Andrew Fukuda – Kořist

také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

Andrew Fukuda

Kořist – e-kniha

Copyright © Fragment, 2014

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

Věnováno Obaachanovi

1.

MYSLELI JSME SI, že jsme se lovců konečně zbavili, ale byl to omyl.
Dnes v noci se vrátili.

Zaslechli jsme je, až když byli jen pár minut od řeky: noční temnotou k nám
pronikly hlasité výkřiky, ostré jako skřípot skleněných střepů drcených
podrážkami bot. Kůň se s rozšířenými nozdrami, vypoulenýma očima a
zaťatými svaly zvedl ze země. Sklopil uši a odpádil pryč, oční bělma mu
zářila do tmy jako dva šílené úplňky.

Všichni si kvapně posbíráme věci, nohy se nám třesou a utíkáme ke člunu.

Kotvicí lana jsou pevně utažena. Nemůžeme je rozvázat, jak se nám klepou
ruce. Ben se snaží potlačit vzlyky. Epap je strachy ztuhlý. Stojí na palubě s
hlavou nakloněnou na stranu, odkud zvuky přicházejí. Vlasy má rozcuchané
po krátkém spánku, do něhož nikdy neměl upadnout.

Sisy se pokouší lana odříznout. Kmitá ostřím dýky stále rychleji, až odletují
jiskry. Najednou přestane, ostří dýky drží nehybně ve vzduchu. Upřeně
hledí do dálky. Vidí je: deset stříbrných teček, které se za námi ženou po
louce, než zmizí za nedalekým kopečkem. Cítím, jak se mi ježí chlupy na
krku, mění se v drobné krápníky, praskají a lámou se ve větru.

Znovu se vynořují na obzoru: deset kapek rtuti, zdolávajících kopec s

neuvěřitelným odhodláním.

Stříbrné tečky, kapky rtuti, těmito poetickými názvy se bláhově pokouším

hrozivé nebezpečí proměnit v neškodné představy, drobné šperky. Ale tohle
jsou lidé. Lovci. Běží sem, aby mi zabořili špičáky do masa. Aby mě
roztrhali na kousky, pochutnali si na mně, zhltli mé vnitřnosti.

Popadnu mladší chlapce a strkám je na palubu. Sisy zápolí s posledním

lanem, snaží se nevnímat sílící jekot, vyrážený hrdly plnými slin. V
poslední chvíli se jí daří lano přeříznout. Odstrkuji člun do říčního proudu a
Sisy na něj naskakuje. Řeka nás obklopuje, nese nás pryč od břehu.
Lovci se shromažďují na břehu – deset silných, groteskně působících postav
s roztavenou kůží a připečenými vlasy. Nepoznávám ani jednoho z nich.
Není tady Rudoretka, Kulturistka, Vychrtlík ani Ředitel – touha v jejich
očích je mi však až příliš dobře známá. Je to silnější než chtíč. Je to mučivá
touha po glupaním mase a krvi. Tři lovci se po hlavě vrhají do proudu řeky
v bláhovém pokusu se k nám dostat. Jednou dvakrát se vynoří nad hladinu a
pak neškodně klesají ke dnu.

Ostatní lovci nás ještě čtyři hodiny sledují po břehu. Snažíme se na ně

nedívat, upíráme pohled k vodní hladině a dřevěné palubě. Ale jejich křiku
se nedá uniknout: je plný frustrace, nenaplněné touhy. Čtyři chlapci z
Kopule – Ben, David, Jacob a Epap – se po zbytek noci choulí v kajutě. Já
se Sisy zůstáváme na zádi a dlouhými bidly korigujeme směr člunu,
udržujeme ho v bezpečné vzdálenosti od břehu. S blížícím se úsvitem
zamračená obloha pomalu bledne. Zbývající lovce však vycházející slunce
a s ním spojená nevyhnutelná smrt nijak neoslabuje, jejich kvílení a běsnění
naopak sílí.

Den pomalu přichází, prosvítající paprsky si razí cestu skrz černá oblaka.
Lovci tak umírají postupnou, strašlivou smrtí. Trvá téměř hodinu, než
dobublá poslední jekot a nezbude z nich vůbec nic.

Poprvé po několika hodinách Sisy promluví. „Myslela jsem, že už jsme dost

daleko. Že už je neuvidíme.“ Je teprve ráno, ale její hlas zní unaveně.

„Bylo slunečno,“ vysvětluju. „Až do té včerejší bouře.“ Déšť a zatažená

obloha proměnily den v noc, a umožnily tak lovcům vyrazit několik hodin
před soumrakem.

Sisy vystrčí bradu. „Tak to aby dnes radši nepršelo,“ odtuší a jde do kajuty
zkontrolovat chlapce.

Řeka se vytrvale žene kupředu. Dívám se po proudu až tam, kde mizí ve

vzdálené temnotě. Nevím, co je před námi, a ta nejistota mě naplňuje
strachem. Na čele mi přistává dešťová kapka, pak další a další, až mi voda
stéká po krku a po pažích posetých husí kůží. Zahledím se na oblohu. Honí
se po ní těžká černá mračna, která se vzápětí protrhnou. Déšť bičuje zemi
temnými provazci vody. Obloha je černá jako hejno havranů o půlnoci.
Hon teprve začal. Hon, který nikdy neskončí.

2.

CHOULÍME SE V KAJUTĚ, snažíme se schovat před deštěm. Promočené

oblečení se nám lepí na vyhublé končetiny a propadlá břicha jako
pestrobarevná kůže. Každou chvilku dožene hlad někoho z nás k tomu, aby
nahlédl do potravinového batohu a opět se přesvědčil, že je opravdu
prázdný.

Všechny lesní plody i připálené maso divokého psa už jsme dávno snědli.

Říční proud díky lijáku zesílil. Častěji se střídáme při řízení člunu, protože
se brzy unavíme. Krátce po poledni kormidluji společně se Sisy. O dvě
hodiny později jsme úplně zničení. Hroutíme se do kajuty a Epap s Jacobem
po nás přebírají službu.

Jsem vyčerpaný, ale spát nemůžu. Nad řekou fičí vítr a rozviřuje hladinu,
beztak už rozbouřenou silným deštěm. Třu si obličej, abych si aspoň trochu
zahřál tváře. Ve druhém rohu kajuty leží Sisy schoulená na boku. Oči má
zavřené, hlavu položenou na sepnutých rukou. Ve spánku vypadá klidně,
rysy její tváře jasně vystupují.

„Zíráš na mě už několik minut,“ šeptá se zavřenýma očima. Polekaně sebou

cukám. Rty se jí stočí do náznaku úsměvu. „Příště mě prostě probuď. Ten
tvůj pohled by propálil i ocelovou stěnu.“

Škrábu se na zápěstí.

Sisy otevírá oči a sedá si. Husté hnědé vlasy jí padají do obličeje; jsou
pomuchlané stejně jako deka, kterou láskyplně přehazuje přes Bena spícího
vedle. Zívá, protahuje si ruce vysoko nad hlavou, prohýbá se v zádech.
Zvedne se, cestou obchází hromádku klacíků, které jsme přinesli na palubu,
a sedá si vedle mě.

„Ten proud je silný,“ říkám. „Možná až moc. Dělá mi to starosti.“

„To je jenom dobře. Aspoň nás od nich odnese co nejdál.“

Od našeho útěku z Ústavu pro studium glupanů uběhlo teprve pár dní.
Tehdy se za námi hnal dav lidí bažících po glupaním mase a krvi. Z budovy
ústavu se vyhrnuly stovky lidí, hosté plesu hnaní krvežíznivou touhou. Proti
takové přesile nás šest nemělo prakticky žádnou šanci. Naše jediná naděje
se upínala k Vědcovu deníku – záhadnému sešitu, který naznačoval možnou
únikovou cestu na člunu po řece Nedě. Nedu jsme naštěstí našli. A jako
zázrakem jsme našli i člun. Ale zatím jsme nezjistili, proč nás Vědec poslal
po proudu řeky.

„A taky nás přinese blíž k němu,“ pokračuje, jako by mi četla myšlenky.

Dívá se na mě upřeným pohledem, přívětivým a vědoucím. Uhýbám očima.

Včera jsem poprvé po letech viděl otcovu tvář, když jsem narazil na Epapův
portrét Vědce: hluboko posazené oči, výrazné lícní kosti, úzké rty a
kamenný výraz, z něhož i na kresbě vyzařovala vnitřní důstojnost a smutek.

Myslím na tajemství, která ty oči musely skrývat, a na myšlenky, které ty

rty nikdy nevyslovily.

Onoho posledního dne otec přiběhl domů, silně se potil a byl smrtelně
bledý. Spatřil jsem dvě tečky na jeho krku. Tak daleko zašel ve snaze
předstírat svoji přeměnu. Když těsně před úsvitem vyběhl z domu, myslel
jsem, že běží vstříc vlastní smrti, aby mě zachránil.

A on přitom běžel na svobodu a mě ponechal na pospas smrti.

Beru si z hromádky dva klacíky a třu je o sebe, jako bych brousil nůž.
„Myslíš si, že ten člun nechal pro vás, viď?“ ptám se. „Že celý ten složitý
útěk naplánoval pro vás. Chceš slyšet, co si myslím? Ten člun byl pro něj,
jen pro něj. Byla to jeho úniková cesta. Jenomže ho nenašel. Nebo ho sám
postavil,

ale chytili ho dřív, než stačil utéct.“

Sisy hledí na klacíky, potom na mě. „Pleteš se. Vědec nám skoro každý den
sliboval, že nás jednoho dne odvede pryč. Mluvil o nádherném místě, kde
se nemusíme ničeho bát, kde je klid a teplo a spousta dalších lidí. O zemi
mléka a medu, ovoce a slunečního svitu. Tak ji nazýval. Někdy jí taky říkal
Země zaslíbená. A kdykoli mluvil o útěku, šlo o náš útěk.“

„To byl velký slib.“

Sisy semkne rty. „To byl. Ale přesně to jsme potřebovali. Musíš to pochopit
– narodili jsme se všichni pod Kopulí. A byli jsme upřímně přesvědčení, že
tam i zemřeme, po dlouhém, těžkém životě v zajetí. Byla to bídná
existence. A pak se zčistajasna objevil Vědec. Dal nám naději. Kluci se
změnili, hlavně Jacob. Naděje dokáže hodně.“ Sisy se usměje. „Vždyť ani
nevíme, jak mléko a med vypadá a chutná.“

„Vložili jste do slibu jednoho člověka hodně důvěry.“

Podívá se na mě. „Neznáš ho tak, jak ho známe my.“

Její slova mě hluboko uvnitř zraňují, až sebou málem cuknu. Ale ovládnu
se. Celoživotní trénink z vás udělá mistra ve skrývání emocí.

„Copak ty ho nechceš najít?“ vyzvídá. „To nejsi ani trochu zvědavý, kam
mohl odejít?“

Přestávám třít klacíky. Ve skutečnosti poslední dobou nemyslím skoro na

nic jiného.

Po tváři jí přeběhne měsíční světlo odrážející se od vodní hladiny. „Jen mi

to pověz, Gene,“ zašeptá a dívá se mi do očí.

Chvíli mlčím, pořád mi znějí v uších její slova: Neznáš ho tak, jak ho známe
my. Mohl bych jí toho říct tolik. Že tomu muži, jehož znali jako Vědce,
jsem já říkal otče; že jsem s ním žil, hrál si s ním, povídal si s ním,
objevoval s ním metropoli, poslouchal jeho příběhy. Že když spal, jeho
tvrdý obličej se proměňoval v tvář malého chlapce; že trochu chrápal,
hrudník se mu pravidelně zvedal a klesal, zvedal a klesal, a ruce měl volně
položené podél těla. Že jsem s ním prožil víc let než oni, a mnohem
intenzivnějších. Že mě miloval, tak jako otec miluje syna, a že to pouto je
silnější než kterékoli jiné.
Místo toho začnu třít klacíky o sebe ještě usilovněji.

„Vypadáš, jako bys nesl na ramenou celý svět, Gene,“ prohodí tiše.

Já jen pod sebou mlčky zkřížím nohy.

„Tajemství,“ šeptá, „tě rozežerou zevnitř.“ Pak se zvedne a přidá se k

ostatním.

Později toho dne déšť ustává. Mezi mraky prosvítá slunce a chlapci
radostně pokřikují. Jacob tvrdí, že teď je všechno perfektní: svítí slunce a
proud je silný. „Teď si zkuste přijít, vy lovci!“ křičí odvážně.

Ostatní glupani se smějí a povzbuzují ho. „Zkuste si nás chytit!“ Jejich

smích se nese k modravému nebi.

Já ale jejich nadšení nesdílím. Každý metr, jímž se vzdalujeme lovcům, mě

totiž odnáší i od Záře.

V těch posledních několika dnech se mi nečekaně zjevuje v nejrůznějších

podobách: ve tvaru mraků, v siluetě blížících se východních hor. V každém
okamžiku, s každou vlnkou za zádí člunu cítím, jak se stahuje smyčka
okolo jejího krku. Pronásleduje mě špatné svědomí. Záře se pro mě
obětovala a teď je sama v ústavu. Čeká na mě, na záchranu, která ode mě
nepřijde. Teď už jí musí být jasné, že se nevrátím. Že jsem selhal.

Chlapci pokřikují, v jejich slovech je slyšet radost, upřímná a nefalšovaná.

Volají něco o Vědci a Zemi zaslíbené.

Po chvíli uslyším skřípání prken. To za mnou jde Ben.

„Pojď za námi na palubu, Gene!“ vybízí mě se širokým úsměvem. „Na

slunci je mnohem tepleji než v kajutě.“

Bráním se, že na slunce nemůžu.

„No tak, no tak,“ tahá mě za ruce.

Ale já se mu vytrhnu. „Nemůžu. Nejsem na slunce zvyklý. Spaluje mi kůži.
Nejsem opálený jako vy glu…“ Zarazím se v poslední chvíli.

Ben se tváří posmutněle. Pak odchází do jasné záře slunečních paprsků a

nechává mě samotného v chladném stínu vlhké kajuty.

Během hodiny si slunce probojuje cestu skrz mraky. Krajina se probouzí,

vše ožije barvami. Zářivě zelené louky, temně modrá voda. Celé odpoledne
ke mně škvírami ve stěnách kajuty pronikají hlasy ostatních. I v omezeném
prostoru člunu mám pocit, jako by byli tisíce kilometrů ode mě.

Sluneční svit se rozlévá po kraji jako zrnka soli padající do otevřených ran
mého svědomí.

Je pozdní odpoledne. Ostatní jsou na palubě, odpočívají, vyhřívají se na

slunci jako psi. Jsou vyčerpaní, propadlá břicha jim kručí i ve spánku. Já
mám další službu na zádi. Naslouchám vlnkám šplouchajícím zespoda o
dřevěnou palubu, jejich rytmický dutý zvuk je zvláštně uklidňující. Klidné
pohupování člunu mě uspává.

Epap je vzhůru. Sedí skloněný a něco zaujatě kreslí. Zvědavost mě přemůže

a nepozorovaně se nakláním dopředu.

Kreslí Sisy. Na obrázku stojí na kameni na okraji vodopádu, jednu útlou

paži má zvednutou a dívá se dopředu. Vodopád se leskne, jako by byl
zdobený tisíci rubíny a diamanty. Sisy má na sobě hedvábné šaty bez
rukávů, poprsí má bujnější a pas štíhlejší než ve skutečnosti. Na obrázku za
ní někdo stojí.

Chvilku mi trvá, než mi dojde, kdo to má být. Epap, v tričku bez rukávů a
se svalnatýma rukama; od plochého břicha se mu odráží měsíční světlo.
Jednou rukou drží Sisy okolo pasu, druhou má položenou níž, něžně ji hladí
po pravém stehně. Sisy má jednu ruku nataženou dozadu a drží ho vášnivě
za hlavu, prsty si pohrává s jeho vlasy.

„Páni, ty máš ale fantazii,“ poznamenám.

„Co…?!“ vykřikne a zabouchne skicák. „Ty slídile!“

„Co se děje?“ ptá se Sisy rozespale.

„Jenom klid,“ konejším ho. „Až skončíš se svým, ehm, kreslením, nemohl
bys mi pomoct s řízením?

Proud je čím dál silnější.“

Jdu na příď a otáčím kormidlem, dokud se člun pomalu nesrovná. Z kajuty

slyším, jak Epap něco pokřikuje.

Po pár minutách mi na pomoc nepřichází Epap, ale David.

Páni, naznačí rty, když vidí mocný proud. „Plujeme fakt dost rychle.“ Bere
do ruky druhé bidlo.

Epap na zádi mluví se Sisy, rozpřaženýma rukama vyrovnává houpání

člunu. Ona vrtí hlavou, ukazuje na oblohu, z níž sice prosvítá slunce, ovšem
pořád je zataženo. Epap k ní přistoupí blíž, vzrušeně mává rukama.
Rozhovor pokračuje, ale přes hučení řeky neslyším ani slovo. Jdu k nim.

„… řeku,“ říká Epap.

„Co tady řešíte?“ ptám se.

Epap na mě rozezleně pohlédne. „Nic.“

Obracím se k Sisy. „Co je s řekou?“

„Řeka je mokrá!“ odsekne Epap. „A teď si běž hledět svýho!“

„Přemýšlíte, že bychom zakotvili, viď?“ ptám se Sisy. „Abychom ulovili

něco k jídlu.“

Sisy neodpovídá, jen upírá pohled do řeky se rty pevně semknutými.

„Podle mě by to nebylo rozumný,“ prohlašuju. „Byla by to chyba.“

„Na tvůj názor se nikdo neptal,“ vrčí Epap a staví se mezi mě a Sisy.
„Opustit člun by byla velká chyba, Sisy,“ opakuju a obcházím Epapa.
Cítím, že je bez sebe vzteky.

„Copak jsme se včera dost nepoučili? Je to…“

„Čemu přesně z věty ‚běž si hledět svýho‘ nerozumíš?“ útočí na mě Epap.

„Radši běž připravit lana.

Až přistaneme, bude potřeba člun přivázat.“

„Zbláznil ses? Chtějí nás ulovit…“

Epap na mě vztekle kouká. „Vážně? A na to jsi přišel sám?“

„Poslouchej mě! Pořád můžou být blízko…“

„Už ne, nejsou tady,“ odsekne Epap. „To o nich nic nevíš? Překvapuje mě,
jak málo toho víš, když jsi mezi nimi žil celý život. Blik, slunce je zabíjí. A
blik, teď svítí slunce.“

„Nesvítí dostatečně. Lovci jsou chytří, improvizují, mají techniku, jsou

odhodlaní nás dostat. Děláš chybu, když je podceňuješ.“

„Blízko je jedině tak jídlo,“ kříčí na mě Epap. „Všude běhají zvířata,

vypadá to tam jako v zoo. Už jsem viděl nejmíň tři divoké psy. A teď si jdi
a nech rozhodování na mně a na Sisy.“

„Epape,“ vrtí hlavou Sisy. „Já nevím. Možná je to moc velké riziko.“

Epap se tváří ublíženě. „Ale Sisy, já ti nerozumím. Před chvilkou jsi

souhlasila, že půjdeme na lov.“

Dívá se na ni zmateně, nevěřícně. „Víš, jak jsme hladoví. Pomysli na

chudáka Bena.“

„To je pravda. Ale raději se neukvapujme, ano?“

„Ne, Sisy, před chvilkou jsi se mnou souhlasila. Že bychom měli zakotvit a
jít na lov.“
„Jen chci být opatrná…“

„Je to kvůli němu?“ doráží Epap a probodává mě napřaženým prstem.

„Jenom proto, že on řek, že bychom neměli zakotvit, tak najednou souhlasíš
s ním?“

„Přestaň.“

„Je to kvůli němu?“

„Epape! Vždyť já neříkám, že přece nezakotvíme nikdy. Ale mohli bychom

počkat, až se vyjasní. Až bude slunce opravdu pálit. Jestli bude třeba čekat
do zítřka, tak počkáme. Další den hladovění nás nezabije. Zbrklé a
předčasné zakotvení by mohlo.“

Epap se k ní otáčí zády, celý kypí zlostí. „Proč s ním vždycky tak rychle
souhlasíš? Nemůžu věřit tomu, že jsi na jeho straně!“

„Nejsem na ničí straně. Chci si zachovat zdravý rozum. Udělat to nejlepší

pro nás pro všechny.“

„To nejlepší pro tebe! Chceš, aby si o tobě myslel jen to nejlepší, proto jsi
na jeho straně!“

„Já se tady hádat nebudu,“ utne ho Sisy a jde pryč.

Epap za ní rozzlobeně hledí. Ještě neskončil. „Vidíš, cos udělal?“ obrací se

ke mně. „Myslíš si, kdoví jak nejseš chytrej, co? Myslíš si, jakej seš tvrďák.
Koukněte na mě, roky jsem přežil mezi nima.

Koukněte, jak se umím naparovat. Pro mě seš leda tak ubožák.“

Nehádej se a jdi pryč, nakazuju si v duchu.

„Chtěl jsi být jako oni?“ ptá se Epap tlumeným hlasem. „Styděl ses za to,
jaký jsi?“

Zastavuju se.
„Viděl jsem, jak se na nás díváš. Viděl jsem tu samolibost ve tvým
obličeji,“ říká s pohrdavým úšklebkem. „Díváš se na nás svrchu. Stydíš se
za to, že musíš být s námi. Ve skutečnosti vzhlížíš k nim, co? Ve skutečnosti
nejspíš chceš být jedním z nich.“

„Epape, přestaň,“ napomíná ho Sisy. Vrátila se a starostlivě nás pozoruje.

„Vůbec nevíš, jaký to je,“ procedím mezi zuby.

„Co to říkáš?“ ptá se a poťouchle se při tom šklebí.

„Nemáš ani ponětí, jaký jsou. Jinak bys nikdy neřekl něco tak hloupýho.“

„Nemám ponětí? Vážně? To myslíš vážně? Já že nemám ponětí?“ Kouká na

mě s neskrývaným posměchem. „To ty nemáš ani ponětí. Ale jak bys
vlastně mohl? Plácal ses s nima po zádech, celej život se s nima kamarádíš.
Neviděls, jak trhaj tvoje rodiče na kousky. Nikdy se ti nestalo, že by ti
přímo před očima roztrhali sestru nebo bratra. Neznáš je tak jako my.“

„Znám je líp, než si myslíš,“ namítám. Mluvím tiše a vyrovnaně, ale jsem
připravený hlas v momentě zvýšit. „To mi věř. Co vy o nich vlastně víte?
Vždyť vám dělali chůvy, krmili vás, dávali vám oblečení, pekli vám dorty k
narozeninám…“

Epap se na mě s napřaženým prstem chystá znovu rozkřičet. „Co se…“

Sisy ho tahá za paži. „To stačí, Epape!“

„No vidíš, už zase,“ vzteká se. „Proč jsi vždycky na jeho straně? Nech toho,
Epape. Přestaň, Epape.

Čím si tě tak získal? Proč… to je jedno, zapomeň na to!“ Vytrhne se jí.

„Chcete dál hladovět, tak prosím. Ale jestli onemocníme, jestli zemřeme
hlady, bude to vaše vina, to si pište.“

„Už té tragédie nechej, Epape.“ Sisy rozzlobeně oddechuje.

Epap uhýbá pohledem a mlčí. Pak se na mě zničehonic vrhne tak prudce, že

oba tvrdě dopadneme na palubu, až to zaduní.
Zespodu se ozve zvláštní dutý zvuk. Jako kdybych rozpohyboval nějaký
volný předmět pod člunem.

Epap nadává a buší do mě a já tak akorát zvládám jeho údery odrážet. Sisy
se ho ze mě pokouší strhnout, rozčilením je celá rudá.

„Jako bychom neměli dost problémů!“ křičí. „Musíme bojovat s nimi, ne

mezi sebou!“

Epap ze mě sklouzne a dívá se stranou. Prohrábne si vlasy, ztěžka

oddechuje. Ale já si ho nevšímám.

Soustředím se jen na palubu pod sebou. Klepu do ní. Znovu se ozve ten
dutý zvuk. Když zaklepu o kousek vedle, zní to úplně jinak.

„Co je tam?“ zajímá se David. Všichni na mě koukají.

Vší silou bouchnu do paluby. Slyším to zas, něco tam je. Něco je pod
člunem, skryté před nepovolanýma očima. Cítím, jak se mi v krku dělá
knedlík, když mi to dojde.

„Gene?“ osloví mě Sisy. „Co se děje?“

Dívám se na ni nervózníma očima.

„Gene?“

„Myslím, že pod člunem něco je,“ oznamuju jim. Teď na mě všichni

udiveně hledí. „Celou dobu to máme přímo před nosem.“

Ben si zmateně prohlíží palubu. „Kde? Já nic nevidím.“

„Na tom jediném místě, kam by se lovec nešel podívat – kam by se

neodvážil,“ říkám. „Pod vodou.“

Ponořit se pod hladinu řeky je jako projít zrcadlem. A stejně tak příjemné:
ledové střepy mě řežou do holé kůže. Plíce se mi stahují na velikost
golfového míčku. Vracím se nad hladinu, lapám po dechu.
Proud je jako divoká šelma. Ačkoli mám okolo pasu uvázané lano pro
případ (ne tak nepravděpodobný, jak si uvědomuju), že by mě voda odnesla
pryč, moc mě to neuklidňuje. Okamžitě se chytám okraje člunu. Nechávám
tělu pár vteřin, aby si přivyklo na chlad, a pak se znovu ponořím.

Přidržuju se prsty zespodu dřevěných latí paluby. Proud mi strhává nohy,

takže ležím téměř vodorovně s člunem. Připadám si jako vlajka vlající ve
větru. Mezi latěmi prosvítají tenké paprsky slunce a dopadají na zakalenou
vodu. Je tady strašidelné ticho, hluboké hučení vody jen občas přeruší
svištivý zvuk. Rozhlížím se ve snaze něco najít, cokoli zvláštního.

Tam. Z prostředku dna člunu vystupuje něco jako krabice. Opatrně se

nechávám nést proudem až k té bedně, chytám se jí, vděčný za oporu. Na
spodní straně najdu rezavou kovovou petlici. Napoprvé se ani nehne.
Lomcuju s ní, až se celá spodní strana otevře.

Vzápětí z bedny vypadne velká kamenná deska, takže mě praští do týla. Ta

bolest je děsná. Deska klesá ke dnu, rychle po ní naslepo sahám. Ale je
příliš pozdě. Deska mi proplouvá okolo nohou, odrazí se od mého levého
lýtka a klesá do kalné hloubky.

Plíce mě pálí, ale i tak se otáčím hlavou dolů, chodidla mám opřená o
palubu nad sebou. Teď nebo nikdy. Mám jedinou šanci se pro desku potopit,
než klesne příliš hluboko, kam už pro ni nedosáhnu.

Vrhám se ke dnu, do tmy, do chladu.

Těsně předtím, než mě napnuté lano strhne zpět, nahmatám prsty kámen.
Držím ho. Pak mě provaz táhne zpátky jako nějaká pružina takovou silou,
že mi deska málem vyklouzne. Tisknu si ji k nahému hrudníku a cítím
písmena vyrytá do jejího povrchu.

Vynořím se z vody a všude kolem mě je bílá pěna, lapám po dechu. Epap s

Davidem uvidí desku a přebírají ji z mých unavených rukou. Mě nechávají
ve vodě, visím na straně, sotva že se udržím.

Když své mokré a těžké tělo vytáhnu na palubu, všichni už jsou namačkaní
okolo kamenné desky.
S hlavami přitisknutými k sobě čtou slova vyrytá do kamene: Zůstaňte na
řece.

Vědec

Zírají na ni s otevřenými ústy. Pak se začínají usmívat a nakonec nahlas

smát. Jsou celí šťastní, jako v deliriu.

„Říkal jsem to! Já to říkal!“ křičí Ben a plácá všechny po zádech. „Celé to
pro nás naplánoval!“

Sisy vstává, rukama se drží za hlavu, obočí má vysoko zvednuté a oči zalité
slzami.

„Já věděl, že to pro nás připravil!“ křičí Jacob. „Země zaslíbená! Vede nás
do Země zaslíbené!

Do země mléka a medu, ovoce a slunečního svitu!“

Úsměv, který se Sisy rozlévá po tváři, téměř fyzicky hřeje. S úlevou přivírá
oči. „Jak jsi poznal, že je pod námi ten kámen, Gene?“ ptá se.

Chvíli nic neříkám. Otec mi jako malému klukovi často připravoval různé
cesty za pokladem, nechával mi stopy, vodítka po celém domě.
Vzpomínám, jak jsem býval rozčilený, když jsem nemohl najít stopu, o
které jsem věděl, že tam někde je. Nabádal mě, abych zpomalil, zhluboka se
nadechl a důkladně celé místo prozkoumal. Říkával mi: Díváš se, ale
nevidíš. Odpověď máš přímo před nosem.

A skoro vždycky, když jsem se uklidnil, našel jsem potřebný klíč mezi
prkny na podlaze, v knize, kterou jsem celou dobu držel v rukou, nebo
přímo ve své kapse.

Ale nic z toho jsem jim nepověděl. „Prostě to nejspíš byla jen trocha štěstí,“
odpovídám. Začínám se celý chvět, vítr mě ledově studí. Pořád mám na
sobě jenom trenky, všechno ostatní jsem si před skokem do řeky svlékl.

Jeden z glupanů něco říká, ostatní se smějou. Sisy se vrací k nim, tleská
rukama. Mají v sobě tolik emocí.
Jdu do kajuty, kde mám oblečení složené na hromádce. Sundávám si
trenýrky, ždímám je roztřesenýma rukama. Stále slyším, jak se venku vesele
smějí. Nechápu, proč musí tolik ukazovat navenek, co cítí. Copak nemůžou
své emoce jednoduše prožívat, aniž by je dávali tak okatě najevo?

Možná je život v zajetí otupil, možná jim vzal schopnost vycítit emoce
ostatních, dokud nejsou tak hrubě vyjádřené.

Smějou se, vyprávějí si, Vědec tohle a Vědec tamto. Mají potvrzení, které
potřebovali. Znamení, že je Vědec neopustil, že je nezradil, že na ně čeká
na konci cesty. Na ně.

A ne na mě.

Na mě, kterého nechal uprostřed metropole plné nestvůr. Abych se postaral

sám o sebe. Malého

chlapce, který plakal, dokud vyčerpáním neusnul, a ještě měsíce poté se v

posteli počurával. Zato pro ně vymyslel složitý únikový plán s deníkem
(který podle něj měli najít) a člunem, který je doveze do země mléka a
medu, ovoce a slunečního svitu.

Slyším další výbuch smíchu, pak další; jejich smích je jako bodání ostrých
jehel. Chystám se říct jim, ať už jsou zticha, ale vtom si uvědomím, že
skutečně zavládlo ticho, které je stejně tak náhlé jako podivné. Vyhlížím
ven škvírami ve stěně kajuty. Moc toho nevidím, jen Davida a Jacoba, jak
zvedají kamennou desku. Rychle na sebe navlékám suché oblečení a vyjdu
ven z kajuty.

Oni zatím kamennou desku postavili a shromáždili se za ní. Z vytesaných

písmen dosud kape voda, až se na palubě udělala malá loužička. Znovu čtu
ta slova.

Zůstaňte na řece.

Vědec
Ale glupani se teď dívají na druhou stranu desky. Jejich oči vidí něco, co já
ne, a udiveně se zvednou ke mně. „Co je?“ ptám se.

Pomalu otáčejí desku zadní stranou ke mně, abych si mohl vzkaz také
přečíst.

Tři slova. Tři slova, která budou mít navždy vyrytá do paměti stejně
nesmazatelně, jako jsou vytesána do té kamenné desky.

Nenechte Gena zemřít.

Po mnoha letech první otcova slova pro mě, o mně. Šepot z minulosti, který
se mění v bzukot, pak v hukot. Tělem mi projede elektrický výboj a cítím,
jak mi někde vzadu v mozku roztává velký kus ledu. A přestože mě
zaplavuje světlo, naděje a síla, nejsem s to udělat nic víc než padnout na
kolena.

Jacob s Davidem jsou u mě první, zvedají mě. Cítím, jak mě plácají po

zádech, mluví nahlas, ale už mě to nerozčiluje, cítím, jak se ke mně tisknou,
ale už mi to nevadí. Přidržují mě, abych zase nespadl, po tvářích se jim
rozlévá úžas. Znovu se usmívají, jejich oči překypují vřelostí. Sisy pevně
zavírá oči a vzrušeně si tiskne zaťaté pěsti ke rtům. Když oči znovu otevře,
aby se na mě podívala, dívá se na mě přátelsky a laskavě.

„Věděla jsem to,“ říká. „Nejsi tady náhodou, Gene. Od začátku jsi měl být s
námi. Přidat se k nám.“

Neříkám nic, jen cítím, jak mi po těle stékají čůrky vody. Zvedá se vítr a já
se celý chvěju. Sisy mě chytá okolo krku a objímá mě. Jsem pořád mokrý,
ale nevadí jí to.

„Už nejsi cizinec,“ šeptá mi do ucha tak tiše, abych to slyšel jen já, a
naposledy mě pevně stiskne, než se odtáhne. Obličej a hrudník má ode mě
celý vlhký. Hází mi přes ramena deku, kterou Ben přinesl z kajuty. Člun,
Neda, krajina i my se koupeme ve slunečním svitu.

3.
TÉ NOCI VE DRUHÉ třídě, kdy jsem byl málem sněden zaživa, jsem seděl
sám v rohu jídelny. Na oběd bylo ještě brzo a skutečnost, že v jídelně zatím
skoro nikdo nebyl, mi pravděpodobně zachránila život. Na oslavu
Vládcových narozenin byly k obědu speciální syntetické steaky, zvlášť
krvavé a s výraznou strukturou masa. Všichni se na ně nadšeně vrhli,
ukusovali z nich obrovské kusy a krev jim kapala po bradách do sběrných
kalíšků.

Kousl jsem do falešného masa a cítil v ústech krev, která z něj prýštila jako
voda z houby. Dělalo mi obrovské potíže sousto pozřít. Už dávno jsem se
naučil potlačit dávivý reflex, který ve mně vyvolávalo kousnutí do
krvavého syntetického masa, ale tohle nové maso na oslavu bylo zvlášť
odporné. Dýchal jsem zvolna a zhluboka a dával jsem si pozor, abych
nekrčil nos. V předstíraném potěšení jsem přivřel oči a podruhé jsem kousl
do masa.

Horní dásní mi projela taková bolest, že jsem skoro zkřivil obličej. Zarazil
jsem se, zuby jsem měl stále zabořené do masa. V ústech se mi hromadila
krev. Nechal jsem ji volně vytékat po bradě do sběrného kalíšku. Znovu
jsem se do masa zakousl. Tentokrát byla bolest ještě mnohem silnější,
projela mi lebkou. Vší silou jsem potlačil nutkání k pláči. S masem v
zubech jsem nechával oči pevně zavřené, jako v extázi, a čekal, až mi zpoza
zavřených víček zmizí hromadící se slzy.

A vtom jsem poprvé uslyšel syčení a křupání kloubů. Bylo stále hlasitější,
neslo se ze všech koutů jídelny. Vyčkával jsem ještě chviličku, dokud jsem
si nebyl jistý, že mám oči suché, abych je mohl zase otevřít.

Žáci se kroutili vzrušením, společně s krví jim teď po bradách tekly i sliny.
Několik dětí se vrhlo na steaky s ještě větší chutí v mylném přesvědčení, že
ta lákavá vůně vychází z nich. Starší žáci většinou zvedali nos a nasávali
vzduch. Věděli, že cítí něco úplně jiného.

Znovu jsem kousl do masa, protože mi pořád úplně nedocházelo, co se děje.

Koneckonců jsem tehdy byl teprve ve druhé třídě, malý špunt. Dásněmi mi
opět projela ostrá bolest. Do úst mi začala proudit krev. Ale byla něčím jiná.

Byla teplá.
Nerozuměl jsem tomu. Vypustil jsem krev z úst, na bradě se mi zdála ještě
teplejší.

Téměř okamžitě přestali všichni v jídelně jíst. Rozeznělo se hlasité a

naléhavé syčení. Pár žáků vyskočilo na své židle a instinktivně křupalo
klouby.

Přejel jsem jazykem po horní řadě zubů. Začal jsem vzadu, zub po zubu,
přes drobné mezírky i přes ostrou špičku falešných špičáků, které jsem si
nasazoval každý večer. Ohmatal jsem jazykem přední zuby, nejdřív jeden,
pak…

Na místě, kde měl být druhý zub, zela díra.

Ten zub mi vypadl.

Vstal jsem. Polovina žáků v jídelně teď stála na židlích nebo na nich seděla
v podřepu. Dokonce i kuchařky na druhém konci jídelny ustaly v práci.
Jenom děti ze školky, které pořád věřily, že vůně vychází z umělého masa,
jedly dál a s planoucíma očima divoce přežvykovaly.

Popadl jsem sběrný kalíšek. Předstíral jsem, že z něj piju, ale ve skutečnosti
jsem rty pevně přitiskl k sobě. Nechal jsem krev z kalíšku stékat dolů po
bradě, po krku, až na oblečení. Snažil jsem se tím co nejvíc maskovat svoji
vlastní glupaní krev.

Položil jsem kalíšek a pomalu, nevzrušeně jsem kráčel k východu. Když

jsem cítil, že se na mě

ostatní dívají, sklonil jsem se, abych si zavázal tkaničky, a předstíral jsem,
že nemám nijak naspěch a celá ta věc se mě vůbec netýká. Volným krokem
jsem vyšel z jídelny, vysával jsem krev z díry, a polykal ji, aby mi z úst
neunikla ani kapka. Pořád jsem polykal, polykal a polykal.

Přinutil jsem se pokračovat dál chodbou. Snažil jsem se neplakat. Jen tak
tak jsem neztratil kontrolu nad močovým měchýřem, což by znamenalo
jisté prozrazení. Všechno jsem však zvládl. Ten sedmiletý kluk udržel slzy i
moč a zachoval kamennou tvář. Postavil se strachu i emocím a nedal na
sobě vůbec nic znát. Otec mě to naučil dobře.

V mojí třídě bylo prázdno, všichni odešli na oběd. Jakmile jsem za sebou
zavřel dveře, skoro jsem se zhroutil. Skoro jsem propadl strachu a panice,
málem jsem to vzdal a pustil krev, slzy i moč. Ale vzchopil jsem se a sedl
jsem si za monitor ve své lavici. Dál jsem vysával a polykal krev, aby
neunikla ani kapička, a vyťukal jsem otcovu e-mailovou adresu. Prsty se mi
při psaní na klávesnici nekontrolovatelně chvěly. Byla to jednoduchá zpráva
– znamení, které jsme měli domluvené pro případ nouze.

Prázdný e-mail. Bez textu.

Měl jen jediný význam.

Stiskl jsem ODESLAT, zvedl svoji tašku a vyšel ven ze třídy. Z jídelny na
chodbu doléhal hluk rostoucího zmatku. Volání a výkřiky. Dál jsem polykal
a doufal, že to bude stačit.

Otec teď už e-mail určitě dostal. A já věděl, že ať už dělal cokoli, ať byl v

tom skleněném mrakodrapu jakkoli zaneprázdněný, všeho v tu chvíli
nechal. Okamžitě. A šel pro mě.

Přinutil jsem se jít pomalu, jako bych se jen tak procházel. Obešel jsem
hlavní bránu, kde bylo vždycky hodně studentů. Mířil jsem na ulici přes
fotbalové a baseballové hřiště. Několik půlnočních chodců mým směrem
otočilo hlavu, když mě míjeli, a začichali nosem. Ale já dál polykal a oči
plné vyděšených slz jsem měl schované za brýlemi.

Teprve když jsem se o půl hodiny později dostal domů, teprve když jsem
zamkl dveře a zavřel okenice, teprve tehdy jsem klesl na kolena a všechna
síla a vůle mě opustila. Přitáhl jsem si kolena k bradě, objímal je a
představoval si, že je to nějaký další člověk, který mě utěšuje.

A přesně tak mě otec o čtvrt hodiny později našel, když přiběhl domů a
rychle za sebou zamkl dveře.
Vzal mé roztřesené tělo do náruče a pevně mě objal svými silnými pažemi.
Nic neříkal a já mu vzlykal do košile, až ji měl úplně promáčenou. Hladil
mě po vlasech a zhruba po minutě řekl, že je všechno dobré, že jsem to
zvládl skvěle, že je na mě pyšný, že jsem šikovný kluk.

Ale pak, o několik hodin později, musel odejít. Když zapadl měsíc a vyšlo
slunce, otevřel dveře a šel do prázdných, sluncem zalitých ulic. Do školy.
Pro můj zub. Musel ho najít. Kdyby ho někdo objevil v nějakém zapadlém
koutku jídelny nebo u nohy stolu, podezření, teď založené na nejisté
domněnce, a tudíž předurčené k zapomnění stejně jako další šílené pověry o
glupanech, by bylo potvrzeno.

A kdyby k tomu došlo, rychle by si dali dvě a dvě dohromady a přišli by si

pro mě. Během pár vteřin by mě vyčmuchali, dohnali a roztrhali.

Když se však otec po mnoha hodinách vrátil, jen pár minut před
soumrakem, dorazil s prázdnýma rukama. Zub nenašel. Byl unavený a tvářil
se vystrašeně, ale řekl mi, ať si nedělám starosti. Možná jsem zub
jednoduše spolkl, říkal, takže je bezpečně uložený v mém těle.

Začal jsem plakat; myslel jsem si, že to nevadí. Byl jsem doma a on mě už
dřív nechal plakat. Ale tentokrát mě okřikl: „Od teďka už žádný pláč. Žádné
slzy. Za chvilku budeš muset jít do školy. Kdybys chyběl, mohlo by to
přitáhnout pozornost.“ Zvládl jsem zastavit pláč, ale s třasem, který ovládal
mé tělo, jsem si poradit nedovedl. Myslel jsem, že mi znovu vynadá, ale
vzal mě do náruče a pevně mě objal, jako by chtěl svým tělem to chvění
zastavit. U něj v náručí jsem se cítil bezpečně.

„Chtěl bych, abychom se proměnili,“ zašeptal jsem s hlavou přitisknutou do

jeho hrudi.

Otec okamžitě ztuhnul.

Mluvil jsem dál. „Proč to prostě nemůžeme udělat, tati? Už nechci být
falešný, neustále se schovávat. Pojďme se jednoduše proměnit. Bylo by to
snadné, určitě bych přišel na způsob, jak přinést domů trochu jejich slin.“
Byl jsem do své představy natolik ponořený, že jsem si vůbec nevšiml
hněvu v jeho tváři. „Stačilo by nám kápnout maličko jejich slin do ranky na
kůži. A pak by byl se skrýváním a předstíráním konec. Mohli bychom
normálně žít, jako všichni ostatní. Uděláme to spolu, tati.“

„Ne!“ odpověděl. To jediné slovo se mi vyrylo hluboko do paměti, jeho

zvuk nikdy nezapomenu.

„Ne.“ Vzal mou tvář do velkých dlaní a podíval se mi do očí. „Nic

takového už nikdy neříkej. Na nic takového už nikdy nemysli. Nikdy.“

Přikývl jsem, spíš ze strachu, než že bych mu porozuměl.

„Nikdy nezapomeň, kdo jsi, Gene.“ Přitiskl mi dlaně na tváře ještě silněji.
Nejspíš si vůbec neuvědomil, jak pevně mě drží. „Jsi dokonalý tak, jak jsi.
Jsi cennější než všichni ti lidi tam venku dohromady.“ A pak dál mluvil,
sliboval a přísahal, že mě nikdy neopustí, až nakonec mluvil úplně tiše.
Příjemný tón hlasu mě uklidňoval, procházel mi celým tělem a posléze jako
by se stal jeho nedílnou součástí. Otec mě držel v náručí tak dlouho, dokud
jsem se neuklidnil.

Můj zub se nikdy nenašel. Možná jsem ho opravdu spolkl. Ale ještě týdny,
měsíce, dokonce i roky po té události jsem žil v trvalém strachu, že tam
někde leží, v nějaké zapadlé škvírce nebo prasklině, opuštěný a zažloutlý, a
čeká, až ho někdo najde. Stejně jako moje prokletá existence: osamocená a
utajená, kterou jednoho dne někdo odhalí.

A přesto. I když jsem žil v úzké mezeře mezi dvěma světy, v otcově náručí
jsem našel svět plný útěchy, který byl tak vysoký a široký a hluboký jako
sama láska. A toho dne, kdy mě držel v náručí, jsem si dal v duchu slib,
který natolik splynul s podstatou mé bytosti, že jsem zapomněl, že jsem si
ho někdy vědomě dal. Vzpomněl jsem si na ten slib teprve o deset let
později, když jsem na člunu hleděl na své jméno vyryté v kamenné desce. A
tehdy jsem ho v sobě obnovil: můj otec je můj svět, a jestli někdy zmizí,
budu ho hledat až do konce této roztříštěné země.

4.

BLÍŽÍ SE NOC. A s posledními slunečními paprsky odchází i veselá

nálada. Krajina se noří do temnoty a hladina řeky, původně hladká jako
pláty brnění, se vlní všemožnými spodními proudy.

U břehů se na hladině tvoří bílá pěna, připomínající prchavé duchy. Nikdo

nevysloví slovo lovec, ale strach, který v nás budí, je všudypřítomný; v
hlubokých vráskách na čele, v nervózních pohledech do dálky, v napjatých
svalech, které se dnes neuvolní v blaženém spánku. Přestože jsme několik
dní nejedli, naše tělo se na nedostatek přísunu živin adaptovalo, využívá
vnitřní rezervy. Ale už brzy –

nejpozději do dvou dnů – se tyto rezervy vyčerpají a my se zhroutíme.

Sisy si brousí své dýky a přitom upřeně pozoruje břeh. Epap přechází sem a
tam s Vědcovým deníkem v rukou, občas prolistuje pár stránek. Stane se to
zničehonic.

„Sisy,“ zašeptá David s vykulenýma očima.

Jsou tři. Sprintují podél Nedy v úzké formaci zhruba kilometr za námi. Běží
na všech čtyřech jako gepardi: ruce i nohy se natahují k zemi, nabírají hlínu
a s každým skokem ji odhazují dozadu. Vedoucí běžec potřebuje vystřídat,
řadí se na konec formace. Místo něj teď vede skupinku druhý lovec. Je mi
jasné, co dělají: běží společně, vedoucí běžec táhne další dva, kteří tak
částečně šetří síly. Tato technika jim umožňuje zvýšit rychlost nejméně o
deset procent, což je při běhu na stovky mil nezanedbatelná výhoda.

Za několik vteřin už nás dobíhají. Jsou ztělesněním hrůzy. Jejich kůže se v

denním světle roztekla jako plast v troubě a s příchodem noci ztuhla v
odporných, dozadu stažených záhybech. Na různých místech těla jim
vystupují odporné chomáče chlupů. Ne, to nejsou chlupy; jde o zbytky
slunečních plášťů zatavené sluncem do rozteklé kůže. Vypadají jako
zubožená toulavá zvířata. U úst mají pěnu, spálená kůže jim visí od kostí,
odřené končetiny buší do země. Vrhají na nás hladové a roztoužené
pohledy.

Třetí lovec je mi nějak povědomý. Někde pod záhyby roztaveného masa je

tvář, kterou poznávám.
Na zádech má velký batoh – ten vlastně mají všichni – přetékající nějakým
vybavením a provazy.

Každý musí nést aspoň tunu vybavení. Jejich obrovská síla je děsivá a
neuvěřitelná.

Míjejí nás a běží dál.

„Sisy?“ ptá se Jacob.

Ani se po nás neohlédnou. Jejich lehká bledá těla mizí za kopcem. Brzy se
znovu objevují na vrcholu dalšího kopce, jsou mnohem dál, menší, ale běží
snad ještě rychleji.

„Sisy? Co to dělají?“ David se tváří vyděšeně. Hledí do dálky směrem,

kterým zmizeli. „Proč utíkali pryč?“

Sisy se obrací ke mně, starostlivá a zmatená. „Ty to netušíš?“

Vrtím hlavou. Nic z toho nedává smysl.

„Nelíbí se mi to,“ šeptá Sisy a poprvé po několika dnech spatřím v jejích

očích skutečný strach.

„Jsou čím dál schopnější a silnější. Jsou stále nápaditější a jejich odhodlání
roste každým dnem.“

Měla pravdu. Dnes poprvé se při honu za kořistí jejich rozvaha vyrovnala
odhodlání. Jsou schopnější, protože jsme je k tomu donutili.

Sisy si nervózně ťuká prsty o stehno a tváří se frustrovaně.

„Musíme zakotvit, Sisy!“ křičí Epap. „Když jsou teď před námi, nesmíme
jen tak dopustit, aby nás k nim donesla řeka.“

Sisy se dívá po proudu. „Třeba je to past. Možná je za námi další skupina

lovců, kteří čekají na to, až přirazíme ke břehu. Nesmíme dovolit, aby nás
přechytračili.“
„Myslím, že tak to není,“ říkám. „Takhle oni neuvažují. Když loví glupany,
jsou neuvěřitelně sobečtí. Nepřichází v úvahu, že by jedna skupina vyšla
vstříc jiné. Jestli je za námi další skupina, nemá nic společného s tou, která
nás předběhla.“ Upírám pohled do řeky před námi. „Podle mě existuje jen
jediná skupina. Ta, kterou jsme před chvílí viděli.“

„A myslíš, že na nás chystají past?“ ptá se Sisy.

„Asi jo,“ krčím obličej. „Nevím.“

„Tak na co čekáme?“ pobízí nás Epap. „Hned zakotvíme.“ A už se chytá

bidla.

„Počkej!“ zastavuje ho Sisy. „Možná přesně v to doufají. Třeba se

obloukem vrátili a teď nás odněkud nepozorovaně sledují. Možná nás chtěli
přinutit, abychom přistáli. Možná je právě tohle ta past. Jednoduše čekají,
až sami pošetile odstraníme tu jedinou překážku, která nás před nimi chrání:
řeku. Přirazíme ke břehu a za chvilinku na nás skočí.“

„Tak co budeme dělat, Sisy?“ ptá se David.

Oči jí svítí pevným odhodláním. „Zůstaneme na řece. Jestli někde vpředu

připravili past, dostaneme se přes ni. Ať nás potká cokoli, budeme bojovat.
Ale nebudeme na ně jen tak bezbranně čekat.

Poženeme se za svým osudem, ať je jakýkoli.“ Dívá se na mě. „Takhle

uvažuju já.“

Téměř hodinu nevidíme nic zvláštního. Člun je unášen rychlým proudem,

každá vteřina je plná napětí, nejistota čas neuvěřitelně protahuje. Stojím na
zádi, bedlivě sleduju obzor. Před námi se říční koryto zužuje, u břehů se
voda divoce pění. Nepolevuj v pozornosti, připomínám si, ani na okam…

Člun najednou prudce zastaví, jako bychom narazili do betonové zdi.

Prudký náraz s námi všemi mrští o palubu. Málem spadnu do řeky – v
poslední chvíli se chytám okraje člunu, což mě zachrání před pádem do
ledové vody. Sisy jako první vyskakuje na nohy, otáčí se kolem dokola a
snaží se zjistit, co se stalo.
Vidím, co nás zastavilo. Přes řeku je natažené lano, které se teď napíná pod
vahou člunu. Lovci si museli přinést i harpunu. S její pomocí napnuli lano
přes úzkou zákrutu řeky.

„Asi mám zlomená žebra,“ procedí Epap mezi zuby. Ruce má opatrně
složené na hrudníku, jako by choval neviditelné dítě. „Nemůžu dýchat, i
dýchání mě bolí…“

„Sisy!“ křičím. „Dej mi dýku! Musíme to lano přeříznout!“

Slyším dupot po prknech, pak ke mně Sisy sklouzne nohama napřed, až

rozstříkne vodu. Dívá se do vody, pátrá po lanu. Tváří se vyděšeně. Chystá
se sklonit, aby lano přeřízla, ale pak se zarazí.

„Přeřízni ho, Sisy!“

„Co když se schovávají pod vodou?“

„Pod vodou plavat neumějí!“

„Tak kde jsou?“

„Já nev…“

Pár metrů od nás něco šplouchne, až se voda rozstříkne do dálky.

„Co to bylo?“ křičí Jacob.

Pak se ozve další šplouchnutí, tentokrát blíž člunu.

„Jsou ve vodě?!“ rozhlíží se Jacob a couvá od místa, odkud slyšel

šplouchání. „Jsou to oni?“

„Ne!“ křičím. „Neumějí plavat!“

„Tak co…“

Těsně vedle mojí nohy se něco zarazí do paluby, až se kolem rozletí třísky.
Z paluby ční obrovský litinový vrhací hák – černý jako noc a se čtyřmi
ostrými hroty. Na jeho konci je přivázané lano, které

vede až ke břehu. A právě tam jsou. Lovci. Částečně skrytí za travnatým

kopečkem, ale lano na ně ukazuje, jako by to byla šipka.

Pevně chytám hák do rukou. Je pokrytý kluzkou tekutinou – jejich slinami –

a tak rychle ucuknu.

„Nedotýkejte se těch háků!“ křičím co nejhlasitěji. „Jsou na nich jejich

sliny!“

„Teď není čas na estetiku!“ křičí Sisy. „Musíme je rychle vytrhnout!“

Hledím na ni, ohromený její neznalostí. Možná to skutečně neví: kdyby se

sliny lovců dostaly do otevřené ranky a do našeho krevního systému, byl by
se vším konec. Začala by přeměna. Strhávám ze sebe košili a obaluju s ní
jeden z háků. „Nesmí se vám dostat na kůži!“ řvu. „Obalte si ruce
košilemi!“ Ale hák je zabodnutý tak hluboko, že se mi nedaří ho uvolnit.

Vpravo ode mě narazí do paluby další hák, jen těsně mine Davidovu hlavu.

Lovci vybíhají ze stínů. Obrovskou, zvířeckou silou tahají za provazy. Člun

se nebezpečnou rychlostí přibližuje ke břehu.

„Sisy! Přeřízni lano!“ Ale ona mě neslyší. Snaží se uvolnit druhý hák. Ten
je zabodnutý ještě hlouběji – nevytáhne ho. Natahuju se k ní, z opasku jí
beru dýku a vrhám se k lanu ve vodě. Ale jakmile se napjatého
harpunového lana dotknu, srdce mi poklesne. Je vyrobené z tvrdého
syntetického materiálu. Instinktivně poznám, že se nedá snadno přeříznout.
Tímhle nožíkem bych ho piloval tak možná čtvrt hodiny. Snažím se cpát
lano co nejníž, abych tak člun vysvobodil. Jenže lano se pevně zařízlo do
dřeva.

Mezitím lovci zkrátili vzdálenost člunu od břehu téměř o polovinu. Už jsou

natolik blízko, že vidím, jak jeden z nich stojí po kotníky ve vodě, syčí a
máchne rukou. K nočnímu nebi vyletí další hák.

„Pozor!“ vykřiknu.
Ben se soustředí na uvolnění prvního háku; nevidí, že teď letí vzduchem
další přímo na jeho hlavu.

Epap, který si pořád drží žebra, vyskočí a strhne Bena stranou těsně před
tím, než se hák zabodne do paluby v místě, kde chlapec předtím klečel. Oba
dopadají na palubu před kajutou, Epap se rozplácne na prknech. Je v
bezvědomí; má ošklivý šrám na tváři, kde ho musel zasáhnout hák. Řine se
z ní krev.

Lovci v extázi ječí do noci.

Lano od háku dopadá přímo na Epapa. Vrhám se k němu, abych ho odtáhl

dřív, než se provaz napne a bolestivě ho přimáčkne k palubě, anebo ještě
hůř, než mu uřízne nějakou končetinu. Nyní si nás přitahují pomocí tří lan
uvázaných k hákům. Vynakládají takovou sílu, že se člun na druhé straně
zvedá několik centimetrů nad hladinu. Rychle se přibližuje ke břehu, jako
by ho poháněl boční motor.

Sisy se snaží odříznout jedno z lan, ale brzy to vzdává. Jsou ze stejného
syntetického materiálu jako lano natažené přes řeku. Usilovně se soustředí,
hlavou se jí honí stovky myšlenek, zvažuje a zavrhuje desítky možností, až
zůstane jen jediná. Bere Davida a Jacoba za ruku a strká je do kajuty, v níž
pořád ještě ležím já s Benem. Epap zůstává v bezvědomí, hrudník se mu
zvedá a klesá krátkými a rychlými nádechy.

„Poslouchejte mě,“ říká. Z obličeje jí kape voda. „Doplavu ke břehu.

Schovám se za kajutu, skočím do řeky a poplavu pod vodou, takže si mě
nevšimnou. Vy zatím musíte odlákat jejich pozornost. Dál tahejte za ty
háky.“

„Sisy, ne!“ pláče Ben.

„Je to naše jediná možnost.“

„Musí to jít ještě nějak jinak…“

Sisy popadne Bena za rameno, tak silně, až zkřiví obličej bolestí. „Jinak to
nejde, Bene.“
„Tak nech jít mě,“ navrhuju. „Jsem dobrý plavec, zvládnu to.“

„Ne,“ rozhoduje, zatímco si připíná dýku k opasku.

„Tak půjdeme oba,“ naléhám.

„Ani náhodou,“ říká a bere mi z ruky svoji další dýku. I tu si pevně připíná
k opasku.

„Sisy…“

Dívá se na mě pohledem, v němž se mísí zlost a údiv. Hledí mi do očí o

chvilku déle, než je nutné.

„Nenechte Gena zemřít,“ zašeptá nakonec a s tím se okolo mě protáhne a

nepozorovaně skočí do vody.

David začíná plakat. Zvedám ho a s ním i Jacoba a Bena. Vím, že budou

potřebovat jeden druhého.

„Poslouchejte mě, kluci,“ snažím se říci co nejpřesvědčivěji. „Sisy vám dala

úkol. Máte vytáhnout z lodi ty zatracený háky. Obalte je košilemi,
nedotýkejte se jich. Rozumíte?“ Jacob přikyvuje a já jemně beru Davidovu
tvář do dlaní. Je tak zranitelný. Do tohoto světa se neměl narodit. Hledím
mu zpříma do očí, a pokouším se mu tak dodat odvahy. Kýve na souhlas.

„Tak jděte,“ vybízím je a strkám je ven na palubu. Rozbíhají se, každý k

jednomu háku.

Já vzápětí skáču z člunu a nořím se pod hladinu.

Ve vodě je zima a tma. Strhává mě silný proud. Bojuju s ním, vzdoruju

vírům, které se mě snaží roztočit. Tady dole se jednou zatočíte a ztratíte
orientaci. Zabírám mocnými tempy a loučím se s představou, že se budu
držet přesného směru. Jednoduše se chci dostat co nejdál, než mi dojde
vzduch.

Břeh se objeví znenadání. Rukama narážím na ostré kameny, řežou mě do

prstů. Vylézám z vody, mokré oblečení mě táhne k zemi. Postupuju dál a
přinutím se vstát. Vidím člun. Je dál, než jsem si myslel. Voda mě odnesla
skoro padesát metrů po proudu. Cítím, jak mi po ruce teče teplá tekutina.
Ani se nemusím dívat a vím, co to je. Krvácím z ran na rukou.

Tmu prořízne hrozivé vytí. Je tak pronikavé, že by z oblohy setřáslo hvězdy

i s měsícem. Cítí moji krev.

Tři napjatá lana náhle povolí a zvednutá část člunu s cáknutím padá zpátky
do vody. Lovci přestali přitahovat. Jdou po mně.

„Sisy! Kde jsi?“

„Tady. Pojď, rychle.“

Stojí u hromádky vybavení poházeného po zemi. Další lana, háky, nabitá

harpuna. Lovci si je tady museli nachystat jako záložní možnost. Kdyby se
nám náhodou podařilo prorazit první past, jednoduše by se rozběhli a
připravili novou.

„Jdou sem, Sisy.“

„Já vím.“

Beru do ruky harpunu. Nebo se aspoň pokouším. Váží asi tunu. Nedokážu ji
ani zvednout, natož abych ji použil. Aspoň ne sám. „Sisy, pomoz mi.
Společně ji zvedneme.“

Neodpovídá.

Zvedám hlavu. Je pryč.

Ozývá se další vytí, nebezpečně blízko. Utíkám přes kopec a tam, v půli
svahu a v měsíčním světle skoro neviditelná, stojí Sisy. V bílé pěsti drží
dýku. Dva lovci se ženou k ní. Hodiny fyzického vypětí je zbavily
tělesného tuku. Žebra jim trčí z vychrtlých hrudníků a průhledná kůže na
nich visí jako vybělené prádlo na šňůře. Třetího lovce nikde nevidím.

Sisy se ani nehne. Jsou kus od ní a ona využívá čas, aby našla ten nejlepší
úhel, kterým dýku vrhnout. Ale nezná je tak dobře jako já. Nezná jejich
taktiku.

„Sisy,“ utíkám k ní. „Sejmi je teď hned.“

„Ne,“ šeptá. „Jsou moc daleko.“

„Za chvilku se rozdělí. Jeden doprava, druhý doleva, zaútočí na nás z obou
stran. Budou tě chtít

zmást, zaskočit. Zamíříš na jednoho a druhý ti mezitím skočí na záda. Teď,

Sisy!“

Věří mi. Vrhá dýku na východ od lovců. Ti za běhu otáčejí hlavou a

pozorují rotující blyštivou čepel.

Sledují, jak se nad řekou pomalu otáčí jejich směrem.

A v poslední chvíli vyskočí do vzduchu, aby letící dýku přeskočili.

Otáčejí se zpátky k nám, vyrážejí vítězný pokřik. Vědí to. Někdo jim
popsal, jak Sisy hází.

Ale nevědí všechno.

Ve vzduchu není jen jedna dýka.

Zatímco oni sledovali dráhu první dýky, Sisy hodila druhou.

Jeden z lovců najednou prudce odletí na stranu, jako by někdo silně zatáhl
za neviditelný provaz.

Druhá dýka ho zasáhla do krku: roztavená, měkká kůže neklade téměř

žádný odpor, takže nůž se do něj zaboří až téměř po konec rukojeti. Lovec
leží na zádech a máchá ve vzduchu rukama i nohama jako převrácená želva.
Snaží se vstát, ale nemůže. Dýka mu prořízla průdušnici.

Druhý lovec zařve. Ne strachem. Ani zármutkem nad svým druhem. Je to

výkřik čiré radosti. Zbude na něj víc. Žene se k Sisy se šíleným výrazem a
pěnou u pusy.
Sisy sahá k opasku. Už má jen tři dýky. První vrhá doprava. Všechny oči – i
ty lovcovy – se za dýkou otáčejí. Jenže ona to na nás nahrála. Pořád tu dýku
drží v ruce. Ale za okamžik už ne. Hází ji obloukem na druhou stranu než
při předchozím předstíraném hodu.

Ani na chvilku se nezastaví, aby se pokochala svým hodem. Vrhá další

dýku, tentokrát před sebe, lovci přímo mezi oči. Vzduchem letí dvě dýky,
obě míří na lovcovu hlavu. Ten se dívá na druhou stranu, jak se stále ještě
snaží zahlédnout dýku, která nikdy nebyla vržena. Netuší, co se děje.
Dostane dva přímé zásahy.

Tentokrát však něco nevíme my.

Lovec to ví. Ví, že první hod byl předstíraný.

V poslední chvíli padne k zemi a skulí se stranou. Dvě dýky se sráží přímo
nad jeho hlavou. Objeví se oblak jisker. Lovec zaječí, když ho záblesky
světla bodnou do očí. Ale to je jediná bolest, kterou mu dýky způsobily. A
vzápětí už stojí na nohou a dívá se přímo na nás. Zvedá zápěstí, škrábe se
dlouhými, hlubokými tahy. V očích mu tančí radostné, pobavené jiskřičky.

Zbývá poslední dýka.

Lovec se vrhá k nám. Za pár sekund je u nás.

Sisy napřahuje paži dozadu, chystá se vrhnout poslední dýku. Jenže se

dopustí vzácné chyby.

Osudové chyby. Když napřáhne paži za sebe, dýka jí vylétne z ruky. Letí do
tmy někam za nás.

Lovec vyje radostí. Je to zvuk snad nejbližší smíchu, jaký jsem od nich kdy
slyšel. Je to nechutný, zvrácený zvuk.

Sisy se otáčí za dýkou. Pohybuje se rozvážně, efektivně, jako kdyby

každičká mikrosekunda byla součástí předem promyšleného plánu. Dýka je
dobře vidět. Její obrys se jasně rýsuje proti kulatému měsíci.
Nejsem jediný, kdo dýku sleduje. I lovec pozoruje její let, zvedá hlavu.
Měsíc mu svítí přímo do očí.

Lovec mžourá, pak se zakňučením oči pevně zavírá. Na chvilku je

oslepený.

A vtom mi to dochází.

Dýka v letu dosahuje vrcholu a obrací se zpátky k nám. Letí přímo na mě.

Sisy vyskakuje do vzduchu a chytá dýku v letu. A ještě ve skoku ji vrhá

směrem k lovci. Ten má oči dosud pevně zavřené; nevidí, co se děje.

Dýka se mu zabodne z boku do lebky, přímo do měkké tkáně pod spánkem.

Hodně hluboko, kde působí sice neviditelné, ale vážné zranění. Zpoza
zavřených víček mu vytryskne tekutina a lovec se v křečích hroutí k zemi.
Snaží se dýku vytáhnout, ale v bolesti a panice si jen působí další zranění.

Divoce rozhazuje rukama, nohama kope do trávy.

Sisy zůstává v podřepu, v němž dopadla po svém skoku. Pokládám jí ruce

na ramena. Svaly v ramenou i v pažích má napnuté, chvějí se. Jsou to ty
nejosamělejší a současně nejodvážnější paže, jakých jsem se kdy dotkl.

„Pojď, pomůžu ti,“ říkám.

„Někde je tady ještě jeden.“ Sisy se zvedá, odráží se ode mě a pak se

rozbíhá.

„Sisy! Kam běžíš?“

Po padesáti metrech se sklání k zemi, zvedá dvě dýky. Chvatně je vrací za

opasek a utíká zpět k poraženým, kňučícím lovcům. Pro dýky, které trčí z
jejich těl. Chce své dýky zpátky. Ale ví, že by neměla pokoušet osud.

Ze skály na levé straně se ozve zlověstné zavytí. V měsíčním světle na ní

přikrčeně stojí třetí lovec.
Celou dobu nás tiše pozoroval, sledoval naši taktiku. Sisy se vrací ke mně.
„Tenhle je jiný.

Nebezpečnější.“

Lovec šplhá dolů, postupuje po kameni lehce a jistě, elegantními ženskými

pohyby. Poznávám ho. Je to žena. Je to Rudoretka. Jedna z vylosovaných
lovců. Má pomačkaný obličej, jako by stála za mléčným sklem, namalované
rty má stažené dozadu a zapečené do kůže na tvářích. Ale i teď, když její
tělo připomíná kaši a roztavený plast, jsou její pohyby ladné, divoké a
smyslné.

„Postav se za mě,“ šeptá Sisy. „Vyřídím ji dýkami.“

„Dýky nebudou fungovat. Na tuhle ne. Sledovala nás a učila se; teď zná
všechny naše triky.“

Sisy v rukou přehazuje dýky.

„Ustupuj dozadu,“ šeptám. „Mám plán.“

Rudoretka seskakuje ze skály a v podřepu, pomalými kroky míří k nám.

Nohy a ruce se pohybují v dokonalé souhře, levá noha s levou paží, pravá
noha s pravou paží, nohy dopadají přesně na místa, která předtím opustily
ruce.

„Jaký plán?“ ptá se Sisy.

„Harpunu.“

Sisy vrtí hlavou. „Je moc těžká.“

„Není, zvedneme ji oba. Teď!“ pobízím ji, otáčím se a běžím k hromádce

vybavení, které si lovci odložili. Sisy utíká vedle mě. Na vlhké trávě snadno
kloužeme každý na jednu stranu hromady.

Rudoretka se žene za námi.

„Pomoz mi!“ Sisy už zvedá harpunu na svojí straně. Beru ji z druhé strany a
společně ji zvedáme.

Váží jako tři velcí muži. Přikládám dva prsty na spoušť; Sisy už tam prsty
má, pokládám je přes ty její.

Když Rudoretka vidí harpunu, zastavuje.

„Přesně tak, couvej!“ křičí Sisy.

Rudoretka cukne hlavou. Vrhá se do strany a vzápětí, s ohlušujícím křikem,

přímo na nás.

Společnými silami tiskneme spoušť.

Musíme vynaložit veškerou sílu. Harpuna se napíná a pak z ní s cvaknutím

vylétá střela. Nemířili jsme dokonale, ale stačí to. Rudoretka zvedá ruku –
ve zbytečném obranném reflexu – a ostrá hlavice jí projíždí dlaní.
Vzduchem letí dva prsty – ukazováček a prostředníček? – pak ji šíp zasáhne
do levého ramene. Rudoretka se otáčí dokola, padá k zemi. Ozve se výkřik
strašlivé bolesti.

„Pojď, jdeme!“ křičí Sisy a bere mě za ruku, táhne mě pryč. Širokým

obloukem obíháme Rudoretku, která se kroutí na zemi a pokouší se
vytáhnout šíp z ramene. Bez úspěchu. Ztrácí sílu, křiví obličej bolestí. Naše
oči se setkávají.

„Tvoje označení je Gen?“ ptá se Rudoretka.

Zastavuju se v běhu. Při zvuku svého jména na jejích rtech mi přeběhne

mráz po zádech.

„Tohle slovo opakovala stále dokola,“ říká Rudoretka.

„Kdo?“ ptám se a jdu blíž k ní. Ačkoli už to vím.

„Pojď blíž,“ vybízí mě tichým, zastřeným hlasem. „Pojď blíž, Gene.“

Sisy mě tahá za ruku. „Ne, Gene! Jen se nás snaží zpomalit. Nedaleko
můžou být další.“

Rudoretka se na mně pase pohledem. „Ta holka, kterou jsi nechal v ústavu,“
šeptá s hlavou nakloněnou na stranu. „Když bylo konečně po všem, pořád
opakovala Gene, Gene, Gene.“

Z obličeje mi mizí všechna krev. Když bylo po všem. Zavírám oči, země se
vychyluje ze své osy…

Sisy mi musí dát facku. „Musíme jít. Hned!“ A táhne mě za paži, nutí mě
běžet s ní.

Křik Rudoretky nás pronásleduje až ke člunu. Chlapci zatím uvolnili

všechny háky, ale lano natažené přes řeku ho stále drží na místě. Jdeme
okolo lana ke dvěma kamenům, mezi nimiž je harpuna zapřená.

„Pomoz mi, Gene,“ říká Sisy. „No tak, co to s tebou je?“ Ze strany kope do
harpuny v naději, že se jí podaří uvolnit ji ze sevření kamenů.

Z paluby člunu volá David. „Jeden lovec se vrací!“

Přesně takové povzbuzení Sisy potřebuje. Silným kopem uvolňuje harpunu

a ta mizí v řece.

Skáčeme do řeky a plaveme za člunem. Ledová voda mě štípe a probouzí z

omámení, zběsile zabírám rukama a kopu nohama. Chlapci nás vytahují
nahoru, hroutíme se na palubě, neschopní ničeho jiného než zírat na noční
oblohu; Hvězdy stojí na místě, takže to vypadá, jako bychom se vůbec
nepohybovali. Podle slábnoucích výkřiků lovkyně však poznám, že opět
plujeme.

Epap s hlasitým sténáním přichází k sobě. Chlapci běží k němu, ale já už

jsem na nohou a odstrkuju je.

„Nechoďte k němu, nedotýkejte se ho!“ přikazuju jim.

„Co se stalo?“ ptá se Sisy.

„Mohl by být nakažený. Možná se přeměňuje.“

Z nechápavých pohledů je mi jasné, že nikdo z ostatních nemá ani ponětí, o

čem to mluvím. „Jeden z háků ho zasáhl do hlavy. Ty háky byly pokryté
slinami lovců.“ Opatrně Epapa pokládám na palubu a pečlivě kontroluju
jeho životní funkce. „Stačí mít v těle jedinou kapku jejich slin a přeměníte
se.

Transformujete se. Stanete se jedním z nich.“

Všichni po Epapovi nervózně pokukují. Hledí na mě očima plnýma strachu

a zmatku.

„Neslyšeli jste o tom, protože k přeměnám dochází hodně zřídka. Většinou

jejich útoky nepřežijeme, jednoduše nás sežerou.“

„Jak dlouho ten… proces trvá?“ ptá se Sisy se starostlivým pohledem.

„Je to rychlé. Několik minut až hodin. Záleží na tom, kolik slin se dostalo
do krve. Pokud vás nakazí sliny od více než jednoho člověka, bývá to ještě
mnohem rychlejší.“ Prohlížím Epapovu pokožku, hledám rány nebo
škrábance. „Zdáš se mi v pořádku, Epape. Nevykazuješ žádné příznaky.
Objevují se hned.“

„Jaké třeba?“ ptá se nervózně.

„Studená kůže, třas, silné pocení, zrychlený pulz. Ale ty vypadáš dobře.
Měl jsi kliku.“

Ben se vrhá k Epapovi, objímá ho.

„Nechoďte ke mně,“ říká Epap a sedá si. „Nevíme jistě, jestli jsem pro vás
bezpečný.“

„Nic ti není,“ opakuju. A nato se k němu vrhají všichni chlapci tak prudce,
že ho znovu povalí na palubu. Skrz klubko jejich paží vidím, jak se Epap
usmívá. Jedna ruka, snad Jacobova, se natahuje ke mně a přitahuje mě k
nim, do jejich objetí plného šťastných vzlyků.
Člun pluje dál, v silném proudu nabírá rychlost. Před námi se tyčí silueta
východních hor, bližší než dřív.

5.

PO MNOHA HODINÁCH jsem stále ještě vzhůru. Přesouvám se na záď,

pryč od chrápající kajuty i od Sisy, která řídí na přídi. Potřebuju být sám. V
krajině osvětlené měsícem se nic nehýbe, takže připomíná černobílou
fotografii. Řeka je teď opravdu divoká, rozvířená hladina vypadá jako
šlachy. Žene se kupředu, občas nedočkavě, jindy naštvaně.

Myslím na Záři.

Rudoretčina slova mi znějí v hlavě i po tolika hodinách. Když bylo konečně

po všem…

Záři jsem naposledy viděl na monitoru v Ústavu pro studium glupanů, jak
se sklání nad kuchyňskou deskou a spěšně cosi píše. Ten vzkaz mám pořád
v kapse. Riskovala život, utekla do útrob ústavu se slabou nadějí, že se
vrátím a zachráním ji.

Četl jsem ten vzkaz nesčetněkrát. Znám tvar každého písmene, každou
vlnku, každou tečku. Znovu ho vytahuju, papír je zmačkaný a rozmočený,
písmena rozmazaná.

Jsem v Seznámení. Čekám na tebe.

Nezapomeň

Naposledy hladím prstem její písmo. Fouká vítr, studený a silný, a já už

vím, co teď udělám.

Zavírám oči, nemůžu se dívat, jak odtrhávám kousíček z okraje papíru.

Pouštím útržek po větru.

Odlétá pryč, třepotá se jako drobný hmyz, pak mizí ve tmě. Odtrhuju další
kousek; a další; a další. Jak měsíc stoupá výš, pouštím po větru stovky
milionů takových kousků a papír v ruce se mi zmenšuje.
Nakonec zůstává jen ždibíček o velikosti ustřiženého nehtu – kousek tak
malý, že už ho nemůžu dál roztrhnout. Dlouho ho držím v ruce. Pak ho s
tichým zármutkem pouštím. Je pryč, v rukou už nemám nic.

6.

NĚKDO SE MNOU třese. Probouzím se. Sklání se nade mnou Davidova

bledá tvář.

„Co je?“ ptám se. Obloha je temná, pořád je noc. „Další lovci?“

David vrtí hlavou. „Ne. Něco jiného.“

„Epap? Je v pořádku?“

„Nic mu není.“ David se odmlčí. „Je to něco… Přesně nevíme…“

Ihned vyskakuju na nohy. Proud je ještě prudší; valí se korytem, jako by

řece konečně došla trpělivost. Vlny cákají v gejzírech až na palubu,
zůstávají po nich louže. Obloha je stejně černá a divoká jako řeka, pokrytá
temnými mračny.

„Proud je silnější, protože nedávno pršelo,“ snažím se je trochu uklidnit.

„Nemáme důvod se tím znepokojovat.“

„Přišli jsme o bidla. Proud nám je vyrval z rukou.“

„Cože?“

„Ale proto jsem tě nebudil,“ pokračuje David. „Slyšíš ten zvuk?“

Nejdřív přes cákání vody o palubu neslyším nic. Postupně však začínám
rozeznávat slabé šumění –

jako nenaladěné rádio, vzdálené, ale znepokojivé. Zavírám oči a soustředím

se. „Je to před námi. Dál po proudu.“

„Poprvé jsem to uslyšel asi před deseti minutami,“ podotkne Epap tiše.
„Vždycky jen na chvilku, pak to zase utichlo. Ale poslouchej teď. Zesiluje
to. Je to blíž.“

Upírám oči a snažím se dohlédnout co nejdál, což v téhle temnotě znamená

asi padesát metrů.

