již se blížili oba k Hektorovi.
Tydeův syn vrhl kopím v burácející vůz jeho,
nezasáhl jej však,
zasáhl do prsní bradavky hrdinu Eniopea,
syna Thebaiova,
který řídil vůz a oprati držel. Skácel se k zemi.
Letící hřebci uhnuli prudce a Eniopea
opustily síly a život.
Trpký žal sevřel Hektoru srdce pro vozataje,
přes všecku bolest zanechal jej však uprostřed pláně
a pátral zrakem po jiném vozataji.
A jeho spřežení nebylo dlouho bez pevné ruky.
Již našel Ifita, smělého Archeptolemova syna,
kázal mu vyskočit na vůz, u něhož koně
hrabali netrpělivě a hladil mu oprati jejich.
V tu chvíli by se byl naplnil neodvratitelný osud
a Trojané byli by hnáni do městských bran jako ovce,
kdyby to všecko nebyl zřel otec bohů a lidí.
Oslňující svit blesku s dunivým praskotem sjel
za vozem Diomedovým.
Strašlivý žár sirného plamene vyrazil do výše
a koně vyděšeni se krčili pod vůz.
Otěže, které zazářily v blesku,
vypadly z rukou Nestorových a stařec
vyjekl v hrůze na syna Tydeova:
co „Obrať, Tydeův synu, jak můžeš rychle koně
Ol
^ a prchej! Nevidíš, že Kronův syn není s tebou?
Zeus dává dnes vítězit Hektorovi;
snad příště zas nám, zlíbí-li se mu.
 Nikdo však nesmí se příčit úradkům jeho,
byť by měl sebevíc síly.
Protože on je nejsilnější!"
Odpověděl Diomedes, který v bitvách překřičel davy:
„Tos řekl, starče, více než dobře.
Strašlivý bol však srdce i nitro mi jitří.
Hektor bude ted mluvit uprostřed Trojských:
- Na útěk dal se a přede mnou prchl až k lodím,
Tydeův syn.
tak bude se chlubit a mě pak ať raději pohltí země!“
No to mu řekl Nestor, gerenský jezdec:
„Běda, co mluvíš, potomku Tydea bohatýra!
I kdyby Hektor o tobě říkal, zbabělec že jsi
a bezmocný slaboch,
potomci Dardanovi, lid v Tróji a trojské statečné ženy,
kterým jsi do prachu srazil
muže s těžkými štíty, nikdy mu neuvěří!"
Dořekl, obrátil na útěk neklidné hřebce
a hnal je zmatkem těl k lodím.
Troj ani s Hektorem jali se povykovat
strašlivým řevem a zasypali je deštěm svých střel.
A Hektor s vlající přilbou za nimi křičel:
„Tydeův synu, tebe až dosud
Danajští, kteří se po pláni honí se svými hřebci,
ctili jak boha, krmili si tě a vínem napájeli!
Budou ted po tobě plivat! Je z tebe baba,
splašený blázne, panenko nastrojená, pryč s tebou!
Tobě se neuhnu nikdy!
Našich zdí nikdy nedobudeš a naše ženy
z Troje si nikdy na lodi neodvlečeš!
5 Leda smrt můžeš čekat z mé ruky!"
Umlkl Hektor. A Diomedes se rozmýšlel znovu,
váhal, zda nemá obrátit koně a pustit se s Hektorem v boj.
 Třikrát byl rozhodnut již v srdci i v myšlenkách svých,
třikrát Zeus zahřměl s vrcholků idských, dárce vší rady,
a zvěstoval zástupům trojským vítězné rozhodnutí.
Hektor však přesto Trojany štval mohutným hlasem:
„Trojani, Lýkové, Dardanův rode,
kteří se bijete muž proti muži, rychle ted,
ukažte, že jste chlapi, a myslete na prudký útok!
Poznávám, že Kronův syn přikývl s úsměvem,
vítězství dá nám a slávu, danajské stádo však zničí!
Šílenci, postavili si slabou ubohou hradbu,
před níž se ani nezastavím!
Koně mne přes ni přenesou sami!
Až se však přiblížím k lodím širokých boků,
myslete na oheň! Sžehneme lodi a je,
Argejce zmámené kouřem, u lodí pobijeme!"
Křičel a jal se pobízet koně:
„Xanthe a Podargu, Aithone, Lampě,
splaťte mi ted všecku péči, kterou vám Andromache,
Eetionova dcera, ve stájích věnovala!
Nejdříve nosila slaďoučkou pšenici vám,
ve víně namáčela ji, abyste se jen po chuti napojili,
dříve než myslela na mne, ač jsem choť její!
Pusťte se za těmi dvěma a napněte síly,
ať ukořistíme Nestorův štít!
Vždyť pověst o něm až k nebesům letí,
že štít sám i jeho držadla vnitřní jsou z ryzího zlata!
Ať strhneme s ramen i synu Tydeovu
pověstný krunýř, jejž Hefaistos koval!
Bude-li ta dvojí kořist skutečně naše,
3“ doufám, že Achajové
Ol
ZL stáhnou se ještě dnes v noci na rychlé lodi!"
Chvástal se, tím však popudil Héru,
jež se hněvivě vrhla do křesla, až Olymp širý se zachvěl,
a křikla na boha Poseidaona:
■

i
„Běda, což Tebou, jenž otřásáš zemí a máš tolik moci,
nepohne v srdci ni v prsou danajské umírání?
A kolik darů ti přinesli již
do Heliky i do Aig!
Dej jim ted zvítězit, když se nám zachtělo jednou,
bohům, kde přejí danajským řadám,
aby Trojané prchli a Zeus, který vše vidí,
byl zkrocen!
Ať sedí na idských štítech zachmuřen sám!“
Nevlídně ozval se Ten, jenž otřásá zemí:
„Héro, co jsi ted, odvážná, z úst jen vypustila!
Abychom ostatní bozi samého Dia, Kronova syna,
ohrožovali, nebylo by mi příjemno,
vždyť je z nás nejsilnější!“
A dál spolu hovořili.
Od lodí po celém břehu až k náspu a příkopu vyhozenému
byl prostor nabit hřebci a štíty a muži,
že bylo úzko.
Hektor je tísnil, Priamův syn, prudký jak Ares,
protože Zeus mu dal toho dne vítězit všude.
Byl by snad sežehl požárem hltavým koráby všecky,
kdyby se nebyl sám Agamemnon, pobídnut Hérou,
vzchopil a nebyl roznítil znovu achajský lid.
Dorazil k lodím a stanům achajských bojovníků,
svíraje neklidnou rukou rudý svůj plášť,
až k lodi Odysseově se prodral mohutně vydutých boků,
jež stála uprostřed, aby ho všichni slyšeli dobře,
od stanů Aianta, syna Telamonova,
až ke stanům Achilleovým; oba vytáhli lodi
2* na krajních koncích přístavu, důvěřujíce svým silám
5 a smělosti své.
Vykřikl Agamemnon a danajské vojsko mu rozumělo.
„Hanba, Argejci," křičel, „zbabělci, krasavci prázdní!
 1

!
Kde je žvást, že jsme statečnější než druzí,
jímž jste se chlubili na Lemnu celému světu
a při tom cpali se masem krav se širokými rohy !
a prázdnili chtivě měsidla plná!
Každý se rvát chtěl alespoň se stem či dvěma
trojských bojovníků, i
a ted tu nestačíme, jak vidím, na jediného!
Na Hektora, jenž brzy sežehne lodi!
Což vůbec ještě je někdo, všemocný Die,
koho právě tak potupně biješ a komu rveš z rukou
dobytou slávu?
!
Nikde jsem neplul s koráby, z nichž trčela vesla,
na této výpravě mimo tvé oltáře bílé,
abych ti neobětoval na každém tuk a hovězí kýty,
touže rozbořit pevné zdi trojské!
Ted mi však, Die, splň toto přání:
Nech nás alespoň prchnout, vyváznout se zdravou kůží, i;
! ■

nenech Trojany vraždit achajské muže!“

Umlkl. Zželelo se ho otci bohů a lidí
a slíbil, že zachrání lid a nezahubí jej.
Seslal hned svého ptáka nejmilejšího,
orla, jenž unášel právě v drápech svých srnče.
Před bílým oltářem Kronova syna, kde Danaové
Diovi, který budoucnost odhaluje,
denně obětovali, pustil koloucha z drápů.
Když zřeli, že slétl pták Diův,
znovu se opřeli Trojským a znovu mysleli na boj.
;
Ted se již nemohl z Danaů žádný, co jich tam bylo, :
chlubit, že strhl neklidné hřebce před synem Tydeovým,
i

p přes příkop přeletěl, vrhl se do nové vřavy! .

Byl první, kde srazil Trojana ve zbroji, -
:
syna Fradmonova Agelaa.
Ten právě obracel na útěk hřebce,
 a v tu chvíli vnikl mu do zad pod lopatkami
oštěp Diomedův a projel mu hrudí.
Skácel se s vozu a zbroj na těle zazvonila.
Za Diomedem se vrhli zas do boje synové Atreovi,
Aianti oba s odvahou prudkou, pak Idomeneus
s druhem, svým vozatajem, bohatýr Meriones,
jak Ares vraždící muže,
pak Eurypyles, syn Euaiumonův, a devátý Teukres.
Stál ukryt a napínal rychlý svůj luk
za štítem Aianta, syna Telamonova.
Kdykoli pozvedl Aias svůj štít, vyhlédl bohatýr Teukres;
vypustil šíp do zmatku těl,
nepřítel klesl jak podťat
a on se odplížil znovu jak dítě, které se za matku skrývá,
k Aiantovi a zmizel za jeho zářícím štítem.
Kdo z nich byl zasažen nejdřív obratným Teukrem?
Orsilochos, pak Ofelestes a Ormenos, Daiter,
Chremios, bohatýr Lykofontes, ti oba jak bozi,
Melanippos a konečně Amepaon, syn Polyaimonův,
ty všecky složil do klína země,
jež rodí plody, které jsou požehnáním.
Radostně vzrušen zřel Agamemnon, nejvyšší vojska,
že kosí mohutným lukem ilijské řady,
prodral se k němu a Teukrovi řekl:
„Holoubku, synu Telamonův a vládce širého lidu,
jen dál! Bud útěchou Danaům našim i tomu,
který tě zplodil, Telamonovi!
Vychoval si tě, živil tě v dvorci,
ačkoliv jsi jen levoboček.
5* Pomoz mu, i když tu není, k veliké slávě!
^ Ale jedno ti řeknu a dostojím slovu:
Dopřeje-li syn Kronův, otřásající mračným svým štítem,
a Pallas, že rozmetám Ilion svaté, pyšný hrad na skále,
 i

dostaneš kořist, po mně hned první:

ať hřebce i s vozem, ať trojnož, ať ženu,
jež bude s tebou uléhat na jedno lože!“
Obratný Teukres mu odpověděl:
„Proč mě štveš, slavný Atreův synu,
chci-li já sám?
A nemohu přestat, dokud je ve mně jiskřička síly!
Od okamžiku, co počali Achajci hnát
Trojany do bran, střílím tu po nich
i
a padlo jich dost!
Střelil jsem osmkrát, vypustil šípy s úzkými hroty
a všecky vězí ve zdravých tělech bojovníků -
!
jen toho psa ne a ne sestřelit!"
Řekl to sotva, a zas nová střela uklouzla z tětivy: !
;
vypustil ji a toužil zasáhnout Hektora.
Minul se cíle, zasáhl však
i
Gorgythiena urozeného,
jejž Priamos zplodil; hrot šípu projel mu hrudí.
Porodila ho svůdná Kastianeira,
kterou si přivezl Priamos z Aisymy
a která byla tělem svým bohyně sama.
Naklonil hlavu pod tíhou přilby
jako mák v zahradě, když plod ho začíná tížit
a letní lijavce sklání.
A zas nová střela vyklouzla z tětivy;
pustil ji a přitom toužil zasáhnout Hektora.
Opět se minul, protože Foibos odrazil šíp,
Archeptolema však, smělého vozataje,
zasáhl přímo do prsní bradavky,
právě když řítil se do středu boje;
Ol
^ svezl se do prachu, koně, jak pádili, uhnuli bokem,
a z vozataje vyprchal život i síla.
Trpký žal sevřel Hektoru srdce pro vozataje;
přes všecku bolest zanechal ho však uprostřed pláně
 a kázal bratrovi Kebrionovi,
který stál opodál,
aby se otěží chopil; ten přiskočil rychle.
Hektor sám svezl se s vozu, jenž nádherou zářil,
a strašně zařval, pravice svírala kámen.
A tak se vrhl šílený pomstou na Teukra, touže ho zabít.
Teukres vyňal si právě nový šíp z toulce
a položil na tětivu. Hektor s vlající přilbou
jej zasáhl do ramene, když napínal luk;
do klíční kosti mezi krkem a hrudí,
na nejcitlivějším místě.
Zasáhl jej hranatým kamenem z pole,
až mu natrhl šlachu a paže zmrtvěla v kloubu.
Teukres přiklekl na zem a luk mu vypadl z ruky.
Aias viděl hned padlého bratra,
přiskočil rychle, zakryl ho štítem
a další dva druzi se sklonili nad raněným,
hrdina Alaster a s ním Mekisteus, Echiův syn.
Nesli ho naříkajícího z bojiště k lodím širokých boků.
A olympský vládce dodal zas odvahu Trojským;
zatlačili zas Achaje k zákopu.
Hektor v popředí vřavy pronikal nezkrotnou silou,
jako když pes napadá zezadu kance či lva,
doštvav jej divokým letem,
z boku na něho skáče a zezadu rve jej, ať se hne, kam chce,
a číhá na každý pohyb,
tak Hektor doléhal na davy Achajů kadeří rozevlátých,
srážeje vždycky posledního. A ostatní prchali.
Když se tak dostali na útěku až přes příkop za opevnění
g- a tolik jich padlo rukama Trojských,
S přestali prchat a zastavili se,
to byli však již v táboře u vlastních lodí;
volali po sobě, zvedali paže k nebeským bohům
a úpěli zoufalou prosbou.
 Za hradbou projížděl Hektor se svými hřebci,
hříva jim vlála,
a byl jak strašlivá Gorgo či Ares dávící muže.
Héře bělostných paží bylo žel vojska a jala se říkat Pallas Athéně:
„Což se nemáme starat právě my dvě,
dcero Dia, jenž otřásá mračným svým štítem,
o klesající danajská vojska, jež chápou,
že jejich osud se plní a mřou
jen pro jednoho? Je nesnesitelné, jak Hektor,
Priamův syn, ted běsní a kolik zla už
napáchal tím!“
Odpověděla jí Athéna, bohyně plamenných zraků:
„Ten by už dávno byl ztratil sílu i život,
Argejci sražen na vlastní půdě,
ale to vlastně otec náš běsní a kříží všecky mé plány,
on, sám zločinec starý a původce zla!
Nemyslí na to, kolikrát jsem mu dřív syna,
jejž Eurystheus robotou týral, právě já zachránila!
Nebi žaloval všecko své hoře a Kronův syn
poslal vždy mne, abych pomohla dítěti jeho.
Kdybych jen byla tušila to vše a větřila napřed,
když mi ho poslal k Hádovi, strážci podsvětních bran,
aby mu přinesl z Erebu psa, hrozného Háda,
nikdy by nebyl unikl přes prudké peřeje styžské!
Ted mne nepotřebuje a dělá, co přála si Thetis.
Líbala kolena, za bradu vzala ho, prosila Dia,
aby jen oslavil toho, jenž zničil tolik měst,
jejího Achillea!
Proto však bude mi říkat zas: Jasné mé oko!
p Zapřáhni rychle do vozu letící hřebce,
O
já zatím půjdu za Kronovým synem,
jenž otřásá mračným svým štítem,
a vezmu si zbraně do boje muž proti muži,
ať vidím,
 jak se potěší Hektor, Priamův syn s vlající hřívou,
až nás obě potká na bojišti!
A nějaký Trojan už padne u černých achajských lodí
a nakrmí tělem supy a divoké psy!“
Dořekla sotva a Héra poslechla rázem.
Zapřahla do vozu hřebce se zlatou čelenkou,
Héra, bohyně mocná, dcera velkého Krona,
Athéna zatím, dcera Dia,
boha, jenž otřásá mračným svým štítem,
spustila v otcově paláci vzdušný svůj šat,
který se zachvíval v slunečním svitu
a který vlastníma rukama tkala,
připjala na božské tělo krunýř mračného Dia
a chopila se již zbraní, jdouc na bojiště.
Vstoupila do ohnivého vozu a po dřevci sáhla,
mohutném, těžkém, pevném, jímž poráží řady nepřátel svých,
na které popad ji vztek, dceru velkého otce.
Héra se dotkla bičem svých koní a nebeské brány
samy se s rachotem rozletěly; ty střeží Hóry,
strážkyně Olympu a širých nebes,
jež stále rozevírají a opět stahují husté oblačné clony.
Takovou průrvou projeli hřebci, štváni kovovým bodcem.
Zeus viděl vše z Idy a vzplál prudkým hněvem;
zavolal Iris, poslici boží s křidélky zlatými.
„Pospěš si, Irido,“ řekl jí, „zastav je rychle
a obrať! Nechci, aby došlo k trapnému setkání!
Řeknu ti přímo a dostojím slovu:
Koně jim zmrzačím v letícím spřežení,
s vozu je srazím a vůz jim rozmetám, že deset nejbližších let
se nezhojí rány, které jim způsobí blesk můj,
S ať vidí Jasné mé oko, co je to bojovat s otcem!
Že je s ní Héra, méně mne mrzí a vzteká,
zvykl jsem si už, že chce vždy opak toho, co přál jsem si já.“
 Domluvil a prudká Iris se zvedla
a slétla s poselstvím s vrcholků idských,
letěla na široký Olymp a u přední brány
olympských propastných srázů je stihla.
Zadržela je, vyřizovala, co vzkazoval Zeus:
„Povězte, kam se řítíte obě, co vás štve v srdci?
Kronův syn nedovoluje pomoci argejským vojům,
dokonce hrozí a svoji hrozbu provede také:
- Koně jim zmrzačím, říká, v letícím spřežení,
s vozu je srazím a vůz jim rozmetám, že deset nejbližších let
se nezhojí rány, které jim způsobí blesk můj!
Ať vidí Jasné Diovo oko, co je to bojovat s otcem!
Že s tebou vyjíždí Héra, méně ho mrzí a vzteká;
od té prý zvykl, že chce vždy opak toho, co přál si.
Ty však ho děsíš smělostí svou,
zvedáš-li proti Diovi hrozný svůj oštěp!"
Vyřkla to sotva a vzdalovala se Iris, lehká jak vítr.
Héra však počala hovořit s Pallas Athénou:
„Pak není radno, dcero Kronova syna,
jenž otřásá mračným svým štítem,
rváti se s Diem pro smrtelníky.
Někdo už padne, jiný zůstane živ,
jak život dá,
a Kronův syn ať si řídí trojský a danajský lid,
jak se mu zachce. Toť jeho právo."
Domluvila a obrátila hned spřežení své.
Hóry jí vypřahly koně s vlající hřívou,
přivazovaly hřebce ke žlabům plným ambrosie
a opřely vůz o třpytnou zed paláce bohů.
^ Bohyně usedly obě do zlatých křesel
O
k ostatním bohům a srdce jim svíralo hoře.
Zeus však se pustil na voze s ověnčenými koly
z Idy na svátý Olymp a vešel do rady bohů.
 Ten, jenž otřásá zemí, mu vypřáhl hřebce,
postroje zavěsil na trám a zastřel je plátnem.
I Již usedá Zeus na zlatý stolec a zvolna se rozhlíží kolem.
Olymp se zachvívá dosud po jeho krocích.
Athéna s Hérou usedly stranou na druhém konci;
nezeptaly se a neodpovídaly rovněž.
Zeus poznal to brzy a řekl:
„Proč se tak chmuříte, Athéno s Hérou?
Či vás tak namáhá porazit v mužném zápase Trojany,
jež tolik nenávidíte?
Ostatní bozi širého Olympu nikdy se nebrání
mé síle, ani mým pažím, jimž nikdo neodolá;
jen vám se zachvěly rozkošné údy,
dřív než jste spatřily válku a její krvavé dílo.
Řekl jsem přímo a svoje sliby bych také rád splnil:
- Smeteny bleskem byste se byly už sotva
vrátily na voze na širý Olymp, do sídla bohů nesmrtelných!"
Domluvil a dvě bohyně, Athéna s Hérou,
které usedly samy, se zachmuřily a myslely, že je konec Troje.
Athéna mlčela, slova nepromluvila,
na otce roztrpčena a v nitru se sžírajíc vztekem,
Héře však srdce překypovalo a nezdržela se:
„Co jsi to, Kronův synu, ted hrozného řekl!
My obě víme, že tvojí paži nikdo už neodolá;
je nám však žel Danaů, vrhačů kopí,
kteří se těžce ted bijí o osud svůj a hynou.
Podle rozkazu tvého nesestoupíme tedy
na bojiště, radu však můžeme dávat,
která by prospěla danajským řadám,
— aby nezašli všichni - jen pro tvou bezmeznou zášť?"
CM Odpověděl jí Zeus, vládce mračen:
„Zítra, hodí-li se ti, Héro širokých očí,
uvidíš ještě jasněji sílu Kronova syna,
jak bude hubit v zástupech argejské oštěpníky.
 Protože odvážný Hektor si dříve oddechnout nesmí,
dokud se nezvedne u lodí prudký Peleův syn,
toho dne, kdy bude dobojována strašlivá řež
v uličkách mezi lodními kýly nad mrtvým Patroklem.
Tak bylo určeno silami osudu.
A tvého vzteku si nevšímám prostě;
i kdybys ve zlosti prchla až na konec moře a země,
kde žije Iapetos a Kronos kde dlí,
kam nikdy paprsek Helia, Hyperionova syna,
nezalétne a vánek do hrozných hlubin
Tartaru smrti!
I kdybys až tam ode mne prchla,
nedbám tvých křiků, protože nad tebe není i
nic nestoudnějšího!“
Domluvil. Mlčela Héra bělostných paží.
Zářící sluneční kotouč zapadl zatím do Okeanu
a šero zastřelo zemi, jejíž plody jsou požehnáním. i

Neradi zřeli jen Trojané mizeti den. :

Achajci vítali večerní soumrak,
po němž toužili dávno.
Trojany svolal zářící Hektor do sněmu lidu;
odvedl je však od lodí k peřejům říčním,
kde bylo čisto a země nebyla pokryta mrtvolami.
A lid sestoupil s vozů a jal se naslouchat řeči
Hektora, miláčka bohů.
Pravice svírala kopí dlouhé jedenáct loktů;
na dřevci svítil kovový hrot, jejž dokola svíral 1
í
kroužek z ryzího zlata.
L
Opíraje se o toto kopí, počal hovořit Hektor
~ k trojskému lidu:
CM „Slyšte mne Troj ani, Dardanův rode a všichni
spojenci naši!
Chtěl jsem už zničit koráby s Achajci v nich
a pak se vrátit na trojský hrad,
jejž bičují větry,
 přišla však noc a té jen děkují Argejci i jejich lodi,
že dosud leží na mořském břehu.
Ted tedy noc má své právo, vládkyně temná:
chystejte večeři, hřebce s vlající hřívou
vypřahejte a nakrmte je!
Přižeňte z města krávy a dobře živené ovce
a doneste víno, jež srdce rozveselí!
A z domů chleby! A snášejte dříví,
ať nocí až do ranních červánků, které se rodí
z nočního temna,
zaplanou ohně a září ke hvězdám!
Aby snad za černé noci neprchli Achajové
s kšticemi rozevlátými po hřbetu vln.
Nesmějí bez obtíží a snadno dostat se na koráby;
ať ještě doma mnohý z nich syká bolestí z rány,
kterou si utrží v poslední chvíli, až bude skákat
do lodi zasažen hrotem ostrého kopí
anebo šípem,
aby i jiným zašla chuť začínat válku
s Trojany, národem jezdců!
Ať hlásatelé hned volají městem, miláčci bohů.
Mladí i staří tábořit budou po celém městě
na hradbách, které stavěli bozi! A ženy,
jež snášejí hůře syrovo noční, ať ve dvorech domů
zapálí veliké ohně a udržují je po celou noc,
aby se nepřítel nevplížil do města,
když je zbrojný lid venku!
To je můj rozkaz a vy ho splníte, Trojané stateční!
Řekl jsem, co je teď pro večer třeba.
2* Ráno vám povím, Trojané, odvážní jezdci, jak dál.
S Budu se modlit k Diovi a ke všem ostatním bohům
a věřím, že odtud poženu psy, jež na nás poštvala sudba,
která je přivedla pod naše hradby na černých lodích!
 Teď v noci budeme všichni jedinou stráží;
sotva se rozbřeskne jitrem, vzbudím zas v plné zbroji
Area nelítostného u lodí širokých boků.
Uvidím pak, požene-li mě Tydeův odvážný syn
od lodí do městských bran, či zda ho srazím
kovovým kopím a z něho svléknu krvavou zbroj!
Ráno se ukáže, zda se postaví sám
na odpor oštěpu mému!
Bude však ležet hned zrána, sklán kopím ve předních řadách
a kolem družina jeho, sotva se ukáže den.
Přál bych si, abych se stal tak jistě nesmrtelným
a zůstal na věky mlád a ctěn byl jak Foibos či Pallas,
jak jistě přinese zítřek zkázu argejským vojům!"
Domluvil Hektor. Trojané jásali divokým křikem,
vypřahli ze jha spřežení, z nichž se kouřilo v šeru,
a přivázali je řemeny k vozům.
i
Přihnali z města krávy a dobře živené ovce,
donesli víno, jež srdce rozveselí,
a z domů chleby; snášeli ze všech stran dříví.
Pak obětovali svaté oběti bohům.
Nad plání stoupala k obloze vůně z opékaného masa,
blažení bozi jí zhrdali však a nečichali ji rádi,
protože Ilion nenáviděli
i Priama krále a lid slavného vrhače kopí.
Trojané seděli nehýbni pýchou
na sněmovišti, celou noc do rozednění
a nocí hořely ohně. i

Jako když kolem jasného měsíce míhá se oblohou svit

nesčetných hvězd a vesmír bez hlesu dýchá
p (vidíš jen strážné věže a rokle a obrysy skal
O
2, a nad vším tím oblohu bezednou, jen vesmír nekonečný)
a nad hlavou pastýřovou se kmitají hvězdy a zase jen hvězdy
(a pastýř se s tichou radostí dívá),
 tak zářily ohně, jež roznítilo si ilijské vojsko,
na pláni mezi vlnami Xanthu
a mezi táborem argejských lodí, pod hradbami.
Tisíce zaplálo ohňů v poli a padesát mužů
leželo v záři každého z nich; plameny sžíraly dřevo,
jen koně chřupali žito a běloučký ječmen
a čekali netrpělivě
u vozů, až se rozjasní východ řeřavým pruhem.

CM
 9. Achilleus

Tak bdělo trojské vojsko. A po Achajích

sahala hrůza, jež rodí myšlenku na útěk;
nejstatečnější zírali mlčky v nemluvném hoři
do plamenů.
Jako když dvojí vítr se zvedne a zavane prudce
od thráckých břehů
přes moře, na jehož vlnách si delfíni hrají,
Zefyros z jedné a Boreas ze druhé strany,
s nimi se vzedme i černá vlna a šplíchne
špinavou pěnu a slaný kal,
tak se Achajům v prsou do srdce zahryzla bída.
Atreův syn zkrušen starostí těžkou
přišel do středu vojska a kázal hlásatelům,
aby volali na sněm každého jménem,
ale jen tiše; sám usedl první.
Seděli nehybně v radě. Pak Agamemnon
vstal, v očích měl slzy, jež vytryskly jak černý pramen,
jenž v lesním šeru s balvanu padá,
a vzdychnuv až z hloubi duše,
počal hovořit Agamemnon k argejskému lidu:
„Vůdci a rádci argejských vojsk, přátelé!
Zeus, Kronův syn, těžce mě srazil do bídy potupné,
Nesmiřitelný, ačkoli před tím mi slíbil
kývnutím hlavy, že vrátím se domů, až rozbořím Tróji; !
:
teď mě však ohavně zradil a beze vší slávy
žene mě do Argu, když nás tolik už padlo!
5“ Zachtělo se mu zkrušit mě, Diovi násilnickému,
O
£*. který již smetl a ještě smete tolik hradů a měst!
Jen proto, že má největší sílu!
A řeknu, co bylo třeba, abyste slyšeli všichni:
- Prchněme po lodích s koráby k otcovských břehům,
protože pyšné, široké Troje, té nikdy nedobudeme!"
 Umlkl a v kruhu kolem nastalo ticho. Mlčeli všichni.
Seděli dlouho bez hnutí, zoufalí Achajové.
Konečně ozval se Diomedes, který v bitvách překřičel davy:
„Ted jsem teprve schopen, Atreův synu,
hádat se s tebou pro tvou řeč, jak se na sněmu dělá.
Neměj mi za zlé, vládce lidu!
Zesměšnil jsi mě teprve nedávno před všemi Achaji
jen pro mou splašenost. Řekl jsi, že je to neválečnické
a že v tom rozmysl není.
Argejci, staří i mladí, však vědí, jak je to vlastně.
Co tobě dal syn poraženého Krona?
Dal ti, že vládneš svým žezlem ostatním všem;
odvahu, smělost, sílu všech sil ti odepřel však.
Nevěřím; myslíš to vážně, že Achajové
mají tak málo válečnického ducha a odvahy vůbec,
jak tvrdíš ty?
Jestliže tvé srdce tě žene, abychom odpluli,
jed si! Máš volnou cestu a na mořském břehu
válí se tolik lodí, jež s tebou připluly z Mykén!
Ostatní, všichni Achajci kadeří rozevlátých
zůstanou, až Trója padne. A kdyby chtěli i ti
vyrazit odtud, ať prchnou po lodích k otcovským břehům -
Sthenelos a já se budeme bít, až padne Ilion,
protože s námi jsou bozi!"
Domluvil a všechen lid zajásal radostným křikem
nad slovy muže, kterého zplodil Tydeus, odvážný jezdec.
V kruhu povstal Nestor, stařičký krotitel hřebců,
a počal mluvit:
„Tydeův synu, jsi v boji nejstatečnější
2* a nejlepší v radě ze všech svých vrstevníků.
£ Co jsi ted řekl, těžko by zhaněl kdokoliv,
i při tom, jací Achajci jsou,
a těžko vyvrátil; nedošel jsi však závěru všeho.
Pravda, jsi mlád. Mohl bys být mým synem
a jsi snad nejmladší ze všech, mluvíš však s rozvahou
 tváří v tvář knížatům Argu a volíš vždy vhodný výraz.
Teď se ujmu já slova. Jsem starší než ty
a dokončím, co ty jsi načal.
Nikdo snad nebude znevažovat, co řeknu,
ani sám vládce Agamemnon; ne, ani ten ne.
Komu se líbí svár ve vlastním táboře, ten není hoden,
aby byl členem národa svého a jeho práva
a ohniště jeho.
Ted hleďme naslouchat hovoru noci;
chystejme večeři a noční stráže ať leží
před kolovou hradbou, v zákopu vyhozeném.
Tolik jsem rozkázal já všem bojovníkům;
ostatní příkazy dáš si ty sám, Atreův synu.
Jsi z králů nejmocnější.
Vystroj knížatům večeři; je to tvá věc a je toho třeba.
Tvé stany jsou plny vína, jež denně přes mořskou pláň
dovážejí ti z Thrákie achajské lodi.
Ty můžeš hostit i dnes, a mnohým jsi dlužen.
Až budou pohromadě, pak uposlechni
toho, kdo dá ti nejlepší radu, protože nouze
byla vždy Achajům nejmoudřejším a nejspolehlivějším rádcem.
Dnes hoří skorém až u lodí nesčetné ohně
nepřátel našich. Může se z toho radovat někdo?
A dnešní noc bud zahubí tábor, nebo ho spasí!"
Domluvil a lid pozorně naslouchal; poslechli rázem.
Z tábora vyběhly stráže po zuby ozbrojeny
za Thrasymedem, jejž zplodil Nestor, vládce pylského lidu,
za Askalafem a Ialmenem, syny Areovými,
za Merionem a Deipyrem a jasným Lykomedem,
JT jehož otcem byl Kreion, a za Afareem se hrnuli všichni.
n Sedm jich bylo, kde vedli; s každým šlo plných sto mužů
a jejich kopí trčela k nebi.
Usedli mezi hradbou a příkopem vyhozeným,
rozdělali si oheň a večeřeli.
***
 Král Agamemnon odvedl zatím
achajská knížata do svého stanu a kázal večeři chystat,
aby je rozveselil.
Jedli a pili. Když hlad a žízeň dosyta ukojili,
ujal se slova nejstarší z nich, promluvil Nestor,
který byl vždycky nejlepším rádcem;
a tehdy, chtěje prospěti lidu, jim řekl:
„Slavný Atreův synu, Agamemnone, nejvyšší vojska,
s tebou chci začít a s tebou skončím svou řeč,
protožes vládcem nespočetného lidu a Zeus
ti dal žezlo i právo, abys jím řídil svůj lid.
Proto se sluší, abys ty promluvil nejdřív
anebo vyslechl řeč, kterou určíš,
a kázal provést pak to, co druhý, jenž nemohl mlčet,
dobrého radil. Ty však rozhoduješ.
Povím ti tedy, co mně se zdá nejlepším.
Nikdo nic lepšího nevymyslí,
než s čím se já v mysli dávno už nosím a nač myslím stále
ode dne, kterého jsi ty, potomku Diův,
hněvem se necítě vyběhl ze stanu Achilleova
a odvlekl mu Briseovu dceru,
ač nebyl to úmysl náš. Domlouval jsem ti,
ty jsi však ve své bezměrné pýše urazil nectně
nejstatečnějšího muže, kterého ctí sami bozi,
a jeho kořist mu vyrval.
Přemýšlejme ted, jak ho usmířit dary a vlídnými slovy.“
Agamemnon, vládce vojska, mu odpověděl:
„Starče, líčil jsi dobře mou zaslepenost.
Chybil jsem, nezapírám. Jediný bojovník je víc než davy,
gj* když Zeus ho miluje, ctí jej a bije
S pro něho achajská vojska.
Protože jsem však sám vinen, pro svou nezkrotnou vášeň,
chci vinu napravit sám a dát mu náhradu za vše.
 Před vámi všemi teď povím, jaké chci dát mu dary:
deset talentu zlata a sedm trojnoží čistých,
jež dosud plameny neožehly, a dvacet zářících mis,
dvanáct zkrocených hřebců, kteří dostali ceny
už na závodech - a muž, který by měl jen tolik zlata,
kolik cen vyhráli mi už ti hřebci,
nemohl by být zván člověkem chudým!
Sedm žen přidám, které se vyznají ve všem, co po ženě žádáš,
sedm žen z Lesbu, které jsem dostal, když on
obsadil kvetoucí ostrov,
a které překonávají půvabem ženským
samo pohlaví své. Ty mu dnes dám.
A mezi nimi snad bude i dcera Briseova,
ta, kterou jsem vzal, a mohu přísahat přísahou těžkou,
že sám jsem nikdy nespal na jejím loži
a nikdy se s ní nespojil jako muž s ženou!
To všecko mu splatím ted hned. Jestliže bozi však dají
a Priamův mohutný hrad přece jen padne,
až vnikne Achilleus do města a vojska budou dělit si kořist,
bude si moci přetížit vůz mědí a zlatém
a sám si vybrat dvacet žen trojských,
nej krásnějších hned po dceři Argu, Heleně Menelaově!
A když se vrátíme do země hojnosti, do achajského Argu,
bude mým zetěm a budu ho milovat stejně
jak Oresta svého, který tam beze mne vyrůstá v muže.
Tři dcery žijí v nádherném paláci: Chrysothemis
a Ifianassa a Laodike.
Kterou si zvolí, může si odvést k starému Peleovi
a nemusí nic za ni dát! Naopak já jí dám bohaté věno,
^ jak žádný otec své dceři nedal!
w Sedm měst kvetoucích s bohatým obyvatelstvem mu v zástavu dám:
Enopu a svaté Fery, Kardamylu a travnatou Hiru,
Antheiu uprostřed šťavnatých lučin,
 Pedasos, vinice jeho, a krásnou Aipeiu,
všecky na mořském břehu až u písčitého Pylu
s lidem, který má stáda ovcí a krav
a který ho zahrne dary jak boha a bude mu nosit
desátky jako vladaři svému.
To všecko dám, jen aby už jednou upustil od svého hněvu!
Musí ho zkrotit! Hádes jen nikdy neustupuje
a nedá se pohnout; proto je lidstvem
z všech bohů nejvíce nenáviděn.
Kdyby ted povolil - jen proto, že jsem mocnější vládce
a že jsem věkem starší než on!“
Nestor, gerenský jezdec, mu odpověděl:
„Agamemnone, slavný Atreův synu a vládce lidu,
ne bezcenné dary slibuješ Achilleovi.
Dobrá. Vyšleme poselstvo, nejrychleji jak možno,
ke stanu Achillea, syna Peleova.
Sám je vyberu, poslechnou-li mne.
První ať s nimi jde Foinix, miláček Diův,
ten půjde v čele;
pak velký Aias a jasný vládce Odysseus,
konečně Eurybates a Hodios jako hlásatelé.
Přineste na ruce vodu a lidu poručte ticho,
dokud se budeme modlit k Diovi za smilování!"
Domluvil a všem se líbilo, co řekl Nestor.
Hlásatelé hned nalili knížatům na ruce vody,
otroci plnili vínem měsidla až po sám okraj,
nalévali a nosili číše.
Když ulili bohům a sami prolili hrdla,
spěchali všichni z Agamemnonova stanu.
— Nestor, gerenský jezdec, ještě je napomínal
£ a upozorňoval, nejvíce Odyssea,
že třeba působit na cit Peleova syna.
Kráčeli po břehu burácejícího moře
a prosili zoufale Toho, jenž otřásá zemí,
aby jim pomohl zmírnit vzdor vnuka Aiakova.
 Když přišli ke stanům a k lodím Myrmidonů,
spatřili, jak se veselí při zvucích formingy
jemně a krásně vyřezané, s kobylkou stříbrnou;
ukořistil ji, když dobyl hrad Eetionův.
Tou se ted utěšoval a zpíval o slavných činech
bohatýrů; naproti seděl zamyšlen Patroklos.
Čekal, až skončí Peleův syn.
Přiblížili se, vedeni Odysseem,
a stanuli před ním. Překvapen zvedl se Achilleus;
opustil loutnu i místo, na kterém seděl.
I Patroklos povstal, když poselstvo zhlédl,
a křepký běžec Achilleus je pozdravil chvatně:
„Vítejte, přátelé - jistě, že přišla na vás už bída -
ve stanu uraženého, vy, které z Achajů nejvíc mám rád!“
Zvolal to a hned je uváděl dál, Achilleus jasný,
nabízel křesla pokrytá nachem a mluvil už rychle
na Patrokla, který stál po jeho boku:
„Postav měsidlo větší, Menoitiův synu,
a smíchej víno silnější a podávej všem,
vždyť tu mám ve stanu muže, jakých je málo!"
Řekl to sotva a Patroklos vykonal již
rozkaz věrného druha.
Ten zatím postavil do záře ohniště mohutný špalek,
položil na něj ovčí hřbet a hřbet kozí
a přidal kus vepřoviny s důkladným pruhem bílého sádla.
Automedon držel a Achilleus krájel;
rozčtvrtil maso a na rožeň nabodával.
Mohutný oheň rozdmychal jasný syn Menoitiův.
Plameny zhasly a zbyla jen řeřavá dřeva,
Achilleus rozhrábl žíznivé uhlí a stavěl rožníky na ně;
**, opřel je o vidlice a maso posypal solí.
Když bylo maso již upečeno a staženo s rožňů,
vzal Patroklos chléb, krájel ho na ošatky
a po stole stavěl; maso však dělil Achilleus sám.
 Usedl proti Odysseovi do čela stolu
a kázal druhovi svému, aby za něho bohům
obětoval.
Ten vhodil první odřezky do plamenů
a ted vztáhli všichni již ruce po skvělých hodech.
Když hlad a žízeň dosyta ukojili,
dal Aias znamení Foinixovi. To zpozoroval
jasný Odysseus, nalil si vína a pozdravil Achillea:
„Bud zdráv, Achillee!
Víš, člověk je na hodech stále; nedávno v Agamemnonově stanu
a ted zas u tebe. Bylo dnes všeho,
že by se jindy zasmálo srdce; ale nám není
do veselosti.
Strašlivé hoře svírá nám hrud, potomku Diův.
Úzkostí mřeme, a dokud se neopře v boji
zas tvoje síla, neví z nás nikdo,
zda ještě spasíme či zda už ztratíme achajské lodi.
Trojané se svými spojenci všemi jsou již tak smělí,
že leží táborem u samých lodí a zákopů našich
a jejich ohně kolem nás planou.
Co jim hradby dnes brání, říkají, aby se nevrhli
až mezi koráby černé? Zeus, Kronův syn,
jim stejně dal bleskem znamení zdaru. A Hektor -
ten běsní strašně, vědom si hrozné své síly;
spoléhá na Dia.
Nedbá lidí ni bohů, je posedlý krvelačností
a právě ted touží jen po rozednění.
Hrozí, že useká u lodních přídí zobce a spálí
požárem strašným koráby všecky a danajské vojsko
2“ zmámené kouřem pobije u vlastních lodí.
£ Proto mě úzkost nesmírná děsí, že bozi mu splní,
čím Achajcům hrozil, a nám že je určeno sudbou
jen mřít, daleko od Argu, daleko od stád svých koní!
 i

Vyskoč, dnes chceš-li, žel, že ne včera!

zachránit Achaje při trojském útoku, hynou!
Mrzelo by tě to. Neštěstí, když se už stalo,
i
nemůžeš zvrátit; mysli dřív, jak spasit danajské voje!
Peleus, tvůj otec, ti, příteli, radii,
když tě posílal z hrudnaté Fthie
za bohatýrem Agamemnonem:
- Vítězit dají ti, synu, Athéna s Hérou, ;
zachce-li se jim, ale kroť pýchu, kterou máš v srdci. i
Vlídnost je vzácnější dar.
Varuj se sváru, příčiny zla, !
ať si tě váží argejští muži, ženy i starci.
To říkal otec. Zapomněls na jeho slova.
Nech však alespoň dnes marného vzdoru - a přestaň!
Agamemnon ti nabízí dary, upustíš-li jen
od svého hněvu.
Vyskoč a slyš mě! Pokusím se ti jmenovat dary,
které ti Agamemnon ve stanu přísahal dát:
deset talentů zlata a sedm troj noži čistých,
jež dosud plameny neožehly, a dvacet zářících mis,
dvanáct zkrocených hřebců, kteří dostali ceny
už na závodech - a muž, který by měl jen tolik zlata,
kolik cen vyhráli Agamemnonovi,
nemohl by být zván člověkem chudým!
Sedm žen přidá, které se vyznají ve všem, co po ženě žádáš,
Lesbičanek, které dostal, když ty jsi j

obsadil kvetoucí Lesbos,

a které překonávají půvabem ženským
samo pohlaví své.
p Ty ti dnes dá.
**, A mezi nimi bude i dcera Briseova,
nu, ta, kterou ti vzal, a může přísahat přísahou těžkou,
že sám nikdy nespal na jejím loži
a nikdy se s ní nespojil jako muž s ženou.
 To všecko ti splatí teď hned. Jestliže bozi však dají
a Priamův mohutný hrad přece jen padne,
až vnikneš do města a vojska budou dělit si kořist,
budeš si moci přetížit vůz mědí a zlatém
a sám si vybrat dvacet žen trojských,
nejkrásnějších hned po dceři Argu, Heleně Menelaově!
A když se vrátíme do země hojnosti, do achajského Argu,
zetěm jeho se staneš a bude tě milovat stejně
jak Oresta svého, který tam bez něho vyrůstá v muže.
Tri dcery žijí v nádherném paláci: Chrysothemis
a Ifianassa a Laodike.
Kterou si zvolíš, můžeš si odvést k starému Peleovi
a nemusíš nic za ni dát! Naopak sám jí dá bohaté věno,
jak žádný otec své dceři nedal!
Sedm měst kvetoucích s bohatým obyvatelstvem ti v zástavu dá:
Enepu a svaté Fery, Kardamylu a travnatou Hiru,
Antheiu uprostřed šťavnatých lučin,
Pedasos, vinice jeho a krásnou Aipeiu,
všecky na mořském břehu až u písčitého Pylu
s lidem, který má stáda ovcí a krav
a který tě zahrne dary jak boha a bude ti nosit
desátky jako vladaři svému.
To všecko ti dá, jen abys už jednou upustil od svého hněvu!
Jestliže ho však až příliš nenávidíš,
Agamemnona i jeho dary,
smiluj se nad ostatními Achaji v táboře
v zoufalství jejich, kteří tě budou ctít jako boha!
Slávy, jaké snad nebylo, získáš si u nich,
srazíš-li Hektora, protože Hektor bude tě hledat
2* v šílenství, jež vede k smrti! Myslí, že nikdo z Danaů všech,
£ kolik jich přivezly koráby naše, není mu roven.“
Křepký běžec Achilleus mu odpověděl:
„Jasný Laertův synu, Odyssee, jenž dovedeš tolik,
co ti teď povím, je třeba upřímně říci
tak, jak si myslím a jak co skutečně je.
 Nesmíte mi tu ze všech stran skuhrat.
Nenávidím jak Hádovy brány toho, kdo má
jiné myšlenky v srdci a s jinými na tebe přijde.
Povím hned, jak se na celou věc dívám dnes já.
Ani Atreův syn Agamemnon, tím méně ostatní Danaové
mi nebudou o ničem žvanit, když nepřišli dřív
poděkovat mi, že jsem se celý ten čas
rval s jejich nepřáteli.
Kořist pak dostane stejnou, kdo v závětří čekal,
jako ten, kdo se bil marně. A stejnou má slávu
zbabělec jako statečný muž. Život ztratíš jen jednou,
ať ses už válel anebo za jiné kupil odvážné činy.
Co jsem měl z toho, že jsem si zahrával s životem,
trpěl a bojoval za vás?
Jako pták sousto, jež právě zobákem schvátil,
do hnízda nese mláďatům holým, ač by sám žral,
probděl jsem noci a nespal, bozi, kolik jich bylo!
dlouhé dny krvavé tloukl se po bojištích,
tváří v tvář tisícům chlapů - jen pro vaše ženy!
Dvanáct měst dobyl jsem z moře a jedenáct po suché zemi,
všecky v Troadě širé, a ze všech
kořist jsem přivezl skvělou - kolik jí bylo a jaká! -
a dal to všecko Agamemnonovi, synu Atreovu.
Ten seděl v táboře u rychlých lodí a vzal;
rozdělil málo, většinu nechal si sám.
Z toho pak ještě dal něco vůdcům a králům.
Mají to dosud; jen mně, jedinému ze všech Achajů,
zas kořist vzal a těší se s mou souložnicí!
Nu, ať je šťasten v objetí jejím!
Sp Proč však bojují Argejští s Trojou?
w Proč shromáždil Atreův syn takové vojsko
a vedl je sem? Nebylo to snad
jen pro krásnou Helenu, ženu Menelaovu?
Milují oba synové Atreovi,
jediní z žijících lidí, své ženy?
 Dobrý a rovný chlap miluje ženu a váží si jí;
myslíte, že jsem ze srdce nemiloval
právě ji, i když to byla jen kořist? A ted
když mi svůj dar zase odňal a ošidil, ať se jen chrání
znovu se pokoušet o mne. Znám ho a nenaletím!
Ať raději s tebou a s druhými králi
vymyslí, Odyssee, jak od lodí zatlačit ilijské ohně.
Mnoho už vykonal, co nejsem s vámi;
postavil hradbu, vykopal příkop, velký a široký,
podepřel jej kolovou stavbou, nedovedl však
zadržet Hektora vraždícího.
Dokud jsem ještě vycházel s vojskem, Hektor se bál
přenést boj od hradeb na širou pláň;
odvažoval se jen ze skaiské brány a k buku.
Tam se mi jednou postavil přímo a unikl stěží.
A protože se mi nelíbí už bojovat s Hektorem jasným,
hned ráno přinesu oběť Diovi a všem ostatním bohům,
spustím na vlny lodstvo kořistí obtížené
a budeš moci je spatřit, budeš-li chtít
a bude-li tě to zajímat vůbec, koráby naše,
jak brázdí za šera ještě hladinu Helespontu.
Uslyšíš jen, jak veslaři bijí zpěněné moře.
A dá-li mi Ten, jenž otřásá zemí, příznivé nebe,
přirazím třetího dne už k hrudnaté Fthii.
Mnoho věcí mám doma, které jsem opustil dávno,
přivezu nové; ze zlata i z rudé mědi
a z železa šedého, i ženy přepásané,
jež jsem si z kořisti vybral, ne však dar čestný:
ten mi zas odňal ten, který dal ho, Atreův syn
2* Agamemnon.
S Vyřid mu všecko, jak říkám, nahlas a přímo,
ať popadne na něho vztek i druhé Achaje,
doufá-li, že ještě ošidí koho v danajské voji,
on, který své činy vždycky jen drzostí kryl.
 Mně však si netroufá jistě, pes nestydatá,
pohlédnout do očí.
Nikdy už s ním nebudu sedávat v radě
a nikdy se nebudu bít. Jednou mě zklamal,
to stačí. Podruhé mě už svým slovem neomámí.
Musí to stačit i jemu. Ať běží klidně
zkáze své vstříc, když Zeus ho rozumu zbavil! :
A jeho dary - kašlu mu na ně! Není mi ničím,
i kdyby cpal mi desetkrát, dvacetkrát tolik,
co dnes má a co snad ještě ukořistí!
Kdyby mi dával všecko, co je dnes v Orchomenu
a v egyptských Thébách,
v nichž domy se hroutí pod tíží pokladů - i'
v Thébách je sto městských bran a z nich proudí denně
na dvě stě z každé mužů a vozů a koní - I
a kdyby mi všecko to dal, všeho jak písku či prachu,
nepohne Agamemnon mým srdcem, dokud si neodpyká ji
urážku, která se zahryzla příliš hluboko v hrudi.
Agamemnonovu dceru si nevezmu žádnou,
kdyby i půvabem Kypridě zlaté,
zručností rukou Athéně, Diovu oku, se podobala.
A přece ji nechci! Ať ji dá někomu vznešenějšímu,
který se pro jeho rod lépe hodí než já!
Budou-li bozi mě chránit a dopluji domů,
vybere mi už Peleus, můj otec, choť sám.
Je tolik achajských děvčat v Helladě, ve Fthii,
dcer vládnoucích knížat ;
a kteroukoli chtít budu, dostanu jistě.
5
Toužím už dávno v mužné své hrudi
^ po ženě, kterou bych měl opravdu rád
5 a těšil se po jejím boku statky, jež stařičký otec
nahromadil.
Život má pro mne jinou cenu než poklady světa,
než ty, jež Ilion mělo kdys v míru,
 než přišli Danaové,
než ty, jež v pythijských skalách skrývá kamenný práh
Foiba Apollona, božího Střelce.
Hovězí stáda přiženeš snadno i dobře živené ovce,
troj nože ukořistíš a hnědavé hlavy letících koní,
jen lidská duše, jež odlétne ze rtů, se nevrátí nikdy,
nikdy ji neurveš zpět a nikdy už nezachytíš.
Matka má, stříbrná Thetis, říkala, že dvojí cestou
mohu dojít své smrti:
zůstanu-li tu s vámi a budu bojovat dál o trojský hrad,
nikdy se nevrátím domů, budu však v lidu žít věčně;
vrátím-li se kdy k otcovským břehům,
zajde má sláva, ale já nezemru mlád;
tak mne jen nestihne předčasná smrt.
Než i vám ostatním chce se mi říci: - Vraťte se domů!
Konce ilijských hradeb nikdy se nedočkáte.
Zeus, který vše vidí, nad městem drží svou ruku
a štve k odporu lid.
Jděte a doneste achajským vůdcům můj vzkaz -
to už je trapným úkolem starších -
že měli vymyslet jiný a vhodnější návrh,
který by zachránil koráby vaše i vojsko
u samých lodí širokých boků.
Poselstvo, které si ted vymysleli, že bylo
zbytečné, dokud já ve vzdoru trvám.
Foinix tu zůstane u nás a vyspí se klidně,
aby mě mohl hned ráno do vlasti doprovázet.
Bude-li chtít; násilím ho snad neunesu."
Umlkl. A kolem v kruhu nastalo ticho.
Mlčeli všichni. Mysleli na smělá slova,
S jež právě promluvil.
Konečně ozval se Foinix, stařec, jenž kdysi krotíval hřebce;
měl slzy v očích, vždyť se bál o osud achajských lodí:
 „Jestliže opravdu chceš, Achillee, vrátit se domů
a bráníš se razit plameny zhoubné od našich lodí,
protože vzdor ti lomcuje nitrem,
jak bych mohl já zůstat tu sám, bez tebe, synu?
Tobě mne dal Peleus, krotitel hřebců,
když tě posílal z Fthie k Agamemnonovi králi.
Byls mlád a války, která svět hubí, neznalý dosud,
ba ani řečí v radě, kde slávu si dobudou muži.
Proto mě poslal, abych tě naučil všemu,
abys byl výmluvný slovy a rozhodný v činech.
Ne, nemohl bych tu zůstati sám, bez tebe, synu,
i kdyby nějaký bůh mi za to snad slíbil,
že mi ubere let a že budu mlád zas jak tehdy,
když jsem opustil Helladu, zemi rozkošných žen,
ve sporu s otcem, Amyntorem, synem Ormenovým.
Zanevřel na mne jen pro mou plavou souložnici.
Zatoužil po ní, pro hanbu manželce své, mé matce,
a ta mě nepřestávala prosit na kolenou,
abych se raději sám s děvčetem stýkal,
protože starci by působila jen hoře.
Poslechl jsem ji a žil, jak si přála;
sotva to poznal však otec, proklel mě strašlivou kletbou
a na mou hlavu svolával příšerné Erinye,
aby mu nikdy můj syn a žádný vnuk nesedal na kolenou!
Kletbu splnili bozi, strašlivý podsvětní Hádes
a hrozná Persefoneia.
A já se rozhodl zabít otce ostřím své zbraně,
nějaký bůh však zkrotil můj hněv. Připomněl jsem si,
co by lid řekl, potupné poznámky davu,
~ a že bych byl Achajům otcovrahem.
52, Nemohl jsem však už vydržet déle
žít s otcem zuřícím pod jednou střechou.
Příbuzní a blízcí přátelé marně se snažili udržeti mě
v paláci jeho.
 Zabili dobře živené ovce a přežvykující krávy,
pak tučné vepře roztáhli nad žárem ohnišť
a pekli.
Ze starcových džbánů dolévali si sladkého vína
a devět nocí spali mi po boku, střídavě hlídajíce.
Tak ohně stráží nezhasínaly; na dvoře jeden,
v sloupoví paláce, a druhý uvnitř, před dveřmi ložnice mé.
Ale když přišla desátá noc a bylo temno,
vyrazil jsem pevně zavřené dvéře, vyběhl z komory,
pak lehce přeskočil ohradu dvorce, nepozorován
hlídači svými a otrokyněmi,
a už jsem prchal dalekou Helladou, a tak se dostal
až do Fthie, země ovcí a prsti, do domu Peleova.
Vládce mě přátelsky přijal a miloval jako vlastního syna,
kterého vychovává v přebytcích bohatství svého;
učinil ze mne mocného muže, lid mi dal a já jsem žil
jak vládce Dolopů u samé Fthie.
Tak jsem tě poznal, Achillee, a měl jsem tě vždycky
jak syna rád; nechtěl jsi nikdy s jinými ke stolu jít
či v komoře snídat, dokud jsi neseděl na tomto klíně
a já ti nerozkrájel maso a nedal napít se vína.
Častos mi polil na prsou chiton,
když jsi vyprskl víno, jak dělají chlapci.
A tak jsem pro tebe ledaco zkusil a přečkal:
útěchou byls mi, když bozi mi nedali děti.
Byls mi jak vlastním synem,
který mě ochrání jednou před hanbou, před utrpením.
Ale ted zkroť pyšné své srdce a nebud tak nemilosrdný!
I bohy uprosit můžeš. A přece jsou vznešenější,
~ mocí i ctností i slávou! Obětmi planoucími
SJ a sliby a dary a prosbami lidí a kouřem
dají se obměkčit, dopustil-li se kdo viny.
I Prosby samy jsou dcery mocného Dia,
které se plouží za vinou tiše, chromé a skrčené,
těkají neklidně plachými zraky.
 Vina je prudká a silná
a dávno předběhla Prosby, a prchajíc krajem
přináší lidem jen žal. Pak přijdou Prosby a zhojí.
Kdo potká boží ty dcery a přijme je s úctou,
požehnán bude a jeho modlitby vyslyší bůh.
Vysměje-li se a Prosby odbude tvrdě,
odejdou k Diovi otci a prosí Kronova syna,
aby tvrdému soudci vina šla v patách,
dokud ve vlastní bídě svou krutost neodpyká.
Achillee,
í
neodpírej ani ty Kronovým dcerám
úctu, kterou i jiní stateční mužové projevili!
Kdyby ti Atreův syn nedával dary
a ještě další ti nesliboval,
naopak zavile trval v svém hněvu,
neradil bych ti, abys ukrotil vzdor
a Argejům přispěl, zoufale toužícím po tvojí paži!
Ale ted nabízí mnoho a slibuje víc,
poslal ti nejušiechtilejší muže, jež vybral
z Achajů a které miluješ v argejském vojsku.
Neuved v posměch jejich cestu a prosby.
Až do té chvíle ti nemohl nikdo vyčíst svůj vzdor.
Slyšel jsi pověsti o bohatýrech zašlých dnů,
o jejich hněvu,
a přece i ti po čase přijali dary
a dali se obměkčit slovy.
Ba sám si vzpomínám na dávný příběh, který ted mohu,
přátelé drazí, vám vypravovat:
Bylo to dávno. Kuřeti s Aitolci válčili o Kalydon
~ a bili se v krvavých řežích. Aitolští bránili město,
S Kuřeti dychtili dobýti ho.
Artemis, bohyně, která má v oblacích trůny,
seslavši všecky ty bědy, uražena,
že Oineus jí neobětoval
počátkem žní oběti z prvních plodů;
 všem bohům obětoval, jen jí ne, ať nedbal,
či zapomněl na ni, na dceru mocného Kronova syna,
stejně to byl veliký hřích.
Uražena tím Artemis, božstvo, jež vysílá do dálky šípy,
poslala divokou svini s šedými štětinami,
ta působila zlé škody, rozryla pole Oineova
a stromy mohutné výšky z kořene vyvrátila
i s plody a květy.
Oineův syn, Meleagres, ji složil; zavolal lovce
a smečky honících psů z mnoha měst,
protože zvíře se nedalo zmoci jediným lovcem;
tak bylo velké a tolik ran potřebovalo.
Artemis roznítila však pro zvíře lítici války
a bitevní ryk pro hlavu zabité svině
a pro tělo štětinaté
Aitolců statečných s kuretským lidem.
A dokud Meleagros, miláček Areův, bojoval po jejich boku,
vedlo se zle kuretským vojskům a těžko jim bylo,
ač bylo jich tolik,
udržeti se na pláni před hradbami.
Když Meleagra však zachvátil hněv, jímž někdy vzplane
i nejrozvážnější srdce až v hloubi mužného nitra,
ulehl ze vzdoru vůči Althaii, své matce,
po boku krásné své ženy Kleopatry,
kterou Marpessa, štíhlá Euenova dcera, zrodila Ideoví.
Ides, nejsmělejší muž dob svých ze všech žijících lidí,
se postavil kdysi na odpor s lukem pro svou nevěstu něžnou
Foibovi Apollonovi. Kleopatru pak
nazvali doma rodiče její Alkyonou,
2* protože její matka ted sdílela osud
S ledňáčka - alkyona, a lkala
pro dceru, kterou jí unesl Foibos Apollon.
Ted ležel Meleagros po boku ženině
a vzdor mu užíral srdce pro matčinu kletbu.
 Ta lkala zoufale k bohům, že zabil jí bratra,
bila máť zemi pěstmi křečovitými,
klečela na kolenou a slzami smáčela prsa,
volala Háda a strašlivou Persefoneii,
žádajíc pro syna smrt.
Erinys, bohyně nelítostná, jež tápe v temnu,
slyšela v Erebu hlas.
Brzy se prodral do Kalydonu křik od městských bran
a zasaženy již praskaly věže; aitolští starci
prosili Meleagra a poslali k němu nejvznešenější
z kněží všech bohů, aby jen do boje vyšel,
a slíbili veliké dary. Vybídli ho,
aby si vybral nejlepší pozemek, padesát jiter,
tam, kde se táhnou za Kalydonem nejtučnější pole:
vinice na půl a na půl širý lán pšeničné půdy.
I stařec Oineus, krotitel hřebců, naříkal těžce;
vystoupil k prahu roubené jizby,
klepal na dveře zatarasené a objal
synovi kolena. Pak sestry plakaly, plakala matka,
on však neodpovídal. Přišli i přátelé,
kterých si nejvíce vážil a jež měl nej raděj i,
kamenným srdcem však nepohnuli.
Teprve když střely dobyvatelů zalétaly až do jeho jizby,
nepřítel ztekl již věže a jal se páliti hrad -
přiblížila se choť půvabně přepásaná,
prosila na kolenou a líčila strašlivou bídu,
jež čeká na obyvatele dobytých měst:
nejdříve vraždění mužů, pak požár sežehne domy,
konečně děti a ženy ještě v nádherném šatě
vlekou do otroctví!
H Pohnula kamenným srdcem, že slyšel strašná ta slova,
šel a oblékl chvatně zářící zbroj -
a odvrátil v poslední chvíli od aitolského lidu
zkázu a smrt. Protože poslechl svědomí.
 Z bohatých darů nedostal nic; bez darů spasil svůj lid.
Ty však, můj drahý, nemysli jako on, nedej se zavléci běsem:
chránit snad teprve hořící lodi
bylo by horší. Pojď s námi a vezmi dary;
budeš pak ctěn achajským vojskem jak bůh.
Přijdeš-li bez darů do boje, v kterém zmírají muži,
budou tě uctívat méně, i když zadržíš útok.“
Křepký běžec Achilleus mu odpověděl:
„Foinixi, ty dobrý starce, jejž mi seslali bozi,
čest od nich nepotřebuji; čest mi zas vrátil
Zeus, když rozhodl, abych tu seděl u křivých lodí,
dokud mám v prsou dech, dokud mi život probíhá údy.
Jedno ti povím a ukryj to v srdci:
Neztěžuj mi ted nářkem a skučením darmým
život, jen kvůli Agamemnonovi, synu Atreovu!
Nesluší se ti milovat jej,
abych já, který miluji tebe, zítra tě neměl v opovržení!
Tobě je třeba nenávidět toho, kterého já
nenávidím.
Bud králem po mém boku a přijmi půl hodnosti mé!
Rozhodnou-li však druzí, že zůstaneš s nimi,
vyspi se alespoň na řádném loži.
Až se rozbřeskne jitrem, poradíme se ještě,
zda se vrátíme domů, či zda tu zůstaneme."
Dořekl a již pokynul tiše očima Patroklovi,
aby uchystal pro starce lože a druzí tak mohli
opustit rychle stan Achilleův.
Ještě však promluvil Aias, syn Telamonův:
„Jasný Laertův synu, Odyssee, jenž dovedeš tolik,
g* už pojdme! Poselstvo naše nedojde tady
S nikdy už cíle. I když je odpověď sebenepříznivější,
je třeba ji Danaům vyřídit; sedí tam v radě
a čekají na nás. Achilleus zatvrdil pyšné své srdce,
přátelství druhů pranic si neváží, krutý,
 a my jsme ho vždycky tak ctili po táboře!
Snad nemá vůbec už srdce.
A přece, kolik lidí už vzalo od vraha bratrova,
dokonce od vraha synova, výkupné místo msty krevní.
Vrah pak zůstane doma, jen zaplatí mnoho
a mstitel zkrotí své srdce a mysl pobouřenou
a pokutu přijme. Bozi však učinili tvé srdce
nesmiřitelným a nelítostným, pro děvče,
pro jedno děvče! A my ti chceme dát sedm
nejnádhernějších žen a co ještě k tomu!
Jen vlídně k nám promluv! Měj v úctě své hosty!
Přišli jsme jak hosté tvoji do tvého stanu
z danajských zástupů a tu se snažíme,
abychom také zůstali tvými přáteli nejvěrnějšími
ze všech Achajů.“
Křepký běžec Achilleus mu odpověděl:
„Aiante z Diova rodu, potomku Telamenův, ’

pastýři lidu, :
zdá se mi, že jsi mluvil ted přímo z mé duše.
Srdce mi překypuje však hněvem, sotva jen pomyslím na to,
jak se mnou jednal Atreův syn před všemi Argejci,
jako bych byl cizí, prokletý psanec!
Vy jděte a vyřidte vzkaz, že ochoten nejsem
pomyslet na účast v krvavém boji,
dokud Priamův syn, odvážný Hektor,
ke stanům nepronikne a nevtrhne až k lodím Myrmidonů,
Argejce nebude zbíjet a ničit požárem lodi. '
U mého stanu a u mé lodi však doufám,
že přes všecku odvážnou smělost - skončí svůj boj!“
CT» Domluvil. Sáhli po dvojitých číších,
*■, ulili bohům a vyšli. Odysseus vedl je tmou.
***
 Patroklos rozkázal druhům a nevolnicím,
aby hned roztáhli pro starce lože;
poslechli chvatně a přinesli lože, jak řekl,
měkoučké kožešiny a prachové polštáře jemné.
Na ně ulehl Foinix a čekal na rozednění.
I Achilleus usnul uvnitř pevného stanu
a po jeho boku ležela žena, kterou unesl z Lesbu,
Diomede, Ferbantova dcera planoucích tváří.
Patroklos ležel na druhém konci a s ním štíhlá Ifis,
kterou mu dal jasný Achilleus,
když dobyl Skyros, Enyeův hrad na skále nad mořem.
Vyslanci zatím došli až ke stanu syna Atreova.
Zprava i zleva se zvedli
achajští synové s číšemi zlatými v rukou
a jejich otázky pršely ze všech stran.
První se zeptal s pátravým pohledem nejvyšší vojska,
sám Agamemnon:
„Mluv, Odyssee, ty achajská slávo,
přijde odvrátit od lodí požár,
či odmítl vás a vzdor mu sedí
v odvážném srdci?"
Odysseus jasný, životem štvaný mu odpověděl:
„Agamemnone, Atreův synu, vládce nejvznešenější,
nepřijde. Nezkrotil hněv, naopak vztek jej
drží tím hůře; ztupil tvé dary i tebe!
Máš sám s Argejci svými vymyslet plán,
jak zachráníš lodstvo s achajským vojskem.
Hrozil, že zítra, sotva se rozbřeskne jitrem,
spustí své lodi kolísající, s dlouhými vesly
sr
O
na hladinu.
w I ostatním vzkázal, aby se rozmysleli,
zda není lépe plavit se domů; konce ilijských hradeb
že nikdy se nedočkají. Zeus, který vše vidí,
nad nimi drží svou ruku a k boji štve lid.
 Tak mluvil, svědci jsou v průvodu mém,
Aias i hlásatelé; oba jsou rozumní muži.
Jen stařec Foinix u něho zůstal na Achilleovo přání,
aby hned ráno s ním vyplul k otcovským břehům,
bude-li chtít; nutit ho nebude, řekl.**
Domluvil. Mlčeli všichni a seděli bez hnutí.
Mysleli na smělá slova, jež zopakoval.
Nepromluvili dlouho, achajští synové, zachmuření,
až za drahnou chvíli se ozval bohatýr Diomedes,
který v bitvách překřičel davy:
„Agamemnone, Atreův synu, vládce nejvznešenější!
Neměl jsi prosit a synovi Peleovu
slibovat tisíce darů; byl vždycky vtělený vzdor.
Ted jsi ho posílil ještě ve vzdorné pýše.
Nechrne ho však, ať si jde, nebe ať zůstane s námi!
Bojovat bude, jen až mu rozkáže srdce
a některý bůh jej roznítí v hrudi!
Ale ted rychle! A poslechněte mě hned!
Jděte spát všichni; jídlem a pitím jste se už potěšili!
A bylo tak dobře; přidá to života.
Ale až východ se zardí poprvé jitrem,
seřad v přístavu pěší i jezdce.
Promluv k nim sám a jdi se pak bít do předních řad!“
Domluvil. Králové souhlasili a žasli
nad Diomedovou řečí.
Ulili bohům a rozcházeli se po stanech spát;
:
ulehli a brzy usnuli všichni.
i

CO
CM
 10. Zvěd

Přední Achajci prospali u lodí noc,

zmoženi snem, jen Atreův syn Agamemnon,
vládce achajského lidu, oko nezamhouřil
a přemýšlel těžce.
Jako když hřmící choť Héřin zvěstuje blýskavicí,
že blíží se období dešťů, anebo krupobití
či vánice náhlá, jež pokryje pole bílými vločkami sněhu,
nebo znamení dává rozevřeného jícnu
války nelítostné,
tolikrát do noci vzdychl Agamemnon,
až z hloubi hrudi a duše v nitru se chvěla.
A kdykoli zabloudil zrakem na trojskou pláň,
zděsil se nesčetných ohňů před Iliem,
píšťal a fléten a křiku neusínajících davů.
Když hleděl na vlastní lodi a argejské vojsko,
rval si i s kořínky hrsti vlasů a úpěl
k Diovi v nadhvězdné výši a srdce mu lkalo.
Konečně přišel mu na mysl nápad:
půjde nejdříve k Nestorovi, synu Neleovu,
a s ním se poradí o vhodném plánu, jak od Danaů
odvrátit zkázu.
Vyskočil z lože, oblékl přes prsa chiton,
zavázal na mužných nohou ozdobné krpce,
přehodil přes plece rezavou kůži statného lva,
jež sahala ke kotníkům, a uchopil kopí.
I Menelaa roztřásla zimnice
a sen mu nesklížil víčka. Děsil se zkázy
argejských vojů, jež kvůli němu přišly až na trojskou pláň
přes moře daleké, žíznivý lačností boje.
Zahalil široké plece pestrou pardálí koží
a zvedl měděnou přilbu; vstavil ji na hlavu
a potom pravicí šlachovitou sáhl po těžkém dřevci.
 Pak vyšel probudit bratra, mocného vládce argejských vojsk,
jež tato ctila jak boha.
Zastihl jej až u samých lodí, když právě si kladl
železné pláty na ramena.
Přivítal radostně bratra. Nejdříve promluvil Menelaos,
který v bitevní vřavě překřičel davy:
„Kam chvátáš, drahý," se zeptal, „chceš snad
někoho z druhů k Trojanům na zvědy poslat?
Velmi se bojím, že se z nich nikdo nehodí k tomu,
aby se plížil hvězdnatou nocí jako zvěd k nepřátelům.
Byl by to veliký smělec."
Vládce Agamemnon mu odpověděl:
„Mně, Menelae, a tobě, potomku Diův, je třeba
rozumné rady, která by spasila koráby naše
i argejské vojsko, když Zeus změnil smýšlení své.
Srdce naklonil ted obětem Hektorovým.
Nikdy jsem alespoň nespatřil a nikdy neslyšel vypravovat,
že by byl tolik hrůzy nakupil kdo v jediném dni,
jako v achajském vojsku Hektor, miláček Diův,
a jen vlastní silou, protože rodiče jeho nebyli bozi.
Dokázal činy, na které Argejci budou
ještě i později pamatovat. A dlouho!
Tolik provedl Achajům zlého.
Pospěš ted k lodím a zavolej rychle Aianta s Idomeneem.
Já sám jdu k božskému Nestorovi;
pobídnu ho, aby vstal, a pak uvidím aspoň,
zda je ochoten vyjít do pole k houfu zasvěcenců
a rozkazy dát. Jeho uposlechnou.
Vedou je syn jeho vlastní a Idomeneův
^ druh věrný, bohatýr Meriones, kterým jsme svěřili druhé."
co
CNI Řekl mu Menelaos, který v bitevní vřavě překřičel davy:
„Pověz, jak ti mám rozumět a co mi tím ukládáš?
Mám zůstat zde s těmi dvěma a čekat, až přijdeš sám,
či vrátit se k tobě, hned jak jsem vyřídil vzkaz?"
 A Agamemnon, nejvyšší vojska, mu odpověděl:
„Tam zůstaň, ať se nemineme, vždyť táborem běží
tolik cest. A kudy půjdeš, volej a burcuj, ať nespí nikdo!
Jmenuj každého po otci jménem a chval je,
a hlavně zkroť pýchu v svém srdci.
Půjdeme do boje sami. Takový osud,
jak se zdá, určil nám Zeus už při zrození."
Domluvil a poslal bratra, poučiv jej;
ten vyšel za Nestorem, pastýřem lidu. I:
Zastihl Nestora ve stanu u černé lodi
na měkkém loži a po jeho boku ležela zbroj, !'

štít a zářivá přilba a dvojí mohutné kopí.

I stříbřitý pás tam na zemi ležel, !
I
jímž stařec se opásával, když vycházel v čele zbrojného lidu !:
do války vraždící muže, r
i:
protože dosud se vzpíral smutnému stáří. í:
Teď pozvedl hlavu, o lokty opřen, i;
a počal mluvit na syna Atreova:
„Kdo to tu obchází po táboře až u samých lodí
tak pozdě v noci, když ostatní všecko, co živo, teď spí?
Hledáš snad druha, či se ti zaběhlo zvíře?
Nu mluv a přestaň mi chodit po stanu němý! Co chceš?"
A vládce Agamemnon mu odpověděl:
„Nestore, vznešená achajská slávo, Neleův synu!
Což Agamemnona, syna Atreova, nepoznáváš,
kterého srazil Zeus v hoře nekonečné,
pokud jen bude po světě bloudit a než se mu vydere z nitra :
poslední dech? i
A tak se potloukám kolem, když spánek mi víčka nezavírá
~ a válka a starost o osud našich mi nedají spát. i
I

w Úzkost mě pojímá děsná pro Danaje, :

odvahy není, kolísám kolem, :
srdce mi chce už vyskočit z hrudi a tělo se chvěje.
 Máš-li chuť jednat, když sám nemůžeš usnout,
pusťme se spolu až k předním strážím, spatříme aspoň,
zda zmučeny ospalostí a únavou z boje
neusnuly a nezapomněly na noční hlídku.
Nepřítel táboří docela blízko a člověk neví,
zda ještě v noci útokem nepožene."
Nestor, gerenský jezdec, mu odpověděl:
„Slavný Atreův synu, Agamemnone králi,
Kronův syn, dárce rady, nesplní Hektorovi,
po čem všem touží. Neboj se, ještě ho budou
větší starosti mučit než nás,
jen kdyby Achilleus zanechal již nesnesitelného vzdoru!
Doprovodím tě ted rád; vzbuďme však ostatní také,
vrhače oštěpu potomka Tydeova, pak Odyssea,
Aianta prudkého a statečného potomka Fyleova.
Měl by ted někdo jít vzbudit Aianta bohatýra
a Idomenea vládce; těch lodi stojí nejdále odtud.
Ale Menelaa, našeho druha, ač ho mám rád
a vážím si ho, nemohu pochválit.
Hněvej se třeba,
nikdy však nezapomenu, že spí a na tebe svalil jen práci.
Ted by měl obíhat vůdce a zapřísahat je;
bídu, která nás drtí, nelze už snést!"
Na to mu odpověděl Agamemnon, vládce achajského lidu:
„Starce, nebráním ti snad kárat ho jindy,
zanedbá leccos a často mu schází chuť k práci;
ne tak z pohodlnosti či z pošetilosti,
ale až příliš se obrací na mne a ode mne čeká
vždy první popud.
£• Dnes však byl na nohou dříve než já, u mne se stavil
S a já ho poslal pro ty, jež hledáš.
Pojďme však, u brány stráží je najdeme všecky.
Tam jsem jim určil, aby se sešli."
 Nestor, gerenský jezdec, mu odpověděl:
„Pak se nebude nikdo ve vojsku zlobit už na něj
ani mu odporovat, když by ho pobízel k boji 1
či přímo do něho hnal.“
Domluvil, přes prsa přetáhl chiton,
i
uvázal ozdobné krpce na mužných nohou, i
sepjal si sponou nachový plášť, široký, dvojitě tkaný !
a podšitý teploučkou vlnou, i

sáhl po těžkém dřevci s ostrým, kovovým hrotem

a vykročil k lodím Achajů v kovové zbroji.
Odyssea, který rozvahou svou se Diovi rovnal,
probudil prvního ze sna Nestor, gerenský jezdec;
vykřikl jen před stanem jméno. í
Zvuk hlasu projel spícímu k srdci,
:
Odysseus vyšel ze stanu ihned a ptal se:
'
„Proč tu bloudíte sami v táboře u černých lodí
hvězdnatou nocí? Co se tak hrozného stalo?"
Nestor, gerenský jezdec, mu odpověděl:
„Jasný Laertův synu, Odyssee, který dovedeš tolik,
nezlob se, ale vždyť víš, jaké hoře Achaje drtí!
Pojd s námi, vzbudíme ty, jejichž je povinností
v radě ted rozhodnout, zda máme prchat, či pustit se v boj!"
Domluvil. Chytrý Odysseus vrátil se do stanu,
přehodil přes plece jemně tepaný štít
a přidal se k nim. Šli k synu Tydeovu.
Našli ho před stanem se zbraní v ruce;
kolem tam spala družina jeho, vojáci se štíty pod hlavami,
a jejich kopí trčela pod oblohou na konci dřevců
■
a hroty jejich zářily jako blesk Diův 1
p* do kraje.
Bohatýr Diomedes spal rovněž, ležel na býčí kůži;
pod hlavou měl stočenou pokrývku pestrou.
Nestor, gerenský jezdec, ho vzbudil, sotva se přiblížil k němu;
strčil do něho nohou a jal se ho pobízet, lál mu:
 „Vyskoč, Tydeův synu, jak můžeš spát celou noc?
Nevíš, že nahoře na pláni rozložili se
Trojští skorém až u našich lodí a že nás už dělí
jen úzký pruh země?"
Domluvil. Diomedes se vytrhl ze sna
a počal hovořit překotná slova:
„Ty jsi úžasný, starče, nedáš si pokoj snad nikdy!
Což nejsou jiní a mladší Achajci,
kteří by mohli jít budit ostatní krále,
co jich je po táboře?
Ty jsi však, starče, neúnavný!"
Gerenský jezdec Nestor mu odpověděl:
„Tos řekl, chlapče, ted dobře.
Mám achajských synů - a jakých! - družinu plnou;
mohl by někdo z nich s výzvou oběhnout tábor.
Neuvěřitelná bída drtí Achaje;
ted je vše na ostří nože,
zajdou-li Achajci bídně, či budou-li žít.
Jdi tedy vzbudit rychlého Aianta a syna Fyleova,

i je pravda, jsi mladší a litovals právě Nestora starce!"

Domluvil, a již Tydeův syn si přehodil přes plece kůži
mladého, silného lva, jež sahala ke kotníkům,
a sáhl po dřevci; pak odběhl chvatně,
budil a přiváděl druhé.
Když došli až k předním strážím,
nezastihli je spící; svěží a ve zbrani seděli všichni.
Jako když ovčí ohradou psi běhají znepokojeni,
sotva zvětřili dravce plížit se houštinou z hor,
a muži křičí, psi vyjí a po spánku stejně je veta,
jj- tak prchl i s víček stráží už sen
* S a celou tu strašnou noc bděly.
Obraceli se stále k hořejší pláni, neuslyší-li,
že Trojané jdou.

