VOLÁNÍ

NETVORA
Příběh života

Napsal Patrick Ness

Podle námětu Siobhan Dowdové
 S velkým díky věnuji Kate Wheelerové

Text © 2011 Patrick Ness

From an original idea by Siobhan Dowd
Illustrations © 2011 Jim Kay
Published by arrangement with Walker Books limited, London SE11 5HJ.
Quote from An Experiment in Love by Hilary Mantel © 1995 Hilary
Mantel. Reprinted by permission of HarperCollins Publishers Ltd.
Translation © 2016 Hana Březáková
Czech edition © 2016 Nakladatelství Slovart

Všechna práva vyhrazena. Bez písemného svolení vlastníka práv není

povoleno publikaci ani žádnou její část použít pro reprodukování či
ukládání v rešeršním systému, ani ji jakýmikoli prostředky šířit, ať již
elektronicky, mechanicky, kopírováním, nahráváním nebo jinak.

Volání netvora. Příběh života

Z anglického originálu
A Monster Calls (Walker Books, London 2012)
přeložila Hana Březáková
Redigoval Martin Pšenička
Korektury Adéla Lapáčková
Editorka Sára Vybíralová
Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v roce 2019
Vydání druhé
Sazbu zhotovil Alias Press, s. r. o., Bratislava
Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín

Cena na obálce je nezávazným

doporučením pro koncové prodejce

ISBN 978-80-7529-884-3
10 9 8 7 6 5 4 3 2
www.slovart.cz
 VOLÁNÍ NETVORA
Příběh života

Netvor se zjevil těsně po půlnoci. Tak jak to netvoři ob-

vykle dělávají.

Když přišel, Conor nespal.

Zdál se mu ošklivý sen. Ale ne ledajaký ošklivý sen.
Stejná noční můra, která jej poslední dobou pronásledo-
vala dost často. Ta, co v ní byla tma, vítr a křik. Ta, co v ní
držel ruce, které klouzaly z jeho sevření, i když se snažil
sebevíc, aby je nepustil. Ta, co vždycky končila –
„Jdi pryč,“ zašeptal Conor do tmy svého pokoje. Po-
koušel se zahnat zlý sen pryč, nedovolit mu, aby ho pro-
následoval do bdělého světa. „Okamžitě zmiz.“
Podíval se na  budík, který mu máma postavila na
noční stolek. 0:07. Sedm minut po půlnoci. To už urči-
tě bylo moc pozdě, když jde druhý den do školy, a vlast-
ně by to bylo pozdě, i kdyby měl před sebou volný den.

11
 PAT R I C K N E S S

Nikomu o svém zlém snu neřekl. Mámě v žádném

případě, ale ani nikomu jinému. Ani tátovi, se kterým
si pravidelně zhruba jednou za čtrnáct dní telefonovali,
a rozhodně ne své babičce. Taky nikomu ve škole. To by
neudělal ani za nic.
To, co se dělo v jeho noční můře, nesměl vědět ni-
kdo na světě.
Ospale zamžoural, rozhlédl se po pokojíku a zamra-
čil se. Něco tam bylo jinak. Posadil se v posteli, už o troš-
ku bdělejší. Na zlý sen skoro přestal myslet, ale bylo tam
ještě něco, něco, co nedokázal pojmenovat, něco úplně
jiného, něco –
Naslouchal, napínal ve tmě uši, ale jediné, co slyšel,
byl tichý dům kolem něj, občasný slabý zvuk z prázdné-
ho přízemí, zašustění pokrývek z máminy ložnice, která
sousedila s jeho pokojem.
Nic.
Pak se to ozvalo znovu. Conor si uvědomil, že je to
přesně ten zvuk, co ho probudil.
Někdo volal jeho jméno.
Conore.

Dostal takový strach, že ho skoro rozbolelo břicho. Ta pří-

šera ho pronásleduje? Vylezla ven z jeho zlého snu a…?

