Nevyhnutelnost Kolaborace

Masarykova univerzita
Filozofická fakulta
Historický ústav
Nevyhnutelnost kolaborace
aneb
Pomahači zla v Protektorátu Čechy a Morava a
v Nizozemí
Magisterská diplomová práce
Jana Mitáčková
Vedoucí práce: PhDr. Libor Vykoupil, Ph.D.
Brno 2008
Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a
uvedla všechnu použitou literaturu a prameny.
datum vlastnoruční podpis
2
Obsah
0. Poděkování 5
1. Úvod 6–7
2. Kolaborace, kolaborant, kolaborantka a zrada 8 – 29

2.1. Co je kolaborace? 8 – 11
2.2. Vynucená a dobrovolná kolaborace 11 – 12
2.3. Politická kolaborace 12 – 14
2.4. Ideologická kolaborace 14 – 15
2.5. Vojenská kolaborace 15 – 18
2.6. Úřednická a správní kolaborace 18 – 21
2.7. Policejní kolaborace 21 – 24
2.8. Ekonomická (hospodářská) kolaborace 24 – 27
2.9. Sexuální kolaborace 27 – 29
3. Za lid a za vlast 30 – 39
3.1. Podstata nacionálního socialismu 30 – 32
3.2. Kolaborace mezi nacionálními socialisty 32 – 35
3.3. Vlajka a NSB 35 – 39
4. Od „šedé“ po „černou“ propagandu 40 – 57

4.1. Cíle a formy propagandy 40 – 45
4.2. Nacistická protiruská propaganda 45 – 51
4.3. Max Blokzijl a Emanuel Moravec 51 – 57
5. Jak to dopadlo? Aneb potrestání zločinů 58 – 65
6. Místo závěru 66 – 67
7. Seznam použitých zkratek 68 – 70
8. Přílohy 71 – 145
3
8.1. Nejznámější kolaboranti v Nizozemí 71 – 94
8.2. Nizozemští váleční zpravodajové SS a místo jejich nasazení 95 – 97
8.3. Nejznámější kolaboranti v Protektorátu Čechy a Morava 98 – 118
8.4. Kolaboranti na Uherskohradišťsku 119 – 140
8.5. Obrazové přílohy 141 – 145
9. Seznam pramenů a literatury 146 – 150
10. Samenvatting 151
11. Summary 151
4
0. Poděkování
V první řadě bych ráda poděkovala svému vedoucímu diplomové práce PhDr.
Liboru Vykoupilovi, Ph.D., který mě hlavně zpočátku šetrně usměrňoval a
upozorňoval na úskalí spojená s psaním diplomové práce, což nebylo vzhledem ke
zvolenému tématu nijak jednoduché. Jeho rady jsem vždy uvítala s vděčností.
Můj dík patří také pracovníkům Státního archívu v Uherském Hradišti, kteří mi
během mého bádání absolutně vycházeli vstříc a upozorňovali mě na další možné
prameny pro bádání. Velmi děkuji také pracovníkům Historickému oddělení
Moravského zemského muzea, kde mě povzbuzoval a poskytoval mi cenné rady
hlavně PhDr. Jan Břečka.
Dále děkuji za pomoc mému bratrovi Mgr. Jiřímu Mitáčkovi, Ph.D. z
Moravského zemského muzea, který mě motivoval v průběhu celého mého studia.
Stejně tak děkuji i mému příteli Gert-Janovi a všem členům mé rodiny v čele s rodiči
za všemožnou podporu a trpělivost.
5
1. Úvod
Kolaborace zůstává i po více než šedesáti letech ožehavým tématem. Snad
v každé okupované zemi se našli kolaboranti, stejně tak vedle nich vznikala odbojová
hnutí. Je vždy snazší popisovat hrdinské činy odbojářů a vyzdvihoval to pozitivní, co
nám historie lidstva nabízí, ale i kolaborace a negativní zkušenosti by měly mít své
místo v historickém bádání, protože právě z chyb našich předchůdců se můžeme
hodně naučit.
V zorném úhlu celé této práce se ocitnou především Nizozemí a Protektorát
Čechy a Morava. Tato práce nechce srovnávat nesrovnatelné ani předestírat, že
Československo a Nizozemí měli hodně společného, spíše jde o pohled na stejné
období a podobný průběh událostí ve dvou hospodářsky zdatných zemích, které
doplatily na ekonomickou krizi třicátých let a byly záhy obsazeny stejným
okupantem.
Cílem kapitoly Kolaborace, kolaborant, kolaborantka a zrada je pokusit se definovat
a popsat pojem kolaborace a následně jej rozdělit do různých kategorií, u kterých
budou uvedeny i příklady ze dvou dříve jmenovaných zemí. U některých druhů
kolaborace jako je třeba sexuální kolaborace byly bohužel výzkumy v těchto zemích
jen velmi omezené ne-li žádné, proto jsou v těchto případech uvedeny relevantní
příklady z některé jiné obsazené země.
V kapitole Za lid a za vlast je záměrem odhalit, jaký vztah ke kolaboraci měly
fašistické a nacionalistické skupiny. Na úvod je vysvětlen pojem nacionální
socialismus, tak jak jej stvořil a chápal Adolf Hitler. Dále se v této kapitole budeme
zabývat problematikou nacionálních socialistů, kteří se stali kolaboranty a
v neposlední řadě bude řeč i o konkrétních politických stranách a hnutích, které se
oficiálně přidali na stranu nacistického Německa, o Vlajce a NSB.
S nacionálním socialismem před a hlavně v průběhu druhé světové války
neodmyslitelně souvisí propaganda, té se věnuje další kapitola. Cílem propagandy
6
bylo přilákat lidi, přesvědčit a připoutat je ke zmíněné ideologii. Na propagandu, její
význam, projevy a nejznámější představitele se soustředí kapitola s názvem Od
„šedé“ po „černou“ propagandu. Poměrně důležitou součástí propagandy bylo i její
zaměření, v této práci je pozornost koncentrována na protiruskou propagandu.
Kromě cílů a forem propagandy bude řeč i o cenzuře. Konec kapitoly je věnován
dvěma zosobněním propagandy, Emanuelu Moravcovi a Maxi Blokzijlovi, kteří
svými aktivitami ve svých zemích dost neblaze prosluli.
Ke kolaboraci patří i její oficiální odsouzení a potrestání v podobě
mimořádných soudů, které získaly v poválečném Československu také přívlastek
lidové. Těmi se zabývá poslední kapitola, která nese jméno Jak to dopadlo? Aneb
potrestání zločinů. Tato kapitola má pouze uzavřít koloběh kolaborace, který započal
rozšiřováním ideologie nacionálního socialismu a vyusťoval v kolaboraci.
Především na poslední kapitolu, ale v podstatě na celou diplomovou práci,
navazují přílohy. Čtyři z nich obsahují seznamy kolaborantů, poslední příloha
poskytuje doplňující obrazový materiál.
7
2. Kolaborace, kolaborant, kolaborantka a zrada
2.1. Co je kolaborace?
Kolaborace ve své podstatě neznamená nic víc ani míň než spolupráci.1 Velkým
paradoxem je, že nejvíce se v dějinách kolaborací proslavili Židé, kteří vždy
spolupracovali s národem, na jehož území pobývali a bez kolaborace by už dávno
jako národ zanikli. Paradoxem je tak jejich krutý osud během druhé světové války, ve
které zaznamenal tento národ obrovské utrpení a ztráty na životech.
Význam tohoto slova se změnil právě v době druhé světové války, kdy se tento
pojem změnil v synonymum zrady neboli vůči státu a jeho obyvatelstvu nečestné
spolupráce s nepřítelem během obsazení země.2 Právě spojení slov nečestná a
spolupráce nás upozorňuje na to, že ne každý, kdo za okupace zastával nějaký úřad
musel být kolaborantem, tím se stal až když jeho činnost přerostla míru plnění svých
povinností a tento člověk se stal služebně horlivým.3
Po druhé světové válce bylo v mnoha státech zavedeno mimořádné trestní
právo, které se stalo podkladem pro přísné potrestání kolaborantů a přisluhovačů
nacismu za jejich zradu. Protože hranice mezi pouhým plněním povinností a
kolaborací byla velmi tenká, neměly to tyto soudy v žádném případě jednoduché a u
běžných případů často chyběly důkazy nebo svědkové.
V souvislosti s kolaborací je na místě si vysvětlit také, co je to vlastně zrada. Tím
se můžeme dopátrat hlubší podstaty kolaborace a toho, proč si kolaboranti zasloužili
potrestání. Základem zrady je zneužití a porušení důvěry, která je základním
předpokladem vztahu mezi jedinci nebo vztahu jedince ke kolektivu. Pokud je
kolektivem stát, jedná se o velezradu. Oba pojmy, kolaborace i zrada, mají morální
hledisko, ale zrada má oproti kolaboraci rovněž velmi emocionální zabarvení.
1 Grote Nederlandse Larousse Encyclopedie in vijfentwintig delen, Hasselt 1971, díl 7, str. 291-292.
2 BROCKDORFF, Werner – Kollaboration oder Widerstand in den besetzten Länders, München 1968, str. 9-
10.
3 PASÁK, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945, Praha 1999, str. 381.
8
V tomto ohledu musí být zohledněno i to, zda se někdo dopouštěl kolaborace
dobrovolně nebo k takovému jednání byl přinucen. Chtít kolaborovat znamená
zrazovat.
Z jiného zorného úhlu lze kolaboraci považovat i za následek kombinace
represálií, výhružek a výhod. Spektrum kolaborace sahá od aktivního odporu k
pasivnímu odporu, přes retardující chování, služební horlivost a aktivismus,
oportunismus a odbornou ctižádost až po ideologický souhlas.4 Tato stupnice je
aplikovatelná na různé druhy kolaborace, kterými se v této kapitole ještě budeme
zabývat.
V současné době si jen těžko dokážeme představit podmínky, v jakých se za
války žilo. Zatýkací akce, psychóza strachu, vzájemného podezírání a chronické
nedůvěry, popravy, demoralizace, snaha zachránit sám sebe nebo někoho z rodiny,
snaha přežít nebo naopak využít šanci a prosadit se za nových okolností.5 To všechno
jsou možné motivy ke kolaboraci, samozřejmě vedle již výše zmíněných ambicí a
prospěchářství.
Podle dílčích výzkumů provedených v zemích západní Evropy lze určit, jaká
byla nejčastější motivace ke kolaboraci nebo ke vstupu do kolaborující organizace u
ženské populace a u mladých lidí. U žen to byly především materiální výhody, které
je vedly ke kolaborantství nebo tak učinily pod vlivem nějaké blízké osoby, v menší
míře je k tomu ponoukalo ideologické přesvědčení a jen nepatrná část žen tak učinila
na základě ambicí nebo své dobrodružné povahy.6 Také u mladých lidí nebyl hlavní
idealismus, ale spíše zoufalství kvůli nedostatku potravin a neudržitelná situace
doma, část z nich zlákala touha po dobrodružství.7
4 PERZI, Niklas: Protektorátní policie a četnictvo. Stav zkoumání, ožehavé a otevřené otázky, hranice bádání,
In: Kolaborace. Kolaborace? Kolaborace! Sborník příspěvků z vědecké konference konané v Jihočeském muzeu
v Českých Budějovicích dne 5. května 2006, recenz. Doc. PhDr. Dagmar Blümlová, CSc., České Budějovice
2007, str. 16-20.
5 PASÁK, Tomáš: JUDr. Emil Hácha (1938 - 1945), Praha 1997, str. 254-258.
6 HOFMAN, Jacob: De Collaborateur, een sociaal - psychologisch onderzoek naar misdadig gedrag in dienst
van de Duitse bezetter, Utrecht 1981, str. 148.

7 Tamtéž, str. 150.
9
U dospělých mužů je škála podnětů daleko širší a tím pádem hůř
zpracovatelná, proto se výzkumy omezovaly jen na určité jevy a systematického
zpracování se toto téma dočkalo jen v Dánsku, 8 kde došli k závěru, že zvláštní znaky
kolaborantů nelze vypozorovat, jelikož je tato skupina velmi heterogenní (příliš
rozdílné sociální a výchovné prostředí, stejně jako struktura osobností). Jedinou
charakteristikou, která se opakovala u mnoha zkoumaných byly konflikty v dětství
v souvislosti k odmítavému postoji rodičů, následkem čehož tito muži trpěli
poruchou přizpůsobivosti doprovázené komplexem méněcennosti a potřebou
dominantního až agresivního chování.
Moderní pojetí kolaborace jako spolupráce s německým okupantem vzniklo ve
Francii. Právě francouzská vláda ve Vichy se rozhodla k oficiální politice kolaborace.9
Proto je na místě zmínit se o kolaboraci z francouzské perspektivy. Ve své stati
‛Qu’est ce qu’un collaborateur?’10 vyslovil Jean-Paul Sartre domněnku, že kolaborace je
běžným jevem stejně jako sebevražda nebo kriminální chování a není správné stavět
na stejnou úroveň kolaboranta a fašistu, 11 přestože každý kolaborant musel v jistém
smyslu ideologii nacismu přijmout za svou. Kolaboraci považoval za fenomén se
symptomem desintegrace, která pramení z nedostatku asimilace se současnou
společností. Proto se vztahuje spíše na deklasované součásti společnosti. Jako důvod
8 Tamtéž, str. 145. Hofman čerpal z publikací SIGSGAARD, T.: Psykologisk undersøgelse af mandlige
landssvigere i Danmark und besœttelsen a CHRISTIANSENS, K. O.: Landssviger kriminaliteten i sociologisk
belysning.
9 BEDÜRFTIG, Friedman: Třetí říše a druhá světová válka. Lexikon německého nacionálního socialismu 1933 –
1945, Praha 2004, str. 211-212. Abychom byli k Francouzům spravedlivý, je nutné podotknout, že
nebyli sami, k moci se kolaboranti dostali i v Jugoslávii (Ustašovci), Norsku (Quislingův Nasjonal
Samling) a v Itálii, kde nemohl v čele stát nikdo jiný než Mussolini. Stejně postupovala různá politická
hnutí v Belgii (rexisti a Vlaamsch National Verbond).
10 SARTRE, Jean-Paul: Situations III, Gallimard 1949, str. 43 – 61.
11 V tom se shoduje s Tomášem Pasákem: „Je zcela pochybené dávat pod společný jmenovatel loajalitu,
aktivismus, programovou kolaboraci a český fašismus a český nacismus Používáme-li poválečného pojmu
kolaborace, nelze uplatnit při jejím objasnění třídní pohled. Jedná se totiž o politický proces, který v sobě
zahrnuje všechny politické proudy dřívějšího vývoje, dále i všechny sociální skupiny, a který nelze odloučit od
politického, sociálního, geografického, mravního, sociologického a historického zkoumání. Každý český fašista
nebyl zároveň kolaborant, a každý kolaborant nemusel být fašistou.“ PASÁK, Tomáš: Český fašismus 1922-
1945 a kolaborace 1939-1945, Praha 1999, str. 385.
10
kolaborace uvádí kromě vlastního zájmu a ambicí také potřebu pomstít se. Tato moc
nad osudy ostatních ale musí být vykoupena podřízeností a poddaností okupantovi.
Sartrova definice a popis kolaborace je ve své podstatě velmi výstižná, ale také
je velmi obecná. Považuje kolaboraci za běžný jev, ale zároveň jí přisuzuje velmi
negativní konotace v oblasti motivace kolaborantů. Při bližším zkoumání lze rozlišit
hned několik druhů kolaborace, které nemůžeme vždy řadit na stejnou úroveň:
vynucená a dobrovolná kolaborace, politická, ideologická, vojenská, policejní,
úřednická a správní kolaborace, ekonomická (hospodářská) a nakonec také sexuální
kolaborace, 12 která je v českém historickém bádání zatím polem neoraným. Přitom
nejběžnějšími projevy kolaborace byli konfidentství a udavačství nebo vyzvědačství,
které někdy neměli jiného opodstatnění než pomstu. Zajímavé je také, jak se různé
druhy kolaborace můžou doplňovat a překrývat ve svých bližších definicích.
2.2. Vynucená a dobrovolná kolaborace
Důvody kolaborace mohou být různé (donucení, nutnost, prospěch, pocit
méněcennosti, pomsta, neznalost či naivita), ale vždy se dá určit podle okolností, zda
tato činnost byla dobrovolná nebo vykonaná na základě výhružek a nátlaku.
Esenciální rozdíl mezi vynucenou a dobrovolnou kolaborací vzniká na tenké hranici
mezi „chtít“ a „ muset.“13 Je jisté, že po válce mnoho obviněných uniklo svému trestu
díky tvrzení, že jim bylo vyhrožováno a jednali pod německým nátlakem, asi jen oni
sami věděli, jak to doopravdy bylo. V mnoha případech prošli kolaboranti vývojem
od počáteční vynucené kolaborace k dobrovolné. Vynucená kolaborace znamenala
stálé výhružky a nedalo se jí jen tak uniknout, kdežto ta dobrovolná měla své
výhody.
van de Duitse bezetter, Utrecht 1981, str. 45-64, 155-157.
13 ZAHÁLKA, Martin: Jsem kolaborant? In: Kolaborace. Kolaborace? Kolaborace! Sborník příspěvků z vědecké
konference konané v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích dne 5. května 2006, recenz. Doc. PhDr.
Dagmar Blümlová, CSc., České Budějovice 2007, str. 9-15.
11
U vynucené kolaborace pak lze uvažovat o tom, zda má i nadále být za
kolaboraci považována, proto je v tomto ohledu nutné postupovat od případu
k případu a individuálně posuzovat, čeho se kdo dopustil a za jakých okolností.14
Tento postup je ostatně vhodný vždy a některé definice kolaborace s tuto možnost
v sobě zahrnují a vynucenou kolaboraci za kolaboraci nepovažují. Ostatně každý z
následujících druhů kolaborace by se dal rozdělit na podkategorie vynucená a
dobrovolná.
2.3. Politická kolaborace
Politika je mnohoznačný termín, ale jedno je jisté – v politice se jedná o boj o
společenské uspořádání, respektive boj o moc, která umožňuje měnit a ovlivňovat
toto uspořádání.15 Politickou kolaboraci bychom tím pádem mohli definovat jako
snahu podílet se na moci v zemi a na uspořádání společnosti pomocí spolupráce
s okupantem a podle představ a přání okupanta.
Politické kolaborace se dopouštěli čelní představitelé všech obsazených států
jako byly hlavy států, členové vlády, politických stran hlásajících fašistické a
nacionalistické ideje, nacionálně – socialistická hnutí a v neposlední řadě i žurnalisté,
kteří měli především v počáteční fázi války velký vliv na veřejné mínění.
Mezi politické strany a hnutí, která se vryla do paměti jako kolaborantská patří
v českých dějinách bezesporu Vlajka a k ní přidružené Svatoplukovy Gardy (SG), 16
Národní obec fašistická (NOF), Akce národní obrody (ANO). Dočasně se tyto tři
organizace v roce 1939 spojily a utvořili Český národní výbor (ČNV).17 Další organizací
byla Národní árijská kulturní jednota (NÁKJ), která se v roce 1939 spojila s Vlajkou do
14 Ukázkovým příkladem by mohl být JUDr. Emil Hácha. Názory na něj se značně liší a je asi na
každém z nás, aby si utvořil vlastní názor.
15 CABADA, Ladislav, KUBÁT, Michal a kol.: Úvod do studia politické vědy, 2. vydání, Praha 2004, str.
45-46.
16 NAKONEČNÝ, Milan: Vlajka. K historii a ideologii českého nacionalismu, Praha 2001.
17 BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939 – 1945,
Praha 1999, str. 33.
12
hnutí Český národní sociální tábor (ČNST), 18 jehož důležitou součástí byla Česká
pracovní fronta (ČPF).19 Když v témže roce vyzval Radola Gajda členy NOF ke vstupu
do Národního souručenství (NS), nesouhlasící část NOF založila Národní tábor fašistický
(NTF), který se ve svém programu přihlásil k myšlenkám německého národního
socialismu.20 Na německý popud vznikaly i další organizace jako Český svaz pro
spolupráce s Němci (ČSSN) a Česká liga proti bolševismu (ČLPB).21 Zajímavou variantou
fašistické organizace je i Úprkova slovácká Národopisná Morava (NM).22 A ve svých
pozdějších formách se kolaboraci nevyhnulo ani Národní souručenství (NS).23 Za
jednotlivce nelze nezmínit českého Quislinga Emanuela Moravce jako čelního
představitele programové kolaborace.24
V Nizozemí to bylo především Nationaal Socialistische Beweging (NSB,
Nacionálně socialistické hnutí) se svým vůdcem Antonem Mussertem, 25 který do své
strany nalákal až 80 tisíc Nizozemců.26 K propagátorům nacismu patřili i Nationaal
Front (NF, Národní fronta, dříve nazývána Zwart Front neboli Černá fronta) Arnolda
Meijera27 a Nationaal-Socialistische Vrouwen Organisatie (NSVO, Nacionálně
socialistická organizace žen).28
Z tohoto výčtu je patrné, že nacionalismus v Nizozemí byl daleko víc
homogenní (i když se také nevyhnuli osobním sporům a soupeření) než ten

19 PASÁK, Tomáš: Pod ochranou říše, Praha 1998, str. 240, 260-262.
20 SUCHÁNEK, Michal: Národní tábor fašistický. Brněnští fašisté v letech 1939 – 1941, In: Brno v minulosti a
dnes. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna XVIII, Brno 2005, str. 367-381.
21 PASÁK, Tomáš: Český fašismus 1922 – 1945 a kolaborace 1939 – 1945, Praha 1999, str. 359-364.
22 MEZIHORÁK, František: Hry o Moravu, Praha 1997, str. 43-104.
Praha 1999, str. 344.

24 PERNES, Jiří: Až na dno zrady. Emanuel Moravec, Praha 1997; BOROVIČKA, Michael: Kolaboranti 1939
– 1945, Praha – Litomyšl 2007, str. 15-77.

25 MUSSERT, Anton: Nagelaten bekentenissen. Verantwoording en celbrieven van de NSB-leider, red. Gerard
Groeneveld, Nijmegen 2005.

van de Duitse bezetter, Utrecht 1981, str. 45-47. Svého maxima 80 tisíc členů dosáhlo NSB v druhé půli
roku 1941, od července roku 1942 byla pro členství dokonce zavedena zkušební doba a uchazeči byli
zpočátku vedeni pouze jako sympatizanti.
27 JONG, L. de: De bezetting I, Amsterdam 1961, str. 82.
13
v Protektorátu Čechy a Morava. Dokonce by se dalo říct, že česká hnutí sympatizující
s nacismem byla roztříštěna a bojovala o moc více mezi sebou než s odpůrci jejich
ideologie.
2.4. Ideologická kolaborace
Součástí politiky je do jisté míry i ideologie a politický program, ten je
souborem idejí, který by jeho stoupenci po získání moci (a postavení v rámci institucí
k tomu určených) rádi zrealizovali.29 Je logické, že čím větší okruh lidí tyto ideje sdílí,
tím snazší je v praxi jejich prosazení, k tomu napomáhala během druhé světové války
především propaganda, o které se ještě zmíníme a které se budeme blíže věnovat
v kapitole Od „šedé“ po „černou“ propagandu.
Ale nejen politicky činní jedinci byli ideologickými kolaboranty. I v každé
z dalších kategorií se mohou vyskytovat individua, která na základě propagandy
nebo jiných vlivů došla do stádia obdivu k nacistické ideologii. Obzvláště
nebezpečné bylo takové počínání u policejních strážníků, kteří mohli mnoho lidí
svou horlivostí dostat do nesnází nebo je dokonce připravit o život. Stejně tak bylo
takové jednání závažné u ekonomických kolaborantů, kteří na základě ideologického
přesvědčení poskytli svůj podnik k válečné výrobě.
Svůj podíl na politické moci nesli i účastníci propagandy, a to nejen tiskové, ale
i filmové a rozhlasové. Propaganda je kombinací politiky a ideologie, kolaborace
v tomto směru je tedy kolaborací ideologicko-politickou. V protektorátu se
propaganda soustřeďovala pod vedením Karla von Gregoryho, šéf kulturně
politického oddělení, a jeho podřízeného Wolfganga Wolframa von Wolmara.30
V Goebbelsově pojetí se jednalo o propagandu agresivní a permanentní, která měla
29CABADA, Ladislav, KUBÁT, Michal a kol.: Úvod do studia politické vědy, 2. vydání, Praha 2004, str.
51.
30 HOŘÁK, Martin: Budování kolaboračního centra v tiskovém koncernu Melantrich, In: Kolaborace.
Kolaborace? Kolaborace! Sborník příspěvků z vědecké konference konané v Jihočeském muzeu v Českých
Budějovicích dne 5. května 2006, recenz. Doc. PhDr. Dagmar Blümlová, CSc., České Budějovice 2007, str.
41-47.
14
ovládnout masy po celém světě.31 V tomto se jim snažili vydatně pomáhat čeští
aktivističtí novináři jako Emanuel Vajtauer, Karel Lažnovský, Jaroslav Křemen,
Vladimír Ryba, Karel Werner, Vladimír Krychtálek a Josef Kliment.32
V nizozemských poměrech se uplatnili nejen váleční zpravodajové v jednotkách
SS, 33 ale také nacionální socialisté jako Max Blokzijl34 a Mussertův rival a zároveň
kolega z NSB M. M. Rost van Tonningen.35 Za zmínku stojí i činnost Propaganda
Kompanie Holzhammer, která se podílela na vysílání Rádia Hilversum.36
2.5. Vojenská kolaborace
Ke vstupu do nepřátelských vojsk je nutná daleko větší motivace než jaká je
nutná ke kolaboraci politické, úřednické, policejní nebo ekonomické. Také její
podmínky jsou zcela jiné, především v tom, že neskýtá tolik výhod a dokonce může
účastníky stát jejich život. K volbě tohoto druhu kolaborace je tudíž nutné dosáhnout
přesvědčení, že jako voják bojuje za dobrou věc, tj. schvaluje ideologii strany, za
kterou bojuje, v tomto případě ideologii nacistickou. Tím se vojenská kolaborace
stává částečně odnoží ideologické kolaborace, ale také kolaborace politické, protože
aktéři vojenské kolaborace pocházeli v drtivé většině z nějakého hnutí nebo politické
strany, která vyzvala své členy ke vstupu do nacistického vojska.
Oproti Nizozemí neměl Protektorát Čechy a Morava žádné oficiální vojenské
jednotky. Hitler dokonce odmítal českou účast na bojích, aby později nemusel být
Čechům za nic vděčný. Češi si mohli po obsazení ponechat pouze vládní vojsko o
maximální síle 8000 mužů, aby vytvářelo iluzi autonomie.37
31 GEBHART, Jan: Proměny válečné propagandy ve světových konfliktech 20. století, In: ČHÚ Armády ČR
1/2000, str. 9-10.
32 PASÁK, Tomáš: Pod ochranou říše, Praha 1998, str. 49, 180, 248- 265, 270-273.
33 GROENEVELD, Gerard: Kriegsberichter. Nederlandse SS-oorlogsverslaggevers 1941 – 1945, Haarlem
2004.
34 KOK, René: Max Blokzijl. Stem van het nationaal – socialisme, Amsterdam 1988.
35 JONG, L. de: De bezetting I, Amsterdam 1961, str. 86-89.
36 VERKJIK, Dick: Radio Hilversum 1940 – 1945, Amsterdam 1974.
37 PASÁK, Tomáš: Pod ochranou říše, Praha 1998, str. 136-138.
15
Největší iniciativu zaznamenala všechna hnutí, jak v protektorátu tak
v Nizozemí, po napadení Ruska v červnu 1941.38 Česká nabídka byla utlumena
protektorátní vládou a také Hitlerovým odmítnutím, nejagilnější byla v tomto ohledu
Vlajka.39 Hitler na svém názoru trval i v dalších letech: „Češi nejsou hodni cti býti
povoláni do zbraně, protože jsou nepolepšitelní a zrádní.“40 Přesto se někteří rodilí Češi do
wehrmachtu dostali, a to jak dobrovolně tak nedobrovolně v rámci poněmčování.
Vlajkaři, kteří byli posedlí myšlenkou bojovat za nacismus, se dokonce uchylovali
k přijmutí německého státního občanství, které jim umožnilo odchod do říše a
případně i vstup do wehrmachtu. Za Český svaz válečníků (ČSV) nabízel v březnu
1941 pomoc i generál četnictva Otto Bláha, ale i on byl odmítnut.41 I další
extremistické organizace zahájily propagandu získání dobrovolníků do německého
vojska. Vedle Vlajky to byly Nacionálně socialistická dělnickorolnická strana (NSDRS),
NM a Arijská pracovní fronta (APF).42 Nedobrovolně byli povoláváni někteří Češi
pocházející ze severní Moravy, konkrétně z Hlučínska a Těšínska.43
Oproti tomu od Nizozemí a dalších západoevropských zemích byla nabídka
vojenské pomoci vřele přijata a pro tyto účely byly vytvořeny nové jednotky Zbraní
SS a požadavky na uchazeče o přijetí do SS-jednotek byly pro ostatní germánské
státy notně zmírněny.44 Nábor v Nizozemí probíhal ve jménu společného boje proti
bolševismu a 22. července 1941 hlásala německá propaganda ústy říšského komisaře
Seyss-Inquarta toto: „Německo a nacionální socialismus jsou bojovníci, hlídači a zachránci
Evropy. Dnes musí být každému jasné, že Německo tuto Anglií vynucenou válku nevede pro
svůj vlastní prospěch, ale pro udržení Evropy a pro šťastnou budoucnost, vede ji proti nyní
už očividnému spolčení velkokapitálu, židovství a bolševismu. […] Voláme všechny
38 Tamtéž, str. 306-307 pro Protektorát Čechy a Morava; pro Nizozemí GROENEVELD, Gerard:
Kriegsberichter. Nederlandse SS-oorlogsverslaggevers 1941 – 1945, Haarlem 2004, str. 103-118.
39 NAKONEČNÝ, Milan: Vlajka. K historii a ideologii českého nacionalismu, Praha 2001, str. 119.
40 EMMERT, František: Češi ve wehrmachtu. Zamlčované osudy, Praha 2005, str. 11.
Praha 1999, str. 168.

42 PASÁK, Tomáš: Pod ochranou říše, Praha 1998, str. 306.
43 EMMERT, František: Češi ve wehrmachtu. Zamlčované osudy, Praha 2005, str. 12.
44 WILLIAMSON, Gordon: Zbraně SS. Ucelený a objektivní přehled Waffen SS, Brno 2006, str. 32.
16
nacionální socialisty ke spolutvorbě naší nové Evropy. Zvláště se obracím s touto výzvou na
naše spřízněné duše v Nizozemí.“45 Podobné články bylo možné číst i v českých
denících. Češi mohli číst články s titulky jako Evropské tažení proti bolševismu.
Bezmezná důvěra Finů v německou brannou moc46 nebo Porážka rudé armády v dohledu. Boj
celé Evropy proti bolševictví.47 Jediný rozdíl byl v tom, že tyto články nevyzývaly
k účasti na tomto boji.
Na výzvu říšského komisaře Arthura Seyss-Inquarta reagoval jak Anton
Mussert, tak Arnold Meijer. Mussertova NSB se tak stala zdrojem asi 30%
z celkového počtu 30 000 přesvědčených dobrovolníků (nakonec jich na frontě
bojovalo podle odhadů o deset tisíc méně).48 Již 26. července, tj. čtyři dny po
zveřejnění výzvy, odjíždělo 650 dobrovolníků (z toho 250 členů NSB) do Německa.
Ve druhé skupině dobrovolníků už odjíždělo 342 členů NSB z celkového počtu 431
mužů.49
Nizozemci následně vytvořili první zahraniční legii SS pod názvem Freiwilligen
Legion Niederlande (FLN, Nizozemská dobrovolnická legie), která utrpěla v oblasti
Ilměnského jezera obrovské ztráty a v roce 1943 byla stažena. Zbytky Nizozemců pak
působily v pluku Germania spolu s Dány a Vlámy, a v pluku tankových granátníků
Nederland, oba pluky byly součástí divize SS Wiking.50 Někteří z nizozemských
dobrovolníků prosluli jako zpravodajové u Propaganda-Kompanie (PK,
Propagandistická rota), odkud byli rozdělováni k jednotlivým SS divizím a po zbytek
války se aktivně účastnili tvorby německé válečné propagandy.
Ne všichni nizozemští dobrovolníci bojovali na frontě proti Rusku, část se jich
začlenila do jednotky Landstorm Nederland (LSN, Zemská zteč Nizozemí, odhaduje se,

2004, str. 103.
46 Lidové noviny. List Národního souručenství, 28. června 1941.
47 Tamtéž, 29. června 1941.
van de Duitse bezetter, Utrecht 1981, str. 50-51.

2004, str. 105.

50 WILLIAMSON, Gordon: Zbraně SS. Ucelený a objektivní přehled Waffen SS, Brno 2006, str. 67-77.
17
že členy bylo asi 3400 příslušníků NSB), která vznikla v březnu 1943. Šlo o
„teritoriální organizaci obrany země, která byla určena k potírání zahraničních i domácích
nepřátel na území Nizozemí.“51
Nizozemci působili rovněž v rámci SS-Wachtbataillonu Nord-West, který měl za
úkol strážit koncentrační tábory. Asi 3000 členů NSB patřilo pod Nationalsozialistische
Kraftfahr-Korps (NSKK, Nacionálně socialistické přepravní sbory), kde sloužili
k vykonávání transportů pro potřeby wehrmachtu.52
2.6. Úřednická a správní kolaborace
Úřednická a správní kolaborace jsou charakteristické plněním povinností
v úřadech a správních místech nad rámec základních povinností, vyznačují se
přílišnou horlivostí a aktivismem. Mezi tyto kolaboranty nepatřili ti úředníci, kteří
jen z donucení plnili jednotlivé požadavky okupanta.
Mezi úřednické a správní kolaboranty patřili starostové a jejich podřízení nebo i
prostí prokuristé podniků nabízející se nacistům ke spolupráci, přicházející s idejemi,
jak zefektivnit germanizaci a nacifikaci dané oblasti nebo podniku, podporující
zatýkání Židů a jejich perzekuci. Je možné považovat za úředníky i členy vlády a
prezidenta, kde je nutné rozlišovat podle jejich činnosti, zda je zaměřena politicky či
úřednicky, v této diplomové práci bude činnost těchto jednotlivců pojímána spíše
jako politická.
Tragickou roli sehrály zvláštní úřady zabývající se sepisováním seznamů
židovského obyvatelstva v mnoha zemích. Kromě seznamů židovského
obyvatelstva53 vznikaly v protektorátu i místních kartotéky. Při centrálách SD
vznikaly tzv. mobilizační kartotéky (M-Kartei), dále místní kartotéky s údaji o
53 SOA Uherské Hradiště, AM UH III inv. č. 625. Seznam židovského obyvatelstva (1939 – 1942). Seznam
obsahoval obyvatel židovského původu, jejich zaměstnání a adresu. Poznámkou byli opatřeni i Židé,
kteří se vyznání zřekli nebo mají jinou státní příslušnost.
18
„vnějším nepříteli“ a A-Kartei pro boj s „vnitřním nepřítelem.“54 Jisté je, že bez
spolupráce lidí znalých místních poměrů by seznamy a kartotéky mohly vznikat jen
velmi těžko.
V Nizozemí vznikla pro evidenci Židů tzv. Židovská rada, 55 která
vypracovávala seznamy Židů a rovnou je rozdělovala do tří skupin. Na seznamu A
byl Židé, kteří měli být pracovně nasazeni jako první, na seznamu B byli lidé, kteří
měli umožnit převoz těch ze seznamu A. Po dokončení převozu Židů ze seznamu A
měli být převezeni i ti ze seznamu B, načež byl zpracován seznam C, na kterém stála
jména těch, kteří směli alespoň prozatím v Nizozemí zůstat.56
Problémem nacistů se stalo ukrývání Židů, pro hon na ně byla úřady v roce
1943 zřízena Heineckenova kolona spolupracující s Zentralstelle für jüdische
Auswanderung, ve které bylo 30 a později až 50 kolaborantů, kteří byli za hledání
Židů královsky placeni. Celkem jich našli kolem 8 000, kteří se pak přes tábory
Hollandse Schouwburg a Westerbork dostali do koncentračních táborů.57 Většina
z těchto pomahačů úřadů, kteří vylepšovali statistiky zlikvidovaných Židů, byla po
válce odsouzena a vedoucí představitelé byli po právu popraveni.
V oblasti úřednické a správní kolaborace schází v české historiografii
komplexní výzkum a dá se jen usuzovat podle jednotlivých případů, kdy byli
oberlandráty nebo jinými německými orgány dosazováni na místa starostů nebo
správců objektů noví lidé, bohužel ještě není známo, podle jakého klíče byli tito lidé
vybíráni.58 Například v Uherském Hradišti byl starosta M. Garlík přinucen odstoupit
54 SLÁDEK, Oldřich: Od „ochrany“ ke „ konečnému řešení“, Praha 1983, str. 14-15, 28-29. V místních
kartotékách se objevovaly i poznámky o zacházení s jednotlivými lidmi na seznamu, tedy zda měli být
pozorováni, zatčeni, zbaveni úřadu nebo jim měl být odebrán pas. Tyto informace pak byly využity
při zytýkacích akcích, především při Aktion Gitter (Akce Mříže) a Akci Albrecht I.
55 BARNOUW, David, STROOM, Gerold van der: Wie verraadde Anne Frank?, Amsterdam 2003, str. 81-
87. Je pravděpodobné, že nejslavnější nizozemská židovská dívka Anne Frank byla prozrazena někým
ze Židovské rady. Udáváním Židů proslula i později rozsudkem mimořádného soudu popravená Ans
van Dijk.
56 WEINREB, F.: Collaboratie en verzet 1940 – 1943 I., Utrecht 1969, str. 134-145.
57 LIEMPT, Ad van: Kopgeld. Nederlandse premiejagers op zoek naar joden 1943, Uitgeverij Balans 2002, str.
18-34, 35-38, 89-111, 126-137.