1
 Stařec se potěšil, spatřiv je tak,
a počal jim dodávat mysli:
„Jen hlídejte, děti, a bděte,
ať spánek nikoho neudolá. Byli bychom jen pro posměch nepřátelům."
Dořekl a chvátal zákopem;
argejská knížata spěchala za starcem
všechna, jež přišla. Přišel i Meriones
a Nestorův nádherný syn; zavolali je,
aby se i s nimi poradili.
Prošli tak zákopem a sedli všichni,
kde bylo čisto a kde dosud půda
nebyla pokryta mrtvolami, jak Hektor
zvečera přestal vraždit Achaje, když noc
zalehla rovinu širou.
Sesedli se tam a tiše hovořili.
Řekl jim Nestor, gerenský jezdec: '
„Nikdo z vás se teď, přátelé, neodváží a neodplíží se i1

mezi Trojany do tábora a nepokusí se

zmocnit se jejich hlídky či vyslechnout tajně
rozhovor trojský, co chtějí podniknout,
zda chtějí zůstat tu, u našich lodí,
daleko od města, či zda zas odtáhnou do bran,
když Achaje porazili?
Zví-li to všecko a vrátí se živ,
bude mu odměnou sláva, jež dotkne se nebes,
a odměna řádná.
Knížata, kolik jich poroučí u lodí v přístavu,
pošlou mu každý ovečku černou s jehnětem sajícím,
a to by byl, myslím, už dar!
a ke všemu bude zván k pitkám a hodům."
c*>
CM Domluvil a v kruhu kolem nastalo ticho.
Mlčeli všichni.
Konečně ozval se Diomedes, který v bitvách překřičel davy:
„Nestore, srdce a odvaha v hrudi mě štve,
abych se plížil do nepřátelského tábora sám.
 Kdyby však mohl jít se mnou někdo druhý,
měl bych snad ještě víc odvahy a hlavně důvěry v sebe!
Jdou-li dva, vidí vždy druhý, co třeba prvnímu dělat,
a kdyby to první i bez něho věděl,
je sám přece jen pomalejší a hůře se rozhoduje/*
Domluvil sotva a už se nabízeli snad všichni
za průvodce.
Aianti oba, druhové Areovi, i Meriones,
pak Nestorův syn, i Menelaos, oštěpník slavný,
potomek Atreův, konečně Odysseus, všichni ti byli
ochotní plížit se do středu trojského zmatku;
všichni z nich měli vždy dost odvahy v srdci.
A v jejich kruhu promluvil Agamemnon, vládce lidu:
„Diomede, Tydeův synu, miláčku můj,
zvol si sám druha, kterého potřebuješ
z našeho kruhu, když se jich tolik ted hlásí!
Nenech tu z obavy lepšího a nezvol horšího
z obavy rovněž, proto snad, že je lepšího rodu.
Nečiň tak, i kdyby byl sebemocnější král.“
Řekl to, že se bál o Menelaa, plavého bratra.
Odpověděl jim Diomedes, který v bitvách překřičel davy:
„Vybízíte-li mě, abych si vybral na cestu druha,
jak bych jen mohl zapomenout
na Odyssea, potomka Diova, bohatýra,
jehož srdce a odvážná mysl jsou hotovy stále
k činu jakémukoliv! A miluje ho
i Pallas Athéna.
Půjde-li ten, pak se i z hořících plamenů vrátíme oba,
protože je z nás nejobratnější!"
o A Odysseus životem štvaný mu odpověděl:
CM „Nechval mě příliš a také mě nehaň, Tydeův synu.
Argejci, kterým to říkáš, mě znají. Poj dme však.
Bledne už noc a jitřní soumrak se blíží.
Blednou i hvězdy; větší část noci, dvě výměny stráží
už uplynuly. Zbývá jen třetí."
 To ještě mluvili, odívali se však při tom již zbrojí.
Potomku Tydeovu dal bohatýr Thrasymedes
svůj meč, broušený na obě strany (vlastní měl na lodi),
podal mu štít a na hlavu vsadil přilbici z hověziny,
na které nebyl hřeben či chochol, jaké se říká
polní a jakou nosí pěší lid do boje.
Meriones dal Odysseovi toulec a luk
a krátký meč a pokryl mu lebku přilbicí z hověziny.
Uvnitř ji řemeny napínaly a zevně poseta byla
kančími bílými zuby, které svítily v řadách
paprskovitě. Střed přilby podšit byl širokou plstí.
Autolykos ji kdysi přivezl z Eleonu,
když dobyl palác Amyntora, syna Ormenova,
a dal ji Amfidamantovi, Kytheřanovi ze Skandeie.
Ten ji pak věnoval pohostinnému příteli svému :
Molovi a ten ji dal zas potomku svému Merionovi.
Teď kryla hlavu Odysseovu.
Zahalili se oba do strašné zbroje,
vyšli a nechali v zákopu ostatní knížata.
Zprava letěla s nimi volavka vzduchem
seslaná Pallas Athénou; neviděli ji
pro noční temno, slyšeli jen mávání křídel.
Odysseus, potěšen znamením, prosil Pallas Athénu:
„Slyš mě teď, dcero Dia, jenž otřásá mračným svým štítem!
Ty, která stojíš při mně na každém kroku
a které není nikdy snad tajno, kam se jen obrátím,
bud mi příznivá, Pallas Athéno!
Dej, ať se vrátíme se slávou k lodím,
dříve však, abychom provedli něco,
^ co by už nahnalo Trojanům strach!“
CM A po něm se modlil k Athéně Diomedes,
který v bitvách překřičel davy:
„Nepřemožitelná Diova dcero, slyš teď i mne!
Veď mne; vedla jsi před lety otce, jasného Tydea, k Thébám,
kam šel vyslán Achají.
 Kdyby snad začal před námi prchat,
žeň ho dál k lodím od jejich tábora a ohroz dřevcem,
aby nám do města neunikl!"
Rychle se domluvili a ulehli pak
při cestě k padlým.
Zvěd přeběhl mimo; netušil nic.
Když se už vzdálil tolik
co mezci zaberou pluhem na jednu zápřež
(jsou lepší než krávy a lépe zorají lán),
vyběhli za ním.
Zaslechl praskot, zastavil se a čekal;
myslel, že druzi z trojského vojska běží tak za ním,
že ho jdou zavolat zpět, že Hektor chce, aby se vrátil.
Když se však přiblížili,
jen co bys dohodil kopím či ještě snad blíže,
rozeznal, že to jsou nepřátelé,
a vyrazil na útěk. Oba se pustili za ním.
Jako když ohaři dva s ostrými zuby
cvičení pro lov štvou lesnatým krajem
jelena anebo zajíce a ten kvičí a prchá,
tak hnal Tydeův syn s Odysseem
zvěda jediným dechem a vzdalovali ho od jeho druhů.
Bylo už nebezpečí, že mezi strážemi zmizí
a prchne k achajským lodím,
tu vznítila Pallas Athéna vztek v synu Tydeovu,
že někdo z Achajů v kovové zbroji ho zasáhne první
a Diomedes teprve po něm.
Jal se jej tedy oštěpem ohrožovat a volal:
„Stůj, nebo tě srazím ted kopím a na dlouho neunikneš
smrti z mých rukou!"
2 Sotva to vykřikl, mrštil hned kopím
a schválně se minul.
Přelétlo přes pravé rameno prchajícího
a hrot hladké zbraně se zabořil do země před ním.
 Vylekán stanul. Koktal a zuby mu cvakaly hrůzou;
zesinal děsem.
Doběhli těžce oddechujíce a chytli ho za ruce.
Slzy mu vyhrkly z očí a prosil:
„Živte mě, vezměte výkupné, jaké jen chcete!
Mám doma mědi a zlata a železa umně kovaného!
Ze všeho toho vám otec výkupné pošle,
uslyší-li, že žiji na černých achajských lodích!"
Chytrý Odysseus mu odpověděl:
„Bud klidný. A na smrt nemysli vůbec.
Jedno však povíš a budeš mluvit jen pravdu.
Proč bloudíš tak sám tmavou nocí od vašich ohňů
k achajským lodím, když ostatní všichni usnuli dávno?
Zachtělo se ti oloupit někoho z padlých,
poslal tě k širokým lodím sám Hektor,
abys vyslídil všecko,
či běžíš sám, z vlastního popudu na naši stranu?"
Dolon mu odpovídal a chvěl se:
„Hektor mě zmámil, svedl mě lichými sliby;
spřežení syna Peleova mi slíbil
a mědí pobitý vůz a kázal jít temnou, prchavou nocí
jako zvěd mezi koráby vaše a zjistit, A
zda dosud hlídáte rychlé své lodi,
či zda ted po našem vítězství radíte se jen
o útěku a nechce se vám ponůcky stavět,
jak jste už strašlivým osudem unaveni."
Usmál se chytrý Odysseus a řekl:
„Tak ty ses dal obloudit velkými dary,
spřežením potomka Aiakova.
~ A víš, jak je těžko smrtelným lidem
2, zkrotit je, udržet vůbec?
Víš, že to dovede Achilleus jediný,
syn matky nesmrtelné?
 Odpověz mi však a pověz jen pravdu!
Kde jsi ted opustil Hektora, pastýře lidu?
Kde má zásoby své a kde stojí ilijští hřebci?
A stráže kde máte a tábor ostatních Trojanů?
Co chtějí podniknout,
chtějí snad zůstat tu, u našich lodí,
daleko od města,
či zase odtáhnou do bran, když Achaje porazili?**
A Dolon, Eumedův syn, mu odpověděl:
„Dobře, povím ti tedy jen pravdu.
Hektor s těmi, kdo z našeho vojska do rady chodí,
sedí teď v radě. Není to daleko od hrobu Ilova;
hluk tam už nedoléhá a stráže,
na něž se, pane, ptáš,
nejsou tam žádné, protože není jich třeba.
Trojané, kdo mají rodinná ohniště v městě
a kteří se bojí o ženy, o děti,
ti jsou na nohou všichni a na sebe volají: - Nespi!
Pomocná vojska, jež přišla z dáli, ta spí
a starost o stráže nechala nám;
ženy a děti nemají blízko.**
Chytrý Odysseus mu řekl:
„Jak leží spojenci? Mezi trojskými jezdci,
či zvlášť? To rychle pověz! “
A Dolon, syn Eumedův, odpověděl:
„Dobře, i o tom ti povím jen pravdu.
Blíž k moři leží Kárové, paionští lučištníci,
pak Lelegové, Kaukoni a smělí Pelasgové.
Nahoru k Thymbře je tábor Lyků a pyšných Myzů,

5 2
3
fryžských divokých jezdců a meonský tábor.
Proč se ostatně ptáte na všecko zvlášť?
i Protože - kdybyste chtěli se vplížit mezi ten zmatek -
tam leží Thrákové, ti teprv přišli,

1
J
 a na jejich křídle král Rhesos, syn Eioneův,
s družinou svou.
Má koně, tak silné a krásné koně jsem neviděl dosud!
Bílé jak sníh a lehké jak vítr,
a jeho vůz je pobit stříbrem a zlatém!
Obrovské zbraně z ryzího zlata, zázrak - říkám ti, zázrak! -
má s sebou; smrtelným se snad nesluší ani
nosit takovou zbroj, leda jen bohům.
Vezměte mne však už k lodím -
anebo nechte mě zde v kozelec svázaného,
až se vrátíte zpět a přesvědčíte se zatím,
zda jsem vám vyprávěl pravdu či lež.“
Chmurně pohlédl na něho Diomedes a řekl:
„Na útěk nemysli, Dolone, i když jsi pověděl pravdu;
jednou tě držím.
Pustíme-li tě a necháme běžet,
vrátíš se k achajským lodím širokých boků,
ať jako zvěd, ať se zbraní v ruce.
Zemřeš-li pod mýma rukama dnes,
zítra už Argejcům neuškodíš!“
Dořekl sotva a zajatec chtěl se jen dotknout
neklidnou rukou prosebně brady Diomedovy,
když zasvištěl meč Diomedův a vjel
do středu hrdla, přeťal z obou stran vazy
a hlava, jež mluvila ještě, odlétla do prachu cesty.
Vzali mu přilbici tchoří,
vzali mu luk i oštěp a vlčinu z ramen.
Jasný Odysseus pozvedl jedinou rukou všecku tu kořist
a jal se modlit k Athéně - Kořistnici:
r*. „Raduj se, bohyně! Ze všech olympských bohů
2. zasvěcujeme kořist nejdříve tobě.
Ted nás však doved k ohni a koňům
thráckých bojovníků!"
w

Dořekl a již pozvedl nad hlavu zbroj,

uložil v tamaryškové křoví
a jako znamení položil na ně
zlomený rákos a ještě zelenou snítku,
aby se, až půjdou zpět ranním šerem,
místa neminuli.
Kráčeli dál přes pohozené zbraně,
přes louže zasýchající krve a doplížili se
k hloučku odpočívajících Thráků; usnuli únavou.
Na zemi vedle nich ležely srovnány v řadách
krásně tepané zbraně a nad každým stáli dva hřebci.
Rhesos spal uprostřed mužstva a koně
přivázal řemeny vzadu ke korbě vozu.
Odysseus poznal ho první a ukázal na něho Diomedovi:
„To je ten muž a to je spřežení jeho,
o němž ted mluvil Dolon, nu ten, co jsi ho zabil.
Dokaž tu na nich, žes chlap! Nesluší se ti
ve zbroji nad nimi přešlapovat.
Odvaž jim koně! Nebo je pobij a já zatím sám
odvedu koně!“
Řekl to sotva, a již v tu chvíli
Athéna plamenných zraků vdechla mu nadlidskou sílu
a Diomedes se jal vraždit vpravo i vlevo.
Pod mečem ozval se strašlivý chrapot
a půda zrudla hned krví.
Jako lev, který se přiblížil k nestřeženému stádu
a napaď bezbranné ovce,
tak se Tydeův syn vrhl ted na spící Thráky
a dvanáct jich zabil. Chytrý Odysseus přiskočil k němu
a toho, jejž Tydeův syn probodl mečem,
S za nohy odtáhl stranou; myslel už napřed,
jak by neklidné hřebce odvedl snadno,
aby se nepoplašili; nezvykli dosud
šlapati na mrtvoly.
 Když Tydeův syn se dostal až k samému králi,
ke třináctému v řadě, zabil i toho;
král zasténal jen. Těžký sen svíral mu hrud
o vnuku Oineovu, jejž seslala Pallas.
Zatím Odysseus odvázal koně, vyskočil na jednoho,
řemení obou však spojil a hnal je od ostatních.
Tloukl je lukem, protože lesklý bič zapomněl vzít
ze zdobeného vozu.
Tlumeným hvizdem dal znamení potomku Tydeovu.
Ten právě stanul a rozhodoval se, co ted:
vůz, v němž ležely zbraně, odtáhnout za nápravu,
do výše zvednout a odnést pak s sebou,
či pobít ještě víc Thráků. Když o tom přemýšlel právě,
stanula po jeho boku Pallas Athéna
a řekla rychle synovi Tydeovu:
„Na návrat mysli, Tydeův statečný synu,
a na svoje lodi, abys nezhynul marně,
až budeš prchat, vzbudí-li jiný bůh Trojské!"
Šeptala, on však už poznal bohyni - Kořistnici.
Vyskočil na koně (Odysseus druhého tloukl již lukem)
a letěli oba k rychlým achajským lodím.
Foibos Apollon, bůh s lukem stříbrným,
nadarmo nestřežil obojí vojska;
spatřil, jak Athéna pomáhá Diomedovi
a schvátil ho hněv. Vnořil se rychle do davu Trojských
a vzbudil Hippokoona, thráckého knížete z Rhesova rodu.
i
:
Ten se vytrhl ze sna a spatřiv, že místo,
na kterém stáli nádherní hřebci, je prázdné
a muži kolem že zápasí se smrtí,
jj1 zaúpěl a jal se volat padlého druha.
evi Trojani přibíhali, družina za družinou,
křičeli, a nastal zmatek.
Děs je zachvátil nad strašným činem odvážlivců,
kteří už prchali zatím k širokým lodím.
***
 Když se ocitli v místech, kde zabili zvěda,
zarazil koně miláček Diův Odysseus.
Tydeův syn seskočil s koně a podal druhovi svému
zakrvácenou zbroj; vyskočil na koně znovu,
Odysseus švihl je bičem, a hřebci se dali
znovu zas v let k širokým lodím.
Nestor zaslechl dusot první a řekl:
„Vládci a vůdci argejských vojsk,
přátelé, mýlím se, či slyším dobře?
Mluvit však musím; k sluchu mi dolétá dusot,
koně se blíží! Aby tak Odysseus a smělý Tydeův syn
přihnali z trojského tábora hřebce!
Úzkost však svírá mi hrud, aby je spíše,
nejlepší Argejce, nestihlo neštěstí v ilijském mraveništi!"
Nedořekl však ještě a ti, o kterých mluvil,
tu byli, skočili na zem - a již je vítali všichni,
sahali na ně, volali, radovali se.
Nejdříve zeptal se Nestor, gerenský jezdec:
„Pověz, achajská pýcho, rci, Odyssee,
jak jste dostali koně? Odvedli jste je
trojskému hloučku, či vám je dal cestou nějaký bůh?
Spřežení je to, že září jak slunce!
Jsem sice stále s Trojany v houfu
a nikdy jsem ještě nezůstal u našich lodí,
ačkoliv jsem už v bitvách a půtkách zešedivěl,
ale takové hřebce jsem dosud neviděl nikdy,
co říkám, nezahlédl je okem!
Proto jsem myslel, že bůh vám je dal.
Vždyť vás miluje oba Kronův syn, vládce mračen,

i g-
in
CM
a Diova dcera, Athéna plamenných zraků!"
Chytrý Odysseus mu však už řekl:
I „Nestore, achajská pýcho, Neleův synu!
Bůh mohl dát ještě krásnější koně,
kdyby byl chtěl, bozi jsou mocní.

■
 Ale ti tu jsou thráčtí, starce, a teprve došli;
smělý Tydeův syn zabil jim pána
a dvanáct pánových druhů, nej urozenějších Thráků.
Třináctý byl trojský zvěd; toho jsme zabili
skorém až u našich lodí.
Proslídit achajský tábor ho poslal
Hektor a ostatní knížata trojská."
Domluvil a jal se radostně hnát zákopem hřebce.
Achajci běželi s jásotem za ním.
Když došli k velkému stanu Diomedovu,
uvázali tam spřežení řemenem k jeslím,
kde stáli rychlí Diomedovi koně a chřupali právě
slaďoučkou pšenku.
Krvavou zbroj Dolonovu však Odysseus uložil zatím
na lodní záď, než budou moci obětovat Athéně.
Sami dva sešli do mořských vln
a smývali pot s šíjí, stehen a boků.
Když vlny spláchly pot s obou a osvěžili se,
vstoupili ve stanech teprv do hladkých van.
Vykoupali se, natřeli čistě olejem lesklým
a usedli ke stolu s chutí;
nalévali si sladkého vína z plného džbánu
a obětovali Pallas Athéně.

in
CM
 11. Agamemnon

Zora se pozvedla právě ze svého lože

po boku Tithonově.
Rozzářila se sídla bohů a nový život
vzešel smrtelným lidem,
když Zeus poslal k rychlým achajským lodím
Eridu strašnou.
Držela v rukou znamení války a stanula u rudé lodi
Odysseovy, jež byla vyhloubena jak žádná
a stála uprostřed všech, aby ji slyšeli všichni
od stanu Aianta, syna Telamonova,
až na druhou stranu ke stanům Achilleovým;
ti dva si totiž vytáhli lodi na krajních křídlech,
důvěřujíce odvaze své a síle svých paží.
Tam tedy stanula bohyně, vykřikla strašlivým jekem,
do zbraně zaječela a roznítila tak u všech Achajů
mužnou odvahu k boji na život na smrt.
Náhle cítili všichni, že lépe je bít se
než plavit se v širokých lodích k otcovským břehům.
Vykřikl ted i Atreův syn a kázal argejským houfům
opásati se meči; sám se již odíval lesknoucí zbrojí.
Nejdříve přiložil k nohám ozdobné holeně,
sepjaté pevně sponami stříbrnými.
Pak připjal k hrudi kovový krunýř, !
který mu poslal před lety Kinyres darem;
pověst ho došla až na ostrov Kypros,
že Achajci budou se plavit po lodích k Tróji,
~ a proto mu krunýř ten dal, aby potěšil krále.
|O
J* Byl složen z desíti pruhů temné oceli šedé,
z dvanácti ryzího zlata a z dvaceti pruhů olověných,
Z obou stran napínali se ke krku ještěři tři
 jak duha Iridina, kterou dává v oblacích Zeus
znamení smrtelným lidem.
Přehodil přes plece meč: zářily na něm
zlaté vypukliny a vězel v stříbrné pochvě,
jež se houpala hrdě na zlatém závěsu.
Pak zvedl krásný štít, který kryl celého muže,
nádherně vypracovaný; tvořilo jej
deset měděných kruhů s dvaceti hřeby
z olova bělostného a střední byl z oceli modré.
Štít obepínala strašlivě hledící Gorgo,
děsivě vytřeštěná, kterou podepíraly
Strach a šílená Hrůza;
štít visel na závěsu z ryzího stříbra.
Modravý ještěr se kolem vinul, jehož tři hlavy
rostly z jednoho krku.
Na hlavu vsadil přilbici čtyřnásobnou,
z které se kýval strašlivý koňský chvost.
Sáhl i po dvou mohutných dřevcích pobitých kovem;
kov jejich zářil až k nebi. A v tom
zahřměla Athéna s Hérou, aby dodaly slávy
králi ze zlatých Mykén.
Všichni již dávali rozkazy vozatajům,
aby udrželi zatím koně až u zákopu.
A pěší vyrazili.
K ranním červánkům nesl se do dálky ryk.
Hnali se před jízdou tak,
jak před tím se sešikovali u samé hradby,
a teprve za nimi hnuly se vozy.
Kronův syn zvedl však strašlivé povětří,
~ z vesmírných výšin šlehal déšť s kapkami krve
5 a Zeus se rozhodl již, kolik statečných hlav
srazí v Hádovu říši.
Nahoře na pláni stály zástupy Trojských
s mohutným Hektorem, se štíhlým Pulydamantem,
 s Aineiou, kterého lid ctil jako boha,
a s třemi Antenorovými syny, jasným Agenorem,
Polybem a s Akamantem, jinochem krásným jak bůh.
Hektor měl uprostřed stísněných prvních řad
lehký kulatý štít. Jak zlověstná hvězda,
která se vynoří z mraků, zazáří prudce
a opět zmizí ve stínu oblačné kupy,
tak se i Hektor objevil hned v prvních řadách
hned v zadních a rozkazy křičel;
zářil od hlavy k patě v kovové zbroji jak blesk,
jímž hrozil právě otec bohů i lidí,
otřásající štítem svým mračným.
Jako zástupy ženců, jež postupují
na panském, žitném anebo pšeničném lánu,
kosí již klasy a za nimi v řadách padají hrsti,
tak vykročili i Trojští a Danajští, chtějíce vraždit,
a nikdo nemyslel na to, jak hanebně prchnout.
Bylo jich stejně na obou stranách.
Vrhli se na sebe jak smečky vlků a Eris,
jež slyší ráda bolestné stony, zajásala.
Zatím jen sama z všech bohů se smísila s bojovníky;
dosud se nebil žádný bůh s druhým.
Seděli doma v komnatách svých
v nádherných palácích, které se táhly celým olympským dolem,
a měli za zlé všichni mračnému Kronovu synu,
že rozhodl Trojské přesytit slávou.
Bylo to lhostejno Otci bohů a lidí.
Seděl ode všech stranou, vědom své síly,
a zíral na trojský hrad a danajské lodi,
~ na blesky zbraní a vraždění mužů.
m
CM Dokud byl ještě chlad jitřní a svátý den
se teprve rozehříval,
přeletovaly jen z obou stran šípy a lid se bil
na jednom místě.
 Teprve když přišla doba, kdy drvoštěp chystá si oběd
mezi horskými srázy, když ruce už bolí
a přestal kácet staleté velikány,
když tělo touží po trošce jídla,
v tu dobu protrhli Danaové odvážně ilijské řady,
druh druha překřikujíce.
První se řítil bohatýr Agamemnon a srazil
Bienora, pastýře lidu, a jeho druha
Oilea, divého jezdce.
Ten seskočil s vozu a stanul tváří v tvář králi,
ale král bodl náhlého soka do čela kopím:
měděný okraj přilby je nezadržel,
kopí projelo přilbou i lebkou,
až mozek uvnitř zalil se krví. Útočník padl.
Agamemnon, vládce achajského vojska, řítil se dál
- jen bílá těla dvou padlých svítila v prachu,
jak strhl s nich zbroj - a chystal se srazit
Isa a Antifa, oba dva syny Priamovy.
Levoboček stál na jednom voze se synem řádným.
Bastard řídil sám vůz
a Antifos stál po jeho boku se zbraní v ruce.
Achilleus svázal je kdysi na Idě vrbovým proutím,
když je zastihl u jejich ovcí, a pustil
teprve za výkupné,
Ted tedy zasáhl Agamemnon, mohutný vládce,
hrotem oštěpu svého do prsu Isa;
Antifa sekl přes ucho mečem a strhl jej s vozu.
Strhl i s nich nádhernou zbroj; věděl už o ní.
Viděl ji u rychlých lodí, když je přivedl z Idy
2* křepký běžec Achilleus.
vn
CM Jako lev kolouchy slabé, když laň jim prchla,
sotva se ukázal v okruhu jejich,
roztrhne silnými zuby jak hračku,
mladý život jim zkrátí -
 í

a matka nemůže pomoci, ačkoliv je tak blízko,

i
jen tělo se chvěje úzkostným děsem, !
pobíhá zmatena lesem a houštím
bez dechu, zalita potem, uštvána zcela mohutným dravcem,
tak nemohl ani ty dva před zkázou spasit
z Trojanů nikdo; prchali sami před Achají.
A Peisandra s Hippolochem, oba statečné rváče
;
:
a oba syny Antimachovy - toho Antimacha,
který, Paridem získán za zlato, za vzácné dary,
i
nejprudčeji se bránil Helenu vrátit
plavému Menelaovi -
toho dva syny zasáhl vládce Agamemnon.
Oba se snažili právě na jednom voze i
zadržet divoké hřebce; •!
otěže lesklé jim vyklouzly z rukou, koně se splašili.
V tu chvíli se už přiřítil jako lev Atreův syn
I
a oba se jali volat ze svého vozu:
„Živé nás nech, Atreův synu! Vezmi si výkupné, jaké jen chceš!
Antimachos má v paláci všeho,
mědi a zlata a železa přeumně kovaného!
Ze všeho rád ti výkupné pošle, jaké si určíš,
uslyší-li jen, že ještě žijeme na černých achajských lodích!“
Volali tak a slzy jim vyhrkly z očí,
usmívali se, ale už padla odpověd krutá:
„Jste-li opravdu děti smělého Antimacha,
který štval jednou na sněmu trojského lidu,
aby byl vyslanec náš, Menelaos i s Odysseem
zabit a nikdy se nevrátil už
do Argu, odpykáte mi za otcův hanebný čin!“
r>- Domluvil a již udeřil kopím do Peisandrových prsou,
lf)
2, srazil ho s vozu a ten se zvrátil do prachu naznak.
Hippolochos v tu chvíli seskočil sám,
porazil jej však, usekl mečem paže a uťal
jediným rozmachem hlavu
a kopl, až tělo se pod nohy davu zakutálelo.
 Nechal je osudu a již se vrhl
tam, kde se na místě převalovala nejhustší seč.
A za ním Achajci s kšticemi rozevlátými.
Pěší kosili pěší už na útěku,
jezdci mávali kovovou zbraní zas proti jezdcům,
pod nohama se zvedal na pláni prach,
jak znějící podkovy koni dusaly půdu.
A vládce Agamemnon pronásledoval soka
bez oddechu a vraždil a křičel na Argejce.
Jako když vyrazí požár v hustém, mohutném lese;
větrná smršť jej roznáší na všecky strany
a kmeny se kácejí s kořeny v řadách,
běsnící výhní zasaženy,
tak ted klesaly hlavy Trojanů prchajících,
kudy se řítil král Agamemnon, Atreův syn.
A kolik prázdných spřežení hrčelo se svými vozy
přes sněmoviště nedávných hodin
bez jezdců, bez vozatajů. Zůstali pod vozy v blátě
a byli vítanější ted supům než milenkám svým.
Hektora vytrhl tehdy Zeus z dosahu šípů,
z chomáčů prachu a z vraždění, z krve a ryku.
Atreův syn se dral za nimi stále, svolával danajský lid
a přes Ilův hrob, pahorek zbabělců, hučely plání
zástupy trojské, které se hnaly do městských bran.
A za nimi dál Agamemnon, řičel vítězným řevem
a strašlivé ruce si máchal v prolité krvi.
Jak Trojští dobíhali až ke skalnaté bráně a k buku,
zastavovali se již a čekali na sebe v houfech.
Vždy noví a noví se objevovali na pusté pláni,

í 2* zbytky horského stáda, jež napadl z večera lev,

i když byl čas dojit, a z něhož ještě

poslední jalůvku čeká předčasný konec;
zláme jí vaz silnými zuby
a pak
vychlemtá krev a vysouká vnitřnosti její.

3
 Tak před sebou hnal Atreův syn Agamemnon
Trojany, dobíhaje vždy poslední opozdilce,
a ostatní prchali zatím.
Kolik se kácelo jezdců po hlavě naznak
do prachu s vozu, jak Agamemnonova ruka je stihla
strašlivým rozmachem kopí!
Ale když dostihl právě městských bran a pyšných věží,
svezl se Otec bohů a lidí s oblaků na vrchol Idy,
jejímiž stržemi stékají prameny horské;
pěst jeho svírala blesky a křičel
na boží poslici Iridu zlatou:
„Pospěš si, Irido rychlá, a vyřid Hektorovi:
Ted, dokud vidí Agamemnona, pastýře davů,
že běsní ve předních řadách a probíhá chvatně
bojištěm celým,
ať zdrží se boje a káže jen ostatním všem,
aby se bili a neustupovali v líté vražedné seči.
Až se však Atreův syn vyhoupne na vůz,
oštěpem zraněn či šípem,
zařídím, aby Hektor každého srazil, pokud nestane sám
u lodí s vyzdviženými vesly;
pak zapadne slunce a na kraj se snese temnota svátá."
Dořekl sotva a Iris, rychlá jak vítr, poslechla mžikem;
slétla s vrcholků idských na svátý ilijský hrad,
zastihla syna čackého Priama, smělého Hektora,
jak stojí na voze, u něhož spřežení neklidně hrabe,
přiblížila se k němu a vyřizovala
Iris, rychlá jak vítr:
„Hektore, Priamův synu, který jsi rozumem Diovi roven,
j Zeus, otec bohů, mě poslal se vzkazem, jímž se máš řídit:
ID
2, Teď, dokud vidíš Agamemnona, pastýře davů,
že běsní ve předních řadách a probíhá chvatně
bojištěm celým,
zdržíš se boje a rozkážeš pouze ostatním všem,
aby se bili a neustupovali v líté, vražedné seči.
 Až se však Atreův syn vyhoupne na vůz,
oštěpem zraněn či šípem, zařídí Zeus,
že každého srazíš, pokud nestaneš sám
u lodí s vyzdviženými vesly;
pak zapadne slunce a na kraj se snese temnota svatá.“
Dořekla a mžikem odlétla Iris, rychlá jak vítr.
Hektor seskočil ve zbroji, tak jak byl, s vozu
a proběhl chvatně ilijským vojskem, mávaje těžkými dřevci,
pobízel k boji a roznítil znovu krvavou bitvu.
Obrátili se a stanuli znovu tváří v tvář achajským vojskům.
I na samé pláni, kde Argejci opět
zesílili své řady. Vzplál nový boj.
Muži na obou stranách stanuli těsně zas proti sobě
a Atreův syn seskočil a bil se zas před ostatními.
Povězte, Múzy z olympských sídel,
kdože se tehdy postavil Agamemnonovi tváří v tvář v boji
z Trojanů všech, kdo z jejich spojenců slavných!
Nejdříve Ifidamas, štíhlý a statný syn Antenorův,
který vyrostl v Thrákii, kraji těžké prsti a ovcí.
Děd ho vychoval, útlého chlapce, v paláci svém:
byl to Kisses, jenž zplodil Theano planoucích lící.
I když hoch dorostl v muže, podržel si ho
a oženil jej s jinou svou dcerou.
Po sňatku sotva opustil ženu i lože,
když došla ho zvěst o Achajích, a vyjel
i s dvanácti koráby svými.
V Perkotě opustil lodi a táhl po suché zemi,
až dorazil k ilijským hradbám.
Ten se střetl s Agamemnonem, synem Atreovým.
2* Když se už k sobě na dosah přiblížili,
£ Atreův syn se ho minul, oštěp jen zasvištěl vzduchem,
Ifidamas však bodl do pasu pod těžký plát
a přirazil ještě, důvěřuje své ruce.

ú
 Skvělého pasu neprorazil;
oštěp sjel dříve o stříbro zbroje
a hrot se ohnul jak olovo lehce.
Ted sáhl mžikem po jeho kopí sám vládce Agamemnon,
strhl je na sebe jako lev rozzuřený,
vyrazil sokovi z ruky a ťal pak
mečem do pevné šíje. Protivník jeho se zvrátil.
Klesl a zvrátil se v kovový sen;
pomohl svým, opustil nešťastnou ženu
a ta nemohla ani zašeptat díky za jitřní dary.
Sto krav jí tehdy dal a slíbil ještě
tisíc ovcí a koz, kterých měl nesčetná stáda.
A teď ho zabil sám Agamemnon, Atreúv syn,
a vlekl již zmatkem achajských těl
Ifidamantovu zbroj.
Uzřel ho Koon, starší syn Antenorův,
známý už bitec; bolest mu zatměla zraky
pro padlého bratra.
Náhle se vynořil z davu s oštěpem v ruce,
stál před Agamemnonem jasným a bodl jej pod ohbí ruky;
hrot kopí projel mu paží.
Děs přešel zprvu Agamemnona, vůdce achajských vojsk;
nepřestal však zatím se bít a vyrazil znovu
na nepřítele oštěpem, který zasviští vzduchem.
Sok jeho vlekl teď Ifidamanta, bratra z jednoho otce,
za nohy z bojiště a křičel na své druhy.
Jak s ním už v zástupu mizel, vrazil mu král pod štít kopí
a zbavil ho života rázem.
Přeskočil Ifidamantovo tělo a ještě srubl
~ Koonovi hlavu.
S Tak oba synové Antenorovi naplnili svůj osud,
sraženi Agamemnonem, synem Atreovým.
Odešli v Hádovo království šeré.
 Atreův syn se prodíral dále řadami bojujících
s kopím a mečem, svíraje těžké kameny v dlani,
zatímco krev mu stékala horce
z rány otevřené. Pak přestala prýštit už krev
a rána se stáhla, králem však projela palčivá bolest.
Jak z šípu, jenž bodá a řeže a kterým zasáhli rodící ženu,
bolestí sykající, Eileithie, Héřiny dcery,
které bolest jen plodí a provázeny jsou úpěním žalným,
tak sevřelo se ted Agamemnonovo srdce
prudkým palčivým bolem.
Vyskočil na vůz a kázal zajet až k širokým lodím,
protože bolestmi byl již úplně zkrušen.
Vykřikl ještě a danajská vojska ho slyšela všecka:
„Vůdci a vládci argejských vojsk a přátelé moji,
musíte zdržet ted sami krvavou řež
co možná daleko od lodí brázdících moře,
když Zeus, rozhodčí bojů, zabránil mně
alespoň na den bít se s trojskými chlapy!"
Dořekl sotva a vozataj štval již
spřežení s vlající hřívou k širokým lodím;
hřebci letěli plání, třísněni na hrudi pěnou
a na břiše blátem,
a unášeli tak z boje krále, jejž mučila rána.
Jen Hektor spatřil, že Atreův syn ujíždí z bitvy,
jal se pobízet mohutným hlasem Lyčany i trojský lid:
„Trojané, Lyčani, Dardanúv rode, rváči muž proti muži!
! Ukažte ted, že jste chlapi, a myslete na prudký útok!
Největší rváč z nich je pryč a Zeus, Kronův syn,
mi dá ted vítězství jisté!
Žeňte své koně jen přímo Danajským v tvář
S a strhněte jim
t
jednou už s čel pochybnou slávu!"

I
3
Dořekl sotva a roznítil ve všech sílu a odvahu smělou.
Jako když lovec štve smečku svých psú se zuby vyceněnými
na kance v pustině anebo na lva,
 tak je štval, Trojany odvážné, na Achajce
Hektor, Priamův syn, šílený lačností krve
jako sám Ares.
V čele svých útočníků, tváří v tvář zhoubě,
řítil se do středu bitvy jako sloup divoké smršti,
jež slétla s mračen a strhla v šílený tanec
sinavé moře.
Koho teď zasáhl dříve a koho potom
Hektor, Priamův syn,
když Zeus mu dal vítězit nad Danajskými?
První byl Asaios, po něm Autonoos,
třetí Opites, pak Dolops, Klytiův syn,
Aisymnos, Ofeltios, pak Oros,
dál Agelaos a konečně Hipponoos.
To byli padlí danajští vůdci; mimo ně ovšem i lid
jak oblaka bílá, jež nakupil Notos,
Zefyros rozehnal opět a bil je nárazy orkánu svého;
mohutná vlna se za vlnou valí a není jim konce,
a pěna stříká v hukotu vichru, který se vzepřel
přes širé moře.
Tak je hnal, zbrojný lid, Hektor a padaly hlavy.
Tenkrát by byla Argejské stihla již osudná rána,
Achajci na útěku by byli vtrhli až mezi lodi,
kdyby Odysseus nebyl vykřikl na syna Tydeova:
„Tydeův synu, zapomněli jsme, že je možno se bránit?
Pojď a postav se u mne, bylo by hanba,
kdyby se zmocnil teď lodí Hektor s vlající přilbou!"
A statečný Diomedes mu odpověděl:
„Zůstanu, vydržím ještě, ale jak dlouho!
jj* Zeus vládce mračen se rozhodl již
(£)
n vítězství dopřát Trojským, ne nám!"
Dořekl a již udeřil kopím Thymbraia do prsou,
strhl jej s vozu. Odysseus zasáhl králova druha,
starého rváče Moliona.
 Nechali oba ležeti v poli
a dál se řítili do středu bitevní vřavy
a běsnili dál,
jako když rozvášnění dva kanci
vyběhli na smečku psů.
Tím, že srazili Trojany oba, nastal hned obrat;
Achajové se vzpamatovali a přestali prchat
před Hektorem.
Pak oba bohatýři se vrhli na dva statečné muže
na jednom voze, na syny Meropovy;
z Perkoty byl a ve všech věštbách se vyznal,
a proto chránil své syny před válkou vraždící muže.
Neposlechli ho, protože temné sudice smrti je štvaly.
Diomedes jim vyrval s posledním dechem i život,
Tydeův syn a vrhač oštěpu,
a strhl s padlých i zbroj,
zatímco Odysseus ťal Hyperiocha s Hippodamem.
Tehdy syn Kronův je nechal se bít
a pozoroval je z vrcholů idských.
Nastalo vzájemné vraždění rovného s rovným.
Tydeův syn probodl oštěpem slabiny Agastrofovi,
čackému synovi Paianovu.
Byl si jist vítězstvím tak, že nemohl ani
na voze prchnout; vozataj jeho držel své koně
vzadu a on se probíjel pěšky sám davem těl,
až klesl mrtev.
Hektor je oba však pozoroval uprostřed bojujících,
zařval a řítil se na ně; za ním Trojani jeho.
Spatřiv ho Diomedes, zděsil se, ačkoli v bitvách

i —
S
překřičel davy, a jal se volat na Odyssea,
který se bil u něho blízko:
*

i
„Vidíš, zkáza se na nás už valí: jde Hektor!
Opřeme se mu a neuhneme se.“
Dořekl sotva a mrštil v jediném vzmachu
oštěpem, jehož stín kmitl se plání.
H>i 1
1
 Chtěl zasáhnout hlavu a zasáhl svrchní díl přilby,
ale kov zaskřípěl o kov a nepronikl až k bělostné kůži;
zabránil tomu vrcholek přilby a trojí vrstva
kovových plátů. Byl to dar Apollonův.
Hektor uskočil zpět, zapadl do davu
a polostoje smekl se na koleno;
opřel se o zemi svalnatou rukou.
Mrákoty pokoušely se zastřít mu zrak.
Zatímco Tydeův syn se rozeběhl za oštěpem
zmatkem těl, do jejichž středu se zabořil oštěp,
Hektor se vzpamatoval a znovu vyskočil na vůz
a znovu štval do bitvy koně; pohrdal smrtí.
A Diomedes se rozkřičel za ním, zvedaje oštěp:
„Ušel jsi zas už smrti, ty pse!
Jen o vlas - a jen že tě chránil Apollon, kteréhos jistě,
než jsi šel do bitvy, uprosil na kolenou!
Neboj se, jednou to s tebou už skončím,
jen až se sejdeme; i se mnou bijí se bozi!
Teď jsou však na řadě jiní, dá-li mi osud
srazit je na věky.“
Řekl a svlékal již zbroj s padlého syna Paionova.
Hrdina Alexandros, choť Heleny kadeří svůdných,
namířil na syna Tydeova však z luku
za sloupem, stoje u hrobu Ila,
dávného bohatýra a vnuka Dardanova.
A Diomedes vzal právě s ramene Agastrofova I
štít, strhl mu s prsou zářící krunýř a s lebky sňal mu
mohutnou přilbu.
Paris vtom napjal tětivu luku a jeho šíp
5“ nadarmo neletěl; projel mu šlachami na pravé noze
ID
2, a zaryl se do matky země.
S vítězným chechotem vyskočil Paris ze svého úkrytu
a jal se chvástat:
„Teď tě už mám a můj šíp neletěl marně!
Kdybych tě byl jen zasáhl do slabin a vzal ti život!
 Ale i tak si oddechnou Trojští,
v nichž budíš hrůzu jak dravec ve stádu mečících koz!“
Neohroženě vykřikl na něho Tydeův syn:
„Ty jalový střelče, ty děvkaři, babo!
Kdybys šel na mne jako muž na muže se zbraní v ruce,
nebyl by ti nic platný luk ani toulec;
teď, kdyžs mě do paty škrábl, chlubíš se na celý svět!
A mně jsi ublížil, jako by po mně byl oblázkem hodil
chlapeček anebo žena!
Šíp takové jalové baby pošimrá leda,
to není jako má střela, která má hrot,
a i když se sotva jen dotkne, vyrazí z tebe
poslední dech!
Z dětí siroty budou, žena si rozdrásá líce
a padlý sám bude na pláni tlít,
krev jeho zaschne na černé zemi
\ a místo plaček budou se kupit pak nad ním
supové lační!"
Domluvil a vtom se přiblížil Odysseus, oštěpník slavný,
a zakryl jej štítem. Tydeův syn sedl si za štít
a vytahoval si z nohy šíp sokův;
ucítil palčivou bolest.
Vystoupil na vůz a poručil vozataji,
aby jel k širokým lodím; protože bolest ho zkrušila.
A teď tu stál sám Odysseus s oštěpem svým
a nikdo z Argejců po jeho boku; báli se všichni.
Rozmlouval v neklidu s vlastní svou duší:

í „Běda, co si teď počnu? Prchnout bylo by hanba,

zděsit se, že je jich tolik; ale děsnější ještě,
jestliže bych tu zůstal proti tolika sám!
3 (O
CO
CM Ostatní Achaje zahnal syn Kronův;
i
proč srdce moje teď hyne v pochybnostech?
Přece jen zbabělci prchají z bitevní vřavy.

1
 Kdo se však rozhodl vyniknout v boji,
neustoupí, ať sám už někoho srazí,
ať jiným zasažen padne."
Ještě tak uvažoval v neklidném srdci,
když se již přibližovaly řady ilijských štítů
a obklopily ho, chystajíce si osud.
Jako když odvážní lovci s ohaři obstoupí kance:
vyrazil z hustého šera zarostlé rokle
a mezi křivými zuby mu tesáky svítí.
Lovci sbíhají se po svahu k němu
a dole v rokli tesáky zaskřípěly.
A dostanou ho pak přes všecku hrůzu, kterou v nich budil.
Tak obklíčili ted Trojani miláčka Diova,
Odyssea.
Nejdříve bodl čackého Deiopita
pod krkem do ramene, vrhnuv se na něho s oštěpem ostrým;
pak srazil Ennoma a hned zas Thoona po něm.
A již bodl pod štít do břicha Chersidamanta,
když právě s vozu do prachu seskakoval;
zvrátil se k zemi a v poslední křeči
zaryl se nehty do tvrdé půdy.
Nedbal jich dále a rozmachem kopí
probodl Charopa, potomka Hippasova
a bratra urozeného Soka.
Bohatýr Sokos, statný jak bůh, skočil mu na pomoc.
Octnuv se tváří v tvář Odysseovi, vykřikl:
„Ty jsi Odysseus, kterého velebí všichni,
který se nikdy lsti ani rvaček nenasytí!
Dnes večer budeš se chlubit, žes ubil
p dva syny Hippasovy, ej, bozi, jaké dva muže!
iO
A zbroj s nich svlékl,
nebo sám budeš tu chladnout sražen mým kopím!"
Dořekl sotva a narazil mohutným kopím
do kulatého štítu a prolomil jej;
 kopí projelo štítem, proniklo dovedně tepanou zbrojí,
rozřízlo na žebrech kůži. Pallas Athéna
nedovolila však hrotu, aby až do útrob zajel.
Odysseus rozeznal brzy, že nebyl smrtelně zraněn,
ustoupil o krok a Sokovi řekl:
„Nešťastný hochu, to je tvůj osud.
Zdržels mě sice, že zatím nesrazím jiné,
sám se však řítíš v temnou zhoubu a smrt.
Tolik ti řeknu, že sražen mým kopím ted dáš
tělo své mně k větší slávě a duši
Hádovi, vládci podsvětních stád!“
Domluvil a Sokos prchal odvrácen od Odyssea.
Ten ho zasáhl, jak se vzdaloval od něho plání,
oštěpem doprostřed zad, pod lopatky
a hrot projel mu hrudí.
Zaduněla máť země, když padl. Zajásal Odysseus jasný:
„Tak vidíš, Soku, Hippasův synu,
tvůj otec krotil divoké hřebce a ty,
^ebe teď dostihla smrt a neunikls jí,
nešťastný hochu. Otec ani tvá matka ti nezatlačí
oči, až poslední dech vyjde z tvé hrudi.
O tvoje syrové maso budou se supi jen rvát
a červi se budou v tvém těle hemžit.
Až já jednou zemru, pochovají mne
ve cti Achajové."
Řekl a vytáhl teprv z vlastního těla a z pupku štítu
Sokův mohutný oštěp. Za hrotem vytryskla krev
a Odysseus bolestí sykl.
Trojané smělí spatřivše, jak se zalévá krví,
~ jali se na sebe křičet ve zmatku těl
<5 a hnali se k němu.
Uklouzl jim a volal na svoje druhy.
Třikrát tak vykřikl, jak mohl pouze rozevřít ústa,
 třikrát zaslechl výkřik Areův druh Menelaos,
Aianta zavolal chvatně, který byl blízko, a řekl:
„Aiante, potomku Diův, synu Telamonův
a vládce lidu,
slyšel jsem právě volání Odysseovo,
jako by stál sám proti trojskému davu,
který ho oddělil v hrozné bitevní vřavě
od jeho lidí. Vražme do středu bitvy,
je třeba ho spasit!
Stihne ho neštěstí, bojím se toho,
zbude-li mezi Trojany sám,
ať je už smělý, jak chce. A danajským vojskům
všude by scházel."
Dořekl sotva a zmizel již v davu.
Za ním se řítil bohatýr Aias a brzy ho našli,
jasného Odyssea.
Trojany obklíčen, stál jako statný, zraněný jelen
uprostřed smečky rezavých vlků na horské pláni;
lovec ho zasáhl šípem z tětivy luku;
unikl zprvu a prchal, dokud mu teplá krev prýštila z rány
a nohy jej nesly.
Teprve když ho následky střely srazily k zemi,
budou se rvát o jeho syrové maso
šakali ve vlhkém stínu horského lesa;
pak přivedou bozi do rokle silného lva,
šakali rozutekou se mžikem a lev
jelena pozře.
Tak seběhli se v houfech a jásajíce
kol Odyssea, hrdiny neúnavného,
ST Troj ani,
**, bohatýr dosud však bránil se kopím
smrtelným útokům.
Aias se prodral až k němu a stanul po jeho boku
se štítem tyčícím jako věž k nebi.
 Trojští se rozutekli.
Bohatýr Menelaos ho za ruku chopil a odtáhl jej
ze středu vřavy až tam, kde vozataj čekal
se spřežením.
Aias se zatím obořil na Trojany
a srazil hrdinu Dorykla, bastarda Priamova,
Pandoka probodl pak, po něm hned Lysandra, Pyrasa,
posléze Pylarta srazil.
Jako když s horských plání se strží do kraje řítí
bystřina rozvodněná prudkými dešti,
jež seslal syn Kronův,
tam duby vykotlané a tam opět smrky
strhla a špinavou pěnu a kal unáší s sebou
až do slaných vln zimního moře,
tak běsnil bojištěm zářící Aias křížem a krážem,
zbíjeje muže i koně.
Hektor by snad byl o tom nezvěděl ani
protože bojoval právě na západ od sněmoviště
na březích Skamandru, kde zbrojný lid
v zástupech klesal a kde zněl válečný ryk
jak táhlé dunění vod
kolem Idomenea a Nestora starce.
Tam řádil Hektor a z vozu i vrhaje kopí,
dokázal strašlivé činy,
vraždě nejmladší muže z achajských řad.
Přesto by Achajci nebyli ucouvli ještě,

it
kdyby Alexandros, choť Heleny kadeří svůdných,
nebyl jim zranil Machaona, pastýře lidu,
trojhrotým šípem na pravém rameni.
Polekali se o něho Achajové, že bude zabit,
r-
CM obrátí-li se vlna útoků k němu,
S a Idomeneus vykřikl chvatně na Nestora:
„Nestore, vznešená achajská pýcho, Neleův synu,
vstup na vůz, za tebou Machaon, rychle!

S
 a žeň spřežení své jak můžeš k lodím!
Lékař, jenž dovede vyříznout šíp a přiložit hojivou mast,
je pro nás cennější než mnoho jiných!“
Řekl to sotva a Nestor, gerenský jezdec, poslechl rázem.
Vystoupil na vůz, Machaon skočil tam za ním,
syn Asklepia, lékaře slavného.
Nestor po biči sáhl, hřebci zabrali prudce
a letěli k širokým lodím; touha je hnala.
Kebriones, vozataj Hektorův, zpozoroval však
zmatek ve trojských řadách a křikl na Hektora:
„Hektore, my dva se bijeme na samém konci divoké vřavy
s Danajskými
a ostatní Trojané prchají zatím, pěší i jízda.
To Aias, syn Telamonův, způsobil všechen ten zmatek;
je to on! Široký štít sedí mu na ramenou!
Ztočme i my tedy vůz a spřežení své
tam, kde zní válečný ryk jak temné dunění vod!“
Dořekl a již udeřil koně s vlající hřívou
svištícím bičem, a hřebci sotva jen cítili bič,
pádili mezi bojujícími s letícím vozem,
4
Trojany, Achají v jediném zmatku,
šlapali po štítech, po raněných,
vůz byl už na spodku zacákán krví,
sedadla rovněž a rudé kapky odstřikovaly
na břicha koní z podkov a kol.
Hektora štvalo to do středu zmatku
strhnout je všecky jak bouře;
překvapil odpůrce úskokem nečekaným
a jeho kopí jen krátce odpočívalo,
p Probíhal řadami bojujících ted na druhém konci
s oštěpem v ruce, s mečem a s kameny v dlani.
Střetnout se s Aiantem, synem Telamonovým,
však dosud se bál. Kronův syn zanevřel na něj,
kdykoli pustil se v boj s mužem silnějším sebe.
 Zeus, vládce v oblacích mračných,
vznítil ted hrůzu v duši Aiantově.
Stanul se zraky vytřeštěnými,
pak přehodil přes plece štít ze sedmi kozí
a couval, zíraje do středu vřavy,
šoural se z boje jak zpráskané zvíře
a točil se stále.
Jako když psi po boku venkovanů
ženou z hovězích ohrad lačného lva;
nenechají ho odnést tučné krmené kusy,
hlídají po celou noc, lev se však vrhne,
vydrážděn masem, přesto na tučná stáda.
Nepochodil; mračna oštěpů vzlétla
vržena odvážnou rukou a strážné ohně do noci vzplály.
Lev se jich bojí, přestože původně v ohradu vběhl,
a plíží se v předjitřním šeru jako zbit do skal.
Tak se odkradl Aias ze shluku Trojských
jako zbit proti své vůli a úzkost
o koráby jím chvěla.
A jako osel
o jehož hřbet se už roztřepil tak mnohý praskač,
zalézá klidně vždy do pole dál,
šlape si v osení rozvlněném a chřupe je s chutí,
ač chlapci na něho křičí,
bijí ho důtkami, co mají síly, síly však není,
a vyženou jej, teprve když se po chuti nažral,
tak asi Trojané smělí se všemi spojenci svými
bodali Aianta, syna Telamonova,
do štítu dřevci a hnali ustupujícího dál.
ÍM
Aias opět se vzchopil, obrátil na odpor sám
n a zatlačoval zástupy Trojanů, divokých jezdců,
li brzy však znovu se jal před nimi prchat.
Bránil jim v cestě k rychlým achajským lodím,

I a stavě se mezi trojská i achajská vojska,

 dorážel na ně střídavě silnýma rukama.
Oštěpy svištěly do štítu z býčí sedmeré kůže;
bez počtu se jich jen kmitlo, než mohlo se do kůže zarýt,
a dopadlo v letu na zem,
ač toužilo chtivě po teplém mase.
Když Eurypylos, Euaimonův nádherný syn,
ho spatřil již podléhat v hustém tom dešti ilijských kopí,
prodral se k Aiantovi
a mrštil zářícím oštěpem do jejich středu; i
zasáhl vládce Apisaona, potomka Fausiova,
do jater pod prs a srazil jediným rázem \
na kolena. ;
Přiskočil k němu a serval mu s plecí odění.
Paris, krásný jak bůh, však viděl, jak loupí Eurypylos
zbroj syna Fausiova,
napjal chvatně svůj luk a vbodl Eurypylovi
ii
do boku šíp; ten sám se zlomil,
zůstal však v ráně.
Raněný uklouzl mezi družinu vlastní
a ušel tak smrti.
Ale hned křičel, aby ho Danajští uslyšeli:
„Vůdci a vládci argejských vojsk a přátelé všichni!
Stůjte a vraťte se, zachraňte od zkázy syna Telamonova!
Kopí ho ohrožují a sotva unikne divoké vřavě!
Postavte se teď statečně nepříteli
za Aianta, smělého syna Telamonova!“
Tak volal raněný bohatýr Eurypylos
a druhové jeho vykročili již,
mohutné štíty na ramenou a oštěpy v ruce;
probili se až k synu Telamonovu.
2. Aias vyšel jim vstříc a znovu stanul
tváří v tvář odpůrcům svým;
vždyť cítil v zádech své druhy!
 A tak se rvali jak oheň, jenž zapraskal znovu.
A zatím Nestora nesly už z boje
Neleovy klisny zpěněné během, i Machaona,
pastýře lidu.
Vysoký štíhlý Achilleus stál na pevné lodi
širokých boků u kormidla a pozoroval
strašlivou bídu achajských vojsk a zoufalý zmatek.
Spatřil vůz a křikl z lodi na svého druha,
na Patrokla, jenž zaslechl ve stanu výkřik a vyšel
jak Ares sám (a to byl počátek záhuby jeho!)
a ptal se, Menoitiův statečný syn:
„Proč voláš, k čemu mě potřebuješ?"
Křepký běžec Achilleus mu odpověděl:
„Jasný Menoitiův synu, druhu můj milý,
ted mně snad přijdou Achajci brzy
objímat kolena; je jim už zle.
Patrokle, jdi, miláčku Diův, a ptej se
Nestora, kdo je ten raněný, kterého odváží z boje!
Zezadu zdá se mi, že je to Machaon, potomek Asklepiův,
do tváře však jsem mu neviděl vůbec,
koně tu mimo jen přeletěli."
Řekl to a věrný druh poslechl rázem;
hned letěl k achajským stanům a k lodím.
Ti dva již zatím dojeli ke stanu potomka Neleova,
tam skočili s vozu na pevnou zemi
a starcův druh Eurymedon vypřahal koně.
Muži se postavili, jak zpocená roucha
se lepila na nahé tělo, proti mořskému větru,
aby oschli; pak vešli do stanu.
y Dopadli znaveni do křesel.
r- ***
CVI

Hekamede s pletenci utaženými

I
smíchala víno. Bylo to děvče,
jež dostal stařec z Tenedu, když se ho zmocnil
 Achilleus, dcera Arsinoova; dali mu ji
Achajci, že byl vždy nejlepší v radě.
Přistavila jim hladoučký stolek s nohami z oceli šedé,
pak dala na něj měděnou mísu plnou cibule k vínu,
podala žlutého medu a mouky z ječmene posvěceného,
konečně měsidlo z ryzího zlata, jež přivezl stařec
z domova ještě;
čtyři držadla mělo, jež tvořena byla vždy dvěma
zobajícími holubicemi, a zlaté byly i číše.
Když bylo plné, sotva je kdokoli ze stolu zvedl,
Nestor, ač stařec, je vzal a nepohnul brvou.
Do toho nalila žena krásná jak bozi
oběma prámského vína, nastrouhala jim na ně
kozího sýra struhadlem kovovým, posypala pak
sýr ten běloučkou moukou.
Připravivši pak nápoj, jala se pobízet oba, :
ať pijí.
Popili, spláchli palčivou žízeň
a jazyk se rozvázal k řeči.
Vtom se objevil ve vchodu do stanu Patroklos,
bohatýr jasný.
Stařec ho spatřil a povstal ze svého křesla.
Vedl ho dovnitř a přátelsky nutil, aby si sedl.
Patroklos odmítl a jal se hovořit.
„Nemohu sedět u tebe, starče, potomku Diův.
Chápeš přece, že nesmím. Rozzlobil by se ten, kdo mě poslal,
zjistit, kdože byl raněný, kteréhos vezl.
Vidím však sám a poznávám sám již Machaona vládce.
Vrátím se tedy se zprávou k Achilleovi.
~ Víš, starče, dobře, jak se dovede vztekat
2, a jak tě obviní snadno, i když jsi nespáchal nic.“
Nestor, gerenský jezdec, mu odpověděl:
„Proč Achilleus pláče, když jednoho Achaje škrábl
do ruky šíp? Jaké neštěstí stihlo
argejské vojsko, to ovšem neví.
 Nejlepší bitci leží tu u lodí, zraněni šípem či dřevcem.
Postřelen leží na lodi Diomedes,
odvážný Tydeův syn; poraněn kopím
byl Agamemnon i Odysseus, oštěpník slavný;
Eurypylos byl posléze raněn do boku šípem.
A toho zde, toho jsem právě vyvezl z bitvy,
když ho zasáhl šíp z cizího luku.
Achilleus je snad odvážný muž,
o náš lid se však nestaral nikdy,
a nemusí tedy pro něho plakat.
Čeká, až srdce se Argejcům sevře,
až lodi na mořském břehu vzplanou ilijským ohněm
a nás bude nepřítel po řadě vraždit?
Nemám už tolik potřebné sfly ve starých kostech.
Kdybych byl ještě tak mlád a síla mi neunikala
jako za oněch časů,
když jsme se bili s elidským lidem proto, že nám
odháněl stáda, když jsem tam srazil Itymonea,
kterého zplodil Hyperiochos a který v Elidě žil,
a když jsem si vynutil náhradu od nich!
Bojoval mezi nejpřednějšími a nechtěl vrátit nám stáda;
zasáhl jsem ho svým kopím.
Skácel se k zemi a jeho lid se v úzkosti rozutekl.
Byla to tehdy veliká kořist,
kterou jsme sehnali po jeho polích!
Padesát hovězích stád a padesát ovčích,
padesát stád vepřů a padesát hejn divokých koz,
konečně sto padesát stád hnědavých klisen
a hřebců. To vše jsme hnali do Neleova Pylu.
2* Dorazili jsme v noci a stařec Neleus měl radost,
5 že jsem se vrátil s takovou kořistí;
vždyť jsem se šel s nimi rvát
a byl jsem vlastně výrostek pouhý!

-«
;
 Městští hlásatelé volali, sotva se rozbřesklo jitrem,
všecky, jimž patřila náhrada z Elidy božské,
a pylští vládci se sešli a dělili kořist.
Epejci byli dlužni až příliš, protože Pylských
bylo vždy méně, jak v těžkých dobách už bývá.
Herakles na nás v dřívějších létech dolehl krůtě
a pobil nejlepší z mužů. Vždyť čacký Neleus
měl dvanáct statečných synů a zbyl jsem jediný já;
ostatní padli.
A tehdy vytrhli pyšní Epejci v kovové zbroji,
posmívali se a sužovali nás, prokletý lid!
Hovězí stádo a z ovcí pořádný houfec,
tři sta jich bylo, i s pastýři vybral si Neleus.
Elis mu byla nejvíce dlužna:
čtyři závodní hřebce i s vozem, které k nim poslal.
Běželi o trojnož; vládce Augeias je zadržel tehdy
a poslal domů jen vozataje.
Stařec se zlobil pro jeho čin, ale teď ukojil hněv;
pobral jim za to pro sebe stáda;
ostatní kázal rozdělit lidu
tak, aby nebyl z nich nikdo o kořist zkrácen.
Všecko jsme zařídili a kolem pylského hradu
obětovali jsme bohům.
Třetího dne se přiblížil zbrojný lid jejich,
pěší i jízda, konců jim nebylo, a náhle zahájil útok.
Dva synové, Molionové, ve zbroji přitrhli v zástupech jejich,
skorém jen chlapci a ještě nezkušení
v útočné řeži.
Thryoessa je město ležící na ostrohu
p daleko nad Alfeiem; je to poslední městec
2, na pylském břehu. Oblehli ji a pokoušeli se
rozbořit ji. Když projeli právě rovinou celou,
přichvátala Athéna za noci s olympských štítů
se zprávou: je třeba do zbraně volat!
 A pylský lid se překotně sbíhal,
po válce křičel. Mně Neleus nedovolil,
abych se opásal mečem, a zavřel mi koně:
nevyznám se prý ve válce ještě, mi řekl.
Nu, šel jsem pěšky přede vším lidem
i před bojovníky na pylských vozech.
Tak byl zažehnán útok zásluhou Athéninou.
V blízkosti Arény vlévá se do moře říčka Minyeios;
čekali jsme tam do rozednění, pylští jezdci i s vozy.
• Za námi přitáhl pěší lid zbrojný.
Pak jsme vytrhli teprv po zuby ozbrojeni
a v poledne dorazili až ke svátým proudům
řeky Alfeia.
Obětovali jsme Diovi, mocnému vládci,
oběti krásné, řece Alfeiu býka a býka
Poseidaonovi, kravku ze stáda Athéně, Jasnému oku,
povečeřeli pak v oddílech jednotlivých
a šli hned spát, neodkládaje zbraně
při vlnách řeky.
Pyšní Epejci stáli před městem právě
a pokoušeli se je zbořit;
nejdříve bylo však třeba dobýti ho.
Sotva se Helios vyhoupl v záři na klenbu nebes,
pustili jsme se do boje s modlitbou na rtech
k Diovi Otci a Pallas Athéně.
Zatímco bili se Pylští s Epejci, napadl jsem
prvního, který mi do cesty vstoupil,
a vzal si kořistí spřežení jeho;
byl to Mulios, oštěpník známý,
2“ zeť krále Augeia, který si vzal královu nejstarší dceru,
£ Agamedu plavou,
jež znala léčivé byliny, vyrážející ze země v hájích.
Ten vyšel proti mně a já ho proklál kovovým kopím;
svalil se do prachu. Já sám se vyhoupl na vůz
 a zůstal v popředí boje. Pyšní Epejci
rozutekli se brzy, sotva jen zpozorovali,
že velitel jízdy jim padl, nejlepší epejský rváč.
V tu chvíli jsem vyrazil do jejich řad jako bouře;
padesát vozů jsem vzal a pod každým z nich
hryzli dva Epejci zemi, sraženi kopím.
I oba syny Molionovy či Aktorovy
nevlastní hochy bych snad byl sklál,
kdyby je nebyl ten, který otřásá zemí
a který je zplodil, vyvedl z bitvy v oblaku mračném.
A Zeus dal Pylským vítězství slavné.
Pronásledovali jsme pak rovinou širou
nepřítele a zbíjeli muže a zářící zbroj
rvali jim s těl
a dohnali koně až k Buprasiu, pšeničné obilnici,
až k olenské skále a k hůrce aleisijské.
Tam nás už obrátila Pallas Athéna.
A tam jsem také srazil a zanechal supům
posledního.
Achajci vraceli se pak s vozy a jízdou a se vším
od Buprasia až k Pylu, z bohů chválili Dia
a z lidí Nestora.
Takový rváč býval jsem tenkrát. Škoda, že nejsem!
Achilleus chce mít ted z války jen pro sebe zisk,
bude však želet, až všichni Argejci padnou.
Menoitios, otec, ti dával, příteli, radu,
když tě sem posílal ze Fthie k Agamemnonovi králi.
Oba jsme byli pod vaší střechou, já i Odysseus jasný,
oba jsme slyšeli zřetelně v hodovní síni
~ všecko, co říkal; přišli jsme tehdy k vám do paláce,
5 když bylo třeba sbírat vojska v Achají, zemi půvabných žen.
Stihli jsme hrdinu Menoitia i tebe
u vás s Achilleem. Stařec, divoký jezdec Peleus,
spaloval právě ve dvorci uzavřeném býčí šťavnaté kýty
Kronovu synovi, který se raduje z burácejícího hromu,
 držel zářící číši a postřikoval
jiskrným vínem plameny oběti lačně praskající.
Vy dva jste chystali maso. A v tom jsme do brány vešli
my dva.
Překvapen vyskočil Achilleus, za ruce vzal nás a vedl
a usednout nutil, nabídl jídla, jak hostům se sluší.
Když jsme žízeň a hlad dosyta ukojili,
jal jsem se hovořit a jal se domlouvat oběma vám,
abyste vytrhli s námi. Byli jste hotovi hned,
pak teprv začaly ovšem otcovské rady.
Peleus, velebný stařec, radil Achilleovi,
aby byl vždycky první a bil se přede všemi.
K tobě promluvil Menoitios, syn Aktorův,
myslím, že takto:
- Synu, Achilleus je sice vznešenějšího rodu,
ty jsi však starší. Ovšemže on je silnější tebe.
Hovoř s ním vždycky jak rozumný muž a poraď mu ve všem,
veď ho a po dobrém bude tě poslouchat vždycky.
To ti pověděl stařec. Zapomněls na jeho slova,
teď však je řekni Achilleovi a zkus,
poslechne-li tě. Kdož ví,
zda jím dnes nepohneš domluvou svou a s pomocí boží;
přítel dokáže mnoho. Zdržují-li ho v nitru
snad sami bozi a matka mu donesla od Dia zprávu,
ať pošle alespoň tebe a ostatní Myrmidoni
ať vytrhnou s tebou. Třeba ty spasíš danajský tábor!
Může ti svěřit snad i svou zbroj;
snad budou Trojani myslet, že je to on,
a couvnou a achajský lid vydechne alespoň,
~ zápasem vyčerpaný, byť by to na chvilku bylo.
cm As novými silami poženete pak znavené řady
s jásotem do městských bran od lodí, od našich stanů!"
Domluvil stařec a pohnul srdcem Patroklovým;
rozeběhl se k lodím a ke vnuku Aiakovu.

!
 Když běžel mimo Odysseovy lodi,
v místech, kde býval soud lidu a kde se konaly sněmy,
kde zbrojný lid postavil oltáře bohům,
setkal se s Eurypylem, potomkem Euaimonovým;
v bitvě ho zasáhl do boku šíp a Eurypylos
se dokulhal z bojiště promočen potem od hlavy k patě;
z palčivé rány tekla mu krev hustá a černá,
vědomí neztratil však.
Zželelo se ho synu Menoitiovu a spatřiv ho zalkal:
„Běda vám, ubozí, běda danajským vůdcům a vládcům!
V Troadě tedy, daleko od přátel, daleko od rodné země,
budete ležet a bílým svým tělem krmit jen toulavé psy?
Pověz mi, hrdino jasný, řekni mi, Eurypyle:
podaří se ještě Achajům Hektora zkrotit,
či zvítězí oštěpem svým nad nimi všemi?
Raněný bohatýr Eurypylos mu odpověděl:
„Achajům nezbývá, Patrokle, potomku Diův,
obrana žádná, mohou jen zemřít v korábech černých.
Ti, kteří byli nej statečnější, leží tu u lodí
ranění ilijským šípem či kopím a převaha trojská dál roste.
Pomoz mi však, doved mě k černé mé lodi,
vyřízni z rány hrot šípu, smyj vlažnou vodou krev z boku,
polož léčivé bylinky na něj, které prý znáš
od Achillea, jak říká si lid, a ten zas je zná
od Cheirona, který byl nej poctivější z Kentaurů.
Z lékařů obou Machaon, myslím, sám ve stanu leží
poraněn a je mu samému třeba zkušené ruky,
druhý pak, Podaleirios,
na trojské pláni se bije s Areem krutým."
Smélý syn Menoitiův mu odpověděl:
00
CM „Jak se to všecko jen skončí! Co máme počít?
Nesu Achilleovi sice ted vzkaz,
který mi uložil gerenský Nestor, ochránce achajských vojů,
nemohu tě však opustit v bídě."
 Řekl to sotva, chopil ho pod ramenem
a zavedl pastýře lidu do stanu, kde mu již otrok
podložil hovězinu.
Patroklos si ho obrátil k sobě, vyřízl ostrým nožem
z boku palčivý šíp, smyl vlažnou vodou krev z rány
a potřel kořínky hojivými,
rozmačkav si je na dlani rukou. Nejdříve pálily,
potom ustala bolest, rána přestala mokvat
a zaschla.

CM

CM
 12. O koráby

Tak ošetřil ve stanu Menoitiův statečný syn

poraněného Eurypyla.
Argejské houfy se zatím
s Trojany bili. Danajci neměli mít již
oporu v příkopu, by ani v mohutné hradbě,
kterou si vztyčili kolem svých lodí
a kterou příkopem obehnali. Neobětovali tenkrát
oběti svaté všem bohům, aby zeď chránila koráby rychlé I
a všecku kořist v podpalubí.
Proti vůli všech bohů ji zbudovali
a bylo určeno proto, že věky nepřetrvá. !i
Jen pokud se Achilleus hněval a Hektor odvážný žil
a pokud stál ještě Priamův hrad,
potud na břehu stála i achajská hradba.
Teprve když z Trojanů padli nejstatečnější
a také z argejských řad jich odešlo tolik
(přesto, že mnoho jich zůstalo naživu dál)
a teprve když Priamův hrad v desátém roce byl zbořen,
Achajci plavili se pak do vlasti k otcovským břehům,
rozhodl Foibos Apollon s Poseidonem,
aby byl stržen danajský val přívalem vod.
Kolik řek do moře stéká s vrcholků idských,
i
Rhesos a Rhodios, Karesos, Heptaporos,
Grenikos, Aisepos, božský Skamandros,
Simoeis konečně, na jehož březích
padaly štíty z hovězí kůže a přilby
^ do prachu bojiště i muži, potomci bohů -
00
2, všem zvrátil Foibos původní ústí a vedl řečiště jejich
devět dní na opuštěnou hradbu a devět
dalších dní bičoval Zeus deštěm balvany její,
aby tím rychleji klesaly do mořských vln.
p

Poseidaon rozmetal sám trojzubcem hradby,

do kalných vln smetl základy jejich
z kmenů a balvanů, jež těžce navršil achajský lid,
srovnal zas břehy v příboji Helespontu
navál zas písek po celém pobřeží v místech,
kde býval achajský tábor,
a svedl do starých řečišť čistý proud řek.
To se však stalo teprve později.
Zatím se rozpoutal boj o hradbu, jež dosud stála,
zaječel válečný ryk a trámce hradebních věží
zaúpěly. A Argejci, zahnáni Diovým bičem,
tísnili se až u lodí širokých boků
ze strachu před Hektorem,
strašným původcem zbabělé porážky vojsk.
Rval a bil se jak prudká větrná smršť.
Jak divoký kanec anebo lev, vědom své síly
uprostřed lovců a psů, točí se po nich
a oni jdou v sevřeném čtverhranu,
pštěpy letí - dravec však necouvne, nepoleká se,
odvaha jeho mu však nakonec přinese smrt,
ted se však v klubku nepřátel točí a slídí,
a kam se vrhne, tam couvají muži;
tak se točil i Hektor a probíhal davem
a na druhy křičel, aby již přejeli přes příkop sami!
Jeho neklidní hřebci se vzpírali, frkali prudce
a stáli na samém srázu, děsila je však hloubka.
Přeskočit se spřežením a ve skoku ještě
vytáhnout za sebou vůz nebylo snadné:
z obou stran po celé délce příkopu ježil se pás
^ ze silných trámců a nad válem trčely husté špičaté koly,
S jež Achajci vbodli do náspu, aby tak zdržovali útok.
Přetěžko bylo koni přejet i s vozem,
což teprv pěšímu lidu! Pulydamas však
přistoupil k Hektorovi a řekl:
 „Hektore a všichni ilijští vůdci i spojenci naši,
bylo by pošetilé hnát koně přes jejich příkop.
Projet jím, i to je těžko. Trčí tam špičaté koly
a nad ním se zvedá achajská hradba.
S vozy do něho vjet a bojovat v něm,
dokážeš sotva: dole je úzký a polámeš vozy.
Jestliže Zeus, vládce hromu, na zkázu myslí,
nepřítele chce potřít a pomoci trojskému lidu,
přál bych si, ať je to hned a Danaové
i
ať zajdou brzy a s hanbou vetřelci z Argu!
Obrátí-li se však znovu od rychlých lodí
a zatlačí nás, spadneme všichni do jejich pasti,
a bojím se pak, že jediný člověk neujde achajským rukám,
aby donesl zvěst o našem konci do městských bran.
Co řeknu, uvědomte si všichni. i
Je třeba zadržet koně nad srázem příkopu jejich
a my v plné zbroji půjdeme v sevřených řadách
s Hektorem pěšky. Achajci povolí,
je-li jim určena léčka, v níž mají zhynout!*'
Mluvil tak a Hektor uznal vhodnost té rady;
seskočil rychle ve zbroji, jak byl, na pevnou zemi.
Ostatní Trojané neřadili se rovněž na vozech k boji,
seskákali hned všichni, vidouce Hektora.
Kázali vozatajům zadržet spřežení nad srázem,
rozdělili se těsně muž vedle muže
a šli v pěti proudech za Hektorem.
S Pulydamantem a s Hektorem postupovali
nejlepší, nej statečnější, hledíce, aby první
prorazili již válem a počali boj
~ u lodí širokých boků. Kebriones
OD
£* šel jako třetí v čele útoku jejich;
u vozu zanechal Hektor jiného zkušenějšího bitce.
Paris, Agenor a Alkathoos šli s druhým houfem,
Helenos a čacký Deifobos, oba krásní jak bozi,
 a oba synové Priamovi pak s třetím a s nimi Asios,
Asios, Hyrtakův syn, jejž bujní neklidní hřebci
přivezli k Tróji z Arisby nad řekou Selleentem.
Čtvrtému houfci velel Aineias, Anchisův syn,
a po jeho boku zkušení bitci
Akamas, Archelochos, synové Antenorovi.
Sarpedon vedl spojence urozené
a s ním ještě Glaukos a statečný Asteropaios;
ti se mu zdáli alespoň po něm nejlepší ze všech,
sám ovšem zastínil všecky.
Seřadivše se, na plecích štíty z hovězí kůže,
hnuli se v bojovném zápalu čelem na Danajské
a věřili, že se mohou již vrhnout na černé lodi,
že je nic nezadrží.
Trojští vůdci i spojenci jejich šli všichni,
jak radil Pulydamas, protože byl z nich nej zkušenější.
Jen Hyrtakův syn, bohatýr Asios, jeden z nich,
vzepřel se ponechat spřežení s vozem na druhé straně
a hnal se i s koňmi k achajským lodí.
Šílenec! Určeno bylo, že nepřehne neblahé sudbě
a s vozem i spřežením svým že nebude se již
vítězně vracet z tábora u lodí k ilijským branám,
kolem nichž sviští nárazy větru,
že dříve Osud ho zahalí tmou, až skvělý Idomeneus
z Deukalionova rodu ho probodne kopím.
Řítil se na voze na tábor z roviny, právě když Danajci
ustupovali z bojiště s vozy a se vším.
Tak hnal spřežení své přes všecko přímo
a náhodou také mohutná vrata nebyla uzavřena;

(O
Achajci nechali bránu neuzamčenu,
CM aby ti, kteří prchali z bitvy, mohli se zachránit
v táboře u černých lodí.
Projel se svými hřebci, jako by rozumu pozbyl,
a družina jeho hnala se za ním s vítězným řevem:
 „Achajci," křičeli, „neodolají a zajdou
jak myši na vlastních lodích!"
Zaslepenci! Hned v bráně se srazili s dvěma;
byli to stateční synové Lapithů, vrhačů kopí,
Polypoites, odvážný bojovník, syn Peirithoův,
a Leonteus, který vraždil své soky jak Ares.
Před vraty čnícími k nebi stáli ti dva
široce rozkročeni,
jako dva duby s temeny rozsochatými
na horské pláni, jež bičují denně deště a větrné smršti
a které tkví silnými kořeny pevně v skalnaté půdě.
Stáli tam, věříce ve svoje paže,
když Asios blížil se k nim, a neprchali.
Trojané však se řítili, nad hlavou štíty z hovězí kůže,
s křikem a rachotem k achajské hradbě
za vůdcem Asiem, za Iamenem, Orestem, za Adamantem,
potomkem Asiovým, za Oinomaem
a za Thoonem!
A ti dva v bráně stáli a volali na své druhy
vlajících kšticí, aby se bili za černé lodi!
Vtom však už spatřili Trojany, jak se ke hradbě ženou,
a v danajském vojsku strhl se pokřik a zmatek;
ti dva skočili před těžká vrata a jali se rvát
před branou venku jako dva divocí kanci,
kteří se vrhli na horskou léč lovců a psů,
jež se k nim přiblížila.
Útočí z boku, lámou zběsile křoví,
které se stavělo v cestu,
sloupou a na třísky rozštípou kmeny
^ (jen jejich tesáky skřipěti slyšíš),
00
£*, až je zasáhne lovec a života zbaví.
Tak skřípěl i kov, který se kmital
oběma před očima, jak oštěpy svištěly na ně.
Statečně bili se oba, spoléhajíce
na lid, jejž měli v týle, a na svou sílu.
 Achajci házeli s věží mohutné hradby
kameny, bráníce sebe i loďstvo i stany.
Jak vánicí, která z letících sněhových oblaků šlehá
a bičuje zemi, matku nás všech,
tak hustě se tmělo kolem nich oštěpy z trojské i z danajské strany
a přilby a pupky mohutných štítů duněly temně
pod deštěm kamení.
Asios, Hyrtakův syn, udeřil se již divoce v boky
a jal se křičet zoufalým vztekem:
„Otče, ty synu Kronův, tys tedy lhal?
Nikdy bych nebyl snad věřil, že achajští chlapi
vydrží útok a strašlivou sílu ilijských paží!
Jsou jako divoké včely nebo jak vosy
v půl těla přeštípnuté,
které si stavěly při stezce v rokli své hnízdo
a vztekle se brání a nechtějí opustit kukly,
tak se teď Achajci drží svých vrat,
ač jsou jen dva,
až naše mužstvo pobijí všecko anebo padnou
před vraty sami!“
Umlkl, výkřikem svým však nepohnul Diovou vůlí;
rozhodl se již, že Hektor na sebe toho dne strhne
vítězství celé.
A Peirithoos, syn Polypoitův, rváč slavný,
zasáhl Damasa kopím, proraziv kovovou přilbu.
Tvrdý kov nezadržel tak smrtelnou ránu,
ne, měděný oštěp projel jím zcela a do lebky vnikl,
až mozek zalil vystříklou krví. A útočník klesl.
Života po něm Pylona zbavil a hned zas Ormena.
Hippomacha však, syna Antimachova, zabil Leontus,
cm Areův druh, mohutným kopím; probodl jím
opasek na nahém těle, a vytrhnuv z pochvy svůj meč,
řítil se klubkem bojujících.
I A již stál tváří v tvář Antifatovi; srazil ho mžikem.
r:-T
 Ten z nich byl první; zvrátil se naznak.
Pak srazil Iamena, Menona, Oresta za sebou rychle
k zemi, matce nás všech.
Zatímco ti dva svlékali padlým před branou zbroj,
hnal se již houfec Hektorův s Pulydamantem,
nejlepší, nejstatečnější, hledíce, aby první
prorazili teď válem a počali boj
u lodí širokých boků.
Zaváhali však v poslední chvíli nad samým srázem.
Zleva se objevil nad nimi orel vysoko v oblacích,
když chtěli se pustit přes příkop na druhou stranu,
nesl ve svých drápech velkého rudého hada,
který byl dosud živ, zmítal se prudce a neztratil ještě
odvahu bránit se orlu; pokoušel se ho uštknout
do krku, do hrudi. Orel zvrátil krk bolestí nazad
a hada pustil.
Ten dopadl na zem mezi Hektorův houfec.
Orel plul oblohou s křikem v závanech větru.
Trojský zástup se zděsil a strnule hleděl
na hada, který se svíjel u jeho nohou,
znamení Kronova syna otřásajícího štítem svým mračným.
Až Pulydamas se přiblížil k Hektorovi a řekl:
„Hektore, sice mě vždycky na sněmu okřikuješ,
i když promluvím k věci, protože neskromná řeč
nesluší nižším, ať je to v radě či v boji.
Vím, že podřízený má vždycky jen sloužit
slávě svých vůdců. Teď se však nezdržím a řeknu přímo,
co mě už tísní:
Nechoďme do boje s Danaji o černé lodi;
5^ věřím, že by se stalo, co jsme my, Trojané, zřeli:
00
2. zleva se objevil nad námi orel vysoko v oblacích,
když jsme se chystali spustit přes příkop na druhou stranu,
nesl v svých drápech velkého rudého hada,
 který byl dosud živ, zmítal se prudce
a orel ho pustil
dřív, než dolétl k hnízdu, a nedonesl ho k cíli,
nedal sežrat svým dětem. Tak i my, Hektore,
i když svou silou prolomíme i bránu i hradby
a achajská posádka před námi prchne,
nevrátíme se všichni cestou, kterou jsme přišli,
kolik statečných mužů necháme v poli,
kolik jich padne rukama těch, kteří ted budou
bránit svůj tábor!
Totéž by řekl ostatně věštec,
který se v znameních vyzná a jemuž lid
proto i věří.“
Chmurně pohlédl na něho Hektor s vlající přilbou
a řekl:
„Nelíbí se mi, co mi tu říkáš, Pulydamante.
Dovedeš vyslovit jindy moudřejší radu.
jestliže jsi však myslel vážně svá slova,
pak ti bozi snad pomátli rozum,
říkáš-li, že mám zapomenout už na to, co rozhodl sotva
hřmící syn Kronův, co mi sám oznámil pokynem hlavy!
Říkáš, ať letí zpráva vstříc východu, světlu, ať zleva
k západu do klínu noci!
Chci věřit příkazu velkého Kronova syna,
vládce všech bohů i smrtelných lidí.
Pro nás je jedno znamení boje: obrana vlasti.
Co ty se děsíš bitevní vřavy a křiku?
Jestliže i my ostatní všichni padneme u jejich lodí,
kolik je nás tu, nebudeš ty se bát zemřít
g- proto, že máš snad srdce, které se bojí
S bít se a rvát a porazit soka!
Chceš-li se však teď vyvléci z boje anebo jiného svedeš
svým žvástem o tom, kolik nás padne,
zajdeš ty první a hned - mým vlastním kopím!“
 Domluvil a hnal se dále, ostatní křikem
Hektoru v patách.
Kronův syn, který se raduje z burácejícího hromu,
zaduněl s vrcholků idských divokou bouří,
jež hnala na lodi oblaka prachu.
Tak zmátl Zeus Achajcům smysly a dal všecku slávu
Hektoru a jeho Trojským.
A věříce znamením jeho a vlastní síle,
pokusili se Trojani zbořit danajskou hradbu,
strhli již ochozy věží, vrhli se na těžké trámce
a páčili sochory svými koly, jež trčely z válu
a které Achajci zatloukli do země, chráníce věže.
Vytahovali je nyní a doufali, že strhnou hradbu.
Danajci se však nehnuli z místa,
zakryli trámce podprsní štíty a kamenovali
ty, kteří zdola na hradbu útočili.
Aianti oba, kteří veleli věžím,
namáhali se, jak možno, udržet odvahu lidu.
Přebíhali a povzbuzovali a hned křičeli
na toho, kdo se z Danajců uhýbal boji:
„Ted je tu, přátelé, práce pro všecky, slyšíte!
Ať je kdo známý statečný rváč anebo není,
ať jindy nedělá třeba nic (nejsme už ve válce z jednoho těsta,
to sami vidíte),
nikdo se neobracejte k lodím a neposlouchejte svůdců!
Naopak, bijte se chlapsky a povzbuzujte druh druha,
aby Zeus, vládce hromu, nám dopřál
odrazit útok a hnát nepřítele až do bran!"
Vykřikli, co měli síly, a jali se bojovat s tím větší chutí,
p Jako v zimě se snáší sníh v hustých vločkách
O)
2. k zemi, když Zeus se rozhodl ukázat lidem
tak svoje šípy, utichl vítr a sníh tiše padá a padá -
až přikryje vrcholky horské i předhoří jejich,
údolí lotosová a šťavnatá luka i pole,
 snáší nad zátokami a břehy šedavých moří,
přibíhající vlny však zhltí sněhové vločky
(jinak by lehla bělavá přikrývka na celou zemi,
když Diova bouře prorazí oblaka),
tak se snášely hustě s obou stran kameny
na útočící Trojany stejně jak na Argejské
a temné dunění neslo se do dálky s hradeb.
A ještě nebyli by tak Trojští s Hektorem v zářící zbroji
prolomili se branou a závoru silnou
nebyli vyrazili,
kdyby Zeus, rozhodčí bitev, nebyl sám poštval
vlastního syna Sarpedonta na Danajské
jak lva na stádo ovcí.
Kryl se kulatým štítem tepaným z mědi,
do něhož zevnitř upevnil mědikovec
hovězí kůže, probiv je zlatými nýty k okraji štítu.
Držel jej před sebou a dvěma oštěpy v pravici mával.
Vyběhl jako lev z hor, který už dávno
neviděl maso a odvážil se ted za ovcí vniknout
třeba až do ohrady.
Spatřil u nich i pastevce se psy a oštěpy,
kteří hlídají stádo, nechce se mu však
bez pokusu zas prchnout, a vyběhl-li jednou
již mezi ovce, loupí a dáví,
anebo padne hned zasažen kopím při prvním skoku.
Tak štvala odvaha Diova syna k útoku na hradby,
aby se pokusil podprseň strhnout.
Vykřikl na Glauka, Hippolochova syna:
„Proč nás, Glauku, lid ctí v Lykii všude,
^ posazuje nás na přední místa při hodech, při obětech,
S proč na nás všichni hledí jak na polobohy?
Proč nám lid kdysi dal při březích Xanthu
údělem široký pruh úrodné země
s tolika stromy a plody a lány pšenice zlaté?
 Abychom byli teď z Lyčanů první a vrhli se střemhlav
do středu útočné vřavy,
aby si muži v lyckých krunýřích tvrdých říkali všichni:
- Králové naši nevládnou jalově krajům,
neporážejí marně krmené ovce,
nepijí darmo vybraná vína sladší než med,
mají i smělost, je-li jí třeba,
a dovedou bít se v čele svých Lyčanů sami!
Jestliže bychom unikli dešti všech střel
a byli nesmrtelní a na věky mladí,
nebojoval bych v předních řadách a neposílal tě
do vřavy, která ctí muže.
Protože nám však z tisíce stran hrozí neblahý osud,
jemuž smrtelník pouhý nemůže ujít a neujde nikdy,
pojďme se bít,
lhostejno, zda již za svou či za cizí slávu!“
Domluvil, Glaukos se neozval ani a poslechl hned;
rozeběhli se a lycké mohutné řady
hnuly se za nimi.
Spatřiv je, zděsil se Menestheus, syn Peteoův: \
Hnali se přímo na jeho věž a nesli zhoubu a smrt.
Přelétl s výše achajské řady, je-li kde nablízku vůdce,
který by odvrátil zkázu od jeho druhů.
Uviděl Aianty oba, nezkrotné rváče, a Teukra;
je téměř u nich, poprvé vyšel ze svého stanu,
nebylo možno však dokřiknout pro všechen lomoz.
K nebesům zdvihal se temný rachot ran dopadajících
na těžká vrata, štíty a přilby s koňskými chvosty.
Vrata nepovolovala tlaku a Trojští se snažili marně
vyraziti je zvenčí a vedrat se do tábora.
O)
Poslal k Aiantům rychle posla Thoota.
„Thoote,“ řekl, „jdi, utíkej rychle
a zavolej Aianta - nebo hned oba, bude to lip,
že u nás dojde v nejbližší chvíli
 k náhlému konci! Ženou se na nás
Lyčané svými vůdci, kteří vždy v bitvách
jak šílenci běsní.
Jestliže Aianti oba však nemohou přijít
a je jich obou třeba i na jejich straně,
ať přijde alespoň Aias, syn Telamonův,
a s ním lučištník Teukros!“
Dořekl sotva a posel vyběhl rázem,
jen uslyšel vzkaz, na hradbu Achajů v kovové zbroji,
přistoupil k Aiantům a chvatně vyřizoval:
„Aianti oba, vůdcové Argejců v kovové zbroji,
volá vás syn Peteoův, syn vládce z Diova rodu,
abyste přeběhli k němu a pomohli v boji,
raději oba než jeden, bude tak lip,
u nás už dojde v nejbližší chvíli
k náhlému konci! Ženou se na nás
Lyčané svými vůdci, kteří vždy v bitvách
jak šílenci běsní!
Jestliže oběma vám však nelze ted přijít
a je vás obou třeba i na vaší straně,
má přijít alespoň Aias, syn Telamonův,
a s ním lučištník Teukros!“
Dořekl sotva a statečný Aias, syn Telamonův,
vykřikl chvatně na syna Oiliova:
„Aiante, ty s čackým Lykomedem tu zůstaňte sami
a Danajce žeňte, ať se statečně bijí!
Přeběhnu k věži, abych jim pomohl v boji.
Vrátím se však, jen co jim odlehčím trochu!"
Dořekl a chvátal od nich Aias, syn Telamonův.
~ Teukros se rozběhl za ním, Aiantův bratr z jednoho otce,
S i Pandion běžel a nesl za Teukrem luk.
Dorazili až k věži smělého Menesthea
a veběhli dovnitř k ohroženým.