12
 VOL ÁNÍ NET VOR A

„Neblázni,“ pomyslel si. „Na příšery už jsi docela sta-

rý.“
A taky že byl. Zrovna před měsícem oslavil třinácté
narozeniny. Příšery mohly vystrašit akorát tak malé děti.
Mimina, co se ještě počůrávají do postele. On se příšer
už –
Conore.
Uslyšel to zas. Conor nasucho polkl. Byl nezvykle
teplý říjen, a tak nechával okno na noc otevřené. Mož-
ná to jen zašustila jedna půlka záclon o druhou a znělo
to jako –
Conore.
Tak dobře, vítr to není. Rozhodně to byl hlas, ale žádný
z těch, co Conor znal. Mámin nebyl určitě, to věděl s jis-
totou. A  vlastně to vůbec nebyl ženský hlas, a  Conor
se na bláznivý okamžik zaradoval, že je to možná táta,
který přijel z Ameriky na nečekanou návštěvu, a proto-
že už bylo moc pozdě, nechtěl jim volat, aby je nevzbu-
dil, a tak –
Conore.
Ne. Táta to taky není. Ten hlas měl v sobě cosi nepo-
psatelného. A vlastně zněl jako hlas příšery, byl divoký
a strašlivý.
Pak uslyšel, jak venku ztěžka zapraskalo dřevo, jako
by něco obrovského našlapovalo po prkenné podlaze.

13
 PAT R I C K N E S S

Bál se vstát z postele a jít se tam podívat, ale zároveň

jako by to nějaká část z něho chtěla udělat víc než coko-
liv jiného.
Teď už docela probuzený ze sebe odhrnul pokrýv-
ku, vstal z postele a přešel k oknu. V bledém polosvitu
měsíce zřetelně viděl kostelní věž na vršku malého kop-
ce za jejich domem. Úpatí kopce ovíjela železniční trať,
dvě tvrdé ocelové linky se tlumeně leskly ve tmě. Měsíc
osvětloval také hřbitov u kostela, plný náhrobních ka-
menů se jmény, jež už skoro nešla přečíst.
Conor viděl také velký tis, který rostl uprostřed hřbi-
tova, strom tak prastarý, že se zdálo, jako by byl vyte-
saný ze stejného kamene jako kostel. Že je to tis, věděl
Conor jen proto, že mu to řekla máma. Nejdřív když
byl ještě úplně malý, aby se ujistila, že nebude jíst bo-
bule, co na něm rostou, protože jsou jedovaté, a  pak
znovu vloni, v době, kdy se začala se zvláštním výra-
zem dívat z okna v kuchyni a říkat: „Ten strom je tis,
víš?“
A pak znovu uslyšel svoje jméno.
Conore.
Jako by mu to někdo šeptal do obou uší zároveň.
„Co je?“ vyhrkl Conor a srdce se mu prudce rozbuši-
lo. Najednou byl netrpělivý, jako by se nemohl dočkat,
co se bude dít dál.

14
 VOL ÁNÍ NET VOR A

Před měsíc se posunul mrak, krajina se ponořila do

tmy a po úbočí kopce se do jeho pokojíku s hlasitým fííí
přihnal vítr a nadzvedl záclony. Znovu uslyšel skřípot
a praskání dřeva, které sténalo jako živý tvor, jako hla-
dový žaludek světa, který se kručením domáhá potravy.
Pak mrak odplul a měsíc znovu vysvitl.
A ozářil tis.
Ten se teď uprostřed jejich malé zahrádky tyčil jako
obr.
A ten tis byl netvor.
Conor viděl, jak se nejvýše položené větve stromu
splétají do podoby obrovského strašidelného obličeje, jak
se v nich s mihotáním formují ústa, nos, a dokonce oči,
které hleděly přímo na něho. Další větve se stáčely kolem
sebe navzájem, praskaly a sténaly, dokud se z nich nevy-
tvořily dvě dlouhé paže a druhá noha, která si stoupla na
zem vedle hlavního kmene. Zbytek stromu se zformoval
do páteře a trupu a tenké jehličí utkalo chundelatou ze-
lenou srst, která se hýbala a nadzvedávala, jako by pod ní
byly svaly a plíce.
Netvor už čněl nad Conorovo okno a nepřestával růst
ani do šířky. Nabýval obrovitých rozměrů a vypadal straš-
livě silný a strašlivě mohutný. Po celou tu dobu nespouštěl
oči z Conora, který slyšel hlasité, jako vichr silné funění
vycházející z  jeho úst. Netvor položil obří ruce z  obou

