-3. Snažž ila se videž t skrže sveé tež lo sebe. Proto staé la tak čž asto prž ed žrčadlem.

Jelikožž se
baé la, aby ji prž i tom neprž istihla matka, mež ly jejíé pohledy do žrčadla raé ž tajneé nerž esti.
K žrčadlu ji neprž itahovala jesž itnost nyé bržž ué div nad tíém, žž e vidíé sveé jaé . Zapomíénala, žž e se
díévaé na palubníé desku tež lesnyé čh mečhanismuů . Zdaé lo se jíé, žž e vidíé svou dusž i, kteraé se jíé daé vaé
požnat v rysečh jejíé tvaé rž e. Zapomíénala, žž e nos je jen žakončž eníé hadiče na prž ívé od vždučhu do
plič. Videž la v než m vež rneé vyjaé drž eníé
sveé povahy.
Díévala se na sebe dlouže a čhvíélemi jíé prž ekaé žž elo, žž e vidíé ve sveé tvaé rž i matčž iny rysy. Díévala
se na sebe o to ué pornež ji a snažž ila se silou vuů le fyžiognomii matky odmyslit, odčž íétat, aby v
jejíé tvaé rž i žuů stalo jen to, čo je ona sama. Kdyžž se jíé
to podarž ilo, byla to čhvíéle opojeníé: dusž e vystupovala na povrčh tež la, jako kdyžž
se armaé da vyrž íétíé ž podpalubíé, žaplníé čelou palubu, maé vaé rukama k nebi a žpíévaé .
-4. Nejenom žž e byla matče fyžičky podobnaé , ale ždaé se mi čhvíélemi, žž e jejíé žž ivot byl jen
prodloužž eníém matčž ina žž ivota, asi tak jako bež h koule na kulečž níéku je jen prodloužž eníém
pohybu hraé čž ovy ruky.
Kde a kdy žačž al ten pohyb, kteryé se poždež ji žmež nil v žž ivot Terežy?
Snad ve čhvíéli, kdy Terežin dež dečž ek, pražž skyé občhodníék, žačž al žbožž nžovat nahlas kraé su
sveé dčery, Terežiny matky. Byly jíé tehdy trž i nebo čž tyrž i roky a on jíé
vypraé vež l o tom, žž e se podobaé obražu Rafaelovy madony. ČČ tyrž letaé Terežina matka si to
dobrž e žapamatovala a kdyžž sedež la poždež ji v gymnasiu v laviči, míésto aby posloučhala
učž itele, myslila na to, kteryé m obražuů m se podobaé . Kdyžž prž isž el čž as na vdaé vaé níé, mež la devež t
naé padníékuů . Vsž ičhni klečž eli v kruhu kolem níé. Byla uprostrž ed jako prinčežna a nevež dež la,
ktereé ho si maé vybrat: jeden byl hežčž í,é druhyé vtipnež jsž íé, trž etíé bohatsž íé, čž tvrtyé sportovnež jsž íé, paé tyé
byl ž lepsž íé
rodiny, sž estyé jíé rečitoval versž e, sedmyé pročestoval čelyé svež t, osmyé hraé l na housle a devaé tyé
byl že vsž ečh nejmužž než jsž í.é Ale vsž ičhni stejnež klečž eli a mež li ué plnež stejneé možoly na kolenou.
žž e si nakoneč vybrala toho devaé teé ho, nebylo ani tak proto, žž e byl že vsž ečh nejmužž než jsž íé,
ale proto, žž e kdyžž mu sž eptala do učha prž i milovaé níé “daé vej požor, moč daé vej požor!”, on
nasčhvaé l
požor nedaé val a ona si ho musila honem vžíét ža mužž e, protožž e se jíé nepodarž ilo včž as
sehnat leé karž e, kteryé by jíé udež lal potrat. Tak se narodila Tereža. Nespočž etnaé rodina se sjela že
vsž ečh koutuů vlasti, sklaé než la se nad kočž aérkem a sž isž lala. Terežina matka nesž isž lala. Mlčž ela.
Myslila na ostatníéčh osm naé padníékuů a vsž ičhni se jíé ždaé li byé t lepsž íé nežž ten devaé tyé. Stejnež jako
jejíé dčera i Terežina matka se raé da díévala do žrčadla. Jednoho dne žjistila, žž e maé kolem očž íé
plno vraé sek a rž ekla si, žž e jejíé manžž elstvíé je nesmysl. Potkala nemužž neé ho mužž e, kteryé mež l ža
sebou než kolik defraudačíé a dvež rožvedenaé
manžž elstvíé. Nenaé videž la milenče, kterž íé majíé na kolenou možoly. Mež la žurž ivou čhuť
kleknout si sama. Padla na kolena prž ed defraudantem a odesž la od manžž ela i od Terežy.
 Z nejmužž než jsž íého mužž e se stal nejsmutnež jsž íé mužž . Byl tak smutnyé, žž e mu bylo vsž ečhno
jedno. RČ íékal vsž ude nahlas, čo si myslíé, a komunističkaé poličie sž okovaé na jeho nehoraé žnyé mi
vyé roky ho žatkla, odsoudila a uvež žnila. Terežu vyhnali že žapečž etež neé ho bytu ža matkou.
Nejsmutnež jsž íé mužž ža kraé tkyé čž as ve vež ženíé žemrž el a matka s defraudantem a Terežou
odesž la do maleé ho bytu pod horami. Terežin otčž íém pračoval v ué rž adež , matka byla
prodavačž kou v občhodež . Porodila dalsž íé trž i dež ti. Pak se žnovu podíévala do žrčadla a žjistila, žž e
je staraé a osž klivaé .
-5. Kdyžž žkonstatovala, žž e vsž ečhno žtratila, hledala viníéka. Vinni byli vsž ičhni: vinen byl
prvníé manžž el, mužž nyé a nemilovanyé, kteryé ji neposlečhl, kdyžž mu sž eptala do učha, aby dal
požor; vinen byl druhyé manžž el, nemužž nyé a milovanyé, kteryé ji žataé hl ž Prahy do maleé ho
mež sta a prohaé než l jednu žž enu ža druhou, takžž e nevyčhaé žela že žž aérlivosti. Proti obež ma
manžž eluů m byla bežmočnaé . Jedinyé čž lovež k, kteryé jíé patrž il a nemohl uniknout, rukojmíé, kteryé
mohl platit ža vsž ečhny ostatníé, byla Tereža.
Ostatnež možž naé žž e opravdu praé vež ona byla vina matčž inyé m osudem. Ona, to jest to
absurdníé setkaé níé spermatu nejmužž než jsž íého s vajíéčžkem nejkraé snež jsž íé. V teé fataé lníé
vterž inež , kteraé se jmenuje Tereža, byl odstartovaé n bež h na dlouheé trati matčž ina žkažž eneé ho
žž ivota. Matka vysvež tlovala Tereže neustaé le, žž e byé t matkou žnamenaé
vsž ečhno obež tovat. Jejíé slova žnež la prž esvež dčž ivež , protožž e byl ža nimi prožž itek žž eny, kteraé
žtratila vsž ečhno kvuů li sveé mu díétež ti. Tereža posloučhaé a vež ržíé, žž e nejvež tsž íé hodnotou žž ivota je
materž stvíé a žž e materž stvíé je velikaé obež ť. Je-li materž stvíé žtež lesnež nou Obež tíé, pak ué dež l dčery
žnamenaé Vinu, kterou nelže nikdy splatit.
-6. Tereža ovsž em nežnala prž íébež h noči, kdy matka sž eptala do učha jejíému otči, aby si dal
požor. Provinež níé, ktereé číétila, bylo nejasneé jak dež dičž nyé hrž íéčh. Dež lala vsž ečhno, aby je odčž inila.
Matka ji vžala ž gymnasia a ona pračovala od patnaé čti let jako čž íésžniče a vsž ečhno, čo vydež lala,
jíé odevždaé vala. Byla očhotnaé udež lat nevíémčo, jen aby si vysloužž ila jejíé laé sku. Spravovala
domaé čnost, starala se o souroženče, čelou nedež li uklíéžela a prala. Byla to sž koda, protožž e
byla na gymnasiu nejnadanež jsž íé že trž íédy. Čhtež la by než kam vyé sž, ale v tomto maleé m mež stež
žž aédneé vyé sž pro ni neexistovalo. Tereža prala praé dlo a vedle vany mež la položž enu kníéžžku.
Obračela listy a na knihu padaly kapky vody.
Doma neexistoval stud. Matka čhodila v bytež jen v praé dle, než kdy bež podprsenky, než kdy,
ža letníéčh dnuů , nahaé . Otčž íém nečhodil nahyé, ale vesž el do koupelny vžž dyčky, kdyžž byla Tereža
ve vanež . Jednou se kvuů li tomu v koupelnež žamkla a matka udež lala skandaé l: “Za koho se
považž ujesž ? Kdo si myslíésž, žž e jsi? Myslíésž, žž e ti tvou kraé su ukousne?”
(Tato situače ukažuje naé žornež , žž e nenaé vist vuů čž i dčerž i byla v matče silnež jsž íé nežž
žž aérlivost na manžž ela. Vina dčery byla nekonečž naé a žahrnovala v sobež i manžž elovy
nevež ry. Jestli se dčera čhče emančipovat a trvat na než jakyé čh praé večh trž eba žamknout se v
koupelnež je to pro matku neprž ijatelnež jsž íé nežž eventuaé lníé manžž eluů v sexuaé lníé žaé jem o Terežu.)
Jednou se matka pročhaé žela v žimež nahaé prž i rožsvíéčeneé m svež tle. Tereža bež žžela honem
žatahovat žaé člony, aby matku nevidež li ž protež jsž íého domu. Slysž ela ža sebou jejíé smíéčh. O den
 poždež ji prž isž ly ža matkou prž íételkynež : sousedka, kolegynež ž občhodu, míéstníé učž itelka a
jesž tež dvež nebo trž i žž eny, ktereé mež ly ve žvyku se pravidelnež sčhaé žet. Tereža spolu se
sž estnaé čtiletyé m synem jedneé ž ničh vesž la ža nimi na čhvíéli do míéstnosti. Matka toho hned
využž ila, aby vypraé vež la, jak jejíé
dčera čhtež la včž era čhraé nit jejíé stud. Smaé la se a vsž ečhny žž eny se smaé ly s níé. Matka pak
rž ekla: “Tereža se nečhče smíéržit s tíém, žž e lidskeé tež lo čž uůraé a prdíé.” Tereža byla rudaé , ale matka
pokračž ovala: “Je na tom než čo sž patneé ho?” a sama hned odpovež dež la na svou otaé žku: vypustila
hlasitež vež try. Vsž ečhny žž eny se smaé ly.
-7. Matka hlasitež smrkaé , vypraé víé lidem nahlas o sveé m sexuaé lníém žž ivotež , prž edvaé díé svuů j
umež lyé čhrup. Umíé ho s podivuhodnou obratnostíé uvolnit jažykem v ué stečh: takžž e jíé
prž i sž irokeé m ué smež vu padaé horníé čž elist k dolníém žubuů m a jejíé tvaé rž maé naé hle hruů žnyé
vyé raž.
Jejíé počž íénaé níé neníé nežž jedno jedineé prudkeé gesto, jíémžž odhažuje svoji kraé su a mlaé díé. V
dobež , kdy devež t naé padníékuů klečž elo v kruhu kolem níé, strž ežž ila ué žkostivež
svoji nahotu. Jako by míérou studu čhtež la vyjaé drž it míéru hodnoty, kterou maé jejíé
tež lo. Jestližž e se dnes nestydíé, čž iníé to radikaé lnež , jako by svou nestoudnostíé
čhtež la udež lat slavnostníé sž krt ža žž ivotem a vykrž iknout, žž e mlaé díé a kraé sa, ktereé
prž ečenž ovala, nemajíé ve skutečž nosti žž aédnou čenu.
Zdaé se mi, žž e Tereža je prodlou žž eníém onoho gesta, jíémžž matka odhodila daleko ža sebe
svuů j žž ivot krasaviče.
(A maé -li Tereža sama nervoé žníé pohyby, nedostatečž nou vlaé čž nost gest, nemuů žž eme se tomu
divit: to velikeé matčž ino gesto, divokeé a sebeničž iveé , žuů stalo v Tereže, stalo se Terežou!)
-8. Matka si žž aédaé pro sebe spravedlnost a čhče, aby byl viníék potrestaé n. Proto trvaé
na tom, aby dčera žuů stala s níé ve svež tež nestoudnosti, kde mlaé díé a kraé sa nič nežnamenajíé,
kde čelyé svež t neníé nežž jeden obrovskyé končentračž níé taé bor tež l, kteraé
se podobajíé jedno druheé mu a dusž e v ničh jsou neviditelneé . Teď muů žž eme leé pe počhopit
smysl tajneé Terežiny nerž esti, jejíéčh čž astyé čh a dlouhyé čh pohleduů do žrčadla. Byl to žaé pas s
matkou. Byla to touha nebyé t tež lem, jako jsou jinaé tež la, ale uvidež t na povrčhu vlastníé tvaé rž e
armaé du dusž e, kteraé se vyrž íétila ž podpalubíé. Nebylo to snadneé , protožž e dusž e, smutnaé ,
nesmež laé , žakrž iknutaé , byla sčhovanaé v hloubi Terežinyé čh ué trob a stydež la se ukaé žat.
Tak tomu bylo praé vež toho dne, kdy poprveé potkala Tomaé sž e. Propleé tala se meži opilči ve
sveé restaurači, tež lo bylo načhyé leno pod tíéhou piv, kteraé nesla na taé ču, a dusž e byla ažž než kde v
žž aludku nebo v pankreatu. A praé vež tehdy ji Tomaé sž
oslovil. To osloveníé bylo vyé žnamneé , protožž e prž isž lo od než koho, kdo nežnal ani jejíé matku
ani opilče, kterž íé jíé dennež adresovali stereotypníé oplžleé požnaé mky. Statut čižinče ho
povysž oval nad ostatníé.
A jesž tež než čo ho povysž ovalo: mež l na stole otevrž enou knihu. V teé to hospodež jesž tež
 nikdy nikdo na stole knihu neotevrž el. Kniha byla pro Terežu požnaé vačíém žnameníém
tajneé ho bratrstva. Proti svež tu hrubosti, kteryé ji obklopoval, mež la totižž jen jedinou žbranž :
knihy, ktereé si puů jčž ovala v mež stskeé knihovnež ; žejmeé na romaé ny: prž ečž etla jičh spoustu od
Fieldinga ažž po Thomase Manna. Poskytovaly jíé možž nost imaginaé rníého ué tež ku že žž ivota,
kteryé ji neuspokojoval, ale mež ly pro ni vyé žnam i jako vež č: raé da se s nimi pročhaé žela po uliči
držž íéč je po pažž íé. Mež ly pro ni stejnyé vyé žnam jako elegantníé huů l pro dandyho ž minuleé ho
stoletíé. Odlisž ovaly ji od jinyé čh.
(Prž irovnaé níé knihy k elegantníé holi dandyho neníé ué plnež prž esneé . Huů l dandyho nejen
odlisž ovala, ale čž inila ho moderníém a moé dníém. Kniha Terežu odlisž ovala, ale čž inila ji
staromoé dníé. Byla ovsž em prž íélisž mladaé , nežž aby si mohla na sobež uvež domit vlastníé
staromoé dnost. Mladíéči, kterž íé se pročhaé želi kolem níé s hlučž íéčíémi tranžistory v ruče, jíé
prž ipadali hloupíé. Unikalo jíé, žž e jsou moderníé.) Ten, kdo ji oslovil, byl tedy žaé rovenž čižineč i
čž len tajneé ho bratrstva. Oslovil ji vlíédnyé m
hlasem a Tereža číétila, jak se jejíé dusž e dere na povrčh vsž emi tepnami čeé vami i poé ry, aby
se mu ukaé žala.
-9. Kdyžž se Tomaé sž vraé til ž Čuryčhu do Prahy, prž epadl ho počit nevolnosti ž mysž lenky, žž e
jeho setkaé níé s Terežou bylo žpuů sobeno sž esti nepravdež podobnyé mi naé hodami. Ale neníé
udaé lost praé vež naopak o to vyé žnamnež jsž íé a privilegovanež jsž íé, očž víéče naé hod je k níé žapotrž ebíé?
Jen naé hoda se naé m muů žž e jevit jako poselstvíé. To, čo se dež je nutnež , čo je očž ekaé vaneé , čo se
opakuje kažž dyé den, je než meé . Jen naé hoda k naé m promlouvaé . Snažž íéme se v níé čž íést jako čž tou
čikaé nky ž obražčuů , ktereé vytvorž íé
sedlina kaé vy na dnež sž aélku.
Tomaé sž se žjevil Tereže v jejíé restaurači jako absolutníé naé hoda. Sedež l u stolu nad
otevrž enou knihou. Zvedl očž i k Tereže a usmaé l se: “Jeden konž ak.” V teé čhvíéli žnež la ž raé dia
hudba. Tereža sž la do vyé čžepu pro konž ak a otočž ila knoflíékem prž ijíémačž e, aby žnež la jesž tež silnež ji.
Požnala Beethovena. Znala ho od doby, čo prž ijelo do jejičh mež sta kvarteto ž Prahy. Tereža
(kteraé , jak víéme, toužž ila po než čžem “vysž sžíém”) sž la na končert. Saé l byl praé ždnyé. Spolu s níé v než m
byl jen míéstníé leé kaé rníék a jeho žž ena. Bylo tedy na poé diu kvarteto mužikantuů a v saé le trio
poslučhačž uů, ale hudebníéči byli tak milíé, žž e nežrusž ili končert a hraé li čelyé
večž er jen pro než posledníé trž i Beethovenova kvarteta.
Leé kaé rníék pak požval hudebníéky na večž erž i a nežnaé mou poslučhačž ku požž aédal, aby sž la s
nimi. Beethoven se od teé doby stal obražem svež ta na druheé stranež , svež ta, po než mžž toužž ila.
Kdyžž nesla ž vyé čžepu konž ak pro Tomaé sž e, snažž ila se čž íést v teé naé hodež : jak je to možž neé , žž e praé vež
teď, kdyžž nese konž ak tomu nežnaé meé mu mužž i, kteryé se jíé
líébíé, slysž íé Beethovena?
Nikoli nutnost, ale naé hoda je plna koužel. Maé -li byé t laé ska nežapomenutelnaé , musíé
se k níé od prvníé čhvíéle sleé tat naé hody jak ptaé či na ramena Frantisž ka ž Assissi.
-10. Volal ji, žž e čhče platit. Zavíéral knihu (požnaé vačíé žnameníé tajneé ho bratrstva) a ona se
ho čhtež la žeptat, čo čž te.
“Muů žž ete mi to napsat na muů j pokoj?” žeptal se. “Ano,” rž ekla. “Jakeé maé te čž íéslo pokoje?”
 Ukaé žal jíé klíéčž, k než mužž byla uvaé žaé na drž evež naé destičž ka a na níé nakreslenaé čž ervenaé
sž estka.
“To je žvlaé sž tníé,” rž ekla, “čž íéslo sž est.” “Čo je na tom žvlaé sž tníého?” žeptal se. Vžpomnež la si, žž e
dokud bydlila v Praže u dosud nerožvedenyé čh rodičž uů, jejičh duů m mež l čž íéslo sž est. Ale rž ekla
než čo jineé ho (a my muů žž eme očenit jejíé lstivost): “Vy maé te pokoj sž est a mnež končž íé v sž est
služž ba.”
“A mnež jede v sedm vlak,” rž ekl nežnaé myé mužž . Nevež dež la, čo by rž ekla, dala mu ué čž et, aby se
na než j podepsal, a odnesla ho do rečepče. Kdyžž skončž ila praé či, čižineč užž
nesedež l u sveé ho stolu. Počhopil jejíé diskreé tníé poselstvíé? Vyčhaé žela ž restaurače
rožrusž ena. Naproti byl prorž íd
é lyé parčž íék, ubohyé park sž pinaveé ho maleé ho mež sta, kteryé
pro ni vžž dyčky prž edstavoval ostruů vek kraé sy: byl tam traé vníék, čž tyrž i topoly, lavičž ky,
smutečž níé vrba a kerž e forsithiíé.
Sedež l na žž luteé lavičž če, ž níéžž bylo videž t ke včhodu restaurače. Praé vež na teé
lavičž če sedež la včž era s knihou v klíénež ! V teé čhvíéli vež dež la (ptaé či naé hod se jíé
snaé sž eli na ramena), žž e ten nežnaé myé mužž je jíé soužen. Oslovil ji, požval ji, aby si k než mu
prž isedla. (Armaé da jejíé dusž e se vyhrnula na palubu tež la.) Doprovodila ho pak na naé dražž íé a on
jíé dal na rožloučž enou svou vižitku s telefonníém čž íéslem:
“Kdybyste naé hodou než kdy prž ijela do Prahy “
-11. Mnohem víéč nežž ta vižitka, kterou jíé dal na posledníé čhvíéli, byl to pokyn naé hod
(kniha, Beethoven, čž íéslo sž est, žž lutaé lavičž ka v parku), čo jíé dodalo odvahy, aby odesž la ž domu
a žmež nila svuů j osud. Je to možž naé tež čh než kolik naé hod (mimočhodem dočela skromnyé čh,
sž edivyé čh,
vskutku hodnyé čh tohoto bežvyé žnamneé ho mež sta), ktereé
uvedly do pohybu jejíé laé sku a staly se pramenem energie, kterou nevyčž erpaé do konče
žž ivota.
Naé sž kažž dodenníé žž ivot je bombardovaé n naé hodami, prž esnež ji rž ečž eno nahodilyé mi setkaé níémi
lidíé a udaé lostíé, jimžž se rž íékaé koinčidenče. Koinčidenče žnamenaé , žž e dvež nečž ekaneé udaé losti se
stanou žaé rovenž , žž e se setkajíé: Tomaé sž se objevíé v restaurači a žaé rovenž se ožve hudba
Beethovena. Obrovskeé vež tsž iny takovyé čh koinčidenčíé si čž lovež k vuů beč nevsž imne. Kdyby v
restaurači sedež l u stolu míésto Tomaé sž e míéstníé rž ežníék, Tereža by si neuvež domila, žž e se ž raé dia
ožyé vaé Beethoven (i kdyžž setkaé níé Beethovena a rž ežníéka je takeé žajíémavaé koinčidenče).
Prž ičhaé žejíéčíé
laé ska v níé vsž ak žjitrž ila smysl pro kraé su a ona na tu hudbu užž nikdy nežapomene. Pokažž deé
kdyžž ji uslysž íé, bude dojata. Vsž ečhno, čo se bude v teé čhvíéli díét kolem níé, bude ožaé rž eno tou
hudbou a stane se kraé sneé .
Na žačž aétku onoho romaé nu, kteryé držž ela pod pažž íé, kdyžž prž isž la ža Tomaé sž em, setkaé vaé
se Anna s Vronskyé m ža podivnyé čh okolnostíé. Jsou na naé stupisž ti, kde praé vež než kdo spadl
pod vlak. Na konči romaé nu se vrhaé pod vlak Anna. Tato symetričkaé
 kompožiče, v níéžž se objevuje stejnyé motiv na žačž aétku i na konči, vaé m muů žž e prž ipadat jako
velmi “romaé novaé ”. Ano, souhlasíém, ale jen pod podmíénkou, žž e slovo
“romaé novyé ” budete čhaé pat nikoli jako “vymysž lenyé ”, “umež lyé ”, “nepodobnyé žž ivotu”. Neboť
praé vež takto jsou komponovaé ny lidskeé žž ivoty.
Jsou komponovaé ny jako hudebníé skladba. ČČ lovež k, veden smyslem pro kraé su, promež níé
nahodilou udaé lost (Beethovenovu hudbu, smrt na naé dražž íé) v motiv, kteryé užž
žuů stane ve skladbež jeho žž ivota. Vračíé se k než mu, opakuje ho, mež níé, rožvíéjíé jako skladatel
teé ma sveé sonaé ty. Anna si mohla vžíét žž ivot takeé jinak. Ale motiv naé dražž íé a smrti, ten
nežapomenutelnyé motiv spjatyé se žroženíém laé sky, ji prž itahoval ve čhvíéli žoufalstvíé svou
temnou kraé sou. Anižž o tom víé, čž lovež k komponuje svuů j žž ivot podle žaé konuů kraé sy i ve čhvíélíéčh
nejhlubsž íé bežnadež je. Nelže tedy vyčž íétat romaé nu, žž e je fasčinovaé n tajemnyé mi setkaé níémi
naé hod (jako je setkaé níé Vronskeé ho, Anny, naé stupisž tež a smrti anebo setkaé níé Beethovena,
Tomaé sž e, Terežy a konž aku), ale lže praé vem vyčž íétat čž lovež ku, žž e je ve sveé m vsž edníém žž ivotež
vuů čž i takovyé m naé hodaé m slepyé a jeho žž ivot tak žtraé číé svou dimenži kraé sy.
-12. Povžbužena ptaé ky naé hod, kterž íé se jíé sleé tali na ramena, anižž čokoli rž ekla matče, vžala
si tyé denníé dovolenou a nasedla do vlaku. Odčhaé žela čž asto na žaé čhod díévat se do žrčadla a
prosit dusž i, aby v rožhodujíéčíém dni jejíého žž ivota neopustila ani na čhvíéli palubu jejíého tež la.
Kdyžž se tak na sebe díévala, lekla se najednou: učíétila sž kraé baé níé v krku. žž e by mež la v
rožhodujíéčíém dni sveé ho žž ivota onemočnež t?
Ale nebylo užž česty žpaé tky. Zatelefonovala mu ž naé dražž íé a kdyžž otevrž el dverž e, žačž alo jíé
strasž než kručž et v brž isž e. Stydež la se. Bylo to, jako kdyby mež la v brž isž e svou matku, kteraé se tam
čhečhtala, aby jíé žkažila setkaé níé s Tomaé sž em. Mež la v prvníé čhvíéli počit, žž e ji kvuů li tež mto
nevkusnyé m žvukuů m musíé vyhnat, ale on ji objal. Byla vdež čžnaé , žž e nedbaé jejíého kručž eníé, a
proto ho líébala vaé sž nivež a mež la mlhu prž ed očž ima. Neuplynula ani minuta a milovali se. Prž i
milovaé níé krž ičž ela. To užž mež la horečž ku. Dostala čhrž ipku. Vyué stež níé hadiče vedoučíé kyslíék do
plič bylo učpaneé a čž erveneé .
Pak prž ijela podruheé s tež žžkyé m kufrem, do než hožž sbalila vsž ečhny sveé vež či, rožhodnuta
nikdy se užž nevraé tit do maleé ho mež sta. Požval ji k sobež ažž na druhyé
večž er. Prž espala v lačineé m hotelu a prž íésžtíé den žanesla kufr do ué sčhovny na naé dražž íé a čelyé
den se pak toulala po Praže s Annou Kareninou pod pažž íé. Večž er žažvonila, on otevrž el dverž e a
ona nepousž tež la knihu ž ruky, jako by to byla vstupenka do Tomaé sž ova svež ta. Uvež domovala si,
žž e nemaé nežž tuto jedinou ubohou vstupenku a čhtež lo se jíé nad tíém plakat. Aby neplakala,
byla hovornaé ,
mluvila hlasitež a smaé la se. A žase ji vžal velmi bržy po jejíém prž íéčhodu do naé ručž e a
milovali se. Vstoupila do mlhy, v níéžž nebylo nič videž t, jen slysž et jejíé krž ik.
-13. To nebylo vždyčhaé níé, ué pež níé, to byl opravdu krž ik. Krž ičž ela tolik, žž e Tomaé sž
oddaloval hlavu od jejíé tvaé rž e. Zdaé lo se mu, žž e jejíé hlas žnež jíéčíé tež snež u jeho učha mu
rožtrhne bubíének. Ten krž ik nebyl vyé ražem smyslnosti. Smyslnost je maximaé lníé mobiližače
smysluů : čž lovež k požoruje napjatež toho druheé ho a posloučhaé
 kažž dyé jeho žvuk. Jejíé krž ik čhtež l naopak omraé čž it smysly, aby nevidež ly a neslysž ely. To krž ičž el
saé m naivníé idealismus jejíé laé sky, kteraé čhtež la byé t žrusž eníém vsž ečh protikladuů , žrusž eníém
duality tež la a dusž e a snad i žrusž eníém čž asu. Mež la žavrž eneé očž i? Ne, ale nikam se jimi nedíévala,
mež la je uprž eny do praé ždna stropu. Čhvíélemi vrtež la prudče hlavou že strany na stranu. Kdyžž
krž ik skončž il, usnula po jeho boku a čelou noč ho držž ela ža ruku. Užž kdyžž jíé bylo osm let,
usíénala tak, žž e si tiskla jednu ruku druhou a prž edstavovala si, žž e držž íé mužž e, ktereé ho miluje,
mužž e sveé ho žž ivota. Jestližž e tedy tiskla ve spaé nku Tomaé sž ovu ruku s takovou umíénež nostíé,
muů žž eme to počhopit: od dež tstvíé se na to prž ipravovala a treé novala.
-14. Díévka, kteraé míésto aby spež la “ža než čžíém vysž sžíém”, musíé nosit opilčuů m pivo a v nedež li
praé t sž pinaveé praé dlo souroženčuů , vytvorž íé si v sobež velikou žaé sobu vitality, o níéžž se nesníé
lidem, kterž íé studujíé univeržitu a žíévajíé nad knihami. Tereža toho prž ečž etla víéče nežž oni,
dovež dež la se o žž ivotež víéč nežž oni, ale nikdy si toho nebude vež doma. To, čo odlisž uje čž lovež ka,
kteryé studoval, od samouka, neníé
míéra vež dež níé, ale jinyé stupenž vitality a sebevež domíé. Elaé n, se kteryé m se Tereža vrhla v
Praže do žž ivota, byl žaé rovenž dravyé i vratkyé. Jako by čž ekala, žž e jíé
jednoho dne než kdo rž ekne: “Ty sem nepatrž íésž! Vrať se, odkud jsi prž isž la!” Vsž ečhna jejíé čhuť
do žž ivota visela na jedineé m vlaé sku: na Tomaé sž ovež hlase, kteryé kdysi vyvolal nahoru jejíé dusž i
sčhovanou plasž e v ué trobaé čh.
Tereža obdržž ela míésto ve fotografičkeé laboratorž i, ale to jíé nestačž ilo. Čhtež la fotografovat
sama. Tomaé sž ova prž íételkynež Sabina jíé puů jčž ila trž i čž tyrž i monografie slavnyé čh fotografuů , sesž la se
s níé v kavaé rnež a nad roževrž enyé mi knihami jíé
vysvež tlovala, čo je na tež čh fotografiíéčh žajíémaveé . Tereža ji posloučhala s mlčž enlivou
soustrž edež nostíé, kterou maé lokteryé profesor kdy videž l na tvaé rž íéčh svyé čh žž aékuů .
Díéky Sabinež počhopila prž íébužnost fotografie a malíéržstvíé a nutila Tomaé sž e, aby spolu
čhodili na vsž ečhny vyé stavy, ktereé se v Praže konaly. Bržy se jíé podarž ilo uplatnit v
obraé žkoveé m tyé deníéku vlastníé sníémky a jednoho dne prž esž la ž laboratorž e meži profesionaé lníé
fotografy magažíénu.
Teé hožž večž era sž li oslavit jejíé povyé sženíé s prž aételi do baru, kde tančž ili. Tomaé sž
upadl do sž patneé naé lady a kdyžž naleé hala, aby jíé rž ekl, čo se mu stalo, prž ižnal se jíé konečž než
doma, žž e na ni žž aérlil, kdyžž ji videž l tančž it se svyé m kolegou.
“Opravdu, tys na mne žž aérlil?” ptala se ho asi desetkraé t, jako kdyby jíé
ožnamoval, žž e jíé byla udež lena Nobelova čena a nemohla tomu uvež ržit. Pak ho vžala kolem
pasu a žačž ala s níém tančž it po pokoji. To nebyl společž enskyé
taneč, kteryé prž ed hodinou prž edvaé dež la v baru. Byla to jakaé si vesničkaé skočž naé , blaé žniveé
poskakovaé níé, prž i ktereé m vyhažovala nohy vysoko do vždučhu, dež lala neobratnež velkeé skoky
a vlaé čž ela ho pokojem sem a tam.
Pohrž íéčhu nedlouho potom žačž ala žž aérlit sama a jejíé žž aérlivost nebyla pro Tomaé sž e
Nobelovou čenou, nyé bržž brž emenem, ktereé ho se žbavíé teprve kraé tkyé čž as prž ed smrtíé.
 -15. Počhodovala kolem bažeé nu nahaé se spoustou jinyé čh nahyé čh žž en, Tomaé sž byl nahorž e v
kosž i žavež sženeé m pod klenbou plovaé rny, krž ičž el na než , nutil je žpíévat a dež lat drž epy. Kdyžž
než kteraé provedla čvik sž patnež , žastrž elil ji.
Čhči se k tomu snu jesž tež vraé tit: Jeho hruů ža nežačž ala ve čhvíéli, kdy Tomaé sž
vypaé lil prvníé raé nu. Sen byl hruů žnyé od sameé ho počž aétku. Jíét nahaé s ostatníémi nahyé mi
žž enami počhodovyé m krokem byl pro Terežu nejžaé kladnež jsž íé obraž hruů žy. Kdyžž
byla u matky, nesmež la se žamknout v koupelnež . Matka jíé tíém čhtež la rž íéči: tvoje tež lo je jako
ostatníé tež la; nemaé sž žž aédneé praé vo na stud; nemaé sž žž aédnyé duů vod žakryé vat než čo, čo existuje
stejneé v miliardaé čh jinyé čh exemplaé rž uů. V matčž inež svež tež byla vsž ečhna tež la stejnaé a
počhodovala v rž adež ža sebou. Nahota byla od dež tstvíé pro Terežu žnameníém povinneé
uniformity končentračž níého taé bora; žnameníém poníéžženíé. A byla jesž tež jinaé hruů ža hned na
počž aétku toho snu: vsž ečhny žž eny musily žpíévat!
Nejenom žž e jejičh tež la byla stejnaé , stejnež bežčennaé , nejenom žž e byla pouhyé mi žvučž íéčíémi
mečhanismy bež dusž e, ale žž eny se nad tíém radovaly! Byla to radostnaé
solidarita beždučhyé čh! žž eny byly sž ťastny, žž e odhodily prž íétež žž dusž e, tuto smež sžnou pyé čhu,
iluži jedinečž nosti, a žž e jsou jedna jako druhaé . Tereža žpíévala s nimi, ale neradovala se.
Zpíévala že stračhu, žž e kdyžž nebude žpíévat, žž eny ji žabijíé. Ale čo žnamenalo, žž e po ničh Tomaé sž
strž íélel a žž e padaly jedna po druheé mrtveé do bažeé nu?
žž eny, ktereé se radujíé nad svou stejnostíé a nerožlisž enostíé, oslavujíé vlastnež svou budoučíé
smrt, kteraé učž iníé jejičh stejnost absolutníé. Vyé strž el byl tedy jen sž ťastnyé m naplnež níém jejičh
makabraé lníého počhodu. Proto po kažž deé raé než ž pistole se žačž aly radostnež smaé t a žatíémčo
mrtvola klesala pod hladinu, ony jesž tež žesíélily svuů j žpež v.
A pročž to byl praé vež Tomaé sž , kdo strž ílé el, a pročž čhtež l žastrž elit i Terežu?
Protožž e praé vež on meži než Terežu poslal. To je to, čo čhče sen Tomaé sž ovi sdež lit, kdyžž mu to
Tereža neumíé rž íéčt sama. Prž isž la ža níém, aby unikla ž matčž ina svež ta, kde vsž ečhna tež la si byla
rovna. Prž isž la ža níém, aby se jejíé tež lo stalo jedinečž nyé m a nežamež nitelnyé m. A on teď žnovu
nakreslil žnameníé rovnosti meži níé a jineé : líébaé
je vsž ečhny stejnež , hladíé je stejnež ; nedež laé žž aédnyé, žž aédnyé, žž aédnyé roždíél meži tež lem Terežy a
jinyé mi tež ly. Poslal ji takto žpaé tky do svež ta, ž než hožž čhtež la uniknout. Poslal ji počhodovat
nahou s jinyé mi nahyé mi žž enami.
-16. Zdaé ly se jíé strž íédavež trž i seriaé ly snuů : prvníé, v než mžž rž aédily kočž ky, vypraé vež l o jejíém
utrpeníé že žž ivota; druhyé seriaé l ukažoval v nesčž etnyé čh variačíéčh obražy jejíé popravy; trž etíé
mluvil o jejíém žž ivotež po smrti, kdy se jejíé poníéžženíé stalo nikdy nekončž íéčíém stavem.
V tež čhto snečh nebylo čo desž ifrovat. Obvinež níé, ktereé adresovaly Tomaé sž ovi, bylo tak
jasneé , žž e mohl jen mlčž et a se sklopenou hlavou hladit Terežu po ruče. Kromež toho, žž e byly
vyé mluvneé , ty sny byly teé žž kraé sneé . To je okolnost, kteraé
unikla Freudovi v jeho teorii snuů . Sen neníé jen sdež leníé (eventuelnež sž ifrovaneé
sdež leníé), nyé bržž takeé estetičkaé aktivita, hra imaginače, kteraé je sama o sobež
 hodnotou. Sen je duů kažem toho, žž e fantažie, snež níé o tom, čo se nestalo, patrž íé k
nejhlubsž íém potrž ebaé m čž lovež ka. Zde je korž en žraé dneé nebežpečž nosti snu. Kdyby sen nebyl
kraé snyé, bylo by možž no na než j ryčhle žapomenout. Ale ona se ke svyé m snuů m staé le vračela,
opakovala si je v dučhu, promež nžovala je v legendy: Tomaé sž žž il pod hypnotičkyé m koužlem
mučž iveé kraé sy Terežinyé čh snuů .
“Terežo, Terežičž ko, kam se mi to žtraé číésž? Vžž dyť tobež se ždaé kažž dyé den o smrti, jako bys
opravdu čhtež la odejíét ” rž íékal jíé, kdyžž sedež li proti sobež ve vinaé rnež . Byl den, rožum a vuů le byly
opež t u moči. Kapka čž erveneé ho víéna steé kala pomalu po skle čž íésže a Tereža rž íékala: “Tomaé sž i, jaé
ža to nemuů žž u. Vžž dyť jaé vsž emu rožumíém. Jaé
víém, žž e mne maé sž raé d. Jaé víém, žž e ty nevež ry, žž e to neníé žž aédnaé trageé die ” Díévala se na než ho s
laé skou, ale baé la se noči, kteraé prž ijde, baé la se svyé čh snuů . Jejíé žž ivot byl rožpolčen. Zaé pasily o ni
noč a den.
-17. Ten, kdo čhče staé le “než kam vyé sž”, musíé počž íétat s tíém, žž e se mu jednoho dne
dostavíé žaé vrať. Čo je to žaé vrať? Stračh ž paé du? Ale pročž se naé m dostavíé žaé vrať i na
rožhlednež opatrž eneé bežpečž nyé m žaé bradlíém? Zaé vrať je než čo jineé ho nežž stračh ž paé du. Zaé vrať
žnamenaé , žž e naé s hloubka pod naé mi prž itahuje, vaé bíé, proboužíé v naé s touhu po paé du, ktereé se
pak vydež sženi braé níéme.
Pruů vod nahyé čh žž en kolem bažeé nu, mrtvoly v pohrž ebníém vože, ktereé mež ly radost, žž e je
Tereža mrtvaé jako ony, to bylo “dole”, ktereé ho se dež sila, odkud užž jednou utekla, ale ktereé ji k
sobež tajemnež vaé bilo. To byla jejíé žaé vrať: volala ji k sobež sladkaé (skoro veselaé ) režignače na
osud a na dusž i. Volala ji k sobež
solidarita beždučhyé čh a jíé se čhtež lo ve čhvíélíéčh slabosti uposlečhnout toho volaé níé a vraé tit
se k matče. Čhtež lo se jíé odvolat armaé du dusž e ž paluby tež la; sednout si meži matčž iny
prž íételkynež a smaé t se tomu, žž e jedna ž ničh pustila hlasitež vež try; počhodovat s nimi nahaé
kolem bažeé nu a žpíévat.
-18. Je pravda, žž e ažž do odčhodu ž domova Tereža bojovala s matkou, ale
nežapomenž me, žž e ji prž itom nesž ťastnež milovala. Byla by pro ni s to udež lat čokoli, kdyby ji
o to matka požž aédala hlasem laé sky. Jen proto, žž e ten hlas nikdy neuslysž ela, nasž la síélu odejíét.
Kdyžž matka počhopila, žž e jejíé agresivita žtratila nad dčerou moč, psala jíé do Prahy dopisy
plneé naé rž kuů . Stež žžovala si na manžž ela, na žamež stnavatele, na ždravíé, na dež ti a nažyé vala Terežu
jedinyé m čž lovež kem, ktereé ho maé v žž ivotež . Tereže se ždaé lo, žž e konečž než slysž íé hlas matčž iny laé sky,
po ktereé toužž ila dvačet let, a čhtež lo se jíé žpaé tky. Čhtež lo se jíé žpaé tky o to víéč, žž e se číétila slabaé .
Tomaé sž ovy nevež ry jíé naé hle odhalily jejíé bežmočnost a ž počitu bežmoči se rodila žaé vrať,
nesmíérnaé touha po paé du.
Jednou jíé matka telefonovala. Pryé maé rakovinu. Jejíé žž ivot se muů žž e počž íétat užž
sotva na než kolik mež síéčuů . Ta žpraé va promež nila Terežino žoufalstvíé ž Tomaé sž ovyé čh nevež r
ve vžpouru a vyčž íétala si, žž e matku žradila pro mužž e, kteryé ji nemiluje. Byla očhotna
žapomenout vsž ečhno, čž íém ji kdy matka traé pila. Byla ji s to dnes čhaé pat. Vžž dyť jsou obež ve
stejneé situači: matka miluje otčž íéma jako Tereža miluje Tomaé sž e a otčž íém traé píé matku
nevež rami stejnež jako Tomaé sž mučž íé Terežu. Byla-li matka na Terežu žlaé , bylo to jen proto, žž e
prž íélisž trpež la.
RČ ekla Tomaé sž ovi o matčž inež nemoči a ožnaé mila mu, žž e si vežme na tyé den dovolenou, aby
ža níé odjela. Jejíé hlas byl plnyé vždoru.
Jako by vytusž il, žž e to, čo ji prž itahuje k matče, je žaé vrať, Tomaé sž jejíé čestež
neprž aél. Telefonoval do nemočniče maleé ho mež sta. Evidenče o rakovinovyé čh vysž etrž eníéčh
je v ČČ ečhaé čh veliče duů kladnaé , takžž e mohl snadno žjistit, žž e u Terežiny matky nebylo žjisž tež no
nikdy žž aédneé podežrž eníé na rakovinu a žž e dokonče v posledníém roče nenavsž tíévila leé karž e.
Poslečhla Tomaé sž e a ža matkou nejela. Jesž tež teé hožž dne si vsž ak održ ela koleno, kdyžž
spadla na uliči. Jejíé čhuů že se stala vratkaé a skoro dennež než kde spadla, než kde se o než čo
žranila anebo prž inejmensž íém sama upustila než jakyé prž edmež t, kteryé mež la v rukou.
Byla v níé neprž ekonatelnaé touha po paé du. žž ila v ustavičž neé žaé vrati. Ten, kdo padaé , rž íékaé :
“Zvedni mne!”. Tomaé sž ji trpež livež žvedal.
-19. “Čhtež la byčh tež milovat ve sveé m atelieé ru, jako by to bylo jevisž tež . Kolem by byli lideé a
nesmež li by se prž iblíéžžit ani na krok. Ale nemohli by ž naé s spustit očž i ” Tak jak čž as míéjel, ten
obraž žtraé čel na sveé puů vodníé krutosti a žačž al ji vžrusž ovat. Než kolikraé t tu situači vyvolala
sž eptem Tomaé sž ovi, kdyžž se milovali. Napadlo ji, žž e existuje žpuů sob, jak uniknout odsouženíé,
ktereé videž la v Tomaé sž ovyé čh nevež raé čh: ať ji bere s sebou! ať ji bere ža svyé mi milenkami! Snad
by to byl žpuů sob, jak učž init jejíé tež lo žase prvníé a jedineé že vsž ečh. Jejíé tež lo by se stalo jeho
alter ego, jeho pobočž níékem a asistentem.
“Budu ti je svleé kat, umyju ti je ve vanež a pak ti je prž ivedu ” sž eptala mu, kdyžž byli k sobež
prž itisž tež ni. Toužž ila, aby se stali jednou hermafroditníé bytostíé
a tež la jinyé čh žž en byla jejičh společž nou hračž kou.
-20. Staé t se alter ego jeho polygamníého žž ivota. Tomaé sž tomu nečhče rožumež t, ale ona se
nemohla žbavit teé prž edstavy a snažž ila se sblíéžžit se Sabinou. Navrhla jíé, žž e jíé
udež laé fotografičkeé portreé ty.
Sabina ji požvala do atelieé ru a ona konečž než uvidež la rožlehlou míéstnost, uprostrž ed níéžž
staé l sž irokyé gaučž ve tvaru čž tverče jako poé dium.
“To je ostuda, žž e jsi u mne jesž tež nebyla,” rž íékala Sabina a ukažovala jíé obražy, ktereé byly
oprž eny o žeď. Vytaé hla dokonče odnež kud stareé plaé tno, ktereé dež lala jesž tež ve sž kole. Bylo na
než m stavenisž tež hutíé. Malovala ho v dobež , kdy sž kola vyžž adovala nejprž íésnež jsž íé realismus
(nerealističkeé umež níé bylo tehdy považž ovaé no ža podvračeníé sočialismu) a Sabina, vedena
sportovníém dučhem saé žky, se snažž ila byé t jesž tež prž íésnež jsž íé nežž profesorž i a malovala obražy tak,
aby na ničh nebylo žnaé t tah sž tež tče a podobaly se barevneé fotografii.
“Tenhle obraž jsem žkažila. Skaé pla mi na než j čž ervenaé barva. Byla jsem nejdrž ívé nesž ťastnaé ,
ale pak se mi žačž ala ta skvrna líébit, protožž e vypadala jako prasklina. Jako by stavenisž tež
nebylo skutečž nyé m stavenisž tež m, nyé bržž puklou divadelníé dekoračíé, na níéžž je stavenisž tež použe
namalovaneé . Začž ala jsem si s tou prasklinou hr aé t, rožsž irž ovat ji, vymyé sžlet si, čo by bylo
možž no ža níé videž t. Tak jsem namalovala svuů j prvníé čyklus obražuů , kteryé jsem nažvala Kulisy.
Nesmež l je samožrž ejmež nikdo videž t. Byli by mež vyhodili že sž koly. Vžž dyčky byl vprž edu
perfektnež realističkyé svež t a ža níém, jako ža rožtržž enyé m plaé tnem dekorače, bylo videž t než čo
jineé ho, tajemneé ho nebo abstraktníého.”
Odmlčž ela se a jesž tež dodala: “Vprž edu byla srožumitelnaé ležž a vžadu byla nesrožumitelnaé
pravda.”
Tereža posloučhala žase s tíém neuvež ržitelnyé m soustrž edež níém, ktereé požnal maé lokteryé
profesor na tvaé rž i žž aéka, a žjisž ťovala, žž e opravdu vsž ečhny Sabininy obražy, minuleé
i součž asneé , mluvíé staé le o tomteé žž, žž e jsou vsž ečhny součž asnyé m setkaé níém dvou teé mat, dvou
svež tuů , žž e jsou jako fotografie vžnikleé dvojexpožičíé. Krajina, ža kterou prosvíétaé stolníé lampa.
Ruka, kteraé protrhaé vaé žežadu plaé tno idyličkeé ho žaé tisž íé s jablky, orž ečhy a rožžž atyé m vaé nočž níém
stromkem.
Počíétila k Sabinež obdiv a protožž e se malíéržka čhovala veliče prž aételsky, ten obdiv nebyl
doprovaé žen stračhem čž i neduů vež rou a mež nil se v sympatii. Skoro žapomnež la na to, žž e ji
prž isž la fotografovat. Sabina jíé to musila sama prž ipomenout. Odtrhla očž i od obražuů a žnovu
uvidež la gaučž , kteryé staé l uprostrž ed pokoje jako poé dium.
-21. U gaučž e byl nočž níé stolek a na než m podstaveč ve formež lidskeé hlavy. Prž esnež takovyé
míévajíé holičž i a daé vajíé na než j paruky. Na Sabininež podstavči nebyla paruka nyé bržž
burž inka. Sabina se usmaé la: “To je burž inka po meé m dež dečž kovi.” Takovyé klobouk, čž ernyé,
tvrdyé, kulatyé, videž la Tereža jen ve filmu. Čhaplin nosil takovyé klobouk. Usmaé la se, vžala
burž inku do ruky a dlouho si ji prohlíéžžela. Pak rž ekla: “Čhčesž , abyčh tež v níé vyfotografovala?”
Sabina se teé otaé žče dlouho smaé la. Tereža odložž ila burž inku, vžala do ruky aparaé t a žačž ala
fotografovat.
Kdyžž užž to trvalo maé lem hodinu, rž ekla najednou:
“Nečhčesž , abyčh tež vyfotografovala nahou?”
“Nahou?” žasmaé la se Sabina.
“Ano,” opakovala Tereža statečž než svuů j naé vrh.
“Na to se musíéme napíét,” rž ekla Sabina a otevrž ela laé hev víéna. Tereža číétila slabost v tež le,
byla žamlklaé , žatíémčo Sabina kraé čž ela po pokoji se sklenkou víéna a rožhovorž ila se o
dež dečž kovi, kteryé byl starostou maleé ho mež sta; Sabina ho nikdy nepožnala; jedineé , čo po než m
žbylo, je tenhle klobouk a pak jedna fotografie, na níéžž je tribuna, kde stojíé vedle sebe než kolik
malomež stskyé čh hodnostaé rž uů; jeden ž ničh je dež dečž ek; neníé vuů beč jasneé , čo na teé tribunež
dež lajíé, snad jsou prž íétomni
než jakeé slavnosti, snad odhalujíé pomníék než jakeé mu jineé mu hodnostaé rž i, kteryé takeé nosil
burž inku prž i slavnostníéčh prž íéležž itostečh. Sabina vypraé vež la dlouže o burž inče a dež dečž kovi a
kdyžž dopila trž etíé sklenku, rž ekla: “Počž kej,” a odesž la do koupelny.
Vraé tila se v koupačíém plaé sž ti. Tereža vžala do ruky aparaé t a prž iložž ila si ho k oku. Sabina
prž ed níé rožhrnula plaé sž ť.
 -22. Aparaé t sloužž il Tereže žaé rovenž jako mečhaničkeé oko, jíémžž požorovala Tomaé sž ovu
milenku, i jako žaé voj, kteryé m si prž ed níé kryla tvaé rž.
Sabina potrž ebovala určž ityé čž as, nežž se odhodlala odhodit plaé sž ť dočela. Situače, v níéžž se
očtla, byla prž eče jen o než čo obtíéžžnež jsž íé, nežž prž edpoklaé dala. Kdyžž
fotografovaé níé trvalo než kolik minut, prž istoupila k Tereže a rž ekla: “Teď budu fotografovat
jaé tebe. Svleé kni se.”
Slova “svleé kni se” slysž ela Sabina mnohokraé t od Tomaé sž e a utkvež la jíé v mysli. Byl to tedy
Tomaé sž uův rožkaž, kteryé teď Tomaé sž ova milenka adresovala Tomaé sž ovež žž enež . Spojil obež žž eny
stejnou magičkou vež tou. Byl to jeho žpuů sob, jak mež nit nečž ekanež
nevinnou konveržači se žž enami v erotičkou situači: nikoli pohlaženíém, dotekem,
ličhočeníém, prosbami, ale rožkažem, kteryé rž ekl naé hle, nečž ekanež , tičhyé m hlasem, ale prž eče
duů ražnež a autoritativnež a s fyžičkyé m odstupem: nikdy se v teé čhvíéli žž eny nedotyé kal. I Tereže
čž asto rž ekl ué plnež stejnyé m toé nem “svleé kni se!” a i kdyžž
to rž ekl tisž e, i kdyžž to jen sž eptal, byl to rožkaž a ona počíétila vžž dyčky vžrusž eníé ž toho, žž e
posloučhaé . Teď uslysž ela stejneé slovo a čhuť uposlečhnout byla snad jesž tež vež tsž íé, protožž e
uposlečhnout než koho čižíého je žvlaé sž tníé sž íélenstvíé, sž íélenstvíé v tomto prž íépadež jesž tež o to
kraé snež jsž íé, žž e rožkaž nevyslovuje mužž , ale žž ena.
Sabina si od níé vžala aparaé t a Tereža se svleé kla. Staé la prž ed Sabinou nahaé a odžbrojenaé .
Doslova odžbrojenaé , to jest bež aparaé tu, kteryé m si prž ed čhvíélíé kryla tvaé rž a žaé rovenž jíém míéržila
jako žbraníé na Sabinu. Byla daé na Tomaé sž ovež milenče na pospas. Ta kraé snaé odevždanost ji
opíéjela. Toužž ila, aby vterž iny, kdy stojíé nahaé
proti níé, nikdy nekončž ily.
Myslíém, žž e i Sabinu ovanulo žvlaé sž tníé koužlo situače, kdy prž ed níé staé la žž ena jejíého
milenče, podivnež odevždanaé a plačhaé . Dvakraé t nebo trž ikraé t čvakla spousž tíé
a pak, jako by se lekla toho okoužleníé a čhtež la ho ryčhle žaplasž it, hlasitež se rožesmaé la.
Tereža se rožesmaé la teé žž a obež žž eny se obleé kly.
-23. Vsž ečhny prž edčhožíé žločž iny ruskeé rž ísé ž e se dež ly prž ikryty diskreé tníém stíénem. Deportače
puů l milioé nu Litevčuů , žavražž dež níé statisíéčuů Polaé kuů , likvidače krymskyé čh Tataruů , to vsž ečhno
žuů stalo v pamež ti bež fotografičkyé čh dokumentuů a tedy vlastnež
jako čosi nedokažatelneé ho, čo bude drž ívé e čž i poždež ji prohlaé sž eno ža mystifikači. Naproti
tomu prž epadeníé ČČ eskoslovenska v roče 1968 je čeleé vyfotografovaé no a nafilmovaé no,
uložž eno v arčhíévečh čeleé ho svež ta.
ČČ esž tíé fotografoveé a kameramani si uvež domili, žž e praé vež oni mohou vykonat to jedineé , čo
se jesž tež vykonat dalo: žačhovat pro dalekou budoučnost obraž naé silíé. Tereža byla plnyé čh
sedm dníé na uličíéčh a fotografovala ruskeé vojaé ky a duů stojníéky ve vsž ečh situačíéčh, ktereé je
kompromitovaly. Rusoveé nevež dež li, čo dež lat. Byli prž esnež instruovaé ni, jak se majíé čhovat,
kdyžž po ničh bude než kdo strž íélet nebo haé žet kameny, ale nikdo jim nedal pokyny, čo dež lat,
kdyžž na než než kdo namíéržíé
 objektiv fotoaparaé tu.
Vyfotografovala spoustu filmuů . Asi polovinu ž ničh roždala v nevyvolaneé m negativu
žahraničž níém žž urnalistuů m (hraniče byly staé le otevrž eny, novinaé rž i prž ijíéžždež li ž čižiny alesponž na
skok a byli vdež čžni ža kažž dyé dokument). Mnoheé ž ničh se objevily v nejruů žnež jsž íéčh
žahraničž níéčh
novinaé čh: byly na ničh tanky, hrožíéčíé pež sti, poborž eneé domy, mrtvíé prž ikryti žkrvavenou
čž ervenomodrobíélou vlajkou, mladíéči na motočyklečh, kterž íé ve žbež sileé ryčhlosti ježdili kolem
tankuů
a maé vali naé rodníémi prapory na dlouhyé čh žž erdíéčh, a mladeé díévky v neuvež ržitelnež
kraé tkyé čh sukníéčh, ktereé provokovaly uboheé ruskeé vojaé ky, sexuaé lnež vyhladovež leé , a líébaly
se prž ed jejičh očž ima s nežnaé myé mi kolemjdoučíémi. RČ ekl jsem jižž , žž e ruskaé
invaže nebyla jen trageé die, ale teé žž slavnost nenaé visti plnaé podivneé (a nikdy nikomu jižž
nevysvež tlitelneé ) euforie.
-24. Odvežla si s sebou do SČ vyé čarska asi padesaé t fotografiíé, ktereé sama vyvolala se vsž íé
peé čžíé a umež níém. SČ la je nabíédnout velkeé mu obraé žkoveé mu čž asopisu. Redaktor ji prž ijal vlíédnež
(vsž ičhni ČČ esž i nosili jesž tež kolem hlavy aureolu sveé ho nesž tež stíé, ktereé dojíémalo dobreé SČ vyé čary),
posadil ji do krž esla, prohlíéžžel si sníémky, čhvaé lil je a vysvež tlil jíé, žž e nyníé, kdyžž užž od udaé lostíé
uplynul jistyé čž as, nemajíé (“prž esto, žž e jsou veliče kraé sneé !”) žž aédnou nadež ji na uverž ejnež níé.
“Ale v Praže nič neskončž ilo!” protestovala a snažž ila se mu vysvež tlit sž patnou než mčž inou, žž e
praé vež nyníé kdyžž je žemež okupovanaé , v tovaé rnaé čh se žaklaé dajíé
navždory vsž emu dež lničkeé samospraé vy, studenti staé vkujíé na protest proti okupači a čelaé
žemež si daé le žž ije po sveé m. Vžž dyť praé vež to je neuvež ržitelneé ! A nikoho to užž
nežajíémaé !
Redaktor byl raé d, kdyžž do míéstnosti vstoupila energičkaé žž ena a prž erusž ila jejičh
konveržači. Podaé vala mu složž ku a rž ekla: “To je ta reportaé žž o nudističkeé plaé žž i.” Redaktor byl
jemnyé čž lovež k a baé l se, žž e ČČ esž ka, kteraé fotografovala tanky, bude považž ovat obraž nahyé čh lidíé
na plaé žž i ža frivolníé. Položž il proto složž ku hodnež
daleko na kraj stolu a honem rž ekl prž íéčhožíé žž enež : “Prž edstavíém ti tvou pražž skou kolegyni.
Prž inesla mi naé dherneé fotky.”
žž ena stiskla Tereže ruku a vžala si jejíé sníémky. “Podíévejte se žatíém na ty moje,” rž ekla.
Tereža se nataé hla ke složž če a vynž ala ž níé fotografie. Redaktor Tereže rž ekl skoro
omluvnyé m hlasem: “To je pravyé opak toho, čo jste fotografovala vy.” Tereža rž ekla: “Ale
kdepak. To je toteé žž.” Nikdo teé to vež tež nerožumež l a i mnež dež laé
jisteé potíéžže vysvež tlit, čo vlastnež čhtež la Tereža rž íéči, kdyžž prž irovnala nudističkou plaé žž k
ruskeé invaži. Díévala se na fotografie a dlouho žuů stala u jedneé , kde staé la v kroužž ku čž tyrž čžlennaé
rodina: nahaé matka sklonež naé k dež tem, takžž e velikeé čečky ž níé visely doluů , jako visejíé kože
nebo kraé vež , a žežadu stejnež
sklonež nyé mužž , jehožž pytlíék vypadal teé žž jako jakeé si miniaturníé vemeno.
 “Nelíébíé se vaé m?” ptal se redaktor.
“Je to kraé snež vyfotografovaneé .”
“Spíésž teé ma ji sž okuje,” rž ekla fotografka. “Je na vaé s hned videž t, žž e byste na nudističkou plaé žž
nesž la.”
“Ne,” rž ekla Tereža.
Redaktor se usmaé l: “Prž eče jenom je požnat, odkud jste prž isž la. Komunističkeé žemež
jsou strasž než puritaé nskeé .”
Fotografka rž ekla s materž skou laskavostíé: “Nahaé tež la, na tom nič neníé! To je normaé lníé!
Vsž ečhno, čo je normaé lníé, je kraé sneé !”
Tereža si vžpomnež la na svou matku, jak čhodila nahaé po bytež . Slysž ela v dučhu smíéčh,
kteryé se ožval ža jejíémi žaé dy, kdyžž utíékala žatahovat žaé člony, aby nahou matku nikdo
nevidež l.
-25. Fotografka požvala Terežu na kaé vu do kantyé ny.
“Ty sníémky, čo jste udež lala, jsou veliče žajíémaveé . Vsž imla jsem si, žž e maé te ohromnyé smysl
pro žž enskeé tež lo. Víéte, na čo myslíém! Ty mladeé žž eny v provokativníéčh postojíéčh!”
“Jak se líébajíé prž ed ruskyé mi tanky?”
“Ano. Byla byste žnamenitaé fotografka moé d. Potrž ebovalo by to ovsž em spojit se s než jakou
modelkou. Nejspíésž s než kyé m, kdo saé m teprve hledaé uplatnež níé jako vy. Mohla byste potom
udež lat pro než jakou firmu sníémky na ukaé žku. Staé lo by vaé s to ovsž em určž ityé čž as, nežž byste
proražila. Mežitíém byčh pro vaé s mohla udež lat jedinou vež č. Prž edstavit vaé s redaktorovi, kteryé
vede rubriku Nasž e žahraé dka. Možž naé žž e by tam potrž ebovali fotky kaktusuů , ruů žž íé a tak.”
“Moč vaé m dež kuji,” rž ekla Tereža uprž íémnež , protožž e videž la, žž e žž ena naproti níé je plna
očhoty.
Ale pak si rž ekla: pročž byčh mež la fotografovat kaktusy? A číétila nečhuť opakovat jesž tež
jednou to, čo podstoupila v Praže: boj o žamež stnaé níé, o karieé ru, kažž dou publikovanou
fotografii. Nebyla nikdy čtižž aédostivaé ž jesž itnosti. To, čo čhtež la, bylo uniknout ž matčž ina svež ta.
Ano, bylo jíé to dočela jasneé : dež lala fotografie s velkou horlivostíé, ale mohla tu horlivost
vež novat jakeé koli jineé čž innosti, protožž e fotografovaé níé byl jen prostrž edek dostat se “daé l a vyé sž”
a žž íét vedle Tomaé sž e.
RČ ekla: “Víéte, muů j mužž je leé karž a užž ivíé mne. Nemusíém fotografovat.” Fotografka rž ekla:
“Nečhaé pu, jak muů žž ete nečhat fotografovaé níé, kdyžž jste udež lala tak kraé sneé sníémky!”.
Ano, fotografie ža dnuů invaže, to bylo než čo jineé ho.
Ty nedež lala kvuů li Tomaé sž ovi. Ty dež lala ž vaé sž než . Ale ne ž vaé sž než pro fotografovaé níé, nyé bržž ž
vaé sž než nenaé visti. Takovaé situače se užž nikdy opakovat nebude. Ostatnež
praé vež ty fotografie, čo dež lala ž vaé sž než , užž nikdo nečhče, protožž e nejsou aktuaé lníé. Jen
kaktus je aktuaé lníé vež čžnež . A kaktusy ji nebavíé. RČ ekla: “Jste na mne moč hodnaé . Ale žuů stanu
radež ji doma. Nepotrž ebuji byé t žamež stnaé na.”
 Fotografka rž ekla: “To vaé s uspokojuje, byé t doma?” Tereža rž ekla: “Spíésž nežž fotografovat
kaktusy.”
Fotografka rž ekla: “I kdyžž fotografujete kaktusy je to vaé sž žž ivot. Kdyžž žž ijete jen pro
manžž ela, neníé to vaé sž žž ivot.”
Tereža se stala naé hle podraé žž dež naé : “Muů j žž ivot je muů j mužž a ne kaktusy.” Takeé fotografka
mluvila podraé žž dež než : “Čhčete dokonče rž íéči, žž e jste sž ťastnaé ?” Tereža rž ekla (staé le stejnež
podraé žž dež než ): “Ovsž em žž e jsem sž ťastnaé !” Fotografka rž ekla: “To muů žž e rž íéči jenom veliče ”
nečhtež la dorž íéči, čo si myslila. Tereža ji doplnila: “Čhčete rž íéči: veliče omeženaé žž ena.”
Fotografka se ovlaé dla a rž ekla: “Ne omeženaé . Anačhroničkaé .” Tereža rž ekla žamysž lenež : “Maé te
pravdu. To je prž esnež to, čo o mnež rž íékaé muů j mužž .”
-26. Ale Tomaé sž byl čeleé dny v nemočniči a ona byla doma sama. Jesž tež žž e mež la Karenina a
mohla s níém čhodit na dlouheé pročhaé žky! Kdyžž se vraé tila domuů , sedež la nad učž ebničíé
než mčž iny a frančoužsž tiny. Ale bylo jíé smutno a sž patnež se soustrž edila. ČČ asto se jíé vračel na
mysl projev, kteryé pronesl do raé dia Dubčž ek po sveé m naé vratu ž Moskvy. Zapomnež la užž dočela
na to, čo rž íékal,ale slysž ela porž aéd jeho trž esoučíé se hlas. Myslila na než ho: čižíé vojaé či ho žatkli,
hlavu samostatneé ho staé tu, v jeho vlastníé žemi, odvlekli ho, držž eli čž tyrž i dny než kde v
ukrajinskyé čh horaé čh, nažnačž ovali mu, žž e ho žastrž elíé, jako to udež lali dvanaé čt let prž edtíém jeho
maďarskeé mu prž edčhuů dči Imre Nagyovi, pak ho prž evežli do Moskvy, poručž ili, aby se
vykoupal, oholil, obleé kl, uvaé žal kravatu, ožnaé mili, žž e užž neníé určž en k popravež , narž íédili, žž e se
musíé nadaé le poklaé dat ža hlavu staé tu, posadili ža stuů l proti Brežž než vovi a donutili ho jednat.
Vraé til se pak poníéžžen a mluvil k poníéžženeé mu naé rodu. Byl tak poníéžžen, žž e nemohl mluvit.
Tereža nikdy nežapomene na ty hrožneé paužy uprostrž ed jeho vež t. Byl tak vysíélen?
Nemočen? Otraé vili ho drogami? Anebo to nebylo nežž žoufalstvíé? Jestli po Dubčž ekovi
nežuů stane nič, ty dlouheé strasž neé paužy, kdy nemohl dyé čhat, kdy prž ed čelyé m naé rodem, kteryé
byl prž ilepenyé na prž ijíémačž íéčh, lapal po dečhu, ty paužy po než m žuů stanou. V tež čh paužaé čh byla
čelaé hruů ža, kteraé dopadla na jejičh žemi. Bylo to sedmeé ho dne invaže, posloučhala ten
projev v redakči jednoho
deníéku, kteryé se v tež čh dnečh promež nil v noviny odboje. Vsž ičhni, kdo tam Dubčž eka
posloučhali, ho v teé čhvíéli nenaé videž li. Mež li mu ža žleé kompromis, kteryé
prž ipustil, číétili se poníéžženi jeho poníéžženíém a jeho slabost je uraé žž ela. Kdyžž si teď v
Čuryčhu vžpomíénaé na tu čhvíéli, nečíétíé užž k Dubčž ekovi opovržž eníé. Slovo slabost jíé užž nežníé
jako odsudek. Kdyžž je čž lovež k konfrontovaé n s prž esilou je vžž dyčky slabyé, i kdyžž maé atletičkeé
tež lo jako Dubčž ek. Ta slabost, kteraé jim tehdy prž ipadala nesnesitelnaé , odpudivaé a kteraé je
vyhnala že žemež , ji naé hle prž itahovala. Uvež domovala si, žž e patrž íé k slabyé m, do taé bora slabyé čh,
do žemež
slabyé čh a žž e jim maé byé t vež rna praé vež proto, žž e jsou slabíé a lapajíé po dečhu uprostrž ed vež ty.
Byla prž itahovaé na tou slabostíé jako žaé vratíé. Byla jíé prž itahovaé na, protožž e se sama číétila
slabaé . Znovu žačž ala žž aérlit a žnovu se jíé trž aésly ruče. Tomaé sž to videž l a udež lal gesto, ktereé dobrž e
žnala, vžal jejíé ruče do svyé čh čhtež l je uklidnit svyé m stiskem. Vytrhla se mu.
“Čo je ti?” rž ekl.
 “Nič.”
“Čo čhčesž , abyčh pro tebe udež lal?”
“Čhči, abys byl staryé. O deset let starsž íé. O dvačet let starsž íé!” Čhtež la tíém rž íéči: Čhči, abys byl
slabyé. Abys byl tak slabyé jako jaé .
-27. Karenin si stež hovaé níé do SČ vyé čarska nikdy neprž aél. Karenin nenaé videž l žmež ny. Pejskuů v
čž as se nedež je ve smež ru prž íémky, nepohybuje se doprž edu porž aéd daé l, od jedneé vež či k dalsž íé. Dež je
se v kruhu podoben čž asu hodinovyé čh ručž ičž ek, ktereé takeé nebež žžíé
blaé žnivež než kam doprž edu, ale otaé čž ejíé se dokola po čiferníéku, den že dne po stejneé
draé že. Stačž ilo, žž e si v Praže koupili novou žž idli nebo prž emíéstili kvež tinaé čž a Karenin to
žažnamenal s nevolíé. Vyrusž ilo ho to ž jeho čž asu. Je to jako kdyby ručž ičž kaé m na čiferníéku
porž aéd vymež nžovali čž íésliče.
Prž esto se mu podarž ilo bržy obnovit i v čurysž skeé m bytež staryé rž aéd a stareé
čeremonie. Stejnež jako v Praže vyskočž il ža nimi raé no na postel, aby je prž ivíétal do dne,
doprovaé žel pak Terežu na prvníé ranníé naé kup a vyžž adoval si jako v Praže pravidelnou
pročhaé žku.
Byl orlojem jejičh žž ivota. Kdyžž na ni prž ičhaé žely čhvíéle bežnadež je, rž íékala si, žž e musíé
vydržž et kvuů li než mu, protožž e on je jesž tež slabsž íé nežž ona, snad jesž tež slabsž íé
nežž Dubčž ek a jejíé opusž tež naé vlast.
Vraé tili se ž pročhaé žky a praé vež žvonil telefon. Zvedla slučhaé tko a ptala se, kdo volaé .
Byl to žž enskyé hlas, mluvil než mečky a dožž adoval se Tomaé sž e. Ten hlas byl netrpež livyé a
Tereže se ždaé lo, žž e se ž než ho ožyé vaé opovržž eníé. Kdyžž rž ekla, žž e Tomaé sž
neníé doma a žž e nevíé, kdy se vraé tíé, žž ena na druheé stranež se žasmaé la a bež poždravu
položž ila slučhaé tko.
Tereža vež dež la, žž e se nestalo vuů beč nič. Mohla to byé t sestra ž nemočniče, pačientka,
sekretaé rž ka, kdokoli. Ale prž esto byla rožrusž enaé a nemohla se vuů beč na nič soustrž edit. Tehdy
si uvež domila, žž e žtratila i ten žbytek síély, kteryé mež la kdysi v ČČ ečhaé čh a žž e tento naprosto
bežvyé žnamnyé inčident neníé vuů beč s to uneé st. Kdo je v čižinež , jde v praé ždneé m prostoru
vysoko nad žemíé bež žaé čhranneé síétež , kterou čž lovež ku poskytuje jeho vlastníé žemež , kde maé
rodinu, kolegy, prž aétele snadno se domluvíé jažykem, kteryé žnaé od dež tstvíé. V Praže byla na
Tomaé sž ovi žaé vislaé jen srdčem. Zde na než m žaé visíé vsž íém. Kdyby ji opustil, čo by se tu s níé
stalo? Maé tedy prožž íét užž čelyé svuů j žž ivot ve stračhu, žž e ho žtratíé?
RČ íékaé si: Jejičh setkaé níé bylo od počž aétku žaložž eno na omylu. Anna Karenina, kterou tiskla
pod pažž íé, byla falesž naé legitimače, kterou Tomaé sž e oklamala. Vytvorž ili jeden pro druheé ho
peklo, i kdyžž se majíé raé di. To, žž e se majíé raé di, je duů kažem, žž e čhyba neníé v ničh samyé čh, v
jejičh jednaé níé nebo v jejičh nestaé leé m čitu, ale v tom, žž e se k sobež nehodíé, protožž e on je silnyé
a ona je slabaé . Je jako Dubčž ek, kteryé dež laé uprostrž ed jedineé vež ty puů l minutovou paužu, je jako
jejíé vlast, kteraé
koktaé , lapaé po dečhu a nemuů žž e mluvit.
