Haruki Murakami – Norské dřevo

Vintage books, 1987/2012, Jay Rubin - čteno

Odeon, 1987/2002, Tomáš Jurkovič - ukázka

Literárněhistorický kontext

Haruki Murakami je nejvýznamnější japonský současný autor. Narodil se 12. ledna 1949 v Kjótu, studoval
na Wasedské univerzitě divadelní vědu, seznámil se tam se svou budoucí ženou Yoko, se kterou si po
studiích otevřel noční jazzový bar Peter cat, který vlastnil 7 let. Jeho 1. práce také byla v půjčovně
gramofonových desek. Hudba pro něj je velmi důležitá, jak je vidět i ze samotných názvů děl (Nat King Cole
– South of the Border, Beatles – Norewgian wood, The Beach Boys – Dance, Dance, Dance), v knihách je
mnoho referencí klasických skladeb (na Murakamiho stránkách jsou některé i vypsány). Dále je to
maratonský běžec (jednou uběhl i ultramaraton) a to se projevilo v jeho díle O čem mluvím, když mluvím o
běhání (reference na sbírku povídek What we talk about, when we talk about love od Raymonda Carvera).

Častými motivy v jeho knihách jsou melancholie, surrealismus, kočky a jazz. Je také považován za
nejaponského autora vlivem západní kultury.

Kontext autorovy tvorby

Za své první dílo Slyšet zpívat vítr získal v roce 1979 japonskou literární cenu pro začínající autory Gunzo.
Dále psal povídky a další romány (Hon na ovci), masivní ohlas mu ale zajistilo až Norské dřevo v roce 1987.
Kvůli své popularitě se odstěhoval z Japonska a cestoval po Evropě a Severní Americe (v těch dobách napsal
Na jih od hranic, Na západ od slunce a Kronika ptáčka na klíček). Kroniku ptáčka na klíček označil za zlomový
bod své kariéry, který zaznamenal autorův přechod od odtažitosti k angažovanosti. Do Japonska se vrátil po
zemětřesení v Kóbe a po plynovém útoku Aum Šinrikjó (první dílo literatury faktu Underground a sbírka
povídek Po zemětřesení). Pozdější díla jsou např. Sputnik, má láska (1999) a Kafka na pobřeží (vydáno 2002,
přezdívka hlavního hrdiny románu poukazuje na velkou inspiraci Murakamiho, Franze Kafku). Za knihu
Kafka na pobřeží získal v roce 2006 Světovou cenu fantasy za román a tentýž rok se stal laureátem ceny
Franze Kafky. Dále psal O čem mluvím, když mluvím o běhání (2007) a 1Q84 (2009).

Svá první díla označil jako nedospělá a nežádal o jejich překlad, Norské dřevo bylo přeloženo do angličtiny
nejprve Birnbaumem, což byl překlad určený pro japonské čtenáře, poté Rubinem, určené pro celosvětové
publikum. Murakami přednostně podporoval volné překlady do jiných jazyků (zasazování dějů knih do reálií
jiných zemí). Murakami sám překládal některá díla od F.S. Fitzgeralda, Raymonda Carvera či dalších autorů
do japonštiny.

Magický realismus (umělecký směr blízký surrealismu, fantasy, sci-fi nebo postmodernismu):

 Prolíná se skutečnost s iluzivními prvky (sny, halucinace..) (mohla by být poslední scéna z Norského
dřeva v telefonní budce)
 Magické a mýtické prvky v jinak reálném světě
 Magické prvky působí přirozeně, ale nejsou vysvětleny
 Mnoho detailních smyslových vjemů (mnoho jich je v Norském dřevě)
 Zrdcadlení minulosti a přítomnosti (Norské dřevo např. Naoko, Kizuki, Toru -> Hatsumi, Nagasawa,
Toru)
 Více časových rovin (v Norském dřevě skoky uprostřed textu do jiného času)
 Často spojován s boomem v Jižní Americe v druhé polovině 20. stol. (Sto roků samoty)

Další autoři: Toni Morisson (USA) – Milovaná (Beloved) a Gabriel Garcíi Márqueze – Sto roků samoty
Analýza uměleckého textu

Literární druh (epika, próza) a žánr román (částečně autobiografický, milostný)

autobiografické prvky – stěhování se z Kobe do Tokia kvůli studiu na vysoké škole, 1. práce v obchodě s gramofonovými deskami

Tematika – Toru vzpomíná na svůj život s Naoko, po smrti svého nejlepšího přítele.

