České vysoké učenı́ technické v Praze

Fakulta elektrotechnická

Sbı́rka přı́kladů z analýzy funkcı́

vı́ce proměnných

Miroslav Korbelář

Praha 2016
Předmluva
Tento text je určen pro studenty technických vysokých škol, zejména studentům Fakulty elektrotechnické
ČVUT, k procvičenı́ analýzy funkcı́ vı́ce proměnných, předevšı́m diferenciálnı́ho a integrálnı́ho počtu.
Sbı́rka obsahuje vzorová řešenı́ přı́kladů k těmto tématům. K řešenı́m jsou také připojena zněnı́ vět a
definic a to tam, kde to sloužı́ buď k připomenutı́ pojmu nebo k lepšı́mu pochopenı́ postupu. Protože
sbı́rka bude sloužit předevšı́m jako podklad ke cvičenı́m z předmětu Matematická analýza 2 a Matematika-
vı́cedimenzionálnı́ kalkulus vyučovaných na FEL ČVUT, obsahuje také přı́klady z Fourieových řad.
Část přı́kladů byla vytvořena pedagogy vyučujı́mi na FEL ČVUT a část byla převzata ze zdrojů
uvedených na konci sbı́rky a byla doplněna řešenı́mi.

Sbı́rka byla vytvořena s podporou grantu RPAPS č. 13101/105/1051603C005.

2
Contents
1 Množiny v Rn jejich vlastnosti 4

2 Limity funkcı́ vı́ce proměnných 9

3 Derivace ve směru, gradient, totálnı́ diferenciál 13

4 Taylorův polynom, lokálnı́ extrémy 22

5 Vázané a absolutnı́ extrémy 29

6 Dvojný integrál 39

7 Trojný integrál 50

8 Křivkový integrál 57

9 Plošný integrál 63

10 Integrálnı́ věty 66

11 Fourierovy řady 74

3
1 Množiny v Rn jejich vlastnosti
Přı́klad 1.1. Nechť A, B ⊆ Rn a nechť Ac := Rn \ A značı́ doplněk ( complement) množiny A v Rn .
Ukažte, že platı́:
 c  ◦    c
(i) A = Ac , Ac = A◦ ,

(ii) A, B otevřené ⇒ A ∩ B otevřená,

(iii) (A ∩ B)◦ = A◦ ∩ B ◦ ,
(iv) A, B uzavřené ⇒ A ∪ B uzavřená,
(v) A ∪ B = A ∪ B.

Řešenı́:
Pojem otevřená množina intuitivně zavádı́me jako množinu, která s každým bodem obsahuje ještě
dost prostoru kolem něj (je to kvůli pozdějšı́mu použitı́ pro derivovánı́ - potřebujeme se k bodu
přiblı́žit “odkudkoliv”). Přesněji:
Otevřená množina G je taková, že s každým bodem x0 ∈ obsahuje i nějaké jeho okolı́ Uε (x0 ) v
podobě tzv. otevřené koule s poloměrem ε > 0 a středem v bodě x0 :
def
Uε (x0 ) = {x ∈ Rn | ||x − x0 || < ε}.

tj.
def
G je otevřená ⇐⇒ (∀x0 ∈ G) (∃ ε > 0) Uε (x0 ) ⊆ G

Pojmem uzavřené množiny zase intuitivně myslı́me takovou množinu, ze které nemůžeme vypadnout
při “limitách posloupnostı́,” tj. taková množina obsahuje všechny body, ke kterým se můžeme z této
množiny přiblı́žit libovolně blı́zko. Přesněji:
Uzavřená množina F je taková, že každý bod x0 ∈ Rn , jehož libovolné okolı́ Uε (x0 ) má s množinou
F průnik, už musı́ ležet v F :
def


F je uzavřená ⇐⇒ ∀x0 ∈ Rn (∀ ε > 0) Uε (x0 ) ∩ F 6= ∅ ⇒ x0 ∈ F

Kupodivu, tyto dva pojmy jsou nakonec navzájem doplňkové v tom smyslu:
G je otevřená ⇔ Gc je uzavřená
F je uzavřená ⇔ F c je otevřená
Připomeňme si ještě, že
ˆ vnitřek A◦ množiny A definujeme jako množinu všech bodů, které jsou v A i s nějakým okolı́m
(neboli vnitřek je největšı́ otevřená množina obsažená v A)
def
x ∈ A◦ ⇐⇒ (∃ ε > 0) Uε (x) ⊆ A

ˆ uzávěr A množiny A si definujeme jako množinu všech bodů, ke kterým se můžeme přiblı́žit
libovolně blı́zko z množiny A.
def
x ∈ A ⇐⇒ (∀ ε > 0) Uε (x) ∩ A 6= ∅

ˆ hranice ∂A množiny A je množina všech bodů, jejich libovolná okolı́ zasahujı́ jak do samotné
množiny A, tak do jejı́ho doplňku Ac
def
6 Uε (x) ∩ Ac
x ∈ ∂A ⇐⇒ (∀ ε > 0) Uε (x) ∩ A 6= ∅ =

Pro libovolnou množinu A se tak celý prostor Rn vždy disjunktně rozložı́ (značeno pomocı́ “∪”)
· na
vnitřek A◦ , hranici ∂A a vnějšek (Ac )◦ :

Rn = A◦ ∪· ∂A ∪· (Ac )◦

Kromě toho ještě platı́:

4
 ˆ ∂A = A \ A◦ = A ∩ Ac
ˆ Uzávěr A je uzavřená množina a sice nejmenšı́ uzavřená, která obsahuje množinu A.
ˆ A je otevřená ⇔ A = A◦
ˆ A je uzavřená ⇔ A = A

(i) Snadno teď máme:

 c h i  ◦
x∈ A ⇔ ¬ (∀ ε > 0) Uε (x) ∩ A 6= ∅ ⇔ (∃ ε > 0) Uε (x) ⊆ Ac ⇔ x ∈ Ac .

Tedy
c ◦
A = (Ac ) . (E.1)
c
Druhou rovnost dostaneme buď analogicky nebo přechodem k doplňkům A := B a následně
aplikacı́ doplňků:
(E.1) ◦
c c
A = (Ac ) ⇒ (B c ) = (B ◦ ) (E.2)
Tedy můžeme prohazovat pořadı́ uzávěru a doplňku, když pak uzávěr změnı́me na vnitřek.

(ii) Jestliže A a B jsou otevřené, pak s každým bodem obsahujı́ i nějakou otevřenou kouli. Když
si vezmeme tu s menšı́m poloměrem, bude obsažena v obou množinách, tedy v průniku. Takže A ∩ B
je také otevřená.

(iii) Použijeme základnı́ vlastnosti vnitřku:

A◦ ⊆ A (E.3)
(A◦ )◦ = A◦ (E.4)
◦ ◦
A⊆B ⇒ A ⊆B (E.5)
◦ ◦ ◦
Teď ukážeme, že (A ∩ B) ⊆ A ∩ B :
  (E.5)  
A∩B ⊆ A & A∩B ⊆ B =⇒ (A∩B)◦ ⊆ A◦ & (A∩B)◦ ⊆ B ◦ =⇒ (A∩B)◦ ⊆ A◦ ∩B ◦

A ještě zbývá udělat (A ∩ B)◦ ⊇ A◦ ∩ B ◦ :

(2) ◦
A◦ a B ◦ jsou otevřené ⇒ A◦ ∩ B ◦ je otevřená =⇒ (A◦ ∩ B ◦ ) = A◦ ∩ B ◦

Tedy
(E.3) (E.5) (E.4) ◦ ◦
A◦ ∩ B ◦ ⊆ A ∩ B =⇒ A◦ ∩ B ◦ = (A◦ ∩ B ◦ ) ⊆ (A ∩ B) .
Takže máme (A ∩ B)◦ = A◦ ∩ B ◦ .

(iv) Můžeme postupovat podobně jako v (2) a použı́t základnı́ vlastnosti uzávěru:

A⊆A (E.6)
A=A (E.7)
A⊆B ⇒ A⊆B (E.8)
nebo můžeme využı́t dokázanou část (2) a přejdeme k doplňkům:
A, B uzavřené ⇒ Ac , B c otevřené ⇒ Ac ∩ B c = (A ∪ B)c otevřená ⇒ A ∪ B uzavřená.

(v) Můžeme postupovat podobně jako v (3) nebo můžeme využı́t dokázanou část (3) a přejdeme
k doplňkům s pomocı́ (1):
 c (1) 
◦  c  c
◦ c (3)
A ∪ B = (A ∪ B)c = (A ∪ B)c = A ∩ Bc =
(3)
 c (1) 

c c 
c  c
c
= (Ac )◦ ∩ (B c )◦ = A ∩ B = A∪B =A∪B
Jak je vidět, při základnı́ “manipulaci” s uzávěry, vnitřky atd.. si do velké mı́ry vystačı́me s
“algebraickým” popisem těchto pojmů (viz vlastnosti (E.3) - (E.8)) a nemusı́me jı́t až do základnı́
definice, která využı́vá pojem okolı́.

5
Přı́klad 1.2. Najděte přı́klady, kdy uvedená tvrzenı́ neplatı́ “pro zbylé možnosti,” předchozı́ho z přı́kladu,
tj.
T
(i) An , n ∈ N jsou otevřené, ale n An už nenı́ otevřená,

(ii) (A ∪ B)◦ ) A◦ ∪ B ◦ ,
S
(iii) An , n ∈ N jsou uzavřené, ale n An už nenı́ uzavřená,
(iv) A ∩ B ( A ∩ B.

Řešenı́:
(i) An = (− n1 , n1 ) ⊆ R, n ∈ N. Pak je n An = {0}.
T

(iii) An = (−∞, − n1 i ⊆ R, n ∈ N. Pak je n An = (−∞, 0).

S

(ii), (iv) A = {(x, y) ∈ R2 | x < 0}, B = {(x, y) ∈ R2 | 0 ≤ x}. Pak je

(A ∪ B)◦ = R2 ) R2 \ osa y = A◦ ∪ B ◦

a
A ∩ B = ∅ ( osa y = A ∩ B.

Přı́klad 1.3. Ukažte, že uzávěr každé množiny M je sjednocenı́ této množiny s množinou jejı́ch hromadných
bodů.

Řešenı́:
Plyne ihned z definic:
a ∈ M ⇔ (∀ε > 0) Uε (a) ∩ M 6= ∅
a je hromadný bod M ⇔ (∀ε > 0) Pε (a) ∩ M 6= ∅

Přı́klad 1.4. Sestrojte přı́klady neprázdných množin M v R2 , že

(i) nemá žádný vnitřnı́ bod,

(ii) nemá žádný hraničnı́ bod,

(iii) nemá žádný vnějšı́ bod,
(iv) nemá žádný hromadný bod,

(v) nemá žádný izolovaný bod.

Řešenı́:
(i) jakákoliv spočetná množina (např. Q2 ), kružnice, přı́mka (a mnoho dalšı́ch přı́kladů).
(ii) Z požadavku ∂M = ∅ plyne, že M ◦ ⊆ M ⊆ M = ∂M ∪ M ◦ = M ◦ , tedy M ◦ = M = M
a množina M je tak současně otevřená a uzavřená. Jediná taková neprázdná množina je pouze
M = R2 . (Pro podrobnosti viz přı́klad o souvislých množinách.)
(iii) Vnějšek množiny je roven R2 \ M , tedy potřebujeme, aby M = R2 (množina je tzv. hustá).
Můžeme opět volit např. M = Q2 .
(iv) jakákoliv konečná množina; N2 (a mnoho dalšı́ch přı́kladů).
(v) jakákoliv otevřená množina (a mnoho dalšı́ch přı́kladů).

Přı́klad 1.5. Stanovte hromadné body množiny M = {(1/n, 1/m) ∈ R2 | n, m ∈ N}.

6
 Řešenı́:
Ukážeme, že množina hromadných bodů je

N = {(1/n, 0), (0, 1/n) ∈ R2 | n ∈ N} ∪ {(0, 0)} .

Zřejmě každý prvek N je hromadný bod M .

Naopak, nechť a ∈ R2 je hromadný bod M , speciálně a ∈ M . Protože jednotlivé projekce

π1 , π2 : R2 → R, π1 (x, y) := x, π2 (x, y) := y

jsou spojité funkce, tak pro posloupnost (an )n∈N ⊆ M takovou, že lim an = a je také lim πi (an ) =
n→∞ n→∞
πi (a). Tedy
πi (a) ⊆ πi (M ) = {1/n | n ∈ N} ∪ {0}
pro i = 1, 2. Máme tak, že
 2
a ∈ {1/n | n ∈ N} ∪ {0} = M ∪ N.

Všechny body původnı́ množiny M jsou ale izolované, tedy musı́ být a ∈ N .

Přı́klad 1.6. Určete vnitřek, hranici a uzávěr následujı́cı́ch množin:

(i) M = {(a, b) ∈ R2 | a2 + 2a + b2 ≤ 3, a2 − 4a + b2 ≤ 0};
(ii) M = Q3 ⊆ R3 , kde Q je množina všech racionálnı́ch čı́sel.

Řešenı́:
(i) Zadánı́ lze upravit na přehlednějšı́ tvar. Doplněnı́m na čtverec můžeme prvnı́ nerovnost upravit
na (a + 1)2 + b2 ≤ 4 neboli ||(a, b) − (−1, 0)||2 ≤ 4. Podobně druhá nerovnost znamená ||(a, b) −
(2, 0)||2 ≤ 4. Množinu M proto můžeme vyjádřit jako

M = A ∩ B , kde A = U 2 (−1, 0) a B = U 2 (2, 0),

tedy jako průnik dvou uzavřených koulı́ (viz dále). Pro ε > 0 a x0 ∈ R2 použı́váme značenı́

U ε (x0 ) := {x ∈ R2 | ||x − x0 || ≤ ε}

Uzávěr M : Nynı́ vı́me, že obě množiny A i B jsou uzávěry nějakých množin, tedy jsou uzavřené.
Množina M je jejich průnikem, tedy je také uzavřená a proto je uzávěrem sama sebe (neboli M = M ).
 ◦
Vnitřek M : Použijeme vztah M ◦ = (A∩B)◦ = A◦ ∩B ◦ . Protože A◦ = U 2 (−1, 0) = U2 (−1, 0)
(což nenı́ těžké ukázat). Podobně to platı́ pro B a dostáváme tak

M ◦ = {(a, b) ∈ R2 | a2 + 2a + b2 < 3, a2 − 4a + b2 < 0}.

Hranice M :
∂M = M \ M ◦ =
{(a, b) ∈ R2 | (a2 + 2a + b2 = 3 & a2 − 4a + b2 ≤ 0) ∨ (a2 + 2a + b2 ≤ 3 & a2 − 4a + b2 = 0)}.

Důležitá poznámka: Nechť f : R2 → R je spojitá funkce. Pak množina

f −1 (−∞, 0) = {a ∈ R2 | f (a) < 0}

je otevřená množina (tj. vzor otevřeného intervalu (−∞, 0) ⊆ R je otevřená množina). Podobně

f −1 (−∞, 0i = {a ∈ D | f (a) ≤ 0}

je uzavřená množina (tj. vzor uzavřeného intervalu (−∞, 0) ⊆ R je uzavřená množina).

7
 Protože funkce f (a, b) = a2 + 2a + b2 − 3 a g(a, b) = a2 − 4a + b2 jsou spojité na celém R2 , je
množina
M = {(a, b) ∈ R2 | a2 + 2a + b2 ≤ 3, a2 − 4a + b2 ≤ 0}
uzavřená (neboli M = M ) a množina

N = {(a, b) ∈ R2 | a2 + 2a + b2 < 3, a2 − 4a + b2 < 0}

je otevřená (neboli N ◦ = N ).
POZOR! Tı́mhle způsobem ale obecně nemusı́me zı́skat přı́mo vnitřek M ◦ , ale jen nějakou jeho
podmnožinu N ⊆ M ◦ . Rovnost nemusı́ obecně nastat např. pro A = {x ∈ R | − x2 ≤ 0} je

{x ∈ R | − x2 < 0} = R \ {0} $ R = A◦ .

Pro rovnost je potřeba použı́t větu o implicitnı́ funkci. Z té pak plyne toto tvrzenı́:
Věta: Nechť U ⊆ Rn je otevřená množina f : U → R je spojitě diferencovatelná funkce na U .
Položme
A = {x ∈ U | f (x) ≤ 0}.
 
∂f ∂f
Pokud pro každé x0 ∈ A takové, že f (x0 ) = 0, je f 0 (x0 ) = ∂x 1
, . . . , ∂x n
(x0 ) 6= 0, pak

A◦ = {x ∈ U | f (x) < 0}.

   
V našem přı́padě opravdu pro f (a, b) = a2 + 2a + b2 − 3 máme f 0 (a, b) = ∂f , ∂f = 2a + 2, 2b . Pokud by
∂a ∂b
náhodou nastalo, že f 0 (a, b) = 0, pak je a = −1 a b = 0 a tudı́ž f (−1, 0) = −4 6= 0. Podmı́nku z předchozı́ věty tak
máme splněnou a proto opravdu {(a, b) ∈ R2 | a2 + 2a + b2 < 3} je vnitřek množiny {(a, b) ∈ R2 | a2 + 2a + b2 ≤ 3}.

(ii) Uvědomı́me si, že v libovolném okolı́ libovolného r ∈ R ležı́ jak nějaké racionálnı́ čı́slo, tak
také nějaké iracionálnı́ čı́slo. Dále√ pokud máme |ri − si | < ε pro i = 1, 2, 3 (kde ri , si ∈ R a ε > 0)
pak ||(r1 , r2 , r3 ) − (s1 , s2 , s3 )|| ≤ 3 · ε. Speciálně tedy v libovolném okolı́ bodu x ∈ R3 ležı́ jak nějaký
prvek z Q3 , tak nějaký prvek z R3 \ Q3 . Proto můžeme ihned napsat, že

Q3 = R3 , (Q3 )◦ = ∅ a ∂Q3 = Q3 \ (Q3 )◦ = R3 .

Přı́klad 1.7. Jaké jsou obojetné, tj. současně otevřené a uzavřené množiny v eukleidovském prostoru
Rn ?

Řešenı́:
Jediné takové dvě množiny jsou ∅ a Rn .
Abychom si to ověřili, použijeme následujı́cı́ pojem souvislé množiny, který intuitivně odpovı́dá
tomu, že množinu nemůžeme “rozkouskovat” na oddělené bloky a tedy to, co se děje v jedné jejı́
části, ovlivňuje i celý zbytek této množiny (tento pojem se uplatnı́ hlavně při spojitém rozšiřovánı́
funkci, existenci potenciálu atd.)
Množina A ⊆ Rn se nazývá souvislá právě když nejde rozdělit pomocı́ dvou otevřených disjunktnı́ch
neprázdných množin, tj.
h i
def
A ⊆ Rn je souvislá ⇐⇒ ¬ (∃ U1 , U2 otevřené a neprázdné) A ⊆ U1 ∪ U2 & U1 ∩ U2 = ∅

Pokud by nynı́ existovala nějaká obojetná množina U 6= ∅ v Rn , taková, že také U 6= Rn ,

znamenalo by to, že Rn se dá rozdělit pomocı́ dvou disjunktnı́ch neprázdných otevřených množin U
a U c . Tedy Rn by pak nebyla souvislá množina.
Dokázat, že Rn je skutečně souvislá, dá trochu práci, ale zkusı́me se podı́vat, jak by se to pro
n ≥ 2 dalo udělat, pokud bychom už věděli, že R je souvislá množina.
Budeme postupovat sporem.

ˆ Předpokládejme, že Rn nenı́ souvislá pro n ≥ 2. Dá se tedy zapsat jako Rn = U ∪ V , kde U a
V jsou neprázdné disjunktnı́ otevřené množiny.

8
 ˆ Zvolme si bod a ∈ U a b ∈ V a nechť ϕ : R → Rn je obvyklá parametrizace přı́mky, která
spojuje body a a b (tj. ϕ(t) = a + t(b − a) pro t ∈ R).
ˆ Zobrazenı́ ϕ je tedy spojité a proto vzor ϕ−1 (U ) otevřené množiny U je opět otevřená množina
(a neprázdná, protože 0 ∈ ϕ−1 (U )).
Podobně i ϕ−1 (V ) je otevřená a neprázdná množina (protože 1 ∈ ϕ−1 (V )), která je navı́c
disjunktnı́ s ϕ−1 (U ).
ˆ A navı́c určitě platı́, že R = ϕ−1 (U ) ∪ ϕ−1 (V ). To ale znamená, že R nenı́ souvislá, což je spor!

Rn tak musı́ být souvislá a proto nemá žádné dalšı́ (neprázdné) obojetné množiny.

Přı́klad 1.8. Rozhodněte, zda množina je souvislá:

(i) {(x, y) ∈ R2 | 3 ≤ ||(x, y)|| < 5},
(ii) Q2 ,
(iii) R2 \ “bod,” R2 \ “přı́mka,”
(iv) R3 \ “bod,” R3 \ “přı́mka,” R3 \ “rovina.”

Řešenı́:
(i) Dokazovat souvislost jako takovou je trochu obtı́žnějšı́. Pomůžeme si proto o něco silnějšı́m
pojmem:
Množina M ⊆ Rn se nazývá obloukově souvislá, pokud každé dva body a, b ∈ M existuje spojitá
křivka ϕ : h0, 1i → M , že ϕ(0) = a a ϕ(1) = b.
Veta: Každá obloukově souvislá množina je souvislá.
Pozor! Existujı́ ale množiny, která jsou sice souvislé, ale nejsou obloukově souvislé, např.
 
1 2
A= x, sin ∈ R x ∈ (0, ∞) ∪ {0} × h−1, 1i
x

kde body na ose y nejdou propojit s grafem funkce sin x1 .

Pro otevřené množiny ale oba pojmy splývajı́:
Věta: Nechť U ⊆ Rn je otevřená množina. Pak je obloukově souvislá právě když je souvislá.
(Otevřená souvislá množina se nazývá oblast.)
Množina {(x, y) ∈ R2 | 3 ≤ ||(x, y)|| < 5} je souvislá, protože se jedná o mezikružı́, které
je obloukově souvislé (body lze spojit např. soustřednými kružnicemi a ty pak propojit úsečkou
směřujı́cı́ do počátku).
(ii) Množina nenı́ souvislá, protože ji lze rozložit
√ pomocı́ dvou neprázdných
√ disjunktnı́ch otevřených
množin A a B, např. A = {(x, y ∈ R2 ) | x < 2} a B = {(x, y ∈ R2 ) | x > 2}.
(iii), (iv) souvislé jsou tyto množiny: R2 \ “bod,” R3 \ “bod,” R3 \ “přı́mka” (protože jsou zjevně
obloukově souvislé),
a nesouvislé tyto: R2 \ “přı́mka,” R3 \ “rovina” (protože se zjevně dajı́ napsat pomocı́ dvou
otevřených poloprostorů).

2 Limity funkcı́ vı́ce proměnných

Přı́klad 2.1. Vyšetřete existenci limity a určete jejı́ (přı́padnou) hodnotu:
sin(x+y)
(i) lim x+y
(x,y)→(0,0)

x2 +xy+y 2
(ii) lim x2 −y 2
(x,y)→(0,0)

2xy
(iii) lim 2 2
(x,y)→(0,0) x +2y

9
 2 2
(iv) lim (x2 + y 2 )x y
(x,y)→(0,0)

Řešenı́:
sin(x+y)
(i) Pro funkci f (x, y) = x+y je jejı́ definičnı́ obor

Df = R2 \ {(t, −t) | t ∈ R}.

Bod (0, 0) je hromadným bodem množiny Df (tedy má smysl ptát se na limitu f v tomto bodě).
Limitu určı́me podle věty o limitě složené funkce f (x, y) = h(g(x, y)), kde g(x, y) = x + y a h(z) =
sin(z)
z .
Pro korektnı́ použitı́ věty o limitě složené funkce ale ještě potřebujeme zajistit, aby
ˆ buď v okolı́ bodu (0, 0) bylo g(x, y) 6= 0

ˆ nebo aby funkce h byla spojitá v z = 0.

Prvnı́ přı́pad si můžeme zajistit tak, že omezı́me definičnı́ obor funkce g, tj. vezmeme Dg := Df
a druhý tak, že funkci h spojitě dodefinujeme v z = 0. Nynı́ tedy máme

lim g(x, y) = lim x+y =0 (protože g je součet spojitých funkcı́),

(x,y)→(0,0) (x,y)→(0,0)

sin(z)
lim h(z) = lim =1
z→0 z→0 z
takže
sin(x + y)
lim = lim h(g(x, y)) = 1.
(x,y)→(0,0) x+y (x,y)→(0,0)

x2 +xy+y 2
(ii) Pro funkci f (x, y) = x2 −y 2 je jejı́ definičnı́ obor

Df = R2 \ {(x, y) ∈ R2 | x = ±y}.

Zúženı́m f na osu x (tj. y = 0) dostáváme

x2
lim f (x, 0) = lim = 1.
x→0 x→0 x2

Na druhou stranu zúženı́m f na osu y (tj. x = 0) dostáváme

y2
lim f (0, y) = lim = −1.
y→0 y→0 −y 2

Původnı́ limita tedy NEEXISTUJE.

2xy
(iii) Pro funkci f (x, y) = x2 +2y 2 je jejı́ definičnı́ obor

Df = R2 \ {(0, 0)}.

10
 Zúženı́m f na osu x (tj. y = 0) dostáváme

lim f (x, 0) = 0.
x→0

Na druhou stranu zúženı́m f na přı́mku x = y dostáváme

2x2 2
lim f (x, x) = lim = .
x→0 y→0 x2 + 2x2 3
Původnı́ limita tedy NEEXISTUJE.
2 2 2 2
y ln(x2 +y 2 )
(iv) Pro funkci f (x, y) = (x2 + y 2 )x y
= ex je jejı́ definičnı́ obor

Df = R2 \ {(0, 0)}.

Stačı́ tedy zjistit lim x2 y 2 ln(x2 + y 2 ). Použijeme odhad

(x,y)→(0,0)

0 ≤ x2 y 2 ln(x2 + y 2 ) ≤ (x4 + 2x2 y 2 + y 4 ) · ln(x2 + y 2 ) = (x2 + y 2 )2 · ln(x2 + y 2 ) .

Použitı́m věty o limitě složené funkce pro

g(x, y) = x2 + y 2 a h(z) = z 2 ln z

lim g(x, y) = 0 a lim h(z) = 0 (např. L’Hospitalovo pravidlo)

(x,y)→(0,0) z→0+

dostáváme
lim (x2 + y 2 )2 ln(x2 + y 2 ) = lim h(g(x, y)) = 0.
(x,y)→(0,0) (x,y)→(0,0)

Z věty o sevřenı́ pak máme

lim x2 y 2 ln(x2 + y 2 ) = 0
(x,y)→(0,0)

tedy
2 2
lim (x2 + y 2 )x y
= e0 = 1.
(x,y)→(0,0)

Přı́klad 2.2. Vyšetřete existenci limity a určete jejı́ (přı́padnou) hodnotu:

√ 2
x +(y−1)2 +1−1
(i) lim x2 +(y−1)2
(x,y)→(0,1)

xz 2 −y 2 z
(ii) lim
(x,y,z)→(1,1,1) xyz−1

x2 y 2
(iii) lim 2 2
(x,y)→(0,0) x +y

x2 y 2
(iv) lim x2 +y 3
(x,y)→(0,0)

x2 y−1
(v) lim .
(x,y)→(1,1) xy−1

Řešenı́: √ 2
x +(y−1)2 +1−1
(i) Pro funkci f (x, y) = x2 +(y−1)2 je jejı́ definičnı́ obor

Df = R2 \ {(0, 1)}

a bod (0, 1) je tedy hromadným bodem Df . Pro limitu použijeme obvyklý trik, jak se zbavit
odmocniny (tj. vzorec (a − b)(a + b) = a2 − b2 )
p p p
x2 + (y − 1)2 + 1 − 1 x2 + (y − 1)2 + 1 − 1 x2 + (y − 1)2 + 1 + 1
lim 2 2
= lim 2 2
·p =
(x,y)→(0,1) x + (y − 1) (x,y)→(0,1) x + (y − 1) x2 + (y − 1)2 + 1 + 1

11
 x2 + (y − 1)2 1
= lim   p = .
(x,y)→(0,1) x2 + (y − 1)2 · x2 + (y − 1)2 + 1 + 1 2

xz 2 −y 2 z
(ii) Pro funkci f (x, y, z) = xyz−1 je jejı́ definičnı́ obor

Df = {(x, y, z) ∈ R3 | xyz 6= 1}

a bod (1, 1, 1) je tedy hromadným bodem Df . Stupně polynomů v čitateli i jmenovateli jsou stejné,
takže spı́š zkusı́me, jestli limita vůbec existuje.
3 3
Zúženı́m f na přı́mku x = y = z (bez bodu (x, y, z) = (1, 1, 1)) dostáváme f (x, x, x) = xx3−x
−1 = 0,
takže
lim f (x, y, z) = lim f (x, x, x) = 0 .
(x,y,z)→(1,1,1) x→1
x=y=z

Na druhou stranu zúženı́m f na přı́mku x = y = 1 (opět bez bodu (x, y, z) = (1, 1, 1)) dostáváme
2
−z
f (1, 1, z) = zz−1 = z, takže

lim f (x, y, z) = lim f (1, 1, z) = lim z = 1 .

