OFÉLIE&

UŽ  JE&
TAKOVÁ
RACQUEL'MARIE
 Copyright © 2022 Racquel Marie
Translation © 2023 Kristina Pellarová
Czech edition © 2023 Nakladatelství Slovart, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována
v knižní, elektronické ani jiné podobě, ukládána do databází či rozmnožována
bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.

Ofélie už je taková
Z anglického originálu Ophelia After All přeložila Kristina Pellarová
Redigovala Milena Čapková
Korektury Jana Kunová
Editorka Kateřina Eliášová
Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v edici #booklab v roce 2023
Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava
Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín
Vydání první

ISBN 978-80-276-0699-3
10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
www.slovart.cz
 JEDNA

O holé nohy se mi otírá látka šeříkových šatů a ten dotek ve mně

vyvolává záchvěvy vzrušeného očekávání, které se mi šíří po ce-
lém těle až ke konečkům prstů. Vzorek květů na sukni splýva-
jící od pasu dolů jako kaskáda je tak jemný a nadýchaný, že při-
pomíná cukrovou vatu. V očích se mi odráží světlo diskokoule,
jež vrhá zářivé odlesky na celý sál. Přesně ve chvíli, kdy začne
hrát kapela, se mi kolem pasu ovinou teplé paže. Srdce mi buší
do zrychlujícího se rytmu hudby, zvedám bradu, abych konečně
spatřila svého tanečníka, a to není nikdo jiný než –
Ze zasnění mě vytrhne rána, jak Agatha prudce mrskne učeb-
nici do skříňky.
„Pamatuješ, jak nám v prváku slibovali, že nevyberou na ma-
turiťák žádnou kýčovitou písničku? A teď se budem loučit s mlá-
dím při Don’t Stop Believin’? To si snad dělaj srandu!“ Přivře dvíř-
ka a zadívá se na mě.
Rychle se vrátím do reality. „Bude tě to štvát dýl než téma ple-
su, nebo tě to brzy přejde?“ zeptám se a vyměním věci na chemii
za sešit na občanku. Není to poprvé, co jsem ráda, že si se mnou
Geraldo Inglaterra za pár kytic růží ochotně prohodil skříňku, tak-
že teď ji mám mezi Lindsay a Agathou. Počáteční písmena jejich

&&&&0&&&&
 R AC Q U E L ' M A R I E

příjmení jsou totiž v abecedě blízko sebe a nedokážu si představit,

o co všechno bych přišla, kdybych si poslušně nechala tu na konci
chodby, kde ji mají všichni od písmene R-.
Lindsay si k té své klekne a křupne jí v kolenou. „Ať s tím
zase nezačíná.“
„No tak promiň, že chci nějaký klasický téma,“ vyštěkne
Ags.
„To ovšem teoreticky vzato Pod hladinou je,“ poznamenám.
„Klasicky debilní.“
V žádné z mých představ o maturitním plesu se nevyskytuje
výzdoba připomínající potápěčskou výpravu, na kterou mě před
dvěma lety naši vzali o rodinné dovolené v Mexiku, a Agatha je
na tom evidentně stejně.
Lindsay si odfrkne. „Mě by spíš zajímalo, jak přišli na to,
co budeme na maturiťák chtít, když jsme byli ještě pitomí pr-
váci, který si sotva zvolili třídní zástupce. Tenkrát jsme ještě
ani netušili, jak se otvíraj tyhle plechový krabice.“ Omylem
otočí kombinaci na zámku moc daleko a zamumlá si pro sebe
nějakou nadávku. „A některejm z nás to asi zůstalo,“ dodá pro
sebe.
„Některý jsou taky pořád ještě pitomí,“ zavtipkuju a šťouch-
nu do Lindsay špičkou tenisky. Vyplázne na mě jazyk.
„Kecy v kleci,“ poznamená Agatha. Sebereme se a zamíří-
me k východu. „Když školní rada vybrala jako naši třídní barvu
tu nechutnou rezavě oranžovou, měla jsem vědět, že je zbyteč-
ný dělat si naděje. Kdybysme se všechny hned na začátku roku
do rady přihlásily, jak jsem chtěla, tohle by se nestalo.“
„Možná bych do toho šla, kdyby byl předsedou Vijay Khan
jako loni,“ odpovím a rukou naznačím, že při pomyšlení na něj
padám do mdlob. Agatha obrátí oči v sloup. „Proč by si prostě

&&&&@&&&&
 O F É L I E & U Ž & J E & T A K O VÁ

nemohl vzít někoho z nás k ruce a jít do toho znovu? Lepšího

předsedu jsme přece neměli.“ Lindsay po mně střelí pohledem.
„No přinejmenším stál nejvíc za hřích,“ prohlásí a spiklenecky
mě dloubne do ramene.
Ve stejnou chvíli mě zasáhne i dusný jarní vzduch. Lituju, že
jsem si vzala džíny s potiskem slunečnic, i když se mi při pohledu
na ně pokaždé zlepší nálada, a závidím Lindsay prodyšné běžecké
šortky a tílko. Aspoň jsem na tom líp než Agatha v úpletových
šatech s rolákem, ale než ta by dala přednost pohodlí před mó-
dou, to by dřív zamrzlo peklo.
„Když pomineme, že by si Ofélie dala říct s Khanem,“ začne
Lindsay a tentokrát na ni vypláznu jazyk já, „musím podotknout,
že se rada schází v neděli ráno, kdy se ona věnuje těm svejm uje-
tejm zahradnickejm rituálům a já chodím do kostela.“
U „naší“ piknikové lavičky už na nás čekají Sammie s Wes-
leym, a místo aby si spolu povídali, věnují se výhradně jídlu. Wes-
ley se nimrá v zeleném salátu, zatímco Sammie přežvykuje vege-
tariánský burger z jídelny, který vypadá naprosto nepoživatelně,
i když ho utopil v moři kečupu.
„Nechápu, co je na mejch zahradnickejch rituálech ujetý-
ho,“ namítnu a posadím se vedle Ags, zatímco Lindsay se vmáčk-
ne mezi kluky, prohrábne Sammiemu černé kučeravé vlasy
a usměje se na Wesleyho. Oba se potěšeně nafouknou.
Sammie do sebe hodí poslední hranolku, a přestože první
polovinu rozhovoru neslyšel, okamžitě nám s plnou pusou skočí
do řeči. „Máš pravdu. Pro holky v tvým věku je úplně normál-
ní, že se o víkendech hrabou v růžích a kromě zalívání, stříhání
a hnojení je nic jinýho nezajímá.“
„Jsem ráda, že nepopřela aspoň svoji posedlost klukama,“ dodá
Lindsay.

&&&&A&&&&
 R AC Q U E L ' M A R I E

„Podle mě je hezký, že Ofi má koníček, kterej tak zbožňu-

je,“ řekne vlídně Ags a poplácá mě po hlavě. Odstrčím jí ruku.
„Ale měli bysme s tím přece něco dělat, je to náš ples!“
„Nikde není psáno, že se nemůžeš přihlásit do maturitní-
ho výboru sama,“ poznamenám a Lindsay souhlasně přikývne.
Agatha zakoulí očima a její lesklé řasy se zatřpytí ve sluneč-
ním světle. Přísahám, že když mrkne, ucítím na tváři lehký vá-
nek. „A pořád se dohadovat s ostatníma? Díky, nechci.“
„Ještě pořád tak vyšiluje kvůli tématu?“ zeptá se Sammie
s úšklebkem.
„Tentokrát vyvádí kvůli písničce, ale dřív nebo pozdějc se
k němu zas dostaneme.“ Ples se bude konat od zítřka přesně za tři
týdny, takže je jasné, že si budeme ještě muset ledacos vyslechnout.
K překvapení všech se ozve Wesley, přičemž se na nás po-
chopitelně ani nepodívá a dál civí na salát. „A co je na Pod hla-
dinou tak špatnýho?“
„Je to děsný klišé! Jako by se od nás přímo čekalo, že říz-
neme punč a rozdáme si to s někým v limuzíně,“ namítne Ags.
„Hmm, to by se mi líbilo,“ prohlásí Sammie s pusou plnou
rozžvýkaného burgeru. Vypadá to, že mu každou chvíli vypadne
ven. „Linds si navíc může vzít ocas mořský panny a má vystará-
no. Úplná malá mořská víla.“ Zatahá ji za pramen lesklých při-
rozeně rudých vlasů. Na oplátku po něm hodí mrkev, ale on ji
obratem odmrští, takže přistane Wesleymu na prsou. Dívám se,
jak Wesley pomalu stírá oranžové stopy z luxusního šedého trič-
ka s límečkem, a dusím smích.
„Můžu vám nalepit na korsáž nějaký mušle,“ poznamenám.
„Nenuť mě uspořádat protestní demonstraci, Rojasová,“
vyjede na mě Ags a zamává výhrůžně vidličkou. Spolknu vtip
o trojzubci z Malé mořské víly.

