1.

SCÉNA

SESTRA 1
Nevím, proč se tolik mluví o sestře Terezii, neudělala přece nic zvláštního.
SESTRA 2
Poslání, které Terezie přináší světu, je jedním z nejtajemnějších, jaká svět dostal.
SESTRA 3
Svět umírá na ztrátu dětství.
-----------------
TEREZKA
Tatínku, já vám přeji k svátku - já vám přeji - abyste brzo umřel. I maminka.
ANEŽKA
To se neříká!
TEREZKA
Proč?
OTEC
Proč bychom měli brzy umřít?
TEREZKA
Abyste šli rychle do nebe. A maminka říkala, že to se ale musí nejdřív umřít.
ANEŽKA
Utrhla ji z vašeho keře. Já jsem jí říkala, že se to nesmí. A je celá popíchaná a natrhla si šaty! A stejně
je ještě nerozvitá.
TEREZKA
Ale je nejkrásnější! A byla úplně vysoko, že?
(Terezka se obrátí na Anežku.)
TEREZKA
Tam je semínko. A z něho něco vyroste.
ANEŽKA
Já vám přeji, tatínku, abyste byl šťastný, zdravý - a - a - abys nás měl rád.
TEREZKA
Ano! Ano!

2. SCÉNA
SESTRY
Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám,
má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo, jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.
Kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář?
-------------------
MATKA PŘEDST.
Tohle je vaše cela.
Skříň, postel, stolička a kříž.
TEREZKA
1
A růže!
(Terezka zvedne ze země šípkovou růži.)
MATKA PŘEDST.
To - to asi někomu upadlo -nevím.
------------------------------------
ANEŽKA
Vyprávějte, tatínku. Jaké je to na moři?
OTEC
Na moři - já vlastně nevím - ještě jsem nikam neplul - ale moře brzy uvidíte samy, že?
(Otec se otočí na Matku.)
OTEC
Chceme vás s maminkou vzít... podívat se na moře.
ANEŽKA
Hurá!!!
TEREZKA
A co to je moře?
OTEC
To je - to je - hodně vody. Hluboké, tiché.
MATKA
Pokud není bouře.
TEREZKA
Co je to bouře?
MATKA
Mraky, déšť a moře se chvěje, vlní se, a jestliže na moři pluje loď, je to pro ni moc nebezpečné. Může se
potopit.
TEREZKA
Co je to bouře?
MATKA
Mraky, déšť a moře se chvěje, vlní se, a jestliže na moři pluje loď, je to pro ni moc nebezpečné. Může se
potopit.
ANEŽKA
I velká loď? I ta se může potopit?
MATKA
I velká.
ANEŽKA
A co když na ní někdo je? Co námořníci?
MATKA
Námořníci - někdy se utopí a někdy ne. Někdy se zachrání.
TEREZKA
Tak proč ta loď jde na moře, když je bouře?
OTEC
Ona to neví. Vypluje, když je moře klidné. A bouře se strhne později.

2
TEREZKA
A proč se rychle nevrátí?
ANEŽKA
To nejde, že? Moře, to není jako tady ta naše řeka. To je mnohem větší, že?
OTEC
Loď je už daleko od břehu. Tak musí plout.
TEREZKA
Kam?
OTEC
Na druhou stranu.
Domů.
MATKA
Ona věří, že se nepotopí.
ANEŽKA
Já bych raději nikam neplula.
TEREZKA
Já ano.

3. SCÉNA
MATKA
Terezo, kolik dobrých skutků jsi dnes udělala?
TEREZKA
Nevím, matko.
MATKA
A co dnes odevzdáte Bohu?
TEREZKA
Asi … asi nic.
--------------------
ANEŽKA
Já se nikdy neožením.
TEREZKA
Proč?
ANEŽKA
Protože nechci. Budu řeholnicí.
TEREZKA
Já taky. – Co to je?
ANEŽKA
To je - to je - takové moc důležité. To je jenom pro dospělé.
TEREZKA
A maminka je taky řeholnice?
(Chvíli je ticho.)
ANEŽKA
3
Nevím.
(Anežka dává Terezce košík.)
ANEŽKA
Tady jsou šatečky na léto, tady na zimu, i bačkůrky, šála, hřebíneček - . Vyber si z toho, co chceš, já to
už nepotřebuju.
(Předává košíček se šatečkami na panenku Terezce.)
TEREZKA
Proč?
ANEŽKA
Už si nebudu hrát.
(Terezka se prohrabuje v košíku. Anežka jí cosi bere z rukou a opatrně to skládá.)
Takhle na ten kožíšek nemůžeš sahat.
TEREZKA (po chvíli přemýšlení)
Já - já si teda vybírám všechno.
(Anežka se na Terezku nechápavě dívá.)
ANEŽKA
Všechno?
TEREZKA
Řekla jsi, že co chci.
ANEŽKA
I Báru?
(Ukazuje panenku, která ležela v košíku.)
TEREZKA
I Báru.
ANEŽKA
Ale Bára bude taky řeholnicí.
TEREZKA
Já taky.
ANAEŽKA
Ale to vůbec nebude potřebovat žádné šatečky. Nebude se vůbec převlékat.
TEREZKA
Tak je někomu dá.
ANEŽKA
A bude misionářka.
TEREZKA
Co to je?
ANEŽKA
Poplaví se daleko přes moře.
TEREZKA
Já taky.
ANEŽKA
V bouři.