(x,y,z)→(1,1,1) z→1 z→1
x=y=1

Původnı́ limita tedy NEEXISTUJE.

x2 y 2
(iii) Pro funkci f (x, y) = x2 +y 2 je jejı́ definičnı́ obor

Df = R2 \ {(0, 0)}

a má hromadný bod (0, 0). Polynom v čitateli má vyššı́ stupeň než ve jmenovateli, takže spı́š zkusı́me
ukázat, že limita existuje a bude nulová (což si můžeme otestovat zúženı́m f např. na souřadné osy).
Použijeme opět odhady a pak větu o limitě sevřené funkce. Zřejmě platı́
p
|x| ≤ x2 + y 2 = k(x, y)k,

což je důležitá nerovnost, která se hodı́ na dokazovánı́ limit. Podobně |y| ≤ k(x, y)k, takže máme

x2 y 2 k(x, y)k2 · k(x, y)k2

0≤ ≤ = k(x, y)k2 .
x2 + y 2 x2 + y 2

Z definice limity snadno dostáváme, že lim k(x, y)k2 = 0 (podobná tvrzenı́ už můžeme brát
(x,y)→(0,0)
skoro jako “fakt”) a tedy z věty o limitě sevřené funkce je rovněž

x2 y 2
lim =0.
(x,y)→(0,0) x2 + y2

(iv) Na rozdı́l od předchozı́ho přı́padu zde bude situace podstatně jiná a to kvůli nulovým
2 2
hodnotám jmenovatele. Pro funkci f (x, y) = xx2 +y
y
3 je jejı́ definičnı́ obor

√
3
Df = {(x, y) ∈ R2 | y 6= − x2 }

a zřejmě má hromadný bod (0, 0).

Zúženı́m f na přı́mku x = 0 (bez bodu (x, y) = (0, 0)) dostáváme f (0, y) = 0, takže

lim f (x, y) = lim f (0, y) = 0 .

(x,y)→(0,0) y→0
x=0

Pokud by tedy limita existovala, musı́ být rovna 0. Polynom v čitateli

√ je nulový na osách x = 0
3 2 . V bodech (x , y ) ∈ R2
a y = 0, zatı́mco polynom
p ve jmenovateli je nulový na křivce y = − x 0 0
takových, že y0 = − 3 x20 a x0 6= 0 tedy máme

x2 y 2 x20 y02
lim = = +∞
(x,y)→(x0 ,y0 )
√ x2 + y 3 +∞
3
06=y0 =− x20

12
 (pokud na chvı́li připustı́me, že +∞ může také být limitou, kterou jinak smı́ podle našı́ definice být
pouze prvek z R.)
Pokud by funkce f měla v (0, 0) limitu 0, musela by speciálně být na nějakém okolı́ (0, 0) omezená,
x2 y 2
tj. existujı́ K > 0 a ε > 0, že x2 +y 3≤ K pro všechna (x, y) ∈ Uε (0, 0) ∩ Df .
p
V okolı́ Uε (0, 0) se ale také nacházejı́ body (x0 , − 3 x20 ), ve kterých je v limitě funkce f naopak
neomezená.
To je spor a původnı́ limita tedy NEEXISTUJE.
(v) Výraz v limitě má definičnı́ obor

D : xy 6= 1 ,

což jsou dvě větve hyperboly. Zkusı́me přiblı́ženı́ ve směru souřadných os. Přiblı́ženı́m po přı́mce
x = 1 dostáváme
x2 y − 1 y−1
lim = lim =1.
(x,y)→(1,1) xy − 1 y→1 y−1
x=1

Na druhou stranu přiblı́ženı́m po přı́mce y = 1 dostáváme

x2 y − 1 x2 − 1
lim = lim = lim x + 1 = 2 .
(x,y)→(1,1) xy − 1 x→1 x − 1 x→1
y=1

Původnı́ limita tedy neexistuje.

3 Derivace ve směru, gradient, totálnı́ diferenciál

Přı́klad 3.1. Najděte gradient funkce f (x, y) = ex sin y v bodě a0 = 1, π4 a rychlost růstu f v bodě a0

ve směru vektoru ~v = (−1, 2).

Řešenı́:
Gradient gradf (a0 ) je maticı́ (ve standardnı́ch souřadnicı́ch) derivace f 0 (a0 ) funkce f v bodě a0 .
Postačujı́cı́ podmı́nkou pro existenci derivace funkce f v bodě a0 je existence spojitých parciálnı́ch
derivacı́ na nějakém okolı́ bodu a0 (což je v našem přı́padě splněno).
  √ √ !
∂f ∂f x x 2 2
gradf (a0 ) = , = (e sin y, e cos y)|a0 = e ,e
∂x ∂y |a0 2 2

∂f
Rychlost růstu v (a0 )
∂~ funkce f v bodě a0 ve směru vektoru ~v je dána
√ √ ! √
∂f 2 2 2
(a0 ) = gradf (a0 ) · ~v = e ,e · (−1, 2) = e .
∂~v 2 2 2

Přı́klad 3.2. Najděte jednotkový směr největšı́ho růstu funkce f (x, y, z) = xey +z 2 v bodě a0 = (1, ln 2, 21 ).

Řešenı́:  
∂f ∂f ∂f
gradf (a0 ) = , , = (ey , xey , 2z)|a0 = (2, 2, 1)
∂x ∂y ∂z |a0

Jednotkový směr největšı́ho růstu funkce f v bodě a0 je

 
1 1 2 2 1
· gradf (a0 ) = · (2, 2, 1) = , , .
||gradf (a0 )|| ||(2, 2, 1)|| 3 3 3

Přı́klad 3.3. Určete derivaci funkce

13
 (i) f (x, y, z) = z 3 − x2 y v bodě a = (1, 6, 2) podle vektoru ~v = (3, 4, 12),
(ii) f (x, y) = ex cos y + 2y v bodě a = (0, 0) podle vektoru ~v = (−1, 2).

Řešenı́:
Derivace funkce f v bodě a podle vektoru ~v je definovaná jako

∂f f (a + t · ~v ) − f (a)
(a) := lim .
∂~v t→0 t
Pokud ovšem existuje derivace fa0 funkce f v bodě a (tj. totálnı́ diferenciál), pak platı́

∂f ∂f ∂f
(a) = f 0 (a)[~v ] = gradf (a) · ~v = (a) · v1 + · · · + (a) · vn
∂~v ∂x1 ∂xn

kde ~v = (v1 , . . . , vn ).
(i) Pro f (x, y, z) = z 3 − x2 y a a = (1, 6, 2) máme

gradf (a) = (−2xy, −x2 , 3z 2 )|a = (−12, −1, 12)

a 
3
∂f
(a) = (−12, −1, 12) ·  4  = 104 .
 
∂~v
12

Pokud bychom brali derivaci podle SMĚRU ~v , pak je potřeba vektor ještě znormovat, tj. použijeme
∂f ∂f
vektor ~u = k~~vvk a pak je ∂~ 1
v k · ∂~
u (a) = k~
104
v |a = 13 = 8.

(ii) Pro f (x, y) = ex cos y + 2y a a = (0, 0) máme

gradf (a) = (ex cos y, −ex sin y + 2)|a = (1, 2)

a !
∂f −1
(a) = (1, 2) · =3.
∂~v 2

Přı́klad 3.4. Velmi unavený horolezec leze po ploše, která je grafem funkce f (x, y) = exy + ln x. Právě
se nacházı́ v bodě A = (1, 1, ?) ∈ R3 . Kterým ze dvou směrů

U = (1, 2, ?) a V = (2, 1, ?)

(v tečné rovině grafu funkce f v bodě A) se má vydat, aby šel cestou menšı́ho stoupánı́?

Řešenı́:
Pro a = (1, 1) ∈ R2 je f (a) = e, tedy A = (1, 1, e). Spočı́táme gradient (derivaci) funkce f :
1
grad f (1, 1) = f 0 (1, 1) = (yexy + , xexy )|(1,1) = (e + 1, e)
x
Rovnice tečné roviny ke grafu funkce f v bodě a je
h i  
z = f (1, 1) + f 0 (1, 1) x−1
y−1 = e + (e + 1, e) x−1
y−1 = (e + 1)x + ey − (e + 1)

Vektory U a V ležı́ v této tečné rovině (přesněji v jejı́m zaměřenı́) právě když jsou kolmé na jejı́
normálový vektor N = (e + 1, e, −1) (tj. když U · N = 0 = V · N.) Máme tak, že U = (1, 2, 3e + 1) a
V = (2,1, 3e + 
2). Strmost stoupánı́
 je dána
 úhlem, který tyto vektory svı́rajı́ s rovinou z = 0, tedy
arctan √3e+1 pro U a arctan √3e+2 pro V. Menšı́ stoupánı́ je tak ve směru vektoru U.
12 +22 12 +22

Poznámky:
(1) Mohli jsme využı́t implicitnı́ho zadánı́ grafu Φ(x, y, z) = 0 pro Φ(x, y, z) := f (x, y) − z. Pak
bychom rovnou dostali normálový vektor jako gradient Φ, tj. N = grad Φ(A).

14
    
(2) Pokud položı́me u = (1, 2) a v = (2, 1), pak máme U = u, f 0 (a)[u] a V = v, f 0 (a)[v] .
Pokud navı́c platı́ ||u|| = ||v|| (jako v našem přı́padě), pak pro strmost stoupánı́ ve směru vektorů U
a V stačı́ porovnat pouze jejich poslednı́ složky, tj. hodnoty f 0 (a)[u] a f 0 (a)[v].

Přı́klad 3.5. Předpokládejme, že výška terénu v R3 je popsána grafem funkce f : R2 → R, f (x, y) =
1 2
x2 +2y 2 +1 . V bodě A daném x = 2 a y = 1 upustı́me mı́č. Určete směr (při pohledu shora, tj. v R ),
kterým se bude kutálet.
Dále určete, zda je strmějšı́ tečná rovina v bodě A nebo v bodě B daném x = 0 a y = 1 (tj. porovnejte
úhly, které tyto roviny svı́rajı́ se základnou z = 0).

Řešenı́:
Mı́č se bude kutálet ve směru největšı́ho spádu funkce, tj. proti směru gradientu
   
2x 4y 4 4
grad(f )|A = − 2 , − = − , −
(x + 2y 2 + 1)2 (x2 + 2y 2 + 1)2 |A 72 72

tedy ve směru určeném např. vektorem ~v = (1, 1) (směr je určen vektorem

 až na kladný
 násobek).
∂ f ∂ f
Normálový vektor tečné roviny grafu funkce ve zvoleném bodě je ∂ x , ∂ y , −1 . Jde tedy o
normálové vektory  
4 4
~nA = − 2 , − 2 , −1
7 7
a  
4
~nB = 0, − 2 , −1
3
q q
25 24
s normami k~nA k = 74 + 1 a k~nB k = 34 + 1. Normálový vektor roviny z = 0 je ~ e = (0, 0, 1).
Úhly jednotlivých rovin jsou dány jako

~nA · ~e 1
cos(α) = =q
||~nA || · ||~e|| 25
+1
74

a
~nB · ~e 1
cos(β) = =q
||~nB || · ||~e|| 24
+1
34

Porovnánı́m dostaneme
r r
? 1 ? 1 24 ? 25
cos(α) > cos(β) ⇔ q >q ⇔ 4
+1> +1 ⇔
25
+1 24
+1 3 74
74 34

24 ? 25 ?
⇔ 4
> 4 ⇔ 7 · 73 > (2 · 3) · 33 .
3 7
Poslednı́ vztah platı́, proto cos(α) > cos(β) a tedy α < β a v bodě B je rovina strmějšı́.

Přı́klad 3.6. Najděte tečnou rovinu ke grafu funkce

(i) f (x, y) = 2x2 + y 2 v bodě (1, 1, ?),
(ii) f (x, y) = xy + sin(x + y) v bodě (1, −1, ?).

Řešenı́:
(i) Graf funkce f je {(a, z) ∈ R3 | z = f (a)}. Tečná rovina T(a0 ,fa0 ) ke grafu f v bodě (a0 , fa0 ) =
(1, 1, 3) je dána rovnicı́
z = f (a0 ) + gradf|a0 · (a − a0 ).

15
 Máme gradf|a0 = (4x, 2y)|a0 = (4, 2), tedy tečná rovina má rovnici

z = 3 + (4, 2) · (x − 1, y − 1) = 3 + 4(x − 1) + 2(y − 1)

neboli
4x + 2y − z = 3.
(ii) Graf funkce f je množina Γf = {(x, y, z) ∈ R3 | z = f (x, y) & (x, y) ∈ Df }. Tečná rovina
T(x0 ,y0 ,z0 ) , ke grafu f v bodě (x0 , y0 , z0 ) = (1, −1, −1), kde z0 = f (x0 , y0 ) = −1 je dána rovnicı́
!
x − x0
z = f (x0 , y0 ) + gradf|(x0 ,y0 ) · .
y − y0

Máme
 
∂f ∂f  
gradf|(x0 ,y0 ) = , = y + cos(x + y), x + cos(x + y) = (0, 2),
∂x ∂y (x0 ,y0 ) (1,−1)

tedy tečná rovina má rovnici

!
x−1
z = −1 + (0, 2) · = −1 + 2(y + 1)
y+1

neboli
2y − z = −1.

Přı́klad 3.7. Nalezněte úhel, který v bodě (1, 0, 0) svı́rajı́ grafy funkcı́
p
f (x, y) = ln( x2 + y 2 ) a g(x, y) = sin(xy).

Řešenı́:
Úhel, který svı́rajı́ grafy funkcı́ je dán jako úhel mezi jednotlivými tečnými rovinami a ten je zase
určen jejich normálovými vektory, tj. gradienty. Grafy si zadáme implicitně:
pro f to bude Γf = {(x, y, z) ∈ R3 | F (x, y, z) = 0 & (x, y) 6= (0, 0)}, kde

1
F (x, y, z) = ln(x2 + y 2 ) − z
2
a pro g to bude Γg = {(x, y, z) ∈ R3 | G(x, y, z) = 0}, kde

G(x, y, z) = sin(xy) − z.

Normálové vektory tečných rovin jsou nynı́

 x y 
~n1 = grad F|(1,0,0) = , , −1 = (1, 0, −1)
x2 + y 2 x2 + y 2 |(1,0,0)
 
~n2 = grad G|(1,0,0) = y cos(xy), x cos(xy), −1 = (0, 1, −1)
|(1,0,0)

π
Úhel α ∈ h0, 2i je nynı́ dán jako

~n1 · ~n2 1
cos α = = ,
||~n1 || · ||~n2 || 2
π
tedy α = 3.

p
Přı́klad 3.8. Určete gradienty funkcı́ f (x, y) = x2 + y 2 a g(x, y) = esin(xy) v bodě (−1, 0). Určete
úhel, který v bodě (−1, 0, 1) svı́rajı́ grafy těchto funkcı́.

16
 Řešenı́:
Gradienty jsou !
x y
grad f|(−1,0) = p ,p , = (−1, 0)
x2 + y 2 x2 + y 2 |(−1,0)
 
grad g|(−1,0) = y cos(xy)esin(xy) , x cos(xy)esin(xy) = (0, −1)
|(−1,0)

Úhel, který svı́rajı́ grafy funkcı́ je dán jako úhel mezi jednotlivými tečnými rovinami a ten je zase
určen jejich normálovými vektory, tj. gradienty funkcı́
p
F (x, y, z) = x2 + y 2 − z

a
G(x, y, z) = esin(xy) − z.
Normálové vektory tečných rovin jsou nynı́

~n1 = grad F|(1,0,0) = (−1, 0, −1)

~n2 = grad G|(1,0,0) = (0, −1, −1)

Úhel α ∈ h0, π2 i je nynı́ dán jako

~n1 · ~n2 1
cos α = = ,
||~n1 || · ||~n2 || 2
π
tedy α = 3.

x2 y2 z2
Přı́klad 3.9. Najděte rovnici tečné roviny k elipsoidu 25 + 16 + 9 = 1, která
(i) je rovnoběžná s rovinou 4x + 2y + z = 3,
(ii) vytı́ná stejné úseky na všech souřadnicových osách.

Řešenı́:
Když je nějaká množina M zadaná jako vrstevnice nějaké spojitě diferencovatelné funkce (tj.
rovnostı́ f (x, y, z) = 0), pak tečná rovina k M je kolmá ke gradientu funkce f (pokud je tento
gradient nenulový), tj. gradient je jejı́ normálový vektor.
x2 y2 z2
V našem přı́padě si vezmeme f (x, y, z) = 25 + 16 + 9 − 1. Takže normálový vektor tečné roviny
je
 
0 2x y 2z
f|a = grad(f )|a0 = , ,
0
25 8 9

(i) Tečná rovina má být rovnoběžná s rovinou ρ : 4x + 2y + z = 3, která má normálový vektor
~nρ = (4, 2, 1). To nastane právě když
 
2x y 2z
, , = grad(f )|a0 = λ · ~nρ = λ · (4, 2, 1)
25 8 9

pro nějaké λ ∈ R. Tedy x = 50λ, y = 16λ a z = 29 λ.

Současně má také platit, že
x2 y2 z2
+ + =1.
25 16 9
√
Po dosazenı́ pak dostaneme 100λ2 + 16λ2 + 94 λ2 = 1 tedy λ = ±2/ 473.
Hledané tečné roviny pak musı́ mı́t normálový vektor ~nρ , tedy rovnici 4x+2y+z = c, kde neznámé
1
hodnoty c ∈ R určı́me dosazenı́m spočı́taných bodů (x0 , y0 , z0 ) = ± √473 · (100, 32, 9), kterými tečné
roviny musı́ procházet. Výsledek je √
4x + 2y + z = 473

17
 a √
4x + 2y + z = − 473.

(ii) Postupujeme podobně. Rovina, vytı́ná stejné úseky na všech souřadnicových osách, má
normálový vektor ~n = (1, 1, 1). Tedy
 
2x 2y 2z
, , = grad(f )|u0 = λ · ~n = λ · (1, 1, 1)
25 16 9
√
pro nějaké λ ∈ R. Dostáváme λ = ±2/ 25 a tečné roviny jsou
√
x+y+z =5 2

a √
x + y + z = −5 2.

Přı́klad 3.10. Najděte rovnici tečné roviny k elipsoidu x2 + 2y 2 + z 2 = 1, která je rovnoběžná s rovinou
ρ : 4x + 2y + z = 0.

Řešenı́:
Použijeme následujı́cı́ větu (důsledek věty o implicitnı́ funkci):
Věta: Nechť G je otevřená množina v Rn , f : G → R je spojitě diferencovatelná na G. Nechť
bod u0 ∈ G je takový, že f (u0 ) = 0 a f 0 (u0 ) 6= 0. Pak tečná rovina k nadploše (tzv. varietě)

M = {u ∈ G | f (u) = 0 & f 0 (u0 ) 6= 0}

v bodě u0 má rovnici

f 0 (u0 )(u − u0 ) = 0.
V našem přı́padě je f (x, y, z) = x2 + 2y 2 + z 2 − 1 a G = R3 . Protože pro u0 = (x, y, z) je derivace
0
f (u0 ) = grad(f )|u0 = (2x, 4y, 2z) nulová pouze pro u0 = (0, 0, 0) (a f (0, 0, 0) = −1 6= 0) můžeme
použı́t uvedenou větu a normálový vektor tečné roviny v bodě u0 ∈ M je právě grad(f )|u0 . Tato
rovina bude rovnoběžná s ρ, která má normálový vektor ~nρ = (4, 2, 1), právě když (2x, 4y, 2z) =
grad(f )|u0 = λ · ~nρ = λ · (4, 2, 1) pro nějaké λ ∈ R, tedy (x, y, z) = (2λ, λ/2, λ/2). Současně má
2 2 2 2 2 2
také platit,
√ že x + 2y + z = 1. Po dosazenı́ pak dostaneme (2λ) + 2(λ/2) + (λ/2) = 1 tedy
λ = ±2/ 19.
Hledané tečné roviny pak musı́ mı́t normálový vektor ~nρ , tedy rovnici 4x + 2y + z = c, kde
neznámé hodnoty c ∈ R určı́me dosazenı́m spočı́taných bodů u0 = ± √119 · (4, 1, 1), kterými tečné
roviny musı́ procházet. Výsledek je √
4x + 2y + z = 19
a √
4x + 2y + z = − 19.

Přı́klad 3.11. Najděte úhel sevřený dvěma plochami

x2 + y 2 + z 2 = 8 a (x − 1)2 + (y − 2)2 + (z − 3)2 = 6
v bodě a0 = (2, 0, 2).

Řešenı́:
Úhel sevřený dvěma rovinami je roven úhlu, který svı́rajı́ přı́mky určené normálovými vektory těchto
rovin. Podle předchozı́ho je tedy

~n1 = (2x, 2y, 2z)|a0 = (4, 0, 4)

a  
~n2 = 2(x − 1), 2(y − 2), 2(z − 3) = (2, −4, −2).
|a0

18
 Pro hledaný úhel α ∈ h0, π2 i pak je

|~n1 · ~n2 |
cos α = =0
||~n1 || · ||~n2 ||
π
takže α = 2.

Přı́klad 3.12. Vyšetřete existenci derivace (totálnı́ho diferenciálu) v bodě (0, 0) u funkce
(
x3
x2 +y 2 , (x, y) 6= (0, 0)
f (x, y) =
0 , (x, y) = (0, 0)

Řešenı́:
0
Podle definice je derivace f v bodě a0 = (0, 0) takové lineárnı́ zobrazenı́ f|a 0
= L : R2 → R, že

f (a) − f (a0 ) − L(a − a0 )

lim =0.
a→a0 ka − a0 k

Pokud derivace existuje, pak je jednoznačně určena parciálnı́mi derivacemi v daném bodě:

∂f f (t, 0) − f (0, 0) t
= lim = lim = 1
∂x |(0,0) t→0 t t→0 t

∂f f (0, t) − f (0, 0) 0
= lim = lim = 0
∂y |(0,0) t→0 t t→0 t
Pro a = (x, y) tak je !
x−0
L(a − a0 ) = (1, 0) · =x.
y−0
Takže
x3
f (a) − f (a0 ) − L(a − a0 ) x2 +y 2 −0−x −xy 2
lim = lim p = lim
a→a0 ka − a0 k (x,y)→(0,0) x2 + y 2 (x,y)→(0,0) (x2 + y 2 )3/2

Pokud si teď vezmeme zúženı́ výsledného výrazu např. pro x = y dostaneme

−xy 2 −x3 −x
lim = lim = lim √ .
(x,y)→(0,0) (x2 2
+y ) 3/2 x→0 (2x2 )3/2 x→0 8 · |x|
x=y

Tato limita ale neexistuje a tı́m spı́š původnı́ limita neexistuje (a už vůbec nenı́ nulová, jak bychom
potřebovali). Derivace (totálnı́ diferenciál) v bodě (0, 0) tedy neexistuje.

Přı́klad 3.13. Najděte derivaci složené funkce f ◦ g, kde

 
st
(i) g : R2 → R3 , g(s, t) =  s cos t  a f : R3 → R, f (x, y, z) = x2 + y 2 + z 2 ,
 

s sin t
 
st
(ii) g : R2 → R3 , g(s, t) =  est  a f : R3 → R, f (x, y, z) = xy + yz + zx.
 

t2

Řešenı́:
(i) Můžeme buď vyjádřit funkci h(s, t) = (f ◦ g)(s, t) = (st)2 + (s sin t)2 + (s cos t)2 = s2 t2 + s2 a tu
zderivovat  
0 ∂h ∂h
h (s, t) = , = (2st2 + 2s, 2s2 t)
∂s ∂t

19
 nebo použı́t větu o derivaci složené funkce:

h0 (s, t) = (f ◦ g)0 (s, t) = f 0 (g(s, t)) ◦ g 0 (s, t) =

 ∂g ∂g1
  
1
  ∂s ∂t   t s
∂f ∂f ∂f
·  ∂g
 2 ∂g2 
= ∂x , ∂y ,
= 2x, 2y, 2z ·  cos t −s sin t  =
 
∂z |g(s,t) ∂s ∂t  |g(s,t)
∂g3 ∂g3
∂s ∂t sin t s cos t
 
  t s
= 2st, 2s cos t, 2s sin t ·  cos t −s sin t  = (2st2 + 2s, 2s2 t)
 

sin t s cos t
kde gi (s, t) jsou jednotlivé složky zobrazenı́ g. Přitom je třeba při derivovánı́ f mı́t stejně (zvolené)
pořadı́ proměnných jako je pak pořadı́ jednotlivých složek gi v matici derivace zobrazenı́ g (tedy
např. pokud bychom derivovali v pořadı́ podle y, z, x pak pořadı́ složek v matici derivace g bude
odshora postupně g2 , g3 a g1 .) Změna pořadı́ jen odpovı́dá tomu, že si matici derivace zvolı́me v jiné
bázi.
(ii) Postupujeme podobně: h(s, t) = (f ◦ g)(s, t) = stest + t2 est + st3
  
∂h ∂h 
h0 (s, t) = , = (t + st2 + t3 )est + t3 , (s + s2 t + 2t + st2 )est + 3st2
∂s ∂t

nebo
 
  t s
h0 (s, t) = f 0 (g(s, t)) ◦ g 0 (s, t) = y + z, z + x, x+y ·  test sest  =
 
|g(s,t)
0 2t
 
  s t
= est + t2 , st + t2 , est + st
 st
sest  =
·  te


2t 0
 
= (t + st2 + t3 )est + t3 , (s + s2 t + 2t + st2 )est + 3st2 .

Přı́klad 3.14. Najděte derivaci složeného zobrazenı́ f ◦ g, kde

!
2 2 xy
f : R → R , f (x, y) = ,
x + y2
2

!
2 2 cos α
g : R → R , g(α, β) = .
− sin(αβ)

Řešenı́:
Označme si jednotlivé složky zobrazenı́ f jako f1 (x, y) = xy a f2 (x, y) = x2 + y 2 . Pro matici derivace
zobrazenı́ f pak máme ! !
∂f1 ∂f1
y x
f0 = ∂x
∂f2
∂y
∂f2 =
∂x ∂y 2x 2y
tedy v jednotlivých řádcı́ch jsou zapsány gradienty jednotlivých složek.
Podobně pro g1 (α, β) = cos α a g2 (α, β) = − sin(αβ) bude
! !
∂g1 ∂g1
0 ∂α ∂β − sin α 0
g = ∂g2 ∂g2 = .
∂α ∂β −β cos(αβ) −α cos(αβ)

Takže derivace f ◦ g bude

! !
0 0 0 y x − sin α 0
(f ◦ g) = f|g ◦g = · =
2x 2y x= cos α −β cos(αβ) −α cos(αβ)
y=− sin(αβ)

20
 ! !
− sin(αβ) cos α − sin α 0
= · =
2 cos α −2 sin(αβ) −β cos(αβ) −α cos(αβ)
!
sin(αβ) sin α − β cos(αβ) cos α −α cos(αβ) cos α
= =
−2 cos α sin α + 2β sin(αβ) cos(αβ) 2α sin(αβ) cos(αβ)
!
sin(αβ) sin α − β cos(αβ) cos α −α cos(αβ) cos α
= .
− sin(2α) + β sin(2αβ) α sin(2αβ)
Složky se dajı́ také vypočı́tat řetı́zkovým

pravidlem bez sestavovánı́ matic. Složky zobrazenı́ f ◦ g
budou (f ◦g)i = fi x(α, β), y(α, β) , kde proměnné x a y jsou závislé na α a β jako x(α, β) = g1 (α, β)
a y(α, β) = g2 (α, β). Matice derivace složeného zobrazenı́ bude mı́t tvar
∂(f ◦g) ∂(f ◦g)
!
1 1

(f ◦ g)0 = ∂α
∂(f ◦g)2
∂β
∂(f ◦g)2
∂α ∂β

a podle řetı́zkového pravidla budeme mı́t např.

∂(f ◦ g)2 ∂f2 cos α, − sin(αβ) ∂f2 ∂ cos α ∂f2 ∂(− sin(αβ))
= = · + · =
∂α ∂α ∂x ∂α ∂y ∂α

= 2x · (− sin α) + 2y · (−β cos(αβ)) = −2 cos α · sin α + 2β sin(αβ) · cos(αβ) .

Přı́klad 3.15. Najděte derivaci funkce z = f (x, y), která splňuje rovnici z 3 −3xyz = 2 pro všechna (x, y)
z vhodného definičnı́ho oboru funkce. Postupujte nejdřı́ve obecně a pak v bodě (x, y, z) = (1, 1, 2).