&&&&BC&&&&
 O F É L I E & U Ž & J E & T A K O VÁ

„Myslíte, že si můžu vzít plavky?“ zeptá se Sammie a do pusy

si nacpe poslední sousto burgeru. „To bych se stopro držel téma-
tu, ne?“
„Spíš ti to stopro zaručí, že půjdeš sám,“ poznamená Linds
a oba kluci okamžitě ztuhnou. Linds si odkašle a zakousne se do
další mrkve.
Předstírám, že netuším, která bije. „Hele, a kdo si vždycky stě-
žuje, když chlapi nedodržujou téma Met Gala?“ obrátím se na Ags.
Chválabohu, že Lindsayinu poznámku nechala bez komentáře.
„To jako mluvíš o mně?“ Agatha se zprudka nadechne, ušklíb-
ne se a hovor se pak stočí jinam.
Zatímco se přehrabuju v plátcích sušeného manga, na půl
ucha poslouchám, jak Wesley neobratně chválí Lindsay krásné vla-
sy. Za chviličku do mě Agatha drcne nahým kolenem. „Mrkni
na mobil.“
Na nic se neptám a vytáhnu ho ze zadní kapsy kalhot. Mám
tam od ní novou zprávu.
Sázka?
Zvednu obočí. Už měsíce jsme se o nic nevsadily. Naposledy
na oslavě Lindsayiných osmnáctých narozenin, kdy jsme uzavřely
sázku o tři dolary, že se Wesley vyfikne jako do divadla a dorazí prv-
ní. Agatha mi nevěřila, že se objeví v kalhotách a kravatě, ale to se
šeredně spletla. Kdyby mi za ten rok, co mezi nás díky Linds chodí,
věnoval víc než jen povinný pozdrav a pár letmých úsměvů, možná
bych ho upozornila, že bude bohatě stačit obyčejné tričko a džíny.
Musím říct, že mě Agathin návrh překvapil, protože jsem
měla pocit, že už ji naše sázky přestávají bavit. Od té doby, co se
rozhodla, že nebude oděvní návrhářství studovat na severu a radě-
ji na podzim odjede do L.A., považuju každou nepatrnou změnu
v našem vztahu za důkaz, že jakmile se ocitne mezi avantgardními

&&&&BB&&&&
 R AC Q U E L ' M A R I E

módními nadšenci, jejichž šatník se neomezuje na květinové po-

tisky a konversky jako ten můj, okamžitě na mě zapomene. Ale
možná ani ona ještě nechce hodit starý život za hlavu.
O co? naťukám rychle.
O pět dolarů, že Lindsay se do maturity rozhodne pro Wesleyho.
Střelím po ní pohledem. „To jako vážně?“
Mlčky očima rychle přejede ostatní, kteří nám vůbec nevě-
nují pozornost.
Podle mě nám do toho nic není, napíšu.
Tenhle šílenej milostnej trojúhelník nám zasahuje do života už celý
měsíce. Takže nám do toho je, a hodně.
Má pravdu. Dobré milostné trojúhelníky miluju stejně váš-
nivě jako každý správný romantik, ale jestli budu muset přetrpět
další večer v kině, kde se Sammie s Wesleym rozplývají nad Lind-
say a mě i Agathu vytrvale ignorují, asi se zblázním.
OK, ale jestli si vybere Sammieho, připrav se, že budeš solit, opá-
čím. Roztáhne ústa do širokého úsměvu a nános matné purpuro-
vé rtěnky jí popraská.
„Ruku na to?“ zeptá se. V tu chvíli si uvědomím, že ostatní
zmlkli.
„Vy dvě se sázíte?“ Sammie přimhouří oči a pátravě se na nás
zadívá.
„My?! Co blbneš?“ Agatha si dotčeně přitiskne ruku na prsa.
„Přece víš, že z týhle infantilní zábavy jsme vyrostly už před de-
seti lety.“
„Kecáš.“ Sammie zavrtí hlavou a pak se otočí ke mně. „Slíbi-
las mi, že se k další sázce můžu přidat.“
„Myslela jsem, že už žádná nebude,“ přiznám a pokrčím rameny.
Trochu mě otráví, že když jsem tenkrát Sammiemu poprvé za všech-
ny ty roky, co spolu kamarádíme, zalhala, takhle se mi to vrátilo.

&&&&BD&&&&
 O F É L I E & U Ž & J E & T A K O VÁ

„Hele, a jak to, žes to nikdy neslíbila ty mně?“ zeptá se Lind-

say útočně Agathy, což je celkem ironie, když vezmeme v úva-
hu, jak často se nám posmívá, že jsme jako malé děti, protože
se rády sázíme o blbostech – třeba jestli na ples přijde víc holek
ve fialovém než v červeném nebo jestli Agatha vydrží celý den
nemluvit sprostě. Tuhle sázku mimochodem prohrála, ještě než
jsme došly na třetí hodinu. „Promiň.“ Ags si odfrkne. „Klidně
to udělám, stejně to pak nedodržím.“
„No tak, nenechte se přemlouvat,“ sepne Sammie prosebně
ruce.
Wesley sebere odvahu a taky se do toho vloží. „Já bych se rád
přidal.“
Podívám se na Agathu. Obě se snažíme zachovat vážnou tvář,
ale mně to jde podstatně hůř než jí. „To fakt nechcete, věřte mi,“
odpovím.
„Počkat.“ Lindsay najednou nasadí chápavý výraz. „Týká se ta
sázka toho, že ještě nemáte s kým jít na ples? Já jsem vám přece ří-
kala, že se zeptám kluků z atletiky. O nic nejde.“ Podívá se na mě.
„Co třeba Trevor Yoon? Posledně jsi nad ním úplně slintala.“
„To není pravda!“ ohradím se.
„Ale je,“ usadí mě Sammie. „Bylo to nechutný. Jenže Tre-
vor má holku, ne?“
Agatha má zrovna plnou pusu, a tak mlčky zavrtí hlavou.
„Minulej tejden se rozešli,“ sdělí nám, když sousto spolkne.
„Dostal se do New Yorku a ona zůstává tady, takže to předčas-
ně odpískali. Viděly jsme se na keramice a byla úplně vyřízená.“
„Na ples už je stejně domluvená s Markem Vegou,“ vysvět-
lím a vybaví se mi, že byl chvíli v prváku při biologii se mnou
ve dvojici a málem mě přistihl, jak si do sešitu už po sté čmá-
rám Ofélie Vega. „Pozval ji při anglině, že jo?“ otočím se k Ags.

