BPC-EL2 - 2022 - Sbírka Příkladů

Elektrotechnika 2 - cvičení
Garant předmětu:
doc. Ing. Miloslav Steinbauer, Ph.D.
Autoři textu:
doc. Ing. Jiří Sedláček, CSc.
doc. Ing. Miloslav Steinbauer, Ph.D.
Brno 1. 2. 2022
Komplexní inovace studijních programů a zvyšování kvality výuky na FEKT VUT v Brně
OP VK CZ.1.07/2.2.00/28.0193
Elektrotechnika 2 – cvičení
OBSAH
1. OBVODY V HARMONICKÉM USTÁLENÉM STAVU ................................................................... 3

1.1. Operace s komplexními čísly ................................................................................................ 3
1.2. Symbolická metoda – fázory a komplexory .......................................................................... 5
1.3. Základní zákony elektrických obvodů v symbolickém tvaru ................................................ 6
1.4. Prvky elektrických obvodů .................................................................................................... 9
1.5. Metoda postupného zjednodušování, metoda úměrných veličin ......................................... 15
1.6. Věty o náhradních zdrojích ................................................................................................. 18
1.7. Metoda smyčkových proudů ............................................................................................... 21
1.8. Metoda uzlových napětí ...................................................................................................... 25
1.9. Výkony, výkonové přizpůsobení a kompenzace jalového výkonu ..................................... 29
2. TROJFÁZOVÉ OBVODY ............................................................................................................ 38
2.1. Vzorové příklady ................................................................................................................. 39
2.2. Kontrolní příklady ............................................................................................................... 42
3. ZÁKLADNÍ PASIVNÍ LINEÁRNÍ DVOJBRANY ........................................................................... 45
4. REZONANČNÍ OBVODY ............................................................................................................ 48
5. PŘECHODNÉ DĚJE V LINEÁRNÍCH OBVODECH ................................................................... 51
5.1. Klasická metoda analýzy přechodných dějů ....................................................................... 51
5.2. Operátorová metoda analýzy přechodných dějů ................................................................. 54
6. HOMOGENNÍ VEDENÍ ............................................................................................................... 69
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ........................................................................................................ 74
2
Obvody v harmonickém ustáleném stavu
1. OBVODY V HARMONICKÉM USTÁLENÉM STAVU
1.1. Operace s komplexními čísly

Komplexní čísla budeme označovat tučným písmenem. Im A
Algebraický (nebo také složkový) tvar komplexního čísla
=
A ( a + jb ) , (1.1.1) b
kde a je reálná část a = Re{A},
b je imaginární část b = Im{A}, 0 a Re
Komplexní číslo zobrazujeme jako orientovanou úsečku v komplexní (Gaussově)
obr. 1.1
rovině (obr. 1.1).
Exponenciální (polární) tvar komplexního čísla
A = A e jα , (1.1)
kde A je absolutní hodnota (modul),
α fáze (argument) komplexního čísla.
Tento tvar přiřazuje komplexnímu číslu bod v komplexní rovině pomocí orientované úsečky o velikosti A natočené
o úhel α vzhledem k reálné ose (obr. 1.1).
Zjednodušení zápisu exponenciálního tvaru umožňuje verzorový (Kenellyho) tvar komplexního čísla
A= A ∠α . (1.2)
Využitím Eulerova vztahu
e jα cos α + jsin α
= (1.3)
dostaneme goniometrický tvar komplexního čísla
A = A ⋅ cos α + jA ⋅ sin α . (1.4)
Vzájemný převod mezi algebraickým a exponenciálním tvarem komplexního čísla je možné uskutečnit pomocí
následujících vztahů.
Algebraický tvar Exponenciální tvar
b
A =a + b
2 2
α=
arctan  
=
A ( a + jb ) 
→ a A= A ⋅ e jα
a – reálná část A⋅cos α
a= A⋅sin α
b=
A – modul (absolutní hodnota)
b – imaginární část
←
 α – úhel, fáze
Poznámka: Funkce arctan (x) má obor hodnot − π/2; π/2 neboli −90°; 90° , tedy dva kvadranty! Správně lze
proto pomocí výše uvedeného vztahu převést z algebraického do exponenciálního tvaru pouze čísla z pravé části
komplexní poloroviny. Při převodu čísel z levé komplexní poloroviny (se zápornou reálnou částí) je nutno přičíst
k výslednému úhlu π (180°).
 b
 arctan  a  pro a ≥ 0
  
α = (1.5)
arctan  b  + 180° pro a < 0
  
a
jα
Komplexně sdružené číslo A* k číslu A =a + jb =A e má opačné znaménko imaginární složky, resp. argumentu
než číslo původní A
A* =( a − jb ) =Ae − jα . (1.6)
Při aplikaci symbolické metody potřebujeme provádět součty, rozdíly, násobení a dělení komplexních čísel.
Příslušné výpočty se provádí pomocí následujících pouček:
Součtem (rozdílem) komplexních čísel dostaneme komplexní číslo, jehož reálná složka je součtem (rozdílem)
reálných složek a imaginární složka součtem (rozdílem) imaginárních složek jednotlivých komplexních čísel.
3
Komplexní čísla zadaná v jiném tvaru nejprve převedeme do tvaru algebraického. Součet komplexních čísel
můžeme provést i graficky. Je obdobný jako součet fyzikálních vektorů.
Násobení komplexních čísel je možno provést v algebraickém tvaru jako násobení mnohočlenů. Při násobení
a dalších úpravách je nutné respektovat to, že
j2 =
−1, j3 =
− j, j4 =
1, j5 =
j atd. (1.7)
Výsledkem násobení komplexních čísel v exponenciálním tvaru je komplexní číslo s modulem rovným součinu
modulů a s argumentem rovným součtu argumentů jednotlivých komplexních čísel.
Dělením komplexních čísel v exponenciálním tvaru dostaneme komplexní číslo, jehož modul je dán podílem
modulů a argument rozdílem argumentů jednotlivých komplexních čísel.
Podíl komplexních čísel v algebraickém tvaru můžeme provést:
• převodem do exponenciálního tvaru,
• násobením čitatele a jmenovatele číslem komplexně sdruženým k číslu ve jmenovateli, čímž dostaneme
čistě reálný jmenovatel. Poté získáme reálnou část výsledku jako podíl reálné části čitatele a jmenovatele,
imaginární část výsledku pak jako podíl imaginární částí čitatele a jmenovatele.
Pro umocňování a odmocňování komplexních čísel platí Moivreova věta
A=n
An ⋅ e jnϕ , (1.8)
kde např. pro druhu odmocninu je n = ½.
Příklad 1.1.1
Vyjádřete komplexní číslo A= ( 3 + j4 ) v exponenciálním a verzorovém tvaru.
Řešení
Vypočteme modul a argument komplexního čísla
4
A= 32 + 42 = 25 = 5 , α = arctan   = 53,13° .
3
Vyjádříme exponenciální a verzorový tvar A =
5 ⋅ e j53,13° =
5∠53,13° .
Příklad 1.1.2
j141,3°
Vyjádřete komplexní číslo A = 6, 4031 e v algebraickém tvaru.
Řešení
Nejprve vypočteme reálnou a imaginární část komplexního čísla Re {A} =6, 4031 ⋅ cos(141,3°) =−5 ,
{A} 6, 4031⋅ sin(141,3
Im= = °) 4 .
Algebraický tvar komplexního čísla je A = ( −5 + j4 ) .
Příklad 1.1.3
Určete komplexní číslo, které je dáno součtem komplexních čísel A=
1 ( 2 + j5) a A 2= (1 + j1,5) .
Řešení A = A1 + A 2 = ( 2 + j5 ) + (1 + j1,5 ) = ( 3 + j6,5 )
Příklad 1.1.4
j40° − j10°
Vypočítejte součin komplexních čísel A1 = 10 e a A 2 = 30 e .
j40° − j10°
Řešení A = A1 ⋅ A 2 = 10 e ⋅ 30 e = 300 e j30°
Příklad 1.1.5
j30° j10°
Vypočítejte podíl komplexních čísel A1 = 20 e a A 2 = 4 e .
A1 20 e j30°
Řešení =
A = = 5e j20° .
A2 4 e j10°
4
Příklad 1.1.6
Vypočítejte podíl komplexních čísel A=
1 ( 2 + j3) a A=2 ( 2 + j) .
A ( 2 + j3) ( 2 − j) ( 7 + j4 )
Řešení A =1 = ⋅ = = (1, 4 + j0,8) .
A2 ( 2 + j) ( 2 − j) 5
1.1.1. Kontrolní příklady
Příklad 1.1.7
Převeďte komplexní čísla A1 = ( −5 + j4 ) , A 2 = ( 2 − j5 ) do exponenciálního a verzorového tvaru.
Výsledky
°
=
A1 6, 4031 ⋅ e j141,34
= A 2 5,385 ⋅ e − j68,2
6, 403∠141,3°, = = °
5,385∠ − 68, 2° .
Příklad 1.1.8
Určete komplexně sdružená čísla ke komplexním číslům A
=1 ( 20 + j50 ) a A 2 = 9∠ − 35° .
Výsledky
A=
*
1 20 − j50 a A*2 =9∠35° .
Příklad 1.1.9
Určete součet a rozdíl komplexních čísel A1 = 100∠120° a A
= 2 ( 60 − j40 ) .
Výsledky
A1 + A 2 = (10 + j46, 6 ) = 47, 66∠77,89°,
( 110 + j126, 6 ) =167, 7∠131°.

A1 − A 2 =−
Příklad 1.1.10
Určete součin a podíl komplexních čísel A
=1 ( 30 + j10 ) a A 2= 50∠ − 40° .
Výsledky
A1 ⋅ A
= 2 (1471 − j581,= 2 ) 1581∠ − 21, 6°,
A1 / A 2 = ( 0,3311 + j0,5389 ) = 0, 6325∠58, 43°.
1.2. Symbolická metoda – fázory a komplexory

Okamžité hodnoty harmonického napětí a proudu v časovém okamžiku t vyjadřují vztahy:
=u ( t ) U m sin (ω t + ψ u )=i ( t ) I m sin (ωt + ψ i ) (1.9)
kde U m , I m jsou amplitudy (maximální hodnoty) napětí a proudu
ω je úhlový kmitočet
ψ u , ψ i jsou počáteční fáze napětí a proudu
V symbolické metodě definujeme tzv. komplexní okamžitou hodnotu napětí (rotující fázor, komplexor) vztahem
u(t ) = U m e (
j ω t +ψ u )
(1.10)
Imaginární část komplexní okamžité hodnoty napětí u(t) představuje okamžitou hodnotu napětí
u ( t ) = Im {u ( t )} . (1.11)
V čase t = 0 je hodnota komplexoru u(t)
U m = U m e jψ u . (1.12)
5
Veličinu Um nazýváme komplexní maximální hodnotou, stručněji fázorem maximální hodnoty, často značeném
také Û m . V praxi se často počítá s komplexní efektivní hodnotou (fázorem efektivní hodnoty)
U = Ue jψ u . (1.13)
Vzájemné převody:
U=
m 2 ⋅U , (1.14)
u ( t ) = U m e jω t . (1.15)
1.3. Základní zákony elektrických obvodů v symbolickém tvaru

První Kirchhoffův zákon můžeme vyjádřit symbolickým zápisem
∑I = 0 . (1.16)
Vyjádřeno slovně: Algebraický součet všech fázorů proudů v uzlu je roven nule. Při aplikaci I. K. z. bereme fázory
proudů, jejichž čítací šipky směřují z uzlu jako kladné, fázory proudů s čítacími šipkami směřujícími do uzlu jako
záporné.
Druhý Kirchhoffův zákon má symbolický zápis
∑U = 0 . (1.17)
Jeho slovní formulace je: Algebraický součet všech fázorů napětí v uzavřené smyčce je roven nule. Fázory napětí,
jejichž čítací šipky souhlasí se zvoleným kladným smyslem oběhu, zapisujeme s kladným znaménkem, při
nesouhlasu čítacích šipek se zvoleným kladným smyslem oběhu pak se záporným znaménkem.
Ohmův zákon v symbolickém tvaru
U= Z ⋅ I (1.18)
vyjadřuje vztah mezi fázory proudu a napětí na jednotlivých prvcích obvodu. Konstanta úměrnosti mezi fázorem
proudu a fázorem napětí je impedance Z.
Ohmův zákon můžeme také vyjádřit
I= Y ⋅ U . (1.19)
Komplexní veličina Y se nazývá admitancí dvojpólu a je inverzní hodnotou impedance,
1
Y= . (1.20)
Z
1.3.1. Vzorové příklady
Příklad 1.3.1
Rozvodná síť má efektivní hodnotu napětí 230 V. Jaká je maximální hodnota tohoto napětí?
Řešení
Um = 2 ⋅U = 2 ⋅ 230 = 325,3 V .
Příklad 1.3.2
Vyjádřete fázor U = 50e − j15° V v algebraickém a verzorovém tvaru.
Řešení
Nejprve vypočteme reálnou a imaginární část fázoru U
Re {U} = 50 ⋅ cos ( −15° ) = 48,3 V , Im {U} =50 ⋅ sin ( −15° ) =−12,94 V .
Algebraický a verzorový tvar fázoru je U= ( 48,3 − j12,94 ) V= 50∠ − 15 ° V .
6
Příklad 1.3.3
Střídavé harmonické napětí s amplitudou Um = 10 V a kmitočtem f = 120 Hz má počáteční fázi
ψ u 0,305=
= rad 17, 48° . Zapište komplexní efektivní, maximální a okamžitou hodnotu tohoto napětí.
Řešení
=
Vyjdeme z obecného vztahu pro okamžitou hodnotu u ( t ) U m sin (ω t + ψ u ) .
Úhlový kmitočet ω =2π f =2π ⋅120 =754 rad ⋅ s -1 .
Vypočtené hodnoty dosadíme do obecného vztahu pro okamžitou hodnotu u ( t ) =
10 ⋅ sin ( 754t + 0,305 ) V .
10
=
Komplexní efektivní hodnota e jψ u
U U= e=
j0,305
7, 071e=
j0,305
7, 071e j 17,45° V .
2
jψ u
=
Komplexní maximální hodnota U m U=
me e j0,305 10 e j17,45° V .
10=
Komplexní okamžitá hodnota u ( t=

) 10 ⋅ e j(754t + 0,305) V .
Příklad 1.3.4
Jaká je efektivní hodnota výsledného proudu, který je tvořen dvěma proudy s maximálními hodnotami Im1 = 0,8 A,
Im2 = 1,2 A a počátečními fázemi ψ i1 =35°, ψ i2 = − 65° ?
Řešení
Vyjádříme efektivní fázory I1, I2 v algebraickém tvaru
0,8
=I1 I1 ( cosψ i1 + jsin
= ψ i1 ) ( cos 35° + jsin
= 35° ) ( 0, 4634 + j0,3245 ) A ,
2
( cos ( −65°) + jsin ( −65=

° ) ) ( 0,3586 − j0, 769 ) A .
1, 2
I 2 I 2 ( cosψ i2 + jsin=
= ψ i2 )
2
Fázor výsledného proudu
I = I1 + I 2 = 0, 463 + j0,324 + 0,358 − j0, 769 = ( 0,822 − j0, 4446 ) A
a jeho efektivní hodnota I = 0,8212 + 0, 4452 = 0,9345 A .
Příklad 1.3.5
Jaký je proud i1, když proudy i2 a i3 jsou dány rovnicemi
i2 ( t ) = 2 ⋅10 ⋅ sin ( 314t + 30° ) A , i3
i3 ( t ) = 2 ⋅ 25 ⋅ sin ( 314t − 45° ) A . i2
i1
Řešení
Řešení pomocí symbolické metody – okamžité hodnoty proudů převedeme na odpovídající fázory. Aplikací
I. K. z. dostaneme I1 − I 2 − I 3 =
0.
Z této rovnice proud
I1 = I 2 + I 3 = 10 e j30° + 25e − j45° = 10 cos ( 30° ) + j10sin ( 30° ) + 25cos ( −45° ) + j25sin ( −45° ) =
= 8, 66 + j5 + 17, 677 − j17, 68= 26,34 − j12, 68= 29, 23e − j25,7° A.
Výsledný proud i1 pak bude
i1 ( t ) =I m1 sin ( 314t + ψ i1 ) = 2 ⋅ 29, 23sin ( 314t − 25, 7° ) A .
7
Příklad 1.3.6
Napětí u(t) je vyjádřeno fázorem U=
m ( 40 + j50 ) V . Jaká je maximální a efektivní hodnota tohoto napětí?
Výsledky U m = 64, 03 V , U = 45, 28 V .
Příklad 1.3.7
Vyjádřete fázor U = 5e j15° V v algebraickém a verzorovém tvaru.
Výsledky U = ( 4,83 − j1, 294 ) V = 5 ∠15° V .
Příklad 1.3.8
Střídavý proud je dán fázorem =
I ( 5 − j3,5) A . Jaká je jeho okamžitá hodnota v čase t = 0?
Výsledek i ( 0 ) = −4,95 A .
Příklad 1.3.9
Vypočtěte okamžité hodnoty střídavých napětí u1(t), u2(t), u3(t) o kmitočtu f = 50 Hz, která jsou dána fázory:
(100 + j50 ) V; U 2 =
U1 = ( 50 + j100 ) V; U3 =
( 60 − j60 ) V.
Výsledky u1 ( t ) = 158,1 ⋅ sin ( 314t + 26, 6° ) V , u2 ( t ) = 158,1 ⋅ sin ( 314t + 63, 4° ) V , u3 ( t ) = 120 ⋅ sin ( 314t − 45° ) V .
Příklad 1.3.10
Určete počáteční fázi α a amplitudu Im proudu, který vznikne součtem proudů i1 ( t ) = 10 ⋅ sin ( 314t + 15° ) A ,
i2 ( t ) = 26 ⋅ sin ( 314t + 55° ) A .
Výsledky α = 44,19°, I m = 34, 27 A .
Příklad 1.3.11
Vyjádřete k danému proudu i ( t ) = 10 ⋅ sin (ωt + 30° ) A fázor ve všech tvarech.
=
Výsledky 30° (6,124 + j3,536) A , I m= 10∠30°= (8, 66 + j5) A , i ( t=
I 7, 071∠= ) 10 ⋅ e j(ωt +30°) A
Příklad 1.3.12
Vypočítejte pomocí symbolické metody součet harmonických proudů, které jsou dány okamžitými hodnotami
i1 ( t ) 10sin (ωt + 45° ) A , =
= i2 ( t ) 15sin (ωt + 70° ) A .
i ( t ) 24, 43sin (ωt + 60, 04° ) A .
Výsledek=
Příklad 1.3.13
Vypočítejte pomocí symbolické metody rozdíl dvou harmonických napětí (stejného kmitočtu), která jsou dána
okamžitými hodnotami =u1 ( t ) 45sin (ωt + 25° ) V , =
u2 ( t ) 15sin (ωt − 40° ) V .
Výsledky U m = U m1 − U m2 = ( 29, 29 + j28, 66 ) = 40,98 ⋅ e j44,37° V ,
u ( t ) = Im {U m ⋅ e jωt } = 40,98 ⋅ sin (ωt + 44,37° ) V .
Příklad 1.3.14
Vypočítejte pomocí symbolické metody součet harmonických proudů (stejného kmitočtu), které jsou dány
okamžitými hodnotami=i1 ( t ) 10sin (ωt + 15° ) A , =
i2 ( t ) 15sin (ωt + 50° ) A , i=
3 (t ) 6sin (ωt − 20° ) A .
8
Výsledky
I m = I1m + I 2m + I 3m = ( 24,94 + j12, 03) = 27, 69 ⋅ e j25,7° A , i ( t ) = Im {I m ⋅ e jωt } = 27, 69 ⋅ sin (ωt + 25, 7° ) A .
1.4. Prvky elektrických obvodů

Elektrické obvody jsou obvykle tvořeny kombinací ideálních obvodových prvků. Jejich impedance Z a admitance
Y jsou:
R
rezistor ZR = R YR = G (1.21)
L 1
induktor Z L = jω L YL = (1.22)
jω L
C 1
kapacitor ZC = YC = jωC (1.23)
jω C
Sériové zapojení (obr. 1.2) se vyznačuje tím, že všemi prvky protéká stejný proud, přičemž se celkové napětí
rozdělí na jednotlivé prvky v poměru jejich impedancí.
U1 U2 Un
I I
Z1 Z2 Zn U Z
U
obr. 1.2 Náhrada sériového spojení více impedancí

Celková impedance sériového zapojení je dána součtem impedancí jednotlivých prvků
Z = Z1 + Z 2 + ......... + Z n . (1.24)
Paralelní zapojení (obr. 1.3) představuje takové uspořádání prvků elektrického obvodu, při kterém je na všech
prvcích stejné napětí a celkový proud se rozdělí v poměru admitancí jednotlivých prvků.
I I
U U
Y1 Y2 Yn Y
I1 I2 In
Z1 Z2 Z
obr. 1.3 Náhrada paralelního spojení více admitancí obr. 1.4 Paralelní spojení dvou impedancí
Toto zapojení můžeme nahradit jediným prvkem, jehož admitance je rovna součtu admitancí paralelně zapojených
prvků
Y = Y1 + Y2 + ...... + Yn . (1.25)
V praxi je častým případem zapojení dvou paralelně zapojených prvků (obr. 1.4) s impedancemi Z1, Z2. Celková
impedance tohoto zapojení je dána vztahem
Z1 ⋅ Z 2
Z= . (1.26)
Z1 + Z 2
9
Reálné střídavé zdroje (alternátory, elektronické generátory atd.) modelujeme často napěťovým zdrojem (obr.
1.5) nebo proudovým zdrojem (obr. 1.6).
∆U I
I
Ii ∆I
Zi U
Ui I
U ZZ
U ZZ Yi
obr. 1.5 Model zatíženého reálného zdroje napětí obr. 1.6 Model zatíženého reálného zdroje proudu
Napěťový zdroj se skládá z ideálního napěťového zdroje s napětím rovným napětí reálného zdroje naprázdno
Ui = U0 (1.27)
a sériově zapojené impedance Zi, která je určena podílem napětí naprázdno a proudu nakrátko
U0
Zi = . (1.28)
Ik
Úbytek napětí na této impedanci
Δ U = Zi I (1.29)
vyjadřuje pokles napětí reálného zdroje při jeho zatížení proudem I.
Proudový zdroj je sestaven z ideálního proudového zdroje s proudem rovným proudu reálného zdroje nakrátko
Ii = I k (1.30)
a paralelně zapojené admitance Yi, která je určena podílem proudu nakrátko a napětí naprázdno
Ik
Yi = . (1.31)
U0
Úbytek proudu touto admitancí
Δ I = Yi U (1.32)
vyjadřuje pokles proudu reálného zdroje při jeho zatížení napětím U.
Vzájemné vztahy mezi parametry napěťového a proudového zdroje jsou
1
Yi = a Ui = Zi I i , (1.33)
Zi
Z praktického hlediska má význam sériové zapojení napěťových zdrojů a paralelní zapojení proudových zdrojů.
Sériové zapojení napěťových zdrojů (obr. 1.7) můžeme nahradit napěťovým zdrojem o napětí
U = U1 + U 2 + ........ + U n . (1.34)
U1 U2 Un
I I
U U U U
U U
obr. 1.7 Náhrada sériového spojení více napěťových zdrojů

Paralelní zapojení proudových zdrojů, znázorněné na obr. 1.8, můžeme zaměnit za ekvivalentní proudový zdroj
s proudem
I = I1 + I 2 + ....... + I n . (1.35)
10
I I
I1 I2 In U U
I I I I
obr. 1.8 Náhrada paralelního spojení více proudových zdrojů
Příklad 1.4.1
Určete impedanci sériového obvodu s prvky R = 20 Ω, L = 31,8 mH, R L C
C = 53 µF pro kmitočet f = 150 Hz.
Řešení
1  1 
Z= R + jω L + = 20 + j  2π150 ⋅ 31,8 ⋅10−3 − = ( 20 + j9,951)= 22,34∠26,5°Ω .
jω C  2π150 ⋅ 53 ⋅10−6 
Příklad 1.4.2
Vypočítejte admitanci Y paralelního zapojení rezistoru a kondenzátoru.
R = 100 Ω, C = 20 µF, f = 500 Hz.
R C Řešení
1 1
Y= + jω C = + j2π ⋅ 500 ⋅ 20 ⋅10−6 = ( 0, 01 + j0, 0628 ) S .
R 100
Příklad 1.4.3
Vypočítejte celkovou impedanci obvodu při kmitočtu f = 250 Hz.
R1 L R1 = 47 Ω, R2 = 22 Ω, C = 20 μF, L =18 mH
Řešení
Příklad budeme řešit postupným zjednodušováním.
R2 C
Z1 = R1 + jω L = 47 + j2π ⋅ 250 ⋅18 ⋅10−3 = ( 47 + j28, 27 ) Ω
Z1
1
R2 ⋅
jω C R2 22
=Z2 = = =
R2 +
1 1 + jωCR2 1 + j2π ⋅ 250 ⋅ 20 ⋅10−6 ⋅ 22 . Z2
jω C
=(14,89 − j10, 29 ) Ω
Celková impedance Z je součtem impedancí Z1 a Z2:

Z = Z1 + Z 2 = 47 + j28, 27 + 14,91 − j10, 28 = ( 61,91 + j17,99 ) = 64, 46e j16,3° Ω .
11
Příklad 1.4.4
Jaké je vnitřní napětí napěťového zdroje s vnitřní impedancí Zi I
Zi= 10∠30° Ω , který dodává do zátěže Z=z 200∠26° Ω proud
=
I 0, 6∠ − 20°A .
Řešení
U Ui Zz
Napětí Ui je dáno součtem napětí na impedancích Zi a Zz
Ui = I ⋅ Zi + I ⋅ Z z =
0, 6∠ − 20° ⋅10∠30° + 0, 6∠ − 20° ⋅ 200∠26° =
= (125,3 + j13,59 ) = 126∠6,19° V.
Příklad 1.4.5
Určete parametry proudového zdroje ekvivalentního napěťovému zdroji s parametry U i = 100e j30° V ,
Zi 10e j50° Ω .
=
U i 100e j30° 1 1
Řešení =
Ii = = 10e − j20° A , Y
j50°
= = = 0,1e − j50° S .
Z i 10e j50°
i
Zi 10e
Příklad 1.4.6
Vypočítejte impedanci Z reálné cívky s indukčností L = 159 mH a odporem R = 10 Ω při kmitočtu f = 50 Hz.
Výsledek Z= R + jω L= (10 + j50 )= 50,99∠78, 7° Ω .
Příklad 1.4.7
Určete výslednou impedanci Z obvodu s parametry
R1 L
1
R1 = 10 Ω, ω L = =
R2 = 5 Ω.
ωC
Výsledek=
Z 6, 25 ∠0° Ω . R2 C
Příklad 1.4.8 Z2
Určete výslednou impedanci Z obvodu podle
schématu. Z1
Z1 = j20 Ω; Z 2 = (12 + j3) Ω; Z3

Z3 =− j8 Ω; Z 4 =(18 + j40 ) Ω;
Z5 Z4
Z5 =( 20 − j10 ) Ω.
Výsledek Z =(18, 65 + j20,16 ) Ω .
Příklad 1.4.9
Vypočítejte výslednou admitanci dvou paralelně zapojených impedancí Z1 = ( 40 + j35 ) Ω =
a Z 2 24e − j10° Ω .
=
Výsledek Y ( 0, 0552 − j0, 00515) S .
Příklad 1.4.10
Vypočítejte výslednou admitanci paralelně zapojených impedancí Z1 =( 40 + j35 ) Ω ,=
Z 2 24e − j10° Ω ,
Z3 =( 55 − j100 ) Ω , Z 4 =(12 + j5) Ω .
− j11,7°
Výsledek Y = 0 ,1332e S.
12
Příklad 1.4.11
Pro obvody na obrázcích a) až e) vypočítejte impedanci Z pro zadané kmitočty
a)
R R =20 Ω, L =1,5 mH
f = 100 Hz, 1 kHz, 10 kHz
L Výsledky
=
f 100 Hz : =
Z ( 20 + j0,9425=) 20, 02∠2, 70° Ω,
=
f 1 kHz : =
Z ( 20 + j9, 425=) 22,11∠25, 2° Ω,
=
f 10 kHz : =
Z ( 20 + j94, 25=) 96,35∠78, 0° Ω.
b)
R = 20 Ω, L =1,5 mH
R L
f = 100 Hz, 1 kHz, 10 kHz
=f 100 Hz=
: Z ( 0, 04431 + j0,9404
= ) 0,9414∠87,3° Ω,
Výsledky=
f 1 kHz : =
Z ( 3, 634 + j7, 712
= ) 8,526∠64,8° Ω, .
=
f 10 kHz =
:Z (19,14 + j4, 061
= ) 19,56∠12° Ω.
c)
R=2 kΩ, C1 =20 nF, C2 =4 nF
C1 f = 1 kHz, 10 kHz, 100 kHz
R C2 =
f 1 kHz : =
Z (1995 − j8058
= ) 8301∠ − 76,1° Ω,
Výsledky=f 10 kHz : =
Z (1597 − j1598
= ) 2259∠ − 45° Ω, .
=f 100 kHz=
: Z ( 76,14 − j462,3
= ) 468,5∠ − 80, 7° Ω.
d)
R1 =10 Ω, R2 =50 kΩ,
R1 L
= =
L 180 μH, C 500 pF,
f = 500 kHz, 600 kHz
R2 C
=
f 500 kHz : =
Z (18,1 − j71, 03
= ) 73,3∠ − 75, 7° Ω,
Výsledky .
= f 600 kHz =
: Z (15, 63 + j148,1
= ) 148,9∠84° Ω.
e)
C1
C=
1 C=
2 0,8 μF, =
L 1, 2 mH,
C2 f = 3 kHz, 5 kHz, 10 kHz

L
f = 3 kHz : Z = − j31,99 = 31,99∠ − 90° Ω,

Výsledky =
f 5 kHz : = = 678∠90° Ω,
Z j678 .
f = 10 kHz : Z = − j46,92 = 46,92∠ − 90° Ω.
13
Příklad 1.4.12
Pro obvody na obrázcích a) až d) vypočítejte admitanci Y na zadaných kmitočtech.
a)
R =R 100 Ω
C = 1 μF
f = 50 Hz, 5 kHz
C
f = 50 Hz : Y = ( 9,86 + j313,9 ) = 314∠88, 2° μS,
Výsledky .
f = 5 kHz : Y= ( 9, 08 + j2,89 )= 9,529∠17, 7° mS.
b)
R = 100 Ω, C = 1 μF,
f = 50 Hz, 5 kHz
R C = =
f 50 Hz : Y ( 0, 01 + j0, 000314=) 0, 01001∠1,8° S,
Výsledky .
f = 5 kHz : Y = ( 0, 01 + j0, 0314 ) = 0, 0329∠72,3° S.
c)
R1 =800 Ω, R2 = 200 Ω, C =5 nF
R1
f = 10 kHz, 100 kHz
R2 C
f = 10 kHz : Y = (1, 001 + j0, 01254 ) = 1, 001∠0, 72° mS,
Výsledky .
f = 100 kHz : Y = (1, 05 + j0,1003) = 1, 055∠5, 46° mS.
d)
R1 R1 =1 Ω, R2 =5 Ω, L =180 μH, C =0,5 μF,
C
f = 400 kHz
Y= ( 0,1642 + j0,02027 =) 0,1654∠7, 04° S
R2 L Výsledek .
Příklad 1.4.13
R1
Vypočítejte celkovou impedanci a admitanci obvodu při kmitočtu
f = 30 kHz. R1 =800 Ω, R2 = 200 Ω, C =5 nF .
R2
Z= ( 993,1 − j36, 41) = 993,8 ⋅ e − j2,1° Ω, C
Výsledky
(1, 006 + j0, 03686 ) =
Y= 1, 006 ⋅ e j2,1° mS.
R1 L
Příklad 1.4.14
Vypočítejte celkovou impedanci obvodu při kmitočtu f = 250 Hz.
R1 =47 Ω, R2 =22 Ω, C =20 μF, L =18 mH R2 C
Výsledek Z = ( 61,89 + j17, 98 ) = 64, 45 ⋅ e j16,2° Ω .
14
Příklad 1.4.15
Proudový zdroj s vnitřním proudem I i = 4, 2e j55° A má napětí naprázdno
U 0 = 38e − j12° V . Jaká je vnitřní admitance tohoto zdroje?
I Ii Yi U0
j67°
Výsledek Yi = 0,1105e S .
Příklad 1.4.16
Určete parametry napěťového zdroje, který je ekvivalentní proudovému zdroji s parametry I i =5∠30° A ,
Yi = 0,1∠15° S
Výsledky U i= 50∠15° V, Zi= 10∠ − 15° Ω.
Příklad 1.4.17
Modul impedance obvodu RL při kmitočtu f1 = 100 Hz je 12 Ω. Jaký bude R L
modul impedance tohoto obvodu při kmitočtu f2 = 400 Hz, je-li R = 9 Ω?
= 33 Ω .
Výsledek Z
i(t) R
Příklad 1.4.18
Jaká je efektivní hodnota proudu i(t) v obvodu podle schématu?
u ( t ) = 46e j( 350t + 55°) V, R = 16 Ω, L = 22 mH U u(t) L
Výsledek I =1,832 A .
Příklad 1.4.19 R
V následujícím obvodu je efektivní hodnota proudu i(t) rovna 12 A. Jaké jsou i(t)
= ωL
efektivní hodnoty proudů rezistorem a indukčností, když R = 10 Ω .
L
Výsledky I=
L I=
R 8, 485 A .
I1 R
Příklad 1.4.20
I
Jaký je celkový proud I obvodem podle schématu, je-li proud I1 = 2 A a
10 Ω, 1 ωC =
R= 25 Ω ? C
Výsledek I = 2,154 A .
1.5. Metoda postupného zjednodušování, metoda úměrných veličin
1.5.1. Základní poznatky

Metoda postupného zjednodušování
Principem metody je postupné zjednodušování obvodu pomocí náhrady sériového, resp. paralelního spojení
několika prvků jediným prvkem. Postupně takto vznikne elementární obvod, na který je pak aplikován Ohmův
zákon.
Metoda úměrných veličin
Při použití této metody postupujeme tak, že ve vhodném místě v obvodu zvolíme velikost napětí nebo proudu
některé větve a postupně určíme tomuto odhadu odpovídající „fiktivní“ napětí a proudy v celém obvodu. Nakonec
tak vypočítáme i potřebnou velikost „fiktivního“ napětí, resp. proudu napájecího zdroje. Skutečné velikosti všech
obvodových veličin určíme následně tak, že jejich fiktivní hodnoty násobíme poměrem skutečné a fiktivní hodnoty
zdroje.
Obě uvedené metody jsou použitelné pouze pro obvody s jediným zdrojem napětí nebo proudu.
15
Příklad 1.5.1.
Určete obecně celkový proud I v obvodu dle obr. 1.9.
I R1 C1 I Z1 I
U U R2 C2 U U Z2 U U Z
obr. 1.9
Řešení
Nejprve vypočteme impedanci sériového zapojení rezistoru R1 a kapacitoru C1
1
Z= R1 + .
jωC1
1
Impedance paralelního zapojení rezistoru R2 a kapacitoru C2

1
R2 ⋅
jω C 2 R2
=Z2 =
R2 +
1 1 + j ω R2 C2
jω C 2
je zapojena do série s impedancí Z1. Sečtením impedancí Z1 a Z2 dostaneme celkovou impedanci Z = Z1 + Z2.
Celkový proud, odebíraný ze zdroje, je
U
I= .
Z
Příklad 1.5.2 I
Vypočítejte proudy I, I R , I C a celkovou impedanci obvodu Z.
IR IC
U = 100 V, f =500 Hz, R = 100 Ω, C = 20 μF .
U U R C
Řešení
Dílčí proudy
U 100
IR = = = 1 A, U jω C =
I C =⋅ 100 ⋅ j0, 06283 =j6, 283 A .
R 100
Celkový proud
I = I R + I C = (1 + j6, 28 ) = 6,362∠81° A .
Celková impedance
U 100
=
Z = = 15, 72∠ − 81°Ω .
I 6,36∠81°
I R1 C1 C2
Příklad 1.5.3
Vypočítejte zjednodušováním obvodu impedanci Z. Určete fázor
proudu I a okamžitou hodnotu proudu i(t). C3 R2
U
=f 50= Hz, U 220 V,
L
R1 =100 Ω, R2 = 300 Ω, L =1 H,
= μF, C2 5=
C1 10= μF, C3 2 μF.
16
Řešení
Výpočty impedancí jednotlivých větví
ω 2π
= =f 314,16 s -1 ,
1
Z1 =+
R1 (100 − j318,3) Ω ,
=
jωC1
1  1 
Z= R2 + jω L + = 300 + j  314, 2.1 − =
−6  ( 300 − j322,5=) 440, 4∠ − 47,1° Ω ,
jω C 2 ⋅ ⋅
2
 314, 2 5 0 
1
Z3 = = − j1592 Ω ,
jωC3
Z 2 Z3 440, 4∠ − 47,1° ⋅1592∠ − 90°
Z 23 = = =( 202, 4 − j299,9 ) Ω .
Z 2 + Z3 1937∠ − 81,1°
Výpočet celkové impedance
= Z1 + Z 23= 100 − j318, 3 + 202, 4 − j299, 9
Z = ( 302, 4 − j618, 2=) 688, 2∠ − 63, 9° Ω .
Celkový proud
U 220
I= = A , i ( t ) 0, 4521sin ( 314t + 63,9° ) A .
=( 0,1405 + j0, 2871) =0,3197∠63,9°=
Z 688, 2∠ − 63,93°
Příklad 1.5.4 I1 I3
R1 C1 1
Určete proud I3 pomocí metody úměrných veličin
U 100∠30 V,
= C2
I2
R1 =27 Ω, R2 =
30 Ω, R3 =20 Ω,
U R3
1/ ωC1 =Ω
25 , 1/ ωC2 =Ω
18 , ω L =Ω
30 .
R2
Řešení L
Volíme proud I ′3 = 1A . Potom odpovídající napětí a proudy
2
jsou:
U ′R3 = R3 ⋅ I ′3 = 20 V ; ′ = U ′R3 + U ′L = ( 20 + j30 ) V,
U ′L = jω L ⋅ I ′3 = j30 ⋅1 = j30 V ; U12
′
U12 20 + j30
=I ′2 = = ( 0, 0490 + j1, 029 ) A,
R2 + 1/ jωC2 30 − j18
I1′ = I ′2 + I ′3 = ( 0, 0490 + j1, 029 ) + 1 = (1, 0490 + j1, 029 ) A,
I1′ ( R1 + 1/ jωC1 ) =
U ′R1C1 = (54, 061 + j1,569) V,
U ′= U ′R1C1 + U12
′ = ( 74, 06 + j31,57 ) V,
Skutečné napětí zdroje je U = 100∠30° V .
Poměr
U 100∠30°
k= = =1, 242∠6,91°.
U′ ( 74, 06 + j31,57 )
Proud I 3 = k ⋅ I ′3 = 1, 242∠6, 91° ⋅1 = 1, 242∠6, 91° A.
17
Příklad 1.5.5 I
Určete fázory proudů I, I1 , I 2 a napětí U1 , U 2 je-li dáno:
I1 I2
=U 10= V, f 50 Hz,
C1
R =2 kΩ, L =6,36 H, C1 =1,59 μF, C2 =3,18 μF. U U1
U L
=I 4, 478∠ − 26, 63° mA, U2 R
Výsledky=
I1 6,336∠ − 71,55° mA, =
I 2 4, 474∠63, 48° mA ,
C2
=
U1 12, 66∠18, 45° V, =
U 2 4, 483∠ − 116, 6° V.
Příklad 1.5.6
Vypočítejte fázory proudů I1, I2, I3 metodou zjednodušování a metodou I1 L1
úměrných veličin.
30 V, ω L1 =
U= 25,5 Ω, ω L2 =
100 Ω,
I2 L2 I3
40 Ω, 1/ ωC3 =
R2 = 20 Ω.
U U
=
I1 ( 9, 6 − j7,=
2) 12, 0∠ − 36,9° A , C3
( −2, 64 + j0, 48) =

Výsledky I 2 = 2, 683∠169, 7° A, R2
=
I3 (12, 24 − j7,=
68 ) 14, 45∠ − 32,1° A.
Příklad 1.5.7
V daném obvodu vypočítejte velikost fázoru proudu I, který
dodává proudový zdroj. L
U 2 = 10∠35° V, f = 1 kHz, I R1 C R2 U2
I
R1 =800 Ω, R2 =1,5 kΩ, C =0,1 μF, L =0,1 H.
Výsledek =
I 18, 31∠74° mA.
I R1 L1 L3
Příklad 1.5.8
Určete fázor proudu I a okamžitou hodnotu proudu i(t).
= =
U 10 V, f 20 kHz, U L2 R2
U
R1 =
5 Ω, R2 =Ω
20 ,
=L1 0,1=
mH, L2 2=
mH, L3 0, 25 mH.
e- j63,5° A , i ( t ) 0,3042sin (125664t − 63,5° ) A
Výsledky I = 0, 2151=
1.6. Věty o náhradních zdrojích

Lineární obvod nebo jeho část s konečným počtem aktivních a pasivních prvků (obr. 1.10) můžeme nahradit:
- napěťovým zdrojem s napětím Ui sériově zapojenou impedancí Zi (obr. 1.11)
- proudovým zdrojem s proudem Ii a paralelně zapojenou admitancí Yi (obr. 1.12)
Parametry těchto zdrojů můžeme určit pomocí Thèveninovy, resp. Nortonovy věty.
18
a
a a
Část I I I
Zi
lineárního Ii Yi U Z
obvodu U Z U Z I
Ui U
b b
b
obr. 1.10 obr. 1.11 obr. 1.12

Thèveninova věta
Vnitřní napětí Ui náhradního zdroje je rovno napětí naprázdno na svorkách a, b nahrazovaného elektrického
obvodu
U i = U ab0 . (1.36)
Vnitřní impedance Zi náhradního zdroje je rovna impedanci mezi svorkami a, b nahrazovaného elektrického
obvodu, ve kterém jsou ideální napěťové zdroje nahrazeny zkratem a ideální proudové zdroje jsou odpojeny.
Zi = Z ab . (1.37)
Nortonova věta
Vnitřní proud Ii náhradního zdroje je roven proudu, který prochází spojem nakrátko mezi svorkami a, b
I i = I abk . (1.38)
Vnitřní admitance Yi náhradního zdroje je rovna admitanci mezi svorkami a, b nahrazovaného elektrického
obvodu, ve kterém jsou zdroje elektrické energie vyřazeny z činnosti stejně jako při určení vnitřní impedance
v případě Thèveninovy věty,
Yi = Yab . (1.39)

C a
Příklad 1.6.1
I2
Vypočítejte fázor proudu I2 a jeho okamžitou hodnotu i2(t) užitím R1
Thèveninovy věty
=U 10= V, f 1591,5 Hz, U U R2
=C 1= μF, L 10 mH,
L
R1 =50 Ω, R2 =200 Ω
b
Řešení
Nejprve vypočteme dílčí impedance
1
ZC = = − j100 Ω , Z R1L = ( 50 j100 ) Ω .
R1 + jω L =+
jω C
C a C a Zi
I2
R1 R1
U U Ui U Ui R2
L L
b b
19
Napětí náhradního zdroje určíme pomocí poznatků o napěťovém děliči

Z R1 L ( 50 + j100 )
=
U = U
U ab0 = 10 = (10 + j20 ) V .
Z C + Z R1 L − j100 + 50 + j100
i
Vnitřní impedance náhradního zdroje je dána impedancí mezi svorkami a, b obvodu

Z C ⋅ Z R1L − j100 ⋅ (50 + j100)
Zi =Z ab = = =( 200 − j100 ) Ω .
Z C + Z R1L − j100 + 50 + j100
Hledaný proud
Ui 10 + j20
=
I2 = = ( 0, 01176 + j0, 05294=) 0, 05423 ∠77,5° A ,
Zi + R2 200 − j100 + 200
=i2 ( t ) 0, 0767 sin (10000t + 77,5° ) A .
Příklad 1.6.2
Určete fázor proudu I4 v následujícím obvodu. Z1
U = 200 V, I4
Z1 =( 40 + j35 ) Ω, Z3 =( 55 + j100 ) Ω,
U Z2 Z4
Z 2 = 24e − j10° Ω, Z 4 = (12 + j5 ) Ω.
U Z3
Řešení
Použijeme metodu náhradního proudového zdroje. Proud
ekvivalentního proudového zdroje
U 200
=
Ii = = 3, 763e − j41,2° A .
Z1 40 + j35
Vnitřní admitance
1 1 1 1 1 1
Yi = + + = + − j10°
+ = ( 0, 05942 − j0, 01283) S.
Z1 Z 2 Z3 40 + j35 24e 55 + j100
Z1
I4
U U Z2 Z3 Ii I Ii Yi Y4
Hledaný proud určíme pomocí poznatků o proudovém děliči

1
Y4 12 + j5
=I 4 I= 3, 763e − j41,2° = 2,111e − j45,8° A.
Yi + Y4
i
1
0, 05942 + j0, 01283 +
12 + j5

I2
Příklad 1.6.3 R1 R2
Určete efektivní hodnotu proudu I2.
= 40 V, 1 ω C
U = 60 Ω,
R1 = 200 Ω, R2 =160 Ω, U U R3 C R4
R3 =120 Ω, R4 =80 Ω.
Výsledek I 2 = 56, 27 mA .
20
Příklad 1.6.4
R1 L1 R2
Vypočítejte proud I3 užitím Thèveninovy a Nortonovy věty.
U = 10∠0° V, f = 20 kHz, I3
R1 = 5 Ω, R2 =Ω
20 , U U L2 L3
=L1 0,1=
mH, L2 2=
mH, L3 0, 25 mH.
=
Výsledek I 3 0,1908∠ − 59, 47°A.
Příklad 1.6.5 R1 C1 R2 L
Vypočítejte parametry náhradního napěťového
zdroje a proud I2 užitím Thèveninovy věty. I2
f = 100 Hz,
U U1 C2 U U2
U1 =45e j25 V, U 2 =( −30 + j10 ) V,

R1 =30 Ω, R2 =42 Ω,
= μF, C2 30
C1 50= = μF, L 0,15 H.
U i = ( 35,3 + j51,31) = 62, 28∠55, 47° V, Zi I2
Výsledky=
Zi ( 44, 03 − j17,=
46 ) 47,36∠ − 21, 64° Ω, Ui
C2
( −0, 2987 + j0, 687 ) =
I2 = 0, 7492∠113,5° A.
1.7. Metoda smyčkových proudů

Výchozí rovnice v metodě smyčkových proudů se sestavují pro proudy v nezávislých smyčkách. Rovnice pro p
nezávislých smyček sestavujeme podle obecného algoritmu:
- Prvky Z11 , Z 22  Z pp v hlavní diagonále impedanční matice jsou tvořeny součtem impedancí ve smyčkách
1, 2 ... p. Pro tyto prvky se užívá název vlastní impedance smyček.
- Prvky mimo hlavní diagonálu impedanční matice Zik , (i ≠ k ) jsou impedance, které jsou společné pro i-tou
a k-tou smyčku. Mají záporné znaménko za předpokladu, že příslušné smyčkové proudy protékající touto
impedancí mají vzájemně opačnou orientaci. Nemají-li i-tá a k-tá smyčka společnou impedanci, pak prvek
Zik =0 . Tyto prvky nazýváme vzájemné impedance smyček.
- Sloupcová matice U na pravé straně rovnice je tvořena algebraickým součtem napětí napěťových zdrojů ve
smyčkách 1, 2 ... p. Tato napětí uvažujeme jako kladná, když jejich čítací šipky jsou opačně orientované
vzhledem ke kladnému smyslu smyčkových proudů a záporná, když jejich orientace je souhlasná s orientací
smyčkových proudů.
 Z11 Z12  Z1p   I s1   ∑ U z1 
Z  
 21 Z 22  Z 2p   I s2   ∑ U z2 
× = (1.40)
          
     
 Z p1 Z p2 Z pp  I sp   ∑ U zp 
Po vypočtení hodnot smyčkových proudů z rovnic, sestavených podle výše popsaného algoritmu, můžeme
vypočítat napětí a proudy pro jednotlivé prvky analyzovaného obvodu.
Poznámka: Pokud jsou v obvodu proudové zdroje, přepočteme je nejprve na ekvivalentní napěťové zdroje.
1.7.1. Vzorové příklady I1 R1 C1 R2 L
Příklad 1.7.1
Vypočítejte fázor proudu I1 metodou smyčkových
U U1 Is1 C2 Is2 U U2
proudů.
21
f = 100 Hz,
U1 =45e j25° V, U 2 =( −30 + j10 ) V,
R1 =30 Ω, R2 =42 Ω,
= μF, C2 30
C1 50= = μF, L 0,15 H.
Řešení
Výchozí rovnice pro daný obvod jsou:
 1 1 1 
 R1 + jωC + jωC −
jω C 2  I   U 
 1 2
 .  S1  =  1  ,
  I
+   S2   2 
1 1 -U
 − R2 + jω L +
 jω C 2 jω C 2 
30 − j84,88 j53, 05   I s1   45∠25° 
=
 j53, 05 42 + j41, 2  I s2  30 − j10 
.

