Plzeňské dvorky Hálkova 18

Plzeňské Říšské předměstí se začalo osidlovat v souvislosti s rozkvětem průmyslovým a dopravním.

Kolem budoucích domů v nynější Hálkově ulici už v 60. letech 19. století vedla železnice směrem na
Cheb (dráha císaře Františka Josefa privátní železniční společnosti), Česká západní dráha vlastnila trať
Praha – Plzeň – Furth im Wald. Přestavba hlavního nádraží, obě železniční tratě a vzrůst Škodových
závodů si proto v 90. letech 19. století vynutily rozhodnutí o vybudování nové železniční zastávky
Plzeň – Říšské předměstí (byla otevřena 1. října 1904), na něž se samozřejmě nabalila rozhodnutí
další.
Jedním z nich byla zástavba území „Za červenýma stodolma“, která se táhla od železnice až po nynější
Tylovu ulici. Podle mapy z roku 1879 se zde začaly stavět bloky činžovních domů a původní šikmá
cesta od budoucího nádraží na Ferdinandovu třídu (Klatovskou) do oblasti nynějšího náměstí TGM
byla zastavěna.
P.  Domanický ve své knize Plzeň v  době secese uvádí: Dispozice domů stavěných v  prvním desetiletí
20.  století v  Plzni jsou proti obdobným pražským stavbám řešeny zcela odlišně. Autorem plzeňského
typu dispozičních řešení je architekt Rudolf Stech. „Plzeňské dělení neužívá světlíků ani křídel a
osvětluje veškeré místnosti ze dvora nebo z  ulice. Vykazuje pravidelně 2  byty v  patře, dle velikosti
parcely o 2, 3 nebo 4 pokojích, které, jak z  připojeného půdorysu patrno, takto jsou uspořádány: Ze
světlého prostranného předpokoje položeného po hloubce zadního traktu bezprostředně vedle
schodiště přístupy jsou: zasklená veranda, špíže, záchod, lázeň, kuchyň a při menších bytech jeden
pokoj, při větších dva pokoje. Kuchyň a pokoje tvoří souvislý, nepřerušený celek. Řešení toto poskytuje
pohodlné a zdravé byty a umožňuje dokonalé zcelení dvorů a zahrad uvnitř bloků. Tato zcelená
prostranství uvnitř dosti velkých bloků vysvětlují zvyklost zřizovati zasklené verandy, které tvoří
příjemný doplněk bytu, který od jara až do pozdního podzimu je užíván.
Činžovní dům č.  p.  1177 leží při širokém otevřeném prostranství, které tvořeno je dvěma ulicemi, po
obou stranách souběžných tratí Plzeň-Brod a Plzeň-Cheb vedoucích. Tato situace byla důvodem pro
členitost a rozmanitost průčelí, zejména pak pro zřízení obou otevřených dřevěných arkýřů, z  nichž je
velmi pěkný a dosti daleký rozhled.“ Výtvarný důraz byl kladen především na vstupní prostory,
schodiště a hlavní průčelí, dvorky ve vnitrobloku bývaly osazeny fontánkami, altánky a besídkami.
Při návrhu hlavního průčelí činžovního domu U Dvou štítů v Hálkově ulici č. 18, č. p. 1177, který
koupil (asi v roce 1904) právník, politik, starosta JUDr. Matouš Mandl (1865 – 1948), uplatnil architekt
J. Šula modernizovanou renesanci s prvky secese. Stavba čtyřpodlažního řadového domu byla
provedena v roce 1904. V architektonickém řešení hlavního průčelí projektant propojil
novorenesanční prvky (sgrafitová rustika, tvar štítů, arkýř) se secesními (dřevěné hrázdění, plastiky
psů, koček, sov, rostlinné motivy). Originálním prvkem výzdoby fasády byl vysoký reliéf šplhající
mužské postavy vsazený do úrovně hlavní římsy na levém štítě. Plastika měla zřejmě návaznost na
reliéfní výjev, zasazený nad ní, který se však nedochoval. Existuje však pověst, kterou současným
nájemníkům sdělila vnučka JUDr. Mandla. Výjimečná kombinace historizujících a secesních prvků
znázorňuje přechod od modernizované renesance k secesi.
Hálkova ulice z přelomu 19. a 20. století je společně kvůli železničnímu zářezu, díky ostrovnímu
nádraží a honosné architektuře „nábřežních“ činžovních domů nazývána „druhé plzeňské nábřeží“.
Linie domů obsahuje také několik secesních perel od známého plzeňského architekta Karla Bubly.