&&&&BE&&&&
 R AC Q U E L ' M A R I E

„Při algebře,“ zamumlá s pusou plnou špaget. „A to ve vel-

kým stylu. Přinesl jí pugét a obří plakát se třpytkama. Uklízečka
teda radost asi neměla.“
Sammie si odfrkne. „Jak vůbec tohle všechno víte?“
Obě současně pokrčíme rameny.
„Každopádně Trevor je teď ka volnej,“ shrne Linds a skous-
ne si ret. „A Lucas si prej taky ještě nikoho nevybral. Měla bys
s ním dát řeč,“ dodá váhavě a podívá se na mě.
„S Čutálistou?“ vyprskne Sammie. „Málem jsi bouchla šáňo,
když se s Ofi rozešel, a teď s ním má jít na ples?“ Agatha po něm
střelí významným pohledem, aby to už nerozmazával, protože Lucas
je pro mě bolestivé téma. Loni jsme spolu chodili půl roku, což pro
šestnáctiletou holku, která se zamilovává jak na běžícím pásu, a za-
tím z toho nikdy neměla ani blbou pusu, znamená celou věčnost.
Myslela jsem, že na ples ještě půjdeme spolu a po maturitě
bude následovat slzavý rozchod, ale těsně po fotbalovém zápase
dva týdny před koncem školy mi dal zničehonic kopačky. Agatha
mě tehdy uklidňovala, že je jen naštvaný, protože prohráli, ale až
do konce školního roku se mi vyhýbal a od té doby jsme spolu
nepromluvili ani slovo.
Když se na to dívám zpětně, asi mě mělo varovat, že se chtěl
muchlovat jenom u nás na zahradě a jinak seděl doma v suterénu
a hrál videohry, ke kterým mě nikdy nepustil. Ale jako spousta
jiných holek i já jsem se nechala jeho blond vlasy a čokoládový-
ma očima dočista zblbnout.
„My jsme v pohodě, Linds, pokud teda můžu mluvit za obě,“
odpoví Agatha lhostejně, ale zatíná přitom zuby, takže poznám,
že je pěkně vytočená. Lindsay nám shání rande už několik týd-
nů, přičemž jí vůbec nedochází, že když nutí některého ze svých
mnoha nápadníků, aby nás vzal na ples, nemůžeme skákat rados-

&&&&BF&&&&
 O F É L I E & U Ž & J E & T A K O VÁ

tí. Jasně že by se mi líbilo, kdybych nemusela jít na další – a pro

mě i poslední – školní diskotéku zase bez kluka, ale než aby mě
někdo pozval ze soucitu nebo proto, že s ním pak Lindsay spíš
vleze do postele, to radši půjdu sama. Chci dostat pěkný plakát,
hezkou kytku a na sockách vyvěsit přiblblý post s rádoby vtip-
ným popiskem, že jsem řekla „ano“.
„OK, ale kdybyste si to rozmyslely…“ Linds se odmlčí a pak
se dokonalými zuby zahryzne do  další mrkve. Křupne to, až
skoro nadskočím. Ale možná mě spíš nadzvedlo, co právě řekla.
Za tři týdny budeme všichni náležitě vyfiknutí stát u nás na za-
hradě, kolem nás růže, které mě stály krev, pot a slzy, a budeme
se divit, že jsme se tak rychle ocitli na prahu dospělosti a teď nás
čeká vrchol všech středoškolských zážitků, maturitní ples. Buď
Sammie, nebo Wesley bude objímat Lindsay kolem pasu, zatím-
co my s Agathou budeme kousek opodál pózovat pro rodiče,
kteří nemají našich fotek nikdy dost.
Vždycky jsem si malovala, že ples protančím s nějakým hezkým
klukem, ale teď se mi při tom pomyšlení svírá žaludek. Když jsem
byla o hodně mladší, představovala jsem si vedle sebe Sammieho.
V šesté třídě ho vystřídal Jackson z angličtiny, toho brzy nahradil
Adam z biologie, potom přišel Ethan, kterého znám už od školky,
následovali Franklin a Nathan z tělocviku (zamilovat se do dvoj-
čat je pěkně na hlavu) a potom desítky dalších týpků – vysokých,
malých, milých, hajzlíků, sportovců, šprtů a tak dále a tak dále. No
a nakonec jsem se zabouchla do Lucase. Myslela jsem, že s ním mi
to fakt vyjde, a nikdy jsem ho z hlavy tak docela nepustila.
Když se mi ale myšlenky během vyučování nebo při prá-
ci na zahradě rozutečou a já se zasním, celý ten zástup kluků
(Sammieho a  Lucase nevyjímaje), které jsem se kdy odvážila
chtít, zastíní jedna tvář.

&&&&BG&&&&
 R AC Q U E L ' M A R I E

Jak se ples blíží, vidím ji v duchu stále častěji, ale pokaždé

se snažím tu představu zaplašit, protože mi připadá, že jsem se
snad musela zbláznit.

  

Když se na občance posadím na své místo a příjemně mě ovane

klimatizace, lavice přede mnou je naštěstí ještě prázdná. Upra-
vím si ramínka od tílka a utřu si čelo, které se mi leskne potem.
Jsem nervózní, musím nějak zaměstnat ruce, a tak si začnu po-
hrávat s propiskou.
Potom zaslechnu, jak Talia Sanchezová vchází do  třídy,
a uvidím ve dveřích vysoký stín. Je plachá a moc se neprojevu-
je, takže by si člověk jejího příchodu ani nevšiml, ale pokaždé
ji prozradí těžké béžové kanady, které nosí každý den, i když je
horko jako právě dneska. Dovnitř vejde jako vždycky se sklope-
ným pohledem a kolem protáhlého snědého obličeje se jí vlní
husté kudrny. Propiska mi vyklouzne ze zpocených prstů a spad-
ne na zem. Než ji stačím sebrat, sehne se pro ni a podá mi ji.
„Díky,“ zasípám. Mám sucho v krku. Koutky úst se jí zved-
nou v úsměvu a posadí se přede mě.
Vytáhnu sešit, nalistuju čistou stránku, a aby moje chvějící se
ruce měly co na práci, naškrábu na ni dnešní datum. Když jsem
konečně schopná promluvit, hlas se mi třese víc, než jsem čekala.
„Udělalas ten zkušební test na řidičák?“
Obrátí se ke mně a zastrčí si vlasy za ucho.
„Skoro celej,“ odpoví tiše. „Chceme se na to se Zaqem podívat
po škole. Co ty?“ Vytáhne z batohu laptop s nálepkou, na níž je
jednoduchá kresbička Bílého domu, kterou jí asi dal Wesley. Kama-
rádí se s ním a se Zaqem, který taky dobře kreslí a kterého Agatha
zná ze školního Svazu černošských studentů. Kromě nás jsou Talia

&&&&BH&&&&
 O F É L I E & U Ž & J E & T A K O VÁ

a Zaq jediní, s kým se Wesley vídá a s kým na rozdíl od nás fakt

mluví. Každé úterý a čtvrtek s nimi obědvá a jinak jí s námi.
„Chtěla jsem se na to vrhnout včera, ale místo toho jsem
řešila růže. Zapomněla jsem poprosit tátu, aby koupil fertilizér,
a tak jsem se snažila Sammieho obrat o pár banánů. Děsně dlou-
ho mi trvalo ho překecat, aby mi je dal.“ Musela jsem mu za to
slíbit, že si bude moct na ples jako první vybrat růže na korsáž
a ozdobu do klopy. Sranda je, že bych mu to dovolila stejně. Má
totiž výsadní právo kluka odvedle.
„Nevěděla jsem, že banány jsou dobrý na růže,“ prohodí Ta-
lia. Je příjemné pro změnu mluvit o svém koníčku s někým, kdo
mě nezná už roky. Cizí lidi jsou vždycky z mých znalostí úplně
vedle, zatímco kamarádi se o ně zajímají jenom tehdy, když po-
třebují květiny pro matku nebo na Valentýna.
„Jo, jsou skvělý, ale jenom slupky. Strašně rychle se rozkládaj,
uvolňujou do půdy fosfor, dusík a draslík, a to dělá růžím moc
dobře,“ vysvětlím rozpačitě. „Přezrálý banány se daj využít i ji-
nak. Táta je vždycky zamrazí a smaží z nich chipsy.“
„Děláš mi chutě,“ zasměje se a pootočí se zpátky.
„Mám nový fotky!“ První květy letošní sezóny jsem jí uká-
zala už před několika týdny, ale odrůda Midas Touch, která se jí
líbila nejvíc, od té doby šíleně rozkvetla.
Než stihnu vytáhnout mobil, naposledy zazvoní, slečna
Fellová si odkašle a požádá nás, abychom se připravili na opáčko.
„Potom mi je pošli,“ zašeptá Talia a obrátí se k tabuli. Tváře
mi hoří, ale snažím se sebrat a soustředit se na test.
Talia ho odevzdá až po mně, a když se vrací zpátky na svoje
místo, maličko se na mě pousměje. Dívám se, jak se jí v ostrém
světle zářivky leskne zlatý kroužek v nose a světlejší prameny
v tmavých vlasech. Když se posadí, jediným pohybem si stáhne