Motivy – smrt, život, dospívání, láska, vášeň, sex, psychika a psychické problémy

Titul - jmenný, příznakový (odkazuje na skladbu Norwegian wood od Beatles, kterou má jedna z hlavních
postav velmi ráda, celá kniha je protkaná odkazy na lesy – v takovém lese, jaký si Naoko představuje při
poslouchání Norwegian wood se oběsí, žije v sanatoriu uprostřed lesů)
https://www.litcharts.com/lit/norwegian-wood/symbols/forests-and-woods

Časoprostor díla – Japonsko (převážně Tokio, sanatorium v horách nad Kjótem, ale pak i cestuje na konci
knihy po ostrově na jih), 60. léta (cca 1967 – 1970)

Obsah díla

Toru přistával na letiště v Hamburku, kde uslyšel Norwegian wood od Beatles a pocítil velmi silnou bolest,
přenesly ho vzpomínky do dob před 18 lety, kdy mu bylo 19 a šel s Naoko po louce. Druhá kapitola začíná,
když bylo Toru 18 a přestěhoval se ze svého rodného Kobe do Tokia, aby tam studoval na vysoké škole. Žil
v internátu se svým čistotným spolubydlícím, kterému se přezdívalo Storm Trooper, a přestože si na něj
Toru stěžoval, historky o něm vždycky vykreslily úsměv na rtech. Každé ráno a každý večer se obřadně
vytahovala či stahovala vlajka, každé ráno cvičil Storm Trooper „radio calisthenics“. Toru se do Tokia
odstěhoval, aby unikl bolesti ze ztráty svého nejlepšího a jediného přítele, Kizuki. Po jeho smrti se
nedokázal zařadit do dění kolem sebe. Odnesl si z toho „smrt není oddělená od života, ale je jeho součástí“.
(Kizuki spáchal sebevraždu poté, co s ním Toru hrál kulečník. Nikdo to nečekal. Stejně tak se do Tokia
přestěhovala Naoko, přítelkyně Kizuki (znali se od dětství). Toru, Kizuki a Naoko spolu chodili často ven,
povídat si, hrát něco, Kizuki spojoval Naoko a Toru. Toto se postupně dozvídáme z vyprávění.) Naoko a Toru
spolu chodili na procházky každou neděli – jen tak chodili v tichosti, Naoko vepředu a Toru pár kroků za ní,
či si povídali o různých věcech. Postupně se sblížili a začali chodit vedle sebe. Rok takhle ubíhal zatímco Toru
chodil do školy a učil se, co ho nijak zvlášť nezajímalo. Pak potkal ve škole ambiciózního Nagasawu – Toru si
četl Velkého Gatsbyho, když za ním Nagasawa přišel. „Každý Gatsbyho přítel je můj přítel.“ Začali spolu
chodit pít a spát s náhodnými holkami.

Když měla Naoko své 20. narozeniny, koupil jí Toru dort a přišel do jejího bytu. Poslouchali dokola těch pár
gramofonových desek, které Naoko vlastnila a přitom se Naoko rozpovídala. Mlela o úplně všem hodiny bez
zastavení a kolem půlnoci se rozbrečela. Pak spolu spali (později to Naoko popsala jako jedinečnou událost
ve svém životě, nikdy se neopakovala, předtím ani potom). Toru měl pak vnitřní rozpor, jestli to měl udělat
nebo ne. Volal Naoko, v jejím bytě v Tokiu se dozvěděl, že se odstěhovala, psal jí dopisy adresované do
domu jejich rodiny v Kobe, všechno bez odpovědi. Po 2 měsících přišel krátký dopis od Naoko – rozhodla se
konečně přestat chodit na vysokou školu a přesunula se do klidného sanatoria v horách za klidem a aby se
vyléčila. Po nějaké době Toru psal další dopis Naoko, že by se s ní chtěl více poznat a pořádně si s ní
popovídat.

Mezitím studenti pořádali pár stávek (jako po celém světě na konci 60. let), Storm Trooper dal Toru
světlušku a Toru potkal Midori. Midori chodila s Toru na přednášky Historie dramatu, ale poznali se
v restauraci, kde si Toru dal omeletu a Midori měla nový sestřih (krátký) a černé brýle. Opakovaně říkala, jak
je Toru zajímavý, divný. Půjčila si od něj zápisky z Historie dramatu a naplánovali si další schůzku, ale Midori
nepřišla. Toru volal k ní domů, tam mu ale řekli, že je v nemocnici. Midori se na další přednášce objevila,
pak spolu zašli na jídlo a dívali se na Midoriinu starou školu, kde pálili tampony a vložky. Midori popovídala
o sobě. Když byla Naoko v sanatoriu, potkával se občas Toru o nedělích s Midori. Jednou přijel k ní domů,
ona udělala výtečné jídlo, pak pozorovali hořící dům naproti, Midori hrála na kytaru a zpívala a políbili se.