Dokonce i břehy jsou utopené ve tmě. Na zádech cítím, jak se po mně

špinavými nehty sápe strach.

„Myslím, že to je hučení vodopádu,“ uvažuje Epap. „Vědec nás učil, že

kdybychom se k vodopádu blížili z dálky, znělo by to jako syčení.“ Otáčí se
ke mně, obličej má posetý kapkami vody. „Co myslíš, Gene?“

„O vodopádech nic nevím. Doteď jsem si myslel, že patří jenom do

dobrodružných románů.“ Hledím do tmy před námi. Syčení se mění v
hukot. Je hlasitější, zlověstnější.

„Myslím, že nás řeka nese přímo k vodopádu,“ vysvětluje Epap. „Měli

bychom se připravit na to, že budeme muset plavat ke břehu. Dívá se na mě
a já přikyvuju. „Odvážu kotevní lano,“ oznamuje nám.

Během další čtvrthodinky proud dál sílí. Nekontrolovatelně nás unáší.

Znovu se rozprší. A to neustálé hučení stále narůstá. Shromažďujeme se
kolem Epapa. Obvazuje každému z nás lano okolo těla, spojuje nás
pevnými uzly. Mhouříme oči do vodní tříště a studeného větru, snažíme se
na rozhoupaném člunu udržet rovnováhu.

„Poslouchejte mě,“ říká Epap. „Všichni. Podívejte se na mě. Musíme skočit

ze člunu, doplavat na břeh…“

„Epape, já nevím!“ namítá Jacob. „Proud je strašně silný! Může nás

strhnout, rozdělit, stáhnout nás pod hladinu!“

„Nemáme na výběr!“ křičí Epap. „Všichni se držte toho lana. Když vás
bude proud unášet, prostě se držte lana!“

„I tak nás strhne!“ nesouhlasí Jacob a vrtí hlavou.

„Ne!“ rozhoduje Sisy. „Epap má pravdu. Musíme skočit.“

Jištěni jednou smyčkou lana pevně uvázanou pod pažemi se přesouváme na
okraj člunu. Sisy se

obrací ke mně a šeptá mi do ucha. „My dva se musíme držet u sebe.“

Kontroluje moje lano, silně za něj tahá. Klouby na rukou má mokré a úplně
bílé. „Ostatní moc neumějí plavat. David a Jacob aspoň trochu. Ale Epap a
Ben budou jako závaží. Rozumíš?“

Přikyvuju. Člun se žene hrozivou rychlostí. V jeden strašidelný okamžik

dokonce letí vzduchem, než dopadne zpátky na hladinu.

„Všichni na tři!“ volá Sisy. „Nezapomeňte: nepouštějte se lana. Kopejte

nohama, nepoužívejte ruce.

Za žádných okolností se nesmíte lana pustit, rozumíte? Nepouštějte se!“

Hledím do řeky, hladina je divoce rozvířená. Nepůjde to, proud nás strhne.
Jacob má pravdu. Už je příliš silný.

„Tři…“ křičí Sisy.

Jakmile dopadneme do vody, ponoříme se pod hladinu a smrtící spodní

proudy nás začnou unášet šesti různými směry. Vrháme se do temného
vodního pekla.

„Dva…“

Jacob vedle mě najednou ztuhne, jako by si něco uvědomil.

„Jedna!“ Sisy krčí kolena a připravuje se ke skoku. Dál už vidím jen

přikrčené šedivé šmouhy.

Krčím kolena, odrážím se…

„ZASTAVTE!“ křičí Jacob z plných plic a couvá od okraje.

Lano se napíná, zastavuje mě ve skoku. Strhává mě zpátky, z hrdla mi uniká

hlasité heknutí, pak dopadám na podlahu. Vzápětí je jako ozvěna slyšet, jak
do paluby narážejí i ostatní.
„Jacobe!“ řve Sisy. „Co to děláš?“

„Musíme ten vodopád překonat!“ křičí Jacob. „Musíme zůstat na řece!“

„Co to povídáš?“ huláká Sisy, déšť ji bičuje do obličeje.

„Lovci neumějí plavat!“ vysvětluje Jacob. Oči mu odhodlaně svítí. „Ve

vodě se rychle utopí. Tak nás to Vědec učil. Pamatujete? Říkal, že jakmile
jim voda vystoupá k bradě, zachvátí je panika. Ztuhnou a během několika
vteřin se utopí.“

„A co?“ ptá se Sisy.

„Tak o tom přemýšlej. Pro ně znamená vodopád jistou smrt. Nikdy by do

něj nešli, byla by to sebevražda. Ale to není nutně náš případ. Umíme
plavat. My ve vodopádu můžeme přežít. Je to jako klíčová dírka, do které
pasujeme jen my. Je to most ke svobodě, který dokážeme přejít jen my.
Proto nám ta kamenná deska říká, že máme zůstat na řece.“

„Já nevím,“ poznamená pochybovačně Sisy.

Jacob se nenechává odradit. „Právě proto nám Vědec vyprávěl o

vodopádech. Aby nás na tohle připravil. Nezapomeňte, že je vždycky
popisoval krásnými, poetickými slovy. Jako by představovaly bránu do
ráje.“ Jacob vzrušeně gestikuluje a já si vzpomínám na kresbu, na níž včera
pracoval Epap.

To skutečně byl nádherný vodopád, ráj na zemi. „Musíme zůstat na řece,“

opakuje Jacob. „A překonat ten vodopád.“

„To snad nemyslíš vážně, Jacobe,“ diví se Sisy. „Ty chceš sjíždět
vodopád?“

„Já vím, já vím, já vím,“ říká a zavírá oči. Zatíná ruce v pěst. „Ale my
musíme zůstat na řece. To vím jistě.“

„O čem to mluvíš?“
„Zůstaňte na řece!“ vykřikne Jacob. „Přesně to je na té desce napsáno! To
nám poradil Vědec.

Zůstaňte. Pokračujte po proudu.“

„Ale jen v mezích rozumu!“ nesouhlasí Sisy. „Vždyť před námi je vodopád!
To, co navrhuješ, je čiré šílenství!“

„Prosím, Sisy,“ říká Jacob prosebně. „Poslechněte jeho radu. Uděláme

přesně to, co nám řekl.

Zůstaneme na řece a neopustíme ji. Protože ta nás donese do Země

zaslíbené. K mléku. K medu.

K ovoci a slunečnímu svitu. K ulicím plným dalších lidí, sportovních

stadionů, hřišť a parků, v nichž běhají tisíce dětí. Když ho poslechneme,
dostaneme se tam.“ Divoce vrtí hlavou a v očích má slzy. „To všechno snad
stojí za zkoušku. Prosím, Sisy.“

Sisy se kouše do horního rtu, sleduje řeku, usilovně se soustředí. Dívá se na

Jacoba. „Budeme vždycky držet při sobě, viďte?“ oslovuje všechny.

„Vždycky, Sisy,“ ujišťuje ji Jacob vzrušeným hlasem.

„Takže ať rozhodnu jakkoli, jdete všichni se mnou, domluveno?“ ptá se.

Jacob přikyvuje. „Takže mi důvěřujete?“

„Já ano.“

Sisy se zhluboka nadechuje. „Opouštíme člun. Hned.“

Jacob svěsí ramena.

Oblohu najednou rozřízne blesk, který ozáří východní hory, nahrbený černý
kolos. Jsou tak blízko, že skoro cítím vůni mahagonového lesa. Na okamžik
zahlédnu řeku. Masy vody se ženou kupředu s děsivou dravostí a rychlostí.
Řeka se proměnila v lítou šelmu, která se zpěněná žene přímo na horu.
Ne okolo ní ani do úzkého průsmyku. Nějaký způsobem se valí přímo do
srdce temnoty.

Pokládám Sisy ruku na rameno a vrtím hlavou. „Už je pozdě, Sisy. Řeka už
je příliš nebezpečná. Teď bychom se určitě utopili.“

Sisy mhouří oči proti větru a dešti, bezradně vystrkuje bradu. Ví, že mám
pravdu. Už není co dodat.

Ostrý vítr se mísí s říční vodou a máčí nám obličeje. Zíráme vpřed a
přemýšlíme, co nás čeká.

O pět minut později déšť znenadání ustává a teplota prudce klesá. Noc je
ještě černější, tma nás pohlcuje jako černý inkoust. Hukot řeky se k nám
vrací s ozvěnou.

Někam jsme vpluli. Do černého tunelu. Do nitra východních hor.

„Nic nevidím, nic nevidím,“ opakuje David vedle mě. „Jsme v hoře, jsme v
hoře, nějak jsme se dostali dovnitř hory.“

Zavírám oči. Znovu je otevírám. Nepozoruju žádný rozdíl: pořád ta stejná

neproniknutelná tma a černota a černota a černota a zase černota. Ztráta
orientace v nás téměř vyvolává paniku. Všechno je teď černější, rychlejší,
mokřejší, hlasitější. Burácení vodopádu téměř trhá uši.

„Všichni se připravte!“ volá Sisy. Choulíme se k sobě, objímáme se pažemi,

lano nás spojuje.

„Klekněte si na jedno koleno! Zůstaňte tak klečet! Buďte připravení

vyskočit…“

Její hlas je přehlušen rachotem vody. Klekám si na jedno koleno a zvedám

Bena, který je vedle mě.

Cítím, jak mi do tváře stříká voda. Musíme být už blízko vodopádu.

„Až sjedeme přes vrchol vodopádu, skočte co nejdál od člunu!“ křičím, ale
nevím, jestli mě někdo slyší. „Sbalte se do klubíčka, nepouštějte se lana!“
Rozhlížím se, jestli mě někdo slyšel. Nevidím ovšem vůbec nic. Cítím
jenom napětí jejich těl, strach, který z nich vyzařuje ve vlnách.

A pak vjíždíme do vodopádu. Hukot je ohlušující.

Otevírám ústa, abych vykřikl, ale dokonce i strach je pryč.

Člun se naklání dopředu a ve chvíli, kdy se vrháme do neznáma, chci

jediné: držet Sisy za ruku.

Ve tmě se nám opravdu nějak podaří najít ruku toho druhého a držíme se
pevným, jistým a vřelým stiskem. A už je tady vodopád a vzápětí zase není
a my padáme černou tmou.

Padáme snad celou věčnost.

7.

NÁRAZ DO VODNÍ hladiny přichází v okamžiku, kdy se vzdávám

možnosti, že pád někdy skončí, a je tak tvrdý, jako bychom dopadli na
beton.

Vzápětí už se ocitám v černočerném kalném podvodním světě, všude okolo

mě víří bubliny, dunění vodní masy mi málem trhá ušní bubínky. Lano,
které mám uvázané kolem hrudníku, se napíná, jako by bylo z kovu, a
prudce mi strhává hlavu dozadu. Do obličeje mě udeří něčí paže, přede
mnou někdo kope. Netuším, kudy nahoru, kudy dolů.

Jdi za bublinami, říkám si v duchu. Sleduju je, divoce kopu nohama. Cítím,
jak mě lano táhne zpět.

Všichni jsou pode mnou. Táhnu za sebou celý lidský řetěz.

Konečně se nořím nad hladinu, z tekuté temnoty do prázdné temnoty,

zběsile zabírám rukama i nohama. Nevidím okolo sebe žádné tvary, jen
šedočerné siluety. Plavu dál, do ještě černější temnoty, než je ta okolní.
Narážím rukou na něco pevného. Záchrana. Chytám se oběma rukama a
vytahuju se nahoru. Jsem na kameni.
Otáčím se a tahám za lano. A jako zázrakem se všichni postupně vynořují,
plivou, pláčou, klejou, kašlou.

Jsou živí.

8.

NOC JSME PŘEČKALI stulení k sobě na tom tvrdém vápencovém kameni.

Nemáme nejmenší ponětí, jak je velký, a ani se nesnažíme to zjistit. Jsme
šťastní, že jsme přežili, choulíme se k sobě, úlevou pláčeme.

„Počkáme na ráno,“ rozhoduje Sisy. „Až bude světlo.“

Nikdo nic neříká. V tu chvíli ani několik dalších hodin. Ale vím, nač
všichni myslíme. Co když se Sisy plete? Co když s ránem světlo nepřijde?
Co když v téhle temné kobce ráno nepřinese úlevu od všeobjímající
temnoty?

„Páni…,“ ozývá se David, který se probudil jako první. Ukazuje se, že

nejsme na opuštěném kameni, ale na kamenitém břehu, který obklopuje
jezírko pod vodopádem. Všude okolo nás dopadají sluneční paprsky,
pronikající skrytými otvory ve stropě. Jsou tak jasně ohraničené, že
připomínají sloupy sloužící jako opora obří jeskyni. A obří je slabé slovo: ta
jeskyně je nesmírná, obludně velká. Další paprsky zářící stovky metrů na
všechny strany osvětlují prostor jeskyně.

Samotný vodopád není vůbec tak vysoký, jak se nám zdálo během
včerejšího skoku. Vodní tříšť obklopující hlavní proud zvlhčuje vrstvy
mechu rostoucí na spodní straně kamenů v jeho stěně.

Po člunu sice není ani stopy, ale několik našich batohů plave na okraji
jezírka.

„Koukejte!“ ukazuje Ben nahoru.

Stovky metrů nad námi ze stropu visí stalaktity připomínající špičaté zuby,
slunce je barví do červenooranžova. Mezi nimi se pnou popínavé rostliny
jako zbytky jídla zachycené mezi zuby.
Z podlahy v nejrůznějších úhlech rostou obří stalagmity, mezi nimiž si razí
cestu kapradiny a palmy.

Tenčí stalagmity jsou vysoké asi padesát metrů, ale nejvíc nás ohromují
neuvěřitelné rozměry samotné jeskyně.

„Vešlo by se sem celé město,“ snažím se překřičet hukot vodopádu.

„Dvaceti-, třicetipatrové mrakodrapy. Celé bloky domů.“ Nikdo
neodpovídá, protože mě nikdo neslyší. Jdu dál od vodopádu, kde není
takový hluk.

Ostatní jdou za mnou, zastavujeme se ve velkém sloupu slunečního světla.

To teplo je úžasné. Slunce nám osvětluje kůži, v okolním šeru záříme jako
malé světelné body.

„A co teď?“ ptá se Epap. Všichni se otáčejí k Sisy.

„Prozkoumáme to tady,“ odpovídá.

„Tohle je ona?“ ptá se Ben. „Země mléka a medu, ovoce a slunečního

svitu?“

„Doufám, že ne,“ odpovídá Epap a vrtí hlavou. „Tohle je pěkná díra.

Kdybych si měl vybrat, radši bych se místo tohohle vrátil pod Kopuli.
Nevidím tady žádné mléko, med ani ovoce. Trochu tady svítí slunce, ale i
toho jsme pod Kopulí měli víc.“

„Teď vám řeknu, co uděláme,“ přeruší ho Sisy. „Rozdělíme se na dvě

skupiny. Budeme hledat nějaké znamení, stopu, cokoli. Vědec nám tady
určitě něco nechal.“ Rozhlíží se, pak se vydává do hlubin jeskyně, Ben s
Jacobem jdou za ní.

„Tak fajn, vy dva,“ obrací se Epap na mě a Davida. „Pojďme tudy. Mějte

oči otevřené, chlapi.“

Vyrážíme ve směru kolmém na ten, jímž odešla Sisy, podél břehu dál po
proudu řeky.
O několik hodin později nemáme vůbec nic. Terén je hodně náročný, jako
by tady volně roztroušené

kameny někdo záměrně nastražil, aby nám polámaly nohy. David, Epap a já
postupujeme pomalu, nechceme nic přehlédnout, ale většinu času strávíme s
pohledem upřeným k zemi, abychom se vyhnuli všem kamenům a
kluzkému mechu. A ačkoli směřujeme k domnělému východu z jeskyně,
ani po dvou hodinách nevidíme žádné světlo na konci tunelu. Pokud ta
jeskyně vůbec někde končí. Řeka plyne dál třemi samostatnými rameny,
tvořenými sérií širokých tůní spojených krátkými vodopády, sestup je
příkrý a zrádný. Několikrát si musíme docela hodně zajít, abychom obešli
velké skalní útvary. Často někdo z nás uklouzne na kamenech porostlých
mechem; mácháme rukama, abychom se chytili vápencových krápníků a
vysokých kamenů s vroubkovaným povrchem. Nakonec nám cestu zahradí
mohutná stěna ze zvětralého vápence pokrytá řasami, vysoká jako
desetipatrový dům. Řeka ji překonává úzkou průrvou a pokračuje v cestě
dalšími vodopády. Vracíme se, zničení únavou, hladem a zklamáním.

Když dojdeme zpátky, ostatní už sedí ve sloupu světla nedaleko vodopádu.

Podle jejich svěšených ramenou a znavených tváří lze soudit, že nepořídili
o nic líp. Dělí se s námi o oběd: několik lesních plodů, které našli cestou.
Zhltneme je bez mrknutí oka.

„Tak takhle to vypadá v zemi mléka a medu, ovoce a slunečního svitu,“

sýčkuje Epap. „Není tady žádné jídlo, mlíko ani med. Dokonce ani dřevo na
oheň.“

„Musíme najít cestu ven,“ navrhuje Jacob. „Jít podle řeky.“

„To jsme právě udělali,“ odpovídám. „Nebo jsme se o to aspoň pokusili. Je

to delší a náročnější cesta, než si myslíš.“

„Je to naše jediná možnost,“ uvažuje Jacob s pohledem upřeným do

vodopádu. „Vrátit se nemůžeme

– museli bychom vyšplhat po straně vodopádu a to je hodně příkrá a kluzká

cesta. Ale tady taky zůstat nemůžeme. Potřebujeme nějaké jídlo. Musíme
vyrazit.“
„Ne,“ říká Sisy, aniž by se na nás podívala. „Zůstaneme tady.“

„Sisy…“ ozývá se Jacob.

„Poslouchejte! Já zůstávám tady,“ odsekne Sisy. „Jestli chcete jít, jděte si.
Ale já zůstávám.“

Jacob zmlkne, tváří se ublíženě. „Chtěl jsem jen…“

„Já se s tebou nehádám, s nikým z vás se nehádám! Jsou jen dvě věci, které
musíme udělat, rozumíte? Najít nějaké znamení od Vědce a udržet Gena
naživu. Dokážete to pochopit? Tohle je teď náš život, soustředěný na jediné
dvě věci. Najít znamení, udržet ho naživu. Dvě věci, lidi.“

Mlčky sedíme, překvapení jejím výbuchem. Sisy rozechvěle odchází, mizí

za velkou skálou.

Jdu za ní. Pozoruje vodopád, paže má zkřížené na prsou.

„Ahoj,“ říkám, co nejněžněji dovedu. Protahuju se k ní úzkou mezerou

mezi dvěma skalami.

Sisy neodpovídá, kouše se do spodního rtu, tedy do jeho poloviny. Druhou

půlku má vystrčenou z úst. Oči má přivřené, po tváři se jí koulí slza. Přesto
se neodvrací, jak bych čekal. Zvedá ruku – asi aby si utřela slzu – ale
zastavuje se ve výši rtů. Přikládá si rozechvělou ruku k tváři, brada se jí
třese.

Teprve teď se odvrací, abych neviděl, jak se hroutí.

Dostihl ji tlak posledních dní. Břemeno životů všech ostatních, které leží
jen na ní.

Pokládám jí ruku na rameno. Neodtáhne se, opírá se o mě a křivka jejího

ramene zapadá perfektně do mojí dlaně. Kůži má hebkou, ale je v ní i určitá
divokost skrytá v tenké vrstvě tvrdých svalů a pevném tvaru ramenní kosti.
Obrací se ke mně a probodává mě pohledem. Je to přesně ten typ
pozornosti, kterému mě otec vždycky učil se vyhýbat. Oční kontakt
znamená, že jsi v centru pozornosti druhé osoby: vyvaruj se jí, zbav se jí,
zmiz z ní.

Já se ale nemůžu podívat jinam. Nikdy jsem si neuvědomil, jak nádherné

má oči.

„Mám pocit, že všechny zrazuju, Gene.“

„Neblázni. Bez tebe už bychom byli všichni mrtví.“ Jdu k ní ještě blíž, až
cítím teplo jejího těla.

„Souhlasím s tebou, Sisy. Chci ho najít stejně jako ty. Možná ještě víc.“

Na chvilku jí do očí vstoupí něco poddajného a něžného.

Je to na mě příliš. Uhýbám očima.

Několik okamžiků mlčíme. Ona pak zavrtí hlavou. „Zdá se mi, že jsem
přehlédla něco úplně jasného,“ říká. „Něco, co nám tady nechal. Klíč,
znamení. Něco, co máme přímo před nosem. Jako v těch hrách, které se
mnou hrával.“

Její slova ve mně vyvolávají zvláštní žárlivost. Takže si takhle hrával i s ní.
A já myslel, že jsem byl jediný.

„Je všechno v pořádku, Sisy?“ Je to Epap, stojí na druhé straně průchodu.

Než se Epap protáhne dovnitř, Sisy ode mě poodstoupí.

„Je všechno v pořádku?“ opakuje a upřeně ji pozoruje.

Sisy si rychle utírá slzy z tváří. „Ano,“ mumlá a prosmýkne se okolo něj.
Protahuje se průchodem ven.

Jakmile se ocitneme sami, Epap na mě vrhne přísný pohled. Skloním hlavu

a projdu kolem něj. Když se vracím k ostatním, Sisy už sedí vedle Jacoba,
hladí ho po vlasech a usmívá se. Jacob se směje.

Nemáme sílu nikam dál jít. Slunce ještě svítí, ale netušíme, jak dlouho to
vydrží.
Během další hodiny někteří usínají.

Sisy se najednou posadí. „Já jsem tak hloupá!“ vykřikne a plácne se do čela.

„Co je?“ hledí na ni Epap.

Ona neodpovídá a vykročí směrem k vodopádu. Opatrně vylézá na skalnatý

břeh jezírka pod vodopádem. Sisy je tak blízko, že stačí, aby jednou
uklouzla, a víry pod vodopádem ji navždy stáhnou pod hladinu.

Ostatní chlapci se budí ze spánku. „Co to dělá?“ ptá se Ben.

Sisy se na chvilku zastaví přitisknutá ke kamenné stěně těsně u vodopádu.

Pak udělá další krok a mizí za vodní zástěnou.

„Sisy!“ vykřikne Ben a vzápětí už všichni běžíme k vodopádu. Ben je bez

sebe strachy, takže ho musíme držet dva, aby se nám nevytrhl. Starostlivě
hledíme skrz těžkou vodní stěnu.

„Támhle!“ křičí Jacob a ukazuje na okraj vodopádu, kde je masa vody tenčí
a průhlednější.

Za proudem padající vody je ze Sisy vidět pouhý rozmazaný stín. Nejdřív

vystrčí ruce, pak hlavu, prodírá se tekoucí vodou. Když se dostane ven, je
úplně promočená. Ale zeširoka se usmívá, v očích jí hrají veselé plamínky.
„Tak jdete, nebo ne?“

„Cože?“ diví se Epap.

„Pojďte, nebojte se,“ povzbuzuje nás. „Našla jsem tady jeskyni.“

„Počkej, Sisy,“ říkám. „Jak víš, že máme jít zrovna tam?“

„Jenom hádám,“ směje se. „A možná proto, že je tady hromádka suchého

oblečení a provazový žebřík.“

V jeskyni panuje šero. Její interiér je osvětlený jediným mihotavým

proudem slunečního světla.
Oblečení máme úplně promočené a začínáme se třást zimou. „Co to suché
oblečení, o kterém jsi mluvila…,“ drkotám zuby. Sisy se usmívá a vede nás
ke košíku skrytému ve stínu. Je tam dostatek oblečení pro deset lidí v
různých velikostech.

„Jak tě napadlo podívat se za vodopád?“ ptám se, když se převlékáme.

Sisy si natahuje vlněné ponožky. „Pokud chcete zemi mléka a medu skrýt
před lovci, vodopád je lepší než všechny zámky a petlice. Sem by žádný
lovec nikdy nevstoupil – i kdyby náhodou přežil ten vodopád. Vědec to
vymyslel skvěle.“ Oči jí pořád nadšeně září. „Snažte se držet se mnou krok,
ano?“

směje se.

Když jsme všichni převlečení, Sisy nás shromáždí ve sloupci slunečního

světla a ukazuje nahoru.

Nejdřív nevidím nic neobvyklého. Jen paprsek světla zářící jako reflektor
skrz strop porostlý popínavými rostlinami. Ale pak si ho všimnu: mezi
rostlinami je skoro neviditelný provazový žebřík.

Epap udělá z rukou stoličku a Sisy pomocí ní šplhá nahoru. Dosáhne na

spodní příčku, pak zvedne nohy a zahákne se kotníky za vyšší příčky.
Zavěsí se hlavou dolů, natáhne ruce a zvedá Bena, který teď sedí Epapovi
na ramenou. Není to jednoduché, ale Sisy ho zvládne vytáhnout. Všichni
postupně vyšplháme na žebřík a začínáme stoupat vzhůru, aniž bychom
tušili, jak dlouhá a náročná cesta nás čeká. Kdybychom to věděli, nevyrazili
bychom tak zbrkle.

Už po půl hodině nás nadšení opouští spolu s tím, jak roste únava. Stěny se
okolo nás uzavírají v úzký tunel. Přepadá nás klaustrofobie. Já ji kvůli svým
širokým ramenům pociťuju nejsilněji. Lokty narážím do rozeklaných stěn,
občas se rameny sotva protáhnu. Průchod je tak úzký, že máme chuť nechat
batohy dole. V jednom obzvlášť úzkém místě dokonce uvíznu. Nemohu se
protáhnout ani s rukama nad hlavou. Epap mi musí zespodu zatlačit na
zadek, což je hodně divná situace.
V úzkém komíně svítí slunce krátce, už jen další půl hodiny. Světlo
ustupuje po jedné straně tunelu vzhůru, nejdřív pomalu, pak ústup náhle
zrychlí, až úplně zmizí. Obklopuje nás temnota. A tma přináší i výrazně
nižší teplotu. Je to zvláštní pocit; díky té houstnoucí tmě a klesající teplotě
se zdá, jako bychom sestupovali hlouběji do země, a ne šplhali nahoru.

„Sisy, vidíš nějaký východ?“ ptá se Epap zespodu.

„Vidím jen světlý bod. Je hodně malý, než abych dokázala odhadnout
vzdálenost. Ale zdá se vážně hodně daleko.“

Po několika hodinách šplhání dlouze odpočíváme. Zaplétáme končetiny do

provazů, abychom nespadli. Ruce nás bolí, prsty máme od hrubých lan
odřené. Opatrně si nahoru a dolů posíláme zbývající lesní plody. Benovi,
který je nade mnou, se stále nekontrolovatelně třesou ruce. „Pořád se mi
klepou,“ stěžuje si, „nemůžu s tím nic dělat.“ Lokty má poseté krvavými
šrámy.

Jsme unavení, náladu máme pod psa.

Po deseti minutách se znovu vydáváme na cestu. Stačí pět sekund a všechna

bolest je zpátky. Jako bychom vůbec neodpočívali.

9.

JE NOC. ÚZKÝM tunelem vane ledový vzduch. Je mi zle. Dutiny mám

úplně ucpané. Čelo mám rozpálené, až se od něj rozpouští led na stěnách.
Teče z nich jako mně z nosu. Rozdělili jsme se do dvojic, Ben se Sisy,
Jacob a já pod nimi, David s Epapem úplně dole. Jacob proti mně klidně
oddechuje, visí na druhé straně žebříku, je jištěný lanem a mými pažemi v
jeho podpaží. Všichni se jistíme navzájem a jsme těly pevně zapření o stěny
úzkého tunelu.

„Jsi v pořádku?“ šeptá Sisy. Následuje dlouhé ticho.

„Psst. Gene. Jsi vzhůru?“

„Ano. Myslel jsem, že mluvíš s Benem.“

„Kdepak. Ten spí jako mimino. Co Jacob?“

„Hned usnul. Epap a David taky spí.“

„To je dobře. Jsou dobře jištění?“

„Jo. Dvakrát jsem je kontroloval.“

„Výborně,“ pochvaluje si. „Výborně.“ Lano trochu zavrže, jak si Sisy hledá
lepší polohu. „Zítra už budeme venku.“

„Myslíš?“

„Určitě,“ šeptá. „Vím něco, co ty ne.“

„Povídej.“

„Sněží.“

„Ne. Vážně?“

„Ano. Začalo asi před deseti minutami. Jen několik vloček. Dopadly mi na
tvář a na nos. Musíme být blíž k vrcholu, než jsme si mysleli. Sníh by tak
daleko nedoletěl.“

„Já neviděl ani necítil nic.“

„Myslím, že většina se jich přese mě nedostane.“

„No jo, o tvůj obří zadek se všecko zastaví.“

„Ha ha, to je ale legrace.“

„Chci jen říct, že odtud zespodu vypadá tak velký, až se zdá, že tady
způsobil úplné zatmění.“

Sisy na to nic neříká.

„Kdyby byl ještě o trochu větší, ucpal by nám přívod vzduchu.“

Žebřík se trochu chvěje. Nakonec se neudrží a vybuchne smíchy. „Přestaň,“
hihňá se. „Ty máš co mluvit. Tvůj zadek tam dole je tak velký, že vypadá
jako další člověk.“

„To se díváš na Jacoba.“

„Řekla jsem přestaň,“ říká a tiše se směje.

Upadáme do příjemného ticha. Ben a Epap chrápou ve stejném rytmu, v

jakém oddechuje Jacob.

„Hej,“ šeptá Sisy po několika minutách.

„Co je?“

„Myslím, že sem jde víc světla.“

„To už je ráno?“

„Ne, je to stříbrné světlo. Musí to být měsíc.“

Několik dalších minut opět zavládne ticho. Když se dívám nahoru, nevidím
nic než tmu.

„Teď už je ho tady vážně hodně.“

„Světla, nebo sněhu?“

„Obojího. Počkej.“ Lano se trochu zatřese, jak se Sisy snaží nabídnout mi

výhled. „Tak, teď se podívej nahoru a řekni mi, jestli něco vidíš.“

Vidím stín jejích nohou, jimiž se odstrkuje od stěny, aby okolo sebe
propustila slabý proud stříbrného světla. Tou úzkou mezerou ke mně
propadají i sněhové vločky. Jedna z nich mi přistává na tváři. Studí mě na
kůži. Dotýkám se jí, když už roztává. Minuty ubíhají. Ke mně se zasněně
snášejí další vločky jako stříbrné kousky měsíce. Cítím se volněji. Prostor
kolem mě se rozšiřuje, pohyb zpomaluje. Svět se zdá čistší, úhly zřetelnější.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ vyzvídá Sisy. Mluví hlasem tak jemným jako
měsíční světlo.

„Klidně.“

„Když nás napadli tam u řeky, ta lovkyně mluvila o nějaké dívce.“ Odmlčí
se.

Já na to dlouho nic neříkám.

„Nezlob se,“ omlouvá se. „Nechtěla jsem vyzvídat.“

„Ne, o to nejde. Jen se pokouším najít ta správná slova.“

„Neměla jsem, je to tvoje…“

„Jmenovala se Záře. Stejně jako já přežila v metropoli, když předstírala, že

je jednou z nich.“ Slova ze mě plynou tak lehce, jako by na tu příležitost už
dlouho čekala. „Znali jsme se řadu let, aniž bychom si uvědomili, že jsme
stejní. To se stalo teprve před pár dny, kdy jsme se oba ocitli v ústavu.

Když jsme o sobě zjistili pravdu, obětovala se pro mě.“

„To mě moc mrzí, Gene. Nevím, co na to říct.“

„Nechtěl jsem ji tam nechat. Snažil jsem se pro ni vrátit. Jenže jsem neměl
na výběr, nemohl jsem nic dělat. Bylo jich příliš mnoho; vrátit se by byla
jasná sebevražda…“

„To je pravda,“ utěšuje mě Sisy tiše. „Nemohl jsi nic udělat. Já u toho byla,
Gene. Viděla jsem ty davy, co nás pronásledovaly. Udělal jsi tu jedinou
možnou věc, utekl jsi jim.“

Jacob mi hlasitě zasténá do ucha. Uvědomuju si, že ho moc mačkám.

Přestanu mu tak tisknout hrudník.

Po chvíli Sisy jemně podotkne: „Nemohl jsi nic dělat, Gene.“

„Já vím.“
„Je mi to vážně líto.“

Zase nějaký čas mlčíme. Lano zavrže, pak visí nehybně.

„Sisy?“

„Ano?“

„Chci ti něco říct. Můžu?“

Ticho. „Čeho se to týká?“ ptá se.

„Týká se to Vědce.“

„Povídej.“

„Je tady něco, co jsem si nechal pro sebe.“

„Já asi vím, co to je,“ reaguje Sisy po chvilce.

„Ne, to si nemyslím. Tohle nevíš.“

„Je to tvůj otec, viď?“

Překvapením otevřu pusu tak doširoka, že mi čelisti spadnou snad až na dno

tunelu. „Jak to…

cože?!“

„Pšt… vzbudíš ostatní,“ napomíná mě.

„Vyprávěl ti o mně?“

„Ne. Ani slovo.“

„Tak jak jsi…“

„Není to tak těžké. Jsi mu tak podobný. Jak sedíš na zemi, s jednou nohou
nataženou a druhou pokrčenou a bradu si opíráš o koleno. Barva a tvar
tvých očí. Tvůj výraz, když jsi zamyšlený. Dokonce i to, jak mluvíš.“

„A co ostatní? Tuší o tom něco?“

„Pcha. Uhodli to, jakmile jsme tě poprvé viděli.“

„To není možné.“

Sisy se zasměje. „Možná jsme žili v zajetí, ale nejsme slepí.“ Žebřík se zase
trochu zhoupne, jak si Sisy hledá novou polohu. „Myslíš… že je nahoře?“

„Jako v nebi?“

„Ne. Myslím tam, kde tenhle tunel končí.“

„Doufám v to. Nic pro mě není tak důležité jako to, abych ho našel.“
Odmlčím se, sám překvapený svým nečekaným odhalením. Ale je to
pravda. Od chvíle, kdy jsem vytáhl tu kamennou desku, kdy jsem viděl své
jméno vytesané do kamene, nemyslím skoro na nic jiného. Dívám se nahoru
a potom zašeptám: „Šel bych až na kraj světa, abych ho našel, Sisy.“

Sisy mlčí, jako by čekala, že budu pokračovat.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ ozve se po chvilce.

„Na co?“

Sisy váhá, neví jak začít. „Vyprávěj mi, jaké to bylo. Myslím váš společný
život. Měl jsi nějaké sourozence? Poznal jsi svoji matku? Byli jste šťastná
rodina? Vyprávěj mi o životě mezi těmi zrůdami. Jaké to bylo?“

Následuje zhruba minuta ticha.

„Moje matka a sestra zemřely, když jsem byl malý. Jednoho dne šly s otcem
ven a o několik hodin později se domů vrátil jen otec. Sežrali je. Ve městě
se o tom mluvilo ještě několik let. Jak se těsně po soumraku v ulicích
objevila glupaní holčička s matkou. Vyprávěli si o tom, jak dívku srazil
kočár a zlomil jí nohu a jak matka bláhově stála vedle ní a odmítala ji
opustit. A jak ji matka chránila vlastním tělem, když se k nim přihnal
rozvášněný dav. Za pár vteřin bylo po všem. Nezbylo z nich vůbec nic.“

Lano znovu vrže. „To je mi moc líto, Gene. Už o tom nemusíme mluvit.“

Vypadá to, že tím rozhovor končí. Já však k vlastnímu překvapení mluvím

dál. Nejdřív ze sebe slova soukám pomalu a nejistě, jedno, dvě slova, pak
celou větu. Ale pak se něco stane a vzpomínky se ze mě začínají hrnout,
najednou ze mě slova plynou sama, lehce, a je to dlouhé vyprávění, dlouhá
zpověď. A když skončím, Sisy na to nic neříká. Bojím se, že usnula.

Pak ale zašeptá: „Přála bych si tě teď držet za ruku.“

Vločky mi pomalu poletují před očima a klesají dál, do temnoty pod mýma
nohama.

10.

SISY MĚLA PRAVDU. Druhý den ráno jsme dorazili na povrch, konec
tunelu byl překvapivě blízko.

Jen pár minut poté, co nás probudilo sluneční světlo proudící do tunelu,
šplháme dál. Ruce i nohy máme zmrzlé a ztuhlé, ale životodárné světlo nás
hřeje, rozhýbává nám klouby. Brzy zapomínáme na ruce plné puchýřů a
odřené prsty a soustředíme se na postup vzhůru. Až nakonec, jako
novorozené děti, vylézáme otvorem na planinu, vdechujeme čerstvý horský
vzduch, oči mhouříme do slunce. Jsme uprostřed zeleného údolí, všude
okolo nás se zvedají příkré žulové srázy připomínající zakřivené prsty. V
údolí se válí lehký mlžný opar stoupající z černých lesů, které nás
obklopují. Stromy vystupují z mlhy jako sluhové okolní krajiny, vyslaní nás
tady přivítat. Nebo nás odehnat.

Nad tím vším ční majestátní vrchol. Tyčí se vysoko a arogantně, stěny má
rozeklané a zakroucené, jako by se mračil do jasného slunečního svitu.
Nebo na nás, kteří kráčíme po jeho širokých ramenou.

Zhruba v polovině vyvěrá z příkré stěny vodopád, který padá stovky metrů
do hloubky a dole vytváří oblak vodní tříště. Kolem ní se tvoří bledá duha.
Ve volném prostoru se nám chlad zažírá až do morku kostí. Vítr je sice
mírný, ale i tak nám vniká pod oblečení a pod kůži, mrazí nás na žebrech.
Mým tělem otřásá další záchvat kašle, takže se musím předklonit, hleny mě
v dutinách štípou jako připínáčky namočené v kyselině. Sahám si na čelo.
Je horké jako rozpálená žehlička. Krajina se se mnou houpe a chvěje, hory a
obloha se točí okolo mě, jako nějaká moje soukromá lavina.

„Pojďme do lesa,“ navrhuju, „pryč z toho větru.“

„Vydrž,“ říká Sisy. Klečí u ústí tunelu a zkoumá jeho okraje.

„Co to děláš?“ ptá se Ben.

„Tady, podívejte,“ ukazuje na jediné místo na okraji tunelu, kde je tráva

sešlapaná. „Ať ten tunel používá kdokoli, přichází a odchází tudy. Vydáme
se do lesa stejným směrem.“

V lese je tepleji. Jakmile vejdeme mezi stromy, vítr utichá. Nádherná vůně
vanilkového másla nám rozechvěje vyhladovělé žaludky. Chvilku
přecházíme na místě, až objevíme v jehličí náznak vyšlapané cestičky.
Jdeme po ní, naše vzrušení roste.

Ale už za čtvrthodinu musíme zastavit, abychom se vydýchali. Opíráme se

o kmen stromu porostlý lišejníkem. Nejsme zvyklí na řídký horský vzduch.
Ve větvích vysoko nad námi poskakuje sojka, černou hlavičku naklání ze
strany na stranu. Svým pronikavým kšréé, kšréé jako by nás peskovala za
nedostatek sil. Brzy je nám zima, a tak se znovu vydáváme na cestu,
tentokrát o něco pomalejším tempem. O dvacet minut později zase
zastavujeme.

„Ta pěšinka prostě zmizela,“ rozhlíží se Sisy starostlivě po okolí.

„Neměli bychom si najít místo na přenocování? Rozdělat oheň?“ drkotá

Epap zuby.

„Musíme si pospíšit,“ nabádá nás Sisy. „V takovéhle zimě to není žádná

legrace.“
„Ty se mnou půjdeš na dřevo, Ben a Gen zůstanou tady…“

„Ne,“ přerušuje ho Sisy. „Odteď budeme dělat všechno společně.

Nerozdělíme se ani na chvilku, rozumíte? Ten les nás chce rozdělit, cítím
to.“

Všichni ji poslechneme. Jdeme těsně vedle sebe, občas se o sebe otíráme

pažemi, narážíme do sebe rameny. Nevadí nám to.

A pak, když to vypadá, že les zhoustne do neproniknutelného porostu,

vycházíme na mýtinu. Závoj stromů a šera se roztahuje. Na druhém konci
mýtiny krajina náhle končí, propadá se dolů prudkým srázem. Z místa, kde
stojíme, je na obzoru vidět vzdálené údolí plné ledovcových jezer a pastvin.
Ale můj pohled brzy přitahuje něco jiného.

Uprostřed pastviny, ozářený sluncem, stojí dřevěný srub.

11.

OKNA SRUBU JSOU chráněná okenicemi, které kryjí okenní tabulky jako
černá víčka. Dveře jsou natřené také načerno a jsou zavřené tak pevně, že se
srub zdá hermeticky uzavřený. Sisy vychází na mýtinu, boří se v měkkém
sněhu. „Sisy!“ šeptá Epap. Ona se otáčí a gestem nám přikazuje, abychom
zůstali na místě. Zatímco chlapci ustupují zpátky do lesa, já se přidávám k
ní.

„Takhle to nejde,“ šeptám.

Zastavuje se. „A proč?“

„Nechoď ke dveřím…“

„Ale no tak. To si snad myslíš, že jdu zaklepat?“

„Nechoď ani na verandu. Podlaha určitě vrže.“ Sisy neodpovídá, ale vím, že
poslouchá. „Já půjdu zprava, ty zleva. Když po pěti minutách nic
neuslyšíme, sejdeme se vzadu. Když tam nic nenajdeme, pak teprve
zkusíme vstupní dveře.“
Sisy přikyvuje a rozdělujeme se.

Sníh na zemi je zmrzlý, a proto našlapuju zlehka. Když dojdu k boční stěně
domu, opatrně sklouznu až k zabedněnému oknu. Dlouho čekám, pak
přiložím ucho k okenici. Nic není slyšet.

Srub vypadá opuštěně.

Po pěti minutách se obezřetně kradu směrem k zadní stěně. Sisy už je tam,

ucho má přiložené k okenici. Zvedá ruce, vrtí hlavou. Uvnitř nikdo není.
Zvedá obočí. Půjdeme dovnitř?

I když se snažíme být co nejtišší, veranda pod naší vahou skřípe. U dveří
Sisy bere za kliku, trochu ucukne před mrazivým kovem, pak ji pevně
uchopí. Zmáčkne kliku a dveře se překvapivě tiše otevírají.

Vejdeme dovnitř, dveře za sebou kvapně zavíráme. Nechceme, aby světlo

proudilo dovnitř příliš dlouho. Nechme vlky spát, jestli tu nějací jsou.
Vcházíme do tmavé úzké chodbičky a čekáme, až naše oči přivyknou tmě.
Čekáme, jestli nezaslechneme zvuky, které slyšet nechceme: chrastění,
škrábání, syčení. Ale uvnitř vládne ticho.

Postupně rozeznáváme tvary jednotlivých předmětů. Po špičkách jdeme do

pokoje vlevo, prkna na podlaze vržou pod našimi kroky. Jako první
prohlížíme strop; při prvním náznaku, že by tam nahoře někdo spal, jsme
připraveni vyběhnout ze srubu a pelášit pryč. Ale kromě několika trámů na
stropě nic není. Jediným vybavením v místnosti je stůl a velká šatní skříň,
jinak je prázdný.

Pokradmu postupujeme do další místnosti přes chodbu. Ani tady ze stropu

nevisí žádná spící těla.

V rohu stojí dřevěná stolička, její kulaté sedátko na nás zírá jako velké
otevřené oko. Pokoj vypadá zanedbaně, není v něm žádný další nábytek a
páchne to tu zatuchlinou. Šikmý strop v místnosti působí hrozivě. Tady se
stalo něco špatného, říkám si v duchu a po zádech mi přebíhá mráz.
Couváme zpátky na chodbu.
Zbývá už jen jediná místnost, do níž se vchází na samém konci chodby.
Sisy je dva kroky přede mnou, a když vejde dovnitř, ohlíží se ke mně.
Obličej se jí rozsvítil nadějí.

Stojí tady postel. Na úzkém rámu leží chatrná matrace, malý polštář a
přikrývka připomínají svlečenou hadí kůži.

Jdu k oknům a objevím páčku ovládající rolety. Hlučně se vysouvají. Denní

světlo proudí dovnitř.

Připadá mi jasnější než předtím, přestože oblohu teď kryjí hustá mračna. Na
zadní stěně visí podivná

věc. Vypadá jako nějaký ohromný létací drak, obří můra přišpendlená do
dřeva. Sisy stojí u postele, prohlíží matraci.

„Co myslíš?“ ptám se.

„Řekla bych, že tady už nějakou dobu nikdo nebyl.“ Čichá k matraci, snaží
se zachytit nějaké pachy.

„Dnes v noci tady zůstaneme. Ulovíme něco k jídlu, rozděláme oheň,

odpočineme si, pořádně se vyspíme. Zítra se rozhlédneme po okolí, jestli
najdeme něco jiného.“

„Co když to je ona? Země mléka a medu.“

Sisy jde k oknu a zahledí se ven. „Pak je to ona.“

Dívám se na postel. „A kde je tedy on?“

12.

JE NOC. OSTATNÍ spí v ložnici: chlapci se mačkají na matraci s nohama

spuštěnýma dolů.

Sisy je stočená do klubíčka v dřevěném křesle. Já jdu chodbou do jednoho z

dalších pokojů. Po večeři
– dvou ulovených svištích upečených nad ohněm – jsme se rozmýšleli,
jestli nemáme zavřít okenice.

Nakonec jsme se rozhodli, že zariskujeme a necháme je otevřené – pocity z

klaustrofobického tunelu v nás očividně ještě přetrvávaly. Mám z toho
rozhodnutí radost. Zimní krajina topící se ve stříbrném měsíčním světle
působí uklidňujícím dojmem. Dokonce i majestátní vrchol vyzařuje
královský klid.

Přitahuju si bundu těsněji k tělu, jsem za teplo rád. Je to jeden z mnoha

kusů oblečení, které bylo v dřevěné truhle. Ben našel truhlu pod postelí, a
když ji otevřel a objevil v ní kabáty lemované králičí kožešinou, šály,
vlněné ponožky a rukavice, nadšeně vykřikl. Taky tam byla zvláštní vesta
ověšená háky a karabinami.

Dům neustále vrže, dřevěné trámy reagují na nízké teploty. Když se Ben
chystal ke spánku, ty zvuky

– občas pořádně hlasité – ho úplně vyděsily.

Nic se neděje, Bene, slyším v hlavě Sisyin hlas, všechno je v pořádku.

Možná má pravdu. Možná je to vážně ona. Konec, cíl, Země zaslíbená.

Tenhle srub, tahle mýtina, tahle hora. A každou chvíli z lesa vyjde můj otec
a dorazí do srubu.

Slyším v chodbě kroky. Vyděšeně se otáčím za zvukem, až rukou zavadím o

odřený parapet. Bolest mě přinutí přitáhnout ruku k tělu. Z prstu mi stéká
teplý pramínek krve.

Je to Epap. Ospale nahlíží do pokoje, měsíc mu oknem svítí přímo do očí.

Jsem schovaný ve stínu; nevidí mě. Tváří se zmateně. Už se chystá odejít,
když vtom oknem zahlédne něco venku.

Zatváří se zděšeně, je ještě bledší než obvykle. Krčí se k zemi.

„Epape?“ oslovuju ho a vyjdu na světlo.

Při zvuku mého hlasu Epap vyskočí. Nevrhá se na mě, jak bych čekal,
nýbrž si přitiskne ukazováček na rty. Pak ukáže bradou na okno. Držím se
při zemi a kradu se k němu.

Někdo stojí venku na mýtině.

Temná štíhlá postava je ve sněhu jasně viditelná. Dívka.

Hledí přímo na nás.

13.

JE STEJNĚ ZTUHLÁ jako my.

Odhaduju, že tomu děvčeti může být tak třináct nebo čtrnáct let. Zanedbaný
vzhled, rošťácký účes a vybělené vlasy jí dodávají podobu lesního skřítka.
Kolem krku má uvázanou černou šálu, která připomíná krunýř černého
škorpióna. Tváří se bezvýrazně a přeskakuje pohledem z Epapa na mě a
zpátky na Epapa.

„Nedělej žádné prudké pohyby,“ šeptám Epapovi a snažím se co nejméně

pohybovat rty.

„Okenice, musíme je zavřít.“

„Není čas. Bude u nás za dvě vteřiny. Pokud jí k tomu dáme důvod.“

Zůstáváme stát bez hnutí.

„Co teď?“ ptá se Epap.

„Nevím.“

Dívka dělá krok směrem k nám. Zastavuje se. Pomalu zvedá ruku, až
ukazuje prstem přímo na mě.

Pak ji znovu přikládá k tělu.

„Jdu ven za ní,“ říkám.

„Ne!“

„Musím. Tenhle srub nás ochrání zhruba stejně jako papírový stan. Jestli
bude chtít, tak nás dostane.“

„Ne…“

„Ona neví, kdo jsme. Jinak už by se na nás vrhla. Půjdu ven a nalákám ji
dovnitř. Pak na ni můžeme zaútočit.“

„Tohle nebude…“

„Je to naše jediná šance. Běž probudit Sisy. Potichu.“ Poté vycházím ven.

Žil jsem mezi nimi celý život. Znám jejich projevy, umím je napodobit do
nejmenších detailů. Jdu ven klidně, aniž bych na sobě dal znát sebemenší
strach. Když sestoupím z verandy, na chvilku se zastavuju na okraji
temnoty předtím, než vejdu do měsíčního světla, pro efekt přivírám oči.
Klidně kráčím sněhem, snažím se nezvedat obláčky sněhu. Ve tváři si
udržuju výraz stejně prázdný jako měsíc. Ruce držím nehnutě u těla.

A pak si vzpomenu.

Na ruce mám krev.

Dívka sebou křečovitě škube. Dívá se na mě s ještě větším zájmem. Ohýbá

ruce, naklání hlavu, přivírá oči.

Dělá krok mým směrem, pak další a další, rozbíhá se.

Běží ke mně, obličej jí svítí, boří se sněhem, letí nocí jako tichá kletba.

Zatínám svaly, připravuju se na náraz. Do krku. Vždycky míří nejdřív na

krk.

Za sebou slyším otevřenými dveřmi Epapův hlas: „Sisy, probuď se, probuď
se, probuď se!“ Ale ten hlas je stejně vzdálený jako hvězdy na obloze.

A ta dívka…
Něco tady nesedí.

Stále ještě běží. Nepřekonala ještě ani polovinu vzdálenosti mezi námi.
Rukama dál máchá ve vzduchu, neběží po všech čtyřech. Hrudník se jí
zvedá námahou, okolo ní létá sněžný prach.

Vtom mi to dochází. Jak se ke mně blíží, bedlivě sleduju její pohyby a moje
podezření se potvrzuje.

Ale ještě ne. Ještě poslední test. A bude to všechno, anebo nic.

Zvedám před sebe prst, ten potřísněný krví.

Dívá se na něj, fixuje ho pohledem po jednu nekonečnou sekundu. Pak se

obrací zpět k mému obličeji, nic to s ní neudělalo.

Ona k nim nepatří. Je jednou z nás.

„Hej!“ volám, aniž bych věděl, co říct dál. „Ahoj!“

Dívka dál běží ke mně. Za sebou slyším kroky na prkenné podlaze,

přibližují se.

Otáčím se a zvedám ruce vysoko nad hlavu. Sisy běží chodbou; vidím její
nejasný stín, jednu ruku má nad hlavou, drží v ní dýku připravenou k hodu.
„Sisy, počkej!“

Ale zasahuju příliš pozdě. Sisy vybíhá ven, jakmile je jednou nohou na
verandě, vrhá dýku do vzduchu. Vzhledem k tomu, že stojím v přímé dráze,
vrhá ji širokým obloukem.

Na nic nečekám – není čas. Díky obloukové dráze hodu mám tři sekundy
navíc.

Vrhám se dopředu, upaluju k dívce. Ona běží ke mně, já k ní. Slyším

svištivý zvuk, který zpočátku slábne a pak zas zesiluje.

Dýka. Obrací se zpátky k ní. K nám.

Skáču na dívku, nataženou paží ji objímám kolem prsou. Oba padáme do
sněhu. Vzápětí dýka proletí přímo nad námi.

Neplýtvám časem. „Sisy! Ne!“ Sisy už má paži znovu napřaženou a v ruce

drží další dýku.

„Je jako my! Je jako my! “ křičím.

Sisyina ruka s dýkou ztuhne. Potom zvolna klesá. Z tmavých zákoutí srubu
se vynořují ostatní. Oči mají otevřené dokořán, čela zkrabacená zmatenými
vráskami.

Dívka se zvedá, oprašuje ze sebe sníh. „Kde je Prapočátek?“ Dívá se na mě,

pak na ostatní. Oči má ledově modré, není v nich ani špetka tepla.

Hledíme zpátky na ni, neschopni slova.

„Prapočátek, kde je Prapočátek?“

Naše mlčení konečně prolomí Ben. „O čem to mluvíš?“

Nato se pro změnu zatváří zmateně ona. „Prapočátek. Máte u sebe mít
Prapočátek.“

Místo odpovědi Ben konečně položí další otázku, která trápí nás všechny.

„Kdo jsi?“

14.

ODPOVĚĎ PŘIJDE AŽ uvnitř, když stojíme všichni okolo dřevěného

stolu.

„Jmenuju se Klára,“ představuje se.

Sisy, která na ni hledí s neskrývaným podezřením, se ptá: „Žiješ tady? Je

tohle tvůj domov?“

Dívka vrtí hlavou. „Kdepak, to ne,“ odpovídá.

Hledíme na ni. „Cože?“ ptá se Sisy.

Ale Klára si jí nevšímá, obrací se ke mně. „Máš Prapočátek?“

„O čem to mluvíš?“ nechápu. „Co máš s tím Prapočátkem?“

Dívce se začíná třást brada. Zamrká a vybíhá z místnosti. Kouká sem a tam
a běží chodbou do ložnice. Když ji doženeme, obrací dnem vzhůru Epapův
batoh a rozhazuje po posteli kusy oblečení a jeho skicák.

„Hele, co si myslíš, že děláš?“ doráží na ni Sisy a bere jí batoh z rukou.

„Řekněte mi, kde je Prapočátek?“ trvá na svém dívka.

„Nevíme, o čem to mluvíš!“ zakřičí na ni Epap.

„Ale víte! Krugman předpověděl, že přijdete. A říkal, že přinesete

Prapočátek.“

„ Kdo to říkal?“ vyzvídá Epap. „Kdo je Krugman?“

Všichni pokračují v palbě otázek. Jen já ne. Se srdcem v krku zvedám

skicák z postele a obracím stránky, dokud nenarazím na otcův portrét.
Strkám dívce stránku před oči.

„Kdo je tohle?“ křičím. Všichni přestávají mluvit, obracejí se ke mně. „Je

tohle Krugman?“

Dívka pozoruje obrázek. Zdá se, že člověka na kresbě poznala. Ale pak
řekne jen: „Ne, tohle není on.“

Smutně krčím rameny.

„Ten muž, co ti o nás pověděl,“ vyzvídá dál Sisy. „Krugman. Žije tady?“

Dívka vrtí hlavou. „Žije daleko odtud.“

„Doveď nás k němu,“ žádám ji.

„Nejdřív mi ukažte Prapočátek.“ Přestože mluví mírným, bezstarostným
hlasem, zaznívá v něm neobyčejná tvrdohlavost. „Pak vás k němu dovedu.“

„Napřed nás k němu doveď, pak ti ho ukážeme,“ prohlásím. Ben se na mě

tázavě dívá.

Dívka chvilku přemýšlí. „Dobře,“ souhlasí, ale měří si nás podezřívavým

pohledem. „Vyrazíme za úsvitu.“

„Kdepak, to ne,“ zastavuju ji. „Vyrazíme hned.“

Klára se mi zahledí do tváře. Za jejíma bystrýma očima víří spousta

myšlenek, záhadných a nerozluštitelných. Nakrátko v nich zableskne cosi
jako náznak uznání. „Dobře. Sbalte si věci. Bude to dlouhá cesta.“

Cestou přetékáme otázkami, ale dívka jde tak rychle, že abychom jí stačili,
ani nemůžeme mluvit. Už chápu, proč chtěla počkat do úsvitu. Cesta je
mnohem delší, než jsem čekal. Šplháme tmou podél bublajícího potoka, pak
ven z lesa. Stoupáme stále výš, hranici lesa necháváme pod sebou a
překonáváme zdánlivě nekonečný úsek po holé žule. Hodiny se pachtíme
po těch zvlněných žulových útvarech, jejichž překvapivě hladký povrch se
v měsíčním světle tak leskne, že připomíná zástup holohlavých lidí. Je tady
nádherný výhled na vodopády padající ze strmých srázů a husté

jehličnaté lesy pokrývající údolí, ale já jsem příliš unavený na to, abych ho
ocenil. Navíc je mi zle.

Hlava se mi točí, mám horečku, i když mi celé tělo rozechvívá ledový vítr.
Vysoká nadmořská výška mi nijak nepomáhá, naopak se kvůli ní cítím ještě
hůř.

V jednom místě musíme překonat příkrou skalní stěnu. V žule jsou

upevněny dva kovové řetězy, s jejichž pomocí stoupáme vzhůru. V
polovině skalní stěny odpočíváme. Z téhle závratné strategické pozice
vidím v dálce Nedu, která se pod námi vine jako stříbrný náhrdelník,
neuvěřitelně malá a vzdálená. Pokračujeme v cestě a na vrchol dorážíme ve
stavu totálního vyčerpání. Jen Klára vypadá čerstvě; netrpělivě postává,
zatímco my ostatní lapáme po dechu. Kope do uvolněných kamenů, očima
přehlíží naše batohy. Nepochybně přemýšlí, ve kterém je Prapočátek, ať už
je to cokoli.

Konečně, krátce před úsvitem, kdy se nám nohy chvějí po dlouhém sestupu,
Klára zahne prudce doleva a protáhne se úzkou mezerou mezi velkými
skalami. Když vyjdeme na druhé straně, vypadá to, jako bychom se ocitli na
úplně jiné planetě.

Namísto ostrého horského větru nás vítá klid sekvojového lesa. S radostí
vstupujeme do světa hrajícího barvami: zelená tráva, hnědé majestátní
kmeny sekvojí, tu a tam skupinka chryzantém.

Klidný bublavý zvuk je stále hlasitější. Konečně přecházíme přes jeho zdroj
– horský potůček –

a Klára nás vybízí, ať se napijeme. Voda je povzbuzující: sladká a plná

energie. Jakmile zaženeme žízeň, odhodlaně putujeme dál, ještě rychlejším
tempem.

„Už tam skoro jsme,“ povzbuzuje nás Klára.

Teď už slunce prosvítá mezi stromy. Objevují se další barvy, další tvary, po
okolí se rozlévá teplo.

Vysoko nad námi štěbetají neviditelní ptáci. V jedné zatáčce si Klára přiloží
dlaně ke rtům a zajódluje.

Takový zvuk jsme ještě nikdy neslyšeli; Ben na ni obdivně zírá.

„Dávám Misii znamení,“ vysvětluje Klára. „Aby věděli, že jsem vás našla.“

„Misii?“ ptám se.

Neodpovídá. Jdeme dalších deset patnáct minut.

A pak se les náhle rozestupuje. Zastavujeme.

Před námi se tyčí obranná zeď vysoká jako několikapatrový dům. Je

postavená z velkých kamenů, které ledabyle drží pohromadě podivná směs
betonu, kovu a dřevěných kulatin. V ranním slunci, jež vykukuje zpoza
horských vrcholků, je očividné, že lepší časy má zeď za sebou. Jen
čtvercová věž v rohu pevnosti vypadá udržovaně; její povrch tvoří hladké,
tmavé ocelové pláty. Po celém obvodu věže se táhne široké okno, uvnitř se
svítí. „To je Krugmanova pracovna,“ ukazuje Klára.

Klára nás vede otevřenou branou, kterou tvoří dvě obrovská kovová křídla,
silná zhruba patnáct centimetrů a vysoká asi jako tři lidé. Podle toho, jak
jsou vodicí kolejnice na zemi zrezavělé, soudím, že bránu už dlouho nikdo
nezavíral. Možná několik let. Klára znovu zvedá ruce k ústům a jódluje.

Procházíme bránou skrz hradby.

„Páni,“ říká Ben tiše, jako by se bál, že ten zázrak zaplaší.

Před námi se rozkládá celá vesnice. Topí se v ranním světle, červánky halí
domky s doškovými střechami do narudlého oparu. Z domků vychází teplé
světlo rozpálených krbů. Z vysokých zdobených komínů klidně stoupá
kouř. V jednom blízkém domě se otvírá okno. Vykukuje z něj nějaká hlava,
brzy ji následuje další.

Před námi se vine potok s křišťálově čistou vodou. Nad ním ční obloukový
dlážděný most zdobený ručně tesanými kameny, které se v ranním světle
blýskají, mrkají na nás jako přátelské oči.

Otvírají se další okna. Vykukují z nich hlavy, mladší i starší. Lidé se hrnou
ze dveří domků.

Ben bere Sisy za ruku. „Sisy?“ šeptá vzrušeně.

Sisy se usmívá, tiskne mu ruku. „Teď už asi bude všechno v pořádku.“

Lidé proudící z domků připomínají rybičky v akváriu, mají na sobě veselé

barevné oblečení. Klidně

kráčejí směrem k nám, podivně se kolébají ze strany na stranu, oči se jim

lesknou.

„Kolik lidí tady žije?“ ptá se Epap.

„Je nás tu několik stovek,“ odvětí Klára.

Zastavujeme se u paty dlážděného mostu. Vesničané na druhé straně udělají

totéž. Chvíli se vzájemně pozorujeme. Mají kulaté a zdravě vypadající
tváře. Spousta z nich je ještě oblečená v pyžamech, vlasy mají rozcuchané.

Z davu vystupuje rozložitý muž, nadmuté břicho se mu houpe u pasu. Srdce

se mi zastaví, ovšem jen na okamžik. Tenhle obtloustlý velikán určitě není
můj otec. Muž si nás chvilku prohlíží, pak se zaklání, rozhazuje ruce do
strany a rozesměje se. Je to srdnatý, hlasitý, veselý smích. Kráčí nám vstříc
po mostě, jeho obrovská postava se ještě zvětšuje, jak se dostává do půlky
mostu, jeho nejvyššího bodu. Tam s úsměvem rozpřáhne ruce.

„Vítejte v Misii,“ říká hlubokým znělým hlasem. „Očekávali jsme vás.“

Zastavuje jen pár kroků od nás. Autorita a charisma z něj jen čiší. Svým
rozložitým tělem úplně zakrývá slunce. V jeho stínu citelně klesá teplota
vzduchu. Ale jen na chvíli. Brzy ustupuje na stranu, jako by si to uvědomil.
Shlíží na nás s váhavým úsměvem. Snaží se odhadnout, kdo je vůdcem naší
skupiny. Přejíždí pohledem z Epapa na Sisy, pak na mě, zpátky na Epapa a
nakonec se jeho pohled zastaví u mě. Do tváře se mu vrací široký úsměv.
„Jmenuji se Krugman. Jsem velmi rád, že vás poznávám. Je to obrovská,
nepopsatelná radost!“ Napřáhne ruku a pohltí tu moji. Je to masitá a
svalnatá dlaň, kůži však má jemnou, hladkou, ženskou.

„Prosím,“ vybízí nás, o krok ustupuje a ukazuje na most. Ten se před námi
pne jako duha, která končí v moři úsměvů. Zpočátku opatrně, postupně s
narůstajícím vzrušením přecházíme přes most.

Sisy a chlapci, kteří prožili celý život pod Kopulí, se s takovým množstvím
lidí nikdy nesetkali.

Vystrašeně se zastavují na vrcholu mostu. Doléhá k nám lákavá vůně jídel,

jaká jsme nikdy nepoznali.

V žaludku nám kručí.

„To musí být ona!“ vykřikne Ben. „Prostě musí. Země mléka a medu, ovoce
a slunečního svitu.“
Tahá Sisy za rukáv. „Tohle je to místo, viď? Místo, které nám sliboval
Vědec?“

Sisy mlčí, ale oči má zvlhlé.

„Je to ono, viď?“ doráží na ni David.

Sisy nakonec přikyvuje, téměř neznatelně. „Možná. Pořád musíme být…“

Ale to je všechno, co David a Jacob potřebují slyšet. Berou nás za ruce a

táhnou nás na druhou stranu mostu.

Dav se rozděluje, aby nám uvolnil cestu, byť jen mírně. Když mezi nimi
procházíme, vesničané natahují ruce, dotýkají se nás, vřele nás plácají po
zádech a po ramenou, vzrušeně přikyvují, zuby jim bělostně září. Kamkoli
se podíváme, hledí na nás přívětivé oči. V jednu chvíli mě Ben tahá za ruku.

Celý září, po tvářích mu tečou slzy; něco říká, ale přes okolní hluk ho
neslyším. Skláním se a zaslechnu „země mléka a medu, ovoce a slunečního
svitu, musíme“, pak jeho slova opět zanikají v okolním hluku.

Zdá se, že má pravdu. Jak slunce stoupá výš a zalévá teplem a světlem hory,
vesnici i davy rozesmátých lidí, když všude kolem slyším přátelský smích,
když si všimnu, jak se na mě Sisy usmívá jako rozzářená letní obloha, cítím
se jako ještě nikdy dřív.

Cítím se jako doma.

15.

KRUGMAN NÁS PROVÁZÍ vesnicí po hlavní cestě dlážděné cihlami a

kamennými dlaždicemi.

Všechno nám nadšeně ukazuje. Občas se ve výkladu zastaví, aby nás naučil
názvy nových věcí a zvuků. Z bližšího pohledu je dobře vidět, že domky
jsou postavené pečlivě, mají kamenné základy a zčásti hrázděná patra. Na
okenních parapetech stojí keramické květináče plné lilií, vlčích máků,
muškátů, afrikánů a rezed. Všechno je upravené, čisté, srovnané, uklizené.
Z vysokých dělených oken vyhlížejí další tváře – téměř samá mladá
děvčata. Další dívky jdou za námi, několik starších si mě prohlíží, šeptají si.

Epap je od první chvíle jako u vytržení. Nikdy neviděl jinou dívku než Sisy
a příval dívek a žen přehlcuje jeho smysly. Zírá na ně vykulenýma očima s
nervózním úsměvem na rtech.

Krugman nám ukazuje jednotlivé budovy, které jsou o něco větší než
obytné domky: sýpky, ošetřovnu, tesařství, porodnici, krejčovství. Když
vesnici na severním konci opustíme, domky mizí a dlážděná cesta končí,
dál pokračuje jen prašná cesta mezi políčky. Vzduch je prosycený pachem
krve, masa a hnoje. V polích se krčí několik chatrčí: jatka, vysvětluje
Krugman, aniž by se tam podíval. Procházíme okolo políček lemovaných
zástupy jabloní, hrušní a slivoní a osázených úhlednými řádkami plodin, o
nichž Krugman mluví jako o kukuřici, bramborách a zelí. Na polích pracuje
několik lidí, z dálky připomínají mravence.

Krugman nás vede obloukem zpátky k vesnici žitným polem a mezi řadami
ostružinových keřů.

Najednou se nám otevře výhled na ledovcové jezero. Voda v něm je

křišťálově čistá; na mělkém dně u břehů se lesknou různobarevné kameny.
Poryv horského větru rozvlní hladinu a s ní i zrcadlový obraz hor, mraků a
oblohy. U krátkého mola z naplaveného dříví kotví několik loděk. Teď už
nám hlasitě kručí v břiše. Krugman se při těch zvucích usmívá a vede nás
zpátky na náves zkratkou přes travnaté louky.

Odvádí nás do velké jídelny, v níž stojí řady prázdných stolů a lavic. Mladé
dívky přinášejí z kuchyně plné talíře, a když šeptem pronášejí názvy
jednotlivých jídel, zvědavě po nás pokukují.

Jídlo v nás mizí. Ačkoli mě trápí silný kašel, nemůžu si pomoci. Oči mi
slzí, z nosu mi kape do talíře a hlava se mi točí jako opilý komár. Přesto se s
chutí cpu. Kaše, míchaná vejce se slaninou, chléb. Tak nazývají jídla, která
nám předkládají. Vesničané zůstávají venku, zvědavě nás pozorují okny.
Všichni jsou tak mladí a krásní.

Tehdy si toho poprvé všimnu. Je to zvláštní. Žijí tady téměř výhradně dívky.
Prohlížím si mladé tváře namačkané na oknech. Batolata, děti, puberťáci,
všechno převážně dívky.

Chlapců je zde jen několik, žádnému z nich není víc než sedm osm let.

Uvnitř jídelny to vypadá jinak. Namísto děvčat stojí po obvodu sálu asi
desítka starších mužů s řídnoucími vlasy, vypoulenými břichy, čtyřicátníci,
padesátníci. Žádný z nich se ani trochu nepodobá mému otci. Jsou obtloustlí
a zarostlí, kdežto otec byl svalnatý a vždy hladce oholený. U zadní stěny
stojí dva zvlášť pupkatí muži, každý z jedné strany Krugmana. Ten už
vůbec nevypadá vesele. Tváří se neutrálně, silné ruce má založené na hrudi.
Něco říká – jen jedno nebo dvě slova – a jeden z pupkáčů se od něj vzápětí
oddělí a jde ven.

Pak moji pozornost upoutají obrazy v ručně vyřezávaných rámech. Zhruba

desítka jich visí vysoko na stěnách mezi okny, nádherné olejomalby
vznešených mužů v různých pózách. Pár si jich prohlížím,

pak obracím svou pozornost zpátky k plnému talíři.

Vzápětí ale celý ztuhnu.

Srdce se mi divoce rozbuší, odsouvám židli a vstávám. Nikdo nevypadá, že

by si toho všiml. Sisy, Epap i chlapci se plně soustředí na jídlo a pití.

Je to ta nejpomalejší, nejdelší cesta. Střídám nohy a upírám oči na jeden z

portrétů schovaný ve stínu. V jídelně náhle zavládne úplné ticho; všichni
sledují, jak jako v transu kráčím k obrazu.

Přepadá mě další záchvat kašle, krk mám plný hlenů. Ale jdu dál, obraz je
čím dál blíž, v tom horečnatém stavu se mi zdá, jako by plul ke mně. Stíny
okolo něj mizí jako obláčky mlhy odhalující vrchol hory. Objevuje se
obličej, který na mě hledí známýma očima, přísnýma, ale přívětivýma,
propadlé tváře vypadají zachmuřeně. Pozoruju ty vystouplé lícní kosti, ostře
řezané rysy, teď už šedivé vlasy, vrásky kolem očí zřetelnější.

Je to můj otec.
Za sebou slyším těžké kroky, zastavují pár metrů ode mě. „Znáš ho?“ ptá se
Krugman.

Odpovídám mu také otázkou: „Kdo je to?“

„Staršina Josef.“

Josef. Josef. V duchu si to jméno opakuju jako zaklínadlo, které by mělo

vyvolat vzpomínky. Nic.

Hlava se mi točí a bolestivě mi v ní tepe.

„Kde je?“ ptá se Sisy. Stojí za mnou s popelavou tváří. Za ní postávají

chlapci opření o stůl a rovněž se dívají na obraz.

„Odkud ho znáte?“ vyzvídá Krugman.

Místo odpovědi znovu kladu tu jedinou otázku, na jejímž zodpovězení mi

záleží – otázku, kterou jsem si kladl celá ta léta strávená v mlčenlivosti a
neustálé temnotě. „Kde je?“

Krugman odpovídá mrzutým chraplavým hlasem. „Už s námi nežije.“

„Kde je?“ Tentokrát se ptá Sisy, její hlas zní naléhavě, ale proniká do něj i
strach.

Krugman k ní pomalu obrací své obrovské tělo, jako by se stěhoval celý

kontinent. „Zemřel. Byla to tragická… nehoda,“ vysvětluje.

Ustupuju o krok dozadu. Ale necítím, že se moje nohy pohybují. Jako bych
se vznášel.

Hlava mi třeští bolestí, jako by mi někdo odstranil část lebky a píchal mě do

obnaženého mozku klackem. Sál se najednou prozáří červeným světlem,
které hypnoticky bliká. Pomalu se hroutím k zemi a vidím přitom jejich
tváře jako bílé šmouhy a měsíce vířící ve vyprázdněném světě.

16.
OTEC MĚ PROBUDIL zacloumáním za rameno.

„Co se děje?“ zeptal jsem se. Nebál jsem se; otec se tvářil nadšeně.

„Jdeme ven,“ odpověděl.

„Ven? Proč?“

„Pojď,“ naléhal.

„Musíme, tati? Nechci jít ven na slunce.“

„Jen pojď,“ vybídl mě a já samozřejmě šel. Poslušně jsem si obul boty,

natřel si krémem ruce i obličej a narazil si klobouk hluboko do čela. Do
kapsy jsme si strčili falešné špičáky, jen pro jistotu.

Když jsme otevřeli dveře, denní světlo mě štípalo do očí jako kyselina.

Procházeli jsme ulicemi bez slunečních brýlí. Patřilo to k pravidlům, která

jsem si za ta léta osvojil.

Nenos ve dne brýle, mohly by ti na obličeji zanechat opálený obrys. Ze

stejného důvodu nenoste hodinky. Všechna ta pravidla jsme úzkostlivě
dodržovali za každých okolností. Ale toho dne otec z nějakého důvodu
porušil jedno důležité pravidlo: za slunečného dne vycházejte ven pokud
možno zakrytí od hlavy k patě. Zvědavě jsem na otce hleděl. Ale on nic
neřekl.

Snažili jsme se jít ve stínu mrakodrapů, plížili jsme se podél stěn vysokých
budov. Ulice byly pochopitelně prázdné, mezi betonovými chodníky,
chromovanými fasádami a odemčenými vchody kaváren, obchodů a
cukráren vládlo hrobové ticho. Hladina ve fontáně před rozlehlou budovou
kongresového centra byla úplně klidná a nastavovala modré obloze
dokonalé zrcadlo.

Otec mě vedl otáčivými dveřmi do Panské budovy, nejvyššího mrakodrapu

ve městě s šedesáti čtyřmi podlažími. Uvnitř sídlilo ministerstvo vědy a
akademie historického domnění. A právě v téhle budově otec pracoval, co
se pamatuju. Prošel jsem za ním do atria, jehož strop se nacházel až ve výši
padesátého devátého patra. Prostornou vzdušnou recepci zaplavovalo
sluneční světlo, které se na skleněné fasádě lámalo do různobarevných
paprsků.

„Tudy,“ ukázal otec na prosklený výtah. Jeho skleněná šachta stoupala ke

stropu atria. Přestože nikde v budově, a dokonce ani ve městě nikdo nebyl,
mluvili jsme tlumeným hlasem.

„Co tady děláme, tati?“ zeptal jsem se.

„To je překvapení. Chystal jsem ho několik týdnů.“

Dveře výtahu se otevřely a otec namačkal kombinaci pro nejvyšší patro.

Nejvyšší patro bylo přístupné jen několika vybraným osobám, které měly
bezpečnostní prověrku. Když jsem k němu překvapeně vzhlédl, zadíval se
mi do očí a poškrábal se na zápěstí. Výtah stoupal vzhůru tak rychle, že
jsem musel polykat, abych si uvolnil uši zalehlé ze změny tlaku.

Prohnali jsme se kolem pater plných laboratoří, přednáškových sálů,

konferenčních místností a všudypřítomných vládních salonků. Konečně
výtah s cinknutím zastavil. Dveře se otevřely.

Okamžitě nás zaplavilo ještě jasnější slunce, které nás úplně oslepilo. Otec
se dotkl mých ramenou a pobídl mě, abych vykročil ven do ostrého světla.
Pomalu jsem postupoval kupředu.

Prudké slunce mě nepřekvapovalo. Za ty roky jsem byl v nejvyšším patře

už vícekrát, když mi otec pyšně ukazoval, kde pracuje. Tady odpočívám při
pauze na oběd, vyprávěl mi (na schodech a sám, tati?), tady jsou uskladněné
smetáky, mop a vysavač, tady peru ručníky, tady ukládám čisticí prostředky,
tady je odpadová šachta. Znal tady každý centimetr čtvereční. Když jsme
vyšli z výtahu

do oslepujícího světla, bez zaváhání vyrazil, vzal mě za ruku a zahnul

doleva.