4
TEREZKA
Já taky.
ANEŽKA
A bude svatá!
TEREZKA
Já taky. Co to je?
ANEŽKA
Nevím - ale je to něco hrozného.
(Chvíli je ticho.)
A potom tam daleko umře na nějakou strašnou nemoc.
TEREZKA
Já taky.
ANEŽKA
Ale já ti můžu dát Kláru. Můžeme to vyměnit.
Počkej!
(Anežka odběhne. Terezka zůstane pod stolem sama. Divá se na panenku, hladí ji. Šeptá.)
TEREZKA
Neboj se - já budu taky svatá, abys nebyla sama - .
(Vrátí se Anežka s další panenkou.)
ANEŽKA (ukazuje Terezce jinou panenku)
Klára. Ta nebude řeholnicí.
TEREZKA
A bude se převlékat?
ANEŽKA
Ano.
A můžeš si s ní hrát pořád. Ta umře až za moc dlouho.
TEREZKA (přemýšlí)
A popluje?
ANEŽKA
Ne. Bude doma. Můžeš s ní chodit na procházky.
TEREZKA (po chvíli)
Já si nechám Báru. (objímá panenku)
ANEŽKA
Ale Bára je moje.
TEREZKA
Není. Říkala jsi, že všechno.
ANEŽKA
Ale Bára je moje!
TEREZKA
Není!
(Začnou se o panenku přetahovat. Svrhnou svíčku. Je tma. Po chvíli se ozvou hlasy ve tmě.)
Ty seš - ty seš tak protivná - ty seš svatá!

5
ANEŽKA
Ty taky! Ty seš úplně nejvíc svatá.

4. SCÉNA
TEREZKA
Vy máte krásné růže.
(Marie se zasměje.)
MATKA
Co máme?
TEREZKA
Krásné růže.
MATKA
(Vykloní se z okna.) No. Rostou tam.
VINCENTA
Zbytečně. Měly by tam být brambory.
MATKA
(Ukazuje kjedně dveřím.) Tam je refektář. Jídelna. (Ukazuje ke druhým dveřím.) A tam kaple a chór.
(Ozve se zahoukání majáku.)
TEREZKA
Jé… sem je slyšet maják.
VINCENTA
Jo. V noci nás budí.
(Vincenta zavirá okno.)
MARIE
Zvykneš si, za chvíli ho ani neuslyšíš. (Zazvonění.)
MATKA
Zvonek. Ten tě bude zvát ke všemu. K jídlu, k práci, k modlitbě. Pojďme.
(Sestry a Terezka odcházejí do kaple.)

5. SCÉNA
ANEŽKA
To je -
TEREZKA
Velké -
ANEŽKA (obejme Terezku)
Bojíš se?
TEREZKA
Ne. (ticho) Tolik modré -
ANEŽKA
Odráží nebe.
TEREZKA
S maminkou?
6
ANEŽKA
Ano.
TEREZKA
To je maminka teď tak veliká a modrá?
ANEŽKA
Ano. (po chvíli)
TEREZKA
Tatínku, kdo bude na mě hodný, až umřete?
ANEŽKA
Tatínek neumře.
(zahoukání)
TEREZKA
Co to je?
ANEŽKA
To támhle. (Kamsi ukazuje.)
TEREZKA
Co?
ANEŽKA
Maják.
TEREZKA
Co to je?
ANEŽKA
Houká, svítí, aby lodě věděly, kde je přístav. Aby nezabloudily a dopluly.