Výpočet neznámého proudu provedeme pomocí determinantů (Cramerovým pravidlem)
30 − j84,88 j53, 05
=∆ = ( 7571 − j2329 ) ,
j53, 05 42 + j41, 2
40, 78 + j19, 02 j53, 05
=
∆1 = ( 398,9 + j887,3) ,
30 − j10 42 + j41, 2
∆1 398,9 + j887,3 972,8e j65,8°
I= = = = 0,123e j82,9° A .
∆ 7571,3 − j2329 7922e − j17,1°
s1
Hledaný proud je I=
1 I=
s1 0,1228e j82,9° A.
Příklad 1.7.2
Metodou smyčkových proudů vypočítejte fázory proudů I1, I2,
I3 ve větvích obvodu. R1 I L1 R2
1
I3 I2
U = 10∠0° V, f = 20 kHz, U
R1 = 5 Ω, R2 =Ω
20 ,
IS1 I S2 L3
L2
=L1 0,1=
mH, L2 2=
mH, L3 0, 25 mH.
Řešení
Rovnice smyčkových proudů můžeme zapsat přímo v maticovém tvaru
 R1 + jω ( L1 + L2 ) − jω L2   I s1   U 
 ⋅  = .
 − jω L2 R2 + jω ( L2 + L3 )  I s2   0 
Dosadíme zadané hodnoty a vypočteme determinanty
5 + j263,89 − j251,33   I s1  10 
 − j251,33 20 + j282, 74  ⋅ I  =
 ,
   s2   0 
10 − j251,33 5 + j263,89 10 5 + j263,89 − j251,33
∆1 = , ∆2 = , ∆= .
0 20 + j282, 74 − j251,33 0 − j251,33 20 + j282, 74
Smyčkové proudy
∆1 200 + j2827, 4
I= = = ( 0, 09597 − j0,1926=) 0, 2152∠ − 63,5°A ,
∆ −11345 + j6691,5
s1
∆2 j2513,3
I= = = ( 0, 09693 − j0,16434=) 0,1908∠ − 59,5°A .
∆ −11345 + j6691,5
s2
Proud zdroje: I=
1 = 0, 2151∠ − 63, 5°A
I s1
22
Proud I3 induktorem L2 je I 3 = I s1 − I s2 = ( −0, 0009652 − j0, 02825) = 0, 02827∠ − 92°A .
Proud I2 rezistorem R2 je I=
2 I s2= 0,1908∠ − 59,5°A .
Příklad 1.7.3
Metodou smyčkových proudů vypočítejte fázory proudů I1, I2 a I1 L1 R
I3, uveďte výrazy pro okamžité hodnoty proudů i1(t), i2(t) a i3(t). L2 I3 I2
R = 330 Ω, L1 = 0,5 H, L2 = 1,5 H, C = 50 µF, f = 50 Hz, Is1
U1 = 120∠0° V, U2 = 50∠20° V
U1 Is2 C
U2
Řešení
Rovnice smyčkových proudů můžeme zapsat přímo
v maticovém tvaru
 jω ( L1 + L2 ) − jω L2 
   I s1   U1 − U 2  .
 − jω L2 1 ⋅  =  
R2 + jω L2 + I s2   U 2 
 jωC 
Dosadíme zadané hodnoty a vypočteme determinanty
 j628,3 − j471,2   I s1   73, 02 − j17,1
 − j471,2 330 + j407,6  ⋅ I  =
 ,
   s2   46,99 + j17,1
73, 02 − j17,1 − j471,2
=
∆1 = ( 23009 + j46262 ) ,
46,99 + j17,1 330 + j407,6
j628,3 73, 02 − j17,1
∆2 = = ( −2686, 4 + j63931) ,
− j471,2 46,99 + j17,1
j628,3 − j471,2
∆= = ( −34066 + j207339 ) .
− j471,2 330 + j407,6
Smyčkové proudy
∆1 23009 + j46262
I= = = ( 0,1995 − j0,1437=) 0, 2459∠ − 35, 76°A ,
∆ −34066 + j207339
s1
∆ 2 −2686, 4 + j63931
I= = = ( 0,3023 − j0, 03665=) 0,3045∠ − 6,91°A .
∆ −34066 + j207339
s2
Proudy větvemi obvodu jsou: I=

1 I s1= 0, 2459∠ − 35, 76°A , I=
2 I s2= 0,3045∠ − 6,91°A a
I 3 = I s1 − I s2 = ( −0,1028 − j0,1071) = 0,1484∠ − 133,8°A .
Odpovídající okamžité hodnoty proudů jsou

= i1 ( t ) 0,3478sin (ωt − 35, 76° ) A
= , i2 ( t ) 0, 4306sin (ωt − 6,91° ) A
a i3 ( t ) 0, 2099sin (ωt − 133,8° ) A .

=
Příklad 1.7.4
Obvod se vzájemně vázanými indukčnostmi podle obrázku R1
řešte metodou smyčkových proudů. L2 Is2 C
f = 10 kHz , U = 10∠0° V, C = 0,3 μF, R2
R1 =50 Ω, R2 =200 Ω, R3 = 100 Ω, U U Is1 L1
= =
L1 2,5 =
mH, L2 1,8 mH, L3 1,8 mH,
=M 12 2=
mH, M 23 1, 6=
mH, M 13 2 mH. L3 Is3 R3
Řešení
Smyčkové rovnice:
23
 R1 + jω L1 − jω M 12 + jω M 13 
   I s1   U 
− ( R2 + jω M 23 )  ⋅ I s2  = 0
 − jω M 12 j
R2 + jω L2 −  
 ωC 
 + jω M   I s3   0 
 13 − ( R2 + jω M 23 ) R2 + R3 + jω L3 
Po dosazení zadaných hodnot:
50 + j157, 08 − j125, 66 + j125, 66   I s1  10 
 − j125, 66 200 + j60,05 −200 − j100,53 ⋅ I s2  = 0.
  
 + j125, 66 −200 − j100,53 300 + j113, 097   I s3   0 
Řešením rovnic obdržíme smyčkové proudy:
=
I s1 0, 05544∠ − 49, 4° A,=
I s2 0, 03011∠46, 7° A,=
I s3 0, 0121∠130° A.
Příklad 1.7.5 R1 R2 L
Vypočítejte fázor napětí U2 na výstupu obvodu pomocí
metody smyčkových proudů.
=U1 1= V, f 100 Hz, U U1 C1 C2 U2
R1 =200 Ω, R2 =
50 Ω,
C=
1 C=
2 50 μF, =
L 5 H.
Výsledek U 2= 1, 608∠100° mV .
Příklad 1.7.6 R1 C1 R3
Vypočítejte v uvedeném obvodu metodou smyčkových proudů fázor
I2
proudu I2 a jeho okamžitou hodnotu i2(t). R2
U 100∠30 V,
= U U Is1 Is2 L
R1 =27 Ω, R2 =
30 Ω, R3 =20 Ω, C2
1/ ωC1 =Ω
25 , 1/ ωC2 =Ω
18 , ω L =Ω
30 .
I s1 =(1,14 + j1, 426 ) = 1,826∠51, 4°A ,
I s2 = (1, 233 + j0,1495 ) = 1, 242∠6,91°A ,
Výsledky
I2 = I s1 − I s2 =( −0, 09346 + j1, 277 ) =
1, 28∠94, 2°A,
i2 ( t ) 1,81sin (ωt + 94, 2° ) A.
=
Příklad 1.7.7 R1 C1
Metodou smyčkových proudů určete fázor napětí na rezistoru R2.
Vypočítejte ho pro kmitočty f = 100, 160, 250 Hz.
U = 10∠0° V, U U R2 C2
R=
1 R=
2 10 kΩ, C=
1 C=
2 0,1 μF.
f = 100 Hz : U R2 = 3,174∠17,8° V,
Výsledky= =
f 160 Hz : U R2 3,333∠ − 0, 2° V,
= =
f 250 Hz : U R2 3,183∠ − 17,3° V.
24
Příklad 1.7.8
V daném obvodu určete fázory proudů IC1, IC2, IR2. R1 L
= =
U 10 V, f 100 Hz
IC1 IC2 IR2
R1 =200 Ω, R2 =
50 Ω,
= H, C1 50 μF,
L 1= = C2 20 μF. U U C1 C2 R2
I C1 = ( 51, 26 + j8, 777 ) = 52, 01∠9, 72° mA,
Výsledky I C2 = ( −0, 4734 − j1,372 ) = 1, 451∠ − 109° mA,
( 2,183 + j0, 7535) =2,31∠161° mA.

I R2 =−
Příklad 1.7.9
= =
U1 100 V, U 2 100e − j30° V, I1 I2 I3
Určete fázory proudů I1, I2, I3.
Z1 =Z 2 =( 50 + j30 ) Ω, Z3 = 100 Ω . Z1 Z2
I=
1 ( 0, 6752 + j0,1658=) 0, 6952∠13,8° A, Z3
=
Výsledky I2 ( 0, 03698 − j0, 4513
= ) 0, 4528∠ − 85,3° A,
U U1 U U2
=I3 ( 0, 7122 − j0, 2855
= ) 0, 7672∠ − 21,8° A.
1.8. Metoda uzlových napětí

Metoda pracuje s uzlovými napětími, pro které se sestavují rovnice pomocí I. K. z. Uzlová napětí jsou definována
jako napětí mezi nezávislými uzly a uzlem referenčním.
Výchozí rovnice pro n nezávislých uzlů můžeme sestavit pomocí obecného algoritmu:
- Prvky v hlavní diagonále admitanční matice Y11 , Y22  Ynn se určí jako součty všech admitancí připojených
do uzlů 1, 2 ... n.
- Prvky mimo hlavní diagonálu admitanční matice 1 L 2
Yik , (i ≠ k ) jsou admitance, které přímo
propojují i-tý a k-tý uzel a mají záporné
znaménko. Chybí-li přímé propojení i-tého a k- R1 C1 C2 R2 U2
I I
tého uzlu, pak admitance Yik = 0 . U20
U10
- Sloupcová matice I na pravé straně rovnice je
tvořena algebraickým součtem proudů
proudových zdrojů v uzlech 1, 2 ... n. Tyto proudy 0
mají kladné znaménko, když do příslušného uzlu
vstupují a záporné, když z uzlu vystupují.
 Y11 Y12  Y1n   U10   ∑ I z1 
 
Y
 21 Y22  Y2n   U 20   ∑ I z2 
× = (1.41)
           
     
 Yn1 Yn2 Ynn   U n0   ∑ I zn 
Řešením rovnic můžeme určit uzlová napětí a následně i napětí a proudy všech prvků obvodu.
Poznámka: Pokud jsou v obvodu napěťové zdroje, přepočteme je nejprve na ekvivalentní proudové zdroje.
25
Příklad 1.8.1
Metodou uzlových napětí vypočítejte fázory proudů I1, I2, I3 I3 Y3
1 2
v daném obvodu
I z1= 2, 2e j15° A, I z2= ( 4 − j1,5) A, I1 I2
=
Y1 0,15 S, =
Y2 j0 ,3 S, = Y3 ( 0, 2 − j0,1) S. Iz1 I U10 Y1 U20 Y2 I Iz2
Řešení 0
Rovnice pro uzlová napětí jsou
 Y1 + Y3 −Y3   U10   I z1 
 −Y ⋅ =.
 3 Y2 + Y3   U 20  I z2 
Dosadíme zadané hodnoty a provedeme dílčí úpravy
 0,35 − j0,1 −0, 2 + j0,1  U10   2, 2e j15° 

⋅ = .

 −0, 2 + j0,1 0, 2 + j0, 2   U 20   4 − j1,5 
Řešením těchto rovnic dostaneme uzlová napětí
U=
10 9, 01∠ − 65,8° V, U=
20 18, 6∠ − 86,9° V ,
a hledané fázory proudů jsou
=
I1 U10=
Y1 1,351∠ − 65,8° A, =
I 2 U 20 =
Y2 5,58∠3,11° A, =
I3 ( U10 − U 20 ) =
Y3 2,391∠48,9° A.
Příklad 1.8.2 R1 L
Pomocí metody uzlových napětí vypočítejte fázor napětí U2 a
jeho okamžitou hodnotu u2(t).
= =
U 10 V, f 100 Hz, U U C1 C2 R2 U2
C=
1 C=
2 5 μF,
R1 = 200 Ω, R2 = 50 Ω, L = 50 mH.
Řešení
U
Napěťový zdroj zaměníme za proudový =
I = 0, 05 A a zvolíme uzlová napětí.
R1
Výchozí rovnice MUN
 1 1 
G1 + jωC1 + jω L −
jω L1  U  I 
  ⋅  10  =
1   U 20  0 
.
 1
 − G2 + jωC2 + 
 j ω L jω L 
5 ⋅10−3 − j2,869 ⋅10−2 j3,183 ⋅10−2   U10  0, 05

 ⋅
−2   = 
 j3,183 ⋅10−2 −2
2 ⋅10 − j2,869 ⋅10   U 20   0 
Výpočet determinantů
5 ⋅10−3 − j2,869 ⋅10−2 j3,183 ⋅10−2
=∆
j3,183 ⋅10 −2
=
2 ⋅10 − j2,869 ⋅10−2
−2 ( 2,9013 ⋅10 −4
− j7,1723 ⋅10−4 ) ,
5 ⋅10−3 − j2,869 ⋅10−2 0, 05

∆2 = =− j1,5915 ⋅10−3.
j3,183 ⋅10−2 0
Výpočet fázoru napětí U2 a okamžité hodnoty u2(t).
∆2
U= U= = (1,907 − j0, 7714=) 2, 057∠ − 22°=
V. u2 ( t ) 2,909sin ( 628,3t − 22° ) V.
∆
2 20
26
Příklad 1.8.3 U3
L2
Pomocí metody uzlových napětí vypočítejte fázory napětí U1, U2, U3 a
jejich okamžité hodnoty u1(t), u2(t), u3(t). L1 R1 R2
U=
230∠0 V, f =
50 Hz, C1 = 50 μF,
C2 = U U1 U2
C1 C2
R1 = 470 Ω, R2 = 100 Ω, L1 = 0,5 H, L2 = 1 H
Řešení
U3
U L2
Napěťový zdroj zaměníme za proudový I = = − j1, 4642 A a 1 2
jω L1
R1 R2
zvolíme uzlová napětí. L1 U2
I C1 U1 C2
Výchozí rovnice MUN
0
 1 1 1 
G1 + jω L + jω L + jωC1 −G1 −
jω L2  U  I 
 1 2
 .  10  =   ,
  U
+ jωC2   20   
1 1 0
 −G1 − G1 + G2 +
 jω L2 jω L2 
 2,128 ⋅10−3 + j6,159 ⋅10−3 −2,128 ⋅10−3 + j3,183 ⋅10−3   U10   − j1, 4642 
 −3 −3 . = .
 −2,128 ⋅10 + j3,183 ⋅10 12,13 ⋅10−3 + j12,52 ⋅10−3   U 20   0 
Výpočet determinantů
∆ = ( − 4,5728 ⋅10−5 + j1,1488 ⋅10−4 ) , ∆1 = (1,8339 ⋅10−2 − j 1, 7758 ⋅10−2 ) ,
∆ 2 = ( −4, 6607 ⋅10−3 − j 3,1154 ⋅10−3 )
Výpočet napětí
∆
= = 1 206, 46∠ − 155,8° V , u1 ( t ) = 291,98sin ( 314,16t − 155,8° ) V ,
U1 U10 =
∆
∆2
U 2 = U 20 = = 45,34∠102, 0° V , u2 ( t ) = 64,12sin ( 314,16t + 102, 0° ) V ,
∆
U=
3 U10 − U=
20 220,51∠ − 144, 2° V , u3 ( t ) = 311,85sin ( 314,16t − 144, 2° ) V .
Příklad 1.8.4
Pomocí metody uzlových napětí vypočítejte fázor napětí U2 a jeho L
R1 R2
okamžitou hodnotu u2(t). U U2
R1 = 470 Ω, R2 = 100 Ω, L = 0,5 H, C = 50 µF, U = 20 V, f = 1 kHz C
Řešení A
Napěťový zdroj nahradíme proudovým I = U ⋅ G1 = 0, 04255 A
1 2
Výchozí rovnice MUN:
 1 1  L
G2
G1 + jω L −
jω L  U  I  I G1 U1 U2
  .  10  = C
 1 1   U 20  0 
 − ωL G2 + jωC +  0
 j jω L 
 2,128 ⋅10−3 − j3,183 ⋅10−4 j3,183 ⋅10−4   U10  0, 04255

 −4 −2 −1  
. = 
 j3,183 ⋅10 1, 0 ⋅10 + j3,138 ⋅10   U 20   0 
∆ = (1, 21277 ⋅10−4 + j6, 64565 ⋅10−4 ) , ∆ 2 = − j1,35453 ⋅10−5

∆
= = 2 0, 02005∠ − 169, 7° V , u2 ( t ) = 0, 02836sin ( 6283, 2t − 169, 7° ) V .
U 2 U 20=
∆
27
Řešení B
Napěťový zdroj nahradíme proudovým, přičemž na rozdíl od řešení A
považujeme za vnitřní impedanci zdroje sériovou kombinaci R1 a L. R1 L
R2
U U2
YR1L =
1
=
R1 + jω L
( 4, 6578 ⋅10 −5
− j3,1134 ⋅10 −4
)S C
I = U ⋅ YR=
1L
( 9,3156 ⋅10 −4
− j6, 2268 ⋅10−3 ) A
1
Výchozí rovnice MUN:
(Y R1 L )
+ jωC + G2 ⋅ U10 =I ⇒ U10 =
I
YR1L + jωC + G2 I YR1L U1
G2
U2
C
U 2 = U10 = 0, 02005∠ − 169, 7° V , 0
u2 ( t ) = 0, 02836sin ( 6283, 2t − 169, 7° ) V .
1.8.2. Kontrolní příklady I2

R1 R2
Příklad 1.8.5
V daném obvodu určete efektivní hodnotu proudu I2
= 40 V, 1 ω C
U = 60 Ω, U U R3 C R4
R1 =200 Ω, R2 =160 Ω, R3 =120 Ω, R4 =80 Ω.
Výsledek I 2 = 56, 27 mA .
Příklad 1.8.6
Užitím metody uzlových napětí vypočítejte fázor napětí U2 a jeho R1 C1
okamžitou hodnotu u2(t).
=U 10 = V, f 500 Hz,
R1 = 1 kΩ, R2 = 2 kΩ, C1 = 0,1 μF, C2 = 0, 2 μF. U C2 R2 U2
U
Výsledky
=
U 2 = 2, 755∠15, 4 ° V , u2 ( t ) 3,896sin ( 3141, 6t + 15, 4° ) V .
Příklad 1.8.7
V daném obvodu vypočítejte napětí U2.
=I 20= mA, f 1000 Hz, L
R1 = R2 =
1 kΩ, C1 = 0,1 μF, L = 0,1 H. U2
I R1 C R2
I
U 2 9,811 ⋅ e − j38,06° V.
Výsledek=
Příklad 1.8.8
R1 L1 R2 L2
V uvedeném obvodu určete metodou
uzlových napětí fázor proudu IC.
IC
U= ( 26,5 + j58,5) V, 1 ω C = 2 Ω,
U U C L3 R3
R1 =
1 Ω , R2 = 2,5 Ω, R3 = 2 Ω,
ω L1 =
1 Ω, ω L2 ==
ω L3 5 Ω
Výsledek I C =( −20 + j32,5 ) =38,16∠122° A .
28
Příklad 1.8.9
Metodou uzlových napětí určete fázor proudu I3.
I3
= =
U1 100 V, U 2 100e − j30° V, Z1 Z2
Z1 =Z 2 =( 50 + j30 ) Ω, Z3 =100 Ω . Z3
=
Výsledek I 3 0, 7672∠ − 21,8° A .
U U1 U U2
Příklad 1.8.10
Metodou uzlových napětí určete fázor napětí U4.
U1 =200 V, U 2 = ( −100 + j173, 2 ) V,
( −100 − j173, 2 ) V, U3 =
Z1 =( 40 + j35 ) Ω, Z 2 =24e − j10° Ω, Z1 Z2 Z3
Z3 = ( 55 − j100 ) Ω, Z 4 = (12 + j5 ) Ω . Z4 U4
U U1 U U2 U U3
Výsledek=
U 4 78, 79∠ − 88° V.
Příklad 1.8.11
R1 L1 L3
Metodou uzlových napětí určete fázory proudů I1, I2, I3.
= =
U 10 V, f 20 kHz, I1 I3
R1 =
5 Ω, R2 =Ω
20 , I2 L2 R2
U U
=L1 0,1=
mH, L2 2=
mH, L3 0, 25 mH.
Výsledky
=I1 0, 2152∠ − 63, 5° A,=I 2 0, 02827∠ − 92° A,=I 3 0,1908∠ − 59, 5° A.
U3
Příklad 1.8.12
Pomocí metody uzlových napětí vypočítejte fázory napětí U1, U2,
C R1
U3 a jejich okamžité hodnoty u1(t), u2(t), u3(t). U U1 U2
L1 L
R1 = 50 Ω, R2 = 330 Ω, L1 = 0,5 H, L2 = 0,3 H, C = 15 µF, 2 R
2
U = 230 V, f = 50 Hz
Výsledky
U1 = 108, 22∠145,5° V , u1 ( t ) = 153, 04sin ( 314,16t + 145,5° ) V ,
U 2 = 85,36∠170, 2° V , u2 ( t ) = 120, 71sin ( 314,16t + 170, 2° ) V ,
U 3 = 47, 09∠96, 2° V , u3 ( t ) = 66, 60sin ( 314,16t + 96, 2° ) V .
Příklad 1.8.13 R1 L
V daném obvodu určete napětí U2.
=U 10= V, f 100 Hz C2
R1 =200 Ω, R2 =
50 Ω, U U R2 U2
C1 C3
=
L 1 H, C=
1 C=
2 50 μF, C=
3 2,5 μF.
Výsledek=
U 2 0,8944∠ − 34° V.
1.9. Výkony, výkonové přizpůsobení a kompenzace jalového výkonu

U pasivního dvojpólu s impedancí Z= Z ∠ ϕ je napětí vůči proudu posunuto o úhel ϕ
ω t ) , u (t )
i ( t ) = 2 I sin (= 2 U sin (ω t + ϕ ) (1.42)
29
Pro klasifikaci energetických poměrů definujeme Im

Okamžitý výkon jako součin okamžitých hodnot napětí a proudu
(t ) u (t ) ⋅ i (t ) .
p= (1.43) S jQ
Činný výkon charakterizuje nevratnou proměnu energie na užitečnou práci
a teplo
P = U I cos ϕ . (1.44) 0 P Re
Jednotkou činného výkonu je Watt (W). obr. 1.13
Jalový výkon používáme pro vyjádření vratné proměny energie zdroje na vytvoření elektrického a magnetického
pole v reaktancích
Q = U I sin ϕ . (1.45)
Jednotkou jalového výkonu je voltampér reaktanční (ve zkratce „var“).
Zdánlivý výkon definovaný jako součin efektivní hodnoty napětí a proudu
S =U I . (1.46)
Zdánlivý výkon nemá přímou fyzikální interpretaci, používá se jako míra výkonové zatížitelnosti střídavých
zařízení. Jeho jednotkou je voltampér (VA)
Pomocí fázorů napětí a proudu definujeme komplexní výkon
S=UI∗ =( P + jQ ) =⋅
S e jϕ , (1.47)
jehož reálnou složkou je činný výkon a imaginární složkou výkon jalový (obr. 1.13).
Maximálního činného výkonu na impedanci v obvodu na obr. 1.14
Zi
=
Z ( R + jX ) , (1.48)
která zatěžuje zdroj s vnitřní impedancí
U U Z =
Z i ( Ri + jX i ) (1.49)
dosáhneme při výkonovém přizpůsobení, při kterém platí
obr. 1.14 Z = Z∗i .
(1.50)
Kompenzace jalového výkonu (kompenzace účiníku)
Přestože jalový výkon nekoná na zátěži práci, je s ním spojen jalový proud, který prochází přenosovou soustavou.
Jalový proud vyžaduje větší dimenzování vodičů, navíc na odporu vedení vytváří činný ztrátový výkon. Pro snížení
ztrát při přenosu a rozvodu elektrické energie je třeba kompenzovat větší jalové výkony zátěží. Ze zákona musí
odběratelé (s výjimkou domácností) provádět kompenzaci tak, aby se hodnota účiníku pohybovala v rozmezí 0,95
až 1 induktivního charakteru.
Kompenzace jalového výkonu zátěže se realizuje většinou paralelním připojením kompenzačního prvku
s obráceným znaménkem reaktance ke spotřebiči, čímž se zvýší velikost účiníku cos ϕ. Nejčastěji se vyskytují
zátěže odporově-induktivního charakteru, u kterých se kompenzuje účiník paralelním připojením kondenzátorů,
nebo kondenzátorových baterií (někdy v sérii s ochrannou tlumivkou). Princip optimální kompenzace induktivní
zátěže je nejlépe vidět ze schémat a fázorových diagramů (viz obr. 1.15).
In UR
R
U UL UL
U QL
S
L ϕ ϕ
In UR P
Ik In UR
UL QL
Ic R
U UL Ik U Uc QC S P
C L Ic
In UR
obr. 1.15 – Nahoře nekompenzovaný obvod, dole obvod kompenzovaný
30
Příklad 1.9.1 I Z1 Z2
Určete činné a jalové výkony na dvojpólech s impedancemi Z1, Z2.
=I 9, 45∠31° A, =
U1 96,5∠ − 47, 4° V, U
= 2 47, 25∠84,1° V. U1 U2
Řešení
Určíme komplexní výkony v jednotlivých dvojpólech:
= I∗ 96,5∠ − 47, 4° ⋅ 9, 45∠ − 31
S1 U1= =° (183, 4 − j893,3=) 911,9∠ − 78, 4° VA,
=
S 2 U=
2I
∗
47, 25∠84,1° ⋅ 9, 45∠ −=
31° ( 268,1 + j357,1
= ) 446,5∠53,1° VA.
Činné výkony jsou reálnou složkou komplexních výkonů
= =
P1 Re {S1} 183, 4 W,
= =
P2 Re {S 2 } 268,1 W.
Jalové výkony jsou imaginární složkou komplexních výkonů
Im {S1} =
Q1 = Im {S 2 } =
−893,3 var, Q2 = 357,1 var.
Zdánlivé výkony představují absolutní hodnoty komplexních výkonů
=
S1 S=
1 911,9 VA, S=
2 S=
2 446,5 VA.
Příklad 1.9.2
Pomocí Théveninovy věty
vypočítejte parametry zátěže Z I2
tak, aby do ní byl zdrojem dodán I2
maximální činný výkon. L Zi
Vypočítejte hodnotu tohoto U1 Z U2 Ui U2
R Z
výkonu (komplexní, činný, C
zdánlivý, jalový). Vypočítejte
fázory U2 a I2 a uveďte výrazy pro
okamžité hodnoty u2(t) a i2(t).
R = 680 Ω, L = 2 H, C = 10 μF, U1 = 230∠0 V
Řešení
R
Vnitřní napětí náhradního
= zdroje je U i U =168,93∠ − 42, 74° V .
R + jω L
R ⋅ jω L
Vnitřní impedance náhradního zdroje je
= Zi = 461, 48∠47, 26° Ω .
R + jω L
Impedance zátěže pro výkonové přizpůsobení je Z =
= Z*i 461, 48∠ − 47, 26° Ω .
Fázory proudu a napětí a odpovídající časové průběhy jsou
Ui
=I2 = ° A , i2 ( t ) 0,3814sin ( 314,16t − 42, 74° ) A ,
0, 2697∠ − 42, 74=
Zi + Z
° V , u2 ( t ) 176, 01sin ( 314,16t − 90, 0° ) V .
U 2= I 2 ⋅ Z= 124, 46∠ − 90, 0=
Výkon zátěže je
=S U= *
2I2 ( 22, 78 − j24,=
65 ) 33,566∠ − 47, 26° VA ,
P = 22, 78 W, Q = −24,65 var, S = 33,566 VA .
Všimněte si, že kapacitor C nemá žádný vliv na výpočet. Impedance připojená paralelně k ideálnímu zdroji napětí
způsobí pouze proudový odběr z tohoto zdroje, ale nijak neovlivní napěťové a proudové poměry v dalších částech
obvodu.
31
Příklad 1.9.3 R1 R2 a
Vypočítejte impedanci Z tak, aby výkon jí dodaný byl maximální,
vypočítejte jeho velikost.
U U ZC Z
R1 = 10 Ω, 1/ωC = 30 Ω, U = 100 V.
R2 =
b
Řešení
Parametry náhradního zdroje určíme ze zapojení se svorkami a, b
naprázdno. V tom případě je úbytek na R2 nulový a napětí Zi a
Uab0 = Ui = UZc
U Ui Z
b
1
jω C ( − j30 )
U= U = 100 = ( 90 − j30=) 94,87∠ − 18, 4° V ,
i