Boty nám vrzaly na průhledných podlahách. Zářící sluneční paprsky se

odrážely od kovových nosníků a lámaly se ve všudypřítomných oknech.
Nádherný důkaz toho, s jakou pečlivostí a profesionalitou otec odváděl
svoji práci údržbáře. S hrdým výrazem mě vedl chodbou, sluneční světlo se
rozlévalo po okolí jako v hromadě diamantů. Tohle patro, v němž se
nacházely nejtajnější archivy a dokumenty, bylo nejzabezpečenějším
prostorem ve městě: nejvyšší bod čnící nad okolím, ve dne ze všech stran
zaplavený slunečními paprsky. Sem nemohl proniknout vůbec nikdo.
Kromě nás.

Jediný tmavý prostor v celém patře představovala místnůstka v

severovýchodním rohu. Říkalo se jí Komora poslední záchrany. Byla
obklopená průsvitnými šedivými stěnami vyrobenými ze speciálního skla,
které neutralizovalo jedovaté účinky slunečních paprsků. Sloužila jako
bezpečnostní opatření pro případ, že by někdo v patře nešťastnou náhodou
zůstal zamčený po východu slunce. Tlačítkem v komoře se dala otevřít
šachta v podlaze vedoucí o deset pater níž. Občas se o komoře mluvilo jako
o místě, které je v celé metropoli během dne nejsoukromější, nejosamělejší
a nejbezpečnější, přestože nikdy nikdo netoužil po tom to vyzkoušet.

V patře bylo jen osm kanceláří, všechny byly ohraničené skleněnými

příčkami a vybavené stoly a židlemi z plexiskla. Vypadalo to tu jako v
akváriu; mohli jste stát na jednom konci patra a jasně jste viděli skrz
veškeré vybavení na druhý konec. V noci mohl každý vidět na všechny, kdo
v kancelářích pracovali. Tak má vypadat transparentní vláda, pochvalovali
si lidé. Pracovali tady ti nejvyšší a nejdůležitější vládní úředníci. Město
měli pod sebou jako na dlani, když v noci hleděli do monitorů, sledovali
střídající se čísla a pohybovali hlavou zleva doprava, občas
synchronizovaně. Prováděli jedno důležité rozhodnutí za druhým a přitom
spolu hovořili chladným, nezaujatým tónem. Z této únavné rutiny se
vymanili jen nakrátko v době oběda, kdy jim otec servíroval kusy syrového
masa naložené v krvi.

Jen tady musím rychle něco udělat, říkával otec vždycky, když jsme sem
přišli ve dne. Pak jsem sledoval, jak rychle přebíhá z kanceláře do
kanceláře, zapíná počítače, prohlíží složky a občas si něco zapisuje do
notýsku. Jeho nahrbená záda a nervózní pohyby jasně svědčily o tom, že se
dopouští něčeho nezákonného. Tak nezákonného, že kdyby ho náhodou
chytili, putoval by okamžitě na popraviště.
Ale toho dne se otec neplížil do žádné kanceláře ani mě nenechal čekat u
recepce. Prošli jsme vstupní halou a stoupali po schodišti. Obklopily nás
stěny a s nimi opět temnota. Vůbec jsem nebyl připravený na otevřený
prostor, který mě přivítal, když otec nahoře otevřel dveře. Zdálo se mi, že
jsem vržený někam do oblak.

Otec se pohyboval vzrušeně a energicky, kráčel nezvykle odhodlaně. Vedl

mě až na okraj. Přímo pod sebou jsem viděl kanceláře, po jejichž
skleněném stropě jsme šli.

„Tati?“

„Tak, tady zastav.“ Stáli jsme jen tři metry od kraje, dost blízko na to, abych
viděl do ulice hluboko pod námi. „Zavři oči.“

„Tati?“

„Jen zavři oči.“ Slyšel jsem, jak se jeho kroky vzdalují.

Nechával jsem oči zavřené. Dovedl mě sem otec, neměl jsem důvod mít
strach. Asi za minutu se jeho kroky opět blížily.

„Tak, teď můžeš oči otevřít.“

Poslechl jsem. Otec v rukou držel velkou věc s křídly pokrytou hladkými
kovovými pláty.

S rozzářenýma očima čekal na moji reakci. „Co to je?“ zeptal jsem se.

„Letadlo. Vzpomínáš, jak jsem ti vyprávěl o letadlech?“

Zmateně jsem si tu věc prohlížel.

„O tom, jak umí létat? Vzpomínáš?“ Vypadal zklamaně.

„Ale teď nelétá. Je mrtvé?“ divil jsem se.

„Kdepak, hlupáčku. Je na dálkové ovládání,“ vysvětloval a ukázal mi

ovladač, čtvercový přístroj s dlouhou anténou. „Budeš to letadlo držet
vysoko nad hlavou. Ne, drž ho tady, na křídlech. Přesně tak.

A teď ho zvedni co nejvýš. Za žádnou cenu ho nepouštěj. Můžem?“

„Můžem.“

Pak pohnul páčkou na ovladači. Vzápětí se mi v rukou letadlo rozvibrovalo,

ožilo jako velký netopýr snažící se vzlétnout do vzduchu. „Měl by ses
vidět,“ řekl otec a škrábal se dvěma prsty na zápěstí.

„Mám ho pustit?“

„Ne, drž ho. Až řeknu teď, vyhodíš ho co nejvýš do vzduchu. Šikmo k nebi,
co největší silou, rozumíš?“

„Ano.“

Otec klidně čekal, takže jsem měl od vibrací úplně unavené ruce. Zrovna
jsem se chystal dát je dolů, když zavolal: „Připrav se!“

Ucítil jsem na zádech, jak začíná foukat vítr, zvedá mi vlasy na temeni
hlavy a nafukuje mi košili jako balon. Otec dál čekal. Potom přišel pořádný
poryv větru, zadul mi do oblečení a málem mi letadlo vyrval z rukou.
„Teď!“ zakřičel otec a já hodil letadlo k nebi. Roztřeseně vzlétlo, naklánělo
se ze strany na stranu.

Vypadalo to, že musí každou chvilku spadnout. Ale místo toho se uklidnilo
a plachtilo vzduchem.

„Hurá! Táto, ono letí!“

Otec na mě kývl, prsty mírně upravil nastavení ovladače. Rty se mu

mimovolně chvěly. Hleděl jsem na něj. Takhle blízko úsměvu jsem ho snad
nikdy neviděl.

Letadlo stoupalo výš a výš k nebi. Otec mi dal ovládání do ruky. Málem
jsem ho upustil – ne překvapením, nýbrž strachem. Vzal moje ruce do
svých.

„Zmáčkni tohle tlačítko,“ požádal mě.

„K čemu to je?“

„Přepne letadlo na autopilota.“

Pozorovali jsme letadlo, jak se na obzoru zmenšuje. Lesklo se na sluncem

ozářené obloze jako hvězda.

„Kam letí, tati?“

Ukázal prstem. „Tam.“

„K východním horám?“

Přikývl. A pak řekl něco, co mě polekalo. „Na tuhle chvíli nezapomeň.“

„Dobře,“ odpověděl jsem.

Ale on nebyl spokojený. „Nikdy nezapomeň, kam to letadlo letí. Chci, aby
sis to pamatoval.

Rozumíš?“
„Ano.“ Podíval jsem se na něj. „A kam letí?“

Následovalo tak dlouhé ticho, až jsem si myslel, že mě neslyšel. Ale

nakonec zašeptal jediné slovo tak tiše, že jsem ho asi ani neměl slyšet.
„Domů.“

Na chvilku to vypadalo, že se chystá říct ještě něco. Ne jen jedno slovo

nebo větu, ale že se z něj vyhrne nezastavitelný proud myšlenek. Srdce mi
sevřel strach. Protože i přes veškerou zvědavost jsem si uvědomil, že to
nechci vědět, že nechci slyšet tu dlouho nevyřčenou zpověď, ta pečlivě
střežená tajemství. Tohle nechci, opakoval jsem si v duchu, tohle vůbec
nechci.

Otec však zavřel oči, a když je znovu otevřel, vyzařovalo z nich odhodlání.

„Nezapomeň, kam to letadlo letí, ano?“ připomněl mi naposled.

Tehdy mi vůbec nepřišlo důležité, na kterou stranu letadlo odletělo. Myslel

jsem, že otec si ten směr náhodně vybral, nebo to prostě vyplynulo z toho,
odkud foukal vítr. Ale později, po mnoha letech, mi došlo, že ho tím
směrem poslal záměrně. Kdyby odletělo na kteroukoli jinou stranu, nakonec
by ztroskotalo v nekonečné poušti. Jen na východě mohlo letadlo doletět k
cíli: k zeleným horským loukám, modrým ledovcovým jezerům, bílým
sněhovým čepicím hor osvětlených načervenalým ranním světlem.

17.

… SLYŠÍM ZASTŘENÉ HLASY, pak ticho. Moje rozechvělé, zmrzlé tělo

někdo něžně přikryl dekou, kterou svírám v rozpálených rukou. Usínám…

… a znovu se budím z horké šedi, oblečení mám propocené. I v horečce

vnímám plynutí času: střídání dne a noci, vycházející a zapadající slunce a
měsíc. Na rozpálené čelo mi přikládají obklady; obklad zasyčí, když se
dotkne mé kůže. Ze tmy slyším tiché hlasy, pak zas mizí do ticha. Do ruky
mi vklouzne něčí studená ruka, osvěžující a příjemná jako hladký mramor.
Pevně ji svírám a opět upadám do horka a chladu horečnatého spánku…
Po několika hodinách, nebo možná dnech otevírám oči. Místnost – zploštělá
do dvourozměrného plátna – se vlní jako vlajka ve větru. Nade mnou se
sklání tvář. Je to Záře, má bledou, nemocnou kůži.

Ale barva vlasů neodpovídá. Pak tvář postupně získává Sisyiny rysy.
Hnědýma očima na mě starostlivě hledí. Vedle sebe slyším tiché šplouchání
vody. Na čelo mi přikládá mokrý hadr. Svět se noří do černé temnoty…

… Otevírám oči, víčka mám ulepená od ospalků. Od chvíle, kdy jsem

otevřel oči naposledy, uplynul celý den a noc. A téměř ihned se propadám
zpátky do temné komnaty. Ještě předtím ale zahlédnu Sisy, která se dívá z
okna. Nevšimla si, že jsem se probral, obličej má ozářený měsícem a plný
napětí.

A strachu. Něco se děje. Znovu usínám…

Probouzím se. Cítím se jako znovuzrozený: poprvé po mnoha dnech mám

jasnou mysl, tělo odpočaté, byť stále slabé. Sahám si na čelo. Je studené a
suché. Horečka ustoupila. Nadechuju se a cítím, jak ve mně chrastí hleny.

Skrz zatažené závěsy prosvítá slunce. Ležím v pokojíku obloženém

palubkami. Plochu místnosti rozšiřuje široký arkýř. V koženém křesle vsedě
spí Sisy. Ústa má pootevřená, deka se mírně zvedá a zase klesá.

Pokouším se posadit, ale jsem hrozně zesláblý.

„Nespěchej, musíš pomalu,“ říká najednou Sisy, přidržuje mi hlavu a

pokládá mě zpátky na polštář.

„Jak dlouho?“ chraptím. Hlas mám řezavý a hluboký, nepoznávám ho.

„Tři dny jsi byl v bezvědomí. První dva dny to bylo hodně špatné, úplně jsi
hořel. Upřímně, nedoufali jsme, že přežiješ. Tady, trochu se napij.“ Ke rtům
mi přikládá misku. „Dnes v noci horečka ustoupila.“

„Zvládnu to.“ Ale miska váží snad tunu, málem jsem ji převrhl. Sisy mi
přidržuje ruce i s miskou.
Několikrát si loknu, pak se znovu opřu o polštář. Cítím, jak se mi tělem
rozlévá teplo.

Sisy vypadá vyčerpaně. Pod očima se jí udělaly velké kruhy, obličej má

ztuhlý napětím, vlasy rozcuchané a několik pramenů se jí lepí na tvář. Něco
není v pořádku.

„Je ráno, nebo odpoledne?“ ptám se.

Ta otázka ji zaskočila. „Nevím. Ztratila jsem pojem o čase,“ odpovídá a

vyhlíží z okna. „Asi bude odpoledne.“ Zahledí se do okna na druhé straně
místnosti. „Jo, támhle je západ, takže je odpoledne.“

„Kde jsou kluci?“

„Tak různě.“

„Mají se dobře?“

Kývne hlavou. „Víc než to. Jsou nadšení.“ Pokouší se usmát, ale rty má
pevně stažené. „Zamilovali

se tady do toho. Nemůžou být šťastnější.“

„Takže to je vážně ona? Země mléka a medu?“

Sisy přikývne, ale odmlčí se.

„Sisy, co se děje?“

„Nic, vůbec nic. Ovoce a slunečního svitu. Země zaslíbená.“ Ale to už se

mi nedívá do očí.

„Jen mi to řekni,“ naléhám.

Kouše se do spodního rtu, vrtí se v křesle. Tlumeným hlasem říká: „Na

tomhle místě je něco divného.“
Sedám si. „Co máš na mysli?“ Hleny v hrudníku mě nutí do kašle. Sisy se
posadí vedle mě a zlehka mě bouchá do zad. „Sisy, pověz mi to.“

Vrtí hlavou. „Musíš si odpočinout.“

Beru ji za ruku. „Pověz mi to.“

Sisy váhá. „Těžko se to vysvětluje. Není to nic zásadního, jenom spousta

drobností.“

„Všimli si toho i kluci? Epap?“

Zatváří se posmutněle. „Je tady tolik jídla, tolik nových věcí. Včera jsem o
tom zkusila s Epapem mluvit, ale nemělo to cenu. Doporučil mi, ať se na to
vykašlu, ať nejsem paranoidní. Ať si odpočinu a užívám si. Jenže já
nemůžu. Něco tady nehraje.“

Vtom se venku ozvou kroky. Vzápětí se rozletí dveře. Dovnitř se hrne

vysoký muž, mírně přikrčený, jako by se za svou výšku styděl. Sisy ztuhne.

„Co ty tady děláš?“ udeří na ni. „Tohle není dobré. Tohle není dobré!“

„Co se děje?“ ptám se.

Mužův pohled se stočí ke mně. „Jsi vzhůru!“ zahlaholí a kymácí se.

„Ano.“

Několikrát zamrká. „Já jsem staršina Severák. Pečuju o tebe.“ Hlas má

zastřený, oči zarudlé.

Dokonce i z postele cítím, že z něj táhne alkohol. Potácí se k oknu, zápasí s

kličkou. Vyklání se a s dlaněmi přiloženými k ústům zajódluje. Dokonce i
jeho jódlování zní zastřeně. Pak se otáčí ke mně.

„Laskavě se připrav,“ osloví mě. „Večeře bude za pár minut. Skupina dívek
tě záhy doprovodí do večeřadla.“ Ukazuje na šatní skříň. „Tam najdeš teplé
oblečení, mělo by ti sedět. Teď ti nechám soukromí, aby ses mohl
převlíknout. Ale pospěš si.“
„Měl by zůstat v posteli,“ upozorňuje Sisy. „Je zesláblý. Můžeme mu jídlo
přinést sem.“

Staršina se mračí, až se mu obočí slévá do jednoho velkého oblouku. „Bude

jíst s námi ve večeřadle,“ usazuje ji. „Velký staršina Krugman Gena velmi
rád uvidí. Bude mít radost z toho, jak jsem se o něj postaral.“ Olizuje si rty.
Pak svoji pozornost obrací k Sisy. „A co ty tady vlastně děláš?

Vůbec tady nemáš být.“

Sisy ztuhne, ale nic neříká.

„Pojď. Hned.“ Vychází z místnosti a nechává za sebou dveře otevřené.

Nikdo za ním nejde. Stojí hned za dveřmi a čeká, až Sisy půjde za ním.

Sisy se ke mně naklání. „Poslouchej, měl bys něco vědět,“ šeptá.

„Co?“

„Týká se to tvého o…“ Pohlédne na dveře. „Vědce.“

A v tu chvíli se mi zdá, jako by ta slova vysála všechen vzduch v místnosti.

Na všechno si vzpomínám: jak Krugman otevřel své tlusté rty, do nosu mi
dolehl odporný zápach jeho dechu a do uší jeho hlas: Zemřel. Byla to
tragická… nehoda.

Můj otec je mrtvý.

Znovu. Už podruhé v životě po něm truchlím, stýská se mi, cítím se

opuštěný. Cítím prázdnotu, kterou po sobě ve světě zanechal.

Najednou se mi těžko dýchá.

Sisy mě bere za ruku; ten jemný dotek je mi důvěrně známý. Uvědomuju si,
že to byla její ruka, která mě držela během posledních nocí a dní, která
chladila moji rozpálenou kůži. To ona mě uzdravila.

„Co to je? Co o něm víš?“ dotírám.

Dřevěná podlaha na chodbě vrže. Staršina se opět objevuje ve dveřích.
„Teď hned!“ rozkazuje. Sisy vstává, ale já ji beru za ruku. Potřebuju to
vědět.

Váhá, vidí moji nedočkavost, pak bere do ruky vlhkou žínku a předstírá, že
mi naposledy omývá čelo. Přitom skloní rty těsně k mému uchu.

„Byla to sebevražda,“ šeptá. „Prý se oběsil ve srubu.“

Cože?

„Moc mě to mrzí,“ špitne.

Hlasité zavrzání podlahy prozrazuje, že staršina jde k nám. „Promluvíme si

později,“ říká Sisy rychle a na odchodu mi tiskne ruku. Slyším jejich kroky,
jak odcházejí chodbou. Zůstávám sám v tíživém tichu.

Sebevražda nedává smysl. Můj otec si vážil života. Odmalička mi vtloukal

do hlavy, jak je posvátný.

I v dobách naší děsné existence v metropoli odmítal snazší cestu, kterou

nabízela smrt; namísto toho bojoval o každý nový den. Přežití pro něj bylo
to hlavní. A když vybojoval tolik let života v té prokleté metropoli, proč by
páchal sebevraždu tady, v Zemi zaslíbené?

Z myšlenek mě vytrhne sborový dívčí zpěv linoucí se zvenčí.

Zvony větru tiše zvoní,

okolím to sladce voní.

Slunce klesá za horu,

čas usednout ke stolu.

Jejich hlasy dokonale ladí k sobě. Roztahuju závěsy na okně, dívky stojí
přímo pod ním, obrácené čelem ke mně. Dvě řady po deseti dívkách tvoří
formaci ve tvaru půloblouku. Zpívají pro mě. Tváře se jim zdravě lesknou,
jako by je utvářel svěží horský vzduch. Vzhlížejí ke mně s vřelými úsměvy.
Odkláním se od okna, pryč z dohledu. Dívky dál zpívají; chci okno zavřít.
Temnota ve mně bojuje se zářivým úsměvem, úsměvy a harmonií.

Po třech dalších písních se belhám ven. Slunce mě příjemně hřeje na

tvářích. Spolu s osvěžujícím horským vánkem mi dodává potřebnou dávku
optimismu. Sisy stojí stranou, paže má zkřížené na prsou. Čekal jsem, že až
vyjdu ven, sbor přestane zpívat, ale ony pokračují i poté, co jim gestem
naznačuju, aby toho nechaly. Jejich kulaté andělské tvářičky se červenají
pokaždé, když se setkáme pohledem, ale ani pak na mě nepřestávají zírat.

S vykulenýma očima a otevřenými ústy vypadají, jako by nevycházely z

údivu.

Doktor popotáhne nosem. „Vládne tady krása a mír a harmonie. To je

základní myšlenka Misie.“

Po poslední písni se dívky z formace rozeběhnou okolo nás. Jedna z nich

přistupuje ke mně:

„Prosím, rády bychom, abys s námi povečeřel.“

„Jo, to už jsem myslím pochopil,“ odpovídám a snažím se znít přátelsky a

vděčně. Všem opět rudnou tváře.

„Tudy prosím,“ vybízí mě.

Dívky vedou mě a Sisy dlážděnou ulicí v pevné formaci ve tvaru půlměsíce.

Všechny se vesele usmívají, jejich bílé zuby září ve slunečním svitu. Jak
jdeme k hlavnímu náměstí, dívky se při chůzi podivně kolébají a vlní.

„Takhle chodí pořád,“ říká mi Sisy. „Ptala jsem se jich na to, ale zahrály to
do autu. Stejně jako všechny moje otázky.“ Pak dodává ještě tišeji:
„Myslím, že to nějak souvisí s jejich chodidly. Jsou hrozně drobná.“

Má pravdu. Zpod sukní jim vykukují droboučké botičky. Další dívky

postávají na kraji ulice, hodně jich má naducané tváře a zakulacená břicha.
A pak si uvědomím, že to, co jsem pokládal původně za nadváhu, je něco
docela jiného: jsou těhotné. Vlastně když se pozorně rozhlížím, všude okolo
vidím jen dívky v různých stadiích těhotenství, které kolébavě nesou svá
nadutá břicha. Určitě jich bude nejmíň třetina. Všechny se usmívají, široce
roztažené rty odhalují dvě řady zářících bělostných zubů.

„Jsi v pohodě?“ ptá se Sisy a ze strany si mě prohlíží.

„Jo,“ odpovídám. Zatřesu hlavou, abych si projasnil myšlenky. „Kde jsou

kluci?“

„Nejspíš už budou v jídelně. Od té doby, co jsme sem přišli, pořád jenom

jedí. Taky už jim pěkně rostou bříška.“

Jako všem okolo, chce se mi říct, ale to už vcházíme do jídelny.

Na rozdíl od mé předchozí návštěvy je tentokrát jídelna plná lidí. Přes celý

sál se táhnou čtyři dlouhé stoly lemované dubovými lavicemi, na nichž sedí
dívky a pár menších chlapců. Sál je sice plný, ale vládne tady ticho a
pořádek. Vysokými okny, která sahají až ke stropu, dovnitř proniká slunce a
osvětluje jídelnu úhlopříčnými sloupy světla.

Vedou mě k pódiu v čele sálu. Tady už sedí za stolem naši chlapci. Sisy
měla pravdu: všichni dost přibrali. Tváře mají kulatější, vypadají líně a
odpočatě. Jsou rádi, že mě vidí; Ben, David a Jacob mě přibíhají obejmout.

„Bene!“ říkám, když se usazujeme. „Co ty tváře? Máš je nafouklé jako

balónky!“

Všichni u stolu se smějí. Jacob si přisazuje: „Vypadá to, že všech pět kilo,
co tady přibral, šlo jenom do obličeje.“ Natahuje se a dobromyslně Bena
štípne do tváře.

„Jak dlouho už jsme tady?“ ptám se. „Tři dny nebo tři měsíce? Podívejte se
na sebe, jak jste všichni přibrali!“

Ben naklání hlavu a usmívá se. „My za to nemůžem,“ říká celý rozesmátý.
„Mají tady prostě báječné jídlo.“

Náš stůl není na pódiu jediný. Druhý – tak robustní, že jeho masivní nohy
vypadají, jako by vyrůstaly přímo z pódia – stojí u předního okraje. Na
velkoryse naškrobeném ubruse se vedle zářících talířů třpytí stříbrné
příbory.

„U tohohle stolu sedí staršinové,“ vysvětluje Jacob, který sleduje dveře

vedoucí z kuchyně.

A jako na povel vchází do sálu skupina staršinů. Vzápětí všichni vstávají a

uctivě sklánějí hlavu.

Staršinové se nesou ke svému stolu, až se jim naditá břicha pohupují. Jako

poslední se objevuje Krugman. Teprve když se usadí ke stolu, sedají si
ostatní staršinové a až pak zbytek osazenstva.

Dokonce i lavice na prkenné podlaze skřípou docela potichu. A poté už

všichni sedí zcela klidně, nikdo se nehýbe. Konečně vstává Krugman, v
ruce drží sklenici.

Až teď mi dochází, že Sisy nesedí společně s námi. Vzpomínám si, že

zmizela brzy poté, co jsme vešli do sálu.

„Dnes jsme se zde opět shromáždili, abychom společně oslavili příchod

našich udatných cestovatelů.

Než se k nám dostali, vykonali dlouhou cestu a překonali mnohá

nebezpečenství. Takový zázračný

příchod si žádá opětovnou oslavu. Neboť naši bratři, ještě nedávno ztracení,
našli cestu k nám. “

Následuje bouřlivý potlesk. Krugman laskavě shlíží na naši pětici.

Nakláním se k Epapovi. „Kde je Sisy?“ šeptám.

„Pšt,“ odpovídá, aniž by se na mě podíval. Dál visí očima na Krugmanovi.

„Ti z nás,“ pokračuje Krugman, „kdo měli to štěstí s nimi hovořit, to mohou
potvrdit: jsou to milé, inteligentní, přemýšlivé, citlivé duše, které byly
nuceny se proměnit ve válečníky. Vítáme je mezi sebou jako členy naší
rodiny: s radostí a s otevřenou náručí je přijímáme do Misie. A dnes se naše
radost završila,“ říká dramaticky zesíleným hlasem. „Gen, nebojácný vůdce
této skupiny našich nových přátel, se plně uzdravil z velmi těžké nemoci.
Upřímně poděkujme staršinovi Severákovi, který odborně a vytrvale
pečoval o Genovo zdraví. S radostí vám oznamuji, že mladý Gen se brzy
přestěhuje z ošetřovny do jednoho z domů.“

Staršina Severák kýváním hlavy přijímá poděkování.

„Pomodleme se,“ vyzývá všechny Krugman. „Velký Dárče, dnes ti

děkujeme za hojnost jídla a pití a radosti a slunce, které nám každý den tak
milostivě dáváš. Děkujeme ti za uzdravení našeho nového bratra, Gena.
Modlíme se za to, že nám ve své moudrosti předáš do péče Prapočátek.
Děkujeme ti za tvoji přízeň, za tvé požehnání, za tvoji dobrotu, s níž
ochraňuješ naši milovanou společnost.“ Pak kývne na dívku, která stojí u
kuchyňských dveří, a vzápětí se stoly začínají plnit mísami s jídlem,
obsluhující dívky se kolébají ze strany na stranu.

„Kde je Sisy?“ ptám se Jacoba, který sedí vedle mě z druhé strany.

Je tak zaujatý jídlem, že mě skoro neposlouchá. „Sedí dole u stolu s

ostatníma holkama,“ mumlá nezaujatě. „Holky na pódium nesmí.“

„Měli jste trvat na tom, aby Sisy…“

Ale on už mě neposlouchá. Obrací se na druhou stranu, naklání se k

Davidovi a ukazuje na první mísy, které přinášejí.

Prohlížím si řady dívek. Tam. Odstrčená, ztracená v moři jiných. Sisy sedí
uprostřed řady, stejně tiše jako ostatní. Na kratičký okamžik na sebe
hledíme. Pak se k našemu stolu přihrnou obsluhující dívky, takže mám
zakrytý výhled.

Jídlo, které rychle přibývá na stole a snad ještě rychleji mizí, je fantastické.
Z talířů plných pokrmů s nejrůznějšími exotickými názvy se ještě kouří.
Chlapci se na jídlo vrhají pomalu ještě dřív, než je dostanou na stůl.

„Epape!“ zkouším to znovu. „Měli bychom Sisy dostat sem k nám.“

On vrtí hlavou, tváře se mu dmou. „Má se fajn. Holky sedí dole. To je
místní pravidlo,“ říká lakonicky s plnou pusou. Rychle se cpe, ačkoli
tempo, s jakým přicházejí z kuchyně další porce, stejně nemá šanci stíhat. A
já ho brzy napodobuju. Uvědomuju si, jak jsem vyhladovělý, což je dobré
znamení, že už jsem skutečně zdravý. Z kuchyně nosí další a další mísy,
horké pečené maso veverek a králíků a prasat a skotu, všechno podávané s
těmi nejlahodnějšími omáčkami, z nichž se mi sbíhají sliny.

„Odkud se bere tolik jídla?“ ptám se, ale nikdo se neobtěžuje mi odpovědět.
Po dvou porcích dezertu se úplně přecpaní hroutíme do opěradel. Ze zadní
části sálu se ozve zvon; nato všichni pokládají příbory. Lavice se odsouvají
a vesničané vstávají jako jeden muž. Jen staršinové zůstávají sedět a dál se
ládují.

Jedna z dívek se prodírá do středu sálu.

„Čtení pravidel,“ ohlašuje znělým, jasným hlasem. „Číslo jedna.“

„Držte se ve skupinách nejméně po třech,“ odpovídají všichni jednohlasně.

„Osamocení se

nedovoluje.“

„Číslo dvě,“ ohlašuje dívka hlasitě.

„Stále se usmívejte na znamení vděčnosti Dárci,“ křičí dívky.

„Číslo tři.“

„Poslouchejte staršiny jako samotného Dárce.“

Dívky stále stojí, když vtom jeden ze staršinů rovněž vstává, přičemž pořád
ještě přežvykuje.

„Máme pro vás skvělé zprávy. Dnes oslavujeme narozeniny Cassie, Fiony a
Sandy. Cassie a Fiona budou dnešní noc spát v hostinci; Sandy v něm bude
odpočívat již odpoledne.“

Dívky nijak nereagují.

Staršina znovu usedá. Ostatní vesničané jsou odváděni ven, řada po řadě. U
východu stojí velká tabule. Každá z dívek se u ní zastaví, aby si přečetla, co
je na ní napsáno.

„Co to je?“ ptám se.

„Jejich denní zařazení,“ vysvětluje Epap. „Každý z vesničanů je pro daný

den zařazený na nějakou práci: šití, porodnice, vaření a tak dále. Podle
staršinů je dobré, že se tak všichni všechno naučí. Denní zařazení je úplně
náhodné. Nikdy nevíš, s kým budeš pracovat, vedle koho budeš spát.
Protože vždycky spíš v domku, ve kterém přes den pracuješ. Když pracuješ
v tkalcovně, spíš v tkalcovně.

Přispívá to k pocitu vzájemnosti. A každý den je jiný.“

Po večeři mě Krugman s několika dalšími staršiny provází po vesnici. Epap

a ostatní už to tu dobře znají, takže odbíhají někam pryč. Sisy nikde
nevidím. Když se po ní ptám, staršinové jen pokrčí rameny. Na rozdíl od
dívek chodí staršinové normálně, dlouhými přirozenými kroky, jejich
vysoké boty dupou po dlážděné cestě s důraznou jistotou.

„V téhle vesnici jsme pyšní na dvě věci,“ vypráví Krugman a masitýma

rukama pohupuje do kroku.

„Na jídlo a na zpěv.“ Jako na povel si jeden ze staršinů dlouze krkne, až se

za ním táhne vlhký pach zkažených vajec a zkyslého mléka.

„Tak tohle nebyl žádný zpěv,“ zachechtá se jeden ze staršinů a ostatní se

rozesmějí taky.

„Tohle,“ ukazuje Krugman o chvilku později, „je kulinářská část vesnice.

Stačí začichat a víš, že jsi tady. Jen z těch sladkých výparů by se dalo
přibrat.“ Ukazuje na okolní domky. „Pojď, do jednoho se podíváme.“

Vcházíme do nejbližšího domku, do pekárny. Voní to tu čerstvým chlebem,

koláčky a sladkými rohlíčky. Vstupuju dovnitř jako první. Během chviličky,
než si dívky všimnou naší přítomnosti, si všímám jejich výrazů. Zarputilé,
ponuré, jako by z nich někdo vysál veškerou barvu kromě pochmurné šedi.
Ale vzápětí se usmívají, vítají nás zvonivými hlásky, jako by někdo rozsvítil
světlo.

„Vítejte! To je ale milé překvapení!“ ozve se čiperná dívka s našpulenými

rty.

„Připravte pro naše vážené hosty nějaké lahůdky, dvojitou dávku!“

přikazuje Krugman. Od úst se mu zvedají obláčky mouky jako pára za
chladného zimního dne.

Dostáváme na ochutnání koláčky, nákypy, samé delikatesy. Když

odcházíme, dívky se uklánějí s rukama sepnutýma před sebou, děkují nám
za návštěvu. Všechny se usmívají.

„Kde berete tolik jídla?“ ptám se Krugmana, když už zase kráčíme po ulici.
Míjíme skupinu dívek s kbelíky plnými vody, všechny se na nás usmívají a
klaní se. „Všechny ty suroviny, z nichž dívky vaří,“ pokračuju, protože
Krugman neodpovídá. „Viděl jsem tady jen malá políčka, tak odkud to
všechno je?“

Krugman na mě hledí a oči mu září, jako by radost a štěstí byly dostatečnou

odpovědí.

„Někde to přece brát musíte…“ snažím se dál.

„Dobrý Dárce je milostivý,“ odpovídá Krugman. „Každé ráno od něj

dostáváme nové dary, každé

ráno.“

„Já nemyslím…“

„Tak, tady si uděláme další zastávku. Pěvecká část!“ přerušuje mě

Krugman. Dva staršinové na mě hledí. Z očí jim vyzařuje zdrcující
přátelskost.

„Tyhle domky,“ vypráví Krugman, „patří k mým nejoblíbenějším. Tady

cvičí náš sbor. Jeho součástí se mohou stát jen ti nejnadanější. Poslouchej,
copak je neslyšíš?“ Když otevře, hudba okamžitě utichá.
„Staršino Krugmane, máme takovou radost, že jsi nás poctil návštěvou,“
vítá ho dívka sedící u piana.

Podle velikosti jejího břicha odhaduju, že je nejméně v sedmém měsíci.

Krugman se usmívá. „Vyprávěl jsem našemu hostovi, jak nadaná skupina

jste. Věřím, že ho v příštích dnech nezklamete.“

„Ne, nezklameme.“

Vyměňují si další lichotky. Radostně trylkují, nasazují přesladké úsměvy.

A podobně to vypadá i v dalších domcích: v tesařství, v truhlářství, v

krejčovské dílně, kde se dívky učí plést, háčkovat, vyšívat, drhat, křížkovat.
Vítají nás skloněné hlavy a zdvořilé lichotky. Dokonce i děvčata, která
míjíme na ulici, září vyumělkovaným přátelstvím, odhalují zuby, usmívají
se ze všech sil. Jenom miminka v porodnici – stojí tady nekonečné řady
kolíbek – nedodržují předepsaný protokol a klidně si nespokojeně křičí a
ječí.

Prohlídka pokračuje až do setmění. Večerní světlo, které nad horami září

jako nafialovělý oblak prachu, střídá černá peřina noci. Skoro všichni
staršinové se omlouvají, že mají schůzi, a míří k hostinci. Zůstávají se mnou
jen dva mladší, mlčenliví a zasmušilí. Rozsvěcují se pouliční lampy.

„Teď tě odvedeme do nového ubytování,“ oznamují mi.

„Kde jsou moji přátelé?“

Staršinové vrtí hlavami. „V jejich domku pro tebe není místo. Dostali jsme
rozkaz odvést tě jinam.

Bude se ti tam líbit. Je to úplně nový domek, nedávno dostavěný, nikdo jiný
v něm nežije. Budeš tam mít spoustu soukromí.“

„Raději zůstanu s přáteli. Nechápu, proč bych měl být sám.“

„Pojď za námi. Nejsi jediný, kdo je sám. Ta dívka, jak se jen jmenuje, ta
upištěná – Sisy – pobývá za vesnicí na farmě.“
Zastavuju se. „Ona není u kluků?“

„Má příliš velké nohy. Dívky s velkýma nohama nesmějí spát ve vesnici.
Velkonožky spí za hranicemi vesnice, na farmě. Je to místní pravidlo.“

„My o vlku,“ ozývá se jiný ze staršinů. „Tamhle zrovna jde.“

Sisy je se skupinou deseti dívek. Jeden staršina se tyčí přímo za ní a s

hrozivým zaujetím jí hledí na záda. Jeho mohutné ruce trčí z trika bez
rukávů jako chlupaté kusy sádla.

„Ahoj, Sisy,“ zdravím ji.

„Ahoj,“ odpovídá rychle. „Gene.“ Její hlas zní plačtivě. Staršina ji vzápětí
postrčí kupředu. Skupina pokračuje dál po dlážděné cestě. Dívám se, jak
mizí ve tmě a znovu se objevují, menší a nezřetelnější, ve světle další
lampy. U poslední lampy se Sisy otáčí přes rameno. Má malý bledý obličej.
Něco mi naznačuje rty. Přijď za mnou. Pak mizí ve tmě, která ji pohlcuje
nadobro.

18.

VE SPÁNKU KE MNĚ PŘICHÁZÍ Záře. Je to zvláštní sen, který se blíží

noční můře. Jsem zpátky v Ústavu pro studium glupanů, v samostatné
budově knihovny, kde jsem byl ubytovaný.

Vdechuju zatuchlinu zaprášených, plesnivých knih a zažloutlých stránek.

Záře se noří ze tmy ve svatebních šatech s krinolínou. Klesá od stropu, její
tvář je popelavě bílá a nepředstavitelně smutná. Oči má neúměrně velké,
zvýrazněné černou tužkou a slzami. Ale když mě bere za ruku, nepláče. Ne,
ona mě nebere za ruku, ale za zápěstí, což je první znamení, že něco není v
pořádku.

Jdeme spolu po cihlovém chodníku směrem k ústavu. Z obou stran nás

sledují zástupy zaměstnanců, tváří se vážně a lhostejně, znaveně se hrbí.
Jako by tady na nás čekali hrozně dlouho. Nikdo nemluví.
Dokonce i vítr zvedající v poušti oblaka písku je tichý. Pak vcházíme do
hlavní budovy ústavu.

Ve vstupní hale kráčíme po koberci (bosýma nohama cítím svůdný dotek

hedvábí, vlákna jako by mě jedno po druhém hladila na chodidlech), mlčky
nás vítají lovci. Visí hlavou dolů, klidně se škrábou na zápěstích, mírně se
pohupují jako mršiny zavěšené ve větru. Šklebí se na mě jejich rány z
našeho posledního násilného střetnutí, rozedraná stehna a díry v hrudnících
a hlavách. Rudoretka je pořád probodnutá harpunou. Její jasně červené rty
šeptají pořád dokola: Gene, Gene, Gene. Záře mě celou dobu drží za
zápěstí, ne za ruku, její prsty mě překvapivě ostře škrábou do kůže. Jako by
tohle všechno byl jeden velký, zdlouhavý vtip. Ale teď se jí v koutcích
bezvýrazných suchých očí začíná černá tužka roztékat.

Záře mě vede po schodech, oba hladce kloužeme dolů. Ledový chlad sílí,
tma houstne, až to vypadá, jako bychom si razili cestu černým gelem. Její
zářivě bílé svatební šaty připomínají bělavý plamen vržený do temné
studny.

V Seznámení mě přivazuje k jednomu z kůlů. Když mi utahuje provaz

okolo zápěstí a kotníků, jedná pečlivě, ale nezaujatě. Nebojím se, ani
trochu. Vždyť je tady se mnou. Záře si prohlíží uzly a pak se ode mě
vzdaluje, jako přízrak pluje k padacím dveřím v podlaze vedoucím do jejího
vězení, do Díry.

Jak se k nim blíží, víko se zvedá. Zmizí uvnitř jako džin v lahvi. Světlo z
jejích šatů pohlcuje tma podzemního úkrytu, padací dveře se pevně zavírají
a aréna se noří do neproniknutelné tmy.

Teď už se bojím.

Škubu pouty a kupodivu ze mě padají jako kousky rozpuštěného sádla.

Snažím se najít padací dveře, ale ve tmě nevidím ani na krok. Natahuju před
sebe ruce s roztaženými prsty.

Záře Uhlíková.

Ale potom se mi v hlavě všechno motá, pletu její jméno.

Uhlíku Zářivý.

Ne, ne, říkám si, vrtím hlavou. Uhelná Záře. Zářící Uhlí. Pojď ke mně,
pomoz mi.

A pak jsem najednou v jejím vězení, v Díře. Poznávám to, protože nedaleko
ode mě jsou vlhké zdi.

Připadám si jako tlustý suchý jazyk uvnitř malých úst. „Zářící Uhlí!“
křičím. „Zářící Uhlí!“

Ona vystupuje ze tmy; nevidím nic než její obličej. Ale je to obličej někoho
jiného, na chvilku jsem úplně zmatený. Pak si uvědomuju, že to je ona, ale
její obraz se proměňuje, oči se zužují a otáčejí, lícní kosti se zvětšují a
propadají se jí do tváří, barva očí se střídá jako duha ze zelené na žlutou,
pak na černou. Je to ona. A pak je to Květovaná. Pak Kulturistka. A pak
Rudoretka.

Něco říká. Gene, Gene, Gene, šeptá to pořád dokola, nejdřív naléhavě a
vyděšeně, pak s rezignací,

jejímž vlivem se jí zhorší výslovnost. Gene-Gee-Ge… Nakonec to ani nezní

jako Zářin hlas, nýbrž jako směsice všech hlasů dívek z vesnice, zprvu
usměvavých a zvučných a posléze plných energie, která nabývá na
intenzitě, jako když diváci skandují. Rychleji a rychleji, hlasitěji a hlasitěji,
hlas se tříští a narůstá do šíleného křiku.

Vrtím hlavou, snažím se ten hlas zaplašit. Ale temnota Díry pronikla do
všech koutů mého mozku.

Ničemu nerozumím, nic si nepamatuju. A to už jsem tak vyděšený, že se z

noční můry konečně probouzím.

Už si nepamatuju její obličej. Nepamatuju si ani její hlas.

19.

BUDÍM SE S VÝKŘIKEM. Pachuť noční můry se mi lepí na lebku jako

zaschlá kyselina.
Na chvilku se bojím, že se mi vrátila horečka, ale čelo mám suché a
studené. Zavírám oči a snažím se znovu usnout. Jenže spánek je pryč,
zahnaný noční můrou, a dnešní noc už se nevrátí.

Přijď za mnou, posunkovala na mě Sisy.

Nebe je plné hvězd. Když jdu po dlážděné cestě, nikde se nic nehýbe, z
okolních domků není slyšet žádný zvuk. Procházím kolem jídelny a
kuchyně, dosud to tu voní pečeným masem. Před ošetřovnou stoupám na
větší kameny zasazené do cesty, které jsou široké jako kmeny stromů. Ve
dne jsem viděl Bena, jak na ně skáče, jako by se brodil přes řeku. Rukama
vyrovnával rovnováhu a nadšeně se smál.

Noční ticho prořízne výkřik.

Je tak blízko, že málem vyskočím z kůže. Než se stačím vzpamatovat, dveře

ošetřovny se přímo přede mnou otvírají. Tisknu se ke stěně, schovávám se v
úzkém stínu.

Temná přikrčená postava v plášti s kapucí zavírá dveře a rychle projde

okolo mě. Vychází z ní pach zvláštních tělesných tekutin. Něco drží v
rukou, něco v jakémsi vaku. A pak je pryč. Ještě předtím však zahlédnu
trčet z vaku malou bledou nožičku. Pomačkanou nožičku novorozence s
prstíky drobnými jako pulci, čnící do ledového nočního vzduchu. Z vaku se
ozve slabý tlumený pláč.

Postava v plášti spěchá dál po cestě, dětský pláč slábne.

Sleduju je z bezpečné vzdálenosti. Postava odbočuje z cesty a míří k

budově bez oken podivného tvaru, která stojí stranou od ostatních domků.
Ta budova je celá křivá a nahnutá, na jedné straně je vysoká a klesá plynule
dolů jako dětská klouzačka.

Ve svitu měsíce se osoba najednou otáčí, bledá tvář hledí mým směrem.

Poznávám ho: jeden z Krugmanových nohsledů s přivřenýma očima, orlím

nosem a poďobanou bradou.
Zapadnu za blízký domek a doufám, že mě mezi stíny neodhalil. Slyším
blížící se kroky, tiché a rychlé. Zadržuju dech, neodvažuju se vyhlédnout
nebo jen pohnout. Kroky se zastavují. Po chvilce se začínají zase vzdalovat,
jejich zvuk slábne.

Když vyhlédnu zpoza rohu, ulice je prázdná. Staršina je pryč. Napínám uši,
jestli nezaslechnu pláč novorozeněte, ale není nic slyšet. Pomalu procházím
klidnou nocí, držím se ve stínech. Všude je ticho a klid.

Přestože je chladno, mám záda celá zpocená.

I po několika minutách, když už jsem ulici nechal za sebou a jdu po louce

směrem k farmě, jsem ještě plný nervozity. Dělám nejisté, rychlé kroky a
špičky bot mi začínají vlhnout od noční rosy.

V polovině cesty se ohlížím. Kromě stříbrné čáry mých vlastních stop v

trávě nevidím nikde známky něčí přítomnosti. Napravo se rozkládá
ledovcové jezero, v jehož hladině se odráží měsíc.

Na farmě vládne ticho. Ještě to tady neznám, takže vejdu do posady pro
drůbež. Skoro všechny slepice spí, jen několik jich trhavě otáčí hlavu. Do
nosu mě udeří nepříjemný pach peří. Mířím k malému domku, kde by
mohla být Sisy ubytovaná, ale když zevnitř zaslechnu funění a chrochtání
prasat, obracím se.

Pak vykročím k osamocené chalupě na hranici pastviny. Venku se pase

několik krav, ve tmě jsou vidět jen jejich siluety. Jejich přítomnost je
podivně uklidňující. Z nozder jim pomalu stoupají obláčky páry jako kouř z
komínů za zimní noci.

Ještě než urazím polovinu cesty k chalupě, její dveře se rozletí a Sisy
vybíhá ven. Nezpomalí, ani když se ke mně blíží, namísto toho mi skáče do
náruče a pevně mě objímá.

„Sakra, jsem tak ráda, že tě vidím,“ šeptá mi do ucha. „Jak tě přestěhovali,

vůbec jsem nevěděla, kde tě najít. Kam tě dali?“

„Co se děje?“
Sisy jen vrtí hlavou. „Nic. Jenom jsem tě chtěla vidět. Asi už jsem si
zvykla, že k tobě každou noc zajdu. Přesvědčit se, že ještě žiješ.“ Trochu se
odtáhne a několikrát mi zabuší pěstí do hrudníku. „Kdes byl tak dlouho?
Čekala jsem na tebe celé hodiny!“

„Promiň. Pořád se ještě zotavuju a potřebuju odpočívat.“

Jemně mě chytne za paži a táhne mě k lesu. „Musíme si popovídat. Ale ne

tady,“ kývá hlavou směrem k chalupě.

V příjemném tichu kráčíme stříbřitou trávou. Její ruka mi vklouzne do

dlaně a naše prsty se proplétají.

Její kůže je chladivá, hladká a měkká. Dotek kůže někoho jiného je pro mě
stále hodně nezvyklý.

Po krátkém zaváhání jí ruku tisknu. Lehce se na mě usměje, svázané vlasy

se jí za chůze pohupují.

V lese nás obklopuje tma a ticho. Není kam si sednout, a tak se zastavujeme
vedle vysoké sekvoje.

Stojíme naproti sobě, tiskneme se jeden k druhému, abychom se zahřáli. A

ještě z jiného důvodu.

Obličeje máme tak blízko u sebe, že se obláčky našeho dechu spojují v

jeden.

Sisy má na řasách kapičku vody. Chci zvednout ruku a dotknout se jí.

„Jsi v pořádku?“ ptám se.

Kouše se do rtů, přikyvuje.

„Nemůžu uvěřit, že tě oddělili od kluků. Že tě vystrčili do téhle díry.“

„Je to podle jejich pravidel.“

„Ty jejich pravidla! Copak kluci nechtěli, abys zůstala s nimi?“

„Ale samozřejmě. Trvali si na tom.“

„Tak proč…“

„Staršinové na tom trvali ještě víc. A já nechtěla dělat rozruch ani si je

znepřátelit. Nezapomeň, že se to všechno stalo jen pár hodin potom, co
jsme sem přišli. Nevěděla jsem, jak se k tomu postavit.

Myslela jsem, že bude lepší je poslechnout. Tak jsem řekla Epapovi a

ostatním, že to je v pohodě.“

„Nemůžu uvěřit, že Epap ne…“

„Ne, za to můžu já. Chtěla jsem to tak.“

„Stejně se za tebe mohl postavit důrazněji.“

Sisy mírně zavrtí hlavou. „Nebuď na něj tak přísný. Ani na ostatní. Po tom,
co strávili celý život pod Kopulí, se dalo čekat, že trochu ztratí hlavu.“
Usmívá se. „Zahrnuli je jídlem, pitím, zábavou. A Epap má víc dívčí
pozornosti, než může zvládnout. Všichni jsou z toho tady úplně paf.“

„Tohle neberu, Sisy. Po tom všem, cos pro ně udělala, po tom, cos je sem
dovedla úplně sama, ozbrojená jen několika nožíky, by jeden čekal, že ti
projeví větší oddanost.“

Tiskne mi ruku. „Nebyla jsem tak úplně sama,“ připomíná mi.

„Kdepak,“ namítám a klopím oči, protože cítím, že se červenám. „Já jsem

jenom pomáhal, tu těžkou práci jsi odvedla ty.“

Sisy se mračí. „Mluvila jsem o tvém otci. O všem, co pro nás připravil:
mapu, člun, tu kamennou desku.“

„No jo, můj otec,“ povzdychnu si. „No jasně.“

Sisy se chichotá. Je to zvláštní zvuk, jako když se něco rozleje. Hladí mě po

vlasech. „Ty sis myslel, že mluvím o tobě?“ Rty se jí roztahují do úsměvu.
Poté se však její nálada mění. Možná za to může smutek v mých očích,
možná moje skleslá ramena, ale její úsměv mizí. Znovu mě hladí po
vlasech, tentokrát jemněji a pomaleji.

„Tvého táty je mi líto,“ říká.

„Je to těžké pro nás oba.“

„Pro tebe dvojnásob. Byl to přece tvůj táta.“ Obláčky jejího dechu plují
mezi námi. „Prý ho našli ve srubu. Nenechal žádný dopis na rozloučenou.“
Lehce zakroutí hlavou. „Nejdřív jsem tomu nevěřila.

Nemohla jsem. Vůbec mi to k němu nesedí.“

„Co mohlo otce přimět k něčemu takovému?“ Dívám se ke světlům vesnice

v dálce. „Co to s tímhle místem je?“

Sisy mi pevně zmáčkne ruku. „Gene, tady je tolik divných věcí.“

Pomalu přikyvuju. „Všiml jsem si. Třeba ty malinké nožičky. A co všechny

ty těhotné? A staršinové, kteří se nosí po vesnici jako pávi? Anebo všechna
ta pravidla a zásady. A kde jsou všichni starší kluci a dospělé ženy?“

„A to nevíš ani polovinu,“ říká vzrušeně. „Většinu času jsi strávil v

bezvědomí, v blažené nevědomosti. Byly chvíle, kdy jsem tě chtěla
profackovat, aby ses probudil, jen abych si mohla s někým popovídat.“

„A co Epap a kluci? Copak ti si ničeho nevšimli?“

Zklamaně vrtí hlavou. „Kluci včetně Epapa – ne, vlastně hlavně Epap –
jsou úplně k ničemu.

K ničemu. Jsou tím tady tak uchvácení, že je nic z toho nezajímá.“ Skřípe
zuby. „A když jsem na to zkusila s Epapem zavést řeč, obvinil mě, že jsem
paranoidní.“

Přikyvuju, vzpomínám si, že už o tom dnes mluvila. „Nechápu, že označil

za paranoidní zrovna tebe.
Vždyť ty jsi snad ten nejvěcněji uvažující člověk, jakého znám.“

Sisy se směje a je poznat, že jí padá kámen ze srdce. „Uf, Gene, musím říct,
že už jsem o sobě začínala pochybovat,“ přiznává. „Vážně, strávila jsem
spoustu času úvahami o tom, jestli je tohle všechno opravdu divné, anebo je
to normální a já na to jen nejsem zvyklá. Vždyť jsem celý život strávila pod
Kopulí, co já vlastně vím o normálním životě?“ Vrtí hlavou, pak mi znovu
buší do prsou.

„Opovaž se zase onemocnět! Opovaž se mě ještě někdy takhle nechat

samotnou!“

Zvedá se vítr, který kýve větvemi stromů. Odněkud z výšky padá kapka
vody. Přistává Sisy na spánku a stéká jí po tváři. Stírám ji prstem, dotýkám
se její hladké kůže.

Sisy mi pořád buší do hrudi, ale teď pomaleji. Nakonec úplně přestává,
nechává ruku viset mezi námi. Dívám se jí do očí. Bývaly hnědé, ale teď v
nich vidím hrát všechny barvy lesa okolo nás, barvy ořešáků, ovocných
stromů a cypřišů.

Odsunu ruku z její tváře a něžně sevřu v dlani její pěst. Chystá se něco říct.

Pak odvracím pohled, pouštím ji.

Po chvilce svěsila ruku. Stojíme mlčky a bez hnutí.

„Říkala jsi, že toho nevím ani polovinu,“ připomínám jí nakonec.

„Cože?“

„O téhle vesnici. Co ještě jsi viděla?“

Rozhlíží se. „Aha, jasně.“ Zasměje se, ale ne pobaveně, spíš jako by si
chtěla odkašlat nebo změnit téma. „Pojď se mnou. Včera v noci jsem
narazila na jednu hodně zvláštní věc. Nevím, co si o tom mám myslet.“

Vede mě mezi stromy; občas se musíme ohnout, abychom podlezli nízko

rostoucí větve. Zničehonic vyjdeme na mýtinu a tady se zastavujeme. Před
námi je vysoký val, který roztíná les vedví.

„Sem nahoru,“ říká a leze po svahu vzhůru.

Šplháme na val, boty nám kloužou po kamíncích. Na vrcholu leží dvě

tenké, dokonale rovnoběžné

kovové kolejnice vzdálené od sebe zhruba na výšku malého dítěte. Zřejmě

nikde nekončí; táhnou se po celé délce valu až tam, kde se ztrácí ve tmě.
Mezi nimi jsou příčně položené dřevěné pražce připomínající stupně
žebříku.

Po zádech mi přejíždí mráz.

Ohnu se a sevřu v ruce jednu kolejnici. Znovu mnou projede chlad, když
očima sleduju, jak mizí v temnotě.

„Nevíš, co to je?“ ptá se Sisy. „Možná trať pro nějaký zvláštní sport?“

Zvedám se a sleduju koleje pohledem na druhou stranu, co nejdál dohlédnu.

Celé tělo mi ztuhne, padá na mě strach. „Říká se tomu ‚železnice‘. Četl
jsem o nich jako dítě. V obrázkových knížkách.“

„‚Železnice‘?“ Udiveně hledí na koleje. „Co je železnice?“

„Něco fakt velkého,“ hlesnu. „Jezdí po nich vlaky, kterými se dá cestovat.

Na obrovské, nepředstavitelné vzdálenosti, klidně na stovky kilometrů.
Jezdí po těchhle kovových kolejích.

Obrovskou rychlostí.“ Snažím se skrýt emoce, ale rozechvělý hlas mě

prozrazuje.

„ Stovky kilometrů?“ Sisy jde o krok blíž ke mně, je úplně bledá. „Co tady
dělá železnice?“

„Nemám ponětí.“

Sisy se dívá na vzdálené domky v Misii.

„Gene,“ šeptá s očima navrch hlavy. „Co to s tímhle místem je? Kde to jen
jsme?“

20.

PŘESTOŽE JSEM BYL skoro celou noc vzhůru, budím se hned za úsvitu.
Jsem ve svém pokoji, ne však v posteli. V ní tvrdě spí Sisy, obličej
položený na polštáři vypadá uvolněně. Ale tělo má napjaté dokonce i ve
spánku, jako by poslední hodiny – a pro ni nejspíš poslední dny – prosákly
do její neklidné mysli.

Chtěla zůstat se mnou, poprosila mě o to v noci u kolejí. Ptal jsem se, jestli
nás to nemůže dostat do problémů. Nevšimne si někdo na farmě, že tam
není, není to proti pravidlům…

„Kašlu na pravidla,“ odsekla. Je pravda, že ani já nechtěl být sám. Než jsem
rozdělal v krbu oheň –

oba jsme byli promrzlí na kost – usnula. Tak rychle, jako kdyby nespala
několik nocí.

Tiše sedím na pohovce, abych ji nevzbudil, a hledím do vyhaslých uhlíků v

krbu. Okna po levé straně jsou obrácena na východ, závěs je orámovaný
zářivě oranžovou. Necítím se nijak utahaný, jsem plný adrenalinu. Během
minuty už mám na sobě bundu a vyrážím ven.

Když jdu po zatím prázdných ulicích, hřejivé slunce nabývá na síle. Horský
štít, který se tyčí nad vesnicí, je téměř holý, jen samotný vrchol zůstává
pokrytý sněhem. Zhluboka se nadechuji čerstvého vzduchu.

Cesta obtáčí vesnici zhruba ve tvaru podkovy, takže netvoří úplný kruh.
Když dorazím na její konec, upoutá moji pozornost potok bublající na levé
straně. Vyšlapaná pěšinka vede až k jeho břehu, kde stojí veliké dřevěné
molo, nad nímž jsou natažené prádelní šňůry. Pod lavičkou jsou pečlivě
uklizené valchy a kbelíky. Mám žízeň, a tak jdu k molu.

Voda je čistá a chladivá. Poté co ukojím žízeň, ponořím si do vody obličej a

vlasy. Potůčky vody mi stékají po zádech, štípou a osvěžují. Cítím, jak se
mi pročišťují myšlenky a zostřuje vnímání.

Na druhém břehu někdo stojí. Pozoruje mě.

„Ahoj, Kláro,“ říkám překvapeně.

Neodpovídá, jen mě dál pozoruje. „Tady venku bys neměl být,“ promluví
konečně. Její hlas se zřetelně nese ranním vzduchem. „Je to proti
pravidlům.“

„Ty taky ne,“ odpovídám. „Pojď za mnou,“ vybízím ji gestem.

Na chvilku zaváhá, pak mě poslechne. Skáče přes potok z kamene na

kámen, aniž by si namočila boty.

„Páni,“ říkám, protože jsem si něčeho všiml, „jak to děláš?“

Nechápe mě. „Šla jsem po kamenech. Viděl jsi mě…“

„Ne. Myslím to, že nevypadáš jako ostatní dívky. Nekolébáš se ani nevlníš.
Vypadáš prostě…

normálně.“

„Tím chceš říct, že jsem ošklivá.“

„Cože?“

„Mám ošklivé mužské nohy. No jen to řekni.“

Shlížím na její boty ztmavlé vodou. „Nechápu, proč…“

„No jo, já vím. Jsou obrovské. Jsou mužské. Vím to. Tak z nich ještě
neudělali lotosové nohy.

Nemusíš na ně tak zírat.“ Zhnuseně kroutí rty. „Ale můj čas se blíží. Měla
jsem zkrášlovací proceduru naplánovanou na minulý rok. Jenže pak jsem
dostala úkol.“
„Jaký úkol? O čem to mluvíš?“

„Sbírám dřevo. Potřebuju mužské nohy, abych mohla chodit po lese a sbírat
dřevo. To je můj úkol.“

„Proto jsi byla tak daleko od vesnice. Tam u srubu.“

Vyděšeně na mě hledí; pak se rychle rozhlíží po okolí. „No tak to hlavně

rozhlas do celého světa.“

Pokročí o kus ke mně. „Prosím, nikomu to neříkej, ano? Tak daleko chodit
nesmím. Teď už ne.“

„Ten srub. Žil v něm Vědec – staršina Josef, viď?“

Přikyvuje a klopí oči.

„Proč v něm žil? Tak daleko od Misie?“

„Už musím jít.“

„Nechoď, prosím. Zdá se mi, že jsi jediná, s kým tady můžu mluvit. Co se
stalo s Vědcem?“

Podezřívavě mhouří oči. „Zemřel. Oběsil se.“ Pečlivě si mě prohlíží.

„Copak ti to neřekli?“

„Nebyla to sebevražda. Nebyla, co?“

Mračí se, oči schovává hluboko do důlků. „Už musím,“ říká. „Porušujeme
první pravidlo. ‚Držte se ve skupinách nejméně po třech. Samota se
nedovoluje.‘“

„Vím, co říkají pravidla. Na chvilku na ně zapomeň, co ty na to?“ Jdu k ní

blíž, mluvím přívětivěji.
„Mám z tohohle místa husí kůži. Ty mi to můžeš říct, Kláro. Co se stalo s
Vědcem?“

Na okamžik se jí v očích roztančí plamínky.

„Nezabil se, že ne?“ říkám dychtivě.

Něco v ní povoluje. Už nepůsobí tak napjatě, chystá se něco říct…

Vtom se za námi ozve zpěv oslavující slunce a slávu a krásu nového dne. V
zatáčce se objeví zástup dívek z vesnice s koši prádla. Překvapeně se
zastavují, když mě spatří stát na molu.

Otáčím se. Klára je pryč. Dívám se do lesa, snažím se zachytit pohyb.

„Kláro?“

Ale ona zmizela.

Zklamaně procházím okolo zástupu přadlen. Hluboce se klaní se

sklopenými hlavami, rty roztahují do něčeho, co má připomínat úsměv. Je
tak falešný, že dokonce i moje předstírané úsměvy působí upřímněji. Dobré
ráno, trylkují. Dobré ráno. Dobré ráno.

Některé z nich už mají vyhrnuté rukávy, chystají se ponořit prádlo do vody.

Zahlédnu záblesky kůže, pak na předloktí jedné z nich spatřím ošklivou
svraštělou jizvu. Výrazný strup ve tvaru písmene X, tlusté narůžovělé čáry
připomínající překřížené pijavice. Nehodlám se tím nijak zabývat. Ale pak
uvidím stejnou jizvu na předloktí jiné dívky, tentokrát rovnou dvě iks.

Zastavuju se. Hledím na ty jizvy. Dochází mi, co jsou zač. Uvědomuju si,
co těm dívkám udělali.

Jsou ocejchované.

Dívka si všimne, jak na ni hledím, a rychle si stahuje rukáv, aby jizvy

skryla. Ale spustí si jen levý rukáv; pravý rukáv ponechá vytažený nad
loktem. Kůži na pravé ruce má také označenou. Ne jizvami, nýbrž
zvláštním tetováním:
„Jak se jmenuješ?“ oslovuju ji.

Při zvuku mého hlasu sebou trhne. Na chvilku ztuhne, stejně tak i ostatní.
„Dobré ráno, pane?“ říká mi roztřeseným hlasem a usmívá se od ucha k
uchu.

„Jak se jmenuješ?“ ptám se tak mile, jak jen dovedu.

„My s vámi nesmíme mluvit,“ odpovídá mi. Ošívá se.

„Proč ne?“ snažím se zachovat klidný tón. „Chci jen znát tvoje jméno. To je
všechno. Jak se jmenuješ?“

„Debby,“ mumlá po chvilce.

„Debby,“ opakuju. Když slyší své jméno z mých úst, celá poskočí. „Co to
je?“ ptám se.

Zvedá oči a vidí, že ukazuju na tetování na její ruce. „To je moje znamení
zásluh,“ říká a znovu klopí

oči k zemi.

„Znamení zásluh?“ divím se.

Ale ona už neodpovídá. Pramínky rozpuštěných vlasů jí vlají ve větru.

„Co se děje?“ ptám se. „Proč se mnou…“

„Nech ji být.“

Některá hlasitě zalapá po dechu. Všechny rychle klopí hlavy. Všechny

kromě té, která mě napomenula. Kouká se na mě. V očích má strach. Také
je v nich však vidět neústupnost, i když jen na chvilku. Potom sklání hlavu
a hledí do země.

Prohlížím si tu dívku. Je z nich nejvyšší a zároveň nejštíhlejší. Na nose i na

tvářích má pihy. Ale to na ní není to nejnápadnější. Má na kůži čtyři
znamení ve tvaru X. Hrubá, ošklivá, jako by se jí do kůže zařízly kovové
nástroje.

A pak se mi znovu dívá do očí. Bez plachosti. A bez studu.

Namísto toho v nich vidím opatrný, téměř neznatelný náznak… naděje.

„Co to máš na ruce?“ ptám se a ukazuju na znamení na její paži.

„To jsou znamení hanby.“

Dívám se jí na pravou ruku. Nejsou na ní žádná usměvavá tetování.

„A proč máš tahle… znamení hanby? Co znamenají?“

Namísto odpovědi jen říká: „Prosím.“ Mluví tiše, ale odhodlaně.

„Cože?“ ptám se.

„Když odpovídám na tvé otázky,“ vysvětluje, „porušuju pravidla. A když

porušuju pravidla já, neseme za to vinu všechny. Tak je to psáno v
zásadách. Spoluvina. Potrestají nás všechny, nejen mě.“

A opět se mi dívá do očí. Její pohled je plný úpěnlivé prosby. „Některé z

nás s dalším znamením hanby přijdou o hodně.“ Mluví ještě tišeji. „Takže
prosím. Prosím nech nás dělat naši práci. Prosím nech nás být.“

O krok couvám, nejsem si jistý, co dělat dál.

Ona vyráží kupředu. „Pojďte, děvčata,“ vybízí je a všechny odcházejí po

dřevěném molu, jejich kroky se na prknech dutě rozléhají.

Jdu po pěšině zpátky nahoru a nevím, co si mám myslet. Hlavu mám plnou
zpola naformulovaných otázek, o nichž vím, že na ně nedostanu odpověď.
Vesnice hraje barvami: veselé květované šaty dalších dívek jdoucích do
práce, jasně červená cihlových komínů, výrazná žlutá okenních rámů.

Než zahnu zpátky na cestu, ohlížím se k molu. Všechny dívky jsou teď
sehnuté, vytahují prádlo z košíků a máchají ho v potoce. Jen ta s pihami
stojí. Hlavu má otočenou stranou, ale já vím, že mě pozoruje; bedlivě mě
sleduje koutkem oka. Pak si i ona kleká a věnuje se prádlu.

Ráno trávím couráním po vesnici, jako bych si vyrazil na klidnou zdravotní

procházku. Ve skutečnosti ale pátrám očima po… vlastně ani nevím. Po
něčem. Po čemkoli, co by působilo zvláštně. Ale všude je to stejné. Skupiny
dívek se soustředí na svoji denní práci, nosí pytle mouky do kuchyně,
hlídají hrající si děti na hřišti, vyrábějí nový nábytek v truhlářské dílně,
roznášejí lahve s mlékem mezi řadami kolébek s řvoucími miminky v
porodnici. Když už mě bolí nohy, sedám si na náměstí a pozoruju všechnu
tu aktivitu z lavičky. Vyhřívám se na slunci, kolem se rozlehne občasný
výkřik nízko letícího orla, štěbetání dětí, cinkání nádobí v kuchyni. Není
těžké nechat se pohltit venkovským rytmem, teplými barvami, vůněmi
linoucími se z kuchyně. Skoro chápu Epapa a ostatní kluky, že si tak snadno
nechali nasadit růžové brýle.

V myšlenkách se vracím k otci. U každé dlažební kostky, na kterou si tady

stoupnu, přemýšlím,

kolikrát na ni došlápl on; stejně tak u každé kliky, kterou mačkám, a každé
vidličky, kterou beru do ruky, dumám, kolikrát ji držel v prstech. Otisky
jeho prstů jsou tady všude. Ale neviditelné. Jeho přítomnost přetrvává v
ulicích, jeho oči mě pozorují, jako by se snažil mi něco říct.

Když mě najde Sisy, podřimuju a jsem navzdory všemu skoro spokojený.

Působí podrážděně, sedá si vedle mě celá rozrušená.

„Nemůžu najít kluky,“ poznamená nevrle.

„Dívala ses do jídelny?“ mumlám. „Tam skoro určitě najdeš Bena.“

„Není tam.“ Vzdychá si. „Takhle to vypadá celý týden. Každý den vyrážejí
za nějakou novou zábavou v nějakém zapadlém koutě. Vůbec nevím, co
celé dny dělají, Gene. Zdá se mi, že je ztrácím.“

„Určitě jsou v pohodě.“

„Já vím,“ řekne. A pak dodává tišeji. „Vážně? A co my?“

Rovnám si záda, mhouřím oči do ostrého světla. „Měli bychom se někoho
zeptat, kde jsou.“

Sisy si odfrkne. „Tak to hodně štěstí. Místní holky mi na otázky

neodpovídají. Dokonce se na mě ani nekoukají. Jenom na mě vrhají zlostné
pohledy, když si myslí, že je nevidím, nejspíš proto, že zase porušuju jedno
z těch jejich vzácných pravidel.“

A právě v tu chvíli se ozývá Epapův nadšený křik. Jeho vytáhlá postava se

klátí po cestě. „Sisy!

Tohle musíš vidět, tohle prostě musíš vidět!“ Když dobíhá k nám, od nohou
mu odletují obláčky prachu.

„Co se děje?“ ptá se Sisy. „Uklidni se.“

„To nejde, musím ti to říct,“ blábolí vzrušeně. Mě si vůbec nevšímá, skoro

se na mě ani nepodívá a chytne Sisy za zápěstí. „Pojď,“ naléhá, otáčí se a
táhne ji za sebou.

Sisy se mu vytrhne. „Nikam se mi nechce.“

Epap se otáčí, obličej mu křiví ublížený výraz. Krátce pohlédne na mě, pak
opět na Sisy. „Tohle vážně musíš vidět.“

„Co?“

„Vážně, je to něco úžasného. Potkal jsem skupinu školáků na výletě. Šel

jsem s nimi. Neuvěříš, co jsem viděl.“

„No dobře, tak já jdu, ale už se nesnaž mi vykloubit ruku.“

Epap krčí rameny a vyráží. Každou chvilku se ohlíží, aby se přesvědčil,

jestli jde Sisy za ním. Vede nás klikatící se pěšinou kolem školy.

„Kam nás to vedeš?“ ptám se.

Epap mě ignoruje a ještě rychleji jde směrem k podivně tvarované budově,

které jsem si všiml v noci. K té tmavé budově, k níž staršina nesl zabalené
novorozeně. „Epape, co to je za dům?“ ptám se, ale on neodpovídá.

Před zavřenými dvoukřídlými dveřmi stojí ve frontě asi dvacet malých dětí.
Dvě starší dívky, asi učitelky, tiše rozmlouvají s nějakým staršinou. Když
přicházíme blíž, všichni se k nám otáčejí.

„Nebudeš věřit, co je uvnitř,“ říká Epap a olizuje si rty.

Staršina se obrací k nám. „Tohle je dětské oddělení?“ ptám se ho.

„Cože?“

„Copak sem se neodnášejí novorozenci?“

Tvář mu ztvrdne. „Nic takového. Dětské oddělení je támhle vzadu,“

odfrkne si a ukazuje k náměstí.

„Tohle je Planárium.“

„‚Planárium‘? V noci jsem viděl, jak sem nesli novorozence.“

Staršina po mně vrhá zlostný pohled. „O porodech se nebavíme. Je to proti

předpisům.“ A odvrací se ode mě.

Mračím se. Chystám se položit mu další otázku, když vtom se dveře

otvírají. Ven se hrne zástup školáků, ve světle mhouří oči. Jsou celí bledí a
vypadají vyděšeně, jako by právě viděli v kině horor, na který se neměli
dívat.

„Epape,“ říkám, „co se v té budově děje?“

Ale on je příliš rozrušený, příliš se soustředí na Sisy, takže mě nevnímá.

Mladší staršina uvnitř mluví s jiným, šeptají si spolu, občas se podívají k

nám. Nakonec kývají hlavami a vedou nás v zástupu dovnitř.

Železem pobité dveře se za námi zavírají, obklopuje nás tma. Ze dveří se

ozve kovové hučení, pak následuje ticho. Jsme uvnitř, jsme zamčení uvnitř.
„Nebojte se, ničeho se nebojte,“ šeptá Epap odněkud ze tmy, hlas se mu
chvěje vzrušením. „Sisy, uvidíš něco úžasného.“

Pak promluví jedna z učitelek. „Za chvilku se otevřou další dveře. Ty vedou
do malého hlediště.

Jděte opatrně, bude tam ještě větší tma. Sedněte si do druhé řady. U vchodu
vám podám svítící tyčinku; nelámejte ji dřív, než vám řeknu.“ Dveře se
hlučně otvírají. Všichni se hrneme dovnitř.

Někdo mi něco podává a já to beru do ruky. Je to měkké a asi třicet

centimetrů dlouhé, připomíná to plastovou trubičku. To musí být ta svítící
tyčinka.

Jdeme dál podél dlouhé zahnuté lavice a sedáme si. Pak se ke mně naklání
tmavý stín. „Vy tři pojďte za mnou,“ osloví nás učitelka. „Pro tak vzácné
hosty, jako jste vy, máme speciální VIP místa.

Obyčejně tam smějí sedět jen staršinové, ale pro vás uděláme výjimku.“
Sisy, Epap a já vstáváme a jdeme do přední řady. Lavice pro VIP hosty je
širší a potažená sametovým čalouněním.

Zezadu zní učitelčin hlas. „Vítejte na své pravidelné návštěvě Planária. Jako
vždy je jejím úkolem připomenout nám smysl našeho snažení. Připomenout
nám, že to, co by se mohlo zdát abstraktní a neskutečné, opravdu existuje.“

Epap vedle mě vzrušeně nadskakuje.

„A teď,“ pokračuje učitelka, „si vezměte své svítící tyčinky. Zlomte je a

hoďte je dvacet metrů před sebe.“ Ze tmy za námi se okamžitě ozývá
praskání lámaných tyčinek. Místnost osvítí nazelenalá záře.

Vzápětí nám nad hlavou proletí řada roztočených zářících tyčinek, které
narážejí do skleněné stěny před námi. Při nárazu se tyčinky rozbíjejí a
vytéká z nich zářící zelená tekutina. Ta stéká po stěně a celou ji osvětluje. A
také to, co je za stěnou v neprostupně uzavřené skleněné komoře.
Komora zabírá plochu přibližně o velikosti školní třídy. Uvnitř stojí drobná
dívenka. Je štíhlá a urostlá, dlouhé havraní vlasy jí zakrývají půlku obličeje.
Má kočičí oči s pronikavým pohledem a malé rty. Pomalu zvedá hlavu, jako
by se jí vůbec nechtělo. Na řadu školáků hledí s nezájmem, ale když uvidí
nás tři na místech pro VIP hosty, hlava jí divoce zacuká. Upřeně na nás zírá.

„Co se to děje?“ ptá se Sisy vyděšeně. „Proč je ta dívka uvnitř?“

Epap je nadšením bez sebe. Naklání se k Sisy a široce se usmívá. „A proč si

myslíš, že to je dívka?

Proč si vůbec myslíš, že to je člověk?“ Dvakrát se vzrušeně, rychle

nadechne. „Je to jedna z nich.

‚Soumračnice‘. Tak jim tady říkají. Docela to sedí, když vylézají až při
soumraku, co myslíš? Škoda že nás to nenapadlo. Celá ta léta, kdy na nás za
tmy hleděli, by nebylo špatné moct po nich pokřikovat takovým jménem.“

Sisy sebou trhne a mračí se. Rukama se přidržuje předního okraje lavice.
Vidím, jak jí bělají klouby na rukou. Upřeně pozoruje uvězněnou dívku.
Soumračnici. Šeptám si pro sebe to slovo,

„soumračnice“.

Co tady dělá? Jak se sem dostala?

Epap láme svoji svítící tyčinku. Zelené světlo ozáří jeho nyní vážnou tvář.
Vyskakuje na nohy a vší

silou vrhá tyčinku vpřed. Tříští se přesně uprostřed skla. Vítězně zvedá ruku
nad hlavu, pak si všimne, že já svoji tyčinku dosud držím v ruce. Bere mi ji
z ruky, láme ji a s výkřikem hází před sebe. Tyčinka se rozbíjí o sklo přímo
před dívkou. Ta ale ani nemrkne. Pořád na nás hledí. Na mě.

Za námi je úplné ticho. Děti nevydají ani hlásku.

Epap si konečně sedá. „A to si počkejte, co přijde teď,“ říká rozrušeně.

Uličkou se rozléhají kroky. Učitelka jde ke sklu s pevně uzavřenou
plastovou nádobou, která je až po okraj naplněná tmavou tekutinou.
Soumračnice zničehonic zvedá hlavu, prohýbá se v zádech, oči nespouští z
nádoby. „Nikdy nesmíme zapomenout, nesmíme se přestat bát,“ šeptá
učitelka, „té neukojitelné touhy soumračníků po našem mase a krvi. Dívejte
se a učte se, děti.“

Učitelka stojí u malého skleněného tunýlku, tak malého, že by jím sotva

prošla drobná pěst.

Vyčkává. Soumračnice, jako by plnila předem smluvenou dohodu, odchází

na druhou stranu svého vězení, ale očima se pořád soustředí na nádobu.
Učitelka čeká, až si soumračnice klekne na všechny čtyři, pak prostrčí
nádobu dovnitř a rychle zavírá dvířka. Jakmile zastrčí západku, otevřou se
další dvířka na druhé straně tunýlku, uvnitř komory. V tu chvíli se
soumračnice vrhá dopředu a rychle přebíhá celou komoru. Nezpomalí,
nýbrž jednoduše narazí do skla takovou silou, která by rozbila hned několik
hlav najednou. Ještě než dopadne na zem, natahuje se po nádobce v
tunýlku, nohama a rukama divoce mává ve vzduchu.

Nějaká dívka v řadě za námi křičí hrůzou. Další začíná plakat a postupně se
fňukání šíří celou řadou.