&&&&B0&&&&
 R AC Q U E L ' M A R I E

bohaté vlny do drdolu tak obratně, že to vypadá skoro jako kou-

zelnický trik. Vůbec nechápu, že na takovou záplavu stačí jed-
na gumička. Pak spustí ruce dolů a světlo se zachytí na třpytivě
červených nalakovaných nehtech.
Když jsem se na začátku posledního ročníku s Taliou oficiál-
ně seznámila, věděla jsem o ní jen čtyři věci:

1. Kamarádí se s Wesleym Choem a Zaquariahem Fieldem.

2. Je tichá.
3. Nehty si zásadně barví rudým lakem se třpytkami.
4. Jednou políbila holku a líbilo se jí to.

Nic z toho mi neřekla. Nikdy jsme spolu nemluvily, ale ví-

dala jsem ji ve škole dost často, takže mi časem připadala pově-
domá, a když se Wesley začal kamarádit s naší partou, dozvědě-
la jsem se, jak se jmenuje. Jejích třpytivých nehtů jsem si všimla
jen proto, že se o nich zmínila Lindsay, když s ní ve druháku
chodila na matiku. Připadalo jí zvláštní, že tak sexy barvu nosí
holka, která se jenom málokdy líčí a pořád chodí ve flanelové
košili a v kapsáčích.
Poprvé jsme se daly do řeči na začátku roku právě při občan-
ce. Na úvod jsme všichni dostali za úkol se seznámit a pobavit se
o prázdninách, a protože jsme seděli podle abecedy, ocitly jsme
se my dvě vedle sebe. Nakonec to ani nebylo tak trapné, jak to
v první chvíli vypadalo, a to navzdory tomu, co se stalo týden
předtím na Lindsayině večírku, kde se slavil konec prázdnin.
Do zatuchlého suterénu Hawkových se tenkrát nacpala půl-
ka našeho ročníku. Bavili jsme se a popíjeli slabé pivo, které se
Lindsay podařilo pořídit na novou falešnou občanku, co dostala
od bratrance k narozeninám.

&&&&B@&&&&
 O F É L I E & U Ž & J E & T A K O VÁ

Všichni jsme se mlčky zapřísáhli, že dokud nezačne škola,

ani slovem se nedotkneme ničeho, co se točí kolem univerzity,
ale samozřejmě jsme se tomu neubránili.
„Na kterou vejšku půjdeš?“
„Na jaký obory se hlásíš?“
„Dáš si rok pauzu?“
„Jak ti dopadly přijímačky?“
Když už se mě asi desátý člověk zeptal, co hodlám dělat, až
vystuduju botaniku, rozpačitě jsem vykoktala: „Nevím, mož-
ná… budu něco pěstovat?“
Než jsem se stačila ztrapnit ještě víc, Agatha mě odvlekla,
strčila mi do ruky kelímek s dietní kolou a pak odtrhla Lindsay
od třetího panáka, aby šla hrát Nikdy jsem na deset prstů.
Zaq přitáhl tentokrát neformálně oblečeného Wesleyho
a krátce nato se odněkud vynořil Sammie, protože kde je Wes-
ley a Lindsay, zjeví se obvykle i on, motá se kolem nich a snaží se
mezi ně vecpat. Pomalu se začali přidávat i opozdilci, které jsem
na žádném Lindsayině večírku předtím neviděla.
Místnost se otřásala smíchem, a kdykoli někdo spustil prst,
ostatní začali hvízdat, ačkoli zrovna nešlo o žádné intimní přizná-
ní. Když Evan Matthews prohlásil, že si nikdy nenapatlal na hla-
vu několik barev najednou, všichni jsme hlasitě zasténali, protože
Danica Petersová, jeho bývalá, seděla přímo naproti němu s čers-
tvě duhově obarvenými vlasy. Tahle hra bývá dost nebezpečná a já
byla ráda, že tu není Lucas, protože by si do mě určitě taky rýpnul.
Jak s oblibou říká Lindsay, nemám „žádný normální zkušenosti“,
a tak jsem na většinu výroků nemohla reagovat. Prsty jsem dala dolů
jenom dva, a to při prohlášení „nikdy jsem nebyl zamilovanej do ně-
koho v týhle místnosti“ a „nikdy jsem neměl piercing“. Naproti
tomu Lindsay a Sammiemu už po prvních pár kolech žádné nezbyly.

&&&&BA&&&&
 R AC Q U E L ' M A R I E

Obvykle se mi zdálo, že moje zdvižené prsty přímo řvou:

Koukněte na mě, jak jsem nudná! Jelikož se ale tentokrát hry
účastnili skoro všichni, nepřipadala jsem si tak nápadná. Jako by
mě před zesměšněním chránilo, že je nás tam tolik a že se mezi
nimi ztratím. Možná hrálo roli i to, že už jsme čtvrťáci a že za-
nedlouho vkročíme do dospělého života. A protože se kolem
mě rozléhal jásot a křik a bolelo mě smíchy břicho, zapomně-
la jsem, že se účastním ponižující pubertální hry, jak oklikou
vytáhnout z ostatních jejich sexuální zkušenosti, a měla jsem
pocit, že oslavuju všechno, co jsme za  ty tři roky na střední
prožili.
Převážnou část léta jsem strávila tím, že jsem na růže roni-
la slzy kvůli rozchodu s Lucasem. Byla jsem na tom tak bledě,
že mi nedokázalo zvednout náladu ani to, když mě Agatha se
Sammiem odtáhli do místního nákupního centra, abych omrkla
hezké kluky, kteří pracují v obchodech s oblečením, kde mají
na nákupních taškách chlapy svlečené do půl těla.
Ale toho večera jsem ve společnosti přiopilých spolužáků
a nejlepších přátel na svoje zlomené srdce zapomněla.
Agatha se Zaqem se zvedli, aby si došli pro další pití, a tak
mezi mnou a Taliou zůstalo prázdné místo. Soustředěně jsem ci-
věla na Loua Santose, který seděl na opačné straně kruhu v celé
své stoosmdesáticentimetrové basketbalové kráse, ale koutkem
oka jsem postřehla, že se na mě Talia dívá, a něco v jejích očích
mě přimělo se k ní obrátit.
Když zjistila, že na ni zírám, zdvořile se usmála a zvedla čer-
vený kelímek na přátelský pozdrav. Dokonce i v přítmí suterénu
jsem viděla, že se jí kroužek v nose a sytě rudá rtěnka na plných
rtech třpytí stejně jako nehty. Nadechla jsem se, abych něco řek-
la, ale v té chvíli se ozval pronikavý hlas a Talia se za ním otočila.