+
1  (10 − j30 )
 1
R 
 jω C 
1
R1
jω C 10 ( − j30 )
Zi =R2 + =10 + =(19 − j3) Ω.
 1  (10 − j30 )
 R1 + 
 jω C 
Maximální výkon bude při Z = Z∗i = (19 + j3) Ω .
U i2 952
Velikost maximálního výkonu =
Pmax = = 118, 4 W.
4 ⋅ Re {Z} 4 ⋅19
60 V / 0,3 W
C
Příklad 1.9.4
Signální žárovka s parametry 60 V / 0,3 W má být napájena ze síťového
U UC
napětí 230 V / 50 Hz. Určete potřebnou velikost kapacitoru zapojeného do 230V/50Hz U RZ
série se žárovkou. Určete proud obvodem, odebíraný výkon a účiník tohoto
dvojpólu. Pro zjednodušení považujeme žárovku za lineární rezistor.
Srovnejte velikost proudu obvodem a výkon s obvodem, kde namísto
kapacitoru bude jako srážecí prvek použit rezistor. I URZ
URZ = 60 V, PZ = 0,3 W, U = 230 V, f = 50 Hz.
UC
Řešení U
PZ U RZ
PZ= U RZ I ⇒ I= = 0, 005 A , =
RZ = 12 kΩ .
U RZ I
Postup a)
Pro snížení napětí z 230 V na provozní napětí žárovky 60 V slouží tzv. srážecí kapacitor. Potřebný úbytek na něm
lze snadno určit pomocí fázorového diagramu obvodu
U C + U RZ =U ⇒ U C2 =U 2 − U RZ
2
⇒ U C = U 2 − U RZ
2
=222 V .
Ze známého napětí a proudu kapacitoru pak lze snadno vypočítat jeho potřebnou kapacitu
1 I I 0, 005
UC = I ⇒ UC = ⇒ C= = = 71, 7 nF .
jω C ωC ωU C 2π ⋅ 50 ⋅ 222
Z celkové impedance obvodu
1
= RZ +
Z = (12000 − j44407=) 46000∠ − 74,9° Ω
jω C
pak určíme velikost proudu dvojpólem
U 230
I= = =0, 005 ∠74,9° A a také výkony a účiník.
Z 46000∠ − 74,9°
32
S = Z ⋅ I=
2
( 0,3 − j1,1102=) 1,15∠ − 74,9° VA
P
P == 1,15 VA, cos ϕ =
0,3 W, Q −1,11 var, S = =
0, 261 .
S
Postup b)
Příklad je možné řešit i jinak. Proud dvojpólem lze obecně zapsat pomocí celkové impedance obvodu jako
U U U2
=I = ⇒I =
⇒ I2 .
1 1 1
RZ + R + 2 2
2 RZ2 +
jω C Z
ωC ωC
2 2
Odtud lze snadno vyjádřit potřebnou kapacitu

1 1
ω=
2 2
C 2
=
⇒C = 71, 7 nF a dále viz postup a).
U U2
− RZ2 ω 2 − RZ2
I2 I
Pokud by namísto kapacitoru byl jako srážecí prvek použit rezistor, bude 60 V / 0,3 W
fázorový diagram jednodušší R
Potřebný úbytek na rezistoru bude
U UR
U R + U RZ =U ⇒ U R =U − U RZ =170 V . 230V/50Hz U RZ
Ze známého napětí a proudu rezistoru pak lze snadno vypočítat jeho
potřebný odpor
UR 170 I
=
R = = 34 kΩ .
I 0, 005 U
Výkon je čistě činný a je roven URZ UR
P = U ⋅ I= 230 ⋅ 0, 05= 1,15 W .
Z porovnání obou předchozích způsobů snížení napětí na potřebnou provozní hodnotu srážecí impedancí plyne,
že při použití reaktanční impedance (L nebo C) je odebíraný činný výkon dán pouze žárovkou, ale účiník je velmi
malý. Při použití srážecího rezistoru je sice účiník roven 1 (čistě odporový charakter), ale odebíraný činný výkon
je velký, v tomto konkrétním případě se na rezistoru ztrácí 0,85 W, tedy téměř trojnásobek výkonu žárovky.
Příklad 1.9.5 I L 160V/20W
Výbojka s provozními parametry 160 V / UL U

20 W má být napájena napětím 230 V / 50 Hz. U UL URV
Pro jednoduchost předpokládáme, že výbojka 230 V/50Hz I URV
je čistě rezistivního charakteru.
URV = 160 V, Pv = 20 W, U = 230 V, f = 50 Hz.
a) Vypočítejte potřebnou hodnotu indukčnosti L předřadné tlumivky zapojené do série s výbojkou. Určete
celkovou impedanci obvodu, fázor proudu I tekoucí do obvodu, uveďte výraz pro jeho okamžitou hodnotu i(t) a
určete celkový komplexní, zdánlivý, činný a jalový výkon obvodu a účiník.
b) Vypočítejte potřebné parametry předřadného rezistoru (odpor R a ztrátový výkon PR, pokud by byl použit místo
tlumivky. Porovnejte výkonové poměry u obou zapojení.
Řešení
PV U RV
PV= U RV I ⇒ =
I = 0,125 A , =
RV = 1280 Ω .
U RV I
a) obvod se srážecím induktorem
Potřebný úbytek napětí na induktoru lze určit pomocí fázorového diagramu obvodu
U L + U RV =U ⇒ U L2 =U 2 − U RV
2
⇒ U L = U 2 − U RV
2
=165, 2 V .
Ze známého napětí a proudu induktoru pak lze snadno vypočítat jeho potřebnou indukčnost
UL 165, 2
U L= jω L ⋅ I ⇒ U L= ω LI ⇒ L= = = 4, 208 H .
ω I 2π ⋅ 50 ⋅ 0,125
Z celkové impedance obvodu
33
Z= RV + jω L= (1280 + j1322=) 1840∠45,9° Ω

pak určíme velikost proudu dvojpólem
U 230
=
I = = ( 0, 08696 − j0, 0898=) =
0,125∠ − 45,9° A , i ( t ) 0,1768sin ( 314,16t − 45,9° ) A
Z 1840∠45,9°
a také výkony a účiník.
S = Z⋅I2 = ( 20 + j20,65) = 28, 75∠45,9° VA
P
P= 20 W, Q= 20, 65 var, S= 28, 75 VA, cos ϕ= = 0, 696 .
S
Potřebnou indukčnost srážecího induktoru lze vypočítat i takto
U U U2
=I = ⇒I =
⇒ I2 a odtud
RV + jω L RV2 + ω 2 L2 R + ω 2 L2
2
V
U2
2 − RV2
ω 2 L2 =
U
− RV2 ⇒ L = I2 = 4, 208 H .
I2 ω
b) Obvod se srážecím rezistorem
160V/20W
Potřebný úbytek na rezistoru bude I R
U R + U RV =U ⇒ U R =U − U RV =230 − 160 =70 V .
U UR URV
Ze známého napětí a proudu rezistoru pak lze snadno vypočítat jeho potřebný odpor
UR 70 I
=
R = = 560 Ω . U
I 0,125
URV UR
Výkon celého dvojpólu je čistě činný a je roven
P = U ⋅ I= 230 ⋅ 0,125= 28, 75 W ,
z toho 20 W je výkon výbojky a 8,75 W je ztrátový výkon proměněný v teplo na rezistoru.
Porovnáním obou případů je jasné, že energeticky výhodnější je použít induktor, na kterém nevzniká žádný činný
ztrátový výkon a nezhoršuje se tak účinnost zapojení. Teoreticky je tak účinnost zapojení a) rovna 100 %. V praxi,
kdy bude použita reálná cívka (tzv. tlumivka) s nezanedbatelným vnitřním odporem, vzniknou i na ní činné ztráty,
tlumivka se bude ohřívat a celková účinnost celého zapojení bude nižší.
U zapojení b) s rezistorem je v tomto případě účinnost obvodu
PV 20
η
= = = 69, 6 % .
P 28, 75
Příklad 1.9.6
Vypočítejte potřebnou hodnotu kapacity kondenzátoru C pro optimální Ik L IV 160V/ 20W
kompenzaci jalového výkonu obvodu z předchozího příkladu. Poté vypočítejte
fázor proudu Ik tekoucí do kompenzovaného obvodu, uveďte výraz pro jeho U IC UL
okamžitou hodnotu a vypočítejte celkový komplexní, činný a jalový výkon URV
obvodu. Hodnoty porovnejte s předchozím příkladem. C
L = 4,208 H, Rv = 1280 Ω, U = 230 V, f = 50 Hz
Řešení
Celková impedance nekompenzovaného obvodu je
Z=
n RV + jω L= (1280 + j1322=) 1840∠45,9° Ω a jeho admitance je tedy
= ( 3, 7807 ⋅10−4 − j3,9042 ⋅10−4 ) S .

1
Yn =
Zn
Z požadavku admitance kompenzovaného obvodu Im(Yk) = 0 lze určit kapacitu kompenzačního kapacitoru
j3,9042 ⋅10−4
YC =− Im ( Yn ) ⇒ jωC = j3,9042 ⋅10−4 ⇒ C = 1, 243 μF .
=
j2π 50
34
Lze ověřit, že celková admitance kompenzovaného obvodu

1
Yk = + jωC= 3, 7807 ⋅10−4 S
RV + jω L
je čistě reálná, proto i výkon bude čistě činný. Proud kapacitorem bude
I C= jωC ⋅ U = 0, 0898∠90° A .
Proud kompenzovaného dvojpólu je
I k =U ⋅ Yk =230 ⋅ 3, 7807 ⋅10−4 =0, 08696 A , ik ( t ) = 0,123sin ( 314,16t ) A .
Všimněte si, že celkový proud odebíraný dvojpólem po připojení

kompenzační kapacity klesl z 0,125 A na 0,08696 A, což je hodnota reálné
složky původního proudu nekompenzovaného obvodu (viz předešlý UL
příklad). Proud kapacitorem IC je pak stejně velký jako imaginární složka IC
proudu nekompenzovaného dvojpólu, ale je vůči němu otočený o 180°.
Vzniká zdánlivý paradox, že celý kompenzovaný obvod ze zdroje odebírá U
proud menší, než je proud tekoucí samotnou výbojkou. Situaci ilustruje Ik
fázorový diagram kompenzovaného obvodu – v něm je patrno, že celkový
proud Ik je tvořen vektorovým součtem proudu výbojkou IV a proudu IV
kapacitorem IC a tento je pak ve fázi s napájecím napětím U. Celý dvojpól
má tedy charakter čistě rezistorový. URV
Výkon kompenzovaného dvojpólu je
=
S k = U ⋅ I*k = 20 + j0 = 20 VA , P 20=
W, Q 0=
var, S 20 VA .
Příklad 1.9.7
a) U nekompenzovaného zapojení obvodu na obrázku vypočítejte proud I I
tekoucí do obvodu, uveďte výraz pro jeho okamžitou hodnotu i(t) a určete L1
celkový výkon obvodu (komplexní, činný, zdánlivý, jalový) a účiník.
U L2
b) Vypočítejte hodnotu kapacity kompenzačního kondenzátoru C pro C
R
optimální kompenzaci jalového výkonu a poté vypočítejte opět výše uvedené
parametry u kompenzovaného obvodu.
R = 50 Ω, L1 = 0,5 H, L2 = 0,3 H, U = 230 V, f = 50 Hz
Řešení
a) Nekompenzované zapojení
Celková impedance obvodu je
R ⋅ jω L2
Z n = jω L1 + = 182, 01∠77, 6° Ω
R + jω L2
a celková admitance pak
= (1,1778 ⋅10−3 − j5,3664 ⋅10−3 ) S .

1
Yn =
Zn
Proud obvodem je
6° A , in ( t ) 1, 7871sin ( 314,16t − 77, 6° ) A
I= U ⋅ Yn= 1, 2637∠ − 77,=
a výkon obvodu
S n = U ⋅ I*n = ( 62,31 + j283,9 ) = 290, 6∠77, 6° VA ,
= =
P 62,31 =
W, Q 283,9 VA, cos ϕ 0, 214 .
var, S 290, 6 =
b) Kompenzované zapojení
Z požadavku kompenzované admitance, kdy Im(Yk) = 0, lze určit kapacitu kompenzačního kapacitoru
Im ( Yn )=
Im ( Yn ) ⇒ C =
YC = 17, 08 μF .
ω
35
Celková admitance kompenzovaného obvodu je Yk = Yn + jωC = 1,178 ⋅10−3 S .

Proud obvodem je
I =U ⋅ Yk =0, 2709∠0 A , ik ( t ) = 0,3831sin ( 314,16t ) A
a výkon obvodu
S n = U ⋅ I*k = 62,31∠0 = =
VA , P 62,31 W, Q 0= cos ϕ 1, 0 .
var, S 62,31 VA,=
Příklad 1.9.8
Pasivním dvojpólem protéká proud =
I ( 5 − j3) A a vytváří na něm napětí I U
=
U (80 + j60 ) V . Určete impedanci Z, činný výkon P, jalový výkon Q, zdánlivý výkon Z
S a komplexní výkon S tohoto dvojpólu.
Z = 17,15∠67,8° Ω, S = ( 220 + j540 ) = 583,1∠67,8° VA,
Výsledky
= P 220= W, Q 540= var, S 583,1 VA .
Příklad 1.9.9
Určete činné a jalové výkony na jednotlivých impedancích v následujícím
Z1
U= 120∠0° V, Z1= (10 + j6 ) Ω,
schématu.
Z 2 = ( 24 − j7 ) Ω, Z3 = (15 + j20 ) Ω.
U U Z2 Z3
= =
P1 202 =
W, P2 179 W, P3 112 W,
Výsledky
Q1 ==
121 var, Q2 −52,3 var, Q3 =
149,3 var.
Příklad 1.9.10
Určete komplexní, činné a jalové výkony jednotlivých dvojpólů s impedancemi Z1 , Z 2 , Z3 .
I Z1 Z2 Z3 =I 9, 45∠31° A, =
U1 96,5∠ − 47°40' V,
U=
2 47, 25∠84°10' V, U=
3 47, 25∠31° V.
U1 U2 U3
Výsledky
Komplexní výkony jednotlivých dvojpólů:
S1 = 912∠ − 78°40 ' = (179 − j894 ) VA, S 2 = 447∠53°10 ' = ( 268 + j357 ) VA, S3 = 447∠0° = 447 VA.
Činné výkony jsou reálnou složkou komplexních výkonů:

= =
P1 Re {S1} 179 W,
= =
P2 Re {S 2 } 268 W,
= =
P3 Re {S3 } 447 W.
Jalové výkony jsou imaginární složkou komplexních výkonů:
Im {S1} =
Q1 = Im {S 2 } =
−894 var, Q2 = Im {S3 } =
357 var, Q3 = 0 var.
Příklad 1.9.11
Z1
V obvodu s impedancemi Z1 =( 20 − j10 ) Ω, Z 2 =29,155e j59° Ω, určete
U U Z2 Z3
impedanci Z3 tak, aby do ní byl dodán maximální činný výkon.
Výsledek Z3 =(16,9 − j2, 75 ) Ω.
36
Příklad 1.9.12
R1 L
Určete výkony na elementárních dvojpólech tohoto obvodu.
U= 110∠0 V, f = 50 Hz,
R1 =2 Ω, R2 =3 Ω, R3 = 5 Ω, U C
R2 R3
= =
C 318 μF, L 12,75 mH.
Výsledky PR1 =177,9 W, QC =

−890, 2 var, PR2 ==
266,8 W, QL 356, 2 var, PR3 =
444, 7 W.
Příklad 1.9.13
Pomocí Thèveninovy věty vypočítejte parametry zátěže Z tak, aby do ní byl
dodán zdrojem maximální činný výkon. Vypočítejte hodnotu tohoto výkonu
I2
(komplexní, činný, zdánlivý, jalový). Vypočítejte fázory U2 a I2 a uveďte R
výrazy pro okamžité hodnoty u2(t) a i2(t). U L Z U2
C
R = 330 Ω, L = 0,5 H, C = 5 µF, U = 120 V, f = 50 Hz
Výsledky
Z= Z*i= 292,97∠27, 4° Ω , I2
U= 60, 0∠0° V , u2 ( t ) = 84,85sin ( 314,16t ) V ,
2
Zi
Ui Z U2
= 2048∠ − 27, 4° A , i2 ( t ) 0, 2896sin ( 314,16t - 27, 4° ) A ,
I 2 0,=
S= (10,909 + j5, 655)= 12, 288∠27, 4° VA ,

= =
P 10,909 W, Q 5,=
655 var, S 12, 288 VA .
Příklad 1.9.14
I
a) U nekompenzovaného zapojení na obrázku vypočítejte proud I tekoucí do
obvodu, uveďte výraz pro jeho okamžitou hodnotu i(t) a určete celkový výkon R1 C
obvodu (komplexní, činný, zdánlivý, jalový). U L R2
b) Vypočítejte hodnotu indukčnosti kompenzačního induktoru L pro optimální
kompenzaci jalového výkonu a poté vypočítejte opět výše uvedené parametry u
kompenzovaného obvodu.
R1 = 100 Ω, R2 = 1500 Ω, C = 10 µF, U = 120 V, f = 50 Hz
Výsledky
a) Nekompenzované zapojení
I=
n =
0,3466∠61, 6° A , in ( t ) 0, 4901sin ( 314,16t + 61, 6° ) A ,
=
Sn (19, 78 − j36,59
=) 41,59∠ − 61, 6° VA , P ==
19, 78 W, Q −36,59 var, S =
41,59 VA .
b) Kompenzované zapojení
L = 1, 2528 H ,
=I k 0,1648∠0 A , ik ( t ) = 0, 2331sin ( 314,16t ) A ,
=
S k 19, 78∠0 =
VA , P 19, 78=
W, Q 0=
var, S 19, 78 VA .
37
2. TROJFÁZOVÉ OBVODY
Trojfázové spotřebiče můžeme zapojit do hvězdy (symbol Y) nebo do trojúhelníku (symbol ∆ nebo D). Při zapojení
do hvězdy jsou na jednotlivých impedancích spotřebiče napětí fázová, při zapojení do trojúhelníku jsou na
jednotlivých impedancích spotřebiče napětí sdružená. Když jsou impedance jednotlivých fází stejné, představuje
spotřebič souměrnou zátěž trojfázového zdroje, při nestejných impedancích se jedná o zátěž nesouměrnou.
Nesouměrnou bývá zátěž zvláště v sítích nízkého napětí s jednofázovými spotřebiči. K výrazným
nesouměrnostem dochází při zkratu či přerušení některého vodiče.
Pro analýzu trojfázových obvodů lze použít všech metod řešení střídavých obvodů, zejména metodu uzlových
napětí a metodu smyčkových proudů. Analýzu obvodů se souměrnými zdroji a spotřebiči lze provést tak, že
- provedeme zjištění neznámé veličiny v jedné fázi,
- neznámé veličiny v dalších fázích získáme pootočením o 120° .
Zdroje v trojfázových sítích bývají zpravidla souměrné, tzn. mají
- stejné moduly napětí zdrojů U1 = U2 = U3,
- fázově jsou navzájem otočeny o 120°.
Popis pomocí okamžitých hodnot:
u10 ( t ) = U m sin (ωt ) , u=
20 ( t ) U m sin (ω t − 120° ) , u=
30 ( t ) U m sin (ω t + 120° ) . (2.1)
Popis pomocí fázorů:
− j120° − j240°
U10 , U 20 = U10 e = , U 30 U=
10 e U10 e j120° , (2.2)
kde U10 je vztažný fázor (obvykle s nulovou počáteční fází).
Zavedeme operátor natočení
2
j120° j2 π −j π
=a e= e 3 ,= ⋅ j120°
a 2 e 2= j240°
e= e −=
j120°
e 3
, (2.3)
napětí jednotlivých fází pak můžeme vyjádřit
U10 , U 20 = a U10 , U 30 = aU10 .
2
(2.4)
Fázová napětí U10, U20, U30 jsou napětí mezi fázovými vodiči a středním (nulovým) vodičem. Sdružená napětí
U12, U23, U31 definujeme jako napětí mezi fázovými vodiči a platí pro ně:
U=
12 U10 − U 20 , U=
23 U 20 − U 30 , U=
31 U 30 − U10 . (2.5)
Pro modul sdruženého napětí platí
Us = 3 Uf . (2.6)
Pro označení jednotlivých fází kromě číslic 1, 2, 3 se ještě používají písmena U, V, W, stejně jako při značení
svorek trojfázových spotřebičů.
Výkony na trojfázovém spotřebiči

Celkový výkon je součtem výkonů jednotlivých fází.
Okamžitý výkon
p ( t ) = p1 ( t ) + p2 ( t ) + p3 ( t ) = u1i1 + u2 i2 + u3i3 . (2.7)
Komplexní výkon
S = U1I1* + U 2 I*2 + U 3 I*3 . (2.8)
Činný výkon
P = Re {S} = P1 + P2 + P3 = U1 I1 cos ϕ1 + U 2 I 2 cos ϕ 2 + U 3 I 3 cos ϕ3 . (2.9)
Jalový výkon
Q = Im {S} = Q1 + Q2 + Q3 = U1 I1 sin ϕ1 + U 2 I 2 sin ϕ 2 + U 3 I 3 sin ϕ3 . (2.10)
V případě souměrného spotřebiče při napájení ze souměrného zdroje platí
U=
1 U=
2 U=
3 U , I=
1 I=
2 I=
3 I , ϕ=
1 ϕ=
2 ϕ=
3 ϕ (2.11)
a jednotlivé výkony
S= 3 ⋅ UI* , P= 3 ⋅ UI cos ϕ , Q= 3 ⋅ UI sin ϕ , S = 3 ⋅ UI . (2.12)
38
Trojfázové obvody
Celkový zdánlivý výkon S trojfázového spotřebiče je u souměrné zátěže trojnásobkem zdánlivého výkonu zátěže
v jedné fázi. U trojfázové nesouměrné zátěže nemá celkový zdánlivý výkon žádnou interpretaci a nepoužívá se.
2.1. Vzorové příklady
Příklad 2.1.1
Tři impedance Z =( 30 + j40 ) Ω jsou připojeny na souměrný zdroj s fázovým napětím Uf = 230 V s přímým
sledem fází. Při řešení příkladu předpokládejte nulové hodnoty vnitřních impedancí zdroje a impedancí vodičů,
propojujících zdroj a spotřebič. Určete proudy obvodu a výkony při zapojení impedancí: a) do hvězdy b) do
trojúhelníka.
Řešení
a) zapojení do hvězdy I1
U U10 Z
Zvolíme nulovou počáteční fázi u napětí U10. Napětí
zdroje pak budou
U10= 230∠0° V, I3 I2
U U
U=
20 230∠ − 120° V, Z Z
U 30 = 230∠120° V. U30 U20
Při souměrné zátěži je napětí mezi uzlem zdroje a

spotřebiče nulové, proto může být střední vodič vynechán (naznačeno čárkovaně). V případě souměrné soustavy
stačí určit jeden proud a zbývající proudy získáme pootočením o 120° .
U10 230∠0°
I= = = 4, 6∠ − 53,13° A, I= 4, 6∠ − 173,1° A, I= 4, 6∠66,87° A.
30 + j40
1 2 3
Z
Komplexní výkon S = 3 U10 I1* = 3 ⋅ 230 ⋅ 4, 6∠53,13° = 3174∠53,13° = (1904 + j2539 ) VA.
=
Činný výkon =
P Re {S} 1904 W.
=
Jalový výkon =
Q Im {S} 2539 var.
Zdánlivý výkon =
S S= 3174 VA.
b) zapojení do trojúhelníka
I1 I12
Soustava je souměrná, proto jako U U10 U12
v předešlém případě stačí určit jednu U31
veličinu a zbylé pootočit o ±120°. Z Z
I31
Z
U U
I2 I23
U30 U20 U23
Na impedancích spotřebiče jsou sdružená
napětí, která jsou oproti fázovým 3 krát I3
větší a fázově posunuta o 30º
U=
12 U10 − U=
20 230∠0° − 230∠ − 120=
° 398, 4∠30° V,
=
U 23 398, 4∠ − 90° V, =
U 31 398, 4∠150° V.
Proudy v impedancích spotřebiče
U12 398, 4∠30°
=
I12 = = 7,967∠ − 23,13° A, =
I 23 7,967∠ − 143,13° A, =
I 31 7,967∠96,87° A.
Z 30 + j40
Komplexní výkon spotřebiče:
S = 3 U12 I12
*
= 3 ⋅ 398, 4∠30° ⋅ 7,967∠23,13° = 9522∠53,13° = ( 5713, 2 + j7617, 6 ) VA
39
Z I. K. z pro jednotlivé uzly určíme proudy ve vedení