15
 PAT R I C K N E S S

stran okna, sklonil hlavu, až jeho velikánské oči vyplňo-

valy celý rám, a dál je zlostně upíral na Conora. Dům pod
jeho vahou tiše zasténal.
A pak netvor promluvil.
Conore O’Malley, řekl a do Conorova pokoje zavál sil-
ný poryv teplého, kompostem páchnoucího dechu, který
mu odvanul vlasy z čela. Jako by to ani nebyl hlas, ale spíš
hluboké zvučné dunění, vibrace tak mocné, že je Conor
cítil v hrudi.
Přišel jsem si pro tebe, Conore O’Malley, řekl netvor, za-
tlačil do domu, shodil obrázky ze zdí Conorova pokoje,
vysypal z polic knihy i různé jiné věci. Všechno skončilo
společně se starým plyšovým nosorožcem v jedné hro-
madě na podlaze.
Netvor, pomyslel si Conor. Opravdický, nefalšovaný
netvor. V opravdickém životě, když nespí. Není ve snu,
ale přímo tady, za jeho oknem.
Přišel si pro něho.
Jenže Conor před ním neutekl.
Ve skutečnosti se ho totiž ani nebál.
Jediné, co cítil, jediné, co vůbec cítil od chvíle, kdy se
mu netvor ukázal, bylo rostoucí zklamání.
Protože to nebyla příšera, kterou očekával.
„Tak pojď a vezmi si mě,“ řekl.
—•—

16
 VOL ÁNÍ NET VOR A

Rozhostilo se zvláštní ticho.

Co jsi to říkal? zeptal se netvor.
Conor si založil ruce na hrudi. „Říkal jsem, abys šel
a vzal si mě.“
Netvor se na okamžik zarazil, pak s řevem zabušil obě-
ma pěstmi do domu. Strop pokojíku se pod jeho údery
zkroutil a ve zdech se objevily obrovské praskliny. Míst-
ností profičel vítr a vzduch zaburácel netvorovým zlost-
ným rykem.
„Hulákej si, jak chceš,“ pokrčil Conor rameny a sot-
va přitom zvedl hlas. „Už jsem viděl horší věci.“
Netvor zařval ještě hlasitěji a  strčil oknem dovnitř
paži, vyrazil sklo, roztříštil dřevo i cihly kolem. Obrovi-
tou, pokroucenou, z větví spletenou tlapou popadl Co-
nora kolem pasu a  zvedl jej nad podlahu. Máchl jím
z jeho pokoje ven do noci, zvedl jej nad zahradu, vysoko
proti bledému kruhu měsíce. Sukovité prsty se sevřely
kolem Conorových žeber s takovou silou, že mohl stěží
popadnout dech. Hleděl do netvorovy otevřené tlamy,
na špičaté zuby z  tvrdého, pokrouceného dřeva a  cítil
jeho sálající horký dech.
Pak se netvor znovu zarazil.
Ty se opravdu nebojíš, že ne?
„Ne,“ odpověděl Conor. „Tebe v žádném případě.“
Netvor přimhouřil oči.

17
 PAT R I C K N E S S

Ale budeš, řekl. Než to skončí.

Poslední, co si Conor pamatoval, byla netvorova tla-
ma, která se rozevírala víc a víc a chystala se ho spolk-
nout zaživa.
 SNÍDANĚ

„Mami?“ zavolal Conor, když vešel do kuchyně. Věděl,

že tam nebude – neslyšel, že by se vařila voda v konvici,
a to bylo to první, co vždycky dělala – ale poslední dobou
se po ní takto ptal často, když vcházel do jednotlivých
pokojů v domě. Nechtěl ji překvapit, jen pro případ, že
by náhodou usnula únavou někde, kde si to neplánovala.
V kuchyni ale nebyla. To znamenalo, že je asi pořád
ještě nahoře ve své ložnici. A taky to znamenalo, že si
bude muset připravit snídani sám. Už si na to zvykl. Tak
jo. Ve skutečnosti je to dobře, zvlášť dnes ráno.
Rychle přešel ke koši na odpadky a nacpal igelitový
sáček, který přinesl ze svého pokoje, až skoro na dno,
a ještě jej přikryl ostatním smetím, aby nebyl vidět.
„Tak,“ řekl si sám pro sebe a chvíli tam jen stál a klid-
ně dýchal. Pak přikývl a řekl: „Snídaně.“
Toastový chléb do topinkovače, hrst vloček do mis-
ky, džus do sklenice, a mohl se posadit k malému stolku

19
 PAT R I C K N E S S

v kuchyni a pustit se do jídla. Máma byla zvyklá snídat

svůj vlastní chléb a vločky, které si kupovala ve městě
v  obchodě se zdravou výživou a  které Conor naštěstí
jíst nemusel. Chutnalo to stejně odporně, jako to vypa-
dalo.
Zvedl hlavu a podíval se na hodiny. Ještě dvacet pět
minut a bude muset jít. Školní uniformu už měl na sobě,
batoh sbalený a připravený u předních dveří. Všechno si
přichystal sám.
Seděl tam obrácený zády ke kuchyňskému oknu, to-
mu nad dřezem, ze kterého byl výhled na jejich malou za-
hrádku, na trať a nahoru na kostel se hřbitovem.
A na tis.
Conor si nabral další lžíci vloček. Jeho přežvykování
bylo jediným zvukem v domě.