58 SOA Uherské Hradiště, ONV UH inv. č. 392/ karton 491 Trestní nalézací komise (osobní spisy
vyšetřovaných osob). Osvobozen byl před TNK v Uh. Hradišti Miroslav Mitýska, který byl během války
19
a na jeho místo byl dosazen český lékárník Josef Stancl, ale ani to nebyl konec rošády,
kterou oberlandrát ve městě podnikl, protože fakticky měl moc v rukou Němec
Thomas Flassak, který úzce spolupracoval s dalším vlivným Němcem ve městě,
obchodníkem Ferdinandem Breierem, který se ještě v roce 1938 považoval za
Čecha.59
Nizozemská historiografie toto téma zpracovala v rámci zkoumání šancích na
přežití Židů v Nizozemí. Starostové, kteří nebyli vhodní pro vedení města v souladu
s nacistickou ideologii byli většinou propuštěni. Celkem bylo od června 1940 do
června 1941 propuštěno 120 starostů, 6 míst bylo zrušeno, 101 starostů samo podalo
výpověď, 15 jich bylo přeloženo, 33 obcí bylo spojeno s jinou nebo zcela zrušeno a
konečně v posledním čtvrtletí daného období byl 143 starostům zakázán pobyt
v jejich původní správní oblasti. Náhradníky se stali hlavně kandidáti z řad členů
NSB. Později tato strana dokonce uspořádala kursy pro budoucí starosty, ale jen
málo účastníků dokázalo úspěšné kurz ukončit.60
Kvůli nedostatku možných nových starostů byli vyměňováni především
starostové větších měst, která byla pro udržení pořádku a klidu důležitější než místa
malá. Jedním z vyměněných starostů byl starosta Haarlemu, který se o svém
odvolání dověděl z novin. Na jeho místo dosedl S. L. A. Plekker, člen NSB, který si
pro svou poddajnost získal přezdívku ‚spi sladce.‘61
Mnozí ze starostů byli po válce odsouzeni a padl dokonce i jeden trest smrti, ke
kterému byl odsouzen starosta Velsenu Tj. van der Weyden, který byl spoluviníkem
na smrti 17 lidí. Ostatní tresty se pohybovaly kolem 10-ti a ve výjimečných případech
12-ti let.62
jmenován správcem statku v Napajedlích, který byl převeden do německého vlastnictví. Z výpovědí
plynulo, že Mitýska požíval plné důvěry Němců a staral se o hospodářský chod statku.
59 Uherské Hradiště. Dějiny města, ed. VERBÍK, Antonín, ZEMEK, Metoděj, Uherské Hradiště 1981, str.
422-427.
60 CROES, Marnix, TAMMES, Peter: ‚Gif laten wij niet voortbestaan‘ Een onderzoek naar de
overlevingskansen van jeden in de Nederlandse gemeenten 1940 – 1945, Amsterdam 2004, str. 287-331.
61 SCHIE, Freek van: Haarlem bezet 1940 – 1945, Haarlem 2005, str. 5.
62 GROEN, Koos: Landverraad. De berechting van collaborateurs in Nederland, Weesp 1984, str. 131-133.
20
Za zmínku stojí také funkce soudců za okupace. V Nizozemí se neblaze
proslavil soudce Arno Alt, který odsoudil některé účastníky květnové stávky v roce
1943 k smrti, přesto ho mimořádný soud po válce osvobodil.63
2.7. Policejní kolaborace
Policie a četnictvo byly velmi specifickou částí aktivního úřednictva, staly se
výkonným orgánem politiky. Proto by měl být tento druh kolaborace oddělen od
úřednické i politické, přestože je s oběma úzce propojen. Četnictvo mělo za úkol
dohlížet na jednotlivé občany a jejich chování.64 Logicky můžeme v této kategorii
rozlišovat několik kategorií četníků.
První druh četníků jen akceptoval své postavení a povinnosti, které si plnil.
Případné zlo vykonali tito četníci s vědomím, že je to nutné. Druhá skupina četníků
sice plnila nejnutnější příkazy, ale navíc se snažili pomoci lidem ve svém okrsku tím,
že ničili udání, která k nim posílali anonymové a vůbec se opatrně snažili zmírnit
důsledky okupace a i jinak sabotovali vyšetřování.65
Poslední skupina byli kolaboranti, aktivističtí četníci, kteří sami iniciovali
vyšetřování a stíhání nebo spolupracovali s Geheime Statspolizei (Gestapem), Kriminale
Polizei (Kripo) nebo Sicherheitsdienstem (SD). A spolupráci Němci potřebovali zcela
jistě, protože jim scházely kulturní i jazykové znalosti. Na nejvyšší úrovni vzniklo
zřízeno zpravodajské oddělení, později přejmenované na prezídium B, které se
skládalo z několika oddělení: protižidovský referát, referát pro českou pravici a
referát pro pracovní morálku. Celkem se do tohoto oddělení hlásilo 11 tisíc uchazečů,
63 Tamtéž, str. 138-139.

65 PERZI, Niklas: Protektorátní policie a četnictvo. Stav zkoumání, ožehavé a otevřené otázky, hranice bádání,
In: Kolaborace. Kolaborace? Kolaborace! Sborník příspěvků z vědecké konference konané v Jihočeském muzeu
v Českých Budějovicích dne 5. května 2006, recenz. Doc. PhDr. Dagmar Blümlová, CSc., České Budějovice
2007, str. 17. Perzi ve svém článku zmiňuje i četníky v Terezíně, z nichž někteří sabotovali část svých
povinností ve prospěch vězňů.
21
přijato bylo 1158.66 Protižidovský referát našel oporu i mezi řadovými četníky, kteří
spolupracovali na pronásledování Židů například na Třebíčsku (a zcela jistě nejen
tam).67
Němci notně využívali i konfidentů, důvěrníků (Vertrauensmannů neboli V-
mannů), agentů provokatérů i obyčejných udavačů, kteří se konstituovali především
z řad fašistických organizací jako je Vlajka a její odborová organizace ČPF.68 Jejich
činnost zahrnovala širokou škálu aktivit od běžného sledování lidí až po snahy
infiltrovat se do továren, kde měli odhalovat připravované sabotáže, a do
odbojových organizací.69 Jedním z úspěšných agentů byl Jaroslav Fiala, který zevnitř
rozložil značnou část komunistického odboje.70
Z jednotlivců se neblaze proslavil plk. četnictva v. v. Otto Bláha, který se plně
dal do služeb nacistů (byl v přímém kontaktu s úřadem říšského protektora,
gestapem i SD), předával jim své dříve získané zkušenosti a v roce 1941 se postavil
do čela Českého svazu válečníků (ČSV). V memorandu poslaném Háchovi 15. listopadu
1941 žádal Bláha mimo jiné o vliv na školní výchovu a také na organizaci pracovní
služby. Jeho spolupracovníkem byl další známý kolaborant gen. Robert
Rychtermoc.71
Jiným aktivistou byl Roman Procházka, člen NOF, který navrhoval zřízení
české tajné policie nazvané Čestapo. Dále chtěl zřídit smíšenou policejné komisi
složenou ze zástupců NOF, ČNV, Gestapa a politické, kriminální a živnostenské
policie.72
Již zmíněný nizozemský výzkum se zabýval i rolí Nederlandse politie
(Nizozemská policie) a Vrijwillige Hulppolitie (VHP, Dobrovolná pomocná policie). Ty

67 VITÁMVÁSOVÁ, Jarka: Kolaborací k přežití? (Třebíčští Češi a Židé za protektorátu ve spisech
Mimořádného lidového soudu Jihlava); In: Západní Morava, ročník X., 2006, str. 130-137.
68 NAKONEČNÝ, Milan: Vlajka. K historii a ideologii českého nacionalismu, Praha 2001, str. 232-233.
69 PASÁK, Tomáš: Český fašismus 1922 – 1945 a kolaborace 1939 – 1945, Praha 1999, str. 341, 347-348.
Praha 1999, str. 401-404, 406, 415-419.

71 PASÁK, Tomáš: Český fašismus 1922 – 1945 a kolaborace 1939 – 1945, Praha 1999, str. 307-308, 318-319,
325.
22
jsou považovány za spoluviníky nacistických zločinů spáchaných na Židech a za
instrument okupanta k perzekuci obyvatel. Jako takovou si nacisté nizozemskou
policii zreorganizovali, zcentralizovali a rozšířili. Jejich činnost si Němci pojišťovali
tlakem na jednotlivé policisty a restrikcemi při případném vlažném přístupu
k výkonu služby. V praxi měla policie na starosti i převážení Židů do táborů ve
Westerborku a ´s Hertogenboschi – Vughtu.
Oproti jiným oblastem kolaborace se v řadách policie neprosadilo tolik členů
NSB, ti tvořili pouze 2, 5% , tj. 406 z celkového počtu 16 511 agentů. Činnost všech
agentů spočívala ve spolupráci s důstojníky Ordnungspolizei (Orpo) při Beauftragten
des Reichskommissars (BRK, zástupci Seyss-Inquarta v jednotlivých provinciích), Sipa a
SD.73 Stálí informátoři gestapa, tzv. V-manni, kteří působili ve všech obsazených
oblastech i v samotné říši byli považováni za postrach všech lidí v jejich okolí, ale
z výzkumů plyne, že jejich přínos pro gestapo byl velmi omezený, např.
v Düsseldorfu bylo v období 1933 – 1944 jen u 15% případů zahájeno vyšetřování na
základě informací od V-manna.74
Koncem roku 1943 vznikla organizace Landwacht (LW, Zemská milice), v jejímž
čele stál německý důstojník SS Hanns Albin Rauter, který stál zároveň v čele celé
nizozemské policie. Anton Mussert ve svých pamětech označil vznik LW za
nejčernější období v dějinách NSB.75 Celkem měla tato milice 1200 stálých
zaměstnanců a 9 000 pomocných sil. Mezi lidmi si získali hanlivé jméno Jan Hagel,
což bylo odvozeno od výzbroje těchto jednotek skládající se především z loveckých
zbraní. Vedle nich existovaly i malé skupinky lovců Židů, oproti nim se alespoň
v některých případech objevila u Nizozemské policie snaha poskytnout Židům
74 Tamtéž, str. 94-95.
75 MUSSERT, Anton: Nagelaten bekentenissen. Verantwoording en celbrieven van de NSB-leider, red. Gerard
Groeneveld, Nijmegen 2005, str. 104-105.
23
trochu času, aby si mohli najít úkryt než bude jejich případ postoupen vyšším
místům.76
Dobrovolná pomocná policie (VHP) byla založena nacionálními socialisty 23.
května 1942. Jejich činnost se podobala činnosti ČPF v protektorátu, měli za úkol
hlídat významné podniky a předcházet případným sabotážím. Navíc byli tito
pomocní agenti placeni podnikem, ve kterém nastoupili službu. Možnost přihlásit se
do služeb VHP měli jen členové nizozemských jednotek SS, NSB a jeho bojových
jednotek Weer Afdeling (WA, Oddíl odporu). Najít vhodné kandidáty se ukázalo jako
velmi složité, protože schopní a ochotní dobrovolníci se už většinou rekrutovali do
SS-jednotek a byli na frontě. Nakonec bylo z 6021 uchazečů akceptováno 2084 mužů,
kteří splňovali ideologické, inteligenční i tělesné podmínky pro přijetí. Od 1. ledna
1944 byla VHP částečně začleněna do LW, od 10. června 1944 se do LW zařadila celá
VHP a fakticky tím přestala existovat.77
2.8. Ekonomická (hospodářská) kolaborace
Stejně jako u kolaborace v policejní sféře je velmi ošemetné posuzování míry
odpovědnosti za ekonomickou spolupráci s okupantem. I zde se nabízí otázka, zda
měli vedoucí, popř. majitelé, podniků setrvat na svých postech a podvolit se
produkci pro nepřítele nebo dokonce přeměny výroby na válečný sortiment.
Každopádně existovaly podniky, které významně profitovaly ze spolupráce s Němci.
Někteří z českých podnikatelů se po válce bránili tím, že pokud by z vedení
firmy odstoupili, mohl by jejich nástupce postupovat daleko horším způsobem, který
by mohl mít dopad na dělníky firmy. Stejně tak i zrušení podniků by znamenalo
odchod dělníků na nucené práce do říše, čímž bylo jejich majitelům často
76HOFMAN, Jacob: De Collaborateur, een sociaal - psychologisch onderzoek naar misdadig gedrag in dienst
van de Duitse bezetter, Utrecht 1981, str. 52-55.
24
vyhrožováno.78 Velmi zajímavý byl případ zlínské Baťovy firmy. Z kolaborace
nakonec nebyl obžalován ani jeden z Baťovy rodiny. Nakonec se před soud dostal jen
Dominik Čipera, který podle obžaloby podporoval a propagoval nacismus.79
Kolaborací se tedy tato spolupráce stává, když produkce podniku přesahuje
normy a pokud aktivita vedení podniku přesahuje strohé plnění rozkazů nacistů.
Slavnými ekonomickými kolaboranty se stali švédští bratři Wallenbergovi, kteří
zorganizovali různé zastírací operace a díky své bance Enskilda finančně
podporovali nacisty. Po válce se hájili i tím, že byli také v kontaktu s odbojáři.80
Trochu jinak situaci řešili v Belgii, kde válečné zisky (i ty čestně nabyté) zdanili
zvláštní daní. Société Générale vedená guvernérem Galopinem ve své doktríně z 15.
května 1940 vyhlásila produkci zbraní a munice a snahy dosáhnout zisku válečnou
výrobou za zakázanou a po válce za trestnou. Veškerá výroba v zemi měla být jen
směnou výrobků za dodávky potravin a jiných základních potřeb pro obyvatelstvo
Belgie.81
Existují i prokázané případy kolaborace. V protektorátu se pokusil o prosazení
Jana Stockého a jeho Národohospodářského sboru jihočeského (NSJ), ale nebyl úspěšný a
daleko lépe se nacistům osvědčily již zavedené Obchodní a živnostenské komory
(OŽK).82 České hospodářství bylo systematicky oslabováno postupně ztrátou
hospodářské autonomie a zrušením cel.
vyšetřovaných osob). Tak tomu bylo například u továrníka z Napajedel Oldřicha Paříka, jeho výpoveď
potvrdili všichni dotázaní od prokuristy firmy přes jeho manželku a bratra až po obyvatele Napajedel.
79 FROMMER, Benjamin: National Cleansing. Retribution against Nazi Collaborators in Postwar
Czechoslovakia, Cambridge 2005, str. 297-305.

80 AALDERS, Gerard, WIEBES, Cees: Zaken doen tot elke prijs. De economische colaboratie van neutrale
staten met Nazi-Duitsland, ’s Gravenhage SDU 1990, str. 67, 215-222.

81 WIJNGAERT, Mark Van den: Nood breekt wet. Economische collaboratie of accomodtie: het beleid van
Alexandre Galopin, gouverneur van Société Générale tijdens de Duitse bezetting (1940 – 1944), Tielt 1990, str.
149-158.
82 DVOŘÁK, Jiří: K počátkům kolaborace v prostředí národohospodářských institucí (Analýza jednoho
dokumentu uloženého v SOA Třeboň), In: Kolaborace. Kolaborace? Kolaborace! Sborník příspěvků z vědecké
konference konané v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích dne 5. května 2006, recenz. Doc. PhDr.
Dagmar Blümlová, CSc., České Budějovice 2007, str. 27-40.
25
Poněmčeny byly v podstatě všechny české banky (např. Česká eskomptní
banka, Česká banka Union) kromě Živnobanky a podniky těžkého průmyslu (např.
Škodovy závody, Zbrojovka Brno, Poldi Kladno a Vítkovické železárny).83 Velký
podíl sehrál i židovský majetek, který byl úspěšně arizován od října 1939 až do
listopadu 1944. Tento majetek kupovali především Němci (sudetští, říšští i rakouští),
dále mezi arizátory figurovalo 7 Čechů a po jednom zástupci ze Slovinska, Ruska a
Itálie.84
Celkem dvacet tisíc nizozemských podniků akceptovalo během druhé světové
války pokyny od nacistů, což odpovídalo asi jedné pětině všech firem v zemi.
Generálním sekretářem pro obchod byl dr. Hirschfeld, který situaci řešil spolu
s Němcem Fischböckem.85 V prvních okamžicích po válce se nizozemská vláda
dopustila velkého omylu, když při očistě průmyslu od kolaborantů postihla jen členy
NSB činné ve válečné ekonomice a všechny ostatní od viny osvobodila. Až v prosinci
1945 oznámil ministr Vos, že musí být okamžitě zřízeny komise pro očistu průmyslu,
které byly v činnosti až do 1. ledna 1948, jejich činnost byla zastavena, přestože
nebyly dořešeny všechny případy. Díky tomuto kroku nizozemské vlády nebylo
odsouzeno vedení velkých firem jako Siemens, Philips, AKU, Werkspoor, Fokker a
Staatsmijnen (Státní doly), které se měly dle mínění vlády se situací ve svém vedení
vyrovnat samy. Ani likvidace Kruppu a IG Farben neproběhly bez problémů.86
To, že soudní jednání neprobíhala příliš rychle ani pružně dokazuje i případ
ředitele Rotterdamské banky H. L. Woltersoma, který stál v čele organizace během
války vystavěných podniků. Woltersom byl teprve 5. července 1946 sesazen z místa
předsedy Průmyslové rady.
Praha 1999, str. 179-183, 196-198, 357-377.
84 JANČÍK, Drahomír, KUBŮ, Eduard: „Arizace“ a arizátoři. Drobný a střední židovský majetek v úvěrech
Kreditanstalt der Deutschen (1939 – 45), Praha 2005, str. 146, 184, 451.
85 GROEN, Koos: Landverraad. De berechting van collaborateurs in Nederland, Weesp 1984, str. 233.
86 GROEN, Koos: Landverraders, wat deden we met ze? Een documentatie over de bestraffing en berechting
van NSB-ers en collaborateurs en de zuivering van pers, radio, kunst, bedrijfsleven na de tweede wereldoorlog,
Baarn 1974, str. 281-287 a GROEN, Koos: Landverraad. De berechting van collaborateurs in Nederland,
Weesp 1984, str. 238.
26
Největšími případy ekonomické kolaborace byly bratři de Vilderovi (ředitelé
Amsterdamse Ballast Maatschappij a Hollandse Beton), stíháni byli i čelní představitelé
loďařské společnosti Wilton-Fyenoords (A.C. Metzelaar, W. Wilton, C. Teschmachera a
F. Müller), Amsterdamse Droogdok Maatschappij (P. R. Fenenga) a De Schelde ve
Vlissingenu.87
Celkem přišlo k očistné komisi pro ekonomickou kolaboraci 4363 udání, z čehož
se největší část týkala stavitelů, kteří pro Němce budovali kryty, letiště nebo střelecké
věže. Ne všechna z těchto udání byla projednána.88
Za připomenutí stojí i to, že ředitelem Nederlandse Oost Compagnie (NOC,
Nizozemská východní společnost) byl v roce 1942 jmenován SS-man, který byl
zároveň členem nizozemského odboje, Pieter Schelte Heerema. Zakladatelem této
společnosti byl Mussertův dlouholetý soupeř M. M. Rost Tonningen. NOC byla
vytvořena pro kolonizování západních částí Ruska, 89 které bylo součástí rozšiřování
životního prostoru germánských národů. Situace kolem Heeremy opět prokazuje, že
o kolaboraci ani o odboji nelze uvažovat černobíle.
2.9. Sexuální kolaborace
Tento druh kolaborace je zatím v historických kruzích dost opomíjen, větší
pozornost mu ostatně věnovali jen v Dánsku, Norsku a částečně v Nizozemí, kde si
získal také pozornost psychologů a sociologů.90 V podstatě jde o kolaboraci u dívek a
žen, které se rozhodnou pro výběr partnera či partnerů mezi německými okupanty.
Baarn 1974, str. 288-290.
van de Duitse bezetter, Utrecht 1981, str. 155-156. Hofman čerpal z následujících publikací: RÜMKE, H.
C.: Aantekeningen over psychiatrische ervaringen in de bezettingstijd; LANGFELDT, G.: Psychiatric
Observations and Experiances dring the German Occupation of Norway; HARTMANN, G.; The Girls They
Left Behind.
27
V Norsku se jednalo především o neatraktivní a často i debilní dívky z chudých
rodin, které se snažily chopit šance a získat partnera. Část dívek z dobrých rodin
trpěla poruchou vztahu k jednomu nebo k oběma rodičům a jejich poměr
s německým okupantem byl možností, jak se jim pomstít.
Z dánského výzkumu plyne, že 42% dívek bylo průměrné inteligence, 35% bylo
inteligentních, 23% slabomyslných a asi u 4% dívek bylo stanoveno, že měly jisté
psychopatické sklony. I zde bylo konstatováno, že tyto dívky nebyly příliš krásné.
Zásadní faktory ovlivňující tyto dívky v jejich chování byly: intelektuální a psychické
odlišnosti, německý původ, vliv okolí (styky s Němci), odpor k dánské společnosti a
jejím institucím a v neposlední řadě prostituce.
Nizozemský výzkum se omezil na údaje stanovující, že přibližně 8 000
z celkových 10 000 nemanželských dětí počatých za války bylo důsledkem sexuální
kolaborace. Tento počet je pravděpodobně jen zlomkem toho, jakých rozměrů
kontakty mezi nizozemskými ženami a Němci během války docházelo. Pro tyto ženy
existovalo hned několik hanlivých označení jako moffenmeiden, hunnebedden,
bontwerksters, bylo jimi ostentativně opovrhováno a po válce byly i napadány.91 Pro
svobodnou členku NSB, která porodila dítě německého otce, byl stanoven trest půl
roku v internaci.92
Přestože česká historiografie toto téma ještě nestihla popsat, je zcela jisté, že
tento druh kolaborace existoval i v českých podmínkách. Stačí nahlédnout do spisů
trestních nalézacích komisí a objevíme četné případy, kdy byly dívky obviňovány ze
styků s Němci v rozsahu přesahujícím míru nezbytné nutnosti. Ve výpovědích
svědků se dočteme, že byly s Němci vídány při různých příležitostech a v různých
denních i nočních hodinách. Ženy známé svými styky s Němci byli po válce stříhány
do hola.
Přímé důkazy většinou scházely a stíhání tak muselo být zastaveno jako tomu
bylo případech Anny Hanákové a Štěpánky Hruškové z Kunovic. U obou

28
jmenovaných žen bylo stíhání na základě dekretu prezidenta republiky č. 138 z 27.
10. 1945 o provinění proti národní cti zastaveno, přesto existovaly pochybnosti a
nesrovnalosti v jejich výpovědích a výpovědích svědků. Obě jmenované byly
spatřovány ve společnosti vojáků německé posádky v Uh. Hradišti ve večerních
hodinách, kdy je strážmistr Josef Budiš nechal legitimovat. Tyto dvě byly následně
podezřelé i z udavačství, což samozřejmě popřely. Pravděpodobně totiž Budiše
udaly na gestapo, kde byl vyšetřován pro zaujatost vůči Němcům.93
Přesto existovaly i případy, kdy byly obviněné ženy usvědčeny a odsouzeny.
Trest u zločinů proti národní cti podle „malého dekretu“ prezidenta Beneše byl
většinou složený z veřejného pokárání, trestu odnětí svobody, který byl většinou
velmi mírný a pohyboval se v rozmezí měsíců a v některých případech i peněžité
pokuty (jejím nezaplacením se dotyčná vystavovala dalšímu nebezpečí trestu odnětí
svobody). K trestu odnětí svobody na 2 měsíce a veřejnému pokárání byla odsouzena
Františka Kýblová z Napajedel, která byla v letech 1944 a 1945 často vídána ve
společnosti německých vojáků. Svědectví prokázala, že se s nimi stýkala v rozsahu
přesahujícím míru nezbytné nutnosti.94
U žen byl tento druh kolaborace nejčastější, spolu s udavačstvím. Většinou byly
ženy odsouzeny za paragraf 11 velkého retribučního dekretu.95 Někdy se u žen
setkáváme i s ideologickou kolaborací, které se tyto ženy dopouštěly většinou pod
vlivem druhé osoby. Ostatních druhů kolaborace se ženy dopouštěly spíše
výjimečně.
vyšetřovaných osob).
vyšetřovaných osob).
29
3. Za lid a za vlast
3.1. Podstata nacionálního socialismu
Při vyslovení slovního spojení nacionální socialismus nereaguje většina lidí
kupodivu nikterak rozrušeně jako tomu bývá u fašismu nebo nacismu. Přesto
zůstane nacionální socialismus základem těchto dvou ideologií. Už ve 20. letech
začala vznikat malá hnutí a organizace založená na bázi nacionálního socialismu,
nejdříve a v největší míře tomu tak bylo v Itálii a Německu, ale později i v dalších
státech včetně Československa a Nizozemí.
Zdálo by se, že podstata nacionálního socialismu spočívá ve spojení těchto
dvou slov a možná i proto si lidé neuvědomují, jakou roli nacionální socialismus
v historii sehrál. Od počátku byl tento název politických hnutí zavádějící, účelový a
především matoucí. Nacionální neboli národní část programu se časem přeměnila
v část rasovou a antisemitskou a socialismus lákající široké vrstvy postupně ustoupil
do pozadí. V počátcích ale existovala touha po novém uspořádání světa, vzniku
národního státu bez neustálého boje s menšinami, která byla okořeněná kritikou
společnosti.
Z nacionálního socialismu se stal světonázor přesně tak jak si to Hitler přál, 96
jeho vize světa založená na jednom nadřazeném árijském národu začala ve 30. letech
ovládat Evropu a nakonec zakotvila i v dalších koutech světa. Tato potřeba nového
světa vznikala především na pozadí světové hospodářské krize, která umožnila to, co
se ve 20. letech nedařilo uskutečnit.97
K vysněnému ovládnutí celého světa bylo nutné nejprve získat pro tyto
myšlenky vlastní národ, který by pak za jeho nový svět chtěl bojovat. K tomu
Hitlerovi stačilo odmítnout nenáviděný versailleský systém, přesvědčit Němce, že
jsou nadřazeni ostatním národům a mají právo jim jako takoví i vládnout. Od
96 HITLER, Adolf: Můj boj. Dva svazky v jednom. Nezkrácené vydání, Praha 2000, str. 273-278.
97 HOBSBAWM, Eric: The Age of Extremes. A History of The World, 1914 – 1991, London 1994, str. 93.
30
počátku bylo vyzvedávání germánství a árijského či nordického původu pravých
Germánů nesmírně důležitou součástí jeho vize nového světa. Pomalu se tím
nacismus vlichotil do přízně Němců, kteří s povděkem přijali teorii o tom, že jsou
lepší než jiné rasy a především nadřazeni nečistým rasám jako jsou Židé nebo
Slované. Jako nadřazení získali právo na území těchto ras, vzhledem k tomu, že Židé
žádný neměli, zbývalo získat území slovanská. Postupně se antisemitismus stával
běžnou součástí života v Německu a proti záměrům Hitlera měl námitky jen
málokdo.98
Jak už bylo řečeno, byli Slované podřadným národem, kterému árijci měli
vládnout. Slovanské území se stalo součástí Hitlerovy teorie o Lebensraumu99 neboli
získání přiměřeného životního prostoru, který Němcům náleží a mají na něj právo.
Vzhledem k tehdejší zahraničně-politické situaci na východě Evropy to měl být
snadný úkol, který navíc mohl splnit hned dva účely: získání prostoru pro německý
lid a také porážku bolševismu, který byl v čele se Stalinem největší hrozbou pro
uskutečnění Hitlerových plánů.100
Bonusem pro německý lid byly ideje Deutsche Glaubens Bewegung (Hnutí
německé víry), které chtělo zřídit říšské náboženství. K tomu sice nedošlo, ale
myšlenka to byla velmi originální a zároveň i zásadní, protože lidé potřebují v něco
věřit a tím by se tato jejich potřeba naplnila. Navíc bylo toto hnutí absolutně věrné
svému vůdci a hlásalo: „Vše, co je užitečné Hitlerovi a německému společenství, je dobré,
vše, co je pro ně škodlivé, je špatné.“ Přáním tohoto hnutí bylo vytvořit na základech
nacionálního socialismu sekulární protestantské náboženství, 101 ovšem válečné
období nebylo pro tuto činnost vhodným.
Nezbývá než shrnout konstanty provázející Hitlerův nacionální socialismus
jeho existencí. Jsou to antiliberalismus a antiparlamentarismus, což se dá ideálně
kombinovat s vůdcovským principem, antikomunismus a silný nacionalismus
99 BULLOCK, Alan: Hitler a Stalin. Paralelní životopisy, Brno 2005, str. 149.
100 OVERY, Richard: The Dictators. Hitler´s Germany, Stalin´s Russia, London 2005, str. 178-180.
101 ARON, Raymond: Historie XX. století, Praha 1999, str. 151, 786.
31
spojený s rasismem a antisemitismem a v neposlední řadě militarismus a
imperialismus, které dosáhly svého vrcholu v průběhu války.102
3.2. Kolaborace mezi nacionálními socialisty
Proč se rozhodlo tolik Čechů a Nizozemců pro spolupráci s okupantem? Do
počátku druhé světové války se zdálo, že teorie nacionálního socialismu podle
Hitlera je určena jen pro Němce, ale později se začalo uvažovat o germanizaci
spojené s nacifikací vhodných kandidátů a převýchově mladých lidí i v jiných
státech. V tomto ohledu to měli Nizozemci o dost jednodušší, protože byli
germánského původu (ten byl dost možná i důvodem obsazení jinak neutrálního
Nizozemí).
Podobné podmínky panovaly v těchto zemích v oblasti týkající se tisíců
uprchlých Židů, kteří utíkali před persekucí a nebezpečím hrozícím v nacistickém
Německu a po roce 1938 už i v Rakousku.103 Statistiky ukazují, že německých Židů
bylo v roce 1940 v Nizozemí téměř 14 500, což tvořilo 10% z celkového počtu 140 000
Židů žijících v té době v Nizozemí.104 Na vyšší míru kolaborace a udavačství ohledně
Židů ukazuje i to, že z jejich řad přežilo v Nizozemí jen 25%, což je ve srovnání
s jinými státy opravdu nízké číslo.105 V ČSR bylo také asi 14 500 Židů, kteří odcházeli
z oblastí Sudet, a k tomu ještě 5000 z Německa a Rakouska.106
Situace v protektorátu byla o něco složitější. Němců bylo v dřívějším
Československu až přespříliš, situaci nepomáhali ani přesvědčení důvěřivci, kteří
vzhlíželi k vůdci a záhy po vyhlášení protektorátu začali žádat o udělení německého
102 BEDÜRFTIG, Friedman: Třetí říše a druhá světová válka. Lexikon německého nacionálního socialismu 1933
– 1945, Praha 2004, str. 283-284.
103 LEENDERS, Marij: Zwervend en dolend. Vluchtelingenbeleid in het Interbellum in West- en Zuid-Europa,
In: Geschiedenis van mensenrechten, bouwstenen voor een interdisciplinaire benadering, red.
KUITENBROUWER, Maarten, LEENDERS, Marij, Hilversum 2000, str. 124-128.
104 MOORE, Bob: Slachtoffers en overlevenden. De nazi-vervolging van de joden in Nederland, Amsterdam
1998, str. 331. K tomuto počtu ještě musíme připočítat částečné Židy, kterých bylo kolem 19 000. Ze
140 000 nizozemských Židů zahynulo za Druhé světové války 102 000.
105 LAMMERS, G. J.: Macht en gezag van de Duitse bezetter, Amsterdam 1990, str. 7. Oproti Nizozemí
bylo přežití Židů v Belgii a Norsku až 60%, ve Francii dosahovala procenta až k 75%.
106 WLASCHEK, Rudolf M.: Juden in Böhmen, Mnichov 1990, str. 92.
32
státního občanství. Důvody vedoucí je k tomuto kroku na počátku války mohly být
různé, ale vždy se v nich odrážela kapka obdivu k Hitlerovi. Uchazeči o německé
státní občanství ve svých žádostech hrdě uváděli členství v německých hnutích jako
jsou Deutsche Arbeitsfront (DAF, Německá pracovní fronta), Nationalsozialistische
Volkswohlfahrt (NSV, Nacionálněsocialistická organizace pro sociální výpomoc a
dobročinnost) nebo Nationalsozialistische deutsche Arbeiterspartei (NSDAP
Nacionálněsocialistická německá dělnická strana), dokonce se mezi nimi našli i
členové Sturmabteilung (SA, Úderné oddíly), ti méně zdatní byli alespoň členy Vlajky.
Výhodu měli samozřejmě také ti, kteří navštěvovali německé školy nebo měli třeba i
vzdálený německý původ. Mnozí rodiče hlásili své děti i do Hitlerjugend, aby
prokázali jejich německé zájmy. Po udělení německého občanství se většina z nich
odstěhovala do Rakouska či Německa. V pozdějších letech už žádosti dostávaly
nádech vypočítavosti, jelikož z vlastnictví německého občanství plynuly některé dost
podstatné výhody týkající se přídělů jídla i dalších věcí.107
Zpětně je dost těžké vystihnout ten okamžik, kdy se nacionalisti jednotlivých
národů přeměnily v nacisty, potažmo kolaboranty. Nizozemští i čeští nacionalisti
byli původně spíše stoupenci fašistických myšlenek Benita Mussoliniho a český
fašismus byl ve svých počátcích dokonce ostře zaměřený proti německé menšině na
území Československa. Ve svých projevech byla radikální především Vlajka, která
v roce 1931 ve svém stejnojmenném časopise uveřejnila kritiku Hitlera a označila ho
za hrozbu pro světový mír.108
Také nizozemští nacionalisté nebyli Hitlerovi zpočátku nakloněni. Mussert dal
sice své straně název nacionálně socialistická, ale v podstatě tato strana byla podle
vyšetřovaných osob) 1947. Jen v tomto kartonu (celkem je 29 kartonů týkajících se TNK pro Uh.
Hradiště) se vyskytují složky asi 100 úspěšných žadatelů o německé státní občanství v oblasti
působnosti okresu Uh. Hradiště.
108 PASÁK, Tomáš: Český fašismus 1922 – 1945 a kolaborace 1939 – 1945, Praha 1999, str. 61, 84, 88 a 135.
33
jejího programu spíš liberální s určitou dávkou sociálních prvků. Stejně jako
Mussolini kladl důraz na stát a nikoli na rasovou otázku.109
Tento odmítavý postoj trval asi do roku 1938, kdy se objevují jednoznačně
pozitivní až obdivné hodnocení Hitlerovy politiky. To se dá přičítat dvěma
skutečnostem. První z nich skvěle vystihl Eric Hobsbawm, když napsal, že bylo pro
kolaboranty z řad fašistických organizací všeobecně snazší přijmout německou
formu nacionálního socialismu a její zásady, protože existovala jen volba být (v
případě českých i nizozemských nacionálních socialistů zůstat) nacionalistou,
v německé podobě nacistou, nebo nikým.110 Nepřijetí nacionálně socialistické
ideologie podle Hitlera mělo pro některé z nich nádech zrady a museli by popřít vše,
co dříve hlásali a k tomu se odhodlal jen málokdo. Jedním z těchto odvážlivců byl
prof. František Mareš, který byl duchovním vůdcem předválečné Vlajky.111 Druhým
rozhodujícím momentem byla činnost německé propagandy, jejíž názory začaly
pomalu přejímat i domácí novináři a od nich se šířily jako řetězová reakce k dalším
lidem.
Pro případ, že by někdo váhal a o spolupráci s nacisty pochyboval nebo ji
odmítal, měli Němci v záloze opatření, která měla jejich pomahače nalákat nebo
zastrašit. Lákadlem mohlo být získání místa nebo profesní povýšení, takže si tito lidé
mohli najednou polepšit jak po stránce sociální tak i po té ekonomické. Zastrašující
opatření byla vedle násilí také peněžní sankce, omezení nebo úplné odnětí přídělů,
ale také veřejné ponížení nebo uvěznění. V krajních případech byla opatření i
kombinována.112 V případě sankcí se dostáváme zase na půdu nedobrovolné neboli
vynucené kolaborace. Mnohé kolaboranty mohl po osvobození jakýkoli důkaz o
109 RIDDERBOS, Jan: Strijd op twee fronten. Schilder en de gereformeerde élite´ in de jaren 1933-1945 tussen
aanpassing, collaboratie en verzet op kerkelijk en politiek terrein I. , Kampen 1994, str. 127-133
110 HOBSBAWM, Eric: The Age of Extremes. A History of The World, 1914 – 1991, London 1994, str. 116-
117.
Mareš otevřeně vystoupil proti Rysovu pojetí Vlajky a vyzýval Vlajku ke vstupu do Národního
souručenství. Odmítl také Rysovo tvrzení, že ideologie jím vedené Vlajky vychází z Marešových
ideálů.
112 LAMMERS, G. J.: Macht en gezag van de Duitse bezetter, Amsterdam 1990, str. 10-11, 21-36.
34
zastrašujících opatřeních ze strany Němců uchránit před přísnějšími tresty u
mimořádných soudů.
3.3. Role Vlajky a NSB
Přestože bylo možné po vzniku protektorátu napočítat dokonce snad více než
30 fašistických organizací.113 Každá z těchto malých organizací procházela krizemi,
slučovala se s ostatními organizacemi nebo z nich vystupovala, dočasně požívala
určitých výhod nebo podpory nacistů, kteří existence těchto organizací pouze
účelově využívali k výhružkám vůči protektorátním úřadům, jak tomu bylo
například v případě Vlajky.114 Avšak žádná z nich nedosáhla takové stálosti ani
podpory ze strany nacistů jako tomu bylo u NSB v Nizozemí.
Nacionálně socialistické hnutí vzniklo už v roce 1931 a po 4 letech činnosti se
mu podařilo uspět i ve volbách. V roce 1935 získalo NSB 294 596 hlasů, tedy 8%
volebních hlasů. O dva roky později počet voličů pronikavě klesl na 171 137.115 Na
straně extrémní pravice nemělo NSB v Nizozemí konkurenci. Jejich nacionálně
socialistický kolega Kruyt, který vedl NSNAP se svou stranou dost živořil, ve
volbách v roce 1937 jeho strana získala pouhopouhých 998 hlasů.116 Mezi NSB a
NSNAP byly dost zásadní rozdíly vyplývající především z Mussertovy křesťanské
víry, 117 ale také z lásky k národu a vlasti a z úcty k práci. Paradoxně to byly
113 NAKONEČNÝ, Milan: Český fašismus, Praha 2006, str. 266-267. Na seznamu se nachází NOF, NTF,
Vlajka, Strana českých fašistů, Strana zeleného hákového kříže, Moravští fašisté, SG, NÁKJ, Národně
socialistické hnutí pracujícího lidu, Národní a sociální hnutí českého lidu, Národní radikální úrijská skupina,
Česká národně socialistická strana dělnická, Árijský ochranný svaz, Árijská pracovní fronta, Árijská stráž – čeští
fašisté, Národně socialistická garda slovanských aktivistů, České árijské hnutí, Fašistická skupina při NS na
Moravě, Železná garda, Moravští národní socialisté, Árijská stráž – Česká árijská fronta, Národní akční komitét,
Protižidovská liga, Českomoravská obec fašistická, Česká autonomní strana dělnická, Zemské vedení moravských
fašistů.
115 Grote Nederlandse Larousse Encyclopedie in vijfentwintig delen, díl 16, Hasselt 1971, str. 690.
116 http://www.inghist.nl/pdf/kpp/nationaal-socialistische_nederlandsche_arbeiderspartij.pdf, 21. 12:
2007.
117 BROCKDORFF, Werner: Kollaboration oder Widerstand in den besetzten Ländern, München 1968, str.
162-164.
35
především římsko-katolická a reformovaná církev, které v roce 1936 zakázaly svým
členům vstupovat do NSB.118
Mussert se projevil jako velmi tolerantní lídr strany a nechal do ní vstoupit i
Židy, byl proto v Berlíně považován za „židovského pacholka, “ oproti tomu byli
někteří členové NSB jako Van Genechten antisemitsky ladění, což časem způsobilo
určité problémy.119 Mussert se musel naučit akceptovat doktrínu považující židovské
obyvatelstvo za méněcenné a za to se stal symbolem nizozemské kolaborace.
Přesto měl vůdce NSB trochu odlišné představy o nacionálním socialismu než
jaké měl Adolf Hitler. Pro něj to byl socialismus v národu, skrze národ a pro národ.
Mussertovým heslem bylo, jak sám prohlásil, že „národní zájem musí být přednější než
zájem skupin obyvatelstva a zájem skupin obyvatelstva se musí upřednostnit před zájmem
jednotlivců. Podle toho jsem jednal.“120 Přes tento rozdíl byl Mussert přesvědčen, že ho
Hitler podporuje, aby „po jeho vítězství pokračoval v prosazování jeho vůle proti německým
imperialistům“ a NSB by se tak mohlo stát „ochráncem nejvyšších práv nizozemského
lidu.“ Byl si vědom, že „většina tohoto lidu ho nepochopila a podezřívala ho ze spolupráce
s nepřítelem.“121
Po počátečním odstupu a po kontrole poměrů v NSB získal Hitler v Mussertově
hnutí nejen politickou stranu, která jej podporuje a pomocí níž se může obracet na
veřejnost, ale vytěžil z toho i jednotlivce, kteří obsadili místa starostů, policistů,
vedoucích významných podniků a také vedoucí činitele a propagandisty v tisku a
rozhlasu. Na oplátku získal Mussert primát mezi nacionálními socialisty v Nizozemí.
Nejprve byli 6. června 1941 vyzváni členové NSNAP, aby přestoupili do NSB, načež
byla NSNAP zrušena.122 V prosinci 1941 následoval zákaz dalšího konkurenta, a to
118 http://www.inghist.nl/pdf/kpp/nationaal_socialistische_beweging.pdf, 21. 12. 2007.