6. SCÉNA
TEREZKA
Matko! – Smím vám něco říct?
MATKA
Ach jo – No, prosím.
TEREZKA
Matko, zítra to bude už měsíc, co jsem odešla z domu, od tatínka. Ale – napadlo mě, že nezáleží na
místě, kde jsme. Stejně, ať je náš život veselý nebo smutný, je to jedno. Stejně jednou skončí. Že? A
život je plný obětí, že?
(Chvíli je ticho, Matka cosi pozoruje v rohu místnosti.)
MATKA
To jste tady zametala vy, Terezo?
TEREZA
Ano, Matko.
MATKA
A co ty pavučiny?
TEREZKA
Já vím – ale je tam (začne šeptat) – pavouk. Já se pavouků bojím.

7
MATKA
Zameťte to tady!
(Matka odejde. Terezka chvíli stojí.)

7. SCÉNA
TEREZKA
Maminko, a byl se mnou dnes Pán Bůh spokojený?
MATKA
Já myslím, že ano.
TEREZKA
A budou dnes v noci kolem mě poletovat andělíčci?
MATKA
Budou. Dobrou noc!
TEREZKA
Dobrou noc.
(Děvčata odejdou. Na scéně zůstane Matka. Matka je tu sama. Brouká si melodii. Přestane.)
MATKA
- Slyšíš? - Moře, že? - Ještě nevědí, že je tak blízko. Vlna a vlna - a vlna.
- Už jenom dva nebo tři měsíce.
(ticho) Podívej! Všechno se začíná houpat. Vyplouváme, že?
- Drž mě!

8. SCÉNA

TEREZKA
Tatínku, je Pán Bůh taky tak krásný jako vy? v
A je tak hodný?
A má mě taky tak rád?
ANEŽKA
Ty seš hloupá, Pán Bůh je úplně jiný·.

-----------------------------------------------

8
 9. SCÉNA

VINCENTA
Vždyť je to ještě dítě.
MATKA
Bude zametat a vyšívat.
To je sestra Vincenta.
(Terezka a Vincenta si podají ruce.)
Tuto znáte. Anežka. Vaše sestra.
(Terezka Anežku obejme. Anežka je překvapená nečekaným důvěrným gestem. Snaží se z objetí
vyprostit.)
A tohle je sestra Marie.
Magdaléna.
(Terezka podává Magdaléně ruku, ta chvíli stojí, potom jí nesměle podá svou, ale rychle ji po
stisknutí stáhne zpět. Matka čistí Magdaléně hábit.)
Zase jste se něčím zakaňkala.
MAGDALÉNA (vylekaně)
Já nevím - já to vyperu, Matko.
(Terezka pozoruje v otevřeném okně šípkový keř plný růží.)
(zvonek)

10. SCÉNA

SESTRY
Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám,
má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo, jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.
Kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář?
MATKA
Magdaléno, dnes /u jídla/ čtete vy.
(Po chvíli se ozve čtení.)
MAGDALÉNA
Jednoho dne jsem byla náhle přenesena do pekla. Pochopila jsem, že Bůh mi chtěl dát spatřit
místo, které jsem si zasloužila svými hříchy. /…/ Podlaha byla samé páchnoucí bahno a plná
hnusných plazů. /…/ Cítila jsem v duši oheň, který neumím popsat, zatímco nesnesitelné bolesti
trýznily tělo.
(Terezka sama.)

11. SCÉNA
ANEŽKA
Pavučina, viď? Ještě se pořád bojíš pavouků?
TEREZKA
Ano.
ANEŽKA

9
 Ukaž, já to vymetu.
(Anežka si vezme od Terezky koště. Ale sama zůstane nerozhodně před pavučinou stát. Terezka si
koště vezme zpět.)
TEREZKA
Ne. Raději ne.
Já musím sama. Tady už nejsme doma.
(Terezka drží koště, Anežka odchází.)
ANEŽKA
Jak chceš.
(Anežka odejde. Terezka stojí u pavučiny. Po chvíli začne šeptat.)
TEREZKA
Já - já - já bych tak potřebovala obejmout, Anežko.
(Ozve se zahoukání majáku. Terezka odloží koště a okamžitě běží k oknu. Otevírá ho. Dívá se ven,
vyklání se, snaží se cosi uvidět.)
Nejsi - nejsi - odsud nejsi vidět.
(Dívá se na keř růží v okně, natahuje se a utrhne jednu růži. Stojí u okna, dívá se ven a otrhává
růžičce plátky.)
---------------------------
ANEŽKA
Nech toho. Máš jich už dost. Poškrábeš se.
TEREZKA
Ještě tuto - a budu mít všechny.
(Ruka růži utrhne.)
Au!
ANEŽKA
Trny, že?
TEREZKA
No-
-----------------------------
MATKA
Terezo!
(Terezka se lekne, rychle schovává plátky růže i otrhanou růži. Ale jeden plátek jí spadne na zem.
Na něj se upře Matčin pohled)
MATKA
Co to děláte?
TEREZKA
Tak, Matko.
MATKA
Vy si hrajete?
(Matka odkopává pomalu plátek růže, až se jí podaří ho zasunout pod skříň.)
Buďte už trochu dospělá.
TEREZKA