Po nějakém čase napsala Naoko dlouhý dopis popisující její život v sanatoriu a jak by se měla už začít stýkat
s „normálními lidmi“, Toru byl pro ni pojítko mezi jejím světem, sanatoriem a běžným životem („the outside
world“). Toru jí přijel navštívit do sanatoria na pár dní, potkal Reiko, pacientku v sanatoriu, která byla
spolubydlící Naoko, ale zároveň v sanatoriu ostatní učila hrát na hudební nástroje. Strávili spolu pěkný čas,
hezky pořádně si popovídali (i o Kizukim), večer poslouchali Reiko hrát na kytaru a jedli hrozny. Reiko
vyprávěla svůj životní příběh Toru (odmalička trpěla duševními poruchami a do ozdravovny ji přivedlo
obvinění ze sexuálního zneužití její studentky, které nebylo pravdivé).

Zpět ve svém normálním životě Toru potkal znovu Midori, jeden den s ní strávil v nemocnici, kde se starala
o svého nemocného otce (na chvíli jí dal pauzu a staral se o něj sám, chroupal okurku v nori a sojovce, o otci
předtím tvrdila, že je v Paraguay nebo někde v Jižní Americe). Nabídl se, že přijde příští týden znovu, ale
mezitím otec Midori umřel. Toru prožíval klidné, tiché a osamělé neděle. Midori odjela na dovolenou po
pohřbu a poté prodala jejich rodinné knihkupectví a se sestrou se nastěhovala do bytu.

Nagasawa byl přijat na ministerstvo zahraničí, takže pozval svou přítelkyni Hatsumi a Toru na večeři. Brzo se
z toho stala nepříjemná chvíle a Hatsumi strávila zbytek večera s Toru, pili a hráli kulečník. Pak pozvala
Hatsumi Toru k sobě domů, ovázala mu ránu, kterou si udělal na ruce při práci v půjčovně gramofonových
desek a odjel do internátu. Hatsumi se vdala o x let později a poté se zabila.

Stav Naoko se zlepšoval, Toru si koupil byt v domě se zahradou, zveleboval ho a doufal, že se k němu Naoko
přistěhuje. Její stav se opět bohužel zhoršil, odjela do psychiatrické léčebny, kde se jí dařilo lépe, než kdo
čekal. Když se vrátila do Ami Hostelu rozloučit se s Reiko a sbalit si své zbývající věci, v noci se v lese zabila,
přenechala své oblečení Reiko. Toru byl natolik zdrcen, že neodpovídal Midori a několik týdnů putoval po
Japonsku, kam ho nohy zavedly, přespával na plážích, trávnících, kdekoli, kde se dalo a jedl to samé pořád
dokola. Za peníze, které mu dal milý rybář, si koupil jízdenku a vrátil se zpět do svého života v Tokiu. Přijela
za ním Reiko, která se rozhodla, že je na čase, aby po 8 letech v sanatoriu vyšla do světa a začala učit hudbu
na Hokkaidu. S Toru uspořádali takový malý milý pohřeb pro Naoko, aby neměla jen smutný, který nechal
pouze špatné dojmy. (a pak se spolu vyspali). Reiko podporovala Toru v tom, aby zůstal s Midori, když Reiko
napsal dopis, kde vyjadřoval svoji lásku i k Naoko i k Midori a žádal o radu. Kniha končí scénou, kdy Toru
volá Midori. Midori se ho ptá, kde je, ale on nemůže najít odpověď, je ztracen, vidí pouze stíny lidí kolem
telefonní budky.

Charakteristika postav
Všichni kouří (jako ve většině knih od Murakamiho)

Toru Watanabe – hlavní postava, vypravěč (důsledkem čehož vidíme jeho myšlenkové pochody, ale ne
objektivně jeho charakter). Je to pohodový, nevýrazný člověk, snaží se vždy pomoci lidem kolem sebe,
přestože se mu to občas nedaří (jako nám všem – každý člověk přirozeně myslí na sebe; je empatický).
Občas bere věci příliš vážně („so don’t brood over everything in that super-serious way of yours“), snaží se
být dobrý student, neranit lidi, žertuje s vážnou tváří, rád čte knihy (sečtělý) a (Reiko si to myslí) snaží se
přizpůsobit si život podle sebe. Zvolil si život (Midori). V průběhu knihy dospívá.

Kizuki – mrtvý přítel Toru a Naoko, který spáchal sebevraždu. Byl extrovertní, ovládal jazyk a hovor
s ostatními lidmi, byl atraktivní, velmi si rozuměl s Naoko a měl podobné názory jako Toru.

Naoko – tichá, slabá, nevýrazná, silně emocionální, duševně nemocná krásná slečna. Má s Toru
komplikovaný vztah. Zmiňovaná jako ta předurčená ke smrti. Když byla malá, našla v pokoji svou sestru,
která se zabila.