Byl to sen. Co jiného by to mohlo být?

Když dnes ráno otevřel oči, první věcí, na kterou se
podíval, bylo okno. Samozřejmě tam pořád bylo, celé
a nepoškozené, žádná obrovitá díra vedoucí do zahrady.
Samozřejmě že to byl jenom sen. To jen nějaké hloupé
malé dítě by si mohlo myslet, že se to stalo doopravdy.
Jen dítě by mohlo uvěřit, že strom – vážně, strom – sešel
dolů z kopce a zaútočil na dům.

20
 VOL ÁNÍ NET VOR A

Tiše se při té představě zasmál, tomu, jak hloupé to

všechno bylo, a vstal z postele.
Pod nohama mu cosi zakřupalo.
Každé místečko podlahy v jeho pokoji bylo pokryté
krátkým, jako špendlíky ostrým jehličím tisu.
Strčil si do pusy další lžíci vloček a ani na chvíli se při-
tom nepodíval na odpadkový koš, kam nacpal sáček plný
jehličí, které zametl, jakmile vstal.
V noci foukal silný vítr. Určitě všechno to jehličí na-
vál dovnitř otevřeným oknem.
To je jasná věc.
Dojedl vločky a chleba, vypil poslední krapet džusu,
pak opláchl nádobí a vložil je do myčky. Ještě má dvacet
minut. Rozhodl se, že odpadkový koš vyprázdní se vším
všudy – takto to bude méně riskantní – a vzal pytel do po-
pelnice na kolečkách venku před domem. A když už tam
šel, vynesl zároveň i tříděný odpad. Taky nastrkal do pračky
špinavé povlečení, které pověsí na šňůru, až přijde ze školy.
Vrátil se do kuchyně a podíval se na hodiny.
Ještě deset minut.
Ani známka po –
„Conore?“ uslyšel seshora od schodiště.
Vypustil ze sebe dech, o kterém si ani neuvě domo-
val, že jej zadržuje.
—•—

21
 PAT R I C K N E S S

„Už jsi snídal?“ zeptala se ho máma. Stála tam a opírala

se o rám kuchyňských dveří.
„Jo, mami,“ odpověděl Conor s batohem v ruce.
„Opravdu?“
„Jo, mami.“
Podívala se na něj, jako by mu stále nevěřila. Conor
obrátil oči v sloup. „Toastový chléb, vločky a džus,“ řekl.
„Nádobí jsem dal do myčky.“
„Jsi hodný kluk,“ pochválila ho, ale přestože se usmí-
vala, slyšel v jejích slovech smutek. „Promiň, že jsem ne-
vstala dřív.“
„To je v pořádku.“
„To jenom to druhé kolo –“
„To je v pořádku,“ opakoval Conor.
Zarazila se, ale stále se na něj usmívala. Dnes si ješ-
tě neuvázala šátek kolem hlavy a její holá lebka vypada-
la v ranním světle měkce a křehce jako hlavička malého
dítěte. Conora zabolelo, když ji takto viděl.
„To tebe jsem slyšela dnes v noci?“ zeptala se.
Conor ztuhl. „Kdy?“
„Muselo to být někdy krátce po  půlnoci,“ řekla
a odšourala se postavit vodu na čaj. „Myslela jsem, že se
mi to zdálo, ale přísahala bych, že jsem opravdu slyšela
tvůj hlas.“
„Asi jsem jen mluvil ze spaní,“ zamumlal Conor.