&&&&DC&&&&
 O F É L I E & U Ž & J E & T A K O VÁ

Patřil Jackie Mitchellové, což je taková ta holka, se kterou se

sice ve škole denně vídáte, ale nikdy se s vámi nebaví a na svou
narozeninovou oslavu vás pozve ze soucitu. Ten večer na sobě
měla přiléhavé černé tílko, odhalující dokonalé klíční kosti, a neo-
novou minisukni, která v  pološeru zářila a  zvýrazňovala lad-
né křivky. Rudá žárlivostí jsem od ní odtrhla oči a vzápětí jsem
uslyšela, že chraplavě říká: „Nikdy jsem se nelíbala s holkou…
a vůbec si to neužila.“ Svůdně zamrkala na Loua, a ten se ďá-
belsky zašklebil, protože proti pravidlům hry sklopila prst i ona.
Jackie se proslavila tím, že se v prvním ročníku vetřela se
svou nejlepší kamarádkou na večírek pro čtvrťáky, opily se tam
a nakonec spolu v bazénu předvedly vášnivou líbačku. Nějací
kluci to natočili na mobil a dali na twitter, protože „když to dě-
lají dvě holky, je to děsně sexy“. O ničem jiném se tehdy ve ško-
le nemluvilo. Asi tak týden. Málem jsem Sammiemu rozdupala
telefon, jakmile jsem zjistila, že to retweetnul.
Většina kluků dala prst dolů a všichni se připravili na další
výrok, ale já jsem nemohla. Z toho, že se Jackie bez okolků při-
znala k líbání s holkou, a navíc toho využila, aby si zaflirtovala
s Louem, se mi udělalo mírně nevolno. Asi to na mně bylo po-
znat, protože když jsem odtrhla pohled od kelímku a zvedla hla-
vu, všimla jsem si, že na mě Talia upřeně zírá.
Mrkla na Jackie, protočila oči a dotkla se kroužku v nose. Pak
nenápadně ohnula prst a přitom se dívala přímo na mě.
Nijak jsem nezareagovala. Nevěděla jsem jak. Její pohled
jako by se mi vpálil do hrudi a ucítila jsem tam podivnou bolest.
Z nějakého důvodu se mě zmocnil naléhavý pocit, že se o ní
musím dozvědět úplně všechno, a propadla jsem panice.
Než jsem sebrala odvahu něco říct, vrátili se k nám Agatha
se Zaqem, kteří právě vášnivě debatovali o rozdílu mezi second-

&&&&DB&&&&
 R AC Q U E L ' M A R I E

handovým a vintage oblečením, a mně se úplně vypařilo z hlavy,

na co jsem se vlastně Talii chtěla zeptat.
Zbytek večera už jsme si jedna druhé nevšímaly. Hrát jsme
přestali o několik kol později, když se Evan zase začal trefovat
do Danici a Sammie je oba musel mírnit, aby si nevjeli do vlasů.
Ags a já jsme zůstaly na přespání. Jakmile ostatní odešli domů,
nebo spíš někam do noci, lehly jsme si na gauč a já jsem závisti-
vě sledovala Linds a Agathu, které se na opačné straně pohodl-
ně uvelebily pod jednou přikrývkou. Nezáviděla jsem jim, že se
k sobě tulí, ale že si přitom nepřipadají divně, protože tak jsem
se vždycky cítila já. Usínala jsem při Lindsayině mumlání o ma-
turitním plese a Wesleym a na Taliu, její rudé rty, červené nehty
a červený kelímek jsem přestala myslet.
První školní den už pro mě nebyla vůbec důležitá, ale
ve chvíli, kdy se na mě při občance otočila, aby mi podala syla-
bus, a pozdravila mě, všechno se mi vrátilo.
Pokaždé, když si ode mě chtěla půjčit gumu nebo mi při-
pomněla blížící se test, připadalo mi, že zase sedím v suterénu
na koberci u Lindsay. Bylo mi nepříjemné vzpomínat na to, co
se mnou tehdy setkání s ní udělalo, a tak jsem o večírku nikdy
nemluvila. Ale ačkoli jsem se snažila ze všech sil, nemohla jsem
dostat z hlavy, na co jsem se jí chtěla zeptat ze všeho nejvíc.
Co ji toho večera, kdy se dívala na Jackie a Loua na druhé
straně místnosti, donutilo se přiznat? Bylo to snad něco, co mi
vyčetla z tváře?
 DVA

Když se po škole vrátíme ke skříňkám, Agatha už má plán a hned

nám ho předestře.
„Já kandidovat na královnu nebudu!“ vyštěkne Lindsay, po-
staví se a nohou zabouchne dvířka. „Jakej mám názor na ten ne-
smysl, že jsem podobná tý debilní malý mořský víle, jsem vám
řekla už stokrát. Proč bych se měla do něčeho takovýho nechat
dobrovolně uvrtat?“
„Protože víš, jakej názor na to mám já. Promokampaň by
mohla konec čtvrťáku dobře nakopnout. Až doteď ka to byla
pekelná nuda.“
Agatha prudce švihne dvířky, jako by se chtěla utvrdit, že
má pravdu.
Linds sklopí oči a otočí se ke mně. „Ofi, co kdyby téma ple-
su byl Hamlet? Šla bys do toho?“
„Jasněže jo. Konečně bych si mohla zahrát tu Oféliinu slav-
nou scénu, jak se zblázní. Potácela bych se po sále, rozhazovala
kytky a falešně prozpěvovala. To by mi šlo.“ Začnu z pomysl-
ného košíku vytahovat květiny a mrskám rukou, jako bych jimi
Lindsay zasypávala. „Po tom jsem odjakživa toužila.“

&&&&DE&&&&
 R AC Q U E L ' M A R I E

Lindsay mě odstrčí. Chápu, že jí ty řeči kolem Ariel lezou

krkem, ale když jsem já mohla loni na podzim vydržet tak dlou-
ho při angličtině rozebírat Hamleta a ani jednou jsem si nepo-
stěžovala, může ona klidně přežít kandidaturu na královnu plesu.
Kdybych dostala dolar pokaždé, když na mě Sammie vybalil tu
známou hlášku, že Ofélie má jít do kláštera, našetřila bych si tolik,
že bych si nemusela dělat hlavu, jestli mě jednou uživí botanika.
„Zaslechl jsem něco o Oféliiných tužbách a mažu za vámi,“
zahlaholí Sammie, který právě dorazil z opačného konce chodby
než Wesley, a obejme Linds kolem ramen. Wesley tam stojí jako
pařez a já předstírám, že zvracím.
„Agatha přemlouvá Linds, aby kandidovala na královnu,“
vysvětlím.
„S těma jejíma vlasama by to nemělo bejt zas až tak těžký,“
prohlásí Agatha.
„Abych dostala nesmyslnou plastovou korunku a titul, kvůli
kterýmu se ze školní diskotéky stává volba miss, rozhodně ne-
budu využívat toho, že vypadám jako ta malá mořská kráva.“
„No jo, ten titul vlastně dělá ze školních tancovaček úplně
něco jinýho,“ poznamená Sammie. Agatha zvedne ruce, že se
vzdává. „OK. Žádná promokampaň se rozjíždět nebude.“ Linds
si s úlevou odfoukne a pak s Wesleym v patách zamíří ven.
Jakmile se vzdálí z doslechu, Agatha po nás se Sammiem
blýskne tmavě hnědýma očima a s poťouchlým úsměvem ozná-
mí: „Já začnu vymejšlet slogany a v pondělí si dáme sraz.“
Když vystřelí, aby dohonila Lindsay s Wesleym, nad hlavou
se jí rozhoupe svatozář hustých černých vlasů.
„Že jí na tom trapným tématu zas až tak nezáleží, že ne?“ zeptá
se mě Sammie cestou na studentské parkoviště. Značně mě převyšuje
asi od půlky prváku, co se vytáhl doslova přes noc, ale vždycky zapo-

&&&&DF&&&&
 O F É L I E & U Ž & J E & T A K O VÁ

menu, jak je vysoký, dokud nestojíme přímo vedle sebe. Možná je

to proto, že spolu kamarádíme už od dětství. Z malého Sammieho,
který byl samá ruka samá noha a na hlavě měl hnízdo nezkrotných
černých kudrlin, se stal pohledný štíhlý kluk, kterému úzký obličej
rámují jemné lesklé kadeře. A já to pořád nejsem schopná pobrat.
„Podle toho, kterou z nich myslíš,“ odpovím a zakloním hla-
vu, abych mu líp viděla do tváře.
„Obě,“ odtuší, ale stejně ho zajímá jen Lindsay. Sleduje ji,
jak poskakuje mezi Agathou a Wesleym, něco jim vypráví a živě
přitom gestikuluje. Odvrátím se od něj, abych se na jeho roz-
toužený pohled nemusela dívat.
„Agathu hrozně štve, ale to ji přejde, až se soustředí na to, co
je pro ni nejpodstatnější, a začne hodnotit, v čem kdo přišel.“
Sammie se zasměje. „Mně připadá blbý, aby si to kvůli něja-
ký debilní mořský víle Linds neužila.“
„Víš, co by jí pomohlo?“ Šťouchnu do něj loktem. „Kdyby
ji někdo pozval. Slyšela jsem, že Wesley má zájem, tak jestli mu
ji přenecháš…“
Vtipné je, že když Linds mezi nás Wesleyho přivedla, nej-
dřív si se Sammiem docela sedli. Doučovala ho matiku, a tak ho
jednou pozvala, aby se k nám připojil na oběd, protože neměl
ve škole moc kamarádů. A i když si Sammie nikdy nestěžoval, že
je jediný kluk v partě, bylo na něm vidět, že je rád.
Jenže celou dobu, co se Sammie s Lindsay kamarádí, jsou
do sebe zjevně zamilovaní.
Tím myslím zjevně pro mě a Agathu, ale nikdy jsme se kvů-
li tomu necítily nepříjemně. Sice to mezi nimi pořádně jiskřilo
a ustavičně spolu flirtovali, ale o nic víc se nikdy nepokusili. Roky
jsme čekaly, že se dají dohromady a s naší partou to pěkně zamá-
vá, ale pokaždé když už to vypadalo, že se k něčemu rozhoupají,