f
 Lyčtí vůdci a vládci vrhli se právě v tu chvíli
na věž a lezli k předprsním vzhůru
jak temná smršť;
zapraštěla už dřeva a zvedal se válečný ryk.
Aias však zabil prvního z nich,
Sarpedontova druha, smělého Epiklea,
sraziv ho kamenným kvádrem, který vylomil ze zdi
vysoko na předprsni.
Těžko by jej dnes oběma rukama zvedl
dospělý muž, jak jsme ted slabí,
on ho však zvedl a mrštil jím shůry,
prolomil přilbu ze čtveré kůže, rozrazil lebeční kosti
a muž se zřítil střemhlav s vysoké věže.
Dodýchal dole.
Teukres zasáhl Glauka, Hippolochova syna,
šípem, když právě útočil na zed, do ruky obnažené.
A bylo po útoku.
Svezl se bez hlesu po stěně, aby ho nespatřil nikdo
a nezačal jásat. Sarpedon Glauka však viděl
a trpkost mu sevřela srdce. Nezapomněl sám na boj
a oštěpem bodl Thestoridova syna
Alkmaona, vytrhl oštěp a raněný muž
stržen se po hlavě zřítil.
Zářící zbroj skřípla, jak tělo dopadlo na zem.
Sarpedon se již zachytil předprsně rukou,
zalomcoval jí a táhl, až povolila
a nahoře ve zdi se objevil otvor obnažený,
jímž mohli útočníci se vedrati dovnitř.
To se již ocitl tváří v tvář Teukrovi s Aiantem.
~ Teukros ho střelil z luku a zasáhl na prsou řemen,
2, na kterém visel široký štít.
Zeus však zachránil syna od jisté smrti;
tu u černých lodí mu nebylo souzeno zemřít.
 Aias se pokusil bodnout jej do štítu,
jak hradbu přeskakoval,
kopí však neprorazilo, jen smýklo napadeným.
Zarazil se a neútočil už dál,
protože doufal, že se tam dostane ještě,
svezl se s předprsně opět a křičel na Lyčany:
„Lyčani, proč jste ustali v útoku?
Mně jedinému je těžko, i když mám sílu,
prolomit cestu k lodnímu táboru jejich.
Pomozte všichni! Čím více rukou,
tím dříve dojdeme k cíli!“
Dořekl sotva a lycké vojsko, které se zprvu
zaleklo výkřiku jeho, vrhlo se opět
do boje za svým vůdcem a pánem.
Avšak i na druhé straně již zhoustly
zástupy obránců za zdí. A začal divoký tanec.
Lyčani nemohli prolomit danajskou hradbu
a proklestit ostatním cestu k argejským lodím
a Danaové marně se snažili oštěpy svými
odrazit Lyčany, jestliže pronikli jednou až k hradbě.
To bývá, když dva se na jednom poli hádají o mez,
každý se ohání v pravici mírou a na kousku půdy
se přou o svůj díl. Tak ty dva tábory dělila předprseň pouze.
Přes ni se bili, padaly rány do kulatých štítů,
těžkých i lehkých, a mnoho mužů zraněno bylo
sžíravým kovem, obrátil-li se nechráněnými zády
či kopí mu projelo štítem.
Věže a ochozy byly zbroceny ze všech stran krví,
achajskou krví i trojskou. Achajce na útěk zvrátit
2* se jim však nepodařilo. Byli si rovni,
S jako když poctivá přadlena třesoucí rukou
pozvedá váhy s vlnou a závažím,
aby donesla hladovým dětem mizernou mzdu,
tak i zde zůstala bitva nerozhodnuta,
dokud syn Kronův nedopřál vítězné slávy
Hektoru, synu Priamovu, jenž první
pronikl do tábora.
Vykřikl tehdy hromovým hlasem, jímž překřičel Trojské:
„Kupředu, trojští jezdci, proražte argejskou hradbu
a vmetněte planoucí pochodně do jejich lodí!"
Jeho hlas, který slyšeli všichni, je štval.
V houfech se hnali útokem k hradbě
a šplhali, oštěpy v rukou, k věžním ochozům vzhůru.
Hektor se zvedl pro těžký balvan.
Ležel tam venku před branou široký při zemi,
vzhůru se zužující.
Dva muži z lidu těžko by byli zvedli ho na vůz,
jací jsme dnes, on ho však zvedl lehce a pružně;
Kronův syn zvedl ho s ním.
Jako když pastýř pozvedne hračkou při střiži beraní roucho
a s úsměvem potěžká v ruce, protože vlna je lehká,
tak zvedl Hektor balvan a běžel s ním k širokým vratům;
uzavírala bránu těžkými křídly a čněla vysoko k nebi;
zatarasena byla dvěma šikmými trámci,
jež držel jediný klín.
Hektor se přiblížil k vratům a rozkročen pevně,
aby měl jistější ránu,
mrštil do jejich středu balvanem těžkým.
Zasvištěl kámen, s rachotem vylomil horní i dolní
stěžeje vrat a dopadl těžce do nitra ohrady.
Veřeje zaúpěly, pak závory klesly a ze vrat
se sypaly třísky, jak jejich trámce prorazil balvan.
Veliký Hektor skočil otvorem dovnitř
s temným planoucím zrakem jak noc,
jež spadla náhle.
Postava jeho se kmitla příšerným kovem,
nad hlavou mávajíc oštěpy dvěma.
Tak jak se řítil, mohli jej zdržet v bráně jen bozi.
 Od mu svítily divokým žárem, obrátil se a křičel
na trojská vojska, aby ztékala hradby,
a davy Trojanů hnaly se za ním.
Jedni již stanuli nahoře na zdi a druzí
mohutným proudem drali se branou.
Danajci prchali, hnáni šíleným děsem,
k lodím širokých boků. nastalo vraždění
bez konců, bez mezí.

oo
O)
CM

I
 13. Mezi lodními kýly

Zeus, když přivedl Trojany s Hektorem až k samým lodím,

nechal obojí vojsko bít se a trpět.
Sám odvrátil od nich zářící zraky a raději hleděl
na thráckou zemi, na hřebce letící plání,
na Myzy bojovné v sousedství jejich,
na Hippemolgy, kteří se živí kobylím mlékem,
a na spravedlivé Abijce.
Na Tróji Zeus ted zářnými zraky pohlédl sotva;
teď se už nebál, že nějaký bůh
snad by šel pomáhat Danaům, stejně jak Trojským.
Ten, který otřásá zemí, však bděl;
s úžasem sledoval boj a bitevní vřavu,
sedě až na samém vrcholku nad lesy thráckého Samu.
Přehlédl s něho celé pohoří idské,
viděl i na Priamovo město, na tábor s koráby.
Vynořil se tam z mořských vln sám a seděl mlčky.
Záhuba achajských vojsk a vítězství trojské
zchmuřilo Poseidaonovi líce; zchvátil ho vztek
na bratra Dia.
Svezl se chvatně se skalních rozsoch a pustil se krajem
prudkými kroky; les i planina horská se chvěla
pod těžkou nohou toho, jenž otřásá zemí.
Tři kroky udělal pouze, čtvrtým již dosáhl cíle;
byl v Aigách, kde v hlubinách mořských má věčný svůj palác
zářící nádherou, zlatém.
Zapřáhl do vozu neklidné hřebce, podkovy zlaté zazněly kovem,
sotva je udržel, chtivé již vyrazit, hřívy jim vlály
cn
££ a sám se zahalil v zlato a uchopil bič,
spletený z řeménků zlatých,
vyskočil na vůz a hnal se přes mořské vlny!
 Pod ním poskakovala podmořská havěť,
ze všech děr vylézajíc, když poznala vládce.
Moře se rozlétlo radostně před ním, letěli hřebci,
kovový spodek vozu se nesmočil vůbec
a skokem už byli v achajském táboře u černých lodí.
Mezi tenedskou výspou a skalami Imbru
je v mořských hlubinách bezedná propast.
Tam hnal své hřebce Ten, který otřásá zemí,
vypřahl z vozu, hodil jim nebeskou píci,
nohy jim spoutal řemením zlatým, pevným, jež nestrhá nikdo,
aby mu neprchli, než se mu zachce vrátit se zas,
a chvátal po břehu k achajským lodím.
Trojani zatím jak jeden muž,
jak bouře či plameny dravé,
dál se už řítili za Priamovým synem,
lačni žádostí boje, do štítů tloukli a řvali;
byli si jisti, že se ted zmocní achajských lodí
a pobijí u nich danajské bohatýry.
Poseidaon však,
jenž zemi obepíná a který otřásá zemí,
vystoupiv z hlubiny mořské, jal se štvát Argejce
v podobě věštce Kalchanta a volal
hlasem, jímž přehlušil všecko, na oba Aianty,
kteří se bili i ted s neumdlévající chutí:
„Aianti, vy dva spasíte achajské voje,
vy se bráníte dál a nechcete utíkat babsky!
Jinde se nebojím chapadel trojských,
která se vztahují po nás bez počtu s mohutných zdí;
ty už Achajci vlajících kšticí dovedou zkrotit!
Jen zde se děsím úzkostí hrůznou,
w aby nás nestihla smrtelná rána, kde vede Hektor,
zběsilec horší než dravý požár, který se chvástá,
že jeho otcem byl Zeus, vládce světa.
 Kéž vám oběma bozi dají dost síly,
abyste neustoupili o krok,
naopak podněcovali druhé;
poženete pak od rychlých lodí i jeho,
zběsilce útočícího, i když olympský vládce
ho drží!“
Vykřikl poslední slova a udeřil berlou,
Poseidaon, jenž zemi obepíná,
oba dva bohatýry a hrud jim naplnil odvahou k boji;
tělo se zachvělo pružností čerstvou,
nohy i paže zpevněly.
Tu náhle se zvedl ten, který otřásá zemí,
jako když jestřáb ze skály vzlétá, vysoké, strmé,
mávaje prudce pevnými křídly, zakrouží potom
nad širým krajem a číhá po drobném ptactvu,
tak zmizel jejich užaslým zrakům Poseidaon.
Aias, jejž zplodil nezkrotný Oileus, poznal ho první
a vzkřikl na syna Telamonova:
„Byl to bůh, Aiante, jenž sídlí na nebi širém,
a kázal v podobě věštce bít se u černých lodí!
To nebyl Kalchas, vykladač ptačího letu,
mně hned do očí bily stopy, jež za sebou nechával v písku,
a šíře boků. I bohy tak rozeznat můžeš.
A srdce mi tluče prudčeji v prsou než předtím
touhou se rvát a bít se až do úmoru;
pode mnou žene to nohy a nad nimi napíná paže."
Aias, syn Telamonův, mu odpověděl:
„I mně ted ruce nezadržitelně touží
po oštěpu a odvaha roste a nohy se řítí
radostně v boj! Chtěl bych sám tváří v tvář stanout
O
« Hektoru, synu Priamovu, jenž útočí vztekle
na naše řady!"
Tak na sebe křičeli, oba rozjařeni již lačností boje,
kterou v nich vydráždil bůh.
 Poseidaon štval zatím daleko od nich
Achajce odpočívající u samých lodí.
Tělo jim zemdlelo strašnou námahou boje,
srdce se chvělo, jak zřeli ilijské proudy,
jež se převalovaly přes opevnění,
a slzy vyhrkly z očí; viděli Danajské, nezřeli však už
naději žádnou, jak ujít zhoubě.
Poseidaon se přiblížil k nim a jal se rozněcovat
zástupy rváčů, které pak rostly, nejdříve Teukra,
Leita, pak Penelea, Deipyra a Merionea,
Thoanta, Antilocha, ty, kdo rozpoutávali
bitevní vřavu. Ty se jal rozněcovat a volal:
„Hanba, Argejci, hanba, tolik je ve vás bojovné síly
a já vám důvěřoval, že spasíte koráby naše!
Jestliže však vy ustupujete z nešťastné bitvy,
pak se přiblížil den, kdy podlehneme už Tróji!
Běda, zřím na vlastní oči velký a úžasný zjev,
o němž bych nebyl uvěřil nikdy, že k němu dojde:
že budou útočit na naše lodi Trojani,
kteří dřív bývali jako zbabělé feny,
jež stanou se v hlubokém lese kořistí šakalů, rysů a vlků,
tak slabí a nestálí, bez touhy po boji!
Trojani v dřívějších létech nebyli s to
postavit se kdy na odpor našim pažím a síle.
Ted se už rvou daleko od města u lodí širokých boků,
jen z viny našeho vůdce a proto, že zbrojný lid náš
omrzel boj, že mu už nestojí za to -
zase jen z trpkosti vůči Agamemnonovi - bránit
rychlé své lodi a u nich třeba i padnout.

i Ale i když je smělý Atreův syn

i « Agamemnon, mohutný vládce, vinen tím vším,

protože urazil křepkého syna Peleova,
nemůžeme my zříci se boje.
Je třeba se změnit, a statečná srdce změní se ráda!
- i •

1
 Čest vám už nedá nepostavit se na odpor útoku jejich.
Jste z celého vojska nejstatečnější
a já bych se nikdy nehádal s nedochůdčaty,
která zemdlela v boji; na vás však chytl mě vztek!
Brzy, mí drazí, zvětšíte ještě svou bídu
netečností!
Což se z vás nikdo nevzpamatuje hanbou a studem?
Ze všech stran vzplál již strašlivý boj.
Hektor už běsní u samých lodí, on, který překřičí davy
a směle se bije. Vyrazil vrata a závoru zlomil!"
Tak je štval Poseidaon a dráždil Achaje,
a již se kolem Aiantů kupí zástupy odvážlivců,
jež by sám Ares, kdyby je zočil, nemohl zhanět
ani Athéna, jež do boje vodí válečný lid.
Čekají na Hektora a Trojské, vybraní, nejlepší bitci:
les oštěpů, štítů, pavéz a přilbic a mužů.
A chocholy přilbic se vlní dotykem hlav,
jak hlavy se naklánějí; tak těsně sevřeny stojí
achajské řady.
A dřevce, jež svírají pevně odvážné dlaně,
se prohnula k zemi, jak muži teď touží vyrazit vpřed.
Před nimi vynořily se zástupy Trojských.
Nejdříve Hektor se divoce žene jak balvan,
který se oddělil od skalní stěny,
když jarní vody jej strhly s okraje strže
a dlouhými dešti byly již svahy
strmých skal nahlodány.
Vysoko letí mocnými skoky a pod ním duní les celý;
řítí se dál, až na pevné půdě v rovině stane.
~ Pak se již nepohne z místa, ať chce či nechce.
co Tak se i zpočátku zdálo, že Hektor
se probije snadno stany a koráby Achajů na mořský břeh,
když se však vynořil u živé hradby semknuté k boji,
náhle se zarazil. Achajci, s nimiž se setkal,
 ho napadli prudce meči a oštěpy svými
a vytlačovali ho zpět. Couval v úzkostném chvatu.
Vykřikl divoce tak, že ho slyšeli Trojani všichni:
„Trojani, Lyčané, Dardanúv rode, kteří se rvete
muž proti muži, stůjte!
Achajci nebudou mě už svírati dlouho,
ačkoliv stojí sevření sami ve čtverhranu!
Při bozích uhnou našemu kopí, jestliže právem nás štval
nejmocnější z všech bohů, hřmící choť Héřin!“
Vykřikl a ve všech roznítil znovu
sílu a odvahu k boji. A Deifobos
již vyrazil hrdě, Priamův syn, s lehkým kulatým štítem.
Vyběhl křepče, kryje se štítem, a hnal se vpřed.
Meriones však namířil po něm zářícím kopím
a zasáhl jej do kulatého štítu z hovězí kůže;
hrot však neprojel štítem a dlouhý oštěp se zlomil,
dříve než dolétl, uprostřed násady. Deifobos
nastavil rychle kožený štít daleko od těla;
lekl se oštěpu smělého Merionea
a bohatýr couvl mezi své druhy. Chmuřil se těžce,
že mu sok ušel a že se zlomilo kopí.
Rozeběhl se k achajským stanům a lodím
pro nové mohutné dřevce, které měl ve stanu.
Ostatní bili se dál; táhlý ryk nesl se krajem.
Nejříve srazil Teukros, syn Telamonův,
Imbria, syna Mentorova. Měl nesčetná stáda

í
i ^
S
divokých koní, žil, než Achajci přišli, v Pedaiu
a vzal si Medesikastu, kterou mimo své lože
zplodil král Priamos.
Když ukázaly se danajské lodi s dlouhými vesly,
vrátil se do Troje zpět, zářil v ulicích trojských
*
a žil v paláci Priamově jak jeho syn.

s
= Toho zasáhl tedy syn Telamonův pod ucho kopím,
vytrhl dřevce a Imbros padl jak javor
f';

s
 podťatý sekerou na horské pláni, kde čněl
proti obloze čiré;
svezl se k zemi pomalu korunou hustou.
Tak padl Imbros a kovová zbroj
zaskřípla v paprscích dne.
Teukros se rozběhl, dychtě už vyrvat padlému zbraně,
než Hektor mrštil po útočníkovi kopím.
Teukros se díval před sebe, a proto uhnul se o vlas
oštěpu jeho a oštěp zasáhl do prsou za ním
Amfimacha, Kteatova syna a vnuka Aktorova,
který šel do boje právě.
Padl, zaduněla máť země a zbroj
na těle zazvonila.
Hektor se rozběhl strhnout Amfimachovi s hlavy
přilbu, jež seděla pevně na mužných skráních,
Aias však mrštil po Hektorovi v tu chvíli, jak běžel,
zářícím kopím. Nevniklo do těla nikde,
protože strašlivý kov je kryl pevnými pláty,
srazil však pupek štítu a odhodil Hektora stranou.
Ucouvl od obou padlých a Achajové
se zmocnili mrtvol.
Stichios s Menestheem, athénští vůdcové oba,
odnesli k Danaům Amfimacha a Imbria nesli
Aianti oba, odrážejíce útoky Trojských.
Jako dva lvi, když vlekou porostem hustým
kamzičí kozu, kterou ohaři zatáhli v houští ostrými zuby,
držíce vysoko nad zemí svou kořist v tlamách,
tak nesli Aianti oba na zdvižených pažích
padlého soka a stahovali mu zároveň zbroj.
~ Oileův syn, roztrpčen na Amfimacha,
O
« srazil mu hlavu s krku a mrštil jí v klubko
zápasících.
Dlouho se koulela, až padla do prachu
u Hektorových nohou.
 Ale teď vzplál již Poseidaon sám divokým hněvem,
když jeho vnuk zahynul v strašné bitevní vřavě.
Hnal se k achajským stanům a lodím rozhodnut poštvat Achaje
a mstít se na trojských řadách.
V tom potkal vrhače oštěpu Idomenea;
přicházel od přítele, jenž z boje se vrátil
oštěpem zraněn do kolena; druzi ho vynesli z bitvy
a Idomeneus poslal mu ranhojiče.
Sám šel do svého stanu, aby se mohl zas vrhnout
do středu boje.
Ten, který otřásá zemí, na něho volal
hlasem Thoanta, syna Andraimonova,
jenž vládl z kalydonského hradu v pleuronském kraji
aitolskému lidu a byl jím ctěn jako bůh:
„Pověz, Idomenee, jenž Kréťany vedeš,
kam se poděly hrozby, které Danajští
křičeli na Trojany?“
Idomeneus, který Kréťany vedl, mu odpovídal:
„Thoante, pokud já vidím, nemá ted nikdo
na tom všem vinu. Bít se umíme všichni
a strach, který by odvahu bral nám, nemá snad nikdo;
nikdo se také z pohodlnosti nechce vyhýbat boji.
Patrně se však zachtělo Kronovu synovi všemocnému,
aby tu naši neslavně mřeli,
daleko od Argu a jeho břehů! Thoante, běž ted!
Býval jsi lačný divého boje, jiné jsi dovedl štvát,
když někdo mdle jen se rval -
zkus to i dnes a snaž se ted vzpružit achajské muže!“
Poseidaon, který otřásá zemí, se ozval:
co
„Kdo se dnes vyhne, Idomenee, sám boji,
S nikdy se nevrátí z ilijských plání
a bude kořistí leda toulavým psům!
Rychle, chop se ted zbraní a pusť se za mnou,
dokážeme-li co užitečného, i když jsme jen dva!
 Kus poctivé práce zmohou i slabí, jen když se opřou
v jediný ráz! My se však umíme bít
i se statečnými!14
Domluvil bůh a vnořil se opět do shluku bojujících.
Idomeneus doběhl ke svému stanu,
oblékl rychle zářící zbroj, chopil se oštěpů dvou
a kmitl se bleskem, jejž Kronův syn v pravici třímá
a kterým s Olympu ozářeného divoce mrští,
aby dal znamení smrtelníkům;
zasvítil blesk modravým jasem.
Tak také mihl se kov na prsou spěchajícího vůdce
oslňujícím svitem.
Statečný druh jeho, Meriones, mu u stanu ještě
do cesty vstoupil; vracel se pro dlouhé, kovové kopí.
Idomeneus vykřikl na něho:
„Merionee, prudký Molontův synu, příteli drahý,
proč se teď vracíš, proč jsi opustil boj a bitevní vřavu?
Zraněn jsi a hrot oštěpu v ráně tě mučí?
Hledáš mě se vzkazem našich? Já teď naopak nechci
za nic tu ve stanu sedět; po boji toužím a vřavě!“
A rozvážný Meriones, bohatýr, odpověděl:
„Idomenee, vládce Kréřanů v kovové zbroji,
přišel jsem pro kopí, které jsi ty sám ve stanu nechal;
svoje jsem zlomil o štít pyšného bitce Deifoba!"
Na to mu řekl Idomeneus, vládce Kréťanů hrdých:
„Pro kopí jdeš-li - u mne jich najdeš za jedno dvacet,
opřena stojí ve stanu o lesklé stěny;
jsou trojská, vyrvaná padlým. Nemám rád v boji
útok z nejisté dálky. Proto mám ve stanu tolik
p oštěpů, štítů s pevnými pupky a přilbic
o
w i zářících kovových plátů."
A rozvážný Meriones, bohatýr, odpověděl:
„Mám rovněž ve stanu a v černé lodi kořisti na kupy,
daleko je však běžet si pro ni.
 Vždyť myslím, že i já nikdy jsem nezapomněl
odvážně bít se a vždycky stojím v popředí oštěpníků,
sotva se strhne kdekoli boj.
Snad mě z Achajů v kovové zbroji
uprostřed bitvy přehlédl někdo, ty mě však znáš!“
Odpověděl mu Idomeneus, vůdce Kréťanů hrdých:
„Že jsi odvážný hoch, přece vím; proč o tom hovořit ještě?
Musíme ted u lodí číhat, my vůdci,
kde se ukáže nejvýrazněji odvaha mužná,
či kde se prozradí zbabělec anebo smělý rváč sám;
protože zbabělec mění hned barvu a neklid v duši
mu nedovoluje posedět klidně, ba ani nepostojí;
co chvíli přešlápne, bije mu srdce
až někde v konečcích prstů a drkotá zuby
z úzkosti před osudem.
Statečný muž nebledne, nečervená
a nezná úzkost z toho, co přijde; je-li už jednou
skryt v houfci, jenž v záloze číhá,
dychtí se vrhnout do středu žalného boje -
a pak také nikdo nezhaní odvahu jeho a sílu!
Zasáhne-li tě v zápase kopí anebo meč,
nezraní šíji či záda, naopak setká se s hrudí,
protožes postupoval mezi nejpřednějšími bitci.
Nestůjme tu však a netlachejme jak hoši,
nebo se ještě na nás osopí někdo.
Do stanu jdi si a vezmi mohutný oštěp."
Domluvil sotva a Meriones
jak prudký Ares do stanu skočil, vynesl v mžiku
- kovový oštěp a spěchal s Idomeneem,
2* lačný již boje.
S Šli jako Ares vraždící davy a za ním Děs, jeho syn,
rváč nenasytný, jenž neví, co je to úzkost,
a na útěk žene ty, kteří dosud odporovali.
Oba se řítí ve zbroji k efyrským řadám
 z Thrákie anebo k smělému lidu flegyjskému,
oběma však nesplní bozi modlitby za vítězství,
jen jednomu z nich dopřejí slávy.
Tak Meriones s Idomeneem, vůdcové zbrojného lidu,
hnali se do středu bitevní vřavy
v zářící kovové zbroji.
Meriones ozval se první a řekl:
„Pověz, potomku Deukalionův, na kterém místě
chceš se ponořit do davu bojujících,
na pravém, na levém křídle či uprostřed pole?
Všude je, bojím se, práce,
kde stojí Achajci kadeří rozevlátých,
jen začít!“
Idomeneus, vládce Kréťanů hrdých, mu odpověděl:
„Uprostřed drží již útok jiní odvážní smělci,
Aianti oba a Teukros, nejlepší lučištník v achajském voji
a dobrý rváč muž proti muži.
Ti už dovedou zatlačit řádně
Hektora, syna Priamova,
ať bouří, jak chce, a sám ať je třeba
z všech lidí nejstatečnější!
Bude mu nesnadno, i když po boji lační,
odolat síle a strašlivým rukám těch tří
a zapálit lodi, nemrští-li dřív Zeus
do nitra korábů sžíravý požár!
Aianta, obrovitého syna Telamonova,
nikdo ze smrtelníků, nikdo z těch, kteří se živí
plody Demetřinými, kterého poranit můžeš
kovem či balvanem těžkým, v boji zpět nezatlačí.
5^ 1 kdyby ušel Achilleovi, když proráží řady,
o
w neujde Aiantovi,
jen zblízka mu stanout tvář proti tváři!
S Achilleem zas v běhu těžko se měřit.
I

Nám zbývá tedy jen levé křídlo. A rychle, ať zvíme,

chystáme-li tu slávu sobě či druhým!"
Domluvil sotva a Meriones, jak Ares prudký a rychlý,
vykročil chvatně, až došli krajního křídla,
které ted určil Idomeneus.
Když Trojani zřeli Idomenea řítit se plamenem dravým,
jej i přítele jeho v dovedně tepané zbroji,
jali se na sebe ve zmatku křičet a všichni se na něho vrhli;
tak počal boj u samých kormidel lodních.
Jako smršť svištících větrů, která se přižene v době,
kdy na polních cestách leží nejvíce prachu,
zvedne uprostřed lánů bílá oblaka hustá,
tak vyrostla znovu ze země bitva.
Z obou stran štvala je myšlenka ubít
odpůrce kovovým hrotem v bitevní vřavě
a vražedný boj se naježil shlukem oštěpů silných,
jimiž dychtilo klubko odvážných rváčů
zkrvavit sokovi tělo.
Zrak až přecházel svitem zářících přilbic,
kovových plátů před bitvou vyleštěných
a štítů, jež vrhaly blesky na rukou mužů,
kteří se v tu chvíli shlukli.
Otrlý rváč to byl, komu se chtělo
zavýsknout nad chlapským dílem, jež tehdy spatřil,
a kým přitom neprojel děs!
Tak byli oba synové Kronovi mocní
v protivných táborech příčinou žalného osudu reků.
Zeus dal již vítězit Trojanům s Hektorem v čele
a vrátil tak čest Achilleovi, nebyla však jeho vůle,
g* aby achajský lid před Trojí zašel;
« chtěl tím jen ukázat přízeň svou k Thetidě
a synu jejímu.
Argejské naopak štval sám Poseidaon,
ze siných vln se vynořiv tajně a stanuv uprostřed nich;
 mrzelo ho, že v boji s Trojany podléhají,
a zlobil se na bratra Dia.
Oba dva byli z jednoho rodu a z jedné matky,
Zeus byl však starší a zkušenější, a proto Poseidaon
se střehl pomáhat Achajům zjevně;
podněcoval je skrytě a v lidské podobě.
Tak oba rozvíjeli dál osnovu pevnou
prudkého zápasu, kterou nestrhá nikdo,
kolem zbrojného lidu obou stran, boj,
který tolika mužům podrazil nohy.
Bohatýr Idomeneus vykřikl na Danajské
a již se řítil, ač sám prošedlých skrání,
do trojských řad a všude šířil hrůzu a děs.
V tu chvíli srazil Othryonea, který nedávno přišel
teprve z Kabesu, když ho tam pověst o válce došla.
O nejkrásnější z dcer Priamových, Kassandru,
se ucházel právě, bez daru, bez věna, slíbil však veliký čin:
vyhnat Achaje z Troady celé.
Stařičký Priamos zasnoubil dceru Othryoneovi rád
a ten se bil v důvěře ve starcův slib.
Idomeneus zaměřil na něho zářícím kopím,
hodil a zasáhl jej ve skoku právě;
kovový krunýř ho nezachránil a sokova zbraň
mu vnikla hluboko do těla. S rachotem klesl.
Zajásal Idomeneus a radostí řičel:
„Nad všechen smrtelný lid bych tě byl velebil, Othryonee,
kdybys byl skutečně provedl to, co jsi slíbil
starému králi, potomku Dardanovu!
Dceru ti zasnoubil. I my jsme mohli slíbit ti totéž
p a dostát ti v slovu, z Argu ti přivést i z dcer
« Agamemnonových nejkrásnější a za ženu dát ti -
kdybys byl Tróji, pyšné to hnízdo na strmé skále,
rozbořil s námi! Nu, pojd! Smluvíme u lodí svatby.
Nejsme tak zlí a nechceme z kmotrovství těžit!“
 Domluvil bohatýr Idomeneus a jal se ho za nohu vléci
tam, kde se bitva převalovala v nejdivočejším zmatku.
Vtom se však vynořil Asios, mstitel, který se blížil,
kráčeje těsně před vlastním vozem;
hřebci, jimž vozataj přitáhl udidla, třísnili pěnou
ramena jeho.
Zasáhnout Idomenea toužil ted z duše;
dříve však zasáhl krétský král jeho,
sraziv ho kopím. Hrot projel pod bradou jícnem Asiovým
a ten se skácel jako dub anebo topol
či vysoká jedle, které na horských pláních tesaři složí
sekerou ostrou na lodní trámce.
Tak ležel roztažen před vlastním spřežením,
bolestí skučel a válel se v prachu, třísně jej krví.
Vozataj ztratil v tu chvíli rozvahu;
neodvážil se odhodit nepřítele
či obrátit vůz.
Antilochos, rváč zkušený v bojích,
protkl mu hrud kovovým kopím, jež projelo zády.
Krunýř ho neochránil a zbraň prošla hluboko
do jeho těla; zřítil se, chroptě, s krásného vozu.
A Nestorův odvážný syn Antilochos
řídil již koně z ilijských řad
k Achajům kadeří utažených.
K Idomeneovi blížil se zatím Deifobos,
zachmuřen pro ztrátu Asiovu, a mrštil zářícím kopím.
Bohatýr Idomeneus však v poslední chvíli se oštěpu uhnul;
kulatý, dovedně zrobený štít,
na němž se vrstvily hovězí kůže a plál lesklý kov,
~ ho zakryl. Svíral jej pevnými držadly dvěma,
<» skrčil se za štít a oštěp přeletěl nad jeho hlavou.
Štít jen zaduněl temně, jak svištící oštěp
se okraje dotkl.

?
 Marně však oštěp ten z pravice nevyletěl;
Hypsenora, syna Hippasova a pastýře lidu,
zasáhl pod prsy do jater právě a srazil k zemi.
Vykřikl Deifobos a jeho jásot
rozřízl do dálky vzduch:
„Tak přece neleží Asios nepomstěn zcela!
Blíží se k Hádu, ale ted spatří mocného strážce
podsvětních bran s jasnější tváří!
Dal jsem mu na cestu druha!"
Umlkl a jeho radostný výkřik zasmušil argejské řady
a hlavně smělého Antilocha.
Nezapomněl však na pomoc příteli, ač těžce zkrušen;
pospíchal k němu a zakryl jej štítem.
A již dva z druhů se sklánějí nad ním,
Alastor s Mekisteem, synem Echiovým,
a nesou sténajícího k lodím širokých boků.
Idomenus však nepřestal útočit dál.
Jediná myšlenka štvala ho vpřed:
dalšího Trojana srazit v temnotu věčnou
či padnout raději sám, jen když odvrátí zhoubu
od Danaů.
Ustlal tak navždy synovi Aisyetovu,
Alkathoovi, který byl zetěm Anchisovým;
měl jeho nejstarší dceru Hippodameii.
Otec i vznešená matka ji z duše milovali;
vždyť byla moudrá a krásná a v ženských pracích
dovednější než družky. Proto ji dali
nejvznešenějšímu nápadníkovi z Troady širé.
A Poseidaon mu teď Idomeneovou rukou
vyrval poslední dech. Mlhou mu nejdříve zastřel
w zářící zraky a pružnosti zbavil i skvělé tělo.
Nemohl prchat, ani se uhnout s to nebyl;
stál jako sloup či jako vysoký strom
 bez hnutí náhle a bohatýr Idomeneus
zasáhl oštěpem hrud a rozrazil kovový krunýř,
který mu dosud před zkázou chránil odvážné tělo.
Ted, proražen dřevcem, zaduněl temně a praskl.
Alkathoos pak s třeskotem padl.
Kopí vězelo v srdci a záchvěvy jeho
ještě pohybovaly ratištěm.
Potom se ztišily tepy a síla Areova
naposled sevřela srdce.
Vykřikl Idomeneus a jeho jásot
rozřízl do dálky vzduch;
„Myslíš, Deifobe, že stačí, jestliže jsem ted
srazil tři za jednoho?
Chvástal ses nadarmo, blázne!
Ale pojd na mne ty sám, ať alespoň poznáš,
že přišel skutečný potomek Diův!
Před časy zplodil Minoa, strážce skal krétských,
Minos Deukaliona a ten zas mne,
vládce zástupů širých na širé Krétě!
Z Kréty mě donesly koráby sem, k vašim břehům,
tobě i tomu, který tě zplodil, a Trojanům všem
jen pro neštěstí!"
Domluvil. Deifobovi projela myšlenka srdcem
a zakolísal:
má se otočit rychle a zmizet v ilijském davu,
či pustit se v zápas jediný, sám.
A jak tak přemýšlel o tom, rozhodl se již
pustit se k Aineiovi; zahlédl jej až na krajním křídle.
Neměl rád Priama, protože král mu neprokazoval
—• čest, které on, statečný válečník, uprostřed mužů
w byl hoden. Deifobos se přiblížil k němu
a vyhrkl chvatně:
„ Aineio, kníže trojského rodu, ted bys měl pomstít
svaka, byl-li ti něčím! Pojd rychle se mnou
 a pomsti Alkathoa, který tě kdysi
v paláci vychovával, dokuds byl dítě.
Srazil ho Idomeneus, vrhač oštěpu známý!"
Řekl to, pobouřil srdce v prsou Aineiových
a ten se vrhl lačný již boje tam, kde stál Idomeneus.
Kréťan se nevyděsil, vždyť nebyl nováček v bitvě,
stanul jen vzdorně jak divoký kanec,
jenž čeká nad pustým dolem na velkou léč, která se blíží;
naježil hřbet, oči mu vášnivě žhnou
a kanec brousí tesáky o kamení,
rozhodnut podstoupit s lovci i se psy
zápas na život na smrt.
Tak stanul, neuhýbaje, Idomeneus
tváří v tvář Aineiovi, jenž vrhl se v boj;
křikl jen Kréťan na svoje druhy, zíraje na Askalafa,
Deipyra a na Afarea i Merionea
s Antilochem; ti dovedli všichni rozpoutat vřavu
jak nikdo.
Vykřikl na ně a překotně volal:
„Přátelé, pomozte rychle, jsem sám! Úzkost mě jímá
z Aineia prudce útočícího; řítí se na mne!
Je dovedný rváč a kolem sebe dovede kositi muže!
A v čem je největší výhoda jeho - je mlád!
Kdybychom při stejné síle byli i stejného věku,
pak by z nás pouze jeden a sám vracel se vítězně z boje!"
Umlkl a všichni, na plecích štíty a v srdcích jedinou touhu,
skočili po bok Idomeneovi vládci.
Na druhé straně Aineias rovněž volal své druhy,
zíraje na Deifoba, jasného Agenora
5“ a Parida, kteří zároveň s ním Trojany vedli;
w přihrnuli se jak ovce, když z pastvy se tlačí
k prameni za beranem. A pastýř se usmívá mlčky.
Tak se i Aineias usmál, vida, jak zbrojný lid běží
překotně za ním.
 A ted se srazili nad Alkathoem muž proti muži
s oštěpy silnými a jejich zbraně skřípěly strašně
o prsa bojujících. A sok se snažil v jediném klubku
zasáhnout soka. Zvláště dva ze všech nejstatečnější,
Aineias tu a na druhé straně Idomeneus,
oba dva smělí jak Ares, pokoušeli se
zkrvavit vzájemně těla studeným kovem.
Nejdříve zaměřil kopí Aineias na Kréťana
a mrštil, napjatě sleduje let oštěpu,
Kréťan se uhnul kovové zbrani a letící oštěp
dopadl na zem, vyklouznuv marně z pravice šlachovité.
Idomeneus však zasáhl do středu hrudi Oinomaa,
rozrazil krunýř, hrot projel plátem až do plic
a Oinomaos do prachu padl; drásal rukama půdu.
Bohatýr Idomeneus vytrhl z těla padlého oštěp,
jenž vrhal daleký stín, nemohl však už
strhnout i s plecí zářící zbroj,
protože nad ním se snesl hustý déšť oštěpů jejich.
Neměl tak pružná lýtka, aby se rozběhl prudce
za vlastním kopím a mohl uniknout cizím.
Mohl jen bránit se zblízka muž proti muži
a ujít zkáze, spasit se útěkem z bitvy
neměl však sílu. Uhýbal krok za krokem zvolna,
vtom po něm hodil zářícím kopím bohatýr Deifobos,
který ho od dávna nenáviděl.
Minul se cíle, kopí však zasáhlo Askalafa,
kterého zplodil sám Ares; ramenem pronikl
mohutný oštěp - Areův syn do prachu padl
a drásal rukama půdu.
<0
Dunící mohutný Ares nevěděl o tom,
n že mu syn padl v krvavé bitevní seči.
Na štítech olympských seděl zahalen oblakem zlatým
a vázán Diovým přáním, a s ním
 ostatní blažení bozi, zdržujíce se
v oblacích boje.
Změť lidských těl se srazila zatím nad Askalafem
muž proti muži.
Deifobos již padlému strhl zářící přilbu,
když bohatýr Meriones přiskočil bleskem jak Ares
a probodl kopím Deifobovi paži.
Vysoká přilba mu vypadla z ruky a na zemi poskočila.
Podruhé přiskočil Meriones jak hladový sup,
vytrhl z Deifobovy paže dlouhé své dřevce
a rychle couvl do achajského davu.
Deifoba pak vedl Polites (byl jeho bratr)
z bitevní vřavy, podpíraje ho oběma rukama sám
až tam, kde stáli neklidní hřebci s vozem a s vozatajem,
opodál bojiště a všeho zmatku.
Unášeli ho k městu vysíleného;
zoufale úpěl a z čerstvé rány kapala krev.
Ostatní bili se dál
a plání hučel příšerně válečný ryk.
Na Afarea, syna Kaletorova, se vrhl Aineias sám
a protkl protivníkovi oštěpem hrdlo.
Naklonil k rameni hlavu, pak svezl se štít
a přilbice za ním
a smrt, konec žití, mu vtom již zastřela smysly.
Když spatřil Antilochos, že Thoon se otočil právě,
přiskočil prudce a bodl - obnažil shora až dolů
žílu, jež probíhá zády a končí v masitém krku;
rozřízl mu ji po celé délce.
Thoon se skácel do prachu naznak a rozpřáhl po druzích paže.
p Antilochos však skočil a strhl mu zbroj,
« obhlížeje se neklidně po nepřátelích.
Trojani, kteří ho obstupovali, zasáhli již
zářící mohutný štít,
 trhnout však pod ním studeným kovem měkoučké tělo
se jim však nepodařilo. Sám Poseidaon, jenž otřásá zemí,
v tu chvíli chránil potomka Nestorova
v dešti všech kopí.
Okamžik ani nemohl vydechnout volně,
ba ani nechtěl; točil se v kruhu po nepřátelích,
oštěpem, který snad nikdy nezrezivěl,
dokola mával a vymýšlel znovu a znovu
útok a výpad.
Adamas, Asiův syn, vida, jak v klubku nepřátel míří,
vrazil mu kovový hrot do štítu zblízka,
Poseidaon však,
kterému temná kštice kol skrání divoce vlála,
odňal oštěpu sílu a nevydal smrti
život Antilochův.
Ve štítu Antilochově uvázla půle oštěpu Adamantova
jako šíp sežehlý ohněm a druhá padla zlomena k zemi.
Adamas couvl do klubka druhů, aby unikl smrti.
Jak prchal, vrhl se za ním však Meriones
a zasáhl jej kopím do ohanbí a podbřišku, tam,
kde člověku smrti zasvěcenému jsou rány z boje
nej zhoubnější.
Tam projelo kopí. Adamas padl a neklidně škubal
zkrouceným tělem pod dřevcem trčícím
jako býk, kterého pastevci v horách, když se jim bránil,
násilím chytli do pevné smyčky a vlečou.
Tak sebou škubal Adamas zasažen kopím;
ne však již dlouho. Bohatýr Meriones
přistoupil k němu, vytrhl dřevce z umírajícího těla
a šero zastřelo padlému zraky.
co K Deipyrovi se blížil s mohutným thráckým svým mečem
Helenos; máchl a do skráně sekl a srazil mu přilbu.
Odlétla daleko, dopadla na zem. Achajský voják ji zvedl,
 sotva se zakutálela pod nohy bojujících.
Deipyrovi zastřela zatím věčná temnota zraky.
Žal sevřel srdce krále Menelaa,
který v bitvách překřičel davy.
Blížil se výhružně k smělému Helénovi,
mávaje ostrým svým kopím, Helenos napjal však luk;
šli proti sobě, lačni již vypustit oštěp, to jeden,
a druhý šíp z tětivy pružné.
První vystřelil Priamův syn šíp na prsa protivníkova,
kde dmul se krunýř, trpký šíp se však jen svezl.
Jako když hnědavé boby či zelené hrášky
sypou se z lopaty na mlat,
jak sedlák lopatou máchl a svištící vítr je srazil,
tak z krunýře Menelaova se odrazil šíp a odlétl zpět.
Atreův syn Menelaos, jenž v bitvách překřičel davy,
zasáhl kopím paži, jež svírala luk,
kovový hrot projel rukou a zarazil se až o lučiště.
Helenos couvl do klubka druhů, aby unikl smrti,
ruka mu visela však a za sebou vlekla dřevce jasanové.
Vytrhl mu je a ovázal ránu odvážný bitec Agenor,
ovčí jemňoučkou vlnou z praku, jejž otrok
pastýři lidu opodál držel.
Na bohatýra Menelaa se vrhl Peisandros,
Moira ho tehdy však vedla už v náručí smrti,
aby podlehl tobě v hrůzné té seči,
statečný Menelae!
Rozeběhli se naproti sobě s oštěpy oba.
Nejdříve minul se cíle Atreův syn
a oštěp zasvištěl stranou;
5^ pak zasáhl Peisandros štít Menelaův,
2, neprobil jej však svým hrotem,
naopak štít zarazil kov, až ratiště prasklo.
Zajásal a v duchu počal již doufat,
 že bude vítězem v boji, Atreův syn však
vytrhl meč se stříbrnými vypuklinami,
skočil po Peisandrovi, ten sáhl po sekyrce,
jež zářila v slunci na dlouhém, hladkém topůrku olivovém,
trhl jí zpod svého štítu a oba vyrazili.
Po přilbě tam, kde se kýval mohutný ohon,
Peisandros máchl, jak se však blížil,
sekl jej král do čela přímo,
přes kořen nosu, až pukla lebeční kost
a oči v krvi mu šplíchly pod vlastní nohy.
Klesaje prohnul se nazad.
Atreův syn mu na prsa šlápl, a strhuje s něho kovovou zbroj,
zajásal ryčně:
„Tak všichni opusťte, Trojani pyšní,
kteří se chcete jen rvát, koráby danajských jezdců!
A nezapomeňte na všecky urážky, na všecku hanbu,
kterou jste kydali na mne, psi nestydatí!
Nebáli jste se strašného hněvu
Dia, ochránce práva, pohostinného,
který vám stejně rozrazí jednou strmou tvrz vaši.
Odvezli jste mi ženu a statky,
když jsem vás jako přátele přijal v svém domě,
ted byste chtěli vmetnout do našich lodí brázdících moře
plameny zhoubné a pobít achajské syny.
Útočte si jak chcete, jednou vás přejde chuť k boji!
- Die, lid říká, žes nejmoudřejší z všech bohů a nad člověka;
slyšíš mne, otče? A je to přece jen tvoje dílo.
Proto, že straníš pyšným těm chlapům z drzého Ilia,
zločincům věčným, kteří se nemohou nasytit nikdy
2* ryku ničivé války!
« Všeho se člověk přejí; spánku i lásky,
sladkého zpěvu i tance radostného,
a přece to všecko je snad příjemnější než válka,
 Trojané jsou však v marných těch rvačkách
nenasytní!**
Domluvil, strhl s mrtvoly zbroj, kterou ztřísnila krev,
hodil ji druhům, on, Menelaos, válečník starý,
a přidal se opět k těm, kdo se bili ve předních řadách.
Teď se však rozběhl na něho syn krále Pylaimena,
bohatýr Harpalion, který se vypravil s otcem
pod hradby trojské,
do vlasti se však už nevrátil nikdy.
Bodl teď kopím do štítu syna Atreova,
nemohl však prorazit štít kovovým hrotem
a couval do klubka druhů, aby unikl smrti,
otáčeje se stále, odkud přilétne oštěp.
Meriones však za ním, jak prchal, vypustil šíp.
Přidřepl k zemi, vypustil ducha v náruči přátel
a ležel natažen na matce zemi
jako červ přišlápnutý.
Černá krev mokvala z rány a třísnila půdu.
Vojáci z Paflagonie se seběhli kolem,
položili ho na vůz a vezli ke svaté Tróji
v žalostném průvodu. Otec šel v slzách za mrtvolou;
za syna padlého neměl už náhradu.
Parida zchvátil prudký hněv pro mrtvého;
byl to jediného druh mezi Paflagonci.
Proto jej strhl vztek náhlý a vystřelil z luku.
Ve vojsku tehdy byl syn věštce Polyida,
Euchenor, korinthský bohatý občan a člověk spravedlivý;
znal osud, který ho čeká, a přece šel na loď.
Stařec Polyides mu často vypravovával,
^ že zemře buď doma na strašnou chorobu sám
<2. nebo sklán přesilou trojskou u vlastních, danajských lodí;
odmítl proto hned v nitru tíživou hanu
z danajských úst i trapné umírání.
 Toho zasáhl Paris do tváře pod ušní boltec
a z těla vyprchal brzy poslední dech;
mrákoty smrti jej obestřely.
A tak se bili jak oheň plápolající.
Jen Hektor, miláček Diův, nevěděl dosud,
že na levém křídle achajských lodí byl zničen
Argejci zbrojný lid jeho a že zbývá jen málo
k vítězství nepřátel Troje. Že je štve Poseidaon,
jenž svými moři pevninu obepíná,
a sám jim pomáhá v boji.
Hektor stál ještě
tam, kde hradbami vnikl a branou
a kde sám rozrazil řady danajských štítů,
kde byly Aiantovy a Protesilaovy lodi,
které lid vytáhl na břeh ze siných vln.
Tam byla nejnižší hradba. A tam se z obou stran bili
muži i hřebci nej neklidnější.
Těžko jen držela boiotská vojska a Ionové
v chitonech dlouhých, Lokrové, vojáci z Fthie
a hlavně Epejci slavní, Hektora útočícího
jak plamen u korábů a nebyli s to jej odrazit zpět.
Byli tam vybraní Athéňané; Menestheus, Peteův syn,
byl jejich vůdcem a s ním průvodci jeho
Stichios, Feidas a Bias. Epejské řady
vedl Drakios, Amfion, konečně Meges, Fyleův syn;
Medon s Podarkem smělým stál v čele vojáků z Fthie.
Byl Oileův bastard, a tedy Aiantův bratr;
žil daleko od své vlasti, až ve Fylace,
protože zabil Eriopidě, ženě Oileově,
^ příbuzného. A Podarka zplodil Fylakův syn
S Ifiokles.
Ti tedy vedli zbrojný lid z Fthie, odvážné rváče,
bili se po boku boiotských mužů a chránili tábor
u lodí širokých boků.

i
 Aias, syn Oileův prudký, nestál
daleko od syna Telamonova.
Jako dva hnědaví býčci, když společně táhnou
pevný pluh na širém láně; pot ze všech stran smáčí jim čela
a kořeny rohů a odděleni jen hladoučkým jhem
napínají své síly v jediné brázdě,
jež do dálky běží dalekým lánem,
tak stáli ti dva, druh vedle druha v blízkosti těsné.
V družině syna Telamonova se bilo mnoho statečných mužů;
ti mu i drželi štít,
když únavou pot mu oslabil tělo.
Lokrové smělého syna Oileova nešli tak s ním;
neměli odvahy tolik muž proti muži.
Neměli kovové přilby s chocholy z žíní,
dřevce jasanová a kulaté štíty,
jen s luky a s provazci praků z beraní vlny
šli za svým vládcem až k branám Troje,
z těch však stříleli často a řádili zle
v ilijském vojsku.
Tamti se bili vpředu v krásně tepané zbroji
s Trojany přímo, tváří v tvář Hektorovi,
z dálky stříleli tito z úkrytu pouze,
Trojané však již ztratili hlavu; šípy je zmátly.
Tehdy by byli už Trojští s hanbou a posměchem prchli
od korábů a stanů za hradby,
kolem nichž sviští nárazy větru,
kdyby se nebyl Pulydamas po Hektorově boku
v tu chvíli ozval:
„Hektore, je ti tak těžko poslechnout rozumná slova?
~ Protože bozi ti dali dovednost válečnickou,
w chceš ted i v radě být první. Nemůžeš sám však
na sebe strhnout kdeco! Jednomu bůh dal
umění bít se, druhému tančit k formingy hlasu
a zpívat. Jinému vložil do prsou Zeus, který vše vidí,
 rozvahu klidnou, jež může přinést ostatním štěstí;
zachránit mnohé a poznat včas rozpory vlastní.
A tak ti povím, co mně se zdá ted nejvhodnější.
Ze všech stran zuří kolem nás boj.
Troj ani naši, stateční chlapci, ztekli sic hradbu,
ale ted část zas ve zbrani couvla a druzí
bojují v hloučcích u lodních přídí; je jich však málo -
a těch je tolik!
Ztrať se raději hned, pak svolej nejstatečnější
a rychle prohovoříme ze všech stran, co dál:
zda je ted třeba vrhnout se přímo
na lodi s vesly vytaženými a doufat,
že bozi nám dají zvítězit u nich,
či stáhnout se od lodí beze ztrát zpět.
Bojím se, že dnes Danajci dají nám cítit
včerejší porážku svou! U lodí žije, to nezapomeňme,
rváč nenasytný, který se těžko pak zdrží!"
Tak mluvil Pulydamas. Hektorovi se líbil ten návrh;
seskočil ve zbroji s vozu na pevnou zemi
a jal se hovořit chvatně:
„Zadrž tu, Pulydamante, všecky nej statečnější!
Pospíším na levé křídlo, abych je posílil v boji,
hned se však vrátím, jen až je spořádám trochu!"
Domluvil a již se řítil jak hora s vrcholkem sněžným,
křičel a proběhl řadami Trojských i spojenců jejich.
A k Pulydamantovi, synu Panthoovu,
se sbíhali ze všech stran muži, sotva jen zaslechli Hektorův hlas.
Ten zatím hledal Deifoba a mohutnou sílu
1 Helénovu, pak Adamanta, syna Asiova,
—• a Hyrtakova smělého syna, jak probíhal řadami předních,
S spatří-li je kde; nespatřil živé a zdravé.
Někteří leželi pod palubami korábů cizích,
zbaveni života danajskou rukou,
j

i
 jiní si hojili rány od jejich šípů či kopí
za hradbami.
Na levém křídle žalostné bitvy zastihl Hektor
Parida krasavce - bohatýra a chotě Heleny kadeří svůdných,
jak druhy rozněcuje a pobízí k boji.
Přiblížil se a lál mu nevybíravými slovy:
„Paride, nešťastná duše, krasavče prázdný
a svůdce, jenž věčně pro ženy hoříš,
pověz, kde máš Deifoba a mohutnou sílu
Helénovu, pak Adamanta, syna Asiova,
a Hyrtakova smělého syna a Othryonea?
Zdá se, že vznešená Trója už klesla až na dno -
a tebe čeká ve chvíli zmar!“
Paris, krásný jak bozi, mu odpověděl:
„Snadno, Hektore, jiného viníš, jestliže sám jsi tu nebyl!
Mohl bych jednou si ulehčit v boji, proč ne? -
i když mě matka neporodila nedochůdčetem,
co jsi však začal útokem hnát na jejich lodi,
rveme se tady s Danaji v jediném klubku
a ještě jsme nevydechli!
Druzi, na něž se ptáš, jsou mrtvi.
Jen bohatýr Deifobos a Helenos mohutné síly
živi šli odtud, zraněni dlouhými dřevci
na rukou oba, Kronův syn vyrval je však
tentokrát smrti.
Ty nás teď veď, kam se ti zachce a kam se rozhodneš jít;
my jdeme s tebou, a rádi! Odvahu máme, dokud je síla;
není-li síly, i nejodvážnější se nemůže bít!“
Bohatýr zmlkl; potěšil bratrovo srdce.
A již se řítili tam, kde rostl zmatek a vřava,
w kde stáli Kebriones a jasný Pulydamas,
bohatýr Polyfetes, pak Orthaios, Falkes,
Askanios a Palmys a Morys, jež zplodil Hippotion
a kteří včera teprve přišli hned zrána
 z askánských polí černavé prsti
v náhradu za padlé druhy.
Na bojiště je štval sám Kronův syn.
Ti všichni táhli jak přival nezkrotných vichrů,
který se žene přes hory doly, rachotem Kronova syna
do dálky štván a skučí a vyje divokou hrůzou,
jediným hlasem s příbojem vln;
spousty vod rozbouřených
se zvedají neklidnou klenbou v záplavě pěny
a vlna za vlnou řítí se vpřed.
Tak táhli Trojani za sebou těsně jak vlna za vlnou vpřed
se svými vůdci.
A slunce plálo na jejich zbroji.
Hektor, Priamův syn, jak vraždící Ares je vedl;
před sebou držel kulatý, dovedně zrobený štít
z kolika vrstev hovězí kůže, pobitý kovem.
Na skráních kývala se mu přilbice lesklá
a zkoušel na každém kroku, zda se mu uhnou
:
achajské řady, když za štítem skryt dorážel na ně.
/ Odvahou v srdcích achajských mužů neotřásl.
v' Aias vykřikl první, vyběhnuv prudce z danajské řady:
„Pusť se blíž, strašáku směšný! Proč nás zbytečně lekáš,
argejské chlapy? Válčit snad dovedeme
a dosud nás krotil jen osudný bič Kronova syna!
Chceš rozbít koráby naše:
i my však máme ruce a chceme se bránit!
A dříve bude pyšný váš hrad rukama těma
dobyt a zbořen!
K tobě se blíží, Hektore, slyšíš! i k tobě,
£• hodina, v níž budeš prchat a úpět k Diovi a ke všem bohům,
to aby tvoji hřebci s vlající hřívou
letěli sokolem do městských bran
prachem ilijské pláně!"

i
 Domluvil sotva a z pravé strany přeletěl v oblacích orel.
Achajské vojsko radostně vzkřiklo, znamením posíleno.
Zářící Hektor zatím však volal:
„Aiante, co mi tu žvaníš, ty prázdná, jalová hubo!
Kdybych byl synem Kronova syna,
jenž třese mračným svým štítem, celý svůj život,
a porodila mě bohyně Héra
a lid by mě ctil jak Foiba či Pallas Athénu,
jak jistě by dnešek přinesl konec Argejcúm všem!
A s ostatními zemřeš i ty, přečkáš-li Hektorúv útok.
Kopím ti zdrásám bělostné tělo, padneš u vašich lodí
a budeš krmit svým tělem a masem supy a divoké psy
z ilijských bran!“
Umlkl a již vykročil vpřed; ostatní za ním
s divokým křikem. A zbrojný lid za nimi jásal.
Proti nim vzkřikli Danaové.
Věděli, že je ted třeba se bránit a zdržet
postupující Trojské.
A jejich křik, obou válčících stran,
vyrazil k obloze čiré, k Diově klenbě. á

r-
CM
n
 14. Héřina lest

Nestor se znovu napil a naslouchal křiku.

Pak řekl chmurně synovi Asklepiovu:
„Pověz, jak se to skončí, Machaone!
Od lodí zanáší vítr zas větší křik bojovníků.
Jen tu sed a pij dál jiskrné víno,
až ti Hekamede s vrkoči ozdobenými
ohřeje lázeň a smyje ti s údů lepkavý prach
se zaschlou krví. Já zatím vystoupím na strážnou věž
pohledět do kraje."
Řekl a vzal si dovedně zrobený štít syna Thrasymeda,
jenž proháněl hřebce,
štít zářící kovem, který tu ve stanu ležel
(syn měl venku zas otcův),
i mohutný oštěp s ostrým, kovovým hrotem si vzal
a vyšel před stan. Spatřil hned žalostné věci:
jak argejské mužstvo prchá a za nimi derou se Trojští,
ženou je před sebou útokem dravým - a hradbu v sutinách.
Tak němá hladina mořská se tmí, očekávajíc
divoký náraz svištících větrů; kolísá těžce
a valí se nevědouc kam, za vlnou vlna,
až vichr seslaný Diem opře se v jediný ráz;
tak bylo starci v nitru, když rozpolcen váhal,
zda se má připojit k zástupům Danaů, krotících neklidné hřebce,
či zda má chvátat k Agamemnonovi, synu Atreovu
a vládci lidu.
Přemýšlel chvatně, a pak se mu zdálo, že bude lépe,
5^ půjde-li za synem Atreovým.
» Zatím se vojsko vraždilo na obou stranách
a tvrdý kov skřípěl,
jak meče a kopí na obě strany nabroušená
o těla narážela.
 A vtom se srazila s Nestorem knížata jasná,
Tydeův syn, pak Atreův syn Agamemnon a jasný Odysseus,
jež zprvu zraněna kovem opouštěla zas tábor.
Daleko od bojiště, až nad břehem siných vln mořských,
stály koráby těch tří; vojska je vytáhla
na krajní křídlo tábora nad ostatní
a nad jejich záděmi tyčil se počátek obranné hradby.
Sám písčitý břeh, ač byl široký dost,
nestačil pro lodi; nebylo na něm pro všecky místa.
Proto lid některé koráby vytáhl výš,
postavil stupňovitě
a vyplnil jimi celý pobřežní kraj,
pokud ho nízká předhoří obepínala.
Tam tedy společně došli, o kopí podepřeni,
aby pozorovali ryk a válečnou vřavu.
Stáli tam zasmušile. Stařec je potkal
a vládce Agamemnon se jal hned na něho volat:
„Nestore, vznešená achajská pýcho, Neleův synu,
proč sem jdeš a proč jsi opustil vražednou bitevní vřavu?
Bojím se, věř, že mohutný Hektor splní své slovo,
jímž včera hrozil ve shromáždění bojovníků,
že se od našich lodí nevrátí do trojských bran,
dokud nespálí všecky a posádky jejich
nevyvraždí!
Hektor tak mluvil, a ted již dochází na jeho slova.
Běda! Achajci kšticí utažených
mě jistě nenávidí, tak jako Achilleus, všichni,
a vzpírají se bojovat u lodních zádí!"
Nestor, gerenský jezdec, mu odpověděl:
22* „Ba, došlo až k tomu. Ani Zeus hřmící
co nemůže změnit náš osud. Padla už hradba,
v niž jsme věřili všichni, že bude nám i našim lodím
obranou pevnou. Ti tam se však derou dál k lodím
a nerozeznáš, ať namáháš sebevíc oči,
 kde vlastně se bijí, rozraženi a v jediné vřavě,
Achajci. Je pouze jisto, že padají všude
a jejich křik že rozráží vzduch.
Rozmysleme si rychle, co dál,
dokud jsme rozumu ze všeho nepozbyli!
Abychom sami šli bojovat s nimi, nemyslím ještě;
raněný do boje nemá se plést."
A vůdce lidu, Agamemnon, mu odpověděl:
„Nestore, když se teď bitva přenesla k zádím
a ke kormidlům
a nepomohl nic příkop, nepomohla nic hradba,
v nichž bylo pohřbeno tolik našeho potu
a kterým Danajci věřili tolik,
že budou nám i našim lodím obranou nerozbornou,
zalíbilo se zřejmě Diovi, mocnému vládci,
aby tu neslavně daleko od Argu zhynul náš lid.
Cítil jsem vždycky, jestliže byl kdy s danajským vojskem,
a dnes vím zas, že Trojany ctí jako bohy.
A naši odvahu a naše ruce z úmyslu spoutal.
Poslechněte však, co vám teď řeknu:
Koráby, které tu stojí na mořském břehu,
zbavíme podpěr a stáhneme všecky do svátých vln,
na moře vyrazíme a teprve na šíru spustíme kotvy;
jen až svátá noc přijde a Trojani ustanou v boji!
Pak stáhneme tiše své lodi na hladinu.
Nečestno není za noci prchati zkáze;
lépe je prchnout než podlehnout navždy."
Chmurně se zahleděl na něj chytrý Odysseus a řekl:
„Cos to zas vyslovil, Atreův synu!
^ Kdybys raději vedl jiné zbabělé vojsko,
co
« proklatče, nikoli nás, jimž určil sám Zeus,
že budou trpět vším tím, co s sebou přináší válka,
od mládí do pozdních let, dokud nás všecky
 neskosí boj. Ty chceš ted opustit ilijský hrad,
pro nějž jsme všichni už zkusili tolik?
Mlč, ať z ostatních Achajů neslyší nikdo tvou řeč,
kterou by nikdy z úst vypustit neměl
- tuší-li pouze, co je to rozumně mluvit -
muž, který třímá vladařské žezlo a jejž národy poslouchají,
tak jako tebe argejské vojsko, jehož jsi vůdcem!
Vybízíš nás, ač bitva dosud zuří a běsní,
abychom stáhli na moře lodi a spustili vesla,
aby se vítězům z Troje ještě víc ulevilo
a na nás se řítila v nejbližší chvíli porážka marná!
Achajci nevydrží v svém odporu dlouho,
budou-li koráby na moři kotvit.
Budou se točit a ohlížet nazad uprostřed bitvy.
Pak teprv uvidíš, mohutný vládce širého lidu,
že tvoje rada přinesla zkázu!"
A vůdce vojska, Agamemnon, mu odpověděl:
„Tos mě ťal, Odyssee, svou řečí.
Ostatně nikdo nenutí, doufám, achajské vojsko,
aby na moře stáhlo své lodi a spustilo vesla.
Ať vysloví někdo chytřejší návrh, mladík či stařec,
mně - bude jen milý!"
A před nimi stanul Diomedes,
který v bitvách překřičel davy, a řekl:
„Vidíte před sebou muže - nehledejte dál, prosím!
chcete-li slyšet mě vůbec a nevybuchnete-li všichni,
že jsem nejmladší z vás.
I já se však s hrdostí hlásím k urozenému otci:
byl to přec Tydeus, kterého mohyla kryje už v Thébách.
Tri statné syny zplodil před časy Portheus;
S ti žili v Pleuronu a v Kalydonu na strmém hradě,
Agrios, Melas a Oineus, krotitel hřebců,
jenž zplodil toho, který zplodil zas mě,
a byl ze všech tří nestatečnější.
 Ten ještě zůstal na rodném hradě,
můj otec se však už vystěhoval a do Argu prchl;
tak tomu chtěl sám Zeus a ostatní blažení bozi.
Vzal si Adrastovu dceru, bydlel v bohatém domě,
měl spoustu vinic a daleko v kraji ovocné sady
a stáda a byl nejlepší oštěpník ze všech Achajů.
O tom jste o všem slyšeli jistě a víte,
že mluvím pravdu. Proto mě nepovažujte
za zbabělého slabocha, nepohrdejte
slovem, jež říkám v zájmu nás všech:
Pojďme, i když jsme zraněni všichni, do bitvy zas!
Vždyť je zle. Zdržme se boje třeba i sami
a nevystavujme se střelám, ať rána k ráně se nepřidruží,
ale je třeba pobízet jiné,
ty, kterým se vždycky jen líbí uhnout se boji."
Mluvil tak a jeho druzi dychtivě naslouchali.
Poslechli ho a vykročili hned; v popředí Agamemnon,
vůdce všech vojsk.
Ten, který otřásá zemí, nebděl však mamě.
Přistoupil ke knížatům v podobě starého bitce,
za ruku chopil Agamemnona, syna Atreova,
a počal hovořit chvatně:
„Atreův synu, teď bude jásat Achilleovo srdce
ve svém zločinném vzdoru, když vidí zmatený útěk
achajských vojsk! Beztoho nemá snad rozum.
On by měl zajít a bozi by měli ho srazit
do věčné hanby! Na tebe však nezanevřeli zcela.
Trojští vůdci a vládci pozvednou ještě po celé pláni
oblaka prachu a ty sám uzříš na vlastní oči,
~ jak budou prchat od lodí, od stanů do městských bran!"
« Domluvil, vykřikl strašlivým hlasem a řítil se plám.
Jako když devět či deset tisíc odvážných mužů
zařve bitevním rykem, aby je slyšel běs války,
 tak zaduněl hlas vládce, jenž otřásá zemí,
z mohutných prsou a probudil znovu u všech Achajů
odvahu k boji, k zápasu na život, na smrt.
***

Héra, bohyně mocná, která má oltáře zlaté,

pohlédla s olympských výšin a poznala hned,
že její bratr a zároveň svak probíhá bojištěm,
na kterém bijí se muži, a zaradovala se v duchu.
Až na nejvyšším temeni idském, na jehož svazích
bystřiny crčí,
viděla seděti Dia. Nenáviděla ho z duše.
A zamyslela se Héra širokých očí,
jak třeba obelstít Kronova syna,
otřásajícího mračným svým štítem. Až pak se rozhodla:
upraví se a půjde na idské pláně.
Snad po ní zatouží, bude chtít ulehnout po jejím boku,
pak zastře mu zraky osvěžujícím příjemným snem
a zastře i věčně slídící dar jasného pohledu
neklidné duše.
Vstoupila do jizby, kterou jí vytvořil Hefaistos,
její syn milý,
v mohutných veřejích otvíraly se dvéře se skrytým zámkem,
jejž nikdo z bohů neotevřel.
Tam vešla, zavřela za sebou zářící dvéře,
nejdříve smyla s těla, jež budilo touhu,
nejmenší skvrnku ambrosií a potřela tělo
mastným olejem sladkým, vonícím ambrosií
jak samo nebe. Stačilo zkropit jím pokožku těla
y v kovovém paláci Kronova syna,
S a země i nebesa širá prostoupil jeho líbezný dech.
Jím potřela nyní nádherné tělo,
pročesala si vlasy a spletla je do vrkočů,
jež v záři a v nebeské kráse tížily hlavu nesmrtelnou,
 přehodila si roucho vonící ambrosií, jež Pallas Athéna
upravila a protkala sama výjevy umělými,
Héra je zapjala na prsech sponou z ryzího zlata,
přepásala se pásem, jejž zdobilo sto visících kroužků,
něžné své boltce propíchla náušnicemi
(zářily v nich tři umělé hvězdy odvážným svitem),
bohyně zahalila si hlavu pak závojem jasným
(byl nový a krásný a jasný jak slunce)
a uvázala si na štíhlé nohy sandály třpytné.
Ozdobivši tak tělo vší možnou krásou,
I
vyšla z komnaty své, pak zavolala si
z hloučku ostatních bohů Afroditu a řekla:
„Splníš mi, dítě, po čem teď toužím,
či odepřeš mi to, protože mě nemáš ráda,
že já jsem na straně danajských vojsk, ty však bojuješ s Tróji?"
Afrodita, dcera Kronova syna, jí odpověděla:
„Héro, bohyně slavná, ty, dcero mocného Krona,
jen pověz, co chceš, mé srdce je ochotno sloužit
každé tvé touze, lze-li ji splnit
a mohu-li splnit ji sama!"
Řekla jí, na úskok myslíc, vznešená Héra:
„Půjč mi teď umění lásky a touhy, jímž poutáš
i věčné bohy i smrtelníky!
Jdu až na konec země, jež člověka živí,
chci spatřit Thetidu, matku, a sama Okeana,
rodiče naše, kteří mě živili, vychovávali v paláci svém,
mě, kterou jim přinesla Rheia, když Zeus, jenž prohlédá všecko, :
Krona v podsvětí srazil do krutých spoust
vln věčných.
~ Chci je navštívit nyní a skončit jednou již svár
CO
« těch obou, který je dávno vzdaluje objetí lásky;
nenávist stará svírá jim nitro.
Podaří-li se mi vhodnými slovy pohnout jim srdcem,
aby je pojila opět láska, ne záští,
budou mi oba zas říkat: Milá, ty dobrá
 Kypris jí odpověděla se sladkým úsměvem:
„Nelze ti zamítnout prosbu; neslušelo by se to ani.
Vždyť leháš v objetí mocného Dia!“
Řekla a spustila s prsů pásek z tkaniny jemné,
v němž skryta jsou kouzla všech půvabů ženských.
Láska je skryta v něm sama a rozkoš dráždivých důvěrností,
jež zmatou rozum i nej klidnějšímu. Pásek jí podala
a řekla při tom:
„Vezmi a polož si na prsy pásek jásavých barev;
všecko je v něm. Přísahám, že se budeš s ním vracet
v tom, po čem toužíš, uspokojena."
Řekla a Héra širokých očí se usmála vlídně.
S úsměvem sevřela čarovným pasem bělostné prsy.
To Afrodita, dcera Kronova syna, odešla zatím.
Héra se snesla v bouři s olympských štítů,
letěla nad Pierií, nad lučinami emathijskými,
nad nej vyššími vrcholky thráckých hor sněžných,
pod nimiž prohánějí se stáda divokých koní;
nohou se nedotkla půdy. Svezla se pod Athosem
až k hladině mořské a stanula rázem
na Lemnu, v městě Thoantově. Tam stihla Spánek,
jenž bratrem je smrti, stiskla mu ruku
a zahovořila:
„Sne, který ovládáš svět, bohy i smrtelníky,
byls vždycky se mnou, vyplň mé přání i dnes,
budu ti na věky vděčna.
Uspi zářící zraky Kronova syna,
jež husté obrví kryje,
sotva s ním ulehnu v objetí lásky!
2* Dostaneš nádherné křeslo zlaté, jež nezničí nikdo;
S Hefaistos, můj chromý syn, je provede řádně.
Bude mít zespodu trnož, abys mohl své zářící nohy
při jídle opříti o ni!“
 A osvěžující Spánek jí odpověděl:
„Héro, bohyně slavná, dcero mocného Krona,
každého jiného z bohů nesmrtelných
uspím ti snadno, i mohutné vlny věčného Okeana,
který zplodil nás všecky a vše, co vidíš:
jen k Diovi, synu mocného Krona, blížit se bojím
a chtít ho uspat, pokud sám neporučí.
Mně se už jednou nevyplatilo, cos chtěla,
když Diův syn hrdý se z Ilia plavil, rozbořiv Tróji.
Zmámil jsem tehdy smysly Kronova syna,
který otřásá mračným svým štítem,
objal ho něžně, tys však strojila v srdci svém úklad,
vzbouřila jekot úskočných větrů nad hladinou
a ty ho zahnaly k ostrovu Kosu daleko v moři,
daleko od přátel.
Zeus však vzplál hněvem, sotva se vzbudil.
Bohy v paláci sháněl a hledal nejdříve mě;
byl by mě srazil do moře z modravých dálek a zabil,
zachránila mě však Noc, jež poutá smrtelníky i bohy.
Prchl jsem pod její křídla a Zeus ukrotil zatím
zběsilý hněv: lekal se urazit Noc,
která přepadá náhle.
Ted mi zas ukládáš podobné dílo nebezpečné."
Héra širokých očí mu odpověděla:
„Proč máš obavy, Spánku, cožpak ty věříš,
Zeus, jenž do dálky vidí, že bude s Trojany tak,
jak se rozčilil tehdy pro Heraklea, vlastního syna?
Pojď, nej mladší Charitku dám ti,
aby ses mohl ucházet o ni a ženou ji zvát,
p dám Pasitheu, po níž jsi dávno bez konce toužil!"
co
co Domluvila a Spánek zajásal štěstím a řekl:
„Ó bozi! Přísahej hned při svátých pramenech styžských,
dotkni se rukou mořské hladiny třpytné
a druhou země, jež člověka živí,
 aby tak všichni podsvětní bozi i s mocným Kronem
byli nám svědky! Nejmladší Charitku dáš mi,
dáš Pasitheu, po níž jsem dávno už toužil!"
Domluvil a Héra bělostných paží ho poslechla ihned,
přísahala, jak žádal, a volala jmény
bohy, jež Titany zveme a kteří v Tartaru sídlí.
Sotva se zapřísáhla a skončila kletby,
zvedli se oba od městských bran v oblačných parách
od Lemnu, od břehů Imbru a v krátké chvíli se snesli
pod samou Idu, jež prameny svými napájí zvěř,
na svazích lektonských, opustili již moře
a kráčeli krajem.
Od jejich kroků chvěly se vrcholky lesa.
Tam zůstal Spánek, než Zeus ho uvidět mohl,
a vylezl na štíhlou jedli, nej vyšší na celé Idě,
jež k obloze čněla nad parami.
Seděl tam zakryt hustým větvovím jedle
\
v podobě ptáka, jenž křičí nad stržemi a kterému bozi
říkají Chalkis, smrtelníci Kymindis.

Y
Héra se vyhoupla k vrcholkům Gargaru, idského štítu,
a tam ji vládce mračen, syn Kronův, již spatřil.
Sotva ji zahlédl, vášeň mu zastřela smysly,
jak tehdy poprvé, když spolu ulehli tajně
v objetí lásky, aniž to rodiče zpozorovali.
Přiblížil se k ní a počal hovořit tiše:
„Héro, proč chvátáš z Olympu sem?
Vůz žádný tu není, aby ses mohla jím vrátit, nejsou tu hřebci."
Vznešená Héra mu lstivě odpověděla:
„Jdu až na konec země, jež člověka živí,
2* chci spatřit Thetidu, matku, a sama Okeana,
w rodiče naše, kteří mě živili, chovali v paláci svém.
Chci je navštívit nyní a skončit jednou už svár
těch obou, který je dávno vzdaluje objetí lásky;
nenávist stará svírá jim nitro.
 Dole pod idským svahem, s něhož bystřiny crčí,
jsou moji hřebci, čekají, aby mě nesli
přes hory, přes moře.
Tu se však z Olympu stavím jen kvůli tobě,
aby ses nehněval na mne, že jsem odešla jen tak
bez dovolení k sídlům Okeanovým,
která se nad hlubinami valí."
Zeus, vládce mračen, jí řekl:
„Tam snad jít můžeš i později, Héro!
Ted si pojď lehnout v objetí lásky.
Protože - nikdy mně touha po ženách ani po bohyních
tak srdce i tělo nezachvátila a nezalila
horkou, vášnivou vlnou
(když jsem miloval choť Ixionovu,
s kterou jsem měl Peirithoa, krásného jak věční bozi,
ani Danae, rozkošnou dceru Akrisiovu,
jež porodila Persea, nejslavnějšího z mužů,
Foinikovu dceru, která mi dala Minoa i Rhadamantha,
ani Semele nebo Alkmene, královnu thébskou,
porodila mi radost všech lidí - Dionýsa,
ani když miloval jsem Demeter, vládkyni plavou,
když objímal nádhernou Léto, ba tebe samu),
jak ted po tobě toužím sladkou, neukojitelnou touhou!“
Vznešená Héra mu lstivě odpověděla:
„Cos to zas vyslovil, děsný potomku Kronův!
Přeješ si, abychom se ted spojili v objetí lásky
na idských pláních, na které ze všech stran vidíš -
a co když nás pak zahlédne někdo z blažených bohů,
jak tu ležíme spolu, půjde k ostatním bohům
ST a poví o tom? Nevrátila bych se nikdy,
CO
2. až bych se zvedla, do tvého paláce zpět!
Propadla bych se před nimi hanbou.
Chceš-li však, toužíš-li po tom,
což nemáš ložnici, kterou ti vytvořil Hefaistos, syn tvůj?
 Zasadil do ní důkladné dvéře.
Pojdme tam ulehnout spolu, máš-li chuť lehnout si se mnou.“
Zeus, vládce mračen, jí kvapně odpovídal:
„Neboj se Héro, žádný bůh a nikdo z lidí
nespatří tě ted! Oblakem hustým a zlatým tě zahalím celou,
že ani Helios, jehož svit září
jako nic druhého na širém světě,
nezahlédne nás oblakem tím!“
Domluvil mocný syn Kronův a objal svou ženu.
Pod nimi vyrazil hustý, šťavnatý pažit,
koberec lotosový a v něm krokus a hyacinthy;
měkce je pozvedl nad horskou půdu.
Leželi na něm, dvojice božská v nádherném oblaku zlatém
a na zem padala rosa po třpytných kapkách.
Otec bohů a lidí pak únavou usnul
na pláních gargarských,
vysílen láskou a přemožen Spánkem v náruči ženině.
Spánek však překotně letěl k achajským lodím,
k Poseidaonovi, jenž svými moři pevninu obepíná,
přiblížil se a chvatně mu řekl:
„Pomáhej, Poseidaone, Danaům, jak chceš ted sám!
Dej jejich vojskům, i když jen nakrátko, slávu,
dokud spí Zeus! Obestřel jsem ho těžkým, omamným snem;
Héra ho svedla, aby s ní ulehl v objetí lásky!"
Dořekl sotva a chvátal k neznámým kmenům.
Poseidaona vyštval svou řečí do krajnosti;
skočil až do předních řad danajských vojsk
a křičel na ně:
„Necháme, Argejci, opět
zvítězit Hektora, syna Priamova,
w zmocnit se lodí a strhnout na sebe slávu?
Věří v ni alespoň, chvástá se napřed, protože ten tam,
Achilleus, sedí si dál u lodí širokých boků
a vzdoruje dál. Není však třeba vzdychat zas po něm,
 je třeba vzpružit se sami k odporu odhodlanému!
Co řeknu, teď slyšte:
Štíty si přehoďme nejlepší, které zbrojný lid má,
nejširší štíty, na hlavy vsaďme si přilbice lesklé,
rukama chopme se nejdelších dřevců
a pojďme! Povedu vás teď a stěží odolá Hektor,
Priamův syn, i když se divoce do boje žene!
Má-li kdo silnější jen malý štít,
vyměň ho se slabším mužem a vezmi sám větší!"
Domluvil. Naslouchali mu dychtivě všichni
a poslechli rázem. Ranění králové sami
rovnali řady, Tydeův syn s Agamemnonem,
synem Atreovým, a s Odysseem
přistupovali k vojskům a vyměňovali zbraně.
Těžší zbraň dostal silnější muž, lehčí zbraň slabší.
Když byli vyzbrojeni řádně zářícím kovem,
vyrazili a v čele jejich se hnal
Poseidaon, jenž otřásá zemí,
třímaje v pravici pevné dlouhý, strašlivý meč
jak planoucí blesk, a nikdo se nesměl v žalostné seči
přiblížit k němu; hrůza je zdržovala.
Na druhé straně šikoval Trojany zářící Hektor.
A Poseidaon s temnou vlající kšticí a zářící Hektor
počali nejstrašlivější zápas, jeden s trojskými vojsky
a druhý s argejskými.
Až k jejich lodím a stanům valilo se to moře
a obojí vojska s mohutným řevem na sebe narazila.
To příboj neburácí tak u břehu o skaliska,
když Boreas valí strašlivým dechem ze šírá vlny,
p oheň tak nezapraská, když vyrazí plamenem čerstvým
« ze strže, z které požárem lehne les po celé hoře,
vichřice nezaječí tak ve větvích dubů,
když zvedne se prudce a skulí zběsilým hlasem,
jak zazněl z trojských i z achajských řad válečný pokřik,
když obě strany s divokým řevem na sebe vyrazily.
 První oštěpem hodil zářící Hektor po Aiantovi,
protože viděl, že Aias se obrací po něm.
Cíle se neminul; zasáhl jej
do prsou tam, kde se křížily řemeny dvojí:
jeden držící štít a druhý meč
se stříbrnými vypuklinami.
Ty zachránily bělostné tělo.
Hektor se rozzuřil, že jeho zbraň vylétla z pravice marně,
a couvl do klubka druhů, aby unikl smrti.
Zatímco prchal, pozvedl Aias, syn Telamonův,
kámen,
jeden z těch nesčetných balvanů, jež se tam povalovaly,
jako podpěry lodní u nohou bojujících,
a zasáhl jím pod krkem hrud přes okraj štítu:
dokola zatočil náraz Hektorem jako větrný vír.
Tak dub zasažen Diovou ranou z kořene vyvrácen klesne
a z jeho nitra vyrazí strašlivý oblak hořící síry,
(nikdo pak není, kdo by se nezděsil, vida to zblízka,
protože pohled na strašný blesk velkého Kronova syna
je děsný),
jak padl zasažen do prachu k zemi mohutný Hektor,
z pravice odlétl oštěp, za ním hned štít,
přilbice a pak jen zářící zbroj o kámen zazvonila.
S jásotem vrhli se Achajci k němu.
Doufali, že ho povlekou již, a zasypali ho
deštěm svých kopí. Nikomu se však nepodařilo
zranit pastýře lidu zblízka ni zdáli;
nejlepší z vojska skočili k němu,
Aineias, Pulydamas, vysoký Agenor, pak lycký vůdce
Sarpedon a s ním statečný Glaukos.
5 Všichni ho obklopili, drželi před ním
kulaté, dovedně zrobené štíty,
na rameno ho vzali a vynesli z bitvy až tam,
 kde stáli neklidní hřebci s vozem a s vozatajem
opodál bojiště a všeho zmatku.
Unášeli ho k městu vysíleného;
zoufale úpěl a z čerstvé rány kapala krev.
Když dojeli k brodu přes proudy Xanthu,
peřeje říční, jež zplodil věčný, veliký Zeus,
snesli ho s vozu, složili na zem a pokropili ho vodou.
Hektor vydechl opět a otevřel oči,
poklekl těžce a vyplivl černou sedlinu krve.
Klesl zas k zemi a šero mu znovu zastřelo zrak;
úder balvanem, který ho v bitvě srazil hned předtím,
zbavil ho vědomí zas.
Když Argejci zřeli, že Hektor opouští bitvu,
zaútočili s novou prudkostí vpřed a vrhli se znovu
do zápasu.
Nejdříve zasáhl Oileúv Aias,
s kopím se rozběhl na Satnia, syna Enopova,
kterého na břehu říčky Satnioentu Najáda krásná
zrodila Enopovi, když pásl tam stáda;
toho zasáhl tedy Oileúv syn, oštěpník slavný,
do slabin zblízka; zvrátil se naznak a nastala strašlivá řež
Trojanů s Danajci o jeho tělo.
Pulydamas zamával oštěpem touže ho pomstít,
Panthoúv syn, a zasáhl Prothoenora,
Areilykova syna, do ramene. Mohutný oštěp
projel mu ramenem zprava a Prothoenor
se do prachu skácel, drásaje rukama pudu.
Zajásal Pulydamas a divoce zařval:
„Zdá se mi, že teď nevzlétlo kopí nadarmo z ruky
~ smělého syna Panthoova!
S Někdo je z Argejcú má právě v těle a myslím,
že se už blíží o kopí opřen k Hádové říši!"
Umlkl a jeho radostný výkřik zasmušil argejské řady.
Nejvíce pobouřil srdce odvážného Aianta,
 syna Telamonova, protože padlý
klesl po jeho boku. Mrštil zářícím kopím
za ustupujícím sokem.
Pulydamas unikl sice temnému osudu sám
uskočiv stranou, kopí však zasáhlo Archelocha,
syna Antenorova, jemuž určili bozi, že zemře.
Tam, kde hlava a šíje srůstají obratli spolu,
zasáhl jej syn Telamonův a přesekl obojí vazy.
Hlava a ústa a nos dotkly se dříve zdusané půdy,
když klesl, než podťatá lýtka a stehna.
Ted vykřikl Aias na Panthoova smělého syna:
„Můžeš se zamyslit, Pulydamante, a pak mi doznej,
zda ten stál za to, aby smyl konec Prothoenorův!
Nezdá se, že by byl stejného anebo nižšího stavu;
jak rodný bratr či syn Antenorův vypadá skorém,
tak je mu podoben tváří!"
Umlkl; křičel to, protože padlého znal
a chtěl jen Trojany dráždit.
Ale vtom Akamas, přeskočiv bratra, probodl kopím
Promacha, Boioťana, který vlekl mrtvolu z bitvy.
Zajásal Akamas a jal se divoce křičet:
„Danaové, bohatýři, když střílíte za rohem z luku,
stále jen hrozíte, chystáte něco -
věčně nebude nás tlačit k zemi osudná tíha
všech bojů - přijde den, že i vy budete zmírat,
všichni jak ten zde!
Vidíte, Promachos pěkně už dříme, oštěp ho uspal.
Nečekal dlouho na pomstu za mého bratra!
Každý by si měl přát, aby mu zbyl
s* v rodině mstitel!"
eo Umlkl a jeho radostný výkřik zasmušil argejské řady.
Nejvíce pobouřil srdce smělého Penelea.
Řítil se na Akamanta, ten však nečekal útoku Peneleova
a oštěp srazil Ilionea, syna Forbantova.