Soumračnice zuby trhá víčko a nalévá si tekutinu do krku. Bleskově vypije

celou plechovku, jazykem si olizuje zbytky krve z koutků. Pak znovu hledí
na mě. Do očí jí vstoupí překvapivý smutek, ve tváři má stud. Otáčí se a
vrací se zpátky do zadního kouta. Do jediné části komory, která zůstává
skrytá ve stínech.

„A to byla jen prasečí krev,“ šeptá učitelka do dětského vzlykání. „Když

výjimečně dostane lidskou krev, vrhá se po ní ještě lačněji, ještě žíznivěji.“

Lidskou krev? divím se v duchu a mráz mi běhá po zádech.

Učitelka jde k místu, kde se choulí soumračnice. Láme další tyčinku a míří
s ní na soumračnici.
„Vidíte, jak jí světlo z tyčinky vadí?“ ukazuje, zatímco soumračnice couvá a
rukama si cloní oči.

„Soumračníci prchají před téměř jakýmkoli světlem. Kryjí se dokonce i

před světlem měsíce v úplňku.“

„Kde jste tu soumračnici vzali?“ ptá se Sisy s napětím v hlase.

„Žádné otázky,“ napomíná ji učitelka. „Otázky nejsou v Planáriu dovolené.“

„Proč ne?“

Pauza. „Tak to prostě je.“ Tentokrát neodpovídá učitelka. Je to mužský hlas.

Staršina. Stojí u dveří skrytý ve stínu.

„Jen jsem chtěla vědět…“

„Pokračujte,“ vyzývá staršina učitelku hlasitým a nesmlouvavým hlasem.

Epap se naklání k Sisy. „Teď přijde to nejlepší,“ šeptá vzrušeně.

Uličkou přichází druhá učitelka, táhne za sebou těžký vak, z něhož kape
krev. Jde kolem skleněné komory až ke dveřím, kterých jsem si prve
nevšiml. Není se čemu divit: jsou téměř neviditelné, ve skleněné stěně je
jen obdélníkový obrys a na vnější straně tenká kovová klika. Vedle je
klávesnice elektronického zámku.

Vyskakuju z lavice. „To snad ne! Neříkejte mi, že se chystáte ty dveře

otevřít.“

Učitelka se na chvilku zastavuje. „Samozřejmě že ne. Neblázněte.“ Pak dál

táhne vak za sebou okolo dveří.

„Používají se tedy vůbec někdy ty dveře?“ ptám se.

„Cože?“ ptá se učitelka, která těžce oddechuje námahou.

„Ty dveře. S klávesnicí.“

„Jsou dobře zabezpečené, nebojte. Jsou pořád zamčené. Číselnou
kombinaci znají jen nejvyšší staršinové.“

„K čemu se používají? Není to příliš riskantní…“

„Žádné otázky!“ rozléhá se hledištěm staršinův hlas.

Učitelka táhne vak do zadního kouta. Soumračnice ji pozoruje, naklání

hlavu na stranu a spěchá k malé čtvercové vodní nádrži, která leží hned
vedle skleněné stěny. Předtím jsem si té nádrže nevšiml. Vodní hladina je
jako zrcadlo, nádrž má dokonale rovné stěny dlouhé necelý metr.

Soumračnice se zastavuje až u ní, do nádrže padá rozvířená hlína, která

rozvlní nehybnou hladinu.

„Soumračníci zbožňují lidské maso,“ vykládá učitelka, „ale pochutnají si i

na jakémkoli zvířecím mase. Dnes pro ni máme vepřové.“

V tu chvíli si všímám druhé nádrže. Ta je umístěna venku, hned u nohou

učitelky, rozměry má stejné jako ta uvnitř komory. Obě nádrže vypadají
jako přesný zrcadlový obraz té druhé. Učitelka zvedá vak přímo nad vnější
nádrž a s cáknutím ho do ní pouští. Vak kupodivu klesá pod hladinu, úplně
celý mizí, než zase vyplave jako korková zátka.

„Tyto dvě šachty využívají principu spojených nádob,“ vysvětluje učitelka

Sisy a mně. „Jedna šachta je umístěna uvnitř komory, druhá tady venku.
Každá je deset metrů hluboká a úplně dole jsou spojené, takže tvoří tunel ve
tvaru písmene U. Jak vidíte, jedna šachta ústí tady, u mých nohou, a“ –
obrací se dovnitř – „druhá u nohou soumračnice. Obě jsou naplněné vodou.
Vzhledem k tomu, že soumračníci neumějí plavat – ta hloupá zvířata by se
utopila i v louži – je to naprosto bezpečné. Soumračníci se vody bojí
dokonce natolik, že ty šachty jsou zřejmě nejbezpečnější částí celé komory.
Podle mě je to úplně geniální vynález, jednoduchý, ale účinný. Díky
šachtám můžeme soumračnici krmit i většími kusy – jako třeba vepřovým
masem – které se nevejdou do tunýlku.“

Učitelka zpod řady sedadel vytahuje dlouhou tyč a noří ji do vody, tlačí s ní
vak pod hladinu. Když je tyč skoro celá ponořená, naklání ji na stranu
směrem ke skleněné stěně, lomcuje s ní. Pak tyč vytáhne z vody. „Prostrčila
jsem vak do vedlejší šachty. Teď jí stoupá nahoru. Stačí jen chvilku počkat.
Nebude to trvat dlouho.“

Soumračnice klečí na všech čtyřech a upírá oči do vody, bradu má těsně nad
hladinou. Tělo se jí chvěje očekáváním; do vody kapou její sliny. Osvětlení
slábne, učitelka láme několik dalších tyčinek.

Soumračnice se mračí do světla, ale jinak se ani nehne. Dlouhé havraní

vlasy jí visí přes obličej, jako by za nimi chtěla skrýt stud. Pak zvedá boky
do vzduchu, jak sklání hlavu ještě blíž k vodě.

Bleskovým pohybem noří ruku do vody až po rameno, hlavu nakloněnou na

stranu má jen pár centimetrů nad hladinou.

Brzy už vytahuje vak z vody a trhá jutové plátno. Na skle přistává několik
kapek vody a slin.

Soumračnice vrčí a boří zuby do studeného mokrého masa.

Sisy v tu chvíli vstává a odchází. Staršina u dveří se ji snaží zastavit, ale ona
se protáhne okolo něj.

Slyším, jak rozráží dveře, dovnitř proniká proužek světla. Když doběhnu za
ní, zvedá hlavu k obloze a zhluboka se nadechuje, mhouří oči proti jasnému
světlu.

Pak mě ale Epap odstrkuje, spěchá k ní.

„Sisy, co se děje?“ ptá se.

Ona se od něj odvrací. „Nech mě být!“

„Co se děje?“ Epap je zmatený. Kmitá očima mezi Sisy a Planáriem. A pak
hledí na mě. „Cos jí provedl? Osahával jsi ji? Tam ve tmě?“

„Co to plácáš?“ ptám se.

„Ne, vážně. Osahával jsi ji?“

„Přestaň, Epape!“ Sisy mluví nahlas, ale rezignovaně. „Nikdo se mě ani
nedotkl.“

„Tak co je, Sisy?“ dožaduje se odpovědi.

Ona neodpovídá, odchází pryč a třesou se jí nohy. Epap běží za ní, nejistě jí
klade ruku na rameno.

Sisy uhýbá jeho slabému doteku, setřásá jeho ruku.

To ho ještě víc znejišťuje. „Co se děje, Sisy?“

Ona se obrací k němu. „Jak jsi mi to mohl udělat? Proč jsi mě tam vzal?“

„Cože?“

„Jak sis mohl myslet, že zrovna tohle budu chtít vidět?“

„Ne, ne, ty to nechápeš. Je to úplně bezpečné. To sklo je jako sklo Kopule.

Nedá se překonat. A dveře jsou bezpečně zamčené. A ta šachta, slyšela jsi
učitelku, je plná vody; soumračníci se přes vodu nedostanou. Nikdy bych tě
nevystavil nebezpečí, Sisy, to snad víš…“

Sisy celá hoří zlostí. „O tom já nemluvím!“

„Sisy! Já ti nerozumím, Sisy.“ Epap si rukou prohrábne vlasy. „Myslel

jsem, že se ti to bude líbit.

Proč ne? Po tom všem, co nám udělali, vždyť to je jako říct: Jen si to
vyzkoušejte, vy barbaři, jak se vám to líbí, být zamčení ve skleněném vězení!
Jenom si vyzkoušejte, jaké to je, když si vás každý prohlíží jako zvířata! “
Teď už skoro křičí. „Proč by se ti to nemělo líbit?“

Sisy vrtí hlavou, jde ke mně a bere mě za loket. „Půjdeš se mnou?“ hlesne.
„Musíme tady tomu všemu přijít na kloub.“

Epap je úplně bez sebe. Bezradně houpe rukama, kroutí hlavou, neví, co
dál. Dívá se, jak mě Sisy drží za ruku, a pak se mi zahledí do očí pohledem
plným bolesti.
„Co na něm jenom vidíš?“ křičí a ukazuje palcem na mě. Když Sisy
neodpovídá, jde rázným krokem k nám. „Co na něm je, že jsi z něj celá
pryč? Stačí, aby si písknul, a ty už tančíš.“ Epap ji bere za loket, obrací ji k
sobě, vytrhává jí ruku z mojí. Sisy se napřahuje a chystá se ho praštit do
obličeje.

Zlomit mu nos, zbavit ho vědomí.

Ale pak si to rozmyslí. Zaťatá pěst se jí chvěje u boku.

Epap se nenechá zastrašit. „Jen se koukni, za kým pálí holky z Misie.

Sleduj, po kom pokukují.

Všimni si, před kým se červenají. Jsem to já, Sisy! Já! Ne on! Copak jsi je
neviděla, Sisy? Nevšimla sis, jak za mnou běhají, mluví o mně, dívají se na
mě? Možná bys měla. Pak bys mě přestala brát jako jistotu. Pak bys
konečně opravdu viděla, jaký jsem!“

Sisy si ho měří tvrdým pohledem.

„Co ještě musím udělat, Sisy? Všechny ty roky – celý náš život – strávené
společně, copak to se nepočítá? Najednou se tady objeví tenhle kluk a ty jsi
z něj hned celá pryč. Má snad něco, co já ne? Já se můžu kvůli tobě
přetrhnout, a ty na mě úplně kašleš. Kašleš na mě, Sisy.“ Jde k ní až
nepříjemně blízko. Sisy se ani nehne. „Copak nevíš, co všechno ti můžu
dát? Všechny chtějí mě, ale já chci tebe, jen tobě chci dát úplně všechno!“

Po krátké pauze Sisyin pohled měkne. Pokročí k němu – na chvilku se mu

rozzáří oči – a pak udělá krok stranou. Epap sklopí oči.

„Je mi to líto, Epape,“ říká Sisy.

Bere mě za loket a jemně mě přitáhne k sobě. Odcházíme spolu pryč. Sisy

se ani jednou neohlédne.

21.

„KAM JDEME?“ PTÁM se vzápětí Sisy, když rychle procházíme ulicí.

„Chci zjistit, co se to tady děje, Gene.“

„A jak to chceš udělat?“

„Jdu ke Krugmanovi. A tentokrát z něho vytáhnu nějakou odpověď.“

O deset kroků dál navrhuju: „Sisy, měli bychom postupovat opatrně.“

Sisy se zastavuje. Oči jí hněvivě planou. „Oba víme, že v téhle vesnici je

něco strašně špatně. Zajatá soumračnice. Železnice.“ Vrtí hlavou. „Něco v
téhle vesnici dohnalo tvého tátu k sebevraždě, k volání o pomoc! Už nemá
cenu postupovat opatrně!“

„Já vím, Sisy! Ale dej nám ještě trochu času, ať do toho pronikneme
hlouběji. Sdělit Krugmanovi naše podezření podle mě teď není to nejlepší.“

Sisy kope do země. „Na něco zapomínáš. Pro tebe je to všechno nové, ale já
už jsem tady pět dní.

A celou dobu jsem pátrala, hrála si na detektiva. Na to už teď není čas.“

Rukou si prohrábne vlasy.

„Chceš slyšet pravdu? Jestli budu muset, půjdu do toho sama. Ale raději
bych do toho šla s tebou, Gene.“

V jejích očích vidím odhodlání. Možná má pravdu. Jinak než konfrontací

možná další odpovědi nezískáme. Vzpomínám na ty přadleny dnes ráno, na
jejich znamení a tetování. Jejich neochotu mluvit. Přikyvuju. Sisy je tím
potěšená.

„Kde najdu Krugmana?“ ptá se Sisy skupiny procházejících dívek. Ty vrtí

hlavami, prázdně se usmívají.

„Kde je velký staršina Krugman?“ zkouším to u jiné skupinky. Klanějí se,

vrtí hlavami, odmítají mi pohlédnout do očí.

„Je to zbytečné!“ zlobí se Sisy.

„Hej, ty!“ volám na jednoho staršinu do otevřeného okna. Ten uvnitř sedí na
židli, nohy má na stole a v ruce drží půllitr. „Co je?“

„Pověz mi, kde najdu Krugmana!“ křičím s vědomím, že dělám pozdvižení.

Oknem vidím další staršiny, kteří mě pozorují pobavenýma očima. Uvnitř
to vypadá jako hospoda.

„Na to se nemáš co ptát,“ odpovídá muž.

„Je to důležité. Potřebuju s ním mluvit.“ Jdu blíž k oknu.

„To potřebujeme všichni.“ Je mu špatně rozumět. Hospoda je plná staršinů

v různých stupních opilosti. Půllitry, sklenice vína, panáky whisky v
tučných prstech. Alkoholové výpary se mísí s ta

bákovým kouřem a nepříjemným zápachem z jejich otevřených úst.

Odtahuju se od okna. Mizím z dohledu, takže si myslí, že jsem to vzdal a

odešel. Slyším nějakou mumlavou poznámku následovanou výbuchem
smíchu. Sisy a já je překvapíme, když o chvilku později vcházíme létacími
dveřmi dovnitř. Úsměvy na tvářích jim tuhnou.

„Říkal jsem, že musím mluvit s Krugmanem. Tak kde je?“

Staršina za barem se obrací ke mně. „Co máš za problém? Třeba ti můžu

pomoct.“ Pronáší to upjatým, přehnaně ochotným hlasem, takže mi dojde,
že si ze mě dělá legraci. Moje podezření potvrzuje výbuch smíchu, který
následuje.

Smějí se ale jen do té doby, než si všimnu jednoho přehnaně se smějícího

staršiny, který nervózně

pokukuje po dveřích za barem. Jsou zavřené.

„Je tam uvnitř?“ ptám se a ukazuju na dveře.

V ten okamžik smích utichá. V hospodě hmatatelně roste napětí. „Je tam,
viďte?“ A to už si razím cestu ke dveřím. Sisy jde hned za mnou.
Muži okamžitě vstávají ze židlí, jejich opilost vyprchává, jako by nad ní
měli moc, židle a stoličky hrkají na prkenné podlaze. Vyměňují si pokyny a
rychle se nám staví do cesty. Jeden z nich zvedá ruku a chytá mě za
hrudník.

„To stačí, chlapečku,“ říká.

„Je uvnitř. A já s ním musím mluvit.“

„Tam nemůžeš.“

„Tak mu řekněte, ať jde ven.“

„Ne. Musíš…“

„Krugmane!“ křičím. „Krugmane! Musím s vámi mluvit. Teď hned!“

Ostatní neztrácejí čas. Rychle se shlukují kolem mě, chytají mě za krk, za

ruce, za ramena…

„Je tohle vážně nutné?“ ptá se Krugman, který vychází ze dveří. Zavírá za
sebou, přejíždí prsty po dřevěném obložení. Mluví klidným, tichým hlasem
a při tom si zapíná kalhoty a zastrkuje košili.

Má jasný a přívětivý pohled, působící uklidňujícím dojmem. „Jeden by si

myslel, že se sem žene lavina.“ Přehlíží skupinu staršinů. „Ale žádná lavina
tady není, viďte?“

„Ne, ne,“ ujišťují ho muži. „Jenom ten kluk a jeho holka, zničehonic se tu
začali rozčilovat.“

„Povězte mi, proč držíte ve vesnici jednu z nich – soumračnici,“ udeří na

něj Sisy.

„Tak vy jste se byli podívat v Planáriu,“ říká Krugman. „Chtěl jsem vás tam
vzít osobně, ale jak to vypadá, už to nebude nutné. A prosím, používejte
jiné slovo než vesnice. Dělá to z naší Misie tak…

provinční místo.“
„Co tady dělá soumračnice?“ opakuju neústupně.

Krugman kývá na někoho u baru. O chvilku později přináší číšník dvě

sklenice whisky. Krugman si bere do každé ruky jednu. „Copak jste v
Planáriu neposlouchali přednášku? Soumračnice slouží výchovným účelům.
Připomíná našim dětem tou nejživější možnou formou, jaké nebezpečí číhá
tam venku za zdmi Misie. Vážně jste měli lépe poslouchat.“ Natahuje ke
mně ruku a nabízí mi sklenici.

Nereaguju na jeho pozvání. „Já jsem poslouchal pozorně. A vy byste teď

měl poslouchat mě.“

Krugman vykulí oči. „Já ‚tam venku‘ žil,“ pokračuju. „Z vlastní zkušenosti
vím, čeho jsou schopní.

V touze po lidské krvi se nezastaví před ničím. Tím, že tady držíte

soumračnici, jste si to nebezpečí sami vpustili domů.“

„Soumračnice je dobře zabezpečená,“ odpovídá Krugman rozrušeně.

„Kdybyste něco věděli o tom skle, bylo by vám jasné, že se přes něj
nedostane. Je nerozbitné. Poslouchejte, to sklo…“

„To sklo znám moc dobře. A taky moc dobře vím, čeho jsou soumračníci
schopní. Ta dívka možná za sklem vypadá slabě a neškodně, ale přitom
celou dobu přemýšlí, jak odtamtud utéct. Jedno mi věřte: ona přijde na
způsob, jak se dostat ven.“

Krugmanův pohled najednou ztvrdne. Hrudník se mu nafukuje, zůstává

nehybný, pak zase splaskává.

Ale když se na mě znovu podívá, už zase se mile usmívá a sklání hlavu. Na

jedné z jeho tučných brad vystupuje velké mateřské znaménko, přesně
uprostřed, takže připomíná obrácené oko kyklopa. Trčí z něj několik chlupů
jako vodní fontánka. „Misie funguje jako dobře namazaný stroj. Její
obyvatelé žijí rušné, naplněné životy. Ba co víc, jsou šťastní. Podívej, jak se
usmívají, poslechni si, jak zpívají.
Jejich štěstí je pro nás vlastně to nejdůležitější. To úplně nejdůležitější.
Pečujeme o to, aby prožili kouzelné, požehnané dětství. Cokoli potřebují,
cokoli chtějí, to dostanou. Žijí v nadbytku.“

V jeho očích se mísí dobrota a nenávist.

„Od prvního dne, kdy jste sem dorazili, naplňujeme všechny vaše potřeby.
Stravu, zdravotní péči, oblečení, zábavu.“ Zašklebí se na mě. „Ale možná
máš ještě nějaké potřeby, které jsme zatím zanedbávali?“

„Myslím, že si nerozumíme,“ říkám.

„No samozřejmě,“ odpovídá se spikleneckým mrknutím. „Bezpochyby si

pochutnáváš na našem jídle. A stejně tak jsi určitě spokojený se svým
ubytováním. Možná,“ usmívá se na ostatní staršiny,

„by sis chtěl užít i s našimi dívkami. To se dá snadno zařídit.“

Několik mužů se přihlouple pochechtává.

„Tvůj druh ve zbrani, Epap, už našel u našich dívek útěchu. A že je z čeho

vybírat. Určitě sis všiml, kolik pěkných děvčat tady máme. Ty, ehm…
ošklivější žijí na farmě, mimo dohled.“

„Sejde z očí, sejde z mysli,“ dodává jeden staršina a ostatní se dál smějí.

„Podívej,“ říká Krugman po chvilce, „takhle si určitě můžeme porozumět.

Poplácáme tě po zádech, chytíme se za ramena a vybereš si, kterou budeš
chtít.“

„Nevím, o čem to mluvíte,“ namítám.

„Ten kluk je ještě nezasvěcený.“ Staršina, který to řekl, vysoký muž s

veverčíma očima, si prsty poklepává na nafouklé břicho. Ostatní muži se
smějí s ním.

„Je trochu upjatý, chudák,“ souhlasí Krugman. „Nedostatek povyražení ho

poznamenal. Tak půjdeme? Do harému? Je tam hojnost dívek na výběr.“
Za mnou se ozývá Sisy. „Neřekla bych. Ale když mluvíme o hojnosti… kde
berete tolik jídla? Odkud máte všechny ty zásoby? A co léky, nástroje,
stříbrné příbory, to sklo…“

„Vidím, že máte spoustu otázek,“ říká Krugman a hledí na nás chladnýma,

hodnotícíma očima.

Na delší chvíli se odmlčí. Pak znovu s úsměvem rozehrává svůj šarm. „A že

nebudete spokojení, dokud na ně nedostanete odpovědi,“ praví tónem, který
není nepřátelský. „Vy dva jste jako koťata.

Malá zvědavá koťata. Mňoukáte jako toulavá koťata v horku.“

Jeden ze staršinů se usmívá křivými rty.

Krugman krčí nos, pozoruje obrannou zeď. „Tak pojďte,“ ukazuje směrem
ven. „S radostí vám vyhovím. Ale půjdeme do mojí pracovny, ano? Je v
rohové věži. Není to daleko, jen pár kroků.“

Vtom se otevírají dveře za Krugmanem. Ven vychází dívka s rozcuchanými

vlasy, které má na jedné straně připlácnuté k hlavě. Při pohledu na všechny
ty muže kolem se zatváří vyděšeně a přitahuje si deku ještě těsněji k tělu,
aby zakryla i ten nejmenší kousek nahé kůže na ramenou. Rychle sklání
hlavu, mumlá nějakou omluvu a couvá zpátky za dveře.

Nikdo to nijak nekomentuje. Krugman se pak obrací zpátky k nám se

zářivým výrazem. „No,“

usmívá se a jeho dech páchnoucí po octu dovane až ke mně. „Tak tahle už

určitě ‚zasvěcená‘ je.“

Hospodou se rozlehne hurónský smích, který rozechvívá okenní tabulky. I

poté, co vyjdeme ven a odcházíme ke Krugmanově pracovně, nás jejich
smích pronásleduje. Po obou stranách ulice se dívky s pohledem laně
zastavují a klaní.

22.
KDYŽ S KRUGMANEM A JEHO dvěma hlídači přecházíme přes
vydlážděné náměstí, ukazuje prstem nad nás. Od střechy blízkého domku se
táhne dlouhý kabel směrem k obranné zdi. „Ten kabel zásobuje moji
pracovnu elektřinou,“ vysvětluje. „Potřebuju ji pro všechny své hračky a
věcičky.

Nejjednodušší způsob, jak moji pracovnu najít, je kouknout se nahoru.

Přívodní kabel vás tam dovede.“

Má pravdu. Vede ze změti domků, daleko za konec dlážděné cesty, přes

louky. Až ke Krugmanově pracovně umístěné v rohové věži obranné zdi.

Ve věži stoupáme po úzkém točitém schodišti, kovové stupně nám zvoní

pod nohama. Nahoře kráčíme dlouhou chodbou až do impozantní pracovny.
Po celém obvodu místnosti se od podlahy až ke stropu táhnou okna, která
rámují ohromující panoramatický výhled. Elegantní a svěží ladění interiéru
je změkčeno spojením s tradičním nábytkem. Jednu stranu pracovny lemuje
rustikální dubová knihovna, v jejíchž policích však překvapivě nejsou
knihy, ale zarámované dětské obrázky duhy a západů slunce a poníků.
Naproti stojí masivní krb obložený kamenem. Před ním leží oválný koberec
barvy pšenice s lemem zdobeným květinovými motivy. Nad krbem visí
zarámovaná malba svěžích zelených luk, modrých jezer, květin a zářícího
zlatého slunce.

Přistupuje k nám sotva třináctiletá dívka. Každému staršinovi podává

sklenici whisky.

„Posaďte se,“ vyzývá nás Krugman a ukazuje na podivně vypadající

pohovku. Váháme. „Říká se tomu chaise longue,“ poučuje mě, když si
všimne, že si ji prohlížím. „Říkám to klasickou výslovností, ale to vy
samozřejmě nemůžete vědět. Jen se podívejte na tu ručně tkanou základnu z
mořské trávy. To tiché zavrzání, když si na ni sednete nebo lehnete. To, jak
se dá přestavět na postel poskytující tak akorát prostor, kde se dva mohou
stulit. Ty elegantní polštářky, ta organická estetika. Zbožňuju ji.“

Usmívá se. „Ale vy jste si sem nepřišli prohlížet nábytek, viďte? Tak
povídejte, co vás trápí.“
Pohlížíme se Sisy jeden na druhého. Chystám se něco říct, pak zase zavírám
pusu. Nevím, jak začít.

Krugman, který si všiml mého zaváhání, se chápavě usmívá. Sklání hlavu,

čímž mu na krku vzniká druhá brada. Mateřské znaménko znovu vystupuje,
chlupy z něj trčí jako krysí vousy. S úsměvem se usazuje ve svém křesle s
vysokým koženým opěradlem. „Teď máte příležitost,“ vybízí nás. „Pusťte
se do mě. Ať vás trápí cokoli.“

Odkašlávám si. „Předně bychom vám chtěli za všechno poděkovat. Vaše

pohostinnost je úžasná, přivítali jste nás lépe, než jsme si kdy představovali.
Jídlo, zpěv…“

„Kam vede ta železnice?“ skáče mi Sisy do řeči.

Krugman pomalu a požitkářsky koulí očima, na chvilku je unaveně přivírá.

Pak se jeho pohled lepí na Sisy jako vlhká guma. Skoro to vypadá, jako by
čekal právě na tuhle chvíli, kdy na nás bude konečně moci zírat svým
spalujícím pohledem.

Sisy se ovšem jeho pohledem nenechá rozhodit. „A to je jen začátek.

Povězte nám, jak to, že vás náš příchod vůbec nepřekvapil. Kdybych já tady
žila a najednou by se tady zničehonic zjevilo šest poutníků, byla bych z
toho úplně vedle. Ale ono to naopak vypadalo, jako byste nás čekali.
Povězte nám proč.“

„Proč ne. Ale bude to trvat…“

„A povězte nám víc o téhle vesnici. Kde berete všechno to jídlo? Všechny
zásoby. Sklo. Nebo dokonce piano. Tak vysoko v horách by mělo být těžké
přežívat. Místo toho si lebedíte v luxusu.

Možná se vám podařilo okouzlit Epapa a další kluky, ale ve mně to

probouzí spíš podezření.“

„A taky nám povězte o Vědci, o staršinovi Josefovi,“ přidávám se. „Jak

zemřel? A kdo to vlastně byl? Kdy…“
Krugman se usmívá, jako když…

„… je na našich otázkách něco zábavného?“ ptá se Sisy úsečně s pohledem

upřeným na Krugmana.

Krugman se opírá a směje se tak, až se mu celé břicho otřásá. Kyklopské

znaménko na jeho bradě na nás už zase hledí.

„Ale kdepak, vůbec ne,“ říká s očima uslzenýma od smíchu. „To si vůbec
nemyslím. Jen mě pobavilo, jaký jste vy dva povedený páreček, jak
navzájem dokončujete svoje myšlenky. To je tak krásné.“ Pak kývne na
servírku a ta okamžitě odchází s místnosti.

„Musím říct,“ spustí Krugman, jakmile se dveře zavřou, „že jsem se chystal
vás k tomuto rozhovoru pozvat. Rozhodně Gena. Jako nejstarší muž ve
skupině je zákonitě jejím vůdcem, ne?“ Vstává z křesla a obrací se zády k
nám.

„Nejjednodušší bude, když to vezmu od samého začátku,“ uvažuje nahlas.

„Nevím, kolik toho víte, takže budu předpokládat, že nevíte nic.“ Pak
dlouho jen tak vyhlíží ven. „Možná pro vás nebude snadné všechno…
přijmout. Kdybyste kdykoli raději ne…“

„Jsme připravení,“ skáče mu Sisy do řeči. „Prostě už nám to povězte.“

Krugman se naklání na stranu, dál hledí ven. A tak i začíná mluvit, ne k

nám, nýbrž ven. „Říkáme jim soumračníci – těm stvořením, která chtějí jíst
naše maso, pít naši krev.“ Krugman se obrací k nám.

„Ale všiml jsem si, že to už víte. Jak jim říkáte vy? Zajímá mě to jen ze
zvědavosti.“

„Nijak,“ odpovídám. „Jsou to prostě… lidé. To my jsme anomálie, my jsme

ti divní. Glupani.“

Poslední slovo říkám opovržlivým tónem.

„Tím, co se vám chystám vyprávět, budete přinejmenším ohromeni, ačkoli

to asi není to úplně správné slovo. Mrzí mě, že to na vás vychrlím všechno
najednou, ale asi to jinak nejde.“ S tím se obrací zpátky k oknu a upírá
pohled k horám v dálce.

„Před mnoha staletími byl svět – z důvodů, které se těžko vysvětlují –

rozdělen řadou rozporů mezi znepřátelenými národy. Hlavní mocnosti –
Amerika, Čína a Indie – hromadily neuvěřitelné množství jaderných,
kybernetických a chemických zbraní. Menší národy, které nechtěly zůstat
osamoceny, byly nuceny postavit se na stranu jedné z těchto mocností. V
takovém světě, který přetékal zbraněmi a každý krok v sobě nesl hrozbu
protiútoku, bylo zřejmé, že se nenajde nikdo, kdo by stiskl spoušť. Šlo by o
katastrofickou sebevraždu, svět by byl úplně zničen během několika hodin,
ne-li minut. Prohráli by všichni, z takového konfliktu by nevzešel žádný
vítěz.

A tak se rozeběhl nový závod ve zbrojení, jehož cílem nebylo nahromadit

největší zbrojní arzenál, ale vyvinout úplně nový druh zbraně. Tajnou zbraň
tak neobvyklou a nepředstavitelnou, že by zlikvidovala nic netušícího
protivníka a současně umožnila vítězi, aby povstal z popela. Ale co bylo
takovou zbraní? Jak by vypadala, jak by fungovala?“

Krugman vyčká, než mu jeden ze staršinů nalije další whisky. Prsty se mu

bělají proti sklu. Pak zaklání hlavu a na jedno polknutí sklenku vypije.

A pokračuje ve vyprávění: „Skupinka rebelujících vědců v malé ostrovní

zemi zvané Srí Lanka se pokusila takovou novou zbraň vyvinout. Říkali si
Cejlonité, ale jde o příliš vznešené jméno pro partu několika
postgraduálních studentů technických škol, kteří měli moře času, vysoké
dluhy u bank za nesplacené školné a kteří v době celosvětové krize
neodolali pokušení neuvěřitelné podnikatelské příležitosti. Vyvinout nový
typ zbraně: ne jadernou, kybernetickou nebo biochemickou, ale genetickou
zbraň.“

Vychází z něj pronikavý vysoký smích svědčící o tom, že sám to za vtipné

nepokládá. „Genetickou

zbraň. Jinak řečeno, geneticky modifikovaného supervojáka. Odolného

proti jadernému výbuchu.
Odolného proti známým formám biochemické války. Ale současně vojáka z
masa a kostí, bez počítačových čipů, aby byl odolný proti kybernetickému
útoku. Ne jenom odolný, nýbrž imunní.

Supervojáka, který by útočil nikoli pečlivě střeženými cestami ze vzduchu

nebo po síti, ale přímo po zemi. Vždyť která ze zemí ještě udržovala nějaký
systém pozemní obrany? Všechny pozemní obrany byly dávno překonané,
slavná Maginotova linie se rozpadla stejně jako pavučiny, kterých byla
plná. Pozemní útok neporazitelných supervojáků by byl brutální,
překvapivý, ničivý. Co by se stalo, kdyby takový supervoják skutečně
vznikl?“

Krugman si sám nalévá dalšího panáka. Krouží sklenicí whisky ve vzduchu,

několika vylitých kapek si nevšímá. „Jak by to asi dopadlo? To se nikdy
nedozvíme. Sponzoři se nakonec vyděsili a přestali celou operaci
financovat. Jenomže jeden fanatický člen Cejlonitů, sedmadvacetiletý
Ashane Alagaratnam, byl těmi pokusy posedlý. Když došly finanční zdroje
a laboratoře byly uzavřeny, ukradl z nich zásoby a vybavení. Vedení
Cejlonitů se od něj distancovalo a Alagaratnam tajně pokračoval ve
výzkumu ve své provizorní laboratoři. Šílenec.

Úřady je nakonec dopadly a zatkly všechny, kdo se na akci podíleli. Až na

Alagaratnama. Tou dobou zmizel, jako by se po něm slehla zem. O tom, co
se s ním dělo v dalších letech, se ví jen velmi málo.

Ale jisté je, že mu nakonec došly peníze, až si nakonec nemohl koupit ani
laboratorní myšku. A tak použil jediného pokusného králíka, kterého si
mohl dovolit.“

„Sám sebe,“ šeptám.

Krugman přikyvuje. „Něco se pokazilo. Hrozně moc. Ale on to nevěděl. V

jeho těle probíhaly změny, o kterých neměl ani tušení. A tak na sobě
prováděl další testy, aniž by tušil, co tím uvádí do pohybu. První příznaky
se projevovaly hodně pomalu. Zvýšená citlivost na sluneční světlo, rostoucí
nechuť k zelenině spojená s nově se objevující touhou po mase, co
nejsyrovějším a nejkrvavějším.
A pak jednoho dne…“

„Se příznaky projevily naplno,“ nabízí Sisy.

Krugman se směje, na chvilku pevně zavírá oči. „Velmi mírně řečeno. Byla
to katastrofa.

Alagaratnam si vedl videodeník, který je nyní vzácnou historickou

památkou. Během několika hodin se úplně změnil. Začalo to jako drobné
znamínko na obličeji a o pár hodin později to skončilo…

úděsnou přeměnou šíleného rozsahu.“ Znovu dopíjí skleničku.

„Obrovským štěstím bylo, že k tomu došlo na malém ostrově. Obyvatelé Srí

Lanky to samozřejmě měli spočítané, během týdne prošel přeměnou celý
národ. Ale aspoň se nákaza nemohla šířit dál.

Letadla odlétající z ostrova byla okamžitě sestřelena, lodě potopeny. Víc

nebylo třeba dělat, aby se zabránilo šíření nákazy. Pečlivě střežit oblohu a
moře. Ať ty stvůry zabije slunce. Lidé, kteří prošli přeměnou, nakonec
vycházeli ven jen po soumraku. Tak dostali svůj název, soumračníci. Ale
nestali se z nich vražedné zombie neschopné uvažování a sebeuvědomění
ani požitkářští, chlípní barbaři. Kromě touhy po lidské krvi a lidském mase
byli úplně… normální. Inteligentní. Věděli, kdo jsou, mluvili a přemýšleli o
sobě. Když jim došla potrava – když na ostrově jednoduše nezbyli žádní
lidé ani zvířata

– neuchýlili se ke kanibalismu. Místo toho prostě zemřeli hladem. Nebo se

v sebevražedných skupinách rozeběhli proti žhavému slunci.“

„A takhle to skončilo?“ ptám se.

Krugman má pevně zavřené oči a celé jeho tělo sebou poškubává. Z úst mu
nevychází žádný zvuk.

Po naducaných tvářích mu tečou slzy, které se zachytávají v trsu chloupků

vyrůstajících z jeho znaménka.
„Vážně? Takhle to skončilo? Jako doopravdy? A kde se tedy vzali všichni ti
soumračníci tam venku?

Proč s nimi po mnoha staletích pořád musíme bojovat?“ Krugman se

najednou přestává smát.

„Epidemie se zastavit nedá,“ říká selhávajícím hlasem.

„Co se dělo dál?“ ptá se Sisy.

„Dodnes nevíme,“ pokračuje Krugman ve vyprávění a utírá si slzy, „jak se

ta epidemie rozšířila.

Aspoň ne úplně jistě. Někdo se domnívá, že nákazu roznesl ze Srí Lanky do

Indie pták, který měl peří potřísněné slinami soumračníků. A pak možná
nějaké dobrosrdečné dítě vzalo do rukou zraněného ptáčka a sliny se mu
dostaly do oběhu skrz… nějaký škrábanec? Kdo ví?“

Prstem přejíždí po okraji sklenice. „Nějakou dobu to vypadalo zoufale. Celé

kontinenty byly zaplaveny soumračníky, světová populace se choulila v
zapomenutých koutech planety. Zpočátku byl velmi populární Jižní pól, kde
svítilo slunce dvacet čtyři hodin denně. Jenže pak skončilo léto a začalo
období věčných nocí.“ Tiskne rty k sobě. „Na celém světě nastaly velmi
temné časy. Vypadalo to, že záhuba lidského rodu je nevyhnutelná.“

„A co se tedy stalo?“ vyptávám se. „S lidstvem.“

„Zázrak. Historické prameny jsou útržkovité, ale najednou se objevila

zachránkyně.“

„Zachránkyně?“ podivuju se.

„Nebo spíš spasitelka. Přinejmenším ona se tak cítila. Žila na malém

ostrůvku na pobřeží Číny zvaném Cheung Chau. Byla to mladá žena,
jmenovala se Jenny Shen, pracovala sama a tajně v jinak opuštěné vesnici a
podařilo se jí objevit protilátku. Nemám čas zacházet do detailů, a tak jen
řeknu, že protilátka fungovala. Po mnoha desetiletích se karta obrátila.
Konečně jsme začali soumračníky porážet. Nakonec se podařilo vyhladit
devadesát devět celých devadesát devět procent soumračníků.“

„A co ta zbývající setina procenta?“ ptá se Sisy.

Krugman chvíli mlčí. „Ti byli imunní. Z neznámého důvodu je protilátka

nezabila, ale naopak posílila. Byli ještě silnější, rychlejší, hrozivější. Ale šlo
o tak malou skupinu, že se nám nakonec podařilo je všechny pochytat a
zavřít do klecí. Jenže zhruba čtrnáct dní před jejich plánovanou likvidací
spojili síly útlocitní liberálové a křesťanští pravičáci.“ Několik dalších slov
znechuceně plive. „Byli to zvláštní spojenci, to vám řeknu. Jednotně a
nepřeslechnutelně vykřikovali, že pokud jsou lidé osvícenějším druhem,
nemůžeme soumračníky úplně vyhubit. Liberální levice vyzdvihovala
nezcizitelná práva soumračníků. Evangelíci zase prohlašovali, že
soumračníci mají duši, která může být spasena, zachráněna. Samé kecy.
Byli to cvoci, všichni. A veřejnost taky, protože jim na to skočila.

Skončilo to tak, že všem dvě stě sedmdesáti třem zbývajícím soumračníkům

byl trest smrti změněn na vypovězení do vyhnanství. Po dlouhém
rozhodování mezinárodní tribunál označil za nejlepší místo poušť.
Konkrétně se jednalo o opuštěné pouštní město, které představovalo ideální
vězení s už hotovými prázdnými domy, hotely a dalšími budovami.
Vymazali jsme jim vzpomínky a odvezli je tam. Dali jsme jim nějaké
suroviny, které mohli využít. Byli jsme si jistí, že stovky kilometrů široká
poušť zalitá spalujícím sluncem poslouží jako neproniknutelná bariéra. A
také posloužila: osvědčila se jako ta nejpevnější vězeňská mříž,
nepřekročitelná galaxie mezi nimi a lidmi.“

Krugman si olízl opuchlé rty. „Jediný problém byl v tom, že jsme nečekali,
že budou tak…“ Ztěžka si vzdychne, až mu na rtech vystoupí několik kapek
slin. „Poslali jsme je tam, aby tam sami nakonec vyhynuli, zemřeli sami a
po svém tak, aby to neuráželo ty útlocitné a pobožné blázny. Ale vůbec
jsme netušili, jak budou odolní. Ukázali se, že jsou velmi silný a
vynalézavý druh odhodlaný přežít.

A přesně to se jim povedlo. Přežít. Vlastně se jim za ta století povedlo

mnohem víc. Nesmírně prospívali. Zajistili svůj druh, tak jako krysy.
Vystavěli si obrovskou metropoli, vyvinuli vlastní technologie. A nám teď
nezbývá nic jiného než na ně dohlížet a současně se držet z dohledu. Kdyby
se o nás soumračníci dozvěděli, kdyby pojali to nejmenší tušení, vrhli by se
přes poušť, aby se k nám dostali, a ani slunce by jim v tom nezabránilo.“

Krugman hledí do prázdné sklenky. Pak ji položí a přihne si přímo z lahve.

Oči má zvlhlé a zarudlé.

„A právě proto, dámy a pánové, jsme tady. Proto existuje Misie. Slouží jako
pozorovatelna lidstva.

Předsunutá základna, která dohlíží na soumračníky. Protože ti soumračníci

se množí jako krysy. Dnes, o mnoho staletí později, jich je téměř pět
milionů, pokud jsou naše odhady alespoň trochu přesné.

A tak na ně dohlížíme. Dáváme pozor, jestli nevyvíjejí technologii, která by

jim umožnila dostat se přes poušť.“ Popotahuje nosem. „Určitě rádi
uslyšíte, že ani po staletích sledování nejeví soumračníci ani tu nejmenší
snahu opustit město. Slunce skutečně nenávidí.“

Obracím se k Sisy. Je ohromená stejně jako já, jen těžko se vyrovnává s tím
přívalem informací.

Ústa má pootevřená, v obličeji je bledá. Otáčí se ke mně. Naše pohledy se

setkávají jako natažené ruce.

Přidušeným hlasem vybízím Krugmana: „Teď mi povězte, jak do toho

všeho zapadá staršina Josef.“

Krugman dlouho mlčí. Vypadá to, že se chystá rozhovor ukončit;

nerozhodnost z něj jen čiší. Pak potichu mluví dál, jako by jen sám k sobě.
„Byl to vynikající odborník, jeden z nejinteligentnějších lidí, jaké jsem kdy
potkal. Mladý, odhodlaný, prostě skvělý. Dřív jsme si hodně rozuměli.“

„Dřív?“ podivuju se.

„Ještě než…“ Krugman vrtí hlavou. „Ještě než se nechal úplně pohltit svým
posláním. Ačkoli i tehdy se čas od času objevovaly příznaky jeho
nevyrovnanosti. Vytrvale pracoval ve své laboratoři s odhodláním, které
hraničilo s posedlostí. Rozhodl se, že objeví lék pro soumračníky. Nějakou
léčivou sloučeninu, která by vrátila – ano, vrátila – odchylky v genetickém
kódu soumračníků. Říkal jí Prapočátek.“ Krugman se na chvilku zadívá
naším směrem. „Ale Vědec potřeboval lépe pochopit fyziologii
soumračníků, potřeboval vzorky. A tak došel k rozhodnutí, které ho
nakonec přivedlo do záhuby: že musí odejít do metropole soumračníků.

Jistě, bylo to naprosto šílené rozhodnutí a on to podle mě hluboko v sobě

věděl. Dlouhé roky se snažil najít nějaký jiný způsob, jak Prapočátek
objevit. Ale nakonec dospěl k tomu, že nemá jinou možnost. Musel
proniknout do jejich metropole. A ne sám. Potřeboval sesbírat tuny vzorků;
potřeboval pomocníky. Zní to bláznivě, možná byste čekali, že k ničemu
takovému by se nikdo dobrovolně nepřihlásil. Ale on uměl mluvit a
charisma z něj teklo proudem. Hrál na náboženský sentiment, argumentoval
tím, že to je naše morální povinnost. Že tím prokážeme službu duším
soumračníků. Brzy dal dohromady skupinu třiceti – třiceti! – lidí, kteří šli s
ním. Přes poušť až do vosího hnízda.“

„Kdy?“

„Já nevím, před dvaceti třiceti lety? Vplížili se do města soumračníků s tím,
že tam zůstanou nejdéle několik týdnů. Jenže silně podcenili… schopnosti
soumračníků. Došlo k nepředstavitelnému zvratu.

Nebo spíš naprosto předvídatelnému, asi záleží, jak se na to díváte. Naši

lidé byli rozděleni a během několika dnů nebo snad jen hodin řadu z nich
pochytali a sežrali. Komunikační spoje byly zpřetrhány, transportní kanály
zničeny. Ti, kdo přežili, se museli skrýt, a když jim došly zásoby jídla, měli
jen jedinou možnost: vmísit se do společnosti a předstírat, že jsou
soumračníci. Uplynuly roky a desetiletí, aniž bychom od nich dostali
jedinou zprávu. Upřímně řečeno jsme si mysleli, že jsou všichni mrtví.

A pak, před několika lety, se staršina Josef vrátil. Objevil se tady jako
fantom. Vynořil se přímo z těch lesů a prošel bránou do Misie. Z nebe přišel
zázrak. Nebo spíš kletba. Protože to teď byl zlomený muž. Oči mu planuly,
podlehl neskutečným představám. Trval na tom, že zůstane tady a bude ve
své laboratoři pokračovat ve výzkumu. Odmítl všechny nabídky na čestné
propuštění zpátky do Civilizace.“
V tu chvíli sebou Sisy trhla. „Počkejte,“ přerušila ho. „Co jste to říkal?“

Krugman se zatvářil zmateně. „Chtěl tady zůstat. Co jsme…“

„Ne, ne,“ říká Sisy a vrtí hlavou. „To o tom návratu do Civilizace.“

„Víte,“ říká Krugman překvapeně, „tohle není Civilizace. Misie je jen její
předsunutá základna, ale to už jsem přece říkal. Copak jste mě
neposlouchali? Tam venku je celý obrovský svět, devadesát devět celých
devadesát devět procent povrchu planety obývají naši lidé, jsou tam naše
města, celá naše Civilizace. Od povstání soumračníků bylo nutné ji znovu
vybudovat a ještě zdaleka nejsme na takové úrovni jako v době před jejich
příchodem, i když se tomu blížíme.“

Sisy i já na něj udiveně zíráme.

„Co jste si mysleli, že tam je?“ ptá se. Pořád vypadá zmateně, zkoumavě si
nás prohlíží skelnýma očima.

„Myslel jsem, že země je plná li…, ehm, soumračníků,“ vysvětluju. „Vůbec

mě nenapadlo, že by nás na světě bylo tolik, možná jen pár posledních
jedinců v izolovaných skupinách.“ Pravda je taková, že ještě před třemi
týdny jsem byl přesvědčený, že jsem poslední exemplář svého druhu.
Dokud jsem nenarazil na skupinu žijící pod Kopulí. A pak mi Záře odhalila,
kdo opravdu je. A ředitel mi prozradil

– možná nechtěně – že ve Vládcově paláci jsou stovky dalších uvězněných

jako dobytek.“

Krugman na nás hledí s vykulenýma očima. „Pojďte sem,“ vybízí nás

pohybem paže. Přitom z lahve vylévá trochu whisky. „Pojďte k oknu. Něco
vám ukážu.“

Zabodne prst do okenní tabulky. „Támhle,“ ukazuje, „tam v dálce. Tam za

tím hřebenem, kde se krajina začíná prudce svažovat.“

Vidíme ho. Dvoukřídlý zvedací most, obě poloviny ční vysoko k nebi jako
strážci před příkrými útesy. „Zhruba jednou za čtrnáct dní,“ vysvětluje
Krugman, „dostáváme nové zásoby. Vlakem. Jídlo, nábytek, obilí, léky. To
jste chtěli vědět, ne? Všechno nám sem posílají vlakem. Most se sklopí,
vlak přejede, ve stanici ho vyložíme. Pak pošleme vlak zpátky. Každá cesta
trvá zhruba čtyři dny. Zpátky do Civilizace je trochu kratší vzhledem k
příkrému klesání z hor. Vlak v podstatě letí dolů vlastní vahou. A všechno
je to řízené automaticky. Je to jako malý zázrak: stačí stisknout několik
tlačítek a vlak odjíždí, most se sklápí, vlak mizí za horami. Dveře zůstávají
zamčené, dokud vlak nedorazí do stanice, ať už tady nebo v Civilizaci.
Většinou vlakem zpátky posíláme seznam s požadavky na zásoby nad
rámec běžných zásilek. A občas odtud vlak odváží nějakého pasažéra. Nebo
dva.“

Sisy i já se k němu obracíme.

Přikyvuje, oči se mu opile lesknou. „Ty, kdo svou službu vykonávají dobře,
kdo chvályhodně a oddaně slouží Misii, čeká odměna v podobě čestného
propuštění. Ti nejlepší získají možnost vrátit se do Civilizace, kde od vlády
dostanou štědrou rentu, která je zabezpečí do konce života. Ale musí si ji
zasloužit.“

„Znamení zásluh,“ říkám a všechno mi to do sebe zapadá.

Krugman přikyvuje s výrazem plným mírného překvapení a sotva patrného

respektu. „Máš pravdu.

Ano, znamení zásluh. Kdo jich získá pět, vyslouží si cestu zpět do
Civilizace. Ale nenechte se mýlit, většinou to trvá nejméně deset let.“

„Jak může člověk získat znamení zásluh?“ ptám se.

„Možností je celá řada. Neochvějná poslušnost k pravidlům, láska ke

staršinům a obyvatelům Misie, porod zdravého dítěte. Příkladná píle při
denních pracích. A spousta dalších.“

„A co znamení hanby?“ vyptávám se. „Jak ta můžete získat?“

V místnosti se na okamžik rozhostí ticho. „Nu ano, znamení hanby.

Jednoduše, porušení pravidel vám vynese jedno znamení hanby. Nebo dvě.
Záleží na závažnosti prohřešku. To však skutečně není

smyslem života v Misii. Daleko raději se soustředíme na pozitiva, znamení

zásluh…“

„Budu hádat,“ říkám a vybavuju si dívky se znameními a tetováním na

levých a pravých pažích.

„Znamení hanby se odečítají od celkového počtu znamení zásluh. Jedna

jizva anuluje jednoho smajlíka. Získat jich pět je tak mnohem těžší.“ A co
se stane, když člověk získá pět znamení hanby?

chystám se zeptat, když Krugman přeruší tok mých myšlenek.

„Odčítání, ano, tak by se to dalo říct. Ale tady v Misii na to raději nahlížíme
jako na sčítání odčítáním. Zvyšuje to oddanost a morálku, motivuje
obyvatele k činnosti.“ Krugman se usmívá, pokládá mi ruku na rameno a
povzbudivě ho stiskne. „Chápu, o co ti jde. Bojíš se.“ Ukáže bradou na
Sisy: „Tady o svoji holku. Kvůli tomu, kolikrát už ta pravidla porušila.
Neboj, nemusíš si dělat starosti. Nebudeme to nijak řešit. Vlastně si vůbec
nemusíte dělat starosti se znameními zásluh nebo hanby. Nebudete je
potřebovat. Nebudete muset čekat. Ani deset let, ani rok, ani měsíc,
dokonce ani dva týdny. Víte, dnes večer má vlak dorazit sem k nám.
Několik hodin nám zabere, než vyložíme všechny zásoby. A když půjde
všechno dobře, všech šest vás zítra nasedne do vlaku mířícího do
Civilizace. Vstříc zaslouženému ráji.“

Sisy přikládá prsty ke sklu, tiskne k němu dlaň. Vrtí hlavou. „Nezlobte se,
tohle je na nás až příliš rychlé.“

„Tomu rozumím.“

Chvíli pozorujeme most a snažíme se vstřebat všechny nové informace,

které úplně mění naše vnímání světa. „Proč jste se nás rozhodli hned poslat
do Civilizace?“ ptá se Sisy.

Krugman se směje a vrhne na druhé dva staršiny vědoucí pohled. „Jako

kdyby to záleželo na mně!“
Otevírá zásuvku svého stolu a vytahuje obálku s přelomenou tlustou
královskou pečetí z červeného vosku. Vytahuje z ní jediný papír s raženým
textem a podává mi ho. „Tenhle dopis jsme dostali z Civilizace. Prosím,
přečti jí ho.“

Nesnažím se opravovat Krugmanovu mylnou domněnku, že Sisy neumí

číst. Rozkládám papír a začítám se do ozdobného textu. Sisy se mi naklání
přes rameno.

Civilizace nedávno obdržela důvěryhodné zprávy o tom, že skupina šesti

mladých lidí ve věku mezi pěti a sedmnácti lety uprchla ze zajetí
soumračníků. Podle našich agentů patrně zamíří k Misii. Dorazí-li do
uvedeného místa, nechť je o ně postaráno s maximální péčí a pohostinností.
Nastoupí do nejbližšího vlaku zpět do Civilizace. Je nezbytně nutné, aby s
sebou přivezli „Prapočátek“.

Vaše Civilizace.

„Dostali jsme ho před několika týdny,“ říká Krugman. „Proto jsme nebyli
příliš překvapení, když jste se objevili u našich bran. Očekávali jsme vás,
víte?“

Sisy obrací papír v rukou. Na rubu je prázdný. „Takže zítra nás má vlak
odvézt,“ opakuje Sisy podezřívavým tónem. „A to jste se nám chystal říct
kdy?“

Krugman se vesele směje. Za tím hlučným veselím však rozeznávám jeho

podrážděnost. „No kdy, až se mladý Gen uzdraví. Tehdy. Nechtěli jsme ve
vás vzbuzovat naděje jen proto, abychom je zadupali do země, kdyby pak
nebyl schopen cesty. Nezapomeň, že ještě před několika dny nebylo jasné,
jestli přežije. Ale podívej se na něj teď,“ hlaholí a obrací se ke mně,
„hotové ztělesnění zdraví a života, co?

Takže zítra se vydáte na cestu s naším požehnáním a bezpochyby i s

krásnými vzpomínkami.“

Pak je chvilku slyšet jen tikání stojacích hodin.

„A co Vědec?“ ptám se znovu. „Proč jste ho neposlali do Civilizace? Dalo
by se čekat, že si zaslouží stejné zacházení jako my. Proč jste ho tam
neposlali rovnou?“

Zavládne mezi námi napětí. V odrazu v okně vidím, jak oba Krugmanovi
hlídači, kteří byli celou

dobu zticha, celí ztuhnou. „Stručná odpověď zní: nedostali jsme k tomu z
Civilizace příkaz.“

„A úplná odpověď?“ doráží Sisy.

Krugman se hlasitě zasměje. „Úplná odpověď zní: je to složité.“

„Tak nám to vysvětlete,“ žádám ho. „Povězte nám všechno. Povězte nám,
proč spáchal sebevraždu.“

Krugman podrážděně potahuje nosem. „Musíte si něco ujasnit. Když se

staršina Josef vrátil, nebyl tak úplně v pořádku. Nechtěl… spolupracovat.“

„Jak to?“

„Uzavřel se do sebe. Odmítal vyprávět o svém životě mezi soumračníky.

Nikdy se sem nevrátil nikdo, kdo žil a přežil v jejich metropoli, aby nám o
nich mohl vyprávět. On tam žil déle než dvacet let; měl být studnicí
informací. Ale on o tom z nějakého nepochopitelného důvodu odmítal
mluvit.

Úplně to odmítl a zavřel se ve své laboratoři. Když jsme na něj tlačili, řekl
nám jen to, že musí počkat na Prapočátek.“

„A co říkal o Prapočátku? To jste se ho na něj neptali?“

Krugman se nejednoznačně směje. „Ovšem že ptali. Řekl nám jen to, že je

to lék. Že během svého pobytu mezi soumračníky měl každodenní přístup
do laboratoří a k těm nejtajnějším vědeckým dokumentům. Podle všeho
pracoval jako údržbář v nejstřeženější budově v metropoli. A díky všem
těm informacím a vybavení se mu podařilo dát dohromady ten recept. Na
Prapočátek. Lék, který má zvrátit genetický odklon soumračníků, změnit je
zpátky v lidi.“

„Zvrátit odklon?“ opakuju.

„Tak to říkal staršina Josef. Pokud se mu dá věřit.“

„A ten lék, ten Prapočátek,“ šeptá Sisy, která je ohromená stejně jako já.
„Vědec ho tedy s sebou nepřinesl?“

Krugman vrtí hlavou. „Nemohl ho s sebou přinést, ale prohlašoval, že

jednoho dne sem určitě dorazí.

Byl jako nepříčetný prorok, každý den tady chodil se dvěma hůlkami a
předpovídal příchod mladých, kteří přinesou Prapočátek. Budiž požehnány
mladé nohy těch, kdož přinesou Prapočátek, zpíval pořád dokola. Když
zrovna nebyl zavřený v naší laboratoři, pochodoval po obranné zdi a držel v
noci hlídku.

Bohužel se z toho nakonec pobláznil. Museli jsme ho izolovat ve srubu asi

půl dne cesty odtud.“

Přikyvuju a vzpomínám na srub, který jsme viděli před několika dny. „Jak
dlouho tam byl?“

„Dlouho ne. Nejvýš několik měsíců. Jednou za pár dní jsme ho chodili
kontrolovat. Jednou odpoledne jsme ho našli oběšeného na trámu.“
Krugman na nás zasmušile hledí. „Chtěli jste to vědět.

Tak tady máte nepřibarvenou pravdu. Slyšet pravdu bolí, viďte?“

„Ale co ho dohnalo až k sebevraždě?“ chci vědět.

Krugmanův skelný pohled se náhle rozjasní. Vyhlíží z okna. Když se pak

znovu obrací ke mně, má napjaté rysy. „Taky jste si toho všimli?“

„Čeho?“
„Ten náš rozhovor je trochu jednostranný. Upřímně řečeno, zvuk vlastního
hlasu už mě trochu unavuje. Teď bych rád taky trochu poslouchal. Chci
slyšet, co mi můžete říct vy.“

Sisy a já se zmateně díváme jeden na druhého. „A o čem?“ ptá se Sisy.

„O Prapočátku.“ Znovu popotahuje nosem. „Myslel jsem si, že staršina

Josef o něm plácal nesmysly, ale pak se tady zničehonic objevilo vás šest,
přesně jak předpověděl. A pak se ukáže, že Civilizace o jeho teorii
Prapočátku nejen slyšela, ale že jí pravděpodobně i věří. Tak povídejte. Co
to je?

A hlavně kde je? Moc rád bych ho viděl.“

„Je mi líto,“ odpovídám. „Ale my nevíme, co to je. Nemáme ho. Taková je

pravda.“

Krugman se usmívá pod vousy. „Chápu, že jste na něj opatrní, že ho

nechcete nikde ukazovat. Ale

teď jsme kamarádi, ne? Možná dokonce i rodina, co?“

„My ho nemáme,“ říká Sisy. „Nejsme opatrní.“

Krugman se tahá za bradu. Znaménko ční dopředu. „Víte, co také

vyznávám?“ říká Krugman o něco živějším hlasem. „Věřím v princip quid
pro quo. Víte, co to znamená?“

Vrtím hlavou.

„Znamená to spravedlivý obchod. Já dám něco vám, vy zase něco mně. Já

vám dal informace, odpovědi na vaše otázky. A teď, na oplátku, quid za
moje quo, dáte něco vy mně. Rozumíte? Prostě něco za něco. Chápete? Já
vám dal pohostinnost, vy mi teď dejte Prapočátek.“ Hlas se mu třese
narůstajícími emocemi. „Je to férové…“

„Jenže my ho nemáme,“ přeruší ho Sisy. Krugman sebou celý trhne.

„Nemáme nejmenší ponětí, co to ten Prapočátek je. Nikdy dřív jsme o něm
neslyšeli, až tady.“
Krugman si ji dlouho prohlíží. Pak nepatrně kývne a dvojice hlídačů se
posune ke dveřím. „Tak dobře. Pánové vás doprovodí do vašeho domku.“

Obracíme se k odchodu, Sisy jde přede mnou. Zastavuje se. Dveře jsou
pořád zavřené, hlídači stojí přímo před nimi. Usmívají se s pažemi
zkříženými na rozložitých prsou.

„A ještě něco,“ poznamená Krugman nevrle.

23.

„MUSÍM VÁS POŽÁDAT o jednu laskavost,“ říká Krugman a vyškrabuje

si špínu zpod nehtu.

„Do toho,“ vybízí ho Sisy. „O co jde?“

„Budeme vás muset prohledat.“

Sisy se tváří udiveně. „Co prosím?“

„Poslyšte,“ ozývám se. „Už jsme vám pověděli, že Prapočátek nemáme.“

„Já vám nevěřím,“ říká Krugman přísně nezaujatým tónem. Ale když se mi
podívá do očí, jeho pohled prozrazuje, že vůbec není nezaujatý. Mísí se v
něm zraněná pýcha a kypící vztek. Probouzí se v něm dlouho zadržované
emoce.

„Podívejte,“ zkouší to Sisy. „Ať už nám věříte nebo ne, nic to nemění na
tom, že Prapočátek nemáme. Můžete si nás prohledat od hlavy k patě a…“

„Vážně?“ ušklíbne se Krugman. „To je zvláštní. Zrovna jsem to chtěl

navrhnout sám. Od hlavy k patě.“

Sisy se zmateně mračí. Dívá se na mě. Co se to děje?

Slyším, jak za námi skřípe podlaha. Jeden ze staršinů přistupuje k Sisy.

„Svlékněte se. Úplně.

Musíme prohlédnout vaši kůži.“

Hledím na muže, pak opět na Krugmana. „Přikažte jim, ať odstoupí ode
dveří, Krugmane.“

„Ne,“ odpovídá tiše. S odpornou něhou přejíždí očima po Sisy. „Máme

důvod se domnívat, že Prapočátek může být v typografické formě někde na
vaší kůži. Jako text. Možná nějaká rovnice nebo výrobní postup. Svlékněte
se.“

„Ani náhodou,“ říkám ještě dřív, než Sisy stihne reagovat. „Odcházíme.“

„Ano, ty odcházíš,“ oznamuje mi druhý staršina hlubokým hlasem. „ Ty

odcházíš. Ale ona tady zůstane. Je jediná, kterou jsme ještě neprohlédli.“
Oči mu posměšně svítí. „Ty čtyři kluky už jsme prohlédli. A tebe taky, když
jsi ležel v bezvědomí. Na nikom z vás jsme nic nenašli.“ Vrací se pohledem
k Sisy. Natáhne k ní ruku.

„Opovaž se na mě sáhnout,“ sykne Sisy.

V místnosti je úplné ticho až na tikání stojacích hodin, které teď zní

nepříjemně hlasitě.

„Tohle je přesně problém dívek s mužskýma nohama,“ zašveholí Krugman

slizce. „Když nepodstoupí zkrášlovací proceduru, při níž se jim zpřetrhají
žlázy v chodidlech. Žlázy, které do dívčího těla produkují mužské hormony.
A změní princeznu ve svéhlavého berana. Dívky s mužskýma nohama totiž
nechápou své místo ve společnosti. Myslí si, že můžou chodit jako muži,
mluvit jako muži, mít názory jako muži. Odmlouvat mužům. ‚Zlatý kroužek
na rypáku vepře je dívka s velkýma nohama.‘“

„Koukněte na ty její obří chodidla,“ posmívá se jeden ze staršinů. „Je to

vůbec holka?“

Následuje dlouhé ticho. Hlavami nám běží myšlenky, zvažujeme možnosti a

jejich důsledky.

„Někdy,“ šeptá staršina, „se to nedá tak snadno poznat.“

„Možná bychom si to měli ověřit,“ přidává se ten druhý. Očima
posazenýma blízko u sebe si prohlíží Sisyino tělo. „Existují způsoby,“
šklebí se, „jak se o tom ujistit. Jak odhalit pravdu.“

Přibližují se k ní. Bez přemýšlení, ale s odhodláním se vrhám mezi ně.

Odstrčím oba, až širokými zády tvrdě narážejí do dveří. Odrazí se od nich,
vztek jim barví tváře do ruda. Jeden z nich napřahuje

ruku a chystá se mě udeřit, ale v tu chvíli k němu přiskočí Sisy a zaboří mu

loket do břicha. Muž se chytá za břicho, plive a nadává.

Nevím, co by následovalo, kdyby se Krugman nezačal smát. Není to

ledajaký smích. Je to šílený záchvat chechotu, při němž se mu celé břicho
otřásá. Hroutí se do svého křesla, chechot pomalu ustává a mění se v tiché
pochechtávání.

„Teda lidi,“ hýká mezi záchvaty smíchu, „říkal jsem něco za něco, ne oko
za oko.“ Směje se vlastnímu vtipu. „Dobře, konec soukromých rozhovorů.“
Celý září. „Posezení skončilo!“

Cítím, jak mě Sisy bere za ruku. Dotýkáme se prsty, proplétáme je, naše
studené dlaně k sobě perfektně pasují.

Krugman se usmívá, až se mu knír nadzvedá a schovává se pod naducanými

tvářemi, jako kdyby si tam našly úkryt dvě myši. „No tak,“ prohlašuje
konečně s palci zastrčenými za opaskem. „Tohle do Misie nepatří. My
vyznáváme slunce, úsměv a spokojené tváře. Ne rvačky a násilí.“

„Skoro bych vám to věřila,“ sykne Sisy.

„Ty malá fúrie,“ vykřikne jeden ze staršinů. „Ty neposlušná mrcho, měli
bychom tě dát sežrat…“

„Dost,“ rozhoduje Krugman tichým hlasem. V očích má pořád pobavený

výraz, ale slzy se teď zdají kyselé. „Všechno je to moje chyba. Zapomněl
jsem, jak musíte být unavení a vyčerpaní po tom všem, co jste prožili.
Prosím, přijměte moji omluvu.“ Úsměv na tváři se mu rozšiřuje. „Co bylo,
bylo.
Necháme vodu vodou? Zapomeneme na to? Co říkáte?“

Přikyvuju. Opatrně. „Teď bychom rádi šli.“

„Jak si přejete,“ říká Krugman. Gestem vyzývá staršiny, aby nám uvolnili
cestu. Když procházíme okolo staršinů, kteří připomínají rozestoupené
moře tuku, Krugman něco zamumlá.

„Cože?“ chce vědět Sisy.

„Nic,“ zabrblá.

Na dlážděné cestě míjíme skupinky dívek, které uhýbají stranou a v úsměvu

na nás cení dokonale bílé zuby. Obloha se zatahuje těžkými černými mraky.
Za několik minut už zemi bičují husté provazy vody. Jdeme se Sisy rychle,
bok po boku. Nepouštíme se, naše ruce společně tvoří malý ostrůvek tepla
obklopený ledovou vodou. Neprozrazuju jí, co to Krugman říkal. Hlavně
proto, že sám nevím, jak to chápat, jestli to skutečně byla skrytá hrozba, jak
si myslím. Kdo si počká, šeptal, když jsme odcházeli, ten se dočká.

24.

NEŽ DOJDEME DO MÉHO domku, jsme úplně promočení. Sisy bere z

pohovky můj batoh a sype jeho obsah na postel. Na deku dopadají zbytky
jídla, Epapův skicák, Vědcův deník a pár cetek.

„Vidíš něco, co by mohlo připomínat Prapočátek?“ ptá se.

„Můj batoh už určitě prohledali,“ namítám. „A kromě toho si myslí, že máš

Prapočátek vytetovaný někde na těle. Že to je nějaký text nebo něco?“

Sisy bere do ruky Vědcův deník, listuje stránkami, pak ho naštvaně hází
zpátky na postel. Začíná se chvět. Oběma je nám hrozná zima. Jdu ke krbu
a pokouším se třesoucími prsty zapálit oheň.

„P-p-podívej,“ drkotá Sisy zuby. Ukazuje na konferenční stolek. Leží na

něm podnos s jídlem a podle páry, která dosud stoupá z kameninových
misek plných polévky, se zdá, že ho přinesli teprve před chvilkou. „Tys
dostal vlastní pokoj s krbem a ještě s pokojovou službou?“
Beru do ruky bochník chleba ležící na podnose. Ještě je teplý. „Víš co, dej
si. Asi chvilku potrvá, než se oheň rozhoří. Polévka tě zahřeje.“

Sisy si sedá na pohovku a usrkává polévku. Krčí nos.

„Je s ní něco?“ ptám se.

Vrtí hlavou. „Jenom je hodně slaná. Ale dobrá. A horká.“

Obracím svou pozornost zpátky ke krbu a beru do ruky několik větviček

naskládaných na straně.

Jenže dřevo je navlhlé, takže se mi nedaří oheň zapálit. Sisy dojídá polévku
a stále se chvěje.

„Sisy, běž si dát horkou sprchu. To tě zahřeje.“

Je jí taková zima, že neodporuje. Zvedá se a já jí podávám ze skříně čisté

oblečení. „Bude ti trochu větší, ale lepší velké a suché než mokré a
studené.“

Sisy se zavírá v koupelně. Využívám soukromí k tomu, abych se sám

převlékl, shazuju ze sebe vlastní promočené oblečení. Za pár minut už oheň
v krbu vesele plápolá. Sedám si na pohovku, moje promrzlé tělo se boří do
měkkých polštářů. Plameny rozehrávají v místnosti svoje světelné divadlo,
proměňují stěny v rudooranžové peklo. Z koupelny slyším vzdálené
šplouchání vody.

I přes oheň a suché oblečení je mi pořád zima. Beru z postele deku a házím
si ji přes nohy. Hledím do ohně. Měňavé plameny jsou jako moje zmatené
myšlenky. Beru si trochu polévky, jenže ta už je teď vlažná a navíc vážně
přesolená. Misku s nedojedenou polévkou vracím na stolek a dívám se z
okna.

Vesnice je zahalená do tmy, která pohlcuje stoupající kouř z komínů i celé

doškové střechy. O pár minut později se ve tmě ztrácejí i pěšinky vinoucí se
okolo domu. Občas se vesnicí prožene poryv větru tlumený houstnoucími
mraky, které plují po ztemnělé obloze. Dešťové kapky na okně připomínají
drobné ranky.

Vracím se v myšlenkách k tomu, co nám Krugman vyprávěl. Tělo mi

rozechvívá jiný druh chladu –

znepokojivý, děsivý.

Sisy se vrací z koupelny, je celá vymydlená, vlasy má mokré.

Několik minut stojí těsně u krbu a pročesává si rukou mokré vlasy. Oheň
prosvítá skrz jejich jednotlivé pramínky, až to vypadá, že celá hoří.

„Ta sprcha mi vážně pomohla,“ říká. „Děkuju.“ Světlo plamenů tančí po její
čerstvě vydrhnuté kůži.

„Ale hrozně mě unavila. Skoro jsem tam usnula.“ Sedá si vedle mě.
Několik minut se mlčky hřejeme v teple plamenů. Sisy si kříží nohy pod
zadkem a přitahuje si přes sebe deku.

„Poslední dva dny byly vážně zvláštní,“ říkám.

„A co ta poslední hodina.“ Boří se do polštářů a křupe klouby na ruce.

„Sotva jsem si začala zvykat na tuhle vesnici, na všechny ty lidi okolo. A
najednou mi někdo říká, že jsme všude po celém světě.

Snažím se tu představu nějak pojmout, ale je to jako chytat se stébla v

pohyblivém písku.“

Přikyvuju. „Musíme si zvykat na hodně.“

V ohni to praská, až vylétne několik jisker.

„Něco přede mnou skrýváš,“ obrací se ke mně. „Co to je?“

Sedám si tak, abych jí viděl do očí. „Je možné, že Krugman lže, Sisy.“

Nic neříká, jen si mě mlčky prohlíží.

„Krugman říká, že ten vlak jede do Civilizace. Možná jede. Ale…“

„Vůbec nic o Civilizaci nevíme,“ dokončí Sisy za mě.

„Jenom to, co nám řekl on. Tvrdí, že to je ráj, že tam je neuvěřitelně krásně.
Ale co když není? Co když…“

„Co?“

Beru ji za ruku. Cítím teplo její kůže, její tep na konečcích svých prstů.
Najednou se mi nechce říct to, co vím, že musím; chci prostě jen natáhnout
tenhle tichý okamžik na hodinu, den, rok, desetiletí, být jen s ní, skrýt se
před celým světem. Ale ona se mi dívá do očí plná očekávání, takže musím
mluvit dál.

„Co když nás vlak odveze rovnou do náruče soumračníků?“

I když se její výraz skoro nemění, cítím, jak jí ztuhne ruka.

„Když jsem byl v Ústavu pro studium glupanů, řediteli uklouzlo něco o
Vládcově paláci. Tvrdil, že si tam tajně drží stovky glupanů. V podzemních
kobkách, jako dobytek. Jako zásoby na hostiny.“

Dívám se do plamenů, pak znovu do Sisyiny blednoucí tváře. „Co když

železnice vede do Vládcova paláce?“

„Jsme snad dobytek?“ Dívá se na prázdnou misku od polévky, zpola

snědený bochník. „To proto nás tady vykrmují?“

Cením zuby. „Já nevím. Možná jsem jen paranoidní. Možná mluvili o
Civilizaci pravdu. Že je to ráj.

Konečná stanice, kam nás můj otec celou cestu vede.“ Otráveně si odfrknu.
„Tohle místo je divné, o tom není pochyb. Ale co já vím o tom, co je divné?
Nebo normální? Celý život jsem prožil v přestrojení mezi soumračníky. Co
já vlastně vím o lidském světě?“

Hledím z okna. Obloha je potažená černými mraky. Déšť s sebou nese ještě
hustší tmu. Vnější svět se topí v černotě, která nás uzavírá v malém
ostrůvku mihotavého světa. „Celý život jsem prožil na hranici mezi dvěma
světy. A nepatřím ani do jednoho, ani jeden neznám.“

„U mě pomoc nehledej, Gene.“ Snaží se to říct odlehčeně, ale v jejích

slovech je slyšet, jak ji to tíží.

„Jsem na tom stejně jako ty,“ připomíná mi. „Já celý život prožila pod
skleněnou pokličkou. Nevím o světě vůbec nic, lidském ani
soumračnickém.“

Tisknu jí ruku. „Máš svoje instinkty, Sisy. Jsi ta nejintuitivnější a

nejrozvážnější osoba, jakou znám.

Věř tomu, co ti říká tvůj instinkt.“

Dlouho nic neříká. Druhou rukou rovná pevnými tahy varhánky na dece.
„Musíme zjistit, kam nás ten vlak doveze, Gene. Nedovolím klukům do něj
nasednout, dokud to nezjistíme. A tobě taky ne.“

Dívá se mi do očí. V očích se jí mihotá odraz plamenů. Má nezvykle skelný

a unavený pohled.

„Nemáme moc času,“ připomínám. „Ani ne dva dny.“

„Já vím,“ drmolí, jako by jí jazyk svazovala únava. „Určitě jsme něco
přehlídli. Něco úplně jasného, bijícího do očí.“

Další minuty ubíhají v příjemném tichu. Rytmický zvuk dešťových kapek

dopadajících na střechu je

uklidňující; cítím, jak se mi tělo zvláštně uvolňuje. Okno teď připomíná

zrcadlo, vidím v něm náš odraz, který obklopuje načervenalá záře ohně. Je
to poprvé po několika dnech, co vidím sám sebe.

Vypadám starší, rysy mám ostřejší. Podobám se otci pořád víc.

Padá na mě silná únava. K naší situaci to moc neladí: ve světle všech těch
informací a rozhodování, jestli máme nastoupit do vlaku, bychom měli
nervózně pochodovat sem a tam. Místo toho se oba choulíme na pohovce a
usínáme.

„Všechno to směřuje k otci,“ snažím se vzbudit dalším rozhovorem. „Když

vypátráme, co se s ním stalo, zjistíme i to, kam vede železnice. On je
klíčem k tomu všemu.“

Čekám, že mi Sisy něco odpoví. Když se však na ni podívám, vidím, že ji

únava přemáhá, víčka má ještě těžší a hlavu sklání na stranu. Rychle
zamrká, snaží se potlačit zívnutí. „Hele,“ mumlá s pohledem na prázdnou
misku, „co do té polívky dali?“ Oči se jí vlhce lesknou. Noří se hlouběji do
kožených polštářů, jako by s nimi chtěla splynout.

Oba mlčíme. Oheň praská a syčí. Nějaká neviditelná síla mě jemně, ale
vytrvale tlačí hlouběji do polštářů. To je to jediné, co můžu udělat proti
tomu tlaku, abych nespadl. Místnost začíná tmavnout a houpat se, šedé vlny
se mění v černé louže. Prohlížím si Sisyinu prázdnou misku, pak svoji
poloprázdnou. Jejich obrysy mi splývají dohromady. V hlavě mi začíná znít
alarm, ale jakoby zdálky, tlumeně.

„Gene?“ říká Sisy tiše.

„No?“

Sklouzává ještě hlouběji do pohovky, opírá se tělem o mě. Cítím na bocích

dotek její jemné kůže.

Naše těla do sebe zapadají jako dvě lžičky.

„Copak?“ ptám se.

Dlouho mlčí, až to vypadá, že už usnula. Ale pak něco říká tak tiše, že to
sotva slyším. „Neopouštěj mě, slibuješ?“ Potom zavírá oči, opírá si hlavu o
polštáře a o moje rameno. Cítím na krku tlak jejího hladkého a teplého čela,
na klíční kosti cítím její tep.