&&&&DG&&&&
 R AC Q U E L ' M A R I E

nakonec se nic nestalo. Lindsay začala chodit s jedním klukem

z atletického družstva, Sammie žárlil a na jednom večírku se lí-
bal s nějakou holkou, takže jsme si s tím nemusely dělat hlavu.
Pak to za čas už už vypadalo, že konečně sebere odvahu a po-
zve Lindsay na valentýnskou diskotéku, ale než se k tomu odhodlal,
domluvila se s Wesleym. Sammie celý večer od mísy s punčem za-
myšleně pozoroval, jak spolu v sále vyzdobeném kartonovými sr-
díčky a třpytivými růžovými stuhami tančí ploužáky, druhý den se
s Wesleym přestal bavit a s jejich kamarádstvím byl ámen. A úplně
stejně skončilo i moje krátkodeché okouzlení tím novým plachým
klukem, protože se začal motat kolem Lindsay a už nebyl volný.
Tenhle rok byl jako časovaná bomba. Zatímco jsme hádaly,
který se do maturity zvládne vyslovit, kluci se v jednom kuse
špičkovali, přičemž Sammie šil do Wesleyho a ten jeho útoky
zdařile odrážel, ale iniciativu nikdy nepřevzal.
Sammie se zašklebí a vezme můj rýpanec s nadhledem. „Klídek,
Ofi, já mám svoje tempo.“ Dokonce má tu drzost na mě mrknout.
„A co budeš dělat, když ji Wesley pozve dřív než ty? Mám
připravit kapesníčky? Nebo poprosit tátu, aby ti napekl taštičky
se sýrem?“ Šťouchnu ho znovu, tentokrát do boku. „Stačí říct
a přehraje ti všechny sladkobolný hity, na který si vzpomeneš.“
Sammie zakoulí očima. „Tak půjdu na ples s tebou, aby žárlila.“
„Tyjo!“ Odmlčím se a předstírám, že si utírám slzy. „Na ten-
hle okamžik jsem čekala celejch sedmnáct let. Teď už můžu s de-
finitivní platností prohlásit, že mě nějakej chlap zneužil. Díky, že
jsi mi splnil sen. Je to pro mě fakt čest.“
Sammie vztyčí prostředníček. „Mel si, co chceš, ale já to
dám, uvidíš.“ Konečně dohoníme ostatní. Agatha sundá z před-
ního skla oranžový leták propagující prodej čepic a šatů v naší
třídní barvě a nevěřícně na něj zírá.

&&&&DH&&&&
 O F É L I E & U Ž & J E & T A K O VÁ

„To si snad dělaj srandu.“ Zmuchlá papír do kuličky a hodí

ho po mně. „Vem si to na růže.“
„Do kompostu se barevnej papír dávat nesmí!“ vykřiknu.
Agatha mi pošle několik vzdušných polibků, nasedne do auta
a odjede. Nakonec leták přece jen zastrčím do kapsy.
„Taky už radši vyrazím,“ poznamená Lindsay. „Musím pro
auto a pak jedu vyzvednout dvojčata z fotbalu.“
„Kde parkuješ?“ zeptám se a začnu očima hledat její hranaté čer-
vené autíčko, co vypadá jako krabička od sirek a obvykle stojí hned
vedle Agathina bílého kulatého vozítka, kterému říkám bublina.
„Já jsem dneska svým autem nejela,“ odpoví Lindsay jakoby
nic, ale rychle střelí očima po Sammiem. Pak se podívá zpátky
na mě. „Svezl mě Wesley.“
„To je super,“ prohlásí Sammie tónem, který svědčí o pra-
vém opaku. Lindsay se usměje a společně s Wesleym se vydají
na druhý konec parkoviště.
Ačkoli toho o autech moc nevím, můžu říct, že to Wesleyho je
fakt třída. Nemám páru, co jeho rodiče dělají, ale Wesleyho kašmíro-
vé svetry a naleštěné značkové mokasíny o výši jejich platu mluví dost
jasně. Když se to vezme kolem a kolem – má bohaté rodiče, svalnaté
tělo, hezký obličej – klidně by mohl být nafoukaný až na půdu, tak-
že bych měla být ráda, že je to takový tichý a skromný kluk.
„Už si zas na  někoho brousíš zuby?“ zeptá se mě jízlivě
Sammie, kterému neušlo, že Wesleyho zamyšleně sleduju. Vrh-
ne se k autu a snaží se mi otevřít dveře spolujezdce. Bez ohle-
du na to, kolikrát namaže panty, neustále se zasekávají, takže
jimi musí pořádně zalomcovat. Dvě léta pracoval v bistru kousek
od nás, kde prodávají veganské burgery, aby si na auto našetřil,
ale nakonec mu na něj přispěli rodiče, jelikož slíbil, že jim bude
pomáhat rozvážet svoje sestry. Místo aby peníze, co mu zbyly,

&&&&D0&&&&
 R AC Q U E L ' M A R I E

investoval do vozu s lepšími dveřmi, pořídil si kompletní ency-

klopedii a vozí ji na zadním sedadle. Je blázen do historie a nedá
bez ní ani ránu.
„No to ani náhodou,“ odseknu a snažím se tvářit co nej-
lhostejněji. Jasně že Wesley vypadá dobře, ale taky je rozhodně
jiná liga.
„Maj dneska její ségry vůbec fotbal?“ zeptá se.
„Jak to mám jako vědět?“ opáčím, vlezu do auta a hodím si
batoh na svazek O-P.
„Loni jsi vysedávala na hřišti skoro půl roku a fandila Luca-
sovi,“ namítne a nastartuje. Motor chvíli brblá, ale nakonec se
probere k životu. „To ses tam musela s Lindsay vídat, ne?“
„Lucas neměl zápasy v pátek odpoledne, ale v sobotu ráno.
Kdy mají dvojčata trénink, absolutně netuším.“ Sammie si všim-
ne, že jsem naštvaná, a  tak se zhluboka nadechne a  prohlásí:
„Promiň mi toho Čutálistu.“
„Je mi úplně fuk, že je podle tebe vymaštěnej.“
„Chceš říct, že se tvůj milostnej život neřídí tím, co si myslím?
To jsem teda v šoku.“ Mlčky se ušklíbnu. „Ne, fakt, omlouvám se.“
„To je dobrý.“ Pokrčím rameny a rozhodnu se, že to tak váž-
ně budu brát. „Ale vadí mi, že ho Lindsay vytáhla v týhle sou-
vislosti. Dělá, jako by to byla nějaká tragédie, že my s Agathou
nemáme na konci čtvrťáku kluka.“
„Tragédie a Ofélie? To teda vážně nejde vůbec dohroma-
dy,“ zavtipkuje. „Neblbni, přece víš, že se jenom snaží pomoct.“
„Já to chápu, ale hrozně na to tlačí. Já prostě chci, aby se
mnou někdo na ples jít chtěl.“
„Kdybych už neznal odpověď předem, zeptal bych se tě, jest-
li někdo takovej vůbec existuje.“
„A jak to, že ji znáš?“