!
 Forbas měl nesčetná stáda a sám Hermeias ho miloval více
než kohokoliv z Trojanů a statky mu dal
a choť mu porodila jen jediné dítě,
syna Ilionea.
Peneleus bodl jej do oka pod obočí,
oční bulva mu vytekla rázem a oštěp,
když pronikl okem, vyrazil šíjí. Raněný přisedl na zem
a rozpřáhl paže. Peneleus vytrhl dvojsečný meč,
sekl jím zezadu do zkrvavené šíje
a srazil zároveň s přilbou i hlavu.
Mohutný oštěp vězel dál v oku; pozdvihl na něm
sraženou hlavu jak sťatou makovici,
ukazoval ji Trojským a počal radostně křičet:
„Povězte, Trojani, Ilioneovu otci a matce,
ať pláčí v paláci pro svého syna!
I žena Promacha, Alegenorova syna,
se nebude nikdy radovat z návratu mužova,
až jednou Achajci budou se vracet po lodích z Troje!“
Umlkl a všemi Trojany projela hrůza;
každý jen očima slídil, kudy má uniknout smrti.
Povězte mi ted, Múzy z olympských výšin,
kdo první z Achajů urval si kořist zalitou krví,
od chvíle, kdy Ten, jenž otřásá zemí,
zvrátil bitevní štěstí!
Aias, Telamonův syn smělý, to byl,
který srazil tehdy Hyrtia, syna Gortiova a vůdce
statečných Myzů. Bohatýr Antilochos
zasáhl Mermera a po něm Falka, a Meriones
hned na to Hippotiona a Moryta za ním.
~ Prothoon s Perifoteem zabiti byli
co Teukrovou rukou a Atreův syn probodl Hyperenora,
pastýře lidu, bodnuv ho do slabin;
kov pronikl k srdci a rozřízl plíce.
Duše unikla zející ranou a zraky mu zastřelo šero.
 Většinu pobil však Aias, Oileúv syn;
tak jako on neuměl pronásledovat snad nikdo,
když děs Trojany zchvátil.

co
co
 15. O Protesilaův koráb

Trojani proběhli příkopem, ba i kolovou hradbou

a mnohý padl zasažen danajskou zbraní;
zarazili se konečně u svých válečných vozů,
zsinalí hrůzou a schváceni během.
Tenkrát se probudil na Idě mocný syn Kronův
po boku Héry, která má oltáře zlaté.
Vyskočil náhle a spatřil achajská vojska i trojská,
Trojany na útěku a za nimi argejské řady,
jak na ně útočí, jak je pronásledují a bijí,
a s nimi vládce Poseidaona,
spatřil i Hektora, jak leží na širé pláni
obklopen druhy. Vydechl těžce, vyplivl krev
a pak zas vědomí ztratil:
nezasáhl jej kamenem nejslabší z achajských bitců.
Zpozorovav ho, pocítil úzkost otec bohů i lidí
a blýskl strašně pohledem vzteklým po Héře. A
Potom jí řekl: I
„Tvůj nectný podvod, Héro neúnavná,
spoutal Hektora v boji a rozvrátil vojska.
Mohla bys ted odměnu sklidit za svou lest
a být zas ode mne bita. Pamatuješ se,
jak jsi visela mezi nebem a zemí?
Na nohy pověsil jsem ti kovadlinu
a ruce jsem svázal zlatým řetězem nezničitelným;
vznášela ses tak v oblacích nebeským modrem.
Bozi v olympských sídlech se chmuřili sice,
p nemohli se však přiblížit, aby tě osvobodili,
w Koho jsem uchvátil, srazil jsem s prahu,
až dopadl bez dechu na zem.
Neutišil jsem však tím bol nekonečný
 pro bohatýra Heraklea, kterého jsi ty s pomocí Boreovou
a přemluvivši orkány mořské
vyštvala na širé moře, abys ho zahubila.
Zahnala jsi ho k ostrovu Kosu, hustě obydlenému,
a já ho zachránil z Kosu a po mnohých utrpeních
dovedl jsem ho do Argu, na jehož pláních
pasou se stáda divokých koní. Vzpomeň si na to
a pak snad zanecháš lstí a poznáš sama,
zda se k objetí hodí, k němuž jsi mě ted záludně svedla,
opustivši kruh boží.“
Umlkl. Héra širokých očí se poděsila
a jala se šeptat chvatnými slovy:
„Buďte mi svědkem ted země a nebesa širá
i styžský proud, který se pramení v propastech zemských,
při nichž přísaha bohů je nej strašlivější,
i tvoje hlava svátá a lože, které nás po právu pojí
a při němž se nikdy neodvažuji přísahat lež:
nikdy jsem neštvala Poseidaona, jenž otřásá zemí,
aby Trojany bil a zranil Hektora sama
a pomoc poskytl odpůrcům jejich.
To jeho vlastní srdce ho láká a štve;
bolí ho, zří-li Achaje v pasti u černých lodí.
Sama mu domluvím, chceš-li, aby odešel tam,
kam ho ty, bože v oblacích mračných, teď pošleš."
Domluvila a otec bohů i lidí se usmál.
Pak odpověděl a řekl klidně:
„Kdybys ty, Héro širokých očí, sedala se
mnou v nebeském kruhu vždycky tak bez námitek!
Pak by Poseidaon, i kdyby zprvu měl jiné přání,
2* obrátil brzy podle tebe či mne.
5 Jestliže však jsi mluvila vážně a pravdu,
vrať se ted rychle do sněmu bohů a pošli sem Iris,
pak Apollona i s lukem, Iridu aby hned slétla
 k Achajům v kovové zbroji
a vládce Poseidaona odvedla z bitvy;
pak ať se vrátí zas domů.
Foibos Apollon povzbudí naopak Hektora k boji,
dodá mu nové síly a zbaví bolestí, jež ho ted mučí.
Požene znovu Achaje a jejich řady
budou zas prchat ve zmatku zbabělém!
Na útěku se vrhnou až k lodím syna Peleova
a pak Achilleus rozkáže Patroklovi, aby šel.
Toho oštěpem srazí zářící Hektor
až pod hradbami
za to, že sám zavraždil tolik statečných mužů
i jeho, mého božského syna Sarpedonta.
Jasný Achilleus pak vzplane divokým hněvem
a srazí Hektora.
Potom už budou Trojani stále jen prchat od rychlých lodí,
až ilijský hrad na strmé skále s pomocí Athéninou
dobudou Achajové. Já sám však neupustím
od svého hněvu a nedovolím
kterémukoli z ostatních bohů, aby jim pomáhal,
dokud se nesplní toužebné přání syna Peleova.
Tak jsem mu přísahal a tak jsem slíbil pokynem hlavy
toho dne, kdy mně bohyně Thetis objala nohy
a jala se prosit, abych nezneuctil Achillea,
který již tolik měst zničil."
Domluvil a Héra bělostných paží poslechla rázem;
vznesla se z vrcholků idských na širý Olymp.
Jako myšlenka muže, který už prošel četnými kraji
a zasnil se právě: - Tam bych dnes chtěl být či tam,
~ zalétne a hned si představy skládá,
S tak vzlétla v bouři vznešená Héra,
dolétla k olympským štítům a zastihla nesmrtelné
ve shromáždění v Diových síních.
 Spatřivše Héru, povstali všichni a pozdravili ji
s číšemi v rukou.
Nedbala druhých, jen od plavé Themidy vzala si číši,
která jí první v ústrety vyšla.
Themis ji oslovila a řekla chvatnými slovy.
„Proč přicházíš, Héro, s tak vzrušenou tváří?
To tě vylekal jistě tvůj choť, mocný syn Kronův!“
Héra bělostných paží jí odpověděla:
„Raději, Themido, mlč a neptej se na nic.
Jak je Zeus nevlídný a jak je hrubý, víš sama.
Usedni nejdříve s bohy tu v paláci k hodům,
pak uslyšíš se všemi nesmrtelnými, jaký úžasný vzkaz
posílá Zeus.
Bozi i lidé sotva se budou radovat v srdci,
i když ted některý právě s veselou myslí u stolu sedí!“
Domluvila a usedla s nimi, vznešená Héra,
a v Diových síních povzdechli nebešťani.
Usmívala se jen rty, čelo se nevyjasnilo
ani obrví temné a Héra počala zlostně:
„Jsme blázni, když nepochopitelně chmuříme čela
pro Dia, Kronova syna!
A ještě myslíme, že se lze přiblížit k němu
a přimět ho násilím nebo jen slovy, aby se uklidnil!
Sedí si daleko od nás bez starostí a bázně,
vždyť věří, že všecky nesmrtelné
silou a mocí rozdrtit může!
Proto ať čímkoliv ublíží, mlčky to sneste!
Ted stihlo, bojím se, neštěstí Area; padl mu syn.
Nej dokonalejší z mužů, bohatýr Askalafos,
2* jejž mocný Ares zval svým.“
m
co Umlkla. Ares rozhodil paže a udeřil dlaněmi
do silných stehen. Pak prudce zaúpěl:
„Nezazlívejte mi, obyvatelé olympských sídel,
— že jdu ted k lodím pomstít synovu smrt,
 ať je mi určeno třeba, že klesnu zasažen bleskem
Kronova syna,
že budu mezi mrtvými ležet v prachu a v krvi!"
Vykřikl Ares, poručil Hrůze a Děsu
zapřahat koně a sám na sebe házel zářící zbroj.
A tehdy by byl silněji a ještě hůře než dosud
na všecky bohy vzplál divoký hněv Kronova syna,
kdyby Athéna z úzkosti o věčné bohy
nebyla vyřítila se branou, opustivši své místo,
nebyla strhla mu přilbici s hlavy, s ramene štít,
nebyla vytrhla z pravice kovové kopí
a neodhodila je stranou a potom neřekla
prudkému Areovi:
„Šílenče, blázne, řítíš se do záhuby!
Máš vůbec uši? Ztratil jsi rozum a stud?
Neslyšels, co řekla Héra bělostných paží,
která se vrátila právě od Dia, vládce olympských štítů?
Chceš snad, až naplníš míru vlastního neštěstí sám,
ploužit se na Olymp jako zpráskaný pes
se zuby zaťatými
a nám, ostatním bohům, zchystat bezměrné hoře?
Za chvíli nechá Achaje, nechá ilijské řady,
vrátí se na Olymp, vrhne se na nás a bude řádit.
1
Chytne pak za sebou všecky, vinného nevinného!
Proto ti radím: zkroť i své hoře pro padlého syna.
Padli už jiní a lepší, silnější, obratnější,
či ještě padnou - a vůbec je těžko
zachovat naživu lidstvo jak je, ve všech svých rodech."
Domluvila a posadila ho do křesla sama.
p Zatím již Héra vzkázala Apollonovi,
ID
w aby šel z hodovní síně, a Iridě, poselkyni všech bohů,
a počala chvatně hovořit s nimi:
„Zeus vám oběma káže pustit se na svátou Idu,
jak rychle možno. Když dorazíte až tam
 a spatříte tam i Diovu tvář,
vykonáte už sami, co vám uloží Zeus!“
Vznešená Héra domluvila, vrátila se hned
a usedla v síni na zlatý trůn.
Ti oba odlétli v bouřlivém chvatu.
Stanuli nad idským svahem, jenž prameny svými
napájí zvěř, a zastihli Dia,
jak sedí na štítu gargarském sám,
zahleděn do modrých dálek;
kol něho plula oblaka bílá.
Přiblížili se k Diovi, vládci bouřlivých mračen.
Spatřiv je, nezachmuřil se,
protože poslechli hned slov jeho choti.
Nejdříve začal hovořit chvatně s Iridou rychlou:
„Irido, jdi ted a oznam Poseidaonovi vládci
doslova, co ti sám řeknu; neselži jediné slovo.
Varuj ho, ať hned opustí boj a bitevní vřavu.
Ať si jde mezi ostatní bohy nebo do mořské tůně.
Jestliže by však nedbal mých slov, nechtěl mi vyhovět rád,
pak ať si rozmyslí dobře,
odváží-li se při vší své síle stavět se na odpor mněl
Myslím, ze já jsem silnější jeho a také starší.
Přes to se nebojí se mnou se rovnat,
z něhož i jiné pojímá děs!“
Domluvil. Iris rychlá jak vítr poslechla rázem
a vznášela se hned z Idy ke svaté Tróji.
Jako když z oblak snáší se sníh či ledové krupky,
sraženy z mračen severním větrem,
tak letěla v bouřlivém chvatu nebesy Iris,
~ přiblížila se a jala se hovořit s tím,
S jenž otřásá zemí:
„Ty, který objímáš zemi a jemuž temný vlas se skrání
divoce vlaje, přináším poselství. Od něho, od syna Kronova,
otřásajícího mračným svým štítem.
 Máš hned opustit boj a bitevní vřavu, ti káže,
máš si jít mezi ostatní bohy nebo do mořské tůně.
Jestliže bys však nedbal slov jeho, nechtěl mu vyhovět rád,
hrozí, že za tebou přijde a bude sám bojovat s tebou.
Varuje tě však, aby ses chránil paží Kronova syna,
protože myslí, že on je silnější tebe a také starší.
Přes to se nebojíš, říká, rovnat se s ním,
z něhož i jiné pojímá děs!“
Zachvácen vztekem ozval se ten, jenž otřásá zemí:
„Běda! Je mocný, ale ted promluvil hloupě!
Mne, který je právě tak ctěn jako on,
chce násilím omezovat!
Tři bratři jsme tu, jež Rheia Kronovi porodila:
Zeus, potom já a vládce podsvětí Hádes.
Na třikrát rozdělili jsme dědictví své a každý z nás
dostal svůj díl: já dostal moře
jako trvalé sídlo, když jsme metali los,
Hádovi připadl šerý svit podzemí,
Zeus vyhrál pro sebe nebesa modravá s bílými oblaky.
Všichni máme však právo na širou zemi a vysoký Olymp.
Nežiji přece jen z Diovy vůle!
Ať si nechá svou sílu a žije si klidně
ve své třetině sám! Silou svých paží
mě nepoděsí; zbabělec nejsem. Rozumnější by bylo
výhrůžným křikem srovnat syny a dcery,
které si naplodil už; ti ho poslechnou ihned,
sotva se ozve, protože každý z nich musí!"
Iris rychlá jak vítr mu odpověděla:
„Mám snad - ty, který objímáš zemi
jy a jemuž temný vlas kol skrání divoce vlaje,
» opravdu zanést Diovi vzkaz tvůj, tak nevlídný, hrubý,
či se rozmyslíš ještě? Ušlechtilý vždy může
změnit svou vůli. Že mladší Erinye vždy pomohou starším,
víš dobře."
 Na to jí řekl Poseidaon, který otřásá zemí:
„Irido, bohyně, ted mluvíš moudře!
Dobré je vždycky, když posel má vlastní vtip.
Strašlivý bol mi stiskl však srdce a duši,
když se obořil vztekle ted na mne,
který je mu přec roven a jemuž los
přiřkl třetinu stejnou.
Podrobím se mu, ač nerad. To ti však řeknu,
že v skrytu duše mi sedlina vězí;
jestliže navzdory mně, Palladě-Kořistnici
a Héře, Hermeiovi vládci i Hefaistovi
ušetří ilijské hradby a bude se vzpírat
ztroskotat Ilion, vítězství dopřát lidu, který přišel až z Argu,
ať si je vědom, že na věky má v nás
odpůrce nesmiřitelné!"
Umlkl ten, jenž otřásá zemí, opustil achajská vojska
a sestoupil do mořských tůní. Achajové ho hledali marně.
A Zeus, vládce mračen, promlouval zatím k Apollonovi:
„Jdi, Apollone, vyhledej Hektora v kovové zbroji.
Ten, který objímá kraje a který otřásá zemí,
ponořil se ted do svátých tůní, aby se vyhnul
výbuchu našeho hněvu. Věru ten zápas
byli by slyšeli i ostatní bozi obklopující
mocného Krona!
Bylo tak lépe, pro mne a pro něho zvlášť,
že přes odpor přece jen poslechl, dokud já vládnu;
nebylo by to skončilo dobře. Ted vzhůru!
Chop se mračného štítu, z něhož se míhají divoké cáry,
a zatřes jím prudce, ať zchvátí děs - achajské bohatýry!
~ Ty, který svým šípem zasáhneš zdáli, postarej se již
« o zářícího Hektora sám! Dodej mu síly
alespoň potud, než Achajové
prchnou až k Helespontu a k lodím širokých boků.
 Sám je pak srovnám slovem i dnem,
aby se vzpamatovali z útrap všech bojů."
Domluvil. Foibos Apollon poslechl otce
a spustil se s Idy sokolem bystrým, vraždícím holubice,
nad něhož není v oblacích rychlejšího.
Jasného Hektora našel, jak sedí, Priamův syn,
(neležel již, vzpamatoval se); poznával druhy,
s prsou spadla mu tíha s úzkostným potem,
protože Diova vůle otřesem mračného štítu
ho vytrhla ze sna.
K němu se přiblížil Apollon, který svým šípem
zasahuje i z dáli, a počal mluvit:
„Hektore, Priamův synu, proč sedíš bezmocně stranou?
Jaké tě postihlo hoře?"
Vydechnuv těžce rozhovořil se Hektor s vlající přilbou:
„Kdo jsi ty, bože - nu, pověz, že se tak ptáš?
Což nevíš, že mě ted Aias, který v bitvách překřičí davy,
udeřil kamenem do samých prsou,
protože jeho druhy jsem pobil u rychlých achajských lodí,
a tak mě zkrotil při útoku?
Myslel jsem, že ještě dnes uvidím Hádova sídla
a stíny mrtvých; život mi unikal s dechem."
Apollon, který svým šípem zasahuje i z dáli,
mu odpověděl:
„Bud klidný. Kronův syn seslal ti s Idy
vydatnou posilu, pomoc a štít.
Foiba Apollona se zlatým mečem - nu, mne.
Povstaň a křikni na svoje mužstvo u rychlých vozů,
ať štvou zas koně k lodím širokých boků!
JÁ Já půjdu před vozy, srovnám jim cestu
in
w a obrátím na útěk achajské řady!"
Domluvil a novou sílu zas vlil do prsou Hektorovi.
Jako když hřebec, který stál dlouho ve stáji u plných jeslí,
 ohlávku přetrhne náhle a zvonivým klusem
pustí se do polí, aby se vykoupal ve svěžím proudu,
pyšně vyvrátí hlavu, hříva mu divoce vlaje,
a vědom si vlastní své krásy, letí v záři a lesku
na svěží palouk, tak se Hektor ted pustil,
nohy se míhaly v letu
a Hektor křičel na bojovníky, jak mu uložil bůh.
Jako když psi i s venkovany se pustí
za jelenem a štvou ho, nebo když kamzíka štvou,
a lesní stín a skalní stěna, která vyvstane náhle,
zachrání zvěř, osud lovcům ji vezme,
ted však jim do cesty vběhl z lesa přes všechen křik
mohutný lev s vlající hřívou - a všichni prchnou,
ač do té chvíle pro štvanici nic jiného neviděli,
tak Danaové zpočátku hnali v davech
a bili meči a oštěpy nepřítele;
sotva však spatřili Hektora probíhat řady,
schvátil je děs a jejich odvaha byla tatam.
A ke všemu počal volati Thoas, syn Andraimonův,
nejstatečnější z Aitolců, zkušený oštěpník,
odvážný bitec. Šlo-li o smělé řeči,
zvítězilo pak nad ním jen málo Achajů,
když sokové v boji počali na sebe křičet.
Ted začal volat v nejlepším úmyslu:
„Běda, zřím na vlastní oči úžasný zázrak,
jak opět Hektor uniknuv sudbě a smrti vstal z mrtvých!
Všichni jsme doufali v nitru,
že zemřel pod rukou Aianta, syna Telamonova.
To někdo z bohů jej chránil a spasil,
j Hektora, který už tolik Danaů srazil na věčné časy!
co A ted začne znovu! Nestál by bez vůle hřmícího Dia
tak směle přede všemi!
Proto co řeknu, provedme všichni!
 Většina zbrojného lidu ustoupí zase až k lodím,
pouze my, kteří se můžeme chlubit, že jsme nejodvážnější,
zůstaneme a pokusíme se ho zkrotit;
postavíme se s oštěpy v rukou, ať bouří jak chce,
však on si rozmyslí vrhnout se v danajské řady!"
Domluvil. Ostatní slyšeli rádi ten návrh
a poslechli hned.
Ti, kteří stáli s Aiantem, s Idomeneem,
Teukrem a Merioneem, s Megetem, který se bil
jak Ares sám,
připravili se na rozkaz vůdců hned k boji
s Trojany, s Hektorem, kdežto zástupy lidu
ustoupily až k achajským lodím.
A trojští bojovníci se hnali za nimi vpřed,
v čele jim kráčel prudkými kroky sám Hektor
a před ním Foibos Apollon zahalen oblakem;
přes plece přehozen visel mu strašlivý štít,
ohromný, hrozný, z něhož visely cáry,
který Hefaistos dal Diovi, aby jím děsil
bojovníky. Ten tedy nesl vlastníma rukama Foibos
a vedl změť národů trojských.
Argejci stáli jak hradba. Mohutný bitevní pokřik
vyrazil z obou stran. Z tětiv vylétly šípy
a z pravic šlachovitých se zatmělo drevci;
část kopí zaryla se již do těl bojovníků,
některá dopadla k zemi, dříve než dotkla se běloučké kůže,
a nezkrvavila těla.
Dokud Apollon držel jen v ruce štít Diův,
zabodávaly se šípy i kopí do protivníků
p na obou stranách a lid tu i tam klesal.
« Když se však do tváře zahleděl danajským jezdcům
a zamával štítem s hlasitým křikem, ochromil odvahu jejich
a muži zapomněli, že třeba se bránit.
 Jako když dva lační dravci rozptýlí zmatené stádo
ovcí či krav
za večerního šera, když byl čas dojit,
přiblíživše se náhle a pastýř tu není,
tak prchli zbaveni síly Achajové,
když Foibos je na útěk hnal
a Trojským s Hektorem dopřál vítězné slávy.
A muž ubíjel muže v rozptýlených hloučcích.
Hektor hned srazil Stichia, po něm Arkesilaa;
jeden byl válečným druhem Menestheovým a druhý
vůdcem boiotských vojsk v kovové zbroji.
Bohatýr Aineias zabil lasa, Medonta srazil.
Medon byl bastard reka Oilea, Aiantův bratr;
žil sám daleko od rodné země ve Fylace,
protože zabil Eriopidě, Oileově ženě,
příbuzného. Iasos vedl athénské vojsko a říkali o něm,
že je syn Sfela, syna Bukolova.
Echios padl při prvním nárazu řad rukou Politovou,
Mekistheus rukou Pulydamantovou,
Agenor srazil Klonia. Konečně Paris probodl Deiochovi
zezadu plece, jak mezi prvními prchal,
a kopí projelo hrudí.
Zatímco Trojští svlékali padlé,
zlézali Achajové již kolovou hradbu,
hnali se příkopem zmateně prchajíce
a ukrývali se, kde se na hradbách dalo.
Hektor se rozkřičel a volal na Trojany:
„Žeňte se k lodím, krvavou kořist nechte, kde je!
Spatřím-li někoho daleko od lodí na jiných místech,
5* je synem smrti a rodina jeho ať se mi opováží
«S pochovat si ho řádně!
Jen psi mohou se postarat o něj
před městskou branou!"
 Domluvil a práskl bičem po hřbetech koní,
projížděl řadami Trojských a všichni ted s ním
povzbuzovali a štvali s mohutným křikem své hřebce
do vozů zapřažené a Foibos Apollon,
který před nimi kráčel, strhl již nohou
vyčnívající okraj příkopu nepřítelova,
srazil jej uprostřed a tak upravil rázem
cestu pro jejich vozy v délce a šíři,
jak asi muž dohodí dřevcem, když zkouší sílu svých paží.
Průlomem proudily řady, Apollon s Diovým štítem
šel v jejich čele. Rozkop jak hračku achajskou hradbu,
jak dítě písek na mořském břehu;
postavilo si domek s rozkoší dětskou
a s touže rozkoší smete ho rukou, rozdupe nožkama.
Tak jsi zbořil i ty, Foibe-Lučištníku,
dílo danajských rukou a potu, a sám jsi je hnal,
odvážné muže v zbabělém zmatku!
Před samým táborem u rychlých lodí stanuli Achajové,
volali na sebe, pozvedli paže
a jali se úpět k nebeským bohům.
Nejvroucněji snad prosil Nestor, danajská pýcha,
pozvednuv paže k obloze hvězdné.
„Jestliže ti kdy,“ modlil se Nestor, „otče bohů i lidí,
uprostřed pšeničných lánů žírného Argu někdo z nás obětoval
tučné hovězí kýty anebo ovčí, aby se vrátil,
a tys mu kývnutím hlavy slíbil splniti prosbu,
vzpomeň ted na nás a zbav nás, olympský vládce,
osudu zlého,
nedopusť, aby Achajci podlehli útoku Trojských!"
O) Modlil se a Zeus, dárce vší rady, zdaleka zahřměl,
irs
co vyslechnuv prosbu starého syna Neleova.
Když Trojští uslyšeli hlas toho, jenž třese
mračným svým štítem, vrhli se ještě prudčeji na nepřítele
 a mysleli pouze na boj na život, na smrt.
Jako se převalí mohutná vlna na širém moři
hnána bouřlivým vichrem přes lodní stěny,
když síla vichru pozvedá vlny do výše hor,
tak ztekli Trojští s hlasitým jásotem hradbu,
zabočili i s vozy do tábora
a s kopími oboustrannými se rvali muž proti muži
z vozů o kormidla.
Achajci vyšplhali se na černé lodi
a bili se shora dlouhými sochory, které ležely uvnitř
a určeny byly pro boje na širém moři
a byly okovány.
***

Ještě dokud se bili Achajci s Trojany o hradbu venku

daleko od rychlých lodí, Patroklos, bohatýr jasný,
seděl v Eurypylově stanu, těšil ho vtipem
a roztíral při tom na žalnou ránu léčivé kvítí,
aby jen zmírnil palčivou bolest.
Ale když spatřil, že Trojští pronikají už hradbou,
danajským vojskem prolétl křik a nastal obecný zmatek,
vzdychl si Patroklos, rozhodil paže,
do stehen udeřil plochými dlaněmi a potom zalkal:
„Nemohu, Eurypyle, dál u tebe zůstat,
ač mne tak potřebuješ! Boj zuří znovu.
Otrok tě obveselí; musím ted k Achilleovi,
je třeba, aby šel do boje sám.
Kdož ví, zda s pomocí boží ho právě já nepřemluvím.
Přítel je někdy víc než kdokoliv jiný!“
Domluvil a již ho nohy ze stanu nesly.
to
n Achajci odolávali útoku Trojských;
zatím se jim však nepodařilo vytlačit je
z lodního tábora zpět, ač bylo Trojanů méně.
 Ani však Trojští nemohli rozrazit achajské řady,
vylézt na koráby a zmocnit se stanů.
Jak lano napjaté přes lodní trámce vyrovná zkušená ruka
tesaře, který rozumí stavbě širokých lodí
poučen Athénou samou,
tak se boj na obou stranách stále jen vyrovnával
a o každou palubu bili se zvlášť.
Hektor útočil právě na Aianta.
Byl to boj o jednu jedinou lod; nezdařilo se mu však
zahnat nepřítele a zapálit koráb,
Aias ho však nemohl rovněž odrazit zpět,
protože po Hektorově boku se objevil bůh.
Zářící Aias bodl do prsou kopím
Kaletora, syna Klytiova, když nesl na koráb oheň;
skácel se s třeskem a oheň mu vylétl z ruky.
!
Jakmile Hektor spatřil na vlastní oči,
že u černé lodi do prachu klesl mu strýc,
divoce zařval na Lyčany a Trojské:
„Trojané, Lyčani, Dardanův rode, rváči muž proti muži,
neuhýbejte, ať sebe méně je místa,
zachraňte alespoň mrtvolu syna Klytiova,
aby mu nepřítel neserval zbroj! Padl u lodních kýlů!“
Umlk a mrštil zářícím kopím po Aiantovi.
Jej nezasáhl, jen Lykofronta, syna Mastorova,
Kytheřana - který byl druhem Aiantovým
a u něho žil,
protože kohosi zabil ve svátém kytherském kraji -
udeřil do lebky nad samým uchem kovovým kopím
v blízkosti Aiantově. Zřítil se s paluby na lodní zádi
p do prachu naznak; pod lodí leželo bezvládné tělo.
(O
co Zděsil se Aias a rozkřičel se hned na bratra Teukra:
„Zabili nám věrného druha, syna Mastorova!
Když přišel z Kythery k nám, milovali jsme ho doma
jak vlastní rodiče. Hektor ho zabil, bohatýra.
 Kde máš luk, který ti svěřil Apollon sám,
a kde máš střely, jež v mžiku života zbaví?"
Vykřikl. Teukros ho slyšel,
přiskočil chvatně s rychlým svým lukem a s toulcem naplněným
až k Aiantovi a vypustil šíp
do trojských řad. Skvělého syna Peisenorova
zasáhl střelou, Pulydamantova druha Kleita
(Pulydamas byl synem Panthoovým),
právě když Kleitos Pulydamantovi otěže držel.
Staral se o jeho koně a hnával je tam,
kde se převalovaly nejhustší bojové řady,
pro Hektora a Trojany všecky,
ted ho však stihlo neštěstí náhlé,
kterému nemohl zabránit nikdo, ať chtěl či nechtěl.
Trpký šíp vnikl mu do měkké šíje a Kleitos padl
bezvládně s vozu. Koně se obrátili
a prázdný vůz po pláni hrčel. Vládce Pulydamas
zahlédl v mžiku, oč jde, a skočil první
do cesty hřebcům. Protiaonovu synovi Astynoovi
je svěřil a rozkázal přísně, aby je dobře nablízku hlídal;
pak chvátal znovu do davu předních bojovníků.
Teukros v tu chvíli sáhl po druhém šípu,
který chtěl vystřelit po Hektorovi v kovové zbroji,
a byl by již tehdy ukončil boj o lodní přídě,
kdyby byl zasáhl střelou nej statečnějšího z útočníků,
moudré rozvaze Kronova syna neušel však úmysl ten;
ochránil Hektora, odepřel Teukrovi slávu.
Tětiva dokonalého Teukrova luku praskla, když Teukros ji napjal:
kovový šíp odlétl opačným směrem a luk mu vypadl z ruky.
jy Teukros se zděsil a řekl bratrovi, který stál vedle:
co
co „Běda, nějaký bůh maří nám plány!
Luk mi vyrazil z ruky a tětivu strhal,
tětivu nedávno upletenou, kterou jsem teprve ráno
 do luku napjal; měla vydržet ještě
napětí sta dalších šípů!“
Aias, mohutný syn Telamonův, mu odpověděl:
„Nech teď luk a nech i šípy, zkazil jej, hochu,
jistě jen bůh, který nepřeje našim.
Přehoď si přes plece štít, do ruky vezmi vysoký oštěp
a jdi bojovat s Trojany zblízka. Vezmi i jiné s sebou!
I kdyby zvítězili, koráby naše s vesly vytaženými
lacino nedostanou! Bít se je třeba na život, na smrt!"
Domluvil. Teukros odložil luk do svého stanu,
přehodil přes plece štít, složený ze čtyř mohutných vrstev,
na hlavu nasadil nad býčí šíji dovedně zrobenou přilbu,
do ruky vzal široké dřevce s ostrým, kovovým hrotem,
běžel a vrátil se rychle k Aiantovi.
Když Hektor poznal, že Teukrův luk byl zneškodněn právě,
vykřikl na Trojany a Lyky mohutným hlasem:
„Trojané, Lyčani, Dardanův rode, rváči muž proti muži,
teď vzhůru! Ukažte, že jste chlapi, a myslete nyní,
přátelé, pouze na to, jak dobýt lodí širokých boků!
Na vlastní oči jsem viděl, že Zeus i
přerazil lučiště nej statečnějšího muže!
Diovu sílu člověk hned pozná,
ať ji Zeus ukáže sám v plné své slávě
nebo ji záměrně zmenší, když nechce pomocí přispět,
jako teď Argejce zkrušil a nás pozdvihl z bídy.
Vzhůru! Bijte se v houfcích u černých lodí!
Kdo bude zasažen anebo proboden zblízka,
propadne smrti a zemře.
Sladko je zemřít za vlast.
Ostatně žena zůstane po něm a děti,
<0
» zůstane dům a zůstanou statky nepopleněné,
když achajská vojska se vrátí, odkud sem přišla!"
Promluvil a v každém z nich roznítil odvahu novou.
Na druhé straně štval Aias znavené druhy:
 „Hanba, Argejci, hanba! Ted zbývá bud zemřít -
anebo žít; od lodí odvrátit zkázu.
Když Hektor s vlající přilbou se zmocní korábů našich,
myslí z vás někdo, že dojde pěšky až domů?
Neslyšíte, jak štve a dráždí svůj lid
a touží jen zběsilou touhou zapálit lodi?
Ovšem nevybízí je k tanci, žene je v boj.
Nám tedy nezbývá nic, není už jiné moudřejší rady,
než změřit sílu svých pěstí v řeži nůž na nůž!
A bude lépe pustit se řádně v zoufalý zápas,
než u našich lodí se bezmocně bez konce rvát
a tlouci se slabším nepřítelem!“
Domluvil a v každém roznítil odvahu novou.
Vtom však byl Schedios, syn Perimedův a velitel focký,
zabit Hektorem samým, když Laodamanta,
vůdce pěšího lidu, skvělého syna Antenorova,
zasáhl Aias. Ota, Kylleňana, zavraždil Pulydamas,
druh syna Fyleova; Otos byl vůdcem Epejců.
Vida to Meges přiskočil k němu, Pulydamas
uhnul se o krok - a nebyl zasažen; Apollon nedopustil,
aby Panthoův syn byl zabit ve předních řadách.
Meges však probodl kopím Kroismovi hruď.
S rachotem zřítil se k zemi a Meges mu serval
zbroj s těla.
Ted útočí oštěpník Dolops, syn Lampův, zkušený bitec.
Lampos, válečník starý, syn Laomedontův, ho zplodil.
Probodl kopím štít syna Fyleova,
přiskočiv skorém až k němu;
mohutný krunýř z vypuklých plátů, jejž nosil
y a který si Fyleus přinesl jednou od břehů selleiských
w z Efyry domů, ho zachránil však.
Daroval mu jej vládce Eufetes, hostinný přítel,
aby jej ve válce nosil a jím se kryl před nepřítelem.
 A dnes ochránil potomka jeho před neštěstím!
Meges ho zasáhl ostrým svým dřevcem
přes hřeben kovové přilby s ohonem koňským,
vytrhl z přilby žíněný chochol -
a do prachu padla ozdoba celá, zářící dosud
purpurem svěžím.
Protože Meges bojoval dál,
snaže se zvítězit nad nepřítelem,
přišel mu na pomoc sám Menelaos;
stanul nepozorován z boku
a kopím zezadu probodl plece Dolopovy.
Oštěp mu projel, jak prudce pronikal vpřed,
prsa a Dolops se skácel kupředu na tvář.
Meges a Menelaos doběhli k němu,
aby mu strhli zbroj s těla.
Hektor se rozkřikl zatím na všecky příbuzné padlého druha,
nejvíce spílal však Melanippovi, Hiketaonovu synu,
bohatýrovi. V Perkotě pásl přežvykující stáda,
když ještě nebylo o nepříteli ani slechu.
Až když danajské lodi s tisíci vesly
přistály u trojských hradeb,
vrátil se do Troje, zářil v ulicích trojských a žil
v paláci Priamově,
který ho miloval jako vlastního syna.
Tomu se jal ted spílat zas Hektor a křičel:
„To je nám všecko už lhostejno, Melanippe?
Což se ti srdce nepohne v hrudi,
když vidíš smrt svého strýce?
Nevidíš, jak se tu rvou o kořist po Dolopovi?
~ Rychle, pojd za mnou! Zblízka je třeba bojovat s nimi
<£>
« tak dlouho,
až je bud pobijeme, nebo až Iiion padne
a oni vyvraždí obyvatelstvo!"
 Domluvil a již se vyřítil vpřed a za ním Melanippos.
Argejce pobízel zatím už Aias Telamonův:
„Kupředu, chlapi! Je třeba myslet na hanbu, hoši!
Šetřte druh druha v kruté bitevní seči!
Kde muži na sebe navzájem myslí, je více těch,
kdo zůstanou živi,
než padlých! Ti, kdo však prchli, se nespasí stejně
a nestrhnou na sebe slávu!“
Domluvil a lid, který sám po boji prahl,
přijal s jásotem řeč. Koráby obklopili hned
živou, kovovou hradbou. Zeus však hnal proti nim Trojské.
V tu chvíli štval Menelaos, jenž v bitvách překřičel davy,
Antilocha:
„Není snad nikdo z našeho vojska mladší než ty,
v běhu rychlejší tebe a v boji statečnější,
než jsi ty, Antilochu. Vyběhni z řady
a sraž někoho z Trojských!"
Řekl a ztratil se v davu, Antilochos však
povzbuzen vydral se z klubka bojujících
a mrštil zářícím kopím rozhlédnuv se.
Trojani couvli, když jeho oštěp zasvištěl vzduchem.
Nehodil kopím však mamě; zasáhl do samé bradavky prsní
Melanippa, Hiketaonova smělého syna,
jenž znovu do bitvy spěchal.
S rachotem padl a šero mu zastřelo zraky.
Antilochos přihnal se jak ohař k němu,
jako pes, který se vrhne po stopě barvícího koloucha,
kterého lovec probodl kopím a života zbavil,
sotva vyběhl z hnízda.
jjj- Tak skočil, Melanippe, i po tobě, po tvojí zbroji,
<5 bohatýr Antilochos,
ale to neušlo zrakům Hektorovým.
Rozeběhl se prudce bitevní vřavou.
 Nestorův syn přes všecku odvahu nevyčkal Hektora;
na útěk dal se
jako zvěř, která je dobře si vědoma viny,
zdávila pastýře krav anebo alespoň psa,
a než se seběhnou lidé, zděšeně prchá.
Tak prchal Nestorův syn
(Trojani s Hektorem pustili za ním
s divokým křikem déšť střel),
obrátil se však a stanul,
sotva dostihl druhy.
Trojani drali se jako lvi větřící syrové maso
mezi achajské lodi, plníce rozkaz Kronova syna,
který jim stále dodával mysli a který Argejce mátl
(vítězit nedal jim v ničem a Trojany štval).
Určil, že Hektor na sebe strhne bitevní slávu,
že vmetne do křivých lodí neklidný žár
božího ohně a bezděky splní sobecké přání
Thetidino.
Teď čekal syn Kronův, dárce vší rady,
až spatří vlastními zraky, jak vzplane hořící loď.
Pak určil, že Trojské požene opět od černých lodí
a dopřeje zas Danaům slávy.
Myslel již na to a štval Hektora, potomka Priamova,
který hořel touhou se bít,
k útoku na lodi širokých boků.
Jak vrhač oštěpu, jak Ares sám, běsnil teď Hektor,
jako když požár zběsile řádí v ponuré houšti horského lesa.
Od úst mu stříkala pěna, oči zpod strašného obrví plály,
přilbice skřípěla hrůzně na skráních bojovníkových.
A Zeus, bůh s oblohy čiré, mu na pomoc přišel
ip
« a dopřál mu slávy a cti, vždyť se bil jediný s tolika muži
a měl krátce jen žít.
Pallas Athéna mu chystala již poslední den
z Achilleovy ruky.
 Chtěl rozrazit řady bojujících a zkoušel,
kde je největší zmatek a kde by zahlédl nejslabší zbraně.
Nemohl však prorazit nikde, ať se rval, jak chtěl.
Argejci nepovolili, sraženi v živoucí čtverhran.
Jak skála, jež ční nad siné moře a vzdoruje pevně
nárazům dravých, svištících větrů, příboji vzedmutých vln,
jež burácejí a bijí do její paty,
tak stáli bez hnutí Danaové tváří v tvář Trojským.
Až Hektor, ozářen ohněm, vrhl se na jejich houfec
a narazil na ně jak vlna, která se přihnala dravě
na rychlou lod, pod temnou oblohou vzedmuta bouří;
pěnou ji zalila a bouře hvízdá strašlivým svistem
v plachtoví korábu. Lodníci chvějí se hrůzou,
protože vědí, že letí nad samou propastí zkázy.
A tak se úzkostí chvěla i srdce Achajů.
Jako když napadá lev jen z lačnosti vraždit
hovězí stáda, která se v tisících pasou na trávě stepi,
a pastýř, který je hlídá, je zkušený sotva
dobytče s křivými rohy vyrvat hladové šelmě,
přebíhá sice od předních kusů, pospíchá k zadním,
avšak lev skočí do středu stáda, zadáví kus
a ostatní strnou:
tak před Hektorem a Diem prchala plaše achajská vojska.
Zabil však pouze Perifetea, potomka Kopreova;
byl z Mykén, syn muže, který donášel vzkazy,
krále Eurysthea, mocnému silnému Herakleovi.
Tohoto otce nehodného byl synem
naopak ve všem vynikajícím; v Mykénách
byl jedním z prvních v běhu i v zápasu pěstním,
jr i rozvahou svou. A Hektor jím dobyl ted nové slávy.
S Rychle se otočiv, naletěl na kopí přes okraj štítu,
který mu sahal jinak až k patám, aby ho chránil
před oštěpy. Zasažen, skácel se naznak.
Příšerně třeskla mu přilba i s lebeční kostí,
jak padl.
 Hektor vše viděl, doběhl k němu a vnořil mu kopí
hluboko do prsou; skončil tak život uprostřed druhů.
Nemohli ho však zachránit nikdo, ač bol sevřel jim srdce;
báli se jasného Hektora sami.
Před sebou měli ilijský útok a kolem sebe
vlastní své lodi, jež vytáhli před léty první
na pevninu. A na ty se Trojani vrhli.
Potom již Argejci ustupovali od předních lodí
dohnáni nouzí, stáli však pevně před svými stany
v sevřených řadách a nerozbíhali se nikdo
po táboře. Jen bázeň a stud je držely ještě
a muži se ještě navzájem povzbuzovali.
Nejhorlivěji každého prosil a zapřísahal
při jeho předcích Nestor, danajská pýcha:
„Nu, budte chlapi a neztraťte, přátelé, ze srdcí stud!
Stud před ostatními, vy všichni, myslete na své ženy a děti,
na svoje statky, rodiče své,
kdo otce a matku ještě snad má,
ale i ten, komu už zemřeli dávno! A
Prosím vás, zapřísahám vás při jejich památce, všecky
tu v dáli, stateční budte a nechtějte prchnout!"
Domluvil a vzbudil ve všech odvahu novou. 'H
Athéna sňala jim s očí šero božského mraku
a Danaům bylo jasno na všecky strany,
u lodí kolem i v místech, kde se ted bili;
Hektora, který překřičel davy, i jeho druhy
zřeli jasně jak nikdy, všecky ty, kteří pot s čela
stírali právě, i ty, kdo se rvali o rychlé lodi.
Smělému Aiantovi se nelíbilo
~ postávat v pozadí s ostatními Achajci.
w Proběhl dlouhými skoky přes lodní paluby,
v ruce třímaje sochor, který byl určen
pro bitvy na širém moři, dlouhý a okovaný,
měřící dvacet dva lokty.
 Jako když zkušený jezdec si vybere ze stáda koní
dva páry hřebců, zapřáhne do vozu a pak se spřežením
žene se cestou, jíž táhlo dřív vojsko
po pláni k městu a davy mužů a žen úžasem trnou,
když v letu střídavě pružnými skoky
s koně na koně skáče:
tak řítil se Aias mocnými skoky přes lodní paluby
a jeho výkřiky nesly se k modravé výši.
Štval tak Achaje znovu a znovu divými skřeky,
aby jen chránili stany a loďstvo.
Ani však Hektor nezůstal uprostřed houfců v kovové zbroji;
naopak jak chtivý orel, který se spustí
na hejno ptactva širokých křídel, labutí, jeřábů, husí,
jež klidně se pase na břehu řeky,
dral se zas Hektor na jednu z lodí s černými zobci
prudkými skoky; mohutnou rukou ho strkal sám Zeus
a štval i jeho mužstvo.
Tak vzplál zas u lodí nový, urputný boj.
Jako by nastupovali na obou stranách
s novými silami svěží, tak se srazili spolu.
A měli všichni myšlenku jednu:
Achajci, že všichni zajdou, že nikdo neujde smrti,
Z Trojanů zas každý věřil, že zapálí loďstvo,
pobije bohatýry,
A s myšlenkou tou se srazili bojem.
Hektor se zachytil první kormidla nádherné lodi,
jež brázdila pyšně hladinu mořskou;
k Tróji byl jejím vůdcem Protesilaos,
zpět se už neplavil po ní.
~ A mezi trojským a achajským vojskem strhl se zápas
« o koráb Protesilaův muž proti muži.
Nebylo vzdálenosti, jež dělila dosud
let oštěpu, šípu od bojujících; tváří v tvář stáli si všichni,
 jedinou myšlenku v srdci
a v rukou sekery, sochory, mohutné meče a kopí.
Kolik tam dopadlo k zemi širokých mečů s pevnými jilci,
s pochvami začernalými!
Jedny svezly se s ramen bojovníků a druhé
vypadly z dlaní. Černá prsť mokvala krví.
Hektor se nepustil korábu, na jehož kormidle visel,
držel se rukama zádi a křičel na Trojany:
„Rychle, přineste oheň a vyrazte bitevní křik!
Tecf přišel od Dia den, který nám nahradí všecko!
Den, kdy se zmocníme lodí, které sem přišly přes vůli bohů
a přinesly nám tolik hoře, protože naši starci se báli!
Kolikrát chtěl jsem už probít se k lodím,
starci mě vždycky zradili z toho!
Zradili mne a nepustili náš lid!
Jestliže však nám i Zeus, který do dáli vidí,
zakalil pohled, ted nás štve jistě a pobízí sám!“
Zmlkl a Trojští se vrhli s tím větší silou
na Argejské.
Aias již kolísal; šípy ho zneklidňovaly.
Ucouvl o krok, boje se smrti, k veslařské lavici sedmistopé,
pak opustil palubu široké lodi.
Zastavil se a číhal, drže tak oštěpem napřaženým
na krok od podpalubí
Trojany, kteří se přibližovali s planoucím ohněm,
a strašlivým řevem pobízel achajské vojsko:
„Danajští bohatýři, vy druzi Areovi a přátelé moji!"
řval na ně, „Ukažte, že jste muži, a braňte se řádně!
Doufáme, šílenci, ještě, že za námi zálohy stojí,
^ či další hradba, která nás chlapy může ted spasit?
w Není tu město s branami, s hradbou,
jež by nás přijalo a kde by čekali vítězové,
jsme na kraji pláně uprostřed krunýřů trojských,
u moře, na samém břehu, daleko od domova.
 Proto je spása jen ve vašich pažích
a ve vlažném boji je smrt!“
Na chvíli ztichl a řádil mlčky kovovým kopím
zběsilou silou na všecky strany.
Kdo z Trojských se blížil s planoucím ohněm
k lodím širokých boků, poslušen křiku Hektorova,
byl sražen k zemi Aiantem, který již čekal
s mohutným kopím.
Dvanáct jich kleslo u rychlých lodí, zabito v boji
muž proti muži.

«
 16. Patroklos

Bili se o koráb s vesly vytaženými.

Patroklos přistoupil zatím k Achilleovi,
vládci širého lidu,
a trpké slzy mu vyhrkly z očí
jak temný pramen, který se řine ze skal potokem černým.
Spatřiv ho, pocítil žal prudký jasný Achilleus,
a řekl chvatně:
„Proč pláčeš, Patrokle, jak malé děvče, které se tiskne
k matčinu klínu, škemrá, aby je na ruku vzala,
za sukni tahá, brání jí v chůzi, pláče a zdola
k matce jen vzhlíží, až je na ruku vezme?
Podobáš se mu, Patrokle, pláčeš jak žena.
Chceš něco povědět našim či pouze mně?
Máš nějakou zprávu z domova, z Fthie?
Živ je přec ještě, pokud tu víme, Aktorův syn
Menoitios a Peleus žije, Aiakův vnuk, mezi svými,
ti dva, pro které bychom právě my lkali,
kdyby zemřeli doma.
Či si chceš stýskat, že argejský lid padá ted v houfech
u lodí širokých boků pro vlastní vinu?
Pověz a netaj mi nic, ať vím, co tě souží, i já!“
Zhluboka vzdychnuv, počal jsi hovořit, Patrokle,
odvážný jezdče:
„Peleův synu - nezlob se, Achillee,
nejstatečnější z Achajů, ale - Achaje tíží
nezměrné hoře! Ti, kdo z nich byli nejodvážnější,
leží již kolem korábů našich, zraněni šípem či kopím.
$. Zasažen šípem byl Diomedes, smělý Tydeův syn,
kopím je zraněn sám Agamemnon i Odysseus, vrhač oštěpu
Eurypylos byl rovněž zasažen do nohy šípem.
 Ranhojiči jsou ted nad nimi skloněni všichni,
rány jim ošetřují - ty jsi však sám, Achillee,
nesmiřitelný!
Mně srdce nesžírá vztek jako tobě, to vím,
ty jsi však strašný svým vzdorem!
Myslíš, že budou ti vděčna příští pokolení,
nespasíš-li Argejce ve chvíli zkázy?
Jsi krutý, tvůj otec nebyl,
Peleus, divoký jezdec, a matka nebyla, Thetis;
temná hladina mořská s útesem rozeklaným
byly rodiče tvoji. Tak drsné máš srdce.
Pokud tě však zdržuje rozkaz olympských bohů,
o němž ti donesla od Dia zprávu tvá matka,
pošli alespoň mne a druzí Myrmidoni ať jdou
pak se mnou. Možná, že já zachráním danajská vojska!
Dovol však, abych si přes plece hodil tvou zbroj!
Trojani budou snad myslet, žes to ty sám,
ustanou v boji a naši Achajové
zatím se vzpamatují; jsou znaveni na smrt
a chvíle oddechu stačí.
My svěží vzkřikneme válečným rykem a poženeme pak
vojska vysílená
od našich lodí a stanů až do městských bran!“
Patroklos prosil, šílenec, ačkoliv určeno bylo,
že si tak vyprosí zkázu a potupnou smrt.
Křepký běžec Achilleus mu odpověděl pln vzteku:
„Běda, cos to teď řekl, Patrokle, potomku Diův!
Žádný vzkaz boží mi netíží hlavu, o žádném nevím!
A nic mi nevyřídila od Dia vznešená matka!
— Jen strašné hoře mi svírá srdce a duši;
m že se odvážil muž oloupit rovného sobě,
vlastní dar zase mu urvat jen proto, že má větší moc!
A věř, to pálí. Co jsem už proto vytrpěl v nitru!
 Pannu, kterou mi Achajci vybrali darem,
kterou jsem dobyl si kopím, když padly hradby jejího města,
tu mi zas vyrval Atreův syn, Agamemnon, všemocný vládce,
z rukou mi vzal ji, jako bych byl
špatný chlap anebo cizinec nepohodlný!
Nechrne však toho, co bylo! Vždyť nemá smysl
v nitru svém živit stále jen hněv!
Řekl jsem: - Neupustím dřív od svého vzdoru,
dokud nedojde boj a nezazní válečný ryk
až k mým lodím!
Ty se teď obleč do mé pověstné zbroje
a k vítězství veď houfec mých Myrmidonů!
Temný mrak trojský zahalil tábor achajských lodí
a Argejcům zbývá s mořským příbojem v zádech
k obraně jen málo místa.
Naopak Trója vyšla snad celá do pole s důvěrou smělou,
protože z nich nevidí nikdo v davu blesk přilbice mé.
Dokud král Agamemnon se ke mně přátelsky choval,
dovedli Trojané plnit jen potoky
mrtvými na útěku; teď obklíčili už tábor.
To oštěp neřádí v pravici Diomedově,
která by mohla odvrátit neštěstí od Danaů,
neslyším řev syna Atreova
z nenáviděných úst -
jen Hektorův hlas, který štve Trojany, aby vraždili muže,
proniká až sem. Zalehli křikem pláň celou
a vítězí nad našimi. Patrokle - vrhni se na ně vší silou,
ať odvrátíš zkázu od našich lodí
a jejich oheň plápolající nesžehne koráby naše
~ a nezbaví nás možnosti vrátit se domů!
5 Poslechni mne však, a co ti ukládám, splň!
Slávu a čest před zraky Danaů musíš mi dobýt,
aby mně vrátili děvče a ještě dary přidali k tomu.
Až je od našich lodí zaženeš, vrať se.
 I když ti dopřeje slávy hřmící choť Héřin,
nedej se zlákat, pustit se beze mne v boj
s Trojany smělými; cti bys mi nepřidal, věř.
Neveď také svůj houfec z radosti, že se boj daří
a že Trojany ženeš, pod městské hradby,
aby ses nesetkal s někým z olympských bohů!
Víš, jak jim přeje Apollon, který zasáhne z dáli.
Až zachráníš tábor achajských lodí,
vrať se hned ke mně a boj na pláni ponech už druhým!
- Die, ty synu Kronův, otče bohů i lidí,
Pallas Athéno, i ty, mocný Foibe,
kdyby tak z Trojanů nikdo neušel smrti,
nikdo z Argejů - a jen my dva unikli zkáze
a jen my dva srazili svaté zdi trojské!"
To byla slova Achilleova s Patroklem jasným.
Aias už neodolal. Déšť kopí nepřátelských
se na něho snášel a Diova vůle a Trojané smělí,
kteří házeli kopím, ho tiskli.
Přilba, jež v sluneční záři metala blesky,
zvučela na skráních strašně pod nárazy.
Oštěpy třískaly bez přetržení
do ozdob vypuklých na jejím čele a levé rámě
zemdlelo, jak držel zářící štít;
nikdo mu štít však nemohl srazit,
ač tolik oštěpů útočilo.
Supěl už těžce a pot mu stékal po celém těle;
nebylo chvíle, v níž by si oddechl,
a tak jen bída se vršila těžce na jinou bídu.
Povězte mi teď, Múzy, jež sídlíte v olympských výších,
2* jak vyrazil oheň v achajském loďstvu!
co Hektor se přiblížil, máchl mohutným mečem a sekl
do Aiantova kopí; zasáhl dřevce pod kovovým hrotem,
rozťal je vedví a Aias, syn Telamonův,
 mamě jen mával ratištěm zlomeným. Kovový hrot
zasvištěl, odlétl daleko, zapadl do trávy.
Aias rozeznal ihned s hrůzou čin boží,
uvědomil si, že Zeus, vládce hromu, tím rozbil
vše, co chtěl on, a vítězit dává jen Trojským.
Ustoupil před oštěpy.
Trojané vmetli plameny plápolající do korábu
a rázem zaplála paluba divokou výhní.
To požár schvátil již kormidlo celé.
Tehdy se Achilleus udeřil do statných boků a řekl
synovi Menoitiovu, Patroklovi:
„Patrokle, potomku Diův, vyskoč, odvážný jezdče!
Na korábech již zuří požár plápolající!
Teď jen ať nevezmou lodi a neznemožní nám útěk!
Přehoď si rychle mou zbroj, já zatím zavolám lid.“
Dořekl a jeho druh se oblékal chvatně
v zářící kov. Na nohy přiložil tepané holeně,
jež byly spjaty sponami stříbrnými,
pak opásal prsa krunýřem křepkého vnuka Aiakova;
byla to dovedně zrobená práce z pestrého kovu
zářící jako svit hvězd.
Přes plece přehodil meč Achilleův
se stříbrnými vypuklinami
a velký pevný štít jeho, na hlavu vsadil
umně tepanou přilbu s ohonem koňským,
který se klátil jak příšerný chochol.
Zvedl a potěžkal rukou dvě mohutná kopí,
nevzal však oštěp Achilleův;
byl velký a těžký a pevný, že nikdo z Achajů
p nemohl zamávat jím, jen Achilleus sám -
2. bylo to dřevce jasanové z pohoří Pelionu,
jež Cheiron dal otci Achilleovu s pelijských výšin,
aby jím kosil po pláních bohatýry.
 Automedontovi kázal zapřahat koně.
Po Achilleovi rozrážejícím zástupy nepřátelské
si vážil nejvíce Automedonta; byl v bitvách
vždy po jeho boku, kam se jen hnul.
Zapřáhl Automedon pode jho neklidné hřebce,
Xantha a Balia letící vichřicí divou,
jež Harpyje Podarga zrodila Zefyrovi,
pasouc na lučinách u břehu mohutných proudů
Okeanových. Konečně Pedasa připřahl k nim,
dobrého běžce. Achilleus přivedl si ho z Eetionu,
když města dobyl. A tak smrtelný kůň
klusal s nesmrtelnými.
Peleův syn proběhl myrmidonskými stany
a volal do zbraně.
Jak vlci, kteří rvou syrové maso divokou silou,
když roztrhají na horských svazích jelena s laní
a pozřou a jejich čumáky zarudly krví,
ted táhnou v řadách s jazyky vyplazenými
vody se nalokat z černého pramene na horské pláni,
z huby jim kane poslední stopa krvavé vraždy,
nic je ted nezleká a plná břicha po zemi vláčejí,
tak se hned sbíhali vůdce a vládci myrmidonští
k smělému druhovi křepkého vnuka Aiakova.
Uprostřed nich stanul Achilleus sám jako Ares
a pobízel jezdce i pěší s velkými štíty.
Padesát lodí převedl k Tróji Achilleus, miláček Diův,
a na každé z nich sedělo u vesel padesát mužů.
Pět ze všeho mužstva pověřil vedením houfců,
sám však jen celému vojsku rozkazoval.
2* Jeden díl vedl v zářící zbroji Menesthios,
w syn řeky Spercheia, potomka bohů.
Porodila ho rozkošná dcera Peleova Polydora
bystrému Spercheiovi, když ulehla v náruči boží.
 Říkali ovšem, že jeho otcem je Boros,
potomek Periereův, Polydora se totiž
později vdala před tváří světa (když její budoucí choť
zaplatil veliké dary).
Druhému houfci velel Eudoros,
rváč starý,
syn Polymelin; byla to panna líbezná v tanci,
Fylantova dcera. Vrah Argův rázem se zamiloval,
když ji zřel o svátku Artemidy, divoké lovkyně
se zlatým toulcem, v kruhu tančících panen.
Vyběhl do její jizby a tajně ji objal,
Hermeias, dárce dobra, a Polymele
dala mu krásného syna, hrdinu Eudora,
křepkého v běhu i v zápase pěstním nade všecky.
Když ho vynesla na denní světlo bohyně Eileithyia,
jež dává porodní bolesti ženám,
když spatřil poprvé sluneční svit,
mohutný bohatýr Echekles, Aktorův syn,
odvedl si jeho matku za velké dary do paláce.
Děd Fy las vychoval hocha a staral se o něj
a měl ho rád, jako by byl jeho syn.
Třetímu houfci velel Peisandros, rváč jak sám Ares
a Maimalův syn. Byl ze všech Myrmidonů
po Achilleově druhu nejlepší oštěpník.
Čtvrtý houf přivedl sám stařec Foinix a Laerkův syn
Alkimedon byl vůdcem pátého dílu.
Když Achilleus po boku vůdců seřadil vojsko,
ozval se prudce:
„Myrmidoni, snad nikdo nezapomněl
gj- na hrozby, jimiž jste vyhrožovali u rychlých lodí
« Trojanům, zatímco já jsem živil svůj vzdor.
Všichni mi spílali: - Strašný Peleův synu,
matka tě kojila žlučí, surovče, který své druhy
násilím držíš u černých lodí!
 Vraťme se raději po lodích brázdících moře zas domů,
když zhoubný vzdor se ti usadil v srdci!
Žvanili jste a slézali jste se, dnes však ta práce,
po níž jste toužili marně, válečné dílo - je tu!
Kdo má ted odvahu, může se s Trojany bít!“
Domluvil a ve všech probudil odvahu k boji.
Sevřeli ještě těsněji řady, když jejich král skončil.
Jako když dělník pozorně klade vysoko na stavbě
kameny k sobě, aby se vichřice marně vzpíraly o ně,
semkly se úžeji přilby a štíty s mocnými pupky,
na přilbu přilba, ke štítu štít a k muži muž,
přilbice dotýkaly se pohybem hlavy hřebeny zářícími -
tak těsně stály semknuty řady.
Dva ozbrojenci ted vyšli před ostatní,
Patroklos s Automedontem, dva muži s myšlenkou jednou:
je třeba bojovat v čele svých krajanů.
Achilleus odešel do stanu, otevřel víko
dovedně zrobené truhly; přinesla mu ji Thetis,
která se noří ze stříbrných vln mořských,
aby ji vzal s sebou na lod. Naplnila ji
plášti, jež větru odolávají, rouchy a přikrývkami.
A na dně ležela nádherná číše, z níž nesměl nikdo
jiný se napít černého vína a z níž
jinému bohu neobětoval než otci všech bohů,
synovi Kronovu, sám.
Vyňal ji z truhly Peleův syn, vyčistil sírou,
vypláchl čistě, umyl si ruce a potom nabral
rudého vína; šel do středu kruhu, odstříkl bohům
a jal se modlit, obrácen k nebi. Zeus, vládce hromu,
ho slyšel.
w „Die, dodonský vládce, který jsi daleko od nás
v kraji Pelasgů,
ty štíte Dodony drsné, v níž tvoji kněží,
 Sellové, po zemi leží s nohama nemytýma,
vyslyšel jsi mě již jednou, když jsem tě vzýval,
vrátils mi čest a achajská vojska tak těžce sevřel -
splň mi i teď, oč tě žádám:
já sám zůstanu sice u našich lodí,
pošlu však do boje s houfci Myrmidonů
přítele svého.
Dopřej mu slávy, Die, který vše vidíš,
ozbroj mu srdce odvahou v hrudi, ať Hektor pozná,
dovede-li se bít můj přítel beze mne sám,
či zda jeho paže jen tehdy běsní,
když po boku Patroklově do bitvy vkročím i já.
Až zdusí útočný pokřik mezi příděmi lodí,
ať se mi nezraněn vrátí k palubám našim
brázdícím jako blesk moře
s druhy, kteří se budou rvát po jeho boku,
se zbraněmi a se vším!“
Tak úpěl Achilleus, Kronův syn, dárce rady ho slyšel,
pouze však díl jeho prosby se rozhodl splnit,
ostatek odepřel otec bohů a lidí:
aby zatlačil útok a válečnou vřavu
od korábů, to schválil, odepřel však,
aby Patroklos vyvázl nezraněn z boje.
Achilleus odstříkl vína, vyslovil prosbu
k synovi Kronovu, otci bohů i lidí,
vrátil se do stanu, uložil do truhly číši
a vyšel opět, protože ted byl dychtiv
pozorovati strašlivou řež Danaů s trojskými vojsky.
Blížili se již s Patroklem smělým po zuby ozbrojeni
^ a náhle se vrhli se vzdornou odvahou na Trojany.
00
w Oddíl se rozprskl jak vosy při cestě,
jež chlapci dráždili po dětském zvyku,
nechápajíce, že jiným mohou tím způsobit zlo:
 když se jich pocestný, který jde mimo, pak bezděky dotkne,
vzlétnou pobouřeny a brání vztekle své hnízdo.
Tak směle s odvahou divou vrhli se Myrmidoni
od vlastních lodí na nepřítele a plání se táhl
bez konce válečný ryk.
Patroklos křičel mohutným hlasem na svoje druhy:
„Myrmidoni, druhové Achilleovi, ted vzhůru!
Budte, přátelé, muži a myslete všichni na smělý útok!
Je třeba nezahanbit syna Peleova,
který je s družinou svou z tábora nejstatečnější,
ať pozná Agamemnon, Atreův syn, mohutný vládce,
jak byl zaslepený, když urazil těžce
nej statečnějšího ze všech Achajů!“
Domluvil a vzbudil ve všech odvahu novou.
Vrhli se jak jeden muž na Trojany.
Koráby zvučely duněním hrůzným od jejich křiku.
Když Troj ani spatřili smělého syna Menoitiova
s družinou jeho v zářící nádheře zbroje,
zarazili se a jejich řady zakolísaly,
protože mysleli všichni, že prudký Peleův syn
ustal již ve vzdoru u černých lodí a nabídl smír.
Každý z nich číhal, kudy by unikl náhlému konci.
Patroklos mrštil poprvé zářícím kopím
do středu zmatku, kde se nejvíce dmuly
vlny těl zádi Protesilaovy lodi.
Nejdříve zasáhl zprava do ramene Pyraichmeta,
který přivedl z pohoří amydonského
od širokého proudu Axiova
Paiony, divoké jezdce. Zaúpěv skácel se ted
Pyraichmes do prachu naznak. Družina jeho,
w Paionové, se rozprchla rázem, když Patroklos jasný
srazil jim vůdce, rváče, jakých je málo,
a jal se je všecky na útěk hnát.
 Zahnal je od lodí, plameny zhasil; jen jediná locf
stála tam ohořelá.
Trojani prchali s divokým jekem a Danaové
útočili již po celé délce bachratých korábů svých;
bitevní vřava se nesla strašlivým řevem.
Bylo to, jako když Kronův syn mocný, shromažďující blesky,
smete s velebných temen horských velikánů
oblaka hustá; ukázaly se kopce a rokle,
propasti, stráně i skalní tesy, a nade vším tím
klene se obloha nekonečná.
Tak také Danaové, zdusivše u lodí vražedný požár,
ožili na mžik, ale neustal boj.
Trojani dosud neutíkali před Achajci,
jež miloval Ares, dál od černých lodí,
znovu se stavěli na odpor, znovu se bili
a ustupovali jen přinuceni.
A kníže srážel knížete nepřátelského
v zápase muž proti muži.
Nejdříve probodl syn Menoitiův,
právě když Areilykos se obrátil zády,
oštěpem Areilykovi bok;
kov projel tělem, rozštěpil kost
a prolétl na druhé straně.
Bohatýr Menelaos probodl Thoanta,
sotva si hruď okamžik nekryl širokým štítem,
a zbavil ho žití.
Fyleův syn vyčíhal útoku Amfiklova,
předběhl jej a protkl mu stehno, kde svalstvo je nejsilnější;
hrot kopí natrhl šlachy a šero mu zastřelo zrak.
~ Atymnia pak srazil Antilochos, Nestorův syn,
« kovovým kopím a oštěp do slabin vnikl;
upadl na tvář. Maris však roztrpčen pro svého bratra
útočil na Antilocha a padlého kryl.
 Druhý syn Nestorův, Thrasymedes,
předběhl jej, dříve než bodl, a protkl mu rameno;
hrot kopí odtrhl z ramene svalstvo a roztříštil kost.
S rachotem klesl a šero mu zastřelo zraky.
Tak sestupovali do temných hlubin Erebu,
sraženi dvěma rodnými bratry,
stateční dva soudruzi Sarpedontovi, vrhači oštěpu,
jež zplodil oba Amisodaros, který vychoval metlu
smrtelných lidí, obrovitou Chimairu.
Oileův Aias popadl živého Kleobula,
který se rozehnal po něm, a nesl ho z davu;
zbavil ho odporu a krátkým mečem proťal mu šíji.
Z meče se kouřilo ještě prolitou krví,
když temná smrt a Moira neúprosná mu zastřela zraky.
Penelos se srazil s Lykontem. Oštěpy obou letěly mimo;
vylétly nadarmo z ruky.
A ted se srazili oba krátkými meči,
Lykon zasáhl hřbet vlající přilby,
vtom však mu praskl pod jilcem mečík
a Penelos ho ťal pod ucho do krku, že ostří meče
do těla vniklo až po sám jilec.
Hlava se klátila bezvládně na pouhé kůži
a z těla prchala síla.
Zatím se Meriones rozběhl za Akamantem,
právě když na vůz vyskakoval, a probodl Akamantovi ruku.
Skácel se s vozu a šero mu zastřelo zraky.
Bohatýr Idomeneus vrazil Erymantovi
do úst strašlivý kov; oštěp mu projel
pod mozkem bílou Iebeční kostí a roztříštil ji.
— Vyrazil zuby a zalil mu zrak horkou krví,
S která vyšplíchla z nosu i zejících úst;
klesajícího obestřel temný mrak smrti.
Tak složil z danajských vůdců každého jeden.
Jako když vlci vyběhnou na lup
 na kůzlata či jehňata slabá,
sotvaže odběhla od stáda po horských svazích
a pastýř nedbal, vlci to zpozorovali a rychle zdáví
nej slabší kusy, tak nyní Danaové
vrhli se na trojské řady. A Trojští mysleli pouze
na zmatený útěk; nedbali již obrany mužné.
Obrovský Aias se pokoušel stále mrštit po Hektorovi
oštěpem, ten však, zkušený bitec,
chránil si široká bedra ze všech stran štítem z hovězí kůže
a bystře větřil každý svist šípu či praskot kopí.
Poznal, že vítězství přiklonilo se na druhou stranu,
přesto však bránil se dál a zachraňoval
i svoje druhy.
Z Olympu často se mraky rozšíří oblohou celou,
zavalí čirý svit nebes, když Zeus
roztančí vír bouřného vichru;
tak se v tu chvíli mezi trojskými davy
strhl divoký křik a zoufalý zmatek.
Prchali v nepořádku.
Hektora i jeho zbraně unášeli již letící hřebci,
trojský lid zbrojný však zůstal daleko vzadu,
protože příkop zdržoval útěk.
Kolik spřežení rychlých, vlekoucích vůz,
nechalo v příkopě pána i vůz s rozbitou korbou!
Za nimi hnal se Patroklos, pobízel danajské řady
a zkázu přinášel Trojským. Pak trojská těla
pokrývala již cesty. Troj ani prchali na všecky strany
s křikem a láním.
Oblaka prachu stoupala k nebi.
jj* Od lodí, od stanů hnala se spřežení do městských bran.
CO
« Za nimi Patroklos štval svoje hřebce, pobízel, křičel,
hnal je tam, kde byl největší zmatek.
Vojáci padali po hlavě pod kola,
sedadla praštěla, vozy se zvracely.
 Nádherní hřebci skočili přes příkop
letíce vpřed!
Hektora Patroklos vášnivě hledal,
koně štval za ním, Hektor však unikl na vlastním voze.
Jako když černou prsť bičují podzimní deště
nebo když Zeus na zemi sráží spousty vod z oblak,
když ho popadl vztek na muže, kteří zákony kroutí
na soudech lidu a przní jen právo
a nic se nebojí božího soudu,
pak řeky v kraji se rozlijí z břehů,
strhají úbočí horská, to když se řítí s šíleným jekem
se strmých srázů do rudých vln,
a jejich cestou se bortí i dílo námahy lidské -
tak se tam řítily, duněly ilijské vozy.
Když Patroklos pobil ty, kteří prchali první,
obrátil Trojany zase zpět k lodím, odříznuv davy,
a nedal jim prchnout do městských bran,
kam právě chtěly; mezi koráby, řekou a zbytky hradeb
pobil je všecky, dopadnuv jako mohutná bouře,
a pomstil na nich - tolik statečných mužů!
Pronoa srazil nejdříve zářícím kopím,
sotva si hrud okamžik nekryl širokým štítem,
a zbavil ho žití. Skácel se s rachotem na zem.
Po Thestorovi, synu Enopovu, se rozehnal pak.
Krčil se na bobku za korbou vozu vyděšen hrůzou,
oprati pustil bezvládně z rukou - a k němu se ted blížil Patroklos,
vrazil mu kopí do pravé skráně, rozrazil chrup
a vytáhl Thestora přes okraj vozu na kopí nabodnutého,
jak rybář na skále,
který provázkem tenkým či na ostrý bodec
w vylovil rybu z posvátných vln.
Tak ho na kopí vytáhl chňapajícího z lavičky vozu
a střepl do prachu na tvář; jak padl, vypustil duši.
 A Patroklos mrštil útočícímu Erylaovi
na témě hlavy balvanem hrubým; praskla mu lebka
v tíživé přilbě, bojovník padl po hlavě na zem
a již se ho zmocnila smrt končící žití.
Erymanta, pak Amfotera, Epalta,
Damastorova syna Tlepolema,
Echia, Pyrida, Ifea, pak Polymela, syna Argeantova,
konečně Eippa, všecky, kdo chtěli se bránit,
ubil na matce zemi.
Když Sarpedon spatřil své druhy, jak leží
bez pásů, bez mečů, sraženi Patroklem, synem Menoitiovým,
vykřikl a jal se spílat Lyčanům statným jak bozi:
„Hanba vám! Kam to prcháte všichni?
Ukažte, že jste, Lyčané, chlapi! Já sám bych ted chtěl
setkat se s mužem, který tu počal rozkazovat,
Trojanům způsobil takové hoře a života zbavil
tolik statečných mužů!”
Domluvil a již se svezl ve zbroji s vozu.
Na druhé straně v tu chvíli vyskočil Patroklos
spatřiv ho z dálky.
Jako dva supi, když drápy zahnutými
a dravčím zobcem se střetnou na skále s divokým skřekem,
srazili se ti dva s výkřikem spolu.
Zželelo se jich synovi Krona poraženého,
sotva je poznal, a řekl Héře, sestře a zároveň choti:
„Běda mi, je-li určeno, aby Sarpedon, miláček můj,
podlehl Patroklovi, synu Menoitiovu!
Srdce mi buší ted v hrudi, pomyslím-li,
že bych ho mohl živého unést z žalného boje
a postavit náhle v otčině jeho, uprostřed lánů
00
eo Lykie žírné - či ho mám nechat zahynout rukou
syna Menoitiova?"
Héra širokých očí mu odpověděla:
„Cos to zas řekl, ty děsný synu mocného Krona?
 Člověka smrtelného, který dávno byl zasvěcen smrti,
chceš zase vyrvat osudu, sudbě?
Učiň to, ale my ostatní bozi
neschválíme ti nikdy tvůj čin.
Já sama řeknu ti jedno, co si hleď pamatovat:
Pošleš-li Sarpedonta dnes živého domů,
považ, kolika bohům se zachce
urvati si syna válečným hrůzám!
Pod Priamovým hradem bojuje mnoho potomků božích
a jejich rodiče roztrpčíš tím.
Máš-li rád Sarpedonta a je ti ho líto,
nech si ho padnout v hrozné bitevní vřavě,
klesnout pod rukou syna Menoitiova,
sotva však duše a život opustí tělo,
pošli hned Spánek a Smrt, aby ho odnesli z bitvy,
nesli až nad širé lány Lykie žírné,
kde ho už strýci a přátelé všichni
pohřbí a sloup nad hrob mu vztyčí,
jak mrtvé uctít je třeba.“
Mluvila Héra a otec bohů a lidí naslouchal mlčky,
Krvavé kapky stékaly zatím s Diova čela
na matku zemi pro syna drahého, kterého měl teď
usmrtit Patroklos na tvrdé pláni u Troje,
daleko od domova.
Když proti sobě se rozběhli oba,
zasáhl Patroklos hrdinu Thrasymeda,
který jel na voze po boku Sarpedontově,
oštěpem do spodní části těla a srazil ho k zemi.
Pak Sarpedon ohrožoval už Patrokla kopím,
~ minul se však syna Menoitiova a zasáhl pouze
S Pedasa, lichého koně, oštěpem s boku;
zaúpěl a s těžkým dechem vydechl zároveň život,
zařehtal, do prachu padl - a pak byl konec.
 Koně se rozestoupili, jho rázem prasklo
a oprati Pedasovy se zapletly s řemením ostatních koňů,
vytrhl od boku meč, širokým ostřím
přesekl chvatně oprati padlého koně - a pomohl rázem;
koně se srovnali, postraňky jejich se napjaly zas.
A znovu počal urputný zápas na život, na smrt.
Opět se minul Sarpedon zářícím kopím,
hrot jeho přeletěl synu Menoitiovu
nad levým ramenem, nezasáhl jej - a ted,
útočí kopím Patroklos sám!
Oštěp neletí marně z pravice šlachovité,
bodl,
a právě tam, kde srdce bránice svírá.
Skácel se jak statný dub, topol či vysoká jedle,
jež tesaři kácí na horské pláni sekerou ostrou
pro lodní trámce.
Tak ležel Sarpedon natažen před spřežením,
úpěl a válel se v prachu, třísně jej krví.
Jako když lev, na stádo skočiv,
usmrtí ve shluku přežvykujících krav
silného, zdravého býka a ten
pomalu dodělává, uchvácen dravcovou tlamou,
tak padl pravicí Patroklovou
kníže Lyčanů s velkými štíty,
vztekem se zalykal ještě a křičel na svého druha:
„Glauku, ty věrný, dovedeš bít se,
teď musíš oštěpem bojovat, nebát se ničeho - ty!
Ted, dokud máš sílu, chtěj pouze boj
a křič na lycké vůdce, aby se bili,
gp ať se budou kdekoliv bít jen za Sarpedonta!
« Ale i ty bojovat musíš kovovým kopím,
abys mě pomstil. Protože tobě vyčítat budou,
tvá bude hanba, pokud živ budeš,
 jestliže Achajci stáhnou mi zbroj,
až zemru v táboře u černých lodí!
Slyšíš ty - statečný bud, a křič dobře na všechen lid!“
Umlkl a smrt mu sáhla na nos a oči.
Patroklos šlápl mu na hrud, vytrhl vbodnutý oštěp
z těla a vytáhl mu tak
s kovovým hrotem i duši.
Myrmidoni již zachytli odfrkující hřebce,
kteří se snažili prchnout a opustit vůz.
Glaukos vyslechl s trpkou bolestí křik
Sarpedontův a byl jím zaražen tak,
že ani pomoci nedovedl. Tiskl si dlaní
raněnou ruku; bolela ještě, byla to rána,
kterou mu způsobil Teukros šípem s vysoké hradby,
když Glaukos útokem hnal a Teukros chránil své druhy.
Zaúpěl nyní k Apollonovi, jenž svoje střely
vysílá z dáli:
„Slyš mě, ty vládce, ať jsi již na lyckých pláních
či v Tróji!
Všude mě uslyšíš, člověka zdeptaného,
kterého zkrušilo hoře. Ránu mám, z níž se tmí v očích,
kolem ní v ruce mě bodá, nemohu zastavit krev
a ranou umdlévá paže! Dřevce nemohu unést,
nemohu bít se s nepřítelem!
Sarpedon, bojovník nej statečnější, ted padl, syn Diův.
Ani Zeus neochránil vlastního syna!
Pomoz mi, vládce, a zhoj strašlivou ránu,
ztiš bolest a dej mi sílu, abych své druhy,
Lyčany, mohl výkřikem povzbudit v boji
2* a mohl sám bojovat za padlého!“
cn
co Tak se bohatýr modlil a Foibos Apollon ho slyšel.
Ztišil mu bolest, zastavil v strašlivé ráně
černou krev a dodal odvahy srdci.
 Glaukos to cítil a zaradoval se, že mocný bůh
tak brzy mu vyplnil prosbu
Nejdříve zavolal na lycké vůdce, proběhnuv davem,
aby se bili za Sarpedonta, a pak se hnal
mocnými skoky k zástupu Trojanů,
vyhledal Pulydamanta, hrdinu Agenora,
Aineiu, Hektora v kovové zbroji,
doběhl k nim a zadýchán volal:
„Zapomněls, Hektore, na vojska spojenců,
kteří tu za tebe dávají život
daleko od přátel, od rodné půdy,
a ty je nebráníš!
Sarpedon padl, vůdce Lyčanů s těžkými štíty,
který byl právem a vlastní silou oporou Lyckých!
Srazil ho kovový Ares oštěpem Patroklovým.
Pospěšte, přátelé, strženi hněvem, sice mu Myrmidoni
uloupí zbroj a padlého znectí
ze vzteku, že tolik Achajů kleslo u rychlých lodí
sraženo našimi dřevci!“
Domluvil. Trojských se zmocnil zoufalý smutek,
protože Sarpedon, i když byl cizinec, byl vždycky oporou města.
Zbrojného lidu, který s ním přišel, ses nedopočítal
a mezi ním zářil on sám jako nej statečnější.
Vyrazili ted na Danajské a v jejich čele sám Hektor,
rozlícen pro smrt Sarpedontovu. Achajce zatím
Patroklos štval, čacký syn Menoitiův,
a začal s Aianty oběma, kteří již sami
po boji prahli:
„Aianti, myslete na boj a buďte odvážní tak,
p jako jste byli v bitevní vřavě až dosud;
O)
co snad ještě statečnější! Ten padl,
kdo první ztekl danajskou hradbu,
bohatýr Sarpedon! Třeba je ztupit mrtvolu jeho,
 vléci ji, stáhnout s ní zbroj a všecky z družiny jeho,
kteří by chtěli ji chránit, zhubit studeným kovem!"
Tak mluvil Patroklos, oni však sami hořeli touhou.
Posílili své řady na obou stranách,
Trojští a Lyčani, a zas Myrmidoni
s achajským lidem,
a tam razili se již v zápase o Sarpedonta.
Křičeli strašně a zbraně bojujících
zaskřípěly.
A nad hroznou bitvou rozestřel Zeus večerní šero,
nesoucí zkázu,
aby byl hroznější ještě zápas o jeho syna.
Nejdříve zatlačovali Trojani achajský houfec
a z Myrmidonů nebyl zasažen nej poslednější;
syn odvážného Agakla, skvělý bitec Epeigeus,
který původně vládl v Budeionu,
lidnatém, hrazeném městě, ale když zavraždil strýce,
hledaje ochranu k Thetidě prchl a k Peleovi
a ti ho poslali s Achilleem,
který prorážel řady nepřátel,
bojovat s Trojany k Tróji rodící hřebce.
Sotva se padlého dotkl, zasáhl jej
zářící Hektor kamenem do hlavy;
lebka mu praskla v tíživé přilbě.
Skácel se na tvář přes mrtvolu a smrt končící život
mu zastřela smysly.
Bol sevřel Patrokla pro smrt přítelovu,
prorazil klubkem těch, kteří v popředí stáli,
jak jestřáb když střemhlavým letem vyděsí hejno
špačků či kavek.
w Tak ses vrhl i ty, Patrokle, divoký jezdče,
na lycký zástup a na Trojany! Sthenelea,
Ithaimenova syna, zasáhl kamenem do středu šíje,
 až mu rozrazil vaz. A teď ucouvly přední
lycké a trojské řady i zářící Hektor
o tolik, kam až dolétne kopí
s ratištěm dlouhým,
jež vymrštil dospělý muž, zkoušeje v závodech sílu
či v bitevní vřavě, když hodí oštěpem po nepřátelích.
Tolik ucouvli Trojští, tísněni achajským houfem.
Potom se Glaukos, vedoucí Lyky, bitce s těžkými štíty,
obrátil první a složil ušlechtilého Bathykla,
syna Chalkontova. Měl v Helladě dvorec
a žil si uprostřed Myrmidonů jako zámožný muž.
Toho zasáhl kopím do prsou Glaukos, ztočiv se prudce,
když ho již Bathykles dobíhal skorém.
Skácel se s třeskem. Zasmušili se Danaové,
když čacký druh jejich padl, zavýskli Trojani v houfu
a sesypali se nad mrtvolu. Achajové však
nezapomněli se bít a znovu se hnali na trojské řady.
Meriones již skolil Trojana v nádherné zbroji,
hrdinu Laogona, syna Onetorova, který byl knězem
idského Dia a byl ctěn v lidu jak búh.
Teď byl zasažen do ucha přes tvář
a život mu vyprchal brzy z tuhnoucích údů;
pohltila jej hrůzná tma smrti.
Po Merioneovi mrštil kopím Aineias,
doufaje, že ho zasáhne jistě, jak se štítem na ruce běžel.
Ten však se dopředu díval a uhnul včas kopí
přisednuv k zemi; mohutný oštěp přeletěl přes něj,
zaryl se do černé prsti, jen ratiště kopí,
ještě se chvělo. Potom však uhasla i v něm
~ Areova síla.
O)
co Bohatýr Aineias zachmuřil čelo a křičel:
„I když tu, Merionee, křepčíš jak kejklíř,
byl by tě můj oštěp na věky složil,
jen tě měl stihnout!"
 Meriones, vrhač oštěpu, odpovídal:
„Těžko bys mohl, Aineio, i když jsi bojovník řádný,
všecky smrtelné lidi života zbavit v houfu i každého zvlášť,
které tu potkáš na bojišti;
i ty ses jen jako smrtelník zrodil!
Až já tě zasáhnu kovovým hrotem,
odevzdáš mně všecku slávu,
bud si statečný jak chceš a důvěřuj jen svým pažím!
Duši dáš Hádovi, vládci podsvětních stád!“
Domluvil, ale syn Menoitiův mu vyčetl hned:
„Proč tolik žvaníš, Merionee, ty, statečný rváč?
Trojany od padlých neodeženeš - nadávkami!
To dříve ještě bude krýt zemi hromada mrtvol.
V boji rozhodne pěst, řeči jsou na místě v radě.
Žvanit se nesluší muži, když třeba je bít se!“
Domluvil a hnal se vpřed, za ním hned Meriones.
Jak rány dřevorubců, když temně se nesou
z roklin a strání do dálky krajem,
tak znělo po širé pláni dunění kovových zbraní
a kožených štítů z dovedně složené hověziny,
jak muži se bodali meči a oštěpy nabroušenými.
Snad rodný bratr by nebyl poznal Sarpedonta,
jak tam už ležel, promáčen v krvi, postříkán blátem a prachem
od hlavy k patě.
Kroužili kolem padlého v hejnech jak mouchy,
jež na statku bzučí nad krajáči, když jaro je tu
a z dížek mléko se pění.
Tak všichni kroužili nad mrtvolou.
Kronův syn neodvrátil však zářící zraky
~ od hrozné bitvy, naopak nespouštěl očí
S od zápasících, dlouho se rozmýšlel, má-li Patrokla zhubit,
a váhal,
zda ho má skolit zářící Hektor hned v krvavém boji
smrtícím kovem nad bohatýrem Sarpedontem
 a strhnout mu s plecí nádhernou zbroj,
či zda má Patroklos ještě navršit jiným
bídu a hoře. Myslel a rozhodl se již:
smělý druh syna Peleova Achillea
zažene opět ilijské vojsko s Hektorem v kovové zbroji
do městských bran a mnoho nepřátel ještě
života zbaví.
Nejdříve zmalomyslněl Hektor;
vyskočil na vůz a prchal a na druhé Trojany křičel,
ať prchnou za ním.
Věděl o svátých miskách Kronova syna.
Pak lycké houfce neodolaly; utekly všecky,
když zřely na zemi ztuhlého krále pod kupou mrtvol.
Kolik jich padlo na Sarpedonta, sotva syn Kronův
roznítil vřavu!
Achajci servali Sarpedontovi s plecí již zbroj.
Smělý syn Menoitiův ji svěřil svým druhům,
aby ji zanesli k lodím širokých boků.
A nyní řekl Apollonovi Kronův syn, vládce mračen:
„Ted rychle, Foibe, odnes mi Sarpedonta z dosahu střel,
očisti od černé zasychající krve,
doprav ho daleko odtud, vykoupej v peřejích říčních;
pomaž ho olejem božským a zahal božskými rouchy.
Potom ho odevzdej průvodcům rychlým,
Spánku a Smrti, blížencům rodným,
aby ho zanesli hned na širé pláně Lykie žírné,
kde ho už pohřbí a kde mu postaví sloup
na hrob strýci a přátelé jeho;
tak třeba uctívat mrtvé."
10 Domluvil, Foibos poslechl otce,
O)
« pospíšil s vrcholků idských do vřavy na bojiště,
vynesl z dostřelu šípů jasného Sarpedonta,
nesl ho daleko světem, vykoupal v peřejích říčních,
pomazal olejem božským, zahalil božskými rouchy;
 potom ho odevzdal průvodcům rychlým,
Spánku a Smrti, blížencům rodným,
aby ho zanesli na širé pláně Lykie žírné.
Patroklos zavolal zatím na Automedonta
a na své hřebce a pronásledoval Trojské
a Lyčany hnal v šílené zaslepenosti.
Pošetilec! Kdyby byl dbal slov syna Peleova,
byl by snad unikl temnému osudu smrti.
Mocnější je však Diova vůle než lidská.
A tak i ted roznítil šílenou smělost
v srdci Menoitiova syna.
Koho jsi prvního a koho naposled srazil,
Patrokle, když tě už bozi volali na smrt?
Adrasta, Autonoa, pak Echekla, Melanippa,
Epistora, Perima, syna Megantova,
Elasa, Mulia, konečně Pylarta zabil.
Ostatní utekli všichni.
Danaové by tehdy už byli vnikli do svaté Troje
vedení Patroklem, který zběsile řádil svým kopím,
kdyby sám Foibos nebyl se zjevil na hradbách kamenných,
chystaje konec Patroklovi a Trojanům spásu.
Třikrát se vyšvihl Patroklos na předprseň
a třikrát jej Apollon srazil, udeřiv do štítu pěstí
nesmrtelnou.
Když jako běs již počtvrté řítil se vpřed,
vykřikl na něho Apollon strašně a volal:
„Zpátky, Patrokle, slyšíš! Zdi trojské
nepadnou tvým vražedným kopím, i když jsi z Diova rodu,
ba ani Achilleovým, a oč je smělejší tebe!“
2* Vykřikl Foibos a Patroklos prchal od hradeb zpět,
S aby se vyhnul Apollonovu hněvu.
Hektor zarazil ve skaiské bráně své hřebce,
rozmýšleje se, zda má znovu je hnát
do davu nepřátel, bojovat dál,
 či zda má rozkázat lidu, aby se zastavil na městských hradbách.
Přemýšlel ještě, když Foibos Apollon se přiblížil k němu
v podobě smělého muže, statečného Asia,
který byl strýcem Hektora, divého jezdce,
a vlastním bratrem Hekabiným; byl Dymantův syn
a jeho otec žil na březích Sangariových ve Frygii.
V jeho podobě tedy promluvil Apollon, potomek Diův:
„Hektore, proč odpočíváš? To není pro tebe dílo!
Kdybych byl silnější tebe o tolik, oč za tebou stojím,
byl bys unikl z bitvy na vlastní zkázu!
Rozjeď se na Patrokla se svými hřebci
naostro okovanými; možná, že ho teď srazíš
a že ti dá Apollon zvítězit nad ním.“
Domluvil a spěchal opět do davu bojujících
a zářící Hektor vykřikl na statečného Kebrionea,
aby štval koně do středu vřavy.
Foibos se vynořil z davu a způsobil mezi Argejci zmatek,
Trojanům s Hektorem dal však vítězit zas.
Hektor ostatních Achajů nedbal,
nezabil žádného z nich,
jen na Patrokla se rozjel se svými hřebci
naostro okovanými.
Na druhé straně seskočil s vozu Patroklos na zem
v levici oštěp a druhou rukou popadl kámen
tvrdý a kluzký, tak velký, že právě dlaní ho sevřel,
a vzpřímiv se, hodil, nezdržuje se dlouho před nepřítelem.
Nehodil marně; zasáhl vozataje
Hektorova, jenž oprati držel, Kebrionea,
bastarda Priamova,
kamenem ostrým do čela, smělý syn Menoitiův.
S Kámen rozdrtil víčka, lebeční kost ho nezadržela
a oči vyšplíchly pod nohy na zem;
sám Kebriones vypadl jako potápěč z korby
a z těla vyprchal život.
 Rozkřičel ses posměšně, Patrokle, divoký jezdče:
„A to je obratný člověk! Vidíte, jak pružně skáče?
Měl by to zkusit i v moři, v kterém se rybami hemží,
co lidí mohl by nasytit jen lovem ústřic,
kdyby tak s korábu skákal za mořské bouře,
jak ted na pláni skáče střemhlav až z vozu!
Tak tedy i v trojském vojsku jsou skokani řádní!“
Dořekl a hnal se na bohatým Kebrionea
jako lev rozzuřený, který zpustošil košár
a s ranou v hrudi konečně padne pro vlastní vzteklost.
Tak ty jsi, Patrokle, napadl mrtvého Kebrionea.
Na druhé straně skočil i Hektor na zem se svého vozu;
počali zápasit o mrtvé tělo jako dva lvi,
kteří se porvali vztekle na horské pláni o mrtvou laň,
hladoví oba.
Tak zápasili ted dva, kteří znali probouzet bitevní vřavu,
syn Menoitiúv a zářící Hektor,
toužíce oba zranit se chladivým kovem.
Hektor uchopil hlavu a mrtvého držel,
zatímco Patroklos nepustil nohy;
ostatní Achajci bili se dál s Trojany kolem
strašlivou řeží.
Jako když Jižní a Východní vítr se rvou v zarostlých roklích
mohutných hor o závod, kdo z nich vyvrátí les
hustých jasanů, buků a dřínů,
které se navzájem bijí dlouhými větvemi převislými
v hukotu děsném,
až s temným rachotem klesnou,
tak se na sebe vrhli Trojani s Danajci vražednou sečí
co a nikdo na útěk nepomyslel. Pro Kebrionea
cn
co trčelo v hrudích mnoho kovových kopí
a mnoho šípů peříčky zdobených, jež vzlétly z luku;
mnoho kamenů velkých svištělo nad štíty reků,
 kteří se bili nad ním - a on,
natažen ležel v oblacích prachu mohutný, dlouhý,
a zapomněl již na věky na své hřebce.
Dokud Helios teprve stoupal k poledni na obloze,
hvízdaly střely a zbrojný lid padal na obou stranách.
Když se však blížila chvíle, kdy býčky vypřaháš z vozu,
strhli Achajci navzdory osudu vítězství na svou stranu;
vyvlekli Kebrionea z dosahu střel a trojského křiku
a svlékli s padlého zbroj. Zatím syn Menoitiův
útočil znovu, chystaje vlastní svůj osud.
Třikrát útočil sám jak prudký Ares
a hrozně zařval, a třikrát urval život devíti bohatýrúm.
Pak jako běs počtvrté na ně se řítil -
a to už nastával konec života tvého, Patrokle.
Strašlivý Foibos vstoupil ti do cesty v hrozné bitevní vřavě,
tys ho však neviděl, řítě se střemhlav do klubka bojovníků;
útočník boží byl zakryt nejhustší mlhou.
Stanul za jeho zády a udeřil jej
za krk a do ramen plochou svou dlaní;
A
zatmělo se mu před očima.
\
Pak srazil Foibos Apollon s hlavy i přilbu.
Přilbice kutálela se s rachotem pod nohy koňů
a chochol se smáčel v krvi a v prachu.
Nikdy dřív bozi nedopustili, aby ta přilba
s chocholem jasným byla třísněna prachem;
chránila dosud jen hlavu Achilleovu
a jeho jasné čelo. Ted svolil syn Kronův,
aby ji z prachu pozvedl Hektor.
I jeho konec byl však už blízký.
O) Oštěp, který vrhal dlouhý stín plání,
S velký, těžký a pevný, pobitý kovem, zlomil se v ruce Patroklově.
Široký štít na řemeni se svezl s plecí až na zem
a krunýř mu rozepjal sám Foibos Apollon, syn Diův.
 Byl jako zmámen, údy mu tuhly
a stál tu jak beze smyslů.
Dardanský bojovník vrazil mu zblízka
ostrý hrot kopí za krkem do páteře.
Euforbos byl to, Panthoův syn,
který byl vždycky vítězem všude
ve vrhu dalekém, na voze, v běhu,
kde mladí zápasili.
Ten den už dvacet nepřátel srazil z jedoucích vozů
a to byl poprvé v boji, učil se teprve válčit!
Ten tedy po tobě mrštil svým kopím, Patrokle, divoký jezdče,
nesrazil tě však; vytrhl dřevce jasanové,
jež do těla vniklo,
a vběhl zpět mezi své druhy; nepostavil se
na odpor Patroklovi, ač ten se už neměl čím krýt.
Oslaben Apollonovou ranou a nyní kopím,
potácel se ke svým druhům,
aby unikl zkáze.
Když Hektor spatřil, že smělý Patroklos krvácí, zraněn
kovovým hrotem, a že se ztratil již v davu,
prodral se zástupem k němu
a vrazil mu zdola do slabin oštěp -
kopí projelo tělem.
Dopadl s třeskotem k zemi a Danaové se zasmušili.
Jako když statného kance přemůže v zápase lev,
když na horách u malé kaluže vody se na sebe vrhnou
žízniví oba s divokou silou, avšak lev rozsápe soka,
tak vyrval Priamův syn smělému synu Menoitiovu,
který sám zabil tolik statečných mužů,
g* poslední dech, sraziv ho oštěpem svým.
A Hektor zajásal a počal vítězně křičet:
„Patrokle, tys doufal, že zničíš náš hrad,
že trojské ženy zbavené svobody odvlečeš do otroctví
 a odvezeš sám po lodích k otcovským břehům!
Blázne, ted v zápase o ně napíná spřežení mé
svaly a letí - a já zářím dosud svým kopím
trojskému vojsku lačnému boje, rozumíš, já sám,
a odrážím od nich žalostný osud,
tebe však žerou už supi!
Chudáku, Achilleus, ač má snad sílu,
špatně ti poradil, když tě štval, tebe, kterýs šel do boje,
zatímco on ve stanu seděl:
- Nevracej se mi, jistě ti řekl,
Patrokle, k lodím širokých boků,
dokud sám Hektorovi, jenž vraždí achajské muže,
nestrhneš s prsou krvavý chiton!
Tak s tebou mluvil, já vím, a zlákal, blázne, tvé srdce."
Posledním dechem zašeptals, Patrokle, divoký jezdče:
„Jen křič a jásej, Hektore, zvítězit dal ti
Zeus, Kronův syn, a Foibos Apollon - ti mě přemohli sami
a sami s plecí mi strhli i zbroj.
Kdybych se byl místo nich setkal s dvaceti muži,
jako jsi ty, všecky bych je byl srazil svým kopím.
Mne zabil Foibos a Moira nelítostná
a z lidí - leda Euforbos. Tys nejméně třetí,
kdo mi loupí ted zbroj.
Jedno ti povím, nač do své smrti nezapomeneš:
nebudeš dlouho žít sám, smrt stojí za tvými zády
a Moira neúprosná. Sám padneš
zasažen rukou Achilleovou, jemuž byl Aiakos dědem!"
Zašeptal a smrt mu zastřela zraky; byl konec.
Z těla unikla duše k Hádovým sídlům,
p kvílela pro osud kletý, pro mládí ztracené, ztracenou sílu.
2, A zářící Hektor mrtvému řekl:
„Proč jsi mi, Patrokle, věštil můj konec?
Copak víš, zda právě Achilleus, kterého zrodila Thetis,
neztratí život mým kopím?"
 Ztichl a opřev se patou, vytrhl kovový hrot
z rány a skopl mrtvého s kopí.
Rozběhl se pak s oštěpem, touže zasáhnout Automedonta,
Achilleova druha, který byl krásný jak bozi,
toho však unášeli již plání hřebci nesmrtelní,
jež dali Olympští darem Peleovi.