Pootevírá pusu a zlehka oddechuje. Usnula. Něžně ji hladím po tváři,

přejíždím prsty po lícních kostech, po světle hnědém kožíšku obočí.
Odhrnuju jí ofinu z čela.

Světlo ohně se plazí po místnosti jako šílení hadi. Mají barvu Zářiných
vlasů: divokou, rozevlátou červeň. Utíkám před hlodavým svědomím a
zavírám oči. Hladím Sisy po ruce, kterou má opřenou o můj hrudník.
Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Každý ten pohyb jako by říkal: zrada, zrada,
zrada.

Nakonec mě ze zlých myšlenek vysvobozuje spánek.

25.

BUDÍM SE DO ZVUKU hustého deště bušícího do okna. Venku je úplná

tma. Z ohně zůstaly jen doutnající uhlíky a v místnosti se ochladilo. Deka
leží zmuchlaná na zemi jako svlečená kůže.

Sisy je pryč.

Pokládám ruku do stále patrného důlku na místě, kde usnula. Je studený.

Vstávám, podlaha vrže stejně jako moje bolavé kosti. Pokoj se se mnou
točí, houpe se ze strany na stranu. Klopýtám do koupelny a cestou zakopnu
o stolek. Kameninové misky padají na zem.

Studená voda mi pomáhá. Dlaněmi si polévám hlavu tak usilovně, že když

se narovnám, po krku mi stékají ledové pramínky. Přicházím k sobě – a s
tím přichází i strach.

„Sisy!“ volám do tmavé chodby, pak znovu a hlasitěji do ulice. Liják zahnal
všechny dovnitř, ulice jsou opuštěné. Půda je rozmočená deštěm a v blátě
jsou patrné velké stopy vysokých bot. Jsou příliš velké, než aby patřily
vesnickým dívkám s lotosovýma nohama; museli je tady nechat dospělí
muži.

Staršinové. Podle stop to vypadá, že byli aspoň tři.

Sleduji stopy. Ale v místě, kde se pěšina napojuje na dlážděnou cestu, už

nejsou znatelné. Pozoruju ulici.
„Sisy!“ křičím. Odpovídá mi však jen déšť dopadající na dláždění a
doškové střechy. Běžím šerou šedí k náměstí. Ačkoli bývá obyčejně
centrem veškerého dění, teď je prosté jakýchkoli pohybů, zvuků, dokonce i
barev. Všechno vybledlo. Okna okolních domků jsou zakrytá okenicemi,
které připomínají zavřené oči.

„Sisy!“ volám znovu, tentokrát s dlaněmi u úst. „Sisy!“

Dveře jednoho z domků se otvírají. Vyjde z nich postava, stojí pod malou
stříškou. Je to Epap. Košili má zpola rozepnutou, jako by si ji oblékal ve
spěchu. „Co se stalo?“ ptá se zachmuřeně. „Kde je Sisy?“

„Zmizela! Musíš mi pomoct ji najít!“

Z jeho tváře se dá těžko něco vyčíst. Prohlíží si mě ze stínu, nechce se mu

ven do deště.

„Epape?“

Vrtí hlavou, jednou, dvakrát pomalu mrká. Vrací se dovnitř. Pořád se na

Sisy zlobí. Obracím se, rozčilený a zklamaný jeho chováním. Doufal jsem
ve víc.

Ale on pak vybíhá ze dveří, obléká si bundu s kapucí, spěšně si razí cestu
blátem a kalužemi. Než doběhne až ke mně, má už kapuci na hlavě.

„Pověz mi, co se stalo,“ dožaduje se. Oči má plné obav.

„Naštvala staršiny. A oni ji teď někam odvlekli.“

Pozoruje mě. „To je blbost. Proč si něco takového myslíš?“

„Otrávili polívku, uspali ji. Já jí nesnědl tolik, takže… Poslyš! Budeš se

jenom vyptávat, nebo mi jdeš pomoct ji najít? Myslím, že je v pěkné kaši.“

„Nepřeháníš to trochu?“ odsekne a vrtí hlavou. „Vždyť jsou k nám pořád

tak laskaví. Nemůžeš už s tou paranoiou přestat?“ Tváří se kysele. „To si
vážně myslíš, že když není Sisy s tebou, tak ji někdo musel unést? Co když,
já nevím, co když prostě jenom nechce být s tebou?“ Rozhazuje v dešti
rukama.

„Tos mě vytáhl do tohohle strašného počasí jenom kvůli tomuhle?“

Na vysvětlování ani na dramatické scény nemám čas. Otáčím se dokola,

přemýšlím, kterým směrem

se vydat.

Epap mě chytá za loket. Obracím se k němu, chystám se mu vytrhnout. Ale

jeho pohled mě přinutí se zastavit. „Počkej,“ prosí mě. Frustrovaně
vydechne. „Vážně si myslíš, že se jí něco stalo?“

Přikyvuju.

„A jak to víš?“

„Epape, jdeš se mnou, nebo nejdeš? Nemůžu teď marnit čas

vysvětlováním.“

Konečně v něm něco povoluje. „Tak ji jdem najít,“ říká.

A když se rozbíhám, běží těsně za mnou, naše nohy se pohybují ve stejném

rytmu a rozstřikují bláto do dálky.

Ale v prázdných ulicích plných ztemnělých domků není nic vidět. Když
zastavujeme, Epap ztěžka oddechuje. „Kde jsou všichni?“ diví se. Opírá se
o stěnu domku s rukama na kolenou.

„Pojď,“ povzbuzuju ho, i když sám sotva popadám dech. „Musíme hledat
dál.“

Přikyvuje, odráží se od stěny. „Počkej,“ říká a trhne bradou doprava.

Z jednoho domku vychází dívka s kapucí na hlavě. Přehlíží pohledem

prázdnou ulici, pak se kolíbá směrem k nám tak rychle, jak jí to její
lotosové nohy dovolují.
Díváme se s Epapem jeden na druhého, pak spěcháme k ní. Zastavuje se,
čeká, až k ní doběhneme, nervózně se rozhlíží. Když mě chytne za paži a
odvádí nás do úzké uličky, její rukáv se zachytí za můj a sklouzne jí z ruky.
Na předloktí má čtyři znamení. Stahuje si kapuci z hlavy. Je to ta dívka s
pihami.

„Už je pozdě,“ šeptá. „Vraťte se oba zpátky do svého domku.“

„Kde je?“ chci vědět. „Kam ji odvlekli?“

„Už je po všem. Když ji budete hledat, nic tím nezískáte. Ale můžete hodně
ztratit. Vraťte se –

prospějete tím sobě i jí.“

„Nestalo se jí nic? Ublížili jí?“ ptá se Epap a jde k dívce.

„Brzy se vám vrátí.“

Jemně, ale pevně chytám dívku za paži. Je štíhlá a pod tenkou vrstvou masa
cítím tvrdou kost. Má inteligentní pohled. „Přišla jsi nám pomoct,“ říkám.
„Tak nám pomoz. Kde je?“

Dívka váhá. Pak zašeptá: „Už je pozdě. Ale běžte na ošetřovnu. Víte, kde to
je, viďte?“

„Na ošetřovnu?“ diví se Epap. „Vím, kde to je, ale proč máme jít zrovna
tam?“

Dívka se vytrhne z mého sevření. „Přišli jste pozdě.“ Kolíbá se pryč a mizí
ve dveřích domku, z nichž před chvilkou vyšla.

Epap má obličej stažený zmatkem a rostoucí panikou. „Na ošetřovnu?“

Obrací se ke mně. „Gene, co se to děje?“

Neodpovídám, přestože mám nepříjemné podezření. Vyrážím a běžím ještě

rychleji než předtím.
K ošetřovně dobíháme úplně bez dechu, ale na nic nečekáme. Epap rozráží
dveře ramenem. Něco vidí: záda mu ztuhla, jako by byl loutka, za jejíž
provázky někdo zničehonic prudce zatáhl.

Uprostřed jinak prázdné místnosti je Sisy, leží v něčem, co připomíná

zubařské křeslo. Tohle je ale opatřené pouty a řemeny. Ruce i nohy má
nedůstojně roztažené, oči má zavřené, ústa pootevřená.

Ve vzduchu je cítit slabý zápach spáleného masa.

„Sisy!“ křičí Epap a spěchá k ní. Vyhrnutý levý rukáv odhaluje spodní
stranu jejího předloktí.

Uprostřed hladké kůže se jako nažehlený obrázek skví vypálené znamení ve

tvaru písmene X.

Znamení hanby.

Mlčky jí rychlými pohyby rozvazujeme řemeny. Dýchá zrychleně a mělce,

její rty cosi nesmyslně mumlají. Epap jí opatrně vyhrnuje rukáv ještě výš,
aby jí hrubá vlna nerozdírala ránu. Chystám se Sisy zvednout, ale Epap mě
odstrkuje. Zvedá ji se silou a ladností, která neodpovídá jeho hubeným
pažím,

bezpečně ji chová v náruči. Částečnou úlevou zavírá oči, rty se dotýká

jejích vlasů.

„Držím tě, teď už jsi v bezpečí, Sisy,“ šeptá. Když si ji nadhodí, aby ji mohl
lépe chytit pod nohama, její hlava ho praští do nosu. Přesto nevydá ani
hlásku, jen ji ještě pevněji tiskne k sobě, dokud nápor bolesti neodezní.

Cítím překvapivé bodnutí žárlivosti.

Epap vybíhá do deště. Je tak hustý, že připomíná vodopád, vmžiku jsme

úplně promočení. I s těžkým břemenem běží Epap tak rychle, že mu téměř
nestačím.

„Epape!“ Chytám ho za paži, abych ho přinutil zastavit. „Kam ji neseš?“

„K sobě domů.“ Pokouší se mi vytrhnout.

„Ne.“ Snaží se mi vytrhnout. „Tvůj domek je na druhé straně vesnice. Deset

minut odtud. Sisy by neměla zůstat na dešti tak dlouho. Ne v takovémhle
stavu. Vezmi ji ke mně. Je to mnohem blíž.“

Ruce se mu roztřesou. Adrenalin přestává působit a on je navíc úplně

promočený. Rychle přikyvuje.

„Tak mě veď.“

Ale já se znovu zastavuju. Něco mě napadlo. „Musíme dojít pro kluky,“

říkám.

Epap mi okamžitě rozumí. Není bezpečné, aby zůstali sami. Útok na

jednoho z nás je namířený proti nám všem.

„Dej mi Sisy,“ žádám ho. „Dojdi pro kluky, Epape. Ty víš, kde jsou. Já ne.“

Epap na mě vrhá ostražitý pohled. „Ne,“ odmítne. „Já ji ponesu…“

„Přes celou vesnici?“ připomínám mu. Pokládám mu ruku na rameno.

„Donesu ji do bezpečí.

Slibuju.“ Nerozhodně na mě hledí. „Sisy bude chtít mít kluky u sebe, až se

vzbudí. Přiveď je.“

To ho konečně přesvědčilo. Předává mi Sisy. Předtím jsem si ani

neuvědomil, jak moc to chci: cítit její hlavu na rameni, nést na rukou její
tíhu. Překonávám pokušení pevněji ji obejmout, zabořit obličej do jejích
vlasů a utápět se v její vůni.

Epap mě podezřívavě pozoruje. Popisuju mu, kde najde můj dům, a pak se
rozbíháme každý jiným směrem. Najednou se cítím svěží, jako bych
vysával životní sílu ze Sisy, nohy mi rychle kmitají.

Narážím do padajících kapek a rozbíjím je na tisíce drobných částeček

vodní tříště.
26.

KDYŽ SE DOSTANU ZPÁTKY do pokoje, pouštím se hned do práce.

Pokládám Sisy na pohovku, kde se schoulí do klubíčka. Ruce se jí chvějí a
rty stále něco mumlají v deliriu. Zvedám ze země deku a obtočím ji těsně
okolo jejího těla jako kuklu, ocejchovanou paži pokládám nahoru. Ani
zdaleka to nepomáhá: stále se celé třese zimou.
Rychle se přesouvám ke krbu. Několik uhlíků dosud žhne, takže za pár
minut už oheň zase hoří. Sisy se pořád chvěje. Z rány jí vytéká žlutý hnis,
kůže kolem rudě žhne.

„Sisy,“ procedím přes zuby. Odhrnuju jí mokré vlasy z čela. Až do této

chvíle jsem netušil, že člověk může současně prožívat vztek i něhu.

Chlapci přicházejí jen o pár minut později – slyším jejich kroky na

schodech a v chodbě. Vrhají se do dveří, bledí, rozcuchaní větrem a mokří.

„Jak je jí?“ chce vědět Jacob. Všichni stojí okolo pohovky, hladí ji po
vlasech a moc nevědí, co dělat.

Když si David všimne její spálené kůže, zalapá po dechu. Ben se dává do
pláče.

„Přines z koupelny namočený ručník,“ říká Epap Benovi, aby mu zadal

nějaký úkol. „Musíme jí tu ránu chladit.“ Ben odběhne. Epap ze Sisy
stahuje deku, pak se na mě zadívá. „Ty blbče! Má úplně promočené
oblečení. Není divu, že je jí pořád zima!“

„A co jsem měl podle tebe dělat? Svléknout ji?“

Epap nereaguje. Rozdává povely mladším chlapcům. Ukazuje na šatník a

Jacob z něj bere suché oblečení. David spěchá do koupelny pro ručník. „A
dejte jí taky ponožky,“ nabádá je Epap, když jí začínají rozepínat a svlékat
promočené oblečení.

Jdeme s Epapem na chodbu a zavíráme za sebou dveře.

„Dali nám něco do jídla,“ vysvětluju. „Oba jsme usnuli a pak ji odnesli.“

Přikývne. Čekám, že se bude vztekat a nejspíš mě obviní, ale on mluví

překvapivě tiše. „Tobě nic není?“ ptá se.

„Jsem v pohodě,“ odpovídám po chvilce.

Epap kýve, jde přes chodbu a opírá se o dveře. Zakloní hlavu, zavírá oči.
„Chtěli ji prohledat,“ vyprávím, „a ona to odmítla. Svléknout a prohledat,
Epape.“

Epap překvapeně otevírá oči. „Cože?“

„Chtěli ji úplně svléknout. Prohlédnout jí kůži.“

„Proč?“

„Jsou přesvědčení, že Prapočátek může být něco, co má někdo z nás

vytetované na kůži. Rovnice, vzorec, něco takového. Prostě nějaký text.“

Epap jen naznačí rty cože? Obrací se ke mně. „Ale proč jen ji? Proč ne tebe,
mě nebo kluky?“

„Nás už všechny prohlédli. Mě když jsem byl v bezvědomí. A vás nejspíš,

když jste se koupali v lázních.“

Epapovi všechno dochází, oči se mu překvapeně rozšiřují. „Holky nás

omývaly. A otíraly ručníkem.

Každý kousíček těla.“

„To jste se nebránili? Nestěžovali jste si?“

Epap se celý zčervená, klopí oči k zemi. „Ne, na co jsme si měli stěžovat?
Mysleli jsme, že to je známka pohostinnosti.“

Při jeho odpovědi se v duchu směju. Roztahuju závěsy na okně. Až na déšť

venku nevidím žádný

pohyb. „Vy jste se vážně nechali opít rohlíkem,“ vyčítám mu. „Nemáš ani
ponětí, viď? O tom, co se tady děje.“

Epap zkříží ruce na prsou. „O těch znameních vím. Není to, jak si myslíš.
Jen je potřeba si na to zvyknout. Stejně jako na jejich další… zvláštnosti.
Jsou jako pivní pěna. Musíš se přes ni dostat k tomu dobrému.“
„Epape, vždyť oni ocejchovali Sisy. Tohle není žádná zvláštnost, na kterou
bych si chtěl zvykat.

Tohle není pěna.“

Podlaha pod Epapem vrže, jak nervózně přešlapuje. Mlčí. Za dveřmi

slyšíme chlapce, jak spolu tlumeně hovoří, zatímco dokončují převlékání
Sisy. Po další pauze se Epap ptá: „Co bychom podle tebe měli udělat teď?
Hrozí nám nebezpečí? Měli bychom odejít?“

Krčím rameny. „To já bych se měl ptát. Já byl několik dní nemocný a v
bezvědomí, ty bys měl vesnici znát líp. Ale ty ses jenom poflakoval se
staršiny a přehlížel všechnu tu ‚pěnu‘. Nevíš o téhle vesnici nic.“

Epap rázuje pryč chodbou, po pár krocích se obrací. „To není fér.“

„Já ti povím, co není fér. Nechat Sisy samotnou na farmě. Přesně to jste
udělali. Opustili jste ji. Ona vás bezpečně dovedla až sem do vesnice, přes
Pláně, přes hory, chránila vás před všemi útoky soumračníků. A jak ses jí
odvděčil? Jakmile jste se sem dostali, odhodil jsi ji jako pytel brambor.

Rozeběhl ses po vesnici a veselil ses…“

„Dost!“

„… se všemi místními dívkami a na Sisy sis ani nevzpomněl.“

„Sisy se o sebe umí postarat! Nepotřebuje, aby ji někdo držel za ruku…“

„O to přece nejde! Jde o sounáležitost, o…“

„Řekl jsem dost! Nepotřebuju, abys mi zrovna ty dával přednášku o

věrnosti!“ Celý kypí hněvem, který však nesměřuje proti mně. Zaťatou pěstí
se buší do boku. Vztek na sebe samého a pocit viny mu stahují ramena.

„Nechali jste ji samotnou,“ pokračuju, teď už tišeji. „To jste neměli dělat. U
mladších kluků rozumím tomu, že tady byli ze všeho vykulení a ztratili
hlavy. Ale co ty? Měl jsi být rozumnější.
A nikdy jsi neměl Sisy nechat, aby se o sebe starala sama, Epape. Co sis
myslel, když jsi odcházel se všemi těmi dívkami? Chtěl jsi, aby žárlila,
viď?“ Zvyšuju hlas.

Epap tiskne rty k sobě. Znovu přechází chodbou, krátkými nervózními

kroky. Sklíčeně zírá na své boty. Zpátky se vrací pomalejším,
přemýšlivějším krokem. Opře se o zeď a patou kope do zdi.

„Nebylo to proto, aby žárlila,“ vysvětluje tiše. „Netrávil jsem tolik času s
místníma holkama proto, aby Sisy žárlila. Nikdy bych neudělal něco tak…
dětinského.“

„A proč jsi to teda dělal?“

Oči mu vlhnou, klopí je k zemi. „Abych sám sobě dokázal, že můžu být bez
ní. Že ji nepotřebuju. Že na ni ve společnosti jiných dívek dokážu
zapomenout.“ Popotahuje nosem. „A ze začátku to vypadalo, že to půjde.
Všechna ta dívčí pozornost mě úplně omámila, víš. Jenže mýlil jsem se.“
Prohlíží si své ruce, rozzlobeně vydechuje nosem. „A ty máš pravdu, neměl
jsem ji opustit. Tohle jsem totálně zvoral.“

Dívá se mi do očí pohledem plným odhodlání. „Ale já jsem lepší člověk.

Napravím to. Určitě.“

Rychle přikyvuju, aniž bych přerušil náš oční kontakt. Trvalo to déle než
týden, ale konečně jsme k sobě s Epapem opravdu našli cestu.

„Říkal jsi, že jsou tady věci, co tě děsí,“ mění Epap téma. V jeho očích je
vidět, že má špatné svědomí. „Tak čeho jsem si nevšiml?“

„Je tady spousta věcí, které jsem zjistil teprve před chvílí. A ty bys o nich
určitě měl vědět.“ Kývnu bradou ke dveřím. „Ale pojďme dovnitř. Chci,
aby to slyšeli i kluci.“

Pak zahlédnu v okně nějaký pohyb. Směrem k nám se kolébá několik

šedivých postav.

„Počkej,“ říkám. „Někdo sem jde.“

Je to trojice místních dívek. Nesou léčivé masti a obvazy. Poklekají k Sisy,
která je pořád v bezvědomí, a pracují s nacvičenou zručností. Natírají ránu
štiplavě vonící mastí. Po pár minutách ji utírají a vytahují jinou mast,
nažloutlou a řidší. Okolo rány přikládají obvaz, ale ne přímo na spálená
místa.

„Vyměňujte obvaz každou hodinu,“ poučuje nás jedna z dívek. V očích,

které sedí nad naducanými tvářemi, má tvrdý pohled. Vlasy má zapletené
do dvou copů. Zvedne se k odchodu a ostatní ji ná

sledují. Dřevěná podlaha vrže, jak vstávají.

Jiná dívka říká vysokým, roztřeseným hlasem: „Máme vám vyřídit, že vaše
chování vyvolalo u staršinů nelibost. To, že jste tuto dívku odnesli z
ošetřovny, bylo vážným porušením pravidel.

Nicméně velký staršina Krugman rozhodl, že další trest nebude nutný. Dnes
večer už to s tresty stačilo. Spravedlnosti bylo učiněno zadost, pořádek byl
obnoven.“ Poslední věta zní jako nějaká mantra.

„Každopádně,“ pokračuje třetí dívka s úzkým, plochým obličejem,

„staršinové by vás chtěli požádat, abyste se všichni vrátili do svých obydlí.
U nás se přísně dodržuje, aby každý spal ve své posteli. Teď odvedeme
chlapce do jejich domku a tu dívku odneseme na farmu.“

Kluci se dívají jeden na druhého.

„Tak to ne,“ zakročí Epap. „K tomu nedojde. Všichni zůstaneme tady. Od

teď už zůstaneme společně.“

„Staršinové na tom trvají.“

„Já taky,“ prohlásí Epap.

Dívky nejsou zvyklé dohadovat se s muži a rychle to vzdávají. Jedna z nich

si upravuje šaty. „Vím, co si myslíte,“ říká. „Že to, co se dnes v noci stalo
vaší kamarádce Sisy, je zlá věc.“

„Copak není?“ ptám se.

Dívka si vytahuje rukáv. Na paži má tři znamení. „Dřív jsem byla divoká a
neposlušná.

Neuvědomovala jsem si, jak vážně moje neposlušnost narušuje harmonii v

Misii. Ale dospěla jsem.

A teď vám můžu upřímně říct, že od té doby, co jsem se naučila stavět

zájmy Misie nad své vlastní, našla jsem mír a radost, které jsem dřív hledala
na špatných místech. Jsem teď šťastnější, než jsem kdy pokládala za možné,
zvlášť když vím, že jednoho dne dosáhnu nejvyššího štěstí, návratu do
Civilizace.“

Dívka cítí moji nedůvěru. „Staršinové nás učí – a já už nahlédla, že mají

pravdu – že základy Misie závisí na tom, nakolik se přizpůsobíme místní
harmonii. A proto musí být každé, i sebemenší porušení pravidel
neprodleně potrestáno. Někdy je bohužel nutné sáhnout i k drastickým
řešením. Ale naše společenství je krásné a plné míru. Musíte přestat hledět
na všechno s nedůvěrou. Protože nedůvěra není na místě.“

„Už máš tři znamení,“ ukazuju na její paži. „Co by se stalo, kdybys jich
měla pět?“

Dívka neodpovídá, místo toho si stahuje rukáv. Levé obočí jí zacuká. „Už
musíme jít,“ oznamuje.

Zvedají své košíky s léčivy a kolébají se pryč z místnosti. Slyším, jak

klopýtají chodbou.

Z nějakého důvodu se ovšem jedna z nich zdržela v pokoji. Stojí nehnutě.

Je to ta dívka ze zapletenými copy. Zničehonic se obrací ke mně.

„Dávejte si velký pozor,“ šeptá naléhavě s vystrašenou tváří.

„Cože?“ ptá se Epap. Příliš hlasitě.

Mizející kroky v chodbě se zastavují. Pak se jejich zvuk ozývá znovu, ale
tentokrát neslábne, nýbrž sílí. Vracejí se. A rychle. Zní to jako bouchání na
dveře, hlasitější a hlasitější.
„O co jde?“ ptám se dívky polohlasem.

Ale už je pozdě. Dívka slyší, jak se druhé dvě vracejí a rychle se obrací k
odchodu. „Můžeme vám tedy aspoň přinést něco k jídlu?“ ptá se hlasitě.
Její společnice stojí ve dveřích a zvědavě na ni hledí.

„Ne,“ odpovídám. „Po tom, co bylo s tou polívkou, už ne.“

Dívky se kolébají ven z místnosti, copy se jim při tom natřásají.

Trojice schází po schodech a slyšíme, jak se za nimi zavírají dveře. A pak

jsou pryč.

27.

„TAKŽE TAKHLE TO s námi vypadá,“ končím své vyprávění. Z dlouhého

mluvení mi úplně vyprahlo v krku. „Teď se musíme rozhodnout, co
uděláme. Jestli nastoupíme do vlaku, nebo ne.“

Asi hodinu jsem jim vyprávěl všechno, co mně a Sisy sdělil Krugman ve
své pracovně. O světě, o historii soumračníků, o Vědci. A také o
Prapočátku. Občas jsem se odmlčel, abych jim dal čas vstřebat příval
informací. V pauzách jsem přiložil do krbu nebo zkontroloval Sisy. I já
potřeboval čas.

V běhu všech událostí, od konfliktu v Krugmanově pracovně, přes

otrávenou polévku až k pátrání po Sisy, jsem sám všechny nové informace
nestihl pořádně zpracovat. Když jsem se jim svěřil se svým podezřením o
Civilizaci – že by to nemusela být Země zaslíbená, ale Vládcův palác – hlas
se mi třásl a prsty jsem musel zatínat v pěst, aby se mi nezačaly chvět.

Epap objal Bena, který má na krajíčku. Všichni mlčky sedí na koberci mezi
krbem a pohovkou, na níž leží Sisy, a zamyšleně se mračí. Natírám Sisy
ránu čerstvou vrstvou léčivé masti. Dýchá klidněji, pravidelněji, čelo má
sušší. Účinky uspávadla pomíjejí, postupně přichází k sobě. Měla by se
probudit každou chvíli.

Venku se pod příkrovem černých mračen pomalu stmívá.

„Jenže my to nevíme, viď?“ ozývá se Jacob. „Nevíme to jistě, že?
Civilizace může být Zemí zaslíbenou. Ten vlak nás může odvézt do ráje.“

„Ale nezapomeň, co říkala ta dívka s copy,“ připomínám mu. „Varovala

nás, ať si dáváme pozor.“

„A ty si vzpomeň, co říkala ta druhá,“ namítá Jacob. „Abychom přestali na

všechno hledět s nedůvěrou. Možná je tohle místo vážně brána do ráje.“

Sisy sténá bolestí, ale oči má pořád zavřené.

„Podívej, co tihle lidé provedli Sisy,“ říkám. „Jak ještě můžeš věřit tomu, co
říkají?“

Jacob vstává z podlahy a postaví se k oknu. „Poslouchejte. Včera v noci se

mi zdál sen.

O Civilizaci.“ Váhavě se odmlčí. Pak se však pustí do vyprávění, horko mu

stoupá do tváří. „Byl tak skutečný. Viděl jsem sportovní stadiony plné lidí,
kteří na slunci sledovali sportovní zápasy, jak jsme o tom četli ve všech těch
knihách. Byly tam tržiště se stovkami různých stánků, letní koncerty na
zelené trávě, městské ulice plné restaurací, kde na chodníku seděli u stolků
lidé a jedli… saláty.

A taky jsem viděl zábavní parky s promenádami, kouzelnými hrady a

horskými dráhami. Kolotoče plné rozesmátých dětí, loďky plující mezi
zpívajícími loutkami, o kterých nám vyprávěl Vědec. Přece nemůžeme
odmítnout tam jet.“

„Ale no tak, Jacobe, to byl jenom sen. Nemůžeme se přece rozhodnout na

základě něčeho tak prchavého,“ mírní jeho nadšení Epap.

„Není to o nic prchavější než vaše dohady.“ Prohrábne si vlasy. „Já se

jenom snažím ukázat, že nevíme vůbec nic. Aspoň nic nevíme jistě.“

Mlčíme. Přikládám do ohně další špalek a všichni koukáme do plamenů,

jako bychom měli v jejich mihotavém světle najít odpověď.
„Jednu věc ale víme jistě.“ Je to Ben, kdo přerušil mlčení. Mluví vysokým
hlasem a sedí s koleny skrčenými pod bradou. S úsměvem zvedá hlavu.
„Prapočátek. Víme, co to je.“

Všichni se obracíme k němu.

„Teda spíš kdo to je,“ pokračuje. Zvedá ruku a ukazováčkem míří přímo na
mě. „To ty jsi

Prapočátek,“ říká Ben. „Je to úplně jasné.“

„Já? Jak jsi na to přišel?“ divím se. Snažím se o posměšný tón, ale nějak se
mi nedaří. Po těle mi naskakuje husí kůže. Všichni na mě hledí se stejným
výrazem jako před několika dny. Jako tehdy na člunu, když otočili
kamennou desku a přečetli si vytesaný text…

„ Nenechte Gena zemřít,“ říká Ben.

„ Nenechte Gena zemřít,“ opakuje Jacob, pomalu a zamyšleně, jako by

ochutnával každou slabiku.

Zvedá ke mně vykulené oči. „Ben má pravdu. Prapočátek není věc. Je to

osoba. Jsi to ty. To ty musíš být Prapočátek.“

V krbu za mnou praská kus dřeva.

„Celkem to dává smysl,“ podotýká Epap a tahá se za spodní ret. „Vždyť

jsme prohledali všechny svoje věci, všechno oblečení. Prošli jsme stránky
Vědcova deníku a nikde jsme nic nenašli. Kdyby byl Prapočátek nějaká
věc, kterou máme mít u sebe, už bychom ho našli.“ Vrhá pohled k Sisy
ležící na pohovce. „Říkal jsi, že staršinové si myslí, že to je nějaký text,
možná slova vytetovaná do kůže.

Ale co když nejde o písmena na kůži, ale…“

„… ve jménu. Ve tvém jménu,“ říká Ben s pohledem upřeným na mě.

Gen.
„Co když je Prapočátek ve tvých genech?“ uvažuje dál Ben. „Ve tvojí
DNA, jak nám o ní tak nadšeně vyprávěl Vědec.“

Zírají na mě, jako kdyby mi najednou narostlo pět hlav. „Ne,“ vrtím hlavou.
„Tak jednoduché to nebude.“ Mračím se, pozoruju svůj obraz v tmavém
okně. „Nebo ano?“

„Gene,“ říká Epap a pomalu vstává. „Vysvětlil ti to někdy otec?“

„Co?“ ptám se.

„Vysvětlil ti někdy, proč ti dal jméno Gen?“ doplňuje Epap. Pokud si ze mě

dělá legraci, není to poznat ani v jeho hlase, ani v jeho očích.

„Počkejte,“ brzdím je. „Vy si myslíte, že já jsem Prapočátek, protože…

protože je v mých genech?

To si vážně myslíte, že lék pro soumračníky je ukrytý v mém genetickém

kódu?“

Jejich upřené pohledy a otevřená ústa jsou pro mě dostatečnou odpovědí.

„Ale no tak!“ durdím se. „Neblázněte! Heleďte, vždyť je to jenom jméno!

Jenom slovo. Nemá žádný hlubší význam!“ Dívám se na Epapa. „Nebo mi
snad chceš říct, že Epap něco znamená? Nebo Ben?

Nebo Jacob?“

„No, vlastně,“ říká Epap a z jeho výrazu je vidět, jak si něco uvědomuje,
„všechna ta jména něco znamenají. Vědec říkal, že nás pokřtil podle
některých našich vlastností. Ben dostal jméno podle Big Benu, mytické
věže s hodinami, protože když byl miminko, měl naducané tváře i nohy.
Jacoba pojmenoval podle biblické postavy kvůli tomu, jak při chůzi trochu
kulhá. A Sisy, ta dostala jméno

‚Sis‘ podle slova sister, sestra, aby Ben nezapomněl, že jsou sourozenci, i
když nevlastní. A my jsme jí začali říkat Sisy, protože se to líp vyslovuje. A
já se jmenuju Epap…“
„Dobře, dobře, chápu,“ přerušuju ho. „Krásně vás pojmenoval. Gratuluju.
Ale můžu vám říct jedno: mně nikdy moje jméno nevysvětlil. Je to jenom
jméno. Nemá vůbec žádný zvláštní význam.“

Ale oni vypadají, že mě vůbec neposlouchají. Usmívají se, v údivu koulí

očima. „Celou tu dobu,“

říká Jacob s lesknoucíma se očima, „jsme ho měli přímo před sebou.

Prapočátek. Lék pro soumračníky, spásu lidstva. Blbej Prapočátek.“

Necítím se takhle dobře, chci všechnu tu pozornost a nepodložené dohady

odmávnout pryč. Tuhá kůže na pohovce zavrže.

„Nakonec to s váma možná nebude tak špatný.“

Obracíme se k Sisy. Ona se snaží usmát. „Asi bych měla být v bezvědomí
častěji,“ pokračuje.

„Zmizet ze scény. Očividně vás to přinutilo začít myslet samostatně. A dojít

k sakra zajímavým závěrům.“

„To jsem byl já, Sisy!“ chlubí se Ben a s úsměvem běží k ní. „To mě to
napadlo jako prvního!“

Sisy mu dává pusu na tvář. „No jasně že tebe. Jsi přece můj bráška, ne?“

Ben hrdě ukazuje na mě. „A on je Prapočátek.“

28.

ZA PÁR MINUT SISY silně zvrací do lavoru. Utírá si pusu od zvratků a

říká, že se jí tím ulevilo. Odnáším páchnoucí kbelík ven. Když se vracím,
jsou uprostřed zapálené debaty.

„Měli bychom nastoupit do vlaku,“ říká Jacob se založenýma rukama.

„Opravdu si myslím, že právě proto nás Vědec dovedl do Misie. Tohle
místo je jako čekárna, odkud odjedeme vlakem do ráje. Je to divná čekárna,
to vám neberu. Plná nemožných zákazů a ovládaná železnou rukou. S tím
souhlasím.
Ale přesto je to čekárna.“ Zoufale vzdychá. „Za týden už si budeme
hodovat v luxusních restauracích, procházet se po ulicích a smát se všem
těm hloupým obavám. Teď je čas oslavovat, ne zpochybňovat Vědcovy
kroky. Dovedl nás sem proto, abychom nastoupili do vlaku. Co víc ještě
potřebujete, abyste tomu věřili?“

„Jestli to tak je, proč nenasedl do vlaku on sám?“ pochybuje dál Epap.

„Čekal na nás, na Gena – na Prapočátek. Nejspíš chtěl nastoupit do vlaku s

námi a osobně nás do Civilizace doprovodit.“ Rozčileně mává rukama.
„Jestli nás teď slyší, musí se obracet v hrobě.“

„Teď jsi zmínil moji další pochybnost. Vědec je v hrobě. Jestli na nás čekal,
proč spáchal sebevraždu?“ ptá se Epap.

Jacob ztěžka polyká. „To nevím,“ přiznává. „Třeba čekal, že přijdeme

mnohem dřív. O měsíce, roky.

Když jsme se neobjevili, mohl dospět k závěru, že nás zradil a že už si

nezaslouží odejít do Civilizace.

Ale my teď můžeme uctít jeho památku tím, že půjdeme tam, kam nás chtěl
dlouhé roky dovést: do Civilizace.“

V místnosti zavládne těžké ticho.

„Já nevím, Jacobe,“ špitne Sisy. „Mrzí mě to, ale něco mi na té Civilizaci
nesedí. Ani na té Vědcově sebevraždě. Myslím, že nejlíp ho uctíme tak, že
se nenecháme oblbnout a budeme dál používat mozek.

Než nastoupíme do vlaku, musíme zjistit víc.“

„A jak dlouho nám to bude trvat? Týden? Měsíc? Rok?“ Jacob pozoruje
Sisyino znamení hanby.

„Nemůžeme si dovolit zůstat tady navěky.“

Sisy si všimne, jak Jacob hledí na její znamení, a pootočí ruku. „Máme tady
jídlo i střechu nad hlavou,“ argumentuje. „Tohle znamení, které mi dali
dnes večer, není nic. Jenom škrábnutí. Ani to moc nebolí.“ Povzbudivě se
na něj usmívá. „Zvládneme to tady.“

Jacob klopí oči, objevují se v nich slzy. „Ty mě znáš, Sisy,“ říká
rozechvělým hlasem. „Nikdy bych nešel proti tvému rozhodnutí. Když
říkáš, že potřebuješ čas k dalšímu pátrání, věřím ti. Ale pátrej rychle, ano?
A slib, že nás tady nenecháš ani o den dýl, než bude nutné.“

Sisy jde k němu, přitahuje si jeho hlavu k hrudníku. Jacobovo napjaté tělo
se uvolňuje. Pokládá jí ruku kolem pasu, celý se třese. Zpoza zavřených
víček mu tečou slzy. „Ani o chvilku dýl, chlape.

Bereš? Budeš první, komu řeknu, že odjíždíme. A teď už neplač! Na slzy už

jsi moc velký.“

Jacob přikývne a utírá si slzy z tváří.

„Ty jsi ale hlupáček, víš to?“ říká Sisy a čechrá mu vlasy.

29.

UKLÁDAJÍ SE KE SPÁNKU. Tři mladší chlapci v posteli, Sisy na

pohovce, Epap na koberci. Já si beru vysokou dřevěnou stoličku do chodby
a stavím ji k oknu. Chci držet hlídku, vysvětluju jim, jen pro jistotu.

Slyším, jak si v pokoji povídají, snaží se zasmušilost zahnat trochou

legrace. Nakonec hlasy utichají, střídá je slabé chrápání, dokonce i ve
spánku dýchají synchronizovaně. Přemýšlím, že bych se vrátil do pokoje a
lehl si k nim do postele. Udělali by mi místo, stejně jako vždycky. Ale
zůstávám na stoličce a hledím z okna. Potřebuju být sám.

Hustý déšť najednou ustává. Asi hodinu nato, když utichne i kapání vody ze
střechy, se všude rozhostí ticho. Mraky se trochu trhají a mezi nimi prosvítá
měsíc osvětlující pohoří na obzoru.

Gen.

Gen.
Vysvětlil ti někdy, proč ti dal jméno Gen?

Z myšlenek mě vyruší zavrzání podlahy. S tváří bledou a popelavou jako

duch ke mně kráčí chodbou Sisy. Kolem těla má omotanou deku jako
velkou pelerínu.

„Proč nejdeš za námi do pokoje?“ zašeptá. Když neodpovídám, přistoupí ke

mně ještě blíž. Dívá se z okna, rameny se téměř dotýkáme jeden druhého.
Rukáv má vyhrnutý, předloktí má schované ve stínu.

Něžně ji beru za paži a zvedám ji do měsíčního světla. Rána teď vypadá

ještě hůř, ze svraštělých strupů vytéká hnis. „Ach, Sisy.“

Pohled jí ztvrdne, ale tentokrát jinak. Před chlapci své oči použila jako štíty,
za nimiž skryla svoji bolest. Teď je ale za těmi štíty vidět zraněná hrdost a
vztek.

Vypráví, že si toho moc nepamatuje. Jenom ospalost, která ji přepadla

potom, co vypila polévku, pocit, že ji někdo odnáší, a pak už nic až do
doby, kdy se opět probudila v mém pokoji. Kdy zjistila, že jí vypálili cejch.
„Určitě mě i prohledali,“ říká a i v tom šepotu je jasně patrná zloba.
„Nevím, co je horší – jestli vědomí, že to udělali, nebo to, že si nepamatuju,
co se stalo.“

„Mrzí mě to. Snažil jsem se tě najít – snažili jsme se s Epapem. Ale…“

„Nesmíme se tím nechat rozhodit,“ říká tiše, ačkoli se jí v očích mihne

záblesk hněvu. „Abys mě správně pochopil: chci jim za to pořádně nakopat
zadek. Ale nemůžeme se tím rozptylovat. Náš hlavní úkol,“ obrací se ke
mně, „je zjistit co nejvíc o tom vlaku. Moje osobní pomsta by nám jen stála
v cestě.“

Její dech se sráží na okně. Cítím, jak se její paže v mých dlaních slabě
chvěje.

„Určitě jsi v pořádku, Sisy?“ odhrnuju rukou vlasy, které jí padají do očí.
„Možná by bylo nejlepší, kdybychom odtud všichni zmizeli. Prostě si
sbalili věci a odešli. Pryč do lesů.“
„Ne,“ oponuje sotva slyšitelně. „Kam bychom šli? A jak bychom tam
přežili? Blíží se zima.

A kromě toho má Jacob pravdu. Třeba ten vlak skutečně jede do Země
zaslíbené. Neměli bychom tu možnost zahodit – možná je to nejlepší
řešení.“

Mlčíme. Mraky řídnou, až se nakonec úplně rozplynou a vesnici zalévá

měsíční světlo. Sisy se postupně uvolňuje, výraz její tváře měkne. Opírá se
o mě, rameny se zlehka dotýkáme. Najednou jsem si až příliš vědom její
blízkosti. Celou tu dobu jsem držel v rukou její paži; pomalu ji pouštím.
Spustí paži podél těla.

„Co je?“ ptá se.

Polykám. „Nic.“ Znovu se díváme ven. Chodbou se nese chrápání.

„No tak,“ vybízí mě. „Měli bychom si trochu odpočinout. Pojď zpátky do
pokoje, místa je tam dost a je tam teplo.“ Bere mě za loket. „Spánek nám
pročistí hlavu. Ráno snad na něco přijdeme.“

Vrtím hlavou.

Upřeně mě pozoruje. „Jsi děsný samotář, Gene.“

„Tím to není.“

„Tak o co jde?“

„Odpověď čeká někde tam venku. Ve vesnici. Ne v našich hlavách.“ Strkám

si ruce do kapes bundy.

„Vyprávělas mi, jak ti můj otec připravoval cesty za pokladem. Podobné hry
hrával i se mnou.

V jednom kuse. Schoval odměnu a okolo nechal malé nápovědy, které mi

měly pomoct ji najít.“
V očích jí zajiskří, jak se jí oživí vzpomínky. „Odpověď máš před sebou.
Přímo před nosem.“

Přikývnu. „Nemůžu se zbavit pocitu, že někde ve vesnici je klíč, který mi

tady nechal. Mám ho přímo před nosem. A já ho jen musím objevit.“
Obracím se k ní. „Odpovědi jsou tam venku. Čekají, až je najdeme.“

Sisy mě něžně bere za ruku. „Asi vím, kam bychom se měli zajít podívat.“

30.

RYCHLE PROCHÁZÍME ULICEMI. Hluboké louže na zemi se v jasném

měsíčním svitu mění v zářivá jezírka rtuti. Sisy už je zase v plné síle, lehce
našlapuje vedle mě, boty jí čvachtají po mokré cestě tak jako mně. Mlčky
procházíme mezi domky až tam, kde se dlážděná ulice mění v prašnou
cestu.

„Tudy,“ ukazuje Sisy, když jsme v půli cesty mezi vesnicí a farmou.

Přitahuju si bundu blíž k tělu a jdu za ní k osamocené hranaté obdélníkové

budově stojící asi sto metrů za vesnicí na hranici lesa. Působí nepřívětivě.
Nemá žádná okna a hladkou betonovou fasádu narušují jediné kovové
dveře. Polovinu budovy osvětluje měsíc. Druhá polovina se skrývá ve stínu
blízkých stromů. „To je Vědcova laboratoř,“ vysvětluje cestou k budově.
„Nesčetněkrát jsem ji prohledala, když jsi ještě byl nemocný. Věděla jsem,
že staršinové prolezli každý koutek, když hledali Prapočátek. Ale chtěla
jsem se sama podívat, na čem Vědec pracoval.“

Uvnitř je zatuchlý, vlhký vzduch páchnoucí plísní. Sisy otáčí vypínačem a

žárovky u stropu zablikají.

V laboratoři je pět velkých pracovních stolů, které jsou poseté zkumavkami,

malými kahany, lahvičkami a kádinkami. Po pracovních pultech i po
hliněné podlaze jsou rozházené otevřené knihy a sešity plné neúhledného
rukopisu, který bych poznal kdekoli. Patří otci.

„Určitě tady i přespával,“ ukazuje Sisy na houpací síť zavěšenou v rohu.

„Laboratorní krysa, co zkoumá, objevuje, bádá od rána do noci.“
Beru do ruky jeden sešit. Je popsaný od začátku až do konce, stránky jsou
přeplněné nesmyslnými chemickými rovnicemi a výpočty. Jestli je v nich
nějaký smysl, já ho nevidím. Nevidím v nich nic jiného než šílené
škrábanice člověka na pokraji příčetnosti.

„Všechny sešity jsem prošla,“ říká Sisy. „Jsou všechny stejné, plné výpočtů.
Rozumíš něčemu z toho?“

Vrtím hlavou. Procházím podél stěn, pátrám očima. Ve vysoké skleněné

skříňce vidím nekonečné řady zkumavek ve stojáncích, spousta z nich je
zpola zaplněná průhlednou tekutinou. „Co to tady dělal? Na čem pracoval?“

Sisyin hlas se ke mně s ozvěnou nese z druhého konce laboratoře. „Myslím,

že vyvinul tu zářící zelenou tekutinu, kterou používají ve svítících
tyčinkách.“ Jde ke mně, otevírá skleněnou vitrínu a vyndává dvě zkumavky.
Obsah jedné z nich vylévá na pracovní pult, takže tvoří loužičku. Pak
otevírá druhou zkumavku a přilévá k tomu její obsah. Směs obou tekutin se
okamžitě zeleně rozzáří.

„Z toho, co jsem vyčetla z těch sešitů,“ vysvětluje, „na té tekutině zřejmě

pracoval pár let. Jde o nějaký alternativní zdroj světla.“ Bere do ruky jeden
ze sešitů a plácá si s ním o stehno. „Přemýšlela jsem, jestli za tím není něco
víc. Nějaký tajný plán.“

Zvedám jiný sešit. Další výpočty, chemické rovnice, ani jedna věta, která by
měla podmět, přísudek, předmět. Ani jedno osobní zájmeno. „A to je
všechno? Všechno, co tady dělal? Vymýšlel nějakou hloupou svítící
tekutinu?“ Prohlížím další sešit, pak ho odhazuju na zem. „Musí tady toho
být víc.“

„Prohlédla jsem všechny sešity, Gene. Není v nich nic jiného než výpočty a
rovnice vztahující se k té svítící tekutině.“

Procházím mezi pracovními pulty, rozhlížím se, pátrám. Otevírám několik

zásuvek plných špinavých kádinek, lahviček, plastových brýlí a
rezavějících kovových pravítek. „Nějaké znamení,

klíč, něco. Musí to tady někde být.“

„Možná,“ říká Sisy. „Ta naděje není velká, ale myslela jsem, že jestli jsem
něco přehlídla, mohl bys na to padnout ty.“

Otevírám skleněnou skříňku, odstrkuju hořáky a kádinky, hledám, jestli

není něco vyrytého v dřevěných pultech, pátrám po díře ve stěně, kterou by
mohl projít paprsek světla. Ale po hodině hledání nemám nic. Vůbec nic.

„Gene. Už jsme prohledali všechno.“ Sisy se kouše do spodního rtu. „Není

tady vůbec nic.“

Já v tu chvíli začínám shazovat stojany se zkumavkami z pultů a je mi

jedno, jestli se na zemi rozbijí, jestli se roztříští na tisíc kousků. Převracím
stoličky, odkopávám je stranou. Z háčků strhávám zaprášené bundy a šátky.
Hledám svoje jméno, napsané, vypálené, vyškrábané. Ve dřevě, v plastu, na
skle, hledám písmeno G, písmeno E, písmeno N. Hledám svého otce.

„Gene.“

Zvedám další sešity, rychle jimi listuju, ale není v nich nic jiného než
nesmyslné výpočty a hromady prachu, který mi leze do očí, až mi z něj slzí.
Tolik času strávil psaním, napsal toho takovou spoustu.

Ale ani jednou nepoužil písmena G, E a N v jednom slově.

„Gene.“

Pak roztrhávám obálky sešitů, jejich hřbety praskají jako chrupavky,

rozhazuju je po skleněných vitrínách. Zhasínám světlo, pátrám očima ve
tmě v naději, že v ní uvidím svítící písmena a slova, tajnou zprávu, kterou
mi tady nechal. Otevírám dveře, potřebuju vzduch, oči mám zavřené
pevněji než zaťaté pěsti, jimiž buším do kovového rámu, celý se otřásám
vztekem plným zármutku a zoufalství.

„Gene.“ Sisy stojí vedle mě v úzkém sloupci jasného měsíčního světla,

který připomíná stříbrný stan, a její vlasy dostávají sépiový opar.

Pohladí mě po tváři. Upírá na mě oči, prsty mi přejíždí po lícní kosti.

Vnímám konečky jejích prstů, měkká bříška, která střídají ostré nehty, když
mi přejíždějí po bradě a po krku.

Tisknu obličej k chladnému kovu dveřního rámu. Obklopuje nás ticho.

„Vzpomínám si na jednu noc, když mi bylo sedm let. Otec musel odejít do
školy hledat zub, který mi vypadl. Byl pryč několik hodin, ale mně to přišlo
jako věčnost. Byl jsem ještě dítě a myslel jsem si, že ho určitě sežrali.
Zrovna když jsem vzdal veškeré naděje, vrátil se. Přiměl jsem ho, aby mi
slíbil, že mě nikdy neopustí. Říkal, že se to nikdy nestane, a že i když se
bude zdát, že je pryč nekonečně dlouho, nakonec se vždycky vrátí. Sliboval,
že mě nikdy neopustí.“

Kroutím hlavou, vypouštím zadržovaný dech.

„Proč to sliboval, když mě nakonec nechal samotného?“ ptám se. „A proč

mě vedl sem, když mě zase jen opustil? Nenechal mi tady ani vzkaz. Ani
jedno pitomý slovo. Jak těžké by pro něj bylo napsat Milý Gene?“

Sisy mě hladí dlaní po tváři, prsty mě víská ve vlasech, dotýká se mého

ucha.

„Jestli je pravda, že Prapočátek jsem já, tak to jsem pro něj vážně nebyl nic
než vědecký projekt?“

„Gene,“ šeptá, palcem mě hladí po lícní kosti. Naklání se ke mně, pomalu.

Naše rty se dotýkají, tiše a jemně, jako dva obláčky na obloze, spojují se v
ten nejměkčí bod ve vesmíru. Zavírám oči.

A pak se země začíná chvět. Jen zlehka, jsou to téměř neznatelné vibrace.

Otevíráme oči a mně se zdá, jako bych viděl – a jako by to byla jediná
důležitá věc na světě – jen její hnědou duhovku rámovanou zářivě zelenou
barvou. Její zorničky, stažené a tmavé, se zvětšují a vpíjejí se do mě. Cítím,
jak mi rukama sjíždí po zádech.

A pak ji chytnu rukama, přitahuju si ji k sobě, naše těla se srazí a konečně

jeden druhého obejmeme.
Tiskneme se k sobě a správnost i špatnost té situace mě pohání kupředu, až
nevím, co dělat dál, tak ji jen tisknu ještě pevněji. Krev ve spáncích,
kterými se dotýkáme, nám pulzuje ve stejném rytmu, buch-

buch, buch-buch. Pulz na Sisyině spánku je lehký jako peříčko a pramínky

jejích vlasů mě hladí po tvářích jako měkké prsty, které v mém nitru
rozmotávají uzly.

Chvění zesiluje, teď už se otřásají i kádinky kolem nás. Sisy ode mě

odtáhne hlavu a já cítím, jak mezi nás znovu vniká volný prostor.

Odtrháváme se od sebe. „Co se to děje?“ ptá se Sisy.

Jdeme ven. Země se nám pod nohama mírně chvěje. Naši pozornost však
přitahuje hlavně ten zvuk: kovový rachot, hlasité syčení. Vychází to z lesa.

„Vlak,“ říká Sisy.

Pak si všímáme ještě něčeho jiného. Skupiny dívek ze vzdálené farmy

spěchají k místu, kde musí být železniční stanice. Jako černí mravenci
vylézají ze svých děr, odhodlaně a tiše kráčejí přes louku posetou milionem
lesknoucích se dešťových kapek.

31.

PLÍŽÍME SE SE SISY TĚSNĚ podél hranice lesa, aby nás nikdo snadno
nespatřil. Na druhé straně zalesněného výběžku narážíme na velkou mýtinu.
V jejím středu stojí železniční stanice.

Desítky dívek už stojí na dvou nástupištích a jsou zabrané do práce. Krčíme

se za vysokým tmavým smrkem na kraji lesa. Měsíční světlo dopadá skrze
větve až na zem.

Vlak stojí mezi dvěma nástupišti. Z lokomotivy, která je stále rozpálená po

dlouhé cestě, stoupá pára; v komíně to syčí, cvaká a praská. Za lokomotivou
je připojena desítka vagonů, jako černé články nějakého kovového řetězu.
Kvůli obloukovitým ocelovým mřížím vypadají vagony jako obrovské ptačí
klece. Mříže jsou tak blízko u sebe, že by se mezi nimi neprotáhlo ani
hubené dítě, jinak je ale obsah vagonů vystaven napospas živlům: dešti,
sněhu, větru. A především slunci. Znamená to, že tyto vagony byly
postaveny tak, aby je soumračníci nemohli použít. Dokonce i podlahy jsou
ze síťované oceli. Soumračník, který by se chtěl vpašovat do vlaku, by tady
jen těžko hledal nějaký úkryt před sluncem. Během několika minut by se
proměnil v lepkavou louži a ta by postupně protekla ven síťovanou
podlahou a kilometry pražců by byly potřísněné jeho zbytky.

Ve vagonech jsou uloženy všemožné věci: konzervy, lahve a zavařovací

sklenice ve velkých průsvitných plastových krabicích, stoly a židle pečlivě
naskládané na sobě a obalené průsvitnou fólií.

Lahve vína, whisky a piva naskládané v chladicích boxech se vzduchovým

pérováním.

„Podívej,“ šeptám. Na nástupišti blíž k nám jedna z dívek bere do ruky

hadici připojenou k něčemu, co vypadá jako čerpadlo. Pevně se zapře
nohama, předkloní se a stiskne tlačítko.

Z hadice vytryskne nepřerušovaný proud vody. Dívka pozadu klopýtá

několik kroků, jak ji zatlačí zpátky silný tlak, než znovu nalezne rovnováhu.
Začíná omývat obsah vagonu a řada dalších dívek dělá totéž. Stojí po celé
délce vlaku a každá má vlastní hadici. Okamžitě je mi to jasné: očištění
plastových krabic a kontejnerů je úkol nejvyšší důležitosti. Nesmí vynechat
ani kousíček. Umývají i podvozky všech vagonů. Vlak se noří do závoje
vodní tříště.

Po obou nástupištích kráčí několik staršinů s psacími podložkami v rukou.

Pokud se chystají kontrolovat obsah vagonů, nijak s tím nespěchají. Zvolna
jdou k poslednímu vagonu, u něhož se shromáždila skupina dívek.

„Pojďme blíž,“ šeptá Sisy. Probíháme mezi stromy a pak se plížíme po

mýtině. Nikdo si nás nevšímá; všichni jsou soustředění na vlak. Hlavně na
poslední vagon. Staršinové křičí na dívky, ať ho přestanou omývat. Vypne
se čerpadlo a proudy vody se zastavují. Oblak vodní tříště obklopující
poslední vagon se rozplývá. Zamřížovaný vagon se pomalu noří z mlhy.

Sisy mě bere za ruku a pevně ji tiskne.

Uvnitř vagonu, z jehož mříží kape voda, se něco hýbe.

Sisy a já jsme jediní, kdo tuhne strachem. Nikdo na nástupišti nekřičí, nikdo
sebou ani necukne.

Objevuje se silueta, která se přesouvá k okraji vagonu. Pak se vynořují další

stíny a pohybují se tak zmateně, že připomínají hladinu rozbouřeného moře.
Jak utichá hučení čerpadel, ozývají se jiné zvuky: vyděšené, unavené a
hladové bečení, skřehotání, kvokání a chrochtání.

Ulehčeně vydechuju nosem. Zaplavuje mě obrovská úleva. Beru Sisy za

ruku.

„Co to je?“ ptá se.

„Dobytek,“ odpovídám. Obrací se ke mně s otázkou v očích, nechápe.

„Soumračníci milují maso některých zvířat,“ vysvětluju. „Hlavně krav,
kuřat a prasat. Samozřejmě se to nedá srovnat s jejich

touhou po lidském mase, ale i tak ho milují. Za ta léta krávy, prasata a

kuřata téměř vyhubili. Teď jejich maso dostávají jen ti nejdůležitější a jen
při těch nejvzácnějších příležitostech. Běžní obyvatelé ho nikdy
neochutnají; ti se většinou musí spokojit se syntetickým, umělým masem.
Sisy,“ říkám s rostoucím vzrušením, „soumračníci by se dobytku nikdy
nevzdali. Zvlášť ne kvůli lidem.“

Sisy to dochází. „A to znamená, že ať už je na druhém konci vlaku

kdokoli…“

„S největší pravděpodobností to nebudou soumračníci,“ doplňuju a tisknu jí

ruku. „Musí to být místo plné lidí. Civilizace je Země zaslíbená! Jacob má
pravdu: zbytečně jsme se báli.“

Sisy sleduje očima koleje až tam, kde mizí ve tmě.

Mluvím dál: „Myslel jsem, že maso, které tady jíme, je z místní farmy. Ne
že je dovezené. Ale teď to dává smysl. Při takovém množství masa, jaké se
tady sní, by místní dobytek ani zdaleka nestačil.
Většina toho masa se sem musí dovážet.“

Ale Sisy dál hledí na koleje. Bradu má vytrčenou a čelisti pevně semknuté.
Koutkem oka se dívá na mě, pak na své odhalené předloktí. Na svůj cejch.
„Já nevím, Gene,“ šeptá zamračeně. Kouše se do dolního rtu. „Klidně si
řekni, že jsem příliš opatrná, ale pořád potřebuju zjistit víc.“

Mlčky pozorujeme aktivitu na nástupišti. Přicházejí další staršinové.

Usmívají se, je na nich vidět, že jsou s dodávkou spokojení. Někteří už
otevírají bedny s alkoholem a odzátkovávají několik lahví.

Slyším, jak se nočním vzduchem nese Krugmanův smích ještě dřív, než se
ve světle objeví jeho tvář.

V každé ruce má jednu lahev, jako kdyby pod krkem držel dvě husy.

Všechny dívky pracují tiše, mechanicky: v zástupech proudí ze stanice s

bednami z vlaku v rukou, zatímco opačným směrem se vracejí k vlaku další
dívky s prázdnýma rukama. Vzhledem k drobným chodidlům se pohybují
zvolna, ale jejich obrovské množství pomalé tempo vyrovnává. Vlak budou
mít vyložený možná už za úsvitu, nebo nejpozději v poledne. Pak bude
připravený na zpáteční jízdu.

Sisy ví, co to znamená. Brzy se bude muset rozhodnout. Ale ona se pořád
nejistě mračí.

„Mám nápad, Sisy,“ navrhuju. Přesouvám se tak, abych jí viděl do očí, a

pokládám jí ruce na ramena. „Nastoupím do vlaku. Ale jen já. Ty s klukama
zůstaneš tady. Ne, poslouchej mě. Pojedu na druhý konec kolejí, ať už je to
kdekoli. Když tam najdu to, v co doufáme, když to bude Země zaslíbená,
vrátím se sem příštím vlakem pro tebe a pro kluky. A odjedeme tam všichni
společně.“

„A co když…“

„Když se pro vás nevrátím, budete vědět, že tam nemáte jezdit.“

Když domluvím, pořád ještě vrtí hlavou, ale teď už pomaleji. Na chvilku
váhá – ten plán dává smysl a ona to ví. Jenže pak se mi zahledí zpříma do
očí. „Ani náhodou,“ prohlásí.

„Sisy…“

„Ne. Není třeba, aby sis hrál na obětního beránka.“

„Já si na nic nehraju. Zamysli se nad tím, Sisy. Tenhle plán ti umožní zůstat
s klukama pohromadě.

Není to snad to, co chceš?“

Na chvilku vypadá nerozhodně. „To je pravda, chci, abychom zůstali

pohromadě.“

„Kluci to beze mě zvládnou.“

Pokládá mi ruku na tvář. „Když říkám, že chci, abychom zůstali

pohromadě, myslím tím nás dva.“

Sundávám ruce z jejího ramene. „Sisy…“

„Nechci být bez tebe,“ říká. Z luk zavane lehký vánek, který jí nafouká
vlasy do obličeje. Její pohled, ostrý a pronikavý, skrz prameny vlasů
zachytí ten můj. V očích se jí odráží stříbrné světlo měsíce. A pak se zdá,
jako by všechny okolní zvuky utichly, vítr ve větvích, hlasy na nástupišti,
zvuky dobytka, všechno se vytrácí. Jako by jediným zvukem v celém
vesmíru zůstal její hlas. „Nechci, abychom se rozdělili,“ hlesne. „Ani na
týden. Ani na den. Ani na jedinou hodinu, Gene.“

Natahuju ruku, abych jí odhrnul vlasy z čela. Zastrkuju jí je za ucho a ona si

opírá hlavu o mou dlaň, tiskne lícní kosti do mojí kůže. Zarazím se a
přemýšlím.

Musí cítit, jak se ve svém rozhodnutí utvrzuju, musí mi to poznat na očích.

Protože jakmile se pohnu, natahuje se po mně, aby mě zastavila. Ale už je
pozdě.
„Gene! Ne!“

Sprintuju přes louku k nástupišti. Slyším, jak se za mnou žene trávou. Ale
mám na ni velký náskok.

Vybíhám schody na nástupiště po třech.

„Krugmane!“ křičím. Je zhruba v prostředku nástupiště. Běžím k němu, dav

dívek se přede mnou rozestupuje.

„Nastoupím do vlaku,“ oznamuju mu, když k němu doběhnu. Lapám po

dechu a současně se snažím mluvit. „Ale budu to jen já. Ostatní zůstanou
tady a počkají, až se pro ně vrátím. Pak odjedeme všichni společně.“

Sisy přibíhá několik vteřin po mně. „Ať ti teď řekl cokoli,“ sípá, „nebude to
tak.“ Obrací se ke mně s rozzlobeným výrazem. „Sám nikam nepojedeš.“

„Nech mě to udělat,“ prosím ji.

Krugman se hlasitě rozesměje a podupává si při tom nohou. Staršinové

stojící za ním se po sobě dívají, začínají se usmívat. Několik z nich se
hlasitě chechtá společně s Krugmanem.

„Ale, ale,“ říká Krugman a plácá se po břiše. „Ocitám se uprostřed

milenecké hádky! Koho by napadlo, že to bude taková legrace. Takové…
drama!“

Pak mu ale úsměv zmrzne na rtech, smích náhle utichá. Staršinové se také
přestávají usmívat, rty jim znovu zakryjí zuby. Krugman si nás prohlíží,
naducané tváře klesají ke spodní čelisti. „Ale ve skutečnosti je to úplně
jedno. Tahle diskuse je totiž čistě akademická. Do vlaku nastoupíte všichni.

Četli jste oficiální rozkaz z Civilizace – máte odjet všichni. Všichni.

Rozhovor je u konce. Vlak bude připravený k odjezdu za pár hodin.“

Sisy teď mluví úplně klidně a tiše. Ale staršinové sebou škubou s každou
další slabikou. „Řekla bych, že ne,“ odmítne to. „Do vlaku nenastoupíme.“
Krugman sklání hlavu a mračí se na Sisy. „A povíš mi, co tě tak
nažhavilo?“

Sisy skoro šeptá. „No když už je to venku, tak to řeknu. Máme o Civilizaci
pochybnosti. Nevíme, jestli je to místo skutečně takové, jak jste nám ho
popsal.“

„To mi došlo,“ odpovídá Krugman. Pomalu vydechuje, hleny v krku se mísí

se zápachem z úst.

„Pokusím se necítit dotčený tímto zjevným nedostatkem důvěry v to, co

říkám. Pokusím se necítit se… zrazeně – nebo je to snad moc silné slovo?
Ne, myslím, že není – touto nepodloženou vírou, že jsem vám o Civilizaci
nějak lhal.“

Odplivne si. Hlen velký jako ptačí trus je kysele žlutý, rozteklý a plný
drobných bublinek. „Po tom všem, co jsem pro vás udělal, co jsem vám
poskytl, je tohle vaše odplata? Ne jenom nevděk, ale dokonce i podezření?
Tak povídejte, co jsem vám udělal, že si zasloužím takovou nedůvěru?“

„Zkuste si tipnout,“ říká Sisy tónem, který prořezává napjatou atmosféru.

Krugman se usmívá, pak se pomalu sklání, aby si prohlédl její předloktí. Z

koutku úst mírně povystrčí jazyk. „Zdá se mi, že se ti do toho dává
infekce,“ poznamenává s téměř neznatelným úsměvem.

Sisy schovává paži z dohledu.

„Choval jsem se k vám jako k hostům,“ říká. „Ale tohle je pořád můj
domov. Máme tady pravidla a nařízení, kterým se musí podřídit všichni, i
vážení hosté. Mrzí mě, že jste se rozhodli pravidla přestupovat. Ale je to
vaše volba.“

Láskyplně pozoruje ostatní dívky. Pod jeho pohledem sklánějí hlavy, stahují
se do sebe jako listy citlivky stydlivé. „Víte, k čemu jsou ta pravidla a
nařízení, která pro vás nic neznamenají? Jsou jako deka, která do naší
komunity vnáší teplo a útulnost.“
„Je mi líto, já tady žádné teplo ani útulnost necítím,“ odsekne Sisy.

„Ale, ale, co se dneska od tebe ještě nedozvím.“ Krugman luskne prsty a

okamžitě k němu přiskočí dívka se sklenicemi whisky na podnose. Vypije
jednu sklenku, hřbetem ruky si nedbale utírá pusu, takže mu na tváři
zůstane trocha whisky. „Mám takový malý návrh. Máš toho za sebou
hodně.

Vypadáš unaveně. Co takhle si na pár hodin odpočinout? Udělat si z Misie

svůj vlastní ráj na zemi? Až do zítřka, kdy všichni odjedete tímto vlakem do
Civilizace. Mezitím si prostě někde sedni, přestaň mi pokládat šťouravé
otázky a jednoduše si užij zbytek času na tomto šťastném místě.“

„Říkáte, že Civilizace je ráj?“ říkám a postavím se před Sisy. Jeho chování

ve mně znovu probouzí podezřívavost. Optimismus ze mě kvapem
vyprchává.

„To si pište,“ odpovídá.

Odmlčím se. „V tom případě v tom mám zmatek. Možná byste mi s tím
mohl pomoct.“

„A jak?“

„Jestli je Civilizace skutečně tak báječné místo…“

„Ano?“

„Tak absolutně nechápu, proč tam Vědec nechtěl odjet. Proč se rozhodl do
toho vlaku nenastoupit.“

Krugmanovi tuhne veselý úsměv na rtech. Staršinové stojící za Krugmanem

mě probodávají ledovými pohledy.

Krugman si mě dlouho prohlíží. „O tom už jsme přece mluvili. Byl

narušený.“ Jeho slova nezní jako vysvětlení, nýbrž jako hrozba, že bych se
neměl odvažovat s ním nesouhlasit. „Naší chybou bylo, že jsme ho nenutili
vrátit se do Civilizace. Ten člověk totiž potřeboval odbornou pomoc.
Potřeboval ústavní péči.“
„Skutečně?“

„A kdo by mu měl navíc vyčítat touhu zůstat tady v Misii? Ano, není to
Civilizace, ale není to ani žádná díra, ne? Pokud jde o mě, je tady vlastně
moc krásně. Je to takový hrnec zlata na konci duhy, hřejivý paprsek slunce.
Místo, které zní zpěvem, smíchem a radostí.“

„To mě přivádí k další otázce,“ odvětím.

„Do toho.“

„Jestli je tahle vesnice takovým rájem…“

„Ano?“

„Tak proč Vědec spáchal sebevraždu?“

Ticho.

„Opatrně, chlapče,“ varuje mě jeden ze staršinů.

„Ne, vy jste právě řekl, že tohle místo je jako hrnec zlata na konci duhy.
Přesně tak jste ho popsal.

Tak proč si potom myslíte, že se rozhodl oběsit, jestli je tahle vesnice tak
skvělá?“

Krugman po mně střílí slova jako z kulometu. „Jak už jsem řekl, chování
šílence se dá stěží vysvětlit. Ale on představoval výjimku. Všichni tady jsou
šťastní. Jen se rozhlédněte a řekněte mi, jestli všude kolem nevidíte samé
usměvavé tváře.“

„To myslíte ty smajlíky vytetované na pažích?“ ptá se Sisy.

„Ne, o těch jsem zrovna nemluvil. Ale když už o nich mluvíme, dívky jsou
na svoje znamení zásluh pyšné, moc rády se s nimi chlubí. Jsou pro ně jako
trofeje. Vážně je tak berou. Jako zářezy na opasku označující jejich postup
k vysněné cestě do Civilizace.“
„Vypadá to, jako by se odtud všichni snažili dostat,“ podotýká Sisy.

Z posledního vagonu se ozve hlasité bučení krávy.

„Vypadá to, jako by nikomu na tomhle místě zvlášť nezáleželo. Na jeho

pravidlech. Na…“

„To stačí,“ přerušuje ji Krugman.

„… staršinech, na…“

Na pravé straně vidím prudký pohyb. Jeden ze staršinů přiskakuje k Sisy a

ukazuje na ni prstem. „Už zašla příliš daleko! Měli bychom ji předhodit
soum…“

„Dost!“ zařve Krugman tak silně, až leknutím poskočím. Tváře má povislé

a chlupaté znamínko mu na bradě divoce poskakuje. Staršinové kolem mě
jako na povel ztuhnou, jako stahující se smyčka.

Krugman chvíli ztěžka oddechuje, jako by litoval svého výbuchu. Když

však výhružně zašeptá další slova, je jasné, že lítost je to poslední, co teď
cítí.

„Zítra všichni nasednete do vlaku. A teď už není o čem diskutovat.“

„Ale ano, je. Je tady toho hodně. Ale probereme to mezi sebou v soukromí.
Jen nás šest. Jdeme,“

obrací se Sisy ke mně. „Rozhovor skončil.“

„Rozhovor končí, když to řekneme my,“ vyštěkne staršina s prošedivělým

plnovousem.

„Tak já vám teď něco povím,“ oznamuje mu Sisy. „My se teď vrátíme do
svého domku. A nikdo nás nebude rušit. Sami se rozhodneme, jestli
nastoupíme do vlaku. Pokud se rozhodneme, že nikam nejedeme, opustíme
vaši milovanou vesnici. Vydáme se vstříc tomu, co nás tam venku čeká. Ale
rozhodneme o sobě sami. Do té doby si budeme připravovat vlastní jídlo.“
„Něco ti musím…“

„Pojď, Gene,“ táhne mě Sisy pryč, „odcházíme.“ Začínáme couvat.

„Nechceme, aby nás trylkující sbory budily svým zpěvem. Nechceme, aby
nám usmívající se dívky mávající svítícími tyčinkami nosily jídlo…“

„Ty jsi ale dílo, víš to?“ zařve zničehonic Krugman hlasitěji a jedovatěji než
kdykoli předtím. Něco se v něm zlomilo. Jako by nad jeho tělem převzal
vládu úplně jiný člověk.

Skupina dívek stojících poblíž rychle ustupuje pryč.

„Měla by sis uvědomit, kde je tvoje místo, holčičko!“ Krugmanovi rudě

svítí uši. „Viděla jsi snad, že by mi některá z dívek skákala do řeči, že by na
mě vůbec mluvily, že by si dovolily pohlédnout mi do očí? Ty ses vůbec
nepoučila,“ pokračuje Krugman tlumenějším hlasem, ale se stejnou
zuřivostí.

„Jeden cejch ti nestačil, co?“

„Jestli tady někdo potřebuje nějaký cejch,“ opáčí Sisy, „tak jsi to ty.“

Krugman na ni zírá s otevřenou pusou. Masitá tvář se mu třese, jako by

dostal facku. „Ty odporná, velkonohá, umíněná huso,“ šeptá. „Nemysli si,
že se mnou můžeš takhle mluvit před staršiny. Nemysli si, že si neponeseš
následky, když se mnou budeš takhle mluvit před všemi dívkami.“ A s tím
dělá tři rychlé kroky směrem k Sisy a napřáhne tučnou ruku.

Skáču před Sisy. „Tak dost!“ vykřikuju.

Krugman se zastavuje uprostřed kroku. Jeho oči připomínají dva sopečné

krátery, tváře mu hoří.

Prudce oddechuje, hrudník se mu divoce nadouvá. Skrze mě pohledem

probodává Sisy.

„Byl jsem k tobě hodný,“ vyčítá. „Slušně jsem tě požádal. Jenže to byl
očividně špatný přístup. Ale já umím být i tvrdý. Vážně si to přeješ?“ supí s
pohledem upřeným na Sisy. „Protože tatínek umí být i přísný, když je
třeba.“

A najednou se vrhá dopředu děsivou rychlostí a odstrčí mě do davu

staršinů. Do týla mi naráží něco tvrdého, ochromuje mě to a hroutím se k
zemi.

„Gene!“ slyším jako by z dálky křičet Sisy.

Slyším plesknutí a zoufale se snažím zůstat při vědomí. Vidím, jak

Krugman zvedá Sisy za krk jako štěně. Táhne ji pryč směrem k vagonu,
chlupaté ruce jsou sevřené kolem jejího krku jako obojek.

„Vemte si ji!“ křičí Krugman na ostatní staršiny. „Zamkněte ji do vagonu!“

„Nesahejte na ni!“ křičím a nějakým zázrakem se mi daří vyskočit na nohy

a rozběhnout se. Vrhám se na muže, který táhne Sisy pryč. Otřásá se na něm
silná vrstva tuku. Praštím ho do nosu. Pod mou pěstí praská kost, po celém
obličeji se mu třesou špeky. Klesá na koleno a pouští Sisy. Otírá si obličej a
ruku má potřísněnou krví z otevřené rány.

„Tak to se ti povedlo!“ vykřikne výhružně.

Kopnu ho do tváře, takže padá obličejem k zemi.

Ženou se ke mně další. Všude okolo mě se míhají ruce, pěsti a nohy, mlátí
do mě hlava nehlava.

Snažím se odrazit co nejvíc úderů, ale mají příliš velkou převahu. Srážejí
mě k zemi, vyrážejí mi dech. Zatmí se mi před očima. Obtáčejí se kolem mě
ruce, do těla se mi zabodávají prsty jako ostré pařáty.

Za sebou slyším cinkání čepelí, vidím roj jisker.

Sisy.

V rukou drží dvě dýky. Jednu vytáhla z opasku, druhou z tajné skrýše v
botě. Roztáčí dýky v rukou, ale ne proto, aby se předvedla. To je z výrazu
její tváře úplně jasné. S každým, kdo na ni sáhne, si to vyřídí. Každý, kdo
bude tak bláhový, že jí neuhne z cesty, si odnese doživotní následky.

Krugman Sisy podceňuje. Zničehonic se k ní vrhá.

Sisy vyskakuje do vzduchu s pravou rukou zvednutou nad hlavou. Jak se k

ní Krugman blíží, máchne rukou směrem dolů; právě když očekávám
děsivý zvuk čepele zařezávající se do masa, ozve se tupá rána.

Sisy Krugmanovi rozrazila lebku rukojetí dýky. Zasáhla ho rukojetí, ne

čepelí.

Krugman se potácí, oči má v sloup, ukazuje se bělmo. Zavírají se mu víčka

a pak se svalí na nástupiště. Celé jeho tělo se otřásá. Hlasitě sténá.

Jakmile je jejich vůdce poražen, staršinové se rychle stahují.

Odcházím se Sisy směrem ke schodům. Dívky na nás vystrašeně zírají, ale

u několika z nich vidím v očích i náznak obdivu.

„Koledoval si o to,“ říká jim Sisy.

Jeden ze staršinů, jehož vychrtlý obličej je flekatý jako ořechová skořápka,

na to odpovídá: „To se pleteš. To se smrtelně pleteš. Uvidíš. Smrtelně.“

Staršinové se dávají do smíchu. Nejdřív se jen pochechtávají, ale pak to

přejde do hlasitého hýkání, z něhož mi běhá mráz po zádech.

„Pojď,“ šeptám Sisy. „Nezastavuj se a pojď.“

Ulice ve vesnici jsou opuštěné, nikde žádné známky života. Okna jsou
zakrytá okenicemi, dveře zavřené. Od nástupiště se k nám nese ozvěna
mužského smíchu, která nás pronásleduje až do domu.

32.

ČEKÁME, AŽ SE ROZEDNÍ. Jsme schoulení okolo sbalených batohů,

připravení k útěku při prvním náznaku světla. Sisy, Epap a já jsme
vymysleli plán: půjdeme po kolejích. Pěšky. Cesta nám možná potrvá
několik týdnů, nebo dokonce měsíců, ale aspoň budeme volní, a ne zamčení
ve vlaku.