Reiko – dobrá skoro ve všem na co sáhne (popisováno Naoko), jako malá hrála velmi dobře na klavír, pak se
jí ale přestal hýbat malíček, nemohla hrát, zhroutila se a skončila v psychiatrické léčebně. Mírně egoistická,
ale ráda pomůže. Nejlepší přítelkyně Naoko (ze sanatoria). Po několika zhrouceních se se stále snaží žít tak,
jak zvládne (nezdá se ovšem, že by to pro ni bylo tak těžké).

Midori Kobayashi – živelná, přímočará slečna, která říká, co si myslí (, když je s Toru, bývá to o pohlavním
styku). Vášnivě prostupuje životem, stará se o své nemocné rodiče (teď potřebuje, aby se pro změnu někdo
staral o ni), jednou zalhala Toru (o svém otci), je do jisté míry nespoutaná a symbolizuje život.

Nagasawa – cílevědomý student a přítel Toru, je nevěrný své přítelkyni Hatsumi, namyšlený a nebere
ohledy na pocity ostatních (myslí si, jak jsou s Toru stejní, jenomže v tomto ohledu jsou opační). Je vzdělaný
a sečtělý, z bohaté rodiny. Učí se mnoho jazyků.

Storm Trooper – čistotný spolubydlící Toru, má svůj malý sen a pro něj šel studovat do Tokia, snaživý a
nevinný, příběhy o něm jsou všem k smíchu.

Kontrasty: Naoko (smrt, slabá, tichá) x Midori (život, bujará)

Nagasawa (cílevědomý, míří ke hvězdám) x např. pan Kobayashi (stará se o svou rodinu, pracuje od nevidim do nevidim)

Kompozice díla

- časoprostorové uspořádání - retrospektivní, není chronologické (celé je vyprávěno s více než 20-
letým odstupem (minulý čas), občas autor přeskočí do jiné časové linie, vložené vyprávění v podobě
příběhů ostatních lidí/dopisy)
- kontrasty (viz charakteristika postav), gradace (více a více lidí umírá)
- členění textu – próza – číslované kapitoly
- vypravěč - přímý (Toru Watanabe)
- ich-forma
- slohové postupy: vyprávěcí (převládá, protože celý příběh je vzpomínkou hlavní postavy na své
mládí), popisný (příroda, okolí), úvahový (psychická stránka této knihy, střípky sem a tam)
- typy promluv – velmi dlouhé přímé řeči (vložené vyprávění příběhů jiných postav), ale i krátké
přímé řeči (dialog hlavní postavy s ostatními), velmi krátké věty (úderné) až středně dlouhá souvětí
(při popisu okolí a krajiny), popisy pocitů středně dlouhé věty

Jazyk

- vrstvy slovní zásoby:

bumerang, panorama – převzato z cizího jazyka
dosud, jistěže – knižní
vidět – neutrální spisovné
- řeč vypravěče a řeč postav se téměř shoduje, protože vypravěč je přímý (občas v řeči postav
nahrazují bychom bysme a další hovorová slova a občas vulgarismy)
- tropy
přirovnání – doba se prodlužuje jako večerní stíny
enumerace epitet – krásné rovné a na dotek tak jemné vlasy
frazém – vrtá v hlavě
- figury
opakování slov – Myslel jsem na sebe, na krásnou Naoko, co je vedle mě, na sebe a na ni, a pak zase
na sebe.
Polysyndeton – a tak živě, že mám pocit, že by stačilo natáhnout ruku a sáhnu si na to všechno
prstem
Vlastní hodnocení

O mé angažovanosti při čtení může vypovídat vášeň, se kterou jsem vyhledávala názory ostatních lidí na
tuto knihu, či že jsem se naučila Norské dřevo na klavír. Je to zvláštní kniha a jistě ne odpočinková četba,
mnohdy jsem se cítila velmi zmatená (především na konci knihy). Myslím si, že jí dodalo mystičnost a napětí
i to, že jsem ji četla anglicky a ne všemu jsem rozuměla. Když jsem četla úryvky českého překladu, přišel mi
jazyk prostší než anglicky. Někdo na internetu zastával teorii, že Reiko zamlčela to, že její žákyně byla Midori
(a nejsem si jistá, co si o této teorii myslím). Cítila jsem se vyslyšená, když jsem Norské dřevo četla a jako by
každý se svými „divnými“ vlastnostmi mohl najít místo ve světě a mohl být milován a akceptován. Silně jsem
odsuzovala kouření a mnoho narážek na pohlavní styk, které se v knize objevuje. Nejvíce se mi líbily narážky
na hudbu, popisy scenerií či psychologické úvahové části.