119 MUSSERT, Anton: Nagelaten bekentenissen. Verantwoording en celbrieven van de NSB-leider, red.
Gerard Groeneveld, Nijmegen 2005, str. 121.
120 Tamtéž, str. 58, 64.
122 http://www.inghist.nl/pdf/kpp/nationaal-socialistische_nederlandsche_arbeiderspartij.pdf, 21.12.

2007.
36
NF.123 Nakonec prokázal Hitler Mussertovi tu čest, že mu v roce 1942 udělil titul
„vůdce nizozemského národa.“124
Programové prohlášení NSB před druhou světovou válkou bylo kopií
programu německé NSDAP, vynechány byly jen pasáže o Führerprinzipu a
antisemitismu. K radikalizaci začalo docházet po roce 1935 a o rok později strana
oficiálně přijala rasovou teorii přesně tak, jak ji prezentoval Hitler.125
Politický program Vlajky prošel také určitým vývojem. Jak už bylo napsáno,
předválečná Vlajka se dost zásadně lišila od té protektorátní především svou
ideologií, zásadní rozdíl byl v tom, že ve 30. letech byl její charakter radikálně
protiněmecký. Vlajka se dá charakterizovat jako hnutí propagující antisemitské,
nacionálně socialistické, antidemokratické a antiliberální zásady (tj. totalitního
zaměření), zároveň byla i silně protibenešovsky orientovaná.126
Stejně jako NSB měla i Vlajka svého hlavního představitele Jana Ryse (vlastním
jménem Josef Rozsévač), který proslul svou energičností a nasazením pro nacistické
ideály. Jeho aktivismus za války se mu stal stejně jako Mussertovi osudným, oba
skončili na šibenici.127
Rozložení sil v protektorátu bylo pro Vlajku krajně nepříznivé, dokonce se přes
veškerou snahu nestala ani legální organizací, natož aby získala posty v nové vládě
nebo ve vedení NS. Vlajce nepomohlo slučování s fašistickými organizacemi SG a
NÁKJ, kteří spolu vytvořili ČNST. Na ustavující schůzi se sešlo kolem 3500 vlajkařů
a zúčastnil se i zástupce úřadu říšského protektora Karl von Gregory.128 ČNST-
Vlajka, jak tuto stranu po svém nazývali Vlajkaři, vznikl 11. října 1939 a zvolil si
nápadité heslo: „Říše může být také Říší Čechů.“ Jelikož Vlajka i nadále vyvíjela
123 http://www.inghist.nl/pdf/kpp/zwart_front.pdf, 21. 12. 2007.

124 Grote Nederlandse Larousse Encyclopedie in vijfentwintig delen, 16. díl, Hasselt 1971, str. 690.
125 http://www.inghist.nl/pdf/kpp/nationaal_socialistische_beweging.pdf, 21. 12. 2007.
126 PASÁK, Tomáš: Pod ochranou říše, Praha 1998, str. 119.
127 NAKONEČNÝ, Milan: Vlajka. K historii a ideologii českého nacionalismu, Praha 2001, str. 312-314,
GROEN, Koos: Landverraders, wat deden we met ze? Een documentatie over de bestraffing en berechting van
NSB-ers en collaborateurs en de zuivering van pers, radio, kunst, bedrijfsleven na de tweede wereldoorlog,
Baarn 1974, str. 117.
128 RICHTER, Karel: Češi a Němci v zrcadle dějin, svazek 2, Třebíč 1999
37
samostatnou aktivitu, vystoupily z tohoto uskupení nejprve SG a následně i NÁKJ.129
Vlajka zůstala nakonec na svůj boj zase sama.
Tento stav ovšem Rysovi vůbec nepřekážel v kladení požadavků a podmínek
pro kolaboraci s nacisty. Kromě obnovení autonomie protektorátu chtěl Rys také
propuštění politických vězňů, znovuotevření českých škol, revizi jazykových
opatření i revizi arizace. Jeho nároky, které dalece přesahovaly možnosti celého
hnutí, způsobily jen zvýšení německé nedůvěry vůči Vlajkařům.130 Tento vývoj chtěli
Vlajkaři zvrátit maximální možnou mírou spolupráce s nacistickými úřady,
z vlajkařů se stávali ti nejagilnější konfidenti a spolupracovníci gestapa i SD a také
největší propagátoři zavedení norimberských zákonů v protektorátu. Novým heslem
hnutí se po zřízení protektorátu stalo: „Služba národu – věrnost říši.“131
Rysův kolega z Vlajky Jan Vrzalík ho později charakterizoval takto: „ Ztratil
víru v obnovu státu a cti národa vlastními silami, které považoval za nedostatečné a podlehl
fikci, že záchrana je možná pouze ve spolupráci a nacistickým Německem, jehož vůdce a
říšského kancléře pokládal za státníka, který to s námi myslí dobře, jak soudili v té době
mnozí.“132 Chtěl být zachráncem státu v době největší nouze a málem se stal jeho
hrobníkem, podobně jako Mussert.
V bodě boje za tuto ideu na frontě se Rys musel spokojit s tím, že se mu této cti
nedostane. Jedinou možností bylo dál žádat o povolení vytvoření „české národní
dobrovolnické armády, “133 spolu s dalšími pronacistickými skupinami, o svolení
k utvoření českých vojenských oddílů a ze zoufalství vyzývat členy Vlajky, aby se
hlásili k německému občanství a následně rukovali. Proti byl nejen Hitler a úřad
říšského protektora, dobrovolníci museli čelit i razantnímu odmítáni protektorátní
vlády a Háchy.134
130Tamtéž, str. 109-111.
Praha 1999, str. 168.
38
Časem docházelo k vyčerpání Vlajky, a to nejprve po finanční stránce135 a dál i
na dalších úrovních. Definitivní úpadek tohoto hnutí nastal po neúspěšném pokusu
o puč, ke kterému došlo 8. srpna 1940 v Dušní ulici.136 Tím Vlajka pravděpodobně
vyčerpala své možnosti a kolena jí podlomila neutěšená finanční situace, kdy
organizaci nezbývaly peníze ani na vydávání stranických tiskovin, spolu
s konfliktem s Emanuelem Moravcem. Důkazem, že konflikt byl velmi zvláštního
snad až osobního ražení, je patrné například z uveřejňování Moravcových článků
v stejnojmenném časopise hnutí Vlajka ještě v listopadu roku 1941.137
Dne 18. dubna 1942 oznámil státní tajemník K. H. Frank Rysovi, že „v důsledku
stálých štvanic proti Moravcovi, který požívá plné důvěry Němců, […] zastavuje počínaje 21.
Dubnem 1942 činnost Vlajky na dobu tří měsíců.“ Rys se opět aktivizoval po atentátu na
Heydricha a vyvrcholením jeho snah bylo zatčení 350 vlajkařů v říjnu až prosinci
1942, kteří byli odesláni na práce do Německa. V prosinci je následoval i Rys se svým
kolegou Burdou.138 Přestože Vlajka před válkou vystupovala protiněmecky úplně
stejně jako Emanuel Moravec, nedokázala si na rozdíl od něj Němce získat na svou
stranu.
Roku 1942 skončil boj Vlajky, jedné z nejagresivnějších organizací
v protektorátu, za její nacionální ideály a její členové se dali na sólovou dráhu
kolaborantů. Vlastně se neprosadila žádná z českých fašistických organizací, na
rozdíl od západoevropských okupovaných zemí. Jen členové fašistických organizací
dopadli stejně, po válce byl popraven Mussert i Rys.
137 Vlajka, 23. 11. 1941, str. 1-2. Nezahyneme proto, aby Anglie žila (Výňatky z přednášky v rozhlasu 15.
listopadu).
39
4. Od „šedé“ po „černou“ propagandu
„Moderní války se nevedou jen pomocí zbraní, ale také propagandou. Od toho
okamžiku, kdy mluvené slovo a v menší míře i obraz pronikly pomocí vysílačů z centrálních
míst do éteru a dostaly se až do obýváků a snad dokonce k našim protinožcům, se propaganda
stala nejmocnější a zároveň nejzajímavější zbraní v současné totální válce.“139
Max Blokzijl, 12. října 1942
Není pochyb o tom, kdo byl nejpřednějším propagandistou v protektorátu,
stejně tak je odpověď jednoznačná i v Nizozemí. Jejich jména jsou Emanuel Moravec
a Max Blokzijl, tito dva byli alfou a omegou proněmecké propagandy ve svých
zemích. Nejen, že sami psali články, ale především měli žáky, kteří se angažovali ve
všech možných oblastech propagandy. Propaganda byla jednou z nejzákeřnějších
forem kolaborace a zároveň po válce i jednou z nejopovrhovanějších.
4.1. Cíle a formy propagandy
Efektivnost propagandy spočívala především v tom, že pokrývala většinu
oblastí života. Rádio i tisk jí byli prostoupené, poslech cizích rádií byl zakázán a při
porušení zákazu hrozily tvrdé tresty. V kinech byl před filmem promítán týdenník,
ve kterém byly zobrazovány úspěchy německé armády i běžný a spokojený život
v obsazených oblastech.140 Funkce propagandy byly nejen informační a
přesvědčovací, ale i konsolidační a rituální.141
Německá propaganda nevznikala jen pro zábavu. Plnila velmi důležitou funkci
při ovlivňování veřejného mínění. Měla přesvědčit lid, že nacistické Německo je
nejlepší, nejsilnější a hlavně neporazitelné, že Anglie a Spojené státy jsou slabé, mýlí
139 KOK, René: Max Blokzijl. Stem van het nationaal – socialisme, Amsterdam 1988, str. 5.
140 BOOM, Bart van der: ‛We leven nog.’ De stemming in bezet Nederland, Amsterdam 2003, str. 32-33.
1/2000, str. 11.
40
se ve svých úvahách, nemají šanci válku vyhrát a strategicky válku prohráli dřív než
začala a logicky bylo posledním bodem přesvědčování tvrzení, že tomu už všichni
lidé v zemi věří a ten, kdo tomu nevěří ve svém názoru osamocen.
Ale aby nedošlo k omylu, je nutné podotknout, že se propaganda nezaměřovala
jen na obyvatelstvo zemí, které se přímo účastnily daného konfliktu. Německá i
spojenecká propaganda se snažily získat na svou stranu také světové veřejné
mínění.142 Proto bylo nutné na německé straně zapojit do tvorby propagandy i
domácí činitele z obsazených zemí. Chtěli tím vytvořit dojem, že nejde o násilné
obsazení území, že obyvatelé po vysvětlení situace zcela souhlasí s přítomností
německých vojsk, takže se dá říct, že šlo o jistou psychologickou hru. Propaganda
informovala zkresleně, podle potřeb jejího zadavatele, varovala před nežádoucími a
doporučovala vhodné druhy chování. Hledat v ní pravdu by bylo pro neznalého
faktů takřka nemožné.
Spojenecká propaganda zase iniciovala rozhlasové pořady, ve kterých
promlouvali členové exilových vlád. Tito zástupci byli podle nich oficiálními
mluvčími svých národů a jako takoví byli prezentováni. Československé vysílání
bylo zahájeno už 8. září 1939. V prvním prohlášení k národu vyzýval Jan Masaryk
všechny k poslouchání rozhlasu, který je bude informovat o činnosti spojenců.143
Nizozemské Radio Oranje poprvé vysílalo 28.července 1940, 144 dá se říct okamžitě po
příjezdu královny Vilemíny do Velké Británie. V prvním vysílání se celému národu
pokusila své rozhodnutí opustit zemi vysvětlit.145
Propaganda nebyla nikdy dílem samotných novinářů, vždy byl nad nimi
vykonáván dozor, který byl svěřen nacistickým pověřencům. Dokonce ani nejvyšší
představitelé propagandy v jednotlivých zemích podléhali další kontrole, nejvyšší
142 MILOTOVÁ, Jaroslava: Organizace nacistické propagandy a její působení v Protektorátu Čechy a Morava,
In: ČHÚ Armády ČR 1/2000, str. 87.
143 MASARYK, Jan: Volá Londýn, Praha 2000, str. 15.
144 http://www.nationaalarchief.nl/content/jaartal/1900-2000/1940WilhelminavoorRadioOranje.asp, 21.
12. 2007.
145 DEVERE-SUMMERS, Anthony: Válka a evropské královské rody, Brno 1998, str. 142-143. Vilemína
opustila Nizozemí 13. května 1940. Odjížděla velmi neochotně a až na naléhání všech z jejího okolí
připustila, že jako královna nesmí padnout nacistům do rukou jako zajatec.
41
kontrolou bylo Goebbelsovo Reichsministerium für Volksaufklärung und Propaganda
(Promi, Říšské ministerstvo pro lidovou osvětu a pro propagandu). Spolupracovníky
a zároveň i velkými konkurenty Goebbelse byli tiskové oddělení Zahraničního
úřadu, tiskový úřad NSDAP Maxe Amanna a úřad tiskového šéfa říšské vlády pod
Ottem Ditrichem.146 Tito všichni se tahali o moc nad propagandou, navzájem se
kontrolovali a hlavně dohlíželi na činnost propagandy v jednotlivých zemích. Pro
získání obrazu nálad sbírali informace od členů gestapa a SD v jednotlivých
oblastech.147 Úřady zabývající se propagandou na základě jejich zpráv vypracovávali
nové propagandistické strategie.
Vedoucím protektorátní propagandy byl Karel von Gregory, šéf kulturně
politického oddělení úřadu říšského protektora, a jeho podřízeným byl Wolfgang
Wolfram von Wolmar. Po jejich boku se v propagandě úspěšně prosadili čeští
aktivističtí novináři typu Karla Lažnovského, Emanuela Vajtauera a Jaroslava
Křemene148 a kolaboranti jako Emanuel Moravec.
V Nizozemí rozhodl říšský komisař pro Nizozemí Arthur Seyss-Inquart o
zřízení obdoby Goebbelsova Promi, tím se stal Departement Volksinlichting en Kunsten
(DVK, Oddělení pro lidovou osvětu a umění), v jehož čele stanul Tobi Goedewaagen,
149 který byl také generálním sekretářem NSB. Jeho osobním poradcem pro tisk se stal
Wouter Hulsteijn, který se bohužel později s nástupem Maxe Blokzijla k DVK cítil
oprávněně docela zbytečným a raději se nechal jmenovat válečným
korespondentem.150
146 MILOTOVÁ, Jaroslava: Organizace nacistické propagandy a její působení v Protektorátu Čechy a Morava,
In: ČHÚ Armády ČR 1/2000, str. 89-90.
147 SLÁDEK, Oldřich: Ve znamení smrtihlava, Praha 1991, str. 10-17. Po reorganizaci gestapa bylo
vyhodnocování stavu společnosti součástí činnosti IV. oddělení – exekutivy, které se podílelo
především na potírání odboje.
148 HOŘÁK, Martin: Budování kolaboračního centra v tiskovém koncernu Melantrich, In: Kolaborace.
Kolaborace? Kolaborace! Sborník příspěvků z vědecké konference konané v Jihočeském muzeu v Českých
Budějovicích dne 5. května 2006, recenz. Doc. PhDr. Dagmar Blümlová, CSc., České Budějovice 2007, str.
41-47.
2004, str. 106.
42
Největším spolupracovníkem, ale v praxi spíš soupeřem, byl Goedewaagenovi
Antoine Dubois, který v roce 1918 založil Nederlandse Seintoestellen Fabriek (Fabrika na
nizozemské signální přístroje). Sám Goedewaagen ho v úprosinci 1940 jmenoval
zmocněncem pro slučování rozhlasových sdružení, z pravomoci této funkce zrušil
soukromé rozhlasové stanice jako Algemene Vereniging Radio Omroep (AVRO,
Všeobecné hnutí pro vysílání rádií), Katholieke Radio Omroep (KRO, Katolické
rozhlasové vysílání), Nederlandsche Christelijke Radio Vereeniging (NCRV, Nizozemské
křesťanské rozhlasové vysílání) Vereeniging van Arbeiders Radio-Amateurs (VARA,
Sdružení pro pracovníky amatérského rádia) en Vrijzinnig Protestantse Radio-Omroep
(VPRO, Svobodomyslné protestantské rozhlasové vysílání).151 Dubois se tak stal
v oblasti rádií velmi mocným mužem, kterého si všichni předcházeli.
Vedle DVK se propagandou zabývalo i Hauptabteilung Volksaufklärung und
Propaganda van het Rijkscommisariaat (VUP, Hlavní oddělení lidové osvěty a
propagandy při říšském komisariátu) v Haagu, v jehož čele stál H. Gernand.152
Veškerá činnost rádií a orchestrů podléhala schválení Bureau van het Hoofd van
de Programmadienst (Úřad hlavních programových služeb), v jehož čele stál A. W. Ph
Weitzel.153 Velmi exponovaní byli v nizozemské propagandě i Němci, Zonderführeři,
Arthur Freudenberg, E. Taubert a Jan van Gorcum (Němec nizozemského
původu).154
Jedním z úkolů těchto úřadů bylo vykonávat precizní kontrolu veškeré
propagandy, kterou prováděl především tisk a rozhlas. Tato cenzura v protektorátu
zakazovala podávat zprávy o dislokaci německé armády, nesmělo se psát o
sebevraždách spojených s politickými změnami, o zajišťování a zatýkání osob, platila
i přísná kontrola publikovaných fotografií. Tato opatření byla zavedena již v březnu
151 VERKJIK, Dick: Radio Hilversum 1940 – 1945, Amsterdam 1974, str. 192-193.
153 http://www.inghist.nl/Onderzoek/Projecten/BWN/lemmata/bwn1/duboisa, 31. 12. 2008.
154 VERKJIK, Dick: Radio Hilversum 1940 – 1945, Amsterdam 1974, str. 55.
43
1939 a nařízení vešlo v platnost 17. září 1939 po názvem Souborný přehled pokynů pro
tiskovou přehlídku.155
Stejně rychle byla taková opatření zavedena i po obsazení Nizozemí. Díky
účasti důvěryhodných členů NSB na propagandě, tvorbě tisku a rozhlasového
vysílání nebyla opatření tak přísná jako v protektorátu. Až v roce 1942 došlo ke
zpřísnění, všechno muselo být opět před uveřejněním zcenzurováno. Roku 1943
konkretizoval Taubert zákazy, které měly být dodržovány. Z obsahu muselo být
vypuštěno vše antiněmecké, antimilitaristické a pacifistické. Vynechávaly se zprávy
o válečných škodách, nedostatku potravin nebo jiných potřeb. Nesmělo se psát o
stavu vodních toků, silnic a dokonce ani o počasí.156 Struktura propagandistických a
cenzurních úřadů v obou zemích byla daleko složitější a vydala by na samostatnou
kapitolu.
Propagandu lze rozdělit na různé typy. Za druhé světové války se mezi lidmi
uchytila „šeptaná propaganda,“ tj. neformální propaganda šířená mezi lidmi bez
písemné formy. Vedle zahraničního rozhlasového vysílání se stala šeptaná
propaganda obrovským fenoménem. Po letácích byla podle SD nejúspěšnější
v ovlivňování veřejného mínění.157
V žurnalistických kruzích existovala bílá a černá propaganda, přičemž bílá
propaganda respektovala určitá etická hlediska. Nacistická propaganda by se dala
navíc charakterizovat jako totální propaganda a později jako propaganda válečná a
přináleží jí i atributy agresivní a permanentní. Velmi důležitou součástí propagandy
je i cenzura. Každá propaganda vyvolává snahu vytvořit protisílu, tzv.
kontrapropagandu.158 O bílé propagandě se u nacistů dá mluvit jen s velkou
nadsázkou. Propagandě se podřizovalo všechno, pokud by se v jejím obsahu našlo
155 PASÁK, Tomáš: Pod ochranou říše, Praha 1998, str. 66, 178.
157 KUKLÍK, Jan: Kontrapropaganda v ilegálním tisku v letech 1939 – 1941, In: ČHÚ Armády ČR 1/2000,
str. 101-102.
1/2000, str. 5-9.
44
nějaké to smítko pravdy a alespoň vzdálený etický obzor, mohli bychom tuto
propagandu označit za šedou.
Svou vlastní teorii propagandy si vytvořil i Adolf Hitler, který byl přesvědčen,
že „vést znamená umět pohybovat masou. […] Každé hnutí musí nejprve získaný lidský
materiál rozdělit do dvou velkých skupin, totiž na přívržence a na členy.“ Úspěch celého
hnutí měl být založen na tom, že všichni měli tento světonázor znát a pokud to bude
nutné, musí být tento světonázor vnucen i zbytku.159 Jako první byli vedle Němců
v říši přesvědčování sudetští Němci, poté byly názory vnucovány Čechům.
Vnucování a cenzura se staly stěžejními pilíři prosazování vůle Hitlera v obsazených
zemích.
4.2. Nacistická protiruská propaganda
Propaganda všeobecně, ale od června roku 1941 velkou měrou protiruská
propaganda, se stala součástí nacifikačních snah.160 K tomu, aby lidé lépe snášeli
propagandu a přiklonili se na německou stranu bylo nutné postavit na druhou misku
pomyslných vah někoho velmi obávaného, k tomuto účelu se skvěle hodilo právě
Rusko. Boj proti bolševismu měl všechny spojit a Německo mělo tento boj vést a
zvítězit v něm. Obě země, Nizozemí i Československo, byly demokratické až do
vpádu nacistů a rozhodně se jim nezamlouvaly ani poměry v Rusku. Přesto si mnozí
uvědomovali, že Rusko je nadějí a snad i jedinou možností, jak Německo porazit.
Podstatou protiruské propagandy bylo tvrzení, že boj proti Sovětskému svazu
byl bojem za celou Evropu a dokonce i lidstvo, protože bylo nad slunce jasné, že se
sověti chystali k napadení střední Evropy. Proto si měli všichni uvědomit, že „nejen
německý národ, ale každý kulturní národ – teda dojista i národ český – jsou zavázány
německým bojovníkům navždy za jejich statečnost a obětavost.“161 Ostatně nacistická
159 HITLER, Adolf: Můj boj. Dva svazky v jednom. Nezkrácené vydání, Praha 2000, str. 423, 425.
160 BOOM, Bart van der: ‛We leven nog.’ De stemming in bezet Nederland, Amsterdam 2003, str. 36.
161 Lidové noviny. List Národního souručenství, 1. července 1941 ráno, str. 1. Německá vojska dobyla Lvova.
Nesmírné výsledky.
45
propaganda nepřipouštěla žádný jiný konec bojů než vítězný, proč tedy nevzdávat
díky už po prvních dnech bojů. Nešlo jen o vděčnost, ale možná také o vzbuzení
pocitu sounáležitosti a spoluodpovědnosti. „Čechy a Moravy zůstaly války úplně
ušetřeny. […] Český národ však vzal na sebe úkol, prací a svědomitým plněním svých
povinností doma podporovati vítězství Říše a budování nové Evropy. […] Budoucnost
českého národa závisí na tom, jak tyto povinnosti budou splněny.“162 Aby lidé opravdu
pochopili, že Rusko a bolševismus nemají budoucnost, byla uspořádána na jaře roku
1942 výstava „Sovětský ráj, “ která měla všem ukázat bídu a nuzný život ruského
obyvatelstva.163
Každé město ovládané Ruskem, které bylo dobyto, bylo vlastně osvobozeno od
ruského teroru. Ruští vojáci podle německého zpravodajství v hojném počtu
přebíhali na německou stranu, další se nechali vzít do zajetí.164 Německo se
zasazovalo o rychlý postup, protože situace s Rusku se zhoršovala: „Předtuchu
porážky by mohli mít bolševici, kdyby průběh bojů neukazoval výsledek tak určitě […] po
zničení elitních sborů sovětské branné moci a Stalinovy linie […] není už naprosto žádných
pochyb o porážce bolševismu.“165 Věrohodnost těchto tvrzení o beznadějnosti ruské
situace potvrzovaly výroky Stalinova nejstaršího syna Jakuba Džugašviliho, který se
v bojích u Lvova v obklíčení vzdal Němcům.166
Mistrovským dílem propagandy byl článek „Stalin zesiloval teror, “ protože
kromě varování před terorem jako takovým upozorňuje na problémy, ve kterých se
Stalin ocitl v návaznosti na vojenské situaci: „Je to preventivní opatření Stalina, který se
chce pokusit zesíleným terorem překonat všechny obtíže, které mu vznikají z porážek a
162 Tamtéž, 1. října 1941 ráno, str. 1. Postavení a úkol Čechů. Český národ musí splnit své povinnosti ve frontě
bojující a pracující evropské pevniny.
163 Tamtéž, 2. Března 1942 ráno, str. 1. Výstava „Sovětský ráj“ zahájena státním tajemníkem SS-
Gruppenführerem K. H. Frankem.
164 Tamtéž, 7. července 1941, str. 1. Operace proti Stalinově linii pokračují. Dalších 52.000 ruských vojáků
přeběhlo - Počet zajatců vzrostl na 300.000: „Vrchní velitelství branné moci oznamuje: Pod tlakem německého
obklíčení přeběhlo včera na západě od Minska zase 52.000 vojáků sovětské armády.“
165 Tamtéž, 28. července 1941 ráno, str. 1. Moskva v rouše beránčím.
166 Tamtéž, 29. července 1941 ráno, str. 2. Proč selhala rudá armáda. Stalinův syn líčí desorganisaci
v sovětském armádním velení.
46
zpětného proudění bolševických vojenských proudů.“167 Je až ironické, jak Němci neustále
upozorňovali na „nelidské zločiny bolševiků“ a detailně je popisovali.168 Němci rádi
poukazovali i na Finsko, které díky nacistům dosáhlo satisfakce. Rusko, které Finy
od 14. století ohrožovalo, prohrává válku a Finové úsměvem prožívají získanou
svobodu.169
Boj proti nelidskému komunismu a bolševismu sice byl heslem nacistické
protiruské propagandy, ale devízou této výzvo byla i možnost využít ji proti Anglii,
která nacistům ležela v žaludku, především kvůli tomu, že hostila exilové vlády
obsazených států. Velká Británie totiž nejen že nebránila pronikání bolševismu dál
do Evropy, ale dokonce mu pomáhala a v případě ruského vítězství by se zcela jistě
jen „cynicky a chladnokrevně stáhla na své ostrovy, žila by ze svého impéria a Evropu by
přenechala její bídě a jejím troskám.“170 Tím mělo být Čechům připomenuto, jak se
Britové zachovali při mnichovských jednáních, ale nejen to, Velká Británie měla
v očích Čechů zůstat nespolehlivým partnerem. Dalším bodem bylo poukazovat na
jejich trvale chybné jednání, slepost vůči velmi očividným skutečnostem,
neschopnost předvídat události a nedostatečné sebevědomí pro funkci světové
velmoci.
Pomoc, kterou by Stalin nutně potřeboval právě od Velké Británie, byla podle
Němců stále v nedohlednu.171 Nikdo přece nemohl ani za mák věřit nepřátelské lživé
propagandě: „Není podobné pravdě, že se mezi našimi lidmi našel větší počet jedinců,
ochotných věřit báchorkám z Londýna a Moskvy. […] Postup pokračuje podle plánu.
Překážky, jež mu postavily sověty v cestu, jen znovu potvrdily, jak velitelství, tak říšská
armáda nemá rovnocenného soupeře.“172 Po měsíci a půl byl tento soupeř podle
167 Tamtéž, 22. července 1941 ráno, str. 1. Stalin zesiloval teror.
168 Tamtéž, 22. srpna 1941 ráno, str. 2. Nelidské zločiny bolševiků.Svědectví o mučírně v Dubně.
169 Tamtéž, 25. října 1941 ráno, str. 1. Znovuzrození Finska.
170 Tamtéž, 29. června 1941 ráno, str. 2. Křížové tažení Evropy proti bolševictví. Článek se zaobírá jak rolí
Německa a jeho spojenců, kteří „opatřeni evropským mandátem“ vyráží do boje proti bolševismu tak rolí
Anglie, která podle nich servíruje Evropu Rusku jako chutné sousto.
171 Tamtéž, 23. července 1941 poledne, str. 1. Stalinovo SOS a 12. září 1941 ráno, str. 1. Stalin o nesmírně
vážné situaci. Naléhá na rychlou pomoc Anglie.

172 Tamtéž, 30. července 1941 ráno, str. 1. Sovětská fronta se drolí.
47
novinových článků zcela zruinován a německá armáda pokračovala ve svém
„vítězném boji za Evropu, “173 který nemohli žádní nepřátelé překazit.
Tohle všechno bylo denním chlebem Čechů, téměř na každé přední straně
novin se setkávali se zprávami o bezvýchodné situaci Rusů i Angličanů a především
bylo nutné jim opakovaně sdělovat, že Němci a jejich armáda jsou neporazitelní a
bojují za správnou věc. Zločinní Rusové museli být zničeni. Součástí této
protisovětské propagandy v protektorátu se v roce 1943 stala i Česká liga proti
bolševismu, která činnost oficiálně zahájila až v lednu 1944. Hlavními iniciátory jejího
založení a počátečních aktivit byli Emanuel Moravec, Adolf Leitgeb a také jeden
z aktivních novinářů protektorátního tisku Karel Werner.
V prvním výboru ČLPB zasedli mnozí známí představitelé kolaborantského
proudu jako např. Rudolf Dominik, O. Havlík, K. Chalupa, Vladimír Krychtálek,
František Teuner a Hugo Tuskány. Kolektivně se stala členem proslulá slovácká
separatistická skupina NM. První předsednictvo utvořili dr. Josef Drachovský jako
předseda a místopředsedové Josef Bartoň, František Zmeškal, Karel Röhlich a doc.
Josef Klimeš. Hlavní funkcí celé organizace bylo odsouzení Sovětského svazu a
vydávání k tomu vhodných letáků, vedle toho bylo samozřejmé, že se ČLPB bude
podílet i na proněmecké propagandě.174
Propaganda v Nizozemí sice používala stejné metody a měla stejné cíle, přesto
existoval jeden zásadní rozdíl v tom, na které aspekty kladla důraz. Nejdůležitější
z těchto aspektů byl nizozemský germánský původ: „Nizozemci a Vlámové, bok po boku
pochodují sněhem. Jindy zase spolu s Nory, Dány a Finy a také Němci, našimi bratry ve
zbrani. Všichni synové ze stejného kmene, spojeni poutem germánské krve, všichni zapáleni
pro jediné horoucí přání, ochránit zemi a lid před rudou vlnou, před komunismem. Zástupci
173 Tamtéž, 7. srpna 1941 ráno, str. 1. Obrovské výsledky vítězného tažení proti bolševismu. 895.000 zajatců,
9.082 letadel, 13.145 pancéřových vozů a 10.388 děl, Vítězný boj za Evropu, Milionové armády zničeny.
48
nové generace, generace bojovníků. Bojovníků za lepší šťastnější budoucnost, osvobozenou od
židovského a kapitalistického prokletí.“175
Další pomyslnou výhodou byla aktivita nizozemských SS-válečných
zpravodajů. Zprávy, které mohly jinak vyznívat jako přehnané, byly osobními
výpověďmi o prožitcích. Novinový titulek o tisících ruských dezertérů a zajatců
mohl působit jako nadsázka, oproti tomu popisoval Wenniger Smulder tuto situaci
takto: „V nejméně očekávaných okamžicích vycházeli z lesů i celé skupinky sovětských
vojáků, vybrali si moudré řešení. Neměli už žádnou únikovou cestu, všude kolem byli jen naši
vojáci a tak nakonec vyšli s rukama vzhůru a s úlevou zračící se v jejich obličejích se
vzdali.“176 Paul Metz popsal svou první zkušenost s ruskými dezertéry jako
překvapivou: „Najednou vylezl z křoví, zůstal stát s rukama vzhůru a křičel: Germanski,
Germanski soldaten, gut, nicht schiessen. Přišel až za námi a za hodinu zavolal své ruské
kamarády, aby se taky přišli vzdát.“177 Takovým zprávám lze oproti přehánějícím
statistikám při troše snahy věřit.
V rádiu byly vysílány další barvité příběhy o zkušenostech ze Sovětského
Ruska. O příchodu na frontu řekl pro Wij van Omroep (My z rozhlasu) Bob van
Noorden: „Konečně jsme to dokázali, konečně budeme tam, kde už měsíce bojují naši mladí
krajané proti modernímu monstru, které nese jméno bolševismus. […] Rouška tajemství je
poodkryta a nahá, krutá skutečnost proniká na veřejnost. Evropa je šokovaná, protože zjišťuje,
co měla sovětská moc v plánu. Sovětské symboly, kladivo a srp, které měly zaplavit celou
zeměkouli, už se chystaly zavládnout nad Evropou.“178
Myšlenka využít boje proti Rusku ideologicky jako boje proti bolševismu sama
o sobě špatná nebyla. Ale účinek této propagandy byl nulový. Z mnoha osobních
deníků, které se v Nizozemí dochovali bylo zřetelné, že pokud ještě v roce 1939 a
1940 mnozí Nizozemci sympatizovali s Finy napadenými Stalinovým Ruskem, v roce

2004, str. 127-128.
49
1941 už bylo jejich mínění na ruské straně, jednoduše protože Rusové bojovali proti
Němcům.179
V Čechách se dokonce ozývaly hlasy, že proruská orientace je nyní jedinou
možnou. Angličané, Francouzi i Američané se v roce 1938 zachovali velmi macešsky,
tak zůstalo Rusko jedinou zemí, která se na Československu nedopustila zrady.
Dokonce i velmi ostře odmítlo Hitlerovo tvrzení o neklidu a nebezpečí.180 Neuspěla
ani jinak velmi drasticky vedená antičeská propaganda zaměřená na sudetskou krizi,
která měla být „patřičně zveličena“ a využita, ale v Rusku se zcela minula účinkem.181
Přes obavy, které i nejvyšší představitelé Československa doma i v exilu z Ruska
měli, se po celou dobu snažili udržet si s Ruskem dobré vztahy.182
Německá realita v obsazených zemích zastiňovala i ty nejhorší představy o
možné ruské moci, a to i ve střední Evropě, kde tato hrozba nabývala reálných
rozměrů. Dokonce i bohatí lidé si mezi sebou říkali: „Radši s bolševikem než pod Němci
ztratit vlastní národ“ nebo „Ať si všechno, co mám, vezmou bolševici, jen když to
nedostanou Němci.“183 Z dnešního pohledu se Sověti ironicky stali vizí svobodné
budoucnosti a k tomu přispívala i Československo-sovětská smlouva podepsaná
v dne 12. prosince 1943, která měla garantovat, že už k žádnému Drang nach Osten
v budoucnosti nedojde.184
Úspěch protiruské propagandy by se dal se velmi jednoduše shrnout: kdo byl
nakloněn nacistické ideologii, na její straně zůstal a propaganda ho jen o
správnosti jeho přesvědčení utvrzovala, ale ti, kteří byli protiněmečtí, se jen těžko a
maximálně dočasně nechali uchlácholit bojem proti bolševismu. Nepomohla tvrzení
179 BOOM, Bart van der: ‛We leven nog.’ De stemming in bezet Nederland, Amsterdam 2003, str. 38-39.
Praha 1999, str. 28, 78.
181 DOLEŽEL, Stephan: Antičeská filmová propaganda Třetí říše v letech 1938 – 1939, In: ČHÚ Armády ČR
1/2000, str. 67-73.