Řešenı́:
Funkci z sice neumı́me nějak jednoduše explicitně vyjádřit, ale i tak můžeme zjistit jejı́ parciálnı́
∂ ∂
derivace. Na obě strany rovnosti použijeme ∂x a ∂y , přičemž využijeme řetı́zkové pravidlo (z je
závislé na proměnných x a y):

∂2 ∂(z 3 − 3xyz) ∂z ∂z
0= = = 3z 2 − 3yz − 3xy
∂x ∂x ∂x ∂x
∂2 ∂(z 3 − 3xyz) ∂z ∂z
0= = = 3z 2 − 3xz − 3xy
∂y ∂y ∂y ∂y
a odsud si parciálnı́ derivace vyjádřı́me:
∂z yz
= 2
∂x z − xy
∂z xz
= 2
∂y z − xy
To samozřejmě děláme za předpokladu, že 3z 2 − 3xy 6= 0. Tento výraz je právě parciálnı́ derivaci
podle x̃ funkce Φ : R3 → R, Φ(x̃, ỹ,
z̃) = z̃ 3 − 3x̃ỹz̃ − 2 třı́ NEZÁVISLÝCH proměnných, která určuje
původnı́ rovnici jako Φ x, y, z(x, y) = 0 (tzv. implicitně určená funkce). Tedy

∂Φ
= 3z̃ 2 − 3x̃ỹ .
∂ z̃
V bodě z(1, 1) = 2, který splňuje implicitnı́ rovnici a ve kterém je výraz 3z 2 − 3xy 6= 0, pak
dostáváme
∂z 1·2 2
= 2 =
∂x |(1,1) 2 −1·1 3
∂z 1·2 2
= 2 = .
∂y |(1,1) 2 −1·1 3

!
f (x+ y,z)
Přı́klad 3.16. Najděte derivaci zobrazenı́ Φ(x, y, z) = x y , kde f : R2 → R je spojitě
f y, z

21
diferencovatelná funkce.

Řešenı́:
Složky zobrazenı́ Φ označme Φ1 a Φ2 . Potřebujeme sestavit matici
!
∂Φ1 ∂Φ1 ∂Φ1
Φ0 = ∂x
∂Φ2
∂y
∂Φ2
∂z
∂Φ2 .
∂z ∂y ∂z

K výpočtu jednotlivých složek použijeme řetı́zkové pravidlo. K tomu si potřebujeme nějak označit
proměnné funkce f , např. jako f (u, v). Pak můžeme psát

∂Φ1 ∂f (x + y, z) ∂f ∂(x + y) ∂f ∂z
= = (x + y, z) · + (x + y, z) · =
∂x ∂x ∂u ∂x ∂v ∂x
∂f ∂f ∂f
= (x + y, z) · 1 + (x + y, z) · 0 = (x + y, z)
∂u ∂v ∂u
a podobně

∂Φ1 ∂f (x + y, z) ∂f ∂f ∂f
= = (x + y, z) · 1 + (x + y, z) · 0 = (x + y, z)
∂y ∂y ∂u ∂v ∂u

∂Φ1 ∂f (x + y, z) ∂f ∂f ∂f
= = (x + y, z) · 0 + (x + y, z) · 1 = (x + y, z)
∂z ∂y ∂u ∂v ∂v
a pro druhou složku budeme mı́t

∂f xy , yz


∂Φ2 ∂f  x y  1 ∂f  x y  1 ∂f  x y 
= = , · + , ·0= · ,
∂x ∂x ∂u y z y ∂v y z y ∂u y z

∂f xy , yz


∂Φ2 ∂f  x y   x  ∂f  x y  1
= = , · − 2 + , ·
∂y ∂y ∂u y z y ∂v y z z

∂f xy , yz


∂Φ2 ∂f  x y  ∂f  x y   y y ∂f  x y 
= = , ·0+ , · − 2 =− 2 · , .
∂z ∂z ∂u y z ∂v y z z z ∂v y z
Celkem tedy máme
∂f ∂f ∂f
!
0 ∂u (x +
 y, z) ∂u (x+ y, z)  ∂v (x +y, z) 
Φ = 1 ∂f x y
 .
y · ∂u y , z − y2 ∂u y , z + z1 ∂f
x ∂f x y x y
∂v y , z − zy2 · ∂f x y
∂v y , z

4 Taylorův polynom, lokálnı́ extrémy

Přı́klad 4.1. Ortogonálnı́ transformacı́ převeďte homogennı́ kvadratický polynom (tedy kvadratickou
formu) g(x, y) = 5x2 − 6xy + 5y 2 na diagonálnı́ tvar.

Řešenı́:
(i) Matice (g)B kvadratické formy g v dané bázi B je jednoznačně určena vztahem

g(u) = (u)TB · (g)B · (u)B

pro všechna u ∈ V , kde (u)B je souřadnicový zápis!vektoru u v !bázi B. !

1 0 x
Ve standardnı́ bázi E = (e1 , e2 ) (tj. e1 = , e2 = ) pro u = ∈ R2 tedy máme
0 1 y
!
x
(u)E = a
y
! !
5 −3 x
g(u) = (x, y) ,
−3 5 y

22
 !
5 −3
takže A = (g)E = . Novou ortonormálnı́ bázi, ve které bude mı́t g diagonálnı́ tvar,
−3 5
najdeme jako vlastnı́ (normované) vektory matice A. Tedy potřebujeme spočı́tat kořeny polynomu
5−λ −3
p(λ) = det(A − λE) = = (5 − λ)2 − 9. Tedy λ1 = 2 a λ2 = 8. Po dosazenı́ pak pro
−3 5−λ
!
1
λ1 = 2 je vlastnı́ (normovaný) vektor např. u1 = √12 a pro λ2 = 8 je vlastnı́ (normovaný)
1
!
1
vektor např. u2 = √12 a hledaná ortonormálnı́ báze je B = (u1 , u2 ). Matice přechodu
−1
!
1 1 1
M = E (id)B = √2 mezi bázemi B a E je pak ortogonálnı́, tedy MMT = E = MT M
1 −1
!
−1 T 2 0
a M = M . V nové bázi B má matice formy g diagonálnı́ tvar (g)B = . To můžeme
0 8
ověřit např. i takto: pro přechod mezi souřadnicemi vektoru u v různých bázı́ch máme vztah (u)E =
E (id)B · (u)B = M · (u)B a ten dosadı́me do vyjádřenı́ formy

 T    
g(u) = (u)TE (g)E (u)E = M · (u)B (g)E M · (u)B = (u)TB MT (g)E M (u)B

tedy v bázi B má forma matici

! ! ! !
1 1 1 5 −3 1 1 1 2 0
(g)B = MT (g)E M = √ √ = .
2 1 −1 −3 5 2 1 −1 0 8

(ii) Pokud by nás zajı́malo nalezenı́ jakékoliv báze (ne nutně ortogonálnı́), ve které bude mı́t forma
diagonálnı́ matici (tzv. polárnı́ báze) můžeme postupovat doplňovánı́m na čtverec (tj. použijeme
vzorec a2 + 2ab + b2 = (a + b)2 ):
 2 !  2  2
2 2 2 3 3 3 3 16
g(x, y) = 5x − 6xy + 5y = 5 x − 2 · x · y + y −5 y + 5y = 5 x − y + y 2
2
5 5 5 5 5
! ! !
x0 1 − 35 x
V nových souřadnicı́ch = odpovı́dajı́cı́ch nové bázi B 0 má tedy forma
y0 0 1 y
tvar
16 0 2
g(x0 , y 0 ) = 5(x0 )2 + (y )
5
!
1 − 53
a proto je pozitivně definitnı́. Přı́slušná matice přechodu B0 (id)E = pak ale nenı́
0 1
ortogonálnı́ - matice se odvodı́ ze vztahu
!
1 − 53
B0 (id)E · (u)E = (u)B0 = (u)E
0 1

pro všechna u ∈ R2 .
(iii) K pouhé definitnosti pak také stačı́ ověřit podmı́nky
! Sylvestrova kritéria, tj. znaménka
5 −3
hlavnı́ch subdeterminantů matice A = (g)E = :
−3 5
∆1 = 5 > 0
∆2 = 5 · 5 − (−3) · (−3) = 16 > 0
Tedy forma g je pozitivně definitnı́.

Přı́klad 4.2. Najděte Taylorův polynom druhého řádu pro funkci f v okolı́ bodu a0 :
(i) f (x, y, z) = xy 2 z 3 , a0 = (1, 2, 1),
(ii) f (x, y, z) = xey cos z, a0 = (0, 0, 0).

23
Řešenı́:
(i) Taylorův polynom řádu (nejvýše) 2, který aproximuje funkci f v bodě a0 , je dán vztahem:
1
T2 (a0 + ~h) = f (a0 ) + f 0 (a0 )~h + f 00 (a0 )(~h, ~h)
2!
kde ~h = (h1 , h2 , h3 ) ∈ R3 . Máme

f 0 (a0 ) = (y 2 z 3 , 2xyz 3 , 3xy 2 z 2 )|a0 = (4, 4, 12)

a    
0 2yz 3 3y 2 z 2 0 4 12
00
f (a0 ) =  2yz 3 2xz 3 2 
6xyz  =  4 2 12  .
  

3y 2 z 2 6xyz 2 6xy 2 z |a 12 12 24
0

Tedy     
h1 0 4 12 h1
 1
T2 (a0 + ~h) = 4 + (4, 4, 12)  h2  + (h1 , h2 , h3 )  4 2 12   h2  =
   
2
h3 12 12 24 h3
= 4 + 4h1 + 4h2 + 12h3 + 4h1 h2 + 12h1 h3 + h22 + 12h2 h3 + 12h23 .
Polynom lze v tomto přı́padě také zı́skat přı́mo dosazenı́m do původnı́ funkce, kde si v rozvoji
vezmeme pouze členy do stupně nejvýše 2:

f (1 + h1 , 2 + h2 , 1 + h3 ) = (1 + h1 )(2 + h2 )2 (1 + h3 )3 = (1 + h1 )(4 + 4h2 + h22 )(1 + 3h3 + 3h23 + h33 ) =

= 4 + 4h1 + 4h2 + 12h3 + 4h1 h2 + 12h1 h3 + h22 + 12h2 h3 + 12h23 + vyššı́ členy.
(ii) Podobně dostaneme:

f 0 (a0 ) = (ey cos z, xey cos z, −xey sin z)|a0 = (1, 0, 0)

a    
0 ey cos z −ey sin z 0 1 0
f 00 (a0 ) =  ey cos z xey cos z −xey sin z  =  1 0 0 .
   

−ey sin z −xey sin z −xey cos |a

0 0 0
0

Tedy
T2 (a0 + ~h) = h1 + h1 h2 .
Polynom lze i v tomto přı́padě také zı́skat rozvojem jednotlivých funkcı́ jedné proměnné v daných
bodech:
eh2 = 1 + h2 + ϕ(h2 )
cos h3 = 1 + ψ(h3 )
ϕ(t) ψ(t)
kde lim t = 0 a lim t = 0.
t→0 t→0
  
f (0 + h1 , 0 + h2 , 0 + h3 ) = h1 eh2 cos h3 = h1 1 + h2 + ϕ(h2 ) 1 + ψ(h3 ) =

= h1 + h1 h2 + Ω(~h)
kde Ω(~h) = h1 ϕ(h2 ) + (h1 + h1 h2 + h1 ϕ(h2 ))ψ(h3 ).
Ω(~ h)
Ukážeme, že platı́ lim ||~
h||2
= 0 a tedy jsme skutečně tı́mto způsobem našli hledaný Taylorův
~
h→0
polynom:

|Ω(~h)| |ϕ(h2 )| |h1 h2 | |ψ(h3 )| |h1 h3 | |ψ(h3 )| |h1 h2 h3 | |ϕ(h2 )| |ψ(h3 )| |h1 h2 h3 |
≤ + + + ≤
~
||h||2 |h2 | ||~h||2 |h3 | ||~h||2 |h3 | ||~h||2 |h2 | |h3 | ||~h||2
|ϕ(h2 )| |ψ(h3 )| |ψ(h3 )| ~ |ϕ(h2 )| |ψ(h3 )| ~
≤ + + ||h|| + ||h|| → 0
|h2 | |h3 | |h3 | |h2 | |h3 |
pro ~h → 0, protože |hi | ≤ ||~h|| pro všechna i = 1, 2, 3. Uvedené odhady platı́ i když je náhodou
hi = 0 pro nějaké i = 1, 2, 3.

24
Přı́klad 4.3. Najděte Taylorův polynom řádu 2 funkce f : R2 → R
2
+y 2
f (x, y) = ex − cos(x − y)
v bodě a = (0, 0) a podle tohoto polynomu rozhodněte, zda má funkce v tomto bodě minimum, maximum
nebo sedlový bod.

Řešenı́:  2 2 2 2

0
f|(0,0) = 2xex +y + sin(x − y), 2yex +y − sin(x − y) = (0, 0)
|(0,0)
2
!
+y 2 2 2 2 2
00 2ex + 4x2 ex +y + cos(x − y) 4xyex +y − cos(x − y)
f(0,0) = x2 +y 2 x2 +y 2 2 2 =
4xye − cos(x − y) 2e + 4y 2 ex +y + cos(x − y)
|(0,0)
!
3 −1
= .
−1 3

Pro ~h = (h1 , h2 ) ∈ R2 máme

! !
~h + 1 f 00 (~h, ~h) = 1 (h1 , h2 ) 3 −1 h1 3 2 3
T2 (~h) = f (0, 0) + f|(0,0)
0
= h1 − h1 h2 + h22 .
2! |(0,0) 2 −1 3 h2 2 2

00
Podle Sylvestrova kritéria (∆1 = 3 > 0, ∆2 = 8 > 0) je matice f(0,0) pozitivně definitnı́, takže v
bodě a = (0, 0) je lokálnı́ minimum.
Jiné řešenı́: Polynom lze také zı́skat Taylorovými polynomy funkcı́ jedné proměnné:

et = 1 + t + ϕ(t) · |t|

t2
cos t = 1 − + ψ(t) · |t|2
2
kde lim ϕ(t) = 0 a lim ψ(t) = 0.
t→0 t→0

2 2
 (h1 − h2 )2 
f (h1 , h2 ) = eh1 +h2 − cos(h1 − h2 ) = 1 + h21 + h22 + ϕ(h21 + h22 ) − 1 − + ψ(h1 − h2 ) =
2
3 2 3
= h − h1 h2 + h22 + Ω(~h),
2 1 2
kde Ω(~h) = ϕ(h21 + h22 ) · |h21 + h22 | − ψ(h1 − h2 ) · |h1 − h2 |2 .
Výraz T (h1 , h2 ) = 23 h21 − h1 h2 + 32 h22 je hledaným Taylorovým polynomem stupně nejvýše 2,
Ω(~ h)
protože lim ||~
h||2
= 0:
~
h→0

|Ω(~h)| |h1 − h2 |2
≤ ϕ(||~h||2 ) + ψ(h1 − h2 ) · ≤ ϕ(||~h||2 ) + 4 ψ(h1 − h2 ) → 0
~
||h||2 ~
||h||2

pro ~h → 0, protože |h1 − h2 |2 ≤ (|h1 | + |h2 |)2 ≤ (2||~h||)2 .

Přı́klad 4.4. Najděte Taylorův polynom řádu 2 funkce f : R2 → R

f (x, y) = e2xy − y 2
v bodě a = (0, 0) a podle tohoto polynomu rozhodněte, zda má funkce v tomto bodě minimum, maximum
nebo sedlový bod.

Řešenı́:  
0
f|(0,0) = 2ye2xy , 2xe2xy − 2y = (0, 0)
|(0,0)
! !
00 4y 2 e2xy 2e2xy + 4xye2xy 0 2
f(0,0) = 2xy
=
2e + 4xye2xy 4x2 e2xy − 2 2 −2
|(0,0)

25
 Pro ~h = (h1 , h2 ) ∈ R2 máme
! !
1 00 1 0 2 h1
T2 (~h) = f (0, 0) + 0
f|(0,0)~h + f|(0,0) (~h, ~h) = 1 + (h1 , h2 ) = 1 + 2h1 h2 − h22 .
2! 2 2 −2 h2

Kvadratická forma
g(h1 , h2 ) = 2h1 h2 − h22 = h2 (2h1 − h2 )
druhé derivace je indefinitnı́ (např. g(1, 1) = 1 > 0 a g(0, 1) = −1 < 0). V bodě a = (0, 0) je tedy
sedlový bod funkce f .
Jiné řešenı́: Polynom lze také zı́skat Taylorovým polynomem funkce jedné proměnné:

et = 1 + t + ϕ(t) · |t|

kde lim ϕ(t) = 0.

t→0

f (h1 , h2 ) = e2h1 h2 − h22 = 1 + 2h1 h2 + ϕ(2h1 h2 ) · |2h1 h2 | − h22 =

= 1 + 2h1 h2 − h22 + Ω(~h),

kde Ω(~h) = ϕ(2h1 h2 ) · |2h1 h2 |.
Výraz T (h1 , h2 ) = 1 + 2h1 h2 − h22 je hledaným Taylorovým polynomem stupně nejvýše 2, protože
Ω(~ h)
lim ||~
h||2
= 0:
~
h→0
|Ω(~h)| |2h1 h2 |
≤ ϕ(2h1 h2 ) · ≤ 4 · ϕ(2h1 h2 ) → 0
~
||h||2 ||~h||2
pro ~h → 0, protože |hi | ≤ ||~h|| pro i = 1, 2.

Přı́klad 4.5. Najděte Taylorův polynom řádu 2 funkce f : R2 → R

f (x, y) = exy − 2xy

v bodě a = (0, 0) a podle tohoto polynomu rozhodněte, zda má funkce v tomto bodě minimum, maximum
nebo sedlový bod.

Řešenı́:
Funkce je symetrická vzhledem k záměně proměnných, což usnadňuje výpočet.
 
0
f|(0,0) = yexy − 2y, xexy − 2x = (0, 0)
|(0,0)
! !
00 y 2 exy exy + xyexy − 2 0 −1
f(0,0) = =
exy + xyexy − 2 x2 exy −1 0
|(0,0)

Pro ~h = (h1 , h2 ) ∈ R2 máme

! !
1 00 1 0 −1 h1
T2 (~h) = f (0, 0) + 0
f|(0,0)~h + f|(0,0) (~h, ~h) = 1 + (h1 , h2 ) = 1 − h1 h2 .
2! 2 −1 0 h2

Kvadratická forma
Q(~h) := f|(0,0)
00
(~h, ~h) = −2h1 h2
druhé derivace je indefinitnı́ (např. Q(1, 1) = −1 > 0 a Q(−1, 1) = 1 < 0). V bodě a = (0, 0) je tedy
SEDLO.

Přı́klad 4.6. Najděte lokálnı́ extrémy následujı́cı́ch funkcı́:

(i) f (x, y) = x3 − y 3 − 2xy + 6,
(ii) f (x, y) = 2x2 + 3xy + 4y 2 − 5x + 2y,

26
(iii) f (x, y) = 6xy − x3 − 2y 3 + 2 .

Řešenı́:
(i) Funkce je polynom a tedy má derivace všech řádů. Nutnou podmı́nkou pro extrém v daném bodě
je nulovost prvnı́ derivace.
0
f|(x,y) = (3x2 − 2y, −3y 2 − 2x)
0
Tedy f|(x,y) = 0 právě když 3x2 = 2y a −3y 2 = 2x, což je právě když (x, y) = (0, 0) nebo
(x, y) = (− 32 , 23 ). V daných (kritických) bodech dále vyšetřı́me druhou derivaci.
!
00 6x −2
f|(x,y) =
−2 −6y
!
0 −2
Pro (x, y) = (0, 0) je 00
f|(0,0) = . Tedy pro ~h = (h1 , h2 )T ∈ R2 je f|(0,0) 00
(~h, ~h) =
−2 0
−4h1 h2 a tato forma nabývá libovolných hodnot (je ! indefinitnı́). V bodě (0, 0) je tedy sedlo.
00 −4 −2
Pro (x, y) = (− 32 , 23 ) je f|(− 2 2 = . Podle Sylvestrova kritéria (∆1 = −4 < 0,
3,3) −2 −4
∆2 = 16 − 4 = 12 > 0) je forma negativně definitnı́ a tedy v daném bodě je (lokálnı́) maximum. Toto
maximum ale nenı́ globálnı́, protože funkce nenı́ zdola omezená (lze vzı́t např. zúženı́ f (x, 0) = x3 +6).

(ii) Postupujeme podobně jako v předchozı́m přı́kladu:

0
f|(x,y) = (4x + 3y − 5, 3x + 8y + 2)
0
Tedy f|(x,y) = 0 právě když (x, y) = (2, −1). Druhá derivace
!
00 4 3
f|(x,y) =
3 8

je podle Sylvestrova kritéria pozitivně definitnı́, tedy v (2, −1) je (ostré) lokálnı́ minimum f (2, −1) =
−6. Toto minimum je ve skutečnosti i globálnı́, což plyne buď z klasifikace všech možných grafů
polynomů stupně nejvýše dva o dvou proměnných (jde o speciálnı́ přı́pad tzv. kvadrik ) a nebo si
pomůžeme opět doplněnı́m na čtverec:

f (x, y) = 2x2 + 3xy + 4y 2 − 5x + 2y =

     2  2 !
2 3 5 3 5 3 5 15 9 25
= 2 x +2·x· y +2·x· − +2· y · − + y + − + y − y 2 − + 4y 2 + 2y =
4 4 4 4 4 4 4 8 8
 2  2
3 5 23 23 25 3 5 23
=2 x+ y− + y2 + y − =2 x+ y− + (y + 1)2 − 6
4 4 8 4 8 4 4 8
Tedy skutečně f (x, y) ≥ −6 a rovnost nastává pro x+ 34 y− 54 = 0 a y+1 = 0 neboli (x, y) = (2, −1).

27
 Poznámka:
Obecně můžeme použı́t i následujı́cı́ přı́stup: Každý polynom f v proměnných x1 , . . . , xn stupně
nejvýše dva můžeme pro ~x = (x1 , . . . , xn )T vyjádřit jako

f (~x) = ~xT A~x + 2~bT ~x + c

pro vhodnou symetrickou matici A, vektor ~b ∈ Rn a c ∈ R.

0
x0 ∈ Rn . Pro derivace obecně máme:
x0 = 0 pro nějaké ~
Předpokládejme nynı́, že f|~
0 ~ ~ T x + ~xT A~h + 2~bT ~h = 2(~xT A + ~bT )~h
x (h) = h A~
f|~
00 ~ ~ ~T ~
f|~
x (h, k) = 2h Ak
0
Tedy f|~ xT0 A + ~bT = 0T , tj. A~x0 = −~b. Posunutı́m souřadnic pak dostaneme tvar:
x0 = 0 právě když ~

f (~y + ~x0 ) = (~y + ~x0 )T A(~y + ~x0 ) + 2~bT (~y + ~x0 ) + c =

= ~y T A~y + 2~y T A~x0 + ~xT0 A~x0 + 2~bT ~y + 2~bT ~x0 + c =

= ~y T A~y − 2~y T ~b − ~xT0 ~b + 2~bT ~y + 2~bT ~x0 + c =
= ~y T A~y − ~xT0 A~x0 + c.
00
Protože matice druhé derivace je f|~ y T A~y ≥ 0,
x = 2A, tak pokud je tato forma pozitivně definitnı́, pak ~
tedy
f (~y + ~x0 ) = ~y T A~y − ~xT0 A~x0 + c ≥ −~xT0 A~x0 + c
a rovnost nastává právě pro ~y = 0. Tedy v bodě ~x = ~x0 je ostré globálnı́ minimum a f (~x0 ) =
−~xT0 A~x0 + c.
V našem přı́padě máme:
! ! !
2 23 x  5  x
f (x, y) = (x, y) 3
+ 2 − ,1 ,
2 4 y 2 y
!−1 ! ! ! !
3
2 2 − 52 4 4 − 23 − 52 2
takže ~x0 = − 3
= − 23 = jak už vı́me.
2 4 1 − 23 2 1 −1
(iii) Nutnou podmı́nkou pro lokálnı́ extrém v daném bodě je nulovost prvnı́ derivace:
0
f|(x,y) = (6y − 3x2 , 6x − 6y 2 )
0
Tedy f|(x,y) = 0 právě když 2y = x2 a x = y 2 . Tedy 2y = y 4 a řešenı́ jsou tak (x, y) = (0, 0) nebo
√ √
3
(x, y) = ( 4, 3 2). V daných (kritických) bodech dále vyšetřı́me druhou derivaci.
!
00 −6x 6
f|(x,y) =
6 −12y
!
0 6
00
Pro (x, y) = (0, 0) je f|(0,0) = . Tedy pro ~h = (h1 , h2 )T ∈ R2 je
6 0
00
f|(0,0) (~h, ~h) = 12 · h1 h2

28
 a tato forma nabývá
√ libovolných
√ hodnot (je indefinitnı́). V bodě (0, 0) je tedy SEDLO.
Pro (x, y) = ( 3 4, 3 2) je
√ !
00 −6 3 4 6
f|(− 2 , 2 ) = √ .
3 3 6 −12 3 2
√ √
Podle Sylvestrova kritéria (∆1 = −6 3 4 < 0, ∆2 = 72 3 8 − 36 = 72 · 2 − 36 > 0) je forma daná
druhou derivaci negativně definitnı́ a tedy v daném bodě je lokálnı́ MAXIMUM.
Toto maximum ale nenı́ globálnı́, protože funkce nenı́ shora omezená - např. stačı́ vzı́t zúženı́
f (x, 0) = −x3 + 2.

5 Vázané a absolutnı́ extrémy

Přı́klad 5.1. Najděte nejmenšı́ a největšı́ hodnoty
(i) funkce f (x, y) = x − y + 3 za podmı́nky 3x2 + 5xy + 3y 2 = 1,
(ii) funkce f (x, y) = 2x − y + 1 za podmı́nky x2 + 2x + y 2 = 0,
(iii) funkce f (x, y) = 6 − 4x − 3y za podmı́nky x2 + y 2 = 4y − 2x,
(iv) funkce f (x, y, z) = x − y + 3z s vazebnou podmı́nkou x2 + y 2 + 4z 2 = 4.
Načrtněte útvary určené těmito vazbami.

Řešenı́:
(i) V našem přı́padě můžeme položit U = R2 a Φ(x, y) = 3x2 + 5xy + 3y 2 − 1. Protože
 
Φ0|(x,y) = 6x + 5y, 5x + 6y

tak Φ0|(x,y) nenı́ regulárnı́ (tj. v tomto přı́padě Φ0|(x,y) = 0) právě když (x, y) = (0, 0). Nemůže se
tedy stát, aby Φ(x, y) = 0 a Φ0|(x,y) = 0. Takže v každém bodě množiny

M = {(x, y) ∈ R2 | 3x2 + 5xy + 3y 2 = 1}

je Φ0|(x,y) regulárnı́. Pro bod a = (x, y) ∈ M lokálnı́ho extrému f na M teď existuje λ ∈ R, že
 
0
(1, −1) = f|a = λΦ0|a = λ 6x + 5y, 5x + 6y

a
3x2 + 5xy + 3y 2 = 1.
Sečtenı́m prvnı́ch dvou rovnic dostaneme x = −y a po dosazenı́ do vazby zı́skáme kandidáty na
extrémy:
(1, −1), (−1, 1)
s hodnotami
f (1, −1) = 5, f (−1, 1) = 1.

29
 Potřebujeme ještě zjistit, zda množina M je vůbec omezená (uzavřenost M plyne snadno z toho,
že M = Φ−1 ({0}), neboli že je to vzor uzavřené množiny {0} při spojitém zobrazenı́ Φ).
Doplněnı́m na čtverec
 2
5 11
1 = 3x + 5xy + 3y = 3 x + y + y 2
2 2
6 12
zjistı́me, že jde o omezenou množinu (konkrétně o (natočenou) elipsu). To lze zjistit i z toho, že
kvadratická forma Q(x, y) = 3x2 +5xy+3y 2 je pozitivně definitnı́ (např. pomocı́ Sylvestrova kritéria).
Spojitá funkce f tak na uzavřené a omezené množině M skutečně nabývá svého maxima a minima
v bodech (1, −1) a (−1, 1).
(ii) Použijeme metodu Langrangeových multiplikátorů pro kružnici M = {(x, y) ∈ R2 | g(x, y) =
0}, kde g(x, y) = x2 + 2x + y 2 = (x + 1)2 + y 2 − 1. Pro extrém a = (x, y) na M existuje λ ∈ R, že
 
0 0
(2, −1) = f|a = λg|a = λ · 2(x + 1), 2y

a
(x + 1)2 + y 2 = 1.
√
Vyjádřı́me x a y pomocı́ λ a dosadı́me do vazby. Dostaneme λ = ± 25 a kandidáty na extrémy:
√ √ ! √ √ !
2 5 5 2 5 5
− 1, − , − − 1,
5 5 5 5

s hodnotami
√ √ ! √ √ !
2 5 5 √ 2 5 5 √
f − 1, − = 5 − 1, f − − 1, = − 5 − 1.
5 5 5 5

Množina M je uzavřená a omezená a spojitá funkce f tak v těchto kandidátech skutečně nabývá
svého maxima a minima.
(iii) Útvar je kružnice (x + 1)2 + (y − 2)2 = 5. Použijeme metodu Langrangeových multiplikátorů.
Pro extrém a = (x, y) na kružnici existuje λ ∈ R, že
 
0
(−4, −3) = f|a = λΦ0|a = λ · 2(x + 1), 2(y − 2)

a
(x + 1)2 + (y − 2)2 = 5.
√
5
Vyjádřı́me x + 1 = − λ2 a y − 2 = − 2λ
3
a dosadı́me do zbývajı́cı́ rovnice. Dostaneme λ = ± 2 a
kandidáty na extrémy:
√ √ ! √ √ !
4 5 3 5 4 5 3 5
− − 1, − +2 , − 1, +2
5 5 5 5

s odpovı́dajı́cı́mi hodnotami po řadě

√ √
5 5 + 4, −5 5 + 4.