10
 Budu, Matko.
Matko, já bych chtěla umět milovat.
MATKA
Koho?
TEREZKA
Nejvíc ze všech, úplně nejvíc. Já bych chtěla být svatá, Matko.
MATKA
Samozřejmě.
Musíte. Musíte být svatá. Musíte být velká svatá. Musíte být dokonalá, odříkat se všeho, trpět,
nemít žádné potěšení a platit a platit a platit za svoje hříchy a za hříchy celého světa.
(Chvíli je ticho.)
TEREZKA
Budu, Matko.
MATKA
A co jste dnes pro Něho udělala?
TEREZKA
Dnes? - Nic.
MATKA
Terezo! (Začne cosi vyndávat z jejího hábitu.)
Žádné zásluhy? Co Mu dnes odevzdáte? (Prohlíží si ,,úlovek”.)
Trn!?

12. SCÉNA

VINCENTA
Matko, já jsem vám říkala, že nám k ničemu nebude.
Ani vyšívat. Podívejte! Bude tu jen na obtíž.
(Terezka bojuje s pavučinou.)
MATKA
Terezo!
Co vás vlastně doma naučili?
TEREZKA
Naučili - já - já nevím - básničky - malovat - a také prý umím natrhat nejhezčí kytici. Vždycky
najdu ty nejkrásnější květiny.
VINCENTA (směje se)
Květiny, Matko! A co jste přišla dělat sem?
TEREZKA
Sem?
(Je překvapená otázkou, snaží se vymyslet odpověd'.)
Sem - sem -
(Najednou vykřikne, šťastná, že nalezla správnou odpověď.)
Milovat!

11
 (Vincenta se směje.)
TEREZKA
Ano. Milovat.
MATKA
Od zítřka budete zašívat ponožky. A potom to tu umyjte.

13. SCÉNA

ANEŽKA
Co to děláš?
TEREZKA
Já nevím.
(Tma. Po chvíli na osvětleném jevišti stojí opět Otec, Anežka a Terezka. Jsou o něco starší. Zase
se kamsi dívají.)
TEREZKA
To je hrůza.
OTEC
Moře se začíná bouřit.
TEREZKA
Proč?
ANEŽKA
Protože se Bůh na nás zlobí, že?
OTEC
Ne.
Protože - bude bouřka -bude pršet -
TEREZKA
Je potřeba, aby květinky neuschly, že?
ANEŽKA
Na moři žádné květinky nejsou.
TEREZKA
Jsou. Na ostrovech, že, tatínku?
ANEžKA
Poláme je to.
TEREZKA
Ne. Déšť je jenom očistí a budou se třpytit.
(Ve zvuku rozbouřené vlny.)
Tatínku, držte mě!
(Otec obejme obě dcery. Tma. Po chvíli světlo v okně. Růžový keř je zasněžený.. Sněží. Ozvou se
hlasy, jeviště je prázdné.)
ANEŽKA
Pojď už domů.
TEREZKA

12
 Ještě chvíli -
ANEŽKA
Co tě na tom baví? Sníh - zima - dívat se do sněhu.
(Ve zvuku kroků ve sněhu)
Pojď!
TEREZKA
Že jsou svatí ze sněhu?
ANEŽKA (vzdálená)
Ne.
TEREZKA
- z bílého, horkého, živého sněhu
ANEŽKA (zdálky)
Pojď!
TEREZKA (volá)
Já chci být svatá, Anežko -