Praha 1999, str. 220-222.

184 PASÁK, Tomáš: Český fašismus 1922 – 1945 a kolaborace 1939 – 1945, Praha 1999, str. 359.
50
o boji za celou Evropu, slábnoucí rudé armádě ani o teroru, který byl v Rusku
denním chlebem.
4.3. Emanuel Moravec a Max Blokzijl
Ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec a „hlas nacionálního
socialismu“ Max Blokzijl, dva symboly propagandy ve dvou nacisty okupovaných
zemích. Oba tito Quislingové svých národů požívali jinak neobvyklé důvěry nacistů,
oba za to zaplatili životem. Moravec ukončil ten svůj sebevraždou 5. května 1945,
když v autě unikal do bezpečné části Prahy.185 Blokzijl byl zatčen brzy po odvysílání
svého posledního rozhlasového pořadu, kde se s posluchači rozloučil slovy: „My se
vrátíme, milí posluchači.“186 Blokzijl byl spolu s dalšími hlavními představiteli
kolaborantského proudu odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán 14. března 1946.
Milost, o kterou žádal, mu udělena nebyla a tak přijal svůj osud slovy: „Zastřelili
Pisuisse, teď zastřelí i mě.“187 Dva různé osudy spojené vírou a oddaností s nacismem
až do hořkého konce.
Do doby než se stal oficiálním kolaborantem, psal Moravec do novin stati pod
pseudonymem Stanislav Yester. O nutnosti kolaborace se poprvé zmínil ve svém
článku z 5. října 1938 v Lidových novinách Zúčtování a co dále, který poté ocitoval ve
svém proslulém díle V úloze mouřenína.188 Moravec prodělal jednu z nejrychlejších
změn v životě, z legionáře, demokrata, plukovníka prvorepublikové československé
armády a obhájce politiky Hradu se stal programovým kolaborantem.189 Přitom ještě
2. října 1938 prohlašoval Moravec, že je připraven proti nacistům bojovat a s ním i
185 JARKOVSKÁ, Lucie: Poslední cesta Emanuela Moravce. In: Kolaborace. Kolaborace? Kolaborace! Sborník
příspěvků z vědecké konference konané v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích dne 5. května 2006, recenz.
Doc. PhDr. Dagmar Blümlová, CSc., České Budějovice 2007, str. 89-95.
186 HORST, Han van der: Dějiny Nizozemska, Praha 2005, str. 410.
187 KOK, René: Max Blokzijl. Stem van het nationaal – socialisme, Amsterdam 1988, str. 139. Jean-Louise
Pissuise znal Blokzijl už od svého mládí, kdy se spřátelili.

188 PERNES, Jiří: Až na dno zrady. Emanuel Moravec, Praha 1997, str. 157.
189 BOROVIČKA, Michael: Kolaboranti 1939 – 1945, Praha – Litomyšl 2007, str. 17.
51
generálové Prchala, Luža, Vojcenovský, Votruba a Ingr.190 Nikdo ze jmenovaných
nepřehodnotil svou situaci tak rychle a tak razantně jako Moravec, který se už
v květnu 1939 vyjadřoval o okupaci jako o nastalé situaci, která se nezmění tak
rychle.191 Velmi pravděpodobně neučinil tento obrat jen z materiálních příčin,
přestože jako známý obdivovatel žen penězi od nacistů jistě nepohrdl.
Moravec se brzy zapojil do aktivit ve prospěch nacistů, zpočátku navázal
kontakty s SD a od května 1940 získal i stálý program v rozhlasovém vysílání, kde
směl každý týden předčítat.192 Za všechny jeho oběti, ochotu, veřejná vystoupení i
další aktivity se mu nakonec dostalo satisfakce. Jelikož byl od nástupu Reinharda
Heydricha na místo zastupujícího říšského protektora jeho oblíbencem, byl 19. ledna
1942 jmenován ministrem ve vládě Jaroslava Krejčího, kde měl spolu s prvním
protektorátním ministrem německého původu Waltherem Bertschem hlavní slovo.193
Od té doby se stal pilířem německé propagandy v protektorátu a ještě zvyšoval
produktivitu.
Týden po svém jmenování pronesl odhodlané programové prohlášení
k protektorátnímu tisku, které zakončil výzvou: „Vláda z 19. ledna se připravuje
k rozhodnému boji s temnými a zaostalými silami, k boji za český národ. Naším předvojem
budete také vy, čeští novináři. Na vašem manévrování, na vaší obratnosti, na vaší průbojnosti
a vytrvalosti závisí z valné části, za jakých podmínek bude tento rozhodný boj sveden
s nepřítelem velmi chytrým a zarytým.“194 A mnozí z novinářů jeho výzvu ochotně
vyslyšeli.
Novináři ale neměli být hlavní starostí Moravce, spíše se měl starat o nacifikaci,
převýchovu a vhodnou osvětu nejen u mládeže. Proto nechal zřídit a aktivně se
190 GEBHART, Jan, KUKLÍK, Jan: Druhá republika 1938 – 1939. Svár demokracie a totality v politickém,
společenském a kulturním životě, Praha – Litomyšl 2004, str. 124.
194 UHLÍŘ, Jan B.: Emanuel Moravec. Český nacionální socialista. In: Historie a vojenství, roč. 56, 1/2007, str.
36.
52
účastnil činnosti v různých organizacích, například to byly organizace jako ČLPB
nebo Kuratorium pro výchovu mládeže.
U založení Kuratoria prohlásil Moravec, že „kdyby mládež byla ponechána
v poměrech, v nichž stále ještě žila takřka po celé tři roky od roku 1938, znamenalo by to
úplné podkopání budoucnosti českého národa.“195 Kuratorium bylo zaměřeno na mladé
lidi, kteří měli být organizováni a měli se účastnit zvláštních táborů s výcvikem a s
důrazem na poněmčování. Heydrich si dokonce při založení Kuratoria představoval
jeho možné propojení s tábory Hitlerjugend. Do čela Kuratoria byl jmenován vlajkař
MUDr. František Teuner.196 Lákavé měly být pro mládež hlavně sportovní aktivity,
letní dovolené a návštěvy kulturních akcí.197 O vstupu české mládeže do říše byl
dokonce natočen i film. V článku o tomto filmu a vůbec o činnosti české mládeže psal
jeho autor František Smrček: „Česká mládež nalézá konečně své místo na slunci!“198
Přestože vznikaly regionální organizace Kuratoria a účast byla mnohdy povinná, za
úspěšnou by tuto organizaci označil jen málokdo. V mnozí považovali existence této
organizace a členství v ní za formalitu, které nebylo vyhnutí.199
Ve svých rozhlasových vystoupeních a novinových článcích kritizoval nejen
Rusy, Francouze a exilové politiky v čele s Benešem, ale dost ostře se pouštěl i do
Velké Británie. Moravec na toto téma napsal: „Anglie našla v Evropě četné spojence,
poněvadž v celé řadě evropských států byli na čelních místech příslušníci semitské rasy, kteří
ovládali tyto státy především hospodářsky. Evropské hospodářství bylo v židovských rukou a
tím také evropské státy byly v židovských rukou politicky. Anglie užívala odedávna Židů jako
svých agentů, hlavně ve světě hospodářském.“200 Bylo nutné Čechům vysvětlit, že se musí
co nejrychleji zařadit do nové Evropy, protože „nejsme žádnými sousedy německého
195 Péče o mládež, říjen 1942, roč. 21, číslo 8, str. 223. Na novou cestu.
Praha 1999, str. 287.
198 Péče o mládež, listopad 1942, roč. 21, číslo 9, úvodní strana, Česká mládež staví mosty k nové Evropě.
199 SOA Uherské Hradiště, ONV UH inv. č. 387, uložení 441 – 443. Zprávy o průběhu okupace.
200 MORAVEC, Emanuel: Několik citací z literárních prací a rozhlasových projevů, které napsal nebo proslovil
ministr Emanuel Moravec. In: Diarium 1943, Drückerei des Protectorates Böhmen und Mähren, str. 127-
128.
53
národa, žijeme uvnitř německého národa. Jsme trvalými příslušníky říše. […] Problém
národnostní bude zítra pouze problémem kulturním; nebude to problém mocenský, hlavně u
národů malých. Čím menší národ v rámci Evropy, tím více bude v něm prvek evropanství
převažovat prvek národnostní.“201 Což byla přesně ta voda, kterou nacisti potřebovali na
svůj mlýn.
I po nástupu na ministerský post zůstal Moravec především aktivním
spolupracovníkem tisku a propagandy, a to až do posledních dnů. Vždy vystupoval
na shromážděních a manifestacích se svými příspěvky. Například po Heydrichově
smrti zorganizoval celou sérii veřejných shromáždění, která měla přesvědčit
okupanty o lítosti nad smrtí zastupujícího protektora a o věrnosti českého lidu.202
První známky nejistoty v Moravcově chování byly vypozorovány počátkem roku
1945. V dubnu mu pak dali najevo svůj postoj i Němci a tak přestal být žádoucím a
potřebným.203
Oproti tomu Max Blokzijl zůstal pevně přesvědčen o své pravdě až do
posledního okamžiku, kdy byl zatčen a ještě i potom ho neopouštěla víra v udělení
milosti. U Blokzijla nedošlo nikdy k tak zásadnímu obratu jako u Moravce, možná
tomu tak bylo, protože Blokzijl už v průběhu 20. a 30. let působil v Berlíně jako
korespondent nizozemského Algemeen Handelsblad.
S nástupem Hitlera začaly růst i jeho sympatie k nacionálnímu socialismu a
hlavně k vojenské moci NSDAP. Nakonec se v roce 1935 stal tajným členem NSB,
které mělo svou pobočku i v Berlíně, kde Blokzijl platil své členské poplatky. Téhož
roku začal pod pseudonymem Roland přispívat do různých časopisů přidružených
ke sdružení De Locale Pers (Regionální tisk). Jeho inkognito bylo prozrazeno až o rok
později. Největší kritiku všechny tyto články nacionálně socialistického ražení, tedy
nejen psané Blokzijlem, sklidily od socialistickému deníku Het Volk. Za tyto aktivity
si vysloužil i poctu nejvyšší a v září 1937 se mu splnilo jeho nejvroucnější přání,

202 PERNES, Jiří: Až na dno zrady. Emanuel Moravec, Praha 1997, str. 185-188.
203 BOROVIČKA, Michael: Kolaboranti 1939 – 1945, Praha – Litomyšl 2007, str. 76-77.
54
poprvé se setkal s Hitlerem. Jeho přesvědčení o nacionálním socialismu po vzoru
Hitlera se stalo skálopevným.204
Už před válkou se pustil do antisemitsky ražených článků, že pronásledování
Židů v Německu je „nejprovokativnější, ale i nejčestnější forma odporu, která dřímala
v mnoha obměnách po celá staletí u všech národů, který poznal soužití s židovskou rasou.“205
O Křišťálové noci napsal: „Jsem potěšen zlobou, která začala panovat také mezi přáteli Třetí
Říše. Sdílím s nimi to rozhořčení, přestože tady v Lipsku výroky nebyly tak radikální jako
v jiných městech Německa. Musím zde veřejně prohlásit, že je mi líto nejen těch několika tisíc
Židů, kteří nikdy v životě nic špatného jiným lidem neudělali […] ale také je mi líto velké
většiny německého národa.“206 Možná to mohlo vyznít ironicky, ale jeho lítost nad Židy
musela být opravdová, přesto se ani později psaní antisemitských textů nevyhýbal.
Jak později Sipo informovalo, byl Blokzijl čtvrtinový Žid: „Blokzijl kann seinen arischen
Nachweis nicht erbringen. Bis heute ist nicht erwiesen, ob ein Grosselternteil von Blokzijl
Jude war.“207
Po zahájení války se toho pro Blokzijla moc nezměnilo, pokračoval ve své
novinářské činnosti. Až časem, v únoru 1941, začal předčítat v rozhlase, stal se
spolušéfredaktorem novin De Standaard (pokud by jej tento deník nepřijal, hrozilo
mu zrušení).208 O pár měsíců později De Standaard opustil a zapojil se do aktivit DVK,
kde byl v červenci 1941 jmenován vedoucím oddělení pro tisk. Jeho první a
nejslavnější relací pro rozhlas byla Ik was er zelf bij (Sám jsem u toho byl), ve které
popisoval své zkušenosti jako válečný zpravodaj.209 Stejně jako Moravec, požíval i
Blokzijl velké důvěry Němců. Jejich úkoly byly podobné, měli prodat ideu
Velkoněmecké říše a Nové Evropy běžným lidem.
204 KOK, René: Max Blokzijl. Stem van het nationaal – socialisme, Amsterdam 1988, str. 45-48. Šlo o noviny
jako Het Utrechtse Dagblad, Zutphensche Courant a Oprechte Haarlemsche Courant.
205 De Waag, 2. července 1938.
206 Tamtéž, 18. listopadu 1938.
55
Svůj program a plány popsal svému vedoucímu Wybrandsenu Marcussenovi.
Poslal mu tématické okruhy jednající o „a) mládeži ve Třetí říši, b) umění a ručních
prácích v Novém Německu, c) národním společenství v praxi.“210 Následovalo hned
několik jeho pořadů jako Brandende Kwestie (Palčivá otázka) a Politiek Weekpraatje
(Politická přímluva tohoto týdne).211
Jedinou stížnost na činnost Blokzijla podal 29. listopadu 1941 nikdo menší než
Taubert. Ten na základě dopisu o tom, že Blojkzijl v rádiu málo informuje o činnosti
NSB, informoval Gernanda z Hauptabteilung Volksaufklärung und Propaganda van het
Rijkscommisariaat (VUP, Hlavní oddělení lidové osvěty a propagandy při říšském
komisariátu). Také v tomto případě se Blokzijlovi dostalo plné podpory. Nakonec jej
přece jen potřebovali, aby svým lišáckým způsobem přesvědčoval lidi o nesprávnosti
jejich představ o nacismu a hlavně byl jedním z mála, kdo si troufal polemizovat
s vysílání Radia Oranje.212 Dokázal dokonce získat i část mládeže pro ideály
nacionálního socialismu. Mnohým rodiče zakazovali poslouchat Blokzijlovy pořady,
tak se mnozí snažili slyšel alespoň něco, i když tajně.213
Jedním z jeho nejslavnějších pořadů byl Jodewin214 Roddel (Drb o Jodewinovi) z 6.
září 1943. Samotné slovo Jodewin, tedy „vítězství Židů, “ vytvořil Blokzijl ze jmen
hlavních protivníků Hitlera: Josef Stalin, Franklin Delano Roosevelt a Winston
Churchill. Blokzijl psal: „Chlapeček Jodewin je takovým odporným příkladem druhu
Holanďanů, které také nesnáším. Je to Jodewin, který tajně projíždí s injekcí plnou jedu a
rozděluje ji. Je to on, který za sebou nechává nafouklé oranžové balónky, dokud neprasknou a
nerozplynou se v pitomou fámu.“215
Přestože se situace německých vojsk stále jen zhoršovala, zůstával Blokzijl vždy
optimistický a nedával najevo žádné pochybnosti. Ještě ve svém posledním vysílání
211 Tamtéž, str. 58-59.
213 KOK, René: Max Blokzijl. Stem van het nationaal – socialisme, Amsterdam 1988, str. 85-89.
214 Jodewin je novotvar, který Blokzijl vymyslel složením ze slov Joden neboli Židé a win jako
vítězství.
56
6. května 1945 upozorňoval své věrné posluchače na neutuchající nebezpečí
z východu.216 Brzy po osvobození následovalo zatčení a konec kariéry tohoto
zdatného propagandisty.
216 KOK, René: Max Blokzijl. Stem van het nationaal – socialisme, Amsterdam 1988, str. 103-105.
57
5. Jak to dopadlo? Aneb potrestání zločinů
Konec války znamenal pro mnohé kolaboranty neskutečný šok. Někteří tento
konec předvídali a se vší opatrností prodělali poslední rok války. Jiní až do konce
věřili v německou sílu a vítězství. Těmto druhým po osvobození zbyly dvě možnosti,
pokusit se o útěk, popřít jakékoli podezřená a udání nebo se pokorně podrobit se
trestu za zradu.
Každá země se s touto situací vyrovnávala po svém. Největší ze soudních
dvorů zasedl v Norimberku už na podzim roku 1945. V Norimberku byli souzeni ti
největší zločinci, mezi nimi i Konstantin von Neurath a Arthur Seyss-Inquart.
Protektor Čech a Moravy Konstantin von Neurath nepopíral svou vinu, jak tomu
bylo u mnoha dalších. Ze svého postu byl odvolán poměrně brzy pro přílišnou
liknavost a na svou obhajobu u soudu řekl jen: „Vždycky jsem byl proti trestání bez
možnosti obhajoby.“ Nizozemský říšský komisař se také o své nevinně nezmiňoval,
pouze ironicky poznamenal na účet soudu: „Poslední dějství tragédie druhé světové
války, doufám!“217 Neurath byl odsouzen k 15-ti letům vězení a Seyss-Inquart se podle
očekávání dočkal rozsudku smrti oběšením.218
Mezinárodní soud tak vyřešil problém trestu nejvyšších představitelů nacistické
okupace v Protektorátu Čechy a Morava a v Nizozemí. S ostatními kolaboranty a
zrádci se musely tyto země vypořádat po svém. O pořádek v Nizozemí se staralo
Militair Gezag (Vojenské velení). Především v Nizozemí panoval velký strach mezi
kolaboranty, že by mohli být lidmi lynčováni. Zatčení se stalo pro některé jedinou
možnou ochrannou, proto bylo i v jejich zájmu, aby k němu došlo rychle. Jako první
217 GILBERT, G. M.: Norimberský deník, Praha 1981, str. 10. Ostatní se často odvolávali na pouhé plnění
rozhazů vůdce. Mezi „nevinné“ se chtěli zařadit například Ernst Kaltenbrauer, Joachim von
Ribbentrop, Walter Funk, velkoadmirál Doenitz nebo Hjalmar Schacht.
58
měli být okamžitě zatčeni členové NSB, WA, SS, NJ a redaktoři nacistických novin.219
Ostatně i v Československu byla nálada dost výbojná, a to hlavně vůči Němcům.
Na nizozemské straně vznikala opatření proti kolaborantům, stejně jako tomu
bylo u Čechů, už během války a většinou o nich Holanďany informovalo Radio
Oranje. Například o plánu potrestat členy NSB, malé i velké kolaboranty vysílání
opětovně informovalo v návaznosti na zahájení spojenecké invaze v červnu 1944.220
Možná řešení této situace se projednávala už v prvních letech války. Raport
londýnské vládě podal Paul Rijkens v srpnu 1942. Rijkens považoval deportaci za
příliš složitou vzhledem k samotnému počtu členů NSB, nemluvě o dalších
kolaborantech a Němcích v Nizozemí. Exekuci těch největších provinilců však
nevylučoval221 a po válce skutečně padlo přes 100 rozsudků smrti nad největšími
zrádci nizozemského národa (jen 42 z nich bylo vykonáno a 2 odsouzení spáchali
sebevraždu, ostatním odsouzencům byl trest změněn v doživotní trest, někteří na
tuto milost čekali i celé měsíce v nejistotě, zda další den nebudou popraveni).222
Královna Vilemína podepsala 22. prosince 1943 usnesení o mimořádném
trestním stíhání, mimořádných soudních dvorech, mimořádném soudnictví a
mimořádném rozhodnutí o udělování milostí. Následně byla řešena i organizace
spolupráce jednotlivých úřadů v souvislosti s potrestáním kolaborantů. Vznikly
hned 4 úřady pro shromažďování údajů o kolaborantech: Bureau Documentatie (Úřad
dokumentace), který už v roce 1944 vedl v evidenci 70 000 osob; Bureau Zuivering
(Očistný úřad); tajná služba, která shromáždila dalších 20 000 osob; Bureau
Inlichtingen (Informační kancelář) spolupracující s Ministerstvem obrany.223
Baarn 1974, str. 39-50.
Baarn 1974, str. 113-120.
223 Tamtéž, str. 19-23.
59
Nizozemce potkal podobný problém jako Čechy, koordinace úřadů v praxi značně
pokulhávala.
Přestože původně Nizozemci zamýšleli nalodit všechny členy NSB a nechat je
odplout hodně daleko, z tohoto plánu sešlo. V první fázi se neodhodlali k tak
zásadnímu kroku ohledně vyhoštění největších nepřátel, zatímco odsun Němců
z území Československa se stal později svárem česko-německé politiky na více než
půl století.
Oproti váhání na nizozemské straně dospěl Edvard Beneš k závěru, že odsun
Němců je nutný, už během roku 1942 a pochyby ho v tomto ohledu příliš
nesužovaly. Jeho úvahy vycházely ze situace v protektorátu, protože pro něj
„protektorát je jedna jediná mučírna, jejíž hrůzy se prostě nedají vylíčit. U nás z toho vzniká
hrozivá touha po pomstě a nejméně, co všichni žádají, je nejen veliká revoluční odveta na
konci války, v níž se kdekdo chystá zbavit se násilím všech našich Němců z Čech a z Moravy
bez rozdílu a bez výjimky, nýbrž i definitivní náš rozchod s Němci, jejich transfer do Říše,
prostě – konec!“224
Beneš byl přesvědčen, že bude trvat i několik let, než se v jednotlivých zemích
urovná situace způsoběná nacismem, s čímž „souvisí otázka – z hlediska mravního i
politického, po mém soudu, jedna z nejdůležitějších – jejíž rozhodné řešení se všeobecně od
všech Spojenců dnes už vyžaduje: potrestání válečných viníků. Myšlenka vyšla od vlád
obsazených zemí evropských, které zvláště německým terorem a nacistickým loupením a
vražděním až dosud trpěly.“225
Trest Němcům byl stanoven a Beneš přemýšlel, co udělat s tisíci Čechů, kteří se
dopustili zrady. Pro tuto skupinu byly nakonec ustanoveny v jednotlivých soudních
okresech Mimořádné lidové soudy (MLS) a vedle nich jako nižší instance Trestní
nalézací komise (TNK), které mnohdy samy schraňovaly podklady a vynášely
rozsudky nebo postupovaly těžší a složitější případy právě MLS, kterých bylo
BENEŠ, Edvard: Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství, Praha 1947, str. 323.
224
225BENEŠ, Edvard: Odsun Němců z Československa. Výbor z Pamětí, projevů a dokumentů 1940 – 1947,
Praha 2002, str. 112.
60
celkem ustanoveno 24 (vždy při některém z krajských či okresních soudů).226 Spolu
s MLS byl ustaven dekretem z 19. června 1945 Národní soud, který soudil politické
kolaboranty jako byli členové protektorátních vlád, hlavní představitelé fašistických
organizací, aktivističtí novináři, osoby význačně politicky činné, osoby na vysokých
postech a ekonomičtí kolaboranti.227 Před MLS skončilo asi 32 000 kolaborantů a TNK
se společně vypracovaly až k počtu 135 000 obžalovaných.228
K tomu, aby někdo vůbec mohl být stíhán, byly vydávány už v Londýně tzv.
dekrety prezidenta republiky. Ty se staly prostředkem, jak se vyrovnat se situací
v Československu, postihovaly většinu oblastí života za okupace. Jedním
z nejdůležitějších byl dekret z 28. února 1945 o potrestání nacistických zločinců,
zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (tzv. velký retribuční
dekret). Po osvobození se praxe změnila a byly nutné úpravy, tento velký retribuční
dekret (dekret č. 16/1945 Sb.) byl schválen 19. června 1945. O 4 měsíce později byl
doplněn tzv. malým retribučním dekretem (dekret č. 138/1945 Sb.) ze dne 27. října
1945, který postihoval provinění proti národní cti.229 Ještě před tímto malým
dekretem byly ustaveny i očistné komise, 230 které měly vydávat osvědčení o národní
spolehlivosti, které musel mít každý zaměstanec veřejné správy.
Trestní nalézací komise řešily hlavně provinění proti národní cti, pod které
spadaly následující delikty: jakákoli forma pohrdání vůči Československu, jeho
prezidentu a lidu; dobrovolné přihlášení se k německému (případně maďarskému)
občanství a využívání výhod s tím spjatých; členství v některé z českých fašistických
organizací spojené s horlivostí (jen členství samotné trestné nebylo, což platilo i
v Nizozemí); členství v některé s nacistických organizací jako NSDAP, Werkschutzu
Czechoslovakia, Cambridge 2005, str. 78.

229 KUKLÍK, Jan: Dekrety prezidenta republiky ve vztahu k německé a maďarské menšině. In: Konec soužití
Čechů a Němců v Československu. Sborník k 60. Výročí ukončení II. světové války, eds. FAJMON, Hynek,
HLOUŠKOVÁ, Kateřina, Brno 2005, str. 49.
61
a DAF; nošení uniforem fašistických nebo nacistických organizací; společenský styk
s Němci přesahující nezbytnou nutnost; vychvalování, schvalování a propagace
nacistického režimu; vyzdobení bytu nebo jiných prostor obrazy Hitlera a Heydricha
nebo vlajkami s hákovým křížem; nošení odznaku s hákovým křížem nebo odznaku
některé z fašistických organizací na klopě kabátu; zdravení nacistickým pozdravem;
spolupráce s Němci; obohacování se na židovském majetku. Tresty u TNK se
pohybovaly většinou v řádu měsíců, málokdy let, často byl dotyčný potrestán i
veřejným pokáráním, konfiskací majetku nebo jeho části a pokutou.231 Rozsudky
MLS byly, jak se dá očekávat daleko přísnější. Vedle letitých trestů těžkého žaláře
byla odsouzeným odňímána i občanská čest.232
Spousta z dříve jmenovaných přestupků spadala i mezi provinění stíhaná
velkým retribučním dekretem. Posouzení záleželo na soudech a komisích a na míře
prokázaného provinění. Velký retribuční dekret rozlišoval 4 skupiny provinění:
zločiny proti státu, zločiny proti osobám, zločiny proti majetku a udavačství.233 Pod
těmito kategoriemi bylo rozuměno jako trestné např. členství a výkon vedoucích
funkcí ve fašistických organizacích; propagace fašistického či nacistického hnutí;
rozvracení hnutí směřujících k osvobození republiky v cizině; jednání majetkově
prospěšné okupantům.234 Je tedy vidno, že bylo možné, aby se jeden člověk ocitl jak
před TNK tak před MLS, přičemž se objevily i případy, kdy si tyto instance svými
výroky protiřečily jako tomu bylo v případě Jaroslava Rádka z Uh. Hradiště.235
231 SOA Uherské Hradiště, ONV UH inv. č. 392 / kartony 372 – 501. Trestni nalezaci komise (osobní spisy
vyšetřovaných osob) 1946 – 1948.
232 KÝR, Aleš: Zacházení se členy protektorátních vlád v pankrácké věznici. In: Kolaborace. Kolaborace?
Kolaborace! Sborník příspěvků z vědecké konference konané v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích dne 5.
května 2006, recenz. Doc. PhDr. Dagmar Blümlová, CSc., České Budějovice 2007, str. 102-107.
Czechoslovakia, Cambridge 2005, str. 79.

234 KUKLÍK, Jan: Dekrety prezidenta republiky ve vztahu k německé a maďarské menšině. In: Konec soužití
Čechů a Němců v Československu. Sborník k 60. Výročí ukončení II. světové války, eds. FAJMON, Hynek,
HLOUŠKOVÁ, Kateřina, Brno 2005, str. 58.
235 SOA Uherské Hradiště, ONV UH inv. č. 392/ karton 496. Trestni nalezaci komise (osobní spisy
vyšetřovaných osob) 1948. Jaroslav Rádek byl odsouzen TNK, ale osvobozen MLS. Stýkal se s Němci,
hlavně s gestapákem Neubauerem. Už v březnu 1939 pomáhal četnictvu zajistit hranice se
Slovenskem. Nakonec byl po dalším odvoláním osvobozen i u TNK.
62
Největším jurisdickým problémem, jak se ukázalo, byla retroaktivita dekretů, tj.
zpětná působnost zákona. Dekrety ustanovují trestnost některých činů zpětně, takže
se trestnými stávají činy, které v době jejich spáchání trestnými nebyly, což popíralo
podstatu práva samého. Někteří se pak snažili retroaktivitu dekretů popřít a uvést je
v návaznost na zákon na ochranu republiky.236
Spor o retroaktivitu, ale nezměnil nic na tom, že byli na základě dekretů
souzeni a odsouzeni kolaboranti. Jedinou záchranou se pro mnohé odsouzené stala
odvolání a žádosti o milost. Jiní se dočkali propuštění na svobodu až díky amnestii v
roce 1948. Tato amnestie nebyla všeobecná a vztahovala se pouze na pokuty do 100
000 a na tresty odnětí svobody trvající maximálně 1 rok.237 Zrádné na této amnestii
bylo to, že mnozí žadatelé o milost nejprve obdrželi vysoké tresty, které jim byly
v průběhu let 1946 – 1948 snižovány v odvolacích řízeních takovou měrou, že se
dostali až na hranici trestu, na kterou se amnestie vztahovala. Původní tresty pokut
300 000, - Kčs byly sníženy až na pokuty lehce přesahující 100 000, - Kčs, které pak
byly těmto provinilcům odpuštěny.
Také v Nizozemí vyzněla některá opatření do prázdna. Po zatčení všech
podezřelých následovalo v krátkém čase masové propouštění asi 60 000 členů NSB,
kteří byli označeni za „lehčí případy kolaborace,“ a to kvůli nedostatku místa
v internačních táborech. Následovalo propuštění dalších 20 000 delikventů, přesto
jich bylo ještě v červenci 1944 asi 65 000 v táborech.238
Na milost nebyli podle ustanovení v dokumentu Rijksbegroting 1947 (Státní
rozpočet 1947) vzati ti, kteří se dopustili následujících zločinů: členství v SS, WA,
Deutsches Wehrmachtu, Wachdienstu a Schutzdienstu, LSN, Německého červeného
kříže, Organizace Speer, LW, Volkswehr, Kriegsmarine; činnost u SD a NOC;
237 SOA Uherské Hradiště, ONV UH inv. č. 392 / karton 501. Trestni nalezaci komise (osobní spisy
vyšetřovaných osob) 1948.