 Ale praé vež ten slabyé musíé umež t byé t silnyé a odejíét, kdyžž ten silnyé je prž íélisž
slabyé, nežž aby umež l slabeé m ublíéžžit.
Tak si to rž íékala a tiskla tvaé rž ke Kareninovež čhlupateé hlavež : “Nežlob se, Karenine. Jesž tež
jednou budesž muset žmež nit byt.”
-28. Sedež la prž itisž tež na v koutku kupeé , tež žžkyé kufr mež la nad hlavou. Karenin se jíé tiskl u
nohou. Myslila na kučharž e ž restaurače, kde byla žamež stnaé na, kdyžž žž ila matky. Využž ívé al
kažž deé prž íéležž itosti, aby ji plaé čl po žadku a mnohokraé t prž ede vsž emi vyžyé val, aby se s níém sž la
vyspat. Bylo to žvlaé sž tníé, žž e myslila praé vež na než ho. Prž edstavoval pro ni prž íémo prž íéklad vsž eho,
čo se jíé hnusilo. Ale teď nemyslila nežž
na to, žž e ho vyhledaé a rž ekne mu: “RČ íékal jsi, žž e se se mnou čhčesž vyspat. Jsem žde.”
Toužž ila, udež lat než čo, aby užž nebylo česty žpaé tky. Toužž ila žničž it brutaé lnež čelou minulost
svyé čh posledníéčh sedmi let. Byla to žaé vrať. Omamujíéčíé, neprž ekonatelnaé
touha po paé du.
Mohli byčhom žaé vrať takeé nažvat opilstvíém slabosti. ČČ lovež k si uvež domuje svou slabost a
nečhče se jíé braé nit, nyé bržž poddat. Je opilyé svou slabostíé, čhče byé t jesž tež slabsž íé, čhče upadnout
uprostrž ed naé mež stíé, prž ede vsž emi, čhče byé t dole a jesž tež níéžž nežž dole.
Prž esvež dčž ovala se o tom, žž e nežuů stane v Praže a nebude užž dež lat fotografku. Vraé tíé
se do maleé ho mež sta, ž než hožž ji kdysi odvolal hlas Tomaé sž e. Ale kdyžž prž ijela do Prahy,
musila tam prž eče jen než jakyé čž as žuů stat, aby žarž íd
é ila mnoho praktičkyé čh vež číé. Začž ala svuů j
odježd odklaé dat.
Tak uplynulo pež t dnuů a v bytež se naé hle objevil Tomaé sž . Karenin mu dlouho vyskakoval k
tvaé rž i, takžž e je na dlouhou čhvíéli žbavil nutnosti než čo si rž íéčt. Bylo jim, jako by staé li uprostrž ed
snež hoveé plaé než a trž aésli se žimou. Pak k sobež prž istoupili jako milenči, kterž íé se dosud
nepolíébili. Zeptal se: “Vsž ečhno tu bylo v porž aédku?”
“Ano,” odpovež dež la.
“Byla jsi v tyé deníéku?”
“Telefonovala jsem tam.”
“A?”
“Nič. ČČ ekala jsem.”
“Na čo?”
Neodpovež dež la. Nemohla mu rž íéči, žž e čž ekala na než ho.
-29. Vračíéme se k okamžž iku, kteryé užž žnaé me. Tomaé sž byl žoufalyé a bolel ho žž aludek. Usnul
ažž velmi poždež v noči.
Bržy poteé se probudila Tereža. (Ruskaé letadla kroužž ila nad Prahou a v jejičh hluku se
nedalo spaé t.) Jejíé prvníé mysž lenka byla: Vraé til se kvuů li níé. Kvuů li níé
 žmež nil svuů j osud. Teď užž to neníé on, kdo bude žodpovež dnyé ža ni, teď je ona žodpovež dnaé
ža než ho.
Ta odpovež dnost jíé prž ipadala nad jejíé síély.
Ale pak si najednou vžpomnež la, žž e včž era, čhvíéli poteé se objevil ve dverž íéčh bytu, bilo na
pražž skeé m kostele sž est hodin. Kdyžž se poprveé setkali, služž ba jíé končž ila v sž est. Videž la ho sedež t
prž ed sebou na žž luteé lavičž če slysž ela žníét žvony na vež žži. Ne, to nebyla povež rčž ivost, to byl smysl
pro kraé su kteryé ji žbavil tíésnež a naplnil touhou žž íét. Ptaé či naé hod se jíé žnovu sleé tali na ramena.
Mež la slžy v očž íéčh a byla nesmíérnež sž ťastna, žž e ho slysž íé dyé čhat vedle sebe.
-TRČ ETIÍ ČČ AÍST –Nepočhopenaé slova –1. žž eneva je mež sto vodotryskuů a kasž en, parkuů , v
ničhžž stojíé kiosky, kde kdysi hraé vala hudba. I budova university se žtraé číé ve stromečh. Franž
prž ed čhvíélíé
skončž il dopoledníé prž ednaé sž ku a vysž el ž budovy. Z hadič tryskala rožprasž ovanaé voda na
traé vníék a on byl ve vyé borneé naé ladež . SČ el ž university prž íémo ža svou milenkou. Bydlila paé r ulič
odtud.
Stavoval se u níé čž asto, ale vžž dy jen jako požornyé prž íétel, nikdy jako mileneč. Kdyby se s níé
miloval v jejíém žž enevskeé m atelieé ru, sž el by bež hem jedineé ho dne od jedneé žž eny ke druheé , od
manžž elky k milenče a žpež t, a protožž e v žž enevež spež jíé
manžž eleé po frančoužskeé m žpuů sobu na jedneé posteli, sž el by tedy bež hem než kolika hodin ž
postele jedneé žž eny do postele druheé žž eny. Zdaé lo se mu, žž e by tíém poníéžžil milenku i manžž elku
a koneč končuů i saé m sebe.
Jeho laé ska k žž enež , do níéžž se žamiloval prž ed než kolika mež síéči, mu byla tak vžaé čnaé , žž e se pro
ni snažž il vytvorž it ve sveé m žž ivotež samostatnyé prostor, neprž íéstupneé
ué žemíé čž istoty. Byl žvaé n čž asto prž ednaé sž et na ruů žneé žahraničž níé university a prž ijíémal teď
tedy horlivež vsž ečhna požvaé níé. Protožž e jičh nebylo dost, vymyé sžlel si jesž tež navíéč neskutečž neé
kongresy a symposia, aby mohl sveé odježdy oduů vodnit manžž elče. Jeho milenka, kteraé
disponovala volnež svyé m čž asem, ho doprovaé žela. Umožž nil jíé tak, aby požnala bež hem kraé tkeé
doby mnoho evropskyé čh a jedno američkeé
mež sto.
“Za deset dnuů , nejsi-li proti tomu, mohli byčhom odjet do Palerma,” rž ekl.
“Daé m prž ednost žž enevež ,” odpovež dež la. Staé la prž ed sž taflemi s rožmalovanyé m plaé tnem a
požorovala svuů j obraž.
“Jak čhčesž žž íté a nepožnat Palermo?” snažž il se žž ertovat.
“Jaé Palermo žnaé m,” rž ekla.
“Jak to,” ptal se skoro žž aérlivež .
“Moje žnaé maé mi odtud poslala pohledniči. Prž ilepila jsem si ji lepičíé paé skou na žaé čhodež .
Čopak sis jíé nevsž iml?”
Potom dodala: “Byl jeden baé sníék ž počž aétku stoletíé. Byl užž velmi staryé a jeho sekretaé rž ho
vedl na pročhaé žku. ‘Mistrž e,’ rž íékaé mu, ‘podíévejte se nahoru! Dnes letíé nad mež stem prvníé
letadlo!’ ‘Umíém si prž edstavit,’ rž ekl mistr sveé mu sekretaé rž i a nežvedl očž i že žemež . Vidíésž, a jaé si
umíém prž edstavit Palermo. Jsou tam stejneé
hotely stejnaé auta jako ve vsž ečh mež stečh. V meé m atelieé ru jsou asponž porž aéd jineé
obražy.”
Franž žesmutnež l. Zvykl si na takoveé spojeníé milostneé ho žž ivota s čestovaé níém, žž e vklaé dal
do vyé žvy “pojedeme do Palerma!” jednožnačž než erotičkyé vžkaž. Prohlaé sž eníé
“daé m prž ednost žž enevež !” mež lo proto pro než ho jasnyé smysl: jeho milenka po než m užž
netoužž íé jako po milenči.
Jak je to možž neé , žž e je prž ed níé tak nejistyé ? Nemež l k tomu prž eče nejmensž íé duů vod!
Byla to ona, ne on, kdo projevil prvníé erotičkou iničiativu kraé tče po jejičh sežnaé meníé; byl
hežkyé mužž , byl na vrčholu vež dečkeé karieé ry, byl dokonče obaé vaé n svyé mi kolegy, protožž e
projevoval v odbornyé čh diskusíéčh pyé čhu a tvrdohlavost. Pročž tedy myslíé kažž dyé den na to, žž e
ho jeho milenka opustíé?
Nemohu to počhopit jinak, nežž žž e laé ska pro než ho nebyla prodloužž eníém jeho verž ejneé ho
žž ivota nyé bržž jeho protipoé lem. Znamenala pro než ho touhu odevždat se milovaneé žž enež na
milost a nemilost. Ten, kdo se vždaé tomu druheé mu jako vojaé k do žajetíé, musíé prž edem
odhodit jakoukoli žbranž . A nemaé -li žž aédnou obranu proti raé než , nemuů žž e se ubraé nit tomu, aby
se ptal, kdy ta raé na prž ijde. Proto mohu rž íéči: pro Franže žnamenala laé ska ustavičž neé očž ekaé vaé níé
raé ny.
Zatíémčo se odevždaé val sveé ué žkosti, jeho milenka odložž ila sž tež teč a odesž la do vedlejsž íé
míéstnosti. Vraé tila se s lahvíé víéna. Beže slova ji otevrž ela a nalila víéno do dvou sklenič.
Spadl mu kaé men že srdče a byl si k smíéčhu. Slova “daé m prž ednost žž enevež !” nežnamenala,
žž e se s níém nečhče milovat, ale praé vež naopak, žž e ji užž nebavíé
omežovat čhvíéle laé sky jen na čižíé mež sta.
Zvedla sklenku a vypila ji do dna. Takeé Franž požvedl skleniči a napil se. Byl ovsž em
hrožnež raé d, žž e odmíétnutíé česty do Palerma se ukaé žalo byé t vyé žvou k milovaé níé, ale bylo mu
toho vžaé pež tíé i tročhu líéto: jeho milenka se rožhodla žrusž it rž eholi čž istoty, kterou vnesl do
jejičh vžtahu: nepočhopila jeho ué žkostnou snahu učhraé nit laé sku prž ed banalitou a oddež lit ji
radikaé lnež od jeho manžž elskeé ho domova.
Nemilovat se s malíéržkou v žž enevež byl vlastnež trest, kteryé uložž il saé m sobež ža to, žž e je
žž enatyé s jinou žž enou. Počiťoval to jako jakousi vinu čž i defekt. I kdyžž
erotičkyé žž ivot s manžž elkou nestaé l ža rž ečž , prž eče jen spali na jedneé posteli, probouželi se v
noči hlasityé m dečhem toho druheé ho a vdečhovali navžaé jem pačhy svyé čh tež l. Spal by jistež
radež ji saé m, jenomžž e společž naé postel žuů taé vala symbolem manžž elstvíé a symboly, jak víéme,
jsou nedotknutelneé .
Pokažž deé , kdyžž uleé hal vedle manžž elky do postele, myslil na to, žž e si ho jeho milenka
prž edstavuje, jak leé haé vedle sveé manžž elky do postele. Pokažž deé se prž i teé
 mysž lenče stydež l a praé vež proto čhtež l oddaé lit v prostou čo nejdaé l postel, kde spal s
manžž elkou, od postele, kde se miloval s milenkou.
Malíéržka si žnovu nalila víéno, upila, a potom mlčž ky, s jakousi podivnou nevsž íémavostíé, jako
by tu Franž vuů beč nebyl, si svleé kala pomalu halenku. Čhovala se jako adept herečtvíé, kteryé
maé ukaé žat v hodinež čvičž eníé na konservatorž i, jak si počž íénaé , kdyžž je saé m v míéstnosti a nikdo
ho nevidíé.
Byla jen v sukni a v podprsenče. Pak (jako by si teprve teď vsž imla, žž e neníé v míéstnosti
sama) se žadíévala na Franže dlouhyé m pohledem.
Ten pohled ho uvedl do rožpakuů , protožž e mu nerožumež l. Meži vsž emi milenči se ryčhle
vytvorž íé pravidla hry, jičhžž si nejsou vež domi, ale kteraé platíé a nelže je porusž it. Pohled, kteryé
na než ho v teé čhvíéli uprž ela, se vymykal tež m pravidluů m; nemež l nič společž neé ho s pohledy a
gesty, ktereé prž edčhaé žely obvykle jejičh milovaé níé. Nebyla v než m ani vyé žva ani koketnost, spíésž
jakaé si otaé žka. Jenomžž e Franž nemež l nejmensž íé tusž eníé, na čo se ten pohled ptaé .
Potom svleé kla sukni. Vžala Franže ža ruku a obraé tila ho k velkeé mu žrčadlu, ktereé
staé lo krok od ničh oprž eno o žeď. Nepousž tež la jeho ruku a díévala se do žrčadla porž aéd tíém
dlouhyé m, taé žavyé m pohledem, čhvíéli na sebe, čhvíéli na než ho. U žrčadla byl na žemi podstaveč,
na než mžž byla nasažena staraé čž ernaé paé nskaé
burž inka. Shyé bla se pro ni a nasadila si ji na hlavu. Obraž v žrčadle se raé žem žmež nil: byla
tam teď žž ena v praé dle, kraé snaé , neprž íéstupnaé , lhostejnaé , a na hlavež
mež la nasaženu strasž livež nepatrž ičž nou burž inku. Držž ela ža ruku mužž e v sž ediveé m obleku s
kravatou.
Znovu se musil usmaé t tomu, jak nerožumíé sveé milenče. Nesvleé kla se proto, aby ho
vyžvala k milovaé níé, ale aby provedla jakyé si podivnyé sž pryé m, soukromyé happening pro než dva.
Čhaé pavež a souhlasnež se usmaé l.
ČČ ekal, žž e malíéržka odpovíé na jeho ué smež v ué smež vem, ale nedočž kal se. Nepousž tež la jeho ruku
a díévala se v žrčadle strž íédavež na sebe a na než ho.
Doba happenningu prž ekročž ila svou hraniči. Franžovi se ždaé lo, žž e sž pryé m (i kdyžž
byl očhoten ho považž ovat ža puů vabnyé ) trvaé užž prž íélisž dlouho. Vžal proto burž inku než žžnež
meži dva prsty, s ué smež vem ji sundal malíéržče ž hlavy a položž il žpaé tky na podstaveč. Bylo to,
jak by vymažaé val gumou vousy, ktereé nakreslilo nežbedneé díétež
na obraé žek Panny Marie.
Jesž tež než kolik vterž in žuů stala bež hnutíé a díévala se na sebe do žrčadla. Pak ji Franž žahrnul
než žžnyé mi polibky. Znovu ji prosil, aby s níém odjela na deset dníé do Palerma. Slíébila mu to
tentokraé t bež odmluv a on odesž el.
Byl žase ve vyé borneé naé ladež . žž eneva, kterou čelyé žž ivot proklíénal jako metropoli nudy, mu
prž ipadala kraé snaé a plnaé dobrodružž stvíé. Byl užž na uliči a ohlíéžžel se žpaé tky vžhuů ru k sž irokeé mu
oknu atelieé ru. Bylo poždníé jaro, horko, nad vsž emi okny byly napnuty pruhovaneé rolety.
Franž dosž el k parku, nad níémžž v daé lče se vžnaé sž ely žlateé kopule pravoslavneé ho čhraé mu jako
požlačeneé dež loveé koule, ktereé neviditelnaé
síéla žadržž ela tež snež prž ed dopadem a nečhala tkvež t ve vždučhu. Bylo to kraé sneé . Franž
sčhaé žel doluů k naé brž ežž íé, aby tam nasedl na čž lun mež stskeé dopravy a nečhal se prž eveé žt na
severníé brž eh ježera, kde bydlil.
-2. Sabina žuů stala sama. Vraé tila se prž ed žrčadlo. Byla staé le jen v praé dle. Nasadila si opež t
burž inku a dlouže se požorovala. Divila se sama sobež , žž e užž tolik let pronaé sleduje jeden
žtračenyé okamžž ik.
Kdysi prž ed mnoha lety k níé prž isž el Tomaé sž a burž inka ho žaujala. Nasadil si ji a díéval se na
sebe do velkeé ho žrčadla, ktereé stejnež jako žde staé lo tehdy oprž eno o žeď v jejíém pražž skeé m
atelieé ru. Čhtež l videž t, jak by mu slusž elo byé t starostou ž minuleé ho stoletíé. Kdyžž se pak Sabina
žačž ala pomalu svleé kat, posadil jíé burž inku na hlavu. Staé li prž ed žrčadlem (vžž dyčky prž ed níém
staé li, kdyžž se svleé kala) a požorovali se v než m. Byla jen v praé dle a na hlavež mež la burž inku. Pak
naé hle počhopila, žž e jsou oba tíém pohledem vžrusž eni.
Jak se to mohlo staé t? Jesž tež prž ed čhvíélíé jíé prž ipadala burž inka na jejíé hlavež jako žž ert. Čožž je
od smež sžneé ho ke vžrusž ujíéčíému jen kruů čž ek?
Ano. Kdyžž se tehdy na sebe díévala do žrčadla, nevidež la tam v prvníéčh vterž inaé čh nežž
rožmarnou situači. Ale vžaé pež tíé bylo komičkeé prž ekryto vžrusž ujíéčíém: burž inka nežnamenala
žž ert ale naé silíé; naé silíé na Sabinež , na jejíé žž enskeé duů stojnosti. Videž la se s obnažž enyé ma nohama,
v tenkyé čh kalhotkaé čh, skrže než žž prosvíétal klíén. Praé dlo podtrhovalo puů vab jejíého žž enstvíé a
tvrdyé mužž skyé klobouk to žž enstvíé
popíéral, žnaé silnž oval, žesmež sžnžoval. Tomaé sž staé l vedle níé oblečž en, ž čž ehožž
vyplyé valo, žž e podstatou toho, čo oba vidíé, neníé legrače (to by prž eče i on musil byé t v
praé dle a v burž inče), nyé bržž poníéžženíé. Míésto toho, aby to poníéžženíé odmíétla, ona ho pysž než a
provokativnež prž edvaé dež la, jako kdyby se nečhala dobrovolnež a verž ejnež žnaé silnž ovat, a
najednou užž nemohla daé l a strhla Tomaé sž e na žem. Burž inka se žakutaé lela pod stuů l a oni se
žmíétali na koberči pod žrčadlem. Vraťme se jesž tež k burž inče:
Nejdrž ívé e byla nejasnou vžpomíénkou na žapomenuteé ho dež dečž ka, starostu maleé ho
čž eskeé ho mež sta v minuleé m stoletíé.
Za druheé byla pamaé tkou na tatíénka. Po pohrž bu si jejíé bratr prž ivlastnil vsž ečhen majetek
po rodičž íéčh a ona ž pysž neé ho vždoru se odmíétla haé dat o svaé praé va. Prohlaé sila sarkastičky, žž e
si bere burž inku jako jedineé dež dičtvíé po otči. Za trž etíé byla rekvižitou milostnyé čh her s
Tomaé sž em.
Za čž tvrteé byla žnakem jejíé originality, kterou vež domež pež stovala. Nemohla si s sebou vžíét
do emigrače mnoho vež číé a vžala-li si tento objemnyé a nepraktičkyé
prž edmež t, žnamenalo to, žž e se musila vždaé t jinyé čh praktičž tež jsž íéčh. Za paé teé : v čižinež se
burž inka stala sentimentaé lníém objektem. Kdyžž prž ijela ža Tomaé sž em do Čuryčhu, vžala si
burž inku s sebou a mež la ji na hlavež , kdyžž mu otvíérala dverž e hoteloveé ho pokoje. Tehdy se stalo
než čo, s čž íém nepočž íétala: burž inka nebyla ani veselaé ani vžrusž ujíéčíé, stala se pamaé tkou na
uplynulyé čž as. Byli oba dojati. Milovali se jako nikdy prž edtíém: pro obsčeé nníé hry nebylo míésta,
protožž e jejičh setkaé níé nebylo pokračž ovaé níém erotičkyé čh sčhuů žek, kdy pokažž deé vymyé sžleli
než jakou novou malou nerž est, ale rekapitulačíé čž asu, žpež vem o jejičh společž neé
minulosti, sentimentaé lníém resumeé nesentimentaé lníého prž íébež hu, kteryé se žtraé čel v daé lče.
Burž inka se stala motivem hudebn íé skladby, jíéžž je Sabinin žž ivot. Ten motiv se žnovu a
žnovu vračel a pokažž deé mež l jinyé vyé žnam; vsž ečhny ty vyé žnamy pluly burž inkou jako voda
rž ečž isž tež m. A mohu rž íéči, žž e to bylo Herakleitovo rž ečž isž tež :
“nikdy nevstoupíésž dvakraé t do teé žže rž eky!”: burž inka byla koryto, v než mžž Sabina videž la teé či
pokažž deé jinou rž eku, jinou seé mantičkou rž eku: stejnyé prž edmež t proboužel pokažž deé jinyé
vyé žnam, ale spolu s tíém vyé žnamem se ožyé valy (jako ečho, jako pruů vod ečh) vsž ečhny
vyé žnamy minuleé . Kažž dyé novyé žaé žž itek žnež l staé le bohatsž íém soužvukem. Tomaé sž a Sabina byli v
čurysž skeé m hotelu dojati pohledem na burž inku a milovali se skoro v plaé čž i, protožž e ta čž ernaé
vež č nebyla jen vžpomíénkou na jejičh milostneé
hry, ale i pamaé tkou na Sabinina otče a na dež dečž ka, kteryé žž il ve stoletíé bež aut a letadel.
Teď snad muů žž eme leé pe počhopit propast, kteraé oddež lovala Sabinu a Franže: on
nasloučhal dyčhtivež prž íébež hu jejíého žž ivota a ona nasloučhala stejnež dyčhtivež
jemu. Rožumež li prž esnež logičkeé mu vyé žnamu slov, kteraé si rž íékali, neslysž eli vsž ak sž umež níé
seé mantičkeé rž eky, kteraé tež mito slovy proteé kala.
Proto, kdyžž si prž ed níém nasadila burž inku, byl Franž v rožpačíéčh, jako kdyby na než ho
než kdo promluvil čižíém jažykem. Neshledaé val to ani obsčeé nníé, ani sentimentaé lníé, bylo to jen
nesrožumitelneé gesto, ktereé ho uvaé dež lo do rožpakuů
absenčíé vyé žnamu.
Dokud jsou lideé jesž tež mladíé a hudebníé skladba jejičh žž ivota je teprve u svyé čh prvníéčh
taktuů , mohou ji psaé t společž než a vymež nžovat si motivy (tak jako si Tomaé sž a Sabina vymež nili
motiv burž inky), ale kdyžž se setkajíé a jsou užž starsž íé, jejičh hudebníé skladba je víéče meé než
užavrž ena a kažž deé slovo, kažž dyé prž edmež t žnamenaé než čo jineé ho ve skladbež jednoho i druheé ho.
Kdybyčh sledoval vsž ečhny rožhovory meži Sabinou a Franžem, mohl byčh sestavit ž
jejičh neporožumež níé velikyé slovníék. Spokojme se s malyé m slovníékem.
-3. Malyé slovníék nepočhopenyé čh slov (prvníé čž aést)
žž ena
Byé t žž enou je pro Sabinu ué dež l, kteryé si nevybrala. To, čo jsme si nevybrali, nemuů žž eme
považž ovat ani ža svou žaé sluhu ani ža svuů j neždar. Sabina se domníévaé , žž e je trž eba míét k
prž idež leneé mu ué dež lu korektníé vžtah. Bourž it se proti tomu, žž e se narodila žž enou, jíé prž ipadaé
stejnež posž etileé jako žaklaé dat si na tom. Jednou bež hem jednoho ž jejičh prvníéčh setkaé níé jíé
rž ekl Franž se žvlaé sž tníém duů ražem: “Sabino, vy jste žž ena.” Nečhaé pala, pročž jíé to ožnamuje se
slavnostníém vyé ražem Krysž tofa Kolumba, kteryé praé vež uvidež l brž eh Ameriky. Teprve poždež ji
počhopila, žž e slovo žž ena, na ktereé položž il žvlaé sž tníé duů raž, nežnamenaé pro než ho ožnačž eníé
jednoho že dvou lidskyé čh pohlavíé nyé bržž hodnotu. Ne kažž daé žž ena je hodna byé t nažyé vaé na
žž enou.
Ale je-li Sabina pro Franže žž enou, čo je pro než ho MarieČlaude, jeho skutečž naé
 manžž elka? Prž ed víéče nežž dvačeti lety, než kolik mež síéčuů po jejičh sežnaé meníé, mu
vyhrožž ovala, žž e si vežme žž ivot, kdyžž ji opustíé. Franže ta hrožba okoužlila. MarieČlaude se
mu prž íélisž nelíébila, žato jejíé laé ska mu prž ipadala naé dhernaé . Zdaé lo se mu, žž e tak velkeé laé sky
neníé hoden a žž e by se mež l prž ed níé hluboko poklonit. Poklonil se tedy ažž k žemi a ožž enil se s
níé. I kdyžž MarieČlaude užž nikdy neprojevila takovou intensitu čitu jako ve čhvíéli, kdy mu
hrožila sebevražž dou, žuů stal hluboko v než m žž ivyé imperativ: nesmíé jíé nikdy ublíéžžit a musíé si v
níé vaé žž it žž eny.
Ta vež ta je žajíémavaé . Nerž íékal si: vaé žž it si MarieČlaude, ale: vaé žž it si žž eny v MarieČlaude.
Je-li vsž ak MarieČlaude sama žž enou, kdo je to ta druhaé žž ena, kteraé se v níé
skryé vaé a ktereé si maé vaé žž it? Je to snad platoé nskaé idea žž eny?
Ne. Je to jeho maminka. Nikdy by ho nenapadlo rž íéči, žž e si v maminče vaé žž íé žž eny.
Zbožž nžoval maminku a ne než jakou žž enu, kteraé byla v níé. Platoé nskaé idea žž eny a maminka byla
jedno a toteé žž.
Bylo mu dvanaé čt let, kdyžž ji naé hle opustil Franžuů v oteč. Čhlapeč tusž il, žž e se než čo vaé žž neé ho
stalo, ale maminka žahalila drama do neutraé lníéčh a míérnyé čh slov, aby ho nerožrusž ila. SČ li
toho dne spolu do mež sta a Franž si na odčhodu ž bytu vsž iml, žž e maminka maé na kažž deé nože
jinou botu. Upadl do žmatku, čhtež l ji na to upožornit, ale žaé rovenž se baé l, žž e by ji takoveé
upožornež ni mohlo žranit. A tak s níé straé vil ve mež stež dvež hodiny a čelou dobu nemohl spustit
očž i ž jejičh nohou. Tehdy poprveé žačž al čhaé pat, čo je to utrpeníé.
Vež rnost a žrada
Miloval ji od dež tstvíé ažž do čhvíéle, kdy ji doprovodil na hrž bitov, a miloval ji i ve
vžpomíénkaé čh. Odtud v než m vžnikl počit, žž e vež rnost je prvníé že vsž ečh čtnostíé; vež rnost daé vaé
jednotu nasž emu žž ivotu, kteryé by se jinak rožtrž íésžtil na tisíéč čhvilkovyé čh dojmuů jako na tisíéče
strž epin.
Franž vypraé vež l Sabinež čž asto o matče, snad dokonče s jakousi podvež domou
vypočž íétavostíé: prž edpoklaé dal, žž e Sabina bude okoužlena jeho sčhopnostíé byé t vež rnyé
a žž e si ji tíém žíéskaé .
Nevež dež l, žž e Sabinu okoužlovala žrada a ne vež rnost. Slovo vež rnost jíé prž ipomíénalo otče,
malomež stskeé ho puritaé na, kteryé maloval v nedež li pro sveé potež sženíé žaé pady slunče nad lesem
a ruů žž e ve vaé že. Díéky jemu žačž ala kreslit užž jako díétež . Kdyžž jíé
bylo čž trnaé čt, žamilovala se do stejnež stareé ho čhlapče. Tatíének se ždež sil a čelyé
rok nesmež la vyčhaé žet sama ž domu. Jednoho dne jíé ukaé žal reprodukče než kolika
Pičassovyé čh obražuů a vysmíéval se jim. Kdyžž nesmež la milovat čž trnaé čtileteé ho spolužž aéka,
milovala asponž kubismus. Odesž la po maturitež do Prahy s veselyé m počitem, žž e muů žž e
konečž než žradit svuů j domov.
Zrada. Od maličž ka naé m rž íékaé val tatíének a pan učž itel, žž e je to to nejhorsž íé, čo si vuů beč
muů žž eme prž edstavit. Ale čo je to žrada? Zrada žnamenaé opustit rž adu. Zrada žnamenaé opustit
rž adu a jíét do nežnaé ma. Sabina nežnaé nič kraé snež jsž íého nežž jíét do nežnaé ma.
 Studovala malíéržskou akademii, ale nesmež la malovat jako Pičasso. Byla to doba, kdy se
povinnež pež stoval tak žvanyé sočialističkyé realismus, a ve sž kole se vyraé bež ly portreé ty
komunističkyé čh staé tníékuů . Jejíé touha žradit otče žuů stala neukojena, protožž e komunismus
byl jen jinyé oteč, stejnež prž íésnyé a omeženyé, kteryé
žakažoval laé sku (doba byla puritaé nskaé ) i Pičassa. Vdala se ža sž patneé ho herče pražž skeé ho
divadla jen proto, žž e mež l povež st vyé tržž níéka a byl pro oba otče neprž ijatelnyé.
Pak umrž ela maminka. Den poteé , čo se vraé tila ž pohrž bu do Prahy, dostala telegram:
tatíének si vžal že žž alu žž ivot.
Začhvaé tily ji vyé čžitky: Čožž to bylo tak sž patneé , žž e tatíének maloval vaé žy s ruů žž emi a nemež l
raé d Pičassa? Bylo to tak odsouženíéhodneé , žž e se baé l, aby mu čž trnaé čtiletaé
dčera neprž isž la domuů tež hotnaé ? Bylo to tak smež sžneé , žž e nemohl žuů stat žž íét bež sveé
žž eny?
Popadla ji žnovu touha žradit: žradit svou vlastníé žradu. Ožnaé mila manžž elovi (nevidež la v
než m užž vyé tržž níéka nyé bržž jen obtíéžžneé ho opilče), žž e ho opustíé. Ale žradíéme-li B, pro ktereé jsme
žradili A, nevyplyé vaé ž toho, žž e si tíém A usmíéržíéme. žž ivot rožvedeneé malíéržky se nepodobal
žž ivotu žraženyé čh rodičž uů. Prvníé
žrada je nenapravitelnaé . Vyvolaé rž etež žovou, reakči dalsž íéčh žrad, ž ničhžž kažž daé
naé s vždaluje jesž tež víéč a víéč od míésta puů vodníé žrady.
 Hudba
Pro Franže je to umež níé, ktereé se nejvíéč prž ibližž uje dionyé sskeé kraé se čhaé paneé jako opilstvíé.
ČČ lovež k nemuů žž e byé t dost dobrž e opilyé romaé nem nebo obražem, ale muů žž e se opíét
Beethovenovou
Devaé tou, Bartoé kovou sonaé tou pro dva klavíéry a bičíé naé stroje anebo žpež vem Beatles.
Franž nerožlisž uje meži takovou vaé žž nou hudbou a hudbou pro žaé bavu. To rožlisž eníé mu
prž ipadaé staromoé dníé a pokrytečkeé . Miluje stejnež ročk jako Možarta.
Považž uje hudbu ža osvoboditelku: osvobožuje ho od samoty, užav rž enosti, pračhu
knihovny, otvíéraé v jeho tež le dverž e, jimižž dusž e vystupuje do svež ta, aby se bratrž ila. Raé d tančž íé a
lituje, žž e Sabina s níém tuto vaé sž enž nesdíélíé. Sedíé spolu v restaurači a ž tlampačž e jim hraje k
jíédlu hlučž naé rytmičkaé hudba. Sabina rž íékaé : “Je to bludnyé kruh. Lideé hlučhnou, protožž e si
pousž tíé hudbu čž íém daé l hlasitež ji. Ale protožž e hlučhnou, nežbyé vaé jim, nežž si ji pousž tež t jesž tež
hlasitež ji.”
“Ty nemaé sž raé da hudbu?” ptaé se Franž.
“Ne,” rž íékaé Sabina. Pak dodaé vaé : “Možž naé žž e kdybyčh žž ila jindy ” a myslíé na dobu, kdy žž il
Johann Sebastian Bačh a kdy se hudba podobala ruů žž i rožkvetleé na obrovskeé
snež hoveé plaé ni tičha.
Hluk v masče hudby ji pronaé sleduje užž od raneé ho mlaé díé. Musila straé vit jako studentka
malíéržskeé akademie čeleé praé ždniny na tak žvaneé stavbež mlaé dežž e. Bydlili na společž nyé čh
ubikačíéčh a čhodili pračovat na stavenisž tež huti. Hudba rž vala ž tlampačž uů od pež ti raé no do
devíéti večž er. Čhtež lo se jíé plakat, ale hudba byla veselaé a nebylo možž no se prž ed níé nikde skryé t,
ani na žaé čhodež ani v posteli pod prž ikryé vkou, tlampačž e byly vsž ude. Hudba byla jak smečž ka
honičíéčh psuů , kterou na než posž tvali.
Myslila si tehdy, žž e jen v komunističkeé m svež tež vlaé dne toto barbarstvíé hudby. V
čižinež žjistila, žž e promež na hudby v hluk je planetaé rníé pročes, jíémžž lidstvo vstupuje do
dež jinneé faé že totaé lníé osž klivosti. Totaé lníé raé ž osž klivosti se projevil nejdrž ívé e jako vsž udyprž íétomnaé
osž klivost akustičkaé : auta, motočykly, električkeé
kytary, vrtačž ky, tlampačž e, sireé ny. Vsž udyprž íétomnost osž klivosti vižuaé lníé bude ryčhle
naé sledovat.
Povečž erž eli, sž li nahoru do pokoje, milovali se a Franžovi se pak pletly mysž lenky na prahu
usíénaé níé. Vžpomnež l si na hlučž nou hudbu u večž erž e a napadlo ho: “Hluk maé
jednu vyé hodu. Nejsou v než m slysž et slova.” Uvež domil si, žž e od mlaé díé nedež laé nič jineé ho,
nežž žž e mluvíé, píésže, prž ednaé sž íé, vymyé sžlíé vež ty, hledaé formulače, opravuje je, takžž e nakoneč
žž aédnaé slova nejsou prž esnaé , jejičh smysl se rožmažaé vaé , žtraé čejíé
obsah a staé vaé se ž ničh smetíé, plevy, pračh, píések, kteryé mu bloudíé možkem, bolíé
ho v hlavež , je jeho nespavostíé, jeho nemočíé. A v teé čhvíéli žatoužž il, nejasnež a močnež , po
nesmíérneé hudbež , absolutníém hluku, kraé sneé m a veseleé m raé musu, kteryé
 vsž ečhno obejme, žalije a ohlusž íé a v ktereé m žanikne navžž dy bolest, marnost a ničotnost
slov. Hudba, to je negače vež t, hudba, to je anti-slovo! Toužž il byé t v dlouheé m objetíé se Sabinou,
mlčž et, nerž íéči užž nikdy jednu jedinou vež tu a nečhat splynout rožkosž s orgiastičkyé m hrž motem
hudby. V tom sž ťastneé m imaginaé rníém hluku usnul.
Svež tlo a tma
žž íét žnamenaé pro Sabinu videž t. Videž níé je vymeženo dvojíé hraničíé: silnyé m svež tlem, ktereé
oslepuje, a totaé lníé tmou. Tíém je možž naé určž ena Sabinina nečhuť k jakeé mukoli extreé mismu.
Extreé my žnamenajíé hraniči, ža níéžž končž íé žž ivot, a vaé sž enž extremismu, v umež níé i v političe, je
žastrž enaé touha po smrti.
Slovo “svež tlo” nevyvolaé vaé ve Franžovi prž edstavu krajiny, na níéžž spočž ívé aé mež kkaé
žaé rž dne, ale pramen svež tla saé m o sobež ; slunče, žž aérovka, reflektor. Franžovi se vybavujíé
žnaé meé metafory: slunče pravdy, oslepujíéčíé žaé rž e rožumu atd. Stejnež jako svež tlo, prž itahuje ho i
tma. Víé, žž e se v nasž íé dobež považž uje ža smež sžneé
žhasíénat prž i milovaé níé lampu a proto nečhaé vaé rožsvíéčeno maleé svež tlo nad postelíé. Ve
čhvíéli, kdy vnikne do Sabiny, žavíéraé vsž ak očž i. Slast, kteraé ho naplníé, žž aédaé
si tmy. Ta tma je ryžíé, čž istaé , bež prž edstav a vidin, ta tma nemaé konče, nemaé
hranič, ta tma je nekonečž no, ktereé si kažž dyé nosíéme v sobež . (Ano, kdo hledaé
nekonečž no, ať žavrž e očž i!)
Ve čhvíéli, kdy číétíé, jak se slast sž íré ž íé jeho tež lem, Franž se rožtahuje a rožplyé vaé
do nekonečž na sveé tmy, staé vaé se saé m nekonečž nem. Ale čž íém víéč se mužž staé vaé vež tsž íém ve sveé
vnitrž níé tmež , tíém víéče se žmensž uje ve sveé vnež jsž íé podobež . Mužž se žavrž enyé ma očž ima je troskou
mužž e. Sabinež je ten pohled neprž íéjemnyé, nečhče se na Franže díévat a žavíéraé proto očž i teé žž. Ale
tato tma pro ni nežnamenaé nekonečž no, nyé bržž
pouhyé nesouhlas s videž nyé m, negači videž neé ho, odmíétnutíé videž t.
-4. Sabina se dala prž emluvit, aby navsž tíévila společž nost krajanuů . Zase diskutovali o tom,
žda se proti Rusuů m mež lo čž i nemež lo bojovat se žbraníé v ruče. Samožrž ejmež , žž e žde, v bežpečž íé
emigrače, vsž ičhni prohlasž ovali, žž e se bojovat mež lo. Sabina rž ekla:
“Tak se tam vraťte a bojujte.”
To nemež la rž íéčt. Mužž s prosž edivež lyé mi naondulovanyé mi vlasy na ni naprž aéhl dlouhyé
ukažovaé k: “Takhle nemluvte. Vsž ičhni maé te odpovež dnost ža to, čo se tam stalo. I vy. Čo
jste doma udež lala proti komunističkeé mu režž imu? Malovala jste si obražy, to bylo vsž ečhno “
Hodnočeníé a provež ržovaé níé občž anuů je hlavníé a neprž etržž itaé sočiaé lníé čž innost v
komunističkyé čh žemíéčh. Maé -li míét malíérž povolenu vyé stavu, maé -li občž an dostat víéža, aby
mohl jet na praé ždniny k morž i, maé -li se fotbalista staé t čž lenem naé rodníého mužž stva, musíé byé t
shromaé žž dež ny nejdrž ívé e vsž ečhny posudky a žpraé vy o než m (od domovniče, od koleguů , od
poličie, od straničkeé organižače, od odboruů ) a tyto posudky jsou pak žvlaé sž tníémi, k tomu
určž enyé mi ué rž edníéky sečž teny, žvaé žž eny, žrežumovaé ny. To, o čž em posudky mluvíé, se vsž ak nijak
netyé kaé sčhopnosti občž ana malovat, hraé t fotbal nebo jeho ždravíé, ktereé vyžž aduje, aby straé vil
praé ždniny u morž e. Tyé kajíé se jen a jen toho, čž emu se rž íékalo “občž anuů v političkyé profil” (tedy
toho, čo občž an rž íékaé , čo si myslíé jak se čhovaé , jak se žué čž astnž uje sčhuů žíé čž i maé jovyé čh pruů voduů ).
Protožž e vsž ečhno (vsž edníé žž ivot, pračovníé postup i praé ždniny) žaé visíé na tom, jak bude občž an
hodnočen, musíé se kažž dyé (čhče-li hraé t fotbal ža naé rodníé mužž stvo, míét vyé stavu obražuů nebo
straé vit praé ždniny u morž e) čhovat tak, aby byl žhodnočen prž ížé nivež .
Na to teď myslila Sabina, kdyžž slysž ela mluvit sž edovlaseé ho mužž e. Nestaral se o to, žda
jeho krajaneé hrajíé dobrž e fotbal nebo dobrž e malujíé (nikdo ž ČČ ečhuů se nikdy nestaral o to, čo
Sabina maluje), ale žda se stavež li proti komunističkeé mu režž imu aktivnež čž i jen pasivnež ,
doopravdy čž i jen naoko, od počž aétku čž i ažž dnes. Protožž e byla malíéržka, vsž íémala si dobrž e
lidskyé čh tvaé rž íé a žnala ž Prahy fyžiognomii lidíé, jejičhžž vaé sž níé je provež ržovat a hodnotit druheé .
Vsž ičhni ž ničh mež li ukažovaé k o než čo delsž íé nežž prostrž edníé prst a míéržili jíém proti tež m, k nimžž
mluvili. Ostatnež i prežident Novotnyé, kteryé vlaé dl v ČČ ečhaé čh čž trnaé čt let ažž do roku 1968,
mež l prž esnež takoveé holičž em nakulmovaneé vlasy a ukažovaé k nejdelsž íé že vsž ečh obyvatel
strž edníé Evropy.
Kdyžž žasloužž ilyé emigrant uslysž el ž ué st malíéržky, jejíéžž obražy nikdy nevidež l, žž e se podobaé
komunističkeé mu prežidentovi Novotneé mu, žbrunaé tnež l, žbledl, jesž tež
jednou žbrunaé tnež l, jesž tež jednou žbledl, nerž ekl nič a odmlčž el se. Vsž ičhni mlčž eli spolu s
níém, ažž se Sabina konečž než žvedla a odesž la.
Byla ž toho nesž ťastnaé , ale užž dole na čhodníéku ji napadlo: Pročž by se vlastnež
mež la styé kat s ČČ ečhy? Čo ji s nimi spojuje? Krajina? Kdyby mež l kažž dyé ž ničh rž íéči, čo si
prž edstavuje pod jmeé nem ČČ ečhy, obražy, ktereé by jim vystupovaly prž ed očž ima by byly dočela
nestejnorodeé a netvorž ily by žž aédnou jednotu. Anebo kultura? Ale čo to je? Dvorž aék a Janaé čž ek?
Ano. Ale čo kdyžž ČČ ečh nemaé pro hudbu smysl? Podstata čž esž stvíé se raé žem rožplyne.
Anebo velčíé mužž oveé ? Jan Hus? Nikdo ž tamtež čh lidíé nečž etl ani rž aédku ž jeho knih. Jedineé ,
čž emu byli s to svornež rožumež t, byly plameny, slaé va plamenuů v ničhžž
uhorž el jako kačíérž na hraniči, slaé va popele, v kteryé se promež nil, takžž e podstata čž esž stvíé,
rž íékaé si Sabina, je pro než praé vež jen popel, nič víéč. Ty lidi spojuje jen jejičh poraé žž ka a vyé čžitky,
ktereé adresujíé jeden druheé mu.
SČ la ryčhle uličíé. Víéč nežž rožčhod s emigranty ji teď rožrusž ily jejíé mysž lenky. Vež dež la, žž e jsou
nespravedliveé . Meži ČČ ečhy byli prž eče i jiníé lideé nežž ten mužž s dlouhyé m ukažovaé kem. Tičho
rožpakuů , ktereé naé sledovalo ža jejíémi slovy, ždaleka nežnamenalo, žž e by byli vsž ičhni proti níé.
Spíésž byli žmateni tou naé hlou nenaé vistíé, tíém neporožumež níém, jehožž se tu v emigrači vsž ičhni
staé vajíé obež tíé. Pročž
jíé jičh neníé spíésž líéto? Pročž je nevidíé jako dojemneé a opusž tež neé ?
My jižž víéme, pročž ne: Užž kdyžž žradila otče, otevrž el se prž ed níé žž ivot jako dlouhaé
česta žrad a kažž daé novaé žrada ji prž itahovala jako nerž est a jako víétež žstvíé. Nečhče a
nebude staé t v rž adež ! Nebude staé t v rž adež porž aéd se stejnyé mi lidmi a stejnyé mi rž ečž mi! Proto je
tak rožrusž ena vlastníé nespravedlivostíé. To rožrusž eníé
 neníé neprž íéjemneé , naopak, Sabina maé počit, jako by praé vež nad než čžíém žvíétež žila a než kdo
neviditelnyé jíé ža to tleskal.
Vžaé pež tíé ža tíém opojeníém se vsž ak ožvala ué žkost: Než kde ta česta prž eče musíé končž it!
Jednou prž eče musíé prž estat žražovat! Jednou se musíé žastavit!
Byl večž er a spež čhala po naé stupisž ti. Vlak do Amsterodamu byl prž istaven. Hledala svuů j
vagoé n. Otevrž ela dverž e kupeé , k nimžž ji dovedl laskavyé pruů vodčž íé, a uvidež la Franže sedež t na
rožestlaneé m luů žž ku. Vstal, aby ji prž ivíétal, a ona ho objala a pokryla polibky.
Mež la strasž nou touhu mu rž íéči jako nejbanaé lnež jsž íé že vsž ečh žž en: Nepousž tež j mne, držž
mne u sebe, žkroť mne, žotročž mne, buď silnyé ! Ale to byla slova, kteraé nemohla a
neumež la vyslovit.
Kdyžž ho pustila ž objetíé, rž ekla jenom: “Jsem strasž než raé da, žž e jsem s tebou.” Prž i jejíé
ždržž enliveé považe to bylo nejvíéč, čo umež la rž íéči.
-5. Malyé slovníék nepočhopenyé čh slov
(pokračž ovaé níé)
Pruů vody
Lideé v Itaé lii nebo ve Frančii to majíé snadneé . Kdyžž je rodičž e nutíé čhodit do kostela, pomstíé
se jim tíém, žž e vstoupíé do strany (komunističkeé , maoističkeé , tročkističkeé a pod.). Jenomžž e
Sabinu oteč posíélal nejprve do kostela a pak ji on saé m že stračhu nutil, aby čhodila do
komunističkeé ho Svažu mlaé dežž e. Kdyžž sž la v pruů vodu na prvníého maé je, neumež la jíét do rytmu,
takžž e díévka, kteraé sž la ža níé, ji okrž ikovala a sčhvaé lnež jíé sž lapala na paty. Kdyžž se žpíévalo do
počhodu, nikdy nežnala text píésníé, a otvíérala jen než mež ué sta. Ale jejíé kolegynež si toho vsž imly a
žž alovaly na ni. Nenaé videž la od mlaé díé vsž ečhny pruů vody. Franž studoval v Parž íéžži a protožž e byl
mimorž aédnež nadanyé, mež l žajisž tež nu vež dečkou karieé ru vlastnež od svyé čh dvačeti let. Užž tehdy
vež dež l, žž e prožž ije čelyé žž ivot v prostorž e universitníého kabinetu, verž ejnyé čh knihoven a dvou, trž íé
poslučhaé ren; ta prž edstava v než m vžbužovala počit, žž e se udusíé. Mež l touhu vystoupit ven že
sveé ho žž ivota, jako se vystupuje ž bytu na uliči.
Proto, dokud žž il v Parž íéžži, čhodil tak raé d na manifestače. Bylo to kraé sneé jíét než čo oslavovat,
než čo vyžž adovat, proti než čžemu protestovat, nebyé t saé m, byé t pod oblohou a byé t s jinyé mi.
Pruů vody valíéčíé se po bulvaé ru Saint Germain nebo od naé mež stíé Republiky k Bastile ho
fasčinovaly. Počhodujíéčíé a krž ičž íéčíé žaé stup byl pro než ho obražem Evropy a jejíéčh dež jin. Evropa,
to je Velikyé Počhod. Počhod od revoluče k revoluči, od boje k boji, staé le vprž ed.
Mohl byčh to rž íéči takeé jinak: Franžovi prž ipadal jeho žž ivot meži knihami neskutečž nyé.
Toužž il po skutečž neé m žž ivotež , po doteku druhyé čh lidíé, kterž íé mu jdou bok po boku, po jejičh
krž iku. Neuvež domoval si, žž e praé vež to, čo považž uje ža neskutečž neé (praé če v samotež kabinetu a
knihoven) je jeho skutečž nyé žž ivot, kdežž to pruů vody, ktereé mu prž edstavovaly realitu, nejsou
nežž divadlo, taneč, slavnost, jinak rž ečž eno: sen.
Sabina bydlila v dobež studiíé v koleji. Na prvníého maé je musili vsž ičhni užž bržo raé no odejíét
na serž adisž tež pruů vodu. Aby tam nikdo nečhybež l, studentsž tíé funkčionaé rž i kontrolovali, žda je
budova praé ždnaé . Sčhovala se proto na žaé čhodež , a kdyžž užž
 byli vsž ičhni daé vno pryčž , odesž la do sveé ho pokoje. Bylo tičho, jakeé nikdy nežažž ita. Jenom ž
daé lky se ožyé vala počhodovaé hudba. Bylo to, jako by byla skryta uvnitrž musž le a ž daé lky se
ožyé valo morž e neprž aételskeé ho svež ta. Rok dva poteé , čo odesž la ž ČČ ečh, očitla se čž irou naé hodou v
Parž íéžži, praé vež na vyé ročž íé ruskeé invaže. Konala se protestníé manifestače a ona nemohla odolat,
aby se jíé teé žž nežué čž astnila. Mladíé Frančouži žvedali pež sti a krž ičž eli hesla proti sovež tskeé mu
imperialismu. Ta hesla se jíé líébila, ale najednou s prž ekvapeníém žjistila, žž e je neníé s to
krž ičž et spolu s ostatníémi. Nevydržž ela v pruů vodu deé le nežž než kolik minut.
Svež ržila se s tíém žaé žž itkem frančoužskyé m prž aételuů m. Divili se: “Tak ty nečhčesž
bojovat proti okupači sveé žemež ?” Čhtež la jim rž íéči, žž e ža komunismem, fasž ismem vsž emi
okupačemi a invažemi se skryé vaé žaé kladnež jsž íé a obečnež jsž íé žlo; obražem toho žla se pro ni stal
počhodujíéčíé pruů vod lidíé, kterž íé vžtyčž ujíé ruče a krž ičž íé unisono stejneé slabiky. Ale vež dež la, žž e by
jim to neumež la vysvež tlit. V rožpačíéčh prž evedla rožhovor na jineé teé ma.
Kraé sa New Yorku
Čhodili po New Yorku čeleé hodiny; pohled se mež nil kažž dyé m krokem, jako by sž li klikatyé m
čhodníékem v ué čhvatneé horskeé krajinež : uprostrž ed čhodníéku klečž el mladíék a modlil se, kus od
než ho, oprž ena o strom, drž ímé ala kraé snaé čž ernosž ka, mužž v čž erneé m obleku kraé čž el prž es silniči a
velikyé mi gesty dirigoval neviditelnyé orčhestr, v kasž než tryskala voda a kolem níé sedež li
stavebníé dež lníéči a obež dvali. žž eležneé
žž ebrž íéky sž plhaly po fasaé daé čh osž klivyé čh domuů ž čž ervenyé čh čihel, ale domy byly tak osž kliveé ,
žž e byly vlastnež kraé sneé , v jejičh sousedstvíé staé l velkyé sklenež nyé
mrakodrap a ža níém jinyé mrakodrap, na jehožž strž esž e byl vystavež n malyé arabskyé
palaé č s vež žžičž kami, galeriemi a žlačenyé mi sloupy.
Vžpomnež la si na sveé obražy: takeé na ničh se setkaé valy vež či, ktereé k sobež
nepatrž ily: stavenisž tež hutíé a ža níém petrolejovaé lampa; anebo jesž tež jinaé lampa, jejíé
starodaé vneé stíénidlo ž malovaneé ho skla je rožtrž íésžtež no na maleé strž epiny, ktereé se vžnaé sž ejíé nad
pustou krajinou bažž in.
Franž rž ekl: “Evropskaé kraé sa mež la vžž dyčky intenčionaé lníé raé ž. Byl tu estičkyé žaé mež r a
dlouhodobyé plaé n, podle než hožž čž lovež k bež hem čelyé čh desetiletíé budoval gotičkou katedraé lu
anebo renesančž níé mež sto. Kraé sa New Yorku maé ué plnež jinou baé ži. Je to neintenčionaé lníé kraé sa.
Vžnikla bež lidskeé ho ué myslu asi jako kraé pníékovaé jeskynež . Tvary, samy o sobež osž kliveé , se
dostaé vajíé naé hodou, bež plaé nu, do tak neuvež ržitelnyé čh sousedstvíé, žž e žažaé rž íé žaé žračž nou poesiíé.”
Sabina rž ekla: “Neintenčionaé lníé kraé sa. Ano. Dalo by se takeé rž íéči: kraé sa jakožž to omyl. Nežž
kraé sa žmižíé ué plnež že svež ta, bude jesž tež čhvíéli existovat jako omyl. Kraé sa jako omyl je posledníé
faé že v dež jinaé čh kraé sy.”
A vžpomnež la si na svuů j prvníé žralyé obraž; vžnikl díék tomu, žž e jíé na než j omylem skanula
čž ervenaé barva. Ano, jejíé obražy byly žaložž eny na kraé se omylu a New York byl tajnou a
pravou vlastíé jejíého malovaé níé.
 Franž rž ekl: “Možž naé žž e neintenčionaé lníé kraé sa New Yorku je mnohem bohatsž íé a pestrž ejsž íé
nežž prž íélisž prž íésnaé a komponovanaé kraé sa lidskeé ho projektu. Ale neníé to užž evropskaé kraé sa. Je
to čižíé svež t.”
Čožž pak je prž eče jen než čo, o čž em si myslíé oba toteé žž? Ne. Je tu roždíél. Čižota newyorskeé
kraé sy Sabinu strasž livež prž itahuje. Franže fasčinuje, ale i dež síé; vžbužuje v než m stesk po
Evropež .
 Sabinina vlast
Sabina rožumíé jeho nečhuti k Američe. Franž je žtež lesnež níém Evropy: jeho matka
počhaé žela ž Víédnež , jeho oteč byl Frančouž, on saé m je SČ vyé čar. Franž se žase obdivuje Sabininež
vlasti. Kdyžž mu vypraé víé o sobež a o svyé čh prž aételíéčh ž ČČ ečh, Franž slysž íé slova vež ženíé,
pronaé sledovaé níé, tanky v uličíéčh, emigrače, letaé ky, žakaé žanaé literatura, žakaé žaneé vyé stavy,
a číétíé podivnou žaé vist spojenou s nostalgiíé.
Svež ržuje se Sabinež : “Jednoho dne o mnež napsal jeden filosof, žž e vsž ečhno, čo rž íékaé m, jsou
nedokažatelneé spekulače a nažval mne ‘Sokratem teé mež rž
nepravdež pododobnyé m’. Číétil jsem se strasž než poníéžžen a odpovež dež l jsem mu žurž ivyé m
toé nem. Prž edstav si! Tahle smež sžnaé epižoda byl nejvež tsž íé konflikt, jakyé jsem kdy žažž il! Tam
dosaé hl muů j žž ivot maxima svyé čh dramatičkyé čh možž nostíé! žž ijeme oba dva v ruů žnyé čh
mež ržíétčíéčh. Vstoupila jsi do meé ho žž ivota jako Gulliver do rž ísé ž e trpaslíékuů .”
Sabina protestuje. RČ íékaé , žž e konflikt, drama, trageé die nežnamenajíé vuů beč nič, žž aédnou
hodnotu, nič, čo by žasloužž ilo ué čty čž i obdivu. To, čo muů žž e kažž dyé žaé videž t Franžovi, je praé če,
kterou mohl v klidu vykonat.
Franž vrtíé hlavou: “Kdyžž je společž nost bohataé , lideé nemusíé pračovat rukama a vež nujíé se
dusž evníé čž innosti. Je čž íém daé l víéče universit a čž íém daé l víéče studentuů . Aby mohli studenti
absolvovat, musíé si vymyslit teé mata diplomníéčh pračíé. Teé mat je nekonečž neé množž stvíé,
protožž e o vsž em na svež tež je možž no napsat pojednaé níé. Popsaneé listy papíéru se vrsž íé do arčhíévuů ,
ktereé jsou smutnež jsž íé nežž hrž bitov, protožž e do ničh nikdo nevstoupíé ani na Svaé tek mrtvyé čh.
Kultura žanikaé v množž stvíé
produkče, v lavinež píésmen, v sž ílé enstvíé kvantity. To je duů vod, pročž ti rž íékaé m, žž e jedna
žakaé žanaé kniha ve tveé byé valeé vlasti žnamenaé nekonečž než víéč nežž miliardy slov, ktereé čhrlíé
nasž e university.”
V tomto smyslu byčhom mohli počhopit Franžovu slabost pro vsž ečhny revoluče.
Sympatižoval kdysi s Kubou, potom s ČČ íénou a kdyžž ho žnečhutila krutost jejičh režž imuů ,
smíéržil se melančholičky s tíém, žž e užž mu žbyé vaé jen to morž e píésmen, kteraé
nič nevaé žž íé a nejsou žž ivotem. Stal se profesorem v žž enevež (kde se žž aédneé
Manifestače nekonajíé) a v jakeé msi održ íékaé níé (v samotež bež žž en a bež pruů voduů ) vydal se
žnačž nyé m ué spež čhem než kolik vež dečkyé čh knih. Pak jednoho dne prž isž la Sabina jako žjeveníé;
prž isž la že žemež , kde užž daé vno žž aédneé revolučž níé iluže nekvetly, ale kde žuů stalo to, čo na
revolučíéčh nejvíéč obdivoval: žž ivot odehraé vajíéčíé se ve velkeé m mež ržíétku rižika, odvahy a
nebežpečž íé smrti. Sabina mu vraé tila víéru ve velikost lidskeé ho osudu. Byla o to kraé snež jsž í,é žž e ža
jejíé postavou prosvíétalo bolestneé drama jejíé žemež .
Jenomžž e Sabina to drama nemilovala. Slova vež ženíé, pronaé sledovaé níé, žakaé žaneé
knihy, okupače, tanky jsou pro ni osž klivaé slova bež nejmensž íé romantičkeé vuů než . Jedineé
slovo, ktereé se v níé ožyé vaé sladče jako nostalgičkaé vžpomíénka na vlast je slovo hrž bitov.
Hrž bitov
 Hrž bitovy v ČČ ečhaé čh se podobajíé žahradaé m. Hroby jsou prž ikryty traé vníékem s barevnyé mi
kvež tinami. Skromneé pomníéky se žtraé čejíé v želeni listuů . Kdyžž se setmíé, je na hrž bitovež plno
malyé čh rožžž atyé čh svíéčžek, takžž e se ždaé , žž e mrtvíé porž aédajíé
dež tskyé baé l. Ano, dež tskyé baé l, protožž e mrtvíé jsou nevinníé jako dež ti. I kdyžž byl žž ivot plnyé
krutostíé, na hrž bitovečh vlaé dl vžž dyčky míér. I ža vaé lky, ža Hitlera, ža Stalina, ža vsž ečh okupačíé.
Kdyžž jíé bylo smutno, sedla do auta a jela daleko ža Prahu pročhaé žet se na než kteryé ž
venkovskyé čh hrž bitovuů , ktereé mež la raé da. Ty hrž bitovy na požadíé modryé čh kopčuů byly kraé sneé
jak ukoleé bavka. Pro Franže byl hrž bitov osž klivyé m skladisž tež m kostíé a kameníé.
-6. -“Nikdy byčh nejel autem. Maé m hruů žu ž havaé rie! I kdyžž se čž lovež k nežabije, musíé to
žanečhat trauma na čelyé žž ivot!” rž ekl sočharž a čhytil se beždež čžnež ža ukažovaé čž ek, kteryé si
kdysi maé lem urž íéžl, kdyžž otesaé val drž evež nou sočhu. Začhovali mu ho na ruče jen žaé žrakem.
“Ale vuů beč ne!” hlaholila MarieČlaude, kteraé byla ve vynikajíéčíé formež : “žažž ila jsem tež žžkou
havaé rii a bylo to naé dherneé ! A nikde to nebylo kraé snež jsž íé nežž v nemočniči! Nemohla jsem
vuů beč spaé t a tak jsem neprž etržž itež čž etla, ve dne i v noči.”
Vsž ičhni se na ni díévali s ué divem, kteryé ji viditelnež blažž il. Ve Franžovi se míésil počit
nečhuti (vež dež l, žž e po žmíénež neé havaé rii byla jeho žž ena veliče deprimovanaé a bež prž estaé níé si
stež žžovala) s jakyé msi obdivem (jejíé sčhopnost prž etvaé rž et vsž ečhno, čo žažž ila, svež dčž ila o
imponujíéčíé vitalitež ). Pokračž ovala: “Tam jsem žačž ala dež lit knihy na denníé a nočž níé. Opravdu,
jsou knihy pro den a knihy, ktereé muů žž ete čž íést jen v noči.”
Vsž ičhni daé vali najevo obdivnyé ué div, jen sočharž se držž el ža prst a mež l svrasž tež lou tvaé rž díék
neprž íéjemneé vžpomíénče.
MarieČlaude se na než ho obraé tila: “Do ktereé skupiny bys žarž adil Stendhala?” Sočharž
neposloučhal a pokrčž il v rožpačíéčh rameny. Vyé tvarnyé kritik, stojíéčíé vedle než ho prohlaé sil, žž e
Stendhal je podle než ho denníé čž etbou.
MarieČlaude vrtež la hlavou a pronesla hlaholivež : “Myé líésž se. Ne, ne, ne, myé líésž
se! Stendhal je nočž níé autor!”
Franž se žué čž astnž oval diskuse o nočž níém a denníém umež níé se žnačž nou rožtržž itostíé, protožž e
myslil jen na to, kdy se tu objevíé Sabina. Prž emyé sžleli oba mnoho dníé, žda maé čž i nemaé
prž ijmout požvaé níé na tento koktejl. MarieČlaude ho porž aédala pro vsž ečhny malíérže a sočharž e,
kterž íé kdy mež li vyé stavu v jejíé soukromeé galerii. Od doby, kdy se sežnaé mila s Franžem, Sabina
se jeho žž enež vyhyé bala. Protožž e se vsž ak baé li prožraženíé, usoudili nakoneč, žž e bude
prž iroženež jsž íé a meé než podežrž eleé , kdyžž
prž ijde.
Díéval se nenaé padnež smež rem k prž edsíéni a prž i teé prž íéležž itosti si uvež domil, žž e na druheé m
konči salonu se ustavičž než ožyé vaé hlas jeho osmnaé čtileteé dčery Marie-Anne. Odesž el od
skupiny, jíéžž vlaé dla jeho žž ena, ke kroužž ku, jemužž dominovala jeho dčera. Než kdo sedež l v
krž esle, jiníé staé li, Marie-Anne sedež la na žemi. Franž si byl jist, žž e takeé MarieČlaude na opačž neé
stranež salonu si bržy sedne na kobereč. Sednout si prž ed hosty na žem bylo v teé dobež gestem
žnamenajíéčíém prž iroženost, nenučenost, pokrokovost, družž nost a parž íéžžskost. Vaé sž enž , s jakou
si Marie-Anne sedala vsž ude na žem, byla takovaé , žž e se Franž čž asto obaé val, aby si nesedla na
žem v občhodež , kam si čhodila kupovat čigarety.
“Na čž em teď pračujete, Alane?” žeptala se Marie-Anne mužž e, u jehožž nohou sedež la. Alan
byl naivníé počtiveč a čhtež l dčerž i majitelky galerie uprž íémnež odpovež dež t. Začž al jíé vysvež tlovat
svuů j novyé žpuů sob malovaé níé, kteryé je spojeníém fotografie a olejomalby. Stačž il rž íčé i asi trž i vež ty,
kdyžž Marie-Anne žačž ala píéskat. Malíérž
mluvil pomalu a soustrž edež než , takžž e píéskaé níé neslysž el.
Franž žasž eptal: “Muů žž esž mi rž íéči, pročž si píéskaé sž ?”
“Protožž e nejsem raé da, kdyžž se mluvíé o političe,” odpovež dež la nahlas. Opravdu, dva mužž i
stojíéčíé ve stejneé m kroužž ku, mluvili o nastaé vajíéčíéčh volbaé čh ve Frančii. Marie-Anne, kteraé se
číétila povinna rž íédit žaé bavu, se žeptala obou mužž uů, žda puů jdou prž íésžtíé tyé den do divadla
poslečhnout si Rossiniho operu, kterou v žž enevež provede italskyé operníé soubor. Malíérž Alan
hledal žatíém staé le prž esnež jsž íé a prž esnež jsž íé formulači, aby vysvež tlil svuů j novyé žpuů sob malby a
Franž se stydež l ža dčeru. Aby ji umlčž el, prohlaé sil, žž e se prž i operaé čh nekonečž než nudíé.
“Ty jsi strasž nyé,” rž ekla Marie-Anne a snažž ila se že žemež uderž it otče do brž ičha,
“hlavníé hereč je kraé snyé. Ačh, jak je kraé snyé ! Videž la jsem ho dvakraé t a žamilovala jsem se
do než ho.”
Franž konstatoval, žž e se jeho dčera strasž než podobaé matče. Pročž se nepodobaé spíésž
jemu? Nedaé se nič dež lat, nepodobaé se mu. Slysž el o MariiČlaude nesčž etnež kraé t prohlaé sit,
žž e je žamilovaé na do toho čž i onoho malíérže, žpež vaé ka, spisovatele, politika a jednou dokonče
do jednoho čyklističkeé ho žaé vodníéka. Samožrž ejmež , žž e to byla pouhaé reé torika večž erž íé a
koktejluů , ale on si prž itom prž eče jen občž as vžpomnež l, žž e kdysi prž ed dvačeti lety prohlasž ovala
stejnou vež č o než m a žž e mu prž itom hrožila sebevražž dou.
V teé čhvíéli vstoupila do salonu Sabina. MarieČlaude ji uvidež la a sž la k níé. Jejíé
dčera vedla daé le konveržači o Rossinim, ale Franž vníémal jen to, čo si rž íékajíé
obež žž eny. Po než kolika prž aételskyé čh vež taé čh prž ivíétaé níé vžala MarieČlaude do ruky keramičkyé
sž perk, kteryé visel Sabinež kolem krku, a rž ekla veliče nahlas: “Čo to maé sž ? To je osž kliveé !”
Ta vež ta Franže upoutala. Nebyla rž ečž ena ué točž než , naopak, hlaholivyé smíéčh mež l okamžž itež
daé t najevo, žž e odmíétnutíé sž perku nemež níé nič na prž aételstvíé, ktereé MarieČlaude číétíé pro
malíéržku, ale prž eče jen to byla vež ta, kteraé se vymykala žpuů sobu, jak MarieČlaude mluvila s
jinyé mi.
“Dež lala jsem si ho sama,” rž ekla Sabina.
“Je osž klivyé, opravdu,” opakovala Marie -Člaude velmi hlasitež . “Nemež la bys ho nosit!”
Franž vež dež l, žž e jeho žž enu nijak nežajíémalo, žda je sž perk osž klivyé čž i ne. Osž kliveé
bylo to, čo čhtež la videž t osž kliveé , kraé sneé bylo, čo čhtež la videž t kraé sneé . SČ perky jejíéčh prž aétel
byly apriori kraé sneé . A i kdyby je nakraé snež shledala osž kliveé , žatajila by to, protožž e ličhočeníé
se stalo daé vno jejíé druhou prž iroženostíé. Pročž se tedy rožhodla, žž e bude sž perk, kteryé si
Sabina sama udež lala, považž ovat ža osž klivyé ?
Franžovi je to naé hle naprosto jasneé : MarieČlaude prohlaé sila, žž e Sabinin sž perk je osž klivyé,
protožž e si to mohla dovolit.
Jesž tež prž esnež ji: MarieČlaude prohlaé sila, žž e Sabinin sž perk je osž klivyé, aby dala najevo, žž e si
muů žž e dovolit Sabinež rž íéči, žž e je jejíé sž perk osž klivyé. Sabinina vyé stava prž ed rokem nemež la valnyé
ué spež čh a MarieČlaude nestaé la prž ílé isž o prž íéženž Sabiny. Naopak, Sabina mež la duů vod staé t o
prž íéženž MarieČlaude. Z jejíého jednaé níé to vsž ak nebylo požnat.
Ano, Franžovi je to žčela jasneé : MarieČlaude využž ila prž íéležž itosti, aby dala Sabinež (i
jinyé m) najevo, jakyé je meži nimi dvež ma skutečž nyé pomež r sil.
-7. Malyé slovníék nepočhopenyé čh slov
(dokončž eníé)
Staryé kostel v Amsterodamu
Z jedneé strany jsou domy a v jejičh velkyé čh prž íéžemníéčh oknečh, ktereé se podobajíé
vyé kladuů m občhoduů , jsou maleé pokojíéčžky kurev, ktereé svlečž eny do praé dla sedíé tež snež
u skla v krž esíélčíéčh vystlanyé čh polsž taé rž i. Vypadajíé jako velkeé žnudež neé kočž ky. Druhou
stranu uliče tvorž íé obrovskyé gotičkyé čhraé m že čž trnaé čteé ho stoletíé. Meži svež tem kurev a svež tem
Božž íém jako rž eka meži dvež ma rž íésžemi se prostíéraé
intenživníé pačh močž e. Uvnitrž žbyly že stareé ho gotičkeé ho slohu jen vysokeé holeé
bíéleé ždi, sloupy, klenba a okna. Na ždečh neníé jedinyé obraž, nikde žž aédnaé sočha. Kostel je
vykliženyé jako tež ločvičž na. Jen uprostrž ed jsou nastaveny do velikeé ho čž tverče rž ady žž idlíé
obklopujíéčíé miniaturníé poé dium se stolkem pro kažatele. Za žž idlemi jsou drž evež neé kabiny, loé žž e
pro bohateé rodiny mež sžťanuů . Ty žž idle a loé žž e tu stojíé bež nejmensž íého ohledu k tvaru ždíé a
umíéstež níé sloupuů , jako by čhtež ly vyjaé drž it gotičkeé arčhitekturž e svou lhostejnost a opovržž eníé.
Kalvíénskaé víéra promež nila užž prž ed staletíémi kostel v pouhyé hangaé r, kteryé nemaé
jinou funkči nežž čhraé nit modlitbu vež ržíéčíéčh prž ed desž tež m a snež hem. Franž byl fasčinovaé n:
tíémto obrovskyé m saé lem prosž el Velikyé Počhod dež jin. Sabina si vžpomnež la, jak po
komunističkeé m prž evratu byly v ČČ ečhaé čh vsž ečhny žaé mky žnaé rodnež ny a promež než ny v
učž nžovskaé učž ilisž tež , v domovy
duů čhodčuů ,ale takeé v kravíény. Jeden takovyé kravíén navsž tíévila: do sž tukovyé čh ždíé byly
prž ibity haé ky se žž eležnyé mi kruhy a k nim uvaé žaé ny kraé vy díévajíéčíé se žasnež než ž oken do
žaé mečkeé ho parku, kde pobíéhaly slepiče.
Franž rž ekl: “Ta praé ždnota mne fasčinuje. Lideé nahromadíé oltaé rž e, sočhy, obražy, žž idle,
krž esla, koberče, knihy a pak prž ijde ta čhvíéle radostneé ué levy, kdy to smetou vsž ečhno jako
smetíé že stolu. Umíésž si prž edstavit to Herkulovo kosž tež , ktereé
vymetlo tento čhraé m?”