−I1 − I 31 + I12= 0 ⇒ I=
1 I12 − I 31= 13,8 ∠ − 53,13° A,
−I 2 − I12 + I 23
= 0 ⇒ I=
2 I 23 − I12
= 13,8 ∠ − 173,13°A,
−I 3 − I 23 + I 31 = 0 ⇒ I 3 = I 31 − I 23 = 13,8∠66,87°A.
Z výsledku je patrné, že výkon spotřebiče a proudy vodičů sítě při zapojení zátěže do trojúhelníka jsou oproti
zapojení do hvězdy trojnásobné.
Příklad 2.1.2
Obvod z příkladu 2.1.1a) řešte pro případy:
a) vodič první fáze je přerušen, I1
b) první fáze spotřebiče má zkrat. U U10 Z
Řešení 0 UN 0´
a) přerušení prvního fázového vodiče I3 I2
U U
V tomto případě se mezi uzly 0 − 0′ objeví napětí Z Z
UN, které určíme pomocí metody uzlových napětí: U30 U20
U 20 U 30
+
UN = Z Z = U 20 + U 30 = 230∠ − 120° + 230∠120° = 115∠180° V.
1 1 2 2
+
Z Z
Napětí na impedancích spotřebiče
U=
2 U 20 − U=
N 230∠ − 120° − 115∠180=
° 199, 2 ∠ − 90° V,
U 3 = U 30 − U N = 230∠120° − 115∠180° = 199, 2 ∠ 90° V.
Proudy v impedancích spotřebiče:

U2 U3
= I1 0, = I2 = 3,984 ∠ − 143,1° A, =
I3 = 3,984 ∠ 36,87° A.
Z Z
Výkon na spotřebiči
S = U 2 I*2 + U 3 I*3 = ( 952,3 + j1270 ) VA.
b) první fáze spotřebiče zkratována

U N= U10= 230 ∠ 0° V. I1
U U10
Napětí na impedancích spotřebiče jsou
0 UN 0´
U=
2 U 20 − U=
N 398, 4 ∠ − 150° V,
I3 I2
U 3 = U 30 − U N = 398, 4 ∠150° V. U U
Z Z
U30 U20
Pomocí Ohmova zákona určíme proudy
U
I 2 = 2 =7,968 ∠156,9° A,
Z
U3
I 3 = =7,968 ∠ 96,87° A.
Z
Aplikací I. Kirchhoffova zákona určíme proud

I1 = − ( I 2 + I 3 ) = 13,8∠ − 53,12° A.
Výkon spotřebiče
S = U 2 I*2 + U 3 I*3 = 6349∠ 53,13° VA.
40
Trojfázové obvody
Z výsledku je patrné, že při zkratu jedné impedance zátěže se na ostatních dvou objeví sdružená napětí.
Příklad 2.1.3
Určete napětí na impedancích =
Z1 100∠ 0°Ω , I1
Z= 64∠ 38,8°Ω , Z= 60∠18, 4°Ω v závislosti na U U10 UN U1
2 3
IN Z1
impedanci středního vodiče. Uvažujte varianty
a) Z N → ∞ Z3 Z2
U U ZN I3 I2
b) Z N = 5∠ 0°Ω U3 U2
U30 U20
c) Z N = 0
Napětí zdroje jsou U=

10 230 ∠ 0° V, U=
20 230 ∠ − 120° V, U=
30 230 ∠120° V.
Řešení
Pro výpočty použijeme vztahy
U10 U 20 U 30
+ +
Z1 Z2 Z3
UN = ,
1 1 1 1
+ + +
Z1 Z 2 Z3 Z N
=
U1 U10 − U N ,
=
U 2 U 20 − U N ,
=
U 3 U 30 − U N .
a) Zapojení bez středního vodiče Z N → ∞
U N = 74,81 ∠148, 2° V,
=
U1 296, 2 ∠ − 7, 6° V, =
U 2 244,1 ∠ − 102, 2° V, =
U 3 167,8 ∠107,8° V.
Je zřejmé, že bez středního vodiče jsou napětí na jednotlivých impedancích zátěže značně rozdílná od napětí na
jednotlivých fázích zdroje.
b) Z N =5∠ 0 Ω
0
U N = 12,82 ∠130, 2° ,
=
U1 238,5 ∠ − 2, 4° V, =
U 2 234, 7 ∠ − 117,1° V, =
U 3 217, 4 ∠119, 4° V.
Střední vodič přispěl k rovnoměrnějšímu rozložení napětí na spotřebičích.

c) Z N = 0
U=
N 0, =
U1 230 ∠ 0° V, =
U 2 230 ∠ − 120° V, =
U 3 230 ∠120° V.
Při nulové hodnotě impedance ZN jsou napětí zdrojů a napětí na impedancích spotřebiče totožné a výpočet je
jednodušší. V tomto případě je napětí na impedancích rozloženo symetricky.
Příklad 2.1.4
Souměrný trojfázový zdroj zapojený do I1 I12
hvězdy s fázovým napětím Uf =100 V napájí
spotřebič zapojený do trojúhelníku. Určete U U10 U31 U12
napětí, proudy, výkony na zátěži a proudy
v napájecích vodičích. Z31 Z12
I31
=
Z12 54, 2 ∠ 79,3°Ω Z23
U U
=
Z 23 72,8 ∠15,9°Ω
I2 I23
U23
=
Z31 72,8 ∠15,9°Ω U30 U20
Řešení
I3
Napětí zdroje jsou
41
U10= 100 ∠ 0° V,
( −50 − j86, 602 ) V,
U 20 = 100 ∠ − 120° V =
U 30 =100 ∠120° V =( −50 + j86, 602 ) V.
Napětí na impedancích
=
U12 U10 −=
U 20 173, 2 ∠ 30° V, =
U 23 U 20 −=
U 30 173, 2 ∠ − 90° V,
U 31 = U 30 − U10 = 173, 2 ∠150° V.
Proudy zátěžemi jsou

U12 U 23
=
I12 = 3,196 ∠ − 49,3° A, I=
23 = 2,379 ∠ − 105,9° A,
Z12 Z 23
U 31
=
I 31 = 2,379 ∠134,1 A.
Z31
Výkony
S12= (101,9 + j543, 4 )= 553, 6 ∠ 79,3° VA, S 23= ( 396,1 + j113, 2 )= 412,1 ∠15,9° VA,
S31 = ( 396,1 + j113, 2 ) = 412,1 ∠15,9° VA.
Na závěr ještě určíme proudy napájecími vodiči

−I1 + I12 − I 31 = 0 ⇒ I1 = I12 − I 31 = 5,572∠ − 47,8° A,
−I 2 + I 23 − I12 = 0 ⇒ I 2 = I 23 − I12 = 2, 739 ∠177, 2° A,
−I 3 + I 31 − I 23 = 0 ⇒ I 3 = I 31 − I 23 = 4,121 ∠104,1° A.
2.2. Kontrolní příklady
Příklad 2.2.1
K souměrnému zdroji U= 10 230 ∠ 0° V, U= 20 230 ∠ − 120° V, U= 30 230 ∠120° V zapojenému do hvězdy bez
středního vodiče je připojena nesouměrná zátěž zapojená do hvězdy s impedancemi:
Z1 =(12 − j16 ) Ω, Z 2 =(12 + j16 ) Ω, Z3 =(12 + j16 ) Ω . Uvažujte přímý sled fází. Určete napětí na
impedancích spotřebiče pro:
a) normální stav,
b) přerušení druhé fáze,
c) nahrazení spotřebiče o impedanci Z1 zkratem.
Výsledky
a) normální stav
U N= 186,8∠114° V =
U1 350,3∠ − 29° V =
U 2 371,97 ∠ − 96° V U 3= 48,38 ∠144° V
b) přerušení vodiče druhé fáze

=
U1 332 ∠ − 83° V, U=
2 0, U=
3 332 ∠ − 157° V.
c) nahrazení spotřebiče Z1 zkratem

=
U1 0 V, =
U 2 398, 4 ∠ − 150° V, =
U 3 398, 4 ∠150° V.
Při této poruše jsou na zátěžích napětí sdružená.
Příklad 2.2.2
Souměrný trojfázový zdroj bez středního vodiče napájí spotřebič zapojený do hvězdy o impedancích
Z1 =Z2 =(10 + j20 ) Ω , Z=3 30 Ω . Zdroj má fázové napětí Uf = 100 V a přímý sled fází. Vypočítejte výkony
spotřebičů v jednotlivých fázích.
42
Trojfázové obvody
Výsledky
=
U N 38,85∠ − 120,9° V, S1 = ( 310 + j620, 2 ) = 693, 2 ∠ 63, 4° VA,
U1 = 124,52∠15,52° V,
S2 = ( 74,81 + j149, 6 ) = 167,3 ∠ 63, 4° VA,
=
U 2 61,16∠ − 119, 4° V
U 3 = 123, 62∠104,1° V. = =
S3 509, 4 509, 4 ∠ 0° VA.
Příklad 2.2.3
Pro daný obvod určete proudy I1, I2, I3. Fázové napětí souměrného zdroje I1
s přímým sledem fází je Uf = 100 V. Impedance zátěže jsou: U U10
ZC = − j10 Ω , Z L =
j10 Ω . C
0
I1= 17,32∠120° A,
U I2
U
Výsledky=
I 2 17,32∠ − 120° A,
U30 U20
=
I 3 17,32∠ 0° A.
I3 L
Příklad 2.2.4
Spotřebič zapojený do hvězdy je napájen ze symetrického zdroje s přímým sledem fází o fázovém napětí
Uf = 230 V. Impedance spotřebiče jsou: Z1 = 5 Ω , Z=
2 10 Ω , Z=
3 20 Ω . Určete napětí UN a proudy I1, I2, I3
v případě přerušení středního vodiče.
=
U N 86,93 ∠ − 19,1° V,
Výsledky
= I1 30,11∠10,9° A, = I 2 26, 08∠ − 139° A, =
I 3 15, 06 ∠131° A.
Příklad 2.2.5
Zdroj se sdruženým napětím Us = 100 V a spotřebič jsou zapojeny do hvězdy a nejsou propojeny středním
vodičem. Impedance spotřebiče jsou: Z1 = j40 Ω, Z 2 = − j40 Ω, Z3 = j40 Ω . Určete napětí UN.
Výsledky U=
N 115, 5 ∠ 60° V.
Příklad 2.2.6
Symetrický trojfázový zdroj napájí symetrickou Zp I1
zátěž zapojenou do hvězdy. Určete proudy a U U10 Z
napětí jednotlivých impedancí zátěže. Parametry
prvků obvodu: fázové napětí Uf = 230 V,
impedance propojovacích vodičů I3 I2
Z p =( 5 + j5 ) Ω , impedance zátěže U U
Zp Z Z
Z =( 20 + j10 ) Ω . U30 U20
Zp
Výsledky
=
I1 ( 6, 765 − j4, 059
= ) 7,889∠ − 30,96° A,
Proudy v impedancích I 2 = ( −6,897 - j3,829 ) = 7,889∠ − 150,96° A,
I 3 = ( 0 ,1327 + j7 ,888 ) = 7,889∠89, 04° A.
=
U1 176, 4∠ − 4, 4° V,
Napětí na impedancích =
U 2 176 , 4∠ − 124 , 4° V,
U 3 = 176 , 4∠115, 6° V.
43
Příklad 2.2.7
Symetrický trojfázový zdroj napájí symetrickou zátěž zapojenou do trojúhelníka. Určete proudy fázových vodičů
I1, I2, I3 a celkové výkony na zátěži S, S, P, Q, je-li fázové napětí zdroje Uf = 230 V a impedance zátěže
Z = (12 + j9 ) Ω .
Výsledky
Proudy fázovými vodiči I1= 46∠ − 36,9° , I 2= 46∠ − 157° A, I 3= 46∠83,1° A.
Celkový komplexní výkon na zátěži S = 25392 + j19044 = 31740∠36 ,87° VA.
Celkový zdánlivý, činný a jalový

= výkon S 31740
= =
VA, P 25392 W, Q 19044 var.
Příklad 2.2.8
Symetrický trojfázový zdroj o fázových napětích U
I1
Uf = 120 V (UU0 = 120ej0 V, UV0 = 120e-j120° V, UU0 I UV
L
UW0 = 120e j120°
V) napájí nesymetrickou zátěž L I WU
UW0
zapojenou do trojúhelníku. Určete fázory proudů UV0
R
R
impedancemi, jednotlivými fázemi a celkový V W
C
komplexní, činný a jalový výkon trojfázové zátěže. I2 I VW
Načrtnete fázorový diagram napětí a proudů zátěže. I3
R = 150 Ω, L = 1,5 H, C = 10 µF, Uf = 120 V, f = 50 Hz
Výsledky
Impedance zátěží
Im
Z UV =j471,24 Ω, Z VW =(150 − j318,31) Ω, Z WU =(150 + j471, 24 ) Ω I WU
U WU UUV
Proudy zátěže 0,42 A
=
I UV 0, 4411∠ − 60, 0° A,=
I VW 0,5907∠ − 25, 2° A,=
I WU 0, 4203∠77, 6° A 207,9 V 207,9 V Re
Proudy fázovými vodiči 0,59 A
IVW
=I1 0,8032∠ − 80, 6° A,
= I 2 0,3397∠22,5° A,
= I 3 0, 7977∠123,9° A
0,44 A
207,9 V I UV
Celkový výkon zátěže
S= 101, 45∠39,1° VA, P= 78,84 W, Q= 63,85 var U VW
Příklad 2.2.9
Symetrický trojfázový zdroj o fázových napětích I1 R
Uf = 230 V (U10 = 230ej0 V, U20 = 230e-j120° V, U10 C
U30 = 230e j120°
V) napájí nesymetrickou zátěž zapojenou U30 IN L
do hvězdy. Určete fázory proudů fázemi a nulovým U20
vodičem a celkový komplexní, činný a jalový výkon R R
trojfázové zátěže. I2
R = 150 Ω , L = 0,5 H, C = 20 µF, Uf = 230 V, f = 50 Hz I3

Výsledky
U 30 Im
Impedance zátěží 230 V
Z1 = (150 − j159,16 ) Ω, Z 2 = ( 78, 46 + j74,92 ) Ω, Z3 = 150 Ω IN 1,53 A
2,56 A I3 I1
Proudy fázovými vodiči a nulovým vodičem
1,05 A U 10
I1 = 1, 0516∠46, 7° A, I 2 = 2,1201∠ -163, 72° A, I 3 = 1,5333∠120, 0° A,
230 V
I N = 2,5630∠144,3° A Re
2,12 A
Celkový výkon zátěže I2
S= 885,94∠10,5 ° VA 230 V
U 20
= =
P 871, 24 W, Q 160, 74 var
44
Základní pasivní lineární dvojbrany
3. ZÁKLADNÍ PASIVNÍ LINEÁRNÍ DVOJBRANY

Obvody 1. řádu jsou jednoduché obvody obsahující jeden reaktivní prvek I 1
(kapacitor nebo induktor). Jsou to RC a RL obvody, které se jako dvojbrany Z1
(s dvojicí vstupních a výstupních svorek – bran) používají v elektrotechnice U1 Z2 U2
velmi často k ovlivňování vlastností procházejících signálů.
Obecné schéma zapojení dvojbranu pro harmonický signál je vidět na obrázku.
Obecně se dvojbrany popisují pomocí vzájemných závislostí mezi veličinami na jejich vstupu a výstupu. Nejčastěji
užívaným parametrem dvojbranu je přenos napětí (také nazývaný činitel přenosu napětí)
U2 Z2
K=
U = . (3.1)
U1 Z1 + Z 2
Kromě bezrozměrného přenosu napětí KU je v praxi také často používán přenos napětí v logaritmické míře,
definovaný vztahem
U2
K U ( dB) = 20 log ( dB ) . (3.2)
U1
Protože jde o komplexní funkce obvykle závislé na kmitočtu, lze psát
U 2 (ω )
U (ω )
K= = K U ( ω ) e jϕ ( ω ) .
U1 (ω )
Kmitočet ovlivňuje jak velikost modulu přenosu K U (ω ) , tak i argument přenosové funkce ϕ (ω ) . Jejich
grafickým vyjádřením jsou modulová kmitočtová charakteristika a argumentová (fázová) kmitočtová
charakteristika.
Dalším často používaným parametrem dvojbranu je jeho vstupní impedance, definovaná jako
U1
Z=
vst = Z1 + Z 2 .
I1
Pokud se jedná o článek pracující naprázdno, tzn. na jeho výstupní bráně není zapojena žádná zátěž, hovoříme
o přenosu naprázdno KU0, resp. o vstupní impedanci naprázdno Zvst0.
Dvojbrany vyšších řádů, tedy obsahující dva nebo více reaktivních prvků, mohou realizovat složitější obvodové
funkce tvarující požadovaným způsobem přenosové charakteristiky. Mohou vytvářet kmitočtové filtry dolních
propustí (DP), horních propustí (HP), pásmových propustí (PP), pásmových zádrží (PZ) a fázovací články (FČ)
vysokých strmostí či složitě tvarovaných přenosových funkcí.
Příklad 3.1.1
Na vstup derivačního článku (C = 0,15 μF) pracujícího naprázdno je přiváděno
vstupní napětí u1(t) = 20 sin(6283,185t+30°) V. Navrhněte potřebnou hodnotu
U1 C
rezistoru R, aby článek vstupní napětí derivoval. Napěťový přenos KU0(ω) článku U2
ověřte výpočtem, vypočítejte výstupní napětí článku u2(t). Zjistěte také vstupní
R
impedanci Zvst nezatíženého článku na pracovním kmitočtu.
Řešení
ω
Článek pracuje na kmitočtu =
f = 1000 Hz . Aby pracoval v oblasti derivace, musí pro mezní kmitočet článku
2π
platit f m  f . Volíme tedy např. f m = 10 ⋅ f = 10 kHz . Ze vztahu pro mezní kmitočet CR článku pak určíme
vhodnou velikost odporu rezistoru
1 1
fm = ⇒ R= = 106 Ω . V praxi by pak vyhověl odpor např. 100 Ω.
2πRC 2πCf m
Napěťový přenos článku
R
K=
U0
1
= ( 0, 009903 + j0, 09902=) 0, 09951∠84,3°
R+
jω C
45
Argument přenosu se blíží +90°, což indikuje, že článek pracuje v oblasti derivace.
u1 ( t )= 20sin ( 6283,185 t + 30° ) ⇒ U1m = 20 ∠ 30° V ,
U=
2m K U0 ⋅ U=
1m 0, 09951∠84,3° ⋅ 20∠30
= ° V , u2 ( t ) 1,99sin ( 6283,185 t + 114,3° ) V .
° 1,99∠114,3=
Vstupní impedance článku

1
Z= +=
R (106,11 − j1061, 03
= ) 1066∠ − 84,3° Ω .
jω C
vst
Příklad 3.1.2
Na vstup integračního článku (R = 5600 Ω) pracujícího naprázdno je přiváděno
vstupní napětí u1(t) = 10 sin(6283,185t+20°) V. R
U1 U2 RZ
a) Navrhněte potřebnou hodnotu kapacity kondenzátoru C tak, aby článek vstupní C
napětí integroval. Napěťový přenos KU0(ω) článku ověřte výpočtem, vypočítejte
výstupní napětí článku u2(t).
b) Zjistěte, jak ovlivní přenosové vlastnosti článku připojení zatěžovacího rezistoru Rz = 4700 Ω.
Řešení
a) Výpočet kapacity kondenzátoru
ω
Článek pracuje na kmitočtu =
f = 1000 Hz . Aby pracoval v oblasti integrace, musí pro mezní kmitočet článku
2π
platit f m  f . Volíme tedy např. f m = 0,1 ⋅ f = 100 Hz .
1 1
=
fm ⇒= C = 284, 2 nF . V praxi by pak vyhověl kondenzátor s kapacitou např. 270 nF nebo
2πRC 2πRf m
330 nF (nejbližší vyráběné hodnoty).
Napěťový přenos nezatíženého článku je
1
jω C
=K U0 = ( 0, 009901 − j0, 09901
= ) 0, 0995∠ − 84,3° .
1
R+
jω C
Argument přenosu se blíží -90°, což indikuje, že článek pracuje v oblasti integrace.
u1 ( t ) = 10sin ( 6283,185 t + 20° ) ⇒ U1m = 10 ∠ 20° V ,
U=
2m K U0 ⋅ U=
1m 0, 0995∠ − 84,3° ⋅10∠20
=° 0,995∠ − 64,3° V ,
=u2 ( t ) 0,995sin ( 6283,185 t − 64,3° ) V .
b) přenos zatíženého článku

1
RZ
jω C
ZRZ C = =( 65, 79 − j552, 2 ) Ω .
1
RZ +
jω C
Napěťový přenos zatíženého obvodu je
Z RZC
=
KU = ( 0, 02091 − j0, 09554
=) 0, 0977∠ − 77, 6° .
R + Z RZC
= K U ⋅ U1m
U 2m = 0, 0977∠ − 77, 6° ⋅10∠20=
° 0,977∠ − 57, 6° V ,
=u2 ( t ) 0,977 sin ( 6283,185 t − 57, 6° ) V .
Závěr: Zatěžovací rezistor poněkud zmenší napěťový přenos a zhorší (z hlediska požadavku integrace) fázový
posun.
46
Základní pasivní lineární dvojbrany
Příklad 3.1.3
Vypočítejte napětí UL a přenos napětí KU obvodu RL. Rozhodněte, ve které oblasti
při daném kmitočtu článek pracuje. R
U1 L UL
U1 =10 V, R =2 kΩ, L =1 mH, ω =5 ⋅10 s 4 −1
Řešení
Z L = jω L = j5 ⋅104 ⋅1 ⋅10−3 = j50 Ω ,
UL jω L j50
KU = = = = ( 6, 246 + j249,84 ) ⋅10−4 = 0, 025∠88, 6° ,
U1 R + jω L 2000 + j50
U L =U1 ⋅ K U =10 ⋅ ( 6, 246 + j249,84 ) ⋅10−4 =0, 025∠88, 6° =0, 25∠88, 6° V .
Protože se argument přenosové funkce blíží +90°, pracuje obvod při daném kmitočtu v oblasti derivace.
Příklad 3.2.1 R
u1(t) u2(t)
V obvodu RC vypočítejte přenos napětí KU a hodnotu výstupního napětí, je-li C
kmitočet vstupního harmonického napětí f = 10; 80; 800 Hz.
u1 ( t ) = U1m ⋅ sin (ωt ) = 10sin (ωt ) , R = 1 kΩ, C = 2 μF.
1 = f1 10 Hz =u2 ( t ) 9,922sin (ωt − 7,1° ) V oblast přenosu
jω C 1
=
Výsledky KU = =, f 2 80 Hz =u2 ( t ) 7, 052sin (ωt − 45, 2° ) =
V f 2 mezní kmitočet
1 1 + jω RC
R+ = f 3 800 Hz=u2 ( t ) 0,9898sin (ωt − 84, 4° ) V oblast integrace
jω C
Příklad 3.2.2
Na vstup derivačního článku RL (R = 2200 Ω) pracujícího naprázdno je přiváděno
vstupní napětí u1(t) = 20 sin(6283,185t+10°) V. Navrhněte potřebnou hodnotu R
indukčnosti cívky L, aby článek vstupní napětí derivoval. Vypočítejte napěťový U1 L U2
přenos článku (KU0, KU0(dB)), vypočítejte výstupní napětí článku u2(t) a zjistěte
vstupní impedanci Zvst0 nezatíženého článku na pracovním kmitočtu.
Výsledky
f = 1000 Hz , volíme = =
f m 10 f 10000 Hz .
L = 35 mH , K U0= 0, 0995∠84,3° , K U0( dB) = −20, 04 dB ,
=u2 ( t ) 1,99sin ( 6283,185 t + 94,3° ) V , Z vst0 =