Baarn 1974, str. 88-100.
63
ekonomická kolaborace; zrada na osobě, zrada na majetku, která způsobila značnou
škodu; zastávání vedoucí funkce v NSB nebo krycí organizace; zastávání společenské
funkce na základě nacionálně socialistického založení dané osoby (např. radní a
starostové); veřejné pronášení projevů nebo chování podporující propagandu
nacionálního socialismu nebo NSB; vražda, týrání, zabití; zneužitím moci, příležitosti
a prostředků získaných nepřítelem; skutečná pomoc a podpora nepřátelského
válečného snažení v podobě špionáže, sabotáže nebo vojenské účasti v boji na straně
nepřítele.239
Kolaboranti obvinění ze zločinů proti bezbečnosti státu (pomoc a služba
nepříteli), z vraždy a týrání a z denunciace pak stanuli před mimořádnými soudy,
které se nacházely v Amsterdamu, Arnhemu, Den Bosch, Haagu a Leeuwaardenu,
kde jim hrozil až trest smrti.
Vedle mimořádných soudů byly ustaveny i tribunály, které byli obdobou
českých lidových soudů. Bylo jich celkem 19 a jejich předsedou byla vždy právnicky
vzdělaná osoba, ostatní přísedící byli laikové. Před tribunály se dostávali delikventi
za pomoc a podporu nepříteli, za členství v NSB nebo v jiné nacionálně socialistické
organizaci a lidé, kteří okupace země využili ve svůj prospěch nebo se obohatili. Pro
přílišnou vytíženost mimořádných soudů a naopak uvolnění tribunálů po masovém
propouštění, se před tribunály dostaly i závažnější případy. Maximální trest udělený
tribunálem byl stanoven do výše 10-ti let. Kromě nižšího trestu znamenalo odsouzení
před tribunálem i zachování čistého trestního rejstříku, protože tribunály oficiálně
nezískaly statut soudu.240
Celkem bylo po válce sestaveno úřady pro shromažďování údajů o
kolaborantech 451 735 složek vyšetřováných osob, z toho 200 532 bylo odesláno
úřadu státního zástupce, proti 150 000 osobám byla učiněna opatření (89 000 bylo
internováno, tribunály odsoudily 50 000 lidí, mimořádné soudy 16 000). Asi 900
239 Tamtéž, str. 104-105. Problémem tohoto seznamu deliktů byly výjimky, které jej ještě v tomtéž
dokumentu doplnily.
240
GROEN, Koos: Landverraad. De berechting van collaborateurs in Nederland, Weesp 1984, str. 99-104.
64
rozsudků mimořádných soudů vyneslo velmi vysoké tresty nad odsouzenými, tj.
trest smrti, doživotního vězení a tresty odnětí svobody vyšší než 15 let odnětí
svobody.241
Oproti českému řešení odsunout Němce ze země, se Nizozemci rozhodli pro
postavení Němců před nizozemské soudy. Prvním Němcem, který byl v Nizozemí
popraven byl Ludwig Heinemann. Jako člen SS rozhodl o 12 exekucích v Deventeru.
Ránou pro Nizozemí bylo, když se týden po exekuci ukázalo, že byla nezákonná,
protože němečtí váleční zločinci souzeni být nesměli. Tento nedostatek v legislativě
byl v roce 1947 napraven a nakonec bylo odsouzeno 203 Němců, kteří v Nizozemí
páchali za okupace své zločiny. Celkem 18 Němců bylo odsouzeno k trestu smrti, ale
pouze 5 z nich bylo popraveno.242
Udělování milosti bylo v obou státech velmi opatrné. Amnestovány byly jen
případy nepříliš závažné. Mnohým byly tresty snižovány, ale našli se i takoví, kteří
svému trestu unikli, ať už útěkem nebo nějakou jinou kličkou. Očistou procházela
veřejná správa, politika i umělecké a vědecké kruhy. Je až žalostné, jak hluboko a
v jakém rozměru se kolaborace rozšířila v podstatě ve všech obsazených zemích.
Baarn 1974, str. 154-155.
242
GROEN, Koos: Landverraad. De berechting van collaborateurs in Nederland, Weesp 1984, str. 137-141.
65
6. Místo závěru
Jak již bylo v úvodu řečeno, nebylo úkolem této práce provést precizní srovnání
situace v oblasti kolaborace v Protektorátu Čechy a Morava a v Nizozemí, přesto se
srovnání v některých bodem nedalo vyhnout. V obou zemích stejně jako snad
v každé jiné z okupovaných zemí bylo možné najít příklady všech jmenovaných
druhů kolaborace. Prestože hranice mezi pouhým plněním povinností a kolaborací
byla velmi tenká a není nijak jednoduché ji nalézt, zůstává vynucená a dobrovolná
kolaborace prvním rozcestím při rozlišování kolaborantů. Je důležité si připomenout,
že na tomto rozcestí peripetie s kolaborací teprve začínají, že politická a ideologická
kolaborace jsou stejně tak zákeřné jako kolaborace vojenská, úřednická nebo
policejní. Trochu stranou se ocitá kolaborace ekonomická, která možná trochu budí
dojem neškodnosti, protože v ní jde o peníze a ne o život, ale zdání někdy klame.
Trošku novinkou je pak sexuální kolaborace, která je spíše niternou zradou žen na
jejich národu.
Existovaly skupiny i jednotlivci, kteří se ponořili do řeky kolaborace a plavali
v ní buď celou válku nebo jen její část. Někteří to brali jako osvěžení, jiní se teprve
učili plavat, ale byli tam i takoví, kteří se málem utopili a marně se snažili dostat se
na břeh. Propaganda nacionálního socialismu se snažila přesvědčit všechny, že
pokud do této řeky nevstoupí, zůstane jim jen spálená země pod nohami. Německá
propaganda si postupně získala i domácí zastánce a od nich se šířila jako řetězová
reakce k dalším lidem.
Ideologie nacismu si ve 30. letech připravila půdu pro svůj postup a jakmile se
jí naskytla ta možnost, chopila se jí. Nacionální socialisté pak jako poslušní služebníci
plnili úkoly a klaněli se svému vůdci. Nepřijetí nacionálně socialistické ideologie
podle Hitlera mělo pro některé z nich nádech zrady, tak raději zradili svou zemi než
sebe samé. Ke každé zradě patří také její potrestání a to poválečné vyřízení účtu bylo
bolestivé pro všechny její činitele.
66
Sartrovo přirovnání běžnosti jevu sebevraždy k jevu kolaborace ve společnosti
vyznívá ironicky. Ale srovnání frekventovanosti těchto jevů by udělalo z mnoha
národů, nejen z Francouzů, Čechů a Holanďanů, národy sebevrahů, ikdyž v tomto
případě se spíše jednalo o národovrahy. Bez očisty by se asi žádný z národů
neobešel. Západ i střed Evropy musel být očištěn od zrádců a mnohdy i od Němců
samotných. Trvalo pak ještě léta než byla očista dokončena.
Stejně tragické je pak i sledování jednotlivých osudů, kolaboranti jsou si
v mnoha ohledech podobní a zároveň má každý z nich svůj příběh a specifika, Rys
byl zcela jiný než Mussert, Moravec nebyl kopií Blokzijla, nemluvě o Gajdovi,
Krejčímu, de Geerovi a dalším. Kolaboranti mají společnou především ctižádost,
chtějí si získat uznání a nejsmutnější na tom je, že mnozí si ani neuvědomovali, jak
tím trpí jejich národ a žili v přesvědčení, že se snaží pro svůj národ udělat jen to
nejlepší.
O to o všechno při studiu podstaty kolaborace jde. Kolaborace má totiž
nespočet aspektů, které snad jeden člověk ani nemůže sám popsat, snad i to je
důvodem sníženého zájmu historiků o toto téma, protože ve srovnání se studiem
odboje je tento zájem téměř mizivý. Tato diplomová práce je však jen malým
shrnutím a nástinem možností studia tohoto tématu.
67
7. Seznam použitých zkratek
Akce národní obrody (ANO)
Algemeen Nederlands Persbureau (ANP, Všeobecný úřad pro nizozemský tisk)
Algemene Vereniging Radio Omroep (AVRO, Všeobecné hnutí pro vysílání rádií)
Arijská pracovní fronta (APF)
Beauftragten des Reichskommissars (BRK, zástupci říšského komisaře)
Bureau Nationale Veiligheid (BNV, Úřad pro národní bezpečnost)
Česká liga proti bolševismu (ČLPB)
Česká pracovní fronta (ČPF)
Český národní sociální tábor (ČNST)
Český národní výbor (ČNV)
Český svaz pro spolupráce s Němci (ČSSN)
Český svaz válečníků (ČSV)
Departement Volksinlichting en Kunsten (DVK, Oddělení pro lidovou osvětu a
umění)
Deutsche Arbeitsfront (DAF, Německá pracovní fronta)
Freiwilligen Legion Niederlande (FLN, Nizozemská dobrovolnická legie)
Geheime Statspolizei (Gestapo, Tajná státní policie)
Hauptabteilung Volksaufklärung und Propaganda van het Rijkscommisariaat (VUP,
Hlavní oddělení lidové osvěty a propagandy při říšském komisariátu)
Katholieke Radio Omroep (KRO, Katolické rozhlasové vysílání)
Kriminale Polizei (Kripo, Kriminální policie)
Landstorm Nederland (LSN, Zemská zteč Nizozemí)
Landwacht (LW, Zemská milice)
Mimořádné lidové soudy (MLS)
Národní árijská kulturní jednota (NÁKJ)
Národní obec fašistická (NOF)
68
Národní souručenství (NS)
Národní tábor fašistický (NTF)
Národohospodářského sboru jihočeského (NSJ)
Národopisná Morava (NM)
Nationaal Front (NF, Národní fronta, dříve Zwart Front tedy Černá fronta)
Nationaal Socialistische Beweging (NSB, Nacionálně socialistické hnutí)
Nationaal-Socialistische Nederlandsche Arbeiderspartij (NSNAP, Nizozemská
nacionálně socialistická dělnická strana)
Nationaal-Socialistische Vrouwen Organisatie (NSVO, Nacionálně socialistická
organizace žen)
Nationale Jeugdstorm (NJ, Národní mládežnická zteč)
Nacionálně socialistická dělnickorolnická strana (NSDRS)
Nationalsozialistische deutsche Arbeiterspartei (NSDAP, Nacionálně socialistická
německá dělnická strana)
Nationalsozialistische Kraftfahr-Korps (NSKK, Nacionálně socialistické přepravní
sbory)
Nationalsozialistische Volkswohlfahrt (NSV, Nacionálněsocialistická organizace
pro sociální výpomoc a dobročinnost)
Nederlandsche Christelijke Radio Vereeniging (NCRV, Nizozemské křesťanské
rozhlasové vysílání)
Nederlandse Oost Compagnie (NOC, Nizozemská východní společnost)
Nederlandse Politie (NP, Nizozemská policie)
Nederlandse Vrijwilligers Legioen (NVL, Nizozemská dobrovolnická legie)
Obchodní a živnostenské komory (OŽK)
Ordnungspolizei (Orpo, Pořádková policie)
Propaganda-Kompanie (PK, Propagandistická rota)
Posterij, Telegrafie en Telefonie (PTT, Státní pošta, telegraf a telefon)
Reichsministerium für Volksaufklärung und Propaganda (Promi, Říšské ministerstvo
pro lidovou osvětu a pro propagandu)
69
Sturmabteilung (SA, Úderné oddíly)
Sicherheitsdienstem (SD, Bezpečnostní služba)
Sicherheitspolizei (Sipo, Bezpečnostní policie)
Svatoplukovy Gardy (SG)
Trestní nalézací komise (TNK)
Vereeniging van Arbeiders Radio-Amateurs (VARA, Sdružení pro pracovníky
amatérského rádia)
Vertrauensmann (V-mann, důvěrník)
Vrijwillige Hulppolitie (VHP, Dobrovolná pomocná policie)
Vrijzinnig Protestantse Radio-Omroep (VPRO, Svobodomyslné protestantské
rozhlasové vysílání)
Weerafdeling (WA, Oddíl odporu)
70
8. Přílohy
8.1. Nejznámější kolaboranti v Nizozemí
Tato příloha je vypracována na základě dostupné literatury zpracovávající
kolaboraci za druhé světové války a mimořádné soudní dvory v Nizozemí po jejím
skončení. Z jednotlivých titulů jsou vybrána jména známých kolaborantů, kteří byli
za své válečné činy odsouzeni. Jde o následující tituly:
• BARNOUW, David, STROOM, Gerold van der: Wie verraadde Anne Frank?,
Amsterdam 2003
• GROEN, Koos: Landverraders, wat deden we met ze? Een documentatie over de
bestraffing en berechting van NSB-ers en collaborateurs en de zuivering van pers,
radio, kunst, bedrijfsleven na de tweede wereldoorlog, Baarn 1974
• GROEN, Koos: Landverraad. De berechting van collaborateurs in Nederland, Weesp
1984
• GROENEVELD, Gerard: Kriegsberichter. Nederlandse SS-oorlogsverslaggevers
1941 – 1945, Haarlem 2004
• KOK, Auke: De verrader. Leven en dood van Anton van der Waals, Amsterdam
2005
• LIEMPT, Ad van: Kopgeld. Nederlandse premiejagers op zoek naar joden 1943,
Uitgeverij Balans 2002
• MUSSERT, Anton: Nagelaten bekentenissen. Verantwoording en celbrieven van de
NSB-leider, red. Gerard Groeneveld, Nijmegen 2005
• PAAPE, A. H.: Studies over Nederland in oorlogstijd, deel 1, ´s Gravenhage 1972
• RIDDERBOS, Jan: Strijd op twee fronten. Schilder en de gereformeerde élite´ in de
jaren 1933-1945 tussen aanpassing, collaboratie en verzet op kerkelijk en politiek
terrein I. – II, Kampen 1994
• VERKJIK, Dick: Radio Hilversum 1940 – 1945, Amsterdam 1974
71
A
W. Aantjes – byl politickým kolaborantem, který nebyl dopaden. Hrozil mu
trest až 4 roky vězení.
W. A. Albrecht – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl komandantem SD ve
Frísku, původem byl Němec.
Jo van Ammers-Küller – za kolaboraci mu odebrali jeho šlechtický titul.
L. G. M. Arntzenius – odsouzen k 5-ti letům zákazu umělecké činnosti.
Hugo Aus der Fünten – odsouzen na doživotí. Byl členem německé policie,
původem byl Němec.
A. J. Backer – odsouzen k 10 letům vězení. Byl členem NSB a komisařem
v provincii Severní Holand.
Hendrik Herman Badings – byl rozsudkem soudu vyloučen z nizozemského
kulturního života. Bývalý komponista byl během okupace členem předsednictva
Kulturní rady.
H. P. M. Bartelsman – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl členem kolony
Heinecke (hon na Židy).
R. Bartlema – odsouzen k 6 měsícům v internaci. Byl reformovaným kazatelem
a nabádal lidi k poslušnosti vůči okupantům.
J. Berendsen – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl vrchním strážmistrem
policie, odsouzen byl za násilí vůči Židům a pronásledovaným osobám.
Anita van den Berg – odsouzena k 5 letům vězení. udala svého muže pro
nenošení židovské hvězdy (zemřel v Mauthausenu), aby mohla být se svým novým
německým přítelem.
72
K. P. Berg – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl SS-Hauptscharführerem
v Groningenu a původem byl Němec.
D. Bernhard – odsouzen k 20 letům vězení. Byl členem SS a vrahem spisovatele
A. M. de Jonga.
M. Beversluis – odsouzen k 6-ti letům vězení. Byl členem NSB a starostou ve
Veere.
C. W. van Bilderbeek – odsouzena ke 4 rokům internace. Byla sekretářkou
Antona Musserta.
D. de Blocq van Scheltinga – odsouzen k doživotnímu trestu vězení, který mu
byl zmírněn na 20 let vězení. Byl členem NSB od roku 1932, od roku 1942 byl
starostou Wassenaaru a sestavoval seznamy lidí do Arbeitseinsatzu.
Max Blokzijl – odsouzen k trestu smrti a popraven. Dopustil se poskytnutí
pomoci nepříteli. Byl vedoucí tiskového oddělení a departementu pro lidovou
osvětu, největší propagandista v Nizozemí.
J. W. Blom – odsouzen k 8 letům vězení. Udal 30 nepracujících na úřadech.
H. Blumenthal – odsouzen k 7 letům vězení. Byl pravou rukou Lagese.
H. Boelens – odsouzen na 4 a půl roku vězení. Byl starostou v Assenu.
T. J. Boelstra – odsouzen k 10 letům vězení. Byl členem NSB a hlavním
komisařem v Rotterdamu.
E. L. M. Th. J. van Bönninghausen – odsouzen ke 2 letům vězení. Byl členem
NSB, od roku 1942 komisařem v provincii Overijssel a roku 1943 získal post starosty
Hilversumu.
J. Bogaard – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl členem SS, zradil při
přepadení vězení ve Weteringschansu.
Jan Boots – odsouzen k 1 roku zákazu činnosti ve sdělovacích prostředcích.
Pomáhal Mussertovi a Blokzijlovi v jejich činnosti.
73
Wilhelm Bos – po válce se ukryl v Německu a nebyl vydán ke stíhání.
G. P. J. M. Bosman – odsouzen ke 2 rokům vězení. Byl členem NSB a ředitelem
vysílání v říšském rádiu. Dostal nižší trest, protože byl aktivní také v odboji.
P. G. Bosman – odsouzen ke 4 letům vězení. Nechal vyhladovět u sebe
ukrytého Žida během poslední válečné zimy, kdy byl nedostatek potravin.
Dirk van den Bospoort – odsouzen ke 3 letům internace. Působil v rádiu.
Herman Bouber – odsouzen ke 3 měsícům zákazu divadelní činnosti. Jako
ředitel divadla neprojevil ani známku odporu vůči požadavkům okupantů.
L. J. Bouma – odsouzen ke 3 letům vězení. Byl členem NSB a od roku 1943
komisařem v provincii Drente.
O. M. Bouman – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl členem SD, souzen
především za násilí a vraždy na Židech a odbojářích.
Adolf Bouwmeester – odsouzen k 10 letům zákazu působení v rádiu. Hrál
antisemitsky zabarvené role v poslechových představeních.
Leonie Brandt Pütz – byla dvojitou agentkou. Němci ji zatkli, v koncentračním
táboře byla postrachem a stala se pak součástí Bureau Nationale Veiligheid (BNV, Úřad
pro národní bezpečnost).
J. Breedveld – odsouzen k trestu smrti (trest nebyl vykonán). Byl udavačem a
obohacoval se na úkor pronásledovaných.
C. Bruins – odsouzen k 1 roku vězení. Sliboval Židům útěk do Švýcarska, ale
nechal je v Belgii a okradl je.
Siert Bruins – nebyl dopaden, našel úkryt v Německu, které jej nevydalo ke
stíhání.
Henri Bruning – odsouzen ke 20-ti letům zákazu literární činnosti a 2 letům
internace. Byl básníkem a psal do časopisů De Waag, Algemeen Handelsblad a Volk en
Vaderland.
74
Jan Bulder – byl dopaden až v roce 1981 a odsouzen na 2 a půl roku vězení. Byl
spolupracovníkem židovského komanda haagské SD.
Jack Bulterman – odsouzen ke 4 týdnům internace a pokutě 500 guldenů za
stýkání se s Němci u sebe doma.
J. H. Carp – odsouzen ke 12 letům vězení. Byl právnickým mozkem NSB. Byl
také prezidentem NSB Vredesgerechtshof (Mírový soudní dvůr), který soudil podle
zásad nového světového uspořádání.
G. J. Couvée – odsouzen ke 2 letům internace. Byl členem NSB, prezidentem
Soudního dvora v Utrechtu.
C. C. A. Croin – odsouzen k 5-ti let internace a pokutě 50 tisíc guldenů. Byl
lékařem, členem NSB a sponzorem SS. Vedle toho byl i zastupujícím vedoucím
Medisch Front (Lékařská fronta).
J. van Dam – odsouzen k 7 letům vězení. Byl členem NSB, generálním
sekretářem departementu pro vzdělání a vědu.
Lodewijk J. Delbaere – odsouzen k 8 letům internace. Byl haagským lékařem a
přednášel o rasové otázce a Židech.
Ans van Dijk – odsouzena k trestu smrti a popravena. Byla špiónkou SD a udala
hodně Židů.
Leendert Disseveld - nedopaden, našel úkryt v Německu, které jej nevydalo ke
stíhání.
J. H. A. M. Driehuis – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl členem ostrahy
tábora Ommen.
75
S. van Droffelaar – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl členem SD
v Assenu a zavraždil 7 Židů.
E. C. Drost – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl členem SS a SD
v Groningenu a Zeistu, byl obviněn z vraždy a násilí.
J. Drost – odsouzen k 8 letům vězení. Ubytoval 2 Židy ve svém přístavku, když
mu to přestalo vyhovovat, udal je u SD.
Duisterhof – odsouzen k trestu smrti, rozsudek byl změněn na doživotí (dostal
milost).
G. van Duyl – odsouzen k 10 letům vězení. Byl antisemitským řečníkem a
propagandistou.
Jan Eekhout – odsouzen k 8 letům zákazu literární činnosti.
H. M. Egberts – odsouzen k trestu smrti a popraven za členství v SS a činy s tím
spojené.
Piet van Egmond – odsouzen ke 3 letům zákazu hudební činnosti.
Piet Ekel – odsouzen k pětiletému zákazu působení v rádiu. Spolupracoval na
nacistických poslechových představeních.
Lodewijk W. C. Ekering – odsouzen ke 4 letům internace. Snažil se zřídit
v rámci NSB teologickou frontu, nepodařilo se mu to.
A. Engelbert – odebrali mu jeho šlechtický titul, za okupace byl komisařem v
Utrechtu.
W. B. Engelbrecht – odsouzen ke 3 letům vězení (těžce nemocen). Byl členem
NSB a komisařem v provincii Utrecht.
J. P. Everhout – odsouzen k 12-ti letům vězení. Obchodoval s židovskými
akciemi a vyneslo mu to 800 tisíc guldenů.
76
D. Eykelboom – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl komandantem LW ve
Zwolle, souzen i za násilné chování.
P. J. Faber – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl členem popravčí čety,
která popravovala členy ilegálních hnutí.
J. E. Feenstra – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl komandantem
gelderské vojenské policie, souzen za násilí.
J. H. Feldmeyer – padl při americkém náletu v únoru 1945. Byl velitelem
Germánské SS.
Franz Fischer – odsouzen k doživotnímu vězení. Byl u německá policie a
Eduard Flipse – odsouzen ke 3 letům vyloučení z hudebního světa.
H. M. Fruin – odsouzen ke 4 letům vězení. Byl členem NSB od roku 1933 a
vedoucí Rechtsfront (v rámci NSB ustavená organizace policejních agentů a juristů).
Jakob Siets Galjart – odsouzen k 10 letům internace. Byl vedoucím organizace
Lékařské fronty, která náležela k NSB.
Q. J. H. Ganzefles – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl agentem SD a
lovcem Židů.
Cornelis van Geelkerken – odsouzen k doživotnímu trestu vězení. Byl
význačným představitelem NSB, stál v čele NJ a LW. Byl propuštěn v roce 1962.
Dirk J. de Geer – za kolaboraci mu odebrali jeho šlechtický titul, dále byl
odsouzen 1 roku podmínečného trestu a k pokutě 20 tisíc guldenů. Bývalý premiér se
vrátil z exilu a posloužil německé propagandě jako ukázka nedůležitosti exilové
vlády.
77
R. van Genechten – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl vedoucím
představitelem NSB, komisař v provincii Jižní Holand a antisemitský řečník v rádiu
Hilversum.
Yvonne Gheorghi – ona a její balet dostali 1 rok zákazu činnosti.
Otto Glastra van Loon – odsouzen ke 3 letům vyloučen z hudebního světa, byl
dirigent.
J. M. Goedemans – odsouzen k 1 roku zákazu činnosti v tisku. Byl
šéfredaktorem De Telegraaf.
Tobi Goedewaagen – odsouzen ke 12-ti letům vězení. Byl členem NSB, prvním
z generálních sekretářů departementu pro osvětu lidu a umění, prezident Nederlandse
Kultuurkamer (Nizozemská kulturní komora), byl zodpovědný za zřízení říšského
rádia (spolu s A. Duboisem) a likvidaci ostatních rádií, roku 1943 z těchto funkcí
odešel.
W. Goedhuys – odsouzen k 10-ti letům vězení a 20 letům zákazu novinářské
činnosti. Byl hlavním redaktorem v NSB.
L. Th. Van Gog – odsouzen ke 20-ti letům vězení. Byl členem SS a vrahem
spisovatele A. M. de Jonga.
A. F. van de Gouw – odsouzen k 15-ti letům odnětí svobody. Byl členem SS, byl
součástí komanda Pieters, které brutálně vyslýchalo dopadené Židy. Byl psychiatrem
označen za nebezpečného neurotického psychopata.
Jan Goverts – odsouzen k 6 letům vězení. Byl vedoucím oddělení hudby
v departementu kultury.
Chris de Graaf – odsouzen k 6-ti letům zákazu literární činnosti.
Trijntje Groot – odsouzena k 15-ti letům vězení. Udala svého muže pro ilegální
práci, aby mohla být se svým novým německým přítelem.
78
H. E. de Gryuter – odsouzen k trestu smrti, který mu byl změněn na doživotí.
Za nemalou odměnu hledal ukryté Židy.
Nico de Haas – nebyl dopaden, šéfredaktor časopisu SS-Sturm.
Petrus Hamer – odsouzen k 15-ti letům vězení. Byl hlavním komisařem
v Haagu.
A. Harrenomee – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl policejním
inspektorem ve Velsenu. Souzen za týrání a zatýkání.
G. L. Harloff – odsouzen ke 12-ti letům vězení. Byl starostou Amersfoortu.
H. Hartke – odsouzen k 5-ti letům internace. V roce 1940 ukryl Musserta před
nizozemskou policií.
A Herrenomee – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl policejním
inspektorem ve Velsenu, souzen za násilné chování.
W. A. Herweyer – uprchl, byl členem NSB.
Wilhelm Haster – odsouzen ke 12-ti letům vězení. Byl šéfem SD v Nizozemí.
P. S. Heerema – odsouzen k 1 roku a 2 měsícům (po ukončení soudu volný).
Nejdřív byl kolaborantem a později byl aktivní v odboji.
N. J. van Hees – odsouzen k 5-ti letům vězení. V rozhlase zajišťoval vysílání pro
mládež.
C. van der Heijden – odsouzen k 6-ti letům vězení. Byl válečným zpravodajem
a od října 1944 šéfredaktor.
Ludwig Heinemann – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl členem
popravčího komanda, střílel ilegály, původem byl Němec. Jako člen SS rozhodl o 12
exekucích v Deventeru.
79
J. Herdtmann – odsouzen k trestu smrti. Byl starým konzulem v Kleefu a
vůdcem německé organizace Sport und Spiel (pro členy NSB žijící v Německu,
oblékali se do nizozemských uniforem).
Jan van Herpen – odsouzen ke 2 a půl roku zákazu činnosti ve sdělovacích
prostředcích. Pomáhal Mussertovi a Blokzijlovi v jejich činnosti.
Karel van Heusden – odsouzen k 8 letům vězení. Byl válečným zpravodajem.
Van Heyst – za kolaboraci mu odebrali jeho šlechtický titul.
Hinze – odsouzen k trestu smrti, změněno na doživotí, za odměnu hledal
ukryté Židy.
Hofman – odsouzen k trestu smrti, změněno na doživotí, za odměnu hledal
ukryté Židy.
H. M. C. Holdert – zemřel v roce 1944, obstarával redakci Deutsche Zeitung in
den Niederlanden, peníze pro WA, Winterhulp (Zimní pomoc) a dobrovolnické legie a
rozděloval úkoly SS-redaktorům.
Hakkie Holdert – odsouzen ke 12 letům vězení. Byl synem H. M. C. Holderta,
jako dobrovolník bojoval na východní frontě. Stal se ředitelem novin De Telegraaf,
kde udal několik pracovníků SD.
S. S. Hoogterp – odsouzen k 10-ti letům vězení za pomoc nepříteli. Byl
šéfredaktorem.
Roel Houwink – odsouzen k 5-ti letům zákazu literární činnosti.
M. van Huut – odsouzen ke 4 letům internace. Byl zástupcem Maxe Blokzijla.
C. J. Huygen – odsouzen k 18-ti letům vězení. Byl válečným generálním
sekretářem NSB, účastnil se propagandy.
J. Huyts – odsouzen ke 4 letům zákazu novinářské činnosti. Byl šéfredaktorem
NRC.
80
J
M. Jansen – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl členem SD, vrah a násilník.
W. Jansen – odsouzen ke 2 rokům a 9-ti měsícům internace. Byl členem NSB,
šéfem oddělení dramaturgie v rádiu. Byl zodpovědný za produkci mnoha
antisemitských poslechových her.
J. Jeswiet – odsouzen ke 3 a půl letům internace. Odebrali mu jeho šlechtický
titul, byl členem NSB.
De Jong – odsouzen k 6-ti měsícům vězení. Byl členem NSB, pomáhal
uprchnout válečným zločincům.
Josselin de Jong – odsouzena k 1 a půl roku vězení. Byla reportérkou u AVRO.
Johan Kaart – odsouzen k 5-ti měsícům zákazu divadelní činnosti.
Douwe Kalma – odsouzen k 8 letům zákazu literární činnosti. Byl členem Friese
beweging (Fríské hnutí).
A. Kaper – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl brigadýrem u policie,
působil na Úřadu pro židovské záležitosti v Amsterdamu, souzen za popravy a
násilí.
B. Kaptein – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl členem SD a jako člen
židovského referátu v Haagu zatkl na 600 Židů.
H. J. Kerkmeester – odsouzen k 11-ti letům vězení. Byl jmenován Rosten van
Tonningenem na místo ředitele nakladatelství Arbeiderspers.
George Kettmann – odsouzen k 10-ti letům zákazu literární činnosti.
P. E. Keuchenius – odsouzzen k doživotnímu zákazu literární činnosti. Byl
odborníkem na rasovou otázku.
K. Keyer – odsouzen ke 4 letům internace. Byl členem NSB.
81
Douwe Kiestra – odsouzen k 6-ti letům zákazu literární činnosti. Byl členem
Friese beweging (Fríské hnutí).
Theodora van der Kley – odsouzena k 6-ti měsícům vězení. Byla dobrovolnicí
v kuchyních Organizace Todt.
J. H. Klimp – nebyl odsouzen. Našel úkryt v Německu, které jej nevydalo ke
stíhání.
Klinkenbijl – odsouzen k trestu smrti, změněno na doživotí, za odměnu hledal
ukryté Židy.
Knol – odsouzen k trestu smrti, změněno na doživotí, za odměnu hledal ukryté
Židy.
Pyke Koch – odsouzen k 1 roku zákazu vystavování svých uměleckých děl.
Roku 1943 vytvořil pro Post, Telegrafie en Telefonie (PTT, Státní pošta, telegraf a
telefon) sérii známek na motivy starých Germánů.
Jan Koetsier – odsouzen k 5-ti letům zákazu dirigentské činnosti, dirigent.
F. W. Koot – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl členem kolony Heinecke
(hon na Židy).
Van der Kraan – odsouzen k trestu smrti, který mu byl změněn na doživotí. Za
nemalou odměnu hledal ukryté Židy.
Herman Krebbers – odsouzen ke 2 letům zákazu hudební činnosti, violista.
M. Krijger – odsouzen k podmínečnému trestu za pomoc při zatčení Židů. Jinak
projevoval po celou dobu okupace ve všech funkcích odmítavý postoj k okupantům.
Krom – odsouzen k doživotnímu trestu vězení. Účastnil se honu na Židy, byl
zapleten v Englandspielu, která se stala osudnou mnoha nizozemským tajným
agentům.
Jan Kruyer – odsouzen ke 20-ti letům vězení. Byl dopaden až v roce 1978,
podílel se na popravě.
82
E. Kühlmann – odsouzen ke 2 a půl roku internace. Byl členem NSB, po
ukončení procesu už měl trest ze sebou, působil v rádiu.
M. Kuiper – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl agentem policie a vrahem
v akci Silbertanne (vraždění protiněmeckých Nizozemců).
Albert Kuyle – odsouzen ke 3 letům internace. Byl členem NF, psal antisemitské
a proněmecké články pod pseudonymem L. M. A. Kuitenbrouwer.
Willy Lages – odsouzen k doživotnímu trestu vězení. Byl členem německé
policie, původem byl Němec.
J. Lambers – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl členem SD v Assenu,
zavraždil 7 chlapců.
Olga Hubertina van Lankeren Matthes – odsouzena ke 2 a půl letům internace.
Byl vedoucím NSVO.
Cees Laseur – odsouzen ke 3 měsícům zákazu divadelní činnosti. Jako ředitel
divadla neprojevil ani známku odporu vůči požadavkům okupantů.
Leemhuis – odsouzen k trestu doživotního vězení. Byl podřízeným Petruse
Hamera, hledal Židy a byl zapleten do Englandspiel.
Theodorus de Leeuw – odsouzen ke 12-ti letům vězení. Byk členem NSB. Byl
katolickou obdobou propagandisty Blokzijla, jeho udání měla za následek mnohá
zatčení duchovních.
R. W. Lehnhoff – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl SS-
Hauptscharführerem v Groningenu, původem byl Němec.
J. J. Lentz – odsouzen ke 3 letům vězení. Působil v kartotéce obyvatel Nizozemí,
která byla pro Němce velmi důležitá, nebyl kolaborant z přesvědčení, ale chtěl dělat
dobře svou práci, proto dostal nízký trest, přestože napáchal mnoho zla.
E. A. A. Liera – odsouzen ke 4 letům vězení. Byl starostou Goudy.