es
 17. Menelaos

Neušlo Menelaovi, smělému synu Atreovu,

že Trojští zabili Patrokla v bitevní vřavě,
a proraziv řady v krunýři skvělém,
kroužil kol něho, jako když kravka obchází tele,
s nímž poprvé slehla a z něhož je dosud nezkušená.
Tak chodil kolem Patrokla plavý
Menelaos.
Napřáhl nad ním své kopí a kulatý, jemně tepaný štít,
hotov každého srazit, kdo by se k padlému blížil.
Panthoův syn, vrhač oštěpu známý,
myslel však rovněž na padlého Patrokla,
smělého bohatýra, blížil se k němu a volal
na Menelaa, miláčka Areova:
„Menelae, Atreův synu, potomku Diův,
vůdce širého lidu, ustup zas od mrtvého
a krvavou zbroj ponech mně\
Patrokla v divokém zmatku nebodl kopím
z Trojanů nebo spojenců jejich nikdo dříve
než já!
Nech tedy v trojském lidu mně všecku slávu,
sice tě zbavím oštěpem života!"
A plavý Menelaos pln vzteku se ozval:
„Ty, synu Kronův, otče bohů a lidí,
jak je to hnusné, tolik se chlubit!
Tak vzteklý není snad pardál, lev ani kanec
(a že se ti všichni, vědomi síly, dovedou vztekat),
pj* jak se synové Panthoovi s oštěpem v ruce
o
2. vypínají!
I Hyperenor se mohl na voze radovat dál
ze svého mládí,
kdyby se nebyl s posměchem postavil do cesty mně
 a nebyl mě nazval nejubožejším Danajcem!
Zdá se mi, že se už nikdy nevrátí na vlastních nohou
k ženě a nepotěší rodiče své!
A tak ted zlomím i tvoji sílu,
postavíš-li se mi na odpor stejně! Proto ti radím:
couvni zas do davu a chraň se překážet v cestě,
nechceš-li se zlou se potkat!
Jen blázni se teprve chybami učí!"
Domluvil, Panthoův syn však neuposlechl
a chvatně odpovídal:
„Naopak ted budeš pykat, Menelae, ty sám,
potomku Diův, žes mi zavraždil bratra a že se chlubíš,
jak učinil vdovou nevěstu jeho v ložnici dívčí
a jeho rodiče srazil v nesmírné hoře a žal.
Bol těch nešťastných starců bych utišil snad,
kdybych ti mohl jen vyrvat hlavu a zbroj
padlého z rukou a vložit do klína Panthoovi
a Frontidě jasné. Ted však nelze už dlouho
odkládat zápas; bít se budeme oba, až jeden z nás
prchne či padne!"
Dořekl sotva a zasáhl již
Menelaa do kulatého, dovedně urobeného štítu;
hrot jím však nepronikl, jen sklouzl po jeho stěně.
Pak sáhl po dřevci i Menelaos, Atreův syn,
zašeptal prosbu k otci bohů i lidí, Kronovu synu,
a bodl Euforba do hrdla, jak o krok ustupoval,
pak důvěřuje pevné pravici své, přirazil ještě,
až hrot projel měkoučkou šíjí.
Skácel se s rachotem a jeho zbroj na těle zaskřípěla.
~ Krev jeho smočila kadeře něžné jak vlasy Charitek
u a kštici staženou stříbrem a zlatém.
Jako když rolník zasadí v zákoutí sadu
do vlhké půdy zelený výhonek olivy štíhlé;
 vyrostl, zazelenal se, kolébán jemnými vánky,
jež proudí větvemi jeho, a nasadil na květ.
Náhle se strhne bouře s přívalem deště,
vyvrátí kmínek z dolíku a srazí k zemi.
Tak přeťal život Atreův syn Menelaos
synovi Panthoovu, oštěpníkovi Euforbovi,
a serval mu zbroj.
Jako když lev, který vyrostl v horách,
vědom své síly, unese na pastvě ze stáda nejlepší kravku,
zláme jí vaz nejdříve silnými zuby,
potom ji rozsápe, vychlemtá krev a vnitřnosti všecky,
pastevci i jejich psi strhnou zuřivý povyk,
ale jen z dáli, protože nikdo se neodváží
zastoupit cestu divoké šelmě, zesinali jen hrůzou -
tak ani z Trojanů nikdo se neodvážil
na odpor Menelaovi.
A nádhernou zbroj syna Panthoova byl by již snadno
odvlékl Atreův syn, kdyby mu nebyl záviděl Foibos
a nebyl Hektora na něho poštval,
divokého jak Ares.
V podobě Menta, kikonského vládce, zavolal Foibos Apollon
na Hektora a křičel chvatně:
„Marně se, Hektore, ženeš za tím, co nedoštveš nikdy,
za hřebci vnuka Aiakova, a přece je těžko
zkrotit a řídit je smrtelnou rukou jinou než Achilleovou,
rukama dítěte matky nesmrtelné!
Atreův odvážný syn Menelaos zatím už krouží
nad Patroklem a tobě zabil
nejstatečnějšího Trojana, Euforba, syna Panthoova,
~ odzbrojiv jej!“
O
2. Dořekl sotva a zmizel v zástupu bojujících.
Palčivý žal zachvátil zchmuřené srdce
Hektorovo;
přelétl zrakem bojovníky a rozeznal ihned,
 jak jeden strhuje nádhernou zbroj, zatímco druhý
na zemi leží; krev mu stékala z rány otevřené.
Řítil se davem těch, kteří bili se vpředu,
jeho zbroj zářila plamenem Hefaistovým, jejž neuhasíš,
a divoce zařval.
Hlas jeho uslyšel Atreův syn a počal chvatně
pln vzteku rozvažovat v svém srdci:
„Běda mi! Opustím-li tu Patrokla i skvělou zbroj
a nepomstím-li se,
danajský hněv na sebe poštvu, až o tom uslyší lid.
Jestliže ze strachu před hněvem lidu budu se bít
s Hektorem a s jeho Trojany, jediný, sám,
udolají mě. Všecky je vede Hektor s vlající přilbou.
Ale proč se mi srdce tak chvěje v pochybnostech?
Kdo proti bohům se žene do boje s tím, jejž si váží nesmrtelní,
strhne na sebe veliké hoře.
Proto se nemůže z Danaů nikdo, až o tom doslechne,
proti mně bouřit, že prchnu před Hektorem,
když ten jde do zápasu, štván bohy!
Kdybych tak spatřil Aianta, který překřičí davy,
vrátili bychom se oba s myšlenkou na boj
proti vší sudbě a pokusili se
zachránit mrtvolu pro syna Peleova!
To by snad bylo v neštěstí našem nejmoudřejší.“

Zatímco uvažoval,
blížily se již ilijské houfce s Hektorem v čele.
Ucouvl rychle a opustil tak padlého Patrokla,
ohlížeje se znovu a znovu
2" jako lev s mohutnou hřívou, kterého zahnali z košáru
5 muži a psi oštěpy a pustým křikem;
odvážné srdce v nitru se bouří a ustupuje
z ohrady nerad.
 Tak také odcházel od Patrokla Menelaos,
bohatýr plavý.
Obrátil se však znovu, dostihnuv přátel,
stanul a očima pátral po Aiantovi, synu Telamonovu.
Spatřil ho brzy na levém křídle bitevní vřavy,
jak odvahu družiny své štve znovu a muže do boje žene:
Foibos naplnil achajská srdce dřív hrůzou.
Král se rozběhl tedy k Aiantovi a volal:
„Aiante drahý, sem ke mně, je třeba zápasit o Patrokla,
přineseme-li alespoň mrtvolu nahou Achilleovi!
Zbroj mu již svlékl Hektor s vlající přilbou."
Domluvil a rázem poštval Aianta odvážného;
proběhl hned s Menelaem nejbližší řady.
Hektor Patrokla vlekl, strhnuv mu nádhernou zbroj,
aby mu mohl odříznout od krku hlavu
a trup zohavený pak hodit ilijským psům.
A vtom se již blížil obrovský Aias
se štítem jako věž trčícím k nebi.
Hektor se v tu chvíli ztratil
mezi své druhy, vyskočil na vůz a zářící zbroj
Trojanům hodil, aby ji odnesli do městských bran
a šířili tak jeho slávu.
Aias zatím již stanul před synem Menoitiovým
a mohutným štítem ho zakryl,
jak matka-lvice, jež s mládaty svými do lesa vyšla
a potká lovce;
je si vědoma síly a odvaha smělá z ní sálá,
přivře jen víčka a skryje lesk očí.
Tak tam stál nad bohatýrem Patroklem Aias
a z druhé strany král Menelaos, Areův druh
O
2, a Atreův syn, hrud maje stísněnu hořem.
Glaukos, syn Hippolochův, a vůdce lyckého vojska
v tu chvíli zachmuřen spílal Hektorovi:
 „Hektore, tělem jsi bohatýr, ale co odvaha v boji?
Tvá zářící sláva je stín! Zbabělec jsi.
Ted mysli na to, jak zachráníš brány a hradby,
ty sám se svým lidem, který se narodil v Trojil
Z Lyčanů nebude s Danajci bojovat nikdo
za vaše město, protože vděk jsme neměli žádný
za to, že jsme se bili ve dne i v noci
s nepřáteli -
a jak chceš, nešťastníku, ted neznámé spasit
z bitevní vřavy, když Sarpedonta jsi nechal,
spojence věrného a druha pohostinného,
až se stal plenem a kořistí argejských vojsk,
on, který tobě a městu tolik všem prospěl,
dokud byl živ! A ted se neodvažuješ
zahnat od něho psy!
A proto, jestliže mne ted poslušen bude
z Lyčanů jediný muž - jedeme domů a Trója padne!
Kdyby byl Trojany strhl smělý a odvážný čin,
jako se stává, když muži cítí příkoří páchaná vlasti
od nepřátel, byli bychom již vlekli
syna Menoitiova k Tróji.
Až jeho bezduché tělo by bylo se octlo
smýkáno ze zmatku těl v mohutných branách
Priamových, byli by Danajci vydali
Sarpedontovu zbroj
a byli bychom dovezli do města i jeho tělo.
Vždyť Patroklos byl přítelem toho,
který je v táboře jejich i ze své družiny vlastní
nejstatečnější!
~ Ty se však nikdy neopovážíš zjevit se před Aiantem,
5 pohleděti mu v bitvě do tváře přímo,
pustit se s Aiantem v zápas -
protože Aias je statečnější než ty!“
 Chmurně pohleděv na něj, ozval se Hektor s vlající přilbou:
„Tak řádný chlap, jak můžeš spílat mi, Glauku!
Myslel jsem, že jsi rozvážnější než druzí,
kdo přišli z hrudnatých polí Lykie žírné.
Ted se mohu jen bránit tomu, cos řekl,
když tvrdíš, že nechci se bít s Aiantem obrovitým.
Nikdy snad jsem se nebál dusotu koní a vřavy,
ale je mocnější vůle
Toho, jenž otřásá štítem svým mračným.
To on zastraší odvážlivého, vyrve mu vítězství jisté
a pak ho znovu podnítí k boji.
Ted však pojď, příteli, vedle mne stůj,
pozoruj celé mé dílo, ať poznáš,
zda budu zbabělcem, jak říkáš, po celý den,
či zda Danajce zkrotím, ať útočí jak chce a brání
mrtvého Patrokla"
Dořekl a již se rozkřikl na Trojany:
„Trojané, Lyčani, Dardanův rode, rváči muž proti muži!
Ukažte, že jste chlapi, a myslete všichni na nový útok,
až si jen obleču zářící zbroj Achilleovu,
kterou jsem ukořistil, Patrokla skoliv!"
Dořekl a hnal se chvatně Hektor s vlající přilbou
z vražedné bitvy; vyrazil prudce, doběhl brzy
(nebyli daleko dosud)
druhy, kteří mu nesli do města pověstnou zbroj
syna Peleova,
vyměnil si ji daleko od žalné bitevní seče
a svou dal statečným vojákům trojským,
aby ji odnesli do svátých ilijských bran.
Sám si přehodil božské odění Achilleovo,
2, jež jeho otci dali kdys darem olympští bozi
a které Peleus ve stáří dal zas synovi svému.
Syn však již ve zbroji té sám nezestárl.
 Když Kronův syn, vládce z mračen,
spatřil, že Hektor se oděl mimo bitevní zmatek
zbrojí Peleova syna, zakýval mohutnou hlavou
a mluvil sám k sobě:
„Chudáku, ani stín myšlenky na smrt, jež je tak blízká,
nevetře se ti v duši. Zdobíš se zbrojí
hrdiny, před nímž se třesou i jiní.
Zabils mu druha ušlechtilého a statečného,
strhls mu proti právu i s hlavy i s plecí
válečnou zbroj.
Dám ti však ještě sílu a moc v náhradu za to,
že se už nikdy nevrátíš z boje, že Andromache
nikdy ti nesejme zbroj syna Peleova."
Dořekl a zachvěl obočím temným syn Kronův.
A Hektorovi seděla zbroj jak na něho litá;
strašlivý Ares, bůh bitev, z něho již sálal
a v pažích i v nohou proběhla jím
nová, mohutná síla.
Vracel se jásotem spojeneckého vojska
a všem se zdálo, že září nadpřirozeným svitem
v odění Achilleově.
Na všecky volal, probíhal řady, na Mesthlea i Glauka,
Tliersilocha, Medonta, Asteropaia,
Deisenora a Hippothoa,
Forkyna, Chromia, Ennoma věštce.
Na všecky volal a křičel chvatně:
„Slyšíte, nesčetné kmeny sousedů našich?
Ne proto, že je vás tolik a že bych vás nutně potřeboval,
zavolal jsem vás z vašich měst sem,
ne, proto jen, abyste pomohli chránit
5 trojské ženy a děti před Danajskými.
Proto svůj vlastní lid tisknu
daněmi, dávkami nejrůznějšími,
 abych jen mohl každého z vás
posílit v odvaze jeho, jde-li teď na nepřítele
ať na smrt, ať k záchraně všech;
válka je válka.
Kdo však dovleče Patrokla mezi ilijské jezdce,
i když je dávno mrtvolou chladnou,
zažene Aianta od jeho těla,
dostane ode mne polovic kořisti
(jen druhou si ponechám sám)
a jeho sláva bude se rovnat pak mé!“
Dořekl sotva a zbrojný lid
řítil se s oštěpy napřaženými na Danajce.
Věřili pevně, že vezmou mrtvolu synu Telamonovu.
Šílenci! Kolik jich života zbavil nad jeho tělem!
To však již Aias hovořil k Menelaovi, který v bitvách
překřičel davy:
„Bojím se teď, příteli Menelae, potomku Diův,
že se už nikdy ani my sami z tohoto zmatku
nevrátíme!
Nemyslím na něho, na syna Menoitiova,
na toho stejně se slétnou již supi a seběhnou psi,
jako na vlastní hlavu, aby ji nestihl konec,
a na tvou, protože Hektor vše halí mračnem útoku jejich
a blíží se k nám náhlou zkázou.
Zavolej rychle na vůdce Danaů, uslyší-li tě!“
Řekl to sotva a Menelaos, který v bitvách překřičel davy,
poslechl rázem. Zařval a bohatýři
jej slyšeli všichni:
„Vůdci a vládci argejských vojsk, přátelé všichni,
p kdo s Atreovými syny sedáte na hostinách
2. a pijete víno, vedete zástupy své
(každý je pánem svých vojsk,
jak Zeus mu dopřál slávy a cti),
 těžko vás všecky zrakem rozeznat mohu,
protože požár války zas plane!
Pospěšte sami, cítí-li kdo z vás jak zločin nesmazatelný,
bude-li Patroklos potravou ilijských psů!“
Domluvil a prudký Oileův syn slyšel ho nejdřív;
pustil se první do zmatku těl. Pak Idomeneus
a jeho druh bohatýr Meriones jak vraždící Ares.
A kdo by mohl jmenovat ostatní všecky,
kteří šli za nimi a kteří vznítili z danajské strany
zas nový boj?
I Troj ani v zástupech vyrazili; vedl je Hektor.
Jako když proti ústí řeky, kterou zplodilo nebe,
bije mohutný příboj, břeh duní nárazy jeho
a slaná pěna jej třísní, dere se vpřed,
tak se drali i Trojští. Achajci stáli
kolem padlého syna Menoitiova
s myšlenkou jedinou jak živá hradba kovových štítů.
A Zeus zahalil mračnem zářící štíty bojovníků,
protože nenáviděl syna Menoitiova, dokud byl živ
a býval přítelem vnuka Aiakova.
Ted se mu zželelo však, aby byl rozsápán psy
nepřátelskými; štval proto přátele jeho,
aby ho zachránili.
Nejdříve zatlačovali Trojani krajany jeho.
Zalekli se a ustupovali, zanechávajíce jim
padlého druha.
Trojani nezasáhli však oštěpy svými
nikoho z nich, ač se snažili o to;
mrtvolu vzali pak s sebou.
Ale i Danaové ji opustili jen na malou chvilku,
5 protože Aias je obrátil rychle,
ten Aias, který svou postavou a svými činy
vynikal nad všecky v danajském voji
po synu Peleovu.
 Probíhal řadami předních bojovníků jak divoký kanec,
který rozehnal v lesích statné lovce i psy,
potuluje se horskými doly.
Tak rozehnal snadno zářící Aias, syn Telamonův,
jen zaútočiv, ilijské houfce, jež Patrokla obklopovaly
a pokoušely se odvléci padlého do městských bran
a dobýt si slávy.
Hippothoos, syn Pelasga Letha,
Patrokla vlekl za nohu bitevní vřavou,
řemen mu provléknuv šlachami u kotníku,
aby se zalíbil Hektorovi a Trojským,
ale vtom stihl jej osud,
kterému nemohl zabránit nikdo, ať chtěl jak chtěl.
Syn Telamonův mu prorazil kovovou přilbu,
prodrav se zmatkem rvoucích se těl
a proniknuv skorém až k němu.
i
Přilbice s vlajícím chvostem praskla pod hrotem kopí,
nárazem oštěpu a silou pěsti šlachovité
a krví zalitý mozek postříkal z rány
násadu hrotu. Opustila ho síla
a noha Patroklova mu vypadla z rukou;
Zřítil se tváří na nohu padlého
daleko od rodných larisských polí.
Nesplatil rodičům za všecku péči,
krátký jen byl jeho život,
když smělý Aias ho oštěpem srazil.
Hektor však po Aiantovi mrštil zářícím kopím.
Aias se uhnul v posledním mžiku;
dával před sebe pozor,
jj* Schedia, syna Ifitova, však zasáhl Hektor
5. do klíční kosti; byl přední ve fockém vojsku
a žil v Panopei, slavném kdys městě, a vládl širému lidu.
Kopí proniklo hrotem v rameni shora,
 zřítil se s rachotem k zemi a zbroj
na těle zazvonila.
Pak Aias zasáhl syna Fainopova Forkyna
doprostřed těla, když se pokoušel právě
zdolat Hippothoa,
rozbil mu krunýř, kov do útrob vnikl
a Hippothoos do prachu klesl, rukama drásaje půdu.
To již ti, kteří předběhli řady, ustupovali,
i Hektor, Argejci propukli v jásot a vlekli Forkyna
i Hippothoa a svlékali s těl jejich zbroj.

Tehdy by byli již zas Trojané hnáni

Achaji statečnými,
prchli do městských bran, strženi zbabělostí,
a sláva Argejců byla by vyrostla proti Diově vůli
jen vlastní silou, Foibos však poštval Aineiu
v podobě hlásatele Perifanta,
Epytova syna,
který zešedivěl už v službách Aineiova otce
a dovedl prospět zkušenou radou.
V jeho podobě tedy se ozval syn Diův:
„Proč nechcete, Aineio, zachránit pyšné zdi trojské
i navzdory bohům, jak vidím, že ti druzí činí,
kdo věří ve vlastní smělost a sílu,
odvahu mužnou a počet, ač mají méně zbrojného lidu.
Nám přeje Zeus vítězství spíš než achajským vojskům,
ale vy sami se třesete strachem
a do boje aby vás strkal!"
Domluvil, Aineias poznal však Foiba,
— sotva mu pohlédl v tvář a vykřikl na Hektora:
5 „Hektore a všichni vůdcové trojští i spojenců našich,
bylo by hanba, kdybychom tísněni Achaji,
které miluje Ares,
 prchli zas do trojských bran strženi zbabělostí.
Nějaký bůh, který stál po mém boku,
mi zvěstoval právě,
že Zeus, útočiště všech lidí, pomůže Trojským!
Proto se vrhněme znovu na Danajské a zabraňme jim,
aby si odnesli mrtvého Patrokla ke korábům!**
Dořekl a skočil daleko před první řady,
stál tam a zbrojný lid se obrátil znovu
na Achaje.
A Leiokrita, druha Lykomedova a syna Arisbantova,
probodlo kopí hrdiny Aineia a jeho smrt
zkrušila Lykomeda, miláčka Areova;
přiblížil se a mrštil kmitajícím se kopím
a srazil Apisaona, vládce širého lidu
a syna Hippasova,
bodnuv jej pod prsy do jater. Z těla vyprchal život.
Z hrudnatých paionských polí do války přišel
a byl statečnější než Asteropaios.
Jeho smrt zkrušila hrdinu Asteropaia;
vrhl se kupředu do boje s Danajskými,
leč marně,
Achajci obstoupili již padlého Patrokla
se štíty sraženými a s oštěpy napřaženými.
Všecky je zatím oběhl Aias a do duše promluvil všem.
- Nikdo ať neustupuje o krok od mrtvoly,
jim řekl, a nikdo ať z řady nevybíhá:
jen semknout se pevně nad ním a čekat muž proti muži!
Tak asi rozkázal obrovský Aias.
Půda již mokvala černavou krví a těla padlých
~ Trojanů, spojenců jejich i danajských vojsk
5. se vršila v kupách. I Danaové
prolévali krev tehdy, padali však jen ojediněle,
vědomi v semknutém houfci, že třeba je smrt
rozsévat a ne ji sklízet -
 A tak tam zápasili jak plameny dravé.
Člověk by byl skorém až zapochyboval,
že na nebi dosud je slunce a měsíc,
protože ti, kdo kol mrtvoly stáli, nejlepší bitci
rvali se v oblacích páry v boji o Patrokla.
Ostatní Trojané s Achají holení pevných
bojovali dál klidně pod jasnou oblohou.
Slunce pražilo do dálky plání a nebylo nikde
obláčku mlhy, po kopcích ani po rovině.
Chvílemi se tam na krajních křídlech dokonce nebojovalo
a jenom z dálky ses uhnul svištícím kopím.
Ti v samém středu však trpěli těžce,
bojem i mlhou; vyrváni byli jim studeným kovem
nejlepší rváči.
Dva z bohatýrů však dosud neměli zdání,
Thrasymedes a Antilochos, že Patroklos padl.
Mysleli, že ještě žije a rve se s Trojany vpředu,
a třebaže pozorovali, jak jedni klesají
a jak prchají druzí,
bojovali jen z dálky, protože tak poručil Nestor,
když je posílal od černých lodí na bojiště.
A tak zuřila krutá, mohutná bitva
po celý den.
Kolena, stehna, spodní část těla a nohy,
oči i ruce těch, kdo se bili
o statečného druha, rychlého vnuka Aiakova,
se zalévaly již potem z nekonečného boje.
Jako když jirchář dá kůži statného býka
mastnotou napojenou dělníkům, aby ji natahovali,
2* vezmou ji od něho, rozestaví se
5 po jirchárně a táhnou, stojíce v kruhu,
vlhkost se ztrácí, olej se vsakuje zvolna, jak pevně táhnou,
až je napjata kůže -
 právě tak rvaly se na malém prostoru obě dvě strany
o mrtvého.
Trojani doufali, že ho již povlekou do městských bran,
Achajci, že si ho odnesou k lodím širokých boků.
Nad mrtvolou byl divoký zmatek.
Ares, štváč davů, ba ani Pallas přes všechen hněv svůj,
kdyby je byli tak zřeli, nemohli zhanět
zdatné to dílo.
***

Takový boj rozpoutal toho dne Zeus,

neblahý mužům i koním, pro syna Menoitiova.
Dosud však neměl tušení o smrti Patroklově
Achilleus sám, bojovník jasný.
To vše se dělo daleko od rychlých lodí, až pod hradbami,
a Peleův syn nevěřil, že by byl Patroklos mrtev,
naopak doufal, že se mu vrátí, až pronikne k bráně,
protože Achilleus nepomyslel, že by Patroklos
do města vnikl bez něho - ale i s ním.
Slyšel to často od vlastní matky,
která mu šeptala o přáních mocného Dia.
Ted mu však matka neřekla slovo o strašné ráně,
že nejmilejší z druhů mu padl.
A vojska, kryjíce mrtvého oštěpy napřaženými,
na sebe dotírala a vraždila se tak navzájem dál.
Kolik Achajů v kovové zbroji si vzdychlo:
„Sláva by, hoši, to nebyla žádná, kdybychom prchli
zpět k lodím. Pohltit měla by nás raději země,
bylo by to snad čestnější pro nás,
než kdyby mrtvoly opuštěné se zmocnili trojští
2. divocí jezdci, vlekli ji k městu a strhli na sebe slávu!"
Naopak v houfci Trojanů smělých říkali muži:
„I kdyby určeno bylo, přátelé, že ted padneme všichni
tu nad tím mužem, zanechat boje nemůžeme!"
 Říkali tak a pozvedli odvahu druhů.
A rvali se dál a dunění kovu a třeskot zbraní
se nesly chvějícím vzduchem ke klenbě kovové.
Spřežení Peleovo, jež neklidně stálo
stranou bitevní vřavy, zaržálo smutně,
sotva zaslechlo zprávu,
že jejich vozataje už není, že leží v prachu,
zavražděn smrtící rukou Hektorovou.
Bohatýr Automedon, smělý syn Dioreův,
je bil a sešvihal za to svištícím bičem
a zas jim domlouval, laskal se nimi a znovu spílal;
nechtěli vykročit z místa ani zpět k lodím
u Helespontu, ani dál do bitvy za Achají.
Stáli tam bez hnutí u svého vozu
jako sloup na hrobě mrtvého muže či ženy
s hlavami svěšenými a slzy stékaly z očí
spřežení, které tesknilo pro vozataje.
Hříva, jež spadala z obou stran na jho,
byla smáčena blátem.
Když Kronův syn spatřil truchlící hřebce,
pocítil nad nimi žal, zakýval mohutnou kšticí
a řekl si v nitru:
„Chudáci, proč jsme vás dali smrtelníkovi Peleovi,
vždyť jste nesmrtelní a záříte mladostí věčnou!
Ted se vám zželelo nešťastných lidí?
Je pravda, ze všeho, co jen dýchá a plazí se povrchem zemským,
je člověk tvor nejžalostnější.
Hektor, Priamův syn, však s vámi a s vaším vozem
nikdy sám nepojede! Nedovolím to.
jr Nestačí, že urval zbroj a že se v ni ted ješitně strojí?
5, Posílím vaše srdce i nohy,
abyste mohli zachránit Automedonta
z bitvy k širokým lodím, protože Trojanům dám
ještě kus slávy, aby zbíjeli danajské voje,
 dokud se nepřiblíží až k lodím s vytaženými vesly,
dříve než zapadne slunce a boží tma ulehne krajem."
Tak hovořil Zeus a novou silou roznítil hřebce.
Setřásli bláto s hřívy a letěli s vozem
řadami trojských i achajských vojsk.
Zasmušen pro druha bojoval Automedon
a řítil se divoce se spřežením, jako když jestřáb napadá husy.
Unikal snadno ze shluku Trojských a stejně snadno
se hnal za nimi do změti lidských těl znovu.
Nikoho nesrazil přitom, ač je honil jak zvěř,
protože nemohl, stoje na voze sám,
mávat kopím a zároveň řídit letící hřebce.
Konečně poznal ho přítel, bohatýr Alkimedon,
Laerkův syn a Aimonův vnuk.
Přiběhl za vůz Automedontův a volal:
„Kdo z bohů ti dal, Automedonte, tu šílenou radu
a zmátl ti smysly, že se do boje pouštíš
s Trojany sám ve předních řadách?
Tvůj druh ti padl a Hektor se chvástá, připjav si zbroj
potomka Aiakova."
A Diorův syn, Automedon, mu odpovídal:
„Kdo, Alkimedonte, by dovedl mezi Achají
řídit a krotit spřežení hřebců nesmrtelných
tak jako ty? Jen Patroklos jasný, pokud byl živ!
Zatím ho zastihla smrt a Moira neúprosná.
Skoč na vůz, chop se biče a opratí lesklých,
seskočím dolů se svého vozu a budu bojovat pěšky!"
Dořekl jen a Alkimedon vyskočil na vůz,
který se řítil bitevní vřavou,
^ rukama zachytil bič a oprati lesklé
2, a Automedon seskočil na zem.
Zářící Hektor zahlédl oba a křičel
na Aineiu, který bojoval blízko:
 „Aineio, vůdce a rádce Trojanů v kovové zbroji,
ted právě vidím spřežení vnuka Aiakova,
jak se do bitvy žene s neznámým vozatajem!
Doufám, že ted je ukořistíme, alespoň chceš-li,
protože sotva se odváží ti dva postavit se nám v boji,
napadneme-li je spolu!"
Dořekl a smělý Anchisův syn ho poslechl rázem.
Vyrazili a tuhé, vyschlé hovězí štíty
pobité kovem kryly jim plece.
Ehromios s Aretem, krásným jak bozi, se přidali k nim
a věřili pevně, že zabijí muže a odvedou hřebce.
Blázni! Určeno bylo, že budou se vracet
zkrvaveni.
Když Automedon se pomodlil krátce k Diovi, otci všech lidí,
pronikla jeho zchmuřené srdce síla a odvaha nová
a Automedon jen Alkimedontovi řekl:
„Drž, Alkimedonte, nepříliš daleko ode mne koně,
ať dýchají skorém až na mou šíji,
Hektor, Priamův syn, se nevzdá patrně boje,
dokud sám neskočí na vůz Achilleův,
nezkrotl' hřebce s vlající hřívou,
nás oba nezabije a naše na útěk neobrátí,
či dokud ho sama nesrazí smrt ve předních řadách!"
Domluvil a již se rozkřičel na Menelaa
s oběma Aianty:
„Slyš, Menelae - a vy tam, argejští vůdci Aianti oba!
Padlého nechte, ať si ho brání jiní stateční muži,
a tak jak ho obstoupili, ať od něho ženou
ilijské davy - mrtvého nechte,
2“ je třeba od nás žijících odvrátit zkázu!
Sf Hektor s Aineiou, nej statečnější z všech Trojských,
pronikají se žalostnou bitevní vřavou.
Co bude, skryto je v lůně všech bohů.
 Mrštím teď kopím - a ostatní již
zařídí mocný syn Kronův!"
Dořekl a hodil v rozmachu prudkém
oštěpem; jeho stín kmitl se plání a kopí
zasáhlo Areta do kulatého, dobře urobeného štítu.
Štít však je nezadržel a studený kov,
proraziv štítem, pak opaskem pevným,
vbodl se do podbřišku.
Jako když mladý muž mohutné síly
udeří tažného volka sekerou přímo za křivé rohy,
přesekne vaz a raněný volek naposled vyskočí prudce,
než padne,
vyskočil Aretos a potom padl do prachu na tvář.
Oštěp ho zbavil života, zaříznuv se mu
do vnitřností.
Po Automedontovi hodil sám Hektor kmitajícím se kopím,
ten však spatřil je včas, uhnul se hrotu
rychle se skrčiv a mohutné kopí přelétlo nad jeho hlavou;
zabořilo se do země za ním.
Chvíli se ještě chvělo ratiště kopí,
brzy však z něho prchla už síla Areova.
A již by se byly srazily obě dvě strany
zblízka jen meči, kdyby je, rozvášněné,
nebyli rozdělili Aianti, kteří v tu chvíli
přiběhli na výkřik druhů bitevní vřavou.
Protože se jich ulekli všichni,
prchali Hektor, Aineias, Chromios,
bohatýři krásní jak bozi,
a nechali v prachu Areta s tělem probodeným.
p Hrdina Automedon, prudký jak Ares,
Sř, strhl mu zbroj a zařičel blahem:
„Přece jsem ulevil trochu bolesti své
pro Patrokla,
 i když ten, jejž jsem složil, nebyl tak slavný jak on!“
Vykřikl, do vozu hodil krvavou zbroj
a skočil za ní, na rukou na nohou potřísněn krví
jak lev, když jalůvku pozřel.
A o Patrokla se rozpoutal znovu úporný boj,
vraždění žalostné, strašné.
Athéna snesla se s nebes a roznítila boj ten.
Zeus, který do dálky zírá, ji poslal Danajské vyštvat,
změniv svou přízeň.
Kronův syn rozpíná nebeskou klenbou rudý svůj most
nad hlavy lidí jako znamení války
nebo ledové zimy, jež staví robotu v polích
a sužuje ovce;
po něm se řítila bohyně v oblaku rudém
k danajským vojům a štvala všecky, muže od muže.
Nejdříve Menelaa, smělého syna Atreova,
který nejblíže stál, rozněcovala Pallas
a domlouvala mu v podobě i hlasem Foinikovým:
„Víš, Menelae, bylo by pro tebe hanba,
kdyby druh Achilleův byl pod trojskou zdí
roztrhán divými psy.
Vzchop se, dodej si odvahy a povzbuď lid!“
Menelaos, který v bitvách překřičel davy,
jí odpověděl:
„Foiniku, ty starý příteli drahý,
kdyby mě posílit mohla a déšť střel ode mne zahnat
Pallas Athéna, postavil bych se znovu
nad Patrokla a chránil ho dál, vždyť jeho smrt
mi kruté sevřela srdce!
jy Hektor však plane strašlivým žárem úžasné síly;
3 zbraň jeho vraždí a oddechu nezná,
protože Zeus mu, stůj co stůj, dává vítězit v boji!“
Řekl a bohyni zářících očí Athénu
potěšilo, že o ní se zmínil
 nejdříve ze všech blažených bohů.
Vyzbrojila mu plece i nohy mohutnou silou
a vbodla mu v hruď drzou dotěrnost mouchy,
jež sehnána stokrát s lidského těla
nepřestává zas štípat,
protože lidská krev je jí sladká.
Takovou umíněností naplnila teď jeho pochmurnou duši.
Šel k padlému tělu a mrštil kmitajícím se kopím.
Mezi Trojany byl zámožný, statečný muž,
Poděs, syn Eetionův, jehož si Hektor nesmírně vážil;
byl jeho spolustolovník a věrný druh.
Toho teď zasáhl do pasu plavý král Menelaos,
když na útěk obrátil záda; oštěp jím projel.
S třeskotem klesl. Král Menelaos, Atreův syn,
vyvlekl padlého ze shluku Trojanů ke svým.
Zatím již Hektora povzbudil Apollon,
stanuv po jeho boku v podobě Fainopa, syna Asiova,
nejmilejšího pohostinného přítele Hektorova,
který měl palác v Abydu, rodném svém městě.
Vzav na se podobu jeho, hovořil Foibos,
který šípy zasáhne z dáli:
„Kdo se teď bude, Hektore, v achajském vojsku
před tebou třást, když Menelaos tě zahnal,
o němž ví od dávna každý, že je to pouze prostřední rváč?
Vleče si právě padlého z ilijských houfů,
nu - věrného druha ti zabil, smělého, odvážného
Eetionova syna!“
Umlkl a temný mrak bolesti sevřel
Hektora; vyrazil z řady a kmitl se prudce
~ zářícím kovem.
CM
V tu chvíli mocný syn Kronův uchopil mračný svůj štít,
z kterého visely strašlivé cáry,
zahalil Idu oblakem těžkým, šlehl ji bleskem,
 štítem svým pohnul, ozval se strašným rachotem hromu,
dal zvítězit Trojským a zděsil achajské řady.
Boioťan Peneleos utíkal první.
Kopí ho škráblo do ramene, jak stále se ohlížel nazad;
bylo to Pulydamantovo kopí a vniklo až na kost.
Pulydamas ho zasáhl v běhu.
Hektor se zatím přiblížil k Leitovi,
synovi Alektryonovu, probodl mu v zápěstí ruku
a rázem mu zahnal chuť k boji.
Plaše se rozhlédl a potom prchl.
Nevěřil, že kdy se bude zas bít s Trojany s oštěpem v ruce.
Idomeneus však zasáhl Hektora do klenby krunýře
nad prsní bradavku, jak Hektor se rozběhl právě
za Leitem.
Oštěp se v násadě zlomil a Trojani zajásali.
Hektor hned mrštil po něm svým kopím,
právě když Idomeneus vystoupil na vůz.
Minul se o vlas, srazil však vozataje
a Merioneova druha Koirana, který s ním přišel
z Lyktu, pevného města na skále nad mořem.
Idomeneus šel z tábora do bitvy pěšky
a Trojští by byli na sebe strhli velký kus slávy,
kdyby byl Koiranos nepřijel kvapně se svými hřebci.
Pro něho zjevil se náhle jak spása,
která ho vytrhla z náruče smrti,
sám však hned vzápětí padl pravicí Hektorovou.
Bodl jej do brady, za ucho těsně, a hrot oštěpu jeho
mu vyrazil zuby a přeřízl jazyk.
Svezl se s vozu a oprati smekly se na zem.
Meriones se sehnul a chytl je rukou,
5 jak polem se vlekly, a zařval:
„Bij koně rychle, ať jsme u černých lodí!
Vidíš snad sám, že naši už nezvítězí!"
I

Vykřikl sotva a Idomeneus hnal bičem koně

s vlající hřívou k lodím širokých boků,
protože strach sevřel mu duši.
A Menelaos a statečný Aias poznali brzy,
že Zeus dal nyní vítězit Tróji.
A mohutný Aias Telamonův již volal na své druhy:
„Běda, ted je snad jasno i nejhloupějšímu,
že Tróji pomáhá sám otec bohů a lidí, syn Kronův!
Vždyť každý šíp, jejž vystřelil Trojan,
tkví v ráně, ať ho vypustil bohatýr anebo sketa,
protože Zeus vede všecky vždy k cíli.
A naše střely padají jalově na zem.
Což si nedovedeme poradit sami,
jak vyrvat padlého rukám nepřátelským
a druhy potěšit tím, že se vrátíme všichni,
ač sem k nám s úzkostí hledí a obávají se,
že síla a strašlivé paže Hektora vraždícího
nebudou zkroceny nikdy a že se vrhne
znovu na černé lodi? Kdyby tu někdo alespoň byl,
který by rychle zanesl zprávu
synu Peleovu,
vždyť, myslím, nezvěděl dosud smutnou tu zvěst,
že padl jeho druh věrný. Nevidím nikde
Achajce takového, jen mlha je na všem, na lidech, koních.
Zbav, Otče bohů i lidí, ty, synu Kronův,
Achajce hrozné té mlhy,
dej nám zas vlastníma očima spatřit oblohu jasnou,
a je-li tvá vůle, pak sraz nás - alespoň na světle denním!"
Domluvil a otci bohů a lidi se zželelo proseb
~ Aianta plačícího;
2. rozehnal šero a rozptýlil rázem mlhavé páry.
Zasvitlo slunce a světlo zalilo bojiště celé.
A tehdy Aias vykřikl na Menelaa, který v bitvách
překřičel davy:
 „Rozhlédni se ted, božský, spatříš-li naživu dosud
našeho Antilocha, kterého zplodil statečný Nestor!
Rozkaž mu, aby hned běžel k smělému Achilleovi
a donesl zvěst, že padl jeho druh věrný!"
Dořekl sotva a Menelaos, který v bitvách
překřičel davy, ho poslechl rázem;
vyrazil jako lev z ohrady, když ho již mrzí
s pastýři a jejich psy se zbytečně rvát.
Nenechali ho odnést tučné hovězí kusy,
probděli noc, šelma však touží po mase právě
a skočí dovnitř; leč vrací se s prázdnou,
protože mrak oštěpů vzlétl jí vstříc
ze smělých paží a hořící větve, z kterých má strach,
i když se původně rozběhla na ně.
Plouží se zároveň s jitrem plna vzteku zpět do hor.
Tak se i král Menelaos, který v bitvách překřičel davy,
odplížil od Patrokla nechutně, ale pln obav,
aby Achajci ze zbabělosti ho nezanechali
za kořist nepřátelům.
Proto ted nutil Merionea s oběma Aianty chvatně:
„Hrdino Merionee, i vy, argejští vůdci,
Aianti oba,
vzpomeňte všichni dobroty chudáka Patrokla,
který byl v životě všem přítelem dobrým!
Ted ho již zasáhla smrt a Moira neúprosná."
Dořekl a chvátal od nich král plavý.
Otáčel zraky jak orel, o němž se říká,
že nejlépe vidí ze všeho ptactva,
který si vyhlédne z oblačných výšin, ať sebe výš pluje,
2* zajíčka krčícího se v zarostlém houští,
3 spustí se na něho střelou, schvátí ho mžikem
a zdáví.
Tak slídil zrak tvůj, Menelae, hrdino plavý,
na všecky strany v zástupech druhů,
 spatříš-li naživu ještě potomka Nestorova!
Poznal ho na levém křídle bitevní vřavy,
jak pobízí družinu svou a do boje štve.
Prodral se k němu a volal král, Menelaos plavý:
„Sem ke mně, Antilochu, ty potomku Diův,
ať slyšíš o tom, co nikdy se nemělo stát!
Až spatříš, co se vše děje, poznáš i ty,
zdá se mi, bozi že na vojska danajská valí konec a zkázu
a že již zvítězí Trója!
Patroklos, nejstatečnější z Achajů,
padl a v danajských srdcích zbyla jen po něm
palčivá touha. Utíkej k lodím a oznam to všecko
synovi Peleovu!
Snad bude chtít zachránit na loď alespoň mrtvolu nahou,
protože zbroj uloupil Hektor s vlající přilbou!“
Dořekl a úžas schvátil Antilocha, když slyšel
tu zvěst.
Stál okamžik mlčky, bez hnutí stál, zrak se mu slzami zalil
a hrdlo se zadrhlo křečí.
Nemeškal však ani chvilku vyplnit rozkaz,
běžel a Laodokovi, statnému druhovi svému,
který mu hlídal opodál koně, svěřil svou zbroj.
A nohy nesly pak plačícího, který běžel
ze zmatku těl k Achilleovi, synu Peleovu,
povědět o neštěstí.
Tys, Menelae, však nechtěl s družinou Antilochovou
stísněnou v hloučku setrvat sám;
zanechal je tam, oddíl Pylanů svých,
v bolestném zamyšlení.
p A Menelaos zavolal k nim jasného Thrasymeda,
3 a pak se vrátil král plavý sám k mrtvole Patroklově.
Běžel, a stanuv po boku Aiantů obou, vykřikl na ně:
„Poslal jsem Antilocha teď k širokým lodím
a k synu Peleovu,
 ač myslím, že Achilleus nepřijde zas,
přes všecko záští k Hektorovi.
Nemůže přece se bít s Trojany beze zbroje!
Vymysleme ted sami nějaký návrh,
jak vyrvat z rukou nepřátel padlého druha
a uniknout přitom sudicím smrti ve zmatku Trojských."
Aias, obrovský syn Telamonův, mu odpověděl:
„Hrdino Menelae, ty slavný, ted mluvils dobře.
Přikrč se rychle s Merioneem, zvedněte mrtvolu chvatně
a prchejte s ní; my dva pak budeme ve vašich zádech
bojovat s Trojany, s Hektorem jasným,
s myšlenkou jedinou, jako se jménem jedním
rveme se zarytě oba v krvavém boji!"
Dořekl a ti dva pozdvihli rychle padlého z prachu,
na ramena ho vzali a Trojani všichni
zařvali děsně, když zřeli, že Achajové
ze země zdvihají ubité tělo.
A ted se vrhli na ně jak psi,
jež pustili lovci po stopě zasaženého kance;
zpočátku běží, lačni ho rozsápat rázem,
když se však na ně obrátí, náhle vědom své síly,
couvnou a rozutekou se na všecky strany.
Tak je nejdříve Trojani hnali v jediném houfci,
dorážejíce na ně ze strany meči a oštěpy svými,
sotvaže se však Aianti otočili a zarazili se,
zbledli a nikdo se neodvažoval
vyběhnout z houfu a bít se dál
jen pro mrtvolu.
A ti dva unášeli dál tělo z bojiště k lodím,
2* kolem nich zuřil však divoký zmatek.
CM
Jako když náhle vyrazí požár a zapálí město
s tisíci obyvateli a město popelem lehne,
v žáru, který se do dálky šíří, mizejí domy
a mezi plameny hučí vítr jak bouře,
I

tak hučel jediným jekem hlas oštěpníků a koní

v patách utíkajícím.
A tak jak mezci poslední silou z pohoří vlekou
pěšinou přes balvany kmen uzlovitý
či dlouhý stožár na stavbu lodí,
srdce však zemdlelo již dřinou a potem,
tak nesli bez dechu ti dva padlého z boje.
Za nimi drželi Aianti oba nepřítele
jak horský hřeben rozsochatý,
který se nad krajem tyčí a krotí nárazy vod,
který i divoké proudy zátopy strašné dovede zdržet
a jejich vlny v rovinu sráží,
jehož nehybnou silou spousty vod nepohnou nikdy.
Tak sráželi Aianti oba Trojany dorážející.
Hnali je však před sebou a zvláště dva z nich,
zářící Hektor s Aineiou, synem Anchisovým.
Jako když vylétne hejno křičících špačků
či kavek, sotva jen zahlédlo jestřába v mracích,
znamení smrti pro drobné ptactvo,
tak táhli s hlasitým křikem Achajci v překotném houfu
a zapomínali se bít. Aineias, Hektor je hnali.
Kolik jen zbroje ztratili Achajci navždy,
když ustupovali přes vlastní příkop!
Bitvy tak nebylo konce.

CT>

i.
 18. U zbrojíře

Bojovali jak oheň plápolající.

Zatím již Antilochos
doběhl udýchán s poselstvím k Achilleovi
a stihl jej
tam, kde se tyčily z písku koráby s lodními zobci
k obloze trčícími.
Přemýšlel o tom, co právě se dělo.
Roztrpčen promlouval s duší:
„Běda, co se zas ženou Achajci s kšticemi rozevlátými
sem k lodím, jak plaší zajíci plání!
Kéž bozi nepřipraví mi ještě strašlivé hoře,
o němž mi kdysi pověděla už matka, když řekla,
že ještě za mého života nejlepší z Myrmidonů
se rozloučí se světlem denním, zavražděn rukama Trojských!
Jistě ted zemřel ten odvážný chlapec, syn Menoitiův!
A já mu poručil přece, aby se vrátil
ke korábům, až zdusí plameny trojské -
a nebojoval dál s Hektorem smělým!“
Mezi tím, co tak přemýšlel o tom,
doběhl syn čackého Nestora a v trpkých slzách
přinášel žalostnou zvěst.
„Běda mi, běda!“ vykřikl Antilochos,
„dozvíš se, Peleův synu, ode mne přesmutnou zprávu,
o tom, co nikdy se nemělo stát!
Patroklos padl. Ještě se bijí o jeho tělo,
o nahé tělo! Zbroj mu již strhl
~ Hektor s vlající přilbou."
co
Dořekl a syna Peleova
zahalil šerý mrak hoře. Rukama nabral
z ohniště prach a vmetl si jej
do vlasů kolem zsinalé tváře, kterou znetvořil smutek.
 Potom i šat jeho čistý byl ztřísněn popelem černým;
ležel tam roztažen v prachu
a špinil a rval si rukama kadeře.
Nevolnice, jež Peleúv syn a Patroklos jasný
před časem ukořistili, vykřikly strašně, zanaříkaly
zármutkem krutým, ze stanu vyrazily
a sběhly se kolem Achillea,
rvaly si šaty a klesly u jeho nohou.
I Antilochos plakal a úpěl
a za ruce držel Achillea, z jehož hrudi se draly
zoufalé stony; bál se, že Achilleus mečem
si prořízne hrdlo.
Bohatýr těžce, zoufale vzdychal.
Uslyšela ho matka v hlubinách mořských
u svého starého otce. Zalkala rovněž
a božské dcery Nereovy se kolem Thetidy shlukly
všecky, kolik jich žije na mořském dnu,
Glauke a Kymodoke a po ní Thaleia,
Nesaie, Speio, Thoe, Halie širokých očí,
Kymothoe, Aktaie a Limnoreia,
Melite, Iaira a Amfithoe a po ní Agaue,
Doto a Proto, Ferusa a Dynamene,
Dexamene a Amfinome a Kallianeira,
Doris, Panope a Galateia všem známá,
Nemertes, Apseudes a Kallianassa,
Klymene, Ianeira a Ianassa,
Maira a Oreithyia a s ní Amatheia s vlasy rozpuštěnými,
i ostatní všecky Nereovy dcery z hlubiny mořské.
Plno jich bylo, bohyní mořských, v stříbrné sluji.
2^ Rvaly si prsy a první zalkala Thetis:
co
„Slyšte mě, sestry, vy dcery Nereovy,
ať víte všecky a poznáte všecky,
jaký bol zkrušil mi srdce!
 Běda mi ubohé, běda mi, nešťastné matce bohatýrově,
která jsem zrodila syna silného, statečného,
slavného bohatýra!
Vyrostl jak mladý strom a já ho vychovala
jak spanilý květ z nejlepší prsti
a pak ho poslala k Iliu po lodích s pyšnými zobci,
bojovat s Trojí a nikdy ho nepřivítám
zas doma na prahu Peleova!
Dokud mi žije a zírá v sluneční záři,
je bolestí štván a já -
nemohu přijít a být mu užitečná!
Ted však jdu pohledět na svého syna, chci slyšet,
jaké ho stihlo ted hoře, ač do boje nešel!"
Umlkla. Opustila pak sluji, za ní i sestry
s bolestným nářkem a jejich těla spláchly hned vlny.
Když stihly hrudnaté břehy Troady svaté,
vystoupily z vln tam, kde lodi myrmidonského lidu
na břehu stály, stísněny kol srubu syna Peleova.
A matka stanula u plačícího syna,
zaúpěla, pak objala hlavu smělého dítěte svého
a v slzách šeptala chvatně:
„Dítě, proč pláčeš, jaký ti vstoupil do srdce žal?
Pověz a netaj mi nic! Zeus přece splnil,
oč jsi ho prosil s rukama pozdviženýma,
a danajská vojska zahnána až k lodním zádím
sklízejí posměch a hanbu,
dokud nejdeš ty s nimi!"
Zhluboka vzdychnuv, promluvil křepký běžec Achilleus:
„Matko - všecko mi splnil olympský vládce,
~ ale proč, proč jen, když Patroklos padl, můj druh,
CO
2, který z všech přátel mi byl milejší než vlastní hlava!
Teď jsem ho ztratil.
Zabil jej Hektor a sám ted nosí mohutnou, nádhernou zbroj,
 skvělý dar bohů Peleovi, když tebe
přiměli vstoupit do lože smrtelníkova!
Mělas dál žít tu dole u věčných podmořských bohů
a Peleus měl dostat smrtelnou ženu!
Tak stihne i tebe zoufalé hoře, až bude ti jednou
umírat syn,
až se ti nevrátí jednou do tvé náruče zpět!
A já sám nechci už déle tu žít uprostřed mužů - !
Nejdříve musí však Hektor ztratit svůj život
oštěpem z mé ruky, pykat
za vraždu, za loupež spáchanou na synu Menoitiovu!“
A Thetis odpověděla synovi v slzách:
„Blíží se, dítě, konec života tvého,
řekls to dobře. Hned po Hektorovi stihne tě smrt."
Křepký Achilleus vyskočil chmurně a vykřikl na ni:
„Hned jsem měl pojít, když druha jsem zachránit nesměl,
který padl daleko od rodných břehů
a nepoznal paži, která ho toužila před smrtí spasit!
A já tu zbytečně dřepím u černých lodí,
jalová přítěž povrchu země,
já, který nikdy se nevrátím domů - a Patroklovi
jsem nemohl pomoci ničím, ba ani ostatním druhům
(a co jich padlo rukama Hektorovýma!),
já, nejsilnější z Achajů v kovové zbroji,
když jdu se bít! - V radě jsou jiní lepší, to vím.
Kdyby tak vymizel svár mezi bohy i lidmi a hněv,
jímž slepne i nej rozvážnější,
hněv sladší kapky zlatého medu
(roste a stoupá člověku k srdci jak opojný dým),
^ jaké mě strhl teď do víru zlosti král Agamemnon,
5 vládce širého lidu -
Trpěl jsem, ale co bylo, je pryč;
teď je už třeba poručit sobě sám!
Jdu hledat Hektora, vraha drahé té hlavy.
 Pak ať mě zasáhne smrt, zachce-li se už
Diovi a všem blaženým bohům!
Ani Herakleova síla neušla smrti,
a byl to miláček velkého Kronova syna!
Naopak osud ho stiskl a vzteklé Héřino záští.
Tak budu i já, je-li mu souzeno totéž,
ležet na zemi ztuhlý.
Ted však chci být ještě slavným,
trojské a dardanské ženy hluboko přepásané
chci zkrušit hořem a bídou, aby stíraly s tváří
měkoučkých růžových oběma rukama slzy!
Poznají teprve, jak dlouho Achilleus odpočíval!
Nesmíš mě zdržovat z lásky, neposlechl bych."
Thetis, která se noří ze stříbrných vln mořských,
mu řekla:
„Mluvil jsi dobře, synu.
Těžko je nebránit druhy před náhlou zkázou,
jsou-li ted v tísni. Ale tvá zářící zbroj
kovová, skvělá je v rukou trojských.
Hektor ji pyšně na plecích nosí na odiv lidu.
Dlouho se však nebude chlubit zbraněmi tvými,
cítím, že blíží se už jeho konec.
Proto se nevrhej zatím v bitevní vřavu,
dokud mě nespatříš opět na vlastní oči.
Vrátím se zítra, sotva vyjde jen slunce,
s nádhernou zbrojí od Hefaista!"
Domluvila a rozloučila se s dítětem milovaným.
Obrátila se k sestrám vln mořských a řekla:
„Ponořte se zas do klínu moře nekonečného,
~ najděte starce v hlubinách mořských a jeho palác
a otci povězte všecko. Sama ted spěchám k olympským štítům
za tvůrcem Hefaistem, bude-li chtít
vytvořit pro mého syna jasnou, nádhernou zbroj!"
 Dořekla sotva, sestry se vnořily do mořských vln
a k Olympu blížila se jen Thetis stříbrných nohou
pro skvělou zbroj dítěti svému.
Kráčela k Olympu sama.
Achajci prchali zatím s divokým jekem
před vraždícíma rukama Hektorovýma
až k černým lodím na helespontském břehu.
I tam vynesli stěží Achajci vlajících kšticí
mrtvého Patrokla, přítele Achilleova,
z dosahu střel. Hřebci a muži dohnali opět
mrtvého cestou a s nimi Hektor, Priamův syn,
běsnící plamen.
Třikrát sahal již Hektor zezadu na mrtvého
a chtěl ho za nohu strhnout, volaje hromovým hlasem
na Trojany, a třikrát hnali jej Aianti oba
divokou silou od mrtvoly.
Přesto však znovu a znovu s rostoucí smělostí vzdornou
útočil na houfec jejich a hned zas stanul
a křičel mohutným hlasem, nevracel se však nikdy.
Jako když lva písčité barvy, má-li jen hlad,
pastevci na poli od lupu neodstraší,
tak se nepodařilo ani Aiantúm dvěma
zahnat Hektora ozbrojeného od mrtvoly.
A byl by ji vyrval a strhl na sebe nesmírnou slávu,
kdyby s olympských štítů nebyla přilétla Iris okřídlená
se vzkazem k Achilleovi, aby se chystal.
(Héra ji poslala tajně, aby Zeus ani ostatní bozi
nic nezvěděli.)
Přiblížila se k bohatýrovi a mluvila chvatně:
(O
„Vstávej, Peleův synu, nejstrašlivější z mužů,
5 Patrokla vyrvat jim musíš, o kterého se strhla
až u černých lodí krvavá řež; muž vraždí muže.
Jedni tam ve hloučku chrání tělo padlého bohatýra,
druzí, to Trojští, se snaží vléci ho v triumfu divém
 na trojské hradby, jež bije svištící vichr.
Hektor v zářící zbroji tak nejvíce lační.
Dočkat se nemůže, kdy už odtrhne hlavu od štíhlé šíje
a nabodne si ji na ostrý kůl!
Vyskoč, co ležíš? Není ti do duše stydno,
že necháš Patrokla hříčkou ilijským psům?
Hanba ti, přinesou-li jej zohaveného!
Jasný běžec Achilleus se zeptal:
„Kdo z bohů tě poslal, Irido, ke mně?“
A Iris, lehká jak vítr, řekla bohatýrovi:
„Héra mě poslala, vznešená choť mocného Dia.
Syn Kronův sedící na zlatém stolci o tom však neví,
aniž kdo z bohů sídlících v olympských snězích."
Křepký běžec Achilleus jí odpověděl:
„Jak mohu do bitvy, hled! Nepřítel má moji zbroj
a matka mě nechce do boje pustit,
dokud ji vlastníma očima nespatřím zas!
Slíbila, že mi přinese nádhernou zbroj
od Hefaista. Alespoň o nikom nevím,
jehož zbroj bych dnes oblékl snadno;
leda snad obrovský štít Aianta, syna Telamonova.
Myslím však, že i ten bojuje někde ve předních řadách
a brání vražedným kopím Patrokla ubitého."
Iris, lehká jak vítr, mu odpověděla:
„To víme i my, že se ti ztratila zbroj,
přeskoč však příkop, jak jsi teď, a zjev se Trojským;
možná, že z tebe se zděsí, couvnou a nechají boje
a smělí Achajci, kteří jsou v tísni, vydechnou zas,
i kdyby na krátkou chvíli."
p*. Dořekla a vzlétla v překotném chvatu.
(«)
2, Achilleus, miláček bohů, pak vstal.
Athéna přehodila mu cáry mračného štítu
přes mužné plece,
pak ověnčila mu hlavu, bohyně bohyní všech,
 oblakem zlatým, z kterého šlehal zářící plamen.
Byl jako dým, který stoupá z městských zdí k obloze čiré
z ostrova v moři, jejž ze všech stran nepřítel sevřel;
obyvatelstvo se bije celý den z hradeb,
když zapadlo slunce, zaplanou však v přístavu ohně
a po obloze se šíří záplava jasná,
znamení sousedům,
kdyby se blížili na pomoc s koráby svými.
Tak vyzařoval z Achilleovy hlavy
jasný svit k obloze čiré.
Šel od hradby k příkopu opuštěnému,
nesmísil se však s houfci, pamětliv matčiny rady.
Stanul a zařval; ozvěnou zazněl i Athénin hlas.
Mezi Trojany nastal nepopsatelný zmatek.
Hlas vnuka Aiakova se zařízl v sluch,
jako se ozve uprostřed nepřátel obléhajících
hrazené město břeskný hlas polnice jasné.
A sotva zaslechli Trojští kovový výkřik Achilleův,
ztuhla jim v žilách odvážná krev,
ba sami hřebci s vlající hřívou
stočili se hned se svými vozy; větřili zkázu.
I vozatajové se lekli, jak zřeli oheň plápolající
studeným žárem kol hlavy pyšného syna Peleova,
jejž Pallas Athéna, bohyně plamených zraků,
zapálila.
Trikrát se ozval přes příkop výkřik Achilleův
a třikrát se rozběhli Trojani i jejich spojenci slavní.
A ještě tehdy zhynulo dvanáct nej statečnějších bitců
u vlastních vozů s oštěpy v rukou.
5* Achajci vynesli z dosahu střel Patrokla zajásavše,
5 uložili ho na prosté lože
a kolem stanuli plačící druzi.
Za nimi přišel křepký Achilleus a zaštkal,
 když viděl svého věrného druha na nosítkách
probodeného kovovým hrotem.
Poslal ho do bitvy před chvílí s hřebci a s vozem -
a teď ho nemohl pozdravit, když se mu vrátil!
Hrdá, vznešená Héra dala raději klesnout
neúnavnému slunci do vln Okeanových.
Helios v moři již zmizel.
A jasní Achajci odpočívali po strašném zápase,
po vší společné bídě.
***