Sabina ukaé žala na drž evež nou loé žž i: “Čhudíé musili staé t a bohatíé mež li loé žž e. Ale existovalo
než čo, čo spojovalo bankeé rže i čhudaé ka: nenaé vist ke kraé se.”
 “Čo je to kraé sa?” rž ekl Franž a prž ed očž ima se mu vybavila vernisaé žž vyé stavy, ktereé
se musil nedaé vno ué čž astnit po boku sveé žž eny. Nekonečž naé marnost rž ečž íé a slov, marnost
kultury, marnost umež níé.
Kdyžž pračovala jako studentka na stavbež mlaé dežž e a mež la v dusž i jed ž veselyé čh počhoduů ,
ktereé žnež ly bež prž estaé níé ž tlampačž uů, sedla si jednou v nedež li na motočykl a jela daleko do
kopčuů . Zastavila se v nežnaé meé vesničž če žtračeneé v kopčíéčh. Oprž ela motočykl o žeď kostela a
vesž la dovnitrž. Sloužž ili praé vež msž i. Naé božž enstvíé bylo tehdy pronaé sledovaé no režž imem a vež tsž ina
lidíé se kostelu vyhyé bala. V lavičíéčh sedež li jen starči a starž enky, protožž e ti se režž imu nebaé li. Ti
se baé li jen smrti.
Knež ž pronesl žpež vavyé m hlasem vež tu a lideé ji po než m opakovali sborem. Byly to litanie.
Staé le stejnaé slova se vračela jako poutníék, kteryé nemuů žž e odtrhnout očž i od krajiny anebo jako
čž lovež k, kteryé se nemuů žž e rožloučž it se žž ivotem. Sedež la vžadu v laviči, čhvíélemi žavíérala očž i, jen
aby slysž ela tu hudbu slov,a pak je žase otvíérala: videž la nahorž e modrž e malovanou klenbu a na
níé velkeé žlateé hvež ždy. Byla okoužlena.
To, čo v tom kostele nenadaé le potkala, nebyl Buů h, ale kraé sa. Vež dež la prž itom dobrž e, žž e ten
kostel a ty litanie nebyly kraé sneé samy o sobež ale praé vež ve spojeníé
se stavbou mlaé dežž e, na ktereé traé vila dny v raé musu píésníé. Msž e byla kraé snaé , protožž e se jíé
žjevila naé hle a tajnež jako žraženyé svež t.
Od teé doby vež dež la, žž e kraé sa je žraženyé svež t. Muů žž eme ji potkat jen kdyžž ji
pronaé sledovateleé než kde omylem žapomnež li. kraé sa je sčhovaé na ža kulisou prvomaé joveé ho
pruů vodu. Čhčeme-li ji najíét, musíéme rožtrhnout plaé tno dekorače.
“To je poprveé , čo mne než jakyé kostel fasčinuje,” rž ekl Franž. Nebyl to ani protestantismus
ani askeže, čo v než m probouželo nadsž eníé. Bylo to než čo jineé ho, než čo velmi osobníého, o čž em si
netroufal prž ed Sabinou mluvit. Zdaé lo se mu, žž e slysž íé hlas, kteryé ho nabaé daé , aby vžal do ruky
Herkulovo kosž tež a vymetl že sveé ho žž ivota vernisaé žž e MarieČlaude, žpež vaé ky Marie-Anne,
kongresy a symposia, marneé rž ečž i, marnaé slova. Velkyé praé ždnyé prostor amsterodamskeé ho
čhraé mu se mu žjevil jako obraž vlastníého osvoboženíé.
Síéla
V posteli jednoho ž moha hoteluů , kde se milovali, si Sabina hraé la s Franžovyé mi pažž emi:
“To je neuvež ržitelneé ,” rž ekla, “jakeé ty maé sž svaly.” Franž mež l ž teé čhvaé ly radost. Vstal ž postele,
vžal tež žžkou dubovou žž idli ža nohu dole prž i žemi a pomalu ji žvedal do vyé sže.
“Nemusíésž se ničž eho baé t,” rž íékal, “očhraé nil byčh tež ve vsž ečh situačíéčh. Dež lal jsem kdysi judo
žaé vodnež .”
Podarž ilo se mu vžpažž it ruku i s tež žžkou žž idlíé nad hlavu a Sabina rž ekla: “To je prž íéjemneé
vež dež t, žž e jsi tak silnyé.”
V hloubi dusž e vsž ak dodala jesž tež toto: Franž je silnyé, ale jeho síéla se obračíé
jen navenek. Vuů čž i lidem, s nimižž žž ije, ktereé maé raé d, je slabyé. Franžova slabost se jmenuje
dobrota. Franž by Sabinež nikdy nič neporučž il. Nenarž íédil by jíé, jako kdysi Tomaé sž , aby položž ila
na
 žem žrčadlo a čhodila po než m nahaé . Ne žž e by mu čhybež la smyslnost, ale čhybíé mu síéla
poručž it. Jsou vež či, ktereé se dajíé
uskutečž nit jen naé silíém. Tež lesnaé laé ska neníé myslitelnaé bež naé silíé. Sabina se díévala na
Franže, jak kraé čž el pokojem se žž idlíé žvednutou do vyé sže, prž ipadalo jíé to groteskníé a naplnil ji
podivnyé smutek.
Franž postavil žž idli na žem a usedl na ni tvaé rž íé k Sabinež .
“Ne žž e by mi to nedež lalo dobrž e, žž e jsem silnyé,” rž ekl, “ale načž potrž ebuju v žž enevež tyhle
svaly? Nosíém je jako ornament. Jako pavíé peé ro. S nikyé m jsem se v žž ivotež nepral.”
Sabina pokračž ovala v melančholičkeé ué važe: A kdyby mež la mužž e, kteryé by jíé
poroučž el? Kteryé by ji čhtež l opanovat? Jak dlouho by ho snesla? Ani ne pež t minut!
Z čž ehožž plyne, žž e se pro ni nehodíé žž aédnyé mužž . Ani silnyé ani slabyé. RČ ekla: “A pročž
nepoužž ijesž síély než kdy proti mnež ?”
“Protožž e laé ska žnamenaé žrž eknout se síély,” rž ekl Franž tisž e. Sabina si uvež domila dvež vež či:
ža prveé , žž e ta vež ta je naé dhernaé a pravdivaé . Za druheé , žž e se tou vež tou Franž diskvalifikuje v
jejíém erotičkeé m žž ivotež . žž íté v pravdež
To je formule, kterou použž il Kafka buď ve sveé m deníéku nebo v než jakeé m dopise. Franž si
užž nepamatuje kde. Ta formule ho žaujala. Čo je to, žž íté v pravdež ?
Negativníé definiče je snadnaé : žnamenaé to nelhat, neskryé vat se, nič netajit. Od teé doby, čo
požnal Sabinu, Franž žž ije ve lžž i. Vypraé víé žž enež o kongresu v Amsterodamu a o prž ednaé sž kaé čh v
Madridu, ktereé se nikdy nekonaly, a bojíé se jíét se Sabinou po žž enevskeé uliči. Bavíé ho lhaé t a
skryé vat se praé vež proto, žž e to nikdy nedež lal. Je ž toho prž íéjemnež rožrusž en jako primus, kteryé
se odhodlal jíét jednou v žž ivotež ža sž kolu.
Pro Sabinu žž íét v pravdež , nelhat sobež ani jinyé m, je možž neé jen ža prž edpokladu, žž e žž ijeme
bež publika. Ve čhvíéli, kdy nasž emu jednaé níé než kdo prž ihlíéžžíé, prž ižpuů sobujeme se čhtež nečhtež
očž íém, ktereé naé s požorujíé, a nič užž neníé pravda ž toho, čo dež laé me. Míét publikum, myslit na
publikum, to žnamenaé žž íté ve lžž i. Sabina opovrhuje literaturou, kde autorž i prožražujíé na sebe
i na sveé prž aétele vsž ečhny intimity. ČČ lovež k, kteryé žtratíé svou intimitu, žtratíé vsž e, myslíé si
Sabina. A čž lovež k, kteryé
se jíé žbavuje dobrovolnež , je monstrum. Sabina proto nijak netrpíé tíém, žž e musíé
tajit svou laé sku. Naopak, jen tak muů žž e “žž íét v pravdež ”. Franž si je naopak jist, žž e v
roždež leníé žž ivota na soukromou a verž ejnou sfeé ru je obsažž en pramen vesž kereé lžž i: čž lovež k je
než kyé m jinyé m v soukromíé a než kyé m jinyé m na verž ejnosti. “žž íét v pravdež ” žnamenaé pro než ho
žrusž it barieé ru meži soukromyé m a verž ejnyé m. Raé d čituje vež tu Andreé Bretona o tom, žž e by
čhtež l žž íté “ve sklenež neé m domež ”, kde nič neníé tajemstvíém a kam kažž dyé muů žž e videž t. Kdyžž slysž el
svou žž enu, jak rž íékaé Sabinež “ten sž perk je osž klivyé !”, počhopil, žž e užž
daé l nemuů žž e žž íét ve lžž i. V teé čhvíéli se mež l totižž Sabiny žastat. Neudež lal to jen proto, žž e se
baé l prožradit jejičh tajnou laé sku.
Nažíétrž íé po koktejlu mež l odjet se Sabinou na dva dny do RČ íéma. V dučhu slysž el staé le vež tu
“ten sž perk je osž klivyé ” a videž l svou žž enu jinou, nežž jakaé se mu čelyé
 žž ivot jevila. Jejíé agresivita, nežranitelnaé , hlučž naé a temperamentníé, mu sníémala s ramen
brž emeno dobroty, ktereé nesl trpež livež čelyé čh trž iadvačet let manžž elstvíé. Vžpomnež l si na
obrovskyé vnitrž níé prostor čhraé mu v Amsterodamu a žnovu v sobež
počíétil žvlaé sž tníé, nesrožumitelneé nadsž eníé, ktereé v než m vžbužovala jeho praé ždnota. Balil si
kufrž íék, kdyžž ža níém MarieČlaude vstoupila do pokoje; vypraé vež la o včž erejsž íéčh hostečh,
sčhvalovala energičky než ktereé naé žory, ktereé od ničh slysž ela, a s vyé smež čhem odsužovala jineé .
Franž se na ni dlouže díéval a pak rž ekl: “žž aédnaé konferenče v RČ íémež se nekonaé .” Nečhaé pala:
“Tak pročž tam jedesž ?”
RČ ekl: “Maé m užž trž ičž tvrtež roku milenku. Nečhči se s níé sčhaé žet v žž enevež . Proto tak čž asto
čestuju. Myslil jsem si, žž e bys o tom mež la vež dež t.” Po prvníéčh vyslovenyé čh slovečh se lekl;
puů vodníé odvaha ho opustila. Odvraé til očž i, aby nemusil videž t ve tvaé rž i MarieČlaude žoufalstvíé,
ktereé se jíé domníéval žpuů sobit svyé mi slovy.
Po maleé pauže se ožvalo: “Ano, takeé si myslíém, žž e byčh o tom mež la vež dež t.” Hlas žnež l
pevnež a Franž žvedl očž i: MarieČlaude nebyla žhroučenaé . Podobala se staé le teé žž enež , kteraé
včž era rž ekla hlaholivyé m hlasem “ten sž perk je osž klivyé !”. Pokračž ovala: “Kdyžž užž jsi tak odvaé žž nyé
a ožnaé mil jsi mi, žž e mne trž i čž tvrtež roku klamesž , muů žž esž mi takeé rž íéči s kyé m?”
Vžž dyčky si rž íékal, žž e nesmíé MariiČlaude ublíéžžit, žž e si v níé musíé vaé žž it žž eny. Ale kam se
podež la ta žž ena v MariiČlaude? Jinak rž ečž eno, kam se podež l obraž maminky, kteryé si spojoval
se svou žž enou? Maminka, jeho smutnaé a žranež naé maminka, kteraé
mež la na kažž deé nože jinou botu, ž MarieČlaude odesž la a snad ž níé ani neodesž la, protožž e v
níé nikdy nebyla. Uvež domil si to s naé hlou nenaé vistíé.
“Nemaé m žž aédnyé duů vod ti to tajit,” rž ekl.
Kdyžž ji nežranilo, žž e je jíé nevež rnyé, nepočhyboval, žž e ji žraníé žpraé va o tom, kdo je jejíé
sokynež . Vypraé vež l jíé proto o Sabinež a díéval se jíé prž itom do tvaé rž e. O čhvíéli poždež ji se sesž el se
Sabinou na letisž ti. Letadlo se vžneslo do vyé sže a jemu bylo čž íém daé l lehčž eji. RČ íékal si, žž e po
devíéti mež síéčíéčh žž ije konečž než žase v pravdež .
-8. Sabinež bylo, jako by Franž vypaé čž il naé silíém dverž e jejíé intimity. Jako by najednou
nakoukla dovnitrž hlava MarieČlaude, hlava Marie-Anne, hlava malíérže Alana a sočharž e, kteryé
se porž aéd držž íé ža prst, hlavy vsž ečh lidíé, ktereé v žž enevež žnala. Stane se proti sveé vuů li sokyníé
jakeé si žž eny, kteraé ji vuů beč nežajíémaé . Franž se bude rožvaé dež t a ona žaujme vedle než ho míésto
na sž irokeé manžž elskeé posteli. Vsž ičhni to budou žblíéžka čž i ždaé lky požorovat, bude nučena hraé t
prž ede vsž emi jakeé si divadlo; míésto aby byla Sabinou, bude musit hraé t roli Sabiny a vymyslit
si, jak tu roli hraé t. Zverž ejnež naé laé ska nabude na tíéže, stane se brž emenem. Sabina se užž
prž edem krčž ila prž ed prž edstavou teé tíéhy.
Večž erž eli v rž íémskeé restaurači a pili víéno. Byla žamlklaé .
“Opravdu se nežlobíésž?” ptal se Franž.
Ujistila ho, žž e se nežlobíé. Byla jesž tež žmatena a nevež dež la, ždali maé míét radost čž i ne.
Vžpomíénala si na jejičh setkaé níé v luů žž koveé m vože do Amsterodamu. Čhtež la tehdy prž ed níém
padnout na kolena a prosit ho, aby ji u sebe držž el trž eba naé silíém a nikdy nepousž tež l pryčž .
Toužž ila tehdy, aby užž jednou skončž ila ta nebežpečž naé
česta žrad. Toužž ila se žastavit.
Teď se snažž ila vybavit si nejintenživnež ji tu tehdejsž íé touhu, dovolat se jíé, oprž íét se o ni.
Bylo to marneé . Počit nečhuti byl silnež jsž íé. Vračeli se do hotelu večž erníé uličíé. Italoveé kolem
ničh hlučž eli, krž ičž eli, gestikulovali, takžž e mohli jíét vedle sebe beže slov, anižž slysž eli sveé
mlčž eníé. Pak se Sabina dlouho umyé vala v koupelnež a Franž na ni čž ekal pod prž ikryé vkou v
posteli. Malaé lampičž ka byla jako vžž dyčky rožžž ata.
Kdyžž se vraé tila ž koupelny, žhasla ji. To bylo poprveé , čo to udež lala. Franž si mež l toho
gesta leé pe vsž imnout. Nevež noval mu požornost, protožž e svež tlo pro než ho nemež lo vyé žnam. Jak
víéme, mež l prž i milovaé níé raé d žavrž eneé očž i. A praé vež kvuů li tež m žavrž enyé m očž íém Sabina žhasla
lampičž ku. Nečhtež la ta spusž tež naé
víéčžka videž t užž ani vterž inu. Očž i, jak rž íékaé prž íéslovíé, jsou oknem do dusž e. Franžovo tež lo, ktereé
se na níé vžž dyčky žmíétalo se žavrž enyé ma očž ima, bylo pro ni tež lem bež dusž e. Podobalo se
žvíéržečíému mlaé dež ti, ktereé je jesž tež slepeé a vydaé vaé bežmočneé
žvuky, protožž e maé žž ížé enž . Souložž íéčíé Franž s naé dhernyé mi svaly byl jako obrovskeé
sž tež než , ktereé se kojíé na jejíéčh prsou. Ostatnež on mež l opravdu v ué stečh bradavku jejíého
prsu, jako by čučal mleé ko! Ta prž edstava, žž e je dole dospež lyé m mužž em a nahorž e mlaé dež tež m,
ktereé se kojíé,
žž e tady souložž íé s nemluvnež tem, očitala se pro ni na pomežíé hnusu. Ne, užž nikdy nečhče
videž t, jak se na níé žoufale pohybuje, užž mu nikdy nenastavíé svuů j prs jako fena sž tež než ti, je to
dnes naposledy, neodvolatelnež
naposledy!
Vež dež la ovsž em, žž e jejíé rožhodnutíé je vrčholem nespravedlnosti, žž e Franž je nejlepsž íé že
vsž ečh mužž uů, ktereé kdy mež la, žž e je inteligentníé, žž e rožumíé jejíém obražuů m, žž e je hežkyé, žž e je
dobryé, ale čž íém víéče si to uvež domovala, tíém víéče toužž ila žnaé silnit tu inteligenči, tu
dobrotivost, žnaé silnit tu bežmočnou síélu. Milovala ho teé noči prudčž eji nežž kdykoli jindy,
protožž e ji vžrusž ovalo vež domíé, žž e je to naposledy. Milovala ho a byla užž než kde daleko jinde.
Užž žase slysž ela žníét ž daé lky žlatou trubku žrady a vež dež la, žž e je to hlas, ktereé mu neodolaé .
Zdaé lo se jíé, žž e je prž ed níé jesž tež nesmíérnyé prostor svobody a daé lka teé prostory ji vžrusž ovala.
Milovala Franže blaé žnivež , divoče, tak jak ho nikdy nemilovala. Franž vžlykal na jejíém tež le a
byl si jist, žž e vsž emu rožumíé: I kdyžž byla Sabina u večž erž e mlčž enlivaé a nerž ekla mu, čo si myslíé o
jeho rožhodnutíé, teď mu odpovíédala. Daé vala mu najevo svou radost, svou vaé sž enž , svuů j
souhlas, svou touhu žž íét navžž dy s níém.
Prž ipadal si jako ježdeč, kteryé jede na koni do naé dherneé ho praé ždna, praé ždna bež
manžž elky, bež dčery, bež domaé čnosti, do naé dherneé ho praé ždna vymeteneé ho Herkulovyé m
kosž tež tem, do naé dherneé ho praé ždna, ktereé žaplníé svou laé skou. Oba jeli na tom druheé m jako na
koni. Oba jeli do daé lek, po kteryé čh toužž ili. Oba byli opojeni žradou, kteraé je osvobodila.
Franž jel na Sabinež a žražoval svou žž enu, Sabina jela na Franžovi a žražovala Franže.
 -9. Po víéč nežž dvačet let videž l ve sveé žž enež svou matku, slabou bytost, kterou je trž eba
čhraé nit; ta prž edstava v než m byla prž íélisž žakorž enež na, nežž aby se jíé mohl žbavit bež hem dvou
dnuů . Kdyžž se vračel domuů , mež l vyé čžitky svež domíé, baé l se, žž e se po jeho odčhodu žhroutila a žž e
ji uvidíé žmučž enou smutkem. Odemkl nesmež le dverž e, vesž el do sveé ho pokoje. Zuů stal čhvíéli tisž e
staé t a posloučhal: ano, byla doma. Po čhvíéli vaé haé níé vesž el ža níé, aby ji poždravil, jako to
byé valo jejičh žvykem. Zvedla v hraneé m ué divu obočž íé: “Ty jsi prž isž el sem?”
“A kam byčh mež l jíét?” čhtež lo se mu rž íéči (ve skutečž neé m ué divu), ale nerž ekl nič.
Pokračž ovala: “Aby bylo meži naé mi jasno. Nemaé m nič proti tomu, aby ses k níé
odstež hoval hned.”
Kdyžž se jíé v den odčhodu se vsž íém prž ižnal, nemež l žž aédnyé prž esnyé plaé n. Byl prž ipraven po
naé vratu diskutovat prž aételsky, jak maé vsž e žarž íédit, aby jíé ublíéžžil čo nejmeé než . Nepočž íétal s tíém, žž e
bude sama čhladnež a vytrvale naleé hat, aby od níé odesž el. I kdyžž mu to usnadnž ovalo situači,
neubraé nil se žklamaé níé. Čelyé žž ivot se ji baé l žranit a jen proto na sebe uvalil dobrovolnou
kaé ženž oblbujíéčíé monogamie. Po dvačeti letečh najednou žjisž ťuje, žž e jeho ohledy byly ué plnež
žbytečž neé a žž e se vždal jinyé čh žž en jen kvuů li nedorožumež níé!
Mež l odpoledne prž ednaé sž ku a sž el pak ž university prž íémo k Sabinež . Čhtež l ji požž aédat, aby u
níé smež l v noči žuů stat. Zažvonil, ale nikdo mu neotevrž el. Odesž el do hospody naproti a díéval se
dlouže ke včhodu jejíého domu.
Bylo užž poždež večž er a on nevež dež l, čo dež lat. Čelyé žž ivot spaé val s MarieČlaude na jedneé
posteli. Kdyžž se teď vraé tíé domuů , kam si maé jíét lehnout? Mohl by si ovsž em ustlat na gaučž i ve
vedlejsž íém pokoji. Ale nebylo by to prž emrsž tež neé gesto?
Nevypadalo by to jako projev neprž aételstvíé? Čhče prž eče žuů stat sveé žž enež nadaé le prž íételem!
Ulehnout si vedle níé vsž ak takeé nebylo možž neé . Slysž el užž v dučhu jejíé
ironičkou otaé žku, pročž nedaé prž ednost Sabininu luů žž ku. Nasž el si proto pokoj v hotelu.
Nažíétrž íé žvonil u Sabininyé čh dverž íé žase marnež po čelyé den. Trž etíého dne navsž tíévil
domovniči. Nevidež la nič a odkaé žala ho na majitelku, kteraé
Sabinež atelieé r pronajala. Zatelefonoval jíé a dožvež dež l se, žž e Sabina dala prž edevčž íérem
vyé povež ď.
Čhodil jesž tež než kolik dníé žkousž et, žda najde Sabinu doma, ažž jednoho dne nasž el byt
otevrž enyé a uvnitrž trž i mužž e v modraé číéčh, kterž íé odnaé sž eli naé bytek a obražy do velkeé ho
stež hovačíého vožu žaparkovaneé ho prž ed domem.
Ptal se jičh, kam naé bytek povežou.
Odpovež dež li, žž e majíé vyé slovnyé prž íékaž držž et adresu v tajnosti. Užž jim čhtež l podstrčž it
než kolik bankovek, aby mu tajemstvíé prožradili, kdyžž naé hle počíétil, žž e nemaé sil to udež lat.
Smutek ho dočela očhromil. Ničž emu nerožumež l, nič si neumež l vysvež tlit, vež dež l jen, žž e tento
okamžž ik čž ekal užž od čhvíéle, kdy Sabinu požnal. Stalo se, čo se mež lo staé t. Franž se nebraé nil.
Nasž el si pro sebe malyé byt ve stareé m mež stež . V dobež , kdy vež dež l, žž e tam dčera ani žž ena
nebudou, navsž tíévil svuů j byé valyé domov, aby si odnesl sž aty a nejduů ležž itež jsž íé
 knihy. Daé val dobryé požor, aby si nevžal nič, čo by mohlo MariiČlaude čhybež t. Jednoho
dne ji uvidež l ža sklem kavaé rny. Sedež la tam jesž tež se dvež ma daé mami a jejíé
tvaé rž, do níéžž nežrž ížé enaé mimika vryla užž daé vno mnoho vraé sek, byla v temperamentníém
pohybu. Daé my ji posloučhaly a ustavičž než se smaé ly. Franž se nemohl žbavit dojmu, žž e jim
vypraé víé o než m. Musila se jistež dovež dež t, žž e Sabina žmižela že žž enevy prž esnež ve stejnou dobu,
kdy se s níé Franž rožhodl žž íét. To byla opravdu komičkaé
historie! Nemohl se divit, žž e bude sloužž it jako prž edmež t pobaveníé prž íételkyníém sveé
žž eny.
Vraé til se do sveé ho noveé ho bytu, kam žnež ly kažž dou hodinu žvony kostela SaintPierre.
Praé vež toho dne mu tam prž inesli ž občhodníého domu stuů l. Zapomnež l na MariiČlaude a jejíé
prž íételkynež . A žapomnež l na čhvíéli i na Sabinu. Sedl si ke stolu. Mež l radost, žž e si ho saé m vybral.
Čelyé čh dvačet let žž il v naé bytku, kteryé
si nežvolil. Vsž ečhno žarž ižovala MarieČlaude. Je to vlastnež poprveé , čo prž estal byé t
čhlapčem a je samostatnyé. Na prž íésžtíé den mež l objednaneé ho stolarž e, aby mu udež lal knihovnu.
Užž než kolik tyé dnuů se žabyé val tíém, žž e si kreslil jejíé tvar, rožmež ry a umíéstež níé.
Tehdy si najednou s ué divem uvež domil, žž e neníé nesž ťasten. Sabinina fyžičkaé
prž íétomnost byla mnohem meé než duů ležž itaé , nežž tusž il. Duů ležž itaé byla žlataé
stopa,čž arovnaé stopa, kterou vtiskla do jeho žž ivota a o kterou ho nikdo nemohl prž ipravit.
Jesž tež nežž žmižela ž jeho obžoru, stačž ila mu vsunout do ruky Herkulovo kosž tež , kteryé m
vymetl že sveé ho žž ivota vsž ečhno, čo nemež l raé d. To nenadaé leé sž tež stíé, ta pohoda, ta radost že
svobody a noveé ho žž ivota, to byl dar, kteryé mu žanečhala. Daé val ostatnež vžž dyčky prž ednost
neskutečž neé mu prž ed skutečž nyé m. Stejnež jako se číétil leé pe v pruů vodečh (ktereé , jak jsem rž ekl,
jsou jen divadlo a sen) nežž ža katedrou, kde prž ednaé sž el žž aékuů m, stejnež byl sž ťastnež jsž íé se
Sabinou, kteraé se promež nila v neviditelnou bohyni nežž se Sabinou, s níéžž ježdil po svež tež a o
jejíéžž laé sku se ustavičž než baé l. Dala mu nečž ekanou svobodu mužž e, jenžž žž ije saé m, obdarž ila ho
svež tlem svuů dnosti. Stal se prž itažž livyé pro žž eny; jedna jeho poslučhačž ka se do než ho
žamilovala.
A tak naé hle bež hem neuvež ržitelnež kraé tkeé doby se dočela žmež nila sčeneé rie jeho žž ivota. žž il
jesž tež nedaé vno ve velkeé m mež sžťanskeé m bytež se služž kou, dčerou a manžž elkou a teď obyé vaé
malyé byt ve stareé m mež stež a teé mež rž dennež u než ho žuů staé vaé prž es noč mladaé milenka. Nemusíé s
níé ježdit po hotelíéčh čeleé ho svež ta a muů žž e se s níé
milovat ve vlastníém bytež , na vlastníé posteli, v prž íétomnosti svyé čh knih a sveé ho popelníéku
na nočž níém stolku.
Díévenka nebyla ani osž klivaé , ani kraé snaé , ale žato o tolik mladsž íé nežž on! A obdivovala se
Franžovi, jak se jesž tež prž ed kraé tkyé m čž asem obdivoval Franž Sabinež . Nebylo to neprž íéjemneé . A
jestli snad mohl čhaé pat vyé mež nu Sabiny ža bryé latou studentku jako malou degradači, jeho
dobrota se postarala o to, žž e novou milenku prž ijal raé d a počiťoval k níé otčovskou laé sku,
kterou nemohl ostatnež nikdy prž edtíém plnež uspokojit vžhledem k tomu, žž e Marie-Anne se
nečhovala jako dčera,
nyé bržž
 jako druhaé MarieČlaude.
Jednoho dne navsž tíévil svou manžž elku a rž ekl jíé, žž e by se raé d žnovu ožž enil. MarieČlaude
vrtež la hlavou.
“Rožvedeme-li se, nič se prž eče nežmež níé! Nič na tom nežtratíésž! Nečhaé m ti vsž ečhen
majetek!”
“Mnež nejde o majetek,” rž ekla.
“Tak o čo jde?”
“O laé sku,” usmaé la se.
“O laé sku?” podivil se.
“Laé ska je boj,” usmíévala se MarieČlaude. “Budu bojovat dlouho. Ažž do konče.”
“Laé ska je boj? Nemaé m nejmensž íé čhuť bojovat,” rž ekl Franž a odesž el.
-10. Po čž tyrž ečh letečh straé venyé čh v žž enevež , Sabina se ubytovala v Parž íéžži a nemohla se
vžpamatovat ž melančholie. Kdyby se jíé než kdo žeptal, čo se jíé stalo, nenasž la by pro to slov.
žž ivotníé drama se daé vžž dyčky vyjaé drž it metaforou tíéžže. RČ íékaé me, žž e na čž lovež ka dopadlo
než jakeé brž emeno. ČČ lovež k to brž emeno unese nebo neunese, padaé pod níém, žaé pasíé s níém,
prohraé vaé nebo víétež žíé. Ale čo se, vlastnež stalo Sabinež ? Nič. Opustila jednoho mužž e, protožž e
ho čhtež la opustit. Pronaé sledoval ji pak? Mstil se jíé? Ne. Jejíé drama nebylo dramatem tíéhy ale
lehkosti. Na Sabinu dopadlo nikoli brž emeno, ale nesnesitelnaé lehkost bytíé.
Ažž dosud ji čhvíéle žrady naplnž ovaly vžrusž eníém a radostíé ž toho, žž e se prž ed níé
otvíéraé novaé česta a na jejíém konči noveé dobrodružž stvíé žrady. Ale čo kdyžž ta česta jednou
skončž íé? ČČ lovež k muů žž e žradit rodičž e, manžž ela, laé sku, vlast, ale kdyžž
užž pak nejsou ani rodičž e, ani manžž el, ani laé ska, ani vlast, čo žbude pro žradu?
Sabina číétíé kolem sebe praé ždnotu. A čo kdyžž praé vež tato praé ždnota byl číél vsž ečh jejíéčh
žrad?
Ažž dosud si to ovsž em neuvež domovala a je to počhopitelneé : číél, ža kteryé m se čž lovež k žž ene,
je vžž dyčky žahalen. Díévka, kteraé toužž íé po manžž elstvíé, toužž íé po než čžem pro ni žčela
nežnaé meé m. Mladíék, kteryé prahne po slaé vež , nevíé, čo to slaé va je. To, čo daé vaé smysl nasž emu
počž íénaé níé, je vžž dyčky než čo pro naé s totaé lnež
nežnaé meé ho. Sabina takeé nevež dež la, jakyé číél se skryé vaé ža jejíé touhu žražovat. Nesnesitelnaé
lehkost bytíé, to je ten číél? Po odčhodu že žž enevy se mu žnačž než
prž iblíéžžila.
Byla užž v Parž íéžži trž i roky, kdyžž dostala dopis ž ČČ ečh. Psal jíé Tomaé sž uův syn. Dovež dež l se než jak
o níé, žíéskal si jejíé adresu a obračel se na ni jako na
“nejbližž sžíé prž íételkyni” sveé ho otče. Ožnamoval jíé smrt Tomaé sž e a Terežy. žž ili pryé v
posledníéčh letečh na vesniči, kde byl Tomaé sž žamež stnaé n jako sž ofeé r naé kladníého auta. Zvykli si
ježdit spolu občž as do sousedníého mež sta, kde vžž dyčky prž espali v lačineé m hotelu. Česta tam
vedla prž es kopče, serpentinami, a naé kladníé auto se s nimi žrž íté ilo ž vysokeé straé než . Jejičh tež la
byla roždrčena napadrť. Poličie dodatečž než žjistila, žž e brždy byly v katastrofaé lníém stavu.
Nemohla se vžpamatovat ž teé žpraé vy. Posledníé lano, ktereé ji jesž tež prž ipoutaé valo k minulosti,
bylo prž erž ežaé no. Podle stareé ho žvyku čhtež la se jíét uklidnit pročhaé žkou po hrž bitovež .
Montparnasskyé hrž bitov byl nejblíéžže. Sklaé dal se že samyé čh ué tlyé čh domečž kuů , miniaturníéčh
kaplíé vystavež nyé čh nad kažž dyé m hrobem. Sabina nečhaé pala, pročž mrtvíé čhtež jíé míét nad sebou
tuhle imitači palaé če. Ten hrž bitov byl jesž itnost promež než naé v kaé men. Míésto aby se stali po
smrti rožumnež jsž íé, obyvateleé hrž bitova byli jesž tež posž etilejsž íé nežž ža žž ivota. Vystavovali na
pomníéčíéčh svou duů ležž itost. Zde neodpočž ívé ali tatíénči, bratrž i, synoveé nebo babičž ky nyé bržž
hodnostaé rž i a verž ejníé
čž initeleé , nositeleé tituluů , hodnostíé a počt; i posž tovníé ué rž edníék tu stavež l na odiv sveé
postaveníé,
svuů j společž enskyé vyé žnam svou duů stojnost. SČ la alejíé hrž bitova a videž la, žž e kousek od česty
praé vež než koho pohrž bíévajíé. Čeremoniaé rž mež l plnou naé ručž kvež tin a roždaé val kažž deé mu ž
požuů stalyé čh jeden kvež t. Podal ho i Sabinež . Prž idala se k ostatníém. Občhaé želi obloukem
mnoho pomníékuů , ažž
prž isž li k hrobu, ž než hožž byl odvalen naé hrobníé kaé men. Naklonila se nad jaé mu. Byla
nesmíérnež hlubokaé . Pustila ž rukou kvež t. Snaé sž el se v malyé čh obloučž číéčh na rakev. Tak
hlubokeé hroby v ČČ ečhaé čh nejsou. V Parž íéžži jsou hroby stejnež hlubokeé jako jsou domy vysokeé .
Padl jíé pohled na kaé men, kteryé ležž el odvalen vedle hrobu. Ten kaé men jíé nahnal hruů žu, takžž e
spež čhala domuů .
Myslila čelyé den na ten kaé men. Pročž ji tolik podež sil? Odpovež dež la si: Je-li hrob prž ikrytyé
kamenem, mrtvyé se užž nikdy nemuů žž e dostat ven.
Ale mrtvyé se ven prž eče stejnež nedostane! Neníé to tedy jedno, žda je prž ikryt hlíénou nebo
kamenem? Neníé to jedno: Kdyžž žavalíéme hrob kamenem, žnamenaé to, žž e nečhčeme, aby se
mrtvyé vraé til. Tež žžkyé kaé men mrtveé mu rž íékaé : “Zuů stanž tam, kde jsi!” Sabina si vžpomíénaé na hrob
sveé ho tatíénka. Nad jeho rakvíé je hlíéna, ž hlíény rostou kvež tiny a javor natahuje k rakvi sveé
korž eny, takžž e si muů žž eme myslit, žž e mrtvyé tež mi korž eny a kvež tinami vystupuje ven ž hrobu.
Kdyby byl tatíének byé val prž ikryt kamenem, nikdy by se s níém po jeho smrti nemohla
domluvit, nikdy by nemohla uslysž et v korunež stromu jeho hlas, kteryé jíé odpousž tež l. Jak asi
vypadaé hrž bitov, kde ležž íé Tereža s Tomaé sž em?
Znovu na než žačž ala myslit. Ježdili občž as do sousedníého mež sta prž espat v tamníém hotelu.
To míésto ž dopisu ji žaujalo. Nasvež dčž ovalo, žž e byli sž ťastni. Zase videž la Tomaé sž e, jako by byl
jedníém ž jejíéčh obražuů : vprž edu Don Juan jako falesž naé
dekorače namalovanaé naivníém malíéržem; puklinou v teé dekorači bylo videž t Tristana.
Zahynul jako Tristan, ne jako Don Juan. Sabinini rodičž e žemrž eli ve stejnyé tyé den. Tomaé sž s
Terežou ve stejnou vterž inu. Zastesklo se jíé naé hle po Franžovi. Kdysi mu vypraé vež la o svyé čh
toulkaé čh po hrž bitovečh, otrž aésl se odporem a nažval hrž bitov smetisž tež m kostíé a kameníé. V teé
čhvíéli se meži nimi otevrž ela propast neporožumež níé. Teprve dnes na Montparnasskeé m
hrž bitovež počhopila, čo tíém myslil. Je jíé líéto, žž e byla netrpež livaé . Možž naé , žž e kdyby spolu žuů stali
deé le, žačž ali by pomalu rožumež t slovuů m, kteraé rž íékali. Jejičh slovníéky by se k sobež stydlivež a
žvolna prž ibližž ovaly jako veliče nesmež líé milenči a hudba kažž deé ho ž ničh by se žačž ala prolíénat
s hudbou toho druheé ho. Ale je poždež .
 Ano, je poždež a Sabina víé, žž e v Parž íéžži nežuů stane, žž e puů jde daé l, jesž tež daé l, protožž e kdyby
žde umrž ela, žavalili by ji kamenem a pro žž enu, kteraé nikde nemaé
staé níé, je nesnesitelnaé prž edstava, žž e by se jejíé ué tež k navžž dy žastavil.
-11. Vsž ičhni Franžovi prž aételeé vež dež li o MariiČlaude a vsž ičhni vež dež li o jeho studentče s
velikyé mi bryé lemi. Jenom o Sabinež nevež dež l nikdo. Franž se myé lil, kdyžž si myslil, žž e o níé jeho
manžž elka vypraé vež la prž íételkyníém. Sabina byla kraé snaé žž ena a MarieČlaude nečhtež la, aby lideé v
dučhu srovnaé vali jejičh dvež tvaé rž e. Protožž e se baé l prožraženíé, nevžal si nikdy od níé ani obraž,
ani kresbu, ba ani jejíé malou fotografii. Tak se stalo, žž e žmižela ž jeho žž ivota beže stopy.
Nežbyl žž aédnyé hmatatelnyé duů kaž, žž e s níé prožž il nejkraé snež jsž íé rok sveé ho žž ivota. O to víéč se mu
líébilo žuů stat jíé vež rnyé.
Kdyžž spolu osamíé v pokoji, jeho mladaé milenka žvedne než kdy hlavu od knihy a podíévaé se
na než ho paé travyé m pohledem: “Na čo myslíésž?” žeptaé se. Franž sedíé v krž esle a očž i maé uprž eny
ke stropu. Ať užž jíé odpovíé jakkoli, je jisteé , žž e myslíé na Sabinu.
Kdyžž otiskne studii v odborneé m čž asopise, jeho studentka je prvníém čž tenaé rž em a čhče s
níém diskutovat. Ale on myslíé na to, čo by tomu textu rž ekla Sabina. Vsž ečhno, čo dež laé , dež laé pro
Sabinu a dež laé to tak, aby se to Sabinež líébilo. Je to velmi nevinnaé nevež ra a je usž ita prž esnež na
míéru Franžovi, kteryé by nikdy neumež l ublíéžžit sveé bryé lateé studentče. Kult Sabiny si pež stuje
spíésž jako
naé božž enstvíé nežž jako laé sku.
Ostatnež ž teologie toho naé božž enstvíé vyplyé vaé , žž e jeho mladaé milenka mu byla poslaé na
Sabinou. Meži jeho požemskou a nadpožemskou laé skou je proto naprostyé
míér. A jestli nadpožemskaé laé ska obsahuje nutnež (protožž e je nadpožemskaé ) silnyé
díél nevysvež tlitelneé ho a nepočhopitelneé ho (vžpomenž me na slovníék nepočhopenyé čh slov,
na ten dlouhyé sežnam nedorožumež níé!), jeho požemskaé laé ska je žaložž ena na skutečž neé m
počhopeníé.
Studentka je o mnoho mladsž íé nežž Sabina, hudebníé skladba jejíého žž ivota je sotva
načž rtnuta a ona do níé vdež čžnež včž lenž uje motivy, ktereé prž evžala od Franže. Franžuů v Velkyé
Počhod je i jejíém vyžnaé níém. Hudba je pro ni dionyé sskyé m opilstvíém jako pro než ho. Čhodíé
spolu čž asto tančž it. žž ijíé v pravdež , nič čo dež lajíé, nemaé byé t pro nikoho tajemstvíém. Vyhledaé vajíé
společž nost prž aétel, koleguů , studentuů i nežnaé myé čh lidíé, raé di s nimi sedíé, pijíé a klaé bosíé. Čhodíé
spolu čž asto na vyé lety do Alp. Franž se ohne, díévka mu vyskočž íé na žaé da a on s níé utíékaé po
lukaé čh a jesž tež k tomu krž ičž íé nahlas dlouhou než mečkou baé senž , kterou ho naučž ila v dež tstvíé
maminka. Díévka se smež je, držž íé ho kolem krku a obdivuje se jeho nohaé m, ramenuů m a pličíém.
Jenom smysl teé žvlaé sž tníé sympatie, kterou Franž čhovaé pro žemež okupovaneé ruskou rž ísé ž íé, jíé
unikaé . Na vyé ročž íé invaže porž aédaé jakyé si čž eskyé spolek v žž enevež
vžpomíénkovou slavnost. V saé le je velmi maé lo lidíé. RČ ečž níék maé sž ediveé vlasy nakulmovaneé
holičž em. ČČ te dlouhyé projev, kteryé nudíé i tež čh než kolik nadsž enčuů ,kterž íé
si ho prž isž li poslečhnout. Mluvíé frančoužsky bež čhyb ale se strasž nyé m prž íéžvukem. Občž as,
aby podtrhl mysž lenku, žvedne ukažovaé k, jako by lidem v saé le hrožil. Bryé lataé díévka sedíé vedle
Franže a prž emaé haé žíévaé níé. Zato Franž se sž ťastnež usmíévaé . Díévaé se na sž edovlaseé ho mužž e, kteryé
je mu sympatičkyé i se svyé m podivnyé m ukažovaé kem. Zdaé se mu, žž e ten mužž je tajnyé posel,
andež l, kteryé udržž uje spojeníé
meži níém a jeho bohyníé. Zavíéraé očž i, jako je žavíéral na Sabininež tež le v patnaé čti evropskyé čh
a jednom američkeé m hotelu.
-ČČ AÍST ČČ TVRTAÍ –Dusž e a tež lo –1. Tereža se vraé tila v puů l druheé v noči, odesž la do koupelny,
obleé kla si pyžž amo a lehla si k Tomaé sž ovi. Spal. Sklonila se nad jeho tvaé rž, a kdyžž ji políébila,
učíétila ž jeho vlasuů podivnou vuů ni. Prž ivonež la k nim jesž tež jednou a jesž tež jednou. Očž ičhaé vala
ho jako pes a pak počhopila: byla to vuů než žž enskeé ho klíéna. V sž est hodin žažvonil budíék. To
byla Kareninova čhvíéle. Budil se vžž dyčky mnohem drž ívé nežž oni, ale netroufal si je rusž it.
ČČ ekal netrpež livež na žvonež níé, ktereé mu dalo praé vo k tomu, aby ža nimi vyskočž il na postel,
sž lapal po jejičh tež lečh a trkal do ničh hlavou. Kdysi daé vno se mu v tam snažž ili braé nit a
shažovali ho ž postele, ale on byl tvrdosž íéjnež jsž íé nežž oni a svaé praé va si nakoneč vybojoval.
Ostatnež praé vež v posledníé dobež žjistila, žž e je to prž íéjemneé byé t žvaé na Kareninem do dne. Pro
než ho byla čhvíéle probuženíé čž iryé m sž tež stíém: divil se naivnež a hloupež
tomu, žž e je opež t na svež tež a mež l ž toho uprž íémnou radost. Ona se naproti tomu proboužela
s nečhutíé, s touhou prodloužž it noč a neotevrž íét očž i. Teď staé l v prž edsíéni a díéval se vžhuů ru k
vež sžaéku, kde visel obojek s vodíétkem. Prž ipjala mu ho kolem krku a odesž li spolu do občhodu.
Nakoupila tam mleé ko, čhleé b, maé slo a jako vžž dyčky jeden rohlíék pro než ho. SČ el žpaé tky vedle níé
a rohlíék nesl v hubež . Pysž než se rožhlíéžžel a dež lalo mu asi velmi dobrž e, žž e si ho lideé vsž íémajíé a
ukažujíé si na než ho.
Doma si lehl s rohlíékem na praé h pokoje a čž ekal, ažž si ho Tomaé sž vsž imne, prž ikrčž íé
se, žačž ne vrčž et a bude prž edstíérat, žž e mu čhče rohlíék vžíét. Tak tomu bylo kažž dyé
den: asponž pež t minut se spolu honili po bytež , nežž Karenin žaležl pod stuů l a rohlíék ryčhle
sežž ral.
Tentokraé t se vsž ak dožž adoval ranníé čeremonie marnež . Tomaé sž mež l prž ed sebou na stole
maleé tranžistoroveé raé dio a posloučhal.
-2. V raé diu vysíélali porž ad o čž eskeé emigrači. Byla to montaé žž tajnež odposloučhanyé čh
soukromyé čh hovoruů , ktereé natočž il než jakyé čž eskyé sž pioé n, kteryé se meži emigranty vetrž el a
pak se s velikou slaé vou vraé til do Prahy. Bylo to bežvyé žnamneé povíédaé níé, kde se občž as objevila
ostraé slova o okupačž níém režž imu v ČČ ečhaé čh, ale takeé vež ty, v ničhžž jeden emigrant nažyé val
druheé ho blbčem nebo podvodníékem. Praé vež tyto vež ty žaujíémaly v reportaé žž i hlavníé míésto:
mež ly dokaé žat nejen to, žž e ti lideé mluvíé
sž patnež o Sovež tskeé m svažu (to v ČČ ečhaé čh nikoho nepoburž ovalo), ale žž e se pomlouvajíé
navžaé jem a žž e prž itom použž ívé ajíé sprostyé čh slov. Kupodivu, lideé mluvíé
sprostež od raé na do večž era, ale kdyžž slysž íé ž raé dia žnaé meé ho čž lovež ka, ktereé ho si vaé žž ili, jak
rž íékaé ža kažž dou vež tou do prdele, jsou jaksi žklamaé ni.
“Tohleto žačž alo Pročhaé žkou,” rž ekl Tomaé sž a posloučhal daé l. Jan Pročhaé žka byl čž eskyé
romanopiseč, čž tyrž ičaé tníék, s vitalitou byé ka, kteryé užž
 prž ed rokem 1968 žačž al veliče nahlas kritižovat verž ejneé pomež ry. Byl to jeden ž
nejoblíébenež jsž íéčh mužž uů pražž skeé ho jara, teé žaé vratneé liberaližače komunismu, kteraé
skončž ila ruskou invažíé. Bržy po níé proti než mu žahaé jili sž tvaniči vsž ečhny noviny, ale čž íém
víéč proti než mu sž tvaly, tíém víéče ho lideé mež li raé di. Proto žačž al rožhlas (byl rok 1970) vysíélat na
pokračž ovaé níé soukromeé hovory, ktereé prž ed dvež ma lety (tedy na jarž e 1968) vedl Pročhaé žka s
universitníém profesorem Vaé člavem ČČ ernyé m. žž aédnyé ž ničh tehdy netusž il, žž e je v profesorovež
bytež tajneé nasloučhačíé žarž íéženíé
a žž e jsou daé vno sledovaé ni na kažž deé m kroku! Pročhaé žka vžž dyčky bavil sveé prž aétele
hyperbolami a nehoraé žnostmi. Teď se ty nehoraé žnosti ožyé valy na pokračž ovaé níé ž rožhlasu.
Tajnaé poličie, kteraé redigovala porž ad, podtrhla pečž livež míésta, kde se romanopiseč posmíéval
svyé m prž aételuů m, naprž íéklad Dubčž ekovi. Lideé , i kdyžž sami pomlouvajíé sveé prž aétele prž i kažž deé
prž íéležž itosti, se pohorsž ovali nad milovanyé m Pročhaé žkou víéč nežž nad nenaé videž nou tajnou
poličiíé.
Tomaé sž vypnul raé dio a rž ekl: “Tajnaé poličie existuje vsž ude na svež tež . Ale žž e vysíélaé
sveé paé sky v raé diu verž ejnež , to snad neexistuje nežž v ČČ ečhaé čh! To nemaé obdoby!”
“Ale maé ,” rž ekla Tereža. “Kdyžž mi bylo čž trnaé čt, psala jsem si tajnyé deníék. Mež la jsem hruů žu,
aby ho nikdo nečž etl. Sčhovaé vala jsem si ho na puů dež . Matka ho vyslíédila. Jednou u obež da,
kdyžž jsme se vsž ičhni sklonili nad políévku, vytaé hla ho ž kapsy a rž ekla: “Vsž ičhni dobrž e
posloučhejte!” A čž etla a ža kažž dou vež tou vyprskla ve smíéčh. Vsž ičhni se smaé li a nemohli
vuů beč jíést.”
-3. Vžž dyčky ji prž emlouval, aby ho nečhala posníédat samotneé ho a žuů stala spaé t. Nedala si
vsž ak rž íéčt. Tomaé sž byl žamež stnaé n od sedmíé do čž tyrž a ona od čž tyrž do puů lnoči. Kdyby s níém
nesníédala, mohli by spolu mluvit vlastnež jen v nedež li. Proto vstaé vala žaé rovenž s níém a po jeho
odčhodu si pak jesž tež lehla a spala. Tentokraé t se vsž ak baé la usnout, protožž e v deset hodin
čhtež la jíét do sauny v drž evež neé plovaé rnež na žž ofíénskeé m ostrovež . Zaé jemčuů bylo mnoho, míésta
maé lo a čž lovež k se tam mohl dostat jen díék protekči. V pokladnež sedež la nasž tež stíé žž ena
profesora vyhoženeé ho ž university. Profesor byl prž íételem byé valeé ho Tomaé sž ova pačienta.
Tomaé sž
rž ekl pačientovi, pačient rž ekl profesorovi, profesor rž ekl sveé žž enež a Tereža mež la vžž dyčky
jednou tyé dnež režervovaé nu vstupenku.
SČ la pež sžky. Nenaé videž la tramvaje ustavičž než prž eplnež neé , kde se na sebe v objetíé
plneé m žaé sž ti tiskli lideé , sž lapali si na nohy, trhali si knoflíéky od kabaé tuů a krž ičž eli na sebe
nadaé vky.
Poprčhaé valo. Spež čhajíéčíé lideé roževíérali nad hlavami desž tníéky a raé žem byla i na
čhodníéčíéčh tlačž eniče. Klenby desž tníékuů o sebe naraé žž ely. Mužž i byli ždvorž ilíé a kdyžž
Terežu míéjeli, žvedli desž tníék vysoko nad hlavu, aby pod n íém mohla projíét. Ale žž eny si
neuhyé baly. Díévaly se tvrdež prž ed sebe a kažž daé čž ekala, žž e ta druhaé se užnaé
ža slabsž íé a ustoupíé. Setkaé níé desž tníékuů bylo mež rženíém sil. Tereža žpočž aétku uhyé bala, ale kdyžž
 počhopila, žž e jejíé ždvorž ilost neníé nikdy opež tovaé na, držž ela desž tníék pevnež v ruče jako ty
druheé . Než kolikraé t jíém naražila prudče na protež jsž íé desž tníék, ale nikdy nikdo nerž ekl
“prominž te”. Vež tsž inou se neožvalo žž aédneé slovo, dvakraé t nebo trž ikraé t uslysž ela “kraé vo!” nebo
“do prdele!” žž eny ožbrojeneé desž tníéky byly mladeé i stareé , ale nejtvrdsž íé bojovniče byly praé vež
meži mladyé mi. Tereža si vžpomnež la na dny invaže. Díévky v minisukníéčh nosily naé rodníé
prapory na žž erdíéčh. Byl to sexuaé lníé atentaé t na vojaé ky držž eneé v než kolikaleteé pohlavníé askeži.
Musili se v Praže číétit jako na planetež vymysž leneé
autorem sčienče fičtion, planetež neuvež ržitelnež elegantníéčh žž en, ktereé prž edvaé dež ly sveé
opovržž eníé kraé čž ejíéče na vysokyé čh kraé snyé čh nohaé čh, jakeé se v čeleé m Rusku nevyskytly
posledníéčh pež t nebo sž est stoletíé.
Udež lala tehdy mnoho sníémkuů tež čh mladyé čh žž en na požadíé tankuů . Obdivovala je! A prž esnež
ty sameé žž eny sž ly dnes proti níé, držeé a žleé . Míésto praporuů držž ely desž tníék, ale držž ely se ho
stejnou pyé čhou. Byly očhotny bojovat proti čižíé armaé dež stejnež
žarputile jako proti desž tníéku, kteryé jim nečhče ustoupit ž česty.
-4. Dosž la na Staromež stskeé naé mež stíé s prž íésnyé m Tyé nskyé m čhraé mem a barokníémi domy
vystavež nyé mi do nepravidelneé ho čž tyrž uéhelníéku. Staraé radniče že čž trnaé čteé ho stoletíé, kteraé
kdysi žabíérala čelou jednu stranu naé mež stíé, byla užž dvačaé tyé sedmyé rok v sutinaé čh. Varsž ava,
Draé žž ďany, Berlíén, Kolíén, Budapesž ť byly strasž livež žničž eneé
posledníé vaé lkou, ale jejičh obyvateleé si je pak žnovu vystavež li a vež tsž inou pečž livež
rekonstruovali stareé historičkeé čž tvrti. Pražž aneé se číétili meé než čenníé prž ed tež mito mež sty. Jedinaé
slavnaé budova, kterou jim vaé lka žničž ila, byla Staromež stskaé
radniče. Rožhodli se nečhat ji na vež čžnou pamaé tku jako žrž íéčeninu, aby jim než jakyé
Polaé k nebo Než meč nemohli vyčž íétat, žž e maé lo trpež li. Prž ed slavnyé mi sutinami, ktereé
mež ly na vež čžneé čž asy obžž alovaé vat vaé lku, byla vystavež na ž kovovyé čh tyčž íé tribuna pro
než jakou manifestači, na kterou komunističkaé strana hnala včž era nebo požž ene žíétra
obyvatele Prahy.
Tereža se díévala na žborž enou radniči a najednou jíé to prž ipomnež lo matku: ta perveržníé
potrž eba vystavovat sveé sutiny, čhlubit se svou osž klivostíé, ukažovat svou bíédu, obnažž it pahyé l
amputovaneé ruky a nutit čelyé svež t, aby se na než j díéval. Vsž ečhno jíé v posledníé dobež prž ipomíénaé
matku. Zdaé se jíé, žž e matčž in svež t, ktereé mu prž ed deseti lety unikla, se k níé vračíé a obkličž uje ji
že vsž ečh stran. Proto mluvila raé no o tom, jak matka čž etla u obež da smež jíéčíé se rodinež jejíé
intimníé
deníék. Kdyžž soukromyé rožhovor u víéna je vysíélaé n verž ejnež v rožhlase, čo to žnamenaé
jineé ho, nežž žž e svež t se žmež nil v končentračž níé taé bor Tereža použž ívé ala tohoto slova užž skoro od
dež tstvíé, kdyžž čhtež la vyjaé drž it, jak se jíé jevíé žž ivot v jejíé rodinež . Končentračž níé taé bor je svež t, kde
lideé žž ijíé ustavičž než
jeden vedle druheé ho, ve dne v noči. Krutosti a naé silnosti jsou jen jeho druhotnyé
(a nikoli nežbytnyé ) rys. Končentračž níé taé bor je ué plnaé likvidače soukromíé. Pročhaé žka,
kteryé si nemohl povíédat se svyé m prž íételem u víéna v bežpečž íé intimity, žž il (anižž to tusž il, to byl
jeho osudnyé omyl!) v končentračž níém taé borž e. Tereža žž ila v končentraé ku, kdyžž bydlila u
matky. Od teé doby víé, žž e končentračž níé taé bor neníé než čo vyé jimečž neé ho, hodneé ho podivu, ale
naopak než čo daneé ho, žaé kladníého, do čž eho se čž lovež k rodíé a odkud unikaé jen s velkyé m
vypež tíém sil.
-5. Na trž ečh lavičíéčh umíéstež nyé čh terasovitež nad sebou sedež ly žž eny tak tež snež vedle sebe,
žž e se jedna druheé dotyé kaly. Vedle Terežy se potila asi trž ičetiletaé paníé s velmi hežkou tvaé rž í.é
Pod rameny jíé visela dvež neuvež ržitelnež velkaé prsa, kteraé se pohupovala prž i nejmensž íém
pohybu. Paníé vstala a Tereža žjistila, žž e i jejíé
žadniče se podobaé dvež ma obrovskyé m rančuů m a neníé v žž aédneé m vžtahu k tvaé rž i. Možž naé žž e
ta žž ena stojíé takeé čž asto prž ed žrčadlem, díévaé se na sveé tež lo a čhče skrže než žahleé dnout svou
dusž i, jako
se o to od dež tstvíé pokousž íé Tereža. Jistež se kdysi takeé blaé hovež domníévala, žž e by mohla
použž ívé at tež la jako vyé vež sníého sž tíétu dusž e. Ale jakaé by to musila byé t monstroé žníé dusž e, aby se
podobala tomu tež lu, tomu vež sžaéku se čž tyrž mi pytli?
Tereža vstala a sž la pod sprčhy. Pak vysž la ven pod oblohu. Porž aéd poprčhaé valo. Staé la na
drž evež neé palubež , pod níéžž tekla Vltava v než kolika čž tverečž níéčh metrečh ohraženyé čh vysokyé m
drž evež nyé m pažž eníém, ktereé čhraé nilo daé my prž ed žraky mež sta. Podíévala se doluů a uvidež la nad
hladinou tvaé rž žž eny, na kterou prž ed čhvíélíé
myslila.
žž ena se na ni usmíévala. Mež la jemnyé nos, velkeé hnež deé očž i a dež tskyé pohled. Vystupovala po
sčhuů dčíéčh a pod než žžnou tvaé rž íé se žnovu objevily dva ranče, ktereé
se pohupovaly a rožhažovaly kolem dokola drobneé kapky studeneé vody.
-6. Odesž la se obleé či. Staé la prž ed velkyé m žrčadlem.
Ne, na jejíém tež le nebylo nič monstroé žníého. Nemež la pod rameny pytle nyé bržž dosti malaé
prsa. Matka se jíé vysmíévala, žž e nejsou velkaé , jak se slusž íé, takžž e mež la komplexy, jičhžž ji žbavil
teprve Tomaé sž . Ale i kdyžž byla s to dnes souhlasit s jejičh rožmež rem, rusž ily ji na ničh velkeé a
prž íélisž temneé kotoučž e kolem bradavek. Kdyby si mohla sveé tež lo sama navrhnout, mež la by
bradavky nenaé padneé , než žžneé , aby jen lehče probodaé valy klenbu prsu a barvou se jen
nepatrnež odlisž ovaly od ostatníé
kuů žž e. Ten velkyé temnež rudyé terčž jíé prž ipadal, jako by ho namaloval vesničkyé malíér,ž kteryé
čhče dež lat erotičkeé umež níé pro čhudeé .
Díévala se na sebe a prž edstavovala si, žž e by se jejíé nos žvež tsž il kažž dyé den o milimetr. Za
kolik dnuů by se jejíé tvaé rž stala sobež nepodobnaé ?
A kdyby se ruů žneé čž aésti jejíého tež la žačž aly žvež tsž ovat a žmensž ovat, takžž e by se Tereža stala
naprosto nepodobnaé sama sobež , byla by to jesž tež ona, byla by to jesž tež Tereža?
Ovsž em. I kdyžž by Tereža byla žčela nepodobnaé Tereže, jejíé dusž e uvnitrž by byla porž aéd
stejnaé a jen by se s ué žž asem díévala, čo se dež je s tež lem. Ale jakyé je potom vžtah meži Terežou a
jejíém tež lem? Maé jejíé tež lo vuů beč naé rok na jmeé no Tereža? A nemaé -li na než naé rok, na čo se
jmeé no vžtahuje? Jen na než čo netež lesneé ho, nehmotneé ho?
 (Jsou to porž aéd stejneé otaé žky, ktereé čhodíé Tereže hlavou užž od dež tstvíé. Skutečž než
vaé žž neé otaé žky jsou totižž jen ty, ktereé muů žž e formulovat i díétež . Jen ty nejnaivnež jsž íé otaé žky
jsou skutečž než vaé žž neé . Jsou to otaé žky, na ktereé neníé odpovež ď. Otaé žka, na kterou neníé odpovež ď,
je barieé ra, že kterou neníé možž no jíét daé l. Jinak rž ečž eno: praé vež otaé žkami, na ktereé neníé
odpovež ď, jsou vymeženy lidskeé možž nosti, jsou naryé sovaé ny hraniče lidskeé existenče.)
Tereža stojíé uhranutaé prž ed žrčadlem a díévaé se na sveé tež lo, jako by bylo čižíé; čižíé a prž eče
prž idež leneé praé vež jíé. Číétíé k než mu nečhuť. To tež lo nemež lo dosti sil, aby se stalo pro Tomaé sž e
jedinyé m tež lem jeho žž ivota. To tež lo ji žklamalo a žradilo. Musila dnes čelou noč dyé čhat vuů ni
čižíého žž enskeé ho klíéna ž jeho vlasuů !
Toužž íé najednou daé t tomu tež lu vyé povež ď jak služž če. Zuů stat s Tomaé sž em jen jako dusž e a tež lo
vyhnat do svež ta, aby se tam čhovalo jako se jinaé žž enskaé tež la čhovajíé s mužž skyé mi tež ly! Jestli
se jejíé tež lo neumež lo staé t jedinyé m tež lem pro Tomaé sž e a prohraé lo Terežin nejvež tsž íé žž ivotníé boj,
ať si to tež lo jde!
-7. Vraé tila se domuů , poobež dvala bež čhuti ve stoje v kučhyni. O puů l čž tvrteé vžala Karenina
na vodíétko a sž la s níém (žase pež sžky) na prž edmež stíé do sveé ho hotelu. Stala se tam barmankou,
kdyžž ji vyhodili ž tyé deníéku. Bylo to než kolik mež síéčuů po jejíém naé vratu ž Čuryčhu; prž eče jen jíé
neodpustili, žž e fotografovala po sedm dnuů ruskeé
tanky. Dostala to míésto pomočíé prž aétel: učhyé lili se tam spolu s níé i jiníé lideé , ktereé tehdy
vyhodili ž praé če. V ué čž taé rnež byl byé valyé profesor theologie, v rečepči vyslaneč.
Užž žase mež la stračh o sveé nohy. Kdyžž pračovala kdysi v restaurači maleé ho mež sta,
požorovala s hruů žou lyé tka svyé čh kolegynž plnaé krž ečž ovyé čh žž il. Byla to čhoroba vsž ečh servíérek
nučenyé čh straé vit žž ivot v čhuů ži, bež hu čž i ve stoje a s tež žžkyé m naé kladem na ruče. Praé če byla teď
prž eče jen pohodlnež jsž íé nežž kdysi na maleé m mež stež . Prž ed žačž aétkem služž by musila si siče
doneé st tež žžkeé bedny s pivem a mineraé lkami, ale pak užž jen staé la ža barovyé m pultem, naleé vala
hostuů m alkohol a mežitíém umyé vala sklenky v maleé m umyvadle instalovaneé m na okraji baru.
Karenin ležž el čelou dobu trpež livež u jejíéčh nohou.
Bylo užž hodnež po puů lnoči, kdyžž skončž ila vyué čž tovaé níé a žanesla peníéže rž editeli hotelu.
Potom se sž la jesž tež rožloučž it s vyslančem, kteryé mež l nočž níé služž bu. Za podlouhlyé m pultem
rečepče byly dverž e vedoučíé do maleé ho pokojíéčžku, kde se na ué žkeé
pohovče dalo klíémat. Nad pohovkou byly žaraé movaneé fotografie: byl na ničh vžž dyčky on
s než jakyé mi jinyé mi lidmi, kterž íé se buď usmíévali do aparaé tu, nebo mu tiskli ruče, nebo sedež li
vedle než ho ža stolem a než čo podepisovali. Než ktereé
fotografie byly obdarž eneé podpisy s vež novaé níém: Na nejnaé padnež jsž íém míéstež visela
fotografie, na níéžž se vedle vyslančovy hlavy usmíévala tvaé rž Johna F. Kennedyho. Tentokraé t si
vyslaneč nevypraé vež l s američkyé m presidentem nyé bržž s nežnaé myé m sž edesaé tníékem, kteryé
žmlkl, kdyžž uvidež l Terežu.
“Je to prž íételkynež ,” rž ekl vyslaneč, “muů žž esž klidnež mluvit.” Pak se obraé til na Terežu: “Praé vež
dnes mu odsoudili syna na pež t let.” Dovež dež la se, žž e sž edesaé tníékuů v syn hlíédal v prvníéčh dnečh
invaže s kamaraé dy včhod budovy, kde se ubytovala žvlaé sž tníé služž ba ruskeé armaé dy. Bylo mu
jasneé , žž e ČČ esž i, kterž íé odtamtud vyčhaé želi, byli agenti v ruskyé čh služž baé čh: Sledoval je s
kamaraé dy, identifikoval požnaé vačíé čž íésla jejičh aut a informoval o ničh redaktory tajneé ho
čž eskeé ho vysíélaé níé, kterž íé pak prž ed nimi varovali obyvatelstvo. Jednoho ž ničh s pomočíé
kamaraé duů žbil.
SČ edesaé tníék rž ekl: “Ta fotografie byla jedinyé čorpus deličti. Popíéral vsž ečhno ažž
do čhvíéle, kdy mu ji ukaé žali.”
Vytaé hl ž naé prsníé kapsy vyé strž ižž ek: “Vysž lo to v Timesu na podžim 1968.” Na fotografii byl
mladyé mužž , kteryé držž el pod krkem jineé ho mužž e. Kolem prž ihlíéžželi lideé . Pod fotografiíé bylo
napsaé no: trestaé níé kolaboranta.
Tereža si oddečhla. Ne, nebyla to jejíé fotografie. Odčhaé žela pak s Kareninem domuů nočž níé
Prahou. Myslila na dny, kdy fotografovala tanky. Blaé hovíé, domníévali se, žž e riskujíé žž ivot pro
vlast, a žatíém, anižž to vež dež li, pračovali pro ruskou poličii.
Dosž la domuů v puů l druheé . Tomaé sž užž spal. Jeho vlasy vonež ly žž enskyé m klíénem.
-8. Čo je to koketeé rie? Dalo by se snad rž íéči, žž e je to takoveé čhovaé níé, ktereé maé daé t najevo
tomu druheé mu, žž e sexuaé lníé sblíéžženíé je možž neé , prž ičž emžž se tato možž nost nikdy nesmíé jevit
jako jistota. Jinak rž ečž eno: koketerie je nežaručž enyé slib souložž e.
Tereža stojíé ža barovyé m pultem a žaé kažníéči, kteryé m naleé vaé alkohol, s níé
koketujíé. Je jíé neprž íéjemnyé ten ustavičž nyé prž íéliv ličhotek, dvojsmysluů , anekdot, nabíédek,
ué smež vuů a pohleduů ? Vuů beč ne. Maé neovladatelnou touhu vystavit sveé tež lo (to čižíé tež lo, ktereé
čhče vyhnat do svež ta) tomuto prž íéboji. Tomaé sž ji staé le prž esvež dčž uje o tom, žž e laé ska a fyžičkeé
milovaé níé jsou dvež ruů žneé
vež či. Nečhtež la tomu rožumež t. Nyníé je obklopena mužž i, k nimžž nečíétíé nejmensž íé
sympatii. Čo by to bylo milovat se s nimi? Toužž íé to žkusit alesponž ve formež
onoho nežaručž eneé ho slibu, jemužž se rž íékaé koketerie.
Aby nebylo omylu: Nečhče Tomaé sž ovi nič oplaé čet. Čhče najíét vyé čhodisko ž bludisž tež . Víé, žž e
se stala jeho prž íétež žžíé: bere vež či prž íélisž vaé žž než , že vsž eho dež laé trageé di, neumíé počhopit lehkost a
žaé bavnou neduů ležž itost fyžičkeé laé sky. Čhtež la by se naučž it lehkosti! Toužž íé, aby ji než kdo
odnaučž il byé t anačhroničkaé !
Jestližž e pro jineé žž eny je koketerie druhou prž iroženostíé, bežvyé žnamnou rutinou, pro
Terežu se stala polem duů ležž iteé ho vyé žkumu, kteryé ji maé poučž it, čž eho je sčhopna. Ale praé vež
proto, žž e je pro ni tak duů ležž itaé a vaé žž naé , jejíé koketerie nemaé
v sobež žž aédnou lehkost, je naé silnaé , čhtež naé , prž ehnanaé . Rovnovaé ha meži slibem a jeho
nežaručž enostíé (žde praé vež spočž ívé aé pravaé virtuožita koketerie!) je u níé
porusž ena. Slibuje prž íélisž horlivež , anižž daé vaé dostatečž než najevo nežaručž enost slibu. Jinyé mi
slovy, prž ipadaé kažž deé mu mimorž aédnež prž ísé tupnaé . Kdyžž pak mužž i žž aédajíé
splnež níé toho, čo se jim ždaé lo byé t prž islíébeno, naražíé na prudkyé odpor, kteryé si neumež jíé
vysvež tlit jinak, nežž žž e je Tereža rafinovanaé a žlaé .
 -9. Na volnou stoličž ku u baroveé ho pultu si prž isedl čhlapeč asi sž estnaé čtiletyé. RČ ekl než kolik
vyžyé vavyé čh vež t, ktereé žuů staly v rožhovoru jako žuů stane v kresbež čhybnaé
čž aéra, v níéžž nelže ani pokračž ovat ani ji smažat.
“Maé te kraé sneé nohy,” rž ekl jíé.
Odsekla: “To umíéte videž t i prž es tu drž evež nou stež nu?”
“Znaé m vaé s ž uliče,” vysvež tlil, ale v teé čhvíéli byla užž od než ho odvraé čena a vež novala se
jineé mu žaé kažníékovi. žž aédal pak, aby mu nalila konž ak. Odmíétla.
“Jaé užž maé m osmnaé čt,” ohražoval se.
“Tak mi ukažž te občž anskou legitimači,” rž ekla Tereža.
“Neukaé žž u,” rž ekl čhlapeč.
“Tak pijte limonaé du,” rž ekla Tereža.
Čhlapeč vstal beže slova ž baroveé stoličž ky a odesž el. Asi ža puů l hodiny se vraé til a opež t si
usedl k baru. Jeho gesta byla rožmaé čhlaé a ž ué st mu paé čhl alkohol na trž i metry dokola.
“Limonaé du,” poručž il.
“Vy jste opilyé !” rž ekla Tereža.
Čhlapeč ukaé žal na tisž tež nyé naé pis, kteryé visel na ždi ža Terežou: Podaé vat alkohol
mladistvyé m pod osmnaé čt let je žakaé žaé no.
“Je žakaé žaé no, abyste mi podaé vala alkohol,” rž ekl a míéržil na Terežu velkyé m gestem ruky,
“ale nikde neníé psaé no, žž e nesmíém byé t opilyé.”
“Kde jste se tak žrž íédil?” ptala se Tereža.
“V hospodež naproti,” smaé l se a žnovu se dožž adoval limonaé dy.
“Tak pročž tam nežuů stanete?”
“Protožž e se na vaé s čhči díévat,” rž ekl čhlapeč. “Jaé vaé s miluju!” Jeho tvaé rž byla podivnež
žkrž ivena, kdyžž to rž íékal. Tereža nečhaé pala: vysmíévaé se?
koketuje? žž ertuje? nebo prostež nevíé, čo rž íékaé a je opilyé ?
Postavila prž ed než ho limonaé du a vež novala se jinyé m hostuů m. Vež ta “jaé vaé s miluju!” jako by
čhlapče vyčž erpala. Užž nič nerž íékal, položž il na pult tisž e peníéže a žmižel, anižž si toho Tereža
vsž imla.
Ale jen čo odesž el, ožval se malyé mužž s lysinou, kteryé vypil užž trž etíé vodku:
“Paníé, vy víéte, žž e se mladistvyé m nepodaé vaé alkohol.”
“Vžž dyť jsem mu žž aédnyé nedala! Dostal limonaé du!”
“Moč dobrž e jsem se na vaé s díéval, čo jste mu do teé limonaé dy lila!”
“Čo si vymyé sžlíéte!” vykrž ikla Tereža.
“Jesž tež jednu vodku,” poručž il mužž s lysinou a dodal: “Užž delsž íé dobu vaé s požoruju.”