Můžeme lovit a shánět nejrůznější potravu. A až se přiblížíme k cíli,

budeme si ho moct z dálky prohlédnout a rozhodnout se, jestli tam
půjdeme, anebo ne. Právě tou možností rozhodnout o vlastním osudu se
nám plán zdá tak lákavý.

Sisy chtěla odejít hned, ale to jsem jí rozmluvil. V lese může být tma tak
hustá, že bychom byli vydáni napospas všem neviděným nebezpečím. Bude
lepší počkat na světlo. A kromě toho most stejně nemůžeme přejít dřív, než
až se zítra sklopí. Nejlepší bude počkat tady na rozbřesk, nabrat energii v
teple, zkusit se trochu vyspat.

Sedíme okolo krbu a hledíme do plamenů. Ben si stěžuje, že má žízeň. Sisy

s Epapem se s vědrem v ruce kradou k potoku, aby přinesli dost vody pro
všechny. Venku prý nikdo není, všude je klid. Tma houstne, ve vesnici
nesvítí žádné světlo, dokonce ani záblesk zeleného světla, ani mihotavý
plamínek svíčky. V nočním vzduchu visí hrozba.

Únava nás nakonec přemáhá, uspává nás. Rozhodujeme se, že budeme držet
hodinové hlídky. Při prvním náznaku nebezpečí společně utečeme. Jsem
pořád rozrušený z bitky u vlaku, a tak si dobrovolně beru první hlídku.
Mám dojem, že bude trvat hodiny, než budu schopný usnout.

Jsem sám, v domě zavládlo ticho. Minuty utíkají. Zdá se mi, že slyším
slabounké chrápání. Můj dech se sráží na studeném okenním skle, pak se
rozplývá, aby se po chvíli objevil znovu jako prchavý fantom.

Zničehonic zaslechnu zpěv. Nejdřív si myslím, že si to nahoře zpívá některý

z kluků. Ale jak nabývá na síle a slova začínají být zřetelná, dochází mi, že
nepřichází z prvního patra, nýbrž zvenku.

Nakláním se dopředu, vyhlížím ven zamrzlým oknem. Venku je černočerná

tma – nevidím vůbec nic. Otevírám okno, píseň je nyní zřetelnější. Zpěv
tady v Misii neznamená nic výjimečného, ale tentokrát se v něčem výrazně
liší.
Jednak je sólový. Oproti zdejšímu sborovému zpěvu zní chudě, téměř
prázdně. A ještě něco. Melodie je prodchnutá strašlivým zármutkem, nečiší
z ní obvyklé veselí, a slova postrádají typický přeslazený optimismus.

Pane náš a Bože mocný

ochraňuj mě této noci.

Bože mocný, Pane můj,

každou noc mě ochraňuj.

Dech se mi zrychluje, zamrzá na okně. Tu píseň znám.

Je to ukolébavka, kterou mi zpívávala matka.

Hlas je samozřejmě úplně jiný. Matčin hlas – to jediné, co si z ní pamatuju

– byl měkký a melodický, kdežto tenhle hlas chrastí jako kovový řetěz. Ale
melodie je úplně stejná. A dokonce i slova, přestože je neznám, do té
vzpomínky zapadají jako ztracený klíč do dávno zapomenutého zámku.

V příštím okamžiku už vycházím do ledového nočního vzduchu. Zpěv

ustává. Ale ještě předtím zahlédnu odcházející bledý stín. Běžím za ním.

Jde rychle. Musí to být nějaký kluk; vesnické dívky by na svých lotosových
nohách takovou rychlost nevyvinuly. „Hej, ty! Počkej!“ křičím.

Neohlíží se, nezpomalí. Namísto toho ještě zrychluje. Schová se za jedním

domkem. Když na to místo dorazím, nikde ho nevidím. Všude je jen ticho a
tma. A pak… vidím ho. Štíhlá postava kráčí přes louku směrem k obranné
věži. Bílé vlasy za ní vlají ve větru. Teď už vím, kdo to je.

„Kláro,“ volám.

Ona spěchá dál. Běžím hrubou trávou, snažím se udržet s ní tempo. Za pár
minut přichází k věži.

Mizí ve stínech jako kámen hozený do černého jezera. V jednu chvíli tam
je, a vzápětí už ne.
Když dojdu k věži, dotýkám se chladné černé oceli. Je hladká. Nikde nejsou
žádné spáry, které by prozrazovaly tajný vchod. Potom zahlédnu její stopy,
drobné stříbřité flíčky v noční rose táhnoucí se podél zdi směrem k rohové
věži. Sleduju je až ke dveřím. Otevírám dveře, vcházím do věže. Slyším
dusot jejích bot na točitém schodišti.

„Počkej, Kláro!“ volám a ozvěna mého hlasu mě vyleká. Jdu po schodech,

dupu po kovových nášlapech.

Ve věži není. Dveře vedoucí na ochoz obranné zdi jsou otevřené. Když jimi
projdu ven, spatřím ji stát zhruba uprostřed zdi. Pozoruje horské hřbety
zalité měsícem a čeká na mě.

Otočí se, teprve když jsem několik metrů od ní. Přesto dál klidně čeká,
dýchá klidně a tiše.

Nakonec se obrací ke mně. Oči má lesklé a zvlhlé.

„Věděla jsem, že jsi to ty,“ říká. „Jsi přesně takový, jak tě tvůj otec popsal.“

33.

„COŽE?“ KOKTÁM. HLAVOU mi víří spousta myšlenek. Klepou se mi

nohy.

„Poznala jsem to na první pohled,“ říká se smutným úsměvem. „Věděla

jsem, že to musíš být ty.

Jeho syn.“

„On ti o mně vyprávěl?“

„Věděla jsem, že to nemůže být žádný z těch dalších kluků – jsou moc
mladí. A ten starší – Epap –

se mu ani trochu nepodobá. Zato ty ano. Máš v sobě stejnou rozhodnost. A

v očích stejný pohled, rozzlobený a smutný zároveň.“
„Kláro! O čem to mluvíš?“ Chytnu ji za loket. „Jak to, že toho tolik víš?“
Najednou vypadá vystrašeně. Povoluju svůj stisk.

„Máš Prapočátek?“ ptá se. „Povím ti všechno, slibuju, ale prosím, pověz mi
to: máš Prapočátek?“

Pouštím její ruku. „Já nevím. Nevím to jistě. Ale pověz mi, co se to tady
děje. Musíš mi to všechno vysvětlit.“

Klára shlíží na tmavé louky svažující se k černému srázu. Občas z krajiny

vyčnívají velké balvany.

„Nemám moc času,“ říká. „Sledovali nás. Tebe sledovali. Dnes večer tam u
vlaku jste staršiny pěkně naštvali.“

„Oni se s tím vyrovnají.“

„Věř mi, že ne.“

„Nedělej si starosti, ano? Nikdo nás nesledoval. Přestaň si…“

„ Mě nikdo nesledoval. Byla jsem zticha jako myška. Ale někdo sledoval
tebe. Hrnul ses jako lavina.“ Ukazuje směrem ke shluku domků. „Podívej
se támhle. Stojí tam dvě postavy. Teď jdou směrem k nám.“

Má pravdu. Vidím dva šedivé stíny, které se skloněnou hlavou opatrně

našlapují po louce. Sledují nás. „Tak si pospěš,“ naléhám.

Bez zaváhání se dává do vyprávění, myšlenky logicky navazují, věty

plynou, jako by je měla nacvičené. „Řekl mi, že tahle písnička jeho syna
přivolá. Tak že tě nejlíp poznám. A měl pravdu.“

Usměje se. „Každý den jsem si ji v duchu cvičila, abych ji nezapomněla.“

„Proč jsi čekala tak dlouho? Vždyť už jsem tady několik dní.“

„Snažila jsem se, věř mi. Ale nemohla jsem jen tak začít zpívat mezi lidmi.
Ta písnička má podvratná slova, staršinové by mě upekli zaživa, kdyby mě
slyšeli. Musela jsem počkat na vhodnou příležitost.“
„Dnes večer.“

„Není to zrovna ideální doba, když jsou všichni rozrušení po tom, co se

stalo tam u vlaku. Ale vzhledem k tomu, že zítra odjíždíte do Civilizace,
jsem neměla na výběr.“

Rozhlížím se po louce. Ti dva muži v podřepu hledají stopy. Vyrážejí

směrem k obranné zdi.

„Rychle,“ pobízím ji, „řekni mi všechno.“

Klára se zhluboka nadechuje. „Misii postavili před mnoha desítkami let…“

„Pojď rovnou k věci. Představ si, že už o tom mluvíme pět minut. Pověz mi,
o co tady jde.“

Vrtí hlavou. „Není to tak jednoduché. Musím ti říct o…“

Frustrovaně zhluboka vydechuju. „Tak honem. Prosím.“

Klára si povzdechne. „Pověz mi, co už víš. Vyjdeme od toho.“

„Otec tu žil samotářsky,“ shrnuju rychle, co už jsem zjistil. „Prý pořád

blouznil o léku pro soumračníky – Prapočátku. Nakonec ho poslali žít do
toho srubu, ve kterém jsi nás našla. A on tam spáchal sebevraždu.“

Neodpovídá, jen pozoruje dvě postavy dole pod námi. Přibližují se. Bere
mě za ruku a rychle mě vede zpátky do věže. Zavírá za námi dveře a
místnost se noří do tmy. Slyším praskání plastu, pak další. Místnost ozáří
zelené světlo.

„Většina toho, cos říkal, je pravda,“ říká Klára a podává mi svítící tyčinku.
„Pro tvého otce nebylo snadné znovu zapadnout do komunity Misie. Tvrdil,
že věci se změnily k horšímu, obviňoval Krugmana, že tady vládne jako…“
Odmlčí se, vzpomíná. „… ‚totalitní diktátor‘. Staršinové nevěděli, co si s
ním počít. Někteří tvrdili, že rozleptává morálku ve vesnici, a chtěli ho
poslat do Civilizace.
Jiní věřili, že by se jim v budoucnu mohl ještě hodit. A tak se dohodli na
kompromisu. Mohl tady zůstat, ale ne ve vesnici. Přestěhovali ho do srubu.“

„Žil tam úplně sám?“

Přikývne. „Ze mě udělali poslíčka. Dvakrát týdně jsem mu nosila suroviny

a léky. Proto mi neosekali chodidla, ale nechali je dorůst do velikosti
mužských nohou – abych byla schopná ujít tu dlouhou cestu a vyšplhat po
provazovém žebříku. Ze začátku jsem z toho byla nešťastná, hlavně kvůli
těm velkým a ošklivým chodidlům. Ostatní dívky se mi nemilosrdně
posmívaly. Mužská noha, mužská noha.“ Při té vzpomínce se zašklebí. „Ale
nakonec se mi samota při těch cestách zalíbila. A jeho společnost taky.
Napřed mi nabízel sklenku vody. Později i něco k zakousnutí, až jsme spolu
začali pravidelně jíst. Během těch měsíců jsme se sblížili. Vyprávěl mi o
své rodině, o svojí ženě, o dětech.

O tobě. O tom, kde pracoval…“

„Co ti vyprávěl?“ V uzavřené místnosti zní moje otázka hodně hlasitě.

„Cože?“

„O mně, co ti vyprávěl o mně?“ Slova se mi hrnou z úst jedno přes druhé,

jako když padá věž z dřevěných kostek.

„Že sem jednoho dne přijdeš. Byl si tím jistý.“

Nervózně přešlapuju. „A ještě něco?“

Podrážděně rozhodí ruce. „Přestaň mě přerušovat! Musím ti to vypovědět

postupně, abych nezapomněla na žádný důležitý detail…“

„Ne. Pověz mi to hned. Co ti ještě o mně vyprávěl?“

Zhluboka se nadechuje. „Tak dobře.“

Zvenčí jsou vzdáleně slyšet hlasy, ale blíží se.

„Říkal, že ses narodil pro velký úkol. Že jsi k něčemu předurčený.“

„Já?“

„Že je před tebou nějaký cíl, že máš poslání. Že tvůj život je podstatnější,
než si kdy dokážeš představit.“ Stahuje si kapuci. „Proč se na mě tak
koukáš?“

„Nevím, o čem to mluvíš. Otec mi nic takového nikdy neříkal. Jaký úkol?“

„Měla bych tě s tím seznámit postupně, abys to měl snazší.“

„Poslední dobou není nic postupné ani snadné. Prostě mi to řekni.“

Jde směrem ke mně, dívá se mi do očí. „Nenech se překvapit ani vyděsit

tím, co ti teď řeknu.“

„Jaký mám úkol, Kláro?“

„Nesmíš nastoupit do vlaku, Gene.“ Probodává mě očima. „Ani zítra, ani

pozítří. Nikdy. Musíš odcestovat někam jinam.“

Snažím se v jejím obličeji najít vysvětlení. „Cože? A kam?“

„Za svým otcem, Gene. On žije.“

34.

JEJÍ SLOVA MĚ zasáhnou jako facka. Cítím, jak se mi podlamují kolena.

„Žije? A kde je?“ Slyším svoje vlastní slova, jako by přicházela z obrovské
dálky, ztracená ve víru myšlenek.

Klára se chystá něco říct, pak ale vrtí hlavou. „Není čas,“ špitne si spíš pro
sebe. „Pojď za mnou.“

Jde na druhou stranu místnosti, odsunuje několik prázdných kartonových

krabic, za nimiž se objevují malá dvířka.

„To snad ne,“ koktám. „Neříkej mi, že je tam uvnitř.“

„Samozřejmě že ne,“ odpovídá. „Neblázni.“ Otevírá dvířka a vstoupí
dovnitř. Následuju ji. Vzápětí se ozve lupnutí plastu a prostor ozáří zelené
světlo.

Stojíme v dlouhé chodbě, která se táhne daleko do stínů. Na stěnách visí

jako obrovští motýli několik konstrukcí, které připomínají velké papírové
draky s křídly.

„Teď jsme uvnitř obranné zdi,“ vysvětluje Klára.

„A co jsou tyhle věci?“

„Říká se tomu ‚rogalo‘.“

Dotýkám se nejbližšího z nich. Syntetický plastový materiál.

„V dávných dobách,“ vypráví Klára, „když ještě Misie plnila své povinnosti
svědomitě, lidé na rogalech létali nad krajinou. Zásadně jen ve dne.
Dohlíželi na soumračníky. Aby se ujistili, že soumračníci zůstávají ve
městě, že se nesnaží najít cestu přes poušť.“

Dívám se na desítky rogal zavěšených na stěně od podlahy až ke stropu. „A

proč s tím přestali?“

„Staršinové jsou příliš velcí a tlustí, aby je rogala unesla. A traduje se, že
další létání zakázali potom, co několik dívek uletělo a už se nevrátily. Dnes
už na nich nikdo létat neumí: staršinové jsou moc tlustí a dívky se na svých
chodidlech nemůžou rozběhnout dost rychle, aby se dostaly do vzduchu.
Ale nikomu to nevadí. Všichni už na ně zapomněli.“

Procházím chodbou se svítící tyčinkou v ruce, obdélník zeleného světla

ozařuje stěny okolo mě a odhaluje zaprášená rogala. „Dá se na nich pořád
létat?“

Klára se zašklebí. „Moc daleko by ses nedostal. Rozpadly by se. Ty novější

už tady nejsou – před lety je spálili na uhel.“ Vidí, jak se mračím. „Na
rozkaz staršinů je spálili na velké hranici. Tahle chodba podle mě sloužila
jako hangár. Na ty, co jsou tady, nejspíš zapomněli.“
Vracím se zpátky a dotýkám se velkého rogala těsně u dveří. Má zvlášť
velké rozpětí křídel, jejich povrch září barvami.

„Tohle vypadá jako nové,“ podotýkám.

Klára přikyvuje. „Relativně nové. Jediné, o kterém vím jistě, že létá.“

„Můj otec?“

Láskyplně po jeho povrchu přejíždí prstem. „Sestrojil ho. Byl to cvičný

model. Unese dva lidi najednou. Létávala jsem s tvým otcem. Naučil mě na
nich létat.“

„Létal často?“

„Ano. Tajně, samozřejmě, v noci. Staršinové by to nikdy nedovolili. Když

ho odstěhovali do srubu, nebyl už pod jejich dohledem a mohl si létat, kdy
se mu zachtělo. Měl ve srubu další rogalo.“

Přikyvuju, vybavuje se mi rogalo zavěšené ve srubu na stěně. „A kam

létal?“

„Všude možně. Různě. Já nevím.“

Hladím prstem rogalo. Něco mě napadá. „Otec použil rogalo k útěku,“

říkám a pocítím vzrušení.

„Staršinové nechtěli, aby se o jeho útěku povídalo po vesnici. A tak si

vymysleli tu povídačku o sebevraždě. Přišel jsem na to, viď?“

Klára přikyvuje.

„Tak kam letěl?“

Ale ona vrtí hlavou. „Nemůžu ti to říct, dokud něco neuděláš.“

„Co mám udělat?“

Založí si ruce na prsou. „Nemůžu ti říct, kde je nebo jak se k němu
dostaneš, dokud mi neukážeš Prapočátek.“

„Děláš si legraci? Já ti nemám co ukázat. Mám jenom nepodložené

spekulace, divoké teorie. Pověz mi, kde je můj otec!“

„Donutil mě přísahat, že ti nic neřeknu, dokud mi neukážeš Prapočátek.

Protože to je tvůj úkol, Gene. Dopravit Prapočátek k tvému otci.“

Zoufale si vzdychám. „No tak dobře. Prapočátek máš přímo před sebou.“

Chvilku zmateně těká očima po mém těle. „Kde…“ Hlas se jí láme. Vrtí
hlavou, nasazuje si vlněnou čepici. „Mrháš tady mým časem. Jestli si ze mě
hodláš jenom dělat legraci, tak…“

„Ne! Myslím to vážně.“

„To není možné…“

„Kláro! Říkám ti, co vím,“ lomím prosebně rukama. „Poslouchej, otec

určitě mluvil o tom, že Prapočátek má něco společného s písmeny, textem
nebo tak něco. Mluvil, viď?“

Nedůvěřivě na mě hledí.

„ Gen,“ říkám důrazně. „Je to tak jasné, ale přitom to každý snadno
přehlídne. Je to přesně ten druh klíče, kterým by můj otec houpal lidem
před nosem. Tak jasný, ale přitom neviditelný.“

„Přestaň!“

„Ne. Mluvím vážně. Je v mých genech. Jsem to já. To já jsem Prapočátek!“

Upřeně mě pozoruje, můj krk, hrudník, ramena. Vidím, jak si tiše říká
Prapočátek, a její bledá tvář bledne ještě víc.

„A teď mi to řekni,“ vybízím ji. „Kde je můj otec?“

V očích se jí zlostně zablýskne. „Smím ti to říct, jen když si budu absolutně
jistá, že máš Prapočátek.

A to já nejsem. Ale na jistotu nemáme čas.“

„Rozumím. Tak mi řekni, kde je.“

„Na východě.“

„Na východě? Na východ odtud nic není.“ Rozhlížím se po chodbě plné

rogal, pak se pohledem vracím k téhle zvláštní dívce s bílými vlasy.
„Podívej, proč bych ti měl vlastně věřit? To, co říkáš, nedává smysl. Jak
mám vědět, že si to všechno nevymýšlíš?“

„Tvůj otec čekal, že mi možná nebudeš věřit. A tak mi řekl, abych ti něco
ukázala.“ Jde k malé dřevěné truhle schované v rohu a zvedá víko. Když se
obrátí zpátky ke mně, drží v rukou malý model letadla.

Hrudník se mi stahuje, drtí mi plíce. To letadlo poznávám. Je to ten dálkově

ovládaný model, který jsme s otcem vypustili ze střechy jeho pracoviště,
nejvyššího mrakodrapu v metropoli soumračníků.

Je menší, než si pamatuju, vybledlý pochromovaný plášť je na několika

místech promáčknutý a propíchnutý, ale když se podívám zblízka, není o
tom pochyb. Je to opravdu ono.

„Vyprávěl mi, že ho naprogramoval tak, aby doletělo na určité místo,“

sděluje mi. „Přesně věděl, kde přistane. A když se po mnoha letech vrátil do
Misie, opravdu ho našel. Pomačkané, rozbité a rezavé viselo v koruně
stromu ani ne sto metrů od místa, kde mělo přistát.“

Otáčím letadlo v rukou. Je opravené, vyčištěné a znovu nalakované. A je na

něm nějaký nápis.

Na spodní straně křídel, nezaměnitelným rukopisem, kterým byly psané

otcovy deníky. Jen čtyři slova.

„ Následuj řeku na východ,“ šeptám.

„Musíš se vydat na východ,“ říká Klára tlumeně. „ My se vydáme na
východ. Na rogale. Dopravím nás tam na tom rogale pro dva.“ Klopí oči s
podivně provinilým výrazem. „Poletíme podle řeky.

Na druhé straně vytéká z hory a pokračuje dál na východ.“

„Vždyť tam nic není. Jenom pustá, neúrodná krajina.“

„Je tam tvůj otec. Na místě, které popisoval jako zemi mléka a medu, ovoce
a slunečního svitu.“

Obracím letadlo v rukou, dotýkám se chladných kovových plátů.

„Je to tvůj životní úkol, Gene. Tak to říkal tvůj otec. Celý tvůj život směřuje
k jedinému cíli: abys dopravil Prapočátek na východ. Na ničem jiném
nezáleží. Je to úkol, pro který ses narodil. Tvoje poslání.“

Zvenčí se ozývají hlasy. Jsou ještě blíž, možná přímo u zdi.

Klára mluví rychle. „Musíme vyrazit ještě dnes v noci. Ale ne teď. Teď
máme staršiny v patách.

Kromě toho si musím zajít domů pro batoh se zásobami, který tam mám
schovaný. Cesta nám potrvá pár dnů. Sejdeme se tady za hodinu.“

„A co moji přátelé? Nemůžu je tady jen tak nechat.“

Klára váhá, v obličeji už má zase ten provinilý výraz, který jsem u ní viděl
před chvílí. „Možná by Sisy…“ začne, ale pak vrtí hlavou. „Ne, rogalo
unese jen nás dva,“ říká nervózně. Oči se jí provinile lesknou.

„Musíme vzít ostatní s sebou.“ Vrtím hlavou. „Co to povídám. Mám tolik
otázek…“

„Na ty budeme mít spoustu času, až budeme ve vzduchu.“ Strká mě do

dveří, odhazuje slábnoucí svítící tyčinku a zavírá za námi. Ve tmě skládá
krabice zpátky před dveře a pak přejde k úzkému okénku. „Už jdou sem.“
Obrátí se ke mně. „Já se protáhnu tudy a pak přelezu přes zeď. Ty jsi moc
velký, do okna by ses nevešel. Sejdi dolů po schodech. Když na ně narazíš,
prostě řekni, že si to tady prohlížíš.“ Přehazuje si kapuci přes hlavu. „Dnes
v noci odlétáme. Buď tady za hodinu. A nikomu nic neříkej. Domluveno?“

„Ne. Takhle to nejde.“

Ale ona dělá, jako by mě neslyšela. Strká jednu nohu do okénka, pak se
zarazí. „Tvůj otec mi něco vyprávěl. Občas létal do metropole soumračníků.
Let tam a zpátky mu trval celý den. Ale chtěl tě vidět. I když jenom zdálky,
z nebe.“

Chytnu ji za paži. „Proč jsi zůstala tady? Jestli je tam někde skutečně země
mléka a medu, proč už tam dávno nejsi?“

Setřásá moji ruku a protahuje se okénkem. Drží se na parapetu, půlka těla

už jí visí ven. „Protože tvůj otec mě požádal, abych tady zůstala. A počkala
na tebe.“ Dívá se mi do očí. „Byl to dobrý člověk.

Udělala bych cokoli, o co by mě požádal.“ A pak už je venku, běží podél

zdi do noci.

35.

POTKÁVÁM JE NA TOČITÉM schodišti. Jsou to dva staršinové, tváře

mají červené od pití nebo od námahy. Nebo od obojího. Nic neříkají, jen se
mě snaží chytit za paže. Vysmeknu se jim, a když pochopí, že se nesnažím
utéct, jednoduše jdou za mnou. Nepadne mezi námi jediné slovo. A jakmile
se ocitneme zpátky na dlážděné cestě, ti dva najednou mizí. V jednu chvíli
jdou těsně za mnou a vzápětí jsou pryč.

Zvláštní, že mě nedoprovodili až k domu. Snažím se tím moc nezabývat.

Ale i tak ve mně roste nepříjemný pocit. Zastavuju se, snažím se
zaslechnout jejich vzdalující se kroky. Ale kromě šumění větru neslyším
nic.

Na tvář mi dopadá dešťová kapka. Velká a studená, nedává pochyb o tom,

co přijde. Za chvilku ji následuje další a další, tříští se mi o tváře a čelo, a
brzy už hustě prší.
Najednou je mi zima a nemůže za to déšť. Rozhlížím se. Liják se spouští
jako těžká mokrá opona, míhající se odstíny šedé a černé připomínají zrnění
v televizi. Bubnování deště na dláždění zní, jako by se po ulici valily tisíce
mramorových kuliček.

Vydávám se zpátky ke svému domku. Spěchám po kluzkých namrzlých

dlaždicích, strach mě popohání. Na náměstí se zastavuju a naslouchám.
Ticho a klid, slyším jen bušení vlastního srdce.

Nepříjemný pocit přechází v lehkou paniku, která mě žene vpřed. Už se

vidím, jak vbíhám do ložnice a všechny je budím. Epapa, Davida, Bena,
Jacoba, Sisy. Říkám jim, že musíme okamžitě odejít, a to nejen proto, že
teď už vím, že skutečná země mléka a medu, ovoce a slunečního svitu leží
na východě, nejen proto, že vím, že můj otec žije a dýchá a čeká tam na mě,
nýbrž i proto, že tuším, že náš čas v Misii už vypršel. Že se přesypala
poslední zrníčka písku a zůstala po nich jen hrozná prázdnota a jedovatá
černota. Už nás vidím, jak bereme do rukou batohy a krademe se do
temných lesů, a běžím ještě rychleji. Snažím se zahnat pocit, že už je pozdě.

Vrážím do dveří. Chystám se vyběhnout po schodech, ale vtom si něčeho

všimnu. V jídelně.

Na stěně se odráží světlo ohně, slabé a mihotavé. Ale oheň není to, co mě
zaujalo.

Je to David.

Nedívá se na mě. Stojí v rohu čelem ke zdi s rukama za zády. Jako by stál v
pozoru. Jenomže se celý třese.

„Davide?“

Jdu za ním, do jídelny.

„Davide?“

Mihotavé světlo pochází ze svícnu na stole. Přímo za stolem, s tváří

ozářenou světlem svíček, sedí Epap. Krmí se polévkou – tak rychle a
zbrkle, že teče všude po stole i jemu po košili.

Zvedá oči, zarudlé a zraněné. Nevypadá, že by ho moje náhlá přítomnost

překvapila, ale tváří se zoufale. I když mu po tváři stékají slzy, přesto si dál
cpe do pusy jednu lžíci polévky za druhou.

V rohu za Epapem stojí někdo další.

Zády ke mně, s hlavou skloněnou, celý se třese.

„Jacobe?“ říkám a ohlížím se do dalšího kouta.

V něm stojí Ben, namáčknutý v rohu, jeho tělo sebou divoce škube. Vlasy
má rozcuchané, jako kdyby ho za ně někdo hrubě tahal.

Opět pohlédnu na Epapa. Jeho lžíce jako by reagovala na můj pohyb. Padá
mu z ruky, se zařinčením

dopadá na stůl. Epap už neupírá oči na mě, ale někam za moje ramena…

Za mnou zaskřípe podlaha.

Cítím, že je tady ještě někdo, ten temný pocit se dostavuje rychle jako
netopýr letící nocí. Obracím se.

Hledím přímo do bledého obličeje se zakulacenými tvářemi a vykulenýma

očima.

Vypadá jako měsíc, jako měsíc v úplňku.

Ale v prázdných očích není ani náznak světla. Mrká, víčka mu padají jako
gilotina ve zpomaleném záběru. Chystám se zaječet.

Než stihnu otevřít pusu, něco těžkého mě neskutečnou silou udeří do hlavy.
Všechno okolo mě se roztéká do odstínů šedé a černé, cítím se malátný a
nehmotný, nic nevidím, neslyším, necítím.

36.
OČI MI PŘEKRÝVÁ temnota hustá a lepkavá jako asfalt. Je úplně jedno,
jestli mám oči otevřené nebo zavřené. Všude okolo je černočerná tma.

Nemám jak zjistit, kolik uteklo času. Nějaký vnitřní instinkt mě nabádá,
abych se nehýbal a držel pod kontrolou i dýchání. Abych v panice nezačal
dýchat příliš rychle. Výdech, nádech, naprosto tiše.

Potřebuji se o situaci dozvěděl co nejvíc, aniž bych se pohnul, aniž bych

promluvil.

Vím jistě, že už nejsem venku. Na obličej mi nedopadají dešťové kapky.

Nevidím nad sebou hvězdy, necítím ani slabounký závan větru. Pomalu
ohmatávám dlaněmi prostor kolem sebe. Udusaná hlína, suchá, hrubá. Jsem
v nějakém uzavřeném prostoru. Je tady ticho jako v hrobě.

Poslouchej, Gene, poslouchej.

Neslyším nic, jen bušení vlastního srdce.

Polykám sliny, ohryzek mi poskakuje.

Zůstaň v klidu. Nepanikař. A pak znovu ten vnitřní instinkt: Nehýbej se.

A pak mezi hlasitými údery srdce něco slyším. Téměř neslyšitelný šeptavý
zvuk. A pak je zase pryč.

Možná se mi to jen zdálo. Ale ne: teď to slyším znovu, slabé chraplání.

Něčí dech.

Je tady poblíž ještě někdo.

Buď v klidu. Neupozorňuj na sebe.

Teď už nic neslyším. Bušení srdce a pulzující krev v uchu všechno

přehlušují. Nutím se dýchat klidně. Pomalými, hlubokými nádechy, ústa
mám doširoka otevřená, abych předešel jakýmkoli nechtěným zvukům.

Kde to jsem? A kdo je tady se mnou?

Pomalu zvedám ruce nahoru, máchám s nimi do oblouku. Nic, jen studený
vzduch. Levou rukou se pak dotknu něčeho studeného, hladkého, tvrdého.
Sklo? Okno? Otáčím tím směrem hlavu. Nevidím nic. Ani svoji ruku. Ani
sklo. Jen temnotu. A ten vnitřní hlas mě pořád nabádá: buď zticha, zůstaň v
klidu, nehýbej se.

„Hej?“

To není můj hlas, to promluvil někdo jiný. Vpravo. Tichý, slabounký hlas.

Je to Sisy.

Nehýbej se, nemluv, nehýbej se, nemlu…

„Sisy?“ bojuju s nutkáním se posadit.

„Gene?“ šeptá Sisy.

Pomaloučku, centimetr za centimetrem, se posouvám k ní.

Ona provádí totéž. Beze slov. Tentýž hlas, který mě nabádá k tichu, mluví i
k ní. Dotýkáme se prsty, naše ruce se okamžitě proplétají, zakusují se do
sebe jako dvě zápasící zvířata. Ledovýma rukama se pevně držíme.

A dál ležíme bez hnutí.

Oba to cítíme. Nejsme tady sami.

Nadechuje se Sisy, nadechuju se já. Ticho.

A pak z ještě větší dálky, zpoza jejího těla, je slyšet dech někoho dalšího.
Měkké, lehké oddechování

spících rtů.

Sisy se pomalu přesouvá tím směrem. Tisknu jí ruku ještě silněji, snažím se
ji zastavit. Na chvilku se zastavuje. Pak mě tahá za ruku. Tisknu ještě
silněji. Nehýbej se.
Ale ona naléhá dál. Plazím se k ní tak blízko, až se naše těla tisknou o sebe,
a šeptám jí do ucha.

„Ne.“

Pak se pohybuje ona, přesouvá se tak, aby měla rty u mého ucha. „Kde to
jsme?“ šeptá.

„Nevím. Je to nebezpečné.“ Něco mi tlačí do nohy, něco v kapse. Vytahuju

to. Plastová trubička.

Zkoumám ji v prstech. Musí to být svítící tyčinka.

Sisy posouvá ruku dolů, zastavuje u svých vysokých bot. Slyším šustění
kůže, pak krátké cinknutí kovu. Vytáhla dýky, které tajně schovává v
botách.

„Mám svítící tyčinku,“ šeptám. „Našel jsem ji v kapse.“

Slyším tiché šustění oblečení, pak Sisy odpovídá: „Já taky. Co se to děje?“

„Musíme zůstat zticha. A nehýbat se.“ Kývne hlavou tak, abych to cítil.

„Nerozsvěcuj tu tyčinku,“ říká. „Ještě ne.“

Odpovídám stiskem ruky.

Bez hnutí ležíme další minutu. Znovu slyším dýchání, teď hlasitější,
nervóznější, méně rytmické.

Sisy se opatrně pohybuje. Šoupe nohama, snaží se zjistit, co je okolo ní.

Co se to děje?

Očima pátráme ve tmě, snažíme se rozpoznat nějaké tvary.

Namísto toho přichází ze tmy další zvuk: krátké zakašlání, možná spíš
kýchnutí. Sisy se celá napne, jako struna. Další zakašlání, které se tentokrát
mění v krátké vrčení a postupně utichá.
Poté se ozývají krátké nádechy, namáhavější a křehčí.

Sisy mě bere za ruku. Vím, co chce; stejně jako já. Musíme odtud
vypadnout. Ať už jsme kdekoli.

Opatrně vstáváme. Plížíme se pryč od vzdáleného dýchání, paže máme

natažené před sebou. Pomalu posouváme chodidla vpřed, snažíme se
nezakopnout o nějaký předmět ležící na zemi. Rukou narážím do skla. Sisy
se zastavuje, také narazila na sklo. Pak zalapá po dechu.

„Gene.“ Je to ten nejtišší výkřik, jaký jsem kdy slyšel. „Už vím, kde jsme.“

Pouští moji ruku a já se okamžitě ocitám sám v temném moři. „Sisy?“ Teď
nastává úplné ticho. Není slyšet ani to slabé chrápání.

Mávám rukama na místě, kde Sisy stála naposledy. Je tam jen prázdný
vzduch, jako by se vypařila.

Postupuju dopředu, máchám rukama před sebou, ale všude kolem mě je jen
prázdno. Netuším, kam Sisy zmizela, ve tmě nevidím ani sebemenší náznak
pohybu.

Ticho rozřízne odporné zavrčení, vlhké a slizké.

Následuje výkřik – to je Sisy – pak zvuk úprku brzy následovaný ťukáním

kousků hlíny o sklo.

Lámu svítící tyčinku. Kolem mě se rozlévá strašidelné zelené světlo.

Jsem v Planáriu.

Uvnitř skleněné komory.

Uvnitř se soumračnicí.

Spatřím rychlý pohyb. Soumračnice se žene za Sisy. Havraní vlasy vlají za

bílou tváří, z níž trčí špičáky.
Sisy už vrhá dýku. Zachytím odlesk světla, jak nůž rotuje vzduchem
směrem k soumračnici.

Vtom se soumračnice shýbne, skrčí se k zemi a z hrdla jí unikne hlasitý,

vysoký výkřik.

Sisyina dýka se zazvoněním naráží do skla. Minula ji.

Ohlížím se po soumračnici. Krčí se u země a kňučí, cloní si oči. Pak mi to

dochází. Kryje se před

zeleným světlem. Zvláštní: reaguje na něj daleko citlivěji než včera, kdy
tady svítilo několik tyčinek.

Sklo nejspíš filtruje většinu bolestivých účinků světla. Teď je ale

soumračnice světlu naplno vystavená. Tahle bledá zelená záře na její oči
působí jako žiletka.

„Svítící tyčinku, Sisy! Zlom ji! Světlo ji oslepuje!“

Sisy vytahuje tyčinku a láme ji. Okolo ní se rozlévá zelené světlo, osvětluje
komoru ještě víc.

Soumračnice ječí.

Na nic nečekám. Otáčím se a běžím ke sklu. Dveře, kde jsou ty dveře? Ale
v hladkém povrchu skla není po dveřích ani stopy. Zoufale buším na sklo.
Je tvrdé jako diamant, ani se nehne. Pak je konečně vidím, přímo přede
mnou je obrys dveří, tenoučká, skoro neviditelná spára ve skle. Zběsile po
nich přejíždím rukama, pokouším se najít kliku, západku, cokoli.

Ale dveře jsou dokonale hladké. Klika je na druhé straně, klávesnice také,
na nic nedosáhnu. Vtom zahlédnu staršiny. A Krugmana. Sedí na druhé
straně, pozorují nás se vzrušeným výrazem. Tváře jim osvětluje slabá
nazelenalá záře. To proto nám dali svítící tyčinky, aby se mohli bavit. Aby
si mohli lépe vychutnat náš konec. Vztekle buším do skla.

„Gene!“
Rychle se otáčím. Soumračnice je přikrčená u země, oči má pevně zavřené,
její bledá kůže je nazelenalá a flekatá.

„Mlč, Sisy! Takhle prozradíš, kde jsi!“

Na důkaz mých slov se soumračnice odráží a skáče směrem ke mně, paže

má doširoka rozpřažené, roztažené prsty s černými nehty připomínají
otrávené šípy. Vrhám se do strany a dopadám bolestivě na tvář.

Soumračnice proletí kolem mě, její dlouhé vlasy mě zašimrají na paži.

Tvrdě naráží do skla, hlavu jí to prudce strhne dozadu. Na okamžik je

nehybně přitisknutá ke sklu jako rozplácnutá žába, která každou chvilku
musí sklouznout dolů. Ale vzápětí se odráží rukama, zmateně mhouří oči ve
snaze mě najít. Vydává výkřik, který mi trhá uši.

Převracím se a vyskakuju na nohy. Sisy mě bere za ruku, když běžíme na

opačnou stranu.

„Je jenom jediná šance, jak přežít,“ šeptá.

„Vrací se…“

„Ne, poslouchej!“ Trhne mi paží tak silně, že mi ji málem vykloubí v

rameni. „Existuje jediný způsob. Nech ji, ať se dostane ke mně. Zkusím ji
držet, co nejdéle to půjde. A zatímco se bude soustředit na mě, ty jí tímhle
rozřízneš hrdlo,“ popisuje mi svůj plán a strká mi do ruky dýku.

Snažím se odtáhnout i ve chvíli, kdy už v dlani cítím chladnou rukojeť

dýky. „Ne…“

„Nemáme jinou možnost! Řízni pořádně a hluboko…“

„… tak ji budu držet já! A ty ji řízni, umíš to s dýkou líp.“

„Poslouchej mě, poslouchej mě, poslouchej mě! Nehádej se se mnou. Tohle

přežije jenom jeden z nás. A ty to víš!“

„Tak ať jsi to ty…“

„ Nenechte Gena zemřít! “ vykřikne ve chvíli, kdy se k nám žene
soumračnice žíznící po krvi.

Instinktivně po ní vrhám dýku. Téměř současně Sisy hází svítící tyčinku.

Dýka tyčinku protíná přímo před soumračnicí. Z rozbité tyčinky se
rozstříkne zářící zelená tekutina, která dopadá soumračnici rovnou do
obličeje a zanechává v její tváři hluboké krátery jako roztavená láva
dopadající na ledové kry.

Skleněnými stěnami otřásá hrůzný jekot. Soumračnice dopadá mezi nás,

kroutí se bolestí, rukama si šátrá po očích. Šíří se od ní odporný pach
spáleniny. Bude si chtít tu jedovatou tekutinu smýt

z obličeje, bude muset.

Stočím pohled k ploché vodní hladině rovné jako zrcadlo. Je na druhém

konci komory. Je to ústí té šachty ve tvaru U, kterou soumračnice dostává
jídlo z druhé strany skleněné stěny. Z místa, z něhož teprve včera ta učitelka
házela do šachty pytel s masem.

Soumračnice se plazí k vodě.

A vtom mi dochází, že tohle je naše cesta ven. Je to tak jasné, strach mi

musel úplně zatemnit mozek. Je to naše jediná cesta ven. A musíme se tam
dostat dřív, než ona. Už jsme tam dávno měli být. Beru Sisy za paži a táhnu
ji za sebou. Na vysvětlování není čas.

Ale ona se snaží dostat k odhozené dýce, vnímá to jako příležitost

soumračnici zabít. Táhnu ji na druhou stranu, téměř ji musím nést.

„Co to děláš?“ zlobí se. „Tohle je naše šance…“

„Snažím se nás zachránit!“ křičím. Už jsme u šachty; je užší, než jsem

doufal. Vypadá široká tak akorát, aspoň pro Sisy. V mém případě se uvidí.

„Vzpomínáš na tu šachtu? Má tvar písmene U, vede deset metrů dolů, pak

se otočí a vrací se druhou stranou nahoru.“
Ale Sisy vrtí hlavou. „Tam se nevejdeme, je moc úzká a hluboká, utopíme
se.“

Soumračnice už se plazí k nám, paže má natažené před sebou a máchá s

nimi po zemi. Slyší naše hlasy, jedovatě syčí. Světlo svítících tyčinek
pomalu vyprchává. A s ním i čas. A s ním naše šance na přežití.

Sisy to vidí. „Jdi první,“ šeptá.

„Ne.“

„Gene.“

„Neodejdu odtud, dokud ty nebudeš pryč.“

„Ne. Nenechte Gena zemřít,“ opakuje rozhodně.

„A Gen tam neskočí, dokud tam nebudeš ty,“ říkám stejně odhodlaným
tónem.

„Do háje s tebou,“ syčí Sisy, chytá mě okolo krku a přitiskne svoji hladkou
tvář k mojí. Pak skočí k okraji šachty. Zhluboka se nadechuje a noří se pod
vodu hlavou dolů. Jako poslední z jejího těla vidím nohy, pak chodidla,
nakonec je celá pod vodou a odplavává pryč dolů.

Na okamžik jsem zmatený. Proč skočila hlavou dolů?

Ale pak mi to dojde. No ovšem. Samozřejmě že musela jít hlavou dolů.

Kdyby do šachty skočila po nohách, jen těžko by se na dně protáhla
obloukem. Jen takhle se jí může podařit se tím obloukem protáhnout a
vyplavat na druhé straně hlavou nahoru.

Je mi jasné, že jsme vsadili všechno na jednu kartu. Teď už není návratu,

nemůžeme se vrátit znovu se nadechnout, nemůžeme si to rozmyslet. Za
sebou slyším vrčení a škrábání drápů v hlíně. Pak následuje ticho, což může
znamenat jen jedno: soumračnice je ve vzduchu.

Ohlížením neztrácím čas. Vrhám se doprava a koulím se pryč, vzápětí

soumračnice dopadá na zem těsně vedle mě. Obracím se, uvolňuju si
pravou paži, kterou mám zaháknutou za zády, a směrem k soumračnici
máchnu druhou rukou. Tou, v níž pořád ještě držím svítící tyčinku.

Tyčinka už moc nesvítí, připomíná skoro vyhasínající uhlík. Pořád však září
natolik, aby osvětlila soumračnici: její tvář je děsivě blízko. Pravé oko má
napuchlé a vytéká z něj bílá tekutina, ale druhým, dosud zdravým okem na
mě hladově hledí.

Mám ještě jednu kartu v rukávu. Cpu si tyčinku do pusy a zakusuju se do

ní. Pak škubnu hlavou, čímž utrhnu špičku tyčinky. Do úst mi proudí
tekutina, mazlavá a lepkavá, chutná po octu. Chvilku ji držím v puse.

Soumračnice na mě skáče…

… drží mě, sedí na mně, paže mi tiskne k zemi, jedno zdravé oko vítězně
svítí, z úst jí tečou sliny jako vařící voda z konvice.

Dostala mě.

A zrovna když sklání hlavu s vyceněnými tesáky k mému krku, plivnu na ni

tekutinu z tyčinky, jako kdybych měl v puse kulomet. Zelená svítící
tekutina se jí rozprskne po obličeji.

Soumračnice ječí, odskočí, rukama si kryje obličej. Vzduchem se nese

syčivý zvuk, jako prskající voda na pánvi.

Spěchám k ústí šachty. V té tmě ho nemůžu najít. Támhle je! Pár kroků ode
mě, šedivá hladina se slabounce leskne. Nořím prsty do vody, neztrácím
čas. Potápím se, ledová voda pohlcuje moji hlavu, čelisti, krk, rameno.

A už jsem tam. Jsem pod hladinou.

Z ledového objetí vody dostává mé tělo šok, chlad mi stahuje plíce,

vytlačuje z nich vzduch. Z té náhlé změny prostředí se mi dělá mdlo.

Šachta je navíc hodně těsná, jen o kousek širší než moje ramena. Začíná se
mě zmocňovat panika, ačkoli se snažím ignorovat tu hrůzu, že se ocitám
pod vodou hlavou dolů. Aspoň jsem byl natolik duchapřítomný, abych se
ponořil s rukama před sebou. Kdybych je držel u těla, už bych neměl šanci
natáhnout je před sebe. Byl bych v pasti.

Ale je to jen malá útěcha. Navíc teď určitě není čas na to, abych se plácal
po ramenou. Protože pořád ještě nejsem v bezpečí. Dolní (nebo teď horní?)
polovinu těla mám pořád nad hladinou, kopu nohama v bláhové snaze najít
nějakou oporu. Jako by mi nohy vůbec nepatřily, jako by byly někde
daleko, připomínají chapadla chobotnice. Závidím jim přístup ke vzduchu.
Nejraději bych je použil jako brčka, kterými bych se mohl nadechnout.

Slyším roztoužené vrčení, tiché, ale hrozivé. Dokonce i ledová voda se z něj
rozechvěje. Jde si pro mě. Nebo aspoň pro moje nohy. Na okamžik cítím
podivnou úlevu. Že díky nohám jsem v bezpečí, že mi poslouží jako štít.
Soumračnice si je může vzít, hlavně že mě nechá na pokoji.

Můj mozek blázní. Nejsem s to soustředit myšlenky. Nejsem schopen

přemýšlet.

Začínám sebou škubat ze strany na stranu. Potřebuju vzduch. V panice jsem

se před skokem do vody zapomněl zhluboka nadechnout. A vzduch mi
dochází. Už teď. Jsem teprve na začátku dlouhé trasy, kterou musím urazit
pod vodou, a už nemám co dýchat.

Kroutím se, snažím se uvolnit zaseknuté tělo. Teď mě napadá, že jsem si

měl před ponořením svléknout těžké, objemné oblečení. Škubu sebou, celý
se kroutím. Nějakým zázrakem to funguje: tím kroutivým pohybem se
posouvám o kus hlouběji. Kloužu dlaněmi po hladkých kovových stěnách,
snažím se najít něco, čeho bych se mohl zachytit. Podaří se mi nahmatat
drobný výstupek: vypadá to jako špatně zašroubovaný šroub. Ale i to stačí,
abych se mohl přitáhnout a posunout se zase o kus dál.

Kousek po kousku se nořím hlouběji, až mám konečně celé tělo pod vodou.
Ale posouvám se příliš pomalu, tohle není dobré. Otevírám oči, ale nevidím
nic než tmu, chlad mě bodá do kůže jako tisíce jehliček, chybí mi vzduch,
celé to byla chyba, nějak se musím vrátit, musím se vynořit, nadechnout se,
potřebuju vzduch…

Něco mě chytá za nohu.

Dávám se do křiku. Poslední zbytky vzduchu stoupají v bublinkách okolo
mě, jako kdyby někdo vypustil vzduch z nafouknutého balonku.

Soumračnice mi strhává botu, chodidlo málem bere s ní. Kopu, ječím do

temné vody, zoufale se tlačím dolů.

Něco povoluje. Nevím jak, ale moje tělo klouže o něco hlouběji. Přitahuju
se, prsty hledám na stěnách záchytné body, stahuju ramena, jak jen to jde…

Do chodidla mě škrábne ostrý nehet.

Otevírám pusu k dalšímu jekotu. Ale nic z ní nevyjde. Bez vzduchu není ani
žádný zvuk.

Nepolykej tu vodu. Nepolykej! Jediný hlt vody v průdušnici by mi způsobil

osudovou křeč. Kopu nohama. Zasáhl jsem kůži, zaoblenou kost – lícní kost
soumračnice? Když odtahuju nohu, cítím jak se mi okolo kotníku obtáčejí
její vlasy, kloužou mi po chodidle.

Panika zachvacuje celé moje tělo. Zápasím s kluzkými stěnami, zoufale se

snažím přitáhnout. Pak přichází zázrak: šachta se najednou rozšiřuje. Jen
zhruba o dva centimetry na každé straně, rozhodně to nestačí na to, abych
se mohl otočit, ale i tak se mi najednou zdá široká jako kaňon. Kloužu
hlouběji o další metr, pak o dva, odrážím se od stěn a přitahuju se dál, kopu
nohama. Urazil jsem asi pět metrů, ale mám pocit, jako bych překonal celou
galaxii. V uších cítím rostoucí tlak vody.

Unikl jsem z dosahu soumračnice. Hlouběji už se neodváží.

Pak ale ucítím, jak mi znovu svírá kotník. Její stisk je pevný a
nekompromisní. Ječím, okolo mě stoupají další bublinky. Zuřivě kopu
nohama, ale jako by ji to ještě víc povzbuzovalo. Její stisk sílí.

Dál kopu a tentokrát patou zasáhnu něco velkého a pevného, snad hlavu.

Je pod vodou. Má hlavu pod vodou. Jako kdyby si to najednou uvědomila,

začíná sebou škubat.
Cítím, jak sevření okolo kotníku povoluje, ale ruka se jí zachytila v
nohavici mých kalhot. Vzhledem k tomu, že je omezená úzkým prostorem
šachty i těsnou nohavicí, nemůže ji pořádně roztrhnout.

Udělala z ní klubko nití, do něhož se jí prsty zaplétají ještě víc. Panikaří, jak
ji stahuju hlouběji do šachty. Její jekot tlumený vodou se mísí s ostrým
křupáním prstů, které se jí vylamují z kloubů.

Cítím jedno poslední silné zaškubání a potom už nic. Soumračnice se

přestala hýbat. Utopila se.

Otevírám oči, snažím se zahlédnout dno. Ale obklopuje mě černota.

Nezbývá mi nic jiného než se dál kousek po kousku přitahovat hlouběji.
Pak mě vyděsí hrůzná představa. Co když namísto dna nahmatám Sisy? Její
utonulé tělo, které zablokuje cestu, oblečení se jí bude nadouvat a okolo
ztuhlé bezvýrazné tváře jí budou pomalu vlát vlasy?

Pevně zavírám oči, jako bych tím mohl tu představu vyhnat z hlavy, jako
bych si tím mohl podobné myšlenky zakázat, a sápu se dolů. Okolní teplota
klesá, v uších mi hučí krev…

Nezvládnu to. Už nemám sílu.

Vzduch. Není. Moji mysl ovládá delirium, do hrudi se mi zabodávají ostré

drápy. Už nechci nic jiného, než aby tyhle křeče přešly, aby tahle poslední
fáze skončila a vládu nade mnou převzala smrt.

Pak prsty nahmatám něco zvláštního. Není to měkká kůže, nýbrž nádherně
tvrdý kov. Dno šachty.

Máchám rukama do stran a pokouším se najít místo, kde se šachta ohýbá do

opačného směru. Nemůžu ho najít. Teprve když se přitáhnu ještě níž a
narazím hlavou do dna, zahlédnu otvor. Mám ho přímo před očima.

Je děsivě úzký.

Rameny se sotva protáhnu. Možná. Nebo taky ne. Protahuju otvorem ruce.
Nezbývá mi nic jiného než se dál snažit, dokud se neutopím.
Průchod není dlouhý. Vlastně je tak krátký, že se můžu zachytit rukama
okraje na druhé straně.

Přitahuju se za něj, zabírám jako píst, snažím se protlačit otvorem hlavu a

ramena. Hlava projde až k rukám, už vidím šachtu vedoucí nahoru. Na téhle
straně je šachta mnohem širší. Už stačí, abych se protáhl otvorem a pořádně
se odrazil. Jen pár sekund. Za pár sekund se dostanu na vzduch.

Jenže jsem uvízl. Něco mi brání v dalším postupu. Soumračnice. I když se

utopila, její ruku mám pořád zachycenou v rozervaných zbytcích nohavice.
Táhnu ji za sebou, působí někde v šachtě jako zátka.

Přitahuju se ještě silněji, tah trochu povoluje. Povedlo se mi skoro celé tělo
protáhnout průchodem

do širší šachty vedoucí vzhůru. Ale ani teď nemůžu dál. Její mrtvá ruka je
stále zapletená v mojí nohavici, a ať kopu jak chci, nemůžu ji uvolnit. Uvízl
jsem. Dokonce i mrtvá soumračnice přináší smrt.

Takže tohle je konec. Jsem sám ve vodním hrobě, svět okolo mě černá.
Sama podstata mého života, samota, nepohodlí, zoufalství, se zhmotňuje v
této úzké rakvi. Moje tělo se uvolňuje, napětí z něj vyprchává. Ještě jedna
křeč, a pak už nic; svaly povolují. Dokonce i proudění krve v uchu
zpomaluje a slábne. Moje prsty zvolna ochabují, paže stoupají vzhůru,
připomínají dvojitý kouř nad pohřební hranicí.

Smrt není tak hrozná. Jen jí to trvalo moc dlouho, to je všechno. Celá ta
léta.

Nade mnou se objevuje anděl, šedý stín. Klesá ke mně s vlasy staženými
dozadu a jeho doširoka otevřené oči připomínají dvě hrdličky. Jsem
připraven. Natahuje se ke mně dlouhýma rukama. Jsou hladké, jako by byly
vymodelované z hlíny. Tahá, jednou, podruhé. Nejde to. Anděl se noří ještě
hlouběji.

Tah na noze povoluje a anděl mě táhne ven. Volnost vnímám jen vzdáleně,
není důležitá. Cítím na zádech teplo andělova těla, uklidňující sevření.
Pomalu stoupáme nahoru, anděl mě drží v podpaží a ruce má spojené na
mém hrudníku, černé stěny kolem nás kloužou a my letíme nahoru, ven z
šachty, skrz strop Planária, do mraků, okolo hvězd, až do nebe. Ale nejsou
tady žádné hvězdy, žádní zpívající andělé, žádné ulice ze zlata, žádné
mléko, med, ovoce ani sluneční svit, jen černota a temnota a pak najednou
není nic.

37.

ZPÁTKY K VĚDOMÍ MĚ přivádějí silné, naléhavé a pravidelné údery do

hrudníku. Vzápětí mě znovu pohlcuje nicota, kloužu zpět do temnoty.

Cítím na svých rtech sametové rty, vlhké a sladké. Měkké, živoucí,

všeobjímající rty. Jejich stisk je pořád silnější.

Do úst mi proudí vzduch, pokračuje do plic. Prudký příval kyslíku mi

doslova rozsvítí mozek.

Začínám kašlat, vykašlávám vodu, hnusnou a teplou, jako by ve mně hnila

celá léta. Nadechuju se, čistý vzduch mi rozjasňuje vědomí.

„Otoč se na bok,“ říká Sisy a pomáhá mi. „Musíš to všechno vykašlat.“

Proudí ze mě další voda, víc, než bych pokládal za možné. S takovou silou,
že mám pocit, jako bych vykašlával kusy jater, žaludku, ledvin. Zůstávám
ležet na boku, jsem příliš unavený, abych se pohnul.

Sisy sedí vedle mě. Prsty mi rozhrnuje košili, rukama mi prohlíží tělo, přes
hrudník přejíždí až na břicho.

„Sisy?“ prskám její jméno, voda mi odkapává ze rtů.

„Jsi zraněný? Škrábla tě? Kousla? Dostala se k tobě?“

„Nevím.“

„Dostala se k tobě, Gene?! Musíš mi to říct!“ V očích má hrůzu.

A mě se najednou zmocňuje strach, opět ovládá celou mou mysl. Sisy má

pravdu: jestli soumračnice jednoho z nás jen trochu škrábla, začne se
přeměňovat. Příznaky toho hrozivého procesu se projevují okamžitě, ačkoli
proces samotný může trvat i několik hodin. Vyděšeně mě prohlíží, mokré
vlasy se jí lepí na bledý obličej, po tvářích jí jako pot tečou kapky vody.

Společně vstáváme, Sisy mi stahuje košili, já rozepínám knoflíky její

halenky, která se jí lepí na kůži. Ve slábnoucím zeleném světle si navzájem
prohlížíme kůži. Přejíždím prsty po jejím hladkém těle, hledám jizvy a
škrábance.

Sisy sjíždí rukama až k mému kotníku. Celá sebou škubne.

„Co je?“ ptám se.

„Gene,“ říká roztřeseným hlasem, „máš tady úplně rozervané kalhoty.“

Během nejdelších dvou vteřin mého života ze mě Sisy sundává roztrhané

kusy látky. Vyděšeně hledí na dlouhé stopy po drápech, většinou bílé. Ale je
tam i jeden zkrvavený šrám. Místo, kde drápy pronikly až pod kůži, takže
mi soumračnice mohla vpravit do těla své sliny.

Hledíme si do očí. Pak ji od sebe začínám odstrkovat.

„Běž ode mě!“ křičím. „Sisy, utíkej!“

Ale ona se ani nehne, upřeně na mě hledí, jako by mě chtěla vyléčit

pouhým pohledem.

„Sisy! Musíš utéct. Dřív, než se přeměním!“

„Gene! A vážně se měníš?“

„Cože?“

„Vážně se měníš? Já myslím, že ne.“

Její otázka je jako blesk z čistého nebe. Chytám se za hrudník, jako bych
právě tam měl najít odpověď. Ale Sisy má pravdu. Nepozoruju na sobě
žádné příznaky, které mi otec celá ta léta vtloukal do hlavy. Vůbec se
nechvěju. Nemám pocit, že by se mi orgány snažily vyskočit z těla. Necítím
žádnou horkost.

„Říkal jsi, že příznaky se vždycky objeví nejpozději do minuty. A teď už je

to mnohem dýl, a ty vypadáš, že ti nic není.“ Přejíždí mi očima po těle. Pak
vstává a jde k přední řadě, v níž seděli přihlížející staršinové. Teď je
prázdná, jen se tu povaluje několik svítících tyčinek, jako by odtud rychle
utekli. Sisy zvedá jednu svítící tyčinku a láme ji.

Z tyčinky se rozlévá zelená záře.

Netrhám sebou ani nemhouřím oči. Dokonce ani nemrknu. Světlo mi ani v
nejmenším nevadí.

Naopak: je to ta nejzářivější a nejkrásnější barva, jakou jsem kdy viděl.

Barvy se rozmazávají a já si uvědomuju, že mi tečou slzy.

Slyším lupnutí plastu a pak cítím, jak mi na obličej dopadá svítící tekutina.

„No tak,“ říkám, „nech si to.“ Po celém obličeji i na oblečení mám zářící
zelené fleky.

„Promiň,“ omlouvá se Sisy, která potlačuje šťastný úsměv. „Jen jsem se

chtěla ujistit.“ Natahuje ruku a utírá mi několik svítících potůčků z obličeje.
Její prst se dotýká mých lícních kostí, na jeden dlouhý okamžik tam
zůstává.

„Gene,“ šeptá, „ty vážně musíš být Prapočátek. Škrábla tě, měl by ses
přeměnit. Ale podívej se na sebe.“ Užasle si mě prohlíží.

Nevím, co říct, a tak jen opětuju její pohled. Když se za mnou soumračnice
vrhla do šachty, měla sliny všude, ruce i nehty jimi měla hustě pokryté. Ale
je možné, že než mě stihla škrábnout, voda všechny sliny odplavila. „Já
nevím, Sisy.“

„Je to vážně pravda,“ šeptá, jako by mě neslyšela. „Jsi to ty. Jsi

Prapočátek.“
Pochybovačně vrtím hlavou. „Je možné, že než mě škrábla, voda jí všechny
sliny smyla. Bylo tam fakt hodně vody. A jestli na nehtech neměla ani
kapku svých slin, pak mě neměla jak nakazit. Možná je tohle ten důvod,
proč přeměna nezačala. Možná je to takhle prosté.“

Ale Sisy na mě dál obdivně zírá.

„Ještě musím prohlédnout tebe,“ říkám rychle. „Otoč se.“ Sisy se pomalu
otáčí, zelené světlo se rozlévá po jejích vlhkých zádech. Zlehka jí přejíždím
prsty po lopatkách a pokračuju níž okolo míchy.

Záda má zaoblená a hladká jako vnitřek mušle. Zastavuju se ve spodní části

zad, držím ji, cítím, že se v ní něco děje. Začíná dýchat rychleji a hlouběji.
Otáčí hlavu, koutkem oka mě pozoruje přes rameno.

„Nic ti není,“ říkám tiše. „Žádné škrábance nevidím.“ Podávám jí košili,

aby se mohla obléknout.

„Dala jsi mi umělé dýchání. Jak jsi věděla, co máš dělat?“

„Naučil nás to Vědec,“ vysvětluje. „Pořád se bál, že se někdo z nás utopí v

tom jezírku pod Kopulí.“

Sisy se mlčky ohlédne ke dveřím. Jsou orámované ranním světlem. „Tam

venku není bezpečno,“

uvažuje. „Teď už není bezpečno nikde.“

„Byli tady,“ říkám jí. „Skupina staršinů. Chtěli se dívat, jak zemřeme.“

Přikyvuje. „Taky jsem je viděla. Proč nám to udělali? Proč nás chtěli zabít?
Myslela jsem, že rozkaz z Civilizace nás ochrání před… smrtí.“

Zvedám svoji košili a začínám ji ždímat. „Tam u vlaku jsme zašli moc
daleko. Před celou vesnicí.

Fyzicky jsme napadli staršiny, i když to bylo v sebeobraně. To nemohli

nechat jen tak, protože to viděly všechny dívky. Museli nás exemplárně
potrestat, bez ohledu na nějaké rozkazy.“
„Musíme jít pro kluky.“ Sisy si rychle zapíná košili. „Pak utečeme do lesů,
co nejdál odtud.

Nemůžeme čekat, až se most sklopí. Jdem.“

Beru ji za ruku. „Musím ti něco říct. Je to fakt velká věc.“ Shrnuju, co mi

vyprávěla Klára. Mluvím rychle, chci se co nejrychleji vrátit do domu ke
klukům.

„Na východě?“ opakuje Sisy ohromeně. „Vědec žije?“

„Je těžké to všechno strávit, já vím. Teď musíme hlavně utéct. Chápat to
můžeme později. Ale teď musíme pryč, sejít z hor k řece a jít podél ní na
východ.“

Jenže Sisy už mě neposlouchá. Ani se na mě nedívá. Upřeně hledí na něco

těsně vedle skleněné stěny. S bledou tváří ukazuje k ústí šachty.

Soumračnice – nehybná a s obličejem dolů – vyplavala na povrch jako

korková zátka. Hladina pokrytá jejími vlasy připomíná popraskané zrcadlo.
Musel jsem ji protáhnout tunelem na dně do druhé šachty, kterou pak
pomalu vystoupala k hladině.

Sisy jde k ní.

„Je mrtvá, Sisy.“

„Musíme se přesvědčit,“ oponuje a shýbá se dolů. Soumračnice je těžká,

nasáklá vodou. Sisy ji vytahuje na okraj šachty, horní část jejího těla tam
visí jako jazyk zčernalý nějakou chorobou.

Nohou jí obracím hlavu tak, abychom ji viděli z profilu. Oči má zavřené,

ústa dokořán rozevřená, špičky řezáků přitisknuté ke spodnímu rtu.

Zasténá.

Sisy i já uskakujeme.
Z jejího obličeje stoupá v tenkých šedivých pramíncích dým. To dělá světlo
ze svítící tyčinky: není tak jasné, aby ji zabilo, ale dostatečně silné na to,
aby ji pomalu bolestivě spalovalo.

„Musíme to skončit. Zničit ji. Odnesu ji ven na slunce.“

„Sisy, neriskuj to. Neztrácej tím čas.“

„Dokud budu vědět, že někde v horách pobíhá soumračník, nebudu mít

klid.“

„Sisy,“ naléhám. „Je to nebezpečné. Může se probrat.“

Ale Sisy mě neposlouchá. Sklání se a zvedá soumračnici za paže. Vytahuje

ji z šachty a pozadu ji vleče za sebou. Soumračnice nasáklá vodou je ovšem
příliš těžká. Po pouhých několika krocích ji Sisy pouští a ona padá na zem.
Hluboce zavrčí.

Zvedám soumračnici ze země a házím si ji přes ramena. Její hlava visí u

mých lopatek, špičáky jsou nebezpečně blízko. Chci je mít na dohled, a tak
si ji přehazuju do náruče. Ve tváři má nečekanou křehkost. Dlouhé černé
řasy ostře kontrastují s bílou pletí. Z její kůže dál stoupá kouř, cítím pach
spáleného masa.

Stojíme před vstupními dveřmi. Spárami okolo dveří prosvítá denní světlo.

„Může se probrat. Bolestí. Dávej si pozor, sleduj její ústa a zuby.“

Sisy se staví těsně vedle mě, tiskne se mi k bokům.

„Držím jí ruce,“ pokračuju. „Ty dávej pozor na ústa a na zuby…“

„Chápu to,“ skáče mi do řeči.

Pevně si tisknu soumračnici k hrudníku a rozbíhám se proti dvoukřídlým

dveřím.

Při nárazu se dveře rozletí tak prudce, že se s prásknutím odrážejí od

venkovní stěny. Slunce nás oslepuje, jako bychom narazili do zdi. Ale
nezastavujeme; dál běžíme, dokud se mi soumračnice nezačne v náručí
propadat, dokud se její kůže nezačne smažit ve slunečním žáru. Běžíme co
nejrychleji a co nejdál od Planária, od temného prostoru, do kterého by se
soumračnice pořád ještě mohla schovat.

Soumračnice je plně vystavena ranním slunečním paprskům a vydává

hrozivý jekot. Čelisti se jí začínají hroutit, zní to jako praskající mramor.

Zakopl jsem. Nevím, jak se to stalo, jestli o kámen nebo o své vlastní nohy,
ale najednou letím vzduchem. Dopadám na zem, povalím Sisy, tvrdě
narážím na ztuhlou promrzlou půdu. Stáčím se do klubíčka, lapám po dechu
a teprve po chvíli mi dochází, že jsem soumračnici pustil.

„Gene!“

Nad sebou vidím vyceněné zuby, vzápětí přese mě letí její štíhlé tělo. Utíká
pryč.

Okamžitě skáču na nohy a běžím za ní. Soumračnice je rychlá, ale ne dost:

hodně ji oslabila už ta

voda a teď se na ní projevuje ničivý efekt slunečních paprsků. S každým

krokem zpomaluje. Nohy jí měknou jako máslo v rozpálené pánvi, kosti se
mění v želatinu. Zakopne a padá k zemi, její tělo rychle ztrácí tvar. Skáču
na ni a tisknu ji k zemi. Přestává se bránit. Společně kloužeme po zmrzlé
hlíně, za námi zůstávají zbytky kůže a tuku. Když zastavujeme, obkročmo
na ní sedím a tlačím jí hlavu k zemi, abych pomalu cvakající zuby udržel co
nejdál. Ruka se mi boří do její měknoucí lebky, která teď připomíná vařené
vejce.

Soumračnice dál ztrácí sílu. Nehýbe se, ztrácí chuť žít i jíst. Dýchá mělce
jako králík. Scvrkává se mi před očima, jen havraní vlasy zůstávají
neporušené sluncem. Je konec.

Přesto něco šeptá, pokouší se něco říct.

Sisy jde blíž, kleká si vedle mě. Soumračnice se stále rozpouští, kolem nás
teče žlutý hnis.
Vdechujeme odporný pach spáleného masa.

„Pozor na špičáky!“ varuje mě Sisy.

„Neboj, neboj, už umírá.“

Soumračnice náhle otevírá ústa dokořán, jako by zívala, a odhaluje řadu

ostrých řezáků. Brada se jí třese, jako by jí byla zima. Vycházejí z ní tiché
zvuky.

„P-p-pro…“ šeptá ve snaze něco říct.

Vyměňujeme si se Sisy zmatený, vyděšený pohled.

„Pro-pro…“ říká sotva slyšitelně.

Skláním ucho k jejím ústům.

„Ne, Gene, je to lest…“

Odstrkuju její ruku. „Všechno je v pořádku,“ šeptám, ale ne k Sisy. K

soumračnici. „Všechno je v pořádku. Už je konec.“ A skláním se ještě níž,
až mám ucho těsně u jejích rtů.

Naposledy se nadechuje, doširoka otevřené oči připomínají dvojici křičících

úst. A tehdy si všimnu její paže, nebo aspoň toho, co z ní zbylo. Na slunci
se rozpouští pět znamení hanby.

Konečně se jí daří vyslovit poslední slovo. Skláním se ještě níž.

„Promiň,“ říká.

A pak zavírá oči.

Mlčíme. Pokládám ruku na její černé vlasy a – zpočátku váhavě – ji po nich

něžně hladím.

Pročesávám prsty mokré vlasy, dokud soumračnice neztichne, dokud

nezmizí, dokud z ní nezůstává nic jiného než ty vlasy.
38.

BĚŽÍME VESNICÍ. JE pozdní ráno, dívky začínají proudit do ulic.

Vzdáváme se veškerých nadějí, že odtud nepozorovaně zmizíme, a utíkáme
po hlavní cestě. Dívky za námi otáčejí hlavy.

Do domu vcházíme tiše. Nikde tu není nic slyšet, jídelna je prázdná.

Stoupáme opatrně do patra, aby dřevěné schody nevrzaly. Dveře ložnice
jsou pootevřené, opatrně nahlížím dovnitř. Chlapci leží na posteli, zápěstí
mají přivázaná k čelu postele. Jediný David mě zahlédne; oči se mu
rozšiřují.

Přikládám si prst ke rtům. Mrká a bradou ukazuje směrem do rohu

místnosti.

Nechali u nich hlídače.

Je to rozložitý chlap, ale důležitější je, že spí. U nohy jeho židle stojí
prázdná lahev vína. Staršina má otevřená ústa, v krku mu bublavě zní
chrápání. Očividně nečekali žádný odpor nebo záchranu.

Sisy vejde za mnou do místnosti s dýkou v ruce a přeřezává provazy.

Chlapci, kteří teď všichni udiveně kulí oči, si dávají pozor, aby zůstali
zticha. Pozoruju hlídače, lahev od vína teď držím v ruce.

Při prvním náznaku, že by se měl probudit, mu lahev rozbiju o hlavu.

Během minuty jsou všichni chlapci volní. Batohy, které jsme si večer
sbalili, dosud leží u dveří.

Bereme je do rukou a krademe se z místnosti, opilého staršinu necháváme v

blažené nevědomosti.

Jakmile jsme venku, spěcháme pryč. Teď jsme ve výhodě. V otevřeném

prostoru nás se svými naducanými břichy a lotosovými chodidly nemůžou
dostihnout. Útěk by měl být snadný. Probíháme okolo skupin dívek, které
na nás zírají. Opouštíme dlážděnou cestu a dáváme se po pěšině. Pradleny
na molu u potoka se zastavují v práci a sledují náš úprk. Jedna z nich vstává
a rychle vyráží směrem k nám. Je to ta pihatá dívka. Zvedá napřaženou
ruku, aby nás zastavila. Ale na nic takového není čas, běžíme kolem ní, přes
potok a do lesa. Teď už mezi námi klidně můžou být stovky kilometrů, teď
už nás nemůžou chytit.

Běžíme bez zastavení ještě další čtvrthodinu. Zastavujeme se u bublajícího

potůčku, plníme si lahve, jsme rádi, že si můžeme vydechnout. Sisy prohlíží
Benovi hlavu v místě, kam ho udeřil staršina. Až na malou bouli se zdá, že
vyvázl bez zranění. Epap si odnesl několik modřin a šrámů na obličeji a na
pažích. Prý se párkrát pěkně trefil, než ho přemohli.

Zničehonic se chytí za bundu a utíká za strom. Slyšíme, jak zvrací, pak

kašle. Vrací se celý pobledlý, dech má kyselý. Kleká si k potoku a
oplachuje si obličej.

„Už je ti líp?“ ptá se Sisy.

„Pořád jsem trochu unavený. To ta polívka, co mě donutili vypít.

Vyhrožovali, že jinak ublíží klukům. A taky slíbili, že tě přivedou zpátky,
když ji sním.“ Šklebí se a vrtí hlavou. „Přitom mě akorát oblbli. Ale ta
studená voda mi pomohla. A běh a pocení taky.“ Vstává. „Jejda, to bylo
moc rychle.

Pořád se mi motá hlava. Dejte mi ještě chvilku.“

Nebráníme se. Zatím jim vyprávím všechno, co jsem se dozvěděl od Kláry:

o Misii, o mém otci, o tom, že musíme jít na východ. Vážně přikyvují a čas
od času se ostražitě ohlížejí směrem k Misii.

Jediný Jacob vypadá rozladěně. Pomalu zvedá batoh a zase ho pouští na

zem. „Takže teď jsme v tom zase sami.“

Sisy se k němu obrací. „Zvládneme to, Jacobe. Zůstaneme spolu,

přežijeme.“

Jacob odkopne malý kamínek do vody. „Takže půjdeme dál podél řeky.“

„Dokud nedojdeme do země mléka a medu.“

„A jak dlouho to bude trvat? Dny? Týdny? Měsíce? Rok?“

„Nevím, Jacobe.“

Otráveně se mračí.

„Co je, Jacobe?“ ptá se Epap.

„Proč se nevydáme na západ?“ Rozhlíží se po nás. „Do Civilizace. Proč

prostě nejdeme po kolejích?

O těch aspoň víme, že někam vedou. I když to bude trvat týdny, aspoň
víme, že nás čeká světlo na konci tunelu. Místo, kde jsou krávy a slepice a
jídlo a suroviny. A lidé. Civilizace.“

„Ale není to místo, které hledáme,“ přerušuju ho. „Není to země mléka a
medu, ovoce a slunečního svitu.“

„A to říká kdo?“ ptá se Jacob. „Ta divná holka? Možná se plete. Taky
možná lže. Proč bychom jí měli věřit?“

„To chceš radši věřit staršinům? Nezlob se, ale copak to nejsou přesně ti,
kdo se zrovna pokusili zabít Sisy a mě? Kdo tě svázali a chtěli tě násilím
naložit do vlaku?“

Jacob celý rudne, ale ponížením, ne zlobou. Lituju, že jsem na něj zakřičel.
„Já prostě jen chci dojít do Země zaslíbené,“ říká s pohledem upřeným k
zemi. „Vědec nám slíbil, že nás tam dovede. To je všechno.“

Teď už odpovídám klidněji. „A ta je na východě, Jacobe. Já vás tam

dostanu. Slibuju.“

Dívá se na mě zvlhlýma očima. Přikyvuje. Je to jen krátký pohyb, ale já

cítím, že mi jím dává něco velmi cenného a křehkého, že mi jím projevuje
svoji důvěru.

„Tak fajn,“ vybízí nás Sisy. „Pojďme vyrazit. Chci dojít ke srubu, než
zapadne slunce.“ A tak zas běžíme lesem, směrem k vycházejícímu slunci,
na východ.
Není to jednoduchá cesta. Po pár minutách přecházíme z běhu do rychlé
chůze, musíme respektovat Benův věk a jeho krátké nohy. Dělá, co může,
pod čepicí je celý zpocený, tváře má zrůžovělé námahou. Lesní půda posetá
jehličím postupně přechází v holou zemi, až i poslední stromy zůstávají za
námi a my spěcháme po tvrdém skalním povrchu. Slunce se odráží od
mírně zvlněné žuly táhnoucí se do daleka, jeho záře nás oslepuje.

Před náročným sestupem si dopřáváme další přestávku. Čeká nás řetězový

žebřík, po kterém jsme před několika dny stoupali vzhůru. Pod námi je
ukrutánská hloubka, a tak si chce být Sisy jistá, že jsme před sestupem
všichni dobře odpočatí. Sedíme na tvrdé zemi, nohy máme natažené před
sebou, opíráme se o batohy. Skalními průrvami se prohání silný vichr.

Sisy prohrabává svůj batoh a vytahuje dalekohled. Z místa, kde sedíme,

máme nádherný panoramatický výhled. Prohlíží si krajinu, která se pod
námi rozprostírá jako pomačkaná deka. Vlevo se ve slunci leskne stříbrný
řetízek řeky Nedy. Sisy obrací dalekohled k východu. Jestli doufá, že na
obzoru uvidí nějaký náznak Země zaslíbené, nechává si to pro sebe.

„Můžu se podívat?“ žádá Epap.

Sisy ho nevnímá, obrací se vlevo.

„Jak daleko to ještě je?“ ptá se Ben.

Epap odpovídá: „Myslím, že jsme tak v půlce. Takže u srubu budeme

zhruba za čtyři hodiny. No tak, Sisy, půjčíš mi taky ten dalekohled?“

Ale Sisy jako by ho stále nevnímala. Je tím výhledem úplně uhranutá:

ukazováčkem ovládá zaostřovací kolečko, otáčí s ním sem a tam v pořád
kratších intervalech. Vrásky na čele se jí prohlubují. Zničehonic celá
ztuhne.