Kružnice je uzavřená a omezená množina a spojitá funkce tak v těchto bodech nabývá po řadě svého
maxima a minima.
(iv) Použijeme věty:
Věta: Spojitá funkce na uzavřené a omezené (tzv. kompaktnı́) množině nabývá svého maxima i
minima.
Věta: Nechť U ⊆ Rn je otevřená množina k ≤ n a f : U → R a Φ : U → Rk jsou spojitě
diferencovatelná zobrazenı́ na U . Položme

M = {a ∈ U | Φ(a) = 0 & Φ0|a je regulárnı́}.

Jestliže a0 ∈ M je bodem lokálnı́ho extrému funkce f zúžené na M , pak existujı́ λ1 , . . . , λk ∈ R (tzv.

Langrangeovy multiplikátory), že
k
X
f 0 (a0 ) = λi gi0 (a0 ),
i=1

30
 kde gi jsou jednotlivé složky zobrazenı́ Φ, tj. Φ(a) = (g1 (a), . . . , gk (a)).
(Regularita derivace znamená, že jejı́ matice má maximálnı́ možnou hodnost, tedy hodnost k, tj.
jejı́ řádky jsou lineárně nezávislé. Množina M se pak nazývá varieta (angl. manifold ) a je možné ji
přiřadit dimenzi - pomocı́ věty o implicitnı́ funkci - a sice dim M = n − k. Dimenze tak odpovı́dá
dimenzi n původnı́ho prostoru Rn snı́ženou o počet k nezávislých vazeb daných zobrazenı́m Φ.)

V našem přı́padě můžeme položit U = R3 a Φ(x, y, z) = x2 + y 2 + 4z 2 − 4. Protože

Φ0|(x,y,z) = (2x, 2y, 8z)

tak Φ0|(x,y,z) = 0 právě když (x, y, z) = (0, 0, 0), což ale zase nemůže splnit vazbu. Takže v každém
bodě množiny
M = {(x, y, z) ∈ R3 | x2 + y 2 + 4z 2 = 4}
je Φ0|(x,y,z) 6= 0. Pro bod a = (x, y, z) ∈ M lokálnı́ho extrému f na M teď existuje λ ∈ R, že
0
(1, −1, 3) = f|a = λΦ0|a = λ(2x, 2y, 8z)

a
x2 + y 2 + 4z 2 = 4.
Proto musı́ být λ 6= 0 a vyjádřenı́m proměnných
1 1 3
x= y=− z=
2λ 2λ 8λ
√
a dosazenı́m do vazby zı́skáme řešenı́ a = ± √217 (4, −4, 3) a λ = ± 1617 . Protože f nabývá extrému
na M (neboť M je evidentně omezená
√ a uzavřená), jsou uvedené body skutečně (absolutnı́) extrémy
a funkčnı́ hodnoty jsou f (a) = ±2 17.

Přı́klad 5.2. Najděte nejmenšı́ a největšı́ hodnoty funkce f : R2 → R,

f (x, y) = x2 − y 2 + 2xy

na kružnici x2 + y 2 = 4.

Řešenı́:
Použijeme metodu Langrangeových multiplikátorů pro kružnici M = {(x, y) ∈ R2 | g(x, y) = 0}, kde
g(x, y) = x2 + y 2 − 4. Pro extrém a = (x, y) na M existuje λ ∈ R, že
0 0
(2x + 2y, −2y + 2x) = f|a = λg|a = λ · (2x, 2y)

a
x2 + y 2 = 4.
Rovnice tedy vyjadřujı́ to, že hledáme vektor ~a = (x, y)T takový, že ||~a|| = 2 a
! ! !
1−λ 1 x 0
= .
1 −1 − λ y 0

Tato soustava má netriviálnı́

√ řešenı́ právě když determinant soustavy je roven nule, tj. −(1 − λ)(1 +
λ) − 1 = 0, tedy λ = ± 2. Jde v podstatě o hledánı́ vlastnı́ch čı́sel matice ( 11 −11
) a jejı́ch vlastnı́ch
vektorů s normou
√ rovnou 2.
Pro λ = 2 dostáváme:
√ √
q
a1 = ± 2 + 2 · (1, 2 − 1)
s funkčnı́ hodnotou √
f (a1 ) = 4 2.
√
Pro λ = − 2 dostáváme:
√ √
q
a2 = ± 2− 2 · (−1, 2 + 1)

31
 s funkčnı́ hodnotou √
f (a2 ) = −4 2.
Množina M je uzavřená a omezená a spojitá funkce f tak v těchto bodech skutečně nabývá svého
maxima a minima.

Přı́klad 5.3. Kruhový talı́ř o rovnici x2 + y 2 ≤ 1 je zahřátý na teplotu T (x, y) = x2 + 2y 2 − x. Najděte

nejteplejšı́ a nejstudenějšı́ bod na talı́ři.

Řešenı́:
Budeme postupovat podobně jako v předchozı́m přı́kladu. Vyšetřenı́ extrému T na uzavřené a
omezené množině A = {(x, y) ∈ R2 | x2 + y 2 ≤ 1} rozdělı́me na přı́pad (volného) extrému na
otevřené množině
A◦ = {(x, y) ∈ R2 | x2 + y 2 < 1}
a přı́pad vázaného extrému na

∂A = {(x, y) ∈ R2 | x2 + y 2 = 1}.

Jestliže a = (x, y) ∈ A◦ je extrém T na A, pak je i extrémem T na A◦ . Takže musı́ platit, že

0
T|a = (2x − 1, 4y) = 0

tedy a = ( 21 , 0) a skutečně je pak a ∈ A◦ .

Jestliže a = (x, y) ∈ ∂A je extrém T na A, pak je i (vázaným) extrémem T na ∂A = {(x, y) ∈
R2 | Φ(x, y) = 0}, kde Φ(x, y) = x2 + y 2 − 1. Musı́ tedy existovat λ ∈ R, že
0
(2x − 1, 4y) = T|a = λΦ0|a = λ(2x, 2y)

a
x2 + y 2 = 1.
√
Dostáváme a = ±(1, 0) nebo a = (− 21 , ± 23 ). Teď vı́me, že jedinými možnými kandidáty na extrémy
jsou body
  √ ! √ !
1 1 3 1 3
, 0 , (1, 0), (−1, 0), − , a − ,− .
2 2 2 2 2

Protože T nabývá na (uzavřené a omezené) množině A extrému, porovnánı́m funkčnı́ch hodnot

  √ ! √ !
1 1 1 3 9 1 3
T ,0 = − , T (1, 0) = 0, T (−1, 0) = 2, T − , = = T − ,−
2 4 2 2 4 2 2
 √ 
1
a maxima v − 21 , ± 23 .


zjistı́me, že T nabývá minima v 2, 0

Přı́klad 5.4. Najděte absolutnı́ extrémy funkce f (x, y) = x2 − xy + y 2 na množině |x| + |y| ≤ 1.

Řešenı́:
Množina A = {(x, y) ∈ R2 | |x| + |y| ≤ 1} je čtverec a je zřejmě omezená i uzavřená (je vzorem
uzavřeného intervalu (−∞, 1i při spojitém zobrazenı́ Ψ(x, y) = |x| + |y|).
Přı́klad opět rozdělı́me na vyšetřenı́ (volného) extrému na otevřené množině

A◦ = {(x, y) ∈ R2 | |x| + |y| < 1}

a vázaného extrému na množině

∂A = {(x, y) ∈ R2 | |x| + |y| = 1},

kterou ale tentokrát nejde vyjádřit pomocı́ jediné diferencovatelné vazby. Vazbami jsou čtyři otevřené
úsečky (hrany čtverce) a čtyři body (vrcholy čtverce). Procházenı́ těchto možnostı́ si usnadnı́me

32
 použitı́m symetriı́ ϕ : R2 → R2 takových, že zachovávajı́ jak množinu ∂A, tak danou funkci f . Tedy
má platit, že ϕ(∂A) = ∂A a f ◦ ϕ = f .
Můžeme si zvolit tyto tři (neidentické) symetrie:

(x, y) 7→ (−x, −y) (středová souměrnost)

(x, y) 7→ (y, x) (souměrnost podle osy x = y)

(x, y) 7→ (−y, −x) (souměrnost podle osy x = −y)
◦
Extrém na A :
0
f|a = (2x − y, 2y − x) = 0 nastává právě pro a = (0, 0) ∈ A◦ s hodnotou f (0, 0) = 0.

Extrém na ∂A:
Dı́ky symetriı́m stačı́ vyšetřit extrém na

U1 = {(x, y) ∈ R2 | x > 0, y > 0} s vazbou Φ1 (x, y) = x + y − 1

a na
U2 = {(x, y) ∈ R2 | x > 0, y < 0} s vazbou Φ2 (x, y) = x − y − 1
tj. hrany čtverce A bez koncových bodů (a dále už pak jen vrchol (1, 0) čtverce A jako samostatnou
vazbu).
Pro extrém na U1 má tedy existovat λ1 ∈ R, že
0
(2x − y, 2y − x) = f|a = λ1 Φ01|a = λ1 (1, 1)

a
x + y = 1,
tedy (x, y) = 21 , 2 ∈ U1 a f 12 , 2 = 14 .
1 1

Podobně pro extrém na U2 má existovat λ2 ∈ R, že

0
(2x − y, 2y − x) = f|a = λ2 Φ02|a = λ2 (1, −1)

a
x − y = 1,
1 1 1 1 3



tedy (x, y) = 2, −2 ∈ U2 a f 2, −2
= 4.
Zbývá bod (1, 0) s hodnotou f (1, 0) = 1.
Minimum tedy nabývá funkce v bodě (0, 0) a maximum ve vrcholech čtverce (které jsme zı́skali
z bodu (1, 0) pomocı́ symetriı́).

Přı́klad 5.5. Najděte tři pozitivnı́ čı́sla jejichž součin je maximálnı́, a jejichž součet je roven 100.

Řešenı́:
Zadánı́ přı́kladu lze interpretovat také tak, že hledáme maximálnı́ objem kvádru, který se vejde do
pravidelného trojbokého jehlanu, jehož jeden vrchol je společný s vrcholem kvádrů. Intuitivně lze
očekávat, že maximálnı́ takový objem bude odpovı́dat krychli.

Hledáme sice jen kladná čı́sla, ale pro využitı́ věty o nabytı́ maxima (a minima) spojité funkce
je potřeba pracovat s množinou, která je uzavřená (a omezená). Budeme tedy hledat body maxima
funkce
f (x, y, z) = xyz
na množině
A = {(x, y, z) ∈ R3 | x, y, z ≥ 0 & x + y + z = 100},
(což je trojúhelnı́k i s okraji), tj. hledáme nezáporná čı́sla. Množina A je zřejmě uzavřená a omezená.
Vyšetřenı́ rozdělı́me na obvyklý vázaný extrém v otevřené množině

U = {(x, y, z) ∈ R3 | x, y, z > 0},

33
 tedy na A ∩ U = {(x, y, z) ∈ U | Φ(x, y, z) = 0} s vazbou Φ(x, y, z) = x + y + z − 100 (trojúhelnı́k
bez okrajů) a na přı́pad A \ U (okraje trojúhelnı́ka).
Na okrajı́ch trojúhelnı́ka je funkce f nulová a zřejmě tu nabývá svého minima (protože na zbytku
množiny A je f nenulová).
Pro bod extrému a = (x, y, z) ∈ A ∩ U pak musı́ existovat λ ∈ R, že
0
(yz, xz, xy) = f|a = λΦ0|a = λ(1, 1, 1)

a
x + y + z = 100,
100 100 100 100

3
= 100


takže a = 3 (1, 1, 1) af 3 , 3 , 3 3 a tento bod je tak jediným bodem maxima funkce
f na A.

Přı́klad 5.6. Určete největšı́ a nejmenšı́ hodnoty funkce f (x, y, z) = xyz na množině M dané podmı́nkami

x+y+z =5 a xy + yz + zx = 8.

Řešenı́:
Tentokrát máme vazby dvě a budeme tedy potřebovat ověřit jejich nezávislost (v bodech množiny
M ), tj. lineárnı́ nezávislost gradientů vazeb v přı́slušných bodech.
Položme
Φ1 (x, y, z) = x + y + z − 5
a
Φ2 (x, y, z) = xy + yz + zx − 8.
Pak je M = {a ∈ R3 | Φ1 (a) = 0 & Φ2 (a) = 0}.

uzavřenost M :
Množiny {a ∈ R3 | Φi (a) = 0} je vzorem jednobodové (a tedy uzavřené) množiny {0} při spojitých
zobrazenı́ch Φi a jsou tudı́ž uzavřené. Množina M je jejich průnikem a proto je také uzavřená.

omezenost M :
Buď si vyjádřı́me jednu proměnnou z prvnı́ rovnice (např. z = 5 − x − y), dosadı́me do druhé a
tu přepı́šeme doplněnı́m na čtverec:

xy + (x + y)(5 − x − y) = 8

x2 + y 2 + xy − 5x − 5y = −8
 2  2
y 5 3 5 1
x+ − + y− =
2 2 4 3 3
nebo použijeme jednoduššı́ a elegantnějšı́ postup, který využije konkrétnı́ho tvaru rovnic:

52 = (x + y + z)2 = x2 + y 2 + z 2 + 2(xy + yz + zx) = x2 + y 2 + z 2 + 2 · 8

x2 + y 2 + z 2 = 52 − 2 · 8(= 9)
V každém přı́padě vidı́me, že proměnné jsou omezené a tedy i množina M je omezená.

nezávislost vazeb:
Potřebujeme ukázat, že pro a = (x, y, z) platı́:

Φ1 (a) = 0 & Φ2 (a) = 0 =⇒ grad(Φ1 )|a a grad(Φ2 )|a jsou lineárně nezávislé.

Máme
grad(Φ1 )|a = (1, 1, 1)
grad(Φ2 )|a = (y + z, z + x, x + y).

34
 Tyto vektory jsou lineárně závislé právě když y + z = z + x = x + y neboli když x = y = z.
Pokud by přitom mělo platit Φ1 (a) = 0 a Φ2 (a) = 0, pak dostáváme, že 3x = 5 a 3x2 = 8, což nelze
splnit. Pro body z M tak máme opravdu nezávislost vazeb.

Teď konečně můžeme (korektně!) použı́t větu o Lagrangeových multiplikátorech:

Pro bod a = (x, y, z) ∈ M absolutnı́ho (a tedy i lokálnı́ho) extrému f na M teď existuji λ, µ ∈ R,
že

(yz, zx, xy) = grad(f )|a = λ · grad(Φ1 )|a + µ · grad(Φ2 )|a = λ(1, 1, 1) + µ(y + z, z + x, x + y)

a
x+y+z =5 a xy + yz + zx = 8.
Když teď od sebe např. odečteme prvnı́ dvě rovnice

yz = λ − µ(y + z)

zx = λ − µ(z + x)
dostaneme z(y − x) = µ(y − x), což dává podmı́nku buď x = y nebo z = µ. Symetricky dostaneme
dalšı́ podmı́nku y = z nebo x = µ. Odsud snadno plyne, že vždy je buď x = y nebo y = z nebo
x = µ = z, tedy že dvě souřadnice jsou vždy stejné. Stačı́ tedy vyřešit jednu z verzı́ a dalšı́ už
dostaneme permutacemi souřadnic.
Např.

z podmı́nky x = y dostáváme dosazenı́m do vazeb řešenı́ (x, y, z) = (2, 2, 1) nebo (x, y, z) =
4 4 7
, ,
3 3 3 . Hodnoty parametru λ ani µ už zjišťovat nemusı́me, podezřelé body teď mohou být už jen
tyto:

a = (2, 2, 1), (1, 2, 2), (2, 1, 2) kde f (a) = 4

a      
4 4 7 4 7 4 7 4 4 112
a= , , , , , , , , kde f (a) = .
3 3 3 3 3 3 3 3 3 27
Protože funkce f je spojitá a množina M je omezená a uzavřená, nabývá f v prvnı́ch bodech
minimum a v druhých maximum (protože 112 27 > 4).

x2 y2
Přı́klad 5.7. Na elipse M : 4 + 9 = 1 nalezněte body, které majı́ největšı́ a nejmenšı́ vzdálenost od
přı́mky p : 3x + y − 9 = 0.

Řešenı́:
Přı́klad můžeme řešit několika způsoby:

(1) Použijeme explicitnı́ tvar funkce vyjadřujı́cı́ vzdálenost bodu (x, y) ∈ R2 od přı́mky dané
rovnicı́ αx0 + βy 0 + γ = 0, a sice f (x, y) = |αx+βy+γ|
√ 2 2 .
α +β
Odvozenı́ vzorce: Uděláme to rovnou pro vzdálenost bodů od roviny v R3 (pro R2 je analogické odvozenı́ úplně
stejné). Nechť rovina ρ v R3 má rovnici αx0 + βy 0 + γz 0 + δ = 0. Jejı́ normálový vektor je tedy n = (α, β, γ) a rovnici
pro bod a0 = (x0 , y 0 , z 0 ) ∈ R3 pak můžeme napsat pomocı́ skalárnı́ho součinu jako n · a0 = −δ. Zvolme si nynı́ nějaký
bod b ∈ R3 v rovině ρ. Vzdálenost bodu a = (x, y, z) ∈ R3 od roviny ρ je nynı́ dána jako velikost kolmého průmětu
vektoru a − b do směru normálového vektoru n, tedy pomocı́ vztahu
n
(a − b) · .
knk
Protože bod b je v rovině ρ, platı́ n · b = −δ. Můžeme tedy psát
n |a · n − b · n| |a · n + δ| |αx + βy + γz + δ|
(a − b) · = = = p .
knk knk knk α2 + β 2 + γ 2

Budeme tedy hledat maximum a minimum funkce

|3x + y − 9|
f (x, y) = √
32 + 12
x2 y2
za podmı́nky 4 + 9 = 1. Protože f nenı́ všude diferencovatelná, můžeme si pomoci buď tak, že

35
 ˆ si vezmeme mı́sto toho ekvivalentnı́ zadánı́, kde hledáme minimum a maximum funkce
 2
g(x, y) = 10 · f (x, y) = (3x + y − 9)2

(snažı́me se o co nejjednoduššı́ tvar, bez zbytečných konstant) nebo

ˆ si všimneme, že M nemá průnik s přı́mkou p, což znamená, že ležı́ v jedné z otevřených
polorovin určených přı́mkou p (protože M je souvislá množina - je totiž obloukově souvislá). V
tom přı́padě je výraz 3x + y − 9 na všech bodech z M vždy buď jen kladný nebo jen záporný.
Hledánı́ extrému funkce f pak ekvivalentně odpovı́dá hledánı́ extrému funkce
h(x, y) = 3x + y − 9.

Zvolı́me si druhou variantu (i když ani prvnı́ nenı́ o nic těžšı́).

2 2
Pro body na elipse M dané vazbou Φ(x, y) := x4 + y9 − 1(= 0) je zřejmě grad(Φ) = x2 , 2y


9 6= 0.
Pro bod a = (x, y) ∈ M absolutnı́ho extrému h na elipse M existuje λ ∈ R, že
 
x 2y
(3, 1) = grad(h)|a = λ · grad(Φ)|a = λ ,
2 9
a
x2 y2
+ = 1.
4 9
Z prvnı́ch dvou rovnic dostaneme
x 2y
λ =3·λ ,
2 9
tedy λ = 0 nebo y = 34 x.
Pokud λ = 0, pak platı́ 3x + y − 9 = 0 a tudı́ž hledáme průnik elipsy s přı́mkou p, který je ale
prázdný.
Takže zbývá přı́pad y = 34 x, který po dosazenı́ do rovnice elipsy dává rovnici:
3

2
x2 4x 5 2
1= + = x
4 9 16
  √
tedy body (x, y) = ± √45 , √35 . V těch funkce f vzdálenosti od přı́mky nabývá hodnot 9−3 √ 5 a
10
√
9+3
√ 5.
10

(2) Použijeme “intuitivnı́” náhled, který je ale vlastně pouze jinou verzı́ prvnı́ho postupu (dı́ky
němuž je také korektnost druhého postupu zaručena):

Tvrzenı́: Pokud je množina M (daná vazbou)

ˆ uzavřená,
ˆ omezená a
ˆ má tečny ve všech svých bodech,
pak body z M , které jsou od přı́mky p nejdál nebo nejblı́že, musı́ mı́t svou tečnu rovnoběžnou s touto
přı́mkou.
2 2
Pro náš konkrétnı́ přı́pad je elipsa M vrstevnicı́ (vazbové) funkce Φ(x, y) := x4 + y9 − 1, takže
normála kolmá na tečnu v bodě a = (x, y) ∈ M je gradientem funkce Φ. Hledáme tedy body
a = (x, y) ∈ M , ve kterých je normála k M násobkem normály přı́mky p. Pak tedy existuje λ ∈ R,
že  
x 2y
, = grad(Φ)|a = λ · (3, 1)
2 9
a
x2 y2
+ = 1.
4 9
Nenı́ překvapenı́m, že z prvnı́ podmı́nky opět dostáváme rovnici y = 34 x a tedy i stejné řešenı́
jako v prvnı́m postupu.

Poznámka: Představme si, co by mohlo stát, pokud bychom neměli zaručeny všechny výše zmı́něné předpoklady
množiny M , pro kterou zjišťujeme vzdálenosti bodu od přı́mky p metodou tečen:

36
 ˆ M má tečny ve všech svých bodech a je omezená, ale NENÍ uzavřená: za M stačı́ vzı́t např. našı́ elipsu, ze
které jsme odstranili právě tyto extrémnı́ body (extrémy prostě v množině obsažené nejsou, přestože bychom je
formálně z postupu zı́skali).
ˆ M má tečny ve všech svých bodech a je uzavřená, ale NENÍ omezená: za M stačı́ vzı́t např. hyperbolu s
asymptotou p (zde žádné extrémnı́ body ani existovat nemohou).
ˆ M je omezená a uzavřená, ale NEMÁ tečny ve všech svých bodech: za M stačı́ vzı́t např. vhodné natočený
trojúhelnı́k) (extrémy sice budou existovat, ale pouze pomocı́ tečen je nenajdeme).

(3) Použijeme postup, který se dá aplikovat pro vzdálenost obecných útvarů v rovině (přı́padně v
prostoru). To, co je na něm obecně těžšı́, je najı́t nakonec řešenı́ výsledných rovnic. V našem přı́padě
ale problémy nebudou.
Uvažujme funkci (kvadrát) vzdálenostı́ dvou bodů (x, y) a (u, v) jako

h(x, y, u, v) = (x − u)2 + (y − v)2

2 2
a budeme hledat jejı́ extrémy za podmı́nek x4 + y9 = 1 a 3u+v −9 = 0. Protože ale jedna z podmı́nek
dává neomezenou množinu (konkrétně je to přı́mka p), tak maximum funkce nebude existovat a
postup je použitelný jen na hledánı́ minima (a to ještě budeme muset správně odůvodnit).
Máme tedy dvě vazby
x2 y2
Φ1 (x, y, u, v) = + −1
4 9
a
Φ2 (x, y, u, v) = 3u + v − 9
s gradienty  
x 2y
grad(Φ1 )|a = , , 0, 0
2 9
grad(Φ2 )|a = (0, 0, 3, 1)
kde a = (x, y, u, v). Označme si

K = {a ∈ R4 | Φ1 (a) = 0 & Φ2 (a) = 0}.

Pro body a ∈ K jsou gradienty evidentně lineárně nezávislé a pro body extrému funkce f na K pak
existujı́ λ, µ ∈ R, že
 
  x 2y
2(x − u), 2(y − v), 2(u − x), 2(v − y) = grad(h)|a = λ · , , 0, 0 + µ · (0, 0, 3, 1)
2 9
a
x2 y2
+ = 1 a 3u + v − 9 = 0
4 9
(neboli máme 6 rovnic o 6-ti neznámých!). Naštěstı́ jsou rovnice poměrně jednoduché. Postupně
dostaneme
x
λ = 2(x − u) = −3µ
2
2y
λ = 2(y − v) = −µ
9
tedy opět rovnici λ x2 − 2y


3 = 0, kde přı́pad λ = 0 opět nemá řešenı́. Zbytek pak opět dává
 
4 3
(x1 , y1 ) = √ , √
5 5
 
4 3
(x2 , y2 ) = − √ , √
5 5
a pomocı́ rovnice x − u = 3(y − v) dopočı́táme odpovı́dajı́cı́ body na přı́mce
√ √ !
27 5 − 9 9 5 + 27
(u1 , v1 ) = √ , √
10 5 10 5
√ √ !
27 5 + 9 9 5 − 27
(u2 , v2 ) = √ , √ .
10 5 10 5

37
 Pro funkčnı́ hodnoty (neboli hodnoty extrémnı́ch vzdálenosti) bodů ai = (xi , yi , ui , vi ) platı́

h(a1 ) < h(a2 ).

Množina daná vazbami K je teď sice uzavřená, ale NENÍ omezená. Na druhou stranu pro a ∈ K
a kak → ∞ jdou hodnoty h(a) také do nekonečna (protože elipsa je omezená). Nynı́ si stačı́ vzı́t
dostatečně velkou uzavřenou kouli B tak, aby na množině K ∩ (R4 \ B) byly hodnoty funkce h většı́
než např. h(a2 ) + 1. A dále:

ˆ Na uzavřené a nynı́ už omezené množině K ∩ B bude spojitá funkce h nabývat svého maxima
i minima.
ˆ Na množině K ∩∂B budou hodnoty funkce h většı́ nebo rovny hodnotě h(a2 )+1 (dı́ky spojitosti
h a dı́ky jejı́m hodnotám na K ∩ (R4 \ B)).
ˆ Na množině K ∩ B ◦ (dı́ky otevřenosti množiny B ◦ ) pak můžeme (a vlastně jsme to už udělali)
použı́t obvyklý způsob vyšetřenı́ vázaných extrémů pomocı́ Langrangeových multiplikátorů.
Výsledkem jsou podezřelé body a1 a a2 (které se evidentně musı́ nacházet v K ∩ B ◦ dı́ky svým
funkčnı́m hodnotámh(a1 ) < h(a2 ) < h(a2 ) + 1).
ˆ Absolutnı́ minimum funkce h na množině K ∩B se tedy NEMŮŽE nacházet na “okraji” K ∩∂B
protože tam je funkce “moc velká” a může to tedy být jedině bod a1 . Současně i na množině
K ∩ (R4 \ B) je funkce “moc velká,” a bod a1 je tak opravdu absolutnı́ minimum funkce h na
původnı́ množině K.
Takto tedy vypadá korektnı́ zdůvodněnı́, že námi nalezený bod je minimum v přı́padě, že množina
daná vazbou sice nebyla omezená, ale na druhou stranu zase funkce “v nekonečnu roste do nekonečna.”
A co bod a2 ? Abychom zjistili, jak to vypadá zde, bylo by potřeba dalšı́ho rozboru pomocı́ vyššı́ch
derivacı́. Intuitivně se zdá, že v něm nejspı́š bude sedlo (z hlediska našı́ volby množiny K a funkce
h). To už by ale byl poměrně náročný postup a, jak je vidět, třetı́ přı́stup se hodı́ opravdu jen k
určenı́ vzdálenosti množin (tj. minima funkce h).

Přı́klad 5.8. Najděte vzdálenost paraboly M : y = x2 od přı́mky p : y = x − 2.