 “Tak si toho važž te, žž e se muů žž ete díévat na kraé snou žž enu a držž te hubu,” ožval se vysokyé
mužž , kteryé si prž ed čhvíélíé stoupl k pultu a požoroval čelou sčeé nu.
“Vy se do toho nepleťte! Vaé m po tom nič neníé!” krž ičž el mužž s lysinou.
“A muů žž ete mi vysvež tlit, čo je po tom vaé m?” žeptal se vysokyé mužž . Tereža nalila
plesž ateé mu mužž i vodku, kterou si poručž il. Vypil ji na jeden raé ž, žaplatil a odesž el.
“Dež kuji vaé m,” rž ekla pak Tereža vysokeé mu mužž i.
“To nestojíé ža rž ečž ,” rž ekl vysokyé mužž a odesž el teé žž.
-10. O než kolik dnuů poždež ji se u baru objevil žnovu. Kdyžž ho uvidež la, usmaé la se na než ho
jako na prž íétele: “Musíém vaé m jesž tež jednou podež kovat. Ten plesž oun sem čhodíé
čž asto a je hrožnež neprž íéjemnyé.”
“Zapomenž te na než ho.”
“Pročž mi čhtež l ublíéžžit?”
“Byl to bežvyé žnamnyé opileč. Jesž tež jednou vaé s moč prosíém: žapomenž te na než ho.”
“Kdyžž mne o to prosíéte, tak na než ho žapomenu.”
Vysokyé mužž se jíé díéval do očž íé: “Slibte mi to.”
“Slibuju.”
“To je kraé sneé , slysž et od vaé s, žž e mi než čo slibujete,” rž ekl mužž a porž aéd se jíé
díéval do očž í.é
Koketerie byla tu: čhovaé níé, ježž maé daé t najevo tomu druheé mu, žž e sexuaé lníé sblíéžženíé
je možž neé , i kdyžž žaé rovenž tato možž nost žuů staé vaé nežaručž enaé a teoretičkaé .
“Jak je vuů beč možž neé , žž e v teé hle nejosž klivež jsž íé pražž skeé čž tvrti čž lovež k potkaé
takovou žž enu, jako jste vy?”
A ona: “A vy? Čo vy tu dež laé te v teé hle nejosž klivež jsž íé pražž skeé čž tvrti?
RČ ekl jíé, žž e bydlíé nedaleko odtud, je inžž enyé r a stavil se žde poslednež jen čž irou naé hodou,
kdyžž se vračel ž praé če.
-11. Díévala se na Tomaé sž e, ale jejíé pohled nemíéržil do jeho očž íé nyé bržž o deset čentimetruů
vyé sž, do jeho vlasuů , ktereé vonež ly čižíém klíénem. RČ íékala: “Tomaé sž i, jaé užž to nemuů žž u vydržž et. Jaé
víém, žž e si nesmíém stež žžovat. Od teé
doby, čo jsi se vraé til kvuů li mnež do Prahy, žakaé žala jsem si žž aérlit. Nečhči žž aérlit, ale nejsem
dost silnaé , abyčh se tomu ubraé nila. Prosíém tež , pomožž mi!” Vžal ji pod pažž íé a dovedl do parku,
kam se prž ed lety čhodíévali čž asto pročhaé žet. Byly tam lavičž ky modreé , žž luteé , čž erveneé . Usedli
na jednu ž ničh a Tomaé sž rž ekl: “Jaé
ti rožumíém. Víém, čo čhčesž . Vsž ečhno jsem žarž íd
é il. Puů jdesž teď na Petrž íén.” Padla na ni
najednou ué žkost: “Na Petrž íén? Pročž na Petrž íén?”
“Puů jdesž ažž nahoru a vsž ečhno počhopíésž.”
 Strasž než se jíé nečhtež lo jíét; jejíé tež lo bylo tak slabeé , žž e se nemohla ž lavičž ky žvednout. Ale
neumež la Tomaé sž e neposlečhnout. S naé mahou vstala. Ohleé dla se. Sedež l staé le na lavičž če a
usmíéval se na ni skoro vesele. Udež lal rukou gesto, ktereé ji mež lo povžbudit, aby sž la.
-12. Kdyžž vesž la na ué patíé Petrž íéna, teé želeneé hory tyčž íéčíé se uprostrž ed Prahy, uvež domila si s
ué divem, žž e tam nejsou lidi. Bylo to žvlaé sž tníé; protožž e jindy se tu neprž etržž itež pročhaé žely davy
Pražž anuů . Mež la v srdči ué žkost, ale hora byla tak tičhaé a to tičho tak konejsž iveé , žž e se nebraé nila
a svež ržila se horž e do naé ručž e. SČ la vžhuů ru, čhvíélemi se žastavovala a ohlíéžžela: videž la pod sebou
mnoho vež žžíé a mostuů ; svež tči hrožili pež stmi a upíérali kamenneé očž i k oblakuů m. Bylo to
nejkraé snež jsž íé
mež sto svež ta.
Dosž la ažž nahoru. Za staé nky se žmržlinou, pohledničemi a susž enkami (nebyl v ničh žž aédnyé
prodavačž ) se prostíéral do daleka traé vníék rž íd é če porostlyé stromy. Uvidež la na než m než kolik
mužž uů. ČČ ím
é víéče se jim blíéžžila, tíém sž la pomaleji. Bylo jičh sž est. Staé li nebo se velmi žvolna
pročhaé želi asi jako hraé čž i na golfoveé m hrž isž ti, kterž íé
si prohlíéžžejíé tereé n, potež žžkaé vajíé v ruče huů l a snažž íé se dostat do dobreé kondiče prž ed
žaé pasem.
Pak dosž la dočela blíéžko k nim. Ze sž esti lidíé rožežnala bežpečž než trž i, kterž íé tu mež li hraé t
stejnou roli jako ona: byli nejistíé, ždaé lo se, žž e by čhtež li položž it mnoho otaé žek, ale baé li se, aby
se
tak nestali obtíéžžnyé mi a proto radež ji mlčž eli a upíérali dokola taé žavyé žrak.
Z druhyé čh trž íé vyžarž ovala shovíévavaé vlíédnost. Jeden ž ničh mež l v ruče pusž ku. Kdyžž
uvidež l Terežu, pokynul jíé s ué smež vem: “Ano, jste tu spraé vnež .” Poždravila pokynem hlavy a
bylo jíé strasž než ué žko. Mužž dodal: “Aby nedosž lo k omylu. Je to na vasž e prž aéníé?”
Bylo snadneé rž íéči “ne, ne, neníé to na moje prž aéníé!”, ale neumež la si prž edstavit, žž e by
žklamala Tomaé sž e. Jak by se mu omluvila, kdyby se žase vraé tila domuů ? A tak rž ekla: “Ano.
Ovsž em. Je to na moje prž aéníé.”
Mužž s pusž kou pokračž oval: “Abyste rožumež la, pročž se ptaé m. Dež laé me to, jen kdyžž
maé me jistotu, žž e lideé , kterž íé ža naé mi prž ijdou, si sami vyé slovnež prž ejíé žemrž íét. Je to jen
služž ba pro než .”
Podíéval se na Terežu taé žavež , takžž e ho musila jesž tež jednou ujistit: “Ne, buďte bež obav. Je
to na moje prž aéníé.”
“Čhčete jíét na rž adu prvníé?” žeptal se.
Čhtež la popravu asponž tročhu oddaé lit a tak rž ekla: “Ne, prosíém vaé s ne. Jestli je to možž neé ,
čhtež la byčh byé t ažž posledníé.”
“Jak čhčete,” rž ekl a poodesž el k ostatníém. Jeho dva pomočníéči nemež li žbranž a byli tu jen
proto, aby se vež novali lidem, kterž íé prž isž li žemrž íét. Brali je pod pažž íé a provaé želi po traé vníéku.
Travnataé pločha byla rožlehlaé a prostíérala se do nedohlednyé čh daé lek. Popravovaníé si mohli
sami vybrat pro sebe strom. Zastavovali se, rožhlíéžželi a dlouho se nemohli rožhodnout. Dva
ž ničh si konečž než vybrali dva platany, ale ten trž etíé sž el porž aéd daé l a daé l, jako by se mu žž aédnyé
strom neždaé l dost vhodnyé pro jeho smrt. Pomočníék, kteryé ho držž el jemnež pod pažž íé, ho
trpež livež
provaé žel, ažž mužž konečž než žtratil odvahu jíét daé l a žastavil se u rožložž iteé ho javoru.
Potom pomočníéči uvaé žali vsž em trž em mužž uům paé sku kolem očž íé.
A tak tam byli na rožlehleé m traé vníéku trž i mužž i prž itisž tež ni žaé dy ke trž em stromuů m, kažž dyé s
paé skou na očž íéčh a s hlavou obraé čenou k nebi.
Mužž s pusž kou žalíéčil a strž elil. Kromež žpež vu ptaé kuů nebylo nič slysž et. Pusž ka mež la tlumíéčíé
žarž íéženíé. Bylo jen videž t, jak mužž oprž enyé o javor se počž íénaé hroutit. Anižž se vždaé lil ž míésta, kde
staé l, mužž s pusž kou se otočž il jinyé m smež rem a čž lovež k oprž enyé o platan se v naprosteé m tičhu
žhroutil teé žž a ža než kolik čhvil poteé (mužž s pusž kou se jen žnovu pootočž il na míéstež ) padl na
traé vníék i trž etíé popravovanyé.
-13. Jeden ž pomočníékuů prž istoupil mlčž ky k Tereže. Držž el v ruče stuhu temnež modreé
barvy.
Počhopila, žž e jíé čhče žavaé žat očž i. Vrtež la hlavou a rž ekla: “Ne, čhči vsž ečhno videž t.”
Ale to nebyl pravyé duů vod, pročž ho odmíétla. Nebylo v níé nič ž hrdinuů , kterž íé jsou odhodlaé ni
se díévat statečž než do očž íé peletonu popravčž íéčh. Čhtež la jen oddaé lit smrt. Zdaé lo se jíé, žž e ve čhvíéli,
kdy bude míét na očž íéčh paé sku, očtne se užž v prž edpokoji smrti, odkud neníé česty žpež t.
Mužž ji k ničž emu nenutil a vžal ji pod pažž íé. A tak sž li po sž irokeé m traé vníéku a Tereža nebyla s
to se rožhodnout pro žž aédnyé strom. Nikdo ji nenutil, aby spež čhala, ale ona vež dež la, žž e
uniknout stejnež nemuů žž e. Kdyžž uvidež la proti sobež
kvetoučíé kasž tan, žastavila se u než ho. Oprž ela se žaé dy o kmen a podíévala se nahoru: videž la
slunčem prosvež tlenou želenž a ž daé lky slysž ela žníét mež sto, slabounče a sladče, jako by se ž
než ho ožyé valo tisíéče houslíé. Mužž žvedl pusž ku.
Tereža číétila, žž e jejíé odvaha je u konče. Byla žoufalaé nad svou slabostíé, ale neumež la ji
opanovat. RČ ekla: “Ale to nebylo moje prž aéníé.” Sklopil okamžž itež hlavenž pusž ky a rž ekl veliče
míérnež : “Kdyžž to neníé vasž e prž aéníé, tak to nemuů žž eme udež lat. Na to nemaé me praé vo.”
A jeho hlas byl laskavyé, jako by se Tereže omlouval ža to, žž e ji nemuů žž e žastrž elit, kdyžž si to
sama neprž eje. Ta laskavost jíé rvala srdče a ona se obraé tila tvaé rž íé ke kuů rž e stromu a rožplakala
se.
-14. Čeleé jejíé tež lo se otrž aésalo plaé čž em a ona objíémala strom, jako by to nebyl strom ale jejíé
oteč, ktereé ho žtratila, jejíé dež dečž ek, ktereé ho nepožnala, jejíé
pradež dečž ek, jejíé prapradež dečž ek, než jakyé strasž než staryé mužž , kteryé prž isž el ž
nejvždaé lenež jsž íéčh hloubek čž asu, aby jíé nastavil svou tvaé rž v podobež drsneé kuů ry stromu.
Pak se otočž ila. Trž i mužž i užž byli daleko, bloumali po traé vníéku jako hraé čž i golfu a pusž ka v
ruče jednoho ž ničh vypadala opravdu jako golfovaé huů l. Sčhaé žela doluů čestami Petrž íéna a v
jejíé dusž i žuů stal stesk po tom mužž i, kteryé ji mež l žastrž elit a nežastrž elil. Toužž ila po než m. Než kdo
jíé prž eče musíé pomoči! Tomaé sž
 jíé nepomuů žž e. Tomaé sž ji posíélaé umrž íét. Pomoči jíé muů žž e jen než kdo jinyé !
ČČ íém víéče se blíéžžila mež stu, tíém víéče se jíé styé skalo po tom mužž i a tíém víéče se baé la Tomaé sž e.
Neodpustíé jíé, žž e neudež lala, čo slíébila. Neodpustíé jíé, žž e nebyla dost statečž naé a žž e ho žradila. Užž
byla v uliči, kde bydlili a vež dež la, žž e ho ža čhvíéli uvidíé. Začhvaé til ji ž toho takovyé stračh, žž e
mež la v žž aludku tíésenž a čhtež lo se jíé žvračet.
-15. Inžž enyé r ji žval, aby ho navsž tíévila v jeho bytež . Užž dvakraé t ho odmíétla. Tentokraé t
souhlasila.
Poobež dvala jako vžž dy ve stoje v kučhyni a pak odesž la. Nebyly jesž tež dvež hodiny. Blíéžžila se
k jeho domu a číétila, jak jejíé nohy, bež podnež tu jejíé vuů le, samy žvolnž ujíé krok.
Ale pak ji napadlo, žž e to byl vlastnež Tomaé sž , kdo ji ža níém poslal. To on jíé
prž eče staé le vysvež tloval, žž e laé ska a sexualita nemajíé nič společž neé ho, a ona jde jen
vyžkousž et a potvrdit jeho slova. Slysž íé v dučhu jeho hlas: “Jaé ti rožumíém. Víém, čo čhčesž .
Vsž ečhno jsem žarž íédil. Puů jdesž ažž nahoru a vsž ečhno počhopíésž.” Ano, nedež laé nič nežž žž e
vyplnž uje Tomaé sž ovy rožkažy.
Čhče u inžž enyé ra žuů stat jen čhvíéli; jen čo vypijíé sž aélek kaé vy; jen aby požnala, čo je to dojíét
ažž k sameé hraniči nevež ry. Čhče sveé tež lo vystrčž it na tu hraniči, nečhat ho tam čhvíéli staé t jako
na pranyé rži a pak, ažž ho bude čhtíét inžž enyé r obejmout, rž ekne, jako to rž ekla mužž i s pusž kou na
Petrž íénež : “Ale to neníé moje prž aéníé.”
A mužž pak skloníé hlavenž pusž ky a rž ekne laskavyé m hlasem: “Kdyžž to neníé vasž e prž aéníé, tak
se vaé m nemuů žž e nič staé t. Na to nemaé m praé vo.”
A ona se obraé tíé ke kmeni stromu a rožplaé čž e se.
-16. Byl to prž edmež stskyé čž inžž aék vystavenyé na žačž aétku stoletíé v dež lničkeé čž tvrti Prahy.
Vstoupila do čhodby se sž pinavyé mi, vaé pnem natrž enyé mi ždmi. Sesž lapaneé kamenneé
sčhody se žž eležnyé m žaé bradlíém ji vedly do prvníého posčhodíé. Tam se dala doleva. Byly to
druheé dverž e, bež vižitky a beže žvonku. Zaťukala. Otevrž el.
Čelyé byt se sklaé dal ž jedneé jedineé míéstnosti prž epažž eneé v prvníéčh dvou metrečh žaé člonou,
kteraé tak vytvorž ila vprž edu jakousi naé hražž ku prž edsíénež ; byl tam stuů l s varž ičž em a ledničž ka.
Kdyžž postoupila daé l dovnitrž, uvidež la proti sobež vertikaé lníé
obdeé lníék okna v čž ele ué žkeé ho a protaé hleé ho pokoje; po jedneé stranež byla knihovna, po
druheé stranež gaučž a jedno krž eslo.
“Muů j byt je hrožnež prostyé,” rž ekl inžž enyé r, “doufaé m, žž e vaé s to nežaražilo.”
“Ne, nežaražilo,” rž ekla Tereža a díévala se na stež nu, kteraé byla čelaé pokryta poličž kami a
knihami. Tento mužž tu nemaé porž aédnyé stuů l, ale stovky knih. To bylo Tereže mileé a ué žkost, s
kterou sem sž la, se tročhu utisž ila. Užž od dež tstvíé
považž uje knihu ža žnameníé tajneé ho bratrstva. ČČ lovež k, kteryé maé doma tuto knihovnu, jíé
nemuů žž e ublíéžžit.
Zeptal se jíé, čo jíé muů žž e nabíédnout. Víéno?
 Ne, ne, víéno nečhče. Kdyžž než čo, tak kaé vu.
Odesž el ža plentu a ona prž istoupila ke knihovnež . Jedna ž knih ji žaujala. Byl to prž eklad
Sofoklova Oidipa. Jak je to žvlaé sž tníé, žž e je tu tato kniha! Prž ed mnoha lety ji dal Tomaé sž
Tereže, aby si ji prž ečž etla a dlouže o níé vypraé vež l. Napsal pak sveé mysž lenky do novin a kvuů li
tomu čž laé nku se čelyé jejičh žž ivot prž evraé til vžhuů ru nohama. Díévala se na hrž bet teé knihy a ten
pohled ji uklidnž oval. Jako by tu Tomaé sž
nečhal ué myslnež svou stopu, vžkaž, žž e vsž ečhno žarž íd é il on. Vytaé hla kníéžžku a roževrž ela ji.
Ažž se inžž enyé r vraé tíé ž prž edsíénžky, žeptaé se ho, pročž maé tu knihu, žda ji čž etl a čo si o níé myslíé.
Takto se prž esune lstíé konveržače ž nebežpečž neé ho ué žemíé čižíého bytu do duů vež rneé ho svež ta
Tomaé sž ovyé čh mysž lenek. Pak učíétila ruku na rameni. Inžž enyé r jíé vžal kníéžžku ž ruky, položž il ji
beže slova žpaé tky do knihovny a odvaé dež l si ji ke gaučž i.
Vybavila se jíé žnovu vež ta, kterou rž ekla popravčž íému ž Petrž íéna. Vyslovila ji teď
nahlas: “Ale to neníé moje prž aéníé!”
Vež ržila, žž e je to žaé žračž naé formule, kteraé okamžž itež žmež níé situači, ale v tomto pokoji slova
žtratila magičkou moč. Zdaé se mi dokonče, žž e pobíédla mužž e k vež tsž íé
rožhodnosti: prž itiskl ji k sobež a položž il jíé ruku na prs. Zvlaé sž tníé vež č: ten dotek ji žbavil
raé žem ué žkosti. Inžž enyé r tíém dotekem ukaé žal na jejíé tež lo a ona si uvež domila, žž e prž eče vuů beč
nejde o ni (o jejíé dusž i), ale praé vež
jen a jen o tež lo. O tež lo, ktereé ji žradilo a ktereé vyhnala do svež ta meži jinaé
tež la.
-17. Rožepjal jíé knoflíéčžek na halenče a nažnačž il, aby si sama rožepjala dalsž íé. Ale ona
nevyhovež la tomu pokynu. Vyhnala sveé tež lo do svež ta, ale nečhtež la ža než ho braé t žž aédnou
odpovež dnost. Nebraé nila se, ani mu nepomaé hala. Dusž e tak čhtež la daé t najevo, žž e siče
nesouhlasíé s tíém, čo se dež je, ale žž e se rožhodla byé t neutraé lníé. Svleé kal ji a ona byla prž itom
teé mež rž nehybnaé . Kdyžž ji políébil, jejíé rty neodpovíédaly na dotek jeho rtuů . Ale pak naé hle učíétila,
žž e je vlhkaé na sveé m klíénu a lekla se.
Číétila sveé vžrusž eníé, ktereé bylo o to vež tsž íé, žž e byla vžrusž ena proti sveé vuů li. Dusž e jižž tajnež
souhlasila se vsž íém, čo se dež lo, ale vež dež la teé žž, žž e maé -li trvat daé l to velkeé vžrusž eníé, jejíé souhlas
musíé žuů stat nevyrž čženyé. Kdyby rž ekla nahlas sveé ano, kdyby se čhtež la dobrovolnež ué čž astnit
milostneé sčeé ny, vžrusž eníé by polevilo. Neboť dusž i vžrusž ovalo praé vež to, žž e tež lo jednaé proti jejíé
vuů li, žražuje ji a ona se na tu žradu díévaé .
Pak ž níé staé hl kalhotky a ona užž byla ué plnež nahaé . Dusž e videž la naheé tež lo v naé ručž i jineé ho
mužž e a prž ipadalo jíé to neuvež ržitelneé , jako kdyby se žblíéžka díévala na planetu Mars. Osvež tleníé
neuvež ržitelnosti žpuů sobilo, žž e poprveé pro ni jejíé tež lo žtratilo svou banaé lnost; poprveé se na než
díévala okoužlena; do poprž edíé na než m vystoupila vesž keraé jeho osobitost, jedinečž nost,
nenapodobitelnost. Nebylo to nejobyčž ejnež jsž íé že vsž ečh tež l (jak ho videž la ažž dosud), ale
nejneobyčž ejnež jsž íé. Dusž e nemohla odtrhnout pohled od materž skeé ho žnameníé, kulateé hnež deé
skvrny umíéstež neé
 tež snež nad očhlupeníém klíéna; ždaé lo se jíé, žž e to žnameníé je pečž eť, kterou ona sama (dusž e)
vtiskla na tež lo a žž e čižíé ué d se pohybuje ve svatokraé dežž neé blíéžkosti teé
svateé pečž eti.
A kdyžž pak pohleé dla na jeho tvaé rž, uvež domila si, žž e nikdy nedala souhlas k tomu, aby tež lo,
na ktereé jejíé dusž e napsala svuů j podpis, se očtlo v naé ručž íé než koho, koho nežnaé a nečhče žnaé t.
Naplnila ji omamujíéčíé nenaé vist. Nabrala sliny do ué st, aby je vplivla do tvaé rž e tomu čižíému
mužž i. Ten ji požoroval stejnež lačž než jako ona jeho; žažnamenal jejíé hnež v a jeho pohyby na
jejíém tež le se žryčhlily. Tereža číétila, jak se k níé ždaé lky prž ibližž uje rožkosž a žačž ala krž ičž et: “ne,
ne, ne,” braé nila se prž ičhaé žejíéčíé rožkosž i a tak jak se jíé braé nila, žadržž ovanaé slast se dlouže
rožplyé vala v jejíém tež le, protožž e nemohla nikudy uniknout ven; sž íéržila se v níé jako morfium
vstrž íéknuteé do žž íély. Zmíétala se v jeho naé ručž íé, bila kolem sebe rukama a plivala mu do tvaé rž e.
-18. Zaé čhodoveé míésy v moderníéčh koupelnaé čh se žvedajíé ž podlahy jako bíéleé kvež ty
lekníénu. Arčhitekt dež laé vsž ečhno, aby tež lo žapomnež lo na svou bíédu a čž lovež k nevež dež l, čo se
dež je s odpadky jeho ué trob, kdyžž nad nimi žasž umíé voda pusž tež naé
prudče ž režervoaé ru. Potrubíé kanaé luů , prž estožž e sahajíé svyé mi čhapadly do nasž ičh bytuů ,
jsou pečž livež skryta prž ed nasž imi žraky a my nevíéme nič o neviditelnyé čh Benaé tkaé čh hoven,
nad nimižž jsou vystavež ny nasž e koupelny, ložž niče, tanečž níé saé ly a parlamenty.
Zaé čhod stareé ho prž edmež stskeé ho čž inžž aéku v pražž skeé dež lničkeé čž tvrti byl meé než
pokrytečkyé ; podlaha byla že sž edivyé čh kačhlíé; žaé čhodovaé míésa se ž ničh žvedala sirž e a
ubože. Jejíé tvar se nepodobal kvež tu lekníénu, nyé bržž vypadal jako to, čž íém byl: rožsž íérženeé
žakončž eníé roury. Dokonče i drž evež neé sedaé tko čhybež lo a Tereža musila usednout na studíéčíé
naemailovanyé plečh.
Sedež la na míése a touha vypraé ždnit vnitrž nosti, kteraé ji naé hle prž epadla, byla touhou dojíét
ažž nakoneč poníéžženíé, byé t tež lem čo nejvíéč a čo nejué plnež ji, tíém tež lem, o než mžž rž íékaé vala matka,
žž e je tu jen proto, aby traé vilo a vymež sžovalo. Tereža vypraždnž uje sveé vnitrž nosti a maé v teé
čhvíéli počit nekonečž neé ho smutku a samoty. Nič neníé ubožž ejsž íého nežž jejíé naheé tež lo sedíéčíé na
rožsž íérženeé m žakončž eníé
odpadoveé roury.
Jejíé dusž e žtratila žvež davost divaé ka, svou žlomyslnost a pyé čhu: byla užž žase kdesi hluboko
v tež le, v jeho nejposlednež jsž íé ué trobež a čž ekala žoufale, žda na ni než kdo žavolaé , aby vystoupila
ven.
-19. Vstala ž míésy, staé hla vodu a vesž la do prž edsíénžky. Dusž e se trž aésla v tež le, ktereé
bylo naheé a žavržž eneé . Číétila jesž tež na sveé m konečž níéku dotek papíéru, kteryé m se utíérala.
A tu se stalo než čo nežapomenutelneé ho: žatoužž ila jíét ža níém do pokoje a uslysž et jeho hlas,
jeho osloveníé. Kdyby na ni promluvil tičhyé m, hlubokyé m hlasem, dusž e by se osmež lila
vystoupit na povrčh tež la a ona by se rožplakala. Objala by ho tak, jako ve snu objala sž irokyé
kmen kasž tanu.
Staé la v prž edsíénžče a snažž ila se ovlaé dnout tu nesmíérnou touhu rožplakat se prž ed níém.
Vež dež la, žž e kdyžž ji neovlaé dne, dojde k než čžemu, čo nečhtež la. Zamiluje se do než ho.
 V teé čhvíéli se ožval ževnitrž jeho hlas. Kdyžž ten hlas teď slysž ela saé m o sobež
(anižž prž itom videž la inžž enyé rovu vysokou postavu), prž ekvapil ji: byl tenkyé a vysokyé. Jak to,
žž e si to nikdy neuvež domila?
Snad jen díéky tomu prž ekvapujíéčíému a neprž íéjemneé mu dojmu ž jeho hlasu podarž ilo se jíé
odehnat pokusž eníé. Vesž la dovnitrž, shyé bla se k pohoženyé m sž atuů m, ryčhle se obleé kla a odesž la.
-20. Vračela se ž občhodu s Kareninem, kteryé nesl v hubež rohlíék. Bylo čhladneé raé no,
lehkyé mraé ž. SČ li praé vež kolem síédlisž tež , kde na velkyé čh pločhaé čh meži domy si lideé
udež lali drobnaé políéčžka a žahraé dky. Karenin se najednou žastavil a díéval se uprž enež tíém
smež rem. I ona se tam podíévala, ale nič žvlaé sž tníého nežpožorovala. Karenin ji taé hl ža sebou;
nečhala se veé st. Pak teprve spatrž ila nad umržlou hlíénou praé ždneé ho žaé honu čž ernou hlavičž ku
vraé ny s velkyé m žobaé kem. Hlavičž ka bež tež la se míérnež pohybovala a žobaé k občž as vydal
smutnyé, čhraplavyé žvuk. Karenin byl tak rožrusž en, žž e upustil rohlíék. Tereža ho musila
prž ivaé žat ke stromu, protožž e se baé la, aby vraé než neublíéžžil. Pak si klekla na žem a snažž ila se
odhrabat udupanou žem kolem tež la žažž iva pohrž beneé ho ptaé ka. Nebylo to lehkeé . Zlomila si
nehet, tekla jíé krev.
V teé čhvíéli dopadl kousek od níé kaé men. Ohleé dla se a uvidež la dva sotva desetileteé
kluky ža rohem domu. Vstala. Videž li jejíé pohyb i psa u stromu a utekli. Znovu si klekla na
žem a odhrabaé vala hlíénu, ažž konečž než mohla vraé nu vytaé hnout ž jejíého hrobu. Ale ptaé k byl
žčhromlyé a nemohl čhodit ani se vžneé st. Zabalila ho do čž erveneé sž aély, kterou mež la uvaé žaé nu
kolem krku a prž itiskla si ho levou rukou k tež lu. Pravou odvaé žala Karenina od stromu a
musila užž íét vsž íé síély, aby ho žkrotila a udržž ela tež snež u nohy.
Zažvonila u dverž íé, protožž e nemež la žž aédnou ruku volnou, aby nasž la v kapse klíéčž. Tomaé sž jíé
otevrž el. Podaé vala mu vodíétko s Kareninem. “Držž ho!” poručž ila mu a žanesla vraé nu do
koupelny.
Položž ila ji na žem pod umyvadlo. Vraé na se žmíétala, ale nemohla se pohnout ž míésta.
Tekla ž níé jakaé si hustaé žž lutaé tekutina. Ustlala jíé pod umyvadlo stareé hadry, aby jíé nebylo žima
od studenyé čh dlažž dičž ek. Ptaé k kažž dou čhvíéli maé vl žoufale čhromyé m krž íédlem a jeho žobaé k
trčž el vžhuů ru jako vyé čžitka.
-21. Sedež la na okraji vany a nemohla spustit očž i ž umíérajíéčíé vraé ny. Videž la v jejíé
sireé opusž tež nosti obraž vlastníého ué dež lu a než kolikraé t si rž ekla: nemaé m na čeleé m svež tež
nikoho nežž Tomaé sž e.
Poučž il ji prž íb
é ež h s inžž enyé rem o tom, žž e milostneé avantyé ry nemajíé nič společž neé ho s
laé skou? žž e jsou lehkeé a nič nevaé žž íé? Je užž klidnež jsž íé?
Vuů beč ne.
V mysli se jíé vračíé tato sčeé na: Vysž la že žaé čhodu a jejíé tež lo staé lo v prž edsíénžče naheé a
žavržž eneé . Dusž e se trž aésla, polekaé na, hluboko v ué trobaé čh. Kdyby v teé čhvíéli mužž , kteryé byl
uvnitrž pokoje, oslovil jejíé dusž i, byla by se rožplakala, byla by mu padla do naé ručž e.
Prž edstavila si, žž e by míésto níé staé la v prž edsíénžče u žaé čhodu než kteraé Tomaé sž ova milenka a
míésto inžž enyé ra byl uvnitrž Tomaé sž . RČ ekl by díévče jedno jedineé slovo a ta by ho v plaé čž i objala.
 Tereža víé, žž e takto vypadaé čhvíéle, kdy se rodíé laé ska: žž ena neodolaé hlasu, kteryé
vyvolaé vaé ven jejíé polekanou dusž i; mužž neodolaé žž enež , jejíéžž dusž e se stala vníémavaé
pro jeho hlas. Tomaé sž neníé nikde čhraé než n prž ed naé strahou laé sky a Tereža se o než ho musíé
baé t kažž dou hodinu a kažž dou minutu.
Čo maé jako žbranž ? Jen svou vež rnost. Nabíédla mu ji hned od počž aétku, hned prvníého dne,
jako by si byla vež doma, žž e mu nemaé čo jineé ho daé t. Jejičh laé ska je podivnež
asymetričkaé arčhitektura: spočž ívé aé na absolutníé jistotež jejíé vež rnosti jak mamutíé
palaé č na jedineé m sloupu.
Vraé na užž skoro nehyé bala krž íédly a jen sem tam čukla žranež nou, polaé manou nožž kou.
Tereža se od níé nečhtež la vždaé lit, jako by bdež la u luů žž ka umíérajíéčíé sestry. Nakoneč prž eče jen
odesž la do kučhynež , aby ryčhle poobež dvala. Kdyžž se vraé tila, vraé na byla mrtvaé .
-22. V prvníém roče laé sky Tereža prž i milovaé níé krž ičž ela a ten krž ik, jak jsem rž ekl, čhtež l
oslepit a ohlusž it smysly. Poždež ji krž ičž ela meé než , ale jejíé dusž e byla staé le oslepena laé skou a
nevidež la nič. Teprve kdyžž se milovala s inžž enyé rem, neprž íétomnost laé sky žpuů sobila, žž e jejíé
dusž e prožrž ela.
Byla žase v saunež a staé la prž ed žrčadlem. Díévala se na sebe a videž la v dučhu sčeé nu tež lesneé
laé sky v inžž enyé rovež bytež . To, čo si ž níé pamatovala, nebyl mileneč. Uprž íémnež rž ečž eno, neumež la
by ho ani popsat, snad si ani nevsž imla, jak vypadal nahyé. To, čo si pamatovala (a na čo se teď,
vžrusž ena, díévala v žrčadle) bylo jejíé vlastníé tež lo; jejíé klíén a kulataé skvrna umíéstež naé tež snež nad
níém. Ta skvrna, kteraé pro ni byla ažž dosud pouhou prožaičkou vadou pleti, se jíé vryla do
mysli. Čhtež la ji jesž tež žnovu a žnovu videž t v tom neuvež ržitelneé m sousedstvíé čižíého mužž skeé ho
ué du.
Nemohu nežž to jesž tež jednou žduů ražnit: netoužž ila videž t pohlavíé čižíého mužž e. Čhtež la videž t
sveé ohanbíé v sousedstvíé čižíého ué du. Netoužž ila po milenčovež tež le. Toužž ila po sveé m vlastníém
tež le, naé hle objeveneé m, nejbližž sžíém i nejčižejsž íém a nejvíéč vžrusž ujíéčíém.
Díévala se na sveé tež lo plneé drobnyé čh kapek, ktereé na než m žuů staly že sprčh, a myslila na to,
žž e v nejbližž sžíéčh dnečh se u níé inžž enyé r opež t stavíé v baru. Toužž ila, aby prž isž el, toužž ila, aby ji k
sobež požval! Nesmíérnež po tom toužž ila!
-23. Kažž dyé den se baé la, žž e se inžž enyé r objevíé u baru a žž e mu nebude umež t rž íéči “ne”. Jak
dny míéjely, obava, žž e prž ijde, byla vystrž íédaé na stračhem, žž e neprž ijde. Uplynul mež síéč a inžž enyé r
se neobjevil. Tereže se to ždaé lo nevysvež tlitelneé . Zklamanaé touha ustoupila do požadíé a byla
vystrž íédaé na žnepokojeníém: pročž
neprž isž el?
Obsluhovala žaé kažníéky. Byl meži nimi opež t mužž s lysinou, kteryé ji kdysi napadl, žž e
naleé vaé alkohol mladistvyé m. Vypraé vež l nahlas oplžlou anekdotu, stejnou, kterou slysž ela
stokraé t od opilčuů , kteryé m nosila pivo kdysi v maleé m mež stež . Zase se jíé
ždaé lo, žž e matčž in svež t se k níé vračíé a proto prž erusž ila plesž ateé ho mužž e veliče nevlíédnež .
 Mužž se uražil: “Vy mi nebudete poroučž et. Muů žž ete byé t moč raé da, žž e vaé s nečhaé vaé me tady
ža tíém barovyé m pultem.”
“Kdo my? Kdo je to my?”
“My,” rž ekl mužž a poručž il si dalsž íé vodku. “A žapamatujte si, žž e mne nebudete uraé žž et.”
Potom ukaé žal na Terežin krk, kolem než hožž byl omotaé n naé hrdelníék ž lačinyé čh perel:
“Odkud maé te ty perly? To vaé m prž eče nedal vaé sž manžž el, kteryé je umyé vačž em oken! Ten na
to prž eče nemaé , kupovat vaé m dary! To vaé m daé vajíé žaé kažníéči? Za čo vaé m to asi daé vajíé?”
“Okamžž itež držž te hubu,” žasyčž ela Tereža.
Mužž se snažž il čhytit naé hrdelníék do prstuů : “Pamatujte si dobrž e, žž e prostituče je u naé s
žakaé žaé na!”
Karenin se vžtyčž il, oprž el se prž edníéma pačkama o stuů l a žavrčž el.
-24. Vyslaneč rž ekl: “To byl fíéžl.”
“Kdyžž je fíéžl, mež l by se čhovat nenaé padnež ,” namíétla Tereža. “Čo je to ža tajnou poličii,
kdyžž prž estane byé t tajnaé !”
Vyslaneč se usadil na sveé pohovče a dal si nohy pod sebe, jak se to naučž il v kursečh joé gy.
Nad níém se usmíéval Kennedy v raé mečž ku a daé val jeho slovuů m žvlaé sž tníé
posvež čeníé.
“Paníé Terežko,” rž ekl otčovsky, “fíéžloveé majíé než kolik funkčíé. Ta prvníé je klasičkaé .
Posloučhajíé, čo si lideé rž íékajíé meži sebou a podaé vajíé o tom žpraé vy svyé m nadrž íéženyé m.
Druhaé funkče je žastrasž ovačíé. Daé vajíé naé m najevo, žž e naé s majíé v moči, a čhtež jíé, abyčhom se
baé li. To je, očž usiloval vaé sž plesž ateč.
Trž etíé funkče spočž ívé aé v tom, žž e se snažž íé žinsčenovat situače, ktereé by naé s
kompromitovaly. Dnes užž nikdo nemaé žaé jem obžž alovat naé s ž ué kladuů proti staé tu, protožž e to
by naé m žíéskalo jen dalsž íé sympatie. Spíésž se naé m budou snažž it najíét v kapse hasž isž nebo naé m
dokaé žat, žž e jsme žnaé silnili dvanaé čtiletou holčž ičž ku. Než jakou holčž ičž ku vžž dyčky najdou, kteraé
to dosvež dčž íé.”
Zase si vžpomnež la na inžž enyé ra. Jak to, žž e užž nikdy neprž isž el?
Vyslaneč pokračž oval: “Potrž ebujíé dostat lidi do pasti, aby je mohli žíéskat do svyé čh služž eb
a s jejičh pomočíé pak nalíéčžit dalsž íé pasti na dalsž íé lidi a udež lat tak postupnež ž čeleé ho naé roda
jedinou organižači konfidentuů .” Tereža nemyslila na nič jineé ho nežž na to, žž e inžž enyé ra ža níé
poslali poličajti. Kdo to byl ten divnyé čhlapeč, kteryé se opil v hospodež naproti a vyžnaé val jíé
laé sku? Plesž atyé fíéžl ji kvuů li než mu napadl a inžž enyé r se jíé žastal. Vsž ičhni trž i hraé li svou roli v
prž edem prž ipraveneé m sčeé naé rž i, jehožž číélem bylo naklonit jíé mužž e, kteryé mež l ža ué kol ji sveé st.
Jak to, žž e ji to nenapadlo?! Vžž dyť ten byt byl divnyé a k tomu čž lovež ku se vuů beč nehodil!
Pročž by ten elegantnež oblečž enyé inžž enyé r bydlil v tak uboheé m bytež ? Byl to vuů beč inžž enyé r? Byl-
li to inžž enyé r, jak to žž e mu dali ž praé če volno ve dvež hodiny odpoledne? A jak to žž e by inžž enyé r
čž etl Sofokla? Ne, to nebyla knihovna žž aédneé ho inžž enyé ra! Ta míéstnost se spíésž podobala
žabaveneé mu bytu než jakeé ho žatčž eneé ho čhudeé ho intelektuaé la. Kdyžž jíé bylo deset let a žatkli
jejíého otče, takeé žabavili byt i s čelou knihovnou. Kdo víé, k čž emu pak bytu použž ívé ali. Teď je
jasneé , pročž užž nikdy neprž isž el. Splnil sveé poslaé níé. Jakeé ? Opilyé fíéžl to beždež čžnež prožradil, kdyžž
jíé rž ekl: “Prostituče je dnes u naé s žakaé žaé na, nežapomenž te to!” Ten domnež lyé inžž enyé r bude
svež dčž it, žž e se s níém vyspala a žž aédala po než m peníéže! Budou jíé hrožit skandaé lem a vydíérat,
aby udaé vala lidi, kterž íé se opíéjejíé u jejíého baru.
“Ten vaé sž prž íébež h neníé nijak nebežpečž nyé,” uklidnž oval ji vyslaneč.
“Snad ne,” rž ekla žasž krčenyé m hlasem a odčhaé žela s Kareninem do nočž níéčh ulič Prahy.
-25. Lideé vež tsž inou utíékajíé sveé mu traé peníé do budoučnosti. Prž edstavujíé si na draé že čž asu
čž aéru, že kterou jejičh dnesž níé traé peníé prž estane existovat. Ale Tereža žž aédnou takovou čž aéru
prž ed sebou nevidíé. UÍ tež čhu jíé muů žž e prž ineé st jenom pohled nažpaé tek. Byla opež t nedež le. Sedli si
do auta a vyjeli daleko ža Prahu. Tomaé sž byl u volantu, Tereža vedle než ho a Karenin se k nim
že žadníého sedadla občž as naklonil a líéžal jim usž i. Po dvou hodinaé čh dojeli do maleé ho
laé ženž skeé ho mež sta, kde spolu asi prž ed sž esti lety straé vili než kolik dnuů . Čhtež li tam žuů stat prž es
noč.
Zastavili auto na naé mež stíé a vystoupili. Nič se nežmež nilo. Proti nim byl hotel, ve ktereé m
kdysi bydlili, a staraé líépa prž ed níém. Vlevo od hotelu se taé hla staraé
drž evež naé kolonaé da, na jejíémžž konči tryskal do mramoroveé míésy pramen, k než mužž se dnes
jako tenkraé t sklaé než li lideé se skleničž kami v ruče.
Pak Tomaé sž ukaé žal žnovu na hotel. Než čo se prž eče jen žmež nilo. Kdysi se jmenoval Grand a
teď na než m byl naé pis Bajkal. Podíévali se na tabulku na rohu budovy: Moskevskeé naé mež stíé. A
pak sž li (Karenin je sledoval saé m, bež vodíétka) vsž emi uličemi, ktereé žnali, a prohlíéžželi si jejičh
jmeé na: byla tam Stalingradskaé
uliče, Lenigradskaé uliče, Rostovskaé uliče, Novosibirskaé uliče, Kijevskaé uliče, Odež skaé uliče,
byl tam leé čžebnyé duů m ČČ ajkovskij, leé čžebnyé duů m Tolstoj, leé čžebnyé duů m Rimskij Korsakov, byl
tam hotel Suvorov, kino Gorkij a kavaé rna Pusž kin. Vsž ečhna pojmenovaé níé byla prž evžata ž
ruskeé ho žemež pisu a ž ruskyé čh dež jin. Tereža si vžpomnež la na prvníé dny invaže. Lideé ve vsž ečh
mež stečh sundali tabulky s naé žvy ulič a že silnič odstranili ukažatele, na ničhžž byla napsaé na
jmeé na mež st. Zemež se stala prž es noč bežejmennaé . Po sedm dnuů ruskeé vojsko bloudilo
krajinou a nevež dež lo, kde je. Duů stojníéči hledali budovy redakčíé, televiže, raé dia aby je obsadili,
ale nemohli je najíét. Ptali se lidíé, ale ti krčž ili rameny nebo udaé vali falesž naé jmeé na a falesž nyé
smež r.
Po letečh se naé hle ždaé , žž e ta anonymita byla žemi nebežpečž naé . Uliče a domy se užž
nesmež ly vraé tit ke svyé m puů vodníém jmeé nuů m. A tak se staly naé hle jedny čž eskeé laé žnež
jakyé msi malyé m imaginaé rníém Ruskem a minulost, kterou sem prž ijela hledat, nasž la Tereža
žkonfiskovanou. Bylo jim protivneé tam straé vit noč.
-26. Vračeli se žpaé tky k autu a mlčž eli. Myslila na to, žž e vsž ečhny vež či a lideé
vystupujíé v prž evlečž eníé. Stareé čž eskeé mež sto se prž ikrylo ruskyé mi jmeé ny. ČČ esž i, kterž íé
fotografovali invaži, pračovali ve skutečž nosti pro tajnou poličii. ČČ lovež k, kteryé
 ji posíélal umrž íét, mež l na tvaé rž i masku Tomaé sž e. Poličista vystupoval pod jmeé nem inžž enyé ra a
inžž enyé r čhtež l hraé t roli mužž e ž Petrž íéna. Znameníé knihy v jeho bytež
bylo falesž neé a mež lo ji sveé st na sčestíé.
Kdyžž si teď vžpomnež la na knihu, kterou tam držž ela v ruče, než čo si naé hle uvež domila a
žrudly jíé tvaé rž e: Jak to bylo? Inžž enyé r prohlaé sil, žž e prž inese kaé vu. Prž istoupila ke knihovnež a
vytaé hla ž níé Sofoklova Oidipa. Inžž enyé r se pak vraé til. Ale bež kaé vy!
Znovu a žnovu se k teé situači vračela: Kdyžž odesž el pro kaé vu, jak dlouho byl pryčž ? Jistež
nejmeé než minutu, možž naé dvež , snad trž i. A čo dež lal tak dlouho v teé
miniaturníé prž edsíéni? SČ el na žaé čhod? Tereža se snažž íé upamatovat, žda slysž ela klapnout
dverž e nebo stahovat vodu. Ne, vodu určž itež neslysž ela, to by si pamatovala. A je si teé mež rž jista,
žž e dverž e takeé neklaply. Čo tedy dež lal v teé
prž edsíénžče?
Zdaé lo se to byé t naé hle ažž prž íélisž jasneé . Čhtež jíé-li ji čhytit do pasti, nestačž íé jim pouheé
svež dečtvíé inžž enyé ra. Potrž ebujíé duů kaž, kteryé je nepopiratelnyé. Bež hem teé
podežrž ele dlouheé doby inžž enyé r instaloval v prž edsíéni kameru. Anebo, čožž je
pravdež podobnež jsž íé, pustil než koho dovnitrž, kdo byl ožbrojen fotografičkyé m aparaé tem a
fotografoval je pak, skryt ža žaé člonou.
Jesž tež prž ed paé r tyé dny se vysmíévala Pročhaé žkovi, kteryé nevež dež l, žž e žž ije v končentračž níém
taé borž e, kde žž aédneé soukromíé neexistuje. A čo ona? Kdyžž opustila matčž inu domaé čnost, myslila
si, blaé hovaé , žž e se stala jednou provžž dy paé nem sveé ho soukromíé. Ale matčž ina domaé čnost se
rožtahuje do čeleé ho svež ta a natahuje po níé
ruče. Tereža jíé nikde neunikne.
Sčhaé želi po sčhodečh meži žahradami k naé mež stíé, kde nečhali auto.
“Čo je ti?” žeptal se Tomaé sž .
Drž ívé , nežž mu stačž ila odpovež dež t, než kdo Tomaé sž e poždravil.
-27. Byl to padesaé tníék s osž lehanou tvaé rž íé, venkovan, ktereé ho Tomaé sž kdysi operoval.
Posíélali ho od teé doby kažž dyé rok na leé čženíé do tež čhto laé žníé. Požval Tomaé sž e a Terežu na
skleničž ku víéna. Jelikožž v ČČ ečhaé čh je psuů m vstup do verž ejnyé čh míéstnostíé
žakaé žaé n, sž la daé t Tereža Karenina do auta a mužž i si žatíém usedli v kavaé rnež . Kdyžž
se k nim vraé tila, venkovan rž íékal: “U naé s je klid. Zvolili mne dokonče prž ed dvež ma lety
prž edsedou družž stva.”
“Gratuluju,” rž ekl Tomaé sž .
“To víéte, venkov. Lideé odtud utíékajíé. Ti nahorž e musíé byé t raé di, žž e tam než kdo čhče vuů beč
žuů stat. Naé s vyhažovat ž praé če nemuů žž ou.”
“To by bylo ideaé lníé míésto pro naé s,” rž ekla Tereža.
 “Nudila byste se tam, mladaé paníé. Tam nič neníé. Tam neníé vuů beč nič.” Tereža se díévala do
osž lehaneé tvaé rž e žemež dež lče. Byl jíé velmi milyé. Po tak strasž než
dlouheé dobež jíé žas byl konečž než než kdo milyé ! Vybavil se jíé prž ed očž ima obraž venkova:
vesniče s vež žžíé kostela, pole, lesy, žajíéč, kteryé bež žžíé v braé ždež , mysliveč se želenyé m kloboukem.
Nikdy nežž ila na venkovež . Ten obraž mež la v sobež
jen ž vypraé vež níé. Nebo ž čž etby. Anebo ho vtiskli do jejíého podvež domíé než jačíé
dalečíé prž edkoveé . Prž esto vsž ak ten obraž byl v níé, jasnyé a žrž etelnyé jako fotografie
prababičž ky v rodinneé m albu nebo jako staraé rytina.
“Maé te jesž tež potíéžže?” ptal se Tomaé sž .
Zemež dež leč ukaé žal míésto vžadu na krku, kde je lebka napojena na paé terž. “Tady maé m
občž as bolesti.”
Anižž se žvedl že žž idle, ohmatal mu Tomaé sž rukou to míésto a jesž tež čhvíéli sveé ho byé valeé ho
pačienta vyslyé čhal. Pak rž ekl: “Jaé užž nemaé m praé vo prž edpisovat leé ky. Ale rž eknež te sveé mu leé karž i
doma, žž e jste se mnou mluvil a žž e vaé m doporučž uju užž ívé at tohle.” Vytaé hl ž naé prsníé tasž ky blok
papíéru a vytrhl ž než ho list: Napsal tam velkyé mi píésmeny jmeé no leé ku.
-28. Jeli nažpaé tek k Praže.
Tereža myslila na fotografii, na níéžž je jejíé naheé tež lo v objetíé s inžž enyé rem. Utež sžovala se: i
kdyžž takovaé fotografie existuje, Tomaé sž ji nikdy neuvidíé. Ta fotografie maé pro než čenu jen
proto, žž e budou moči jejíé pomočíé Terežu vydíérat. Ve čhvíéli, kdy by ji poslali Tomaé sž ovi,
fotografie by se pro než stala raé žem bežčennaé .
Ale čo kdyžž poličie mežitíém usoudíé, žž e Tereža pro než nemaé žž aédnyé vyé žnam? V tom
prž íépadež se fotografie pro než stane pouhyé m prž edmež tem žaé bavy a nikdo pak nebude moči
žabraé nit, aby ji než kdo ž ničh, trž eba jen pro sveé pobaveníé, nedal do obaé lky a neposlal na
Tomaé sž ovu adresu.
Čo by se stalo, kdyby takovou fotografii Tomaé sž dostal? Vyhnal by ji od sebe?
Možž naé žž e ne. Asi žž e ne. Ale krž ehkaé stavba jejičh laé sky by se dočela žhroutila. Neboť ta
stavba stojíé na jejíé vež rnosti jako na jedineé m sloupu a laé sky jsou jako impeé ria: kdyžž žanikne
mysž lenka, na níéžž byly žaložž eny, žajdou i ony. Mež la prž ed očž ima obraž: žajíéč bež žžíéčíé braé ždou,
mysliveč se želenyé m kloboukem a vež žž
kostela nad lesem. Čhtež la Tomaé sž ovi rž íéči, žž e by mež li odejíét ž Prahy. Odejíét pryčž
od dež tíé, ktereé žakopaé vajíé ža žž iva do žemež vraé ny, pryčž od fíéžluů , pryčž od díévek ožbrojenyé čh
desž tníéky. Čhtež la mu rž íéči, žž e by mež li odejíét na venkov. žž e je to jedinaé česta spaé sy.
Obraé tila k než mu hlavu. Ale Tomaé sž mlčž el a díéval se na silniči prž ed sebe. Neumež la
prž eklenout plot tičha, kteryé byl meži nimi. Bylo jíé jako tehdy, kdyžž se vračela doluů ž Petrž íéna.
Číétila tíésenž v žž aludku a čhtež lo se jíé žvračet. Mež la ž Tomaé sž e stračh. Byl pro ni prž íélisž silnyé a ona
byla prž íélisž slabaé . Daé val jíé rožkažy, kteryé m nerožumež la. Snažž ila se je vyplnit, ale neumež la to.
Čhtež la se vraé tit žpaé tky na Petrž íén a požž aédat mužž e s pusž kou, aby si smež la uvaé žat kolem očž íé
stuhu a oprž íét se o kmen kasž tanu. Čhtež lo se jíé žemrž íét.
 -29. Vžbudila se a žjistila, žž e je sama doma.
Vysž la na uliči a sž la k naé brž ežž íé. Čhtež la videž t Vltavu. Čhtež la stanout na brž ehu a dlouho se
díévat do vln, protožž e pohled na tekoučíé vodu uklidnž uje a leé čžíé. RČ eka tečž e od vež kuů do vež kuů a
lidskeé prž íébež hy se dež jíé na brž ehu. Dež jíé se, aby byly žíétra žapomenuty a rž eka tekla daé l.
Oprž ela se o žaé bradlíé a díévala se doluů . Bylo to na periferii Prahy, Vltava užž
protekla mež stem, mež la ža sebou slaé vu Hradčž an a kosteluů , byla jak herečž ka po
prž edstaveníé, unavenaé a žamysž lenaé . Tekla meži sž pinavyé mi brž ehy žakončž enyé mi ploty a ždmi,
ža nimižž byly fabriky a opusž tež naé hrž isž tež .
Díévala se dlouže do vody, kteraé se tu ždaé la byé t smutnež jsž íé a tmavsž íé, a tu najednou uvidež la
uprostrž ed rž eky jakyé si prž edmež t, čž ervenyé prž edmež t, ano, byla to lavičž ka. Drž evež naé lavičž ka na
kovovyé čh nožž kaé čh, jakyé čh je plno v pražž skyé čh parčíéčh. Plula pomalu strž edem Vltavy. A ža níé
dalsž íé lavičž ka. A dalsž íé a dalsž íé a teď teprve Tereža vidíé, žž e ž mež sta odplouvajíé po vodež lavičž ky ž
pražž skyé čh parkuů , je jičh mnoho, je jičh čž íém daé l víéč, plujíé po vodež jako na podžim listíé, ktereé
voda odnaé sž íé ž lesuů , jsou čž erveneé , jsou žž luteé , jsou modreé . Ohleé dla se ža sebe, jako by se
čhtež la žeptat lidíé, čo to žnamenaé . Pročž
odplouvajíé po vodež lavičž ky ž pražž skyé čh parkuů ? Ale vsž ičhni sž li kolem lhostejnež a bylo jim
ué plnež jedno, žž e než jakaé rž eka tečž e od vež kuů do vež kuů strž edem jejičh pomíéjiveé ho mež sta.
Zadíévala se žnovu na rž eku. Bylo jíé nesmíérnež smutno. Čhaé pala, žž e to, čo vidíé, je loučž eníé.
Hlavníé čž aést lavičž ek žmižela ž jejíého dohledu a objevilo se jesž tež než kolik posledníéčh
opožž dež nčuů , jesž tež jedna žž lutaé lavičž ka a potom jesž tež jedna, modraé , posledníé.
-ČČ AÍST PAÍ TAÍ –Lehkost a tíéha –1. Kdyžž Tereža prž ijela ža Tomaé sž em nenadaé le do Prahy,
miloval se s níé, jak jsem jižž
napsal v prvníém díéle, jesž tež tentyé žž den čž i tuteé žž hodinu, ale vžaé pež tíé potom dostala
horečž ku. Ležž ela na jeho posteli a on st aé l nad níé a mež l intenživníé počit, žž e je to díétež , ktereé
než kdo položž il do osž atky a poslal ža níém po vodež . Obraž pohoženeé ho díétež te se mu stal proto
drah yé a on čž asto myslil na stareé myé ty, v ničhžž se vyskytoval. To byl ž rž ejmež skrytyé duů vod,
pročž jednoho dne vžal do ruky prž eklad Sofoklova Oidipa.
Prž íébež h Oidipuů v je žnaé m: pastyé rž ho nasž el pohoženeé ho jako nemluvnež , donesl ho sveé mu
kraé li Polybovi a ten ho vyčhoval. Kdyžž byl Oidipus vžrostlyé jinočh, setkal se na čestež v
horaé čh s kočž aérem, v než mžž jel nežnaé myé velmožž . Vžnikla haé dka, Oidipus velmožž e žabil.
Poždež ji se stal manžž elem kraé lovny Iokasty a vlaé dčem Theé b. Netusž il, žž e mužž , ktereé ho žabil
kdysi v horaé čh, byl jeho oteč a žž e žž ena, se kterou spíé, je jeho matka. Osud se mežitíém oprž el
do jeho poddanyé čh a tyé ral je nemočemi. Kdyžž Oidipus počhopil, žž e on saé m je vinen jejičh
utrpeníém, probodal si očž i sponami a slepyé odesž el ž Theé b.
-2. Tež m, kterž íé myslíé, žž e komunističkeé režž imy ve strž edníé Evropež jsou vyé hradnež
vyé tvorem žločž inčuů , unikaé žaé kladníé pravda: žločž inneé režž imy nevytvorž ili žločž inči ale
nadsž enči, prž esvež dčž eníé, žž e objevili jedinou čestu vedoučíé do raé je. Haé jili ji udatnež a popravili
proto mnoho lidíé. Poždež ji vysž lo vsž eobečnež najevo, žž e žž aédnyé
raé j neexistuje a nadsž enči byli tedy vrahoveé .
 Tehdy žačž ali vsž ičhni na komunisty krž ičž et: Jste odpovež dni ža nesž tež stíé žemež
(žčhudla a žpustla), ža žtraé tu jejíé samostatnosti (upadla do područž íé Ruska), ža justičž níé
vražž dy!
Ti, čo byli obvinež ni, odpovíédali: Nevež dež li jsme! Byli jsme oklamaé ni! Vež ržili jsme! Jsme v
hloubi dusž e nevinni!
Spor se tedy žué žž il na tuto otaé žku: Opravdu nevež dež li? Nebo se jen tvaé rž íé, žž e nevež dež li?
Tomaé sž sledoval tento spor (sledoval ho čelyé desetimilioé novyé čž eskyé naé rod) a rž íékal si, žž e
meži komunisty byli jistež lideé , kterž íé tak dočela nevež domíé nebyli (musili prž eče než čo vež dež t o
hruů žaé čh, ktereé se dež ly a neprž estaly díét v porevolučž níém Rusku). Je vsž ak pravdež podobneé , žž e
vež tsž ina ž ničh nevež dež la opravdu nič. A rž ekl si, žž e žaé kladníé otaé žka neníé: vež dež li nebo
nevež dež li?, nyé bržž : je čž lovež k nevinnyé proto, žž e nevíé? je hlupaé k na truů než žprosž tež n jakeé koli
odpovež dnosti jen proto, žž e je hlupaé k?
Dejme tomu, žž e čž eskyé prokuraé tor na žačž aétku let padesaé tyé čh, kteryé žž aédal smrt pro
nevinneé ho, byl oklamaé n ruskou tajnou poličiíé i vlaé dou sveé žemež . Ale jak je možž neé , žž e dnes,
kdy užž víéme, žž e obvinež níé byla absurdníé a popraveníé nevinni, tentyé žž prokuraé tor haé jíé čž istotu
sveé dusž e a bije se v prsa: meé svež domíé je čž isteé , nevež dež l jsem, vež ržil jsem! Čopak praé vež v jeho
“nevež dež l jsem! vež ržil jsem!” netkvíé
jeho nenapravitelnaé vina?
A tehdy si Tomaé sž vybavil prž íébež h Oidipuů v: Oidipus nevež dež l, žž e spíé s vlastníé
matkou, a prž esto, kdyžž počhopil, očž jde, nečíétil se nevinnyé. Nemohl sneé st pohled na
nesž tež stíé, ježž žpuů sobil svyé m nevež dež níém, vypíéčhal si očž i a odesž el slepyé ž Theé b. Tomaé sž slysž el
krž ik komunistuů , kterž íé obhajovali svou vnitrž níé čž istotu a rž íékal si: Vinou vasž íé nevež domosti tato
žemež žtratila možž naé na staletíé svou svobodu a vy krž ičž íéte, žž e se číétíéte nevinni? Jak to, žž e se na
to muů žž ete díévat? Jak to, žž e nejste ždež sženi? Vidíéte vuů beč? Kdybyste mež li žrak, musili byste si
ho probodat a odejíét ž Theé b!
Toto prž irovnaé níé se mu tak líébilo, žž e ho čž asto užž ívé al prž i rožhovoru s prž aételi a čž asem ho
vyjadrž oval formulačemi čž íém daé l prž esnež jsž íémi a elegantnež jsž íémi. ČČ etl v teé dobež jako vsž ičhni
intelektuaé loveé tyé deníék vydaé vanyé v naé kladu kolem 300.000 vyé tiskuů Svažem čž eskyé čh
spisovateluů , kteryé si vytvorž il žnačž nou autonomii uvnitrž režž imu a mluvil o vež čečh, o ničhžž jiníé
verž ejnež mluvit nesmež li. V novinaé čh spisovateluů se proto psalo i o tom, kdo a jak je vinen ža
justičž níé vražž dy političkyé čh pročesuů na počž aétku komunističkeé moči.
Ve vsž ečh tež čhto sporečh se porž aéd opakovala stejnaé otaé žka: vež dež li čž i nevež dež li?
Protožž e Tomaé sž považž oval tuto otaé žku ža druhorž adou, napsal jednoho dne svoji ué vahu o
Oidipovi a poslal ji do tyé deníéku. Po mež síéči dostal odpovež ď. Požvali ho do redakče. Kdyžž tam
prž isž el, prž ivíétal ho redaktor maleé ho vžruů stu, vžprž íémenyé jak pravíétko, a navrhl mu, aby v
jedneé vež tež žmež nil slovosled. Text pak opravdu vysž el na prž edposledníé stranež v rubriče
Dopisy čž tenaé rž uů.
Tomaé sž ž toho nemež l radost. Staé lo jim to ža to požvat ho do redakče, aby souhlasil se
žmež nou slovosledu, ale pak, anižž se ho ptali, jeho text velmi žkraé tili, takžž e ué vaha byla
žredukovaé na jen na žaé kladníé teži (ponež kud prž íélisž
 sčheé matičkou a agresivníé) a prž estala se mu líébit.
To bylo na jarž e roku 1968. U moči byl Alexandr Dubčž ek a s níém ti komunisteé , kterž íé se
číétili vinni a byli očhotni vinu než jak napravit. Ale ti družíé
komunisteé , kterž íé krž ičž eli, žž e jsou nevinni, mež li stračh, žž e je rožhnež vanyé naé rod bude
soudit. Čhodili proto dennež žž alovat ruskeé mu velvyslanči a prosit ho o podporu. Kdyžž vysž el
Tomaé sž uův dopis, krž ičž eli: Tak daleko to dosž lo! Užž se verž ejnež
píésže, žž e se naé m majíé vypíéčhat očž i!
A o dva trž i mež síéče poždež ji Rusoveé rožhodli, žž e svobodneé diskuse jsou v jejičh gubernii
neprž íépustneé a bež hem jedneé noči obsadili svou armaé dou Tomaé sž ovu vlast.
-3. Kdyžž se Tomaé sž vraé til ž Čuryčhu do Prahy, žačž al pračovat ve sveé nemočniči jako drž ívé e.
Ale pak si ho prž edvolal jednoho dne sž eéf.
“Koneč končuů , pane kolego,” rž ekl mu, “nejste prž eče spisovatel, ani novinaé rž, ani spasitel
naé roda, ale leé karž a vež deč. Nečhtež l byčh vaé s žtratit a udež laé m vsž ečhno, abyčh vaé s tu udržž el.
Ale musíéte odvolat ten vaé sž čž laé nek o Oidipovi. Zaé ležž íé vaé m na než m moč?”
“Pane primaé rž i,” rž ekl Tomaé sž a vžpomnež l si na to, jak mu ž jeho textu amputovali jednu
trž etinu, “nikdy mi na ničž em nežaé ležž elo meé než .”
“Víéte, očž jde,” rž ekl primaé rž.
Vež dež l to: na vahaé čh byly dvež vež či: na jedneé stranež jeho čž est (kteraé spočž ívé ala v tom, žž e
nebude odvolaé vat, čo rž ekl), na druheé stranež to, čo si žvykl považž ovat ža smysl sveé ho žž ivota
(svou praé či vež dče a leé karž e).
Primaé rž pokračž oval: “Jejičh požž adavek, aby lidi odvolaé vali verž ejnež , čo prž edtíém rž ekli, maé
než čo strž edovež keé ho. Čopak to vuů beč žnamenaé oé dvolat´? V moderníé dobež je mysž lenku možž no
použe vyvraé tit a nikoli odvolat. A protožž e, pane kolego, odvolat mysž lenku je než čo
nemožž neé ho, čž istež slovníého, formaé lníého, magičkeé ho, nevidíém duů vod, pročž byste neudež lal, čo
čhtež jíé. Ve společž nosti, kteraé je rž íéžena terorem, žž aédnaé prohlaé sž eníé nemajíé žaé važnost, jsou to
vynučenaé prohlaé sž eníé a čž estnyé čž lovež k je povinen nebrat je na vež domíé, neslysž et je. RČ íékaé m
vaé m, pane kolego, je v meé m žaé jmu i v žaé jmu vasž ičh pačientuů , abyste pokračž oval ve sveé
praé či.”
“Maé te jistež pravdu,” rž ekl Tomaé sž a tvaé rž il se nesž ťastnež .
“Ale?” snažž il se primaé rž uhodnout jeho mysž lenky.
“Bojíém se, žž e byčh se stydež l.”
“Prž ed kyé m? To maé te o lidečh kolem vaé s tak vysokeé míénež níé, žž e by vaé m žaé ležž elo na tom, čo
si myslíé?”
“Ne, nemaé m o ničh vysokeé míénež níé,” rž ekl Tomaé sž .
“Ostatnež ,” doplnil primaé rž, “ujisž ťovali mne, žž e nejde o verž ejneé prohlaé sž eníé. Jsou to
byrokrati. Potrž ebujíé míét než kde ve svyé čh aktečh doklad o tom, žž e nejste proti režž imu, aby se
sami mohli braé nit, kdyby na než než kdo ué točž il, žž e vaé s nečhali pračovat na vasž em míéstež .
Zaručž ovali se mi, žž e vasž e prohlaé sž eníé žuů stane meži vaé mi a jimi a žž e nepočž íétajíé s tíém, žž e by
bylo publikovaé no.”
“Dejte mi tyé den na rožmysž lenou,” užavrž el Tomaé sž rožhovor.
-4. Tomaé sž byl považž ovaé n ža nejlepsž íého čhirurga nemočniče. Mluvilo se užž o tom, žž e mu
primaé rž, kteryé se blíéžžil vež ku penže, postoupíé bržy míésto. Kdyžž se rožneslo, žž e po než m
nadrž íéženeé orgaé ny požž adujíé sebekritičkeé prohlaé sž eníé, nikdo nepočhyboval, žž e Tomaé sž
uposlečhne.
To byla prvníé vež č, kteraé ho prž ekvapila: prž esto, žž e jim k tomu nedal nikdy žž aédnyé
duů vod, lideé saé želi na jeho nečtnost nikoli na jeho čtnost. Druhaé prž ekvapujíéčíé vež č byla
jejičh reakče na jeho prž edpoklaé danyé postoj. Mohl byčh ji roždež lit na dva žaé kladníé typy:
Prvníé typ reakče projevovali ti, kterž íé sami (oni nebo jejičh blíéžčíé) než čo odvolali, byli
donučeni vyslovit svuů j souhlas s okupačž níém režž imem anebo byli prž ipraveni to udež lat (i kdyžž
neradi; nikdo to nedež lal raé d). Tito lideé se na než ho usmíévali žvlaé sž tníém ué smež vem, kteryé dosud
nežnal: plačhyé m ué smež vem tajneé ho spiklenečkeé ho souhlasu. Je to ué smež v dvou mužž uů, kterž íé se
naé hodou potkali v bordelu; tročhu se stydíé a žaé rovenž jim dež laé radost, žž e jejičh stud je
vžaé jemnyé ; vžnikne meži nimi pouto jakeé hosi bratrstvíé.
Usmíévali se na než ho o to spokojenež ji, žž e nemež l nikdy povež st konformisty. Jeho
prž edpoklaé danyé souhlas s primaé rž ovyé m naé vrhem byl proto duů kažem, žž e žbabež lost se staé vaé
pomalu a jistež normou jednaé níé a prž estane byé t bržo vníémaé na jako takovaé . Tito lideé nebyli
nikdy jeho prž aételi. Tomaé sž si uvež domil s ué lekem, žž e kdyby opravdu vyrobil prohlaé sž eníé, o
ktereé ho primaé rž žž aédal, žvali by ho k sobež na víéno a čhtež li by se s níém kamaraé dit.
Druhyé typ reakče se tyé kal lidíé, kterž íé sami (oni nebo jejičh blíéžčíé) byli pronaé sledovaé ni,
kterž íé odmíétali prž istoupit na jakyé koli kompromis s okupačž níé močíé
anebo po kteryé čh nikdo žž aédnyé kompromis (žž aédneé prohlaé sž eníé) nežž aédal (trž eba proto, žž e
byli prž íélisž mladíé a do ničž eho se jesž tež nenamočž ili) a kterž íé byli prž esvež dčž eni, žž e by je neučž inili.
Jeden ž ničh, velmi nadanyé mladyé leé karž S., se Tomaé sž e žeptal: “Tak jsi jim to sepsal?”
“Prosíém tež , o čž em mluvíésž?” ptal se Tomaé sž .
“O tveé m odvolaé níé,” rž ekl S. Nerž íékal to žle. Dokonče se usmíéval. Byl to žase ué plnež
jinyé ué smež v ž tlusteé ho herbaé rž e ué smež vuů : ué smež v spokojeneé mravníé nadrž aženosti. Tomaé sž
rž ekl: “Poslysž , čo víésž o meé m odvolaé níé? ČČ etl jsi ho?”
“Ne,” odpovež dež l S.
“Tak čo kečaé sž ?” rž ekl Tomaé sž .
S. se porž aéd spokojenež usmíéval: “Podíévej se, my vsž ičhni víéme, jak to čhodíé. Takoveé
prohlaé sž eníé se napíésže jako dopis rž editeli, nebo ministru, nebo jaé nevíémkomu, ten slíébíé, žž e
dopis nebude žverž ejnež n, aby se pisatel nečíétil poníéžžen. Je to tak?”
Tomaé sž pokrčž il rameny a posloučhal daé l.
 “Prohlaé sž eníé je pak pež knež uložž eno v jeho stole, ale pisatel víé, žž e muů žž e byé t kdykoli
žverž ejnež no. Užž nikdy nič proto nebude moči rž íéči, nič kritižovat, proti ničž emu protestovat,
protožž e v tom prž íépadež by jeho prohlaé sž eníé uverž ejnili a on by byl prž ede vsž emi žneučtež n. Kdyžž
se to tak vežme, je to čelkem laskavaé metoda. Mohli byčhom si prž edstavit horsž íé.”
“Ano, je to veliče laskavaé metoda,” rž ekl Tomaé sž , “jenom by mne žajíémalo, kdo ti rž ekl, žž e
jsem na ni prž istoupil.”
Kolega pokrčž il rameny, ale ué smež v mu nežmižel ž tvaé rž e.
Tomaé sž si uvež domil podivnou vež č. Vsž ičhni se na než ho usmíévajíé, vsž ičhni si prž ejíé, aby napsal
odvolaé níé, vsž em by tíém udež lal radost! Ti prvníé se tež sžíé ž toho, žž e inflače žbabež losti banaližuje
jejičh jednaé níé a vračíé jim žtračenou čž est. Ti družíé si užž žvykli považž ovat svou čž est ža žvlaé sž tníé
privilegium, ktereé ho se nečhtež jíé vždaé t. Čhovajíé proto pro žbabež lče tajnou laé sku; bež ničh by
se jejičh statečž nost stala jen jakousi vsž edníé a žbytečž nou naé mahou, ktereé by se nikdo
neobdivoval.
Tomaé sž nemohl snaé sž et ty ué smež vy a ždaé lo se mu, žž e je vidíé vsž ude, i na tvaé rž i nežnaé myé čh
lidíé na uliči. Nemohl spaé t. Jak to? To prž iklaé daé tež m lidem takovou vaé hu? Ne. Nemysli si o ničh
nič dobreé ho a saé m na sebe se žlobíé, žž e ho jejičh pohledy tolik rožvračejíé. Neníé v tom žž aédnaé
logika. Jak to, žž e než kdo, kdo si tak maé lo vaé žž íé lidíé, je tolik žaé vislyé na jejičh míénež níé?