( 2200 + j219,91) Ω .
47
4. REZONANČNÍ OBVODY
Obvody 2. řádu se dvěma impedancemi opačného charakteru (kapacitor a induktor) využívají jevu rezonance
v elektrických obvodech.
Rezonance v sériovém obvodu RLC
I R L
Impedance sériového obvodu RLC je
1  1 
Z (ω ) =+
R jω L + R j ω L −
=+
ωC 
. (4.1) UR UL
jω C  U UC C
Při ω L = 1 ω C má impedance obvodu čistě rezistorový charakter
a nejmenší možnou velikost
obr. 4.1
Z=R. (4.2)
Tento stav obvodu se nazývá rezonance. Rezonanční kmitočet vypočteme z Thomsonova vzorce
1 1
=ωr = resp. fr . (4.3)
LC 2π LC
Napěťové poměry ve stavu rezonance jsou zřejmé z fázorového diagramu na obr. 4.2. Celkové napětí na obvodu
je rovno napětí na rezistoru a je ve fázi s proudem.
Im U= U R= R ⋅ I . (4.4)
UL
Napětí na induktoru, resp. kapacitoru mohou být větší, než je napětí zdroje. Zvětšení závisí
UR Ir na činiteli jakosti sériového rezonančního obvodu
0 U L U C ωr L 1
Re =
Qs = = = . (4.5)
U U R ωr CR
UC
Význačnou vlastností obvodu je šířka kmitočtového pásma B, která je dána rozdílem
obr. 4.2 kmitočtů, na kterých poklesne proud obvodem na hodnotu I r 2
fr
= f 2 − f1 
B . (4.6)
Q
Při kmitočtech f1 a f2 nabývá argument impedance obvodu hodnot ±450 .
Rezonance v paralelním obvodu RLC
Admitance paralelního obvodu
 1  IC IR IL
G + j  ωC −
Y=
ω L 
(4.7)

C R L
má minimum
Y=G (4.8)
při rezonančním kmitočtu
1
fr = . (4.9) obr. 4.3
2π L C
Proudy IL, IC mohou být QP-krát větší než celkový proud, přičemž činitel jakosti paralelního obvodu je definován
R
=
Qp = Rωr C . (4.10)
ωr L
Šířka kmitočtového pásma (pro pokles napětí na hodnotu U r 2 ) je dána opět empirickým vztahem
fr
B . (4.11)
Q
48
Rezonanční obvody
Příklad 4.1.1
Na sériový rezonanční obvod RLC s parametry prvků R = 5 Ω, L = 100 µH, C = 400 pF je připojeno napětí
U = 1 V. Stanovte rezonanční kmitočet fr, rezonanční proud Ir, činitel jakosti QS a napětí na kapacitoru UC.
Řešení
Rezonanční kmitočet zjistíme pomocí Thomsonova vzorce
1 1
=fr = = 795,8 kHz.
2π LC 2π 1 ⋅10 ⋅ 4 ⋅10−10
−4
Činitel jakosti rezonančního obvodu

ωr L 2 π 795,8 ⋅103 ⋅100 ⋅10−6
=
Qs = = 100 .
R 5
U 1
Při rezonanci je impedance obvodu Z = R, a proto obvodem protéká proud I r= = = 0, 2 A.
R 5
Modul napětí na kapacitoru je U C = Qs ⋅ U = 100 ⋅1= 100 V.
Příklad 4.1.2
Pro pásmovou zádrž (PZ) na obrázku odvoďte napěťový přenos KU a vypočítejte jej
(v absolutní hodnotě i v dB míře) pro kmitočty f1 = 1,4 kHz, f2 = 2,4 kHz, f3 = 4,0 kHz. R
C
R = 3,3 kΩ, C = 22 nF, L = 0,2 H U1 U2
L
1
jω L +
jω C 1 − ω 2 LC
Řešení K U =
=
R + jω L +
1 1 − ω 2 LC + jω RC
jω C
=f1 1, 4 kHz: =
KU ( 05161 − j0, 4997
= ) 0, 7184∠ − 44° (−2,9 dB)
=
f 2 2, 4 kHz: K=
U ( 2, 44 ⋅10 −7 −4
+j4,94 ⋅10= ) 4,94 ⋅10−4 ∠ − 90° (−66 dB)
=
f 3 4, 0 kHz: =
KU ( 0, 4874 + j0,4998
= ) 0, 6982∠45, 7° (−3,1dB)
Příklad 4.1.3
Pro obvod na obrázku určete všechny kmitočty, při nichž nastává rezonance.
Řešení C1
Nejprve určíme impedanci obvodu C2 L
1 1 1 jω L ω 2 LC1 − (1 − ω 2 LC2 )
Z= + = + =
j
jωC1 jωC + 1 jωC1 1 − ω 2 LC2 ωC1 (1 − ω 2 LC2 )
jω L
2
Z podmínky pro sériovou rezonanci Im {Z} = 0 , ω 2 LC1 − (1 − ω 2 LC2 ) =

0,
1
určíme rezonanční kmitočet sériové rezonance ωrs = .
L ( C1 + C2 )
1 ωC1 (1 − ω 2 LC2 )
Paralelní rezonance nastává při splnění podmínky Im {Y} = 0 , Y = = −j 2 .
Z ω LC1 − (1 − ω 2 LC2 )
Tato podmínka je splněna pro kmitočet, při kterém platí ωC1 (1 − ω 2 LC2 ) =
0.
1
Rezonanční kmitočet paralelní rezonance je ωrp = .
LC2
49
Příklad 4.2.1
Sériový rezonanční obvod RLC je připojen na zdroj o napětí U = 1 V Určete rezonanční kmitočet fr, činitel jakosti
Q, proud Ir, výkon v obvodu Pr, moduly napětí na cívce ULr a kondenzátoru UCr při rezonanci. Parametry obvodu
jsou R = 10 Ω, L = 100 μH, C = 100 pF .
Výsledky f r =1,592 MHz, Q =100, I r =0,1 A, Pr =R ⋅ I r2 =0,1 W, U Lr =U Cr =100 V.
Příklad 4.2.2
Paralelní rezonanční obvod se skládá z kapacitoru C = 139 pF, cívky s
indukčností L = 20 µH a sériovým ztrátovým odporem R = 5 Ω. Obvod je Ri R
připojen na zdroj s napětím U = 10 V a vnitřním odporem Ri = 100 kΩ.
Vypočítejte rezonanční kmitočet fr, činitele jakosti Q, proud odebíraný obvodem C
a napětí na rezonančním obvodu při rezonanci.
Výsledky f r =
3, 018 MHz, Q = 7, 77 ⋅10−5 A, U r =
58,9, I r = 2, 24 V. U U L
Příklad 4.2.3
Paralelní rezonanční obvod je složen z induktoru L = 0,4 mH, rezistoru R = 20 Ω
a kapacitoru C, je napájen zdrojem o kmitočtu f = 600 kHz. Určete hodnotu kapacity
C tak, aby nastala rezonance. Určete činitel jakosti a impedanci obvodu při rezonanci. R
Výsledky C
Rezonanční kapacita C = 175,9 pF , činitel jakosti Q = 75, 4 ,
L
=
impedance v rezonanci Z r 113, 7 kΩ. .
Příklad 4.2.4
Pro pásmovou zádrž (PZ) na obrázku odvoďte napěťový přenos KU a vypočítejte
jej (v absolutní hodnotě i v dB míře) pro kmitočty f1 = 3 kHz, f2 = 5 kHz, C
f3 = 7 kHz.
U1 L U2
R = 1 kΩ, C = 15 nF, L = 67,5 mH
R
Výsledky
R
KU =
jω L
R+
1 − ω 2 LC
=f1 3kHz: =
KU ( 0, 2021 + j0, 4015
= ) 0, 4495∠ − 63,3° (−6,9 dB)
=
f 2 5 kHz: =
KU (1, 097 ⋅10 −7
− j3,313 ⋅10
= −4
) 3,313 ⋅10−4 ∠ − 90, 0° (−69, 6 dB)
=f 3 7 kHz: =
KU ( 0, 0944 + j0, 2924
= ) 0,3073∠72,1° (−10, 2 dB)
Příklad 4.2.5 L1 C1
Určete impedanci a všechny rezonanční kmitočty reaktančního dvojpólu.
L1 = 10 mH, L2 = 1 mH, C1 = 1 μF, C2 = 5 μF L2 C2
Výsledky
1 − ω 2 ( L1C1 + L2 C2 + L2 C1 ) + ω 4 L1 L2 C1C2 1 − 1, 6 ⋅10−8 ω 2 + 5 ⋅10−17 ω 4
Z =
jωC1 (1 − ω 2 L2 C2 ) jω ⋅10−6 (1 − 5 ⋅10−9 ω 2 )
Kmitočty sériové rezonance ω1 =

9, 23 ⋅103 s −1 , ω2 =
15,3 ⋅103 s −1 .
Kmitočet paralelní rezonance ω3 14,14 ⋅103 s −1 .

=
50
Přechodné děje v lineárních obvodech
5. PŘECHODNÉ DĚJE V LINEÁRNÍCH OBVODECH
5.1. Klasická metoda analýzy přechodných dějů

Klasická metoda řešení přechodných jevů je založena na využití klasických postupů pro řešení diferenciálních
rovnic. Sestavení rovnic pro analýzu přechodných dějů provádíme standardním způsobem – aplikací
Kirchhoffových zákonů pro nezávislé uzly a smyčky
∑ i (t ) = 0 , ∑ u (t ) = 0 (5.1)
a vztahů mezi okamžitými hodnotami napětí a proudů, které jsou pro jednotlivé obvodové prvky:
u (t ) = R i (t ) i (t ) = G u (t )
R
rezistor (5.2)
di ( t )
t
1
i (t ) u (τ ) dτ + i ( 0 )
L
L ∫0
induktor u (t ) = L = (5.3)
dt
du ( t )
t
C 1
u (t ) i (τ ) dτ + u ( 0 )
C ∫0
kapacitor = i (t ) = C (5.4)
dt
V těchto vztazích časový okamžik t = 0 ztotožňujeme se začátkem přechodného děje. Na jeho průběh mají zásadní
vliv tzv. počáteční podmínky, které představují napětí na kapacitorech a proudy induktory v čase t = 0.
Popis složitějšího elektrického obvodu vede k integrodiferenciálním rovnicím. Tyto rovnice lze snadno
derivováním převést na rovnice diferenciální. Lineární obvod je tedy popsán soustavou lineárních diferenciálních
rovnic, resp. jedinou diferenciální rovnicí n-tého řádu
dn x (t ) d n −1 x ( t ) dx ( t )
an n
+ an −1 n −1
+  + a1 + a0 x ( t ) =
y (t ) , (5.5)
dt dt dt
kde x(t) je neznámá obvodová veličina (u, i, q atd.),
n je řád rovnice, daný celkovým počtem akumulačních prvků,
y(t) je lineární kombinace napětí a proudů nezávislých zdrojů a jejich derivací,
a0, ... an jsou konstanty závislé na parametrech prvků.
Postup při hledání řešení x(t)

1) Přechodnou složku x0(t) zjistíme řešením homogenní rovnice, která vznikne tím, že pravou stranu původní
rovnice položíme rovnou nule. Charakter řešení je dán druhem kořenů λ1 , λ2 , λn charakteristické rovnice
an λ n + an −1λ n −1 + ........ + a1λ + a0 =
0 (5.6)
sestavené tak, že v homogenní rovnici derivace nahradíme odpovídajícími exponenty λ. Rovnice (3.1.6) má n
kořenů, které mohou být reálné, násobné nebo komplexně sdružené.
a) Reálným různým kořenům λ pak odpovídá řešení ve tvaru
n
x0 ( t ) = ∑ K i eλt , (5.7)
i =1
b) m-násobnému kořenu λ odpovídá řešení

m
x0 ( t ) = eλt ∑ K i t i −1 , (5.8)
i =1
c) komplexně sdruženým kořenům λ1,2= α ± jω odpovídá řešení
x0 ( t )= eα t ( A sin ωt + B cos ωt )= eα t D sin (ωt + ϕ ) . (5.9)

2) Ustálenou složku xp(t), tzv. partikulární řešení, nalezneme použitím postupů pro analýzu ustáleného stavu.
3) Celkové řešení dostaneme sečtením přechodné a ustálené složky
x ( t ) x0 ( t ) + xp ( t ) ,
= (5.10)
51
ve kterém vystupují některé z integračních konstant Ki, A, B, D, ϕ. Jejich konkrétní velikosti určíme tak, aby funkce
x(t) v čase t = 0 vyhovovala počátečním podmínkám.

i(t)
Příklad 5.1.1 t=0 R
Jaký je průběh napětí na kapacitoru C, když se v čase t = 0 sepne spínač
a napětí na kapacitoru je uR(t)
a) uC(0) = 4 V U U uC(t) C
b) uC(0) = 0 V
U=10 V, R =1 kΩ, C =1 μF.
Řešení
Sestavíme výchozí rovnici aplikací II. K. Z.
Ri ( t ) + uC ( t ) =
U , do které dosadíme proud
duC ( t )
i (t ) = C a upravíme na rovnici:
dt
duC ( t ) 1 U
+ uC ( t ) = .
dt RC RC
duC ( t ) 1
Určíme obecné řešení z homogenní rovnice + uC ( t ) =
0.
dt RC
1 1
Řešením charakteristické rovnice λ + 0 dostaneme kořen λ = −
= , pomocí kterého vyjádříme
RC RC
přechodnou složku:
1 t
− −
uC0 ( t ) K=
t
= e RC Ke τ
, kde τ = RC je časová konstanta.
Určíme partikulární řešení
Ustálený stav v obvodu vznikne po nabití kapacitoru na napětí U, proto je ustálená složka
uCp ( t → ∞ ) =U .
Přizpůsobíme celkové řešení počátečním podmínkám (tzv. kalibrace konstant)
Konstantu K v celkovém řešení
t
−
uC ( t ) =uC0 ( t ) + uCp ( t ) =Ke τ
+U
určíme z napěťových poměrů v čase t = 0:
uC ( 0=
) K +U ⇒=K uC ( 0 ) − U . Časové průběhy napětí na kapacitoru
10
Vypočtenou konstantu K dosadíme:
8
) uC ( 0 ) + (U − uC ( 0 ) ) (1 − e− t /τ ) .
uC ( t=
6
uC(t)
Dosazením číselných hodnot dostáváme pro časový průběh (V) 4
napětí na kapacitoru vztah
2
a) uC ( t ) =4 + 6 (1 − e −1000t ) V,
0
( t ) 10 (1 − e−1000t ) V.
b) uC= -2 0 2 4 6 8
t (ms)
52
Příklad 5.1.2
Určete časový průběh proudu a napětí na induktoru v sériovém obvodu RL, t=0 R i
který je v čase t = 0 připojen na zdroj stejnosměrného napětí U.
i ( 0 ) 0=
= A, U 10 V, uR
R = 200 Ω, L = 0, 4 H. U U uL L
Řešení
Sestavení diferenciální rovnice
di ( t )
=
uR + uL U , L = + Ri ( t ) U .
dt
di ( t )
Určení přechodné složky proudu (obecné řešení) rovnice L + Ri ( t ) =
0:
dt
di ( t ) −R
Charakteristická rovnice po formální substituci 1 je Lλ + R =
≡ λ1 , i ( t ) ≡ λ 0 = 0 a její kořen λ = .
dt L
Obecné řešení je tedy
R t
− t − L 0, 4
i0 ( t=
) Keλ=t Ke L= Ke τ , τ= = = 0, 002 s.
R 200
Určení ustálené složky proudu (partikulární řešení)
Po uplynutí přechodného děje ( t → ∞ ) se induktor chová
60
jako zkrat, proto i(mA)
50
U
ip ( t → ∞ ) = .
R 40
Celkové řešení je součtem přechodné a ustálené složky 30

t
− U
i ( t ) = i0 ( t ) + ip ( t ) = Ke τ + 20
R
10
Nalezení konstanty K z počáteční podmínky i(0) = 0
0
U U
i (t =
0 ) =+ Ke0 =⇒
-2 0 2 4 t(ms) 6 8 10
0 K=
− .
R R
U U −t U  − 
t 10
Výsledné řešení i ( t ) =− e τ =1 − e τ  . uL(V) 9

R R R  8
7
Po dosazení parametrů prvků obvodu 6
10  
t 5
1 − e 0,002  =0, 05 (1 − e ) A.

−
i (t ) = −500 t
4
200   3
2
di
( t ) L= 10e−500 t V.
uL=
1
0
dt -2 0 2 4 6 8 10
t(ms)
Průběh proudu v induktoru je v grafu.
Příklad 5.1.3
i(t) Jaké velikosti dosáhne napětí na kapacitoru uvedeného obvodu v čase
t=0 R 1,5násobku časové konstantyτ ? Spínač byl sepnut v čase t = 0 s, na
počátku byl kapacitor vybit.
uR(t) U =12 V, R =10 kΩ, C =0, 2 μF.
U
U uC(t) C Výsledek uC (1,5 ⋅τ ) =
9,322 V .
53
Příklad 5.1.4
t=0
Před sepnutím spínače byl obvod v ustáleném stavu. Odvoďte časový
průběh napětí a proudu induktoru po sepnutí spínače a vypočítejte jejich i
okamžité hodnoty v časech t = 1 μs, t = ∞ .
R1
U =10 V; R1 =3 kΩ; R2 =1 kΩ; L =1 mH.
U uL L
iL ( t ) =10 − 7,5 ⋅ e −1.10 t mA, uL ( t ) =7,5 ⋅ e −1.10 t V,
6 6 U
R2
Výsledky iL (1 μs ) 7,=
= 241 mA, uL (1 μs ) 2, 759 V,
iL ( ∞ ) 10 mA,
= = uL ( ∞ ) 0 V.
10 8
8 6
iL(t) uL(t)
(mA) 6 (V) 4
4 2
2 0
0 2 4 6 8 0 2 4 6 8
t (µs) t (µs)
5.2. Operátorová metoda analýzy přechodných dějů

Základní myšlenka operátorové metody spočívá v převodu diferenciálních rovnic do operátorové oblasti, ve které
místo časových funkcí f(t) vystupují funkce komplexní proměnné F(p). Převodem (transformací) přechází
diferenciální rovnice na rovnice algebraické, jejichž řešení je mnohem jednodušší. K uplatnění tohoto postupu je
však potřeba zvládnout co nejjednodušeji převod z časové do operátorové oblasti a naopak. Přímou Laplaceovou
transformací nazýváme převod časové funkce (originálu) na odpovídající operátorovou funkci (obraz). Zpětná
Laplaceova transformace provádí převod opačný.
Pro přímou a zpětnou transformaci budeme užívat zkrácené zápisy:
F (p ) = L { f ( t )} a f ( t ) = L −1 {F ( p )} (5.11)
Několik příkladů transformace základních matematických operací je uvedeno v následující tabulce.
Tabulka Laplaceovy transformace základních matematických operací
OPERACE ČASOVÁ OBLAST OPERÁTOROVÁ OBLAST
definice funkce f ( t ) ⋅1 ( t ) F (p )
násobení funkce konstantou a ⋅ f (t ) a ⋅ F (p )
součet funkcí f1 ( t ) + f 2 ( t ) + f 3 ( t ) + F1 ( p ) + F2 ( p ) + F3 ( p ) + 
1 p
změna časového měřítka f ( at ) F  
a a
posunutí funkce f ( t ) o t0 f ( t − t0 ) ⋅ 1 ( t − t0 ) e −p t0 F ( p )
násobení exponenciální funkcí e− a t ⋅ f ( t ) F (p + a )
54
OPERACE ČASOVÁ OBLAST OPERÁTOROVÁ OBLAST
d
časová derivace funkce f (t ) pF ( p ) − f ( 0+ )
dt
t
1
časový integrál funkce ∫ f (τ ) dτ F (p )
0
p
t
konvoluce f1 ( t ) ∗ f 2 ( t ) ∫ f (τ ) f ( t − τ ) dτ
0
1 2 F1 ( p ) ⋅ F2 ( p )
Definiční vztahy pro přímou i zpětnou Laplaceovu transformaci jsou složité. Snadné nalezení obrazu k danému
originálu a naopak umožní slovník Laplaceovy transformace, ve kterém jsou uvedeny vzájemně odpovídající
funkce f(t) a F(p).
Slovník Laplaceovy transformace pro některé základní funkce
č. f(t) F(p) č. f(t) F(p)

1 ω
1. 1(t ) 7. sin (ωt )
p p2 + ω 2
1 ω
2. t 8. e − at sin (ωt )
(p + a ) + ω 2
2
p2
1 p
3. e − at 9. cos (ωt )
p+a p + ω2
2
1 p+a
4. t ⋅ e− a t 10. e − at cos (ωt )
(p + a ) (p + a ) + ω 2
2 2
a a
5. 1 − e − at 11. sinh ( at )
p (p + a ) p2 − a2
( e− a t − e−bt )
1 1 p
6. 12. cosh ( at )
b−a ( p + a )( p + b ) p − a2
2
Další možností nalezení časové funkce z dané operátorové funkce je věta o rozkladu (Heavisideův teorém).
Můžeme ji použít pro racionálně lomenou funkci:
Q ( p ) a0 + a1p + a2 p 2 +  + am p m
=
F (p ) = , (5.12)
P ( p ) b0 + b1p + b2 p 2 +  + bn p n
která vyhovuje následujícím podmínkám:
- polynom v čitateli je nižšího řádu než polynom ve jmenovateli ( m < n ) ,
- polynom P ( p ) nemá vícenásobné kořeny (pro tento případ existuje složitější Heavisideův vzorec).
Určíme-li z podmínky
P (p ) = 0 (5.13)
kořeny polynomu čitatele p1 , p 2  p n , pak funkci F(p) můžeme rozložit na parciální zlomky
Q ( p1 ) 1 Q (p2 ) 1 Q (pn ) 1
F (=
p) ⋅ + ⋅ + + ⋅ , (5.14)
P′ ( p1 ) p − p1 P′ ( p 2 ) p − p 2 P′ ( p n ) p − p n
kde P ′ ( p k ) představuje hodnotu derivace polynomu v bodě p k ( k = 1, 2, n ) .
55
Odpovídající časová funkce je

Q ( p1 ) Q (p2 ) Q (pn )
( t ) L -1 {F ( p=
f= )} ⋅ ep1 t + ⋅ ep 2 t +  + ⋅ ep n t . (5.15)
P ′ ( p1 ) P′ ( p 2 ) P′ ( p n )
Pro obvodové prvky s nulovými počátečními podmínkami definujeme operátorovou impedanci Z ( p ) poměrem
mezi operátorovým obrazem napětí a proudu, který vyjadřuje Ohmův zákon v operátorovém tvaru
U (p )
Z (p ) = . (5.16)
I (p )
Převrácená hodnota operátorové impedance se nazývá operátorová admitance
1
Y (p ) = . (5.17)
Z (p )
Operátorové impedance a admitance ideálních

PRVEK Z(p) Y(p) obvodových prvků jsou uvedeny v tabulce vlevo.
Z této tabulky vidíme, že operátorové impedance a
admitance mají tvar analogický vztahům pro
rezistor komplexní impedance a admitance ideálních prvků
R G
v symbolické metodě. Součin jω nahrazuje komplexní
proměnná p. V důsledku této analogie platí pravidla pro
1
sériové zapojení operátorových impedancí
kapacitor pC pC
Z ( p ) = Z1 ( p ) + Z 2 ( p ) + Z3 ( p ) +  (5.18)
1
induktor pL a paralelní zapojení operátorových admitancí
pL
Y ( p ) = Y1 ( p ) + Y2 ( p ) + Y3 ( p ) +  (5.19)
V Laplaceově transformaci součtu časových funkcí odpovídá součet operátorových funkcí. Tato vlastnost
Laplaceovy transformace umožňuje vyjádření K. z. v operátorovém tvaru
∑ I ( p ) = 0 pro uzel obvodu a (5.20)
∑ U ( p ) = 0 pro libovolnou uzavřenou smyčku. (5.21)

Kirchhoffovy zákony a Ohmův zákon v operátorovém tvaru jsou základními zákony pro analýzu přechodných
dějů operátorovou metodou.
Vztahy mezi operátorovými obrazy napětí a proudu pro prvky s nenulovými počátečními podmínkami mají
následující tvary
1 u (0)
pro kapacitor U (p )
= I (p ) + I ( p ) pCU ( p ) − Cu ( 0 )
= (5.22)
pC p
1 i (0)
pro induktor U ( p ) pLI ( p ) − Li ( 0 )
= I (p )
= U (p ) + (5.23)
pL p
Uvedeným vztahům odpovídají následující náhradní schémata prvků s nenulovými počátečními podmínkami:
kapacitor
I
U
56
induktor
U I
V těchto schématech modelují ideální napěťové, resp. proudové zdroje vliv počátečních podmínek na průběh
přechodných dějů v elektrických obvodech. V případě potřeby lze napěťové zdroje přepočítat na proudové a
naopak podle pravidel o přepočtu zdrojů.
Přenosové charakteristiky
Operátorový přenos lze obecně chápat jako podíl obvodových operátorových funkcí
X2 ( p )
K (p ) = , (5.24)
X1 ( p )
v případě operátorového přenosu napětí pak
U2 (p )
K U (p ) = . (5.25)
U1 ( p )
Kromě harmonického signálu se jako standardní signály při analýze vlastností obvodů používají často i signály
jednotkový skok 1(t) (Heavisideova funkce) a jednotkový impuls δ(t) (Diracova funkce). Odezva obvodů na
jednotkový skok se nazývá přechodná charakteristika h(t), odezva obvodů na jednotkový impuls se nazývá
impulzová charakteristika g(t). Obě charakteristiky jsou velmi významné v oblasti analýzy vlastností obvodů a
soustav jak v elektrotechnice, tak i v dalších oblastech. Laplaceova transformace umožňuje rychlý výpočet těchto
charakteristik z přenosové funkce obvodů.
Vstupní veličina odezva
a) jednotkový impuls – Diracova funkce δ (t ) impulsová charakteristika g ( t )
b) jednotkový skok – Heavisideova funkce 1(t ) přechodná charakteristika h ( t )