Trojští na druhé straně sotva jen unikli zběsilé vřavě,

vypřahli chvatně z vozů neklidné hřebce,
sešli se v radu a teprve pak mysleli na večeři.
Stáli tam ve shromáždění a nikdo se neodvažoval
usednout, tak je obešla hrůza
z Achilleova zjevu.
Vždyť se tak dlouho neobjevoval v boji!
A k nim počal teď hovořit rozvážný Pulydamas,
Panthoův syn, který znal minulost stejně jak budoucí věci,
Hektorův druh, zrozený téže noci jak on;
zatímco Pulydamas byl mistrem v mluveném slovu,
Hektor byl oštěpník slavný.
Ten tedy promluvil k nim a vyslovil radu:
„Přátelé, uvažte dobře: já sám bych radil
stáhnout se k hradbám a nevyčkali božského rána
tu v pláni u černých lodí. Jsme příliš daleko od bran.
Dokud žil tamten ve sváru se synem Atreovým,
bylo to jiné, mohli jsme snáze vítězit nad Achají.
~ Vždyť jsem se těšil, že budu spát již u rychlých lodí,
5 a věřil, že ztečeme koráby širokých boků!
Ted však mě pojímá hrůza z křepkého syna Peleova.
Jak je divoký, prudký, zůstane sotva tu v poli,
 kde Achajové a Trojští se pletou v jediném klubku,
naopak zahájí boj o město a jeho ženy.
Hněme se k městu! Poslechněte mě, dojde na moje slova.
Ted za tiché noci bude snad Achilleus rychlý
odpočívat. Ale pak ráno, až v plné zbroji
s útokem začne a zastihne nás tu na širé pláni,
setká se s ním ještě mnohý!
A kdo se zachrání do svaté Troje,
bude o štěstí mluvit, protože mnoho Trojanů ještě
nakrmí tělem supy a psy! Kéž bych to neslyšel pak!
Poslechnete-li mé rady, ač nezní příjemně,
svoláme lid na tržiště ted v noci
a věže a vysoké brány s pevnými, těsnými vraty,
vysokými a vyleštěnými, ochrání hrazené město.
Ještě před rozedněním budeme stát
v úplné zbroji na věžích a běda tomu,
kdo by si vymyslel blížit se od černých lodí
a bít se o naše hradby!
Zpět k lodím hnal by zas koně s vlající hřívou,
když by je nejdříve uštval kolem celého města.
Probít se do městských bran nenajde odvahu nikdy,
a nikdy nezboří Tróji, to dřív ho sežerou psi!“
Chmurně pohlédl na něj zářící Hektor:
„Pulydamante," mu řekl, „tvá řeč nebyla dobrá.
Chceš, abychom se zas nacpali do trojských zdí?
Nemáte ještě dost nucené tísně v uličkách městských?
Dřív se říkalo po širém světě, že město
Priamovo je celé ze zlata a z drahých kovů,
dnes už se poklady z domů pomalu vytratily.
£■ Do Frygie se přestěhovaly - a dál, do Maionie -
3 rodinné skvosty, protože Kronův syn na nás dolehl těžce.
Ale ted, kdy mně syn Krona zavrženého
dal sklidit slávu u rychlých lodí a hnát
 nepřítele až k moři - jsi blázen,
a neukazuj mi ještě jedenkrát lidu, co umíš!
Troj ani by s tebou nešli. Nedovolím to.
Naopak všichni teď za mnou a jednejte tak,
jak poručím já!
Navečeřte se, vojsko v sevřených řadách,
myslete na ponůcky a na strážích neusněte!
A kdo se z Trojanů bojí o to, co vleče ted s sebou,
seber to všecko a rozdej raději lidu;
lépe, když si to rozdělí naši, než Achajové.
Ještě však před úsvitem se znovu chopíme zbraní
a začneme znovu u lodí širokých boků odvážný boj!
Jestliže Achilleus jasný u černých lodí skutečně vstal,
běda mu, že se rozhodl pro boj!
Nikdy mu nepřehnu v běsnící vřavě,
naopak postavím se mu jako muž muži
a pak se rozhodne, kdo bude vítězem navždy!
Ares je při všech a dovede zabít i vraha!"
Hektor domluvil v radě a Trojští zařvali souhlasným rykem.
Šílenci! Pallas Athéna je zmámila tehdy,
že křikem oslavovali Hektora, který jim poradil špatně,
a jediný muž nevzpomněl Pulydamanta, ač mluvil pravdu.
Vojsko pak večeřelo.
Achajským táborem nesl se zatím celou noc nářek
nad Patroklem.
Zvedl se Peleův syn a počal zoufale úpět,
sahal znovu a znovu na prsa příteli svému
rukama, které vraždily jindy,
a sténal jak lvice se zplihlou hřívou,
p jíž lovec odnese tajně z temného porostu lesa
2. mláďata její; lvice jen skučí, protože doběhla pozdě.
Probíhá v kruhu propasti lesní a pak se žene
po stopách lovcových, třesouc se vztekem a hledá,
dostihne-li ho.
 Tak sténal těžce Achilleus a řekl Myrmidonům:
„Běda, jak marně jsem hovořil tehdy,
když hrdinu Menoitia jsem těšil ve dvorci jeho
a říkal, že mu zas přivedu syna, až Trója padne,
do Opoenta se ctí a s kořistí velkou -
ale Zeus nesplní všecko, oč prosil ho člověk!
Nám bylo určeno oběma tedy
smočit vlastní svou krví touž půdu!
Ani mne Peleus, stařičký jezdec, nepřivítá již doma,
nepřivítá mě matka, vznešená Thetis;
nikdy se nevrátím a zde mě pohltí země!
Protože, Patrolde, později klesnu v klín její než ty,
dříve tě nepohřbím, dokud nebudu mít hlavu a zbroj
Hektora, tvého vraha!
A dvanáct vznešených ilijských synů za tebe skolím,
abych se pomstil, až jen tvá hranice vzplane.
Budeš tu spát pod zobci argejských lodí.
A trojské a dardanské ženy hluboko přepásané,
kterých jsme se už zmocnili dříve silou a dřevci obrovitými,
když jsme zbořili kvetoucí města nejrozmanitějších kmenů,
budou ted plakat ve dne i v noci, prolévat zoufalé slzy!“
Umlkl Achilleus jasný a rozkázal druhům
na oheň postavit mohutnou trojnož a smýt
krvavý prach s mrtvého těla.
Postavili si kotel, v kterém se hřávala pro lázeň voda
nad plameny, pak vlili do něho vodu,
polena srovnali pod ním
a plameny olizovaly břich kotle a ohřály vodu.
Když voda vřela v lesklé měděné míse,
omyli mrtvého, potřeli balzámem tělo, pak vlili mu do ran
5 devítiletý olej a uložili ho na prosté lože;
zakryli od hlavy k patě bělostným plátnem
a přehodili je plachtou.
 Celou noc naříkali pak Myrmidoni,
sedíce v kruhu kolem Achillea, nad mrtvým Patroklem.
***

Zeus tehdy řekl Héře, své sestře a choti:

„Podařilo se ti, vznešená Héro,
vydráždit Achillea, jako bys byla z vlastního lůna
zrodila achajské syny kšticí utažených!“
Vznešená Héra odpověděla a zrak sejí leskl:
„Ty, synu Kronův, jsi hrozný; cos to zas řekl?
Jestliže dokáže pozemský tvor ledacos provést
na úkor druhých, smrtelník pouhý a bez zkušenosti,
proč bych nemohla já, nejvyšší z bohyní všech
a dvojnásob vznešená rodem již od zrození
a proto, že jsem tvá choť a ty že jsi vládcem
všech nesmrtelných, proč bych nemohla tedy
chystat Trojanům konec - z nenávisti?"
Zatímco bozi tak mluvili spolu,
Thetis, která se noří ze stříbrných vln mořských,
stanula před vraty věčného paláce Hefaistova,
nejkrásnějšího z nebeských sídel, jejž klecavý bůh
si zbudoval z kovu.
Thetis ho zastihla právě, když zuřivě šlapal dmoucí se měchy,
zalit již potem.
Vyráběl dvacet trojnoží stejných a stavěl je řadou
ke stěně nádherné síně. Dole jim přidával kola
z ryzího zlata jak nožky, aby se mohly rozběhnout samy
do shromáždění bohů a opět se vrátit.
Byl to div zázraků světa!
~ Byly již hotovy skorém, jen držadla scházela na nich;
5 aby je upevnil, zatloukal právě zespodu nýty.
Zatímco rozvážně končil své dílo,
blížila se mu bohyně stříbrných nohou.
 Vtom ji však zahlédla líbezná Charis, choť chromého tvůrce,
jež vyšla v nádherném závoji z domu,
za ruku vzala ji chvatně a volala na ni:
„Thetido v bělostné říze, ty milá a vzácná,
co tě přivádí k nám? Chodívalas jen zřídka.
Pojd, prosím tě dál, ať již tě pohostit mohu!“
Dořekla sotva a chvátala napřed bohyně jasná.
Přiměla Thetidu, aby si sedla do stříbrného křesla,
krásného, jemně řezaného a s trnoží vespod,
a hned zas volala Hefaista, slavného tvůrce:
„Rychle, Hefaiste, pospěš, čeká tu na tebe Thetis!"
Slavný, klecavý tvůrce jí odpovídal:
„Ej, to tedy přišla jasná bohyně ctná,
která mě spasila z nejhorší bídy,
když mě vlastní má matka srazila v hlubinu země
proto, že jsem se mrzákem zrodil, a chtěla mě ukrýt
bez všeho studu!
Co bych byl zakusil tehdy, kdyby mě Eurynome
a Thetis nebyly skryly ve vlastním klíně,
nu, Eurynome, dcera Okeanova!
Devět let žil jsem pak u nich a vytvořil zatím rozličné věci,
náramky, pásy a poháry zlaté i spony
v klenuté sluji. Proud Okeanův
ji ze všech stran oplachoval
a bez konce čeřil se pěnivým vírem.
Nikdo nevěděl o mně, bůh ani člověk.
Jen Eurynome a pak ovšem Thetis,
které mě zachránily.
Ta tedy je nyní u nás, tu v domě; to musím věru
—■ znovu zas bohyni pletenců krásných poděkovat!
5 Ať mi ji pohostíš, jak jen nejlépe znáš,
než trochu složím nářadí a hlavně měchy!"
Domluvil a již se zvedal, obrovský, uzlovitý,
supě a hekaje od kovadliny
 a těžce se pajdal na tenkých nožkách.
Od ohně odstrčil měchy a nářadí, s kterým
pracoval předtím, naházel do truhlice,
houbou omyl si tváře a dlaně a zarostlá prsa,
smočil i sehnutou šíji, čistě se oblékl, popadl berli
a vyšel ze dveří klecavou nohou.
Panenské služky z ryzího zlata vládce podporovaly;
byly jak živé. Měly i rozum a sílu a hlas
a od věčných bohů uměly kdejakou práci.
Skřípěly námahou, jak jejich tvůrce se kupředu pachtil.
Přistoupil nejistě k Thetidě sám a dopadl do křesla u ní. |
Podal bohyni ruku, vyslovil pak její jméno a řekl: i
„Thetido v bělostném rouchu, co tě přivedlo k nám,
ty milá a vzácná? Jindys tu bývala zřídka.
'
Pověz, co chceš! Splním ti každé tvé přání,
budu-li moci či lze-li je splnit už vůbec!"
Thetis však řekla (a slzy jí přitom zalily zrak): '
„Pověz, Hefaiste, sám: která bohyně v nebi
měla kdy tak hořký osud, jakým syn Kronův
postihl mne? Jedinou z podmořských sester
dal smrtelníkovi; Peleus, syn Aiakův, byl to
a věř, že objetí jeho jsem snášela jen proti vůli.
Teď leží doma, bezmocný stařec.
Ale pak přišlo horší: syna mi potom porodit dal;
vychovala jsem bohatýra.
Vyrostl jak mladý strom a já ho vypěstovala
jak spanilý květ z nejlepší prsti
a pak ho poslala k Iliu po lodích s pyšnými zobci
bojovat s Trojí - a nikdy ho nepřivítám
~ zas doma na prahu paláce Peleova!
2, Dokud mi žije a zírá v sluneční záři,
je bolestí štván a já -
nemohu přijít a být mu užitečná!
 Dívku, kterou mu Achajci dali z kořisti celé,
mohutný vládce Agamemnon mu vyrval
a z hoře pro ni zatvrdil syn své srdce.
Trojští však zahnali achajský lid až k samým lodím
a drží je tam. Nejstarší z lidu ho prosili v slzách
a slibovali mu veliké, nádherné dary -
sám sice odepřel čeliti zkáze, dovolil však,
aby se Patroklos oděl do jeho zbroje,
poslal ho do bitvy s družinou celou
a ti se rvali celý den u Skajské brány.
Snad by i město bylo už padlo,
kdyby Apollon jasného syna Menoitiova,
který již vnášel zkázu do městských bran,
nebyl sám zabil a slávu ze svého činu
nebyl dal Hektorovi!
Proto jsem pěšky ted přišla, abys ty, Hefaiste,
vyrobil synovi mému, který byl zasvěcen smrti,
přilbu a štít a holeně krásné, jež sepneš u kotníků,
a krunýř. Jeho mu ztratil druh věrný,
když padl Trojany sražen. A syn tam leží
na zemi nad jeho tělem."
Slavný, klecavý tvůrce jí odpověděl:
„Neztrácej naději! A tím se netrud.
Kdybych jen mohl od tvého syna tak jistě odvrátit smrt,
až bude se blížit hodina osudu jeho,
jak jistě pořídím zbroj, na niž svět celý
daleko široko bude užaslým zrakem se dívat!"
Dořekl sotva, opustil Thetidu jasnou,
vrátil se k měchům, přitáhl si je zas k ohni
2* a rozdmýchal znovu k veselé práci.
5 Dvacet měchů tam v kotli dýchalo prudce,
silný proud vzduchu vydechovalo
a pomáhalo tak bohu, hned tlumíc, hned zvětšujíc žár,
jak Hefaistos chtěl a k práci jak bylo třeba.
 Méd rudou do ohně vhodil a cín a zlato a stříbro.
Potom však přivlekl Hefaistos, kam právě chtěl,
mohutnou kovadlinu, vzal do pravé ruky kladivo pádné
a do levé kleště.
Nejdříve vytvořil obrovský štít, který snesl již rány,
obrazy vyzdobil v kruhu, kolem nich pak zářila obruba lesklá
ze trojí vrstvy a na ní držadla řemenů z ryzího stříbra;
štít sám byl z pateré vrstvy a tvůrčí Hefaistův smysl
připojil k němu půvabné děje.
Vytvořil na štítě zemi a moře a nebesa širá,
kulatý měsíc a slunce neúnavné,
pak nesčetné hvězdy, jež zdobí nebesa v kruhu,
Pleiady, Hyady, mocného Oriona,
Medvědici, jíž někteří lidé říkají Vůz,
která se na místě točí, obrácena vždy k Orionovi
a která se jediná nikdy nesmočí v Okeanu.
Pak zobrazil na štítě dvě krásná smrtelná města;
v jednom z nich svatební průvod a hody,
nevěsty vedli tam právě za svitu pochodní městem
z ložnice dívčí a cestou zněly jim zpěvy a písně,
hoši tam vířili v tanci a v jejich středu
pištci a hudci, ze dveří vykukovaly ženy a žasly.
Na trhu stáli ve hloučcích muži; spor tam byl o něco.
Dva se tam hádali o trestnou pokutu za muže zabitého;
jeden z nich přísahal lidu, že zaplatil všecko,
druhý popíral s vášní. Žádali na soudci oba,
aby rozhodl spor, a lid jim oběma tleskal a zároveň byl
s oběma z nich. Hlásatelé jen stěží drželi davy,
starci však seděli ve svatem kruhu na stolcích mramorových,
~ jež svítily kolem, a každý z nich
2, předstoupil, v ruce hůl hlásatelovu, a všichni
vyslovovali ortel; uprostřed kruhu
zářily dva díly zlata odváženého
pro toho, kdo poví nejjasněji co právem.
 Kolem druhého města ležela dvě velká vojska bojovníků;
zbraně jim zářily a obě vojska se přela,
zda mají rozbořit město, či rozdělit kořistí vše,
co hrazené město skrývá v pyšných svých zdech.
Obránci města se vzpírali dosud a skryli se tajně
před městem do zálohy;
ženy i s dětmi a starci znavení lety
stáli na hradbách zatím, hotovi ubránit domov.
Posádka odtáhla od bran, vedena Areem silným a Pallas Athénou,
oběma z ryzího zlata ve zlatém odění, velkými, nádhernými
ve zbroji, kterou jen bohové nosí;
vznešení byli a velcí, vojsko jim sahalo k patám.
Když došli až k místu, kde bylo výhodno číhat,
těsně u samé řeky, kam chodila zvířata pít,
ulehli oděni zářícím kovem.
Před nimi dřepěli dva zvědové jejich a čekali v trávě,
až ovce a hovězí stáda se ozvala z dálky.
A již se k nim blíží! Za nimi pastýři dují vesele v rohy
a nemají zdání o léčce, jež na ně čeká.
Sotva je zvědové zhlédli, běželi napřed a vojska
sehnala chvatně hovězí kusy a houfce stříbřitých ovcí;
pastýře ubila.
Cizinci, kteří se rozložili již ve městě po tržištích,
zaslechli křik a všechen ten zmatek od hnaných stád,
vyjeli z města na rychlých válečných vozech -
a již se srazili s nepřítelem! Sešikovali se k bitvě
a právě se bijí na břehu řeky;
kovové oštěpy sviští tam vzduchem.
Mezi nimi však stojí Eris a Foibos a hrozná bohyně Smrti:
jj- jednoho zchvátila, jak padl zraněn, druhého nezraněna,
5 třetího vleče mrtvého za nohu vřavou.
S ramen jí vlaje rudý plášť nasáklý krví.
Muži se bijí sraženi těsně s živými živí
a mrtvé mohl jsi spatřit, jak o jejich těla se rvou.
 Dále vytvořil bůh tučné a třikrát zorané pole,
daleká lada, jež orají muži se svými volky;
doorá, obrátí a kráčí znovu na druhý konec.
Jakmile se však blíží z nich každý souvrati na konci pole,
přichází jejich pán a podává každému číši
s nejlepším, nejsladším vínem. Potom se obracejí
a kypří zas brázdu s radostí z práce
na druhý konec širého lánu.
Za pluhem byla prsť černá jak z hlubin země,
ač obraz celý byl z ryzího zlata. Bylo to věru zázračné dílo!
Pak stvořil bůh dozrálé pole, ve větru rozvlněné.
Ženci jím kráčejí, kštice jim vlají, jdou v ruce s ostrými srpy.
V hustých hrstích již padají klasy smeteny srpem,
vazači za nimi povřísly váží.
Tři z nich se zastavili; tam hoši zvedají snopy
v náruči plné. Nad ženci stojí opět sám pán,
opřen je o hůl a s tichou radostí pohlíží na ně.
Pod dubem na mezi zchystali právě otroci oběd;
opekli na rožni důkladné tele a ženy
uvařili již lidem k obědu hrnce běloučké ovesné kaše.
Pak stvořil bůh ze zlata vinici krásnou,
hrozny přetíženou, krvavé plody visely z révy
a kolem ní se tyčila ohrada stříbrných kůlů;
po stranách ubíhal příkop z oceli čisté,
kol něho cínový plot a přes příkop lávka,
po které chodili nosiči za vinobraní.
í To mladá děvčata nosila s chlapci v pletených koších
sladkou žeň hroznů.
Jeden hoch hraje tam na formingu milostnou píseň
5^ a zpívá jasně vysokým hlasem o věčné Linově touze.
2, Vesničané do taktu tančí, zpívají, výskají,
při slovech písně kmitají se jen křepčící paty.
Pak ještě vytvořil Hefaistos hovězí stádo s velkými rohy;
kravky v něm byly ze zlata, z cínu.
 Bučíce, ženou se z dvorce na pastvu ke břehu říčky,
na němž se rákosí vlní. Za stády kráčejí čtyři
pastýři z ryzího zlata a s nimi běží
devět ovčáckých psů.
Mezi kravami však již zchvátili vpředu dva strašliví lvi
sténajícího býčka; odvlékají ho a psi
se svými lovci se pustili za ním.
Lvi roztrhli kůži statného býčka
a chlemtají krev a vnitřnosti jeho.
Pastýři mamě štvou psy;
přikrčili se plaše, místo aby se vrhli
na lva. Jen stojí a skučí a plíží se stranou.
I širokou rokli vytvořil klecavý tvůrce,
krásnou, uprostřed lesního dolu, po jejíchž svazích
hemžilo se to ovčími stády. A pro ně udělal chlévy,
chýše a kryté i nekryté jesle.
Pak ozdobil bůh štít Achilleův
divadlem tanců a rejů podobným tomu,
jež ve městě Knossu Daidalos postavil kdysi
pro Ariadnu, pannu kadeří svůdných.
Mladé mužes tam spatřil s dívkami, po kterých toužil tak mnohý,
jak v jediném kruhu druh drží druha;
začínají už slavnostní rej.
Bělostná roucha žen vzduchem již letí
a režné chitony mužů se lesknou olejem mastným.
Děvčata mají na hlavách věnce,
tanečníci však na tenkých řetízcích stříbrné dýky.
Roztočili již kolo lehce zkušeným krokem,
jako by nad nimi seděl hrnčíř a prsty jen sahal
2* a zkoušel rozehrát kruh, než hlava se zatočí z letu.
5 A tam se proplétají zas v řadách naproti sobě!
Zástup se tísní na hlavě hlava s jásotem po závodišti
a mezi davem počíná zpěvák zpívat k forminze píseň.
 Sotva však začal, objevili se v zástupu dva
slavnostní tanečníci - a víří divokým tancem
uprostřed davu.
Konečně připojil bůh po délce obruby pevného štítu
strhující proud Okeanův.
Dokončiv tak silný a obrovský štít,
pořídil ještě krunýř, který jasněji svítil než plamen,
pořídil důkladnou přilbu, jež seděla na skráních pevně
a zdobena byla jak dosud žádná, zlatistým chocholem,
a potom vytvořil cínové holeně na štíhlé nohy.
Když chromý tvůrce skončil své dílo,
posbíral zbraně a složil před bohatýrovu matku.
A Thetis vyrazila jak sokol ze sněžných olympských štítů
a nesla synovi zářící zbroj od Hefaista.

in
 19. Konec hnfivu

Zora se zdvihala právě nad vlny Okeanovy.

Rozzářila se sídla bohů i smrtelných lidí
a Thetis došla v tu chvíli s Hefaistovými dary
až k lodím.
Spatřila syna, jak leží v zoufalém hoři
na Patroklově těle: kolem nich stála družina v slzách.
Do stanu vstoupila bohyně mořská, vzala ho za ruku,
nazvala jménem a řekla:
„Pojd, synu, nech už přítele spát, ač je ti těžko;
bozi ho jednou zabili z vlastní své vůle.
Ty vezmi nádhernou zbroj, kterou ti posílá Hefaistos, vládce,
tak sličnou, že není snad muže,
který by byl podobnou nosil."
Umlkla bohyně, složila zbroj Achilleovi k nohám
a spousta výtvorů krásných zazvonila.
Myrmidony vtom zachvátil děs; nikdo se neodvažoval
pohledět na ni. Třásli se všichni.
V Achilleovi jen vzrostl divoký vztek,
sotva ji zočil a zpod temných řas
zasvitly strašlivě oči jak oheň,
který vyšlehl krátce.
Radostně sáhl po třpytném daru Hefaistově.
Ale když nasytil srdce pohledem na boží dílo,
vykřikl na matku překotná slova:
„Ba, matko, ty zbraně mi mohl poslat jen bůh,
jen ruce nesmrtelné snad mohou vytvořit podobné dílo,
^ smrtelník žádný! Ted se obleču sám.
2. Bojím se však, že zatím na Patroklovo tělo
slétnou se mouchy a v ranách, jež způsobil studený kov,
se vytvoří z hniloby červi a zohaví mrtvého tak,
 že prchne i poslední zdání života a jeho tělo
zachvátí rozklad/4
Thetis, bohyně stříbrných nohou, mu odpověděla:
„Synu, tím vším si nermuť už srdce.
Zkusím to sama, odhánět od něho mračna much lačných,
která se sletují na těla bojovníků.
Kdyby tu celý rok ležel, zůstane bez poskvrny,
ba ještě krásnější bude. Ty však jdi, svolej
do rady achajské starce, zřekni se hněvu
na Agamemnona, krále, vystroj se do bitvy hned
a posilni duši hrdinnou silou!"
Promluvila a naplnila mu srdce sebevědomím.
A do Patroklova chřípí vstříkla ambrosii a růžový nektar,
aby vzhled jeho zachovala.
Achilleus jasný šel zatím po mořském břehu
a jeho mocné volání vzrušilo bohatýry.
I ti, kdo dříve zůstali v táboře u černých lodí,
kormidelníci, kteří se starali dosud jen o kormidla,
i otroci lodní, kteří jen vařili posádkám svým,
všichni se seběhli na sněm, protože Achilleus volal,
když před tím tak dlouho se zdržoval boje.
Jen těžce přišli i dva druhové Areovi.
Tydeův odvážný syn a jasný, štíhlý Odysseus;
opírali se o kopí. Rány jejich se dosud
nezacelily, přišli však přece a usedli ve shromáždění
na přední místa.
Poslední zjevil se vládce všech vojsk Agamemnon,
raněný rovněž, vždyť ho zasáhl v divoké seči
Koon, syn Antenorův, kovovým kopím.
— Když všichni Achajci byli již v radě,
♦ vstal v kruhu křepký běžec Achilleus a řekl:
„Pověz ted sám, Atreův synu, bylo nám oběma třeba,
tobě i mně,
 že jsme se rozešli pro děvče se vztekem v srdci
a nedovedli se najít?
Artemis měla ji raději usmrtit šípem u našich lodí,
když jsem Lyrnessos dobyl a přivedl si ji, svou kořist!
Ba, tak by nebylo tolik vlastních mých druhů,
sraženo rukama nepřátel, hryzlo zdusanou půdu
jen proto, že mne popadl vztek!
Užitek z toho měli jen Trojští a Hektor.
A Achajové - myslím, že dlouho vzpomínat budou
na náš svár. - Konec tomu, co bylo,
ať jsme už sebevíc vytrpěli!
Je třeba dnes poručit vlastnímu srdci,
a proto i já jsem zdusil svůj hněv.
Nemyslím, že je vhodno vztekat se bez konce, do vysílení.
Dosti už! Pospěš a žeň rychleji nežli až dosud
do boje achajské syny vlajících kšticí,
ať mohu stejně jak dřív zkusit své štěstí
v zápase s Trojí,
zachce-li se jim ještě se vyspat u našich lodí!
Možná že leckterý natáhne rád znavené údy,
aby jen unikl boji a oštěpům našim!“
Umlkl. Achajci holení krásných zajásali,
když pyšný Peleův syn zřekl se vzdoru.
A již se ozval vládce širého lidu Agamemnon;
povstal jen ze svého místa a nešel do středu kruhu.
„Danajští bohatýři a přátelé moji,
druhové Areovi,“ jim řekl.
„Stojí-li někdo a mluví, naslouchej tiše a nepřerušuj;
to vadí i nej zkušenějšímu řečníkovi.
jj* Když muži povykují, jak ty máš naslouchat lidu
3 a zároveň řečnit? Ochromí tě to, i kdybys nakrásně mluvil
jak bůh.
Chci mluvit na syna Peleova. Vy, Argejci, však
se v kruhu už ztište a poslouchej každý, co řeknu!
 Danaové mi často vyčítali můj čin
a často mi láli. A přece já nebyl vinen,
to Zeus a Osud a Erinys, která se plouží v zšeřených koutech,
ti mne ranili tehdy na sněmu lidu slepotou hnusnou
a já vlastníma rukama vyrval čestný dar Achilleovi!
Co jsem však tehdy měl dělat? Bůh to zosnoval všecko
a vlastně Ate, Diova dcera, jež všecko na světě mate.
Má jemňoučké nožky, jimiž se nikdy nedotkne země,
přebíhá jen se zlobou v srdci po lidských hlavách
a někoho vždycky do svých osidel strhne.
I samého Dia podvedla jednou, o němž se říká,
že je nejvyšší z bohů a vládce všech lidí!
A přece se zdařilo Héře, ač ženě, oklamat jej
toho dne, kdy se Alkmene chystala rodit v hrazených Thébách
Herakleovu sílu. Tenkrát hlásal všem bohům:
- Slyšte mě, bozi a bohyně všecky, ať ve vašem středu
povím, co srdce mi káže! Ještě dnes vynese na světlo denní
Eileithia v bolestech těžkých dítě,
jež ovládne jednou svět celý, dítě z lidského rodu,
které jsem zplodil však já.
Jasná, vznešená Héra mu lstivě nadhodila:
- Řeknu, žes lhář, jestliže to, co ted tvrdíš,
se nesplní. Přísahej proto, olympský vládce,
přísahou svátou, že ten, který se dnes
narodí z ženina lůna,
dítě lidského rodu, jež jsi ty zplodil,
ovládne vskutku svět celý!
Řekla a mocný syn Kronův podvod nepochopil;
naopak přísahal zaslepen přísahu těžkou.
2* Héra však plna nesmiřitelného záští
5 opustila hned olympské štíty a stanula mžikem
v achajském Argu. Věděla tam o Sthenelově
vznešené choti; Sthenelos byl synem Perseovým
a ona byla těhotná již sedmý měsíc.
 Héra přivedla na svět předčasně zrozené dítě,
Alkmenin porod však zdržela ještě a zkrotila Eileithii.
Zvěst o tom donesla synovi Kronovu sama a řekla:
- Die, náš otče, který se raduješ z hromu,
uvědom si, co řeknu: již se narodil šlechtic,
vládce mocného Argu, Sthenelův syn a Perseův vnuk,
Eurystheus je to, jehož jsi zplodil,
důstojný vladař Argejců všech!
Vyřkla to sotva a palčivá bolest projela srdcem
Kronova syna. Uchopil prudce za husté, zářící kadeře Atu,
všecko v něm vztekem jen vřelo a hrozil přísahou těžkou,
že Ate, jež působí ve všem jen zmatek, nikdy se nesmí
vrátit na širý Olymp mezi souhvězdí nebes.
Přísahal, a vtom již srazil, prudce se rozmáchnuv, Atu
s nebeských hvězd; tak se dostala na zem ke člověku.
A Kronův syn, kdykoli pohlédl na svého syna, jak trpí
v potupném područí Eurystheově, těžce si vzdychl.
Tak ani já nemohu zapomenout na bohyni Atu,
která mě tenkrát zlovolně zaslepila,
když mocný, zářící Hektor opět a opět
Danajské vraždil a hubil u lodních přídí.
Ačkoliv tedy mě obloudil Zeus a rozumu zbavil,
jsem ochoten ihned se smířit a pokutu nezměrnou dát.
Proto jen začni zas boj a do boje žeň i ostatní muže!
Hle, já jsem ochoten všecky dary ti dát,
které ti včera ve stanu Odysseus slíbil.
A chceš-li, zůstaň a čekej, ač po boji toužíš,
až otroci přinesou dary z mé lodi, ať poznáš,
jak upřímně dávám."
Křepký běžec Achilleus mu odpověděl:
m
2. „Agamemnone, Atreův synu, nejvznešenější vládce!
Rozhodl-li ses, jak je to malicherné, dnes dary mi poslat
či si je nechat; je to tvá věc. Teď mysleme na boj.
 Nesmíme nikdo váhat a mrhat jen časem,
je třeba vykonat veliké činy!
Jakmile spatříte zas Achillea v popředí boje,
jak pustoší kovovým kopím ilijské řady,
bud připraven každý srazit se s nepřítelem!"
Nato se ozval Odysseus, života znalý:
„Ne, ne, Achillee, krásný jak bozi,
bud sebesmělejší, nežeň však achajské syny
tak lehkomyslně proti ilijským hradbám
do boje s Trojany; divoký zmatek neskončí ještě,
dokud se zástupy vojska nesešikují a bozi
neseštvou muže na obou stranách.
A proto rozkaž achajským synům,
aby se najedli u černých lodí, napili vína,
to dodá svěžesti, síly. Nikdo nemůže přece,
aniž by jedl, celý den do tmy bránit se nepřátelům!
I kdyby srdcem sebevíc toužil se bít,
údy mu zemdlí, aniž to zpozoruje,
pak přijde žízeň a hlad
a kolena začnou se při chůzi třást.
Kdo se však předtím posílil jídlem a vínem,
je s to celý den s nepřáteli se rvát;
srdce mu směle ve hrudi bije a nezemdlí údy,
dokud se neskončí zápas.
Dej pohov lidu a rozkaž, ať chystá nejdříve oběd.
Dary ať zatím král Agamemnon dopraví na sněmoviště,
aby je Achajci zřeli na vlastní oči
a potěšily tvou duši. Přísahat může ti snadno,
vyzdvižen pažemi celého kruhu,
~ že dosud nevstoupil v dívčino lože, aby s ní spal,
5 jak bývá zvykem mužů i žen.
I to snad uklidní dnes tvoji mysl.
Později smíří se s tebou ve stanu při tučných hodech,
aby ses necítil v ničem po právu zkrácen.
 Ty pak, Atreův synu, budeš se ostatním zdát
spravedlivějším; není přec možno haněti krále,
který se smířil, uraziv nejdříve soka.“
Vládce širého lidu Agamemnon mu řekl:
„Jsem rád, Laertův synu, že od tebe slyším ta slova.
Mluvil jsi všecko to právem a jasně.
To, co chceš, přísahat budu z vlastní své vůle;
ostatně křivá přísaha není ve jménu božím.
Achilleus ať zatím čeká přes všecku bojovnou touhu.
Zůstaňte rovněž, vy druzí, tu v radě, až přinesou ze stanů dary
a přísahy svaté až zazní!
Tobě však ukládám (chtěl bych ti poručit vlastně):
vyber si jinochy z nejlepších achajských rodů,
z korábu mého doprav sem dary, které jsme včera
slíbili Achilleovi, a přived i ženy,
A Talthybios ať přižene rychle z tábora na širé pláni
kance,
kterého obětujeme Diovi s Heliem jasným!“
A křepký běžec Achilleus na to hned řekl:
„Atreův synu, Agamemnone, nej nádhernější vládce!
Raději bych to viděl v jinou, vhodnější dobu,
když večer po boji nastane klid a v srdci mém nebude snad
už divoká touha. Na pláni leží pobiti muži,
jež srazil Hektor, Priamův syn, když Zeus ho přesytil slávou.
A vy si voláte k hodům! Chce se mi vyzvat
achajské syny, aby se pustili statečně v zápas
bez jídla, lehkomyslně, a pak - až zapadne slunce
a bude smyta včerejší hanba, teprve chystali hody,
veliké hody na širé pláni!
Mých rtů se nedotkne dřív pokrm či nápoj.
2. Umřel mi přítel můj věrný; ve stanu leží,
proboden kovovým kopím, ke vchodu obrácen tváří,
a kolem stojí družina celá a pláče.
 Mohl bych toužit po něčem jiném než zas jen po vraždě,
po krvi, po těžkých stonech umírajících mužů?"
Odysseus, životem štvaný, mu odpověděl:
„Achillee, Peleův synu, největší bohatýre!
Jsi mohutnější než já a silnější mnohem,
když bojuješ kopím. Vtipem jsem, zdá se mi, silnější tebe;
jsem starší a zkušenější než ty.
Proto mlč trpělivě, když mluvím.
Lidem se brzy zprotiví boj, když studený kov
po celé šíři bojiště kosí;
jakmile klesne Diova miska, jež určuje průběh všech bitev,
padají klasy jen úzkým pruhem.
Danajští živí nemohou uctívat mrtvé
tím, že zřeknou se jídla;
den ze dne zmírá jich v houfech až příliš mnoho!
Kdy by to byl pak postění konec? Ne, ne,
zamře-li někdo, plač nad ním jediný den,
potom však zatvrcf své srdce a pohřbi ho v klidu.
Ti, kdo unikli šťastně žalnému boji,
ať užijí všichni dosyta jídla i pití,
aby zas mohli bez přestávky se bít,
až pokryjí těla neproniknutelným kovem.
Nikdo ať neváhá, nečeká na nic, na jiné povzbuzení.
Jediná výzva tu stačí:
běda těm, kdo zbudou u černých lodí!
Je třeba společným útokem hnát proti ilijským jezdcům
v šílenství Areově!"
Domluvil a vzal hned s sebou oba dva syny Nestorovy,
Megeta, syna Fyleova, a Merionea,
g* Thoanta, Lykomeda, Kreiontova syna, a Melanippa.
5 Šli a vstoupili ihned do stanu krále Agamemnona.
Rychle, jak také zněl rozkaz, provedli svěřený úkol.
Sedm trojnoží vzali podle králova slibu
 nosiči ze stanu jeho, pak dvanáct nádherných koní
a dvacet zářících mis,
přivedli ze stanu ženy, sedm zkušených děvčat
a jako osmou dceř Briseovu.
Odysseus odvážil deset talentů zlata, pak šel
a mladí muži nesli hned za ním ostatní dary,
postavili je doprostřed kruhu - a pak se zvedl
Agamemnon.
Talthybios, který duněl svým hlasem jak bozi,
stál po jeho boku a držel silného kance.
Atreův syn se sehnul, vzal oběma rukama nůž,
který mu visel u pochvy těžkého meče,
odřízl kanci štětiny, pozvedl k Diovi paže
a všichni Argejci čekali mlčky, stojíce v kruhu
podle mravu a řádu, a naslouchali
králově modlitbě.
Zaúpěl prosbu a hleděl k obloze čiré:
„Věz, Die - ty první, protožes nejvyšší, nejlepší z bohů -
Gaio, Helie, vězte i vy, Lítice, které v propastech zemských
trestáte křivopřísežné:
nikdy se ruka má nedotkla dcery Briseovy a já
po jejím loži jsem netoužil nikdy či po čemkoli!
Ne, nikdy! Pohybovala se kolem mých stanů
jak panna neposkvrněná.
Je-li však přísaha moje ted křivá,
ať bozi mě zavalí hořem, jakým jen stíhají toho,
kdo přísahal křivě!"
Domluvil a hned studeným kovem
prořízl kančí kosmatý krk. Hlásatel mrštil pak hlavou
do hlubin siného moře na pospas rybám.
(O
2, Achilleus se však pozvedl v argejském kruhu
lačném již boje a říkal:
„Die, náš otče, víme, že často člověka zmámíš,
jinak by nebyl se mohl Atreův syn
 hrýzti tak dlouho vůči mně vztekem a proti mé vůli
vyrvat mi bezohledně to děvče.
Byla to zřejmě Diova vůle, mocného Kronova syna,
aby Achajci padali v houfech. Ale - k jídlu ted všichni,
je čas chystat již boj!“
Achilleus rozpustil sněm a zástupy lidu
rozcházely se k lodím.
Myrmidoni se seběhli zatím k Agamemnonovým darům
a odnášeli je k lodi Achilleově.
Uložili je po stanech kolem i ženy rozdělili
a koně zahnali otroci, aby se pásli.
Dceř Briseova, jež půvabem svým
se rovnala Kypridě zlaté, sotva jen zahlédla Patrokla,
oštěpem probodeného, vrhla se na jeho tělo,
vykřikla strašně, do krve rvala si prsy a hrdlo
a nádhernou tvář. A panna krásná jak bozi
volala v slzách:
„Patrokle, tys mi byl, ubohé, nejdražší ze všech!
Živého jsem tě opouštěla, když ze stanu vlekli mě odtud,
a ted se vracím - a ty, vládce lidu, ležíš tu mrtev.
Hoře, jen hoře kráčí mi v patách.
Toho, jejž určil mi otec a matka,
zřela jsem umírat pod hradbami, když studený oštěp ho srazil;
tři bratři, které měla jsem ráda a které mi dala táž matka,
odešli všichni vstříc osudu svému.
Tys mě však nenechal plakat, když křepký Achilleus
příštího chotě mi zabil a zbořil Mynetův hrad;
naopak slibovals hned, že budu ženou Achilleovou,
že si mě odveze po lodi do rodné Fthie
~ k svatebním hodům myrmidonským.
5 Do smrti budu, ty dobrý, naříkat proto, žes mrtev!“
Volala v slzách a kolem sténaly ostatní ženy,
zdánlivě pro Patrokla, každá však plakala pro vlastní bídu.
 Nej starší achajští vládci seskupili se kolem Peleova syna
a domlouvali mu, aby vzal alespoň do úst,
odmítal však a jen vzdychal: 1
„Přátelé, prosím vás snažně, nenuťte mne ted,
abych jedl a pil! Mám příliš veliké hoře. ■

Počkám, až zapadne slunce, musím to vydržet ještě." !

Odmlčel se a poslal ostatní vládce ze svého stanu.
i
Zůstali jen synové Atreovi, pak Odysseus jasný,
Nestor, Idomeneus a stařičký vozataj Foinix, !
aby ho v zármutku potěšili.
Nic však nemohlo ztišit Achilleovo srdce,
dokud se nevrhl v jícen krvavé bitvy.
V myšlenkách stál, zhluboka vzdychl a řekl: ;í
„Jindy bys byl, chudáku, příteli drahý,
chystal už jídlo ve stanu, sám rukama obratnýma,
i
jakmile argejský lid by se byl sbíhal,
aby se pustil zas v zápas s trojskými jezdci.
Teď tu proboden ležíš, a co je všecko jídlo a pití
dnes mému srdci, jemuž je bez tebe teskno!
Horšího nemůže mě už postihnout nic;
ani kdybych teď zvěděl, že vlastní otec mi zemřel,
který ve Fthii třeba pláče a touží
po synovi - a ten se v cizině s Trojany bije
pro Helenu -
nebo že syna jsem ztratil, který mi roste
na skyrských březích, jestliže Neoptolemos,
krásný jak bozi, dosud je živ.
Dříve mé srdce nadějí žilo,
že zemru jen já z argejských niv rodících hřebce
~ v cizině u trojských bran, ty však že domů se vrátíš i
5 do rodné Fthie, že vezmeš ze Skyry na černou, letící loď
i mého synka, pak že mu ukážeš všecko, !
mé statky i čeleď a pyšný, široký dvorec.
 Vždyť tuším, že Peleus už zemřel,
nebo je nemocen, sláb a sehnut bezmocným stářím,
žije v starostech, smutku a s úzkostí čeká
zoufalou zvěst o mé smrti.“
Řekl to s pláčem a kolem knížata vzdychla;
připomněla si, co každý zanechal doma.
A Kronův syn se slitoval, spatřiv knížata zachmuřená.
Promluvil chvatně k Pallas Athéně:
„Což ty ses, dcero, odvrátila už zcela
od něho, od bohatýra? Čacký Achilleus tě nezajímá?
Smutně tam sedí pod zobci korábů trčících k nebi,
žalem pro druha sklíčen. Ostatní odešli k hodům,
pouze on odmítá pokrm i nápoj.
Jdi a vdechni mu v hrud ambrosii a nektar,
aby necítil hlad.“
Pobídl Pallas Athénu, stejně již čekající.
Jak sokol s křikem a s křídly roztaženými
prolétla střemhlav s oblohy vzduchem.
Achajci oblékali už zbroj po celém táboře.
Bohyně naplnila hned ambrosií a nektarem hrud
Peleova syna, aby mučivý hlad ho nepřepadl a neochromil,
a pak se vrátila v pyšné otcovo sídlo.
Od rychlých lodí se oddělovala vojska
v houfech jak sněhové vločky, jež do nekonečna se sypou
ledovým nárazem Boreovým s nadhvězdných výšin.
Tak z lodí proudily do nekonečna zářící přilby
v těsném tom prostoru mezi lodními zobci
a štíty s mocnými pupky, krunýře z mohutných plátů
a dřevce jasanová.
Obloha zaplála září, země kol dokola v kruhu
*? smála se kovovým svitem a duněla těžce pod kroky mužů.
Jasný Achilleus se zatím odíval ve zbroj do boje s Trojany.
Zuby mu skřípěly nedočkavostí a zrak mu hořel divokým žárem;
 jen srdce svíral nezměrný žal.
Pln hněvu se halil do božských darů,
které mu vyrobil Hefaistos dovednou rukou.
Na nohy přiložil nejdříve holeně skvostné,
jež nad kotníky si sepjal sponami stříbrnými,
pak kovový krunýř k široké hrudi,
přes plece přehodil kovový meč se stříbrnými vypuklinami
a uchopil silný, mohutný štít.
Z postavy celé se linula záře jak měsíční svit.
Jako když na širém moři korábům z dálky
zaplane světlo z hranice dříví, kterou si rozdělal někdo
na horách v odlehlém dvorci,
a bouře zahnala koráby z přístavu na dlouhé vlny,
na nichž se míhají plískavice,
tak stoupala k nebi záplava ohně z Achilleova štítu.
Pak zvedl tížící přilbu a vstavil ji na své skráně;
přilbice s lesklým ohonem koňským zářila jako nebeská hvězda,
kolem níž vlály zlatisté žíně,
které Hefaistos rozhodil kol vrcholu přilby.
Tak zkusil jasný Achilleus novou zbroj na vlastním těle.
Byla jak na něho lita a mohl v ní lehce ohýbat údy;
jak na ptačích křídlech zvedala vůdce širého lidu.
Ze schrány vyňal velký, mohutný oštěp, jejž nosíval otec;
(nikdo jím nemohl v argejském lidu zamávat prudce,
jen Aiakův syn),
Peleův oštěp z jasanového dřeva, který dal Cheiron
před časem otci na horských pélijských pláních,
aby jím zbíjel bohatýry.
Alkimos s Automedontem přivedli pod jho a oprati lesklé
Achilleovy hřebce, přetáhli udidla přes koňské huby
(O
2, a napjali oprati k sedadlu přitesanému.
Automedon vzal tenký, lehoučký bič, vyskočil na vůz,
za ním hned Achilleus v úplné zbroji
 a záře nádherou její jak Hyperion, bůh světla.
Strašlivě zaznělo volání jeho na koně otcovy:
„Xanthe a ty, Balie, oba dva synové zrození z nymfy
Podargy, pamatujte si lépe, že třeba donést
v danajský tábor vašeho pána se zdravou kůží,
až bude syt boje, a neopouštět ho mrtvého na širé pláni!"
Zpode jha odpověděl mu Xanthos, letící běžec.
Sehnul krk, mohutná hříva přepadla ze jha a dotkla se půdy
a lidský hlas mu dopřála Héra, bohyně bělostných paží:
„Dnes je tě možno zachránit ještě," řekl mu kůň,
„ale den zániku tvého se blíží, Peleův synu, a my
nebudeme jím vinni. To bůh zásahem mocným a osud.
Ani zbroj s plecí mrtvého Patrokla nestrhli Trojští
pro naši nedbalost, pro naše nepružné nohy;
bůh to byl, přemocný, syn plavé Léto,
srazil ho ve předních řadách, aby měl Hektor
tím větší slávu!
My oba vzlétli jsme lehce o závod se Zefyrem,
jejž lidé mají za nej rychlejšího z větrů.
Tvůj osud však jednou určen byl bohy:
podlehneš moci boží a síle smrtelníkově."
Dořekl a již byl zbaven Erinyemi řeči.
Křepký běžec Achilleus však s nevolí na něho křikl:
„Co mi tu, Xanthe, o smrti mluvíš, co je ti do ní!
Vím dobře, že je můj osud, abych tu padl,
daleko od rodné země. Nepřestanu však,
dokud jsem živ, Trojany bít!"
Zařval a pobídl koně s jásotem do předních řad.

(O
(O
 20. Bitva bohů

U lodí širokých boků se přichystali

zároveň s tebou, po boji toužící Peleův synu,
Achajové a na druhé straně
Troj ani na kopcích uprostřed pláně. ;
■

Zeus poslal ze štítů Olympu rozeklaného

Themidu, aby svolala bohy a bohyně na sněm;
chvátala, hledala, zvala, aby se sešli
do síní Kronova syna.
Ze všech vod zemských nepřišel pouze Okeanos. Přišly i nymfy, !
i
jež sídlí v líbezných hájích či v pramenech řek -
a šťavnatých lukách.
i
Přišli tam k paláci Kronova syna v oblacích mračných
a usedli v zářící síni, kterou Hefaistos sám
zřídil Diovi Otci dovednou rukou.
Byli tam všichni u Dia v radě.
Ba i sám Poseidaon poslechl výzvy Themidiny
a přišel z hlubiny mořské. Usedl v kruhu
a ptal se po vůli mračného Dia:
„Proč jsi nás vyzval, vládce blesku a hromu,
bohy a bohyně na sněm? Trápí tě pochybnost marná
o chmurný osud achajských lodí či Troje?
Rvou se tam opět divokým bojem."
A vládce mračen, syn Kronův, mu odpověděl:
„Uhodíš, ty, který objímáš zemi, přání mé duše,
proč jsem vás volal. Bojím se o jejich zoufalý osud.
Já sám chci zůstat nad propastmi a srázy
^ olympských štítů a těšit se z pohledu na zem,
(O
2, vy druzí však jděte a směste se s oběma vojsky,
danajským, trojským, a pomáhejte jim každý, jak se mu zachce!
Když Achilleus sám se chce bít s Trojany všemi,
 neubrání se Trója křepkému bohatýrovi;
třásli se před ním už dříve, sotva ho zhlédli.
Ted, kdy má ještě ke všemu žal a vztek nesmiřitelný
pro přítele,
bojím se právem, že ztroskotá hradby - i kdyby nebyl to osud!“
Domluvil Zeus a vyvolal rázem divoký zmatek.
Bozi se hnali do bitvy každý s jinou myšlenkou v srdci.
Héra šla s Pallas Athénou do achajského tábora k lodím,
i Poseidaon, který otřásá zemí, a s ním dárce lidského štěstí,
Hermeias, nepřekonatelný chytrák.
Vědom své síly šel s nimi chromý Hefaistos
a pachtil se těžce na tenkých nožkách.
K Trojanům přešel v zářící přilbě sám Ares
a Foibos kadeří nezastřižených s Artemidou,
jež nesla toulec a luk, a Léto a Xanthos
i Afrodita s věčným úsměvem na rtech.
Dokud se bozi nepřiblížili až ke smrtelníkům,
byli si Danaové vítězstvím jisti,
protože Achilleus byl opět s nimi, když před tím
tak dlouho se zdržoval boje.
Trojany ochromil naopak děs; roztřásli se, když zřeli
křepkého syna Peleova, který ve zbroji zářil
jak sám vraždící Ares.
Sotva však Olympští vkročili do zmatku rvoucích se těl,
vyskočila hned Eris, jež plna je zloby a dovede štvát jen,
a Pallas vykřikla, až její hlas rozřízl vzduch
před hradbami, hned na samém srázu příkopu vyházeného
a zas již na mořském břehu, do něhož třískají blesky.
Ozval se Ares na druhé straně,
jako když větrná smršť zaduní z dálky z temného mraku,
5 jasněji na to z podprsně ilijských hradeb,
potom již jakoby v běhu s Kallikolony
nad Simoentem.
 Tak štvali blažení bozi obojí válečný lid,
aby je vydráždili k zápasu rozhodnému.
Otec bohů a lidí zaduněl temně z nadhvězdných výšin
a dole Poseidaon
divoce zachvěl širými lány nekonečnými
i temeny hor. Zakolísaly se rokliny idské,
do kterých crčí bystřiny s hor, i vrcholky Idy
i Priamův hrad i achajské lodi.
A v hlubinách země popadl strach samého vládce bezkrevných stínů,
Háda, jenž v úzkosti děsné seskočil se svého stolce
a křičel, aby mu shora Poseidaon, který otřásá zemí,
nerozbil podsvětní klenbu a před zraky bohů i lidí
se neprovalilo království jeho
páchnoucí hnilobou dusnou, před níž i bozi
prchají vyděšeni;
takové dunění hrozné otřáslo světem, když bozi
chystali vzájemně zápas.
A již se stavěl tváří v tvář Poseidaonovi, vládci
širého moře, Foibos Apollon a v pravici mával
opeřenými šípy. Na Area se vrhla
Athéna plamenných zraků a naproti Héře
postupovala s výskotem bujným a se zlatým toulcem
divoká Artemis, Lučištníkova-sestra,
která se nikdy nemine cíle.
A sokem bohyně Léto byl dárce štěstí, silný Hermeias;
konečně na Hefaista se zvedl říční bůh Xanthos,
který se divoce pění přes peřeje a kterého lidé
Skamandrem zvou.
Tak bozi se utkali s bohy.
Achilleus hořel však nedočkavostí
CO
2, setkat se v husté bitevní seči nejdříve s Hektorem,
potomkem Priamovým.
A jeho srdce nemělo klid, až krví Hektorovou
nasytil Area zběsile zápasícího s velikým štítem.
 Vtom však již Aineiu poštval na syna Peleova
sám Foibos a vdechl mu smělost a sílu,
podobaje se hlasem Lykaonovi, potomku Priamovu.
Podoben jemu promluvil Foibos, syn Kronova syna:
,,Nu, živá rado všech Trojských, kde jsou tvá výhružná slova,
jimiž jsi slíbil knížatům trojským při jejich pitce,
že půjdeš v bitvě bez bázně vstříc Achilleovi?"
Bohatýr Aineias odpověděl:
„Priamův synu, co mi tu kážeš,
abych se utkal proti své vůli se synem Peleovým?
Nebylo by to poprvé, co bych se bil s Achilleem.
Hrot jeho kopí mě jednou již zahnal,
tenkrát, když na Idě přepadl stáda
a Lyrnessos, Pedasos zbořil. Ale syn Kronův mě zachránil,
dopřál mi sílu a hlavně nohy neúnavné.
Jinak bych byl podlehl Achilleovi s Pallas Athénou!
Před ním šla totiž bohyně k zářnému cíli a rozkazovala,
aby jen vraždil Trojany, Lelegy kovovým kopím.
Ne, ne, smrtelník nemůže bojovat žádný
se synem Peleovým!
Bůh je s ním vždycky a odvrací sám od něho zkázu,
ale i tak ze všech stran sviští jen jeho kopí
a neumdlí nikdy, dokud se nesetká s tělem protivníkovým.
I kdyby však bozi chránili oba,
bylo by těžko druhému zvítězit nad ním, ledaže by byl
sám ze železa!"
Vládce Apollon, syn Diův, mu odpověděl:
„Hrdino, pros tedy rovněž blažené bohy!
Říkají přece, že snad i tebe zrodila dcera Kronova syna
2* Afrodita a jeho - bohyně nepatrná!
5 Afrodita je Diova dcera, Thetis jen dcera
mořského starce!
Vytrhni rychle těžký svůj meč a nedej se odstrašit
jalovým žvastem anebo hrozbami!"
 Dořekl sotva a vdechl odvahu smělou do srdce vojevůdcova.
Prorazil houfce, záře kovovou zbrojí.
Anchisův syn však neušel Héře bělostných paží,
právě když blížil se v davu Achilleovi.
Héra hned vykřikla na druhé bohy:
„Rozvažte dobře, Poseidaone i Pallas Athéno,
v skrytu svých duší, jak se vše skončí:
Aineias v kovové zbroji se rozběhl právě
na syna Peleova. Foibos Apollon ho poslal!
Rychle sem! Zatlačíme je odtud!
Anebo některý z nás pomůže Achilleovi,
dodá mu odvahu, sílu, aby měl všeho,
aby sám cítil, jak ho milují největší bozi
a jak je jalová pomoc těch, kdo již dříve
Trojany podporovali v boji a vraždách!
My, nebešťané, jsme přišli zúčastniti se celé té vřavy,
aby ho zatím nestihla pohroma uprostřed Trojských;
později vytrpí všecko, co upředla zpočátku Moira,
sotva ho matka porodila. A kdyby Achilleus
nevěděl o tom z božího rodu, krev by mu ustydla v žilách,
až by některý bůh tváří v tvář stanul
v bitvě naproti němu, protože obejde děs,
když bůh se tělesně zjeví smrtelníkovi.'4
Poseidaon, který otřásá zemí, jí odpověděl:
„Nesmíš se ukvapit, Héro, tak neprozřetelně. A proč?
Nechtěl bych proti ostatním bohům se zvedat,
i když jsme silnější. Raději sedněme stranou
od jejich válečné stezky a čekejme tam;
vlastní boj ponechme lidem. Jestliže by však
^ Apollon anebo Ares začali sami,
5 ba Achillea sevřeli, bránili, aby se bil,
bude to pro nás rovněž počátek sporu a boje
proti těm druhým. Pak uhnou kvapně a prchnou
na Olymp širý, do kruhu ostatních bohů,
 až budou tísněni našima rukama a naší silou;
o tom jsem přesvědčen.”
Tak řekl Poseidaon, bůh kadeří temných, a zavedl bohy
ke zbytkům válu, jejž vztyčili kdysi
Trojani s Pallas Athénou v okruhu města,
aby Herakles mohl se skrýt, prchaje před netvorem,
kdyby ho ze břehu na pláň pronásledoval.
Tam tedy usedl Poseidaon i ostatní bozi,
zahalivše si plece neproniknutelným mrakem.
Druzí seděli rovněž, na kallikolonských svazích
kol tebe, zářící Foibe, a kolem Area, ničitele všech měst.
Seděli na pahorcích tak naproti sobě
a chystali plány, váhali ještě na obou stranách
počít vražedný boj, Zeus však jim poručil přímo
se svého stolce.
Pláň se plnila do dálky lidmi i vozy,
kov svítil jásavým leskem a země duněla pod kroky houfců.
Dva muži, nádherní oba, se srazili mezi oběma vojsky,
planouce oba žádostí boje:
bohatýr Aineias, Anchisův syn, a jasný Achilleus.
Bohatýr Aineias blížil se zprvu dlouhými kroky
jak hrozba sama; chochol se výhružně kýval
z přilbice těžké.
Napřáhl před sebe mohutný oštěp a mrštil kovovým kopím.
Peleův syn se kupředu vrhl jako lev dravý,
jejž celá obec, muži v jediném houfu
se chystají zabít. Nedbaje toho, kráčí lev k nim.
Když ho však některý z mužů zasáhne kopím,
skrčí se ke skoku, z tlamy stékají sliny,
srdce úpí mu v hrudi,
5 ocasem bije si zadek a stehna bičuje vztekle,
aby se vydráždil sám tím divěji k boji.
S planoucím zrakem řítí se zběsile vpřed, aby již mohl
stůj co stůj života zbavit jednoho z nich,
 nebo sám těsně před nimi padnout;
tak štvala ted Achillea smělost a odvaha mužná
tváří v tvář stanout Aineiovi.
Když je však dychtivé kroky na dostřel přiblížily,
promluvil křepký, jasný Achilleus na svého soka:
„Kam ses to rozběhl, Aineio, z houfu, proč běžíš?
To srdce tě žene se mnou se střetnout, protože doufáš,
že na sebe strhneš mezi trojskými jezdci
důstojnost Priamovu? A kdybys i zbraně mi urval,
nedá ti Priamos přesto svůj úřad,
má vlastní děti a má dosud sílu a má zdravý rozum!
Či ti snad vyměřili už Trojani řádný kus pole
posetý nádherou květů a důkladný lán,
abys ho obdělat mohl, zabiješ-li mě?
Myslím, že to se ti podaří sotva! Zdá se mi vůbec,
že jsem tě zahnal již jednou svým dřevcem!
Zapomněl jsi už, jak jsem tě jediného já sám
hnal od krav po idských svazích rychlýma nohama?
Prchal jsi zděšeně, ani ses neohlédl,
skrýval ses v Lyrnessu potom, já jsem však rozbořil hradby,
pronásledoval tě dál s pomocí Athéninou
a velkého Kronova syna, lyrnesské ženy svobody zbavil
a vzal je s sebou. Tebe mi odňal Zeus mocný
a ostatní bozi. Dnes tě však, doufám, nespasí nikdo,
jak v skrytu duše své myslíš, a proto ti radím:
ztrať se zas v davu a neukazuj se před mými zraky,
aby se ti nic nepřihodilo! Hlupáci jen
se teprve chybami učí.“
Bohatýr Aineias odpověděl:
co „Nemysli, Peleův synu, že mi svou řečí naženeš strach
2, íak rnalému děcku; vyznám se právě tak v posměchu planém
a ve vychloubání. Víme snad všichni,
jaké kdo rodiče měl a z jakého pochází rodu;
 pověsti, které se šíří mezi smrtelným lidem,
to vypravují.
Tváří v tvář nezřels však mého otce či matku
a já nezřel tvého.
Lid říká, že tě sám Peleus odvážný zplodil
a matka tvoje že byla Thetis, dcera mořského starce;
já však jsem synem, říkám to s pýchou, Anchisa urozeného
a matky Afrodity!
Jedni rodiče budou dnes truchlit pro smrt dítěte svého,
protože myslím, že se nerozejdeme jen jalovou řečí
a nevrátíme se z bojiště oba. Chce-li se ti však
zvědět víc o našem rodu, jak o něm dobře ví tolik
statečných mužů, slyš sám:
Dardanos pocházel přímo od syna Kronova v oblacích mračných;
položil základ říši své rodiny. Ilion svaté
nestálo tehdy na širé pláni; lidé sídleli pouze
na idských svazích, po nichž se řítí bystřiny horské.
Dardanos zplodil Erichthonia, vládce a krále,
který byl snad nejbohatší ze smrtelníků.
Na tři tisíce klisen se páslo na jeho lukách
a shlíželo hrdě na své hřebečky skotačící.
Boreas vítr sledoval s touhou pyšná ta stáda
a spářil se s nimi v podobě hřebce s temnou, vlající hřívou;
klisny hned obtěžkaly a porodily mu
dvanáct nádherných hřebců.
Přes hory doly hnali se hřebci jediným skokem,
dotýkali se jen lehce zvlněných klasů,
jediný nepřelomili, a jestliže skočili do širých vln
burácejícího moře, přelétli sotva
bělavé hřebínky jejich.
5 Erichthonios zplodil sám Troa, vladaře trojského lidu.
Troos měl potom tři statečné syny:
Ila, pak Asaraka a konečně Ganymeda;
 ten byl snad nejkrásnější z všech smrtelných lidí.
Pro jeho krásu ho unesli bozi, aby se stal
číšníkem Diovým v kruhu nesmrtelných.
Ilos pak zplodil Laomedontovu sílu,
Laomedon sám Priama, Tithona, Lampa,
Klytia, Hiketaona, miláčka Areova,
a Assarakos byl otcem Kapyovým.
Kapys však zplodil Anchisa, Anchises mě,
a Priamos král je Hektorův otec.
A to je krev a rod celý, k nimž se s hrdostí hlásím.
! Kronův syn přidává, jak chce, a ubírá opět
síly a odvahy mužům,
protože sám je z všech tvorů nejsilnější.
Nepřeme se tu však marně jak děcka a netlachejme tu
zbytečně na bojišti; vždyť bychom mohli
vymyslet oba potupných urážek tolik,
i
že by jich nepobral do podpalubí koráb s tisíci vesly!
Lidský jazyk je mrštný a schopen vymýšlet tisíce řečí,
a kolik je v okruhu lidském na všecky strany všech slov!
Ať jsi mi do tváře vmetl cokoliv, sám to uslyšíš zpět!
Je nám však třeba tupit se hádkou a svárem
jako štěkavé baby, které na sebe skočí
ze vzteku jedovatého a ze závistivého záští
a které uprostřed uličky semelou v ječivém křiku
pravdu i lež? Nu, pobouřila se jim žluč.
Odvahu mou však nezvikláš slovy, dokud se zbraň tvá
proti mně neobrátí. Ne, ne, už zkusme
oba dva štěstí oštěpy svými!"
Dořekl sotva a mrštil mohutným kopím
~ do strašlivého, tvrdého štítu; zaduněl nárazem hrotu.
2, Peleův syn uskočil náhle a nastavil v mžiku
levicí pádnou daleko od těla štít;
zdálo se mu, že oštěp hrdého Aineia, který se kmitl
do dálky stínem, mohl by snadno jej srazit.
 Nevzpomněl, pošetilec, ba ani v skrytu své duše,
jak dary boží nesnadno podlehnou smrtelné ruce
a samy zásahu jejímu unikají!
Tak také mohutný oštěp Aineiův štítem nepronikl;
zlato jej zkrotilo, Hefaistův dar.
Dvojí vrstvou sic projel, pod ní však byly tři další;
pět vrstev celkem ukoval klecavý tvůrce,
dvě vrchní z železa, dvě vnitřní z cínu, a mezi nimi
z ryzího zlata, o niž se sesmeklo dřevce
jasanové.
Achilleus hodil oštěpem, který se kmitl do dálky stínem,
zasáhl Aineia do kulatého štítu až na okraji,
kde bylo nejtenčí železo a na něm nejtenčí vrstva
hovězí kůže; obojí vrstvou projelo kopí
Peleovo. Štít zarachotil.
Aineias rychle se skrčil a polekán zdvihl
nad hlavu štít. A kopí přelétlo přes jeho záda,
zabořilo se do země prudce, prolétlo však dřív
dvojitým okrajem štítu, kterým se kryl, a rozrazilo jej.
Bohatýr unikl těžkému kopí, ale stál zachvácen děsem
a z očí mu zírala hrůza nekonečná
z toho, že zbraň dotkla se skorém až jeho těla.
Achilleus doběhl chtivě, vytrhl ostrý svůj meč
a strašně zařval. Aineias zvedl veliký kámen,
dva dnešní chlapi byli by jím snad pohnuli stěží,
on se však rozběhl prudce a mrštil jím sám.
Byl by zasáhl útočníka již přímo
do těžké přilby či do kulatého štítu,
který ho dosud před zkázou chránil,
2* potom by Achilleus byl jistě vyrval jemu dech z hrudi,
5 kdyby je nebyl v poslední chvíli zahlédl Poseidaon,
bůh, který otřásá zemí, a nebyl rychle
vykřikl na druhé bohy:
 „Běda, ted schvátil mě žal pro statečného Aineia,
který už v nejbližší chvíli sestoupí v Hádova sídla,
poražen synem Peleovým jen proto, že věřil až příliš
Apollonovi - Střelci, pošetilec!
Ten ho již před trpkým koncem nezachrání!
Proč však má právě on bez vlastní viny
trpět, když příčin tu není a stesku?
Přinášel bohům na nebi širém vždycky oběti rád!
Proto ho vyrveme smrti, aby se nezchmuřil mocný syn Kronův,
až by syn Peleův Aineia zabil.
Unikne pouze, jak určil osud, aby tak Dardanův rod
nezašel bez potomstva.
Vždyť mocný syn Kronův miloval více Dardanův rod než všecky
ostatní syny, jež k životu zplodil
v lásce k smrtelným ženám.
Nyní syn Kronův nenávidí však Priamův rod.
Pak Aineias strhne na sebe vládu nad Trojany,
i jeho děti a vnuci, jež zrodí dny příští."
i Vznešená Héra širokých očí mu odpověděla:
„Ty, který otřásáš zemí, to uvaž v nitru svém sám,
zda bohatýra Aineia chceš chránit, či vydat ho na smrt,
aby ho přemohl Peleův syn přes všecku odvahu jeho.
My dvě, Athéna a já, jsme přísahaly
u všech blažených bohů, že nezabráníme zániku Troje,
i kdyby Ilion celé planulo žárem dravého ohně
a smělí Achajové je v plamenech pustošili!"
Uslyšev Poseidaon, který otřásá zemí, Héřina slova,
pustil se do deště dřevců, kde byla největší vřava,
a stihl ještě Aineia s hrdinou jasným, Achilleem,
p Zahalil v mžiku neproniknutelnou mlhou
5 zrak syna Peleova a vytrhl železné kopí
ze štítu odvážného Aineia.
Hodil je Achilleovi k nohám, Aineia se země zdvihl
a odnesl jej.
 Nesčetné řady bojovníků a nesčetné řady
válečných vozů přelétl Aineias unášen na boží dlani
a ocitl se až tam, kde končil boj všechen,
kde právě Kaukonové si zavěšovali štíty
a do bitvy vybíhali.
Poseidaon, který otřásá zemí, přistoupil k Aineiovi,
hlas jeho zaduněl vzduchem a bůh vykřikl prudce:
„Pověz, Aineio, kdo z bohů tě vyzval,
aby ses vrhl tak slepě na syna Peleova,
jenž odolá všem, který je silnější tebe a milejší bohům!
Hled se proto vždy ztratit, spatříš-li ho jen,
aby ses proti osudu svému nedostal v Hádova sídla!
Jakmile však Achilleus bude zasvěcen smrti,
vzchop se a skoč do prvních řad!
Nikdo ti pak už z Achajů zbroj jeho neuloupí!“
Domluvil a již ho opustil rázem, pověděv o věcech příštích,
pak rozptýlil chvatně před zrakem Achilleovým
hustou, nadzemskou mlhu.
Užaslým pohledem pátral Achilleus kolem,
ale pak promluvil vztekle k vlastnímu srdci:
„Podivno, vidím na vlastní oči ten zázrak:
na zemi leží mé kopí, nemohu najít však muže,
po němž jsem hodil, chtěje ho probodnout hrotem!
Pak tedy blažení bozi milují Aineia rovněž!
Myslel jsem, že se jen marně, jalově chlubil.
Nu, ať si běží! Nezachce se mu už nikdy
zkusit na mně svou sílu, když ušel zázrakem smrti!
Dobře, ted povedu Danajské sám a pokusím se ted
pustit se s jinými Trojany v boj!“
Dořekl, skočil mezi své druhy a pobízel je:
r»
„Nečekejte už na nic, Achajové,
muž proti muži se stavte, lačni jen boje!
Je těžko, abych já sám přes všecku sílu
zatlačil zároveň ilijské houfce a porazil všecky!
 Ani sám Ares, ač bůh a nesmrtelný, ba ani Athéna
nemohli by teď prorazit jícnem divého zmatku
a zvítězit v boji! Dokud však budu mít sílu
v nohou a v pažích, nezemdlím nikdy,
neustoupím jim o píď, to slibuji slavně!
Naopak prolomím ilijské řady a myslím,
že sotva se potěší Trojan,
který se připlete do cesty oštěpu mému!"
A jeho slova je štvala. I zářící Hektor
volal v tu chvíli na svoje Trojské, že jde na Achillea:
„Pyšní Trojané, smělí, před synem Peleovým
je zbytečno míti teď strach!
Prázdnými slovy mohu i já zápasit s nebešťany,
hůře již kopím, protože jsou silnější nás.
Také Achilleus nesplní všecky své hrozby;
jednu snad, budiž, ale už druhou jen stěží.
Proto mu běžím teď vstříc,
a kdyby měl paže jako sžíravý oheň,
kdyby měl paže jak oheň a smělost jak železo břitké!"
A jeho slova je štvala. Trojani zamávli divoce dřevci,
zapraštěla již z obou stran kopí, ozval se válečný křik.
Foibos Apollon stanul v tu chvíli po boku Hektorově
a zašeptal chvatně:
„Hektore, nechtěj se srazit se synem Peleovým
na volném místě před šikem druhých, ;■

v houfu ho napadni, tam, kde je největší zmatek,

aby tě nemohl zasáhnout oštěpem z dálky
anebo zblízka svým mečem!"
'
Dořekl sotva a Hektor se vnořil zas mezi dav, i
~ zaslechnuv s hrůzou hlas boží.
5 Achilleus divoce zařval a skočil s nedočkavostí
do středu Trojských a srazil ušlechtilého Otrynteova syna
Ifitiona, vůdce nesčetných mužů, jejž nymfa
 porodila kdys Otrynteovi, dobyvateli měst
v Hydě uprostřed šťavnatých lučin, pod svahy zasněženého Tmolu.
Útočil právě, když Achilleus mrštil svým kopím,
jež projelo Ifitionovi čelem, až lebka nárazem praskla.
S rachotem zřítil se k zemi. Zajásal jasný Achilleus:
„Ležíš tu, synu Otrynteův, a kolika mužům
jsi naháněl strach!
Před Trojí stihla tě smrt a kde ses narodil.
U gygajského jezera, kde máš po otcích statky,
u hyllských, hermosských vírů plných mrskajících se ryb!“
Tak jásal nad ním. Noc zatím zastřela sokovi zrak;
achajská spřežení hnala se koly přes jeho tělo
do předních řad.
Po něm hned zasáhl Peleův syn Demoleonta,
Antenorova syna, statného bitce.
Bodl ho do skrání klapkami přilby.
Nezachránila ho ani železná přilbice těžká;
lechtivý hrot oštěpu projel i přilbou,
zlomil se v lebeční kosti a ztřísněný mozek
zalil se krví. Srazil ho při útoku.
Pak bodl Hippodamanta, když s vozu seskakoval
a snažil se prchnout, mezi lopatky kopím.
Vydechl život a zařval, jako když zabučí býk,
jejž jinoši vlekou k oltáři helikonského vládce,
a Ten, jenž otřásá zemí, se na tučnou oběť již těší;
tak s býčím řevem prchala z těla Hippodamantova duše.
Achilleus vykročil zatím s oštěpem vstříc
Polydorovi, synu Priamovu.
Otec ho nikdy nepustil v boj, byl z jeho dětí
g* nejmladší, a proto miláček všech; v závodech byl vždycky první.
5 Zaslepen ješitností, chtěl ukázat ostatním lehkost svých nohou,
vyběhl prudce před druhy - a splatil životem za to.
Jak letěl mimo, zabodlo se mu Achilleovo dřevce
doprostřed zad, kde zlaté spony u sebe těsně opasek drží
 a pod dvojím plátem kovové zbroje se kryjí.
Až těsně u pupku projel mu hrot těžkého kopí.
Zaúpěv, poklekl, temný mrak zastřel mu zraky
a jinoch zadržel prudkým pohybem rukou, klesaje,
vyhřezající střeva.
Když Hektor spatřil, že bratr Polydoros teď právě
s vlastními střevy v náruči klesl,
přejel si přes oči rukou, pak nevydržel už déle,
zamával kopím a skočil
po Achilleovi jako plápolající plamen.
Ten ho však zahlédl, vyrazil vpřed a radostně zařval:
„Konečně! Tu je ten člověk, který mi poranil srdce,
který mně zabil nejvěrnějšího druha!
Nám dvěma není už možno skrývat se plaše v uličkách boje!"
Zařval a s chmurným pohledem křičel na Hektora:
„Nu pojď jen blíž, ať poznáš lépe
smyčku,
kterou ti smrt zadrhne hrdlo!"
Bez bázně odpověděl mu bohatýr Hektor v zářící přilbě:
„Nevěř, Peleův synu, že mi jak dítěti slovy
naženeš strach! Dovedu snad i sám chrlit posměšné řeči
a jalová slova!
I to víš, kolik máš síly, že já jsem slabší než ty!
Ale je skryto v lůně blažených bohů,
zda já, ač nejsem silnější tebe, vyrvu ti život,
zasáhnu-li tě kopím, které má stejný
hrot jako tvé!"
Vykřikl a mrštil kopím.
Pallas Athéna jediným dechem, bez hlesu, jako závanem větru
;T odvála dřevce od Achillea. K Hektorovi se opět
CO
vrátilo, padlo mu k nohám.
Achilleus vrhl se divoce vpřed dychtě již hrdinu srazit
a strašně zařval. Foibos Apollon zadržel Hektora lehce
božskou svou rukou a skryl ho v neproniknutelném mraku.
 Třikrát se rozehnal po něm křepký běžec Achilleus,
třikrát bodl jen kovovým kopím do husté mlhy.
Když se již počtvrté blížil jak běs divoce útočící,
zařval strašlivým hlasem:
„Opět jsi unikl smrti, mizerný pse,
ačkoliv se již konec tvůj blížil, protože Foibos Apollon,
kterého patrně prosíš pokaždé na kolenou,
dříve než začneš házeti kopím, tě chrání!
Ostatně tebe odpravím ještě, i když se s tebou později setkám,
až se i mně konečně po boku zjeví nějaký bůh!
Ted budu bojovat proti tvým druhům, ať srazím kohokoliv!"
Vykřikl a vtom již bodl Dryopa do měkké šíje;
ten padl pod jeho nohy.
Peleův syn nechal ho ležet.
Synovi Filetorovu smělému, silnému Demuchovi,
udeřil do kolen kopím a zchromil ho v běhu;
potom se na něho vrhl s obrovským mečem a vyrval mu život.
Laogona a Dardana, syny Biantovy, pak srazil
do prachu s vozů, rozběhnuv se náhle,
jednoho svištícím kopím, druhého za ním hned úderem meče.
Troos, syn Alastorův, se vrhl bohatýrovi k nohám,
aby ho zajal a živého šetřil a nezabil zbytečně
člověka stejného věku -
šílenec, který nechápal dosud, že prosby jsou marné,
že muž ten je tvrdý a krutý, že má zběsilou vůli -
a jak ted Troos mu chtěl prosebně objat kolena jeho,
vrazil mu do jater meč. Játra mu vyhřezla z rány,
černá krev střikla do klína na bílý chiton a zalila jej;
šero mu zastřelo zraky, jak život mu prchal.
CM
Achilleus přiblížil se hned k Muliovi
a ucho mu prorazil kopím, až druhým uchem zas projel
kovový hrot.
Pak rozťal hlavu synovi Agenorovu Echeklovi
jen mávnutím meče.
 Z meče se kouřilo krví a soumrak noci a nevlídný osud
zastřel mu zraky.
Deukalionovou paží bodl pak studeným kovem
Peleův syn, tam kde je vkloubena ruka.
Se zchromlou paží stanul tam před ním, smrt maje před očima.
A vtom ho zasáhl do šíje meč, až zároveň s přilbou
odlétla hlava. Z páteře vystříkl míšní mok na zem
a Deukalion už ležel bez hnutí v prachu.
Potom se Achilleus vrhl na statečného Rigma;
byl synem Peireovým a přišel z tučných niv thráckých.
Do prsou vjelo mu kopí, zůstalo vězet až v plících
a on sám zřítil se s vozu. Pak Areithoa, jeho druha,
bodl syn Peleův hrotem oštěpu do zad,
právě když obracel koně.
Zřítil se s vozu a hřebci se vzepjali na zadní nohy.
Jako když strašlivý požár se rozzuřil v roklích
vyschlého pralesa v horách, les hoří v nejhustší spleti
podrostu svého
a vítr žene ze všech stran vír plamenů dravých -
tak zuřil v dalekém kruhu bohatýr kopím jak běs
pronásledující, vraždící všecko a půda mokvala proudy
černé vystřikující krve.
Jako když někdo zapřahá býky s širokým čelem
pode jho, aby drtili na mlátě prázdném
ječné, žluťoučké klasy,
pod kroky bučících býčků vypadávají zrna -
tak rozdupávali pyšní Achilleovi hřebci
mrtvá těla a štíty.
Náprava vozu byla již zespodu zalita krví,
~ ba i sedadlo samo, jak z koňských kopyt a z kol
eo
2, po kapkách odstřikovala.
Tak toužil po slávě Peleův syn
a tak své běsnící ruce vymáchal v krvi.
 ;

21. Boj na řece

Když se celý dav dostal až na břeh vířného Xanthu,

té nádherné řeky, kterou sám věčný Zeus zplodil, i

rozrazil Achilleus nepřítele a jedny hnal plání

do městských bran cestou, jíž předešlý den
prchali Achajci v hrůze, když zářící Hektor :
se rozběsnil v boji; tam proudili dnes !
Trojani na útěku. :
Héra jim do cesty vmetla, aby je zdržela, oblak. ;
i
Druhý díl Achilleus stiskl nad peřejemi divého proudu '
1
stříbrným příbojem dravým a ilijský lid
zřítil se s řevem do jeho vln.
Temný proud zahučel, až břehy z obou stran zaduněly.
Tonoucí bojovníci se marně snažili plovat,
:
strženi vírem.
Jako když mračna kobylek sražena kouřem
nad řeku vletí a náhle je sžehne věčně hltavý plamen,
kobylky přitisknou se až k vodní hladině -
tak byly před Achilleem xanthosské hluboké víry
plny neklidu, koní a mužů.
Bohatýr z božího rodu opřel svůj oštěp
na břehu o tamaryšek, skočil s mečem jak běs
do středu vln a myslel jen na svou pomstu.
Bil kolem sebe a vraždil. Zoufalé stony
přehlušily i šumění vod a hladina Xanthu
zčernala krví.
Jako když drobné rybky se zděšeně tisknou
~ do koutů přístavu před delfínem,
5 protože tu, kterou chytí, hned zhltne jícnem otevřeným,
tak se krčili Trojští v řečišti krutého proudu
hluboko pod balvany.
 Když mu zemdlely vražděním paže,
sehnal v řečišti dvanáct jinochů živých
pro syna Menoitiova, Patrokla zavražděného,
jako mstu krevní.
Vyhnal je na břeh jak srny vyplašené,
ruce jim na záda svázal řemeny ozdobenými,
jež měli na tkaném rouchu,
a rozkázal druhům, aby je dopravili hned k lodím.
Sám skočil do řeky zpět, protože nebyl syt vraždění.
A tehdy se setkal s Lykaonem, kterého zplodil dardanský vládce,
prchal a řečiště bředl.
Achilleus sám ho před časem zajal na noční toulce
v otcově háji
a vzal ho s sebou, právě když nožem řezal si větve
z mladého fíkovníku, aby ověnčil vůz.
Jasný Achilleus ho překvapil náhle; odvezl jej pak
po lodi do Lemnu na trh. Syn Iesonův ho koupil.
Eetion však, přítel z ostrova Imbru, ho osvobodil;
zaplatil náhradu značnou a poslal do Arisby.
Lykaon uprchl z Arisby svaté a vrátil se opět
do otcova domu.
Tam se radoval s přáteli svými jedenáct dní,
vrátiv se z Lemnu. Dvanáctého dne vrhlo jej božstvo
zas v ruce Achilleovi, kterému určeno bylo,
aby ho srazil v Hádovu propast, i když se vzpíral.
Jak nyní jasný, křepký Achilleus uviděl Lykaona
obnaženého, bez přilby, bez štítu, bez oštěpu
(vysílen, zpocen, všecko to se sebe sházel,
když poslední silou rozechvěn po celém těle,
~ vybředl z řeky), řekl si Peleův syn, pln vzteku:
eo
„Podivno, na vlastní oči zřím neuvěřitelný zázrak!
Při bozích, to tedy ještě vznešení Trojané všichni,
které jsem zabil, vystoupí znovu z podsvětních temnot,
 když tu přede mnou stojí, uniknuv smrti,
člověk, jehož jsem prodal na trhu v Lemnu!
I vlna siného moře ho vyvrhla na břeh,
která tu zhltila tolik statečných mužů!
Nu, ještě okusí hrot mého kopí, ať vidím
a z vlastní zkušenosti ať poznám,
zda se i tentokrát vrátí, či zda ho spoutají hlubiny země,
matky nás všech, jež dovede zadržet na věky i
í
nejsilnějšího muže!“
Stanul a přemýšlel. Lykaon blížil se zlomen,
;
chystal se vrhnout mu k nohám a doufal v sevřeném srdci,
že prchne věčnému šeru a smrti.
Vtom však už jasný Achilleus zamával obrovským dřevcem,
aby ho srazil. Skrčil se, přiskočil blíže,
kolena objal a kopí přelétlo přes jeho záda,
žíznivo krve z těl lidských, a dopadlo na zem.
Lykaon sevřel pravicí kolena jeho,
levicí chytl se dřevce, že jím nemohl pohnout,
a volal zoufale na syna Peleova:
„Smiluj se, Peleův synu, nade mnou, který tu klečím
s úzkostí u tvých nohou, jsem přece, hrdino božský,
vůči tvé osobě chráněnec bohů!
U tebe jedl jsem poprvé chléb z Demetřiných plodů,
když jsi mě zajal v nádherném háji
a prodal daleko od otce, od přátel, odvezl na svátý Lemnos.
Sto krav jsi dostal za mne už tehdy a trojnásob tolik
stálo výkupné potom. Dnes přišlo teprve dvanácté jitro
ode dne, který mě zanesl po vší té bídě
v Ilion zpět. A ted mě kletba osudu mého
p přivedla opět do rukou tobě! Jak mě to nenávidí
2, syn Kronův,
když podruhé už jsem zajatcem tvým! Pro krátké žití
zrodila mě, jak vidím, Laothoe,
 dcera starého Alta, vládce leleckého lidu
ze strmých pedasských srázů nad řekou Satnioéntem.
A jeho dcera je jednou z žen Priamových;
dva syny porodila mu a ty budeš dnes vrahem nás obou.
Jednoho jsi právě srazil v zástupu bojujících,
jasného Polydora jsi hrotem oštěpu zabil,
a ted ses stal i osudem mým. Těžko ti uniknu,
jestliže neznámý běs mě k tobě vždy žene!
Dovol však říci jen jediné slovo a rozvaž je dobře:
- Nezabíjej mě! Vždyť nejsem vlastní Hektorův bratr,
člověka, který ti zabil silného a přece mírného druha!“
Tak volal na bohatýra úpěnlivými slovy
Priamův mladistvý syn. Ten mu však do tváře vmetl:
„Blázne! Mně nežvaň o výkupném a spoř vůbec slovy!
Dříve snad, dokud nepřišel den zániku Patroklova,
jsem spíše byl schopen šetřiti Trojských;
dost jsem jich schytal a nechal je žít; honil je na trh.
Ale ted nesmí uniknout nikdo, koho mi bůh
do rukou vydal v Troadě pod hradbami.
£ Trojanů nikdo, nejméně Priamův syn!
Proto i ty, příteli, zemřeš. Proč skučíš a ječíš?
I Patroklos zemřel, a oč byl lepší než ty!
Nevidíš, jak jsem krásný a statný a silný?
Porodila mě nezemská matka; můj otec byl člověk urozený.
A věz, že i mně hrozí již smrt a zoufalý konec!
Blíží se jitro či večer či polední žár,
v němž i mně neznámý vyrve v boji dech z prsou
svištícím kopím anebo šípem, který rozrazí vzduch
Zmlkl. A jeho soka opustila vtom odvaha všecka,
55* pak se zlomila kolena pod ním, pustil Achilleovo kopí,
v klesl a rozepjal paže.
Achilleus vytrhl ostrý svůj meč a vrazil mu jej
nad klíční kost do hrdla. Dvojsečný meč
projel mu krkem. Padl hned na tvář a zůstal nehybně ležet.
 i