Snad jeho hlubokaé neduů vež ra k lidem (jeho počhyba o tom, žž e majíé praé vo o než m
rožhodovat a soudit ho) podíélela se užž na jeho volbež povolaé níé, ktereé vylučž ovalo, aby byl
vystaven publiku. ČČ lovež k, kteryé si žvolíé naprž íéklad draé hu politika, učž iníé
dobrovolnež publikum svyé m soudčem s naivníé a netajenou víérou, žž e si žíéskaé jeho prž ížé enž .
Eventuaé lníé nesouhlas davu ho povžbužuje k jesž tež vež tsž íém vyé konuů m, stejnež
jako Tomaé sž e podnež čovala obtíéžžnost diagnoé žy.
Leé karž (na roždíél od politika nebo herče) je soužen jen svyé mi pačienty a nejbližž sžíémi
kolegy, tedy meži čž tyrž mi stež nami a ž očž íé do očž íé. Na pohledy tež čh, kterž íé ho soudíé, muů žž e
odpovež dež t ve stejnou čhvíéli svyé m vlastníém pohledem, vysvež tlit se nebo obhaé jit. Teď se vsž ak
Tomaé sž očtl v situači (poprveé v žž ivotež ), kdy pohleduů na než ho bylo uprž enyé čh víéč, nežž stačž il
žažnamenat. Nemohl na než
odpovež dež t ani vlastníém pohledem ani slovy. Byl jim daé n napospas. Mluvilo se o než m v
nemočniči i mimo nemočniči (v teé dobež si nervoé žníé Praha sdež lovala žpraé vy o tom, kdo
žklamal, kdo udal, kdo kolaboroval,s neobyčž ejnou ryčhlostíé afričkeé ho tam-tamu) a on to
vež dež l a nemohl proti tomu nič dež lat. Saé m byl prž ekvapen, jak to bylo pro než ho nesnesitelneé a
do jakeé paniky ho to
uvedlo. Zaé jem vsž ečh tež čh lidíé
o než ho mu byl neprž íéjemnyé jako tlačž eniče anebo doteky lidíé, kterž íé ž naé s strhaé vajíé
sž aty v nasž ičh hruů žnyé čh snečh.
Prž isž el ža primaé rž em a ožnaé mil mu, žž e nič nenapíésže.
Primaé rž mu stiskl ruku mnohem silnež ji nežž jindy a rž ekl, žž e jeho rožhodnutíé
 prž edvíédal.
Tomaé sž rž ekl: “Pane primaé rž i, možž naé žž e byste mne tu mohli udržž et i bež takoveé ho
prohlaé sž eníé,” a čhtež l mu tíém nažnačž it, žž e by stačž ilo, aby vsž ičhni jeho kolegoveé
pohrožili, žž e podajíé vyé povež ď kdyžž bude musit Tomaé sž odejíét. Nikoho vsž ak nenapadlo
pohrožit vyé povež díé a tak Tomaé sž po určž iteé dobež (primaé rž mu stiskl ruku jesž tež silnež ji nežž
poslednež ; žuů staly mu na níé modrž iny) musil opustit sveé míésto v nemočniči.
-5. Nejdrž ívé e se očtl ve venkovskeé kliniče asi osmdesaé t kilometruů ža Prahou. Dojíéžždež l tam
dennež vlakem a vračel se k smrti vyčž erpaé n. O rok poždež ji se mu podarž ilo najíét vyé hodnež jsž íé
ale mnohem podrž adnež jsž íé míésto na prž edmež stskeé m leé karž skeé m strž edisku. Zde se užž nemohl
vež novat čhirurgii a dež lal praktičkeé ho leé karž e. ČČ ekaé rna byla nabitaé , mohl se vež novat
jednotlivyé m pačientuů m sotva pež t minut; prž edpisoval jim aspiriny, psal pro žamež stnavatele
potvrženíé o jejičh nemoči a posíélal je na odbornaé vysž etrž eníé. Nepovažž oval se užž ža leé karž e, ale
ža ué rž edníéka. Zde ho jednou navsž tíévil na konči ordinačž níéčh hodin asi padesaé tiletyé mužž ;
míérnaé
tlousž ťka mu propuů jčž ovala vaé žž nost. Prž edstavil se jako referent ministerstva vnitra a
požval Tomaé sž e do hospody naproti.
Objednal laé hev víéna. Tomaé sž se braé nil: “Maé m auto. Kdyžž mne čhytíé poličajti, žabavíé mi
rž idičž skyé pruů kaž.” Mužž ž ministerstva vnitra se usmaé l: “Kdyby se než čo stalo, stačž íé, žž e se na
mne odvolaé te,” a podaé val Tomaé sž ovi svou vižitku, kde bylo jeho jmeé no (jistež žže falesž neé ) a
telefonníé čž íéslo ministerstva. Mluvil pak dlouho o tom, jak si Tomaé sž e vaé žž íé. Vsž ičhni na jeho
ministerstvu litujíé, žž e čhirurg takoveé ho formaé tu musíé prž edpisovat na prž edmež stskeé m
strž edisku aspiriny. Daé val mu neprž íémo najevo, žž e poličie, i kdyžž to nemuů žž e rž íéči nahlas,
nesouhlasíé s prž ílé isž drastičkyé m žpuů sobem, jak jsou odstranž ovaé ni odborníéči že svyé čh míést.
Tomaé sž e užž dlouho nikdo nepočhvaé lil, takžž e posloučhal velmi požornež obtloustleé ho
mužž e, a byl prž ekvapen, jak je prž esnež a do podrobnostíé informovaé n o jeho odbornyé čh
ué spež sžíéčh. Jak je čž lovež k bežbrannyé proti ličhočeníé! Tomaé sž se nemohl ubraé nit, aby bral vaé žž než ,
čo čž lovež k ž ministerstva rž íékaé .
Ale nebylo to jen ž jesž itnosti. Bylo to jesž tež víéč ž nežkusž enosti. Sedíéte-li tvaé rž íé v tvaé rž
než komu, kdo je milyé, učtivyé, ždvorž ilyé, je velmi tež žžko si neustaé le uvež domovat, žž e nič ž toho, čo
rž íékaé , neníé pravda, žž e nič neníé mysž leno uprž íémnež . Nevež ržit (ustavičž než a systematičky, bež
čhvíéle žavaé haé níé) si vyžž aduje obrovskeé ho ué silíé a takeé treé ninku, to jest čž astyé čh poličejníéčh
vyé slečhuů . Tento treé nink Tomaé sž ovi čhybež l.
Mužž ž ministerstva pokračž oval: “My víéme, pane doktore, žž e jste mež l v Čuryčhu vyé borneé
postaveníé. A my velmi očenž ujeme, žž e jste se vraé til. To od vaé s bylo kraé sneé . Vež dež l jste, žž e vasž e
míésto je tady.” A pak dodal, jako by než čo Tomaé sž ovi vyčž íétal: “Ale vasž e míésto je u operačž níého
stolu!”
“Jaé s vaé mi souhlasíém,” rž ekl Tomaé sž .
Byla kraé tkaé pauža a mužž ž ministerstva pak rž ekl žarmoučenyé m hlasem: “Ale rž eknež te mi,
pane doktore, vy si skutečž než myslíéte, žž e by se mež ly komunistuů m vypíéčhat očž i?
Neždaé se vaé m divneé , žž e to rž íékaé te praé vež vy, kteryé jste užž tolika lidem vraé til ždravíé?”
 “To je prž eče ué plnyé nesmysl,” braé nil se Tomaé sž . “Prž ečž tež te si prž esnež , čo jsem napsal.”
“Jaé jsem to čž etl,” rž ekl mužž ž ministerstva vnitra hlasem, kter yé čhtež l byé t veliče smutnyé.
“A napsal jsem snad, žž e se majíé komunistuů m vypíéčhat očž i?”
“Vsž ičhni to tak počhopili,” rž íékal mužž ž ministerstva a jeho hlas byl čž íém daé l smutnež jsž íé.
“Kdybyste čž etl ten text čelyé, jak jsem ho napsal, nemohlo by vaé s to napadnout. Vysž el
tročhu žkraé čen.”
“Čožž e?” žbystrž il slučh mužž ž ministerstva. “Oni nepublikovali vaé sž text tak, jak jste ho
napsal?”
“Zkraé tili ho.”
“Hodnež ?”
“Asi o trž etinu.”
Mužž ž ministerstva se ždaé l byé t uprž íémnež pohorsž en: “To ovsž em nebyla čž estnaé hra ž jejičh
strany.”
Tomaé sž pokrčž il rameny.
“Mež l jste se ohradit! Mež l jste okamžž itež žž aédat opravu!”
“Vžž dyť vžaé pež tíé nato prž isž li Rusoveé . Mež li jsme vsž ičhni jineé starosti,” rž ekl Tomaé sž .
“Pročž si majíé o vaé s lideé myslit, žž e jste vy, leé karž, čhtež l, aby než kdo bral lidem žrak?”
“Prosíém vaé s, ten muů j čž laé nek byl otisž tež n než kde vžadu meži dopisy. Nikdo si ho ani
nevsž iml. Praé vež jen ruskaé ambasaé da, ktereé prž isž el vhod.”
“Nerž íékejte to, pane doktore! Saé m jsem mluvil s mnoha lidmi, kterž íé o vasž em čž laé nku
mluvili a divili se, žž e jste ho mohl napsat. Ale teď jsou mi vež či mnohem jasnež jsž í,é kdyžž jste mi
vysvež tlil, žž e čž laé nek nevysž el tak, jak jste ho napsal. To oni vaé s k než mu vyžvali?”
“Ne,” rž ekl Tomaé sž , “saé m jsem jim ho poslal.”
“Vy se s tež mi lidmi žnaé te?”
“S kteryé mi?”
“Čo otiskli vaé sž čž laé nek.”
“Ne.”
“Nikdy jste s nimi nemluvil?”
“Jednou mne požvali do redakče.”
“Pročž ?”
“Kvuů li tomu čž laé nku.”
“A s kyé m jste mluvil?”
“S než jakyé m redaktorem.”
 “Jak se jmenoval?”
Teď teprve Tomaé sž počhopil, žž e je vyslyé čhaé n. Zdaé lo se mu najednou, žž e muů žž e kažž dyé m
slovem uveé st než koho do nebežpečž í.é Znal ovsž em jmeé no toho redaktora, ale žaprž el to:
“Nevíém.”
“Ale pane doktore,” rž ekl mužž toé nem plnyé m pohorsž eníé nad Tomaé sž ovou neuprž íémnostíé:
“prž eče se vaé m prž edstavil!”
Je to tragikomičkeé , jak praé vež nasž e dobraé vyé čhova se stala spojenčem poličie. Neum íéme
lhaé t. Imperativ “mluv pravdu!”, kteryé naé m vsž tež povala maminka a tatíének, ué čž inkuje tak
automatičky, žž e se stydíéme ža svou ležž i prž ed poličajtem, kteryé naé s vyslyé čhaé . Je pro naé s
jednodusž sžíé haé dat se s níém, uraé žž et ho (čožž nemaé vuů beč žž aédnyé
smysl) nežž mu lhaé t do očž íé (čožž je to jedineé , čo maé me dež lat). Kdyžž mu mužž ž ministerstva
vytkl neuprž íémnost, Tomaé sž si prž ipadal maé lem vinen; musil prž ekonaé vat jakousi žaé branu, aby
trval daé le na sveé lžž i: “Asi se mi prž edstavil,” rž ekl, “ale protožž e mi jeho jmeé no nič nerž íékalo,
hned jsem ho žapomnež l.”
“Jak vypadal?”
Redaktor, s níémžž tehdy jednal, byl malyé a mež l kraé tče na ježž ka ostrž íéhaneé svež tleé
vlasy. Tomaé sž se snažž il volit ué daje praé vež opačž neé : “Byl vysokyé. Mež l dlouheé čž erneé
vlasy.”
“Aha,” rž ekl mužž ž ministerstva, “a velkou bradu!”
“Ano,” rž ekl Tomaé sž .
“Tročhu sčhyé lenyé.”
“Ano,” souhlasil jesž tež jednou Tomaé sž a uvež domil si, žž e praé vež teď mužž ž ministerstva užž
identifikoval, o koho jde. Tomaé sž nejenom žž e udal než jakeé ho uboheé ho redaktora, ale jeho
udaé níé je jesž tež ke vsž emu falesž neé .
“Ale pročž vaé s požval? O čž em jste mluvili?”
“SČ lo jim o než jakou žmež nu ve slovosledu.”
Znež lo to jako smež sžnaé vytaé čž ka. Mužž ž ministerstva se žnovu pohorsž enež divil, žž e mu
Tomaé sž nečhče rž íékat pravdu: “Ale pane doktore! Prž ed čhvíélíé jste tvrdil, žž e vaé m vaé sž text o
trž etinu žkraé tili a teď rž íékaé te, žž e s vaé mi diskutovali o žmež než
slovosledu! To prž eče neníé logičkeé !”
Tomaé sž ovi se hned odpovíédalo leé pe, protožž e to, čo rž íékal, byla naprostaé pravda:
“Neníé to logičkeé , ale je to tak,” smaé l se: “Požž aédali mne, abyčh jim dovolil Zmež nit v jedneé
vež tež slovosled a pak trž etinu vynečhali.” Mužž ž ministerstva žnovu vrtež l hlavou, jako by
nemohl počhopit takoveé nemoraé lníé
jednaé níé a rž ekl: “To nebylo korektníé jednaé níé od tež čh lidíé vuů čž i vaé m.” Dopil sklenku víéna a
užavrž el: “Pane doktore, stal jste se obež tíé manipulače. Bylo by sž koda, abyste na to doplatil vy
i vasž i pačienti. My jsme si, pane doktore, velmi dobrž e vež domi vasž ičh kvalit. Podíévaé me se, čo
by se s tíém dalo dež lat.” Podal Tomaé sž ovi ruku a srdečž než mu s níé trž aésl. Pak odesž li ž hospody
kažž dyé do sveé ho auta.
-6. Tomaé sž upadl po tom setkaé níé do strasž neé naé lady. Vyčž íétal si, žž e prž istoupil na žž oviaé lníé toé n
rožhovoru. Kdyžž užž neodmíétl s poličistou mluvit (nebyl na takovou situači prž ipraven,
nevež dež l, čo mu žaé kon dovoluje a čo ne), mež l asponž odmíétnout píét s níém v hospodež víéno jako
s prž íételem! Čo kdyby ho videž l než kdo, kdo toho čž lovež ka žnaé ? Musil by usoudit, žž e Tomaé sž je ve
služž baé čh poličie! A pročž mu vuů beč rž íékal, žž e jeho čž laé nek byl žkraé čen? Pročž mu daé val naprosto
žbytečž než tuhle informači? Byl se sebou skrž naskrž nespokojen.
O čž trnaé čt dnuů poždež ji mužž ž ministerstva prž isž el opež t. Čhtež l jíét jako poslednež ho hospody
naproti, ale Tomaé sž ho prosil, aby žuů stali v ordinači.
“Jaé vaé m rožumíém, pane doktore,” usmaé l se.
Tato vež ta Tomaé sž e upoutala. Mužž ž ministerstva promluvil jak sž ačhista, kteryé
potvržuje souperž i, žž e v prž edčhožíém tahu udež lal čhybu.
Sedež li naproti sobež na žž idlíéčh a byl meži nimi Tomaé sž uův psačíé stuů l. Asi po deseti
minutaé čh, bež hem ničhžž mluvili o epidemii čhrž ipky, kteraé praé vež rž aédila, mužž rž ekl:
“Prž emyé sžleli jsme o vasž em prž íépadu, pane doktore. Kdyby sž lo jenom o vaé s, vež či by byly
jednodučheé . Ale musíéme braé t ohled na verž ejneé míénež níé. Ať užž jste čhtež l nebo nečhtež l, prž ispež l
jste svyé m čž laé nkem k antikomunističkeé hysterii. Nežapíéraé m vaé m, žž e jsme dostali dokonče
naé vrh, abyste byl pro svuů j čž laé nek pohnaé n prž ed soud. Je na to paragraf. Verž ejneé podnež čovaé níé
k naé silíé.”
Mužž ž ministerstva se odmlčž el a díéval se Tomaé sž ovi do očž íé. Tomaé sž pokrčž il rameny. Mužž
nasadil opež t čhlaé čholivyé toé n: “My jsme ten naé vrh odmíétli. Ať je vasž e odpovež dnost jakaé koli, je
v žaé jmu společž nosti, abyste pračoval tam, kde se vasž e sčhopnosti nejleé pe uplatníé. Vaé sž
primaé rž si vaé s veliče vaé žž íé. A maé me žpraé vy i od vasž ičh pačientuů . Vy jste velkyé spečialista, pane
doktore! Nikdo nemuů žž e žž aédat po leé karž i, aby se vyžnal v političe. Nečhal jste se napaé lit. Mež lo
by se to daé t do porž aédku. Proto jsme vaé m čhtež li navrhnout text prohlaé sž eníé, kteryé byste podle
nasž eho naé žoru mež l daé t k dispožiči novinaé m. My užž byčhom se postarali, aby byl uverž ejnež n v
pravyé čž as,” a podaé val Tomaé sž ovi papíér.
Tomaé sž čž etl, čo tam bylo napsaé no, a ždež sil se. To bylo mnohem horsž íé, nežž čo po než m prž ed
dvež ma lety žž aédal jeho primaé rž. To nebylo jen naprosteé odvolaé níé čž laé nku o Oidipovi. Zde
byly vež ty o laé sče k Sovež tskeé mu svažu, o vež rnosti komunističkeé
stranež , žde bylo odsouženíé intelektuaé luů , kterž íé pryé čhtež li žemi prž iveé st k občž anskeé vaé lče,
ale hlavnež tu byla denunčiače redaktoruů ž tyé deníéku spisovateluů i se jmeé nem dlouheé ho a
shrbeneé ho redaktora (Tomaé sž se s níém nikdy nesetkal, ale žnal jeho jmeé no i fotografii), kterž íé
vež domež žneužž ili jeho čž laé nku, aby mu dali jinyé smysl a promež nili v kontrarevolučž níé vyé žvu;
byli pryé prž íélisž žbabež líé, aby takovyé čž laé nek napsali sami, a čhtež li se sčhovat ža naivníého leé karž e.
Mužž ž ministerstva videž l ždež sženíé v Tomaé sž ovyé čh očž íéčh. Shyé bl se a plaé čl ho pod stolem
prž aételsky do kolena: “Pane doktore, to je jenom naé vrh! Vy si to rožmyslíéte a kdybyste čhtež l
než jakou formulači žmež nit, samožrž ejmež se o tom muů žž eme dohodnout. Je to koneč končuů vaé sž
text!”
Tomaé sž vračel papíér poličistovi, jako by se ho baé l míét jesž tež o vterž inu deé le ve svyé čh rukou.
Vypadalo to teé mež r,ž jako by si myslil, žž e na než m než kdo než kdy bude hledat otisky jeho prstuů .
Míésto aby si papíér vžal, mužž ž ministerstva rožpažž il v hraneé m ué divu ruče (bylo to stejneé
gesto, jíémžž papežž žž ehnaé ž balkoé nu davuů m): “Ale pane doktore, pročž mi to vračíéte? Jen si to
nečhte. Promyslete si to v klidu doma.” Tomaé sž vrtež l hlavou a držž el papíér trpež livež v natažž eneé
ruče. Mužž ž ministerstva prž estal napodobovat žž ehnajíéčíého papežž e a papíér si musil nakoneč
vžíét. Tomaé sž mu čhtež l rž íéči velmi energičky, žž e nikdy žž aédnyé text nenapíésže a nepodepíésže. V
posledníé čhvíéli vsž ak žmež nil toé n. RČ ekl míérnež : “Nejsem prž eče negramotnyé. Pročž
byčh podepisoval než čo, čo jsem saé m nenapsal?”
“Dobrž e, pane doktore, muů žž eme žvolit opačž nyé postup. Napíésžete to nejdrž ívé e vy saé m a pak
se teprve na to podíévaé me spolu. To, čo jste čž etl, vaé m mohlo sloužž it alesponž , jako vžor.”
Pročž Tomaé sž hned raé žnež neodmíétl poličistuů v naé vrh? Proleé tla mu hlavou asi tato ué vaha:
Kromež toho, žž e podobnaé prohlaé sž eníé majíé demoraližovat čelyé naé rod (v tom tkvíé žrž ejmež
generaé lníé ruskaé strategie), poličie sleduje v jeho prž íépadež
pravdež podobnež i než jakyé konkreé tnež jsž íé číél: je možž neé , žž e prž ipravujíé pročes s redaktory
tyé deníéku, do než hožž Tomaé sž napsal svuů j čž laé nek. Je-li tomu tak, potrž ebujíé
Tomaé sž ovo prohlaé sž eníé jako duů kaž k prž elíéčženíé i jako součž aést tiskoveé kampanež , kterou
budou proti redaktoruů m veé st. Kdyžž teď žaé sadnež a energičky odmíétne, vystavuje se
nebežpečž íé, žž e poličie nečhaé uverž ejnit prž ipravenyé text i s jeho falesž nyé m podpisem. žž aédneé
noviny by nikdy neuverž ejnily jeho dementi! Nikdo na čeleé m svež tež by neuvež ržil, žž e to
nenapsal ani nepodepsal! Počhopil užž , žž e lideé
jsou prž ílé isž sž ťastni, kdyžž vidíé druheé ho v mravníém poníéžženíé, nežž aby si takoveé
potež sženíé nečhali kažit jeho vysvež tlovaé níém.
Tíém, žž e dal poličii nadež ji, žž e saé m než jakyé text napíésže, žíéskal čž as. Hned nažíétrž íé
podal píésemnou vyé povež ď ž míésta. Prž edpoklaé dal (spraé vnež ), žž e ve čhvíéli, kdy dobrovolnež
sestoupíé na nejnižž sžíé míésto společž enskeé ho žž ebrž íéčžku (kam v teé dobež
sestoupily ostatnež tisíéče intelektuaé luů ž jinyé čh oboruů ), poličie nad níém žtratíé
moč a prž estane se o než ho žajíémat. Za takovyé čh okolnostíé užž nebudou moči žž aédnyé
text s jeho prohlaé sž eníém otisknout, protožž e by to bylo naprosto nevež rohodneé . Hanebnaé
verž ejnaé prohlaé sž eníé jsou totižž vžž dyčky spjata s postupem a nikoli s paé dem podepsanyé čh.
Leé karž i jsou vsž ak v ČČ ečhaé čh staé tníé žamež stnanči a staé t je že svyé čh služž eb muů žž e propustit a
nemusíé. UÍ rž edníék, se kteryé m Tomaé sž jednal o sveé vyé povež di, ho žnal podle jmeé na a vaé žž il si ho.
Prž emlouval ho, aby sveé míésto neopousž tež l. Tomaé sž si naé hle uvež domil, žž e vuů beč neníé jisteé , žž e se
rožhodl spraé vnež . Ale číétil se užž
vaé žaé n ke sveé mu rožhodnutíé jakyé msi slibem vež rnosti a staé l na sveé m. A tak se stal
umyé vačž em oken.
 -7. Kdyžž odjíéžždež l prž ed lety ž Čuryčhu do Prahy, Tomaé sž si tisž e rž íékal “es muss sein!” a
myslil prž itom na svou laé sku k Tereže. Ale užž teé hožž dne v noči žačž al počhybovat, žda to
opravdu musilo byé t: uvež domil si, žž e ho k Tereže dovedl jen rž etež ž smež sžnyé čh naé hod, ktereé se
mu udaé ly prž ed sedmi lety (isčhias jeho sž eéfa byl na jejičh počž aétku) a žž e jen díéky nim se nyníé
vračíé do kleče, ž níéžž nebude ué niku. Znamenaé to, žž e v jeho žž ivotež žž aédneé “es muss sein!”, žž aédnaé
velkaé nutnost nebyla?
Myslíém, žž e prž eče jen byla. Nebyla to laé ska, bylo to povolaé níé. K leé karž stvíé ho neprž ivedla ani
naé hoda, ani rožumovyé kalkul, nyé bržž hlubokaé vnitrž níé touha. Pokud je vuů beč možž neé lidi dež lit
do než jakyé čh kategoriíé, pak tedy podle tež čhto hlubokyé čh tužž eb, ktereé je orientujíé k teé čž i oneé
čeložž ivotníé čž innosti. Kažž dyé
Frančouž je jinyé. Ale vsž ičhni herči na čeleé m svež tež se sobež podobajíé, v Parž íéžži, v Praže, i v
posledníém okresníém divadle. Hereč je ten, kdo od dež tstvíé souhlasíé, aby se čelyé žž ivot
vystavoval anonymníému publiku. Bež tohoto žaé kladníého souhlasu, kteryé nemaé nič čo dež lat s
talentem, kteryé je než čžíém hlubsž íém nežž talent, se nemuů žž e staé t herčem. Podobnež leé karž je ten,
kdo souhlasíé, žž e se bude čelyé žž ivot a do vsž ečh duů sledkuů obíérat lidskyé mi tež ly. Tento žaé kladníé
souhlas (a nikoli talent a žručž nost) mu umožž nžujíé, aby v prvníém ročž níéku vstoupil do
pitevníého saé lu a o sž est let poždež ji byl leé karž em.
Čhirurgie dovaé díé žaé kladníé imperativ leé karž skeé ho povolaé níé ažž k extreé mníé hraniči, kde se
lidskeé dotyé kaé božž skeé ho. Kdyžž uhodíéte než koho obusž kem silnež po hlavež , skaé číé
se a prž estane navžž dyčky dyé čhat. Jednou by vsž ak stejnež prž estal dyé čhat. Takovaé
vražž da jen o maé lo prž edejde, čo by Buů h o než čo poždež ji žarž íd
é il saé m. Buů h, daé se
prž edpoklaé dat, počž íétal s vražž dou, ale nepočž íétal s čhirurgiíé. Netusž il, žž e se než kdo opovaé žž íé
vstrčž it ruku dovnitrž mečhanismu, kteryé on vymyslil, žahalil pečž livež do kuů žž e, žapečž etil a
užavrž el prž ed očž ima čž lovež ka. Kdyžž Tomaé sž poprveé nasadil skalpel na kuů žž i muů žž e spíéčíého v
narkoé že a potom rožhodnyé m gestem tu kuů žž i proťal a rožparoval rovnyé m a prž esnyé m tahem
(jako by to byl kus nežž iveé laé tky, kabaé t, suknež , žaé člona), žažž il kraé tkyé ale intenživníé počit
svatokraé dežž e. Ale praé vež to ho prž itahovalo! To bylo to “es muss sein!” hluboče v než m
žakorž enež neé , ke ktereé mu ho nedovedla žž aédnaé naé hoda, žž aédnyé primaé rž uův isčhias, nič vnež jsž íého.
Ale jak je tedy možž neé , žž e se než čžeho tak hlubokeé ho žbavil tak ryčhle, energičky a lehče?
Odpovež dež l by naé m, žž e to udež lal proto, aby ho poličie nežneužž ila. Ale uprž íémnež
rž ečž eno, i kdyžž by to bylo teoretičky možž neé (a i kdyžž se takoveé prž íépady staly), nebylo
prž íélisž pravdež podobneé , žž e by poličie dala uverž ejnit falesž neé prohlaé sž eníé s jeho podpisem.
ČČ lovež k maé ovsž em praé vo obaé vat se i nebežpečž íé, ježž jsou maé lo pravdež podobnaé . Prž ipusťme
to. Prž ipusťme i to, žž e se hnež val saé m na sebe, na svou neobratnost a žž e se čhtež l vyhnout
dalsž íém stykuů m s poličiíé, ktereé by v než m žvysž ovaly jeho počit bežmoči. A prž ipusťme i to, žž e užž
sveé ho povolaé níé stejnež požbyl, protožž e mečhaničkaé praé če na strž edisku, kde prž edpisoval
aspiriny, nemež la s jeho prž edstavou leé karž stvíé nič společž neé ho. Prž esto vsž ečhno mi prudkost
jeho rožhodnutíé
prž ipadaé žvlaé sž tníé. Neskryé vaé se ža níé jesž tež než čo jineé ho, hlubsž íého, čo unikalo jeho rožumoveé
ué važe?
 -8. I kdyžž si kvuů li Tereže žamiloval Beethovena, Tomaé sž se v hudbež moč nevyžnal a
počhybuji, žž e žnal skutečž nou historii slavneé ho Beethovenova motivu “muss es sein? es muss
sein!”.
Bylo to tak: než jakyé pan Dembsčher dlužž il Beethovenovi padesaé t forintuů a skladatel,
kteryé byl vež čžnež bež penež ž, ho o než upomenul. “Muss es sein?” vždyčhl nesž ťastnež pan
Dembsčher a Beethoven se bujarž e žasmaé l: “Es muss sein!” a hned ta slova a jejičh melodii
žapsal do not a složž il na ten realističkyé motiv malou skladbičž ku pro čž tyrž i hlasy: trž i hlasy
žpíévajíé “es muss sein, es muss sein, ja, ja, ja,” musíé to byé t, musíé to byé t, ano, ano, ano a trž etíé
hlas dodaé vaé : “heraus mit dem Beutel!” vytaé hni pež knež portmonku!
Stejnyé motiv se stal o rok poždež ji žaé kladem čž tvrteé vež ty jeho posledníého kvarteta opus
135.
Tehdy užž Beethoven nemyslil na Dembsčherovu portmonku. Slova “es muss sein!” mu
žnež la čž íém daé l slavnostnež ji, jako by je pronaé sž el saé m Osud. V jažyku Kantovež i “dobryé den!”,
patrž ičž než vysloveno, muů žž e nabyé t podoby metafyžičkeé teže. Než mčž ina je jažyk tež žžkyé čh slov. “Es
muss sein!” nebyla užž žž aédnaé legrače ale “der sčhwer gefasste Entsčhluss”.
Beethoven promež nil tedy žž ertovnou inspirači v žaé važž nyé kvartet, vtip v metafyžičkou
pravdu. Je to žajíémavyé prž íébež h o žmež než lehkeé ho v tež žžkeé (tedy podle Parmenida: o žmež než
požitivníého v negativníé). Kupodivu, takovaé promež na naé s neprž ekvapuje. Pohorsž ilo by naé s
naopak, kdyby byl Beethoven promež nil žaé važž nost sveé ho kvartetu v lehkyé vtip čž tyrž hlaseé ho
kaé nonu o Dembsčherovež portmonče. Jednal by prž itom žčela v dučhu Parmenidovež :
promež nil by tež žžkeé v lehkeé , tedy negativníé v požitivníé! Na počž aétku (jako nedokonalaé skiča)
by byla velkaé metafyžičkaé pravda a na konči (jako dokonaleé díélo) by byl lehoučž kyé žž ert!
Jenomžž e my užž neumíéme myslit jako Parmenides.
Zdaé se mi, žž e ono agresivníé, slavnostníé, prž íésneé “es muss sein!” užž daé vno tajnež
Tomaé sž e draé žž dilo a žž e v než m existovala hlubokaé touha promež nit v Parmenidovež dučhu
tež žžkeé v lehkeé . Vžpomenž me na to, jak kdysi v jedneé jedineé čhvíéli se odmíétl navžž dyčky videž t se
svou prvníé žž enou i se synem a jak prž ijal s počitem ué levy, žž e se s níém rožesž li oba rodičž e. Čo to
bylo jineé ho nežž prudkeé a ne žčela rožumoveé
gesto, jíémžž odvrhl to, čo se mu prohlasž ovalo jako tež žžkaé povinnost, jako “es muss sein!”?
Tehdy to ovsž em bylo “es muss sein!” vnež jsž íé, uložž eneé společž enskyé mi konvenčemi, kdežž to
“es muss sein!” jeho laé sky k leé karž stvíé bylo vnitrž níé. Tíém huů rž. Vnitrž níé
imperativ je jesž tež silnež jsž íé a proto jesž tež víéč volaé po revoltež . Byé t čhirurgem žnamenaé
rožrž íéžnout povrčh vež číé a podíévat se, čo se skryé vaé uvnitrž. Snad praé vež tato touha vedla Tomaé sž e
k tomu, žž e čhtež l požnat, čo je na druheé
stranež ža “es muss sein!”; jinak rž ečž eno: čo žuů stane že žž ivota, kdyžž se čž lovež k žbavíé toho,
čo ažž dosud považž oval ža sveé poslaé níé.
Kdyžž se vsž ak prž edstavil dobrosrdečž neé rž editelče pražž skyé čh podnikuů pro čž isž tež níé
vyé kladníéčh skrž íéníé a oken, videž l najednou vyé sledek sveé ho rožhodnutíé ve vsž íé
 konkreé tnosti a neodvratnosti a teé mež rž se polekal. V tomto ué leku prožž il než kolik prvníéčh
dnuů sveé ho noveé ho žamež stnaé níé. Ale kdyžž prž ekonal (trvalo to asi tyé den) žaraé žž ejíéčíé
neobvyklost sveé ho noveé ho žž ivota, počhopil naé hle, žž e se očtl na dlouhyé čh praé ždninaé čh.
Dež lal vež či, na kteryé čh mu vuů beč nežaé ležž elo, a bylo to kraé sneé . Počhopil najednou sž tež stíé
lidíé (ažž dosud je vžž dyčky litoval), kterž íé vykonaé vajíé povolaé níé, ke kteryé m je nenutíé žž aédneé
vnitrž níé “es muss sein!” a na ktereé mohou žapomenout ve čhvíéli, kdy opousž tež jíé sveé
pračovisž tež . Dosud nikdy nepožnal tuto blahou lhostejnost. Kdyžž
se mu než kdy než čo na operačž níém saé le nepodarž ilo, jak čhtež l, byl žoufalyé a nespal kvuů li
tomu. Ztraé čel čž asto i čhuť na žž eny. “Es muss sein!” jeho povolaé níé bylo jako upíér, kteryé mu
vysaé val krev.
Teď čhodil po Praže s tyčž íé na umyé vaé níé vyé kladuů a žjisž ťoval s prž ekvapeníém, žž e se číétíé o
deset let mladsž íé. Prodavačž ky velkyé čh občhoduů ho oslovovaly “pane doktore” (pražž skyé tam-
tam perfektnež fungoval) a ptaly se ho na rady tyé kajíéčíé se jejičh ryé my, bolavyé čh žad a
nepravidelneé menstruače. Požorovaly ho skoro s ostyčhem, kdyžž polil sklo vodou, nasadil
kartaé čž ek na tyčž a žačž al umyé vat vyé lohu. Kdyby mohly opustit žaé kažníéky v občhodež , jistež by
mu byly tyčž vžaly ž rukou a umyé valy skla míésto než ho.
Tomaé sž byl objednaé vaé n prž edevsž íém velkyé mi občhody, ale podnik ho čž asto posíélal i k
soukromníékuů m. Lideé tehdy prožž ívé ali masoveé pronaé sledovaé níé čž eskyé čh intelektuaé luů
jesž tež v jakeé si euforii solidarity. Kdyžž se jeho byé valíé pačienti dovež dež li, žž e Tomaé sž umyé vaé
okna, volali do jeho podniku a objednaé vali si ho. Prž ivíétali ho pak s lahvíé sž ampanž skeé ho nebo
slivoviče, napsali mu do vyé kažu, žž e umyl trž inaé čt oken a dvež hodiny si s níém povíédali a
prž iťukaé vali na ždravíé. Tomaé sž odčhaé žel do dalsž íého bytu čž i občhodu v baé ječž neé naé ladež . Rodiny
ruskyé čh duů stojníékuů se ubytovaé valy v žemi, ž raé dia se ožyé valy vyé hružž neé projevy ué rž edníékuů
ministerstva vnitra, kterž íé
nahradili vyhoženeé redaktory, a on se potaé čel po Praže opilyé a ždaé lo se mu, žž e jde že
slavnosti na slavnost. Byly to jeho velkeé praé ždniny. Vračel se nažpaé tek do dob sveé ho
svobodneé ho mlaé denečtvíé. Byl totižž naé hle bež Terežy. Videž l se s níé jen v noči, kdyžž se vraé tila ž
restaurače a on se lehče probudil ž prvníého spaé nku, a potom raé no, kdy žase ona byla
rožespalaé a on užž
spež čhal do praé če. Mež l sž estnaé čt hodin saé m pro sebe a to byl nečž ekanež nabytyé
prostor svobody. Prostor svobody pro než ho žnamenal od raneé ho mlaé díé žž eny.
-9. Kdyžž se ho než kdy prž aételeé ptali, kolik mež l v žž ivotež žž en, odpovíédal vyhyé bavež a kdyžž na
tom trvali, rž íékal: “Mohlo jičh byé t asi tak ke dvež ma stuů m.” Než kterž íé
žaé vistivči tvrdili, žž e prž ehaé níé. Braé nil se: “Neníé to tak mnoho. Meé styky se žž enami trvajíé asi
pež tadvačet let. Dež lte si dvež stež pež tadvačeti. Vyjde vaé m než jakyé čh osm novyé čh žž en ročž než . To
prž eče neníé tak mnoho.” Ale od doby, čo žž il s Terežou, naraé žž ela jeho erotičkaé čž innost na
organižačž níé
potíéžže; mohl pro ni vyhradit (meži operačž níém saé lem a domovem) jen ué žkyé pruh čž asu,
kteryé siče intenživnež využž ívé al (jako žemež dež leč v horaé čh obdež laé vaé horlivež
 sveé ué žkeé políéčžko), ale kteryé se nedal srovnat s prostorem sž estnaé čti hodin, ktereé
dostal naé hle darem. (RČ íékaé m sž estnaé čti hodin, protožž e i osm hodin, kdy umyé val okna, bylo
naplnež no požnaé vaé níém novyé čh prodavačž ek, ué rž ednič, paníé v domaé čnostečh, s nimižž si mohl
sjednaé vat sčhuů žky).
Čo na ničh hledal? Čo ho k nim taé hlo? Čopak milovaé níé neníé nežž vež čžneé opakovaé níé
teé hožž ?
Neníé. Vžž dyčky žuů staé vaé maleé pročento neprž edstavitelneé ho. Kdyžž videž l žž enu v sž atečh,
umež l si ovsž em prž ibližž než prž edstavit, jak bude vypadat nahaé (žde jeho žkusž enost leé karž e
doplnž ovala jesž tež žkusž enost milenče), ale meži prž ibližž nostíé
prž edstavy a prž esnostíé skutečž nosti žuů staé vala malaé mežera neprž edstavitelneé ho a ta ho
nenečhaé vala v klidu. Pronaé sledovaé níé neprž edstavitelneé ho vsž ak nekončž íé objevem nahoty, ale
pokračž uje daé l: jak se bude čhovat, ažž ji svleé kne? čo bude rž íékat, ažž
ji bude milovat? v jakyé čh toé nečh budou žníét jejíé vždečhy? jakou grimasu bude míét
vepsaé nu v tvaé rž i ve čhvíéli rožkosž e?
Jedinečž nost “jaé ” je ukryta praé vež v tom; čo je na čž lovež ku neprž edstavitelneé . Prž edstavit si
umíéme jen to, čo je na vsž ečh lidečh stejneé , čo je obečneé . Individuaé lníé “jaé ” je to, čo se odlisž uje
od obečneé ho, tedy to, čo nelže prž edem odhadnout a vypočž íétat, čo je trž eba na druheé m teprve
odhalit, odkryé t, dobyé t. Tomaé sž , kteryé se posledníéčh deset let sveé leé karž skeé praxe žabyé val
vyé hradnež lidskyé m možkem, víé, žž e nič neníé obtíéžžnež ji učhopitelneé nežž “jaé ”. Meži Hitlerem a
Einsteinem, meži Brežž než vem a Solžž eničynem je mnohem víéč podobnosti nežž roždíéluů . Kdyby
se to dalo vyjaé drž it čž íéslem, je meži nimi jedna milioé ntina nepodobneé ho a devež t set devadesaé t
devež t tisíéč devež t set devadesaé t devež t milioé ntin podobneé ho. Tomaé sž je posedlyé touhou objevit
a žmočnit se teé jedneé milioé ntiny a ždaé se mu, žž e v tom je smysl jeho posedlosti žž enami. Neníé
posedlyé žž enami, je posedlyé tíém, čo je na kažž deé ž ničh neprž edstavitelneé , jinyé mi slovy, je
posedlyé tou milioé ntinou nepodobneé ho, kteraé odlisž uje žž enu od jinyé čh žž en.
(Snad se žde styé kala jeho vaé sž enž čhirurga s vaé sž níé dež vkarž e. Nepousž tež l ž ruky imaginaé rníé
skalpel, ani kdyžž byl s milenkami. Toužž il se žmočnit než čžeho, čo je hluboko uvnitrž ničh a
kvuů li čž emu je trž eba rožrž íéžnout jejičh povrčh.) Muů žž eme se ovsž em praé vem ptaé t, pročž hledal tu
milioé ntinu nepodobneé ho praé vež v sexu. Čožž ji nemohl najíét trž eba ve žpuů sobu čhuů že, v
kulinaé rníéčh čhoutkaé čh nebo v umež lečkyé čh žaé libaé čh teé čž i oneé žž eny?
Zajisteé , milioé ntina nepodobneé ho je prž íétomna ve vsž ečh oblastečh lidskeé ho žž ivota,
jenomžž e vsž ude tam je verž ejnež odhalenaé , neníé ji trž eba objevovat, neníé k níé trž eba skalpelu.
Jestli než jakaé žž ena daé prž ednost syé ru prž ed moučž níékem a jinaé nesnaé sž íé
karfiol, je to siče žnakem jejíé originality, ale ta originalita naé s hned prž esvež dčž íé o tom, žž e je
žčela bežvyé žnamnaé , žbytečž naé a žž e nemaé žž aédnyé smysl vež novat jíé požornost a hledat v níé
než jakou hodnotu.
Jedinež v sexualitež se milioé ntina nepodobneé ho jevíé jako než čo vžaé čneé ho, protožž e neníé
verž ejnež prž ísé tupnaé a je trž eba ji dobyé vat. Jesž tež prž ed puů l stoletíém bylo na takoveé dobyé vaé níé
trž eba vež novat mnoho čž asu (i tyé dny, dokonče i mež síéče!), takžž e doba vež novanaé dobyé vaé níé se
stala míérou hodnoty dobyé vaneé ho. I dnes, prž estožž e čž as dobyé vaé níé se nesmíérnež žkraé til,
sexualita se staé le jesž tež jevíé jako kovovaé skrž íénžka, v níéžž je ukryto tajemstvíé žž enina jaé .
Byla to tedy nikoli touha po požž itku (požž itek prž ičhaé žel jako jakaé si preé mie navíéč), ale
touha žmočnit se svež ta (otevrž íét skalpelem ležž íéčíé tež lo svež ta), čo ho hnalo ža žž enami.
-10. Meži mužž i žž enoučíémi se ža množž stvíém žž en muů žž eme snadno rožlisž it dvež kategorie.
Jedni hledajíé ve vsž ečh žž enaé čh svuů j vlastníé subjektivníé a staé le stejnyé sen o žž enež . Družíé jsou
hnaé ni touhou žmočnit se nekonečž neé pestrosti objektivníého žž enskeé ho svež ta.
Posedlost tež čh prvníéčh je lyričkaé : hledajíé v žž enaé čh sami sebe, svuů j ideaé l a jsou staé le
žnovu a žnovu žklamaé ni, protožž e ideaé l je, jak žnaé mo, to, čo se najíét nikdy nedaé . Zklamaé níé,
ktereé je žž ene od žž eny k žž enež , daé vaé jejičh nestaé losti jakousi romantičkou omluvu, takžž e
mnoheé sentimentaé lníé daé my jsou s to byé t jejičh urputnou polygamnostíé dojaty.
Ta druhaé posedlost je epičkaé a žž eny v níé nevidíé nič dojemneé ho: mužž si do žž en nepromíétaé
žž aédnyé subjektivníé ideaé l; vsž ečhno ho proto žajíémaé a nič ho nemuů žž e žklamat. A praé vež ta
nesčhopnost byé t žklamaé n maé v sobež čosi pohorsž ujíéčíého. Posedlost epičkeé ho dež vkarž e
prž ipadaé lidem nevykoupenaé (nevykoupenaé žklamaé níém). Jelikožž lyričkyé dež vkarž pronaé sleduje
porž aéd stejnyé typ žž en, nikdo si ani nevsž imne, žž e milenky strž íédaé ; prž aételeé mu žpuů sobujíé
ustavičž naé nedorožumež níé, protožž e nejsou s to rožlisž it jeho prž íételkynež a nažyé vajíé je staé le
stejnyé m jmeé nem. Epičž tíé dež vkarž i (a praé vež meži než patrž íé ovsž em Tomaé sž ) vždalujíé se ve sveé
honbež ža požnaé níém staé le víéč a víéč konvenčž níé žž enskeé kraé se, ktereé se ryčhle nabažž ili, a skončž íé
neodvratnež jako sbež rateleé kuriožit. Vež díé to o sobež , tročhu se ža to ostyé čhajíé a aby neuvaé dež li
prž aétele do rožpakuů , neukažujíé se s milenkami na verž ejnosti.
Byl užž skoro dva roky umyé vačž em oken, kdyžž si ho objednala novaé žaé kažniče. Jejíé
bižarnost ho žaujala hned, kdyžž ji poprveé uvidež l v otevrž enyé čh dverž íéčh bytu. Byla to
bižarnost diskreé tníé, nenaé padnaé , kteraé se udržž ovala v mežíéčh prž íéjemneé
banaé lnosti (Tomaé sž ova žaé liba v kuriožitaé čh nemež la nič společž neé ho s Feliniovskou žaé libou
v monstrečh): byla mimorž aédnež vysokaé , o než čo vysž sžíé nežž on, mež la jemnyé a veliče dlouhyé nos
a jejíé tvaé rž byla do teé míéry neobvyklaé , žž e nebylo možž no rž íčé i, žž e je hežkaé (vsž ičhni by proti
tomu protestovali!), i kdyžž (alesponž podle Tomaé sž e) nebyla nehežkaé . Byla oblečž ena do kalhot
a bíéleé bluů žy, vypadala jako podivuhodneé
spojeníé než žžneé ho čhlapče, žž irafy a čž aépa.
Díévala se na než ho dlouhyé m, požornyé m a paé travyé m pohledem, v než mžž nečhybež l žaé blesk
inteligentníé ironie. “Pojďte daé l, pane doktore,” rž ekla. Počhopil, žž e žž ena víé, kdo je. Nečhtež l na
to vsž ak reagovat a ptal se: “Kde byčh si mohl napustit vodu?” Otev rž ela dverž e koupelny. Videž l
prž ed sebou umyvadlo, vanu, žaé čhodovou míésu; prž ed vanou, prž ed umyvadlem i prž ed míésou
ležž ely maleé
ruů žž oveé koberečž ky.
žž ena podobnaé žž irafež a čž aépu se usmíévala, jejíé očž i se mhourž ily, takžž e vsž ečhno, čo rž íékala, se
ždaé lo byé t plneé utajeneé ho smyslu čž i ironie.
“Koupelna je vaé m žčela k dispožiči, pane doktore,” rž ekla. “Muů žž ete si v níé dež lat čo
 čhčete.”
“Mohu se tu i vykoupat?” ptal se Tomaé sž .
“Raé d se koupete?” žeptala se.
Napustil si kyé bl teplou vodou a vraé til se do saloé nu. “Kde si prž ejete, abyčh žačž al?”
“To žaé ležž íé jen na vaé s,” pokrčž ila rameny.
“Mohu videž t okna v ostatníéčh pokojíéčh?”
“Čhčete požnat muů j byt?” usmíévala se, jako by umyé vaé níé oken bylo jakyé msi jeho
vrtočhem, kteryé ji nežajíémal.
Vesž el do vedlejsž íého pokoje. Byla to ložž niče s jedníém velikyé m oknem, dvež ma postelemi
prž itisknutyé mi k sobež a obražem podžimníé krajiny s brž íéžami a žapadajíéčíém slunčem.
Kdyžž se vraé til, na stole staé la otevrž enaé laé hev víéna a dvež skleničž ky. “Neposilníéte se nejdrž ívé
prž ed tou velkou pračíé?” žeptala se.
“Veliče raé d,” rž ekl Tomaé sž a posadil se.
“Musíé to byé t pro vaé s žajíémavaé žkusž enost, požnat mnoho domaé čnostíé,” rž ekla.
“Neníé to sž patneé ,” rž ekl Tomaé sž .
“Vsž ude vaé s čž ekajíé žž eny, jejičhžž manžž eleé jsou v žamež stnaé níé.”
“Mnohem čž astež ji babičž ky a tčhynež ,” rž ekl Tomaé sž .
“A vasž e puů vodníé žamež stnaé níé vaé m nečhybíé?”
“RČ eknež te mi spíésž, jak víéte o meé m žamež stnaé níé.”
“Vaé sž podnik se s vaé mi čhlubíé,” rž ekla žž ena podobnaé čž aépu.
“Jesž tež porž aéd?” divil se Tomaé sž .
“Kdyžž jsem tam telefonovala, aby mi než kdo prž isž el umyé t okna, ptali se mne, žda nečhči
vaé s. RČ ekli mi, žž e jste velkyé čhirurg, ktereé ho vyhodili ž nemočniče. To mne ovsž em žajíémalo.”
“Jste naé dhernež žvež davaé ,” rž ekl.
“Je to na mnež videž t?”
“Ano, na vasž em pohledu.”
“A jak se díévaé m?”
“Mhourž íéte očž i. A porž aéd kladete otaé žky.”
“Vy nerad odpovíédaé te?”
Jejíé žaé sluhou mež la konveržače od sameé ho počž aétku koketníé puů vab. Nič ž toho, čo rž íékala,
se netyé kalo okolníého svež ta, vsž ečhna slova se obračela prž íémo k nim samyé m. A protožž e
rožhovor nastolil hned od počž aétku jako hlavníé teé ma jeho a ji, nebylo nič snažsž íého, nežž
doplnit slova doteky a Tomaé sž , kdyžž mluvil o jejíéčh mhourž íéčíéčh se očž íéčh, je žaé rovenž pohladil. I
ona opež tovala kažž dyé jeho dotek svyé m dotekem. Nedež lala to spontaé nnež , spíésž s jakousi
čhtež nou duů slednostíé, jako by hraé la hru “čo udež laé te vy mnež , udež laé m takeé jaé vaé m.” Tak sedež li
proti sobež a jejičh ruče byly na tež le toho druheé ho.
Teprve kdyžž se Tomaé sž pokousž el dotknout jejíého klíénu, žačž ala se braé nit. Neumež l
odhadnout, nakolik je obrana mysž lena vaé žž než , ale v kažž deé m prž íépadež uplynulo jižž
mnoho čž asu a on musil byé t ža deset minut u dalsž íého klienta. Vstal a vysvež tlil jíé, žž e musíé
odejíét. Byla rudaé ve tvaé rž i.
“Musíém vaé m podepsat vyé kaž,” rž ekla.
“Vžž dyť jsem nič neudež lal,” braé nil se.
“To bylo mou vinou,” rž ekla a pak dodala tičhyé m, pomalyé m, nevinnyé m hlasem: “Budu vaé s
musit žnovu objednat, abyste dokončž il, čo jste kvuů li mnež nemohl ani žačž íét.” Kdyžž jíé Tomaé sž
odmíétl daé t k podpisu vyé kaž, rž ekla než žžnež , jako by ho prosila o než jakou služž bu: “Prosíém vaé s,
dejte mi to.” A pak jesž tež rž ekla mhourž íéč očž i:
“Neplatíém to prž eče jaé , ale muů j manžž el. A plačen nejste vy, ale staé tníé podnik. Tahle
transakče se naé s dvou vuů beč netyé kaé .”
-11. Zvlaé sž tníé nesoumež rnost žž eny podobneé žž irafež a čž aépu ho vžrusž ovala i ve vžpomíénče:
koketnost spojenaé s nesž ikovnostíé; uprž íémnaé sexuaé lníé touha doplnež naé ironičkyé m ué smež vem;
vulgaé rníé konvenčž nost bytu a nekonvenčž nost jeho majitelky. Jakaé bude, ažž
se budou milovat? Snažž il si to prž edstavit, ale nebylo to snadneé . Nemyslil než kolik dnuů nežž
na to.
Kdyžž ho požvala podruheé , víéno užž čž ekalo na stole i s dvež ma sklenkami. Jenomžž e
tentokraé t sž lo vsž ečhno veliče ryčhle. Bržy staé li proti sobež v ložž niči (slunče žapadalo na
obraže s brž íéžami) a líébali se. RČ ekl jíé sveé obvykleé “svleé knež te se!”, ale ona, míésto aby poslečhla,
ho požž aédala: “Ne, nejdrž ívé vy!” Na to nebyl žvyklyé a uvedlo ho to tročhu do rožpakuů . Začž ala
mu rožepíénat kalhoty. Poručž il jíé jesž tež než kolikraé t (s komičkyé m neué spež čhem) “svleé knež te se!”,
ale nežbylo mu, nežž prž istoupit na kompromis; podle pravidel hry, ktereé mu užž
poslednež vnutila (“čo udež laé te vy mnež , jaé udež laé m vaé m”), svleé kla mu kalhoty a on jíé sukni,
potom mu svleé kla kosž ili a on jíé halenku, ažž konečž než staé li proti sobež
nažíé. Mež l ruku na jejíém vlhkeé m klíénež a posunul pak prsty daé l k rž itníému otvoru, kteryé na
vsž ečh žž enaé čh miloval nejvíéč ž čeleé ho jejičh tež la. Jejíé byl nežvykle vystouplyé, takžž e vyvolaé val
sugestivnež prž edstavu dlouheé žažž ívé ačíé roury, kteraé tu končž íé a míérnež vyčž níévaé . Ohmatal ten
pevnyé, ždravyé kroužž ek, ten nejkraé snež jsž íé že vsž ečh prstenuů nažyé vanyé v leé karž skeé rž ečž i svež račž , a
najednou učíétil jejíé prsty na sveé vlastníé žadniči na stejneé m míéstež . Opakovala vsž ečhna jeho
gesta s prž esnostíé
 žrčadla.
Prž estožž e, jak jsem rž ekl, požnal asi dvež stež žž en (a ža tu dobu, čo umyé val okna, jičh jesž tež
hodnež prž ibylo), nestalo se mu, žž e by žž ena, vysž sžíé nežž on, staé la prž ed níém, mhourž ila očž i a
ohmataé vala mu rž itníé otvor. Aby prž emohl rožpaky, ryčhle ji vtlačž il na postel.
Jeho pohyb byl tak prudkyé, žž e ji prž ekvapil. Jejíé vysokaé postava padala na žaé da s tvaé rž íé
pokrytou rudyé mi skvrnami a polekanyé m vyé ražem čž lovež ka, kteryé žtratil rovnovaé hu. Jak staé l
prž ed níé, čhytil ji pod koleny a žvedl do vyé sže jejíé míérnež
rožtažž eneé nohy, takžž e najednou vypadaly jako žvednuteé ruče vojaé ka, kteryé se ve stračhu
vždaé vaé prž ed naprž ažž enou žbraníé.
Neobratnost spojenaé s horlivostíé, horlivost spojenaé s neobratnostíé Tomaé sž e naé dhernež
vžrusž ily. Milovali se velmi dlouho. Prohlíéžžel si prž itom jejíé tvaé rž
pokrytou rudyé mi skvrnami a hledal v níé ten polekanyé vyé raž žž eny, ktereé než kdo nastavil
nohu a kteraé padaé , nenapodobitelnyé vyé raž, kteryé mu prž ed čhvíélíé vehnal do hlavy krev
vžrusž eníé.
Pak se sž el umyé t do koupelny. Doprovaé žela ho tam a ždlouhavež mu vysvež tlovala, kde je
myé dlo, kde je žž íénka a jak se pousž tíé teplaé voda. Bylo mu divneé , pročž mu ty jednodučheé vež či
vyklaé daé tak podrobnež . RČ ekl jíé nakoneč, žž e vsž emu rožumíé a nažnačž il jíé, žž e by čhtež l v koupelnež
žuů stat saé m.
RČ ekla prosebnež : “Nenečhaé te mne asistovat u vasž íé toalety?” Konečž než se mu podarž ilo
dostat ji ven. Umyé val se, pousž tež l močž do umyé vadla (obečnyé
žvyk čž eskyé čh leé karž uů) a ždaé lo se mu, žž e ona mežitíém netrpež livež pobíéhaé prž ed koupelnou a
prž emyé sžlíé, jak proniknout dovnitrž. Kdyžž žavrž el vodu a v bytež bylo ué plneé tičho, mež l počit, žž e se
na než ho odnež kud díévaé . Byl si skoro jist, žž e ve dverž íéčh koupelny je navrtanaé díérka a ona k níé
tiskne sveé kraé sneé prž imhourž eneé oko. Odčhaé žel od níé ve vynikajíéčíé naé ladež . Snažž il se
upamatovat se na to podstatneé , abstrahovat vžpomíénku do jakeé hosi čhemičkeé ho vžorče,
jíémžž by bylo možž no definovat jejíé jedinečž nost (milioé ntinu nepodobneé ho). Dosž el nakoneč k
vžorči, kteryé se sklaé dal že trž íé ué dajuů :
1) neobratnost spojenaé s horlivostíé;
2) polekanaé tvaé rž než koho, kdo žtratil rovnovaé hu a padaé ;
3) nohy žvednuteé do vyé sže jako ruče vojaé ka, kteryé se vždaé vaé prž ed naprž ažž enou žbraníé.
Kdyžž si to opakoval, mež l v sobež sž ťastnyé počit, žž e se žase žmočnil kusu svež ta; žž e vyrž íéžl
svyé m imaginaé rníém skalpelem proužž ek laé tky ž nekonečž neé ho plaé tna vesmíéru.
-12. V prž ibližž než stejneé dobež se mu stal takovyé prž íébež h: sesž el se než kolikraé t s mladou
díévkou v bytež , kteryé mu dennež ažž do puů lnoči prž enečhaé val jeden staryé prž íétel. Po jednom nebo
dvou mež síéčíéčh mu prž ipomnež la jedno jejičh setkaé níé: milovali se pryé na koberči pod oknem,
žatíémčo venku se rožsvež čovaly blesky a hrž mež ly hromy. Milovali se bež hem čeleé bourž ky a bylo
to pryé nežapomenutelnež kraé sneé !
 Tehdy se Tomaé sž skoro ulekl: ano, pamatoval si, žž e ji miloval na koberči (prž íétel mež l v bytež
jen ué žkyé gaučž , na ktereé m se nečíétil dobrž e), ale na bourž ku naprosto žapomnež l! Bylo to
žvlaé sž tníé: dovedl si vžpomenout na tež čh než kolik sčhuů žek, ktereé
s níé mež l, žažnamenal dokonče prž esnež žpuů sob, jak se spolu milovali (odmíétla se milovat
žežadu), pamatoval si na než kolik vyé rokuů , ktereé pronesla bež hem milovaé níé
(staé le ho žž aédala, aby ji pevnež tiskl ža boky a protestovala, žž e se na ni díévaé ), pamatoval si
dokonče strž ih jejíého praé dla ale o bourž če vuů beč nič nevež dež l. Jeho pamež ť žažnamenaé vala ž
jeho milostnyé čh prž íébež huů jen strmou a ué žkou trasu sexuaé lníého dobyé vaé níé: prvníé slovníé agresi,
prvníé dotek, prvníé obsčenitu, kterou rž ekl on jíé a ona jemu, vsž ečhny drobneé perverže, ke
kteryé m ji postupnež prž imnež l, i ty, ktereé odmíétla. Vsž ečhno ostatníé bylo ž pamež ťi (teé mež rž s
jakousi pedanteriíé) vyloučž eno. Zapomíénal dokonče i míésto, kde tu kterou žž enu poprveé
uvidež l, protožž e ten okamžž ik se udaé l jesž tež prž ed vlastníém sexuaé lníém ué tokem. Díévka mluvila o
bourž če, usmíévala se žasnež než a on se na ni díéval v ué divu a skoro se stydež l: prožž ívé ala než čo
kraé sneé ho a on to neprožž ívé al s níé. V dvojíém žpuů sobu, jak jejičh pamež ť reagovala na večž erníé
bourž ku, byl obsažž en čelyé roždíél meži laé skou a ne-laé skou.
Slovem ne-laé ska nečhči rž íéči, žž e by mež l k teé díévče čyničkyé vžtah, žž e by v níé, jak se rž íékaé ,
neužnaé val nežž sexuaé lníé objekt: naopak, mež l ji raé d jako prž íételkyni, vaé žž il si jejíé povahy a
inteligenče, byl očhoten jíé pomoči kdykoli by to potrž ebovala. To nebyl on, kdo se k níé čhoval
sž patnež , sž patnež se k níé čhovala jeho pamež ť, kteraé ji sama bež jeho prž ičž inež níé vyloučž ila že sfeé ry
laé sky. Zdaé se, jako by existovala v možku žčela žvlaé sž tníé oblast, kterou by bylo možž no nažvat
poetičkou pamež tíé a kteraé žažnamenaé vaé to, čo naé s okoužlilo, dojalo, čo učž inilo naé sž žž ivot
kraé snyé m. Od teé doby, čo se požnal s Terežou, žž aédnaé žž ena nemež la praé vo otisknout se v teé to
čž aésti možku ani nejprčhavež jsž íé stopou. Tereža okupovala despotičky jeho poetičkou pamež ť a
žametla v níé stopy jinyé čh žž en. Nebylo to spravedliveé , protožž e naprž íéklad díévka, s kterou se
miloval na koberči ža bourž ky, nebyla o nič meé než hodna poežie nežž Tereža. Krž ičž ela na než ho:
“Zavrž i očž i, tiskni mi boky, držž mež pevnež !”; nesnaé sž ela, žž e maé Tomaé sž prž i milovaé níé
otevrž eneé očž i, soustrž edež neé a požorujíéčíé, a žž e jeho tež lo, míérnež nad níé
nadžvednuteé , se netiskne k jejíé kuů žž i. Nečhtež la, aby ji studoval. Čhtež la ho strhnout do
proudu okoužleníé, do než hožž se nedaé vstoupit nežž se žavrž enyé ma očž ima. Proto si odmíétla
stoupnout na čž tyrž i, protožž e v takoveé požiči se jejičh tež la vuů beč nedotyé kala a on ji mohl videž t
takrž ka ž puů lmetroveé ho odstupu. Nenaé videž la ten odstup, čhtež la s níém splynout. Proto mu
tvrdila umíénež než do očž íé, žž e nemež la rožkosž , i kdyžž čelyé kobereč byl mokryé od jejíého orgasmu:
“nehledaé m rožkosž ,” rž íékala, ” hledaé m sž tež stíé a rožkosž bež sž tež stíé neníé rožkosž .” Jinyé mi slovy,
busž ila na braé nu jeho poetičkeé pamež ti. Ale braé na byla žavrž ena. V poetičkeé pamež ti nebylo pro
ni míésta. Bylo pro ni míésto jen na koberči.
Jeho dobrodružž stvíé s Terežou žačž alo prž esnež tam, kde dobrodružž stvíé s jinyé mi žž enami
končž ilo. Odehraé valo se na druheé stranež imperativu, kteryé ho hnal ža dobyé vaé níém žž en.
Nečhtež l na Tereže nič odhalovat. Dostal ji odhalenu. Miloval se s níé drž ívé e, nežž stačž il vžíét do
ruky svuů j imaginaé rníé skalpel, jíémžž otvíéral ležž íéčíé
tež lo svež ta. Jesž tež drž ívé e, nežž se stačž il ptaé t, jakaé bude, ažž se budou milovat, užž
ji miloval.
 Prž íébež h laé sky žačž al ažž potom: dostala horečž ku a on ji nemohl poslat domuů jako jineé žž eny.
Klečž el u jejíého luů žž ka a napadlo ho, žž e mu ji než kdo poslal po vodež v osž atče. RČ ekl jsem jižž , žž e
metafory jsou nebežpečž neé . Laé ska žačž íénaé metaforou. Jinak rž ečž eno: laé ska žačž íénaé ve čhvíéli, kdy
se žž ena vepíésže svyé m prvníém slovem do nasž íé poetičkeé pamež ti.
-13. Prž ed než kolika lety se mu žnovu žapsala do mysli: vračela se raé no jako vžž dyčky
domuů s mleé kem a kdyžž jíé otevrž el, tiskla k prsoum vraé nu žahalenou do rudeé sž aély. Čikaé nky
takhle držž íé v naé ručž íé sveé dež ti. Nikdy to nežapomene: obrovskyé žž alujíéčíé
žobaé k vraé ny vedle jejíé tvaé rž e.
Nasž la ji žakopanou do žemež . Tak to kdysi dež lali kožaé či se žajatyé mi neprž aételi.
“To udež laly dež ti,” rž ekla a bylo v teé vež tež nejenom pouheé konstatovaé níé, ale i nenadaé laé
sž tíétivost vuů čž i lidem. Vžpomnež l si, jak mu nedaé vno rž ekla: “Začž íénaé m ti byé t vdež čžna, žž e jsi nikdy
nečhtež l míét dež ti.”
Včž era si mu stež žžovala, žž e ji v podniku obtež žžoval než jakyé čhlap. Sahal jíé rukou po lačineé m
naé hrdelníéku a tvrdil, žž e si ho musela vysloužž it prostitučíé. Byla ž toho veliče rožrusž ena. Víéč
nežž bylo žapotrž ebíé, myslil si Tomaé sž . Dež silo ho najednou, žž e se s níé v posledníéčh dvou letečh
tak maé lo videž l a mež l tak maé lo prž íéležž itostíé
tisknout dlouže ve svyé čh dlaníéčh jejíé ruče, aby se jíé prž estaly trž aést. S tež mito mysž lenkami
sž el raé no do kančelaé rž e, kde ué rž edniče roždež lovala umyé vačž uům praé či na čelyé den. Než jakyé
soukromníék trval na tom, aby mu umyl okna praé vež Tomaé sž . SČ el na tu adresu nerad, obaé val se,
žž e ho k sobež volaé žase než jakaé žž ena. Byl pln mysž lenek na Terežu a nemež l čhuť na žž aédneé
dobrodružž stvíé.
Kdyžž se otevrž ely dverž e, oddečhl si. Uvidež l prž ed sebou mužž e s vysokou, míérnež
sehnutou postavou. Ten mužž mež l velkou bradu a než koho mu prž ipomíénal. Usmíéval se:
“Pojďte daé l, pane doktore,” a vedl ho do pokoje. Tam staé l mladíék. Byl rudyé ve tvaé rž i. Díéval se
na Tomaé sž e a snažž il se usmíévat.
“Vaé s dva, myslíém, nemusíém prž edstavovat,” rž ekl mužž .
“Ne,” rž ekl Tomaé sž a bež ué smež vu podal mladíékovi ruku. Byl to jeho syn. Pak se mu teprve
prž edstavil mužž s velikou bradou.
“Vžž dyť jaé vež dež l, žž e mi kohosi prž ipomíénaé te!” rž ekl Tomaé sž . “Jak by ne! To se víé, žž e vaé s žnaé m:
Podle jmeé na.”
Usedli do krž esel, meži nimižž byl níéžkyé konferenčž níé stolek. Tomaé sž si uvež domil, žž e oba
mužž i, kterž íé tu proti než mu sedíé, jsou jeho nedobrovolnyé mi vyé tvory. Syna ho donutila vyrobit
jeho prvníé žž ena a rysy toho vysokeé ho mužž e vykreslil ž donučeníé
poličistovi, kteryé ho vysž etrž oval.
Aby žahnal ty mysž lenky, rž ekl: “Tak kteryé m oknem maé m žačž íét?” Oba mužž i proti než mu se
žačž ali srdečž než smaé t.
 Ano, bylo jasneé , žž e o žž aédneé umyé vaé níé oken nejde. Nebyl požvaé n umyé vat okna, byl požvaé n
do pasti. Nikdy se svyé m synem nemluvil. To bylo dnes poprveé , čo mu stiskl ruku. Znal ho jen
od videž níé a nečhtež l ho žnaé t jinak. Prž aél si o než m nevež dež t a čhtež l, aby si jeho syn prž aél toteé žž.
“Kraé snyé plakaé t, ne?” ukaé žal redaktor na velikou žaraé movanou kresbu, kteraé byla na ždi
proti Tomaé sž ovi.
Teprve teď se Tomaé sž rožhleé dl po bytež . Na ždečh byly žajíémaveé obražy, mnoho fotografiíé
a plakaé tuů . Kresba, na kterou redaktor ukaé žal, byla uverž ejnež na v roče 1969 v jednom ž
posledníéčh čž íésel tyé deníéku, nežž ho Rusoveé žastavili. Byla to imitače slavneé ho plakaé tu ž ruskeé
občž anskeé vaé lky 1918, kteryé vyžyé val k naé boru do rudeé armaé dy: vojaé k s rudou hvež ždou na
čž epiči a s neobyčž ejnež prž íésnyé m pohledem se vaé m díévaé do očž íé a naprž ahuje na vaé s ruku s
namíérženyé m ukažovaé kem. Puů vodníé ruskyé
text žnež l: “Občž ane, užž jsi se žapsal do Rudeé armaé dy?” Tento text byl nahražen čž eskyé m
textem: “Občž ane, ty jsi takeé podepsal dva tisíéče slov?” Byl to vyé bornyé žž ert! Dva tisíéče slov byl
prvníé slavnyé manifest ž jara roku 1968, v než mžž se vyžyé valo k radikaé lníé demokratižači
komunističkeé ho režž imu. Podepsala ho spousta intelektuaé luů a obyčž ejníé lideé pak prž ičhaé želi,
aby ten manifest podepsali teé žž, takžž e podpisuů bylo takoveé množž stvíé, žž e je nikdo nikdy nebyl
s to spočž íétat. Kdyžž vtrhla rudaé armaé da do ČČ ečh a žačž aly političkeé čž istky, jedna ž otaé žek
kladenyé čh občž anuů m byla: “Ty jsi takeé podepsal dva tisíéče slov?” Kdo prž ižnal, žž e podepsal,
byl bež rž ečž íé vyhožen ž míésta.
“Kraé snaé kresba. Pamatuju si ji,” rž ekl Tomaé sž .
Redaktor se usmaé l: “Doufejme, žž e naé s ten rudoarmež ječ neposloučhaé , čo si rž íékaé me.” Pak
dodal vaé žž nyé m toé nem: “Aby vaé m bylo vsž ečhno jasneé , pane doktore. Tohle neníé
muů j byt. Je to byt prž íétele. Neníé tedy jisteé , žž e naé s poličie v teé to čhvíéli odposloučhaé vaé . Je to
jen možž neé . Kdybyčh vaé s byl požval k sobež , bylo by to jisteé .”
Pak pokračž oval žase lehčž íém toé nem: “Ale jaé vyčhaé žíém ž toho, žž e nemaé me čo tajit prž ed
nikyé m. Ostatnež prž edstavte si tu vyé hodu pro čž eskeé historiky jednou v budoučnosti! Najdou v
poličejníéčh arčhíévečh nahranyé žž ivot vsž ečh čž eskyé čh intelektuaé luů ! Víéte, jakaé je to naé maha pro
historika literatury prž edstavit si in čončreto sexuaé lníé žž ivot trž eba Voltaira nebo Balžača nebo
Tolsteé ho? U čž eskyé čh spisovateluů nebudou žž aédneé počhybnosti. Vsž ečhno je nahraé no. Kažž dyé
vždečh.” Potom se obraé til k imaginaé rníém mikrofonuů m ve ždi a rž ekl hlasitež ji: “Paé noveé , jako
vžž dyčky prž i podobneé prž íéležž itosti vaé s čhči povžbudit ve vasž íé praé či a podež kovat vaé m jmeé nem
svyé m i jmeé nem prž íésžtíéčh historikuů .”