Řešenı́:
Můžeme použı́t některý z předchozı́ch postupů, ale musı́me si uvědomit, že parabola nenı́ omezená
množina (i když je uzavřená a má tečny ve všech svých bodech). Naštěstı́ ale funkce vzdálenosti
bodů paraboly M od přı́mky p i zde “v nekonečnu roste do nekonečna.” Minimum vzdálenosti tedy
musı́ být nabyto v nějakém bodě M a v něm musı́ být tečna rovnoběžná s přı́mkou p.
Směrnici α ∈ R tečny v bodě a ∈ M , který je grafem funkce g(x) = x2 , můžeme zı́skat také právě
d
pomocı́ derivace této funkce jedné proměnné, tj. α = dx (x2 ) = 2x. Směrnice přı́mky p je zřejmě 1.
1 2 1
Takže z 2x = 1 plyne x = 2 a tedy y
= x = 4 .
Vzdálenost ρ bodu (x, y) = 12 , 14 ∈ M od přı́mky p : x0 − y 0 − 2 = 0 je tedy podle obecného
vzorce
√
|x − y − 2| | 1 − 1 − 2| 7 2
ρ= √ = 2 √4 = .
12 + 12 2 8

Přı́klad 5.9. V rovině 2x + y − z = 1 nalezněte bod, pro nějž je součet čtverců vzdálenosti od bodů
A = (1, 1, 1) a B = (2, 3, 4) minimálnı́.

Řešenı́:
Použijeme metodu Langrangeových multiplikátorů pro rovinu M = {(x, y, z) ∈ R3 | g(x, y, z) = 0},
kde g(x, y, z) = 2x + y − z − 1 a funkci
f (x, y, z) = (x − 1)2 + (y − 1)2 + (z − 1)2 + (x − 2)2 + (y − 3)2 + (z − 4)2
vyjadřujı́cı́ součet čtverců vzdálenosti bodu (x, y, z) od bodů A = (1, 1, 1) a B = (2, 3, 4). Pro extrém
a = (x, y, z) na M existuje λ ∈ R, že
 
0 0
2(x − 3), 2(y − 4), 2(z − 5) = f|a = λg|a = λ · (2, 1, −1)

38
 a
2x + y − z = 1.
Dostaneme λ = − 43 a a = 53 , 10 17
s funkčnı́ hodnotou f 53 , 10 17


92
3 , 3 3 , 3 = 3.
K nabytı́ minima funkce v tomto bodě bychom (kromě uzavřenosti M ) potřebovali také jejı́
omezenost, kterou nemáme. Pomůžeme si proto odhadem. Pro U ∈ R3 máme z trojúhelnı́kové
nerovnosti
 2  2
f (U ) = ||U − A||2 + ||U − B||2 ≥ ||U || − ||A|| + ||U || − ||B|| → +∞

pro ||U || → +∞. Existuje tedy K > 0 takové, že pro každé U ∈ R3 splňujı́cı́ ||U || ≥ K bude
f (U ) ≥ f (a) + 1 = 92
3 + 1.
Nynı́ máme, že
- na množině M1 = M ∩ {U ∈ R3 | ||U || ≥ K} má funkce hodnotu vždy alespoň f (a) + 1.
- na množině M2 = M ∩{U ∈ R3 | ||U || ≤ K}, která je uzavřená i omezená nabývá svého minima.
To nemůže být vázáno na okraj
(kde je opět hodnota alespoň f (a) + 1), tedy to může být pouze v
nalezeném bodě a = 53 , 10
3 , 17
3 , který nutně kvůli své funkčnı́ hodnotě f (a) musı́ ležet v M2 .
Celkově tedy funkce f skutečně nabývá na M svého (jediného) minima v bodě a = 35 , 10 17


3 , 3 .

6 Dvojný integrál
Přı́klad 6.1. Změňte pořadı́ integrace následujı́cı́ch integrálů:
Rπ sin
Rx
(i) f (x, y) dy dx
0 0

R1 Rx R2 2−x
R
(ii) f (x, y) dy dx + f (x, y) dy dx
0 0 1 0
√
R2a R2ax
(iii) f (x, y) dy dx, kde a > 0 je parametr.
√
0 2ax−x2

Řešenı́:
Použijeme Fubiniho větu: Nechť
ˆ D ⊆ R2 je oblast integrace (tj. množina, na které má vůbec smysl se o integrál nějaké funkce
zajı́mat, např. určená grafy nějakých spojitých funkcı́),
ˆ f : D → R je měřitelná funkce (tj. funkce, kterou má smysl vůbec integrovat, např. spojitá) a

ˆ dvojný integrál z absolutnı́ hodnoty funkce f je konečný, tj.

RR
|f | dS < ∞ (např. pokud
D
funkce je omezená).
RR
Pak existuje dvojný integrál f dS a platı́
D
Z  Z  ZZ Z  Z 
f (x, y) dx dy = f dS = f (x, y) dy dx,
π2 (D) (R×{y})∩D D π1 (D) ({x}×R)∩D

kde π1 , π2 : R2 → R jsou projekce na jednotlivé osy, tedy π1 (x, y) = x a π2 (x, y) = y.

Poznámka: Předpoklad konečnosti integrálu z absolutnı́ hodnoty funkce je podstatný! Např. pro funkci
x2 − y 2
f (x, y) =
(x2 + y 2 )2
na D = h0, 1i × h0, 1i \ {(0, 0)} je
Z 1 Z 1 Z 1 y=1 Z 1
x2 − y 2

y 1 h ix=1 π
2 + y 2 )2
dy dx = 2 + y2
dx = 2+1
dx = arctan(x) =
0 0 (x 0 x y=0 0 x x=0 4
a x=1
Z 1 Z 1 x2 − y 2
 Z 1
−x
Z 1
−1 h iy=1 π
2 2 2
dx dy = 2 2
dy = 2
dy = − arctan(y) =−
0 0 (x + y ) 0 x + y x=0 0 y +1 y=0 4

39
což mimo jiné ukazuje na to, že Z 1 Z 1 x2 − y 2
dx dy = ∞.
0 0 (x2 + y 2 )2

V těchto přı́kladech procvičujeme jen záměnu integrace, takže předpokládáme, že funkce f předpoklady
Fubiniho věty splňuje.
(i) Základnı́ oblast integrace je

D = {(x, y) ∈ R2 | 0 ≤ x ≤ π & 0 ≤ y ≤ sin x}.

Máme
π1 (D) = h0, πi
a
({x} × R) ∩ D = h0, sin xi.
Po výměně pořadı́ integrace máme
π2 (D) = h0, 1i
a pro řezy ve směru osy x z nerovnosti y ≤ sin x odvodı́me:
(
x , x ∈ h0, π2 )
arcsin y ≤ arcsin(sin x) =
π − x , x ∈ h π2 , πi

Pozor! arcsin a sin jsou vůči sobě inverznı́ jen pro úhly v intervalu h− π2 , π
2
i. Využijeme tudı́ž sin x = sin(π − x)
a pro x ∈ h π2 , πi už je π − x ∈ h− π2 , 0i, takže
arcsin(sin x) = arcsin(sin(π − x)) = π − x.

Takže dostáváme arcsin y ≤ x ≤ π − arcsin y, tudı́ž

(R × {y}) ∩ D = harcsin y, π − arcsin yi.

Záměna integrace pak vyjde jako:

Zπ sin
Z x Z1 π−arcsin
Z y

f (x, y) dy dx = f (x, y) dx dy.

0 0 0 arcsin y

(ii) Základnı́ oblasti integrace jsou

D1 = {(x, y) ∈ R2 | 0 ≤ x ≤ 1 & 0 ≤ y ≤ x}

D2 = {(x, y) ∈ R2 | 1 ≤ x ≤ 2 & 0 ≤ y ≤ 2 − x}.

Množiny D1 a D2 se překrývajı́ pouze v úsečce {1} × h0, 1i, která na hodnotu integrálu nemá vliv.
Funkci f tak můžeme prostě integrovat na sjednocenı́ obou oblastı́ D = D1 ∪ D2 .
Pozor! Toto sjednocenı́ nenı́ samozřejmá věc! Pokud by se totiž oblasti překrývaly na nějaké “podstatnějšı́”
množině, bylo pak na tomto průniku potřeba integrovat funkci dvakrát (přı́spěvek z každé oblasti Di ). Přesněji, platı́
ZZ ZZ ZZ ZZ ZZ
f dS + f dS = f dS + 2 · f dS + f dS
D1 D2 D1 \D2 D1 ∩D2 D2 \D1

Takže π2 (D) = h0, 1i a (R × {y}) ∩ D = hy, 2 − yi. Záměna integrace pak vyjde jako:

Z1 Zx Z2 2−x
Z Z1 2−y
Z
f (x, y) dy dx + f (x, y) dy dx = f (x, y) dx dy.
0 0 1 0 0 y

(iii) Základnı́ oblast integrace je

p √
D = {(x, y) ∈ R2 | 0 ≤ x ≤ 2a & 2ax − x2 ≤ y ≤ 2ax}.

Oblast je tedy se shora omezená parabolou y 2 = 2ax a že zdola polovinou kružnice 2ax − x2 = y 2
(neboli ekvivalentně (x − a)2 + y 2 = a2 ). Rozdělı́me si ji na tři části (tento návod poskytuje obrázek)

D1 := D ∩ {(x, y) ∈ R2 | y ≥ a}

40
 D2 := D ∩ {(x, y) ∈ R2 | y ≤ a & x ≤ a}
a
D3 := D ∩ {(x, y) ∈ R2 | y ≤ a & x ≥ a}.
Teď si oblasti Di vyjádřı́me podle řezu v proměnné x (pomocı́ křivek y 2 = 2ax a (x−a)2 +y 2 = a2 ):
D1 :
y2
a ≤ y ≤ 2a, ≤x≤a
2a
D2 :
y2 p
0 ≤ y ≤ a, ≤ x ≤ a − a2 − y 2
2a
D3 : p
0 ≤ y ≤ a, a+ a2 − y 2 ≤ x ≤ 2a
Takže výsledek je
ZZ ZZ ZZ ZZ
f dS = f dS + f dS + f dS =
D D1 D2 D3

√ 2 2
Z2a Za Za a−
Za −y Za Z2a
= f (x, y) dx dy + f (x, y) dx dy + f (x, y) dx dy .
a y2 0 y2 0 a+
√
2a 2a
a2 −y 2

Přı́klad 6.2. Určete vhodné pořadı́ integrace a spočı́tejte integrál:

2
R2 4−x
R xe2y
(i) 4−y dy dx
0 0

R8 R2 dy dx
(ii) y 4 +1
√
0 3 x

Řešenı́:
(i) Pro výpočet integrálu bude výhodnějšı́ vyměnit pořadı́ integrace. Máme

D = {(x, y) ∈ R2 | 0 ≤ x ≤ 2 & 0 ≤ y ≤ 4 − x2 & y 6= 4}.

xe2y
Funkce f (x, y) = 4−y na množině D nenı́ omezená.

Proč: Množina D je ohraničená parabolou y = 4 − x2 . Klidně si ale můžeme dovolit vzı́t i jinou parabolu, která
už bude ležet ve vnitřku D, tedy vhodné λ > 0 tak, aby (x, 4 − λx2 ) ∈ D. Pak budeme mı́t
2
xe2(4−λx )
lim f (x, y) = lim = +∞.
(x,y)→(0,0) x→0+ λx2
y=4−λx2 , x>0
RR
Nenı́ tedy jasné, jestli je |f | dS < ∞ a jestli tedy vůbec můžeme použı́t Fubiniovu větu o
D
záměně integrace. Pomůžeme si teď dodatkem:
Věta: Nechť
ˆ D ⊆ R2 je oblast integrace
ˆ f : D → R je nezáporná měřitelná funkce a
ˆ jeden z integrálů vzniklých postupnou integracı́ podle proměnných je konečný.
RR
Pak i integrál v opačném pořadı́ integrace je konečný a oba se rovnajı́ (a funkce má dvojný integrál f dS).
E
RR
Kromě toho ještě připomeňme, jak je definován integrál f dS, pokud je funkce f nebo oblast E integrace
E
neomezená. Pak je takový integrál určen (jako konečná) hodnota, pouze pokud je tzv. absolutně konvergentnı́, tj.
pokud ZZ ZZ
lim |f | dS =: |f | dS < ∞
n→∞
En E

41
 pro nějakou posloupnost omezených oblastı́ E1 ⊆ E2 ⊆ · · · ⊆ En ⊆ En+1 ⊆ · · · takovou, že f na En je omezená
a E = ∪n En . V tom přı́padě pro integrál platı́ Fubiniho věta (v analogické podobě jako pro omezenou funkci na
omezené množině).

Máme tedy
π2 (D) = h0, 4)
a p
(R × {y}) ∩ D = h0, 4 − yi.
Dostáváme tak
2
√
Z2 4−x 2y Z4  Z4−y Z4 h 2 2y ix=√4−y
xe2y
Z
xe  x e
dy dx = dx dy = dy =
4−y 4−y 2(4 − y) x=0
0 0 0 0 0

Z4
e2y h e2y iy=4 e8 − 1
= dy = = .
2 4 y=0 4
0

(ii) Opět bude výhodnějšı́ vyměnit pořadı́ integrace. Máme

√
D = {(x, y) ∈ R2 | 0 ≤ x ≤ 8 & 3 x ≤ y ≤ 2},

takže
π2 (D) = h0, 2i
a
(R × {y}) ∩ D = h0, y 3 i.
Dostáváme tak
3
Z8 Z2 Z2  Zy Z2
dy dx 1  y3
= dx dy = dy =
√
y4 + 1 4
y +1 4
y +1
0 3 x 0 0 0

h ln(y 4 + 1) iy=2 ln 17
= = .
4 y=0 4

Přı́klad 6.3. Vypočı́tejte integrál √ 2

Z2 Z4−y
(x2 + y 2 ) dx dy
0 0
přechodem do polárnı́ch souřadnic.

Řešenı́:
Základnı́ oblast integrace je
p
D = {(x, y) ∈ R2 | 0 ≤ y ≤ 2 & 0 ≤ x ≤ 4 − y2 } =

= {(x, y) ∈ R2 | 0 ≤ x, y & x2 + y 2 ≤ 4},

tedy čtvrtkruh.
Použijeme Větu o substituci: Nechť U ⊆ R2 je oblast integrace, f : U → R je měřitelná funkce
s konečným integrálem a Φ : U → R2 je zobrazenı́ (nazývané parametrizace). Nechť dále platı́, že
ˆ Φ je prosté a spojitě diferencovatelné na U ◦ (tj. na vnitřku U ) a
ˆ množina U \ U ◦ (⊆ ∂U ) má nulovou mı́ru (tj. jejı́ přı́spěvek k hodnotě jakéhokoliv integrálu je
nulový; obvykle to jsou křivky, úsečky atd, které majı́ nulový obsah.)
Pak ZZ ZZ
f dS = (f ◦ Φ) · | det Φ0 | dS.
Φ(U ) U

42
 ! !
r r cos ϕ
Polárnı́ souřadnice jsou určeny zobrazenı́m Φ : h0, +∞)×h0, 2π) → R2 , kde Φ = .
ϕ r sin ϕ
ϕ −r sin ϕ
Máme Φ0|(r,ϕ) = ( cos 0
sin ϕ r cos ϕ ) a det Φ|(r,ϕ) = r. Protože D je čtvrtina kruhu, snadno ji zparametrizujeme
D = Φ(U ), kde U = h0, 2i × h0, π2 i. Na D◦ je Φ zřejmě prosté a spojitě diferencovatelné a množina
∂D se skládá ze dvou úseček a oblouku kružnice, což jsou množiny mı́ry nula. Celkem tak dostáváme:
√ 2
Z2 Z4−y ZZ
(x2 + y 2 ) dx dy = (x2 + y 2 ) dS =
0 0 D=Φ(U )

π π π
ZZ Z2  Z2 Z2 h 4 ir=2 Z2
 r
= r2 · r dS = r3 dr dϕ = dϕ = 4 dϕ = 2π.
4 r=0
U 0 0 0 0

Přı́klad 6.4. Vypočı́tejte integrál ZZ p

x2 + y 2 dS
D
použitı́m polárnı́ch souřadnic, kde D je ohraničeno křivkou r = 1 + cos ϕ.

Řešenı́:
V polárnı́ch souřadnicı́ch (viz předchozı́ přı́klad) je oblast dána jako

U = {(r, ϕ) ∈ R2 | 0 ≤ ϕ ≤ 2π & 0 ≤ r ≤ 1 + cos ϕ}

položı́me tedy D := Φ(U ) (což je mimochodem v kartézských souřadnicı́ch plocha ohraničená křivkou
nazývanou kardioida). Použitı́m věty o substituci dostaneme
ZZ p ZZ
x2 + y 2 dS = r · r dS =
D=Φ(U ) U

Z2π 1+cos
Z ϕ Z2πh Z2π
2
 r3 ir=1+cos ϕ 1
= r dr dϕ = dϕ = (1 + cos ϕ)3 dϕ =
3 r=0 3
0 0 0 0

Z2π
1 2 5
= (cos3 ϕ + 3 cos2 ϕ + 3 cos ϕ + 1) dϕ = π + π = π.
3 3 3
0
Pro jednotlivé integrály jsme použili vztahy (pro n ≥ 0):
2π− π
Z2π 2 " #
α = ϕ − π2
Z
cos2n+1 ϕ dϕ = cos2n+1 ϕ dϕ = =
dα = dϕ
0 0− π
2

Zπ Zπ
 π
= cos2n+1 α + dα = − sin2n+1 α dα = 0.
2
−π −π
(plyne z periodicity a lichosti funkcı́) a dále podobně:
Z2π Z2π
cos2 ϕ dϕ = sin2 ϕ dϕ
0 0

a současně
Z2π Z2π
(cos2 ϕ + sin2 ϕ) dϕ = 1 dϕ = 2π
0 0
tedy
Z2π
2π
cos2 ϕ dϕ = = π.
2
0

43
Přı́klad 6.5. Vypočı́tejte integrál ZZ
sin y
xe−y dS
y
E
pro neomezenou množinu E = {(x, y) ∈ R | 0 ≤ x ≤ y2 }. 2

Řešenı́: RR
Zopakujme si, že pokud je v integrálu f dS funkce f nebo oblast E integrace neomezená, pak je
E
takový integrál určen (jako konečná) hodnota, pouze pokud je tzv. absolutně konvergentnı́, tj. pokud
ZZ ZZ
lim |f | dS =: |f | dS < ∞
n→∞
En E

pro nějakou posloupnost omezených oblastı́ E1 ⊆ E2 ⊆ · · · ⊆ En ⊆ En+1 ⊆ · · · takovou, že f na En

je omezená a E = ∪n En .
V našem přı́padě tedy máme f (x, y) = xe−y siny y . Nejdřı́ve potřebujeme ověřit existenci zadaného
integrálu, tj. absolutnı́ konvergenci. Na E máme
sin y
xe−y ≤ xe−y .
y
Pro tuto nezápornou funkci (tzv. majorantu) můžeme tedy použı́t Fubiniho větu (pokud nám při
postupné integraci nakonec vyjde konečná hodnota):
y
Z∞ Z2 Z∞ Z∞  Z∞
y 2 −y y2 − y
ZZ 
−y −y − y2 y
xe dS = xe dx dy = e dy = e 2 e dy ≤ K · e− 2 dy < ∞
8 8
E 0 0 0 0 0

2 y
kde jsme použili to, že | y8 e− 2 | ≤ K pro vhodnou konstantu K > 0 (tato funkce je spojitá a jde k
nule v nekonečnu).
Integrál z |f | je proto konečný a my tak můžeme použı́t Fubiniho větu (v analogické podobě jako
pro omezenou funkci na omezené množině). Můžeme proto psát:
y
ZZ Z∞ Z2 Z∞
sin y −y sin y 1
xe−y dS = xe dx dy = y(e−y sin y) dy =
y y 8
E 0 0 0
h 0 i
g(y)=y, g (y)=1
= 0
h (y)=e −y
sin y,
−y
h(y)=− e 2 (cos y+sin y)
=

1h
 −y 
e iy=∞ 1 Z∞ e−y
= y − (cos y + sin y) − − (cos y + sin y) dy =
8 2 y=0 8 2
0
Z∞ i∞
1 1h 1
= e−y (cos y + sin y) dy = − e−y cos y = .
16 16 0 16
0

Poznámka: K odvozenı́ neurčitých integrálů jsme použili následujı́cı́ postup (jednoduššı́ než
opakovaná metoda per partes) využı́vajı́cı́ funkce komplexnı́ proměnné:
Z Z Z Z
e cos y dy + i e sin y dy = e (cos y + i sin y) dy = e−y eiy dy =
−y −y −y

e(i−1)y
Z
i + 1 −y
= e(i−1)y dy = +C =− e (cos y + i sin y) + C =
i−1 2
 −y   −y 
e e
= − (cos y − sin y) + i − (cos y + sin y) + C.
2 2
Porovnánı́m reálných a imaginárnı́ch částı́ pak dostáváme:

e−y
Z
e−y cos y dy = − (cos y − sin y) + C1
2

44
 a
e−y
Z
e−y sin y dy = − (cos y + sin y) + C2 ,
2
kde C1 , C2 a C jsou konstanty.
Integrály lze odvodit ještě “heuristicky” - primitivnı́ funkce bude nejspı́š obsahovat e−y cos y a e−y sin y. Zkusı́me
si je tedy zderivovat:
d
e−y cos y = −e−y (sin y + cos y)


dy
d
e−y sin y = −e−y (sin y − cos y)


dy
a integrály z původnı́ch funkcı́ teď najdeme prostě jen lineárnı́ kombinacı́ rovnic:
 −y 
d e
e−y sin y = − (cos y + sin y)
dy 2
 −y 
d e
e−y cos y = − (cos y − sin y) .
dy 2

Přı́klad 6.6. Použijte substituci u = x + 2y, v = x − y pro výpočet integrálu

2
Z3 2−2y
Z
(x + 2y)ey−x dx dy.
0 y

Řešenı́:
Oblast integrace je
2
E: , y ≤ x ≤ 2 − 2y.
0≤y≤
3
Jde o trojúhelnı́k s vrcholy (0, 0), ( 32 , 23 ) a (2, 0). Substituce Φ je lineárnı́ zobrazenı́, které je zadáno
svou inverzı́, tedy ! ! ! !
u −1 x 1 2 x
=Φ = .
v y 1 −1 y
Trojúhelnı́k lze vyjádřit jako tzv. konvexnı́ obal ze svých vrcholů (tj. nejmenšı́ konvexnı́ množinu,
která obsahuje dané vrcholy - pro body A1 , . . . , An je konvexnı́ obal [A1 , . . . , An ]α dán jako
Xn n
X
[A1 , . . . , An ]α = { λ i Ai | 0 ≤ λ 1 , . . . , λ n & λi = 1}).
i=1 i−1

Protože (prosté) lineárnı́ zobrazenı́ Φ konvexnı́ obaly zachovává, je množina U taková, že Φ(U ) = E,
daná také jako konvexnı́ obal z vrcholů

Φ−1 (0, 0) = (0, 0)

 
2 2
Φ−1 , = (2, 0)
3 3
Φ−1 (2, 0) = (2, 2).
Tedy
U: 0 ≤ v ≤ u, 0 ≤ u ≤ 2.
−1 0 0 1
Dále je (Φ ) = ( 11 −1
2
), det Φ = det(Φ−1 )0 = − 13 . Po substituci pak máme
2
Z3 2−2y
Z ZZ ZZ
1
(x + 2y)ey−x
dx dy = (x + 2y)e y−x
dS = ue−v · dS =
3
0 y E=Φ(U ) U

Z2 Zu Z2 h Z2
1 −v 1 −v
iv=u 1 1 h u2 iu=2
= ue dv du = u −e du = u(1 − e−u ) du = + (u + 1)e−u =
3 3 v=0 3 3 2 u=0
0 0 0 0
−2
=1+e .

45
Přı́klad 6.7. Vypočı́tejte integrál ZZ
y xy
e dS
x
E

pro množinu E v prvnı́m kvadrantu omezenou křivkami xy = 2, xy = 4, y = 2x a y = x2 .

Řešenı́:
Oblast integrace je
x 2 4
E: 0 < x, y, ≤ y ≤ 2x. ≤y≤
2 x x
neboli
1 y
E: ≤ ≤ 2, 2 ≤ xy ≤ 4.
0 < x, y,
2 x
Vzhledem ke tvaru oblasti i funkce bude výhodné zavést nové souřadnice
y
u= a v = xy
x
(které odpovı́dajı́ přı́mkám procházejı́cı́ počátkem a hyperbolám). Předpis pro nové proměnné ale
odpovı́dá předpokládané inverzi zobrazenı́ Φ, které použijeme pro substituci do našeho integrálu.
Měli bychom tedy ještě ověřit, jestli toto zobrazenı́ Φ vůbec existuje a jestli je prosté - vyjádřı́me
tudı́ž proměnné x a y pomocı́ proměnných u a v a dostaneme tak (za předpokladu, že x, y > 0)

√
r
v
x= a y = uv.
u

Definujeme si tedy zobrazenı́

r v √ 
2 2
Φ : (0, +∞) → R , Φ(u, v) = , uv
u

jehož inverze je y 
Φ−1 : (0, +∞)2 → R2 , Φ−1 (x, y) = , xy .
x
0
Determinant Φ se snadněji spočı́tá pomocı́ inverznı́ho zobrazenı́ (kde se nevyskytujı́ odmocniny):
!
−1 0 − xy2 x1 y
(Φ ) = , det(Φ−1 )0 = −2
y x x

a tedy
1 1
det Φ0|(u,v) = −1 0
=− .
det(Φ ) |Φ(u,v) 2u
Parametrizace U oblasti E = Φ(U ) je
1
U: ≤ u ≤ 2, 2 ≤ v ≤ 4.
2
Můžeme tedy psát

ZZ ZZ Z4 Z2
y xy v 1 1 3 4
e dS = ue − dS = ev du dv = (e − e2 ).
x 2u 2 4
E=Φ(U ) U 2 1
2

Přı́klad 6.8. Najděte hmotnost a polohu těžiště

(i) trojúhelnı́ku s vrcholy (0, 0), (1, 1), (4, 0), jehož hustota je rovna ρ(x, y) = x.
(ii) části roviny ohraničené parabolou y = 9 − x2 a osou x, jejı́ž hustota je rovna ρ(x, y) = y.

46
Řešenı́:
(i) Oblast integrace je
E: 0 ≤ y ≤ 1, y ≤ x ≤ 4 − 3y.
Jednotlivé integrály tedy jsou
hmotnost:
ZZ Z1  4−3y
Z Z1 h 2 ix=4−3y
 x
m= ρ dS = x dx dy = dy =
2 x=y
E 0 y 0

Z1
1 1 h (3y − 4)3 y 3 iy=1 10
= (3y − 4)2 − y 2 dy = − =
2 2 9 3 y=0 3
0

x-ová souřadnice těžiště:

ZZ Z1  4−3y
Z Z1 h ix=4−3y
1 3 2
 1
T1 = xρ(x, y) dS = x dx dy = x3 dy =
m 10 10 x=y
E 0 y 0

Z1 h (4 − 3y)4
1 y 4 iy=1 21
= (4 − 3y)3 − y 3 dy = − − =
10 120 40 y=0 10
0

y-ová souřadnice těžiště:

ZZ Z1  4−3y
Z Z1 h ix=4−3y
1 3  3
T2 = yρ(x, y) dS = xy dx dy = x2 y dy =
m 10 20 x=y
E 0 y 0

Z1 Z1
3 2 6 3 6 h y4 iy=1 3
= y(4 − 3y) − y dy = y 3 − 3y 2 + 2y dy = − y3 + y2 = .
20 5 5 4 y=0 10
0 0

(ii) Oblast integrace je

E: −3 ≤ x ≤ 3, 0 ≤ y ≤ 9 − x2 .
hmotnost:
2
ZZ Z3  9−x
Z Z3 h i9−x2 Z3
1
2
m= ρ dS = y dy dx = y dx = (x2 − 9)2 dx =
2 0
E −3 0 −3 0

h x5 ix=3 648
= − 6x3 + 81y =
5 x=0 5
x-ová souřadnice těžiště:
2
ZZ Z3  9−x
Z
1 1 
T1 = xρ(x, y) dS = x y dy dx = 0
m m
E −3 0

(je to lichá funkce na množině symetrické podle osy y)

y-ová souřadnice těžiště:
2
ZZ Z3  9−x
Z Z3 h iy=9−x2
1 1 2
 1
T2 = yρ(x, y) dS = y dy dx = y3 dx =
m m 3m y=0
E −3 0 −3

Z3
2 5 h 6 33 x7 ix=3 36
= (32 − x2 )3 dx = 3 x − 34 x3 + x5 − = .
3m 3 · 324 5 7 x=0 7
0

47
Přı́klad 6.9. K výpočtu integrálu
Z1 Z2
2
(ey + 2xy) dy dx
0 2x

zvolte vhodný způsob integrace.