83
L. Lindeman – odsouzen k 9-ti letům v říšském pracovním táboře. Byl
šéfredaktorem novin Volk en Vaderland.
C. A. Lindemans – zemřel za nejasných okolností v nemocnici, kde byl pod
dohledem BNV ostrahy, V-mann přezdívaný King Kong, dostal se i do okolí prince
Bernharda a následně varoval Němce před operací u Arnhemu.
Logger – odsouzen k trestu smrti, změněno na doživotí, za odměnu hledal
ukryté Židy.
M. van Lokhorst – odsouzen ke 12-ti letům vězení. Byl starostou Nijmegenu.
M. van der Loo – odsouzen k trestu smrti, který mu byl změněn na doživotí
(dostal milost).
Hans J. Loyen – odsouzen k doživotnímu trestu vězení. Byl dopaden až v roce
1976. Byl ostrahou v koncentračním táboře v Polsku, mnohanásobným vrahem Židů.
V roce 1980 spáchal ve vězení sebevraždu.
Ger Lugtenburg – odsouzen k 1 roku zákazu činnosti ve sdělovacích
prostředcích. Pomáhal Mussertovi a Blokzijlovi v jejich činnosti.
M. V. E. H. J. M. hrabě de Marchant et d’Ansembourg – odsouzen k 15-ti letům
vězení. Byl členem NSB a komisařem v provincii Limburk.
H. J. Marinus – odsouzen ke 12-ti letům vězení. Publikoval proněmecké články
pod pseudonymem HAMA.
Joahn Meester – odsouzen k 5-ti měsícům zákazu divadelní činnosti.
Arnold J. Meijer – odsouzen ke 4 letům vězení. Byl radikálním antisemitou,
fašistou a předsedal NF.
Willem Mengelberg – za kolaboraci mu odebrali jeho šlechtický titul.
84
Pieter N. Menten – nizozemská obdoba Eichmanna, po válce zmizel a nebyl už
nikdy nalezen.
P. J. van Mechgelen – odsouzen ke 4 letům zákazu provozovat žurnalistiku. Byl
vedoucím Spolku žurnalistů, šéfredaktor Algemeen Nederlands Persbureau (ANP,
Všeobecný úřad pro nizozemský tisk).
Toon Mertens – vydal falešný pas Sassenovi a byl sekretářem redakce časopisu
De Linie.
A. C. Metzelaar – odsouzen k 1 roku vězení a vysoké pokutě za ekonomickou
kolaboraci.
M. Meuldijk – odsouzen k 10-ti letům vězení.
Gejus van der Meulen – odsouzen k 8 letům vězení. Roku 1941 vstoupil do SS a
jako lékař odešel na východní frontu.
F. H. Meyer – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl člen kolony Heinecke
(hon na Židy).
Arie Meyer Schwencke – odsouzen k 7 letům a 6 měsícům internace. Po válce
chvíli působil i u BNV, arestován až v roce 1946.
Moesbergen – odsouzen k trestu smrti, který mu byl změněn na doživotí. Za
Albert Mol – odsouzen k 1 roku zákaz činnosti. Patřil k baletu Yvonne
Gheorghi.
S. J. van der Molen – odsouzen k 6-ti letům zákazu literární činnosti. Byl členem
Friese beweging (Fríské hnutí).
W. C. Mollis – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl agentem policie, byl
souzen za násilí a popravy.
J. C. Moolenijzer – odsouzen k trestu smrti a spáchal v den popravy
sebevraždu.
85
Gerardus Mooyman – odsouzen k 6-ti letům vězení. Byl členem SS a držitelem
Ritterkreuze. Německá propaganda z něj udělala poloboha.
H. M. Mühler Lehning – odsouzen, trest neznámý. Byl členem NSB.
F. E. Müller – odsouzen k 10-ti letům vězení. Byl vedoucím starostů z řad členů
NSB, komisařem provincie Utrecht a následně starostou Rotterdamu.
J. H. L. Munt – byl vedoucím haagské SD, přesto byl velmi záhy postaven mimo
stíhání.
Anton Mussert – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl symbolem kolaborace
v Nizozemí, vůdce NSB a od roku 1942 i vůdcem nizozemského lidu. Byl obžalován
z pokusu o předání země cizí moci, dále z pokusu o změnu ústavně daného státního
zřízení a z poskytnutí pomoci nepříteli.
N. van Nieuwenhuizen – odsouzen ke 20-ti letům vězení. Byl lékařem,
dopouštěl se násilí na ruských zajatcích v táboře v Amersfoortu.
G. H. J. W. S. Noordhuis – odsouzen ke 13-ti letům vězení. Byl členem NSB,
působil jako novinář a stal se vedoucím zpravodajské služby.
Sam Oly – odsouzen k trestu smrti, který mu byl změněn na 15 let vězení. Byl
německým informátorem, udal 30 slepých Židů, kteří byli přemístěni na práce do
Polska.
Tinus Osendarp – odsouzen ke 12-ti letům vězení. Jako člen haagské policie
zatýkal ilegály, byl členem NSB.
Willem van Otterloo – odsouzen k 1 roku zákazu činnosti, dirigent.
Teunis Paques – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl členem SS.
86
Jacobus Philippa – odsouzen k trestu smrti, ale dostal milost a trest byl nakonec
zkrácen na 4 roky. Byl dopaden až v roce 1974 po anonymním udání (tj. 24 let po
vynesení rozsudku).
Carel Piek – odsouzen k 8 letům vězení. Byl starým členem SS, bývalým
generálním sekretářem Červeného kříže, velitelem Winterhulp (Zimní pomoc).
Polehčující okolností bylo, že se za války neobohatil.
A. J. Pieters – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl velitelem SS-
Jagdkommando, souzen za vraždu a hrubé násilí.
S. L. A. Plekker – odsouzen k 5-ti letům internace. Byl starostou Haarlemu.
W. A. Polak – byl dopaden až později.
L. Poos – odsouzen k doživotnímu trestu. Účastnil se honu na Židy a byl
zapleten v Englandspielu.
Maartje Prinse – odsouzena k 11-ti letům vězení. Udala svého muže pro ilegální
práci, protože ho podezírala z nevěry.
H. A. Pullens – byl internován do roku 1950, za války byl starostou
Eindhovenu.
Abraham Puls – odsouzen k trestu smrti, který mu byl změněn na doživotí
(dostal milost). Odsouzen byl za zneužívání Židů.
C. Quispel – odsouzen k 15-ti letům vězení. Byl vedoucím Nationale Jeugdstorm
(NJ, Národní mládežnická zteč), během Dolle dinsdag (Bláznivého úterý) zapojoval
členy své organizace do německého vojenského průmyslu.
J. Raatgever – odsouzen k 18-ti letům na říšských pracích. Byl členem LW a
šéfredaktorem Nationale Dagblad.
87
Jacobus Ramaker – nebyl odsouzen, našel úkryt v Německu, které ho nevydalo
ke stíhání.
E. H. rytíř van Rappard – odsouzen k trestu smrti, který mu byl zmírněm na
doživotní vězení. Byl radikálním nacionálním socialistou, zasazoval se za včlenění
Nizozemí do říše.
H. A. Rauter – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl šéfem německé policie a
C. van Ravenswaazy – odsouzen k 11-ti letům vězení. Roku 1941 byl jmenován
vládním komisařem Zaandamu, později působil na postu starosty Utrechtu.
Pierre Reinards –odsouzen ke 2 a půl roku internace. Byl členem NSB. Délka
procesu odpovídala danému trest, který si tím odpykal. V období okupace působil
v rádiu.
Jan van Rheenen – odsouzen k 8 letům zákazu literární činnosti.
M. A. Ridderhof – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl agentem SD, dostal
se do mnoha ilegálních hnutí, které následně zradil.
W. de Rijke – trest neznámý. Byl členem NSB a roku 1943 se stal komisařem
v provincii Overijssel.
Hendrik Rijnbergen – odsouzen k 10-ti letům vyloučení z hudební společnosti.
Byl violistou a původně vedoucím hudebního odboru.
Piet Rinks – odsouzen k 8 letům vězení a k doživotnímu zákazu činnosti
v rádiu. Zatýkal Židy.
Dignate Roberts – odsouzena k 1 roku vězení. Byla to spisovatelka a manželka
Martiena Beversluise.
Johanna Roelofs – odsouzena k 10-ti letům vězení. Působila jako strážná
v koncentračním táboře Osvětim.
88
G. Rollema – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl velitelem LW v Severním
Brabantu a byl zodpovědný za vraždu starostů Astenu a Somerenu koncem roku
1944.
A. Roothaert – odsouzen k pokutě 500 guldenu. V květnu 1940 vydal knihu De
vlam in de pan (Oheň na pánvi).
E. J. Roskam – odsouzen k 3 a půl letům vězení. Byl členem NSB, kde mu říkali
„rolnický vůdce.“
M. M. Rost van Tonningen – spáchal sebevraždu před vynesením rozsudku. Byl
předním členem NSB, soupeřem Musserta v boji o vliv, aktivní v oblasti propagandy.
H. Rutgers – odsouzen k trestu smrti, který mu byl změněn na doživotí. Byl
souzen, protože za odměnu hledal ukryté Židy.
R. N. de Ruyter van Steveninck – odsouzen ke 4 a půl letům vězení. Byl
starostou Leidenu.
Warnar Salomons – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl členem SS.
G. H. Sanner – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl členem LW a velitelem
krvavého mužstva Norder.
Wim Sassen – odsouzen ke 20-ti letům vězení, ale podařilo se mu uprchnout do
Jižní Ameriky, kde se spřátelil s Eichmannem.
Saterde – odsouzen k trestu smrti, který mu byl změněn na doživotí. Za
P. Schaap – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl členem popravčí čety a
působil na Úřadu pro židovské záležitosti při haagské policii.
Dirk Scheffers – odsouzen k 1 roku internace. Odvezl mladší sourozence své
židovské manželky do Westerborku, byli deportováni do Polska.
89
H. A. Seyffardt – zastřelen v roce 1943, proněmecký důstojník NVL.
Louis Schmidt – odsouzen ke 2 a půl roku internace. Byl členem NSB. Délka
jeho procesu odpovídala danému trest, který si tím odpykal. Působil v rádiu pod
pseudonymem Kovacks Lajos.
H. C. Schokker – odsouzen k 7 letům vězení. Byl členem NSB od roku 1941 a na
konci války byl regionálním komandantem LW.
J. J. Schrieke – odsouzen ke 20-ti letům vězení. Byl členem NSB a roku 1941 byl
jmenován generálním sekretářem pro justici.
J. R. J. Schut – odsouzen k 7 letům vězení. Byl starostou Sneeku.
Melchert Schuurman – odsouzen k 10-ti letům vězení. Byl členem NSB a WA,
jako dobrovolník odešel na východní frontu.
G. M. J. J. Schuurmans Steckhoven – odsouzen ke 3 měsícům internace. Byl
vedoucím oddělení pro mládežnické letecké sporty.
Klaas Sierksma – odsouzen k 6-ti letům zákazu literární činnosti.
W. Sijthoff – za kolaboraci mu odebrali jeho šlechtický titul.
Slagter – odsouzen k doživotnímu trestu vězení. Účastnil se honu na Židy a byl
G. P. Smis – odsouzen k 7 letům vězení. Byl přezdíván Jordánec. Odsouzen byl
nejen za aktivity v rádiu, ale především za pomoc při odhalení 5-ti skrývajících se
Židů.
J. Smit – odsouzen ke 2 letům vězení. Byl zastupitelem v NSB.
G. A. S. Snijder – odsouzen ke 12-ti letům vězení. Byl prezidentem Kulturní
rady, členem NSB. Původně byl archeologem.
Toon Soetebier – nebyl odsouzen, našel úkryt v Německu, které ho nevydalo ke
stíhání.
90
Ceesje Speenhoff – odsouzen ke 4 letům internace a k doživotnímu zákazu
činnosti v rádiu.
C. F. Staargaard – odsouzen k 10-ti letům vězení. Byl členem NSB a komisařem
v provincii Groningen.
Staatrube – odsouzen k trestu smrti, který mu byl změněn na doživotí. Za
Nicolaas J. van Straaten – odsouzen k 7 letům vězení. Roku 1943 vyhrožoval
židovskému páru, že je udá SD, pokud mu nezaplatí 200 guldenů.
J. Suykerbuyk – odsouzen k trestu smrti a popraven. Souzen za násilí, byl
spoluviníkem vraždy starostů Astenu a Somerenu.
P. Tammens – odsouzen k 7 letům vězení. Byl členem NSB a starostou
Groningenu.
C. Teschmaker – odsouzen k 1 roku a 5-ti měsícům vězení a vysoké pokutě za
ekonomickou kolaboraci.
Jacques van Tol – odsouzen ke 3 a půl letům internace a k doživotnímu zákazu
činnosti v rádiu. Působil jako režisér a textař.
J. C. Tonneman – odsouzen k 8 letům vězení. Byl členem Nationaal-Socialistische
Nederlandsche Arbeiderspartij (NSNAP, Nacionálně socialistická nizozemský strana
práce).
Tousseieull – dopaden až později.
M. A. L. Tummers – odsouzen ke 3 letům internace a k doživotnímu zákazu
činnosti v rádiu.
91
V
W. L. Z. van der Vegte – odsouzen ke 4 letům vězení. Byl členem NSB, jeho
úkolem bylo zprovoznění říšského rádia (nazváno bylo Nederlandse Omroep). Stal se
předsedou Rady pro rádia a Komise pro schvalování říšského filmu a poradcem rady
pro lidovou osvětu.
Dirk Verbeek – odsouzen ke 3 měsícům zákazu divadelní činnosti. Jako ředitel
divadla neprojevil ani známku odporu vůči požadavkům okupantů.
Toon Verhey – odsouzen k 10-ti letům vyloučení z hudební společnosti,
dirigent.
H. M. Verwayen – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl členem SS a
popravčí čety.
Bratři Verweyovi – odsouzeni k 1 a půl roku podmínečně. Tiskli brožury a
propagační materiál pro NSB.
A. J. van Vessem – odsouzen k 6-ti letům vězení a k pokutě 25 tisíc guldenů. Byl
zmocněncem NSB pro justici, obchodoval s židovskými nemovitostmi.
Viëtor – odsouzen k doživotnímu trestu vězení. Účastnil se honu na Židy a byl
F. W. van Vloten – odsouzen, trest neznámý. Byl členem NSB.
Ernst Voorhoeve – odsouzen k 11 letům vězení. Byl vedoucím propagandy
NSB, propagoval boj proti bolševismu.
J. C. de Vos – odsouzen k 10-ti letům vyloučení z divadelní společnosti.
E. J. Voũte – odsouzen ke 4 letům vězení. Byl vládním komisařem a starostou
Amsterdamu, stal se i členem SS.
J. de Vries – odsouzen k 10-ti letům vyloučení z kulturních aktivit. Byl
vedoucím Literárního odboru v Kulturní komoře.
92
W
A. van der Waals – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl jedním
z nejznámějších kolaborantů a zrádcem mnoha ilegálních skupin.
Tj. van der Weiden – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl starostou Velsenu
a spoluviníkem na zatýkání a násilí.
J. W. F. Weremeus Buning – odsouzen k 1 roku zákazu literární činnosti. Byl
básník.
H. Westra – odsouzen k 12-ti letům vězení. Byl členem NSB od roku 1940, stal
se starostou Haagu. Jeho původní trest smrti byl změněn na 20 let, ale pro stáří
obviněného bylo i z tohoto trestu upuštěno.
J. Westrik – odsouzen k 1 roku podmínečného trestu. Byl starostou Barneveldu,
později musel místo přenechat členovi NSB.
A. H. G. Weustink – odsouzen k 8 letům internace. Byl členem NSB, starostou
Oldenzaalu, kde nechal ve městě vyměnit názvy ulic pojmenovaných po členech
královské rodiny.
P. Wichers – odsouzen k trestu smrti a popraven. Udával Židy a lidi na útěku u
SD.
Baltus Wigersma – odsouzen k pokutě. Byl předsedou nadace De Waag, která
sdružovala nacionálně socialistickou inteligenci a antidemokraty.
W. Wilton – odsouzen ke 3 měsícům vězení a k vysoké pokutě za ekonomickou
kolaboraci. Byl ředitelem Wilton-Fijenoord.
J. P. Wolffram – odsouzen k doživotnímu trestu. Byl zastupujícím velitelem SS a
byl považován za velmi nebezpečného.
Hendrik Jan Woudenberg – odsouzen ke 20-ti letům vězení. Byl členem NSB,
vedoucím Nederlandse Arbeids Front (Nizozemská pracovní fronta) a komisař pro
odbory, které byly nacisty rušeny. Lákal dělníky pro práci v říši.
93
Z
Zaalberg – za kolaboraci mu odebrali jeho šlechtický titul.
A. J. Zondervan – odsouzen ke 20-ti letům vězení. Byl členem NSB, kde byl
pověřen tvorbou WA k věrnému obrazu SA.
Zwager – odsouzen k trestu smrti, který mu byl změněn na doživotí. Za
G. J. Zwertbroek – odsouzen k 8 letům vězení. Byl členem NF a následně NSB.
Působil jako propagandista Arbeidsfrontu (Pracovní fronty) v rádiu.
94
8.2. Nizozemští váleční zpravodajové SS a místo jejich nasazení
Seznam je převzat z knihy Gerard Groenevelda Kriegsberichter. Nederlandse SS-
oorlogsverslaggevers 1941 – 1945. Tito Nizozemci se dobrovolně rozhodli nastoupit do
jednotek SS a byli vybráni, mnohdy na základě jejich činnosti v civilu, pro působení
ve zpravodajských jednotkách. Úkolem těchto jednotek nebylo ani tak informovat
jako spíš informovat podle představ propagandistických vůdců. Každá jejich zpráva,
článek, film nebo obrázek podléhali nekompromisní cenzuře, která obsahovou
stránku stavila vysoko nad kvalitativní hlediska zpracování textu. Obraz a realita se
často neshodovali a uměním jejich tvůrců i cenzorů bylo vzbudit zdání reality.
Carlo Andreoli – Itálie, Narva
Steven Barends – Itálie
Ab Bouwense – Leningrad
Dirk Willem Brantsen – Leningrad
Anton van Breugel – Ukrajina
Johan van Caspel – Nizozemí
Nico Denijs – Leningrad, Chorvatsko, Narva, Nizozemí, Německo
Johannes van Dorp – Ukrajina
Hendrikus Willem Etten - Ukrajina
Geert Geerts – Ukrajina
Christiaan Harmse – Leningrad
Cornelis van der Heijden – Leningrad, Jugoslávie, Řecko, Německo (Berlín),
Nizozemí, Estonsko, Litva, Polsko
Karel van Heusden – Nizozemí, Německo (Berlín)
Jan Rudolf Hommes – Rusko, Ukrajina, Atlantický oceán
Henri van Hoof – Normandie, Nizozemí
Wouter Hulsteijn – Německo (Berlín), Pobaltí, Normandie
Willem Kelderman – Leningrad
95
Hugo Kemps – Chorvatsko
Georg Wilhelm Kettmann – Finsko, Německo
Wijnand Frederik Klerk – Leningrad, Itálie, Normandie
Hubertus Maria Klompé – Leningrad, Nizozemí
Cornelis Kok - Ukrajina
Lambertus Cornelis Kruithof – Německo (Berlín)
Wilhelm Elisa Kuyper – Ukrajina, Krym
Willem Luttmer – Ukrajina, Německo (Berlín)
Aldert Gerhard Hendrik van der Molen – Itálie, Normandie
Barend van Norden – Leningrad, Chorvatsko
Gerardus Oberink – Ukrajina, Nizozemí
Joop Pollmann - Normandie
Martinus Willem Frederik Prins – Leningrad, Nizozemí
Wim Reichhardt – Německo, Rakousko, Maďarsko
Henri Oscar Karel Reinsberg – Leningrad, Nizozemí
Gerrit Christiaan van Rietschote - Leningrad
Cornelis Petrus Samwel – Leningrad, Ukrajina, Narva, Maďarsko
Alphons Eduard Cornelis Marie Sassen - Nizozemí
Wilhelmus Antonius Sassen – Ukrajina, Normandie
Hendrik Adriaan Schild – Nizozemí
Jan Cornelis Scholtz – Nizozemí
Leonardus Schreuder - Leningrad
Ijsbrand Anton Schuller tot Peursum – Leningrad, Narva, Nizozemí
Jacobus Snijder van Wissenkerke - Leningrad
Johannes Franciskus Steemers – Leningrad, Normandie
W. Steenbergen – Německo (Berlín)
Dieter Tappenbeck – Ukrajina
Bouke Rintse Veltman – Leningrad, Německo (Berlín), Itálie
Willem Vergragt – Leningrad, Ukrajina, Litva, Německo
96
Adrianus Vermeer – Leningrad, Ukrajina
Wouter Nicolaas Vries – Ukrajina, Nizozemí
Christiaan Albert Wenninger Mulder – Leningrad
Peter Johan Wilhelm Wichers – Lenigrad, Chorvatsko, Narva
Ludovicus Gerardus Wybrand-Marcussen – Ukrajina, Normandie
Bote Wynia – Leningrad
Wilhelmus Theodorus Zwagers – Leningrad, Nizozemí
97
8.3. Nejznámější kolaboranti v Protektorátu Čechy a Morava
Snad není v silách jednoho člověka utvořit úplný seznam kolaborantů jedné
země a ani následující seznam není úplný a možná v něm schází i jméno některého
z kolaborantů, který se provinil daleko víc než členové protektorátních vlád nebo
účastníci propagandy. Každopádně se tento seznam může stát přehledným
základem, který by se dalším rozšiřováním a upravováním mohl zdokonalovat.
Tato příloha byla vypracována na základě následující literatury:
• BOROVIČKA, Michael: Kolaboranti 1939 – 1945, Praha – Litomyšl 2007
• BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace
a odboj 1939 – 1945, Praha 1999
• FROMMER, Benjamin: National Cleansing. Retribution against Nazi Collaborators
in Postwar Czechoslovakia, Cambridge 2005
• Kolaborace. Kolaborace? Kolaborace! Sborník příspěvků z vědecké konference konané
v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích dne 5. května 2006, recenz. Doc. PhDr.
Dagmar Blümlová, CSc., České Budějovice 2007
• Morava proti fašismu. II. sborník statí vzpomínek a dokumentů. Brno 1990
• MOULIS, Miloslav: Vzestup a pád generála Gajdy, Třebíč 2000
• NAKONEČNÝ, Milan: Český fašismus, Praha 2006
• NAKONEČNÝ, Milan: Vlajka. K historii a ideologii českého nacionalismu, Praha
2001
• PASÁK, Tomáš: Pod ochranou říše, Praha 1998
• PASÁK, Tomáš: Český fašismus 1922 – 1945 a kolaborace 1939 – 1945, Praha 1999
• PERNES, Jiří: Až na dno zrady. Emanuel Moravec, Praha 1997
• VYKOUPIL, Libor: Jiří Stříbrný. Portrét politika, Brno 2003
Babický, Stanislav – v červnu 1939 se stal předsedou NÁKJ.
98
Banke, Josef – stýkal se s SD a obraceli se na něj i udavači z řad zaměstnanců.
Vedl korespondenci nakladatelství Melantrich s německými úřady. Naštěstí se
podařilo Šaldovi, aby jej uplatil a Banke mu pak hlásil svá udání předem.
Bartoň, Josef - byl místopředsedou ČLPB.
Bartoš, František – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl aktivistickým
novinářem a funkcionářem ČSV.
Bartoš, Jindřich – byl novinářem a denunciantem gestapa.
Baťa, Jan Antonín – odsouzen v nepřítomnosti k 15-ti letům vězení za
ekonomickou kolaboraci.
Bednář, František – byl původně aktivní v odboji, konfidentem gestapa se stal
až později.
Beran, Rudolf – odsouzen k trestu 20-ti let těžkého žaláře, ke ztrátě občanské cti
po dobu výkonu trestu a propadnutí veškerého majetku. Byl předsedou první
protektorátní vláda v roce 1939.
Bertsch, Walter – odsouzen MLS až v roce 1948 k doživotnému trestu těžkého
žaláře. Byl ministrem hospodářství a práce (1942 – 1945).
Bienert, Richard – odsouzen ke 3 letům těžkého žaláře, čtvrtletně zostřeného
jedním tvrdým ložem a 1 rok z trestu si měl odpykat ve zvláštních nucených
pracovních oddílech. Byl propuštěn na podmínku v roce 1947. Byl odsouzen i ke
ztrátě občanské cti po dobu výkonu trestu a propadnutí čtvrtiny majetku. Byl ministr
vnitra v Krejčího vládě (1942 – 1945).
Bláha, Otto – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl předsedou ČSV a v roce
1941 nabízel nacistou českou vojenskou pomoc ve válce.
Bobek, B. – byl činný v Kuratoriu.
Boček, Josef Karel – byl činovníkem Kuratoria, redaktorem NOF a jednatelem
NM.
99
Brikcius, Mohamed Abdulah – odsouzen MLS k 10-ti letům vězení. Trest si
odseděl převážně ve věznici na Borech. Od roku 1936 byl členem Vlajky. Během
okupace působil jako šéfredaktor časopisu Vlajka, po zániků hnutí se stal
důstojníkem SG. V březnu 1945 ho Emanuel Moravec jmenoval šéfredaktorem
Korespondence České ligy proti bolševismu. Roku 1953 byl po odpykání si trestu
propuštěn, byl ve špatném zdravotním stavu.
Burda, Josef – odsouzen Národním soudem k trestu smrti a popraven v červnu
1946. Byl členem ústředního vedení Vlajky, v roce 1939 se stal šéfredaktorem
stejnojmenného časopisu. Od roku 1940 byl zástupcem J. Ryse ve funkci předsedy
Vlajky a byl jedním z významných řečníků Vlajky na jejích shromážděních. V roce
1943 byl spolu s Rysem poslán do koncentračního tábora v Dachau, kde zůstal až d
osvobození.
Burian, Vlasta – byl odsouzen ke 3 měsícům vězení a k pokutě 500 000, - Kčs.Byl
obžalován z přihlášení se k německému občanství, podpory nacismu, profesní
kolaborace a ze společenského styku s Němci. Odsouzen byl jen za poslední
jmenovaný delikt. Obhajoval se tím, že zahrál jen jednu scénku (bohužel
antisemitského rázu), a to pod nátlakem a hrozbou zavření jeho divadla, čímž by se
do nebezpečí dostali jeho herci.
Carmann, Bedřich – byl konfidentem gestapa.
Crha, Václav – odsouzen Národním soudem k trestu doživotního vězení. Byl
šéfredaktorem Národní politiky a redaktor Zteče za okupace.
Cwirz, Jan – po zatčení gestapem byl od roku 1942 konfidentem ostravského
gestapa a úzkým spolupracovníkem gestapáka Ladislava Ševčíka. Pomohl gestapu
odhalit pár členů odboje.
Cyphelly, Václav Aleš JUDr. – dosouzen Národním soudem k trestu 20-ti let
vězení. Od roku 1939 byl členem ústředního vedení Vlajky a vykonával v ní funkci
100
referenta pro kulturu a ideologii. Byl oblíbeným řečníkem na veřejných
shromážděních Vlajky v Lucerně, za což byl především odsouzen. Na svobodu se
dostal v roce 1960 na základě amnestie.
Čermák, Jaroslav – odsouzen k trestu smrti a popraven v červnu 1946.
Odsouzen byl především za udání zakladatele náboženského hnutí Unitaria a
kazatele dr. Norberta Čapka, který zahynul v koncentračním táboře. Od roku 1939
byl členem Vlajky, daroval hnutí i finanční částku 100 000, - Kčs a následně se roku
1940 stal velitelem SG. Byl radikálního zaměření, antosemita. Nakonec byl z Vlajky
vyloučen (vystoupil), protože se přiklonil k Emanuelu Moravcovi, který jej jmenoval
vedoucím Veřejné osvětové služby v Praze III a VI.
Čihánek, Ferdinand – v březnu 1945 zmizel a už ho nenašli. Původně byl
parašutistou, ale v říjnu 1941 se z něj stal zrádce a později konfident olomouckého
gestapa. Udal spoustu lidí a posílal na popraviště snad každého, koho potkal (i ty,
kdo mu pomohli). Říkali mu „dlouhý Ferda“ a užíval i spoustu dalších krycích jmen
Měl spojení i s ilegálním vedením KSČ.
Čipera, Dominik – odsouzen v nepřítomnosti k 15-ti letům vězení. Byl
ministrem v Beranově vládě. Veřejně podporoval a propagoval nacismus a byl mu
později také nápomocný svou činností u firmy Baťa. Byl nejprve osvobozen a pak
odsouzen.
Čurda, Karel – prozradil informace vedoucí k odhalení parašutistů a vysílačky
v Ležácích, kteří psáchali atentát na Heydricha. Sám byl parašutista.
Dominik, Rudolf – byl členem prvního výboru ČLPB.
101
Drachovský, Josef – třetí předseda ČLPB, který byl jmenován v lednu 1944.
Zároveň byl činný i v odboji, ČLPB mělo být jeho krytí před nacisty, ale někdy to
vzbuzovalo pochyby u odbojářů.
Eliášek, František – odsouzen k trestu smrti. Spolu se svou matkou Růženou
udal 55 lidí, což vedlo ke smrti 30 z nich.
Eliášková, Růžena – odsouzena k doživotnímu trestu vězení. Spolu se svým
synem udala 55 lidí, což vedlo ke smrti 30 z nich.
Fiala, Jaroslav – byl agentem gestapa. Dostal se i do ilegální KSČ, kterou tím, dá
se říct, zcela zlikvidoval.
Fousek, Jan – odsouzen na 12 let do vězení. Byl předsedou ČSSN a od roku 1941
i NS, kam přivedl aktivistické novináře. Snažil se NS reformovat k německému
obrazu.
Frank, Karl Hermann – vůdce sudetských Němců byl odsouzen k trestu smrti a
popraven.
Gajda, Radola – 2 roky vězení, které měl odpykány v zadržovací vazbě. Gajda
byl obviněn z propagace fašismu, schvalování a obhajobu nepčátelské vlády na
území republiky a z pokusu násilím změnit ústavu republiky. Jelikož Gajda po
březnu 1939 odešel do politckého ústraní, neměl soud proti němu pádné důkazy.
Hácha, Emil JUDr. – po konci okupace byl přes vážný zdravotní stav zatčen a
eskortován do věznice. Zemřel 27. července 1945. Jeho vina byla už mnohými
historiky diskutována. Je prokázáno, že alespoň zpočátku kladl odpor, pokud to jen
102
bylo možné. Se zhoršujícím fyzickým i psychickým stavem se snižovala i jeho
odolnost vůči nátlaku nacistů.
Hais, Arnošt – postaven před Národní soud. Byl místopředsedou NOÚZ.
Hallman, Josef – od roku 1945 nezvěstný. Byl členem Vlajky, ČNST-Vlajky a
ČPF.
Havelka, Antonín – odsouzen MLS v Plzni k 15 letům vězení. Pravděpodobně
souvisel tento přísný rozsudek s faktem, že Havelka byl katolickým knězem a
nemohl se těšit přízni nastupujícího komunistického režimu. Od roku 1936 byl
členem Vlajky a byl spoluzakladatelem její plzeňské pobočky. Z Vlajky byl ankonec
vyloučen v roce 1941 protože se zasazoval o její spolupráci s NS. Z vězení se vrátil na
svobodu ve velmi špatném zdravotním stavu.
Havlíček, Otto – odsouzen ke 12-ti letům vězení. Poslal udání na Židy.
Havlíčková, Ludmila – odsouzena k 5-ti letům vězení. Poslala udání na Židy.
Havlík, O. – byl členem prvního výboru ČLPB.
Hlávka, Miroslav – od roku byl 1945 nezvěstný. Byl funkcionářem ANO.
Hloužek, Jan – odsouzen ke 3 letům vězení. Byl aktivistickým novinářem na
Moravě.
Holub, Emil – odsouzen k 6-ti měsícům a 22 dnům vězení a k veřejnému
pokárání. Dobrovolně se přihlásil k německému státnímu občanství a nabádal
k tomu i svého souseda.
Holubová, Zdenka – odsouzena k 15-ti letům vězení za udavačství a především
za zavinění smrti Adolfa Pytruse (byl jejím manželem).
Hora, Kurt – byl funkcionářem Kuratoria.
Horký – byl funkcionářem Kuratoria.
103
Hrubý, Adolf – odsouzen k doživotnímu trestu těžkého žaláře. Celkem 18 let
z trestu si měl odpykat ve zvláštních nucených pracovních oddílech. Dále byl
odsouzen i ke ztrátě občanské cti po dobu výkonu trestu a propadnutí čtvrtiny
majetku. Byl ministrem zemědělství a lesnictví (1942 – 1945).
Hubert, A. – byl konfidentem gestapa.
Hübl – byl funkcionářem ČLPB.
Ch
Chalupa, Eduard – odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti, který mu byl
změněn na doživotní vězení. Byl činný v Kuratoriu, kde vedl oddíly ZZ.
Chalupa, J. – byl činitelem Kuratoria.
Chalupa, K. – byl funkcionářem ČLPB.
Chalupa, Otakar – byl konfidentem gestapa.
Jacobi, Walter – odsouzen k trestu smrti a popraven. Němec, který stál v čele
německé bezpečnostní služby.
Jenáček, Oldřich – odsouzen MLS na 20 let žaláře, ale nakonec byl v roce 1955
vysídlen do Německé spolkové republiky. Do Vlajky vstoupil v roce 1940 a stal
vedoucím její zpravodajské služby, přičemž vedl 2 kartotéky, a to kartotéku nepřátel
říše a kartotéku nepřátel Vlajky. Vstoupil do služeb gestapa, kterému sloužil jako
observant podezřelých osob. Dokonce i pro některé Vlajkaře byl postrach.
Ježek, František – odsouzen k trestu smrti. Přihlásil se dobrovolně
k německému občanství. Po válce se hájil tím, že byl politickým rukojmím Němců.
Jílek, Jan JUDr. – odsouzen ke 12-ti letům vězení, několikrát marně žádal o
snížení trestu. Po propuštění odešel do Hamburku. Od roku 1939 byl vedoucím ČPF,
ale poté, co se přihlásil i s dětmi k německému státnímu občanství, byl z Vlajky
104
vyloučen. Byl odborníkem v oblasti ekonomie a vypracoval zásady pro ČPF na bázi
stavoského systému spojeného s nacionalismem a jistým způsobem i socialismem.
Jizera, Stanislav – byl konfidentem gestapa, vydával se při rádiovém spojení za
vůdce odbojové organizace v Brně. Byl nasazen i na operaci k odhalení a zničení
Rady tří.
Jöckel, Heinrich – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl komandantem
v táboře Terezín, kde byl proslaven svým sadismem.
Kalfus, Josef – byl nakonec osvobozen, ale jen díky tomu, že poskytl
zahraničnímu odboji finance. Byl ministr financí všech protektorátních vlád.
Kamberec, Ladislav – odsouzen k 15-ti letům vězení a konfiskaci veškerého
majetku. Terorizoval vesnici, ve které působil jako učitel. Zabýval se také
pronacistickou ideologií v místě bydliště.
Kamenický, Jindřich JUDr. – odsouzen ke 3 letům těžkého žaláře. Jeden rok
z trestu si měl odpykat ve zvláštních nucených pracovních oddílech. Byl odsouzen i
ke ztrátě občanské cti po dobu výkonu trestu a propadnutí čtvrtiny majetku.Byl
ministrem dopravy a techniky (1941 – 1945).
Kaňková, Marie – odsouzena k 10-ti letům vězení. Spojena s případem Zdenky
Holubové.
Kárník, Bedřich – podezřelý z toho, že se stal z vězně komandantem tábora a na
jeho přání a pod jeho vedením byli Češi biti. Byl propuštěn již po 6 týdnech od
zatčení.
Kliment, Josef – odsouzen k doživotníu trestu vězení. Byl Háchovým poradcem
a sekretářem.
Klimeš, Josef doc. – byl místopředsedou ČLPB.
105
Klindera, Ferdinand – odsouzen nakou jen za provinění proti národní cti,
od ostatních obvinění bylo upuštěno stejně jako u ostatních agrárníků.
Kniha, Jindřich – odsouzen k trestu smrti a popraven, ztratil občanská práva a
zkonfiskovali mu veškerý majetek. Odsouzen na to, že snažil poctivě pracovat pro
Němce s úmyslem rozvrátit mravní, národní a státní vědomí československých
občanů. Přitížilo mu, že byl českého původu a byl československým důstojníkem.
V roce 1940 se přihlásil k německému státnímu občanství. Obhajoval se tím, že
manželka byla Němka. Dával gestapu a v roce 1944 se stal předsedou místní
organizace Nationalsozialischer Reichskriegerbund, vstoupil do NSDAP a stal se
zástupcem velitele SA Sturmbann IV/73 v Jindřichově Hradci.
Kobsínek, Ladislav – 12 let vězení a ztráta občanských práv navždy. Působil
v SG, kde byl v roce 1942 velitelem 2. Pluku. Vedle propagace fašismu se v roce 1944
dobrovolně přihlásil k německé národnosti a své děti přihlásil do NSV. Po deseti
letech byl odsunut jako německý příslušník odsunut do Spolkové republiky
Německo.
Kohoutek, Josef – byl konfidentem gestapa.
Kolář, František – postaven před Národní soud. Byl funkcionářem v NOÚZ.
Kommers, Jiří – odsouzen ke 3 rokům vězení. Byl uznán vinným z napomáhání
Němcům. Byl soudcem za protektorátu.
Korp, Karel – byl redaktorem a funkcionářem ČLPB.
Kožíšek, Antonín – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl aktivistickým
novinářem (redaktorem Moravských novin a Poledního listu), dodával gestapu důležité
dokumenty.
Král, Adolf – odsouzen k trestu smrti a popraven. V roce 1939 byl poslán do
Německa na práci, ale ještě téhož roku uprchl. Později byl odeslán do Dachau a
potom do Mauthausenu, kde se stal pomocnou rukou šéfa táboru Van Losena. Hájil
se tím, že uměl rusky a působil jen jako tlumočník.
106
Krebs, Hans – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl to českoněmecký politik
a předák DNSAP.
Krejčí, Jaroslav JUDr. – odosuzen Národním soudem na 25 let těžkého žaláře,
zostřených čtvrtletně 1 tvrdým ložem, 5 let z trestu si měl odpykat ve zvláštních
nucených pracovních oddílech. Dále byl odsouzen i ke ztrátě občanské cti po dobu
výkonu trestu a propadnutí čtvrtiny majetku. Nesměl si ani odvolat. Byl ministrem
spravedlnosti v protektorátních vládách a nakonec se v roce 1942 stal i předsedou
vlády a zůstal jím až do konce okupace. Ve svých funkcích vycházel Němcům vstříc
a v oblasti legislativy jim pomáhal upravit soudní správu.
Krigar, Jaroslav – odsouzen k trestu 4-ti let vězení. Byl funkcionářem
v Kuratoriu.
Krigar, Václav – odsouzen k trestu 6-ti let vězení. Byl organizátorem
v Kuratoriu.
Krychtálek, Vladimír – odsouzen Národním soudem k trestu smrti a popraven.
Byl aktivistickým novinářem, ale tvrdil a obhajoval se tím, že k psaní pronacistických
článků byl sonucen a nejútočnější články mu posílali z vyšších míst. Byl redaktorem
Večera a Venkova.
Křemen, Jaroslav – odsouzen k trestu smrti. byl aktivistickým novinářem spolu
s Lažnovským a Vajtauerem byl z nejaktivnějších. Šalda ho považoval za mozek a
původce mravní zchátralosti redakce.
Kříž, Alois – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl náčelníkem hlavního
stanu SG.
Kubricht, Antonín – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl agentem SD, jedna
z jeho udavačských obětí kvůli němu zepmřela. Jeho manželka byla odsouzena k 6-ti
letům vězení, konfiskaci veškerého majetku a ztrátě občanských práv na dobu
jednoho desetiletí.
107
Kundt, Ernst – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl předákem SdP a
poslancem.
Kuneš, Václav – odsouzen Národním soudem k doživotnímu trestu vězení.
Laš, Jaroslav – redaktor, konfident gestapa a člen ČNST-Vlajky.
Lažnovský, Karel – byl aktivistickým novinářem a stoupencem programové
kolaborace. Zemřel za zvláštních okolností po návštěvě u předsedy vlády Eliáše.
Existovalo podezření, že byl otráven. Před svou smrtí spolupracoval i s gestapem.
Lelek, František – ve druhé polovině roku 1940 se stal předsedou NÁKJ. Byl
autorem antisemitského spisu Pravá tvář židovstva.
Linhart, Zdeněk – byl funkcionářem Kuratoria.
Lisec – byl činitelem Kuratoria.
Machník, František – odsouzen nakou jen za provinění proti národní cti,
od ostatních obvinění bylo upuštěno stejně jako u ostatních agrárníků.
Málek, Jiří – odsouzen k trestu 10-ti let vězení. Byl činný v Kuratoriu.
Maříková, Pavla – odsouzena ke 2 letům vězení. Svého manžela Rudolfa
Maříka udala za poslech zahraničního rozhlasu a prohlašovala o sobě, že je Němka.
Mihalíček, Karel – odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti. Byl funkcionářem
v Kuratoriu.
Michelfeit, Josef – odsouzen k 5-ti letům vězení. Zastával funkci v NSDAP a byl
přesvědčeným nacistou. Nakonec byl po půl roce ve vězení deportován.
Mikeš – byl činný v Kuratoriu.
Mišurec, Robert – byl organozátorem fašistické skupiny při NS.
108
Moravec, Emanuel – spáchal sebevraždu 5. května 1945, když v autě unikal do
bezpečné části Prahy. Byl v kontaktu s SD a od května 1940 měl svůj stálý program
v rozhlase. Dne 19. ledna 1942 byl jmenován ministrem ve vládě Jaroslava Krejčího a
následně se stal pilířem německé propagandy. Zřídil a aktivně se účastnil činnosti v
organizacích jako byly ČLPB nebo Kuratorium pro výchovu mládeže. Po Heydrichově
smrti zorganizoval celou sérii veřejných shromáždění, která měla přesvědčit
okupanty o lítosti nad smrtí zastupujícího protektora a o věrnosti českého lidu.
Moravec, Igor – odsouzen MLS k trestu smrti a popraven v červenci roku 1947.
Syn Emanuela Moravce nejprce uprchl, ale po dopadení byl odsouzen za zradu
českého národa, za přihlášení se k Němcům, za vstup do jednotek SS, boj za vítězství
nacistického Německa v řadách jeho ozbrojených sil a za zranění a vraždu
příslušníka Státní národní bězpečnosti. Nakonec byli zatčeni i všichni, kteří mu
v jeho útěku pomohli, ale byli MLS osvobozeni.
Moravec, Luboš – odsouzen k 25-ti letům těžkého žaláře, v roce 1960 byl
amnestován. Byl konfidentem brněnské SD, roku 1940 se stal župním vedoucím
brněnské Vlajky, kterou udržel v činnosti až do března roku 1943. Byl oddaným
stoupencem Ryse.
Morozov, Pavlík – odsouzen k 15-ti letům vězení (maximální trest pro
nezletilého). Udal vlastního otce za protistátní činnost, jednoho z učitelů ua
protiněmecký výrok a jednoho ze spolužáků za vytržení obrázku Hitlera z časopisu.
Mühldorf – byl funkcionářem Kuratoria.
Musil, Vojtěch – nebyl Američany vydán ke stíhání jako válečný zločinec. Žil
nejprve v Německu, později v Londýně a ve Španělsku. Byl agentem SD, v období
druhé republiky odešel do Vídně, kde řídil protičeskou vysílačku. Později přišel do
Prahy v uniformě SS, protože byl čestným členem SS, byl pro vlajkaře hrdinou. Byl i
fanatickým antisemitou. Od Němců získal za své služby místo ředitele obchodu
s dámskými klobouky. Působil také v Moravcově Osvětové službě.
109
N
Navrátil, Josef – byl konfidentem brněnského gestapa.
Nebeský, Josef – odsouzen na 12 let do vězení. Byl předsedou NS v roce 1940,
už za jeho předsednictví se do NS dostalo několik aktivistických novinářů.
Nejedlý, Vilém – byl tiskovým mluvčím ČLPB.
Niemczyk, Jakub – odsouzen MLS v Moravské Ostravě ke 20-ti letům vězení.
Z vězení byl v roce 1955 převezen do psychiatrické léčebnys diagnózou psychopatie
s motorickým neklidem a drásání pokožky. Z léčebny byl nakonec propuštěn na
svobodu a do vězení se nevrátil. Nejprve vstoupil do NOF a stal se čestným velitelem
Gajdových gard, po roztržce s Gajdou se rozhodl z lásky k uniformě založit a
financovat vlastní tzv. Svatoplukovy gardy (SG), jejichž velitelem se stal. Pak se
přidal k NTF, ale po neshodách s Valou dal podnět ke sjednocení s Vlajkou, se kterou
ještě s NÁKJ utvořili dočasně ČNST-Vlajku, ale ani tato spolupráce nevydržela. SG se
definitivně rozpadly v roce 1943.
Nikolau, Stanilav PhDr. – odsouzen k 5-ti měsícům vězení. Dopustil se šíření
letáků gen. Prchaly odsuzujících zradu prezidenta Beneše na národě. Byl redaktorem
Národní politiky a členem Vlajky, v jejímž čele stál v roce 1933.
Novák, Rudolf – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl editorem časopisu
Árijský boj a během války napsal víc než 500 pronacistických a antisemitských
článků. Zavinil zatčení několika lidí.
Obručník, Jan – spáchal sebevraždu před vynesením rozsudku. Byl souzen ua
vojenskou kolaboraci.
Opluštil, Josef – byl kolaborantským novinářem.
110
P
Paprskář, Karel – byl konfidentem brněnského gestapa, přesto varoval v roce
1944 Josefa Robotku z Rady tří o Stanislavu Jizerovi a Viktoru Jiránkovi, kteří k nim
byli nasazeni jako volavky.
Pauliš, Jan – odsouzen k 6-ti rokům vězení, ke konfiskaci veškerého majetku a
ke ztrátě občanských práv po dobu uvěznění. Byl napojen na Árijský boj.
Pavlík, D. – byl činný v Kuratoriu.
Pecháček, Jan JUDr. – odsouzen k doživotnímu trestu vězení. K soudu musel
být vydán Američany i s celým svým archívem. Od roku 1938 byl velmi kativním
členem Vlajky, byl dokonce jako její zástupce vyslán do ústředního výboru NS, ze
kterého pak velmi brzy na Rysovo přání vystoupil. Už v roce 1939 byl zatčen
gestapem a převezen do Buchenwaldu a pak do Dachau. V roce 1945 byl zatčen, ale
podařilo se mu uprchnout do Mnichova.
Pechová, Marie – byla organizátorkou Kuratoria a funkcionářkou Vlajky.
Pelíšek, Jaroslav – odsouzen k 1 a půl roku vězení. Aktivistický novinář na
Moravě.
Pfitzner, Josef – odsouzen k trestu smrti a popraven. Stal se nacistickým
majorem a zavinil mimo jiné smrt Otakara Klapky.
Podhajský, Alois – zemřel před vynesením rozsudku. Byl souzen za vojenskou
kolaboraci.
Polívka, Otakar – odsouzen Národním soudem v nepřítomnosti k trestu smrti
(jelikož nebyl přítomen, nemohl se hájit). Do Vlajky vstoupil v roce 1939 a o rok
později ho Rys jmenoval do funkce organizačního vedoucího a dá se říct, že byl
Rysovým sekretářem. Nepronášel projevy ani nepsal články do novin, spíše jen
referoval na schůzích. V roce 1942 opustil zemi a nikdy nebylo s určitostí zjištěno
místo jeho pobytu.
111
Pořízka, Arnošt – odsouzen MLS k 20-ti letům vězení, ale propuštěn byl už
v roce 1955. Trest mu byl v roce 1965 zahlazen. Podle posudků z něj vězení udělalo
vzorného občana. Nejprve byl přesvědčeným fašistou, členem NOF a zastáncem gen.
Gajdy. Stal se pak výkonným velitelem SG, této funkce ho zbavil Rys v roce 1940,
kdy se SG staly součástí ČNST-Vlajky. Po vystoupení SG z tohoto spolku zůstal
Pořízka velitelem až do zániku SG v roce 1943. Byl považován za osobu agresivně
militantní, zásadovou i otevřenou. Přispíval články do Moravskoslezského slova.
Procházka, Roman – byl členem NOF, kde navrhoval zřízení české tajné policie
nazvané Čestapo. Chtěl zřídit smíšenou policejné komisi složenou ze zástupců NOF,
ČNV, Gestapa a politické, kriminální a živnostenské policie.
Prokop, Antonín – odsouzen ke 20-ti letům vězení (10 let z v pracovních
oddílech). Původně byl sedlák a za okupace se z něj stal udavač. Udal 8 osob,
spolupracoval s SD ai s gestapem. Daroval 20 000, - Kčs Německému červenému
kříži.
Prokop, František – odsouzen ke 20-ti letům vězení (5 let z toho v pracovním
táboře) a ke ztrátě občanských práv navždy. V roce 1942 si podal žádost o přijetí do
německé armády, která byla zamítnuta.
Rippová, Hermína – odsouzena k trestu smrti a popravena. Udala některé své
rodinné příslušníky a přátele a materiálně těžila ze spolupráce s gestapem.
Röhlich, Karel – byl místopředsedou ČLPB.
Rovný, Oldřich – odsouzen MLS k 20-ti letům vězení, ale v roce 1054 mu byl
trest snížen o 7 let anakonec byl v roce 1955 propuštěn na svobodu s podmínkou na 5
let. Byl vlajkařskou gorilou, k čemuž se dopracoval z postu administrátora. Nakonec
velel protižidovským akcím, stal se důstojníkem SG. Vybíral výpalné pro Vlajku a
říkali mu proto inkasista.
Ryba, Jan – byl funkcionářem Kuratoria a NM.