:
:
Černá krev vystříkla z rány a ztřísnila pudu.
Achilleus se jen shýbl, za nohu vzal ho a hodil
do řeky zpět. A pak se chlubil a křičel:
„Lež si tam s rybami na dně! Budou ti z rány
tupě sát krev. Nikdy ti matka neustele už s nářkem
úmrtní lože, jen vody Skamandru budou tě snášet
říčními víry do klínu nekonečného moře.
Z vlnky se vymrskne střelou ryba nad temnou tůni
a pak se vrátí hrýzt dál z bílého těla Lykaonova.
Pojděte, zajděte všichni, až vnikneme k vám
do svátých ilijských bran,
vy v úzkostném děsu a já - za vámi jako váš vrah!
Ani ta široká řeka s peřeji stříbrnými
vás neochrání, ba ani když budete obětovat
býky a vzpínající se hřebce budete dál
metat do jejích vírů!
Přes to přese vše budete hynout neslavnou smrtí,
dokud neusmíříte všichni Patroklův konec
a bídu Achajů, které jste vraždili u rychlých lodí,
když jsem já nestál proti vám s nimi!"
Vykřikl. Bůh řeky zachmuřil se v svém srdci
a jal se přemýšlet, jak by ukončil vraždění Achilleovo
a Trojské uchránil hoře.
Peleův syn skočil - dřevce, jež vrhalo daleký stín,
svíraje v ruce - proti Asteropaiovi, synu Pelegonovu,
chtěje ho srazit.
Široký proud Axiův zplodil ho s Periboií,
nejstarší Akessamenovou dcerou, s níž spojil se kdysi
prudký bůh řeky. Na toho útočil jasný Achilleus,
Asteropaios však stál uprostřed řečiště
00
s dvěma oštěpy v rukou.
Xanthos mu vdechl do duše sílu, sám zachvácen hněvem
pro všecky padlé, které Achilleus uprostřed jeho vln pobil
nelítostně.
 Když se již oba bohatýri navzájem přiblížili,
počal volati křepký jasný Achilleus
první na svého soka:
„Kdo jsi a odkud jsi přišel, že si tu troufáš
blížit se ke mně? Se mnou se setkaly dosud
jen děti neblahých otců!“
Zářící syn Pelegonův mu na to odpověděl:
„Pyšný Peleův synu, co se ptáš ted po mém rodu
a kolébce mé? Jsem z Paionie, až z dálných paionských polí,
a vedu Paiony, muže s dlouhými dřevci.
Je tomu teprve jedenáct dní, co jsem do Troje přišel.
Můj rod sám pochází z axijských proudících vln,
z vln boha Axia, jehož nádherné vody svlažují zemi.
Pelegon byl jeho syn a byl to oštěpník známý.
Já tvrdím, že je můj otec. Ted se však bij, Achillee!"
Křikl to výhružně. Jasný Achilleus
pozvedl jasanové své kopí. Bohatýr Asteropaios
mrštil v tu chvíli najednou oštěpy dvěma,
s úžasnou zručností pravou a zároveň i levou rukou.
Jeden zasáhl štít, nepronikl jím zcela,
zadržen vrstvou z ryzího zlata z božského daru,
druhý sjel po lokti pravice Achilleovy;
temná krev vystříkla z rány. Oštěp však letěl
a zaryl se za ním do sypké půdy, když toužil marně
po lidském těle.
Achilleus hodil oštěpem, který se neuhnul nikdy,
po bohatýrovi Asteropaiovi, sám chtěje ho zabít.
Minul se cíle a zasáhl pouze příkrý břeh mořský,
až kopí z jasanového dřeva se do půl své délky
-r do břehu zabořilo.
^ Achilleus tasil od boku ostrý svůj meč
a vrhl se na protivníka, který se namáhal marně
vytrhnout ze břehu silnými pažemi oštěp.
 Třikrát jím zatřásl a pak divokou silou
lomcoval sem tam, třikrát mu selhala síla;
počtvrté rozhodl se již ohnout Achilleovo kopí
z jasanového dřeva a zlomit,
Achilleus byl však už blízko a mečem vyrval mu život;
vbodl meč doprostřed břicha, až střeva vyhřezla na zem.
Zmírající zrak zastřela temná noc věčná.
Achilleus, Peleúv syn, skočil mu na prsa, strhl mu zbroj
a vykřikl pyšně:
„Lež si tu! Těžko je bojovat s potomky mocného Kronova syna i
i tomu, kdo vzešel z dravého proudu, jak jsi právě ty řekl, !
že tvůj rod pochází přímo z hladiny vodní - ;
můj původ našel bys u sama Kronova syna! i
;
Můj otec je vládcem myrmidonského lidu,
Peleus, Aiakův syn, a Zeus byl otcem Aiakovým.
Jako Zeus sám je mocnější všech říčních proudů, j
jež do moře plynou,
je také Diův rod celý mocnější rodů všech řek!
I když bůh říční je mocnou oporou tvou,
pokud ti vůbec pomoci může, s Diem se nemůže nikdy
pustit sám v zápas!
Nikdy se neutkal s ním mohutný proud Acheloiův
ani obrovská síla hlubinných proudů Okeanových,
z kterých se rodí snad všecky řeky, celá velikost moře,
prameny všecky a zřídla na zemi širé.
I ten se bojí blesku Kronova syna
a strašného hromu, když Zeus jím s oblohy mrští.“
Vykřikl a již vytrhl z okraje břehu železný oštěp;
mrtvého, jemuž vyrval dech z hrudi,
^ nechal daleko v písku a kalná voda ho smáčela líně.
5 K mrtvole sbíhaly se hned ryby a úhoři vodní,
kteří se jali s lačností hlodat na tuku jater.
Peleův syn pronásledoval zástup paionských jezdců,
jenž prchal s hrůzou podle peřejí říčních,
 spatřiv nejstatečnějšího krajana svého, jak padl
v divokém bitevním zmatku rukou a mečem Achilleovým.
Peleův syn zabil tam Thersilocha,
Mydona, Astypyla a Mnesa, Thrasia, Ofelestea.
Byl by snad pohubil tehdy ještě více Paionů
křepký Peleův syn,
kdyby bůh řeky nebyl pln hněvu se ozval
ze dna svých proudů,
uprostřed vírů a peřejí bojovníkovým hlasem:
„Jsi příliš silný a dravý, Peleův synu,
a dopouštíš se ted horších činů než kdokoli předtím!
Bozi ti pomáhají, to vím, a sám Kronův syn ti už vydal
na pospas Trojany.
Vyžeň je však teď ze mne a páchej zločiny své
na širé pláni! Mé něžné vlnky jsou plny těl padlých,
že sám nemohu pro mrtvoly a těla
své vody vylévat do svátých vln siného moře;
tak hrůzně řádíš vraždami svými! Ale ted dost!
Je hnusno mi z tebe, vladaři Myrmidonů!M

i Křepký běžec Achilleus na něho křičel:

/ „Skamandre, řeko, kterou zplodili bozi - nu, budiž,
buď po tvém! Nepřestanu však běsnit a hubit
každého, kdo vyšel z Troje, dokud je nevženu všecky
do městských bran a nezkusím znovu bojovat s Hektorem samým,
ať Hektor už mě nebo já Hektora srazím!“
Vykřikl a již se řítil na Trojany jak divoký běs.
A tehdy promluvil k Apollonovi z hlubin peřejí říčních
zoufalý hlas:
„Běda, tys Diův syn s lučištěm stříbrným, proč tedy nedbáš
w rozkazů Kronova syna, který ti uložil přísně,
* abys šel s Iliem a směle pomáhal Tróji,
až pozdní večer se skloní nad krajem sešeřeným?"
Umlkl. Achilleus, oštěpník slavný,
ze břehu skočil do středu řeky, která se blížila z dáli,
dunivě hučíc.
 v tu chvíli vzedmul bůh řeky mohutným vírem vš
ecky své vody
a vytiskl v ráz nesčetné padlé, které v něm Achilleu
s pobil;
S býčím řevem je vyvrhl na břeh.
Ty, kteří dosud ve vlnách žili, zachránil, skryv je
v hlubinách peřejí svých.
Kol Achillea vyrostl náhle strašlivý příboj,
přelil se nárazem prudkým přes jeho štít,
takže se neudržel, rukou se zachytil v poslední chvíli
velkého, rozložitého jilmu, ten však jen visel kořeny svými,
a vyvrátiv se teď z břehu, padl hustými větvemi napříč
krásného proudu; zvrátiv se do vln, zasypal jej.
Achilleus vztyčil se vylekán z peřejí říčních
a prchal křepkýma nohama plání.
Bůh řeky neustal, zběsile hnal se
temnými vodami za ním, aby už zkrotil
zuřivost Achilleovu a Trojské zachránil z bídy a hoře.
Peleův syn však do dálky skočil, co uletí oštěp,
tak prudce jak orel temný, divoký lupič,
nejsilnější a nejrychlejší z všech ptáků;
tak skočil Achilleus, krunýř na jeho prsou
příšerně zarachotil a Peleův syn
unikl říčnímu bohu.
Bůh se hnal za ním s divokým jekem.
Jako když člověk odvádí příkopem bystřinu dravou,
aby zavlažil proudem pole a sady,
a lopatou hází ze struhy kamení s hlínou,
první voda se řine, podmílá oblázky cestou,
pak s chvatným šumotem zlověstně stoupá
v řečiště nové, bijíc svým proudem i původce svého,
tak stíhala znovu a znovu ubíhající vlna
2. bohatýra, ať sebe rychleji prchal;
bozi jsou mocnější lidí.
A sotva křepký Achilleus se pokusil zastavit jen
a pohlédnout nazad,
 zda všichni bozi sídlící na nebi širém ho ženou,
bila již shora do jeho ramen mohutná vlna
proudu, jejž zplodil sám Zeus.
Vyskočil do výše zmaten tím zcela,
dravý proud podrazil mu však nohy a Peleův syn
cítil, že půda ujíždí pod ním.
Achilleus zaúpěl, pohlédnuv k obloze širé:
„Slyšíš mě, Die? Žádný bůh nemyslí na to, jak spasit
mne, nejubožejšího z lidí, z dravého proudu?
Snesu pak rád to, co mám trpět!
Nikdo z bohů se na mně neprohřešil tak těžce
jako má matka; obelhala mě, tvrdíc, že zhynu
rychlými Apollonovými šípy až pod hradbami!
Kdyby mě srazil alespoň Hektor, nejsilnější muž v zemi,
aby mě zabil urozený a urozenému
uloupil zbroj!
Teď je můj osud zajít hanebnou smrtí
zaskočen ze všech stran řekou,
ako když v jeseni odnese bystřina mladého pastevce prasat!"
Utichl a již se přiblížil k němu Poseidaon
a Pallas Athéna v podobě dvou odvážných mužů,
oba mu podali ruce, vytáhli ho a utěšovali slibem:
„Neboj se, Peleův synu, a nechvěj se marně!
Jsme tu a pomůžeme ti, my oba silní dva bozi,
s vědomím Kronova syna, já i Pallas Athéna.
Není ti určeno podlehnout říčnímu bohu,
naopak řeka brzy už zemdlí, poznáš to sám.
Chceš-li však slyšet, slyš poctivou radu:
neslož do klína ruce, dokud boj zuří, až vženeš
~ do pyšných ilijských bran Trojany, kteří uniknou smrti.
5 Teprve až padne Hektor tvou rukou,
vrať se k svým lodím. A z naší vůle strhneš na sebe slávu."
Domluvili dva bozi a vzdalovali se za ostatními.
Achilleus, rozohněn příkazem bohů, brodil se polem zatopeným.
 Kolik tam plovalo nádherných zbraní,
ubitých jinochů i mrtvol mužů!
Bohatýr vyskočil prudce, vztyčiv se proti zátopě náhlé -
a široký proud ho neměl již v moci. Pallas ho posílila.
Ale Skamandros neustal v běsnění svém,
vztekal se ještě víc na syna Peleova,
stoupal a tyčil své vlny zátopou novou a volal
na Simoenta:
„Bratře, pojď zlomit společnou silou
šílenství člověkovo, ať pevný Priamův hrad
se nezmění brzy v hromadu sutin!
Trojani právě prchají z pole!
Pomoz, jak rychle jen můžeš, naplň své řečiště vodou
z okolních zřídel a zaplav je proudy z crčících bystřin!
Vzedmi své mohutné vlny a strhni s rachotem hromu
kmeny a balvany s hor, ať můžeme zchromit
rozběsněného bitce, jehož síla tak vzrostla,
že se odvážil sám postavit bohům!
Ale já věřím, že síla, postava, zbraně, nic že ho nemůže spasit,
všecko to bude spát na dně vod našich, v bahně a kalu.
Jeho chci pohřbít hluboko v písku a nasypu na něj
déšť drobného štěrku a kamení z hor.
Danaové už nikdy nenajdou jeho pohřbené kosti;
tak skryji ho v bahnité lože a tak mu vztyčím i pomník,
že nebude věru Achajům třeba mohylu snášet
a chystat mu hrob!“
Zařval a vzkypěl do strmé výše, vírem se vrhl
na Achillea s jekem a sykotem, s krvavou pěnou :
■

a s mrtvolami.
~ A hnědavá vlna řeky, kterou zplodil sám Zeus,
5 se tyčila, vzdorně hrozíc, že srazí do hlubin Achillea.
Vykřikla Héra hrůzou a strachem o Achillea,
aby ho nestrhl proud mohutným vírem,
a jala se volat na svého syna, tvůrce Hefaista:
 „Rychle, chromý můj synu, byls pro nás vždycky
soupeřem rovnocenným,
když měl ses bít s peřeji vířného Xanthu!
Pomoz, jak rychle jen můžeš! Dej zářit plamenům dravým!
Pospíším sama a vydráždím z širé hladiny mořské
divoký tanec jižních a západních větrů,
aby šířily zkázu a sžehly zbraně a hlavy
Trojanů! Ty zapal na březích Xanthu
stromy a vhod oheň do jeho lůna
a nedej se zahnat ničím, sladkými slovy
ani pohrůžkou temnou!
Nepřestaň řádit, dokud ti sama výkřikem znamení nedám!
Pak můžeš teprve zkrotit divoký žár.“
Dořekla sotva a Hefaistos zažehl ještě v tu chvíli
strašlivý požár.
Vyrazil nejdříve na širé pláni;
sežehl padlé, kterých tam ležely kupy před Achilleem.
Do dálky přeběhl pláň a kaluže vody se ztratily rázem.
Jako když v časné jeseni vysuší přes den severní vítr
čerstvě promoklá pole k radosti venkovanů,
vysušil bůh do dálky pláň a mrtvoly spálil.
A vtom již obrátil zářící výheň na samu řeku,
jilmy a vrby a tamaryšky tam plály,
hořel i lotos, rákosí, traviny říční,
jimiž byl zarostlý stinný břeh řeky.
V peřejích lekali úhoři, ryby,
které se předtím mrskaly nad hladinou,
mučeny kouřem tvůrce Hefaista.
Požár zachvátil všecku moc řeky a její bůh
—
CO
zoufale volal:
cn
„Hefaiste, s tebou se nemůže rovnat nikdo z všech bohů,
ani já nechci zápasit s tebou, ty strůjce ohně!
Tak přestaň! Ať jasný Achilleus vyžene třeba
Trojany z města! Co z toho ostatně mám,
 že jim chci pomoci, že se rvu za ně?“
Křičel to, zachvácen ohněm, a nádherné vlny
se vzdouvaly v hrůze.
Jako když kotel, rozehřát plameny zdola, žhne uvnitř,
až sádlo poraženého vepře se roztéká žárem -
i voda vře v kotli a pod ním se pálí hranice vyschlého chrastí -
tak plála žárem i řeka; v korytě vřela již voda,
neodvažovala se však téci, ba ani stát,
bičována jsouc výhní Hefaistovou.
A její proud zaúpěl zoufale k Héře:
„Héro, co štve tvého syna, že mučí hladinu mou?
Což jsem se dopustil horšího činu než druzí,
kdo pomáhali kdy Tróji? Poručíš-li mi, uklidním se.
Ať se však ztiší také tvůj syn!
Mohu ti přísahat, že nikdy nebudu bránit
obyvatele Troje před zkázou,
i kdyby Ilion celé hořelo plameny dravého ohně
a smělí Achajci hořící ulice pustošili!"
Uslyšela to Héra, bohyně bělostných paží,
a obrátila se na syna Hefaista:
„Hefaiste, nádherný synu, už přestaň,
netřeba pro smrtelníky mučit nesmrtelného boha.“
Promluvila, Hefaistos zhasil strašlivý požár
a vlny se stáhly v řečiště, na jehož vodách
se třpytilo slunce.
Když byla ztlumena tak zběsilost Xanthu,
odpočinuli si oba dva bozi. Héra je zkrotila
přes všechen hněv, kterým pláli.
Ostatní bohy však strhla v těžký a nerovný zápas
p náklonnost různá. Vrhli se na sebe vztekle,
Ol
země zarachotila a v dálce duněly nebeské sféry.
Na štítech olympských seděl sám Zeus a díval se na ně
a smál se radostným smíchem, rozveselen, že bozi
se rvou tak v jediném klubku.
 Byli tam všichni.
Ares, který rozbíjí štíty, začal a vrhl se první
kovovým kopím na Athénu a posměšně křičel:
„Vzteklice čubčí, co štveš proti bohům
s drzostí nestydatou?
Jaká vášeň tě dráždí? Což nevzpomínáš,
jak Diomeda jsi štvala, Tydeova syna,
aby mě zranil? Ty sama jsi pozvedla oštěp, což nevíš?
Hnala ses na mne a trhla jím pevné mé tělo!
Ted, myslím, odpykáš za všecko, cos mi způsobila!"
Zařval a vyrazil prudce proti mračnému štítu,
strašnému, z něhož visely cáry, jejž ani blesk
mocného Kronova syna neprorazí;
do něho udeřil mohutným kopím krvavý Ares.
Pallas se uhnula, urvala pevnýma rukama balvan,
který na pláni ležel, veliký, hranatý, temný
(lidé dřívějších dob ho vsadili v polích jako hraniční kámen),
udeřila jím Area do zad a srazila k zemi.
Sedm lánů tam pokryl, jak padl,
prachem si potřísnil kštici a zbroj na těle zazvonila.
Pallas Athéna se zasmála jasně, jala se volat
a křičela sebevědomě:
„Blázne, tys nepomyslel, oč já jsem silnější tebe,
že ses chtěl měřit i se mnou?
Měl bys teď pykat pro kletbu vlastní své matky,
která je zle na tebe rozlícena,
žes opustil argejský lid a chráníš jen zpyšnělou Tróji!"
Domluvila a odvrátila od něho zářící zraky.
Area podchytla Kypris, Diova dcera, a vedla sténajícího,
5* který omdléval skorém.
5 Sotva však zářící Héra zahlédla Kypridu božskou,
volala chvatně Pallas Athénu:
„Běda, ted vleče, nepřemožitelná dcero,
toho, jenž otřásá mračným svým štítem,
 ta vzteklice čubčí Area zkrvaveného
zmatkem těl z bitevní vřavy! Jdi za ní!“
Dořekla sotva, Athéna vrhla se za Afroditou,
jásajíc v duši, a udeřila ji pravicí pádnou
doprostřed hrudi. Opustila ji smělost a kolena klesla.
Klečela sražena do prachu úrodné prsti.
Athéna jala se volat a křičela sebevědomě:
„Tak by se mělo dít všem, kdo chtějí pomáhat Tróji,
jak se jim zachce s argejskou silou se bít!
Jen kdyby stejně tak drze a směle se stavěli na odpor dál,
jako mně Afrodita, a pomáhali jim tak jako Ares,
byli bychom už dávno skončili válku
a zbořili pyšné ilijské hradby!"
Vykřikla. Héra, bohyně bělostných paží,
se usmála mlčky. Ten, který mohutnou silou
otřásá zemí, však na Foiba volal:
„Foibe, proč my dva se nepřibližujeme k sobě?
Pomalu je to už hanba, když druzí začali všichni
a my se budeme vracet bez boje na Olymp
k železným vratům Diova sídla! Tak začni!
Tys mladší a pro mne se nehodí začínat dřív;
jsem starší a moudřejší tebe.
Blázne, jak snadno zapomínáš! Což nevíš,
co trudu jsme zkusili oba v ilijských zdech
jen my dva z bohů, když na příkaz Kronova syna
jsme vstoupili do služeb pyšného Laomedonta
na celý rok za mzdu, jež smluvena byla,
a poslušní byli rozmarů jeho? Tenkrát jsem stavěl
Trojanům kolem pyšného hradu obrannou zeď, í
5^ širokou, skvělou, že nebylo lze dobýt kdy města.
o>
2. A tys, Foibe, pásl nádherná přežvykující stáda
po idských zarostlých svazích přervaných dolinami.
Když se však přiblížil - spřátelenými Hórami nesen -
:
.
i
:
 čas výplaty, nedal nám veliký Laomedon,
nám oběma, nic a vyhnal nás hrubě a ještě nám spílal.
Tobě král hrozil, že spoutá ti ruce i nohy
a na trhu prodá tě daleko na cizí ostrov;
chvástal se, že nám uřeže oběma uši.
Opustili jsme ho chvatně se vztekem v srdci
a želeli chmurně mzdy, kterou nám slíbil a nedal.
Jeho lid sluní se ted v milosti tvé a ty
nepomyslíš dnes ani, jak trojský lid zpupný
vyhubit do posledního a brzy,
ženy a děti a všecko!"
Lučištník boží mu odpověděl:
„Ty, který objímáš zemi, řekneš mi sotva,
že jednám moudře, počnu-li zápas teď s tebou
pro smrtelníky, to jalové plémě, marné jak listí;
je plno života, sklízí úrodu z polí - a přijde čas,
že zežloutne mrtvo jak list.
Nechrne raději boje; ať spor si rozhodnou sami."
Domluvil a již se obrátil zády.
Úcta mu bránila střetnout se s bratrem vlastního otce
v boji.
Jen sestra Artemis, bohyně lovu,
která probíhá polem i lesem, mu počala vyčítat krůtě
a jala se spílat:
„Ty utíkáš, veliký Střelče, a vítězství nechals
Poseidaonovi, necháváš mu i lacinou slávu?
Blázne, co vláčíš marně s sebou svůj luk?
Abych tě neslyšela zas v otcově síni se chlubit,
jako už jednou v kruhu blažených bohů,
že se postavíš směle Poseidaonovi v tvář!"
in Umlkla. Velký Střelec Apoilon jí neodpověděl.
Vznešená choť Kronova syna však počala spílat
v zuřivém vzteku radostné bohyni šípů:
„Ty čubko nestydatá! A na mne si troufáš?
 Změřit se v síle se mnou by přišlo ti draho,
i když máš na zádech luk a z Diovy vůle jsi lvicí
nebezpečnou všem ženám! Zabíjet můžeš, kde se ti zachce!
Lépe by bylo však po horách po lesích vraždit
divokou zvěř, jeleny, kance, než rvát se tu s bohy!
Štve-li tě to však okusit boje, poznáš hned sama,
oč jsem silnější tebe, která ses chtěla se mnou dnes měřit!"
Dořekla a již jí skočila po obou rukou,
sevřela v zápěstí, strhla jí s plecí stříbrný luk
a otloukla jí luk o hlavu s chechtotem bujným.
Artemis uhýbala se marně; šípy se sypaly na zem.
S nářkem ulétla bohyně podobna holubici,
jež vletí do skalní sluje před sokolem
a přitiskne se tam do úzké průrvy; ušla tak dravci.
Tak prchla bohyně s pláčem a na pláni zůstal
toulec a luk.
Bohyni Léto řekl v tu chvíli Průvodce jasný, vrah Argův;
„Léto, nebudu bojovat s tebou. Víš, mně se hnusí
rvát se a bít se s ženami mračného Dia.
Chceš-li, můžeš se chlubit blaženým bohům,
žes mě přemohla sama, že máš víc síly."
Domluvil. Léto se shýbla pro křivý luk
a sebrala šípy, které se povalovaly
v prachu rozvířeném.
A šla, luk držíc v ruce, za svojí dcerou.
Ta zatím došla na Olymp k železným vratům Kronova syna,
usedla, plačíc, Panna k otcovým nohám
a její nebeské roucho se chvělo.
Otec bohů, syn Kronův, ji přitáhl k sobě a ptal se
p s úsměvem vlídným:
w „Kdo ti to udělal, dítě? Kdo z bohů tak zhřešil,
jako bys byl veřejná děvka?"
Divoká lovkyně s kadeří ověnčenou mu odpověděla:
 „Tvá žena mě ztýrala, zářící Héra,
jež mezi nesmrtelnými působí vždycky jen hádky a svár!“
Zatímco ti dva hovořili tak spolu,
pospíchal Foibos Apollon na svátá návrší trojská
pln obav, aby již dnes Achajci nerozbořili
pyšné zdi hradu i proti osudu města.
Ostatní blažení bozi se vraceli k olympským štítům,
jedni planouce hněvem, druzí s uspokojením,
a sedali z obou stran po boku mračného otce.
Achilleus vraždil dál Trojské a rozdupával je kopyty koní.
Jako když dým z města, jež hoří, stoupá až k obloze čiré
a vzruší nevlídné bohy, jen nesnáz a nepříjemnosti
jim působí všem, tak Achilleus stal se příčinou bídy
a strastí Trojanů.
***

Na svaté hradební věži stál stařec Priamos sám

a pozoroval Achillea krutého, nelítostného,
jak Trojští úzkostně prchají před ním a nepomyslí
na obranu ani jedinou chvíli.
Vzdychaje, sestoupil stařec s hradební věže,
aby u městských bran pověděl strážným:
„Držte vlastníma rukama veřeje bran,
až vojsko, jež prchá, bude zas ve městě,
protože Achilleus běží jim v patách. Mám tušení hrozné,
že konec je blízko. Jestliže naši však prchnou z dosahu střel
a za hradbou skryti vydechnou opět,
přiražte vrata, ať zapadnou těsně. Jinak se bojím,
že ten krvavý člověk vnikne až sem.“
N
Domluvil. Otevřeli hned brány, závory uvolnili
5 a rozevřenými vraty vnikl proud světla.
Foibos Apollon v tu chvíli vrhl se v cestu
nepřátelům, aby tak odvrátil od Troje zkázu.
 Trojští prchali přímo k městu a k hradbám, jež čněly
vysoko nad pláň,
zmazáni prachem a žízní ochraptělí.
Běsnící bohatýr s oštěpem hnal je. Srdce mu překypovalo
dál zběsilou vášní, lačností moci a slávy.
Achajci byli by tehdy již ztekli ilijská návrší svátá,
nebýti Foiba, který štval jasného Agenora,
syna Antenorova, muže obrovitého.
Smělost mu probudil v srdci a sám se postavil po jeho boku,
aby jen odvrátil od něho neblahý konec;
opřel se blízko od něho o dub, zahalen mlhou.
Agenor zpozoroval Achillea, který tolik měst zbořil,
stanul a srdce mu tlouklo nedočkavostí.
Vydechnuv, myslel si v duši:
„Běda, což mám ted i já uniknout silnému Achilleovi,
když druzí prchají v divokém zmatku?
Chytne mě přece a zahubí tak i tak, bezbranného.
Jestliže však pustím své druhy před syna Peleova
a sám zabočím od hradeb na pláň,
doběhnu až k idským svahům a skryji se v houští,
vrátím se, řekněme, teprve večer, vykoupám v řece,
spláchnu pot s těla a teprve pak se v Ilion vetřu -
ale nač myslíš na všecko, srdce?
Kdyby mě jen neviděl utíkat od Troje na širou pláň
a nedohonil mě rychlými skoky, neběžel za mnou!
pak bych ušel snad navždy zlé sudbě,
protože Peleův syn je z všech lidí nejsilnější!
Půjdu-li mu však před branou ještě sám vstříc -
i jeho tělo je možno oštěpem zranit!
~ Má přece jen jednu jedinou duši. Říkají o něm,
O
jn že je to smrtelný člověk a pouze syn Kronův
přeje mu až příliš mnoho vší slávy!"
Řekl a čekal rozhodnut na bohatýra,
který se blížil, a v nitru již toužilo srdce
střetnout se odvážně v boji.
 Jak pardál, který se vyřítí náhle z temna vlhkého lesa
na blížící se lovce, aniž pocítil v srdci
chvění či strach, sotva jen zaslechl štěkot,
ba když ho zasáhne lovec oštěpem z dálky či zblízka,
útočit nepřestane, i třeba proboden kopím,
až uchvátí lovce, nebo sám podlehne ranám,
tak nechtěl prchat jasný Agenor, syn velkého Antenora,
pokud se nesrazil s Achilleem.
Naopak nastavil kulatý štít, zamával proti sokovi kopím
a volal hromovým hlasem:
„Tvé srdce prahlo, Peleův synu, v paprscích zlatých
dnes ještě zbořit ilijské hradby!
Blázne, kolem těch dojde i zítra k velikým bojům;
je nás ve městě příliš odvážných mužů,
kteří chráníme Tróji, bráníme ženy a děti a rodiče své!
Tebe však osud už srazí, buď si hroznější ještě
a sebenenasytnější rváč!“v
Vykřikl, mrštil pravicí pádnou ostrým svým kopím,
cíle se neminul a již ho zasáhl na noze do holeně.
Nový cínový plát zazvučel jasně,
hrot se však odrazil, protože Hefaistův dar nesnesl rány.
A již útočil proti Trojanovi sám Peleův syn,
Apollon nedopřál mu však vítězství nad ním,
odstranil Agenora a skryl ho v oblacích mlhy.
Nezraněna ho nechal prchnout pak z boje
a syna Peleova sám úskokem oddělil od jeho mužstva.
V podobě Agenorově stanul Střelec Apollon
těsně před Achilleem a ten se vrhl divoce za ním.
Zatímco běžel tak za nepřítelem pšeničným lánem
~ a hnal jej k hlubokým peřejím v řečišti Skamandru,
5 bůh pak jen těsně ubíhal před ním
(tak lstivě ho Apollon klamal),
že Achilleus nepřestal doufat, že ho dohoní snadno,
 :

proudily zástupy Trojanů utíkajících

do městských bran a plnily davem ulice trojské.
i
Před městem a ještě vně ilijských hradeb !
neodvažoval se nikdo na druha čekat a ptát se,
kdo se životem spasil či kdo právě padl.
Vbíhali do bran, zachránili se rychlostí kolen a nohou :
:
a vydechli prudce.
i

1
!

!•
!'■

::

!
in
o
IO
i

-
5
É
 22. Hektorova smrt

Trojští si chladili uvnitř bran městských zpocená těla :

jak srny vyplašené
a hltavě pili a tišili chtivě palčivost hrdel,
opřeni o silné zdivo. i:
Danaové se však již blížili, na plecích štíty, .
k mohutným hradbám. i.
Záludný osud Hektora svedl, aby se zdržel
před skajskou branou a nevešel do trojských ulic.
Foibos Apollon právě v tu chvíli promluvil na Achillea:
„Proč mě, Peleúv synu, tak štveš divokým během,
smrtelník boha nesmrtelného? Nevidíš ještě, že bůh
před tebou běží, že se tak šíleně ženeš?
Patrně ti už nezáleží na boji s trojskými houfy,
které jsi přece hnal do městských bran, M
žes tak odbočil náhle. Mne nezabiješ,
mne nemůže zasáhnout smrtelný osud!“
S trpkostí vykřikl křepký běžec Achilleus:
„Tys mě podvedl, Střelče, nezáludnější z bohů,
odlákal jsi mě až sem od městských hradeb!
Kolik by bylo Trojanů ještě hryzlo na pláni trávu,
dříve než mohlo doběhnout do bran! Ukradl jsi mi vítězství slavné!
Tobě bylo přec lehko je spasit, ty ses nemusil bát
nikdy mé pomsty! Škoda, já mít jen tvoji sílu,
byl bych se na tobě pomstil celou svou duší!" ;
li
Dořekl sotva a již se obrátil vzdorně a hrdě
ke hradbám zpět a letěl divokým letem
p jak vítězný kůň před korbou vozu, i i:
S když probíhá plání dychtivě natažen vpřed
a dálka je ničím - tak štval i::

Achilleus křepké nohy a paty.

ii

:
 Nejdříve uviděly jej stařecké oči
Priama krále, jak řítí se plání jako zářící hvězda,
jež vychází v jeseni časné a uprostřed nesčetných hvězd
vysílá noční temnotou jasný, zářivý svit
a které lid říká Pes Orionův:
nejjasněji tak září a přece je předzvěstí zla,
přináší ubohým lidem až příliš rozžhaveného žáru -
tak svítil zlověstným jasem na plecích ubíhajícího muže
zářící kov.
Zaúpěl stařec a zdvihl prosebně paže,
do hlavy bil se a volal; kvílel a úpěl
po synovi,
který prodléval dosud na pláni před branami
v divoké touze změřit své síly s Achilleem.
Stařec ho zoufale volal a do dálky napřahoval
jen po něm svou náruč:
„Hektore, synu můj,“ volal, „neměř se jediný,
bez druhů s člověkem tím! Peleův syn tě přemůže,
skončí tvůj život, je mohutnější a silnější než ty!
Surovec! Jen kdyby všem věčným bohům se zhnusil
jak mně! Ve chvilce ležel by před mými zraky,
potrava supů a divokých psů! A moje srdce
by přestalo truchlit. O kolik nádherných synů
mě připravil tamten! Zabil je anebo prodal
daleko do otroctví!
V zástupech Trojanů, kteří se tlačí do městských bran,
již zase nevidím dva svoje syny, Lykaona - a Polydora,
jež oba porodila mi jedna z mých žen,
Laothoe -
2* Jsou-li jen naživu v táboře u černých lodí,
S vykoupíme je železem, zlatém! Toť jasno.
Stařičký Altes dal přece dítěti svému veliké věno.
Jsou-li však zatím již mrtvi, daleko v Hádu -
běda mně, běda i matce, oběma nám, rodičům jejich!
 Lid by je však tolik neoplakával, jen kdybys ty,
Hektore, nepadl rukou Achilleovou!
Pospěš si do brány, dítě, ať chráníš
trojské ženy a muže a nerozšiřuješ
zbytečně Achilleovu slávu a neztratíš mladý svůj život!
Měj soucit alespoň se mnou, který se těžce životem vláčím,
se mnou chudákem, kterého Zeus na prahu stáří
s krutostí ničí, dříve však dává mu poznat
tolik bolesti lidské!
Zřít hynout syny a dcery, v porobu vléci,
komory plenit a těly nemluvňat bít
o půdu zdupanou v hrozných člověčích jatkách,
loupit i snachy v danajské nevolnictví - !
Konečně mne posledního až budou před městskou branou
divocí psi trhati lačně, až úder
kovu broušeného či letící kopí vyrve mi duši.
Sám jsem je vychoval u svého stolu a u vrat paláce,
teď budou chlemtat mou krev a ležet v předsíni naší
nažraní, zdivočelí.
Mladý muž, kterého zkrvavil hrot nepřátelského kopí,
jenž padl v boji a leží před tebou mrtev,
zemřel ve cti a slávě; všecko je na něm i ve smrti ještě
slavnostní, velké. Je-li však dávno už tvá hlava sivá
a sivý tvůj vous a divocí psi
przní i mužství zavražděného starce,
je to přece jen pohled zoufalé bídy pro každého!"
Tak volal stařec a rval si oběma rukama šedivou hlavu,
;
jen duší Hektorovou nepohnul ničím.
Plačíc, lkala i matka v zoufalých slzách,
~ obnažila si hrud a levicí volnou zvedala prsy. :
S Volala na syna v zoufalých slzách zoufalá slova: i
„Hektore! Měj úctu před tímto pohledem, synu, s
a měj
soucit i se mnou, jež jsem tě kojila těmito prsy!
I
 Mysli i na to, můj synu, a braň se tu uvnitř,
až v městských branách,
nestav se nepříteli venku na širé pláni -
Jsi krutý! Zabije-li tě, nebude nad tebou plakat
nad lůžkem úmrtním vlastní tvá matka, můj synu,
kterého jsem sama porodila,
ani tvá žena ušlechtilá. Daleko od nás
od obou budou tě trhat u černých lodí divocí psi!“
Volali oba tak v slzách na svého syna,
prosili marně, Hektor se nedal pohnout už ničím.
Naopak stál na širé pláni a čekal na Achillea.
Jako netvorný ještěr, který se nažral
koření jedovatého v horách,
na muže číhá před slují lačný již boje
a převaluje se, blýská očima strašně,
tak čekal i Hektor v neukojitelné chtivosti boje,
opřel svůj štít o šikmou zeď hradební věže
a hovořil chmurně se svojí duší:
„Běda, kdybych ted prošel branou a skryl se
za městskou zdí, Pulydamas by vychrlil na mne
nejhorší kletby. To on mi domlouval v prokleté noci,
když Achilleus povstal u lodních přídí,
abych Trojany vedl do města zpět,
já však nechtěl ho slyšet. A bývalo by tak lépe!
Ale ted, když jsem již na jatky vydal tolik zbrojného lidu,
bojím se Trojanů a hlavně žen hluboko přepásaných,
aby mi někdo, zejména nižší, nevmetl v tvář:
- Hektor přivedl sám do zkázy lid,
protože důvěřoval až příliš své síle!
g* A budou tak mluvit. Potom by bylo vhodnější pro mne,
£ abych se vrátil jak vítěz nad mrtvým Achilleem -
anebo slavně v zápase padl tu pod hradbami.
Či mám - když jsem už složil štít s mohutným pupkem
a tíživou přilbu, štít opřel o chladnou hradební zed -
 jít bohatýrovi Achilleovi sám vstříc a slíbit mu sám,
že synům Atreovým vydáme Helenu s poklady všemi,
jež Alexandros v břiše svých lodí přivezl k Tróji,
(a to byl vlastně počátek sporu),
že ještě jiné poklady vydáme Achajům rádi,
kolik jich město jen ve zdech svých skrývá,
pak že zaváži Trojany svátými sliby,
aby nic neukrývali a hned dělili všecko
na stejné díly pro nás i pro Achajce,
vše, co je majetku v mohutných ilijských zdech -
ale proč na to vše myslíš teď, srdce?
Ne, ne, nesmím se přiblížit k němu, nešetřil by mne,
nerozpakoval by se vůbec a srazil mě bezbranného
jak ženu neozbrojenou!
Ne, ted není možno bavit se s nepřítelem
tak přes balvany a doubí
jako hoch s děvčetem zamilovaným
a jako hoch s děvčetem se pak na sebe smát!
Zbývá jen vrhnout se v zápas bez okolků.
Ostatně, uvidíme již, komu olympský vládce
dá čest a slávu!"
Stál tam a přemýšlel. Zatím se Achilleus blížil
jako vraždící Ares, bůh války, s vlající přilbou.
Přes pravé rameno nesl strašlivý Peleův oštěp
z jasanového dřeva a svit kovu zářil kol něho
jak žár plápolajícího ohně či jas vycházejícího slunce.
Hektor se zachvěl, spatřiv jej zblízka,
neodvažoval se čekat již déle a stát,
opustil zeď u městské brány a zděšeně prchal,
p Achilleus řítil se dál, důvěřuje svým patám.
in Jako když sokol, nejrychlejší z všech ptáků,
vysoko v horách střemhlav se snese na holubici,
ta se pokouší vzlétnout, sokol však za ní
se skřekem pronikavým se žene, dychtě ji zchvátit,
 tak letěl Peleův syn, hnán pudem, a Hektor
zděšeně prchal podél celé zdi trojské
a jeho nohy se kmitaly vzduchem.
Mimo hradební věž a mimo fíkovník starý,
jejž zkřivily dávno nárazy větrů,
běželi ti dva pod městskou hradbou, přeběhli vozovou cestu
až k oběma pramenům jasné proudící vody,
kde z dvojího zřídla vyvěrá náhle Skamandros divý;
z jednoho stříká vařící voda a z vřídla se šíří
pára jak nad výhní plápolajícího ohně,
druhé je klidné a studí i v létě jak ledové krupky
či studený sníh z chladící průrvy.
A pod zřídly těmi jsou široké jámy důkladně obezděné,
kde trojské ženy i vznešené dívky
právaly světlá, jásavá roucha za míru ještě,
než přišli Achajové.
Mimo ně hnali se oba, muž, který prchal,
i ten, kdo pronásledoval,
letěli, bohatýr vpředu a druhý, silnější za ním,
štvali se, ne aby strhli na sebe v závodech mužných
nejvyšší cenu, obětní dobytče anebo alespoň kůži,
ne, běželi pouze - o život Hektorova smělého jezdce.
Jako když kopyta vítězných hřebců projedou snadno
zatáčkou v cíli (leží tam připravena již cena,
otrokyně či nádherná trojnož),
při hrách na počest padlého reka,
oběhli ti dva třikrát zběsilým letem
pyšný Priamův hrad.
Bozi se dívali všichni a otec bohů i lidí
~ jim řekl:
in „Běda, můj zrak ted vidí, jak ženou kol hradeb
člověka, jejž jsem měl rád! Srdce mi sevřelo hoře
pro Hektora,
 který pálil mi vždycky nesčetné hovězí kýty
na idských pláních, jež rozbrázděny jsou příčnými doly, 5
a hned zas na hradě v Tróji.
Ted ho štve jasný Peleův syn kolem ilijských hradeb,
A proto, bozi, je třeba se rozhodnout rychle,
zda máme Hektora zachránit ještě od jisté smrti,
či zda ho tentokrát máme již nechat, ať padne '
i
Achilleovou rukou přes všecku statečnost svou.“
Athéna plamenných zraků mu odpověděla: .
„Copak to říkáš, vládce blesku a mračen? :
Člověka smrtelného, který určen byl smrti,
chceš znovu a znovu rvát hrůzám lidského konce?
Učiň tak, ale my ostatní bozi s tím nikdy nesouhlasíme."
Kronův syn, vládce mračen, jí odpověděl:
„Utiš se, Tritogeneio, mé dítě,
nemyslel jsem slova ta vážně, a ty, tys mi vždy milá;
jednej si, jak se ti zachce, a neváhej dlouho!"
Tak roznítil Pallas Athénu, která plála již sama
nedočkavostí. Svezla se bleskem s olympských štítů.
Křepký Achilleus štval zatím Hektora dál,
jako když v horách větřící ohař vyžene koloucha z hnízda,
žene ho přes hory doly,
i když se skrývá a krčí do spleti houštin,
zvětří ho přece, běží a běží, až ho konečně najde! I

Tak by se byl i Hektor před Achilleem

ukrýval marně; kdykoli chtěl zabočit k dardanským zdem
do stínu mohutných věží, aby ho snad zachránit mohli
střelci z ochozu hradeb, |
předběhl jej vždy Peleův syn a hnal ho zas na pláň,
~ zatímco sám ubíhal těsně pod městskou zdí.
in Jako když ve snu nemůže člověk dostihnout prchajícího,
utíkáš, nemůžeš z místa se hnout,
ať pronásleduješ, anebo sám jsi pronásledován,
 nebylo lze ujít prvnímu běžci,
stejně však druhému doběhnout jej.
Přesto by byl i Hektor snad unikl smrti,
kdyby se nebyl - naposledy již - přiblížil k němu
Foibos Apollon, aby mu dodal křepkosti nové!
Jasný Achilleus dával znamení hlavou a zakazoval si,
aby ostatní vojsko po Hektorovi nezamířilo
trpkými šípy a tak aby jen on
na sebe strhl ze smrti jeho největší slávu!
To právě počtvrté doběhli k zřídlům:
nebeský otec pozvedl misky zlaté své váhy,
položil na ně dva losy zániku neúprosného
Achilleův a druhý Hektora, smělého jezdce,
chopil se vah pravicí pozdviženou -
a poslední den života Hektorova se řítil
v hlubiny Hádu.
A Foibos Apollon ho opustil navždy.
K Achilleovi se přiblížila v tu chvíli
Athéna plamenných zraků a zašeptala mu:
„Achillee, miláčku bohů, ty jasný, teď věřím,
že my dva vrátíme se dnes k achajským lodím
s velikou slávou,
protože padne Hektor, nenasytný rváč trojský!
Ted nám už nemůže prchnout, i kdyby sám zářící Foibos
před Diem hřmícím, otcem všech bohů, skučel a úpěl a lezl
třebas i po kolenou!
Zastav se, vydechni, poletím za ním a přinutím ho už,
aby se bil.*
To řekla Pallas a Peleův syn ji poslechl rád.
Stanul a opřel se o kopí s kovovým hrotem,
w A již ho opustila Athéna a přiblížila se
k jasnému Hektorovi
v podobě Deifobově; i jeho silný hlas napodobila.
 Přiblížila se k němu a křičela chvatně:
„Křepký Achilleus tě, chlapče, až příliš tísní.
Honí tě rychlýma nohama kolem trojského hradu!
Nu, vzmuž se! Zastavíme se, vždyť je možno se bránit!"
Hektor, bohatýr v zářící přilbě, mu odpověděl:
„Mně bývals, Deifobe, i dřív již nejmilejší z všech bratrů,
■

které náš otec s Hekabou zplodil,

i teď tě však budu ještě víc milovat, věř,
že ses odvážil, zpozorovav mě, sejít až s hradeb,
když druzí na hradbách dřepí!"
Athéna, bohyně plamenných zraků, mu odpověděla:
„Víš, hochu, otec mě při bozích prosil -
i vznešená matka a všichni přátelé kolem -
abych ve městě zůstal. Všichni jsou hrůzou ochromeni.
Mé srdce bičoval však zármutek trpký.
Teď se budeme bez dlouhých řečí bít sami;
k čemu šetřit dnes kopí, alespoň zvíme,
zda srazí nás oba a povleče naši krvavou zbroj
k lodím širokých boků, či zda ho zabiješ dřevcem!"
Nastalo ticho. Pallas Athéna Hektora oklamala.
Když oba bojovníci se navzájem přiblížili,
ozval se nejdříve Hektor, bohatýr v zářící přilbě:
„Nebudu prchat, Peleův synu, jako až dosud.
Třikrát jsem oběhl Priamův hrad a neodvážil se
na tebe čekat. Teď jsem se rozhodl :
■

stanout a do očí zahledět se ti, ať si tím přiblížím sám

vítězství anebo smrt. !
Děj se, co děj! Ať rozhodnou bozi: budou tak nejlepší svědci
a nejlepší ochránci úmluvy naší.
~ Nikdy tě nezhanobím, když Zeus dá zvítězit mně
a vyrvu ti život. Vezmu jen zbroj, Achillee,
tělo však vydám Achajům. Slib mi, že učiníš totéž!"
Chmurně pohleděv na něj, ozval se křepký Achilleus:
„Nemluv mi o smlouvách, proklatče! Jako nemůže dojít
mezi lvy a mezi lidmi k úmluvám svátým,
 jako se nemohou v míru snášet vlci a jehňata stád,
naopak navěky mohou jen myslet na vzájemnou smrt,
nemůže ani mne s tebou vázat úmluva žádná.
Přísaha žádná spojit nás nemůže,
dokud z nás nepadne jeden a nenasytí
krví svou Area, věčného rváče šíleného!
Ted soustřeď odvahu všecku, teď můžeš
mávat jen kopím a bít se bez slitování;
na útěk myslet je pozdě. Pallas Athéna tě srazí
pod moje kopí. Najednou odpykáš všecko,
za všecky druhy, které jsi běsnícím kopím
srazil ty sám!“
Vykřikl, mrštil rozmachem prudkým
dřevcem, jež kmitlo se do dálky stínem,
zářící Hektor však, sleduje oštěp, se uhnul.
Přikrčil se jen, kovové kopí
přelétlo přes jeho hlavu a zabořilo se do země za ním.
Pallas je vytrhla prudce a podala opět Achilleovi,
aniž to Hektor zpozoroval. A vládce širého lidu
počal již křičet na syna Peleova:
„Minul ses cíle, krasavče podobný bohům,
a neznáš můj osud určený Diem,
i když to tvrdíš!
Pohráváš si jen planými slovy,
abych já tváří v tvář tobě zapomněl strachem
na odvahu a sílu. Nezasáhneš mě prchajícího
zezadu kopím; do prsou leda, při útoku mě bodneš,
dopřejí-li ti bozi! Střež se však raději oštěpu mého!
Kéž by do tvého těla vnikl už celý!
~ Trojské by méně soužila válka, kdybys byl mrtev!
S Tys jejich kletba."
Dořekl, mrštil rozmachem prudkým
dřevcem, jež kmitlo se do dálky stínem,
cíle se neminul, zasáhl soka do středu štítu.
 Oštěp se odrazil od štítu Achilleova -
a Hektor se zděsil;
zbraň mu zas vylétla nadarmo z ruky.
Stanul ted zaražen, protože neměl již kopí.
Vykřikl na Deifoba s jasně zářícím štítem,
aby mu podal své kopí, Deifobos však zmizel.
Tehdy pochopil Hektor a zašeptal vlastnímu srdci:
„Běda, to mě už volají bozi - volají na smrt!
Věřil jsem, že stojí odvážný Deifobos tu po mém boku.
A ten je ve městě; mne jen klamala Pallas Athéna.
Trpká smrt má se blíží, není již daleko, vím. ,
Uniknout nelze; dávno se zachtělo tak
Diovi i jeho synu, mocnému Střelci,
kteří mě chránili dřív. Ted se naplnil osud.
Nechci však zajít bez boje, beze vší slávy,
ne, zemru až po velkém činu, pro paměť příštím!"
Vykřikl a již vytrhl z pochvy ostrý svůj meč,
který mu stále u pasu visel, mohutný, těžký.
Skrčiv se, vyrazil náhle, jako když orel
s oblačné výše vrhne se k zemi přes noční šero,
aby uloupil jehně či zajíce vyplašeného,
tak vyrazil Hektor, mávaje mečem.
Achilleus útočil rovněž a srdce mu překypovalo
posupným vztekem.
Chránil si hrud svým nádherným štítem,
z hlavy se kývala jasná přilbice se čtyřmi hroty,
kolem níž vlály zlacené žíně, jež Hefaistos sám
mohutným chvostem do kruhu srovnal.
Zářil jak večernice, jež svítí přednočním šerem :
uprostřed ostatních hvězd, nejspanilejší v hlubinách nebe;
» tak se křížily blesky z ostrého hrotu
Achilleova kopí, jež pravicí svíral
blíže se Hektorovi; hledal již místo na jeho těle,
které by ranil. Tělo mu kryla krásná, kovová zbroj,
kterou s Patrokla strhl, když zemřel.
 Pouze tam, kde klíční kosti hrdlo a rameno ohraničují,
zahlédls krk, nejnebezpečnější místo
pro život bojovníkův.
A právě tam ho zasáhlo v pohybu Achilleovo kopí.
Hrot kopí projel mu měkoučkou šíjí,
nepřeseklo však hrdlo dřevce jasanové,
že Hektor ještě promluvit mohl.
Svezl se k zemi. A jasný Achilleus jásal:
„Tys myslel, Hektore, když jsi Patrokla svlékl,
že jsi bezpečný navždy, a nebál ses ani snad mne,
protože jsem byl daleko od vás! Ty blázne!
Zůstal jsem po něm u lodí širokých boků,
mnohem silnější mstitel,
který tě složil k svým nohám. Tebe ted budou
supi a psi potupně trhat, jeho však pohřbí
Danajci se ctí a slávou!"
Umírajícím hlasem řekl mu Hektor,
bohatýr v zářící přilbě:
„Prosím tě na kolenou, při tvém životě vlastním
a životě rodičů tvých,
nedopusť, aby mě trhali achajští psi u vašich lodí,
vezmi výkupné za mne, železo, zlato,
které ti přinese otec a vznešená matka,
aby jen mohli dopravit domů do Ilia mé tělo,
aby mě po smrti spálili Trojští a jejich ženy!"
Chmurně se zahleděl na něj křepký Achilleus a řekl:
„Nepros mě na kolenou, ty pse, a nepros
při životě mých předků!
Kdybych byl jen tolik štván hořem a pomstou,
2* abych ti syrové maso vyřízl zaživa pro tvoje viny
ió a zuby je trhal, jak nikdo ode tvé hlavy
psy neodežene,
i kdyby desetkrát, dvacetkrát, bez konce výkupné nosil
za tvoje tělo a ještě sliboval hory a doly!
 I!
H
ř!
-
Ne, ani pak ne, kdyby tě Priamos, Dardanův vnuk,
vyvážil celého zlatém! Tvá stará matka, li
která tě zrodila kdysi, nikdy ti nebude stlát :
v zoufalých slzách poslední lože;
i
jen psi a supi tě roztrhají!" ?■!
Zářící Hektor umíral u jeho nohou a zašeptal ještě:
„Teprve ted, když nade mnou stojíš, tě poznávám dobře.
Proč jsem tě vlastně kdy prosil? Máš v prsou kamenné srdce.
Střež se, aby jen bozi pro moji smrt
: ‘

na tebe nezanevřeli, až se přiblíží den, >I

kdy Paris a Foibos Apollon přes všecku odvahu tvou
!!-i
m
u skajské brány tě zhubí!"
fí
Domluvil a již ho obestřel okamžik smrti;
v podsvětní sídla ulétla duše a s nářkem
!'
pro osud svůj opouštěla i mladost i sílu. :
:
A ještě mrtvole vychládající řekl Achilleus:
„Jen si jdi! Svůj osud snesu, až se jedenkrát zlíbí
Diovi a všem ostatním bohům!"
Vykřikl, vytrhl z padlého kovový oštěp,
odhodil stranou a strhl mu s plecí krvavou zbroj.
Přibíhali i jiní Achajci, postávali a žasli
nad postavou a nádherným tělem Hektorovým
a každý, kdo přišel, zasadil mrtvole ještě sám ránu.
Přistoupil voják, pohlédl na svého druha a řekl:
„Při bozích, ted můžeš lépe ohmatat Hektora, fí! ■

nežli když pálil v přístavu lodi!" El ■

Mluvili, přistupovali a bili či kopali ho. lil

Jasný Achilleus mu stáhl již zbroj, vzpřímil se opět
a křičel uprostřed zástupu, který se sběhl:
Ol
„Přátelé, vůdci a vládci argejského lidu! H i
w Teď, když nám bozi zahubit dali muže, který spáchal III i
více zla sám než ostatní všichni, co jich je dohromady,
přesvědčíme se kolem celého města se zbraní v ruce,
co Trojští dnes chtějí, na čem se rozhodli ted, !, t
N
!! i
 zda chtějí vyklidit pyšný svůj hrad, když Hektor je mrtev,
či zda se rozhodli bránit se dál i bez bohatýra.
Ale proč na to vše myslím -
vždyť u lodí leží nepohřben dosud a neoplakán
mrtvý Patroklos a na něj nemohu zapomenout,
dokud jen žiji a moje tělo se hýbá!
I když v Hádových sídlech se zapomíná
brzy na padlé druhy, budu i tam myslet jen na něj!
Zpívejte vítěznou píseň, achajští muži i starci!
Vezměme člověka toho a vlecme ho k lodím
širokých boků! Strhli jsme na sebe největší slávu!
Hektora, který byl silný jak bůh, kterého Trojští
ve městě oslavovali jak nesmrtelného boha,
jsme ubili dnes!“
Vykřikl to a vymyslel již potupu Hektorovi.
Probil mu vzadu na obou nohách
\*. až mezi patou a kotníkem šlachy, protáhl tudy
kožený řemen, uvázal řemeny ke svému vozu,
takže bil Hektor hlavou až o zem,
pozvedl nádhernou zbroj, hodil ji na vůz,
vyskočil za ní, zamával bičem - a koně letěli plání.
*
Pod mrtvolou, kterou vlekl, zvedal se prach
a černá kštice široko poletovala.
Hlava, jež byla nedávno krásná, nadskakovala cestou,
třísněna prachem a blátem.
A teď dovolil Zeus všem nepřátelům,
aby ho tupili ve vlastní, otcovské zemi.
Prach třísnil ubitou hlavu.
Matka si rvala na hradbách vlasy,
g* strhla si třpytivý závoj daleko s hlavy
S a zoufale zanaříkala, spatřivši na pláni syna.
Zoufale úpěl i stařičký otec. A v zástupu kolem
ozývaly se hlasité stony, jako by skučelo větrem.
Znělo to, jako by ilijské svahy s vrcholků jejich
až k hradbám stravoval sžíravý plamen.
 Lid sotva udržel starce, aby se v zoufalství nevrhl přímo
s dardanské brány v šíleném hoři.
Úpěl a na všecky volal a válel se ve špíně prachu.
Každého z bojovníků svých oslovil jménem
a zapřísahal je a křičel: !
:?
„Pusťte mě, přátelé, i když se děsíte všichni, '
) j
f I
a nechte mě jít, musím ven z města dolů k achajským lodím
toho strašného muže při bozích prosit,
zločince šíleného,
bude-li mít jen trochu úcty k mému stáří a slituje-li se ii• ' i
nad mými šedinami! Vždyť má sám starého otce,
Pelea, který ho zplodil, který ho vychoval Trojanům k bídě! .
li: :
A mně teď způsobil největší žal:
tolik synů mi ubil, ale ve všem svém hoři
l!!í
íís
nenaříkal jsem pro všecky tolik jako pro jediného,
pro nějž mě bolest, kterou utišit nelze, do Hádu srazí -
pro Hektora! Proč nezemřel alespoň v náruči mé?
Byli bychom se vyplakali a mohli vůbec
zaplakat nad ním,
já i nešťastná matka, která ho porodila!"
Tak volal zoufale a kolem něho úpěl ilijský lid.
A mezi Trojany ozvala se v tu chvíli
matčina žaloba krutá:
„Dítě mé, nač mám žít ještě, nejubožejší z všech žen,
:H i!
!f
trpím-li tolik pro tvoji smrt! Ve dne v noci jsi byl I !
;
pouze má pýcha v paláci našem a mužům a ženám • ■:

li!
všech Trojanů byls vždy útěchou ve městských zdech. II
A jak tě ctili! A tys byl, dokud jsi žil, li!
ni
i jejich pýchou. Ted nám tě srazila smrt
p a osud neúprosný." i
CSJ
in Skončila pláčem. Ještě však neměla o ničem zdání i
choť Hektorova; ještě jí žádný bezpečný posel ih:
zvěst nedonesl, ;
že její choť zůstal na pláni před branami. i
 Tkala na stavu právě ve strmém paláci svém
rudý dvojitý plášť, prošitý květy.
Pak vstala Andromache a volala po domě na nevolnice,
aby již stavěly na oheň trojnož, ať Hektor
má zchystánu lázeň, až se z bojiště vrátí! Ba, pošetilá,
vždyť neměla potuchy ani, jak daleko od její lázně
ho srazila venku zářící Pallas Achilleovou rukou!
Vtom zaslechla pláč a úpění davu z hradební věže;
děs projel jí tělem a vřeteno z rukou
dopadlo na podlahu.
Volala děvčata znovu a řekla nevolnicím:
„Rychle, dvě pojdte se mnou
podívat se,
co se to stalo! Slyším hlas mužovy matky,
srdce mi bije až v hrdle a nemohu učinit krok.
Neštěstí postihlo Priamúv rod. Nikdo mi nepověděl,
ale strašlivá úzkost mě mučí, že jasný Achilleus
oddělil smělého Hektora od městských bran
a žene ho plání!
Přetne bohatýrovi divokou odvahu jeho,
která ho štvala vždy do nebezpečí. Nezůstal nikdy
v zástupu zbrojného lidu a letěl vždy napřed,
zhrdaje smrtí!“
Vykřikla poslední slova a běžela síní,
srdce jí zběsile tlouklo, byla jak šílená děsem
a s ní běžely služky.
Když doběhla na věž k zástupu mužů,
plížila se jen zvolna k okraji zdi -
a vtom již zahlédla sama, jak ho Achilleus vleče.
— Divocí hřebci jím smýkali právě bez slitování
S k argejským lodím širokých boků.
Temná noc vkročila před její zraky.
Andromache se zvrátila naznak; ztratila vědomí.
 1
!S
!:
:
S hlavy se svezl zářící hřeben, čelenka se skrání padla,
čepec a stužka a závoj, který jí dala kdys Kypris ■

v den, kdy si ji vedl zářící Hektor z Eetionova domu,

.
zaplativ za ni svatební dary nekonečné.
!!
Kolem ní shlukly se ženy příbuzné, cizí,
držely uprostřed hloučku postavu bez života. ;
Když opět počala dýchat a vracely se jí smysly,
zaúpěla a řekla ilijským ženám:
„Hektore, vidíš, jak jsem ted ubohá?
Tak jsme se zrodili oba pro stejný osud,
ty v domě Priamově tu v Tróji, já v Thébách
pod temným Plakem, v Eetionově domě,
který zřel první má léta, mně i Eetionovi k hoři!
Kéž bych se byla raději nenarodila!
Sestupuješ ted v Hádova sídla, do hlubin země, i
a mě tu necháváš v paláci v hoři, zoufalou vdovu.
Chlapec náš je dosud malý, zplodili jsme ho
prokletí oba! Jsi mrtev a nikdy se nepotěšíš s ním,
ani on s vlastním svým otcem.
I když snad ujde žalostné válce s Achají,
bude jen trpět a trpět, vždyť cizí lidé
ho okradou všichni o statky po jeho otci.
Mé dítě je od této chvíle sirotkem odkopávaným;
a tvářičku jeho budou skrápět jen slzy.
i!
Hladové půjde mé dítě po schodech k otcovým druhům,
za chiton zatahá jednoho tiše, jiného za chlamydu,
a kdo bude mít z nich srdce, podá mu číši,
í
aby si smočilo rty, ne však již dosyta hrdlo. ji
Možná, že ho však také odstrčí od stolu syn ■

~ žijících rodičů, udeří pěstí a bude se přitom

;
S posměšně chechtat:
- Strkej se, strkej, tvůj otec tu nesedí u stolu s námi! !
S pláčem se vrátí můj synek k matce své, vdově.
.

i
 Astyanakte, sedávals na klíně otcově, loudil jsi morek
a tučná, šťavnatá sousta z pečených jehňat;
pak jsi byl ospalý, přestal sis hrát
a spal jsi na lůžku v náruči chůvy,
na měkkém, nádherném loži a tvoji duši
mámily sladké, blažené sny.
Co všecko zkusí, když ztratil otce, můj Astyanax -
Hektore, kterýs byl nazýván obráncem Troje,
co jsi nám ubránil? Hradby a věže.
A tebe sama budou u jejich lodí opuštěného
žrát tisíce červů a nahé tvé tělo budou trhati pak psi.
Doma v paláci nadarmo leží jemná, měkoučká roucha,
jež tkaly ruce nevolnic našich.
Spálím je všecka v plamenech ohně,
neužiješ-li jich nikdy, nikdy už do nich neulehneš!
Pro tvou památku stane se tak
před zraky trojských mužů a žen!“
Naříkala a kolem kvílely ženy.

CM
m
 |
i
23. Tryzna za Patrokla

Pláč se ozýval z ilijských hradeb.

Achajci dojeli k lodím na březích Helespontu
I

: a rozptýlili se každý k své lodi.

Jen Myrmidonúm zakázal pyšný Peleúv syn, !.
aby se nerozbíhali, a promluvil k houfci :
odvážných druhů:
„Myrmidoni, vy přátelé věrní a zkušení jezdci!
Zatím nevypřahejte koně; jedte hned s vozy a hřebci
k mrtvému Patroklovi a plačte. Tak žádá úcta
k mrtvému druhu. Jakmile však utišíme svá srdce
pláčem a žalem, pustíme koně a najíme se!“ i!
Umlkl. Zalkali všichni jak jeden muž,
nejdříve však Peleův syn.
Třikrát hnali své hřebce kolem mrtvého těla.
i;
Hřívy jim vlály a z hrdel mužů zněl zoufalý křik.
I Thetis lkala a připojila k nim svoje žalostné stony.
Slzy smáčely písek a slzy skrápěly zbraně
mužů tesknících marně pro odvážného rváče.
A z jejich středu se ozval hlasitým nářkem Achilleus,
položil ruce, jež vraždily samy, na prsa přítelova:
„Jásej, Patrokle, se mnou i v Hádových sídlech!
Co jsem ti přísahal včera, všecko jsem skončil:
Hektora přitáhl jsem ti až sem,
aby se nažrali hladoví psi,
a porazím dvanáct ilijských synů urozených
před tvou hranicí plápolající, 'i
abych jen ukojil hněv svůj pro tvoji smrt.“
u> Domluvil a již vymyslel potupu novou
S božskému Hektorovi: hodil jím po hlavě do prachu
k loži Menoitiova syna.
Pak svlékali všichni jasnou kovovou zbroj, '
zpode jha vypřahali již koně hlasitě řehtající ■

i
l
 a sedali u lodi Achilleovy na hlavě hlava;
pozval je k hodům za mrtvého.
Kolik nádherných krav pod nožem tehdy zabučelo
a ovcí a mečících koz na porážce!
Kolik sádelných vepřů s tesáky svítícími
napínali a opalovali nad ohněm Hefaistovým!
Potoky krve tam tekly kolem padlého druha.
Pak zavedli achajští vládci myrmidonského vůdce,
Peleova syna, do stanu syna Atreova;
přemluvili jej, hořem sklíčeného, jen stěží.
Když přišli k Agamemnonovu stanu a usedli tam,
kázali hned poslovi, jehož hlas v zástupu zvučel,
aby rozdělal oheň pod trojnoží, to proto, že chtěli,
aby Peleův syn smyl s těla krvavý prach.
Bránil se umíněně a zapřísahal se:
„Ne, nemohu, nechci, Zeus mi bud svědkem,
nejvyšší, nejlepší z bohů, staletý zvyk to nedovoluje,
abych se vodou dotkl své hlavy,
' dokud jsem Patrokla nepohřbil ohněm, mohylu nenasypal mu
■

a neostříhal si vlasy!
Takový žal mě nestiskne již, dokud živ budu!
s
v
Volají však ted k smutečním hodům.
Za jitra rozkaž, Agamemnone, vládce širého lidu,
sbírat hned dřevo, ať snášejí všecko, čeho je třeba
mrtvému na cestu ve věčné šero.
Aby padlého strávil hladový oheň
rychleji před naší tváří a muži pak znovu vrhli se v boj!“
Domluvil. Vyslechli jej a podle slov jeho se zařídili.
Chystali chvatně smuteční hody, jedli a pili,
2* ukojili tak žízeň i hlad každý svým dílem.
S Když dosyta pojedli, popili všichni,
rozcházeli se do stanů spát.
Na břehu burácejícího moře ležel sám
uprostřed myrmidonského davu Peleův syn,
 vlny zpívaly nocí a Peleův syn těžce dýchal.
Právě když usedal Sen, těšitel v strastech,
na jeho víčka a měkce ho laskal
!?i
(tělo ho bolelo po tom, jak pronásledoval
íi
Hektora pod ilijskými strmými výšinami), ■ U
v tu chvíli se zjevil před jeho zraky * :
f
nešťastný Patroklův duch; postava táž
;ři
a tytéž nádherné oči, týž hlas a obvyklý šat.
Ve hlavách stanul a tiše se ozval: Šil
ii i }
„Spíš, Achillee, a na mne jsi zapomněl?
Dokud jsem žil, myslel jsi na mne, teď jsem však mrtev.
lit
Pohřbi mě již, ať mohu se blížit k Hádově bráně. :
Stíny těch, které unavil život, mě drží
a nedovolují, abych se připojil k duším,
im
které již za řekou těkají v dáli,
A já bezradně bloudím před vraty Hádovy říše.
iíi
Podej mi ruku, prosím tě v slzách, z Hádu se nevrátím již, IM
až mě sžehnete ohněm.
Nikdy nebudu sedět už s tebou v důvěrném rozhovoru,
nebudu žít už se svými druhy,
trpká smrt pohltila mě,
které jsem propadl prvním dnem života.
I tobě určeno bylo, Achillee, krásný jak bozi,
že padneš pod trojskou hradbou.
Jedno však ještě povědět chci a nezapomeň
a splň mi mou prosbu: !j!
- Ulož můj prach, Achillee, tam, kde bude i tvůj, iÍ
ať leží spolu, jako jsme rostli společně pod jednou střechou
od toho dne, kdy Menoitios mě přivedl k vám,
mladého chlapce, po oné příhodě smutné,
S když jsem bezděky zabil Amfidamantova synka
já blázen ze vzteku, když jsme hráli si v kostky.
Peleus, krotitel hřebců, mě přijal do svého domu,
vychoval mě a učinil průvodcem tvým. ii

;!i
 Ať tedy zlatá, dvojitá urna, dar tvojí matky,
uzavře popel nás obou!“
Hbitý běžec Achilleus mu odpovídal:
„Pověz, ty drahá hlavo, proč jsi ted přišel?
Proč mi všecko to říkáš? Splním, co chceš jen,
každé tvé přání. Ale přibliž se ke mně,
ať mohu tě obejmout alespoň jednou,
utěšit se tak v zoufalém bolu!“
Vykřikl, sahal již po něm rukama toužícíma,
nezachytil ho však. Jako chvějící dým vsákla se duše
do matky země.
Achilleus, vyděšen, vyskočil ze sna, zalomil rukama,
zaúpěl:
„Běda! Tak tedy divý jsou také v Hádu,
v propastech zemských, duše a postavy lidské,
ale bez života, smyslů a síly!
Uprostřed noci stála tu u mne nešťastná duše
Patroklova a mluvila se mnou, stěžovala si,
chtěla mi povědět tolik -
podobala se jemu a přece byla tak jiná!“
Vykřikl a celý tábor zaúpěl s ním.
Zatímco oplakávali nešťastného Patrokla,
zrudl již východ budoucím jitrem.
A vládce Agamemnon vyhnal ze stanů muže a mezky
na dřevo do hor. Šel s nimi bohatýr Meriones,
druh smělého Idomenea.
Vytrhli z tábora se sekyrami a se svinutými lany
a hnali před sebou mezky; vzdalovali se
jak mravenci plání, mizeli, opět se vynořovali.
5* Když zlezli zavlhlé rokle mezi idskými svahy,
tn jali se porážet těžkými ranami ostrých svých seker
duby, jež k nebesům čněly; s rachotem padali velikáni.
Achajci osekávali kmeny a nakládali je na zvířata.
 Mezci rozdupávali hlinitou půdu kopyty svými í
a sbíhali opět ve stínu houštin. ;- .
Muži sváželi kmeny do kraje z hor,
jak jim rozkázal Meriones, druh smělého Idomenea.
Na mořském břehu po řadě skládali náklad i {•

v místech, kde Peleův syn chtěl zřídit mohylu sobě

i druhovi svému. i
Srovnali v kruhu kořist svou z lesů, í
nerozešli se však a usedli mlčky. M
Achilleus kázal myrmidonskému houfci,
aby se oděl kovovou zbrojí a zapřahal koně.
Vyskočili a oblékali se chvatně, ■ ■

vystupovali na své vozy a bojovníci ih

; i. :
se stavěli po bok svým vozatajům.
Vyjeli nejdříve jezdci, za nimi teprve mračna íi
f
pěšího zbrojného lidu.
Konce mu nebylo a v jeho středu přátelé nesli
Patrokla; byl zakryt zcela kadeřemi, jež muži
si ustřihli z hlav a pokryli jimi padlého druha.
Jasný Achilleus šel vzadu a do země zíral,
doprovázel přítele svého na cestě k Hádu.
Když došli v místa, jež označil vojsku Peleův syn,
mrtvého položili a vrstvili hranici z dřev.
Ale vtom projela nová myšlenka hlavou Achilleovou: }
odstoupil od kupy dříví, odřízl kštici zlatých svých vlasů
t
a obětoval z ní mohutný pramen dalekým vlnám ! i
Spercheia, thessalské řeky. i
Hledě tak na sinou hladinu mořskou, vykřikl v hoři: í
„Spercheie, marně ti slíbil Peleus, můj otec,
~ vrátím-li se kdy domů, do drahé otecké země, ÍL
S že ti dá kadeře mé a obětuje ti
obětí svátou padesát beranů nekastrovaných,
porazí v háji u pramene, kde voní oltáře tvé. !
i
Stařec to slíbil; ty jsi však nedbal modliteb jeho. :I
M«
i!
 Ale dnes, kdy se již nevrátím nikdy do vlasti své,
obětuji svou kštici na cestu Patroklovi."
Domluvil, vložil kadeře své do rukou mrtvému druhu
a celý tábor zaúpěl po něm.
Nad jejich pláčem bylo by snad až zapadlo slunce,
kdyby se nebyl přiblížil Achilleus k Agamemnonovi.
„Atreův synu,“ mu řekl, „Achajci poslechnou hlavně tvých slov.
Je třeba skončit už nářky. Rozežeň lid od hranice a rozkaž
chystati tryznu.
Nejbližší druhové padlého zatím tu skončíme všecko.
Vůdci ať zůstanou rovněž."
Mohutný vládce Agamemnon sotva jen vyslechl radu,
rozpustil zbrojný lid ke korábům.
Pouze kdo měli skončit pohřební dílo,
zůstali, rovnali dřeva, stavěli hranici podél a našíř
sta stop a složili na ni s krvácejícím srdcem
ubité tělo.
Před hranicí pak stáhli krmené ovce,
lesklé přežvykující krávy a rozčtvrtili je.
Peleův syn seřízl ze všech lůj, co ho bylo,
a pokryl jím padlého od hlavy k patě; nakupil kolem
stažené kusy.
Na vrchol hranice nastavěl bohatýr, přitom se opíral
o lože mrtvého, džbány s medem a s olejem,
přesekl tepny čtyřem divokým hřebcům, že krátce
žalně jen zařehtali, a přihodil i jejich těla
na hranici.
Devět ohařů měl, jež u stolu krmil. I z těch dva zabil
a přidal na kupu těl. Konečně sťal
dvanáct ilijských synů urozených - a pak již chystal
5 poslední pochmurné dílo:
nezdolnou sílu plamenů do všeho vmetl,
úpěl a hlasitě volal padlého jménem:
 f

í
„Raduj se, Patrokle, se mnou i dole v Hádových sídlech!
Co jsem ti přísahal včera, splnil jsem vše.
Dvanáct ilijských synů sžírá již oheň
zároveň s tebou. Plamenům nedal jsem však {!
potomka Priamova: toho sežerou psi!“ ): »
Křikl to výhružně. Hektora neobíhali však zatím -:
toulaví psi; dcera Kronova syna, Afrodita,
je odháněla, jak ve dne, tak v noci a potřela tělo íi
nebeským olejem vonným, aby ho Achilleus,
jak ho za vozem vláčel, nezohavil.
Foibos Apollon spustil na mrtvé tělo s oblohy k zemi
modravý oblak a po celé délce těla i i: i
jej zdržel, aby žár paprsků Heliových
předčasně nerozrušil vazy a šlachy tuhnoucích údů.
i!!
Hranice padlého nevzplála dosud plamenem jediným
.
a zase nová myšlenka šlehla Achilleovou hlavou.
Ustoupil od hranice a volal zoufalým hlasem
ke dvěma mohutným větrům, severu, západu, sliboval dary.
Uléval jim pak ze zlaté číše, zapřísahal je,
oba mohutné větry Boreu, Zefyra,
aby jen přišly, aby žár ohně rychleji mrtvého strávil
a dřevo prudčeji zapraskalo.
Iris, bohyně rychlá,
zaslechla prosby a vzlétla s poselstvím k větrům.
Seděly právě u slavných hodů v paláci Zefyrově, i!
když Iris dolétla k nim; stanula na prahu kamenné síně. í :;
■;

Větry ji zahlédly, vyskočily a všichni ji překotně zvali,

:
aby jen přisedla. Odepřela a řekla jim chvatně:
„Nelákejte mě, pospíchám zpět k Okeanovým proudům
p do aithiopské země, kde planou věčné oběti bohům.
S Chci jich být účastna obětí svátých.
)
Achilleus však vás zoufale prosí, aby Západ a Sever m
zalétly k němu, slibuje nádherné dary,
!
:

h
 rozdmýcháte-li plameny hranice, na které leží
Patroklos, pro něhož pláčí Achajové."
Dořekla, zmizela opět. Větry hned vzlétly,
hučely temně a hnaly modravá mračna.
Ve chvíli dostihl jejich svist moře a vlny se zvedly
nárazem jejich hvízdajícího dechu.
To již na trojské pláni se vrhly na hranici;
tlumený žár zajásal v praskotu jasném.
Oba dva větry bičovaly tam plameny svištícím hvizdem
po celou noc a hbitý Achilleus
nabíral dvojuchou číší po celou noc
víno z měsidel zlatých a vyléval na zem.
A neustával volatí duši padlého jménem.
Jak otec, který v slzách spaluje tělo mrtvého syna,
jenž zemřel k žalosti starých rodičů před oddavky,
tak pálil Achilleus druhovo tělo
s pláčem a vzdycháním těžkým, ploužil se kolem hranice teskné.
Sotvaže pobledly na nebi zšeřeném
hvězdy a východ se krvavě zarděl nad mořskou hladinou jitrem,
pohasly plameny žároviště.
Větry se vracely domů, a jak se hnaly přes thrácké moře,
zaburácelo příbojem divým.
Achilleus odešel ze žároviště, unaven padl
na mořském břehu a konečně usnul.
Teprve když později dav knížat i se synem Atreovým
se přiblížil k němu a Peleův syn se probudil hlukem
hlasů a zbraní, vztyčil se prudce a promluvil k nim:
„Atreův synu i vy, nejvznešenější z Achajů!
Uhaste krvavým vínem nejdříve poslední jiskru
w hranice svaté, kde ještě doutná.
S Potom však dovolte, abych pozorně sebral
ostatky syna Menoitiova. Jak snadno je poznáš!
Ležel tam uprostřed hranice, ostatní všichni
shořeli kolem, muži i hřebci v jediném zmatku
 '
í
:
přes sebe naházeni. Uložte Patroklův popel i

do zlaté urny ve dvojnásobném obalu tuku, i:

dokud já sám se neskryji rovněž v Hádova sídla. i'
Nenasypte však příliš vysoký hrob; chci pouze tolik, co káže i
zvyk a mrav lidu. Danaové
ř!
ať zřídí mohylu naši, vysoký mohutný hrob ■

teprve potom, kdo zbude naživu po mně !■'

u lodí s tisíci vesly."

Domluvil; poslechli syna Peleova.
Ulili krvavým vínem nejdříve poslední jiskru,
kde ještě praskalo žárem; popel se propadl k zemi.
i
S pláčem pak sebrali bělavé kůstky věrného druha ;
.
do zlaté urny ve dvojí vrstvu bílého tuku,
i
uložili ji do stanu, zastřenou měkkými rouchy, i
i
opsali kruh pro mohylu a vystlali dno
plochými kameny vůkol a nasypali hned pahorek smrti. Íi
Vztyčili památník padlého druha, spěchali do tábora. i
M
Achilleus zadržel zbrojný lid na sněmovišti,
rozkázal, aby se rozložil v kruhu.
Potom dal dopravit z lodí ceny pohřebních her,
troj nože, kotle, hřebce a mezky, býky širokých čel
a ženy přepásané a šedavou ocel.
Pro rychlé vozataje měl připraveny zvlášť ceny:
aby si odvést mohl z nich každý ženu,
která se vyzná v domácí práci,
první pak ještě měděný kotel s uchy, jenž měřil
v průměru dvacet dvě stopy, í |
druhý z nich klisnu šestiletou a neosedlanou
l
s hříbětem v lůně.
~ Třetímu slíbil nádherný svítící kotlík,
io jejž oheň neožehl a který měl v průměru aspoň dvě stopy:
dva talenty zlata určil za čtvrtou cenu a jako pátou
novou, dvojuchou urnu.
:.
j«

:
:
:
 Stanul na sněmovišti a promluvil k lidu:
„Synové Atreovi a vy, Achajci kadeří utažených!
Tu leží ceny na zápasišti, čekají na vítěze.
Kdyby ted zápas bojoval se mnou z vás někdo,
odnášel by si sotva do stanu vítěznou cenu.
Víte, že moji hřebci jsou lepší než jiní.
Mému otci je dal sám Poseidaon a Peleus
je odevzdal mně.
Zůstanu však s hrabajícími hřebci, kde jsem;
vždyť jejich pýcha, jejich vozataj vlídný,
který je tak často plavíval ve třpytných vlnách
a pak jim olejem skapávajícím potíral mohutné hřívy,
již zhynul.
Smutni stojí tu oba, až k zemi sklánějí hřívy;
stojí tu v hoři.
Vy, druzí ve vojsku, se však chystejte, argejští hoši,
kdo věří spřežení svému a pevnému vozu!“
Vykřikl Peleův syn a pobídl tím ke spěchu závodníky.
Přede všemi se zvedl Admetův syn,
vůdce a vládce Eumelos, vozataj nedostižný.
Za ním se zvedl Tydeův syn, Diomedes;
zapřahal pode jho Troovy hřebce, jež předtím
uloupil Aineiovi, kterého tehdy zachránil Foibos.
Po něm vyskočil Atreův syn, Menelaos, rek plavý,
potomek bohů, a vedl neklidné koně,
Agamemnonovu Aithe a svého Podarga.
Klisnu dal Agamemnonovi Anchisův syn, Echepolos,
aby jen nemusel za ním pod trojské strmící hradby
a mohl zůstat sám doma. Vždyť Zeus mu dopřál všech statků
^ a Echepolos žil na sikyonských dalekých nivách.
S Tak stála bujná ta klisna ted pod jhem Atreova syna.
Čtvrtý byl Antilochos, vnuk Neleův, skvělý syn pylského vládce,
který chystal nádherné spřežení své.
Koně zrození v Pylu objížděli již s vozem.
 i-
i

!
K synovi, který měl sám rozvahy dost,
přistoupil otec s moudrou, přátelskou radou:
m
- ■ •

„Tobě, Antilochu, byl Zeus i Poseidaon

příznivý již od zrození a naučili tě oba *
I. ;
umění, jak zacházet s koňmi. l ■ :

Není teď třeba, abych tě příliš poučoval; !

f •
dovedeš sám objíždět cíl, spřežení tvé : i
však pomalu běží. Nu, nevím, nevím; koně těch druhých m
• ■

jsou rychlejší jistě, vědí však sami ■

tolik co ty a neumějí si rovněž poradit jinak.

A proto, chlapče, vyjeď s rozvahou, s klidem,
ať vyhraješ závod. Rozvaha pomůže dřevorubcům
i i
více než síla, rozvaha dává kormidelníkům m ’•

provést bezpečně loď ve zmatku větrů • ■

temnou hladinou vodní, rozvaha způsobí někdy, •: i

že jeden závodník zvítězí nad ostatními. ••i
li-
Kdo však jen ve slepé víře ve vůz a koně
bez rozmyslu se do dálky řítí a opět se vrací,
toho spřežení těká jen závodní drahou
jak neřízeno.
Kdo snaží se pamatovat na každou výhodu možnou,
i když má zvířata slabší, má před očima jen cíl,
obrací včas a sleduje od první chvíle
směr, který zpočátku hned kožené oprati spřežení daly,
řídí je přesně a dbá ustavičně jen předního vozu. ?
Ale teď pozor: cíl poznáš snadno, nelze se minout. i
Dřevěný kůl trčí tam z pláně, vysoký na sáh, :
dubový, smrkový, nevím, nezpuchřel však dosud deštěm. '
i
Z obou stran bělají se tam opřeny o kůl kameny dva,
~ kde se zatáčí cesta a závodní dráha probíhá mimo.
S Ať je to hrob dávného bojovníka
či byl to již kdysi závodní cíl dřívějších rodů,
I!lil
dnes určil jej za cíl hbitý, jasný Achilleus.
i-
Projeď tam co možná blízko s vozem a koňmi; il
i

.
 v zatáčce vykloň se z vozu přes pletenou korbu
po levé straně letících koní. Pravého švihni
s výkřikem náhlým a jeho otěže popusť!
Levého koně nech běžet až při samém kůlu,
až náprava kola se o dřevo otře, pozor však,
aby ses nedotkl kamene, nezranil koně
a nerozbil vůz! Druzí by výskali, ty bys měl hanbu.
Proto bud, synu, opatrný a moudrý a neztrať rozvahu.
Předjedeš-li ostatní všecky v zatáčce sám,
nikdo tě nedohoní, což teprve aby zvítězil snad,
i kdyby za tebou Adrestos hnal Areiona
pocházejícího od samých bohů či Laomedontovy hřebce,
kteří se zrodili právě tu v kraji.“
Tak mluvil Nestor, Neleův syn; pak usedl v kruhu,
jak domluvil synovi svému. Pak ještě Meriones
zapřahal hřebce; byl celkem pátý.
Skočili na své vozy a metali losem.
Achilleus zatřásl přilbou, vypadlo znamení Antilochovo;
druhým byl Eumelos, po synu Nestorovu,
pak Atreův syn, Menelaos, oštěpník slavný,
potom však Meriones vytáhl pořadí své;
posledním zůstal Tydeův syn, ač nejlepší ze všech.
Postavili se v řadě. Achilleus ukázal v dálce
na holé pláni dřevěný kůl
a postavil k němu Foinika, starce dokonalého
a otcova druha jako věrného soudce,
aby dbal na celý závod a podával zprávy.
Závodníci pozvedli biče nad hlavy koní,
zamávli jimi v jediný ráz,
opratí škubli, bili své koně,
S zařvali a již se hnali s divokým láním.
Spřežení letěla rovinou od lodních přídí
a pod břichem koní zvedal se prach
jak oblaka mlhy či větrná smršť.
 !.
!
i j

Hřívy se neklidně smýkaly větrem a kola vozů ii:-’

letěla jednou po matce zemi, i-:
iř
jednou zas přelétla vzduchem; zpocení vozatajové hí
rozkročmo stáli za korbou vozu, ji
: :
každý jen očima vytřeštěnýma zíral jen k cíli, i
křičeli, řvali, štvali své koně,
Si!
i
již mizeli plání do dálky v prachu. 1 :
■

Proběhli šíleným letem poslední část závodní dráhy,

blížili se zas k moři a již se ukazovalo,
kdo je silnější koho, a koně naposled vyrazili.
Přede všemi se hnalo spřežení vnuka Feretova; u\
za nimi těsně o málo kroků ilijští hřebci Diomedovi.
Taktak že neskočili až do vozu protivníkova
li!i n
!
a horký dech jejich co chvíli sálal Eumelovi do zad; ;
a ležely skoro na jeho širokých plecích
i
hlavy letících koní. í I
Již by byl málem předejel vítězným letem
Diomedes,
kdyby mu nebyl ze závisti a hněvu vytrhl vztekle
Apollon z rukou zářící bič.
Slzy mu vyhrkly z očí, když viděl,
jak spřežení protivníkovo se vzdaluje rychlejším letem,
zatímco jeho bez biče zůstalo daleko za ním.
Athéna zpozorovala, jak Foibos ho podvodem zdržel.
Přiblížila se rychle, bič mu podala znovu íii i
a posílila i spřežení jeho. i .i
!
Pak se pustila chvatně za synem Admetovým
a rozlomila mu jho. Klisny počala bít, .
ty prchaly ze závodiště, za sebou vlekly svůj voj. :
!
p* Bohatýr sám byl vyhozen po hlavě s vozu, :
.
2 dopadl před kola téměř, rozbil si ústa a nos :
.
a pohmoždil nohy; čelo si odřel nad obočím, ■
.
pak z očí mu vyhrkly slzy a selhal mohutný hlas.