„Všechno v pohodě?“ ptám se.

Zírá do kraje s otevřenou pusou připomínající další čočku dalekohledu.

Odkládá dalekohled, chce to
vidět na vlastní oči. V těch se jí objeví děs a zmatek.

Vstává. Všichni následujeme jejího příkladu. Říkám si, že možná zahlédla

skupinu staršinů sestupujících z hor. Ale dalekohled mířil na druhou stranu,
směrem k nížině před námi.

„To není možné,“ vypadne z ní. Vítr odnáší její slova, trhá je ve vyděšený
šepot.

Epap jí bere dalekohled z ruky. Napřed nic nevidí. Ale pak mu obočí vyletí
nahoru jako draci vypuštění do větru. Cukne sebou, málem upustí
dalekohled.

„Co tam je?“ ptá se David. Dívá se stejným směrem.

Epap vrtí hlavou, jako by se snažil ten obraz zaplašit. „Já nevím… to není
možné.“

„Co je?“

„To je určitě nějaká halucinace, to…“

„Lodě,“ oznamuje Sisy. „Plují po řece.“

Vytrhávám Epapovi dalekohled z rukou. Chvilku mi trvá, než najdu Nedu, a

ani potom nevidím nic než lesknoucí se hladinu. Řeka připomíná úzký
pásek plný flitrů lesknoucích se ve slunečním světle.

Pohled na ně je hodně matoucí, začínám si myslet, že Epap a Sisy viděli

věci, které tam ve skutečnosti nejsou.

Ale pak to spatřím také.

Kruhová loď kopulovitého tvaru, kovové pláty chránící její povrch se ve

slunci ostře lesknou. Otáčí se a houpe v divokém proudu. Po jejím obvodu
se od okrajů táhnou tenké provazy jako nohy nějakého hmyzu. Na jejich
koncích jsou malé oblé předměty. Nastavuju dalekohled na větší přiblížení.
Ty oblé předměty jsou ponoření koně, ochablí a bez života. Visí na
provazech jako oběšení kriminálníci. Dřív nejspíš táhli přes den loď po
řece, zatímco se soumračníci skrývali uvnitř před světlem. Tři koně na obou
březích táhli loď po proudu řeky. Ale když proud nabral na síle, koně
museli přejít do klusu, potom do trysku. Až nakonec nedokázali udržet
tempo, zhroutili se a loď je stáhla za sebou do řeky.

„Co vidíš?“ slyším Benův hlas z obrovské dálky.

Sleduju dalekohledem řeku. Jsou tam další lodě. Všechny vypadají stejně,
všechny za sebou na provazech táhnou utopené koně.

„Vidíš nějakého soumračníka?“ křičí Ben hystericky.

Třesoucím se prstem dál zaostřuju. Vidím další a další lodě, po řece se jich
táhne celá flotila. Proud je unáší směrem k jeskyni. Směrem k nám.
Skláním dalekohled.

Ben na mě hledí. „Jsou tam, viď? Skupina lovců,“ říká a vítr mu slova
odtrhává od úst.

Vrtím hlavou. „Nejenom skupina. Je jich tam celá armáda.“

Sisy se předklání a opírá se rukama o kolena, jako kdyby dostala ránu do

břicha. „Vzpomínáte, jak nás naposledy napadli na řece? S těmi háky?
Říkala jsem, že jsou stále silnější a nápaditější.“ Vrtí hlavou. „Ale tohle mě
nenapadlo.“

„Jak je to vůbec možné?“ diví se Epap. „Jak mohli tak rychle postavit tolik
lodí?“ Obrací se ke mně, jako kdybych měl znát odpověď.

„Možná… já nevím,“ odpovídám.

„Takováhle obrovská flotila… tolik lodí přece nepostavíš jen tak za pár
dní,“ uvažuje dál Epap.

„Trvá to měsíce, roky. Tys žil mezi nimi. Neslyšel jsi nikdy nic o tom, že by
připravovali flotilu?“
„Ne, nic.“

„Soustřeďme se na to, co víme,“ napomíná nás Sisy. Snaží se mluvit

vyrovnaným hlasem. „Víme, že za pár hodin soumračníci doplují k jeskyni.
Odhaduju, že vodopád jich dost zabije, ale hodně jich pád určitě přežije. A
v jeskyni je tma: ti, co přežijou, v ní přečkají do noci.“

„A potom co?“ ptá se Ben.

„A pak se rozběhnou za námi,“ říká David. Vypadá tak malý, tenké ruce se
mu chvějí.

„Ne,“ oponuju. „Nerozběhnou.“

Všichni se obracejí ke mně.

„Všimněte si toho větru. Fouká od západu.“

„A to znamená?“ ptá se Ben.

„To znamená, že jako první ucítí Misii. Pokud půjdeme dál na východ,
pokud zůstaneme po větru.

V Misii žijí stovky lidí. Nás je jen šest. Misie je pro ně jako kotel plný vůní,
zatímco my jsme jen kapka v moři. Dokud se budeme držet co nejdál od
Misie a po větru, budeme v bezpečí. Poběžíme dál.

Přežijeme. A dostaneme se až do Země zaslíbené.“

„Půjdou za námi.“

Vrtím hlavou. „V Misii se tak nacpou lidským masem, budou tak zahlcení
lidskými pachy, že naši slabou vůni ze vzdálenosti desítek kilometrů vůbec
nezaznamenají.“ Dívám se na řeku. I bez dalekohledu teď už rozeznávám
černé tečky představující jednotlivé lodě. „Ale musíme si pospíšit.

Čeká nás vážně běh o život.“

Beru do ruky batoh a hážu si ho na záda. Jsem u žebříku jako první, chlapci
hned za mnou. Epap se nabízí, že poleze dolů první a že vezme Benovi
batoh. „Nedívejte se pod sebe,“ říkám mladším chlapcům. „Soustřeďte se
jen na příčky. Lezte pomalu a klidně, ano?“

Epap se chytá žebříku, klade nohu na první příčku, ale pak se zastavuje.
„Sisy?“

Sisy se ani nehnula. Stojí pořád na místě, svádí nějaký vnitřní boj.

„Pojď, Sisy!“ křičím. „Musíme si pospíšit.“

Obličej se jí rozjasňuje, dilema je vyřešeno. Dívá se na mě s klidným

výrazem, ale oči má zvlhlé.

„No tak!“ volám. „Tak už pojď!“

„Není to tak jednoduché,“ říká.

„Co není jednoduché?“ ptám se.

„Utéct.“

„Cože?“

„Musíme se vrátit.“

„Do Misie? Zbláznila ses?“

„Musíme je varovat, že sem plují soumračníci.“

Jdu zpátky k ní. „Když se vrátíme, zemřeme. Když utečeme, přežijeme,“

říkám důrazně. „ Takhle jednoduché to je. Když hned vyrazíme, dostaneme
se do Země zaslíbené. Znovu uvidíme mého otce.

Nemůže to být jednodušší.“

„Já se vracím do Misie.“

Zírám na ni. „Proč, Sisy? Ti už to mají spočítané. I když je teď varujeme,
jak daleko si myslíš, že na těch svých nožkách utečou?“

„Já to nemůžu udělat, Gene. Nemůžu je prostě jen tak opustit, když jim
hrozí nebezpečí.“

Obracím se k Epapovi. „Nechceš ji nějak přivést k rozumu?“

Ale Epap jen hledí na Sisy, nerozhodně, nejistě.

„Ale ne, Epape, ty taky?“

Sisy hledí směrem k řece. „Vědec nás učil, abychom nikdy nenechali na
holičkách žádné jiné lidi.

Kdybychom teď jednoduše odešli, zradili bychom všechno, k čemu nás

vedl.“

Rozzlobeně ukazuju k východu. „Vědec chce, abychom šli na východ.

Vědec chce, abychom šli do země mléka a medu, ovoce a slunečního svitu.
Vědec tam na nás čeká. Jdeme na východ. To je to, co Vědec chce. Tak mi
tady přestaň vyprávět, co si myslíš, že Vědec chce!“

Sisy na můj rozčilený tón odpovídá naprosto klidně. „Když odejdeme,

budeme mít na rukou jejich

krev. Krev dívek z vesnice, krev dětí. Stovek lidí. S tím já žít nemůžu.“

„Ale no tak, Sisy, vždyť si za to můžou sami.“

„Ne!“ odsekne mi už ne tak klidně. „To my za to můžeme! Copak ti to

nedochází?“ Zahledí se mi do očí. „To kvůli nám jsou teď v nebezpečí.
Kdybychom sem nepřišli, ty lodě by sem nikdy nedopluly.

Nebýt nás, soumračníci by Misii nikdy neobjevili.“

Mezi žulovými útesy hvízdá vítr. Fouká jí dlouhé prameny vlasů do

obličeje, ale ona se nesnaží je odhrnout. „Jdu zpátky,“ říká. „Je to ta jediná
věc, kterou můžu udělat. Řeknu jim o soumračnících.
Přesvědčím je, aby všichni nasedli na vlak, abychom okamžitě odjeli. Bude
to natěsno, ale zvládneme to.“

„Zbláznila ses? Sisy, vždyť nevíme, kam ty koleje vedou. Proto jsme přece
z Misie odešli.“

„A právě proto do toho vlaku nastoupíme. Protože to nevíme. Ten vlak nás
může dovézt do bezpečí.

Ale jestli obyvatelé Misie do vlaku nenastoupí, jsou odsouzeni k jisté smrti.
Nemůžu dovolit, aby je soumračníci jen tak roztrhali, když mám šanci tomu
zabránit. Kdybych je opustila, nemohla bych s tím vědomím žít.“

Překvapeně na ni zírám. „Sisy, nedělej to.“

Sisy mi nevěnuje pozornost, obrací se ke ostatním. „Běžte všichni s Genem.

Pomozte mu najít Vědce. O mě se nebojte, postarám se o sebe.“

„Ne,“ říká Epap rozhodně s bledou tváří. Jde k Sisy. „Souhlasím s tebou,
Sisy. Je to správná věc.“

„Já taky,“ říká David a utírá si z očí slzy. „Pojďme se vrátit do Misie.“

„I já,“ přidává se Jacob rozechvělým hlasem. Na rtech se mu objevuje

mírný odvážný úsměv. „Taky jdu s tebou.“

A nakonec Ben běží k Sisy a pevně ji objímá okolo pasu. Sisy ho hladí po
konečcích vlasů vykukujících zpod čepice. Dívá se na mě.

Uhýbám očima. Dál fučí vítr, a přestože není silnější než před chvílí,
proniká mi teď až do morku kostí, jako bych byl najednou prázdný, jako by
z mého těla zmizela veškerá hmota. Kopu kamínek ze skály.

„Tohle je to, co chcete?“ ptám se. „Být dál pronásledovaní a lovení? Prožít
celý život jako jejich kořist? Narodit se jako kořist, zemřít jako kořist?“
Dívám se na jednoho po druhém. „Tohle je naše šance stát se něčím víc než
jen kořistí. Uniknout tomuhle osudu. A vy se místo toho chcete vrátit jako
uprchlá zvířata zase zpátky do klece.“
Nikdo neodpovídá. V dálce přibývají na řece další tečky.

„Vždyť můžeme být svobodní!“ Hlas se mi láme. Rozpřahuju ruce směrem

k východu. „Tohle je směr, kterým se musíme vydat. Na východ. Za mým
otcem.“

Najednou se mi točí hlava, necítím pod sebou pevnou zemi. Předkláním se

a čekám, až se svět se mnou přestane točit. „Nedělejte to,“ říkám. Vítr unáší
můj hlas, takže se téměř mění v šepot.

„Neopouštějte mě.“

Chvíli nic neříkají. Stojí jako sochy. Jejich nehybnost je narušena jen vlasy
povlávajícími ve větru.

Pak David udělá krok směrem ke mně. Je to jen jeden krok, ale zdá se mi,
jako by tím pohybem vymazal celou vzdálenost mezi námi.

„Půjdeš s námi, Gene?“ říká. „Prosím?“ A právě tohle poslední slovo mě

nahlodává.

Otáčím hlavu, pozoruju obzor na východě. Široký, plochý, prázdný.

„Gene,“ říká teď Jacob. „Pojď s námi. Patříš k nám. Jsi jedním z nás. Já to
tak vážně cítím. Dokonale mezi nás zapadáš. Jsme rodina. Nenecháme tě
odejít!“

Nikdo mě nikdy nepřemlouval ani neprosil. Nic neříkám, ale cítím, jak
prázdná místa v mém srdci

zalévá teplo. Obracím se zpátky k nim. Ben mě pozoruje pohledem plným

naděje a očekávání. Čte mi v obličeji rozhodnutí, o kterém sám téměř
nevím, že ho dělám, a začíná se široce usmívat. Vzrušeně tahá Sisy za ruku.
„Jde s námi! On jde s námi!“

Epap na mě vřele kývá. „Měli bychom vyrazit,“ vybízí nás. „Zpátky do

Misie je to daleko. Povedeš nás, Gene. Já půjdu poslední, co vy na to?“
Vidím sám sebe, jak jdu k nim, mezi ně. Skoro cítím, jak mě plácají po
zádech, vidím, jak jim v očích poskakují veselé plamínky, jak mi nohy
zaplavuje energie a já je vedu do Misie.

Ale ve skutečnosti dál stojím bez hnutí. Jako bych přirostl k zemi. Znovu
hledím k východu.

Připadám si, jako by mě miliony rukou tahaly na dvě různé strany.

„Já půjdu za Genem!“ volá Jacob a zvedá svůj batoh.

Já se ale pořád nehýbu.

A pak promluví Sisy, která dlouho mlčela. Ale na rozdíl od ostatních nemá
v hlase ani špetku nadšení. „Gen.“ To je to jediné, co říká. Jen moje jméno.
Tiše. Její hlas je plný nesnesitelného smutku, který mě ničí. Kroutí hlavou a
dívá se na mě. V tom drobném pohybu mezi námi probíhají tisíce skrytých
slov pochopení a uvědomění.

Chlapci se k ní zmateně otáčejí.

„Sisy?“ ptá se Ben. „Co se děje?“

„Gen s námi nepůjde,“ říká Sisy, aniž by se mi přestala dívat do očí.

„Cože? Co to říkáš?“

Mluví klidně. „Jeho úkolem je jít na východ. To je cesta, kterou mu určil

Vědec.“

„Ne,“ zlobí se David. „On patří k nám, musí zůstat s námi…“

„On je Prapočátek,“ oponuje Sisy. „Musí se vydat jinou cestou než my.“

„Sisy,“ diví se Ben, „vždyť on chce jít s námi a…“

„ Nenechte Gena zemřít,“ připomíná jim Sisy. „Gen je Prapočátek. On v

sobě má lék. Musí zůstat naživu. Musí se vydat na východ. To je pro něj to
nejdůležitější.“
Chlapci blednou. Ale jejich vykulené pohledy a rozechvělé ztichlé rty
prozrazují, že ač nechtějí, souhlasí se Sisy.

„Musí najít Vědce,“ pokračuje Sisy odhodlaně. „Právě to Vědec chce, tak to
pro něj naplánoval od samého začátku. Nemůžeme dovolit, aby naše osobní
city“ – výraz v jejím obličeji tvrdne – „tento plán překazily.“ Pozoruje mě
koutkem oka. Hlas se jí začíná třást, jasně v něm cítím nesouhlas a
rozzlobenost. „A někde hluboko v sobě Gen cítí, že přesně takhle to chce.“

Chlapci se na mě dívají. A Ben teď z tváře čte něco jiného, jiný výraz, který
mu rozechvívá rty a vyplavuje slzy do očí. „Gene?“ ptá se a jeho otázka
zůstává viset ve vzduchu, houpe se ve větru.

Sisy jde ke mně s tvrdým výrazem. „Chce najít svého otce. Nic – a nikdo –
pro něj není důležitější.

Nemůžeme ho od toho odrazovat. Musíme ho nechat jít.“ Teď už stojí

přímo naproti mně tak blízko, že vidím vrásky v jejím napjatém obličeji,
jemné známky obrovské bolesti. „Šel bys až na konec světa, abys ho našel,
viď, Gene?“

Chlapci stojící za ní mě upřeně pozorují. Obloha nad nimi je zářivě modrá,

nikde v dohledu není ani mráček. Ben začíná vzlykat a Epap mu pokládá
ruku okolo ramen.

„Neopustím tě,“ říkám jí.

„Musíš,“ odpovídá Sisy. „Nedovolím ti zůstat s námi.“

„Já už nikoho…“

Přikládá mi prst ke rtům, umlčuje mě.

V hlubokých očích jí září slunce odrážející se od žulového útesu.

Vzpomínám na chvíli, kdy jsem tyhle hnědé oči viděl poprvé, na obrazovce
ve škole. Tehdy, když losovala výherní čísla k honu na

glupany. Je to tak dávno, přesto si ale pořád pamatuju, co všechno jsem v

těch očích viděl, přestože to byly jen pixely na obrazovce, tu směsici síly a
něhy.

A přesně tak působí i její ruka na mé tváři. Vyzařuje sílu a něhu.

„Gene,“ šeptá a hlas ji konečně zradí. Ztěžka polyká. „Běž.“ Na okamžik v

jejích odhodlaných očích probleskne stín pochybnosti. Odmlčí se, jako by
mi dávala možnost něco říct. Ale já neříkám nic. Sisy zavírá oči a obrací se
zpátky k chlapcům.

Stojím bez hnutí. A pak, jedním pohybem, který zdánlivě trvá hodiny, se
obracím k řetězovému žebříku. Necítím žádnou hmotu, ani v žule pod
sebou, ani ve svých nohou, ve svém těle. Jako bych se měl v příštím poryvu
větru rozplynout, propadnout se do nicoty. Pokládám nohu na první příčku.

„Gene!“ křičí David. „Zase se uvidíme. Jednou, ano?“

Přikyvuju. Usmívá se na mě a já cítím, jak se moje vlastní rty přirozeně

kroutí do úsměvu. To jsem nevěděl, že úsměv může vycházet i ze smutku.
A pak dělám něco, před čím mě otec vždycky zrazoval.

Zvedám ruku a pomalu mávám. Mávají mi zpět, všichni, v očích mají slzy.

Sestupuju na další příčku, jako kdyby mě dolů táhla tíha mého srdce. Lezu
dál a obraz Sisy a chlapců střídá tvrdá žulová stěna. Nohy sestupují na další
a další příčku a já jsem na světě zase sám.

39.

POSTUPUJU RYCHLE, NEŠETŘÍM se. Je lepší být zadýchaný a

soustředit se na to, co leží přede mnou, nikoli na to, co jsem nechal za
sebou. Jsem jen malá tečka pohybující se rozlehlou zapomenutou krajinou
zbavenou vzpomínek, která se z tohoto stavu už nikdy nevymaní.

Když slunce začíná klesat k obzoru, cítím, že tvrdou žulu pod nohama
střídá měkká lesní půda.

V lesích je chladněji a panuje tu přítmí, jako kdyby sem soumrak vtrhl o

něco dřív. Udržuju rychlé tempo, chci dojít co nejdál.
Ale hustý lesní porost a nedostatek orientačních bodů mě matou, točím se v
kruhu. Snažím se zorientovat podle oblohy, ale vysoké sekvoje rostoucí
těsně u sebe zastiňují většinu oblohy a zkreslují polohu slunce. Už ani
nevím, kterým směrem je východ. Zabarvení oblohy mi dělá starosti,
modrou střídají odstíny rudé, prozrazující blížící se soumrak.

Brzy bude noc.

Jsem kluk z města, neumím se pohybovat v divočině. Jdu dál, ale cítím, jak
se mě zmocňuje panika.

Po dalších deseti minutách si musím přiznat to, co se snažím už hodinu

popírat. Ztratil jsem se, můj vnitřní kompas zkolaboval. Už ani nevím, jestli
jdu směrem k Misii, nebo od ní. Drahocenný čas mi utíká mezi prsty.

S hrůzou zjišťuju, že se na obloze objevují první hvězdy. Svět se halí do

noci. A někde pode mnou, v horské jeskyni, čekají stovky soumračníků, až
den ustoupí temnotě. Ta představa mě ničí. Brzy začnou šplhat po stěnách
jeskyně a popínavých rostlinách a vylézat z děr, kterými do jeskyně ve dne
proudí sluneční světlo. Pohrnou se v nekončících přívalech, zaplaví hory
jako velká olejová skvrna a poženou se směrem k Misii.

Doufám, že Sisy s klukama to zvládla a vrátili se v pořádku do Misie. Že se

jim podařilo přesvědčit dívky, aby nastoupily do vlaku, a že se jim podaří
odjet dřív, než dorazí soumračníci. Začíná mě tížit svědomí. Že jsem je
opustil. Stejně jako jsem opustil Záři, jsem teď zradil i je. Přidávám do
kroku, snažím se vyčerpat natolik, abych zahnal všechny nepříjemné
myšlenky.

O půl hodiny později se opírám o kmen stromu, těžce oddechuju, vyděšeně

se rozhlížím po lese. Teď už jsem měl být za horami, na kilometry daleko
od nich a bezpečně schovaný po větru. A ne ustrašeně pobíhat po temné a
tichém lese. Když nás tudy vedla Klára, les byl plný života. Teď tady ale
panuje děsivé ticho. Jako kdyby všichni obyvatelé lesa vycítili příchod
soumračníků a raději utekli.

Když se můj přerývaný dech trochu zklidní, slyším tiché bublání potoka.
Vydávám se směrem k němu, ne proto, že bych měl žízeň a potřeboval
vodu, ale protože si pamatuju, že nějaký potok protéká jen asi padesát
metrů od srubu. Možná je to on.

Je to bublající, rychle tekoucí horský potok. Skláním se k němu a oplachuju

si obličej. Ledová voda zahání únavu a probouzí mé smysly.

V hlavě se mi rodí plán, jak z toho ven. Není dokonalý, to ani zdaleka. Ale
s tím, jak padá okolní teplota a chlad mi zalézá pod kůži, začínám si
uvědomovat, že to je nejen možná úniková cesta, ale nejspíš i jediná. Hážu
si batoh na záda, utahuju popruhy a běžím okolo potoka. Vyhlížím srub.

Protože ve srubu je otcovo rogalo.

Málem jsem srub přeběhl. Zachránilo mě osamocené zavytí. Nese se noční

oblohou, je znepokojivě blízko. Zastavuju. A právě v tu chvíli spatřuju svůj
cíl. Zatím ne srub, jen tu mýtinu. Za okamžik už

běžím přes mýtinu k verandě srubu.

Když beru za kliku, noční ticho prořízne další sborové vytí, vysoký jekot
mnoha mužských i ženských hlasů. Tenké čáry obláčků zabarvené od
zapadajícího slunce do ruda připomínají krvavé šrámy. Hledím do lesů
obklopujících mýtinu. Nevidím žádný pohyb. Směrem na východ mýtina
končí skalním převisem, pod nímž padá strmý sráz do hloubky. Nad ním
vane temný vichr. Tudy otec odletěl na svém rogalu. Vznesl se z převisu
rovnou k nebi, plachtil nad Pláněmi. A tím směrem se musím vydat i já.

Ve srubu je tma. Vytahuju z tašky jednu svítící tyčinku a lámu ji. Rogalo je
přesně tam, kde si ho pamatuju, visí na stěně v ložnici. Teď, když vím, že
na něm poletím, se mi zdá křehčí a současně těžkopádnější. Prohlížím ho a
snažím se zorientovat ve změti vzpěr a popruhů. Nic z toho nedává žádný
smysl. Musí tu být ještě něco. Pak si vzpomínám. Otevírám truhlu na
oblečení a vytahuju z ní tu zvláštní vestu, kterou jsem v ní viděl minule.
Rozepínám zip a rozplétám oka, popruhy a karabiny, které z ní visí.
Oblékám si vestu a utahuju popruhy. Teď už je to celé srozumitelnější: háky
se připojují do ok a karabiny do barevně ladících karabin.

Okenní tabulky rozechvívá výkřik.

Za oknem už je neproniknutelná tma. Noc převzala vládu.

Horami se rozléhá jekot, jako by chtěl oficiálně přivítat noc. Je čím dál
hlasitější, škrábe do okenních tabulek jako nehet do ledu. Slyším slabé
praskání, jako když někdo láme párátka – brzy mi dochází, že to jsou
vzdálené zvuky stromů lámaných a vyvracených divokou armádou
soumračníků. Lidské pachy vznášející se nad útesy je dovádějí k šílenství.

Odhazuju rogalo na postel a vybíhám ven. Z verandy vidím, jak postupují

dopředu. V dálce se třesou vysoké stromy.

Blíží se. Za chvíli jsou tady. Nějakou náhodou nebo možná zcela záměrně
se valí přímo ke srubu.

Spěchám zpátky dovnitř. Uvažuju, že bych zavřel okenice a opevnil se ve

srubu. Ale ten nápad okamžitě zaháním – srub soumračníkům může odolat
asi tak jako krabička zápalek ohni. Během chvilky by ze srubu nadělali
třísky.

Beru do ruky rogalo a bokem procházím chodbou a ven před srub. Okolo
mě zuří šílený vichr, který s sebou nese ozvěnu jejich vytí.

Teď, nebo nikdy. Všechno, nebo nic. Vybírám si teď a doufám ve všechno.
Vyrážím k převisu a cestou zacvakávám karabiny, protahuju popruhy oky,
všechno jen na základě odhadu. Vůbec si nejsem jistý úspěchem svého
počínání. Teď můžu jen doufat, že jsem je upevnil správně.

Země se mi začíná chvět pod nohama.

Z lesa se ke mně nesou výkřiky. Tyhle jsou jiné, nadšené, plné příjemného
překvapení, nečekaného odhalení.

Rozbíhám se. Zatím nezaháknuté karabiny se houpou na rogalu a šťouchají

do mě jako dítě, které něco chce – zahákni mě, zahákni mě, zahákni mě –
ale na to už je příliš pozdě. Teď už vnímám jen pronikavý jekot
soumračníků, který mě píchá nejen do ušních bubínků, ale i do zad a do
nohou, chňape po mně jako drápy na roztažených prstech. Zvedám kovovou
rukojeť rogala nad hlavu a snažím se v běhu nezakopnout. Jediné
zavrávorání by teď bylo osudovou chybou.

Obklopuje mě černočerná temnota.

Neohlížej se. Nerozhlížej se. Soustřeď se na ten převis. Utíkej k němu, běž,
běž, běž.

A pak ho vidím, blížím se ke skalnímu převisu, za nímž se rozkládá

obrovská prázdnota. Vůbec nevím, co mám s rogalem dělat, ale na
rozmýšlení už je příliš pozdě. Země se chvěje, vzduch protínají tisíce
roztoužených výkřiků a já se vrhám z převisu do bezedné černoty.

A právě v tu chvíli slyším výkřik, nese se ke mně jediné slovo. Gene!

Padám k zemi, nohama máchám ve vzduchu, skalní převis zůstává za

mnou. Nefouká vítr. Rogalo padá jako zraněný pták hystericky mávající
křídly. Žaludek mám na vodě, přepadá mě panika.

Zničehonic se zvedá hrozivý poryv větru. Rogalo nabírá vítr. Ještě před
chvílí tak prázdný noční vzduch najednou pod mýma nohama získává
pevnost luxusního koberce a nese mě k noční obloze.

Se srdcem v krku a prsty pevně sevřenými okolo rukojeti se dívám pod

sebe. Soumračníci se vrhají ze skalního převisu, padají do černé propasti.
Rogalo pod mým pohybem zakolísá. Zvedám oči zpátky k rukojeti a
soustředím se na ovládání rogala. Nakláním tělo do stran a opatrně
zkouším, jak se který pohyb projeví na jeho směru. Jde mi to rychle a brzy
mám pocit, že mám rogalo pevně v rukou.

Všechno je třeba dělat pomalu a postupně, žádné prudké pohyby a manévry.

Není to nic těžkého, když člověk překoná počáteční strach.

Vlastně je to báječné. Je to skvělý pocit, když rogalo hladce klouže

vzduchem a tvář mi ovívá překvapivě mírný osvěžující vánek. Hluboko pod
sebou vidím gigantický vodopád, kterým z hory vyvěrá Neda. Blýská se
pode mnou jako hliníkový pásek, šipka ukazující k východu. K Zemi
zaslíbené. K mému otci. Jestli vydrží tenhle východní vítr, mám vyhráno.
Naposledy se ohlížím k hoře. Po jejích útesech teď měsíc rozlévá své
mléčné světlo. Vidím proud stříbrných a černých teček valících se jako
řeka. Z podzemí se ve vlnách hrnou davy soumračníků.

Brzy se dostanou až k Misii.

I když jsem se na ně snažil zapomenout, moje myšlenky se vrací k Sisy a k

chlapcům. Teď už jsou určitě zpátky v Misii. Na okamžik se mě zmocní
prázdnota rozlehlejší než noční obloha.

Upřeně hledím před sebe. Tam někde přede mnou, za obzorem, je můj otec.

Jsem zvědavý, kolik dívek Sisy přesvědčila, aby nastoupily do vlaku.

Otec bude asi opálený, říkám si, když už se nemusí schovávat před
sluncem. A možná i trochu silnější díky dostatečné stravě, kterou má teď k
dispozici.

Jestlipak už jsou Sisy a kluci ve vlaku. A jestlipak do něj nasedají i další

dívky, zatímco se motory rozehřívají.

Otec bude mít plnovous, možná knír, nebo třeba strniště. Bude mít
chloupky na rukou a na nohách.

Díky měsícům a letům hlubokého, klidného spánku bude mít menší pytle
pod očima, možná vůbec žádné. Bude vypadat jinak, ale bez masek, které
nosil celý život. Bude konečně svůj – takový, jaký doopravdy je.

Snad jsou Sisy i kluci v pořádku. Snad vědí, že musí co nejdřív vyrazit.
Jestlipak už vědí, kolik soumračníků se valí jejich směrem.

Poprvé v životě uvidím otce, jak se usmívá. Uvidím tu nejčistší z emocí,

které se naučil skrývat.

Uvidím, jak se jeho rty přirozeně stáčejí do obloučku, zuby mu svítí, oči se
mu lesknou. Ruce nechá u těla, už nebude mít potřebu falešně se škrábat na
zápěstí. Přesně to udělá, když mě uvidí. Usměje se.

Usměje se do slunce a nebude cítit potřebu skrývat se ve stínu.

Jestlipak Ben není po celodenním pochodu moc unavený. Snad David ví, že
bude potřebovat rukavice a šálu, protože skrz mříže k nim pronikne ostrý
kousavý vítr. Snad se Sisy dobře hojí rána na ruce a nedostala se do ní
infekce. Jestlipak na mě myslí stejně jako já na ně. Jestlipak se po mně Sisy
stýská. Stejně jako mně po ní.

Nade mnou se blýskají hvězdy, jen kousek ode mě. Jako bych mohl
natáhnout ruku, sundat je z nebe a dívat se, jak se snášejí k zemi jako
sněhové vločky.

Dívám se k východu. Vidím svého otce v teplém slunečním světle, je

rozmazaný jako duch. Ztrácí se, mizí, stejně jako se všechny sny s
příchodem rána rozplývají.

Svírám rukojeť ještě pevněji. Pak nakláním nohy i tělo na stranu. Rogalo se
ve vzduchu otáčí, hvězdy i měsíc tančí okolo mě, stříbřitá řeka se pode
mnou otáčí. A pak se přede mnou tyčí horský masiv, jeho obrys se natáčí do
strany jako hlava, kterou někdo naklonil ve zmateném údivu.

Letím na západ.

Zpátky do Misie.

40.

MISIE LEŽÍ V SEDLE mezi dvěma horskými masivy. Na první pokus jsem
ji minul. Nakonec se jako skvělý orientační bod ukáže zvedací most, jehož
dvě zdvižené poloviny připomínají zarážky na knihy. Otáčím se a vidím v
temném podhůří několik světel. Letím k nim blíž a brzy se ze tmy vynoří
celá Misie. Vidím slabě osvětlené domky. Z výšky vypadá vesnice
překvapivě malá a malebná.

Už jsem se smířil s tím, že přistání bude náročné, možná bolestivé, a snad

dokonce i smrtelné a do velké míry bude záviset na začátečnickém štěstí.
Měl jsem dost času o něm přemýšlet – celou tu zhruba čtvrthodinu, kterou
mi trval let zpátky, a rozhodl jsem se, že nejlepší bude přistát v ledovcovém
jezeře na okraji Misie. Ale to, co zprvu vypadalo jako dobrý nápad, se
ukazuje jako neuvěřitelně těžko proveditelné. Z výšky jezero připomíná
malou minci. Zdá se mi pro přistání šíleně malé. Je obklopené zjizvenou
žulou a hustými jehličnatými lesy trčícími k nebi jako nože.

Přistání v jezeře je tak tvrdé, jako bych vrazil do ledové stěny. Voda zarostlá
kapradím pád nijak netlumí. Moje nohy i tělo kloužou po hladině, která
připomíná kovové struhadlo. Pak se rogalo zničehonic zanoří do vody a
chlad, vzduchové bubliny a tma převracejí můj svět naruby. Úplně zmatený
ze sebe strhávám vestu a odkopávám potápějící se rogalo. Sleduj bubliny,
povedou tě nahoru, sleduj bubliny. Nořím se nad hladinu a nade mnou se
rozprostírá noční obloha, plíce se mi plní vzduchem.

Plavu ke břehu, vytahuju své mokré potlučené tělo z vody. Je mi zima.

Musím si pospíšit, končetiny se mi chvějí jako větve ve větru, hlavou mi
víří zmatené a chaotické myšlenky. Klopýtám na nestálých nohou, zuby mi
drkotají, s pažemi složenými na hrudníku a rukama schovanýma v podpaží
mířím k nejbližšímu domku. Zmrzlými prsty tak tak zvládnu zmáčknout
kliku. Uvnitř je tma. Otevírám šatník, strhávám ze sebe mokré oblečení a
převlékám se do suchého.

Pak si uvědomuju, že jsem tady nikoho neviděl.

Vybíhám na ulici, zuby mi pořád drkotají o sebe.

Rozhlížím se po náměstí: nikde nikdo, nikde žádný pohyb. Zrovna když si

říkám, že se Sisy povedlo všechny přesvědčit, aby odjeli pryč, zahlédnu
skupinku dívek. Když mě vidí, překvapeně kulí rozespalé oči.

„Kde jsou mí přátelé?“ ptám se. Moje první slova po mnoha hodinách znějí
chraptivě a nervózně.

Dívky na mě jen ostražitě hledí.

„Slyšíte mě? Mí přátelé: Sisy, Epap, kluci. Vrátili se sem? Viděly jste je?“

Ale dívky jen bezvýrazně hledí, naléhavost v mém hlase jim nic neříká. Až
na jednu. Vypadá vyděšeně.

„Vrátili se sem?“ ptám se jí.

Přikyvuje.

„Kde jsou?“ chci vědět.

„U vlaku,“ říká tiše. „Většina z nich.“

„Co tím myslíš, většina z nich?“

Pevně si svírá sukni, mačká látku v dlani.

„Co se tady děje?“ vyslýchám ji. Zmocňuje se mě hrůza.

„Víc ti říct nemůžu. Nesmím,“ říká nejistě.

„O co tady jde?“ dožaduju se odpovědi. A když mi nikdo neodpovídá, když

se mi nikdo ani nepodívá do očí, rozbíhám se k vlaku.

„Utíkejte k vlaku!“ křičím na ně přes rameno. „Jestli chcete žít, musíte

nastoupit do vlaku!“

Na vlakové stanici je živo. Vypadá to, že je tady půlka vesnice, vykládají

vagony. Stále ještě vykládají.

„Sisy!“ křičím.

Obličeje se obracejí ke mně, jeden kulatý ospalý obličej za druhým. Ale

Sisy ani kluky nikde nevidím.

„Epape! Davide!“

Všichni se zastavují, ohlížejí se po mně. Vypadají překvapeně, ale nikdo nic

neříká.

A pak, od samého konce vlaku, ji zaslechnu. Sisy křičí: „Tady jsme, Gene!
Tady jsme. Pospěš…“ Její slova utne mlaskavý zvuk.

To mi vlévá novou krev do žil. Letím po nástupišti, odstrkuju kontejnery a

čerpadla, skáču přes hadice, které se kroutí po nástupišti. U posledního
vagonu se mačká skupina staršinů.
Zastavuju u nich, ztěžka oddechuju, polykám řídký vzduch. Staršinové se
rozestupují a obklopují mě jako květ masožravé rostliny. Pak je konečně
vidím. Všichni jsou uvázaní ve vagonu. Sisy i kluci.

Skoro všichni kluci.

„Kde je Ben?“ ptám se.

„Krugman ho odvlekl do svojí pracovny,“ říká Sisy. Na tváři má velkou

modřinu. Ruce, zhmožděné a odřené, má svázané nad hlavou a připoutané k
jedné z mříží. „Neposlouchali nás. Chytili nás a odvlekli do vlaku.“

Vedle ní je David, třese se, má slzy na krajíčku. Jacob je připoutaný na

druhé straně vagonu.

Rozeznávám lana, kterými jsou uvázaní. Epap vypadá, že je na tom nejhůř.

Je sám v rohu, oči má tak opuchlé, že je skoro nemůže otevřít. Je skloněný
na stranu, tak tak se drží při vědomí, ruce má svázané za zády. A pak si
všimnu, že v dalším rohu je ještě někdo. Dívka, jejíž oči září novým
odhodláním.

Klára.

Obracím se ke staršinům. Škodolibě se na mě smějí. „Dobře, dobře,“ říkám.

„Dostali jste nás.

Vzdáváme se. Nasedneme do vlaku. Odjedeme.“

Mračí se. Čekali další odpor, ne odevzdanost.

„Ale přiveďte Bena. Pak nás můžete vyslat na cestu.“

„Dobře,“ odpovídá jeden ze staršinů. „Tak nastup do vlaku.“

„Hned, jak přivedete Bena,“ říkám. „Pak do něj nastoupím.“

Staršina se vřele usmívá, až se mu ve tvářích dělají důlky. „Tak dobře,“

odvětí. „Jak chceš. Ale může to trvat, já nevím, hodinu nebo dvě. Možná i
tři hodiny.“
Ostatní staršinové propukají v hurónský smích.

Dívám se na Sisy. Vrtí hlavou. To nejde, říká mi pohledem.

Zkouším to jinak. „Dobře mě poslouchejte,“ říkám. „Je to vážně důležité.

Musíme hned pryč.“

„A jak jsi na to přišel?“ vyptává se staršina.

„Jdou sem.“

„Kdo?“

„Soumračníci.“

Staršina se usmívá. Ukazuje na Sisy. „To tvrdila taky. Brrr… my jsme tak
vystrašení. Brrr…

soumračníci plují po řece na svých krásných loďkách.“

„Měli byste být vystrašení.“ Hledím do jejich usměvavých tváří, dokud z

nich úsměv nezmizí.

„Protože já je viděl. Už jsou v horách. Právě teď se ženou sem, valí se po

horách jako černá lavina.

Budou tady každou chvilku.“

Na sekundu, dvě, tři, jsou zticha. Pak ticho přeruší jejich výbuch smíchu.

„Výborně, pane, výborně, krásně jste to zahrál,“ vyhrkne staršina. „Musím

říct, že bych ti to na chvilku snad i věřil.“ Pak se přestane smát, jeho tón se
rychle mění. „Ale ne úplně, ani z půlky.“

Výraz v jeho tváři tvrdne. „Teď nastup do vlaku.“

„Nejdřív přiveďte Bena. Dívky by zatím měly začít nastupovat.“

„Co tím chceš říct?“ ptá se jedna z dívek. Ta pihatá. Mluví tichým a
vyděšeným hlasem, vypadá, že už nevěří ani sobě. Ignoruje pohledy
staršinů. „Pověz mi to.“

Staršinové se ji snaží zastavit. „Ty buď zticha…“

„Musíme odtud všichni zmizet,“ křičím teď směrem k dívkám. „Ten vlak je
naše naděje na přežití.

Jediná naděje.“ Vidím, že mě dívky bedlivě poslouchají, naklánějí se

dopředu. „Vyděsila vás ta soumračnice v Planáriu? Představte si, že jsou
jich desítky. Stovky soumračníků, kteří se ženou vesnicí!“ křičím, až dívka
s pihami couvá. „Představte si, jak se na vás vrhají a požírají vás. A přesně
k tomu dojde asi za čtvrt hodiny.“

Drobná holčička stojící nedaleko, nejvýš sedmiletá, začíná plakat. Pihatá

dívka ji bere okolo ramen, ale sama je bledá a chvěje se.

„Neposlouchejte ho!“ vykřikne jeden staršina. „Neposlouchejte ty

prachsprosté lži!“

„Dávejte všichni pozor!“ snažím se ho překřičet. „Nastartujte motory.

Začněte sklápět most. Musíme odtud vypadnout!“

Nikdo se ani nehne.

A pak se stane to jediné, co může fungovat.

Z noční temnoty se k nám nese hrozivé vytí.

Není to vlk ani jiné zvíře, není to ani osamocené vytí. Je to zvuk plný touhy
a šílenství. Je plný emocí, ale ne lidský. Vzápětí se k němu přidává další
zavytí, pak další, až se okolím nese celý děsivý sbor.

Staršinové blednou, oči se jim rozšiřují pochopením. Jejich celoživotní

noční můra se naplňuje.

A pak se začínají chovat divně. Nesnaží se dívky nahnat do vlaku. Ani do

něj sami nenastupují.
Jednoduše se otáčejí a tiše se šinou pryč jako herci vypískaní z jeviště, tváře
mají zkroucené šokem.

Pomalu se šourají k vesnici přes ztemnělé louky. Směrem k vytí.

„Co to dělají?“ ptá se Klára. „Kam jdou?“

Nedává to smysl. Dívky, které vyrazily za staršiny směrem od nástupiště, se

zastavují a tázavě hledí jedna na druhou. Jejich obličeje ztělesňují nejistotu:
souboj mezi základním instinktem k přežití a jejich podmíněným
podvolením se staršinům.

Další výkřik. Tentokrát to není vytí soumračníků, ale lidský křik. Přestože
se k nám nese z farmy na druhé straně Misie, doléhá na nás hrozný strach,
kterého je plný. Ten křik trhá noční tmu na cáry.

V duchu vidím dívky z farmy, jak utíkají na jatka a berou do rukou sekáčky
a sekerky, aby se bránily.

Neuvědomují si bláhovost svého počínání. Neuvědomují si, že pach krve,

byť jen zvířecí, soumračníky rozběsní ještě víc.

„Jestli chcete žít, nastupte hned do vlaku!“ křičím. Dívka s pihami jde
dopředu. Roztřeseným hlasem nabádá dívky, aby nastoupily. Nepotřebují
další povzbuzování; s překvapivou tichostí se hrnou do vlaku, jen občas
některé z nich unikne vzlyk nebo tichý výkřik.

Jedna z dívek zvedá něco z podlahy vagonu. Je to ta dívka se zapletenými

copy a v ruce teď drží Sisyin opasek s dýkami. Pokleká vedle Sisy a
vytahuje jednu z dýk. Za okamžik už přeřezává provazy

okolo Sisyiných rukou. Sisy vstává a mne si zápěstí. Pohledem dívce

děkuje, pak odepíná od opasku další dýku. Společně přeřezávají provazy
klukům a Kláře.

„Jak ten vlak rozjedeme?“ ptám se dívky s pihami.

„Na konci nástupiště je řídicí panel,“ vysvětluje. „Ovládá se jím všechno.

Určitá sekvence tlačítek aktivuje u vlaku autopilota. Pak se motory čtvrt
hodiny zahřívají a potom se všechny dveře zamknou, uvolní se brzdy a vlak
se rozjede, most se sklopí. Jakmile se ten proces jednou spustí, nejde to
zastavit. Nepůjde to, dokud vlak nedojede do cíle, do Civilizace.“

„Umíš ten panel ovládat?“ ptám se.

Přikyvuje, pevně mi hledí do očí. Její pohled prozrazuje nečekanou sílu.

„Hodněkrát jsem pozorovala staršiny při práci,“ říká. „Všechno je to hrozně
jednoduché, jsou tam obrázky a knoflíky jsou jasně barevně odlišené.“

Od vesnice se k nám nesou další výkřiky, teď už hlasitější, a mísí se s

bolestivým rykem. Krveprolití začalo. Možná necítím ten pach, ale visí to
ve vzduchu. Noční temnota je prosycena smrtí.

„Tak běž,“ žádám ji. „Spusť motory.“ Dívka odbíhá směrem k panelu, tak
rychle, jak jí její lotosová chodidla dovolují.

Všímám si, jak David něco naléhavě šeptá Jacobovi. Obracejí se a chystají
se utéct. „Kampak jdete?“ ptám se a chytám je za bundy.

„Pro Bena,“ říká David a praští mě přes ruku.

„Tak to ne. Oba zůstanete tady.“

„Nemůžeme ho tady nechat, Gene.“

„Já vím,“ procedím mezi zuby. „A proto pro něj půjdu já.“

„Půjdeme pro něj spolu,“ vstupuje do hovoru Sisy.

„Zvládnu to sám,“ říkám.

„Teď ne. Jde o Bena.“ Obrací se k Davidovi a Jacobovi. „Vy dva zůstaňte s
Epapem, dejte na něj pozor. Ty dvě holky,“ ukazuje na dívku s copy a dívku
s pihami, „jsou šikovný. Držte se jich.“

A vzápětí už Sisy skáče z nástupiště a připíná si dýky k opasku. Ihned se k

ní přidávám a běžíme spolu přes louku. Z vesnice k nám doléhají další
výkřiky. V ulicích i v domech naplno propukl teror.
A my běžíme přímo k němu.

„Proč Krugman odvlekl Bena?“ zjišťuju.

Sisy vrtí hlavou, v očích má vystrašený pohled. „Já nevím.“ Běží ještě
rychleji a s ještě větším odhodláním.

V polovině cesty se rychle ohlížím ke stanici. Ozývá se hlasitý mechanický

zvuk a z komína lokomotivy začíná stoupat šedý dým. Vlak se zahřívá.
Čtvrt hodiny. Tak málo času máme. Pokud se nám podaří vrátit se živí.

U prvního domku na okraji vesnice se opíráme o stěnu, vyhlížíme za roh.

Ulice je prázdná. Slyším, jak za námi někdo běží. Klára.

„Jestli půjdete dál, je to jistá sebevražda,“ vypraví ze sebe zadýchaně.

„Poslouchejte ten řev! Vraťte se k vlaku.“

„Jdeme do Krugmanovy pracovny pro Bena,“ říká Sisy. „Bez něj

neodjedu.“

Hledí na sebe jedna na druhou. Klára si odplivne. „V tom případě jdu s

váma. Můžu vám pomoct.

Znám nejrychlejší cestu do pracovny. A zpátky.“

„Kláro…“ ozývám se.

„Tak pojďte,“ říká Klára. „Nemůžeme ztrácet čas.“ Rozbíhá se a ví, že

běžíme za ní, proplétá se uličkami a protahuje se mezerami mezi domky.
Obratně nás vede zkratkami, skrz domky i přes ploty.

Každou chvíli narážíme na skupinky dívek běžících s jekotem po ulici tak

rychle, jak to na lotosových

chodidlech jde. „Běžte k vlaku!“ velím jim. Při pohledu na tu kolébavou

chůzi je mi však jasné, že nemají šanci soumračníkům utéct.

Ti jsou všude i nikde. Zatím jsem ještě žádného neviděl, ačkoli jejich jekot
se ozývá ze všech koutů vesnice. Z toho, jak zesiluje, je jasné, že přicházejí
pořád další a další v nekonečných proudech. Pach lidské krve je pohání, aby
jako blesk postupovali ulicemi, domy, lidským oblečením, kůží, svaly,
tukem, orgány a tepnami.

„Tudy!“ rozkazuje tiše Klára a stále rychleji nás vede ulicemi.

Ze dveří domu kousek před námi vybíhá nějaká dívka. Zpanikařila,

všudypřítomný řev ji vyhnal ze skrýše. Zmateně a nejistě se obrací k nám.
Nespatří závan černého větru, který ji uchvátí. Zpoza rohu vylétne nejasný
černý stín, zvedne ji ze země a odnese ji zpátky do domu tak rychle, že na
místě dveří zůstane jen hromádka třísek. Dívčin křik se mísí s vytím
soumračníka v děsivě důvěrném spojení.

Chytám Kláru za ruku a stahuju ji k sobě. Paže jí bezvládně visí, nohy

ochable táhne za sebou.

„Krugmanova pracovna, to je teď náš cíl. Na nic jiného nemysli, ano?

Doveď nás tam!“

Přikyvuje, ale tělo ji neposlouchá. Roztřese se, očima těká ze strany na

stranu, snaží se pochopit, proč se její svět proměnil v temné, černé a krvavé
peklo. Stahuje si z krku šálu a omotává si ji okolo hlavy.

„Co to děláš?“ ptám se.

„Musím schovat svoje bílé vlasy, ve tmě nás můžou prozradit.“

„Ne. Soumračníci jdou jen za pachem krve,“ vysvětluju jí a při tom jí

sundávám šálu z hlavy a motám ji znovu okolo krku. „A to je teď naše
výhoda. Víme přesně, kde jsou. Kde je křik, tam je krev a tam jsou oni.
Musíme se vyhnout křiku.“

Klára horlivě přikyvuje, ale brada se jí třese.

„Drž se u mě, Kláro, a budeš v bezpečí. Já ty zrůdy znám, už jsem přežil

několik jejich útoků. Znám dopředu jejich kroky, kam, kdy, proč. Dívej se
na mě, Kláro, podívej se mi do očí!“
Dívá se mi do očí a já se jí snažím pohledem předat všechno svoje
odhodlání, rozptýlit ten děs v jejích očích. Téměř slyším, jak jí divoce
klokotá krev v žilách. Pomalu kýve hlavou, zhluboka se nadechuje.

„Tudy,“ říká. „Už je to jenom kousek.“ Nohy už ji zase poslouchají.

Výkřiky se rozléhají celou vesnicí. Občas jsou osamocené, ale většinou se
ozve celá série. Musíme se kvůli nim občas vracet nebo se vydat oklikou.

Vesnicí se míhají temné rozmazané stíny, jsou nepříjemně blízko. Dvě

dívky, které se snaží utéct z jednoho domu oknem, křičí o pomoc, zoufale
na nás hledí. Zaklínily se v okenním rámu, rukama se pokoušejí zapřít o
venkovní zeď. Zničehonic se jejich těla prudce napnou, ústa se otevřou v
tichém výkřiku, oči jim v agónii lezou z důlků. Pak se obě hroutí a chvíli
bezvládně visí z okna jako větrané peřiny, než je někdo zatáhne zpátky
dovnitř.

Neloudáme se. Sprintujeme přes dvorky a postranními uličkami. „Tudy,“

ukazuje Klára a najednou se ocitáme v otevřeném prostoru, běžíme přes
louky směrem k obranné zdi. Nad námi visí jako ukazatel dlouhý kabel,
který přivádí elektřinu z vesnice do Krugmanovy pracovny v rohové věži.

Z jejích panoramatických oken proudí světlo připomínající svatozář.

41.

ŽENEME SE PO TOČITÉM SCHODIŠTI, dupeme po schodech,

přidržujeme se příkrého zatočeného zábradlí. Je tady děsivé ticho. V
polovině cesty mě Klára chytá za ruku, zastavuje nás.

Seshora se nese tichý zpěv.

Ochraňuj mě před smrtícím mečem,

nepouštěj ke mně zlé cizince,

z jejichž úst trčí špičáky

a drápy máchají do dálky.

Díváme se po sobě a dál stoupáme po schodech. Jdeme pomaleji, tišeji.
Zastavujeme se; to zpívá Ben, hlas se mu třese strachy.

Kéž jsou naši synové

neochvějní jako hradby,

a naše dcery jako hladké sloupy

opevněného paláce.

Pak se naše příbytky naplní

všemi pozemskými poklady.

Když vystoupáme nahoru, jdeme za Benovým hlasem. Chodbou do

Krugmanovy pracovny. Dveře jsou pootevřené. Úzkou mezerou vidíme
Bena, který v třesoucích se rukou drží noty.

Pracovna je osvětlená měkkým světlem. Slyšíme slabé vrnění elektřiny z

přívodního kabelu.

Pracovna se teď zdá útulnější, příjemnější než při naší minulé návštěvě, kdy
její interiér zaplavovalo ostré denní světlo. Krugman sedí zády k nám a
vyhlíží z okna táhnoucího se od podlahy až ke stropu.

Mlčí, v ruce drží prázdnou sklenici na whisky, jako by připíjel noci, a

vypadá, že jekot a vytí, které otřásá okny, vůbec nevnímá.

Ben stojí před knihovnou lemující jednu stěnu. Je úplně bledý. S prstem na
rtech mu ukazuju, ať jde k nám. Ohlíží se po Krugmanovi a tiše se připlíží.
Chytá se Sisy za ruku.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ ptá se Krugman tiše. V jeho hlase není ani stopa
hrozby nebo naléhavosti.

Jako kdyby měl moře času, jako kdyby se vesnicí nevalily davy
soumračníků. „Proč nejdete dovnitř?
Všichni?“

Pomalu ustupujeme chodbou.

„Protože já upřímně doufám, že se nechystáte zmizet odtud tím vlakem,“

pokračuje Krugman.

Zastavuju se. Sisy mě tahá za paži, ale něco v Krugmanově hlase…

„Protože to je, jako byste skočili z rozpálené pánve přímo do ohně,“ říká.
„Vlastně,“ pokračuje dál, nějak ví, že ho bedlivě poslouchám, „přesnější by
bylo říct přímo do kráteru plného rozžhavené lávy.“

Pochechtává se.

„Co tím chcete říct?“ ptám se.

„Gene!“ naléhá Sisy.

„Ne, počkej,“ ohlížím se na ni. A hlasitěji říkám: „Odcházíme.“

„Je to vaše volba,“ říká Krugman naprosto nezaujatým tónem. „Jenom tím
oddálíte nevyhnutelné.“

Sisy mě znovu tahá za ruku. Ale já dál odolávám. Obracím se ke

Krugmanovi. „Jste jenom moc starý a tlustý, abyste se dostal k vlaku.
Nechcete, aby se nám podařilo utéct. Jenom se nás snažíte zdržet.“

„A přesto jste pořád tady, pořád ještě tady.“ Pomalu se otáčí i s křeslem, oči
má zvlhlé a podlité krví.

Smutně se usmívá, hladí se po nadmutém břiše. „Nebýval jsem tak tlustý,“

říká pomalu a vyčerpaně.

Právě ten rezignovaný postoj, to odevzdání, je to, co mě děsí. Protože v

takovém stavu lidé nespřádají pletichy. Jestli se nás snaží zdržet, tak jen
proto, aby se mohl vyzpovídat.

Z té představy mi běhá mráz po zádech.

„Tvrdíte, že vlak je jistá smrt,“ říkám. „Povězte mi proč.“

„Gene! Jdeme!“ naléhá na mě Sisy.

„Povězte mi, proč je vlak jistá smrt,“ trvám na svém.

Krugman přejíždí dlaněmi po opěrkách svého křesla, jako by láskyplně

hladil dvě děti po hlavě. „To tady vážně musíš křičet? Copak venku není
křiku dost?“

„Fajn, odcházíme,“ říkám a obracím se k odchodu.

„O ten vlak nejde,“ prohlásí Krugman tak ledově, jako by na chvíli znovu
nabyl sebevědomí. „Ale o to, kam jede.“ Jeho hlas přechází v mumlání. „Je
tam spousta smrti a řevu. Spousta. Moc a moc.“

„Povězte nám, co se děje v Civilizaci.“

Znovu se pochechtává. „Bude to chvilku trvat. Vlastně dlouho. Hodně

dlouho.“

„Gene, nenech se jím oblbnout. Chce nás jen…“

„… uchránit před tím, abyste nastoupili do vlaku?“ doplňuje Krugman.

„Tak běžte, jen běžte.

Utíkejte, plácnu vás po zadečku, prohrábnu vlasy, líbnu vás na rty a můžete
vyrazit, děti. Nenechte se zdržovat. Ať kvůli mně nezmeškáte školní
autobus.“

Jdu ke Krugmanovi a vyrážím mu sklenici z ruky. Letí přes pracovnu a tříští

se o protější stěnu. Při tom zvuku sebou trhne; na okamžik se mu pohled
rozjasní, ale pak se zase zatáhne mlžným oparem.

Jde k oknu, stojí na pozadí noční temnoty. Od obranné zdi se k nám nese
výkřik. Je děsivě hlasitý a blízký.

„Gene!“ naléhá dál Sisy.

Nevšímám si jí. Musím to vědět. „Jede do Vládcova paláce, viďte?“ křičím.
„Vlak jede do kotců pro glupany. Mám pravdu, že ano?“

Krugman se začíná smát. „Ten kluk si zaslouží sušenku. Ten malý detektiv
by měl dostat smajlíka.“

Utírá si slzy z tváří. „To je jenom vrchol ledovce,“ říká. „Myslíš si, jak nejsi
chytrej, žes to všechno odhalil. Chceš slyšet pravdu?“

Vtom Klára zaječí. K oknu se jako pijavice tiskne soumračník, jeho bledá
tvář září jako měsíc. Skrz zrcadlové sklo nevidí dovnitř. Zastavuje se s
obličejem těsně u nehybného Krugmana, nozdry se mu chvějí. Pak se odrazí
a skáče jinam. Venku se přes obrannou zeď valí vlna soumračníků.

Krugman si hřbetem ruky utírá nos. „Tak já vám řeknu pravdu,“ říká
roztřeseným hlasem. „Nebudu ji nijak přikrašlovat. Připravte se, děti.“
Obrací se od okna čelem k nám. „Jsme tady sami. Lidstvo bylo vyhlazeno
už před mnoha generacemi. Soumračníci převzali vládu nad světem. A my
jsme ji nikdy nezískali zpátky. Nikdy jsme nenašli žádnou protilátku, lék
ani jed. Nenašli jsme nic než smrt.

Civilizace nikdy neexistovala.“

Sisy mě přestává tahat za ruku. Pomalu, váhavě se obrací ke Krugmanovi.

„Když se usadil prach, přežilo jen pár tisícovek lidí. Vedli jsme hrůznou
existenci. Uvěznění a vykrmovaní v útrobách Vládcova paláce. Jediným
smyslem našeho života bylo žít a zemřít k ukojení Vládcova apetitu. A ten
byl neukojitelný. Snažil se ho kontrolovat, ale nemohl tomu nutkání odolat.

Byli jsme tak blízko. Žádný vládce to pokušení nedokázal překonat. Počty
lidí začaly v zajetí

neúnosně klesat.“

„Jedné noci před mnoha a mnoha generacemi dostal jeden z vládců spásný
nápad. Úžasný nápad.

Uzavřel s námi dohodu.“

„ S kým?“

„S námi. S lidmi. Vládce se rozhodl propustit několik stovek lidí, aby si

tady v horách zřídili vlastní komunitu. Stovky kilometrů daleko, v takové
vzdálenosti, aby ji soumračníci kvůli slunci nemohli překonat, a to ani
vlakem. Lidé souhlasili – jako bychom měli na výběr – a vydali se na
cestu.“

„Ta dohoda byla samozřejmě přísně tajná, věděli o ní jenom ti nejvyšší. A

po desetiletí nám všichni následující vládcové poskytovali všechno, co jsme
potřebovali a chtěli. Zůstala v tajnosti daleko déle, než kdokoli čekal,
udržela ji dlouhá řada vládců. Ale jak to vypadá, každé tajemství, zvlášť
takovéhle, se jednou prozradí.“

Tahá se za chlupy na svém znaménku na bradě. „Poslední dobou k nám

pronikaly všelijaké zvěsti. Že se tajemství rozneslo po celém Paláci, že se o
Misii dozvěděly různé skupiny. Dokonce i o tom, že se staví lodě s
ochranou proti slunci, celá armáda. Ale mávli jsme nad vším tím rukou.“
Hledí k temnému nebi. „Byla to chyba. Nechali jsme se ukolébat falešným
pocitem bezpečí. Soumračníci vždycky drželi svoji část dohody.“

„Povězte mi o té dohodě víc. Chci slyšet všechno,“ vyzývám ho.

„Dodáváme jim potravu,“ šeptá Krugman. „To je celý účel Misie.

Rozmnožovací farma.

Poskytujeme Paláci pravidelné dodávky glupanů. Jako kapky při

intravenózní výživě. Jsme od nich dost daleko na to, aby nás nemohli
napadnout a vyhubit během jediné nikým neomezované hostiny.

Oni nám na oplátku dodávají všechno, co potřebujeme k přežití, a ano,

dokonce i něco navíc. Jídlo, léky, materiál. Něco za něco. Ve spoustě ohledů
jde o krásný symbiotický vztah. Ne že bychom spolu sedávali u táboráku,
pekli buřty a zpívali si u kytary, ale víte, jak to myslím.“

„Posíláte jim děti jako potravu,“ obviňuju ho.

Mluví ještě tišším hlasem. „Nech si ten odsuzující tón, chlapečku. Já ti
řeknu, co dělám. Pečuju o náš druh. To díky mně jsme ještě nevyhynuli. To
já umožnil, abyste se narodili i vy. Takže být tebou, dávám si pozor na
jazyk.“

„Tak tam jsi poslal všechny ty kluky. A starší holky…“ říká Klára.

Krugman se obrací ke Kláře s láskyplným pohledem ve zvlhlých očích.

„Starám se o to, abyste prožili krásný život. Přesně to já dělám. Hudba,
úsměvy, jídlo, teplo. Za celý život jste nepoznali strach, týrání, věznění ve
studených vlhkých kobkách. Nepoznali jste smrt a násilí, nemuseli jste
poslouchat, jak si soumračník pochutnává na někom blízkém. Nemuseli jste
žít ve strachu, kdy vás vylosují, spoutají železnými řetězy a odvlečou.
Místo toho jste prožili mládí v tomhle ráji, v opravdovém Edenu. A co, že
jsem si vymyslel pár pohádek, několik pověstí o Civilizaci? Umožnil jsem
vám všem prožít život v blažené nevědomosti.“

„Nepostaral ses o nic jiného než o jejich rozsudek smrti,“ ozývám se.

„Copak nás snad nečeká všechny?!“ křičí a vztekle na mě hledí. „Copak nás
všechny nečeká smrt?

Nejsme snad všichni odsouzení k smrti od samého narození? Jen si to

uvědom. Já jim tu cestu k smrti zpříjemnil. Ne, víc než to, udělal jsem ji
šťastnou, idylickou. Plnou smíchu, zpěvu a jídla. Podívej se na ty obrázky
na knihovně. Nevidíš v nich snad radostný, blažený dětství?“ Od rozčilení
se mu chvějí vrstvy tuku v obličeji. „A pak si přijdeš ty. Obviňuješ mě
stejně jako Vědec. Zníš stejně jako on, když se vrátil do Misie. Když se
vrátil, byl pro tohle místo už příliš dobrej.“

„Gene,“ prosí mě Sisy, abychom už šli.

„To proto je tady tolik těhotných,“ šeptám, když mi dochází hrůza celé
situace. „Díky tomu Misie

tolik prosperuje. Takhle… zásobuje Palác. Za jídlo, léky a zásoby musí

posílat…“ Nemůžu tu větu dokončit.
„Něco za něco,“ šeptá Krugman. „Něco za něco.“

„A proč tam chlapce posíláte tak brzy, když jsou to ještě pomalu batolata?“

Krugmanův pohled temní.

„Posíláte je pryč dřív, než by vás mohli fyzicky ohrozit,“ uvědomuju si. „Že
ano? Protože pro chlapce tady není místo.“

Krugman hledí z okna. „Z reprodukčního hlediska jsou zbyteční.“ A po

delší pauze dodává nervózním šeptem: „K tomu jsou tady staršinové.“
Nedívá se na mě, dál zírá ven do tmy, která pod svým závojem skrývá
masakr v ulicích.

„Jak dlouho…“ začínám se ptát.

„Po staletí. Jsme tady už po staletí,“ říká. Následuje dlouhá pauza. V

obličeji se mu objevuje slabý náznak lítosti, dlouho umlčované svědomí se
začíná probouzet. „A ano, za ty roky se tu objevila nějaká genetická
poškození. Patří to k dlouhodobému křížení genů v uzavřené skupině.
Smutný, ale nevyhnutelný důsledek. Ale vždycky ho rychle odstraníme.
Sejde z očí, sejde z mysli.“

Po zádech mi přejíždí mráz. Vybavuje se mi vzpomínka. Před dvěma dny, ta

postava v plášti, která nesla novorozence směrem k Planáriu.

Krugman si dolévá sklenici, whisky přetéká a teče mu po prstech. Dál

nalévá, je mu to jedno.

„Nechceš se přestat tvářit tak vyčítavě? Udělal bys to taky. Nedokážeš si

představit ty tlaky, jakým jsme vystavení. Když neplníme kvóty,“ říká se
svěšenými rty. „Omezí dodávky jídla a materiálu.

Jednou, když byl zvlášť slabý rok, se rozhodli nás vytrestat. Připravili pro
nás překvapení. Mezi doručeným jídlem bylo jedno jablko. Zvenčí
vypadalo úplně obyčejně, ale byla v něm skrytá žiletka namočená do slin
soumračníka. Jedna z dívek do něj kousla a nakazila se. Přeměnila se.“
Krugman se zasměje. „Tehdy nám konečně došlo, proč jsme pár měsíců
předtím dostali rozkaz postavit Planárium.“

V odrazu sklenice se mi dívá do očí.

„Bylo to varování. Aby nás postavili do latě. Po té události jsme tady

přitáhli opratě. A zvýšili jsme… produkci. Zavedli jsme ‚zkrášlovací‘
procedury na chodidlech dívek, aby nemohly jen tak bloumat po lesích a
odcházet z vesnice. Chlapce jsme začali odesílat v čím dál mladším věku. A
začali jsme omývat dodávky proudem vody. Abychom měli jistotu, že nic
není… nakažené.“

Po skle šplhají dvě bledá těla. Seskakují tak rychle, jako se objevila,
zůstávají po nich jen lepkavé stopy na skle.

Sisy jde ke mně a obrací mě tváří k sobě. „Gene,“ oslovuje mě. Vypadá,
jako by náhle zestárla o deset let. „Pojď už. Musíme jít.“

„Nebo tady můžete zůstat.“ Krugman má děsivě mladistvý pohled, jako by

z moře tuku, vrásek, vousů, tmavých kruhů pod očima, lítosti a strachu
vykukoval malý kluk. „Zůstaňte tady, prosím. Je po všem. A já se s tím
smířil. Ale nechci zemřít sám.“

Necítím vůči němu sebemenší lítost. Má na rukou krev bezpočtu dětí. Nijak
se nepokusil přerušit ten kolotoč krve a smrti a místo toho na té odporné
dohodě parazitoval. Prodával své vlastní lidi, a za co?

Za jídlo a pití a svobodu volně ukájet svůj chtíč ve městě plném nevinných
dívek.

„Jen si poslechni, jak skončíš,“ říkám cestou ke dveřím. „Můžeš si myslet,

že ses na to připravil, ale až se sem budou valit jako černá voda skrz
protrženou přehradu, budeš pištět. A budeš tady úplně sám.

Je ti to jasné? Uprostřed davu hodujících bledých těl budeš úplně sám, tak
sám, jak sis nikdy nedovedl představit.“

Obracíme se k odchodu.
„Prosím,“ žadoní, „nechte tady aspoň toho kluka. O víc nežádám…“

„Jdeme,“ odplivne si Sisy.

„… připomíná mi… mě. Když jsem byl malý a nevinný. Prosím. Stejně
všichni zemřeme. Jen chci poslouchat, jak zpívá. Prosím, nechte tady toho
kluka…“

Odcházíme, Sisy drží Bena okolo ramen. Dveře se za námi zavírají,

Krugmanův hlas utichá.

42.

NAD TOČITÝM SCHODIŠTĚM mě Klára prudce popadne za ruku.

„Ne, Gene! Tudy ne!“

„Tak kudy?“ Vytí rezonuje kovovým schodištěm, rozechvívá i zábradlí.

„Obranné zdi jsou k ničemu!“ říká Klára. „Misie je plná soumračníků.“

„Musíme se dostat k vlaku!“

„Zapomeňte na vlak!“ říká s vyděšeným výrazem. „Copak jste neslyšeli to,

co Krugman říkal? Vlak vás doveze k dalším soumračníkům!“

„Nemáme jinou možnost. Zůstat tady je jistá smrt. Ve vlaku budeme mít
aspoň možnost…“

Klára mě obrací k sobě. Dívá se na mě s odhodláním v očích. „Jedna cesta

existuje. Ještě se můžeme dostat k rogalu. Můžete odletět. Za tvým otcem.“
Táhne mě za sebou. „Můžeš se Sisy letět na tom rogalu pro dva.“

„Tak to ne!“ zlobí se Sisy. „Nemůžu kluky opustit, čekají u vlaku…“

„Nech je být. Už je nezachráníš.“

„A co Ben?“ ptám se. „Co ty?“

Klára vrtí hlavou. „Takhle to chtěl tvůj otec. Abys letěl na východ. Za tím
vším je tolik intrik, že si to ani nedovedeš představit, Gene. Ty a Sisy
musíte letět na východ. Vždycky jste to měli být vy dva.“

„Cos to říkala?“

„Musíte na východ…“

„Co chceš říct tím, že vždycky jsme to měli být my dva?“

Kláře po obličeji přeběhne vlna lítosti. „Mrzí mě to. Vážně. Lhala jsem ti.
Rogalo tady je připravené pro tebe a pro Sisy. Ne pro mě. Tvůj otec mi
kladl na srdce, že ty a ‚ta dívka‘ musíte letět na východ.

Společně.“ V očích má slzy. „Já jsem nikdy nebyla ‚ta dívka‘.“

„Myslel jsem, že se mnou máš letět ty. Tak jsi mi to říkala, ne?“

Klára lítostí a studem klopí oči k zemi. „Nejste jediní, kdo se chce dostat do
Země zaslíbené. Mrzí mě to. Nechala jsem se unést sny a šla proti tomu, co
chtěl tvůj otec.“ Vrtí hlavou. „Odjakživa s tebou měla letět Sisy.“

Dole ve věži se ozývá hlasitá rána. Ticho. Pak schodištěm otřásají hrůzné
výkřiky.

„Tudy!“ říká Klára a ví, že nemáme jinou možnost než jít za ní. Zahne
doleva a běží další chodbou.

Ledovými stíny se rozléhá ozvěna našich kroků. Za námi se nese klapot

drápů po podlaze.

Klára otevírá dveře a žene nás do místnosti, která je mi povědomá.

Odhazuje kartonové krabice, otevírá další dveře a strká nás dovnitř. Dveře
se za námi zabuchují. V naprosté tmě slyším, jak Klára šátrá po stěně. Pak
se ozve lupnutí a chodbu zaplaví zelená záře.

Ze tmy vystupují rogala visící nad námi jako obří můry. Ben na ně hledí s
vykulenýma očima.
Klára už sundává ze stěny model pro dva. Je překvapivě lehký, Klára ho
bez problému unese sama.

Ode dveří zní hlasité rány. Z druhé strany je slyšet škrábání drápů. Klára si
lomozu nevšímá, sbírá vybavení, svítící tyčinky, rukavice. Dveře se otřásají
pod další ranou, která je málem vylomila z pantů.

„Potřebujeme další dvě rogala!“ křičím. „Kláro, musíme…“

„Nemáme čas hledat rogalo, které poletí! Skoro všechna už se rozpadla

a…“

Další prudká rána do dveří.

„Už nevydrží dlouho,“ řvu. „Musíme pryč! Hned!“

„Jděte první, doženu vás!“ křičí Klára a sbírá brýle a batohy. „Dál chodbou
a ven ze dveří!“

„Ne! Musíme hned zmizet!“ Za námi se dveře otřásají pod dalšími nárazy,
těla do nich buší jako dešťové kapky. Pak je slyšet skřípot ohýbaného kovu.

„Kláro!“ řvu. A už všichni letíme chodbou, odhazujeme batohy, ztrácíme

vybavení, ale je nám to jedno. Důležité je jen rogalo.

Klára otevírá dveře na konci chodby a my se hrneme ven. Padám k zemi a

nohou zavírám dveře, Sisy už je u nich a zavírá petlici. Soumračníci do
dveří z druhé strany narážejí obrovskou silou. Sbíráme se ze země, krev
nám divoce buší ve spáncích a ženeme se po schodech nahoru k dalším
dveřím.

Už jsme venku, vzduch je chladný a sladký. Před námi je obranná zeď –

vzletová dráha. Je prázdná, nikde v dohledu žádný soumračník.

Ale nebude to trvat dlouho. Uviděli nás soumračníci, kteří pátrají po

loukách a posedávají na obranné zdi jako supi nedaleko od nás. Ženou se k
nám na všech čtyřech, nohy i ruce jim rychle kmitají. Klára se mě snaží
připoutat k dvojitému rogalu.
„Ne, Kláro. Poletí Ben. A Sisy.“

„Tak to ne,“ odpovídá Klára. „Máš to být ty a Sisy.“

„Neztrácejme čas dohadováním,“ křičím. Skláním se k ní, abychom měli

oči ve stejné úrovni.

„Zůstávám tady. Poletí Ben a Sisy.“

„Když dovolíte,“ vstupuje do toho Sisy, „Sisy se vrací k vlaku. Bez kluků
nikam nepoletím.“

Obranná zeď se začíná chvět. Z louky se k nám nese ryk soumračníků.

„Gen musí letět!“ vykřikne Klára. „Vědec říkal…“

Slyším zazvonění kovu. Sisy odepne z opasku dýku a přikládá ji Kláře ke

krku. „Připoutej se.“

Kláře dochází, že nemá smysl odporovat. Souká se do popruhů, Sisy ji

bedlivě sleduje.

Pak Sisy připíná dýku zpátky k opasku a zvedá Bena.

„Sisy!“ křičí Ben.

„Bene,“ říká mu, zatímco ho poutá k rogalu a zapíná mu vestu. „Najdeme

tě.“ Zacvakává karabiny.

„Jsi v dobrých rukou. Klára tě odnese do Země zaslíbené.“

„Neopouštěj mě,“ žadoní Ben s roztřesenými rty a slzami na krajíčku.

Zeď se celá otřásá. „Běžte!“ křičím. „Už jsou skoro u nás.“

Sisy Bena rychle objímá. Na tváři jí zůstávají jeho slzy. „Běž!“ pobízí
Kláru.
A pak už vyrážejí, rozbíhají se po zdi, běží čím dál rychleji. Na konci
ochozu se vrhají dolů ze zdi.

Na chvilku mizí z dohledu a vzápětí se zase vynořují, stoupají k nebi,

rogalo je odnáší vysoko k horám. Benovi vlají vlasy ve větru, paže má
úplně ztuhlé hrůzou. Odlétají pryč, hladce, Klára má rogalo pevně v rukou.
Míří na východ.

„Musíme k vlaku,“ rozhlížím se po nějaké únikové cestě.

Jekot soumračníků se blíží. Skáčou přes louku a šplhají po zdi.

Sisy se obrací ke mně, klidně a rozvážně. Něco v jejím pohledu zpomaluje

každý pohyb. Poprvé od chvíle, co jsem se vrátil do Misie, se díváme jeden
na druhého. Oči se jí zaplavují slzami a rty se jí formují do smutného,
odvážného úsměvu.

„Myslím, že to oba víme, Gene. Tohle je konec.“

Soumračníci – bledí a nazí jako čerstvě narozené krysy – zaplavují zeď z

obou stran. Jsme obklíčení.

Hon, který začal před tolika dny, se chýlí ke konci.

Sisy odepíná dvě dýky, jednu podává mně. „Budem se bránit až do úplného
konce?“ vyzývá mě.

Beru si dýku. „No jistě.“

Za námi se tříští sklo. To v Krugmanově pracovně. Nazí soumračníci šplhají

po stěnách, rozbitým

oknem se hrnou do pracovny. Mizí v ní jako zkyslé mléko ve výlevce. Přes

ryk všech soumračníků neslyším Krugmanův řev, ale ani nepotřebuju.

Světlo zářící z pracovny najednou zhasíná. Žárovky v boji vzaly za své.

Okolo nás se rozlévá naprostá tma. Elektřina pořád běží – z pracovny
šlehají jiskry.
V hlavě se mi rodí plán.

Ohlížím se k rohové věži. Támhle: dlouhý přívodní kabel spojující

pracovnu s hlavním generátorem ve vesnici. Táhne se vysoko nad loukami,
nad přívaly blížících se soumračníků.

S šíleně bušícím srdcem beru Sisy za ruku a táhnu ji za sebou. Na

vysvětlování není čas.

Za námi soumračníci šplhají ještě rychleji, jako by je náš pokus o útěk

nabudil k novému vzepjetí sil.