112
Rychtermoc, Karel – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl prvním
předsedou ČSV.
Ryneš, jaroslav – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl konfidentem gestapa
a členem ČNST-Vlajky.
Rys, Jan (vlastním jménem Josef Rozsévač) – odsouzen Národním soudem
k trestu smrti, popraven byl v červnu 1946. Místo studia medicíny se začal angažovat
nejprve mezi agrárnickou mládeží a později v NOF (1927-1929). Do Vlajky vstoupil
v roce 1934 po ukončení své vojenské služby. Byl fanatickým antisemitou, vášnivým
idealistou, antiliberálem a nacionalistou. V listopadu 1938, po oficiálním zastavení
činnosti Vlajky, se stal hlavou Vlajky-Maffie a začal používal svůj pseudonym Jan
Rys. Nevycházel s Gajdou a později doplatil na to, že se postavil proti Emanuelu
Moravcovi. Po oficiálním zákazu činnosti Vlajky, která nikdy ani oficiálně nacisty
schválena nebyla, byl Rys poslán do německého koncentračního tábora.
Ryšánek, Viktor – byl konfidentem brněnského gestapa, kterému pomáhal
odhalit parašutisty a odbojáře.
Rziha, Alfred – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl udavačem a byl známý
svou brutalitou.
Sádek, L. – byl členem Kuratoria.
Schödlbauer, Jan – odsouzen ke 2 a půl letům vězení. Byl uznán vinným z
napomáhání Němcům. Byl soudcem za protektorátu.
Siebert, Bohumil – odsouzen MLS k trestu doživotnímu vězení. V roce 1955 po
záchvatu mrtvice ochrnul na půl těla a nakonec byl kvůli zdravotnímu stavu v roce
1958 propuštěn. Už v roce 1939 se stal placeným agentem gestapa, pravděpodobně
až poté se stal i členem Vlajky (měl gestapo informovat o dění uvnitř Vlajky).
Zúčastnil se i vlajkařského útoku na sekretariát NS v Dušní ulici. Byl nadále
nasazován jako agent do různých skupin a organizací, směl nosit zbraň a měl i
113
několik falešných občanských průkazů. Po rozpuštění Vlajky působil v Technische
Nothilfe. Později si nechal platit za to, že se u gestapa za někoho přimluví a nakonec
byl roku 1944 sám gestapem zatčen a poslán do Terezína. Jako polehčující okolnost
bylo u něj vzato v potaz, že varoval generála Eliáše, že je sledován agenty gestapa.
Skalička, Vladislav – odsouzen MLS k 10-ti letům vězení. Do Vlajky vstoupil
v roce 1939 jako administrativní síla, následně se uplatnil jako setník v SG. Byl
Rysovi oddaný a udržoval pořádek na shromážděních Vlajky. V září žádal o zařazení
do wehrmachtu, ale neuspěl. Během věznění utrpěl v dolech vážný úraz a ředitel
věznice pak doporučil jeho žádost o milost ke schválení, propuštěn byl v roce 1954.
Směták, František MVDr. – odsouzen MLS k 7 letům vězení, později byl
omilostněn a nakonec mu roku 1960 jeho trest zahladili. Po vyloučení z NOF vstoupil
do Vlajky, kde musel snést i násilí, kterého se na něm někteří z vlajkařů dopouštěli.
Smíchovský, Jiří Arved – byl agentem SD a činitelem fašistického hnutí.
Sousedík, Stanislav – odsouzen k 6-ti měsícům vězení a k pokutě 50 000, - Kčs.
Byl odsouzen pro provinění proti národní cti. Obhajoval se tím, že byl členem pouze
prvorepublikové Vlajky, ale příliš neuspěl. Byl ideologem a předsedou Hnutí za
Nové Československo. Odmítl Rysovo pojetí Vlajky a vystoupil proti němu. Už v
září roku 1939 byl zatčen gestapem a vězněn do února 1940 v Buchenwaldu.
Stočes, Václav – postaven před Národní soud. Byl předsedou NOÚZ,
spolupracovali s DAF.
Streibl, Jindřich ing. – odsouzen Národním soudem k 8 letům vězení, tento trest
mu byl v roce 1949 snížen na 5 let. Byl jedním ze zakládajících členů Vlajky a také
jedním z jejích předsedů. V roce 1935 byl předsedou Hnutí za Nové Československo.
Napsal hodně článku do Vlajky a do Národní výzvy, často vystupoval i jako řečník.
Zůstal členem i v Rysově Vlajce, ale byl zcela pasivní. Později emigroval do USA.
Stříbrný, Jiří – odsouzen k doživotnímu trestu vězení. Dopustil se zločinu proti
státu. Jako novinář a politik pomáhal nacistům, podporoval fašistické a nacistické
114
hnutí tiskem, schvaloval a obhajoval nepřátelskou vládu na území republiky. Byl
odsouzen 18. ledna 1947 v 11 hodin. O milost žádal jak prezidenta Edvarda Beneše,
tak jeho nástupce Klementa Gottwalda. Nakonec zemřel 21. ledna 1955 ve vězení ve
Valdicích.
Stočes, Václav – postaven před Národní soud. Byl jedním ze šéfů NOÚZ.
Svoboda, Jan – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl členem Vlajky a
organizátorem Kuratoria.
Svoboda, Karel – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl udavač a obohacoval
se tímto způsobem.
Šmíd, František – byl konfidentem gestapa, v jehož službách byl zastřelen
odbojáři kolem Emila Hanzlíka.
Šourek, Emil – odsouzen Národním soudem na 20 let vězení. Byl aktivistickým
novinářem a snad nejvýznamějším novinářem Vlajky, psal hlavně štvavé
protižidovské články. Jeho syn Emil byl také souzen pro své nadšené vlajkařství.
Špaček, Josef prof. dr. – po roce 1945 nezvěstný. V roce 1942 si zažádal o
německé státní občanství, byl předsedou NÁKJ.
Štěnička, Rudolf – odsouzen k doživotnímu vězení, konfiskaci veškerého
majetku a ztrátě občanských práv. Dopustil se propagace nacismu a teroru a
udavačství na spoluobčanech. Byl navíc přispěvatelem Árijského boje.
Teuner, František MUDr. – odsouzen Národním soudem v nepřítomnosti
k trestu smrti, který mu byl milostí prezidenta republiky snížen na doživotní žalář.
Zatčen byl 2 dny poté v Mnichově, kam utekl ke své matce. Během transportu se
pokusil o sebevraždu. Byl přesvědčeným nacionalistou a s tím vstoupil v roce 1938
do Vlajky, stal se vedoucím mládeže a ideologem. V roce 1941 z Vlajky vystoupil a
115
stal se vedoucím Moravcova Kuratoria, za což byl v roce 1944 odměněn
Heydrichovou cenou (peněžní odměna). V roce 1968 emigroval do Spolkové
republiky Německo.
Thun-Hohenstein, Jindřich hrabě – odsouzen k doživotnímu vězení, ale na jaře
1948 se mu podařilo uprchnout až do Bavorska a následně do Kanady. Byl jedním
z vedoucích představitelů Vlajky, jejím členem se stal v roce 1936, aktivně se podílel
na jejích antisemitských akcích. Od roku 1939 zastával funkci ideologického
referenta. Provázel Ryse při jeho projevech, sám vystupoval a publikoval málo.
Mluvil skvěle německy a zajišťoval tak kontakty Vlajky s pražskými Němci.. Koncem
roku 1944 organizoval s V. Musilem a Martinem Wolfem tajnou skupinu vlajkařůpro
poválečnou ilegální činnost.
Trpišková, Olga – odsouzena k trestu doživotního vězení. Jako učitelka udala
gestapu asi 30 svých kolegů.
Vajtauer, Emanuel – v roce 1945 zmizel a nikdy se neobjasnilo kam. Byl
odsouzen k trestu smrti. Byl aktivistickým novinářem a redaktorem Večerního českého
slova a Přítomnosti. Počátkem roku 1940 se stal zcela proněmeckým a začal
spolupracovat s SD. Psal propagandistické brožury, největším dílem byl jeho Český
mythus.
Valchář, Zdeněk – byl činný v Kuratoriu.
Valášková, Ludmila – byla funkcionářkou Kuratoria.
Vaněk, Zdenko – byl funkcionářem Kuratoria a ČNST-Vlajky a novinářem.
Vávra, Josef (Stařík) – odsouzen k trestu smrti a popraven v roce 1953. Byl
hlavní představitelem NM, účastnil se i partyzánského hnutí.
Vavřečka, Hugo – odsouzen v nepřítomnosti ke 3 letům vězení. Byl jedném
z ředitelů Baťovy firmy.
116
Velíšková, Anna – odsouzena k 5-ti letům vězení. Spojena s případem Zdenky
Holubové.
Viktorin, Josef JUDr. – odsouzen k doživotnímu trestu vězení. Byl
funkcionářem Kuratoria a předtím i členem ČNST-Vlajky.
Vítěz, Libor – odsouzen Národním soduem ke 4 letům vězení za vojenskou
kolaboraci.
Vocásek, Alois – odsouzen MLS v Plzni k doživotnímu těžkému žaláři, ztrátě
občanské cti a konfiskaci majetku. Nakonec byl amnestován v roce 1954 a později se
snažil o rehabilitaci. Dopustil se zločinu proti státu a udavačství, ale popíral
jakoukoli vinu. Byl členem Vlajky a SG. Ale hájil se později tím, že se přihlásil,
protože to byly národovecké spolky.
Vrzalík, Jan – odsouzen až v roce 1960 k trestu 2 a půl roku žaláře. Vyšetřován
byl už od roku 1948. V roce 1930 byl spoluzakladatelem klubu Vlajka. Po okupaci se
stal členem ústředního výboru NS jako kulturní referent. Vystoupil proti Rysovi,
odsuzoval denunciaci vlajkařů pod jeho vedením a odmítl kontinuitu tohoto hnutí
s předválečnou Vlajkou. Nepadl si do oka ani s Emanuelem Moravcem, který jej
v roce 1942 suspendoval jkao středoškolského učitele bez nároku na penzi. O 2 roky
později dostal zánět očních nervů a nakonec oslepl.
Werner, Karel – odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl aktivistickým
novinářem, redaktorem Poledního listu a Večerního Českého slova.
Zahradnický, Vratislav – odsouzen k 10-ti letům vězení, ale z výkonu trestu
uprchl a po dopadení mu byl trest zvýšen Vyšším vojenským soudem na 20 let
vězení. Do Vlajky vstoupil v roce 1940, stal se členem Jenáčkovy zpravodajské
skupiny. V návaznosti na spolupráci s Jenáčkem se stal spolupracovníkem gestapa.
117
V roce 1942, před rozpuštěním Vlajky, odjel do Rakouska a spolupracoval s tamním
gestapem. V dubnu 1945 se přidal k partyzánské skupině v Kytíně a pravděpodobně
si tím vysloužil snížení trestu.
Zajíček, Karel – odsouzen k trestu smrti, strátě veškerého majetku a občanských
práv. Dopustil se podpory a propagace fašistického hnutí, vykonával funkce ve
fašistických organizacích, vyhrožoval udáním a udával. Už roku 1926 se stal členem
NOF, později byl členem a funkcionářem Vlajky a NÁKJ. Často řečnil na veřejných
shromážděních, psal do tisku a tvořil letáky a plakáty s fašistickou a antisemitskou
tématikou. Byl V-mannem a provokatérem. Koncem války se mu podařilo uprchnout
do Bavorska a vrácen byl až koncem roku 1946.
Zelníček, Jaroslav – byl funkcionářem Kuratoria.
Zeman, Leopold – odsouzen k 1 a půl roku vězení. Byl aktivistickým novinářem
na Moravě.
Zmeškal, František – byl místopředsedou ČLPB.
Žalud, Karel – odsouzen k trestu 25-ti let vězení. Byl funkcionářem Kuratoria.
118
8.4. Kolaboranti na Uherskohradišťsku
Tato příloha byla vypracována především na základě archivních materiálů ze
Státního okresního archivu v Uherském Hradišti. Bohužel nebylo v době
vypracovávání této diplomové práce možné získat i podklady o Mimořádných
lidových soudech v Uh. Hradišti, jejichž správa spadá pod Moravský zemský archív
v Brně, kde jsou tyto dokumenty také uloženy. Některé rozsudky MLS, které jsou
v této příloze zmíněny, byly uveřejněny v dobovém tisku, jiné byly zmíněny ve
zprávách Trestních nalézacích komisí. Většina rozsudků TNK byla založena jen na
potrestání „prohřešků“ proti národní cti. Z těchto spisů je patrné, že prokázat tato
provinění nebylo mnohdy vůbec snadné a tak se jen můžeme domnívat, kolik by
odsouzených bylo, kdyby bylo možné odhalit celou pravdu.
Celkem bylo jen na Uherskohradišťsku zatčeno přes tisíc lidí. Jen tato příloha
popisuje přes 150 odsouzených, kterým bylo prokázáno jednání poškozující národní
čest a tím také jistá míra kolaborace, někteří se dopustily i zločinů, které jiné Čechy
stály životy.
Prameny a literatura použité k vypracování této přílohy:
• Čin Moravského Slovácka, roč. 1945 a 1946
• MEZIHORÁK, František: Hry o Moravu, Praha 1997
• Národní obroda, 29. 8. 1945
• SOA Uherské Hradiště, ONV UH inv. č. 387 / kartony 441-444. Zprávy o
průběhu okupace a osvobození.
• SOA Uherské Hradiště, ONV UH inv. č. 392 / kartony 473-501. Trestni
nalezaci komise (osobní spisy vyšetřovaných osob) 1946 – 1948
• SOA Uherské Hradiště, MěNV UHH inv. č. 413 / kartony 179-181. O
zabavení kolaborantského majetku.
119
A
Alois Albrecht, Napajedla – zažádal o německé státní občanství a přinutil
k tomu i manželku. Dne 8.4. 1946 spáchal sebevraždu oběšením.
Ambrůz Ludvík, Uh. Hradiště – 4 měsícům vězení a veřejnému pokárání, po
dobu 3 let nosil uniformu, na klopě kabátu měl po celou dobu připevněn odznak
s hákovým křížem a zdravil zvednutím pravice. V červenci 1947 byl amnestován,
TNK proti tomu protestovala.
Andersová Adolfína, Uh. Hradiště – odsouzena TNK na 6 měsíců vězení,
dobrovolně se během okupace přihlásila k německému občanství a využívala výhod
s tím spjatých. Trest byl odpykán vazbou. Trestní řízení bylo později obnoveno, proti
čemuž se Andersová úspěšně odvolala.
Andrejsek Josef, Velehrad – odsouzen MLS na 5 let těžkého žaláře a propadnutí
¼ jmění. Nakonec byl 15. 10. stejnou komisí osvobozen. Případ byl předán k dalšímu
šetření.
Petr Andrýsek – odsouzen MLS na 20 let vězení. Aktivní člen Vlajky.
B
Bečica Alois, Kunovice – odsouzen MLS k 10 letům těžkého žaláře, které si
odpykával na Mírově. Za okupace se dobrovolně přihlásil k německému občanství,
stýkal se s německými důstojníky, byl členem Vlajky. Bojoval v rámci německé
armády na východní frontě. Později byla zamítnuta jeho žádost o zpětné udělení
československého občanství.
Bedrošová Marie, Jarošov – nebylo jí vydáno osvědčení o národní spolehlivosti.
Za války si dobrovolně požádala o udělení německého občanství, pobírala
přídavkové lístky pro německé obyvatele, měla špatnou pověst pro časté styky
s Němci, v bytě měla pověšený obraz Adolfa Hitlera a zdravila nacistickým
pozdravem.
120
Belant František, Halenkovice – odsouzen k 8 měsícům vězení a k veřejnému
pokárání, protože stál v letech 1941 – 1943 v čele fašistické organizace Zelený hákový
kříž v Halenkovicích a při vykonávání této funkce si počínal se zvláštní horlivostí.
Bičanová Marie, Derfle – odsouzena ke 2 měsícům a k veřejnému pokárání za
společenský styk s Němci, především německými vojáky, přesahující rozsah
nezbytné nutnosti.
Bilík Jan, Babice – odsouzen k pokutě 30 000, - Kčs (v případě nedobytnosti na 3
měsíce do vězení), k 1 měsíci vězení a k veřejnému pokárání. Během okupace
nadával na republiku, legionáře i na prezidenta Beneše a veřejně schvaloval
německý režim.
Blaha Alois, Popovice – odsouzen k trestu smrti, ke konfiskaci veškerého
majetku a ztrátě cti navždy. Byl udavačem gestapa a zavinil spolu se svou ženou
Aloisií smrt skoro 40 lidí.
Blaha Jan, Uh. Hradiště – osvobozen od konečného rozsudku pro duševní
chorobu. Zažádal o německé státní občanství (uděleno 22.9. 1941), stal se členem
německého červeného kříže a působil jako dozorce u bývalého německého soudu v
Uh. Hradišti.
Blahová Aloisie, Popovice - odsouzena k trestu smrti, ke konfiskaci veškerého
majetku a ku ztrátě cti navždy. Udavačka gestapa, která zavinila spolu se svým
manželem Aloisem smrt skoro 40 lidí. Příjem peněz vysvětlovala i tím, že byla
milenkou vlajkaře Gamberského.
Blahová Josefa, roz. Maseřová, Uh. Hradiště – odsouzena na 18 měsíců do
těžkého žaláře, ke ztrátě cti na 5 let a konfiskaci ¼ majetku. Manželka Jana Blahy, ale
na rozdíl od byla odsouzena.
Borek Josef, Kunovice – odsouzen MLS na 3 roky vězení. Dobrovolně se
přihlásil k německému občanství, byl dozorcem u bývalého německého soudu v Uh.
Hradišti. Byl i členem Vlajky a Volksturmu.
121
Breier Gustav, Uh. Hradiště – odsouzen MLS k doživotnímu trestu vězení,
který si odpykává na Mírově. Jako Němec byl od května 1935 byl členem SdP a
během války byl Parteiswärter und komm. Ortsgruppenleiter der NSDAP. Jeho
manželka Anna byla odsunuta do sběrného tábora v Olomouci (členka NSF, německé
občanství).
Breier Ferdinand, Uh. Hradiště – odsouzen MLS k 9 letům vězení, trest si
odpykává na Mírově. Od roku 1939 byl německým občanem a stal se i členem
NSDAP Ortsgruppe Uh. Hradiště.
Bublík František, St. Město – odsouzen k 6-ti měsícům vězení a k veřejnému
pokárání. Byl okresním hospodářem SG, velitelem Junáku a podporoval nacistický
režim.
Buzek Karel, Uh. Hradiště - odsouzen MLS ke 3 letům těžkého žaláře. Tento
trest si odpykal ve vězení v Uh. Hradišti. Přihlásil se k německému občanství a
podepsal žádost i za svého syna Jiřího Buzka, který byl souden jako nezletilý
osvobozen.
Cibulka Václav, Bzenec – trestní stíhání pozastaveno, protože není jisté zda
jmenovaný nebyl v Českých Budějovicích popraven, získal za okupace německé
občanství.
Cibulková Fany, Bzenec – trestní stíhání pozastaveno, protože není jisté zda
jmenovaný nebyl v Českých Budějovicích popraven, získala za okupace německé
občanství.
Coufalová Drahomíra, Březolupy – odsouzena k pokutě 1000, - Kčs a k
veřejnému pokárání. Podezření, že otcem jejího dítěte byl německý voják Josef
Kaiser. Její matka se u německých úřadů domáhaly podpory pro toto dítě. Stýkala se
i s vlajkařem Petrem Andrýskem.
122
D
Dohnálek Josef, Napajedla – odsouzen na 14 dnů odnětí svobody a k veřejnému
pokárání. Propagoval nacismus a schvaloval činy spáchané nacisty, dobrovolně se
přihlásil na práce v Německu. Amnestován v roce 1948.
Dohnalová Anna, Napajedla – odsouzena k úhradě nákladů na trestní řízení
proti své osobě. Posílala děti do německých škol, a to na přání maďarského státního
příslušníka, jehož konkubínou byla. Dcera se stala nevěstkou u Hitlerjugendu.
Doležal František, Uh. Hradiště – v odvolacím řízení trest snížen ze 4 na 2
měsíce odnětí svobody, pokutě 4000, - Kčs (v případě nedobytnosti 6 dnů vězení,
původně byla pokuta stanovena na 40 000 Kčs) a veřejnému pokárání. Byl mu
zkonfiskován majetek, který byl považován za kolaborantský. Propagátor nacismu a
říšské myšlenky.
Dvorská Žofie, Uh.Hradiště – odsouzena k 6-ti měsícům vězení a k veřejnému
pokárání. Dobrovolně se přihlásila k německé národnosti a udržovala intimní styky
s gestapákem Františkem Teglem.
Elgartová Jarmila – odsouzena na 4 měsíce do vězení a k veřejnému pokárání,
osvobozena při odvolacím řízení. Souzena pro milostný poměr s Rudolfem Müllerem
(člen německé tajné služby v Uh. Hradišti). Svědectví v tomto případě byla velmi
rozporuplná.
Eschlerová Marie, roz. Hanáková, Kvačice – odsouzena MLS k 6 letům vězení.
Přihlásila se k německému občanství v době ohrožení republiky, od 21.5. 1940
požívala výhod spojených s německým občanstvím.
F
Felenda Karel, Bzenec – odsouzen MLS k 1 roku vězení, ke ztrátě cti navždy a
ke konfiskaci majetku. Přijal během okupace německé státní občanství. Jeho
123
manželka, která taktéž získala německé občanství zemřela před koncem okupace
21.6.1944.
Flassak Thomas, Uh. Hradiště – odsouzen MLS. Byl městským radním v Uh.
Hradišti a během okupace působil na postu druhého náměstka starosty Josefa
Stancla. V praxi byl hlava radnice a jednal podle německých pokynů. Spolupracoval
hlavně s Ferdinandem Breierem, který byl taktéž odsouzen.
Frank Josef, Uh. Hradiště – zemřel 12.2. 1946 ve věznici, trestní stíhání tak
muselo být zastaveno, stíhán byl pro přijetí německé občanství, ke kterému došlo
23.1. 1941.
Freund Bohumil, Ostr. Předměstí – odsouzen k 1 roku vězení a veřejnému
pokárání. Propagoval a schvaloval nacismus, nosil na klopě kabátu odznak
s hákovým křížem, na kole měl připevněnou vlajku s hákovým křížem a byt měl
vyzdoben obrazy Hitlera a Heydricha. Tento trest byl po odvolání snížen na 6 měsíců
a veřejné pokárání.
Grmela František, Napajedla – odsouzen k pokutě 2000, - Kčs (nebo k 1 měsíci
vězení) za propagaci a schvalování nacismu.
Hána František, St. Město – odsouzen k pokutě 1500, - Kč (nebo 14-ti dnům
vězení) a k veřejnému pokárání. Jeho odvolání formou milosti bylo vzato v potaz až
při všeobecné amnestii (1948), kdy mu byl prominut trest (pokud již nebyl vykonán),
ale nikoli jeho následky.
Hanák František, Jankovice - odsouzen ke 2 měsícům vězení. Udržoval
společenský styk s Němci, byl svým okolím považován za osvědčeného udavače
gestapa.
124
Hanák František, Kunovice – odsouzen ke 3 měsícům vězení a k veřejnému
pokárání. Vychvaloval nacistický režim a agitoval pro Vlajku, jejímž členem v roce
1941 byl.
Hanáková Josefa, Jankovice – zbavena volebního práva, její manžel František
byl odsouzen za společenský styk s Němci. Hanáková pomáhala Němcům i českým
konfidentům. Odsouzena nebyla, ale nebylo jí ani vydáno osvědčení o státní
spolehlivosti. Byla považována za udavačku Kripa.
Hanáková Marie, Halenkovice – odsouzena k 1 roku vězení a veřejnému
pokárání. Od roku 1942 až do léta 1944 udržovala milostný styk s gestapákem
Waltrem Neubauerem. Amnestována 1948.
Holub Jiří, Brno – odsouzen ke 4 letům těžkého žaláře (z toho 1 rok ve
zvláštních pracovních táborech, ztratil občanskou čest na 5 let, byla mu
zkonfiskována 1/3 majetku. Podporoval nacistická a fašistická hnutí a byl členem
Vlajky a svatováclavské roty. Vychvaloval nacismus a dobrovolně se přihlásil do
Todtovy organizace, bojoval na východní frontě proti Rusku a týral partyzány.
Zdravil Heil Hitler, nosil odznak s hákovým křížem a odznak DAF. Nebylo
prokázáno, zda působil jako tlumočník či dokonce agent SD ve Strážnici. Lékaři ho
uznali jako méně příčetného, což zapůsobilo jako polehčující okolnost.
Holzerová Marie, roz. Mikovičová, Bzenec – odsouzena k 1 měsíci vězení a
veřejnému pokárání. Svého spoluobčana Jaroslava Kalouse oslovila roku 1945 jako
„českou svini.“ Vychvalovala nacismus a vše německé, údajně spolupracovala i
s bezpečnostními orgány Němců.
Hora Oldřich – odsouzen k pokutě 1000, - Kčs a k veřejnému pokárání.
Propagoval nacismus, v Berlíně vstoupil do DAF, nosil na kabátě odznak s hákovým
křížem.
Horková Josefa, roz. Nováková, Napajedla – odsouzena k 6 měsícům vězení a
k veřejnému pokárání. Přihlásila se za okupace k německému státnímu občanství.
125
Husek Josef, Uh. Hradiště - odsouzen k veřejnému pokárání za hanobení
prezidenta T. G. Masaryka a za urážlivé výroky o prezidentu E. Benešovi. V lednu
nebo únoru 1939 nechal jejich obrazy v kasárnách odstranit nebo obrátit ke stěně.
Jeho uniformy byly po válce zkonfiskovány jako kolaborantský majetek.
Hykš František, Znojmo – odsouzen k 6-ti měsícům vězení a k veřejnému
pokárání. Jelikož nebylo možné mu horlivost a vůbec i samotné členství ve Vlajce
prokázat a svědectví byla zpochybněna, byl v odvolacím řízení osvobozen.
Ch
Chromý Antonín – amnestován 1948, jeho spis schází.
J
Jahůdka Otto – odsouzen MLS k 6-ti letům vězení a TNK k veřejnému pokárání
za přihlášení se k německému občanství v období počátku okupace. Byl členem
Volksturmu a posílal děti do německých škol. V odvolacím řízení osvobozen.
Janíková Anna, Buchlovice – odsouzena k pokutě 100 000, - Kčs za styk s Němci
přesahující nezbytnou nutnost, hostila je v penzionu. Po odvolání byla viny
zproštěna, uváděla, že udání bylo založeno na konkurenční zášti.
Janišová Josefa, Zarazice – odsouzena k pokutě 6000, - Kčs (nebo vězení na
dobu 6-ti měsíců) a k veřejnému pokárání. Přihlásila se v době okupace dobrovolně
k německému občanství, byla členkou NSDAP, navštěvovali ji němečtí vojáci a
četníci a v domě jí visel prapor s hákovým křížem.
Janoši Arnošt, Křenovice – odsouzen k pokutě 110 000, - Kčs (nebo 6 měsíců
vězení) a k veřejnému pokárání. Za okupace požádal o německé občanství a využíval
výhod s tím spojených, podporoval nacismus. Dále tvrdil, že německé občanství
přijal jen proto, aby si udržel práci v německé firmě Otto Borkovský. Žádal o
prominutí trestu z důvodu vysokého stáří, bylo mu už 73 let. Bylo mu z pokuty
prominuto 100 000, - Kčs.
126
Jarolím Josef, Uh. Hradiště – odsouzen ke konfiskaci majetku, pokutě 200 000, -
Kč a k veřejnému pokárání. Po odvolání zdůvodněném stářím a zdravotním stavem
byla tato pokuta snížena nejprve na 120 000, Kčs a následně na 90 000, - Kčs. Jako
obchodník byl odsouzen za spolupráci s Němci, obohacování se na židovském
majetku a vychvalování nacistického režimu. Stejný trest dostala i jeho manželka
Arnoštka, která po odvolání také dosáhla snížení pokuty na 90 000, Kčs.
John František, neznámé (posl. Osvěnčim) - odsouzen MLS na 12 let těžkého
žaláře, doživotní ztrátu cti a konfiskaci veškerého majetku. Měl pověst zuřivého
nacisty, za války se přihlásil k německému občanství a odešel do Německa.
Jonášová Anežka, Napajedla – odsouzena k pokutě 5000, - Kčs (v případě
nedobytnosti 1 měsíc vězení) a k veřejnému pokárání. Přihlásila se dobrovolně
k německému občanství, údajně tak učinila, aby mohla za sestrou do Rakouska. Na
veřejnosti mluvila jen německy a zdravila nacistickým pozdravem.
Jurák Alois, Uh. Hradiště – odsouzen k pokutě 110 000, - Kčs a k veřejnému
pokárání. Souzen pro společenský styk s Němci. V odvolacím řízení byla nejprve
pokuta snížena na 100 000, - Kčs, následně byl osvobozen a od stíhání bylo zcela
upuštěno.
Jurásek Antonín, Staré Město – nejprve byl v roce 1945 propuštěn na základě
své výpovědi, ve které tvrdil, že se vydával za Němce, aby se dřív dostal
z německého vězení. V roce 1947 byl odsouzen za vydávání se za Němce a
dožadování se německých soudů k veřejnému pokárání a úhradě nákladů na trestní
řízení. Byl osvobozen z obvinění, že v letech 1944 a 1945 terorizoval a urážel české
občany. Nakonec byl odsouzen ještě jednou v roce 1948, kdy soud dospěl ke
stejnému závěru jako v roce 1947.
K
Kabela Miloslav, Veselí nad Moravou – odsouzen MLS ke 3 letům těžkého
žaláře, ke ztrátě cti na 10 let a ke konfiskaci ½ majetku. Propagoval a podporoval
fašistické hnutí, udržoval styky s gestapem a vlajkaři. Mezi lidmi agitoval ze své
127
funkce úředníka Slováckého hospodářského družstva pro vstup do Vlajky. Několika
lidem vyhrožoval gestapem a některé i udal.
Kaděra Josef, Kunovice – odsouzen k veřejnému pokárání. V době svého
pracovního nasazení v Německu a ve Francii nosil uniformu Todtovy organizace a
dokonce i v Kunovicích zdravil nacistickým pozdravem a na úřadech mluvil
německy. Polehčující okolností byla jeho duševní zaostalost.
Kafka Miroslav, Boršice u Buchlovic (v letech 1941 – 1944) – odsouzen k pokutě
10 000, - Kčs a k veřejnému pokárání. Udržoval přátelské styky s Němci, které
omlouval pracovními povinnostmi a schvaloval výrok Lanšperka, že republika byla
„zlodějská, cigánská a všivá.“ Výsledek odvolacího řízení nebyl ve spisech uveden.
Karas Rajmund, Velehrad – odsouzen ke 4 měsícům a k veřejnému pokárání.
Schvaloval a chválil nacistický režim, haněl prezidenty Masaryka i Beneše.
Kašný František, Kněžpole – odsouzen k 6-ti měsícům a k veřejnému pokárání.
Byl členem Vlajky, propagoval a obhajoval nacismus.
Kníchalová Adolfina, Žlutavy – odsouzena MLS ke 20 letům těžkého žaláře. Po
jedné z domácích hádek udala vlastního manžela Bohumila Kníchala gestapu. Při
prohlídce u něj byly nalezeny náboje a byl v roce 1944 na základě toho popraven.
Kochová Antonie, Uh. Hradiště – odsouzena k 6-ti měsícům vězení,
k veřejnému pokárání a ke konfiskaci majetku (byla podezřívána, že majetek zatajila
a někam ukryla). V roce 1941 se dobrovolně přihlásila k německé státní příslušnosti,
byla členkou NSF.
Kolísek František, Uh. Hradiště – odsouzen k 1 měsíci vězení a k veřejnému
pokárání. Byl členem Vlajky a Kuratoria, ve kterém byl od roku 1942 i ideovým
referentem, konal schůze a přednášky pro mládež.
Kopečková Marie, Uh. Hradiště – odsouzena MLS ke 2 letům těžkého žaláře.
Svými výroky urážela prezidenta Beneše a ruskou armádu. Vystupovala
proněmecky a udala Josefa Gajdoše. Její manžel Gustav byl říšským Němcem a měli
výrobnu lihovin. Jejich majetek byl zkonfiskován jako kolaborantský.
128
Kovarčík František, Huštěnovice - odsouzen k veřejnému pokárání a uhrazení
nákladů na trestní řízení. Přihlásil se v roce 1941 k německému občanství a využíval
výhody z toho plynoucí, posílal dceru do německých škol a sám bojoval v německé
armádě.
Kozák Anastázius, Napajedla – odsouzen MLS na 10 let vězení. V roce 1941
přijal německé občanství.
Krchňáček František, Ostrožská Lhota - odsouzen k pokutě 200 000, - Kčs (nebo
v případě nezaplacení k trestu odnětí svobody na 1 rok) a k veřejnému pokárání.
Jako starosta v Ostrožské Lhotě v době okupace propagoval a podporoval nacismus.
Zorganizoval i výpravu mládeže ke Sv. Antoníčku, aby si tam poslechli projev
Emanuela Moravce, který pak nechal v plném znění publikovat v časopise Vlajka,
jejímuž redaktorovi přispěl 1000, - Kčs. Vše popřel a tvrdil, že jednal podle
nařízeních shora. Jeho žádost o milost byla zamítnuta a nevztahovala se na něj ani
amnestie.
Krupicová Hermína, Napajedla – odsouzena k veřejnému pokárání. V roce 1941
schvalovala činy nacistů. Odvolání zamítnuto, protože se snažilo jen otřást
věrohodností svědectví, se kterými žila v nepřátelském poměru, a nepřinášelo nic
nového. Byla souzena spolu s Marií Sokolovou.
Kučová Emilie, Buchlovice – odsouzena k 6-ti měsícům vězení a k pokutě v
hodnotě 35 000, - Kčs (nebo dalším 3 měsícům vězení). Propagovala, vychvalovala a
podporovala nacismus za okupace.
Kupec Josef, Hluk – odsouzen k veřejnému pokárání. Jako autodopravce umístil
do svého autobusu obraz Hitlera.
Kýblová Františka, Napajedla – odsouzena ke 4 měsícům vězení a k veřejnému
pokárání. Po odvolání byl trest snížen na 2 měsíce vězení, ale zproštění viny
nedosáhla, přestože se snažila zpochybnit veškerá svědectví proti sobě. Často se
129
stýkala, někdy i intimně, s německými vojáky, kteří ji osahávali a jednomu z nich
dokonce prala prádlo.
Kyjowský Bedřich, Zlín – odsouzen k smrti. Byl spolu s dalšími gestapáky
zodpovědný za uvěznění nebo i smrt mnoha Čechů. Dopouštěl se vůči nim násilí a
některé i okradl.
Lanšperk Josef, Boršice – odsouzen ke 3 měsícům vězení a k veřejnému
pokárání. Za okupace propagoval a vychvaloval nacistický režim. V roce 1948 byl
amnestován.
Lapač Albert , Napajedla – odsouzen k pokutě 1000, - Kčs. Byl členem
Werkschutzu a nadával na Čechy. Vyhrožování gestapem mu nabylo nakonec
prokázáno.
Lédl Josef, Březolupy – odsouzen ke 3 měsícům vězení. Přijal německé
občanství v době okupace a využíval výhod z toho plynoucích. Nakonec byl po
podání odvolání v roce 1948 amnestován.
Lenert Josef, Veselí nad Moravou – odsouzen k pokutě 50 000, - Kčs. Udržoval
společenské styky s Němci. Výsledek odvolacího řízení nebyl v daných složkách
uveden.
Lukáš František, Hluk – odsouzen k 5-ti měsícům vězení a k veřejnému
pokárání. Byl horlivým členem Vlajky a propagoval nacismus.
Lukůvka Josef, Boršice – odsouzen ke 2 měsícům vězení a k veřejnému
pokárání. Zdravil za okupace nacistickým pozdravem a sympatizoval s nacistickým
režimem.
Lupač Stanislav, Domanín – amnestován v roce 1948, spis odeslán. Byl mu
zkonfiskován majetek, který byl považován za kolaborantský. Jeho manželka Marta
Lupačová žádala na základě potvrzení o státní spolehlivosti o jeho navrácení.
130
M
Machalová Božena, roz. Janišová, Zarazice – odsouzena ke 3 měsícům vězení.
V době okupace se přihlásila k německému občanství i s manželem Karlem, a to
z obchodních a ziskuchtivých důvodů. Vstoupili i do NSDAP a Karel Machala
bojoval v německé armádě na východní frontě. Odvolání bylo zamítnuto.
Maňák Jan, Louka u Blatnice – odsouzen k pokutě 1000, - Kčs a k veřejnému
pokárání. V letech 1943 a 1944 se dopouštěl společenského styku s Němci, především
s příslušníky kriminální policie. Těchto styků částečně využil ve prospěch českých
lidí, což mu posloužilo jako polehčující okolnost.
Měkká Jana, Velehrad – odsouzena k pokutě 80 000, - Kčs a k veřejnému
pokárání. Propagovala nacismus, nabízela se do služeb německých úřadů a
udržovala společenské styky s Němci. Byla osvobozena na základě amnestie v roce
1948.
Menšík Bartoloměj, Buchlovice – odsouzen k 1 měsíci vězení a k veřejnému
pokárání. V březnu 1939 šel vítat Němce, vychvaloval Německo a haněl vše české.
Miklík František, Kunovice – odsouzen k pokutě 120 000, - Kčs. Dopustil se
společenského styku s Němci, které hostil i u sebe doma. Žádal o prominutí trestu,
jelikož je starý, těžce nemocný a podstoupil už 3 operace.
Mitáček Vavřinec, Hluk – odsouzen k pokutě 10 000, - Kčs. Ucházel se u
německých úřadů o povýšení.
N
Nálevka Jan, Uh. Hradiště - odsouzen ke 3 měsícům vězení. Stýkal se s Němci
a především s gestapáky Neubauerem a Hoffmanem. Polehčující okolností bylo, že u
německých soudů jako soudní znalec pomáhal českým lidem. Odvolání bylo
zamítnuto.
131
Náplavová Emilie, Březová nad Svitavou – odsouzena ke 4 měsícům vězení.
Urážela Čechy, aby se zalíbila Němcům. Odsouzen byl i její manžel Bedřich, jehož
spisy byly odeslány.
Němeček Stanislav, Uh. Hradiště – odsouzen ke 3 měsícům vězení a
k veřejnému pokárání. V letech 1939 – 1943 zdravil na ulici nacistickým pozdravem.
Byl členem Vlajky a vychvaloval ji. Dne 23. 5. 1949 byl amnestován.
Novák František, Staré Město – odsouzen k pokutě 100 000, - Kčs a k veřejnému
pokárání. V době okupace veřejně vychvaloval a podporoval Němce a nacistický
režim.
Patloch Karel, Uh. Ostroh – odsouzen MLS k 5-ti letům těžkého žaláře v
nucených pracovních oddílech, ke konfiskaci ½ majetku a ke ztrátě občanské cti na 5
let. Opakovaně udal nejprve na četnictvu (to se věc pokusilo ututlat) a následně na
gestapu štábního strážmistra Tesaříka za jeho protiněmecké výroky. Díky blížícímu
se osvobození unikl Tesařík přísnému trestu.
Pazourek Antonín, Uh. Hradiště – odsouzen k zaplacení nákladů na trestní
řízení a k veřejnému pokárání. Vychvaloval nacismus. Byl členem Vlajky a agitoval
pro získání dalších členů a rozdával přihlášky.
Pelikán Hubert, Buchlovice – odsouzen k pokutě 10 000, - Kčs a k veřejnému
pokárání. Vychvaloval německý národ a haněl český a slovanský národ. Odvolal se a
nakonec byl roku 1948 amnestován.
Píštěk Jaroslav, Ořechov – odsouzen ke 2 měsícům vězení a k veřejnému
pokárání. Vychvaloval německý režim, zdravil nacistickým pozdravem a nadával na
Beneše.
Pleváková Marie, roz. Žitná, Kostelany – odsouzena ke 3 měsícům vězení a
k pokutě 3000, - Kčs. Stýkala se s Němci a často i s gestapáky. V odvolacím řízení
uspěla a trestní stíhání bylo zastaveno kvůli promlčecí lhůtě.