Vztah mezi vstupními signály
d
δ (t ) = 1(t ) (5.26)
dt
a odpovídajícími výstupními signály v časové oblasti je
t
d
g (t ) = h ( t ) , resp.
= h (t ) ∫ g ( t ) dt + h ( 0 ) . (5.27)
dt 0
V operátorové oblasti je impulsová charakteristika G(p) totožná s operátorovým přenosem

G (p ) = K (p ) . (5.28)
Pomocí operátorového přenosu můžeme zjistit impulsovou a přechodnou charakteristiku
1 
g ( t ) = L −1 {K U ( p )} , h ( t ) = L  K U ( p ) .
−1
(5.29)
p 
S
R1
Příklad 5.2.1 U uc(t)
U
Vypočítejte průběh napětí na kapacitoru C po připojení zdroje napětí
R2 C
U = 100 V.
uc(0) = 0, U = 100 V, R1 = 10 Ω, R2 = 30 Ω, C = 100 µF
57
Řešení
a) metoda uzlových napětí 1
Sestavíme operátorové schéma po sepnutí R1 UC(p) UC(p)

spínače S a převedeme napěťový zdroj na
proudový. U UG
p R2 1 p 1 pC
pC
G1 G2
0
Na uzel obvodu 1 aplikujeme 1.Kz. (MUN) a obdržíme obraz napětí kapacitoru v operátorovém tvaru
U
G1
U p UG1
( G1 + G2 + pC ) .U C ( p ) = G1 =0 ⇒ U C ( p ) = = ,
p G1 + G2 + pC p ( G1 + G2 + pC )
po dosazení potom
10 Q (p )
=UC (p ) = .
p (1 ⋅10 p + 0,1333) P ( p )
−4
Časový průběh proudu uC(t) získáme inverzní Laplaceovou transformací pomocí slovníku nebo pomocí
Heavisideova vzorce:
Q (p ) =10, P ( p ) =p (1 ⋅10−4 p + 0,13333)
Kořeny jmenovatele P ( p ) : p1 = 0, p 2 = −1333,3
Derivace jmenovatele P ′ ( p ) =
2 ⋅10−4 p + 0,13333
Q ( p1 ) = 10, P ′ ( p1 ) = 0,13333, Q ( p 2 ) = 10, P ′ ( p 2 ) = − 0,13333
Q ( p1 ) p1t Q ( p 2 ) p2t
uC ( t ) = L −1 {U C ( p )} = ⋅e + ⋅ e = 75 − 75e −1333 t = 75 (1 − e −1333 t ) ⋅1 V
P ′ ( p1 ) P′ ( p 2 )
b) metoda smyčkových proudů

Nakreslíme operátorové schéma obvodu a sestavíme rovnici MSP R1
 R1 + R2 − R2  U 
   I1 ( p )   
1  = p .
 − R2 R2 +  I 2 ( p )   I1(p) I2(p)
 pC   0  R2
Dosadíme hodnoty prvků obvodu
 40 −30  100 
 4 
 I1 ( p )   
 −30 30 + 10   I ( p )  =  p  .
 p     0 
2
 
Pomocí determinantů provedeme výpočet proudu I2(p):
40 −30 100
3 ⋅103
( )
1 40
=∆ = 10 4
300p + 4 ⋅ =
10 5
, ∆ = p ,
−30 30 + p
2
p
p −30 0
∆2 30
I2 (p
= ) = .
∆ 3p + 4000
Napětí na kapacitoru v operátorovém tvaru je:
1 104 30 3.105
UC (p ) = I2 (p ) = ⋅ = .
pC p 3p + 4000 3p 2 + 4000p
58
Časový průběh napětí uC(t) nalezneme inverzní Laplaceovou transformací pomocí Heavisideova vzorce
Q ( p1 ) Q (p2 )
t ) L −1 {U C ( p=
u C (= )} ⋅ ep1t + ⋅ ep 2 t ,
P ′ ( p1 ) P′ ( p 2 )
kde v tomto případě jsou Q ( p ) =

3 ⋅105 , P ′ ( p ) =
6p + 4000 a kořeny jmenovatele jsou p1 = 0, p 2 = −1333 .
Hledaná funkce je
3 ⋅105 3 ⋅105 4000
⋅ e 3 =75 (1 − e −1333 t ) ⋅ 1 V .
−
uC ( t ) =
t
+
4 000 ( −1333) ⋅ 3
c) řešení pomocí Thèveninovy věty
Ri I(p)
Určíme vnitřní odpor Ri a vnitřní napětí Ui náhradního zdroje:
R R R2
Ri = 1 2 =7,5 Ω, U i =U =75 V.
R1 + R2 R1 + R2
Z operátorového schématu vyjádříme rovnici podle II. K. z.
1 Ui
I ( p ) Ri + I ( p ) − =
0
pC p
a z toho vyjádříme proud kapacitorem:
Ui
p
I (p ) =
1
Ri +
pC
Z Ohmova zákona určíme napětí na kapacitoru
Ui 1
1 p 1 Ri C
U C ( p=
) I (p ). = . = Ui ⋅
pC R + 1 pC  1 
i pp + 
pC  R iC 
Po převodu do časového tvaru (např. využitím slovníku Laplaceovy transformace nebo Heavisideovým vzorcem)
dostaneme
 −
t
 R2  −
t

uC ( t ) = U i ⋅ 1 − e Ri C  = U ⋅ ⋅ 1 − e Ri C  .
  R1 + R2  
  
Dosazením hodnot obvodových prvků dostaneme hledanou funkci:
30  
t
−
uC ( t ) = 100 ⋅ ⋅ 1 − e 7,5⋅10−4
 = 75 (1 − e −1333 t ) ⋅ 1 V .
40  

Graf časového průběhu napětí na kapacitoru je na následujícím obrázku
75
60
uC(t) 45
(V)
30
15
0
0 2 4 6 8
t (ms)
59
Příklad 5.2.2
V jakém čase dosáhne napětí na kapacitoru C hodnoty uC(t) = 5 V, když v čase t = 0 s se sepne spínač a napětí na
kapacitoru je uC(0) = 1V?
U = 10 V; R = 1, 2 kΩ; C = 1 μF.
S
1
R R G Cuc(0)
U UC(p) UC(p)
U uC(t) UG
C p pC p
Cuc(0) pC
0
Řešení
Sestavíme operátorové schéma po sepnutí spínače S, pro kapacitor s nenulovou počáteční podmínkou uC(0) = 1 V
použijeme proudové náhradní schéma. Poté převedeme napěťový budící zdroj na proudový. Pro řešení použijeme
metodu uzlových napětí.
Na uzel obvodu 1 aplikujeme 1.Kz. (MUN) a obdržíme obraz napětí kapacitoru v operátorovém tvaru
U
CuC ( 0 ) + G
U p pCuC ( 0 ) + UG
( pC + G ) U C ( p=) CuC ( 0 ) + G ⇒ U C ( p=) = ,
p pC + G p ( pC + G )
a po dosazení
1 ⋅10−6 p + 8,333 ⋅10−3 Q (p )
=UC (p ) = .
p (1 ⋅10 p + 8,333 ⋅10 ) P ( p )
−6 −4
Časový průběh napětí uC(t) získáme inverzní Laplaceovou transformací pomocí slovníku nebo pomocí
Heavisideova vzorce
Q (p ) = p (1 10−6 p + 8,333 ⋅10−4 )
1 ⋅10−6 p + 8,333 ⋅10−3 , P ( p ) =⋅
Kořeny jmenovatele P ( p ) : p1 = 0, p 2 = −833,3
Derivace jmenovatele P ′ ( p ) =
2 ⋅10−6 p + 8,333 ⋅10−4
Q ( p1 ) = 8,333 ⋅10−4 , Q ( p 2 ) =
8,333 ⋅10−3 , P ′ ( p1 ) = 7, 4997 ⋅10−3 , P ′ ( p 2 ) =
−8,333 ⋅10−4
Q ( p1 ) p1t Q ( p 2 ) p2t
=uC ( t ) L=
−1
{UC ( p )} ⋅e + ⋅ e = (10 − 9e −833,3 t ) ⋅ 1 V
P ′ ( p1 ) P′ ( p 2 )
Čas, ve kterém napětí dosáhne zadanou hodnotu uC(t) = 5 V, určíme z rovnice
5
ln
−833,3t 5 −833,3t 9
=
5 10 − 9e , =e =
proto t = 0, 70537 ms .
9 −833,3
Příklad 5.2.3 uL(t)

Obvod na schématu se nacházel před rozepnutím spínače v ustáleném stavu. Odvoďte R1 iL (t) L
časový průběh napětí uL(t) a proudu iL(t) induktoru L po rozepnutí spínače a naznačte U
jeho průběh graficky. Vypočítejte velikost napětí uL(t) a proudu iL(t) v čase t = 0, S
t = 0,2 ms a t  ∞. R2
U = 50 V, R1 = 2 kΩ, R2 = 3 kΩ, L = 2 H
Řešení
U
Určíme počáteční podmínku: iL ( 0=
) = 0, 025 A . R1
R1 LiL (0)
U pL
Sestavíme operátorové schéma obvodu po rozepnutí spínače S. Na obvod aplikujeme p I L(p)
II. K. z. a obdržíme obraz proudu induktorem v operátorovém tvaru R2
60
U
+ LiL ( 0 )
U p pLiL ( 0 ) + U
I L ( p )( R1 + R2 ) + I L ( p ) pL − LiL ( 0 ) − =0 ⇒ I L ( p ) = = .
p pL + R1 + R2 p ( pL + R1 + R2 )
0, 05p + 50 Q (p )
=
Po dosazení potom IL (p ) = .
p (2p + 5000) P ( p )
Časový průběh proudu iL(t) nalezneme inverzní Laplaceovou transformací pomocí Heavisideova vzorce
Q (p ) =
0, 05p + 50, P ( p ) =
p ( 2p + 5000 )
Kořeny jmenovatele P ( p ) : p1 = −2500, derivace jmenovatele: P ′ ( p ) =
0, p 2 = 4p + 5000
Q ( p1 ) =
50, P ′ ( p1 ) =
5000, Q ( p 2 ) =
−75, P ′ ( p 2 ) =
−5000
Q ( p1 ) p1t Q ( p 2 ) p2t
iL ( t )= L −1 {I L ( p )}=
P ′ ( p1 )
⋅e +
P′ ( p 2 )
⋅e = ( 0, 01 + 0, 015e −2500 t
) ⋅1 A
=iL ( 0 ) 0,=
025 A, iL ( 0, 2 ms ) 0, 0191 A, iL ( ∞ ) =0, 01 A
di ( t )
uL ( t ) =L L −75e −2500 t ⋅ 1 V
=
dt
uL ( 0 ) =− 75 V, uL ( 0, 2 ms ) =− 45, 49 V, uL ( ∞ ) =0 V
Příklad 5.2.4 S
Obvod na schématu se nacházel před sepnutím spínače v ustáleném stavu. ic(t)

Odvoďte časový průběh napětí uC(t) a proudu iC(t) kapacitoru C po sepnutí R1 R2
spínače a naznačte jeho průběh graficky. Vypočítejte velikost napětí uC(t) a U
R3
proudu iC(t) v čase t = 0, t = 5 ms, t  ∞. C
U = 120 V, R1 = 1 kΩ, R2 = R3 = 2 kΩ, C = 5 µF
Řešení 1
R3
Určíme počáteční podmínku:
= uC ( 0 ) U= 48, 0 V . pC
R1 + R2 + R3 I UG I UC(p)
p 1
Sestavíme operátorové schéma obvodu po sepnutí spínače S. Na uzel obvodu G1 G3 CuC(0)
1 aplikujeme 1. K. z. (MUN) a obdržíme obraz napětí kapacitoru 0

v operátorovém tvaru
U
CuC ( 0 ) + G1
U p pCuC ( 0 ) + UG1
( G1 + G3 + pC ) ⋅ U C ( p ) =CuC ( 0 ) + G1 =0 ⇒ U C ( p ) = = .
p G1 + G3 + pC p ( pC + G1 + G3 )
Po dosazení pak
2, 4 ⋅10−4 p + 0,12 Q (p )
=UC (p ) = .
p ( 5 ⋅10 p + 1,5 ⋅10 ) P ( p )
−6 −3
Časový průběh napětí uC(t) získáme inverzní Laplaceovou transformací pomocí Heavisideova vzorce
Q (p ) =2, 4 ⋅10−4 p + 0,12, P ( p ) =p ( 5 ⋅10−6 p + 1,5 ⋅10−3 )
Kořeny jmenovatele P ( p ) : p1 = −300, derivace jmenovatele P ′ ( p ) =
0, p 2 = 1 ⋅10−5 p + 1,5 ⋅10−3
Q ( p1 ) =
0,12, P ′ ( p1 ) =
1,5 ⋅10−3 , Q ( p 2 ) =
4,8 ⋅10−2 , P ′ ( p 2 ) =
−1,5 ⋅10−3
61
Q ( p1 ) p1t Q ( p 2 ) p2t
uC ( t ) = L −1 {U C ( p )} = ⋅e + ⋅ e = ( 80 − 32e −300 t ) ⋅ 1 V
P ′ ( p1 ) P′ ( p 2 )
uC ( 0 ) 48, 0 V,=
= uC ( 5 ms ) 72,86=
V, uC ( ∞ ) 80 V
duC ( t )
iC ( t ) C=
= 0, 048e −300t ⋅ 1 A
dt
=iC ( 0 ) 0, 048 A,
= iC ( 5 ms ) 0, 01071A,
= iC ( ∞ ) 0 A
100 0.05
Graf uc(t) Graf ic(t)

80 0.04
60 0.03
uc (V)
ic (A)
40 0.02
20 0.01
0 0
0 5 10 15 20 25 0 5 10 15 20 25
t (ms) t (ms)
Příklad 5.2.5
V okamžiku t0 = 0 s byl v obvodu sepnut spínač, v čase t1=5 ms R1
t1 = 5 ms došlo k rozepnutí. Před sepnutím spínače byl t0=0
kapacitor vybitý (nulová počáteční podmínka). Odvoďte
S
obecný výraz pro napětí na kapacitoru uC(t) a vypočítejte
hodnotu napětí uC(t) pro t1 = 5 ms, t2 = 10 ms. U R2 C uC(t)
U
U=100 V, C =5 μF, R1 =1 kΩ, R2 =3 kΩ.
Řešení
Protože rozpojením spínače se mění topologie obvodu, provedeme řešení po částech.
a) t ∈ ( 0; 5 ms
V tomto časovém intervalu je kapacitor nabíjen přes rezistor R1. Rezistor R2 nemá na nabíjení kapacitoru vliv,
pouze zatěžuje zdroj napětí U. Napětí kapacitoru v operátorovém tvaru
1
U pC 200
UC (p ) = ⋅ =
100
p R + 1 p ( p + 200 ) R1
1 U 1 UC(p)
pC
p pC

−1  a  − at
Protože platí L  = 1 − e ,
 p ( p + a ) 
je časový průběh napětí na kapacitoru
 −
t

uC ( t ) =U 1 − e R1C  =100 (1 − e −200 t ) ⋅ 1 V .
 
 
Napětí na kapacitoru v čase t = 5 ms dosáhne velikosti
uC ( t = 5 ms )= 100 (1 − e −1 )= 63, 21 V.
I(p)
R1
b) t ≥ 5 ms
Kapacitor je z předchozího intervalu nabit na napětí uC(5 ms). Po rozpojení
spínače se vybíjí se přes rezistory R1 a R2. Proud v obvodu je
uC ( 5 ms ) R2 UC(p)
p
I (p ) = − .
1
R1 + R2 +
pC
62
Napětí na kapacitoru je (pozor, včetně zdroje představujícího počáteční napětí nabitého kapacitoru!)
1 u ( 5 ms )
UC (p )
= I (p ) + C ,
pC p
uC ( 5 ms ) 1
u ( 5 ms ) 1 p u ( 5 ms ) C ( R1 + R2 )
(p ) C
U C= − ⋅ = C − uC ( 5 ms ) .
p pC R + R + 1 p  1 
p  p + 
C ( R1 + R2 ) 
1 2
pC

uC ( 5 ms ) 50
UC (p )
= − uC ( 5 ms ) .
p p ( p + 50 )
Při uvažování posunu počátku intervalu do času t1 = 5 ms dostaneme pomocí inverzní L. T.
 −
t − t1

uC ( t )= uC ( 5 ms ) − uC ( 5 ms ) 1 − e
 C ( R1 + R2 )
= uC ( 5 ms ) ⋅ e −50(t −t1 ) ⋅ 1 .
 
 
Napětí na kapacitoru v čase t = 10 ms je
uC (10 ms ) = 63, 21 ⋅ e −0,25 = 49, 23 V. 70
Pro časový průběh napětí na kapacitoru platí 60
100 (1 − e −200t ) pro 0 < t ≤ 5 ms, 50


uC ( t ) =  uC(t)
 63, 21 ⋅ e (
−50 t − 5⋅10−3 ) 40
pro t ≥ 5 ms. (V)
30
20
10
0
0 5 10 15 20 25 30 35 40
t (ms)
Příklad 5.2.6
Obvod byl ve stacionárním ustáleném stavu. Vypočítejte časový průběh i(t)
t=0
proudu i(t) po rozepnutí vypínače. Parametry prvků obvodu jsou:
U = 10 V, L = 0,5 H, C = 1 μF, R1 = 1000 Ω, R2 =500 Ω .
Řešení R1 R2
Určíme počáteční podmínky:
U U
U
uC ( 0 ) U=
= , iL ( 0 ) .
R2 C L
Nakreslíme operátorové schéma obvodu. Aplikací II. K. z. dostaneme
rovnici
I(p)
1 1 L 
pLI ( p ) + ( R1 + R2 ) I ( p ) + I ( p )= U  + ,
pC  p R2 
z které vyjádříme proud R1 R2
1 p 
U + 
 L R2  20 + 2 ⋅10−2 p
=I (p ) = =
R + R2 1 p 2 + 3 ⋅103 p + 2 ⋅106
p2 + 1 p+
L LC
2.10 ( p + 1000 )
−2
0, 02
= =
( p + 1000 )( p + 2000 ) p + 2000
63
Hledaný proud
i ( t ) =L −1 {I ( p )} =0, 02 ⋅ e −2000 t ⋅ 1
0.02
Časový průběh proudu i(t) je v grafu vpravo. 0.015
i [A]
0.01
0.005
0
0 1 2 3 4 5
t [ms]
Příklad 5.2.7
Pro obvod na obrázku: a) odvoďte výraz pro přenos napětí KU(p),
b) vypočítejte přechodnou charakteristiku h(t) a naznačte její průběh, R1 L
c) vypočítejte hodnoty h(t) pro t = 0, t = 0,1 ms a t  ∞, d) vypočítejte u1 (t) R2 u2 (t)
impulzní charakteristiku g(t) a naznačte její průběh, e) vypočítejte hodnoty g(t)
pro t = 0, t = 0,1 ms , a t  ∞.
L = 0,5 H, R1 =1,2 kΩ, R2 = 2, 2 kΩ .
Řešení
R2 2200
=
a) K U (p ) = .
R1 + R2 + pL 0,5p + 3400
b)
K U (p ) 2200 Q (p )
H (p )
= = =
p p ( 0,5p + 3400 ) P ( p )
Kořeny P ( p ) : p1 = −6800, derivace P ′ ( p ) =
0, p 2 = p + 3400
Q ( p1 ) = 2200, P ′ ( p1 ) = 3400, Q ( p 2 ) = 2200, P ′ ( p 2 ) = −3400
Q (p ) Q ( p 2 ) p2t
L −1 {H ( p )} = 1 ep1t +
h (t ) =
P ′ ( p1 ) P′ ( p 2 )
e =( 0, 6471 − 0, 6471e−6800 t ) ⋅ 1
h ( 0 ) 0, h=
c)= ( 0,1ms ) 0,3193,
= h ( ∞ ) 0, 6471
d)
2200 1
G ( p ) K=
= U (p ) = 4400
0,5p + 3400 p + 6800
 1  − at
s využitím slovníkového vztahu L −1  =e
p + a 
 1 
=g ( t ) L −1 4400 =  4400e
−6800 t
⋅1
 p + 6800 
g ( 0 ) 4400, g =
e)= ( 0,1ms ) 2229,1,
= g (∞) 0
h(t) g(t)
64
Příklad 5.2.8 t = 0,2 s

Obvod na obrázku byl před sepnutím spínače v ustáleném stavu iL(t)
t=0
(proud cívkou netekl). Odvoďte časový průběh napětí a proudu
cívky po sepnutí spínače. Vypočítejte numerické hodnoty těchto
veličin v čase 0,1 s a 0,2 s. V čase t = 0,2 s byl spínač rozepnut. uL
Odvoďte časový průběh napětí a proudu cívky po rozepnutí L
spínače a vypočítejte numerické hodnoty těchto veličin U
v okamžiku rozepnutí spínače. R1
U = 10 V, R1 = 50 Ω, L =0,5 H, R = 10 Ω
R
Řešení
Pro jednoduchost popisu rozdělíme řešení na dvě části.
a) Operátorový model po zapnutí

I ( p ) ⋅ ( pL + R ) − U ( p ) =
0, I(p)
U R
U (p ) p U
I (p ) = =
= L , pL
pL + R pL + R R  R
pp + 
 L U(p) R1
U −t

L −1 {I ( p )} =−
L
iL ( t ) = 1 e τ  , τ = =
0, 05 s R
R  R
(1 e−20t ) ⋅1 ,
iL ( t ) =−
iL ( t =0,1s ) =
1 − e −2 =0,8647 A, iL ( t =0, 2s ) =
1 − e −4 =0,9817 A ,
uL ( t ) =
U − RiL ( t ) =
10 e −20t ,
uL ( t =0,1s ) =10 ⋅ e −2 =1,353 V, uL ( t =0, 2s ) =10 ⋅ e −4 =0,1831 V .
b) Operátorový model po vypnutí

Okamžik vypnutí (t = 0,2s) můžeme označit za počátek tohoto
přechodného děje (t´ = 0), neboli zavedeme substituci t´ = t - 0,2. Dále
vyjdeme ze spojitosti průběhu proudu cívkou pL
( 0− ) i =
i= ( 0+ ) i ( 0 ) , R1
I(p)
I ( p ) ⋅ ( pL + R + R1 ) − Li ( 0 ) =
0,
-L·i(0)
Li ( 0 ) 1
=I (p ) = i ( 0) , R
pL + R + R1  R + R1 
 +
L 
p