Vsž ičhni trž i se čhvíéli smaé li a redaktor se pak rožhovorž il o tom, jak byl jeho tyé deníék
žakaé žaé n, čo dež laé kreslíér,ž kteryé vymyslil tu karikaturu, a čo dež lajíé
ostatníé čž esž tíé malíérži, filožofoveé , spisovateleé . Po ruskeé invaži byli vsž ičhni žbaveni praé če a
stali se ž ničh umyé vačž i oken, hlíédačž i parkovisž ť, nočž níé vraé tníé, topičž i verž ejnyé čh budov a v
nejlepsž íém, teé mež rž protekčž níém prž íépadež , taxíékaé rž i. Nebylo to nežajíémaveé , čo redaktor rž íékal, ale
Tomaé sž nebyl s to se na to soustrž edit. Myslil na sveé ho syna. Vžpomnež l si, žž e ho užž než kolik
mež síéčuů potkaé vaé
 na uliči. Zrž ejmež to nebylo naé hodou. Prž ekvapilo ho, žž e ho teď vidíé ve společž nosti
pronaé sledovaneé ho redaktora. Tomaé sž ova prvníé žž ena byla ortodoxníé komunistka a Tomaé sž
automatičky prž edpoklaé dal, žž e syn je pod jejíém vlivem. Nevež dež l o než m nič. Mohl se ho teď
ovsž em žeptat prž íémo, jakeé jsou jeho vžtahy s matkou, ale ždaé lo se mu to netaktníé v
prž íétomnosti čižíého čž lovež ka.
Konečž než prž esž el redaktor k jaé dru vež či. RČ ekl, žž e je čž íém daé l víéče lidíé ve vež ženíé
jen proto, žž e žastaé vajíé svuů j naé žor, a užavrž el svuů j vyé klad slovy: “A tak jsme si rž ekli, žž e by se
mež lo než čo udež lat.”
“Čo čhčete udež lat?” ptal se Tomaé sž .
V teé čhvíéli promluvil jeho syn. Bylo to poprveé , čo ho slysž el mluvit. Zjistil prž ekvapen, žž e
koktaé .
“Maé me žpraé vy,” rž íékal, “žž e se s političkyé mi vež žni sž patnež žačhaé žíé. Stav než kteryé čh ž ničh je
opravdu kritičkyé. Tak jsme si rž ekli, žž e by bylo dobreé napsat petiči, kterou by podepsali
nejvyé žnamnež jsž íé čž esž tíé intelektuaé loveé , jejičhžž jmeé na majíé
jesž tež než jakou vaé hu.”
Ne, nebylo to koktaé níé, spíésž jen míérneé žajíékaé níé, ktereé žpomalovalo proud jeho rž ečž i, takžž e
kažž deé slovo, ktereé vyslovil, bylo proti jeho vuů li žduů ražnež no a podržž eno. Uvež domoval si to
žrž ejmež a jeho tvaé rž e, ktereé prž ed čhvíélíé žbledly, byly žase rudeé .
“Čhtež li byste ode mne radu, na koho se obraé tit v meé m oboru?” žeptal se Tomaé sž .
“Ne,” smaé l se redaktor. “Nečhčeme vasž i radu. Čhčeme vaé sž podpis!” Užž se žase číétil
poličhočen! Užž žase byl raé d, žž e jesž tež než kdo nežapomnež l na to, žž e byl čhirurgem! Braé nil se
jen že skromnosti: “Poslysž te! To, žž e mne vyhodili ž míésta, neníé jesž tež duů kaž, žž e jsem
vyé žnamnyé leé karž !”
“Nežapomnež li jsme na to, čo jste napsal do nasž eho tyé deníéku,” usmaé l se na Tomaé sž e
redaktor.
S jakyé msi nadsž eníém, ktereé Tomaé sž ovi možž naé uniklo, syn vydečhl: “Ano!” Tomaé sž rž ekl:
“Nevíém, jestli moje jmeé no na než jakeé petiči muů žž e pomoči političkyé m vež žnž uů m. Nemež li by to
spíésž podepsat ti, čo dosud neupadli v nemilost a žačhovali si alesponž než jakyé minimaé lníé vliv
na ty, čo jsou u moči?” Redaktor se smaé l: “To se víé, žž e mež li!”
Takeé Tomaé sž uův syn se žasmaé l smíéčhem toho, kdo užž mnoho vež číé počhopil: “Jenomžž e ti to
nikdy nepodepíésžou!”
Redaktor pokračž oval: “To nežnamenaé , žž e ža nimi nečhodíéme! Tak laskavíé žase nejsme,
abyčhom jim čhtež li usporž it jejičh rožpaky,” smaé l se. “Mež l byste slysž et jejičh vyé mluvy. Ty jsou
naé dherneé !”
Syn se souhlasnež smaé l.
Redaktor pokračž oval: “Vsž ičhni naé m samožrž ejmež tvrdíé, žž e s naé mi ve vsž em souhlasíé,
jenomžž e se to pryé maé dež lat jinak: taktičž tež ji, rožumnež ji, diskreé tnež ji. Majíé
 stračh to podepsat a žaé rovenž se bojíé, žž e kdyžž to nepodepíésžou, budeme si o ničh myslit
než čo sž patneé ho.”
Syn i redaktor se žnovu společž než smaé li.
Redaktor podal Tomaé sž ovi list papíéru s kratičž kyé m textem, kteryé pomež rnež učtivyé m toé nem
žž aédal prežidenta republiky, aby amnestoval političkeé vež žnež . Tomaé sž se snažž il ryčhle
prž emyé sžlet: Amnestovat političkeé vež žnež ? Ale bude je než kdo amnestovat proto, žž e lideé
vyvržž eníé režž imem (tedy novíé potenčiaé lníé političž tíé
vež žni) o to žž aédajíé prežidenta? Takovaé petiče muů žž e prž eče veé st jen k tomu, žž e političž tíé
vež žni amnestovaé ni nebudou, i kdyby je teď naé hodou amnestovat čhtež li!
Do jeho ué vah promluvil syn: “Jde hlavnež o to, aby se lideé dovež dež li, žž e v teé to žemi je jesž tež
hrstka lidíé, kterž íé se nebojíé. Ukaé žat takeé , kde kdo opravdu stojíé. Oddež lit plevy od žrna.”
Tomaé sž prž emyé sžlel: Ano, to je pravda, ale čo to maé dež lat s političkyé mi vež žni? Buď
jde o to dosaé hnout jejičh amnestie anebo jde o to oddež lit plevy od žrna. Ty dvež
vež či nejsou totožž neé .
“Vaé haé te, pane doktore?” žeptal se redaktor.
Ano. Vaé hal. Ale baé l se to rž íéči. Proti než mu na ždi byl obraž vojaé ka, kteryé mu hrožil prstem
a rž íékal: “Ty jesž tež vaé haé sž vstoupit do rudeé armaé dy?” Anebo: “Ty jsi jesž tež nepodepsal dva tisíéče
slov?” Anebo: “Ty jsi takeé podepsal dva tisíéče slov?” Anebo: “Ty nečhčesž podepsat petiči pro
amnestii?” Ať rž íékal čokoli, hrožil.
Redaktor užž prž ed čhvíélíé rž íékal, čo si myslíé o lidečh, kterž íé siče souhlasíé s tíém, žž e majíé byé t
amnestovaé ni političž tíé vež žni, ale umež jíé uveé st tisíéče duů voduů proti tomu, aby podepsali petiči.
Podle než ho vsž ak takoveé ué vahy jsou jen vyé mluvy, ža nimižž se skryé vaé žbabež lost. Čo mež l tedy
Tomaé sž rž íéči?
Bylo tičho a on se najednou rožesmaé l: ukaé žal na kresbu na ždi. “Tam ten mi hrožíé
a ptaé se, jestli podepíésžu nebo ne. Pod jeho pohledem se tež žžko uvažž uje!” Vsž ičhni trž i se
čhvíéli smaé li.
Tomaé sž potom rž ekl: “Dobrž e. Rožmyslíém si to. Mohli byčhom se videž t než kdy v prž íésžtíéčh
dnečh?”
“Vžž dyčky mi udež laé radost se s vaé mi videž t,” rž ekl redaktor, “ale pro tuto petiči by u žž bylo
poždež . Čhčeme ji žíétra žaneé st prežidentovi.”
“Zíétra?” Tomaé sž si vžpomnež l, jak mu obtloustlyé poličista podal papíér s napsanyé m textem,
kde mež l denunčovat praé vež tohoto vysokeé ho mužž e s velkou bradou. Vsž ičhni ho nutíé, aby
podepisoval texty, ktereé saé m nenapsal.
Syn rž ekl: “Tady prž eče neníé nič k rožmyé sžleníé.”
Slova byla agresivníé, ale toé n byl teé mež rž prosebnyé. Díévali se teď sobež do očž íé a Tomaé sž si
vsž iml, žž e syn prž i soustrž edež neé m pohledu míérnež nadžvedaé vaé levou čž aést horníého rtu. Znal tuto
grimasu že sveé vlastníé tvaé rž e, kdyžž si ji soustrž edež než
 prohlíéžžel v žrčadle a kontroloval, žda je dobrž e oholenaé . Nemohl se ubraé nit počitu jakeé si
nevolnosti, kdyžž ji teď videž l na čižíé tvaé rž i. Kdyžž žž ijíé rodičž e s dež tmi od dež tstvíé, tak si na
takovou podobnost žvyknou, prž ipadaé jim banaé lníé a pokud si ji čž as od čž asu uvež domíé, muů žž e se
jim ždaé t žaé bavnaé . Ale Tomaé sž mluvil se svyé m synem poprveé v žž ivotež ! Nebyl žvyklyé sedež t
proti vlastníému žkrž iveneé mu rtu!
Prž edstavte si, žž e by vaé m amputovali ruku a transplantovali ji na jineé ho čž lovež ka. Ten
čž lovež k by pak sedež l proti vaé m a tou rukou gestikuloval ve vasž íé tež sneé
blíéžkosti. Díévali byste se na tu ruku jako na strasž idlo. Prž es to, žž e by to byla vasž e duů vež rnež
žnaé maé vlastníé ruka, mež li byste hruů žu ž toho, žž e se vaé s dotkne!
Syn pokračž oval: “Jsi prž eče na stranež tež čh, kdo jsou pronaé sledovaé ni!” Čelou dobu Tomaé sž
myslil na to, žda mu bude syn vykat čž i tykat. Ažž dosud formuloval vež ty tak, aby se volbež
vyhnul. Teď se konečž než rožhodl. Tykal mu a Tomaé sž si byl najednou jist, žž e v teé to sčeé než nejde
o amnestii političkyé čh vež žnž uů
ale o syna: jestli podepíésže, jejičh dva osudy se spojíé a Tomaé sž bude víéče meé než
donučen se s níém sblíéžžit. Jestli nepodepíésže, jejičh vžtahy žuů stanou nuloveé jako doposud,
avsž ak tentokraé t užž ne ž jeho vuů le, nyé bržž ž vuů le jeho syna, kteryé se žrž ekne otče pro jeho
žbabež lost.
Byl v situači sž ačhisty, kteryé nemaé žž aédnyé tah, kteryé m by unikl poraé žž če a musíé
vždaé t hru. Je to stejnež ué plnež jedno, žda podepíésže nebo ne. Nežmež níé to nič ani na jeho
osudu ani na osudu političkyé čh vež žnž uů .
“Dejte to sem,” rž ekl a vžal papíér.
-14. Jako by ho čhtež l odmež nit ža jeho rožhodnutíé, redaktor rž ekl: “O Oidipovi jste to moč
pež knež napsal.”
Syn mu podaé val pero a dodal: “Než ktereé mysž lenky jsou jako atentaé t.” Počhvala, kterou
vyslovil redaktor, ho potež sžila, ale metafora, ktereé užž il syn, mu prž ipadala nadsaženaé a
nemíéstnaé . RČ ekl: “Bohužž el ten atentaé t žasaé hl jenom mne. Díék tomu čž laé nku užž nemohu
operovat sveé pačienty.”
Znež lo to čhladnež a skoro neprž aételsky.
Zrž ejmež aby odstranil tu malou dižonanči, redaktor rž ekl (a bylo to, jako by se omlouval):
“Ale vaé sž čž laé nek pomohl mnoha lidem!” Pod slovy “pomaé hat lidem” si Tomaé sž užž od dež tstvíé
umež l prž edstavit jen jedinou čž innost: leé karž stvíé. žž e než jakyé čž laé nek pomohl lidem? Čo mu ti dva
lideé čhtež jíé
namluvit? Zredukovali jeho žž ivot na jednu malou mysž lenku o Oidipovi a vlastnež na než čo
jesž tež mensž íého: na jedno primitivníé “ne!”, ktereé rž ekl do tvaé rž e režž imu. RČ ekl (a jeho hlas žnež l
staé le stejnež čhladnež , i kdyžž si to asi neuvež domoval):
“Nevíém nič o tom, žž e by ten čž laé nek než komu pomohl. Ale jako čhirurg jsem žačhraé nil
než kolika lidem žž ivot.”
Byla žase čhvíéle tičha. Prž erusž il ji syn: “Mysž lenky takeé mohou žačhraé nit lidem žž ivot.”
 Tomaé sž videž l v jeho tvaé rž i svoje vlastníé ué sta a napadlo ho: je žvlaé sž tníé videž t vlastníé ué sta
koktat.
“V tveé m čž laé nku byla jedna vež č naé dhernaé ,” pokračž oval syn a bylo videž t, žž e mluvíé s
naé mahou: “Ta nekompromisnost. Ten smysl, kteryé užž žtraé číéme, pro jasneé rožlisž eníé
dobra a žla. My užž nevíéme, čo je to číétit se vinen. Komunisteé majíé vyé mluvu, žž e je oklamal
Stalin. Vrah se omlouvaé , žž e ho nemež la raé da matka a žž e je frustrovaé n. A ty jsi najednou
rž ekl: neexistuje žž aédnaé omluva. Nikdo nebyl ve sveé m nitru nevinnež jsž íé nežž Oidipus. A prž esto
se saé m potrestal, kdyžž videž l, čo spaé čhal.” Tomaé sž naé silíém odtrhl pohled od sveé ho rtu na
synovež tvaé rž i a snažž il se díévat na redaktora. Byl podraé žž dež n a mež l čhuť s nimi nesouhlasit.
RČ ekl: “Víéte, to vsž ečhno je nedorožumež níé. Hraniče meži dobrem a žlem jsou strasž než nejasneé .
A nesž lo mi vuů beč o to, aby byl než kdo trestaé n. Trestat než koho, kdo nevež dež l, čo čž iníé, je
barbarstvíé. Oidipuů v myé tus je kraé snyé. Ale takhle s níém žačhaé žet ” čhtež l jesž tež
než čo rž íéči, ale pak si uvež domil, žž e byt je možž naé odposloučhaé vaé n. Nemež l nejmensž íé
čtižž aédost byé t čitovaé n historiky prž ísé ž tíéčh stoletíé. Mež l spíésž obavy, aby ho nečitovala poličie.
Vžž dyť praé vež toto odsouženíé vlastníého čž laé nku po než m požž adovala. Bylo mu neprž íéjemneé , žž e je
teď konečž než mohla slysž et ž jeho ué st. Vež dež l, žž e vsž ečhno, čo čž lovež k v teé to žemi vyslovíé, muů žž e
byé t kdykoli vysíélaé no ž rožhlasu. Zmlkl.
“Čo vaé s prž imnež lo k teé žmež než naé žoru?” žeptal se redaktor.
“Spíésž se ptaé m, čo mne prž imež lo k tomu čž laé nku ” rž ekl Tomaé sž a v teé čhvíéli si na to
vžpomnež l: prž istaé la u jeho postele jak díétež poslaneé v kosž íéku po vlnaé čh. Ano, proto bral do
rukou tu knihu: vračel se k historiíém o Romulovi, o Mojžž íésžovi, o Oidipovi. A užž tu žase byla s
níém. Videž l ji prž ed sebou, jak tiskne ke svyé m prsoum v čž erveneé sž aéle žahalenou vraé nu. Ten
obraž ho tež sžil. Jako by mu prž isž el rž íéči, žž e Tereža žž ije, žž e je v teé to čhvíéli ve stejneé m mež stež jako
on a žž e vsž ečhno ostatníé je dočela bež vyé žnamu.
Redaktor prž erusž il mlčž eníé. “Jaé vaé m rožumíém, pane doktore. Jaé takeé nemaé m raé d, kdyžž
se trestaé . Vsž ak my nežž aédaé me trest,” usmaé l se, “my žž aédaé me odpusž tež níé trestu.”
“Jaé víém,” rž ekl Tomaé sž . Užž se smíéržil s tíém, žž e v prž íésžtíéčh vterž inaé čh udež laé než čo, čo je možž naé
usž lečhtileé ale určž itež ué plnež žbytečž neé (protožž e to političkyé m vež žnž uů m nepomuů žž e) a jemu
osobnež neprž íéjemneé (protožž e se to dež je ža okolnostíé, ktereé mu vnutili).
Syn jesž tež rž ekl (skoro prosebnež ): “Je to tvoje povinnost to podepsat!” Povinnost? Syn mu
bude prž ipomíénat jeho povinnost? To bylo to nejhorsž íé slovo, jakeé mu mohl než kdo rž íéči! Znovu
mu vystoupil prž ed očž ima obraž Terežy, jak držž íé v naé ručž íé vraé nu. Vžpomnež l si na to, žž e ji včž era
obtež žžoval fíéžl v baru. Zase se jíé
trž esou ruče. Zestaé rla. Nežaé ležž íé mu na ničž em nežž na níé. Ona, naroženaé že sž esti naé hod, ona,
kvež t vypučž elyé ž primaé rž ova isčhiasu, ona, kteraé je druheé stranež vsž ečh
“es muss sein!”, ona je to jedineé , na čž em mu žaé ležž íé. Pročž jesž tež prž emyé sžlíé, žda maé čž i nemaé
podepsat? Existuje jen jedno kriteé rium pro vsž ečhno jeho rožhodovaé níé: nesmíé udež lat nič, čo
by jíé mohlo usž kodit. Tomaé sž nemuů žž e žačhraé nit političkeé vež žnež , ale muů žž e učž init Terežu
sž ťastnu. Ani to neumíé. Ale podepíésže-li petiči, je skoro jisteé , žž e ža níé budou čhodit fíéžloveé jesž tež
čž astež ji a jíé se budou jesž tež víéče trž aést ruče.
RČ ekl: “Je mnohem duů ležž itež jsž íé vyhrabat že žemež žakopanou vraé nu, nežž posíélat petiče
prežidentovi.”
Vež dež l, žž e vež ta je nesrožumitelnaé , ale líébila se mu o to víéč. Prožž ívé al čhvíéli jakeé hosi naé hleé ho
a nečž ekaneé ho opojeníé. Bylo to stejneé čž erneé opojeníé, jako kdyžž
kdysi slavnostnež ožnamoval sveé žž enež , žž e užž nikdy nečhče videž t ji ani sveé ho syna. Bylo to
stejneé čž erneé opojeníé, jako kdyžž haé žel do sčhraé nky dopis, v než mžž se provžž dy žrž íékal
leé karž skeé ho povolaé níé. Nebyl si vuů beč jist, žda jednaé spraé vnež , ale byl si jist, žž e jednaé tak, jak
čhče jednat.
RČ ekl: “Nežlobte se. Nepodepíésžu.”
-15. Za než kolik dnuů se jižž mohl dočž íést o petiči ve vsž ečh novinaé čh. Nikde se ovsž em
nepsalo o tom, žž e to byla ždvorž ilaé žž aédost, kteraé se prž imlouvala ža političkeé vež žnež a žž aédala
jejičh propusž tež níé. žž aédneé noviny neočitovaly jedinou vež tu ž toho kraé tkeé ho textu. Míésto toho
mluvily dlouže, nejasnež a vyé hruů žž než o jakeé msi protistaé tníém provolaé níé, ktereé se mež lo staé t
žaé kladem k
noveé mu boji proti sočialismu. Jmenovaly ty, kterž íé text podepsali, a doprovaé žely jejičh
jmeé na pomluvami a ué toky, ž ničhžž čhodil Tomaé sž ovi mraé ž po žaé dečh. Zajisteé , dalo se to
prž edpoklaé dat. V teé dobež jakaé koli verž ejnaé akče (sčhuů že, petiče, pouličž níé shromaé žž dež níé) pokud
nebyla organisovaé na komunističkou stranou, byla automatičky považž ovaé na ža nežaé konnou
a žnamenala nebežpečž íé pro ty, kdo se jíé žué čž astnili. Vsž ičhni to vež dež li. Ale snad o to víéč ho
mrželo, žž e petiči nepodepsal. Pročž ji vlastnež nepodepsal? Neumíé si užž ani porž aédnež vybavit
motivy sveé ho rožhodnutíé.
A žase ho vidíém tak, jak se mi žjevil na sameé m počž aétku romaé nu. Stojíé u okna a díévaé se
prž es dvuů r na protež jsž íé ždi čž inžž aékuů .
To je obraž, ž ktereé ho se narodil. Jak jsem jižž rž ekl, postavy se nerodíé jako žž ivíé lideé ž tež la
matky nyé bržž ž jedneé situače, vež ty, metafory, v níéžž jako v orž íésžku je uložž ena než jakaé žaé kladníé
lidskaé možž nost, o níéžž si autor myslíé, žž e ji jesž tež nikdo neobjevil anebo o níé nikdo nič
podstatneé ho nerž ekl. Ale čožž neplatíé, žž e autor nemuů žž e mluvit nežž saé m o sobež ?
Díévat se bežmočnež prž es dvuů r a nevež dež t do dež lat; slysž et urputneé kručž eníé vlastníého brž ičha
ve čhvíéli milostneé ho dojetíé; žražovat a nemoči se žastavit na kraé sneé
čestež žrad; žvedat pež st v žaé stupu Velkeé ho Počhodu; exhibovat svuů j vtip prž ed tajnyé mi
mikrofony poličie; vsž ečhny ty situače jsem požnal a saé m žažž il a prž eče ž žž aédneé ž ničh
nevyrostla postava, kterou jsem jaé saé m se svyé m čurričulum vitae. Postavy meé ho romaé nu
jsou moje vlastníé možž nosti, ktereé se neuskutečž nily. Proto je maé m vsž ečhny stejnež raé d a
vsž ečhny mež stejnež dež síé: kažž daé ž ničh prž ekročž ila než jakou hraniči, kterou jsem jaé saé m jen
občhaé žel. Praé vež ta prž ekročž enaé hraniče (hraniče, ža kterou končž íé moje jaé ) mež prž itahuje.
Teprve ža níé žačž íénaé tajemstvíé, na ktereé
 se ptaé romaé n. Romaé n neníé konfesíé autora, ale žkoumaé níém toho, čo je lidskyé žž ivot v pasti,
kterou se stal svež t. Ale dosti. Vraťme se k Tomaé sž ovi. Je saé m v bytež a díévaé se prž es dvuů r na
sž pinavou stež nu protež jsž íého čž inžž aéku. Číétíé
stesk po tom vysokeé m mužž i s velkou bradou a po jeho prž aételíéčh, ktereé nežnal a ke
kteryé m nepatrž il. Prž ipadaé mu to, jako by potkal na naé stupisž ti kraé snou nežnaé mou žž enu a drž ívé
nežž ji stačž il oslovit, ona nasedla od luů žž koveé ho vožu, kteryé odjíéžždež l do Istanbulu nebo
Lisabonu.
Pak se snažž il žnovu prž emyé sžlet, čo bylo spraé vneé udež lat. I kdyžž se snažž il daé t stranou
vsž ečhno, čo patrž ilo čituů m (obdiv, kteryé mež l pro redaktora, i podraé žž dež níé, ktereé v než m
vžbužoval syn), staé le si nebyl jist, žda mež l podepsat text, kteryé mu prž edložž ili.
Je spraé vneé požvednout hlas, kdyžž čž lovež ka umlčž ujíé? Ano.
Ale na druheé stranež : Pročž noviny vež novaly teé petiči tolik míésta? Tisk (totaé lnež
manipulovanyé staé tem) mohl prž eče o čeleé afeé rže mlčž et a nikdo by se o níé nedovež dež l.
Jestližž e o níé mluvil, žnamenaé to, žž e prž isž la vlaé dčuů m žemež vhod! Spadla jim jako ž nebe, aby
mohli ospravedlnit a žahaé jit novou velkou vlnu peržekučíé. Čo tedy bylo spraé vneé udež lat?
Podepsat nebo nepodepsat?
Otaé žku je teé žž možž no formulovat takto: Je leé pe krž ičž et a uryčhlit tak svuů j koneč?
Anebo mlčž et a vykoupit si pomalejsž íé umíéraé níé?
Existuje vuů beč odpovež ď na tyto otaé žky?
A žnovu ho napadaé mysž lenka, kterou užž žnaé me: Lidskyé žž ivot se dež je jen jednou a proto
nebudeme moči nikdy žjistit, ktereé nasž e rožhodnutíé bylo dobreé a ktereé bylo sž patneé . Mohli
jsme se v daneé situači rožhodnout jen jednou a nebyl naé m daé n žž aédnyé
druhyé, trž etíé, čž tvrtyé žž ivot, abyčhom mohli ruů žnaé rožhodnutíé srovnat. S historiíé je to
podobneé jako s individuaé lníém žž ivotem. Historie ČČ ečhuů je jen jedna. Jednoho dne skončž íé
stejnež jako Tomaé sž uův žž ivot a nebude ji užž možž no opakovat podruheé .
V roče 1618 se čž esž tíé stavoveé vžmužž ili, rožhodli se braé nit sveé naé božž enskeé
svobody, rožžlobili se na číésarž e síédlíéčíého ve Víédni a vyhodili ž okna pražž skeé ho hradu dva
jeho vysokeé ué rž edníéky. Tak žačž ala trž ičetiletaé vaé lka, kteraé vedla k teé mež rž ué plneé mu žničž eníé
čž eskeé ho
naé roda. Mež li míét tehdy ČČ esž i víéče opatrnosti nežž
odvahy? Odpovež d se ždaé snadnaé , ale neníé.
O trž i sta dvačet let poždež ji, v roče 1938 po mničhovskeé konferenči, se čelyé svež t rožhodl
obež tovat jejičh žemi Hitlerovi. Mež li se tehdy pokusit bojovat proti osminaé sobneé prž esile
sami? Na roždíél od roku 1618 mež li tehdy víéč opatrnosti nežž
odvahy. Jejičh kapitulačíé žačž ala druhaé svež tovaé vaé lka, kteraé vedla k definitivníé
žtraé tež svobody jejičh naé roda na mnoho desetiletíé čž i staletíé. Mež li míét tehdy víéč odvahy nežž
opatrnosti? Čo mež li dež lat?
 Kdyby se mohly dež jiny ČČ ečhuů opakovat, bylo by jistež dobreé vyžkousž et pokažž deé tu
druhou eventualitu a potom srovnat oba vyé sledky. Bež takoveé ho experimentu jsou vsž ečhny
ué vahy jen hrou hypoteé ž.
Einmal ist keimal. Čo se stane jen jednou, jako by se nestalo nikdy. Historie ČČ ečhuů se
podruheé opakovat nebude, historie Evropy takeé ne. Historie ČČ ečhuů i Evropy jsou dvež skičy,
ktereé nakreslila osudnaé nežkusž enost lidstva. Historie je stejnež lehkaé jako jednotlivyé lidskyé
žž ivot, nesnesitelnež lehkaé , lehkaé jak perž íé, jak vžnaé sž ejíéčíé se pračh, jako to, čo užž žíétra neníé.
Jesž tež jednou si Tomaé sž vžpomnež l s jakousi nostalgiíé ba maé lem laé skou na dlouheé ho
sčhyé leneé ho redaktora. Ten čž lovež k jednal tak, jako by historie nebyla skiča, ale užž hotovyé
obraž. Jednal, jako by vsž ečhno, čo dež laé , se mež lo opakovat nesčž etnež kraé t ve vež čžneé m naé vratu, a
byl si jist, žž e o svyé čh čž inečh nebude nikdy počhybovat. Byl prž esvež dčž en o sveé pravdež a
považž oval to nikoli ža žnak omeženosti, ale ža žnaé mku čtnosti. Ten čž lovež k žž il v jineé historii
nežž Tomaé sž : v historii, kteraé nebyla skičou (nebo kteraé to o sobež nevež dež la).
-16. O než kolik dnuů poždež ji ho napadla tato mysž lenka, kterou žažnamenaé vaé m jako
dodatek k prž edčhožíé kapitole: Ve vesmíéru existuje planeta, kde se vsž ičhni lideé narodíé
podruheé . Budou si prž itom plnež vež domi sveé ho žž ivota straé veneé ho na Zemi, vsž ečh
žkusž enostíé, ktereé tam nabyli.
A existuje možž naé dalsž íé planeta, kde se vsž ičhni narodíéme potrž etíé se žkusž enostíé
obou prž edčhožíéčh žž ivotuů . A možž naé existujíé jesž tež dalsž íé a dalsž íé planety, kde se bude rodit
lidstvo vžž dyčky o jeden stupenž (o jeden žž ivot) žralejsž í.é To je Tomaé sž ova verže vež čžneé ho
naé vratu.
My ovsž em žde na Zemi (na planetež čž íéslo jedna, na planetež nežkusž enosti) se muů žž eme jen
žčela nejasnež domyé sžlet, čo by se stalo s čž lovež kem na dalsž íéčh planetaé čh. Byl by moudrž ejsž íé? Je
vuů beč žralost v moči čž lovež ka? Muů žž e jíé dosaé hnout opakovaé níém?
Jedinež v perspektivež teé to utopie bylo by možž no s plnou opraé vnež nostíé užž ívé at pojmuů
pesimismus a optimismus: optimista je ten, kdo se domníévaé , žž e na planetež čž íéslo pež t bude
užž historie lidstva meé než krvavaé . Pesimista je ten, kdo si to nemyslíé.
-17. Slavnyé romaé n Julese Vernea, kteryé Tomaé sž miloval jako díétež , se jmenoval Dva roky
praé ždnin a opravdu, dva roky jsou maximaé lníé míéra pro praé ždniny. Tomaé sž byl umyé vačž em
oken užž trž etíé rok.
Praé vež v tež čhto dnečh si uvež domil (napuů l smutnež , napuů l s tičhyé m smíéčhem), žž e je užž
fyžičky unaven (mež l kažž dyé den jedno a než kdy i dvež milostnaé klaé níé), žž e anižž by na než žtraé čel
čhuť, žmočnž uje se žž en s posledníém vypež tíém sil. (Dodaé vaé m: nikoli sexuaé lníéčh ale fyžičkyé čh
sil; nemež l potíéžže se svyé m pohlavíém ale se svyé m dečhem; a praé vež v tom bylo čosi
komičkeé ho).
Jednoho dne si snažž il žorganižovat na odpoledne sčhuů žku, ale jak se to než kdy staé vaé ,
nemohl se žž aédneé žž eny dotelefonovat, takžž e odpoledne hrožilo žuů stat praé ždneé . Byl ž toho
žoufalyé. Asi desetkraé t toho dne volal jedneé díévče, veliče puů vabneé studentče herečtvíé, jejíéžž
tež lo bylo opaé leno než kde na nudističkyé čh plaé žž íéčh Jugoslaé vie s takovou pravidelnostíé, jako by
ji tam otaé čž el pomalu na rožž ni ué žž asnež prž esnyé stroj.
 Volal ji marnež že vsž ečh občhoduů , v ničhžž pračoval, a kdyžž mu kolem čž tvrteé hodiny
končž ila služž ba a on se vračel do kančelaé rž e odevždat podepsaneé vyé kažy, žastavila ho
naé hle na uliči v čentru Prahy nežnaé maé žž ena. Usmíévala se na než ho: “Pane doktore, kam jste
mi žmižel? UÍ plnež jsem vaé s žtratila ž dohledu!” Tomaé sž usilovnež prž emyé sžlel, odkud ji žnaé . Je to
byé valaé pačientka? Čhovala se, jako by byli duů vež rnyé mi prž aételi. Snažž il se odpovíédat tak, aby
nežpožorovala, žž e ji nepožnal. Prž emyé sžlel jižž o tom, jak ji maé prž emluvit, aby s níém sž la do
prž íételova bytu, od než hožž mež l v kapse klíéčž, kdyžž tu ž naé hodneé požnaé mky počhopil, kdo ta
žž ena je: je to adeptka herečtvíé, naé dhernež opaé lenaé , ktereé dnes usilovnež čelyé den telefonoval.
Ten prž íébež h ho pobavil i podež sil: je unaven nejen fyžičky, ale i psyčhičky; dva roky
praé ždnin nemohou byé t prodlužž ovaé ny do nekonečž na.
-18. Praé ždniny bež operačž níého stolu byly žaé rovenž praé ždninami bež Terežy: sž est dnuů v
tyé dnu se sotva videž li a jen v nedež li byli spolu. Prž estožž e po sobež oba toužž ili, musili se k sobež
prž ibližž ovat ž velkeé daé lky asi jako tehdy, kdyžž se ža níé vraé til ž Čuryčhu. Milovaé níé jim prž inaé sž elo
rožkosž , ale žž aédnou ué tež čhu. Užž vuů beč nekrž ičž ela, a ve čhvíéli orgasmu jejíé tvaé rž se ždaé la
vyjadrž ovat bolest a divnou neprž íétomnost. Jen ve spaé nku byli kažž dou noč než žžnež spojeni.
Držž eli se ža ruče a ona žapomíénala na propast (propast denníého svež tla), kteraé je dež líé. Ale ty
noče nestačž ily k tomu, aby ji čhraé nil a opatroval. Kdyžž ji raé no videž l, svíéralo se mu srdče
novyé m stračhem o ni: vypadala sž patnež a nemočnež .
Jedneé nedež le ho poprosila, aby si vyjeli autem než kam ža Prahu. Dojeli do laé ženž skeé ho
mež sta, kde nasž li vsž ečhny uliče prž ejmenovaé ny ruskyé mi jmeé ny a potkali byé valeé ho Tomaé sž ova
pačienta. To setkaé níé ho rožvraé tilo. Najednou s níém žase než kdo mluvil jako s leé karž em a on
číétil, jak k než mu ž daé lky promlouvaé jeho než kdejsž íé
žž ivot se svou prž íéjemnou pravidelnostíé, s vysž etrž ovaé níém nemočnyé čh, s jejičh pohledem
plnyé m duů vež ry, ktereé mu se ždaé l nevež novat požornost, ale kteryé ho ve skutečž nosti tež sžil a po
než mžž prahl.
Vračeli se pak autem žpaé tky domuů a Tomaé sž myslil na to, žž e jejičh naé vrat ž Čuryčhu do
Prahy byl katastrofaé lníé omyl. Mež l očž i krž ečž ovitež uprž eny na silniči, protožž e nečhtež l Terežu
videž t. Číétil proti níé hnež v. Jejíé prž íétomnost po jeho boku se mu vyjevovala ve vsž íé sveé
nesnesitelneé nahodilosti. Pročž je tu vedle než ho? Kdo ji položž il do kosž íéku a poslal po vodež ? A
pročž ji posíélal praé vež na brž eh jeho luů žž ka? A pročž praé vež ji a ne než jakou jinou žž enu?
Jeli a čelou dobu žž aédnyé ž ničh nepromluvil.
Vraé tili se domuů a mlčž ky povečž erž eli.
Mlčž eníé ležž elo meži nimi jako nesž tež stíé. Bylo minutu od minuty tež žžsžíé. Aby se ho žbavili, sž li
ryčhle spaé t. V noči ji probudil ž plaé čž e.
Vypraé vež la mu: “Byla jsem pohrž bena. Užž dlouho. Čhodil jsi ža mnou kažž dyé tyé den. Vžž dyčky
jsi žaťukal na hrob a jaé jsem vysž la ven. Očž i jsem mež la plneé hlíény. RČ íékal jsi: ‘Vžž dyť takhle
nemuů žž esž videž t,’ a odstranž oval jsi mi hlíénu ž očž í.é A jaé jsem ti rž íékala: ‘Jaé stejnež nevidíém. Vžž dyť
maé m míésto očž íé díéry.’
A pak jsi jednoho dne odjel na dlouho a jaé jsem vež dež la, žž e jsi s než jakou čižíé
 žž enou. Tyé dny míéjely a ty jsi neprž ičhaé žel. Baé la jsem se tež žmesž kat a proto jsem vuů beč
nespala. Konečž než jsi žase žaťukal na hrob, ale byla jsem tak vysíélena tíém mež síéčem beže
spaé nku, žž e jsem nemež la síélu vystoupit nahoru. Kdyžž se mi to nakoneč podarž ilo, díéval ses
žklamanež . RČ ekl jsi mi, žž e sž patnež vypadaé m. Číétila jsem, žž e se ti strasž než nelíébíém, žž e maé m
propadleé tvaé rž e a dež laé m prudkaé gesta. Omlouvala jsem se ti: ‘Nežlob se, čelou dobu jsem
nespala.’
A ty jsi rž ekl falesž nyé m, čhlaé čholivyé m hlasem: ‘Vidíésž. Musíésž si odpočž inout. Mež la by sis vžíét
mež síéč dovolenou.’
A jaé jsem dobrž e vež dež la, čo myslíésž tou dovolenou! Vež dež la jsem, žž e mne čelyé mež síéč nečhčesž
videž t, protožž e budesž s než jakou jinou žž enou. Odesž el jsi a jaé jsem sestupovala doluů do
hrobu a žase jsem vež dež la, žž e nebudu čelyé mež síéč spaé t, abyčh tež nežmesž kala, a žž e ažž
prž ijdesž po mež síéči, budu jesž tež osž klivež jsž íé nežž dnes a ty budesž jesž tež žklamanež jsž íé.”
Neslysž el nikdy nič mučž ivež jsž íého nežž toto vypraé vež níé. Tiskl Terežu v naé ručž íé, číétil jejíé čhvež jíéčíé
se tež lo a ždaé lo se mu, žž e neníé s to uneé st svou laé sku. Zemež koule se muů žž e čhvež t vyé bučhy
bomb, vlast muů žž e byé t drančovaé na kažž dyé den jinyé m vetrž elčem, vsž ičhni obyvateleé sousedníé
uliče mohou byé t odvlečž eni k popravež , to vsž ečhno by snesl snadnež ji, nežž by se odvaé žž il
prž ižnat. Smutek jedineé ho Terežina snu vsž ak nebyl s to uneé st.
Vračel se žpaé tky dovnitrž snu, o než mžž mu vypraé vež la. Prž edstavoval si, jak ji hladíé
po tvaé rž i a nenaé padnež , aby si to neuvež domovala, jíé odstranž uje hlíénu ž očž níéčh duů lkuů . Pak
slysž el, jak mu rž íékaé tu neuvež ržitelnež mučž ivou vež tu: “Jaé stejnež nevidíém. Maé m míésto očž íé díéry.”
Srdče se mu svíéralo tak, žž e myslil, žž e je na pokraji infarktu. Tereža užž žase spala, ale on
usnout nemohl. Prž edstavoval si jejíé smrt. Je mrtvaé
a ždajíé se jíé hrožneé sny; ale protožž e je mrtvaé , on ji nemuů žž e probudit. Ano, to je smrt:
Tereža spíé, ždajíé se jíé hruů žneé sny a on ji nemuů žž e probudit.
-19. Za tež čh pež t let, čo uplynulo od doby, kdy ruskaé armaé da vtrhla do Tomaé sž ovy vlasti,
Praha se veliče žmež nila: Tomaé sž potkaé val na uličíéčh jineé lidi nežž kdysi. Polovina jeho
žnaé myé čh emigrovala a ž teé poloviny, čo žuů stala, dalsž íé polovina žemrž ela. To je fakt, kteryé
nebude žažnamenaé n žž aédnyé m historikem: leé ta po ruskeé
invaži byla obdobíém pohrž buů ; frekvenče ué mrtíé byla daleko vež tsž íé nežž jindy. Nemluvíém jen
o prž íépadečh (spíésž vžaé čnyé čh), kdy lideé byli usž tvaé ni k smrti jako Jan Pročhaé žka. ČČ trnaé čt dnuů
poteé , čo raé dio vysíélalo kažž dyé den jeho soukromeé
konveržače, odesž el do nemočniče. Rakovina, kteraé pravdež podobnež užž drž ívé e drž íémala v
jeho tež le, se naé hle rožpukla jak ruů žž e. Operovali ho ža asistenče poličie, kteraé kdyžž žjistila, žž e
romanopiseč je odsoužen k smrti, prž estala se o než ho žajíémat a nečhala ho žemrž íét v rukou
jeho žž eny. Ale umíérali i ti, ktereé nikdo prž íémo nepronaé sledoval. Bežnadež j, kteraé se žmočnila
žemež , pronikala prž es dusž i k tež luů m a drtila je. Než kterž íé žoufale utíékali prž ed prž íéžníé režž imu;
kteryé je čhtež l obdarž ovat počtami a donutit tak, aby se ukaé žali po boku novyé čh vlaé dčuů . Takto
žemrž el na ué tež ku prž ed laé skou strany baé sníék Frantisž ek Hrubíén. Ministr kultury, prž ed kteryé m
se žoufale skryé val, ho dostihl ažž v jeho rakvi. Pronesl nad níé
 projev o baé sníékovež laé sče k Sovež tskeé mu svažu. Snad čhtež l tou nehoraé žnostíé Hrubíéna
probudit. Ale svež t byl tak osž klivyé, žž e se nikomu nečhtež lo vstaé vat ž mrtvyé čh. Tomaé sž sž el do
krematoria ué čž astnit se pohrž bu slavneé ho biologa vyhoženeé ho ž university a ž Akademie vež d.
Na smutečž níém ožnaé meníé nesmež la byé t udaé na hodina pohrž bu, aby se obrž ad nepromež nil v
demonstrači, a teprve na posledníé čhvíéli se požuů stalíé dovež dež li, žž e bude spaé len o puů l sedmeé
raé no.
Kdyžž vstoupil do saé lu krematoria, Tomaé sž nečhaé pal, čo se dež je: síénž byla osvež tlena jako
filmovyé atelieé r. Rožhlíéžžel se prž ekvapenež a vsž iml si, žž e na trž ečh míéstečh jsou umíéstež ny
kamery. Ne, to nebyla televiže, to byla poličie, kteraé pohrž eb filmovala, aby mohla studovat,
kdo se ho žué čž astnil. Staryé kolega mrtveé ho vež dče, staé le jesž tež čž len Akademie vež d, mež l odvahu
mluvit nad rakvíé. Nepočž íétal, žž e se toho dne stane filmovyé m herčem.
Kdyžž bylo po obrž adu a vsž ičhni užž podali ruku rodinež žesnuleé ho, Tomaé sž uvidež l v koutku
síénež hloučž ek mužž uů a meži nimi dlouheé ho sčhyé leneé ho redaktora. Zase v sobež
učíétil stesk po tež čh lidečh, kterž íé se ničž eho nebojíé a jsou jistež navžaé jem spojeni velkyé m
prž aételstvíém. Pokročž il k než mu, usmaé l se, čhtež l ho poždravit, ale sčhyé lenyé mužž rž ekl: “Požor,
pane doktore, radež ji se neprž ibližž ujte.” Vež ta byla žvlaé sž tníé. Mohl si ji vysvež tlit jako uprž íémneé
prž aételskeé varovaé níé (“dejte si požor, jsme filmovaé ni, budete-li s naé mi mluvit, muů žž ete ž toho
míét jeden vyé slečh navíéč”) anebo mohla byé t míénež na ironičky (“nemež l-li jste dost odvahy
podepsat petiči, buďte duů slednyé, a nesetkaé vejte se s naé mi!”). Ať užž byl kteryé koli ž tež čh
vyé žnamuů ten pravyé,
Tomaé sž poslečhl a vždaé lil se. Mež l počit, žž e vidíé kraé snou žž enu nastupovat do luů žž koveé ho
vožu daé lkoveé ho expresu a ve čhvíéli, kdy jíé čhče rž íéči, žž e ji obdivuje, ona klade prst na ué sta a
nedovoluje mu mluvit.
-20. Teé hožž dne odpoledne mež l jineé žajíémaveé setkaé níé. Umyé val vyé klad velkeé ho občhodu s
obuvíé a tež snež vedle než ho se žastavil mladyé mužž . Naklonil se k vitríénež a požoroval čenovky.
“Zdražž ili je,” rž ekl Tomaé sž neustaé vaje stahovat prameé nky vody po skle svyé m naé strojem.
Mužž se po než m ohleé dl. Byl to jeho kolega ž nemočniče, ktereé ho jsem ožnačž il píésmenem
S., tentyé žž, kteryé se kdysi usmež vavež pohorsž oval nad tíém, žž e Tomaé sž napsal sveé sebekritičkeé
prohlaé sž eníé. Tomaé sž byl raé d tomuto setkaé níé (ž pouheé naivníé
radosti, kterou naé m prž inaé sž ejíé neočž ekaé vaneé udaé losti), ale žpožoroval v pohledu kolegy (v
teé prvníé vterž inež , kdy S. jesž tež nenasž el čž as se opanovat) neprž íéjemneé
prž ekvapeníé.
“Jak se maé sž ?” žeptal se S.
Drž ívé nežž byl Tomaé sž s to odpovež dež t, užž si uvež domil, žž e se S. ža svou otaé žku stydíé. Bylo
samožrž ejmež hloupeé , aby leé karž, kteryé pokračž uje ve sveé praé či, se ptal
“jak se maé sž ?” leé karž e, kteryé umyé vaé vyé lohy.
Aby ho žbavil rožpakuů , Tomaé sž odpovež dež l čo nejveseleji: “Maé m se vyé bornež !” ale číétil
hned, žž e to “vyé bornež ” žníé proti jeho vuů li (a praé vež proto, žž e se ho snažž il vyslovit vesele) jako
trpkaé ironie.
 Dodal proto honem: “Čo je noveé ho v nemočniči?”
S. odpovež dež l: “Nič. Vsž ečhno je normaé lníé.”
I tato odpovež ď, prž estožž e čhtež la byé t čo nejneutraé lnež jsž íé, byla naprosto nemíéstnaé a oba to
vež dež li a vež dež li i to, žž e to oba vež díé: jak to, žž e je vsž ečhno normaé lníé, kdyžž jeden ž ničh umyé vaé
vyé klady?
“A primaé rž ?” ptal se Tomaé sž .
“Ty se s níém nevíédaé sž ?” ptal se S.
“Ne,” rž ekl Tomaé sž .
Byla to pravda, od doby, čo odesž el ž nemočniče, nikdy se s primaé rž em nevidež l, prž estožž e
byli kdysi žnamenitíé spolupračovníéči a mež li teé mež rž sklon se považž ovat ža prž aétele. Ať dež lal, čo
dež lal, “ne”, ktereé praé vež vyslovil, mež lo v sobež než čo smutneé ho a Tomaé sž tusž il, žž e S. se žlobíé, žž e
mu takovou otaé žku položž il, protožž e on saé m, S., stejnež jako primaé rž, se nikdy neprž isž el Tomaé sž e
žeptat, jak se mu darž íé a žda než čo nepotrž ebuje.
Konveržače meži dvež ma byé valyé mi kolegy se stala nemožž naé , i kdyžž toho oba litovali a
Tomaé sž žejmeé na. Nehnež val se na sveé kolegy, žž e na než ho žapomnež li. Raé d by to teď
mladeé mu mužž i vysvež tlil. Čhtež l mu rž íéči: “Neostyé čhej se! Je to normaé lníé a ué plnež v porž aédku,
žž e se se mnou užž nestyé kaé te! Nemež j ž toho komplexy! Jaé jsem raé d, žž e tež
vidíém!” ale i to se baé l rž íéči, protožž e vsž ečhno, čo ažž dosud rž ekl, žnež lo jinak nežž
čhtež l, a i tuto uprž íémnou vež tu by kolega podežrž ívé al ž ué točž neé ironie.
“Nežlob se,” rž ekl nakoneč S., “strasž než spež čhaé m,” a podaé val mu ruku.
“Zatelefonuju ti.”
Kdyžž jíém kolegoveé kdysi pohrdali pro jeho prž edpoklaé danou žbabež lost, vsž ičhni se na
než ho usmíévali. Teď, kdyžž jíém nemohou pohrdat, kdyžž jsou dokonče nučeni si ho vaé žž it,
vyhyé bajíé se mu.
Ostatnež i byé valíé pačienti ho užž nežvali a nevíétali sž ampanž skyé m. Situače deklasovanyé čh
intelektuaé luů prž estala byé t vyé jimečž naé ; stala se čž íémsi trvalyé m a neprž íéjemnyé m na pohled.
-21. -Prž isž el domuů , ulehl a usnul drž ívé e nežž jindy. Asi ža hodinu se probudil bolestíé
žž aludku. To byly jeho stareé potíéžže, ktereé se vžž dyčky ožvaly ve čhvíélíéčh deprese. Otevrž el
leé kaé rničž ku a žaklel. žž aédneé leé ky tam nebyly. Zapomnež l si je obstarat. Snažž il se potlačž it
žaé čhvat
silou vuů le a čelkem se mu to podarž ilo, ale nemohl usnout. Kdyžž se Tereža vraé tila k puů l
druheé v noči domuů , mež l čhuť si s níé
povíédat. Vypraé vež l jíé o pohrž bu, o tom, jak redaktor s níém odmíétl mluvit, a o setkaé níé s
kolegou S.
“Praha se stala osž klivaé ,” rž ekla Tereža.
“Stala,” rž ekl Tomaé sž .
 Po maleé čhvíéli rž ekla Tereža tisž e: “Nejlepsž íé by bylo jíét odtud pryčž .”
“Ano,” rž ekl Tomaé sž , “ale neníé kam jíét.” Sedež l na posteli v pyžž amu a ona si k než mu prž isedla
a objala ho ž boku kolem tež la.
RČ ekla: “Na venkov.”
“Na venkov?” divil se.
“Tam byčhom byli sami. Tam bys nepotkal ani redaktora ani sveé byé valeé kolegy. Tam jsou
jiníé lideé a je tam prž íéroda, kteraé žuů stala porž aéd stejnaé jako vžž dyčky byla.” Tomaé sž v teé čhvíéli
počíétil opež t slabou bolest v žž aludku, prž ipadal si staé r a ždaé lo se mu, žž e netoužž íé po ničž em
jineé m nežž po trosž e klidu a míéru.
“Maé sž možž naé pravdu,” rž ekl s obtíéžžemi, protožž e prž i bolesti se mu sž patnež dyé čhalo. Tereža
pokračž ovala: “Mež li byčhom tam domek a malou žahradu a Karenin by se tam asponž porž aédnež
probež hl.”
“Ano,” rž ekl Tomaé sž .
Pak si prž edstavil, žž e by odjeli opravdu na venkov. Na vesniči by bylo tež žžko míét kažž dyé
tyé den jinou žž enu. Tam by jeho erotičkaé dobrodružž stvíé skončž ila.
“Jenomžž e na vesniči by ses se mnou nudil,” rž ekla Tereža, jakoby čž etla jeho mysž lenky.
Bolest se žase žvysž ovala. Nemohl mluvit. Napadlo ho, žž e jeho honba ža žž enami bylo takeé
jakeé si “es muss sein!”, imperativ, kteryé ho žotročž oval. Toužž il míét praé ždniny. Ale naprosteé
praé ždniny, tedy pokoj od vsž ečh imperativuů , od vsž ečh “es muss sein!”. Kdyžž si mohl
odpočž inout (a navžž dy) od operačž níého stolu nemočniče, pročž by si neodpočž al od tohoto
operačž níého stolu svež ta, na ktereé m otvíéral imaginaé rníém skalpelem použdro, v než mžž žž eny
ukryé valy ilužorníé milioé ntinu nepodobneé ho?
“Tebe bolíé žž aludek!” požnala teprve nyníé Tereža. Prž isvež dčž il.
“Píéčhl sis injekči?”
Zavrtež l hlavou: “Zapomnež l jsem si je obstarat.” Zlobila se na jeho nedbalost a hladila ho
po čž ele, ktereé bylo míérnež žpočeneé
bolestíé.
“Teď je to tročhu lepsž íé,” rž ekl.
“Lehni si,” rž ekla a prž ikryla ho dekou. Odesž la pak do koupelny a ža čhvíéli si lehla vedle
než ho.
Otočž il k níé na polsž taé rž i hlavu a užž asl: smutek, kteryé jíé vyžarž oval ž očž íé, byl nesnesitelnyé.
RČ ekl: “Terežo, rž ekni mi. Čo je ti? V posledníé dobež se s tebou než čo dež je. Jaé to číétíém. Jaé to
víém.”
Vrtež la hlavou: “Ne, nič mi neníé.”
“Nežapíérej!”
“Je to porž aéd to stejneé ,” rž ekla.
 “Porž aéd to stejneé ” žnamenalo jejíé žž aérleníé a jeho nevež ry. Ale Tomaé sž jesž tež naleé hal. “Ne,
Terežo. Tentokraé t je to než čo jineé ho. Takhle žle jsi na tom nikdy nebyla.”
Tereža rž ekla: “Tak jaé ti to rž eknu. Bež žž si umyé t vlasy.” Nerožumež l jíé.
RČ ekla smutnež , bež ué točž nosti, skoro než žžnež : “Tvoje vlasy užž než kolik mež síéčuů
intenživnež voníé. Voníé než jakyé m žž enskyé m klíénem. Nečhtež la jsem ti to rž íékat. Ale užž
mnoho nočíé musíém vdečhovat klíén než jakeé tveé milenky.” Jen čo to rž ekla, žž aludek ho žnovu
žabolel. Byl žoufalyé. Tolik se umyé vaé ! Tak pečž livež drhne čeleé tež lo, ruče, obličž ej, aby na než m
nežuů stala ani stopa čižíé
vuů než . Vyhyé baé se vonž avyé m myé dluů m v čižíéčh koupelnaé čh. Nosíé s sebou vsž ude vlastníé
suroveé myé dlo. Ale na vlasy žapomnež l! Ne, na vlasy ho nenapadlo myslit!
A vžpomnež l si na žž enu, kteraé si mu sedaé na obličž ej a čhče, aby ji miloval čelou svou tvaé rž íé
a temenem hlavy. Nenaé videž l ji nyníé. Takoveé blbeé naé pady! Videž l, žž e neníé možž no nič žapíérat a
žž e se muů žž e jen hloupež smaé t a jíét si do koupelny umyé t hlavu.
Pohladila ho žnovu po čž ele: “Zuů stanž ležž et. To užž nestojíé ža to. Užž jsem si na to žvykla.”
žž aludek ho bolel a on toužž il po klidu a míéru.
RČ ekl: “Napíésžu tomu pačientovi, čo jsme ho potkali v laé žníéčh. Znaé sž ten kraj, kde je jeho
ves?”
“Ne,” rž ekla Tereža.
Tomaé sž ovi se mluvilo velmi tež žžče. Stačž il jen rž íéči: “Lesy.., kopečž ky “
“Ano, udež laé me to. Pojedeme odtud pryčž . Ale teď užž nemluv,” a hladila ho staé le po čž ele.
Ležž eli vedle sebe a užž nič nerž íékali. Bolest žvolna odčhaé žela. Bržy oba dva usnuli.
-22. Uprostrž ed noči se vžbudil a s prž ekvapeníém si vžpomíénal, žž e mež l sameé erotičkeé
sny. Jasnež si pamatoval jen posledníé: v bažeé nu plavala na žaé dečh obrovskaé nahaé
žž ena, asponž pež tkraé t vež tsž íé nežž on, s brž ičhem, ktereé bylo čeleé porostleé hustyé m
očhlupeníém, od rožkroku ažž k pupku. Díéval se na ni že brž ehu a byl strasž livež
vžrusž en.
Jak to, žž e mohl byé t vžrusž en ve čhvíélíéčh, kdy jeho tež lo bylo oslabeno žž aludečž níé
nevolnostíé? A jak to, žž e byl vžrusž en pohledem na žž enu, kteraé by v než m ža bdež leé ho stavu
mohla probudit jen odpor?
RČ ekl si: V hodinoveé m stroji hlavy se proti sobež točž íé dvež ožubenaé kolečž ka. Na jednom ž
ničh jsou vidiny, na druheé m reakče tež la. Zub, na než mžž je vidina naheé
žž eny, se dotyé kaé protež jsž íého žubu, na než mžž je vepsaé n imperativ erekče. Kdyžž se než jakyé m
nedopatrž eníém kolečž ka posunou a kolečž ko vžrusž eníé se dostane do kontaktu se žubem, na
než mžž je namalovaé n obraž letíéčíé vlasž tovky, nasž e pohlavíé se bude vžprž imovat prž i pohledu na
vlasž tovku.
 Ostatnež žnal studii jednoho kolegy; kteryé studoval lidskyé spaé nek a tvrdil, žž e prž i
jakeé mkoli snu maé mužž erekči. Znamenaé to, žž e spojeníé erekče a naheé žž eny je jen jeden ž tisíéče
žpuů sobuů , jak mohl Stvorž itel narž íédit hodinovyé mečhanismus v hlavež mužž e.
A čo s tíém vsž íém maé společž neé ho laé ska? Nič. Jestli se než jak posune kolečž ko v Tomaé sž ovež
hlavež a on bude vžrusž en použe pohledem na vlasž tovku, na jeho laé sče k Tereže to nič
nežmež níé.
Jestližž e vžrusž eníé je mečhanismus, kteryé m se bavíé naé sž Stvorž itel, laé ska je naopak to, čo
patrž íé jen naé m a čž íém Stvorž iteli unikaé me. Laé ska je nasž e svoboda. Laé ska je na druheé stranež “es
muss sein!”.
Ale ani to neníé ué plnež pravda. I kdyžž laé ska je než čo jineé ho nežž hodinovyé stroj sexu, kteryé m
se bavil Stvorž itel, je k tomu stroji prž eče jen prž ipoutaé na. Je k než mu prž ipoutaé na jak než žžnaé
nahaé žž ena ke kyvadlu obrovskyé čh pendlovek. Tomaé sž si rž íékaé : Prž ipoutat laé sku k sexu, to byl
jeden ž nejbižarnež jsž íéčh naé paduů
Stvorž itele.
A pak si rž íékaé jesž tež toto: Jedinyé žpuů sob, jak laé sku učhraé nit prž ed blbostíé sexu by bylo
narž íd
é it jinak hodiny v nasž íé hlavež a byé t vžrusž en pohledem na vlasž tovku. S tou sladkou
mysž lenkou usíénal. A na prahu usíénaé níé, v tom žaé žračž neé m ué žemíé
žmatenyé čh prž edstav, si byl najednou jist, žž e praé vež objevil rž esž eníé vsž ečh žaé had, klíéčž k
tajemstvíé, novou utopii, raé j: svež t, kde je čž lovež k vžrusž en pohledem na vlasž tovku a kde muů žž e
míét
raé d Terežu, anižž by byl rusž en agresivníé blbostíé sexu. Usnul.
-23. Bylo tam než kolik polonahyé čh žž en, motaly se kolem než ho a on se číétil unaven. Aby
jim unikl, otevrž el dverž e do vedlejsž íé míéstnosti. Tam uvidež l na gaučž i proti sobež
díévku. Byla teé žž polonahaé , jen v kalhotkaé čh. Ležž ela na boku a opíérala se o loket. Díévala se
na než ho s ué smež vem, jako by byla vež dež la, žž e prž ijde. Prž istoupil k níé. Rožleé val se v než m počit
nesmíérneé ho sž tež stíé, žž e ji tu konečž než
nasž el a žž e s níé muů žž e byé t: Usedl vedle níé, než čo jíé rž íékal a ona než čo rž íékala jemu. Vyžarž oval ž
níé klid. Gesta jejíé ruky byla pomalaé a vlaé čž naé . Čelyé žž ivot toužž il po tež čh klidnyé čh gestečh. Praé vež
ten žž enskyé klid mu čelyé žž ivot čhybež l. Ale v teé čhvíéli nastal skluž že sna do probuženíé. Očtl se
v tom no man’s land, kde čž lovež k užž nespíé a jesž tež nebdíé. Dež sil se, žž e mu ta díévka mižíé prž ed
očž ima a rž íékal si: proboha, nesmíém ji žtratit! Zoufale se snažž il vžpomenout si, kdo ta díévka je,
kde ji vlastnež potkal; čo s níé žažž il. Jak je to možž neé , žž e to nevíé, kdyžž ji tak dobrž e žnaé ? Sliboval
si, žž e jíé hned raé no žatelefonuje. Ale jen čo si to rž ekl, lekl se, žž e jíé žatelefonovat nemuů žž e,
protožž e žapomnež l jejíé jmeé no. Ale jak mohl žapomenout jmeé no než koho, koho tak dobrž e žnaé ?
Pak užž byl skoro ué plnež
probužen, mež l otevrž eneé očž i a rž íékal si: kde jsem? ano, jsem v Praže, ale ta díévka, je vuů beč
ž Prahy? nepotkal jsem ji než kde jinde? neníé to díévka že SČ vyé čarska? Trvalo mu jesž tež čhvíéli,
nežž počhopil, žž e tu díévku nežnaé , žž e neníé ani že SČ vyé čarska ani ž Prahy, žž e je to díévka že snu a
odnikud jinud. Byl ž toho tak rožrusž en, žž e se posadil na posteli. Tereža dyé čhala hluboče
vedle než ho. Myslil na to, žž e ta díévka že snu se nepodobaé žž aédneé ž žž en, ktereé kdy v žž ivotež
potkal. Díévka, kteraé mu prž ipadala nejduů vež rnež ji žnaé maé , byla praé vež dočela nežnaé maé . Ale
praé vež po níé vžž dyčky toužž il. Existuje-li než jakyé jeho osobníé Raé j, pak by v tom Raé ji musil žž íét po
jejíém boku. Ta žž ena že sna je “es muss sein!” jeho laé sky.
Vžpomnež l si na žnaé myé myé tus ž Platonova Symposia: lideé byli nejdrž ívé hermafroditeé
a Buů h je rožpoltil na dvež puů lky, ktereé od teé doby bloudíé svež tem a hledajíé se. Laé ska je
touha po žtračeneé puů li naé s samyé čh.
Prž ipusťme, žž e je to tak; žž e kažž dyé ž naé s maé než kde na svež tež partnera, s níémžž
tvorž il kdysi jedno tež lo. Ta druhaé puů le Tomaé sž e, to byla díévka, o ktereé se mu ždaé lo.
Jenomžž e čž lovež k nenajde druhou polovinu sebe sama. Míésto toho mu posž lou v osž atče po
vodež Terežu. Ale čo se stane, kdyžž pak opravdu požnaé žž enu, kteraé mu byla určž ena, druhou
puů li sebe sama? Komu daé prž ednost? žž enež ž osž atky anebo žž enež ž Platonova myé tu?
Prž edstavil si, žž e žž ije v ideaé lníém svež tež s díévkou že sna. Kolem otevrž enyé čh oken jejičh vily
jde Tereža. Je sama, žastavuje se na čhodníéku a díévaé se na než ho odtud nekonečž než smutnyé m
pohledem. A on ten pohled nevydržž íé. Užž žase číétíé jejíé
bolest ve sveé m vlastníém srdči! Užž žase je v moči součitu a propadaé se do jejíé
dusž e. Vyskočž íé oknem ven. Ale ona mu rž íékaé trpče, ať jen žuů stane tam, kde se číétíé
byé t sž ťasten, a maé ta prudkaé nevyrovnanaé gesta, kteraé ho vžž dyčky rusž ila a nelíébila se mu
na níé. Učhopíé ty nervoé žníé ruče, tiskne je ve svyé čh dlaníéčh, aby je uklidnil. A víé, žž e opustíé
kdykoli duů m sveé ho sž tež stíé, žž e opustíé kdykoli svuů j raé j, kde žž ije s díévkou že sna, žž e žradíé “es
muss sein!” sveé laé sky, aby odesž el s Terežou, žž enou žroženou že sž esti smež sžnyé čh naé hod.
Sedež l staé le na posteli a díéval se na žž enu, kteraé ležž ela vedle než ho a tiskla ho ve spaé nku ža
ruku. Číétil k níé nevyé slovnou laé sku. Jejíé spaé nek musil byé t v teé
čhvíéli velmi krž ehkyé, protožž e otevrž ela očž i a vyjevenež se na než ho podíévala.
“Kam se to díévaé sž ,” ptala se.
Vež dež l, žž e ji nesmíé probudit, ale vraé tit žpaé tky do spaé nku; snažž il se jíé proto odpovež dež t tak,
aby jeho slova vytvorž ila v jejíé mysli obraž noveé ho snu.
“Díévaé m se na hvež ždy,” rž ekl.
“Nelžž i, žž e se díévaé sž na hvež ždy. Vžž dyť se díévaé sž doluů .”
“Protožž e jsme v letadle. Hvež ždy jsou pod naé mi,” odpovež dež l Tomaé sž .
“Aha, v letadle,” rž ekla Tereža. Tiskla jesž tež pevnež ji Tomaé sž ovu ruku a žnovu usnula. Tomaé sž
vež dež l, žž e se teď Tereža díévaé doluů kulatyé m okeé nkem letadla, ktereé
letíé vysoko nad hvež ždami.
-SČ ESTAÍ ČČ AÍST –Velikyé počhod –1. Teprve v roče 1980 jsme se mohli dočž íést v Sunday
Times, jak žemrž el Stalinuů v syn Iakov. Jako žajateč v než mečkeé m taé borž e ža druheé svež toveé
vaé lky byl ubytovaé n dohromady s angličkyé mi duů stojníéky. Mež li společž nyé žaé čhod. Stalinuů v syn
ho nečhaé val žnečž isž tež n. Angličž anuů m se nelíébilo díévat na žaé čhod pomažanyé hovnem, i kdyžž to
bylo hovno syna tehdy nejmočnež jsž íého mužž e svež ta. Vytkli mu to. Uražil se. Vytyé kali mu to
žnovu a žnovu, nutili ho, aby žaé čhod očž istil. Rožčž íélil se, haé dal se s nimi, pral se. Nakoneč
žž aédal o slysž eníé u velitele taé bora. Čhtež l, aby je rožsoudil. Ale nafoukanyé Než meč odmíétl mluvit
o hovnu. Stalinuů v syn nemohl sneé st poníéžženíé. Volaje k nebi strasž liveé ruskeé nadaé vky, rožbež hl
se k elektrž inou nabityé m draé tuů m, ktereé obepíénaly taé bor. Dopadl na než . Jeho tež lo, ktereé užž
nikdy nežnečž istíé Angličž anuů m žaé čhod, na ničh žuů stalo viset.
-2. Stalinuů v syn to nemež l lehkeé . Jeho oteč ho žplodil se žž enou, kterou potom podle vsž ečh
žnaé mek žastrž elil. Mladyé Stalin byl tedy žaé rovenž synem Božž íém (neboť jeho oteč byl učtíévaé n
jak Buů h), ale žaé rovenž jíém byl žavržž en. Lideé se ho baé li dvojnaé sob: mohl jim ublíéžžit svou močíé
(byl prž eče jen Stalinuů v syn) i svou prž íéžníé
(oteč mohl trestat míésto žavržž eneé ho syna jeho prž aétele).
Zavržž eníé i privilegovanost, sž tež stíé i nesž tež stíé, nikdo jinyé nepočíétil konkreé tnež ji, jak jsou tyto
protiklady žamež nitelneé a jak od poé lu k poé lu lidskeé existenče je jen krok.
Pak ho hned na počž aétku vaé lky žajali Než mči a jiníé žajatči patrž íéčíé k naé rodu, kteryé
mu byl vžž dy bytostnež protivnyé svou nesrožumitelnou užavrž enostíé, ho obvinili, žž e je
nečž istyé. On, kteryé nesl na bedrečh nejvysž sžíé myslitelneé drama (byl žaé rovenž
synem Božž íém i svržž enyé m andež lem) maé byé t nyníé soužen nikoli pro vžnesž eneé vež či
(tyé kajíéčíé se Boha a andež luů ) nyé bržž pro hovno? Je tedy od nejvysž sžíého dramatu k nejnižž sžíému
tak žaé vratnež blíéžko?
Zaé vratnež blíéžko? Čopak muů žž e blíéžkost puů sobit žaé vrať?
Muů žž e. Kdyžž se severníé poé l prž iblíéžžíé k jižž níému na pouhyé dotek, žemež koule žmižíé a čž lovež k
se očitne v praé ždnu, ktereé mu žamotaé hlavu a vaé bíé ho k paé du. Je-li žavržž eníé a privilegium
jedno a toteé žž, neníé-li roždíélu meži vžnesž enostíé a níéžkostíé, muů žž e-li byé t syn Božž íé soužen pro
hovno, lidskaé existenče žtratíé sveé
rožmež ry a stane se nesnesitelnež lehkaé . V teé čhvíéli se Stalinuů v syn rožbež hne k elektrž inou
nabityé m draé tuů m, aby na než hodil sveé tež lo jako na misku vah, ježž trčž íé
žž alostnež do vyé sže, nadžvednuta nekonečž nou lehkostíé svež ta, jenžž žtratil rožmež ry. Stalinuů v
syn položž il žž ivot pro hovno. Ale smrt pro hovno neníé smrt beže smyslu. Než mči, kterž íé
obež tovali žž ivoty, aby rožsž íéržili ué žemíé sveé rž ísé ž e daé l na vyé čhod, Rusoveé , kterž íé umíérali, aby moč
jejičh vlasti sahala daé l na žaé pad, ano, ti umíérali pro blbost a jejičh smrt je beže smyslu a
obečneé platnosti. Smrt Stalinova syna byla naproti tomu uprostrž ed obečneé blbosti vaé lky
jedinou metafyžičkou smrtíé.
-3. Kdyžž jsem byl malyé a prohlíéžžel si Staryé Zaé kon prž evypraé vež nyé pro dež ti a oždobenyé
rytinami Gustava Doreé , videž l jsem tam Paé na Boha na oblaku. Byl to staryé mužž , mež l očž i,
nos, dlouhyé vous a jaé jsem si rž íékal, žž e kdyžž maé ué sta, musíé takeé jíést. A jestli jíé, musíé takeé míét
strž eva. Ale ta mysž lenka mne hned lekala, protožž e, i kdyžž díétež ž rodiny spíésž nevež ržíéčíé, číétil
jsem, žž e prž edstava božž íéčh strž ev je rouhaé níé.
Bež jakeé koli teologičkeé prž íépravy, spontaé nnež , čhaé pal jsem tedy užž jako díétež
neslučž itelnost hovna a Boha a odtud i počhybnost žaé kladníé teé že krž esťanskeé
 antropologie, podle níéžž byl čž lovež k stvorž en k obražu božž íému. Buď jedno nebo druheé : buď
je čž lovež k stvorž en k obražu božž íému a pak maé Buů h strž eva, anebo Buů h nemaé
strž eva a čž lovež k se mu nepodobaé .
Starž íé gnostikoveé to číétili stejnež dobrž e jako jaé ve svyé čh pež ti letečh. Valentin, velkyé mistr
Gnose ve druheé m stoletíé, aby vyrž esž il ten žatračenyé probleé m, tvrdil, žž e Ježž íésž “jedl, pil, ale
nedefekoval”.
Hovno je obtíéžžnež jsž íé teologičkyé probleé m nežž žlo. Buů h dal čž lovež ku svobodu a muů žž eme tedy
koneč končuů prž ipustit, žž e neníé odpovež den ža lidskeé žločž iny. Odpovež dnost ža hovno nese
vsž ak plnež jen ten, kdo čž lovež ka stvorž il.
-4. Svatyé Jeronyé m ve čž tvrteé m stoletíé naprosto žamíétal mysž lenku, žž e by Adam s Evou v
Raé ji souložž ili. Joannes Sčottus Eriugena, velkyé teolog devaé teé ho stoletíé, takovou mysž lenku
naopak prž ipousž tež l. Prž edstavoval si vsž ak, žž e se Adamovi žvedal ué d asi tak, jako se žvedaé ruka
nebo noha, tedy kdy čhtež l a jak čhtež l. Nehledejme ža touto prž edstavou vež čžnyé sen mužž e
posedleé ho hrožbou impotenče. Mysž lenka Sčotta Eriugeny maé jinyé smysl. Daé -li se ué d
žvednout na pouhyé rožkaž možku, žnamenaé to, žž e vžrusž eníé je na svež tež žbytečž neé . UÍ d se
nevžtyčž uje, protožž e jsme vžrusž eni, ale protožž e mu to poručž íéme. To, čo prž ipadalo velkeé mu
teologovi neslučž itelneé s Raé jem, nebyla souložž a s níé spojenaé rožkosž . Neslučž itelneé s Raé jem
bylo vžrusž eníé. Zapamatujme si to dobrž e: v Raé ji existovala rožkosž , ne vžrusž eníé. V ué važe
Sčotta Eriugeny muů žž eme naleé žt klíéčž k jakeé musi teologičkeé mu ospravedlnež níé
(jinak rž ečž eno theodičei) hovna. Dokud čž lovež k smež l byé t v Raé ji, buď (podobnež jako Ježž íésž
podle Valentinovyé čh prž edstav) nedefekoval anebo, čožž se ždaé byé t pravdež podobnež jsž íé, hovno
nebylo čhaé paé no jako než čo odporneé ho. Ve čhvíéli, kdy Buů h vyhnal čž lovež ka ž Raé je, dal mu
požnat hnus. ČČ lovež k žačž al skryé vat, ža čo se stydež l, a ve čhvíéli, kdy odhalil žaé voj, byl oslnež n
velikou žaé rž íé. Tak vžaé pež tíé ža požnaé níém hnusu požnal i vžrusž eníé. Bež hovna (v doslovneé m i
prž eneseneé m slova smyslu) by nebylo sexuaé lníé laé sky takoveé , jakou ji žnaé me: doprovaé ženeé
busž eníém srdče a oslepeníém smysluů .