Řešenı́:
Použijeme změnu pořadı́ integrace jednotlivých proměnných. Oblast integrace je
y
E = {(x, y) ∈ R2 | 0 ≤ x ≤ 1 & 2x ≤ y ≤ 2} = {(x, y) ∈ R2 | 0 ≤ y ≤ 2 & 0 ≤ x ≤ }.
2
y
Z1 Z2  Z2 Z2  Z2 2
y 2

y2
 y y2 y 3 h ey y 4 iy=2 e4 + 3
e + 2xy dy dx = e + 2xy dx dy = e + dy = + = .
2 4 4 16 y=0 4
0 2x 0 0 0

Jiné, mnohem náročnějšı́ řešenı́: Použijeme substituci polárnı́ch souřadnic Φ

x = r cos ϕ
Φ: , det Φ0 = r
y = r sin ϕ

oblasti
E = {(x, y) ∈ R2 | 0 ≤ x ≤ 1 & 2x ≤ y ≤ 2}
s parametrizacı́ E = Φ(U ) jako

U = {(r, ϕ) ∈ R2 | 0 ≤ r cos ϕ ≤ 1 & 2r cos ϕ ≤ r sin ϕ ≤ 2 & 0 ≤ ϕ ≤ 2π}.

Ta se po úpravách zjednodušı́ na
2 π
U = {(r, ϕ) ∈ R2 | 0 ≤ r ≤ & arctan 2 ≤ ϕ ≤ }.
sin ϕ 2
Pak máme ZZ   ZZ  
2 2
sin2 ϕ
ey + 2xy dS = er + 2r2 sin ϕ cos ϕ r dS =
E=Φ(U ) U

π 2
Z2 sin ϕ
Z 
2

sin2 ϕ
= er + 2r2 sin ϕ cos ϕ r dr dϕ =
arctan 2 0
π π
2 " 2 2
#r= sin2 ϕ Z2
er sin ϕ r4 sin ϕ cos ϕ e4 − 1
Z
8 cos ϕ
= + dϕ = + dϕ =
2 sin2 ϕ 2 2
2 sin ϕ sin3 ϕ
arctan 2 r=0 arctan 2
 4
ϕ= π2
1−e 4
= cotg(ϕ) − =
2 sin2 ϕ ϕ=arctan 2
!
1 − e4 1 1 e4 + 3
= −4 − +4 1+
2 = .
2 tan(arctan 2) tan(arctan 2) 4

Přı́klad 6.10. Vhodným způsobem integrace spočı́tejte integrál

ZZ
3p
ey xy − y 2 dS,
E

kde oblast E je omezená přı́mkami y = x, x = 10y a y = 1. Tuto oblast načrtněte.

48
 Řešenı́:
Oblast E je trojúhelnı́k s vrcholy (0, 0), (1, 1) a (10, 1) a pro výraz pod odmocninou tak máme
xy − y 2 = y(x − y) ≥ 0. Na prvnı́ pohled je jednoduššı́ zkusit integrovat nejdřı́ve podle x.

E: 0≤y≤1 & y ≤ x ≤ 10y

Z1 Z10y p Z1  x=10y
(xy − y 2 )3/2
ZZ
3 2
y3 3
p
y
e xy − y 2 dS = e xy − y 2 dx dy = ey · dy =
3 y x=y
E 0 y 0

Z1 Z1
2 (9y 2 )3/2
y3 3
h 3 iy=1
= e · dy = 6 3y 2 ey dy = 6 ey = 6(e − 1) .
3 y y=0
0 0

Přı́klad 6.11. K výpočtu integrálu ZZ

x cos(x2 + y) dS
E
√
kde E : − π ≤ x ≤ 0, 0 ≤ y ≤ π, zvolte vhodný způsob integrace.

Řešenı́:
Oblast E je obdélnı́k. Můžeme použı́t integraci jak podle x tak podle y:

Zπ Z0 Zπ  x=0
sin(x2 + y)
ZZ
x cos(x2 + y) dS = x cos(x2 + y) dx dy = √
dy =
E √
2 x=− π
0 − π 0

Zπ Zπ iy=π
1 h
= sin(y) − sin(y + π) dy = sin(y) dy = − cos(y) =2
2 y=0
0 0

nebo
ZZ Z0 Zπ Z0 h iy=π
2 2
x cos(x + y) dS = x cos(x + y) dy dx = x sin(x2 + y) dx =
E y=0
√ √
− π 0 − π

Z0 Z0 h ix=0
2 2
= x sin(x + π) − x sin(x ) dx = −2x sin(x2 ) dx = cos(x2 ) √ =2 .
x=− π
√ √
− π − π

Přı́klad 6.12. Vhodným způsobem integrace spočı́tejte integrál

ZZ
x2 · |y| dS,
E

2 2
kde oblast je E : x + y ≤ 2. Tuto oblast načrtněte.

Řešenı́: √
Oblast je kruh o poloměru 2. K výpočtu použijeme sférické souřadnice:

x = r cos ϕ, y = r sin ϕ
√
0 ≤ ϕ ≤ 2π
0 ≤ r ≤ 2,
√ √   
ZZ Z 2Z2π Z2 Z2π
2 2 2 4 2
x · |y| dS = r cos ϕ · |r sin ϕ| · r dϕ dr =  r dr · cos ϕ| sin ϕ| dϕ =
  

E 0 0 0 0

49
 √ 5 √  √
 π 
Z 3
ϕ=π
( 2)  2 8 2 cos ϕ 16 2
= · 2 cos ϕ sin ϕ dϕ = · − = .
5 5 3 ϕ=0 15
0

Přı́klad 6.13. Vypočı́tejte hodnotu integrálu

ZZ
x
e y dS,
E

kde E je oblast v prvnı́m kvadrantu omezená křivkami x = y 2 , x = 0 a y = 1.

Řešenı́:
Oblast integrace
E = {(x, y) ∈ R2 | 0 ≤ x ≤ y 2 & 0 < y ≤ 1}
x
je omezená, ale u funkce f (x, y) = e y zúžené na E to nenı́ jasné - problémový je bod (0, 0). Vyšetřı́me
tedy chovánı́ f na E v tomto bodě. Protože pro (x, y) ∈ E máme 0 ≤ x ≤ y 2 a 0 < y, tak 0 ≤ xy ≤ y
a tedy x
1 ≤ e y ≤ ey → 1
x
pro (x, y) → (0, 0) a proto lim e y = 1. Funkce f je proto na E omezená a spojitá a integrál
(x,y)→(0,0)
(x,y)∈E
tedy existuje.
Pro výpočet použijeme Fubiniho větu
2
Z1 Zy Z1 h i 2 Z1 y=1
y2
ZZ 
x x x x=y 1
e y dS = e y dx dy = ye y dy = yey − y dy = (y − 1)ey − = .
x=0 2 y=0 2
E 0 0 0 0

7 Trojný integrál
Přı́klad 7.1. Vypočtěte √
Z2 Z4−x2 Z2
(x2 + y 2 ) dz dy dx.
√
−2 − 4−x2
√
x2 +y 2

Řešenı́:
Oblast integrace je
p p
E: |x| ≤ 2 & |y| ≤ 4 − x2 & x2 + y 2 ≤ z ≤ 2
neboli p
E: x2 ≤ 4 & x2 + y 2 ≤ 4 & x2 + y 2 ≤ z ≤ 2
a tedy p
E: x2 + y 2 ≤ z ≤ 2,
což je kužel s výškou 2 a poloměrem podstavy také 2, který stojı́ na svém vrcholu v počátku. K
výpočtu integrálu použijeme cylindrické souřadnice:

x = r cos ϕ
Φ : h0, +∞) × h0, 2πi × R → R3 , kde Φ: y = r sin ϕ
z = z
tj.  
cos ϕ −r sin ϕ 0
Φ0 =  sin ϕ r cos ϕ 0  a det Φ0 = r .
 

0 0 1

50
 Jako parametrizaci E si vezmeme

U: 0≤r≤z≤2 & 0 ≤ ϕ ≤ 2π .

Můžeme tedy psát

√
Z2 Z4−x2 Z2 ZZZ
2 2
(x + y ) dz dy dx = (x2 + y 2 ) dV =
√
−2 − 4−x2
√ E=Φ(U )
x2 +y 2

ZZZ Z2 Zz Z2π Z2 Zz
2 3
= r · r dV = r dϕ dr dz = 2π r3 dr dz =
U 0 0 0 0 0

Z2
π π 16
= z 4 dz = · 25 = π.
2 10 5
0

Přı́klad 7.2. Vypočtěte ZZZ

1
p dV,
x2 + y2 + (z − 2)2
E

kde E : x2 + y 2 + z 2 ≤ 1.

Řešenı́:
Věta o substituci má analogický tvar a podmı́nky (pouze ”zanedbatelné” množiny nynı́ zahrnujı́ i
plochy, roviny atd.): ZZZ ZZZ
f dV = (f ◦ Φ) · | det Φ0 | dV.
Φ(U ) U

Použijeme sférické souřadnice:

x = (r sin ϑ) cos ϕ
Ψ : h0, +∞) × h0, 2πi × h0, πi → R3 , kde Ψ : y = (r sin ϑ) sin ϕ .
z = r cos ϑ

Poznámka: Sférické souřadnice jsou složenı́m dvou (upravených) cylindrických souřadnic a sice:
Ψ = Φ2 ◦ Φ1

r̃ = r sin ϑ x = r̃ cos ϕ̃
Φ1 : ϕ̃ = ϕ , Φ2 : y = r̃ sin ϕ̃
z̃ = r cos ϑ z = z̃
takže pro determinant máme
det Ψ0 = det(Φ2 )0|Φ1 · det(Φ1 )0 = r̃|Φ1 · r = (r sin ϑ) · r = r2 sin ϑ.

Zvolı́me si parametrizaci koule E = Ψ(U ) jako

U: 0≤r≤1 & 0 ≤ ϕ ≤ 2π & 0≤ϑ≤π .

Takže můžeme psát

r2 sin ϑ
ZZZ ZZZ
1
p dV = √ dV =
x2 + y 2 + z 2 − 4z + 4 r2 − 4r cos ϑ + 4
E=Ψ(U ) U

Z1 Zπ Z2π Z1 Zπ
r2 sin ϑ r2 sin ϑ
= √ dϕ dϑ dr = 2π √ dϑ dr =
2
r − 4r cos ϑ + 4 r2 − 4r cos ϑ + 4
0 0 0 0 0

51
 Z1 " √ 2 #ϑ=π Z1 p
r − 4r cos ϑ + 4 p 
= 2π r dr = π r r2 + 4r + 4 − r2 − 4r + 4 dr =
2
0 ϑ=0 0

Z1 Z1 Z1
    2
=π r |r + 2| − |r − 2| dr = π r r + 2 − (2 − r) dr = 2π r2 dr = π.
3
0 0 0

Přı́klad 7.3. Vypočtěte těžiště tělesa

p
E : x2 + y 2 + z 2 ≤ R 2 & z · tan(α) ≥ x2 + y 2 ,

s hustotou ρ = 1, kde R > 0 a α ∈ (0, π2 ) jsou parametry.

Řešenı́:
Těleso E je průnikem koule o poloměru R a kužele s vrcholovým úhlem 2α, jehož špička je ve středu
koule. Výhodné tedy bude použı́t opět sférické souřadnice

x = r sin ϑ cos ϕ
Ψ: y = r sin ϑ sin ϕ
z = r cos ϑ
Parametrizace E = Ψ(U ) pak bude

U : 0≤r≤R & 0 ≤ ϕ ≤ 2π & 0≤ϑ≤α

Pro těžiště musı́me nejdřı́ve spočı́tat hmotnost:

ZZZ ZZZ ZR Zα Z2π

2
m= 1 dV = r sin ϑ dV = r2 sin ϑ dϕ dϑ dr =
E=Ψ(U ) U 0 0 0

ZR Zα ZR
2 2 3
= 2π r sin ϑ dϑ dr = 2π(1 − cos α) r2 dr = πR (1 − cos α).
3
0 0 0

Protože těleso E je rotačně symetrické podle osy z, budou x-ová i y-ová souřadnice těžiště obě
nulové. Zbývá tedy spočı́tat z-ovou souřadnici těžiště:

ZZZ ZZZ ZR Zα Z2π

1 1 3 1 sin 2ϑ
T3 = z dV = r cos ϑ sin ϑ dV = r3 dϕ dϑ dr =
m m m 2
E=Ψ(U ) U 0 0 0

 R   α 
πR4 3R 1 − cos 2α
Z Z
π  3R
= r3 dr ·  sin 2ϑ dϑ = (1 − cos 2α) = · = (1 + cos α).
m 8m 16 1 − cos α 8
0 0

Přı́klad 7.4. Určete těžiště homogennı́ho kužele s výškou h > 0 a poloměrem podstavy R > 0.

Řešenı́:
Kužel
R p
E: 0≤z≤H · z, & x2 + y 2 ≤
h
tentokrát pro změnu zintegrujeme tak, že ho nejdřı́ve rozřežeme horizontálně na kruhy a ty pak
zintegrujeme v závislosti na výšce. Využijeme známý vzorec na obsah kruhu o daném poloměru.

52
 hmotnost:
Zh  Zh
R2 2
ZZZ ZZ  π
m= 1 dV = 1 dxdy dz = π 2
· z dz = R2 h
√ h 3
E 0 x2 +y 2 ≤ R 0
h ·z

Protože těleso E je rotačně symetrické podle osy z, budou x-ová i y-ová souřadnice těžiště obě
nulové. Zbývá tedy spočı́tat z-ovou souřadnici těžiště:

Zh  Zh
R2 3
ZZZ ZZ
1 1 1  1 π 2 2 3
T3 = z dV = z dxdy dz = π · z dz = R h = h.
m m √ m h2 m4 4
E 0 x2 +y 2 ≤ R 0
h ·z

Z postupu je vidět, že při integraci záležı́ pouze na ploše horizontálnı́ch řezu (přesněji na závislostı́ plochy na
výšce) a tedy stejný výsledek (těžiště je ve čtvrtině výšky nad podstavou) dostaneme pro ”kužel” s jakýmkoliv tvarem
podstavy (např. pyramidu atd.).

Přı́klad 7.5. Vypočtěte těžiště tělesa

x2 y2 z2
E: + + ≤1 & x, y, z ≥ 0,
a2 b2 c2
s hustotou ρ = 1, kde a, b, c > 0 jsou parametry.

Řešenı́:
Oblast integrace E je osmina obecného elipsoidu. Použijeme proto upravené sférické souřadnice Φ
(které parametrizujı́ tento elipsoid):

x/a = r sin ϑ cos ϕ

Φ: y/b = r sin ϑ sin ϕ ,
z/c = r cos ϑ
které vzniknou složenı́m ”klasických” sférických souřadnic Ψ a lineárnı́ transformace L, která deformuje
jednotlivé osy:
Φ = L ◦ Ψ, L(x̃, ỹ, z̃) := (ax̃, bỹ, cz̃).
Máme tedy
Φ0 = L0|Φ ◦ Ψ0 a det Φ0 = (det L0|Φ ) · (det Ψ0 ) = abc · r2 sin ϑ,
protože  
a 0 0
L0 =  0 b 0  .
 

0 0 c
Parametrizace U oblasti E = Φ(U ) je
π π
U: 0≤r≤1 & 0≤ϕ≤ & 0≤ϑ≤ .
2 2
Výpočet hmotnosti E si usnadnı́me znalostı́ objemu koule K o poloměru 1 a toho, že objem E je
jedna osmina objemu celého elipsoidu F . Protože F = L(K), máme:
ZZZ ZZZ ZZZ
1 1
m= 1 dV = 1 dV = | det L0 | dV =
8 8
E F =L(K) K
ZZZ
abc abc 4 πabc
= 1 dV = · π= .
8 8 3 6
K
Pro zjištěnı́ těžiště T = (T1 , T2 , T3 ) se nynı́ stačı́ omezit jen na jednu složku (např. T3 ), protože ostatnı́
lze analogicky zı́skat přı́slušným natočenı́m elipsoidu do daného směru a zopakovánı́m výpočtu. Máme
tedy ZZZ ZZZ
1 1
T3 = z dV = (cr cos ϑ) · (abcr2 sin ϑ) dV =
m m
E=Φ(U ) U

53
 π π  1   π   π 
Z1 Z2 Z2 Z Z2 Z2
3c 3c   3
= r3 sin 2ϑ dϕ dϑ dr = r3 dr ·  sin 2ϑ dϑ ·  1 dϕ = c.
  
π π 8
0 0 0 0 0 0

3 3
Podobně tedy budeme mı́t T1 = 8a a T2 = 8 b.

Přı́klad 7.6. Vypočtěte moment setrvačnosti rotačnı́ho paraboloidu E o výšce h a poloměru postavy
R vzhledem k ose, která procházı́ těžištěm E a je kolmá k ose rotačnı́ symetrie paraboloidu E (tzv.
ekvatoriálnı́ moment).

Řešenı́:
Oblast integrace je
h 2
(x + y 2 ) ≤ z ≤ h.
E:
R2
Určı́me těžiště tělesa E pomocı́ cylindrických souřadnic
x = r cos ϕ
Φ: y = r sin ϕ
z = z
a parametrizace E = Φ(U )
hr2
U: ≤z≤h & 0 ≤ ϕ ≤ 2π .
R2
hmotnost:
ZZZ ZZZ ZR Zh Z2π
m= 1 dV = r dV = r dϕ dz dr =
E=Φ(U ) U 0 hr 2 0
R2

ZR  r=R
hr2
 2
r4 πhR2

r
= 2π r h − 2 dr = 2πh − = .
R 2 4R2 r=0 2
0
Těleso E je rotačně symetrické podle osy z, takže je potřeba určit pouze z-ovou souřadnici těžiště:
ZZZ ZZZ ZR Zh Z2π
1 1 1
T3 = z dV = zr dV = zr dϕ dz dr =
m m m
E=Φ(U ) U 0 hr 2 0
R2

ZR Zh ZR  r=R
h2 r4 2h r2 r6
 
4 2 2
= zr dz dr = r h2 − 4 dr = 2 − = h.
hR2 hR2 R R 2 4
6R r=0 3
0 hr 2 0
R2

Moment setrvačnosti vzhledem k ose kolmé na osu z a procházejı́cı́ těžištěm nebude (vzhledem k
symetrii tělesa E podle osy z) záviset na konkrétnı́ volbě směru této osy. Zvolı́me si ji tedy např.
rovnoběžnou s osou x - tj. osa p bude mı́t rovnice y = 0 a z = 32 h. Hledaný moment setrvačnosti
pak bude ZZZ  2
M= ρp (x, y, z) dV,
E
2 
kde ρp (x, y, z) = y 2 + z − 32 h je čtverec vzdálenosti bodu (x, y, z) od přı́mky p.
K výpočtu momentu použijeme opět transformaci Φ:
ZZZ  2 ZZZ  2
2 2 3 2 2
M= y + z− h dV = r sin ϑ + r z − h dV =
3 3
E=Φ(U ) U

ZR Zh Z2π 2  ZR Zh  2
3 2 2 3 2
= r sin ϑ + r z − h dϕ dz dr = π r + 2r z − h dz dr =
3 3
0 hr 2 0 0 hr 2
R2 R2

54
 ZR " 3 #z=h ZR 3
r2 r5
   2
3 2 2 2 2 r 2
=π hr 1− 2 + r z− h dr = πh r3 − 2 + rh2 − h2 r − dr =
R 3 3 hr 2
R 81 3 R2 3
0 z= R2 0
 
4 4 2 2
"
2 2 2
4 #r=R 2
h2
  
R R R h h R r 2  = πhR
= πh  − + − − R2 + .
4 6 81 12 R2 3 12 3
r=0

Přı́klad 7.7. Vypočtěte ZZZ

y dV,
E

kde E je ohraničeno shora rovinou z = x + 2y a ležı́ nad oblastı́ v rovině z = 0 ohraničené křivkami
y = x2 , y = 0, x = 1.

Řešenı́:
Oblast integrace je
E: 0 ≤ z ≤ x + 2y, 0 ≤ y ≤ x2 , 0 ≤ x ≤ 1.
I zde platı́
Fubiniho věta (pro trojný integrál): Nechť E ⊆ R3 je oblast integrace a f : E → R je funkce
integrabilnı́ v absolutnı́ hodnotě (např. spojitá a omezená). Pak
ZZZ ZZ  Z 
f dV = f (x, y, z) dz dS,
E π(E) ({x}×{y}×R)∩E

kde π : R3 → R2 je projekce, π(x, y, z) = (x, y) a dS znamená integraci podle zbylých proměnných,

tj. x a y. Přı́padně:
Z Z Z Z  Z  Z  
f dV = f (x, y, z) dz dy dx,
E π1 (E) ({x}×R)∩π1,2 (E) ({x}×{y}×R)∩E

kde π1,2 , π1 : R3 → R jsou projekce, π1,2 (x, y, z) = (x, y) a π1 (x, y, z) = x.

2 2
Z1 Zx x+2y Z1 Zx Z1  2 y=x2
2y 3
ZZZ Z
y
y dV = y dz dy dx = y(x + 2y) dy dx = x+ dx =
2 3 y=0
E 0 0 0 0 0 0

Z1
x5 2x6 1 2 5
= + dx = + = .
2 3 12 21 28
0

Přı́klad 7.8. Vypočtěte ZZZ

xyz dV,
E
2 2
kde E je ohraničeno plochami y = x , x = y , z = xy a z = 0.

Řešenı́:
Oblast integrace je √
E: 0 ≤ z ≤ xy, x2 ≤ y ≤ x, 0 ≤ x ≤ 1.
Máme tedy

55
 √ √
Z1 Z xZxy Z1 Z x Z1
(xy)3
ZZZ
1
xyz dV = xyz dz dy dx = dy dx = x5 − x11 dx =
2 8
E 0 x2 0 0 x2 0
 
1 1 1 1
= − = .
8 6 12 96

Přı́klad 7.9. Vypočtěte ZZZ

xy dV,
E

kde E je čtyřstěn s vrcholy (0, 0, 0), (0, 1, 0), (1, 1, 0) a (0, 1, 1).

Řešenı́:
Oblast integrace E je množina ohraničená rovinami x = 0, y = 1, z = 0 a z = y − x. Tedy můžeme
psát např.

E: 0 ≤ z ≤ y − x, 0 ≤ x ≤ y, 0 ≤ y ≤ 1.
Máme tedy

Z1 Zy y−x Z1 Zy Z1  2
x=y
x3
ZZZ Z
2 2 2x
xy dV = xy dz dx dy = y x − x y dx dy = y − y dy =
2 3 x=0
E 0 0 0 0 0 0

Z1  5 y=1
y4 y4 y 1
= − dy = = .
2 3 30 y=0 30
0

Přı́klad 7.10. Vypočı́tejte hodnotu integrálu

ZZZ
|z| dV,
E

kde E = {(x, y, z) ∈ R3 | x2 + y 2 ≤ 1 & |z| ≤ 3 & y ≥ 0}.

Řešenı́:
Oblast E je polovina válce. K výpočtu integrálu použijeme cylindrické souřadnice:

Φ(r, ϕ, z) = (r cos ϕ, r sin ϕ, z), det Φ0 = r

s parametrizacı́ oblasti E = Φ(U ) jako

U = {(r, ϕ, z) ∈ R3 | 0 ≤ r ≤ 1 & |z| ≤ 3 & 0 ≤ ϕ ≤ π}.

 3   π   1 
ZZZ ZZZ Z1 Zπ Z3 Z Z Z
9
|z| dV = |z|r dV = |z|r dz dϕ dr =  |z| dz  ·  1 dϕ ·  r dr = π.
2
E=Φ(U ) U 0 0 −3 −3 0 0

Přı́klad 7.11. Vypočı́tejte hodnotu integrálu

ZZZ
x2 dV,
E
p
kde E = {(x, y, z) ∈ R3 | x2 + y 2 ≤ z ≤ 2 & 0 ≤ y & x ≤ 0}.

56
 Řešenı́:
Oblast E je čtvrtina kužele. K výpočtu integrálu použijeme cylindrické souřadnice:

Φ(r, ϕ, z) = (r cos ϕ, r sin ϕ, z), det Φ0 = r

s parametrizacı́ oblasti E = Φ(U ) jako
π
U = {(r, ϕ, z) ∈ R3 | 0 ≤ r ≤ z ≤ 2 & ≤ ϕ ≤ π}.
2
ZZZ ZZZ Zπ Z2 Zz Zπ Z2
2 3 2 3 2 1
x dV = r cos ϕ dV = r cos ϕ dr dzdϕ = z 4 cos2 ϕ dzdϕ =
4
π 0 0 π 0
E=Φ(U ) U 2 2

 2   π 
Z Z
1  8
=  z 4 dz  ·  cos2 ϕ dϕ = π.

4 5
0 π
2

8 Křivkový integrál
2
√x+y x2
Přı́klad 8.1. Integrujte funkci f (x, y) = 1+x2
podél křivky Γ: y = 2 od bodu A = (1, 21 ) do bodu
B = (0, 0).

Řešenı́:
Integrál spočı́táme podle vztahu

Z Zb
f ds = f (ϕ(t)) · ||ϕ0 (t)|| dt,
Γ a

kde ϕ je vhodná parametrizace křivky Γ, tj. zobrazenı́ ϕ : ha, bi → Rn , které je

ˆ spojité a po částech spojitě diferencovatelné na intervalu ha, bi (to abychom mohli křivky
navazovat na sebe),
ˆ ϕ je prosté na ha, bi až na konečně mnoho vyjı́mek t1 , . . . , tn ∈ ha, bi (křivka může protı́nat
sama sebe),
ˆ ϕ(ha, bi) = Γ.
 2

Jako parametrizaci si zvolı́me ϕ(t) = 1 − t, (1−t)
2 pro t ∈ h0, 1i, které zřejmě splňuje všechny
uvedené podmı́nky. Pak je
p
ϕ0 (t) = (−1, t − 1) a ||ϕ0 (t)|| = 1 + (t − 1)2 .

Takže
Z1 4 1
1 − t + (1−t) (1 − t)4
Z p Z h i
4 2 u=1−t
f ds = p · 1 + (t − 1) dt = 1 − t + dt = du=−dt =
1 + (1 − t)2 4
Γ 0 0

Z0
u4 1 1 11
=− u+ du = + = .
4 2 20 20
1

Přı́klad 8.2. Vypočı́tejte křivkový integrál

Z
4 4
(x 3 + y 3 ) ds,
Γ

57
 2 2 2
kde Γ je asteroida x 3 + y 3 = a 3 , s parametrem a > 0.

Řešenı́:
Rovnice asteroidy se podobá rovnici kružnice, až na jiné exponenty. Zparametrizujeme ji proto
upravenými polárnı́mi souřadnicemi, které budou mı́t také vhodné exponenty:

x = a · cos3 t
ϕ:
y = a · sin3 t

pro t ∈ h0, 2πi. Pak je

 
0 dx dy  
ϕ (t) = , = − 3a cos2 t · sin t, 3a sin2 t · cos t
dt dt
q
2
||ϕ0 (t)|| = (3a cos t · sin t) cos2 t + sin2 t = 3a |cos t · sin t| .

Využijeme toho, že asteroida i funkce jsou symetrické podle souřadných os, takže stačı́ počı́tat jen
na čtvrtině asteroidy:

Z Z2π
4 4 4
a 3 cos4 t + sin4 t · 3a |cos t · sin t| dt =


(x + y ) ds =
3 3

Γ 0

π
Z2 h it= π2
7 7 7
cos5 t · sin t + sin5 t · cos t dt = 2a 3 − cos6 t + sin6 t


= 12 · a 3 = 4a 3 .
t=0
0

Přı́klad 8.3. Integrujte funkci f (x, y) = x + y podél křivky C: x2 + y 2 = 4 v prvnı́m kvadrantu od bodu
A = (2, 0) do bodu B = (0, 2).

Řešenı́:
Jako parametrizaci si zvolı́me např. polárnı́ souřadnice ϕ(t) = 2 cos(t), 2 sin(t) pro t ∈ h0, π2 i. Pak

je
ϕ0 (t) = − 2 sin(t), 2 cos(t) a ||ϕ0 (t)|| = 2.

Takže π
Z Z2 h it= π2
f ds = 4 cos(t) + sin(t) dt = 4 sin(t) − cos(t) = 8.
t=0
C 0

Přı́klad 8.4. Vypočı́tejte křivkový integrál Z

xy ds,
Γ
x2 y2
kde Γ : a2 + b2 = 1 & x, y ≥ 0 s parametry a 6= b.

Řešenı́:
Křivka je jedna čtvrtina elipsy a proto zvolı́me na parametrizaci upravené polárnı́ souřadnice
x
a = cos t
ϕ:
y
b = sin t

pro t ∈ h0, π2 i. Pak máme

 
0 dx dy  
ϕ (t) = , = − a sin t, b cos t
dt dt

58
 p
||ϕ0 (t)|| = a2 sin2 t + b2 cos2 t .
Takže π
Z Z2 h i
u=a2 sin2 t+b2 cos2 t
p
xy ds = ab cos t sin t · a2 sin2 t + b2 cos2 t dt = du=2(a 2
−b2 ) sin t cos t dt
=
Γ 0
2
Za 2
ab √ ab h 3 iu=a ab(a3 − b3 ) ab(a2 + ab + b2 )
= u du = u 2 = = .
2(a − b2 )
2 3(a2 − b2 ) u=b2 3(a2 − b2 ) 3(a + b)
b2

 2

Přı́klad 8.5. Částice se pohybuje tak, že poloha v čase t je určena jako ϕ(t) = cos(t), sin(t), t2 . Určete
délku dráhy, kterou urazı́ v časovém intervalu h0, 1i.