&&&&D@&&&&
 O F É L I E & U Ž & J E & T A K O VÁ

„Protože kdyby nějakej byl, už dávno bys o něm básnila,“

odpoví se smíchem. „Nezlob se, ale musím podotknout, že za tu
dobu, co spolu kámošíme, je tohle asi nejdelší období, kdy ses
do nikoho nezabouchla. Takový to běžný uslintaný vzdychání
nepočítám. Šetříš se snad pro ty zástupy kluků hodných hříchu,
který potkáš na podzim? Netvrdím, že je na tom něco špatnýho,
ale měla by ses na to vykašlat.“ Znovu se zasměje a zběsile za-
bubnuje do volantu. „Mám ti odrecitovat seznam všech kluků,
po kterejch jsi kdy jela?“
„Fakt ne,“ zasténám, ale podle toho, jak se kření, je mi jasné,
že ho nic nezastaví.
„Vezmeme to pěkně popořadě. Můžeme začít Ezechielem
ve druhý třídě, jo?“
„Radši ne.“
„Nikdy nezapomenu na výraz paní Leighový, když ti omy-
lem shodila penál a našla tuny čmáranic s tebou a Ezechielem
v dospělosti a vašima roztomilýma dětičkama.“
„Bylo mi sedm! A půjčoval mi pastelky…“
„Nebudu to rozmazávat, protože tě mám rád, ale co třeba
v osmý třídě Nathan z tělocviku? Navrhnul, že ti zaváže tka-
ničky před během na dvanáct minut, a tys to nakonec projela
na celý čáře, protože jsi musela myslet na to, jaký růže bys vy-
brala na svatební výzdobu.“
„Abys věděl, šlo o svatební kytici,“ opravím ho a začnu ner-
vózně žmoulat bezpečnostní pás.
„Tak to pardon,“ ušklíbne se a zvedne husté černé obočí.
„A co Marty? To byla teprve pecka.“
„Teďka nejseš fér! Když ti někdo v prváku nabídne lekci v lí-
bání, tak ti to prostě nejde z hlavy. Tenkrát se přece všichni s někým
líbali poprvé. Snad se mi nebudeš posmívat, že jsem na to myslela?“

&&&&DA&&&&
 R AC Q U E L ' M A R I E

Sammie udeří rukama do volantu. „To si piš, že budu!“ Do-

stane takový záchvat smíchu, až se začnu bát, že sjedeme ze silnice
a napálíme to do stromu. Ačkoli by to asi ani nebyla taková kata-
strofa, vzhledem k tomu, o čem se bavíme. „Ofi, tejden předtím
se snažil ukecat Lindsay, dyť jsi byla u toho!“
„No dobrý, tak jo. Ale já jsem mu na to nekejvla.“
„Jasně, protože hned začal lízt za Velly Jacksonovou.“
„Nechtěl ses mi náhodou původně omluvit?“
„To je fakt,“ přitaká Sammie naoko vážně, ale nedokáže po-
tlačit úsměv. „Dodneška mě mrzí, že to nikdy s nikým nedopad-
lo a já jsem s tím nemoh nic dělat.“
„Ty jseš fakt ten nejhorší nejlepší kámoš na světě.“
„Pořád máš ještě Ags,“ upozorní mě.
To je pravda. Když na mě nějakou dobu na základce kašlal, pro-
tože tenkrát platilo nepsané pravidlo, že si kluk holky nevšímá, jest-
liže s ní nechce chodit, skamarádila jsem se s Ags a přes ni i s Linds.
„Chválabohu. Vzhledem k tomu, jak to s klukama umím,
nejspíš na maturiťák půjdu s ní.“
„V tom případě bys ji měla přemluvit, aby místo rybiček
z kartonu nepřitáhla na ples francouzský doplňky.“
„Já naopak doufám, že to udělá a přinese barety, jinak bysme
se asi musely fotit v potápěčský masce. Přinejhorším budeme as-
poň mluvit s francouzským přízvukem!“
„Oui, oui, mon petit croissant,“ zašveholí Sammie a já vyprsk-
nu smíchy.
Za chvíli dorazíme domů a zaparkujeme u chodníku. Jsem vděč-
ná (a není to poprvé), že nás to spolu i po tolika letech pořád baví.
Pokud nepočítám zvraty na základce, jsme jako siamská dvojčata.
Tátovi rodiče zemřeli, když jsem byla mimino, a mámini
bydlí až na východním pobřeží. Jednou za pár let za nimi jez-

&&&&EC&&&&
 O F É L I E & U Ž & J E & T A K O VÁ

díme, jenže někteří příbuzní nejsou zrovna nadšení, že si vzala

syna kubánských přistěhovalců. Jako malá jsem to nevnímala, ale
po posledních volbách mi to došlo a od té doby kromě prarodičů
nemám chuť nikoho z matčiny strany vídat.
V  dětství jsem tedy nebyla obklopená početnou rodinou
a často jsem se cítila sama. Sammie má naproti tomu tři mlad-
ší sestry, jednu starší a celou kupu bratranců, sestřenic, tetiček
a strýců. Z našeho velkého prázdného domu se stalo jeho útoči-
ště a mě si na oplátku adoptovala jeho široká rodina.
„Nechceš jít k nám? Máma dělá kuřecí biryani,“ vytrhne mě
Sammie ze zamyšlení, zvedne ze zadního sedadla naše batohy,
přičemž shodí dolů svazek T, a podá mi ten můj.
„To bych ráda,“ přiznám a vystoupím z auta. Pákistánská ku-
chyně jeho matky je nedostižná. „Ale naši pečou trhaný maso, tak-
že se dneska musím vézt na kubánský vlně. Trochu mi schovej, a až
zejtra budem dělat ty testy na řidičák, tak si dám.“ Většinu učitelů
i předmětů máme stejných, ale chodíme na ně každý v jinou dobu.
Sammie svraští čelo. „Sakra, úplně mi to vypadlo. Zejtra s Linds
jdeme na ten novej horor, co v něm šílená matka zabije všechny
kluky svý dcery, aby jí náhodou některej nedal kopačky.“ Na vte-
řinku se odmlčí. „Můžeš se k nám přidat… jestli teda chceš.“
„Mám toho moc a dobře víš, že horory nesnáším.“ S pře-
hnaným odporem se otřesu, aby nepoznal, že jsem se urazila. „Ale
vy si to užijte.“ Vynutím ze sebe rádoby upřímný úsměv a oba
zamíříme domů.
„Už jsem tady!“ zakřičím, když za sebou prásknu dveřmi.
Hodím batoh na stolek v předsíni a bezmyšlenkovitě se začnu pro-
hrabovat hromadou pošty. Oznámení o přijetí na univerzitu zača-
la přicházet před několika týdny, většinou e-mailem, a navíc jsme
se se Sammiem už definitivně rozhodli pro státní Severokaliforn-

&&&&EB&&&&
 R AC Q U E L ' M A R I E

skou, která je od nás jen hodinu jízdy autem. Já jsem se přihlásila

na botaniku a on na obecné dějiny, ale má v plánu si později vybrat
nějakou specializaci. Lindsay se chystá do Chicaga, Ags pojede
do L.A. a Wesley do San Franciska. Zlozvyku denně kontrolovat,
jestli mi nepřišel další drzý leták, co mi slibuje zářnou budouc-
nost za směšně nízkou studentskou půjčku, kterou budu splácet
do konce života, bych se už vážně měla zbavit.
„Ahoj, beruško,“ pozdraví mě táta, když vejdu do kuchyně. Sedí
na stoličce u linky, na níž se válí spousta kuchařek, a mezi nimi sto-
jí skleněné kořenky. Z vůně, která se z nich line, se mi zatočí hlava.
Máma zatím u sporáku usilovně míchá v hrnci omáčku a bledý
obličej má potřísněný hnědými kapkami. „Snad jsme se shodli, že
vřeštět jako pavián není ten nejlepší způsob, jak nám oznámit, že už
jsi doma,“ prohlásí, když ji líbám na tvář a snažím se od ní nezamazat.
„Měla byste slova volit uvážlivěji, paní profesorko,“ odpo-
vím, posadím se vedle táty a taky mu dám pusu. „O paviánech
vůbec nebyla řeč.“
„Mluvili jsme o tom, že to není zrovna zdvořilý,“ přispěje
táta se svou troškou do mlýna.
„I ty, Migueli?“ obrátí se k němu máma a výhrůžně vztyčí
vařečku, z níž odkapává omáčka. „Spikneš se s dcerou proti lás-
ce svýho života?“
„Po mně má vlasy a příjmení, ale chování po tobě, miláčku.“
Táta se nakloní a cvrnkne mě do nosu.
Myslel to jako vtip, ale je to tak. Po něm jsem zdědila hně-
dé oči, tmavé vlnité vlasy a nenasytnou posedlost papas rellenas,
úžasnými bramborovými kuličkami, po ní zase sarkasmus, lehce
kritický obdiv k Shakespearovi a spršku pih na tvářích a nose.
Máma našpulí pusu, ale nesnaží se mu to vyvrátit. „Proč jsi
nepozvala na večeři Sammieho? Navařili jsme toho jak pro ar-