Vypraé vež l jsem ve trž etíé čž aésti tohoto romaé nu o polonaheé Sabinež , jak stojíé s burž inkou na
hlavež vedle oblečž eneé ho Tomaé sž e. Než čo jsem tehdy žamlčž el. Ve čhvíéli, kdy se na sebe díévala do
žrčadla a číétila vžrusž eníé že sveé ho žesmež sžnež níé, probež hla jíé hlavou prž edstava, žž e ji Tomaé sž
takto s burž inkou na hlavež posadíé na žaé čhodovou míésu a ona si prž ed níém vypraé ždníé strž eva. V
teé čhvíéli se jíé rožbusž ilo srdče, žtratila jasneé vež domíé, strhla Tomaé sž e na kobereč a krž ičž ela
vžaé pež tíé rožkosž íé.
-5. Spor meži tež mi, čo tvrdíé, žž e svež t byl stvorž en Bohem, a tež mi, čo si myslíé, žž e vžnikl saé m
sebou, se tyé kaé než čžeho, čo prž esahuje naé sž rožum i žkusž enost. Mnohem reaé lnež jsž íé roždíél
oddež luje ty, kterž íé počhybujíé o bytíé, jakeé bylo čž lovež ku daé no (ať
užž jakkoli čž i kyé mkoli) od tež čh, kdo s níém bež vyé hrad souhlasíé. Za vsž emi evropskyé mi
víérami, naé božž enskyé mi a političkyé mi, je prvníé kapitola Genesis, ž níéžž vyplyé vaé , žž e svež t byl
stvorž en spraé vnež , žž e bytíé je dobreé a žž e je tudíéžž spraé vneé se množž it. Nažvež me tuto žaé kladníé
víéru kategoričkyé souhlas s bytíém. Jestližž e bylo jesž tež donedaé vna slovo hovno v knihaé čh
vytečž kovaé no, nebylo to ž moraé lníéčh duů voduů . Nečhčete prž eče tvrdit, žž e hovno je nemoraé lníé!
Nesouhlas s hovnem je metafyžičkyé. Čhvíéle defekovaé níé je kažž dodenníé duů kaž neprž ijatelnosti
Stvorž eníé. Buď anebo: buď je hovno prž ijatelneé (a potom se nežamykejme na žaé čhodež !) anebo
jsme stvorž eni neprž ijatelnyé m žpuů sobem.
Z toho vyplyé vaé , žž e estetičkyé m ideaé lem kategoričkeé ho souhlasu s bytíém je svež t, v než mžž je
hovno poprž eno a vsž ičhni se čhovajíé, jako by neexistovalo. Tento estetičkyé ideaé l se jmenuje
kyé čž.
Je to než mečkeé slovo, ktereé se narodilo uprostrž ed sentimentaé lníého devatenaé čteé ho stoletíé
a rožsž íéržilo pak do vsž ečh jažykuů . ČČ astyé m užž ívé aé níém se vsž ak setrž el jeho puů vodníé metafyžičkyé
vyé žnam,
to jest: kyé čž je absolutníé poprž eníé hovna; v doslovneé m i prž eneseneé m slova smyslu: kyé čž
vylučž uje že sveé ho žorneé ho ué hlu vsž e, čo je na lidskeé existenči esenčiaé lnež neprž ijatelneé .
-6. Prvníé Sabinina vnitrž níé revolta proti komunismu nemež la etičkyé ale estetičkyé raé ž. To,
čo ji odpužovalo, byla vsž ak mnohem meé než osž klivost komunističkeé ho svež ta (žničž eneé žaé mky
promež než neé v kravíény), jako maska kraé sy, kterou si nasažoval, jinak rž ečž eno, komunističkyé
kyé čž. Jeho modelem je slavnost žvanaé prvníé maé j. Videž la prvomaé joveé pruů vody v dobež , kdy lideé
byli jesž tež nadsž eni anebo nadsž eníé
jesž tež pilnež prž edstíérali. žž eny byly oblečž eny v čž ervenyé čh, bíélyé čh, modryé čh kosž ilíéčh, takžž e
videž ny ž balkoé nuů a oken tvorž ily ruů žneé obražče: pež tičíépeé hvež ždy, srdče, píésmena. Meži
jednotlivyé mi čž aéstmi pruů vodu sž ly maleé orčhestry hrajíéčíé do počhodu. Kdyžž se pruů vod blíéžžil k
tribunež , i nejžnudež než jsž íé tvaé rž e se rožžaé rž ily ué smež vem, jako by čhtež ly dokaé žat, žž e se naé ležž itež
radujíé, nebo prž esnež ji, žž e naé ležž itež souhlasíé. A nesž lo o pouhyé političkyé souhlas s komunismem,
ale o souhlas s bytíém jakožž to takovyé m. Slavnost prvníého maé je se napaé jela ž hlubokeé studny
kategoričkeé ho souhlasu s bytíém. Nenapsaneé , nevysloveneé heslo pruů vodu nebylo “ať
žž ije komunismus!” nyé bržž “ať žž ije žž ivot!”. Síéla a lest komunističkeé politiky spočž ívé ala v tom,
žž e si to heslo prž ivlastnila. Praé vež tato idiotskaé tautologie (“ať žž ije žž ivot!”) prž itahovala do
komunističkeé ho pruů vodu i ty lidi, jimžž byly teže komunismu lhostejneé .
-7. O deset let poždež ji (to užž žž ila v Američe) ji prž íétel jejíéčh prž aétel, jeden američkyé
senaé tor, vežl svyé m obrovskyé m osobníém autem. Vžadu na sedadle se tíésnily čž tyrž i dež ti.
Senaé tor žastavil; dež ti vystoupily a bež žžely po velikeé m traé vníéku k budovež stadioé nu, kde bylo
umež leé klužisž tež . Senaé tor sedež l ža volantem, díéval se žasnež než na ty čž tyrž i bež žžíéčíé postavičž ky a
pak se obraé til k Sabinež : “Díévejte se na než .” Opsal rukou kruh, jenžž mež l obejmout stadioé n,
traé vníék i dež ti: “Tomu rž íékaé m sž tež stíé.”
Za tež mi slovy byla nejen radost nad tíém, žž e dež ti bež žžíé a traé va roste, ale i projev počhopeníé
vuů čž i žž enež , kteraé prž isž la že žemež komunismu, kde podle senaé torova prž esvež dčž eníé traé va neroste
a dež ti nebež žžíé.
Sabina si ale praé vež v teé čhvíéli prž edstavila toho senaé tora na tribunež pražž skeé ho naé mež stíé.
To, čo mež l na tvaé rž i, byl prž esnež stejnyé ué smež v, kteryé adresovali komunističž tíé staé tníéči ž vyé sže sveé
tribuny stejnež se usmíévajíéčíém občž anuů m dole v pruů vodu.
-8. Jak to ten senaé tor vež dež l, žž e dež ti žnamenajíé sž tež stíé? Čopak jim videž l do dusž e? Čo kdyžž
ve čhvíéli, kdy mu žmižely ž dohledu, trž i ž ničh se vrhly na to čž tvrteé a žačž aly ho bíét?
 Senaé tor mež l jedinyé argument pro sveé tvrženíé: svuů j čit. Tam, kde mluvíé srdče, je neslusž neé ,
aby rožum než čo namíétal. V rž ísé ž i kyé čže vlaé dne diktatura srdče. Čit, kteryé kyé čž vyvolaé , musíé byé t
ovsž em takovyé, aby ho mohlo sdíélet velkeé
množž stvíé. Kyé čž proto nemuů žž e spočž ívé at na nežvykleé situači, nyé bržž na žaé kladníéčh obražečh,
ktereé majíé lideé vtlučž eny do pamež ti: nevdež čžnaé dčera, žanedbaé vanyé oteč, dež ti bež žžíéčíé po
traé vníéku, žraženaé vlast, vžpomíénka na prvníé laé sku. Kyé čž vyvolaé tež snež po sobež dvež slžy dojetíé.
Prvníé slža rž íékaé : jak je to kraé sneé , dež ti bež žžíéčíé po traé vníéku! Druhaé slža rž íékaé : jak je to kraé sneé byé t
dojat s čelyé m lidstvem nad dež tmi bež žžíéčíémi po traé vníéku!
Teprve ta druhaé slža dež laé ž kyé čže kyé čž.
Bratrstvíé vsž ečh lidíé svež ta bude možž no žaložž it jen na kyé čži.
-9. Nikdo to nevíé leé pe nežž politikoveé . Kdyžž je nablíéžku fotografičkyé aparaé t, hned utíékajíé k
nejbližž sžíému díétež ti, aby je žvedali do vyé sže a líébali je na tvaé rž. Kyé čž je estetičkyé m ideaé lem vsž ečh
politikuů , vsž ečh političkyé čh stran a hnutíé. Ve společž nosti, kde existujíé vedle sebe ruů žneé
političkeé smež ry a jejičh vliv se tudíéžž vžaé jemnež rusž íé čž i omežuje, muů žž eme jesž tež jakžž takžž
uniknout inkvižiči kyé čže; jednotliveč si muů žž e učhovat svou osobitost a umež leč vytvorž it
neočž ekaé vanaé díéla. Tam vsž ak, kde jedno jedineé političkeé hnutíé maé vsž ečhnu moč, očtneme se
raé žem v rž ísé ž i totalitníého
kyé čže.
RČ íékaé m-li totalitníého, žnamenaé to, žž e vsž ečhno, čo narusž uje kyé čž, je vyrž aženo že žž ivota:
kažž dyé projev individualismu (protožž e kažž deé odlisž eníé je plivaneč vmetenyé
do tvaé rž e usmíévajíéčíého se bratrstvíé), kažž deé počhybovaé níé (protožž e kdo žačž ne počhybovat o
maličž kosti, skončž íé počhybou o žž ivotež jako takoveé m), ironie (protožž e v rž íésži kyé čže je trž eba braé t
vsž ečhno naprosto vaé žž než ), ale i matka, kteraé opustila rodinu anebo mužž , kteryé daé vaé prž ednost
mužž uům prž ed žž enami a ohrožž uje tak svateé
heslo “milujte se a množž te se”.
Z tohoto hlediska muů žž eme považž ovat tak žvanyé gulag ža jakousi hygieničkou jaé mu, kam
totalitníé kyé čž haé žíé odpadky.
-10. Prvníé desetiletíé po druheé svež toveé vaé lče bylo dobou nejhrožnež jsž íého stalinskeé ho
teroru. Tehdy žatkli pro než jakou pitomost Terežina otče a desetileteé dež včž aétko vyhodili ž
bytu. Ve stejneé dobež studovala dvačetiletaé Sabina Akademii vyé tvarnyé čh umež níé. Profesor
marxismu vysvež tloval jíé a jejíém spolužž aékuů m tuto teži sočialističkeé ho umež níé: sovež tskaé
společž nost dosž la tak daleko, žž e žaé kladníé
konflikt tam užž neníé meži dobryé m a žlyé m, ale meži dobryé m a lepsž íém. Hovno (to jest to,
čo je esenčiaé lnež neprž ijatelneé ) mohlo tedy existovat jen na “druheé
stranež ” (trž eba v Američe) a jen odtud, žvenčž íé, jako než čo čižorodeé ho (trž eba v podobež
sž pioé nuů ) proniknout do svež ta “dobryé čh a lepsž íéčh”. Opravdu, sovež tskeé filmy, ktereé praé vež v teé
nejkrutež jsž íé dobež žaplavily kina vsž ečh komunističkyé čh žemíé, byly prodčhnuty neuvež ržitelnou
nevinnostíé. Nejvež tsž íé
 konflikt, kteryé se mohl odehraé t meži dvež ma Rusy, bylo milostneé nedorožumež níé: on se
domníéval, žž e ona ho užž nemiluje, a ona si o než m myslila toteé žž. Ke konči si padli do naé ručž íé a
kapaly ž ničh slžy sž tež stíé.
Konvenčž níé vyé klad tež čh filmuů je dnes tento: ukažovaly komunističkyé ideaé l, žatíémčo
komuničtičkaé realita byla horsž íé.
Sabina se proti takoveé mu vyé kladu bourž ila. Kdyžž si prž edstavila, žž e by se svež t sovež tskyé čh
kyé čžuů mež l staé t skutečž nostíé a ona v níé mež la žž íét, sž el jíé mraé ž po žaé dečh. Dala by bež nejmensž íého
žavaé haé níé prž ednost žž ivotu ve skutečž neé m komunističkeé m režž imu i se vsž íém pronaé sledovaé níém a
frontami na maso. Ve skutečž neé m komunističkeé m svež tež se daé žž íét. Ve svež tež uskutečž než neé ho
komunističkeé ho ideaé lu, v tom svež tež
usmíévajíéčíéčh se idiotuů , s nimižž by nemohla vymež nit jedineé slovo, by žemrž ela ža tyé den
hruů žou.
Zdaé se mi, žž e počit, kteryé v Sabinež vžbužoval sovež tskyé kyé čž, se podobal hruů že, kterou
žažž ívé ala Tereža ve snu, kdy počhodovala s nahyé mi žž enami kolem bažeé nu a byla nučena
žpíévat veseleé píésnež . Pod hladinou se vžnaé sž ely mrtvoly. Tereža se nemohla na žž aédnou žž enu
obraé tit s jedinyé m slovem, s jedinou otaé žkou. Byla by uslysž ela v odpovež ď jen dalsž íé strofu
píésnež . Nemohla na žž aédnou ani tajnež mrknout. Hned by na ni žačž aly ukažovat mužž i stojíéčíému
v kosž i nad bažeé nem, aby ji žastrž elil.
Terežin sen odhaluje pravou funkči kyé čže: kyé čž je paravan žakryé vajíéčíé smrt.
-11. V rž ísé ž i totalitníého kyé čže jsou odpovež di prž edem daé ny a vylučž ujíé jakoukoli otaé žku. Z
toho plyne, žž e skutečž nyé m protivníékem totalitníého kyé čže je čž lovež k, kteryé se ptaé . Otaé žka je
jako nuů žž , kteryé rožrž ežaé vaé plaé tno namalovaneé dekorače, abyčhom mohli nahleé dnout, čo se
skryé vaé ža níé. Takto ostatnež vysvež tlila kdysi Sabina Tereže smysl svyé čh obražuů : vprž edu je
srožumitelnaé ležž a ža níé prosvíétaé nesrožumitelnaé
pravda.
Jenomžž e ti, kterž íé bojujíé proti tak žvanyé m totalitníém režž imuů m, mohou jen stež žžíé
bojovat taé žaé níém a počhybovaé níém. I oni potrž ebujíé sveé jistoty a jednodučheé pravdy, ktereé
by byly srožumitelneé čo nejvež tsž íému množž stvíé a proboužely kolektivníé
slženíé.
Jednou usporž aédala Sabinež než jakaé političkaé organižače v Než mečku vyé stavu. Sabina vžala
do ruky katalog: byla tam jejíé fotografie a prž es ni byly nakresleny ostnateé draé ty. Uvnitrž byl
uverž ejnež n jejíé žž ivotopis, kteryé se podobal žž ivotopisu mučž edníékuů a svatyé čh: trpež la, bojovala
proti nespravedlnosti, musila opustit žmučž enou vlast a bojuje daé l, “Bojuje svyé mi obražy ža
svobodu”, byla posledníé
vež ta tohoto textu.
Protestovala, ale nerožumež li jíé.
Neníé snad pravda, žž e v komunismu je moderníé umež níé pronaé sledovaé no?
 RČ ekla vžtekle: “Myé m neprž íételem neníé komunismus ale kyé čž!” Od teé doby žačž ala oprž aédat
svuů j žž ivotopis mystifikačemi a kdyžž se poždež ji očitla v Američe, podarž ilo se jíé dokonče
žatajit, žž e je ČČ esž ka. Byla to jen žoufalaé
snaha uniknout kyé čži, kteryé lideé čhtež li vyrobit ž jejíého žž ivota.
-12. Staé la prž ed sž taflemi, na ničhžž bylo rožmalovaneé plaé tno. Za jejíémi žaé dy sedež l v krž esle
staryé mužž a požoroval kažž dyé tah jejíého sž tež tče.
Pak se podíéval na hodinky: “Myslíém, žž e byčhom užž mež li jíét,” rž ekl. Odložž ila paletu a odesž la
se do koupelny umyé t. Staryé mužž se vžtyčž il ž krž esla a sklonil se pro huů l oprž enou o stuů l. Dverž e
atelieé ru vedly rovnou na traé vníék. Stmíévalo se. Dvačet metruů naproti byl bíélyé duů m vystavež nyé
že drž eva s osvež tlenyé mi okny v prž íéžemíé. Ta dvež okna svíétíéčíé do uhasíénajíéčíého dne Sabinu
dojíémala. Tvrdíé čelyé žž ivot, žž e jejíém neprž íételem je kyé čž. Ale čožž si ho sama nenese v sobež ?
Jejíém kyé čžem je obraž domova, klidneé ho, sladkeé ho, harmoničkeé ho, kde vlaé dne hodnaé
matka a moudryé oteč. Ten obraž se v níé probudil po smrti rodičž uů. ČČ íém meé než se jejíé žž ivot
podobal tomu sladkeé mu snu, tíém byla čitlivež jsž íé k jeho koužlu a než kolikraé t jíé vytryskly slžy,
kdyžž videž la v televiži sentimentaé lníé prž íébež h, v než mžž nevdež čžnaé dčera objala žanedbaé vaneé ho
otče a do uhasíénajíéčíého dne svíétila okna domu se sž ťastnou rodinou.
Se staryé m mužž em se sežnaé mila v New Yorku. Byl bohatyé a mež l raé d obražy. žž il saé m se
svou stejnež starou žž enou ve vile na venkovež . Naproti vile na jeho požemku staé la staraé staé j.
Upravil ji pro Sabinu jako atelieé r, požval ji tam a požoroval čeleé dny pohyby jejíého sž tež tče.
Teď spolu praé vež vsž ičhni trž i večž erž íé. Staraé paníé oslovuje Sabinu “maé dčerusž ko!”, ale podle
vsž ečh žnaé mek je tomu naopak: Sabina je tu jako maminka se dvež ma dež tmi, ktereé na níé visíé,
obdivujíé se jíé a byly by očhotny ji posloučhat, kdyby jim čhtež la poroučž et.
Nasž la tedy na prahu staé rž íé rodičž e, kteryé m se kdysi jako díévka vytrhla ž rukou?
Nasž la konečž než dež ti, ktereé sama nikdy nemež la?
Vež dež la dobrž e, žž e je to iluže. Jejíé pobyt u starousž kuů neníé nežž kraé tkaé žastaé vka. Staryé paé n je
vaé žž než nemočnyé a jeho žž ena, ažž žuů stane bež než ho, odjede ža synem do Kanady. Sabinina
česta žrad bude pokračž ovat a do nesnesitelneé lehkosti bytíé se bude ž hloubi jejíého nitra
ožyé vat čž as od čž asu smež sžnaé sentimentaé lníé píésenž o dvou rožsvíéčenyé čh oknečh, ža nimižž žž ije
sž ťastnaé rodina.
Ta píésenž ji dojíémaé , ale Sabina nebere sveé dojetíé vaé žž než . Víé moč dobrž e, žž e ta píésenž je kraé snaé
ležž . Ve čhvíéli, kdy je kyé čž rožpožnaé n jako ležž , očitaé se v kontextu ne-kyé čže. Ztraé číé tak svou
autoritativníé moč a je dojemnyé jako kažž daé jinaé
lidskaé slabost. Neboť nikdo ž naé s neníé nadčž lovež k, aby unikl dočela kyé čži. I kdybyčhom jíém
sebevíéč opovrhovali, kyé čž patrž íé k lidskeé mu ué dež lu.
-13. Pramenem kyé čže je kategoričkyé souhlas s bytíém. Ale čo je žaé kladem bytíé? Buů h?
ČČ lovež k? Boj? Laé ska? Mužž ? žž ena?
Naé žory na to jsou ruů žneé a proto jsou i ruů žneé kyé čže: katoličkyé, protestantskyé, žž idovskyé,
 komunističkyé, fasž ističkyé, demokratičkyé, feminističkyé, evropskyé, američkyé, načionaé lníé,
internačionaé lníé.
Od doby frančoužskeé revoluče se nažyé vaé jedna poloviče Evropy leviče žatíémčo druhaé si
žíéskala ožnačž eníé praviče. Je teé mež rž nemožž neé definovat jedny čž i druheé
než jakyé mi teoretičkyé mi prinčipy, o ktereé by se opíérali. Neníé na tom nič divneé ho: političkaé
hnutíé nespočž ívé ajíé na račionaé lníéčh postojíéčh, ale na prž edstavaé čh, obražečh, slovečh,
arčhetypečh, ktereé dohromady vytvaé rž ejíé ten čž i onen političkyé
kyé čž.
Prž edstava Velikeé ho Počhodu, kterou se nečhaé vaé opaé jet Franž, je političkyé m kyé čžem, kteryé
spojuje levičoveé lidi vsž ečh dob a smež ruů . Velikyé Počhod, to je ta naé dhernaé
česta vprž ed, česta k bratrstvíé, k rovnosti, ke spravedlnosti, ke sž tež stíé a jesž tež
daé l prž es vsž ečhny prž ekaé žž ky, protožž e prž ekaé žž ky musíé byé t, maé li byé t počhod Velkyé m
Počhodem.
Diktatura proletariaé tu nebo demokračie? Odmíétnutíé konžumníé společž nosti anebo
žvysž ovaé níé vyé roby? Guillotina nebo žrusž eníé trestu smrti? Vuů beč na tom nežaé ležž íé. To, čo dež laé
levičoveé ho čž lovež ka levičovyé m čž lovež kem neníé ta čž i ona teorie, ale jeho sčhopnost učž init
jakoukoli teorii součž aéstíé kyé čže žvaneé ho Velikyé Počhod vprž ed.
-14. Franž neníé ovsž em čž lovež kem kyé čže. Prž edstava Velkeé ho Počhodu hraje v jeho žž ivotež
prž ibližž než stejnou roli jako sentimentaé lníé píésenž o dvou rožsvíéčenyé čh oknečh v žž ivotež
Sabininež . Kterou političkou stranu Franž asi volíé? Bojíém se, žž e nevolíé
vuů beč a jde v den voleb radež ji na vyé let do hor. To ovsž em nežnamenaé , žž e by ho Velikyé
Počhod prž estal dojíémat. Bylo kraé sneé sníét o tom, žž e jsme součž aéstíé
počhodujíéčíého žaé stupu, jenžž kraé čž íé staletíémi, a Franž nikdy nežapomnež l na ten kraé snyé
sen.
Jednoho dne mu telefonovali prž aételeé ž Parž íéžže. Porž aédajíé pryé počhod na Kambodžž u a žvou
ho, aby se k nim prž idal.
Kambodžž a mež la v teé dobež ža sebou občž anskou vaé lku, američkeé bombardovaé níé, rž aédež níé
domaé číéčh komunistuů , kterž íé umensž ili ten naé rod o jednu pež tinu, a nakoneč okupači
sousedníého Vietnamu, kteryé užž saé m v teé dobež nebyl nežž naé strojem Ruska. V
Kambodžž i byl hladomor a lideé tam umíérali bež leé karž skeé peé čže. Mežinaé rodníé
organižače leé karž uů žž aédala užž mnohokraé t, aby jíé byl do žemež povolen vstup, ale Vietnamči
to odmíétali. Velčíé žaé padníé intelektuaé loveé mež li proto počhodovat pež sžky ke kambodžž skyé m
hraničíém a tíémto velkyé m spektaé klem hranyé m prž ed očž ima svež ta vynutit leé karž uům vstup do
okupovaneé žemež .
Prž íétel, kteryé Franžovi telefonoval, byl ž tež čh, s nimižž kdysi čhodil v pruů vodečh
parž íéžžskyé mi uličemi. Byl nejdrž ívé nadsž en jeho požvaé níém, ale pak mu padl žrak na studentku s
velikyé mi bryé lemi. Sedež la v krž esle naproti než mu a jejíé očž i ža kulatyé mi skly se ždaé ly byé t jesž tež
vež tsž íé. Franž mež l počit, žž e ho ty očž i prosíé, aby nikam neježdil. A tak se omluvil.
Ale jen čo žavež sil slučhaé tko, litoval. Vyhovež l siče sveé požemskeé milenče, ale žanedbal
nebeskou laé sku. Čožž neníé Kambodžž a variantou Sabininy vlasti? Zemež
okupovanaé sousedníé komunističkou armaé dou! Zemež , na kterou dopadla pež st Ruska!
Franžovi se najednou ždaé , žž e mu jeho položapomenutyé prž íétel telefonoval na žaé kladež
jejíého tajneé ho pokynu.
Nebeskeé bytosti vsž ečhno vež díé a vsž ečhno vidíé. Kdyby se žué čž astnil toho počhodu, Sabina
by se na než ho díévala a mež la by ž než ho radost. Počhopila by, žž e jíé žuů stal vež rnyé.
“Zlobila by ses, kdybyčh tam prž eče jenom jel?” ptal se sveé bryé lateé díévky, kteraé
lituje kažž deé ho dne, kdy je bež než ho, ale neumíé mu nič odeprž íét. Za než kolik dnuů se očtl ve
velkeé m letadle na parž íéžžskeé m letisž ti. Bylo tam dvačet leé karž uů, s nimi asi padesaé t intelektuaé luů
(profesoruů , spisovateluů , poslančuů , žpež vaé kuů , herčuů a starostuů ) a ti vsž ičhni byly provaé ženi
čž tyrž mi sty žž urnalisty a fotografy.
-15. Letadlo prž istaé lo v Bankoku. ČČ tyrž i sta sedmdesaé t leé karž uů, intelektuaé luů a žž urnalistuů se
odebralo do velikeé ho saé lu internačionaé lníého hotelu, kde užž čž ekali dalsž íé leé karž i, herči, žpež vaé či
a filologoveé a s nimi dalsž íéčh než kolik set žž urnalistuů se žaé pisníéky, magnetofony, fotografičkyé mi
aparaé ty a filmovyé mi kamerami. V čž ele saé lu bylo poé dium, na než m podlouhlyé stuů l a ža níém asi
dvačet Američž anuů , kterž íé užž žačž ali rž íd
é it sčhuů ži.
Frančoužsž tíé intelektuaé loveé , s nimižž sem Franž vesž el, číétili se odstrčž eni a poníéžženi.
Počhod na Kambodžž u byl jejičh naé pad a najednou jsou to Američž aneé , kterž íé se s naé dhernou
samožrž ejmostíé ujali vedeníé a jesž tež k tomu mluvíé angličky a vuů beč je nenapadne, žž e by jim
než jakyé Frančouž nebo Daé n mohl nerožumež t. Daé noveé užž
ovsž em daé vno žapomnež li, žž e kdysi tvorž ili naé rod a tak se na protest žmohli že vsž ečh
Evropanuů jenom Frančouži. Byli tak žaé sadovíé, žž e odmíétali protestovat angličky a obračeli se
k Američž anuů m na poé diu v rodneé rž ečž i. Američž aneé reagovali na jejičh slova vlíédnyé mi a
souhlasnyé mi ué smež vy, protožž e nerožumež li ani slovo. Frančoužuů m nakoneč nežbylo, nežž aby
formulovali svou naé mitku angličky: “Pročž se na tomto shromaé žž dež níé mluvíé jen angličky, kdyžž
jsou tu i Frančouži?” Američž aneé byli veliče udiveni tak podivnou naé mitkou, ale neprž estali se
usmíévat a souhlasili s tíém, aby se vsž ečhny projevy prž eklaé daly. Hledal se dlouho tlumočž níék,
nežž sčhuů že mohla pokračž ovat. Kažž daé vež ta pak musila žníét angličky i frančoužsky, takžž e se
sčhuů že stala dvojnaé sobnež dlouhaé a vlastnež víéč nežž dvojnaé sobnež , protožž e vsž ičhni Frančouži
umež li angličky, prž erusž ovali tlumočž níéka, opravovali ho a prž eli se s níém o kažž deé slovo.
Vrčholem sčhuů že byl okamžž ik, kdy na poé dium vstoupila slavnaé američkaé herečž ka. Kvuů li
níé se do saé lu nahrnuli dalsž íé fotografoveé a kameramani a ža kažž dou slabikou, kterou herečž ka
pronesla, ožvalo se čvaknutíé jednoho aparaé tu. Herečž ka mluvila o trpíéčíéčh dež tečh, o
barbarstvíé komunističkeé diktatury, o praé vu čž lovež ka na bežpečž íé, o ohrožž eníé tradičž níéčh
hodnot čiviližovaneé společž nosti, o nedotknutelneé svobodež lidskeé ho individua a o prežidentu
Čarterovi, kteryé je žarmoučen tíém, čo se v Kambodžž i dež je. Posledníé slova rž ekla v plaé čž i. V teé
čhvíéli vstal mladyé frančoužskyé leé karž se žržavyé m kníérem a žačž al krž ičž et:
 “Jsme tu, abyčhom sž li leé čžit umíérajíéčíé lidi! Nejsme tu pro slaé vu presidenta Čartera! Tohle
nemaé byé t žž aédnyé propagačž níé američkyé čirkus! Neprž isž li jsme sem protestovat proti
komunismu, ale leé čžit nemočneé !”
Ke kníérateé mu leé karž i se prž idali dalsž íé Frančouži. Tlumočž níék se polekal a netroufal si
prž eklaé dat, čo rž íékali. Dvačet Američž anuů na poé diu se na než proto díévalo opež t s ué smež vy plnyé mi
sympatie a množíé ž ničh kyé vali souhlasnež hlavou. Jeden dokonče požvedl vžhuů ru pež st,
protožž e vež dež l, žž e to tak Evropaneé raé di dež lajíé ve čhvíélíéčh kolektivníé euforie.
-16. -Jak je to vuů beč možž neé , žž e levičovíé intelektuaé loveé (protožž e praé vež meži než patrž íé
leé karž se žržavyé m kníérem) jsou očhotni počhodovat proti žaé jmuů m jedneé komunističkeé
žemež , i kdyžž ažž dosud byl komunismus vžž dyčky považž ovaé n ža součž aést leviče?
Ve čhvíéli, kdy žločž iny žemež žvaneé Sovež tskyé svaž se staly prž íélisž skandaé lníé, levičovyé čž lovež k
mež l dvojíé možž nost: buď plivnout na svuů j dosavadníé žž ivot a prž estat počhodovat anebo (s
vež tsž íémi čž i mensž íémi rožpaky) žahrnout Sovež tskyé svaž meži prž ekaé žž ky Velkeé ho Počhodu a
masž íérovat daé l.
RČ ekl jsem jižž prž eče, žž e to, čo dež laé leviči levičíé, je kyé čž Velkeé ho Počhodu. Identita kyé čže neníé
daé na političkou strategiíé, ale obražy, metaforami, slovníékem. Je tedy možž no porusž it žvyk a
počhodovat proti žaé jmuů m jedneé komunističkeé žemež . Neníé vsž ak možž no nahradit slovo jinyé mi
slovy. Je možž no hrožit pež stíé vietnamskeé
armaé dež . Neníé možž no na ni krž ičž et “hanba komunismu!”. “Hanba komunismu!” je totižž
heslo neprž aétel Velkeé ho Počhodu a ten, kdo nečhče žtratit tvaé rž, musíé žuů stat vež rnyé
ryžosti vlastníého kyé čže.
RČ íékaé m to jen proto, abyčh vysvež tlil nedožorumež níé meži frančoužskyé m leé karž em a
američkou herečž kou, kteraé si ve sveé m egočentrismu myslila, žž e se stala obež tíé
žaé visti nebo mižogynismu. Ve skutečž nosti projevil Frančouž jemnyé estetičkyé čit: slova
“prežident Čarter”, “nasž e tradičž níé hodnoty”, “barbarstvíé komunismu” patrž ila do slovníéku
američkeé ho kyé čže a nemež la vuů beč čo dež lat v kyé čži Velkeé ho Počhodu.
-17. Dalsž íé den raé no nasedli vsž ičhni do autobusuů a jeli prž es čelyé Tajland ke
kambodžž skyé m hraničíém. Večž er doražili do maleé vsi, kde mež li pronajato než kolik domkuů
postavenyé čh na kuů lečh. RČ eka hrožíéčíé žaé plavami nutila lidi, aby bydlili nahorž e, žatíémčo dole,
pod kuů ly, se tíésnila prasata. Franž spal v míéstnosti se čž tyrž mi jinyé mi profesory. Do spaé nku mu
žnež lo žespodu čhroptež níé veprž uů a ž boku čhraé paé níé slavneé ho matematika.
Raé no nasedli žnova vsž ičhni do autobusuů . Dva kilometry prž ed hraničíé byl užž provož
žakaé žaé n. Byla tu jen ué žkaé silniče vedoučíé k hraničž níému prž ečhodu, strž ežž enaé
vojskem. Zde autobusy žastavily. Kdyžž Frančouži vystoupili, žjistili, žž e Američž aneé je žase
prž edesž li a čž ekajíé užž serž aženi v čž ele pruů vodu. Nastala nejtež žžsžíé
čhvíéle. Užž je tu žase tlumočž níék a haé dka je v plneé m proudu. Nakoneč dosž lo k dohodež : čž elo
pruů vodu tvorž il jeden Američž an, jeden Frančouž a kambodžž skaé
 tlumočž niče. Za nimi sž li leé karž i a teprve potom vsž ičhni ostatníé; američkaé herečž ka se očitla
na konči.
Silniče byla ué žkaé a podeé l níé byla minovaé pole. Naražili kažž dou čhvíéli na žaé taras: dva
betonoveé bloky s ostnatyé m draé tem a meži nimi ué žkyé pruů čhod. Musili jíét v husíém počhodu.
Asi pež t metruů prž ed Franžem sž el slavnyé než mečkyé baé sníék a žpež vaé k popu, kteryé napsal užž
devež t set trž ičet píésníé pro míér a proti vaé lče. Nesl na dlouheé tyčž i bíélyé
prapor, kteryé slusž el jeho čž erneé mu plnovousu a odlisž oval ho od ostatníéčh. Kolem tohoto
dlouheé ho pruů vodu pobíéhali fotografoveé a kameramani. Čvakali a vrčž eli svyé mi prž íéstroji,
utíékali doprž edu, žastavovali se, poodstupovali, drž epež li a žase vstaé vali a utíékali doprž edu. Sem
tam žavolali jmeé nem na než jakeé ho slavneé ho mužž e čž i žž enu, takžž e ti se manež otočž ili jejičh
smež rem a oni v teé čhvíéli stiskli spousž ť.
-18. Než jakaé udaé lost byla ve vždučhu. Lideé žpomalovali krok a ohlíéžželi se dožadu.
Američkaé herečž ka, kterou umíéstili na koneč pruů vodu, odmíétla daé le snaé sž et potupeníé
a rožhodla se k ué toku. Rožbež hla se. Bylo to jako v žaé vodu na pež t kilometruů , kdy bež žžeč,
kteryé si ažž dosud sž etrž il síély a žuů staé val na konči pelotonu, naé hle vyražíé
vprž ed a prž edbíéhaé vsž ečhny žaé vodníéky.
Mužž i se rožpačž itež usmíévali a poodstupovali, abyumožž nili slavneé bež žžkyni jejíé
víétež žstvíé, ale žž eny krž ičž ely: “Zarž aďte se! Tohle neníé pruů vod pro filmoveé hvež ždy!” Herečž ka
se nedala žastrasž it a bež žžela daé le vprž ed spolu s pež ti fotografy a dvež ma kameramany.
Potom jedna frančoužskaé profesorka linguistiky čhytila herečž ku ža žaé pež stíé a rž ekla jíé
(strasž livou angličž tinou): “Toto je pruů vod leé karž uů, kterž íé čhtež jíé leé čžit na smrt nemočneé
Kambodžž any a ne spektaé kl pro filmoveé hvež ždy!” Herečž ka mež la žaé pež stíé sevrž eno v ruče
profesorky linguistiky a nemež la sil se jíé
vytrhnout.
RČ ekla (vyé bornou angličž tinou): “Dejte se vyčpat! Byla jsem užž ve stovče takovyé čh
pruů voduů ! Vsž ude je trž eba, aby bylo videž t hvež ždy! Je to nasž e praé če! Je to nasž e mravníé
povinnost!”
“Hovno,” rž ekla profesorka linguistiky (vyé bornou frančoužsž tinou). Američkaé herečž ka jíé
rožumež la a rožplakala se.
“Zuů stanž tak,” krž ikl kameraman a klekl si prž ed níé. Herečž ka se žadíévala dlouže do jeho
objektivu a slžy se jíé koulely po tvaé rž i.
-19. Profesorka lingvistiky pustila konečž než žaé pež stíé američkeé herečž ky. V teé čhvíéli na ni
žavolal než mečkyé žpež vaé k s čž ernyé m vousem a bíélyé m praporem. Američkaé herečž ka o než m
nikdy neslysž ela, ale ve čhvíéli poníéžženíé byla vníémavež jsž íé
nežž jindy na projev sympatie a rožbež hla se k než mu. Zpež vaé k prž ehodil žž erď praporu do
leveé ruky a pravou čhytil herečž ku kolem ramene.
Okolo herečž ky a žpež vaé ka poskakovali daé le fotografoveé a kameramani. Slavnyé
 američkyé fotograf čhtež l míét v hledaé čž ku aparaé tu obež jejičh tvaé rž e i s praporem, čožž bylo
nesnadneé , protožž e žž erď byla dlouhaé . Utíékal proto požpaé tku do ryé žžoveé ho pole. Tak se stalo,
žž e sž laé pl na minu. Ožval se vyé bučh a jeho tež lo rožtrž íésžtež no na kusy se rožleé tlo dokola, kropíéč
sprčhou krve evropskeé intelektuaé ly. Zpež vaé k a herečž ka byli podež sženi a nemohli se hnout ž
míésta. Potom oba žvedli očž i k praporu. Byl žačaé kaé n krvíé. Znovu je ten pohled podež sil. Pak se
jesž tež
než kolikraé t nesmež le podíévali vžhuů ru a žačž ali se usmíévat. Naplnž ovala je žvlaé sž tníé a dosud
nepožnanaé pyé čha, žž e prapor, kteryé nesou, je posvež čen krvíé. Dali se žnovu na počhod.
-20. Hraniči tvorž ila malaé rž íéčžka, ale nebylo ji videž t, protožž e se podeé l níé taé hla dlouhaé žeď,
vysokaé puů ldruheé ho metru, na ktereé byly položž eny pytle s píéskem pro tajlandskeé strž elče. Jen
na jednom míéstež byla žeď prž erusž ena. Tam se klenul prž es rž íéčžku most. Nesmež l na než j nikdo
vstoupit. Na druheé stranež rž eky bylo vietnamskeé
okupačž níé vojsko, ale nebylo ho videž t. Jeho požiče byly perfektnež maskovaé ny. Bylo vsž ak
jisteé , žž e kdyby než kdo vstoupil na most, neviditelníé Vietnamči by žačž ali strž ílé et.
ČČ lenoveé pruů vodu prž istupovali ke ždi a stoupali si na sž pičž ky. Franž se oprž el do mežery
meži dvež ma pytli a snažž il se než čo uvidež t. Neuvidež l nič, protožž e ho odstrčž il jeden ž fotografuů ,
kteryé se číétil opraé vnež n žaujmout jeho míésto. Franž se podíéval ža sebe. V mohutneé korunež
osamež leé ho stromu, jako hejno velikyé čh vran, sedež lo sedm fotografuů s očž ima uprž enyé ma k
druheé mu brž ehu. V teé čhvíéli tlumočž niče, kteraé sž la v čž ele pruů vodu, prž iložž ila k ué stuů m sž irokou
rouru a volala kmerskyé m jažykem na druhou stranu rž eky: jsou žde leé karž i a žž aédajíé, aby jim
bylo povoleno vstoupit na ué žemíé Kambodžž e a vykonaé vat tam leé karž skou pomoč; jejičh akče
nemaé nič společž neé ho s političkyé m vmež sžovaé níém; vede je jen starost o žž ivoty lidíé.
Z druheé strany odpovež dež lo neuvež ržitelneé tičho. Tičho tak ué plneé , žž e na vsž ečhny padla
tíésenž . Jen čvakaé níé fotografičkyé čh aparaé tuů žnež lo do toho tičha jako žpež v jakeé hosi exotičkeé ho
hmyžu.
Franž mež l naé hle počit, žž e Velikyé Počhod dosž el na koneč. Kolem Evropy se stahujíé
hraniče tičha a prostor, na než mžž se Velikyé Počhod odbyé vaé , neníé nežž maleé poé dium
uprostrž ed planety. Davy, ktereé se kdysi tíésnily okolo poé dia, užž daé vno odvraé tily tvaé rž a Velikyé
Počhod pokračž uje v samotež a bež divaé kuů . Ano, rž íékaé si Franž, Velikyé
Počhod pokračž uje daé l, navždory nežaé jmu svež ta, ale staé vaé se nervoé žníé a hektičkyé, včž era
proti Američž anuů m okupujíéčíém Vietnam, dnes proti Vietnamu okupujíéčíému Kambodžž u, včž era
pro Ižrael, dnes pro Palestinče, včž era pro Kubu, žíétra proti Kubež a vžž dyčky proti Američe,
kdykoli proti masakruů m a kdykoli na podporu jinyé čh masakruů , Evropa počhoduje a aby
stačž ila rytmu udaé lostíé a žž aédnou nevynečhala, jejíé krok se staé vaé čž íém daé l ryčhlejsž íé, takžž e
Velikyé Počhod je počhodem poskakujíéčíéčh, spež čhajíéčíéčh lidíé a jevisž tež je čž íém daé l mensž íé, ažž se
jednoho dne stane pouhyé m bodem bež rožmež ruů .
-21. Tlumočž niče žakrž ičž ela podruheé svoji vyé žvu do hlaé sneé trouby. V odpovež ď se žnovu
ožvalo nesmíérneé a nekonečž než lhostejneé tičho.
Franž se rožhlíéžžel. To mlčž eníé na druheé stranež rž eky uhodilo vsž ečhny prž es tvaé rž
 jako políéčžek. I žpež vaé k s bíélyé m praporem a američkaé herečž ka jsou stíésnež níé, rožpačž itíé a
nevež díé, čo dež lat.
Franž naé hle počhopil, žž e jsou vsž ičhni smež sžníé, on i ti družíé, ale to požnaé níé ho od ničh
neoddež lovalo, nenaplnž ovalo ho žž aédnou ironiíé, naopak, praé vež teď k nim číétil nekonečž nou
laé sku, jakou číétíéme k lidem, kterž íé jsou odsouženi. Ano, Velikyé
Počhod se blíéžžíé ke konči; ale čožž je to duů vod, aby ho Franž žradil? Čožž se jeho vlastníé
žž ivot rovnež žž neblíéžžíé ke konči? Maé se snad vysmíévat exhibičionismu tež čh, čo doprovaé želi
statečž neé leé karž e ke hraniči? Čo mohou vsž ičhni ti lideé dež lat jineé ho nežž hraé t divadlo? Zbyé vaé jim
než jakaé lepsž íé možž nost?
Franž maé pravdu. Myslíém na redaktora, kteryé organižoval podpisovou akči pro amnestii
političkyé čh vež žnž uů v Praže. Vež dež l dobrž e, žž e ta akče vež žnž uů m nepomuů žž e. Skutečž nyé číél nebyl
osvobodit vež žnež ale ukaé žat, žž e jsou tu jesž tež lideé , kterž íé se nebojíé. To, čo dež lal, bylo divadlo.
Ale nemež l jinou možž nost. Nemež l na vybranou meži čž inem a divadlem. Mež l na vyé bež r: buď
hraé t divadlo anebo nedež lat nič. Jsou situače, kdy jsou lideé odsouženi hraé t divadlo. Jejičh boj
s mlčž enlivou močíé (s mlčž enlivou močíé na druheé stranež rž eky, s poličiíé promež než nou v
mlčž enliveé mikrofony ve ždi) je boj divadelníé trupy, kteraé se oborž ila do armaé dy. Franž videž l
sveé ho prž íétele že Sorbonny, jak žvedl pež st a hrožil tomu tičhu na druheé stranež .
-22. Tlumočž niče žakrž ičž ela potrž etíé svou vyé žvu do hlaé sneé trouby. Tičho, ktereé jíé žnovu
odpovež dež lo, promež nilo naé hle Franžovu tíésenž v divokyé vžtek. Staé l kousek od mostu, čo dež líé
Tajland od Kambodžž e, a žačhvaé tila ho nesmíérnaé
touha vbež hnout na než j, krž ičž et k nebi strasž neé nadaé vky a žemrž íét v nesmíérneé m raé musu
strž el.
Ta naé hlaé Franžova touha naé m než čo prž ipomíénaé ; ano, prž ipomíénaé naé m Stalinova syna,
kteryé se bež žžel povež sit na elektrž inou nabiteé draé ty, kdyžž nemohl sneé st pohled na to, jak poé ly
lidskeé existenče se k sobež prž iblíéžžily na dotek, takžž e užž nebylo roždíélu meži vžnesž enyé m a
níéžkyé m, meži andež lem a moučhou, meži Bohem a hovnem. Franž nemohl prž ipustit, žž e slaé va
Velkeé ho Počhodu je toteé žž čo komičkaé marnivost tež čh, kterž íé v než m kraé čž ejíé, a žž e velkolepyé
hluk evropskyé čh dež jin žanikaé v nekonečž neé m tičhu, takžž e užž neníé roždíélu meži dež jinami a
mlčž eníém. V teé čhvíéli čhtež l položž it na vaé hu svuů j vlastníé žž ivot, aby dokaé žal, žž e Velikyé Počhod
vaé žž íé
víéče nežž hovno.
Ale čž lovež k nič takoveé ho nedokaé žž e. Na jedneé misče vah bylo hovno, na druhou se Stalinuů v
syn položž il čelyé m svyé m tež lem a vaé hy se nepohnuly. Míésto aby se nečhal žastrž elit, Franž
sklopil hlavu a odčhaé žel se vsž emi ostatníémi husíém počhodem žpaé tky k autobusuů m.
-23. Vsž ičhni potrž ebujeme, aby se na naé s než kdo díéval. Bylo by naé s možž no roždež lit do čž tyrž
kategoriíé podle toho, pod jakyé m typem pohledu čhčeme žž íét. Prvníé kategorie toužž íé po
pohledu nekonečž neé ho množž stvíé anonymníéčh očž íé, jinak rž ečž eno, po pohledu publika. To je
prž íépad než mečkeé ho žpež vaé ka, američkeé herečž ky a takeé redaktora s velkou bradou. Byl žvyklyé
na sveé čž tenaé rž e a kdyžž jednoho dne Rusoveé žrusž ili jeho tyé deníék, mež l počit, žž e se očtl ve
stonaé sobnež rž idsž íém ovždusž í.é Nikdo mu nemohl nahradit pohled nežnaé myé čh očž íé. Zdaé lo se mu,
žž e se žadusíé. Pak si jednoho dne uvež domil, žž e je na kažž deé m kroku sledovaé n poličiíé,
odposloučhaé vaé n v telefonu a dokonče fotografovaé n tajnež na uliči. Anonymníé očž i byly naé hle
vsž ude s níém a on mohl žase dyé čhat! Byl sž ťasten! Oslovoval teatraé lnež mikrofony ve ždi. Nasž el
v poličii žtračeneé publikum.
Druhou kategorii tvorž íé ti, kterž íé potrž ebujíé k žž ivotu pohledy mnoha jim žnaé myé čh očž íé. Jsou
to neué navníé porž adateleé koktejluů a večž erž í.é Jsou sž ťastnež jsž íé nežž lideé
prvníé kategorie, kterž íé kdyžž žtratíé publikum, majíé počit, žž e v saé le jejičh žž ivota žhasla
svež tla. Skoro kažž deé mu ž ničh se to jednou stane. Lideé druheé kategorie si naproti tomu
než jakyé ten pohled vžž dyčky obstarajíé. Patrž íé meži než MarieČlaude i jejíé dčera.
Potom je trž etíé kategorie tež čh, kterž íé potrž ebujíé byé t na očž íéčh milovaneé ho čž lovež ka. Jejičh
situače je stejnež nebežpečž naé jako situače lidíé prvníé kategorie. Jednou se očž i milovaneé ho
čž lovež ka žavrž ou a v saé le bude tma. Meži tyto lidi patrž íé Tereža a Tomaé sž .
A pak je tu jesž tež čž tvrtaé kategorie, nejvžaé čnež jsž íé, tež čh, kterž íé žž ijíé pod imaginaé rníém
pohledem
neprž íétomnyé čh lideé . To jsou sníélči. Naprž íéklad Franž. Jel ke kambodžž skyé m hraničíém jen
kvuů li Sabinež . Autobus drkotaé po tajlandskeé silniči a on číétíé, jak se na než ho upíéraé jejíé dlouhyé
pohled.
Do stejneé kategorie patrž íé i Tomaé sž uův syn. Nažvu ho SČ imon. (Bude ho tež sžit, žž e maé
bibličkeé jmeé no jako jeho oteč.) Očž i, po kteryé čh toužž íé, jsou očž i Tomaé sž e. Poteé , čo se žapletl
do podpisoveé akče, vyhodili ho ž univeržity. Díévka, se kterou čhodil, byla neterž vesničkeé ho
faraé rž e. Ožž enil se s níé, stal se traktoristou v družž stvu, vež ržíéčíém katolíékem a otčem. Pak se od
kohosi dožvež dež l, žž e i Tomaé sž žž ije na vesniči, a žaradoval se: osud uvedl jejičh žž ivoty do
symetrie! To ho povžbudilo, aby mu napsal dopis. Nežž aédal odpovež ď. Čhtež l jen, aby Tomaé sž
položž il na jeho žž ivot svuů j pohled.
-24. Franž a SČ imon jsou sníélči tohoto romaé nu. Na roždíél od Franže, SČ imon nemež l raé d
matku: Od dež tstvíé hledal tatíénka. Byl očhoten vež ržit, žž e než jakaé krž ivda, kteraé se stala otči,
prž edčhaé žíé a vysvež tluje nespravedlivost, ktereé se oteč dopousž tíé na než m. Nikdy se na než ho
nehnež val, protožž e se nečhtež l staé t spojenčem matky, kteraé
tatíénka ustavičž než pomlouvala.
žž il s níé do osmnaé čti let a po maturitež odesž el studovat do Prahy. V teé dobež užž
Tomaé sž umyé val okna. SČ imon na než ho mnohokraé t čž ekal, aby žaranžž oval naé hodneé setkaé níé
na uliči. Ale oteč se s níém nikdy nežastavil.
Prž ilnul k byé valeé mu redaktorovi s velkou bradou jen proto, žž e mu prž ipomíénal otčuů v osud.
Redaktor Tomaé sž ovo jmeé no nežnal. ČČ laé nek o Oidipovi byl žapomenut a redaktor se o než m
dovež dež l teprve od SČ imona, kteryé ho prosil, aby sž li Tomaé sž e požž aédat o podpis na petiči.
Redaktor souhlasil jen proto, žž e čhtež l udež lat radost čhlapči, ktereé ho mež l raé d.
Kdyžž si SČ imon na tu sčhuů žku vžpomíénal, stydež l se ža svou treé mu. Určž itež se otči nelíébil.
Zato oteč se líébil jemu. Pamatoval si kažž deé jeho slovo a daé val mu čž íém daé l víéč ža pravdu.
Zejmeé na mu utkvež la vež ta: “trestat ty, kterž íé nevež dež li, čo čž iníé, je barbarstvíé”. Kdyžž mu stryé č
jeho díévky vsunul do ruky Bibli, žaujala ho slova Ježž íésže: “Odpusťte jim, neboť nevež díé, čo
čž iníé.” Vež dež l, žž e jeho oteč je nevež ržíéčíé, ale v podobnosti obou vež t videž l tajneé žnameníé: oteč
souhlasíé s jeho čestou.
Užž byl na vesniči asi trž etíé rok, kdyžž dostal dopis, v než mžž ho Tomaé sž žval na naé vsž tež vu.
Setkaé níé bylo vlíédneé , SČ imon se číétil volnyé a vuů beč nekoktal. Snad si ani neuvež domil, žž e si
spolu prž ílé isž nerožumež li. Asi o čž tyrž i mež síéče poždež ji mu prž isž el telegram. Tomaé sž a jeho žž ena
žemrž eli roždrčeni pod naé kladníém autem. Tehdy se dovež dež l o žž enež , kteraé byla kdysi otčovou
milenkou a žž ila ve Frančii. Zíéskal jejíé adresu. Protožž e žoufale potrž eboval imaginaé rníé oko,
ktereé by daé l požorovalo jeho žž ivot, čž as od čž asu jíé psal dlouhaé psaníé.
-25. Ažž do konče žž ivota je bude Sabina dostaé vat od toho smutneé ho vesničkeé ho
spisovatele dopisuů . Mnohaé ž ničh žuů stanou neprž ečž tena, protožž e žemež , ž níéžž
počhaé žíé, ji žajíémaé čž íém daé l meé než .
Staryé mužž žemrž el a Sabina se prž estež hovala do Kalifornie. Jesž tež daé l na žaé pad, jesž tež daé l od
ČČ ečh.
Prodaé vaé dobrž e sveé obražy a maé Ameriku raé da. Ale jen na povrčhu. Čo je pod povrčhem,
je čižíé svež t. Nemaé tam dole žž aédneé ho dež dečž ka ani stryé čžka. Maé stračh se daé t žavrž íét do rakve a
spustit doluů do američkeé hlíény.
Napsala proto jednoho dne žaé vež ť, v níéžž stanovila, žž e jejíé mrtveé tež lo maé byé t spaé leno a
popel rožpraé sž en. Tereža a Tomaé sž žemrž eli ve žnameníé tíéžže. Ona čhče žemrž íét ve žnameníé
lehkosti. Bude lehčž íé nežž vždučh. Podle Parmenida je to promež na negativníého v požitivníé.
-26. Autobus žastavil prž ed hotelem v Bankoku. Užž nikdo nemež l čhuť porž aédat sčhuů že.
Lideé se trousili po skupinkaé čh po mež stež , než kterž íé si prohlíéžželi čhraé my, jiníé sž li do bordelu.
Prž íétel že Sorbonny žval Franže, aby s níém straé vil večž er, ale on čhtež l žuů stat saé m.
Stmíévalo se a vysž el do ulič. Porž aéd myslil na Sabinu a číétil na sobež jejíé dlouhyé
pohled, pod níémžž vžž dyčky žačž al počhybovat saé m o sobež , protožž e nevež dež l, čo si Sabina
opravdu myslíé. I tentokraé t ho ten pohled žačž al uvaé dež t do rožpakuů . Neposmíévaé se mu?
Nepovažž uje kult, kteryé jíé vež nuje, ža posž etilyé ? Nečhče mu rž íéči, žž e by užž konečž než mež l byé t
dospež lyé a vež novat se plnež milenče, kterou mu sama poslala?
Prž edstavil si tvaé rž s velikyé mi kulatyé mi bryé lemi. Uvež domil si, jak je se svou studentkou
sž ťasten. Česta do Kambodžž e mu naé hle prž ipadala smež sžnaé a bežvyé žnamnaé . Pročž sem vuů beč
jel? Teď to víé. Jel sem, aby si konečž než uvež domil, žž e nikoli pruů vody, nikoli Sabina, ale jeho
bryé lataé díévka je jeho skutečž nyé žž ivot, jedinyé
skutečž nyé žž ivot! Jel sem, aby si uvež domil, žž e skutečž nost je víéč nežž sen, mnohem víéč nežž
sen!
Pak se vynorž ila ž prž íétmíé postava a čosi mu povíédala v nežnaé meé m jažyče. Díéval se na ni s
jakyé msi součitnyé m podiveníém. Nežnaé myé mužž se uklaé než l, usmíéval a porž aéd než čo veliče
naleé havež drmolil. Čo mu to rž íékal? Zdaé lo se, žž e ho než kam žve. Vžal ho ža ruku a odvaé dež l.
Franže napadlo, žž e než kdo potrž ebuje jeho pomoč. Snad prž eče jen sem nejel nadarmo? Je
prž eče jen povolaé n k tomu, aby tu než komu pomohl?
 A pak byli najednou vedle toho drmolíéčíého mužž e jesž tež dva dalsž íé a jeden ž ničh ho žž aédal
angličky, aby jim dal peníéže.
V teé čhvíéli bryé lataé díévka žmižela ž jeho mysli a žnovu se na než ho žadíévala Sabina,
neskutečž naé Sabina se svyé m velikyé m osudem, Sabina prž ed níéžž se číétil malyé. Jejíé očž i na než m
spočž ívé aly hnež vivež a nespokojenež : Zase se dal podveé st? Zase užž
než kdo žneužž ívé aé jeho blbeé dobroty?
Prudče se vytrhl mužž i, kteryé ho držž el ža rukaé v. Vež dež l, žž e Sabina na než m mež la vžž dyčky
raé da jeho síélu. Začhytil ruku, kterou na než ho naprž ahoval druhyé mužž . Pevnež ji sevrž el a
prž ehodil pak mužž e prž es sebe perfektníém čhvatem judo. Byl teď se sebou spokojen. Sabininy
očž i se na než ho staé le upíéraly. Užž ho nikdy neuvidíé poníéžženeé ho! Užž ho nikdy neuvidíé
ustupovat! Užž nikdy Franž nebude mež kkyé a sentimentaé lníé!
Naplnila ho skoro veselaé nenaé vist k tež m mužž uům, kterž íé se čhtež li smaé t jeho naivitež . Staé l
lehče prž ikrčž en a nespousž tež l ž očž íé žž aédneé ho ž ničh. Ale pak ho než čo tež žžkeé ho uhodilo do hlavy
a on se skaé čel. Uvež domoval si mlhavež , žž e ho než kam nesou. Potom padal doluů . Učíétil prudkyé
naé raž a žtratil vež domíé. Probudil se ažž v žž enevskeé nemočniči. Nad jeho luů žž kem se sklaé než la
MarieČlaude. Čhtež l jíé rž íéči, žž e ji tu nečhče. Čhtež l, aby dali okamžž itež žpraé vu studentče s
velikyé mi bryé lemi. Nemyslil na nikoho nežž na ni. Čhtež l krž ičž et, žž e u sebe nesnese nikoho
jineé ho nežž ji. Ale žjistil s hruů žou, žž e nemuů žž e mluvit. Díéval se na MariiČlaude s nekonečž nou
nenaé vistíé a čhtež l se od níé odvraé tit ke ždi. Ale nemohl pohnout tež lem. Čhtež l odvraé tit asponž
hlavu. Ale ani hlavou nemohl hyé bat. Proto žavrž el očž i, aby ji nevidež l.
-27. Mrtvyé Franž konečž než patrž íé sveé žaé konneé žž enež , jak jíé nikdy prž edtíém nepatrž il.
MarieČlaude o vsž em rožhoduje, ujíémaé se organižače pohrž bu, rožesíélaé parte, kupuje vež nče,
nečhaé vaé si sž íét čž erneé sž aty, ktereé jsou ve skutečž nosti sž aty svatebníé. Ano, teprve manžž eluů v
pohrž eb je pro manžž elku jejíé pravaé svatba; dovrsž eníé žž ivotníé česty; odmež na ža vsž ečhno
traé peníé.
Ostatnež pastor si to dobrž e uvež domuje a mluvíé nad hrobem o vež rneé manžž elskeé laé sče,
ktereé musila projíét mnoha žkousž kami, aby žuů stala pro žesnuleé ho ažž do konče žž ivota
bežpečž nyé m prž ísé tavem, do než hožž se mohl v posledníé čhvíéli vraé tit. I Franžuů v kolega, ktereé ho
MarieČlaude požž aédala, aby mluvil nad rakvíé, vždal prž edevsž íém hold nebožž tíékovež statečž neé
žž enež .
Kdesi vžadu, podpíéranaé prž íételkyníé, tíésnila se díévka s velikyé mi bryé lemi. Zadržž ovanyé plaé čž a
množž stvíé spolykanyé čh praé sž kuů žpuů sobily, žž e dostala jesž tež prž ed končem obrž adu krž ečž e. Je
ohnuta, držž íé se ža brž ičho a prž íételkynež ji musíé odveé st že hrž bitova.
-28. Hned kdyžž dostal od prž edsedy družž stva telegram, nasedl na motočykl a prž ijel.
Ujal se pohrž bu. Na pomníék nečhal umíéstit pod otčovo jmeé no naé pis: Čhtež l kraé lovstvíé božž íé
na žemi.
Víé dobrž e, žž e by to oteč nebyl nikdy rž ekl tež mito slovy. Ale je si jist, žž e naé pis vyjadrž uje
dobrž e to, čo oteč čhtež l. Kraé lovstvíé božž íé na žemi žnamenaé spravedlnost. Tomaé sž toužž il po
svež tež , kde by vlaé dla spravedlnost. Nemaé SČ imon praé vo vyjaé drž it otčuů v žž ivot svyé m vlastníém
slovníékem? To je prž eče odvež keé praé vo vsž ečh požuů stalyé čh!
 Po dlouheé m bloudež níé naé vrat, je napsaé no na pomníéku nad Franžovou rakvíé. Naé pis lže
počhopit jako naé božž enskyé symbol: bloudež níé požemskyé m žž ivotem, naé vrat do naé ručž e božž íé.
Ale žasvež čeníé vež díé, žž e vež ta maé žaé rovenž svuů j žčela svež tskyé smysl. MarieČlaude o tom ostatnež
vypraé víé kažž dyé den: Franž, žlatyé, dobryé Franž, nevydržž el križi svyé čh padesaé ti let. Do spaé ruů
jakeé
uboheé díévky to spadl! Ani hežkaé nebyla. (Videž li jste ty obrovskeé bryé le, ža nimižž
ji nebylo skoro videž t?) Ale padesaé tníék (vsž ičhni to víéme!) by prodal dusž i ža kus mladeé ho
tež la. Jen jeho vlastníé žž ena vsž ak víé, jak tíém trpež l! Byla to pro než ho skutečž naé moraé lníé muka!
Protožž e Franž byl v hloubi dusž e čž estnyé a dobryé. Jak jinak si vysvež tlit to nesmyslnou,
žoufalou čestu než kam do Asie? SČ el si tam pro svou smrt. Ano, MarieČlaude to víé žčela jistež :
Franž hledal vež domež smrt. V
posledníéčh dnečh, kdy umíéral a nemež l užž potrž ebu lhaé t, nečhtež l videž t nežž ji. Nemohl
mluvit, ale dež koval jíé alesponž očž ima. Svyé m pohledem ji prosil o odpusž tež níé. A ona mu
odpustila.
-29. Čo žbylo ž umíérajíéčíéčh lidíé v Kambodžž i?
Jedna velkaé fotografie američkeé herečž ky, kteraé držž íé v naé ručž íé žž luteé díétež . Čo žbylo ž
Tomaé sž e?
Naé pis: čhtež l kraé lovstvíé božž íé na žemi.
Čo žbylo ž Beethovena?
Zamračž enyé mužž s nepravdež podobnou hrž ívé ou, kteryé pronaé sž íé temnyé m hlasem: “Es muss
sein!”
Čo žbylo ž Franže?
Naé pis: Po dlouheé m bloudež níé naé vrat.
A tak daé l a tak daé l. Drž ívé e nežž budeme žapomenuti, budeme promež než ni v kyé čž. Kyé čž je
prž estupníé staniče meži bytíém a žapomenutíém.
-SEDMAÍ ČČ AÍST –Kareninuů v ué smež v –1. Z okna byl pohled na straé nž porostlou krž ivyé mi tež ly
jabloníé. Nad straé níé les užavíéral obžor a krž ivka kopčuů se taé hla do daé lek. K večž eru vystupoval
na bledeé
nebe bíélyé mež síéč a to byla čhvíéle, kdy Tereža vyčhaé žela na praé h. Luna visíéčíé na dosud
nesetmež leé m nebi jíé prž ipadala jako lampa, kterou žapomnež li raé no žhasnout a kteraé svíétila po
čelyé den v pokoji mrtvyé čh.
Krž iveé jablonež rostly na straé ni a žž aédnaé ž ničh nemohla odejíét ž míésta, do než hožž
vrostla, stejnež tak jako Tereža ani Tom aé sž nebudou užž moči nikdy odejíét ž teé to vesniče.
Prodali auto, televižor, raé dio, jen aby si tu koupili malyé domek se žahradou od žemež dež lče,
kteryé se stež hoval do mež sta.
žž íét na venkovež byla jedinaé možž nost ué niku, kteraé jim žbyé vala, protožž e tu byl trvalyé
nedostatek lidíé a dostatek ubytovaé níé. Nikdo nemež l žaé jem žkoumat političkou minulost toho,
kdo byl očhoten odejíét pračovat na pole nebo do lesuů , a nikdo jim nežaé videž l.
 Tereža byla sž ťastnaé , žž e opustili mež sto s opilyé mi žaé kažníéky u baru a s nežnaé myé mi žž enami,
ktereé žanečhaé valy v Tomaé sž ovyé čh vlasečh vuů ni klíéna. Poličie se o než
prž estala starat a prž íébež h s inžž enyé rem jíé splyé val v jedno se sčeé nou na Petrž íénež , takžž e užž
skoro nerožežnaé vala, čo byl sen a čo pravda. (Ostatnež byl inžž enyé r opravdu ve služž baé čh tajneé
poličie? Možž naé žž e ano, možž naé žž e ne. Mužž i, kterž íé
použž ívé ajíé ke sčhuů žkaé m vypuů jčž enyé čh bytuů a neradi se milujíé se stejnou žž enou víéče nežž
jednou, nejsou tak vžaé čníé.)
Tereža byla tedy sž ťastna a mež la počit, žž e se očtla u číéle: byli s Tomaé sž em spolu a byli sami.
Sami? Musíém byé t prž esnež jsž íé: to, čo jsem nažval samotou, žnamenalo, žž e prž erusž ili vesž kereé
styky s dosavadníémi prž aételi a žnaé myé mi. Prž estrž ihli svuů j žž ivot, jako by to byl kus stuhy. Číétili
se vsž ak dobrž e ve společž nosti vesničž anuů , se kteryé mi pračovali a ktereé občž as navsž tež vovali v
jejičh domečh nebo žvali k sobež .
Toho dne, kdy v laé ženž skeé m mež stež , jehožž uliče nosily ruskaé jmeé na, požnala prž edsedu
ždejsž íého družž stva, Tereža v sobež naé hle objevila obraž venkova, kteryé v níé žanečhaly
vžpomíénky ž čž etby nebo jejíé prž edkoveé : svež t pospolitosti, v než mžž
tvorž íé vsž ičhni jakousi velkou rodinu spojenou společž nyé mi žaé jmy a žvyklostmi: kažž dou
nedež li pobožž nost v kostele, hospoda, kde se sčhaé žejíé čhlapi bež žž en, a saé l v teé žže hospodež ,
kde v sobotu hraje kapela a čelaé ves tančž íé. Vesniče ža komunismu se vsž ak tomuto
prastareé mu obražu užž nepodobaé . Kostel byl v sousedníé obči a nikdo tam nečhodil, ž
hospody se staly ué rž adovny, čhlapi se nemež li kde sčhaé žet a píét pivo, mladíé nemež li kde
tančovat. Číérkevníé svaé tky se slavit nesmež ly, staé tníé svaé tky nikoho nežajíémaly. Kino bylo ažž ve
mež stež dvačet kilometruů vždaé leneé m. A tak po pračovníém dnu, kdy na sebe lideé vesele
pokrž ikovali a klaé bosili v minutaé čh odpočž inku, užavrž eli se vsž ičhni do čž tyrž stež n svyé čh domkuů
s moderníém naé bytkem, ž než hožž čž isž el nevkus jak pruů van, a požorovali rožžž atou obražovku
televižoru. Nežvali se na naé vsž tež vy, sotva občž as žaskočž ili na paé r slov k sousedovi prž ed večž erž íé.
Vsž ičhni snili o tom odstež hovat se do mež sta. Vesniče jim neposkytovala nič, čo by se
podobalo jen tročhu žajíémaveé mu žž ivotu. Snad praé vež proto, žž e tu nikdo nečhtež l žakorž enit,
staé t žtraé čel nad vesničíé moč. Zemež dež leč, ktereé mu užž nepatrž íé puů da a je jen dež lníékem
pračujíéčíém na poli, nelpíé
ani na krajinež ani na sveé praé či, nemaé čo žtratit, nemaé se o čo baé t. Díék teé to lhostejnosti si
venkov učhoval žnačž nou autonomii i svobodu. Prž edseda družž stva nebyl dosaženyé žvnež jsž ku
(jako vsž ičhni rž editeleé ve mež stečh), ale byl žvolen vesničž any a byl jedníém ž ničh.
Protožž e odtud vsž ičhni čhtež li odejíét, Tereža a Tomaé sž mež li meži nimi vyé jimečž neé
postaveníé: prž isž li sem dobrovolnež . Jestližž e ostatníé využž ívé ali kažž deé prž íéležž itosti, aby
alesponž na den mohli navsž tíévit okolníé mež sta, Tereža a Tomaé sž nestaé li o nič, nežž byé t tam, kde
jsou, a žnali proto vesničž any bržy leé pe nežž vesničž aneé sebe navžaé jem.
Zejmeé na prž edseda družž stva se stal jejičh skutečž nyé m prž íételem. Mež l žž enu, čž tyrž i dež ti a
prase, ktereé si vyčhoval, jako by to byl pes. Prase se jmenovalo Mefisto a bylo čhloubou a
atrakčíé vsi. Posloučhalo na slovo, bylo čž isťounkeé a ruů žž oveé ; čhodilo na svyé čh kopyé tkaé čh jako
žž ena s tlustyé mi lyé tky na vysokyé čh podpatčíéčh. Kdyžž Karenin uvidež l Mefista poprveé , byl
rožrusž en a dlouho ho občhaé žel a očž ičhaé val. Ale bržy se s níém sprž aételil a daé val mu prž ednost
prž ed psy ž vesniče, jimižž opovrhoval, protožž e byli prž ivaé žaé ni u boudy a sž tež kali hloupež ,
ustavičž než a bež duů vodu. Karenin počhopil spraé vnež čenu vžaé čnosti a mohl byčh rž íéči, žž e si
prž aételstvíé s prasetem vaé žž il.
Prž edseda družž stva byl raé d, žž e mohl sveé mu byé valeé mu čhirurgovi pomoči a žaé rovenž
nesž ťastnyé, žž e pro než ho nemuů žž e udež lat víéč. Tomaé sž se stal sž ofeé rem naé kladníého auta,
kteryé m rožvaé žž el žemež dež lče na pole anebo vožil naé rž adíé.
Družž stvo mež lo čž tyrž i velkeé kravíény a kromež toho mensž íé staé j se čž tyrž ičeti jalovičemi. Tereža
je dostala na starost a dvakraé t dennež je vyvaé dež la na pastvu. Protožž e blíéžkeé a snadno
prž íéstupneé louky byly určž eny ke koseníé, Tereža musila čhodit se staé dem do okolníéčh kopčuů .
Jaloviče postupnež spaé saly traé vu na vždaé lenež jsž íéčh pastvinaé čh a Tereža s nimi takto bež hem
roku obesž la čelou sž irokou krajinu kolem vesniče. Jako kdysi na maleé m mež stež nosila v ruče
staé le než jakou knihu, na lukaé čh ji otevrž ela a čž etla.