Řešenı́:
Křivka ležı́ v plášti válce x2 + y 2 = 1 a je to postupně se roztahujı́cı́ šroubovice. Délka křivky Γ se
pak vypočı́tá jako integrál z konstantnı́ funkce f = 1 podél dané křivky

Z Zb
`(Γ) = 1 ds = ||ϕ0 (t)|| dt .
Γ a

Máme tedy
ϕ0 (t) = − sin(t), cos(t), t

a q p
||ϕ0 (t)|| = sin2 (t) + cos2 (t) + t2 = 1 + t2 ,
takže dostáváme

Z Z1 p arcsinh(1)
Z
h i q
t=sinh(α)
`(Γ) = 1 ds = 1+ t2 dt = dt=cosh(α)dα = 1 + sinh2 (α) · cosh(α) dα =
Γ 0 0

√ √ √
Z ln(1+ 1+12 )
arcsinh(1) = ln(1+
Z 2) α −α
2 Z 2)
ln(1+
e +e 1
= cosh2 (α) dα = dα = 2 + e2α + e−2α dα =
2 4
0 0 0

1 √ 1h iα=ln(1+√2) 1 √ 1

√ 1

= ln(1 + 2) + e2α − e−2α = ln(1 + 2) + (1 + 2)2 − √ =
2 8 α=0 2 8 (1 + 2)2
√ ! √
1 √ 1 √ 1 3−2 2 2 1 √
= ln(1 + 2) + 3+2 2− √ · √ = + ln(1 + 2) .
2 8 3+2 2 3−2 2 2 2

√
Poznámka k substituci: Protože graf funkce u = 1 + t2 je částı́ hyperboly (u2 − t2 = 1), je vhodné použı́t
substituci pomocı́ hyperbolických funkcı́
eα + e−α eα − e−α
cosh(α) = a sinh(α) = .
2 2
Jde o√rozklad funkce eα na sudou a lichou funkci, tj. eα = cosh(α) + sinh(α). Podobně se pro parametrizaci kružnice
u = 1 − t2 zase použı́vajı́ goniometrické funkce sin(α) a cos(α). Také vztahy vypadajı́ v něčem podobně:

cosh2 (α) − sinh2 (α) = 1, sinh0 (α) = cosh(α)

cosh2 (α) + sinh2 (α) = cosh(2α), cosh0 (α) = sinh(α)

Vyřešenı́m kvadratické rovnice dostaneme vyjádřenı́ inverznı́ funkce pro t = sinh(α):

 p 
arcsinh(α) = ln t + 1 + t2 .

59
Přı́klad 8.6. Spočı́tejte délku části kuželové spirály C s n ∈ N závity definované parametrizacı́ ϕ :
h0, 2nπi → R3 ,
ϕ(t) = (t cos(t), t sin(t), t).

Řešenı́:
Křivka ležı́ v plášti kužele x2 + y 2 = z 2 . Délka křivky C s parametrizacı́ ϕ se pak vypočı́tá jako

Zb  Z 
0
L(C) = ||ϕ (t)|| dt = 1 ds ,
a C

neboli jako integrál z konstantnı́ funkce f = 1 podél dané křivky C. Máme tedy

ϕ0 (t) = cos(t) − t sin(t), sin(t) + t cos(t), 1

a q
2
2 p
||ϕ0 (t)|| = cos(t) − t sin(t) + sin(t) + t cos(t) + 12 = 2 + t2 ,
takže dostáváme
√
2nπ Z2nπp
Z Z p h √ i h i
2 t=√2u u=sinh(x)
L(C) = 1 ds = 2 + t dt = dt= 2du = 2 1 + u2 du = du=cosh(x)dx =
C 0 0
√ √
arcsinh(
Z 2nπ) arcsinh(
Z 2nπ) √
2 sinh(2u) iu=arcsinh(
h 2nπ)
=2 cosh (u) du = 1 + cosh(2u) du = u + =
2 u=0
0 0
h iu=arcsinh(√2nπ) p h iu=arcsinh(√2nπ)
= u + sinh(u) cosh(u) = u + sinh(u) 1 + sinh(u)2 =
u=0 u=0
√ √ p √ p  √ p
= arcsinh( 2nπ) + 2nπ 1 + 2n2 π 2 = ln 2nπ + 1 + 2n2 π 2 + 2nπ 1 + 2n2 π 2 .

Poznámka: Opět jsme využili vztahy pro hyperbolické funkce cosh(x) = 12 (ex +e−x ) a sinh(x) =
1 x
2 (e − e−x ),:

cosh2 (x) − sinh2 (x) = 1, sinh0 (x) = cosh(x)

cosh2 (x) + sinh2 (x) = cosh(2x), cosh0 (x) = sinh(x)

Sečtenı́m dostaneme
1 + cosh(2x)
cosh2 (x) =
2
a zderivovánı́m tohoto vztahu pak

2 sinh(x) cosh(x) = sinh(2x).

Inverznı́ funkci pro u = sinh(x) už známe:

 p 
arcsinh(u) = ln u + 1 + u2 .

Přı́klad 8.7. Dokažte, že následujı́cı́ pole jsou konzervativnı́ a najděte jejich potenciál.
(i) F~ (x, y, z) = (x2 + y, y 2 + x, zez ),
 
(ii) F~ (x, y, z) = 3x2 + (x+z)
y
2,
1
− x+z , y
(x+z)2 .

60
Řešenı́:
Práce sı́ly F~ v oblasti U (tj. otevřené souvislé množině) z bodu A do bodu B nezávisı́ na dráze právě
když pole má potenciál, tj. existuje funkce f : U → R, že grad(f ) = F~ .
Pokud je oblast U navı́c jednoduše souvislá (tj. jakákoliv uzavřená křivka v U se dá v rámci U
spojitě stáhnout do bodu), pak toto nastává právě když rot(F~ ) = 0 na celém U .
Přı́kladem jednoduše souvislé oblasti je Rn nebo R3 \ {0}.
Přı́kladem oblasti, která nenı́ jednoduše souvislá je R2 \ {0}, R3 \ “osa x00 nebo torus (tj.
“pneumatika”).

V našem přı́padě je oblastı́ celé R3 , tedy jednoduše souvislá oblast. Pole rotace je definováno jako

~i ~j ~k  
∂F3 ∂F2 ∂F3 ∂F1 ∂F2 ∂F1
rot(F~ ) = ∇ × F~ = ∂
∂x
∂
∂y
∂
∂z
= − , − + , −
∂y ∂z ∂x ∂z ∂x ∂y
F1 F2 F3
 
∂ ∂ ∂
kde ∇ = ∂x , ∂y , ∂z je formálně definovaný vektor složený z operátorů parciálnı́ch derivacı́.

(i) Po dosazenı́ máme

rot(F~ ) = (0 − 0, 0 − 0, 1 − 1) = ~0,
tedy rotace je nulová na celém R3 a pole F~ má potenciál.
Potenciál je funkce f : R3 → R taková, že
∂f
= x2 + y (1)
∂x
∂f
= y2 + x (2)
∂y
∂f
= zez . (3)
∂z
Z prvnı́ rovnice dostaneme
x3
Z
f (x, y, z) = (x2 + y) dx = + xy + C(y, z),
3
kde C : R2 → R je neznámá funkce závislá nynı́ pouze na y a z. Nalezený tvar funkce f teď dosadı́me
do druhé rovnice
∂ x3
 
∂f ∂C
y2 + x = = + xy + C(y, z) = x +
∂y ∂y 3 ∂y
tedy
∂C
= y2 .
∂y
3
Dostáváme C(y, z) = y 2 dy = y3 + D(z), kde D : R → R je opět neznámá funkce závislá pouze na
R

z. Zatı́m tedy máme

x3 y3
f (x, y, z) = + xy + + D(z)
3 3
a dosazenı́m do poslednı́ rovnice máme
∂ x3 y3
 
∂f ∂D
zez = = + xy + + D(z) = .
∂z ∂z 3 3 ∂z
Takže D(z) = zez dz = (z − 1)ez + K, kde K ∈ R je konstanta. Celkově tak máme potenciál
R

x3 y3
f (x, y, z) = + xy + + (z − 1)ez + K.
3 3

(ii) Podobně jako v předchozı́m přı́kladu máme

 
~ 1 1 2y 2y 1 1
rot(F ) = − , − , − = ~0.
(x + z)2 (x + z)2 (x + z)3 (x + z)3 (x + z)2 (x + z)2

61
 Rotace je opět nulová na celém R3 a pole F~ má potenciál.
Pro potenciál f máme
∂f y
= 3x2 + (4)
∂x (x + z)2
∂f 1
= − (5)
∂y x+z
∂f y
= . (6)
∂z (x + z)2

Začneme třeba druhou rovnici:

Z
1 y
f (x, y, z) = − dy = − + C(x, z),
x+z x+z

kde C : R2 → R je neznámá funkce závislá nynı́ pouze na x a z. Nalezený tvar funkce f teď dosadı́me
do třetı́ rovnice
 
y ∂f ∂ y y ∂C
− 2
= = − + C(x, z) = − 2
+
(x + z) ∂z ∂z x+z (x + z) ∂z

tedy
∂C
= 0.
∂z
Dostáváme C(x, z) = D(x), kde D : R → R je opět neznámá funkce závislá pouze na x. Dostáváme
tedy zatı́m
y
f (x, y, z) = − + D(x)
x+z
a dosazenı́m do poslednı́ rovnice máme
 
2 y ∂f ∂ y y ∂D
3x + 2
= = − + D(x) = 2
+ .
(x + z) ∂x ∂x x+z (x + z) ∂x

Takže D(x) = 3x2 dx = x3 + K, kde K ∈ R je konstanta. Celkově tak máme potenciál

R

y
f (x, y, z) = − + x3 + K.
x+z

Poznámka: Jestliže pole F ~ vznikne jako gradient f , pak jeho rotace je nulová a tato nulovost vlastně znamená
záměnnost druhých parciálnı́ch derivacı́ funkce f . Nulová rotace je ale jen nutnou podmı́nkou pro existenci potenciálu
v přı́padě, že oblast nenı́ jednoduše souvislá, jak ukazuje přı́klad vektorového pole
 
~ = −y x
F , , 0
x2 + y 2 x2 + y 2
na množině U = {(x, y, z) ∈ R3 | x2 + y 2 6= 0}, která nenı́ jednoduše souvislá.
Máme  
~ ) = 0, 0, − 2xy 2xy
rot(F + = ~0
(x2 + y 2 )2 (x2 + y 2 )2
~ podél kružnice Γ : ϕ(α) = (cos α, sin α, 0), α ∈ h0, 2πi je nenulová:
ale práce sı́ly F
 
Z Z2π − sin α Z2π
F~ · d~s = (− sin α, cos α, 0) · 
 cos α  dα =

1 dα = 2π.
Γ 0 0 0

~ nalézt,
Pole tedy nemá potenciál na celém U . Na druhé straně, na určitých podmnožinách U lze potenciál pole F
např. y
f1 (x, y, z) = arctg na U1 = {(x, y, z) ∈ R3 | x 6= 0}
x
nebo  
x
f2 (x, y, z) = arccotg na U2 = {(x, y, z) ∈ R3 | y 6= 0}.
y

Přı́klad 8.8. Najděte práci sı́ly F~ = (y+z, z +x, x+y) vykonané na částici podél křivky C s parametrizacı́
ϕ(t) = (t, t2 , t4 ), t ∈ h0, 1i. Jejı́ orientace je indukována touto parametrizacı́.

62
 Řešenı́:
Integrál spočı́táme podle vztahu

Z Zb
F~ · d~s = F~ (ϕ(t)) · ϕ0 (t) dt.
C a

Máme
ϕ0 (t) = (1, 2t, 4t3 )
a tedy
 
Z Z1 1 Z1 h i1
F~ · d~s = (t + t , t + t, t + t ) ·  2t  dt = 3t2 + 5t4 + 6t5 dt = t3 + t5 + t6 = 3.
2 4 4 2  
0
C 0 4t3 0

9 Plošný integrál
Přı́klad 9.1. Najděte velikost plochy
(i) části roviny x + 2y + z = 4, která ležı́ uvnitř válce x2 + y 2 = 4,
(ii) paraboloidu z = x2 + y 2 , která ležı́ pod rovinou z = 9.

Řešenı́:
Plocha je určena jako M = {(x, y, z) ∈ R3 | x + 2y + z = 4 & x2 + y 2 ≤ 4}. Jejı́ obsah spočı́táme
podle vztahu ZZ ZZ
∂Φ ∂Φ
1 dS = × dS,
∂u ∂v
M U

kde Φ je vhodná parametrizace plochy M , tj. zobrazenı́ Φ : U → R3 , kde U ⊆ R2 , které je

ˆ spojitě diferencovatelné a prosté na U ◦ ,
ˆ Φ(U ) = M
ˆ matice Φ0 má hodnost 2 na U ◦ (neboli ∂Φ
∂u × ∂Φ
∂v 6= 0 na U ◦ ).

(i) Protože plocha M je grafem funkce f (x, y) = 4 − x − 2y s definičnı́m oborem

U: x2 + y 2 ≤ 4,

jako parametrizaci si jednoduše zvolı́me

 
Φ(x, y) = x, y, f (x, y) = (x, y, 4 − x − 2y)

pro (x, y) ∈ U .
Máme
∂Φ ∂Φ
= (1, 0, −1) = (0, 1, −2)
∂x ∂y
a
~i ~j ~k
∂Φ ∂Φ ∂Φ ∂Φ √
× = 1 0 −1 = (1, 2, 1) × = 6,
∂x ∂y ∂x ∂y
0 1 −2
takže Φ zřejmě splňuje všechny uvedené podmı́nky.
Můžeme tedy psát
ZZ ZZ √ √ ZZ √
1 dS = 6 dS = 6 1 dS = 6 · 4π,
M U U

63
 protože obsah kruhu U o poloměru 2 je 4π.

(ii) Plocha je určena jako

M: x2 + y 2 = z & z ≤ 9.
Jako parametrizaci si zvolı́me
Φ(x, y) = (x, y, x2 + y 2 )
s definičnı́m oborem
U: x2 + y 2 ≤ 9.
Máme
∂Φ
= (1, 0, 2x)
∂x
∂Φ
= (0, 1, 2y)
∂y
a
∂Φ ∂Φ ∂Φ ∂Φ p
× = (−2x, −2y, 1) × = 4(x2 + y 2 ) + 1.
∂x ∂y ∂x ∂y
Takže
ZZ ZZ p h x=r cos ϕ i Z2πZ3 p
1 dS = 4(x2 + y2 ) + 1 dS = y=r sin ϕ = r 4r2 + 1 dr dϕ =
(r,ϕ)∈h0,3i×h0,2πi
M U 0 0
 3   2π  " #r=3
3
Z p Z 2
(4r + 1) 2 π 3 
=  r 4r2 + 1 dr ·  1 dϕ = · 2π = 37 2 − 1 .
12 6
0 0 r=0

Přı́klad 9.2. Spočı́tejte ZZ

z dS,
M
2 2
kde M je částı́ válce x + y = 1 mezi rovinami z = 0 a z = x + 1.

Řešenı́:
Integrál z funkce f : M → R je určený jako
ZZ ZZ
∂Φ ∂Φ
f dS = f (Φ(u, v)) · × dS ,
∂u ∂v
M U

kde Φ je opět vhodná parametrizace.

Plocha je určena jako

M: x2 + y 2 = 1 & 0 ≤ z ≤ x + 1.

Jejı́ parametrizaci vytvořı́me pomocı́ cylindrických souřadnic jako

Φ(ϕ, z) = (cos ϕ, sin ϕ, z)

s definičnı́m oborem
U: 0 ≤ ϕ ≤ 2π & 0 ≤ z ≤ 1 + cos ϕ.
Máme
∂Φ
= (− sin ϕ, cos ϕ, 0)
∂ϕ
∂Φ
= (0, 0, 1)
∂z
a
∂Φ ∂Φ ∂Φ ∂Φ
× = (cos ϕ, sin ϕ, 0) × = 1.
∂ϕ ∂z ∂ϕ ∂z

64
 Takže pro funkci f (x, y, z) = z máme

Z2π 1+cos
Z ϕ Z2π Z2π
(1 + cos ϕ)2 cos2 ϕ
ZZ ZZ 
1
f dS = z dS = z dz dϕ = dϕ = + cos ϕ + dϕ =
2 2 2
M U 0 0 0 0

π 3
=π+0+ = π.
2 2

Přı́klad 9.3. Spočı́tejte ZZ

yz dS,
M

kde M je povrch popsaný parametricky rovnicemi x = uv, y = u + v, z = u − v a u2 + v 2 ≤ 1.

Řešenı́:
Plochu máme nynı́ definovanou jako M = Φ(U ), kde

U: u2 + v 2 ≤ 1

a Φ : U → R3 ,
Φ(u, v) = (uv, u + v, u − v).
Ověřı́me ještě, že Φ je skutečně parametrizace plochy M (tj. Φ je prosté a hodnost derivace Φ0 je 2).
Prostota Φ plyne z toho, ze druhá a třetı́ souřadnice tohoto zobrazenı́ (tj. y = u + v a z = u − v)
tvořı́ regulárnı́ lineárnı́ zobrazenı́ (které je prosté). Hodnost derivace ověřı́me jako v předchozı́m
přı́padě pomocı́ vektorového součinu:
∂Φ
= (v, 1, 1)
∂u
∂Φ
= (u, 1, −1)
∂v
a
∂Φ ∂Φ ∂Φ ∂Φ p
× = (−2, v + u, v − u) × = 2(u2 + v 2 ) + 4 6= 0.
∂u ∂v ∂u ∂v
Pro integrál pak máme
u=r cos ϕ
ZZ ZZ p h i
yz dS = (u2 − v 2 ) 2(u2 + v 2 ) + 4 dS = v=r sin ϕ =
(r,ϕ)∈h0,1i×h0,2πi
M U
 3   2π 
Z2πZ1 p Z p Z
= r3 (cos2 ϕ − sin2 ϕ) 2r2 + 4 dr dϕ =  r3 2r2 + 4 dr ·  cos 2ϕ dϕ = 0,
0 0 0 0

protože druhý integrál je nulový.

z+y
Poznámka: Můžeme ještě určit, jak vlastně plocha M vypadá. Z rovnic y = u + v a z = u − v dostaneme u = 2
2 2 2 2
y−z y −z z +y
av= 2
. Takže x = uv = 4
a 1 ≥ u2 + v 2 = 4
. Celkově tedy máme vztahy
2 2
y − z = 4x, y2 + z2 ≤ 4

což je část hyperbolického paraboloidu (tj. sedlo) nacházejı́cı́ se uvnitř válce s osou x a poloměrem 2.

Přı́klad 9.4. Spočı́tejte ZZ

x2 z + y 2 z dS,
M
2 2 2
kde M je povrch polokoule x + y + z = 4, z ≥ 0.

65
 Řešenı́:
Plochu M = {(x, y, z) ∈ R3 | x2 + y 2 + z 2 = 4 & z ≥ 0} parametrizujeme pomocı́ sférických souřadnic
jako
Φ(ϕ, ϑ) = (2 sin ϑ cos ϕ, 2 sin ϑ sin ϕ, 2 cos ϑ)
s definičnı́m oborem
π
U: 0 ≤ ϕ ≤ 2π & 0≤ϑ≤ .
2
Dále máme
∂Φ
= (−2 sin ϑ sin ϕ, 2 sin ϑ cos ϕ, 0)
∂ϕ
∂Φ
= (2 cos ϑ cos ϕ, 2 cos ϑ sin ϕ, −2 sin ϑ).
∂ϑ
Výpočet normy vektorového součinu si zjednodušı́me tı́m, že si všimneme, že dané vektory jsou na
sebe kolmé, tj. ∂Φ ∂Φ
∂u · ∂v = 0. Pak je

∂Φ ∂Φ ∂Φ ∂Φ
× = · = 4| sin ϑ|.
∂u ∂v ∂u ∂v

Máme tedy
 π   
ZZ ZZ Z2 Z2π
x2 z + y 2 z dS = 8 sin2 ϑ cos ϑ · 4| sin ϑ| dS =  32 sin3 ϑ cos ϑ dϑ ·  1 dϕ =

 

M U 0 0

h iϑ= π2
= 2π 8 sin4 ϑ = 16π.
ϑ=0

10 Integrálnı́ věty
Přı́klad 10.1. Použijte Greenovu větu k nalezenı́ práce sı́ly F~ (x, y, z) = (2xy 3 , 4x2 y 2 ) vykonané na
částici podél křivky Γ, která je hranicı́ oblasti M ohraničené křivkami y = 0, x = 1 a y = x3 v prvnı́m
kvadrantu. Křivka Γ je orientována v kladném smyslu (tj. proti směru hodinových ručiček).

Řešenı́:
Máme tedy oblast
M: 0≤x≤1 & 0 ≤ y ≤ x3 .
Jejı́ hranicı́ je po částech diferencovatelná křivka, která má orientaci odpovı́dajı́cı́ použitı́ Greenovy
věty.
Podle Greenovy věty tedy pro pole F~ = (F1 , F2 ) máme
Z ZZ  
~ ∂F2 ∂F1
F · d~s = − dS,
∂x ∂y
∂M M

∂ ∂
∂F2 ∂F1
kde výraz na pravé straně si můžeme pamatovat jako ∂x − ∂y = ∂x
F1 F2
∂y . Je to analogie rotace
pole (jakéhosi ”vı́ru” v daném bodě) ve třech dimenzı́ch. Interpretacı́ Greenovy věty je to, že ”vı́ry”
pole uvnitř oblasti se v sousednı́ch bodech vyrušı́ a zbyde jen ”vı́r” na okraji oblasti.
Máme tedy
∂F2 ∂F1
− = 8xy 2 − 6xy 2 = 2xy 2
∂x ∂y
a proto
3
Z ZZ   ZZ Z1 Zx Z1
∂F2 ∂F1 2 10 2
F~ · d~s = − dS = 2
2xy dS = 2
2xy dy dx = x dx = .
∂x ∂y 3 33
Γ=∂M M M 0 0 0

66
Přı́klad 10.2. Ověřte Gaussovu větu pro pole F~ = (x3 , y 3 , z 3 ) a sféru x2 + y 2 + z 2 = 1.

Řešenı́:
Orientace okraje ∂M je v tomto přı́padě daná vnějšı́ normálou.
V našem přı́padě máme
M : x2 + y 2 + z 2 ≤ 1
a
∂M : x2 + y 2 + z 2 = 1 .
Gaussovu větu teď ověřı́me tak, že zjistı́me, zda oba integrály dávajı́ stejnou hodnotu.
Máme
div(F~ ) = 3(x2 + y 2 + z 2 )
a " #
ZZZ ZZZ x=r sin ϑ cos ϕ
div(F~ ) dV = 2 2 2 y=r sin ϑ sin ϕ


3 x +y +z dV = z=r cos ϑ =
(r,ϕ,ϑ)∈h0,1i×h0,2πi×h0,πi
M M
   2π   π 
Zπ Z2πZ1 Z1 Z Z
3 12
= 3r2 · |r2 sin ϑ| dr dϕ dϑ =  3r4 dr ·  1 dϕ ·  sin ϑ dϑ = · 2π · 2 = π.
5 5
0 0 0 0 0 0

Pro druhý integrál si zvolı́me parametrizaci ∂M pomocı́ sférických souřadnic

Φ(ϕ, ϑ) = (sin ϑ cos ϕ, sin ϑ sin ϕ, cos ϑ),

s definičnı́m oborem
U: 0 ≤ ϕ ≤ 2π & 0≤ϑ≤π .
Máme
∂Φ
∂ϕ = ( − sin ϑ sin ϕ, sin ϑ cos ϕ, 0 )

∂Φ
∂ϑ = ( cos ϑ cos ϕ, cos ϑ sin ϕ, − sin ϑ )
a
∂Φ ∂Φ ~
× = − sin ϑ · (sin ϑ cos ϕ, sin ϑ sin ϕ, cos ϑ) = − sin ϑ · Φ(ϕ, ϑ).
∂ϕ ∂ϑ
Vektor ∂Φ ∂Φ
∂ϕ × ∂ϑ tedy má směr normály směřujı́cı́ dovnitř. Protože plochu máme orientovanou směrem
ven, musı́me při výpočtu toku pole vzı́t tento vektor s opačným znaménkem, tj. − ∂Φ ∂Φ ∂Φ ∂Φ
∂ϕ × ∂ϑ = ∂ϑ × ∂ϕ .
Dosazenı́m tedy obdržı́me
ZZ ZZ   ZZ
∂Φ ∂Φ  
F~ · dS
~= F~ (Φ(ϕ, ϑ)) · − × dS = F~ (Φ(ϕ, ϑ)) · sin ϑ · Φ(ϕ,
~ ϑ) dS =
∂ϕ ∂ϑ
∂M U U

Zπ Z2π  
= sin ϑ sin4 ϑ cos4 ϕ + sin4 ϑ sin4 ϕ + cos4 ϑ dϕ dϑ =
0 0
 π   2π   π   2π 
Z Z Z Z
=  sin5 ϑ dϑ ·  cos4 ϕ + sin4 ϕ dϕ +  cos4 ϑ sin ϑ dϑ ·  1 dϕ .
0 0 0 0

Pro prvnı́ dva integrály máme dı́ky posunutı́ a symetriı́m, že

π
Z2π Z2π Z2
cos4 ϕ dϕ = sin4 ϕ dϕ = 4 sin4 ϕ dϕ
0 0 0

a π
Zπ Z2
sin5 ϑ dϑ = 2 sin5 ϑ dϑ.
0 0

67
 Pro n ≥ 2 spočı́táme tedy integrál
π π
Z2 Z2
π
An := sinn α dα = [− cos α · sinn−1 α]0 + 2
(n − 1) sinn−2 α · cos2 α dα =
0 0

π
Z2
= (n − 1) sinn−2 α · (1 − sin2 α) dα = (n − 1)An−2 − (n − 1)An .
0
n−1 π
Tedy máme An = n An−2 a A2 =
a A0 = 1. Dokončenı́m výpočtu dostáváme
4

ϑ=π !  
cos5 ϑ
ZZ     
~ ~ 4 2 3 π 8 4 12
F · dS = · · · = 2 · · · 8· · + − · 2π = π + π = π,
5 3 4 4 5 ϑ=0 5 5 5
∂M

a Gaussova věta je tak ověřena.

Přı́klad 10.3. Spočı́tejte tok pole F~ = (ey , yex , x2 y) částı́ paraboloidu z = x2 + y 2 , 0 ≤ x ≤ 1, 0 ≤ y ≤ 1

s hornı́ orientacı́.

Řešenı́:
Plocha M je grafem funkce f (x, y) = x2 + y 2 , takže ji přirozeně parametrizujeme pomocı́
 
Φ(x, y) = x, y, f (x, y) = (x, y, x2 + y 2 )

s definičnı́m oborem
U = {(x, y) ∈ R2 | 0 ≤ x ≤ 1 & 0 ≤ y ≤ 1}.
Máme
∂Φ
= (1, 0, 2x)
∂x
∂Φ
= (0, 1, 2y)
∂y
a
∂Φ ∂Φ
× = (−2x, −2y, 1)
∂x ∂y
Třetı́ složka vektoru ∂Φ ∂Φ
∂x × ∂y je kladná, tedy tento normálový vektor odpovı́dá zadané orientacı́
plochy “nahoru.” Máme tak
 
ZZ ZZ   ZZ −2x
∂Φ ∂Φ
F~ · dS
~= F~ (Φ(x, y)) · ey , yex , x2 y ·  −2y  dS =


× dS =

∂x ∂y
M U U 1

Z1 Z1 Z1
y 2 x 2 y 2 1
−ey − 2y 2 (e1 − 1) +


= −2xe − 2y e + x y dx dy = dy = −(e − 1) − (e − 1) + =
3 3 6
0 0 0

11 5
= − e.
6 3

Přı́klad 10.4. Ověřte Gaussovu větu pro pole F~ = (3x, xy, 2xz) a krychli M = h0, 1i3 ⊆ R3 .