14. SCÉNA

MATKA
Anežko, dnes čtete (u jídla) vy.
ANEŽKA
Ano, Matko. (po chvíli)
Možná vás napadne, že duše, k nimž Bůh důvěrně promlouvá, už nemají důvod oplakávat své
hříchy. To je obrovský omyl. Bolest nad hříchy vzrůstá úměrně s projevy přízně, které Bůh
uděluje /…/ Duše ani tak nemyslí na trest, který zasloužila za své hříchy, jako spíše na nevděčnost,
jíž se provinila vůči Tomu, jemuž tolik dluží a který zasluhuje, aby Mu bezvýhradně sloužila. /…/ Zdá
se, že jsou to pomíjivé věci, které tu a tam přináší prudká řeka: avšak vzpomínka na hříchy je stále
před očima jako hnojiště …

15. SCÉNA

MATKA
Terezo - ještě - přišel vám dopis…
(Matka hledá dopis po kapsách hábitu, vytáhne ho, dívá se na něj.)
Myslím, že je od vás z domu, dejte ho potom i Anežce.
(Matka předá Terezce dopis.)
TEREZKA (radostně)
Děkuju, Matko.

VINCENTA
Něco se stalo?
TEREZKA (podívá se na Vincentu)
Tatínek -
13
VINCENTA
Něco ho přejelo?
TEREZKA
Ne. Onemocněl.
VINCENTA
Onemocněl - no a co?
(Holky se vytrácí postupně mimo Vinc. a Anež.)
TEREZKA
Před několika dny utekl z domu, ale už ho našli
VINCENTA
Kde?
TEREZKA
V přístavu.
VINCENTA (se zájmem)
On se zbláznil?
TEREZKA
Ne. Ale praskají mu nějaké cévky v hlavě.
VINCENTA
To půjde do blázince.
TEREZKA
Ne.
VINCENTA
Ale ano. A aby ne, když mu takhle mladá odejdete z domu.
TEREZKA
To je moje vina?
VINCENTA
Co?
TEREZKA
Ta nemoc.
VINCENTA
Určitě.
TEREZKA
Anežko! Dopis. Z domu. Přišel nám.

16. SCÉNA

TEREZKA
Tatínku, loď!
ANEŽKA
Potopí se, že?
(zahoukáni majáku)
TEREZKA
14
 Maják!
ANEŽKA
Je daleko.
TEREZKA
Slyší ho.
Dopluje.
ANEŽKA
Ale moře se úplně třese.
TEREZKA
Dopluje.
ANEŽKA
Nedopluje.

17. SCÉNA

TEREZKA
Mně je smutno - Matko - mně je smutno - mně je smutno -
(jde směrem, kterým odešla Matka, a šeptá ke dveřím.)
Mně je smutno - smutno.
(Houkání. Terezka neslyší.)
Mně je smutno - mně je smutno -
(Terezka pokračuje v umývání podlahy. Vejde tiše Magdaléna a něco nesměle Terezce podává.)
Lodička. To vy?
(Magdaléna kývna hlavou a hned odejde. Terezka drží malou lodičku poskládanou z papíru.)
Dárek - to se smí?
(Začne si s lodičkou hrát. Pouští ji po vodě v kbelíku.)
To se nesmí - to se nesmí -
(Ozve se zahoukání, Terezka si dál hraje.)
To se nesmí - nesmí -
(Houkání se opakuje. Terezka vstane a divá se k oknu.)
Nesmí -
(Jde pomalu k oknu. Odtáhne závěs, otevře ho. Ozve se opět zahoukání. Terezka se dívá ven na
růže.)
Nesmím - nesmím nic trhat. Zašívám ponožky, byly by špinavé-
(Terezce to nedá. Natáhne se a jednu růži se pokouší utrhnout.)
TEREZKA
Au!
(Ozve se zvonek. Terezka růži utrhne. Rychle zavře okno, uklidí kbelík a jde do chóru. Po chvíli ji
následují sestry.)

18. SCÉNA

15
 SESTRY (z kaple)
Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám,
má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo,
jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.
Kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář?
(Ticho. Po chvíli ticha se na jeviště vrátí Terezka. Zastrčí utrženou růži do vázy s uschlými květy.
Vezme si košík se šitím, sedne si a začne šít. Vejde Anežka, také s košíkem.)
ANEZKA
Matka mi dovolila. Kvůli tatínkovi.
(Terezka se usměje. Anežka si nese i stoličku, sedne si vedle Terezky. Obě v tichu šijí.)
Zašíváš?
TEREZKA
Ano, ale moc mi to nejde.
ANEŽKA (po chvíli)
Mně je smutno - mně je moc smutno, Terezko.
------------------------

16