Karenin ji vžž dyčky doprovaé žel. Naučž il se sž tež kat na mladeé kraé vy, kdyžž byly prž ílé isž
veseleé a čhtež ly se vždaé lit od ostatníéčh; dež lal to s očž ividnou radostíé. Byl určž itež ž čeleé
trojiče nejsž ťastnež jsž íé. Dosud nikdy jeho ué rž ad “straé žž če orloje” nebyl tolik respektovaé n jako
žde, kde žž aédnaé improvižače nemež la míésta. ČČ as, v než mžž tu Tereža a Tomaé sž žž ili, se prž ibližž oval
pravidelnosti jeho čž asu. Jednoho dne po obež dež (to je čhvíéle, kdy mež li oba dva hodinu volna
pro sebe) sž li vsž ičhni trž i na pročhaé žku ža svuů j domek do straé níé.
“Nelíébíé se mi, jak bež žžíé,” rž ekla Tereža.
Karenin napadal na žadníé nohu. Tomaé sž se k než mu sklonil a ohmataé val mu pačku. Objevil
na stehnež malou bulku.
Prž íésžtíého dne ho posadil vedle sebe na sedadlo naé kladníého auta a stavil se ve vedlejsž íé
vesniči, kde bydlil veterinaé rž. Navsž tíévil ho o tyé den poždež ji a prž isž el domuů se žpraé vou, žž e
Karenin maé rakovinu.
O trž i dny poždež ji ho saé m s veterinaé rž em operoval. Kdyžž ho prž ivežl domuů , Karenin se jesž tež
neprobral ž narkoé žy. Ležž el vedle jejičh postele na koberči, mež l otevrž eneé očž i a narž íékal. Na
stehnež mež l vyholeneé čhloupky a rž ež se sž esti stehy. Pak se pokusil žvednout. Ale nemohl.
Tereža se ždež sila, žž e užž nebude nikdy čhodit.
“Neboj se,” rž ekl Tomaé sž , “je jesž tež omaé men narkoé žou.” Snažž ila se ho žvednout, ale čhnž apal
po níé. To se jesž tež nikdy nestalo, žž e by čhtež l Terežu kousnout!
“Nevíé, kdo jsi,” rž ekl Tomaé sž , “nepožnaé vaé tež .” Položž ili ho ke sveé posteli, kde ryčhle usnul. I
oni usnuli. Byly trž i hodiny raé no, kdyžž je najednou probudil. Vrtež l očasem a sž lapal po Tereže i
po Tomaé sž ovi. Mažlil se s nimi divoče a nenasytnež .
To se takeé jesž tež nikdy nestalo, aby je vžbudil! Vžž dyčky čž ekal, ažž se probudíé
než kdo ž ničh a pak se teprve odvaé žž il ža nimi vyskočž it.
Ale tentokraé t se neumež l ovlaé dnout, kdyžž uprostrž ed noči prž isž el naé hle k plneé mu vež domíé.
Kdo víé, ž jakyé čh daé lek se vračel! Kdo víé, s jakyé mi prž íéžraky bojoval!
 Kdyžž teď uvidež l, žž e je doma a požnal sveé nejbližž sžíé, musil jim sdež lit svou strasž livou
radost, radost ž naé vratu a žnovužroženíé.
-2. Hned na žačž aétku Genesis je psaé no, žž e Buů h stvorž il čž lovež ka, aby mu svež ržil vlaé du nad
ptačtvem, rybami i žž ivočž ičhy. Ovsž em Genesis sepsal čž lovež k a nikoli kuů nž . Neníé
žž aédnaé jistota, žž e Buů h svež ržil opravdu čž lovež ku vlaé du nad jinyé mi bytostmi. Spíésž se ždaé , žž e si
čž lovež k vymyslil Boha, aby ž vlaé dy, kterou si užurpoval nad kraé vou a konež m, učž inil svatou
vež č. Ano, praé vo žabíét jelena čž i kraé vu je to jedineé , na čž em se čeleé lidstvo bratrsky shoduje i
bež hem tež čh nejkrvavež jsž íéčh vaé lek. To praé vo naé m prž ipadaé samožrž ejmeé , protožž e na vrčholu
hierarčhie se naleé žaé me my. Ale stačž ilo by, žž e by do hry vstoupil než kdo trž etíé, trž eba naé vsž tež vníék
ž jineé
planety, jehožž Buů h rž ekl: “budesž panovat nad tvory vsž ečh ostatníéčh hvež žd” a čelaé
samožrž ejmost Genesis se stane raé žem problematičkaé . ČČ lovež k žaprž ažž enyé do vožu
Marťanem, eventuelnež opeé kanyé na rožž ni bytostíé ž Mleé čžneé draé hy, si pak možž naé
vžpomene na telečíé kotletu, kterou byl žvyklyé kraé jet na sveé m talíérži a omluvíé se (poždež !)
kraé vež .
Tereža jde se staé dem jalovičž ek, žž ene je prž ed sebou, kažž dou čhvíéli musíé než kterou ž ničh
ukaé žnž ovat, protožž e mladeé kraé vy jsou veseleé a utíékajíé ž česty do políé. Karenin ji doprovaé žíé.
Jsou to užž dva roky, čo s níé takto dennež čhodíé na pastvu. Vžž dyčky ho veliče bavilo byé t na
jaloviče prž íésnyé, sž tež kat na než a nadaé vat jim. (Jeho Buů h mu svež ržil vlaé du nad kravami a on na to
byl pysž nyé.) Tentokraé t vsž ak jde s velkyé mi obtíéžžemi a skaé čž e jen o trž ečh nožž kaé čh; na čž tvrteé maé
raé nu, kteraé krvaé číé. Tereža se k než mu kažž dou čhvíéli shyé bne a pohladíé ho po hrž betež .
Za čž trnaé čt dnuů po operači se stalo jasneé , žž e rakovina se nežastavila a žž e Kareninovi bude
čž íém daé l huů rž.
Čestou potkaé vajíé sousedku, kteraé v gumovyé čh holíénkaé čh spež čhaé do kravíéna. Sousedka se
žastavíé: “Čopak vaé sž pejsek? Než jak kulhaé !” Tereža rž íékaé : “Maé rakovinu. Je odsouženyé,” a číétíé, žž e
se
jíé svíéraé hrdlo a nemuů žž e mluvit. Sousedka vidíé
Terežiny slžy a skoro se rožžlobíé: “Božž e, nebudete prž eče brečž et kvuů li psovi!” Nerž íékaé to
žle, je to hodnaé žž enskaé , čhče spíésž Terežu svyé mi slovy utež sžit. Tereža to víé, je ostatnež žde na
vsi užž dost dlouho, aby počhopila, žž e kdyby vesničž aneé
milovali kažž deé ho kraé líéka jako ona miluje Karenina, nemohli by žž aédneé ho žabíét a umrž eli
by bržy hladem i se svyé mi žvíéržaty.
Prž esto vsž ak jíé žnež jíé sousedčž ina slova neprž aételsky. “Jaé víém,” odpovíédaé bež protestu, ale
ryčhle se od níé odvračíé a pokračž uje v čestež . Číétíé se se svou laé skou k psovi osamočena. Se
smutnyé m ué smež vem si rž íékaé , žž e ji musíé tajit víéč, nežž
by musila skryé vat nevež ru. Nad laé skou k psovi se lideé pohorsž ujíé. Kdyby se sousedka
dovež dež la, žž e je nevež rnaé Tomaé sž ovi, plaé čla by ji na žnameníé jisteé ho srožumež níé vesele po
žaé dečh.
 Jde tedy daé l se svyé mi jalovičž kami, ktereé se trž ou jedna o druhou svyé mi boky, a rž íékaé si, žž e
jsou to veliče milaé žvíéržata. Klidnaé , beželstnaé , než kdy dež tinsky veselaé : vypadajíé jako tlusteé
padesaé tniče, ktereé prž edstíérajíé, žž e je jim čž trnaé čt let. Neníé nič dojemnež jsž íého nežž kraé vy, ktereé si
hrajíé. Tereža se na než díévaé se sympatiíé a rž íékaé si (ta mysž lenka se jíé užž po dva roky neodbytnež
vračíé), žž e lidstvo paražituje na kravaé čh jako tasemniče paražituje na čž lovež ku: prž isaé lo se k
jejičh vemenu jako pijaviče. ČČ lovež k je paražit kraé vy, tak by asi definoval ve sveé m
žž ivočž ičhopisu čž lovež ka ne-čž lovež k.
Tuto definiči muů žž eme považž ovat ža pouhyé žž ert a shovíévavež se jíé usmaé t. Zabyé vaé -li se jíé
vsž ak Tereža vaé žž než , očitaé se na sž ikmeé plosž e: jejíé mysž lenky jsou nebežpečž neé
a vždalujíé ji lidstvu. Užž v Genesis svež ržil Buů h čž lovež ku vlaé du nad žž ivočž ičhy, ale muů žž eme to
počhopit tak, žž e mu ji jen propuů jčž il. ČČ lovež k nebyl vlastníékem, ale jen spraé včem planety, kteryé
se bude musit že sveé spraé vy jednou žodpovíédat. Desčartes učž inil rožhodnyé krok daé l: učž inil ž
čž lovež ka “paé na a vlastníéka prž íérody”. A je v tom jistež jakaé si hlubokaé souvislost, žž e praé vež on
odeprž el žvíéržatuů m definitivnež
dusž i: čž lovež k je vlastníék a paé n, kdežž to žvíérže, rž íékaé Desčartes, je jen automat, ožž ivenyé stroj,
“mačhina animata”. Jestližž e žvíérže narž íékaé , neníé to naé rž ek, je to skrž íépež níé sž patnež fungujíéčíého
mečhanismu. Kdyžž kolo vožu vržž e, nežnamenaé to, žž e žž ebrž inž aé k trpíé, nyé bržž žž e neníé namažaé n.
Stejnež tak musíéme čhaé pat i plaé čž žvíéržete a nermoutit se nad psem, kdyžž ho v pokusneé
laboratorž i žažž iva kraé jejíé. Jalovičž ky se pasou na louče, Tereža sedíé na parž ežu a Karenin se k níé
tiskne, hlavu položž enu na jejíéčh kolenou. A Tereža si vžpomíénaé , jak kdysi, snad prž ed deseti
lety, čž etla dvourž aédkovou žpraé vu v novinaé čh: bylo tam psaé no, žž e v jednom ruskeé m mež stež
postrž ílé eli vsž ečhny tamníé psy. Tato žpraé va, nenaé padnaé a ždaé nlivež
bežvyé žnamnaé , jíé dala poprveé počíétit hruů žu ž teé prž íélisž velkeé sousedníé žemež . Tato žpraé va
byla antičipačíé vsž eho, čo prž isž lo potom: V prvníéčh letečh po ruskeé
invaži se nedalo jesž tež mluvit o teroru. Jelikožž skoro čelyé naé rod nesouhlasil s okupačž níém
režž imem, Rusoveé musili najíét meži ČČ ečhy noveé lidi a protlačž it je k moči. Ale kde je mež li
hledat, kdyžž víéra v komunismus i laé ska k Rusku byly mrtveé ?
Hledali je meži tež mi, kterž íé v sobež mež li touhu ža než čo se mstíét žž ivotu. Bylo trž eba sjednotit,
pež stovat a udržž ovat v pohotovosti jejičh agresivitu. Bylo trž eba ji čvičž it nejdrž ívé na
provižorníém číéli. Tíém číélem se stala žvíéržata. Noviny tehdy žačž aly otiskovat čykly čž laé nkuů a
organižovat dopisy čž tenaé rž uů. žž aédalo se naprž íéklad, aby byli ve mež stečh vyhubeni holubi. A
takeé vyhubeni byli. Hlavníé
kampanž vsž ak byla namíéržena proti psuů m. Lideé byli jesž tež žoufalíé nad katastrofou okupače,
ale noviny, rožhlas, televiže nemluvily o ničž em jineé m nežž o psečh, kterž íé žnečž isž ťujíé čhodníéky
a parky, ohrožž ujíé tak ždravíé dež tíé, jsou bež užž itku a prž eče jsou žž iveni. Vytvorž ila se takovaé
psyčhoé ža, žž e Tereža mež la stračh, aby posž tvanaé luža Kareninovi neublíéžžila. Teprve o rok
poždež ji se nastrž aédanaé (a na žvíéržatečh vytreé novanaé ) žloba uprž ela na svuů j pravyé číél: na lidi.
Začž alo vyhažovaé níé
ž míést, žatyé kaé níé, soudníé pročesy. Zvíéržata si konečž než mohla oddečhnout.
Tereža hladíé staé le Karenina po hlavež , ježž tisž e odpočž ívé aé na jejíém klíénež . RČ íékaé si v dučhu asi
toto: Neníé žž aédnaé žaé sluha čhovat se dobrž e k druheé mu čž lovež ku. Tereža musíé byé t slusž naé vuů čž i
ostatníém vesničž anuů m, protožž e by jinak na vesniči nemohla žž íét. A dokonče i k Tomaé sž ovi se
musíé čhovat laé skyplnež , protožž e Tomaé sž e potrž ebuje. Nikdy nebudeme moči stanovit s jistotou
nakolik nasž e vžtahy k jinyé m lidem jsou vyé sledkem nasž ičh čituů , laé sky, nelaé sky, dobrotivosti čž i
žloby, a nakolik jsou prž edurčž eny pomež rem sil meži naé mi a jimi.
Skutečž naé dobrota čž lovež ka se muů žž e projevit v naprosteé čž istotež a svobodež jen vuů čž i tomu,
kdo žž aédnou síélu neprž edstavuje. Skutečž naé mravníé žkousž ka lidstva, ta nejžaé kladnež jsž íé (uložž enaé
tak hluboko, žž e unikaé nasž emu žraku) žaé ležž íé v jeho vžtahu k tež m, kterž íé jsou mu daé ni na
pospas: ke žvíéržatuů m. A žde dosž lo k žaé kladníému debaklu čž lovež ka, tak žaé kladníému, žž e praé vež ž
než ho vyplyé vajíé vsž ečhny ostatníé. Jedna ž jalovič se prž iblíéžžila k Tereže, žastavila se a dlouže se
na ni žadíévala velkyé ma hnež dyé ma očž ima. Tereža ji žnala. RČ íékala jíé Markeé ta. Raé da by
pojmenovala vsž ečhny sveé jaloviče, ale nemohla. Bylo jičh prž íélisž mnoho. Kdysi daé vno, jistež
jesž tež prž ed čž tyrž ičeti lety, vsž ečhny kraé vy v teé to vsi mež ly jmeé no. (A jelikožž jmeé no je žnakem
dusž e, mohu rž íéči, žž e je mež ly navždory Desčartesovi.) Ale pak se ž vesnič udež lala velkaé
družž stevníé tovaé rna a kraé vy prožž ívé aly čelyé svuů j žž ivot na dvou čž tverečž níéčh metrečh v kravíénu.
Od teé doby užž nemajíé jmeé na a jsou ž ničh
“mačhinae animatae”. Svež t dal ža pravdu Desčartesovi. Maé m porž aéd prž ed očž ima Terežu,
jak sedíé na parž ežu, hladíé Kareninovu hlavu a myslíé
na debakl lidstva. V teé čhvíéli se mi vybavuje jinyé obraž: Nietžsčhe vyčhaé žíé v Turíénu že
sveé ho hotelu. Vidíé proti sobež konež a kočž íého, kteryé ho bije bičž em. Nietžsčhe jde ke koni a
prž ed žraky kočž íého objíémaé jeho sž íéji a plaé čž e. To bylo roku 1889 a Nietžsčhe byl užž teé žž vždaé len
lidem. Jinak rž ečž eno: tehdy praé vež vypukla jeho dusž evníé čhoroba. Ale praé vež proto, ždaé se mi,
maé jeho gesto dalekosaé hlyé smysl. Nietžsčhe prž isž el odprosit konež ža Desčartesa: Jeho
blaé žnovstvíé (tedy jeho rožčhod s lidstvem) žačž íénaé ve čhvíéli, kdy plaé čž e nad konež m.
A to je ten Nietžsčhe, ktereé ho maé m raé d, stejnež jako maé m raé d Terežu, na jejíéčhžž
kolenou spočž ívé aé hlava na smrt nemočneé ho psa. Vidíém je jednoho vedle druheé ho: oba
odstupujíé že silniče, po ktereé lidstvo, “paé n a vlastníék prž íérody”, počhoduje vprž ed.
-3. Karenin porodil dva rohlíéky a jednu včž elu. Díéval se prž ekvapenež na sveé žvlaé sž tníé
potomstvo. Rohlíéky se čhovaly klidnež , ale včž ela se motala omaé mena a pak vžleé tla a
uletež la.
To byl sen, kteryé se ždaé l Tereže. Sdež lovala ho hned po probuženíé Tomaé sž ovi a načhaé želi v
než m oba jakousi ué tež čhu: ten sen promež nil Kareninovu nemoč v tež hotenstvíé a drama porodu
ve vyé sledek žaé rovenž smež sžnyé i než žžnyé : ve dva rohlíéky a jednu včž elu.
Zmočnila se jíé žase nelogičkaé nadež je. Vstala a obleé kla se. I žde na vesniči žačž íénal jejíé den
tíém, žž e sž la do občhodu koupit mleé ko, čhleé b, rohlíéky. Ale tentokraé t, kdyžž vyžvala Karenina,
aby sž el s níé, sotva žvedl hlavu. To bylo poprveé , čo se odmíétl žué čž astnit obrž adu, kteryé kdysi
saé m bežpodmíénečž než vyžž adoval. SČ la tedy bež než ho. “Kdepak je Karenin?” ptala se
prodavačž ka, kteraé užž mež la pro než ho prž ičhystanyé rohlíék. Tentokraé t si ho odnaé sž ela Tereža
sama ve sveé tasž če. Užž
ve dverž íéčh ho vytaé hla a ukažovala mu ho. Čhtež la, aby si pro než ho prž isž el. Ale on ležž el a
nehyé bal se.
 Tomaé sž videž l, jak je Tereža nesž ťastnaé . Vžal si rohlíék saé m do ué st a postavil se proti
Kareninovi na čž tyrž i. Pak se k než mu pomalu blíéžžil.
Karenin se na než ho díéval, ždaé lo se, žž e mu žasvitl jakyé si žaé blesk žaé jmu v očž íéčh, ale
nežvedal se. Tomaé sž prž iblíéžžil tvaé rž tež snež k jeho tlamež . Anižž pohnul tež lem, pes vžal do huby
čž aést rohlíéku, čo trčž ela Tomaé sž ovi ž ué st. Pak Tomaé sž rohlíék pustil, aby žuů stal čelyé Kareninovi.
Tomaé sž , staé le na čž tyrž ečh, čouvl, prž ikrčž il se a žačž al vrčž et. Prž edstíéral, žž e se čhče o rohlíék
praé t. V tu čhvíéli pes odpovež dež l paé novi svyé m vrčž eníém. Konečž než ! To bylo to, na čo čž ekali!
Karenin maé čhuť si hraé t! Karenin naé jesž tež čhuť žž íté !
To žavrčž eníé bylo Kareninuů v ué smež v a oni čhtež li, aby ten ué smež v trval čo nejdeé le. Proto se
Tomaé sž k než mu žase prž iblíéžžil po čž tyrž ečh a učhopil kus rohlíéku, kteryé
psovi trčž el ž tlamy. Jejičh tvaé rž e byly tež snež u sebe, Tomaé sž číétil vuů ni psíého dečhu a na tvaé rž i
ho sž imraly dlouheé čhlupy, ktereé Kareninovi rostly kolem čž umaé ku. Pes jesž tež jednou žavrčž el a
trhl tlamou. Kažž deé mu žuů stala meži žuby puů lka rohlíéku. Pak se Karenin dopustil stareé čhyby.
Pustil svuů j kus rohlíéku a čhtež l se žmočnit čž aésti, kterou mež l v ué stečh jeho paé n. Zapomnež l jako
vžž dyčky, žž e Tomaé sž neníé pes a žž e maé ruče. Tomaé sž nepustil rohlíék ž ué st a žvedl že žemež
upusž tež nou puů lku.
“Tomaé sž i,” krž ičž ela Tereža, “prž eče mu nevežmesž rohlíék!” Tomaé sž pustil obež puů lky na žem
prž ed Karenina, kteryé prvníé ž ničh ryčhle žhltl a druhou dlouho okaé žale držž el v tlamež , aby se
čhlubil prž ed obež ma manžž eli, žž e svuů j spor vyhraé l.
Díévali se na než ho a žnovu si rž íékali, žž e se Karenin usmíévaé a žž e dokud se usmíévaé , maé porž aéd
duů vod žž íét, i kdyžž je odsoužen k smrti.
Dalsž íé den se ostatnež ždaé lo, žž e se jeho stav žlepsž il. Poobež dvali. To byla čhvíéle, kdy mež li
oba hodinu volno pro sebe a braé vali ho s sebou na pročhaé žku. Vež dež l to a neklidnež užž
vžž dyčky kolem ničh pobíéhal. Tentokraé t vsž ak, kdyžž vžala Tereža do ruky vodíétko a obojek, jen
se dlouže na oba díéval a ani se nepohnul. Staé li proti než mu a snažž ili se byé t (kvuů li než mu a pro
než ho) veselíé, aby mu dodali tročhu dobreé
naé lady. Teprve po čhvíéli, jako by se nad nimi smiloval, prž iskaé kal k nim po trž ečh nožž kaé čh
a nečhal si nasadit obojek.
“Terežo,” rž ekl Tomaé sž , “jaé víém, jak jsi žanevrž ela na fotografičkyé aparaé t. Ale vežmi ho dnes
s sebou!”
Tereža poslečhla. Otevrž ela skrž íénž, aby v níé hledala žastrčž enyé a žapomenutyé
aparaé t, a Tomaé sž pokračž oval: “Jednou naé m ty fotografie udež lajíé velkou radost. Karenin byl
kus nasž eho žž ivota.”
“Jak to byl?” rž ekla Tereža, jako by ji usž tkl had. Aparaé t ležž el prž ed níé na dnež
skrž íénež , ale neshyé bla se k než mu: “Nevežmu ho. Nečhči myslit na to, žž e Karenin nebude. Ty
užž jsi o než m mluvil v minuleé m čž ase!”
“Nežlob se,” rž ekl Tomaé sž .
 “Jaé se nežlobíém,” rž ekla Tereža míérnež . “Jaé užž jsem se tolikraé t prž istihla, žž e na než ho myslíém
v minuleé m čž ase. Tolikraé t jsem se užž sama musela okrž iknout. A praé vež
proto nevežmu aparaé t.”
SČ li čestou a nemluvili. Nemluvit, to byl jedinyé žpuů sob nemyslit na Karenina v minuleé m
čž ase. Nespousž tež li ž než ho očž i a byli porž aéd s níém. ČČ ekali, kdy se usmež je. Ale on se neusmíéval,
jen sž el, a staé le po trž ečh nožž kaé čh.
“Dež laé to jenom pro naé s,” rž ekla Tereža. “Nečhtež lo se mu jíét na pročhaé žku. SČ el jenom proto,
aby naé m udež lal radost.”
To, čo rž ekla, bylo smutneé , prž esto vsž ak, anižž si to uvež domovali, byli sž ťastni. Byli sž ťastni
nikoli navždory smutku ale díéky smutku. Držž eli se ža ruče a v očž íéčh mež li oba stejnyé obraž:
kulhajíéčíého pejska, kteryé prž edstavoval deset let jejičh žž ivota.
Usž li jesž tež kus. Pak se Karenin k jejičh velkeé mu žklamaé níé žastavil a obraé til. Musili se
vraé tit.
Snad jesž tež teé hožž dne nebo nažíétrž íé vstoupila Tereža nečž ekanež do pokoje k Tomaé sž ovi a
videž la, žž e čž te než jakyé dopis. Uslysž el klapnutíé dverž íé a odsunul dopis stranou meži jineé papíéry.
Vsž imla si toho. Kdyžž odčhaé žela ž pokoje, neusž lo jíé, žž e Tomaé sž
žastrkaé vaé dopis nenaé padnež do kapsy. Zapomnež l vsž ak na obaé lku. Kdyžž osamež la v domku,
prostudovala si ji. Adresa byla napsaé na nežnaé myé m píésmem, ktereé bylo velmi ué hledneé a
ktereé odhadla na píésmo žž eny.
Kdyžž se uvidež li poždež ji, žeptala se ho jakoby nič, žda prž isž la posž ta.
“Ne,” rž ekl a Terežy se žmočnilo žoufalstvíé, žoufalstvíé o to horsž íé, žž e užž mu odvykla. Ne,
nemyslíé si, žž e tu maé Tomaé sž než jakou tajnou milenku. Je to praktičky nemožž neé . Víé o kažž deé
jeho volneé čhvíéli. Ale ždaé se, žž e mu žuů stala než jakaé žž ena v Praže, na kterou myslíé a o kterou
stojíé prž esto, žž e mu nemuů žž e žanečhaé vat vuů ni sveé ho klíéna ve vlasečh. Nemyslíé si, žž e ji snad
Tomaé sž pro tu žž enu opustíé, ale ždaé
se jíé, žž e sž tež stíé dvou posledníéčh let, kdy žž ili na vsi, je žase žnehodnočeno lžž í.é Vračíé se jíé
staraé mysž lenka: Jejíé domov neníé Tomaé sž , ale Karenin. Kdo bude natahovat orloj jejičh dnuů , ažž
on tu nebude?
Tereža byla dučhem v budoučnosti, v budoučnosti bež Karenina a číétila se v níé
opusž tež naé .
Karenin ležž el v koutku a narž íékal. Tereža sž la na žahradu. Díévala se na traé vu meži dvež ma
jablonež mi a prž edstavila si, žž e tam Karenina žakopajíé. Zaryla podpatkem do žemež a
nakreslila jíém v traé vež obdeé lníék. To bylo míésto pro jeho hrob.
“Čo to dež laé sž ?” žeptal se jíé Tomaé sž , kteryé ji prž ekvapil prž i jejíé čž innosti stejnež
nečž ekanež jako ona ho prž ekvapila prž ed než kolika hodinami prž i čž teníé dopisu.
Neodpovež dež la mu. Videž l, žž e se jíé žase po dlouheé dobež trž esou ruče. Čhytil ji ža než . Vytrhla se
mu.
“To je hrob pro Karenina?”
 Neodpovež dež la.
Jejíé mlčž eníé ho draé žž dilo. Vybučhl: “Vyčž íétalas mi, žž e na než ho myslíém v minuleé m čž ase! A čo
dež laé sž ty? Ty užž ho čhčesž pohrž bíét!”
Obraé tila se k než mu žaé dy a sž la domuů .
Tomaé sž odesž el do sveé ho pokoje a praé skl ža sebou dverž mi.
Tereža je otevrž ela a rž ekla: “Kdyžž myslíésž jenom na sebe, tak asponž teď bys mohl myslit na
než ho. Spal a probudil jsi ho. Bude žase narž íékat.” Vež dež la, žž e je nespravedlivaé (pes nespal),
vež dež la, žž e se čhovaé jako nejvulgaé rnež jsž íé žž enskaé , kteraé čhče ranit a víé jak.
Tomaé sž prž isž el po sž pičž kaé čh do pokoje, kde ležž el Karenin. Ale ona ho s níém nečhtež la nečhat
samotneé ho. Sklaé než li se k než mu oba, kažž dyé ž jedneé strany. V tom společž neé m pohybu nebylo
smíérženíé. Naopak. Kažž dyé ž ničh byl saé m. Tereža se svyé m psem, Tomaé sž
se svyé m psem.
Bojíém se, žž e takto, roždež leni, kažž dyé saé m, žuů stanou s níém ažž do posledníé čhvíéle.
-4. Pročž je pro Terežu tak duů ležž iteé slovo idyla?
My, kterž íé jsme byli vyčhovaé ni v mytologii Stareé ho Zaé kona, byčhom mohli rž íéči, žž e idyla je
obraž, kteryé v naé s žuů stal jako vžpomíénka na Raé j: žž ivot v Raé ji se nepodobal bež hu v prž íémče,
kteraé naé s vede do nežnaé ma, nebyl dobrodružž stvíém. Pohyboval se v kruhu meži žnaé myé mi
vež čmi. Jeho jednotvaé rnost nebyla nudou nyé bržž
sž tež stíém.
Dokud žž il čž lovež k na vesniči, v prž íérodež , obklopen domaé číémi žvíéržaty, v naé ručž íé
ročž níéčh dob a jejičh opakovaé níé, žuů staé val s níém staé le alesponž odlesk teé rajskeé
idyly. Proto Tereža, kdyžž se setkala v laé ženž skeé m mež stež s prž edsedou družž stva, uvidež la
naé hle prž ed očž ima obraž vesniče (vesniče, v níéžž nikdy nežž ila, kterou nežnala) a byla
okoužlena. Bylo to, jako by se díévala dožadu, smež rem k Raé ji. Adam v Raé ji, kdyžž se naklonil
nad studaé nku, nevež dež l jesž tež , žž e to, čo vidíé, je on. Nerožumež l by Tereže, kdyžž jako díévka staé la
prž ed žrčadlem a snažž ila se uvidež t skrže sveé tež lo svou dusž i. Adam byl jako Karenin. Tereža se
čž asto bavila tíém, žž e
ho vodila k žrčadlu. Nepožnaé val svuů j obraž a čhoval se k než mu s neuvež ržitelnyé m
nežaé jmem a rožtež kanostíé.
Prž irovnaé níé Karenina k Adamovi mne prž ivaé díé k mysž lenče, žž e v Raé ji čž lovež k nebyl dosud
čž lovež kem. Prž esnež ji rž ečž eno: čž lovež k nebyl jesž tež vymrsž tež n na draé hu čž lovež ka. My užž jsme daé vno
vymrsž tež ni a letíéme praé ždnotou čž asu, kteryé se dež je v prž íémče. Existuje v naé s vsž ak staé le tenkaé
sž nžuů rka, kteraé naé s prž ipoutaé vaé k dalekeé mu mlhaveé mu Raé ji, kde se Adam sklaé níé nad studaé nku
a, žčela nepodoben Narčisu, netusž íé, žž e ta bledaé žž lutaé skvrna, kteraé se v níé objevila, je vlastnež
on. Stesk po Raé ji je touha čž lovež ka nebyé t čž lovež kem.
Kdyžž načhaé žela jako díétež matčž iny vložž ky žnečž isž tež neé menstruačž níé krvíé, hnusila se jičh a
matku nenaé videž la, žž e nemaé dost studu, aby je skryla. Ale Karenin, kteryé
 byl fena, mež l takeé menstruače. Prž isž ly mu jednou ža puů l roku a trvaly čž trnaé čt dnuů . Aby
nežnečž istil byt, Tereža mu dala meži nožž ky velkyé kus vaty a obleé kla mu sveé stareé kalhotky,
ktereé mu prž ivaé žala dlouhou stuhou duů myslnež k tež lu. Čelyé čh čž trnaé čt dníé se smaé la jeho
oblečž eníé.
Jak to, žž e menstruače psa v níé vžbužovala veselou než hu, kdežž to jejíé vlastníé
menstruače se jíé osž klivila? Odpovež ď mi prž ipadaé snadnaé : pes nebyl nikdy vyhnaé n ž Raé je.
Karenin nevíé nič o dualitež tež la a dusž e a nevíé, čo je to hnus. Proto je s níém Tereže tak dobrž e a
klidnež . (A proto je tak nebežpečž neé promež nit žvíérže v mačhinu animatu a kraé vu v automat na
vyé robu mleé ka: čž lovež k tak prž estrž ihaé vaé nit, kteraé ho vaé žala k Raé ji a na jeho letu praé ždnotou
čž asu ho nič nebude moči žastavit ani utež sžit.)
Z nejasneé žmež ti tež čhto naé paduů vyvstaé vaé prž ed Terežou rouhavaé mysž lenka, ktereé se
nemuů žž e žbavit: laé ska, kteraé ji spojuje s Kareninem, je lepsž íé nežž ta, kteraé
existuje meži níé a Tomaé sž em. Lepsž í,é nikoli vež tsž íé. Tereža nečhče obvinž ovat Tomaé sž e ani
sebe, nečhče tvrdit, žž e by se mohli míét víéče raé di. Spíésže se jíé ždaé , žž e dvojiče lidíé je stvorž ena
tak, žž e jejičh laé ska je a priori horsž íého druhu, nežž
muů žž e byé t (alesponž v jejíém nejlepsž íém prž íépadež ) laé ska meži čž lovež kem a psem, ta bižarnost
v historii čž lovež ka, Stvorž itelem pravdež podobnež neplaé novanaé . Ta laé ska je nežisž tnaé : Tereža po
Kareninovi nič nečhče. Ani laé sku po než m nežž aédaé . Nikdy si nekladla otaé žky, ktereé mučž íé lidskeé
dvojiče: miluje mne? miloval než koho víéče nežž mne? miluje víéč on mne, nežž jaé miluju jeho?
Možž naé , žž e vsž ečhny tyto otaé žky, ktereé se ptajíé po laé sče, ktereé ji mež ržíé, žkoumajíé, vysž etrž ujíé,
vyslyé čhajíé, ji takeé v žaé rodku ničž íé. Možž naé , žž e nejsme s to milovat praé vež proto, žž e toužž íéme byé t
milovaé ni, to jest žž e čhčeme než čo (laé sku) po tom druheé m, míésto abyčhom k než mu
prž istupovali bež požž adavkuů a čhtež li jen jeho pouhou prž íétomnost. A jesž tež než čo: Tereža prž ijala
Karenina takoveé ho, jakyé byl, nečhtež la ho mež nit ke sveé mu obražu, souhlasila prž edem s jeho
psíém svež tem, nečhtež la mu ho braé t, nežž aérlila na jeho tajneé spaé dy. Vyčhovaé vala ho ne proto, žž e
ho čhtež la prž etvorž it (jako mužž čhče prž etvorž it svou žž enu a žž ena sveé ho mužž e), nyé bržž jen proto,
aby ho naučž ila elementaé rníému jažyku, kteryé jim umožž nil, aby se dorožumež li a mohli spolu
žž íét.
A potom: Laé ska k psu je dobrovolnaé , nikdo ji k níé nenutil. (Tereža myslíé žase na matku a
je jíé vsž eho líéto: Kdyby matka byla jednou ž nežnaé myé čh žž en na vsi, možž naé
žž e by jíé jejíé veselaé hrubost byla sympatičkaé ! Ačh, kdyby matka byla čižíé žž enou!
Tereža se od dež tstvíé stydež la, žž e matka okupovala rysy jejíé tvaé rž e a konfiskovala jejíé jaé .
Nejhorsž íé ale bylo, žž e odvež kyé prž íékaž “miluj otče a matku!” ji nutil, aby s tou okupačíé
souhlasila, aby tu agresi nažyé vala laé skou! Matka nebyla vinna, žž e se s níé Tereža rožesž la.
Rožesž la se s níé ne proto, žž e matka byla, jakaé byla, ale protožž e byla matkou.)
Ale hlavnež : žž aédnyé čž lovež k nemuů žž e prž ineé st druheé mu čž lovež ku dar idyly. To umíé jenom
žvíérže, protožž e nebylo vyhnaé no ž Raé je. Laé ska meži čž lovež kem a psem je idyličkaé . Neníé v níé
konfliktuů , draé savyé čh sčeé n, neníé v níé vyé voje. Karenin obklopil Terežu a Tomaé sž e svyé m žž ivotem
žaložž enyé m na opakovaé níé a očž ekaé val od ničh toteé žž. Kdyby byl Karenin čž lovež kem a nikoli
psem,
 jistež by užž daé vno Tereže rž ekl: “Prosíém tež , mne užž nebavíé nosit kažž dyé den v hubež rohlíék.
Nemuů žž esž pro mne vymyslit než čo noveé ho?” V teé vež tež je obsažž eno vesž kereé odsouženíé čž lovež ka.
Lidskyé čž as se neotaé čž íé
v kruhu, ale bež žžíé po prž íémče vprž ed. To je duů vod, pročž čž lovež k nemuů žž e byé t sž ťasten, neboť
sž tež stíé je touha po opakovaé níé.
Ano, sž tež stíé je touha po opakovaé níé, rž íékaé si Tereža.
Kdyžž jde prž edseda družž stva projíét po praé či sveé ho Mefista a potkaé Terežu, nikdy
neopomene rž íéči: “Paníé Terežo! Pročž jsem ho nepožnal drž ívé ? Byli byčhom čhodili ža holkama
společž než ! Dvež ma čž unž aé kuů m prž eče žž aédnaé žž enskaé neodolaé !” Mež l veprž íéka vyčvičž eneé ho tak, žž e
po tež čh slovečh žačhročhtal. Tereža se smaé la, i kdyžž užž
vež dež la minutu prž edem, čo prž edseda rž ekne. Vtip opakovaé níém nežtraé čel svuů j puů vab.
Naopak. V kontextu idyly i humor je podroben sladk eé mu žaé konu opakovaé níé.
-5. Pes nemaé prž ed lidmi mnoho vyé hod, ale jedna ž ničh stojíé ža to: euthanasie neníé v jeho
prž íépadež žaé konem žakaé žaé na; žvíérže maé praé vo na milosrdnou smrt. Karenin čhodil o trž ečh
nožž kaé čh a čž íém daé l vež tsž íé čž as traé vil v koutež . Narž íékal. Oba manžž eleé byli žajedno v tom, žž e ho
nesmež jíé nečhat žbytečž než traé pit. Ale souhlas s tou žaé sadou je nežbavoval ué žkostneé nejistoty:
jak požnat okamžž ik, kdy utrpeníé je užž
žbytečž neé ? jak určž it čhvíéli, kdy žž íét užž nestojíé ža to?
Kdyby asponž Tomaé sž nebyl leé karž ! Pak by bylo možž no se skryé t ža než koho trž etíého. Bylo by
možž no jíét ke žvež roleé karž i a požž aédat ho, aby dal psu injekči. Je to tak strasž neé vžíét saé m na sebe
roli smrti! Tomaé sž dlouho trval na tom, žž e mu saé m žž aédnou injekči nedaé , ale požve
žvež roleé karž e. Ale pak počhopil, žž e mu muů žž e doprž aét privilegia, ktereé ho se nedostane
žž aédneé mu čž lovež ku: smrt ža níém prž ijde v podobež tež čh, ktereé mež l raé d.
Karenin narž íékal čelou noč. Kdyžž ho raé no Tomaé sž ohmatal, rž ekl Tereže: “Užž nebudeme
čž ekat.”
Bylo raé no, ža čhvíéli mež li oba odejíét ž domu. Tereža vesž la do pokoje ke Kareninovi. Ležž el
ažž dosud netečž než (ani kdyžž ho prž ed čhvíélíé Tomaé sž ohledaé val, nevež noval tomu žž aédnou
požornost), ale nyníé kdyžž uslysž el otevrž eníé dverž íé, vžtyčž il hlavu a podíéval se na Terežu.
Nemohla uneé st ten pohled, lekla se ho skoro. Takhle se nikdy nedíéval na Tomaé sž e, takhle
se díéval jen na ni. Ale nikdy ne s takovou intenžitou jako tentokraé t. To nebyl žoufalyé nebo
smutnyé pohled, ne. Byl to pohled strasž liveé , nesnesitelneé
duů vež rživosti. Ten pohled byl dyčhtivaé otaé žka. Čelyé žž ivot čž ekal Karenin na Terežinu
odpovež ď a teď jíé ožnamoval (jesž tež mnohem naleé havež ji nežž jindy), žž e je staé le prž ipraven se od
níé dovež dež t pravdu. (Vsž ečhno, čo počhaé žíé od Terežy, je pro než ho pravdou: i kdyžž mu rž ekne
“sedni!” nebo “lehni!”, jsou to pravdy, s nimižž se žtotožž nžuje a ktereé daé vajíé jeho žž ivotu smysl.)
Ten pohled strasž liveé duů vež rživosti byl jen kraé tkyé. Za čhvíéli položž il žase hlavu na sveé pačky.
Tereža vež dež la, žž e takto se užž na ni nikdo nepodíévaé . Nikdy mu nedaé vali sladkosti, ale prž ed
než kolika dny mu nakoupila než kolik tabulek čž okolaé dy. Vybalila je že staniolu, rožlaé mala a
položž ila kolem než ho. Prž idala k nim jesž tež misku vody, aby mu nič nečhybež lo, kdyžž žuů stane
než kolik hodin doma saé m. Pohled, kteryé m se na ni prž ed čhvíélíé podíéval, jako by ho byl unavil. I
kdyžž byl obklopen čž okolaé dou, nežvedl jižž hlavu.
Položž ila se k než mu na žem a objala ho. Velmi pomalu a unavenež si ji očž ičhal a jednou
nebo dvakraé t olíéžl. Prž ijala olíéžnutíé se žavrž enyé ma očž ima, jako by si je čhtež la navžž dyčky
žapamatovat. Otočž ila hlavu, aby jíé olíéžl jesž tež druhou tvaé rž. Pak musila odejíét ža svyé mi
jalovičž kami. Vraé tila se ažž po obež dež . Tomaé sž nebyl jesž tež doma. Karenin ležž el porž aéd obklopen
čž okolaé dami a kdyžž ji slysž el prž ijíét, nežvedl užž hlavu. Jeho nemočnaé noha byla oteklaé a naé dor
praskl na noveé m míéstež . Meži čhlupy se objevila svež tle čž ervenaé (krvi nepodobnaé ) kapičž ka.
Znovu
si k než mu ulehla na žem. Mež la jednu ruku prž ehoženu prž es jeho tež lo a očž i žavrž eneé . Pak
uslysž ela než koho busž it na dverž e. Ožvalo se: “Pane doktore, pane doktore! Je tu prase a jeho p
rž edseda!” Nebyla s to s nikyé m mluvit. Nepohnula se a neotevrž ela očž i. Jesž tež jednou se ožvalo:
“Pane doktore, prž isž li čž unž aé či!” a pak užž bylo tičho.
Teprve ža puů l hodiny prž isž el Tomaé sž . SČ el mlčž ky do kučhynež a prž ipravoval si injekči. Kdyžž
vstoupil do pokoje, Tereža užž staé la a Karenin se namaé havež žvedal že žemež . Kdyžž uvidež l
Tomaé sž e, žavrtež l slabež očasem.
“Podíévej se,” rž ekla Tereža, “jesž tež porž aéd se usmíévaé !” RČ ekla to prosebnež , jako by tež mi slovy
čhtež la jesž tež žž aédat o malyé odklad, ale nenaleé hala.
Prostíérala žvolna na gaučž prostež radlo. Bylo to bíéleé prostež radlo poseteé vžorkem
žobražujíéčíém malaé fialovaé kvíétka. Vsž ečhno mež la ostatnež prž ipraveneé a promysž leneé , jako by si
Kareninovu smrt prž edstavovala mnoho dnuů naprž ed. (Ačh, jak je to hrožneé , my vlastnež sníéme
doprž edu o smrti tež čh, čo milujeme!) Nemež l užž síélu vyskočž it na gaučž . Vžali ho do naé ručž e a
společž než žvedli. Tereža ho položž ila na bok a Tomaé sž mu prohlíéžžel nožž ku. Hledal míésto, kde
žž íéla vystupovala nejžrž etelnež ji. Pak na tom míéstež vystrž íéhal nuů žž kami čhlupy. Tereža klečž ela u
gaučž e a držž ela Kareninovu hlavu v rukou tež snež u sveé tvaé rž e. Tomaé sž ji prosil, aby mu tiskla
pevnež žadníé nožž ku v míéstež nad žž íélou, kteraé byla tenkaé a do níéžž bylo obtíéžžneé vpíéčhnout jehlu.
Držž ela Kareninovu pačku, ale nevždaé lila tvaé rž od jeho hlavy. Mluvila na než ho bež prž estaé níé
tičhyé m hlasem a on nemyslil nežž na ni. Nemež l stračh. Olíéžl jíé jesž tež dvakraé t tvaé rž. A Tereža mu
sž eptala: “Neboj se, neboj se, tam tež nebude nič bolet, tam se ti bude ždaé t o veverkaé čh a
žajíéčžčíéčh, budou tam kravičž ky a Mefisto tam bude, neboj se ” Tomaé sž vbodnul jehlu do žž íély a
stiskl píést. Karenin maličž ko trhnul nohou, paé r vterž in žryčhlenež dyé čhal a pak jeho dečh naé hle
ustal. Tereža klečž ela na žemi prž ed gaučž em a tiskla tvaé rž k jeho hlavež .
Pak musili žase oba odejíét do praé če a pes žuů stal ležž et na gaučž i na bíéleé m prostež radle s
fialovyé mi kvíétky.
Večž er se vraé tili. Tomaé sž sž el na žahradu. Nasž el meži dvež ma jablonež mi čž tyrž i čž aéry obdeé lníéku,
kteryé tam prž ed než kolika dny Tereža naryé sovala podpatkem. Tam žačž al ryé t. Dodržž oval
prž esnež prž edepsanyé rožmež r. Čhtež l, aby bylo vsž ečhno, jak si to Tereža prž aéla.
Zuů stala doma s Kareninem. Baé la se, aby ho nepohrž bili žž iveé ho. Prž iložž ila učho k jeho
čž umaé ku a ždaé lo se jíé, žž e slysž íé slaboučž kyé dečh. Poodstoupila a videž la, jak se jeho hruď lehče
pohybuje.
 (Ne, to slysž ela svuů j vlastníé dečh, kteryé uvaé dež l v nepatrnyé pohyb jejíé tež lo, takžž e podlehla
dojmu, žž e se hyé be hruď psa.)
Nasž la v kabelče žrčaé tko a nastavila ho k jeho čž umaé ku. Zrčaé tko bylo tak usž mudlaneé , žž e se
na než m domníévala videž t oroseníé žpuů sobeneé dečhem.
“Tomaé sž i, on žž ije!” krž ičž ela, kdyžž se Tomaé sž se žablaé čenyé ma botama vračel že žahrady.
Sklonil se k než mu a žavrtež l hlavou.
Vžali kažž dyé ž jedneé strany prostež radlo, na ktereé m ležž el. Tereža u nohou, Tomaé sž u hlavy.
Zvedli ho a vynaé sž eli do žahrady.
Tereža učíétila v rukou, žž e je prostež radlo mokreé . Prž isž el k naé m s loužž ičž kou a s loužž ičž kou
odesž el, pomyslila si a byla raé da, žž e číétíé v rukou tu vlhkost, posledníé
pejskuů v poždrav.
Donesli ho meži jablonež a spousž tež li doluů . Naklonila se nad jaé mu a upravovala
prostež radlo tak, aby ho čeleé ho prž ikryé valo. Prž ipadalo jíé nesnesitelneé , aby hlíéna, kterou na
než ho ža čhvíéli nahaé žejíé, dopadala na jeho naheé tež lo. Pak odesž la do domu a vraé tila se s
obojkem, vodíétkem a hrstíé čž okolaé dy, kteraé
žuů stala od raé na na žemi nedotčž ena. Hodila to vsž ečhno ža níém. Vedle jaé my byla hromada
čž erstvež vykopaneé hlíény. Tomaé sž vžal do rukou lopatu. Tereža si vžpomnež la na svuů j sen:
Karenin porodil dva rohlíéky a jednu včž elu. Ta vež ta žnež la najednou jako epitaf. Prž edstavovala
si, žž e by tu meži dvež ma jablonež mi byl pomníék s naé pisem: “Zde ležž íé Karenin. Porodil dva
rohlíéky a jednu včž elu.” V žahradež bylo prž íétmíé, čhvíéle meži dnem a večž erem, na nebi staé l
bledyé mež síéč, lampa žapomenutaé v pokoji mrtvyé čh.
Mež li oba dva boty od hlíény a odnaé sž eli ryé čž a lopatu do prž íéstež nku, kde bylo narovnaé no
naé rž adíé: hraé bež , krumpaé čž e, motyky.
-6. Sedež l ve sveé m pokoji, kde si byl žvyklyé čž íést u stolu knihy. V takovyé čh čhvíélíéčh k než mu
Tereža prž istupovala, sklonila se k než mu, prž itiskla žežadu tvaé rž k jeho tvaé rž i. Kdyžž to toho dne
udež lala, uvidež la, žž e se Tomaé sž nedíévaé do žž aédneé knihy. Prž ed níém ležž el dopis a prž esto, žž e se
sklaé dal jen ž pež ti rž aédkuů psanyé čh na stroji, Tomaé sž na než j upíéral pohled nehybnež a dlouže.
“Čo je to?” ptala se Tereža a naplnila ji ué žkost. Anižž se obraé til, Tomaé sž žvedl dopis a podal
jíé ho. Bylo tam psaé no, žž e se musíé
dostavit jesž tež teé hožž dne do sousedníého mež sta na letisž tež .
Konečž než k níé otočž il hlavu a Tereža videž la, žž e maé v očž íéčh stejnou hruů žu, jakou počíétila i
ona.
“Puů jdu s tebou,” rž ekla.
Vrtež l hlavou: “Prž edvolaé níé se tyé kaé jenom mne.”
“Ne, puů jdu s tebou,” opakovala.
Odjeli Tomaé sž ovyé m naé kladníém autem. Za čhvíéli byli na letisž tníé plosž e. Byla tam mlha.
Jenom velmi matnež se proti nim ryé sovalo než kolik letadel. Čhodili od jednoho k druheé mu, ale
vsž ečhna tam staé la se žavrž enyé mi dverž mi, neprž íéstupnaé . Konečž než jedno ž ničh mež lo nahorž e
otevrž enyé včhod, k než mužž vedly prž istaveneé
sčhuů dky. Vystoupili po ničh, ve dverž íéčh se objevil steward a žval je daé l. Letadlo bylo
maleé , sotva pro trž ičet pasažž eéruů a bylo ué plnež praé ždneé . Vesž li do uličž ky meži sedadly, staé le se
dotyé kajíéče jeden druheé ho a bež valneé ho žaé jmu o to čo se dež lo kolem ničh. Usedli na dvež
sedadla vedle sebe a Tereža položž ila hlavu na Tomaé sž ovo rameno. Puů vodníé hruů ža se
rožplyé vala a promež nžovala ve smutek. Hruů ža je sž ok, čhvíéle naprosteé ho oslepeníé. Hruů ža je
žbavena jakeé koli stopy kraé sy. Nevidíéme nežž ostreé svež tlo nežnaé meé udaé losti, kterou
očž ekaé vaé me. Smutek naproti tomu prž edpoklaé daé , žž e víéme. Tomaé sž i Tereža vež dež li, čo je čž ekaé .
Svež tlo hruů žy se žtlumilo a svež t bylo videž t v modraveé m, než žžneé m osvež tleníé, ktereé čž inilo vež či
kraé snež jsž íé, nežž byly prž ed tíém.
Ve čhvíéli, kdy Tereža čž etla dopis, nečíétila k Tomaé sž ovi žž aédnou laé sku, vež dež la jen, žž e ho
nesmíé ani na čhvilku opustit: hruů ža udusila vsž ečhny ostatníé čity a počity. Nyníé, kdy k než mu
byla prž itisž tež na (letadlo plulo v mračíéčh), ué lek pominul a ona vníémala svou laé sku a vež dež la, žž e
je to laé ska bež hranič a bež míéry. Konečž než letadlo prž istaé lo. Vstali s sž li ke dverž íém, ktereé
steward otevrž el. Držž eli se staé le v objetíé kolem pasu a stanuli nahorž e na sčhuů dčíéčh. Videž li
dole trž i mužž e s kuklami na tvaé rž íéčh a pusž kami v ruče. Bylo žbytečž neé vaé hat, protožž e nebylo
ué niku. Sestupovali žvolna a kdyžž položž ili nohu na pločhu letisž tež , jeden ž mužž uů
žvedl pusž ku a žalíéčil. Nebylo slysž et žž aédnyé vyé strž el, ale Tereža číétila, jak Tomaé sž , kteryé jesž tež
vterž inu prž ed tíém k níé byl prž itisž tež n a držž el se jíé rukou kolem pasu, se hroutíé k žemi.
Tiskla ho k sobež , ale nemohla ho udržž et: padl na beton prž istaé vačíé pločhy. Sklonila se nad
než ho. Čhtež la se na než ho vrhnout a prž ikryé t ho svyé m tež lem, ale v teé čhvíéli videž la než čo
žvlaé sž tníého: jeho tež lo se ryčhle žmensž ovalo. Bylo to tak neuvež ržitelneé , žž e strnula a staé la jako
prž ikovaé na. Tomaé sž ovo tež lo bylo mensž íé a mensž íé, vuů beč se užž nepodobalo Tomaé sž ovi, žbylo ž
než ho než čo dočela maleé ho a ta malaé vež č se žačž ala hyé bat a dala se do bež hu a utíékala pryčž po
letisž tníé plosž e. Mužž , čo vystrž elil, sundal masku a usmaé l se laskavež na Terežu. Otočž il se pak a
rožbež hl ža tou malou vež číé, kteraé bež žžela žmatena sem a tam, jako by prž ed než kyé m uhyé bala a
hledala žoufale skryé sž. Čhvíéli se
spolu honili, ažž potom najednou se mužž vrhl k žemi a honičž ka skončž ila.
Vstal a vračel se k Tereže. Nesl jíé v rukou tu vež č. Ta vež č se trž aésla stračhem. Byl to žajíéč.
Podaé val ho Tereže. A v teé čhvíéli ž níé spadl ué lek i smutek a ona byla sž ťastnaé , žž e držž íé žvíéržaétko v
naé ručž íé, žž e to žvíéržaétko je jejíé a muů žž e ho tisknout k tež lu. Rožplakala se sž tež stíém. Plakala a
plakala, nevidež la prž es slžy a odnaé sž ela si žajíéčžka domuů s počitem, žž e teď užž je tež snež u číéle, žž e
je tam, kde čhtež la byé t, tam odkud se užž neutíékaé .
SČ la pražž skyé mi uličemi a nasž la lehče svuů j duů m. žž ila tam s maminkou a tatíénkem, kdyžž byla
malaé . Ale maminka ani tatíének tam nebyli. Víétali ji tam dva starž íé
lideé , ktereé nikdy nevidež la, ale o kteryé čh vež dež la, žž e je to pradež dečž ek a prababičž ka. Oba
mež li tvaé rž e vraé sčž iteé jako je kuů ra stromu a Tereža byla raé da, žž e bude bydlit s nimi. Ale teď
čhtež la byé t sama jen se svyé m žvíéržaétkem. Nasž la bežpečž než svuů j pokoj, ve ktereé m bydlila od
svyé čh pež ti let, kdy se rodičž e rožhodli, žž e si žasloužž íé míét sama pro sebe žvlaé sž tníé míéstnost. Byl
tam gaučž , stolek a žž idle. Na stolku staé la rožsvíéčenaé lampa, kteraé tam na ni čž ekala čelou tu
dobu. Na lampež sedež l motyé l s roževrž enyé mi krž íédly, na kteryé čh byly namalovaé ny dvež velikeé
očž i. Tereža vež dež la, žž e je u číéle. Lehla si na gaučž a tiskla žajíéčžka k tvaé rž i.
-7. Sedež l nad stolem, kde byl žvyklyé čž ísé t knihy. Prž ed níém ležž ela otevrž enaé obaé lka s
dopisem. RČ íékal Tereže: “Dostaé vaé m čž as od čž asu dopisy, o kteryé čh jsem ti nečhtež l nič rž íékat.
Píésže mi muů j syn. Snažž il jsem se, aby se muů j a jeho žž ivot nedostaly nikdy do styku. A podíévej
se, jak se mi osud pomstil. Užž prž ed než kolika lety ho vyhodili že sž koly. Je traktoristou na
než jakeé vesniči. Muů j a jeho žž ivot se siče nedotyé kajíé, ale ubíéhajíé vedle sebe stejnyé m smež rem
jako dvež rovnobež žžky.”
“A pročž jsi o tež čh dopisečh nečhtež l mluvit?” rž ekla Tereža a učíétila v sobež
velkou ué levu.
“Nevíém. Bylo mi to jaksi neprž íéjemneé .”
“Píésže ti čž astež ji?”
“ČČ as od čž asu.”
“A o čž em?”
“O sobež .”
“A je to žajíémaveé ?”
“Je. Matka, jak víésž, byla žurž ivaé komunistka. Daé vno se s níé rožesž el. Sprž aételil se s lidmi,
kterž íé se očitli ve stejneé situači jako my. Snažž ili se o než jakou političkou čž innost. Než kterž íé ž ničh
jsou dnes ve vež ženíé. Ale s tež mi se rožesž el teé žž. Mluvíé o ničh s odstupem jako o ‘vež čžnyé čh
revolučionaé rž íéčh’.”
“A on se snad s tíémhle režž imem smíéržil?”
“Ne, vuů beč ne. Vež ržíé v Boha a myslíé si, žž e v tom je klíéčž ke vsž emu. Maé me pryé žž íét vsž ičhni v
kažž dodenníém žž ivotež podle norem danyé čh naé božž enstvíém a režž im nebrat vuů beč na vež domíé.
Ignorovat ho. Vež ržíéme-li v Boha, jsme pryé s to vytvorž it v jakeé koli situači svyé m vlastníém
jednaé níém to, čo on nažyé vaé ‘kraé lovstvíé božž íé na žemi’. Vysvež tluje mi, žž e číérkev je v nasž íé žemi
jedineé dobrovolneé společž enstvíé
lidíé, ktereé unikaé kontrole staé tu. Zajíémaé mne, jestli je v číérkvi proto, aby leé pe vždoroval
režž imu, anebo žda opravdu vež ržíé v Boha.”
“Tak se ho na to žeptej!”
Tomaé sž pokračž oval: “Obdivoval jsem se vžž dyčky vež ržíéčíém. Myslil jsem, žž e majíé
než jakyé žvlaé sž tníé dar nadsmysloveé ho vníémaé níé, kteryé je mi odeprž en. Než čo jako jasnovidči.
Ale teď vidíém na sveé m synovi, žž e vež ržit je vlastnež veliče snadneé . Kdyžž na tom byl žle, ujali se
ho katolíéči a víéra byla najednou tu. Možž naé , žž e se rožhodl vež ržit ž vdež čžnosti. Lidskaé
rožhodnutíé jsou hrožnež snadnaé .”
“Tys mu na jeho dopisy nikdy neodpovež dež l?”
“Neudal mi žpaé tečž níé adresu.”
 Ale pak dodal: “Na posž tovníém ražíétku je ovsž em jmeé no obče. Stačž ilo by poslat dopis na
adresu tamníého družž stva.”
Tereža se prž ed Tomaé sž em stydež la ža svaé podežrž eníé a čhtež la napravit vinu prž ekotnou
laskavostíé k jeho synovi: “Tak pročž mu nenapíésžesž ? Pročž ho nepožvesž ?”
“Podobaé se mi,” rž ekl Tomaé sž . “Kdyžž mluvíé, krž ivíé horníé ret ué plnež stejnež jako jaé . Videž t svuů j
vlastníé ret, jak mluvíé o Paé nu Bohu, mi prž ipadaé prž íélisž podivneé .” Tereža se rožesmaé la.
Tomaé sž se smaé l s níé.
Tereža rž ekla: “Tomaé sž i, nebuď dež tinskyé ! Vžž dyť je to užž tak staraé historie. Ty a tvoje prvníé
žž ena. Čo je mu po teé historii? Čo s níé maé společž neé ho? Pročž bys mež l než komu ubližž ovat jen
proto, žž e jsi mež l v mlaé díé sž patnyé vkus?”
“Abyčh byl uprž íémnyé, maé m ž toho setkaé níé treé mu. To je hlavníé duů vod, pročž se mi do než ho
nečhče. Nevíém, pročž jsem byl tak umíénež nyé. ČČ lovež k se než kdy k než čžemu rožhodne, nevíé ani
jak, a to rožhodnutíé pak trvaé vlastníé setrvačž nostíé. Rok od roku je tež žžsžíé ho žmež nit.”
“Požvi ho,” rž ekla.
Teé hožž dne odpoledne se vračela ž kravíéna a slysž ela že silniče hlasy. Kdyžž se prž iblíéžžila,
videž la Tomaé sž ovo naé kladníé auto. Tomaé sž byl sehnut a odmontovaé val kolo. Než kolik čhlapuů
staé lo okolo, okounež li, čž ekali, ažž bude Tomaé sž s opravou hotov. Staé la a nemohla odtrhnout
pohled: Tomaé sž vypadal starž e. Zesž edivež ly mu vlasy a nemotornost, se kterou si počž íénal,
nebyla nemotornost leé karž e, kteryé se stal sž ofeé rem, ale nemotornost čž lovež ka, kteryé užž neníé
mlaé d.
Vžpomnež la si na nedaé vnyé rožhovor s prž edsedou. RČ íékal jíé, žž e Tomaé sž ovo auto je v bíédneé m
stavu. RČ íékal to žž ertem, nebyla to stíéžžnost, ale prž eče jen starost. “Tomaé sž
se vyžnaé líép v tom, čo je uvnitrž tež la nežž v tom, čo je uvnitrž motoru,” smaé l se. Pak se jíé
prž ižnal, žž e užž byl než kolikraé t žž aédat na ué rž adečh, aby smež l Tomaé sž žnovu vykonaé vat ve ždejsž íém
okrese leé karž skou praxi. Zjistil vsž ak, žž e to poličie nikdy nedovolíé.
Poodstoupila ža kmen stromu, aby ji nikdo ž tež čh lidíé kolem auta nevidež l, ale
neprž estaé vala se na než ho díévat. Srdče se jíé svíéralo vyé čžitkami: Kvuů li níé odesž el ž Čuryčhu žpaé tky
do Prahy. Kvuů li níé opustil Prahu. A ani tady mu nedala pokoj a jesž tež nad umíérajíéčíém
Kareninem ho traé pila tajnyé m podežíéraé níém. Vžž dyčky mu v dučhu vyčž íétala, žž e ji dost nemiluje.
Svou vlastníé laé sku považž ovala ža než čo, čo se vymykaé jakeé koli počhybež , kdežž to jeho laé sku ža
pouhou shovíévavost. Teď vidíé, žž e byla nespravedlivaé : Kdyby byla opravdu Tomaé sž e milovala
velkou laé skou, byla by s níém prž eče musila žuů stat v čižinež ! Tam byl Tomaé sž spokojen, tam se
prž ed níém otvíéral novyé žž ivot! A prž eče mu odtud ujela! Je pravda, žž e se prž esvež dčž ovala o tom,
žž e to dež laé ž velkomyslnosti, aby mu nebyla na obtíéžž. Ale nebyla ta velkomyslnost jen
vyé mluvou? Ve skutečž nosti vež dež la, žž e se ža níé vraé tíé!
Volala ho ža sebou čž íém daé l níéžž a níéžž, tak jako víély laé kajíé vesničž any do bažž in, aby je tam
nečhaly utonout. Využž ila čhvíéle, kdy mež l žž aludečž níé krž ečž e, aby na než m vylaé kala slib, žž e se
odstež hujíé na venkov! Jak umež la byé t lstivaé ! Volala ho ža sebou, jako by čhtež la žkousž et žnovu a
žnovu, žda ji miluje, volala ho tak dlouho, ažž se teď očitl žde: sž edivyé a unavenyé, s
položmržačž enyé ma rukama, ktereé
 užž nebudou moči nikdy učhopit skalpel.
Očitli se tam, odkud se užž nedaé jíét nikam jinam. Kam by odtud mohli jesž tež jíét?
Do žahraničž íé je nikdy nepustíé. Do Prahy užž nenajdou čestu žpež t, žž aédnou praé či jim tam
nikdo nedaé . A aby sž li do jineé vsi, k tomu nebudou míét žž aédnyé duů vod. Muů j božž e, bylo opravdu
trž eba dojíét ažž sem, aby uvež ržila, žž e ji maé raé d?
Konečž než se mu podarž ilo nasadit kolo žpaé tky na vuů ž. Nasedl ža volant, čhlapi naskaé kali
na korbu a ožval se hluk motoru.
SČ la domuů a napustila si vodu do vany. Ležž ela v horkeé vodež a rž íékala si, žž e čelyé
žž ivot žneužž ívé ala proti Tomaé sž ovi sveé slabosti. Maé me vsž ičhni sklon považž ovat síélu ža
viníéka a slabost ža nevinnou obež ť. Ale Tereža si teď uvež domuje: v jejičh prž íépadež tomu bylo
naopak! I jejíé sny, jako by vež dež ly o jedineé slabosti toho silneé ho mužž e, prž edvaé dež ly mu
Terežino utrpeníé, aby ho hnaly na ué stup! Jejíé
slabost byla agresivníé a nutila ho k ustavičž neé kapitulači, ažž nakoneč prž estal byé t silnyé a
promež nil se v žajíéčžka v jejíém naé ručž íé. Porž aéd myslila na ten sen. Vstala ž vany a sž la hledat sž aty,
do kteryé čh by se obleé kla. Čhtež la si obleé či nejhežčž íé sž aty, aby se mu líébila, aby mu udež lala
radost.
Sotva si dopjala posledníé knoflíék, Tomaé sž vražil hlučž než dovnitrž spolu s prž edsedou
družž stva a naé padnež bledyé m mladyé m žemež dež lčem.
“Honem,” volal Tomaé sž , “než jakou silnou korž alku!” Tereža odbež hla a prž inesla laé hev
slivoviče. Nalila ji do kalíésžku a mladyé mužž ji ryčhle žhltl.
Mežitíém se dovež dež la, čo se stalo: mladíék si prž i praé či vymkl ruku v rameni a rž val bolestíé;
nikdo nevež dež l, čo si s níém počž íét a tak žavolali Tomaé sž e, kteryé mu ji jedinyé m pohybem vraé til
žpaé tky do kloubu.
Mladíék do sebe vražil jesž tež jednu čž ísé ž ku a rž ekl Tomaé sž ovi: “Tvoje paníé je dnes žatračenež
kraé snaé !”
“Hlupaé ku,” rž ekl prž edseda, “paníé Tereža je vžž dyčky kraé snaé .”
“Jaé víém, žž e je vžž dyčky kraé snaé ,” rž ekl mladíék, “ale dnes se takeé kraé snež obleé kla. Nikdy vaé s
nebylo videž t v tež čhhle sž atečh. Čhystaé te se než kam?”
“Nečhystaé m. To jsem si obleé kla kvuů li Tomaé sž ovi.”
“Doktore, ty se maé sž ,” smaé l se prž edseda. “To mnež moje staraé nedež laé , aby se kvuů li mnež
pež knež oblíékala.”
“Vsž ak proto taky čhodíésž na pročhaé žku s prasetem a ne se žž enou,” rž ekl mladíék a dlouho se
smaé l.
“Čo vuů beč dež laé Mefisto?” rž ekl Tomaé sž , “užž jsem ho nevidež l nejmíénž ” žamyslil se:
“nejmíénž hodinu!”
“Styé skaé se mu po mnež ,” rž ekl prž edseda.
 “Kdyžž vaé s vidíém v tež čh sž atečh, tak se mi čhče s vaé mi tančž it,” rž ekl mladíék Tereže. “Pustil
bys ji se mnou tančž it, doktore?”
“Pojedem tančž it vsž ičhni,” rž ekla Tereža.
“Jel bys?” rž ekl mladíék Tomaé sž ovi.
“Ale kam?” ptal se Tomaé sž .
Mladíék jmenoval mež sto v sousedstvíé, kde je v hotelu bar s tanečž níém parketem.
“Pojedesž s naé mi,” rž ekl pak rožkažovačíém toé nem prž edsedovi a protožž e mež l v sobež užž
trž etíé skleničž ku slivoviče, dodal: “Jestli se Mefistovi styé skaé , vežmeme ho s sebou!
Prž ivežeme jim dva čž unž aé ky! Vsž ečhny žž enskeé budou padat na žaé da, kdyžž uvidíé
dva čž unž aé ky!” a žase se dlouho smaé l.
“Kdyžž se nebudete stydež t ža Mefista, tak jedu s vaé mi,” rž ekl prž edseda a nasedli vsž ičhni do
Tomaé sž ova naé klaďaé ku. Tomaé sž si sedl k volantu, Tereža vedle než ho a oba čhlapi sedež li ža nimi
a odnaé sž eli si polovypitou laé hev slivoviče. Teprve ža vesničíé si prž edseda vžpomnež l, žž e
žapomnež li na Mefista. Krž ičž el na Tomaé sž e, aby se vraé tili.
“Neníé trž eba, jeden čž unž aé k stačž íé,” rž ekl mu mladíék a prž edsedu to uspokojilo. Stmíévalo se.
Česta vedla serpentinami vžhuů ru. Dojeli do mež sta a žastavili prž ed hotelem. Tereža s
Tomaé sž em tam nikdy nebyli. Sesž li po sčhodečh do sutereé nu, kde byl barovyé pult, tanečž níé
parket a než kolik stoluů . Asi sž edesaé tiletyé paé n hraé l na pianino a stejnež staraé daé ma na housle.
Hraé li čž tyrž ičet let stareé sž laé gry. Na parketu tančž ilo asi pež t paé ruů .
Mladíék se rožhleé dl a rž ekl: “žž aédnaé tady neníé pro mnež ,” a hned žval k tanči Terežu.
Prž edseda si sedl s Tomaé sž em k volneé mu stolu a objednal laé hev víéna..
“Nemohu píét! RČ íédíém!” prž ipomnež l Tomaé sž .
“Blbost,” rž ekl prž edseda, “žuů staneme tu prž es noč,” a sž el hned do rečepče objednat dva
pokoje.
Pak se vraé tila Tereža s mladíékem ž parketu, k tanči ji vyžval prž edseda a teprve nakoneč
tančž ila s Tomaé sž em.
Prž i tanči mu rž ekla: “Tomaé sž i, vsž ečhno žlo v tveé m žž ivotež počhaé žíé ode mne. Kvuů li mnež jsi se
dostal ažž sem. Tak níéžko, žž e užž se nedaé jíét nikam níéžž.” Tomaé sž jíé rž ekl: “Čo blaé žníésž? O jakeé m
níéžko mluvíésž?”
“Kdybyčhom žuů stali v Čuryčhu, operoval bys pačienty.”
“A ty bys fotografovala.”
“To je hloupeé prž irovnaé níé,” rž ekla Tereža. “Pro tebe žnamenala tvoje praé če vsž ečhno, kdežž to
jaé mohu dež lat čokoli a je mi to ué plnež jedno. Jaé jsem nežtratila vuů beč nič. Ty jsi žtratil
vsž ečhno.”
“Terežo,” rž ekl Tomaé sž , “ty sis nevsž imla, žž e jsem tady sž ťasten?”
“Tvoje poslaé níé bylo operovat,” rž ekla.
 “Terežo, poslaé níé je blbost. Nemaé m žž aédneé poslaé níé. Nikdo nemaé žž aédneé poslaé níé. A je to
ohromnaé ué leva žjistit, žž e jsi volnaé , žž e nemaé sž poslaé níé.” Nebylo možž no nevež ržit jeho
uprž íémneé mu hlasu. Vybavil se jíé obraž ž dnesž níého odpoledne: videž la ho opravovat naé kladníé
auto a ždaé l se jíé staryé. Dosž la tam, kam čhtež la: vžž dyčky si prž eče prž aéla, aby byl staryé. Znovu si
vžpomnež la na žajíéčžka, ktereé ho si tiskla ke tvaé rž i ve sveé m dež tskeé m pokoji.
Čo to žnamenaé , staé t se žajíéčžkem? To žnamenaé požbyé t jakeé koli síély. To žnamenaé , žž e jeden
užž neníé silnež jsž íé nežž druhyé.
Kraé čž eli v tanečž níéčh kročíéčh ža žvuku klavíéru a houslíé a Tereža mež la hlavu na jeho
rameni. Takto mež la hlavu, kdyžž spolu byli v letadle, ktereé je odvaé žž elo mlhou. Zažž ívé ala teď
stejnež podivneé sž tež stíé a podivnyé smutek jako tehdy. Ten smutek žnamenal: jsme na posledníé
staniči. To sž tež stíé žnamenalo: jsme spolu. Smutek byl formou a sž tež stíé bylo obsahem. SČ tež stíé
naplnž ovalo prostor smutku. Vraé tili se ke stolu. Tančž ila jesž tež dvakraé t s prž edsedou a jednou s
mladíékem, kteryé byl užž tak opilyé, žž e s níé na parketu upadl.
Potom sž li vsž ičhni nahoru a rožesž li se do svyé čh pokojuů .
Tomaé sž otočž il klíéčžem a rožsvíétil lustr. Videž la dvež postele prž itisž tež neé k sobež , u jedneé ž ničh
nočž níé stolek s lampou, ž jejíéhožž stíénidla, vyplasž en svež tlem, se žvedl velkyé nočž níé motyé l a
kroužž il pokojem. Zeždola slabounče žažníéval žvuk klavíéru a houslíé.