Řešenı́:
Máme
div(F~ ) = 3 + x + 2x = 3 + 3x

68
 a  1   1 1 
ZZZ Z1 Z1 Z1 Z Z Z
9
div(F~ ) dV = (3 + 3x) dx dy dz =  3 + 3x dx ·  1 dy dz  = .
2
M 0 0 0 0 0 0

Integrál přes okraj rozdělı́me na jednotlivé stěny (∂M )i , i = 1, . . . , 6 a pro vztah

ZZ ZZ
Ii := F~ · dS~= F~ (Φi ) · ~ni dS
(∂M )i Ui

použijeme parametrizace Φi , kde Ui = h0, 1i2 , a přı́slušné orientace (∂M )i pomocı́ normovaných
normálových vektorů ~ni :

Z1 Z1 0 Z1 Z1
Φ1 (x, y) = (x, y, 1), ~n1 = (0, 0, 1), I1 = (3x, xy, 2x) · 0 dx dy = 2x dx dy = 1
1
0 0 0 0

Z1 Z1
0
 
Φ2 (x, y) = (x, y, 0), ~n2 = (0, 0, −1), I2 = (3x, xy, 0) · 0 dx dy = 0
−1
0 0

Z1 Z1 Z1 Z1
0 1
Φ3 (x, z) = (x, 1, z), ~n3 = (0, 1, 0), I3 = (3x, x, 2xz) · 1 dx dz = x dx dz =
0 2
0 0 0 0

Z1 Z1
0
 
Φ4 (x, z) = (x, 0, z), ~n4 = (0, −1, 0), I4 = (3x, 0, 2xz) · −1 dx dz = 0
0
0 0

Z1 Z1 1
Φ5 (y, z) = (1, y, z), ~n5 = (1, 0, 0), I5 = (3, y, 2z) · 0 dy dz = 3
0
0 0

Z1 Z1  −1 
Φ6 (y, z) = (0, y, z), ~n6 = (−1, 0, 0), I6 = (0, 0, 0) · 0 dy dz = 0.
0
0 0

Tedy ZZ
~ = I1 + · · · + I6 = 1 + 1 + 3 = 9
F~ · dS
2 2
∂M

a Gaussova věta je tak ověřena.

Přı́klad 10.5. Vypočtěte průtok kapaliny, která proteče oblastı́ x2 + y 2 ≤ R2 , 0 ≤ z ≤ a (kde a > 0,
R > 0 jsou parametry), je-li rychlost prouděnı́ F~ = (xz, yz, xy).

Řešenı́:
Oblast M je válec o poloměru R a výšce a. Integrály v Gaussově větě udávajı́ rozdı́l toho, co do oblasti
přiteče a co z oblasti odteče (např. pro konstantnı́ prouděnı́ je přı́tok roven odtoku a integrály jsou
nulové), ale neřı́kajı́ nám kolik kapaliny se celkově v objemu vyměnı́ (např. při velkém konstantnı́m
prouděnı́ to bude vı́ce než při malém). Abychom toto zjistili, je potřeba v integrálu toku pole přes
povrch vzı́t zvlášť kladnou část integrované funkce, tj. F~ · ~n > 0 v daném bodě (ta odpovı́dá tomu,
co odtéká), a zvlášť zápornou část, tj. F~ · ~n < 0 v daném bodě (ta odpovı́dá tomu, co vtéká).

Nechť ~n představuje vnějšı́ normované normálové pole na okraji ∂M . Pak pro

ZZ
odtok := max{0, F~ · ~n} dS
∂M

ZZ
přı́tok := min{0, F~ · ~n} dS
∂M

69
máme podle Gaussovy věty
ZZ ZZZ
odtok - přı́tok = F~ · ~n dS = div(F~ ) dV.
∂M M

Výpočet toku přes ∂M rozdělı́me na hornı́ podstavu (∂M )1 , dolnı́ podstavu (∂M )2 a plášť (∂M )3 .
Pro hornı́ podstavu použijeme parametrizaci

Φ1 (r, ϕ) = (r cos ϕ, r sin ϕ, a) pro U1 = h0, Ri × h0, 2πi

a vnějšı́ normálové pole

~n1 = (0, 0, 1).
Tedy ZZ ZZ ZZ
max{0, F~ · ~n1 } dS = max{0, xy} dS = 2 r3 sin ϕ cos ϕ dS =
(∂M )1 (∂M )1 h0,Ri×h0, π
2i

 R   π 
Z2 4
ϕ= π2
R4

−
Z
3 R cos 2ϕ
=  r dr ·  sin 2ϕ dϕ = · = .
 
4 2 ϕ=0 4
0 0

Podobně pro dolnı́ podstavu použijeme parametrizaci

Φ2 (r, ϕ) = (r cos ϕ, r sin ϕ, 0) pro U2 = h0, Ri × h0, 2πi

a vnějšı́ normálové pole

~n2 = (0, 0, −1).
Tedy
ZZ ZZ ZZ
max{0, F~ · ~n2 } dS = max{0, −xy} dS = 2 −r3 sin ϕ cos ϕ dS =
(∂M )2 (∂M )2 h0,Ri×h π
2 ,πi

 R   π 
ϕ=π
 R4 R4
Z Z 
3 cos 2ϕ
= r dr ·  − sin 2ϕ dϕ = · = .
  
4 2 ϕ= π 4
0 π 2
2

Konečně pro plášť použijeme parametrizaci

Φ3 (ϕ, z) = (R cos ϕ, R sin ϕ, z) pro U3 = h0, 2πi × h0, ai.

Pak je
∂Φ3
= (−R sin ϕ, R cos ϕ, 0)
∂ϕ
∂Φ3
= (0, 0, 1)
∂z
a vektorový součin
∂Φ3 ∂Φ3
× = (R cos ϕ, R sin ϕ, 0)
∂ϕ ∂z
odpovı́dá vnějšı́ orientaci. Tedy
ZZ ZZ   
∂Φ3 ∂Φ3
max{0, F~ · ~n} dS = max 0, F~ Φ3 (ϕ, z) ·


× dS =
∂ϕ ∂z
(∂M )3 U3

ZZ n  R cos ϕ  o ZZ
= max 0, (zR cos ϕ, zR sin ϕ, R2 sin ϕ cos ϕ) · R sin ϕ dS = max{0, zR2 } dS =
0
U3 U3
 a   2π 
Za Z2π Z Z
= zR2 dϕ dz =  zR2 dz  ·  1 dϕ = πR2 a2 .
0 0 0 0

70
 Celkově tedy máme
R4
odtok = + πR2 a2 .
2
Přı́tok pak spočı́táme pomocı́ Gaussovy věty:

div(F~ ) = 2z
x=r cos ϕ
ZZZ ZZZ  
~
div(F ) dV = 2z dV = y=r sin ϕ =
(r,ϕ,z)∈h0,Ri×h0,2πi×h0,ai
M M
 a   2π   R 
Za Z2πZR Z Z Z
= 2zr dr dϕ dz =  z dz  ·  1 dϕ ·  2r dr = πR2 a2 .
0 0 0 0 0 0

Tedy
R4
přı́tok = odtok − πR2 a2 = .
2
4 4
Závěr: Do oblasti přiteče (za jednotku času) R2 objemových jednotek kapaliny a odteče R2 +
πR a objemových jednotek kapaliny. Oblast tak za jednotku času ztratı́ πR2 a2 objemových jednotek
2 2

kapaliny.

Přı́klad 10.6. Vypočtěte plošný integrál ZZ

F~ · dS,
~
M

kde F~ (x, y, z) = (x2 , y 2 , z 2 ) a M je sféra (x − a)2 + (y − b)2 + (z − c)2 = R2 s vnějšı́ orientacı́ a R > 0
je parametr.

Řešenı́:
Tok vektorového pole F~ : M → R3 orientovanou plochou M ⊆ R3 se spočı́tá jako
ZZ ZZ  
~ ~ ~

∂Φ ∂Φ
F · dS = F Φ(u, v) · × dS ,
∂u ∂v
M U

kde Φ : U → M je opět vhodná parametrizace, U ⊆ R2 , a orientace daná vektorovým polem ∂Φ ∂Φ

∂u × ∂v
souhlası́ se zadanou parametrizacı́ plochy M . (Pokud by orientace nesouhlasila, stačı́ jen změnit
pořadı́ ve vektorovém součinu, tj. změnit znaménko integrálu.)

Integrál spočı́táme podle definice (ale lze použı́t i Gaussovu větu, protože jde o uzavřenou plochu).
Plochu M zparametrizujeme přirozeně pomocı́ posunutých sférických souřadnic:

x − a = R sin ϑ cos ϕ
Φ: y − b = R sin ϑ sin ϕ
z − c = R cos ϑ

s definičnı́m oborem
U: 0 ≤ ϕ ≤ 2π & 0≤ϑ≤π .
Máme
∂Φ


∂ϕ = −R sin ϑ sin ϕ, R sin ϑ cos ϕ, 0

∂Φ


∂ϑ = R cos ϑ cos ϕ, R cos ϑ sin ϕ, −R sin ϑ
a

∂Φ ∂Φ


× = −R sin ϑ · R sin ϑ cos ϕ, R sin ϑ sin ϕ, R cos ϑ = −R sin ϑ · x − a, y − b, z − c .
∂ϕ ∂ϑ

71
 Vektor (x − a, y − b, z − c) mı́řı́ směrem od bodu (a, b, c) k bodu (x, y, z) ∈ M . Takže vektorový
součin má opačný směr, než zadaná vnějšı́ orientace sféry M . Proto mı́sto ∂Φ ∂Φ
∂ϕ × ∂ϑ vezmeme v
integrálu ∂Φ ∂Φ
∂ϑ × ∂ϕ .
Pro skalárnı́ součin vektoru v integrálu tedy máme
 
∂Φ ∂Φ
(F~ ◦ Φ) · × =
∂ϑ ∂ϕ
 
  R sin ϑ cos ϕ
= R sin ϑ · (a + R sin ϑ cos ϕ)2 , (b + R sin ϑ sin ϕ)2 , (c + R cos ϑ)2 ·  R sin ϑ sin ϕ  =
 

R cos ϑ
h i
= R2 sin ϑ · 2R a cos2 ϕ sin2 ϑ + b sin2 ϕ sin2 ϑ + c cos2 ϑ + c2 cos ϑ + R2 cos3 ϑ + · · ·

kde tečky znamenajı́ výrazy, ze kterých se dá vytknout buď pouze ” sin ϕ” nebo pouze ” cos ϕ” a to
v liché mocnině. V integrálu pak tyto výrazy dajı́ nulu. Takže už můžeme psát
ZZ
F~ · dS
~=
M
ZZ h i
R2 sin ϑ · 2R a cos2 ϕ sin2 ϑ + b sin2 ϕ sin2 ϑ + c cos2 ϑ + c2 cos ϑ + R2 cos3 ϑ dϕ dϑ =


=
0≤ϕ≤2π
0≤ϑ≤π

Zπ h i
R2 sin ϑ · 2R πa sin2 ϑ + πb sin2 ϑ + 2πc cos2 ϑ + 2πc2 cos ϑ + 2πR2 cos3 ϑ dϑ =


=
0
 π   π 
Z Z
= 2R3 π(a + b) ·  sin3 ϑ dϑ + 4R3 πc ·  cos2 ϑ sin ϑ dϑ +
0 0
   
Zπ Zπ
+R2 πc2 ·  sin(2ϑ) dϑ + 2R4 π ·  cos3 ϑ sin ϑ dϑ =
0 0
 π 
Z h cos3 ϑ iϑ=π h cos4 ϑ iϑ=π
= 2R3 π(a + b) ·  (1 − cos2 ϑ) sin ϑ dϑ + 4R3 πc · − + 2R4 π · − =
3 ϑ=0 4 ϑ=0
0

8πR3
 
3 2 2
= 2R π(a + b) · 2 − + 4R3 πc · = (a + b + c) .
3 3 3

Přı́klad 10.7. Pomocı́ Stokesovy věty spočı́tejte

Z
F~ · d~s,
∂M

kde
(i) F~ (x, y, z) = (y 2 − z 2 , z 2 − x2 , x2 − y 2 ) a
M je řez
kostky J
= h0, ai3 rovinou x + y + z = 3a
2 .
Orientace je určena pořadı́m bodů a2 , a, 0 , a, 0, a2 a a, a2 , 0 .

(ii) F~ (x, y, z) = (y 2 , z 2 , x2 ) a M je trojúhelnı́k (a, 0, 0), (0, a, 0) a (0, 0, a). Orientace je daná uvedeným
pořadı́m vrcholů.

Řešenı́:
Stokesova věta je zobecněnı́ Greenovy věty z R2 do R3 (orientovaná plocha, jejı́ž je křivka nynı́
okrajem, už může být různě zakřivená v prostoru):
Z ZZ
F~ · d~s = rot(F~ ) · dS.
~
∂M M

72
 Orientace plochy a jejı́ho okraje musı́ být v souladu a to pomocı́ pravidla pravé ruky (vztyčený palec
poblı́ž okraje ukazuje směr orientace plochy a prsty směr orientace okraje).
√
2
(i) Množina M je pravidelný šestiúhelnı́k s hranou o délce 2 a. Dále máme

rot(F~ ) = − 2y − 2z, −2x − 2z, −2x − 2y .

Podle zadánı́ je normálové vektorové √ pole orientované plochy M určené (normovaným) vektorem
roviny, ve které plocha ležı́, a sice ~n = 33 (1, 1, 1) (směru vektoru také odpovı́dá zadánı́). K výpočtu
využijeme

ˆ definici toku pole plochou,

ˆ toho, že plocha splňuje rovnici x + y + z = 3a

2 a
ˆ toho, že známe velikost plochy pravidelného šestiúhelnı́ku:
ZZ ZZ √ ZZ √ ZZ
4 3 4 3 3a
rot(F~ ) · dS
~= rot(F~ ) · ~n dS = −


x + y + z dS = − dS =
3 3 2
M M M M
√
√ ZZ √ 3 3 2 9
= −2 3a 1 dS = −2 3a · a = − a3 .
4 2
M

(ii)√Budeme postupovat podobně jako v (i). Množina M je rovnostranný trojúhelnı́k s hranou o

délce 2a a ležı́ v rovině x + y + z = a. Dále máme

rot(F~ ) = − 2z, −2x, −2y .

√
Normálové vektorové pole orientované plochy M je opět ~n = 33 (1, 1, 1). Výpočet provedeme
podobně:
ZZ ZZ √ ZZ √ ZZ
2 3 2 3
rot(F~ ) · dS
~= rot(F~ ) · ~n dS = −


x + y + z dS = − a dS =
3 3
M M M M
√ √
2 3a 3 2
=− · a = −a3 .
3 2

Přı́klad 10.8. Pomocı́ Stokesovy věty spočı́tejte

ZZ
rot(F~ ) · dS,
~
M

kde F~ (x, y, z) = (xyz, x, exy cos z) a M je polosféra x2 + y 2 + z 2 = 1 a z ≥ 0 s orientacı́ směrem vzhůru.

Řešenı́:
Máme
M: x2 + y 2 + z 2 = 1 & z ≥ 0
a
∂M : x2 + y 2 = 1 & z = 0.
Plocha M je orientovaná směrem ”nahoru” a orientace jejı́ho okraje ∂M tedy odpovı́dá orientaci
dané např. parametrizacı́ ϕ(α) = (cos α, sin α, 0) pro 0 ≤ α ≤ 2π.
Máme tedy
ϕ0 (α) = (− sin α, cos α, 0)
 
ZZ Z Z2π − sin α Z2π
rot(F~ ) · dS
~= F~ · d~s = (0, cos α, e sin α cos α
) ·  cos α  dα = cos2 α dα = π.
 

M ∂M 0 0 0

73
Přı́klad 10.9. Použitı́m Gaussovy věty spočı́tejte tok pole F~ = (3y 2 z 3 , 9x2 yz 2 , −4xy 2 ) povrchem krychle
M = h0, 1i3 ⊆ R3 .

Řešenı́:
Gaussova věta ZZ ZZZ
F~ · dS
~= div(F~ ) dV
∂M M

dává do souvislosti tok pole F~ přes okraj ∂M oblasti M v R3 s integrálem přes tuto oblast M .
Funkce
∂F1 ∂F2 ∂F3
div(F~ ) = + + ,
∂x ∂y ∂z
která se integruje v M se nazývá divergence pole F~ a interpretuje se jako ”zdroj” pole v daném
bodě (při kladné hodnotě) přı́padně ”odtok” pole v daném bodě (při záporné hodnotě). Smyslem
Gaussovy věty tedy je, že celková ”změna pole” v objemu odpovı́dá přı́slušnému toku pole přes okraj.
Pro použitı́ Gaussovy věty předpokládáme vnějšı́ orientaci povrchu krychle ∂M . Máme

div(F~ ) = 9x2 z 2

a
  1  1 
ZZ ZZZ Z1 Z1 Z1 Z1 Z Z
F~ ·dS
~= div(F~ ) dV = 9x2 z 2 dx dy dz =  9x2 dx· 1 dy · z 2 dz  = 1.
∂M M 0 0 0 0 0 0

11 Fourierovy řady
Přı́klad 11.1. Určete Fourierovu řadu periodického rozšı́řenı́ funkce f (t) = t2 na [−1, 1).

Řešenı́:
Definice: Nechť f je T -periodická funkce, která je integrabilnı́ na intervalu [0, T ].
∞ 
Jejı́ Fourierovu řadu definujeme jako a20 + 2π
P 
ak cos(kωt) + bk sin(kωt) , kde ω = T
je jejı́ frekvence,
k=1
ZT
2
ak = T
f (t) cos(kωt) dt, for k ∈ N0 ,
0
a
ZT
2
bk = T
f (t) sin(kωt) dt, for k ∈ N.
0
Toto pak zapisujeme jako
∞
X
a0  
f ∼ 2
+ ak cos(kωt) + bk sin(kωt) .
k=1
TR/2
4
Tvrzenı́: (i) Pokud f je lichá, pak ak = 0 a bk = T
f (t) sin(kωt) dt.
0
TR/2
4
(ii) Pokud f je sudá, pak bk = 0 a ak = T
f (t) cos(kωt) dt.
0

Pro naši funkci f máme T = 2, takže ω = π. Dostáváme tak

Z2 Z1 Z1
2
a0 = 2
2 f (t) dt = f (t) dt = t2 dt = ,
3
0 −1 −1

Z1
4 cos(kπ) 4(−1)k
ak = 2
2 t2 cos(kπt) dt = 2 2
= 2 2 ,
π k π k
−1

Z1
bk = 2
2 t2 sin(kπt) dt = 0.
−1

74
 Tudı́ž máme
∞
4(−1)k
X
1
f∼ 3 + π 2 k2 cos(kπt).
k=1

Jordanovo kritérium: Nechť f je T -periodická funkce, která je po částech spojitá na nějakém intervalu I délky
T . Předpokládejme, že jejı́ derivace f 0 je po částech spojitá na I.
∞ 
Nechť f ∼ a20 +
P 
ak cos(kωt) + bk sin(kωt) . Pak pro každé t ∈ R platı́
k=1
 N
a0
X  1
[f (t− ) + f (t+ )].

lim 2
+ ak cos(kωt) + bk sin(kωt) = 2
N →∞
k=1
∞ 
a0 P 
Pokud je f navı́c spojitá R, pak 2
+ ak cos(kωt) + bk sin(kωt) konverguje k f stejnoměrně.
k=1

∞
1 4(−1)k
Pro náš přı́klad tudı́ž pro t ∈ [−1, 1] dostáváme, že t2 =
P
3 + π 2 k2 cos(kπt).
k=1
Speciálně pro t = 0 pak takto zı́skáme vztah
∞
X (−1)k π2
=− .
k2 12
k=1

a pro t = 1 pak podobně

∞
X 1 π2
= .
k2 6
k=1

Přı́klad 11.2. Mějme funkci (

1 , t ∈ [0, 1),
f (t) =
0 , t ∈ [1, 2).
Určete
(i) Fourierovu řadu
(ii) sinovou Fourierovu řadu
(iii) kosinovou Fourierovu řadu
přı́slušného periodického rozšı́řenı́ funkce f .

Řešenı́:
Definice: Nechť f je funkce spojitá na [0, L). Jejı́ sinová Fourierova řada je definována jako Fourierova řada
jejı́ho lichého periodického rozšı́řenı́ a jejı́ kosinová Fourierova řada je definována jako Fourierova řada jejı́ho sudého
periodického rozšı́řenı́.
2
RL
Tvrzenı́: Sinová Fourierova řada funkce f je trigonometrická řada s koeficienty ak = 0, bk = L f (t) sin(kωt) dt
0
π
aω= L
.
2
RL π
Kosinová Fourierova řada funkce f je trigonometrická řada s koeficienty bk = 0, ak = L
f (t) cos(kωt) dt a ω = L
.
0
Poznámka: Součet sinové Fourierovy řady je T = 2L-periodické rozšı́řenı́ funkce f do liché funkce. Součet
kosinové Fourierovy řady je T = 2L-periodické rozšı́řenı́ funkce f do sudé funkce. Oba součty je potřeba ještě upravit
pomocı́ Jordanova kritéria.

V našem přı́padě je (
1 , t ∈ [0, 1)
f (t) =
0 , t ∈ [1, 2)
(i) Pro Fourierovu řadu funkce f máme: T = 2, ω = π.

Z2 Z1
2
a0 = 2 f (t) dt = dt = 1.
0 0

75
 Z1  t=1
2 1
ak = 2 cos(kπt) dt = sin(kπt) = 0.
kπ t=0
0

Z1  t=1
2 1 1 h i
bk = 2 sin(kπt) dt = − cos(kπt) = 1 − cos(kπ) =
kπ t=0 kπ
0
(
1 h i 0 , k sudé,
= 1 − (−1)k = 2
kπ (2k+1)π , k liché.
Takže
∞ ∞
X 1 X 2
f∼ 1
2 + [1 − (−1)k ] sin(kπt) = 1
2 + sin((2k + 1)πt).
kπ (2k + 1)π
k=1 k=0
π
(ii) Pro sinovou Fourierovu řadu funkce f máme: L = 2, T = 4, ω = 2, ak = 0.

Z1  π    π t=1
2 2 2 h  π i
bk = 2 sin k t dt = − cos k t = cos(kπ) − cos k .
2 kπ 2 t=0 kπ 2
0

Takže sinová Fourierova řada funkce f je

∞
X 2 h  π i  π 
(−1)k − cos k sin k t .
kπ 2 2
k=1

π
(iii) Pro kosinovou Fourierovu řadu funkce f máme: L = 2, T = 4, ω = 2, bk = 0,

Z1
2
a0 = 2 dt = 1.
0

Z1  π    π t=1
2 2 2  π
ak = 2 cos k t dt = sin k t = sin k .
2 kπ 2 t=0 kπ 2
0

Takže kosinová Fourierova řada funkce f je

∞
1 X 2  π  π 
+ sin k cos k t .
2 kπ 2 2
k=1

2
Speciálně platı́ a2k = 0, a2k+1 = (−1)k+1 (2k+1)π , takže řadu můžeme psát jako

∞
1 X 2  π 
+ (−1)k+1 cos (2k + 1) t .
2 (2k + 1)π 2
k=0

π
Přı́klad 11.3. Určete Fourierovu řadu periodického rozšı́řenı́ funkce f (t) = sin t, 0 ≤ t < 2. Určete
funkci, ke které tato Fourierova řada konverguje.

Řešenı́:
π
Perioda našı́ funkce je T = 2, takže ω = 4. Funkce f nenı́ ani lichá ani sudá. Spočı́táme koeficienty
Fourierovy řady funkce f :
π
Z2 it= π
4 4h 2 4
a0 = sin t dt = − cos t = .
π π t=0 π
0
π π
Z2 Z2
4 2

ak = sin t cos(4kt) dt = sin(4k + 1)t − sin(4k − 1)t dt =
π π
0 0

76
 " #t= π !
2
2 cos(4k + 1)t cos(4k − 1)t 2 1 1 −4
= − + = − = .
π 4k + 1 4k − 1 π 4k + 1 4k − 1 π(16k 2 − 1)
t=0
π π
Z2 Z2
4 2

bk = sin t sin(4kt) dt = − cos(4k + 1)t + cos(4k − 1)t dt =
π π
0 0
" #t= π !
2
2 sin(4k + 1)t cos(4k − 1)t 2 1 1 −16
= − + = − − = .
π 4k + 1 4k − 1 π 4k + 1 4k − 1 π(16k 2 − 1)
t=0
Takže dostáváme
∞
2 X 4
f∼ − (cos 4kt + 4k sin 4kt), t ∈ R.
π π(16k 2 − 1)
k=1

Periodické rozšı́řenı́ našı́ funkce f nenı́ spojité v bodech t = kπ

2 , k ∈ Z. V těchto bodech Fourierova
řada konverguje k hodnotě 21 [f (t− ) + f (t+ )] = 12 . Ve všech ostatnı́ch bodech konverguje řada k
periodickému rozšı́řenı́ funkce f podle Jordanova kritéria.

Přı́klad 11.4. Určete Fourierovu řadu periodického rozšı́řenı́ funkce f (t) = |t|, −1 ≤ t < 1.

Řešenı́:
2π
Perioda rozšı́řenı́ bude T = 2, takže ω = 2 . Rozšı́řenı́ funkce f je sudé, takže bk = 0. Zbylé
koeficienty Fourierovy řady jsou tyto:

Z1 " #t=1
2 t2
a0 = 2 · t dt = 2 dt = 1;
2 2
0 t=0

Z1 " #t=1
sin kπt cos kπt 2
ak = 2 t cos kπt dt = 2 t + 2 2 = (cos kπ − 1).
kπ k π k2 π2
0 t=0

Protože pro sudé k je cos kπ = 1, máme ak = 0. Podobně, pro liché k = 2n + 1 je cos(2n + 1)π =
−4
−1, takže a2n+1 = π2 (2n+1) 2.

Protože periodické rozšı́řenı́ funkce f je spojité, tak Fourierova řada k němu konverguje stejnoměrně
na celém R. Proto můžeme napsat dokonce
∞
1 X 4
f (t) = − cos(2n + 1)πt, −1 ≤ t < 1.
2 n=0 π 2 (2n + 1)2

Přı́klad 11.5. Určete sinovou Fourierovu řadu přı́slušného periodického rozšı́řenı́ funkce f (t) = sin t,
0 ≤ t < π2 . Určete funkci, ke které tato Fourierova řada konverguje.

Řešenı́:
K určenı́ sinové Fourierovy řady funkce definované na intervalu [0, L), musı́me začı́t s lichým rozšı́řenı́m
funkce f na interval [−L, L).
Budeme tak mı́t L = π2 a liché rozšı́řenı́ našı́ funkce na interval [− π2 , π2 ) tak bude opět funkce
sinus. Proto sinová Fourierova řada funkce f (t) = sin t, 0 ≤ t < π2 je totéž jako Fourierova řada
funkce f (t) = sin t, − π2 ≤ t < π2 . Z lichosti plyne, že všechny koeficienty ak jsou nulové. Pro
koeficienty bk máme
π π
Z2 Z2 
2 2 
bk = 2 · sin t · sin(2kt) dt = − cos(2k + 1)t + cos(2k − 1)t dt =
π π
0 0

77
 " #t= π !
2
2 sin(2k + 1)t cos(2k − 1)t 2 (−1)k+1 (−1)k+1 8k(−1)k+1
= − + = − + = .
π 2k + 1 2k − 1 π 2k + 1 2k − 1 π(4k 2 − 1)
t=0
Dostáváme tak
∞
X 8k(−1)k+1
f∼ sin 2kt, t ∈ R.
π(4k 2 − 1)
k=1

Liché periodické rozšı́řenı́ funkce f nenı́ spojité v bodech t = π2 + kπ, k ∈ Z. V těchto bodech
konverguje sinová Fourierova řada k hodnotě 12 [f (t− ) + f (t+ )] = 0. Ve všech ostatnı́ch bodech
konverguje sinová Fourierova řada k lichému periodickému rozšı́řenı́ funkce f .

Přı́klad 11.6. Mějme funkci (

1 , t ∈ [0, 1),
f (t) =
−2 , t ∈ [1, 2).
Určete Fourierovu řadu přı́slušného periodického rozšı́řenı́ funkce f .

Řešenı́:
Pro Fourierovu řadu máme T = 2, takže ω = π. Určı́me koeficienty:

Z1 Z2
2 
a0 = 1 dt + −2 dt = −1;
2
0 1

Z1 Z2
2 
ak = cos kπt dt − 2 cos kπt dt = 0;
2
0 1

Z1 Z2 (
2 3 h
 i 0 , k sudé,
bk = sin kπt dt − 2 sin kπt dt = 1 − (−1)k = 6
2 kπ kπ , k liché.
0 1

Proto pro lichá čı́sla k = 2n + 1 dostaneme tvar

∞ ∞
1 X 3 h i 1 X 6
f ∼− + 1 − (−1)k sin kπt = − + sin(2n + 1)πt, t ∈ R.
2 kπ 2 n=0 (2n + 1)π
k=1

78
 Literatura

References
[1] J. Stewart: Calculus, Brooks-Cole, 1991.
[2] G. Thomas, R. Finney: Calculus and analytic geometry - Part 2, Addison-Wesley, 1996.
[3] J. Hamhalter, J. Tišer: Diferenciálnı́ počet funkcı́ vı́ce proměnných, ČVUT, 2005.

[4] J. Hamhalter, J. Tišer: Integrálnı́ počet funkcı́ vı́ce proměnných, ČVUT, 2005.

79