Sprintujeme. V té rychlosti si naštěstí ani nestíháme všímat přívalu bledých

těl, která se vynořují na obou stranách zdi jako vlny tříštící se o útes.
Soumračníci se vytahují nahoru, rozhlížejí se po nás.

Vyskakují na ochoz a ženou se za námi.

„Dej mi svůj opasek,“ volám na Sisy.

Podává mi opasek, právě když dobíháme ke kabelu. Hážu opasek přes

kabel, jeden konec držím v ruce, na druhý se věším, jakmile spadne. Udrží
nás. Bude muset.

Sisy se staví obličejem ke mně, chytá se mě okolo ramen a vyskakuje na

mě, obtahuje své nohy okolo mého pasu. Cítím, jak kývá hlavou, rty má
přitisknuté k mému spánku.

Odrážím se. Do nočního vzduchu, konce opasku mám obtočené okolo

zápěstí, Sisy mi visí na ramenou. Škubnutí, které následuje, když se kabel
prověsí pod celou naší vahou, mi téměř vykloubí ruce z ramen. Opasek se s
námi zhoupne, jednou, dvakrát. Sisy mi sklouzává z ramen. Stisk jejích
nohou sílí a za okamžik se jí podaří znovu se mě chytit okolo ramen.

A pak už letíme po kabelu jako po lanovce rychlostí větší, než by člověk od

kůže na kovu čekal.

Od opasku odletují jiskry. Zvedám hlavu a hned je mi jasné proč. Mezi

opaskem a kabelem je přichycená jedna dýka. Takže je to kov na kov.
Letíme. A za námi létají jiskry.

Hluboko pod námi se soumračníci ženoucí se ke zdi zastavují. Zvedají

hlavy a pozorují nás s překvapenými a rozezlenými výrazy. Bezpečně se
vznášíme vysoko nad jejich nataženými pažemi.

Sisy, která má výhled dozadu, najednou zalapá po dechu. Ohlížím se. Jeden
soumračník za námi běží po kabelu. Dokonale drží rovnováhu a postupuje
vpřed s překvapivou rychlostí, ruce a nohy se pohybují v opatrné a
vyvážené synchronii, krok má stejně jistý jako hřebec na té nejširší a
nejrovnější zelené louce.

Je odporně znetvořený. Možná ve snaze získat nad ostatními výhodu opustil

jeskyni příliš brzo, a vystavil tak své tělo slábnoucímu večernímu slunci.
Ale ať to bylo jakkoli, teď vypadá jako bezsrstá kočka na kladině. Rozteklá
polovina obličeje mu dodává šílený výraz. Ústa má otevřená, čelisti
rozevírá daleko za hranici vykloubení a ječí. Přesto dál rozevírá rty, až se
kůže v koutcích trhá a na tvářích rozděluje jako tavený sýr, až odhaluje řady
špičáků a zubů.

To odporné stvoření s rozervanými tvářemi a odhalenými zuby vypadá, jako

by se na mě smálo.

Najednou vidím záblesk stříbrného světla. Sisy odepnula od opasku dýku a

vrhla ji po soumračníkovi.

Přímý zásah. Dýka se lovci zaboří hluboko do hrudního koše. Mizí v něm.

Vzápětí mu vylétne ze zad, jeho tělo jí nekladlo téměř žádný odpor.

Soumračník se na chvilku zastavuje. Ani si nevšiml – téměř doslova – že

byl zasažen. Tváří se trochu překvapeně, asi jako když si člověk náhle a v
nevhodnou chvíli říhne. A asi tak mu ta rána ublížila. Znovu se mi dívá do
očí a vyráží za námi.

Další záblesk, letí k němu další dýka. Tentokrát míří do obličeje, mezi oči,
ten hod ho má oslepit
a oslabit.

Ale soumračník si dýky včas všiml. Švihá hlavou do strany a dýka proletí
těsně vedle ní. Ale aspoň mu ten pohyb rozhodil rovnováhu. Balancuje na
kabelu, snaží se rovnováhu znovu získat. A právě v tu chvíli Sisy háže třetí
dýku. Ta soumračníkovi rozřízne nohu u kotníku. Soumračník zamrká,
jednou, dvakrát, pak ztrácí rovnováhu. S divokým mácháním rukou letí k
zemi, jeho křik utichá ve chvíli, kdy dopadne na louku.

O chvilku později přilétáme do vesnice. Tady už kabel visí hodně nízko a

téměř vodorovně se zemí, takže se nám daří snadno přistát. Právě včas.
Mám pocit, že mi ruce musí upadnout.

Násilí ve vesnici zatím ještě zesílilo. Z temných koutů se nesou hlasité

výkřiky a z domků okolo zní mlaskavé zvuky.

„Vlak bude vyrážet každou chvíli,“ šeptá Sisy. „Musíme si pospíšit.“

„Drž se při zdech,“ nabádám ji. „Drž ruce u těla tak nehybně, jak můžeš.
Soumračníky přitahují houpavé pohyby.“

Doléhá k nám další jekot. Kličkujeme uličkami, snažíme se držet mimo

hlavní ulici, kde bychom byli víc na očích, protahujeme se úzkými
mezerami mezi domky. Sisy najednou zastavuje.

„Co se děje?“ ptám se.

Vyhlíží zpoza rohu, očima zkoumá náměstí. „Můžeme se plížit touhle

uličkou a přeběhnout ji asi po sto metrech, kde je mnohem užší. Nebo ji
přeběhneme hned. Ale mnohem víc riskujeme, že nás někdo uvidí.“

„Není čas,“ připomínám jí. „Vlak bude odjíždět. Přeběhneme ji hned. Drž
se při zemi.“

V podřepu se plížíme na druhou stranu ulice. Zhruba v polovině Sisy celá

ztuhne. Upřeně hledí do ulice.

Pomalu tím směrem otáčím hlavu. Dál v ulici je vidět stín, nějaká postava.
Je oblečená v bílém a zaplavuje ji měsíční světlo, stojí tam jako mramorová
socha. Ještě dřív, než jí vidím do tváře, vím, kdo to je.

Záře Uhlíková.

43.

RUDOORANŽOVÉ VLASY JÍ vlají okolo bílého těla jako ohnivý závěs.

Oči, dva zelené diamanty, upírá přímo na mě. Vyráží směrem k nám,
pomalu. Na všech čtyřech.

Sisy mě bere za ruku, táhne mě dopředu. Ale stojím na místě jako přibitý.
Já už utéct nestihnu.

„Uteč,“ šeptám Sisy.

„Ne.“ Stojí vedle mě, dál mě drží za ruku.

„Běž.“

„Ne.“ Pevně mi tiskne ruku.

Záře jde pomalu k nám, s každým krokem se jí lopatky na zádech pohybují.

Tělo má uvolněné jako gepard, který se za horké letní noci prochází po
svém výběhu v zoo. Ale tvrdé oči jí planou intenzivní touhou. Na zádech
má pevně přitažený batůžek.

Když je od nás asi třicet metrů, zasyčí. Odrazí se nohama a najednou se

žene proti nám s obrovskou energií. Při každém skoku jí ruce vystřelí vpřed,
narážejí do země a pohánějí dlouhé štíhlé tělo kupředu. Probodává mě
pohledem plným neukojitelné touhy.

„To jsem já!“ vykřiknu. „To jsem já!“

Nepoznává mě. Ani trochu nezpomalí. Běží ke mně, rty se jí stočí a odkryjí
spodní špičáky.

Sisy instinktivně sahá k opasku pro dýku. Ale už je pozdě.

Záře se blíží k nám, ruce a nohy se jí míhají pod tělem. Ještě deset skoků a
zakousne se mi do krku.

„Záře Uhlíková!“ vykřiknu.

V očích jí zableskne náznak poznání. Divoce cuká hlavou. Znovu se mi

dívá do očí, ale teď je v jejím pohledu špetka nerozhodnosti. Zpomaluje,
zastavuje se. Z koutků úst jí visí provazy slin téměř až k zemi. Trhá hlavou
na stranu. Mračí se.

„To jsem já, Gen,“ opakuju.

Prohlíží si mě, jako by se snažila rozpomenout. Do očí jí vstupuje něco

nového, její pohled měkne.

Rty se jí chvějí. Začíná si vzpomínat.

„Záře Uhlíková.“ I když mám strach, promluvím něžným, provinilým

tónem.

Z hrdla jí vyjde hluboké zavrčení. Kope nohama do země, ale zachovává

vzdálenost mezi námi.

Najednou se jí oči rozsvítí, celá sebou škubne. Vzpomíná si na mě.

Uvědomuje si sama sebe, utírá si z úst sliny.

„Gene?“ zašeptá. Do jejího dívčího hlasu pronikne stydlivost.

Couvám. Rozpor mezi jejím divokým vzhledem a jemným hlasem, jímž

vyslovila moje jméno, mě drásá na duši. Odvracím hlavu. Záře vstává,
zvedá ruce ze země, až stojí vzpřímeně. Jako by se snažila vrátit ke svému
lidství. Přesto v ní dál probíhá složitý zápas: přemáhá nutkavou touhu
vrhnout se na mě jako šelma. Poznám to podle slin, které jí stékají po
vyceněných špičácích, podle rozechvělých stehenních svalů. Opět si utírá
rty. A pak sjede pohledem níž.

K mojí ruce. K té, kterou držím Sisy. Zaměří se na její paži a pak se zahledí
Sisy do očí, jako by si jí teprve teď všimla.
Záře zničehonic znovu padá na všechny čtyři. Do těla i jejích mramorových
očí se vrací tvrdost. Vrtí hlavou, provazy slin jí poletují kolem hlavy,
zachytávají se jí ve vlasech. Přikrčuje se, sbírá energii, podléhá svým
zvířecím instinktům. Pak se vrhá směrem k Sisy.

Podobá se závanu větru, letí vpřed jako vystřelený šíp. Všechny svaly má
napnuté jako struny.

A potom se naposledy odráží.

Skáče na Sisy.

Záře strhává Sisy k zemi, dopadá na ni. I já padám na zem. Když se

zmátořím, tiskne Sisy k zemi a ústa má sevřená kolem jejího krku. Špičáky
má zabořené hluboko do Sisyiny kůže, jsou vidět jen zakrvácené dásně.
Sleduje mě zastřeným pohledem a saje a saje a saje.

Sisy se snaží ze sevření vymanit, ale Záře jí pevně tiskne ruce k zemi.
Zbytečně kope nohama, síly ji opouštějí. Marně sebou škube. Zářiny ohnivé
vlasy se rozprostírají přes Sisyino tělo jako roztažené prsty, které se ji snaží
sevřít.

„NEEE!“ křičím a vrhám se na Záři veškerou silou, kterou v sobě dokážu

posbírat.

Odhazuje mě pryč. Vím, že mě škrábla na hlavě, ale necítím žádnou bolest.

Ta přijde až později.

Letím, země se pode mnou divoce otáčí. Náraz mi vyráží dech. Nejistě
vstávám a zase se hroutím k zemi. Plazím se k Sisy.

Záře vrhá pohled někam za mě.

Ze stínů se vynořil další soumračník. Očima planoucíma touhou mě

zaměřuje jako cíl. Krčí se k zemi a vyráží vpřed jako krab, rukama a
nohama píchá do země jako klepety.

Záře zvedá hlavu od Sisyina krku, krev jí teče po bradě. Zavrčí na druhého
soumračníka.
Jeho krabí kroky se mění v gepardí sprint. Žene se proti mně.

Když probíhá kolem bezvládně ležící Sisy, Záře natáhne ruku a chytne ho
za dlouhé vlající vlasy.

Slyším, jak se velký chomáč vlasů vytrhne. Soumračníkovi se rozletí nohy

do stran, takže se převrátí a tvrdě dopadá na zem. Záře na něj skáče dřív,
než se soumračník stihne zvednout. Sedí na něm a sklání k němu hlavu tak
nízko, že se jejich nosy skoro dotýkají. Vrčí, otevírá pusu a odhaluje dlouhé
řady ostrých zubů. Soumračník také vrčí a vztekle krčí obočí. Ale také má
strach. Snaží se Záři kousnout.

Záře odkloní hlavu, aby uhnula před stiskem jeho zubů. A pak jediným
silným, plynulým pohybem odhazuje soumračníka přes náměstí.
Soumračník letí vzduchem. Horní polovinou těla prolétne oknem do
blízkého domu, nohama naráží do stěny. Visí v okně, zpola uvnitř a zpola
venku, a škube sebou.

Záře se obrací ke mně. Prudce oddechuje. Ve smaragdových očích, zářících

a divokých, přesto i jistým způsobem něžných, má tázavý, toužebný pohled.
Batůžek na zádech má teď zpola roztržený; vykukuje z něj obálka knihy.

Couvám.

Zničehonic ji srazí k zemi ten druhý soumračník, jemuž trčí z těla skleněné
střepy. Proměňují se v klubko plné špičáků a drápů, se syčením na sebe
útočí.

Využívám těch několik vzácných vteřin a běžím k Sisy. Oči má zavřené;

nesrozumitelně něco mumlá. Zvedám ji do náručí a dávám se do běhu.
Nestarám se o zvuky souboje Záře s druhým soumračníkem. Nepřipouštím
si bolest v unavených nohou a uháním přes louku na druhý konec vesnice,
nepřipouštím si ani vlak, který se pomalu rozjíždí. Nepřipouštím si dunivý
dusot, s nímž mě dohání skupina soumračníků z Krugmanovy pracovny. A
především si nepřipouštím horko vyzařující ze Sisy, pot, který jí teče po
tváři, popelavou bledost jejího obličeje. Nepřipouštím si, že se začíná
proměňovat. Přímo v mojí náruči se proměňuje.
Vycházejí ze mě zvuky, které jsem ve svém nitru skrýval po celá léta, po
celý svůj život, bublavé, dusivé zvuky utrpení. Hrnou se ze mě jako zuřivá
vlna a znamenají mnohem víc než slzy, které mi tečou po tváři, víc než
moje roztřesené nohy.

Země mi pod nohama měkne a vlní se, ztrácím pevnou půdu, už nemůžu
dál. Padám k zemi, docházejí mi síly. Nejsem s to udělat už ani krok,
neustálý běh a úprk ze mě vysál energii do poslední kapky. Dopadám na
trávu. Dost. Dost. Tisknu si Sisyino rozpálené čelo k hrudi a hledím ke
hvězdám

na nebi. Cítím, jak se země pode mnou chvěje. Slyším, jak přicházejí, už
jsou tak blízko. Dusot nohou, řev, vysoké, hysterické hlasy.

Pak mě zvedají něčí ruce, berou mě za nohy, za ruce, chtějí mě roztrhnout.

Ne, nechtějí mě roztrhnout. Táhnou mě nahoru. Něčí ruce mě podpírají v

podpaží.

„Gene! Vstávej! Vstávej!“

Nad sebou vidím tváře Davida a Jacoba. Zvedají Sisy, nesou ji pryč. Blíží
se k nám další kroky. To je Epap, podpírá mě. „Gene, musíš mi pomoct.
Sám tě neunesu. Utíkej, sakra! Vlak se rozjíždí!“

Poslouchám ho. Běžím co nejrychleji, ale jsem vyčerpaný. Dobíhám k

nástupišti, stěží vylezu schody. Vlak už je v polovině nástupiště, pomalu
odjíždí pryč. Vidím, jak David s Jacobem nastupují do nejbližšího vagonu a
pokládají Sisy na podlahu. Vlak začíná nabírat rychlost. Epap a já ho
budeme muset doběhnout. Za zády slyším rozzlobený křik. Rychle se
ohlížím. Zhruba desítka soumračníků má před hlavní skupinou dost velký
náskok. Doženou nás za pouhých deset vteřin.

Jacob vyskakuje z posledního vagonu, běží k Epapovi a ke mně. Podpírá

mě, táhne mě kupředu. „No tak, Gene, pomoz nám.“

„Nechte mě tady,“ říkám. „Není na to čas.“ Mám pravdu a oni to vědí. K

vlaku už se to nedá stihnout, pokud je budu zdržovat. Soumračníci by nás
dohnali.

Jacob mě najednou pouští a uhání dopředu. „Utíkejte, nezastavujte se,

naskočte do vlaku!“ křičí.

Sklání se a zvedá z nástupiště hadici. Jak probíháme okolo něj, mačká na

čerpadle tlačítko. Čerpadlo se s hučením probouzí. Z hadice vystřeluje silný
proud vody.

Soumračníci vybíhají po schodech na nástupiště. Jacob obrací hadici proti

nim. Vodní proud naráží do znetvořených těl. Během chvilky z nich
odplavuje maso – zpola rozteklé a poddajné vlivem předchozího vystavení
slunci. Ani kostry nezůstanou ušetřeny. Pod proudem se tříští na kousky.

Soumračníci mizí ve vodní tříšti plné masa a kostí. Jacob odhazuje hadici a
běží za námi.

Jenže pak zakopne o jinou hadici a rozplácne se na nástupišti.

Trojice soumračníků se žene po schodech. V okamžiku jsou u něj.

„NE!“ vykřikne Epap. Pouští mě na zem. Ještě než stačí přeskočit velký
kontejner a popadnout nedaleko ležící hadici, tři soumračníci už se sklánějí
nad Jacobem, boří špičáky do jeho krku a stehna, oči jim uchváceně září.
Epap pouští vodu. Ve chvilce jsou soumračníci pryč. Běží k Jacobovi, zvedá
ho a přehazuje si ho přes rameno. Neprohlíží zranění, která Jacob
bezpochyby utrpěl.

Já jsem se mezitím maličko vzchopil, vyškrábal jsem se na nohy a odkopal

z nástupiště hadice, o které by mohl Epap v běhu zakopnout. Epap v běhu
nabírá i mě a společně stíháme odjíždějící vlak.

Cítím, jak z Jacoba ve vlnách sálá horko. Ani se na něj nemusím dívat a
vím, že se proměňuje, a to hodně rychle. Pokousali ho tři soumračníci, což
proces přeměny exponenciálně zrychluje.

„Rychleji! Vlak odjíždí!“ křičí David, který vyhlíží z posledního vagonu.

Strach vlévá Epapovi i mně do žil adrenalin. Stíháme vlak obrovskou
rychlostí. Když dobíháme k vagonu, David nám stále otevřenými dveřmi
podává ruku. Vytahuje nahoru Epapa, Jacoba a nakonec mě. Všichni se
hroutíme na podlahu. Sisy leží vedle mě, stále je v bezvědomí, okolo ní
klečí několik vesnických dívek. Dívka s pihami se dívá na mě, pak se
vyděšeně ohlíží po soumračnících, kteří se ženou za námi.

„Ne, ne, ne!“ křičí Jacob. Celý se roztřese, leje z něj pot. Na krku nemá jen
dvě drobné dírky, nýbrž celou řadu teček od špičáků. Proměňuje se
obrovskou rychlostí.

A on to ví také. Vrhne zoufalý pohled na Epapa.

„Budeš v pořádku, Jacobe!“ utěšuje ho Epap a hladí po vlasech. „Všechno

bude v pořádku.“

Zvenčí se k nám nese šílený ryk soumračníků, kteří se snaží dohonit vlak.
Ten postupně nabírá

rychlost, ale dveře jsou pořád otevřené.

„Kde je Ben?“ zařve David a rozhlíží se.

Jacob sebou cuká, celé tělo má pokryté vrstvou potu.

„O kolik ještě musíme zrychlit?“ křičím na pihatou dívku. „Než se ty dveře

zavřou?“

„Brzo!“ odpovídá. „Myslím, že to přijde každou chvíli.“

A pak, jako by to přivolala, se ozve mechanické cvaknutí a zatahovací

dveře se začínají zavírat.

Jacob se rozhlíží, co to je za zvuk. V popelavé tváři má hrozivý, vystrašený

výraz. „Já se přeměňuju,“ konstatuje. Dívá se na zavírající se dveře. A
uvědomuje si to, co zatím nikomu z nás nedošlo. Jestli se dveře zamknou a
on se přemění uvnitř, všichni ve vagonu budou brzy mrtví.
Jacob vyskočí na nohy. Vzápětí mi dojde, co se chystá udělat. Natahuju
ruku, abych ho strhnul zpátky na podlahu. Ale na okamžik zaváhám. A
během toho zaváhání stihne Jacob udělat tři kroky a vyskakuje zužující se
mezerou. A pak je venku. Dveře se s cvaknutím dovírají.

„NE!“ křičí David a vrhá se ke dveřím, pokouší se je otevřít. Ale jsou

zamčené a zůstanou tak až do té doby, než vlak dorazí do cílové stanice.
„JACOBE!“ křičí. „Jacobe! Jacobe!“

Jacob se zvedá ze země, obličej se mu chvěje, jak ho zaplavuje šok a strach.

Poprvé v životě zůstal na světě úplně sám. Ta představa je víc, než dokáže
zvládnout, a tak běží vedle vagonu, jen aby s námi zůstal ještě o chvilku
déle. David protahuje mřížemi ruku a Jacob na chvilku běží tak rychle, aby
ho mohl za ruku chytit. Vlasy mu na hlavě poskakují, tváře má zarudlé, oči
uslzené. Ten chlapec, který snil o kolotočích plných pádících koní,
skákajících žab a létajících delfínů, vypadá venku tak malý. Je tam úplně
sám a my pro něj nemůžeme nic udělat.

Vlak zrychluje a Jacob už nám nestačí. Pouští Davidovu ruku.

„Jacobe!“

Jejich ruce se vzdalují.

Přesto za námi dál běží, co mu nohy stačí, a mává přitom rukama. Nechce
zůstat sám, nechce zmizet v temnotě, nechce ztratit z dohledu jedinou
rodinu, kterou kdy měl. Ale už nám nestačí, vlak je rychlejší.

Zakopává a padá. Nemůžu se na to dívat. Vypadá jako světlý oblázek na

černé pláži. Zezadu se blíží vlna, která ho pohlcuje.

Kovové mříže vagonu se začínají chvět. Nijak silně, spíš je to takové

brnění. Postupně však sílí, až se mi mříže v rukou třesou, jako by ožívaly. A
pak už to nejsou jen mříže: celý vagon se začíná kolébat ze strany na stranu.

Okolím se rozléhá dunění, jako když běží tisícihlavé stádo koní. Ale za
námi žádní koně nejsou.
Koně nejsou tak zářivě bledí, nesyčí, neplivou a netečou jim sliny, nevyjí a
neřvou, nezírají ze tmy šílenýma bílýma očima.

Ozývá se výkřik. Na vagon naskočil jeden soumračník, který překvapil

malou holčičku opírající se o mříže. Protáhl ji mřížemi, takže jí zlámal kosti
a zpřetrhal šlachy. Když s ní dopadl na zem, obtočil se kolem ní a umlčel
její řev.

„Pryč od mříží!“ křičím. Dívka s pihami začíná strkat ostatní dívky od mříží
do středu vagonu.

Zničehonic ze tmy přiletí další soumračník, naráží do boční stěny, svírá

mříže prsty jako opice, natahuje ruku dovnitř a máchá s ní sem a tam.

„K zemi, držte se při zemi!“ vykřikne pihovatá dívka a vzápětí dopadá na

strop další soumračník.

Krčíme se u země, tiskneme se k podlaze a nad námi se houpe jeho ruka

jako jedovatá květina.

Rozezleně syčí. Od stropu na nás kapou jeho sliny. Skáču k Sisy, která je
stále v bezvědomí, a zakrývám ranky na jejím krku, aby do nich nekapaly
další sliny. Přidržuju jí ruce a nohy, aby na ni

soumračník nedosáhl. Je studená jako led, paže jí cukají.

Na boční stěnu naskakuje další soumračník a po něm ještě jeden, otřásají

vagonem jako ptačí klecí.

Na vlak skáčou další a další, pokrývají ho svými bledými těly, až přes ně

vůbec není vidět ven. Pohled na jejich průsvitnou kůži je děsivý. Tu
souvislou vrstvu narušují jen jejich syčící obličeje, cvakající zuby a
vypoulené oči.

Vlak se dál žene po kolejích směrem k mostu.

Sisy pode mnou něco mumlá, snaží se něco říct, přestože oči má ještě
zavřené. Zní to jako modlitba.
Nebo poslední pomazání. Pro mě. Teď už cítím na hlavě bolest, a když se
bolavého místa opatrně dotknu, ulpívá mi na prstech krev. Záře mě škrábla
do krve. Nehty měla potřísněné svými slinami.

Vlak se kodrcá vpřed, soumračníci vyjí a kvílí, ovšem já jsem schopen

soustředit se na jedinou věc.

Opatrně, nutkavě strkám Sisy vlasy za uši.

Dunění vlaku najednou zní jinak. Jedeme přes most. Tadam-tadam. Tadam-
tadam. Koleje pod vlakem rachotí. Vlak přejel most a teď sjíždí z příkrého
kopce, nabírá pořádnou rychlost. Tadam-tadam.

Tadam-tadam-tadam. Tadam-tadam-tadam-tadam.

Úzkými průhledy mezi visícími soumračníky se dívám zpátky. Na druhém

konci mostu se u jeho ústí mačkají davy soumračníků, takže řadu z nich
ostatní srazí přes okraj dolů do kaňonu.

A my jedeme dál, nabíráme stále větší rychlost, až posléze projedeme

zatáčkou a most ani Misie už nejsou vidět.

44.

JÍZDA NOCÍ SE zdá nekonečná. Choulíme se uprostřed vagonu před

soumračníky, kteří se odmítají pustit a dál visí na mřížích. Později se
choulíme k sobě, abychom se chránili před lezavou zimou. Přesouváme
krabice se surovinami tak, aby okolo nás vytvořily hradbu, a držíme se v
těsném prostoru mezi nimi. Nikdo nespí, nedá se tady spát, když na nás
tečou odporné sliny a všude okolo zní jen rozezlené a zoufalé syčení
soumračníků.

Sisy je v jednom ohni, silně se potí. Každou chvilku se otřásá v křečích.

Přeměňuje se pomalu –

nechápu proč tak pomalu – ale nejpozději za jeden dva dny se proces
dokončí. Nemůžeme dovolit, aby se tady přeměnila. Až její přeměna
postoupí do pokročilé fáze, budeme muset udělat nemyslitelné.
Budeme ji muset přestěhovat na okraj vagonu, do dosahu soumračníků
zavěšených na mřížích. Ti se postarají o to, co my udělat nedokážeme.
Nemluvíme o tom, ale doléhá to na nás i tak. Ze všeho nejvíc na Epapa.
Celou noc nespal, jen hladí Sisy po vlasech, tvář má plnou smutku a obav,
druhou rukou objímá Davida.

Někdy během noci se stěhuju k ní. Horko z ní sálá. Odepínám od jejího

opasku dýku. Epap se budí, při pohledu na dýku sebou cukne. Dívá se na
mě, myslí si, že se chystám k ráně z milosti.

„Ještě ne,“ říká. „Pořád ještě může…“

„Dělám něco jiného,“ vysvětluju. Přikládám si dýku k dlani a říznu; z ruky

mi vytéká krev a hromadí se mi v dlani. Soumračníci jsou na pokraji
šílenství. Otevírám Sisy ústa a kapu jí krev z dlaně do úst.

„Jen zkouším, jestli je to pravda. Že jsem Prapočátek. Že mám v sobě lék.

Možná je v mojí krvi.“

Ale Epap vrtí hlavou, pohled má smutný a vzdálený.

„Je to naše poslední možnost,“ říkám. „Nemáme co ztratit.“

Když promluví, skoro se na mě ani nedívá. „Gene,“ ukazuje na šrám na

mojí hlavě. Tam, kde mě Záře škrábla. „Ty se taky přeměňuješ.“

Má pravdu. Vidí to, co jsem já zatím přehlížel: bledou kůži; pot, který se mi
leskne na tváři; třas, který není způsobený zimou, ale něčím hlubším a
nebezpečnějším; počínající křeče.

„Ty nejsi Prapočátek,“ říká a znovu si lehá a zavírá oči. „Ty nejsi lék.“

Přichází úsvit. Soumračníci seskakují z vlaku, neochotně, rozezleně, někteří

naposledy máchají rukama ve snaze dosáhnout na někoho nepozorného.
Zůstává jich jen několik; ale i ti nakonec s vytím seskakují a utíkají do
hlubokých lesů. Bez příkrovu soumračníků otevřeným vagonem volně
profukuje vítr.
Zůstal jen jeden soumračník. Ale jen proto, že nemá jinou možnost.
Naskočil na vlak po hlavě, kterou se zaklínil mezi dvěma mřížemi. Ani po
hodinách snažení se mu nepodařilo hlavu vytáhnout, ani když si vykloubil
ramena a napětkrát si zlomil dolní čelist.

Vychází slunce a soumračníkův křik nás bodá do uší, dokud se celý

nerozpustí jako máslo a neodpadne od vagonu. Rozplácne se na kolejích
jako pytel plný hnisu a vlak ho přejíždí. Žlutá hmota obaluje kola a
rozstřikuje se od nich jako hustý žlutý déšť.

Ale aspoň je konečně ráno a paprsky slunce nás dočasně chrání před
nočním terorem. Nikdo nemluví; dál sedíme schoulení u sebe navzdory
hřejivému slunci, navzdory tomu, že soumračníci jsou pryč.

Nějaká bledá dívka obrací obličej ke slunci, mhouří oči. Celé tělo má
ochromené šokem, pěsti má

sevřené a nohy pevně přitažené k tělu. Ale současně má v očích naději,

očekávání toho, co leží před námi. Civilizace, říká lesk v jejích očích,
Civilizace. Na jednu nebo dvě vteřiny se mi zahledí do očí.

Mříže vrhají na její obličej stíny.

Možná bych jim měl říct pravdu. Všechno, co mi Krugman pověděl. Ale
dokonce i teď, ve svém horečnatém stavu, začínám o té pravdě pochybovat.
Protože mi na tom něco nesedí. Ale neříkám nic, jen uhýbám pohledem a
skláním hlavu. Slunce na mě vinou postupující přeměny působí jako
kyselina.

Jeho paprsky pronikají póry mojí kůže až do kostí a dráždí nervová

zakončení, o nichž jsem ani netušil, že je v těle mám. Epap měl pravdu.
Přeměňuju se. Chvěju se. Třesu se.

45.

ODPOLEDNE OTEVÍRÁME KRABICE se zásobami. Je tam spousta

teplého oblečení, které už nepotřebujeme, protože sjíždíme do nížiny. Jsou
tam psací potřeby, papír, léky. A k všeobecné úlevě nakonec nacházíme
krabici plnou kompotovaných broskví. Celkem objevíme třináct konzerv,
což čirou náhodou odpovídá počtu lidí ve vagonu. V tuhle chvíli. Večer už
tady může být o dva míň. Pihatá dívka je rozdává. Po krátkém zaváhání
jednu pokládá i vedle Sisy, která dál zůstává v bezvědomí.

Upozorňuje nás, abychom s nimi šetřili. Nikdo neví jistě, jak dlouho cesta
potrvá. Může zabrat i několik dní.

Epap na každou konzervu píše jméno. Dobrý způsob, jak se seznámit, říká.
Snaží se být silný, snaží se být odvážný. Podepisuje i konzervu určenou pro
Sisy. Odmítá přijmout nevyhnutelné: za několik hodin bude muset udělat
nepředstavitelnou věc. Nejdřív pro Sisy, pak pro mě. Jako potvrzení
podepisuje i moji konzervu.

Prohlížím si konzervy. Moje jméno, Sisyino jméno, obě jsou napsána

velkými tiskacími písmeny.

Jako jména na náhrobcích.

Je noc. Budím se v křečích, chlad pouštní noci mi proniká až do morku

kostí. Dokonce i světlo měsíce už mě bodá do očí. Přeměna se chýlí ke
konci. Vagonem profukuje ledový vítr, který s sebou přináší pach kouře.
Sedám si, dívám se vzhůru. Z komína lokomotivy stoupá hustý dým. Motor
musel automaticky naskočit poté, co skončilo prudké klesání. S největší
pravděpodobností si vlak tuto rychlost zachová celou cestu až do Paláce.
Všechno běží automaticky.

Jako moje přeměna.

Chvěju se, celé tělo mi ovládají křeče. Srdce mi buší, propocená košile se
mi lepí na tělo. Nejhorší na celé přeměně je to, jak pomalu probíhá. Skrz
mříže prosvítá měsíční světlo. Stíny kovových mříží se ohýbají a kroutí po
našich tělech. Občas některá z dívek vykřikne ze spaní. Sedám si, cítím
praskání vysušených kostí. Vedle mě hluboce spí David, něco si ze spaní
ztrápeně mumlá. Přetahuju přes něj deku. Druhou ruku má pohozenou ve
volném prostoru. Tam, kde by spal Jacob.
Krajina okolo nás ubíhá, kilometry a kilometry prázdnoty. Sisy leží u mých
nohou, hlavu má složenou v Epapově klíně. Dýky v jejím opasku se v
měsíčním světle lesknou, lákají mě. Dotýkám se prsty kůže jejího opasku.
Odepínám přezku a vytahuju dýku. Je čas.

Epap to neudělá. Ale já můžu. Musím. Nejdřív ona, pak já.

Přikládám jí dýku ke krku. Ostří se noří do její měkké kůže, těsně nad ním
vidím, jak jí v tepně pulzuje krev.

Pulz má klidný, už to není to divoké bušení. Mračím se a dotýkám se její

kůže.

Přikládám jí ruku na srdce. Tluče klidně a pomalu.

Proměna se zastavila. Ona se proměňuje zpátky.

Hledím na její klidnou, odpočatou tvář, nerozumím tomu. Skrz mříže fučí
vítr a já se chvěju v horečce, která provází moji přeměnu.

„Sisy?“

Víčka se jí slabě chvějí. Přichází k sobě. Ruka jí vyklouzne zpod pokrývky

narazí na broskvovou konzervu u hlavy. Moje a její konzerva stojí vedle
sebe.

Mám pocit, že něco vidím, a srdce mi ze zatím neznámých důvodů začíná

bušit ještě rychleji.

A pak něco slyším, otcův hlas, i po těch letech naprosto jasný a zřetelný:
Díváš se, ale nevidíš.

Někdy máš odpověď přímo před nosem.

Sisy se probouzí. Vyplazuje jazyk, suchý a bílý, vlhčí si popraskané rty.

Otevírá oči, ne nejistě a rozechvěle jako ve dne, ale naprosto jistě.

Za několik okamžiků přijde k sobě, posadí se a podívá se na mě.

Ale teď ještě ne. Vracím se pohledem ke konzervám stojícím vedle sebe. Ke
jménům, která na ně Epap napsal.

Gen. Sisy.

Ale nevidím všechno. Plechovka je pootočená tak, že vidím jen první tři
písmena jejího jména, to poslední ze svého úhlu nevidím.

Sis.

Tak ji Vědec pokřtil.

A pak si vzpomínám na rogalo. Vždycky jste to měli být vy dva. Vzpomínám

si na Krugmana, na jeho přesvědčení, že Prapočátek nějak souvisí s
písmeny. Vzpomínám si na to, jak Epap říkal, že Vědec jim všem dal jména
z nějakého důvodu. A na to, jak se moje krev spojila s její.

Hledím na jména jako slepec, který zničehonic znovu nabyl zrak.

Gen. Sis.

Gen-Sis.

Genesis.

Sisy otevírá oči. Oči, které už nikdy neuvidím tak, jak jsem je viděl dřív.

Otevírá oči a dívá se na mě. Nemračí se, nemhouří oči proti měsíčnímu
světlu, které jí ozařuje tvář.

Bude si myslet, že se mi oči rozšiřují radostí, překvapením z jejího

probuzení.

Ale ony se rozšiřují jen poznáním. Poznáním pravdy, kterou jsem před nimi
měl celou tu dobu.

Genesis. Počátek.

Prapočátek.
Ne já. Ani ona. Ale my oba.

My dva společně jsme ten lék.

Poděkování

Catherine Draytonová je i nadále vynikající agentkou. Jsem velmi vděčný

za to, že mám ve svém okolí takového člověka, na jehož obchodní
schopnosti a důvtip se mohu plně spolehnout. Také bych moc rád poděkoval
všem skvělým lidem z literární agentury InkWell Management, zvlášť
Richardu Pineovi, Lyndsey Blessingové, Charliemu Olsenovi a Kristan
Palmerové.

Velmi zavázán jsem i Rose Hilliardové, své redaktorce z nakladatelství St.

Martin’s Press. Hluboce obdivuji její magické editorské schopnosti, vřelé
povzbuzování a elegantní rady. Tato kniha žije a má v sobě jiskru a hloubku
právě díky ní. Moc rád bych poděkoval rovněž Matthewu Shearovi, Anne
Marie Tallbergové, Josephu Goldscheinovi, Loren Jaggersové, Paulu
Hochmanovi, Jeffreymu Dodesovi a NaNá V. Stoelzleové.

Také děkuji Ingrid Selbergové, Venetii Goslingové, Kathryn McKennaové a

všem ostatním z britské pobočky nakladatelství Simon & Schuster, že se
této sérii s neúnavnou energií věnovali.

Za jejich velkorysost v čase i slovech jsem navždy zavázán Andree

Cremerové, Becce Fitzpatrickové, Richelle Meadové a Alyson Noëlové.
Vaše dřívější podpora pro mě znamenala –

a stále znamená – skutečně mnoho. Moc vám děkuji.

Skupině Monsters Calling Home děkuji za inspiraci.

A v neposlední řadě děkuji Ching-Lee a chlapcům za lásku, podporu,

smích, pochopení, naději, veselost, vzrušení, radost, zázemí, inspiraci a
tisíce dalších věcí.
Andrew Fukuda – Kořist

Poprvé vydalo v roce 2013 nakladatelství St. Martin’s Griffin, New York.

Copyright © 2013 by Andrew Fukuda.

All rights reserved.

ISBN 978-1-250-00511-3

Z anglického originálu The Prey přeložil Jakub Kalina.

Obálka Nakladatelství FRAGMENT, s.r.o., Kamila Flonerová Redigoval

Štěpán Kovařík.

Jazyková korektura Josef Šebek

Odpovědný redaktor Jakub Šedivý

Vydalo Nakladatelství FRAGMENT, Pujmanové 1221/4, Praha 4, jako svou

2644. publikaci, 1. vydání, 2014

Epub konverzi provedlo Nakladatelství FRAGMENT, s.r.o.

České vydání © Fragment, 2014

Translation © Jakub Kalina, 2014

Cover © Nakladatelství FRAGMENT, s.r.o., Kamila Flonerová, 2014

Cover photos licensed by www.depositphotos.com/Spectral; jcsmilly;

byheaven Epub konverze © Nakladatelství FRAGMENT, s.r.o., 2014

Beletrie pro děti a mládež / Fantasy, sci-fi, horory, dystopie / Edice Andrew
Fukuda Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být
rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

e-mail: fragment@fragment.cz

http://www.fragment.cz

ISBN tištěné verze 978-80-253-2053-2 (1. vydání, 2014) ISBN e-knihy

978-80-253-2239-0 (1. zveřejnění, 2014)
Tipy pro Vás a Vaši čtečku:

Rozděleni časem – Bouře

Rozděleni časem

Bouře

také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

Julie Crossová

Rozděleni časem – Bouře – e-kniha

Copyright © Fragment, 2013

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

Mému redaktorovi Brandanu Deneenovi,

jehož vize se střetla s mou vizí

a vytvořila tuto knihu.

Sobota, 11. dubna 2009

Takže je to pravda. Dokážu cestovat v čase. Ale není to takové terno, jak by
se mohlo zdát. Nemůžu se vrátit v čase a zabít Hitlera. Nemůžu skočit do
budoucnosti a zjistit, kdo vyhraje baseballovou ligu v roce 2038. Zatím jsem
se nejdál dostal asi šest hodin do minulosti. Nic moc, co?

Dnes večer jsem konečně prozradil svoje tajemství někomu jinému.

Někomu, jehož IQ je o několik světelných let vyšší než moje, takže se mu
snad podaří odhalit, co se mnou je. Adam trvá na tom, abych si v první řadě
odteď vedl záznamy, a to prakticky o každé chvíli. Vlastně po mně chtěl i
záznamy o osmnácti letech, které dnešku předcházely, ale to jsem mu
vymluvil – aspoň prozatím. Ačkoliv jsem souhlasil s tím, že si povedu deník,
neznamená to, že bych z toho byl nadšený. Svět se nezboří kvůli tomu, že
dokážu skákat v čase. Ani neposloužím nějakému vyššímu cíli, jako
například záchraně lidstva před zánikem. Ale jak Adam říká, tu schopnost
musím mít z nějakého důvodu a je na nás, abychom zjistili proč.

Jackson Meyer

1. kapitola

Úterý 4. srpna 2009, 12.15

„O kolik se mám vrátit?“ zeptal jsem se Adama.

Drželi jsme se dost daleko od dlouhé řady dětí, které se srocovaly kolem
ledních medvědů.

„O půl hodiny?“ navrhl Adam.

„Hele, pusť to!“ Holly vytrhla jednomu ze svěřenců pytlík bonbonů, který
ukradl z dětského kočárku, a podrážděně po mně loupla očima. „Bylo by
prima, kdybys dával pozor na svoji skupinu.“

„Promiň, Hol.“ Zvedl jsem Huntera ze země, než se znovu mohla uplatnit
jeho kleptománie. „Ukaž ruce,“ přikázal jsem mu.

Vycenil na mě bezzubé dásně a ukázal mi prázdné dlaně. „Vidíš? Nic

nemám.“

„A ani mít nebudeš, jasný? Nepotřebuješ nikomu nic brát.“ Postavil jsem
chlapce zase na zem a postrčil ho k ostatním děckám, která právě mířila na
rozlehlý trávník, aby na něm v zoo společně poobědvala.

„Holly Flynnová,“ řekl jsem, vzal ji za ruku a propletl své prsty s jejími.

Otočila se na mě. „Máš pro toho zlodějíčka slabost, viď?“

Usmál jsem se a pokrčil jsem rameny. „Možná.“

Přestala se mračit a přitáhla si mě za košili, aby mě políbila na tvář.

„Takže… co budeš dělat večer?“

„Hm… mám nějaké plány s jednou moc pěknou blonďatou holkou.“

Nedokázal jsem si vzpomenout, co jsme si vlastně naplánovali. „Je to…
překvapení.“

„To snad není pravda.“ Zasmála se a zavrtěla hlavou. „Nedokážu uvěřit, že

jsi zapomněl na svůj slib, že mi celý večer budeš recitovat Shakespeara…
francouzsky… a pozpátku. Pak se podíváme na Titanik a Notting Hill.“

„To jsem musel být úplně namol, když jsem sliboval něco takovýho.“
Podíval jsem se Holly přes rameno a rychle jsem ji políbil na ústa. „Ale s
tím Notting Hillem souhlasím.“

Obrátila oči v sloup. „Měli jsme se jít s tvými kamarády podívat na tu

kapelu, vzpomínáš?“

Holčička z její skupiny ji zatahala za ruku a ukázala k toaletám. Odběhl

jsem od Holly, než jsme mohli pokračovat v probírání mé neschopnosti
něco si s dvoutýdenním předstihem naplánovat a pak to dva týdny udržet v
paměti.

„Hej, Jacksone, tady!“ zavolal na mě Adam a kývl hlavou směrem ke

stromu.

Nastala chvíle pro podrobné naplánování cesty v čase.

„Půjdeš s námi večer na tu kapelu?“ zeptal jsem se.

Ve skutečnosti mě ale zajímalo, jestli si to pamatuje.

„Hm… tak si to probereme. Strávit večer s tvými kamarády ze střední

školy, kteří, jak jsem slyšel, jsou jako vystřižení ze Super drbny? A k tomu
ještě vypláznout celou výplatu za předkrm a pár drinků?“ Zavrtěl hlavou a
usmál se. „Hádej, jak se asi rozhodnu?“

„Chápu. Mohli bychom se zítra poflakovat tam, co s Holly bydlíte.“

„To zní dobře.“

„Fajn, takže jdeme na věc. Stejně nemůžu jíst, když cítím velbloudí zadky,
čili můžeme klidně začít s experimentem.“

Adam mi hodil deník a pero. „Zapiš si cíl, protože cestování časem bez cíle
je prostě…“

„Lehkomyslný,“ dokončil jsem za něj a potlačil zaúpění.

„Hned za námi je krámek se suvenýrama. Sleduju ho už hodinu a ta holka

za pultem je tam pořád.“

„Líbí se ti, co?“

Adam obrátil oči v sloup a odhrnul si tmavé vlasy z čela. „Takže si nastav
stopky a skoč třicet minut zpátky. Jdi do toho krámku a nějak zařiď, aby si
ta holka zapamatovala tvoje jméno.“
„Říká se tomu flirtování,“ pronesl jsem tiše, aby mě nikdo jiný neslyšel.
Pak jsem se pustil do psaní, než se Holly vrátí z toalet.

Cíl: Otestovat teorii na někom, kdo nemá o experimentu tušení.

Teorie: Události, k nimž došlo během cesty do minulosti, včetně komunikace

s lidmi, NEOVLIVŇUJÍ přítomnost.

Překlad ze šprtštiny: Skočím o půlhodinku dozadu v čase, zaflirtuju si s tou

holkou v krámku, zase se vrátím do přítomnosti, zajdu do krámku a zjistím,
jestli mě zná.

Nebude mě znát.

Ale Adam Silverman, vítěz Národní vědecké soutěže za rok 2009 a

zanedlouho student prvního ročníku na MIT, tento závěr nebude považovat
za prokázaný, dokud ho neprověříme ze všech stran.

Vlastně mi to ani nevadí. Občas je to zábava a ještě před pár měsíci nikdo
kromě mě neměl o mých schopnostech tušení. Když se teď počet
zasvěcenců zdvojnásobil, nepřipadám si už jako takový šílenec.

A cítím se o něco méně osamělý.

Ale ještě nikdy jsem se nekamarádil s vědátorem. I když Adam je spíš

takový ten typ, co se nabourává do vládních serverů. A to je podle mě fakt
hustý.

„Víš jistě, že dokážeš skočit přesně o třicet minut?“ zeptal se mě Adam.

Pokrčil jsem rameny. „Jo, nejspíš jo.“

„Hlavně si poznamenej čas. Já budu sledovat, kolik sekund tady budeš sedět
jako tělo bez duše,“ řekl Adam a vtiskl mi do dlaně stopky.

„Vážně tak při skoku časem vypadám? Jak dlouho to podle tebe potrvá?“
zajímal jsem se.
„Odhaduju, že při dvacetiminutovém výletu do třicet minut vzdálené
minulosti strneš přibližně na dvě sekundy.“

„Kde jsem byl před třiceti minutami, abych nenarazil sám na sebe?“

Adam nejdřív cvakl zhruba desetkrát stopkami, než mi odpověděl. To už

hraničilo s obsesí. „Byl jsi v pavilonu u tučňáků.“

„Dobře, pokusím se neskončit právě tam.“

„Oba víme, že si dokážeš vybrat místo, pokud se dobře soustředíš, tak to na

mě nezkoušej s tím, že nevíš, kde se ocitneš,“ zabručel Adam.

Možná má pravdu, ale je těžké nemyslet na nic jiného než na jedno

konkrétní místo. Stačí kratičké rozptýlení pozornosti a skončím bůhvíkde.

„Jo, jasně. Tak to udělej ty, když je to podle tebe tak snadný.“

„Kéž bych to uměl.“

Chápu, proč člověka, jako je Adam, moje schopnost tolik fascinuje, ale já ji
nepovažuju za extra výhru. Je to jenom taková hříčka. A navíc docela
strašidelná.

Podíval jsem se na hodinky. 12.25. Zavřel jsem oči a soustředil se na

okamžik před třiceti minutami a přesně na tohle místo. Ve skutečnosti
ovšem vůbec netuším, jak to vlastně dělám.

Poprvé jsem skočil zhruba před osmi měsíci, během prvního semestru na
vysoké škole. Seděl jsem

na přednášce o francouzské poezii, na pár minut jsem si zdříml a probudil

se na chladném průvanu u dveří do svého pokoje. Než jsem stačil začít
panikařit, ocitl jsem se zpátky ve třídě.

Teprve potom jsem se náležitě vyděsil.

Teď je to většinou zábava, ačkoliv dodneška nevím, do jaké doby jsem

odcestoval při svém prvním skoku. Můj současný rekord se vyšplhal ze
šesti na osmačtyřicet hodin. Skoky do budoucnosti zatím nefungujou, ale
hodlám to nadále zkoušet.

Zaplavil mě známý pocit, jako kdyby mě někdo chtěl roztrhnout na dvě

části. Zatajil jsem dech a čekal jsem, až nepříjemný pocit odezní. Člověk si
na něj časem zvykne.

2. kapitola

Úterý 4. srpna 2009, 11.57

Když jsem znovu otevřel oči, Adam byl pryč, stejně jako ostatní děti a moji
kolegové z denního tábora. Hrozný pocit, že se roztrhnu, pominul a
nahradila ho lehkost typická pro každý časový skok.

Jako kdybych mohl uběhnout spoustu kilometrů, aniž by mě rozbolely

nohy.

Rozhlédl jsem se. Měl jsem štěstí. Všichni sledovali zvířata, takže si nikdo
nevšiml, jak jsem se tu zničehonic objevil. Zatím jsem to naštěstí nikdy
nemusel nikomu vysvětlovat.

Stiskl jsem tlačítko stopek a podíval se na obří hodiny nad vchodem do zoo.

11.57. To jsem docela přesný. Vydal jsem se k obchodu se suvenýry a vešel

dovnitř. Dívka za pultem byla přibližně v mém věku, možná o něco starší.
Opírala se lokty o pult, podepírala si hlavu a civěla do zdi.

Kdykoliv provádím nějaký pokus, musím si neustále připomínat jednu

důležitou věc: Hollywood chápe cestování v čase naprosto špatně.

Vážně.

Víte, co je divné? Ta holka za pultem by mě mohla klidně praštit do nosu a

třeba mi ho i zlomit, ale až bych skočil zpátky do současnosti, nos bych sice
měl pohmožděný a bolel by mě, ale nebyl by zlomený. Proč, to je zcela jiná
(dosud nezodpovězená) otázka, ale podstatné je tohle: pamatoval bych si, že
jsem schytal ránu.
Kdybych ale zlomil nos já jí a vrátil se do současnosti, byla by v naprostém
pořádku a nepamatovala by si ani ň. Právě teď jsem měl tuto teorii (zase)
testovat. Až na to, že ji nepraštím do nosu.

Každopádně výsledek bude stejný.

„Ahoj,“ pozdravil jsem. „Prodáváte tady… opalovací krémy?“

Ani se mi nepodívala do očí, jen ukázala na levou stěnu. Přistoupil jsem k

policím, vzal čtyři různé lahvičky a postavil je před ní na pult. „Takže…
chodíš na Newyorskou univerzitu nebo…“

„Víš, že si je můžeš koupit jinde za poloviční cenu?“ skočila mi do řeči.

„Díky za radu, ale já ho potřebuju teď.“ Opřel jsem se o pult přímo před ní.

Narovnala se a začala projíždět můj nákup čtečkou. „Čtyři lahvičky?

Vážně?“

Hm… ale že to moje flirtování zabírá… „Dobře, vezmu si jen jednu.

Nejspíš nedostáváš procenta z obratu.“

„Ty děláš v denním táboře?“ zeptala se zamračeně a loupla očima po mé

zelené košili.

„Jo.“

Posměšně si odfrkla a vytrhla mi z ruky kreditku. „Fakt si mě

nepamatuješ?“

Její otázka mě na chvíli zarazila. „É…“

„Jsem Karen… Seděla jsem za tebou na ekonomii. Celý semestr. Profesor

Larson říkal, že jsi nevyrovnaný a že potřebuješ získat realističtější pohled
na finance vysokoškolských studentů.“

Ušklíbla se na mě. „Proto jsi vzal tuhle brigádu?“

„Ne.“ To byla naprostá pravda. Ani nedostávám zaplaceno. Pracuju jako
dobrovolník, ale to jsem jí nehodlal vykládat. Podle všeho už si na mě
udělala jasný názor. „Ehm… rád jsem tě zase viděl, Karen.“

„Jasně,“ zamručela.

Rychle jsem vyšel z obchodu. Návrat do přítomnosti nevyžaduje takové

soustředění jako skok

do minulosti – hlavně proto, že se vždycky musím napřed vrátit do

současnosti, než můžu znovu skočit. Adam označuje současnost za mou
„základnu“. Naučil se přizpůsobovat intelektuální obsah svých teorií mé
mozkové kapacitě, abych mu taky rozuměl. A jednoduché analogie mám
nejradši.

Jenom jsem doufal, že při návratu neuvidím, jak na moje strnulé tělo zírá
dav cizích lidí.

3. kapitola

Úterý 4. srpna 2009, 12.25

Když jsem otevřel oči, stál nade mnou jen Adam. „Jacksone?“

„Člověče, měl by sis vzít mentolovou žvejkačku,“ zamumlal jsem a odstrčil

ho stranou.

„Byl jsi mimo jednu celou osm desetin sekundy. Skoro jsem se trefil. Brzy
budu mít dost dat na přesný výpočty. Tentokrát jsi neutrpěl žádná zranění?“

„Ne.“

Věděl jsem, proč se ptá. Minulý týden jsem skákal o pár hodin zpátky, na
chvilku jsem se přestal soustředit a ocitl jsem se uprostřed ulice místo u
sebe doma. Vzápětí mi nohu přejela obrovská dodávka. Při zpátečním
skoku na základnu jsem cítil, jak mi stehnem vystřeluje ostrá bolest, která v
dalším okamžiku zmizela. Na noze se mi objevila světle fialová modřina,
ale jinak jsem byl v pořádku, i když mi vůz musel rozdrtit kosti na maděru.
Vstal jsem a oprášil si kalhoty. „Prý jsme spolu chodili na přednášky. Ale
právě jsem ji hrozně naštval. Teď v minulosti. Víš, jak to myslím. Takže
jestli ta teorie nesedí a já jsem něco změnil, bude dost podrážděná, když mě
znova uvidí.“

„Hned to zjistíme.“ Adam mávl na Holly. „Za chvilku se vrátíme.“

Hunter se pomalu sunul z trávníku směrem k hromadě opuštěných batohů –

určitě hledal nějakou kořist, kterou by si nacpal do kapes. Popadl jsem ho.
„Ty půjdeš s námi, prcku.“

Všichni tři jsme vešli do obchodu zrovna ve chvíli, kdy dívka za pultem
ukládala krabičku s přívěsky na klíče do plastové nádoby. Zastavil jsem se a
zadíval se na ni. „Nechodila jsi náhodou taky na přednášky ekonomie?“

Zvedla oči, a dokonce se trochu pousmála. „Jo… k profesoru Larsonovi.“

Cink, cink, dva body pro Jacksona Meyera. Nepamatovala si, že jsem ji
naštval. Přesně jak jsem říkal: můj skok o půlhodinku zpátky nic nezměnil.

„Jsi Karen, viď?“ zeptal jsem se.

Povytáhla obočí. „A ty Jackson a studuješ francouzskou poezii?“

Adam zabručel a protlačil se kolem mě. „Nevidím tu nic, co bych si chtěl

koupit. Jdeme.“

Nevzal jsem Adama na vědomí a vyzvedl jsem Huntera na pult. „A taky

anglickou literaturu. Mám dva obory.“

I když výprava do minulosti nezměnila nic na mé základně, přinesla mi jistý

užitek, například informace. Takže cestování časem asi teoreticky něco
přece jen mění.

Změnilo mě.

Adam, Hunter a já jsme vyšli před obchod a narazili jsme na Holly, která
právě vyhazovala nějaké odpadky do koše přímo před krámkem. Vzal jsem
ji za ruku a zatáhl ji za strom, abychom se schovali před zraky ostatních.
„Adamovi se líbí holka, co tam prodává. Snažil jsem se mu pomoct, aby ji
sbalil.“

Holly se zasmála, když jsem ji přitiskl zády ke stromu. „Neukradl Hunter

něco?“ zamumlala, ale to už jsem ji líbal, takže nemohla pořádně
artikulovat.

„O ničem nevím.“ Znovu jsem ji políbil, ale vtom jsem na tváři ucítil kapku
deště. Odtáhli jsme se od sebe a zvedli hlavu přesně ve chvíli, kdy se
protrhla nebesa a spustil se hustý liják.

„Kruci! Já myslela, že má být celej den hezky,“ podivila se Holly.

Vyběhli jsme zpoza stromu na trávník, kde Adam a ostatní vedoucí právě
shromažďovali naše malé svěřence.

Několik dětí zaječelo, když se po zoologické zahradě rozlehlo zaburácení

hromu. „K autobusu?“

zeptal jsem se Adama.

„Jo,“ vykřikl do dalšího zahřmění.

Děti se daly do běhu s batohy nad hlavou. Holly s Adamem se přesunuli do

čela neuspořádané skupiny, kdežto já jsem zůstal vzadu a pobízel opozdilce.

Autobus naštěstí parkoval hned před vchodem do zoo. To už jsem měl

úplně promočené šaty i tenisky. Když jsem však zvedl na schůdky autobusu
poslední dítě, spatřil jsem stát samotnou na dešti zhruba jedenáctiletou
zrzavou dívku. Byla ke mně otočená zády a viděl jsem jen její vlasy, modré
džíny a košili s dlouhými rukávy. Z dlouhého copu jí odkapávala voda.

Rozbušilo se mi srdce a hlavou mi vířila změť myšlenek.

Přece to nemůže být ona.

Ale co když je?

Vykročil jsem k dívce a slyšel jsem, jak na mě Holly volá: „Kam jdeš,
Jacksone?“

„Ta holka k nám nepatří,“ přidal se Adam. „Vrať se. Odjíždíme!“

Přidal jsem do kroku. Konečně jsem se dostal až k ní. Poklepal jsem jí na

rameno a dívka se okamžitě otočila. Na vteřinku vykulila oči a pak se
usmála. I kdyby to nějakým zázrakem byla ona, poznala by mě vůbec?

Do chodníku bubnoval déšť a na potemnělém nebi se zaklikatil blesk.

„Jacksone!“ zavolala Holly znovu.

Pomalu jsem se uklidňoval. Dívka měla modré oči, ne zelené. Cítil jsem
úlevu a zároveň i hluboké zklamání. „Ehm… promiň. S někým jsem si tě
spletl.“

Otočil jsem se a utíkal zpátky k autobusu. Přes sklo mě sledovaly desítky

dětských hlaviček.

Vystoupal jsem po schodech a vyklepal si z vlasů kapky deště. Všechny

pohledy se stočily do uličky ke mně. Krátce jsme se na sebe podívali s
Holly, ale prošel jsem kolem ní a sedl si vedle Adama.

Cítil jsem se trochu provinile, když si Holly sedla na volné dvojsedadlo,

aniž by se mě na cokoli zeptala. A věděl jsem, že by chtěla. Podle toho, jak
na mě všichni koukali, to musela být pěkná scéna.

„O co šlo s tím děckem?“ zeptal se Adam.

Musel jsem se dívat stranou. „O nic… Jenom mi někoho připomněla. Byl to

falešnej poplach. Nic důležitýho.“

Adam se ke mně naklonil, asi minutu mlčel a pak řekl: „Vypadala jako
Courtney. Je to tak?“

Povzdechl jsem si, ale nakonec jsem přikývl. „Já vím, že je to hloupost.“
„Není. Stává se to každou chvíli.“ Zhluboka se nadechl a zašeptal:
„Moment… Přece nemyslíš, že…

hm… Je to zajímavá teorie, ale váže se k ní příliš mnoho logistických

problémů.“

„Zapomeň na to,“ požádal jsem ho, než mě stačil zasypat otázkami.

„Prosím.“

Nedalo se to nijak změnit. Moje sestra zemřela. Byli jsme dvojčata. Stalo se
to před čtyřmi lety, ale pořád to na mě doléhalo. Courtney mě stále
pronásledovala. Hlavně proto, že se mi po ní hrozně stýskalo.

Když jsem při vystupování procházel uličkou v autobusu, Holly na mě

počkala a zastoupila mi cestu.

„Jsi v pohodě?“

Zahleděl jsem se do jejích ustaraných očí a pokrčil jsem rameny. „Jo,

proč?“

Zamračila se a otočila se ke mně zády. „To nic… Zapomeň na to.“

No jo, vím, že jsem si ji k tělu moc nepouštěl. Jako její přítel jsem stál fakt
za houby. Holly to nikdy neřekla naplno, ale věděl jsem, že si to myslí.

Sundal jsem jí z ramene promočený batoh a hodil si ho na záda přes svůj.

„Nechceš zajít ke mně…

a trochu se usušit, než někam vyrazíme?“

Seskočila z posledního schůdku na chodník, otočila se a usmála se na mě.

„Jasně.“

Vzal jsem do ruky její blonďatý ohon a vyždímal z něj vodu. „Asi budeš
potřebovat fén.“

Položila mi dlaně na obličej a její pohled zvážněl jako před pár minutami
Adamův. „Víš jistě, že jsi v pořádku? Co jsi tam…“
„Občas mi jenom trochu šibne, to je všechno.“ Přinutil jsem se k úsměvu a
otočil ji ke vchodu do Ymky, abychom se schovali před deštěm.
Říše temnot – Tajemný anděl

Říše temnot

Tajemný anděl

také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

L. J. Smith

Říše temnot – Tajemný anděl – e-kniha

Copyright © Fragment, 2013

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

ŘÍŠE TEMNOT…

LÁSKA NIKDY NEBYLA TAK NEBEZPEČNÁ.

ŘÍŠE TEMNOT není žádné konkrétní místo. Trvale nás obklopuje. Tvorové
z Říše temnot jsou krásní, smrtelně nebezpeční a pro lidi neodolatelní. Váš
nejlepší přítel může být jedním z nich – jak zdrcující.

Zákon Říše temnot je naprosto jasný: lidé se nikdy nesmějí dozvědět, že

Říše temnot existuje. A její příslušníci se nesmějí zamilovat do člověka.
Porušení zákona má strašlivé důsledky.
Toto jsou příběhy o tom, co se stane, když někdo poruší pravidla.

Pro Janie, Cathy a Karen

1. KAPITOLA

Gillian Lennoxová nechtěla toho dne umřít.

I když měla zlost. Naštvalo ji, že nestihla odvoz ze školy domů, byla jí
zima, a navíc do Vánoc zbývaly jen dva týdny a ona byla velmi, velmi
osamělá.

Kráčela po opuštěné silnici, která vedla do kopce a z kopce a pořád se různě

kroutila. Ostatně jako každá jiná venkovská silnice v Jižní Pensylvánii. Z
cesty vztekle odkopávala sněhové koule.

Dneska byl mizerný den. Obloha se zatáhla a sníh byl špinavý. A Amy
Nowicková, která měla počkat, až Gillian uklidí výtvarnou pracovnu, už
odjela se svým novým přítelem.

Musel to být nějaký omyl. Oběma bylo před týdnem šestnáct a ještě nikdy
od nikdo nedostaly pusu.

Přesto na Amy nežárlila.

Ze všeho nejvíc si Gillian přála, aby už byla doma.

Vtom uslyšela pláč.

Zastavila a rozhlédla se. Mohlo to být malé dítě. Nebo taky kočka.
Připadalo jí, že to přichází z lesa.

V první chvíli ji napadla Paula Belizerová. Ale to bylo směšné. Je to víc než
rok, co se někde na konci téhle silnice ztratilo malé děvčátko.

Znovu se ozval pláč. Slabý a z velké dálky, jako kdyby vycházel z hlubin
lesa. Tentokrát to připomínalo člověka.

„Haló? Hej, je tam někdo?“

Žádná odpověď. Gillian se zadívala do hustého porostu dubů a snažila se
proniknout zrakem mezi sukovité holé stromy. Vypadaly nehostinně.
Strašidelně.

Pak prozkoumala silnici v obou směrech. Nikdo. Ani ji to nepřekvapilo.

Nikdy tu nejezdilo moc aut.

Sama tam nepůjdu, pomyslela si. Rozhodně nebyla typ, který by prohlásil:
„Ach, to je ale nádherný den, půjdu se proběhnout do lesa.“

Ale copak tu byl ještě někdo jiný? Co jiného měla dělat?

Někdo se dostal do nesnází.

Prostrčila levou paži popruhem batohu a hodila si ho na záda. Teď měla obě
ruce volné. Opatrně přelezla zasněžený okraj silnice, který se svažoval k
lesu.

„Haló?“ Cítila se hloupě. Nedostala žádnou odpověď. „Hej! Haló!“

Někde před ní se pořád ozýval slabý pláč.

Gillian začala pomalu sestupovat z kopce. Nevážila moc, ale sněhová krusta
byla tenká, a tak se při každém kroku zabořila až po kotníky.

Skvělý, mám na sobě tenisky. Cítila, jak ji začínají zábst nohy.

Dorazila do lesa, kde sníh nebyl tak hluboký. Pod stromy byl bílý a
neporušený. Vyvolal v ní pocit podivné osamělosti. Jako kdyby se ocitla v
pustině.

A byl tu takový klid. Čím dál Gillian šla, tím větší bylo ticho. Aby slyšela
pláč, musela se zastavit a zadržet dech.

Někde vlevo, pomyslela si. Pokračuj v chůzi. Není tu nic, čeho by ses
musela bát!

Ale nemohla se přinutit znovu zavolat.

Na tomhle místě bylo něco divného…

Pokračovala hlouběji a hlouběji do lesa. Silnice teď byla daleko za ní. Cestu
jí překřížily stopy, které ve sněhu zanechala liška a ptáci, ale po člověku
nebylo ani vidu.

Pláč se teď ozýval hlasitěji. A přímo před ní. Slyšela ho naprosto jasně.

Dobrá, musíš vylézt na tuhle hromadu. Jo, ty to zvládneš. Nevadí, že tě

zebou nohy.

Pachtila se zvlněným terénem a snažila se uklidnit.

Možná bych o tom mohla napsat článek do časopisu Viking. Všichni mě

budou obdivovat… Počkat.

Někoho zachránit je hodné obdivu, nebo ne? Je něčí záchrana hodná

obdivu?

Tohle byla důležitá otázka, protože pak by Gillian měla dvě možnosti: za
prvé David Blackburn, za druhé pozvánky za večírky, na které se zvou jen
populární děcka. A obě možnosti byly v mnoha ohledech skvělé.

Kdyby tak byla populární, kdyby si víc věřila, pak by přišlo i všechno
ostatní. Všechno by bylo mnohem snadnější, kdyby se stala známou
osobností. Kdyby cítila, že ji ostatní milují a respektují, mohla by udělat
něco pro svět, mohla by být úspěšná. Kdyby nebyla plachá, malá a
nevyvinutá…

Vyškrabala se na hromadu a chytila se větve, aby udržela rovnováhu. Pevně

se zapřela, zhluboka se nadechla a rozhlédla se.

Nic neviděla. Ztichlý les se svažoval k potoku.

A taky nic neslyšela. Pláč ustal.

Ach, tohle ne!

Celou její bytost zachvátil pocit zklamání, které zahnalo strach. „Hej, hej,
jsi tu někde? Slyšíš mě?

Jdu ti na pomoc!“ vykřikla.

Ticho. A pak nepatrné šumění.

Přímo před ní.

Ach, proboha, pomyslela si Gillian. Potok.

Dítě je v potoce, něčeho se drží a rychle mu ubývají síly…

Gillian přelezla na druhou stranu hromady. Nohy jí podkluzovaly a mokrý

sníh se na ni lepil jako cukrová poleva.

S divoce tlukoucím srdcem a bez dechu se zastavila na břehu potoka. Pod

sebou uviděla křehké ledové převisy, které vyčnívaly z vody jako okvětní
plátky. Vodní tříšť, která zmrzla na stéblech trávy, připomínala diamanty.

Ale neviděla tu živou duši. Gillian zoufale zkoumala vodní hladinu.

„Jsi tu někde? Slyšíš mě?“

Nic. Jen kameny ve vodě. Větve zachycené o kameny. Šumění tekoucí

vody.

„Kde jsi?“

Žádný pláč už neslyšela. Voda dělala velký rámus.

Možná to dítě spadlo pod hladinu.

Gillian se naklonila, aby našla mokrou hlavu nebo obrys těla pod vodou.
Zkusila se naklonit ještě trochu víc.

Pak udělala chybu. Nepatrně posunula těžiště. A pod nohama měla led.
Zamávala pažemi jako větrný mlýn, ale nepodařilo se jí získat ztracenou
rovnováhu…
Padala. Kolem nebylo nic, čeho by se mohla zachytit. Byla tak překvapená,
že se nestačila bát.

Dopadla do ledové vody a dostala šok.

2. KAPITOLA

Všude kolem byla mrazivá smrt. Hlavu měla pod vodou, která se přes ni
valila. Nic neviděla, nemohla dýchat, a byla naprosto dezorientovaná.

Pak se dostala nad vodu. Automaticky se zhluboka nadechla.

Mlátila kolem sebe rukama, ale ty byly zamotané do batohu. V těchto

místech byl potok široký a proud velmi silný. Smýkal jí sem a tam a každou
chvíli si nabrala plnou pusu vody. Zoufale se snažila získat dost vzduchu
pro další nadechnutí.

Všechno bylo hrozně studené. Chlad přecházel v bolest.

Já umřu.

Její rozum si to uvědomil se strašlivou jistotou, ale tělo se bránilo.

Bojovalo, jako kdyby mělo ještě jeden vlastní mozek. Vyprostilo se z
popruhů batohu, takže ji lyžařská bunda nadnášela a pomáhala jí držet
hlavu nad vodou. Gillian kopala nohama a snažila se postavit na dno.

Nepomohlo to. Potok byl uprostřed hluboký jen půl druhého metru, ale i tak
byla hladina dva centimetry nad Gillianinou hlavou. Byla moc malá, moc
slabá a nebylo v její moci ovlivnit směr, kterým ji táhl proud. A taky ji
děsivě rychle oslabovala zima. S každou vteřinou byly její šance na přežití
menší.

Připadalo jí, že potok je nějaká příšera, která ji nenávidí a nehodlá ji nikdy

pustit. Hodil ji na skálu, ale smetl ji dřív, než se stačila zachytit chladných
hladkých kamenů. Za pár minut bude příliš slabá a neudrží hlavu nad
vodou.

Musím se něčeho chytit.

Tohle říkalo její tělo. Byla to její jediná šance.

Tamhle. Přímo před sebou, u levého břehu, zahlédla mělčinu, ze které

vyčuhovaly tři kořeny. Musí se k nim dostat. Kop. Kop.

Uhodila se a málem je minula. Ale nějakým způsobem se jich zachytila.

Kořeny byly silnější než její paže. Obrovské propletence jí připomínaly
slizké ledové hady.

Gillian strčila ruku do přírodní smyčky, kterou tvořily kořeny, a přitáhla se.
Ach ano, už mohla dýchat. Ale tělo měla pořád v potoce a voda ji táhla
pryč.

Musela se dostat ven, ale nešlo to. Stěží našla sílu k tomu, aby se udržela. A
zesláblé, znecitlivělé svaly nikdy nepřinutí k tomu, aby ji vytáhly na břeh.

V té chvíli ji přemohla nenávist. Ne k potoku, ale k sobě. Měla vztek na to,

že je malá, slabá a nevyvinutá, a to ji zabije. Ona umře. Celé se to dělo
právě teď a bylo to skutečné.

Vlastně si nikdy nevzpomněla, co se přihodilo pak. Začala ztrácet vědomí.

Zůstala jen zloba a spalující potřeba dostat se nahoru. Kopala a hrabala
nohama a nejasně si uvědomovala, že každý náraz do kamene a kořenů
bude bolet. Ale soustředila se jen na zoufalství, které centimetr po
centimetru táhlo její zmrzlé, promáčené tělo z potoka.

Najednou byla venku. Ležela na kořenech a sněhu. Vědomí měla zastřené, s

otevřenou pusou lapala po dechu, ale byla živá.

Ležela tam dlouho, nestarala se o chlad, a celé tělo se naplnilo úlevou.

Zvládla jsem to! Už budu v pořádku.

Jak moc se mýlila, pochopila teprve ve chvíli, kdy se pokusila vstát.

Chtěla se postavit, ale nohy se pod ní podlomily. Její svaly byly jako z
rosolu.
A mrzlo. Byla vyčerpaná, skoro zmrzlá, a promáčené oblečení jí připadalo
těžké jako středověké brnění. V potoce ztratila rukavice. Ztratila i čepici.
Připadalo jí, že s každým nadechnutím je větší zima. Najednou se prudce
roztřásla.

Najdi silnici… musím se dostat na silnici. Ale kterým směrem je?

Přistála někde dole po proudu, ale kde? Jak daleko je silnice teď?

To je jedno, prostě půjdu pryč od potoka, rozhodla se pozvolna Gillian.

Myšlení bylo hrozně obtížné.

Připadala si ztuhlá a neohrabaná, a třes jí znesnadňoval přelézání padlých

stromů a větví. Nemohla sevřít červené nateklé prsty, aby se chytila.

Je mi taková zima. Proč se nepřestanu třást?

Nejasně si uvědomila, že je to vážné. Jestli se co nejdřív nedostane k silnici,

nepřežije. Ale bylo čím dál obtížnější vyvolat v sobě pocit strachu. Přepadla
ji podivná apatie. Zkroucené stromy v lese vypadaly jako z pohádky.

Klopýtala… vrávorala. Netušila, kam jde. Pořád přímo vpřed. Viděla jen
další tmavý kámen, který vyčníval ze sněhu, další spadlou větev, kterou
musela přelézt nebo obejít.

Najednou ležela obličejem k zemi. Upadla. Připadalo jí, že bude muset

vynaložit obrovské úsilí, aby znovu vstala.

To ty šaty… jsou tak těžké. Měla by je sundat.

Zase si matně uvědomovala, že to není správné. Nebyla schopná přemýšlet

a podchlazení ji oslabilo.

Ale jedna její část věděla, že všechno jde mimo ní. Necitlivými prsty se
snažila rozepnout lyžařskou bundu.

Dobrá, je dole. Teď se mi půjde lépe…

Ale nebyla to pravda. V jednom kuse padala. Pořád vrávorala, padala,
vstávala. A pokaždé to bylo o něco těžší.

Manšestráky jí na nohách připadaly jako kusy ledu. Rozmrzele se na ně

podívala a zjistila, že je na nich nalepený sníh.

Má je taky sundat?

Nemohla si vzpomenout, jak se rozepíná zip. Vůbec nebyla schopná

přemýšlet. Silné chvění chvílemi přestávalo a ty pauzy byly čím dál tím
delší.

Předpokládám, že to je dobře. Nemůže mi být taková zima…

Potřebuji si trochu odpočinout.

Gillian se posadila do sněhu, a její podvědomí marně protestovalo.

Ocitla se na malé mýtině, která vypadala opuštěně. Na bílém sněhovém

koberci neviděla jedinou stopu, dokonce ani od myší. Převislé větve
utvořily nad její hlavou sněhový baldachýn.

Bylo to velmi poklidné místo na umírání.

Gillian se přestala třást.

To znamenalo, že je konec. Její tělo se už nemohlo zahřát a vzdalo svůj boj.

Místo toho se připravilo k zimnímu spánku. Vypnulo, zredukovalo dýchání
i srdeční činnost, a šetřilo s tou trochou tepla, které zbylo. Snažilo se přežít,
dokud nepřijde pomoc.

Akorát že žádná pomoc nepřijde.

Nikdo nevěděl, kde je. Bude trvat několik hodin, než její otec přijde domů a
její matka se probudí.

Ani pak je nevyděsí, že Gillian není doma. Budou se domnívat, že je u

Amy. Ve chvíli, kdy někoho napadne, že by ji měli hledat, bude moc pozdě.
Kdesi hluboko v mysli to Gillian věděla, ale bylo jí to jedno. Dosáhla až na
samou hranici fyzických sil. Teď už by pro svou záchranu nemohla
podniknout nic, ani kdyby byla schopná vymyslet nějaký plán.

Ruce už neměla červené, ale modrobílé. Svaly jí začínaly tuhnout.

Aspoň už necítila zimu. Zbyl jen obrovský pocit úlevy, že se nemusí hýbat.
Byla tak unavená…

Její tělo začalo umírat.

Mysl jí zahalil bílý opar. Neměla ponětí o čase. Její metabolismus se

zpomaloval a brzy se zastaví úplně. Měnila se v ledového tvora, který se ve
zmrzlé pustině nelišil od pařezů nebo kamenů.

Jsem v průšvihu… někdo… prosím, někdo…

Maminko…

Poslední, co ji napadlo, bylo, že to vypadá, jako když usíná.

A pak najednou zmizela ztuhlost i neklid. Cítila se lehká a klidná a volná –

a vznášela se kousek od baldachýnu z větví obalených sněhem.

Je báječné, že jí je zase teplo! Opravdové teplo, jako kdyby ji naplnily

sluneční paprsky. Gillian se radostně zasmála.
Document Outline
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
23.
24.
25.
26.
27.
28.
29.
30.
31.
32.
33.
34.
35.
36.
37.
38.
39.
40.
41.
42.
43.
44.
45.
Poděkování
Tipy pro Vás a Vaši čtečku:
Rozděleni časem – Bouře
Říše temnot – Tajemný anděl