&&&&ED&&&&
 O F É L I E & U Ž & J E & T A K O VÁ

mádu.“ Nahází do hrnce oloupané a nakrájené brambory, pak

si od táty vezme koření, odsype ho plnou hrst a přidá ji do jídla.
„To bys musela kupovat halal potraviny,“ opáčím a odlomím
si kus tvrdého chleba, který má být k večeři. „Říkala jsem ti to
snad milionkrát.“
„Pořádně to rozkousej,“ doporučí mi a moji poznámku ig-
noruje. Táta protočí oči a taky si kousek vezme.
„A jak se má tvůj kluk?“ zeptá se mě a podívá se přitom
na mámu tak „nenápadně“, jak to dokážou jenom rodiče. Pořád
doufají, že se dceřin nejlepší kamarád jednoho dne stane jejich
zetěm, ale přesto nechápu, proč mu vnutili pro případ nouze ná-
hradní klíč od našeho domu.
„Uklidni se,“ napomenu ho španělsky. „Byli jsme spolu
na zejtra domluvený, ale kvůli Lindsay se na mě vykašlal.“
„Pořád o ni s Wesleym vedou studenou válku?“ zeptá se máma.
„Vytáhnout tohle téma před dvěma Kubáncema je fakt
odvaha,“ zavtipkuju. Obrátí oči v  sloup, táta dvakrát tleskne
a uchichtne se. „Ale jasně že jo.“ Povím jim o sázce.
„Opravdu mě těší, že přistupuješ k milostnýmu životu svých
kamarádů tak citlivě,“ poznamená máma.
„Když už mluvíme o zítřku, máš to focení na maturitu,“ při-
pomene mi táta a kývne hlavou k růžovému kalendáři, který nám
visí nad dřezem.
„Neboj, nezapomněla jsem,“ odpovím, ale máma se zamračí
a jde se na kalendář podívat. Táta toho využije a dosype do jídla tunu
koření. Snažím se zachovat vážnou tvář. „Co je?“ zeptám se mámy.
„Musím opravit závěrečný testy a do konce týdne zapsat stu-
dentům známky do systému.“ Povzdychne a projede si rukama
rovné světle hnědé vlasy. Přednáší angličtinu na filozofické fakul-
tě, specializuje se na Shakespeara, a není tedy těžké uhádnout,

&&&&EE&&&&
 R AC Q U E L ' M A R I E

kdo mi vybral jméno. Táta je právník, a tak si můžu gratulovat,

že mě nepojmenovali třeba Korupce. „Nebudu mít čas tě tam
hodit, beruško, promiň.“
„To nevadí. Řeknu Ags, aby mě příští víkend cvakla u nás
na zahradě. Stejně by se mi to líbilo víc.“ Naši si rychle vymění
pohled. „Rodičové? Já vás vidím,“ upozorním je.
„Podívej, Agatha je nejlepší holka na světě, bezpochyby ne-
uvěřitelně talentovaná, ale když tě fotila posledně, namalovala
ti oranžový stíny a navlíkla křiklavě zelenou šifonovou sukni.“
Podráždně odfrknu. „Mami, to bylo do jejího portfolia. Vy-
fotit mě, abych vypadala jako šedá myš, umí moc dobře.“
„Beruško, maminka už ti to dojednala,“ řekne táta. „Já mám
zítra domluvenej golf s Albertem a taky tě nemůžu odvézt.“
„Ags jde na bratrancovu svatbu, tak si asi objednám Uber.“
„Nenechám tě nasednout do auta k nějakýmu chlapovi z in-
ternetu,“ rychle zamítne můj návrh táta. Začínám litovat, že
jsem si loni neudělala ve škole řidičák. „Tys nečetla ten článek,
co sestřenice sdílela na facebooku? Vždyť jsem ti ho přeposlal.“
Měla bych si na počítač nastavit rodičovskou kontrolu. „Nějak si
to zařídím.“Aby si nedělali hlavu, nasadím bezstarostný úsměv a leh-
kým tónem prohlásím: „Fakt, to je v pohodě. Poprosím nějakýho
kámoše.“ Rychle z kuchyně odejdu a zamířím nahoru, než řeknou,
co všichni dobře víme: Kromě naší party žádné kamarády nemám.
Následující půlhodinku bezcílně brouzdám po instagramu
a žmoulám přitom novou přikrývku s potiskem zářivě růžových
růží. Pokoj mám vymalovaný na levandulovo, takže se v něm
krásně vyjímá. Najdu tolik postů, kdo koho pozval na ples, že
se mi vážně začne stýskat po oznámeních, koho kam přijali. Po-
tom zjistím, že se Jeffry Adebayo dostal na Harvard, a už nechci
nic jiného než prohlížet si klasická selfíčka a fejkové momentky.

&&&&EF&&&&
 O F É L I E & U Ž & J E & T A K O VÁ

Pak na mě nějak dolehne nervozita z blížícího se plesu, maturity

i vejšky, polije mě horko, a tak odložím telefon a jdu si opláchnout
obličej. Odhrnu si z čela ofinu a zastrčím si vlasy za uši. Už je mám
skoro po ramena. Za chvilku si řeknu, že nemá cenu se stresovat tak
dlouho dopředu, a začnu uvažovat, jak se zítra dostanu na to focení.
Když znovu mrknu na telefon, zjistím, že Wesley nasdílel
post od Zaqa, ve kterém nabízí maturantům své fotografické
služby – portréty a snímky před plesem. Prohlédnu si nádherně
zarámované snímky našich spolužáků, pak kliknu na Zaqův pro-
fil a při pohledu na nejnovější fotku ztuhnu.
Dívá se na mě rozzářená Talia s pohledem upřeným přímo
do objektivu. Nevím, na koho žárlím víc. Jestli na ni, protože
vypadá tak neskonale šťastná, nebo na Zaqa, jemuž patří úsměv,
který jsem u ní nikdy předtím neviděla.
Potom si vzpomenu, že jsme si s Taliou vyměnily čísla, a do-
stanu nápad. Než si to můžu rozmyslet, naťukám zprávu, a jakmile
ji odešlu, rychle odhodím mobil na postel, jako by to byl granát.
Čau, promiň, že otravuju, nemohla bys mě zítra odvézt na focení
k maturitě?
Najednou si připadám jako nahá a přetáhnu si tričko přes za-
dek. Co blbnu? O nic přece nejde. A zrušit to nemůžu, protože
naši by nepřežili, kdyby se po zbytek života nemohli kochat po-
hledem na maturitní portrét své jediné dcery.
„Ofélie! Večeře!“ křikne na mě máma z kuchyně.
„Už jdu!“ zavolám stejně hlasitě. Rodiče zřejmě zapomínají,
že špatné návyky se děti musejí od někoho naučit.
Když už jsem na cestě ke dveřím, pípne mi na mobilu zpráva.
Vrhnu se k posteli, začnu šátrat po zmuchlané přikrývce, a když
telefon konečně nahmatám, dám si displej těsně k očím. Jasně,
v kolik?? stojí tam.