132
Polášek Jan, Spytihněv – odsouzen k pokutě 1000, - Kčs. V polovině roku 1942
nadával Čechům do kurev.
Pospíšek František, Hluk – odsouzen k pokutě 400 000, - Kčs, tento trest byl
snížen na 101 000, - Kčs. Udržoval společenské styky s Němci. Byl členem NM, poslal
příspěvek 300 korun na německý červený kříž po atentátu na Heydricha, zdobil si
dům praporem s hákovým, křážem. Roku 1950 byl omilostněn.
JUDr. Prášil Vladimír, Uh. Hradiště – odsouzen k 3 měsícům vězení, k pokutě
300 000, - Kčs a k veřejnému pokárání. Po odvolání byl pokuta snížena na 150 000, -
Kč. Usiloval za podpory Ferdinanda Breiera o koupi židovského domu. Byl
považován za nakloněného nacismu a často se stýkal s Němci. Při malování
advokátní kanceláře přikrýval nábytek čsl. Vlajkou.
Prášilová Zita, Uh. Hradiště – odsouzena ke 2 měsícům vězení a k veřejnému
pokárání. V odvolacím řízení byla osvobozena. Udržovala nadměrný styk s Němci.
Prošek Josef, Ostrožské Předměstí – odsouzen MLS k 10 letům těžkého žaláře,
ke ztrátě majetku a k doživotní ztrátě cti. Byl prokuristou firmy Dias v Ostrožském
Předměstí a před příchodem ruských vojsk se snažil zničit stroje firmy Dias, další
stroje nechal na příkaz Němců odvézt a způsobil nejen finanční škody, ale i a zdržení
výroby.
Ptáček Alois, Včelary – odsouzen k pokutě 110 000, - Kčs a k veřejnému
pokárání. Byl protektorátním starostou Včelar, předsedou Svazu pro zemědělství a
lesnictví, v jehož rámci odborně spolupracoval s Němci. Zdravil nacistickým
pozdravem. Amnestií roku 1948 mu byl trest odpuštěn, včetně pokuty do výše
100000, - Kčs.
R
Rádek Jaroslav, Uh. Hradiště – odsouzen TNK, ale osvobozen MLS. Odsouzen
byl pro společenský styk s Němci, hlavně s gestapákem Neubauerem. V březnu 1939
pomáhal četnictvu zajistit hranice se Slovenskem. Nakonec uspěl s dalším odvoláním
i u TNK.
133
Rádková Milada, Uh. Hradiště – odsouzena ke konfiskaci veškerého majetku.
Rajmund Gabriel, Polešovice – odsouzen k pokutě 100 000, - Kčs a k veřejnému
pokárání. Propagoval nacismus, ucházel se o služby u německých orgánů a udržoval
společenské styky s Němci. Odvolání byla zamítnuta, ale byl v roce 1948
amnestován.
Reichová Marie, Napajedla – odsouzena k pokutě 10 000, - Kčs a k veřejnému
pokárání. Za okupace mluvila německy, sympatizovala s Němci a veřejně zpívala
s Hitlerjugend.
Riedlová Růžena, Vrané n. Vltavou – odsouzena k 1 měsíci ve vězení a
k veřejnému pokárání. Propagovala, vychvalovala a podporovala nacismus.
Ryba Jan, Uh. Hradiště - odsouzen MLS k doživotnímu trestu vězení. Byl mu
zkonfiskován majetek, který byl považován za kolaborantský. Část majetku získala
zpět Štěpánka Rybová. Byl hlavním pověřencem Kuratoria v Uh. Hradišti. Poslal
žádost říšskému státnímu ministerstvu o zřízení národních sborů Čechů, který měl
být na půdě protektorátu nasazen proti Čechům. Spolupodepsal žádost zaslanou
Adolfu Hitlerovi, ve které žádal spolu s dalšími o možnost nasazení Čechů do
německé armády. Byl i ve styku se slovenskými fašisty a zasazoval se o připojení
Moravského Slovácka ke Slovensku. Byl i aktivním vlajkařem a psal štvavé články,
kterými hanobil českou protektorátní vládu.
Sháněl Robert, Uh. Hradiště – odsouzen ke 4 měsícům vězení a k veřejnému
pokárání. Přihlásil se dobrovolně k německému státnímu občanství. Byl mu
zkonfiskován majetek, který byl považován za kolaborantský, ale tvrdil, že veškerý
majetek je Jaromíry Shánělové a on je pouze vlastníkem bytu.
Shánělová Božena, Uh. Hradiště - odsouzena ke 3 měsícům vězení a
k veřejnému pokárání. Přihlásila se dobrovolně k německému státnímu občanství,
tvrdila, že ji přinutil manžel.
134
Scheele Václav, Uh. Hradiště – odsouzen k pokutě 2000, - Kčs. Byl členem NTF
a Vlajky a nosil odznak DAF. Urážel prezidenta Beneše i celý český národ. U svého
okolí vzbuzoval obavy, vystupoval ve všech ohledech jako Němec.
Schilder Vratislav – odsouzen k pokutě 300 000, - Kčs. Byl členem Němci
dosazené správní komise pro Uh. Hradiště a vychvaloval nacismus. Jako mlynář
ochotně dodával mouku i Němcům. Nakonec byl na základě dalšího vyšetřování a
také s ohledem na amnestii osvobozen.
Smékal Stanislav, Cetkovice – odsouzen MLS na 6 let do těžkého žaláře, ke
ztrátě občanské cti na 20 let a ztrátě majetku. Dobrovolně se přihlásil k německému
státnímu občanství a byl členem SA a Werkschutzu.
Smékalová Marie, Uh. Hradiště – odsouzena k veřejnému pokárání a k úhradě
nákladů na trestní řízení. Přijala za okupace německé občanství a posílala děti do
německých škol. V odvolacím řízení byla osvobozena, hájila se tím, že vše učinila
v nouzi a pod vlivem Stanislava Smejkala.
Sokolová Marie, Napajedla – odsouzena k pokutě 10 000, - Kčs (nebo k 1 měsíci
ve vězení) a k veřejnému pokárání. V roce 1941 schvalovala činy nacistů. Odvolání
zamítnuto, protože se snažilo jen otřást věrohodností svědectví, se kterými byla
v nepřátelském poměru a nepřinášelo nic nového. Byla souzena spolu s Hermínou
Krupicovou.
Stancl Josef, Uh. Hradiště – odsouzen k pokutě 200 000, - Kčs a k veřejnému
pokárání. Získal si důvěru Němců a byl jako důvěryhodný také jmenován starostou
Uh. Hradiště. Na post starosty ho měl navrhnout Ferdinand Breier. Hostil Němce,
především zlínského oberlandráta Bayerleho. Byl také navržen na udělení čestného
štítu protektorátu se svatováclavskou orlicí. Po dovolání byl trest snížen na 110 000, -
Kčs a veřejné pokárání, odsouzen byl následně pouze za nadměrný styk s Němci.
Poukazoval na neúplnost údajů při prošetřování jeho případu a na to, že obžaloba
byla založena jen na výpovědi Breiera. Po amnestii zaplatil pouze 10 000, - Kčs.
135
Stancl Vojtěch, Uh. Hradiště – odsouzen k pokutě 200 000, - Kčs a k veřejnému
pokárání. Dopouštěl se hospodářského a společenského styku s Němci,
spolupracoval s nimi i po odborné stránce. V roce 1944 měl přijmout čestný štít
protektorátu se svatováclavskou orlicí. V odvolání se ohrazoval vůči nesprávnosti
nálezu v otázce viny, vadnému řízení a nepřiměřenosti trestu. Poté byl osvobozen jen
v bodě udělení čestného štítu protektorátu se svatováclavskou orlicí a pokuta mu
byla snížena na 120 000, - Kčs.
Studeník Adolf, St. Město – odsouzen k pokutě 50 000, - Kčs a k veřejnému
pokárání. Po odvolání byl trest snížen na 30 000, - Kč. Schvaloval nacistické činy a
propagoval fašismus.
Sušilová Aloisie, Uh. Hradiště – odsouzena k veřejnému pokárání. Přihlásila se
k německému občanství, stala se členkou německého červeného kříže.
Šilhavíková Františka, Mařatice - odsouzena k8 měsícům vězení a
k veřejnému pokárání. Po dovolání byla osvobozena, protože se jí podařilo
přesvědčit komisi o tom, že děti do německých škol a do Hitlerjugendu posílala
z donucení. Ostatní svědectví byla rozporuplná.
Šimara Engelbert, Boršice – odsouzen k 6-ti týdnům vězení a k veřejnému
pokárání. Propagoval, schvaloval a vychvaloval nacismus, zdravil nacistickým
pozdravem.
Šlahůnek Antonín, Domanín – odsouzen k pokutě 110 000, - Kčs a k veřejnému
pokárání. Amnestií mu bylo odpuštěno 100 000, - Kčs z pokuty. Udržoval
společenské styky s Němci a jako jednatel družstva v Osvětimanech pozval
německého podplukovníka na hon. Doma přátelsky a pohostinně přijímal gestapáky
Pfeiffera a Krause.
Štaubert Josef, Horní Němčí – odsouzen k veřejnému pokárání. Hodil chlebem
po mrtvých partyzánech a vykřikoval: „Nažerte se vy svině aspoň po smrti.“
136
Štipčák (Ščipčák) Tomáš, Nová Lhota pod Javořinou – odsouzen k trestu smrti,
ke ztrátě cti na trvalo a konfiskaci veškerého majetku. Stal se udavačem gestapa,
spolupracoval především s gestapákem Modlem. Zavinil dopadení partyzánů
v Boršicích u Blatnice a okolí v prosinci roku 1944. Potom udal ještě dalších 13 lidí,
kteří byli uvězněni a někteří i zabiti.
Šuralová Jarmila, Babice – odsouzena k 1 roku vězení. Přihlásila se dobrovolně
k německému občanství a využívala výhod s tím spojených.
Švaříček Ladislav, Hluk – v roce 1946 byl MLS osvobozen, TNK byl odsouzen
ke 4 měsícům vězení a k veřejnému pokárání. Byl velitelem četnické stanice v Hluku
a jako takový v letech 1943 až 1945 vystupoval iniciativně a sám podával návrhy na
stíhání dělníků uprchlých z prací v Německu. Neuspěl ani v odvolacím řízení, které
trvalo až do roku 1950. Tvrdil, že mu nebylo umožněno se během trestního řízení
plně obhajovat, upozorňoval i na špatné složení trestní nalézací komise, což bylo
komisí jako neopodstatněné odmítnuto. Dále zpochybňoval i svědectví dělníků a
dalších četníků.
Tesarczyková Ludmila, roz. Krčmařová, Luhačovice – odsouzena k zaplacení
pokuty 10 000, - Kčs a k veřejnému pokárání. Dobrovolně se za okupace přihlásila
k německému státnímu občanství, stala se členkou organizací NS – Frauenwerk a
německého červeného kříže, na který přispívala stejně jako na NS – Volkswohlfahrt.
Dala podnět k zatčení MUDr. Karla Vyorala, který ji údajně jako Němku urazil.
V odvolacím řízení neuspěla a ohrazovala se i proti novinovému článku
uveřejněnému v ČINu dne 4. 4. 1946, kde byla nazývána manželkou defraudanta a
nacistkou.
Tesařová Františka, Ořechov – odsouzena k pokutě 200 000, - Kčs, který jí byl na
základě odvolání a žádostí snížen na 101 000, - Kčs a následně v roce 1951 prominut.
137
Během války udržovala společenské styky s Němci, především s Görigem, hostila
gestapáky a Čechům vyhrožovala udáním.
Tomanec František, Napajedla – odsouzen k veřejnému pokárání. Přihlásil se
do LPB a propagoval nacismus. Na přihlášku do LPG napsal: „Jsem pro Vůdce a novou
Evropu.“
Tvrdoň Antonín – odsouzen k trestu veřejného pokárání. Označil 3 Čechy za
členy zednářské lóže a tím je dostal do nebezpečí.
U
Ulrichová Ludmila, St. Město – odsouzena MLS k trestu smrti a ztrátě
občanských práv. Po zatčení manžela Oldřicha Ulricha za ilegální činnost v roce 1939
se nechala gestapáky Neubauerem a Pfeiferem nalákat ke spolupráci. Postupně
gestapu prozradila jména mnoha členů odboje, kteří byli pozatýkání a mnozí i
popraveni.
V
Ing. Václavík Zdeněk, Uh. Hradiště – odsouzen k 1 roku vězení a k veřejnému
pokárání. Během okupace se přihlásil k německému občanství. Sloužil i v německé
lidobraně a nosil její uniformu. Byl mu také zkonfiskován majetek, který byl
považován za kolaborantský.
Valenta Karel, Traplice – odsouzen k pokutě 5000, - Kčs a k veřejnému
pokárání. Zdravil nacistickým pozdravem, nosil odznak s hákovým křížem, zpíval
německé písně a chválil německý režim.
Vídeňka Josef, Uh. Hradiště – odsouzen k pokutě 4000, - Kčs (nebo k trestu
vězení na 2 měsíce). Stýkal se s Němci, a to i s gestapáky, zdravil nacistickým
pozdravem a byl hostem německého rybářského spolku.
Vlachynský Alois, Popovice – odsouzen ke 3 měsícům vězení, k veřejnému
pokárání a ke konfiskaci majetku. Přijal spolu se ženou a dětmi německé občanství, v
roce 1942 pracoval jako Werkschutzman ve Zbrojovce Uh. Brod, kde měl donášet na
138
dělníky. V roce 1944 se dokonce napsal dopis protektorovi, ve kterém se hlásil jako
dobrovolník na frontu. Odvolání, které později podal, bylo zamítnuto stejně jako jeho
žádost o navrácení čsl. občanství.
Vlček Josef, Velehrad – odsouzen ke 4 měsícům vězení a k veřejnému pokárání.
Udržoval společenský kontakt s Němci a před lidmi prohlašoval, že má známě na
gestapu.
Vrla František, Uh. Hradiště – odsouzen MLS k 5-ti letům těžkého žaláře, ke
konfiskaci veškerého majetku a ke ztrátě občanských práv na 6 let. Byl jedním ze
zakladatelů místní organizace Vlajky v Uh. Hradišti, stal se jejím místním vedoucím
a v roce 1942 dokonce vedoucím župním. Vlajku podporoval a propagoval po celou
dobu její existence. Ihned po začátku okupace nabízel Němcům v Uh. Hradišti
spolupráci při řešení židovské otázky. Byl veden v seznamu důvěrníků gestapa a
stýkal se s gestapáky Pfeiferem a Hochmannem. Byl i ve styku s velitelem SD
Obertalem.
Vrtek Jaroslav, Uh. Hradiště – odsouzen k pokutě 200 000, - Kčs (nebo k 1 roku
vězení) a k veřejnému pokárání. Po dovolání byla pokuta snížena na 100 000, - Kčs a
nakonec byl v roce 1948 amnestován. Vychvaloval nacismus a Hitlera a dokonce
schvaloval všechny činy nacistů včetně poprav.
Vykoukal František, Napajedla – odsouzen ke 3 měsícům vězení, k pokutě 5000,
- Kčs a k veřejnému pokárání. Stýkal se s Němci a hlavně s blockleiterem Langrem a
dvakrát si vzal na prázdniny německé děti.
Wodeová Anna, Kunovice - odsouzena ke 3 měsícům vězení a k veřejnému
pokárání. Po odvolání jí byl trest snížen na 1 měsíc vězení. Roku 1941 měla
nemanželskou dceru Elišku s Němcem Wodem, kvůli sňatku s ním požádala o
německé občanství, které jí bylo roku 1944 opravdu uděleno.
139
Z
Zerzáň Antonín, Uh. Hradiště - odsouzen k pokutě 300 000, - Kčs, ke 3 měsícům
vězení a k veřejnému pokárání. Vychvaloval nacistický režim a poměry
v protektorátu, souhlasil se zatýkáním Čechů a nepovstal stejně jako gestapáci při
hraní národní hymny. Po dlouhých tahanicích a několika odvolacích řízeních byl
jmenovaný osvobozen a až v prosinci 1949 mu bylo uděleno osvědčení o státní
spolehlivosti.
Zima Karel, Uh. Hradiště – odsouzen ke 3 měsícům vězení a k veřejnému
pokárání. Byl členem Vlajky, zdravil nacistickým pozdravem, vychvaloval německý
režim, obhajoval antisemitismus a nadával Čechům do „benešovců.“ V roce 1948 byl
amnestován. Byl mu zkonfiskován majetek, který byl považován za kolaborantský. O
navrácení majetku ihned žádala jeho manželka Marie Zimová.
Zimek Václav, Uh. Hradiště – odsouzen k 1 měsíci vězení a k veřejnému
pokárání. V odvolacím řízení byl osvobozen. Hanobil jména prezidentů Beneše a
Masaryka.
140
8.5. Obrazové přílohy
Do Nové Evropy bez Židů
Emanuel Moravec Emanuel Moravec s Reinhardem Heydrichem
141
Parte Protektorátu Čechy a Morava K. H. Frank
Setkání Moravce se členy Národopisné Moravy
142
Max Blokzijl
Obal knižního vydání Blokzijlových rozhlasových relací „Ik zei tot ons volk...“
143
Vedoucí představitelé NSB ve vězení
Blokzijl před popravou
Setkání Musserta s Hitlerem
144
Anton Mussert Moffenmeid
Královna Vilemína při vysílání Rádia Oranje
145
9. Seznam pramenů a literatury
Prameny:
• Státní okresní archiv Uherské Hradiště (pobočka Uherské Hradiště), inventáře
AM UH III, ONV UH a Mě NV UH
Tištěné prameny:
• De Waag, roč. 1938
• Čin Moravského Slovácka, roč. 1945 – 1946
• Lidové noviny. List Národního souručenství, roč. 1941 – 1942
• Národní obroda, 29. 8. 1945
• Péče o mládež, roč. 1940 – 1945
• Vlajka, 23. 11. 1941
Literatura:
• AALDERS, Gerard, WIEBES, Cees: Zaken doen tot elke prijs. De economische
colaboratie van neutrale staten met Nazi-Duitsland, ’s Gravenhage SDU 1990
• ARON, Raymond: Historie XX. století, Praha 1999
• BARNOUW, David, STROOM, Gerold van der: Wie verraadde Anne Frank?,
Amsterdam 2003
• BEDÜRFTIG, Friedman: Třetí říše a druhá světová válka. Lexikon německého
nacionálního socialismu 1933 – 1945, Praha 2004
• BENEŠ, Edvard: Odsun Němců z Československa. Výbor z Pamětí, projevů a
dokumentů 1940 – 1947, Praha 2002
• BENEŠ, Edvard: Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství, Praha
1947
• BOOM, Bart van der: ‛We leven nog.’ De stemming in bezet Nederland,
Amsterdam 2003
146
• BOROVIČKA, Michael: Kolaboranti 1939 – 1945, Praha – Litomyšl 2007
• BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace
a odboj 1939 – 1945, Praha 1999
• BROCKDORFF, Werner: Kollaboration oder Widerstand in den besetzten Ländern,
München 1968
• BULLOCK, Alan: Hitler a Stalin. Paralelní životopisy, Brno 2005
• CROES, Marnix, TAMMES, Peter: ‚Gif laten wij niet voortbestaan‘ Een onderzoek
naar de overlevingskansen van jeden in de Nederlandse gemeenten 1940 – 1945,
Amsterdam 2004
• CABADA, Ladislav, KUBÁT, Michal a kol.: Úvod do studia politické vědy, 2.
vydání, Praha 2004
• DEVERE-SUMMERS, Anthony: Válka a evropské královské rody, Brno 1998
• DOLEŽEL, Stephan: Antičeská filmová propaganda Třetí říše v letech 1938 – 1939,
In: ČHÚ Armády ČR 1/2000
• EMMERT, František: Češi ve wehrmachtu. Zamlčované osudy, Praha 2005
• FROMMER, Benjamin: National Cleansing. Retribution against Nazi Collaborators
in Postwar Czechoslovakia, Cambridge 2005
• GEBHART, Jan: Proměny válečné propagandy ve světových konfliktech 20. století,
In: ČHÚ Armády ČR 1/2000
• GEBHART, Jan, KUKLÍK, Jan: Druhá republika 1938 – 1939. Svár demokracie a
totality v politickém, společenském a kulturním životě, Praha – Litomyšl 2004
• Geschiedenis van mensenrechten, bouwstenen voor een interdisciplinaire benadering,
red. KUITENBROUWER, Maarten, LEENDERS, Marij, Hilversum 2000
• GILBERT, G. M.: Norimberský deník, Praha 1981
• GROEN, Koos: Landverraders, wat deden we met ze? Een documentatie over de
bestraffing en berechting van NSB-ers en collaborateurs en de zuivering van pers,
radio, kunst, bedrijfsleven na de tweede wereldoorlog, Baarn 1974
• GROEN, Koos: Landverraad. De berechting van collaborateurs in Nederland, Weesp
1984
147
• GROENEVELD, Gerard: Kriegsberichter. Nederlandse SS-oorlogsverslaggevers
1941 – 1945, Haarlem 2004
• Grote Nederlandse Larousse Encyclopedie in vijfentwintig delen, Hasselt 1971
• HEYDUK, Miloš, SÝS, Karel: Protektorát ve fotografiích, Praha 2006
• HITLER, Adolf: Můj boj. Dva svazky v jednom. Nezkrácené vydání, Praha 2000
• HOBSBAWM, Eric: The Age of Extremes. A History of The World, 1914 – 1991,
London 1994
• HOFMAN, Jacob: De Collaborateur, een sociaal – psychologisch onderzoek naar
misdadig gedrag in dienst van de Duitse bezetter, Utrecht 1981
• HORST, Han van der: Dějiny Nizozemska, Praha 2005
• JANČÍK, Drahomír, KUBŮ, Eduard: „Arizace“ a arizátoři. Drobný a střední
židovský majetek v úvěrech Kreditanstalt der Deutschen (1939 – 45), Praha 2005
• JONG, L. de: De bezetting I.-V., Amsterdam 1961
• KOK, Auke: De verrader. Leven en dood van Anton van der Waals, Amsterdam
2005
• KOK, René: Max Blokzijl. Stem van het nationaal – socialisme, Amsterdam 1988
• KOK, René, SELIER, Herman, SOMERS, Erik: Fotografie in bezettingstijd:
geschiedenis en beeldvorming, Zwolle 1993
• Kolaborace. Kolaborace? Kolaborace! Sborník příspěvků z vědecké konference konané
v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích dne 5. května 2006, recenz. Doc. PhDr.
Dagmar Blümlová, CSc., České Budějovice 2007
• Konec soužití Čechů a Němců v Československu. Sborník k 60. Výročí ukončení II.
světové války, eds. FAJMON, Hynek, HLOUŠKOVÁ, Kateřina, Brno 2005
• KUKLÍK, Jan: Kontrapropaganda v ilegálním tisku v letech 1939 – 1941, In: ČHÚ
Armády ČR 1/2000
• LAMMERS, G. J.: Macht en gezag van de Duitse bezetter, Amsterdam 1990
• LIEMPT, Ad van: Kopgeld. Nederlandse premiejagers op zoek naar joden 1943,
Uitgeverij Balans 2002
• MASARYK, Jan: Volá Londýn, Praha 2000
148
• MEZIHORÁK, František: Hry o Moravu, Praha 1997
• MILOTOVÁ, Jaroslava: Organizace nacistické propagandy a její působení
v Protektorátu Čechy a Morava, In: ČHÚ Armády ČR 1/2000
• MOORE, Bob: Slachtoffers en overlevenden. De nazi-vervolging van de joden in
Nederland, Amsterdam 1998
• Morava proti fašismu. II. sborník statí vzpomínek a dokumentů. Brno 1990
• MORAVEC, Emanuel: Několik citací z literárních prací a rozhlasových projevů,
které napsal nebo proslovil ministr Emanuel Moravec. In: Diarium 1943, Drückerei
des Protectorates Böhmen und Mähren
• MOULIS, Miloslav: Vzestup a pád generála Gajdy, Třebíč 2000
• MUSSERT, Anton: Nagelaten bekentenissen. Verantwoording en celbrieven van de
NSB-leider, red. Gerard Groeneveld, Nijmegen 2005
• NAKONEČNÝ, Milan: Český fašismus, Praha 2006
• NAKONEČNÝ, Milan: Vlajka. K historii a ideologii českého nacionalismu, Praha
2001
• OVERY, Richard: The Dictators. Hitler´s Germany, Stalin´s Russia, London 2005
• PAAPE, A. H.: Studies over Nederland in oorlogstijd, deel 1, ´s Gravenhage 1972
• PASÁK, Tomáš: JUDr. Emil Hácha (1938 – 1945), Praha 1997
• PASÁK, Tomáš: Pod ochranou říše, Praha 1998
• PASÁK, Tomáš: Český fašismus 1922 – 1945 a kolaborace 1939 – 1945, Praha 1999
• PERNES, Jiří: Až na dno zrady. Emanuel Moravec, Praha 1997
• RIDDERBOS, Jan: Strijd op twee fronten. Schilder en de gereformeerde élite´ in de
jaren 1933-1945 tussen aanpassing, collaboratie en verzet op kerkelijk en politiek
terrein I. – II, Kampen 1994
• RICHTER, Karel: Češi a Němci v zrcadle dějin, svazek 2, Třebíč 1999
• SARTRE, Jean-Paul: Situations III, Gallimard 1949
• SCHIE, Freek van: Haarlem bezet 1940 – 1945, Haarlem 2005
• SLÁDEK, Oldřich: Od „ochrany“ ke „ konečnému řešení“, Praha 1983
• SLÁDEK, Oldřich: Ve znamení smrtihlava, Praha 1991
149
• SUCHÁNEK, Michal: Národní tábor fašistický. Brněnští fašisté v letech 1939 –
1941, In: Brno v minulosti a dnes XVIII, Brno 2005
• Uherské Hradiště. Dějiny města, ed. VERBÍK, Antonín, ZEMEK, Metoděj,
Uherské Hradiště 1981

• UHLÍŘ, Jan B.: Emanuel Moravec. Český nacionální socialista. In: Historie a
vojenství, roč. 56, 1/2007
• VERKJIK, Dick: Radio Hilversum 1940 – 1945, Amsterdam 1974
• VITÁMVÁSOVÁ, Jarka: Kolaborací k přežití? (Třebíčští Češi a Židé za protektorátu
ve spisech Mimořádného lidového soudu Jihlava); In: Západní Morava, ročník X.,
2006, str. 130-137
• VYKOUPIL, Libor: Jiří Stříbrný. Portrét politika, Brno 2003
• WEINREB, F.: Collaboratie en verzet 1940 – 1943 I.-III., Utrecht 1969
• WILLIAMSON, Gordon: Zbraně SS. Ucelený a objektivní přehled Waffen SS, Brno
2006
• WIJNGAERT, Mark Van den: Nood breekt wet. Economische collaboratie of
accomodtie: het beleid van Alexandre Galopin, gouverneur van Société Générale
tijdens de Duitse bezetting (1940 – 1944), Tielt 1990
• WLASCHEK, Rudolf M.: Juden in Böhmen, Mnichov 1990
Internetové zdroje:
• www.inghist.nl, 21. 12. 2007
• www.nationaalarchief.nl, 21. 12. 2007
• www.niod.nl, 21. 12. 2007
150
10. Samenvatting
Collaboratie en verraad in Nederland en Protektorat Böhmen en Mähren, dat
zijn de rode draden van deze scriptie. De uitleg wat collaboratie is, welke soorten
ervan bestaan, dat alles houdt dit werkstuk in. Nadruk wordt verder gelegd op
nationalisme, nationaal socialisme en de verbinding tussen gewone mens, nationaal
socialisme en collaboratie. De meest bekende bewegingen, die de ideogie van
nationaal socialisme als eigen hebben genomen, hebben ook een groot aantal
collaborateurs onder de leden. Er worden Vlajka en NSB besproken. Verder komt er
propaganda ter sprake, manieren welke er gebruikt werden om mensen in hun
mening te beïnvloeden. De goeroe’s van propaganda in Nederland en Protektorat
Böhmen en Mähren waren Max Blokzijl en Emanuel Moravec. Op het laatst wordt
aandacht besteed aan bijzondere rechtpleging waarmee er geprobeerd werd om met
verraaders van de landen af te rekenen.
11. Summary
Collaboration and betrayal in Netherlands and Protektorat Böhmen en Mähren,
those are the subject matters of this thesis. What’s collaboration? Which sorts do we
have? That’s what you can read in this thesis. The emphasis is placed on nationalism,
National Socialism and the connection between people, National Socialism and
collaboration. The movements of the ideology of National Socialism had a high
percentage of collaborators between their members. We will argue here Vlajka and
NSB. Further come up for discussion propaganda, the ways they chose to get the
opinions of the people under the control. The guru’s of Czech en Nethelands
propaganda were Max Blokzijl and Emanuel Moravec. The last part of the thesis is
focused on particular courts which tried to deal with the quislings in their countries.
151

Nevyhnutelnost Kolaborace

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Nevyhnutelnost Kolaborace

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

Masarykova univerzita

Pomahači zla v Protektorátu Čechy a Morava a

Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Libor Vykoupil, Ph.D.

uvedla všechnu použitou literaturu a prameny.

datum vlastnoruční podpis

2. Kolaborace, kolaborant, kolaborantka a zrada 8 – 29

2.2. Vynucená a dobrovolná kolaborace 11 – 12

2.3. Politická kolaborace 12 – 14

2.4. Ideologická kolaborace 14 – 15

2.5. Vojenská kolaborace 15 – 18

2.6. Úřednická a správní kolaborace 18 – 21

2.7. Policejní kolaborace 21 – 24

2.8. Ekonomická (hospodářská) kolaborace 24 – 27

2.9. Sexuální kolaborace 27 – 29

3.2. Kolaborace mezi nacionálními socialisty 32 – 35

3.3. Vlajka a NSB 35 – 39

4. Od „šedé“ po „černou“ propagandu 40 – 57

4.2. Nacistická protiruská propaganda 45 – 51

4.3. Max Blokzijl a Emanuel Moravec 51 – 57

5. Jak to dopadlo? Aneb potrestání zločinů 58 – 65

7. Seznam použitých zkratek 68 – 70

8.2. Nizozemští váleční zpravodajové SS a místo jejich nasazení 95 – 97

8.3. Nejznámější kolaboranti v Protektorátu Čechy a Morava 98 – 118

8.4. Kolaboranti na Uherskohradišťsku 119 – 140

8.5. Obrazové přílohy 141 – 145

9. Seznam pramenů a literatury 146 – 150

10. Samenvatting 151

11. Summary 151

Liboru Vykoupilovi, Ph.D., který mě hlavně zpočátku šetrně usměrňoval a

upozorňoval na úskalí spojená s psaním diplomové práce, což nebylo vzhledem ke

během mého bádání absolutně vycházeli vstříc a upozorňovali mě na další možné

prameny pro bádání. Velmi děkuji také pracovníkům Historickému oddělení

Moravského zemského muzea, kde mě povzbuzoval a poskytoval mi cenné rady

hlavně PhDr. Jan Břečka.

Dále děkuji za pomoc mému bratrovi Mgr. Jiřímu Mitáčkovi, Ph.D. z

Moravského zemského muzea, který mě motivoval v průběhu celého mého studia.

za všemožnou podporu a trpělivost.

Kolaborace zůstává i po více než šedesáti letech ožehavým tématem. Snad

hnutí. Je vždy snazší popisovat hrdinské činy odbojářů a vyzdvihoval to pozitivní, co

místo v historickém bádání, protože právě z chyb našich předchůdců se můžeme

V zorném úhlu celé této práce se ocitnou především Nizozemí a Protektorát

Čechy a Morava. Tato práce nechce srovnávat nesrovnatelné ani předestírat, že

Československo a Nizozemí měli hodně společného, spíše jde o pohled na stejné

období a podobný průběh událostí ve dvou hospodářsky zdatných zemích, které

doplatily na ekonomickou krizi třicátých let a byly záhy obsazeny stejným

Cílem kapitoly Kolaborace, kolaborant, kolaborantka a zrada je pokusit se definovat

a popsat pojem kolaborace a následně jej rozdělit do různých kategorií, u kterých

budou uvedeny i příklady ze dvou dříve jmenovaných zemí. U některých druhů

příklady z některé jiné obsazené země.

V kapitole Za lid a za vlast je záměrem odhalit, jaký vztah ke kolaboraci měly

fašistické a nacionalistické skupiny. Na úvod je vysvětlen pojem nacionální

zabývat problematikou nacionálních socialistů, kteří se stali kolaboranty a

v neposlední řadě bude řeč i o konkrétních politických stranách a hnutích, které se

oficiálně přidali na stranu nacistického Německa, o Vlajce a NSB.

S nacionálním socialismem před a hlavně v průběhu druhé světové války

neodmyslitelně souvisí propaganda, té se věnuje další kapitola. Cílem propagandy

význam, projevy a nejznámější představitele se soustředí kapitola s názvem Od

„šedé“ po „černou“ propagandu. Poměrně důležitou součástí propagandy bylo i její

zaměření, v této práci je pozornost koncentrována na protiruskou propagandu.

dvěma zosobněním propagandy, Emanuelu Moravcovi a Maxi Blokzijlovi, kteří

svými aktivitami ve svých zemích dost neblaze prosluli.

Ke kolaboraci patří i její oficiální odsouzení a potrestání v podobě