22
 VOL ÁNÍ NET VOR A

„Asi jo,“ zívla máma. Vzala si z poličky vedle lednice

hrnek. „Zapomněla jsem ti povědět, že zítra přijede ba-
bička,“ řekla.
Conor svěsil ramena. „Ale ne, mami.“
„Já vím,“ řekla, „ale neměl by sis každé ráno dělat
snídani sám.“
„Každé ráno?“ zděsil se Conor. „Jak dlouho tady bu-
de?“
„Conore –“
„Vždyť ji tady nepotřebujeme –“
„Dobře víš, jak mi je v téhle fázi léčby, Conore.“
„Až doteď to bylo v pohodě –“
„Conore,“ okřikla jej máma, tak příkře, že to asi pře-
kvapilo oba. Dlouho pak bylo ticho. Poté se znovu usmá-
la a vypadala přitom opravdu, opravdu unaveně.
„Vynasnažím se, aby tu byla co nejkratší dobu, ano?“
řekla. „Vím, že se nerad vzdáváš svého pokoje, a omlou-
vám se. Nechtěla bych to po ní, kdybych nepotřebovala,
aby sem přijela.“
Při každé babiččině návštěvě musel Conor spát na
gauči. V tom to ale nebylo. Nelíbilo se mu, jak s ním ba-
bička mluví, jako by byl zaměstnanec ve zkušební době,
a vždycky selhal. Kromě toho to vždycky zvládli sami, jen
on s mámou, a nezáleželo na tom, jak zle mámě z léčby
bylo, byla to přece cena, kterou musela platit, tak proč –?

23
 PAT R I C K N E S S

„Jen na pár nocí,“ ujistila jej máma, jako by mu četla

myšlenky. „Neboj, všechno se zas spraví.“
Neřekl nic, jen zatahal za zip na svém batohu a snažil
se myslet na jiné věci. A pak si vzpomněl na sáček s jeh-
ličím, který nacpal do popelnice.
Možná to není ta úplně nejhorší věc, že bude babič-
ka spát v jeho pokoji.
„Konečně se usmíváš,“ řekla máma a sáhla po kon-
vici, která se mezitím vypnula. Pak s hranou hrůzou do-
dala: „Představ si, že mi přiveze některé ze svých starých
paruk.“ Volnou rukou si zamnula holou hlavu. „Budu
vypadat jako zombík Margaret Thatcherové.“
„Přijdu pozdě,“ řekl Conor s pohledem na hodiny.
„Jasně, zlatíčko,“ přikývla a sklonila se, aby mu moh-
la dát pusu na čelo. „Jsi hodný kluk,“ řekla znovu. „Kéž
bys nemusel být zas až tak hodný.“
Při odchodu z  kuchyně si všiml, jak si bere hrnek
s čajem k oknu nad dřezem, a když otevřel přední dveře,
slyšel ji ještě říct: „Tamhle je ten starý tis,“ jako by mlu-
vila sama k sobě.
 ŠKOLA

Už jak se zvedal, cítil, že má v puse krev. To, jak se kousl

zevnitř do rtu, když dopadl na zem, a právě na to se sou-
středil teď, jakmile vstal, na zvláštní kovovou pachuť, kvů-
li které byste to nejraději hned vyplivli, jako byste snědli
něco, co nebylo k snědku.
Místo toho to spolkl. Harry a jeho kumpáni by byli
radostí bez sebe, kdyby zjistili, že Conorovi teče krev.
Slyšel Antona a Sullyho, jak se mu za zády posmívají,
a i když to neviděl, přesně věděl, jak se tváří Harry. Taky
by asi uhodl, co Harry řekne potom, tím svým klid-
ným, pobaveným hlasem, kterým jako by se opičil po
nějakém padouchovi, kterého rozhodně nechcete po-
tkat.
„Po  schodech musíš opatrně,“ řekl Harry. „Vždyť
víš, že můžeš upadnout.“
Ano, přesně tohle si myslel, že řekne.
—•—

25
 PAT R I C K N E S S

Takhle to nebylo odjakživa.

Blonďáček Harry byl každý školní rok miláčkem
všech učitelů. Žák, co se vždycky přihlásil jako první,
nejrychlejší hráč na fotbalovém plácku. Pro Conora to
byl jen další kluk z jeho třídy. Ve skutečnosti nebyli přá-
telé – Harry vlastně nikdy neměl kamarády, jenom noh-
sledy; Anton a Sully pořád jen stáli za ním a smáli se
všemu, co udělal – ale nebyli ani nepřátelé. Conora by
docela překvapilo, kdyby Harry vůbec znal jeho jméno.
Někdy během loňského roku se něco změnilo. Harry
si začal Conora všímat. Tu a tam se na něj úkosem po-
díval anebo jej pozoroval s pobaveným výrazem ve tváři.
K této změně nedošlo tehdy, když Conorova máma
onemocněla, ale až později, když Conora začal pronásle-
dovat zlý sen, opravdický zlý sen, ne ten o hloupém stro-
mě, ale skutečná noční můra s křikem a padáním, noční
můra, o které by za nic na světě neřekl živé duši. Když
se Conorovi začal zdát ten zlý sen, tak tehdy si ho Har-
ry všiml, jako by Conor dostal nějaký tajný cejch, který
viděl jen Harry.
Cejch, co k  němu Harryho přitahoval jako železo
k magnetu.
První den nového školního roku nastavil Harry Co-
norovi nohu, když vycházel na školní dvůr, a ten se na-
táhl jak široký tak dlouhý na dláždění.