R + R1 −t ′
L −1 {I ( p )} =
− t′
i (t ′) = i ( 0) ⋅ e L
=
0,9817 e τ A,
L
=τ = 8, 3 ms,
R + R1
iL ( t ′ = 0 ) = i ( 0 ) ⋅ e0 = 0,9817 A ,
di ( i ) −t ′
uL ( t ′ ) =L =− ( R + R1 ) ⋅ i ( 0 ) ⋅ e τ , uL ( t ′ =0) =−60 ⋅ 0,9817 =−58,9 V .
dt ′
Vzhledem k orientaci proudu a napětí před rozepnutím je však nyní uL opačného směru!
65
Průběhy napětí a proudu cívky při zapnutí a vypnutí obvodu:
Příklad 5.2.9 S
Obvod na schématu se nacházel před rozepnutím spínače v ustáleném ic(t)

stavu. Odvoďte časový průběh napětí uC(t) a proudu iC(t) kapacitoru C po R1 R2
rozepnutí spínače a naznačte je graficky. Vypočítejte velikost napětí uC(t) U uc(t)
R3
a proudu iC(t) v čase t = 0, t = 5 ms, t  ∞. C
U = 150 V, R1 = 1 kΩ, R2 = 2 kΩ, R3 = 1 kΩ, C = 5 µF
Výsledky
Počáteční podmínka uC ( 0 ) = 75 V .
2, 4 ⋅10−4 p + 0,12
Obraz napětí kapacitoru v operátorovém tvaru U C ( p ) = .
p ( 5 ⋅10−6 p + 1,5 ⋅10−3 )
( 37,5 37,5e−266,67 t ) ⋅ 1 V
Napětí uC ( t ) =+
uC ( 0 ) 75 V, =
= uC ( 5 ms ) 47, 4 V,
= uC ( ∞ ) 37,5 V
Proud iC ( t ) =
−0, 05e −266,67 t ⋅ 1 A
iC ( 0 ) =−0, 05 A, iC ( 5 ms ) =− 0, 01318 A, iC ( ∞ ) =0 A
t=0 R1 i1
Příklad 5.2.10
Vypočítejte časové průběhy proudů i1(t), i2(t), i3(t). Obvod byl
připojen ke zdroji konstantního napětí v čase t = 0 s, předtím se i3 i2
nacházel v ustáleném stavu. U U L R2
R1 =20 Ω, R2 =30 Ω, L =0,3 H, U =120 V.
Výsledky
( 6 − 3, 6e−40t ) ⋅ 1A,
i1 ( t ) = i2 ( t ) = 6 (1 − e −40t ) ⋅ 1 A.
2, 4e −40t ⋅ 1 A, i3 ( t ) =
66
Příklad 5.2.11
Spínač byl sepnut a obvod se nacházel v ustáleném stavu. Odvoďte časový t=0
průběh napětí a proudu induktoru po rozepnutí spínače a vypočítejte jejich i
okamžité hodnoty v časech t = 1 μs, t = ∞ .
U =10 V, R1 =3 kΩ, R2 =1 kΩ; L =1 mH R1
( 6
)
iL ( t ) =2,5 + 7,5 ⋅ e − t ⋅4⋅10 ⋅ 1 mA, uL ( t ) =−30 ⋅ e − t ⋅4⋅10 ⋅ 1 V,
6
U U uL L
Výsledky iL (1 μs ) = 2, 637 mA, uL (1 μs ) = −0,5495 V, R2
iL ( ∞ ) 2,5 mA,
= = uL ( ∞ ) 0 V.
Příklad 5.2.12
Vypočítejte a graficky znázorněte časový průběh napětí na kapacitoru C po připojení sériového RLC obvodu na
zdroj stejnosměrného napětí U = 120 V pro tři různé hodnoty rezistoru R.
1 μF, L =
C= 40 mH, R1 =50 Ω, R2 =
100 Ω, R3 =400 Ω.
e x − e− x e j x − e− j x
Nápověda = sinh ( x ) , = sin ( x ) .
2 2j
uC1 ( t ) = 277,1 ⋅ e −10 t ⋅ sinh ( 8660 t ) ⋅1 V ,
4
Výsledky
uC2 ( t )= 1, 2 ⋅106 ⋅ t ⋅ e −5000 t ⋅1 V ,

uC3 ( t ) = 61,97 ⋅ e −1250t ⋅ sin ( 4841t ) ⋅1 V .
Průběhy napětí na kapacitoru pro různé hodnoty R (1: 50 Ω, 2: 100 Ω 3: 400 Ω)
120
100
80
1
uC(t)
60
(V)
40
20
2
3
0
-20
0 1 2 3 4 5
t (ms)
Příklad 5.2.13 i(t) R1 L t=0

Obvod je pro čas t < 0 ve stejnosměrném ustáleném stavu.
Vypočítejte časový průběh proudu i(t), jestliže se v čase S
t = 0 rozpojí spínač S.
U U R2
U = 30 V, L = 0,5 H, C = 1 μF, R1 = R2 = 1,5 kΩ . C
Výsledek
(
i ( t ) = 0, 02e −10 t − 0, 01e −2⋅10
3 3
t
) ⋅1 A .
Příklad 5.2.14 R1
R2
Pro obvod na obrázku: a) odvoďte výraz pro přenos napětí KU(p), b) vypočítejte u1(t) u2(t)
přechodnou charakteristiku h(t) a naznačte jejich průběhy, c) vypočítejte hodnoty L
h(t) pro t = 0, t = 0,5 ms a t  ∞.
67
Výsledky
pL + R2 0, 6p + 1000
a) K U ( p )
= =
pL + R1 + R2 0, 6p + 4000
( 0, 25 0, 75e−6666,7 t ) ⋅1
b) h ( t ) =+
=
c) h ( 0 ) 1, h (=
0,5 ms ) 0, 2768,
= h ( ∞ ) 0, 2500
Příklad 5.2.15
t=0 i(t)
Vypočítejte časový průběh proudu v obvodu po připojení zdroje o napětí
=u ( t ) U m sin (ω t + ψ ) .
R
π
U m =120 V, ω = 314 s -1 , ψ = , R =40 Ω, L =0,8 H.
6 U u(t)
Um  − 
t
L
=
Výsledky i (t )  sin (ωt + ψ − ϕ ) − sin (ψ − ϕ ) e τ  .
Z  
V tomto vztahu je
Z = R 2 + (ω L ) =254, 4 Ω,
2
 ωL 
= ϕ arctan
=   1, 4129 rad,
 R 
L
τ= = 0, 02 s.
R
Po dosazení numerických hodnot
i ( t ) 0, 4717 ( sin ( 314 t − 0,8893) + 0, 7766 e −50 t ) ⋅1 A.
=
Příklad 5.2.16
Pro obvod na obrázku: a) odvoďte výraz pro přenos napětí KU(p),
b) vypočítejte přechodnou charakteristiku h(t) a impulzní charakteristiku g(t) a C1 R
u1 (t) u2 (t)
naznačte jejich průběhy, c) vypočítejte hodnoty h(t) a g(t) pro t = 0, t = 1 ms a C2
t ∞.
C1 = 4 µF, C2 = 1 µF, R = 820 Ω
Výsledky
C1 4 ⋅10−6
a) K U ( p )
= =
pC1C2 R + C1 + C2 3, 28 ⋅10−9 p + 5 ⋅10−6
( 0,8 − 0,8e−1524,4 t ) ⋅ 1, g ( t ) =
b) h ( t ) = 1219,5e −1524,4 t ⋅ 1
h ( 0 ) 0, =
c)= h (1ms ) 0, 6258,
= h ( ∞ ) 0,8000
g ( 0 ) 1219,5, =
= g (1ms ) 265, 6,=
g (∞) 0
68
Homogenní vedení
6. HOMOGENNÍ VEDENÍ
Vedení tvoří soustava dvou nebo více rovnoběžných navzájem izolovaných vodičů s délkou mnohem větší, než je
příčná vzdálenost mezi vodiči. V dalších kapitolách se omezíme na analýzu dvouvodičového homogenního vedení,
jehož parametry jsou stejné podél celého vedení. Dále budeme předpokládat, že parametry vedení jsou nezávislé
na velikosti napětí nebo proudu. Vedení s takovými parametry má lineární charakter.
Homogenní vedení charakterizují primární parametry:
• Měrný odpor R0 ( Ω / m ) je elektrický odpor obou vodičů vedení o délce 1 m.
• Měrná indukčnost L0 ( H / m ) je indukčnost smyčky tvořené dvojicí vodičů o délce 1 m.
• Měrná vodivost G0 ( S / m ) je dána vodivostí izolace mezi vodiči vedení o délce 1 m.
• Měrná kapacita C0 ( F / m ) je kapacita mezi vodiči vedení o délce 1 m.

V oblasti analýzy harmonického ustáleného stavu na vedení definujeme vlastnosti vedení pomocí imitancí:
Podélná měrná impedance
Z=
0 R0 + jω L0 (Ω m) . (6.1)
Příčná měrná admitance
Y=
0 G0 + jω C0 ( S m) . (6.2)
Šíření vln na vedení ovlivňují sekundární parametry, kterými jsou:
vlnová impedance vedení
R0 + jω L0
ZV = (6.3)
G0 + jωC0
a konstanta šíření
γ=( R0 + jω L0 )( G0 + jωC0 ) =
β + jα , (6.4)
kde β je útlum (Np·m-1),
α je fázová konstanta (rad·m-1).
Délka vlny na vedení je
vf 2π
λ
= = . (6.5)
f α
Fázová rychlost vlny na vedení je
ω 1
v= = . (6.6)
α
f
L0 C0
a) Známe-li hodnoty na začátku vedení U1 , I1 potom hodnoty U 2 , I 2 na konci vedení určíme z rovnic:
U1 + Z V I1 − γ U1 − Z V I1 γ
I1 I2 =U2 e + e , (6.7)
Zi 2 2
U1 U1
U Ui U1 U2 Z2 + I1 − I1
ZV − γ Z
= I2 e − V
e γ
l 2 2 , (6.8)
resp. z rovnic
=U 2 U1 cosh ( γ ) − Z V I1 sinh ( γ ) , (6.9)
U
− 1 sinh ( γ ) + I1 cosh ( γ ) .
I2 = (6.10)
ZV
b) Jsou-li zadány hodnoty U 2 , I 2 , můžeme určit hodnoty na začátku vedení U1 , I1 pomocí rovnic:
U 2 + Z V I 2 γ U 2 − Z V I 2 − γ
=U1 e + e , (6.11)
2 2
69
U2 U2
+ I2 − I2
ZV γ Z
= I1 e − V
e − γ , (6.12)
2 2
resp. z rovnic
=U1 U 2 cosh ( γ ) + Z V I 2 sinh ( γ ) , (6.13)
U2
=I1 sinh ( γ ) + I 2 cosh ( γ ) . (6.14)
ZV
c) Výpočet vstupních veličin U1 , I1 ze zadaných parametrů zdroje U i , Zi a zatěžovací impedance Z 2 provedeme
pomocí vztahů
Z 2 + Z V tanh ( γ )
Z= ZV ⋅ , (6.15)
Z V + Z 2 tanh ( γ )
vst
Ui
=I1 , U1 = I1 ⋅ Z vst . (6.16)
Zi + Z vst
d) Bezeztrátové vedení
Pro bezeztrátové vedení platí
ω L
=β 0=
;α ω =
LC =
; ZV . (6.17)
vf C
Rovnice se zjednoduší na
=U 2 U1 cos (α  ) − jI1 Z V sin (α  )
jU , (6.18)
− 1 sin (α  ) + I1 cos (α  )
I2 =
ZV
resp.
=U1 U 2 cos (α  ) + jI 2 Z V sin (α  )
jU 2 . (6.19)
=I1 sin (α  ) + I 2 cos (α  )
ZV
Vstupní impedance bezeztrátového vedení je
Z 2 + j Z V tan (α  )
Z= ZV ⋅ . (6.20)
Z V + j Z 2 tan (α  )
vst
e) Přizpůsobené vedení
Podmínka pro přizpůsobení je
Z2 = ZV . (6.21)
Pro tento případ platí vztahy
Z vst = Z V , U1 = U 2 e γ , I1 = I 2 e γ . (6.22)
Činitel odrazu na začátku vedení
Zi − Z V
ρ1 = . (6.23)
Zi + Z V
Činitel odrazu na konci vedení
Z2 − ZV
ρ2 = . (6.24)
Z2 + ZV
70
Homogenní vedení
Příklad 6.1.1
Homogenní vedení má parametry R0 = 0,08 Ω / km , L0 = 1,336 mH/km , C0 = 8,6 nF/km
a G0 = 3,75.10 S/km . Určete podélnou impedanci Z0, příčnou admitanci Y0, vlnovou impedanci ZV, konstantu
-8
šíření γ, činitel útlumu β, fázovou konstantu α, délku vlny λ a fázovou rychlost vf pro kmitočet f = 50 Hz.
Řešení
Podélná impedance a příčná admitance
Z 0 = R0 + jω L0 = 0, 08 + j2π ⋅ 50 ⋅ 1, 336 ⋅ 10 − = 0, 427∠79, 2° Ω/km,
3
Y0 = G0 + jω C0 = 3, 75 ⋅ 10 − + j2π ⋅ 50 ⋅ 8, 6 ⋅ 10 − = 2, 702∠90° μS/km.

8 9
Vlnová impedance
Z0
ZV = =( 395, 9 − j37, 37 ) =397, 7∠ − 5, 4° Ω.
Y0
Konstanta šíření
γ= Z 0 .Y0 = ( 0,101⋅10 −3
+ j1, 07 ⋅10−3 )= 1, 074 ⋅10−3 ∠84, 2° km -1 ,
= {γ} 0,101⋅10−3 Np/km,
β Re=
{γ} 1, 074 ⋅10−3 rad/km.
α Im=
=
Délka vlny a fázová rychlost

2π
λ= 5,874 ⋅103 km,
= f 293, 7 ⋅10 km/s .
vf λ=
=
3
Příklad 6.1.2
−8
Homogenní vedení s primárními parametry R0 = 0,1 Ω / m, G0 = 5 ⋅10 S/m, C0 = 50 pF/m , L0 = 0, 25 μH/m
pracuje na kmitočtu f = 15,915 MHz. Vedení je zatíženo vlnovou impedancí. Určete:
• sekundární parametry vedení,
• efektivní hodnotu vstupního napětí, je-li napětí na výstupu U2 = 10 V a vedení má délku 100 m.
Řešení
Nejprve určíme úhlový kmitočet ω = 2π ⋅15,915 ⋅106 =

2πf = 1 ⋅108 rad/s a vypočteme měrnou impedanci
a admitanci
Z 0 = R0 + jω L0 = 0,1 + j1 ⋅108 ⋅ 0, 25 ⋅10−6 = ( 0,1 + j25 ) Ω/m ,
G0 + jω C0 =
Y0 = ( 5 10−8 + j5 ⋅10−3 ) S/m .
5 ⋅10−8 + j1 ⋅108 ⋅ 50 ⋅10−12 =⋅
Dále určíme vlnovou impedanci

Z0 0,1 + j25
=
ZV = = 70, 71∠ − 0,11° Ω
Y0 5 ⋅10−8 + j5 ⋅10−3
a konstantu šíření
γ= Z 0 .Y0 = ( 0,1 + j25 ) ⋅ ( 5 ⋅10−8 + j5 ⋅10−3 )= ( 0, 709 ⋅10 −3
)
+ j 0, 3535 m .
-1
U přizpůsobeného vedení platí U1 = U 2 e γ . Z tohoto vztahu plyne pro efektivní hodnoty napětí na vstupu
a výstupu
−3
β
U 2 e  10 ⋅ e
U1 == =
0,707.10 .100
10, 73 V.
71
Příklad 6.1.3
Homogenní vedení délky l = 100 km má parametry R = 3,23 Ω/km, G = 0,5 µS/km, L = 2 mH/km,
C = 6100 pF/km. Vedení je na konci zatíženo rezistorem Rz = 1 kΩ. Vypočítejte napětí a proud na začátku vedení,
je-li na konci vedení napětí U 2 = 10 V při kmitočtu f = 800 Hz.
Řešení
Výchozí rovnice jsou
=U1 U 2 cosh ( γ ) + I 2 Z V sinh ( γ )
U2 10
U2 , =
I2 = = 0, 01 A .
=I1 I 2 cosh ( γ ) + sinh ( γ ) R Z 1000
ZV
Měrná impedance a admitance vedení jsou
Z=
0 R0 + jω L=
0 10,56∠72,19° Ω ⋅ km -1
Y0 = G0 + jωC0 = 3, 067 ⋅10−5 ∠89, 07° S ⋅ km -1
Z toho vlnová impedance vedení
Z0
=
ZV = 586,8∠ − 8, 44° Ω.
Y0
a konstanta šíření je
γ = Z 0 .Y0 =1,8 ⋅10−2 ∠80, 63 =( 0, 2931 + j1, 775 ) ⋅10−2 km -1 .
je γ 0, 2931 + j1, 775 .
Pro délku vedení l = 100 km=
Napětí na začátku vedení:
U2
U 2 cosh ( γ ) +
U1 = Z V sinh ( γ ) =
Rz
= 10 cosh ( 0, 2931 + j1, 775 ) + 0, 01 ⋅ 586,8∠ − 8, 44° sinh ( 0, 2931 + j1, 775 ) ⋅10=
−2
9, 03∠100° V.
Proud na počátku vedení:

U2 U
I1 = cosh ( γ ) + 2 sinh ( γ ) =
Rz ZV
10
= 0, 01cosh ( 0, 2931 + j1, 775 ) + sinh ( 0, 2931 + j1, 775 ) ⋅10−2 = 20, 77∠105,9° mA.
586,8∠ − 8, 44°
Příklad 6.1.4
Vypočítejte vstupní impedanci Zvst homogenního vedení s parametry =
Z V 706,8∠ − 6, 98° Ω ,
γ 1, 768.10 ∠80, 72° km
= −2 -1
o délce l = 80 km, při kruhovém kmitočtu ω = 5000 s . Vedení pracuje naprázdno
-1
(Z 2
→ ∞ ) . Dále určete vstupní napětí a proud, je-li na konci vedení naprázdno napětí u20 = 2 ⋅10 ⋅ sin (ωt ) .
Řešení
V případě ( Z 2 → ∞ )
1 706,8∠ − 6,98° 706,8∠ − 6,98°
=
Z vst Z V . = = = 201, 6∠ − 43° Ω.
tgh ( γ ) tgh ( 80 ⋅1, 768 ⋅10−2 ∠80, 72° ) 3,506∠35,98°
Na konci vedení jsou podmínky I 2 = 0 ; U 20 = 10∠0° V .
 ) 10 cosh ( 80 ⋅1, 768 ⋅10−2 ∠80, 72=

U1 U 20 cosh ( γ=
= ° ) 2,885∠51,8° V,
sinh ( 80 ⋅1, 768 ⋅10−2 ∠80, 72=

° ) 14,31∠94, 7° mA.
U 20 10
=
I1 sinh ( γ=
)
ZV 706,8∠ − 6,98°
72
Homogenní vedení
Příklad 6.2.1
Homogenní vedení délky l = 100 km s parametry R0= 4 Ω ⋅ km ,=
-1
G0 0,5 μS ⋅ km -1 , =
C0 6 nF ⋅ km -1 ,
=
L0 2 mH ⋅ km -1 je napájeno ze zdroje napětí sinusového průběhu. Určete napětí a proud na konci vedení, je-li
zakončeno impedancí Z 2 = Z V (přizpůsobené vedení) a napětí na začátku vedení je U1 = 60∠0° V s kmitočtem
f = 1 kHz. Jaký je vstupní proud vedení?
Výsledky U 2= 42∠ − 126° V, I 2= 71∠ − 118° mA, I1= 101,5∠8, 45° mA .
Příklad 6.2.2
Pro vedení délky l = 80 km s primárními parametry
=
R0 6, 754 Ω ⋅ km -1= G0 19,3 μS ⋅ km -1 , =
, L0 0,391 mH ⋅ km -1 , = C0 2, 236 nF ⋅ km -1 .
Určete vstupní impedance při zatížení na konci vedení naprázdno a nakrátko pro kmitočet f = 800 Hz.
Výsledky = 700∠ − 20° Ω , Z vstk
Z vst0 = 450∠6° Ω .
Příklad 6.2.3
=
Homogenní bezeztrátové vedení s parametry L0 0,1 mH ⋅ m -1 a =
C0 1 pF ⋅ m -1 je napájeno napětím
s harmonickým průběhem. Vypočítejte proud I 2k protékající zkratovaným koncem vedení délky l = 6 m, je-li
vstupní napětí U1 = 10∠0° V s kmitočtem f = 12,5 MHz.
Výsledky I 2k =1∠90° mA.
Příklad 6.2.4
Homogenní vedení na konci nakrátko (takové je např. ve vstupním dílu televizního přijímače) má parametry
R0 = 4, 40 ⋅10−7 H/m, C0 =
G0  0, L0 = 100 pF/m.
Vedení má délku l = 3 cm. Určete při kmitočtu 600 MHz Cp
a) vstupní impedanci vedení,
b) velikost kapacity Cp tak, aby ve výsledném obvodu nastala paralelní rezonance.
Výsledky
Vstupní impedance vedení nakrátko = Z v tg (α )
Z vstk j= j61,8 Ω .
1
Podmínka paralelní rezonance Z vstk = .
ω Cp
1 1
Velikost kapacity =
Cp = = 4, 29 pF.
ω Z vstk 2π 600 ⋅106 ⋅ 61,8
73
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

[1] VALSA J., SEDLÁČEK, J.: Teoretická elektrotechnika II. VUT Brno 2004
[2] VALSA, J., SEDLÁČEK, J.: Teoretická elektrotechnika I. VUT Brno 1997
[3] GESCHEIDTOVÁ, E. a kol.: Základní metody měření v elektrotechnice. Skriptum VUT Brno, 2000.
[4] ŠKRÁŠEK, J., TICHÝ, Z.: Základy aplikované matematiky III. SNTL Praha, 1990.
[5] MIKULEC, M., HAVLÍČEK, V.: Základy teorie elektrických obvodů I. ČVUT Praha 1997
[6] MIKULEC, M., HAVLÍČEK, V.: Základy teorie elektrických obvodů II. ČVUT Praha 1998
[7] MAYER, D.: Úvod do teorie elektrických obvodů. SNTL/ALFA Praha 1978
[8] BIOLEK, D., HÁJEK, K., VIKTORIN, J.: Úvod do elektrotechniky. VA Brno 1988
[9] VLACH, J.: Basic Network Theory with Computer Applications. Van Nostrand Reinhold, New York 1992
[10] IRWIN, J. D.: Basic Engineering Circuits Analysis. Macmillan Publishing Company, New York 1987
[11] HOWATSON, A. M.: Electrical Circuits and Systems. Oxford University Press 1996
[12] DUFEK, M, MIKULEC, M.: Příklady z teoretické elektrotechniky. SNTL Praha 1970
[13] BRANČÍK, L., VESELÝ, M., ZAPLETAL, Z.: Teoretická elektrotechnika I-sbírka příkladů. VUT Brno,
2001
[14] BRANČÍK, L. VESELÝ, M.: Teoretická elektrotechnika II - sbírka příkladů. VUT Brno, 2000
74

BPC-EL2 - 2022 - Sbírka Příkladů

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

BPC-EL2 - 2022 - Sbírka Příkladů

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

Elektrotechnika 2 - cvičení

1. OBVODY V HARMONICKÉM USTÁLENÉM STAVU ................................................................... 3

1. OBVODY V HARMONICKÉM USTÁLENÉM STAVU

1.1. Operace s komplexními čísly

1.1.1. Kontrolní příklady

( 110 + j126, 6 ) =167, 7∠131°.

1.2. Symbolická metoda – fázory a komplexory

1.3. Základní zákony elektrických obvodů v symbolickém tvaru

1.3.1. Vzorové příklady

Komplexní okamžitá hodnota u ( t=

( cos ( −65°) + jsin ( −65=

a jeho efektivní hodnota I = 0,8212 + 0, 4452 = 0,9345 A .

1.3.2. Kontrolní příklady

1.4. Prvky elektrických obvodů

obr. 1.2 Náhrada sériového spojení více impedancí

obr. 1.7 Náhrada sériového spojení více napěťových zdrojů

obr. 1.8 Náhrada paralelního spojení více proudových zdrojů

1.4.1. Vzorové příklady

Celková impedance Z je součtem impedancí Z1 a Z2:

1.4.2. Kontrolní příklady

Z1 = j20 Ω; Z 2 = (12 + j3) Ω; Z3

Výsledek Z =(18, 65 + j20,16 ) Ω .

C2 f = 3 kHz, 5 kHz, 10 kHz

f = 3 kHz : Z = − j31,99 = 31,99∠ − 90° Ω,

Výsledek Z = ( 61,89 + j17, 98 ) = 64, 45 ⋅ e j16,2° Ω .

1.5. Metoda postupného zjednodušování, metoda úměrných veličin

1.5.1. Základní poznatky

1.5.2. Vzorové příklady

Impedance paralelního zapojení rezistoru R2 a kapacitoru C2

1.5.3. Kontrolní příklady

( −2, 64 + j0, 48) =

1.6. Věty o náhradních zdrojích

obr. 1.10 obr. 1.11 obr. 1.12

1.6.1. Vzorové příklady

Napětí náhradního zdroje určíme pomocí poznatků o napěťovém děliči

Vnitřní impedance náhradního zdroje je dána impedancí mezi svorkami a, b obvodu

Hledaný proud určíme pomocí poznatků o proudovém děliči

1.6.2. Kontrolní příklady

1.7. Metoda smyčkových proudů

1.7.1. Vzorové příklady I1 R1 C1 R2 L

Proud I3 induktorem L2 je I 3 = I s1 − I s2 = ( −0, 0009652 − j0, 02825) = 0, 02827∠ − 92°A .

Proudy větvemi obvodu jsou: I=

Odpovídající okamžité hodnoty proudů jsou

a i3 ( t ) 0, 2099sin (ωt − 133,8° ) A .

1.7.2. Kontrolní příklady

( 2,183 + j0, 7535) =2,31∠161° mA.

1.8. Metoda uzlových napětí

1.8.1. Vzorové příklady

 0,35 − j0,1 −0, 2 + j0,1  U10   2, 2e j15° 

5 ⋅10−3 − j2,869 ⋅10−2 j3,183 ⋅10−2   U10  0, 05

5 ⋅10−3 − j2,869 ⋅10−2 0, 05

 2,128 ⋅10−3 − j3,183 ⋅10−4 j3,183 ⋅10−4   U10  0, 04255

∆ = (1, 21277 ⋅10−4 + j6, 64565 ⋅10−4 ) , ∆ 2 = − j1,35453 ⋅10−5

u2 ( t ) = 0, 02836sin ( 6283, 2t − 169, 7° ) V .

1.8.2. Kontrolní příklady I2

Výsledek I C =( −20 + j32,5 ) =38,16∠122° A .

U 2 = 85,36∠170, 2° V , u2 ( t ) = 120, 71sin ( 314,16t + 170, 2° ) V ,

U 3 = 47, 09∠96, 2° V , u3 ( t ) = 66, 60sin ( 314,16t + 96, 2° ) V .

1.9. Výkony, výkonové přizpůsobení a kompenzace jalového výkonu

Pro klasifikaci energetických poměrů definujeme Im

obr. 1.15 – Nahoře nekompenzovaný obvod, dole obvod kompenzovaný

1.9.1. Vzorové příklady

Odtud lze snadno vyjádřit potřebnou kapacitu