: i
I i
- \:
 Mimo jen přeletěl se svými hřebci Tydeův syn
daleko před ostatními, vždyť Pallas mu vzpružila hřebce,
aby zvítězil on.
Za ním se hnal sám Atreův syn, Menelaos,
bohatýr plavý. A tehdy Antilochos
vykřikl z vozu na otcovy koně:
„Rychle, neřádi, rychle! Zaberte přece a leťte!
Tam s těmi prvními - s vozem Diomedovým,
jemuž Athéna dala šílenou rychlost,
aby sám vítězství na sebe strhl -
vás v zápas nebudu štvát;
ale vůz syna Atreova ted dohnat musíte v letu!
Nesmíte zůstat za ním, ať Aithe, Diomedova klisna,
vás nezahanbí! A proč tak pomalu, nejste dost silní?
Ostatně řeknu vám něco, o čem jsem přesvědčen,
že se i stane! Sám Nestor, vládce širého lidu,
s vámi se nebude chovat, porazí vás
železem ostrým, prohrajeme-li závod.
Přidejte proto a leťte, jak se jen dá!
I já sám zkusím a budu sám hledět,
abychom proběhli po úzké dráze bez úrazu!“
Křičel, koně se lekli při prvním zvuku
a hnali se chvíli rychleji dál. To však již spatřil
Antilochos, bojovník chrabrý, před sebou sevřený úvoz.
Půda se rozevírala průrvou, kde předjarní vody se hnaly,
strhly s sebou i cestu a vymlely důl.
Menelaos v tu chvíli přitáhl koně,
aby se nesrazil s ním. Antilochos však
hnal dál spřežení své těsně u jeho vozu,
2* jen trochu mu uhnul a prosvištěl kolem.
S Atreův syn se ulekl vozu a křičel na závodníka:
„Řítíš se jako šílenec s vozem, stůj, Antilochu!
Cesta je právě teď úzká, za chvílí můžeš
tam, kde se rozšíří, předjíždět, jak se ti zachce!
 :
m:
Nezachyť mě teď vozem, ať oba se nepřevrhneme!" if ■
Řval, co měl síly. Antilochos však
pobízel svištícím bičem koně tím prudčeji dál,
ií
jako by nebyl zaslechl jediný zvuk.
i!*!
Hřebci hnali se vpřed, jako když diskos
vylétne vymrštěn rukou silného muže, Ií!
který chce zkusit svou sílu; spřežení Menelaovo
zůstalo vzadu. On sám přestal je hnát,
II
aby v těch místech závodní dráhy se spřežení nesrazila
a vozatajové nárazem nevyletěli do prachu cesty,
právě když toužili na sebe strhnout !
:. I
vítězství.
i
Král Menelaos, bohatýr plavý, křičel a spílal:
„Ty, Antilochu, jsi nejhorší darebák ze všech! i
Tak jen si leť! Danaové tě neprávem považovali .1
za rozumného! Ale i tak vítězství nedosáhneš!" í!
H
: '
Domluvil a již se jal zas křičet mohutným hlasem
na svoje hřebce:
„Nezastavujte se, leťte vesele dál!
Tamti před vámi zemdlí dříve než vy!
Oba už mají za sebou mládí!"
Umlkl a jeho koně, kteří se zpočátku lekli,
vyrazili již znovu a přiblížili se
k Antilochovi.
***
:
;
:
V kruhu seděli zatím argejští bohatýři
:
a sledovali, jak spřežení štvala se plání : i

v oblacích prachu. ■

Idomeneus, král krétský, uviděl nejdříve koně; i '

2 seděl mimo kruh, sám, výše než druzí,
:
na opuštěné stráži, a zaslechl tak
:
nejdříve z dálky volání závodníků.
'

i
I
 Zpozoroval i koně, který se vynořil z prachu;
byl nápadný ryzák, jen z čela zářilo znamení světlé
jak měsíční kruh.
Vyskočil a volal na bohatýry:
„Přátelé, vůdci a vládci argejského lidu!
Vidím závodníky jen já - či i vy se mnou?
Jiné spřežení se teď, zdá se mi, v popředí vrací,
jiný je také vozataj jeho!
Snad ti, kdo se nám zdáli, když letěli kolem,
zdatnější, byli už v pláni druhými poraženi,
protože nemohu spatřit nikde, ať sebevíc očima pátrám,
po celé širé ilijské pláni nikoho z těch,
koho jsme předtím viděli nejdřív zahýbat za cíl!
Vylétly závodníkovi otěže z rukou,
že nemohl zahnout šťastně kol cíle a vzal zatáčku špatně?
Obávám se, že spadl s roztříštěného vozu
a že mu splašené klisny utekly z dráhy.
Ostatně vstaňte a podívejte se sami, protože já
opravdu nevím; mně se ted zdá, že závodník na prvním voze
je Aitolec, vládce širého lidu, Tydeův syn,
bohatýr Diomedes!“
Aias, Oileův potomek rychlý, na něho vyjel:
„Ty zase tlacháš, Idomenee!
Koně, kteří se blíží přes širou pláň z dálky jak ptáci,
jsou klisny. Nejsi nejmladší právě mezi Argejci,
nemáš nejlepší oči v palici své;
tlacháš však hned. Myslíš, že se to sluší,
plést se do řeči všem? Jsou tu snad ještě
urozenější!
2* Tak jako zpočátku běží Eumelovy klisny
5 přede všemi. Sám na voze stojí, otěže v rukou.“
Krétský král vztekle odsekl Aiantovi:
„Aiante, hádat se umíš, potvoro.
Jinak jsi ve všem za ostatními;
 í.

jsi tvrdý a zatrpklý. Vsaď se o trojnož, o měsidlo,

a rozhodne Agamemnon, čí koně jsou první, V

abys tak zmoudřel alespoň ztrátou!"

Ztichl. Vtom vyskočil Aias, Oileův syn,
chtěl zas mu odpovědět nenávistnými slovy, i
a spor by se byl tak vlekl i dál,
Iři
kdyby se nebyl pozvedl Achilleus sám
a nebyl jim oběma řekl:
!i
„Nehádejte se a nespílejte si, : I
Aiante, Idomenee; nesluší se vám rvát se. í i
Jiného byste kárali sami. Sedte si v kruhu
a hleďte si koní. Závodníci již v touze zvítězit budou
co nejdříve tu; pak rozezná každý, kdo z vozatajů
byl první a kdo přijel za ním."
II ;
Domluvil. Tydeův syn zatím se přibližoval; ,.::
Nad hlavou mával divoce bičem. '•
: !
Koně se řítili poslední částí závodní dráhy
I
dlouhými skoky; písek a prach odlétal od kopyt
na závodníka. Cínem a zlatém pobitý vůz
rachotil nohám šílených koní hned v patách,
kola však nezanechávala téměř za sebou stopu,
jak lehce letěli hřebci.
Zarazil uprostřed kruhu.
Pěna stékala koňům přes hruď a odstřikovala
ze slabin na zem.
Seskočil s vozu, který se leskl v slunečním žáru, lí
opřel bič o jho a bez rozpaků
sáhl po ceně, kterou si urval; ženu dal druhům, I
|
i trojnož s držadly po obou stranách,
p a klidně vypřahal koně.
m Za ním se blížil Neleův vnuk, Nestorův syn,
Antilochos;
í
předejel syna Atreova pouze svou lstí, 5
 ne rychlostí svou. Spřežení Menelaovo
bylo mu v patách.
A jen tak daleko, jak běží mezek od kola před vozem pánovým
s vypětím všech sil, aby ho dovezl přes pláň,
a koncem oháňky dotýká se až obručí kol,
vůz rachotí za ním, těsně mu v patách, a mezi nimi
je prostor jen na dosah ruky, zatímco ujíždí vůz
dalekým polem, tak jen daleko zůstal
ted Menelaos za vnukem Neleovým.
Nejdříve dohnal jej, co bys tak dohodil diskem;
tolik se opřela kopyty svými
Agamemnonova klisna s vlající hřívou.
Kdyby oba dva byli letěli ještě dál plání,
nebyl by ho dohonil pouze, byl by i zvítězil nad ním.
Meriones, druh Idomeneův, zůstal za Menelaem,
co dolétne kopí; jeho nádherní hřebci
byli v pohybu líní a nerozhodní
a jeho vůz byl v závodu nejslabší ze všech.
Daleko za ostatními vracel se Admetův syn.
Táhl za sebou vůz a před sebou hnal chycené koně.
Zželelo se ho hbitému Achilleovi;
vstoupil do kruhu argejských vládců a promluvil k nim:
„Poslední vrací se pěšky nejlepší jezdec.
Přesto či právě proto mu dejme druhou cenu,
a právem! První buď syna Tydeova.“
Domluvil Peleův syn a v kruhu souhlasili.
Byl by mu odevzdal na přání Danaů klisnu,
kdyby v tu chvíli nebyl se ozval Antilochos,
syn Nestora urozeného, dožaduje se práva:
CM
„Budu tě do smrti nenávidět, Peleův synu,
ín provedeš-li, cos řekl. Chceš mi vzít cenu,
protože myslíš, že druhý neprávem poškodil vůz
a poranil hřebce. Bohy měl vzývat, nebyl by přišel
poslední pěšky!
 .

Je-li ti ho však líto a je-li tak drahý tvé duši,

máš ve stanu zlata a železa dost, máš i dost ovcí,
máš otrokyně, máš hřebce, jež neklidně před sebou hrabou!
Z toho mu vezmi a dej později nejvyšší cenu,
či třeba hned; budou tě chválit Achajci! ;
Klisnu však nedám, a má-li chuť, !
ať se utká teď o ni!“
!
Domluvil. Hbitý jasný Achilleus se usmál I _■
■

na Antilocha, vždyť byl to druh jeho,

a odpověděl mu: 11
i
„Nu mám-li, Antilochu, dát ze svého stanu ■

jinou věc Eumelovi, dám rád. Krunýř mu dám, ;

železný, který jsem urval
Asteropaiovi; vroubí ho zářná ozdoba z cínu.
íi
fi
Ocení ho moc, je to mistrovské dílo.“
Skončil; poručil Automedontovi, příteli svému, i
aby přinesl dar. Odešel do stanu, vrátil se s krunýřem. ■ !

Podal jej Eumelovi a ten ho s úsměvem přijal.

Menelaos však stál uprostřed kruhu
zasmušilý a chmurný, rozechvěn vztekem
na Antilocha.
Hlásatel podal mu žezlo a vyzval argejský lid,
aby se ztišil. Pak začal hovořit král, potomek bohů:
„Antilochu, vždyť tys býval moudrý, cos to provedl dnes?
Zesměšnils všecko, co umím, zarazil jsi mi koně,
předjel mne, a oč tvé spřežení vleklo se za mnou!
A proto argejští vůdci a vládci, i
rozsuďte mezi oběma sami nestranně, spravedlivě, 1
;
aby se potom nepoškleboval danajský lid v kovové zbroji: ; I-

- Atreův syn zvítězil podvodem pouhým

S nad vnukem Neleovým, klisnu si odvedl, 5
I S
a přece měl spřežení slabší! To se ví, má příliš moci i
a je to král!
 Nebo ať rozhodnu sám; věřím, že z Danaů nikdo
mi nebude spílat pro můj poctivý návrh:
- Slyš, Antilochu, který pocházíš z božího rodu!
Předstup, jak káže zvyk, před své koně a vůz,
drž v ruce štíhlý svůj bič, s kterým jsi právě
dokončil závod, dotkni se hřebců a přísahej sám
při Tom, který otřásá zemí, žes nezarazil můj vůz
úmyslně a ze lsti!“
Rozvážný Antilochos však řekl hned na to:
„Uklidni se jen, jsem o tolik mladší
než ty, Menelae. Jsi starší a silnější než já.
Víš také, jak mládí překypí snadno, smysly pracují rychle,
rozvaha teprve za nimi kulhá. Nu zdrž se,
klisnu, kterou jsem vyhrál, dám rád.
Chceš-li však ještě co od mého rodu, dám ti raději hned,
než abys mě pak, potomku bohů, vyrval ze svého srdce
a než bych sám před bohy přísahal křivě!“
Domluvil syn Nestora urozeného, vzal klisnu
a zavedl ji až k Menelaovi.
Radost zalila Menelaovo srdce,
jako když rosa na tvořících se klasech
osvěží osení mladé, když vyhnalo v stébla;
tak potěšila tvé srdce, Atreův synu, záplava štěstí.
Vykřikl chvatně před ostatními:
„Pak zkrotím, Antilochu, i já všechen hněv,
když tys teď nebyl prchlý a pošetilý!
Jen jednou zvítězilo tvé mládí nad rozumem.
Příště však nepokoušej se klamat zkušenějšího!
Jiný Achajec by mě tak nebyl usmířil snadno,
~ tys však již pro mne dost zkusil a prožil jsi dost,
2 ty i tvůj otec i bratr. Proto i já
ustoupím tobě - a dám ti i klisnu, ač právem je má,
aby viděli všichni, že já nikdy jsem nebyl
hrubý a násilnický!“
 Dořekl a již Neomonovi, druhu Antilochovu,
i
odevzdal klisnu, aby ji odvedl z kruhu,
a sám si vybral zářící kotlík.
i
Meriones pak dostal dva talenty zlata, <
protože byl v závodu čtvrtý. Zbývala pátá ;
vítězná cena, měsidlo s držadly po obou stranách. :
Achilleus určil je Nestorovi.
Nesl je kruhem argejských vládců, přistoupil k němu a řekl: i
„Vezmi je, starče, je tvé. Bude ti připomínat
Patroklův pohřeb. Jeho už nespatříš nikdy na sněmovišti. I
!
Byla to cena, tobě buď darem. Ty sám
:
nebudeš nikdy už bít se zaťatou pěstí či kopím, !
nebudeš zápasit nikdy, v závodu běžet;
jsi stár a stáří tě tíží."
Domluvil a starci podal měsidlo třpytné; I
-
stařec je s radostí přijal a odpověděl mu:
„Tos řekl všecko, můj synu, dobře.
Nemám už sílu v těle, můj drahý, a nohy a paže
nepohybují se pružně.
Kdybych byl ještě jednou tak mlád a cítil sílu, jak dřív,
jako když Epejci pochovávali vládce Amarynkea
v Buprasiu a synové jeho určili ceny!
Ukázalo se, že mně nikdo se nevyrovná;
z Epejců nikdo, ba nikdo z Pylských a nikdo z Aitolců hrdých.
Pěstí jsem zvítězil nad Klytomedem, synem Enopovým,
Ankaia z Pleuronu porazil v křížku, sotva jsem začal.
Ifikla - a to byl závodník dobrý - jsem předběhl, I
■

oštěpem vyhrál jsem nad Fyleem a nad Polyderem,

jen v závodu s vozy předejeli mě synové Aktorovi; j
~ bili své hřebce v jediném klubku a přeletěli mě. !
5 Já byl jen jeden a je štvala touha í

stůj co stůj vyhrát, protože čekaly nádherné ceny. !

!
Blíženci byli; jeden otěže svíral - i
vždycky je držel jen ten -
druhý z nich štval divoce koně.

j
 Takový býval jsem já. Dnes ať se snaží ti mladší
dokázat něco. Mne hrbí žalostné stáří.
Tenkrát jsem byl nejlepší z bohatýrů!
Jdi jen a slav padlého druha bojem a hrou.
Přijal jsem rád měsidlo tvé a s radostí vidím,
že myslíš na mne, který tě měl vždycky rád,
a nikdy nezapomínáš na vážnost, která mi patří
v achajském lidu.
Bozi ti odplatí všecko to hojně!"
Domluvil. Peleův syn pustil se hustým achajským davem,
vyslechnuv díky Nestorovy.
Pak vybral cenu vítězi v bolestném zápasu pěstním;
dal přihnat a svázal na sněmovišti silného mezka
šestiletého, nezkroceného, jejž bylo těžko
pode jho dostat. Poraženému určena byla dvojitá číše.
Achilleus potom povstal uprostřed kruhu a vyzval
argejský lid:
„Synové Atreovi i achajský lide kadeří utažených!
Dva muži dokázat mají, kdo je silnější z nich,
kdo dovede bít se lépe svou pěstí. Komu z nich Foibos Apollon
zvítězit dá, že Achajci všichni to spatří,
odežene si do stanu zde toho silného mezka;
poražený pak dostane dvojitou číši!"
Domluvil. A hned se zvedl mohutný urostlý muž,
Epeios, potomek Panopeiův, který byl mistrem
v zápasu pěstním. Položil ruku na svázaného mezka
a volal:
„Tak pojd, máš-li kdo chuť na číši s dvojitým uchem!
Mezka, nu, toho vyhraje těžko někdo z Achajů,
2* protože pěstí zvítězí sotva. Tady jsem první jen já!
S Nestačí, že když se do bitvy volá, já nejdu?
Nikdo nemůže umět snad všecko. A proto říkám,
co se ted stane: soupeře zmlátím a pak mu zpřelámu kosti,
co jich má v těle! Hrobaři, můžete počkat.
 i
f
5
Odtáhnete ho, až ho jen zpracuji pěstmi.**
Dokřičel a bylo ticho. Všichni seděli mlčky. 1
15
Jen Euryalos, syn Mekisteův, bojovník silný jak bozi,
potomek vládce z Talaionova rodu,
pomalu vstal. To jeho otec přišel před časy do Théb
na tryznu Oidipovu a zvítězil tam ■

nad celým Kadmovým rodem.

Euryala hned k zápasu chystal smělý Tydeův syn,
f!
rady mu dával a přál mu vesele zdar,
li
■;

teprve pak mu okolo slabin uvázal pás

!
a podal mu řemeny z kůže silného býka.
Opásáni již oba vstoupili na zápasiště. :
i
Zrak zabodnut v zraku, uchopili se pádnými pravicemi,
ni
skočili po sobě náhle a srazili se, až zadunělo.
í!
Brady skřípěly strašně a z těl stříkalo daleko potem.
i;
Vtom skočil obr Epeios, zasáhl číhajícího
i
do tváře přímo, ten ztratil pod sebou půdu
a zhroutil se na zem.
Jako když ryba se vymrští prudce při pobřeží,
když běsní severní vítr, zapadne však
v tu chvíli do temných vln, tak poskočil, ucítil ránu
a pak se svezl. Obr Epeios jen hmád, pozvedl jej
a přátelé si ho odváděli už ze zápasiště.
Vlekl se mdle a plival
husté chuchvalce krve; hlava mu visela stranou.
Posadili ho uprostřed hloučku, aby se vzpamatoval,
I
šli pak a přinesli sami číši s dvojitým uchem.
Peleův syn stanovil zatím ceny pro další zápas
a ukázal je argejskému lidu:
p vítězi velikou trojnož, jež prošla zkouškami ohně,
2 kterou si Danajci sami cenili na dvanáct krav,
poraženému určena byla uprostřed kruhu
dívka zkušená v mnohém v ceně čtyř býčků.
Achilleus povstal uprostřed kruhu a vyzval argejský lid: i
 „Přistup, kdo chceš zápasit nyní!“
Vykřikl. A již se zvedl obrovský Aias, syn Telamonův,
a za ním Odysseus povstal, životem štvaný a chytrý,
a opásali se, kráčeli oba na zápasiště.
Objali se již rameny, rukama svalovitýma,
jako když zkušený tesař spojí pevnými spáry
na střeše krov, aby dům odolal nárazům větrů.
Záda jim praštěla tlakem odvážných rukou,
které je navzájem hnětly, a pot z obou těl daleko stříkal.
Kolik podlitin spatřils v bocích a zádech
zmodralých krví! A přece doufali oba,
že ještě každý dostane vítěznou trojnož.
Odysseus nemohl složit soupeře svého,
stejně jak Aias; Odysseus držel se dobře.
Achajci byli netrpěliví.
Aias, syn Telamonův, konečně řekl:
„Laertův synu, potomku bohů, slyš, Odyssee!
Zdvihni ty mě nebo já tebe, Zeus již rozhodne sám!“
Dořekl sotva a pozvedl jej. Odysseus udeřil ho však
zezadu pod kolena, že Aias se zapotácel
a upadl naznak, strhnul i Odyssea na svoji hrud.
Zbrojný lid s úžasem pohlížel na ně.
Ted se pokusil Odysseus pozvednout Aianta sám;
nemohl, zvedl jej od země sotva,
podrazil mu však nohu a oba upadli na zem
v jediném klubku a oba zmizeli v oblacích prachu.
Byli by vyskočili a potřetí začali zápas,
kdyby Achilleus nebyl sám povstal a nebyl je zdržel.
„Nechte už toho,“ jim řekl, „a netrýzněte svá těla!
~ Oba jste zvítězili. Ustupte oba se stejnou cenou,
5 aby i druzí mohli se bít!“
Dořekl, uslyšeli ho a poslechli rádi.
Smyli si prach a oblékali se.
 ;
Další ceny pak určil Peleův syn pro závod v běhu: Ij
veliké měsidlo z ryzího stříbra, v průměru šest stop, :
jež krásou předčilo všecka měsidla na zemi širé. i

Sidonští mistři, umělci známí, je vytvořili,

!
pak Foiničané je vezli po moři siném, -
přistáli s ním a přinesli je na Lemnu Thoantovi. ti. I
Za Priamova syna, Lykaona, je dal II
Euneos, syn Iesonův, jasnému Patroklovi ;
:
a Achilleus určil je nyní na paměť druhovu tomu, :
kdo bude v běhu nejrychlejší. !
■

Obrovitého býka vykrmeného druhému slíbil

a půl talentu zlata třetímu, poslednímu. i
i
Povstal uprostřed kruhu a vyzval argejský lid:
:
„Přistup, kdo snad chceš zápasit nyní!" ■

Dořekl sotva a již se zvedl rychlý Oileův Aias, :

za ním Odysseus, životem štvaný, a za ním Antilochos, >
Nestorův syn, který byl mezi mladšími v běhu i
í 1
I
vítězem vždycky.
Postavili se řadou, Achilleus ukázal cíl.
Do dálky plání táhla se dráha. Oileův syn
vyrazil před ostatní a jemu hned v patách jasný Odysseus
tak těsně, jak se dotýká prsů přadleny přepásané
vratidlo stavu, jež přitáhla k sobě,
protahujíc kol cívky nit osnovy;
přitáhla proto vratidlo k prsům -
tak letěl Odysseus ve stopách soupeřových,
dřív než je zanesl písek.
Dech Odysseův žehl až zezadu protivníkovu hlavu,
jak běželi oba. Achajci jásali vstříc
5* oblíbenému běžci a podněcovali ho výkřiky
2 k vypětí sil.
Probíhali již poslední částí závodní dráhy :
a Odysseus říkal tiše v svém srdci Athéně plamenných zraků:

h
1
i|
Li
 „Vyslyš mě, bohyně, přijď a pomoz mým nohám!“
Modlil se v duchu a Pallas Athéna
slyšela prosebný vzdech. Ucítil, že má pružnější tělo,
nohy i paže. To probíhali již skoro
na dosah vítězné ceny, když Aias
uklouzl (Pallas Athéna ho srazila k zemi)
v místech, kde bylo plno výkalů dobytka poráženého
na počest Patroklovu a z rozkazu Achilleova.
Upadl nosem a ústy do kalu bučících kusů.
Tak měsidlo dostal Odysseus jasný, životem štvaný,
protože první proběhl cílem; býka si odvedl Aias.
Stál tam, za rohy držel statného býka,
plival, co z kalu do úst mu přišlo, a říkal Argejcům:
„To jen, že bohyně podrazila mi nohy.
Stará se vždycky o Odyssea jak matka a pomáhá mu!“
Zbytečně mluvil a lid se mu smál.
Zatím už přijal třetí vítěznou cenu Antilochos.
S úsměvem odnášel si ji a říkal shromážděnému lidu:
„Víte to stejně, přece však řeknu to znovu,
bozi zas jednou dopřáli vítězství starším.
Aias je ovšem jen o něco starší než já,
Odysseus je však vrstevník starších, ne náš!
Věčný kluk, nestárnoucí, mu říkají všude;
i když ho v běhu nepředčí nikdo, leda Achilleus/*
Skončil tak chválou potomka Peleova a ten,
Achilleus hbitý, mu do řeči skočil:
„Abys ted věděl, Antilochu, žes marně
nechválil Achilleovu rychlost; dostaneš ještě k své ceně
půl talentu zlata!"
2* Řekl a podal mu dar; přijal ho rád.
E Pak přinesl Achilleus mohutné kopí, jež vrhalo daleký stín,
přilbu a štít na závodiště. Byly to zbraně
Sarpedontovy, jež Patroklos ukořistil.
Povstal na sněmovišti a vyzval argejský lid:
 *;

II
i,
„Dva muži dokáží ted, kdo je silnější z nich.
i-i:•
Ozbrojí se a před shromážděním zkusí se bít |
hroty svých zbraní! li
Kdo první zraní bělostnou kůži protivníkovi, :
pronikne zbrojí a zkrvaví tělo,
M
i
dostane ode mne meč se stříbrnými hroty, 11
thráckou nádhernou práci; Asteropaios ho měl.
Ostatní zbroj dostanou dohromady a ve stanu u mne
I!u
i!
čeká je večeře skvělá!" íj
i!
Domluvil. Vtom již se zvedl obrovský Aias, syn Telamonův,
po něm hned Tydeův syn, Diomedes. n
!•:
Ozbrojili se v táboře každý ve vlastním houfci,
vstoupili do středu kruhu, lačni se srazit,
.
zraky jim plály a achajský lid je s úžasem pozoroval. ;
■'
Přiblížili se na dosah ruky
a již se srazili třikrát, třikrát zaútočili. :
Nejdříve bodl obrovský Aias do protivníkova štítu, 1
i
těla se nedotkl však, měl příliš mohutný krunýř. íi
Tydeúv syn se pokoušel pak zasáhnouti ho přes štít
zářícím hrotem oštěpu do hrdla.
Úzkost zchvátila tehdy Achaje o Aianta.
Volali, ať se zápas hned skončí a hned ať se rozdělí ceny!
Mohutný meč dal Peleúv syn synovi Tydeovu
i s pochvou na jemně řezaném řetízku k němu.
Poté vzal Peleúv syn železnou kouli z železa litou,
kterou vrhala kdysi Eetionova ruka.
Když ho však rychlý jasný Achilleus v bitvě sám zabil,
odnesl kouli s kořistí do korábů.
.
I
Ted povstal ve shromáždění a vyzval argejský lid:
~ „Přistup, kdo touží i po této ceně!
.
£ I ten, kdo má z vás ve vlasti širé, úrodné lány,
bude mít z ní na pět let železa dost.
Nebude teprve třeba posílat oráče, pastýře svého
I
do města pro železo, vždyť pán jim je dá!“
■

i
 Domluvil. V kruhu se zvedl bohatýr Polypoites,
zvedl se silný Leonteus po něm,
zvedl se Telamonův syn, Aias, a obr Epsios.
Postavili se řadou. Epeios pozdvihl kouli,
rozmáchl se a hodil. Achajci zajásali.
Pak mrštil koulí Leonteus, Areův druh,
za ním obrovský Aias, syn Telamonův;
koule vylétla z mohutné ruky a přeletěla
znamení všech, kdo byli před ním.
Ted uchopil kouli bohatýr Polypoites.
A jak daleko hodí pastevec obuškem svým,
který přelétne vířivým letem přes hlavy stád,
tak mrštil přes závodiště železnou koulí.
Vykřikl zástup. A druzi smělého Polypoita
vyskočili a hnali se pro cenu vlastního krále,
aby ji odnesli k širokým lodím.
Modravou ocel věnoval Achilleus lučištníkům;
sekery broušené po obou stranách, deset jich bylo,
pak deset jednoduchých.
Kázal vztyčiti stožár z korábu s rudými zobci
daleko v písečných dunách a přivázal k němu
běloučkou holubici jen za nožku na tenké stuze.
Pak vyzval závodníky, aby stříleli po ní:
„Komu se podaří sestřelit holubici,
dostane dvojbřité sekery všecky, jsou jeho!
Kdo ptáka nezasáhne, jen prostřelí stuhu,
je horší střelec a odnese si sekerky jednoduché!“
Domluvil. A již se pozvedl mocný panovník Teukros,
i Meriones již povstal, Idomeneův statečný druh.
Vhodili do přilby vybrané losy, zatřásli jí
£ a Teukros byl první
a hned vypustil mohutným letem svůj šíp.
Zapomněl však zaslíbit bohu vybranou oběť
z prvorozených jehňat; minul ptáka,
 i
í!
jak tomu chtěl Foibos Apollon,
ale prostřelil stuhu u jeho nožky, jediné pouto,
a trpký šíp jeho přeřízl stuhu.
Holubice se vznesla k nebeské výši,
stužka dopadla na zem a Achajové
H
i
nevolí vzkřikli.
ii
Meriones vytrhl netrpělivě luk Teukrovi z rukou. ::
Držel již dlouho svůj šíp, když Teukros teprve mířil,
i Střelci - Apollonovi dávno už slíbil vybranou oběť !
z prvorozených jehňat. J

Vysoko pod oblaky až viděl běloučkou holubici,

í
jež zakroužila, a střelil. Pod křídlo zasáhl ji
šípem, jenž proletěl ptákem a padal,
zaryl se u nohou závodníkových.
Holubice se svezla na stěžeň korábu s rudými zobci, f

zvrátila zatím hlavu a svěsila křídla,

život jí vyprchal z těla a padla daleko od sněmoviště.
Zástup přihlížel ději, žasl a nedýchal skoro.
Meriones odnášel k lodím širokých boků l

deset dvojbřitých seker,

Teukros si vzal sekerky jednoduché.
Teprve tehdy přinesl Peleův syn
do kruhu mohutné kopí a měděný kotel,
plameny neožehnutý, s vytepanými květy,
bratru za pěkné tele.
Přistoupili již vrhači oštěpu,
Atreův syn, Agamemnon, mohutný vládce, i
a Meriones, druh smělého Idomenea. (
í
Hbitý, jasný Achilleus se obrátil k nim a řekl:
■
co
„Atreův synu, my víme, jak všechen lid předčíš,
jn že silou a dovedností jsi první z všech oštěpníků.
!
'
Jdi tedy k širokým lodím tu s touto cenou r
i
a oštěp dej Merioneovi, souhlasíš-li.
Mně se zdá, že je to spravedlivé."

'•
 Domluvil. Král Agamemnon, vládce širého lidu,
mu neodporoval. Achilleus dal kovový oštěp
Merioneovi, král sám vzal z rukou Talthybiových
nádhernou cenu, měděný kotel.

m
Ui
 i:
!i

24. Výkupné
;

}
Zástup se rozcházel. Muži spěchali každý k své lodi, ■

mysleli na večeři a na odpočinek.

Jediný Achilleus plakal, vzpomínal na svého druha, I
sám čekal na sen, tišivý lék - a spánek nepřicházel. ■

Přehazoval se a'myslel a toužil

i
po síle, odvaze přítele svého, ;
s nímž prožil tolik - co strastí v krvavých bitvách, í
co bouří na moři širém -
;
a palčivé slzy stékaly při vzpomínkách.
Ulehl na bok, pak padl na tvář, ale v tu chvíli 1
zvrátil se naznak,
seskočil s lůžka a bloudil v zoufalství po mořském břehu. . i

A červánky ranní ho tam již zastihly zas,

když vlny a břeh se šeřily jitrem.
Pak zapřahal koně,
přivázal Hektora za vůz a vláčel mrtvolu jeho,
třikrát vždycky ji vláčel kol hrobu Menoitiova syna,
než k ránu ve stanu usnul.
Mrtvého nechal pak na slunci venku, tváří v prachu a blátě.
Foibos však chránil zmučené tělo jakéhokoliv
znetvoření. Zželelo se mu člověka toho,
i když byl mrtev, a skryl ho pod zlatý neviditelný štít,
že smýkání Achilleovo mu neuškodilo.
Tak zacházel Peleův syn s Hektorem, potomkem bohů,
i
a pohled na něho dojímal všecky blažené bohy.
i
Žádali Slídiče - Argova vraha, aby již ukradl :
:
ST mrtvé to tělo.
jn Chtěli to všichni, jen Héra a Poseidaon !
a Panna plamenných zraků nesouhlasili.
H
Nenáviděli ještě Ilion svaté, Priama a jeho lid íí!
pro Alexandrův zločin, jímž tento uprostřed stád (.

ii
■:
 urazil bohyně obě a přiznal krásu jen třetí
za to, že dala mu okusit lásky, z níž vzešlo jen hoře.
Ale když nastalo dvanácté jitro,
osopil se
Foibos Apollon na bohy nesmrtelné:
„Krutí jste, bozi, a zlí! Hektor vám neobětoval
celý svůj život, nejlepší kýty z býků a koz?
A ted se bráníte dokonce mrtvého chránit,
aby ho alespoň spatřila žena, matka a synáček jeho,
Priamos otec a jeho lid,
aby jej mohli
sežehnout ohněm a jeho popel pochovat se ctí!
Což jeho vraha, Achillea, ted chcete přízní zahrnout, bozi,
který sám neměl nikdy snad v hrudi srdce a cit,
leda jen divokou chtivost nenasycené šelmy,
jež vnikne, puzena silou a smělostí svou,
do lidských ohrad, aby si urvala kořist?
Tak Achilleus zabil všechen cit v sobě a nemá
lidský stud, který je požehnáním
a někdy též vadou člověkovou.
Vždyť přece lidé pláčí i pro bližší mrtvé,
pro syna, pro bratra zahubeného,
a přece skončí jednou slzy a hoře!
Osud dal člověku srdce, jež přetrpí všecko.
Ten zde však urval nejdříve život synovi bohů
Hektorovi,
ted váže ho k vozu a smýká jím kolem mohyly přítele svého,
sobě snad k laciné slávě, nikdy však pro čest!
Jen ať - při vší smělosti své - nepopudí nás bohy,
2* vždyť o pomstu volá proti běsnění jeho i sám
£ němý prach země!“
Héra bělostných paží mu vztekle odpověděla:
„Tvé slovo by platilo snad, bože se stříbrným lukem,
kdybys je oba, Hektora i Achillea, dnes cenil jak rovné.
 Hektor byl smrtelník pouhý, kterého kojila smrtelná matka, i

Achilleus pochází z lůna bohyně jasné, i

kterou já sama vychovávala a zasnoubila pak
í
smrtelníkovi;
Peleus to byl, jejž blažení bozi
viděli rádi. Na jejich svatbě byli jste všichni
a mezi hosty hrál jsi i ty na svou formingu,
podvodný hráči a příteli zkažených lidí!" ;
Na to se ozval syn Kronův z oblaků mračných: :
I
„Nezlob se, Héro, zároveň na všecky bohy!
:
Stejné cti nedojdou oba, nezapomeň však, že Hektor :
;
byl bohům nejmilejší z všech lidí, co jich je v Tróji,
a zejména mně, protože myslel co živ byl na zbožné dary.
Nikdy jsem nenašel vlastní svůj oltář bez vonné oběti,
úlitby svaté a tuku, jak třeba dávat je bohům.
Unést dnes Hektora neradím. Achilleus by se dozvěděl o tom,
vždyť je s ním stále, ve dne i v noci,
jeho nezemská matka!
Zavolejte však někdo Thetidu ke mně,
ať jí poradit mohu, aby Achilleus výkupné přijal
od krále Priama a pak mu vydal Hektora ubitého!"
Dořekl sotva a bohyně Iris slétla bouřlivým letem
a mezi Imbrem a Samem, tam kde jsou skalnaté břehy,
ponořila se do temné hlubiny mořské. Hladina zaúpěla.
Iris zapadla do vln jako kus olova,
který uvázán na žlábku z býčího rohu padá až ke dnu,
aby přinesl smrt žravým podmořským rybám.
V hlubinách zastihla Thetidu v klenuté sluji,
:
kolem ní rusalky mořské a Thetis truchlila právě •
p pro osud synův, kterému určeno bylo zemříti v dáli I
S na trojských pláních.
Iris, rychlá jak vítr, se přiblížila a řekla: i
„Thetido, vstávej! Zeus, vládce věčna, tě volá."
i
:
:
 Thetis, bohyně stříbrných nohou, jí odpověděla:
„Proč mě mocný bůh volá? Bojím se přijít
ve svém zoufalém hoři mezi nesmrtelné.
Jdu však, a to co mi poví, vykonám ráda."
Umlkla Thetis a zastřela tvář závojem temným;
nespatřils nikdy temnějšího a pochmurnějšího šatu.
Spěchala již. Iris, rychlá jak vítr, ji vedla
a kolem ustupovaly vlny.
Vynořovaly se z moře, vzlétly do šírá nebes
a zastihly Kronova syna, jak hledí v modravé dálky
a kolem něho seděli v kruhu blažení bozi nesmrtelní.
Usedla Thetis místo Athény po boku otce všech bohů
a Héra jí podala zlatou, nádhernou číši s úsměvem na rtech;
napila se a vrátila ji.
Potom již promluvil otec bohů a lidí:
„Thetido, bohyně, přišla jsi přes všecko hoře
na Olymp ke mně.
Vím, jaká bolest nekonečná tě souží. Povím ti,
proč jsem tě pozval. Devět dní trvá již spor
mezi nesmrtelnými bohy pro Hektorovo tělo
a pro Achillea, který tolik měst zbořil.
Vyzvali Argova vraha, Slídiče, aby mrtvolu skryl.
Tuto slávu však nechci Achilleovi upřít,
chci-li si zachovat tvou přízeň a vděk.
Jdi rychle do tábora a synovi porad:
- Bozi jsou rozezleni, mu řekni, a ze všech nebešťanů
nejhůře Zeus, protože šílenství tvé
ze zběsilosti drží mrtvolu Hektorovu
u křivých lodí, přestože můžeš výkupné dostat.
2* Ukáže se pak, zda se mne bojí a Hektora vydá.
ín Iridu poslat chci zatím ke starci Priamovi,
aby vykoupil syna, pospíšil k achajským lodím
a svými dary pohnul Achilleovým srdcem."
 -
Domluvil. Thetis, rusalka stříbrných nohou, '
poslechla mžikem a slétla s olympských štítů.
Přišla k synovu stanu a stihla ho uvnitř;
naříkal, úpěl a lkal a kolem družina jeho
chystala večeři. Beran hustého rouna
ležel tam ve stanu v krvi.
Vznešená matka usedla tiše k Achilleovi,
pohladila jej, zavolala ho jménem a řekla:
„Pověz mi, dítě, jak dlouho chceš ještě se sžírat
nářkem a pláčem a nemyslet ani na odpočinek a jídlo?
Pomohlo by ti snad objetí ženy.
Nebudu mít tě už naživu dlouho, tvá smrt se blíží,
hrozný tvůj osud. Dej pozor, co ti teď povím,
poselství od Dia nesu:
Bozi se hněvají, slyšíš! a ze všech nebešťanů
i
nejhůře Zeus, protože šílenství tvé
ze zběsilosti drží mrtvolu Hektorovu
u černých lodí přesto, že můžeš výkupné dostat.
Teď jim ho vydej a přijmi výkupné od nich!"
Hbitý běžec Achilleus jí odpověděl:
„Nu budiž! Přinesou výkupné, vezmou si tělo,
káže-li tak sám olympský vládce."
A matka a syn dlouho pak mluvili spolu
a šeptali spolu v táboře u rychlých lodí.
Zeus však rozkázal Iridě zaletět v Ilion svaté:
„Rychle, Irido, lehká jak vítr, opusť olympská sídla
a zanes poselství v ilijský hrad jasnému Priamovi!
;
Ať vykoupí syna, pospíší k achajským lodím
a svými dary pohne Achilleovým srdcem.
~ Přijde však sám, z Trojanů nesmí nikdo s ním jít, !
jn jen hlásatel starší může s ním vyjet, aby vůz řídil
a mezky, kteří pak povezou do bran mrtvého, jejž mu Achilleus ubil.
Stařec se nemusí bát smrti či příkoří,

i
i !
 protože mocným průvodcem bude mu Slídič - Vrah Argův,
který ho povede plání, až najdou Achillea.
Jak ho jen dopraví Hermeias k Achilleovu stanu,
bohatýr sám ho již nezabije a zabrání v tom pak i druhým.
Vždyť není šílenec, neztratil rozum a není zločinec sprostý;
naopak bude ho chránit, a že po dobrém přišel,
ušetří ho.“
Dořekl sotva a bohyně Iris slétla bouřlivým letem
k paláci Priamovu a spatřila tam nářek a pláč.
Děti tam seděly v nádvoří domu kolem starého otce,
smáčely slzami šat a uprostřed nich
ležel sám stařec zahalen v plášť a starcovu šíji a hlavu
pokrýval hustě popel a prach,
který si vlastníma rukama do tváře házel,
jak sebou v hoři po zemi tloukl.
Dcery a snachy plnily nářkem vysoké síně,
myslely na to, kolik již padlo statečných mužů,
jež zbavily dechu pravice Danaů smělých.
Stanula nad Priamem se zprávou Kronova syna
a zašeptala mu tiše, až stařec se zachvěl:
„Neboj se, Priame, třeba se odvážit jen, Dardanův vnuku,
nepřišla jsem s neblahou zvěstí!
Chci tvoje dobro. Přicházím s poselstvím od samého Dia,
který se v dáli o tebe stará, jemuž se zželelo tebe.
Otec všech bohů, syn Kronův, tě vybízí, starce,
aby ses pokusil vykoupit mrtvolu Hektorovu.
Spěchat však máš a pohnout dary Achilleovým srdcem!
Ale jdi sám, z Trojanů nesmí nikdo jít s tebou,
jen hlásatel starší, aby vůz řídil a mezky,
~ kteří pak povezou do bran mrtvého, jejž ubili Achajové.
S Smrti se nemusíš bát či příkoří jiných,
protože mocným průvodcem bude ti Slídič, Vrah Argův,
který tě povede, až najdeš achajský tábor.
Jak tě jen dopraví Hermeias k Achilleovu stanu,
 í

Achilleus tě již nezabije a zabrání v tom pak i druhým.

Vždyť není šílenec, neztratil rozum a není zločinec sprostý;
naopak bude tě chránit, a že po dobrém přijdeš,
ušetří tebe."
Vyřídila tak vzkaz, odlétla Iris jak vítr.
Král však poručil synům zapřahat do vozu mezky
1
a na vůz přivázat koš. Sám vešel do místnosti
klenuté, zdobené cedrovým dřevem, s vysokým stropem,
kde měl poklady všecky, zavolal Hekabu k sobě
a řekl tam ženě: i
„Ubohá! Od Dia, vládce olympských štítů, přišla ted zvěst: i
je třeba vykoupit syna, pospíšit k achajským lodím
a zkusit pohnouti dary Achilleovým srdcem.
Teď promluv ty! Mám odjeti k lodím, či nemám?
Já sám chci k lodím, toužím už po tom
í
octnout se v širokém táboře achajských korábů."
í ?
Domluvil. Zavzlykala choť jeho a odpověděla:
„Běda mi, ztratil jsi rozum, pro nějž tě kdysi
oslavovali cizinci i vlastní lid!
Řekni mi, jak se chceš dostat k achajským lodím
sám před zraky muže, který ti pobil již tolik
statečných synů, ušlechtilých! Máš srdce ze železa.
Zmocní-li se tě, spatří-li tě ten úskočný člověk,
krvavý pes, čest ti prokáže sotva ze soucitu!
Ne, ne! Sed raději doma a plač na vlastním dvoře!
Moira mu upředla hned v samém počátku žití,
! i
sotva se zrodil, tu z mého lůna, i
i
že bude živit svým tělem daleko od svých
toulavé psy v táboře toho strašného muže,
—* jemuž bych játra rozsápat chtěla vlastními zuby!
£ Tak bych se pomstila za svého syna! Peleův syn
nezabil zbabělce. Trojany chránil a jejich ženy
v šatech nařasených,
na hradbách stál a nemyslel nikdy na útěk, na strach!"
í:
!
 Priamos, vznešený stařec, jí odpověděl:
„Nezdržuj mě už, rozhodl jsem se. A ani ty sama
nebuď tu zlověstným znamením domu, nezměním již
úmysl svůj.
Kdyby mi kdokoli ze smrtelníků radil k té cestě,
obětník, věštec či kněz, řekli bychom, že jalově mluví,
a odvrátili se nedůvěřivě.
)á však jsem zaslechl boha a spatřil i jeho tvář.
A proto jdu! Ta rada nebyl marná. I kdyby byl můj osud
zemřít u lodí Achajů v kovové zbroji, chci to!
Ať mne hned Achilleus na místě srazí,
jen budu-li držet Hektora v rukou a ztiším zoufalou touhu!"
Domluvil, otevřel víka překrásných truhlic,
vybral z nich dvanáct nádherných oděvů ženských,
pak dvanáct plášťů a dvanáct koberců skvostných,
dvanáct chitonů spodních a vlněných kazajek dvanáct.
K těm ještě vzal deset talentů zlata,
čtyři měděnce lesklé a dva kotlíky s troj nožem i,
nakonec úžasnou číši, skvost, jejž před časem dali
Thrákové, vyslanci Troje; ani toho však stařec
neušetřil. Toužil jen vykoupit synovo tělo.
Pak vyhnal zástup Trojanů z předsíně dvora,
lál jim a spílal:
„Čeládko líná, proklatci, ven! Nemáte doma
dost vlastního žalu, že mi sem lezete štvát mě a mučit?
Nestačí vám, že Zeus mě oloupil o nádherného syna
a srazil mě v zoufalé hoře? To jistě cítíte sami:
že padl, mohou teď Argejci snáze zabít i vás.
Já však chci odejít v Hádova sídla, dříve než spatřím
~ vlastníma očima město vypleněné a rozbořené!"
to
in Křičel a hnal je ze dvora berlí. Mužové ustupovali
před rozhořčeným starcem.
Zatím již volal na syny, spílal jim rovněž,
Helena, Parida, Agathona již volal,
 :
!
Pammona, Antifona, Polita, jenž v bitvách překřičel davy, i
■

pak Deifoba a Dia a Hippothoa.

1 Těmto devíti synům rozkázal stařec mohutným hlasem:
i
„Rychle, vy ničemné děti, vy hanbo našeho rodu,
:
jděte si padnout u rychlých lodí namísto Hektora! i ;
Běda mi, zkrušenému již hořem, zplodil jsem syny, I i
jakých i v Tróji bylo jen málo, a ted mi nezůstal žádný!
Mestora, rovného bohům, Troila, smělého jezdce,
Hektora, který byl sám jako bůh uprostřed lidí,
zdál se nám všem ne jako syn lidského otce )
| a byl jako potomek boží!
Ares je zadávil všecky, zbabělci mi tu jen zbyli.
Lháři a kejklíři pustí, zpěváci, tanečníci,
lupiči vlastního lidu, z něhož jen dřete ovce a kozy, :
což mi nepřipravíte hned pořádný vůz
) a nenaložíte do něho všecko, abych mohl už vyjet?"
Spílal a synové, zděšeni otcovým křikem,
! vyvezli novou nákladní káru, do níž zapřahali jen mezky,
přivázali pak na ni důkladný koš,
se skoby sňali mezčí jho s vydutým sedlem
a s kroužky, přinesli řemení, provlékli jhem -
na devět loktů ho bylo -
přivázali jho zepředu ke konci voje,
! na hřeb tam zapjali kroužek, protáhli řemení třikrát
po obou stranách výběžku jha a dál pak i kolem voje,
i
zavázali je na obou koncích, konečně vynesli ze sklepa dary I !
za Hektorovu hlavu, skládali na vůz
a zapřáhli pode jho mezky, zkušené tahouny silné,
jež dali Myzové kdysi darem trojskému králi.
~ Pak ještě přivedli hřebce pro otce Priama,
ío které si stařec sám krmil u skvostných jeslí.
Zchystali tak již vozy
ve stínu strmých zdí palácových
Priamovi i průvodci jeho, oběma vážným, zkušeným starcům.

i
 Hekabe vyšla až k nim se starostlivou tváří
a v pravici držela číši z ryzího zlata
s krvavým vínem, chtěla, než odjedou, obětovat.
Postavila se před Priamovy hřebce a řekla:
„Vezmi a ulij Diovi - otci a pros,
aby tě šťastně dovedl zpět z nepřátelského davu,
když tě tvá touha žene až k lodím proti mé vůli.
Modli se k temnému Kronovu synu v oblacích mračných,
který sedí na idské pláni a shlíží na celou Tróji!
Pros ho, ať sešle pravici tvé nejrychlejšího posla
znamení svých,
nejsilnějšího a sobě nejmilejšího ptáka,
abys ho spatřil na vlastní oči a mohl odjet
v důvěře v něho k danajským lodím!
Odepře-li ti Zeus, který do dálky zírá,
znamení, nemohla bych tě ani já nutit,
abys jel k achajským lodím,
ač tolik potom sám toužíš."
Na to jí řekl Priamos, vznešený stařec:
„Nechci ti, ženo, odporovat, když myslíš.
ie požehnáním, když člověk pozvedne ruce
k modlitbě za milost boží."
Tak řekl stařec. Kázal pak hospodyni,
aby mu přinesla na ruce vodu. Stanula po jeho boku
s mísou a s konvicí.
Stařec se umyl, vzal číši z ženiných rukou,
vystoupil na nádvoří, pak pohlédl k nebi,
ustříkl bohům a modlil se tak, aby ho slyšeli všichni:
„Mocný, veliký Die, otče, jenž vládneš idskými štíty,
y smiluj se nade mnou před Achilleem, ať mne sám šetří,
S sešli pravici mé
nej rychlejšího posla znamení svých,
nejsilnějšího a sobě nejmilejšího ptáka,
 I
_
'
.'
abych ho spatřil na vlastní oči a mohl odjet
v důvěře v něho k danajským lodím!" í
Volal tak modlitbu svou a Zeus, dárce rady, ho slyšel. I:
!
Orla vypustil rychle, slavného posla znamení svých, !
černého orla, jak říkává lid hnědavě opeřenému dravci.
A jistě v takové šíři, jak se rozletí vrata
klenutých komor bohatcových, když odrazíš závoru prudce,
rozepjal orel obě svá křídla a přeletěl město
z pravé strany těch, kteří ho radostně pozorovali.
Zajásal lid.
Stařec již vystoupil na hladký vůz, zamířil se svými hřebci I

ze vrat a vyjel podjezdem paláce; kopyta zaduněla.

Před ním vyjeli mezci s nákladní čtyřkolou károu,
starý Idaios ji řídil.
Za ním vyrazil prudce stařec, zamával bičem
a sjížděl rychle do městských bran.
i
Rodina běžela za ním s pláčem a nářkem,
jako by odjížděl na smrt.
Když starci vyjeli z města na holou plán,
obrátili se synové, zeťové, všichni a šli
pomalu k Tróji.
Zeus hleděl do dálky na oba starce
a zželelo se mu jich v poli. Zavolal syna Hermeia
a řekl mu rychle:
„Hermeio, tys vždycky rád přidružoval se k lidem,
a komus byl oddán, toho jsi vyslyšel.
Pospěš si, doveď k argejským lodím širokých boků I
! í
Priama krále, aby ho z Danaů nespatřil nikdo
;
a nezpozoroval, dokud se nepřiblíží
—• až k Achilleovu stanu!" i
li)
(O :
in Dořekl jen, a Průvodce lidí, Vrah Argův, poslechl rázem:
na nohy uvázal zlaté, nebeské boty, které ho nesly
= 1
závanem větru přes hory přes doly, přes mořské pláně. i
:
'
s
:
'
 Uchopil prut svůj, jímž lidské oči zavírá snem
a opět ze spánku budí, jak se mu zachce, a s ním
odlétl mocný Vrah Argův.
Ve chvíli stanul na březích Helespontu a na trojské pláni
a vykročil chvatně v podobě jinocha urozeného,
krásného mládím, kterému teprve chmýří vyráží na rtu.
Starci již minuli Ilův hrob v pláni
a zastavili se; napojit chtěli uprostřed řeky
koně a mezky, protože zatím nastával soumrak.
Průvodce králův očima těkal v křovinách kolem
a zahlédl brzy boha Hermeia. Uskočil chvatně
a zašeptal králi:
„Dardanův vnuku, dej pozor, je třeba opatrnosti!
Člověka vidím, ve chvíli bude po nás již veta.
Prchněme s hřebci - anebo padněme cizinci k nohám
a prosme, aby nás nechal!“
Sotva to zašeptal, sevřela starcovo srdce zoufalá úzkost;
oněměl hrůzou a po ztuhlém těle mu přeběhl mráz.
Dárce štěstí však došel až k nim, starce za ruku chopil
t zeptal se přímo:
„Pověz, otče, kam jedeš s hřebci a s mezky
hvězdnatou nocí v čase, kdy smrtelný člověk má spát?
Což ty se nebojíš smělých Achajů, jistě tvých nepřátel,
kteří tu ve zbrani táboří nedaleko?
Kdyby tě někdo z nich spatřil, jak bloudíš
temnou, prchavou nocí s tolika vzácnými statky,
co by sis počal? Nejsi už mlád a průvodce tvůj
je tak stár, že by se ubránil sotva prvnímu nepříteli.
Já sám ti neublížím a zdržím ještě i druhé,
2* protože si tě vážím jak otce.“
(O
in Priamos, vznešený stařec, mu odpověděl:
„Je to tak, synu, jaks právě řekl.
Ještě však nade mnou drží ochrannou ruku neznámý bůh,
který již poslal
 \

průvodce, jako jsi ty, aby mě spasil,

tak spanilé postavy, tváře i rozvahy mládí,
syna rodičů šťastných."
A Průvodce jasný, Vrah Argův, mu řekl:
„Dobře‘s mi všecko pověděl, starce. :
Ale ted řekni - a mluv jen pravdu!
Odvážíš své poklady vzácné do cizích krajů, \
i
kde myslíš, že je jistěji schováš,
či opouštíte dnes všichni Ilion svaté v zoufalém strachu,
když padl nejlepší bojovník váš, vlastní tvůj syn, : :
který snad nikdy neustupoval v bitvách s Achají?"
Priamos, vznešený stařec, mu odpověděl: s
„Příteli, pověz, kdo jsi? Z kterého pocházíš rodu? i
Mluvils tak pěkně o mém synovi padlém!"
Průvodce jasný, Vrah Argův, mu řekl: : I
• !
„Ptáš se mne, starče, a mluvíš o Hektorovi. I
Ó, já ho často zřel na vlastní oči uprostřed boje
nebo když Argejce hnal až k jejich lodím,
aby je vyvraždil oštěpy svými!
My jsme jen stáli a z dálky se dívali na ně.
Achilleus nedovolil nám pustit se do boje
ze vzteku na syna Atreova.
Jsem z jeho družiny, přijel jsem na téže lodi.
Myrmidon jsem a otec můj zval se Polyktor;
bohatý je, ale příliš je stár, právě jak ty zde,
má šest synů doma, sedmý jsem já. Losovali jsme S!
a já jsem musel se zbrojným lidem. f
Ted jsem si vyšel z tábora na pláň, protože zrána
oblehnou pyšní Achajci město. Omrzelo je
P zbytečně čekat a knížata jejich nejsou již s to
i

ín ukrotit lačnost zbrojného lidu po cizí krvi." •:

Priamos, vznešený stařec, mu odpověděl: !
„Jestliže opravdu jsi z družiny Achilleovy, i
pověz ted i ty jen pouhou pravdu:
 leží můj syn ještě u jejich lodí,
či ho již Achilleus rozpoltil na tisíc kusů
a předhodil psům?“
Průvodce jasný, Vrah Argův, mu řekl:
„Ne, starče, ještě ho nežerou supi a psi;
leží však stále u Achilleovy lodi,
ve stanu leží, dvanáct dní nepohřben, sám.
Dosud však nehnije mrtvé to tělo, červi jím neprolézají,
kteří se pouštějí rádi do padlých bojovníků.
Ovšem každý den zrána, sotva se východ rdí jitrem,
smýká jím Achilleus kol hrobu druhova nelítostně,
nezohavil jej však. Až přijdeš, užasneš sám,
jak tam spí klidně, beze stop krve a nezmazán blátem,
s nezjitřenými ranami, na které zemřel.
A přece, kolik jen oštěpů bylo, jimiž ho ubodali!
Tak ti hlídali syna blažení bozi i po smrti ještě;
měli ho rádi.“
Umlkl. Stařec se potěšil a potom řekl:
„Synáček můj - jak je to dobře na bohy pamatovat!
Nosit jim dary, právě jak syn můj; dělal to vždycky!
Nikdy snad nezapomněl na olympské bohy -
a proto mysleli na něj i po smrti.
Ty si však vezmi ode mne číši a chraň mne a ved mne
s pomocí boží, až dojdu k Achilleovu stanu.“
Průvodce jasný, Vrah Argův, mu odpověděl:
„Starče, ted mladšího svádíš. Marně mne lákáš,
abych si vzal bez Achillea od tebe dar.
Jeho se bojím a neodvážím se podvést ho vědomě;
zle by pak mohl naložit se mnou.
~ Tebe bych dokázal dovést až k Argu třeba
S po rychlé lodi či pěšky, být věrným průvodcem tvým
a mnou by nezhrdal nikdo a nikdo by na nás se neodvážil!"
Dořekl sotva a skočil na prázdný vůz,
on, Dárce štěstí, uchopil bič, vzal do rukou otěže lesklé
a vzpružil hřebce i mezky neznámou silou.
 __

U lodí dojeli k náspu a k vozům táborovým

a zastihli stráže, jak chystají večeři v šeru.
Vrah Argův je uspal, vyrazil závoru, otevřel vrata
a vpustil Priama dovnitř se všemi dary na obou vozech.
Pak se již blížili k Achilleovu srubu,
jejž Myrmidoni zřídili pro svého vládce
z jedlových trámců osekaných. Pokryli jej
měkounkým rákosím, v močálech posečeným,
a obehnali i vůdci kus pozemku hustými koly.
Jediný smrkový trámec hradil mohutnou bránu,
tak těžký, že hnuli jím stěží tři bojovníci.
i A pouze tři Achajci mohli jen zavřít závoru tu;
Achilleus dělal to sám.
Hermeias, Dárce štěstí, ji pozvedl starci,
i
vjel dovnitř se všemi dary pro Achillea, ■

seskočil s vozu a řekl: '

„Abys věděl ted, starče, jsem bůh,
Hermeias, kterého otec poslal, abych šel s tebou.
Nyní se vrátím a neukáži se Achilleovým zrakům.
Není už třeba, aby se bůh nesmrtelný tak blížil
tělesně ke člověku.
Ty vejdi dovnitř, obejmi kolena jeho a pros
při jeho otci, při matce Thetidě, při synkovi,
abys jen pohnul kamenným srdcem."
Domluvil Hermeias, odlétl k olympským štítům
a Priamos slezl se svého vozu. Zanechal Idaia,
aby se staral před srubem o zvířata. i
Stařec šel nejistým krokem k obydlí Achilleovu,
do srubu miláčka bohů. Byl uvnitř.
Družina seděla kolem. Jen dva z nich, bohatýr Automedon
S a Alkimos, Areův druh, s ním hovořili.
Dojedl právě a dopil a před ním stál ještě stolek.
Nezpozorovali ani, že vstoupil veliký Priamos k nim.
;
Šel tiše, objal kolena Achilleova, políbil mlčky
!
 divoké ruce, jež vraždily muže, které i jemu
zabily syny.
Muž, který doma ve zmatku těžkém druhého zabil
a prchá k cizincům mocným, vešel a zděsil ochránce své;
tak zděsil Priamos, veliký vládce, potomka Peleova.
Poděsila se i družina jeho a těkala neklidně
po sobě zrakem.
Ozval se Priamos, zalkal a řekl:
„Mysli na svého otce, miláčku bohů!
Je stejně sešlý už stářím, na prahu smrti.
Možná, že právě ted jej přepadly sousední kmeny
a nikdo není, kdo by ho ubránil před krutým hořem a zkázou.
Dokud však slyší, že ještě žiješ, může se těšit
a doufat den po dni, že přece se dočká
synova návratu z Troje. Ale co já, uštvaný stařec,
zplodil jsem nej nádhernější syny, co jich bylo kdy v Tróji,
nezbyl mi žádný. Padesát synů jsem měl,
když přišli Achajové; z nich devatenáct
dal mi klín jediné ženy, ostatní porodily mi
v paláci nevolnice.
/ětšinu z nich zdávil krvavý Ares
l jediného, který se bil za město, za nás,
toho‘s ty zabil - Hektora, protože bránil svou vlast.
A proto jsem přišel k achajským lodím -
vykoupit ho. Nesu ti veliké dary.
Boj se ted bohů, smiluj se, mysli na svého otce,
vždyť já jsem ubožejší než on! Učinil jsem,
čeho se neodvážil snad žádný člověk,
zlíbal jsem ruce vraha svých dětí.“
o
Utichl. Probudil v něm touhu po vlastním otci;
ío Achilleus uchopil starcovu ruku a odstrčil mlčky.
Seděli tam pak oba v myšlenkách trudných,
stařec, přikrčen tiše, u nohou Achilleových
 myslel na Hektora, který sám pobil tolik statečných mužů,
a Peleův syn na svého otce a na Patrokla.
Sevřené úpění jejich plnilo prostor.
Jasný Achilleus se potom nasytil žalu,
vyskočil z křesla a slitoval se již nad šedou hlavou a vousem,
zvedl pravicí starce, otevřel ústa a promluvil tiše:
„Mnoho jsi, chudáku, zkusil.
Jak ses však odvážil sám přijít až k achajským lodím,
na oči muže, který ti pobil tolik statečných synů?
Máš srdce ze železa. - Nu, posaď se teď.
Pohřbíme oba své hoře, které nás zasáhlo kruté,
í protože s trpkostí v duši nic nepořídíš.
To bozi osnují vždycky člověku život prosáklý trudem;
sami neznají smutek. Na prahu Diových síní
stojí dva džbery, z nich bozi dávají lidem,
i
z jednoho štěstí, z druhého žal.
Komu nabere Zeus, který se těší z dunění hromu,
střídavě z obou, toho udeří osud,
brzy však opět pozvedne štěstí.
Komu dá jenom hořkosti napít, utone v hanbě;
po boží zemi bude ho štvát bída a hlad,
neklidně bude světem dál těkat, proklet bohy i lidmi.
Tak dopřáli bozi i mému otci jen skvělých darů
již od zrození a jeho statkům žehnali všichni.
Byl vládcem Myrmidonů. Bozi pak dokonce dali
jemu, smrtelníkovi, za ženu bohyni mořskou.
Nějaký bůh však stihl i jej neblahou sudbou;
v paláci nebyli nikdy dědici vládcova stolce.
i
Jediný syn dorůstal k smrti. O starce sama
— pečovat nelze; sedím tu v Tróji daleko od rodné země
ín a tebe i tvůj lid děsím, všecky. I tys žil ve štěstí, starče,
jak vyprávějí; od Lesbu, sídla vládce Makara,
až k Frygii dálné a k Helespontu
I
vládl jsi, starče, požehnán syny a statky.
i
'
 Tak praví lid.
Od chvíle však, co nebeští bozi stihli tě touto svou ranou,
zuří kol tvého hradu jen boj a válečná vřava.
Vzmuž se a nezoufej si tak bezmocně v duši;
nepomůže ti pro syna lkát. Jeho dnes neprobudíš
a v sobě jitříš jen žal.“
Priamos, vznešený stařec, mu odpověděl:
„Nenuť mne, potomku bohů, abych si sedl,
dokud můj Hektor ve stanu leží nepohřben, sám.
Vydej mi hned jeho tělo, ať ho zas uvidí můj starý zrak.
Vezmi výkupné, které jsem přivezl s sebou,
potěš se jím a vrať se zas domů do svojí vlasti,
když jsi již ušetřil života mého,
ať ještě dlouho tě hřeje sluneční svit!“
Chmurně očima blýsknul Achilleus, králi do řeči skočil:
„Ted mě už nedráždi, starče, vždyť jsem se rozhodl sám,
Hektora vydat!
Od Dia přinesla rozkaz matka má, Thetis,
dcera mořského starce, která mě porodila.
Ostatně poznal jsem, Priame, a já se nemýlím často,
e tebe k achajským lodím přivedl rovněž nějaký bůh,
brotože smrtelník by se byl odvážil sotva až sem,
třebas byl mlád a měl sílu,
nemohl oklamat stráže a vyrazit sám závory vrat.
Proto mě nedráždi ted v zoufalství mém,
abych se, starče, ve vlastním stanu nezapomněl,
přestože lezeš po kolenou, a nepoplival sám
vůli Kronova syna!"
Umlkl. Stařec se skrčil a usedl tiše.
CM
Achilleus vyběhl ze stanu zas jako šelma
» a za ním dva z družiny jeho, Automedon a Alkimos,
které Peleův syn nejvíce miloval po skonu Patroklově.
Vypřáhli v ohradě hřebce a mezky, přivedli do stanu
průvodce starcova, Idaia, hlásatele,
 , -;, ■ „

přistrčili mu křeslo a shazovali hned s vozu

nesmírné dary, výkupné za hlavu Hektorovu.
Nechali tam však na vládcův rozkaz dva pláště a chiton,
aby tak zahalenu si mohl král odvézt mrtvolu domů.
Peleův syn zavolal otrokyně, rozkázal Hektora omýt
a potřít vonnými mastmi před stanem venku,
aby snad Priamos nespatřil předčasně syna a při pohledu tom,
jak byl již ztýrán, nemohl zdržet svůj hněv,
i nevyrazil a nevydráždil Achillea,
Peleův syn pak nesrazil starce a nevzepřel se tak
příkazům božím.
Když služky potřely olejem tělo a omyly ho,
oblékly v chiton a zakryly pláštěm,
zvedl ho Achilleus na vlastních rukou, položil na nosítka,
vynesl ho pak se svými druhy na trojský vůz,
zalkal a volal přítele svého:
: „Nezlob se, Patrokle, i když tam dole v Hádu ted slyšíš,
i jak vydávám otci padlého Hektora.
Přinesl výkupné za něj! I ty z něho dostaneš díl!“
i Domluvil, vrátil se do svého srubu, jasný Achilleus,
usedl, kde seděl předtím, do křesla u stěny srubu,
a jal se hovořit k Priamovi:
„Starče, tvůj syn ti byl vydán, jaks žádal,
leží již na nosítkách, a jak se rozbřeskne jitrem,
spatříš ho sám a odvezeš si ho.
Teď mysli na večeři!
Vždyť i Niobe sama, s vlasy rozpuštěnými,
— počala na pokrm myslet - a přece v paláci jejím
leželo dvanáct tuhnoucích dětí; šest synů, šest dcer.
~ Ze vzteku zasáhl Apollon stříbrným lukem syny
u» a Artemis - Lučištnice zas dcery jen proto,
že Niobe chtěla se srovnávat s bohyní Léto,
!
ta že má dvě, Niobe dvanáct nádherných dětí. :
Tak usmrtili ti dva ostatní všecky a mrtví :
í
leželi devět dní v krvi; nebylo člověka, kdo by je pohřbil,
 a Zeus proměnil zástup v balvany chladné.
Až desátý den pochovali je bozi, Uranův rod.
A Niobe vzpomněla na jídlo tehdy,
zemdlená hořem.
Tam kdesi mezi kamením zapadlých hor,
v sipylských roklích, kde podle pověstí lidu
odpočívají po tanci nymfy na březích Acheloiových,
tam jako balvan živí snad dodnes své hoře seslané bohy.
A proto, vznešený starče, mysleme na večeři i my.
Pro syna ještě se napláčeš dost, až si ho dovezeš domů;
kolik slz ještě proliješ pro něj!“
Domluvil a hned se zvedl, Peleův syn,
porazil běloučké jehně, a když je stáhl,
ujala se ho družina celá, na kousky rozřezala,
napíchla na rožně, potom opékala a opět stáhla.
Bohatýr Automedon přinesl chléb v nádherných koších,
podával u stolu, maso dělil sám Peleův syn
a všichni natahovali ruce a jedli.
Teprve když i žízeň i hlad dosyta ukojili,
/zhlédl Dardanův vnuk a užasl skoro,
,ak velký a krásný byl Peleův syn; bůh a ne člověk.
Také Achilleus žasl a hleděl na vnuka Dardanova,
když slyšel hlas jeho a zíral do ušlechtilé tváře.
Chvíli se oba navzájem pozorovali
a vznešený stařec pak řekl:
„Nech mě odejít spát, potomku bohů,
abych si na měkkém loži odpočinul.
Oči jsem nezavřel od oné chvíle, kdy můj syn
padl tvou rukou. Úpím a sžírám se bezmezným hořem,
y v nádvoří paláce válím se v prachu.
Io Teprve ted jsem pojedl něco a svlažil své hrdlo
• jiskrným vínem. Dosud jsem nemohl vzít sousto do úst.“
Domluvil. Achilleus rozkázal družině své a služkám
v předsíni rozložit lože, rudé polštáře krásné,
 koberce na ně a přes to přehodit kožešiny.
Ze srubu vyběhly dívky, planoucí pochodně v rukou,
a chystaly chvatně cizincům lůžka.
Hbitý běžec Achilleus řekl již vesele starci:
„Polož se, starče, raději venku; sem ke mně
mohl by přijít některý vůdce na noční poradu,
jak bývá zvykem, že přijdou se mnou se radit.
Kdyby tě kdokoli spatřil v prchavém šeru houstnoucí noci,
poběží k Agamemnonovi, vládci širého lidu,
a pak by tě snadno mohli i s mrtvolou obtěžovat.
Ale teď pověz - a řekni mi upřímnou pravdu:
kolik dní chceš pohřeb Hektorův slavit?
Abych sebe i vojsko po ten čas od boje zdržel."
j Priamos, vznešený stařec, mu odpověděl:
„Dopřeješ-Ii mi pohřbíti syna tak, jak se patří,
potěšíš mne jen, Peleův synu, budeš-li na toto pamatovat:
Víš, že my ve městě jsme vlastně obklíčeni.
A kde jsou lesy, kam třeba pro dřevo vyjet!
Trojani budou se po cestě bát. Devět dní chtěl bych
oplakávat ho doma, desátý pohřbít ho teprv
a tryznu vystrojit lidu,
jedenáctý den mohylu vztyčit, dvanáctý začít zas boj,
nelze-li jinak.“

Hbitý běžec Achilleus mu řekl:

„Stane se, Priame, starče, jak žádáš.
| Spát bude boj tak, jak si ted přeješ."
Dořekl, uchopil starcovu paži a přitiskl k sobě,
aby ho zbavil všech obav. A starý král a průvodce jeho,
~ oba dva zkušení starci, usnuli v předsíni srubu,
jo Achilleus ulehl ve srubu samém a po jeho boku
krásná dcera Briseova.
***
 Ostatní bozi i vojsko na obou stranách i koně
spali hlubokým spánkem. Jen Hermeias nespal,
Průvodce lidí; přemýšlel opět, jak provede krále
od rychlých lodí do městských bran řadami stráží:
stanul mu v hlavách a promluvil ve snu:
„Starče, ty spíš tak tiše mezi Achají
v táboře nepřátel svých,
nemáš strach z ničeho; to že tě Achilleus šetřil.
Dal jsi výkupné nad pomyšlení za svého syna,
ale tvé děti musely by ted třikrát víc přinést
za tebe, kdyby Atreův syn a ostatní vojsko
vědělo, žes ted živ u rychlých lodí!"
Utichl. Stařec se vyděsil ze sna a budil průvodce svého.
Hermeias zapřahal koně a mezky, hnal je táborem v klusu
a nikdo je nezpozoroval. Teprve když dojeli k brodu
přes vířný Xanthos,
nádhernou řeku, kterou sám věčný Zeus zplodil,
ulétl Hermeias opět k olympským štítům.
Východ se rděl již do dálky jitrem,
když oba starci přibližovali se k městu;
mrtvého táhli na voze mezci a nikdo jich nepozoroval
z mužů ba ani z žen v šatech nařasených.
Pouze Kassandra, krásná jak zlatá Kypris,
vystupovala právě na Pergamon a spatřila v dáli
otce na smutném voze a s ním
Idaia, hlásatele.
Na káře tažené mezky ležela mrtvola.
Kassandra zavzlykala a jejími stony zachvěl se hrad:
„Jděte Hektora spatřit, Trojané i trojské ženy,
£■ jako jste jásávali, když z bitvy vracel se živ,
£ rozkoš lidu a města!"
Křičela a v městě nezůstal nikdo, muž ani žena,
všecky je zchvátil zoufalý žal. U městských bran
setkali se již s průvodci padlého bohatýra.
 Nejdříve pozdravila ho žena a matka, rvaly si vlasy,
vrhly se na vůz a objaly hlavu. Lid zaštkal kolem.
Snad celý den a pozdě do noci ještě
byli by lkali u brány nad Hektorem,
kdyby Priamos nebyl vykřikl z vozu:
„Ustupte, pusťte mě do města se zvířaty!
Ještě se budete moci vyplakat dost a dost doma,
až bude mrtvý uložen řádně!"
Starcův hlas umlkl. Ustupovali a vůz projel mimo.
Doprovodili mrtvého do paláce a uložili jej
na krásné lože. A muži počali nad ním pochmurné zpěvy.
Žalostné písně draly se těžce z prsou a ženy
plakaly tiše.
Potom zaikala sama Andromache,
svírala pažemi bělostnými
hlavu toho, který sám dříve vraždil;
„Choti můj, odešels ještě tak mlád a zanechals mě tu,
vdovu, se žvatlajícím synkem, jejž jsme my, prokletí,
přivedli na svět. Doroste sotva. Dříve se zřítí náš hrad,
protože ty, obránce jeho, kterýs jediný chránil
hradby a ženy, jež čekaly na své muže a děti,
jsi mrtev.
Unesou je ted na lodích širokých boků
a mezi nimi i mne. I ty půjdeš se mnou, můj synku,
budeš v cizině sloužit v hanbě a v otroctví krutém
u nelidského pána - nebo tě za ruku strhne
nějaký Achaj a srazí tě vztekle s hradební věže,
i
protože Hektor mu zabil bratra či otce či syna.
Pod Hektorovými pěstmi hryzlo přec tolik Achajů :
r-
N
širou máť zemi!
ío Tvůj otec nešetřil nikoho v bitevní vřavě; !
proto teď pláče pro něj i lid po celém městě.
Žalost a hoře nekonečné jsi způsobil, Hektore, rodičům svým,
ale mně zbude nejdelší, nejtrpčí žal.
 Nepodal jsi mi ze smrtelného lůžka své ruce,
nezašeptal jsi útěchou ani slůvko,
které bych nosila v srdci, až budou slzy v noci i ve dne
kanout z mých očí.“
Skončila v slzách a ženy úpěly kolem.
Pak se již ozval Hekabin hlas:
„Hektore, tys mi byl nejmilejší z všech dětí,
a dokud jsi žil, byl jsi miláčkem bohů.
Proto snad ani ve smrti na tebe nezapomněli.
Všecky mé syny, koho jen zajal, Achilleus prodával
na ostrov Samos, na Imbros přes kruté, neplodné moře
anebo tam, kde vychází kouř z ostrova Lemnu.
Ale když tobě ledovým kovem vyrval poslední dech,
vláčel tě kolem mohyly přítele svého,
kterého tvá paže srazila k zemi,
nemohl jej však probudit tím - a ty tu ležíš tak svěží,
jako bys právě byl odešel z domu, jako by tě byl Foibos
zasáhl tiše stříbrným lukem a bez hlesu zabil."
Skončila v slzách bolestným stonem.
A v davu se ozval třetí, Helenin hlas:
„Hektore, tebe měla jsem nejraději z všech mužových bratrů,
vždyť Paris, krásný jak bůh, který mě unesl,
stal se mým chotěm!
Proč jsem nezahynula! Dvacet let uplynulo již
od chvíle, kdy jsem prchla sem k vám, pustila svůj domov,
nikdy však nezaslechla jsem o tobě jediné, zlé
slovo či kletbu.
Naopak, jestliže v paláci některý z vás
anebo některá z mužových sester, z žen jeho bratrů,
či jeho matka (Priamos choval se ke mně vždycky jak otec)
jo proklínala mě, jediný tys mě tiše vždy bránil
a klidnil rozvahou mužnou a vlídnými slovy rodinu svou.
Proto ted pláči nad tebou, nad sebou samou,
protože v celé Troadě širé nemám už vlídnou, přátelskou duši.
 I, ■; i i i

Všichni mě nenávidí a všichni se raději vyhnou."

Skončila v slzách a kolem zaúpěl dav.
Ale vtom počal Priamos, stařičký král, hovořit k lidu:
„Přivezte do města dříví, Trojané všichni,
a nebojte se dnes argejských nástrah! Když mě Achilleus
propouštěl od černých lodí, slíbil mi sám,
že nechce bojovat s námi, dokud se východ
nezardí dvanáctkrát jitrem!"
Domluvil. Městský lid zapřahal rychle osly a mezky,
scházel se pod hradbami a přivážel dříví
devět dní dlouhých, bez konce z hor.
Když desátý den ozářil z rána smrtelný lid,
vynesli v slzách smělého Hektora z města.
Položili ho vysoko na hranici a zapálili.
To již pohasly rudé červánky ranní
a lid stál mlčky u Hektorova ohně.
Pak zhasil zástup krvavým vínem dohasínající dřeva,
kde hořela ještě, a bratří a druzi sbírali chvatně
v myšlenkách trudných bělavé kosti. Slzy jim kanuly s očí.
Složili ostatky bohatýrovy do zlaté truhly,
zahalili ji v měkké tkaniny rudé,
spustili truhlici do temné hrobky a na ni
navalili pak balvany jak pevnou hradbu.
Pahorek zvedal se rychle a kolem již slídily stráže
ze strachu, aby snad Achajci kadeří utažených
nehnali útokem dřív.
Sotvaže mohylu nasypali, hned prchali k městu.
Za hradbami se znovu všechen lid sešel
v paláci Priamově a slavil s velebným starcem
~ poslední hody.
in Tak skončil bohatýr Hektor, odvážný jezdec.

Konec Homérovy lliady

I
Ediční poznámka
s

Překladatelské dílo Vladimíra Šrámka bylo vždy doprovázeno nadšeným

čtenářským ohlasem a jistou rezervovaností klasických filologů, kterou je
možno vysvětlit vcelku jednoduše: Šrámkovy překlady vždy překračovaly .
svazující normy, jež si stanovila klasickofilologická obec. Zcela převratný
význam měl jeho překlad Homérovy Odysseie (ELK 1940), který zna­
menal - po klasických překladech Otmara Vaňorného - důležitý krok -i
i
v recepci antické epiky. Nastolil zcela novou překladatelskou strategii,
\ v níž nebylo místo pro klasicizující patinu, zato však překvapivě otevřel i
I
dílo mladším generacím.
Bylo známo, že se Vladimír Šrámek pokusil i o překlad Iliady, avšak
kompletní překlad byl objeven teprve v roce 2001. Byl zřejmě připraven
k vydání v ELK již v roce 1941, k vydání ovšem nedošlo. V Památníku
národního písemnictví bylo nalezeno jeho torzo (zhruba třetina cel­
i
kového rukopisu) obsahující četné, poměrně rozsáhlé rukopisné opravy
respektující návrhy Ferdinanda Stiebitze, který vypracoval obsáhlé
i
poznámky k prvním 69 stránkám Šrámkova překladu. Jak se část ru­ i
. kopisu do Památníku národního písemnictví dostala, dnes nikdo neví.
i
■

Nejspíš šlo o verzi určenou k tisku. Tiskárna však prý vyhořela a pře­ !
kladatel se pak už o publikování nepokoušel. Z Památníku národního
• písemnictví vedla cesta k Dilii, v jejímž čele, jak se později ukázalo, po
:
několik let Vladimír Šrámek stál. Pak už bylo snadné kontaktovat dědice
\
autorských práv, kteří poskytli strojopis úplný a v příslušném rozsahu té­
měř totožný s verzí z Památníku národního písemnictví. Současně byla
v rodinné pozůstalosti objevena a díky laskavosti Šrámkových dědiců
: zpřístupněna úplná verze překladu.
'
Překlad Iliady od Vladimíra Šrámka čekal na své první vydání déle než
— šedesát let; tato edice završuje také původní plán vydat po úspěšné publi-
lo kaci překladu Odysseie roku 1940 také Iliadu. Strhující živé vyprávění patří
bezesporu k nejlepším Šrámkovým tvůrčím počinům a snad i k nejlepším
'
z překladů klasické literatury. Dokládá to i rozhlasové zpracování Odysseie
 v režii Jiřího Horáčky či čtení Jana Hauberta z rukopisu Iliady v Týnské li­
terární kavárně v zimě 2001, krátce po „znovuobjevení4 rukopisu.
Přepis a redakce Šrámkova překladu zachovává veškeré Šrámkovo
členění a rytmus. Od 3. zpěvu se text line nepřetržitě - snad to byl zá­
měr, nechat plynout proud veršů, jako by jej básník přednášel či zpíval.
I to vedlo k radikálnímu rozhodnutí, kterak zacházet (v rukopisu ne-
jednotně) s antickými jmény, a pro přepis antických jmen byla zvolena
příručka Jiřiny Hůrkové s výstižným názvem Antická jména. Jak je čist
a skloňovat (Praha 2005) - která jako jediná rozlišuje stylistickou rovi­
nou a vede případného interpreta ke správné výslovnosti. Další úpravy
se týkaly některých variant slov, interpunkce a sjednocení zápisu pro
předložky „s“ a „z“.
Pavlína Šípová

csj
co
in