26
 VOL ÁNÍ NET VOR A

A tak to začalo.
A tak to i pokračovalo.

Zatímco se Anton a Sully smáli, Conor k nim byl otoče-

ný zády. Přejel si jazykem zevnitř po rtu, aby se přesvěd-
čil, jak moc se kousl. Nic hrozného. Přežije to, pokud se
mu podaří dostat se bez další úhony zpátky do třídy.
Tak snadné to ale být nemělo.
„Nechte ho na pokoji!“ uslyšel Conor a přitom sebou
škubl.
Otočil se a uviděl Lily Andrewsovou, jak si nahněva-
ně stoupla rovnou před Harryho, načež se Anton a Sully
začali chechtat ještě víc.
„Přišla tě spasit tvoje pudlice,“ řekl Anton.
„Přišla jsem proto, aby to byl férový boj,“ obořila se
na něj Lily a kudrnaté vlasy jí přitom nadskočily jako
u opravdového pudlíka, i když je měla stažené dozadu
čelenkou.
„Teče ti krev, O’Malley,“ řekl nevzrušeně Harry, kte-
rý Lily ignoroval.
Conor zvedl ruku, příliš pozdě, než aby stačil otřít
kapku krve, která mu vytekla koutkem úst.
„Ona mu tam ta jeho plešatá maminka dá pusinku!“
zakrákal Sully.

27
 PAT R I C K N E S S

Conorův žaludek jako by se stáhl do ohnivé koule, jako

by tam měl malé slunce, co jej pálí zevnitř, ale než stačil
zareagovat, udělala to za něj Lily. S rozzuřeným výkřikem
strčila do ohromeného Sullyho a srazila jej do křoví.
„Lillian Andrewsová!“ ozval se zkázonosný hlas od-
kudsi z poloviny školního dvora.
Ztuhli. Dokonce i Sully uprostřed zvedání se ze země
znehybněl. Přes dvůr k nim mířila jejich třídní učitelka
slečna Kwanová, svůj nejhroznější škleb vypálený do tvá-
ře jako jizvu.
„To oni si začali, slečno,“ řekla Lily, která už se brá-
nila.
„Já nechci nic slyšet,“ odpověděla slečna Kwanová.
„Jsi v pořádku, Sullivane?“
Sully střelil pohledem po Lily, pak nasadil bolestný
výraz. „Já nevím, slečno,“ zasténal. „Asi budu muset jít
domů.“
„Nehraj to na mě,“ odbyla ho učitelka. „Do mé kan-
celáře, Lillian.“
„Ale, slečno, oni si –“
„Okamžitě, Lillian.“
„Dělali si legraci z Conorovy mámy!“
To způsobilo, že všichni opět ztuhli, a pálící slunce
v Conorově břiše bylo najednou ještě žhavější, jako by
ho chtělo strávit zaživa.

28
 VOL ÁNÍ NET VOR A

(– a na kratičký okamžik se ocitl zpátky ve své noč-

ní můře, obklopen skučícím větrem a žhavou tmou –)
Odsunul to stranou.
„Je to pravda, Conore?“ zeptala se slečna Kwanová,
obličej vážný jako při kázání.
Conor cítil nutkání vyplivnout krev, kterou měl na
jazyku. Podíval se na Harryho a  jeho poskoky. Anton
a Sully se tvářili ustrašeně, ale Harry mu jen oplácel po-
hled, klidný a nevzrušený, jako by byl opravdu zvědavý,
co na to Conor řekne.
„Ne, slečno, není to pravda,“ řekl Conor a spolkl krev.
„Prostě jsem jen upadl. Pomáhali mi vstát.“
Lily se na něj podívala, nevěřícně a dotčeně zároveň.
Otevřela ústa, ale neřekla nic.
„Jděte do tříd,“ nařídila jim slečna Kwanová. „Kromě
tebe, Lillian.“
Lily se při odchodu se slečnou Kwanovou ohlédla na
Conora, ale ten se od ní odvrátil.
Jen aby zjistil, že mu Harry podává jeho batoh.
„Dobrá práce, O’Malley,“ řekl Harry.
Conor neřekl nic. Hrubě mu vyškubl batoh z ruky
a zamířil dovnitř.